Jabok - Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická. Absolventská práce Vanda Jechová

Jabok - Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická

Absolventská práce

2009

Vanda Jechová

Jabok – Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická

Absolventská práce

Vanda Jechová

Předpověď narození Ježíšova podle Lukášova evangelia ve výtvarném umění v období italské renesance

Katedra: Filozofie a teologie Vedoucí práce: PhDr. Ing. Ladislav Heryán 2009

Prohlášení

1. Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci Zvěstování Panně Marii podle Lukášova evangelia ve výtvarném umění v období renesance a baroka zpracovala samostatně a výhradně s pouţitím uvedených pramenů a literatury.

2. Tuto práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole.

3. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla v případě zájmu pro studijní účely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím.

4. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla zveřejněna v elektronické podobě.

17.4.2008

Vanda Jechová

Poděkování

Děkuji Ladislavu Heryánovi za otevření semináře Evangelium a umění, jenţ mě inspiroval pro téma své absolventské práce. Zároveň mu děkuji za jeho doprovázení při psaní této práce.

Dále děkuji rodičům, kteří mi umoţnili studium.

Můj dík patří také Karlu Kočnerovi, za jeho všestrannou podporu a pomoc s gramatikou a stylizací práce.

Obsah Úvod ............................................................................................................ 7 1. Lukášův evangelijní příběh Předpověď narození Ježíšova ................... 9 1.1. Úvod ...................................................................................................................... 9 1.2. Lukáš a jemu připisované evangelium ............................................................. 10 1.3. Předpověď narození Ježíšova Lk 1,26-38 .......................................................... 10 1.4. Rozbor předpovědi ............................................................................................. 11 1.5. Komentář k předpovědi ...................................................................................... 13 1.6. Shrnutí ............................................................................................................... 14

2. Anděl Gabriel a Maria z Nazaretu ....................................................... 15 2.1. Úvod .................................................................................................................... 15 2.2. Anděl ................................................................................................................... 15 2.3. Maria .................................................................................................................. 16 2.4 Uctívání Marie .................................................................................................... 17 2.5. Církevní učení o Marii ...................................................................................... 18 2.5.1. Ekumenický koncil v Konstantinopoli roku 381 ..................................................... 18 2.5.2. Ekumenický koncil v Efezu roku 431 ...................................................................... 18 2.5.3. Ekumenický koncil v Chalcedonu roku 451 ........................................................... 19 2.5.4. Ekumenický koncil v Konstantinopoli II. roku 553 ................................................ 19 2.5.5. Lateránský koncil roku 649 ..................................................................................... 19 2.5.6. Ekumenický koncil v Niceji II. roku 787 ................................................................ 20

2.6. Shrnutí ............................................................................................................... 20

3. Atmosféra doby renesanční ................................................................... 21 3.1. Úvod .................................................................................................................... 21 3.2. Pozdní středověk a Velké západní - papežské schizma ...................................... 21 3.3. Počátek renesance ............................................................................................. 22 3.4. Církev a význační renesanční papežové ............................................................. 23

3.5. Humanismus ...................................................................................................... 25 3.6. Reformace ........................................................................................................... 26 3.6.1. Pohnutky ................................................................................................................... 26 3.6.2. Počátek ..................................................................................................................... 26 3.6.3. Vývoj ......................................................................................................................... 27

3.7. Začátek protireformace ..................................................................................... 28 3.8. Shrnutí ............................................................................................................... 29

4. Zvěstování Panně Marii v renesančním malířství ............................... 30 4.1. Úvod .................................................................................................................... 30 4.2. Renesanční výtvarné umění .............................................................................. 30 4.3. Zvěstování Panně Marii ..................................................................................... 32 4.4. Životopisy vybraných malířů ............................................................................. 33 4.4.1. Fra Filippo Lippi ...................................................................................................... 33 4.4.2. Sandro Botticelli ....................................................................................................... 34 4.4.3. Tizian ........................................................................................................................ 35 4.4.4. Lorenzo Lotto ............................................................................................................ 36

4.5. Rozbor obrazů Zvěstování Panně Marii ........................................................... 37 4.5.1. Fra Filippo Lippi: Zvěstování Panně Marii, rok 1443 ............................................ 37 4.5.2. Sandro Botticelli: Zvěstování Panně Marii, rok 1489-1490 .................................... 40 4.5.3. Lorenzo Lotto: Zvěstování Panně Marii, rok 1527 .................................................. 43 4.5.4. Tizian: Zvěstován Panně Marii, rok 1535 ................................................................ 45

4.6. Shrnutí a konfrontace evangelijního textu s malbou ........................................ 49

Závěr ........................................................................................................ 52 Resümee .................................................................................................... 54 Seznam použitých pramenů ...................................................................... 55

Úvod Tématem této práce je perikopa o předpovědi o narození Jeţíšova, jenţ nalezneme v Novém zákoně v Evangeliu podle Lukáše. Vybrala jsem si jej z důvodu silného prvku tajemnosti a radosti. S touto událostí se ovšem velice často můţeme setkat také v malířském umění. Malby, na nichţ je zobrazeno toto evangelijní proroctví, jsou pojmenovány Zvěstování Panně Marii. Na následujících stranách se budu zabývat předpovědí o narození Jeţíšově, tedy příběhem napsaným a Zvěstováním Panně Marii, shodným příběhem namalovaným. Zaměřila jsem se tedy na několik výtvarných děl s tímto námětem od různých malířů z období italské renesance. Tato kulturní etapa lidstva a téţ její umělecký projev je mi sympatický. Italská renesance oplývá jednak významnými malíři, kterým patří můj obdiv, tak i bohatstvím výjevů Zvěstování Panně Marii. Při výběru konkrétních maleb jsem volila podle následujících kritérií: zda se mi líbí, jaká je jeho prvková bohatost a rozmanitost, jestli spadá do období renesance, je-li autor známý a italský. Za cíl si v této práci kladu rozbor předpovědi o narození Jeţíšově podle Lukášova evangelia a následně vybraných obrazů Zvěstování Panně Marii. Jedná se mi o posouzení příběhu interpretovaného slovem a interpretací pomocí malby. Budu sledovat zpodobnění této události na daných malbách. Všímat si rovněţ budu akcentu evangelního příběhu na obrazech a také co je na nich konstantní. Zda se obě tyto odlišné výpovědní formy spolu shodují či odlišují a jaká je jejich výpovědní hodnota. Abych došla k nějakému úsudku, to nese sebou předpoklad, ţe budu dobře znát a rozumět napsané události předpovědi o narození Jeţíšově. A to samé platí i pro výtvarné znázornění námětu Zvěstování Panně Marii. Z této příčiny značnou část práce bude tvořit objasnění příběhu v obou zpracovaných formách. Na obrazech budu rozebírat jejich jednotlivé prvky a to kvůli jejich pochopení a porozumění následné interpretaci díla samotného. Z těch samých důvodů budu taktéţ evangelijní příběh rozebírat, verš po verši. Za nedílnou součást své práce povaţuji téţ výklad společenského smyšlení v renesanční době, obzvláště základního teologického myšlení. Rovněţ nastíním ţivotopisy jednotlivých malířů, jenţ jsem si vybrala a dobu ve které ţili. Obraz je totiţ ve své podstatě sociální záleţitost. Zvěstování Panně Marii a další malby podobného typu vznikaly zpravidla na zakázku mnišských řádů. A jejich podstatou bylo

poskytnout řeholníkům látku k rozjímání. A nebo slouţily v kostelech k poučení věřícího lidu. Je tedy zřejmé, ţe výtvarná díla a nejen ta, měla a stále mají sociální dopad. Tato velkolepá výtvarná díla vznikají díky společnosti a pro společnost. Tím chci říci, ţe správné porozumění a ohodnocení pestré řeči obrazů je moţné pouze tehdy, vezmeme-li v úvahu čas jeho vzniku, s nímţ je spojeno také místo a společenský okruh a téţ vývoj výtvarného umění. Abych dosáhla zvoleného cíle budu postupovat v následujících krocích. Práci koncipuji do očíslovaných kapitol, na počátku kaţdé nastíním její obsah a souvislost s předchozí, aby byla jasná jejich spojitost a v jejím závěru kaţdé napíšu ještě shrnutí. Pro jejich větší přehlednost rozčlením jednotlivé části do také očíslovaných podkapitol. Obsahem první kapitoly rozbor příběhu předpovědi o Jeţíšově narození podle Lukášova evangelia, v druhé krátce představím anděla Gabriela, Marii a mariánské církevní učení, ve třetí popíši teologické smýšlení v době renesance, náplní čtvrté kapitoly bude krátké uvedení do renesančního malířství, dále uvedu stručné medailónky vybraných malířů, podrobím analýze jejich malby a interpretuji je. Na konce budu tyto odlišné interpretace příběhu porovnávat. V závěru práce posoudím a shrnu získané výsledky.

1. Lukášův evangelijní příběh předpověď narození Ježíšova 1.1. Úvod Začneme příběhem předpovědi Jeţíšova narození podle Lukášova evangelia. Budu jej verš po verši rozebírat a některým jeho prvkům věnuji zvláštní pozornost a to proto abychom všemu v příběhu plně porozuměli. Z tohoto důvodu uvádím příběh celý přesně tak, jak je napsán v Bibli. Přisuzuji mu prvenství z důvodu, ţe tento biblický příběh vznikl jako první. Teprve později vznikalo mariánské církevní učení, jenţ při formulaci některých dogmat vycházelo z tohoto příběhu, a celý mariánský kult vůbec. Na základě příběhu Předpovědi se také mnoho umělců nechalo inspirovat ve své umělecké tvorbě. Proto povaţuji tuto kapitolu za stěţejní a budu se na ni odvolávat i v některých následujících částech práce. Ještě však před samotným rozborem tohoto evangelijního příběhu uvedu Lukáše samotného a stručně představím jeho evangelium.

1.2. Lukáš a jemu připisované evangelium Evangelium podle Lukáše je v pořadí třetí kniha Nového zákona, jenţ je věnována Teofilovi, aby si mohl učinit přesnější obraz o věcech, o kterých jiţ slyšel mnoho rozličných zpráv. Soudí se, ţe příjemce Theofil byl křesťan z pohanského prostředí, nejspíše Řecka, nebo i Říma. Vznik Evangelia se datuje mezi léta 70 aţ 90 po Kristu. O autorovi samotném „můţeme jen povědět, ţe ten, kterého tradičně nazýváme Lukáš, byl řecky vzdělaný křesťan druhé generace, ţijící mimo Palestinu.“1 Mimo to jej i jeho evangelium můţeme označit jako sociální, protoţe klade silný důraz ve svých příbězích na ţeny a chudé, prosté lidi. Toto, plus jeho bohatá slovní zásoba, z něj činí čtivého autora. Často se ve svém vyprávění zmiňuje o Marii a představuje ji jako vzor. Je jediný evangelista, který píše o Předpovědi Jeţíšova narození Panně Marii. „Ne bez důvodu se o Lukášovi vyvinula ve staré církvi legenda, ţe on Marii nejen znal, ale namaloval i její obraz. Proto Lukáše nazývali také mariánským 1

Pokorný 121.

evangelistou.“2 V jeho evangeliu nalezneme opravdu více o Marii, Matce Pána, neţ v ostatních novozákonních spisech. Právě on nejvíce ze všech evangelistů inspiroval náboţenské umění všech dob svým evangeliem, z něhoţ je cítit radost. Ve středu jeho poselství je zpráva, ţe Boţí spása přišla mezi nás.

1.3. Předpověď narození Ježíšova Lk 1,26-38 26

Kdyţ byla Alţběta v šestém měsíci byl anděl Gabriel poslán od Boha

do galilejského města, které se jmenuje Nazaret,

27

k panně zasnoubené muţi jménem

Josef z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria. zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou!“ a uvaţovala, co ten pozdrav znamená.

30

29

28

Přistoupil k ní a řekl: „Buď

Ona se nad těmi slovy velmi zarazila

Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vţdyť jsi

nalezla milost u Boha. 31Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Jeţíš.

32

Ten bude

veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. 33Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“ řekla andělovi: „Jak se to můţe stát, vţdyť neţiji s muţem?“

35

34

Maria

Anděl jí odpověděl:

„Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boţí. 36Hle, i tvá příbuzná Alţběta počala ve svém staří syna a jiţ je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, ţe je neplodná.

37

Neboť u Boha není nic

nemoţného.“ 38Maria řekla: „Hle, jsem sluţebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ Anděl pak od ní odešel.

