JABOK Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická
ASOLVENTSKÁ PRÁCE
Lukáš Caha
SYNDROM VYHOŘENÍ U ZDRAVOTNÍCH SESTER PRACUJÍCÍCH NA PSYCHIATRII
Katedra sociálně pedagogická Vedoucí práce Mgr. Lucie Hubertová Studijní obor Sociální práce a sociální pedagogika
Rok odevzdání: 2007
1
Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto absolventskou práci s názvem Syndrom vyhoření u zdravotních sester pracujících na psychiatrii zpracoval samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů a literatury. Tuto práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla v případě zájmu pro studijní účely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla zveřejněna v elektronické podobě. V Praze 25. dubna 2010
Lukáš Caha
2
Poděkování Rád bych na tomto místě vyjádřil svůj dík především Lucii Hubertové za její ochotu a laskavost při konzultaci absolventské práce. Její cenné rady a připomínky byly pro mne velkým přínosem. Též chci poděkovat hlavní sestře PL Bohnice Janě Akermannové za udělení povolení provést mapování u zdravotních sester na pavilonech dle vlastního výběru. Děkuji i všem sestrám, které mi ochotně vyplnily dotazník.
3
OBSAH: Úvod
6
1.Co je burnout syndrom
8
1.1. Definice
8
1.2. Historie
9
1.3. Profese nejohroženější syndromem vyhoření
10
1.4. Faktory vedoucí k burnout syndromu
11
1.4.1.
Stres
11
1.4.2.
Frustrace
12
1.4.3.
Pošramocené sociální vztahy a emocionální zátěž
13
1.4.4.
Zobecnění a shrnutí
13
1.5. Příznaky (symptomy) syndromu vyhoření
14
1.5.1.
Na psychické úrovni
14
1.5.2.
Na fyzické úrovni
14
1.5.3.
Na sociální úrovni
15
1.6. Odlišení příznaků burnout od jiných poruch či chorob
16
1.6.1.
Stres
16
1.6.2.
Deprese
16
1.6.3.
Únava
17
1.6.4.
Alexithymie
17
1.6.5.
Existenciální neuróza
17
1.7. Fáze vyhoření
18
2. Zdravotní sestry v psychiatrii
21
2.1. Zdravotnické profese
21
2.2.Kategorie zdravotních sester
24
2.2.1. Historie
24
2.2.2.. Kodex zdravotní sestry
24
2.2.3. Pracovní a osobnostní předpoklady zdravotní sestry
25
2.2.4. Specifika práce zdravotní sestry v psychiatrii
26
2.2.5. Možná ohrožení v této profesi
27
3. Prevence a zvládání burnout syndromu
30
3.1. Několik slov k obraně a prevenci
30
3.2. Motivace a učení
31
3.3. Stres a techniky jeho zvládání
33
3.4. Sociální podpůrné sítě
36
4
3.5. Nastavení osobního výkonu
38
3.6. Být pánem svých myšlenek
39
4. Výzkumná část
42
4.1. Formulace cíle
42
4.2. PL Bohnice
42
4.3. Metodika
43
4.3.1. Co zkoumá dotazník BM?
44
4.3.2. Způsob sběru dat...
45
4.4. Soubor
45
4.5. Výsledky
47
4.5.1. Vyhodnocení dat z dotazníku BM
47
4.6. Diskuse
50
5. Závěr
54
Resumé
56
Seznam literatury
57
Přílohy
59
5
ÚVOD: Na úvod bych rád objasnil, proč jsem si vybral toto téma, co mne k němu vedlo a dále čím se ve své práci budu zabývat a co je zde mým cílem. V roce 2005 jsem získal v PL Bohnice pracovní pozici ošetřovatele. Jakožto tehdy zcela neznalý poměrů v sociální sféře či zdravotnictví „zevnitř“, jsem odcházel do svého nového zaměstnání pln ideálů. Myslel jsem si, že v léčebně budeme všichni (doktoři, sestry a ošetřovatelé) jako rodina, která funguje. Že společně dokážeme pomáhat pacientům a vzájemně se podporovat. O své ideály jsem brzy přišel, když jsem zjistil, že velké procento zdravotního personálu je pravděpodobně vyhořelé. Tehdy jsem ještě neznal přesný význam tohoto termínu. Byl jsem svědkem věcí, o které zde nechci rozebírat, ale které se vymykají zdravému rozumu a rozhodně nepatří do profesionálního přístupu k pacientům. Díky osobním zkušenostem zcela souhlasím s Potterovou, která říká: „Nejvíce jsou postiženi (syndromem burnout, pozn. aut.) lidé, kteří pracují ve službách, jako jsou zdravotní sestry... které často mají cynický přístup ke své práci a jsou až otevřeně nepřátelští k lidem, kterým mají sloužit.“.1 Zajímají mne některá psychologická témata a syndrom vyhoření rozhodně patří mezi ně. Proto jsem se rozhodl tento problém zpracovat s touto určitou cílovou skupinou. Budu se zde zabývat fenoménem syndromu vyhoření se zaměřením na zdravotní sestry v psychiatrii. Tato práce by měla pomoci objasnit pojem syndrom vyhoření, popsat jaké jsou jeho projevy a rizika a jak se proti němu mohou zdravotní sestry (ale i jiní) bránit. Mým dalším cílem je zmapovat pomocí nějaké standardní a prověřené metody určitý vzorek zdravotních sester pracujících v psychiatrii a udělat si tak obrázek o jejich nynějším stavu. Mapování budu provádět právě v bohnické psychiatrické léčebně. Práce je uspořádána do kapitol a podkapitol. Kapitola první se věnuje obecně syndromu vyhoření. Druhá kapitola seznamuje s profesí zdravotní sestry. Kapitola 1
Potterová, 1997, str. 11
6
třetí je ukazuje možnosti prevence a zvládání burnout syndromu. Ve čtvrté kapitole se věnuji průzkumu míry vyhoření u sester v PL Bohnice a přikládám několik hypotéz. V závěru práce jsou shrnuty zjištěné výsledky.
7
1. CO JE BURNOUT SYNDROM Motto: BEZ PRÁCE ŽIVOT ZTROUCHNIVÍ, ALE KDYŽ JE PRÁCE BEZDUCHÁ, ŽIVOT SE DUSÍ A UMÍRÁ.
Albert Camus
1.1. DEFINICE burn·out n ['b&rn-"aut] 2 a: vyčerpání fyzických či emocionálních sil nebo motivace obvykle jako důsldedek dlouhodobého stresu nebo frustrace 2 „Burnout je formálně definován a subjektivně prožíván jako stav tělesného, citového (emocionálního) a duševního (mentálního) vyčerpání, způsobeného dlouhodobým pobýváním v situacích, které jsou emocionálně mimořádně náročné. Tato emocionální náročnost je nejčastěji způsobena spojením velkého očekávání s chronickými situačními stresy.“3 „Kořen burnout spočívá v naší existenciální potřebě věřit, že náš život je smysluplný, že věci, které děláme, jsou nějak užitečné, důležité, ba dokonce v určitém smyslu „hrdinné“. Toto přesvědčení je určitým způsobem zacházení se strachem, který na nás padá všude tam, kde se setkáváme se zjištěním, že my sami jsme smrtelní. Všichni lidé, potřebují cítit se hrdiny. Potřebují vidět, že jejich život je důležitý, v širším než jen zcela úzkém osobním měřítku (až třeba v kosmickém pojetí). Potřebují se spojovat s něčím, co je větší, než jsou oni – co je přesahuje (viz Potřebu transcendence, přesahu vlastního života). Když zjistí, že selhali, vyhoří. Burnout je
2
Merriam - Webster [online]. 2010 [cit. 2010-04-23]. Burnout - definition and more...
3
Pines, Aronson, 1988, str. 9
8
tak často důsledkem selhání při hledání smyslu života.“4 1.2. HISTORIE
Termín burnout poprvé použil v kontextu fyzického, psychického a sociálního vyhoření H. Freudenberger v článku „Staff burnout“ v časopise Journal of Social Issues. Tento americký psychoanalytik byl sám obětí do té doby neznámého jevu:5
„Freudenberger si všiml, že jeho vlastní práce, jež ho dříve tak bavila, ho unavuje a frustruje. Všiml si, že i mnoho lékařů z jeho okruhu se postupně stávalo depresivními cyniky. Tito doktoři pak ve výsledku zacházeli se svými pacienty chladně a odmítavě. Freudenberger začal
brzy hledat tento dosud nepopsaný
fenomén vně oborů zdravotní péče a objevil mnoho podobných případů i v jiných profesích. Postižení jednici trpěli změnami nálad a poruchám spánku a koncentrace. K psychickému distresu se přidávaly fyzické obtíže jako bolesti zad a zažívací potíže. Freudenberger definoval syndrom burnout jako stav vyčerpání mentálních a fyzických sil.“6 (Není bez zajímavosti, že Freudenberger se nakonec z tohoto stavu dostal sám, a to díky sebereflexi svých pocitů.) Z počátku se mělo za to, že syndromem vyhoření jsou ohroženi lidé, jejichž hlavní pracovní náplní spočívá v práci s lidmi.7 Dnes se má ovšem za to, že riziko vzniku syndromu vyhoření nespočívá v druhu/typu práce, ale spíše v požadavcích na pracovní výkon a případnými důsledky odvozené z nesplnění daných požadavků. „Ke vzniku syndromu vyhoření potom vede pocit jedince, že již nadále nemůže těmto požadavkům dostát a že úsilí vkládané do vykonávané činnosti je neadekvátní nízkému výslednému efektu.“8 Ačkoli je tento fenomén znám
v
západním světě již téměř 35 let, u nás se dostal do širšího povědomí až v 4
Křivohlavý, 1998, str. 11
5
viz Burned Out [online]. [s.l.] : Scientific American, 2006 [cit. 2010-04-23]., str.1 tamtéž, str. 1
6 7
8
viz Leburnoutsesoigne.com [online]. 2009 [cit. 2010-04-23]. What is burn-out and depression?. Uhrová, 2008, str. 10
9
devadesátých letech v souvislosti s transformačními procesy státu, ekonomiky a společnosti.9
V
české
literatuře
zatím
nenajdeme
mnoho
odborných
monotématických prací (vyjma např. knihy J. Křivohlavého Jak neztratit nadšení z r. 1998), o tématu
se spíše psalo v odborných časopisech, nebo bylo v jiných
odborných publikacích okrajově zmiňováno.
1.3. PROFESE NEJOHROŽENĚJŠÍ SYNDROMEM VYHOŘENÍ Jak již bylo uvedeno, syndrom vyhoření se neobjevuje pouze v určitých typech povolání. Může se vyskytovat všude, kde jsou pro jeho vznik a růst příznivé podmínky. Jaké to jsou, si ukážeme v následující kapitole, obecně však lze říci, že nejohroženější profese jsou ty, ve kterých dochází nějakým způsobem ke kontaktu s druhými lidmi nebo ve kterých jsou na pracovníka kladeny extrémní nároky. Křivohlavý podává přehled nejvíce ohrožených profesí, z nichž zde některé vypíši: •
lékaři - zvláště ti, kteří pracují v hospicech, na onkologických odděleních, na nefrologii, jednotkách intenzivní péče, gynekologii, neonatální péči, ale i např. zubní lékaři atp.,
9 10
•
zdravotní sestry,
•
sociální pracovnice,
•
policisté,
•
učitelé všech stupňů
•
politici,
•
sportovci (atleti, profesionální hráči, trenéři, manažeři atp.),
•
duchovní – kněží, faráři, kazatelé,
•
piloti a osádky letadel,
•
úředníci atp.10
viz Kebza, Šolcová, 2003 Křivohlavý, 1998, str. 23
10
1.4. FAKTORY VEDOUCÍ
K BURNOUT SYNDROMU
Faktorů, spouštějících nebo přispívajících k vyhoření může být hodně. Psychicky a/nebo fyzicky náročná práce, špatný styl života, workoholismus, pocit rutinního života, stres, ztráta smyslu života, trauma a mnoho jiných. Ve všech ale můžeme nalézt jisté prvky, které jsou společné všem. Tyto prvky můžeme tedy považovat za „základní kameny“, na kterých je syndrom vyhoření postaven. Pojďme si je zde tedy představit. 1.4.1. Stres Prvním a zřejmě i nejhlavnějším prvkem je stres. Stres je v naší současné společnosti něčím, co k ní neodmyslitelně patří. Tvoří součást života významné části populace a těžko se najde někdo, kdo by o sobě mohl říci, že nikdy stres nezažil. Pokud se mluví o stresu, většinou v negativním tónu. Přitom původní funkce stresu je pomoci organismu přežít – je to obranná funkce, která má za úkol pomocí psychických (souboru adaptačních pochodů)11 a fyzických (vylučování hormonů, změna srdečního rytmu a dýchání...)
znovu získat fyziologickou rovnováhu. 12
Ovšem je zde nejen tento „zdravý“ stres, který se projevuje jako jednorázové „nakopnutí“, když to člověk potřebuje ve skutečném nebezpečí či změně, ale i zhoubný chronický stres, který může jedince poškodit a způsobit mu nemoc, nebo ho až zahubit. Věda má pro tyto druhy následující kategorie: distres – stres negativní, je to např. smrt blízké osoby, šok, konflikty, dlouhotrvající zátěž apod. eustres – stres pozitivní, jako např. narození dítěte, svatba, výhra, velká radost apod.13
Křivohlavý vykládá ve své monografii (Křivohlavý, 1998) stres jako poměr 11 12 13
viz Potterová, 1997, str. 97 viz Cungi, 2001, str. 19 Jeklová, Reitmayerová, 2006, In Uhrová, 2008, str. 12
11
dvou protikladných sil. Na jedné straně stojí stresory, tedy soubor stres podněcujících faktorů a na straně druhé pak salutory, tedy soubor našich schopností odolávat stresorům. Pokud je síla stresorů větší, než síla salutorů, dochází ke stresu. Pokud je jedinec ve stresu delší dobu, dochází k vyčerpání rezerv zdrojů zvládání stresu a to vede k patologickému stresu, neboli distresu. Obr. č. 1:
„Do nežádoucího stavu typu stresu a distresu jestliže
se
dostáváme,
negativní vlivy, které na
nás působí,
převyšují
možnosti a
schopnosti
naše tyto
negativní vlivy zvládat.“14
1.4.2. Frustrace Jiným, velice častým jevem v souvislosti se syndromem vyhoření, je frustrace. Pokud je řeč o frustraci, mluvíme o naplnění či nenaplnění potřeb. Frustrace nastává, když nedojde k uspokojení, tedy naplnění té které potřeby, což vyvolává pocit zklamání. Potřeb je více druhů: fyzických, psychických a potřeb sociálně psychologických. Křivohlavý uvádí, že tou potřebou, jež k vyhoření vede nejčastěji je „existenciální potřeba, tedy povědomí smysluplnosti života“15. Pokud člověk necítí smysluplnost svého konání (práce, vztah aj.), upadá do stavu vyhoření. Další, neméně důležitou potřebou je pak potřeba respektu. Potřebujeme uznání a očekáváme, že se nám ho dostane.16 Ovšem platí, „že čím větší očekávání člověk má, tím víc může být frustrován v případě neuspokojení“17.
