Jak žít autentickým křesťanským životem
www.BiblickaKnihovna.cz
Obsah Skutečný křesťan (2K 2,14–3,3) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 Křesťanství Ježíše a Pavla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 Pět neklamných znaků autentického křesťanství . . . . . . . . . . . . . 3 Co je tím tajemstvím? (2K 3,4–6) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zdroj naší soběstačnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak život žít a nepromarnit jej . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak Pavel zjistil toto tajemství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Od hlásání k dokazování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Již ses také cítil jako v koši? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
13 14 15 16 17 21
Název: křesťanským životem. Původně: Living An Authentic Christian Life. Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org. Publikační řada: Discovery – Christian Living (Křesťanský život). Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 – Bible, překlad 21. století, ČEP – Český ekumenický překlad, KB – Kralická bible. Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová. Sazba provedena typografickým systémem TEX. Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0. Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, ©2012.
Jak žít autentickým křesťanským životem Ray Stedman Co znamená žít skutečným křesťanským životem? Podle pastora a autora Raye Stedmana nejde o to snažit se jen napodobovat Ježíšovo učení a jeho příklad. Je spíše třeba mít s Kristem úzký, osobní vztah. Ray Stedman se ve svém díle Authentic Christianity (Autentické křesťanství), z něhož zde přinášíme výňatky, zabývá tím, jak se apoštol Pavel opíral o svůj úzký vztah s Kristem, jak z něj čerpal sílu a jak jej používal k povzbuzování dalších. Právě toto duchovní tajemství může dát obnovu a občerstvení každému z nás, když přijmeme skutečnost, že si sami nemůžeme vystačit a že sami nemůžeme zvládat náročné situace ve svém životě. Mart De Haan
Skutečný křesťan (2K 2,14–3,3) Vždy mi připadá nefér, že mnohé církve (i někteří jednotliví křesťané) si vedou pečlivé záznamy o tom, kolik lidí přivedli ke křesťanství, ale zároveň si nevedou žádné záznamy o tom, kolik lidí od Krista odrazují. V zájmu poctivosti by jistě bylo na místě vést si oba druhy záznamů. Skutečností je, že mnohé církve odvrátí od Krista více lidí, než kolik jich kdy ke Kristu přivedou, přičemž často ti nejhorlivější a nejortodoxnější křesťané odradí nejvíce lidí! Proč je tomu tak? Možná o křesťanství mluví, ale svým životem nijak o pravém křesťanství nesvědčí. Jistě, existuje i falešné křesťanství. Existují náboženské padělky, napodobeniny křesťanství, a dále odpadlíci, kteří si na chvíli udržují zdání křesťanství, ale pak křesťanskou cestu opustí. Satan zavádí lidi na scestí svým velmi rafinovaným plánem, když se mu daří přimět křesťany, aby před světem praktikovali své křesťanství jen na oko. Takové předstírané křesťanství se nesnadno odhaluje, lidé se proti němu nezavazují svým podpisem a není proti němu ani žádné vyznání. Takové umělé křesťanství je vždy ortodoxní. Často se prezentuje svou horlivostí, posvátnými shromážděními a zasvěcovacími ceremoniály. Je třeba vždy používat ty správné termíny a chovat se náležitým, 1
pravověrným způsobem. Ale v důsledku to nakonec lidi ke Kristu nepřitahuje, spíše je to od Krista odpuzuje. Jak se od toho všeho liší skutečné, autentické křesťanství, jak je zamýšlel sám Ježíš Kristus, jeho zakladatel! Autentické křesťanství nikdy nepotřebuje reklamu či publicitu. Je pro lidi přitažlivé samo o sobě. Lidé jsou jím přitahováni jako nádhernou vůní, jako půvabnou hudbou. Přitahuje ale autentické křesťanství naprosto každého? Jistě že ne. Mnozí lidé se proti křesťanství staví, a to zcela záměrně. Ale autentické křesťanství všeobecně lidi přitahuje a vyvolává u nich obdiv.
Křesťanství Ježíše a Pavla Křesťanství není pochopitelně vidět lépe na nikom jiném než na samotném Ježíši Kristu. Dnes existuje mnoho variant křesťanství, ale tou nejpřitažlivější je to původní křesťanství – křesťanství Ježíše Krista, který nám ukázal autentický křesťanský život v té nejčistší a nejvíce konzistentní podobě. Pro mnohé lidi je problémem chápat Ježíšovo křesťanství, uplatňovat je a ztotožňovat se s ním, protože mají pocit, že jakožto Syn Boží měl nezměrnou výhodu. Protestují, že není fér, když mají být srovnáváni s Ježíšem: „Jistě, Ježíš byl nepochybně člověkem – ale byl zároveň i Bohem. A ze svého božství čerpal nadpřirozenou moc, aby odolával zlu a dosahoval čehokoli takovým způsobem, jaký je mimo naše možnosti.“ Ano, Ježíš byl plně Bohem – ale nesmíme zapomenout, že byl také plně člověkem, se všemi omezeními typickými pro lidskou přirozenost. Můžeme tedy žít, jako žil Ježíš. Můžeme žít podle Ježíšova vzoru. Je to praktická pravda, podle níž je možné žít, a Písmo o ní jasně mluví. Níže je několik pasáží, kde nám je Ježíš doporučován jako příklad, který můžeme následovat a který bychom měli následovat: Protože sám vytrpěl pokušení, může pomoci těm, kteří jsou pokoušeni (Žd 2,18). Nemáme takového velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž takového, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu (Žd 4,15). K tomu jste přece byli povoláni, neboť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám příklad, abyste šli v jeho šlépějích (1Pt 2,21). Jak je to možné? Jak můžeme žít po vzoru dokonalé osoby, která je Bohem v těle? Není to, jako kdybychom se snažili přeskočit desetipatrový dům? Není to nemožné? Ano i ne. Ano, je nemožné, abychom žili dokonalým, bezhříšným životem. Ale není pro nás nemožné dát si za cíl být jako Kristus. Pokaždé, když selžeme, prostě Boha poprosíme o odpuštění, a Bůh nás zno2
vu postaví na cestu směřující k našemu cíli. Klíčová zásada je uvedena ve Filipským 2,5–8: Mějte tedy v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši. Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži. Všimněme si, že Ježíš „sám sebe zmařil“ – tedy vzdal se výsad Božství, aby se s námi mohl plně ztotožnit. Žil stejným životem jako my, čelil pokušení, trpěl bolestí i zármutkem a zakoušel pocity marnosti stejně jako my. Přistupoval k životu stejně, jako k němu musíme přistupovat my: žil v závislosti na Bohu Otci, hledal jeho vedení a sílu prostřednictvím neustálé modlitby, důvěřoval Bohu a jeho vedení a byl pokorně poslušný – „nikoli má vůle, ale staň se tvá vůle“. Mějme „tedy v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši“. To je autentické křesťanství, Kristovo křesťanství, křesťanství v té pravé, čisté formě. Takové křesťanství tedy máme následovat a pouze takové křesťanství je hodné svého jména. Právě podle této zásady žil apoštol Pavel, když se snažil napodobovat Kristův příklad. Napsal o tom: „Napodobujte mě, jako i já napodobuji Krista“ (1K 11,1). Proto Pavlova služba byla pro lidi kolem něj tak přitažlivá. Proto bylo jeho kázání tak účinné. Pavel napodoboval Krista. Budeme se nyní zabývat částí jeho druhého dopisu křesťanům do Korintu – jedním z Pavlových nejbiografičtějších dopisů – abychom lépe pochopili, jak se Pavel snažil napodobovat Krista. Pavel nám zde jasnými slovy vyjevuje, v čem spočívá tajemství jeho účinné služby. V první a druhé kapitole 2. Korintským vidíme, že Pavlovu službu někteří křesťané v Korintu zpochybňovali. Byli ovlivněni některými židovskými křesťany z Jeruzaléma, podle nichž Pavel nebyl pravým apoštolem, protože 1) nepocházel z kruhu původních dvanácti apoštolů a 2) některé jeho učení šlo nad rámec Mojžíšova zákona. Na základě svého tvrzení, že Pavel není pravým apoštolem, dovozovali, že ani jeho křesťanství není pravým křesťanstvím. Jedním z oblíbených ďáblových triků je označit pravdu za lež – a právě to se dělo v Korintu.
