Jachta 2013 31. 8. – 7. 9., marina Kaštela – Chorvatsko, plachetnice Manca Na cestu jsme vyrazili jako obvykle v pátek pozdě večer. Letos jsme jeli ve složení já, Johny, Helča, Perhalík, Marta a Barbie a našim cílem byla marina Kaštela nacházející se kousíček od Splitu. Bylo nás šest, takže jsme se nakonec všichni poskládali do jednoho auta a cesta utíkala, tedy alespoň mně, poměrně příjemně, protože jsem nejdřív spal a potom řídil. Na místo jsme dojeli kousek po poledni a po chvilce hledání jsme našli i zmíněnou marinu. Došel jsem se optat na stav lodi, a když jsme zjistili, že připravená hned tak nebude, vydali jsme se ještě na nákup. Mým hlavním cílem bylo sehnat opět kredit do chorvatské simky, abych mohl během plavby pohodlně brouzdat po netu. Tedy samozřejmě, že jsem měl na mysli především naše bezpečí a chtěl jsem mít k dispozici aktuální předpověď počasí. Ale protože jako obvykle kredit prodávali pouze v poměrně velkém balení, zbylo ho dost i na některé další neméně důležité činnosti (např. nahrávání fotek na Facebook). Předání lodi nakonec proběhlo o něco později a bohužel odhalilo, že loď není ve stavu, abychom mohli vyplout. Kromě některých nefunkčních světel byla porucha i na alternátoru a bylo třeba počkat na opravu. A ta se opravdu protáhla. Technik absolutně nestíhal, a tak i když jsem se chodil pravidelně ptát, pořád jsme dostávali pouze sliby, že už za chvíli, ale k opravě se pořád nikdo ne a ne dostat. Při již několikátém kolečku se mnou byla vyslána Marta, aby předstírala mírně hysterickou část posádky. Je nutno podotknout, že to zvládla na jedničku a po tom, co jsme se dočkali opravy, se nám všichni také několikrát omlouvali.
Sobota – 1. den na moři Loď byla konečně připravena vyplout někdy kolem půl deváté večer. Všude už byla tma, takže jsem zvažoval, zda vůbec vyplouvat a nenechat to až na druhý den. Posádka se ale nakonec usnesla, že i když za sebou mají náročnou noční cestu do Chorvatska, tak vyplout chtějí. A protože kromě únavy tu žádná překážka nebyla, doplnili jsme nádrže na vodu, já si nachystal energeťák a vypluli jsme. Zamířit rovnou do další mariny se nám příliš nechtělo a nejbližší použitelnou volbou tedy byla zátoka na ostrově Hvar nedaleko města Stary Grad, která byla vzdálená přibližně čtyři hodiny plavby. V zátoce jsem kotvil už třikrát, kotva tam vždy skvěle držela a v okolí nebyla žádná nebezpečná místa. Proto jsem si troufal do ní zamířit i v noci a pokusit se v ní zakotvit za tmy pouze s baterkou. Pro případ, že by se nedařilo po tmě zakotvit nebo byla zátoka už plná, jsem jako nahrádní variantu počítal s marinou Palmižana. Vyplutí z mariny proběhlo hladce a hned na to jsme zamířili podle bójí ze zálivu mezi Splitem a Trogirem. Všichni se účastnili hledání světel bójí a majáků v okolí a sledovali i okolo plující lodě. Během pár desítek minut jsme se protáhli úžinou ze zálivu a zamířili jsme přímo do Splitských vrat, vzdálených asi hodinu a půl plavby. Nadšení na tvářích většiny lidí na palubě postupně vystřídala únava a jeden po druhém se trousili do podpalubí a ukládali se ke spánku. Počítal jsem, že loď bez problémů dovedu až do cíle sám, ale z důvodu bezpečnosti bylo třeba, aby se mnou na palubě přeci jen někdo zůstal. Proplutí Splitskými vraty proběhlo i přes jejich nevelkou šířku hladce. Po nastavení kurzu na cílovou zátoku poblíž městečka Stary Grad nám zbývali poslední asi dvě hodiny cesty a na mě pomalu začala padat únava. Načal jsem tedy energeťák, což mě na chvíli probudilo natolik, že jsem si na palubě lodi i zatančil do rytmů právě hrající hudby. Nicméně vzhledem k množství spánku v posledních dvou dnech to netrvalo dlouho a opět se dostavil útlum a já měl co dělat, abych na palubě neusnul. Když jsme se přiblížili k zátoce, bylo třeba vzbudit pár dalších lidí a rozsvítit výkonnou baterku, kterou s sebou Barbie měl. Výrazně jsme zpomalili a pomalu jsme zabočili do zátoky. Brzy se
ukázalo, že zde již několik lodí kotví a že zde od mé minulé návštěvy přibyly bóje. Naštěstí pro nás zde ale ještě zbyl dostatek volných bójí a s právě panujícím bezvětřím to netrvalo dlouho, než jsme se uvázali k jedné z volných bójí. Jen co jsem zkontroloval uvázání lodi, vynesl jsem si na palubu spacák a vrhl jsem se do náruče tolik vytouženého spánku.
