Jachta 2013 7. 9. – 14. 9., marina ACI Split – Chorvatsko, plachetnice Opportunity Moje cesta do místa vyplutí nebyla příliš dlouhá, protoţe jsem plavbu probíhající předchozí týden ukončil jen v několik kilometrů vzdálené marině Kaštela. ACI Marina Split, ze které jsem tento týden vyplouval, pro mě rozhodně nebyla neznámá. Vyplouval jsem odsud na svoji první plavbu jako kapitán před třemi lety. Kdyţ jsem se dostal na místo, posádka této plavby byla uţ v marině a hledala naši loď. Tentokrát jsme pluli ve sloţení Zbynďa, Gíša, Vašek, Janča, táta, Erik, Marťa a já. Prvním úkolem pro mě jako obvykle bylo prověření připravenosti lodi pro naši plavbu. V kanceláři jsem se dozvěděl, ţe budeme muset chvíli počkat, aţ bude na lodi uklizeno. Rád bych tu také zmínil, ţe přístup charterovky Orvas mi přišel ve srovnání se vším, co jsem dříve zaţil, velice oficiální, důkladný a precizní. Byl to trochu nezvyk, ale rozhodně mi to nevadilo, spíše naopak. Zrovna tak byla důkladnost společnosti vidět na lodi samotné. Jachta byla skvěle udrţovaná a rozhodně bych jí neřekl ta léta, která za sebou na moři uţ měla. Čekání na loď jsme si krátili sledováním ţivota v marině i v samotném přístavu ve Splitu, do kterého zajíţděly trajekty a čluny ze zakotvené výletní lodi stojící před přístavem. Po nějakém čase jsem se vydal opět připomenout do kanceláře, aby na mě náhodou nezapomněli. Loď jsme nakonec dostali někdy po druhé hodině odpoledne a po nastěhování a nezbytných přípravách uţ nic nebránilo vyplutí.
Sobota – 1. den na moři Po vymanévrování z mariny, kdy hlavně při vyjíţdění z našeho stání kolem moc místa nebylo, jsme minuli velkou výletní loď zakotveni před samotným Splitem. Loď jsem míjel v malé vzdálenosti, abychom si ji mohli pohodlně prohlédnout, a byl jsem překvapen poměrně silným proudem vody od zádi lodi, který se citelně opřel do naší lodi. Proud byl tvořen tahem motorů, které drţely obří loď správně otočenou vůči městu, aby přepravní čluny mohly pohodlně vozit cestující do města. Jen co jsme se poněkud vzdálili od čilého ruchu v okolí Splitu, vytáhli jsme plné plachty. Celkem příjemně foukalo a navíc byla naše loď poněkud sportovněji laděná ve srovnání se vším, na čem jsem dříve plul. Byl jsem proto zvědavý, jak se s lodí bude plachtit. A jak se brzy ukázalo, loď byla opravdu o poznání ţivější. Splitskými vraty jsme propluli v náklonu s plnými plachtami a následně jsme změnili kurz na jihovýchod. Změnou kurzu se vítr změnil z předobočního na zadoboční, takţe se náklon zmenšil a plavba se stala pohodlnější. Na lodi se nám vyskytl menší problém. Před Splitskými vraty jsem nastartoval motor, který mi měl pomoci v manévrování, kdyby si to situace v úţině ţádala. Po tom co jsme propluli úţinou a já chtěl motor vypnout, nešlo to. Naštěstí tohle pro nás nebyl zásadní problém, spotřeba motoru při volnoběhu nebyla veliká, takţe mohl klidně běţet pár hodin navíc. Měl jsem trochu obavy o chlazení motoru, protoţe loď byla díky plachtám v náklonu a nasávání vody pro chlazení tak mohlo být snadno nad hladinou. I po téhle stránce ale rychlá kontrola ukázala, ţe motor nasává vody dostatek a s chlazením problém není. Vašek, Zbynďa a táta se ochotně vrhli na průzkum motoru. Závadu sice neobjevili, nicméně byli schopní upravit otáčky při volnoběhu motoru tak, aby motor prostě zhasnul. Naším dnešním cílem byla opět zátoka nedaleko města Stary Grad, kterou jsem navštívil jako první zastávku plavby uţ minulý týden s předchozí posádkou. Na rozdíl od minulého týdne jsme ale tentokrát za bóji museli zaplatit poplatek. Minulý týden jsme totiţ na místo dopluli aţ brzy ráno a majitel si nás nejspíše vůbec nevšiml. Po zakotvení jsme si opět dali kolečko se sníţením otáček tak, aby motor zhasl. Večer na bóji byl poklidný, do vody se uţ nikomu moc nechtělo, a tak po večeři bylo pomalu na řadě zalehnout. Jako obvykle jsem spal na palubě.