Pět neklamných znaků autentického křesťanství Pavel na tato obvinění reaguje tím, že popisuje podstatu své služby. Na Pavlově službě si můžeme povšimnout pěti neklamných znaků křesťanství, které nelze úspěšně jen tak předstírat. Uvedené znaky nemají nic společného s po3
vahou či osobností, a proto jsou dosažitelné pro každého, kdo objeví skutečné tajemství autentického křesťanství. Tyto znaky jsou zároveň nadčasové, a jsou tedy stejně platné dnes, jako byly v Pavlově době. Naši cestu objevování zahájíme ve 2. Korintským 2,14. Zde nacházíme první tři znaky autentického křesťanství: „Díky Bohu, který nás stále vede v triumfálním průvodu v Kristu a zjevuje skrze nás na každém místě vůni své známosti.“ Prozkoumejme tedy znaky autentického křesťanství.
1. ZNAK: Nezdolný optimismus První znak je vidět již na samém začátku tohoto citátu: „Díky Bohu.“ Jedním z neklamných důkazů autentického křesťanství je duch vděčnosti, a to i ve zkouškách a v obtížích. Jedná se o jakýsi nezdolný optimismus. Svět se často řídí ponurou zásadou Murphyho zákona: Co se může pokazit, pokazí se. Autentičtí křesťané žijí na základě své víry v Boží milost a lásku a věří, že Bůh má nade vším svou svrchovanou moc. Nezdolný optimismus autentického křesťanství můžeme jasně vidět v knize Skutků, kde zní triumfální tóny navzdory všem nebezpečím, útrapám, pronásledování, tlakům a rizikům, jež raní křesťané zakoušeli. Stejné vytrvalé díkuvzdání je vidět ve všech Pavlových listech, stejně jako v dopisech Jana, Petra a Jakuba. Postoj díkuvzdání, který vidíme v těchto pasážích, je pravý a hluboký. Není v něm nic vyumělkovaného. Je daleko vzdálen napodobeninám díkuvzdání, které často dnes vidíme u některých křesťanů. Někteří lidé se domnívají, že mají opakovat zbožná slova díků, i když žádnou vděčnost necítí. Myslí si, že se to od křesťanů očekává. Mnozí se uchýlili k jakémusi křesťanskému stoicismu, kdy svůj úděl snášejí se zaťatými zuby. Ale to má pochopitelně hodně daleko ke křesťanské vděčnosti. Z projevu některých dnešních křesťanů by člověk mohl získat dojem, že Bůh od nás očekává, že si nasadíme masku s úsměvem, který si musíme uchovat i při té nejvážnější nemoci. Nezdolný optimismus ale není nic takového. Autentické křesťanství má svůj kořen v realitě. Cítí bolest nepříznivých okolností a nenachází v nich potěšení. Ale autentické křesťanství vidí, jaké ovoce to přináší – nejen někdy v budoucnu v nebi, ale přímo teď, na zemi. Toto ovoce je tak žádoucí a slavné, že stojí za veškerou bolest. Proto není možné reagovat nijak jinak než radostí! Autentický křesťan má důvěru, že stejný Pán, který tuto bolest připustil, si ji použije k nějakému žádoucímu účelu. Proto můžeme být opravdově vděční – i uprostřed trápení a zármutku. 4
Vynikající příklad nezdolného optimismu autentického křesťanství je ve Skutcích 16. Je půlnoc a Pavel se Silasem jsou ve vězení ve Filipech. Záda mají zkrvavena po hrozném bičování z rukou římských autorit, nohy mají v kládě. Budoucnost vypadá nejistě a děsivě. Ráno je může čekat cokoli – včetně dalšího mučení a smrti. Není zde nikdo, na koho by mohli zapůsobit svou odvahou, kdo by se za ně přimluvil a zachránil je. A přes všechny tyto důvody k pesimismu a beznaději začnou Pavel se Silasem zpívat! Nikdo je nemůže obvinit z toho, že by něco předstírali. Opravdově projevují svou vděčnost Bohu. O půlnoci Boha začali chválit, protože věděli, že svůj cíl splnili – navzdory tomu, v jaké situaci se právě nacházeli. Křesťanský sbor, který si tolik přáli založit ve Filipech, již nyní nebylo možné zastavit! A právě kvůli této skutečnosti začínají zpívat Bohu píseň díků. Jak by mohli bývali vědět, jaký plán pro ně měl Bůh připraven – že nastane zemětřesení, takže se otřesou základy vězení, otevřou se všechny dveře a všem se uvolní pouta? Nic takového nemohli vědět! Nedostali žádnou předzvěst, že budou vysvobozeni. Prostě jen dávali najevo své autentické křesťanství: nezdolný optimismus a díkuvzdání.
2. ZNAK: Neselhávající úspěch Druhý znak autentického křesťanství má těsnou spojitost se znakem prvním. Nacházíme jej hned v další části vyjádření z 2. Korintským 2,14: „Který nás stále vede v triumfálním průvodu v Kristu.“ Povšimněme si, jak závažně se zde Pavel vyjadřuje: Ježíš „nás stále vede v triumfálním průvodu,“ nikoli tedy jen příležitostně. Stále. Apoštol Pavel zde dává jasně najevo, že křesťanství, jež zakouší, je charakteristické svým neselhávajícím úspěchem. Nikdy neselhává, ale trvale dosahuje svých cílů. Jak jsme již viděli, jsou zde zahrnuty i obtíže, útrapy, slzy a bolest. Jako v případě kříže na Kalvárii mohou někdy i naše triumfální chvíle vypadat spíše jako naprostá porážka. Ale nakonec vždy vycházíme jako vítězové. Náš boj sice může být zoufalý, ale nikdy nevede k selhání. Nakonec je vždy dosaženo cílů, které si Bůh pro nás stanovil. Dokonce i odpor, s nímž se setkáme, poslouží ke konečnému vítězství. Je třeba mít na mysli, že tato Pavlova vznešená slova nejsou jenom nějakým rádoby optimismem. Neříká je vysoce placený pastor zámožným členům nějaké soudobé megacírkve. Tato slova také nebyla zamýšlena k odlehčení nedělního kázání, ale měla dodávat odvahu těm, kteří denně kvůli Kristu doslova riskovali svůj život a život své rodiny. Tato slova napsal muž, který na svém těle nesl jizvy a zranění jako Ježíšův služebník. Musel totiž snášet 5
mnohé těžkosti a útrapy, nekonečná zklamání, hořké pronásledování i velkou bolest. A přesto s přesvědčením napsal, že Ježíš nás stále vede v triumfálním průvodu. To ale neznamená, že Pavlovy plány a cíle se vždy naplnily. Mnohé z jeho plánů nikdy naplněny nebyly. V Římanům 9,3 Pavel popisuje, jak toužil sloužit Izraeli „ve prospěch svých bratrů, svých tělesných příbuzných“ (B21). Dokonce byl ochoten sám být od Krista zavržen, jen kdyby byli zachráněni Izraelité. Ale tento cíl se mu nepodařilo splnit. Nešlo o Pavlovy plány, ale o Boží plány. Jedná se o Kristovo vítězství a nikoli o Pavlovo. Neklamnou známkou autentického křesťanství je, že jakmile objevíme, v čem je tak převratné, nemůžeme nikdy selhat. Naše vůle, sny, cíle a touhy mohou být zmařeny – ale nikoli vůle a plán Boží. Bůh může naše selhání použít ve svém celkovém plánu ke konečnému vítězství. Každá překážka se v životě autentického křesťana stává příležitostí. A úspěch se nevyhnutelně dostaví. Svoboda ve vězení. Nezdolný optimismus pravého křesťanství přímo čiší z 1. kapitoly Pavlova dopisu jeho přátelům do Filip. Pavel jim píše coby vězeň z Říma, kde je v jednom domě v poutech střežen dnem i nocí a kde má bezútěšné vyhlídky. Brzy předstoupí před císaře Nerona, aby se hájil před obviněními ze strany Židů. Může počítat i se smrtí. Nemůže volně cestovat a kázat o „Kristově bohatství“. Ani nesmí navštěvovat své milované přátele v mnoha sborech, které založil. Koho by to neodradilo? A