1.4. Rozbor předpovědi Verš 26: Lukáš začíná příběh odkazem na předchozí událost, jenţ k tomuto příběhu tvoří paralelu - andělovo zvěstování Zachariášovi, ţe počne se svou ţenou Alţbětou i přes jejich pokročilý věk syna Jana Křtitele (Lk 1,5-25). Tímto časovým údajem v šestém měsíci spojuje obě zázračná početí.3 Anděl Gabriel se objevuje ve starozákonní literatuře např. v Knize Daniel (8,17; 9,21). Je zřejmé, ţe i v případě

2 3

Petri, Beinert 33. Viz. Johnson 57.

této novozákonní události jej Bůh pověřil k poselství mezi ním a člověkem a poslal je do města Nazaret.4 Verš 27: Všimněme si, ţe zde Lukáš dvakrát označuje Marii slovem panna. Dokonce první co nám říká o snoubence je, ţe je panna. V tehdejším ţidovském právu byla zasnoubená žena formálně povaţována jiţ za manţelku5, ačkoliv ještě neproběhl svatební obřad a Maria tedy neţila spolu s Josefem v jeho domě. A proto se také předpokládalo snoubenčino předmanželské panenství neboť to bylo ve velké váţnosti.“6 V záměru autora proto nemůţeme pochybovat o Mariině nevinnosti. Dále se zde také naráţí na Izajášovo proroctví v němţ dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Emmanuel (7,14). Lukáš zdůrazňuje Jeţíšův původ sahající aţ ke králi Davidovi. Postava Davida, je vzorem pro postavu Mesiáše, který se má narodit z jeho rodu.7 „Jeţíš naplní svým vítězstvím nad smrtí zaslíbení, daná Davidovi (Sk 13,32-37).“8 Verš 28: Anděl ji oslovuje buď zdráva, doslova „raduj se“.9 Tento pozdrav je srovnatelný se starozákonním proroctvím Sofonjáše (So 3,14)10 a raduj se nalezneme také u proroka Zacharijáše (2,14)11 spolu s výrokem, ţe, Hospodin bude bydlet uprostřed tebe, siónská dcero, zde se jedná o parafrázi k tomuto pozdravu. I dále pokračuje pozdrav slavnostně a jednoznačně neobvykle, milostí zahrnutá označuje, ţe Maria dostala od Boha milost. Důkazem a výrazem této milosti je, ţe v jejím lůně se zrodí Mesiáš.12 „Na to následuje starozákonní výrok vyjadřující poţehnání Pán s tebou“ (Sd 6,12).13 V kaţdém případě je tento pozdrav ojedinělý stejně jako oznámení, jeţ přináší Marii. A zrovna tak jedinečná i ona sama. Je tím poukázáno na její vyvolení Bohem za Matku Boţího Syna, zaslíbeného Mesiáše. Verš 29: Maria je z andělových slov v údivu a „zděšená“14. Nad významem jeho pozdravení se hluboce zamýšlí. V pozdravu samotném je totiţ jiţ obsaţeno Gabrielovo poselství a proto se nejevil Marii zcela pochopitelný. 4

Srov. Jn 1,46 Viz. Johnson 57. 6 Léon – Dufour a kol. 313. 7 Viz. Léon – Dufour a kol. 77. 8 Léon – Dufour a kol. 77. 9 Léon – Dufour a kol. 213. 10 Viz. Johnson 58. 11 Viz. Michel 25. 12 Srov. Johnson 58 nebo Müller 30. 13 Müller 31. 14 Johnson 58. 5

Verš 30: Anděl zpozoroval tento Mariin vnitřní stav, jenţ byl natolik silný, ţe musel být okem postřehnutelný, neboť jí následně říká ať se nebojí. Zajímavé je, ţe se Marie anděla neleká a uţ vůbec se nepozastavuje nad ním samotným. Verš 31: Nebylo v té době běţné, aby matka dávala svému potomku jméno. Tím chce Lukáš „jistě zvýraznit význam vyvolení Marie za Matku Mesiáše a Boţího Syna.“15. Verš 32: „Titul Nejvyšší je oblíbené Lukášovo označení Boha.“16 Zde se hovoří opět o králi Davidovi, tentokrát ve smyslu Nátanova proroctví (2S 7,8-16) kde „Syn Nejvyššího nastoupí na Davidův trůn jako mesiánský vládce nad Izraelem a národy světa, jak to zaslibuje mesiánskému králi.“17 Verš 33: „Vztah mezi Jeţíšovou vládou nad Jákobovým domem“ a „Boţím královstvím“ není zcela jasný.“18 Pravděpodobně s tím souvisí Ámos 9,11-12.19 Verš 34: Nežiji s mužem tímto výrokem Maria sama zdůrazňuje a potvrzuje skutečnost, ţe je pannou a tím i opodstatňuje svoji řečenou námitku. Lukáš chce říci, ţe Maria rozumí, ţe se má stát matkou ihned, jako matka Samsonova (Sd 13,5-8),20 přestoţe neţije ještě manželským životem. Je zde tedy opět vyjádřeno Mariino panenství, díky němuţ můţe Gabriel zvěstovat panenský zrod Jeţíšův. Její otázka jednoznačně slouţí k tomu zvýraznit div početí slíbeného syna. Verš 35: „Duch svatý, který byl u zrodu vesmíru (Gn 1,2), bude původcem Jeţíšova početí, kterým začíná nové stvoření.“21 Zastínění se ve Starém zákoně děje prostřednictvím oblaku, jenţ je personifikovaný Duch svatý. Oblak je znamením Boţí přítomnosti, např. na hoře Sínaji (Ex 19,24; 40,34-36),22 taktéţ skrýval Hospodinovu velebnost a slávu (Ex 16,10), byl zjevením zahalujícím Boţí tajemství. „Duch svatý na ni sestoupí a moc Nejvyššího ji zastíní. Obojí znamená totéţ. Jde o známý paralelismus v hebrejském básnictví.“23 Není pochyb, ţe toto početí má vzniknout bez sexuálního aktu, prostřednictvím specifického působení Ducha svatého na Marií, jeţ

15

Petri, Beinert 38. Johnson 58. 17 Müller 31. 18 Johnson 58. 19 Viz. Johnson 58. 20 Viz. Léon – Dufour a kol. 214. 21 Léon – Dufour a kol. 214. 22 Srov. Zvěřina 114. 23 Minařík 19. 16

dokazuje všemohoucnost Boha a vysvětluje proč bude dítě nazýváno Syn Boží. Pro Lukáše je Boží Syn jedinečným způsobem především pro své vzkříšení.24 Verš 36: Opět se zde upozorňuje na předcházející příběh o narození Jana Alžbětě a Zachariášovi. Verši 37: Vyzdvihuje se zde zázračná Boţí moc a „zároveň je ohlasem výroku o narození Izáka neplodné Sáře (Gn 18,14).“25 Verš 38: Maria je služebnice (Iz 49,3; 52,13). Vyjadřuje zde svoji vůli a odpověď na poselství od Boha. Zaujímá pokorný, oddaný postoj a přijímá vůli Nejvyššího.

1.5. Komentář k předpovědi Příběh předpovědi narození Jeţíšova „sleduje svou stavbou tzv. schéma zvěstování, které uţ ve Starém zákoně vyznačuje zprávy zvěstování a v ţidovství se ho v době sepsání tohoto úseku uţívalo.“26 Z příběhu o narození Jeţíšově je zřejmé, ţe Bůh anděla Gabriela pověřil k poselství jeho vůle, jeţ je prezentována Marii jako dobrá zpráva. Je totiţ milostí naplněná ve svém středu z něhoţ vzejde Boţí Syn. Ve starozákonní literatuře se setkáváme se zázračnými početími např. Samsonovým neplodné ţeně (Sd 13,2-24), Ismaelovým Hagaře a starému Abrahámovi (Gn 16,9-16), či Izákovým staré Sáře a Abrahámovi (Gn 18,14). Překáţkou v početí rodičů byl vţdy jejich vysoký věk. Všechna tato těhotenství se stala po jejich ohlášení Hospodinovým poslem z jeho přičinění, či působením Hospodina samotného. Stejně tak je tomu i u příběhu Předpovědi narození Jana Křtitele Zachariášovi a Alţbětě. Tyto děti však vzešly z pohlavního styku ţeny a muţe. Mariino těhotenství se od nich odlišuje, protoţe ona je mladá a zasnoubená a její brzké početí se předpokládá po jejím uvedení do domu Josefa. Ţidovský sňatek měl v tehdejší době dvě fáze: nejdříve se podepsala smlouva, jenţ nezvratně potvrzovala závazek snoubenců o jejich neposkvrněnosti a budoucím manţelství. Tím začalo roční zásnubní období.27 Mariina početí se však neúčastní muţ, nýbrţ sám Bůh, a to je základní ukazatel jejího Boţského Syna. Evangelium podle Lukáše záměrně zvěstování o narození Jana Křtitele a Jeţíše staví k sobě. I přes obdobnost některých prvků 24

Viz. Johnson 59. Johnson 59. 26 Petri, Beinert 36. 27 Srov. Michel 60. 25

zvěstování, je patrné kontrastní počínání Zachariáše a Marie. Stejně tak autor mluví o odlišné úloze Jana a Jeţíše. Uvědomme si tu kontroverzi, ţe Maria nalezla milost u Boha a přitom patří mezi ty nejbezmocnější ve společnosti své doby: je mladou, chudou bezdětnou ţenou ve světě ovládaném muţi.28 A přesto ona je předmětem mimořádné přízně Boha a spolu s ním se podílí na počátku Jeţíšova ţivota. Lukáš tím poukazuje na úmysl Boţí, na jeho prozřetelnost a na tajemství početí. Za povšimnutí stojí také to, ţe se Maria nebojí poloţit Gabrielovi námitku - jak se to stane - jejíţ smysl zároveň osvětluje – když muže nepoznávám. Pozoruhodné je také, ţe on jí nejen sděluje Boţí vůli, ale také zná odpověď na její otázku. Ví, jak se vůle Nejvyššího stane a téţ jí to vysvětluje. Lukáš jednoznačně zdůrazňuje, ţe v době zvěstování byla Maria panna. Tento prvek, tedy panenské početí, je v jeho předpovědi centrální, poněvadţ prokazuje Boţství Jeţíše Krista, Mariina syna. Z úryvku rovněţ plyne, ţe toto její mateřství je dobrovolné. V ţádném případě se Bible nevyjadřuje o mechanismu stvoření Jeţíše v Marii, proto hovoříme o tajemství početí. Příběh předpovědi narození Jeţíšova nesmírně ovlivnil v další křesťanské tradici vznik mariánské zboţnosti.

1.6. Shrnutí Díky této analýze jsme zjistili, ţe příběh Předpovědi je napsán v kontextu starozákonní tradice a proto se téţ na Starý zákon často odkazuje. Z jeho obsahu je poznatelné, ţe příběh je naplněním starozákonních proroctví a očekávání. Děj samotného příběhu je zaloţen na rozhovoru anděla Gabriela s Marií. Na základě tohoto rozboru by se nám mělo lépe podařit porozumět obrazům s tímto námětem a také jej srovnat s obsahem příběhu na obrazech. Z toho také vyplývá otázka zda-li můţe obraz z hlediska výpovědní hodnoty povědět tolik, co evangelijní příběh?

28

Viz. Johnson 60.

2. Anděl Gabriel a Maria z Nazaretu 2.1. Úvod V této části práce, se budu zabývat dvěma hlavními postavami, jenţ vystupují v příběhu předpovědi narození Jeţíšova. Jsou jimi Maria a anděl Gabriel. Oni dva jsou hlavní aktéři, kteří tvoří děj příběhu. Co o nich víme? Co nám o nich říkají Písmo Svaté, církevní nauka a dochované prameny? Církevní učení má samozřejmě rovněţ vliv na utváření umění. A to zejména v takové době jako byla renesance, neboť tehdy byl ţivot církve daleko těsněji protknut s ţivotem veřejným. Proto také nebudu zmiňovat a rozebírat všechna mariánská dogmata, ale pouze ta, která byla vyhlášena a tedy všeobecně známá do období renesance. V prvé řadě Maria, bude tématem a obsahem této kapitoly, protoţe ona je od prvních počátků reflexe víry v zájmu a úctě křesťanů.

2.2. Anděl O zjevení anděla či více andělů najednou se můţeme dočíst na mnoha místech v Bibli. V Listu Ţidům je o andělech řečeno, ţe jsou vanutí větru a plápolající oheň (Ţd 1,7) a dále, ţe jsou duchové, vyslaní ke sluţbě těm, kdo mají dojít spasení (Ţd 1,14). Anděl Páně a sláva Páně se rozzářila také kolem pastýřů (Lk 2,9). A to je další vlastnost anděla, které si v Bibli můţeme všimnout jas a záře, která z nich čiší. Jejich zjevení či příchod jsou spojovány se světlem. Jsou také popisováni jako zářivé bytosti nebo bytosti v zářivém či bílém rouchu. V Knize Zjevení (18,1) je andělovou slávou ozářena země. Nikde však v Bibli nenalezneme jak andělé přesněji vypadají, ţádný konkrétní popis. Anděl je samostatnou bytostí lišící se od člověka i Boha, je něčím mezi člověkem a Bohem a podoben oběma stranám. Malířům dělalo těţkosti jak je zobrazovat a proto je malovali podle aktuální představě o kráse.29 Anděl je především svou funkcí poslem, jeho úkolem je člověku přinést zprávu od Boha, zprostředkovat mu Boţí vůli či sdělit radostnou zprávu. Jakoţto sluţebníky Boţí vybavovali malíři anděly 29

Viz. Sturgis 32.

atributy dvořanů či rytířským brněním.30 Ale je také poslem na opačnou stranu, totiţ předkládá Bohu prosby lidí a sděluje mu skutečnosti ze světa. Z toho také vyplývá proč se na obrazech malují andělům křídla, jelikoţ se lidé domnívali, ţe musí překonávat velké vzdálenosti mezi nebem a zemí.31 Samotný anděl Gabriel vţdy přichází jako posel dobrých zpráv a vysvětluje těm, k nimţ je poslán, jejich úděl a to, čemu nerozumí. V knize Daniel je Gabriel popisován jako kdosi podobný muži (8,15-16), jenţ přilétl (9,21). V knize Soudců se hovoří o muži Božím, jenţ vypadal jako Boží posel, tak byl hrozný (13,6) a na otázku jaké je jeho jméno odpovídá, ţe podivuhodné. (13,17-18).

2.3. Maria Co víme z historického hlediska o Marii z Nazareta? Dochoval se nám jen skrovný (historický) materiál, jenţ nespadá do kanonizovaných knih, ale do apokryfní novozákonní literatury. Proto o Marii můţeme povědět z faktického historického hlediska jen velmi málo. Vyplývá to také ze samotné povahy evangelia, které je především textem teologickým a proto není kladen důraz na historicitu a chronologii. Z toho důvodu se také v Novém zákoně nelíčí Mariino narození, úmrtí, délka jejího ţivota nebo její vzhled.32 Uvědomme si rovněţ, ţe evangelium ohlašuje především příchod Jeţíše Krista mezi lidi na tuto zem. On je příčinou jeho sepsání a obsahem samým. „Z Nového zákona se dá vyvodit, ţe kdyţ se Maria stala Matkou, byla pravděpodobně ještě poměrně mladé ţidovské děvče v době posledního období Druhého chrámu.“33 Jejím manţelem byl Josef, tesař. Je sporné, zda-li byl Jeţíš jediným potomkem Marie z Nazaretu. „Nelze historicky jednoznačně objasnit, zda je Jeţíš její jediné dítě, nebo zda porodila ještě jiné.34 Nicméně většina teologů předpokládá, ţe Maria ţádné jiné děti neměla.