Neděle – 2. den na moři V zátoce kromě nás byly i další lodě, i přesto bylo ale ráno v zátoce klidné a tiché. Většina lidí se po rychlé snídani vydala do vody na první letošní koupání. Skákali jsme z lodi do vody a Vašek testoval zbynďovu novou kameru pod vodou. Moţnosti kam dále plout byly dvě. Cílem byl Dubrovník, takţe jsme museli obeplout ostrov Hvar a to jsme mohli udělat buď ze západu, nebo z východu. Západní cesta byla o něco kratší, ale plul jsem jí uţ minulý týden a naopak na východní straně Hvaru jsem ještě nikdy nebyl. Volba proto nakonec padla na východní cestu. Nejprve jsme ale zamířili přímo na sever k pobřeţí nepříliš vzdáleného ostrova Brač. Zde začíná v jedné ze zátok stezka k horské poustevně Blača, u které jsem se byl podívat v roce 2010. Kromě mě ale poustevnu nikdo z této lodi nenavštívil. Přeplutí do zátoky nám zabralo přibliţně hodinu, vypustili jsme kotvu a zádí loď uvázali k pobřeţí, protoţe v zátoce nebylo moc prostoru. Následně jsem odvozil všechny ve člunu na malou pláţ aţ na konci zátoky, za kterou začíná jiţ zmíněná stezka. Posádka se vydala na cestu k poustevně a já tak měl přibliţně hodinu a půl času do jejich návratu. Našel jsem si proto číslo na technika z mariny a šel s ním probrat náš problém s motorem. Telefonát to byl poměrně rychlý. Po tom, co mi vysvětlil, jak musí být správně nastaveny všechny ovládací prvky motoru, šlo najednou rázem motor bez problémů uţ i vypínat. Zbytek času do návratu výpravy jsem si pak krátil nahráním nějakých fotek na internet, focením okolí, skákáním z lodi a potápěním se v zátoce. Pod vodou toho ale moc k vidění nebylo. Po návratu jsem všechny převozil ve člunu opět zpět na palubu a ještě neţ jsme vypluli, tak se nachystal oběd. Naše další cesta směřovala k východu. Ostrov Hvar, který jsme museli obeplout, je přibliţně 50 km dlouhý. Protoţe uţ bylo poledne, dalo se předpokládat, ţe do večera doplujeme tak akorát k jeho východnímu konci a bylo třeba najít v této oblasti kotviště pro dnešní noc. Vyhlédl jsem si v mapě jednu poměrně příhodně vypadající zátoku a vypluli jsme. Bylo vedro a prakticky bezvětří. Náš dnešní cíl byl přibliţně 5 hodin plavby daleko a my se pomalu sunuli na motor po zcela rovné hladině. Největší vlny v okolí byly ty, které vytvářela svým pohybem naše loď. Cestou jsme si dali zastávku na koupání uprostřed moře, jinak byl ale zbytek dnešního dne téměř výhradně o nic nedělání, opalování a vyspávání. A protoţe to jsou činnosti, které mi aţ tak extra zajímavé nepřipadají, zdálo se mi, ţe cesta téměř vůbec neutíká. Kdyţ se přiblíţilo pobřeţí Hvaru a začal se pomalu blíţit náš dnešní cíl, tak jsme lehce upravili plán a domluvili se, ţe bychom mohli zkusit náhodně zajet do nějaké opuštěné zátoky a zakotvit tam. Prohlédl jsem mapu a zamířil do nejbliţší zátoky, která vypadala podle mapy alespoň trochu příhodně. Brzy se ukázalo, ţe to nebyla jen mapa, kde zátoka vypadala dobře. Jednalo se o menší neobydlenou zátoku s poměrně prudkými břehy a se dvěma rozbořenými domy kousek od zátoky. Zajel jsem do zátoky a dal si v ní s lodí kolečko po obvodu, abych změřil, kde je jaká hloubka. Zátoka byla částečně otevřená směrem k pobřeţním vysokým horám, coţ nebylo zcela ideální. Podle předpovědi bylo ale riziko nočních poryvů padajících z hor poměrně malé. Pro jistotu jsem ale vypustil víc řetězu neţ obvykle, tahem motoru důkladně zkontroloval, zda kotva drţí, a následně jsme záď lodi opět uvázali ke břehu. Většina lidí vyuţila příjemné osamělé zátoky ke koupání a průzkumu malé oblázkové pláţe na konci zátoky, na které bylo vyplavené různé harampádí. Pár jedinců se vydalo i na důkladnější průzkum přilehlého pobřeţí, ale nebyla zde ţádná dobře schůdná stezka, takţe se nikdo moc daleko nedostal. Pomalu se přiblíţil večer a já si dnes nad kokpitem, kde jsem měl v plánu opět spát, rozloţil hadrovou stříšku proti rose, která mě pěkně namočila předchozího dne. Dnešní noc ale nakonec nebyla tak úplně klidná. V noci mě probudil silný vítr, který nešel od hor na pobřeţí, ale tlačil do lodi z pravoboku. To jsem při kotvení nepředpokládal, protoţe po pravé straně byl v zátoce (pravda, ne moc velký) kopec. Zakotvení pro tenhle směr větru nebylo zrovna moc dobré,
