Jachtař, který objevil loď pro vozíčkáře

Koupí tohoto časopisu podpoříte

www.muzes.cz

Č a sopis pro t y, kteří se ne v zdáva jí

●

7 – 8/ 201 4

●

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 3 0 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č

Jachtař, který objevil loď pro vozíčkáře strana 20

Téma: Partnerské vztahy lidí s postižením ■ Vztahy lidí s postižením nejsou tak odlišné. ■ Přehnané samaritánství nepomáhá. ■ Děti musí trénovat skutečný život.

Jan pičman:

Nebýt sám je lepší Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

Je vůbec nějaký rozdíl mezi partnerskými vztahy zdravých lidí a těch s postižením? Na takovou otázku se špatně odpovídá. Do vztahu vstupuje člověk s nějakými dispozicemi a s nějakým očekáváním. Každý vztah je svým způsobem křehký a svým způsobem rizikový. Máte-li ale schopnost čelit nejrůznějším problémům, pak je jedno, zda jste úplně zdravý nebo máte nějaké, třeba i velmi vážné, postižení. Znám vztahy, kde má jeden z partnerů výrazné postižení, žije se zdravým partnerem nebo partnerkou a funguje to skvěle. Všechno záleží jen na tom, co ve vztahu hledáte, a také na tom, co jste připraven do něj vložit. Včetně případných ústupků, nepohodlí nebo třeba nepochopení okolí. Může být motivací k navázání vztahu i tzv. pečovatelský syndrom, tedy potřeba o někoho se starat, ukázat mu svou nenahraditelnost? Určitě se s podobnou motivací setkáváme, ale velký pozor! Často to vidíme u rodin, kde jeden utrpí vážný úraz s trvalými následky nebo se objeví závažné a vleklé onemocnění. Pak toto, někdy opravdu přehnané samari-

8

tánství, ve skutečnosti vztahu neprospívá. Dokonce je to i častý důvod k rozchodu. Vztah nejlépe funguje, když mu oba něco dávají a něco si berou, když jsou v přispívání rovnocenní. A lidé s postižením nejčastěji právě chtějí, aby jejich handicap nebyl minusem, aby byl respektován jako normalita, třeba obtížná, ale normalita. Když přijde ta těžká chvíle – nemoc, úraz – obnaží se kvality vztahu? Dobré, nebo i špatné? V tom bych asi nebyl kategorický. Člověk je originál a jeho vztahy jsou také neopakovatelné. Také je významný vliv bezprostředního okolí. Pevné, spolehlivé vztahy překonají, jak víme, i velké katastrofy. Vztah nějak narušený, nejistý, tápající, se může – a znám takové případy – novou situací obrovsky zlepšit. Je to paradox, ale velký problém může přeskládat hodnoty, spustit novou vlnu energie, sympatií a odpovědnosti. A pak máte také zbabělce, kteří utečou. Bohužel velmi často při narození postiženého dítěte. Možná si od začátku nebyli oba partneři spolehlivou oporou nebo přecenili své síly. Protože každý vztah, to je také nekonečná práce...

�

můžeš / číslo 7–8 - 2014

časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí

Znám vztahy, kde má jeden z partnerů výrazné postižení a žije se zdravým partnerem nebo partnerkou a funguje to skvěle.


9

Téma: Partnerské vztahy lidí s postižením

info Kdo je PhDr. Jan Pičman Psycholog Jedličkova ústavu a škol. Dlouholetý ředitel tohoto zařízení. Věnoval se i klinické práci s dětmi postiženými nádorovým onemocněním. Je členem rady Konta Bariéry.

o významu bezprostředního oko� Mluvíte lí. Myslíte především rodinu, příbuzné? Jistě, širší rodinu by zmínil na prvním místě. Ale dobře víme, že člověk potřebuje kolem sebe společenství s podobnými pohledy na život, svět, způsob své existence. To nemusí být jen příbuzní. Příkladem jsou náboženské komunity. Jednak víra sama o sobě zbavuje strachu, jednak společenství kolem kostela nebo modlitebny mimo jiné zaručuje jistou automatickou solidaritu. A vztah, který se může opřít o vědomí nezištné pomoci, rady nebo jen schopnosti trpělivě naslouchat, jako by měl půlku problémů za sebou.

Když toto všechno víme, lze spolehlivě odhadnout, zda a kdy má postižený člověk skutečnou naději na spolehlivý dlouhodobý vztah? Nelze. To asi nikdo neumí a umět nebude. Znám případy dlouholetého a krásného soužití dvou postižených, na které bychom na začátku nevsadili. A žijí moc dobře. Třeba museli rezignovat na reprodukční funkci rodiny, třeba mají obtíže s bydlením, sociální pomocí, třeba je i jejich vlastní rodiny nechtějí pochopit a museli si najít novou skupinu přátel, třeba vzdorují posměchu okolí. Přesto mají krásný obdivuhodný vztah. A pak vidíte člověka, lhostejno, s jak velkým postižením, který se pořád kouká jen na sebe, zkoumá, zda by vztah pro něj byl, zkrátka obává se… Není prostě jen nepřipravený – třeba dosavadní výchovou? To je možné, za své praxe jsem zažil desítky rodičů našich žáků i studentů, kteří nepochopili, že neustálé ochraňování, přehnaná péče, i třeba neobjektivní omlouvání svých

dětí vede jen k tomu, že mladý člověk není připraven na život s postižením. A tedy i na těžkosti partnerského života. Dnes naše společnost víc ví nebo může vědět, než tomu bylo za socialismu. Mnozí osvícení odborníci i naprostá většina lidí z pomáhajících profesí usilují právě o co nejsilnější začlenění lidí s postižením do běžného života. A daří se to. Ovšem když rodina neakceptuje, že musí pracovat hlavně na budoucnosti dítěte, na jeho budoucích kvalitách a schopnostech, pak jsme skoro bezmocní. Rodiče ale zcela přirozeně jednou nebudou, a hledání

Vůbec je nepoměřujme tím současným reklamním a mediálním balastem, těmi nesmyslnými vzory úspěšných, sportujících, krásných, bezstarostných, kteří stejně ve skutečnosti ani neexistují. 10

případného partnera až potom může být zase těžší. Říká vám vaše dlouholetá zkušenost, že je pro postižené lepší mít nějaký, třeba i komplikovaný vztah, nebo rezignovat a věnovat svou energii něčemu jinému? Určitě je lepší nebýt sám. Touha po vztahu je naprosto přirozená a její vymazání ve skutečnosti není pravdivé. Spíš jde o iluzi nebo sebeklam. I když nemusí jít vždy o erotický vztah. O co bychom se měli snažit, když v našem okolí nebo v rodině žije v partnerském vztahu člověk s postižením? Chovat se naprosto přirozeně. Pomáhat, ale s mírou. Čím dříve se oba naučí žít samostatně, čím větší odpovědnost na sebe převezmou, bude to lepší. A stejně důležité je nevnášet do takového vztahu stres, přepjaté obavy, neadekvátní očekávání, neustálé pochyby o jejich rozhodnutí. Podporujme především jejich odvahu. A už vůbec je nepoměřujme tím současným reklamním a mediálním balastem, těmi nesmyslnými vzory úspěšných, sportujících, krásných, bezstarostných, kteří stejně ve skutečnosti ani neexistují. 


