Jak číst Bibli s porozuměním Výtah z knihy, v lednu 2013 vypracoval Michael Buban. ISBN: 978–80–7255–270–2
Obsah Jak číst Bibli s porozuměním.........................................................................................................................1 Slovo úvodem.......................................................................................................................................1 Předmluva.............................................................................................................................................1 1. Úvod: Potřeba výkladu.....................................................................................................................1 2. Základní pomůcka: Dobrý překlad...................................................................................................3 4. Epištoly: Hermeneutické otázky.......................................................................................................4 5. Starozákonní vyprávění a jejich správné užití..................................................................................6 6. Skutky apoštolů: Problém historického vzoru..................................................................................8 7. Evangelia: Jeden příběh, mnoho dimenzí.........................................................................................9 8. Rozumíte tomuto podobenství?......................................................................................................10 9. Zákon(y): Smluvní ustanovení pro Izrael.......................................................................................12 10. Proroci: Prosazování smlouvy v Izraeli........................................................................................13 11. Žalmy: Modlitby Izraele a naše....................................................................................................14 12. Mudroslovná literatura: Tehdy a teď............................................................................................16 13. Zjevení: Obrazy soudu a naděje...................................................................................................18 Dodatek: Hodnocení a používání komentářů.....................................................................................19
Slovo úvodem • • • •
Mít dnes užitek z Bible, která byla napsána za jiných okolností. Oddělit dočasné od trvalého. Otázka „Co to znamená pro mě?“ musí být kladena s otázkou „Co tím autor myslel?“. Žánry: Různé žánry se chápou různě.
Předmluva • Žánrový přístup je uplatněn v celé knize. • Kniha chce pomoci současnému čtenáři v zápase s otázkami konkrétního užití textů. Jde o překlenutí propasti mezi původním a současným významem. S tím souvisí rozdíl v přístupu. Badatele zajímá především to, co text znamenal, zatímco laika obvykle to, co text znamená. (10) • Historicky podmíněné a dané slovo je vždy živým slovem. • Dva úkoly: 1. Exegeze: zjistit původní význam textu. 2. Hermeneutika: slyšet týž význam v nových či odlišných kontextech naší současnosti.
1. Úvod: Potřeba výkladu • „Bibli nemusíte vykládat; stačí ji číst a dělat to, co říká.“, říkají. Problém je, že současná mnohost výkladů průhlednost významu kalí. • Domýšlivci nejdříve kopou a potom se dívají. Tím zastírají pravý smysl, který je na povrchu. • Cílem není jedinečnost, nýbrž dospění k prostému a jasnému významu textu. • Nevychází tedy význam najevo při samotném čtení? Ne! • Povaha čtenáře 1
• Čtenář vnáší do textu své předporozumění, svou kulturu, sebe sama. • Mezidenominační situace ukazuje, že co je „jasné“ pro jednoho nemusí být zcela jasné druhému. (Křest dětí, mlčení žen, mluvení v jazycích, jistota spasení.) • Je potřeba zvýšit vnímavost čtenářů na specifické problémy jednotlivých žánrů. • Povaha písma • Bible je podobně jako Kristus Božská i lidská. To je důvod k výkladu, neboť je potřeba oddělit naddějinné Boží slovo od historická specifika. • Bible není pouze historická, ani pouze sbírkou duchovních pravd. • Bible byla sepsána různými lidmi za různých okolností během více než 1500 let. Jsme od nich časově a myšlenkově velmi vzdálení. Např. verš Dt 22,5 nelze chápat bez pochopení jeho původního sdělení. Má-li k nám mluvit Boží slovo o ženách nosících mužský oděv nebo o lidech se zábradlím na střechách, potřebujeme nejdříve vědět, co říkalo původním posluchačům – a proč. (18) • ⇒ Je potřeba slyšet slovo, které slyšeli oni tehdy a tam a uslyšet to samé slovo tady a teď. • Exegeze • Řec. exégésis = vedení, výklad. • Exegetou je každý ve frázích „Pán Ježíš tím myslel…“, „Tehdy bylo běžné…“. • Pomůcky k exegezi: biblický slovník, rukověť, překlad, komentář. • Problémy • Selektivita. • K exegezi dochází pouze při rozeznání zřejmé propasti mezi biblickými texty a moderní kulturou. • Exegeze by měla být prvním krokem při čtení každého textu. Musíme začít situaci „tehdy a tam“. • Skutečným motivem selektivity je vkládání kýženého významu. • Přehlížení spolehlivých zdrojů. • Pokud je to nutné, je potřeba nechat si poradit. • Je to idiom? Je to rčení? Odborník ví! • Základní exegetické otázky • Otázky kontextu • Historický kontext • Relevantní jsou historické, kulturní, geografické, topografické, politické faktory. • Příležitost sepsání ↔ žánr. • Vhodný zdroj: biblický slovník. • Literární kontext • Slova mají význam jen ve větách a věty jen v sousedství jiných vět. • Ptáme se: Co je hlavní myšlenkou? Co autor říká? Proč to říká zde? Co říká dál? A proč? • Důležité je použití překladu, který respektuje veršové schéma u poezie a odstavce. (Např. KJV, NASB, BKR ho nedodržují.) Poznámka: Byly odstavce v původním textu? Je biblická poezie psána ve veršovém schématu? Často čteme Bible a tušíme, že tento oddíl zde nekončí, nebo že začíná již zde. • Otázky obsahu • Problematika významů slov, mluvnických vztahů, volby původního rukopisu v případě konfliktu. • Otázky významu textu. Např. výklad obratu „podle těla“ (2K 5,16). 2
• Hermeneutika • Řec. herméneuein = vykládat, překládat. • V širším smyslu zahrnuje i exegezi, v našem užším smyslu jde o hledání významu textu. • Jediným vodítkem pro hermeneutiku je původní záměr textu. Tam musí hermeneutika začínat, v současné situaci ne. Text nemůže znamenat to, co nikdy neznamenal.
2. Základní pomůcka: Dobrý překlad • Jazyky Bible: hebrejština, aramejština (Da 2,4b-7,28; Ez 4,8–6,18; 7,12–26) a řečtina. • ⇒ Potřeba dobrého překladu. Vydání se v šanc překladatelům. • Konflikt překladů v 1K 7,36: panna (BKR, NS) vs. nevěsta (Ž) vs. snoubenka (EP). Exegeticky vychází vítězně EP. • Překlad nepoužíváme protože že se „líbí“ nebo že se „dobře čte“. Poznámka: Ani překlad neměníme ze sympatie nebo kvůli denominační příslušnosti nebo kvůli náladě v kolektivu. • Otázka textu • Formulace: Napsal to autor skutečně původně takto? • Potíže • Neexistují původní rukopisy. • Jsou tisíce ručních opisů, které vznikaly v průběhu 14ti století. • Pozdější rukopisy jsou si podobné, ale od ranějších se liší. • Textová kritika pracuje s přísnými kontrolními mechanismy. • Vnější důkazy zkoumají kvalitu a stáří rukopisů. Přihlíží se k Septuagintě. Pokud ani jedno nestačí, dochází ke konjektuře (pravděpodobné doplnění či oprava). • Vnitřní důkazy souvisí s opisovači a autory. Za původní text obvykle označujeme variantu, která nejlépe objasňuje, jak vznikly všechny ostatní. (29) • Použití vnějších a vnitřních důkazů ⇒ vysoký stupeň jistoty. Jde o detektivní práci, hledání vysvětlení. Příklady s. 29–31. • KJV vychází z pozdních textů, v nichž se nahromadilo mnoho chyb. Podobně BKR vychází z Erasmova řeckého textu. Nehodí se proto ke studiu Bible. • Vztah k originálu • Doslovný překlad. Historický odstup po všech stránkách neporušený. Problémem je, že zachovává historický odstup i v jazyce a mluvnici, takže je nakonec v takovém jazyce, jakým nikdo nemluví. • Volný překlad. Překládá myšlenky, ne přesná slova originálu. Eliminuje historický odstup. Problémem je, že ho modernizuje příliš. • Dynamický ekvivalent. Přesně překládá slova, idiomy, zachovává odstup, modernizuje jazyk, mluvnici a styl. • Problémy otázky historického odstupu • Váhy, míry, peníze. Mají se překládat? Hledat ekvivalent, nebo jen transliterovat? • Eufemismy. Doslovný překlad vs. doslovný ekvivalent vs. ekvivalentní eufemismus. V Gn 31,35: „způsob ženský“ vs. „měsíčky“. • Slovní zásoba. Oříšek ekvivalentu: slovo nesmí být zatížené konotacemi, které originálu chybí. • Tvarosloví a větná skladba (syntax). • Častá genitivní konstrukce v řečtině • „slovo jeho moci“ (Ž 1,3) → jeho mocné slovo • „radost Ducha svatého“ (1Te 1,6) → radost daná Duchem svatým • Spojka „a“ je v hebrejštině často na začátku věty i když věta na nic nenavazuje. KJV spojku uvádí, NIV nikoli. 3
• Výběr překladu • Některé překlady se těší oblibě navzdory své hodnotě (Living Bible, Amplified Bible). • Některé jsou heretické (Překlad nového světa).