přesto v žádné jiné novozákonní knize se neodráží větší radost a důvěra než právě v listu Filipským. Pavel uvádí dva důvody k této důvěře. „Chci však, bratři, abyste věděli, že mé postavení bylo spíše k prospěchu evangelia“ (Fp 1,12). Pak to dokládá ve dvou bodech. Nejprve říká: „Vždyť to, že moje pouta jsou pro Krista, se stalo známým v celé císařské gardě i všem ostatním“ (v. 13). Pavel je císařovým vězněm, a proto je střežen císařskou gardou, která povětšinou sestávala ze synů z urozených rodin, kteří pak sloužili několik let v Neronově paláci. Později se z nich stávali velmi vlivní lidé, kteří měli podíl na volbě a výběru dalších vládců říše. Tito muži tedy patřili k jakési smetánce říše a připravovali se zde na svou další politickou budoucnost. Stačí jen trochu číst mezi řádky a hned je zřejmé, co se zde děje. Je zřejmé, že Pán Ježíš Kristus, Král celé země, vlastně používá Nerona jako jakéhosi předsedu komise pro evangelizaci Římské říše. Nero to ovšem neví – ostatně císaři jen zřídka přesně vědí, co se v jejich říši děje. Připomeňme si, že když 6
se měl Syn Boží narodit v Betlémě, jeho matka Marie s Josefem byli nějakých 100 kilometrů odsud, v Nazaretu. Proto Bůh srze císaře Augusta přiměl Marii s Josefem, aby šli z Nazaretu do Betléma. Augustus byl totiž zvláštním způsobem podnícen, aby vydal nařízení o sčítání lidu. Každý se k tomu účelu musel dostavit do svého rodného města – čímž byl ale splněn Boží záměr! A v tomto případě Nero vydal příkaz, aby jeho garda střežila apoštola Pavla. Každých šest hodin musel jeden z budoucích politických představitelů Římské říše hlídat Pavla, čímž byl chtě nechtě vystaven úžasnému evangeliu o Ježíši Kristu! Má-li vám být někoho líto, rozhodně by to neměl být apoštol Pavel. Mělo by vám být líto onoho člena římské císařské gardy. Představte si, jak si chce v klidu jako pohan odsloužit několik let v této gardě a přitom dostává neustále příkazy, aby hlídal tohoto pobuřujícího člověka (což znamenalo, že byl k vězni přivázán řetězem), který pořád říká ty nejúžasnější věci o jakémsi Ježíši z Nazaretu, který vstal z mrtvých. V důsledku toho byli tito mladí muži jeden za druhým přiváděni ke Kristu! Máme tu skutečně nádherný příklad velmi netypické „řetězové reakce“! Pokud se domníváte, že zde trochu přeháníme, stačí se podívat do předposledního verše dopisu Filipským: „Pozdravují vás všichni svatí, zvláště ti, kteří jsou z císařského domu“ (Fp 4,22). Vidíme zde skupinu mladých mužů, politický výkvět celé říše, kteří jsou získáváni pro Krista jakýmsi starcem v řetězech, který zde čeká na svůj soud. Není vůbec nepravděpodobné, že někteří mladí muži, kteří Pavla doprovázeli na jeho pozdějších cestách, pocházeli právě z této skupiny. Máme zde úžasný příklad Boží strategie – a v protikladu k tomu vidíme, jak slabá je jakákoli lidská strategie. Žádná lidská mysl by nemohla přijít s tak jedinečným přístupem, jak se dostat k samotnému jádru Římské říše. Jako lidé neustále plánujeme různé strategie, jak naplnit své „velké evangelizační poslání“, ale všechny naše přístupy jsou nakonec banální, rutinní, bez představivosti a málo účinné. Zato Boží strategie je veskrze důmyslná a zcela nečekaná. Pomoc ze strany opozice. Boží strategie je tak mocná ve srovnání s lidskými plány a strategiemi, že Bůh může i tu nejničemnější opozici obrátit ve svůj vlastní prospěch. Právě to vidíme v úvodních kapitolách Skutků. Církev v Jeruzalémě prožívá úchvatný růst. Něco mezi 2000 a 5000 křesťany se každý týden shromažďuje a těší ze svého společenství. Ale vše se zatím odehrává pouze ve městě. Když Bůh chtěl, aby se dobrá zpráva začala šířit 7
i mezi národy, připustil pronásledování. V důsledku toho byli raní křesťané rozehnáni po celé říši – všichni kromě apoštolů. Naučil jsem se všímat si Boží ruky v takových situacích, a proto nyní čtu zprávy od misionářů z jiného úhlu. Nedávno jsem viděl zprávy v misionářských časopisech, kde se uvádělo něco jako: „V této zemi se dějí hrozné věci. Dveře se před evangeliem zavírají, opozice je na vzestupu. Vláda se snaží potlačit veškeré křesťanské svědectví. Naši misionáři budou muset tuto zemi brzy opustit.“ Tito misionáři i místní křesťané jsou v takové zemi nepochybně utlačováni a ohrožováni a potřebují naše modlitby a podporu. A přesto si při čtení takových zpráv říkám: „Díky Bohu. Misionáři se teď budou muset vzdát řízení těchto církví, takže celé dílo bude nyní již pouze v rukou místních křesťanů.“ Před druhou světovou válkou byli misionáři vyhnáni z Etiopie na dvacet let. Ale když se vrátili, zjistili, že evangelium se zde rozšířilo jako požár, takže zde bylo mnohem více křesťanů, než kdyby zde misionáři předtím mohli zůstat. A podobné zprávy přicházejí i z dalších problematických míst, především z Číny. Pavel ve svém dopise Filipským uvádí druhý bod, jímž dovozuje, že jeho situace pouze posloužila k šíření evangelia: „A většina bratrů, kteří se spolehli na Pána, se kvůli mým poutům [řetězům] ještě více odvažují mluvit beze strachu slovo Boží“ (Fp 1,14). Křesťané se odvažovali vydávat svědectví ještě odvážněji právě proto, že Pavel byl v poutech. Právě v této době začalo první oficiální pronásledování křesťanů ze strany Říma. Mnozí se báli o své víře mluvit. Ale pak viděli, že Bůh má záležitosti plně ve svých rukou – tedy nikoli Nero ani židovští předáci. A Bůh jim dodal odvahu ke zvěstování evangelia. V důsledku toho mělo evangelium mnohem větší dosah, než kdyby Pavel mohl kázat svobodně. Na základě této skutečnosti jsem si uvědomil, že patrně nejlepším způsobem evangelizace by bylo v dané lokalitě nejprve zavřít všechny kazatele a pastory do vězení. Další křesťané by si pak začali uvědomovat, jaké dary služby mají a začaly by je příslušným způsobem také používat! Živé dopisy. Když se na celou situaci díváme s odstupem dvaceti století, vidíme třetí důkaz, který Pavel ve své době ani vidět nemohl. Pokud bychom se Pavla tehdy v jeho římském vězení zeptali, „Pavle, co ve své službě považuješ za největší dílo, jehož jsi dosáhl v Kristově moci“, co by nám asi odpověděl? Jsem si jist, že by odpověděl: „Založení sborů v různých městech.“ Právě pro tyto sbory napsal své listy a také se za tyto křesťany denně 8
modlil. Považoval je za svou „radost a korunu“ a plně se za ně vydával. Při zpětném pohledu ale vidíme, že založení těchto sborů nebylo největším Pavlovým dílem. Žádný z těchto sborů již dávno nevydává své svědectví. V řadě případů jsou z těchto měst jen trosky. Tím dílem, jež přetrvalo až dodnes, jsou však dopisy, které Pavel psal, když byl vězněm a nemohl dělat nic jiného! A právě tyto dopisy změnily celý svět. Patří mezi nejmocnější existující dokumenty. Není tedy divu, že Pavel mohl napsat: „Díky Bohu, který nás stále vede v triumfálním průvodu v Kristu“ (2K 2,14). Je to neklamný znak autentického křesťanství.