30

Viz. Sturgis 32. Srov. Sturgis 32. 32 Viz. Sturgis 42. 33 Petri, Beinert 252. 34 Petri, Beinert 252. 31

2.4 Uctívání Marie Matka Jeţíše Krista, Maria byla od počátku křesťanství povaţována v hluboké úctě křesťanů. Její předobrazy byly zpočátku převzaty z pohanských představ římských bohyň. Úcta k Marii jako Matce Boţího Syna se mezi křesťany rychle rozšiřovala a to ještě před tím, neţ teologové vyloţili její panenství a boţské mateřství. Častokrát se lidé se svými prosbami obraceli k Marii jako na přímluvkyni u Boha. Obzvláště ţeny ve svých modlitbách nacházely v Boţí Matce pomocnici, ochránkyni a utěšitelku v situacích jako byly bezdětnost, porod či nemoci potomků. Podstatou jejího velebení byla Maria sama svojí výjimečností a tajemstvím, které pramenilo ze zvláštní přízně – milosti Boţí. K šíření jejího kultu přispěli téţ věhlasní církevní otcové jako byli Bernard z Clairveaux, Irenej z Lyonu, Tertullián, Ambroţ, Augustin a rovněţ mnišské řády františkánů a dominikánů. Po slavnostním vyhlášení Marie za Bohorodičku na koncilu v Efezu se její kult ještě více rozšířil a upevnil. Na její poctu a oslavu vznikaly hymny, modlitby, svátky, výtvarná díla a zasvěcovaly se jí kostely. Ve středověku lidová úcta k Marii téměř zastínila kult samotného Jeţíše Krista.35 Druhým nejčastějším námětem ve výtvarném umění vedle výjevu Ukřiţování byl obraz Marie s Jeţíškem, čímţ se zdůrazňovala právě její role Bohorodičky. Není ojedinělým jevem, ţe mariánským obrazům bývá připisována zázračná moc. Protestanté, zejména kalvinisté byli pobouřeni Mariiným často aţ smyslným zobrazováním, povrchností samotného jejího kultu a uctíváním obrazů, které vnímali jako pohanské. Shledávali v tom příčinu neţádoucího odvratu od uctívání Jeţíše Krista. Proto se stavěli zamítavě k výtvarnému umění a hromadně jej ničili. Naproti tomu katolická církev malbu značně vyuţívala jako prostředek pro šíření katolického dogmatu.

35

Srov. Sturgis 38.

2.5. Církevní učení o Marii 2.5.1. Ekumenický koncil v Konstantinopoli roku 381 Z tohoto koncilu se dovídáme o „božské podstatě Ducha svatého.“36 A také, ţe Jeţíš je počatý skrze Ducha svatého a zrozený z Marie Panny.37 Podtrhává se zde nejen specifické působení Ducha svatého na Marii, ale také základ božství vtěleného Syna. 2.5.2. Ekumenický koncil v Efezu roku 431 Na tomto koncilním shromáţdění byla Maria prohlášena za Matku Boží, přestoţe ji nikde v Písmu svatém takto nazvanou nenalezneme.38 Pro ještě přesnější vystihnutí její role a velikosti úlohy jí byl přisouzen titul tzv. Bohorodičky39, čímţ jí bylo přiznáno, ţe je matkou člověka, který je současně Bohem.40 A to na základě osobní přirozenosti Jeţíše Krista, jakoţ vtěleného Slova, téţ Logos pocházejícího od Hospodina, které se zrodilo v Marii. To znamená, ţe slovo Boţí se vtělilo do Marie a tak byl počat Jeţíš Kristus, který je současně po Otci Bohu Bohem a po matce Marii člověkem. Následně po prohlášení dogmatu o Mariině Boţím mateřství se ustanovuje Mariin kult, je uctívána, nevyjímaje uměleckou tvorbu, jíţ je centrálním tématem a to je počátkem jejího různorodého vyobrazování.41 2.5.3. Ekumenický koncil v Chalcedonu roku 451 Na tomto koncilu se ustanovilo, ţe obě přirozenosti Jeţíše Krista, jak jeho dokonalé boţství tak i dokonalé lidství jsou v něm spojeny v osobnostní jednotu. Jeţíš Kristus je současně pravý Bůh a pravý člověk, jenţ se narodil z Marie Panny,

36

Dué, Laboa 48. Srov. Minařík 25. 38 Viz. Minařík 24. 39 Viz. Petri, Beinert 272. 40 Viz. Petri, Beinert 271. 41 Viz. Dué, Laboa 72. 37

Bohorodičky podle lidství.42 Je stejné podstaty lidské, protoţe se zrodil jako člověk z Marie,43 i boţské protoţe byl počat ze Slova. 2.5.4. Ekumenický koncil v Konstantinopoli II. roku 553 Koncil v Konstantinopoli ustanovuje termín ustavičné panenství Mariino.44 Chápejme je jako její celoţivotní a neustálé tělesné panenství. Podle tohoto tvrzení Maria zůstala i jako matka čistou pannou, tedy i po početí Jeţíše. Přestoţe „Mariino panenství po porodu není výslovně potvrzeno v Písmu. Titul ustavičná Panna však církev uznávala jiţ před tímto vyhlášením a vţdy uznává.“45 2.5.5. Lateránský koncil roku 649

Zde, na tomto koncilu se opět vyhlašuje, ţe Maria je vždy panna a přestoţe to i papeţ Martin I. potvrdil, protoţe nešlo o koncil ekumenický, není toto prohlášení dogmatem.46 Kromě těchto koncilních shromáţdění, jenţ měly velký vliv na velebení Marie, protoţe díky nim byla zahrnuta do dějin spásy a neodmyslitelně patří do základních článků vyznání víry, se udál ještě další význačný koncil, jenţ měl taktéţ nemalý vliv na uctívání Marie a nejen jí. 2.5.6. Ekumenický koncil v Niceji II. roku 787 Tento koncil ozřejmil smysl a podstatu uctívání obrazů. Svaté osoby vyobrazené na obraze se smějí uctívat. Těmto osobám patří úcta a je správné ji prokazovat. Rozumějme tomu tak, ţe se neprokazuje úcta obrazům - materii, ale tomu kdo je na nich znázorněn.47 Úcta k obrazu přechází na vzor – máme v úctě předobraz a ne

42

Srov. Zvěřina 347. Srov. Zvěřina 348. 44 Viz. Petri, Beinert 278. 45 Minařík 17. 46 Minařík 17. 47 Srov. Zvěřina 362. 43

obraz samotný. A tak byla dovolena zboţná náklonnost k vyobrazenému Jeţíši Kristu, Panně Marii a svatým.

2.6. Shrnutí I kdyţ se nedovídáme o Marii v Bibli mnoho informací, přesto se stala od raných počátků křesťanství ústřední postavou, předmětem lidové zboţnosti a hojným námětem zvláště ve výtvarném umění. Představy o ní a andělech se měnily v závislosti na proměnách doby a stejně tak se měnilo i jejich vyobrazování. Postupem času se ovšem ustálila jistá zobrazení např. anděl bývá krásný okřídlený jinoch a Maria krásná, mladá, bohabojná dívka. Samozřejmě, ţe na rozšíření Mariánského kultu mezi širokou laickou veřejnost, stejně tak jako umění měli vliv církevní otcové, samotná církev se svými závaznými vyhlášeními. Z výše uvedených slavnostně vyhlášených mariánských dogmat je zřetelné, ţe se opírají o Nový zákon a nemálo i o příběh předpovědi narození Jeţíšova.

3. Atmosféra doby renesanční 3.1. Úvod Tuto kapitolu věnuji popisu části historie. Jak jiţ z názvu vyplývá, podstatný úsek práce je zasazen do období renesance, coţ je období 14.-16. století. Namířená bude na události v rozmezí přibliţně těchto dvou set let a to jak na poli církevním tak i světském. Pro správné pochopení však nelze vytrhnout část doby bez zmínky toho, co jí předcházelo a po ní následovalo. Ukaţme si běh církevních dějin spojených s proměnou teologického myšlení, jenţ se odráţela ve společnosti, z důvodu utvoření si představy o době, v níţ ţili renesanční umělci a tvořili svá nezapomenutelná díla.

3.2. Pozdní středověk a Velké západní - papežské schizma Roku 1348 propuká v Janově poprvé mor, tzv. černá smrt, na nějţ umírá čtvrtina evropské populace. V průběhu 14. století byla celá Evropa prakticky ustavičně ve válce. Ať uţ mezi sebou bojovaly městské státy nebo kníţectví, vzpomeňme na stoletou válku mezi Anglií a Francií (1337-1453). Epocha 14. století by se dala charakterizovat heslem memento mori. Smrt číhala doslova všude. Roku 1378 byl zvolen papeţ Urban VI., avšak kvůli svému autoritářskému jednání byl o rok později sesazen a zvolen papeţ Klement VII. Tento fakt však Urban VI. nepřijal a jelikoţ Klement VII. byl taktéţ přesvědčen o legitimitě své volby, ocitli se na papeţském stolci dva papeţové současně. Klement VII. se usadil v Avignonu a Urban VI. v Římě. Ke všemu ještě na sebe oba uvalili klatbu, takţe se celá Evropa ocitla v klatbě. Ve snaze tuto situaci vyřešit byl roku 1409 svolán koncil do Pisy, kde byli oba papeţové odvoláni a zvolen nový papeţ Alexandr V. Avšak ţádný z původních dvou nechtěl odstoupit a tak vládli všichni tři. Tento stav trval aţ do roku 1414, kdy byl svolán kostnický koncil. Ten všechna tři jmenování papeţů prohlásil za neplatná a roku 1417 zvolil nového papeţe Martina V.48 Na Kostnickém koncilu byl kromě toho zahájen proces s knězem Janem Husem. Roku 1412 na něj byla uvalena

48

Srov. Dué, Laboa 184-8.

církevní klatba49. Poté se Hus uchýlil do ústraní a psal svá zásadní díla o obnově církve. Na koncilu byl vyslýchán a vězněn kvůli svému reformnímu smýšlení a razantnímu vystupování proti prodeji papeţských odpustků. Nakonec byl usvědčen z bludů a jako kacíř roku 1415 upálen. Na Husa a jeho učení se později odvolával reformátor Luther. V důsledku tohoto rozkolu v církvi vyvstala konciliaristická teorie a objevovala se různá heretická hnutí. A za těchto chmurných podmínek pozdního středověku, jemuţ vévodil úpadek, panoval zmatek ve společnosti a neustálý strach, začali lidé touţit po obrodě. Toto bylo počátkem zrodu renesance.

3.3. Počátek renesance Kolem roku 1400 vyvstává ve Florencii renesance. Stojíc v jasném protikladu ke středověku se šířila po apeninském poloostrově i za vrcholy Alp do severní Evropy aţ do 16. století. Vyvinula se z reakce na předešlý středověk a gotiku, která se u Italů spojila se silnou touhou obnovit starověký Řím a oţivit jeho antickou kulturu. Ovšem pod termínem renesance se neskrývá jen doba význačných uměleckých počinů či pouze nový umělecký sloh, ale také ţivotní styl, postoje či názory, zkrátka celkový kulturní proud obměny tehdejší společnosti. Chápejme renesanci proto v širším úhlu pohledu jako souhrn společenských hodnot, jenţ po středověku lidé přehodnotili a vytvořili nové. Pro tuto dobu je příznačné, ţe se člověk oprošťuje od církevních vazeb a v důsledku toho narůstají heretická hnutí. Něco obdobného se dá říci i o umění, jelikoţ to se touto dobou dostává z kníţecích a církevních dvorů i do sféry měšťanstva. Obrazy začínají být oceňovány z estetického hlediska a zbohatlí měšťané zakládají první soukromé sběratelské sbírky, spolu s nově objevovanými antickými artefakty starověkého Říma. To se děje v souvislosti celkového hospodářského rozmachu italských městských států, jenţ tvořily nezávislá politická centra a v jejichţ čelech stála bohatá burţoazie. S obrazy se dostává váţnosti i malířům, vyzdvihuje se společenský status umělce a v důsledku toho své malby začínají signovat. Tento fakt byl jednoznačně ku prospěchu rozvoje výtvarného umění a rovněţ ku prospěchu církve, protoţe čím je učenému písmo, tím je analfabetovi obraz.

49

Srov. Birnstein s 199.

