Proč jsem někdy podrážděnější než jindy? Proč všechny neiritují tytéž situace?
William Davies
Proč mě rozčilují věci, které jiné nechávají chladnými?
Je vztek sám o sobě vždy špatný? Položili jste si někdy podobnou otázku? Pokud máte pocit, že nezvládáte své negativní emoce a často říkáte nebo děláte věci, kterých později litujete, je tato kniha určena právě vám! Uznávaný psycholog v ní na mnoha příkladech z praxe srozumitelně a čtivě vysvětluje, proč se takto chováte a jak takovému
Dozvíte se, jak je to s podrážděností a vztekem, jak fungují vaše přesvědčení a zábrany a jak s nimi můžete pracovat. Naučíte se rozpoznávat vaše osobní spouštěče hněvu a používat prospěšnější metody při posuzování situací, v nichž často „ztrácíte hlavu“. Naleznete rady, jak si dlouhodobě udržet lepší náladu a zpříjemnit tak život nejen sobě, ale i svému okolí. Nenechte se už dál ovládat svým vztekem a převezměte plnou kontrolu nad svými reakcemi i v těch nejnáročnějších situacích!
Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail:
[email protected], www.grada.cz
William Davies
Jak překonat vztek a podrážděnost
chování můžete předejít.
Jak překonat vztek a podrážděnost Zachovejte chladnou hlavu
William Davies
Jak překonat vztek a podrážděnost Zachovejte chladnou hlavu
Grada Publishing
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
William Davies
Jak překonat vztek a podrážděnost Zachovejte chladnou hlavu TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE:
Přeloženo z anglického originálu knihy Overcoming Anger and Irritability – A self-help guide using Cognitive Behavioral Techniques, vydaného nakladatelstvím Constable & Robinson Ltd, Londýn, 2009 Copyright © William Davies 2000, 2009 First Published in the UK by Robinson, an imprint of Constable & Robinson Ltd All rights reserved Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5526. publikaci Překlad Lenka Svobodová a Ing. Jozef Kovaľ Odpovědný redaktor Štěpán Böhm Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková Počet stran 192 První vydání Praha 2014 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Czech Edition © Grada Publishing, a.s., 2014 Cover Design © Eva Hradiláková Cover Photo © fotobanka allphoto ISBN 978-80-247-5099-6 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9241-5 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9242-2 (ve formátu EPUB)
Obsah O autorovi ..................................................................................................................... 9 Poděkování ................................................................................................................. 10 Úvod ............................................................................................................................. 11 Proč kognitivně-behaviorální přístup? ....................................................................... 11
PRVNÍ ČÁST: Pochopení podstaty problému .................................................... 15 1. Jak definovat vztek a podrážděnost ........................................................... 17 Test oprávněnosti ................................................................................................ 19 Vztek, podrážděnost a frustrace ........................................................................ 21 Závěrečné zamyšlení ........................................................................................... 23 2. Co nás rozčiluje? ................................................................................................ 25 Dráždidla, ztráty a prohřešky ............................................................................. 25 Dráždidla ........................................................................................................ 25 Ztráty .............................................................................................................. 26 Prohřešek ....................................................................................................... 27 3. Proč nejsem rozčílený pořád? ........................................................................ 29 Vnitřní a vnější zábrany ...................................................................................... 29 Zábrany jako brzdy hněvu .................................................................................. 31 Co nám brání? ..................................................................................................... 31 4. Systém vzniku vzteku a podrážděnosti ....................................................... 33 Děravé vědro ....................................................................................................... 33 Když vědro přeteče .............................................................................................. 35 Co vás rozčílí? ...................................................................................................... 36 5. Proč se jiní lidé nerozčílí nad věcmi, které mě dohánějí k šílenství? .... 39 Odlišný pohled na věci ....................................................................................... 39 Posouzení a vyhodnocení situace ...................................................................... 41
6. Proč nás všechny neiritují tytéž situace? .................................................... 45 Přesvědčení a vyhodnocení ................................................................................ 45 Přesvědčení a chování ......................................................................................... 48 Přesvědčení a ostatní lidé ................................................................................... 49 Jak přesvědčení vznikají? .................................................................................... 50 7. Proč jsem někdy více podrážděný než jindy? ............................................ 53 Nálady .................................................................................................................. 54 Případová studie – Georgina .............................................................................. 57 8. Je vztek vždy špatný? ...................................................................................... 59 Vztek a nesouhlas ................................................................................................ 59 Vztek a motivace ................................................................................................. 60 Kolik vzteku je tak akorát? ................................................................................. 61 Má podrážděnost smysl? .................................................................................... 63
DRUHÁ ČÁST: Řešení ............................................................................................... 65 9. Jak se vypořádat s problémem: Spouštěč .................................................. 67 Vedení deníku ..................................................................................................... 68 Deník č. 1 ............................................................................................................. 69 Příklad A – Colin .......................................................................................... 70 Příklad B – Steve ............................................................................................ 70 Příklad C – Pam ............................................................................................. 71 Příklad D – Sue .............................................................................................. 71 Příklad E – Alan ............................................................................................ 72 Příklad F – Anne ........................................................................................... 72 Příklad G – Ken ............................................................................................. 73 Pročítání záznamů ......................................................................................... 73 Pročítání deníku – ještě jednou .................................................................... 78 10. Proč se rozčiluji? 1: Posouzení/vyhodnocení ............................................. 81 Co se v této kapitole dozvíte ............................................................................... 81 Proč mě pokaždé dráždí a rozčilují věci, které jiným lidem nevadí? .............. 81 Posouzení a vyhodnocení spouštěcích situací: nejčastější chyby ................... 82 Selektivní vnímání ......................................................................................... 83 Čtení myšlenek .............................................................................................. 83 „Zestrašňování“ ............................................................................................. 83 Používání emotivního jazyka ....................................................................... 83 Přílišné zobecňování ..................................................................................... 84
