Já, spravedlnost. Politici škrtí nezávislou justici. squaterská realitní. Českých drah. bestseller. pod Tatrami

zpravodajsk ý časopis roku 2007

Reportáž z největšího jaderného hřbitova

česko: První zpravodajský časopis roku 2007

17

THE ECONOMIST: JAK NA SVĚTOVOU CHUDOBU squaterská realitní

ekonomika: Porcování

Českých drah

kultura: Jak vyrobit

bestseller r e s p e k t. c z

zahraničí: Abú Ghraíb

pod Tatrami

Já, spravedlnost

PŘEDPL ATNÉ V ČR: 30 KČ | SK 1,66 € (50 SK ) | DE 2,50 € | BE 2,70 €

R o č n í k X X | 2 0 . – 2 6 . 4 . 2 0 0 9 | 3 5  K č

Politici škrtí nezávislou justici

Prorok Muhammad by se smál / Rozhovor s režisérem D. Lecontem a novinářem P. Valem

2

17 | 2009

editorial

Ročník XX Adresa redakce: Dobrovského 25, 170 55 Praha 7 Předplatitelský servis (po–pá 8–18): 800 100 634 predplatne.respekt.cz Telefon: 224 934 441 Fax: 224 930 792 E-mail: [email protected] E-mail na jednotlivé pracovníky: [email protected] web: www.respekt.cz Šéfredaktor: Erik Tabery Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Petr Třešňák Vedoucí internetových projektů: Martin Jazairi Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný, Martin M. Šimečka Redakce vydání: Kateřina Ducháčková, Michaela Plchová Kresby: Pavel Reisenauer Art director: Tomáš Didunyk Obrazová redaktorka: Kateřina Malá Komentáře: Marek Švehla Domácí rubrika: Jan Brabec, Kateřina Čopjaková, Anneke Hudalla, Michal Komárek, Ondřej Kundra, Silvie Lauder, Bára Procházková, Jaroslav Spurný, Adam Šůra Ekonomika: Tomáš Sachr Zahraničí: Tomáš Lindner, Jiří Sobota Rozhovor: Ondřej Nezbeda Téma: Petr Třešňák Civilizace: Martin Uhlíř Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Magdaléna Platzová, Jan H. Vitvar Trendy: Karolína Vitvarová-Vránková Jazyková redakce: Petra Švehlová, Barbora Vilímová Design: ReDesign Grafická úprava: David Němec, Martin Pavlík Fotoprodukce: Blanka Rosecká Fotografové: Karel Cudlín, Milan Jaroš, Tomki Němec, Matěj Stránský Respekt.cz: Jan Smola, Václav Smolík, Michal Šimčík Sekretariát redakce: Kateřina Spurná Exkluzivní autoři: Timothy Garton Ash, Václav Cílek, Luděk Niedermayer, Viktor Šlajchrt Vydavatel: Respekt Publishing a. s. IČO 61457345 Marketing: Petra Kuráková Respekt edice: Irena Velebilová, Eva Kutmonová E-shop: Jan Svoboda, eshop.respekt.cz Prodej inzerce a vydavatelský servis zajišťuje Economia, a. s. Inzerce: Barbora Pokorná, tel. 233 073 169, fax: 233 072 780 ([email protected]) Tiskne: Svoboda Press Rozšiřují: PNS, Mediaservis, PressMedia, CZ Press, ISSN 0862-6545, ev. č. MK ČR E5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 18. 4. 2009 © Respekt Publishing a. s.

Autorská práva vykonává vydavatel. Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem, mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.

RESPEKT. CZ

Jak se bránit bodnutí Česká společnost si od pádu komunismu neví rady s extremismem. Ani s tím levicovým, ani s  pravicovým. Nedávno ministerstvo vnitra předvedlo neschopnost zdejších úřadů a slabost systému, když nedokázalo sesbírat argumenty pro zákaz nebezpečné Dělnické strany. Soud marně žádal o lepší přípravu, zbytečně radil ministerstvu, co má udělat. Úřad Ivana Langera byl přesvědčený, že stačí prohlásit, že Dělnická strana je hrozbou pro společnost, a u soudu vyhraje. Nestalo se tak a extremisté slavili úspěch. Teď jsme zase svědky toho, jak města nevědí, jak bránit neonacistům pochodovat jejich ulicemi. Zákony s tím nepočítají a úředníci si marně lámou hlavy, co dělat. Je tu tedy stále sílící otázka: Kde je hranice svobody a kdy se jen umožňuje extremistům využívat systém, který slibují zničit? Extremisté se učí, a to velmi rychle. Snaží se pohybovat na hraně pravidel, tak aby nebylo jednoduché je trestat, či dokonce zakázat. Zároveň cítí, že jejich čas přichází, protože je tu hospodářská krize. A historie už tolikrát ukázala, že když lidé vytuší hrozbu pro své sociální jistoty, jsou ochotnější naslouchat radikálním řešením. Kam až to může zajít, ukazuje ekonomicky se trápící Maďarsko, kde se množí násilné útoky na Židy a Romy. Česká společnost by měla hledat odpovědi na otázku, co proti extremistům dělat. Jak je postavit mimo zákon? Jak o nich referovat v médiích, aby nezískávali zbytečný prostor? Jak se jim mají postavit jednotlivci? Diskuse ale většinou vytryskne jen krátce po nějaké „příhodě“ a zase usíná. Téměř přesně před rokem jsme přinesli článek nazvaný jednouše Bodnutí. Bylo to o dvou dvacetiletých mužích z Prachatic, kteří se v restauraci nesmířili s výkřiky přítomných

neonacistů, kteří posílali Židy do plynu a hajlovali. Na výzvu jednoho z  mladíků, Jakuba Štěrbíka, aby toho nechali, zareagovali neonacisté bodnutím do krku. Mladý muž při tom málem vykrvácel a částečně ochrnul. Útočníci byli dopadeni a odsouzeni. Přesto se našli lidé, kteří Štěrbíkův postoj odsuzovali. Starosta Štěrbíkových rodných Čejetic Pavel Zach tehdy Respektu řekl: „Slušnej chlap od rodiny nemá být ve dvě ráno venku. Vůbec tam neměl co dělat, natož se do něčeho míchat. Povídat si v  noci se skiny je stejně chytré jako vyřvávat ve slovenské hospodě, že Jánošík byl Maďar.“ Jak vidno, nemáme stále jasno ani v základních otázkách, tedy jestli se angažovat, či nikoli. Podobné názory vyvolávají obavu, jestli by se našel dostatek lidí, kteří by pomohli druhým v případě ohrožení. Není možné to jednoduše zjistit, protože bychom museli každého postavit do tak kritické situace. Co se ale zjistit dá, je to, jestli veřejnost alespoň verbálně takové jednání ocení. Vždyť lidé jako Jakub Štěrbík a jeho kamarád Stanislav Vodička dávají naději, že česká společnost nebude zlu jen mlčky přihlížet. Když nás před časem dokumentarista Břetislav Rychlík oslovil s žádostí o kontakty na oba mladíky, protože by mohli být adepty na prestižní Cenu Františka Kriegela, kterou uděluje každoročně Nadace Charty 77, už to znělo nadějně. Před několika dny to bylo završeno, když jim byla cena skutečně udělena. Máme z toho radost a oběma mužům gratulujeme. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, příjemné chvíle s novým Respektem vám přeje ERIK TABERY

Týdeník Respekt byl založen v listopadu 1989 skupinou samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování.

3

obsah česko

str. 18

Politici proti spravedlnosti

Před očima všech se hraje o české právo.



3 6 7 12

13

editorial anketa, vaše otázky krátce k věci

S politologem B. Doležalem o novém vládním týmu Silvie Lauder

dopisy, blogy

komentáře ekonomika

str. 32

Poklad na kolejích

Nejistá budoucnost Českých drah.

téma

str. 42

Cesta na jaderný hřbitov Kam s vyhořelým palivem.

kultura

str. 54

Bude to bestseller

Trh s knihami je stále nevypočitatelný.



14 Fischerova volba



15 Bez názorů, cílů a idejí



16 Začněme znovu



16 Naper to do Ratha



česko



54 Jak se dělá bestseller



56 Jáchym Topol: Chladnou zemí



Magdaléna Platzová



Jan H. Vitvar



Josef Chuchma



Scenárista Charlie Kaufman Jan Gregor

Jan Macháček



Martin Uhlíř



58 tvář



Jan H. Vitvar



59 Glosa: Poctivá Litera



61 vlastní cestou



62 kulturní přehled

18 Politici proti spravedlnosti

Jaroslav Spurný 22 Česko spěje k volební remíze Adam Šůra 24 Squaterská realitka Kateřina Čopjaková 26 Jak funguje symbol našeho předsednictí EU Jan Brabec 27 úspěch Poctivější sdílení hudby, obrazů a textů Michal Komárek 28 Češi a Němci společně proti radikálům Bára Procházková 30 z kraje Východočeský Holín ve sporu s ochranáři Tomáš Brolík

ekonomika

32 Budoucnost Českých drah



Magdaléna Platzová 60 Sbírka modlitebních knížek Jan H. Vitvar



63 Auto na stlačený vzduch



64 žádná věda



Jan Horčík



Chodníky Hana Librová



trendy

66 Jak funguje franchising Karolína Vitvarová-Vránková

česká inteligence

68 Otakar Hostinský







Luděk Niedermayer





Tomáš Lindner

40 Aféra policejní šikana na Slovensku



Martin M. Šimečka

téma

42 Jaderná úložiště



Martin Uhlíř

Pavel Kosatík

eseje

Tomáš Sachr

36 Přechod na euro ve střední a východní Evropě

Básník Miroslav Salava Jaroslav Formánek

civilizace





4

kultura



38 Jihoafrická republika se chystá k volbám

Vůz, který jezdí na stlačený vzduch.

Jaroslav Formánek

56 K. P. Liessmann: Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění



Auto zahalené tajemstvím

50 S francouzským režisérem D. Lecontem a novinářem P. Valem



Marek Švehla

svět

str. 63







civilizace

rozhovor

70 Fackuj a toč Jana Juráňová 71 Těžkosti se svobodou Peter Singer



72 ve hvězdách



73 jeden den v životě



73 mimochodem



74 minulý týden



Mistr bojových umění Morihei Uešiba Ondřej Nezbeda



Tango v Lisabonu



Bioteror Petra Hůlová

RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

anketa: Jak zabránit politikům v ignorování a obcházení soudních rozhodnutí?(Týká se to soudních rozsudků ohledně regulace nájemného,

vaše otázky

Mandát překlenovací vlády

PIŠTE NA → [email protected]

6

f ot o ar c h iv au t o ra

f ot o m i l a n j ar o š

Eva Dundáčková

Jan Vyklický

Eliška Wagnerová

Jan Bárta

advokátka, poslankyně za ODS

soudce, člen výkonné rady Mezinárodní asociace soudců

ústavní soudkyně

Ústav státu a práva AV ČR

Obrana proti takovému chování je v rukou demokraticky zvolených zástupců lidu. Parlament by měl vykonávat své kontrolní pravomoci vůči vládě, a nedělá to. Posunem je částečně zřízení kontrolního výboru Poslanecké sněmovny v posledním volebním období. Podobně i na úrovni krajů a obcí je kontrolní pravomoc vůči výkonné složce jasně vymezena. A nic moc, že... Nezbývá než zmínit hlídací psy demokracie, žurnalisty. Také oni mohou sehrát důležitou roli a být nepostradatelnými spolutvůrci svědomí politiků. Věřím v sílu společného postupu zmíněných partnerů. Odpovědné opozice v zastupitelských úřadech a důsledných novinářů zastupujících hlas lidu.

V demokracii nelze ignorovat platné rozhodnutí soudce ani právo lidí s ním nesouhlasit, byť z politických důvodů. Bránit se jeho dopadu však lze jen zákonnými prostředky. Ať si sáhnou do svědomí ti, kdo se zasloužili o zmatek v pravidlech podtržením obou pilířů kontroly veřejných dějů, svobodného tisku a nezávislé justice a obcházením legislativních principů. Místo úcty k pravidlům kvete populismus, extremismus a pohrdání smyslem soudní moci. Ani rychlé řešení se neobejde bez pravidla. Kritizovat můžeme, co chceme, ale ignorovat vykonatelné soudní rozhodnutí je hanba a může to být trestný čin!

Určující roli hraje politická kultura. V ní hrají formativní úlohu média. Samozřejmě, že by bylo možné jmenovat celou řadu mediálních projevů škodlivých typu „názor ministra (vlády, prezidenta republiky) se liší od názoru Ústavního soudu“, aniž by bylo zároveň sděleno, který z „názorů“ je v daný okamžik jediný relevantní, neboť je obdařen ústavní závazností „pro všechny orgány a osoby“. Vyvolání zdání střetu je ovšem pro bulvár vyzkoušeným reklamním trikem. A ekonomickým zájmům, jak již léta a úspěšně učí část politického establishmentu, zcela přirozeně ustupuje vše, včetně ústavních příkazů.

Otázka sugeruje, že soud má vždycky pravdu, a politik se snaží to zlovolně sabotovat. Je tu ještě ten rozměr, že soudce za své rozhodnutí neodpovídá, věcné dopady rozsudku mu mohou být lhostejné. Politik i úředník musí splnit úkoly, které má v popisu práce. Takže se i s překvapivým rozsudkem musí nějak popasovat. Snadné – jako když vítr napne plachtu a ta popožene jachtu – je napsat „žalovanému se ukládá ztišit magistrálu“. Docílit toho se dá jedině tak, že se po ní nebude jezdit. Komunální politik sotva může do Legerovy ulice dát značku „vjezd jen pro rezidenty“. Těžko naplnit výběr daní, když nesmíte kontrolovat.

S Parkinsonovou nemocí na Říp

Výstup na Říp uspořádali lidé trpící Parkinsonovou chorobou. Pochod byl jednou z akcí, které společnost Parkinson připravila v návaznosti na Světový den Parkinsonovy nemoci připadající na 11. duben. Nemocní chtěli upozornit na to, že stále čelí řadě předsudků a potýkají se s nedostatečnou zdravotní péčí. Nemoc je postupně vyřazuje z normálního života – působí vážné poruchy pohybu i řeči, pacienti mají potíže s přijímáním potravy, mytím, oblékáním… V Česku je pacientů s touto diagnózou kolem dvaceti tisíc, přesto ve zdravotnických zařízeních téměř zcela chybí personál vyškolený pro poskytování speciální péče.

Respekt f ot o m i l a n j ar o š

Vycházeli jsme z otevřených zdrojů: Záleží na tom, o jakých rozhodnutích mluvíme. Pokud jde o ta čistě exekutivní, tak tam teoreticky má možnost dělat rozhodnutí, nicméně se očekává, že bude pod velkým tlakem politických stran, které umožnily její vznik, a „nedovolí“ si nic, s čím by politici nesouhlasili. (A proto nebude až tak „nepolitická“ a její síla se bude odvíjet od politické vůle.) A pak jsou rozhodnutí, která vláda nemůže udělat bez souhlasu parlamentu – a to je právě změna volebního systému či studentské výzvy volající po odstranění „čtyř absurdit“, tedy požadující třeba omezení imunity zákonodárců či přísnější pravidla pro lobbing. A tady pouze odvaha nestačí. Na změně volebního zákona se nedohodly ani koaliční strany odcházející Topolánkovy vlády mezi sebou, natož aby se dohodla vláda s opozicí, a třeba u lobbingu je to podobné. Politikům se do toho nechce dlouhodobě a při propukající předvolební kampani, na niž budou potřebovat peníze od sponzorů (které právě lobbisté zastupují), klesají šance ještě níže.

f ot o e g p

Ať již bude jejím premiérem Jan Fischer nebo kdokoli jiný, na čem je závislá její síla a schopnost prosadit některé věci? Na tom, že bude dosazena za požehnání předsedů stran, nebo že by ji nemusel jmenovat prezident, anebo zkrátka proto, že rozložení sil ve sněmovně se nemění? Čekal bych, že by mohla konečně například navrhnout jisté změny, na kterých se jiné „politické“ vlády nejsou schopny dohodnout, respektive se k nim odhodlat. Ať již se jedná o změnu volebního zákona nebo například o požadavky ve studentské výzvě „Dejte nám dárek ke dvacetinám“. Ryze politické vlády k těmto krokům nemají odvahu, je tedy problém pouze v tom, že by tyto návrhy neprošly přes sněmovnu, kde je rozložení sil stále stejné? Petr Zasche

f ot o m at ě j str á n sk ý

f ot o m i l a n j ar o š

náhodných finančních kontrol, ztišení pražské magistrály a dalších, více str. 18–21)

„Bílé“ šrotovné

Nečekanou rychlostí se v české ekonomice šíří fenomén šrotovného. Poté, co Poslanecká sněmovna schválila třicetitisícovou dotaci na sešrotování starého auta, vstoupily do hry i firmy. Státní elektrárenský gigant ČEZ začal od minulého týdne přispívat tisíc korun každému, kdo vymění za novou svou ledničku nebo pračku. Nechme stranou, že ekologické i ekonomické efekty šrotování jsou přinejmenším sporné. Problém je především v tom, jak svou akci ČEZ zorganizoval. Sleva platí jen ve dvou vybraných řetězcích, všichni ostatní obchodníci mají smůlu. Namísto pomoci tak ČEZ nabourává už tak krizí pošramocený trh.

DEspekt RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

f ot o m at ě j str á n sk ý

krátce

Ministerstvo chce víc peněz pro sport

Od letošního ledna do konce února požádalo o kanadský azyl 570 českých občanů, většinou Romů. Kanada zatím znovuzavedení víz neplánuje, přesto vyzvala českou stranu, aby se příliv pokusila zabrzdit. Kanadský ministr pro občanství, přistěhovalectví a multikulturalismus Jason Kenney minulý týden uvedl, „že jakkoliv má česká demokracie své nedostatky a problémy, lze jen těžko věřit, že by byla ostrovem perzekuce v Evropě“. Zároveň se začalo spekulovat o možnosti, že příliv cizinců se stal výnosným byznysem pro agentury, jež vyřizují cestovní náležitosti, což připustil i ombudsman Otakar Motejl. Od roku 2007 do roku 2008 zrušila Kanada víza sedmi pobaltským a východoevropským zemím včetně Slovenska a Maďarska, kde žije početnější romská menšina než v Česku. Žádná z těchto zemí však v počtu žádosti o azyl Českou republiku nepřevyšuje. Q

Ministerstvo školství představilo první analýzu financování sportu za posledních dvacet let. Vyplývá z ní, že Česko patří v rámci Evropské unie k zemím, které do sportu investují nejméně – za ním je pouze Malta a Bulharsko. Podle analýzy zároveň stát na sportu nejméně jednu miliardu korun ročně vydělává. Ministerstvo proto navrhuje, aby investice do sportu v budoucnosti rostly,

Čeští vojáci zraněni v Afghánistánu Tři vojáci z českého provinčního rekonstrukčního týmu byli minulý pátek zraněni při výbuchu v Afghánistánu. Jejich vůz najel na podomácku vyrobené výbušné zařízení nedaleko základny SHANK v provincii Logár. Jeden byl zraněn těžce, dva lehce. Vojákům byla už na místě incidentu poskytnuta okamžitá lékařská pomoc a následně byli ošetřeni na základně. Těžce zraněný jednatřicetiletý voják musel být transportován do polní nemocnice v Bagramu, kde byl jeho stav následně stabilizován. Náčelník generálního štábu Vlastimil Picek už nařídil převoz těžce zraněného vojáka domů, hned jak to jeho zdravotní stav dovolí. Podobné incidenty potkávají české vojáky stále častěji. Loni na jaře bylo v  Afghánistánu zraněno pět českých vojáků, jeden z  nich zraněním nakonec podlehl. V dubnu 2008 bylo během nepřátelské palby postřeleno sedm příslušníků české armády. Q RESPEKT. CZ

f ot o čtk

Romové do Kanady

Popírači holocaustu Dva popírači holocaustu, Erik Sedláček a Libor Budík, odešli od pardubického soudu více než spokojeni. Z původního verdiktu, jenž je poslal loni v září za mříže, moc nezbylo. Dvouletý trest pro Libora Budíka snížil soud na půldruhého roku podmíněně. Erik Sedláček byl dokonce zproštěn obžaloby. Nečekaný rozsudek zavinila podle soudu nekvalitní práce policie společně se státním zástupcem. Domovní prohlídka u  obou obžalovaných proběhla téměř s  dvouletým zpožděním, na čemž padlo celé důkazní řízení. Libor Budík byl potrestán podmíněně, protože se k nezákonnému jednání přiznal, což je polehčující okolnost. Sedláček byl zproštěn viny úplně, protože kromě nezákonné domovní prohlídky proti němu žádné důkazy nebyly. Proti verdiktu se státní zástupce nemůže odvolat, možný je pouze mimořádný opravný prostředek – odvolání u vrchního soudu. Q

jedním z nástrojů má být zvýšení odvodů ze zisků loterních společností. Větší příliv peněz má pokrývat především potřeby sportovních oddílů nebo stavbu sportovišť pro amatérské sportovce a nemá být určen na financování velkých sportovních akcí typu libereckého mistrovství světa v  lyžování. Pro pořádání podobných akcí připravuje ministerstvo nová přísnější pravidla. Q

Univerzitám chybí půldruhé miliardy Vláda dluží českým vysokým školám na jejich vzdělávací činnost 1,5 miliardy korun. Pokud se deficit nepodaří včas vyrovnat, rektoři tvrdí, že budou nuceni propouštět zaměstnance a snižovat výdaje na technický provoz. Návrh výdajů ministerstva financí na české vysoké školství počítal pro letošek s deficitem 2,5 miliardy korun. Po jednání s  ministrem školství Ondřejem Liškou (Strana zelených) si rektoři vybojovali ještě jednu miliardu a  slib, že během roku bude uvolněno dalších 600 miliard. Tento návrh však neschválen leží na ministerstvu financí. Univerzity se zcela oprávněně obávají, že v  současné nejisté politické situaci ani schválen nebude. Q

Rath pokračuje v destrukci David Rath pokračuje v destrukci reformy českého zdravotnictví: ve sněmovně prý sehnal 101 poslaneckých hlasů, které prý zruší a  tím osvobodí od poplatků děti, nepracující důchodce a zdravotně postižené. „Chci také navrhnout, aby poplatky neplatili i sociálně slabí lidé s příjmy do dvojnásobku životního minima,“ prozradil plány Rath. Vedle komunistů prý pro jeho návrhy budou hlasovat i bývalé zelené poslankyně Olga Zubová a Věra Jakubková, připojí se také lidovec Ludvík Hovorka a  Evžen Snítilý. Pokud sněmovnou Rathův návrh projde, přestanou mít obecně poplatky smysl a přitížily by hospodaření zdravotních pojišťoven. Přitom poplatky dokázaly v minulém roce zdravotnictví ušetřit celých pět miliard. Q

Další díl „justiční mafie“ K Ústavnímu soudu míří stížnost, která znovu otevírá kauzu „justiční mafie“ – stínová ministryně spravedlnosti za ČSSD Marie Benešová se v  ní domáhá, aby byl případ vrácen soudci Vojtěchu Ceplovi. Právě Benešová v roce 2007 označila nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou a několik dalších vrcholných představitelů justice za „justiční mafii“, protože zasahovali do vyšetřování případu bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka podezřelého z korupce. Vesecká a  její kolegové Benešovou zažalovali, ale soudce Cepl rozhodl v její prospěch. Odvolací senát však nejprve rozhodnutí zrušil a vrchní soud poté rozhodl, že Cepl už nesmí kauzu dále soudit. Podle Benešové a řady odborníků šlo o  účelové a  protiústavní rozhodnutí. Q ↓ inzerce

7

f ot o čtk

krátce

Po týdnech spekulací je to potvrzené. Jména adeptů nastupující úřednické vlády jsou na stole a premiér Jan Fischer má teď přesně tři týdny na to, aby z  nich sestavil kabinet, který dokončí české předsednictví Evropské unii a povede zemi do předčasných voleb. Jeho vládu čekají zásadní úkoly, ale muži a ženy navržení do ministerských křesel zatím jen opakují, že se o svých nominacích dozvídají z médií a přesně nevědí, co se od nich očekává. Nikdo ani moc nezakrývá, že politické strany, které Fischerovi jména dodaly, zajímá spíš než jasné zadání pro jeho vládu start předvolební kampaně.

Volby se blíží Nový kabinet bude mít jen šestnáct členů, o  dva méně než nyní. Zmizí post ministra pro lidská práva a šéfa legislativní rady vlády. Jasné kandidáty má většina ministerstev

Tři týdny pro Fischera – kromě rezortu školství a  kultury, kde si bude premiér Fischer vybírat mezi návrhy ODS a Strany zelených. Oba posty měly podle původních dohod obsadit lidé navržení lidovci, ti ale z  projektu úřednické vlády vycouvali a přešli do opozice. I když ne tak docela. Jména obou navržených ODS (ředitelka Národního vzdělávacího centra Miroslava Kopicová a ředitel Národního technického muzea Horymír Kubíček) konzultoval Mirek Topolánek s lidoveckým křídlem kolem odstupujícího ministra financí Miroslava Kalouska, který lidovecký odchod do opozice odmítá. Budoucí Fischerův tým se skládá z  vysokých úředníků a  diplomatů. Převažují neznámá jména, u kterých se dá těžko odhadnout, jak se na dů-

ležitých postech zachovají. Ministrem průmyslu a obchodu by se měl stát dosavadní šéf Českého báňského úřadu Ivo Pěgřímek. Obranu má řídit náměstek ministerstva a bývalý obchodník se zbraněmi Martin Barták. Do čela ministerstva spravedlnosti zase pravděpodobně usedne advokátka a šéfka Justiční akademie v Kroměříži Daniela Kovářová. Nikdo z navržených však nedovede říci, jak si práci ve vládě představuje. „O tom, že jsem se ocitl na seznamu lidí navržených premiéru Fischerovi, vím z novin. To je všechno, co vám k tomu mohu říct,“ popisuje atmosféru kandidát na ministra vnitra a dosavadní šéf Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Martin Pecina s tím, že o problémech v rezortu má jen povrchní představy. Konkrétnější

Zdravotní pojišťovna Agel, kterou před rokem založil třinecký podnikatel Tomáš Chrenek, se sloučí s Hutnickou zaměstnaneckou pojišťovnou. Rozhodly o tom správní rady obou pojišťoven. Pokud fúzi schválí ministerstvo zdravotnictví a financí, mohla by nová pojišťovna s celkem 430 tisíci pojištěnci fungovat už od poloviny roku. Lékaři na severní a střední Moravě se však obávají, že pojišťovna se staronovým názvem HZP bude posílat pacienty přednostně do zdravotnických zařízení Tomáše Chrenka. Tomu patří řada nemocnic a poliklinik, síť lékáren a firma na distribuci zdravotnického materiálu. Šéf Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Martin Pecina ale zatím na žádné porušování pravidel nepřišel. Dnes působí na českém trhu jedenáct zdravotních pojišťoven, v březnu vznikla nejmladší pojišťovna Média, která patří do skupiny GES spolumajitele televize Prima Ivana Zacha. Q

8

ADAM ŠŮRA čtěte také v rubrikách k věci, komentáře a česko

f ot o čtk

Zdravotnické impérium se rozšiřuje

Ústí nad Labem se minulý týden připravovalo na sobotní příjezd a následný pochod pravicových radikálů, kteří pod hlavičkou Autonomních nacionalistů svolali pietní akci za oběti spojeneckého bombardování na konci 2. světové války. Ústečtí majitelé obchodů a restaurací zabedňovali výlohy, omezovala se doprava v centru, byla odstavována auta a obyvatelé pokud možno odjeli z města.

nejsou ani diplomaté Jan Kohout (ministerstvo spravedlnosti) a  Štefan Füle (ministr pro evropské záležitosti), kteří budou mít za úkol dokončit české předsednictví EU. Zopakujme, že Fischerovu vládu čekají kromě sestavování rozpočtu dvě zásadní jednání na mezinárodním poli. Na červnovém summitu Evropské unie mají Češi moderovat dvě celoevropské debaty: o druhém pokusu Irů ratifikovat Lisabonskou smlouvu a  novém složení Evropské komise. V obou případech bude mít Fischer komplikovanou pozici. Není totiž zatím úplně jisté, že do června Lisabonskou smlouvu schválí sami Češi. Naopak už teď je jasné, že podle dohody parlamentních stran se český eurokomisař (nástupce Vladimíra Špidly) bude vybírat až po říjnových volbách. Fischer tedy bude moderovat debatu o složení „evropské vlády“, aniž bude mít vlastního kandidáta. Místo formulace zadání pro úřednickou vládu se politické strany už teď pustily do předvolebního boje. Šéf ODS, odstupující premiér Mirek Topolánek, vyhlásil, že hodlá sjednotit pravici proti „levicovému nebezpečí“. Jeho konkurent Jiří Paroubek zase chce „zastavit pravici ve jménu sociální spravedlnosti“. Q

Nekonečný příběh biolihu Případ podezření z  korupce při zadávání státních zakázek na výrobu biopaliv se dostává do dalšího dějství. Vrchní státní zastupitelství podalo obžalobu v jedné části případu, viní lobbistu Františka Vybírala a  podnikatele Miloše Červenku z  korupce. Vybíral měl v  roce 2006 nastrčeným detektivům nabízet půlmilionový úplatek za policejní dokumenty o  podnikatelské činnosti Červenky. Státní zástupci původně označili jednání policistů za provokaci a stíhání před rokem zastavili. Nejvyšší státní zastupitelství jej však vrátilo k prošetření. Kauzu biolíh uvedl ve své zprávě i  tehdejší šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jan Kubice jako příklad toho, že ČSSD ovlivňuje vyšetřování. Policie z korupce původně obvinila šest lidí včetně dvou ministerských úředníků. Podnikatelé měli státní úředníky uplácet právě prostřednictvím někdejšího sociálního demokrata Františka Vybírala. Q RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

f ot o p r o f i m edia . c z

Piráti znovu na scéně Američané si v posledních dvou týdnech nevěřícně zvykali na to, že vedle ekonomické krize se na první místo zpráv dostaly postavy, jež si na počátku 21. století spojují především s romantickými příběhy v kině. Zprávy o útocích ozbrojených somálských pirátů na lodě všeho druhu a  všech národností v Adenském zálivu a na otevřených vodách Indického oceánu se staly terčem vtipů snad na všech televizních stanicích. Jinak se ovšem smál málokdo. Určitě ne posádka americké lodi Maersk Alabama, která se nejdříve se somálskými piráty porvala, a pak svou loď zachránila jen díky tomu, že se její kapitán Richard Phillips nabídl jako rukojmí. Následovalo několikadenní drama, během něhož čtveřice vesměs adolescentních Somálců dokázala držet v šachu několik po zuby ozbrojených lodí amerického vojenského námořnictva. Zajatého kapitána vysvobodil až zásah odstřelovačů amerických speciálních jednotek, kteří později pouhými třemi přesně mířenými kulkami zneškodnili tři ze čtyř únosců (čtvrtý, zraněný po potyčce s námořníky během přepadení, se sám vzdal a čeká ho trest v amerických věznicích). Zabití únosců musel osobně schválit americký prezident.

