Jak k nám přišla Eliška Na první dítko jsem si počkala. Nejdříve jsem vedle sebe neměla toho pravého muže, pak jsem měla pocit, že ještě potřebuji něco prožít a taky jsem měla podvědomý strach - v rodině, kde ženská linie několik kolen zpět s železnou pravidelností přicházela o děti během těhotenství, krátce po porodu, ale i v průběhu jejich života, není mateřství lehkou věcí... Před otěhotněním jsem s tím hodně pracovala - pak se to nějak samo přehouplo, žila jsem s báječným mužem a měla jsem pocit, že nastal ten správný čas - bylo mi 32 let. Duši děťátka jsem kolem sebe cítila několik měsíců, měla jsem pocit, že je to holčička. Krásně jsme spolu komunikovaly - někdy slovně, většinou beze slov. Když jsme se s manželem dohodli, že už je na příchod děťátka ten správný čas, přišla rychle. První trimestr byl složitý - chodila jsem do práce, která mě stresovala a vyčerpávala, studovala jsem dálkově 3. ročník univerzity a vyplouvalo mi dost strachů. Měla jsem celodenní kocovinku a byla hodně unavená. Zároveň jsem se radovala a těšila na naše miminko. Hodně jsem meditovala a strachy odcházely. Rozhodla jsem se jít na neschopenku a opustit stresující zaměstnaní. Soustředila jsem se jen na těhotenství a školu (čekalo mě provedení výzkumu, psaní bakalářské práce, zkouškové období, státní zkoušky). Jsem původní profesí dětská sestra (i když v oboru již nepracuji), těhotenství a porod jsem nijak zvlášť dopředu neřešila, ani si nezjišťovala informace. V 10. týdnu mi gynekolog vystavil těhotenskou průkazku a já se šla rovnou z ordinace zaregistrovat do jediné pražské porodnice, kde jsem chtěla rodit - ani nevím proč, možná dle celkem dobrých zkušeností kamarádek. Byl leden a já měla termín porodu v srpnu - přišla jsem do registrační kanceláře a dověděla se, že už mají plno a další ženy neregistrují. Přišlo mi to tak absurdní, že jsem se začala smát - vždyť v této fázi těhotenství některé ženy ještě neví, že jsou těhotné a poměrně dost těhotenství v prvním trimestru skončí... Byl to okamžik, kdy jsem začala o celém gynekologickoporodnickém systému přemýšlet, vyhodnotila jej jako nemocný a začala zjišťovat informace a další možnosti. Našla jsem porodní dům U Čápa, kde jsem se poprvé setkala s tématem porodu doma. Několik týdnů jsem si zjišťovala informace, zašli jsme s mužem tamtéž na den otevřených dveří a pak v nás začala zrát myšlenka, že bychom mohli přivést naše dítko na svět doma. Těhotenství probíhalo bez problémů, ke konci těhotenství jsme absolvovali předporodní kurz u porodní asistentky Zuzany, a když nastala doba přechodu od gynekologa do péče porodnice, přešla jsem do poradny k Zuzaně a do žádné porodnice nešla. Vše jsem ale pečlivě zvažovala a pro případ, že bych se na domácí porod nakonec necítila nebo by nebyl ze zdravotních důvodů možný, jeli jsme s mužem na prohlídku do pro nás dobře dostupné porodnice ve Středočeském kraji. Naše představy o průběhu porodu však byly ve značném rozporu se standardy českého porodnictví. Moje pochybnosti o tom, že bych zde chtěla rodit, se ještě zvýšily, když jsem zaregistrovala značné rozdíly mezi tím, co o sobě porodnice hlásá a jaká je skutečnost. Jela jsem do ní sepsat porodopis a nechala jsem si jí jako záložní variantu, kdyby nebylo zbytí. Hledat si svou vlastní cestu v přístupu k těhotenství a porodu, posléze i mateřství, mne nesmírně posouvalo, posilovalo a obohacovalo, ale také jsem se v této době cítila velmi zranitelná, citlivá a nejistá a stálo mne to hodně sil. Čelila jsem