K jakým chybám došlo při vyhodnocování? .................................................... 85 Aplikace na vlastní situaci .................................................................................. 91 Deník č. 2 ............................................................................................................. 91 Prospěšnější metody posuzování/vyhodnocování situací ............................... 93 Identifikace a odstranění „chyb“ .................................................................. 93 Technika „přítel“ ............................................................................................ 93 Přerámování spouštěče ................................................................................. 94 Analýza kladů a záporů ................................................................................. 95 Jak se tedy můžu natrvalo změnit? ................................................................. 100 Technika RCR ............................................................................................. 100
11. Proč se rozčiluji? 2: Přesvědčení ................................................................. 105 Jaký druh přesvědčení máme vlastně na mysli? ............................................ 106 K jakým chybám dochází kvůli přesvědčení? ................................................ 108 Jak si vypěstovat přínosnější přesvědčení ...................................................... 114 Používejte kartičky s nápovědou ..................................................................... 116 Využití v praxi .................................................................................................. 116 Pomůže životní vzor ........................................................................................ 118 Zpětné vyhodnocení a zaznamenávání .......................................................... 119 12. Kočky, velbloudi a rekreace: vztek ............................................................ 123 Přenos vzteku ................................................................................................... 123 Vztek je aditivní ............................................................................................... 123 Rekreační vztek ................................................................................................ 125 Jak se zbavit vzteku .......................................................................................... 126 Dejte tomu čas .................................................................................................. 127 13. Zábrany jako brzdy ........................................................................................ 131 Vnitřní a vnější zábrany ................................................................................... 132 Morální zábrany ......................................................................................... 132 Praktické zábrany ....................................................................................... 135 Proč je někdy chování v rozporu s úmysly? ................................................... 135 Proč nás něco dráždí a co s tím můžeme dělat? ............................................ 140 Přibrzdíme ........................................................................................................ 141 14. Rozhodující faktor: reakce ........................................................................... 147 Semafory ........................................................................................................... 148 Napodobování dobrého vzoru ........................................................................ 149 Zpětné vyhodnocení ........................................................................................ 151 15. „Ale já nejsem podrážděný pořád, jen někdy“: Nálada ....................... 155 Pravidelnost – denní rytmus ........................................................................... 155
Pohyb a sport .................................................................................................... 157 Strava ................................................................................................................. 159 Každodenní legální drogy ............................................................................... 161 Rekreační („pouliční“) drogy .......................................................................... 164 Spánek ............................................................................................................... 164 Nemoc ............................................................................................................... 165 Deprese ........................................................................................................ 166 Stresové životní situace .................................................................................... 170 Sociální faktory ................................................................................................ 174
16. Test vašich znalostí ........................................................................................ 177 Cvičení .............................................................................................................. 177 Mnoho štěstí! ........................................................................................................... 188 Dodatek .................................................................................................................... 189 Deník č. 1 .......................................................................................................... 189 Deník č. 2 .......................................................................................................... 190
9
O autorovi MUDr. William Davies studoval psychologii na University College London a postgraduální klinický trénink dokončil na University of Birmingham v Anglii. Nyní působí jako klinický psycholog a konzultant a ředitel APT (Association for Psychological Therapies), jedné z předních organizací nabízejících školení pro odborníky na duševní zdraví. Dříve byl šéfem oddělení forenzní psychologie v Trent Regional Secure Unit a vedoucím oddělení psychologie v nemocnici St. Andrew v Northamptonu, specializujícího se na pacienty vyžadující zvláštní péči. Doktor Davies je autorem a lektorem nesčetných kurzů a workshopů, zejména kurzu RAID® pro práci s osobami s extrémními projevy chování a také kurzu „Prevence přímého násilí“. Obou kurzů se zúčastnilo více než 10 000 odborníků.
10 / Jak překonat vztek a podrážděnost
Poděkování
Když si pročítám poděkování v předchozích publikacích této edice*, zjišťuji, že autoři obvykle děkují všem báječným lidem, kteří provádějí výzkum v kognitivní terapii a píšou o ní. To je určitě naprosto v pořádku a doufám, že je to považováno za samozřejmost. Sám bych však ze všeho nejdříve rád poděkoval Amy a Heleně za to, že můj rukopis přepsaly do počítače velmi rychle, pod značným tlakem a téměř vůbec se u toho nerozčilovaly. (Ano, jednu či dvě asertivní reakce jsem si vyslechl, ale zřejmě oprávněně.) Další dík patří Paulu Gilbertovi za prosazování mého „srozumitelného spisovatelského stylu“, jak to nazývá, stejně jako nakladateli za založení důležité a významné edice, do níž jsem rád nadšeně přispěl. Nakonec bych chtěl vyjádřit poděkování „Dannymu a Vicky“, kteří se jakožto slavné postavy ze sitcomu Plný dům zúčastnili jedné z mnoha případových studií. Ačkoli si nemyslím, že to kdy budou číst, zvláštní dík si zaslouží za své nekonečné obveselování. Rád bych je ujistil, že do této knihy jsem je nezařadil kvůli tomu, abych je popudil, nýbrž s úmyslem vyloudit na tváři čtenářů nevinný úsměv.
* (edice zahraničního nakladatelství – pozn. red.)
11
Úvod