SLOUPEK Lii Vašíčkové


■ Žena s postižením se nemusí z vděčnosti podřizovat. ■ Handicapovaní někdy hůř odhadnou problematické partnery. ■ Markéta Peluňková potkala štěstí až ve druhém manželství.

Život ve dvou Poslední dubnový den je den čarodějnic. Pálí se ohně, griluje se a my dámy dostáváme nová košťata. Nevím jak vy, čtenářky, ale ruku na srdce: já jsem někdy pěkná čarodějnice. Letošního čarodějnického setkání v ParaCENTRU Fenix se nemohl jeden z klientů zúčastnit. Důvodem bylo výročí zlaté svatby. 50 let ode dne, kdy si s manželkou slíbili lásku, úctu a věrnost v dobrém i zlém. V dnešní době, kdy se ve větších městech až 50 procent manželství rozpadá a rozvádí, kdy je velké množství svobodných maminek a kdy hodně partnerů neuzavře sňatek, ať již jsou důvody finanční nebo si podvědomě nechávají otevřená zadní vrátka – kdyby to nevyšlo –, je to nádherné. Kolik složitých situací museli společně řešit, na kolik z nich měli rozdílný názor, kolikrát měli tichou domácnost, a přesto všechny situace nějak zvládli, dokázali vyřešit (včetně onemocnění a mobility na vozíku) a oslavili padesát let společného života. Jsme trhem vedeni k tomu, abychom si pořídili lepší mobil, i když starý ještě funguje, koupili nové auto, i když staré jezdí dobře, protože tak výhodné ceny už nebudou, všude jsou reklamy na půjčky a každá je ta nejlepší. Ale vztahy nelze koupit, nejsou na půjčku. Máme takové vztahy, jací jsme, kolik jsme ochotni do nich investovat. Kolik času jsme ochotni naslouchat, když má partner problém, co jsme schopni udělat, abychom mu jej pomohli vyřešit. Určitě se každý z nás tzv. spálil a dal důvěru člověku, který si ji nezasloužil, ale i to k životu patří a z podobných, někdy i hodně bolestivých situací, se učíme. Soužití dvou lidí, manželů či partnerů, zásadním způsobem ovlivňuje oba. Oba jej mohou rozvíjet, přispívat k jeho dobrému průběhu, a tím získávat velké vnitřní bohatství. Ale také se mohou podílet na jeho destrukci. Fakt, že jeden z nich nebo oba žijí s disabilitou, na situaci nic nemění. Vždy to je o toleranci, vzájemné domluvě, kompromisu a radosti ze společného sdílení. Je to o našem lidském charakteru a cítění. Disabilita jenom může limitovat určité možnosti, které jsou, ale ne život sám o sobě. Můj muž říká, že slunce svítí pro každého bez ohledu na to, zda člověk chodí nebo se pohybuje na vozíku. Jen je třeba si všimnout, že právě teď a v tuto chvíli svítí. Nalézt člověka, se kterým si rozumíme a společně cítíme, že chceme sdílet další život, je vždycky velký dar. A dary je třeba přijímat s pokorou, s radostí být v srdci vděčni, že se nám jich dostalo, a rozvíjet je dále.  Autorka je lékařka, členka rady Konta Bariéry.


Markéta našla manželské štěstí až na druhý pokus. S Honzou je prý partnerství úplně jiný zážitek než s prvním mužem.

Nejsem žádná chudinka Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH

M

arkéta Peluňková má dnes velkou rodinu, šťastný vztah a ve svých čtyřiceti letech je plná optimismu. Přitom si prožila okamžiky, které by u jiných stačily na celoživotní zatrpklost. Narodila se bez rukou a s deformovanýma nohama. Biologičtí rodiče ji odložili, do deseti let vyrůstala jen po ústavech. Přesto, nebo možná právě proto, dobře navazovala s lidmi v okolí hezké vztahy. Nejprve přátelské, po adopci i rodinné a nakonec také partnerské a rodičovské. Ani v nich to však nebylo vždy jednoduché. Vrozená komunikativnost Markétě vždy pomáhala. Přesto se vážnému partnerské-

mu vztahu na počátku své dospělosti spíše vyhýbala. Její zkušenosti se omezovaly na nevinné školní lásky. „V pubertě jsem řešila své postižení nejvíc. Nepřipadala jsem si hezká, nevěřila jsem, že bych se mohla někomu líbit.“ Obklopovala se přáteli, pro které tehdy žila. Nejdůležitější hodnotou pro ni byla svoboda. Osamostatnila se, našla si práci i vlastní byt. „Bydlela u mě kamarádka, kterou jsem dokonce finančně podporovala. Já totiž už pracovala,“ vzpomíná Markéta na dobu před dvaceti lety.

Pocit samoty Po čase se ale začala přece jen cítit osamocená a chtěla si někoho najít. „Bylo to spíš racionální rozhodnutí. Chtěla jsem

� 11

Téma: Partnerské vztahy lidí s postižením Vrozená komunikativnost Markétě vždy pomáhala. Přesto se vážnému partnerskému vztahu na počátku své dospělosti spíše vyhýbala. Její zkušenosti se omezovaly na nevinné školní lásky. Velká rodina – Ondra je v pěstounské péči, Patrika má Markéta s Honzou a Elišku z prvního manželství, Verču si chtějí vzít do péče. A to ještě chybějí tři Honzovi potomci z prvního manželství.

opustit jakousi ulitu, do které � sejsemzměnit, si zalezla. Ve svých třiadvaceti letech

jsem ještě neměla žádnou intimní zkušenost a byla jsem na to hrdá,“ říká otevřeně Markéta. Shodou okolností vystoupila v té době jako host televizního pořadu Tabu, který přinášel osobní výpovědi něčím odlišných lidí. Markéta nevyužila možnost anonymní zpovědi a ukázala svou hezkou tvář na obrazovku. Tehdy ji poprvé uviděl její budoucí první manžel. Napsal do televize a požádal o zprostředkování kontaktu. Markéta na jeho výzvu zareagovala a odpověděla mu. „Já dlouho čekala na nějaký fatální vztah, na velkou lásku, ze které se mi podlomí kolena. To ale nepřicházelo. A tak jsem si řekla, že se do vztahu s tímhle chlapíkem pustím, i když ani v tomhle případě jsem nějakou závratnou lásku necítila,“ věcně hodnotí Markéta počátek svého prvního vztahu. Ten měl ale vcelku rychlý průběh, a to se vším všudy.