A tak se i laici, kteří neuměli číst, mohli obeznámit s dějinami spásy. To však později vyústilo v přehnané uctívání obrazů, často spojených s relikviemi, coţ bylo k nelibosti reformátorů a vedlo to k následnému obrazoborectví. Kromě toho se šíří také tištěné slovo, neboť kolem roku 1450 je Johannesem Gutenbergem vynalezen knihtisk. Převrat nastává také v představě o Zemi, jelikoţ roku 1492 objevuje Kryštof Kolumbus Ameriku a dochází také k sestrojení prvního globusu.50

3.4. Církev a význační renesanční papežové Církevní kázeň předešlým velkým schizmatem velice utrpěla a dá se říci, ţe podobný trend i následoval. S rozvojem italských městských států na počátku 15. století vzrůstalo bohatství jejich i aristokracie, která v nich vládla. Šlechta si prostřednictvím peněz kupovala vysoké církevní úřady. Stejně tak byli propleteni papeţové do světských činností, zejména do politiky státu, a finanční pletichy nesvědčily o jejich morálnosti. Jejich slávychtivost a marnivost se projevovala v umění a kultuře, jak nám dodnes dokládají četné stavby a umělecká díla v Římě. „A takto se papeţové stali vládci okázalých dvorů, které se v ničem nelišily od dvorů světských velmoţů.“51 Na počátku 15. století se papeţové vrátili se svým dvorem z Avignonu opět do Říma. Během pontifikátu papeţe Mikuláše V. (1447-1455) vkročila renesance do Říma, začala jeho nákladná přestavba právě v duchu renesančním. Sixtinskou kapli ve Vatikánském paláci začali stavět právě z vůle papeţe Sixta IV. (1471-1484)52 a po něm je téţ pojmenována. Později povolal do Říma umělce jako byli Botticelli nebo Perugino, aby vyzdobili její stěny. On také zavedl do církevní správy nepotismus a tak přijal do kardinálského kolegia své dva synovce. Jeden z nich se později stal papeţem Juliem II. Byl to nádherymilovný, zcela světsky smýšlející člověk.53 Nástupcem Sixta IV. se stal papeţ Inocenc VIII. (1484-92)54 a zvolen byl díky podplacení kardinálů. V době, kdy byl ještě knězem, zplodil dvě nemanţelské děti. Své děti neskrýval, naopak svého syna výhodně oţenil do bohaté florentské šlechtické 50

Viz. Beckettová 125. Dué, Laboa 203. 52 Viz. Franzen 176. 53 Viz. Franzen 176. 54 Viz. Franzen 176. 51

rodiny Medici, jeţ vládla ve Florencii. Jeho pontifikát se vyznačuje korupcí v kurii a i on přivedl do kardinálského kolegia člena své rodiny, pozdějšího papeţe Lva X. Mimo to první rok svého úřadování vydal bulu proti čarodějnictví. „Vznesl v ní ţalobu, ţe zejména v německých zemích odpadává mnoho osob od katolické víry, obcují hříšně s ďáblem a svými zaříkadly a veskrze kazí lidi.“55 Dalším zvoleným papeţem byl Alexandr VI. (1492-1503)56 a představoval nejhlubší úpadek papeţství. Všechno podřizoval svým politickým cílům a zneuţíval svého papeţského úřadu. Praktikoval simonii a také vedl nepotismus, nemravný ţivot a měl čtyři nemanţelské děti. Jeho počínání veřejně odsuzoval dominikánský mnich Savonarola ve Florencii, který byl za to nejdříve vyobcován z církve a nakonec upálen jako heretik a pohrdač svatým stolcem. Roku 1503 nastoupil svůj pontifikát aţ do roku 1513 papeţ Julius II.57, jiţ zmíněný synovec Sixta IV. Ihned po nástupu upevnil papeţskou autoritu, byl ctiţádostivý a brutální. Za své stálé válčení z důvodu zvětšení církevního státu si vyslouţil kritiku. Kromě toho byl také jedním z největších mecenášů renesance vůbec. Přišel s ambiciózním projektem, jak vrátit Římu jeho zašlou slávu. V průběhu svého úřadování zaloţil Belvedérskou sbírku antického sochařství a díky němu byl poloţen základní kámen chrámu sv. Petra v Římě. Dále podporoval Michelangela v pokrývání stropu Sixtinské kaple freskami a Raffaela v malování fresek v komnatách ve Vatikánském sídle, na nichţ Raffael pracoval i za dalšího papeţe Lva X. Sturgis ve své knize uvádí, ţe Luther byl při své návštěvě Říma okolo roku 1511 zhrozen z jejich pohanské stylizace a také, ţe právě tito dva umělci stáli u zrodu pozdějšího reformačního obrazoboreckého hnutí. Julia II. z hlediska politického řadíme mezi nejvýznamnější renesanční papeţe. Během jeho úřadování se stal Řím střediskem italského kulturního ţivota. Renesance dosáhla svého vrcholu. Následně se ujal úřadu papeţ Lev X. (1513-1521)58 z urozeného rodu Medici. Díky jeho zvolení se rod Medici opět vrátil k moci ve Florencii. Ke Svatému stolci mu pomohl zmiňovaný papeţ Inocenc VIII. Stejně jako jeho předchůdce Julius II., i on se zapsal do dějin jako mecenáš umění. Povzbuzoval tvorbu malířů jako např. Raffaela. Roku 1517 vypsal prodej odpustků, aby získal peníze na stavbu svatopetrského 55

Birnstein 260. Viz. Franzen 177. 57 Srov. Beckettová 121. 58 Srov. Beckettová 121. 56

chrámu59. To jeho odsuzoval Luther ve svých tezích a zpochybňoval z duchovního důvodu odpustky samotné. Doba začínala být neklidná, avšak Lev X. na to příliš nedbal. Jeho světský přístup předznamenal nástup reformace a ani on neobstál jako duchovní vůdce křesťanů.

3.5. Humanismus V této době se začalo rovněţ utvářet opoziční myšlení vůči předchozímu středověkému a proti myšlení katolické církve. Společnost začala zaměřovat svoji pozornost na člověka a tak pronikl do renesančního myšlení humanismus. Humanismus byl myšlenkový proud renesance, její hlavní prvek a zdroj inspirace. Humanisté do centra svého bádání postavili člověka jako subjekt a jejich hlavní ideou byla obnova základních lidských hodnot60 po vzoru antiky. Člověk se díky nim stal středobodem jak ve filozofii tak v teologii i v umění. Humanisté jevili značný zájem o vědu a studium klasické řecké a latinské literatury a Bible. Snaţili se, aby se církev vrátila ke svým počátkům a původnímu duchovnímu poslání. Nejvýznamnějším představitelem humanismu byl Erasmus Rotterdamský (1466/9-1536), intelektuální vlivný profesor se silnou vírou, jenţ předznamenal reformaci. V roce 1516 vydal první kritické vydání původního řeckého Nového zákona,61 jenţ se stalo populární. Tento počin byl zcela převratný, jelikoţ ve středověku psali církevní spisy pouze příslušníci duchovenstva. Erasmus byl příznivcem reforem ve stávající církvi, neslučoval se ovšem s ţádným z reformačních učení.

3.6. Reformace 3.6.1. Pohnutky Po těchto všech nepřístojnostech, které se v církvi okatě děly, se nemůţeme divit, ţe se lid začal od ní odlučovat a bouřit. „Okázalá nádhera měla budit obdiv věřících k církvi, nakonec však vedla k zesvětštění v církevních kruzích a úpadku náboţenského 59

Viz. Birnstein 224. Dué, Laboa 200. 61 Viz. Birnstein 219. 60

ţivota“62 Místo zájmu o své věřící a nedostatků v učení a struktuře církve si papeţové všímali pouze sebe samých a evangelium jim bylo v nedohlednu. Církev byla prošpikována nepravostí a nemravností duchovních i laiků. Byl to začarovaný kruh. Papeţství bylo defektní, jelikoţ špatní kardinálové volili špatné papeţe a špatní papeţové jmenovali špatné kardinály.63 To vše vedlo právě ke vzniku různých okrajových forem zboţnosti, k uctívání světců a jejich ostatků. Lid byl nicméně silně náboţensky zaloţen a touţil po mravní obnově, čisté církvi a návratu k opravdovému křesťanství, a to především na severu Evropy. Toho je důkazem i umění z té doby, jakoţ i architektura. Nastala četná výstavba kostelů, špitálů, chudobinců, chorobinců a zakládala se nová bratrstva. Víra lidu byla silně ukotvena, proto nemohl strpět hanebnosti, které se děly v kurii. Začaly se objevovat nespokojené hlasy v podobě pamfletů a kritických spisů, jenţ plísnily ţivot duchovních a zesvětštělou církev. 3.6.2. Počátek Mezi nimi i německý mnich a profesor Martin Luther (1483-1546)64 sepsal roku 1517 devadesát pět tezí proti papeţským odpustkům. V jejich obsahu odsuzoval církevní zneuţívání odpustků, jejich falešnost a bezesmyslné obchodování s nimi. Jiţ zmíněné vynalezení knihtisku velice přispělo k šíření jeho reformačních spisů. Po jejich vytištění se plně projevilo, jak byli křesťané nespokojeni se stávající situací v církvi. O rok později byl v Římě zahájen proti Lutherovi proces pro kacířství. Týkal se jeho bludných názorů a skončil roku 1521 konstatováním jeho bludařství a hrozbou klatby, pokud vybrané bludné články neodvolá.65 Poněvadţ Luther na protest veřejně spálil bulu hrozící mu klatbou i církevní zákoníky, byla nad ním vyhlášena klatba a byl tedy exkomunikován z církve. Také během roku 1520 sepsal Luther další tři slavné reformační spisy66, v nichţ zpochybňoval samotné papeţství a jako nejvyšší normu prezentoval Písmo svaté. Útočil na papeţský úřad, kritizoval nauku církve s odkazem na jeho teologické pojetí víry a Boţí milosti, jakoţ na rozhodující faktor posmrtného spasení. Tyto spisy apelovaly především jiţ na samotné laiky k nekompromisní reformě

62

Dué, Laboa 203. Viz. Franzen 180. 64 Viz. Beckettová 156. 65 Viz. Franzen 191. 66 Viz. Birnstein 232. 63

církve. Ačkoliv „reformy uvnitř církve byly nutné, nová teologická nauka Lutherova nebyla slučitelná s církevním učením a tak se dlouho očekávaná reforma změnila v reformaci.“67 Mezi tím roku 1519 nastoupil na říšský trůn Habsburk Karel V68 a jak se následně ukázalo, neslučoval se s myšlenkami lutherovými, poněvadţ v roce „1521 podepsal Wormský edikt, jímţ byla na Luthera a jeho stoupence vyhlášena říšská klatba.“69 Na jeho základě byli všichni vybízeni k vydání Luthera císaři a ke zničení jeho spisů. Za pomoci německého kurfiřta Fridricha III. Moudrého však tuto dobu Luther přečkal a dokonce přeloţil řecký Nový zákon do němčiny, jenţ se stal proslulým a dal základy moderní němčině.70 3.6.3. Vývoj Jak se ukázalo, církevní i říšská klatba vyšla vniveč. Luther vyvolal nevídanou odezvu u lidu a tím způsobil trvalý rozchod s římskou církví, Evropa se tak rozdělila vedví a zmítaly jí spory, boje a neklid. Reformační myšlenky se s nadšením šířily, získaly si nesčetné přívrţence a nedaly se jiţ zastavit. Mezi lety 1522-1550 se protestantismus rozšiřoval a upevňoval v severní Evropě. Vznikala reformační hnutí. V Německu, tzv. luteráni vedeni Lutherem, ve Švýcarsku vedl Zwingli svůj typ protestantství a Kalvín vedl tzv. kalvinisty. Ti se posléze rozšířili i do Francie, kde si říkali hugenoti, dále se přidalo Nizozemí, Švédsko, Dánsko, Norsko, a nakonec i Anglie, která se oddělila od papeţství v Římě. Jelikoţ společnou myšlenkou všech reformačních hnutí byl rozpor s římskou církví a s papeţem, nazývají se protestantské, a také proto se zcela distancovaly od papeţe a od dosavadních církevních praktik. V důsledku reformace propukaly sociální nepokoje. V Německu povstali sedláci podnícení myšlenkami reformace, odvolávali se na svobodu křesťana a snaţili se hájit svá práva.71 Jejich povstání však bylo rezolutně potlačeno. Dokonce řeholníci opouštěli kláštery a ţenili se, stejně tak i kněţí,72 jakoţ i Luther.73 Kalvinisté propagovali 67

Franzen 192. Viz. Birnstein 214. 69 Franzen 195. 70 Srov. Birnstein 237. 71 Srov. Birnstein 239. 72 Srov. Franzen 195. 73 Srov. Birnstein 214. 68

ikonoklasmus z důvodu modlosluţby, coţ vedlo k obrazoborectví. Tak byla systematicky ničena výzdoba kostelů farnost po farnosti. Od druhé poloviny 16. století se jednotlivá protestantská hnutí soustředila na utváření svojí ucelené věrouky.

3.7. Začátek protireformace Mezi tím se papeţ Klement VII. (1523-1534),74 obávaje se narůstající moci císaře Karla V., spolčil s francouzským králem Františkem I. a společně mu vyhlásili válku. Karel V. však se svým vojskem vyplenil roku 1527 Svaté město Řím.75 Papeţ byl dokonce sedm měsíců vězněn.76 Tento počin ukončil vrchol renesance v Římě a utnul nevázanost papeţského úřadování. Na tuto skutečnost samozřejmě reagovalo i umění, které se přeměnilo v manýrismus. V Itálii se reformační myšlenky neměly skoro šanci prosadit z důvodu rozdrobenosti italských městských států a přítomnosti papeţe. Kolem roku 153077 po vydrancování Říma se začala katolická církev vzpamatovávat z předešlých událostí a sbírat síly. Poněvadţ se církev nechtěla smířit s reformami, na jejichţ základě vznikaly nové církve, vzedmula se k defenzívě, o níţ hovoříme jako o protireformaci. V duchovním zápase s protestanty se uplatňoval nově zaloţený řád Tovaryšstvo Jeţíšovo Ignácem z Loyoly, tzv. jezuité, oficiálně potvrzený papeţem Pavlem III. (1534-1549) v roce 1540. Od počátku mu bylo protivníky vytýkáno, ţe jedná pod heslem účel světí prostředky.78 Náplní jeho činnosti byla především misijní sluţba a obracení kacířů a pohanů na katolickou víru. O dva roky později v rámci protireformačních opatření zaloţil Pavel III. úřad nazvaný Svaté oficium pro univerzální inkvizici, sloţený z kardinálů, kteří měli střeţit čistotu katolické víry a vyhledávat a trestat prohřešky proti ní, včetně ortelu smrti pro zatvrzelé kacíře.79 Rovněţ v reakci na protestantismus a v protikladu k němu vyuţívala katolická církev ke své propagaci hojně umění.