Neděle – 2. den na moři Ráno mě probudilo sluníčko, které topilo tak, že se na palubě dál spát opravdu nedalo. Sbalil jsem tedy spacák a v podpalubí zjistil, že i zbytek lodi se už pomalu probouzí. Většina osazenstva se chvíli po probuzení vrhla do vody na první koupel v moři. Netrvalo dlouho a vydali jsme se na další cestu. S naším pozdním připlutím asi ve dvě v noci od nás nikdo nevybral poplatek za použití bóje a nechtěli jsme riskovat, že to přijde majitel po ránu napravit. Proto jsme v zátoce raději nesetrvávali déle, než bylo třeba. Pro dnešek jsme měli v plánu doplout na ostrůvek Šćedro a naší první zastávkou mělo být město Hvar na stejnojmenném ostrově. Zamířili jsme tedy podél pobřeží na západ, kde bylo třeba obeplout výběžek ostrova Hvar s mysem Pelegrin. Do města jsme dopluli kolem poledne a po vylodění se a návštěvě místní cukrárny nastal rozchod. I když jsem to původně neplánoval, tak jsem se s většinou lidí vydal na cestu k pevnosti nad městem, kterou jsem navštívil již v minulosti. Výhled z vršku od pevnosti byl stejně jako kdysi úžasný. Člověk měl na dlani celou přístavní zátoku i skupinku nedalekých ostrůvků s názvem Pakleni otoci. Času ale nebylo příliš a tak jsme se po chvíli kochání vydali opět dolů do města. Martu jsme našli už čekající u člunu, Perhalík s Barbiem se ale trochu opozdili, takže bylo třeba ještě chvíli počkat na ně. Jen co jsme se všichni dopravili na loď, odvázali jsme loď od bójí a vyrazili ke Šćedru. Cesta to už nebyla dlouhá – necelé dvě hodinky. Ještě než jsme ale dopluli k ostrůvku, zastavili jsme se kvůli koupání na hluboké vodě. Všichni jsme naskákali do vody a Marta se odvážně chopila kormidla lodi. Po krátké zastávce už nic nebránilo doplutí do zátoky. Dva roky zpět nám zde nepřálo štěstí a kvůli poruše kotvy jsme nakonec tehdy na Šćedru zůstat nemohli. Tentokrát zátoka byla podstatně obsazenější než tehdy, ale díky její rozlehlosti zde bylo i tak dost místa na zakotvení. Zvolil jsem mnou poměrně oblíbený způsob kotvy a lana na břeh. Perhalík s Johnym se vydali s lanem na břeh a Johny mi pomáhal s kotvením. Někteří si vzali i brýle a šnorchly a začali pročesávat dno v okolí. Po tom, co jsme se dostatečně vyřádili ve vodě, nastal čas večeře a hned po ní byly na programu společenské hry. Než jsme stihli ale cokoliv pořádně rozehrát, vyrušila nás ještě návštěva domorodce na malé loďce. Nabízel nám místní vína a také dovoz čerstvého pečiva na druhý den ráno. Obojího jsme rádi využili a pak už nám nic nebránilo se za upíjení místních lihovin pustit do hraní her. Hlavní hrou večera se stal sabotér, ve kterém se hráči rozdělí na skřítky a sabotéry. Zatím co jedni kopají cestičky k pokladům, druzí se jim v tom snaží bránit. Večer pokročil, a přestože část osazenstva byla ještě pořád plná života, část lidí se už odebrala do kajut a do postele. Já jsem na palubě sledoval snahu jedné lodi už téměř za tmy zakotvit v naší zátoce a pomalu se objevující hvězdy. V zátoce kromě nás byly ještě dva katamarány a teď si tu hledala místo i již zmíněná klasická jachta o něco málo větší než jsme byli my. Jachta po chvíli úspěšně zakotvila poměrně daleko od nás a k našemu překvapení na palubu vytáhla disko-kouli a zapnuli hudbu. Pro ně očividně večer ještě ani zdaleka neskončil a jak se brzy ukázalo, pro nás rozhodně taky ne. Na palubě nové jachty i přes problikávající kouli moc živo nebylo, sem tam někdo prošel, ale jinak celkem mrtvo. A tak lehce posilnění alkoholem, jsme se aktivity chopili my. Pustili jsme hudbu trochu hlasitěji, rozsvítil jsem na palubě poměrně silné pracovní světlo a Johny začal na palubě tančit. Naše vystoupení bylo vbrzku odměněno potleskem z jednoho z katamaránů a ani party loď to nenechalo zcela chladnou.