14 15 16 17
Křivohlavý, 1998, str. 78 tamtéž, str.28 viz tamtéž, str. 28 Vágnerová, 2002, In Uhrová, 2008, str. 14
12
1.4.3. Pošramocené sociální vztahy a emocionální zátěž Klasik pravil, že člověk je tvor společenský. Zdravá sociální síť je tedy pro lidského jedince nesmírně důležitým elementem. Je jako kmen, ke kterému se jeho člen může vracet např. po náročném lovu vědouce, že tam si může odpočinout, vyléčit svá zranění a sdělit si s ostatními své zkušenosti. Poskytuje mu ochranu před vnějšími nepřátelskými jevy a prostředím a dokáže do jisté míry napravovat citová a emocionální zranění, která se mohou přihodit. U lidí postižených syndromem vyhoření je možno pozorovat, že tzv. „ochranná sociální síť“18 – tj. okruh jeho nejbližších (rodina atd.) – byla narušena. Pokud je v zaměstnání nezdravá sociální síť např. mezi kolegy (soutěživost, aliance, nepřátelství), může to velmi významně přispět k vyhoření. Jelikož je tato práce primárně zaměřena na sestry v psychiatrii, považuji za důležité zmínit ještě jednu rizikovou oblast specifickou zvláště pro pomáhající profese. Je jí přílišná emocionální náročnost. Zvýšené kladení požadavků na „kladné emocionální vztahy“19 jsou typické například u sesterských povolání, ale i u lékařů, duchovních, sociálních pracovníků aj. Např. ve Staňkové (2002) se můžeme na straně 7 v zásadách „Jak být dobrou sestrou“ dočíst v bodě tři: „...Buď nekonečně trpělivá, odpouštěj. Nikoho neironizuj. “ Je to pěkná zásada, ale je třeba si uvědomit, že i zdravotní sestra je především člověk, a tak být schopen dostát takové, i jiným dobře myšleným zásadám, je téměř nemožné: bez určité prevence, sebereflexe a ventilace prostě u každého jednou „džbán trpělivosti přeteče“. 1.4.4. Zobecnění a shrnutí Obecně se dá říci, že syndromem vyhoření jsou bez ohledu na druh profese nejvíce ohroženi lidé: •
kteří byli zprvu nadmíru nadšeni tím, co měli dělat, taktéž lidé nejvýkonnější,
18
Křivohlavý, 1998, str. 30
19
tamtéž, str. 30
13
nejpracovitější •
kteří na sebe kladou (v práci, životě studiu...) vysoké požadavky
•
kteří nedokáží relaxovat a odpočinout si přiměřeně své pracovní (či jiné) zátěži
•
kteří žijí v dlouhotrvajících mezilidských konfliktech
•
kteří nedokáží říkat „ne“
•
kteří více dávají, než přijímají
•
jejichž motivaci tvoří pouze peníze, či moc
•
soupeřící, pro které je druhý nepřítel, jehož je nutno porazit / být lepší než on za každou cenu20
atp.
1.5. PŘÍZNAKY (SYMPTOMY) SYNDROMU VYHOŘENÍ Burnout je syndromem a jakožto syndrom má celou řadu příznaků. V literatuře se obvykle můžeme setkat s dělením na psychické, fyzické a sociální – vztahové, jelikož se vyhoření projevuje v „psychickém prožívání (v postojích a emocích), ve vztazích i v tělesné rovině“21. 1.5.1. Na psychické úrovni
•
pocit totálního vyčerpání
•
pocit ztráty smyslu života
•
depresívní pocity, pocity beznaděje, frustrace, bezvýchodnosti
•
citové uzavření
•
sebelítost, pocit nedostatku uznání
•
utlumení spontaneity, kreativity, činnost se redukuje na rutinní postupy, užívání frází, život ve stereotypu
20 21
Křivohlavý, 1998, str. 15 – 16 http://www.syndrom-vyhoreni.psychoweb.cz/syndrom-vyhoreni-uvod/priznaky-vyhoreni
14
1.5.2. Na fyzické úrovni
•
celková únava organismu
•
poruchy trávení, krevního tlaku, spánku aj.
•
zvýšená náchylnost k závislosti na drogách a substitentech
1.5.3 Na sociální úrovni
•
klienti se pro pracovníka stávají pouhými objekty, nebo případy; nízká empatie
•
snížená sociabilita
•
nechuť k práci
•
zhoršení vztahů s kolegy a/nebo klienty22
Někteří autoři (jako např. W. Schaufeli nebo Ch. Maslachová) v syndromu burnout vidí jeho zvláštní nebezpečnost v jakési infekčnosti: vznik či rozvoj vyhoření u jedné osoby podněcuje riziko vniku u jiných osob blízkých postiženému jedinci, jako např. u kolegů, členů komunity atd. Maslachová v této souvislosti vyvozuje hypotézu, že „máme možná co do činění spíše se systémovou než osobní záležitostí; syndrom vyhoření nějakého pracovníka je signálem něčeho, co nefunguje dobře v organizaci“23. Vysvětluje si to přitom tím, že v jedné instituci lze nalézt několik postižených, zatímco v instituci jiné, avšak podobné se s případy vyhoření nesetkáme. Další fakt, který by neměl být opomenut je tento Matouškův postřeh: o syndromu vyhoření se nejedná v tom případě, když se pracovník chová ke klientům už od začátku tak, jako by se choval vyhořelý jedinec. Tehdy se jedná o postoj. Syndrom vyhoření naproti tomu mění jednání člověka postupně a má zcela jiný základ, a tak se nedá k jedinci s takovýmto postojem přistupovat stejně, jako k osobě 22 23
viz Kebza, 2003; Křivohlavý, 1998; Matoušek a kol., 2003; Potterová, 1997 Maslachová In Kebza, 2003, str. 11
15
trpící vyhořením.24 1.6. ODLIŠENÍ PŘÍZNAKŮ BURNOUT
OD JINÝCH PORUCH ČI CHOROB
Někteří autoři (např. Křivohlavý, Potterová, Kebza) upozorňují na podobnost syndromu vyhoření s některými negativními psychickými stavy. Je třeba ukázat si vzájemné rozdíly několika těchto stavů a burnout, aby nedošlo k zaměňování a špatné diagnóze. K lepšímu určení, o co jde, nám může napomoci fakt, že „základní charakteristika syndromu vyhoření je jeho vazba na zaměstnání“25 (tím se ovšem nechce tvrdit, že jiné negativní psychické stavy se v zaměstnání nemohou vyskytovat). Křivohlavý (1998, str. 52-54) ve své publikaci popisuje odlišení burnout od jiných negativních psychických stavů: 1.6.1. Stres Se stresem se může setkat každý, ovšem ne u každého stres přechází do vyhoření. Zpravidla se tak stává, pokud člověk mívá vysoké ideály, očekávání či motivaci. Rovněž se stává u profesí, v nichž se pracuje s lidmi. Pokud dotyčný překoná překážky a jeho práce má pro něj smysl, k burnout nedochází. 1.6.2. Deprese Ačkoli je deprese úzce vázána k syndromu vyhoření, v základu se dají najít rozdíly: může vzniknout stejně dobře u jedinců intenzivně pracujících jako u těch, co téměř nepracují. Deprese se též vyskytuje u lidí jakožto důsledek záporných zkušeností z mládí, což je jiná příčina malomyslnosti, než jakou má burnout. Doposud se nezdařila farmakologická léčba vyhoření, na rozdíl od deprese. Terapií burnout se rozumí hledání smyslu života za pomoci existenciální psychologie a logoterapie – na rozdíl od farmakologicko – psychoterapeutické (často kognitivně – behaviorální 26) léčby. 24 25 26
viz Matoušek a kol., 2003, str. 56 Kebza, 2003, str. 11 viz DEPRESE.CZ [online]. 2010 [cit. 2010-04-25]. Léčba deprese: farmakoterapie, psychoterapie, moderní antidepresiva.
16
1.6.3. Únava Na únavu můžeme hledět jako na něco pozitivního: např. u sportovců po fyzickém výkonu, nebo intelektuální únava spojená s pocitem dobře odvedené práce. Z takové únavy se většinou stačí dobře vyspat. U burnout se však vždy jedná o negativní pocit, a za druhé není možno se z ní dostat pouhým odpočinkem. „U burnout je únava úzce spojována s pocitem selhání a marnosti.“ 1.6.4. Alexithymie Alexithymie má se syndromem vyhoření společnou citovou a sociální otupělost, netečnost, úbytek kreativity a invence. „Alexithymie se však liší od burnout syndromu jednak v tom, že se častěji vyskytuje u pacientů s některou z psychosomatických chorob, zejména však tím, že burnout neobsahuje hlavní rys alexithymie, tj. nedostatek slov k vyjádření emocí: zatímco alexithymičtí pacienti nedokáží emoce vyjádřit, pacienti s burnout syndromem emoce redukují (s výjimkou svých obtíží), jejich emocionalita je deformovaná, disponují však dostatečnou zásobou slov k jejímu vyjádření“27, říká Kebza (2003, str. 12). 1.6.5. Existenciální neuróza Při existenciální neuróze dochází k ztracení smyslu života – ba přímo samotné existence. Přítomnost či budoucnost už nemá smysl. Tito lidé nemají pro co žít. U syndromu vyhoření se může existenciální. neuróza projevit až v samém závěru procesu. Je třeba míti na paměti, že zpočátku měli lidé později trpící vyhořením naopak velmi silný smysl života (v práci, existenci atd.). Bylo zde nastíněno několik vztahů mezi vyhořením a negativními psychologickými stavy; takto bychom však mohli ve srovnávání pokračovat dále. Jelikož syndrom, jak jsme si řekli výše, znamená celý balík příznaků, mohli bychom 27
Kebza, 2003, str. 12
17
zde popisovat další, jako např. vztah burnout a syndromu chronické únavy, snížené pracovní morálky, pocity zbytečnosti, konflikty hodnot atd. Spokojme se ale s představením několika ukázek a podívejme se nyní na další kapitolu: fáze vyhoření.
1.7. FÁZE VYHOŘENÍ Syndrom vyhoření najednou „nespadne z nebe“. Předchází mu proces, který má nejrůznější příčiny. Některé z nich jsme si ukázali v předchozí kapitole. Burnout se dá chápat jako konečné stádium, kterému předchází několik fází. Tyto fáze a celý proces mohou trvat různě dlouho v závislosti na osobnostních předpokladech jedince, druhu profese, pracovním prostředí, množství stresorů, kterému je jedinec nucen čelit atp. Existují různá členění těchto fází, uvedu zde několik z nich. Dělení podle prof. Hanse Seyle má jméno GAS (General Adaptation Syndrom – obecný soubor příznaků procesu vyrovnávání se s těžkostmi) a ukazuje dynamický proces:
schopnost resistence
Průběh procesu stresu
Obr. č. 2:
a = podnět typu stresoru, který zasahuje do děje t = jak plyne čas
I. První fáze
– působení stresoru
II. Druhá fáze – zvýšená resistence (obranyschopnost organismu) III. Třetí fáze – vyčerpání rezerv sil a obranných možností. Do této fáze stresu 28
se obvykle zařazuje průběh syndromu burnout.28 Seyl, In Křivohlavý 1998, str. 60
18
Jiným, často citovaným konceptem, je čtyřfázový model Maslachové29:
Fáze procesu burnout 1.
2.
3.