Nedostatečná ochrana Mezinárodní společenství začalo situaci věnovat pozornost teprve v poslední době a v oblasti operuje 15 až 20 lodí. Armádní plavidla se však pohybují na prostoru srovnatelném s rozlohou Evrop-

ské unie a jejich možnosti chránit plavidla před špatně identifikovatelnými čluny útočníků jsou tak omezené. Odborníci odhadují, že jenom na zabezpečení Adenského zálivu by bylo potřeba zhruba 140 plavidel. Majitelé nákladních lodí také až dosud odmítali vyzbrojit posádky lodí s odůvodněním, že by tím ohrozili jejich životy. Výzbroj a zkušenosti pirátů se zároveň během let zanedbávání problému výrazně zlepšily. Bezpečnostní situace u afrického pobřeží v ledasčem připomíná počátek 19. století, kdy piráti z území dnešního Maroka, Alžírska a Libye přepadávali evropské a americké lodě ve Středozemním moři. I tehdy bylo nejprve běžnou praxí loďařských společností placení výpalného provázené relativně slušným zacházením se zajatci. Neustále se zhoršující podmínky obchodní přepravy však nakonec vedly tehdejšího prezidenta Thomase Jeffersona k vojenskému zásahu a staly se i jednou ze záminek kolonizace afrického kontinentu ze strany evropských států. Q Jiří Sobota ↓ inzerce

Piráti milionáři Problém se však netýká pouze Američanů, které zaujal především proto, že piráti poprvé zaútočili na loď plující pod americkou vlajkou. Ve stejnou dobu řešili podobné drama například Francouzi, jejichž osvobozující akci jeden z pětice unesených nepřežil a kteří o pár dní později v dalším ozbrojeném nájezdu zajali jedenáct somálských pirátů. Ozbrojenci na rychlých člunech obsadili za jediný dubnový týden šest lodí a celkem drží v tuto chvíli kvůli výkupnému v zajetí 300 námořníků různých národností a s nimi dvacet plavidel různých rozměrů. Piráti se u  pobřeží Somálska začali objevovat zhruba před patnácti lety jako odraz bezvládí, které vládne na samotné pevnině, a v reakci na cizí rybářské lodě, jež drancovaly loviště ve vládou nechráněných somálských vodách. Původní svépomocné „vybírání daně“ z nelegálního rybolovu zdegenerovalo v prosté přepadávání všech lodí a vymáhání výpalného výměnou za zajatou posádku a plavidla. Piráti se až do posledních násilných konfliktů k zajatcům chovali dle svědectví slušně, placení výkupného se však pro lodní společnosti stalo běžnou praxí. Když byla například loni unesena ukrajinská loď s nákladem tanků, získali piráti více než tři miliony dolarů. Somálští námořní bandité si dle odhadů přišli v posledních letech možná až na 100 milionů dolarů. RESPEKT. CZ

9

Tři stovky většinou mladých afghánských žen protestovaly ve středu v  ulicích Kábulu proti novému zákonu schválenému vládou Hamída Karzáího, který, kromě jiných omezení pro ženy, de facto legalizuje domácí znásilnění. Podle zákona je manželka povinna být svému muži „po vůli“, kdykoliv o to projeví zájem, s výjimkou vážné nemoci. „Stáváme se majetkem mužů,“ citoval deník The New York Times jednu z protestujících, které se podařilo doručit petici do afghánského parlamentu. Zákon platí pouze pro šíitské muslimy. Ženy se podle reportáží v americkém tisku v ulicích střetávaly s početní převahou rozzuřených mužů, kteří se je pokoušeli napadnout. Q

f ot o g l o be m adia / re u ters

Po třech týdnech skončila další, dosud nejvypjatější etapa tři roky doutnajících nepokojů v Thajsku, turistickém centru jihovýchodní Asie. Stojí proti sobě dva politické tábory, žlutí a červení. Ti první reprezentují staré elity, měšťany, royalisty, kteří nosí žlutou barvu královského dvora. Ti druzí, červení, hájí bývalého premiéra, miliardáře a nejbohatšího muže země, Tchaksina Šinavatru, jenž musel svou funkci opustit během puče v září 2006. Šinavatra byl populistickým vládcem, který se jako první thajský premiér zajímal hlavně o chudinu a venkovské rolníky. Demonstranti minulý týden bojovali za svržení současného premiéra Apchisita Vedžadžíva, který byl vloni na podzim dosazen do funkce armádou poté, co pod tlakem „žlutých“ demonstrantů odstoupil „červený“ Šinavatrův spojenec. Se svým požadavkem vypsání nových voleb však demonstranti neuspěli. „Červeným“ protestujícím se přitom minulou neděli podařilo narušit summit asijských lídrů, který kvůli nim musel být odvolán. O den později pak vtrhli do budovy ministerstva vnitra. Premiér vyhlásil stav ohrožení a nechal proti demonstrantům zasáhnout armádu. Při poslední demonstraci minulé úterý byli zabiti dva lidé a další stovka byla zraněna. Poté se situace zklidnila – boj staré a nové elity o budoucnost Thajska však neskončil. Q

Na Kubu! Spojené státy oznámily, že ruší omezení, která regulovala cesty Američanů kubánského původu na Kubu a zasílání peněz rodinám na ostrově. Omezení zavedl nejdříve prezident Clinton poté, co kubánská armáda sestřelila civilní letadlo s  kubánskými Američany na palubě, a zásadně jej zpřísnil prezident Bush mladší jako reakci na zatýkání disidentů na jaře 2003. Krok Obamovy vlády je splněním předvolebního slibu, který byl jedním z důvodů jeho volebního vítězství na Floridě. Kuba v reakci oznámila, že je ochotna zahájit s USA dialog „o čemkoli, včetně lidských práv“. Mezi analytiky převažuje názor, že další uvolňování amerického embarga vůči Kubě je nepravděpodobné, dokud Castro nepropustí politické vězně. Q

10

Piráti ze Švédska Švédský soud odsoudil v průlomovém procesu čtyři mladíky k  jednomu roku vězení a k pokutě ve výši 30 milionů švédských korun (zhruba 70 milionů Kč) za to, že založili internetový portál The Pirate Bay, na němž bylo možné sdílet hudbu a filmy chráněné autorskými právy. Proces vyvolal nebývalý ohlas v zahraničí a je považován za zásadní vítězství zábavního průmyslu v boji proti nelegálnímu šíření hudby a filmů na internetu. Švédsko nedávno přijalo velmi přísný zákon, který sdílení na síti zakazuje, bezprostředně po jeho zavedení klesl provoz na švédských internetových linkách o 30 procent. Q

Zveřejněny materiály o týrání na Guantánamu Americký prezident Barack Obama zveřejnil vládní materiály popisující detailně tzv. zlepšené vyšetřovací metody používané vyšetřovateli CIA proti podezřelým teroristům zadržovaným bez obvinění ve věznici Guantánamo a na dalších místech. Materiály ministerstva spravedlnosti chladně technicky popisují postupy jako simulované topení, mnohadenní odpírání spánku či umisťování vyšetřovaných do stísněných prostor plných hmyzu. Barack Obama označil nasazení technik za „temnou a  bolestnou kapitolu amerických dějin“ a  potvrdil, že se již nikdy nebude opakovat. Prezident zároveň oznámil, že vyšetřovatelé CIA, kteří pracovali podle pokynů předchozí Bushovy vlády, budou zproštěni odpovědnosti. Obama hned po svém nástupu vydal příkaz věznici Guantánamo do roka zavřít. Tajné věznice CIA v dalších zemích byly uzavřeny během několika týdnů od nástupu nového prezidenta do funkce. Q

Rusko minulou středu po deseti letech ukončilo čečenskou „protiteroristickou operaci“. Formálně tak skončila válka, která si vyžádala přes sto tisíc mrtvých. Nejhorší střety mezi Ruskem a skupinami, které pro převážně muslimskou republiku po rozpadu SSSR požadovaly samostatnost, přitom skončily už v roce 2002. I poté však v Čečensku trval zvláštní režim, ve kterém měly výjimečné pravomoci ruské tajné služby, a válka pokračovala menšími konflikty a atentáty. Klid panuje v  Čečensku i  díky prokremelské vládě Ramzana Kadyrova. Z Čečenska by nyní mělo odejít zhruba 20 tisíc ruských vojáků, kteří byli v oblasti rozmístěni. Q f ot o g l o be m adia / re u ters

Ženy v Afghánistánu

Červené a žluté Thajsko

f ot o g l o be m edia / re u ters

f ot o g l o be m adia / re u ters

krátce

Konec války v Čečensku

Nepokoje v Moldavsku V  Moldavsku, nejchudší evropské zemi, pokračovaly nepokoje kvůli sporným výsledkům parlamentních voleb ze začátku dubna. Volební komise tak minulou středu začala hlasy přepočítávat. Opozice a tisíce studentů vyšly předminulý týden do ulic protestovat proti výsledkům voleb, ve kterých komunistická strana prezidenta Vladimira Voronina získala více než padesát procent hlasů. Opoziční síly nyní přepočítávání hlasů odmítají s tím, že přinese znovu stejný, zfalšovaný výsledek. Podle opozice i představitelů EU a řady mezinárodních organizací používá policie proti demonstrantům i opozičním novinářům neúměrné násilí – e-mailové schránky minulý čtvrtek po celém světě obletěly snímky podlitin na tělech demonstrantů týraných na policejních služebnách. Na nepokoje v Moldavsku zareagovalo sousední Rumunsko, které začalo Moldavanům s rumunskými kořeny nabízet rumunské občanství – to by se mohlo týkat až čtvrtiny ze čtyř milionů Moldavanů. V současné době už si – k nevoli vládnoucích komunistů – na rumunské ambasádě v Kišiněvu o rumunské občanství zažádalo asi 650 tisíc Moldavanů. Q RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

Šrot

Stát b na nov svůj m k ekol tovnéh stanou ronics návrhů zový z

↓ inzerce

RESPEKT. CZ

11

k věci f ot o kare l c u d l í n

Moc toho nestihnou S politologem Bohumilem Doležalem o připravovaném týmu Jana Fischera Čím by nás vláda statistika Jana Fischera mohla překvapit?

Nový vládní tým se pomalu rýsuje, ale otázek je stále víc než dost. Někdo si stěžuje, že vláda se rodí v rozporu s ústavou, někdo neví, jak nový tým nazývat, a všichni se ptají, co vlastně může kabinet bez mandátu od voličů rozhodnout. O tom, co vláda může udělat a pod jakým tlakem bude pracovat, jsme mluvili s politologem Bohumilem Doležalem.

Ideální by bylo, kdyby se dalo odpovědět – ničím. Můžeme od ní očekávat, že tu nebude zmatek do voleb. Bohužel to nezáleží jen na vládě, ale i na tom, co se ve světě semele. Kdyby třeba došlo k nějaké dramatické krizi na Blízkém východě, ve vztazích s Íránem nebo na Korejském poloostrově, byla by postavena před úkoly, které by přesahovaly její faktickou kompetenci. Všichni se modlí, aby se nic nestalo. Pokud se to vyplní, tak jejich možnost nějak zásadně selhat, bude malá.

Je namístě termín úřednická vláda? Vždyť její ministry vybírají politické strany. Problém je, že tato vláda bude mít velmi zvláštní postavení. Předpokládám, že politici se od ní budou distancovat a že ji budou vydávat za politicky neutrální sílu, která má jen vytvořit neutrální prostředí před volbami. Což má jakési racio v sobě. Ovšem známe svoje pappenheimské: jsem přesvědčen, že politici se vládu budou snažit úkolovat a přetahovat na svou stranu. Jsem třeba zvědav, co se bude dít s ministerstvem vnitra. Vláda bude politicky nepolitická. Bude záležet na tom, do jaké míry pan Fischer bude schopen tomu tlaku odolávat.

Ale ať už jí budeme říkat, jak chceme, jisté je, že bude dělat politická rozhodnutí. Musí sestavit rozpočet na příští rok, což je v době krize náročný úkol, a měla by dokončit privatizaci ČSA. Předpokládám, že rozhodnutí udělají jen minimum. Čím méně toho udělají, tím menší je šance, že něco zkazí. Ovšem rozpočet připravit musí, takže se dá předpokládat, že to bude kompromis mezi ODS a ČSSD. Ale zároveň to bude jejich rozpočet.

Neskrývá se v tom zmatku nějaké riziko? Mám na mysli obavu, že navenek neutrální, ale ve skutečnosti stranami dirigovaná vláda bude neprůhledná a bude těžké rozpoznat, kdo ji skutečně ovládá? Rozlišit to asi nebude snadné. A proto je důležité, aby těch rozhodnutí bylo co nejméně. Nicméně časový úsek, který ta vláda bude mít k dispozici, je poměrně malý. Navíc jeho určitou část zabere předvolební kampaň a tato vláda tím bude svým způsobem ochromená.

12

Vraťme se ještě k dokončení privatizace ČSA. Politici na to tlačí, ale nemělo by se takové zásadní rozhodnutí nechat až na regulérní vládu vzešlou z voleb? Zvlášť když to prodají Aeroflotu… Nejsem na to až tak specializován, ale každopádně by bylo dobré, kdyby to uzavřela vláda, která bude mít skutečný mandát.

Mezi aktuálními návrhy na vládní posty se objevila respektovaná jména (Jan Kohout) i jména kontroverzní, těsně spojená s politickými stranami či byznysem (Martin Pecina). O mnoha kandidátech zatím skoro nic nevíme. Co z toho pro vás plyne? Samozřejmě vláda tohoto typu je spojená s množstvím rizik. Měli by tam především sedět lidé, kteří jsou schopní po šest měsíců zařídit, aby ministerstva fungovala, aby se nerozložila, což není jisté. Nevěřím ale, že by se tam najednou objevil někdo s nějakým nebezpečným projektem. Navíc toho opravdu moc nestihnou, jsem v tomto směru spíš optimista.

Bývalý ústavní soudce Vojtěch Cepl si stěžuje, že zvolená cesta k předčasným volbám odporuje ústavě (především proto, že poslanci obešli povinnost tří pokusů o sestavení kabinetu a že prezident do vývoje proti duchu ústavy až příliš zasahoval). Odstupující premiér namítá, že kdyby se k dnešnímu stavu dospělo přesně podle pravidel, trvalo by to dlouho a zbytek českého předsednictví by proběhl v naprostém chaosu. Jak to vidíte vy? Pan profesor Cepl řekl, že toto řešení je skandální, nicméně já si myslím, že je spíše skandální chyba v české ústavě, která generuje – vzhledem k malé politické stabilitě v Česku – krizové situace. Ústava je napsaná blbě a měla by se opravit tak, abychom se mohli k předčasným volbám dopracovat mnohem jednodušeji. Problém je, že zároveň neexistuje v parlamentu politická vůle k tomu, aby se to provedlo. Dosáhnout ústavní většiny se u nás rovná zázraku. V této situaci bych byl s operováním s ústavností opatrný. Co si má politika počít, když má k dispozici nesmyslný právní základ? Q SILVIE LAUDER Čtěte také str. 14–15 a 22–23

RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

dopisy Až naprší a vsákne Respekt 16/09

Vážená redakce, při čtení článku mě velmi překvapil údaj, že „čtyřčlenná rodina za rok prosplachuje tři tisíce korun“. Vzal jsem si fakturu za vodné za loňský rok a zjistil jsem, že naše pětičlenná rodina žijící v rodinném domku se dvěma WC a dvěma koupelnami má roční (!) účet za veškerou vodu 2686 Kč. Vychází nám tedy spotřeba 40 litrů na den a osobu. Vámi uváděnou částku tři tisíce korun by tedy prosplachovala jen rodina, která by trpěla celoročně epidemií průjmovitého onemocnění či platí za vodu více než zlatem. S pozdravem MUDr. Štěpán Bejvančický Káva v zemi turka Respekt 11/09

Turku se u nás dařilo Autor článku Martin Kuciel se do podniku zahraničního obchodu Koospol a do Balíren obchodu (BO) strefuje jen mírně, nicméně ne-

spravedlivě. Pominul přitom odpovědnost za devastaci kultury přípravy kávy ležící na celém sektoru pohostinství družstevního a státního. Podle informací, které jsem měl od pamětníků, se v době první republiky čistá černá káva konzumovala převážně v kavárnách. V restauracích a v lépe situovaných domácnostech se podávala po hlavním jídle a připravovala se převážně jako zavařená do vody a slitá nebo cezená. Ve většině domácností se vařila káva ze semletého praženého žita a cikorky a jen se ochucovala troškou čerstvě mleté kávy přidávané před koncem vaření. Připomínám, že v Protektorátu Čechy a Morava byly devizové prostředky po 15. březnu 1939 v bankách vázány a žádná zelená káva se už nepřivezla. Všechny pražírny kávy byly okamžitě uzavřeny a káva, kterou se nepodařilo ukrýt, byla zkonfiskována. Po celou dobu okupace lidé doma občas pražili doma skladované nebo pašované kávy ze Slovenska a Německa a snažili se zkonzumovat to, čemu se začalo říkat „český turek“, do poslední částečky. První káva po osvobození byla rozpustná a pocházela od americké armády, později se

prodávala opět rozpustná v armádních denních dávkách z pomoci UNRA. První poválečná u nás pražená káva přišla na trh koncem čtyřicátých let a prodávalo se kilo za 800 korun. Restaurace dávno vyházely jako nepotřebné lamky a jak se všechny předválečné kávovary jmenovaly, nový personál by je ani neuměl obsluhovat. Při znárodňování a združstevňování celého sektoru veřejného stravování se nepotřebné zařízení částečně zničilo, částečně rozkradlo. Mládež z učňovských škol musela rychle zapomenout, co se o přípravě káv naučila, a „zákonem“ na place byl jen pan vrchní a pravidlo „kdo nekrade z veřejného, okrádá vlastní rodinu“. Našemu „turku“ se v tomto prostředí výtečně dařilo. Balírny obchodu podnikaly od roku 1966 pokusy o praktickou propagaci vyšší kultury přípravy a podávání kávy (podrobně jsem je popsal ve svých vzpomínkách). Ty však vždy narazily na neúspěch, jakmile se jich ujaly podniky pohostinství. Jaromír Skácel

jaký výběrový řízení a v jakejch zemích jsem absolvoval. O tom, jak který výběrový řízení vypadá, jak asi vypadají moje šance. Paní na druhým konci stolu nedává najevo nic. Zájem, nezájem, pobavení, ironii, vztek... Najednou si připadám, že mluvím s kovovou instalací úřednice. „Zajímá vás to vůbec?“ zeptám se. Odpovědi se nedočkám. Pokračuju. Po chvíli je ticho. „Budu vám muset dát umístěnku,“ říká kovová instalace. derer.blog.respekt.cz

to žádná béčka. Tak jsem si zajela na prázdniny do Kamerunu. Po sedmi měsících ve Středoafrické republice (SAR) jsem ji konečně mohla srovnat s jinou africkou zemí. Vím, deset dní nic není, ale stejně jsem přišla na zajímavou věc. Ono to totiž jde. Většina hlavních silnic v Kamerunu je asfaltová. Ty, co nejsou, brzy budou. V SAR jich taky pár máme. Pár… z nichž asi dvě jsou sjízdné. Ostatní jsou plné hlubokých děr, které nikdo neopravuje, ač se průjezd platí. Díry jsou pečlivě označené bílým čtvercem. Proč místo značek díru rovnou neopravili, mě už ale nijak nepřekvapuje. bohmova.blog.respekt.cz

pište na [email protected]

blogy Na pracovním úřadě Z cyklu nezaměstnanost v Česku. Nejdřív se jde na pracák. Na pracovní úřad chodí lidé, kteří mají ve tváři zvláštní výraz. Je tam smutno, nikdo se nezasměje. Je to pochopitelný. Ticho v místnosti je přerušovaný jenom signálem, při kterým se mění pořadová čísla. Sedím a čekám. Půl hodiny se číslo nemění. Zvednu se a jdu se optat, jestli se něco neporouchalo. „Co by se porouchalo, běžte si hezky sednout a čekejte!“ křikne na mě referentka. Křičí na mě před těma všema smutnejma lidma. Je mi nepříjemný, jak na mě teď všichni ty smutný lidi koukaj. Jdu si sednout. Čísla se začínaj rychle měnit. Během pár minut na tabuli svítí to moje. Vlezu dovnitř a sednu si ke stolku. Pozdravím a začnu mluvit. O tom,

Dovolená v Kamerunu Řekl, ať nemáváme stopařům. Prý nás pak kliďánko uhranou. Asi proto mám ty Afričany tak ráda. Nejsou

více na blog.respekt.cz

↓ inzerce

RESPEKT. CZ

13

komentáře VYROVNÁNÍ SE S MINULOSTÍ

str. 14

NOVÁ VLÁDA

str. 15

JADERNÁ ENERGETIKA

str. 16

GLOSA

Fischerova volba

Bez názoru, cílů a idejí

Začněme znovu

Naper to do Ratha

marek švehla

jan macháček

martin uhlíř

jan h. vitvar

Do čela důležitých institucí stejně jako do vedení státu se stále dostávají lidé s komunistickou minulostí.

O názorech premiéra Fischera nevíme téměř nic. Kdyby je vyslovil, nejspíš by se premiérem nikdy nestal.

Česko chce vybudovat úložiště jaderného odpadu, nejprve však musí stanovit jasná pravidla, jak postupovat.

str. 16

Žijeme v čase, kdy se současné umění čím dál více vymezuje vůči politikům a naopak. Obě strany občas pořádně přestřelí.

vyrovnání se s minulostí

Fischerova volba Pro budoucnost země je důležité, jak nový premiér vidí svou temnou minulost Speciální vlastnosti

Svým způsobem bychom měli být Topolánkovi za tu lehkomyslnost vděční. Přesněji řečeno za to, že vybral do čela nastupující úřednické vlády dlouholetého majitele legitimace normalizační KSČ. Díky tomu máme možnost prožít si další kolo vzrušující disciplíny jménem vyrovnávání se s minulostí. Tentokrát zní klíčová otázka ještě méně jasněji než obvykle: Vadí, nebo nevadí, když se dvacet let po pádu Husáka a Jakeše staví do čela důležitých institucí, nebo dokonce čela státu bývalí majitelé rudých průkazek se srpem a kladivem?

Morální minimum Topolánek sám, jak známo, v  komunistické straně nebyl. Jako kluk studoval vojenské gymnázium, pak zběhl na civilní techniku a normalizací se „pronudil“ jako řadový inženýr. Přesto ale před časem vynikl něčím, co v Česku vůbec není časté: rozhodnou distancí od toho, jak v 80. letech žil. V jednom z novinových rozhovorů prohlásil, že už nikdy nechce žít tak pustým životem, jakým vegetoval za komunistů. Podobné prohlášení nebo spíš přiznání je cenné v tom, že nás zase o kousek dál posunulo od rizika podobnou „pustotu“ si zopakovat. Samo o sobě samozřejmě není zárukou toho, že odteď je politik imunní vůči jakémukoli sklouznutí k většímu či menšímu autoritářství. Přesto je toto vědomí odpudivosti života v  komunistickém bezčasí a schopnost nahlédnout nesvobodu jako nesvobodu jakýmsi „morálním minimem“, které naši političtí zástupci mohou v souvislosti s českou problematickou minulostí prokázat. Kvůli tomu teď překvapuje ani ne to, že Topolánek Fischera jmenoval, jako spíš ledabylost, s jakou mávl rukou nad jeho angažmá v KSČ. V rozhovoru pro MF Dnes odstupující premiér prohlásil, že mu diskuse o Fischerově členství v KSČ připadá „bezpředmětná“: je dvacet let po převratu, Fischer prošel lustracemi a jako státní úředník dělá svou odbornou práci.

14

Řekněme si rovnou: ano, u Fischera, šéfa statistického úřadu, není důvod nijak zvlášť probírat a řešit minulost. Jenže u Fischera, šéfa vlády, to důležité je. Protože v tomto případě může mít osobní minulost dopad na celospolečenskou budoucnost. A je tedy otázka, jaká vlastně máme mít na premiéry a ministry ve vztahu k minulosti kritéria.

Ne samotné členství v KSČ, ale poučení z něj je zprávou, která má pořád smysl.

Připomeňme si tu dobu ještě jednou: tzv. husákovská normalizace byl svérázný režim. Neprodukoval zástupy obětí, jako tomu bylo v padesátých letech. Měl své jasné odpůrce (Charta 77), malou skupinku obětí (třeba mladík Josef Römer odsouzený v 70. letech na dvacet let za „špionáž“ jen proto, že si chodil na americkou ambasádu číst hudební časopisy) a konečně davy více či méně ochotné stafáže. O veškerém životě ve státě pak rozhodovala špička komunistické partaje, která si své výsadní postavení napsala do ústavy, jakoukoli kritiku či jen projev nespokojenosti trestala kriminálem, k ochraně těchto pozic měla jak policii, tak svou vlastní těžce ozbrojenou milici a v záloze pak ruskou armádu. Vstoupit do této partaje znamenalo několik věcí: otevřeně stvrdit svůj souhlas a podporu všem pravidlům této odpudivosti, legitimizovat „ústavní“, časově neomezené panování elity kolaborantů a slíbit poslušnost mravně pokleslým diletantům, kteří tuto „elitu“ vedli. Podstoupit toto rozhodnutí znamenalo projevit jisté vlastnosti. Třeba schopnost klanět se lidem, o nichž jinak nešlo ztratit jediné pochvalné slovo. Nebo spolupracovat s kýmkoliv, pokud by to bylo osobně výhodné. A rovněž stvrdit ochotu potopit ty, kteří toto rozhodnutí odmítli. KSČ se sice chlubila, že v patnáctimilionovém Československu má milion a půl členů. Subjektivně vzato jich ale moc nebylo. V každém pracovním či vysokoškolském kolektivu bylo za normalizace celkem přehledné, kdo je a  kdo není komunista. Kdo onu poměrně tlustou červenou linii překročil a kdo ne. Jak napsal Bohumil Doležal v Lidových novinách, není také pravda, že byl v KSČ každý, kdo chtěl v práci něco znamenat. I bez rudé knížky šlo prožít relativně důstojný profesní život, byť bez různých příplatků a s velmi omezenou šancí vycestovat někam za hranice. Situace se samozřejmě velmi lišila profesi od profese, pracoviště od pracoviště. RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

komentáře Po převratu většina těchto kariéristů rychle z KSČ vystoupila a své nové profesní životopisy začala psát pod novou demokratickou vlajkou. K tomu jim pomohly dvě věci: v nejisté situaci během revoluce vzniklé spojenectví Václava Havla s nomenklaturním komunistou a prvním polistopadovým premiérem Mariánem Čalfou a později s rovněž premiantním komunistou a šéfem první úřednické vlády z roku 1998 Josefem Tošovským. A  zadruhé nekomplikovanost, s  níž zval bývalé komunisty do své vlády Václav Klaus. Po odchodu Klause a nástupu Topolánka se v ODS začalo řešit, že bývalí komunisti by neměli stranu reprezentovat. Bylo to zčásti pragmatické rozhodnutí, jímž se ODS odlišila od sociální demokracie, ani občanští demokraté si však nikdy jasná pravidla nestanovili. Takže Vlastimil Tlustý, který do KSČ vstoupil krátce před listopadem ’89, se mohl stát ministrem financí a normalizační straník a režimní novinář Jiří Janeček zase bez protestu ODS šéfem České televize.

Minulost a budoucnost Není pravda, že členství v KSČ veřejnosti nevadí. Jinak by lidé jako Fischer, Tošovský či Janeček své životopisy nekamuflovali, nestyděli by se nám říct, kam v 80. letech patřili. Jenže oni a další to dělají právě proto, že členství v KSČ neříká o nikom nic dobrého. Ovšem vzato bez emocí: pro dnešní poměry – a je lhostejné, jestli to je deset, dvacet nebo třicet let po převratu – je důležitější, jak se tito lidé se svojí třináctou komnatou vypořádali, jak se z toho svého selhání poučili. Tedy nikoli samotné členství v KSČ, ale teprve jeho reflexe a poučení z něj je klíčovou zprávou o tom, nakolik lidé jako Fischer mohou nebo nemohou řídit tento stát. Je zřejmě pravda, že návrat Jakeše už Česku nehrozí. To ale neznamená, že by naše svoboda byla do budoucnosti méně ohrožená. Topolánkovo tvrzení, že dvacet let po revoluci je informace o členství nastupujícího premiéra v KSČ

bezpředmětná, proto postrádá logiku. U  řadových lidí, tedy v  debatě o  minulosti, čas staré stopy skutečně maže. V takovém případě čím dál víc přestávají být skutky minulosti důležité. U politiků a dalších lidí s ambicemi řídit stát a vést společnost je to jiné: tam mluvíme o budoucnosti, kde čas nic mazat nemůže. Vždy bude důležité vědět, proč kdysi selhali a jak se ze svého selhání poučili. Otázka, jestli náhodou neselžou zase, je totiž zcela legitimní a nikdo ji médiím a celé veřejnosti nemůže upírat. Kdyby Fischer zůstal sedět v kanceláři svého statistického úřadu, nikdo by se ho na to zřejmě neptal. Jako premiér ale musí být připraven na tyto otázky odpovídat. Pokud není, nemá ve vládě co pohledávat. V takovém případě bychom totiž měli pádný důvod si myslet, že se nijak nepoučil a vlastnosti, které jako komunista projevil v minulosti, projeví v blízké budoucnosti zase. Q Marek Švehla

nová vláda

Bez názoru, cílů a idejí O názorech čerstvě jmenovaného předsedy vlády nevíme téměř nic

J

e to jako v  Kocourkově – debata o  nové české vládě se vede o nepodstatných věcech, o  těch důležitých se mlčí. Jedná se o tom, jak velký vliv na sestavení vlády budou mít ODS a ČSSD, spekuluje se o prostoru pro prezidenta Václava Klause, média odhadují, kolik ministrů si prosadí nebo vymění sám jmenovaný premiér, statistik Jan Fischer. Názor pana premiéra na podstatné věci však neznáme. Jistě, premiér promluvil již o tom, že nejdůležitější bude připravit rozpočet na příští rok, a další klišé praví, že „vláda dovede zemi k předčasným volbám“. Jenže oba úkoly – pokud se nehrají politické hry – mohou být banální záležitostí úředníků. Vezme se rozpočet na letošní rok, rovnoměrně se očeše podle vyhlídek hospodářského růstu na příští rok, započtou se protikrizové návrhy z dílny NERV nebo jejího následovníka. A navíc – protože úředníci a experti mohou být rozumnější než politici – je tu slušná šance, že osekáno nebude na prvním místě zrovna školství, věda a kultura. K předčasným volbám nás nemusí nikdo „vést“, nejsou na to třeba ministři. Stačí, když bude fungovat policie, úřady a soudy, a troufám si tvrdit, že se lidé dovedou k předčasným volbám sami.

Otázky z Evropy Teď však k tomu opravdu důležitému. Představme si, že Fischerova vláda začne vládnout a nebude schválena Lisabonská smlouva. To se může snadno stát, protože výsledek hlasování v Senátu je nejistý a termín může být znovu odložen. Vycestuje-li pak Jan Fischer kamkoli do Evropy, přijme-li jakéhokoli evropského politika nebo diplomata, bude čelit jediné otázce – kdy přijme Česká republika Lisabonskou smlouvu? A nepřijme-li ji, jaký má scénář dalRESPEKT. CZ

šího vývoje pro Unii (jako předsedající) i pro sebe sama? Co na to bude Fischer říkat? Já do toho nevidím – zeptejte se Topolánka, Paroubka či Klause? Jaký má sám Fischer názor na Lisabonskou smlouvu, zatím nevíme. Kdyby totiž nějaký vyjádřil, nikdy by se premiérem nestal. Dobrá, řekněme, že ODS má nějaký scénář, jak smlouvu navzdory eurofobům ve vlastních řadách v Senátu prosadit – Alexandr Vondra a další už otočili a začali smlouvu označovat za institut, který nás chrání před expanzivním Ruskem. Pak však přijde druhá otázka pro Jana Fischera. Z Evropy, diplomatických kruhů i byznysu. Na podzim

K předčasným volbám nás nemusí nikdo „vést“.

má vláda rozhodnout o datu pro přijetí eura. Co na to pan premiér? Budou se ho v zahraničí ptát, má-li – jako Polsko – zájem o předčasný vstup do ERM-II, předsíně eurozóny. Jaký má nový pan premiér názor na přijetí eura a v jakém termínu? Jaký má názor na maastrichtská kritéria, o jejichž zrušení či adaptaci na nové podmínky se v Unii diskutuje? Jaký má názor na zrychlené řízení pro vstup do eurozóny, tedy na poměrně žhavé bruselské a mediální téma? Názor pana premiéra neznáme, víme však, že kdyby se veřejně vyjádřil pro přijetí eura, nikdy by se premiérem nestal. A víme také, že ministr financí Miroslav Kalousek pronese proti vstupu do euro-

zóny cokoli, kdykoli je to třeba. Potvrdí tak svou příchylnost k Hradu a možná si udrží křeslo ministra.