bok lodi kladl větru obrovský odpor a kotva i lano na zádi musely dostávat co proto. Začal jsem uvaţovat o tom, ţe bych se měl zvednout a sloţit alespoň stříšku, abych sníţil odpor lodi vůči větru. Neţ jsem to ale udělal, vítr to vyřešil za mě. Utrhl lanko na jednom z rohů stříšky a mě nezbylo, neţ rychle odvázat i zbylé rohy a vše uklidit dřív, neţ to vítr roztrhá na kusy. Následně jsem svoji pozornost upnul hlavně ke kotvě. Kdyby kotva povolila, tak by loď během pár desítek vteřin skončila na pobřeţí. Naštěstí se zdálo, ţe kotva drţí opravdu dobře. Ještě pár desítek minut jsem strávil hlídáním, ţe kotva neujíţdí a přemýšlením, zda by přeci jen nebylo lepší raději vyplout z úzké zátoky na otevřenou vodní plochu. Po chvíli ale začal vítr opadat, takţe nakonec nebylo třeba budit půlku lodi a vyplouvat do noci. Uloţil jsem se opět ke spánku, který tentokrát trval aţ do rána a uţ nebyl ničím rušen.
Pondělí – 3. den na moři Ráno bylo poněkud větrnější neţ předchozí dny, zátoka nás ale před větrem chránila poměrně dobře. Nasnídali jsme se a nachystali k vyplutí. Bylo mi jasné, ţe aţ opustíme zátoku, tak se do nás vítr slušně opře a byla by škoda toho nevyuţít a neplachtit. Poprosil jsem proto o důkladný úklid a zajištění všeho, co by ve vlnách a náklonu lodi mohlo létat a rozbít buď sebe, nebo naopak něco v okolí. Jen co jsme vypluli ze zátoky, zvedl se vítr přímo ze směru, kam jsme chtěli plout. Vytáhli jsme tedy plné plachty a začali křiţovat. K nejzápadnějšímu bodu ostrova Hvar, který jsme potřebovali obeplout, to bylo uţ jen pár mil. Většina posádky uvítala dobrodruţnější plavbu ve velkém náklonu s nadšením. Udělali jsme několik obratů, minuli nejzápadnější bod ostrova a následně jsme zamířili zpět na západ, tentokrát ale uţ podél jiţního pobřeţí Hvaru. Vítr se v kanále mezi Hvarem a Pelješacem mírně stočil, takţe se do nás nyní opíral z leva zezadu. Tady loď předvedla svoji sportovnější stavbu, kdyţ jsme překročili pod plnými plachtami rychlost 10 uzlů. Vlny nám šly do zad, takţe plavba byla navíc rázem o kus klidnější a příjemnější. I náklon lodi se výrazně sníţil. Bylo třeba obeplout výběţek poloostrova Pelješac a zamířit do úţiny mezi Pelješacem a ostrovem Korčula. Loď uháněla s větrem o závod, kdyţ v tom přišla trošku větší vlna a z části zatopila gumový člun, který jsme táhli na laně za lodí. Měl jsem obavy, ţe by se člun z části zaplněný vodou mohl po setkání s pár dalšími vlnami utrhnout. Stáhnout plachty dolů by ale zabralo poměrně dost času, proto jsem nahodil motor a loď jsem pod plachtami otočil přímo proti větru. To nás výrazně zpomalilo a mezitím, co se několik nejsilnějších členů posádky snaţilo člun vytáhnout na palubu, já se pokoušel udrţet motorem loď na kurzu proti větru, aby se nám vítr neopíral do plachet. Vytáhnout z části zatopený člun na palubu lodi, kterou nešlo s plachtami zcela zastavit, nebyla rozhodně hračka. Nakonec se to ale přeci jen za společného úsilí podařilo a my si mohli dál uţívat krásného plachtění. Kdyţ jsme se začali stáčet kolem Pelješace k jihu a směřovat do úţiny, vítr pomalu opadl. Nahodili jsme tedy motor a zamířili úţinou směrem k městečku Korčula. V kanálu vedoucím k městečku se opět rozfoukalo, ale vzhledem k šířce kanálu, směru větru a hustotě dopravy jsme uţ plachty nevytahovali. Kanál byl plný surfařů, kteří vyuţívali silnějšího větru a občas projíţděli v těsné blízkosti lodi. Korčulu jsem si prošel uţ minulý týden s předchozí posádkou, takţe jsem pouze zajel bokem k městskému molu a vyloţil posádku. Následně jsem s lodí a pár lidmi, co do města jít nechtěli, zajel do nedaleké zátoky Banja a uvázal se na bóji. Byli jsme domluveni, ţe posádku u mola naloţím o hodinu později. Hodina v zátoce utekla poměrně rychle, takţe netrvalo dlouho a opět jsme byli na palubě v plném počtu. Vzhledem k větru a vlnám jsme vynechali návštěvu nedalekého vraku, u kterého jsem se zastavil s předchozí posádkou minulý týden. Našim dalším cílem byl rovnou záliv s vesničkami Trstenik a Ţuljana, kde jsem chtěl v jedné z menších zátok strávit dnešní noc. Minulý týden jsme kotvili ve stejné oblasti v zátoce otevřené k jihu. Tentokrát ale foukalo od jihu, takţe jsem zvaţoval
