Jak jsme tunelovali a pasovali v trojmezí Itálie, Rakouska a Švýcarska
Pátek 28.6.2013- S vyplazeným jazykem.... Ráno to ještě vypadá jako bychom ani nikam nejeli. Spěchám do práce předvést ještě nějaké žáky ke zkouškám z praktické jízdy a Jitka má spoustu starostí s otevřením nové kavárny U kašny na náměstí v Mohelnici. Navíc, jako už letos tradičně, prší!!! Sice ne nějak moc, ale k potěšení to moc není. Ovšem kolem druhé odpolední se sejdeme už doma a doplňujeme na hromádku věci, které jsme ještě včera večer nestihli nachystat. Kolem třetí jsme hotovi, květiny zalité a tedy šup s věcmi do auta a jedeme naložit vše na naše miláčky. Ještě dolívám olej neb jsem jej před dvěma dny jen vypustil a nový už nestihl nalít, došponujeme řetězy a pár drobnosti a... a... a.... JEDEME! Sice dosti pozdě, ale přece. K penzionu Ham-Ham v Havraníkách dorážíme až po osmé večer, to nám ovšem na radosti nic neubere. Ubytko klapne na jedničku a i rosničkáři se kupodivu na zítřek nijak kysele netváří. Je zde ubytováno plno cyklo-turistů a jejich štěbetání dole na terase nás provází do říše snů. Ještě si vzpomínám, než usnu, že jsme se chtěli ve Znojmě kouknout na rotundu Sv. Kateřiny, ale díky Bohu, že jsme alespoň stihli dojet před setměním tady k hranicím...............
Sobota 29.6.2013- Z Dunaje jde letos strach.... Sobotní ráno je ve znamení jedné stopy a ne jenom té naší motorové, ale hlavně cyklistické. Chceme si přivstat a tak jsme si snídani neobjednali neb nám ji nabízeli až o půl deváté a to se nám zdálo pozdě. Budík cinkne o sedmé a kupodivu při pohledu z okna už okolí kmitá v plném proudu. Skoro si připadám jako nějaký spáč když dobalujeme lehce vybalené kufry, zatímco už cyklisté dávno projeli brankou a zmizeli někde za dědinou. Fakt ještě není osm???!! Skákneme do obchodu na čerstvý rohlík s něčím a kolem půl deváté vyjíždíme. Cestu k hranicím míjíme houfy cyklistů. Není divu......jede se tu dnes prý vyhlášený závod, "Vinařská 50" jak nám prozradila paní prodavačka v obchodě :-) Vítá nás Retz a zde to stáčíme směrem na Horn a dál po 38-ce. Zde pak ostře vlevo zatáčíme na Rosenburg. Má to svůj důvod, je čas na kávičku a vypít si ji u zámku není nikdy na škodu. Parkoviště je prázdné, asi je ještě brzy na prohlídku a my ji ani nevyhledáváme. Stačí pár fotek a po chvíli usedáme u horkého šálku v zahradní restauraci vedle renezanční perly Dolního Rakouska.. Její historie sahá někam do středověku, a mohutné zdi skrývají určitě zajímavá tajemství viď Jitko? Naším údělem je však dnes hlavně polykání kilometrů a tak případnou prohlídku necháváme na jindy. Rychle tedy dolů kopcem, ať už jsme u Dunaje!! Na vyhlídkovou 3-ku vedoucí kolem levého břehu a proti proudu najíždíme po několika krásných zatáčkách mezi vinicemi u Weissenkirchen. Naše oblíbená hospůdka i penzion v Sarmingsteinu je už jen nějakých 25km a tak se začínám pomalu těšit na oběd. Ovšem ouha!!! Dvě stě metrů před vesnicí je najednou objížďka a tak se chvíli koukáme s Jitkou na sebe a pak to tedy do zákazu riskneme. Silnice vypadá v
pohodě a taky, že jó. Po chvíli už parkujeme pod terasou a provádíme pečlivý průzkum essenkarty. Zároveň však koukáme i okolo a Dunaj dnes vypadá značně zlověstně. Voda sahá hodně vysoko a je hnusně špinavá. Teprve nyní vidíme co se zde asi dělo před pár dny a nějak nám i přestává chutnat. Místní zde dosud bojují s následky velké vody, servírka nás informuje, že kus dál zmizelo kus silnice a opravdu budeme muset do Greinu po "umleitungu". Ještě se ubezpečujeme , že zde můžeme přespat až se budeme za deset dnů vracet (máme zde totiž rezervaci). To ovšem ještě netušíme, že za pár dnů bude všechno jinak a, že sem bohužel nedojedeme. Leberknedelsuppe a nějaké těstoviny mizí z talíře stejně jako Radler ze sklenice a nakonec mizíme i my na umleitungu. Naštěstí není objížďka až tak dlouhá, snad nějakých 16 km a už přejíždíme naštěstí stojící most kousek za Greinem. Jsme na druhém břehu řeky a zde už jakoby nastal podzim. Vylitý Dunaj zničil vše, a proto zde zemědělci vše zaorávají. Na stromech je ještě vidět kam až voda dosáhla a věru se tomu ani nechce věřit, že byla tak neuvěřitelně moc vysoko. Naštěstí silnice jsou už poměrně čisté a tak uháníme co můžeme dále na západ. Projíždíme Steyrem okolo fabriky na ložiska SKF, ale městu se vyhneme a po chvíli se krajina začíná pomalu zvedat. Však už v dáli taky vidíme pořádné kopce!!! Za Liezenem najedeme na 320-ku a pa chvíli míjíme odbočku na Sölkpass. Tam však dnes nemíříme, tachometr se už přehoupl přes čtvrtou stovku a ještě nám něco chybí k penzionu Servus ve Viehhofenu, kousek od Zell am See. Přijíždíme opravdu včas, začíná drobně pršet a jen co vyjedeme z tunelu u jezera lije docela silně. Takže posledních 6 km si užíváme přírodního sprchování, ovšem teploučká vana u Andrey, naší hostitelky, to je už jiné kafe přátelé!!!
