Ester
(druhá část)
Est 4,1-17 Mordokaj se dozvěděl o všem, co se stalo. Roztrhl svůj šat, oblékl žíněné roucho a posypal si hlavu popelem. Vyšel doprostřed města a převelice hořekoval. Tak došel až před královskou bránu; do královské brány totiž nebylo dovoleno vejít v žíněném rouchu. A všude, v každé krajině, kamkoli se dostal králův výrok, totiž jeho zákon, konali židé veliké smuteční obřady s postem, pláčem a naříkáním; mnohým se staly lůžkem žíněné roucho a popel. Tu přišly Esteřiny dívky a její kleštěnci a oznámili jí to. Královnu sevřela nesmírná úzkost. Poslala šaty, aby Mordokaje oblékli a sňali z něho žíněné roucho, ale on je nepřijal. Ester tedy zavolala Hatáka z královských dvořanů, který byl ustanoven osobně pro ni, a přikázala mu, aby od Mordokaje vyzvěděl, co se děje a proč si tak počíná. Haták vyšel k Mordokajovi na městské prostranství před královskou branou. Mordokaj mu oznámil všechno, co ho potkalo, i obnos stříbra, které Haman slíbil odvážit do královských pokladů za židy, aby byli zahubeni. Dal mu také opis vydaného zákona o jejich vyhlazení, který byl vydán v Šúšanu, aby jej ukázal Esteře a oznámil jí to, též aby jí vyřídil příkaz, ať vejde ke králi prosit ho o milost a přimluvit se u něho za svůj lid. Haták přišel a oznámil Esteře Mordokajův vzkaz. Ester však řekla Hatákovi a přikázala mu vyřídit Mordokajovi: "Všichni královi služebníci i lid králových krajin vědí, že pro každého muže i ženu, kteří by bez pozvání vešli do vnitřního nádvoří ke králi, platí jediný zákon - usmrtit! Jen ten, k němuž král vztáhne zlaté žezlo, zůstane naživu. Já jsem už třicet dní nebyla zavolána, abych vešla ke králi." Esteřin vzkaz oznámili Mordokajovi. Mordokaj však vzkázal Esteře: "Nedomnívej se, že v domě králově vyvázneš životem, jediná ze všech židů. Budeš-li v tuto chvíli skutečně mlčet, úleva a osvobození přijde židům odjinud, ale ty a dům tvého otce zahynete. Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli, jako je tato." Ester dala odpovědět Mordokajovi: "Jdi, shromažď všechny židy, kteří jsou v Šúšanu, a postěte se za mne. Nejezte a nepijte po tři dny, v noci ani ve dne. Také já a mé dívky se budeme takto postit. Potom půjdu ke králi, třebaže to není podle zákona. Mám-li zahynout, zahynu." Mordokaj odešel a učinil všechno, co mu Ester přikázala. Poklidně si Židé žili v perské říši. Zdálo se, že konečně po mnoha letech jejich útrapy skončily, že se konečně jejich budoucnost rozjasnila, že se už nemusí bát nepřátelství, útlaku a nesvobody. A nebylo to jenom zdání, víme, že Perská říše měla vůči porobeným národům zcela jinou politiku, nežli měli Asyřané a Babylóňané. Ti chtěli porobené národy donutit k poslušnosti a loajalitě represemi, Peršané naopak vstřícností. Byl to právě perský král Kýros, kdo Židům umožnil návrat z Mezopotámie, kam byli odvlečeni po porážce Judska, zpět do vlasti. Umožnil jim znovu vybudovat zničený chrám, vrátil jim dokonce Babylóňany uloupené zlaté a stříbrné nádoby z chrámu, dovolil jim i znovu vystavět válkou poničený Jeruzalém a obehnat ho hradbami. I v samotné Perské říši mohli Židé, jak vidíme na Mordokajovi a Ester, zastávat významná postavení. Jak říkám, budoucnost se jevila světlá a jasná. Zničehonic se ale situace dramaticky změnila. Uražená pýcha jednoho jediného člověka rozpoutala novou vlnu nenávisti. Haman, králova pravá ruka, nepřenesl přes srdce, že se mu Mordokaj neklaní spolu s ostatními, že k němu nevzhlíží jako ke svému pánu. Mordokajovo vysvětlení, že je Žid, v jeho očích neobstálo. Právě naopak.
