Jak jsme střídali státní hranice rychleji než fusekle, anebo po stopách bitvy v Ardenách... 1.Den Loňská anabáze studeným a mokrým Německem zdá se býti zapomenuta, jinak bychom se přece nemohli tak těšit na ty strmé vinice okolo Mosely. Znamenité vínečko jež zde sklízejí a patřičně se mu i následně s germánskou pečlivostí věnují jest věru velkým lákadlem!!! Zatím jsme však pouze na tradičním místě srazu u motorestu Vápenka blízko Hranic na Moravě. Jitka dnes naplánovala kudy pojedeme k hranicím s naším západním sousedem a tak krmím svou GPS-ku údaji jež mi diktuje s velkou pečlivostí. N 49.084372°, E 16.316533° jsou souřadnice v obci Řeznovice a my se zde zastavujeme u památky jež se datuje do druhé půlky 12. století. Jde o románský kostel Sv. Petra a Pavla. Parkujeme v těsné blízkosti zdi jež obklopuje kostel a už lovíme foťák z tankvaku. Vskutku je co fotit!!! Škoda jen těch následných přestaveb jež probíhaly v dalších stoletích. Takže levé oko zavřít abych neviděl bíle omítnutou část hlavní lodi a rázem jsem o 900 let zpátky. Pokud opominu část kostela, kterou se snažím nevidět, tak centrální prostor kněžiště a menzy má tvar hranolu a v patře nad klenbou přechází v osmistěn jež je zastřešen jehlanem. Tři apsidy jež přiléhají k hranolu mají dokonalé proporce a moje pravooká podívaná tak nemá chybu.
Musela to být kdysi nádherná stavba!!! Pevně uzamčený vchod pro nás znamená vzít zavděk pouze exteriérem, což je ovšem škoda. Taky hezkou fotku není snadné je tak pořídit a tak různě polehávám na zemi, hledajíc tu nej polohu, abych měl v hledáčku jen to co se mi líbí. ...Jistě jsme při lovu těch nejexkluzivnějších fotek vypadali jako tajná výprava při reportáži pro televizní kanál "VIASAT HISTORY" :-) Velice pěkný je i Krucifix před kostelem představující Krista s Máří Magdalénou u nohou. Tajemný řád Templářů zde zanechal své stopy a tak i laik jako jsem já cítí, jak se tady na něj historie přímo valí. Chvíli ještě obcházíme okolo a nemůžu nezmínit i to, že na nás dýchá i "sláva" bývalé NDR. Oč jde přátelé??? No přece o vozidlo jež vzniklo v létech, kdy i já spatřil světlo světa. Trabant kam se podíváš!!!!! Naproti kostela je totiž značková opravna těchto vozidel a tak se v této zapadlé vesnici prodíráme dávnými časy opravdu dosytosti. No ne?!?!?! Tady tudy jsme už jednou jeli! V dálce poznávám barokní věže zámku - výrazný to symbol města Jaroměřic nad Rokytnou. Ivi, málem jsi na tuto zcela nepovedenou zastávku zapomněl. Naštěstí máš v patách přísného cenzora! S myšlenkou, že se tentokrát nenechám odbýt fotkou zámku z dálky, zajíždím do centra...chtěla bych poznat víc! Jen co jsme zaparkovali, slyším za zády...."Tady se krade, vemte si všechny věci sebou!" No toto?! Obtěžkáni celou výstrojí se tedy doštracháme do brány zámku a ouvej..."Zavřeno" je přece pondělí?! Nevadí zajdeme se potěšit aspoň krásně upravenou zahradou.....začalo pršet?! Takže žádné zámecké prostory z vrcholné doby baroka, žádná vinotéka plná moravských vín, žádné sochy zámecké zahrady.....ne, ani pro dnes nám nejsou Jaroměřice souzeny. Dáme si tedy aspoň malý oběd v místním "Rychlém občerstvení" a hurá za dalším poznáním...