svým obavám a když jsem s kamarádkami otevřeně sdílela, jak věci cítím a jak bych ráda porodila, většinou jsem se setkala s jejich údivem, strachem a bolestí, podpory se mi nedostávalo. Mamince jsem o plánovaném domácím porodu nemohla říct - měla neskutečný strach úplně ze všeho v těhotenství, chovala se ke mně téměř jako k nemocné, i když k tomu nebyl žádný reálný důvod. Dělala to z lásky, ale pro mě to nebylo jednoduché. Zoufale mi chyběla ženská podpora, cítila jsem se sama a unavená. Měla jsem však velkou oporu ve svém muži, tam jsem měla jistotu, že najdu otevřenou náruč, milující srdce a rameno připravené k vybrečení. Moje aktivity směřovali k přípravám na domácí porod - připravovala jsem se velmi svědomitě a pečlivě, nechtěla jsem nic podcenit. Byla jsem v 36. týdnu těhotenství a šla jsem na kontrolu k porodní asistentce -
čekal mě tam šok. Miminko, které do té doby bylo krásně připraveno, se otočilo koncem pánevním. To bylo zemětřesení - porodní asistentka by k takovému porodu do domácího prostředí nepřijela a ve většině porodnic to znamená pravý opak přirozeného porodu - císařský řez. Přemýšlela jsem, jaký důvod k tomu děťátko mělo, vždyť do teď vše probíhalo bez problémů. A také jsem hledala porodnici, kde by mi umožnili porodit vaginálně... Byla středa, na pondělí jsem si domluvila prohlídku a sepsaní porodopisu ve Vrchlabí. V pátek jsem šla na konzultaci k porodní asistentce Ivaně - chtěla jsem mít zálohu pro případ, že by Zuzana nemohla v době porodu přijet. Nastínila jsem Ivaně svou představu, ale i aktuální polohu miminka. Prohmatala mi břicho a polohu koncem pánevním potvrdila. Velmi zpříma se mne zeptala: "A co budete dělat, když se neotočí?" "Pojedu do Vrchlabí." Přirozený vaginální porod pro mne byl jasná volba i v této situaci. Nechtěla jsem to vzdát. Přes víkend jsem zkoušela různé techniky, jak miminko přimět k otočení - bylo to fyzicky náročné a bez většího efektu. A pak mi to došlo - vždyť já jsem se tou pečlivou přípravou na domácí porod dostala ze srdce do hlavy. Původně jsem měla na zřeteli zejména to, že porod je příchod děťátka na svět, že mu poskytnu, co bude potřebovat a budu při něm stát, ať si vybere jakékoli místo a způsob porodu. Teď jsem se tak upnula na domácí porod, že jsem zavřela všechny ostatní možnosti. V pondělí jsem jela do Vrchlabí na domluvenou schůzku. Bleskovým ultrazvukem jsme zjistili, že je děťátko zase hlavou dolů... Děkuji ti, holčičko, za tuto životní lekci. O víkendu jsme s mužem byli s přáteli v lese na Roztylech a slavili narozeniny kamaráda kolem ohně. K večeru jsem měla pocit, že jsem trochu prochladla, byla jsem unavená, tak jsme se rozhodli, že jedeme domů - měli jsme to 1,5 h cesty veřejnou dopravou. Pár minut po rozloučení s přáteli se mi začalo chtít hodně, ale opravdu hodně na záchod. Přemýšlela jsem, jestli se mám vrátit do lesa a zadřepnout tam, nebo jestli stihnu dojít do blízkého nákupního centra. Představa pohodlí zvítězila. To bylo jedinkrát v životě, kdy jsem byla vděčná za to, že někoho napadlo postavit nákupní centrum v těsné blízkosti lesa... Nastoupily poměrně silné kontrakce, ale byly velmi nepravidelné - vyhodnotila jsem, že se pravděpodobně nejedná o porod, ale poslíčky. Cestou domů - v metru a vlaku, jsem byla plně v přítomnosti a s probíhajícími kontrakcemi. Když jsem se pak snažila vystoupit z vlaku, dostala jsem záchvat smíchu - kontrakce už jsem neměla, ale během cesty se miminko výrazně sesunulo do pánve, která se rozestoupila a totálně