dvě zátoky otevřené k severu – jednu s městečkem Ţuljana na konci zátoky a druhou neobydlenou, plnou mělčin. Po dohodě s posádkou padla nakonec volba na neobydlenou zátoku. Znal jsem přibliţné rozloţení mělčin a hloubky v jejich okolí. Volnou plavební dráhu do zátoky jsem ale netrefil úplně přesně, takţe kdyţ začala hloubka nebezpečně klesat, vycouvali jsme a do zátoky zajeli aţ na druhý pokus. Zakotvili jsme nedaleko břehu na hloubce 6 m a opět se uvázali zádí ke břehu, aby se loď v noci neotočila a nenajela tak na mělčinu. Dnešní noc měla být podle předpovědi klidná a téměř bez větru. Přestoţe bylo zataţeno a chvílemi i lehce pršelo, vydal se Vašek na průzkum pobřeţí, Marťa si šla zaplavat a já s Erikem jsme popadli ploutve a brýle a pustili se do pročesávání místního podvodního světa. Přehnala se přes nás později jedna vydatnější přeháňka, která ale poměrně rychle odezněla. Netrvalo to dlouho a začalo se stmívat, uchýlili jsme se proto všichni postupně do lodi. Popilo se, něco málo se snědlo, někdo si četl, jiný raději pospával. Nakonec jsme probrali ještě plány na další den a bylo na čase se vydat do postele.
Úterý – 4. den na moři Noc byla tentokrát opravdu klidná. Ráno jsme vstali a vypluli poměrně brzy, abychom stihli během dnešního dne pohodlně doplout do Dubrovníku vzdáleného asi 6 hodin plavby. Po tom, co jsme opustili záliv, opřel se do nás vítr tak akorát silný na pohodlné plachtění. Jeho směr ale nebyl moc dobrý, protoţe foukal přímo proti nám. To ale příliš nevadilo, vytáhli jsme plné plachty a vrhli jsme se na křiţování. Vyuţívali jsme při tom celé šíře kanálu mezi poloostrovem Pelješac a ostrovem Mljet. Plavba pod plachtami příjemně utíkala, nicméně vzdálenost Dubrovníku nás nakonec po několika hodinách přeci jen donutila stáhnout plachty a proti větru zamířit s motorem přímo. Úţinou mezi ostrovy Šipan a Lopud jsme projeli blíţe k pevnině. Pás ostrovů nám tady poskytoval příjemnou ochranu před většími vlnami přicházejícími z otevřeného moře. Ještě před Dubrovníkem jsme se pokochali výhledem na přímořskou silničku klikatící se na strmém pobřeţí. Vstup do přístavu v Dubrovníku stejně jako minulý týden střeţil velký most přes řeku Dubrovačku a dvě obří výletní lodě vyvázané u mola v přístavu. Zamířil jsem opět ke stejnému molu jako minulý týden, ale po minulé zkušenosti s odřením kormidla o dno i přes uváděnou příznivou hloubku v průvodci, jsem tentokrát k molu zajel přídí napřed. Vystupování z lodi se tak stalo pro některé členy posádky malým dobrodruţstvím, protoţe bylo třeba seskočit z poměrně vysoké přídě na betonové molo. Náš ponor pod přídí byl ale mnohem menší neţ na zádi, takţe jsme se tím bezpečně vyhnuli škrtnutí o dno. Obsluha opět nebyla nikde v dohledu a i kancelář byla zamčená. Vydali jsme se rovnou na prohlídku města před tím, neţ nám zavřou jednu z velkých atrakcí – monumentální hradby kolem historického centra. Na palubě lodi zůstal akorát táta, kterému se nechtělo táhnout do vzdáleného centra, a raději si uţíval atmosféru místního přístavu. Cestu do centra jsem uţ znal z minulého týdne a navíc se nebylo moc kde ztratit. V centru se Gíša a Vašek vydali na prohlídku hradeb, zatímco zbytek si pomalu prošel městečko. Ochutnali jsme místní zmrzlinu, navštívili katedrálu Sv. Marija, prohlédli si několik zákoutí a náměstíček a já s Erikem jsme se také pokusili dostat k lanovce směřující na kopec nad městem. Spodní stanice lanovky leţela uţ mimo historické centrum, co nás ale nakonec odradilo od cesty, byla cena, která rozhodně nebyla malá za těch pár set metrů. Raději jsme proto dál nasávali atmosféru historického městečka přímo ve městě a po tom, co se k nám připojili Gíša a Vašek se svými záţitky z hradeb, jsme se pomalu zase vydali na cestu zpět k lodi. Po návratu na loď jsme zjistili, ţe obsluha nakonec přeci jen došla. Táta se zvládl dorozumět lámanou chorvatštino-ruštino-češtinou a kdyţ vysvětlil, ţe kapitán není přítomen na lodi a netuší, kde jsou papíry od lodi, musel vydat alespoň svoji občanku jako záruku ţe neutečeme bez zaplacení.