A co Rusko, pane premiére? Ale ptejme se dál. Jaký má premiér Fischer názor na energetickou bezpečnost, jejíž kruciální otázky se lámou právě dnes? Plán strategického partnerství mezi ČEZ a maďarským MOL utrpěl těžkou ránu způsobenou nečekaným vstupem ruského investora do MOL, utrpěly též naděje vkládané v projekt Nabucco. Mnohé indicie nasvědčují tomu, že tajemný investor má již téměř deset procent ČEZ a PKN Orlen podle všeho prodá podíl v České rafinérské ruskému Lukoilu. Co na to premiér Fischer? Co si myslí o ruské kapitálové přítomnosti ve strategických (a méně strategických) podnicích? Prodá úřednická vláda ČSA Aeroflotu? Kdybychom věděli, jaký má Fischer názor, premiérem by se nestal, protože tušíme, jaký má názor prezident. Stejně nejasné je to s tzv. východním partnerstvím, které je důležitým a prestižním pilířem české zahraniční politiky i předsednictví. Co si myslí Fischer o Bělorusku či Gruzii (bez ohledu na to, že je velký rozdíl, když s lidmi jako Lukašenko jedná autorita jako Karel Schwarzenberg, nebo absolvent ruského Moskevský státní institut mezinárodních vztahů Jan Kohout)? Co nevidět budeme mít po Tošovského úřednické vládě druhou úřednickou vládu Fischerovu, srovnávat je však nelze. Tošovského vláda si dovolila mít názor a něco pro něj dělat: prosadila cestovní mapu konvergence s Evropou, zavedla regulaci kapitálového trhu, připravila investiční pobídky a mnoho dalšího. Tato vláda připraví rozpočet. Možná. Q Jan Macháček

15

komentáře glosa

Naper to do Ratha Lidi v galerii se smějí, ale vtipného na tom vůbec nic není, je to celé naopak hodně nechutné. Zastřel si svého poslance, vyzývá v pražské síni NoD ústecká výtvarná skupina Czakra a návštěvníkům dává k dispozici vzduchovku, tři náboje a terče v podobě fotografií dvou stovek českých poslanců. Nejvíc průstřelů hlavy má zatím Paroubek, Topolánek a Rath, až výstava skončí, autoři fotografie pošlou jednotlivým poslancům, aby prý věděli, co si o nich národ myslí. Ehm. V této zemi je spousta povolání, jehož zástupci v člověku vyvolávají vztek, bezmoc, agresivní touhu si to s nimi ručně vyřídit, ať už je jednou provždy od nich pokoj. Rozstřílené tváře politické elity dnes na výstavě leckomu přijdou jako dobrý humor, ale smáli by se lidi i ve chvíli, kdyby se fotografie poslanců vyměnily třeba za portréty revizorů, taxikářů, exekutorů nebo fotbalových reprezentantů? Byl by k smíchu nápad poslat takovému Barošovi pro inspiraci snímeček jeho obličeje s dírou mezi očima? Žijeme v čase, kdy se současné umění čím dál více vymezuje vůči politikům a naopak. Oba světy na sebe narážejí, radikalizují se a hloupnou. U politiků byl vrcholnou ukázkou tohoto procesu příkaz pražského magistrátu zrušit galerii Art Wall, protože se jim jedním z ironických projektů pletla do jejich fanfarónských plánů s olympiádou. A u výtvarníků je největší chucpe nynější výstava v NoD. Nevýhodou galerie přitom je, že je finančně podporovaná ministerstvem kultury i magistrátem, že je tedy závislá víceméně na stejných lidech, k jejichž likvidaci teď vyzývá. Když před lety v Galerii Václava Špály otevřela skupina Pode Bal svůj projekt Malík urvi, načala tím strmý pád galerie do letité finanční krize. Na portrétech elity národa s estébáckou a bolševickou minulostí totiž figuroval i tehdejší ministr Grégr a ten se následně v rámci své pomsty postaral, aby galerie přišla o hlavního sponzora. Bylo by skvělé, kdybychom dnes už byli dál, papaláši si z akce v NoD nic nedělali a nechali galerii fungovat dál, aniž by do jejího chodu nějak zasahovali. Jenže je dokážou rozhodit i daleko menší věci. Tak třeba minulý týden brněnští radní zakázali sochaři Michalovi Blažkovi, aby na Domě umění provedl sgrafito v podobě renesanční představy o mužské kráse. Ne že by se jejich rozhodnutí nemělo vítat, nápad architekta Petra Hrůšy rekonstruovat budovu do podoby zvláštní směsi klasicismu a funkcionalismu byl od začátku špatnou volbou. Nicméně hrozné je, že jako jeden z důvodů zákazu figuruje strach o morálku Brňanů – prý by mohla být narušena pohledem na naturalisticky provedený penis na fasádě. Jan H. Vitvar

aktuální glosy na → Glosy.respekt.cz

16

jaderná energetika

Začněme znovu Česko chce vybudovat úložiště odpadu z atomových elektráren, vydalo se však špatnou cestou

S

větová hospodářská krize lidem připomněla, že není rozumné se příliš zadlužovat. Mám-li několik kreditních karet a na všech mi naskakují dluhy, mohu buď uvěřit finančním poradcům, že v budoucnu vše splatím, nebo se řídit selským rozumem, který mi velí šetřit. V jistém smyslu se v podobné situaci nachází jaderná energetika. Na jedné straně sehrává pozitivní roli – vědci upozorňují, že pokud chce lidstvo odvrátit katastrofální změnu klimatu, nemůže ignorovat žádný zdroj energie, který neprodukuje emise skleníkových plynů. Na druhou stranu ale jádro vytváří „ekologický dluh“ a není jasné, zda se s ním v budoucnu dokážeme uspokojivě vyrovnat: vyhořelé palivo z reaktorů, které bude radioaktivní stovky tisíc let, se hromadí v elektrárnách a nikdo přesně neví, co s ním. Pro ilustraci, tento odpad bude zářit řádově milion let, tedy zhruba pětkrát déle, než existuje současný člověk, homo sapiens.

Klíčové je hlavně to, aby obce získaly právo veta. Ve Spojených státech jsou chladicí nádrže s vyhořelým palivem většinou tak přeplněné, že se do nich musejí přidávat pohlcovače neutronů, aby nedošlo k nekontrolované jaderné reakci, která by „rozfoukla“ radioaktivní látky do okolí elektrárny. Pokud by na mezisklad chtěli zaútočit teroristé, nemuseli by vymýšlet žádnou složitou taktiku. Stačilo by jim chladicí nádrž vypustit a následný požár by se pravděpodobně postaral o havárii horší, než byl Černobyl. Po několika letech sice vyhořelé palivo vychladne natolik, že může být z chladicí nádrže vyjmuto a uloženo do kontejneru, takže s ním lze manipulovat, i pak ovšem vysílá smrtelné dávky ozáření. Jeden dukovanský kontejner obsahuje deset tun radioaktivního odpadu, tedy množství, jímž by se dalo ohrozit větší město. Střežit takový materiál tisíce let není zrovna snadný úkol. Často slýcháme, že vyhořelé palivo stále obsahuje velké množství cenných izotopů, které můžeme znovu využít v elektrárnách. Jenže přepracování jaderného odpadu je drahé a produkuje plutonium využitelné v atomových zbraních. Navíc se při něm hromadí hodně radioaktivních látek na jednom místě, což opět přitahuje pozornost teroristů. Ale i kdyby se podařilo přepracování nějak vylepšit či najít nějakou jinou slibnou technologii, není to řešení. I pak budou atomové elektrárny produkovat radioaktivní látky a vytvářet zmíněný dluh.

Odborníci se proto shodují, že nejlepší je pohřbít vyhořelé palivo hluboko do země. Žádný stát však trvalé úložiště jaderného odpadu zatím nedokázal vybudovat. Největší problémy nespočívají ani tak v technickém řešení jako spíš v tom, jak získat souhlas lidí, kteří budou mít podzemní sklad „za humny“. Příklady ze zahraničí ukazují, že bez jejich souhlasu to nejde. Česko chce trvalé úložiště zprovoznit až v roce 2065, přesto se už nyní ocitlo na křižovatce. Uvažuje se o řadě lokalit, které se zdají být vhodné, naprostá většina obcí v okolí je však proti. Jestli stát nechce zbytečně vyhodit miliardy korun, měl by již nastartovaný proces zastavit a začít znovu. Měl by sestavit jasná pravidla, podle nichž bude postupovat, a zároveň dát obcím právo veta, které nyní nemají. Také by měl přijít s velmi výhodnou nabídkou, která by místní lidi motivovala ke spolupráci. Jinak se zřejmě vydáme cestou konfliktů, blokád a nekonečných právních sporů, které mohou ústit do slepé uličky. Něco podobného se stalo ve Spojených státech, kde administrativa nového prezidenta nyní v podstatě zastavila projekt úložiště, na němž se pracuje už desítky let. Klíčové je hlavně to, aby obce získaly právo veta. Odcházející Topolánkova vláda jej měla ve svém programovém prohlášení, do zákona však neproniklo (hlavně kvůli odporu ministerstva průmyslu a obchodu). Slib, že stát nebude postupovat násilím, přestává tedy po demisi kabinetu platit, a co bude dál, není jasné. Přitom kdyby obce získaly jistotu, že mohou až do zahájení stavby couvnout, určitě by se státem jednaly ochotněji. Že je taková cesta možná, ukazuje příklad Švédska a Finska, zemí, které v přípravě úložiště pokročily nejdál. Stavba hrobky pro vyhořelé palivo má ale ještě jednu rovinu. Představuje v určitém smyslu zelenou pro jaderný průmysl, signál, že se jeden z největších problémů jádra podařilo vyřešit. Než se však začnou stavět nové reaktory, mělo by být jasné, jak se bude v příštích desetiletích zvyšovat podíl obnovitelných zdrojů a jakým způsobem bude stát motivovat občany k úsporám. Jaderný průmysl by měl vědět, že žádné další bianco šeky už nedostane, že rozhodování o jádru je provázáno s debatou o úsporách a zelené energii. Teprve až se společnost do tohoto stadia dostane, získáme jistotu, že rozvoj atomu skutečně přispívá k ochraně klimatu či omezení zdraví škodlivých exhalací. Do té doby je spíš cestou k dalšímu zvyšování spotřeby energie a posilování moci energetických monopolů. Q Martin Uhlíř více viz téma na stranách 42–49

RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

RESPEKT. CZ

17

česko volební zákon

str. 22

squaterství

str. 24

předsednictví eu

str. 26

extremismus

Až povládnou Pat a Mat

Pusťte mě dovnitř

Kdo to mohl tušit

Pražský metronom, jeden ze symbolů českého předsednictví EU, už několik týdnů nefunguje. A nikdo se k němu nehlásí.

Nazi? Ne, danke

Čeští squateři hledají novou cestu, jak se dohodnout s majiteli domů. Vznikla tak první squaterská realitní kancelář.

adam šůra

kateřina čopjaková

jan brabec

bára procházková

Politici oznámili, že v předčasných podzimních volbách se bude hlasovat podle stejného mustru jako minule.

str. 28

V Ústí proběhl občanský protest proti pochodu extremistů. Poprvé se při něm spojili Češi a Němci.

justice

Politici proti spravedlnosti Před očima všech se právě hraje o české právo

f ot o isi fa

V  poslední době už to řinčení zbraní nelze přeslechnout. Představitelé zdejší moci okatě a s pohrdáním nerespektují jak soudní rozsudky, které jim komplikují plány nebo vládu, tak nezávislost soudů. A představitelé justice zase čím dál hlasitěji varují, že tato drzost podrývá základy právního státu, a pokud s ní nezatočíme, povede k politické zvůli a konci svobody. Přestřelku na chvíli přehlušil halas kolem pádu Topolánkova kabinetu, nicméně jsme svědky souboje, který může velmi poznamenat každého z nás.

Já je srovnám, milý Jakle. (Prezident Klaus při jednání, jež zamítlo jeho puč na Nejvyšším soudu)

18

Krátké prsty Představitelé spravedlnosti to vidí jednoznačně. „Jsme hluboce znepokojeni současným děním kolem justice, ohrožením základních principů vytváření právního státu, pokusy o zasahování do nezávislosti justice a její ovlivňování zájmy jednotlivých skupin,“ napsala ve svém týden starém prohlášení renomovaná instituce Jednota českých právníků. Soudcovská unie ČR zase ústy svého šéfa Tomáše Lichovníka upozornila veřejnost, že tuzemský unikátní systém jmenování soudních funkcionářů politiky dělá z justice „velmi ovlivnitelnou a snadno vydíratelnou instituci“. Vážnými slovy nešetří ani obecně známé a  uznávané právní autority. Například bývalý ústavní soudce Vladimír Klokočka mluví o největší krizi justice od roku 1989 a renomovaný právník Jiří Přibáň varuje: „Společnost, která nedůvěřuje svým soudcům a nerespektuje je, zákonitě směřuje k politické zvůli a zkorumpované vládě.“ Skeptici mohou namítnout, že soudci hájí jen své zájmy a snaží se ukrojit si co největší prostor a podíl na moci. Jenže je nezpochybnitelnou pravdou, že pouze soudy jsou stavidlem brzdícím třeba politickou korupci, klientelismus nebo snahu mocných vyjmout sebe sama z dosahu spravedlnosti. A když se podíváme na zdejší společenskou scénu třeba za poslední tři roky skrze tyto pojmy, vidíme, že k naší politice nerozlučně patří. Případ Čunek, kdy se představitelé justice zaprodali tlaku moci, je známý a bude mít ještě velkou dohru. Známá je i Kubiceho zpráva o prorůstání organizovaného zločinu do státní zprávy a  o  pokusech politiků ovlivnit vyšetřování zásadních korupčních kauz. O pozadí všech těchto afér typu Biolíh, Čepro nebo spolupráce se zavražděným mafiánským bossem Františkem Mrázkem by nám v normálně funRESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

Tady se bránila nezávislost. (Nejvyšší soud rozhoduje o setrvání „prezidentova favorita“ Jaroslava Bureše ve funkci místopředsedy) f ot o čtk

gující společnosti přinesly vyčerpávající zprávu soudy. V Česku se tak nestalo. Soudy nedostaly šanci kauzy projednávat. Byly odloženy ještě předtím, než se dostaly na stoly představitelů justice. Jak takové „odložení“ funguje v praxi, jsme všichni mohli sledovat na případu korupční aféry vicepremiéra Jiřího Čunka: když se nepodařilo zastavit vyšetřování politickým tlakem na policii, spojila se skupinka soudců a státních zástupců, věc policistům odebrala a postarala se, aby případ nešel před soud. Představitelé spravedlnosti jsou přesvědčeni, že od té doby – tedy od vítězně rozehraného případu Čunek – se prý ataky na justici zmnožily. „Prostě politici asi cítí, že jejich prsty na soudy tak úplně nedosáhnou, a zároveň si uvědomili, že kontrola nad spravedlností se jim docela hodí. Takže se snaží poměr mezi sebou a justicí změnit ve svůj prospěch,“ říkají lidé ze soudní branže.

koušejí vymanit z jakékoli kontroly a vykládat právo po svém. Po slovech prezidenta se spor mezi justicí a politiky – do té doby doutnající jen v kancelářích obou institucí – rozhořel naplno. „Jsem za to vděčný, může to vyvolat nezbytnou debatu, kterou justice potřebuje,“ pochvaluje si rozruch ombudsman Otakar Motejl. Druhým kořenem sporů je případ Čunek. Přesně řečeno vše, co se dělo kolem toho, aby byla kauza

Česko je jednou z posledních zemí Evropy, kde jmenování soudců mají v rukou politici.

Marek Benda myslí Současná válka mezi politiky a  justicí má dva kořeny. Prvním je tři roky starý pokus prezidenta Václava Klause o justiční puč na Nejvyšším soudu, tedy o nahrazení předsedkyně tohoto soudu Ivy Brožové Klausovým favoritem. Hlava státu nakonec odvolání Brožové neprosadila, zastavil ji Ústavní soud verdiktem, že nikdo z politiků nemá právo odvolávat soudce z jejich postů. Klaus vzápětí obvinil justici, že se v Česku pokouší zavést „soudcokracii“ – soudy se prý poRESPEKT. CZ

smetena ze stolu. Zástupci spravedlnosti si naplno uvědomili, jak mohou být využiti či zneužiti jejich kolegové, jakým způsobem si moc zajišťuje beztrestnost, a začali se hlasitě ozývat. Proti politikům i nedůvěryhodným spolupracovníkům. Výrok ústavních soudců beroucích Klausovi právo odvolávat šéfa soudu vypadá nenápadně, ale pro nezávislost justice je podle právníků naprosto klíčový a potvrdil to i případ justiční mafie, byť byl v ní jediný soudce. Česko je skutečně

jednou z posledních evropských zemí, včetně Balkánu a postsovětských republik, ve které politici ještě mají v rukou plné jmenování soudců a jejich šéfů. „Předsedové soudů, kteří rozhodují o přidělování kauz, o rozvrhu soudcovské práce a třeba i o penězích, jsou závislí na politicích, kteří je jmenují a odvolávají. To přece není nezávislost,“ řekl médiím již před osmi lety tehdejší předseda Soudcovské unie ČR Libor Vávra. Soudci měli už tehdy připravenou novelu zákona, který by jejich jmenování a odvolávání svěřil po vzoru zemí EU do rukou justice. Přesně řečeno volená nejvyšší soudcovská rada by navrhovala soudce, předsedy soudů a jejich náměstky a jmenoval by je prezident. Soudy by měly daleko větší pravomoc při rozhodování o financích (třeba u policie poslanci změnu financování loni schválili, kraje či okresy dostanou peníze a o jejich nakládání si rozhodují samy). Jenže loni v listopadu spatřila světlo světa novela, která podle soudců politickou moc nad spravedlností ještě posílila. Poslanci nerespektovali nález Ústavního soudu v případě Brožová o neodvolatelnosti soudcovských funkcionářů politiky a podle nového zákona mohou soudce zase odvolat – na rozdíl od dřívějšího zákona i za bagatelní úřednická provinění, s mírnou nadsázkou řečeno i za špatně podepsanou fakturu. Zvýšila se možnost politiků podávat na soudce návrh na kárné řízení, funkce předsedy soudu je omezena na sedm, u nejvyšších soudů na deset let a podobně. →

19

f ot o čtk

česko

→

„Jsem za ten spor vděčný.“ (Motejl) f ot o g Ü n ter bart o š

Právo jsem já! (Hejtmana Ratha – uprostřed – rozčílil verdikt zakazující mu porušovat zákon)

Nejtvrdších změn doznal původní návrh ministra spravedlnosti až ve sněmovně. „Projevil se zájem výkonné moci posílit své postavení, mít pod dohledem ten třetí pilíř moci,“ říká Tomáš Lichovník. Kdo stál za pozměňovacími návrhy, není možné přesně zjistit. „Poslanci při prezentaci pozměňovacích návrhů tvrdili, že jejich nápady nejsou jejich, ale reprezentují názory různých výborů,“ vysvětloval ministr Pospíšil v médiích na sklonku loňského roku nemožnost určit autory změn. Nicméně hlavním reprezentantem tvrdých omezení byl podle záznamů sněmovny poslanec ODS Marek Benda, jenž mimochodem stál také za nově platnými zákony, které kvůli svému ataku na svobodu slova (obsahují třeba zákaz informovat o odposlechnutém telefonním hovoru o úplatku mezi politikem a zločincem) dostaly název „náhubkové“.

„Já si myslím, že by se justice neměla uzavírat do sebe,“ vysvětluje předseda ústavněprávního výboru sněmovny Benda, proč se snaží udržet a zvyšovat vliv politiků na justici. Proč tedy v dlouholetých demokratických zemích na toto „uzavírání justice do sebe“ sázejí a soudci jsou tam jmenováni různými profesními radami? „Já si prostě nemyslím, že to je dobré,“ říká na to Benda. A proč porušili verdikt Ústavního soudu o neodvolatelnosti soudních funkcionářů? „Ústava říká, že jsou neodvolatelní soudci, ale o předsedech soudů tam není ani slovo,“ kontruje Benda. „My ve sněmovně jsme prostě respektovali ústavu. Podle lidí z justiční branže je fakt, že politici v novele pominuli Ústavní soud, naprosto skandální. Řada občanů dostává za nerespektování soudních verdiktů vysoké pokuty, za pohrdání soudem mo-

Opravdu nebezpečný hluk Jak třeba zajistit to nejmenší – aby politici respektovali rozsudky? Zkusme to u zmíněné policie a používání odposlechů BIS. Vnitro zpochybnilo nález Ústavního soudu slovy, že jej „nelze zobecňovat a používat jej v dalších případech“. Jinými slovy vnitro oznámilo, že bude odposlechy BIS v jiných případech používat dál. Ústavní soud tento výklad odmítá. Jenže dokud nebude někdo obviněn za nějaký konkrétní zločin a jako důkaz nebude připuštěn odposlech BIS, není za pohrdání soudem koho stíhat. Zatím se nic nestalo a není za co trestat. Stejné je to třeba v případě ministra financí Miroslava Kalouska. Ten odmítl respektovat nález Ústavního soudu, že jeho úředníci nesmějí kontrolovat finance podnikatelů a živnostníků jen tak z plezíru, aniž by měli podezření na nějaké podvody či daňové úniky. Zatím není znám případ, že by úředníci někde rozsudek soudu překračovali. Pokud jde o rozhodnutí poslanců, kteří nerespektovali

20

nález o zákazu odvolávání soudců, není možné je nijak za jejich hlasování potrestat. A stejné je to u opakovaného obcházení ústavního nálezu ohledně protiústavnosti regulovaných nájmů. Poslanci rozhodnutí Ústavního soudu obešli jiným zákonem a ani v tomto případě nejsou za hlasování postižitelní. Ale přece jenom je tu jeden případ, u něhož by nerespektování rozsudku mohlo být postiženo a který se odehrál v nižším politickém patře – na pražském magistrátu. Městský soud loni na jaře městu přikázal, aby do roka učinilo opatření, která by ztišila pražskou magistrálu. Město dosud nepostavilo ani slibovaný protihlukový tunel, ani na magistrále nesnížilo rychlost. Žalobci, obyvatelé okolí magistrály, podávají právě na magistrát stížnost za pohrdání soudem a je velmi pravděpodobné, že magistrát bude odsouzen ke stotisícové pokutě. Ta může být ukládána opakovaně, až do definitivní nápravy věci.

hou jít dokonce do vězení. V případě politiků není však nerespektování, obcházení či ignorování rozsudků ničím výjimečným. Ministerstvo vnitra třeba loni na podzim odmítlo nález Ústavního soudu, že policie nesmí využívat při vyšetřování odposlechů pořízených BIS. „Zdá se mi neuvěřitelné, že se policie neřídí soudním verdiktem, jak potom věřit, že se při vyšetřování řídí zákonem?“ ptá se soudkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová. I když evidence neexistuje, z médií se zdá, že případů pohrdavého vztahu k soudnímu rozsudku je tady čím dál více. Nejnovější odmítavá reakce středočeského hejtmana Davida Ratha na soudní verdikt o  zákazu proplácení lékárenských poplatků nebo výzva ministra financí Kalouska podřízeným, ať v  rozporu se soudním výrokem dál provádějí namátkové kontroly náhodně vybraných občanů, tedy zapadají do nového politického trendu. „Znedůvěryhodňování rozsudků politickou reprezentací je cestou k autoritářskému státu,“ varují přitom právníci. „Je to signál pro občany nerespektovat zákony, soudy a rozsudky.“

Zkusím to jinde Pobídky politiků přitom mohou dopadnout na velmi úrodnou půdu. Žijeme ve společnosti, kde jen třicet procent občanů důvěřuje soudům. Většina lidí nemá ponětí o podstatě sporu mezi prezidentem a předsedkyní Nejvyššího soudu, dopadu zákona o soudech rozumí vlastně jen právníci. Naopak občané silně vnímají rozruch kolem služeb justiční „čunkovské“ mafie a prestiž zdejších garantů spravedlnosti není vysoká. Pokud se občané soudí a neuspějí, svádějí to na úplatnost soudů, na jejich neschopnost či napojení na zločince. O důvěře v rozsudky neexistují žádná statistická čísla ani průzkumy, nicméně dá se srovnávat. Experti říkají, že třeba v sousedním Německu se proti rozsudku nejnižší instance odvolá jen zhruba třetina odsouzených. Zbytek prostě věří spravedlnosti a profesionalitě soudců a domnívá se, že by odvolání dopadlo stejně. U nás se odvolává až devadesát procent lidí, kteří u nejnižší instance proRESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

česko hráli svůj spor. Prostě doufají – ať už jsou jejich pohnutky jakékoli –, že jiný soud se zachová jinak. Podle právníků je však jednání občanů do značné míry pochopitelné. V Česku je dvakrát více soudců než v celé Velké Británii, ale většina případů se táhne léta a je jedno, jestli jde o trestný čin, obchodní spor nebo občanskoprávní řízení. Stejně tak je nebývalé množství případů, kdy vyšší soud zvrátí rozhodnutí nižší instance. Rozdíly mezi rozsudky jsou často pro laika nepochopitelné a nedůvěryhodné. Třeba někdejší ministr informatiky Vladimír Mlynář dostal u nižšího soudu pět let vězení, u vyššího byl plně osvobozen. Tomáš Pitr byl za svůj daňový podvod nejprve osvobozen, pak u stejného soudu dostal osm let vězení, výši trestu snížil vyšší soud na pět let vězení. Podobných případů jsou stovky, možná tisíce. „Soudci samozřejmě nejsou žádní neomylní bozi,“ říká praktik Motejl. „Taky se setkávám s verdikty, kterým vůbec nerozumím. V západních zemích, kde je dlouholetá ustálená tradice souzení a spousty různých precedentů, lidé pochopili, že často nemá smysl vyhazovat peníze a odvolávat se, protože soudy mají dlouhodobě jednotné rozsudky, nalinkované řadou předchozích verdiktů, a advokáti to vědí,“ dodává. U nás je to jinak. „Zdejší justice rozhoduje ve velmi nestabilních podmínkách, zákony připomínají tekuté písky, jde o permanentní změnu, a tam se pak stěží dá řídit nějakými dřívějšími verdikty,“ řekl nedávno Respektu předseda Nejvyššího správního soudu ČR Josef Baxa. Soudci ovšem připouštějí, že řada rozsudků může být sporná, že existují velké rozdíly ve vní-

mání práva mezi různými stupni soudů, a  že to pak přináší zmatek. „Já si myslím, že tu je velké právní bezvědomí, a to se týká i představitelů justice,“ uvažuje šéf ústavněprávního výboru Senátu Jaroslav Kubera. „Jsou to problémy, kterých jsme se nezbavili od totality, kdy byli soudci podřízeni komunistické moci a některé návyky jim zůstaly. Často spíše uvažují jako úředníci, nemají dost sebevědomí, schopnost prokázat, že jsou v soudní síni pány jedině oni.“

„Justice začíná ukazovat politikům, že jejich moc není nekonečná.“ (Josef Baxa) Nicméně i Kubera, stejně jako právníci, končí u toho, že by si soudy měly řešit všechny excesy a problémy samy, bez zásahu politiků, a stát se naprosto nezávislými na exekutivní moci.

Silná a nezávislá Souboj mezi justicí a politiky je vlastně hodně subtilní a popsat jej jako řinčení zbraní – slyšené do daleka – je jistě nadsázka. Politici a soudci si nenadávají způsobem, který známe od politických stran ze sněmovny anebo předvolebních mítinků. Způsob, jak vedou boj politici, je zřejmý – obcházení rozsudků, ořezávání nezávislosti soudců a soudů, schvalování účelových norem, které pak soudy mu-

sejí respektovat (to je třeba případ zákona umožňujícího stavět dálnice, aniž by se ke stavbě mohla vyjádřit veřejnost. Soudy totiž ve sporech většinou rozhodovaly ve prospěch zájmů veřejnosti. Pokud soudci mají před sebou účelově napsaný zákon, musejí prostě stavbu „schválit“). Ale jak vlastně vedou své tažení za nezávislost soudci? „To je vidět méně,“ říká Motejl. „Já osobně sleduji, jak se množí rozsudky, které jdou proti sporným zájmům politiků na všech úrovních, postavit nevzhlednou krabici supermarketu někde v historickém centru už není možné, a to je zásluha aktivistických žalob a soudních rozsudků.“ Předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová se domnívá, že je soudce slyšet daleko více než kdy předtím, a stejně jako Motejl poukazuje na přibývající sebevědomé rozsudky. „Jsme teď v etapě, kdy justice začíná ukazovat politikům, že jejich moc není nekonečná a že je i v jejich zájmu vybudovat silnou nezávislou justici, kterou budou dnešní politici potřebovat, až tu svou moc ztratí a stanou se z nich opět občané,“ říká Josef Baxa. Za justici se postavili i někteří politici. Proti novele zákona o soudcích a soudech podalo ústavní stížnost sedmnáct senátorů v čele s Petrem Pithartem. „To, jak je napsán, nezaručuje nezávislost a nestrannost soudů, a navíc porušuje ústavní nálezy,“ říká místopředseda Senátu. Rozhodnutí Ústavního soudu bude pro budoucnost justice klíčové. Pokud řekne znovu, že politici nemohou mluvit do jmenování a odvolávání soudních funkcionářů, bude to první krok ke skutečné soudní nezávislosti. Q JAROSLAV SPURNÝ ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

21

česko volební zákon

Až povládnou Pat a Mat Česko opět spěje k volební remíze

O

dpočítávání do podzimních předčasných voleb začalo studenou sprchou. Jak oznámili politici, hlasovat se bude podle stejného mustru jako minule. A stejně jako minule hrozí čistý volební pat, který před třemi lety zablokoval na několik měsíců vládnutí v Česku a vyvolal na jinak rozhádané politické scéně ojedinělý jednohlas: Už nikdy více. Lékem měla být změna volebního systému, který ve své současné podobě nejenže přepočítávacím poměrem poškozuje „malé“ strany, ale vyrábí i slabé vlády závislé na hlasech takzvaných přeběhlíků. Teď jde ale změna, kterou chtěli úplně všichni, k ledu. A Česko se opět řítí do problémů s vládou. Proč?

Únava z politiky Karty jsou rozdané jasně. Podle posledních zveřejněných volebních průzkumů Centra pro výzkum veřejného mínění by volby vyhrála ČSSD, která by mohla sestavit těsnou většinu s lidovci a Stranou zelených (všechny tyto partaje dohromady by volilo 52 procent lidí). První otázkou však je, zda se obě menší koaliční strany vůbec dostanou do sněmovny. Průzkumy opakovaně ukazují, že zelení i  lidovci dlouhodobě balancují na hraně pětiprocentní hranice, jejíž překročení otevírá cestu k parlamentním křeslům. A  poslední předpověď Střediska empirických výzkumů lidovcům přiznala jen čtyři procenta příznivců. Vítězné ČSSD by potom nezbylo nic jiného než uzavřít velkou koalici s ODS, nebo vládnout s podporou komunistů. Obě varianty

Zatím se zdá, že velká koalice je po volbách vyloučená. Teď jde ovšem změna, kterou všichni chtěli, k ledu. f ot o m i l a n j ar o š jsou podle expertů pravděpodobné. A  před oběma varují. Vezměme to popořadě. Nepočítáme-li čtyři roky opoziční smlouvy, kdy spolu dvě nejsilnější strany uzavřely nestandardní mocenský pakt, vládnou v Česku od poloviny 90. let slabé vlády tolerované opozicí nebo opřené o „většinu“ jednoho či dvou hlasů lidí, kteří po volbách převlékli dres. Stačí potom, aby jediný koaliční poslanec či poslankyně řekli při jakémkoli hlasování „ne“, a vláda se ocitá v úzkých. „Vzniká tak boj bez konce o každé rozhodnutí: velké i malé,“ říká k tomu sociolog Miloslav Petrusek. „Výsledkem je jakási únava z politiky, pocit, že nic v politice nemá cenu. Což je pro demokracii vražedné.“ Že je těsná většina problém, to samozřejmě tuší i laik. Vlády jsou potom vydíratelné, jednot-

22

livci hýbou celou vládní politikou a nahrává to klientelismu a korupci. Oponent by mohl namítnout, že vládnutí s těsně většinovým, či dokonce menšinovým kabinetem není v Evropě nic neobvyklého a že třeba skandinávské země takto svoje záležitosti administrují velmi často. A s velkým úspěchem: seveřané se v celoevropských průzkumech zkoumajících kvalitu života, boj s korupcí či občanskou spokojenost pravidelně umisťují na předních místech. Úspěšné menšinové vládnutí ale vyžaduje umění vyjednávat s opozicí a uzavírat kompromisy. To zdejší politici neumějí. „Politologické studie říkají, že naučit se demokratickému vyjednávání trvá národu stejně dlouhou dobu, po jakou existoval v nedemokratickém režimu,“ vysvětluje tuto neschopnost politolog Jiří Pehe. „Máme za sebou

prvních dvacet let demokracie. Podle mě se to politici budou ještě dalších dvacet let učit,“ říká.