změnila své parametry a můj způsob chůze. Tak konečně vím, co to znamená ta kachní chůze:-)) - do té doby jsem chodila celkem normálně. V pondělí jsem jela na kontrolu k Zuzaně, která potvrdila, že miminko je hluboko v pánvi a porod může nastat každým dnem. Jen v sobotu by nemohla přijet, bude mít celodenní předporodní kurz. Moc jsem se na porod těšila. Neměla jsem žádné obavy z průběhu porodu, ani z bolesti, byla jsem ve stavu natěšeného očekávání neznámého... Ve středu za mnou domů přijela maminka, aby mi pomohla umýt okna. Strávily jsme spolu krásný den a mimo jiné si spolu hezky povídaly - i o oblastech, které pro mne byly důležité. Bylo to pro mě hodně významné, poprvé za těhotenství jsem měla pocit podpory. O tom, že bych ráda porodila doma jsem se nezmínila, to byla ještě příliš silná káva, ale moje maminka má velmi silnou intuici. Před odchodem mi řekla: "Hlavně neroď doma". Nechala jsem to bez komentáře - i tak to pro mne byl fantastický posun v našem vztahu. Ve čtvrtek ráno jsem jela na gravidjógu do Prahy, vlak byl celkem plný, ale místo k sezení jsem našla. Najednou jsem měla velkou potřebu zavřít oči a během chvíle jsem měla pocit, že se mi otevřel celý vesmír. Přicházely ke mně informace - bude to v sobotu - všechno bude v pořádku - budete moci zůstat doma... Byla jsem jako omráčená, ještě hodinu potom jsem nebyla schopná mluvit a přemýšlela, jestli jsem skutečně dostala informace z hůry, nebo to byl výplod mé mysli. Během dne jsem se vzpamatovala a nijak
zvlášť to dál neřešila. Když to tak bude, bude to fajn, když ne, nic se neděje. Pro jistotu jsem ale zrušila sobotní návštěvu několika přátel. V sobotu... ale to už je jiný příběh... Petra Navanita Levá
Narození Elišky Byla sobota, krásný letní slunečný den. Ani nevím proč, myslela jsem si, že rodit budu v noci. Těšila jsem se, jak si nachystám svíčky, hudbu, přeneseme s mým mužem Petrem naší úžasnou postel s čelem z ložnice v patře dolů do obýváku (to bude při kontrakcích báječné)... Dokončovali jsme zahnízďování a zbyly nám poslední práce - přesazování kytek (na jaře jsem to nestihla) a následné vyluxování domu. Dopoledne jsme se dali do přesazování kytek. V průběhu mě pobolívalo v kříži (přičítala jsem to poloze v předklonu s velkým břichem) a tak jsem se kolem poledního na chvilku natáhla. Asi ve 14 h jsem šla na záchod a trochu mě píchlo v podbřišku - jako při menstruaci. A po nějaké chvíli zas a potom znova... Tlaky v podbříšku byly velmi lehké, vyhodnotila jsem je jako další poslíčky před příchodem nočního porodu. Postupně si ale aktivita dělohy a miminka vyžadovala stále více mojí pozornosti, až už nešla přehlédnout. Řekla jsem muži, že se možná miminko už chystá... Dohodli jsme se, že ohlídá svého tatínka, který nám právě pomáhal stavět plot, aby nevstupoval do domu, abych měla klid. Přesunula jsem se do ložnice, kde mi bylo nejlépe - vnímala jsem své tělo a dělala, co chtělo. Kolem čtvrté odpoledne už byly kontrakce celkem silné, tak mě napadlo změřit, jak často přicházejí, abych případně zavolala porodní asistentce Zuzaně. Snažila jsem se, ale nebyla jsem toho schopná - stopky v mobilu pro mne v tu chvíli představovaly pokročilou technologii z jiné galaxie. Vešel můj muž, kterého jsem tímto úkolem pověřila. Byly to 2minutové kontrakce, přicházející po 2 minutách. Aha, to už se asi nezastaví:)) Ale jistá jsem si tím nebyla - stále to nebylo ani tak intenzivní, jako poslíčky před týdnem - žádná bolest, žádné drama, jen splývání s přicházejícími