První manžel byl omyl „Rychle se ke mně nastěhoval, brzy jsme měli dítě. Až tehdy se ve mně probudilo opravdové ženství. Narodila se mi krásná zdravá Eliška – a to je jediná dobrá věc, kterou mohu o svém prvním manželství dnes říct.“ Jestli by někdo čekal, že si žena s postižením pořídí manžela hlavně kvůli pomoci, v tomto případě by se určitě mýlil. Rodina stála na Markétě. Přes svůj

12

Péči o rodinu Markéta zvládá i přes svůj nemalý handicap.

handicap se dokázala samostatně starat o dítě a domácnost. Pahýly svých horních končetin s jediným prstem se naučila během života používat bravurně. Zato manžel zdravé ruce k dílu moc nepřikládal a čím dál víc bylo patrné, že chce svoji ženu spíš využívat. „Prokoukla jsem ho trochu pozdě. Byl to neuvěřitelný sobec a mamánek, který si skrze mě chtěl řešit finanční problémy. Očekával, že mu jakožto postižená chudinka budu vděčná za to, že se mnou vůbec někdo je. To se ale přepočítal. Po čase jsem ho prostě vyhodila a zůstala sama s dcerou,“ říká Markéta a tón jejího hlasu přitom zní rázně. Rozchod tedy nepřikládá svému postižení, i když jeho určitý vliv připouští. „Byla jsem naivní a nezkušená. Je možné, že kdybych nebyla odložená a celé dětství vyrůstala v běžných sociálních vztazích, tak bych takhle nenaletěla.“ Zkušenost s nevyvedenými vztahy udělali i další Markétini vrstevníci s postižením, s nimiž se objevila v časosběrném dokumentárním filmu Nevítaní. I v jejich případě se negativně projevila kombinace tělesného postižení a absence rodiny. Také oni ve vztazích naráželi a nerozpoznávali zvláštní existence, které využily jejich nezkušenosti. Člověk, který není společností brán rovnocenně, je vděčný za každý zájem svého okolí. A zneužívání své osoby pak nevidí nebo toleruje. Markéta našla dost síly a sebevědomí situaci řešit.



SLOUPEK Daniely Filipiové

Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis.

Čtěte Můžeš na www.muzes.cz.

❛ Aktuální informace pro osoby s postižením. ❛ Inzerce zaměstnání,

seznámení a prodej či nákup pomůcek pro lidi s handicapem. ❛ Archiv článků. ❛ Fotografická soutěž v rubrice Vaše fotografie. ❛ Videa a fotografie ze zajímavých akcí. ❛ www.muzes.cz mohou číst i nevidomí a slabozrací!

Člověk, který není společností brán rovnocenně, je vděčný za každý zájem svého okolí. A zneužívání své osoby pak nevidí nebo toleruje. Markéta našla dost síly a sebevědomí situaci řešit. Štěstí na druhý pokus Díky zmíněnému filmu se vlastně seznámila i se svým nynějším mužem. „Chodil přednášet o náboženství do liberecké Jedličkárny, kam chodili mí přátelé z Nevítaných. Přes ně jsme se seznámili. On si totiž některé z nich vzal k sobě do rodiny. Tehdy byl však ještě ženatý se svojí první ženou, a i když mezi


námi přeskočila jiskra, nikdy by mě nenapadalo rozbíjet mu vztah. Jejich manželství se rozpadlo z úplně jiných důvodů,“ popisuje Markéta. Když se tedy nakonec dali dohromady, byla to tentokrát podle Markéty ta pravá láska. „V tomhle případě jsem si připadala jako v červené knihovně. S prvním manželstvím se to vůbec nedá srovnat. S mým nynějším mužem mě opravdu bodlo u srdce a kolena se obrazně podlomila.“ Mimochodem ty nohy se s věkem podlomily i doopravdy a Markéta dnes už jezdí hlavně na vozíku. Ale to je spíš šibeniční humor, který jí není vůbec cizí. Dnes bydlí Markéta s rodinou mezi Ostravou a Opavou, kam se před devíti lety přestěhovala z Prahy. S druhým mužem má sedmiletého Patrika a kromě toho vyvdala ještě pět dalších potomků. Někteří už jsou dospělí a bydlí jinde. Doma mají veselo. A i když napočítáte hodně dětí a padla zmínka o náboženství, nejsou typickou křesťanskou rodinou. „Jsme věřící, ale do kostela nechodíme. Já byla vždycky pankáč s černou koženou bundou a make-upem. Ty pánbíčkářské zakřiknuté holky v dlouhých sukních mě vždycky spíš provokovaly.“ Podle Markéty určitě nehrozí, že by si ji nynější muž vzal z nějakého falešného soucitu. Odhodlaně k tomu říká: „Nikdy, ani teď, ani před tím, jsem necítila nějakou podřízenost. Nebudu se před nikým ponižovat a podceňovat. Nejsem žádná chudinka. Jsem přece normální, jen mi chybí kus těla.“ 