3. Epištoly: Naučit se uvažovat v kontextu • Výklad není snadný jak se zdá. Štáky na hlavě? Duchovní dary? • Epištola je na rozdíl od dopisu umělecká literární forma (Deissmann). Epištola je nadčasová, pro celou církev. List je osobní, má určité adresáty. • Forma starověkkých dopisů: odesílatel, adresát, pozdrav, přání/díkuvzdání, obsah, pozdrav a rozloučení. • Epištoly/dopisy se liší druhem, jedno mají společné: jsou to příležitostné dokumenty. • Všechny kromě Fil., Jk, Ř byly podníceny ze strany čtenářů. • Epištoly nejsou souhrnné přehledy apoštolovy teologie. Platí i o listu Římanům, byť ten je nejsystematičtější. • Teologie epištol vždy slouží určité potřebě. • Historický kontext – případ Korintu • Zjistit co nejvíce o městu a jeho obyvatelích. Korint – mladé, moderní, velké, zkažené město. • Přečíst list najednou. Získat širší pohled. • Rekonstruovat problém. Rozdělení v církvi, muž v krvesmilstvu, sudičství, smilstvo. • Historický kontext 1K 1–4 • Přečíst nejméně dvakrát. • Zapsat si, co víme o adresátech a jejich problému. • Vychází například najevo, že důvodem rozkolu mohl být odpor k Pavlovi (4,1–5; 4,18–21). • Časté užití slova moudrost může být narážkou na potulné filozofy a na to, že korintští posuzovali své učitele podle stejných měřítek. • Vytvořit seznam klíčových slov a opakovaných slovních obratů. • Literární kontext • Vzít v úvahu odstavce. Je to klíč k pochopení argumentace. • Pavel napomíná • Ukřižovaný Mesiáš je v protikladu k lidské moudrosti. Moudrostí je těm, kteří mají Ducha. Korintští mají Ducha, nemají proto jednat jako ti, kdo Ducha nemají. • O tom, že jednají jako ostatní lidé, svědčí spory o Pavla/Apolla. Pasáž 3,5–9 se zabývá povahou a rolí vedoucích. Podle Pavla jsou služebníky, ne pány. Všechno patří Bohu. • Opomíjení a přehlížení některých odstavců je důvodem nesprávného výkladu. • Problematické texty • Křest za mrtvé (1K 11,10). • Duchové ve vězení (1Pt 3,19). • Člověk nepravosti (2Te 2,3). • → Nebyly psány pro nás. • → Hlavní myšlenka jejich kontextu je dobře pochopitelná. • → Je třeba říci, co jistě víme a co je pravděpodobné. Někteří se jistě za mrtvé křtít nechávali. Nevíme však kdo, za koho a proč. Neznáme ani Pavlův názor. • → Komentáře mohou obsahovat návrhy řešení, ani učenci však odpověď neznají. Texty jako 1K 15,20 nás vedou k pokoře.
4. Epištoly: Hermeneutické otázky • Exegese je snadná: Pisatel nemohl mít na mysli něco, o čem neslyšel a nevěděl. V hermeneutice 4
toto kritérium není. • Každodenní hermeneutika vztahuje všechno na naši situaci. • Např. nikdo z nás dle 2Tm necestuje pro plášť do Troady. Dobře ale slyšíme, že máme „snášet všechno zlé jako řádný voják Ježíše Krista“. • Nedůsledná hermeneutika vnáší do textu své dědictví, tradice, předporozumění. • Víno jako hroznová šťáva, když neznali metodu chlazení? • Dlouhé vlasy mužů pohoršují, ale krátký sestřih žen bez šátku ne? • Křest dětí v 1K 1,16; 7,14; Ko 2,11–12. • Dvoustupňový druhý příchod Páně v 2Te 2,1. • Kalvinismus vs. 1K 10,1–13; 2Pt 2,20–22; Žd 6,4–6. • Arminianisté vs. Ř 8,30; 9,18–24; Ga 1,15; Ef 1,4–5. • Studenti zatížení tradicí se zřídkakdy ptají, co text znamená, chtějí na něj odpovědět. • Platí proto základní pravidlo …text nemůže znamenat to, co nikdy nemohl znamenat ani pro svého autora, ani pro své čtenáře. (59) • Důvodem opomíjení duchovních darů je 1K 13,10 „až přijde plnost, pak to, co je částečné, bude překonáno“. Plnost přišla s NZ. Text takový význam mít nemohl, protože autor ani čtenáři to nevěděli a nerozuměli by tomu. • Druhé pravidlo Kdykoli máme s prostředím prvního století srovnatelné jednotlivosti (tj. podobné konkrétní životní situace), je Boží slovo „pro nás“ stejné jako jeho slovo „pro ně“. (59) • Problém rozšířeného významu • Verš 1K 3,16–17 hovoří o církvi jako Božím chrámu. Staletý omyl ho uplatňuje na jednotlivé věřící proti zneužívání fyzického těla. • Co říká 2K 6,14? Staletý omyl chápe pod jhem manželství, pro takové chápání však není důvod. Jde o „zlé, cizí, antikristovské jho“. • Nesrovnatelné jednotlivosti • Problémy bez protějšku: účast na modlářských bohoslužbách, Pavlova apoštolská autorita, maso obětované modlám. • Dnes však nejsou modlářské hostiny, ani apoštolé, kteří viděli Pána, ani oběti modlám. • Musíme učinit pečlivou exegezi. • Pavel vykládá principy: • Princip kamene úrazu, kdy je bratr přiveden k napodobování něčeho, co mu svědomí nedovoluje. Účast u chrámových jídel Pavel nakonec úplně zakazuje. • Obhajoba nároku na podporu služebníka. • Princip lásky neubližující bližnímu pohoršením v podružné záležitosti masa obětovaného modlám. Je to obtížná hermeneutická otázka, je potřeba rozlišit podružné. Záležitosti 20. stol.: délka šatů, dámské kalhoty, kosmetika, šperky, zábava, filmy, televize, karty, tanec, společné koupání, … • Podružné není náboženské ani morální. Jsou to otázky nízkých lidských potřeb (jídlo, pití, oblékání). • Kulturní podmíněnost • Některé věci jsou na první pohled podmíněné. Není možné, že to platí i o jiných, zdánlivě přenositelných? • Vodítka: • Rozlišit hlavní a okrajové. Témata hříchu, spasení, Krista a milosti jsou hlavní. Témata zakrývání hlavy a svatého políbení okrajová. 5
• Rozlišit, zda se jedná o morální otázku, která je v každé kultuře, nebo je daná otázka vlastní součástí té které kultury. Otázka homosexuality je morální, otázka umývání nohou kulturní. • Rozlišit v čem je svědectví NZ jednotné a v čem se liší. Jednotné je svědectví křesťanské lásky. Svědectví o službě žen v církvi není jednotné (precedens Foibé). • Rozlišit mezi principem a uplatněním. Pavel se ve věci oblékání, pokrývání hlavy a sestřihu obrací na „obyčej“ a „přírodu“. Nemáme se spíše na ně než na staré uplatnění obracet i my? • Rozlišit kulturní možnosti volby autora. Např. homosexualitu v prvním století jiní autoři schvalovali i odsuzovali. Otroctví nikdo neodsuzoval. Ženy byly v podřadném postavení. K tomu je potřeba přihlížet při posuzování postojů b iblických autorů. • Rozlišit nesamozřejmé kulturní rozdíly. Ženy např neměly přístup ke vzdělání. Jak by pak mohly učit? V demokracii lze očekávat, že špatný zákonodárce bude nahrazen a špatný zákon zrušen. V prvním století ne. • Projevit křesťanskou lásku v diskusi s lidmi opačného názoru. • Služba žen – 1K 14,34 a 1Tm 2,11–12. • Zákaz v listu Timoteovi je podmíněný. S ženami tam byly problémy. Ženy byly příčinou přijetí falešných učitelů. • Homosexualita • Je novozákonní zákaz homosexuality kulturně podmíněný a týká se jen zneužívání? • Ne, homosexualita v NZ je vždy dobrovolně zvolená a vždy se o ní hovoří v morálním kontextu. Nelze ji chápat jako kulturně podmíněnou. • Teologie zaměřená na úkoly • Ačkoli se teologie v epištolách orientuje na určité úkoly a vychází z jistého motivu, lze ji předložit systematicky. • Teologie pisatele je obsažena v předpokladech, závěrech a jeho formulacích. • Někdy se musíme spokojit s omezeným teologickým chápáním. … Bůh nám v Písmu dal všechno, co potřebujeme, ale ne nutně všechno, co bychom chtěli. (70) • Potíže často vyvěrají z toho, že klademe epištolám otázky, na které neodpovídají.