30.6.2013- Nejen sněhové laviny jsou nebezpečné...... Ráno vstáváme poměrně brzy a těšíme se na bohatou snídani, jak už je u Andrey zvykem. Trošku nám však naše nadšení brzdí jemný déšť a není tudíž kam spěchat. Čeká nás sice přesun do Itálie, ovšem něco kolem 450 km zase není až tak moc. Takže vyjíždíme po deváté směrem na Mittersill. Ten tunel kolem západního břehu jezera Zell je snad čarovný. Vjedeme za deště a vyjíždíme do slunce!!! Paráda, celou dobu v podzemí přemýšlím, že asi pudem do nepromoků a hle, vše je vyřešeno!!! Nálada hned poskočí na vyšší level a v Mittersillu nabíráme směr na Felbertauernstrasse. Jen co se trochu rozjedeme STOP!!! Závora nás nepouští dále. To nám dělá škrt přes rozpočet. Je pravda, že upozornění na zavřené passo bylo už dvakrát, ale mě se to nezdálo dost direktivní. Přemluvila jsem tedy dvakrát Iva, abychom to ještě kousek zkusili. U značky STOP jsem pak stála červená až na zadek :-) Věděl jsem, že zde byl jakýsi zával, ale myslel jsem si, že je to už dávno spravené. Inu moje chyba!!! Chtělo to před cestou trochu více přípravy. Ovšem nebyl jaksi čas. Teprve následně zjišťuji jak lavina obrovských balvanů poničila jeden z otevřených tunelů a není se co divit, že i po více než dvou měsících je zde stále zavřeno. Pro nás to znamená jediné-rozloučit se s naším oblíbeným passo Stalle na L25-ce a vydat se do Itálie jinudy. Vracet se na Grossglockner (Velkého zvoníka) nechceme, raději volíme cestu přes Krimmelské vodopády. Je to sice mírná zajížďka, ale pokoukání hezké i ze sedla motorky a zatáčky taky stojí za těch několik Euro nahoře na mýtnici. Moc, ale na kochání nestavíme a po chvíli už projíždíme Wattensem. Tady to známe už docela dobře, pár let zpátky jsme tady trávili jedno dopoledne ve známém Swarovského muzeu. Za pár minut máme za sebou i Innsbruck a po chvíli točíme vlevo na 180-ku. Ta nás přivede do Švýcarska, ovšem my se ještě zastavíme v Pfundsu na oběd. To už tak hold bývá milý čtenáři, kde nám jednou chutnalo nutno zastavit, zvláště pak když nám už kručí v žaludku. Spaetzle to jistí a musím konstatovat, že se mi po nich už stýskalo ba ani Jitka nepohrdla. U jídla uvažujeme kudy
dál a nakonec vyhrává majonéza. Tedy přesněji Passo Maloja kousek za Svatým Mořicem. Pojďme však hezky popořadě. Vyjíždíme směrem na Martinu a po 27-ce na Scuol, Zernez až do Sv. Mořice. Na břehu jezera pak stavíme na kafe. Byli jsme tady i loni někdy v půlce prázdnin, ovšem letos je to tady více o sněhu a dlouhé zimě. Okolní vrcholy jsou pokryté sněhovou čepicí a tak už se těším až budeme za pár dnů jezdit po zdejších passech. Teď však musíme do sedel, čas kvapí a k jezeru Como je ještě poměrně daleko. Silnice kolem Lago Silvaplana a Lago Sils je jak z katalogu nějaké cestovky, jenže naprosto reálná. Je tudíž nebezpečná, člověk zkrátka neví kam koukat dřív. Chce to však opravdu vidět, myslím, že tady žádný foťák ani kamera není schopna zprostředkovat tyto obrazy. Myslel jsem si, že Passo Maloja nebude nic moc, ale opak jest pravdou!!! Nadmořská výška zde sice jen
tak tak přeleze 18-set metrů, ovšem ty klikatice dolů-PARÁDA!!! Prudce klesáme v ostrých vlásenkách o nějakých 400 metrů dolů a pak už jen mírnými zatáčkami pořád z kopce až na hranici s Itálií. Jediným mínus je hustý provoz aut a autobusů. Opatrně se s ostatními motorkáři sunu dolů passem, ale Ivo si to užívá naplno. Ještě štěstí, že cesta nemá odbočky. Nerada bych se mu po 400 společných kilometrech ztratila. To už jsme o nějakých tisíc metrů níže a začíná být pěkně teploučko. Hele Jitko támhle máme každý svou sprchu!!! Tak já pudu do té teplé a ty do studené jo??? Samozřejmě si dělám srandu, tuhle sprchu z ledovcových jezer v podobě dvojitého vodopádu ,,ACQUAFRAGGIA” “ ve vesnici Borgonuovo
(N 46.329938°, E 9.437139°) by nikdo z nás dvou nevydržel. Už nějakou dobu potkáváme motorkáře s jakýmisi zelenými kyblíčky u pasu a nevíme co si o tom myslet. Že by nějaký sraz v okolí? Zbytek cesty, nějakých 30 km máme tento kyblíkový doprovod a až u velké křižovatky poblíž Trivio Fuentes se kyblíkoví motorkáři rozjedou do všech směrů. My už to máme taky jen kousek do vesničky Dervio, ležící u východního břehu jezera Como. Zde nás už čeká apartmán Nora kde strávíme čtyři noci. Máme trošku problém s dojezdem přímo k apartmánu, neb se nám do cesty staví železniční trať, ale po chvíli už najdeme tu správnou uličku a za další chvilku už sedíme na terase a koukáme na jezero. Koukání nám kazí občasný průjezd vlaku, mezi apartmánem a jezerem máme trať, jenž vede kolem jezera. To mě trochu vadí, nějak jsem si toho nevšiml při plánování, ale následně jsme zjistili, že vlaky v noci nejezdí takže vše pak bylo ok. Při siestě na balkóně má ten průjezd vlaku i svoje kouzlo. Konečně můžeme zcela bez důvodně na sebe s Ivem řvát jako na lesy :-)
1.7.2013-závodíme se skutry v Monze a Miláně
Je asi něco kol sedmé, když okolo prosviští první vláček, takže budík k vstávání nepotřebujeme. Jsme zvědaví co si paní Nora představuje pod pojmem ,,ricca colazione", po pravdě z toho máme trošku obavy po předchozích zkušenostech. Nakonec to, ale není tak špatné, máme připravené sendviče, káva kouří na plotně, nutely, jogurty, džemy, máslo. Srovnávat to ovšem s frühstückem u Andrei nelze. S tím jsme, ale tak nějak počítali a ten kdo je připraven, není překvapen, že milý čtenáři?
Dnes se rozhodujeme pro cestu k jižnímu konci jezera a dále na jih k Pavii. Takže u kávičky na terase nakrmíme GPS-ku a vyjíždíme okolo jezera. Pár km kolem břehu a jsme v Bellanu kde doplníme benzín a najednou se stáčíme ostře vlevo do kopců a šplháme serpentinami nahoru. To mě trochu překvapuje, ale necháme tomu volný průběh. Ještě víc mě překvapí když najedeme na dálnici!! To jsem tedy nechtěl, ale není tady mýtnice, takže uvidíme. Neuvidíme, jelikož je to tu samý tunel. To jsem sice na mapách doma viděl, ale nějak to moc neřešil, myslíc si, že když vypnu na GPS-ce dálnice nemůže nás to navést na tuto silnici. Ovšem jak nyní zjišťuji, jde o běžnou čtyř-proudovku. Nechme se tedy vézti touto silnicí a uvidíme, co se z toho vyklube. No, milý čtenáři, stali se z nás krtci na motorce. Jedeme dnes totiž na jedné. Krtkujeme zhruba 40 km, tunely jsou občas přerušené, ale jen na krátko a jen co se GPS-ka chytí, hned jsme zase pod zemí. Pořád jedeme po SS-36 a tunely končí až někde u Civate. Při pohledu na mapu mi silnice okolo jezera z pravé strany připomínala vyšívací steh. Ve skutečnosti to bylo jako na houpačce. Stav střídání black and white odhaduji na 16:10 :-) Tady jde už vlastně o Pádskou nížinu a tomu i odpovídá teplota. Stoupá.......... Takže ta čtyř-proudovka nám nakonec přichází vhod. Ovšem jen do doby než narazíme na zácpu a to je konec. Jedu s kuframa a to se jen tak ledaskam nevejdu. Naštěstí po 10 min. přijde nějaký sjezd, dostaneme se mimo a zácpu nějak objedeme. Tipoval bych to na nějakou nehodu, neboť zbytek silnice už byl v pohodě. Na výjezdu Monza-Centro sjedeme a po 10-ti min parkujeme v podzemních garážích na Piazza Trento e Trieste. Na vzduch se dostáváme přímo na náměstí u památníku padlých. Ten ale není naším cílem, takže foto a ťapkáme dále. Dvě krátké uličky a jsme na Piazza del Duomo. A to je naše první POI-ka (N45.583620°, E9.275262°). Koukám jako z jara. Celé náměstí před Duomem je liduprázdné. Jsme zvyklí na davy turistů při takových památkách, ale tady jakoby se zastavil čas. Velkou výhodu však spatřuji v možnosti mít čisté fotky.... Stavební historie katedrály sahá až do konce šestého století a její první etapa končí roku 1346. Zvonice, vysoká 75 m stojí u SZ rohu a byla dokončena až na
začátku 17 st. takže to trošku vypadá, jako by ani nebyla součástí Duoma. Snad by ještě stála za zmínku skutečnost, že kromě Švýcarské gardy ve službách Vatikánu, má tuto jedinečnou výsadu, ještě právě arcibiskup Monzy. I tento svatostánek má totiž svou vlastní ozbrojenou stráž. Západní gotické mramorové fasádě vévodí rozetové okno nad portálem, jímž se dostaneme do útrob trojlodní stavby. Tady je to ovšem už jen o baroku a tím i jaksi trochu upadá můj zájem. Jitčin naopak roste a jistě si zde našla to své. V kostele nestojí v čele typický barokní oltář jak jsem zvyklá a dokonce i ta výzdoba se mi zdá trochu přeplácaná - vymalovaná jako šapitó v cirkuse. Na baroku miluji baculaté tváře a kulaté prdelky andělíčků. Plnost prvků výzdoby mi tu pro pocit rozevlátosti a svobody dost chybí. Staré město Monza má samosebou ještě více zajímavostí k vidění, ale to bychom se už asi do Milána nedostali a tak za všechny pamětihodnosti ještě zmíním Arengario-starou radnici ze 13 St., stojící na náměstí Piazza Roma. Pomaličku se vracíme do podzemních garáží a po chvíli už nabíráme směr Miláno. Ono to však s tím nabráním směru není tak horké, spíše jen pokračujeme městskou zástavbou dalších asi 17km. Miláno, Monza, Bergamo totiž už jaksi jedno jest-aglomerace s populací 4 miliónu lidí a my se nyní prokousáváme do jejího pomyslného středu, k milánskému Duomu. Tak Jitko vezmi to povídání teď na chvíli za mě, já se