Jak Haman králi objasní, lid, který ve svém panovníkovi nevidí božstvo, je nebezpečný, a je proto třeba se ho zbavit. Král věc blíže nezkoumá, zcela Hamanovi důvěřuje. Dává mu volnou ruku k ochraně svého majestátu. Nenávist tak dostává zelenou. Po celé říši jsou rozeslány dekrety, v nichž se obyvatelům nařizuje, „aby vyhladili, povraždili a zahubili všechny židy od mládence po starce, děti i ženy, v jednom dni, třináctého dne dvanáctého měsíce. A kořist po nich aby si vzali jako lup.“ (3,13) Ten dodatek byl pro mnohé zcela nepochybně velice zajímavý. Jak slyšíme, nic nového pod sluncem. Uražená ješitnost a pýcha, touha po moci a po kořisti, závist a nenávist odjakživa světem vládnou. A vypadá to, že nelze uniknout. Židům v Perské říši se to tak rozhodně jeví. Zničující dekrety jsou rozeslány a není nikdo, kdo by se proti nim postavil. Chytře to Haman navlékl, ví, jak zacházet s lidskou psychikou, na co se lidé chytí. Boží lid je mu vydán napospas. Napospas? Kde je Hospodin? Proč se svého lidu nezastane? Proč Hamana nesrazí k zemi, nepotrestá za jeho pýchu? Tak si představujeme Boží moc a pomoc. Jenže o ničem takovém v knize Est nečteme, Bůh jako by mlčel, jako by tu nebyl. Ostatně v knize Est se slovo Bůh vůbec nevyskytuje, to je její zvláštnost. Všechno jako by měl v ruce člověk. Neslyšíme o zázračných zásazích shůry, nejsou tu žádní andělé, nezní tu žádné přímé Boží slovo – to je ovšem situace, kterou důvěrně známe. „Bůh není“, řeknou nám proto lidé, „je zbytečné na něj spoléhat“, rýpnou si s chutí. „Protože jestli je, tak proč nejedná? Proč dovolí, aby se zlo tak velice roztahovalo? Dokonce likvidovalo jeho vlastní lid?“ To je nepříjemná otázka; otázka, která často trápí i nás samotné: „Proč Bůh, který je láska, nechává zlu volnou ruku, dovolí mu se rozrůstat?“ Ale proč ho necháváme rozrůstat my? Zlo kolem nás není Boží záležitost, je to záležitost nás lidí. Je to naše zloba, naše závist, naše touha po moci, co druhým ubližuje. Co s tím uděláme? To je otázka dnešního oddílu. Bůh je připraven jednat, zlu se postavit, potřebuje ale naši ochotu jít s ním, dát se mu k dispozici. Dáme se? Nebo se necháme jen vláčet pocitem, že stejně nic nezmůžeme, že je zbytečné se snažit, protože situace je beznadějná? A ona tak opravdu často vypadá. Rozhodně situace, v níž se ocitli Židé v Persii po vyhlášení Hamanových dekretů, beznadějně vypadá. „Co tady člověk zmůže?“, řekneme si v podobné situaci. „Nic“, odpovíme si a složíme ruce v klín, v doufání, že Bůh něco udělá. Je přece jeho vůlí, aby bylo zlo zničeno a svět byl spasen?! Tenhle postoj vypadá velice zbožně, jsme přece v Božích rukou, ne?! Ano, jsme, ale to neznamená, že můžeme a máme být pasivní. Boží vůli je nejen třeba znát, je třeba ji i činit, podle ní žít. Naše víra nesmí být výmluvou, omluvou naší lenosti, strachu, neochoty nést na trh svou kůži. I Mordokaj spoléhal na Boží pomoc, to, že je oděn v žíněném rouchu, je znamením jeho modliteb, pokorného sklonění se před Hospodinem. Nemluví o Bohu, ale je vidět, že na něj spoléhá, že si je vědom toho, že jen on je jejich nadějí, jejich záchranou. Jeho důvěra mu ovšem nezastírá rozum, naopak mu ho bystří a vede ho k aktivitě. Mordokaj si totiž uvědomil, že Bůh jim tu záchranu už dávno připravil! Jen je nutno po ní sáhnout, se jí chopit. Není snad Ester, Židovka, královnou? Z tolika krásných dívek si mohl král vybrat, a vybral si zrovna ji! Není to snad znamení Boží milosti? Nenabízí