Je to o lidech Partnerské vztahy… Tentokrát si Můžeš zvolilo opravdu složité téma. Tímto problémem se zabývají manželské poradny a psychologové na celém světě. A práce měli, mají a budou mít stále dost. Přiznám se, že nevím, proč rozlišovat vztahy mezi zdravými a handicapovanými nebo mezi zdravým a handicapovaným partnerem. Každý dobrý vztah se zakládá na úctě jednoho k druhému, na vzájemném respektu, na důvěře a mnoha dalších činitelích. Brát handicap jako určitou komplikaci ve vztahu mi nepřipadá úplně logické. Proč by vztahy handicapovaných měly být jiné? V čem? V tom, že jeden nebo oba jezdí nebo pajdají nebo nevidí nebo neslyší? Možná by bylo zajímavé udělat průzkum, kolik zdravých manželství se rozvedlo a kolik jich bylo ve smíšeném manželství nebo přímo v manželství, kde oba partneři mají nějaký handicap. Možná bychom byli překvapeni, nevím. Mou oblíbenou větou, která hodnotí mezilidské vztahy obecně, je, že vše je o lidech. A tato věta podle mě platí i pro partnerské vztahy. Mé první manželství se rozpadlo z více důvodů, ale jedním z nich bylo i to, že jsem měla před operací, u které se tušilo, že nějaký ten handicap přijde. Nyní jsem se svým druhým mužem již dvacet čtyři let, podotýkám, že se zdravým, a někdy si říkáme, že to snad ani není možné, že špatně počítáme, že to nemůže být tak dlouho. Ale pak se podíváme na naši již dospělou dceru a uvědomíme si, že kalendář nelže. Nevím, čím to je, že jsme spolu stále šťastni, že spolu vycházíme, že se dokážeme v těžkých chvílích podržet. Možná je to díky tomu, co jsem již uvedla. Jeden druhého si vážíme a respektujeme se. Také je důležité nebrat se příliš vážně, umět se zasmát sám sobě a přiznat, že teď jsem zrovna nebodoval. Neříkám, že někdy nedojde k bouřce, to by ani nebylo normální, kdyby tomu bylo jinak. Zjistila jsem, že partnerské hádky jsou většinou o maličkostech, ba dokonce o hloupostech. O vážných a důležitých věcech se lidé nehádají. Ty se snaží řešit. Důležité je rychle zapomenout ty malichernosti, které spor způsobily, a již se jimi nezabývat, nebo ještě lépe – zasmát se jim.  Autorka je senátorka.

13

Téma: Partnerské vztahy lidí s postižením ■ Když je postižení pro nejbližší neviditelné. ■ Babičky a dědečkové se povedli. Také ničeho nelitují. ■ Vozík jako pomůcka při výuce geometrie.

Pohádkový? Ne, obyčejný příběh Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

P

otkali se na akci Sportem proti handicapu. Bohuslav už nějakou dobu po úrazu na vozíku, Gabriela prostě angažovaná mladá žena. Potkali se a už osm let jsou spolu. On učí na základní škole, ona pracuje jako koordinátorka zahraniční pomoci v jedné neziskové organizaci. Na otázku, jak dlouho trvalo, než se smířila s jeho vozíkem, odpovídá: „Ani chvilku, ani jsem to nevnímala a dodnes nevnímám. Strach z našeho vztahu jsem neměla. Vlastně jsem se trochu bála a bojím, abychom dokázali společně vychovat a poslat do života naši Amálku, aby byl manžel v rámci možností zdravý a trochu se šetřil.“ Co z těchto přání bude splnitelné? Poslední těžko. Neúnavný Bohuslav je nejen fandou své kantořiny, ale také předsedou Sportovního klubu vozíčkářů Praha, aktivním účastníkem každého sportování lidí s postižením. Když se měl rozhodnout, zda založí rodinu, sice mu srdce bojovníka radilo neváhat, ale jistý strach, třeba z přijetí u Gábininých rodičů, nezapírá. Jenomže: „Když jsem k nim přišel poprvé, měl jsem pocit, že mě hodnotí jako normálního nápadníka, a nikdy potom mi ani v náznaku nedali najevo, že můj vozík je nějaké minus. Měl jsem štěstí…“

Těžké chvilky

Idyla? Spíš každodenní radost z fungující rodiny.

14

Rozhodnutí o Amálce bylo docela přirozeným vyústěním jejich vztahu. Ale, a tady už bylo postižení překážkou, bez asistované reprodukce to nešlo. Právě tato nejednoduchá procedura možná přispěla k vážnému autoimunitnímu onemocnění nastávající maminky. Dlouho, dlouho čekala v nemocnici na porod. Přišel trochu dřív, a tak obě – maminka v jednom zařízení, Amálka jinde v inkubátoru – začínaly nový čas ve svém životě docela netypicky. Bohuslav, zvyklý bojovat a čelit každé špatné zprávě novou aktivitou, musel čekat. Nemá rád chlácholení ani samaritánství. Proto si váží i svých rodičů, kteří tenkrát – ostatně jako vždy – stáli při něm, ale nikdy se s pomocí nevnucují, nikdy lítostivě nehořekují nad svým synem i jeho životem. Malý človíček se vrátil domů zatím bez maminky a spolehlivě nastoupily babičky.



Ale takových společných procházek mnoho není. Bohuslav má nekonečné aktivity.

Strach z našeho vztahu jsem neměla. Vlastně jsem se trochu bála a bojím, abychom dokázali společně vychovat a poslat do života naši Amálku, aby byl manžel v rámci možností zdravý a trochu se šetřil. Dnes Amálka vypráví o školce v tak perfektní a spisovné češtině, že bezděčně svědčí o velikém umění svých rodičů vychovávat malého člověka. Bohuslav neztrácí nadhled: „Hlavně Gábina udělala a dělá pro dceru moc. Je prostě lepší než já. Já jsem ten nezodpovědný, kdo po celodenní práci ve škole ještě organizuje klub, případně sedí u počítače dlouho do noci. Nešetřím se, protože co horšího by se mému tělu mohlo ještě stát? Sice vážím jen čtyřicet kilo a občas mám potíže s močovým měchýřem nebo s dekubity, ale kdybych se měl zastavit a jen tak se litovat, to by cenu nemělo…“ Zkušenosti a mateřský instinkt však Gabriele brání v humorném pohledu na vážné věci: „Potřebuje víc spát a vůbec odpočívat. Osmnáct hodin na vozíku je skutečně šílenství. Když si ve tři hodiny ráno konečně přijde lehnout, žádnou pochvalu čekat nemůže…


Ale jak ho donutit, aby se zklidnil? Odepřít mu snídani? Stejně si ji dělá sám…“ Hůlkovi dobře vědí, že mohou přijít ještě hodně nepříjemné chvíle. Vozíčkář, i tak aktivní a neúnavný, jako je Bohuslav, žije přece jenom v nebezpečném světě. Číhají tu infekce, komplikace s běžnými životními funkcemi i psychická traumata, když síly a schopnosti mizí.