musím soustředit na ty závody se skutraři, od jednoho semaforu k druhému. Hele tamhle ten!!! Má 46-ku na tričku, to bude sprint!!! Na Ivově rameni mám připraven fotoaparát. Ne, nemíním fotit ty závody, ale chci mít zaznamenané černě na bílém nápis Milano. Číhám na ceduli, kde je správní začátek toho města módy, obchodu, finančnictví a luxusu. Stejně jsme všechny ty bzučící závodníky dojeli na první červené :) Provoz v centru města, kam míří kola našeho koníka je hustý, že by se dal krájet. Místa na parkování sotva pro místní miláňany, takže vesničane hledej. Naštěstí mám šikovného řidiče, než se rozhlídnu kde jsme, povel „Můžeš už dolů“ mě probere. Odkládáme přilby, bundy, boty a v převleku za turisty se necháme unášet davem do centra dění. Jedním okem sleduji zářící výlohy obchodů vyhlášených značek a druhým pak, cože se tu nosí v této letní sezóně. Ani nevím jak a stojíme na Piazza del Duomo, před perlou města, kterým Duomo bezesporu je. Patří mezi největší gotické stavby na světě a to chce fotku. Ivo souhlasí a už se staví před čelní stěnu Duoma. No třikrát jsem běžela od foťáku na samospoušť, ne toho pána v triku, co se nám namotal do záběru tam opravdu nechci. Nejpřekvapivějším prvkem dómu je jistě neobvyklá střecha. Je plná věžiček, plastik a chrličů. Také nelze přehlédnout, že za 500 let stavby se tu na průčelí prolínají oslnivé prvky směsice stavebních slohů, od gotiky přes renesanci až po novoklasicismus. Jistě se už milý čtenáři těšíš do interiéru, když už zvenku je to tak velká paráda. No nic, nezbude ti, než jako mě kouknout na net. Do baziliky se smí jen se zahalenými rameny a to my neměli. Stojíme jako opaření před nebezpečně se tvářící stráží. Jistě je to teď jak koukám na obrázky v počítači trochu sebemasochismus....ano, vím, viděla
jsem už několik lodí bazilik, zalitých oslňujícím světlem, zářícím přes úchvatné barevné vitráže. Taky lodi sálu, kde klenby na majestátných obřích pilířích, nesou interiér do nebetyčných výšin....ale co ta socha Sv. Bartoloměje staženého z kůže, či erb zakladatele baziliky Viscontiho, který zobrazuje hada polykajícího muže?....brrr, tolik nechutnosti před obědem? To si nechám pro dnešek ujít. Raději stáčíme naše kroky doleva, do pasáže všech pasáží. Galleria Vittorio Emanuele II je další významnou památkou Milána. I přes svoje stáří 150 let jde o stavbu stále velice impozantní. Půdorys této obchodní pasáže je ve tvaru latinského kříže s osmibokým křížením, zdobeným mozaikami čtyř světadílů. Nejúchvatnějším prvkem je však skleněná střecha završená ústřední kupolí. Jistě, někoho uchvátí luxusní obchody světoznámých značek, jako jsou Prada či Louis Vuitton, my však můžeme nechat oči na tomto Milánském salonu, jak se této pasáži také říká. Východ nás dovede k další nemálo známé stavbě. Já bych si ani nevšimla, ale Ivo mě zcela neomylně vede k programové tabuli Teatro alla Scala, že se koukneme co hrají. Nechala bych se pozvat a ráda, ale bohužel zrovna na tomto tripu nemám sebou večerní šaty. Uděláme pár fotek krásné novoklasicistní budovy divadla a přes živý plot nahlížíme do věhlasné, umělci navštěvované kavárny v sousedství, zda tam nezahlédneme nějakou star. Byla tam, ale vypadala na hvězdu éry němého filmu. Co to slyším? Že by nějaká árie....ne ne to mi už tak hrozně hlasitě kručí v břiše. Je třeba doplnit kalorie a dodržet pitný režim. Vracíme se k motorce a vrháme se na jídlo v kufru... Ivo vytahuje zcela novou lžičku se znakem města. Ale Ivi, to je přece další kus do naší početné sbírky rodinného stříbra :-))) Občerstveni na duši i na těle se vrháme vpřed dalšímu poznání. POI špendlík s názvem Certosa di Pavia už pomalu 2 roky bledne v mé mapě na Google Earthu. Ano, tak dlouho už toužím vidět toto známé kartuziánské opatství ve kterém dodnes žijí mniši kartuziánského řádu. . Po 17 km naděje přichází dnes již druhá jobovka. Je pondělí a je zavřeno. Myslím, že jsme s Ivem otrávenější než před Duomem v Miláně. Zcela bezmocně koukáme přes plot. Tak tady jsme tu přípravu opravdu zanedbali.
No špendlík v mapě bledne dál a my otráveně sedáme na stroj. Kam pojedeme? Chtěli jsme tu strávit klidné odpoledne. Naštěstí Iva napadne Pavie. Není to daleko a snad to bude aspoň chatrná náplast na Certosu di Pavia. Jak se později dovídáme, byla Pavie správním městem Lombardie před Milánem a i dnes je důležitým mÍstem o čemž svědčí početné památky. No jo, ale trošku se v tomhle městě ztrácíme, je odpoledne, čas na jídlo a je tu trochu jako po vymření. A s prázdným žaludkem se nechodí zrovna fajn. Trochu už jsme naštvaní, ve starém městě sice mají sem tam nějakou restauraci, ale není ještě doba, kdy zde Italové přicházejí na jídlo. Ve dvou nás nechtějí obsloužit a tak nakonec bereme za vděk menším tureckým bistrem s kebabem, falafelem a hranolky. Mezi sousty přemýšlíme, kam bychom zamířili. Nemáme to tady z map nijak nakoukané, volíme tedy courání po centru. Nešlo přehlídnout Duomo na stejnojmenném náměstí a dále jsme se zastavili u chiesa S. Maria del Carmine. Prvně jmenovaná stavba vznikala už v době renesance a dostavěna byla někdy koncem 19. století. První dojem je mohutnost celého Dómu, vždyť taky patří k největším v Itálii. To druhý kostel je podstatně menší a postavený v gotickém slohu. Jdeme si poctivě okouknout interiéry a něco více už uvidíš milý čtenáři v naší fotogalerii. Popisovat vše podrobně není bohužel časově možné, i zde nám prohlídka zabrala zbytek odpoledne a to jsme jen zlehka nahlídli pod pokličku zvanou Pavia. Když usedám za Iva na motorku, necítím se zrovna nejlíp. Nějak se mi ten smažený falafel se smaženými hranolky pere v břiše. Nedá se však nic dělat, nestěžuji si nahlas a snažím se to rozdýchat. Při zpáteční cestě jsem zahlídla na teploměru v Milánu 34°C.....joj, kdybychom to věděli před tím, asi by mi bylo ještě hůř než mi bylo. Ach ano, Miláno.......Miláno voní když se jde po ulici pěšky, Miláno smrdí když se jede na motorce ve velkém provozu. Miláno je město tepající životem, aspoň mě toto přirovnání napadá. Moc se mi líbilo
a myslím, že se v podstatě zalíbí všem, kdo jej uvidí. Jen ten provoz!!!!!! Všichni jezdí všemi směry, jen se co nejdřív dostat dopředu. Semafory jsou tu jen informační, na červenou se tu nehraje. Všimla jsem si, že se tu však často stojí na zelenou. Je tam v křižovatkách tolik semaforů, že už jsou z toho asi trochu zblblý. Fajn ale bylo, jak jsou italové ohleduplní k řidičům na dvoukolých miláčcích. Svá auta, když už musí, zastaví asi 2 metry před křižovatkou a nechávají před sebou fóra.....je to místo pro skútry, které tuto mezeru ihned, jedoucí zprava - zleva zaplní. …...a to mi pak ve Švýcarsku chybělo. Italům ovšem nelze upřít jejich řidičské umění. I když neblikají, všude se nacpou a zaparkují na desetníku, neviděli jsme tam nikdy žádnou nehodu. Jen má každé druhé auto lak ozdobený škrábancem :-))) Když už asi po hodině projedeme Milánem, připadám si jako kus masa, co právě projel mlýnkem. Kývu na Iva, že je mi zle a, že moc prosím o nejrychlejší cestu domů. Má prosba byla vyslyšena. V rychlosti najednou mizíme v tunelu a po chvilce jsme na naší známé neplacené dálnici. No jak se mi teď hodil chládek všech těch nespočetných tunelů. Hnedle je mi líp. Za hodinu už stojíme před garáží ubytka. Rychle pod sprchu a a a na balkóně už stojí orosená láhev dobrého vína. Hezky nám tento večer začíná :)
2.7.2013-Staré Bergamo není Miláno Tak ten včerejší blázinec máme za sebou a dnes si u snídaně slibujeme trošku více klidu, volnější silnice a více přírody. Odbočku v Bellunu už známe ze včera, ale nájezd do tunelů se dnes nekoná. O pár metrů dál najíždíme na SP-62. Ocitáme se v údolí Valsassina, jímž protéká potok Pioverna. Okolní dvoutisícovky přinášejí příjemný chládek a jsme také o nějakých pět set metrů výše než leží hladina jezera Como. Projedeme Primalunou, ještě kousek stoupáme a za Ballabio pak zase serpeninami sjíždíme ostře dolů k jižnímu cípu jezera. Propleteme se vesnicemi a opět vyjíždíme na jeden z okolních kopců.