jim snad Bůh v Ester pomocnou ruku, neukazuje, kudy jít? „Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli, jako je tato“, vzkazuje jí proto Mordokaj. Má přece přístup ke králi, může změnit jeho rozhodnutí! A Ester uznává, že má Mordokaj pravdu. Úkolu se přesto děsí, ví, že vyžaduje, aby dala v sázku vlastní život. „Král si mě už měsíc nezavolal“, vzkazuje Mordokajovi. A jít k němu bez vyzvání, si nikdo nedovolí. „Všichni služebníci i lid vědí, že pro každého, kdo by bez pozvání vešel do vnitřního nádvoří ke králi, platí jediný zákon – usmrtit! Jen ten, k němuž král vztáhne zlaté žezlo, zůstane naživu.“ Ano, Ester má strach ke králi jít, a přece se toho nakonec odváží. U vědomí, že Bůh nás staví na určité místo s nějakým záměrem. Jsme částí jeho plánů a Bůh čeká, že to pochopíme a do nich se zapojíme. Tím, že nás někam staví, nám naznačuje, kde máme přiložit ruku k dílu, kde s námi počítá, kde je okruh naší působnosti. Samozřejmě nemáme všichni tak důležité postavení, jako měla Ester. Všichni ale někde stojíme – ať je to v rodině, v práci, v obci nebo ve sboru - a je důležité, abychom tam, kam nás Bůh postavil, žili věrně podle jeho vůle. Naše jednání, naše postoje mají vliv na životy lidí kolem nás. To je právě to, co Mordokaj Ester připomíná: že na ní, na jejích postojích závisí životy ostatních. Co udělá nebo neudělá, dopadne na ně. Má velkou odpovědnost, stejně jako my, za lidi s nimiž je spojena. Přiznat se k této odpovědnosti ale znamenalo vystavit vlastní život nebezpečí. Ester nemohla vědět, jak král zareaguje, až se dozví, že i ona patří k tomu „odbojnému lidu“, jak Haman Židy nazval. Přesto se ke svému lidu přiznala, postavila se do jedné řady s těmi pohrdanými a nenáviděnými, připravena za ně bojovat, ba jít pro jejich záchranu i na smrt. Maně tu člověk musí myslet na Krista, který jedná stejně. Ester mohla myslet jen na sebe, hledět si zachránit kůži. Když bude mlčet, kdo se odváží sáhnout na královnu? Žít jen sobě ale znamená smrt, vzkazuje jí Mordokaj a Ester to uznává, přijímá, že jejím posláním je tu být pro druhé. Ale zároveň si uvědomuje, že i oni jsou tu pro ni. Ester nechce být hrdinka, která sama zachrání milióny. Ví, že má-li něco dokázat, potřebuje oporu a pomoc ostatních. Prosí proto ostatní Židy o půst, tj. o přímluvné modlitby, v nich vidí svou oporu a pomoc. I to je Esteřin odkaz nám dnes, výzva: stůjte při sobě, navzájem se držte a podporujte, modlete se za sebe navzájem. Jen tak lze něčeho dosáhnout. Jednotlivec sám mnoho nezmůže, i když má velké možnosti a příležitosti jako měla Ester. Modlitby a přímluvy ostatních jí ale dávají sílu unést tíhu situace. I Pán Ježíš prosil své učedníky o modlitební přímluvu, když v Getsemane zápasil o sílu jít cestou oběti. A sám se za učedníky také přimlouval. Jde nám v tom příkladem. Modleme se tedy za sebe navzájem, zejména ve chvílích nesnadných a těžkých. Modleme se a přimlouvejme i za ostatní, o kterých víme, že prožívají těžkosti, procházejí nesnadným obdobím života. Závěr Esteřina příběhu je nadějný: Ester skutečně na krále zapůsobila, svou moudrostí, rozvahou a krásou zvrátila královo rozhodnutí. Nebyla to ovšem jen její výmluvnost, co změnilo osudy Židů v Persii. Přispěla k tomu i skutečnost, že zrovna noc předtím si král nechal předčítat dávné kronikářské zápisy a dozvěděl se z nich, že mu Mordokaj zachránil život. A také k tomu přispělo to, že se Haman na hostině, na kterou ho Ester s králem pozvala, choval tak nešikovně, že si krále velice rozzlobil.