Vzhledem k dnešnímu rozloţení plavby, byl teď ten správný čas na pořádné jídlo. Po navečeření jsme se posadili do kokpitu a sledovali ţivot v přístavu. Vygooglil jsem podle jmen parametry obřích výletních lodí zaparkovaných na protější straně přístavu a probírali jsme, co všechno mají na palubě. Janča přišla s nápadem, ţe bychom se mohli zkusit protáhnout nějak na palubu jednoho z těchto korábů a vyuţít zábavu, kterou nabízejí svým cestujícím. Protoţe by to ale znamenalo obejít celou přístavní zátoku, která rozhodně nebyla malá, nikdo se o realizaci plánu ani nepokusil. Znaveni výletem do poměrně vzdáleného centra města, jsme se brzy odebrali do postelí. Já spal jako obvykle ve spacáku na palubě a uţíval si tak ruch místního přístavu. Protoţe jsme ale byli dneska zakotvení na bezpečném místě, spal jsem velice tvrdě a ani nevím, kdy se vyměnili velké výletní lodě v přístavu, které svoje vyplutí ohlašují hlasitým troubením.
Středa – 5. den na moři Ráno nebylo moc kam spěchat. S vyplutím jsme museli počkat na otevření kanceláře, abychom zaplatili poplatek za vyvázání u mola. Nakonec ale bylo třeba k otevírací době připočíst i chorvatskou dochvilnost, takţe se mi podařilo najít kancelář opravdu otevřenou aţ téměř o půl hodiny později, neţ co uváděla tabulka na dveřích. V kanceláři se nám naskytl ještě jeden drobný problém. Já před vyplutím důkladně nezkontroloval všechny papíry a podle všeho, jsme od charterovky dostali crew list z pronájmu týden před námi. Podle crew listu jsme měli být všichni Francouzi ve věku 50-60 let. Místní obsluze v podobě postaršího pána tohle ale bylo celkem jedno, problémy bychom měli nejspíše aţ s policií. Po zaplacení poplatku za stání mi tedy vrátil tátovu občanku a mohli jsme vyplout. Hned po vyplutí z přístavu bylo zřejmé, ţe ani dnes nebude moře zcela klidné. Nevyplouvali jsme proto ani před ostrovy a rovnou zamířili podél pevniny k severozápadu za ostrůvek Koločep. Směr vln dával tušit, ţe zátoka Šunj na Lopudu, kterou jsme navštivili jiţ minulý týden, by mohla být poměrně dobře krytá, proto jsme zamířili po proplutí kolem Koločepu rovnou tam. Vlny se při vplutí do úţiny mezi Lopudem a Koločepem dost zvětšily, ale protoţe jejich směr byl i nadále příznivý, po zajetí do zátoky jsme byly v bezpečném úkrytu před jakýmkoliv vlněním. Většina posádky se vydala do vody za osvěţením, následovala lehká svačinka. S předzvěstí vlnobití, které nás čekalo po opuštění zátoky, se ale asi nikdo raději příliš nepřejídal. Dalším naším cílem byla jiţní špice ostrova Mljet. Vypluli jsme ze zátoky, obepluli Lopud z jihu a zamířili ţádaným směrem. Vlny nepříjemně vzrostly, ale posádka si je zatím uţívala a brala je jako vítané zpestření. Erik a Vašek si chtěli zkusit zaplavat v těch asi 2-2,5 metru velkých vlnách. Nachystal jsem si pro jistotu na zádi lano, kdyby se pak zastavení lodi v jejich blízkosti díky větším vlnám ukázalo jako problém, abychom je mohli bezpečně vytáhnout zpět na palubu. Vašek si vzal na hlavu zbynďovu kameru a s Erikem skočili do moře. Příliš jsem se od nich nevzdaloval a udělal jsem jen malé kolečko. Po dokončení kolečka jsme s lodí opět směřovali proti vlnám. To jsem povaţoval za nejpohodlnější pozici pro přiblíţení a zastavení