74

Viz. Birnstein 258. Viz. Sturgis 14. 76 Birnstein 258. 77 Viz. Sturgis 14. 78 Viz. Birnstein 250. 79 Viz. Birnstein 259. 75

3.8. Shrnutí Nepochybně je epocha renesance údobím nebývalých změn. Po středověku, tedy po jakési úpadkové době, Italové obrozují antický Řím a čerpají z jeho zlaté minulosti. Pro umění je to doba naprostého výsluní. Stejně tak se člověk dostal do centra svého zájmu a s ním téţ svět, ve kterém ţije. Člověk touţil po poznatcích a objevech. Zato církev v průběhu středověku, jakoţ i renesance procházela značným sestupem a nakonec i rozkladem. Papeţové, nezajímaje se o nic neţli sami o sebe si ţili nadmíru honosně. Nemůţeme se ani divit, ţe se vůči tomu lidé vzbouřili právě v této době, která je zaměřena více racionalisticky neţli ve středověku. V důsledku svého počínání ztrácela církev stále více ze svojí moci ve společnosti a primátu v ní. Můţeme konstatovat, ţe vše v té době prošlo jakousi změnou a obrodou, vţdyť tento pojem byl základem pro samotnou reformaci.

4. Zvěstování Panně Marii v renesančním malířství 4.1. Úvod Budeme pracovat opět s příběhem předpovědi narození Jeţíšova, leč jinak neţ jak tomu bylo na počátku práce. Podkladem pro jeho porozumění nám v tomto případě nebude slouţit psané slovo a Písmo Svaté, jak tomu bylo předtím, ale sám obraz s námětem předpovědi Jeţíšova narození. K porozumění a rozboru obrazů nám však ještě chybí seznámit se s vývojem renesančního výtvarnictví, říci si něco o obrazech samotných a představit si téţ malíře vybraných obrazů. Toto všecko bude obsahem této části práce. Navíc si sdělíme téţ více o vyobrazování Panny Marie, kterého jsme se jiţ letmo dotkli v části o uctívání Marie. Na konci budeme jiţ interpretovat vybrané obrazy a k tomu nám dopomohou i kapitoly předchozí.

4.2. Renesanční výtvarné umění Renesance se vyvinula kolem roku 1400, z touhy věrohodně namalovat viděnou skutečnost, ze studia antického umění a ze zkušeností předešlého gotického umění podporované humanistickou ideou. Renesanci po stránce umělecké můţeme v podstatě charakterizovat jako syntézu těchto dvou předchozích ér, ze kterých vzešlo opoziční převratné umění, které tu do té doby ještě nebylo, zaloţeném na pravdivém zobrazení reality. Tohoto nového malířského stylu by se nebylo dosáhlo kdyby nedošlo ke značnému vývoji malířských technik jako je objevení olejomalby vlámskými mistry a perspektivy tedy vyobrazení trojrozměrných objektů na dvojrozměrné ploše obrazu. V zájmu renesančních umělců byl především lidský jedinec zprvu zobrazovaný po vzoru antických soch. Malíři usilovali zachytit člověka na plátně, v jeho naprosté, opravdové přirozenosti. Namalovat bytost s harmonickou tělesnou krásu s přirozenými postoji, pohyby a ţivou mimikou nacházející se v opravdovém prostředí. Tuto úlohu usilovali naplnit malíři rané renesance, kterou datujeme mezi léta 1420 – 150080 a jejíţ centrem byla Florencie. S dosaţením těchto poţadavků nastoupil nárok na znázornění 80

Srov. Ricketts 9.

věrohodného duševního výrazu člověka. Byl kladen akcent na přesvědčivé vystihnutí niterných stavů a emočních naladění. Tento úkol náleţel mistrům vrcholné renesance – období kolem roku 1500 aţ 1527,81 jeţ se soustředili v Římě. Krása obrazů byla tedy posuzována z hlediska realistického spodobnění světa a proto hovoříme o renesančním realismu. Renesanční malířství v sobě slučuje snahu o co nejvěrnější zobrazení skutečnosti a přesto vytváří ideální dokonalé osoby a to tak, aby se v nich harmonicky spojovala tělesná krása s duševní ušlechtilostí.82 Mimo to, je dalším typickým znakem renesančního malířství precizní zobrazení pozadí a veškerých detailů na obraze. Humanistické a renesanční nazírání na svět samozřejmě ovlivnilo i sféru uměleckou. Z tohoto důvodu došlo v umění k úbytku náboţenských témat, protoţe neslouţilo jiţ výhradně církvi a propagaci jejího učení v porovnání se středověkem. O další výrazný úbytek se také postarali protestantští reformátoři. V renesančním malířství sice i nadále převládaly motivy náboţenské, avšak přineslo nově i náměty z antické mytologie a vytvořilo nové alegorie. Přesto však tamější člověk se s náboţenskou malbou setkával velice často a to nejen v kostelech ale např. na radnicích, ve správních palácích, v budovách cechů a náboţenských bratrstev.83 Převládajícími náměty byl ţivot Jeţíše Krista, Marie a svatých. Vydrancování Říma císařskými vojáky Karla V. znamenal konec vrcholné renesance, neboť po tomto činu se jiţ neobnovila. Nový umělecký styl jenţ nastal po ní tedy v roce 1530 a rozšířil se z Itálie do ostatních zemí Evropy je označován jako pozdní renesance nebo-li téţ manýrismus. Pro manýrismus je příznačná rozporuplnost a kontrast a to z důvodu toho, ţe reaguje na protikladný a bouřlivý úsek dějin – antika a humanismus versus křesťanství, hereze versus ortodoxie, katolicismus versus protestantství. Manýristé napodobovali malíře vrcholné renesance, respektive spíše přetvářeli a vystupňovávali předchozí formy84. Snahou o co největší estetičnost však docílili deformace a neklid. Jejich malířský projev se ovšem nepodřídil striktním pravidlům renesance, „mluví se o osvobození tvaru a barvy.“85 Vznikaly tak malby v nichţ je zcela narušena doposavad preferovaná harmonie a jednota, a naopak vyniká disproporčnost, nepřirozené barvy a deformovaná perspektiva. Došlo tak k zpochybnění 81

Srov. Ricketts 18. Srov.Mrázová, Mráz 491. 83 Viz. Sturgis 23. 84 Srov. Petrová, Novák 144-159. 85 Petrová, Novák 144-159. 82

renesanční krásy, a odmítnutí renesance samotné. Obrazy se stali odrazem malířovy subjektivity a individuality. Umělci přestali zachycovat na plátno skutečnost, naopak fantazie dostala prostor a proto téţ působí snově, abnormálně, bizarně a iracionálně. Toto umění bylo módní v honosných šlechtických dvorech např. Medicejů a Habsburků. „Inteligence baţila po senzacích.“86 Z tohoto důvodu je pro manýristická díla vlastní elegance, rafinovanost, efektivnost a nutná dávka erotičnosti. Tamní intelektuální ovzduší vedlo téţ umění k náročným, sloţitým, skrytým významům a tajenkám, v tom se však zračila jeho volnost a samostatnost.87

4.3. Zvěstování Panně Marii Maria, matka Jeţíše je významná křesťanská postava a proto bývá téţ často zobrazována v umění. Mnoho výtvarníků se ji a její bohatství snaţilo interpretovat pomocí malby a tak jej předat dále prostřednictvím obrazů. Počátky jejího vyobrazování se datují od 3. století88 díky, tomu máme moţnost vysledovat dějinný průběh teologického myšlení. Kromě toho se také vyobrazovaly scény ze ţivota jejich rodičů, ty se nicméně na Tridentském koncilu zakázaly pro nespolehlivost literárních pramenů.89 V průběhu středověku velice narostl počet obrazů typu tzv. milostných madon. Maria se tak objevuje na obrazech i bez Jeţíše Krista. Její podoba je především zboţná a idylická. Ve 14. století je Mariin obraz rozdílných forem, vedle přetrvávajících milostných Madon se často objevovaly výjevy z jejího ţivota. Ty se stále opakovaly a umoţňovaly tak člověku přemítat nad jeho obsahy.90 Mezi těmito scénami je i předpověď narození Jeţíšova, ve výtvarnictví patřící k častým oblíbeným námětům, nazývaného jako zvěstování. Panna Maria je vţdy zpodobňována jako ideál půvabné a cudné ţeny coţ pramenilo z faktu, ţe ona je matkou Pána ţivota. Renesanční umělci tuto představu propojují s rysy tehdejší skutečné dívky, ţeny či matky. Často ji můţeme spatřit namalovanou jako líbeznou, spanilou mladou dívku. Reformátorům se nezamlouvalo, ţe Maria mnohdy vypadá mladší neţ např. ukřiţovaný Jeţíš a působí aţ smyslně. Z tohoto popudu nařkli duchovní, ţe rozjímají nad něčím jiným, neţ nad 86

Huyghe 190. Viz. Petrová, Novák 144-159. 88 Srov. Petri, Beinert 540. 89 Viz. Sturgis 42. 90 Viz. Petri, Beinert 558. 87

mariánským tajemstvím. V tomto období dosáhl ve výtvarném umění mariánský kult svého vrcholu. Zvěstování tzv. annunziata, „z italského annuciare = zvěstovat“91, odkazujíce na „duchovní původ zvěstování Marii.“92 Patřilo k velice populárním motivům a nemálo umělců se jím nechalo inspirovat, z renesančních to byl např. Fra Angelico, Fra Bartolomeo, Raffael Santi, Paolo Veronese a mnoho dalších. Obrazy zvěstování patří mezi narativní malby, tj. takové, na kterých je vyprávěn příběh. V tomto případě se vypráví příběh předpovědi narození Jeţíšova, jenţ má tajemný náboţenský význam. Obraz je viditelné slovo, toto vizuální vypravěčství plnilo funkci poučení těch, kteří neuměli číst. Co je však podstatné, je jak samotný autor téma uchopí a ztvární. Rozumějme tomu tak, ţe i kdyţ se jednotlivé mariánské náměty pořád opakovaly, jak jsem jiţ zmiňovala, jejich obsah spočívá nejen v samotném námětu, ale i v jeho zpracování. A proto malíři mohou interpretovat daný námět donekonečna nestejnými způsoby. Co malíře ovlivňuje ke specifickému namalování obrazu je mimo jiné také např. pro koho byl malován, jaká má být jeho funkce, tedy proč byl vůbec namalován a kde má být umístěn. Proto je zapotřebí při jeho hodnocení vzít taktéţ tyto vlivy do úvahy. Co také ještě můţeme na obrazech shledat a bývá v nich často zakomponováno jsou symboly. „Symboly jsou smyslová znamení, která odhalují smysl.“93

4.4. Životopisy vybraných malířů 4.4.1. Fra Filippo Lippi Fra Filippo Lippi se narodil roku 1406 ve Florencii a zemřel 1469.94 V dětství osiřel a byl dán do karmelitánského kláštera, aby se mu tam od mnichů dostalo duchovního vzdělání a později povolání kněze. Během studií projevoval velký zájem o malířství a tak mu bylo umoţněno studovat i umění. Lippi náleţí k vynikajícím malířům rané renesance. Byl velice oblíbeným díky svým obrazům Madon, něţného vzezření, které se staly ideálem a vzorem spanilosti 91

Mrázová, Mráz 24. Petri, Beinert 558. 93 Petri, Beinert 260. 94 Beckettová 92. 92

a půvabnosti. Navíc Marii i s Jeţíšem Kristem poprvé v italském malířství zobrazoval v domácím prostředí, bez svatozáře, čímţ je přibliţoval divákovi jako lidské bytosti v roli matky a dítěte.95 V jeho obrazech nalezneme průsvitné stíny a důraz na barevnost avšak s jedním dominantním slučujícím tónem. Maloval mimo jiné pro Cosima Medici, který jej měl ve velkém zalíbení. Do jeho ţivota zasáhla karmelitánská novicka Lucrezia Butti, která mu pózovala jako modelka, neboť mezí Lippim a ní vzplanula láska. To ona byla předobrazem téměř bez výjimky pro všechny jeho Madony. Papeţ Pius II. je oba zprostil řeholního slibu. Jejich syn, Filippino Lippi se stal po zvoru otce také známým renesančním malířem. 4.4.2. Sandro Botticelli Sandro Botticelli pocházel z Florencie, kde se narodil patrně roku 1444 nebo 1445.96 Malířskému vzdělání se učil u významného florentského dominikánského malíře Fra Filippa Lippiho. Zejména v prvních Botticelliho dílech se odráţí styl jeho učitele. Později si zaloţil svoji vlastní výtvarnou dílnu. Většina jeho zakázek pocházela z nejvýznamnější florentské rodiny Medici. Kdyţ papeţ Sixtus IV. povolával umělce, aby mu pokryli freskami stěny Sixtinské kaple, Botticelli byl mezi nimi. V počátcích své tvorby byl Sandro ovlivněn antickou mytologií, coţ se také projevovalo v námětech jeho děl. Později na něj velmi zapůsobil svým kázáním a učením proti renesanční bezboţnosti, tak jako na většinu Florenťanů, dominikánský mnich Savonarola. Z tohoto podnětu změnil Botticelli svůj malířský styl a vznikala díla naopak hluboce křesťanská. Co ovšem je pro jeho celoţivotní tvorbu příznačné, je důraz na kresbu. Vlasově ostrou čáru, která přesně vymezuje tvar. Jeho útlé postavy mají tudíţ přesné kontury.97 Od svého učitele převzal silný důraz na znázornění pohybů postav a gesta, jenţ ve výsledku působí často nepřirozeně a afektovaně. Rovněţ velký akcent klad Botticelli na citovou mimiku svých idealizovaných postav,98 které se jeví plošné a neobjemné, z důvodu nevelké hloubky perspektivy. Nejvíce jej proslavily detailně vykreslené obrazy Madon a Venuší s transparentní barvou pleti. Jelikoţ v jeho