Jak to všechno naplánovat? Hlavním plánovacím cílem je Amálka. Do její dospělosti a samostatnosti je ale ještě dlouhá doba. Dá se to promyslet? Její maminka má jasno: „Když říkám, že je důležité trochu o sebe pečovat, nemyslím vlastní pohodlí. Máme už tolik věcí odzkoušených a nacvičených, že většinu praktických úkolů každého dne zvládneme s přehledem. A právě ten obyčejný pracovní i sváteční den je naším hlavním plánem. Žít dobře v rodině, v práci, ve volnu. Kdybych jen seděla a přemýšlela, co všechno se může stát dceři, manželovi i mně, musela bych se zbláznit. Musím se postarat o tolik věcí… stejně jako on musí každý den splnit své povinnosti ve škole.“ Bohuslav si své práce považuje a vůbec nemá problémy ani s žáky, ani s jejich rodiči. Dokonce přidává originální zkušenost učitele-vozíčkáře: „Nedávno jsem suploval matematiku ve třídě, kde jsem byl poprvé. Moc klidu tam nebylo. Měli jsme zopakovat kruh a jeho výpočty. Začal jsem je zkoušet pomocí vozíku. Jak daleko dojedu při jedné otočce kola? A dokonce jsem zadní kolo vyndal a ukázal, co mám na mysli. Všichni se museli podívat, jak vozík vlastně funguje. Atmosféra se opravdu zlepšila…“ A další lehké tajemství – když si přijde rodič stěžovat, proč právě jeho dítě dostalo špatné známky, někdy své údajně spravedlivé protesty zarazí, když před sebou uvidí učitele s postižením. Gabriela i Bohuslav nehledají zázračnou cestu k velkému štěstí. Mají krásný život už teď. Vydrží jim? Zdá se, že ano, oba totiž dobře vědí, že život nestojí na odvážných snech, ale na spolehlivě plněných obyčejných povinnostech. 

SLOUPEK Jiřiny Šiklové

Handicap na druhou Jeden ze zakladatelů Konta Bariéry a můj celoživotní vzor, prof. Zdeněk Matějček, vždy říkával: „Copak maturita… Důležitější je dokázat se dobře zamilovat.“ Měl pravdu. Najít si partnera, na to nestačí se s ním jen seznámit a sblížit se, ale navázat trvalý vztah, při kterém se člověk vzdává části svého já, věří, že když se upřímně se vším v důvěře svěří, ten druhý ho také tak přijme. Že ho přijme včetně jeho nedostatků a bude mít pochopení i pro jeho vady. Kolikrát mě musela v dětství maminka povzbuzovat, říkat, ať jen klidně jdu, že mi to sluší a vypadám dobře a že na pódiu určitě nezakopnu. Proto ani výchova ve škole není jen o získávání poznatků, ale i o přijetí sama sebe ve srovnání s druhými, o zařazení se do skupiny stejně starých osobností i vybojování si určitého postavení v ní. Je to učení sociální komunikace a prosazování sebe sama i navazování kontaktů s člověkem druhého pohlaví. To všechno se pak v životě opakuje v zaměstnání, ve sportu, při dobrovolném i nedobrovolném soutěžení. Někdy se těmto vlastnostem také říká sociální kapitál. Ale člověk, který je handicapovaný a vyrůstá pod ochranou rodiny i institucí, se tomuto přístupu nenaučí, neprojde tím otloukáváním. Bývá již jako dítě vystaven odlišnému přijetí. Někdy se mu vysmívají, někdy ho trochu chrání, prostě pořád není jako ostatní, a tak k němu také všichni přistupují. Jenže při hledání svého partnera je jen on sám rozhodujícím aktérem – a nikdo ho na to pořádně nepřipravil. Ba ani s ním o tom nemluvil. Zdraví se stydí za svoji přednost, tedy za zdraví, a bojí se, že my mohli postiženého ještě zranit. Jestliže v pubertě tápe každý, tak handicapovaný to má ještě těžší. Nájezdy na chodník, výtahy pro vozíčkáře, delší interval na přechodu, to všechno se dá postavit a zařídit. Ale na seznamování se s druhým člověkem, na to, jak upoutat pozornost, zalíbit se, zaujmout toho druhého, být přijat i přijímat se všemi nedostatky, tomu se handicapovaní bohužel většinou od dětství neučí. Rodiče se snaží svému dítěti pomáhat, škola vyrovnávat jím nezaviněné nedostatky, a tak jeho „vrženost“ (abych použila termín J. P. Sartra) či vstup do samostatného, partnerského či tzv. běžného světa je nakonec tvrdší, než je obvyklé u jeho vrstevníků. Uvědomujeme si to?  Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry.

15

příběh konta bariéry ■ Hrozná diagnóza narazila na nebojácné lidi. ■ Týdny strachu a roky pěkného života. ■ Když je pesimismus zakázán. Nestávalovi se umějí smát i mimo objektiv. A také sami sobě...

Nic zvláštního se jestli nás vidí, jestli nás poznává, vůbec nebylo jasné, zda je zasažen intelekt… Pak přišlo první pousmání. První obtížně zformulovaná slova – s dýchacím přístrojem to moc nejde. Pak se pohnula jedna ruka. I druhá. Týdny v nemocnici ubíhaly a naděje rostla. Na normálním pokoji už mohl být s maminkou a po necelých dvou měsících ho propustili. Domů? Ne, přímo do Janských Lázní, protože přes všechna zlepšení nemohl sám ani sedět.

Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

P

řed pěti lety zažila Simona Nestávalová úplně obyčejnou chvilku – ze školy jí volala učitelka, že syn Ivan usnul na lavici, má teplotu a není mu dobře. Horečka, únava – která maminka to nezná? Tak Ivana odvezla domů a… A druhý den byl mnohem horší. Cesta do nemocnice se odkládat nedala. Lékaři zasáhli radikálně – kapačky, intenzivní péče, přístrojová podpora dýchání. Diagnóza? Akutní diseminovaná encefalitida. Vzácné, ale strašné onemocnění, které má často osudové konce. Malý pacient byl v kómatu, rodiče u něj směli být celý den a čekali. Bezvládný kluk se musel podrobit rychlému odstranění výpotku na míše, ale neprobouzel se. Rodiče čekali dál, po dvou hodinách se střídali, nahlas četli a mluvili na syna, věřili, zoufali, ale nyní nemohli dělat víc. Náš devítiletý kluk v kómatu! Čtrnáct dnů bojovalo chlapecké tělo, až se poprvé pootevřela víčka. Vítězství? Zdaleka ne. Táta, Ivan starší, říká: „Nevěděli jsme,

16

Co dokážou táta s mámou

Florbal je nyní Ivanův sport č. 1. A plány jsou veliké, převeliké...