Rozděl a panuj „Jestli volby skončí zase patem, bude výsledkem velká koalice,“ myslí si politolog Petr Sokol z think tanku CEVRO blízkého ODS. Obě velké strany už si podle něj vyzkoušely, jak obtížné je vládnutí opřené o 101 hlasů, a nebudou to chtít opakovat. Ze současných prohlášení vůdců ODS i ČSSD se sice zdá, že velká koalice je po volbách vyloučená, ale na to nelze dle úsudku komentátorů spoléhat. „I před minulými volbami to velké strany říkaly, a nakonec velkou koalici málem uzavřely,“ připomíná politolog Sokol. Notorický problém velkých koalic spočívá ovšem v tom, že RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

obě dvě nejsilnější strany ztratí po dělbě moci vůli provádět důležité a nutné změny. Z vyjádření představitelů favorita budoucích voleb – ČSSD – by sociálním demokratům více než velká koalice vyhovovala menšinová vláda „podporovaná některým z dalších politických subjektů“. Jako nejlogičtější partner se pro tuto variantu jeví komunisté: volební průzkumy jim předpovídají deseti- až patnáctiprocentní úspěch, takže by dohro-

v nich prý komunisté nezískají více než patnáct procent hlasů, podaří se jejich „protisystémové“ tendence sociální demokracii ukočírovat. „I tak tohle spoluvládnutí ale znamená morální problém,“ říká Pehe. „Byla by to legitimizace strany, která se nedistancovala od zločinecké minulosti.“

↓ inzerce

česko

Naděje ještě je? Přitom medicína na všechny tyto potíže je připravená. Ve sněmovně leží návrh, který zmenšuje počet volebních obvodů, takže je spravedlivější vůči malým stranám, a zároveň přiznává vítězi voleb mandátový bonus, který mu zaručuje zřetelný náskok před stranou v pořadí, a zmenšuje tak pravděpodobnost volebního patu. Proti bonusu sice při jednáních protestovali lidovci, protože mohl vítězovi voleb poskytnout až dvacet křesel navíc ve sněmovně, a i experti poukazovali na to, že takový náskok by byl neobhajitelný před Ústavním soudem. V posledních týdnech se však podařilo najít kompromis: ministerstvo spravedlnosti připravilo pozměňovací návrh stanovující pevnou hranici bonusu mezi sedmi až devíti křesly. To podle znalců dává vítězovi dostatečný náskok a zároveň to je v souladu s ústavou. Proti změně volebního zákona ovšem vystupují sociální demokraté, kteří ho už jednou spolu s hlasy komunistů vyřadili z jednání sněmovny. „Měnit zákon takhle narychlo před volbami nejde,“ shodují se místopředsedové strany Bohuslav Sobotka a Zdeněk Škromach. Podle zákulisních informací odmítají sociální demokraté o navržené změně volebního zákona jednat proto, že poškozuje jejich možné budoucí vládní partnery – komunisty. Navrhovaný volební systém totiž přidává křesla malým stranám, které se pohybují těsně nad pěti procenty, a vítězi voleb – což bude jedna z velkých stran – přiznává bonus. Strana se ziskem okolo deseti procent – podle průzkumů to jsou dnes jen komunisté – by však při novém přepočítávání hlasů přišla ve sněmovně o jedno křeslo. Představitelé ČSSD ovšem podezření, že jdou se svým „ne“ tajně na ruku bolševikům, odmítají.

Navrhovaný volební systém přidává křesla malým stranám.

mady obě strany vytvořily silný tandem. S komunisty už navíc sociální demokraté bez problémů spolupracují ve dvou krajských vládách, a jak ukazují průzkumy, šedesát procent českých obyvatel v tom nevidí nic špatného. „Komunisté jsou ale pořád extremistická strana, která otevřeně říká, že je proti současnému systému, a chce ho zvrátit,“ říká Petr Sokol. V praxi by podle něj spolupráce komunistů se sociálními demokraty posílila v ČSSD „východní tendence“. „Třeba v zahraniční politice by to potom znamenalo odklon od Bruselu směrem k Moskvě.“ S tím souhlasí i expert na volební systémy Tomáš Lebeda ze Sociologického ústavu AV ČR. Podle Jiřího Pehe ovšem záleží na výsledku voleb – když RESPEKT. CZ

„Změna volebního zákona prostě není naše priorita,“ říká Zdeněk Škromach. „Naším cílem je vyhrát volby a sestavit vládu, klidně i menšinovou. Nechte na voličích, ať rozhodnou.“ Expert z ministerstva spravedlnosti František Korbel doufá, že se jeho úřadu, který změnu volebního zákona připravuje, ještě podaří sociální demokraty přesvědčit, aby návrh podpořili. „Od posledních jednání se změnila atmosféra. Když teď ČSSD a ODS společně jednají o úřednické vládě, možná by se mohly dohodnout i na volebním zákonu,“ říká Korbel. Předseda poslaneckého klubu sociálních demokratů Bohuslav Sobotka to však rezolutně odmítá. „Tu změnu už jsme jednou odmítli projednávat,“ říká. „A jestli se na programu ve sněmovně objeví znovu, zase ji vyřadíme.“ Q Adam Šůra

23

česko

f ot o rea l itka . s q u at . n et

Jen se nedostat do kolečka – práce, složenky, televize, spánek. (Squat Milada) f ot o m i l a n j ar o š

squaterství

Pusťte mě dovnitř Čeští squateři hledají novou symbiózu s majiteli domů

P

ronajmu prvorepublikový objekt s luxusním výhledem na Prahu, uprostřed přírody, nedaleko centra, nadčasová architektura, bohatá historie. Zn. Zadarmo. Tak by mohl znít neuvěřitelný (a trochu klamavý inzerát) na téměř stoletou budovu slavných pražských Barrandovských teras. Jeho plné znění by bylo: bez oken, elektřiny, zdi prorostlé břízkami, opadávající fasáda. Zn. Stále zadarmo (tedy pokud bude souhlasit majitel). Zhruba takto už třetí měsíc funguje první česká squaterská realitní kancelář. Milovníkům bydlení v opuštěných budovách se v Česku nikdy moc nedařilo. Jejich odnož se teď pokouší proniknout na scénu s novým nápadem: squateři zkoušejí jít cestou dohody s majiteli nevyužívaných domů, kterých je v hlavním městě stále dost a dost.

Každý něco potřebuje Někomu to může znít drze, ale pokus o  dohodu s majiteli je pro stárnoucí generaci prvních squaterů nemístně unylá forma průniku do městského prostoru. Obsazování nemovitostí bez právního ti-

24

tulu začalo na Západě už v 60. letech minulého století. Někde se nezvaní nájemníci nakonec dohodli s majiteli, jinde zasahovala policie. Po radikální vlně zbyla například kodaňská čtvrť Christiania, jejíž členové zestárli a vstoupili do komunální politiky, nebo berlínský obchodní dům Tacheles, jenž je dnes notně vyžilou položkou z bedekru pro turisty. V 90. letech se hnutí dostalo i do českých vod a v Praze vznikly squaty Zlatá loď, Buďánka nebo Ladronka. Pražští squateři ale nikdy neměli podporu veřejnosti jako třeba v Berlíně a místní pokusy vzaly rychle za své. Dnes je v Praze jediný veřejnosti otevřený squat Milada. A právě z něj vyšla snaha o prapodivnou nevydělávající realitku, která by mohla myšlenky squatingu rozšířit a  v  době krize možná i získat nové aktivní přívržence. „Na webu zveřejňujeme fotky dlouhodobě nevyužívaných objektů společně s adresou majitele získanou z katastru nemovitostí. Zájemci pak kontaktují přímo je nebo se jim tento kontakt snažíme zprostředkovat,“ vysvětluje na zahrádce pražského klubu Cross jeden z koordinátorů To-

Reklama jako vyšitá. (Budova nádraží Vyšehrad)

máš, mladý muž obývající společně s dalšími asi čtrnácti lidmi poslední český squat Milada. „Ceny podnájmů nebo bytů jsou přemrštěné, spousta lidí nemá šanci na ně dosáhnout. Někteří už na ulici jsou, jiní se tam můžou časem ocitnout,“ zlobí se Tomáš. „Nejde jenom o bydlení. Někdo potřebuje ateliér, jiný hernu pro děti,“ bere si slovo Dan, druhý z pětice „realitních makléřů“. Oba se striktně brání prozradit své příjmení, o fotografování nemůže být řeč. „Nejsme žádní mluvčí. Navíc jde o šíření myšlenky squatingu, tak proč ji spojovat s konkrétními obličeji,“ připomínají letitou globální filozofii příznivců volného bydlení.

Jde to i zadarmo Kromě informací o objektech jsou squateři-makléři ochotni i poradit, jak obydlit neobydlené. A je pravdou, že zkušeností mají více než dost. Milada, RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

česko stojící na pomezí Holešovic a Troji, je okupována – navzdory majitelům – od roku 1998. Tehdy to bylo živé centrum alternativní kultury, ale během osmi let koncerty, výstavy a politické diskuse vystřídaly tvrdé drogy, pasivita a ignorance nových nájemníků, od kterých se distancovala třeba i jedna z legend českého squatingu Slavomír Tesárek. Teprve asi před rokem a půl Miladu osídlila nová patnáctičlenná skupinka s touhou místo opět kulturně a politicky oživit a také postupně kultivovat. Koncerty, promítání filmů, úklidové brigády i besedy s nespokojenými sousedy z přilehlých vysokoškolských kolejích – to vše se vrací. Zároveň je Milada po západním vzoru otevřena i dlouhodobějším hostům, aktuálně třeba travelerům z Francie a Španělska. O všem se důkladně diskutuje, stejně tak o nových členech. Každý nováček musí projít měsíční zkušební dobou a pro jeho přijetí musí být celá komunita. „Moc peněz nepotřebujeme. Jídlo máme většinou z kontejnerů před supermarkety, kam se vyhazují celé balíky ten den prošlých potravin,“ popisuje denní menu. „Spousta věcí se dá získat zadarmo nebo recyklovat. A pak zůstává čas na vlastní aktivity,“ přibližuje svůj životní styl Tomáš, který pouze brigádně a nepravidelně pracuje jako barman. „Nechceme skončit v kolečku ,práce, složenky, televize, spánek‘ jako většina populace,“ parafrázuje Dan léta známou – a stále přitažlivou – formulku. Idyla ale není úplně zadarmo. Milada je, jak už bylo řečeno, dodnes obydlena nelegálně a její budoucnost je nejistá. Její majitel – Ústav pro informace ve vzdělávání – se dům podle dostupných informací chystá prodat. „Určitě bychom se ucházeli o koupi

nemovitosti. Peníze bychom sehnali. Počítáme s tím,“ glosují novou zkušenost Tomáš s Danem. Mezitím je nutné počítat s nuceným vystěhováním, pravidelnými policejními kontrolami dokladů a různými naschvály. Na stránkách jediného českého squatu se občas objeví výkřik „Milada volá o pomoc!“, a všichni její přívrženci už vědí, že se mají sebrat a přijet, protože hrozí vystěhování. Strategie velí, že squat nikdy nesmí opustit všichni jeho obyvatelé, jinak je dům ztracen. Když se zde tedy zastaví policisté a vyženou všechny ven kvůli kontrole dokladů, jeden ze squaterů vždy vyleze na střechu, tam setrvá a všichni spoléhají na to, že policie nebude chtít riskovat potíže s násilným zásahem. Není divu, že squaterská realitka doporučuje dohodu s  majiteli. Obsazení na vlastní pěst je zvláště v Praze čím dál tím těžší (dokladem budiž statek Cibulka, který byl osídlen po ústní dohodě s majitelem, ale vše skončilo loni v zimě po čtyřiceti dnech drsným zásahem policie).

První vlaštovky Více možností možná čeká na periferiích českých měst. Alespoň v to doufá Anarchistická skupina Karlovy Vary, která založila pobočku pražské squaterské realitky přibližně před měsícem. „Zatím jsme ve fázi monitoringu a focení objektů. Potom chceme na všechny vylepit plakáty s informacemi o době neobydlenosti objektu,“ píše v e-mailu její člen Jaroslav Vyčichlo. V druhé fázi projektu by karlovarští anarchisté chtěli obsadit jeden z objektů a založit v něm „anarchoautonomní centrum pro alternativní kultury“, kde by se jako obvykle pořádaly „koncerty, výstavy a workshopy“.

Karlovarské pobočce se zatím žádný klient neozval. „Jsme na začátku, a navíc naším hlavním záměrem je upozornit veřejnost na množství neobydlených a chátrajících budov,“ píše Vyčichlo. Bydlení prý ale bude vzhledem k finanční krizi stále větším tématem. V Praze už se něco děje. Po téměř tříměsíčním fungování se squaterské realitce ozvalo asi třicet potenciálních zájemců. „Půl na půl studenti a starší lidé. Častěji šlo o existenční nutnost než o zakládání nového otevřeného squatu,“ charakterizuje první klienty Tomáš. Ozval se i jeden majitel, který si přál být vyřazen z databáze, protože už svou nemovitost pronajal (koordinátoři projektu jeho přání splnili). Téměř stovka nemovitostí je většinou v soukromém vlastnictví firem, menší část ale patří městu Praze, Brnu, Karlovým Varům nebo jejich městským částem. Město zatím nikdo ohledně pronajmutí výměnou za udržování zchátralých objektů nekontaktoval. „Zájemce by musel sepsat žádost na majetkovou komisi, a o té by potom rozhodla rada. Nedokážu si ale představit, že by s touto formou pronájmu zadarmo souhlasila,“ říká vedoucí oddělení obchodního využití objektů pražského magistrátu Aleš Cejnar. Jak by reagovali jednotliví soukromí vlastníci, je těžké odhadnout. Jisté je, že žádná nemovitost zatím obydlena nebyla. „Zatím spíš šíříme povědomí, informujeme a na první vlaštovku čekáme. Té pak ze všech sil pomůžeme,“ shodují se Tomáš z pražské i Jaroslav z karlovarské pobočky squat realitky. Několik následujících měsíců možná ukáže, jak silný má myšlenka squattingu v české kotlině kořínek. Q Kateřina Čopjaková ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

25

česko předsednictví eu

Kdo to mohl tušit? Proč stojí pražský metronom, jeden ze symbolů české mise v čele Evropské unie deme hodně rozmýšlet, jestli ho dáme do provozu teď, nebo raději až po skončení předsednictví. Policie nám řekla, že kyvadlo je soukromým majetkem, který nemůžou dokonale ohlídat, a proto si máme najmout soukromou bezpečnostní agenturu. Na takové věci ale nemáme prostředky. My jsme udělali, co jsme mohli: podali jsme trestní oznámení na neznámého pachatele,“ krčí rameny Stupka.

Jen jeden dotaz

V porovnání s pádem vlády je zastavení kyvadla prkotina. f ot o t o m ki n ě m e c

S

prejery divoce pomalovaný podstavec, vytrhané dlažební kostky, pokácené zábradlí a výletníci shlížející dolů na české hlavní město. A především obří modrá unijní vlajka se zlatými hvězdami, pověšená pod pražskou dominantu, desetimetrové kyvadlo na prahu Letenské pláně. Tato populární mechanická hračka představovala před pár týdny symbol našeho evropského předsednictví. Takto ji alespoň představil statisícům televizních diváků o silvestrovské noci „evropský“ místopředseda vlády Alexandr Vondra. „Symbolicky ho odstartuje kyvadlo u Stalina,“ prohlásil tehdy slavnostně a  nasvícený metronom se dal v přímém televizním přenosu do svého pomalého pohybu. Jenže jak se brzy ukázalo, se symboly to dnes v Česku není až tak jednoduché.

Nečekaná sabotáž Nejen že vláda včetně Vondry po několika měsících v unijním čele padla. I slavnostní výzdoba na Letné brzy utrpěla notné šrámy. Kyvadlo se po několika dnech porouchalo a unijní vlajku vzápětí dosud neznámý pachatel zapálil. Po opravě a vlajkové náhradě (následně ji kdosi pomaloval, a poté z ní někdo vystříhal hvězdy) se situace opakovala. Jenže tentokrát „stroj času“ někdo úmyslně poškodil, a to dokonce hned dvakrát po sobě. A přestože naše evropská mise není ještě ani zdaleka u konce, symbol našeho předsednictví už téměř dva měsíce nad Prahou jen nepohnutě stojí. Kde je zádrhel? Metronom na Letné, jehož autorem je sochař Vratislav Novák, byl na místo bývalého Stalinova

26

pomníku instalován v rámci Všeobecné československé výstavy v roce 1991. Rozpohyboval se vícekrát, mimo jiné i při našem vstupu do Evropské unie. A když se vláda rozhlížela po vhodných atrakcích k oslavám nadcházejícího unijního předsednictví, padla volba zase na něj. Realizaci celého silvestrovského divadla měla na starosti firma Eltodo, která zajišťuje dlouhodobě pražské osvětlení. Fakt, že slavný metronom už celé týdny nefunguje, prý ale padá na jinou hlavu. „My jsme jen celé místo nasvítili a s kyvadlem nemáme nic společného,“ dušuje se mluvčí Jan Rafaj. „Jsme odpovědní za osvětlení a to funguje. Navíc jsme se s majitelem kyvadla dohodli, že se k tomu nebudeme vyjadřovat,“ říká mluvčí a dodává: „Nemyslete si, že se na to vykašlali. Co vím, tak teď shánějí novou převodovku.“ To potvrzuje i majitel kyvadla, firma Pražská správa nemovitostí. Oprava kyvadla je v  běhu. Ve firmě ale zvažují, co si vlastně s ním po jeho opravě dál počít. V případě rozbitého symbolu totiž hrají zásadní roli peníze. První oprava strojovny stála 200 tisíc korun, na druhou, a to mnohem zásadnější, si prý zatím správa nechává dělat posudek. Jenže o úhradu nebo o finanční spoluúčast nikoho žádat nemohou: s vládou má totiž uzavřenou smlouvu právě jen firma Eltodo a tam se o úhradách oprav nic nepíše. „Nikdo netušil, že dojde k  takové sabotáži,“ říká jednatel Pražské správy nemovitostí Stanislav Stupka. „Nikdo nám proto nic nezaplatil, nikdo nepřispěl, nikdo neprojevil žádný zájem. Proto si bu-

Dobrá. Nemůže ale do celé patálie se zastaveným metronomem zasáhnout pražský magistrát, který se kyvadlem na svém území už celé roky pyšní? „Nemůže,“ říká lakonicky jeho mluvčí Jiří Wolf. „My majitelé kyvadla nejsme ani jsme na Letnou žádnou vlajku nedávali. Prostě s tím nemáme nic společného.“ Jeho kolega na městském úřadě Prahy 7, na němž pozemky magistrátu s unijním symbolem leží, je přece jen o poznání vstřícnější. I když prý nejsou majiteli, a tedy ani správci pozemku, ani kyvadla, iniciovali už jednání s místní policií o zvýšeném dozoru v oblasti kolem kyvadla. „Odpůrcům našeho předsednictví nesmíme ustupovat, my ale ani při nejlepší vůli udělat víc asi nemůžeme. Nějaká naše dotace na jeho zprovoznění by jistě připadala v úvahu. Neumím si však představit, jak to v tak složitých majetkových poměrech vůbec zprodukovat,“ říká mluvčí Prahy 7 Martin Vokuš. Více pro kyvadlo nemůže udělat ani policie. „Jde o soukromý majetek, nemůžeme za něj nést plnou zodpovědnost. Okolí monitorujeme, jízdní hlídky tam jezdí i několikrát za hodinu, ale bez kamer to místo nejsme schopni hlídat úplně dokonale,“ říká za policii Jan Mikulovský. A co vlastně zmatku kolem porouchaného kyvadla říká iniciátor celé akce, odstupující místopředseda vlády Alexandr Vondra? „Kyvadlo jsme nikdy neavizovali jako oficiální symbol,“ vzkazuje po své mluvčí Michaele Jelínkové. Kyvadlo je prý jen doplňkový symbol oficiálního loga v podobě různobarevného hesla EU2009.CZ. „Dobrá zpráva je, že osvícení kyvadla jako důležitá součást symboliky je plně funkční. Každý večer se tedy rozsvítí znak EU a logo českého předsednictví, pyramida strojovny, červená ručka kyvadla a diodová trikolora na kyvadle,“ říká mluvčí Jelínková. Věci je prý třeba nahlížet v „kontextu a z perspektivy“. „Zastavení kyvadla je nepříjemnost a my bychom byli raději, kdyby šlo. Nicméně v porovnání s pádem vlády a z toho vyplývajícími důsledky pro naši zemi, poničením jejího dobrého jména a náladami ve společnosti je zastavení kyvadla událostí s nesrovnatelně menšími důsledky,“ říká Michaela Jelínková. A lidé to prý chápou. „Ohledně kyvadla nám zatím přišel od občanů jeden jediný dotaz,“ dodává. Q JAN BRABEC

RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

česko

úspěch

Licence skutečných umělců Jízdní řád pro poctivější sdílení hudby, obrazů a textů dorazil i do Česka

J

e to zvláštní společenství spojující na jedné palubě univerzitní profesory, právníky i nezávislé technaře. Ti všichni se před pár lety podíleli na vzniku tzv. Creative Commons, tedy předpisů, které se pokoušejí reagovat na čím dál větší nepoměr mezi nedotknutelnými autorskými právy na umělecká díla a realitou na internetu, kde všechno patří všem. Od minulého týdne patří do vybrané společnosti padesáti zemí, které si zavedly nová pravidla pro zacházení s autorskou hudbou, obrazy či texty, i Česká republika. A pro všechny, kdo se denně pohybují na tenké hranici mezi krádeží a tvůrčím použitím cizího díla, je to skoro převrat.

Sdílej mě Propagátoři licencí Creative Commons uvádějí pro laiky modelový příklad. Představte si, že jste dýdžej a váš „byznys“ je tedy založen na mixování cizích hudebních nahrávek. Podle autorského práva musíte každého z použitých autorů požádat o svolení, a potom mu ve spolupráci s kluby, v nichž hrajete, platit drobný paušál za použití jeho díla. Je to velmi obtížné a mnoho dýdžejů to prostě nedělá a pohybuje se raději mimo zákon. Creative Commons pomáhají problém vyřešit: autoři hlásící se k jejich principu označí své dílo symbolem CC a doplní, co všechno se s jejich výtvorem může dělat, aniž by je kdokoli musel žádat o souhlas. Dýdžej si takové nahrávky může najít prostřednictvím internetových vyhledávačů. A může si být jist, že nikoho o nic neokrádá. Klasické autorské právo, ztělesněné už zhruba dvě stě let velkým „C“, symbolem slova copyright, neodpovídá požadavkům moderní doby, omezuje svobodný přístup k informacím a kreativitu. Tvrdí to například profesor Stanfordovy univerzity Lawrence Lessig ve své knize Svobodná kultura z roku 2004. V témže roce také Lessig založil neziskovou organizaci Creative Commons, neboli CC. Licence, které Creative Commons nabízí, posunují copyright od staršího pojetí ve smyslu „všechna práva vyhrazena“ k pružnějšímu „některá práva vyhrazena“. S tím, že rozhodující slovo v tom, jak budou práva vymezena, by měl mít autor. Dnes lze na internetu najít kolem patnácti milionů děl šířených podle některé z licencí CC – hudební nahrávky, videa, knihy, pochopitelně včetně Lessigovy Svobodné kultury. U zrodu české verze CC stál mimo jiné i tento časopis, v němž se před čtyřmi lety objevil text, který licence představil. „Po přečtení článku jsem si řekl, že by to mohlo být skvělé téma na diplomku,“ vzpomíná student pražské právnické fakulty Petr Jansa. Diplomovou práci napsal a nezůstalo jen při tom: Jansa byl i členem týmu, který licence do Česka přivedl: to znamená, přeložil originální anglický text a přizpůsobil ho místním právním normám. „To je podstatná věc,“ zdůrazňuje Jansa. „Prostý RESPEKT. CZ

Klasické autorské právo už dneska prostě nestačí. (Zleva Marek Tichý a Petr Jansa z Iuridicum Remedium) foto m ilan jaroš

překlad nestačí, protože autorské právo je v různých zemích různé.“ Český autor mohl použít licenci CC teoreticky i v minulosti, ale nemohl si být úplně jist, jestli ví, co dělá – některé právní kategorie totiž mohou mít třeba v USA nebo Německu zcela odlišný význam než u nás. Co to všechno znamená v praxi? Obecně platí, že všechna díla šířená v rámci licencí CC je možno zdarma kopírovat, tisknout a sdílet. A zároveň je vždy nutno uvést původního autora. Ten může požadovat jen uvedení svého autorství, a jeho dílo pak může být s klidem použito jako součást koláže, doplněno či měněno. Autor si může naopak zásahy do původního díla zakázat, nebo může podmínit jeho užití tím že nebude šířeno pro komerční účely.

vající zákon si neví rady se zpřístupňováním archivovaných materiálů z internetu. Je to paradox, ale i to, co je na webu volně přístupné, může být z archivu uvolněno jen po souhlasu autora. Problém samozřejmě odpadá, dá-li autor k šíření díla souhlas podle licence CC. A je tu jedna podstatná věc navíc: pestrá skladba českého týmu CC je dokladem toho, že potřeba jednoduššího přístupu k informacím a snazšího zacházení s inspirativními díly dokonale propojuje underground, střední proud i akademickou obec. Q Michal Komárek ↓ inzerce

Od undergroundu k akademikům Na přípravě české verze CC Petr Jansa spolupracoval s občanským sdružením Iuridicum Remedium, které mimo jiné sleduje problémy spojené s ochranou soukromí a osobních dat, a s lidmi z projektu WebArchiv Národní knihovny ČR, jenž archivuje a zpřístupňuje materiály z internetové domény „cz“. Během více než roční práce konzultovali autoři české verze celou věc s představiteli undergroundu i s akademiky z ústavu pro autorská práva. Motivace členů týmu byly různé. Pro někoho představují CC boj za nezávislou kulturu, pro jiné je to zcela praktický nástroj, který může doplnit či nahradit nevyhovující autorské právo. Uveďme příklad: v Národní knihovně narazili na to, že stá-

27

česko

Protesty proti neonacistům v Sasku vedou odboráři, jejich čeští kolegové mají podobné ambice. (Vlevo odborář Lucassen)

EXTREMISMUS

Nazi? Ne, danke Češi a Němci se spojili proti pravicovým radikálům

G

uten Tag zní německy z  koncertního pódia a tisícovka hlav dole kýve na pozdrav. Je středa, polovina dubna a v centru Ústí nad Labem právě začíná koncert iniciativy V Ústí neonacisty nechceme. Pod tímto titulem se město připravuje na plánovaný sobotní pochod neonacistů městem. Na ten se podle zasvěcených informací chystají vedle českých radikálů přijet i jejich němečtí souputníci. Dnešek je v tomto smyslu historickým dnem: pětihodinový česko-německý koncert, na němž se podílí i odstupující ministr – a zároveň hudebník – Michael Kocáb, má říci radikálům před jejich návštěvou hlasité „ne“. A tento občanský protest proti pochodům extremistů českými městy dnes zní poprvé společným česko-německým hlasem. Následující týdny ukážou, co to znamená.

Příliš klidné Nejprve se báli přijet. Moc dobře si pamatují pouliční bitky v saských městech, kde na začátku 90. let policie pravidelně nezvládala udržet pořádek

28

během shromáždění neonacistů a jejich odpůrců. „Hrál jsem třeba na koncertě proti náckům. Ti se tam však objevili, dole to vřelo a my se najednou nemohli dostat z  pódia dolů,“ vzpomíná bubeník německé kapely Herzz Gero Dumrath. Když se však on i jeho kolegové dozvěděli, že se v Ústí nad Labem protestní koncert chystá tři dny před pochodem radikálů, ihned svou účast bez nároku na honorář přislíbili. „Je důležité ukázat, na které straně stojíte,“ doplňuje baskytarista Jörg Schittkowski. Coby německá mise měli v Ústí jasný úkol. „Němečtí neonacisté dělají Německu špatnou reklamu, proto jsme je pozvali, aby sousedům udělali reklamu dobrou,“ říká organizátor akce Miroslav Brož z organizace Člověk v tísni. Koncert svolala již zmíněná iniciativa V Ústí neonacisty nechceme. Vznikla letos v  březnu, kdy se na webových stránkách neonacistů objevily plány sobotní ústecké akce (která skončila až po uzávěrce tohoto vydání Respektu). Čeští neonacisté po německém vzoru využili ke svému po-

chodu výročí spojeneckého bombardování v Ústí nad Labem a po nedávných akcích v Janově a Přerově svolali své shromáždění několika stovek příznivců právě na sever Čech. Na akci, která je vnímána rovněž jako tajná oslava 120. narozenin nacistického vůdce Adolfa Hitlera (spadajících na pondělí 20. dubna), pozvali Češi i neonacisty z nedalekého Saska. Německá hudba měla proto na středeční koncert proti extremismu přilákat také německé publikum. „Viděla jsem pozvánku v německých novinách, a protože jsem stejně měla cestu do Ústí, tak bylo pro mne samozřejmostí podpořit iniciativu proti neonacistům,“ říká Susanne Gertoberensová z Pirny, která je jednou ze zástupkyň Německa v tisícovém davu. Na podobné akce doma už nechodí, ale zpráva o spolupráci českých a německých extremistů jí nahání strach: „Když naši radikálové jezdí sem, tak my musíme také. Takové myšlenky by se neměly exportovat jako něco německého.“ Na první pohled by se mohl koncert organizovaný RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

česko pozic,“ říká předseda Regionální rady odborových svazů Jiří Cingr, který na koncert na Mírové náměstí přivedl své kolegy.

jako protest proti plánovanému pochodu neonacistů konat v kterémkoli německém městě. Jedno ji ale překvapuje: „Nevidím zde žádného extremistu, všechno je hodně klidné,“ diví se podnikatelka ze Saska, zvyklá na divočejší pouliční akce.

Ostrý test

Ukažte jim záda Čeští pořadatelé jdou klidnou cestou. Chtějí Autonomním nacionalistům, kteří sobotní shromáždění nahlásili (a i přes nevoli radnice prosadili), ukázat záda a prázdné ulice. Iniciativa proto nechystá na sobotu protiakci, pouze olemuje trasu neonacistů fotografiemi, na kterých stovky místních ukazují svá záda. „Vyzval jsem občany, aby opustili město, a pokud bydlí na jedné ze tří tras pochodu, tak aby v sobotu vůbec nevycházeli ven,“ říká primátor Ústí nad Labem Jan Kubata. S tímto krokem ale nesouhlasí Petra Schickertová z německého občanského sdružení Kulturbüro Sachsen, které akce radikálů dlouhodobě sleduje. „Nemůžeme přenechat neonacistům prostor, musíme je zastavit přímo na ulici. Podle německých zkušeností se pravicoví radikálové rádi vracejí právě tam, kde jim jak místní úřady, tak obyvatelé nekladou žádný odpor. Proto jim musíme dát aktivně najevo, že je tu nechceme.“ Německá občanská sdružení proto v posledních letech plánují akce proti neonacistům tak, aby byly jejich pochody zastaveny přímo na ulici. V Drážďanech se podobná demonstrace na den výročí bombardování města konala letos v únoru již pošesté. Proti šesti tisícům neonacistů se v ulicích saské metropole postavil přibližně stejný počet lidí. Téměř pět tisíc policistů nakonec střetu obou skupin zabránilo a demonstrace proběhly v poklidu. Jednu z hlavních rolí v hnutí odporu hráli v Drážďanech odboráři. „Je sice dobré ukazovat záda, ale ještě lepší je neonacistům přímo do obličeje říct, co si o nich myslíme. Cílem protinacistických akcí musí být mobilizace co nejvíce lidí z různých oblastí,“ říká předseda saských odborářů Hanjo Lucassen, který přijel s tříčlennou delegací podpořit své kolegy do severních Čech. Právě odbory převzaly v Sasku před několika lety organizaci protinacistických akcí a například při drážďanských de-

Náckům ukážeme záda.