5. Starozákonní vyprávění a jejich správné užití • Narativní materiál je v Bibli nejběžnější. Tvoří 40% SZ. • Povaha vyprávění • Je to Boží příběh. Pravdivý a důležitý. • Tři roviny vyprávění • Boží plán: stvoření, pád, hřích, potřeba spásy. • Boží povolání: oslovení Abrahama, ustavení abrahamovské linie, zotročení Izraele, … • Spodní rovina (Boží zaopatření): Jozef prodán do Egypta, Gedeonovo rouno, Davidův hřích, … • Ježíš je ústřední postavou nejvyšší roviny. Hovoří o něm několik málo typologických úseků SZ. • Jednotlivé příběhy je potřeba chápat v jejich širokých kontextech. • Vyprávění nejsou • příběhy o lidech, nýbrž o Bohu. • alegorie plné skrytých významů, byť mohou být těžko pochopitelné. • explicitním vyučováním. Čtenář v nich však zástupně cosi zakouší, jsou tedy implicitním vyučováním. 6
•
•
• •
•
• souborem ponaučení. Každý příběh nemusí nést svou pravdu. V kontextu ale přispívá k hlavní myšlence. Zásady pro výklad vyprávění • Starozákonní vyprávění obvykle neobsahují přímé formulace učení. • SZ vyprávění ilustrují učení formulované jinde. • Záznamy sdělují, co se stalo. Ne co by se mělo stát a dít vždy. • Činy aktérů vyprávění nám nejsou nutně příkladem. • Postavy vyprávění a jejich skutky nejsou dokonalé. • Ne vždy se dočteme, zda to, co se stalo, je dobré. • Vyprávění jsou popravidle selektivní. Některé důležité detaily chybí. • Vyprávění nevznikla v odpověď na naše teologické otázky. • Vyprávění mohou poučovat explicitně nebo implicitně. • V konečném důsledku je hlavní postavou všech příběhů Bůh. Příklady výkladu • Vyprávění o Josefovi • Z vězně správcem Potífara a dál. Na druhém místě spekulativně pro manažerské schopnosti, na prvním místě protože „s ním byl Hospodin“. • Hlavním hrdinou je Hospodin. Pokud to bude kdokoli jiný, posune se význam příběhu. • Je chybné hledat ponaučení v každé jednotlivosti Josefova příběhu. • Na Josefovi není nic zvláštního. Jeho způsob života, morální zásady a jeho jednání nám neříkají nic, z čeho by bylo možné odvodit jakékoli morální zásady. • Vyprávění o Rút • Příběh explicitně říká, že Rút přijala Hospodina jako svého Boha. • Implicitně se dozvídáme, že Boaz byl spravedlivý. • Vyprávění se implicitně odkazuje k Davidovi a tedy nepřímo k Ježíši Kristu. • Implicitně se dozvídáme, že Betlém je město věrné Hospodinu, alespoň tedy na poměry temné doby soudců. Implicitní neznamená tajný, ale nevyslovený. Proč lidé vnáší významy do Bible a ne z Bible? • Zoufalá potřeba relevantních informací. • Netrpělivost při hledání odpovědi. • Předpoklad, že Bible odpověď poskytuje. Bible opravdu obsahuje všechno potřebné. Jen někdy nehovoří tak konkrétně a tak osobně, jak bychom si přáli. Nešvary • Hledání jinotajů. Alegorie v Bibli je (Ezechiel 23, úseky Zjevení), ale nikdy není alegorií čistý narativ. • Vytrhování z kontextu. Nebere se v úvahu historický a literární kontext. • Nesprávné spojování. Vyvozuje myšlenku ze svévolného spojení různých míst. Např.: Dle Ž 23 mi bude Bůh prostírat před zraky mých nepřátel. Dle Ž 23 budu rovněž navěky přebývat v Božím domě. Mí nepřátelé jsou proto v Božím domě. • Změna formulace. Např. „Běda, když vás budou všichni lidé chválit…“ → „Běda vám, kdo jste se stali ateisty abyste získali pochvalu světa.“ Dochází k silnému zúžení významu. • Spoléhání na mimokanonickou autoritu. Pracuje se s klíčem, který slibuje rozluštit nepoznané. Většinou věc sekt. Snad nejužitečnějším varováním, které vám můžeme dát pro čtení biblických vyprávění a učení se z nich, je toto: Nebuďte takovými čtenáři Bible, kteří automaticky napodobují všechno, o čem se dočtou. (84)
7
6. Skutky apoštolů: Problém historického vzoru Většina kruhů evangelikálního protestantismu má v podstatě mentalitu „hnutí obnovy“. (86) • K prvnímu století s ohlížíme jako k normě nebo k ideálu. Odtud neshody v „jasných“ výkladech. • Otázka Lukášova záměru: Chtěl stanovit vzor pro církev ve všech dobách? Nevíme. Nevíme, kdo byl Theophilos. • Rozdělení • Dle zájmu o Petra a Pavla. • Dle zeměpisného šiření evangelia. • Do šesti bloků ohraničených shrnujícími výroky v 6,7; 9,31; 12,24; 16,4; 19,20. • Lukášův cíl • Popsat Duchem řízené směřování evangelia od judaistiských počátků v Jeruzalémě po celosvětové rozšíření. • Cílem nebylo sestavit životopisy apoštolů ani přesně vylíčit církevní organizaci ani zachytit šíření evangelia v celku. Lukáš se koncentruje pouze na tažení směrem k Římu. • Lukášovi nejde o zavedení standardních měřítek jednotného systému. Zmiňuje prvky: křtest vodou a dar Ducha. Nebazíruje na jejich pořadí. • Lukáš chtěl, aby byla jeho kniha model. Chtěl, abychom se chovali, jako lidé ve Skutcích. Ne však podle nějakého konkrétního příkladu, ale v širším smyslu. • Exegetické sondování • 6,1–7 • Helénisté byli řecky mluvící židé, kteří na stáří přijížděli do Jeruzaléma zemřít. Jejich vdovy byly nezajištěné a odkázané na příděly. • Helénisté měli svou vlastní synagogu, kde se mluvilo řecky. V této synagoze byl Pavel i Štěpán. • První církev nejspíše získala v této synagoze značný vliv. Všichni diakoni mají řecká jména. • 8,1–25 • Jak to, že nepřijali Ducha, bez kterého to přeci nejde? • Měli Samařané spásnou víru? • Lukáš nevyrovnává cestu. Jde mu o dvojí: evangelistou byl helénista, který chtěl, aby jeho působení schválili apoštolé. Obrácení Samařanů lze vysvětlit takto: • Samařané zakusili po Filipově zvěstování autentické obrácení. • Až do příchodu apoštolů jim byl odepřen charismatický rozměr obrácení, který je pro Lukáše zpravidla důkazem přítomnosti Ducha svatého. • K Šimonovi je zaujat záporný postoj. Ať byl spasen, nebo ne. Zajímavé je, že se chvíli stýkal s církví. Zda činil pokání, není jasné. • Hermeneutika Skutků apoštolů • Lze činit normu z příkladu? Biblicky orientovaní křesťané k tomu mají sklon. • Pokud ne, jak nakládat s precedentem či vzorem? • Principy • Pokud to Písmo výslovně neuvádí, nelze z vyprávění učinit normativní způsob. • Křesťanské učení: teologie, etika, praxe. V každé kategorii je primární rovina (přímé učení) a sekundární rovina (přesah primární, samozřejmé důsledky, precedenty). • Téměř všechno, co je odvozené z precedentů, spadá do praxe. • Nutnost křtu – primární, způsob křtu – sekundární. • Lukášův širší záměr: ukázat, jak z původní jeruzalémské skupiny židovských věřících vznikla církev jako pohanský celosvětový jev spasení pro všechny. Postupu církve zmocněné Duchem svatám nemůže nic zabránit. Právě takovou měla církev vždy být: misijní, radostnou, zmocněnou Duchem. 8