lodi. Oba plavci věděli, ţe v těchto vlnách dlouho stát na místě asi nedovedu, a tak se neflákali a jen co jsem zastavil, rychle doplavali těch pár metrů k lodi a vylezli na palubu. Celé vyzvednutí z vody nakonec bylo snazší, neţ jsem čekal. Zbytek cesty k Mljetu uţ nebyl ničím přerušován. Postupem času se velká část posádky odebrala ke spánku do podpalubí a myslím, ţe z delšího pobytu ve vlnách valících se přímo proti lodi, jim nebylo úplně dobře. Já sám vnímal, ţe další plavba ve vlnách by se sice dala zvládnout, ale ani pro mě to nebyla zrovna lákavá představa. Proto jsem těsně před Mljetem přehodnotil plán cesty. Zahodil jsem myšlenky na návštěvu jeskyně na západní straně Mljetu, která by za stávajícího vlnění stejně nejspíše byla prakticky nedostupná. Raději jsem odbočil více k severu tak, abychom Mljet míjeli levobokem. Počítal jsem s tím, ţe cesta tudy sice bude o něco delší, ale při současném směru vln tu budeme dobře chránění. Ve výsledku by nám to kromě uklidnění ţaludků mohlo ušetřit i nějaký ten čas při plavbě, která bude na klidné vodě určitě výrazně rychlejší.
Předpoklad se splnil hned, jak jsme minuli jiţní výběţek Mljetu. Uklidnění situace vyhnalo během chvíle většinu lidí zpět na palubu a vše bylo rázem mnohem ţivější. Za dvě hodiny nás ale čekal severní okraj Mljetu a dalo se předpokládat, ţe pak bude vlnění nejspíše zpět v plné své síle. To nikomu ale nebránilo uţívat si nyní klidnou hladinu a krásně zalesněnou scenérii Mljetu po naší levici. Po necelé hodině cesty jsme zastavili na koupání. Hladina zde byla opravdu jak zrcadlo, takţe následovalo cachtání ve vodě a skákání z lodi. Stáli jsme necelé dva kilometry od pobřeţí. Po chvíli jsme se vydali na další cestu. Ještě neţ jsme dopluli k severnímu konci ostrova, ve větší vzdálenosti od lodi jsme zahlédli něco většího vynořujícího se z vody. Nejspíše šlo o delfíny. Pak uţ jsme obepluli severní konec Mljetu a zamířili k Lastovu. Vlnění zde nakonec ale nebylo uţ tak nepříjemné jako ráno po vyplutí z Dubrovníku. Vytáhli jsme plné plachty a s větrem z levoboku jsme zamířili prakticky přesně na západ. Za kormidlem se postupně vystřídala větší část posádky a loď opět uháněla s větrem o závod. Naším dnešním cílem byl starý vojenský bunkr v zátoce nacházející se na západní straně ostrůvku Preţba v souostroví Lastovo. Bunkr jsem navštívil uţ v minulosti a zastávku jsme tu udělali i minulý týden s předchozí posádkou, takţe jsem si troufal zajet na místo určení i v noci pouze za svitu baterky. Ještě neţ jsme dorazili na místo určení, měli jsme moţnost obdivovat nádherné večerní scenérie. Slunce se pomalu chystalo zapadnout a detaily na ostrově byly méně a méně viditelná, aţ z ostrova zbyl prakticky jen temný obrys. Tou dobou jsme ale uţ zajíţděli do zátoky. Zkontroloval jsem, ţe je bunkr prázdný, a následně jsem s lodí zacouval k molu, které je součástí bunkru. Bunkr měl opět svoji znepokojivou atmosféru. Zvuky vznikající naráţením vlnek do prohlubní ve stěnách bunkru zněly děsivě. A protoţe všude kolem uţ byla tma, nechali jsme si průzkum okolí aţ na ráno. Následovala jako obvykle večeře, popíjení a plánování další trasy. Následně jsme se vydali do postelí a já si po chvíli čtení ustlal opět na palubě.