„Cílem protinacistických akcí musí být mobilizace co nejvíce lidí.“ (Lucassen)

Říkáme „ne“. (Akce proti plánovanému pochodu neonacistů v Ústí nad Labem)

monstracích dokázaly svolat devět tisíc lidí ze škol, podniků, zástupců církví a všech politických stran kromě křesťanských demokratů (CDU) a liberálů (FDP). Do Drážďan jela i hrstka českých odborářů a Němci jim to teď svou přítomností v Ústí chtějí oplatit. „Neonacisté zneužívají sociální hesla, proto bychom rádi po německém vzoru v následujících letech převzali aktivnější roli a vytlačili je z těchto

Organizační výbor ústecké akce ovládají Češi. Jedinou Němkou je kulturní manažerka Frauke Wetzelová, která žije v Ústí nad Labem už dva roky. V Sasku byla svědkem několika pochodů pravicových radikálů a na své zážitky samozřejmě není hrdá. „Moje první kroky v Česku mířily do Terezína. Musíme šíření nacistických myšlenek za každou cenu zastavit. Půjde to ale pouze společnými silami,“ říká Frauke Wetzelová. Právě ona pozvala na koncert do Ústí německou kapelu, začala překládat všechny materiály do němčiny a informovat německá média. „Když máte za sebou pár neonacistických pochodů, tak víte, že je například třeba zajistit pořádek především v době, kdy už z města nejedou žádné vlaky. Na to čeští organizátoři nemysleli,“ připomíná manažerka organizace Collegium Bohemikum, která mapuje kulturní dědictví německy mluvícího obyvatelstva v zemi. Podobné tipy přivezli i  radní ze saské Pirny nebo náměstek drážďanské radnice, u  kterých hledal inspiraci před pochodem ústecký primátor. „Říkali mi hlavně dvě věci: Pokud budou na ulici dva tábory, tak je musíte striktně držet od sebe. A také je nutné pracovat s dětmi a na rizika extremismu upozorňovat ve školách,“ prozrazuje primátor Kubata. Město také naplánovalo kulatý stůl, u něhož by se měli setkat zástupci menšin i neziskových organizací z Česka se svými německými protějšky. První setkání se však plánuje až na podzim. Do té doby jsou občanská sdružení odkázaná na vlastní aktivity. „Spolupráce zatím byla spíše na teoretické úrovni. Při přípravě koncertu jsme ji poprvé otestovali naostro. Teď připravujeme česko-německý projekt, v rámci kterého budeme o extremismu informovat děti ve školách,“ říká Miroslav Brož. Q Bára Procházková foto milan jaroš fotografie z ústeckého pochodu na www.respekt.cz ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

29

z kraje

Ministerstvo obecní sebekázni nevěří. (Holín) f ot o m at ě j str á n sk ý

Zpod ochranných křídel Pod Troskami se hádají, k čemu potřebují ochránce přírody

N

ejlepší adresa Českého ráje. Takto popisují znalci východočeskou obec Holín, která se jižními stráněmi svažuje k Jičínu a sousedí s Prachovskými skalami. Vesnice s kouzelným výhledem, jenž završují na obzoru Trosky, teď poutá pozornost ještě tím, že se její zástupci rozhodli vystoupit z Chráněné krajinné oblasti Český ráj. Ochranáři se prý nestarají o jedinečnost místa a povolují v obci ošklivé domy. To je překvapivé: spory většinou spočívají v tom, že obce chtějí stavět a ochránci přírody jim to komplikují. „Krajinu ochráníme lépe bez nich,“ vysvětluje postoj Holína starosta Karel Drahoňovský. Ochránci přírody však namítají, že je to jen manévr, jehož smyslem je proměnit malebné louky kolem Holína v plánovaný luxusní satelit nedalekého Jičína. A obyvatelé Holína začínají pátrat po tom, kdo má pravdu.

Jdu za prezidentem Když se CHKO Český ráj před sedmi lety rozšiřovala do dnešní podoby, Holínští jako jedni z mála nebyli proti. „Ale teď vidíme, že úředníci ze správy CHKO nás chtějí učit, jak mají vypadat naše obce, a přitom je hyzdí – veliká budova do tvaru písmene L se sedlovou střechou, vedle ní dvojgaráž s plochou střechou a k tomu šestiboký altán,“ naráží starosta na nápadnou budovu, kterou správa povolila na svém území postavit. „Navzdory všem regulím,“ dodává s tím, že propříště chce obec jednat pouze se stavebním úřadem a z CHKO prostě vystoupit. Proč,

30

když nechtěné stavby v obci povolil právě stavební úřad? „Napadnout rozhodnutí stavebního úřadu je snazší. Ale při sporu se správou musíte mít posudky dvou nezávislých architektů. Ti nepracují zadarmo, na jednu budovu je to dvacet tisíc. Na to nemáme,“ vysvětluje starosta Drahoňovský. „Musíme se dohadovat o každou střechu,“ přidává hlas z  ulice mladá žena s  kočárkem před obecním úřadem. „A pak tady ochranáři postaví fabriku, do které jezdí jeden náklaďák za druhým,“ ukazuje další holínská obyvatelka na žlutou provozovnu firmy Fabio v sousedství. S nápadem na rozlučku s ochranáři to ale není jen tak. Změna hranic CHKO je složitý proces, který završuje vládní nařízení. V Česku se dosud nic podobného nestalo a úředníci vidí šance Holína skepticky. „Myslíte?“ ptá se odhodlaně starosta Drahoňovský a dodává, že je ochotný jít třeba za prezidentem. „Devadesát osm procent obcí v okolí by do toho šlo s námi,“ dušuje se šéf radnice.

Kam to dojde To je sice možné, ale úředníci vyčítají místním lidem slepotu. „Postup zastupitelů chápeme jako neotřelý tah, jak dostat zemědělské pozemky do územního plánu pro možnost stavění v zajímavé krajině,“ říká vedoucí správy CHKO Jan Mocek. Jinými slovy, Holín je podle tajných představ radnice ideální pro satelitní zástavbu. Brání tomu jediné: louky okolo obce patří do ochranného pásma Čes-

Holín

kého ráje a správa výstavbu nechce povolit. „Vystupovat? Co je to za hloupost? Akorát tu bude ještě větší nepořádek. Jiný důvod než stavby na loukách kolem obce to nemá,“ podporuje ochranáře mladý muž s motorkou. „Bojím se toho. Protože co bychom pak nadělali? Nic,“ dodává jeho sousedka. Karel Drahoňovský obavy odmítá. „Žiju tady už roky. Tu krajinu miluju. Zodpovědně vám můžu říct, že nic podobného se tady nestane,“ říká starosta. Ministerští úředníci odpovědní za mapu chráněných území ovšem obecní sebekázni nevěří. „Správa může samozřejmě někdy při schvalování stavby ujet. Prověříme to. Ale to přece není důvod pro změnu hranic chráněné oblasti. Jestli obec prohlašuje, že chce krajinu chránit, tak by měla naopak se správou o to víc spolupracovat,“ říká František Pelc z ministerstva životního prostředí. Holínští zastupitelé ale trvají na svém a už poslali úřadům žádost o vystoupení. Všichni teď s napětím čekají, jestli se podezření, že jim jde jen o zpeněžení jedinečného místa, nakonec potvrdí. Q Tomáš Brolík

Autor studuje žurnalistiku na FSV UK. RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

RESPEKT. CZ

31

ekonomika PROMĚNA ŽELEZNICE

str. 32

EURO

str. 36

Poklad na kolejích

Euromedicína?

tomáš sachr

luděk niedermayer

Budoucnost Českých drah je nejistá. Nejenže se o slovo hlásí konkurence, ale i politikům došla trpělivost.

Rychlý přechod na euro by v krizi pomohl některým státům střední a východní Evropy, Brusel a Frankfurt však zatím mlčí.

Proměna železnice

Poklad na kolejích Už žádné krásné ztráty! (Ministr Bendl)foto karel cudlín

Politici hlásí: už nebudeme lepit miliardové ztráty zdejší železnice. A spolu s tím se státnímu molochu začalo ve velkém pouštět žilou.

32

Ještě nikdy nebyla jejich budoucnost tak nejistá. Českým drahám, podniku, který zaměstnává více než padesát tisíc lidí a každoročně přepraví skoro dvě stě milionů pasažérů, jde o hodně. Svůj nástup na zdejší železnici ve velkém ohlašuje soukromá konkurence, a ač se to donedávna zdálo neuvěřitelné, má proti státnímu gigantu nemalé šance na úspěch. Je toho však víc – například tanec kolem obrovských veřejných zakázek a prodej nejlukrativnějších pozemků v českých městech. Vyhlídky nejsou nijak růžové a zdaleka nepanuje jasno, co z drah po této operaci zbude. Pro obyčejného pasažéra se však ve stejnou chvíli a nezávisle na tom objevilo i světýlko naděje, že se česká železnice konečně promění v prostředí příjemné pro lidi.

Nová situace Ten příběh začal docela nenápadně. Jak to dnes ale vypadá, loňská spolupráce Libereckého kraje s německou dopravní organizací ZVON může strhnout skutečnou lavinu. Německým expertům na turistický ruch šlo původně jen o vypsání soutěže, která by zajistila jedno pravidelné vlakové spojení v liberecko-saském pohraničí. Výsledek nedávno skončené a v Česku dosud nevídané soutěže na železničního dopravce ovšem způsobil celostátní poprask: liberečtí politici totiž namísto Českých drah svěřili koleje britské firmě Arriva. „Pro nás je to úplně nová situace, najednou si vybíráte, jestli vám po železnici bude jezdit moderní vlak s pohodlnými sedačkami, nebo třicet let stará mašina, která se může každou chvíli porouchat,“ říká náměstek pro dopravu z Libereckého kraje Martin Sepp s tím, že pokud se nezmění kvalita státních drah, bude proměna uživatelů tratí z česko-německého pomezí pokračovat. Tento plán má ještě pořádný kus cesty před sebou. Vítěz první soutěže dodá své vlaky na sever Čech teprve koncem příštího roku. Každopádně ale v sousedním Německu, kde se soutěže na regionální železnici ve velkém rozjely už před deseti lety, dnes zajišťují soukromníci zhruba pětinu spojů a v současnosti zanedbatelný podíl může růst i v Česku. Aby se tady o něčem podobném začalo vůbec uvažovat, bylo potřeba dvou zásadních kroků.

Kromě pět let starého vzniku krajských úřadů, které regionální vlaky objednávají namísto ministerstva dopravy, šlo především o rozdělení do té doby jednolité státní firmy se stovkou tisíc zaměstnanců. České dráhy jezdily až do roku 2003 po vlastních kolejích a patřilo jim prakticky i vše ostatní na železnici. Nikdo jiný jim tak kvůli extra nákladům za pronájem kolejí a nádraží nemohl konkurovat.

Lepení děr To se tedy v roce 2003, kdy se koleje odtrhly do samostatné správy železnic, mělo zlomit. Rozdělení majetku však proběhlo dodnes nevyjasněnou metodou, kterou následně odsoudil i Ústavní soud. Dráhy neodešly jen s vlaky a budovami, díky lobby železničářských předáků a napojení na politiky jim zůstaly i úřady spravující koleje, a především všechna nádraží. Majetkové vztahy mezi drahami a správou kolejí se řeší dodnes a například loni na jaře médii proběhla zpráva, že stát dodatečně odkoupil od Českých drah několik drážních úřadů za dvanáct miliard – i když všech jedenáct převáděných úřadů mělo účetní hodnotu pouhých osmi set tisíc. A jak informovaly noviny minulý týden, dohra této nejasné operace se odbude možná až u  evropského soudu, kde Českou republiku za dvanáctimiliardovou „dotaci“ soukromí železničáři zažalovali. Pro náš příběh je ovšem podstatné, že právě kvůli těmto nepřehledným kšeftům je v Česku dodnes pozice ČD neotřesitelná a soukromí železničáři jezdící zatím jen na okrajových lokálkách se dají spočítat na prstech jedné ruky. Co tedy způsobilo obrat, hlášený ze severu Čech? „Hospodaření na dráze bylo vždycky neprůhledné. Peníze se přelévaly z  místa na místo, a když někde chyběly, politici prostě doplatili,“ vysvětluje dnes jeden z bývalých vysoce postavených manažerů drah. Přitom experti už roky upozorňují na plýtvání a nehospodárnost zdejší železnice, z jejíhož rozpočtu jde například každoročně desetina – tedy jeden a půl miliardy korun – na provoz několika budov, kde sídlí úředníci ředitelství ČD. RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

„Pevně věřím, že zachování železnice se v Česku stane prioritou.“ (Místopředseda Asociace krajů ČR Radko Martínek) foto milan jaroš

Až dosud ovšem kvůli úsporám a efektivnímu chování na dráhy nikdo netlačil a svou roli sehráli i v Česku vůbec nejsilnější drážní odboráři, kteří před deseti lety dokázali na protest proti škrtům ve firmě zorganizovat generální stávku. Lepení děr ze státního rozpočtu se chystá i na letošek, podle ministerstva dopravy se počítá s částkou přesahující tři miliardy korun. Ale ve vzduchu jsou cítit změny. „Tentokrát je to naposledy, příští rok už dráhy budou muset vyřešit minusy samy,“ říká úřadující ministr dopravy Petr Bendl. Jde sice o předsevzetí ministra v demisi, každopádně o stejné vyhlídce dnes mluví i politici napříč politickým spektrem. Aby se s tím České dráhy vyrovnaly, budou nuceny krajům účtovat o desítky procent vyšší ceny. Ty šly nahoru už letos, napřesrok se čeká nárůst ještě strmější. A výsledek je jasný: novým vyšším cenám dokážou soukromé firmy stále lépe konkurovat. A už teď to skutečně vypadá, že Liberecký kraj nebude se svou dopravní novinkou jediný. Záměr dostat na své koleje nové soukromé dopravce dnes hlásí prakticky všechny kraje. „Soutěží bude přibývat po celé zemi,“ říká místopředseda Asociace krajů ČR a hejtman Pardubického kraje Radko Martínek.

Proč právě tam O lepších podmínkách pro nástup do funkce šéf Českých drah Petr Žaluda nemohl ani snít. Jen pár měsíců poté, co se usadil v křesle, přistálo na účtu firmy již zmiňované dvanáctimiliardové výkupné. Do toho ohlásil odchod do ústraní dosud největší protivník RESPEKT. CZ

radikálních škrtů v rozpočtu drah, odborářský předák Jaromír Dušek. Cestu k očekávané prosperitě měl bývalý manažer pojišťovny AXA otevřenou. Teď, téměř rok poté, to tak ovšem nevypadá. Jak už bylo řečeno, stát bude za firmu opět lepit ztrátu, z dvanácti miliard už zbylo jen něco přes polovičku a drahám dodnes nedorazil jediný z nových vlaků, které měly být z „výkupného“ zaplaceny. Fakt, že

Jedenáct nejvyšších manažerů drah bere zhruba po milionu měsíčně – jeden jako celá vláda.

se ve státním rozpočtu podobně tučná suma na obnovu vozidel vůbec našla, má přitom zajímavé vysvětlení. Podle dostupných informací totiž šlo o peníze, pocházející z dividend firmy ČEZ. Což má zajímavé a možná symbolické souvislosti. „Podmínka ministerstva dopravy byla jasná, těch dvanáct miliard musí skončit ve Škodě Plzeň,“ potvrzuje nezávisle na sobě hned několik bývalých i současných zaměstnanců ČD okolnosti státního výkupu. Proč právě tam? Vysvětlení samozřejmě není jen v tom, že šéf ČEZ Martin Roman je bývalým manažerem Škody Plzeň a s jejími šéfy dnes

bydlí dokonce ve společné osadě luxusních vil na kraji Prahy. Důležitější odpověď se skrývá ve dvou slovech: Appian Group. Právě tato neprůhledná finanční firma, kterou dosud proslavila především účast na divoké privatizaci Mostecké uhelné společnosti a údajné praní špinavých peněz vyšetřované švýcarskou prokuraturou, totiž krachující Škodovku koupila v roce 2005 za osm set milionů. A spekulace, se kterou si dnes pohrává hned několik dobře informovaných manažerů ze strojírenské branže, zní: jedním z dodnes neznámých majitelů anonymního Appianu je – šéf ČEZ Martin Roman. Nejlépe placený manažer v  zemi dnes jakékoli spojení se Škodou Plzeň odmítá a stejnou odpověď má dnes i generální ředitel Českých drah Petr Žaluda, který se mimochodem v současnosti dostal do pozornosti médií kvůli státem dotovanému platu podobně jako před časem Martin Roman. Jak totiž vyšlo najevo, každý měsíc putuje na platy jedenácti nejvýše postavených zaměstnanců ČD zhruba jedenáct milionů korun, v průměru milion na jednoho, což je částka odpovídající například součtu platů všech členů vlády. „Děláme audit, platy i počet lidí se budou seškrtávat,“ pokyvuje ve své kanceláři Petr Žaluda. Mimořádné ohodnocení si prý ale tým jeho manažerů, pocházejících podobně jako on z bankovního a pojišťovacího byznysu, zaslouží. Na stole dnes prý leží program, v rámci něhož by měly České dráhy do konce roku 2012 ušetřit na provozních výdajích čtyři až šest miliard. →

33

ekonomika audit

Jak český Mirek Evropě v kebuli rozsvítil Napsala včera kolegyně Lenka Zlámalová (HN): „Miroslav Kalousek jako první nahlas razil názor, že proti krizi se nedá bojovat obřími státními dluhy. Dnes je to evropský hlavní proud, jejž drží všichni od Sarkozyho po Merkelovou.“ Představujeme si to asi takto: bylo nebylo, seděli v Evropě političtí lídři, politici, předsedové, prezidenti, pomazané hlavy, ekonomové, poradci, profesoři a lámali si hlavu, co že udělají s tou finanční krizí. Lámali, lámali, ale nenapadlo je nic jiného, než že „s krizí budou bojovat obřími státními dluhy“. Až objevil se na bílém koni český Mirek (vlastně rovnou dva Mirkové) a pravil: „Proti krizi nesmíte bojovat obřími státními dluhy.“ I padli na kolena všichni a klaněli se v drtivém údivu hluboce, přehluboce až k zemi, v úctě nevídané, v překvapení mohutném způsobeném jasnozřivostí tohoto nečekaného zvěstování. „Panenko na nebi – to nás nenapadlo, my chtěli jsme proti krizi bojovati obřími státními dluhy. Nic jiného nás v našich malých, ba doslova titěrných, vzděláním nezasažených západoevropských mozcích nenapadlo.“ I vypravila celá Evropa poselství do té zaslíbené země české – medem, skvělými univerzitami, inteligencí, bystrostí, jasnozřivostí a ostrovtipem oplývající, aby pochopili, jak ono přesvědčivé moudro a ten nejryzejší rozum selský mohl v tomto kráteru, této kotlince kvetoucí, zroditi se. Objevili chytrost obyvatelstva (a hlavně předáků) nebetyčnou, zářící do zbytku Evropy i světa jako maják. Mládež světa celého jala se pak bušiti na vrata Karlovy univerzity, VŠCHT, ČVUT a jak se to všechno jmenuje. Objevili i ústav zvaný VŠE, kde učí profesor, pro kterého je globální finanční krize chřipkou pouhou. Školy tyto pak brzy předčily svou slávou stověžatou i Harvard, Oxford, Cambridge, Princeton, MIT a jak se to všechno jmenuje, kde stejně učili ekonomové, kteří krizi zavinili, před ní včas nevarovali a k dluhům státním tupě vyzývali. Při návštěvě hlavního města Prahy pak všechny zaujal všeobjímající bordel, obrazný i doslovný, ulice nemyté, koše vysypané, výkaly psí všude kol, místo kaváren domy veřejné, místo hospod bary u tyče, místo zboží užitečného sklo a ruské čepice, k tomu lákavá muzea středověkého mučení. I jali se všichni přeroditi svá západoevropská města k obrazu a příkladu nedostižnému tomuto. JAN MACHÁČEK

každý den nový audit jana macháčka na www. RESPEKT.CZ

34

„Prodej Masarykova nádraží nemohu vyloučit.“ (Šéf Českých drah Žaluda) foto Tomki němec

→

Duchovní otec Jestli se tyto cíle splní, dnes nedokáže nikdo říci. Možná ano, a drážní manažeři si nakonec své odměny zaslouží. Ruku v ruce s těmito plány jde však i další novinka, o které se zatím vůbec nemluvilo a která v sobě skrývá ještě mnohem větší třaskavinu. Žaludovo vedení si totiž u firmy EEIB nechává zpracovat analýzu všech dceřiných společností Českých drah a předpoklad je jasný: „Pokud některou z nich vyhodnotíme jako nepotřebnou, bude se prodávat,“ říká úřadující šéf ČD. Ve hře se tak dnes ocitají miliardové pozemky pod pražským Masarykovým nádražím a další lukrativní nemovitosti v ceně miliard korun. O budoucích kupcích i ceně je přitom již dopředu rozhodnuto a ve hře jsou známá jména jako podezřelými kontakty proslulý developer Luděk Sekyra nebo lobbista a přítel pražského primátora Béma Roman Janoušek. Dříve než se dostaneme k blížícímu se velkovýprodeji majetku, zůstaňme ještě u způsobu, jakým dráhy každoročně se svým patnáctimiliardovým rozpočtem hospodaří. I to je zajímavé. Josef Bazala se na pár měsíců postavil do čela ČD už v polovině devadesátých let a později jako náměstek a od roku 2005 až do loňského února znovu jako generální ředitel připravoval dosud největší proměnu podniku. „Ano, jsem jedním z duchovních otců té transformace,“ komentuje dvaapadesátiletý Bazala proměnu, kdy pod jeho vedením k samotným Českým drahám přibyla desítka dceřiných společností.

Speditéři v utajení Člověka zvyklého na omšelé kamrlíky železničářských předáků a nevábně vyhlížející nádraží vítá v kanceláři pana Bazaly jiný svět. V sedmnáctém patře proskleného mrakodrapu se rozkládá ultramoderní kancelář s plazmovou obrazovkou u stěny a křesly z bílé kůže. Muž, sedící v jednom z křesel, už déle než rok České dráhy neřídí, šéfuje právě jedné z dceřiných firem ČD, té nejdůležitější. Nákladní doprava Českých drah, neboli ČD Cargo, byla vždy považovaná za to nejcennější, co

státní železnice vlastní. Ačkoli provozování osobních vlaků balancuje všude na světě na hranici ekonomické návratnosti, vlaky převážející zboží si na sebe dokážou vydělat, často velmi slušně. Stamilionové zisky z nákladní dopravy pak v minulých letech sloužily právě jako náplast za prodělečné osobní vlaky. „Vyčlenění toho byznysu do samostatné firmy mělo podniku zajistit další rozvoj,“ vysvětluje Josef Bazala s tím, že jako samostatná firma může ČD Cargo konečně investovat vydělané peníze do vlastní budoucnosti. Je tu ovšem problém: podle čerstvých výsledků první rok hospodaření nepřinesl zlepšení, nýbrž opak. Zboží přepravila firma o šest procent méně a zisk se namísto plánované více než miliardy propadl zhruba na sedm set milionů. „Je to dobrý vý-

„Děje se tu celá řada podezřelých obchodů, které firmu ničí a je nutné jim zamezit.“ (Odborář Dušek)

sledek, ovlivnila jej ale krize nebo růst cen energií,“ říká Josef Bazala. Přesto však ten rozdíl udeří člověka do očí. Ještě v roce 2003 vykazovala nákladní doprava ČD zisk kolem dvou a půl miliardy. O čtyři roky později to bylo o  miliardu méně, loňský propad na necelé tři čtvrtě miliardy už byl zmíněn. Odpověď na hádanku, jak to, že se právě zisky českého Carga propadají ve chvíli, kdy až do propuknutí loňské krize zažívalo celosvětově dopravní odvětví boom, už novináři hledali. Česká televize již loni upozornila na celou řadu podezřelých obchodů. Třeba na okolnosti, za jakých těsně před svým návratem v roce 2003 Josef Bazala prodal svou tehdejší logistickou firmu Spedi-trans. Přes Bazalova společníka ve RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

ekonomika firmě Miroslava Chytila totiž putovala do rukou společnosti Čechofracht, hlavního zákazníka nákladní přepravy ČD. Miroslav Chytil se krátce poté stal v Čechofrachtu ředitelem a firmě díky narůstajícímu objemu zakázek od ČD dramaticky stoupl zisk – jen mezi lety 2006 a 2007 o dvě stě procent – a zisky podle dostupných informací dále rostou. Nad celým tímto příběhem úspěchu přitom visí ještě další otazníky. Třeba ten, komu dnes vlastně Čechofracht (a jeho „zlaté srdce“ Spedi-trans) patří. Firma, která zastřešuje anonymní majitele, sídlí v daňovém ráji na Madeiře. Na dráze lze dnes narazit na řadu lidí přesvědčených o tom, že jedním z tajemných majitelů může být sám šéf ČD Cargo Josef Bazala. Ten to však rezolutně odmítá.

majetkem, který ČD mají, jsou dnes podle všeho reality. Přitom to možná nebude dlouho trvat a o většinu svých pozemků a nemovitostí přijdou. „Ano, možná budeme prodávat právě reality,“ říká ředitel Žaluda. Proces rozprodávání majetku ovšem začal už před lety. V srpnu 2006 – za časů úřadování Josefa Bazaly – uzavřely ČD smlouvu se společností Masaryk Station Development o předkupním právu na pozemky i budovy Masarykova nádraží a jeho okolí. Obě strany si už dohodly i pevnou kupní cenu devět

Zelená pro vlaky

Nervy pana Bazaly Čechofracht nebyl jediným železničním speditérem, který díky státním zakázkám zažívá rekordně úspěšné roky. Dařilo se i společnosti Viamont, donedávna oficiálně patřící bývalému ministrovi dopravy Aleši Řebíčkovi, nebo slovenské firmě Budamar Logistics, patřící do ocelářského impéria miliardáře Tomáše Chrenka. Obě se přitom už více než rok pohybují na železnici i díky Josefu Bazalovi. Právě s nimi se totiž šéf ČD Cargo rozhodl pokračovat v myšlence zakládání dceřiných společností, již jako „duchovní otec“ do Českých drah před lety přinesl. V roce 2007 po vzniku samostatného ČD Cargo se v obchodním rejstříku objevila i firma ČD Logistics. Ve zmiňované reportáži České televize zaznělo podivné propojení: Bazalovo ČD Cargo vlastní v polostátní logistické firmě pouze třetinu akcií, po dvaadvaceti procentech mají tři zmínění partneři: Čechofracht, Viamont a Budamar. Otázka je jasná, proč právě oni? Zmíněné firmy jsou pro Cargo hlavním klientem a pro ČD Logistics hlavními konkurenty při shánění zakázek na přepravu zboží po kolejích. V ničem z toho však Josef Bazala nevidí problém. „My na tom vyděláme,“ říká. „Získáme know-how a zakázky od železáren.“ Otázka tudíž je, proč se tak zatím nestalo a proč Bazalově Cargu zisky – na rozdíl od soukromých společníků – padají dolů. „Prostě se to vyplatí,“ říká Josef Bazala. „A neptejte se dokola na to samé. Lezete mi s tím už na nervy.“

Má to svou logiku Otázka dne tak podle všeho zní: co za nějakých pár let z Českých drah zbude. Jediným skutečně cenným

Petr Šťáhlavský do uzávěrky tohoto čísla nedodal. V e-mailové odpovědi pouze stojí, že si dráhy vybíraly firmy, které mají „zkušenost z oboru“. A bavit se o nich nechce ani Josef Bazala. „Prostě jsme hledali na trhu a vybírali nejlepší partnery,“ říká. Proč bylo ale vůbec potřeba někoho vybírat, proč se vůbec o osudu nádraží nemluvilo veřejně a do smluv se zahrnulo předkupní právo pro pražské developerské žraloky? „Někoho jsme pro spolupráci vybrat museli, na těch pozemcích je vybavení, které nám patří, a jakékoli další plány se musejí koordinovat,“ říká Bazala. „Ty smlouvy prostě mají svou logiku. Je to složité a už se mě na to neptejte.“

Já vidím logiku. A vy se neptejte proč. (Bazala) foto matěj stránský

set milionů korun. Cena bude platit, i když kdokoli třetí nabídne za pozemky třeba pětinásobek. To by přitom nemuselo být vůbec vyloučeno. České dráhy počítají s pozemky jako s něčím, co dlouhodobě nepotřebují, a už několik let je ve hře plán, že na nich postaví developeři kanceláře. Žaluda sice na otázku, zda dráhy budou prodávat právě pozemky pod Masaryčkou, „zatím nedokáže odpovědět“, ale – jak dodává – „nelze to vyloučit“. Podle stejné šablony jako „dcera“ z Masarykova nádraží vznikly i další dvě firmy s podobným názvem a podobnou funkcí – Smíchov Station Development a Žižkov Station Development. U všech se přitom opakuje stejný model jako u ČD Logistics – do firmy byli kromě zástupců drah přizváni i soukromníci. A jde o hodně zajímavá jména, v projektech tří nádraží figurují muži s vlivnými kontakty, jako jsou developeři Jan Hromádka a Luděk Sekyra, nebo lidé z firem zbrojaře Richarda Hávy. Prodej superlukrativních pozemků v centru metropole je hodně žhavé téma, které by jistě zajímalo samotné Pražany. O projektech se však ve veřejně přístupných zdrojích Českých drah nepíše zhola nic. Proč ty tajnosti? Odpověď mluvčí Českých drah

Nad logikou smluv, kterou si dirigují předáci Českých drah, měl každopádně bdít stát. Zjistit v dnešní situaci, proč nikdo z politiků nebo zástupců ministerstva nevznášel připomínky, bohužel nelze. Bývalý šéf dozorčí rady Českých drah a náměstek ministra Řebíčka, který měl železnici na starosti, už na ministerstvu není k dosažení. Nové místo si už Vojtěch Kocourek našel – jako externí poradce pro správu majetku v Českých drahách. Vysvětlení toho, co říká své tehdejší roli a proč na podezřelé obchody neupozorňoval, bohužel není možné získat. Stejně nedostupný byl minulý týden i poslanec a bývalý ministr dopravy Aleš Řebíček. Oba však již dříve před novináři chování Českých drah obhajovali. Chystané prodeje majetku každopádně budou jedním z hlavních témat, která připadnou novému ministrovi. A stále hlasitější možná v kritice budou opět i odboráři. „Děje se tu celá řada podezřelých obchodů, které firmu ničí a je jim potřeba zamezit,“ říká dnes staronová odborářská ikona Jaromír Dušek, který s těmito slovy předminulý týden ohlásil svůj návrat do čela železničářského odborářského sdružení. Jaká je dnes tedy vyhlídka pro miliony Čechů, kteří každodenně využívají českou železnici? Nic v  tuto chvíli není jisté. Už začátkem letošního roku každopádně statistici oznámili, že loni České dráhy přepravily o sedm milionů lidí méně než rok předtím. „Dalšímu seškrtávání se chceme za každou cenu vyhnout,“ říká již v úvodu zmiňovaný místopředseda Asociace krajů ČR Radko Martínek. „Pevně věřím, že zachování drážní dopravy se v Česku stane prioritou. A je už jedno, jestli bude soukromníků víc nebo míň.“ Q TOMÁŠ SACHR

↓ inzerce

RESPEKT. CZ

35

ekonomika glosa

Proč (ne)věřit globální měně Účel světí prostředky – právě takové motto by mohlo doprovázet návrh Ruska na zavedení nové nadnárodní rezervní měny. Ruský návrh, představený jako součást reformy světového finančního systému před jednáním zemí G 20, podpořila i Čína. Jinak ale byla odezva pouze zdvořilá. Myšlenka však nezapadla. Hned 10. dubna pokračovaly obě země v jednání a o možnostech umělé světové měny tak pravděpodobně ještě uslyšíme. Není náhodou, že iniciátory měnové revoluce jsou právě Rusko a Čína. Obě země v minulosti úspěšně akumulovaly dolarové měnové rezervy. Rusko vývozem ropy, Čína vývozem zboží. A obě země dnes mají zájem na ochraně před rozkolísaným dolarem v době světové krize. „Dolar umazává bohatství národů,“ zní dnes z Východu. Je to ale paradox – v období prosperity Rusko s podobným návrhem nepřišlo a Čína návrhy na odpoutání své měny od dolaru dokonce do roku 2005 odmítala. Myšlenka vytvoření nadnárodní měny tak přichází ve chvíli, kdy se spíše hodí oběma zemím, než jako systémové řešení pro nemocnou světovou ekonomiku. I když je samotný záměr diverzifikace měnových rezerv pomocí umělé měny lákavý, má svá vážná úskalí. Především je to otázka důvěry. Ta existuje na horizontální a vertikální úrovni. Horizontální důvěra se projevuje opakováním chování a identitou. Pokud ostatní danou měnu akceptují, je přirozené tak činit rovněž. Identita pak vymezuje skupinu používající určitou měnu na „my“ a „ti druzí“. Vertikální důvěra určuje vztah vůči penězům z pohledu důvěryhodnosti institucí, které oběh měny zajišťují a garantují její stabilitu. Budování důvěry v jakoukoli měnu vyžaduje hospodářské a institucionální úsilí, které je striktně a pečlivě střeženo. V současnosti se většina objemu peněz váže na tři klíčové měny: dolar, euro a jen. I kdyby byla nadnárodní měna formována z těchto tří klíčových měn, chyběla by jí celosvětová důvěra. A to na obou uvedených úrovních. Žádná umělá měna to v minulosti nedotáhla dál než na účetní jednotku. U existujících měn podle všeho zůstaneme i nadále. Lépe totiž reprezentují hospodářskou výkonnost ekonomik, byť je dočasně krizí pošramocena. Představa rychlého zavedení umělé nadnárodní měny je spíše melancholickou dumkou z širých východních plání než reálným prostředkem na hospodářské neduhy světa. Může ale být i předzvěstí hospodářského nátlaku. EVŽEN KOČENDA

Autor je profesor ekonomie v CERGE-EI.