Do dovádění na palubě se postupně zapojila většina naší lodi a s party lodí jsme se předháněli v tom, kdo bude dělat větší blbosti. Došlo na tanec na palubě, tanec na ráhně, skákání do vody a vše završil na naší lodi Barbie vytažený na stěžeň a blikající hodně silnou baterkou do rytmu hudby. Na jejich straně bylo vrcholem vysvlečení všech členů posádky do naha a naskákání do vody doprovázené náležitým řevem. Nic ale netrvá věčně, a tak když se nenápadně přikradla půlnoc a začala na nás padat únava, uznali jsme, že i na party lodi to rozhodně umí rozjet a pomalu jsme se vydali do postelí.
Pondělí – 3. den na moři Ráno jsem plánoval vstávat kolem osmé, jak jsme se domluvili s místním rozvozcem alkoholu a pečiva. Nicméně chlapík byl, asi v obavě o svůj výdělek, o něco rychlejší a přijel raději ještě před smluvenou hodinou. Takže mě budil už asi v půl osmé. Vychutnal jsem si tedy svůj štrúdl v tichu ranní zátoky a po asi půl hodince, kdy nastal čas pro večer domluvené vyplutí, jsem se jal startovat motor a vytahovat kotvu. Ti, kteří ještě vzhůru nebyli, se spolehlivě probudili, když jsem se do toho všeho pustil. Hluk motoru u zadních kajut a řinčení řetězu kotvy u přední kajuty fungovaly jako budíček spolehlivě. Zátoku jsme opouštěli se sluncem ještě poměrně nízko nad obzorem a zamířili jsme východním směrem. Obepluli jsme ze severu zbytek Šćedra a následně se naše trasa uhnula trochu k jihu, přímo do úžiny mezi ostrovem Korčula a poloostrovem Pelješac. Hladiny byla jako zrcadlo, takže na plachty nebylo ani pomyšlení. Zapnul jsem proto autopilota a šel se kochat okolním klidem na příď. Cesta utíkala poměrně rychle, a tak jsem po asi dvou hodinách ničím nerušené plavby převzal opět řízení lodi a zajel do kanálu směřujícího k městu Korčula na stejnojmenném ostrově. Pokud loď nechce obeplouvat několik desítek kilometrů dlouhý ostrov Korčula, pak je kanál jediným místem, kudy lze proplout při cestě ze severu na jih nebo opačně. Při jeho šířce jen několik set metrů v něm bylo dle očekávání poměrně rušno. Kromě menších jachet velikostně odpovídajících nám, jsme potkali i větší loď, která vyplula z Korčuly a směřovala někam k severu. I my, když už jsme tu byli, jsme zamířili ke starodávnému městečku Korčula. Po obhlédnutí situace jsme pohodlně přistáli bokem k místnímu městskému molu. Jen co jsme ale opustili loď, zastavil nás nějaký místní správce s upozorněním, že tady takhle stát nemůžeme. Byli jsme tedy nuceni se přesunout k jiné části mola. Protože na muringy zde očividně nehrají, museli jsme k přidržení přídě použít kotvu. Kotvení tak bylo velice podobné tomu, jak jsme kotvili na Šćedru, kdy jsme spustili kotvu, nacouvali k molu a zádí se vyvázali na břeh. Kotva držela dobře, a tak i když to pro mě bylo poprvé, kdy jsem takhle kotvil s lodí, k žádným zádrhelům nedošlo a během chvilky jsme byli uvázaní zádí u mola. Zdarma jsme mohli u mola stát pouze jednu hodinu. Proto hned jak jsme si dali rozchod, všichni se rozprchli po městě, aby využili to málo času, které zde měli. Já jsem s Johnym a Helčou obešel