3. ZNAK: Nezapomenutelný dopad Pavel říká: „Díky Bohu, který nás stále vede v triumfálním průvodu v Kristu.“ A pak přidává třetí neklamný znak autentického křesťanství – nádherné vyjádření o tom, jak máme jako křesťané působit: „A zjevuje skrze nás na každém místě vůni své známosti“ (2K 2,14). Bůh nám říká, že náš život by měl vonět – ne jen dalším lidem, ale také Bohu. Pavel to dále vysvětluje: „Neboť jsme Kristovou libou vůní Bohu mezi těmi, kteří jsou zachraňováni, i mezi těmi, kteří jdou do záhuby. Jedněm jsme vůní smrti ke smrti, druhým vůní života k životu. Ale kdo je k tomu způsobilý?“ (v. 15–16). Každý muž asi ví, jaké to je, když do místnosti vejde krásně upravená a navoněná žena. Jen projde a zanechá za sebou překrásnou vůni. Této vůně si nelze nepovšimnout, ať vědomě nebo podvědomě. Celé týdny či měsíce poté někde ucítíme tutéž vůni a okamžitě se nám vybaví obraz oné nádherné ženy. Díky té vůni se stala nezapomenutelnou. Právě takový obraz nám zde vykresluje Pavel. Autentické křesťanství za sebou zanechává nezapomenutelný dojem. A křesťané jsou odpovědni za to, jaký dojem zanechávají. Pavel uvádí, že se může jednat o dvojí dopad. Křesťané svou přítomností buď zvyšují odpor vůči Kristu (jsou „vůní smrti ke smrti“), anebo vedou lidi k víře a životu (druhým jsou „vůní života k životu“). Pokud se ve vašem životě odráží radikální, autentické křesťanství, lidé buď ve vaší přítomnosti vůči Kristu zahořknou, nebo budou chtít být kvůli Kristu lepšími. Ale nemohou zůstat stejní. Ti, kteří jsou rozhodnuti zemřít, jsou v kontaktu s autentickým křesťanstvím směrováni ke smrti. Ti, kteří usilují o život, dostávají pomoc k životu. Právě tak to cítili lidé v přítomnosti Ježíše. Nikdo, kdo s ním byl v kontaktu, neodcházel stejný. Mnozí komentátoři se domnívají, že Pavel zde měl na mysli typické římské triumfální procesí. Když se římský vojevůdce vrátil po úspěšném tažení, 9
dostalo se mu od senátu pocty. Ulicemi Říma šlo procesí, v němž byli zajatci z tohoto tažení. Někteří šli před vozem vojevůdce s girlandami květin a nádobami s vonným kadidlem – to byli vězni, jimž byl dán život a kteří se později mohli vrátit do své původní země, kde pak žili pod římskou nadvládou. Další vězni šli za vozem vojevůdce, v řetězech a okovech – tyto zajatce čekala poprava, protože jim Římané nemohli důvěřovat. Jak procesí šlo mezi rozjásanými davy, vůně květin a kadidla byla pro první skupinu vězňů před vozem vůni k životu, ale pro druhou skupinu vězňů za vozem byla tatáž vůně vůní ke smrti. A stejný vliv má i evangelium, když se dotýká světa skrze život autentických křesťanů. Autentické křesťanství za sebou zanechává zřetelnou vůni o Bohu a Ježíši Kristu – přičemž je buď vůni ke smrti, anebo vůni k životu. Ale jak je to s nepravým, předstíraným křesťanstvím? To je zcela jiná záležitost. V tomto případě se nejedná o vůni, ale o nepříjemný, odpudivý zápach.
4. ZNAK: Nezpochybnitelná bezúhonnost Čtvrtý znak autentického křesťanství je uveden ve 2. Korintským 2,17: „Neboť nejsme jako mnozí, kteří kupčí s Božím slovem, nýbrž jako ti, kdo mluví z upřímnosti, jako ti, kdo mluví z Boha, tak mluvíme před Boží tváří v Kristu.“ Mějme na mysli, že se nejedná o popis toho, jak má vypadat křesťanský pastor, ale jak má vypadat každý křesťan. Jistěže lze tento popis vztáhnout i na pastory a další služebníky, ale v prvé řadě se vztahuje na běžné, obyčejné křesťany, kteří poznali, v čem spočívá tajemství autentického křesťanství. Křesťana lze popsat dvojím způsobem – z negativního a pozitivního hlediska. Pokud jde o negativní popis, křesťan nekupčí s Božím slovem. Výraz, který je zde použit, doslova znamená pouličního prodejce či šejdíře, který se podbízí kolemjdoucím. Křesťanské kázání a svědectví se tomu někdy žel může podobat. To když si někdo vybere z Písma nějakou pasáž, na kterou chce lidi nalákat. Dobrým příkladem je uzdravování, které je jistě opodstatněným námětem ke studiu, ale pokud se klade důraz pouze na uzdravování a pokud se o něm neustále mluví – a pokud se ve spojitosti s tím zároveň klade důraz na finanční dary – může se uzdravování rychle začít podobat pouličnímu prodeji. Stejnému účelu může sloužit i proroctví. Dělá mi starosti, pokud je někdo znám pouze svou prorockou službou, protože takový člověk si z Božího slova vybral jen něco, co vypadá přitažlivě (až senzačně). A pokud se zabývá pouze prorokováním, jistě pak nepředkládá celou Boží radu. Opět si počíná jako pouliční prodejce, 10
který si dělá živobytí jen z určité části Písma. Podle apoštola Pavla ale nesmíme kupčit s Božím slovem. V souladu s touto pasáží je naše bezúhonnost charakterizována čtyřmi vlastnostmi: První vlastnost bezúhonnosti: Muvíme „z upřímnosti“. Jiným slovy, musíme být čestní. Co říkáme, si také musíme myslet. Ve světě má upřímnost obdiv a je považována za projev charakternosti, ale podle Pavla je pouze začátkem charakternosti, je to naprosté minimum, které Bůh od autentického křesťana očekává. Měli bychom tedy od sebe očekávat, že jako křesťané budeme přinejmenším důsledně žít podle toho, čemu věříme. Druhá vlastnost bezúhonnosti: Pavel říká, že jsme „jako ti, kdo mluví z Boha“, nebo jako ti, kteří mluví „z Božího pověření“ (ČEP). Mluví se zde o tom, co autentičtí křesťané vnímají jako svůj smysl či záměr. Nemáme být nečinnými snílky, kteří nemají žádný jasný cíl. Máme určité pověření, podobně jako třeba vojevůdci. Dostali jsme konkrétní úkol, konkrétní pověření, z něhož vyplývá smysl našeho života i smysl naší služby. Jednáme tedy s určitým záměrem, máme na mysli určitý konkrétní cíl. Proto se také nemůžeme spokojit jen s tím, že druhým budeme kázat či vydávat jim svědectví, jako by to měl být cíl sám o sobě. Třetí vlastnost bezúhonnosti: Pavel říká, že to vše činíme „před Boží tváří“. Poukazuje to na postoj, kdy vše konáme zcela transparentně, naprosto otevřeně. Před druhými lidmi je jistě možné dovedně ukrývat svůj hřích i vnitřní rozpolcenost. Ale chodit před Boží tváří od nás vyžaduje naprostou poctivost, protože před Božím zrakem nelze nic ukrýt. To neznamená, že budeme žít naprosto bez hříchu, ale spíše že nebudeme nic zakrývat ani se nebudeme nijak vytáčet, když se dopustíme nějakého prohřešku. Znamená to, že si v žádné oblasti svého života nebudeme nic zastírat. Vše zůstává zcela otevřené a odhalené Boží moudrosti, proto se ze svých hříchů Bohu vyznáváme a činíme za ně pokání. Kdo kráčí před Boží tváří, více se zajímá o své nitro než o svou pověst. Je možné mu naprosto důvěřovat. Pokud budete děti učit, jak žít před Boží tváří, budete jim moc důvěřovat ve všech oblastech života. Čtvrtá vlastnost bezúhonnosti: Mluvíme „v Kristu“. Na jakou vlastnost to poukazuje? Na autoritu! Pavel to jasně uvádí v 2. Korintským 5,20: „Jsme tedy Kristovi vyslanci a Bůh jako by vás skrze nás vyzýval.“ Vyslanec je mluvčí, který dostal určité zmocnění a autoritu jednat a uzavírat smlouvy za druhé. Autentičtí křesťané nejsou bezmocní služebníčci. Předkládáme poselství, k němuž jsme zmocněni samotným Bohem! 11
Všechny tyto vlastnosti pak tvoří bezúhonnost. Lidé, kteří jsou upřímní, mají smysl života, jednají transparentně a s autoritou, jsou naprosto důvěryhodní. Mají čisté svědomí. Jejich slovo je tou nejlepší zárukou. Svému slovu totiž vždy dostojí. Jednají zodpovědně, věrně a spolehlivě. To je tedy čtvrtým znakem skutečného křesťanství. V této chvíli se v Bibli dostáváme do další kapitoly, což je trochu nešťastné, protože kapitolami je zde rozdělen text, který jednoznačně patří k sobě. Apoštol Pavel dosud svou myšlenku zcela nedokončil. Proto je lépe se neřídit rozdělením podle kapitol a pokračovat ve čtení k pátému znaku autentického křesťanství: „To začínáme opět doporučovat sami sebe? Nebo snad potřebujeme, jako někteří, doporučující dopisy k vám nebo od vás?“ (2K 3,1).