Nedaleko Třeboně si postavil hrobku šlechtický rod Schwarzenberků a tak naše další zastávka je právě tam. Rybník Svět si tu spolu s Opatovickým podávají ruku na hrázi přes kterou projedeme a parkujeme na jakémsi poloostrově tvořeném břehy obou vodních ploch. A vidíš milý čtenáři, rybníky si dovedou spolu "potřást pravicí'', ale lidé? Rozpory o majetek obou rodových větví Schwarzenberků možná přetrvají i po smrti a tak kde vlastně spočine náš ministr zahraničí, až jednou v tom parlamentu usne nadobro?????? Ovšem tohle my nevyřešíme a tak pojďme raději na prohlídku!! Neogotická stavba oslaví za pár dnů 134 let a tak je to z hlediska historie vlastně miminko. Ovšem pěkně hýčkané, vždyť jeho stavba stála ve své době přes 250 tisíc zlatých. Tohle ovšem a taky další informace čerpáme díky Jitčině přípravě na netu a tiskárně kam své info už před cestou uložila. Takže s papírem v ruce obcházíme okolo a obdivujeme různé technické detaily stavby. Je toho požehnaně a tak se k motorkám vracíme skoro až za dvě hodiny. Nu nezbývá než pořádně otočit plynem a vyrazit po malém občerstvení u stánku, směrem k hranicím. Bydlení máme domluveno ve Strážném v hezkém penzionu Chlustov ukrytém mezi Šumavskými hvozdy. Nu milí přátelé a to je dnes konec s naším povídáním, neb zítra 15. srpna vyjíždíme na další trip na Slovinsko Rakouské pomezí a tak s námi mějte chvíli strpení. Vracíme se za týden a já doufám, že další povídání z naší cesty zde přibude co nejdříve!!.............
2. Den Týden uplynul jako voda a tak můžeme pokračovat v našem povídání....... Na to letošní upršené léto je dnešní vstávání do slunečného dne naprosto pohodové. Vypadá to na moc pěkný den a tak šupky hupky na snídani, sbalit pár včera vytažených krámů a už si to fičíme Kunžvartským sedlem k hranici na přechod Strážný/Philippsreut. Po silnici B 12 projedeme pár městeček a první zastávku máme dnes v Passau. Přejedeme most přes Dunaj a hledáme místečko k parkování. Ouha všechny stání pro motocykly jsou obsazeny a tak zabereme jedno místo pro auta. Hm, asi jsme měli hledat dále, jak jsme zjistili za nějaké dvě hodiny později, ale vše pěkně popořadě. Nezbytný foťák do rukou a už si to rázujeme k historickému centru města. Cestou dostáváme chuť na voňavé preclíky a tak dva kupuji. Paní prodavačka něco zadrmolí a než si uvědomím, že to bylo německy, už mi maže preclík Buttrem :-):-) Musím být příště ve střehu!!! Ovšem nebylo to nakonec vůbec na škodu viď Jitko? Dobře, že jsi nebyl ve střehu... Mám ráda tuto specialitu Německa, a takto namazaná byla daleko chutnější než na sucho....a věděl jsi, že krásná, hladká kůrka kaštanové barvy na preclících vzniká louhováním?!?!?! :-) Dobytčí trh 1 (Rindermarkt) je adresa nejstaršího kostela v Pasově jež se nachází kousíček od Severní brány starého města. Dnes už exteriér této stavby nevypadá na to, že je bez mála stár skoro tisíc let a není se také co divit, když celý vyhořel a byl znovu obnoven v době baroka. Do jeho útrob vcházíme po starých kamenných schodech. Jednolodní stavba kostela Sv. Pavla má sněhobílý interiér s tradičně bohatou výzdobou. Zlatě zdobený černý oltář, kazatelna a varhany tvoří pěkný kontrast a s bohatě zdobenými lavicemi se vhodně doplňují. Raně barokní tribuny (galerie) po stranách bočních kaplí a nad vchodem u varhan jen dokreslují dobu kdy byl svatostánek znovu postaven. Pomalu dozrává čas na dopolední dávku kofeinu a tak zvažujme, zda zamíříme do centra k Dómu či dolů k řece, zatím však vítězí
duchovní hodnoty a tak míříme na náměstí k Chrámu Sv. Štěpána. Jde samosebou o dominantu celého okolí viditelnou i díky své poloze v nejvyšším místě starého města. Jako první se nám naskýtá pohled na západní průčelí s dvěma zvonicemi, mezi nimiž se lehce choulí hlavní loď. Asi to není není ten správný výraz pro rozměrnou stavbu, prý největší severně od Alp, přesto však na mě takhle působí. Boční věže jsou opravdu majestátní!! Třetí věž s kupolí se vypíná nad křížením hlavní lodi a transeptu. Křížení stavebních stylů, gotiky a baroka vidět asi nejlíp na úzké apsidě jež jako by dostala barokní čepici. Architekti však vše vyřešili abych tak řekl velice citlivě, a proto zde nemám pocit nějaké násilné přestavby. Vstupujeme do trojlodního interiéru, kterému dominují bohaté štuky na stropech, doplněné freskami. Popisovat vše co vidíme by vydalo na samostatnou malou brožuru a tak snad ještě zmíním hlavní oltář jež znázorňuje krutý konec prvního mučedníka křesťanství s jasnými atributy jeho smrti. Vycházíme vchodem na severní straně jímž se dostaneme na velké nádvoří s kašnou a pod stříškou přiléhající k boční lodi chvíli luštím nápisy na náhrobcích jež vystupují ze stěny, zatímco Jitka se činí s foťákem. Jejda to je najednou hodin!!! No fofrem na to kafe!!! Hospůdka na břehu Dunaje jak by patřila ještě do staré doby 5o-tých let minulého století a tak se tou atmosférou necháváme zlákat. Chyba, velká chyba!!! Obsluhuje nás starý pán a i ostatní číšníci jsou v podobného věku a já mám najednou pocit, že káva, kterou donáší, po prvním doušku chutná stejně staře.