Obr. č. 3
4. t (čas)
nadšení
přetížení
napadání druhých lidí
„proti všem“
1. Nadšení – Pracovník přichází do zaměstnání naplněn motivací a nadšením. Je pln ideálů a má potřebu si je v práci splnit. To ho vede k velkému pracovnímu výkonu. 2. Přetížení – Kvůli vysokému pracovnímu nasazení pracovníkovi docházejí emocionální a fyzické síly. 3. Napadání druhých – Pracovník již nevnímá druhé (kolegy a klienty) jako lidi, stávají se pro něho pouhými případy nebo dokonce nepřáteli. Uzavřít se a svalit vinu na někoho jiného slouží jako obrana před vyhořením. 4. Proti všem – Terminální stadium. Zdroje energie vyhořely – pracovník zažívá pocity ztráty smyslu jeho konání, beznaděje. „Dochází k totálnímu vyčerpání, depersonalizaci.“30 Nakonec zde uvádím i dvanáctibodové schéma fází vyhoření dle H. Freudenbergera a G. Notha (kráceno): Mají přehnané ambice: jejich dychtivost dokázat si v práci své kvality se změní v zanícené odhodlání a donucení. Musí ukázat svým kolegům, – a hlavně sami sobě – že odvádějí skvělé pracovní výsledky v každém ohledu. Berou si více práce, aby splnili své vysoké osobní očekávání a pracovali usilovněji. Stávají se posedlými představou, že pouze oni mohou vše zvládat, což vyústí ve vizi jejich „nenahraditelnosti“. V jejich rozvrhu je jen čas na práci. Odmítají důležité aktivity jako spánek, jídlo a čas na přátele s tvrzením, že jde o nedůležité záležitosti. Sami sobě si 29 30
Maslachová, In Křivohlavý, 1998, str. 61 Hubertová, 2002, str. 11
19
namlouvají, že toto odmítání je důkazem jejich hrdinské výkonnosti. Jsou si vědomi, že něco není v pořádku, ale nedokáží říci co. Otevření problému by mohlo započít krizi a je jimi tudíž nahlíženo jako něco ohrožujícího. V tomto stádiu se často objevují první fyzické symptomy. Izolací, neřešením problémů a nenaplňováním základních fyzických potřeb se mění jejich vnímání. Revidují svůj systém hodnot a kdysi důležité věci jako přátelé nebo koníčky jsou zcela zavrženy. Pouze práce určuje jejich sebeúctu. Stávají se citově uzavřenými. Stanou se netolerantními, cyničtějšími; kolegy vnímají jako hloupé, líné, nebo nedisciplované. Sociální kontakty jsou pro ně téměř neúnosné. Pohlížejí na příčinu svých vzrůstajících problémů jako na důsledek časového presu a množství práce – a nikoli jako důsledek svého změněného životního stylu. Omezí sociální kontakt na minimum a žijí v izolaci. Cítí se zvyšující se intenzitou, že se nacházejí ve stavu bez naděje a směru. V práci pracují rutinně dle předpisů. Mnoho z nich hledá vysvobození v alkoholu nebo drogách. Rodina, přátelé či kolegové nemohou přehlédnout jejich změnu v chování. Ti, jež kdysi byli motivovanými a angažovanými pracovníky, se stali ustrašenými, stydlivými a apatickými. Vnitřně se cítí čím dál více bezcenně. Ztrácejí kontakt sami se sebou. Sebe i ostatní vidí jako bezcenné a již nevnímají své vlastní potřeby. Jejich vnímání času se omezí na přítomnost. Život se začíná stávat sérií mechanických funkcí. Jejich vnitřní prázdnota se čím dál více zvětšuje. Aby předešli tomuto pocitu, zoufale hledají nějakou aktivitu. Objevují se reakce jako přehnaná sexualita, přejídání a zneužívání drog nebo alkoholu. Čas odpočinku je pro ně čas smrti. Přemožení lidé se stávají indiferentními, beznadějnými, vyčerpanými a věří, že pro ně v budoucnosti není místo. Objevuje se deprese. Život ztrácí smysl. Téměř všechny oběti vyhoření mají nyní sebevražedné myšlenky. Několika z nich se podaří skutečně tento záměr uskutečnit. Trpí absolutním psychickým a fyzickým kolapsem. Pacienti v této fázi potřebují stálou lékařskou pozornost.31
31
Burned Out [online]. [s.l.] : Scientific American, 2006 [cit. 2010-04-23]., str. 4
20
2. ZDRAVOTNÍ SESTRY V PSYCHIATRII SESTRA VÍ, KDY SETŘÍT POT S ČELA RODIČKY KDY POHLADIT PO HLAVIČCE MALÉHO USTRAŠENÉHO PACIENTA JAK MÍRNIT NESPAVOST A OBAVY JAK DOVOLIT SVÝM PACIENTŮM ÚLEVNÝ PLÁČ I SMÍCH
SESTRA ZNÁ SLOVA, LÉČÍCÍ BEZNADĚJ TICHO ZA POSLEDNÍ VYDECHNUTÍM
32
Tato kapitola by měla přiblížit pohled na naši cílovou skupinu – zdravotní sestry pracující na psychiatrii. Postupem od obecného ke konkrétnímu bych zde rád představil profesi zdravotní sestry, její úkoly a předpoklady pro výkon tohoto zaměstnání a v neposlední řadě i určitá – pro práci sestry specifická – ohrožení, která, pokud nejsou zvládnuta, mohou vést k syndromu vyhoření.
2.1. ZDRAVOTNICKÉ PROFESE Jelikož je tato práce zaměřena na cílovou skupinu zdravotních sester v psychiatrii, považuji za důležité získat nejprve základní rozhled a orientaci ve struktuře zdravotnictví. Pojem zdravotnictví je možno chápat jako systém metod, kroků a institucí, který za pomoci zdravotní péče, kterou zdravotnictví vytváří a poskytuje, pomáhá léčit a ochraňovat celkové (tedy duševní a fyzické) zdraví člověka. Mezi tyto zdravotnické instituce patří mj.: 32
KALVODOVÁ, Libuše. Co je to etika, sestřiko? [online]. Brno : Fakultní nemocnice a Lékařská fakulta Masarykovy university Brno, ? [cit. 2010-04-23].
21
•
nemocnice,
•
psychiatrické léčebny,
•
polikliniky,
•
zdravotnická záchranná služba,
•
léčebna dlouhodobě nemocných,
•
porodnice,
•
hygienická služba,
•
výzkumné ústavy,
•
laboratoře,
•
hospice ,
•
domovy seniorů ,
•
rehabilitační centra , a spousta jiných.
V souvislosti s duševními nemocemi či poruchami můžeme v ČR nalézt tato zařízení: 1. Ambulantní péče •
ambulance veřejné psychiatrické péče
•
ordinace pro alkoholismus a (jiné) toxikomanie (OAT)
•
substituční centra
•
psychiatrické ambulance pro děti a dorost
•
ambulance psychiatrické sexuologie
•
ambulance pro léčbu poruch příjmu potravy
•
ambulance gerontopsychiatrické
•
ambulance pro léčbu poruch paměti
•
ambulance klinického psychologa
2. Lůžková péče •
psychiatrická oddělení nemocnic
•
psychiatrické kliniky fakultních nemocnic
22
•
psychiatrické léčebny
•
gerontopsy. odd. nemocnic a odd. Poruch paměti (lůžka v nemocnici)
•
sociální ústavy se specializovanou psychiatrickou péčí
•
oddělení pro poruchy paměti
•
lázeňská psychiatrická zařízení
3. Intermediární péče (umožňuje život v přirozeném prostředí klienta) •
Krizová centra
•
Telefonická pomoc
•
Domácí péče a domácí léčba
•
Lázeňská zařízení
•
case management – model komunitní péče33
Zdravotnictví by ovšem nefungovalo bez lidí, kteří tam pracují. Do lidských zdrojů ve zdravotnictví patří např. lékaři těla a duše (chirurgové, psychiatři aj.), zdravotníci (sestry, fyzioterapeuti aj.) a zdravotničtí asistenti (ošetřovatelé, sanitáři). Většina pracovníků ve zdravotnictví (např. lékaři na pohotovosti, paramedici, sestry a ošetřovatelé) pracuje na směny – nemají tedy pevně stanovenou pracovní dobu. Je běžné, že délka jejich pracovní doby je i 12 hodin v kuse. Jejich platové ohodnocení není adekvátní kompenzací náročnosti práce kterou vykonávají, nároku na zodpovědnost a těžkým podmínkám, v nichž se leckdy nacházejí (blízkost smrti, stres, pacientova bolest či agresivita nebo naopak neschopnost se postarat o sebe sama i v těch nejzákladnějších věcech).
33
Marková, Venglářová, Babiaková, 2006, str. 39 - 47
23
2.2. KATEGORIE ZDRAVOTNÍCH SESTER 2.2.1. Historie Ošetřování nemocných se už od zavedení prvních špitálů (u nás za vlády knížete Boleslava 929 – 967) věnovaly spíše ženy. Odbornost této péče byla minimální. Teprve tím, jak se zlepšovala odbornost ošetřovatelských pracovnic, zvyšovala se i odbornost poskytované péče. Na přel. 17. a 18. stol. začínaly transformovat špitály v nemocnice. Přesto zůstávala kvalita ošetřovatelství na nízké úrovni. O její rozkvět se zasloužilo několik osobností, z nichž zde uvádím ty nejdůležitější: Henry Dunant začal zřizováním lazaretů a odborně školil dobrovolníky, kteří v něm pracovali. Stál u zrodu Červeného kříže. N. I. Pigorov, slavný ruský chirurg v Krymské válce přivedl na bojiště ženy, aby poskytovaly péči raněným. Přísně dbal na dodržování hygieny. A především Florence Nightingaelová – žena, díky jejímž ošetřovatelským opatřením se na bojišti v Krymské válce snížila úmrtnost vojáků až o 50%. Byla to právě ona, kdo po válce z peněz za prokázané služby ve válce založil první ošetřovatelskou školu na světě, a tím vlastně umožnila vznik profese zdravotní sestry. (Staňková, teorie ošetřování nemocných, 1978, str. 22) Významný francouzský lékař Phillipe Pinel udělal pro psychiatrii významný krok, když 11. září 1793 „vyvedl z podzemních kopek pařížského blázince Bicetre duševně choré na světlo a vzduch a zaručil jim ošetřovatelskou péči, lékařské oštření, právo na svobodu a osobní hygienu“34.
2.2.2. Kodex zdravotní sestry Práce zdravotních sester se řídí zákony země a rovněž nařízeními jednotlivých institucí, v kterých pracují. Existují však také různá doporučení a etické zásady či normy, kterými by se měla řídit každá sestra a jsou považovány za obecně platná. Právě takovými pravidly je Etický kodex zdravotních sester, který byl v roce 34
Marková, Venglářová, Babiaková, 2006, str. 27
24
1953 přijat Mezinárodní radou sester (ICN). Jeho poslední revize proběhla v roce 2006. Sestry české republiky se k tomuto kodexu hlásí prostřednictvím České asociace sester (ČAS), ho která projednala a schválila. U nás je platný od 29. 3. 2003.35 Jelikož se přímo vyjadřuje k práci sester a k tomu, jaká by sestra měla být, je vhodné zde uvést ve formě výňatku alespoň některé jeho (dle mého úsudku významnější) klauzule:
•
Sestry mají čtyři základní povinnosti: pečovat o zdraví, předcházet nemocem, navracet zdraví a zmírňovat utrpení
•
Neodmyslitelnou součástí ošetřovatelské péče je respektování lidských práv, jako je právo na život, na důstojnost a právo na zacházení s úctou
•
...sestra vytváří prostředí, v němž jsou respektována lidská práva, hodnoty, zvyky a duchovní přesvědčení jednotlivce, rodiny a komunity
•
Sestra pečuje o své vlastní zdraví, aby nebyla narušena její schopnost poskytovat péči.
•
Sestra pečlivě posuzuje svou kvalifikaci a své schopnosti při přijímání určité povinnosti a stejně tak posuzuje kvalifikaci a schopnosti osob, které pověřuje plněním určité povinnosti
•
Sestra je povinna účinně zasáhnout, pokud je péče o nemocného ohrožena jejím spolupracovníkem nebo kteroukoliv jinou osobou.36
2.2.3. Pracovní a osobnostní předpoklady zdravotní sestry Jak již bylo řečeno, profese, ve kterých dochází nějakým způsobem ke kontaktu s druhými lidmi nebo ve kterých jsou na pracovníka kladeny extrémní nároky, patří mezi ty nejohroženější. Pracovní kategorie zdravotních sester bezesporu spadá do této ohrožené oblasti, neboť splňuje výše uvedené předpoklady. V literatuře zabývající se povoláním zdravotních sester se můžeme setkat s konstatováním, že pro výkon tohoto povolání musí mít jedinec určité osobnostní předpoklady. Podle Staňkové „práci ve zdravotnictví nelze vykonávat jen jako zaměstnání. Vyžaduje 35 36
viz Nemocnice Na Františku [online]. ? [cit. 2010-04-23]. Etický kodex sester. International Council of Nurses [online]. 2006 [cit. 2010-04-23]. Code of Ethics.
25
celého člověka“. Kromě odborných znalostí by podle ní sestra měla „cítit hluboký vztah k lidem a k práci ve zdravotnictví a mít charakterové vlastnosti“37, mezi něž patří: •
duševní vyrovnanost
•
schopnost rychlého rozhodování
•
čestné jednání a pravdomluvnost
•
smysl pro čistotu a pořádek
•
umění zachování mlčenlivosti
a zejména •
umění jednání s lidmi - ...musí umět snadno navázat kontakt s nemocnými, projevit zájem o jejich stav. Jednání sestry má být vysoce taktní. ...pracuje velmi šetrně, citlivě... ...neměla by nikdy zklamat důvěru, kterou do ní vkládají pacienti... Pro nemocné má být stále vlídná, laskavá a trpělivá38
2.2.4 Specifika práce zdravotní sestry v psychiatrii
Specifikum práce na psychiatrii je především v tom, že se zde neléčí tělo, ale duše. Tím se do značné míry liší od ostatních zdravotnických zařízení a přináší to s sebou i jiné požadavky a pracovní nároky lidí zde pracujících. K práci sestry na psychiatrii kromě běžných pracovních úkonů všeobecné zdravotní sestry patří zejména „navázání blízkého vztahu s pacienty“39, podpora a pomoc pacientům v jejich těžké chvíli života a poskytnutí pacientům jistotu a oporu, o kterou se mohou opřít.