historické centrum a následně jsme skončili u krámku se zmrzlinou. Městečko samo o sobě nebylo příliš veliké, Korčula má pouze 5 900 obyvatel. Vše bylo ale hezky udržované a historie dýchala doslova z každého rohu. Údajně se zde narodil Marco Polo. Času na kochání se krásami jsme ale skutečně neměli moc, takže jsem se prošel ještě po části nábřeží, které už nepatří přímo k historickému centru, a po nákupu pečiva jsem zamířil zpět k lodi. Po vyplutí z Korčuly jsme zamířili na protější stranu zde již o poznání širšího kanálu. Perhalík zdejší oblast navštěvoval v minulosti s rodinou, a tak nás zavedl k jednomu z místních vraků a ukázal nám, kde zde obvykle trávil léto. Zátoka s vrakem nebyla ke kotvení moc příhodná, byla poměrně otevřená a nebyl jsem si jistý tím, že zde bude kotva držet. Nakonec se ale kotva chytila a tak jsme si dali pauzu na koupání a větší část lodi se vydala prozkoumat již zmíněný vrak. Já jsem zůstal s Martou na lodi a posléze ve vodě kolem lodi. Nechtělo se mi loď na poměrně nejistém kotvišti zcela opouštět. Zároveň bych zde asi neměl opomenout zmínit, že Marta udělal velký krok a poprvé se zde odhodlala skočit z lodi do vody bez použití schůdků
Po koupání jsem vybral zátoku pro dnešní nocování. Nacházela se na poloostrově Pelješac asi dvě hodiny cesty směrem na jih. Zvažoval jsem ještě zátoky na jižní straně Korčuly, nicméně ty se nacházely trochu mimo náš plánovaný směr, proto padla nakonec volba na jedinou použitelnou zátoku v požadovaném směru a v rozumné vzdálenosti. Cestu k zátoce nám zpestřoval výhled na prudce se zvedající pobřeží Pelješace. Cílová zátoka byla vlastně poměrně velká, několik kilometrů široká zátoka se třemi menšími zátokami po svém obvodu. Dvě z menších zátok byly otevřeny k severu, jedna k jihu. My jsme vzhledem k předpovědi počasí zvolili zátoku otevřenou k jihu. Uvnitř zátoky se nacházela malá rybářská vesnička pojmenovaná Trstenik a já se po obhlédnutí okolí rozhodl, že dnes budeme stát na kotvě. Zátoka byla dobře chráněná přístavním vlnolamem, podle průvodce mělo dno skvěle držet a ani počasí nemělo podle předpovědi tropit v noci žádné hlouposti. Udělal jsem tedy s lodí oblouček po zátoce a změřil jaká je kde hloubka, pak jsem si vybral vhodné místo a Perhalík poslal kotvu do vody. Kotva se chytila hned napoprvé na jedničku. Přestože jsme byli skryti za vysokým kopcem tyčícím se na pobřeží zátoky a tedy do zátoky už nedopadaly prakticky žádné sluneční paprsky, vrhli jsme se do vody. Po rychlém osvěžení jsme nachystali člun a vyrazili do městečka na společnou večeři. Pláž, na kterou jsme vytáhli člun, byla tvořena příjemnými oblázky. Obešli jsme místní hlavní (skoro by se chtělo říct i jedinou) ulici, obhlédli jsme nabídku místních restaurací a zamířili do té nejvzdálenější. Byla zde příjemná terasa, ze které byl skvělý výhled na celou zátoku a naši kotvící loď. Po výborné večeři, a většina i po nějaké té sklence alkoholu, jsme již za tmy zamířili zpět na loď. Zítra na nás čekal náročný den, měl jsem v plánu doplout do asi 6 hodin vzdáleného Dubrovníku.