Jako by to byl druhák a smetana? No škoda mluvit!!! Něco tak nechutného jsem dlouho nepil!!! No nic přerazíme to pivem. Weissbier byl alespoň jakž takž. Příjemná procházka kolem řeky nám opět zvedá náladu, ale u motorek se už fakt rozčílím podruhé. Pokuta 15 Eček nás vítá na každé motorce!!! No to je tedy nemilé překvapení a tak se s tímto hraničním městem loučíme pěkně rozčarovaní. A kamže si to jedeme spravit pošramocenou náladu? Povídej Jitko!! Je to městečko Altötting (N 48.226277°, E12.676478°) kterému se v Německu říká - náboženské srdce Bavorska. Pamatujete na toho šíleného vládce, bavorského krále Ludvíka II, stavitele pohádkových zámků? Tak právě jeho srdce je tu uloženo v urně ve tvaru stříbrného srdíčka. Ale pojďme pěkně popořádku na prohlídku tímto městem, které v roce 2006 navštívil papež Benedikt XVI, a kde se s tímto faktem setkáte na každém kroku. Když jsem si doma připravovala památky města, nečekala jsem jaké překvapení nás tu čekají. Návštěvu začínáme fajn obědem hned u parkoviště a pak už zvědavě vyrážíme do historického centra. Zcela jistě mu vévodí osmiboká kaple Milosti. Vzhledem malá, avšak velká svým významem. Jde o jedno z nejznámějších poutních míst Německa. Sama kaple je obehnána ochozem, jehož stěny i podhledy jsou téměř do posledního kousku místa zaplněny obrázky a dopisy, jako díky poutníků. Pomalu a se zájmem sledujeme, zač vše tu lidé Panně Marii, jejíž socha je tu zbožně uctívána děkují. Velice se mě tyto vyobrazené díky emočně dotkly a to jsem ještě nevěděla co mě čeká uvnitř. V kapli byla nepřirozená tma. Chvíli mi trvalo než jsem se rozkoukala, ale dojem z interiéru byl silný. Výzdoba v přední části kaple o velikosti běžného obýváku v panelovém domě je v barokním slohu a je bohatě vyzdobena. Vévodí jí dva veliké obrazy svatých, dlouhé řady ozdobených asi půlmetrových svíček a všechna zbylá místa na stěně jsou pak zaplněna stříbrnými srdíčky, které tu slouží coby relikviáře na srdce lidská-šlechtická. V zadní části kaple to vypadá jako v mini divadle. Po stranách jsou lóže pro 2-3 osoby a oltář tu září ve zlatostříbrné barvě a mezi ostatními je i srdce dalšího z panovníků a to Karla VI. Jsme rádi, že se právě jedna lóže uvolnila. Sedneme si do tmy útulné kaple a pozorujeme místní
věřící. Přímo u oltáře klečí žena, po boku má nákupní tašky a je mi jasné, že je to asi její každodenní zastávka za útěchou, malou zpovědí, či modlitbou. Člověk si tu s foťákem připadá děsně nepatřičně, ale zvědavost je daleko silnější. I když se to nesmí, nejde nám neudělat společně aspoň jednu fotku. Ivo mačká spoušť a já abych zakryla cvaknutí závěrky, které je tu ve tmě bez blesku hodně dlouhé, jakoby kašlu. Povedlo se! Plni zvláštní euforie přenecháváme své místo dalším. Myslím, že na tuto kapli již nikdy nezapomenu. Dalším unikátem náměstí je jezdecká socha Johanna Tserclaes Graf von Tilly - byl velitel katolické ligy a prominentní velitel třicetileté války a to právě on vyhrál bitvu na Bílé hoře. Jeho tělo spočívá na věky v Altöttingu v kostele Sv. Filipa a Jakuba a zrovna sem směřují naše kroky. Kostel je troj-lodní, zdobí jej klenby gotického slohu a je posledním halovým gotickým kostelem jižního Německa. Bohatá, už barokní výzdoba interiéru je tu umocněna současnou výzdobou u příležitosti 500-ti letého výročí kostela. Další pouť městem nás vede k bazilice Sv. Anny zcela v barokním stylu. Jsem už přeplněna všemi dojmy a těším se do "ticha" vlastní helmy, abych mohla přemýšlet o všem prožitém.......no to snad ne!!!! Vzpomenu si na super velký restart svého mobilního telefonu a s ním spojené téměř celé smazání seznamu kontaktů: Ono by to až tak nevadilo nebýt toho, že jsme na dnešní večer domluveni navštívit mou dlouholetou kamarádku Radku žijící již 4 roky v městečku Egling, kousek pod Mnichovem a kde máme také domluven nocleh.