Nestávalovi z Hluboké nad Vltavou jsou energičtí, viditelně samostatní a moderní lidé, od kterých těžko uslyšíte o potížích. Když to bylo nutné, vypravili se s klukem do lázní pohromadě, otec bydlel v penzionu a všichni tři se učili trochu novému životu. Na tamější pobyt vzpomínají s rozpaky. Režim léčebny se jim zdál trochu kasárenský a vlídnosti personálu by si rádi užili víc. Ale pokrok přišel. Ruce se spravily, tělo zpevnilo, sezení už nebylo zázrakem. Po dvou měsících odjížděl Ivan domů.


časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí Přes všechna protivenství se mladý muž dobře učí. I díky pěknému zázemí.

Na vozíku a s perspektivou nepoužitelných nohou pro zbytek života. Pro jeho rodiče to však byla jen docela malá komplikace, po dnech strachu se otevíral nový prostor pro společný život celé rodiny. Syn na vozíku? To zvládneme! Bezbariérové úpravy v domě, rychlá domluva se školou, která instalovala plošinu a pacientovu třídu vstřícně přeložila do přízemí, nový časový režim, pomoc při dohánění učiva, hledání nových zájmů a koníčků pro kluka, kterému slouží kolečka místo nohou. Ale na handbiku přece jezdit může, plavat může, florbal hrát může… Když mají rodiče čas, energii a trpělivost. Simona s Ivanem mají toho všeho na rozdávání. Samozřejmě se museli naučit hodně nového a trochu svůj život proměnit. Ovšem když je otec úspěšný v zaměstnání a má i další podnikatelské aktivity, když pomohou babičky i dědečkové, když se do týmu skvěle zapojí i starší sestra, pak nepřijde ani strach ze zítřka, ani lomení rukama nad nespravedlivým osudem. Ivánek žije, dobře se učí a sám říká: „Já to jako nějakou tragédii neberu, prostě stalo se. Chtěl bych se dostat na sportovní gymnázium a ještě líp plavat. Zkusím být opravdu dobrý, nejlepší…“ Sportovní gymnázium na vozíku? Nepřehánějí to rodiče? V nedalekých Českých Budějovicích je proslavené gymnázium pro mimořádně talentované

Přitom společnost stárne a seniorů s pohybovými problémy bude víc a víc. Takže my jsme si zatím dokázali poradit snad se vším, ale někteří jiní…“ Tito lidé jen obtížně odpovídají na otázku, co se vlastně u nich v posledních letech stalo. Po krátkém váhání nakonec jen zavrtí hlavou: „ Nic tak zvláštního. Jen toho trochu víc víme o nemocech, o vozíčkářích, o sportu postižených… A také o sobě. Nejdůležitější bude, aby klukovi zůstal ten skvělý pohled na život. Nefňuká a nebojí se budoucnosti. My bychom mu to ani nedovolili.“ A moderně zastřižený budoucí soudce nebo advokát se na rodiče uznale podívá a přidá: „Já to beru.“  Ivan starší poznal díky svým aktivitám kolem sportu postižených bezprostřední skutečnost: „Celý systém je nepružný, ne umí pomoc dobře přizpůsobit konkrétnímu člověku. Znám kluky, kteří by potřebovali větší podporu, sami si poradit neumějí. Ivánek má kamaráda, který je úspěšným manažerem v energetické společnosti. Ale kolik dalších na to má schopnosti? A také musejí žít… Chtěli by pracovat, chtěli by se trošku uplatnit, ale nemají šanci.“ A maminka Simona dodává: „A přestože se hodně zlepšilo, všimněte si, kolik ještě je pro vozíčkáře, ale i pro maminky s kočárkem, bariér.

nestalo? děti a v jeho názvu je i „olympijských nadějí“. A tam by dnešní osmák rád zamířil. A když to vyjde, pak i na studium práv. Tatínek se mým otázkám nediví – ze svých aktivit pro postižené sportovce dobře zná nedůvěru a skepsi nás, tzv. zdravých. „Když se bude dál dobře učit, bude asi první vozíčkář na sportovní střední škole. A třeba i ta paralympijská medaile zacinká. Jenom ještě nevíme, v které disciplíně.“ Jeho syn si totiž v poslední době oblíbil i lyžování na monoski. Mimochodem, právě sbírka Konta Bariéry na iDnes.cz pomohla k pořízení opravdu dobré „monolyže“, kterou sportovec už dobře ovládá. Nové zážitky na svazích možná inspirovaly rodiče k další aktivitě – pomoci více otevřít Šumavu postiženým. Zkrátka v této rodině nesmíte pobývat dlouho, hned by vás zapojili…

Já to jako nějakou tragédii neberu, prostě stalo se. Chtěl bych se dostat na sportovní gymnázium a ještě líp plavat. Zkusím být opravdu dobrý, nejlepší… Brilantní jízda na monoski. Další oblíbený sport.

My si pomůžeme, ale… Nestávalovi si dobře uvědomují společenské souvislosti Ivánkova postižení. Čím více oceňují pomoc školy i pochopení úplně neznámých lidí, tím kritičtěji se dívají na necitlivost a nepružnost našeho sociálního systému.


17

Sebeobrana vozíčkářů ■ V Brně se vozíčkáři učili bránit před napadením. ■ Chvaty jsou upravené pro sedící osoby. ■ Do budoucna budou instruktoři i mezi handicapovanými.

Už se ubráním Text: Štěpán Beneš Foto: Jan Šilpoch

P

řipadáte si s handicapem zranitelní? Bojíte se napadení nebo opileckého obtěžování? Přečteme-li si zprávy na internetu, zjistíme, že napadení vozíčkáře není zase tak výjimečné, jak bychom si přáli. Že i z invalidního vozíku je možnost se bránit, si v první červnovou neděli v brněnském univerzitním kampusu vyzkoušelo hned šest účastníků premiérového kurzu sebeobrany, připraveného speciálně pro vozíčkáře. Pilotní kurz organizovali profesionální instruktoři z místního klubu Brno Self Defence. „Myšlenku, že i na vozíku by se měl člověk ubránit, nám vnukl vozíčkář Luděk Beneda,“ říká hlavní organizátor akce Richard Příkazský. „Chvilku mi ležela v hlavě, než jsem nakonec požádal o pomoc našeho hlavního trenéra Mariána Komrsku. Celý koncept jsme pak dávali dohromady několik měsíců, museli jsme si půjčit vozík, s výběrem vhodných technik nám pomáhal i Luděk Benada.“

Bránit se z vozíku není sice jednoduché, přesto to jde. Účinné údery i chvaty si na prvním tréninku sebeobrany pro vozíčkáře vyzkoušela i Marta Pantůčková.