Záměrně. Ve svahu pod vinicemi je tady pro nás ukryt malý poklad v podobě opatství benediktínů a kostela Sv. Egidia (N45.716517°, E 9.515742°). Nejdříve chvíli okukujeme zvenčí. Je vidět, že počátky stavby sahají někam do 11. století. Tvarem stavby kostel připomíná trojlodní basiliku, k níž z jihu přiléhá samotná stavba opatství s rajskou zahradou. V místě křížení hlavní lodi a transeptu stojí zvonice. Ta je docela mohutná vzhledem k ostatním parametrům kostela a patrně byla dostavěna později v období gotiky. Hlavní loď je na východě ukončena apsidou stejně jako i obě boční lodi. Zdobení fasády je typicky románské-obloučkové vlysy. Úzká okna a to je vše!!! No není to nádhera?? Miluju tyto staré románské stavby, liduprázdné, zvoucí k zastavení, poklonění se dobám minulým. Sedím v lavici, netrpělivě jako by mělo začít nějaké představení. Nikdo nepřichází, to jen moje fantazie mě přivádění do snění bez hranic. “Jitko ty spíš?” končí Ivo mou románskou siestu.... Interiér by si zasloužil hodně řádků, abych jej alespoň trochu amatérsky popsal a tak jen stručně zmíním, že se zde setkáme opět s tokem dějin a různými slohy architektury. Nelze přehlídnout fresky svatých na stěnách bočních lodí i v konše, křtitelnici, kamennou mensu, hlavice sloupů, kropenku atd, atd. Půlhoďka utekla jako voda a jdeme ještě okouknout nejbližší okolí. Hned za vchodem do rajské zahrady nacházíme hrobku se sarkofágem sestry Sv. Alberta-Teopergy. Kdo však ví s určitostí zda je to opravdu ona, kdo zde leží? Za celou dobu naší návštěvy si nás nikdo ani nevšiml. Zkoušeli jsme i různě otvírat dveře, za kterými jsme cítili jistá tajemství, ale jedinou odezvou okolí bylo cinkání příborů, zřejmě z reflektáře a tlumený hovor někde zpoza okenic. Inu je doba obědu a tak se nemůžeme moc divit. Začíná se docela oteplovat a tak hupky do sedel ať nejsme v Bergamu v tom nejhorším parnu.
Přijíždíme od západu a po Via Sudorno šplháme ostře do kopce. Staré město jest naším cílem a tak uličkou, jenž nám GPS-ka nabídla, vyjíždíme po oblázkové silničce kde se neminu s osobákem, nahoru k hradbám. Tohle bych tedy doporučil absolvovat všem turistům. Jak stylové dostávat se k památkám právě touto kamennou cestičkou!!! Skoro jsem si začínal myslet, že tudy asi cesta nevede!! Parkujeme už na asfaltové Vialle delle Mura. Jsou zde stání pro motocykly a téměř prázdné. Přejdeme silnici a po chvilce už jsme na Piazza Vecchia. Tak a teď se musíme na chvíli posadit, vše se na nás hrne ze všech stran!!! Bazilika Santa Maria Maggiore, Duomo, Cappella Colleoni, Battistero, Palazzo della Ragione, Campanone.... nechci být vybíravá kam jít, ale já už mám děsný hlad.......Máš pravdu, jdeme nejdřív do hospody!!! Antická Trattorie Tre Torri to zní lákavě, ovšem plastové židle v zahrádce nás vrací opět do n století plastů.. Jídlo zde mají výborné a když paní v rámci čekání přinesla výbornou dýňovou veku a olivový olej, jaj to bylo něco!! K tomu posléze polenta con formaggio e funghi a insalata mista způsobuje, že v žaludku už není místa. Vše zalijeme místním pivkem a jdeme na to!!! Popisovat však zde vše nebudu, to bych asi hned tak neskončil. Proto jen krátce.
Jitko tak kam
půjdeme????
Vracíme se na náměstí a projdeme postupně Baziliku Santa Maria Maggiore, Duomo a Cappella Colleoni. Myslím, že student architektury či umění zde může strávit prázdniny a pořád bude nacházet zajímavé věci ke studiu. My máme tak tři hodiny na vše takže fotíme, koukáme, fotíme a koukáme. Milý čtenáři jistě mi odpustíš, že tady nebudu podrobně popisovat vše, stačí se kouknout do fotoprezentace a vše je Ti jasné. My se kolem čtvrté dostáváme k motorkám a máme už jej jedno přání, rychle někam do hor, pryč z toho vedra!!! Ještě protrpíme asi 12 km do městečka Nembro a z SP-35 točíme vlevo na SP-36. Stoupáme do kopce a po chvíli to začne. Tyhle parádní zatáčky našla v mapách Jitka a opravdu výjezd do Selvino stojí za to!!! I další km nás vedou ve výšce okolo 9-set metrů a tak se nám jede velice příjemně. Bál jsem se trochu toho cestování Itálií v letních měsících, ale není to nijak hrozné. Projíždíme městečky Serina a Dossena. Tady se to nazývá Bergamské Alpy, někdy také Orobian Alpy. My se už však musíme pomaličku vracet k jezeru Como, takže sjíždíme serpentinami za Antea (SP26-ky) a najíždíme na silnici SP-470 a asi po 4 km odbočujeme vlevo na SP 25-ku. Za Roncopolacco vjíždíme do jakési soutěsky. Milý čtenáři, když jsem pak koukal do mapy, kudyma jsme to vlastně jeli, neb musíme trochu zkrátit původní trasu ať nedojedeme o půlnoci, jsem zase o nějaké to poznání chytřejší. Brembo to totiž nejsou jen brzdy, jak zjišťuji, ale taky říčka jenž vede kolem silnice 470 a pramení někde pod horou Stella na severu v Alpách. A kolem jednoho z jejích přítoku vede tato úžasná silnice SP-25. Takže přátele, doporučuji toto parádní svezení!!!! Jak často jsem si na tuto parádní jízdu vzpomněla v přeplněných švýcarských passech. K jezeru přijíždíme okolo deváté a pěkně unaveni konstatujeme. ,, Dnes toho už bylo, ale opravdu dost!!" Tak hajdy na kutě.