Je nasnadě že to, co zde stanovuje kvalitu ošetřovatelské péče není jen
preciznost prováděných úkonů či medicínská odbornost, ale ve velké míře je to právě osobnost sestry, která tuto kvalitu určuje. Marková, Venglářová a Babiaková (2006) definují klíčové faktory sestry na psychiatrii, jež mají vliv na kvalitu péče. Pro naše účely je vhodné si zde představit zkrácený výtah těchto faktorů: Sestra by měla mít určité osobnostní předpoklady, být odolná vůči zátěžovým situacím, být schopná citlivě a empaticky přistupovat k pacientům. „V psychiatrii je 37 38 39
Staňková, 1978, str. 16 Staňková, 1978, str. 17 Marková, Venglářová, Babiaková, 2006, str. 57
26
extrémně vysoký nárok na přizpůsobení ošetřovatelské péče individualitě klienta. Důležitá je znalost symptomatologie duševních poruch“, při jejíž absenci může dojít „k závažným chybám v přístupu“40. V neposlední řadě je zde další specifikum psychiatrie: spolupráce sestry a ošetřujícího lékaře. S. Jirkovský ve své eseji uveřejněné v psychiatrické sekci na webu organizace ČAS píše: "...právě zde záleží nejvíce na profesionální kooperaci mezi medicínou a ošetřovatelstvím. Právě lékař je ten, který pacienta léčí často i diagnostikuje na základě pozorování, které uskuteční sestra, jež má na rozdíl od něj kontakt s pacientem takřka nepřetržitý. Pokud tato kooperace zde nefunguje, neodnesou to jen interpersonální mezioborové vztahy, ale v konečném důsledku hlavně pacient. Není nic horšího, než lékař tvrdící navzdory zápisům v dokumentaci i tvrzení sester, že právě opak je pravdou, než lékař lpící ješitně na své pravdě, kterou srovnává se svým dvouminutovým pozorováním dotyčného nemocného a celodenním pozorováním sester. Na druhou stranu jsou hrozné i sestry, které observaci nemocného neholdují právě profesionálně a následně skutky jeho domýšlejí či dokonce nadsazují za účelem důkazu své moci a sebeopojení. Obecně lze tuto mikroúvahu uzavřít takto: důležitá je správná komunikace nejen s pacientem, ale i interpersonální.“41. 2.2.5. Možná ohrožení v této profesi
Možnými ohroženími v této profesi se pro potřeby této práce nerozumí všechna možná ohrožení, jaká se mohou vyskytovat na pracovišti: nepatří sem např. situace „útěku pacienta, suicidium, zabití, odmítání stravy či léků nebo úraz“42, ačkoli jsou tyto situace samozřejmě považovány za nebezpečné a ohrožující. V souladu s naším tématem výskytu syndromu vyhoření u sester v psychiatrii zde bude řeč spíše o možných ohroženích sestry díky nevhodnému způsobu chování vůči pacientům či kolegům a situacím spouštějícím či přispívajícím k jejímu vyhoření.
40 41 42
tamtéž, str. 57 JIRKOVSKÝ, S. Psychopohádka [online]. 2008 [cit. 2010-04-25]. Psychiatrická sekce ČAS. Marková, Venglářová, Babiaková, 2006, str. 126 - 128
27
Jak již bylo výše naznačeno – a v odborné literatuře bývá stále zdůrazňováno – práce sestry bývá těžká, práce sestry v psychiatrii ještě těžší. Toto své prohlášení podpořím citátem Dr. Jana Hrašeho, ředitele Královského českého zemského ústavu pro choromylsné v Dobřanech: „Ošetřování nemocných jest povoláním těžkým, dvakrát, třikát těžším, jedná-li se o ošetřování choromyslných!“43 Mgr. T. Petr se víceméně shoduje s Křivohlavým, když nám předkládá fakta vedoucí k vyhoření sestry pracující na psychiatrii: i zde jsou okolnostmi „častý stres, frustrace z nenaplnění našich představ o postupu léčby, velká emocionální zátěž, vliv pracovní zátěže (špatné pracovní podmínky, nesoulad týmu, autoritativnost vedení, míra svobody)“44. Rovněž fáze procesu vyhoření se s Křivohlavým téměř shodují: zpočátku je sestra plná elánu a touhy mnoho udělat. Avšak díky ignoraci přicházející únavy se přetěžuje, což vede k „emocionálnímu vyčerpání a odosobnění“45. Sestra už pracuje pouze rutinně, ztrácí zájem o pacienty, nevzdělává se atd. V konečné fázi se projeví syndrom vyhoření prostřednictvím příznaků jako „nespavost, bolesti hlavy, psychosomatická onemocnění, funkční poruchy“46.
Pokud se budeme ptát po
hlubších příčinách, odpoví nám Petr: „zvláště některé skupiny pacientů kladou velké nároky na sebeovládání sestry. Problematickou skupinou jsou poruchy osobnosti s asociálními rysy (nedostatek citu, morálních zábran, pocitů viny, chybná interpretace sociálního prostředí)“47. Na straně 23 jsou uvedeny další příčiny, mezi něž patří dlouhá pracovní doba, malá finanční kompenzace aj. (viz výše). Mezi ohrožení sestry, ale i pracovního prostředí a pacienta v našem kontextu patří taktéž nepatřičné chování sestry vůči pacientovi. Publikace Psychiatrická ošetřovatelská péče (2006) obsahuje výčet těchto prvků: Bagatelizace, ironické chování, nedostatek zdvořilosti vyúsťuje u pacientů k pocitu nepochopení a ztrátě důvěry.
43 44 45 46 47
Jan Hraše, In Marková, Venglářová, Babiaková, 2006, str. 11 Petr, In Marková, Venglářová, Babiaková, 2006, str. 92 Petr, In Marková, Venglářová, Babiaková, 2006, str. 92 tamtéž, str. 92 tamtéž, str. 92
28
Soukromé vztahy k pacientům, které přerostou náplň profese, jako např. erotické nebo ochranitelské vztahy, jsou nebezpečné zejména možností přenosu. Pracovník už nemůže držet zdravý odstup profesionála, což škodí jeho psychohygieně. Nervozita, neklid sestry vedou k narušení atmosféry a přenáší se na pacienty, kteří tak mohou mít problém sestru oslovit. Na pracovišti zavládne „dusno“. Negativní až agresivní postoj může být obrannou reakcí na nepřátelské vystupování pacientů. Patří sem i manipulace pacienta ze strany sestry do role závislého na personálu. Tím si sestra dokazuje svou potřebnost. Jako negativní postoj je rovněž hodnoceno přílišné aplikování uklidňujících a ztišujících prostředků. Rezignace, lhostejnost se objevuje zejména tam, kde není patrné ovoce dlouhého pracovního snažení (např. u chronických pacientů). Rovněž to může být ukazatel vyhoření. Přehnaná péče vede k závislosti pacienta na ošetřovatelském personálu a postupné ztrátě soběstačnosti. „Neosobní vztah a pouhé vykonávání povinností, byť precizní, poškozuje pacienta.“48 Tyto prvky škodlivého chování sestry vůči pacientovi mohou být buď důsledkem syndromu vyhoření, nebo naopak vést k jeho rozvoji, či jinak narušovat harmonický vztah mezi sestrou, pracovištěm (a ostatními pracovníky) a pacienty.
48
Marková, Venglářová, Babiaková, 2006, str. 88
29
3. PREVENCE A ZVLÁDÁNÍ BURNOUT SYNDROMU NEJDE JEN O ODBORNOST A KVALITU PRÁCE ZDRAVOTNÍ SESTRY, ALE I O KULTURU JEJÍHO ŽIVOTA A CELÉHO ZDRAVOTNÍHO PROSTŘEDÍ
49
V předchozích kapitolách jsme si ukázali a definovali syndrom vyhoření, jeho projevy, příznaky a projevy. Taktéž jsme si představili ohroženou cílovou skupinu, kterou se zde budeme zabývat. Před tím, než se v empirické části budeme věnovat výzkumu
situace v českých podmínkách, považuji za důležité teoretickou část
doplnit kapitolou o předcházení a zvládnutí syndromu burnout. Chci nejenom podat definici a analýzu problému, ale též nastínit metody řešení. Důvodem není pouze osobní požadavek autora, aby práce tvořila pokud možno informačně a strukturně kompaktní celek, ale též proto, aby kdokoli, kdo se problémem zabývá nebo se ho problém osobně týká, se při jejím čtení mohl inspirovat a práce mu tak byla i zdrojem informací a poznatků k další, hlubší a specializovanější pomoci. V následující části budu čerpat zejména ze dvou primárních zdrojů. Z výtečné knihy B. Potterové – Jak se bránit pracovnímu vyčerpání (1997), v níž jsou popsány metody a techniky zvládání vyhoření a z Křivohlavého/Pečenkové knihy Duševní hygiena zdravotní sestry (2004), která dále problém rozvádí a prohlubuje konkrétněji na zdravotní sestry. Odtud už je každá sestra schopna vzíti si z níže řečeného to potřebné a poupravit si to pro svoji jedinečnou (ve smyslu unikátní) situaci.
3.1. NĚKOLIK SLOV K OBRANĚ A PREVENCI Než začneme hovořit o jednotlivých postupech, je důležité pochopit, proč zrovna tyto metody a jakou mají úlohu v prevenci nebo terapii syndromu vyhoření. Již víme, že pokud trpíme syndromem vyhoření, trpíme vlastně ztrátou některých či 49
Kód ANA, In Křivohlavý, Pečenková, 2004
30
všech našich cílů, ideálů, motivace a psychické síly – vždyť vyhoření znamená totéž, co „došlo palivo“ či „už nemohu dál“ a dochází během něj k vyčerpání sil a ztrátě volních vlastností.50 Některé psychické jevy (např. stres) jsou naopak významným přispěvatelem k našemu vyhoření. Pokud chceme zabránit či zvrátit syndrom vyhoření, musíme postupovat opačným směrem: tedy posilovat právě ty věci v nás, které jsou syndromem vyhoření ohrožovány (a pomáhají nám být v psychické pohodě) a předcházet těm jevům, které přispívají k pádu do jámy vyhoření. Následující podkapitoly jsou tak logickými stavebními kameny cesty prevence či ozdravení, neboť zpět kousek po kousku integrují a posilují osobnost člověka a dávají mu kontrolu nad jeho životem. Slovy Křivohlavého: „jde nám o posilování, povzbuzování a zlepšování celkového zdravotního stavu“51. Pozn.: Aby nedošlo k nedorozumění, podotýkám, že k toto dělení jsem si nevymyslel, nýbrž je používaným a praxí ověřeným systémem. Všem těmto kategoriím se věnují jak Potterová, tak Křivohlavý s Pečenkovou, ačkoli každý trochu po svém.
3.2. MOTIVACE A UČENÍ Motivaci se nemůžeme naučit, nebo si jí přikázat, ale je dobré pochopit její principy, abychom náš život a chování nasměrovali žádaným směrem. Pokud vyhoříme, je potřeba kontrolovat svůj život potřebou nejaktuálnější. K tomu ale potřebujeme mít tuto dovednost zažitou a plně ji ovládat. Pokud by tomu tak bylo, šance na vyhoření by byly o mnoho menší. Dobrou prevencí proti vyhoření je žít životem, jenž má smysl. Znamená to mít ve svém životě hodnoty, ze kterými si stojím a zcela konkrétní cíle, jež budou reálné a dosažitelné. Křivohlavý píše, že „v tomto definování životního cíle je dobré brát ohled nejen na vlastní potřeby, zájmy a vlastní spokojenost, ale snažit se v určité rovnováze vidět, chápat a uspokojovat potřeby a zájmy i druhých lidí, zvláště pak těch, s nimiž žijeme v osobním kontaktu“52. Potterová je toho názoru, že až příliš často se necháme ve svém životě 50 51 52
viz Potterová, 1997, str. 11 Křivohlavý, Pečenková, 2004, str. 7 tamtéž, str. 28
31
vést jinými a dovednost dělat v životě skutečně to, co chci já, se mnozí z nás nenaučili. Ovšem když se chceme dostat k těmto cílům a hodnotám, které nám tak moc chybí, často jdeme do extrému jenž vypadá jako prosté bouření se proti všemu a všem. Proto je dobré znát systém učení a motivace, abychom pochopili, proč se chováme právě tak, jak se chováme a byli schopní ho změnit.53 Jak tedy funguje systém motivace? Potterová rozděluje činnost do čtyř fází: spouštěč, chování, výsledky a analýza. Spouštěče se vyskytují před chováním a signalizují, že na situaci je vhodné zareagovat určitým chováním. Vhodným příkladem jsou např. Pavlovské reflexy, kdy spouštěčem je zvonek, který pravidelně ohlašuje čas jídla. Spouštěče nám pomáhají ve světě přežít a často řídí naše kroky, aniž si to uvědomujeme. Aby se spouštěč stal aktivním, musí nám být „dobrým prorokem“. Výsledky našeho chování pak určují, „jak budeme jednat v budoucnu“. Pokud nám chování přinese pozitivní výsledky, pravděpodobně ho budeme v budoucnu opakovat. Naopak se budeme snažit odstranit to, které přineslo negativní výsledky. Ovšem není to pouze takto jednoduché, i v na první pohled pozitivním výsledku se může ve skutečnosti skrývat negativní, a to je právě kámen úrazu. Existují dva pozitivní druhy výsledků, dva negativní a jeden neutrální (kterým se nebudeme zabývat, neboť ho dle Potterové někteří neuznávají a není pro nás důležitý). První pozitivní přidá něco pozitivního do našeho života my se to budeme snažit opakovat i v budoucnu. Druhý pozitivní odstraní něco negativního z našeho života a jelikož nám to na chvíli udělá dobře, budeme se to též snažit opakovat. Nebezpečí je ovšem v tom, že se nám takové chování může stát zvykem a tak se na prostředku naší slasti staneme závislí. Např. „panák“ alkoholu, acylpirin na bolení hlavy, televize apod. Ve skutečnosti tímto odstraněním negativního pouze problému unikáme. Potterová píše: „Je velmi těžké prolomit kruh vyhýbání se, který se už jednou vytvořil. Proto je důležité věnovat velkou pozornost všemu, co děláme, abychom se zbavili bolesti a hlavně úzkosti. Pokud způsoby vyhýbání se zahrnují možné sebezničující chování, můžeme se dostat do potíží.“54. Negativní výsledky nám buď něco negativního přinesou, nebo něco pozitivního odeberou. Negativním výsledkům se vyhýbáme a zažíváme při nich strach a úzkost. Pozitivní nebo 53 54
viz Potterová 1997, str. 57 tamtéž, str. 62
32
negativní výsledky pak spojujeme se spouštěčem a stává se z toho zvyk. Vědomí o fungování těchto principů nám dovoluje analyzovat naše navyklé vzorce chování a programovat se tak, aby nám naše činnosti přinesly benefity. Pokud například zjistíme, že určitá situace např. v práci nám přináší stres a my na něj reagujeme únikem u televize či emocionálním uzavřením, můžeme se přeprogramovat a změnit naši únikovou reakci např. trénováním relaxace či asertivity. Tímto přístupem tak získáváme osobní sílu a taktéž větší kontrolu nad naším životem.55
3.3.