36

euro

Euromedicína? Rychlý přechod na euro by v současné krizi pomohl některým státům střední a východní Evropy, Brusel a Frankfurt však zatím mlčí

Ú

nik důvěrné analýzy Mezinárodního měnového fondu do médií (do deníku Financial Times) a  jeho doporučení rychlého a  nestandardního přijetí eura pro některé země střední a východní Evropy možná nebyl úplně náhodný či nežádoucí. O myšlence, že členské státy eurozóny by měly pod náporem současné krize přehodnotit kritéria pro vstup do svého klubu, diskutuje řada ekonomů již několik měsíců. Zveřejnění analýzy tak renomované instituce, jako je MMF, postavilo evropské lídry před otázku, kterou by neměli jen tak přejít mlčením.

12 zemí, 3 režimy Některé státy „staré Evropy“, které si ponechaly svou měnu, už od počátku krize zvažovaly, zda je jejich původní politické rozhodnutí nakonec nevyjde mnohem dráž. Zejména politici v Dánsku, mění názor a není vyloučeno, že se pokusí veřejnost přesvědčit o vhodnosti přijetí eura. Tuto otázku však už neřeší třetina nových členů EU, neboť euro už přijaly (Slovinsko, Slovensko, Kypr a Malta). Další třetina (Pobaltí a Bulharsko) již řadu let používá pevnou vazbu své domácí měny na euro – režim takzvaného currency boardu, kterým přechod na euro tyto země do značné míry nahrazují. Zdá se tedy, že pouze čtyři země – Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Česko – stojí před otázkou, jakou strategii vůči euru, jehož přijetí předjímá přístupová smlouva, zvolit. Loňský rok přinesl nové zkušenosti a poznatky. Především – díky tomu, že Slovensko prokazatelným způsobem splnilo maastrichtská kritéria a bylo do eurozóny přijato, padl do jisté míry „exkluzivní status“ zóny jednotné měny. Ne že by Slovensko nebylo na euro „dosti nóbl“, ale přece jen již od rozšíření EU visela ve vzduchu otázka, zda nové, podstatně chudší, byť rychle rostoucí země jsou, či nejsou plnohodnotnými členy společenství a mají také právo na přijetí eura. Jak nyní víme, díky evropskému principu stejného zacházení je cesta k euru otevřená i pro další kandidáty. Druhým poznatkem je to, že záhy po propuknutí krize se začaly otřásat nejen plovoucí kurzy zmíněných čtyř zemí (například u nás z nejsilnější úrovně 23 korun za euro koruna oslabila k 29, tedy o čtvrtinu), ale i některé z oněch dříve velmi stabilních fixních kurzových režimů. Chování investorů na celém světě a jejich přehodnocení rizik vedlo k závěrům, že rozdíl mezi currency boardy (i přesto, že v jeho rámci jsou veškeré domácí hotové peníze v oběhu kryty cizoměnovými rezervami centrální banky) a skutečným přijetím eura je v čase krize značný.

Kombinace obavy o udržení kurzu a zjevného přehřátí ekonomik zejména pobaltských zemí dramaticky zvýšila dopady světové krize na tyto země. A ty, ačkoli se snaží vskutku drastickými kroky stabilizovat hospodářství a  snížit obrovské deficity zahraničního obchodu (mimo jiné důsledek příliš rychle rostoucí poptávky), čelí nejen dvojcifernému propadu ekonomik, dramatickému růstu nezaměstnanosti (nyní až k 15 procentům), ale i pokračující obavě o udržení fixního kurzu a solventnosti v ekonomice. Přitom je jasné, že opuštění tohoto režimu by znamenalo propad kurzu, inflaci a destabilizaci finančního systému, které by ekonomické problémy ještě znásobily.

Snadná pomoc? Zejména pobaltské země byly od počátku v mnoha aspektech jasnými kandidáty na „standardní“ vstup do eurozóny. Dokázaly udržet na uzdě státní deficit i dluh (po této stránce jsou to nejdisciplinovanější země EU), ale nepodařilo se jim splnit inflační kritéria (i když v případě Litvy jen o 0,1 procenta), což způsobila kombinace rychle rostoucí ekonomiky, někdy ne zrovna šťastného načasování odstraňování různých subvencí a zvyšování daní na úroveň požadovanou EU. Není pochyb o tom, že pro tyto země by bylo snazší řešit důsledky krize, kdyby byly součástí eurozóny. Odpadla by totiž obava z kolapsu měnového režimu a financování pro podniky i stát by bylo snazší. Dnes však „standardní vstup“ do eurozóny není reálný, neboť lídři EU opakovaně odmítli rozvolnění vstupních maastrichtských kritérií. Proto MMF a také někteří ekonomové přišli s nápadem umožnit těmto zemím jakési poloviční členství v eurozóně. I když takovýto kompromis zní vždy nevábně, v tomto případě má logiku. Nešlo by o formální členství v eurozóně (včetně účasti na hlasování ve Frankfurtu či příjmu z ražebného), ale o přechod na hotovostní a bezhotovostní platby v euru a faktický zánik domácí měny. Eurozónu by tento postup nezatížil, neboť přechod na euro umožní v každé zemi dostatečné devizové rezervy. Tento postup, zvaný jednostranná euroizace, přitom má i v Evropě analogii v případě Černé Hory a určité formy měnové unie využívají země například v Asii. Zemím by tento krok pochopitelně nevyřešil všechny problémy spojené s ekonomickou krizí, neboť zejména u přehřátých ekonomik nezbývá než akceptovat mnohdy i významný pokles ekonomického růstu. Odstranil by však hrozby plynoucí z ohrožení jejich „domácí měny“ a z finanční krize. Dokonce i Evropa by na tom vydělala. Je pravděpodobné, že rozsah finanční pomoci, kterou i tak RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

ekonomika

Ideální kandidáti pro euroizaci. (Sofie, Bulharsko) foto matěj stránský

EU svým členům postupně nabízí, by byl v tomto případě nižší. A z vyšší stability těchto čtyř zemí by měla prospěch dokonce celá EU. Střední a východní Evropa – tento slabý článek EU, o  němž mluví ekonomové – by byla méně ohrožená případným kolapsem některé země a šířením nákazy.

Rizika pro Brusel a Frankfurt Jednostranné zavedení eura je však zejména ve Frankfurtu – sídle Evropské centrální banky – považováno za „velký faul“ a  překážku ve „správné cestě k euru“. Ještě před nedávnem zastánci tohoto názoru dokonce hodlali nutit Černou Horu, aby se při vstupu do EU na pár let vzdala eura a zavedla domácí měnu – proto, aby mohla euro třeba už za pár let zavést. Je jisté, že ekonomicky slabé a nedisciplinované země mohou zónu jednotné měny oslabit, ale nezdá se, že by to byl případ čtyř uvedených zemí (Pobaltí a Bulharska). Ty totiž patří v Evropě k těm fiskálně vzorným a  díky dlouhé historii fixního kurzu jsou pro euroizaci ideálními kandidáty. Pokud by Brusel a Frankfurt projevily vstřícnost vůči polozavedení eura (na účet těchto zemí), mohla by být vyvážena dostatečně silnými zárukami ze strany pobaltských zemí a Bulharska. Jiná by mohla být situace v případě dalších čtyř zemí (Polska, Maďarska, Rumunska, Česka), které mají plovoucí měny. Tady je váhavost možná oprávněnější. Kdyby měly tyto státy opustit plovoucí domácí měny, mohl by to být pro ně mnohem obtížnější RESPEKT. CZ

krok a zřejmě by ho zvažovaly jen v situaci, kdyby se jejich ekonomické potíže dramaticky prohloubily.

(Ne)flexibilní EU Je možné, že za neochotou nabídnout kompromis s  eurem pobaltským zemím a  Bulharsku, které jsou k tomu ekonomicky ideálními kandidáty, stojí obava z Maďarska jako černého pasažéra tohoto kroku. Maďarsku by přijetí eura i za současný historicky nejslabší kurz forintu ušetřilo mnoho problémů v jeho současné katastrofální situaci. Problém ovšem je, že zatímco vlády zmíněných čtyř zemí jsou vycvičené disciplínou currency boardu (ten neumožňuje velkou fiskální nedisciplínu), nedá se to říci o vládě v Maďarsku, až už té současné či předpokládané budoucí v čele s Viktorem Orbánem. Jen málokdo má totiž v Evropě tak špatnou pověst jako maďarští strážci státní pokladny. Je však možné, byť ne zcela pochopitelné, že diskuse o doporučení MMF se v Bruselu a Frankfurtu vůbec nezačne. Ukazuje se totiž, že schopnost evropských institucí přijmout v krizi zásadní a vskutku evropská opatření je značně omezená, neboť krizový management zůstává stále spíše v rukou jednotlivých vlád.

A co Češi? Samostatnou kapitolou je Česko, které je od tohoto týdne jedinou ze čtyř zemí s plovoucím kurzem, která nepožádala MMF o finanční pomoc (Polsko o ní začalo právě jednat, a tak se připojilo k Maďar-

sku a Rumunsku). Vládní krize však zasadila ránu představě premiéra Mirka Topolánka, že na podzim určí datum pro vstup Česka do eurozóny. Na chvíli to vypadalo, že nejen podnikatelé, ale i politici se postupně kloní k termínu roku 2013, nyní je však tato možnost opět zahalená velkou mlhou. Předseda ČSSD Jiří Paroubek dal nedávno jasně najevo, že naše země potřebuje spíše vysoké fiskální schodky než pospíchat s přijetím eura. Argumenty, že pro Česko je výhodné i v současné krizi zůstat mimo eurozónu, prezentoval minulý týden v tisku třeba viceguvernér ČNB Miroslav Singer či ekonom Pavel Kohout. Fakticky však rozhodne o dalším osudu české koruny jak průběh recese v naší zemi (přicházející čísla věští nejméně pro začátek roku mnohem větší propad růstu, než o jakém přinejmenším vládní ekonomové mluví), tak zejména výsledek podzimních voleb. Výrazné zpomalení ekonomiky a růst nezaměstnanosti jistě může být pro některé strany argumentem pro výrazné zvýšení výdajů, které nás značně vzdálí od plnění maastrichtských kritérií. Takový scénář by mohl nastartovat vývoj, kterým prošlo Maďarsko a  který uvrhl zemi do hluboké ekonomické i politické krize. Ale i bez tohoto „černého scénáře“ je jasné, že standardní cesta k euru by vedla jen přes jasné odhodlání nové vlády tento projekt uskutečnit (což mimo jiné jasně dokumentuje slovenský příklad). A to zatím u ani jedné z rozhodujících politických stran není vidět. Q Luděk Niedermayer

37

svět JIHOAFRICKÁ REPUBLIKA

Země v pubertě

str. 38

Jihoafrická republika – velká naděje i hospodářský motor celé Afriky – se chystá k volbám. tomáš lindner

SLOVENSKO

str. 40

Bílí muži proti romským klukům

Aféra policejní šikany a týrání na Slovensku je zřejmě jen špičkou ledovce. martin m. šimečka

jiHOAFRICKÁ REPUBLIKA

Země v pubertě Zatím se v Jihoafrické republice odehrává jeden z nejpozoruhodnějších politických úspěchů minulých patnácti let. Tento týden se však stát u mysu Dobré naděje chystá k volbám, po kterých na něj číhají pasti, do nichž se v minulosti chytil zbytek Afriky.

Lebo Malepa má jiný životopis než většina podobně úspěšných podnikatelů. Před patnácti lety, když byl ještě středoškolákem, by ho ani nenapadlo, že jednou bude přemýšlet o tom, jak do svého hostelu nalákat turisty. Tehdy ho spíš zajímala taktika pouličních bitek. Tady v Sowetu, milionovém černošském předměstí na okraji Johannesburgu, tenkrát hořela auta, vzduchem létaly kulky a kameny, popravovalo se tzv. náhrdelníkem – pneumatikou zapálenou na krku domnělého zrádce. A kameny házel i tehdy osmnáctiletý Lebo. Z jeho revolučního mládí však zbylo jen zarámované poděkování za práci v mládežnické organizaci radikálního Panafrického kongresu. Visí na zdi obýváku v jeho domě, kde provozuje vůbec první hostel v Sowetu, které je pro velkou část jihoafrických černochů srdcem jejich země. Před patnácti lety, kdy probíhaly první demokratické volby v Jihoafrické republice, se do výbušných ulic Soweta odvážili jen běloši unavení životem nebo sedící za volantem armádních aut. Dnes už návštěvníci při procházkách a projížďkách na kolech, které Lebo půjčuje turistům, nemusejí odrážet kameny ani kulky, ale usměvavé pozdravy a otázky – ptají se na to, proč sem nepřichází více bělochů, proč mají pořád strach.

f ot o e g p

Dones mi můj kulomet

Z bojovníka podnikatelem. (Lebo Malepa)

38

Po stejné trajektorii jako Lebův život směřovala i Jihoafrická republika, která se tento týden chystá ke čtvrtým demokratickým parlamentním volbám. V roce 1994 stála před bankrotem, dnes má státní rozpočet s přebytkem. Tehdy byla mezinárodním vyvržencem a její sportovci se nesměli účastnit olympiád ani světových šampionátů, dnes se JAR připravuje na pořádání fotbalového mistrovství světa. Nikdo už nepochybuje o tom, že nejdůležitější africká země, která je vzorem i hospodářským motorem zbytku kontinentu, zažije férové volby. Klidná předvolební kampaň je už něčím samozřejmým – přitom před historickými volbami v roce 1994 zemřelo v etnických bojích přes deset tisíc lidí a země stála na pokraji občanské války.

Navzdory tomu světová média při referování o letošních volbách jen těžko nacházejí nějaké pozitivní zprávy. Píší o korupci nejmocnějších politiků, o prorůstání státu a vládnoucí strany, o budoucím prezidentovi, který na mítincích rád zpívá starý guerillový song Dones mi můj kulomet. Píší o tom proto, že i do země, která je poslední velkou nadějí subsaharské Afriky, pronikají nešvary, jež nesou velký díl viny za zruinování většiny afrických států po získání nezávislosti. Na Jihoafrickou republiku teď opravdu číhají pasti, do nichž se v  minulých desetiletích chytil celý kontinent. Než je však začneme popisovat, tak by neměla zapadnout informace, která se v posledních letech ztrácí v sériích krátkých špatných zpráv z Jihoafrické republiky – a sice, že země u mysu Dobré naděje zažívá zatím jeden z nejpozoruhodnějších úspěchů světové politiky minulých desítek let. Zažívají ho i lidé v ulicích Soweta, které bývalo nejproslulejším a nejbouřlivějším z tzv. townshipů, čtvrtí, kam režim apartheidu sestěhoval černošské obyvatelstvo z měst.

Věci jsou dnes složitější Tady začal konec apartheidu. Na středních školách Orlando West High School a Morris Isaacson High School v roce 1976 propukla studentská revolta a Soweto pak „hořelo“ až do devadesátých let. Vládci apartheidu už nikdy nedokázali černošskou většinu „zchladit“. Právě na školách se totiž odráželo myšlení tehdejších vládců. „Až budu mít na starosti vzdělávání našich domorodců, tak jej zreformuji takovým způsobem, že domorodci od dětství budou vědět, že jim rovnost s bělochy vůbec nepřísluší,“ prohlásil v šedesátých letech například tvůrce tehdejších osnov a pozdější premiér Henrik Verwoerd, přezdívaný též „architekt apartheidu“. Pro různé rasy platily odlišné osnovy – běloši byli připravováni na zodpovědnou a kvalifikovanou práci, z černochů měly učebny zformovat servilní a nesamostatné poddané. Zdejší adolescenti se v roce 1976 po další RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

f ot o p r o f i m edia . c z

Škola už z nich nevychovává poddané. (Středoškoláci v Sowetu)

reformě v tomto duchu už nechtěli nechat dál šikanovat. Po brutálním zásahu špičkově vybavené policie proti klidné demonstraci středoškoláků tehdy přestali mlčet i jejich do té doby odevzdaní rodiče a jihoafrický papiňák vybuchl. Dnes už Soweto nevybuchuje. Ulice jsou čisté a drobné zahrádky upravené. Ve městě, kde dříve kvůli rasistickým zákonům chyběly jakékoli příležitosti smysluplného trávení volného času, se budují sportovní hřiště, byla otevřena první větší knihovna, pomalu mizejí oba městské slumy. Od listopadu 2006 mají Soweťané svůj první hypermarket, předloni Nelson Mandela slavnostně otevřel druhé nákupní centrum s vůbec prvním multikinem v townshipu. Prašné prostranství před školou Orlando West High School je přeplněné žáky v nažehlených uniformách a vyleštěných botách. Vystačit si musejí bez počítačů a  jiných moderních pomůcek, ze spousty školních budov navíc opadává omítka. V učebně tu teď s  námi sedí zástupci studentů první poválečné jihoafrické generace – sedm řečnicky nadaných členů studentské rady, kteří si teď vyřizují účty s novou Jihoafrickou republikou. „Věci jsou dnes mnohem složitější, než bývaly, mají mnohem více odstínů,“ říká devatenáctiletý Mlungisi Madlala, který by se jednou chtěl stát politikem. Kritizuje korupci politiků, ale chválí úspěchy vlád Afrického národního kongresu. V minulých patnácti letech bylo postaveno 2,7 milionu levných domků pro nejchudší, na 70 procent se zdvojnásoRESPEKT. CZ

bil podíl obyvatel, kterým do domu vede elektřina, v polovině škol už chudí žáci neplatí školné, deset milionů lidí získalo přístup k pitné vodě. Názory na vývoj nové Jihoafrické republiky se ovšem liší podle barvy pleti člověka, který je zastává. Většina jihoafrických černochů chválí pokroky v  éře svobody a  rasové rovnosti, zvláště starší běloši zase líčí obraz zkázy kdysi blahobytného ráje.

Názory na vývoj nové Jihoafrické republiky se liší podle barvy pleti člověka, který je zastává.

Tento rozdíl potvrzují i  průzkumy. Podle výzkumu organizace International Marketing Council se 80 procentům obyvatel žije lépe než před deseti lety a 89 procent obyvatel očekává, že se jim za deset let bude dařit ještě lépe. To, že zemi čeká zářná budoucnost, si však mysleli skoro všichni dotázaní černoši, avšak méně než polovina bělochů. V minulých patnácti letech Jihoafrickou republiku opustilo zhruba milion bělochů, zejména ve věku mezi 20 a 40 lety, protože v ní neviděli bu-

doucnost, případně tu kvůli pozitivní diskriminaci černochů nemohli najít práci.

Otevřené dveře „Apartheid černochy poškodil. Pořád ještě nevyužívají všech nových možností, protože mají v hlavách zakódováno, že nemohou dosáhnout výše. Dříve černoši mohli vykonávat jen některá povolání, existovaly různé testy pro bělochy a černochy. Tohle všechno se teď změnilo, ale hodně mladých lidí to stále nedokáže docenit,“ kritizuje své vrstevníky Lynnette Mahlanguová, která má ve studentské radě na starosti odvětví sportu a chystá se studovat inženýrství. Mnoho černochů však do těchto otevřených dveří vstupuje. V posledních deseti letech se například počet univerzitních studentů zvýšil o 57 procent. Díky nejdelšímu období hospodářského růstu v dějinách země a díky pozitivní diskriminaci pomalu vzniká nová černošská střední třída, do níž podle sociologů patří už kolem deseti ze čtyřiceti milionů jihoafrických černochů. Podle mezinárodních průzkumů se Jihoafrická republika počítá k zemím s nejvyšší vzestupnou sociální mobilitou a zároveň patří k nejoptimističtějším společnostem světa. Letošní volby budou ovšem průlomové možná i kvůli tomu, že se tento trend obrací. Ekonomika v důsledku světové krize zřejmě spadne do recese. Jak vyplývá z únorového průzkumu společnosti Markinor, názor, že země kráčí špatným směrem, →

39

svět → poprvé zastávalo více respondentů než doposud.

Ostatně důvodů k pesimismu je více než jen hrozící recese. V Česku dojde ročně zhruba ke dvěma vraždám na sto tisíc obyvatel, v Jihoafrické republice je to zhruba čtyřicet, což je nejvíce na světě (přestože se v posledních letech kriminalita snižuje, a to i v nechvalně proslulém Johannesburgu). Jihoafrická republika navíc i po patnácti letech vlády Afrického národního kongresu patří k nejnerovnějším společnostem světa – hradbou ležící mezi bohatými a chudými však přestala být jen barva pleti, sociolog by řekl, že se rasově rozdělená společnost mění na společnost třídní. Navzdory hospodářskému růstu a rozpočtové disciplíně, za niž Jihoafrickou republiku chválí nejrůznější mezinárodní instituce, je bez práce stále více než 25 procent obyvatel a stoupl i počet lidí žijících s méně než dolarem na den. Jediná africká země s důležitým hlasem na mezinárodním poli bude ještě dlouho překonávat dědictví režimu, jehož bělošská elita žila na úrovni

Jacob Zuma se nápadně podobá politikům, kteří raději panují, než vládnou. západní Evropy, zatímco černošská většina živořila v podmínkách zemí třetího světa. Dědictví vlády, která v přepočtu na jednoho bělošského studenta vydávala v průměru 644 randů a na jednoho černocha patnáctkrát méně. Vlády nové Jihoafrické republiky se už musejí starat o všechny obyvatele, a ne jen o privilegovanou desetinu. Je to tak velký úkol, že výsledek je pořád nejistý. Jak uvedl pro BBC Brian Mdluli, manažer marketingové společnosti a rodák ze Soweta, země pořád jako by byla v situaci patnáctiletého teenagera: „Už nejsi dítě, ale ještě nejsi ani dospělý. Co v této chvíli potřebuješ nejvíce, je dobré vedení.“ Právě v dobrém politickém vedení spočívá nastražená past, před kterou varují dnešní novinoví zpravodajové. Jistý vítěz voleb – Africký národní kongres (ANC) – by se totiž mohl stát obětí svého vlastního úspěchu.

Mys stále ještě dobrých nadějí Africký národní kongres nemá soupeře. V minulých parlamentních volbách získal ústavní většinu a před nejsilnější opoziční stranou měl náskok více než padesáti procent hlasů. A ani letos ho nikdo neohrozí. Nejsilnější opoziční Demokratickou alianci volí jen běloši a míšenci; stranu Inkatha jen tradicionalisté z národa Zulu; novou stranu COPE, která se od ANC odštěpila loni na podzim, kvůli vnitřním hádkám podporuje také už jen deset procent voličů. ANC je neotřesitelný kvůli své aureole úspěšného osvobozeneckého hnutí i kvůli nesporným úspěchům minulých patnácti let. Jenže během těchto úspěšných let se nevyhnul pokušením, která číhají na všechny státy, kde vládne stále tatáž strana, byť demokraticky zvolená. Prosperovali hlavně černošští podnikatelé s dobrými kontakty na stranický sekretariát. Vlivní politici se zaplétali do korupčních skan-

40

dálů. ANC začal své lidi dosazovat do veřejné televize, do vedení policie i bezpečnostních složek. Bývalý prezident Thabo Mbeki začal veškerou kritiku za vysokou zločinnost nebo za pomýlenou politiku vůči epidemii AIDS považovat za útok na svůj majestát a za imperialistické vměšování Západu. Jenže voliči Africký národní kongres za jeho chyby nepotrestají, jednoduše nevidí opoziční alternativu a jsou zatím trpěliví. Symbolem nejisté budoucnosti Jihoafrické republiky se stala osoba Jacoba Zumy, který se téměř jistě stane příštím prezidentem. Právě on by teď měl zabránit tomu, aby se ANC dostal na stejné scestí jako mnoho jiných afrických osvobozeneckých hnutí, která se nedokázala proměnit v běžnou politickou stranu. Jenže sám Zuma se až příliš nápadně podobá charismatickým politikům, kteří raději panují, než vládnou a kteří dovedli desítky afrických zemí do chaosu. Říká se jim Big Men, velcí muži, a jejich příznivci jsou ochotní za ně bojovat v ulicích. Rád svým úsměvem a  řečnickým talentem okouzluje obyčejné lidi, ze kterých také jako chudý zuluský pasák ovcí vzešel – vzdělání získal až jako politický vězeň při rozhovorech se sečtělými vězni včetně Nelsona Mandely. Dělá si legraci z homosexuálů a chlapácky se chlubí svým sexuálním apetitem, kvůli kterému už jednou čelil obvinění ze znásilnění. Především však předseda Afrického národního kongresu minulé čtyři roky čelil obvinění z  korupce – jeho finanční poradce a  zároveň vlivný podnikatel, odsouzený kvůli korupci k patnácti letům vězení, mu v minulosti „půjčil“ půl milionu dolarů. Prokurátoři až před třemi týdny definitivně stáhli žalobu z poněkud nezvyklého důvodu – ne že by důkazy ztratily na síle, ale vyšlo najevo, že načasování obžaloby bylo politicky manipulováno lidmi kolem bývalého prezidenta a Zumova velkého rivala Thaba Mbekiho. Spousta Zumových politických prohlášení ovšem vzbuzuje naděje. Má sice podporu komunistů, odborů i mladých radikálů, ale úspěšnou hospodářskou politiku svých předchůdců zřejmě radikálně nezmění. Žádná protikapitalistická opatření prý nechystá, jen slibuje více přerozdělování milionům chudých obyvatel, ostatně i během svého předchozího působení jako viceprezident či v řadách ANC neproslul jako radikál, ale jako schopný vyjednavač. Nebojí se otevřeně kritizovat Roberta Mugabeho za porušování lidských práv a volební podvody a nikdy nesklouzl k rasistickým nebo etnicky nesnášenlivým komentářům. Ve svých rukou bude temperamentní Zuma – kvůli neexistující opozici – v příštích pěti letech držet větší moc, než mívají politici v ostatních demokraciích. A zároveň na něm bude ležet i větší zodpovědnost. Jak totiž řekl Neville Alexander, bývalý politický vězeň a dnes profesor na Univerzitě v Kapském Městě: „Můžeme dokázat zázrak, zřídit vícerasovou svobodnou společnost. Ale pokud to nezvládneme, tak tu máme všechny přísady pro možnou genocidu.“ Big Man Zuma bude v jedné z etnicky nejvýbušnějších zemí světa směrovat výhybky jedním či druhým směrem. Zatím je však – navzdory všem špatným zprávám – země u  mysu Dobré naděje na dobré cestě. Q TOMÁŠ LINDNER, SOWETO

P

očátkem dubna přišla do redakce slovenského deníku SME poštou obálka s  dopisem podepsaným ženou, která už byla delší dobu mrtvá. Přiložené DVD však ukazovalo událost živou až příliš: policisté z Košic na něm na chodbě obvodního policejního oddělení týrali romské chlapce. To, že se našel člověk (zřejmě právě z policejního prostředí), který měl už té hrůzy dost, je však jedinou dobrou zprávou v celé aféře, jež obletěla svět pod titulem „slovenský Abú Ghraíb“.

Fackuj a líbej 21. března volala v Košicích starší paní na policii a ohlásila, že ji parta mladých Romů přepadla, zranila (při útoku upadla a vykloubila si rameno) a  ukradla jí kabelku. Policisté okamžitě vyrazili, mladé Romy chytili a ti se na místě přiznali. Ostatně, nebylo to jistě poprvé, co kradli, jeden z nich už měl za krádež podmínečný trest. Přestože tři z nich byli ještě děti, policisté je odvedli na stanici, i když podle předpisů měli volat rodiče

Slovenští politici dobře vědí, že gesto na obranu Romů jejich popularitě neprospěje. a psychologa, a tam si s nimi čtyři hodiny vyřizovali účty. A natáčeli. „Banda cikánská“ je slyšet na videu jednoho z policistů. Policistů je sedm, kluků šest. Dospělá přesila je nutí navzájem se fackovat, líbat, svlékat, pouštějí na ně psy, jednoho vyvěsili za nohy z okna – to vše přímo na chodbě policejního oddělení. Video viděly statisíce lidí po celém světě, převzaly ho i světové agentury. Divák se při jeho sledování nemůže zbavit dojmu, že vidí jen jeden díl z dlouhé série, žádnou ojedinělou situaci. Vše běží jak na drátkách a bez váhání. Sadismus, sexuální i rasistický motiv jsou zjevné: muži ponižují chlapce, bílí ponižují Romy. Jakmile aféra propukla, jednal ministr vnitra Robert Kaliňák i policejní prezident Ján Packa na první pohled razantně: policisté jsou vyšetřováni, byli propuštěni ze zaměstnání, jejich nadřízení přišli o funkce. Jako kdyby chtěli říct, že dál není co řešit. Však také ministr Kaliňák zdůraznil, že šlo o „selhání jednotlivců“, ne systému. Packa zase odmítl rasový motiv, který se prý prozatím neprokázal, proto se ani nedostal do obvinění, stejně jako paragraf o mučení. Zůstalo jen u zneužití pravomocí veřejného činitele a vydírání. Vláda jako celek se aférou nezabývala, policejní šikanu a týrání dětí odsoudil jen ministr vnitra a vicepremiér pro lidská práva, jinak však politici mlčí, včetně premiéra Roberta Fica i prezidenta Ivana Gašparoviče. Nevládní organizace vyzvaly ministra vnitra, aby přijal politickou odpovědnost za selhání svých podřízených a odstoupil, je to však marné volání. Slovenští politici dobře vědí, že gesto na obranu Romů jejich popularitě rozhodně neprospěje.

Segregace na postupu Na Slovensku vládne ve vztahu k  Romům jakási zvláštní štítivost, která se v posledních leRESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

svět slovensko

do vzdálenějších škol, kde romské děti nejsou, takže se školy čím dál více dělí na romské a neromské. „Toto řešení uklidní situaci jen na chvíli, důsledkem je však postupné vyhrocování konfliktu,“ říká Ondrušek. Psycholog nepochybuje o rasovém motivu policistů, ale vidí především, že je to útok na ty, kdo jsou slabší, jde o potvrzení nadvlády, kterou schvaluje i společnost. „Obávám se, že se z těch propuštěných policistů stanou v očích veřejnosti hrdinové,“ říká. Pokud vezmeme v úvahu názory na internetu, jsou jimi už teď. Slovensko podepsalo v roce 1994 Evropskou úmluvu o zabránění mučení, jejíž výbor už v roce 1998 doporučil Slovensku instalovat kamery do policejních vyšetřoven. Žádný z ministrů vnitra se však tímto doporučením neřídil. „Taková kontrola policistů přitom má smysl,“ říká Ondrušek, „světové výzkumy ukazují, že po delší době nakonec vede ke změně jejich chování.“ Ano, kamery ve vyšetřovnách by možná zabránily násilí, které si nakonec policisté natočili sami na své mobily. Problém je ovšem mnohem hlubší. Psychiatr Péter Hunčík, který se rovněž zabývá společenskými konflikty a dobře zná i situaci v Maďarsku, říká, že společnost i pod tlakem současné krize hledá svého nepřítele a na ráně jsou právě menšiny. V únoru v Maďarsku zastřelili neznámí vrazi romského otce se synem poté, co jim podpálili dům, vůdce opozice Viktor Orbán mluví o „cikánské kriminalitě“. „V Maďarsku jsou to Romové, protože jiné menšiny tam prakticky nežijí, ale na Slovensku jsou to spíše Maďaři, kteří více vyhovují potřebě národního nepřítele,“ říká Hunčík.