Proč kognitivně-behaviorální přístup? V posledních dvaceti, možná třiceti letech proběhla v oblasti psychologické léčby takříkajíc revoluce. Freud a jeho stoupenci významně ovlivnili vývoj základních konceptů psychoterapie, přičemž psychoanalýza i psychodynamická psychoterapie si v první polovině 20. století udržovaly v oboru dominantní postavení. Nabízely se dlouhodobé léčebné terapie sloužící k odhalení kořenů současných osobních problémů v dětství. Nabízely se – to znamená těm, kdo si to mohli dovolit. Objevila se i jistá snaha několika altruističtějších praktických lékařů ve službách veřejného zdravotnictví upravit tuto formu terapie (například nabídkou krátkodobých léčebných programů nebo skupinové terapie), nicméně poptávka byla tak velká, že jejich pokusy neměly výraznější dopad. Zatímco najdeme nespočet popsaných případů lidí, kteří jsou přesvědčeni, že jim psychoterapie pomohla, odborníci projevovali pozoruhodně malý zájem prokázat, že metoda, kterou pacientům nabízejí, je skutečně účinná. Jako reakce na výlučnost psychodynamické terapie a nedostatek důkazů o její prospěšnosti byl v padesátých a šedesátých letech 20. století vyvinut soubor technik, jež se obecně souhrnně nazývají behaviorální terapie. Tyto techniky mají dva společné rysy. Za prvé se zaměřují na odstranění symptomů (například úzkosti) tím, že se soustřeďují přímo na tyto symptomy a ne na jejich příčiny hluboce zakořeněné v minulosti. Za druhé se volně opírají o výsledky laboratorních psychologických výzkumů zaměřených na mechanismy učení, jež byly formulovány na základě ověřitelných podmínek. Zastánci behaviorální terapie využívali se skutečnou oddaností techniky, které byly prokazatelně změřitelné, nebo v nejhorším případě takové, které mohly být ověřeny alespoň teoreticky. Tyto techniky se nejvíce osvědčily při léčbě úzkostných poruch, zejména specifických fobií (například strachu ze zvířat nebo z výšek) a agorafobie, které lze pomocí tradičních psychoterapeutických postupů léčit jen velmi obtížně. Po prvotní vlně nadšení však začala narůstat nespokojenost s behaviorální terapií. Bylo to dáno řadou důvodů, přičemž jedním z nejdůležitějších byla skutečnost, že
12 / Jak překonat vztek a podrážděnost
behaviorální terapie nepracuje s myšlenkami, které jsou očividně klíčové z hlediska utrpení, jež pacienti prožívají. V daném kontextu se ukázalo, že behaviorální terapie je nedostatečná například při léčbě depresí, což ještě více zdůraznilo potřebu výrazné změny. Koncem šedesátých a na počátku sedmdesátých let 20. století byla proto vyvinuta nová metoda zaměřená speciálně na léčbu depresí, takzvaná kognitivní terapie. Jejím průkopníkem byl americký psychiatr, profesor Aaron T. Beck, který popsal teorii deprese, v níž vyzdvihl význam depresivního způsobu myšlení. Rovněž vyvinul novou formu terapie. Nebudu přehánět, když řeknu, že Beckova práce změnila povahu psychoterapie nejen v oblasti depresí, ale i u celé řady dalších psychických poruch. V posledních letech došlo ke spojení kognitivních technik, které představil profesor Beck, a technik, které už dříve vyvinuli behaviorální terapeuti, čímž vznikl základ nové teorie a praxe, jež vstoupila ve známost jako kognitivně-behaviorální terapie. Existují dva důvody, proč tento způsob léčby nabyl v psychoterapii takového významu. Za prvé, kognitivní terapie zaměřená na léčbu depresí v podobě, kterou popsal Beck a kterou dále rozvinuli jeho následovníci, byla podrobena nejpřísnějšímu vědeckému zkoumání, přičemž bylo zjištěno, že se jedná o vysoce účinnou formu léčby ve významném počtu případů deprese. Byla prokázána nejen stejná míra účinnosti jako v případě nejlepších alternativních terapií (s výjimkou nejzávažnějších případů, jež vyžadují medikaci), ale z některých studií dokonce vyplynulo, že u lidí, kteří prošli úspěšnou léčbou pomocí kognitivně-behaviorální terapie, se recidiva deprese objevuje méně často než u lidí, kteří byli úspěšně léčeni pomocí jiných terapeutických postupů (například podáváním antidepresiv). Za druhé, jasně se ukázalo, že konkrétní vzorce myšlení jsou spojeny s celou řadou psychických poruch a že terapeutické techniky, které se zabývají těmito vzorci myšlení, jsou vysoce účinné. Proto byly vyvinuty specifické kognitivně-behaviorální postupy zaměřené na léčbu úzkostných poruch (například panické poruchy, generalizované úzkostné poruchy, specifických fobií a sociální fobie), obsedantně kompulzivních poruch, hypochondrie (strach o zdraví) a také dalších poruch, jako jsou kompulzivní gamblerství, alkoholová nebo drogová závislost či poruchy příjmu potravy (například mentální bulimie a záchvatovité přejídání). Kognitivně-behaviorální techniky mají skutečně široké možnosti využití i mimo úzce vymezený rámec psychických poruch – efektivně pomáhají například lidem s nízkým sebevědomím nebo se využívají při řešení problémů v manželství. Téměř deset procent populace v kterékoliv době trpí depresemi a více než deset procent se potýká s některým typem úzkostné poruchy. Mnozí další lidé mají nejrůznější psychické potíže nebo řeší osobní problémy. Proto je nesmírně důležité rozvíjet prokazatelně účinné formy léčby. Nicméně i pokud je arzenál terapií dostatečný, zůstává zde obrovský problém – poskytování léčby je nákladné a potřebné zdroje nemusí
Úvod / 13
být vždy k dispozici. V případě nouze se mnoho lidí snaží pomoci si vlastními silami, jenže ve snaze cítit se momentálně lépe lidé přirozeně inklinují k tomu, co jejich potíže podněcuje nebo dokonce zhoršuje. Například člověk trpící agorafobií raději zůstane doma, aby se vyhnul případnému záchvatu paniky; člověk trpící mentální bulimií vyloučí z jídelníčku všechny potraviny, po kterých by mohl potenciálně ztloustnout. Zatímco podobné strategie mohou odvrátit momentální krizi, neřeší původní příčinu problému, a už vůbec člověku nepomohou s řešením potíží v budoucnosti. Čelíme tedy dvojímu problému: ačkoliv existují účinné léčebné metody, nejsou dostupné široké veřejnosti; a pokud se lidé pokoušejí pomoci si sami, často to vede jen ke zhoršení jejich potíží. Na tuto situaci v posledních letech zareagovala komunita kognitivně-behaviorálních terapeutů. Rozhodli se popsat principy a techniky specifických kognitivně-behaviorálních terapií zaměřených na konkrétní potíže a prezentovat je ve svépomocných příručkách. Jednotlivec tak má k dispozici systematický program léčby, může sám postupovat podle rad popsaných v příručce a překonat své potíže. Tímto způsobem se ověřené a hodnotné kognitivně-behaviorální terapeutické techniky dostávají k veřejnosti v nejširším možném rozsahu. Svépomocné příručky nikdy nenahradí práci terapeutů. Mnozí lidé potřebují individuální léčbu vedenou kvalifikovaným terapeutem. I přesto, že je kognitivně-behaviorální terapie úspěšná v široké škále případů, najdou se i lidé, u nichž nebude účinkovat a kteří budou potřebovat jinou dostupnou formu terapie. Ačkoliv je výzkum využití svépomocných příruček zaměřených na kognitivně-behaviorální terapii zatím jen v počátečním stadiu, dosud vyhodnocené poznatky naznačují, že podobné příručky pomáhají značnému počtu lidí překonat potíže, aniž by potřebovali další odbornou pomoc. Mnozí lidé se potají celé roky tiše trápí. Někdy se jim nedostává vstřícné pomoci, přestože se ji pokoušejí hledat. Někdy se stydí nebo mají pocity viny, které jim brání svěřit se někomu se svými problémy. Mnoha těmto lidem poslouží svépomocné příručky zaměřené na kognitivně-behaviorální terapii jako záchranné lano a poskytnou jim úlevu, naději na vyléčení i lepší budoucnost. Profesor Peter Cooper University of Reading
P R V N Í
Č Á S T
Pochopení podstaty problému
17
1. Jak definovat vztek a podrážděnost
Vztek a podrážděnost bychom od sebe zřejmě neměli úplně oddělovat, neboť bývají často vzájemně spjaty. Přesto je mezi nimi určitý rozdíl. Přečtěte si následující příběhy:
Jednou jsem zašel s několika přáteli do hospody. Seděli jsme blízko zadního vchodu a bavili se. Byl chladný listopadový večer. Kdosi vešel dovnitř zadním vchodem a nechal pootevřené dveře, takže jsem byl nucen vstát a zavřít je. Nijak zvlášť mi to ale nevadilo. Přibližně po čtvrthodině vstoupil další host a ani on dveře úplně nedovřel. Znovu jsem se zvedl a zavřel je. Zakrátko vešel třetí návštěvník a dveře opět zůstaly pootevřené. Zavřel jsem je, ale na dotyčného jsem upřel dlouhý nevraživý pohled. Nemyslím si však, že si toho všiml. Kráčel totiž rovnou k baru, takže jsem pohledem probodával jen jeho zátylek. Za několik minut se totéž stalo počtvrté. Problém byl v tom, že samozavírací mechanismus dveří nefungoval už před naším příchodem. Tentokrát jsem však na onoho muže vyjel: „Nemyslíte si, že byste měl za sebou zavřít dveře?“ Podíval se na mě, jako bych spadl z višně, a šel si objednat drink. Tou dobou jsem měl vypito čtyři nebo pět piv. Do pátého hosta jsem se už pustil důkladně. Udělal přesně to, co všichni před ním – nechal pootevřené dveře. Nejvíc mě rozčílilo, že to bylo každému úplně jedno, že lidem záleželo jen na tom, aby dostali své pití, a ostatní hosté jim byli úplně ukradení. Prostě jsem najednou ztratil nervy. Chlápka jsem sice neuhodil, ale vyskočil jsem ze židle, zabodl mu prst do hrudi a začal na něj řvát a chrlit všechny nadávky a sprostá slova, která mě napadla. A přitom byl menší než já. Absurdní je, že vlastně neudělal nic horšího než první návštěvník – jen za sebou pořádně nezabouchl dveře. A nyní příběh osmadvacetiletého Steva srovnejte s následující situací, kterou zažil pětačtyřicetiletý David.