Úterý – 4. den na moři Vyplutí bylo pro dnešek domluveno na šestou hodinu ranní. Jako obvykle jsem tedy vstal, pustil tichou hudbu a po chvíli nastartoval motor. Na řadě pak bylo vytažení kotvy, která lomozem řetězu nejspíše probudila každého, kdo se ještě snažil spát. K mému překvapení ale na palubu i přes uvedený rámus vylezl těsně po vyplutí pouze Johny. Zbytek posádky zůstal zavrtaný v peřinách. Jen co jsme vypluli z malé zátoky s vesničkou, začal se zvedat vítr. Východu slunce jsme se dočkali kousek před tím, než jsme opustili velkou zátoku. Naše trasa směřovala dál na jiho-jihovýchod podél Pelješace, k čemuž nám vál poměrně příhodný vítr z levoboku. S tím jak jsme vyjeli ze zátoky, se trošku zvedly i vlny, což nakonec přinutilo většinu lidí přeci jen vylézt na palubu. Počkal jsem, až se srovná směr větru deformovaný velkou zátokou, a na řadě bylo první pořádné plachtění. Foukalo přes 25 uzlů, takže jen co jsme vytáhli plachty, loď šla poprvé do pořádného náklonu. Ne všichni si byli jisti svým žaludkem, takže na řadu se dostal preventivně i Kinderyl. Nakonec si ale první plachtění snad všichni náležitě užili. Protože vítr k nám padal z poměrně vysokých hor na pobřeží Pelješace a lodě dále od nás měly viditelně větru méně, snažil jsem se s lodí příliš nevzdalovat od pobřeží, abychom i my o vítr nepřišli. A jak se zdálo, celkem se nám to i dařilo. Vítr ale později, s tím jak se přiblížilo poledne, přeci jen začal slábnout. Vzhledem k neúprosnému sluníčku a slušnému vedru na palubě, po tom co vítr opadl, jsme se domluvili, že ještě před návštěvou Dubrovníku zamíříme do nějaké zátoky na koupání. Volba padla na zátoku Šunj na ostrově Lopud nacházejícím se jen asi hodinu cesty před Dubrovníkem. Jednalo se o jednu z mála zátok s písečnou pláží, navíc byla v pohodlné vzdálenosti od Dubrovníku, takže zde bylo při našem příjezdu už značné množství lodí. K vidění byly jak menší plachetnice, tak i motorové čluny a kotvily zde dokonce dvě větší motorové jachty. Dno zátoky klesalo velice pozvolna, takže místa ke kotvení bylo opravdu hodně a i my si bez problému nalezli místečko. Voda byla osvěžující. Udělali jsme nějaké fotky pod vodou, prohlédli nedaleké skalnaté pobřeží, dali si oběd, a pak nám už nic nebránilo v dobití Dubrovníku.
Vstupu do Dubrovníku dominoval most přes řeku, která ústí do moře těsně před přístavem, a dvě obří výletní lodě uvázané u mola v přístavu. Marina byla v Dubrovníku dle informací průvodce hodně drahá, proto jsme zamířili rovnou do místního jachtařského klubu. Po vyvázání na muring jsem šel najít obsluhu, což se mi ale nepovedlo, takže jsme zamkli loď a rovnou vyrazili na obhlídku města. Do historického centra to bylo z klubu asi 3 km. Historické centrum je v Dubrovníku poměrně rozsáhlé a je celé obehnáno mohutnými hradbami, které jsou jednou z místních atrakcí. Protože se již připozdívalo a otevírací doba hradeb se pomalu blížila ke svému konci, vyrazili jsme nejdříve právě na hradby. Po strmých schodech jsme vystoupali až nad střechy většiny domů. Výhled byl monumentální. Na jedné straně bylo vidět historickou část města uvnitř hradeb, na straně druhé i přilehlé okolí Dubrovníku a moře. Hradby mají celkovou délku několik kilometrů, takže jsme se příliš nezdržovali, abychom je stihli obejít celé, než se uzavřou. Po dokončení rychlé prohlídky hradeb, jsme zamířili do samotného historického centra uvnitř hradeb. Zvažovali jsme návštěvu nějaké restaurace nebo hospůdky a ochutnávku místního piva, ale vzhledem k cenám jsme nakonec zvolili šetrnější variantu. Pivo jsme koupili v místním obchodě (spolu s pečivem, samozřejmě že jsme tam nešli jen pro alkohol) a posadili se s ním na schody u kašny. Po chvíli vychutnávání piva a okolního ruchu městečka, nezbývalo než se vydat na cestu zpět k lodi. Když jsme došli k lodi, byla už tma. Obsluha v klubu pořád nebyla k zastižení a tak jsme zvažovali, že si zase zahrajeme nějaké hry a pak půjdeme spát. Vše se bohužel trochu zkomplikovalo, když si Perhalík všiml, že se kormidlo občas samo od sebe otáčí. Příčinou bylo škrtáním lodi o dno. I když to bylo hodně nepříjemné, podle všeho jsme se dna dotýkali jen ve chvílích, kdy přišla vlnka. Chtěl jsem nastartovat motor, loď otočit a k molu zajet přídí, kde jsme měli výrazně menší ponor. Aby to ale nebylo tak jednoduché, tak motor odmítl nastartovat. Otáčet loď jen pomocí lan a nafukovacího člunu jsem si netroufal, zkusil jsem se tedy alespoň potopit a odebrat nějaké kameny pod lodí. Voda v přístavu byla dost špinavá, ale nakonec se mi několik kamenů z pod kormidla vytáhnout podařilo. Problém to ale moc neřešilo. Další kameny už byly moc těžké a při větších vlnkách do nich loď pořád narážela. Přistoupil jsem tedy na variantu, že holt budeme mít poněkud odrbané kormidlo, všechny ostatní alternativy se jevily jako riskantnější. Šel jsem zavolat do charterovky, že máme problémy se startováním motoru. Po několika telefonátech a testech všeho možného podle instrukcí, které mi dávali přes mobil, mi bylo přislíbeno, že ráno dorazí technik. Bylo už poměrně pozdě a po tom, co se stalo, chuť na hry už moc nebyla. Vyrazili jsme tedy do postele a já doufal, že voda vlivem odlivu už o moc neklesne.