5. ZNAK: Nepopiratelná skutečnost Pavel si je vědom, že již začíná znít poněkud povýšeně. Ví, že někteří lidé v Korintu si budou jeho slova takto vykládat. Z jeho vyjádření je patrné, že někteří Korinťané mu dávali jasně najevo, aby si při své příští návštěvě u nich přinesl doporučující dopisy od apoštolů z Jeruzaléma! Pavla si nijak zvlášť nepovažovali. Připadalo jim, že se sám vychvaluje, a proto mu nechtěli věřit bez potvrzení z nějakého dalšího zdroje. Ale Pavel jim říká: „Vy jste naším dopisem, který je napsán v našich srdcích a který znají a čtou všichni lidé. Je přece zjevné, že jste dopisem Kristovým, vypůsobeným naší službou a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem živého Boha, ne na kamenných deskách, nýbrž na deskách lidských srdcí“ (2K 3,2–3). Vlastně zde říká: „Jestliže chcete doporučující dopisy, které by prokázaly, že mám autoritu jako Boží posel, pak jste takovými dopisy vy sami! Jen se podívejte, co se s vámi stalo. Jak jste se změnili od té doby, co jste skrze mé slovo přišli ke Kristu. Vaše vlastní srdce dosvědčuje vám i celému světu, že poselství, které jste od nás slyšeli a které vás tak změnilo, je od Boha.“ V 1. Korintským 6 Pavel píše, jak se změnili někdejší 'modláři, cizoložníci. . . lidé praktikující homosexualitu, zloději. . . chamtivci, opilci, utrhači. . . lupiči. „Takoví jste někteří byli,“ dodává (v. 9–11). Ale dali se omýt, byli posvěceni a ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista. Právě takovými změnami bylo Pavlovo poselství potvrzováno. Korinťané předtím psali Pavlovi o své nové radosti, naději a novém smyslu života. Popisovali, jak byli vysvobozeni ze tmy a smrti, z ostudného způsobu života, od pocitů viny, jak získali svobodu od strachu a nepřátelství. Pavel jim tedy říká něco jako: „Zde máte potvrzení. Vy sami jste takovými živými 12
dopisy od Boha, které si lidé čtou a které byly napsány Duchem Božím do vašeho srdce.“ Závěrečným znakem pravého křesťanství je tedy nepopiratelná skutečnost, změna, již není možné vysvětlit žádným jiným způsobem, než že se jedná o Boží dílo. Pavel tedy nepotřeboval žádné doporučující dopisy, když v životě jeho posluchačů byla naprosto zřetelně vidět taková změna. Kdysi jsem slyšel příběh o jistém alkoholikovi, který se stal křesťanem. Kdosi se jej zeptal: „Když jsi teď křesťanem, věříš v zázraky Nového zákona?“ A on přitakal. „A věříš tomu příběhu, kde Ježíš přemění vodu ve víno?“ A on opět přitakal. „Jak můžeš takovému nesmyslu věřit?“ A křesťan mu odpověděl: „U nás doma totiž Ježíš udělal ještě větší zázrak. Místo whisky teď máme doma konečně nový nábytek!“ To je znak autentického křesťanství. K tak obrovské změně dojde pouze díky mocnému vztahu, kdy místo lásky k alkoholu je zde láska ke Kristu. Ukázali jsme si tedy pět neklamných znaků pravého křesťanství: nezdolný optimismus, neselhávající úspěch, nezapomenutelný dopad, nezpochybnitelnou bezúhonnost a nepopiratelnou skutečnost. Autentické křesťanství se vždy vyznačuje těmito znaky. Pouhé náboženství se tyto znaky snaží napodobovat, ale bezúspěšně. Ve srovnání s těmito znaky se napodobenina křesťanství vždy ukáže právě jen jako pouhá a podřadná napodobenina, a to především když je třeba čelit nějakému tlaku. Pozoruhodné ale není, že lidé se tyto dobré známky snaží nějak napodobovat, protože všichni máme určitý sklon k pokrytectví. Skutečně pozoruhodné je, že když se člověk stane křesťanem, samo o sobě to nijak nezaručuje, že tyto znaky bude projevovat. Podstatou totiž není křesťanem být, podstatou je jako křesťan žít. Mají-li tyto znaky být v našem životě neustále přítomny, je třeba mít určité poznání a musíme také učinit určité rozhodnutí. A právě tím se budeme zabývat v následující části.
Co je tím tajemstvím? (2K 3,4–6) Zapněte si rádio nebo televizi a během několika minut budete pod palbou reklam. Každá je provedena nějak jinak, ale všechny slibují v podstatě totéž: jisté tajemství, které vám dá pocit naplnění, uspokojení, úspěchu či štěstí. Na takové tajemství však nepřijdete tím, že si zakoupíte daný produkt či službu, anebo tím, že vytočíte příslušné telefonní číslo z obrazovky. Ale nezoufejte! Toto tajemství je možné nalézt. Je skutečně k dispozici. Pavel o něm mluví ve 2. Korintským 2 – a nepotřebujete k němu žádné peníze, protože je zcela zadarmo! 13
Zdroj naší soběstačnosti Připomeňme si pět znaků autentického křesťanství: nezdolný optimismus, neselhávající úspěch, nezapomenutelný dopad, nezpochybnitelná bezúhonnost a nepopiratelná skutečnost. Bude dobré mít tyto znaky na mysli, když budeme nyní z 2. kapitoly 2. Korintským číst Pavlův popis ohledně jeho vlastní zkušenosti a služby. Pavel v této kapitole také nadnáší jednu důležitou otázku – otázku, kterou jsme zatím záměrně přeskočili, ale nyní je na místě se jí zabývat. Pavel uvádí znaky autentického křesťanství a pak se ptá: „Ale kdo je k tomu způsobilý?“ (v. 16). Vezměme tuto otázku naprosto vážně. Pokuste si na ni odpovědět! Kdo je tedy k tomu způsobilý? Kdo mezi námi projevuje tyto znaky, které jsou znakem autentického křesťana – nezdolný optimismus, neselhávající úspěch, nezapomenutelný dopad, nezpochybnitelnou bezúhonnost a nepopiratelnou skutečnost? Kdo žije tak důsledně. Kdo je takovým příkladem. Jsem to snad já? Anebo vy? Jste způsobilí k tomu, abyste neustále měli radostného ducha plného sebedůvěry? Máte schopnost vše dovést k úspěchu? Máte na druhé mocný kladný vliv? Jste naprosto důvěryhodní? Projevujete tyto vlastnosti tak spolehlivě a skutečně, že nikdy nikoho nenecháváte na pochybách? Kdo je tedy k tomu způsobilý? Tato otázka jakoby zůstává viset ve vzduchu. Ale Pavel nás nenechává dlouho na pochybách. Ve 2. Korintským 3,4–6 na ni dává přímočarou odpověď: Takovou pak máme skrze Krista důvěru k Bohu: Ne sami ze sebe se pokládáme za způsobilé, jako bychom měli něco sami ze sebe, ale naše způsobilost je z Boha. On nás také učinil způsobilými k tomu, abychom byli služebníky Nové smlouvy, ne litery, nýbrž Ducha; neboť litera zabíjí, ale Duch obživuje. Pavel nám odhaluje ono důležité tajemství naprosto přímočaře: ‚Tuto důvěru máme skrze Krista. Naše způsobilost je z Boha!‘ A aby snad někomu to důležité vysvětlení neuniklo, podává Pavel tutéž myšlenku i negativně: „Ne sami ze sebe se pokládáme za způsobilé, jako bychom měli něco sami ze sebe, ale naše způsobilost je z Boha.“ Nic tedy nepochází od nás, ale vše pochází od Boha! To je tedy to tajemství všech tajemství – a v tom spočívá i tajemství spokojenosti a úspěchu.