*
18 / Jak překonat vztek a podrážděnost
Jednoho středečního večera jsme se všichni čtyři – já, moje manželka a naše dvě děti – vypravili do jedné indické restaurace v centru města. Muselo být kolem osmé hodiny večerní, když jsme auto zaparkovali v boční uličce. Vešli jsme do restaurace za rohem, kde jsme předtím nikdy nebyli, a dali si vynikající jídlo. Všichni jsme měli dobrou náladu, smáli jsme se a vtipkovali o všem možném, dokonce i o hustých nových kobercích, které tam měli. Prostě jsme se skvěle bavili. Kolem půl desáté nebo desáté hodiny jsme zaplatili a odešli. Když jsme zabočili do uličky, kde jsme nechali auto, uslyšeli jsme silnou ránu a zvuk rozbíjejícího se skla. Jenže pravděpodobně nešlo o skleničku, protože zvuk byl mnohem silnější a hlasitější. Když jsme se lépe podívali, spatřili jsme nějakého chlápka s hlavou strčenou v bočním okně našeho auta. Vedle něj stál další muž. Zpočátku mi vůbec nedošlo, co se vlastně děje. Až pak jsem si uvědomil, že zvuk, který jsme zaslechli, bylo tříštící se sklo a ti dva se právě pokoušeli ukrást z našeho auta rádio. Zmocnily se mne smíšené pocity, které vás zachvátí, když se vám přihodí něco podobného. Vykřikl jsem, byť ne příliš nahlas, a pustil se směrem k těm dvěma. Jeden z nich si mě za několik vteřin všiml a prostě utekl. Druhý byl zcela zaujatý vytahováním rádia, takže když jsem k němu doběhl, hlavu měl pořád strčenou v okně auta. Bez okolků jsem ho popadl a vytáhl ven. Bylo mi úplně jedno, zda se přitom zraní o úlomky rozbitého skla. Prudce jsem ho srazil na zem. To už ke mně přišla moje žena s dětmi a snažily se mě uklidnit. Jedno z dětí drželo v ruce mobil a vyťukávalo číslo policie. Klukovi, kterého jsem vytáhl z auta, nemohlo být víc než šestnáct, ale já ho držel na zemi a s radostí bych ho byl zaškrtil. Co si mysleli, že dělají? Že můžou jen tak přijít a krást cizí majetek? Každopádně jsem si na něj obkročmo sedl a až do příjezdu policie mu nadával do ničemů. Během celého incidentu prošlo kolem asi půl tuctu lidí, ale mně to bylo úplně jedno. Když dorazili policisté, postavili se – tedy alespoň se mi zdálo – na moji stranu. Zapsali si všechny podrobnosti a zloděje odvezli ve služebním voze pryč. Který z těchto dvou příběhů podle vás ilustruje podrážděnost a který vztek? Pokud bych měl nyní vyjádřit svůj názor, první příběh demonstruje podrážděnost a druhý vztek. V souvislosti s těmito dvěma příklady mě však napadá další otázka, možná mnohem důležitější než ta první. Který z mužů reagoval oprávněně? Jestliže se domníváte, že oba reagovali přiměřeně, kterého z nich byste měli tendenci více ospravedlňovat?
Jak definovat vztek a podrážděnost / 19
Test oprávněnosti Já osobně si myslím, že více oprávněných důvodů ke svému jednání měl David – muž ve druhém příběhu –, který přistihl zloděje pokoušejícího se odcizit mu autorádio. Možná je ale můj názor ovlivněn tím, že jsem se sám ve velmi podobné situaci ocitl. Po návratu z restaurace k zaparkovanému autu jsem našel rozbité okénko a zevnitř zmizelo autorádio. Musím se přiznat, že kdyby se mi tehdy dotyčný dostal do rukou, nevím, jak bych se v té chvíli zachoval. Davidovi jeho jednání tedy opravdu nemohu mít za zlé. Co se týče prvního příběhu, i já jsem někdy neúmyslně nechal otevřené dveře a pravděpodobně tím někoho podráždil, zvlášť pokud je přede mnou pořádně nezavřeli už čtyři lidé. Proto bych řekl, že Steve reagoval trochu přehnaně. V ideálním případě měl jednat o něco mírněji a jednoduše požádat druhého, třetího a čtvrtého hosta, aby za sebou dveře zavřeli. Jenže v době, kdy dovnitř vešel pátý zákazník, už měl vypito několik piv, takže se nedokázal zcela ovládat. Navíc tvrdil, že host byl menšího vzrůstu, což zřejmě také sehrálo svou roli. Kdykoli jsme svědky agresivního či nepřátelského chování, posuzujeme především to, zda je oprávněné. Pokud se domníváme, že jde o opodstatněné jednání, pravděpodobně dotyčnou osobu nepovažujeme za vznětlivou. Jako „vznětlivého“ či „podrážděného“ bychom označili člověka, jenž reaguje nepřátelsky, rozezleně nebo agresivně bez pádného důvodu. Pokud má dotyčný podle našeho názoru oprávněný důvod být naštvaný či agresivní, neshledáváme v tom nic špatného. Jestliže tedy považujeme Davidův vztek za oprávněný, pravděpodobně mu nebudeme vyčítat, že až do příchodu policie držel zloděje v šachu na zemi. Jeho reakci budeme spíše hodnotit jako přiměřenou. Kdyby ovšem začal šestnáctiletému zlodějíčkovi tlouct hlavou o dlažbu a přitom mu hlasitě nadával, mohli bychom jeho chování pokládat za neadekvátní a neoprávněné. Podrážděnost bychom tedy mohli definovat například jako neopodstatněnou negativní reakci na danou situaci. Avšak neopodstatněnou v čích očích? Samozřejmě v našich. A právě v tom spočívá problém, neboť každý z nás má jiný názor na to, co je oprávněné a co nikoli. Navíc je náš úsudek někdy poněkud zastřený. Dodnes si vzpomínám, jak jsem v kině poprvé viděl film Přelet nad kukaččím hnízdem, v němž vrchní sestra Ratchedová týrá skupinu duševně nemocných pacientů v čele s Randlem McMurphym v podání Jacka Nicholsona. Přibližně po hodině filmu bylo jasné, že v pacientech převládl vůči sestře Ratchedové odpor. Ve srovnání s nevraživými pocity diváků v kině však nebyl ani zdaleka tak silný. Ve chvíli, kdy byl McMurphy svědkem obzvlášť krutého zacházení s jedním z pacientů, to už nevydržel, sestru Ratchedovou