95

Viz. Umění italské renesance 259. Beckettová 94. 97 Srov. Beckettová 94. 98 Srov. Neumann 267. 96

dílech není příliš hluboká perspektiva, jeho postavy proto vypadají poněkud bez objemu a ploše. Botticelli proţil ţivot sám a roku 1510 zemřel v ústranní. 4.4.3. Tizian Datum narození Tiziana Vecellia nám není přesně známo nejčastěji se v literatuře uvádí rok 148599 nebo 1488100. Pocházel z malého městečka na severu Itálie. Do Benátek přišel ještě kdyţ byl chlapec. Nejprve se začal učit v nejuznávanější benátské malířské dílně bratrů Bellíniů. Později spolupracoval se známým vynikajícím malířem Giorginem, jeţ pro něj byl zároveň učitelem. Tizian ţil dlouhý ţivot, který skoro celý strávil v Benátkách a během něhoţ byl svědkem mnoha význačných dějinných událostí a změn. Účastnil se vrcholné renesance, jeţ z Florenci do Benátek pronikala zvolna aţ v druhé polovině 15. století.101 Dále zaţil její proměny v manýrismus, s čímţ souvisela celková duchovní krize společnosti. Měl široký okruh objednavatelů, mezi nejvýznačnější patřili republika Benátky, habsburský římský císař Karl V., jeho syn španělský král Filip II. a papeţ Pavel III. Jeho díla se vyznačují hlavně světlem a nádhernou realistickou barevností, proto o něm hovoříme jako o znamenitém koloristovi. Je po něm pojmenován specifický odstín červené, který se na jeho obrazech stále opakuje. Na počátku své malířské tvorby upřednostňoval kontrastující a pestré barvy, zejména červenou a modrou s pozdějším nádechem zlatistého tónu.102 Za to pro jeho pozdější díla jsou charakteristické temnější barvy, převaţujíce odstíny hnědé, zlatavé a šedé, které ovšem neztrácejí na své sytosti a zářivosti a jenţ sjednocují celý obraz spolu se světlem. Z těchto tmavých barev se vynořují postavy, jenţ zároveň barevně splývají se vzdušným prostředím v jednotný celek.103 Můţeme se domnívat, ţe tato přeměna byla důsledkem reformace a protireformace a taktéţ přirozeného vývoje Tizianova. Samozřejmě východiskem jeho jedinečné tvůrčí činnosti byl člověk, s akcentem na jeho

99

Viz. Coleová 46. Viz. Pijoan. Dějiny umění /6., 143. 101 Viz. Weiss 444. 102 Srov. Weiss 449. 103 Viz. Mrázová, Mráz 283. 100

niterní stránku. Tizian zobrazuje lidské bytosti tak jak je vidí a jak na něj působí bez florentské přísnosti na přesnost proporcí, vytváří skutečné krásné lidské jedince. Dokázal na svých malbách zobrazit člověka s jeho duchovním základem a smyslovou krásou a zasadit jej do reálného prostředí. Z jeho soukromého ţivota je stále nevyjasněnou otázkou vztah s Violantou, jeţ měla být jeho mladickou láskou a modelkou velké části jeho obrazů.104 Manţelkou mu byla Cecilie, s níţ měl dva syny a dceru. Tizian byl velice váţený a jeho malby byly hodně ţádané. Na jeho celoţivotní tvorbě a úsilí je patrný vývoj, který je dovršen v jeho pozdních dílech, jeţ jsou odrazem jeho lidské moudrosti a duchovního zření.105 Tizian zemřel na mor roku 1576.106 4.4.4. Lorenzo Lotto Lottovým rodištěm se staly roku 1480 Benátky.107 Stejně jako Giorgine a Tizian i on se vyškolil v ateliéru Belliniů. V jeho malbách nalezneme značnou inspiraci z malířského stylu právě těchto umělců. Kromě Benátek pracoval Lotto v mnoho dalších městech např. v Římě ve vatikánských palácích. Velice jej proslavila malba portrétu, psychologicky dokonale prokresleného.108 Nicméně v jeho tvorbě převaţovala hlavně rozměrná náboţenská díla. V Lottových malbách nalezneme neotřelost a počátek manýristického stylu. Je pro něj přízná něha a jemnost, ale také podivné napětí a tajuplnost. Ke konci svého ţivota oslepl a uchýlil se do kláštera, kde také roku 1560 zemřel.

104

Srov. Weiss 447. Srov. Weiss 452. 106 Srov. Gombrich 263. 107 Viz. Pijoan. Dějiny umění /6., s. 348. 108 Srov. Ricketts 337. 105

4.5. Rozbor obrazů Zvěstování Panně Marii 4.5.1. Fra Filippo Lippi: Zvěstování Panně Marii, 203 x 185,3 cm, rok 1443109

109

http://www.wga.hu/index1.html

Toto zvěstování Lippi zasadil do ideální architektury. Jsou zde náleţitě vykresleny oblouky a sloupy, jenţ souzní s postavami. Dílo tak ozvláštnil a navíc díky architektonickým prvkům vytvořil dojem z hloubky obrazu. Malba se nám tak opravdu jeví trojrozměrná a máme pocit, ţe vidíme aţ na konec zahrady. V levé části obrazu vidíme archanděla Gabriela jenţ v poctě klečí na koleni před Pannou Marií. Je drobné postavy a vzezření mladého hocha. Působí velice útlocitným dojmem a tento pocit umocňuje jeho jemná tvářička a zvlněné blonďaté vlasy, které mu sahají po šíji. Na hlavě má věnec z bílých a červených růţích, jenţ barevně ladí s jeho vrstveným přesto však lehce místy aţ transparentně vypadajícím šatem. Pravou ruku drţí na své hrudi a hlavu mírně sklání. Tato pozice je projevem jeho nejvyššího uznání vůči Panně Marii a také pozdravem na rozloučenou. V levé ruce drţí vysoký stonek bílých lilií, symbolizující Mariinu nevinnost. Zajímavá jsou jeho tmavá dlouhá paví křídla. Za Gabrielem stojí další anděl, který není celý vidět. Je jednolité světle hnědé barvy a v levé ruce drţí taktéţ stonek bílých lilií, ale dosud nerozkvetlých. Nad ním, v horním levém rohu malby je Bůh, v doprovodu dalších andělů. Lippi je ztvárnil jako staříka s dlouhým plnovousem a vlasy nad nimiţ září svatozář a kolem něj i jeho druţiny andělů vycházejí paprsky záře. Má přes ramena plášť v modré a tedy nebeské, nekonečné barvě. Ruce má napřaţené směrem k Marii a vychází z něj kolmo dolů několik paprsků záře, jenţ se ztenčují a končí na jejím pravém rameni. Tyto paprsky symbolizují moc zastínění Nejvyššího (Lk 35) Ani jejich počet není zanedbatelný, od Boha jich vychází sedm paprsků a představují dary Ducha svatého, přechází ve tři jako předobraz Trojice a mění se v jeden chápejme jako Trojjedinost Boha. Paprsky jsou vedeny téměř přes celou šíři obrazu. Uprostřed malby a zároveň v polovině dráhy paprsků se na obláčku snáší bílá holubice, jíţ můţeme chápat jako symbol okřídleného poselství nebes, poselství Boţí lásky.110 Názorně vidíme důvod oblíbenosti Lippiho madon. Vzezření je Maria půvabného, mladičkého bezpochyby panenského. Má útlou postavu, vlasy skryté pod bílým šátkem a nad hlavou ji svítí svatozář. Z výrazu její něţně vykreslené tváře čteme jemnocit. Oči má sklopené v souhlasné pokoře, stejně tak i hlavu sklání ve výrazu pokorného přikývnutí (Lk 1,38). Ruku má poloţenou na hrudi obdobně jako archanděl. Opět to je projevem jejího důstojného přijetí poselství a zároveň pozdrav rozloučení se s Gabrielem. Lippi tak vytvořil krásnou harmonii mezi ní a Gabrielem. Maria má na 110

Zvěřina 116.

sobě vrstvený šat, spodní část je barvy červené s ornamentálním vzorem a vrchní je barvy modro-fialové po okraji ţlutě orámované. Vidíme jak se jí pod šatem rýsuje linie celé končetiny a dole jí dokonce z pod něj vykukuje část chodidla. Tento její postoj působí značně ţensky. Maria stojí u pulpitu na němţ je otevřená kniha. Pravděpodobně se jedná o Písmo svaté, jak vidíme je svátostně poloţeno na polštáři a pod ním je dokonce část Mariina modrého šatu. Malíř nás tak moţná chce upozornit na starozákonní Izajášovo proroctví (7,14). Tímto způsobem nám taktéţ Marii líčí jako zboţnou dívku a „poukazuje na její moudrost a znalost psaní.“111 Vedle pulpitu stojí váza s růţemi bílými symbolizující radost a červenými znamenající bolest. Můţeme to chápat jako odkaz k Mariině radosti z narození potomka a také předzvěst její bolesti z jeho pozdější násilné smrti. Obecně jsou však růţe předobrazem panenství Mariina. Za interiérem vidíme venku zahradu obezděnou nízkou zídkou jeţ symbolizuje Mariino neposkvrněné početí. V této zahradě naproti sobě rostou dva nízké keře, můţe se jednat o růţové keře a opakovanou symboliku pannenství. Právě tak i další ohraničená zahrada s bránou. Z výjevu je jasné, ţe jiţ anděl předal poselství Marii a ona s vůli Boţí souhlasila (Lk 1,38). My jsme nyní svědky tajemství početí, neboť sledujeme jak se na ní v tichosti snáší Duch svatý (Lk 1,35).

111

Birnstein 221.

4.5.2. Sandro Botticelli: Zvěstování Panně Marii, 150 x 156 cm, rok 1489-1490112

112

http://www.wga.hu/index1.html

V Botticelliho silně emotivním výjevu Zvěstování se nám skýtá pohled na Pannu Marii a archanděla Gabriela, jeţ se nacházejí v místnosti kde spolu kontrastují barevná podlaha a tmavě šedé zdi. Zároveň je nám však nabídnut i pohled do dálky s panoramatem hradu a hradeb. Dílo bylo namalováno pro klášterní kostel ve Florencii.113 Panna Maria je oblečená v hezkých, zlatě orámovaných, patrně dobových renesančních šatech, které Botticelli efektně propracoval. Majíc barvy modré, která symbolizuje nebe jehoţ je královna, červené téţ barvy královské, nýbrţ i mučednické a slavností a černé. Vlasy má upravené řekli bychom do copu. Díky zlaté obrubě si všimneme, ţe má na vlasech ještě dlouhou průsvitnou lehoulinkou látku a nad hlavou paprskovitou svatozář. Panna Maria četla u pulpitu a z této činnosti ji vyrušil Gabriel, který se před ní zjevil a uctivě klečí na koleni. Ona se k němu podivně šroubovitě sklání s hlavou ohnutou. Z její nádherné tváře se zračí oduševnělost a sklopené oči k zemi nám napovídají něhu. Z gest jejích rukou můţeme vyčíst, překvapení a úvahu co znamená andělův pozdrav (Lk 1,29). Tento důraz na pohyb a citovou mimiku je Botticellimu vlastní. Její levá paţe směřuje ke Gabrielově pravici vypadá to jako by se chtěli dotknout, ale zastaví se ve zdánlivě nepřekonatelné vzdálenosti.114 Toto místo na obraze je ústřední, dává mu smysl, kouzelnost a rozechvělost. Archanděl má dlouhé tmavě hnědé kadeřavé vlasy nad nimiţ se zlatí svatozář. I kdyţ jej vidíme z profilu, nelze přehlednou jeho jemně vykreslený obličej a oči, jenţ hledí na ruku Panny Marie. Jeho ústa jsou nepatrně otevřena.115 a nejspíše zdraví Pannu Marii (Lk 1,28). Botticelli velice propracoval jeho oděv jenţ má dvě vrstvy spodní ţlutou z níţ vidíme rukávy a část sukně a vrchní tvoří růţové šaty. Jak vidíme ty jsou v pase staţené a směrem dolů se rozšiřují čemuţ nasvědčuje jejich bohaté nařasení. Dole je zdobí zlatý lem, největší efekt ovšem tvoří jemňoučká průhledná látka na jeho šatech. Pláštík, jenţ se ještě vzduchem vznáší a napovídá nám, ţe anděl před okamihem přiletěl. Velice pěkně jsou vykreslená jeho křídla, vystínované v zelených tónech, na níţ rozeznáváme peříčkovou strukturu. Gabriel pokorně téměř aţ bázlivě a uţasle

113

Viz. http://www.wga.hu/index1.html Viz. Umění italské renesance 284. 115 Viz. http://www.wga.hu/index1.html 114

klečí před Marií. V levé ruce drţí bílou lilii jakoţ symbol neviny a svatého ţivota Panny Marie, ztrácí se však trochu v pozadí. Mnohem větší důraz je vloţen na Gabrielovu pravou ruku, která „se nachází přesně na hraně ostění, jehoţ svislice tvoří dělící čáru mezi ním a Pannou Marií.“116 Za andělem se nám otvírá pohled do vzdálené krajiny s dokonale perspektivní architektonickou scénou. Neţ ale náš zrak zabloudí v té dálce podívejme se na část zahrady s bílou zídku, kterou můţeme povaţovat za zahradu obehnanou zdí a tedy mariánský symbol neposkvrněného početí. 117 Taktéţ velice výrazný strom svou výškou a osamocením by mohl být mariánským symbolem pannenství nebo by mohl odkazovat na strom poznání z Edenu a tedy symbolu Marie jakoţ to nové Evy. Klid a mír zadního plánu tvoří protiklad strnulosti a chladu118 k tomu co sledujeme uvnitř v místnosti. Řeka rozděluje krajinu na dva břehy, na levém se na zvláštně tvarované hoře tyčí starověký věţatý hrad a na pravém se rozprostírají nejspíše hradby přístavního města, jak nám napovídají lodě jeţ na ní plují. I zde můţeme najít odkaz k mariánské symbolice, voda je totiţ Mariiným atributem obecně. Kromě toho starší exegetové odvozují jméno Maria od latinského slova moře, „mare“ a jak všechny řeky ústí do moře, tak do Marie vplývá boţí milost.119 Rovněţ v dobové zboţné literatuře byla Maria označována jako „stella maris“ „hvězda moře“ a představovala téţ ochranný přístav pro všechny, kteří ztroskotali na cestě ţivotem.120