14
Jak život žít a nepromarnit jej Žít způsobem, kdy svou soběstačnost čerpáme od Boha, znamená být skutečně „způsobilým služebníkem Nové smlouvy“. Pavel tento způsob života dává do protikladu se způsobem života pod Starou smlouvou, pod literou Zákona, která „zabíjí“. Žít způsobem, kdy nic nepochází ode mě a kdy vše pochází od Boha – to je skutečný život v Duchu. Duch nám dává ten skutečný život. Právě díky tomuto tajemství projevoval Pavel tak sebevědomého ducha a měl moc šířit vůni poznání o Kristu, kamkoli šel. Jazyk, jaký je zde použit, nám připomíná Ježíšova slova určená jeho učedníkům: „Já jsem ta vinná réva, vy jste ratolesti. . . Beze mne nemůžete činit nic“ (J 15,5). Pavel i Ježíš zdůrazňují, že musíme spoléhat na Boha. Ve světě i v církvi žel vidíme řadu opačných příkladů. Ježíš i Pavel nás učí, že činností závislé na lidských zdrojích, se nakonec nedosáhne ničeho, protože se nedocílí žádné trvalé hodnoty. Lidé ji sice mohou vychvalovat a napodobovat, ale z Božího hlediska se bude jednat o promrhané úsilí. Právě takový život popisuje T. S. Eliot: Veškeré naše poznání nás jen přivádí blíže k naší neznalosti. Veškerá naše neznalost nás přivádí blíže ke smrti. Blíže ke smrti, nikoli však blíže k Bohu. Kde je ten život, který nám v životě unikl? Kde jen je? Jsme nuceni si poctivě přiznat, že záměrně promrháme velkou část svého života zbytečným sněním a neužitečnou činností. Nikoli ale vše! Občas se opravdu usilovně snažíme, občas to myslíme vážně a jednáme na své úrovni, jak bychom měli, a děláme, co bychom měli. Výsledky nám, a dokonce i jiným často připadají působivé, ale když pomyslíme na svou blížící se smrt, vše nám připadá jako marnost a nicotnost. A tehdy si klademe otázku: „Kde je ten život, který nám v životě unikl?“ Apoštol Pavel ukazuje, že tajemství účinného, smysluplného života spočívá v „nové smlouvě“. Ježíš o této „nové smlouvě“ mluvil, když dával pohár vína svým učedníkům při první večeři Páně. „Tento kalich je nová smlouva v mé krvi, která se za vás vylévá“ (Lk 22,20). Tento kalich společně s chlebem nám má připomínat ústřední pravdu našeho života: Ježíš zemřel za nás, aby mohl žít v nás. Pravý křesťanský život tedy žijeme díky moci Kristova života v nás. To je nová smlouva. Je důležité správně chápat význam výrazu smlouva. Podle apoštola Pavla působí v lidském životě dvě smlouvy. Jednou z nich je nová smlouva, kterou Pavel popisuje tak, že „nic nepochází od mě, ale vše pochází od Boha“. To je v přímém protikladu ke staré smlouvě, kterou lze popsat tak, že „vše pochází 15
ode mě, a nic nepochází od Boha“. Pokud jde o hlavní myšlenku smlouvy, jak v Pavlově době, tak i dnes, jedná se o určitou úmluvu, která je zásadní pro veškerý další vztah. Jestliže dva muži chtějí společně podnikat, mohou třeba vytvořit partnerský podnik. Pečlivě si sestaví smluvní podmínky, aby měli rámec pro svou spolupráci. Určitou smlouvou je i manželství, v němž se muž se ženou zavazují, že budou společně sdílet vše, co mají, a že spolu zůstanou až do smrti, tváří v tvář všem překážkám. Podepisují se i mezinárodní smlouvy, v nichž se stanovuje forma spolupráce mezi danými státy a národy. Všechny tyto příklady jsou různými podobami smluv. Je tedy zřejmé, že určitá smlouva je základem veškerého lidského počínání. Ale tou naprosto fundamentální je smlouva, která tvoří základ samotného lidského života. Možná o tom takto často nesmýšlíme, ale žádná činnost pro nás není možná bez jedné určité smlouvy. Bez této smlouvy bychom nemohli mluvit, zpívat, chodit, modlit se, běhat, myslet ani dýchat. Jedná se o smlouvu, kterou učinil s lidmi Bůh, na jejímž základě je nám dán život a energie, již potřebujeme k vykonávání toho, co od nás Bůh očekává. Sami si energii nijak vytvořit nedokážeme. Jsme závislá stvoření a potřebujeme neustálý přísun energie od Boha, našeho Stvořitele, abychom mohli dýchat a žít. A apoštol Pavel nám v této pasáži ukazuje jednu úžasnou skutečnost – která je potvrzena jak ve Starém, tak i v Novém zákoně – že tato fundamentální smlouva pro život k nám přichází dvěma způsoby. „Starý“ způsob je neoddělitelně spojen se Starým zákonem, s Mojžíšovým zákonem – s „literou“, která zabíjí. Ale skrze Ježíše Krista je zde „nový“ způsob, který vede k životu, který je nezdolně optimistický, je charakteristický nepředstíraným úspěchem, má nezapomenutelný dopad, jedná s nezpochybnitelnou bezúhonností a konfrontuje svět svým svědectvím nepopiratelné skutečnosti. Apoštol Pavel objevil, co z této nové smlouvy vyplývá, a proto je způsobilý žít způsobem života, který se Bohu líbí. A když i my objevíme, co z této nové smlouvy vyplývá pro nás, budeme také způsobilí žít bohulibým způsobem života.