Čtvrtek – 6. den na moři Našim dnešním cílem byl asi 5,5 hodiny plavby vzdálený ostrov Vis. Po rychlém průzkumu okolí bunkru i bunkru samotného jsme se vydali na cestu. Vypluli jsme ze zátoky a zamířili na severozápad přímo k Visu. Cesta vypadala z počátku poklidně, hladina byla dnes téměř bez vln. Postupně se k nám ale začalo blíţit od jihozápadu zlověstně vypadající mračno doprovázené zřetelnou clonou vody padající z mraků a blesky. Vis, na začátku cesty zřetelně viditelný v dáli, za chvíli zahalil hustý déšť. Mračno se pořád blíţilo a začínalo být jasné, ţe brzy vplujeme přímo do bouře. Naštěstí bouřka byla pouze lokální a docela malá, takţe se nebylo moc čeho bát. Pro jistotu jsem poţádal lidi v podpalubí, aby se příliš nepřibliţovali ke stěţni a rádiu. Podle toho, co jsem si nastudoval, by měla být šance uhození blesku přímo do lodi poměrně malá. Jistota je ale jistota. Nakonec se opravdu nejednalo o nic velkého a nebezpečného, ale bylo to poprvé, kdy jsem s lodí proplul přímo bouří a musím říct, ţe to pro mě byl nezapomenutelný záţitek. Sledování změn v síle a směru větru v průběhu toho, jak jsme se dostali do centra bouře a pak z něj zase vypluli, bylo úţasné. Vše přesně odpovídalo popisu v publikacích, které jsem přečetl. Svoje kouzlo měla i situace uprostřed bouře. Lilo jako z konve, vítr prakticky opadl a v okolí lodi létaly blesky. Kdyţ jsme dopluli kousek po poledni k Visu, vlny trochu povyrostly. Nebe se vyjasnilo a svítilo na nás sluníčko. Zamířil jsem přímo k městskému molu v městečku Komiţa, pro dnešek to byla naše cílová destinace. Po vyvázání na muring jsme zamkli loď a vydali se do městečka. Naším cílem byla místní půjčovna skútrů. Paní v kanceláři půjčovny mě překvapila důkladností přístupu oproti naší návštěvě před dvěma lety. Tenkrát jí stačil jeden pas. Dnes ale chtěla odpovídající řidičák vţdy alespoň od jednoho člena z posádky kaţdého skútru. Já si neprozřetelně nechal řidičák na lodi, ale i tak se nám podařilo dát dohromady odpovídající počet průkazů a mohli jsme vyrazit na projíţďku kolem ostrova. Našim prvním cílem bylo přístavní městečko Vis nacházející se na druhé straně ostrova. Kromě návštěvy městečka byla hlavní motivací nedaleká Česká vila. Jedná se o budovu postavenou Čechy uţ
za první republiky. Kdyţ jsme tu byly před dvěma lety, kotvili jsme u mola nacházejícího se právě před vilou a strávili jsme značné mnoţství času průzkumem jak vily samotné, tak i přilehlého okolí. Po krátké návštěvě vily jsme zamířili po druhé ze dvou hlavních silnic protínajících ostrov k nejvyššímu vrcholu ostrova. Silnice vedla po jiţní straně ostrova, protínala několik menších vesniček a většinu času se vlnila mezi vinohrady. Dali jsme si cestou krátkou pauzu, ochutnali sladké hrozny a pro jistotu jsme natrhali i něco málo do zásoby. Výstup na vrchol Hum byl pro skútry slušným oříškem. Asfaltová cesta prudce stoupala do vrchu a strojům pomalu docházel dech. V nejprudších místech musela posádka sestoupit a jít vedle skútru, který neměl dost sil uvézt jakoukoliv váhu navíc. Stálo nás to nezanedbatelné mnoţství sil, nakonec jsme ale přeci jen vrcholu dosáhli. Slunce pomalu klesalo k obzoru a dopřávalo nám skvělé scenérie. Výhled byl úchvatný. Pořídili jsme pár fotografií a ujídali natrhané hrozny. Sjezd dolů byl o poznání sviţnější a já si raději nepředstavoval, co by následovalo, kdyby nám selhaly brzdy. Slunce uţ bylo prakticky na hladině Komiţského zálivu, kdyţ jsme skútry v pořádku vraceli zpět v půjčovně. Dnes byla v plánu ještě společná večeře v hospodě. Vybrali jsme si pro tuhle příleţitost konobu Bako nacházející se poměrně daleko od naší lodi. Terasa patřící ke konobě byla na oblázkové pláţi a bylo z ní vidět napříč přístavní zátokou aţ na naši loď. Menu si kaţdý vybral dle chuti. Někdo dal přednost tradičnímu vepřovému steaku, část posádky se ale rozhodla okusit i místní mořské speciality. S plným břichem jsme se pak vydali zase na cestu zpět k lodi. Vlnění v zátoce způsobené loděmi vyjíţdějícími na noční rybolov bylo v místním přístavu dost znatelné. Jednou se dokonce při zhoupnutí dotkl náš stěţeň stěţně vedle stojící jachty. Rybářské lodě ale naštěstí za chvíli opustili přístavní zátoku a celá situace se o poznání uklidnila. Po náročné projíţďce na skútrech, ještě náročnějším výstupu na nejvyšší vrchol ostrova a teď naprosto skvělé večeři bylo jasné, ţe následovat dnes uţ nemůţe nic jiného neţ postel a zaslouţený spánek.