Středa – 5. den na moři Původně jsme dnes chtěli doplout na celkem vzdálené Lastovo, ale protože jsme museli čekat na příjezd technika a opravu motoru, nebylo třeba vstávat nijak brzy. Přes noc se u protějšího mola vyměnily velké výletní lodě a trajekt pravidelně přijížděl a odjížděl, jinak se kolem nic moc zajímavého nedělo. Čekání na technika, který se měl dostavit na devátou, se poněkud protáhlo, takže následovalo opět několik telefonátů. Technik nakonec dojel až po poledni. Jednalo se o člověka, který obvykle řeší poruchy na luxusních megajachtách a z technického stavu naší lodi nebyl vůbec nadšený. Po chvilce snahy ale přišel na to, že problém je v elektronice ovládání vedeného z paluby dolů k motoru. Objevil také, že alternátor vyměněný těsně před vyplutím z mariny v sobotu, se uvolňuje a brzy by upadl a přestal fungovat. Byli jsme tedy nakonec vděční, že si všiml i tohoto problému, který bychom jinak během pár dní řešili my, nejspíše někde mimo civilizaci. Na nic jsme nečekali a jen co bylo vše v pořádku, vypluli jsme z přístavu a Dubrovník nechali za sebou. Možnost doplout až na Lastovo se ještě zcela nerozplynula, ale byla teď už na hranici našich možností, pokud jsme nechtěli podniknout noční plavbu, při které bychom museli do nějakého
osvětleného přístavu. Hned jak jsme vypluli na otevřené moře, dali jsme si ještě krátkou zastávku na koupání, a pak už jsme zamířili k ostrovu Mljet. Vítr ale dnes nehodlal moc spolupracovat a tak jsme pluli proti poměrně silnému větru, který zvedl ne zcela zanedbatelné vlny. Nejprve jsme křižovali pod plachtami, ale nakonec jsme plachty radši stáhli, nahodili motor a trochu upravili kurz více k severu. Chtěl jsem se tak dostat co nejdříve do klidnější oblasti kryté před vlnami Mljetem, což ale moc nevyšlo. Vzhledem k směru větru přicházely poměrně velké vlny i z kanálu mezi Mljetem a Pelješacem, i když byly asi přeci jen o něco málo menší. Jízdu ve větších vlnách si většina posádky celkem užívala a brala to jako skvělé zpestření. Na druhou stranu ale bylo jasné, že za daných podmínek nemáme šanci ještě za světla doplout až na Lastovo. Samotná cesta k Mljetu nám zabrala více než dvakrát tolik času, než kolik původně měla. Obhlédl jsem tedy mapu a vybral pro dnešní nocování dobře krytou zátoku Saplunara u jižního konce Mljetu. Do zátoky jsme zajížděli už za šera, takže vše bylo rázem o něco náročnější a dobrodružnější. Bylo zde poměrně dost bójí a několik z nich bylo ještě volných, ale všechny volné bóje se nacházely na příliš mělké vodě pro naši loď. Nezbylo než se pokusit v neznámé, i když poměrně velké zátoce zakotvit na slepo prakticky už za tmy. Kotva se z počátku nechtěla chytit, takže jsme celé kotvení museli opakovat, nakonec se ale naštěstí na dně o něco zachytila a my mohli zůstat v zátoce. Dali jsme si večeři a několik odvážlivců naskákalo ještě do vody na noční koupání. Zahráli jsme si nějaké hry a bylo na čase se uložit ke spánku.