3.7.2013- Výlet okolo jezera Como Trochu dnes chceme odpočívat a řešíme to dopoledne každý po svém, Jitka vymýšlí trasu na odpoledne a já se jdu kouknout po blízkém okolí. Když jsme sem přijížděli, asi dva km daleko byly nějaké hradby a kostel a tak se tam půjdu podívat. Nejdříve, ale projdu průchodem pod tratí postát u jezera a pak si to teprve vyšlápnu po silnici kolem jezera směrem na Dório. A jaké to bylo u těch hradeb a kostelíku ze 13. století? O tom až na konci dnešního povídání. Kolem poledne jsem zpět a zdá se, že Jitka nelenila. Ani jsem nevěděl, že ještě kousek severněji po silnici, kterou dopoledne testovaly mé sandály, leží Abbacia di Piona. Takže tam namíříme řídítka našich motorek a potom pěkně podél jezera pojedeme na prohlídku městečka jež zove se stejně jako jezero u něhož bydlíme, tedy Como. Ještě ani pořádně neohřejeme olej v motoru a odbočujeme nejdříve ostře vlevo do kopce do městečka Olgiasca a následně asi kilometr z kopce až na konečnou oblázkové silnice na jejímž konci leží Abbacia di Piona. Tohle malé cisterciánské opatství leží na malém výběžku, jakémsi skalnatém poloostrově, asi patnáct metrů nad hladinou jezera. Krásné místo, bezesporu, a ještě krásnější výhledy na okolní dvoutisícovky nad protějším břehem. Bohužel prohlídku nám kazí stavební rekonstrukce klášterního kostela a tak jen tajně nakoukneme dovnitř. Přesněji řečeno, tady si na agenta 007 s foťákem zahrála Jitka, já koukal zdali se neblíží nějaké nebezpečí v kutaně či nevrlý stavební dělník. Nerada porušuji pravidla, ale když mě Ivo ujistil, že bude hlídat vydala jsem se do nitra kostela. Prásk! Hrklo ve mě jako ve starých pendlovkách. Zatímco Ivo vartuje před kostelem, dělníci řádí na střeše přímo nad mou hlavou. Po té už naše odvaha vyprchala a tak se jdeme podívat, jaké likéry a jiné dobroty, tu mniši prodávají v přilehlém obchůdku. Necháváme se zlákat na čokoládu tak snad se nám po další cestě nerozteče a dovezeme ji až domů. Nemám o ni strach Ivi. Oba jsme mlsní až hrůza, takže myslím, že ji
až domů stejně nedovezeme :-) Aha, tak tady v Sorico je nějaká objížďka, doufám, že najdeme správný výjezd na SS 340-ku. Snažím se orientovat podle ukazatelů, vidím ceduli Como a už to rozjíždím. Blbě. Zase jsme na té čtyřproudové SS-36 a tak chvíli uvažujeme, kde by to šlo otočit. Nejde to, první přerušení svodidel je až po 15 km u tunelu a tak na to kašlem. Budeme tam alespoň dříve!! Jezero Como tvoří na jihu jakousi vidličku. Nebo obrovský prak. My se nyní pohybujeme mezi jeho vrcholy, kde pomyslnou gumu tvoří silnice 638 a my jsme ten vystřelený projektil. Město nás vítá čilým ruchem, ovšem kdo projede Miláno o dva dny dříve, toho nějakých pár skútrů nerozhodí. Jeden si chce i zazávodit, ale to my ,,motorkáři z Milána“ už ignorujeme, jako slon mravence. Stroje zaparkujeme na náměstí ......... Kousek od Duoma a jelikož máme chuť na něco dobrého posadíme se kousek od nábřeží do restaurace. Přesněji na zahrádku, ať máme dobrý výhled na dění okolo. Po chvilce je u nás servírka a po další už papkáme rizoto s plody moře a penne s hříbky. Skvělý je salát s čekankou a olivovým olejem. Táák, ještě šálek espressa a jdeme na prohlídku. Katedrála jest v průvodcích popisována jako poslední gotická stavba v Itálii a je to docela i vidět. Průčelí vypadá ještě zcela gotické, ovšem zbytek stavby prošel renesancí, barokem i rokokem. Kopule dostala svou podobu až někdy koncem 18. st. A to už je skoro 400 let po zahájení stavebních prací. Interiér Duoma je trojlodní s velkým transeptem a kupolí
nad křížením. Renesance se zde prolíná s barokem, sem tam i s gotickými prvky. Naštěstí nás nikdo neprudí s oblečením a můžeme i chvilku posedět, což není nikdy na škodu. Líp se tak nějak vnímá všechna ta výzdoba okolo nás. Jen je jí zase tak požehnaně, že se v tom trošku ztrácím. Inu být místním, možná, že bych si zde každou neděli o mši všiml něčeho nového. Zpáteční cesta je úplně o něčem jiném, jedeme už pěkně silnicí kolem západního břehu jezera. Projíždíme Ossúccio, kde jsme chtěli navštívit posvátnou horu s kostelem, místo toho však nakupujeme v marketu něco na zítřejší cestu do Rakouska. Inu musíme myslet i na praktické věci a nechat duchovno na někdy příště. Ještě se chvíli zastavíme na okamžik v místě mé ranní procházky v Corenno Plinio ve středověké vesnici s hradem a kostelíkem. Toto místo je chatakteristickým rysem jezera Como. Uzounké uličky se starými domy a sloupovím jenž vedou k jezeru, ruiny staré pevnosti a gotický kostel tvoří neopakovatelnou atmosféru posledního podvečera, který zde s Jitkou trávíme. Bláhově jsme si myslel, že projedeme i poznáme další Hornoitalská jezera (Ceresio, Magiore, Varese, Orta). To, že parkujeme u našeho apartmánu před setměním a máme už ujeto něco ke dvěma tisícům km hovoří za vše. Tak Adié Itálie a ty posvátné hory snad někdy příště !!!
Ciao Itália
4.7.2013- Švýcarskými průsmyky do rakouského Pfundsu Poslední senza colazione, vyrovnáme účet a vyjíždíme na sever po SS-na Campodolcino. Už se to začíná pěkně kroutit. Není se co divit, když okolní vršky jsou čím dál více pod sněhem a taky už přesahují hranici třech tisíc metrů. Na to jsem se dnes moc těšil, hory nás vítají příjemným chládkem a když zastavujeme u Lago di Montespluga je i trošku zima. Však už jsme taky ve výšce skoro 2113 m.n.m. Pár fotek u hráze a do sedla nám ještě chybí pár výškových metrů. Každý průsmyk je trošku jiný a jelikož jich v několika dalších dnech pár projedeme, podělíme se s tebou milý čtenáři o naše pocity a dojmy z nich. Passo dello Spluga (Splügenpass) stoupá z Italské strany vcelku pravidelně, nejsou tu k vidění ty ostré ,,schody,, jako například na Majolapass, když jsme přijížděli do Itálie. Jistě, pár jich i tady najdeme, ale v paměti mi spíše zůstaly ostré nájezdy přímo do krátkých tunelů, nebo i ostře zalomené samotné tunely na Italské straně. I mě tato místa zůstala v paměti. Úzká vracečka, cyklista, kterého zahlídnu na poslední chvíli, dodávka plná skotačícího skotu a já. Byla jsem orosená až na zádech. Na vrcholu ani Jitka nesundává přilbu, inu nemá proč, kromě kamenné mohyly, jednoho domu pro celníky a asi sedmi turistů je to vše, co zde lze spatřit. Říká se, že Švýcaři jsou studené čumáky a tady tento průsmyk jako by nám to chtěl trochu připomenout, kam vlastně vjíždíme. Sjezd dolů druhou stranou je hlavně o kličkování mezi kravinci. Nahoru se totiž vydalo stádo krav a podělalo celou silnici. Nejsem žádný estét, ale tady to fakt je moc. Já se bála na divoce se pasoucí krávy jen podívat. Ostřížím zrakem sleduji povrch silnice a snažím se prokličkovat bez ztráty 10. Ivo dělá to samé a k tomu ještě rozdováděné dojnice fotí :-))))
Zdá se mi, že se kravičky vymkly kontrole, neboť o pár stovek metrů níže u jakési stáje stojí policajti a zřejmě domlouvají gestikulujícímu farmáři. Nám už je to však jedno, Splügenstrasse nabírá stále delší rovinky a po chvíli jsme dole v Splügen. Zde najedeme na krásnou víceproudou silnici a po pár km odbočujeme na Tiefencastel. Je čas na malou svačinku a hned jak nabereme směr na Davos, zastavujeme u lesíka na gáblík.. Společnost nám zde dělaly statné třítisícovky Albulských Alp a lemovaly i další cestu až do známého střediska zimních sportů. Na Davosu je znát, kdože zde tráví dovolenou, je to tady sám honosný hotel, raději rychle pryč Jitko!! Ať se koukám vpravo i vlevo...nevidím stále ta lákadla pro bohaté. Město mi přijde studené a fádní. Nevím proč jsou z něj všichni tak paf...leda, že by to krásné před námi někam dobře schovali :-)) Ostře doprava na 28-ku a stoupáme na Flüelapass ( 2383m.n.m.).Tady je to vcelku na pohodu, zatáčky nejsou nijak záludně ostré a po chvíli jsme nahoře. Je tu vcelku dost sněhu a jezero naproti parkovišti je stále ještě zamrzlé. Prodejna suvenýrů, restaurace, i pár motorek na parkovišti je známkou toho, že to tady jaksi více žije. Kdysi kolem roku 1900 zde byl ještě hospi a dnes je z něj Passhotel. Jitko pamatuješ loni tady? Před rokem opalovačka a dnes se fotíme v závěji jako o pravé zimě. I to je kouzlo toho našeho poznávání. Líbí se mi to projíždět známá místa a přesto na nich poznávat zase něco jiného. Tak šup nějakou tu fotku a pokračujeme dolů na křižovatku se silnicí 27. Silnice je opět v pohodě, žádné záludnosti v podobě příkrého sjezdu nebo příliš ostrých zatáček a tak si dole v Suchs u odbočky vlevo mumlám, že tohle passo můžeme klidně nazvat pohodovým. Těch 25 km
jistě stálo za to, ale něco tomu trošku chybělo. 27-ka nás po necelých padesáti km přivádí na Rakouskou hranici a městečko Pfunds leží jen kousek za ní. Takže asi hodinku ještě strávíme v sedle než vypneme klíček před Posthotelem. Paní v recepci nás posílá do hotelových apartmánů naproti přes ulici a jen co vejdeme dovnitř, zjišťuji, že s tím bazénem asi měla pravdu. Za nos nás totiž potáhne odér bazénové chemie. Jitko motohadry dolů a jdeme si zaplavat, co říkáš? Jé, jak mě se už nechtělo. Ivo však ví jak na mě. Slíbil mi tu nejostřejší pizzu ve vedlejší restauraci a to na mě platí :-))) sliby jsme dodrželi....oba :-)) Nu já moc ostré nemusím, ale co bych pro tu svou kočku neudělal!