Pátek – 7. den na moři Dnes nás čekal poslední den naší plavby. Cílem byla domovská marina ve Splitu vzdálená asi 6,5 hodiny plavby. Doběhl jsem vyřídit formality do kanceláře místního přístavu a vypluli jsme. Vyhnuli jsme se mělčinám na severní straně Komiţské zátoky a pak jsme zamířili pod plnými plachtami na severovýchod ke Splitským vratům. Vlny byly větší, ale nešlo o nic extrémního a cesta pěkně utíkala. Kousek před Splitskými vraty jsme se při stahování plachet málem střetli s motorovou jachtou podobné velikosti, jako jsme byli my. Jachty jsem si všiml dost napřed, ale protoţe jsme měli vůči ní přednost a měli jsme plné ruce se stahováním plachet, nevěnoval jsem jí moc pozornosti. O chvíli později mě Vašek upozornil, ţe se loď blíţí a směřuje přímo na nás. Raději jsem se proto chopil kormidla a uhnul rozjeté jachtě z cesty. Myslím, ţe bychom se nestřetli, i kdybych neuhnul. Nicméně křiţovat si cestu v takové rychlosti ve vzdálenosti pouze několika metrů, mi nepřišlo zrovna moc bezpečné. Tipl bych si, ţe jachta jela na autopilota a nikdo se nevěnoval hlídání dráhy před lodí. Po tomhle menším probuzení z letargie jsme projeli Splitskými vraty a zamířili uţ na motor podél ostrova Šolta k severozápadu. Naším cílem byla zátoka Nečujam, ve které se nachází z části potopený vrak lodi. Vrak jsem s částí posádky navštívil jiţ před dvěma lety, kdy jsem o něm neměl tušení a našli jsme ho zde pouze náhodou, kdyţ jsme se tu na chvíli skryli před silným větrem. V zátoce byly jako obvykle i další lodě. Zakotvili jsme a kromě plavání a potápění jsme si zde dali také oběd. Uţívali jsme si poslední odpočinkové koupání před ukončením plavby. Klid navíc doplňoval fakt, ţe jsme ani neměli uţ kam spěchat. Split byl vzdálen uţ pouze něco málo přes hodinu plavby. Po tom co jsme se dost vyřádili ve vodě, nastal čas zvednout kotvu a dojet do vedlejší zátoky Rogač natankovat palivo. Vašek si nechal ve vodě gumový člun a jel vedle lodi, přičemţ nás kamerou natáčel. Člun byl na klidné hladině v zátoce rychlejší neţ naše jachta, jakmile jsme ale vyjeli ze zátoky a hladina se začala citelněji vlnit, člun začal ztrácet. Naloţili jsme Vaška zpět na jachtu, vytáhli člun z vody a vydali se natankovat. U benzínky stálo „v řadě“ několik lodí čekajících na tankování. Fronta
ale nebyla nijak dlouhá a během chvíle jsme se dostali na řadu i my. Vše proběhlo hladce, takţe jsme během pár minut uţ zase vyplouvali ze zátoky a tentokrát jsme zamířili ke Splitu. Město od nás bylo severovýchodním směrem a bylo dobře viditelné v dáli. Kolem půl šesté večer jsme dorazili do Splitského přístavu a po minutí vlnolamu a proplutí přístavem jsme zamířili přímo na naše parkovací místo. Prostoru v marině nebylo moc a bylo třeba s jachtou opatrně manévrovat, foukal ale pouze slabý vánek, takţe zajíţdění nebylo nakonec moc obtíţné. Po týdnu stráveném na moři se většina lidí vydala vyuţít místní sprchy hned, jak jsme zajeli na místo a vyvázali loď. Kromě sprch jsme se začali také pomalu balit, i kdyţ odjezd byl na plánu aţ zítra ráno po předání lodi. Na programu jsme dnes měli uţ pouze večerní návštěvu Splitu. Týden hezky utekl, loď jsme předali zcela v pořádku zpět a po sbalení všech našich věcí a poslední noci na jachtě, která tentokrát uţ stála na svém místě v marině, jsme se vydali druhého dne ráno na dlouhou cestu zpět domů. Díky všem za fajn plavbu!