STRES A TECHNIKY JEHO ZVLÁDÁNÍ
„Tím, že odstraníme stres, nezastavíme vyhoření. Ale stres vyčerpává vaše fyzické zásoby a je spojován s nemocí.“56 Potterová nám na tomto místě naznačuje, že ačkoli stres sám o sobě nemusí způsobit vyhoření, je velmi nebezpečný, pokud nad námi převezme kontrolu. Nicméně zvládnutí svého stresu nám může významně ulehčit cestu za zdravím a psychickou pohodou. Existuje bohužel jeden rozšířený mýt, který, zdá se, dodržuje řada lidí: „Chce-li člověk v životě uspět, musí prožívat stres, jinak to nikam nedotáhne!“ Cungi to vyvrací následujícím tvrzením: „Stres je užitečný pouze tehdy, jestliže nepůsobí obtíže. Dokázat stresové situace v klidu řešit je většinou mnohem efektivnější“57. Rovněž je přesvědčen, že „Stres nezávisí tolik na vnějších vlivech jako na jedinci samotném a jeho schopnostech mu účinně čelit“58. Pokud je toto pravda, má cenu snažit se tento „ohromný energetický požadavek na tělo“59 dostat pod kontrolu. Při boji se stresem zdůrazňují autoři (např. Potterová 1997, Cungi 2001) důležitost vlastního pozorování a analýzy, co se týče stresových situací/podnětů a intenzita stresu, který při nich zažíváme. Potterová doporučuje následující metodu: 1. Nejdříve se musíme naučit rozeznat náš přirozený klidový stav od stavu 55 56 57 58 59
viz Potterová, 1997 tamtéž, str. 98 Cungi, 2001, str. 18 tamtéž, str. 20 Potterová, 1997, str. 97
33
napětí ve stresu. Zde můžeme využít vnímání aktivační úrovně, tj. rozdílů mezi napjatými svaly a svalů v klidu, neboť když jsme ve stresu, některé z našich svalů jsou napjaté (viz Potterová 1997, str. 101).
Pohodlně se
posadíme či položíme a jen tolik, abychom si byli vědomi napětí ve svalu, zatneme na 7 vteřin ruku v pěst a poté rychle napětí uvolníme a 10 vteřin setrváme ve stavu uvolnění. Během celého procesu se snažíme vnímat pocity v ruce. Toto opakujeme na celém našem těle a vnímáme rozdíl mezi napjatými a uvolněnými svaly. Po několika týdnech denního cvičení budeme více vyladěni na naši „aktivační úroveň“60. Tato technika nás naučí vnitřnímu monitoringu vůči stresu. 2. Během či po cvičení si vytvoříme svůj „osobní stresový logaritmus“. Jde o systematické zapisování si stresových situací včetně časoprostorových reálií a zaznamenání si velikosti stresoru u každé takové situace na stupnici od 1 do 10, kde 1 značí “velmi malé znepokojení“ a 10 „extrémní rozčilení“.61 Po několika dnech takového sbírání dat pak logaritmus vyhodnotíme a budeme se snažit hledat vzorce, opakující se vzorce v našich reakcích a pokusíme se zevšeobecnit, u kterých lidí, situací nebo podnětů se nám stává, že jsme ve stresu. Taktéž si zapíšeme naší obvyklou reakci a návrh, jak bychom mohli zvládnout tuto situaci, aby pro nás byla méně stresující. (Potterová, 1997) 3. Nyní, když víme, jak zjistit co nás stresuje a do jaké míry, můžeme se pokusit zmírnit tuto stresující situaci pomocí relaxace. „Relaxace je protikladem vysoké aktivace (organismu, pozn. aut.) nebo stresu.“62 Metod, jak relaxovat, je více. Jednou z nejvíce doporučovaných je hluboké dýchání (Potterová, 1993; Vinay 2007). Cungi naopak před hlubokým dýcháním varuje bořením dalšího mýtu „Chci-li se uklidnit, musím zhluboka dýchat, abych se okysličil.“, když nám říká: „Čím usilovněji dýchám, tím silnější budu mít pocit, že se dusím, a tím víc se u mě prohloubí stres!“63.
60 61 62 63
viz Potterová 1997, str. 105 tamtéž, str. 100 tamtéž, str. 106 Cungi, 2001, str. 72
34
Obr. č. 4:
Bludný
kruh
hyperventilace – čím
více
dýcháme, tím více zrychlujeme své emoce a následně tím
více
dýcháme...64 Jinou metodu doporučuje Potterová: přímé uvolnění svalů. „Při procvičování vnitřního monitorování si nacvičte „příkaz k relaxaci“. Začněte tím, že si vyberete slovo, kterým si poručíte, že máte relaxovat. Není důležité, jaké slovo si vyberete. Může to být jakékoliv slovo, ale vhodné je třeba „uvolni se“, protože už má v sobě potřebnou asociaci.“65 Po vybrání příkazového slova napneme sval na dobu 7 – 10 sekund. Poté si dáme v duchu příkaz k uvolnění přesně v okamžiku, když sval uvolníme. Toto nám vytvoří vazbu mezi slovem a uvolněním, takže budeme schopni se uvolnit na příkaz. Po dvoutýdenním cvičení přesuneme naše cvičení do praxe. Důležité je ale pomalu, neboť když si přikážeme uvolnění během silně emočně vypjaté situace, příkaz bude velmi pravděpodobně slabší, než situace. Potterová doporučuje méně náročné situace jako například před telefonováním, před schůzkou v přijímací místnosti apod. Jinou rozšířenou metodu, kterou nám Potterová nabízí, je použití naší představivosti. John Mason nám k tomu říká: „...vaše tělo nedokáže rozlišit mezi teoretickou hrozbou, kterou si vytváříte ve své mysli, a bezprostřední skutečnou hrozbou“66. To podle Potterové (1997) funguje i naopak, a tak naše představa něčeho krásného, radostného nám může přinést klid: „Tím, že si představíte příjemné a uklidňující situace, můžete snížit úroveň svého napětí“67. 64 65 66 67
Cungi, 2001, str. 72 Potterová, 1997, str. 107 John Mason In Potterová, 1997, str. 97 Potterová, 1997, str. 110
35
Metod a technik na zvládnutí stresu je celá řada a je nad možnosti této práce zabývat se tu všemi, proto zde zmíním ještě pár rad od indického lékaře Vinay. Vinay doporučuje najít si nějakého koníčka, relaxaci ve formě meditace, jógy atd. Taktéž varuje, že v konfrontaci s tragickou zprávou o situaci, s níž nemůžeme nic udělat, je někdy nejlepší popření – alespoň v počáteční fázi. Někdy to podle něho může být jedinou ochranou před ztracením zdravého rozumu. Jeho obecnými radami pak jsou to, co by se dalo nazvat pozitivním myšlením a nalezením sociální opory. Zvláště druhé jmenované považuje za obzvlášť důležité, což dokládá tímto tvrzením: „Přátelé, kteří vás dokážou rozesmát, jsou v životě největším požehnáním. … Jednou z nejdůležitějších protistresových dovedností je vytvořit si systém sociální podpory, do kterého patří i domácí mazlíčci.“68. Na závěr několik rad, jak využít myšlenky a pocity ke zmírnění stresu: •
Považujte problémy za příležitosti k příštím úspěchům, nebo alespoň rozdělte jeden problém na více řešitelných částí.
•
Neberte si všechno osobně.
•
Na každý problém není jen jedna správná odpověď.
•
Svět není dokonalý.
•
Některé věci hoďte za hlavu.
•
Kontrolujte sebe, ne ostatní.
•
Buďte sami sebou.69
3.4. SOCIÁLNÍ PODPŮRNÉ SÍTĚ Aristoteles pravil: „Člověk je tvor společenský“. A Karel Čapek: „Vážnou příčinou, proč člověk ztrácí důvěru v sebe, je ztráta pocitu, že je milován“. Tyto dva citáty klasiků mají stále co říci i dnešnímu člověku a skvěle se doplňují. Zvláště na tomto místě. Je známý fakt, že nejpozději už od dob prvobytně pospolné společnosti žil člověk ve skupinách a kmenech (zdroj: viz jakoukoli učebnici dějepisu pro 5. roč. zákl. škol). „Málokdo dokáže něco bez pomoci jiných lidí“70 Zkrátka – člověk 68 69 70
Vinay, 2007, str. 137 tamtéž, str. 139 Potterová 1997, str. 138
36
potřebuje mít okolo sebe jiné lidi, o které se může opřít, kterým může věřit a svěřit svěřit se jim, se kterými může něco společně dělat. Cungi nám dokonce tvrdí, že většina lidí považuje lidské vztahy za nejdůležitější hodnotu. Naopak říká, že „problémy týkající se vztahů, ať už souvisejí s prostředím, kde pracujeme, rodinou, nebo přáteli, patří mezi nejvýznamnější stresory“71. Rodina, přátelé a přátelské vztahy v zaměstnání nám mohou pomoci v době krize, umožní nám podívat se na problém z jiné perspektivy, soucítí s námi, dodávají odvahu a rady. Můžeme s nimi zažívat společné chvíle radosti, pohody a mnoho jiných skvělých věcí. Naše sociální podpůrná síť nás chrání před stresem a vyhořením. Máme se komu svěřit, pokud nás něco tíží a nevíme si s tím rady. Stejně tak nás blízcí lidé dokáží ocenit a projevit nám, že nás mají rádi a stojí o nás, což nám dodává sebevědomí a chuť jít dál. Přáteli se nemyslí pouze lidští, ale i zvířecí přátelé, jako psi, morčata apod. Ne nadarmo se celosvětově provádí caviaterapie, canisterapie, hipoterapie aj.72 Zaměřme se na chvíli na budování sociálních sítí na pracovišti. Mít přátele vně práce je dobré, ale nemusí stačit, pokud nebudeme mít i dobré vztahy v zaměstnání. Dost často se naše práce prolíná s prací jiných lidí a někdy je třeba pracovat ve více lidech, týmově. Potteorvá vyzdvihuje důležitost dobrých pracovních vztahů takto:„Spojenci nemusí být nezbytně vaši kamarádi nebo lidé, které byste si vybrali za své osobní přátele. Spojenci jsou lidé, kteří mají s vámi společné priority a na které se můžete spolehnout, že vám v určitých situacích pomohou. Spojenci vám mohou poskytnout potřebné informace, spojit vás se správnými osobami a otevřít vám dveře k cenným zdrojům.“73. Při vytváření svých „spojenců“ je vhodné používat několik principů. Potterová doporučuje vybírat spojence dle jejich přístupu k informacím, než vlivnosti. Je vhodné ukazovat jiným svoji dobrou vůli a zájem o ostatní (Cungi upozorňuje na důležitost schopnosti poslouchat ostatní), vycházet kolegům vstříc a nebýt sólistou, nýbrž týmovým hráčem, který neusiluje o to, aby právě on „slízl smetanu“, ale rád nechá „vstřelit gól“ jiné. Platí zde, že pokud 71 72 73
Cungi, 2001, str.143 viz Potterová, 1997, str. 137 - 138 tamtéž, str. 138
37
pomůžeme ostatním k jejich úspěchu, rádi nám též podají pomocnou ruku. Ovšem tento princip funguje i opačně, proto je zde třeba varovat před začarovaným kruhem izolace: „Když lidé začnou vyhořívat, mají tendenci uzavřít se do sebe... Přestanou dávat informace, přestanou pomáhat. To vás na oplátku izoluje od ostatních“74 Dům musí mít dobré a pevné základy, aby nespadl. Představme si naše vzájemně propletené sociální sítě jako pokoje v domě a místa, na kterých budujeme své vztahy (domov, pracoviště) jako nosné pilíře tohoto domu. Pokud se nám začne lámat pilíř v práci a rodině, celý dům nám může spadnout. Proto je dle Potterové dobré tento dům podepřít pilířem třetím, což je nějaké místo, kde se můžeme setkávat s přáteli a zabývat se především relaxací. O nic se zde nemusíme snažit, ničeho zde nemusíme dosahovat jeho hlavní funkcí je poskytovat „emoční zdroje... a překonat pocity nepřátelství a izolace“75. Tímto místem může být například oblíbená hospoda, čajovna či výlety s přáteli. Abychom nezanesli tíhu našich problémů i do jiných „pokojů“, je důležité, abychom oddělovali život pracovní od rodinného a pokud možno neřešili práci doma či rodinu v práci a když relaxujeme, abychom skutečně relaxovali.76 Závěr patří syntéze citátů uvedených na začátku této kapitoly: Důvěra v sebe sama je u člověka posilována láskou jeho bližních.