Čtvrtek – 6. den na moři Dnes jsme vypluli kolem osmé hodiny. Zamířili jsme na sever podél západní strany Mljetu. Přibližně uprostřed západního pobřeží ostrova měla být jeskyně, kterou jsem chtěl navštívit. Neměli jsme ale její přesnou pozici, nebyl jsem si proto moc jistý, jestli se nám ji vůbec podaří najít. Podle popisu jsem tušil, jak by přibližně měl vypadat zářez do útesů, ve kterém se nachází. Popis se nakonec ukázal jako hodně dobrý, protože jsme ji i bez většího bloudění během chvilky našli. Útesy zde padaly prudce do hloubky, takže o kotvení jsme si mohli nechat zdát. Perhalík s Barbiem se vydali na průzkum jeskyně a já zůstal s lodí před útesy a popojížděl sem a tam. Vstup do jeskyně byl hodně nízký, takže se jím nedalo proplout ani na člunu a bylo třeba plavat. Já jsem nakonec jeskyni nenavštívil, ale podle fotek se zdálo, že zastávka tady stála za to drobné zdržení. Po tom, co se průzkumníci z jeskyně vrátili, nabrali jsme kurz k ostrovu Lastovo. Po pár minutách si ale Perhalík všiml nějakého zajímavého útvaru na pobřeží Mljetu, který se nyní nacházel vpravo za námi. Otočili jsme tedy opět loď a prozkoumali i tuto část pobřeží. Po tom, co jsme opět odrazili od pobřeží Mljetu, se před námi rozprostírala otevřená vodní plocha a čekalo nás přibližně 5 hodin plavby na naše dnešní kotviště na Lastovu. Bylo prakticky bezvětří, na hladině žádné větší vlny a sluníčko se do nás agresivně opíralo. Část lidí si četla, část sledovala okolní línou hladinu, někdo zaháněl cestu spánkem. Zátoka s bunkrem, ve kterém jsem chtěl pro dnešní večer zakotvit, se nacházela na druhé straně souostroví Lastovo, konkrétně na západní straně ostrůvku Prežba. Bylo tedy třeba hlavní ostrov souostroví obeplout a my zvolili cestu kolem jižní strany, na které jsem ještě nikdy nebyl. Při přiblížení k ostrovu nás uvítaly mohutné útesy s majákem na svém vrcholu. Lastovo jsem viděl poprvé před dvěma lety ze západní strany a musím říct, že to byl zcela jiný pohled, než jaký se nám naskytl nyní. Ostrov je z východní strany podobně holý a vyprahlý jako většina chorvatských ostrovů a vůbec nepřipomíná zalesněné kopce viditelné na západní straně. Po obeplutí ostrova se před námi ale vynořily opět krásně zalesněné kopce západní strany. Zamířil jsem rovnou do již dobře známé zátoky, ze které jsme před dvěma lety vyplouvali na naši výpravu k ostrůvku Palagruža, který se nachází téměř až u italských břehů. Bunkr uvnitř zátoky byl
zcela prázdný, otočil jsem tedy loď a zacouval k molu. Vystupování na molo je v tomto bunkru poměrně náročné, protože se vršek mola nachází hodně vysoko nad lodí. To nám ale stejně nebránilo lézt znovu a znovu nahoru a skákat z mola do vody. Když jsme se vyřádili, přišla na řadu večeře a po ní opět stolní hry. S příchodem tmy se stejně jako před dvěma roky slova ujaly tajuplné a děsivé zvuky uvnitř bunkru, vytvářené narážením vlnek do proláklin ve stěnách bunkru. S příchodem tmy se také začalo citelně ochlazovat, takže jsme se i se hrami přesunuli do podpalubí, kde jsme si i nadále nerušeně bořili cestičky a kopali nové ve hře Sabotér.