5.7.2013-Jak jsme se zasekli na Stelviu Tak na tohle jsme se těšili, tydle snídaně o těch jsme v Itálii jen snili. Ono to není ani snídaně, nýbrž koštujeme kde co a na výběr toho tedy je!!! Je to trochu, milý čtenáři, divné, ale i tohle papání místních uzenin, sýrů a dalších pochutin už tak nějak patří k naší dovolené a doma si tohle člověk prostě nedopřeje. Není na to prostě čas. GPS-ky jsou nakrmené touto trasou: Pfunds-Passo di Resia- Passo dello Stelvio-Passo del Foscagno-Passo Eira-Passo Forcola-Berninapass-St. Moritz- Pfunds. Něco po deváté vyjíždíme směrem na Nauders. U zdejší pevnosti máme první zastávku. Tahle stavba to je něco pro fajnšmekry vojenské historie. Její stavba se totiž datuje do let 1834-1840 a z této doby je to vlastně jediná dochovaná pevnost. Otevřeno dnes není tak jen nějaká fotka na památku a pokračujeme do kopce k Lago di Resia. Za sebou tímto máme první z průsmyku - Passo di Resia (1504m.n.m.) což je ve zdejších poměrech v podstatě normální zatáčkovitá silnice mezi dvěma vesnicemi. U jezera zastavujeme pořídit fotku u známé zatopené vesnice s vyčnívající kostelní věží. Jeli jsme tady kdysi za hrozného počasí, kdy tehdy na Stelviu bylo okolo
bodu mrazu a my museli dojet do Imstu. Pozorný čtenář našich povídání ví ,oč se tehdy při návratu z Itálie domů jednalo. Dnes je to o něčem jiném, počasí nádherné a když koukáme od jezera směrem k zasněženým horám............ A pospícháme dál, ale jen kousek neb se nám staví do cesty vesnice Burgeis. Ta by nás normálně nezastavila, ale Abbazia di Monte Maria a hned pod ní ležící Castello del Principe, ano. Původně jsme tady chtěli jen projet, ale nedá nám to a šplháme do kopce alespoň k benediktinskému klášteru. Parkujeme a musíme kousek pěšky, ale není to více než 300 metrů a už jsme na dvoře opatství. Chceme se podívat na klášterní kostel což taky činíme. Kdysi románský, přestavěný do baroka a trojlodní. V bílém interiéru vyniká štuková výzdoba. Ještě bych rád viděl i kryptu se starými freskami, ovšem to bychom se nedostali dále a dnes je to hlavně o těch passech, že jo??? Tak jdeme Jitko!!! Ze silnice SS 40 odbočíme ve Spondigna na SS 38-ku a z nějakých 800 metrů stoupáme až nahoru. Nahoru na Stelvio. Jsme 5 km před vrcholem a nejedeme, prostě se to ucpalo, klasický špunt! Je to kousek pod hotelem Franzenshöhe. Že by právě odjížděla nějaká větší partička ubytovaných??? No spíše to vypadá na nějaký infarkt, nad námi přistává vrtulník, asi se něco stalo. Tak 5 minut spojkujeme po pár metrech, ale naštěstí to přešlo a cesta je opět volná. Šup, jedna-dva, dva jedna a ještě párkrát-jsme nahoře!! Passo dello Stelvio (2757 m.n.m.), druhý nejvyšší silniční průsmyk v Alpách, 13 metrů mu chybí na Col de l'Iseran. Moto Guzzi a Stelvio. Giro d'Italia a Stelvio. Top Gear a Stelvio. Motopoznání a Stelvio. :-)))) I my prostě musíme, nelze jinak!!! Legenda je legenda. Co ještě napsat o Stelviu? Východní strana trochu
opruz. Mě tydle ostré vracečky prostě moc nesedí. Hold by to chtělo jinou motorku, že by to Pavlovo GeeSo, co jsme zkoušeli na našem jarním Slovinsku?? Na úplném vrchu je narváno motorkama, skoro není kde zaparkovat (jaký obrovský rozdíl oproti Splügenpass) a tak se zde zdržíme asi 5 minut a pokračujeme. Moje dojmy jsou asi takové - Stelvio poprvé jsem jela z Itálie do Rakouska, bylo -2°C a my měli za sebou asi 350 kilometrů, takže žádná nirvána. Řekla jsem si tehdy, že bych toto passo chtěla zažít za příznivějšího počasí. . Měla jsem si přát i menší provoz. Byl to jedním slovem OPRUZ. Téměř jsme bojovali o kousek té prokletě známé silničky. Nahoře už jsem z té přelidněnosti chytla depresi. Ani jsem nesedla z motorky a rychle pryč. Západní strana je taková jemnější, ostrých vraceček není až tolik, přibude nějaký ten tunel, poměrně úzký a mokrý. Fotím, popojedu a fotím a legenda je pomalu za námi. Jitko dojedu tě, jeď napřed!! Jitko kde jsi???? To už jsem tě dojel a předjel? Dojedu k odbočce a nic. Vracím se 10 km pod vrchol, nic. Tak a je to v prdeli!!! Jitko!?!?!? Najednou se mi zdá, že z této strany je passo daleko vlídnější. Cyklisté se ztratili, auto jen spíš v protisměru a motorek taky pár. Ještě zamávám Ivovi-reportérovi a šněruji si to dolů příjemnou krajinou. Nějak mi tak na poslední chvilku naskočí na mysl něco o Livignu. Je to prý známé lyžařské středisko...jak mě Ivo poučil a my ho musíme vidět. Právě včas tedy zastavuji na křižovatce se směrovkou do tohoto bezcelního ráje :-) Ivo tu musí být během chvilky, tak se zatím občerstvím. Za 20 minut mi je jasné, že jsem ztracená. Stáhlo se mi hrdlo a v hlavě mi šrotuje na plné obrátky plán co dělat. Telefony sebou nemáme, ovšem GPS s místem ubytka mám. Ještě napřed zkusím jet na místo kde jsme se viděli naposledy....kdysi jsme si to tak určili. Nasednu a jedu zase nahoru. Joj krása, asi v osmé zatáčce se setkáváme. Jakou já měla radost. A jaké to bylo hned vřelé vítání :-)))