116

Umění italské renesance 284. Viz. Remešová 42. 118 Viz. Pijoan Dějiny umění /6., s. 266. 119 Viz. Zöllner 35. 120 Viz. Zöllner 35. 117

4.5.3. Lorenzo Lotto: Zvěstování Panně Marii, 166 x 114 cm, rok 1527121

121

http://www.wga.hu/index1.html

Při pohledu na tento obraz, vytvořený pro kostelní modlitebnu122 zachycující událost Zvěstování, nás dozajista nejdříve upoutá Panna Maria. Její zvláštní výraz v obličeji a především podmanivý pohled. Poté se náš zrak sklouzne ke klečícímu Gabrielovi a nakonec se přesune nahoru z oblaku vyčnívajícímu napřaţenému Bohu. Poté si všimneme kočky a místnosti, v níţ se celý výjev nachází. Toto dílo je plné pohybů. Ta tam je klidná nehybnost jako tomu bylo u obrazů stejného tématu.123 Stejně tak i dřívější zobrazování strnulé a tedy pokorné, odevzdané Marie. Panna Marie je zde zachycena po přerušení čtení pravděpodobně Starý zákon. Z toho ji vyrušil archanděl Gabriel, jenţ se před ní zjevil a v úctě k ní, poklekl na pravé koleno. Povšimněme si, ţe za jeho levou nohou vidíme chodilo jeho pravé nohy. Na znamení její čistoty drţí v ruce velkou bílou lilii. Přináší Panně Marii poselství od Boha a na důkaz toho ukazuje napřímenou paţí vzhůru k nebi (Lk 1,28-30). Lotto namaloval Pannu Marii zaskočenou poněvadţ vidíme, jak se od Gabriela odvrátila a choulí se do sebe. Její ruce se rozpřahají v údivu (Lk 1,29). Tímto pohybem se však přímo obrátila na diváka a my ji tak můţeme vidět zpříma do tváře a jejích očí. Toto ztvárnění je velice nevšední. Její výraz nás poutá k obrazu. Čeho si ještě povšimneme na Panně Marii jsou její dlaně a štíhlé velice dlouhé prsty a nenápadně vykukující chodidlo z pod jejích dlouhých červených šatů. Přes ně i částečně přes hlavu má nádherný tmavě modrý plášť. Její oděv má pro ni typické barvy: modrá jeţ symbolizuje pannenství s jeho jasností a průhledností a zároveň vše nebeské, purpurová jeţ označuje královskou krev. Všimněme si jak Gabrielovy vlají plavé vlnité vlasy i světle modrý háv. Jeho křídla mají modro-zelený kolorit a tvarem připomínají motýlí. Oblečen je do prostého, světle modrého šatu. I na jeho oděvu spatřujeme jakýsi poryv vzduchu. Kromě toho vrhá svůj stín před sebe na hnědou podlahu coţ svědčí o jeho hmotné podstatě a nikoliv o éterické substanci. Jak také vidíme na jeho mohutných svalnatých rukou a nohách. Jak na dokonale namalované tváři Panny Marie tak i Gabriela jsou rty stisknuté, z toho plyne, ţe právě zobrazená chvíle se odehrává v mlčenlivosti. Dalším prvkem originálně zobrazeným v této scéně zvěstování je Bůh. Z nějţ nejsou vidět pouze napřaţené ruce jak tomu často v obdobných výjevech bývá, ale vidíme jeho celou horní polovinu těla, spodní část má zahalenou v oblaku. Tento oblak nejenţe dokládá o nebeskosti Boha, ale také se jedná o spodobnění Ducha svatého. Má 122 123

Viz. Ricketts 431. Srov. Ricketts 431.

vzezření starého, váţeného pána, bílé vlasy a plnovous. Oděn je do jednoduchého červeného šatu s pláštěm, jenţ za ním plápolá. Sestoupil z nebe skoro aţ do Mariina pokoje a jeho pozornost se soustřeďuje na ni. Jeho napřaţené ruce a stejně tak i jeho pohled směřují k Panně Marii a informují nás, ţe na ni sesílá Ducha svatého i bez jeho obvyklého symbolu bílé holubice. Nepřehlédnutelná je rovněţ kočka umístěná mezi Pannou Marií a Gabrielem uprostřed obrazu. Ta se vylekaná ze strachu ţene pryč od anděla. Tato kočka můţe ovšem symbolizovat ďábla. Tento námět je zasazen do Mariina pokoje, který je zařízen nábytkem, „obvyklým ve velkých benátských vilách.“124 Skýtá se nám tak částečný pohled na její postel s nebesy a poličku na níţ stojí svíčka zasazená do svícnu, knihy a nejspíše i kalamář s brkem. Pod poličkou je zavěšený bílý čepec a šátek. Dole na zemi vidíme jakousi ţidli na níţ stojí přesýpací hodiny. Tyto předměty svědčí o Mariině zboţnosti jelikoţ některé mají liturgický účel. Ostatní nám ukazují kaţdodenní ţivot lidí v období pozdní renesance. Za archandělem Gabriel vidíme ven z místnosti do zahrady. Zajímavé je, jak Lotto celou tuto scénu nasvítil. Nejvíce světla totiţ přichází překvapivě zespoda vpředu obrazu a částečně z otevřeného výklenku, poněvadţ vidíme na zemi stín Gabrielův a kočky. Naopak ze skleněné vitráţe okna nepřichází ţádné světlo. Tato malba patří mezi úchvatné a fascinující.

124

Ricketts 431.

4.5.4. Tizian: Zvěstován Panně Marii, 166 x 266 cm, rok 1535125

125

http://www.wga.hu/index1.html

Tizian v případě tohoto výjevu zvěstování pouţil zajímavou a nápaditou kompozici. Archanděl totiţ oznamuje Boţí poselství ze vzduchu. Malíř tak nádherně znázornil jeho nadpozemskou podstatu a samozřejmě tak podtrhl i nebeský charakter ohlášení. Zároveň tímto způsobem vyjádřil i odlišnost mezi ním a Marií. Gabriel je v pohybu a barevně oděn, kdeţto Maria je v nehybné póze a zahalená do tmavého pláště. Spatřujeme zde jednoznačný kontrast. Archanděl přiletěl z nebe, malíř tuto skutečnost zdůraznil obláčkem, který je však ku podivu tmavě šedivé barvy. Gabriel jej má pod nohama a vznáší se na něm. Křídla má rozevřená, tmavě orámovaná a stínovitě odstupňovaná od tmavého peří aţ po světlé pírka. Jeho drobný obličej rámují husté, tmavě kučeravé vlasy. Upřeně avšak s citlivým pohledem se dívá na Marii. Jeho ústa jsou otevřena a tak poznáváme, ţe se jedná o okamţik sdělování zvěsti. Svá slova umocňuje gestem zvednuté pravé paţe, dokonce má pozvednutý ukazováček. Vypadá to, ţe ukazuje na Boţí paprsek, který směřuje na Pannu Marii. Nebo ukazuje k nebi a sděluje Marii jak dojde k jejímu početí či tak zdůrazňuje, ţe u Boha není nic nemoţné (Lk 35-37). V levé ruce mezi palcem a ukazováčkem drţí zlehka stonek rozkvetlé bílé lilie, nezbytný symbol čistoty Panny Marie. Kolem Gabriela proudí vzduch, coţ vidíme na jeho vlajícím dlouhém, bílém rukávě. Na jeho odhalené paţi vidíme vytvarované svaly. Stejně tak i s jeho červeným šatem si pohrává vánek. Na jeho postoji je zajímavý pohyb jenţ vykonává pravou nohu pokrčenou v koleni, levou nohou stojí na obláčku. Na chodidlech má obuty krásně zdobené boty, jenţ mu dosahují do půli lýtek, ale špičku mají otevřenou. Panna Maria pravděpodobně klečí za dřevěným pulpitem na němţ je otevřený Starý zákon. Celá je zahalená v černém plášti a takřka splývá s tmavý koloritem scény. Je otázka proč ji Tizian nedal oděv v typických červených a modrých barvách. Díky pozici, kterou zaujímá se nám zdá být téměř nicotná. Pohled upoutává pouze svojí odhalenou tváří a rukama, jenţ bělostně září pod Boţími paprsky. Z jejího líbezného drobného obličeje a sklopených očí čteme smířenost, pokoru a oddanost. Taktéţ i její pozice a překříţené paţe na hrudi svědčí o jejím odevzdání a podřízenosti vůči vůli Boţí (Lk 1,38). Na samém horním okraji malby se nalézá část bílé holubice, kolem níţ je jakýsi tmavý opar. Vychází z ní bílo-zlatý tlustý paprsek, který se ztenčuje do ztracena a představuje Ducha svatého sestupujícího na Pannu Marii. Zjevení se odehrává v dobové benátské architektuře. Poutavá je mramorová dlaţdicová podlaha, stejně tak i mramorové antické sloupořadí. Část jednoho sloupu je

napravo malby přímo v předu a vyvolává v nás pocit, ţe i my jsme součástí scény. Přes bílé zábradlí je přehozený kus červené látky. Na stupínku pulpitu je poloţený kus jakéhosi ovoce. Mohlo by to být jablko a upozorňovat na Marii jakoţ to na novu Evu. Směrem k němu si právě vykračuje koroptev. Dále na dlaţbě nalezneme proutění košík s pootevřeným víkem z nějţ vyčnívají pletací jehlice. Jelikoţ zobrazená scéna se odehrává v otevřené lodţii vidíme v pozadí několik listnatých stromů a hornatou krajinu. Obloha zamračená nebo se uţ stmívá. Výjev je totiţ velice tmavý, jakoby se odehrával za měsíčního svitu. V kaţdém případě Mariin vzhled, pracovní košík a reálná příroda dokládají lidskost Marie a skutečnost zobrazené události.

4.6. Shrnutí a konfrontace evangelijního textu s malbou Ukázali jsme si čtyři malby znázorňující příběh předpovědi narození Jeţíšova, které vznikly v průběhu bezmála jednoho století. První obraz od Lippiho z roku 1443 patří ke klasickým dílům a to svou kompozicí. Boţí posel Gabriel s poctou klečí před Pannou Marií. Oznámil jí, ţe počne nebeského syna a ona s pokorou jí vlastní toto poselství přijímá. Se svojí svatozáří na nás působí poněkud nadpozemsky. Scéna je ozvláštněna o architekturu v níţ se událost odehrává a o umělcovu představu podoby Boha. Obohatil ji ještě dle své fantazie o další anděly, poněvadţ o nich se evangelium podle Lukáše nezmiňuje. Malíř zde také projevuje dovednost uţití perspektivy. Druhá malba od Botticelliho z let 1489-90 se rozhodně odlišuje od Lippiho díla, uţ jen velikostí postav Gabriela a Marie, kteří zabírají naprostou většinu plochy plátna. Naopak menším důraz náleţí interiéru v němţ se oba nacházejí. Také barvy jsou mnohem jasnější a pestřejší. Akcent obraz leţí v zachycení vnitřního proţívání právě probíhajícího děje a to překvapivě nejen u Marie, ale i archanděla. Jeho dílo nás rozechvívá a upoutává svým detailním a precizním provedením. I on nám ukazuje své výborné zacházení s perspektivou. V pořadí třetí dílo je od Lotta z roku 1527 v porovnaní se dvěma předešlými obrazy dosti odlišné. Marii archanděl navštěvuje v jejím soukromý–pokoji, v němţ je důleţité předměty kaţdodennosti. Panna Maria pozbyla líbezného mladičkého půvabu a nabyla vzhledu skutečné ţeny, bez svatozáře. Ale především, jde o spodobnění její reakce na zjevení archanděla. Nenalézáme zde jiţ vyrovnanost a dokonalou harmonii, ale ohlášku manýry. Z tváří jich obou se vytratila pokora a jakýsi ostych a jejich těla získala na objemu. I Lotto rozvinul svou obrazotvornost a zobrazil podle svých představ Boha Otce. Je zde vidět také práce se světlem a s nasvícením scény. Poslední plátno Tizianovo z roku 1535 na nás dýchá jakýmsi smutkem. Z Panny Marie čiší odevzdanost a smíření. A zároveň i strast, jeţ jí v budoucnu čeká. Archandělovo vzezření je téţ nevídaně oduševnělé, i on jakoby tušil co jí čeká. Na malbě je patrná práce se světlem. Z maleb nelze poznat, ţe se podle Lukášova evangelia, příběh odehrává v galilejském městě Nazaret. Na druhou stranu tam není psáno bliţší určení, kde přesně