20 / Jak překonat vztek a podrážděnost
popadl, srazil ji na zem a začal ji škrtit. Polovinu obecenstva v kině tato scéna zvedla ze sedadel a hlavního hrdinu nahlas povzbuzovala v naději, že se mu podaří sprovodit tyranku ze světa dřív, než jí přiběhnou na pomoc oba ošetřovatelé. To se mu však nepodařilo, zřízenci psychiatrické léčebny jej přemohli a diváci odcházeli z kina se sklíčenými pocity. Přestože není pochyb o tom, že sestra Ratchedová ve svém jednání zacházela do extrémů, reakce McMurphyho byla možná poněkud nepřiměřená. V podobném případě je samozřejmě náš úsudek ovlivněn událostmi odehrávajícími se na plátně, ale ve skutečnosti bychom reagovali jinak. Avšak ono „přechodné zatemnění mysli“ je právě ten problém, protože k němu dochází nejen ve filmu, ale i v reálném životě. V takových situacích si pak opakovaně sypeme popel na hlavu a omlouváme sami sebe. Tvrdíme, že jsme reagovali přehnaně nebo že nevíme, co nás to popadlo. Cítíme, že naše reakce byla naprosto neadekvátní situaci, tedy nebyla oprávněná. A tato témata se budou prolínat celou knihou. Jak se přimět, abychom vždy – nebo alespoň pokud možno vždy – reagovali na negativní události přiměřeně? Způsobem, který je adekvátní nejen v našich očích, ale i v očích ostatních? Nad těmito definicemi se vyplatí na chvíli se pozastavit. Slovo „podrážděnost“ naznačuje mírnější reakci – spíš verbální než fyzicky agresivní – ze strany podrážděného člověka. Přesto máme tendenci s ní nesouhlasit, neboť nám taková odezva připadá neoprávněná. Naopak vztek může vést k mnohem silnější reakci. Muž, který přitlačil zloděje k zemi, byl rozzlobený. Ne vždy však pohlížíme na rozčílené lidi negativně, pokud považujeme jejich zlost za oprávněnou. Někdy dokonce vztek druhých lidí schvalujeme, jsou-li na naší straně. O Margaret Thatcherové se často mluvilo jako o té, jež byla vůči svým protějškům z jiných evropských zemí až agresivní při prosazování svých názorů, aby v Britech ještě víc posílila dojem, že hájí jejich práva. Pokud jde o mne, nikdy jsem si nevšiml, že by to vadilo velkému počtu lidí. Její nástupce John Major byl naproti tomu líčen jako mnohem méně výrazná postava. Satirický program Spitting Image jej doslova označil za „tak nevýrazně šedého, že se ani nesvede s lidmi otevřeně rozhádat“. Zda toto vnímání odpovídalo skutečnosti, je jiná otázka, ale v každém případě hrálo proti němu. Negativní image Johna Majora ještě utvrzovaly zvěsti o tom, že v soukromí je dost prchlivý, což na něj vrhalo špatné světlo, i když šlo o pouhé spekulace. Ať už to byla pravda či nikoli, dokládá to, že lidem na druhých nevadí samotné rozčílení, nýbrž skutečnost, že reagují neoprávněně či neúměrně situaci.
Jak definovat vztek a podrážděnost / 21
Vztek, podrážděnost a frustrace Na závěr této kapitoly jsem si pro vás připravil dva příběhy. Uvidíte, jak na ně budete pohlížet. V prvním příběhu mi 34letá Anne vyprávěla o tom, jak vychází se svou dvanáctiletou dcerou.
K největší hádce, která mezi mnou a Rachel tento týden vypukla, došlo v úterý večer. Chápu, že jsme v polovině prázdnin, a o prázdninách mi dcera ustavičně leze na nervy. Úterý však bylo obzvlášť hrozné, protože jsem jí neustále opakovala, ať si uklidí ve svém pokoji. Měla tam strašný nepořádek – nedalo se ani nikam šlápnout, aniž by člověk o něco nezakopl. Navíc tam byl cítit nepříjemný zápach. Pod hromadou oblečení na podlaze určitě muselo ležet zapomenuté kazící se jídlo. No, prostě jsem jí celý den připomínala, ať si uklidí svůj pokoj, ale ona se na to vykašlala. Pokaždé měla na práci něco důležitějšího. Pak už bylo sedm hodin večer. Rachel byla nahoře a já dole, právě jsem se vrátila z nákupu. Byla jsem pryč jen pět nebo deset minut. V domě bylo ticho, takže jsem usoudila, že se Rachel konečně rozhodla raději poslechnout svou mámu a pustit se do úklidu pokoje. Vyšla jsem tedy nahoru, abych ji pochválila a řekla jí, že je hodná holka, že z ní mám velkou radost a jak hned pokoj vypadá lépe a tak podobně. Když jsem k ní však vešla, Rachel u sebe nebyla a její pokoj vypadal pořád stejně – halda neuklizených věcí. Abych to zkrátila – našla jsem Rachel v koupelně, jak si ve vaně myje vlasy. Tak jsem na ni prostě vyjela. Byla to poslední kapka. Celé prázdniny nehnula prstem, neobtěžovala se ani uklidit si svůj pokoj a teď si tu sedí ve vaně jako nějaká dámička a umývá si vlasy! Křičela jsem na ni dobrých deset nebo patnáct minut. Vztek a podráždění nahromaděný během celých prázdnin jsem v tu chvíli potřebovala vypustit ven. Chudák dítě vypadalo naprosto zkoprněle a vyděšeně a nemám tušení, co si o tom museli myslet sousedé. Byla to oprávněná reakce? Asi ne. A co další příběh, v němž mi 46letý Paul vypráví o svém dvanáctiletém synovi Johnovi?