Bylo to jedno s druhým, pár náhod, které se spojily. Náhod? Věřící člověk v takových „náhodách“ vidí Boží v skrytosti jednající ruku. Ruku, která „ruší radu národů“, zlé události dovede obrátit v dobré. Jen musí mít člověk otevřené oči, pak uvidí to, co viděla Ester i Mordokaj: že Bůh neopouští, a že i když to vypadá, že nechává události běžet samovolně, že stojí bez zájmu mimo, není tomu tak. I uprostřed zmatků a zdánlivě nesmyslných událostí prosazuje a uskutečňuje svůj plán záchrany. Jeho konec je zatím v nedohlednu, ale jednou určitě spatří všichni to, co my víme ve víře už dnes: že Hospodin není ledajakým Bohem, ale Bohem, kterému leží na srdci naše dobro a spása; vždy a všude. A Haman? Ten skončil tak, jak zlo skončit musí, vyjádřeno slovy apoštola Pavla: „Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný.“ (Gal 6,7n)
Modlitba Pane Bože, kolik asi zla vyrostlo z našich slov a z našeho jednání? Chceme, abys zlo zastavil, abys s ním něco udělal. Ale to ty přece děláš! Tím, že nás vyzýváš, abychom dávali pozor na svá slova, abychom se nenechávali ovládat a unášet hněvem, uražeností, pýchou. Vyzýváš nás k pokoře, odpuštění, tichosti. Odpusť, že jsme místo pokoje šířili nepokoj, vědomě i nevědomě. Duchu svatý, dávej nám, prosíme svou sílu a svou moudrost. Jen s tvou pomocí dokážeme překonávat své sobectví, svou soběstřednost. Jen když budeme mít v srdci tvůj pokoj, budeme ho moci dávat dál. Stůj při nás a veď nás. Dávej nám citlivou vnímavost vůči druhým, dávej nám sílu stát při sobě. Přiznáváme, Pane, že zapomínáme, jak pevně jsme spolu navzájem spojeni. Jak moc záleží na tom, co děláme jako jednotlivci, ale i jak se jevíme jako celek. Vždyť lidé si dělají obrázek o tobě podle toho, jak se my, k tobě se hlásící, k sobě navzájem chováme, zda se umíme podržet v těžkostech, zda se umíme smířit, zda se umíme přijímat v lásce i ve své různosti. Přiznáváme, Pane, že s tím máme problém, že občas dovolíme, aby nás naše různost v povaze, postojích a názorech, rozdělovala a stavěla proti sobě. Odpusť nám, prosíme. Pane Ježíši, uč nás hledět v první řadě na tebe a teprve skrze tebe na lidi vedle nás. Vkládáme se do tvých rukou a prosíme: učiň si i z nás své svědky. Pane Bože, chceme k této své modlitbě přidat ještě tu, kterou nás naučil tvůj Syn, voláme: Otče náš ...
Čtení: J 17, 1-19 Po těch slovech Ježíš pozvedl oči k nebi a řekl: "Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, stejně, jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný. A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíš Krista.
Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil. A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve, než byl svět. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe; neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. V pravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal. Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji; a všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven. Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi i dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo. Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého.Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni.