Jak Pavel zjistil toto tajemství Apoštol Pavel používá svou vlastní zkušenost, co se týče způsobu života, který má na mysli. A proto bude dobré snažit se vysledovat, jak tuto převratnou pravdu objevil. Pokud se domníváte, že veškerého tohoto poznání se mu dostalo v onu dramatickou chvíli na cestě do Damašku, kdy poznal Ježíše Krista a vydal se mu, jste daleko od pravdy. Je jisté že, Pavel se v tu chvíli znovu 16
narodil; poprvé v životě pochopil, že Ježíš je skutečně Syn Boží; ústřední bod života horlivého mladého farizeje se naprosto změnil, takže již nechtěl prosazovat sám sebe, ale začal toužit jen po věčném oslavení Ježíše Krista. Ale pro mnohé z nás, kdo jen stěží zvládáme svůj křesťanský život, může být velkým povzbuzením, když si uvědomíme, že Pavel po svém obrácení prožil ještě nějakých deset let, než začal žít v plnosti nové smlouvy. A právě v této době z Božího hlediska ve svém křesťanském životě zoufale selhával! Ze Skutků 9 a několika dalších částí Písma si můžeme sestavit plný příběh o Pavlově obrácení a o tom, co vedlo k tak obrovské změně v jeho životě. Níže je popisováno, k čemu došlo po onom zážitku na cestě do Damašku: Několik dní byl [Pavel] s učedníky v Damašku a hned v synagogách hlásal Ježíše, že on je Syn Boží. Všichni. . . byli ohromeni a říkali: „Není to ten, který ničil v Jeruzalémě ty, kteří vzývají toto jméno? I sem přišel jen proto, aby je spoutané odvedl k velekněžím!“ (Sk 9,19–21) Z těchto slov je zřejmé, že se vše odehrálo jen několik dnů po Pavlově obrácení a po jeho křtu Ananiášem. Pavel začal se svým charakteristickým zápalem okamžitě hlásat (oznamovat) Kristovo božství („Kristus je Syn Boží“). Tuto pravdu přijal ve slávě onoho světla, které viděl na cestě do Damašku. Lukáš pak bez jakéhokoli dalšího náznaku pokračuje ve svém vyprávění u čehosi, k čemu došlo nejméně až po třech letech: „Ale Saul působil stále mocněji a svými důkazy, že tento Ježíš je Mesiáš, pobuřoval Židy, kteří bydleli v Damašku“ (v. 22). Povšimněme si, že „Saul [Pavel] působil stále mocněji a svými důkazy“ poukazoval na to, že Ježíš je Kristus. Je velký rozdíl hlásat, že Ježíš je Syn Boží, a dokazovat, že Ježíš je Kristus. Lukáš pouze naznačuje, proč je zde tento rozdíl, když uvádí, že „Saul působil stále mocněji“. Ale Pavel sám nám poskytuje více podrobností o tom, k čemu v jeho životě došlo. Tento popis je v Pavlově dopise Galatským.
Od hlásání k dokazování Podle mnoha odborníků je list Galatským nejranější Pavlovou epištolou, i když v tom nemáme naprostou jistotu. Jisté ale je, že Pavel zde obhajuje své postavení apoštola a popisuje, k čemu u něj došlo po jeho obrácení: Když se však Bohu, který mne oddělil již v lůně mé matky a povolal svou milostí, zalíbilo zjevit ve mně svého Syna, abych evangelium o něm hlásal mezi pohany, neporadil jsem se hned s tělem a krví, ani jsem nevstoupil do Jeruzaléma k těm, kdo byli apoštoly dříve než já, nýbrž odešel jsem do Arábie a pak jsem se zase vrátil do Damašku. (Ga 1,15–17) 17
Dozvídáme se zde, že Pavel našel posilu v tom, když odešel do Arábie a pak se vrátil do Damašku. Co dělal v Arábii? Písmo nám to neříká, ale domnívám se, že není těžké si to domyslet. Představme si, jak obrovskou změnu v jeho životě vyvolalo obrácení. Patrně potřeboval nějaký čas, aby prozkoumal starozákonní texty a poznal, jak se jeho nově objevená pravda o Ježíši z Nazaretu vztahovala ke zjevení proroků, jimž důvěřoval od svého dětství. Jako farizeus zkoumal Písmo a před svým obrácením byl přesvědčen, že Ježíš z Nazaretu byl jen podvodníkem. Nyní se na celou záležitost pochopitelně díval zcela jinak, ale přesto si vše potřeboval srovnat. Dobrou příležitost k tomu měl v Arábii, kam si vzal starozákonní svitky. Patrně si umíme představit, jak při svém čtení objevoval Ježíše na každé stránce. Důvěrně známé pasáže mu najednou dávaly úplně nové světlo, když si četl z Mojžíšových knih a proroků, a Duch svatý mu přitom ukazoval, jak se vše vztahovalo na Ježíše. Není tedy divu, že se do Damašku vrátil „značně posílen“. A není divu, že se s tímto novým poznáním pak vrátil do stejných synagog, kde již předtím hlásal, že Ježíš je Syn Boží. V těchto židovských domech uctívání pak z jednotlivých pasáží židovských Písem „dokazoval“, že Ježíš je Kristus, Mesiáš předpovězený ve Starém zákoně.
Případ s košem Pak se vše začalo obracet k horšímu. Židé v Damašku vůbec nebyli nakloněni Pavlovu dokazování. Lukáš nám ukazuje, k čemu došlo: Když to trvalo už dost dlouho, rozhodli se Židé, že ho zabijí. Saul se však o jejich úkladech dověděl. Ve dne v noci pečlivě hlídali i brány, aby ho mohli zabít. Učedníci ho však v noci vzali, vysadili ho otvorem ve zdi a spustili v koši dolů. (Sk 9,23–25) Jaká to asi byla potupa pro tohoto mladého křesťana, když si musel život zachránit únikem v koši! Asi musel být zmaten, když všechny jeho sny o vítězství v Ježíšově jménu byly tak rychle zmařeny. Jak pokořující asi bylo, když se musel nechat spustit otvorem ve zdi v koši jako nějaký zločinec! Možná se cítil zbaven odvahy a zahanben. Později se zmiňuje, že se jednalo o nejhorší část jeho života a zároveň to byl začátek největšího objevu, jaký kdy učinil. Kam jde Pavel potom? Lukáš nám říká: „Když přišel do Jeruzaléma, pokoušel se připojit k učedníkům; ale všichni se ho báli, protože nevěřili, že je učedníkem“ (Sk 9,26). Pavlův vlastní popis s tím naprosto souhlasí: „Potom 18
po třech letech jsem vystoupil do Jeruzaléma, abych se seznámil s Kéfou, a zůstal jsem u něho patnáct dní. Nikoho jiného z apoštolů jsem neviděl, jen Jakuba, Pánova bratra“ (Ga 1,18–19). Lukáš vysvětluje, jak se Pavlovi podařilo prolomit bariéru strachu, aby se mohl setkat s těmito dvěma muži: Tu se ho ujal Barnabáš, uvedl ho k apoštolům a vypravoval jim, jak Saul na cestě do Damašku uviděl Pána, uslyšel jeho hlas, a jak tam potom neohroženě kázal v Ježíšově jménu. Saul se nyní mohl v Jeruzalémě na všem podílet s apoštoly a všude směle mluvil ve jménu Páně. Kázal také řecky mluvícím židům a přel se s nimi, takže se ho pokoušeli zabít. (Sk 9,27–29 ČEP) A opět zde vidíme, jak se tento mladý horlivý křesťan snaží přesvědčit řecky mluvící židy, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš Starého zákona. A opět je v ohrožení života, podobně jako v Damašku.