18



Uvědomila jsem si, že vůbec nevím, jak bych se v krizové situaci bránila.

Koncept připravil místní klub sebeobrany ve spolupráci s vozíčkářem Luďkem Benadou. Instruktor nejdříve vše demonstroval sedě na vozíku.

Zda je nový koncept účinný, si mohli všichni účastníci hned na vlastní ruce vyzkoušet, každý se svým vlastním instruktorem čili figurantem. Ostrý nácvik zahrnoval prvky obrany proti držení a kopům, všichni se naučili nasazování pák, využití rukou i loktů, vhodné údery i obranu proti noži. „Myslím si, že vozíčkáři jsou sice o něco zranitelnější, mají ale při obraně jiné výhody. Když jim někdo vytrhne peněženku a začne utíkat, nemají šanci ho dohonit. Když je ale někdo ohrozí a chce je chytit nebo uhodit, musí se hodně sklonit. A toho lze obratně využít v jejich prospěch,“ vysvětluje Richard Příkazský. Jedna z účastnic kurzu, Marta Pantůčková, totiž tvrdí, že k účinné obraně není ani potřeba velké fyzické síly: „Byla jsem překvapená, že takové možnosti obrany existují. Nejde vůbec o sílu, ale spíše o moment překvapení a správné technické provedení chvatu. Útočník jej pravděpodobně nebude čekat, a tak se vaše šance zvýší. Ostatně byla jsem schopná přemoci i mnohem silnějšího muže, svého instruktora,“ vypráví rusovlasá žena. Na kurzu nebyla osamocená, většinu účastníků tvořily ženy, které se právem cítí ohroženy nejvíce. „Na kurz jsem se rozhodla jít, hned jak jsem se o něm dozvěděla. Uvědomila jsem si, že vůbec nevím, jak bych se v krizové situa ci bránila. Na vozíku si připadám zranitelná, jsem snadná kořist. Kdyby někdo chtěl peněženku, hned mu ji dám, ale po absolvování kurzu už vím, že i já mám alespoň nějaké možnosti se bránit,“ líčí Marta Pantůčková. Špatnou zkušenost z minulosti naštěstí nemá, na rozdíl od jiné účastnice, Barbory Štěpánkové. „V minulosti jsem se setkala s obtěžováním, naštěstí nebyl ten muž moc agresivní. Srazila jsem ho stupačkou vozíku a ujížděla, naštěstí se mi nic nestalo. Od té doby se o sebe ale bojím,“ vypráví Barbora. I ona se na kurz přihlásila, aby se před podobným nebezpečím dovedla bránit. „Chva-


Instruktoři a figuranti v jedné osobě se pak věnovali každému účastníku zvlášť. Trénink to byl opravdu intenzivní.

Byla jsem překvapená, že takové možnosti obrany existují. Nejde vůbec o sílu, ale spíše o moment překvapení a správné technické provedení chvatu.

ty sice nebyly tak jednoduché a trochu trvá, než se to člověk naučí, nakonec jsem je ale zvládla a myslím, že teď už bych v sebeobraně alespoň něco z toho, co jsem se tu naučila, dokázala použít,“ pochvaluje si. Obě ženy, ale i ostatní účastníci by uvítali, kdyby kurz pokračoval. Pokud bude trvalý zájem, organizátoři by rádi vyškolili i lektory mezi vozíčkáři. Ti by pak vedli vlastní tréninky, učili by i další věci, například práci s nožem nebo improvizovanými zbraněmi, jako je plastová láhev, šála nebo telefon. A co bylo pro účastníky největší výzvou? „Každý musel najít své slabé i silné stránky, a také překonat ostych před tím někoho opravdu praštit silou. Například do rozkroku, na solar či krční tepny,“ vysvětluje Richard Příkazský.  Více na www.selfdefence-brno.eu

19

Na cestách ■ Město se nikdy nestane rájem pro vozíčkáře. ■ Ve věznici se lze pohybovat bez bariér. ■ Ulice mířící k zálivu jsou ohromným zážitkem.

San Franciskem na vozíku

Golden Gate Bridge z vyhlídky přístupné cestou z města

Text: Roman Folvarský Foto: Roman a Klára Folvarští

F

ilmy s gangsterskými honičkami, fotografie, turistické mapy a průvodci, to všechno nás předem varovalo, že pohyb na vozíčku po San Francisku zřejmě nebude jednoduchý. Realitu ale žádná fotografie nedokáže úplně vystihnout. Kdo by chtěl postavit na svazích město přívětivé pro vozíčkáře, asi by vedl cesty v co nejmírnějším sklonu od vrstevnice

32

k vrstevnici. Pravoúhlé sanfranciské ulice jsou přesný opak. Narýsované od moře přes vršky i dolíky krájejí terén kopec nekopec, a výsledek se tak podobá horské dráze. Mnohé ulice jsou nesjízdné i pro elektrické vozíky a silově nezvládnutelné pro vozíčkáře s asistencí. Přesto je tu řada míst, která lze navštívit bez omezení. A strmé ulice je možné si užít při jízdě automobilem.

Golden Gate Bridge Do centra San Franciska se přijíždí ze tří směrů. Z jihu sem vedou víceproudé silnice

kolem mezinárodního letiště, z východu dva dlouhé železné mosty přes vody Sanfranciského zálivu a ze severu most Golden Gate Bridge. My jsme zvolili třetí možnost a po překročení posledního horizontu na silnici 101 se před námi otevřel pohled na záliv s centrem města a se slavným mostem, červeně zářícím symbolem San Franciska postaveným v letech 1933–1937. Sám přejezd přes víc než 2,5 km dlouhý most byl zážitek. Jízdu mezi pilíři (každý z nich nese zátěž 95 tisíc tun a lana zavěšená mezi věžemi mají průměr 92 cm!) jsme si chvíli užili díky hustému provozu.



Mnohé ulice jsou nesjízdné i pro elektrické vozíky a silově nezvládnutelné pro vozíčkáře s asistencí. Přesto je tu řada míst, která lze navštívit bez omezení. Déšť dokreslující chmurnou atmosféru je na ostrově Alcatraz častým jevem.

Starobylá tramvaj je tažena lany, jinak by do svahů nevyjela a dolů by neubrzdila.

Vzpomněli jsme na mýtus, že ve chvíli, kdy natěrači odvedou svou práci na jednom konci mostu, už musejí začít znovu na druhém. Než jsme se ale stačili pohádat, zda je most červený nebo oranžový (jevil se nám jako tmavočervený, i když je natřený barvou s oficiálním názvem International Orange), sjeli jsme na nábřeží a ocitli se ve městě.