Joj značku městečka jsme už minuli, šipka GPS se zastavila a já musela s pravdou ven. Nezbývá nám nic jiného než čekat, že se majitelka německé linky ozve sama. Prosebně koukám na display mobilu a krása!!!!! Mám nepřijatý hovor a naše setkání po 2 letech je už jen dílem malého okamžiku. Tak rychle, ubytujeme se v soukromém penzionu a za malou chvíli už sedíme u prostřeného stolu k večeři, nejen se sklenkou lahodného vína, ale i s milými hostiteli. Příjemně naplněni vším dobrým padáme do prachových peřin paní domácí.......ani plně nevnímám, jak dešťové kapky zlověstně a monotónně klepou na římsu okna......a co následovalo? No není co závidět, že Ivo?
3. Den Ono to začalo už včera před večeří, pořádné větřisko nás totiž donutilo k útěku z pergoly do útrob jídelny a jako by to byla předzvěst i toho dnešního dne. Vítr se sice uklidnil, přinesl nám ovšem pěknou tlakovou níži jež se sem sunula od Atlantiku. Pro nás to znamená po chutné snídani soukání se do nepromoků, pečlivé balení všech "choulostivých", součástí výstroje a v neposlední řadě úpravu trasy. Je pořádně zataženo bez náznaku lepší situace a tak jen navedeme do GPS- N 49.8118175°,E 6.8413685°, povolíme dálnice a vyjíždíme tam kde se stýkají nynější hranice Německa-Belgie-Francie a Lucemburska. Oblast bezesporu velice zajímavá a s bohatou historií!!! My už zde párkrát pobývali, či ji jen projížděli a letos máme dva dny na bližší poznávání. Co bych ti povídal milý čtenáři, 560 km v dešti pořádně prověřilo naši odolnost a první náznaky lepšího počasí přicházejí až třicet kilometrů před cílem, jež máme opět u Moselských vinic, tentokrát ve vesnici Schleich v penzionu u paní Rummel. A víte přátelé nač jsem při té vcelku jednotvárné "dešťové" jízdě nejvíce myslel? Na to co pro nás turisty zde zůstalo z poslední válečné zimy druhé světové války a pohnutých událostí kolem vánoc roku 1944, jež je dnes historiky nazývaná bitvou v Ardenách. Tak rychle se ubytovat, rozvěsit mokré hadry a při sklence dobrého Moselského už spřádáme plány na zítra!!