vlnami... Voláme Zuzaně - aha, má celodenní předporodní kurz, může přijet nejdříve v půl sedmé. Mám pocit, že tak dlouho čekat nebudeme. Můj muž volá porodní asistentce Ivaně, kterou jsme měli domluvenou jako zálohu pro případ, že by Zuzana nemohla. Chce se mnou mluvit - vůbec na to nemám náladu, ale beru si telefon. Po pár slovech přichází kontrakce, pouštím telefon a hučím si. Petr bere telefon a říká Ivaně, že teď nemůžu:-). Po kontrakci a velmi krátkém rozhovoru mi Ivana říká, že přijede. Petr šel za tatínkem, aby ho nenápadně odvedl domů (bydlí o 150 m dále), abych měla jistotu klidného prostoru. Ani jedni rodiče o našich plánech rodit doma nevěděli, měli tak velký strach, že jsme si diskuse na toto téma po počátečních pokusech rozmysleli a nezatěžovali je, ani sebe. Muž tatínka odvedl, aniž by cokoli zpozoroval. Maminka po tatínkovi vzkazovala, že nám peče koláč, tak jej Petr ještě vyzvedl - to by bylo překvapení, kdyby nám jej uprostřed porodu přinesli :-). Přesunula jsem se do vany - bylo to úžasné. V teplé vodě jsem se naprosto uvolnila a byla v totální přítomnosti - teď a tady - nic jiného neexistovalo. Vnímala jsem jen své tělo a miminko, jak se připravuje k přechodu do venkovního světa. Žádná hudba, žádné svíčky, a presto to bylo zcela dokonalé. Mezitím se Petr věnoval přenesení matrací do obýváku a rychlému luxování. Pak už jsem ho chtěla mít u sebe, společně jsme v koupelně strávili nějaký čas - možná hodinu, nevím - byl skvělý, tiše seděl poblíž vany, nic nedělal a jen tam s námi byl... Přesně to jsem potřebovala. Věděla jsem, že toto je jediné správné místo, kde se má naše děťátko narodit, nebyla tam žádná pochybnost. Pak přišel čas, kdy jsem znervózněla a chtěla, aby Petr zavolal Ivaně a zjistil, za jak dlouho přijede. Měla jsem pocit, že miminko už nepočká a brzy tu bude, cítila bych se jistěji, kdyby u toho Ivana byla... Je na cestě, ještě tak 15 minut.
Za chvilku lezu ven z vany a lehám si na levý bok na matrace v rohu obýváku. Za chvíli přijíždí Ivana, muž ji vítá slovy "Ani nevíte, jak rád Vás vidím.", a já "Už tlačím!". Ivana překračuje vysavač a říká "Tak to pusťte..." Pouštím, rozpouštím se v tom a přichází nepopsatelné pocity - žádná bolest, jen neskutečné množství energie a nadpozemské síly - poprvé v životě se cítím jako Bohyně, Tvůrkyně. Připadám si jako v silném zasvěcovacím rituálu. Svoje tělo vnímám jako prostor bez pevných hranic, kterým prochází celý svět. Jsem naprosto mimo - sjetá porodními hormony, rozpuštěná ve Vesmíru. Vnímám velmi spirituálně a zároveň i velmi fyzicky, jak se děťátko posouvá porodními cestami ven. Souběžně s tím se na pozadí děje ještě něco jiného, ale netuším co - je to velmi hluboké a silné. Při kontrakcích křičím, i když necítím bolest - pomáhá mi to, jako sportovci při výkonu. Petr mě drží za ruku. Za pár kontrakcí je s námi venku naše dcerka Eliška. Je čtvrt na sedm. Mám trochu obavy, jak si miminko vzít a držet ho - Ivana mi dcerku podává. Vítáme jí na svět. Říkám jí, jak je úžasná, nádherná a šikovná. Společně jsme spočinuli a byli plně v přítomnosti - netuším jak dlouho, čas přestal existovat. Bylo to tak nádherné, posvátné a normální, obyčejné zároveň. Neměla jsem žádné poranění, jen zcela povrchovou trhlinku, která nebyla ani na šití. Placenta vyšla ven po krátké době, celistvá, neporušená. Následně mi Ivana pomohla se osprchovat, Elišku mezitím držel Petr. Pak jsme se přesunuli do postele, Ivana mi ukázala jak kojit v leže, krátce řekla, co sledovat a