• K tomuto záměru se normativní Boží slovo ve Skutcích vždy váže. • To, co se k záměru neváže, může být sice inspirované, nemůže však mít stejnou didaktickou sílu. • Aby měl historický precedent normativní váhu, musí se týkat záměru. • Co bylo normální nemusí být normativní. • Specifické zásady • Netřeba vyhledávat analogii. Bible nepodněcuje ke kladení roucha. Ježíšův křest nemůže být významnou analogii pro obraz následného křtu v Duchu svatém. • Biblický precedent neospravedlňuje jednání v současnosti. Luxus používat starozákonní modely k ilustraci měli jen novozákonní autoři. Není možné ospravedlňovat hněv precedentem rozhněvaného Ježíše v chrámu. • Biblické precedenty lze někdy chápat jako opakovatelné vzory i když nemají být považovány za normativní. Jde pak o osobní situaci
7. Evangelia: Jeden příběh, mnoho dimenzí • Evangelia jako jedinečný literární druh bez analogií. • Hlavní hermeneutický problém: výraz Boží království. • Povaha evangelií • Potíže: Ježíš sám evangelia nenapsal. Evangelia jsou čtyři. • Evangelia nejsou jako Skutky. Jsou zde biografické i teologické úseky. To, co víme o Ježíšově pozemské službě, nám Bůh dal tímto způsobem a ne nějakým jiným, který by možná lépe odpovídal něčí mechanistické, „magnetofonové“ mentalitě. (103) • Různá evangelia pro různá společenství. Nejprve vzniklo Markovo, které pak bylo dvakrát přepsáno. Nezávisle Janovo. • Požadavek dvojího ohledu: Ohled na historické prostředí, v němž se pohyboval Ježíš a ohled na historickou situaci autora. Evangelia jsou dokumenty o dvou rovinách. • Historický kontext • Ježíšův historický kontext • Proč saduceové nevěřili ve vzkříšení? Proč s nimi byl Ježíš tak málo ve styku? • Různé výroky zasazené evangelisty do různých kontextů. • Pomůckou je uvědomit si ke komu Ježíš hovoří: k odpůrcům, zástupům nebo k blízkým. • Historický kontext evangelisty • Problém: evangelia jsou sama o sobě anonymní. • Z uspořádání příběhu a výběru látky lze usoudit, o co evangelistovi šlo. • Marek vidí Ježíše jako mocného Syna Božího, který si je zároveň vědom úkolu trpícího služebníka. Učedníci to nevidí, potřebují prohlédnout. Dle tradice odráží Marek paměti apoštola Petra a objevilo se krátce po jeho smrti a pronásledování křesťanů v Římě. • Literární kontext • Jde o umístění dané perikopy do kontextu evangelia. • Cíle: exegeticky rozebrat výrok nebo vyprávění v jeho nynějším kontextu, pochopit kompozici a vykládat každé z evangelií samo o sobě. • Výklad jednotlivých perikop • Horizontální čtení: hledat paralely, které ukážou charakteristiky toho kterého evangelia. • Vzájemný vztah evangelií: tři evangelia jsou podobná až k hranici stejného slovosledu! (i s ohledem na to, že řecký slovosled je velmi volný). 9
• Markovo evangelium vzniklo jako první. Lukáš a Matouš k němu měli přístup a doplnili ho s pomocí svých zdrojů. • V případě nasycení pěti tisíců je shoda ve slovní zásobě a slovosledu v rámci příběhu až 60%. • Příklady horizontálního čtení • Když pak uvidíte znesvěcující ohavnost… (Mt, Mk) ↔ Když uvidíte, že Jeruzalém obkličují vojska… • Modlitba Páně či hrozby farizeům mají stejnou hlavní myšlenku přestože jsou zasazeny do různých situací. • Synopse – evangelia ve sloupcích vedle sebe. • Vertikální uvažování • Evangelia ve své nynější podobě jsou nám Božím slovem, rekonstrukce života historického Ježíše nikoli. • Výklad evangelií jako celků • Dva principy sestavování evangelií: selektivita a adaptace. • Verše J 20,30–31; 21,25 platí zřejmě pro všechna evangelia. • Adaptační zájmy evangelistů: Janův byl čistě teologický (J 20,31). Ježíšův výrok, že „prorok není beze cti leda ve své vlasti“, který byl pronesen v Nazaretě (Mt 13,57; Mk 6,4; L 4,24) zmínil Jan jako vysvětlení odmítnutí Mesiáše v Jeruzalémě (J 4,44). Je to proto, že pro židy byl domovem Mesiáše Jeruzalém. Jde zde o Janův hluboký teologický vhled. • Několik hermeneutických postřehů • Vyučování a příkazy • Je potřeba zvážit nauku o svazku po rozvodu, která stejně jako následování Římana o míli navíc může být historicky podmíněna. • Ježíšovy výklady Mojžíšova zákona jsou popisem křesťanského života v rozkazovacím způsobu. Není třeba vymýšlet hermeneutické triky, abychom je obcházeli. Je to popis, ne spasitelné měřítko. Již spasený křesťan by do tohoto obrazu měl dobrovolně dorůstat. • Vyprávění • Některé příběhy nejsou zachyceny proto, aby přinesly naučení či vzor. Lze na nich cosi ilustrovat. Příkladem je požadavek prodání majetku u bohatého mládence. Je to ilustrace doplněná ilustrací boháče Zachea. • Závěr • Člověk si nesmí myslet, že může řádně vykládat evangelia bez porozumění myšlence Božího království v Jeho službě. • Teologický rámec nového zákona je eschatologický. Tak uvažovala i většina Židů v Ježíšově době: Bůh vstoupí do historie a nastolí eschaton. • Když byl Ježíš ukřižován, vrátil se k Otci a vylil svého Ducha. Tím začalo období „už a ještě ne“. Nový věk už přišel s Duchem svatým, avšak konec tohoto zlého věku ještě nenastal. … když s modlíme: „Přijď království tvé,“ prosíme především o dovršení. Protože však již království, po jehož vyvrcholení toužíme, začalo přicházet, má tato modlitba hlubší důsledky pro dnešek. (120)
8. Rozumíte tomuto podobenství? • Podobenství navzdory své jednoduchosti trpí v církvi nepochopením téměř takovým, jako Zjevení. • Podobenství v dějinách • Ježíš řekl, že podobenství jsou pro ty „uvnitř“ a ty „vně“ zatvrzují. Toto bylo mnohým pobídkou k alegorizaci každého podobenství tak, jako podobenství o rozsévači. 10