4. Den Město Bastogne muselo být po těžkých bojích v lednu 1945 zcela obnoveno a jelikož statečnost vojáků bránících tento silniční uzel přesáhla hranice možného, je jen logické, že památník padlých Mardasson (N50.009696°, E5.739140°) byl postaven právě zde pár stovek metrů SV-ním směrem. .............. Vstávajíce něco po sedmé moje myšlenky už směřují k hranicím Belgie, ovšem je zde ještě čas snídaně a taky trochu balíme uschlou bagáž jež nám v pokoji visí všude okolo. Pokojíky jsou totiž dimenzovány trochu stísněně a taky je zde zajímavá WC-koupelnová buňka celá vyvedena v plastu. Skoro to vypadá, že by mohla nést nápis : "Po použití ekologicky zlikvidovat!!!" S tímhle typem soc. zařízení se setkáváme poprvé, pro cestovatele dostačující, ale mít tohle doma??!! Snídaně do nás "padne jak Němci do krytu" a po chvíli už směřujeme na Trier a posléze Ardenskou krajinou k monumentu. Kolem 11-té máme za sebou maličké Lucembursko a po pár kilometrech Belgickým územím máme Bastogne na dohled. Přímo do města, ale nejedeme a o pár stovek metrů dřív zahneme ostře vpravo a mezi zemědělskými usedlostmi dojedeme až na místo. Na příjezdové cestě k parkovišti nás vítá americký Sherman, po levé straně muzeum a vpravo mohutný betonový pentagram s kruhovým atriem uprostřed. Výška je odhadem tak 12 metrů a od středu do cípu hvězdy je jistě víc než 35 metrů. Na svislých sloupech zvenčí jsou znaky všech bojujících
praporů a nad nimi ve věnci názvy všech států Unie. Jsem rád, že se můžu vyfotit u slavné 1O1-ní. Posléze stoupáme železným schodištěm na atrium a koukáme po okolí, hlavně na město nedaleko je pěkný výhled. Ze strany od města se ještě nachází krypta se třemi oltáři pro konání bohoslužeb. Zdá se mi jako by trochu Belgičané zanedbávali údržbu památníku a hlavně okolí a po tom co jsme viděli následující den v Lucembursku dnes už neváhám napsat : "Kašlou na to milí Vlámové!!! Muzeum zavřeno, či snad přestěhováno do města, WC naprosto v příšerném stavu, no fuj!!! " Městečko Clervaux (N 50.055192°, E 6.029028°) nám vysloveně stojí v cestě, když přejíždíme hranice a po silnici N18 se vracíme nazpět do Německa. Do tohoto významného historického centra stejnojmenného kantonu přijíždíme úzkým klikatým údolím silnicí, jež je spolu s řekou Clerve zaříznutá do okolních kopců jako ostrý nůž a tak musíme skoro zvrátit hlavu nazad, abychom viděli hrad, opatství a kostel jež se vypíná na kopci po naší pravé ruce. Trochu s obtížemi hledáme vhodné místečko k parkování, ale chvilka hledání má i svou kladnou stránku. Máme tímto totiž přehled o hospůdkách v městečku a protože nám kručí v břichu, dáváme přednost nejdříve papání. A měli jsme šťastnou ruku Jitko? Ne ruku, ale bylo to spíše nosem, milí čtenáři. Ta vůně, která se linula od obsazených stolečků zahrádky před restaurací na hlavní třídě nás zcela uchvátila a byla jen důkazem, že i smysl čichu dovede pěkně nahnat chutě. Již předem jsem si našla, že v Lucembursku mají 3 úřední jazyky. Takže se mi zdálo, že nás jako zkušené harcovníky po Evropě jen tak něco nezaskočí, ale stalo se. Prosebně koukám na jídelní lístek.....zcela ve francouštině. Ani jedno slůvko mi nepřijde nějak povědomé, když tedy pominu Café a Garniture. No, asi to dnes bude malá sázka do loterie. Štěstí, že jsme velcí zvědavci a nadšenci věcí nových a nepoznaných. Naše objednávka zní zcela jednoduše, výstižně a dokonce nás i obsluhující pochopí. " Menu 1 a Menu 2" ukazujeme na jídelníček prstem. Všichni se usmíváme a všichni jsme spokojení. S nápoji jsem trochu zaškobrtla. Campari bylo pochopeno, ale na výraz aqua se na mě paní podívala tázavě jako bych řekla něco sprostého, a po mém zopakování řekla úplně stejně aqua!!!!
No to by jeden nevěřil jak jedno tak obyčejné slovo vnese zmatek :-) Tak teď jistě čekáte nějaké nemilé překvapení v podobě šíleného oběda....ale nic takového se nekonalo. Z Menu 1 se vyklubalo půl pečeného kuřete, řekla bych na maďarský způsob a hranolky, z Menu 2 kuřecí kousky zalité žampionovým bešamelem s dukátky z lístkového těsta jako přílohou. Jak to krásně vypadalo se koukněte v galerii a jak to chutnalo? Věřte, že skvěle :-) Jejda tak do tohoto kopce k hradu s plným žaludkem? No jde to, ale dře to, jak říká kamarád. Šplháme nejdříve k hradu a na jeho nádvoří?? Jejda opět americký tank. No to je náhodička!! Muzeum bitvy v Ardenách!!! A parádní od A-Z!!!! Brouzdáme mezi exponáty dobré půldruhé hodiny a stále je nač koukat. Nač vzpomenout? Třeba origo talíře s hákovými kříži, flašky Coca Coly hodně podobné těm dnešním, chirurgické nástroje lékařů, také morfiové injekce ve tvaru malé zubní pasty, dobové uniformy a ještě třeba vtipy a karikatury na "Vůdce". Trochu nečekané a o to hezčí je to překvápko!!!! Za hradní bránou kousek vpravo a pak zase do kopce kolem opatství se dostáváme k neorománskému kostelu. Jo abych nezapomněl, narazili jsme na zajímavou dopravní značku, dáme ji do galerie, co myslíš Jitko? Jistě!!! Na takovou se u nás nenarazí ani v autoškole ani v provozu :-) Tyto dvě církevní stavby na nás nedýchají tím dechem starých italských románských kostelů a vše jakoby září novotou a tak naše pocity jsou prostě jiné. Holt těch sto let, kterou tu stojí jim ještě nedalo tu správnou patinu, přesto jsou moc hezké.