Víte, problém je v tom, že jsem se snažil udělat pro něj maximum. Prošel jsem si tvrdou školou a na vlastních chybách jsem se naučil, že pokud nedbáte na vzdělání a školu, ve vyšším věku na to doplatíte. Proto mu neustále
22 / Jak překonat vztek a podrážděnost
připomínám, jak je škola důležitá a aby si po příchodu domů udělal všechny úkoly. On má ale samozřejmě svůj názor a tvrdí, že na úkoly se lépe soustředí před televizí. Jenže já ho při tom pozoroval. Sedí, s pootevřenými ústy zírá na televizi a jen občas mrkne do sešitu nebo do knížky. A myslí si, že mě tím obalamutí a že mu budu věřit. Takhle to probíhalo v pondělí a pak i v úterý. Ve středu jsem mu tedy oznámil, že chci vidět sešity, které si mezitím uložil se slovy, že má všechny domácí úkoly hotové. Podíval jsem se do jeho sešitu na matematiku, kde měl spočítat dvacet příkladů. U některých sice byly výsledky napsané – i když bůhví, zda správně –, ale víc než polovina výpočtů chyběla. Dokonce se příklady ani nepokusil spočítat a nechal tam jen prázdná místa. To mě dopálilo. Seděl proti mně, vystrašený, s přihlouplým výrazem ve tváři a já mu prostě jednu vrazil. Dal jsem mu takovou facku, že spadl ze židle. Neřval jsem na něj, jen jsem mu přikázal jít nahoru do svého pokoje a rovnou do postele. Od té doby – jsou to tři dny – jsem s ním nepromluvil ani slovo. Byla to odůvodněná reakce? Možná ani v tomto případě ne. Kritizovat tyto rodiče je však až příliš snadné, stejně jako konstatování, že jejich reakce nebyly přiměřené, a tudíž ani oprávněné. Stává se, že lidé se dostanou do takového stavu, že už nedokážou rozeznat, co je odůvodněné a co nikoli. Navíc v obou případech oba dva pravdivě líčili, že chtějí pro své děti opravdu to nejlepší. Někdy je nahromaděná frustrace nesnesitelná. U obou rodičů spustil výbušnou reakci až tentýž opakovaný incident. Oba se nejdřív snažili situaci zvládnout takticky, ale bez úspěchu. A ani poté nemohli říct, že se jim to podařilo. Navíc měli pocit, že byli přinuceni udělat něco, co nechtěli a co se jim vlastně nelíbilo.
SHRNUTÍ · Vztek a podrážděnost mají mnoho podob. Jsou to emoce, jež většina lidí už někdy pocítila. · Na samotném vzteku není nic špatného; někdy je zjevně oprávněný. Kritice se vystavíme až tehdy, když to přeženeme a zareagujeme neúměrně situaci. Ovšem někdy jsme nejtvrdšími vlastními kritiky my sami.
Jak definovat vztek a podrážděnost / 23
· Vlastní pojem „podrážděnost“ již naznačuje neoprávněnou reakci. Běžně se jím míní bezdůvodně příkré, podrážděné chování. Takové jednání tedy není oprávněné a téměř vždy je ostatními přijímáno kriticky. V tomto ohledu však býváme sami sobě těmi nejtvrdšími kritiky. · Jsou okamžiky, kdy kvůli frustraci nebo z jiných důvodů ztrácíme smysl pro perspektivu. V těchto momentech zjišťujeme, že nejsme schopni posoudit, co je přiměřené. Potom děláme věci, jež sice v dané chvíli považujeme za oprávněné, ale jimiž jsme později – když se nám vrátí smysl pro soudnost – zděšeni.
Závěrečné zamyšlení Většina z nás pohlíží na podrážděné, vznětlivé a neoprávněně se rozčilující jedince dost kriticky, takřka jako by nám záměrně ničili život. Ano, život s neustále podrážděným a vzteklým člověkem určitě není procházka růžovým sadem. Někdy se však zapomíná na to, že ani být takovýmto člověkem není nijak jednoduché. Je opravdu velmi mnoho lidí, kteří si svůj život ničí vlastní podrážděností a vznětlivostí. Tato kniha je tedy určena nejen lidem v jejich okolí, ale i jim samotným.
25
2. Co nás rozčiluje?
Příčinu vašeho vzteku je velmi důležité znát kvůli tomu, abyste měli z čeho vycházet, až se rozhodnete s tím něco udělat. Když si uvědomíte, které věci vás rozčilují, můžete se jim buď vyhýbat (je-li to možné), nebo si promyslet, jak byste na ně raději reagovali. Takže co vlastně chceme zjistit? Říká se sice, že každý člověk je jiný, ale ve skutečnosti existují určité situace, jež vyvolávají vztek u většiny lidí. Pokud si dobře pamatujete, v první kapitole jsme si řekli, že na rozčílení není nic špatného, je-li oprávněné. Špatný pocit máme z nepřiměřeného jednání – z příkré reakce na nijak iritující situaci, ze zlostné odezvy na něco, co by většinu lidí jen mírně popudilo, nebo z naprosté ztráty sebeovládání v situaci, jež by někoho jiného rozčílila jen do určité míry.
Dráždidla, ztráty a prohřešky Co tedy většinu z nás rozčiluje? Podněty lze rozdělit do tří hlavních kategorií: dráždidla, ztráty a prohřešky.
Dráždidla S dráždidly se v životě setkáváte neustále. Nedávno jsem mluvil s Pam, která prohlásila, že už nesnese, jak její manžel jí. Prostě ji vytáčel zvuk, který vydávala jeho ústa při žvýkání jídla. Od té doby, co si toho všimla, pokaždé čekala, až to začne. Situace se tak ještě zhoršovala. Mlaskání se pro ni stalo symbolem všeho negativního, co viděla na svém muži (sobeckost, nenasytnost) a na manželství s ním (považovala ho za úplně jiný typ člověka než sama sebe). Dráždit vás u druhých může třeba popotahování nosem, kašlání nebo smrkání. To byl také můj případ. Někdy školím a na školení jsem nucen strávit tři dny s desítkou účastníků. Občas někdo z nich vyrušuje chronickým kašlem, který neustává ani po skončení kurzu. Není divu, že mě to dříve opravdu rozčilovalo. Kašel bývá hlasitý a někdy se mi zdálo, že dotyčný zakašlal schválně právě v okamžiku, kdy jsem
26 / Jak překonat vztek a podrážděnost
„nadhodil“ nějaké velmi důležité téma. Musel jsem svoje slova zopakovat, ale už to nebylo tak působivé. Z této přecitlivělosti jsem se však časem vyléčil. Uvědomil jsem si totiž, že kašlající účastník klidně mohl celé tři dny zůstat doma na nemocenské a nikdo by mu to nemohl vyčítat. Jeho přítomnost jsem si proto vyložil jako poklonu – důkaz, že prostě nesnesl pomyšlení, že by o školení přišel. Je mi jedno, jestli je to pravda nebo ne. Domnívám se – nebo alespoň doufám –, že ano, a to mě naprosto uspokojuje. Dalším běžným zdrojem podráždění jsou sousedé. Bytové domy a řadové rodinné domky dávají obyvatelům obrovský prostor pro vzájemné popouzení. Když jsme se s manželkou vzali, žili jsme v domě, kde jsme slyšeli dokonce rozsvěcování a zhasínání světel u sousedů tak zřetelně, jako by vypínače byly u nás v pokoji. To samo o sobě není nijak zvlášť iritující, ale potenciálních vážnějších dráždidel bychom našli hodně – hlasitou hudbu, zvýšený hlas, hraní míčových her na ulici (a na vaší zahradě) atd. Vztek na sousedy dokáže často udělat lidem ze života doslova peklo.