• Je pochybné, že podobenství byla zamýšlena pro „vnitřní kruh“. Zákoník to podobenství pochopil (L 10,25–37). • Klíčem k pochopení je určení adresátů. • Smysl Mk 4,10–12 není alegorizovat, nýbrž říci: Ježíš mluví v podobenstvích (ar. mathelim), které jsou součástí hádanky (methal), jíž je celá jeho služba. Posluchači znali smysl podobenství, ale nechápali smysl celé Ježíšovy služby. • Povaha podobenství • Rozmanitost • Výrok o kvasu vs. podobenství o Samařanovi. • Druhy: skutečné podobenství (o Samařanu), přirovnání (hořčičné semeno), metafora a připodobnění (vy jste sůl země). • Funkce • Vyvolání odezvy ze strany posluchače. • Výklad tedy de facto původní podobenství ničí. Podstata vtipu tkví v jeho bezprostřednosti. Jakmile se musí vysvětlovat, nikoho už nepobaví. • Pomocí výkladu můžeme pochopit, co upoutalo je. Hermeneutický úkol pak sahá dál: Jak význam a náboj podobenství prožít znovu v dnešní době a v naší vlastní situaci? (125) • Exegeze podobenství • Vztažné body • Podobenství o dvou dlužnících vyznělo na večeři u farizeje jasně. Věřitel je Ježíš, dlužník je Šimon a prostitutka. • Určení posluchačů • Podobenstvím o Samařanovi Ježíš neodpověděl na otázku farizeje, ale odkryl předsudek a nenávist jeho srdce. • Podobně v podobenství o marnotratném synu jde ve vztahu k původním posluchačům spíše o postoj staršího syna. • Bez kontextu • I v případě, že podobenství nemá kontext, je potřeba snažit se určit vztažné body a původní posluchače. • Podobenství o království • Formulace „Boží království je jako…“ znamená „S Božím královstvím se to má takto…“. Není zde rovnítko před první zmíněnou věcí podobenství. O království nám cosi vypovídá celé podobenství. • S těmito podobenstvími se nemá nakládat jinak než s ostatními. • Jsou naléhavým pozváním a povoláním k učednictví. Jádrem je naléhavost doby kvůli blížícímu se soudu a přicházející radosti . Nynější okamžik je naléhavý. • Podobenství o nepoctivém správci: Ježíš neobhajuje jeho podvod. Dává ale za příklad jeho rozhodnost učinit něco s nastávající krizí. • Hermeneutická otázka • Podobenství zřídkakdy potřebovala výklad. Nám ale chybí vztažné body. • Pomocí exegeze můžeme zjistit hlavní myšlenku a převést ji do našeho kontextu. (Viz převyprávěné podobenství o Samařanu, s. 131.) • Pro plnější pochopení je potřeba zabývat se významem království v Ježíšově službě. • Slovy Joachima Jeremiase: Doba naplnění nadešla; to je základní myšlenka všech [Ježíšových] podobenství. Silný muž je odzbrojen, mocnosti zla se musí podvolit, lékař přišel k nemocným, malomocní jsou očištěni, těžké břemeno viny je odstraněno, ztracená ovce je přivedena domů, dveře Otcova domu jsou otevřené, chudí a žebráci jsou svoláni na hostinu, pán, jehož laskavost je nezasloužená, vyplácí plnou mzdu, všechna srdce se 11
plní velkou radostí. Léto milosti Hospodinovy je tu. Objevil se totiž ten, jehož spasitelný majestát září skrze každé slovo a každé podobenství – Spasitel. (133)
9. Zákon(y): Smluvní ustanovení pro Izrael • Platí právní formulace z Ex 20 – Dt 33 i pro nás? • Křesťané a Zákon • Zákon je v SZ smluvní ustanovení mezi Hospodinem a Izraelem. • Starý zákon není náš zákon. Je to smlouva, jejímiž účastníky nejsme. Žádný příkaz SZ pro nás není závazný, pokud není obnoven v Nové smlouvě. Bůh stále očekává věrnost, projevy věrnosti se ale změnily. • Některá ustanovení v Nové smlouvě obnovena nejsou. Zvláště izraelské občanské a obřadní zákony. Obětní řád zastaral s obětí Ježíše. • Část staré smlouvy je obnovena. Jsou to ty, které podepírají dva základní zákony, na kterých závisí Zákon i Proroci: Milovat Hospodina a milovat svého bližního. • Celý Zákon je stále Božím slovem, i když nejsou některá ustanovení závazná. • Jedině to, co bylo výslovně obnoveno, lze považovat za součást „zákona Kristova“ (srov. Ga 6,2). Patří sem Desatero (Mt 5,21–37; J 7,23) a dvě velká přikázání (Dt 6,5; Lv 19,8). • Úloha Zákona v Izraeli a v Bibli • Zákon nebyl spásou Izraele, ale paradigmatem. Spásou byl Bůh. • Apodiktický zákon • Sděluje Izraelcům jejich díl smlouvy, není však vyčerpávající. Stanovuje normu na příkladu. (Např. Lv 19,9–14 uvádí jen obilí, ne však ostatní plodiny nebo dokonce zvířata.) Výroky v Zákonu jsou vodítkem s obecnou platností. Přísným dodržováním a nerozeznáním vyučované normy se člověk mine cílem. • Zákon má blízko k ústavě USA, která širokými tahy črtá rysy spravedlnosti a svobody. • Kazuistický zákon • Je silně podmíněný. Např. Dt 15,12–17 platí pouze pokud jsem Izraelec a mám otroka, který si u mně přeje nebo nepřeje po sedmi letech zůstat. • Tvoří velkou část korpusu více než 600 přikázání. • Hermeneutické principy: Otroctví nebylo kruté, Boží příkaz ho značně omezoval. Bylo provozováno laskavým způsobem. Majitel otroka nevlastnil v úplném smyslu. O otroka bylo postaráno. • SZ a další starověké zákoníky • SZ představuje pokrok oproti starším zákoníkům. Ešnunnův i Chamurapiho zákoník rozlišují zločiny podle třídy pachatele a třídy oběti. Spíše než spravedlnost platí pomsta, kdy má např. za smrt něčí dcery zemřít dcera vraha. • SZ nařízení jako dobrodiní pro Izrael • Zákony o jídle • Nečistá zvířata: roznašeč chorob, nehospodárnost, spojení s modlářstvím. • Prolévání krve: náhradní krev za hřích. • Neobvyklé zákazy: vařit kůzle v mléce jeho matky, mísit plodiny na poli? Obojí souvisí s kenaanským kultem plodnosti, který se odkazoval k principu sympatetické magie. Konkrétní úkon měl zajistit přízeň model. • Zákony přinášející požehnání těm, kdo je dodržují: zákon o odvádění desátku, který si Bůh nárokuje a manipuluje s ním. • Shrnutí hermeneutických vodítek • Vnímat Zákon jako inspirované Boží slovo pro mne. Nepovažovat ho za nařízení, které se mne týká. • Chápat Zákon jako základ Staré smlouvy. 12
• Sledovat v Zákoně zjevení Lásky, spravedlnosti a vysokých měřítek. • Nepovažovat Zákon za úplný. Je to paradigma, které zahrnuje možné typy očekávaného chování. • Neočekávat, že proroci a NZ budou nařízení často uvádět. Proroci opakují podstatu a NZ ji obnovuje. • Vnímat Zákon jako štědrý dar Izraeli, který s dodržováním přináší požehnání.