Nakonec zjišťujeme, že jsme to oba mysleli dobře. Stáli jsme na odbočce do Livigna, akorát každý na jiné :-) Oba už tedy odbočujeme na tu správnou silnici kousek nad Bormiem. Po SS301 na San Carlo a jedeme nahoru na Passo del Foscagno (2291 m.n.m.) . Kousek pod vrcholem je příjemná hospůdka přímo u Lago del Foscagno. Poledne dávno za námi, je čas k obědu. Vybíráme něco z menu a salát. Slunko praží, a proto musíme trochu dávat pozor na spálení. Ovšem ty výhledy do okolí!!! Paráda. Nu a ještě něco k passu. Parádní silnice, ne příliš utažené zatáčky, bydlet v Livignu a mít i ten levný benál, co jsme tam tankovali za 1,05 ojro, asi bych tady jezdil každou volnou chvíli. K tomu si přidat Passo Eira (2208 m.n. m.) jímž ještě projíždíme, než sjedeme dolů kopcem do Livigna a je tu motonirvána jak vyšitá. Samotné městečko mi nirvanické nepřipadá. Cesta vybroušená, takže prk-prk jedeme dvacítkou, jinak docela provoz a jaksi kde nic, tu nic. Asi hlavně v zimě je to tu něco jiného :-) Silnice vedoucí z Livigna na jih protíná Italsko - Švýcarskou hranici průsmykem zvaným Livigno Pass nebo taky Passo Forcola (2315 m.n.m.). Takže zase šplháme do dvoutisíc metrů, tady se to už trochu zužuje a lehce ucpává. Brzy přicházím na to proč. Jedou před námi policajti , nikdo se je neodvažuje předjet. Asi proto, že je na vrchu klasická celnice. Takže dnes jde o nejpomalejší výjezd, rychlost neatakuje ani 60-ku. Navíc se i opravuje povrch a provoz je řízen semafory. Netrval však tento výjezd až tak dlouho, a na švýcarské straně už jedeme sami. Tady mají krásný nový asfalt až do dalšího sedla. Takže toto passo, které jsme právě projeli nelze hodnotit moc objektivně. Za hranicí je to však paráda, nejdříve trochu z kopce a pak zase nahoru na Berninapass (2328 m.n.m.) pojmenovaným po stejnojmenném pohoří východního Švýcarska. Silnice krásná, pohodové zatáčky, hezké svezení i vyšší rychlostí-takové supersportpasso bych řekl. Jen trošku kamenité a stromy začínají až o pár metrů níže. Byli jsme tu i loni, takže ani nezastavujeme a fičíme na Sv. Mořic. Stejně jako minule stojíme po pár km u přejezdu. Zde si to na ní šine slavný Bernina Expres a ajznboňácké srdíčko asi prožívá slast. Nebylo by to špatné někdy, až se nebudu moci vyšplhat do sedla motorky, udělat si tu výlet
vlakem tady mezi Davosem a Tirano. Závory už jsou hore tak konec snění a jedeme do Mořice. Tedy ne přímo, kousek před městem najedeme na 27-ku a po 85 km jsme u bazénu. Joj to byl dnes passový trip!!!
6.7.2013-Narozky na Albula Passu Dnes ještě chceme trochu pasovat. Máme tady v okolí ještě něco neprojeto a tak u ranní kávy dolaďujeme detaily. Za pár minut už fičíme na západ po 27-ce na Scuol. Hned za ním najíždíme na nový most přes Inn a projedeme Vulperou. Chceme si vyjet k hradu Taraps, jenž nás už několikrát pohlídal na naší cestě okolo. Po chvíli už jsme nahoře, ovšem jaksi tady chybí parkoviště a vracíme se tedy dolů do vesnice udělat nějakou pěknou fotku. Pěšky se nám do kopce nechce a po chvíli už jedeme dále na Susch. Zde opět uhneme doprava na Flüelapass. Nahoře už ani nezastavujeme a po chvíli jsme v Davosu. Nu jinak to nešlo, pokud se chceme dostat na Albulastrasse, která začíná kousek za Alvaneu. Hned se mi vybaví včerejšek a Bernina Expres. Kolem nás totiž profrčí jeho souputnik Albula Railway. To by byla fotka na tamhletom viaduktu!!! Hm nebyla :-((( . Silnice po chvíli točí trochu jinam. No nevadí, máme něco v záloze!!! Pomalu začínáme stoupat na Albula Pass ovšem musíme zastavit. Silnice pod skalním převisem s betonovým svodidlem je naší první zastávku. Fotíme a blbneme jak děcka. Jitka dělá holubičky a další blbinky, já poskakuju na betonovém svodidle-jsme jak dva puberťáci. No zakravíme si do sytosti, ale je tu přece tak krásně!!! Hlavně šlo taky o výhru. Hned první den jsme si vyhlásili soutěž, který z nás nafotí nejvtipnější fotku toho druhého. Snaha byla veliká a proto jsme si na závěr výhru poctivě rozdělili :-)))
Pár km dále se už silnice zužuje a je to tady!!! První viadukt pak další, pod ním dravá říčka, prostě nádherné místo. Chladím si nohy ve studené vodě s Nikonem připraveným k akci a??? Je to tu!!! Znáš milý čtenáři ty prospekty soukromé Švýcarské železnice Rhätische Bahn? Tady je máme před sebou in natura!! Trať je tu sevřená mezi horami a tunely vedou snad všude kolem. Koukám co mi ukazuje GPS-ka a jak se tady ta železnice kroutí, ale stejně z tuho nejsem moudrý. Vlak je hned dole, hned nahoře a nikdy nevím kde se právě vynoří. Strávíme zde, kousek nad Bergün skoro hodinu a hledáme místečko kam si ukrýt drobnou minci, abychom se zde mohli jednou pro ni vrátit. V mostních pilířích nelze najít skulinu a tak ji nakonec schováváme do............ Ne ne, tohle si necháme jen pro sebe, milý čtenáři. Pokračujeme nahoru do průsmyku a už při jízdě jako bych věštil dopředu, ano tady je to nej ze všech pass, co jsme tady projeli. Silnice sice není na rychlou jízdu, ale ta příroda! Třeba kolem jezera Palpuogna a pak dál nahoru až do pásma bez lesů, to je nádherný kus Švýcarska a vřele doporučuji!! Mám dnes narozeniny a tohle byl moc krásný dárek. Hezké narozeniny :-) Já je už sice měla v lednu, ale cítím se taky obdarovaná. Není potřeba nic víc, než se jen chvíli zastavit a koukat na tu krásu okolo sebe. Jsme nahoře Albula Pass (2315 m.n.m.) . Menší parkoviště a opět nějaký hospic s občerstvením nás nijak , nezdrží, je tady jen pár motorek jinak pusto. Nyní na vrcholu docela rovná silnice protíná jezera vzniklá patrně z tajícího sněhu dovoluje jet docela rychle. Je zde spousta skotu a ten si zde libuje ponořený po kolena ve vodě. V jednom z jezer je celé stádo. Tak to jsem ještě neviděl! Dodnes lituju, že jsem nezastavil a nefotil. Ještě se to párkrát zakroutí a jsme opět na 27-ce v údolí Innu. Fičíme docela svižně na Zuoz a Zernez. Zde doprava na 28-ku a máme před sebou poslední výjezd nahoru na Pass dal Fuorn (2149m.n.m.) Tady je hodně pěkná silnice a dá se hezky otevřít plyn.