Bílí muži proti romským klukům Aféra policejní šikany a týrání na Slovensku je špičkou ledovce

Horší než jinde Málokde v Evropě žijí Romové v tak děsivých podmínkách jako na východě Slovenska. (Osada Križovany) f ot o m i l a n j ar o š nymity se vyvalila mohutná vlna nenávisti vůči obětem. „Případů násilí vůči Romům bude přibývat,“ myslí si psycholog Dušan Ondrušek, šéf občanského sdružení, které se už léta věnuje předcházení konfliktů v mnoha zemích světa včetně Slovenska. Právě v  posledních pěti letech totiž probíhá podle něj na východě země nenápadná segregace, obce a města systematicky vytlačují Romy za svoje hranice, školy pod tlakem rodičů zavádějí přestávky na oběd zvlášť pro romské a neromské děti anebo bílí rodiče posílají své děti f ot o re p r o de n í k s m e

f ot o čtk

tech projevuje veřejným mlčením politiků, byť je to možná lepší, než kdyby měli rasistické poznámky. Slováci si dobře pamatují jaro 2004, kdy Romové po radikálním snížení dávek v rámci sociální reformy masově rabovali obchody a vláda proti nim nasadila armádu. Situace se zdánlivě uklidnila, když se jim dávky opět zvýšily, a od té doby vládne tiché napětí. Pod povrchem to však bublá, stačí si otevřít internet. Šéfredaktor deníku SME Matúš Kostolný musel zrušit možnost internetové diskuse pod článkem o týrání romských dětí, neboť z hlubin slovenské ano-

Možná má pravdu, ale je to z bláta do louže. V nedávné kampani před prezidentskými volbami se na jihu Slovenska sice opravdu objevovaly protimaďarské plakáty, po aféře s týráním romských dětí se však v Rožňavě na jihovýchodě země objevily na budovách plakáty protiromské. Averze vůči Romům je na Slovensku sice podle průzkumů srovnatelná s jinými zeměmi střední a východní Evropy, kde žije romská menšina, ale v jednom ohledu je na Slovensku problém palčivější. Málokde totiž žijí Romové v tak děsivých podmínkách a v takové koncentraci v jedné části země, tedy na východě. V osadách připomínajících slumy brazilských měst jich tam žije odhadem 130 tisíc (ze zhruba 380 tisíc). Beznadějnost celé situace však tkví především v postoji politické garnitury. V celé dvacetileté historii moderní slovenské demokracie se nenašel politik, který by se opravdu vážně a systematicky zabýval problémem romské menšiny (jejich práci částečně suplují mimovládní organizace a solidně se chovají také média), zato se našla spousta těch, kteří si zejména v devadesátých letech na odporu vůči ní budovali svoji image. Současná vláda si za svého nepřítele zvolila maďarskou menšinu a vůči té romské se chová přezíravě, což si ovšem společnost – včetně policistů – vykládá správně jako výraz pohrdání. Proto není ono týrání romských dětí „selháním jednotlivců“, jak by to rád viděl ministr vnitra, ale systémovým jevem, jehož důsledky na sebe zřejmě nenechají dlouho čekat. Q MARTIN M. ŠIMEČKA, BRATISLAVA

Selhali jedinci. (Uprostřed ministr vnitra Kaliňák, vlevo policejní prezident Packa) RESPEKT. CZ

Abú Ghraíb po slovensku. (Záznam z videonahrávky)

Čtěte také esej na straně 70

41

téma

f ot o isi fa / g etty i m ag es

Cesta na jaderný hřbitov Atomovou energii prosazuje stále více politiků. Jenže to má háček: všichni bychom rádi topili a svítili, ale nikdo nechce mít za dvorkem elektrárnu, natož pak sklad vyhořelého paliva, které bude radioaktivní ještě stovky tisíc let. Jak tento rébus vyřešit? Odpověď zatím nemáme. Můžeme se ale podívat na místa, kde na cestě k jadernému skladu došli nejdál.

téma

Ještě nedávno všichni věřili, že Američané ukážou cestu ostatním. Teď se ale gigantický projekt zadrhl. (Tunel v hoře Yucca) f ot o p r o f i m edia . c z

N

emyjte si ruce vodou z  kohoutku, není pitná. Museli jsme odstavit čističku.“ Pozorné varování návštěvníka zarazí, přehnaný komfort by tu rozhodně nečekal. Přízemní budova, k  níž míříme, stojí uprostřed vyprahlé pouště. Planinu v  dálce lemují zasněžené vrcholky hor. Žádná zvířata ani lidé nejsou v dohledu, oblohu nekřižují žádní ptáci. Zato po ní v těchto krajích občas krouží bezpilotní letoun Predator, s nímž se učí létat vojáci na nedaleké letecké základně Creech. Jsme uprostřed Mohavské pouště v  Nevadě. Armáda Spojených států zanechala ve zdejší krajině v minulosti mnohem hlubší stopy než občasný přelet elegantních strojů. Za horským hřebenem se rozprostírá pláň připomínající povrch Měsíce. Zdobí ji desítky kráterů, které vyhloubily podzemní výbuchy atomových bomb. Další pumy explodovaly ve vzduchu a zanechaly po sobě kostry odpalovacích věží. Najdeme tu zbytky bunkrů, torza budov smetených výbuchem, vojenskou techniku zamořenou radioaktivitou a spoustu dalších památek na éru testování jaderných zbraní. Odstavená čistička a vypnutá elektřina ve vedlejším stavení se v porovnání s pohnutou historií pusté krajiny mohou zdát docela fádním detailem. Přesto jsou důležitým symbolem. Připomínají změny, které postihly ambiciózní projekt několika amerických vlád, republikánských i demokratických: stavbu trvalého úložiště radioaktivních odpadů.

44

V horském hřbetu uprostřed pouště má skončit 70 tisíc tun jaderného odpadu. Odpad z atomových reaktorů se dnes na celém světě hromadí v elektrárnách a žádný stát si s ním zatím nedokázal poradit. Zdá se, že nejlepší by bylo uložit vyhořelé palivo v neprodyšných kontejnerech hluboko do země. Ještě nedávno byli všichni přesvědčeni, že se to jako prvním podaří Američanům tady v Nevadě, čímž ukážou cestu ostatním. Po nástupu nového prezidenta se však projekt, který dosud stál 10 miliard dolarů, zadrhl. Je to poučný příběh pro celý svět včetně České republiky.

Cestou na večírek Exkurze k hoře Yucca, v jejímž nitru mělo úložiště vzniknout, začíná v optimistickém duchu. Pořádá ji federální ministerstvo energetiky, které má celý projekt i jeho popularizaci na starosti. Přihlásit se mohl každý, kdo je ochoten přijet do Las Vegas. V úřední budově na předměstí dostávám krabici s propagačními materiály. Pozornost poutá především malý, v  plastu zatavený černý váleček. Snadno by se dal postavit na nehet malíčku, a přece je to model ve skutečné velikosti – před-

stavuje jednu peletu obohaceného uranu pro jaderný reaktor. Lze z něj získat tolik energie jako z tuny uhlí nebo téměř pěti set litrů nafty. Doprovodný text hovoří i o dalších výhodách jaderné energetiky: ložiska skrývají dost uranu možná na stovky let. Reaktory jen minimálně mění klima a jsou stále bezpečnější. Spojeným státům a dalším zemím pomáhají zbavit se závislosti na nespolehlivých oblastech světa. Síla ukrytá v černém válečku se však po čase vyčerpá a peleta musí být někde uskladněna. A to není snadné: palivo vydává smrtelné dávky radiace a dosahuje teplot několika set stupňů. Trvá statisíce let, než radioaktivita zeslábne natolik, že malé válečky přestanou být nebezpečné. Ten, kdo je chce uložit v zemi, by tedy měl umět plánovat a stavět v nepředstavitelně dlouhém časovém horizontu. Není divu, že se o trvalém podzemním úložišti už desetiletí hovoří, ale nikdo jej zatím nepostavil. Místo, kde se o to pokoušejí, leží asi 130 kilometrů od Las Vegas a je součástí Nevadského zkušebního a výcvikového prostoru (Nevada Test and Training Range). Tvoří ho zčásti bývalá atomová střelnice (podrobnosti viz Respekt 36/07). V jihozápadní části tohoto jaderného Mordoru se nachází nevadská „hora osudu“ – Yucca Mountain. Táhlý hřbet, v jehož útrobách má skončit nejméně 70 tisíc tun vyhořelého paliva z atomových elektráren rozesetých po celých Spojených státech a dalšího jaderného odpadu. RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

téma derálního ministerstva energetiky (zkráceně mu říkáme Abe), a mě s námi jede jen organizátor exkurze a řidič Charlie. Před několika roky veřejnost vozilo k hoře Yucca současně pět autobusů, zdarma, za peníze ministerstva. I naše výprava měla být původně početnější, ale exkurze byla kvůli federálním škrtům na poslední chvíli zrušena (pouze nad reportérem z dalekého Česka, který už měl koupeny letenky, se pracovníci ministerstva energetiky smilovali).

Vážné komplikace

Kdybych nevěřil, že úložiště bude bezpečné, nebyl bych tu. (Průvodce Abe na vrcholu hory Yucca) Právní norma, kterou tehdy kongresmani narychlo přijali – schválili ji „cestou na vánoční večírek“, jak posměšně psali někteří komentátoři –, vzbudila v Nevadě obrovské pobouření a zdejší lidé ji překřtili na „Screw Nevada Bill“, tedy, spokojíme-li se s opatrnou spisovnou češtinou, „zákonem o vyšachování Nevady“. Poté projekt procházel kritickými momenty i obdobími slávy, ale takovou krizi jako teď, kdy se od něj kromě místních odvrací i Washington, ještě nezažil. Je to vidět i v našem autě: jsme v něm jen tři. Kromě průvodce, geochemika Abrahama Van Luika z fe-

f ot o isi fa / g etty i m ag es

Nedlouho po vjezdu do střeženého vojenského prostoru se před námi začíná rýsovat protáhlý šedohnědý hřbet 1600 metrů vysoké hory Yucca.

nosti rostlin upadnout na léta do spánku, nemají-li dost vody, o výzkumech zkamenělých zbytků potravy křečků bělohrdých, z nichž lze vysledovat klimatické poměry během poslední doby ledové, či o pohybech dešťové vody, která celá tisíciletí zvolna pod zemí stéká z hřebenů nevadských hor do údolí, aby pak vytvořila v poušti horká slaná jezírka či potůčky. Není to ale vyprávění, které by s úložištěm nesouviselo. Do nitra hory Yucca vstupujeme širokým ústím tunelu ozářeným elektrickými světly. Středem chodby se táhne úzká kolej, která v dálce mizí ve tmě. Pod stropem visí masivní roura vzduchové ventilace. Pokud se jednou začne úložiště sku-

f ot o © abra h a m va n lu ik

V Nevadě žádná atomová elektrára není, ale většina půdy v okolí hory Yucca i v celém státě patří federální vládě, takže nehrozí spory s majiteli pozemků. S tím počítali američtí zákonodárci, když v roce 1987 nepočkali na výsledky odborných expertiz, které zvažovaly ještě lokality ve státech Texas a Washington, a těsně před Vánoci rozhodli, že trvalé úložiště vznikne právě zde. Hora Yucca jim připadala jako ideální volba: v jejím okolí nežije moc lidí a už dříve tu beztak vládl atom. Nevada navíc tehdy měla ve Sněmovně reprezentantů jen pár zástupců, zatímco zbývající dva státy početné delegace. Bylo to rozhodnutí, které se, jak ještě uvidíme, neobyčejně vymstilo.

Voda ve skalách představuje zásadní problém.

Máme před sebou zřejmě nejprozkoumanější místo v Americe. Úložiště tu mělo původně fungovat už od roku 1998. Plán ale vázne, ani největší optimisté nevěří, že by mohl odpad do nitra hory začít proudit dříve než v roce 2020. Během let, která uběhla od „cesty na vánoční večírek“, totiž podrobnější geologické průzkumy postavily horu do zcela jiného světla. A zásadně se změnila i politická situace. Odbočujeme z asfaltové silnice na štěrkovou cestu. Abe, který pohotově sype z rukávu vyčerpávající informace o zdejší krajině, vypráví o schop-

tečně plnit, sehraje vzduchotechnika rozhodující roli, protože chodby, rozpálené žárem vycházejícím z radioaktivního odpadu nad bod varu, bude nutné intenzivně chladit. Razicí štít se zakousl do východního svahu hory Yucca v roce 1994 a o tři roky později se před objektivy televizních kamer zase vynořil. Zanechal za sebou osm kilometrů dlouhou chodbu ve tvaru podkovy. Právě tudy mají jednou do nitra hory směřovat kontejnery s odpadem. Vezly by se po kolejích k vodorovným šachtám vlastního úložiště, vyhloubeným 300 metrů pod vrcholem horského hřbetu. → ↓ inzerce

každý chce mít

RESPEKT INSTITUT V PARDUBICÍCH

Respekt institut vás zve 22. 4. od 19 hodin do pardubického Divadla 29 na hudebně-divadelní večer s kapelami Matthew‘s workshop, Double Bubble a Funktomass a krátkými skeči na téma blížících se voleb do Evropského parlamentu v provedení Malého vinohradského divadla. Vstup zdarma. Více na RESPEKTINSTITUT.CZ a vybiramsi.eu. RESPEKT EDICE

Ještě do konce tohoto týdne si můžete zakoupit DVD Persepolis ve vybraných trafikách spolu s Respektem za 200 Kč. 27. 4. vychází nový titul ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla, kniha Věčné časy. Publikace je součástí projektu Cirkus totality, který připomene 20. výročí pádu železné opony. Více na EDICE.RESPEKT.CZ. ONLINE ROZHOVORY

V úterý 21. 4. od 1100 – Vítězslav Duda, ředitel Správy úložišť radioaktivních odpadů (k článku Martina Uhlíře). Ve středu 22. 4. od 1100 – politoložka Vladimíra Dvořáková z VŠE Praha. Další rozhovory na ROZHOVORY.RESPEKT.CZ.

RESPEKT. CZ

45

téma →

V údolí Amargosa funguje několik velkých mlékáren. Lidé tu vládě příliš nevěří, spoléhají ale, že jim úložiště přinese práci a přiláká investice. f ot o m arti n u h l í ř

Abe nám ukazuje otvory po vrtech, pomocí nichž geologové zjišťovali pohyb vody ve skále, tvořené sopečnou horninou zvanou tuf. Právě voda prosakující horou je jedním z nejspornějších bodů celého projektu. Kovové kontejnery s odpadem kvůli ní mohou zkorodovat. Radioaktivní látky by se pak dostaly do studní v nedalekém údolí, kde žijí zhruba dvě tisícovky lidí. První geologický průzkum hory Yucca probíhal v 80. letech minulého století. Byly to velmi suché roky a zdálo se, že s vodou nebude problém. Kovový odpad měl proto být uložen v kontejnerech z běžného kovu. Jenže už o pár let později se ukázalo, že v oblasti ve skutečnosti prší podstatně více a že více je i vody, která prosakuje masami hornin. Byla to velmi vážná komplikace, která si vyžádala nové terénní výzkumy, laboratorní měření a další počítačové modely. Může být úložiště i za změněných podmínek bezpečné? „Řekli jsme členům Kongresu, že ano, ale že to bude stát dost peněz,“ vzpomíná Abe. Nová koncepce žádala, aby byl odpad uložen v kontejnerech z drahé slitiny niklu, chromu a dalších prvků, odolné proti korozi. Shora by pak každou chodbu s kontejnery chránil speciální titanový štít. V dnešních cenách by stál kolem osmi miliard dolarů, což je téměř tolik peněz, kolik vláda během uplynulých desetiletí za projekt úložiště utratila. Další problémy naznačuje pohled z vrcholku hory, na nějž vyjíždíme terénním autem. Na se-

46

Existuje riziko, že kontejnery poruší láva nebo zemětřesení a odpad unikne do okolí.

f ot o p r o f i m edia . c z

→

hřbetem v  pozadí se pak rozkládá kalifornské Údolí smrti, v němž se nachází pouhé tři tisíce let starý kráter Ubehebe. Proč se má jaderné úložiště stavět v krajině poseté sopkami? Kdyby magma proniklo do chodeb a  roztavilo kontejnery s  odpadem, radioaktivní látky by unikly do okolí. Abe se však odvolává na studie vulkanologů a říká, že riziko je velmi nízké. A co když obrovská erupce odstřelí celý kopec, na němž teď stojíme, a katapultuje obsah kontejnerů do vzduchu? „Tenhle typ vulkanismu tu už úplně vyhasl. Kdybych si nemyslel, že úložiště bude bezpečné, nikdy bych se na něm nepodílel,“ uklidňuje pochyby můj průvodce.

Dar pro příští generace

Na Nevadu zapomeňte. (Obama a senátor Reid)

veru se tiše rýsuje sopka Timber a z nížiny na jihozápadě pučí několik menších vulkánů tvarem připomínajících horu Říp. Z nejmladšího vytékala láva před 74 tisíci roky, což je z geologického hlediska – stejně jako z perspektivy časových škál jaderného úložiště – pouhá chvilka. Za horským

Všichni kolegové však jeho optimismus nesdílejí. Jedním z  pochybujících vědců je geolog Steve Frishman, konzultant pracující pro stát Nevada. Zpochybňuje všechno, co Abe Van Luik říká. Slitina, z níž budou kontejnery vyrobeny, nemusí nebezpečný obsah chránit před korozí. Zkoušky v laboratoři trvaly pouze pět let, z čehož nelze usuzovat na to, jak se bude chovat během stovek tisíc roků. Riziko, že kontejnery roztaví láva či že je poruší zemětřesení, která oblast sužují, je podle něj mnohem vyšší, než tvrdí ministerstvo energetiky. Nejvíc ale Steve pochybuje o titanovém štítu, který má chránit celé úložiště. RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

téma srovnatelný s Belgií, žije v něm 70 procent obyvatel pouštního státu a patří do něj i Las Vegas. Místní lidé mají z transportů strach – bojí se nejen nebezpečného obsahu kontejnerů, ale i hluku či ztráty příjmů z turistiky. Poslední bod je pro tento stát USA zvlášť závažný. Turistika představuje jeden z pilířů zdejší ekonomiky. „Cokoliv se zde odehraje, tu taky zůstane,“ praví místní pořekadlo v narážce na jistou diskrétnost, kterou od Nevady očekávají hosté kasin a erotických klubů, přijíždějící z celé Ameriky. „Majitelé kasin se děsí představy, že se po nehodě radioaktivního transportu stanou hvězdami zpráv CNN či BBC,“ zdůrazňuje Irene.

vislá komise, která má posoudit, zda je hora Yucca skutečně jedinou variantou, jak tvrdí „zákon o vyšachování Nevady“. Zástupci amerického jaderného průmyslu nyní čekají, co bude dál. Mají v rukávu důležité eso. Federální vláda jim před mnoha lety slíbila, že od elektráren vyhořelé palivo odebere a postará se o něj. Elektrárenské společnosti jí za to od té doby platí s tím, že za jejich peníze vznikne právě úložiště v hoře Yucca. Teď mohou žalovat vládu o miliardy dolarů kvůli nedodrženým slibům. Zatím otálejí, ovšem jen pod nevyřčenou podmínkou, že Obamova administrativa bude pokračovat ve zmíněném stavebním řízení.

f ot o p r o f i m edia . c z / c o rbis

S instalací štítu, který kontejnery uzavře shora a ze stran jako ochranný obal, by se podle plánů mělo začít zhruba 100 let po uvedení úložiště do provozu (do té doby totiž bude nutné tunely s odpadem chladit). Budou ji provádět pravnuci lidí, kteří odpad vyprodukovali. Nikdo přitom neví, jak stoupne cena titanu a zda budou příští vlády ochotné nést břímě, které na ně naložili vzdálení předkové. A jak vůbec budoucí inženýři dostanou štít do chodeb, kam desítky let nikdo kvůli smrtelné radiaci nevstoupil? Budou muset použít dálkově ovládané roboty na kolejích. Co když se ale koleje žárem zdeformují či na ně spadne kus skály a robot do chodby vůbec nepronikne?

„Jaderné pokusy bývaly v Nevadě atrakcí...

...ale spousta lidí to odnesla rakovinou.“ (Místní farmář Dave Donegan) f ot o m arti n u h l í ř

„Nic z těch systémů zatím neexistuje, všechno je to jen koncepce na papíře. Nemáme vyvinuty roboty, kontejnery ani titanový štít,“ vyjmenovává Steve. „Prostě doufáme, že všechno dáme dohromady včas a že to bude fungovat.“ Jsou tu i další „ale“. Když člověk zavítá na farmy v údolí Amargosa na dohled hory Yucca, místní se rádi podělí o své obavy z šíření radioaktivity. „Spousta lidí tu dostala rakovinu, dokonce i pastor,“ vzpomíná farmář Dave Donegan na 50. léta, kdy na severní obloze každý měsíc bobtnal atomový hřib. On sám sice proti jadernému úložišti není (přinese lidem práci), ale jeho sousedé z něj většinou mají strach. Kořeny nedůvěry lze vystopovat i v méně vzdálené minulosti, kterou připomíná Judy Treichelová, vedoucí jedné z nevadských ekologických organizací. „Když sem zástupci vlády přišli poprvé, říkali, že jsou tu jen kvůli průzkumu. Tvrdili, že pokud se ukáže, že lokalita není vhodná, zase odejdou. Když pak vyšlo najevo, že to skutečně není vhodné místo, prostě změnili pravidla,“ vzpomíná Judy v narážce na úpravu povolených dávek radioaktivity (viz rámeček Změna pravidel v poločase). „Máme tu rušné dálnice a železnice, po nichž se bude jaderný odpad přepravovat,“ přidává další argument Irene Navisová, vedoucí oddělení pro radioaktivní odpad okresu Clark, nejlidnatějšího okrsku Nevady. Okres je rozlohou RESPEKT. CZ

Teď to nejde Sečteno a podtrženo: tři čtvrtiny obyvatel Nevady jsou proti úložišti. Místní politiky dokonce k nesouhlasu váže zákon z roku 1989, podle něhož je ukládání jaderného odpadu na území státu nelegální. Kdo kandiduje na nějakou funkci, musí veřejnost nejprve přesvědčit, že bude mít dost odvahy postavit se federální vládě. Právě ignorování síly tohoto odporu se autorům projektu nakonec vymstilo úplně nejvíc. Zapřisáhlý odpůrce úložiště a nejmocnější zástupce Nevady ve Washingtonu, demokratický senátor Harry Reid, se vždy snažil o to, aby hora Yucca vypadla ze hry. Nové možnosti se mu otevřely po volbách v roce 2006, kdy se stal vůdcem senátní většiny, a především pak s příchodem nového prezidenta. Barack Obama během předvolební kampaně jasně prohlásil, že je proti projektu Yucca Mountain, a málokdo nyní pochybuje, že prezident bude chtít svá slova dodržet. Senátor Reid už každopádně ve spolupráci s  Obamovou administrativou přiškrtil pupeční šňůru projektu takovým způsobem, že jej přivedl na pokraj klinické smrti: po několika kolech finančních škrtů zbývají peníze už jen na to, aby se úplně nezastavilo probíhající řízení o udělení stavebního povolení. Ustaly veškeré inženýrské práce i geologický výzkum, zastavily se přípravy na vybudování železnice k hoře Yucca, o práci přišly stovky lidí. Zároveň se začala připravovat nezá-

To však není jisté a všichni tuší, že prezident hledá cestu, jak projekt sprovodit ze světa. Američané také nyní vidí nejen obrovské technické problémy spojené s nevadskou horou, ale především to, jak těžké je pouštět se do tak obtížné mise ve státě, jehož elita je ostře proti. Dnes se stal nevadský politik druhým mužem Senátu, zítra může být prezidentem. Ukazuje se, že v Americe se dnes bez alespoň omezeného souhlasu místních úložiště postavit nedá. Podle Charlese Powerse, profesora environmentálního inženýrství působícího v Tennessee, je problém jaderného odpadu koneckonců hlavně otázkou sociální důvěry. Profesor navrhuje, aby se odpad z amerických elektráren prozatím soustředil do několika dočasných úložišť a setrval v nich zhruba sto let. Tyto sklady by neměly být lidem vnucovány, obce by se o ně měly samy hlásit, k čemuž je může vláda motivovat finančními pobídkami. Mezitím by se hledala lokalita, která by horu Yucca nahradila. Není vyloučeno, že Obamova komise nakonec dospěje ke stejnému názoru jako profesor z Tennessee.

Ve stínu atomového zákona Při hledání alternativy k hoře Yucca je nutné připomenout, že podle geologů jsou nejméně riskantní krajinou pro úložiště staré a zároveň neporušené žulové masivy. Už léta je zkoumají vědci na →

47

téma →

Kvalitní žuly máme dost, ale důvěra veřejnosti je vzácnější surovina. (Starosta Dolní Cerekve Zdeněk Jirsa) f ot o kare l c u d l í n

→ druhé straně oceánu. Konkrétně ve Finsku a Švéd-

sku, tedy v zemích, které mohou v jistém smyslu držet krok se Spojenými státy. Američané sice investovali více peněz, ale Švédové ani Finové neopakovali jejich chyby a pokoušejí se obyvatele poblíž plánovaných úložišť pro své projekty získat. Chtějí odpad uskladnit hluboko pod zemí, v místech, kde není nutný žádný titanový štít ani jiná drahá ochrana. Ještě než se podíváme na sever, zastavme se na chvíli doma. V České republice je kvalitní pevné žuly dost. Jak to ale v této úhledné kopcovité krajině vypadá se „sociální důvěrou“? Vystupujeme z auta mezi Dolní Cerekví a vesničkou Rohozná. V dálce se táhne tmavý pruh zalesněných Jihlavských vrchů, před námi se prostírají zvlněná pole a louky s remízky. Právě na nich by se časem mohl objevit vjezd do podzemního úložiště jaderného odpadu. Rohozná je jednou ze šesti lokalit, o nichž se v Česku uvažuje (nepočítáme-li pět vojenských újezdů, které se zkoumají jako záložní varianta, zatím však z geologického hlediska nevypadají příliš nadějně). Ve všech šesti civilních lokalitách příroda nabízí žulové masivy. Všech šest bylo vybráno v roce 2003 bez konzultace s okolními obcemi – o tom, že jsou ve výběru, se starostové dozvěděli z médií. Vzápětí se v obcích zdvihla obrovská vlna nesouhlasu. Stát proto musel o rok později slíbit, že příštích pět let nezahájí ani průzkumné geologické

48

Švédové získali osmdesátiprocentní podporu místních.

Změna pravidel v poločase Americký federální soud v roce 2004 vyhověl žalobě státu Nevada: rozhodl, že se vědci musejí za úložiště v Yucca Mountain zaručit nikoliv po dobu deseti tisíc roků, jak původně plánovali, ale po statisíce až milion let. Tak dlouho totiž trvá, než radioaktivita vyhořelého paliva poklesne na úroveň přirozeného záření hornin. Během příštího milionu let ovšem projde neklidné území Nevady několika dobami ledovými, během nichž bude na vrchol hory Yucca dopadat až třikrát více vody než dnes, zachvěje se při nesčetných zemětřeseních, budou je sužovat výlevy lávy. Aby experti mohli bezpečnost úložiště i za těchto podmínek garantovat, změkčili povolené dávky ozáření pro osoby v okolí hory: pro prvních deset tisíc let platí původní povolená dávka, pro další statisíce roků je dávka vyšší. Tento přístup se stal terčem kritiky – místo aby se začala hledat vhodnější lokalita, došlo k úpravě jasně daných pravidel.

práce, jinak by riskoval otevřený konflikt od samého začátku. Moratorium ale vyprší koncem letošního roku, a geologové jsou tedy za dveřmi. České úložiště by se mělo začít stavět v roce 2050, první kontejnery s radioaktivním materiálem by dorazily v roce 2065. Byl by to odpad, který je nyní přechováván v Temelíně a v meziskladu v Dukovanech, a možná také vyhořelé palivo z nějaké budoucí nové atomové elektrárny. Času je zdánlivě dost, ale odpor neslábne. Celkem bylo v Česku v uplynulých letech vypsáno 25 místních referend a ve všech občané úložiště odmítli. Například u Rohozné se má podzemní sklad nacházet v přírodním parku Čeřínek. Čestmír Vitner z místního občanského sdružení Bezjaderná vysočina zmiňuje studii z roku 2006, podle níž by stavba mohla způsobit znečištění vzduchu a  pokles cen nemovitostí. Region by také zřejmě přišel o status území bez nebezpečných látek, a mohl by tak místo turistů naopak začít přitahovat další toxický odpad. Podobně hovoří nejen ochránci přírody, ale i starostové z jiných míst Česka. Vitnerovi vadí také další sporný rozměr celé věci: „Elektřinu vyrábí ČEZ a třetinu jí vyváží. Proč bychom tu měli skladovat odpady, které slouží pro komerční účely?“ „Snažíme se s obcemi domluvit už několik let,“ reaguje na nesouhlas starostů Vítězslav Duda, ředitel Správy úložišť radioaktivních odpadů, úřadu, RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

téma který má projekt atomového skladu na starosti. Jenže i s pouhým geologickým průzkumem je zatím ochotná souhlasit jediná lokalita ze zmíněných šesti, Lubenec v západních Čechách, a to ještě pod podmínkou, že kývne také zbývajících pět. Je tedy pravděpodobné, že se správa úložišť všude setká s odmítnutím. Co potom? „Myslím, že to pak stát může rozhodnout silou,“ naznačuje budoucnost Duda. Jeho slova se opírají o skutečnost, že podle zákonů, pocházejících ještě z dob komunismu, obce nemohou geologickému průzkumu zabránit. Pokud by geologové navzdory jejich nesouhlasu vyrazili do terénu, spustilo by to zřejmě právní bitvu, v níž by měl konečné slovo Ústavní soud. Ještě dramatičtější situace by nastala, kdyby se správa úložišť i přes nesouhlas veřejnosti dál držela vytyčeného plánu: vybrat do roku 2015 jednu hlavní a jednu záložní lokalitu a na jedné z nich pak začít postupně připravovat vlastní stavbu. Podle atomového zákona totiž obce nemají ani tentokrát žádnou možnost obrany. Referenda, která obce pořádají, mají sice jen symbolickou hodnotu, ale podle Dalibora Stráského, konzultanta ministerstva životního prostředí pro jadernou energetiku, je nelze brát na lehkou váhu. Nikdo nestojí o to, aby situace dospěla až k blokádám nebo jiným drsným protestům. Podobně mluví i ředitel Duda: „Nemyslím si, že by byl v Česku kdokoli schopen říci – tady to bude proti vaší vůli. Tak se nepostupuje nikde v Evropě. Budeme se dál snažit o dohodu,“ slibuje. Stráský však vidí skutečnou strategii Dudova úřadu jinak. „Chtějí obce utahat, nabídnout jim velkorysé podmínky, které nejdou odmítnout. Času mají dost. Starosta nakonec kývne, ale lidi budou proti. Nebezpečí konfliktů tím nepomine.“ Vývoj nikdo neodhadne. Nevíme, jaké zákony budou v Česku platit za čtyřicet let ani kdo tady bude vládnout. Jisté je jen to, že úložiště podobně jako jiné „atomové“ země potřebujeme, protože jaderný odpad se v místních elektrárnách hromadí už desítky let. Pro inspiraci, jak na to, se můžeme ještě jednou podívat za hranice.