3.5. NASTAVENÍ OSOBNÍHO VÝKONU Úspěch se nedostaví okamžitě. Pokud na svých problémech budeme pracovat svědomitě, jistě nám naše vynaložené úsilí přinese ovoce. Na této cestě však musíme být trpěliví, houževnatí a nechtít vše hned. „Bez práce nejsou koláče“, praví přísloví. Ale i když zaděláme těsto na koláče, trvá nějakou dobu, než se upečou a kůrka dostane zlatohnědou barvu která nám symbolizuje, že naše ovoce již dozrálo. V těchto úkolech plánování a strategie za vytyčenými cíli je dobré mít pár pomocníků a 74 75 76
Potterová, 1997, str. 144 tamtéž, str. 148 tamtéž, str. 144 - 148
38
zásad. První z nich, nechtít vše hned, už jsme zmínili. Další radou je dělat věci krok po kroku, od lehčího k těžšímu a zdánlivě neřešitelné úkoly si rozdělit na dílčí řešitelné části. Abychom se v tom všem zmatku úkolů neztratili, je vhodné používat diář. Díky diáři máme náhle přehled o našich závazcích, stavu jejich dokončení a máme též přehled o jejich časovém rozvrhu. Tyto faktory nám ulehčují život v podobě vyšší výkonnosti a menšího stresu. Je důležité dělat pouze jeden úkol najednou a nemyslet přitom na ty, které jsme ještě nezvládli udělat. Místo toho můžeme myslet na ty, které jsme už zvládli a pochválit se za to. Cungi vysloveně říká: „Aby byl člověk šťastný, je především nutné, aby byl schopen se těšit z přítomného okamžiku a nesoustředil se na lítost z toho, co nemá. Být spokojený nesnižuje chuť dosáhnout víc ani sílu toho dosáhnout.“77 Další užitečnou radou je neotálet a udělat ihned vše, co udělat možné je. Je to asi jako když stojíme u bazénu se studenou vodou. Když dlouho otálíme a stále zkoušíme teplotu vody ponořováním palce, ztratíme čas i energii a pravděpodobně do vody nakonec nevkročíme s konstatováním, že je moc studená. Plavec, který neotálí a „skočí do toho po hlavě“, jak se lidově říká, se v době, kdy se my odvracíme od bazénu, už dávno ohřál a nyní si užívá koupání. (Cungi, 2001)
3.6. BÝT PÁNEM SVÝCH MYŠLENEK Ano, jak je možná vidět, všechno toto úsilí připomíná boj. Ovšem je důležité si uvědomit, že nebojujeme proti ničemu a nikomu cizímu, ale ve skutečnosti se snažíme zvítězit sami nad sebou. A je velmi důležité tento boj nevzdávat a neskončit, dokud není dobojováno. Budeme bojovat, abychom posílili naši vůli, motivaci a získali osobní sílu, o které mluví Potterová. Naším možná největším nepřítelem v tomto boji jsou pocity a hlavně myšlenky, které vytvářejí naší osobní malou realitu (vzpomeňte, jak jsme mluvili v kapitole 3.3. o tom, že naše tělo není schopné rozlišit mezi abstraktní myšlenkou bez reálného základu a reálným podnětem). Proto je tak důležité nenechat se ovládat svými myšlenkami a negativními pocity, ale naopak je 77
Cungi, 2001, str. 123
39
kontrolovat. Myslím si, dle své zkušenosti, že umět opravdu ovládat své myšlení a de facto být jeho pánem je jednou z nejtěžších věcí, které nás na tomto světě mohou potkat. Vždyť i mnohá (nejen) východní učení a filozofické systémy učí o nejvyšší důležitosti být tím, kdo je nad myšlenkami a ne tím, kdo je jimi ovládán, a tak životem bezmocně vláčen. Dost ovšem o filozofii, neboť ač by se o tomto tématu dalo mluvit hodně (a s radostí autorovou), není to předmětem této práce. Vraťme se tedy spíše k tomu, jak se na tuto problematiku dívá psychologie. Potterová taktéž zastává obrovskou sílu myšlenek a říká nám, že způsob, jakým myslíme ovlivňuje to, jak se cítíme: bezmocné myšlenky nás vedou do slepé uličky, zatímco užitečné myšlenky nám dodávají sílu a i kdybychom nemohli už situaci zvrátit ve svůj prospěch, alespoň nám dají lepší náladu či konejší. (Potterová, 1997) Nedá mi, abych na tomto místě neuvedl dva zenové koany/povídky (tak, jak si je pamatuji) – duševní hádanky/povídky velice oblíbené a používané zejména v zenovém buddhismu, které dokonale ilustrují problematiku této látky:
•
Dva mniši šli z jednoho kláštera do druhého a museli při tom přebrodit řeku, která byla na půl cesty mezi oběma kláštery. Jak starý, tak mladý mnich dobře věděli, že mají zakázáno jakýkoli kontakt se ženami. Když došli k řece, nalezli tam mladou, velice krásnou dívku, kterak se snaží přebrodit řeku, ale nejde jí to. Tu se jí starému mnichu zželelo a nabídl jí, že si může vylézt na jeho ramena a spolu řeku přebrodí. Ona poděkovala a tak se také stalo. Když byli všichni na druhém břehu, rozloučili se a mniši pokračovali dále svou cestou. Po několika hodinách se mladý mnich zastavil a zeptal se s výčitkou v hlase starého: „Copak nevíš, že máme přísně zakázán jakýkoli kontakt se ženami? A tys jí dokonce nesl!“ Starý mnich se podíval mladíkovi do očí a řekl klidným hlasem: „Já jsem se s ní rozloučil na druhém břehu řeky. Ty jí stále ještě neseš?“
•
Muž utíkal před tygrem, jenž ho chtěl sežrat. Běžel jako o život a už si začínal myslet, že ho tygr nedohoní, když tu ouha – přímo před ním hluboká propast. Muž si všiml, že přes okraj propasti visí dlouhý kořen. Chytil se tedy kořenu 40
a skočil přes okraj. Tygr za ním nemohl a vrčel nahoře. Muž se začal usmívat: „Už mě ten tygr nechytí, to mám ale štěstí“. Když v tu chvíli si všiml, že pod ním na dně propasti sedí dva tygři, dívají se na něho a olizují se. Řekl si „Alespoň že mě drží ten kořen, tygři jednou odejdou“. Kořen byl ale starý a začal se pomalu trhat. Muž viděl, že co nevidět umře sežráním nebo spadnutím do propasti a nebylo tu nic, co by to dokázalo zvrátit. Když v tu chvíli si všiml, že ze skály, přes kterou visel, roste z kamene divoká jahoda s krásnými, červenými jahůdkami. Co byste udělali na jeho místě?
Řešení: Když muž uviděl ty krásné jahody, zaradoval se a s největším potěšením se jal vychutnávat ty šťavnaté plody.
41
4. VÝZKUMNÁ ČÁST 4.1. FORMULACE CÍLE Ve vědě jsou důležité nejen teoretické znalosti, ale i (hlavně) jejich praktické poznávání a ověřování. Nemohu a ani nechci zde zjišťovat, zda se autoři a průkopníci na poli psychologického problému syndromu vyhoření mýlili ve svých předpokladech, stanoviscích či metodách. K tomu nemám jednak dostatečné vzdělání, navíc by takový výzkum zabral minimálně jeden lidský život. Spokojím se tedy s něčím docela menším. Pokusím se v této části provést zmapování úrovně syndromu vyhoření u zdravotnických sester pracujících na psychiatrii v jedné z největších (i nejstarších) psychiatrických léčeben v České republice - pražských Bohnicích. K výběru zkoumané instituce přispěla nejen její velikost, stáří, či všeobecná známost či fakt, že jsem v ní sám pracoval, ale též domněnka, že čím větší instituce, čím větší "moloch", tím větší riziko a živná půda pro vznik syndromu vyhoření. Podotýkám, že se tuto domněnku nebudu pokoušet nijak dokazovat ani vyvracet. Její hodnota spočívá pouze v ovlivnění výběru mapované instituce a na samotné zkoumání jako takové nemá žádný vliv. V samotném závěru výzkumu připojím i své pozorování z pracovišť, tzv. pavilonů a jejich pracovníků. Na základě fakt zmíněných v teoretické části a svého pozorování se pokusím interpretovat data, která vyšla z mapování.
4.2. PL BOHNICE Ústav Psychiatrické léčebny v Bohnicích byl založen počátkem 20. století. R. 1903 se usnesl Zemský výbor postavit v pražských Bohnicích (dnes Praha 8) léčebnu pro choromyslné. Jakožto samostatný ústav byla bohnická léčebna otevřena roku 1909. Společně s vídeňským ústavem byly "Bohnice" nejmodernějším a největším Rakousko - Uherským ústavem. V průběhu 50. let 20. století hrozil léčebně zánik, neboť v roce 1950 tehdejší předsednictvo vlády vydalo rozhodnutí přebudovat 42
léčebnu na kasárna protivzdušné obrany. To se nakonec uskutečnilo jen v omezené míře a od roku '56 se díky zpětné revokaci počalo s postupným vracením objektů léčebně. Pouze pavilon 36 zůstal vojenské správě až do roku 1991. Od roku 1956 došlo psychiatrické léčebně k řadě změn v budování nových psychiatrických postupů a rozšiřování služeb. Došlo např. k rozšíření počtu lůžek a zdravotnických pracovišť, jako
centrum
krizové
intervence,
sexuologické
odd.,
terapeutické
dílny,
znovuotevřené divadlo, odd. gerontopsychiatrie, oddělení pro léčbu závislostí aj. Dnes se snaží být bohnická léčebna vyspělou institucí, splňující požadavky moderní psychiatrie a péči o psychicky nemocné. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že v roce 2005, kdy jsem byl jejím zaměstnancem, tato transformace ze zastaralého socialistického modelu v moderní léčebnu se všemi standardy, jaké splňují západní kliniky, ještě zdaleka nebyla dokončena. Věřím, že od té doby udělaly PL Bohnice skok kupředu. Z jejich vlastních stránek www.plbohnice.cz se lze dočíst o nových terapeutických postupech, změnách v řízení a přístupu k pacientům, zaměstnanců i psychiatrii jako takové.
4.3. METODIKA Technikou sběru dat se stal standardizovaný dotazník BM od autorů A. Pines a E. Aronson, jež dostal svolení být přeložen do češtiny a používán v ČR díky ochotě autorů a snaze J. Křivohlavého, který ho otiskl v českém znění ve své knize Jak neztratit nadšení (1998) a několik doplňujících otázek zkoumajících reálie dotazovaného (např. Jeho věk, dosažené vzdělání apod.).
Další, ač původně
nezamýšlenou technikou, se stalo pozorování chování na pracovištích a pozorování chování jednotlivých zaměstnanců, s kterými jsem přišel do styku. Tato forma získávání informací se ukázala být v něčem prospěšnější, než dotazníky. Uměla prozradit něco, co data z dotazníků odkrýt nedokázala. Nevýhodou pozorování je ovšem to, že je silně subjektivní a tudíž se nedá říci s jistotou, že to, co si myslím, že jsem vypozoroval, skutečně odráží realitu. Nicméně jak už bylo řečeno, budu i s těmito poznatky pracovat, neboť zvláštním způsobem oživí a možná i překvapí v interpretování a vyhodnocování výsledků. 43
4.3.1. Co zkoumá dotazník BM? "Dotazník BM (Burnout measure Ayaly Pinesové a Elliota Aronsona) je zaměřen na tři různé aspekty (hlediska) jednoho jediného psychického jevu: celkového vyčerpání (exhausce). Jde o následující tři aspekty: 1. Pocity fyzického (tělesného) vyčerpání - viz pocity únavy, celkové slabosti, oslabení, pocity stavu, kdy je člověk blízek tomu, aby onemocněl pocity ztráty sil "udření" atp. 2. Pocity emocionálního (citového) vyčerpání - pocity tísně (deprese), beznaděje, bezvýchodnosti, pocity jakoby chycení do pasti atp. 3. Pocity duševního (psychického) vyčerpání - viz pocity naprosté bezcennosti, ztráty lidské hodnoty, ztráty iluzí (kladných představ o sobě a o světě), pocity marnosti vlastní existence atp. Faktorová analýza ukázala, že "vyčerpání" je hlavním a v podstatě jediným faktorem, který sytí tento dotazník (sytí celkem 69% variance). Nejvýrazněji tento faktor vyjadřuje výrok: "Dále to již nejde" či "nejsem s to již dále pokračovat". Dotazník BM má dobrou vnitřní konzistenci, vysokou míru shody při opakování (tzv. reliabilitu) po uplynutí jednoho až čtyř měsíců."Křivohlavý 1998, str. 38 Křivohlavý uvádí, že "dotazník BM má dobrou míru shody s výsledky jiných psychologických šetření: a) se spokojeností v práci, vlastním životem a sama se sebou; čím vyšší byla výsledná hodnota BM, tím vyšší byla i nespokojenost daného člověka sama se sebou, s vlastním a se světem. b) s fluktuací - se snahou odejít ze zaměstnání... c) s fyzickými zdravotními problémy... d) s množstvím vypitého alkoholu... e) s pocity beznaděje..."Křivohlavý 1998, str. 38
44
4.3.2. Způsob sběru dat... ...aneb distribuce dotazníků. Způsob provedení byl zčásti přímým oslovováním sester na pavilonech, zčásti díky získanému povolení od hlavní sestry oslovováním staničních sester. Druhý způsob byl časově náročnější (kvůli vyřizování formalit a čekací době), nicméně úspěšnější co do doručení dotazníků cílové skupině. Druhou, avšak nezamýšlenou metodoupadesáti sběru informací, se stalo přímé i nepřímé pozorování, jež mi poskytlo materiál k podnětným myšlenkám, kterým se budu věnovat v diskusi. K návratnosti dotazníků: Z čtyřiceti rozdaných exemplářů se vrátilo pouze dvacet vyplněných. Sedm nebylo vyplněno a třináct dotazníků se kdesi ztratilo. Ačkoli malá návratnost může na něco poukazovat, není cílem této práce vědeckými postupy zjišťovat co, proto jsem při zpracování empirických výsledků nebral tuto skutečnost v potaz.