Ztráty Jednání druhých lidí vás může stát peníze, čas, prestiž nebo jakoukoli jinou cenu. Společný je v tomto případě fakt, že za jejich činy nebo chování v konečném důsledku „zaplatíte“ vy. A to vás rozčílí. Jako příklad uveďme rodiče rozzlobené na děti, které něco rozbily (musíte věc znovu koupit) nebo manžela či manželku rozčílené na vás, že jste nabourali auto (důsledkem jsou výdaje na opravu a vyšší pojistné). Zajímavé je, že tyto příčiny vzteku někdy připomínají účinek „kocoviny“. Sue se mi svěřila, jak se rozzlobila na svého třináctiletého syna, který nechtěně upustil hrnek na podlahu v kuchyni. Když jsem se jí zeptal, kvůli čemu se vlastně opravdu rozčílila, odpověděla: „No, protože mě to stojí peníze. Chová se, jako kdyby peníze rostly na stromech, a myslí si, že rozbité věci se automaticky vymění za nové.“ Připadalo mi to zvláštní, neboť Sue nebyla vůbec chudá a klidně si mohla dovolit koupit nový hrnek, a ne jeden. Bohatá však nebyla odjakživa – v minulosti by jí nutnost pořídit nový hrnek významně zasáhla do rozpočtu a toto období jejího života jí zůstalo v paměti. Staré zvyky se těžko mění. K dalšímu možnému vysvětlení se dostaneme později. Judy mi vyprávěla, jak vzala svou pětiletou dceru na ambulanci do nemocnice. Přišla přesně na 14. hodinu, jak byla objednaná, ale lékař dceru vyšetřil až přibližně o dvě hodiny později. Rozčílilo ji hlavně zjištění, že všichni pacienti byli objednáni na 14. hodinu, ačkoli ordinační doba byla od 14 do 17 hodin. Z toho plyne, že někteří pacienti byli záměrně nuceni čekat na vyšetření až tři hodiny. Ztrát s tím spojených bylo pro Judy hned několik – ztráta času, který mohla věnovat neodkladným povinnostem doma, vyčerpání z nutnosti zabavit svou neposednou pětiletou dceru
Co nás rozčiluje? / 27
v průběhu dvouhodinového čekání a ztráta úcty vyplývající z přístupu nemocničního personálu, jemuž vůbec nezáleželo na tom, zda bude čekat hodinu, dvě nebo tři. Elektrikář Alan se rozzlobil kvůli pocitu přepracování. Jeho šéf jej otevřeně požádal, zda má čas zavolat ještě zákazníkovi, který potřebuje vybrat spínače na osvětlení. Ačkoli by mu zřejmě ani příliš nevadila zamítavá odpověď, protože mohl požádat jiného elektrikáře, Alan pociťoval vztek, neboť musel na otázku reagovat. Byl nucen se rozhodnout, zda obětuje čas další práci, kterou sotva vměstná do svého harmonogramu, nebo za to zaplatí pocitem viny z odmítnutí přímého požadavku svého šéfa. Alan se zjevně potřeboval naučit některé asertivní metody, aby si uvědomil své právo říct „ne“ bez pocitu viny. Setkal jsem se se spoustou lidí, které velmi rozčiluje, když jim jejich partneři na veřejnosti odporují. Mají pocit, že tím ztrácejí tvář nebo dokonce jsou až poníženi, zejména pokud z toho vyplyne, že neříkali pravdu, byť šlo neškodnou malou lež ve snaze zveličit a ozvláštnit jinak nudný příběh. Nigela však dokázal rozčílit i sebemenší nesouhlas. Jako příklad uvedl situaci, kdy si s manželkou povídal s přáteli a líčil příběh, který se odehrál předešlou středu. Jakmile vyslovil „středa“, jeho manželka ho přerušila slovy: „Ne, to nebylo ve středu, ale v úterý.“ Jen stěží si lze představit, že ho tato poznámka dokázala natolik rozzlobit. Splést si úterý se středou přece není žádná ostuda. Možná šlo jen o obyčejné dráždidlo, nebo o něco jiného – prohřešek.
Prohřešek Prohřešek znamená porušení pravidel. Nigel se zřejmě držel pravidla, že životní partneři si na veřejnosti navzájem neodporují, což mimochodem není nijak neobvyklá zásada. Když to tedy jeho manželka několikrát porušila, opakovaně to v něm vyvolalo vztek. Dalším běžným pravidlem mezi partnery a dobrými přáteli je zachování důvěry. Jinými slovy, pokud váš partner o vás něco ví na základě toho, že je vaším životním partnerem, neměl by to prozrazovat ostatním. Jde například o intimní detaily týkající se vašeho zdravotního stavu či toho, co máte a nemáte rádi, nebo o vaše zkušenosti či názory, jež nechcete sdílet s nikým jiným kromě svého nejbližšího okolí. Porušení důvěry je v tomto případě všeobecně považováno za tabu, závažný prohřešek. Velmi rychle tak můžete v očích partnera klesnout. Příkladem prohřešku je zjevně i příběh muže, uvedený v první kapitole, jenž se rozčílil na zlodějíčka vykrádajícího mu auto. Mladík nejen že překročil pravidla dotyčného majitele vozu, ale i zákon – šlo o zcela formální prohřešek, porušení zákona.
28 / Jak překonat vztek a podrážděnost
Tyto tři uvedené kategorie se mohou překrývat – existuje řada případů, které nespadají výlučně jen do jedné z nich. Například pokud váš partner flirtuje s někým, kdo mu připadá atraktivní, je to běžně považováno za prohřešek. Jinými slovy, mnoho lidí to považuje za vymykající se pravidlům. Zároveň však pociťují i jistou potupu, neboť jejich protějšek se vlastně baví na jejich účet, je s nimi svým způsobem nespokojený a hledá vztah jinde. (Samozřejmě to nemusí být pravda, ale lidé to tak často vidí.) Dalším příkladem, přesahujícím hranice zmíněných kategorií, je případ syna Sue, jenž nechtěně upustil na zem hrnek, který se rozbil. Je sice možné, že jeho matku rozčílila nutnost investovat peníze do koupě nového hrnečku, nicméně vezmeme-li v úvahu, že si mohla dovolit pořídit nový bez ohledu na cenu, zdá se toto vysvětlení dost nepravděpodobné. Spíš se rozzlobila proto, že se její syn prohřešil proti nevyslovenému pravidlu být přiměřeně opatrný, aby nezpůsobil ostatním členům domácnosti těžkosti. Příčinou jejího vzteku byla jeho „vyložená neopatrnost“.