Milý čtenáři, znáš Jesenické vrcholy Mravenečník a Vřesník? Tak ten kopec mezi nimi už neexistuje a dnes je tam horní nádrž přečerpávací elektrárny. My, vracejíce se nyní už Lucemburskou krajinou k městečku Vianden projíždíme kolem největší přečerpávací elektrárny ve střední Evropě a její parametry pro technicky založené čitatele našich stránek budiž k dohledání ve fotogalerii. Drápeme se příkrým schodištěm přímo na hráz a za tuto námahu jsme odměněni pěkným pohledem na toto vodní dílo. Začíná lehce poprchávat a tak moc neokouníme a pospícháme dolů do městečka. Už jsme téměř u prvních domků, když nám doslova zakroutí hlavou úchvatný pohled na gotický hrad Vianden, jež se v celé své kráse rozbalil po naší levé ruce (N49.934999°, E6.203832°). Prudké brzdění a už kroutíme i řídítky kousíček zpátky na vyhlídku, kterou jsme v tom tempu minuli. Mohutný hrad uprostřed ardenských lesů je jistě pýchou nejen stejnojmenného městečka, ale i celého Lucemburska. Přemýšlím o prohlídce, ovšem když si vzpomenu na řeč, kterou nás obdařovala číšnice v Clervaux přechází mě chuť. A taky je docela dost hodin a také hrady mají svou zavíračku. Takže jen projedeme městečkem, mimochodem velice krásným, a spěcháme nazpátek k Mosele. Chceme si užít ještě jízdu vinicemi a tak přidáme pár kilometrů do vnitrozemí a teprve nad městečkem Klotten sjíždíme dolů k řece. Joj to je nádhera tydle serpentiny, motorkářský ráj může vypadat i nějak takhle!!!!! Pohled do údolí nás donutí i zastavit a udělat pár fotek, ovšem oko je oko a todle žádný foťák, byť má sebevíc Mpix nepodá. Jitka dokonce prohlašuje, že si tady sedne a už se ani nehne…..ano, už mám toho drkocání tak akorát dost a navíc výhledy na Moselu, kterak se ladnými křivkami zarývá do krajiny strmých vinic jeví se mi jako pohled zcela neopakovatelný :-) K paní Rummel tak dojíždíme skoro za tmy.
5. Den Myslím, že jsme se dopustili naprosto fatální a neodpustitelné chyby. Rodina Rummelových má totiž hned za vchodem vinotéku a propracovaný systém samoobsluhy. Ten je velice jednoduchý, vše co si sami vezmete z nabídky vín stačí zapsat na lístek s číslem pokoje a na závěr pobytu se vše jen sečte a je vymalováno. Jen nevím jak se maluje u "větších milovníků a koštýřů". Myslím, že i já bych po důkladném
testu ledasco pozapomněl zapsat!!! Včera jsme se v muzeu dověděli zajímavou informaci o hřbitovu padlých amerických vojáků. Měl by ležet někde u letiště vedle hlavního města Lucemburska a jelikož to máme po cestě do francouzských Metz je o dnešní první zastávce rozhodnuto. Po hodince jízdy opět projedeme hranice a za dalších pár kilometrů tímto mini-státečkem chytáme směr na Airport. Startující letadla nad hlavami nás neomylně vedou a už vidíme i naváděcí tabule Cimetiére Militaire Américain. 5076 bílých křížů padlých amerických vojáků s jejich velitelem. Průvod vedený jedním z veteránů, kladení
věnců k hrobu gen. Pattona, výměna vlajek na stožárech za zpěvu americké hymny sborem čítajícím asi 60 zpěváků, tak k tomu všemu jsme se náhodně připletli a ve mně to zanechalo nezapomenutelný zážitek. Možná jeden z největších co jsem kdy zažil a to mě ponouklo k napsání několika veršů, které snad vystihnou pocity, jež se mi vryly hluboko pod kůži. ….....i zazní trubka odněkud zprava, z lesa....... a druhá zleva, kde vlajka stoupá na stožár … …......a teskný tón se vzduchem nesa, ... duším všech mrtvých tu Patton velí dál..... Proklínám silný provoz ve Francii a přitom musím vzpomenout na jednoho prokletého básníka. Je jím Paul Verlaine pro mě jediný známý rodák z řady z města Mety...neboli francouzsky Metz. A právě do tohoto města míří kola našich strojů. Po jízdě cestou necestou, tím necestou rozuměj jízdu v protisměru jednosměrkou, či po chodníku a po zaparkování, kde jsme na hlídače koukali jako z jara, protože tu byla opravdu těžká domluva a kdy zjišťujeme, že jinak než francouzsky se bavit nechtějí.....kdepak snad něco zašprechtit, to už by se jistě raději zdravili