10. Proroci: Prosazování smlouvy v Izraeli • Termíny „malí“ a „velcí“ neodkazují na důležitost. • Proroctví není věštění, jak se automaticky předpokládá. • Proroctví mesiášská – 2%, ohlašující novozákonní dobu – >5%, události opravdu budoucí – 1%. Ohlašovali bezprostřední budoucnost. • Povaha • Proroci jako mluvčí • O některých prorocích máme i životopisné údaje. Mluví jejich příběhy. • Prorocké spisy jsou sbírky výroků. Neseřazené, bez náznaků struktury, veršované, bez údaje o historické situaci v době sepsání. • Historická vzdálenost • Často je těžké pochopit, na co prorocká výpověď poukazuje a proč. • Úloha • Bůh nejen dává svůj zákon, ale také ho prosazuje a uvádí v platnost. Toto Bůh skrze lidi z generací po Mojžíšovi připomíná. • Zákon obsahuje kategorie požehnání: život, zdraví, blahobyt, zemědělská hojnost, úcta a bezpečí. • Zákon zná i kategorie trestu (kletby): smrt, nemoc, sucho, nedostatek, nebezpečí, zkáza, porážka, vyhnanství, chudoba a pohana. • Těchto kategorií užívá Bůh i v proroctví. Dojde nejprve k oznámení hříchu nebo Boží lásky a pak k předpovědi kletby nebo požehnání. • Poselství proroků nebylo jejich, nýbrž Boží. Proroky povolával Bůh. Nemluví ani nejedná nezávisle. • Poselství proroků není originální. Neopisují, ale znovu formulují. Ani předpověď mesiáše není v prorocích nová (srov. Dt 18,18). • Exegetický úkol • Potřeba pomoci zvenčí • Biblické slovníky: historické pozadí každé knihy. • Komentáře: výklady jednotlivých veršů. • Příručky ke studiu Bible: obojí. • Historický kontext • Stejně jako v případě Ježíšova života dva druhy kontextů: Širší dobový kontext a kontext jednotlivých skutků a výroků. • Širší kontext • Široké historické panorama 760 – 460 př. Kr. • Proč se tedy tolik proroků soustředilo do období pouhých tří století? Odpověď: tato doba obzvláště volala po prosazování Božího Zákona. (Nevídané politicko-hospodářské nepokoje, náboženská nevěra a lhostejnost k Zákonu, stěhování obyvatelstva a změny v hranicích, dlouhá občanská válka). • Situace zajetí a obnovy bohoslužby po návratu ze zajetí. • Konkrétní kontext • Např. Oz 5,8–10: válečné proroctví. • Prvky: volání na poplach, popis útoku a předpověď porážky. 13
• Doba vzniku: 734 př. Kr. • Posluchači: „Efrajim“, tj. severní království, jinak Izrael. • Kontext: bratrovražedné napadení Judska Izraelem. Porážka je jistá, Judsko útok odrazí. Bůh však potrestá obě království. • Osamostatnění předpovědí • Je potřeba uvažovat z hlediska jednotlivých předpovědí tak, jako u epištol po odstavcích. • Někdy je situace a doba proroctví zapsána (Jeremjáš, Ezechiel), někdy ne (Ámos 5). • Ám 5: Jedno proroctví? Obecně se má za to, že obsahuje jen tři předpovědi: 1–3, 4– 17, 18–27. • Formy předpovědí (tři nejběžnější) • Soudní pře (Oz 3,3–17) • Běda (Abk 2,6–8) • Zaslíbení (Am 9,11–15) • Proroci jako básníci • V době proroků byla poezie na rozdíl od naší kultury ceněným způsobem vyjadřování. • Poezie je snadno zapamatovatelná. • Charakteristické znaky • Synonymní paralelismus: druhý či následující řádek opakuje nebo potvrzuje myšlenku předchozího. (Iz 44,22) • Antitetický paralelismus: Druhý či následující ř. je v protikladu s myšlenkou prvního. (Oz 7,14) • Syntetický paralelismus: Druhý či následující ř. doplňuje první dalším sdělením. (Abd 21) • Rady k hermeneutice • Prorok jako nositel předpovědi o budoucnosti • Proroctví se týkají často jiných národů než Izraele. • Týkají se doby, která byla pro proroky budoucností a pro nás je minulostí. • Na základě povrchní podobnosti nelze proroctví luštit. Např. Iz 49,23 nehovoří o třech mudrcích. • Časné je třeba vnímat vzhledem k věčnému plánu. • Prorocký pohled na chronologické události • Prorok viděl události bez chronologického zařazení „zepředu“. • Proroctví a druhé významy • Sensus plenior – druhý plnější význam. Např. Ex 17,1–7 a Nu 20,1–13 vs. 1K 10,4 (Pavel myslí: Kristus je pro nás zdrojem života tak jako pro ně byla zdrojem života voda). Sami nejsme schopni sensus plenior určit. Sensus plenior (plnější význam) je záležitostí inspirace a nikoli osvícení (iluminace). (163) • Sensus plenior v NZ: Mt 1,22n ↔ Iz 7,14; 2,15 ↔ Oz 11,1; 2,17n ↔ Jr 31,15; J 12,15 ↔ Za 9,9. • Konečný přínos: Dvojí důraz na ortodoxii a ortopraxi • Proroci připomínají Boží odhodlání prosadit svou smlouvu.