anděl Marii navštěvuje, tudíţ se tu nabízí malířům moţnost vlastní invence. Díky tomu máme moţnost na obrazech spatřit vymyšlená prostředí nebo naopak dobové interiéry. Rovněţ v malbách není moţno vyjádřit časové určení měsíce (Lk 1,26). Archanděla Gabriela poznáme díky jeho atributu bílé lilie. Tuto symbolickou bílou lilii Gabriel přináší Panně Marii ve všech uvedených malbách. Stejně tedy jako evangeliu i zde je vţdy zdůrazněno, ţe její početí je panenské. Ale v Lukášově evangelijním příběhu se o ní nic neříká. Jedná se zde tedy o specifické malířské vyjádření vlastnosti Panny Marie a zároveň znak poznání Gabriela. Jak jsme si jiţ řekli v Písmu Svatém nenajdeme psáno o vzezření Marie ani o andělích nemáme jasné popisy vzhledu. Okřídlený archanděl vypadá na všem malbách mladě stejně jako Panna Marie. Zajímavé je, ţe na kaţdém má Gabriel vlnité vlasy. Taktéţ v textu nenalezneme zmínku o tom, co Maria dělala kdyţ k ní anděl přišel. Ovšem na všech čtyřech malbách se Maria nachází u pulpitu s otevřenou knihou. Tímto způsobem se odkazuje na její vyvolení podle proroka Izajáše, ale také se tak poukazuje na její hlubokou zboţnost. To, ţe k ní anděl přistoupil a pozdravil ji, poznáme z jeho gest například na malbě Botticelliho. Ruce jsou totiţ obdobně jako ústa výrazným dorozumívacím prostředkem. Reakce Panny Marie, tak jak se popisuje v evangeliu podle Lukáše (Lk 1,29) je dobře patrná v obraze od Lotta. Samotné oznámení zprávy o vůle Boţí je opět patrné z gest rukou archanděla. Toto předání zprávy je samozřejmě symbolické. Pouze text nás můţe obeznámit s tím, jak Maria syna pojmenuje, jakým on bude, co mu Bůh dá a, ţe bude kralovat (Lk 31-33). V uvedených malbách není patrné, ţe by se Maria tázala, jak se početí stane. To bychom poznali z jejího výrazu a gest. Ovšem zobrazení Gabrielovy odpovědi z textu shledáme na malbě Lippiho, Lotta i Tiziana. Jak jiţ víme, sestoupení Ducha svatého znázorňuje bílá holubice, zastínění mocí Nejvyššího, paprsky, sám Bůh nebo také oblak (Lk 1,35) Odpověď Maria podle Lukáše 1,38 na přinesené poselství je zjevná i na malbě Lippiho a Tizian. V obrazech jasně vidíme, ţe souhlasila neboť rovnou dochází k početí Jeţíše. Všechny uvedené obrazy vycházejí z příběhu předpovědi o narození Jeţíšově podle Lukášova evangelia. Je patrné, ţe malíři tlumočí příběh na základě jeho znalosti, ovšem je otázka jak hluboká tato znalost byla. Myslím si, ţe Lippiho obraz je bohatší na křesťanské významy neţ další tři obrazy. Domnívám se, ţe je to z důvodu Lippiho kněţského povolání a tedy i důkladné znalosti Bible a teologie. Ovšem i datum malby nám napoví, ţe se jedná o ranně renesanční dílo, které sebou nese ještě stopy

předešlého gotického období. V dalších třech obrazech se odráţí odklon společnosti od církve a její víry. Jak vidíme výpovědní hodnota výtvarných děl je značná. Kaţdé plátno nám ukazuje několik veršů z textu. Coţ asi zřejmě také odpovídá poţadavkům objednavatelů. Botticelliho a Lottův obraz objednali mniši. Jak jsme si ukázali, malířství si vyhraňuje prostor i pro svou invenci stejně tak i umělci. Třeba barvou dokáţe obsáhnout několik významů.

Závěr Na začátku jsme si podrobně rozebrali evangelijní příběh předpovědi narození Jeţíšova. Zjistili jsme tak, co všechno nám Lukáš svými verši sděluje. Znalost tohoto textu je nezbytná pro porozumění zobrazované scény a pro porovnání s ní. Dále jsme se seznámili s postavami tvořícími děj příběhu předpovědi o narození Jeţíšova. Snahou bylo zjistit informace o Gabrielovy a Marii, které ve společnosti utvářeli představu o nich. Maria byla v době zázračného početí mladého věku, proto také bývá zobrazována jako mladá dívka. Tituly Bohorodička a ustavičná Panna, jeţ byly slavnostně vyhlášeny na koncilních shromáţdění, její výjimečnost upevnily. Tato mimořádnost se promítala i do představ o jejím vzezření jakoţ mladé, krásné a líbezné dívky. Jelikoţ nemáme přesné informace o vzhledu jejím ani andělově, malíři je zobrazovali podle své představivosti ovlivněné aktuální módou, ovšem tyto všeobecně přisuzované vlastnosti ji zůstávaly. Tamní renesanční malíři zobrazovali Pannu Marii jako reálnou dívku a i zobrazované prostředí se neslo v renesančním duchu reálnosti. Velké kulturní a nakonec i církevní vzepětí v době renesance obrátilo pozornost člověka na člověka - jako na bytost a na svět kolem něj. K tehdejšímu dobrému bontonu patřila vzdělanost. A tak se i laický a nearistokratický lid začal vzmáhat. Italské zámoţné rodiny, svou vzrůstající mocí začaly udávat diktát v církvi i ve společnosti. Vedlo to k velkému bohatství, k zesvětštění církve k praktikovaní simonie, nepotismu a nemravného ţivota kléru. Tímto způsobem církev ztrácela na svém dekoru a především ztrácela věřící. Mezi tím společností začalo hýbat znovuobjevené platónské smýšlením a senzace jako byl knihtisk, anatomie člověka, astrologie, zámořské objevy, ale i nevole k církvi odraţená v reformaci. Nicméně k tomu všemu neodmyslitelně patří rozvoj renesančního umění. V duchu humanistického smýšlení obráceného na oslavu krásy člověka a prostředí kolem něj. Přestoţe mecenášů přibývalo i z prostředí zámoţných rodin, vrcholná renesance byla prakticky staţena z Florencie do papeţského Říma. Avšak v důsledku událostí se vyváţené a harmonické umění proměnilo v nepokojné, rozhárané a frivolní. Nakonec jsme si představili samotné Zvěstování Panně Marii a to jak teoreticky tak názorně. Rozebrali jsme důkladně čtyři konkrétní italská renesanční díla. Tyto

malby pocházejí z palety význačných malířů, Lippiho a Botticeliho řadíme do ranné renesance kdeţto Tizian a Lotto do vrcholného a pozdního renesančního období. Pokud srovnám z hlediska výpovědní hodnoty psaný příběh předpovědi narození Jeţíšova s malbou Zvěstování Panně Marii, přikláním se k psanému textu. Jelikoţ malba nedokáţe být tak exaktní. Nicméně ukázali jsme si, ţe i ona má svým symbolickým výtvarným jazykem divákovi co sdělit. A na druhou stranu dokázala jistě negramotnému lidu říci více neţli evangelijní text. Poněvadţ z kaţdého zde uvedeného obrazu lze jasně poznat, ţe anděl navštívil Marii, a zvěstoval jí, ţe počne Boţského syna. V důsledku stěţejní oznámení o Jeţíšově boţské a lidské přirozenosti v něm nerozlučitelně spojené nás informuje stejně tak evangelijní text jakoţ i malba. Jedno je však jisté obě tyto sdělovací formy skrývají v sobě velkou symboliku. Malba nám předkládá moţnost jak si napsanou událost představit. Dle mého názoru našla krásné a jasné znázornění Lukášova verše 1,35 sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní. Není sporu o tom, ţe obrazy znázorňují to podstatné z předpovědi narození Jeţíšova. Poskytují laickému, nevzdělanému člověku, moţnost seznámit se s evangelijním příběhem jiným způsobem neţli četbou. Uvědomme si, ţe v té době jen menšina lidí uměla číst. Účel tvorby výtvarných děl byl především didaktický. Malba totiţ dokáţe přitáhnout náš pohled, pozornost a mysl. Navíc působí i na naše emoce, v kaţdém z nás je při pohledu na obraz vyvolá jakýsi dojem. Lottovi i Botticellimu jistě šlo o působnost obrazu na diváka, chtěly v něm vzbudit nějaký pocit. Malby Zvěstování Panně Marii tvoří způsob, jak přiblíţit člověku evangelijní zvěst předpovědi o narození Jeţíšově.

Resümee In dieser Arbeit wird der Text aus dem Evangelium nach Lukas die Prophezeiung der Geburt Jesu ausführlich analysiert. Es wird ausgewertet, was alles uns die Geschichte im Evangelium sagt. Diese biblische Geschichte stellt man sehr oft in der Kunst dar, vor allem seit der Renaissance. In dieser Arbeit werden vier augewählte Renaissancebilder mit diesem Motiv von berühmten Renaissancemalern: Fra Filippo Lippi, Sandro Botticelli, Tizian und Lorenzo Lotto dargestellt. Sie werden auch ausführlich analysiert. Es wird erforscht, was alles Einfluss auf das Aussehen die Bilder haben konnte. Deshalb informiert man über die Geschichte der einzelnen Figuren. Was sagt die Bibel über den Engel Gabriel und wie wird er in der Kunst abgebildet Was wusste die Gesellschaft in der Zeit der Renaissance über die historische Maria, Mariakirchenlehre und Mariaverehrung. Es werden auch die Renaissance allein und die Veränderungen in der Gesellschaft und Theologie ihrer Zeit geschildert. Selbstverständlich referiert man von Maria in der Kunst, von der Renaissancemalerei, über Bilder mit der Prophezeiung der Geburt Jesu. Am Ende der Arbeit werden diese verschiedenen Verarbeitungen verglichen. Wenn man mit Hilfedieser Bilder den biblischen Text reflektieren kann, teilen sie das Wesentliche mit. Die Malerei ist fähig fast das Gleiche wie der Text zu sagen

Seznam použitých pramenů Literatura

BECKETTOVÁ, Wendy. Toulky světem malířství. 4. vyd. Praha : Fortuna Print, 2002. 400 s. ISBN 80-7321-260-9 BIRNSTEIN, Uwe. Kronika křesťanství. Fortuna Print, Praha 1998. 462 s. ISBN 80-86144-23-2 COLEOVÁ, Elison. Umění z blízka – renesance. 1.vyd. Bratislava : Perfekt, a. s. 1995. 64 s. ISBN 80-8046-009-4 DUÉ, Andrea; LABOA, Maria Juan. Obrazový atlas dějin křesťanství. 1. vyd. Praha : Portál, 1998. 324 s. ISBN 80-7178-221-1 Ekumenická rada církví v ČSSR. Nový zákon. 1. vyd. Stuttgart : Evropský produkční fond, 1986. FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. 1. vyd. Praha : Zvon, 1992. 333 s. ISBN 80-7113-0008-7 GOMBRICH, Ernar Hans. Příběh umění. 1 vyd. Praha : Odeon, 1992. 558 s. ISBN 80-207-0416-7 HUYGHE, René. Umění renesance a baroku. 1. vyd. Praha : Odeon, 1970. 475 s. JOHNSON, Luke Timothy. Sacra Pagina, Evangelium podle Lukáše. 1. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství s. r. o., 2005. ISBN 80-7192-560-8 Kolektiv autorů. Umění italské renesance. 1. vyd. b.m. Slovart, s. r. o., 2000. 440 s. ISBN 80-7209-252-9 LÉON – DUFOUR, Xavier a kol. Slovník biblické teologie. 2. vyd. Velehrad – Křesťanská akademie : Reprint, 2003. 658 s. ISBN 80-200-1127-7 MICHEL, Jean-Claude. Kdo jsi Maria? 1. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1995. 175 s. ISBN 80-85527-91-X P. MINAŘÍK, Metoděj O. CARM. Mariánská dogmata. 1. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1991. 49 s. ISBN 80-85527-00-6 MRÁZOVÁ, Marcela; MRÁZ, Bohumír. Encyklopedie světového malířství. 2. vyd. Praha : Academia, 1988. 681 s.

MÜLLER, Paul-Gerherd. Malý stuttgartský komentář. Nový zákon 3. Evangelium sv. Lukáše. 1. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1998. ISBN 80-7192-261-7 NEUMANN, Jaromír. Itálie II z cesty za uměním. 2. vyd. Praha : Odeon, 1979. 439 s. PIJOAN, José. Dějiny umění /5. 1. vyd. Praha : Odeon, 1979. 318 s. PIJOAN, José. Dějiny umění /6. 1. vyd. Praha : Odeon, 1980. 348 s. PETRI, Heinrich; BEINERT, Wolfgang. Učení o Marii. 1. vyd. Olomouc : Matice cyrilometodějská s. r. o., 1996. 631 s. PETROVÁ Eva; NOVÁK, Luděk. Manýrismus v moderních estetických aspektech. Výtvarné umění 69. 1969, roč. 69, č. 2/3, s. 144-159. POKORNÝ, Petr. Literární a teologický úvod do Nového zákona. Praha : Vyšehrad spol. s. r. o., 1993. 333 s. ISBN 80-7021-052-4 REMEŠOVÁ, Věra. Ikonografie a atributy svatých. 2. vyd. Praha : Zvon, české katolické nakladatelství, 1991. 85 s. ISBN 80- 7113-045-1 RICKETTS, Melissa. Renesance. Mistři světového malířství. 1 vyd. Dobřejovice : Rebo, s. r. o., 2005. ISBN 80-7234-429-3 STURGIS, Alexander. Jak rozumět obrazům. Praha : Slovart s. r. o., 2006. 272 s. ISBN 80-7209-786-5 WEISS, David. Benátčan. 1. vyd. Svoboda : Praha, 1983. 459 s. ZÖLLNER, Frank. Leonardo da Vinci, malířské a kreslířské dílo. Slovart, 2005. 694 s. ISBN 80-7209-667-2 ZVĚŘINA, Josef. Teologie Agapé. Praha : SCRIPTUM s. r. o., 1992. 407 s.

Internetové odkazy http://www.wga.hu/index1.html