s eskymáky přímo nosy :-) no prostě když konečně vjedeme bočním vjezdem na placené parkoviště, protože na všechny naše dotazy rukama nohama odpovídali stále stejně "oui".....kdy se z nás zase na chvíli stanou turisti v žabkách, vzdychnu "Tak konečně! FRANCIE a její krása je mi u nohou!" S úsměvem chovanky z ústavu pro choromyslné vyrážím vstříc tomu luxusu, přepychu, vkusu a vůni. Není možné si aspoň na chvilku nesednout na zahrádku malé kavárny a nepozorovat ty šaramantní Francouze a Francouzky co korzují okolo. Zrovna bořím lžičku do velkolepého zákusku, zrovna vdechuji jeho vůni, moje oko si užívá tu barvu čerstvých malin a mlsný jazýček už se natěšuje na první sladké sousto, tak právě v tu
chvíli přistane přede mnou neupravená, nenavoněná a silná ženština, která se sebou vleče stejně neupravené dítko a strčí před moje oči lísteček. I když jediné co vyčtu je značka E je mi jasné, že je to žebračka a chce peníze. Kouknu a její obezitu, usoudím, že se asi nemá zase tak špatně a teď přichází moment, kdy se mi to zrovna hodí, že jsem Češka a zcela odhodlaně a česky jí říkám, " Já ti žádné Euro nedám, protože i já musím šetřit, abych si tu v té vaší drahé Francii mohla dát aspoň to kafe" a dál pokračuji ve své zákuskové orgii. Žena po mě šlehne pohledem a cosi zalamentuje, ale já si nenechávám zkazit chuť. Nebyla ten den poslední žebrající, ale snažím se si tu Francii nenechat pokazit. První naše kroky městem po dobách dávno minulých pak míří ke kostelu Sv. Maxim kde byl pokřtěn dříve již vzpomínaný prokletý básník konce 19. století Verlaine. Jsem trochu zklamaná, protože z venku kostel vypadá jako na odstřel a uvnitř to není o nic lepší. Zato katedrála Sv. Štěpána, to už je jiné. Je to skvost města a velký bouřkový mrak temné barvy mu ještě přidává na dramatičnosti (N 49.119749°, E6.174780°). Nejde si nevšimnout zdobených portálů, ale taky prosklených velkých oken. Kostelu se tu lidově říká " Boží lucerna" a je to proto, že jeho okna zabírají 6500m2 plochy. Vitráže tu malovali postupně všichni známí i méně známí malíři od počátku 13. století až do nedávné doby.
Pro většinu z nás bude asi jen Marc Chagall - francouzsko-běloruský malíř, tím nejznámějším. Přesto, že jsem si vyčetla, že je loď kostela dlouhá 42 metrů, ve skutečnosti se mi zdá ještě delší. Prostor je do své nekonečnosti prohlouben štíhlou gotickou klenbou a jeden by se tu i ztratil. Je to tajemný prostor a já popocházejíc okno od okna a hledajíc ty pravé známé vitráže.....kroutím hlavou dokola, abych jen snad o něco nepřišla. Zda jsem nafotila ty správné, zhodnoťte prosím ve fotogalerii. Venku už zlehka začalo pršet a tak zkracujeme naše plánované kolečko přes most k Templářskému kostelu postavenému v románském slohu. Bohužel je zavřeno a tak nám nezbývá než jej obdivovat jen zvenku. A vzali jsme to poctivě ze všech stran. Projdeme kolem Michelinské restaurace....jen fotím značku, žádné hody se nekonají, pokračujeme kolem Chrámu německé posádky - jeho neogotickou zvonici si fotím, zbyla tu po II. sv. válce......a dokola se vracíme po mostě Moyen Pont zpět ke kapli, tentokrát ze zadní strany. Odtud se již vracíme k parkovišti. Ještě malou zastávku uděláme na náměstí San Luis, a u piva lahodné višňové chuti obdivujeme arkádový vzhled tohoto kousku města. Rychle ještě schránku na pohledy....a tady jsme nenarazili na žádnou jazykovou bariéru. Vousáč u výčepu, asi štamgast hned pochopil a už nám vehementně ukazuje kudy kam. Tak a to bysme ani nebyli my, abychom si z té Francie něco nedovezli. Malá večeře v podobě čerstvě nakrájených plátků rostbífu a k tomu sýr - kozí president, slibuje velkolepé chuťové zážitky. Na motorkách žádné pokutové lístečky, takže rychle se oblékáme a mizíme stejnou cestou....dírou v plotě.....jak jsme přijeli :-) A máš pravdu Jitko, jednoduchá večeře v pergole ovšem s "lieblich Auslese Riesling 2003" z vinných sklepů Rummelových v kombinaci s Francouzskými specialitkami byla nezapomenutelná!!!