Pátek – 7. den na moři Poslední den se nesl v duchu návratu do domovského přístavu. Čekala nás asi 8,5 hodiny dlouhá cesta z Lastova až do Splitu. Původně jsem plánoval navštívit cestou zpět ještě ostrov Vis, nicméně to bylo ještě před tím, než nás potkala porucha motoru, která nás celkem znatelně zpozdila oproti plánu. Takže jsem zamířil přímo k severu tak, abychom těsně minuli západní okraj Korčuly. Bylo krásné klidné ráno a většina lidí ještě spala. Zapnul jsem autopilota a šel si užívat okolní klid na příď. Zde, nerušen hlukem motoru, jsem sledoval pomalu se blížící pobřeží Korčuly i rybářské loďky brázdící v dáli klidnou hladinu moře a hledající nějaký ten úlovek. Ještě než jsme dopluli ke Korčule, což trvalo přibližně dvě hodiny, vstala většina posádky a šla si na palubu užívat slunečních paprsků. Po minutí Korčuly jsme zamířili do úžiny mezi ostrovem Hvar a souostrovím Pakleni otoci. Právě zde se nachází stejnojmenné městečko Hvar, které jsme navštívili druhý den plavby. Posádka se shodla, že ještě jedna krátká zastávka v tomto městečku by byla fajn, a tak jsme opět zajeli do přístavní zátoky a zašli si na zmrzlinu. Dlouho jsme se zde ale nezdrželi a už za pár desítek minut po opuštění přístavní zátoky jsme míjeli západní okraj ostrova Hvar. Náš kurz se změnil prakticky přesně na severní a zamířili jsme do průlivu Splitská vrata mezi ostrovy Šolta a Brač. Cestou jsem ještě probral posádku z letargie mým neohlášeným skokem do vody, ale jinak se i tato část cesty nesla v líném duchu. Moře bylo zcela klidné a slunce pálilo jako o život. V průlivu bylo třeba na chvíli zpozornět, protože zde jako obvykle byl provoz podstatně hustší. Jen co jsme propluli několik set metrů širokou úžinou, odbočili jsme doleva a pokračovali dál podél severního pobřeží Šolty. Zásoby paliva se nám pomalu krátily a naším dalším cílem tak byla benzínka v zátoce Rogač. Natankování proběhlo s posádkou, která se za ten týden už hezky sehrála, naprosto hladce, a tak jsme ještě zajeli do vedlejší zátoky Nečujam. Tuto zátoku jsem navštívil taktéž dva roky zpět a na jejím konci jsem zcela náhodou tehdy našel vrak lodi zpola vyčnívající nad hladinu. S odklízením vraku se od té doby očividně nikdo neobtěžoval. Zakotvili jsme nedaleko od vraku, udělali si pozdní oběd, vykoupali se a samozřejmě jsme nezapomněli vyrazit ani na průzkum vraku. Za ty dva roky se toho na něm moc nezměnilo, pouze viditelnost ve vodě byla tentokrát podstatně horší než tehdy. Přestávku v zátoce jsme si nakonec trochu protáhli. Nebylo kam spěchat, náš domovský přístav byl už jen asi hodinku a půl plavby daleko, a navíc se jednalo o poslední koupání v moři. Perhalík s Barbiem si do vody dokonce hodili nafukovací plavající minimatraci, či jak to nazvat, ve které byly otvory akorát pro skleničky. Takže si během plavání kolem lodi mohli dopřávat i doušky piva. Čas se ale nakonec přeci jen zastavit nedal, takže nezbylo než vytáhnout kotvu a vyrazit do přístavu. S odkotvením lodi jsem ještě trochu pomohl, ale pak už se u kormidla postupně vystřídala většina osazenstva a tak si také vyzkoušela, jaké to je točit kormidelním kolem a řídit několikatunovou líně se pohybující loď. Když jsme dopluli do zálivu rozkládajícího se mezi Splitem a Trogirem, uvnitř něhož byl náš cílový přístav, byla už prakticky tma. A tak jsme si ještě jednou naposledy vyzkoušeli hledání světel bójí a majáků ve tmě před námi. Vše bylo ztíženo tím, že na pozadí svítilo město, takže najít to správné blikající světélko, na které bychom měli směřovat, nebyla vůbec žádná hračka. Samotné zajetí do přístavu proběhlo bez jakýchkoliv zádrhelů. Moře bylo klidné, vítr nefoukal a posádka už přesně věděla, co se bude dít a co má kdo dělat. No a to bylo to poslední, co jsme s naší
lodí Mancou ještě udělali. Pak bylo už na řadě jen balení, sprchy a příprava na odjezd domů, který byl v plánu druhý den ráno. Tedy mě nečekala cesta domů, ale pouze přesun o několik kilometrů dál do jiné mariny a plavba s další posádkou, která měla dojet ráno.
Tady by se ještě asi slušelo zmínit, že předání proběhlo bez problémů až do chvíle, než se pod loď podíval potápěč. Šrámy na kormidle, které prošly skrz všechny vrstvy barvy až do samotného materiálu kormidla, byly dobře viditelné i při pohledu z mola. Pod vodou zřetelně zářila bílá barva plastu. Společnost s tím ale nedělala žádné velké problémy a strhla mi 75 eur spoluúčasti. Celková škoda na lodi byla odhadnuta na 400 eur a já si odnesl pořádné poučení, protože i když to bylo jen pár škrábanců, tak to bylo poprvé, kdy jsem poškodil loď. Bez ohledu na tuhle drobnou nehodu ale celý týden stál za to a nezbývá než konstatovat, že se na lodi sešla naprosto skvělá posádka, se kterou byla radost se plavit