11. Žalmy: Modlitby Izraele a naše • Inspirované modlitby a chvalozpěvy. • Jsou to slova o Bohu nebo k Bohu, ne od Boha k nám. • Pomáhají nám: vyjádřit Bohu sebe sama a přemýšlet o Jeho cestách. 14
• Je možné používat žalmy oslavující krále? Negativní žalmy? Žalmy o dějinách Izraele? • Předběžné exegetické postřehy • Žalmy jako poezie • Vyjadřování je poetické a emotivní. Promlouvá do srdce. Exegeze nesmí být přehnaná. Synonymní paralelismus vyjadřuje vždy jen jednu věc. • Žalmy jsou hudební básně. Nekonstituují žádnou nauku a i když obsahují poučení, nelze je pokládat za doktrinální důkaz. • Slovní zásoba poezie je záměrně metaforická. Hory např. skáčou jako berani. Na doslovném výkladu metafor netřeba trvat. • Žalmy jako literatura • Jsou různé typy žalmů: žalozpěvy a díkuvzdání. Typ je nutné znát. • Každý žalm má jistou formu. Když pochopíme stavbu žalmu, můžeme lépe sledovat jeho obsah. • Každý žalm měl svou funkci v životě Izraele. • V žalmech nutno rozpoznat vzorce. Opakování zvuků, stylistické hříčky, akrostich (Ž 119). • Každý žalm je celek. Literární jednotka. Má svůj smysl, své místo, své sdělení. Jednotlivé výroky nelze chápat mimo kontext. • Používání žalmů ve starém Izraeli • Způsoby použití ve starém Izraeli jsou poučné, ale nelze se na nich zastavit. Platnost žalmů je dána tím, jak hovoří do srdce jednotlivého věřícího. • Byly součástí bohoslužeb, byly veřejností dobře známé (i za dob Ježíše) a je možné, že je zpívali profesionální zpěváci, což však nelze dokázat. • Pět knih žalmů: Ž 1–41; 42–72; 73–89; 90–106; 107–150. • Po návratu ze zajetí se staly opět formální sbírkou. • V Ef 5,19 a Ko 3,16 mohou být trojím termínem označeny žalmy. Může také jít o jiné druhy křesťanské hudby. • Typy žalmů • Žalozpěvy: zápasy, utrpení, zklamání. • Žalmy díkuvzdání: radost a vděčnost za ochranu a pomoc. • Chvalozpěvy: soustřeďují se na chválu Boha za to kým je. • Žalmy dějin spásy: přehled spasitelných Božích skutků. • Žalmy oslavné a ujišťující: liturgie obnovy smlouvy, královské žalmy, nastolovací, Písně sijónské • Mudroslovné žalmy: lze je číst s užitkem spolu s knihou Přísloví. • Písně důvěry: Bohu lze důvěřovat i v dobách beznaděje. • Příklad exegeze • Žalm 3: Žalozpěv. Prvky žalozpěvu: • Oslovení: Ke komu se modlí? • Stížnost: O co jde? Proč hledá Hospodinovu pomoc? • Důvěra: Žalmista důvěřuje Bohu, proto se na Něj obrací. • Vysvobození: Žalmista prosí o vysvobození ze situace popsané ve stížnosti. • Ujištění: Žalmista má jistotu, že Bůh ho vysvobodí. Paralela k důvěře. • Chvála: Žalmista chválí za minulá, nynější a budoucí požehnání. • Žalm 138: Díkuvzdání. Prvky díkuvzdání: • Úvod: Shrnutí žalmistova svědectví o Boží pomoci. • Nesnáz: Vylíčení situace, ze které Bůh dal vysvobození. • Prosba: Žalmista opakuje prosbu, s níž se obracel k Bohu. • Vysvobození: Popis vysvobození, které Bůh zajistil. • Svědectví: Chvála za Boží milosrdenství. • Zvláštní zmínka o proklínajících žalmech 15
• Žalmy nám pomáhají vyhádřit radost i zármutek v exponované podobě. S jejich pomocí (např. 69,8–21; 88,4–10) můžeme naše rozhořčení a hněv vyjádřit k Bohu a skrze Něj. • Některé kletby jsou dlouhé a tvrdé. Např. Ž 137 je potřeba chápat ve světle SZ příkazů o vyhlazení bezbožnosti (Dt 32,25 a Dt 28,53–57). Posluchačem tohoto hněvu je Bůh, který by měl být jediným posluchačem našeho hněvu. • „Nenávidět“ (Ž 139,22) lze překládat i jako „nerbýt schopen vyjít“ či „odmítat“. • Závěrečné hermeneutické postřehy • Základní otázka z úvodu: Jak tato slova vyřčená jiným pisatelem k Bohu fungují jako slovo od Boha pro nás? • Trojí základní užitek • Žalmy provázejí uctíváním. • Jsou důkazem důležitosti rozjímání o Božím jednání s námi. Žalmy nám dokazují, že i my můžeme autenticky zakusit rozhovor s Bohem, velikost Království, touhu po věčnosti a naději v nesnesitelné situaci. • Upozornění: Žalmy nezaručují příjemný život. Spíše nás provázejí skutečnou lidskou zkušeností.
12. Mudroslovná literatura: Tehdy a teď Při nesprávném přístupu může poskytovat základ pro sobecké, materialistické a krátkozraké chování – pravý opak toho, co bylo Božím úmyslem. (183) • Povaha mudroslovné literatury … moudrost je uplatňování pravdy v osobním životě na základě zkušenosti. (183) • Zneužívání mudroslovné literatury • Když se nečte jako celek: Vytržené citace mohou znít hluboce a podepírat nepravdu. Např. pasáž „čas rození i čas umírání“ (Kaz 3,2) je cynická. • Když se nechápou kategorie a výrazy: Tzv. „muž hloupý“ (Př 4,17) je člověk, který žije podle bezuzdných a sobeckých rozmarů. • Když se opomíjí celkově směřování úvah: Bere se za radu to, co radou není. • Kdo je moudrý? • Moudrost je vztažena na technickou zdatnost či politiku. • Sídlem moudrosti je srdce (1 Kr 3,9.12). • Nebezpečí sobecké moudrosti (Iz 5,21). • Boží moudrost má vždy převahu (Iz 29–13–14). • Učitelé moudrosti • Objevili se v Izraeli před r. 1000. • Vychovávali v moudrých postojích a moudrém způsobu života. • Moudrost v rodině: Rodič dává dítěti pravidla. Kniha přísloví je podobně praktická. Nejvyšší dobro je však činit Boží vůli. • Moudrost mezi kolegy: Kazatel a Jób jsou pro druhé, aby se dověděli názor pisatele. • Moudrost prostřednictvím poezie: Lépe se pamatuje. • Meze mudrosloví: Ne všechna moudrost starověkého světa je zbožná a pravověrná. Svých správných cílů dosahuje jen tehdy, když je podřízena Bohu. • Kazatel: Cynická moudrost • Cynická moudrost. Kniha Kazatel je její negativní apologetika. • Obsahuje rozpory a liší se od jiných poselství Bible. • Je v Bibli pro vyhrocení kontrastu. Srov. Kaz 12,13–14. • Moudrost u Jóba • Mnoho chybných rad a mylných závěrů z úst ostatních postav knihy. 16
• Na rozdíl od Kazatele přesvědčuje o Boží činnosti. • Jób ví, že neudělal nic, zač by zasloužil Boží hněv. Jeho přátelé to nemohou pochopit. • Vrcholná ukázka spekulativní moudrosti. • Moudrost v knize Přísloví • „Zaopatřovací musrosloví“ – pravidla a ustanovení. • Soustředí se na praktické postoje. Jako rady rodiče vstříc společenskému přijetí, dostatku a bezúhonnosti. • Neustálý kontrast: Pošetilý vs. moudrý život. • Používání a zneužívání Přísloví • Přísloví jsou břitká a rytmická na úkor přesnosti. • Př. neuvádí o pravdě všechno, ale ukazují směrem k ní. Jako naučitelná vodítka pro osvojení si určitého chování jsou nenahraditelná. • „Svěř Hospodinu své počínání a tvé plány budou zajištěny“ (Př 16,3) • Toto a podobná přísloví nejsou univerzálním zaslíbením od Boha, že nám sebesobečtější a sebehloupější plán musí vyjít. • Vyjadřuje obecnější pravdu, že život podle Boží vůle bude úspěšný podle Jeho měřítek, které se mohou úplně rozejít s měřítkami světa. • Několik vodítek pro hermeneutiku • Přísloví nejsou právní záruky od Boha • Nikde neučí o automatickém úspěchu. • Nevyučuje univerzální právní a ekonomické principy (např. proti půjčování). • Přísloví je třeba číst jako sbírku • Čím izolovaněji se přísloví čtou, tím nejasnější může být jeho výklad. Např. Př 15,25. • Nasprávně pochopené přísloví může vést k hlubšímu a širšímu nepochopení zbytku. Přísloví neznamenají nic, co se v Písmu jinde učí jinak. • Př. mají různorodé uskupení. Skáčou z tématu na téma. • „Moudrý vstoupí do města bohatýrů a srazí baštu, na niž spoléhali.