6. Den Zdá se, že nepromoky dnes ještě potřebovat nebudeme, čemuž se přizpůsobuje i opětné plnění kufrů před zpáteční cestou. Zhruba třetinu trasy chceme ještě strávit mimo dálnice a zastavit se na prohlídku Mainzu (Mohuče). Láká nás prohlídka Dómu sv. Martina jež je dominantou starého města (N 49.998836°, E8.274039°). Chvíli se probíjíme do centra což je ovšem údělem cestovatelů, těžko najdeme tyto památky u dálnice, že? Máme pár set metrů do cíle a už vidíme dvě mohutné osmiboké věže z červeného pískovce jež nám jsou vodítkem až k samotné budově v centru na Marktpaltz. Zajímavé, tak tady nám jakýsi policista ukazuje "Parkujte třeba tady na chodníku!" Jó Mohuč není Passov!!! Jako malý kluk se těším na prohlídku, neboť těchto starých a takto mohutných románských staveb na našich cestách mnoho nepotkáváme Musíme se ovšem k samotnému Dómu doslova prodrat davy lidí jež právě nakupují jako o závod na trzích, které zde patrně v sobotu dopoledne probíhají. Začíná známý boj mezi obžerstvím u stánků a duchovnem, jelikož se nám však nedaří napoprvé najít vchod do katedrály, nabuzujeme se alespoň kofeinem v přilehlé zahrádce. Tak a teď vzhůru na prohlídku!! Viděla jsi Jitko tam ty dveře napravo u hlavní lodi? Tak tam, že bychom se dostali do interiéru?
Jako mlsní psi jsme brousili kolem kostela, ve kterém bylo korunováno sedm panovníků. Ano, tak důležité a vznešené místo to bylo - mnohotvárné seskupení staveb se dvěma chóry a šesti věžemi totiž představuje vrchol románského slohu v Porýní. Tak a teď konečně vstupujeme dovnitř a obdivujeme interiér trojlodní baziliky. Její západní část je bohatě členěna křížením a krásnou trojlaločnou apsidou. Hlavní loď obklopuje řada gotických kaplí, určených pro soukromé zbožnosti. Když míjíme řadu pomníků a náhrobků jako bychom procházeli německými dějinami. Nejstarší tu je pozdně gotický náhrobek manželky Karla Velikého zemřelé v roce 794 a za ním následuje téměř nekonečná řada náhrobků církevních knížat....no a to bych ani nebyla já, abych ještě nezašla do krypty a nenakoukla mříží na otevřenou hrobku dávného panovníka. Čas kvapí a Ivo už mi naznačuje, že je potřeba popojet.....projdeme ven krásnou bronzovou bránou, pak portálem a jsme zpět na tržnici. Pojídajíc preclík se vracíme k motorkám a pak už jen jedeme.....jedeme a jedeme. Nad hlavou nám startují letadla z Frankfurtského letiště a my opět jedeme a jedeme až do Rozvadova, kde si konečně vydýchneme po mnoha dálničních kilometrech. A to je milý čtenáři konec našeho povídání o Ardenských lesích jejich blízkém okolí a rychlém střídání hranic. Nedělní přesun domů je rutina a tak máme čas přemýšlet co vše jsme viděli nějakých tisíc km západně od Ostravy.
P.S. Paní Beatrice Ayer Banning, manželka generála Pattona přežila svého muže o necelých osm let a jejím přáním bylo spočinout vedle svého manžela. To ovšem nelze, pohřbít civilistu na vojenském hřbitově. Nu a jak se tato ošemetná situace vlastně vyřešila? Našlo se řešení??