SHRNUTÍ · Nejdřív je důležité rozpoznat, co vás rozčiluje, abyste měli z čeho vycházet při nápravě. · Příčiny vzteku lze obvykle rozdělit do tří kategorií – na dráždidla, ztráty a prohřešky. · Dráždidel existuje celá škála – opakované nezavření dveří, hluk jdoucí od sousedů, ba dokonce žvýkání jídla či kašlání. · Dále se lidé dopouštějí mnoha věcí, za něž v konečném důsledku „zaplatíte“ vy. Sem patří mimo jiné rozbití věcí dětmi a následné vynaložení nákladů na koupi nových, odporování či nesouhlas ze strany partnerů a z toho plynoucí pocit ztráty úcty nebo provádění nečekaných povinností či úkolů, které vás stojí čas. · Všichni máme nastavená jistá pravidla a od ostatních očekáváme, že je budou respektovat. Když je však někdo poruší, říká se tomu prohřešek. Když si všimnete prohřešku nebo se domníváte, že k nějakému došlo, pravděpodobně vás to rozzlobí. · Některé příčiny našeho rozčílení se nedají vměstnat jen do jedné ze zmíněných kategorií, ale zasahují do více z nich najednou. Například rozbitá věc nás může rozčílit nejen kvůli nákladům, které budeme muset vynaložit na koupi nové, ale také proto, že viník si podle našeho názoru nedával pozor.
29
3. Proč nejsem rozčílený pořád?
Zdá se, že svět je přeplněný dráždidly, lidmi, za jejichž jednání ve výsledku „zaplatíte“ vy, a jedinci, kteří se prohřešují proti pravidlům, jež jste si stanovili sami pro sebe. Jak to, že tedy nejste rozčílení a rozzlobení neustále?
Vnitřní a vnější zábrany Vzpomínáte si na Judy, která vzala svého syna do nemocniční ambulance a musela čekat na vyšetření dvě hodiny? Ona sama tuto událost popsala jako jednu z nejvíce popuzujících ve svém životě. Nahromadění vzteku však tehdy způsobilo více faktorů. Po příchodu spatřila plnou čekárnu pacientů, ale řekla si, že má zřejmě službu víc lékařů a sester, takže čekárna se brzy vyprázdní. Postupně si však uvědomila, že to jde jen velmi pomalu, a když se pustila do řeči s některými dalšími pacienty, zjistila, že všichni byli objednáni na 14. hodinu. To způsobilo skokovou změnu v jejích pocitech – klid vystřídala zlost. Ještě v ní ale všechno „nevřelo“. To přišlo až později, když si kolem 15. hodiny jediný lékař se sestrou, kteří měli ten den v ambulanci službu, udělali přestávku na svačinu. Asi se ptáte, proč by nemohli. Většinou si všichni odpoledne potřebujeme chvíli odpočinout a oni si přestávku přece zasloužili. Ano, proč ne, jenže Judy dopálil způsob, jakým to udělali. Seděli totiž ve vyšetřovně se dveřmi dokořán a vykládali si spolu, všem pacientům na očích. Když maminky (byla jich tam většina), které přišly do čekárny se svými dětmi, viděly, jak lékař se sestrou neomaleně zdůrazňují svůj nároku na přestávku, postupně v nich narůstal vztek. Není proto divu, že když Judy vešla s dcerkou do ordinace, byla už rudá vzteky. Vynadala tedy nakonec lékaři? Ne, neřekla ani slovo. Na první pohled se to zdá zvláštní, neboť i deset let po události se stále zdá, že Judy tato vzpomínka dopaluje. Přestože byla natolik rozčílená, lékaři to nedala najevo. Proč?
30 / Jak překonat vztek a podrážděnost
Krátce řečeno, protože měla zábrany. Ty jí nedovolily dát najevo její pocity. Jde o jakýsi mechanismus sebekontroly. Můžeme se jen dohadovat, jaké myšlenky se Judy honily hlavou. Zřejmě si v duchu říkala něco jako: „Když si lékaře znepřátelím, poskytne dceři to nejlepší možné ošetření?“ Judy potvrdila, že přesně o tom přemítala. Zároveň připouští i další, sekundární zábranu: „Na lékaře se prostě nelze rozčilovat.“ Ať už je to správný či špatný názor, stanovila si to jako své pravidlo platné i přesto, že se lékař zachoval nevhodně. Zmíněné sekundární zábraně („na lékaře se nerozčilujeme“) se říká vnitřní zábrana. Tu si vytváříme čistě v naší mysli. Není zde žádná vnější hrozba, jako například zatčení policií, která by nedovolila vyjádřit vztek. Jde o pravidlo, které máme nastaveno pouze uvnitř sebe. A co zmíněná první zábrana? Tedy že se její dceři nemusí dostat kvalitního ošetření, pokud se na lékaře rozčílí? V tomto případě jde o vnější zábranu, neboť v projevení vzteku bránil Judy strach z vnějších důsledků. Nyní se pojďme vrátit k Davidovu příběhu popsanému v první kapitole. V něm David spatřil mladíka, jak rozbíjí okénko u jeho auta a krade mu autorádio. Následně ho chytil, povalil na zem a obkročmo si na něj sedl. Popadl ho vztek na chlapce, který si myslel, že může jen tak jít a vzít si něco, co mu nepatří. David ho držel na zemi a mladík mu byl vydán na milost. Proč ho tedy nezačal rdousit nebo mu nerozbil hlavu? I v tomto případě hrály roli zábrany. Nyní se asi ptáte, zda šlo o vnitřní či vnější zábrany. Zabránil mu v pokračování strach, že se sám ocitne před soudem za mnohem vážnější zločin než krádež, anebo hluboce zakořeněné pravidlo, že se v žádném případě nemá lidem rozbíjet hlava o chodník? Kdo ví. Pravděpodobně ho k tomu vedla kombinace obojího. Nicméně tento příběh ukázkově demonstruje sílu zábran, neboť David byl zjevně bez sebe vzteky, jak sám prohlásil. Další příklad vlivu vnitřních zábran – pravidel, jež si stanovíme sami pro sebe – mi nedávno popsal jeden hostinský. Vyprávěl mi, jak se jeden z hostů hlasitě hádal s druhým a chystal se ho uhodit. Muž, který měl ránu schytat, ustoupil o krok zpět, zvedl ruce v obranném gestu a chlácholivě pronesl: „Hej, hej, hej... Je mi přes čtyřicet.“ Tato poznámka, pokračoval hostinský, útočníka zarazila a chvíli přemítal, zda opravdu existuje nějaké pravidlo nedovolující fyzicky napadat osoby starší čtyřiceti let. Zajímavé je, že než si uvědomil, že žádné takové pravidlo není, propásl vhodný okamžik k úderu a k úlevě potenciálního příjemce rány naštvaně odešel.