Hlavně pak za Punt la Drossa. Zde totiž hodně řidičů zastavuje a čeká až se otevře jednosměrný tunel Munt la Schera do Livigna. No kdybychom chtěli levně natankovat či nakoupit....... To však dnes nehrozí a pokračujeme do Itálie. Mineme odbočku, kterou bychom se dostali na Stelvio. Po včerejší zkušenosti nee a pokračujeme do údolí Val Venosta. Už včera jsem si všiml, že je to tady zajímavá oblast z hlediska zemědělství. Všude samé sady s jablky, tamhle rajčata, snad i meruňky vidím? Lidi tu makaj jako barevní. Koukám jako blázen, vypadá to, že kdo udrží hrábě je na poli. Úžasně pracovití lidé a je to vidět!!! Travička posečená, vše čistě upraveno, sakra jak to ti kapitalisti dělaj? Proč to tady jde a u nás furt musíte koukat, co na vás ze zarostlé příkopy vyskočí??? Pamatuješ u vesnice San Valentino? Koukala jsem, jak paní obracela ručně hráběma skopčené seno. Měla jsem pocit, že ani řádky řepy za mého dětství nebyly tak nedohledné, jako ta její posečená louka. Ještě večer jsem na ni myslela, zda už má hotovo :-) No klídek, jedeme opět kolem jezera Reschensee se zatopenou kostelní věží bývalé vesnice Graun. Jitko nezapomeň zastavit u těch tanků!!! Včera jsem totiž u Festung Nauders přehlídl nějakou vojenskou techniku za stromy na protější straně silnice. A jelikož teď jede vpředu Jitka s Hondicí, tak znovu!!! Jitko nezapomeň zastavit!!! Zastavila holka moje šikovná, o všem, moc za řeč to nestálo. Technika byla za plotem a bylo jí pomálu. Nějaký lehký tank, nějaké obrněné vozidlo a PL-kanón. Nic moc, což znamená že po 10 minutách pokračujeme a za chvíli jsme v Pfundsu. Parkujeme dnes zezadu pod balkónem a chtělo by to trochu máznout řetěz, Jaj!!! Zadní guma Hondice se odebírá do důchodu!!! Možná už odebrala. Jitko zdá se, že zítra pojedeme jen na jedné motorce, ať nějak dojedeme domů!! Tak to jsme trochu podcenili. Máme však už ujeto kolem 3-tisíc km a zdálo se, než jsme vyjeli, že to ta guma ještě dá........patrám v paměti. Má už chudinka Pirellka pěkných 11 tisíc kilomeříků na zádech. Dalo se čekat, že jízda vracečkami stylem brzda-plyn načechrá její hladký povrch a zcela odgumuje vzorek anděla.
7.7.2013-Zrazuje nás technika...... Tak trochu odpočinkový den to dnes má býti. Burg Laudegg - Klášter Stams - most Beniho Reicha Ötztalské údolí - gotický kostelík v Längenfeldu a výjezd k mýtnici nad Hochgurgl. Začíná to dobře, výjezd k hradu Laudegg (N 47.076521°, E 10.652707°) je docela ostrý a kousek musíme dojít pěšky. Je to však marná procházka. Soukromé vlastnictví omezuje návštěvy na jeden den v týdnu a ten dnešní to tedy není. Nevadí jedeme dále. Trošku se divím, kde mě to ta potvora GPS-ka vede, tenhle tunel nebyl v plánu!!! Aj včera jsem ji musel restartovat a ona mi to probuzení k životu takhle vrací !!! Zapoměl jsem vypnout dálnice !!! Co Vám mám milí čtenáři povídat. Murphyho zákony fungují neomylně. Jen vyjedeme z tunelu, na nájezdu stojí policajti a kontrolují nálepky. Tak to bylo o fous!!! Viděl tu co jsem měl ještě z jara neodlepenou a tak mávl rukou, jelikož tam právě řešili partu motorek. Uff!! Prsty mi jezdí po obrazovce, dálnice pryč a už na prvním výjezdu sjíždíme, když tu najednou mám pocit, že špatně vidím. Bliká na mě kontrolka mazání. Sakra co se to děje?! Přesto, že je teplota okolo 30 °C, naše nálada je na bodu mrazu. Nejen dnešní výlet, ale celá naše cesta domů vypadá zcela ohroženě!!!!! Zastavuji vedle nějaké hasičské zbrojnice, kontroluji olej, vše se zdá ok. No nebudu to moc dramatizovat, nálada v háji!! Zkusím jet dále a uvidíme. Dnes, když píši tyto řádky, vím že šlo o určité problémy s čidlem a elektrikou, tehdy mi, ale moc do smíchu nebylo. Redukuji výlet na pouhý Stams a po ujetí 30 km jsme na místě. Klášter je právě v poledním klidu a i my si dáchneme půl hoďky než se vydáme na prohlídku.
Ora et labora je heslem mnichů v bílém hábitu s černým škapulířem. Jdeme se tedy podívat, zda nějakého cisterciáka zahlídneme. Nepovedlo se to, zato klášterní kostel je nádherný. Jeho poslední přestavba proběhla v 18. století a tak zde máme baroko jako vyšité. I já antibarok uslintávám. Jitko, co říkáš na tu zlato bílou kombinaci? Klášter Stams se mi zalíbil už cestou do Itálie, kdy kolem něj vedla naše trasa. Úhledné barokní věže v celé své baculaté souměrnosti míří svorně k nebesům. Zrovna bylo okolo kláštera rušno, za to dnes je tu spíš mrtvo. Procházíme se zahradami a ruch jsme zaznamenali jen v zahradní restauraci. Připadala jsem si tu tak trochu jako slon v porcelánu. Všude směrovky k bazilice a když zajdeme za vchodové dveře, koukáme přes mříž. Kráse na interiéru kostela to však neubírá ani ň. Ani nedýchám a jen pátravě očima přecházím asi trojlodní bazilikou. Stěny jsou bílé, střídmě ozdobené zlatými rámy velkých, typicky barokních obrazů. Dýchá to tu na mne bohatstvím i pokorou. Jen škoda, že si nemůžeme zblízka prohlédnout tu celo-zlatou kazatelnu. Nu mohli jsme ,mohli, ale nechce se nám hledat kasu. :-))) Vracíme se ještě chvilku bloumat areálem kláštera a než nasedneme na motorku, shodneme se, že nejlepší bude návrat rovnou do hotelu a příprava na zítřejší cestu. Domluvili jsme se jednohlasně, že už zítra nebudeme přespávat v Sarmingsteinu u Dunaje, ale, že to natáhneme až domů. Cestou budeme zastavovat jen na benzín a průběžně kontrolovat stav motorek. U hotelu jsme kolem 16 hodiny a přípravu na zítřejší cestu bereme zodpovědně. Šup do plavek - bazén čeká :-))) Máš pravdu, nebudeme se nervovat se zítřkem a uvidíme ono se to nějak vyvrbí.
8.8.2013-115O kilometrů a jsme doma....... Snažíme se moc nezdržovat, ráno rychle balíme a hned jak otevřou jídelnu už baštíme kalorie do zásoby. Věru je budeme potřebovat, tady od Švajcu to máme do Ostravy okolo 98O-ti km a tak hupky do sedel. Nejdříve po okresce a pak už to rozpálíme po dálnici na Innsbruck. Někde u Chiemsee máme zastávku na kafe a pak si to namíříme na Vídeň. Na další zastávce už té dálnice máme tak akurát dost a tak špekulujeme , že bychom si to mohli dát na Linec a potom dál po okreskách. Ovšem jen do té doby, než se z SMS-ky dozvím, že naši odjíždějí na chatu....a z druhé, že mají u sebe i naše klíče od bytu. Samosebou opět zafunguje zákon schválnosti a pokud chceme dnes spát doma ve své posteli, vypadá to na dalších 180 kilometrů navíc. Chvilku jsme na sebe koukali jako mimoni, byli jsme asi v polovině cesty, motorky ve stavu “nevím kam ještě dojedu” a teď toto.....další kilometry navíc. Po minutě ticha jsem se musela začít na celé kolo chechtat. Ivo si asi myslel, že jsem přetažená, ale mě to najednou v tu chvíli připadalo děsně srandovní :-))) Rozhodujeme se nechat Hondici s ojetou a nyní i po cestě po dálnici placatou gumou v Mohelnici a užít si ještě to cestování :-) Kolem desáté večer máme vše hezky za sebou a zase nám to dává i jeden trumf do rukávu na další cesty za poznáním. Není to sice nijak příjemné, ale víme, že pokud musíme tak i těch dvanáct set kilometrů nějak za den ujedeme. A to se někdy v budoucnu zase může hodit ne??? Co říci závěrem? Užili jsme si letošního cestování po trojmezí parádně a nebýt těch problémů s technikou, nemělo to sebemenší chybu. Jo milý čtenáři, když klapne počasí je ježdění po horách nádherné. Příští týden zase vyrážíme, tentokráte s dětmi, ukázat jim jak jsou nádherné Korutany, Dolomity a Julské Alpy, tak snad nám počasí opět bude nakloněno a za měsíc tady na naše stránky budeme moci opět podat svědectví, co jsme vše viděli a zažili.