4.4. SOUBOR Jak již bylo řečeno, cílovou skupinou dotazovaných byly zdravotní sestry pracující na psychiatrii. Ačkoli mapování probíhalo na několika pavilonech v PL Bohnice, cílem nebylo porovnání úrovně syndromu vyhoření mezi jednotlivými pracovišti. Šlo pouze o to, získat všeobecný vzorek z náhodně vybraných respondentů z víceméně náhodně vybraných pracovišť. Vzhledem k počtu dotazníků se výsledky netýkají zmapování všech pavilonů, ale pouze několika z nich, přesněji osmi z nich, z nichž všechny spadají pod PL Bohnice (vzhledem k tomu, ze se v areálu léčebny nacházejí i jiná zařízení, která nespadají pod správu PL Bohnice, jako např. PCP - Psychiatrické centrum Praha). V zájmu zachování anonymity záměrně neuvádím v jakých. Uvedu snad jen, že co do zaměření jednotlivých oddělení byla snaha o co největší diverzifikaci.
45
Mapování probíhalo na souboru dvaceti zdravotních sester, s věkovým složením od dvaceti šesti do šedesáti pěti let.
Graf č. 1 - Věkové zastoupení dotazovaných:
Na grafu č. 1, je znázorněno věkové zastoupení respondentů. Pro lepší přehlednost je věková škála rozdělena na tři věkové skupiny (26 – 35 let, 35 – 45 let a nad padesát let) a vyjádřena procentuálním zastoupením v grafu č. 2: Graf č. 2 - Procentuální zastoupení věkových skupin:
46
•
modře je znázorněn věk od 26 do 35 let
•
červeně od 35 do 45 let
•
žlutě nad 45 let včetně
Průměrný věk probandů je cca. 41,5 let. Všichni pracují na plný úvazek a z toho průměrně 42 hodin týdně. Tento údaj je ale třeba vzít s rezervou, neboť všichni dotazovaní pracují na směny – mají tedy pohyblivou pracovní dobu s proměnlivým počtem hodin. Tři zaměstnanci mají vystudovanou vysokou školu, dva vyšší odbornou a ostatních patnáct respondentů střední školu. Devatenáct z dvaceti respondentů jsou ženy, pouze jeden je mužského pohlaví.
4.5. VÝSLEDKY Nyní k tomu, jak správně zpracovat data získaná z dotazníků (ukázka dotazníku je k nalezení v příloze). Dotazník se skládá ze dvou částí. První je standardizovaný dotazník BM, druhou část tvoří několik doplňujících položek (např. pohlaví, věk, dosažené vzdělání apod.). Nejdříve se budeme věnovat první části, která nám prozradí míru vyhoření. 4.5.1 Vyhodnocení dat z dotazníku BM Dotazník BM obsahuje dvacet jedna prohlášení. Na každé z nich odpovídá respondent číslem od jedné do sedmi podle toho, jak často danou věc zažívá. č. 1 reprezentuje „nikdy“, zatímco č. 7 „vždy“. Tak například k prohlášení č. 10 „Cítila jsem se uhoněně a utahaně“ připíše dotazovaný číslo 4, jež reprezentuje „někdy“. Koeficient BM vypočítáme tak, že sečteme uvedené hodnoty u všech negativních prohlášení (tedy 1,2,4,5,7,8,9,10,11,12,13,14,15,16,17,18,21). Celkovou hodnotu si zapíšeme jako proměnnou A. Proměnnou B vypočítáme součtem hodnot u všech pozitivních prohlášení (tzn. 3,6,19,20). Položku C dostaneme odečtením B od čísla 32 (tedy C = 32 – B). D získáme sečtením A + C. A konečně výsledný koeficient BM vypočítáme vydělením D číslem 21 (BM = D ÷ 21). Nyní k interpretaci koeficientu BM. Teoreticky nám může vyjít jakékoli číslo s desetinnou čárkou od nuly do sedmi. •
Pokud je výsledná hodnota rovna či nižší, než dvě, považuje se výsledek 47
psychologického zdraví za dobrý. •
Je – li BM mezi 2 až 3, hodnotí se jako uspokojivý.
•
Výsledná hodnota mezi 3 a 4 už vybízí k zamyšlení nad současným stylem a smyslem života a práce.
Křivohlavý (1998) na tomto místě doporučuje
„ujasnit si žebříček hodnot“, a to „nejen teoreticky, ale i zcela prakticky“. Rozumí se tím ujasnit si, co od života chceme a zda – li to skutečně od života či v práci dostáváme. Pokud ne, pak si stanovit své životní priority a začít podle toho jednat. •
Když se koeficient BM pohybuje mezi 4 a 5, je možno považovat výskyt syndromu vyhoření za prokázaný. Je nutno nestavět se k tomuto zjištění laxně, nýbrž bezpodmínečně začít dělat opatření, která pomohou zabránit dalšímu rozvoji syndromu burnout a zavedou nás zpět na bezpečnou cestu. Křivohlavý (1998) v této souvislosti zmiňuje návštěvu psychoterapeutického střediska, či určitého psychoterapeuta , nejlépe s kvalifikací pro logoterapii a existenciální psychoterapii.
•
Vyšel – li koeficient BM větší, než 5, pak se zde mluví o havarijním signálu. Doporučuje se neotálet a okamžitě vyhledat klinickou psychologickou či psychoterapeutickou pomoc v nemocnici, poradně či centru, nebo „ve Zlatých stránkách... pod heslem „psychoterapeut““ (Křivohlavý, 1998).
Následující tabulka ukazuje jednotlivé výsledky koeficientu BM u všech probandů: Tab. č. 1: R BM
A 2,33
B 3,05
C 2,24
D 3,1
E 3,52
F 2,29
G 4,19
H 2,48
I 3,57
J 3,05
R BM
K 2,48
L 1,52
M 2,1
N 3,48
O 3
P 3,24
R 2,95
S 2,1
T 2,05
U 2,24
R = respondent, kde písmeno značí identifikační znak dotazníku
BM = výsledný koeficient BM
48
Zde si můžeme všimnout procentuálního zastoupení v jednotlivých kategoriích: Graf 3: Procentuální zastoupení v jednotlivých kategoriích
•
BM znamená koeficient BM
•
žlutá: dobré psychické zdraví
•
zelená: nižší riziko ohrožení
•
modrá: vyšší riziko ohrožení
•
červená: prokázaný syndrom vyhoření
Z předchozího grafu lze vyvodit následující závěr: 5 procent dotazovaných (tzn. 1 sestra) má dobré psychické zdraví, neboť koeficient BM byl nižší, než dvě. Největší zastoupení, 55 procent, má skupina sester s výsledkem koeficientu mezi dvěma a třemi, což odpovídá uspokojivému výsledku. Těchto lidí je 11. 35 procent respondentů (7 sester) se pohybuje ve třetím stupni na škále koeficientu BM. Zde už je nutné zamyslet se nad současným stylem a smyslem života a práce. Zbylých 5 procent (1 sestra) se už nachází ve stavu, kdy můžeme prohlásit syndrom vyhoření za zjištěný. Žádný z dotazovaných nepřesáhl počet pěti bodů, tedy tzv. „havarijního stavu“. Celková průměrná hodnota koeficientu BM na celém zkoumaném vzorku je 2,75. To je výsledek uspokojivý, ale blíží se k hranici 3 bodů, takže určitou prevenci a duševní hygienu lze jen doporučit. Pro srovnání: u 5000 Američanů byla zjištěna průměrná hodnota BM = 3,3. U 66 ředitelů byla zjištěna prům. hodnota 2,8. Oba dva tyto výzkumy provedla autorka dotazníku A. Pinesová.
Křivohlavý, 1998, str. 39
Mgr. Ivana Košňarová ve své
diplomové práci z r. 2006 „Determinanty pracovní spokojenosti zdravotních sester“ předkládá výsledky svého výzkumu, který provedla ve Fakultní nemocnici Hradec Králové na čtyřech typech oddělení (chirurgických, interních, jednotkách intenzívní péče a dětských odd.). V jejím souboru zkoumaných sester mělo 7,4 procent příznaky rozvinutého syndromu vyhoření. Výskyt střední úrovně u zkoumaného
49
souboru označila pojmem „velké procento“. Tab. č. 2: D BM
0,5 B
0,5 C
1 C
1 C
1 C
1,5 D
1,5 C
2 B
3 B
3,5 A
D BM
3,5 B
4 B
5 C
6 B
7 B
13 B
14 B
21 C
25 B
X B
D = doba strávená na posledním pracovišti v jednotkách let BM = výsledná kategorie koeficientu výskytu syndromu vyhoření BM (A = BM 0 – 2, B = BM 2 – 3, C = BM 3 – 4, D = BM 4 – 5)
Zajímavé je srovnání zjištěné úrovně rizika vzniku syndromu vyhoření s dobou strávenou na posledním pracovišti. Tabulka č. 2 nám ukazuje, že skupina lidí pracující na posledním pracovišti po dobu do dvou let je zde více ohrožená rizikem vzniku syndromu vyhoření, než lidé pracující na stejném pracovišti déle, než dva roky. Můžeme si všimnout, že mezi dobou 2 a 25 let převažují více kategorie B, výjimku tvoří pouze dvě C a dokonce jedno A. Je ovšem otázkou, zda – li se jedná o souhru spolu nesouvisejících okolností, nebo můžeme – li tvrdit, že doba strávená na pracovišti skutečně přímo souvisí s rizikem vzniku syndromu vyhoření. Jisté je pouze to, že úroveň výskytu syndromu vyhoření zde nemá souvislost se stářím osoby. Jinými slovy neplatí, že by osoby mladší (např. do třiceti let) byly obecně náchylnější k vyhoření než osoby starší, a naopak.