“ (Př 21,22) nelze chápat izolovaně, nýbrž v kontextu jiných přísloví, která hovoří o užitečnosti a účinnosti moudrosti (1,1–6; kap. 8; 22,17–29). • Přísloví jsou formulována tak, aby byla snadno zapamatovatelná, nikoli aby byla teoreticky přesná • Přísloví mají vyvolat určitý obraz (15,19). Ukazují na zásadu. Nevyčerpávají ji. • Některá přísloví je potřeba přeložit • „Lépe je bydlet na střeše v koutku než se svárlivou ženou ve společném domě.“ (Př 25,12): Na střechách se běžně bydlelo, neboť bývaly rovné (Joz 2,6). • Přísloví, to jsou rady „předem“, čili pro mladé. „Hádavé žena“ je zde žena, kterou si člověk v první řadě neměl brát. Co v takovém případě dělat je mimo kulturu a dosah tohoto přísloví. • V Př 22,11 „král“ obecně představuje synekdochicky lidi, kteří jsou v čele. • Shrnutí pravidel • Přísloví jsou parabolická a ukazují dál, než na sebe sama. • Jsou výrazně praktická, nikoli teoreticky teologická. • Jsou formulována pro správnou zapamatovatelnost, nikoli pro formální přesnost. • Nejsou zamýšlena jako podpora sobeckého chování. Naopak! • Přísloví, která výrazně odrážejí svou kulturu a dobu, potřebují překlad. • Nejsou záruky od Boha, nýbrž vodítka pro dobré chování. • Využívají k sdělení myšlenky specifického jazyka, nadsázky a různých literárních postupů. • Dávají dobré rady pro moudrý přístup, ale nejsou vyčerpávající. • Při nesprávném užití by mohla ospravedlňovat hrubý, materialistický životní styl. Když se však používají správně, poskytují praktické rady pro každodenní život. 17
13. Zjevení: Obrazy soudu a naděje • Zjevení jako cizí země, jiný svět. • Kniha se zabývá budoucími událostmi z kontextu prvního století. • Důležité: Nemůžeme přistupovat bez pokory. Omezit dogmatičnost. Existuje 5 výkladových škol vč. význačných variant. • Důležitá je exegeze. Bez ní končí hermeneutika v bizarních spekulacích. • Povaha knihy Zjevení • Spojení trojího: apokalypsa, proroctví, dopis. Apokalypsa dnes již neexistuje. • Zjevení jako apokalypsa • Apokalypsa obecně • Jádrem je prorocká literatura: Ezechiel, Daniel, Zacharjáš, Izajáš. • Apokalypsa je literární dílo. Na rozdíl od proroctví autor sám „píše, co viděl“ (1,19). • Látka se předkládá ve viděních a snech. Její obsah je skrytý a symbolický. • Apokalyptické obrazy jsou spíše výplodem fantazie než odrazem skutečnosti (šelma se sedmi hlavami, žena oděná sluncem, kobylky s ocasy, …). • Formální stylizace. Čas do úhledných balíčků. Symbolika čísel. • Zvláštnost Zjevení Janova: není pseudonymické. Jan se podepsal. • Zjevení jako proroctví: Spojení apokalyptických a prorockých prvků je důvodem Janova podepsání. • Zjevení jako epištola: Spojení apokalyptických a prorockých prvků bylo odlito formou dopisu. Má příležitostný charakter. Je potřeba rozeznat poptávku církví, kterým bylo Zjevení adresováno. • Nezbytnost exegeze • Hledat původní záměr autora a tudíž Ducha svatého. Zjevení je to, co měl při jeho psaní na mysli Jan, a také to muselo být něco, co jeho čtenáři mohli jako jeho význam pochopit. (205) • Zjistit, co jan chtěl, aby jeho čtenáři uslyšeli a pochopili. Širší význam je však možný. • Vykládat Písmo Písmem je samozřejmé. Ne však způsobem, kdy se z ostatních částí Písma stanou klíče k výkladu všeho zde. • Potíže s obrazy: Bohatství obrazů a představ mnoha druhů. Některé jsou stálé, jiné obecné. Pokud Jan sám uvádí výklad, je třeba se ho pevně držet (svícny, hvězdy, …). Vidění jsou celky a není třeba alegorizovat každý detail. • Historický kontext • Pronásledování: Jan ve vyhnanství (1,9), Antipas zabit (2,13). Nesení svědectví Ježíšova je spojeno s pronásledováním a se smrtí. • Hlavní témata: Církev a stát se nevyhnutelně srazí; zpočátku se bude zdát, že vítězí stát, dojde k protivenstvím. Bůh má ale všechno pod kontrolou a klíče k dějinám drží Kristus (1,17–20). • Nepřítelem, který bude souzen, je Řím. • Literární kontext • Zjevení má blíže k epištolám. Má strukturu: Kap. 1–3 připravují jeviště a postavy, kap. 4–5 připravují scénu, kap. 6–7 začínají otevírat drama, kap. 8–11 odhalují obsah Božího soudu, kap. 12 je teologickým klíčem knihy (Satan se pokouší zničit Krista a je poražen), kap. 13– 14 je pomstou nepřítele v podobě říše vyžadující poslušnost v náboženských otázkách. • Hermeneutické otázky • Řada prorockých předpovědí se naplnila: Řím byl potrestán barbarskými hordami. • Můžeme předpokládat, že soud nad Římem postihne i jiné země, kde jsou vražděni křesťané. 18
• Musíme slyšet, že učednictví jde cestou kříže a že Bůh nám neslíbil vysvobození z utrpení a smrti, nýbrž vítězství v něm. ⇒ Zjevení je útěchou křesťanům trpícím v Číně, Kambodži, v Ugandě nebo kdekoli jinde. • To je Boží slovo, které je třeba v církvi slyšet znovu a znovu – na místo a čas nehledě. Nepochopit toto slovo znamená nepochopit celou tuto knihu. • Hermeneutický problém: Těsné spojení se skutečnými eschatologickými událostmi. Součástí obrazu je definitivní konec. • Doporučení • Obrazy budoucnosti jsou pouze obrazy. Nemusí se doslova naplnit. • Poukaz na jistotu soudu není totéž co důkaz krátkosti času. To, že byl Satan svržen a že jeho čas je „krátký“ není pro naši současnost časovým vodítkem. • Obrazy, kde je těsně spojeno „časné“ a „eschatologické“ neprobíhají nutně v jednom čase. Znamená to, že bychom neměli příliš času věnovat úvahám nad souvislostmi současných událostí s obrazy ve Zjevení. • Ačkoli existují obrazy s druhým rozměrem, který se teprve naplní, nemáme žádný klíč k jejich identifikaci. Zvláště obtížná je postava antikrista, která je v 2 Te 2,3–4 nejasná, ve Zjevení 13–14 je to římský císař a v 1. listu Janově je vyložena v souvislosti s příchodem gnostiků. Je antikrist eschatologickou postavou? Ne nezbytně. • Zcela eschatologické obrazy je nutné stejně chápat dnes. Obrazy v 11,15–19 a 19,1–22,21 jsou eschatologické a naplní se.
Dodatek: Hodnocení a používání komentářů • Hodnocení komentářů • Jednosvazkové komentáře provádí práci, kterou by si měl čtenář této knihy udělat sám. • Požadavky: • Pomoc ohledně zdrojů a informací o historickém kontextu. • Odpovědi na rozmanité obsahové otázky. • Důkladný rozbor obtížných textů, pokud jde o možnosti významu, včetně podpůrných argumentů. • Hodnocení: Měřítkem není shoda ani chytlavost homiletického komentáře. • Je to komentář exegetický, nebo homiletický? • Vychází z původního jazyka? I bez osobní znalosti biblických jazyků lze takové komentáře používat s minimální ztrátou. • Hovoří autor o všech možných významech textu? Zdůvodňuje svou volbu? • Zabývá se autor problémy textové kritiky? • Hovoří autor u důležitých míst o historickém pozadí myšlenky textu? • Uvádí autor bibliografické údaje pro pokračování ve studiu? • Obsahuje úvodní část komentáře dostatečné informace o historickém kontextu? • Jak dobře autor všechny své informace spojuje v chápání textu v jeho kontextu? • Doporučení: Nezačínat studium Bible s komentářem!
19