odjela. Přijede zase zítra. Prožívali jsme krásné chvíle. Když Eliška usnula, krmil mě Petr kousky vychlazeného melounu - bylo to naprosto úžasné, láskyplné, pečující. Chuť melounu už mám navždy spojenou s touto chvílí. Na spánek jsme neměli pomyšlení, celou noc jsme trávili rozněžnělým pozorováním toho nádherného uzlíčku. Petr ještě dodatečně přestěhoval naší postel do obýváku, abych do sprchy nemusela běhat z patra. Několik následujících dní a nocí jsem trávila s Eliškou v posteli, v přítmí a Petr o nás báječně pečoval. Děkuji ti, lásko, za naší dceru a za tvojí láskyplnou podporu a péči. Zároveň s naprostým pocitem štěstí a euforie jsem na pozadí stále cítila cosi, co se při porodu otevřelo, ale nedokázala jsem rozeznat, co to je. Byla jsem z toho trochu nejistá a zmatená a chvílemi se cítila nepatřičně. Postupem času tyto pocity sílily a asi rok po porodu jsem tomu pohlédla do tváře a opět to naplno prožila na semináři zaměřený na první čakru. Byla to panická hrůza přijít na svět, kterou jsem cítila u své maminky v břiše. Nebála jsem se porodu, ale toho světa venku. Překvapilo mě to - párkrát jsem se do tohoto období už vrátila a nebylo to moc příjemné, ale takto intenzivně jsem to nikdy neprožívala. Moje maminka měla za sebou v době, kdy mě čekala, hodně silných životních zkušeností - dětstvím počínaje a mateřstvím konče. Se mnou téměř celé těhotenství ležela, aby o mě nepřišla. Já to s ní prožívala a byl to pro mne filtr vnímání světa venku. V tomto období vzniklo ještě několik dalších, celoživotních programů, které postupně rozpoznávám a rozpouštím. Hodně mi v tom pomáhá kraniosakrální biodynamika - metoda, kterou jsem objevila díky tomuto prožitku a posléze zcela změnila můj život soukromý i pracovní. Maminko, děkuji ti z celého svého srdce - jsem ti tak vděčná za vše, co jsi mi dala a co jsem s tebou mohla prožít. Spojuje nás velmi silné pouto, nejen nás dvě, ale i další ženy našeho rodu. Je v tom tolik bolesti a smutku, je v tom tolik síly a potenciálu. Je mi ctí, patřit do tak silného rodu. Vím, že se budete radovat se mnou, když budu žít svůj život v lásce a radosti. Eliško, miluji tě z celého svého srdce. Děkuji ti za příležitosti k učení a růstu, které mi poskytuješ. Děkuji ti za nádherný prožitek domácího porodu, který byl tak posvátný a normální zároveň, a který naplno projevil svůj léčivý potenciál. Děkuji ti, že jsi. Patříš do rodu silných žen, raduj se ze života a prožívej svůj život s láskou a lehkostí. Všechny tyto zkušenosti pro mne byly zlomové nejen kvůli přerodu v ženu-matku, očistění starých, již nefunkčních programů, ale i po profesní stránce. Moje práce, které jsem se věnovala před mateřskou, mě nebavila a nenaplňovala. Měla jsem ale pocit, že pro nové povolání se nejprve potřebuji stát matkou vůbec jsem tomu nerozuměla. Po porodu jsem pochopila. Přerod, zkušenosti, ale i výzvy, kterými jsem
prošla během těhotenství, porodu a v mateřství, ve mne vzbudili chuť a sílu podporovat na této cestě i ostatní ženy. Zhruba za rok po porodu jsem nastoupila do kurzu pro duly a do výcviku kraniosakrální biodynamiky. Věnuji se ostatním ženám a podporuji je při hledání jejich vlastní cesty a ženské síly - naše vzájemné sdílení mi přináší mnoho radosti a naplnění. Mám pocit, že je to smysluplná práce, ve které mohu uplatnit svůj potenciál a za kterou jsem hluboce vděčná. Petra Navanita Levá
Příběh uveřejněn v knize Ženské příběhy II, Když tělo promlouvá sestavila Lilia Khousnoutdinova, vydala Maitrea, Praha 2013