4.6. DISKUSE Dle výsledků z dotazníků se zdá, že si psychiatrická léčebna v Bohnicích stojí proti riziku syndromu vyhoření dobře. Je tomu ale skutečně tak? A jaký má význam porovnávat úroveň ohrožení syndromem burnout s dobou strávenou na pracovišti? Na tyto otázky se nyní pokusím odpovědět. Vzhledem k tomu, že půjde o mé subjektivní závěry vyvozené z pozorování, nelze s nimi zacházet jako s empiricky dokázanými fakty. Dopustím se zde arbitrární inference (tedy vyvození závěru bez důkazu). „Žádná situace, žádná událost není viděna taková, jaká je. Její vnímání 50
vždycky závisí na subjektu. Z toho vyplývá, že distorze (zkreslení) ve zpracování informací jsou pravidlem!“, varuje Cungi78. Zde tedy předkládám několik poznatků: 1. Během procesu rozdávání dotazníků jsem měl možnost pozorovat chování a jednání zdravotních sester ke kolegyním /kolegům a k pacientům. Opakovaně jsem si, když mi některá sestra připadala vyhořelá, ihned prostudoval její výsledky. Většinou se opakovalo stejné schéma: dotazník jako by byl vyplněný jinou osobou, než tou, se kterou jsem o vyplnění mluvil. Téměř žádné problémy, většina věcí v „normě“ apod. (jednalo se spíše o starší ročníky, žádné nováčky). 2. Též mne překvapilo, jak se některé pracovnice, které nepatří mezi nejmladší a ve své profesi se pohybují mnoho let, chovají hezky k pacientům. Nejednalo se ale o nějaké zvlášť srdečné chování, spíše o zajeté koleje. Nicméně chování uctivé a s úsměvem. 3. Zajímavý výsledek při porovnání doby strávené na pracovišti a úrovně rizika vzniku syndromu vyhoření ukázaný v tabulce č. 2. Jak již bylo v teoretické části několikrát uvedeno, lidé, u kterých se začíná projevovat syndrom vyhoření, si často svojí situaci nepřipouštějí: vkládají naopak ještě více energie do sebe potvrzování toho, co dělají, neboť jsou přesvědčeni, že pokud budou pracovat více / pokračovat stejným stylem, jejich situace se zlepší. Někteří z těchto lidí zřejmě nevyplní dotazník upřímně, neboť nejsou upřímní ani sami k sobě (což je vědecky popsaný fakt, obsažený např. v kapitole 1.7). To je, myslím, právě případ sester uvedený v poznatku č. 1. Stejnou příčinu může mít dle mého názoru i malá návratnost, či „ztrácení“ dotazníků. Ať už je či není tato domněnka pravdivá, věnoval bych více pozornosti takovým povšimnutím, neboť „tichá voda břehy mele“ a jsem toho názoru, že v tak obtížné pracovní profesi, jakou práce zdravotní sestry v psychiatrii bezesporu jest, je lepší třeba i trochu více prevence a duševní hygieny, než se zdá nezbytné. Nyní si zkusme zodpovědět poznatek č. 2: čím to může být, že si některé 78
Cungi, 2001, str. 93
51
sestry i po dlouholetém působení na stejném pracovišti udrží optimismus a profesionalitu? Odpověď jsem nenašel nikde jinde, než právě na jejich pracovišti: jejich silnou zbraní proti vyhoření jsou mocné dávky humoru a přátelský kolektiv. Tyto dlouholeté pracovnice již ztratily ideály, s kterými přišly jako čerstvé absolventky po studiu do zaměstnání a již zjistily pracovní realitu. Vypořádaly se tím a pomocí humoru a přátelského kolektivu plného hezkých vztahů úspěšně překonávají těžkosti, které se jim v práci nutně staví do cesty. Obzvlášť pěkný příklad pro představu toho, co myslím, je zdánlivý paradox nalezený na jednom dotazníku právě u jedné takové dlouholeté pracovnice: Byla jsem unavená---někdy. Byla jsem tělesně vyčerpaná---někdy. Byla jsem citově vyčerpaná---někdy. Cítila jsem se plná optimismu---často. Cítila jsem se plná energie---často. Prožívala jsem krásný den---obvykle. Na podporu tohoto tvrzení ještě uvedu, že pokud jsem pozoroval pracoviště s chladnými, odměřeně se chovajícími pracovníky, návratnost dotazníků byla téměř nulová a ty vyplněné měly zřídka kdy vysoké body (tzn. označení „někdy“, „obvykle“, „často“, „vždy“) v optimistických tvrzeních. Extrémem byla situace,
když se sestra při obdržení dotazníku a vysvětlení, že
zkoumá míru vyhoření nervózně zeptala, jestli by ty dotazníky neměly být určeny spíše pro pacienty. Odpověď na poznatek č.3 je rovněž k nalezení v teoretické části této práce. Nejohroženější jsou právě lidé nejmotivovanější, nejvýkonnější, nejpracovitější, kteří více dávají než přijímají, lidé kteří přicházejí do práce plni ideálů, lidé neschopní říci „ne“ atp. Tato charakteristika perfektně pasuje na většinu „nováčků“. Čerství absolventi, plni ideálů, kteří nemají ještě v práci vytvořené hranice, nepoznali skutečnou pracovní realitu. Tito lidé to mají těžké v tom, že si často ani neuvědomují, jaké riziko je hned po nastoupení do nové práce čeká. Buď vše zvládnou, odejdou, nebo po čase vyhoří. Posledním příspěvkem do diskuse je zjištění, jak při příštím získávání dat a informací od cílového souboru postupovat lépe. Zpočátku jsem totiž při distribuci dotazníků obcházel jednotlivá oddělení (pavilony) a ptal se zdravotních sestřiček, zda by mi vyplnily anonymní dotazník pro účely absolventské práce. Několik sester mi
52
vyšlo vstříc, ale velmi brzy jsem začal narážet na větu: "A máte potvrzení od hlavní (příp. staniční) sestry ?" Potvrzení jsem neměl, a tak jsem se pro něj vydal na hlavní budovu. Po vyřízení určitých detailů s asistentkou hlavní sestry (zanechat pro hlavní sestru jednu kopii dotazníku a informace o tom, co dotazník zkoumá a pro jaký účel provádím mapování), jsem další den obdržel telefonát z kanceláře hlavní sestry, že mi povolení bylo uděleno, musím už pouze získat povolení od všech staničních sester, na jejichž pavilonech chci výzkum provádět. Toto nařízení jsem z větší části obešel, stačilo většinou sestrám říci, že mám už povolení od hlavní sestry. Právě zde jsem si uvědomil chybu, jež jsem udělal v postupu vypracovávání absolventské práce. Nepočítal jsem s lidským faktorem. Netušil jsem, že získat povolení ode všech povolaných osob bude tak časově náročné. Proto si nyní myslím, že se získáváním dat pro výzkum by se mělo začít již na začátku projektu a nikoli na konci, kdy zbývá málo času na její dokončení. Právě kvůli časové tísni jsem byl nucen obejít nařízení hlavní sestry se získáváním povolení u všech staničních sester.
53
5. ZÁVĚR Ve své absolventské práci jsem se zabýval syndromem vyhoření u zdravotních sester pracujících na psychiatrii. Toto téma jsem si zvolil dílem proto, že mne psychologická témata zajímají, dílem proto, že jsem dříve sám coby zaměstnanec ve zdravotnictví pozoroval mně neznámý jev, jenž stál ve výsledku v pozadí špatné péče o pacienty a špatné atmosféry na oddělení, kde jsem pracoval. V teoretické části jsem se zabýval tím, co to syndrom vyhoření je, jak ho můžeme definovat, pochopit. Zároveň s tím jsem i popsal proces vyhořívání, jeho příčiny a důsledky. Dále jsem představil cílovou skupinu zdravotních sester pracujících na psychiatrii – kdo to je, jaké jsou jejich osobnostní předpoklady a jaká rizika na ně mohou čekat v zaměstnání. Poslední kapitolu jsem věnoval možným způsobům prevence a zvládání burnout syndromu pomocí ujasnění si životních cílů a hodnot a změny myšlení. V části zaměřené na výzkum jsem formuloval cíl, popsal metodologii sběru dat i způsob jejich vyhodnocení. Mým cílem bylo zmapování úrovně syndromu vyhoření u zdravotnických sester pracujících na psychiatrii v pražské Psychiatrické léčebně Bohnice. K tomuto účelu jsem použil dotazník BM od autorů A. Pinesové a E. Aronsona. A co jsem svým mapováním pomocí BM dotazníků zjistil? Že úroveň vyhoření není v PL Bohnice u zdravotních sester vysoká – ba naopak. Ve srovnání se vzorkem běžné americké populace si dokonce výsledky z pražských Bohnic vedou lépe. Rovněž při srovnání s výzkumem provedeným Košňarovou ve Fakultní nemocnici Hradec Králové jsou na tom Bohnice o poznání lépe. Ovšem jakýmsi vedlejším produktem mého mapování situace se stalo i pozorování, na jehož základě vyvstaly otázky o nezmýlitelnosti dotazníku, o nezmýlitelnosti této metody. Nemohu dokázat, že výsledky stoprocentně neodpovídají realitě. Myslím si, že pokud by se chtělo pravdě přiblížit co nejvíce, bylo by třeba ještě udělat kvalitativní výzkum, zaměřený na zkoumání pocitů a prožívání pracovníků v souvislosti s jejich 54
zaměstnáním, jejich profesí. Též by bylo vhodné zaměřit se na jejich pohled na postoj instituce k preventivním opatřením a vzdělávacímu programu ve formě vzdělávacích a zážitkových kurzů, odborných seminářů, supervizí a intervizí a pod.
55
RESUMÉ This diploma work tries to put mind to so - called burn out syndrome. A phenomenna, that is widely spread among many employees nowadays, especially those who work in health service or another kind of work where the scope of employment is to work with people. Work is focused at nurses who employed at psychiatric clinics, because the author of the work is convinced, that particularly this target group of employees is one of the most threatened kind of workers by burn out syndromme. First part describes burn out syndrome, its liabilities, manifestation and tries to show some ways of precaution and recovery. Second part of the work is devoted to exploratory development work, which tries to tell with the help of standardized questionnaires by american psychologists A. Pinnes & E. Aronson grade of burn out syndrome presence within nurses employed by psychiatric clinic of Bohnice – one of the oldest and most prominent psychiatric institution in the Czech Republic.
56
SEZNAM LITERATURY Knihy, časopisy a dokumenty v elektronické podobě: Burned Out [online]. [s.l.] : Scientific American, 2006 [cit. 2010-04-23]. Dostupné z WWW:
. České ošetřovatelství 11 :sestra - reprezentant profese. Edited by STAŇKOVÁ, Marta. Brno : IDVPZ, 2002. 78 s. HUBERTOVÁ, Lucie. Syndrom vyhoření v profesi sociálního pracovníka. Ústí n. Labem, 2002. 41 s. Bakalářská práce. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně. KALVODOVÁ, Libuše. Co je to etika, sestřiko? [online]. Brno : Fakultní nemocnice a Lékařská fakulta Masarykovy university Brno, ? [cit. 2010-04-23]. Dostupné z WWW: <www.linkos.cz/odbornici/org_info/Etika.pdf>. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak zvládat stres. Praha : Grada, 1994. 190 s. KŘIVOHLAVÝ, Jaro; PEČENKOVÁ, Jaroslava. Duševní hygiena zdravotní sestry. Praha : Grada Publishing, 2004. 78 s. MARKOVÁ, Eva ; VENGLÁŘOVÁ, Martina; BABIAKOVÁ, Mira. Psychiatrická ošetřovatelská péče. Praha : Grada Publishing, 2006. 352 s. MATOUŠEK, Oldřich, et al. Metody a řízení sociální práce. Praha : Portál, 2003. 380 s. PINES, Ayala; ARONSON, Elliot. Career Burnout : Causes and Cures. New York : Free Press, 1988. 257 s. POTTEROVÁ A., Beverly . Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. Olomouc : Votobia, 1997. 259 s. SCHIMDBAUER, Wolfgang. Psychická úskalí pomáhajících profesí. Praha : Portál, 2000. 171 s. STAŇKOVÁ, Marta. Teorie ošetřování nemocných. Praha : Avicenum, 1978. 268 s. UHROVÁ, Miluše. Příčiny syndromu vyhoření z pohledu pracovníků agentur podporovaného zaměstnávání [online]. Brno, 2008. 100 s. Diplomová práce. KSocPed PdF MU. Dostupné z WWW: . VINAY, Joshi. Stres a zdraví. Praha : Portál, 2005. 156 s.
57
Webové stránky a články: DEPRESE.CZ [online]. 2010 [cit. 2010-04-25]. Léčba deprese: farmakoterapie, psychoterapie, moderní antidepresiva. Dostupné z WWW: . International Council of Nurses [online]. 2006 [cit. 2010-04-23]. Code of Ethics. Dostupné z WWW: . JIRKOVSKÝ, S. Psychopohádka [online]. 2008 [cit. 2010-04-25]. Psychiatrická sekce ČAS. Dostupné z WWW: . Leburnoutsesoigne.com [online]. 2009 [cit. 2010-04-23]. What is burn-out and depression?. Dostupné z WWW: . Merriam - Webster [online]. 2010 [cit. 2010-04-23]. Burnout - definition and more... Dostupné z WWW: . Nemocnice Na Františku [online]. ? [cit. 2010-04-23]. Etický kodex sester. Dostupné z WWW: ." Syndrom vyhoření - Psychoweb [online]. 2008 - 2009 [cit. 2010-04-23]. Syndrom vyhoření >> příznaky syndromu vyhoření. Dostupné z WWW: .
58
PŘÍLOHY
59
1. strana dotazníku, zde BM dotazník
60
2. strana dotazníku, doplňující otázky
61
Dotazník A B C D E F G H I J K L M N O P R S T U
Věkové zastoupení 65 26 34 39 50 26 54 38 38 29 44 52 47 29 34 55 26 55 38 50
Počet hodin 37,5 47 45
40 40 42,5 37,5 37,5 48
Na posl. pracov. 13 1 0,5 1 1 3 1,5 1,5 0,5 7 3,5 4 5 6 21 2 25 14 3,5
37,5 50 48 42,5 37,5 37,5
Pohl. ž ž ž ž ž ž ž ž ž ž ž ž ž m ž ž ž ž ž ž
Vzdělání sš vš sš sš vš sš sš sš sš vš sš sš sš voš voš sš sš sš sš sš
Koeficient BM 2,33 3,05 2,24 3,10 3,52 2,29 4,19 2,48 3,57 3,05 2,48 1,52 2,10 3,48 3 3,24 2,95 2,10 2,05 2,24
Tabulka ukazuje věk, dobu strávenou na posledním pracovišti, pracovní dobu za 1 týden, pohlaví, nejvyšší dosažené vzdělání a výsledný koeficient BM. Dotazník č. Otázka č. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21
A
B
C
D
E
F
G
H
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
U
3 2 5 1 2 5 4 1 2 2 1 1 3 5 3 2 3 3 5 6 2
2 2 4 4 2 4 4 3 2 2 4 5 2 2 2 3 2 4 4 4 5
4 2 5 4 3 5 3 1 3 4 2 1 2 2 2 2 1 1 6 5 2
6 2 4 4 6 3 4 3 2 4 3 1 2 4 2 2 3 4 4 4 2
4 2 2 4 2 4 4 1 4 4 1 1 4 5 4 2 2 5 2 2 5
4 2 5 4 3 5 3 1 3 3 1 1 2 2 3 3 2 1 5 6 2
5 4 2 5 4 4 4 3 4 5 4 4 4 5 4 4 4 4 3 3 5
4 2 6 2 5 6 2 1 3 2 1 3 3 4 4 1 4 4 6 5 3
6 2 4 6 6 3 5 2 4 5 4 1 3 4 4 3 2 2 4 3 4
5 4 5 4 4 4 4 1 3 4 2 2 2 4 4 2 2 2 4 4 4
5 2 6 4 4 6 2 1 2 5 2 2 3 5 2 2 2 3 6 6 2
3 1 5 1 1 5 1 1 1 2 1 1 1 2 4 1 1 1 7 6 1
3 1 5 4 1 1 4 1 1 4 1 2 1 1 1 1 2 2 5 7 1
4 3 2 4 5 4 3 2 4 5 1 2 4 3 5 2 4 3 1 2 1
4 2 4 5 4 4 5 1 3 5 2 1 2 4 2 4 1 1 2 2 1
4 4 5 5 3 5 4 3 4 2 2 3 4 5 3 4 4 2 5 4 2
6 2 3 5 6 2 4 1 2 5 1 2 1 4 5 1 1 1 4 3 1
4 1 6 4 4 5 3 1 2 4 1 1 2 2 2 1 1 2 5 5 2
4 1 5 3 2 5 2 1 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 6 6 2
4 2 6 4 4 6 2 1 2 4 1 1 2 2 4 2 3 3 6 6 2
Tabulka ukazující odpovědi na všechny otázky ze všech BM dotazníků. 62