‚Vyjdi z Jeruzaléma!‘ V této chvíli je v Lukášově popise další mezera, kterou si musíme doplnit z Pavlova vyprávění. Lukáš neuvádí, jak Pavel reagoval na odpor ze strany židů v Jeruzalémě. Až s odstupem řady let zmiňuje Pavel tuto událost ve své obhajovací řeči před davem v Jeruzalémě, když byl zatčen poblíž chrámu a zachráněn od jisté smrti jen včasným zásahem ze strany Římanů. Ve Skutcích 22 se dozvídáme: „Stalo se mi, když jsem se vrátil do Jeruzaléma a modlil se v chrámě, že jsem se ocitl ve vytržení. Spatřil jsem Ježíše, jak mi říká: ‚Pospěš si a vyjdi rychle z Jeruzaléma, protože nepřijmou tvé svědectví o mně‘ “ (v. 17–18). Je jistě pochopitelné, proč Pavel v takové tísnivé chvíli hledal útěchu v chrámu. Jeho úsilí vydat přesvědčivé svědectví o Kristu opět selhalo. Opět byl v ohrožení života a neviděl žádné výsledky, které by ho mohly povzbudit. Není divu, že se tedy šel modlit do chrámu. A zde se mu zjevil Pán Ježíš. Ale jeho poselství nebylo nijak povzbudivé: „Pospěš si a vyjdi rychle z Jeruzaléma, protože nepřijmou tvé svědectví o mně.“ A Saul v této chvíli Ježíši říká: „Pane, oni vědí, že já jsem dával věznit a bičovat v synagogách ty, kdo v tebe věří. Když byla prolévána krev tvého svědka Štěpána, i já jsem byl při tom, souhlasil jsem s tím a hlídal jsem šaty těch, kdo ho zabíjeli“ (Sk 22,19–20). Saul v těchto slovech ukazuje, co mu leží na srdci. Vidíme zde, na čem zakládal úspěšnost svého svědectví. Je zřejmé, že se považoval za člověka mimořádně způsobilého předkládat Krista židům. Ježíšovi v podstatě říká: „Pane, vždyť tu situaci nechápeš. Pokud mě pošleš z Jeruzaléma, přijdeme tím o životní příležitost. Pokud vůbec někdo chápe smýšlení těchto židů, pak 19
jsem to přece já. Vždyť jsem byl jedním z nich. Mluvím jejich jazykem. Vím, jak reagují. Chápu, z čeho vycházejí. Sám jsem přece také Izraelita, Hebrej z Hebrejů, obřezaný osmého dne, z kmene Benjamin. Byl jsem farizeus jako oni. Kráčel jsem bezúhonně před zákonem. Dokonce jsem pronásledoval církev, jak to nyní dělají oni. Když byl ukamenován mučedník Štěpán, dokonce jsem hlídal oděvy těch, kdo jej zabili! Pane, neposílej mne pryč. Nepromarněme tuto příležitost!“ Ježíšova odpověď je velmi stručná a přímo k věci. Pavel nám říká: „Ale Pán mi řekl: ‚Jdi, neboť já tě chci poslat daleko k pohanům‘ “ (Sk 22,21 ČEP). To byla rána! Pavel se musel cítit naprosto zdrcen! Ale Lukáš ukazuje, že církev s Pánem souhlasila: „Když se to [o plánu zabít Saula] bratři dozvěděli, odvedli jej dolů do Cesareje a vyslali do Tarsu“ (Sk 9,30). Tarsus byl Pavlovým domovským městem. Pro křesťana není nic těžšího než svědčit o Kristu doma. Pavel se tedy do té doby snažil sloužit svému novému Pánu, seč mohl, ale bezvýsledně. Lukáš ve chvíli, kdy Pavel odchází do Tarsu, uvádí docela překvapivý postřeh: „A shromáždění v celém Judsku, Galileji a Samaří měla pokoj a budovala se; chodila v Pánově bázni a v povzbuzování Ducha svatého, a tak vzrůstal jejich počet“ (Sk 9,31). Z tohoto záznamu je patrné, že apoštol Pavel z počátku vůbec nebyl žádným působivým misionářem, jak ho známe později. Apoštol Pavel si zpočátku evidentně nijak úspěšně nepočínal. Pouštěl se do kázání evangelia se svou upřímností, horlivostí a zápalem, ale v židech tím vyvolával jen hněv a nepřátelství! Církev zakoušela pokoj a začala růst, až když tento „debatér“ odjel do svého domovského Tarsu! Není to pozoruhodné? Saul tedy odjel do Tarsu, zcela zdrcen a v zoufalství kvůli svým nenaplněným plánům. A dalších deset let o něm nic neslyšíme až do chvíle, kdy v syrské Antiochii dochází k velkému probuzení a církev v Jeruzalémě tam posílá Barnabáše. Když zde Barnabáš zjistí, že „se k Pánu přidalo ještě mnoho dalších“ (Sk 11,24 B21), je mu zřejmé, že zde bude zapotřebí pomoc. Ve verších 25–26 čteme: „Barnabáš. . . odešel do Tarsu vyhledat Saula a. . . přivedl ho do Antiochie. Strávili v tamější církvi celý rok a učili spoustu lidí. Právě zde v Antiochii byli učedníci poprvé označeni za křesťany“ (B21). Do Antiochie ale přichází s Barnabášem již zcela jiný Saul. Byl zkrocen, pokořen a vyučen Duchem svatým a nyní již tedy může učit Slovo Boží. Odtud se pak vydává na velké misionářské tažení, které jej přivede do všech možných míst Římské říše, kde bude všude usilovně šířit evangelium. 20
Již ses také cítil jako v koši? V čem byl rozdíl? Když Pavel o řadu let později píše křesťanům do Korintu, stručně se zmiňuje o události, díky níž začal lépe chápat „novou smlouvu“. Korintská církev předtím Pavlovi navrhovala, že bude ve své službě účinnější, pokud se občas pochlubí svými výsledky. Apoštol na to odpovídá: „Mám-li se chlubit, budu se chlubit tím, v čem jsem sláb. Bůh a Otec Pána Ježíše, který je požehnaný na věky, ví, že nelžu“ (1K 11,30–31). A nyní se jim chystá říci něco, co je určitě bude šokovat, a proto se zapřísahá, že nelže, že jim říká pravdu a že si s nimi nijak nezahrává. A pak odhaluje, jakou svou slabostí se bude chlubit: „V Damašku místodržitel krále Arety hlídal město, aby se mne zmocnil, ale byl jsem v koši spuštěn oknem ve zdi a unikl jsem jeho rukám“ (v. 32–33). „Tím se budu chlubit,“ říká tedy Pavel, „to je tou největší událostí mého života od doby, kdy jsem se obrátil. Právě v onom koši jsem se začal učit pravdu, která naprosto změnila můj život a která stojí za tím, co mi dává sílu.“ Co bylo touto pravdou? Poslechněme si samotného apoštola Pavla z jeho dopisu Filipským: Vždyť právě já bych mohl spoléhat na tělo. Zdá-li se někomu, že může spoléhat na tělo, já bych mohl mnohem spíše: obřezán osmého dne, z rodu Izraelova, z pokolení Benjaminova, Hebrej z Hebrejů, co do Zákona farizeus, co do horlivosti pronásledovatel církve, co do spravedlnosti Zákona jsem byl bez chyby. Cokoli však pro mě bylo ziskem, to teď pro Krista pokládám za ztrátu. A vůbec všechno pokládám za ztrátu vzhledem k té nevýslovné hodnotě poznání Krista Ježíše, mého Pána. Pro něj jsem to všechno ztratil a pokládám to za hnůj, abych získal Krista! (Fp 3,4–8 B21) Co kdysi před Bohem a před lidmi pokládal za úspěch (svůj původ, pravověrnost, morálku, činnost) nyní považuje za pouhý hnůj ve srovnání s Ježíšem Kristem. Posunul se od staré smlouvy (vše pochází ode mě a nic od Boha) k nové smlouvě (nic nepochází od mně, ale vše pochází od Boha), která dává život. Již se nechlubí svým původem a všemi dalšími skutečnostmi, které jsou naprosto neužitečné, ale nyní může říci: ‚Moje způsobilost je od Boha, který mě učinil způsobilým sloužit nové smlouvě‘ (2K 3,5–6). Už jsi byl v situaci, kdy by ses cítil podobně jako Saul v onom koši? Dospěl jsi již do stavu „blahoslavenství“? „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království Nebes,“ říká Ježíš (Mt 5,3). Být „chudý duchem“ znamená cítit
se naprosto v koncích a zjistit, že je to požehnáním, protože jsi přinucen plně se spoléhat již jen na Pána. A právě tehdy poznáš, v čem spočívá tato nová smlouva.
Tato publikace je výňatkem z knihy Authentic Christianity (Autentické křesťanství) od Raye Stedmana, kterou vydalo nakladatelství Discovery House Publishers, jež patří k organizaci RBC Ministries. Ray Stedman (1917–1992), absolvoval Dallas Theological Seminary a 40 let sloužil jako pastor v Peninsula Bible Church v Palo Alto v Kalifornii. Je autorem více než 20 knih.