Alcatraz Na ostrov s bývalou vojenskou pevností z 19. století, která měla původně chránit město a teprve v letech 1934–1963 neblaze


proslula jako federální věznice pro nejtěžší zločince, se jezdí trajektem. Jediná společnost, která má právo provozovat lodní dopravu na ostrov, je Alcatraz Cruises. Dali jsme na radu přátel a lístky na trajekt jsme si pro jistotu koupili s asi měsíčním předstihem. Loď odjíždí zhruba po 30 minutách a lístky je sice možné zakoupit přímo u mola, ale obvykle se pak na odjezd čeká i mnoho hodin. Odplouvá se od mola číslo 33 (Pier 33) přístupného z ulice The Embarcadero. Zkusili jsme tedy zaparkovat poblíž mola na ulici, ale tam jsme zjistili, že místo spadá

do zóny krátkodobého placeného stání, což znamenalo, že bychom tu mohli parkovat maximálně čtyři hodiny. Vzhledem k tomu, že výlet na ostrov měl zabrat několik hodin, netroufli jsme si riskovat překročení limitu a vydali se k molu obhlédnout, zda by se nedalo parkovat přímo tam. Bezprostředně u mola jsme objevili malé parkoviště pro vozíčkáře. Muž v reflexní vestě, který hlídal vjezd na molo, nám okamžitě nabídl pomoc s vyložením vozíků, a pak nás zavedl k lávce před frontu turistů, kde jsme ve společnosti usmívající se dívky jménem Alícia (čteno španělsky) počkali na loď. Alícia nás pak

� 33

Na cestách Z ranní mlhy nad zálivem se občas vynoří kus ostrova nebo skupinka plachetnic.

přes pohupující se lávky odvedla � přednostně na trajekt.

Plavba trvala asi 20 minut. Po vylodění nám zbývalo ještě dostat se ke vstupu do věznice, tj. zdolat 400 m k hlavní budově, a přitom překonat převýšení srovnatelné s 24patrovým domem. Naštěstí nám přijel na pomoc (dělá to dvakrát za hodinu) malý elektrický vláček (tzv. SEAT – Sustainable Easy Access Transport) s jedním z vagonků uzpůsobeným pro přepravu vozíků. Uvnitř věznice nás poslali výtahem do prvního poschodí. To je s výjimkou dvora kompletně přístupné pro vozíčkáře. Prohlídka začala v jídelně a odtud pokračovala do hlavního prostoru s 336 celami seřazenými do tří pater. Prostor tvoří tři bloky – A, B a C – oddělené uličkami pojmenovanými po místech v New Yorku. Během cesty přes Times Square či Broadway jsme posuvnými mřížemi nahlíželi do uzoučkých cel, překvapivě ještě menších a stísněnějších, než jak jsme si je pamatovali z filmů. Do necelých tří metrů na délku a jednoho a půl metru na šířku se vešla jen postel, umyvadlo, toaleta a dvě poličky. Nejdepresivněji působil blok D ležící mimo hlavní prostor. Tam byly umístěny samotky, kde se čas trávil někdy jen vestoje a potmě. Na cedulích s fotografiemi některých vězňů a s popisem, kdy a proč v Alcatrazu seděli, jsme našli i známá jména včetně Al Capona, který tu pobýval tři a půl roku za daňové úniky.

Centrum – Downtown Při studování map doma v Praze jsme si udělali představu, že necháme auto někde u našeho hotelu na Lombard Street, pak se na vozících vydáme do centra, na Hyde Street okoukneme starou tramvaj-lanovku, zkusíme do ní třeba i nastoupit a necháme se odvézt až do China Townu. S jedním elektrickým vozíkem, jedním mechanickým v závěsu a s maminkou vždy připravenou k asistenci nás přece nějaký ten kopeček nerozhází! Na místě jsme ale museli plány přehodnotit. Příkré srázy nešlo zdolat ani se jim vyhnout. K čínské čtvrti jsme se nakonec přesunuli autem a zůstali v něm i při projížďce uličkami. Nebyly tak široké jako v jiných amerických městech a působily mnohem vlídněji. Jako by se tu ani tak moc nespěchalo. Když jsme místy přibrzdili a z okénka pozorovali měst-

34

Držte si klobouky, pojedeme z kopce!

Večer ožily restaurace v ulicích kolem Lombard Street. Spousta lidí seděla venku a zdálo se, že všechen společenský život se odehrává na ulici. ský ruch, nikdo na nás netroubil, nikdo nás nepopoháněl. Dech se nám tajil, když jsme si usilovně přáli, abychom pod některou z křižovatek v Pacific Heights nemuseli zastavit. Ale když ostatní zvládají brzdit, zvládneme to taky, říkali jsme si a obdivovali auta zaparkovaná na svazích; u nás by měla pod koly jistě několik cihel. Asi nejhezčí výhledy jsou z křižovatek, kde se protíná Broadway s ulicemi Laguna,

Webster, Filmore nebo Divisatero Street, spadajícími až k zálivu. Místy je sklon tak velký, že jsme viděli shora střechy domů vzdálených jen pár metrů. Auta přijíždějící odnaproti se znenadání vyhoupla zpoza kulis a hned zase zmizela za dalším terénním zlomem. Bylo to tak krásné, že k večeru, když už provoz zeslábl, jsme se do ulic vrátili a dali si ještě jednu jízdu. Večer ožily restaurace v ulicích kolem Lombard Street. Spousta lidí seděla venku a zdálo se, že všechen společenský život se odehrává na ulici. Ráno jsme ještě chvíli pozorovali z přístavu, jak se červený – či oranžový? – most podle svého stálého zvyku halí do mlhy. Cítili jsme špetku lítosti z příliš krátké návštěvy, ale nad lítostí převážil vděk, že jsme aspoň na chvíli mohli nasát tu výjimečnou atmosféru, která mnoha Evropanům připadá tak blízká. Kvůli ní se sem po desítiletí sjíždějí umělci, kvůli ní se tu zdržovali beatnici a z ní se zrodily květinové děti. Z velkého parkoviště s vyhlídkou (jsou tu jako na všech podobných zařízeních zvaných Vista Point toalety i pro vozíčkáře) jsme si spolu se stovkami dalších lidí vyfotografovali most a naposledy zamávali městu. Na shledanou, kouzelné San Francisco, jednou bychom se sem rádi vrátili. Ať se zem pod tebou nechvěje a nechá tě žít tvůj pestrý život! 


Jachtař, který objevil loď pro vozíčkáře

Recommend Documents