Právo říci ne Když před třiceti lety začínali hlubinné úložiště plánovat ve Švédsku, byl odpor veřejnosti po-

dobně silný jako u nás. Vláda tedy po čase rozhodla, že změní přístup. „Řekla nám, že musíme začít znovu od začátku,“ vzpomíná Jimmy LarssonHagberg, mluvčí firmy SKB, která má v zemi jaderný odpad na starosti. Veřejnost získala právo veta. A to nejen ohledně úložiště, ale i práce geologů z SKB, kteří zkoumali jednotlivé lokality. Z jedenácti míst, která byla ve hře, zůstala nakonec jen dvě – všude jinde plány odmítli buď občané, nebo zastupitelstva. Dvě zhruba dvacetitisícová města, jež jako jediná projevila ochotu se s firmou vůbec bavit, zůstala ve hře dodnes. Jmenují se Oskarshamn a Östhammar a obě se nacházejí poblíž jaderných elektráren, které dávají části místních lidí práci.

Jisté je, že úložiště potřebujeme – odpad nemůže ležet v elektrárnách věčně.

Zpočátku podporovalo úložiště v obou městech kolem 55 procent občanů, dnes, po několika letech vyjednávání, je to 80 procent místních. Firma toho dosáhla pečlivým organizováním veřejných mítinků, exkurzí a dalších akcí, do nichž zapojila nejen občany a jejich představitele, ale také různé experty a zástupce nevládních organizací. Letos v létě má být jedno z měst vybráno definitivně. Stát slíbil oběma dohromady celkem dvě miliardy švédských korun na rozvojové projekty, přičemž 75 procent těchto peněz zamíří do města, které vybráno nebude – to druhé totiž dle představ SKB vydělá na nových pracovních příležitostech. Co je ale nejdůležitější: ačkoli Švédové hledají vhodné místo pro úložiště už desítky let a stálo je to spoustu peněz, města stále mohou bez dalšího vysvětlování říci „ne“ – dokonce i v okamžiku, kdy se dozvědí konečný verdikt. Vzhledem k postoji zdejších lidí to však není pravděpodobné a firma plánuje, že úložiště může být dokončeno kolem roku 2023.

Ještě o krok dál jsou ve Finsku, kde již místo pro atomový sklad dokonce vybrali (poblíž městečka Eurajoki) a začali se stavbou podzemní laboratoře, která se má stát součástí budoucího úložiště – to by mohlo být dokončeno kolem roku 2020. Také Finové rozhodovali mezi dvěma lokalitami poblíž jaderných elektráren a obce tu rovněž měly právo veta.

Kudy dál? Problém trvalého úložiště samozřejmě nespočívá jen v hledání vhodných hornin a přesvědčování místních občanů. Hlubší rovinu připomíná Čestmír Vitner: „Z obnovitelných zdrojů se vyrábí jen několik procent energie, ačkoli skutečné možnosti jsou daleko vyšší. Kdybych se smířil s úložištěm, jen tím podpořím to, aby se situace nezměnila ani v budoucnu.“ Spory o jaderný odpad by proto měly probíhat v rámci širší diskuse o tom, kam se ubírá česká energetika a vlastně i celá společnost. Ve Švédsku se podařilo získat občany i díky tomu, že důvěřují vládě. „My své vládě důvěřovat nemůžeme,“ říká Ludmila Fučíková, Vitnerova kolegyně z Bezjaderné vysočiny. „Za patnáct let jsem byl mnohokrát svědkem toho, že stát ohledně jaderného odpadu něco slíbil a za dva roky to neplatilo,“ dodává Vitner. Důvěry přitom nebude nikdy dost. Budování podzemní hrobky pro atomový odpad je v jistém smyslu nejobtížnější mise, do níž se lidstvo zatím pustilo. Nikdy dříve nemuselo plánovat na milion let dopředu. Je to projekt na hranici možností, které demokratická společnost má. S nezbytností vzájemné důvěry souhlasí při pohledu na pustá úbočí hory Yucca i Abe Van Luik. „Když prezident Obama definitivně řekne, že tohle není cesta, zeptám se – ,O.k., takže kudy půjdeme?‘“ Podtext jeho slov je důležitý. Debatě o budoucnosti jádra často vládl předpoklad, že o ní mají rozhodovat především vědci. Osud projektu Yucca jen potvrzuje, že teď jsou na řadě politici a veřejnost. Q Martin Uhlíř 21. 4. od 11 hodin on-line rozhovor S V. dUDOU, ŘEDITELEM SPRÁVY ÚLOŽIŠŤ RADIOAKTIVNÍCH ODPADŮ

↓ inzerce

RESPEKT. CZ

49

rozhovor

Muhammad by se smál S Danielem Lecontem a Philippem Valem o síle humoru a úzkoprsých šosácích Na jednom obrázku sedí prorok Muhammad s hlavou v dlaních a s pohledem upřeným na náboženské fanatiky smutně konstatuje: Je těžké být milován tupci. Francouzský režisér Daniel Leconte a novinář Philippe Val se i díky této kresbě ocitli uprostřed jedné z největších polemik z počátku tohoto století týkajících se svobody médií. Začala aférou na stránkách týdeníku Charlie-Hebdo, kde v roce 2006 přetiskli z dánských novin Jyllands-Posten karikatury zakladatele islámu. Do Prahy oba přijeli na festival Jeden svět představit svůj nový dokumentární film, jenž vypráví o soudním procesu, který karikatury ve Francii vyvolaly. V názvu má právě Muhammadova slova z kresleného vtipu. Západní společnosti se k náboženské toleranci dopracovaly dlouhodobým vývojem. Nebylo zveřejnění karikatur zbytečnou provokací vůči islámskému světu, kde podobnou tradici nemají? Philippe Val: Zaprvé nikdo islámský svět nenutil, aby na krok dánského humoristy vůbec reagoval. V České republice se taky pořád nezabýváte činy muslimských radikálů, kteří třeba křesťanské nebo židovské symboly různými formami zesměšňují, haní, využívají je v satiře. Nemluvě o zapalování amerických nebo evropských vlajek při každé sebemenší krizi či pseudokrizi Západu s některým z arabských států nebo při nové eskalaci konfliktu v Palestině. Daniel Leconte: Mně se zdá podivné myšlení některých muslimských přistěhovalců a jejich potomků, kteří žijí například v Evropě a dožadují

50

se práv odvozených od demokracie: žádají svobodu vyznání, názoru, podnikání... Sami ovšem tyto svobody nectí. To přece není demokracie. Demokracie ve smyslu Voltairova výroku: „Nesouhlasím s vámi, ale udělám vše pro to, abyste svůj názor mohl obhajovat.“

Co vás tedy vedlo k tomu, abyste dánské karikatury ve Francii zveřejnili? P. V.: V první řadě solidarita s dánskými kolegy, kteří se stali terčem výhrůžek ze strany islámských radikálů, ale i kritiky přicházející z řad západní společnosti, takové to „zbytečně provokujete“, na což jste se zeptal i vy. Svoji roli hrála i solidarita s francouzskými novináři.

Jak to myslíte? Copak jste nebyli první, kdo podobnou satiru ve Francii otiskl?

P. V.: První se o něco podobného snažili v deníku France-Soir. Tam jim to ale vedení velice rychle zatrhlo a majitel novin nato vyhodil šéfredaktora. V jiných novinách a časopisech to také neprošlo. Do celé věci se totiž vložil prezident Chirac, který si nepřál radikalizaci a nepokoje mezi francouzskými muslimy. A taky pošramocení dlouhodobě proarabsky pozitivně vedené francouzské politiky.

Jakým způsobem se do toho prezident Chirac vložil? P. V.: Prostřednictvím svých mocných přátel v mediálním světě se zkrátka snažil publikování karikatur zabránit. Týdeník Charlie-Hebdo a týdeník L’Express se tak staly jedinými médii, která se pokusila kreslené vtipy otisknout. Svoji roli při zákazu však RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

hrály i ryze osobní zájmy. Majitel L’Expressu – zbrojní magnát Serge Dassault – se domníval, že by mu karikatury mohly uškodit v Saúdské Arábii, kde provozuje velké obchody. A tak pro jistotu šéfredaktora Denise Jeanbera donutil, aby z vydání listu karikatury stáhl, a nakonec ho odvolal.

Nebyly ale obavy prezidenta Chiraca legitimní? Pět milionů obyvatel původem z muslimských států, kteří žijí ve Francii, není zanedbatelné množství. D. L.: Pokud je Francie právní stát, svoboda tisku by měla platit. Navíc – z pěti milionů obyvatel arabského původu nejsou všichni fanatičtí radikálové. Naopak. Jde o většinu, ať už věřících nebo ne, kteří systém demokratické republiky přijali a mají právo na informace jako každý obRESPEKT. CZ

čan. A ti jsou rukojmími radikální menšiny, nemohou se svobodně vyjadřovat.

Jak jste došel k jistotě, že umírněnou muslimskou většinu karikatury neurážejí? D. L.: V komunitě francouzských obyvatel muslimského původu nevzniklo žádné velké napětí, nemluvě o masových pouličních demonstracích nebo pokusech o atentáty. Ozvali se jen ti, kteří se ozvou vždy – lidé, ve kterých západní způsob života probouzí nenávist anebo mají pocit, že pouze oni mohou určovat, co se může a co nemůže. P. V.: Zajímavé je, že v Evropě z toho byl skandál, přitom francouzští čtenáři neměli možnost se s karikaturami vůbec seznámit. V demokracii přece máme právo vědět, co se stalo, abychom si na to mohli utvořit svůj vlastní názor. Navíc

Chiracova reakce, jeho obavy, že radikálové rozdmýchají mezi obyvatelstvem muslimského původu nepokoje, nepřímo přiznává, že tito lidé už ovlivňují i naše myšlení. Takto motivovaným zákazem ale popíráme jeden z pilířů demokracie – svobodu slova. Dáváme tím jasný signál o našem strachu, o tom, že jsme schopni dělat ústupky z našich zásad a pravidel. Zároveň se tím blížíme vidění světa radikálních fundamentalistů. Tedy že právo rozhodovat o tom, co je pravda, co je vhodné či ne, mají jen někteří lidé.

Co tedy obyčejní Francouzi na zveřejnění karikatur říkali? D. L.: Pro většinu z nich celá senzace rychle vyšuměla. Karikatury totiž nejsou vulgární, nezpochybňují islám, proroka Muhammada, ale dělají si legraci z člověka, upozorňují na lidskou hlou- →

51

rozhovor Proč na podobné signály normální svobodomyslný člověk včas nereaguje?

→ post, ješitnost, omezenost, fanatismus. Což je

v demokratické společnosti důležitá role satirických médií, v nichž díky zkratce a vtipu mnohdy přiblížíte nadutost politiků, náboženskou netoleranci nebo pošlapávání základních lidských práv daleko lépe než obsáhlým a přemoudřelým komentářem.

D. L.: Podle mého názoru nás demokracie uspává. Víme, že extrémy existovaly vždy, ale domníváme se, že většina řadových občanů myslí stejně jako my, jde jim o totéž. Tedy že rovnost v právech a před zákonem, svoboda jim vyhovují. Všichni se navzájem spoléháme, že v okamžiku, kdy jde do tuhého, dokážeme podobným hnutím usilujícím o „nové pořádky“ říct ne. Ale do tuhého jde už tehdy, kdy se tato hnutí teprve formují a my obyčejně neděláme nic. Ve chvíli, kdy získají parlamentní většinu nebo vpředvečer revoluce je už pozdě.

Jde si ale dnes dělat legraci ze všeho? Copak už neexistuje žádné duchovní nebo hodnotové tabu? P. V.: Co chcete z humoru vyloučit? Smrt, lásku, víru, přátelství, lidské vztahy? Čemu se pak budeme smát, když ne životu se vším, co k němu patří, jestliže si nasazuje neupřímné umělé masky. D. L.: Nadto falešnost, arogance, nabubřelost, okázalost nebo přímo směšnost k humoru samy od sebe vybízejí. Jak chcete úzkoprsému šosákovi nebo nafoukanému prezidentovi, pompéznímu veleknězi nebo zaslepenému vlastenci nastavit zrcadlo a zároveň ukázat, že to je pouze jeho hloupost či omezenost, která ho dělá výjimečným? Jde to jinak lépe než humorem?

A dokážou se Francouzi smát stejně i karikaturám nebo satiře, které se týkají jich samotných? Jistě. Ve Francii si děláme legraci z našich někdejších králů i revolucionářů, z dnešních politiků, filozofů, ale i sami ze sebe, z našich povahových vlastností, nedostatků. Když třeba vidíte kresbu tuctových Francouzů s vypasenými pupky, jak si u plného stolu neustále stěžují a vyhrožují stávkami, není to jen komické, ale přesně to vypovídá o naší realitě. Tedy o tom, že navzdory různým problémům naší společnosti si většina Francouzů žije jako nikdy dříve, ale jaksi jim to nedochází.

Řekli jste, že mediální bublina ohledně karikatur Muhammada mezi Francouzi rychle splaskla. Někteří z nich vás ale přece zažalovali. P. V.: Šlo o dvě radikální muslimské organizace a jednu takzvaně umírněnou, která je ale pod vlivem radikálů. Využily zkrátka možnosti právního státu bránit se. Což bylo z jejich strany naprosto legální. Zároveň nám však ukázaly, jak je nutné za demokracii neustále bojovat. Upozorňovat na to, že máme všichni stejná práva. Ty organizace totiž rozpoutaly hysterickou a zcela zavádějící kampaň, v níž naplno vyhřezl zásadní střet mezi dogmatickým a tolerantním pojetím života, oč v celé věci ostatně od začátku šlo.

Co bylo na jejich kampani hysterické? P. V.: Radikální fundamentalisté chtěli z nás, lidí odlišného myšlení, vytvořit nepřátele, které je nutné umlčet a svým způsobem zlikvidovat. Podobně jako to prováděli fašisti nebo komunisti: my něco můžeme beztrestně, ale pokud to uděláte vy, musí to být trestné. Tehdy jsem si opět a naplno uvědomil, jak je důležité říkat: Ne, jestliže chceme žít ve svobodné zemi, kterou od konce druhé světové války Francie bezesporu je, nemáte pravdu. D. L.: Dlouhodobě se zajímám o na první pohled nenápadné ústupky demokracie zlu, které

52

Není to také tím, že člověk snadno dokáže nadřadit svobodě materiální zabezpečení anebo přímo touhu po společenském či politickém pořádku, které totalitní režimy minulého století nabízely?

Daniel Leconte (vlevo) *1949, Oran, Alžírsko Novinář, filmař a produkční, nositel prestižní novinářské ceny Alberta Londrese z roku 1988. Nejprve pracoval jako novinář v Monde diplomatique a Libération. Poté se věnoval televizní a filmové produkci. Dnes řídí dvě audiovizuální společnosti Doc en stock a Film en stock a pracuje pro televizi Arte, kde má svůj diskusní pořad s názvem De quoi je me mêle?.

Philippe Val (vpravo) *1952, Paříž, Francie Jako novinář pracoval v deníku Libération a satirickém časopise La Grosse Bertha. Od roku 1992 pak jako komentátor rádia France Inter a televize Canal+. V současnosti je šéfredaktorem týdeníku Charlie-Hebdo. Ve Francii je známý i jako šansoniér, vydal několik hudebních alb.

mu však dláždí cestu k ovládnutí společnosti. O zavírání očí před nezákonnostmi, před varováním v podobě různých signálů, že se blíží katastrofa. Vezměte si, kolik času jsme potřebovali, než jsme tady v Evropě správně pochopili a pojmenovali podstatu fašismu a komunismu. A přitom oba režimy od začátku otevřeně hlásaly, jaké jsou jejich cíle. Když si soudný člověk přečte Hitlerův Mein Kampf nebo Leninovy teorie o třídním boji, musí mu být okamžitě jasné, jak tyto plány zákonitě skončí. Je to tam přece černé na bílém. P. V.: Což je zvláštní paradox všech diktátorů, uzurpátorů jediné pravdy, že nás dopředu a otevřeně upozorňují na to, co míní udělat, až se dostanou k moci. A my neslyšíme nebo nechceme slyšet.

P. V.: Spíš si myslím, že obyčejný člověk, který nechce předělávat svět, si cíle takových režimů a jejich vůdců nedokáže dost dobře představit. Prostě jim sedne na lep. Demokracie není dokonalá a množství názorů na něj může působit chaoticky. Mnozí demokraticky zvolení politici systém také zneužívají k prosazení vlastních zájmů, korupci, nezákonnému obohacování. Když vám pak někdo začne tvrdit, že v tom udělá pořádek a všichni se budeme mít díky němu dobře, zní to samozřejmě lákavě. Ovšem v okamžiku, kdy začne hlásat upírání práva projevu jiným, potlačování odlišných či přímo kritických postojů, je třeba říct ne.

Jak ale vnímat toto „ne“ a nedostat se do rozporu s Voltairovým výrokem, který jste citovali? „Udělám vše pro to, abyste svůj názor mohl obhajovat...“ D. L.: V rámci demokratické diskuse tento výrok určitě platí. Takovou besedu třeba právě s islámskými radikály, kdyby o ni stáli a nechali by volný prostor mým názorům, si dokážu představit. Ostatně něco podobného proběhlo při soudním líčení, kde protikladné strany spolu přímo či v zastoupení diskutovaly. Otázkou ovšem je, zda by na něco podobného přistoupili oni, jestliže by byli u moci. A právě aby se to nestalo, je nezbytné říct ne. Dokud má taky náš odlišný hlas nějakou váhu. P. V.: To máte jako při fotbale. Rozhodčí něco odpíská a polovina stadionu to vidí jako správné, zbytek jako špatné. Aby se zápas dohrál a my se přitom neumlátili, musíme akceptovat nějaká pravidla, která možná nejsou dokonalá nebo v případě toho sudího momentálně špatně interpretovaná, ale dohodli jsme se na nich. Tímto způsobem spolu můžeme žít, byť máme rozdílné názory.

Kam byste potom zařadili zákaz nošení šátků muslimských dívek ve francouzských státních školách? Copak nošení šátku porušuje společenská nebo demokratická pravidla laického státu? D. L.: Muslimské dívky či ženy mohou po Francii chodit zahaleny, jak chtějí. Ale my, Francouzi, jsme se před sto lety domluvili, že státní škola bude laická. Tedy že se obejde bez jakýchkoli RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

rozhovor náboženských symbolů, náboženské výuky. Od toho existují soukromé školy, například katolické, židovské, ale i muslimské. Tam si dívky mohou chodit zahaleny jako třeba na veřejném chodníku nebo v parku. P. V.: Je zkrátka nezbytné na některých místech respektovat jiné zvyky, tradice, na kterých se společnost dohodla z různých důvodů tam platí. Taky přece nepůjdete do mešity v botách.

Myslíte, že západní politici vnímali zveřejnění karikatur jako zbytečnou provokaci i z obavy, že je někdo označí za rasisty? P. V.: Jistě. Často jde o falešnou snahu o politickou korektnost za každou cenu. D. L.: Jako novinář mám třeba zkušenosti, že když se bavím s francouzskými politiky bez mikrofonu nebo diktafonu o problémech na předměstích našich velkých měst, vesměs všichni je pojmenovávají správně. Tedy špatná integrace často zaviněná i neschopností nebo přímo neochotou některých barevných spoluobčanů přijmout pravidla a zákony republiky. Pak vytáhnete mikrofon a naráz máte před sebou úplně jiného člověka. Začne něco žvanit o nepromyšlené vládní politice, nedostatku financí na integrační programy, vybavení sídlišť. Má prostě strach svůj názor prezentovat, protože se obává nálepky rasista. Při pojmenování a řešení takových problémů je nutné mluvit otevřeně, neobelhávat se, nesvalovat pořád vinu jen na bílou většinu. Mlčet nebo vyjadřovat se pokrytecky proto nesvědčí pouze o nedostatku intelektuální reflexe, ale i odvahy a svobody.

Jak bychom se tedy měli k muslimům chovat? Jaký přístup zvolit v době, kdy radikálů přibývá? P. V.: O tom se bavíme celou dobu. Nemít strach, hájit náš způsob života a názory v našich zemích, jež se k nim těžce a svízelně dopracovaly. Na druhou stranu ale zbytku světa tento způsob života nevnucovat za každou cenu. D. L.: Což ale neznamená zavírat oči před konkrétními zločiny, pošlapáváním či upíráním základních lidských práv. To nemá nic společného s ovlivňováním odlišných kultur, civilizací, ale s důstojnou existencí člověka.

Podivné mlčení

Co si myslíte z pohledu svobody slova o kauze Milana Kundery, kterou otevřel týdeník Respekt? P. V.: Ve Francii se o celé záležitosti psalo v tom smyslu, že Respekt Kunderovi nedal prostor pro vyjádření, že ho s obsahem článku neseznámil ještě před publikováním. Kdyby to byla pravda, stala by se z vaší strany chyba. Při tak závažném obvinění by měl být obviňovaný člověk informován, aby mohl na celou věc reagovat třeba i v rámci toho článku. Svoboda slova se přece týká všech. Nechce se mi ale věřit, že byste Milana Kunderu při tak závažných důvodech neoslovili.

Je to paradox všech diktátorů. Dopředu a otevřeně upozorňují na to, co míní udělat, až dosáhnou moci. A my neslyšíme nebo nechceme slyšet.

Respekt spisovatele oslovil ještě před publikováním článku, ale Milan Kundera na pokusy o kontakt neodpovídal. Byť redakce měla ověřeno, že spisovatel fax s informacemi o obsahu nalezeného dokumentu z padesátých let i s přiloženou výzvou, zda by se k tomu nechtěl vyjádřit, obdržel. P. V.: Pak je jeho mlčení podivné. Pokud je člověk přesvědčený o neoprávněnosti obvinění, měl by se tomu logicky bránit. V demokratické společnosti má také přístup k vhodným nástrojům. Nejenom mediální prostor, ale i justici. Navíc tak celosvětově proslulý a vážený spisovatel by měl mít o něco podobného prvořadý zájem.

Respektu bylo také vyčítáno, že si autorita Kunderova významu zaslouží větší vstřícnost, že se měli autoři článku rozjet do Paříže a pokoušet se spisovatele oslovit přímo. Co si o tom myslíte?

P. V.: To zní jako argumentace z doby Ludvíka XIV. Jestliže si je redakce jistá hodnověrností důkazu, má právo i povinnost vůči společnosti přinést negativní informace třeba i o miláčkovi národa, aťsi je to třeba „velikán literatury“. Nevím, proč by měl mít výsadu zvláštního přístupu, když se navíc, jak říkáte, sám uzavřel do ticha.

Kde tedy leží hranice svobody slova, pokud existuje? P. V.: Ve svědomí novináře a v jeho etickém kodexu. Nelze publikovat lživé nebo neověřené informace, manipulovat se čtenářem. Obsahy článků by rovněž neměly vyzývat k rasové, třídní či nacionalistické nenávisti. D. L.: A zároveň by neměly být servilní k politické či ekonomické moci. Což je jiná, ale bohužel často akceptovaná hranice svobody slova, kterou si někteří novináři dobrovolně či přímo ze zištných důvodů stanovují.

Směšný patent

Jak jste se vy dva vlastně poznali? Během soudního procesu? P. V.: S Danielem se známe už dlouho, dávno před procesem. D. L.: Možná jsme se za těch bouřlivých dnů spojených se soudem a v atmosféře osočování radikálními muslimy, únavné mediální kampaně, ale i projevované solidarity ze stran kolegů, obyčejných lidí, oba poznali znovu. P. V.: Nebo spíš si potvrdili to, že se opravdu známe dobře.

Co to přesně znamená? P. V.: Vždy je dobré vědět, že v nepříjemné situaci vedle vás někdo stojí, má podobný názor a nebojí se ho vyslovit. D. L.: Ale i to, že vás reakce blízkého člověka nepřekvapí, protože udělal to, co byste v takové situaci udělal i vy.

A šlo by si z tak důležitého životního postoje, jakým je vzájemná důvěra, spolehlivost, udělat legraci? D. L.: Určitě. Třeba v okamžiku, kdy bychom tvrdili, že jsme jediní dva na světě, kdo to dokázali a máme na to patent. Q JAROSLAV FORMÁNEK foto milan jaroš

↓ inzerce

RESPEKT. CZ

53

kultura literatura

str. 56

tvář

str. 58

umění

str. 60

vlastní cestou

str. 61

Buldozery nic nezakryjí

V kůži Charlieho Kaufmana

Nebeský cimbálek

Verše jako lahve se vzkazy

jan h. vitvar

jan gregor

jan h. vitvar

jaroslav formánek

Topolův nový román Chladnou zemí nám ukazuje, jak na tom jsme.

Filmový scenárista, který nedává laciné návody, jak naložit se svým životem.

Sbírka modlitebních knížek odhaluje dosud neznámou podobu zdejší lidové zbožnosti.

Miroslav Salava zůstává věrný zaprášeným regálům Klementina.

literatura

Bude to bestseller Na trhu s knihami lze mnohé předvídat, přesto zůstává nevypočitatelný

„Přeloženo do 40 jazyků.“ „Prodáno 6 000 000 výtisků.“ „Světový bestseller.“ Pomalu si na to zvykáme i u nás. Pásky a nálepky na obálkách knih se objevují dokonce i na produkci malých, „nekomerčních“ nakladatelů. Na báchorku o dobré knize, která se prodá sama, u nás spoléhá už málokdo. I když i to se může stát. Kniha se dokáže vydrápat na lokální výsluní jen díky svým kvalitám, do třídy světových bestsellerů se však svépomocí nedostane. Tam už musí nastoupit mašinerie velkého obchodu. Které knihy mají šanci se dostat na vrchol? Podle čeho se pozná potenciální mezinárodní trhák? Lze přízeň čtenářů předvídat? Dá se vyrobit bestseller na objednávku? Dokáže marketing čtenářům vnutit i špatnou knihu? Otázek je hodně, odpovědí ještě více a mnohé se navzájem popírají. V záplavě „knižních produktů“ se totiž vždycky jednou za čas objeví kniha, která postaví zákonitosti trhu na hlavu.

Jak ho rozeznat V seznamu dvaceti nejprodávanějších prozaiků na světě za rok 2008 najdeme na prvních pěti místech pestrou směs jmen. Na prvním je Khaled Hosseini, doktor z Afghánistánu žijící v Americe, autor dvou knih: Lovec draků a Tisíc planoucích sluncí. Na druhém švédský aktivista Stieg Larsson, jehož detektivní trilogie Milénium vyšla až po jeho smrti. Na třetím britský klasik thrilleru a  historického románu Ken Follett. Dále americká autorka „upířích romancí“ Stephenie Meyerová a nakonec francouzská učitelka filozofie Muriel Barberyová. S výjimkou Folletta se jedná v podstatě o začínající autory. Asi nejbizarněji ze skupinky vyčnívá Stephenie Meyerová, nejprodávanější americká autorka za minulý rok. Nápad na první díl trilogie Stmívání o dívce, která se zamiluje do upíra, se jí prý zjevil ve snu. Šťastná matka tří synů nikdy předtím nepsala, přesto sen během pouhých tří měsíců zpracovala na román. Nadšený nakladatel jí hned nabídl 750 tisíc dolarů a smlouvu na tři díly dopředu. Adolescenti jsou vděčné publikum. Záhadou ale je, jak se může upíří romance ocitnout v prodejnosti bok po boku s románem Muriel Barberyové S elegancí ježka, který vypráví stárnoucí

54

domovnice tajně studující Husserla a dvanáctiletá dívka, jež si naplánovala vlastní smrt. „Co se týče žánrových knih – romancí nebo thrillerů –, předvídat je u nich celkem snadné, mívají stálé publikum. Horší je to s uměleckou literaturou,“ potvrzuje dojem muž, který se tipováním potenciálních bestsellerů živí. Jmenuje se Simone Garzella a povoláním je literární skaut. Ital žijící v Londýně většinu času tráví na cestách. Najímají si ho mezinárodní nakladatelství, aby pro ně vyhledával informace o nejzajímavějších knižních titulech. Konkurenční boj je tvrdý: kdo se dostane k právům dříve, vyhrává. U očekávaných hitů jsou dokonce ta zahraniční rozebraná dříve, než kniha vůbec vyjde v originále. Pro Garzellu je potenciální bestseller knihou, která „přesvědčivým způsobem zpracovává příběh, který dosud nikdo nevyprávěl“. Český nakladatel Alexandr Tomský, který vydal světový hit číslo jedna, knihy Khaleda Hosseiniho, to rozvádí: „Příběh musí být překvapivý a přitom odsýpat a musí v něm být něco pozitivního, nějaké poselství. Musí být originální a zároveň věčný, všeobecný, monumentální. Nesmí experimentovat s jazykem, unavovat.“ Podle Garzelly je třeba brát v úvahu i jiné věci: „Lidi rádi čtou příběhy, které vyprávějí o nich, ale každý člověk je úplně jiný. Barberyové román S elegancí ježka začínal na pár tisících výtisků, ale lidé si o něm řekli.“ I v Česku si získávají široké publikum knihy jen na základě „šeptandy“. Takovým fenoménem byla Paměť mojí babičce Petry Hůlové. Z čerstvější produkce se prosadily Rok kohouta Terezy Boučkové, Milostný dopis klínovým písmem Tomáše Zmeškala nebo Cesty na Sibiř Martina Ryšavého (dva poslední byli letos nominováni na cenu Magnesia Litera, kterou získal Martin Ryšavý).

Jak ho vyrobit Lze bestseller i záměrně vyrobit? Mezi nakladateli v Česku je jen pár takových, kteří si mohou dovolit investovat systematicky do marketingu. Je tu vlastně jen jeden velký hráč: Euromedia Group, skupina, která vlastní tak různorodá nakladatelství, jako je Ikar, Knižní klub a Odeon. Podle čeho se tu rozhodují o tom, kterou knihu k čtenářům postrčí? RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

Milena Poláková, která má ve firmě na starosti marketing, dostává do rukou knihy označené písmenem A, B nebo C. První kategorie znamená největší možnou investici: plakáty, reklamu v knihkupectví, návštěvu autora, televizní spot. Béčka a céčka mají všeho o něco méně. Sem spadá například poezie. Na produkci plánovaného bestselleru se pracuje tři měsíce až půl roku a zdá se, že čím větší firma, tím je s vydáváním opatrnější a konzervativnější. Na experimenty není prostor, kniha se posuzuje přísně obchodním zrakem. Úkolem Jana Knoppa je v Euromediích odhadovat, jak se knize bude na trhu dařit. „Když se uvolní dost peněz na marketing, tak to vždycky vyjde. Ale je třeba knihu opatrně odhadnout: není něčím podobným trh už zasycen? Nemá konkurenta?“ My Češi se prý necháme dlouho přemlouvat, než sáhneme po něčem novém, ale když se rozhoupeme, zůstáváme věrni až za hrob. Třeba Agatě Christie, která v prodejnosti stále láme rekordy. Když si nakladatel není jistý, vypustí zkušební balonek. Pokud se chytne, následuje deset dalších podobných titulů. Pro člověka, který se zabývá literaturou, to není zrovna povzbudivé. Pokud bychom se totiž v umění opravdu řídili zákony trhu (jak doporučují někteří politici), zacyklili bychom se v jakémsi strnulém, stále hloupějším opakování téhož. Nejvíc na odbyt jdou totiž klony známých knih nebo jejich pokračování. Největším plánovaným hitem Knižního klubu je tak právě v tuto chvíli Rhett Butler, na objednávku napsané pokračování ságy Sever proti Jihu. A nebo RESPEKT. CZ

kniha Tajemství přitažlivosti srdce, což je klon dříve vydaného Tajemství – podivné snůšky receptů na život, která – co se týče výše prodaných výtisků – upřímně překvapila i zaměstnance Euromedií.

Každý rok jednu knihu Vyrobit bestseller z knihy domácího, dosud neznámého autora je těžší než převzít knihu z ciziny. Ale vděčnější. Denisa Novotná, která se v Euromediích

Pokud bychom se v umění opravdu řídili zákony trhu, zacyklili bychom se ve strnulém opakování téhož.

stará o styk s veřejností, tvrdí, že najít domácího perspektivního autora je sen, který se daří těžko naplnit. Právě za tím účelem nakladatelství založilo Literární cenu Knižního klubu. „Dobrých rukopisů ale přijde málo.“ Možná je to i tím, že ve zdejším intelektuálním prostředí převažuje zvyk rozdělovat literaturu na „dobrou“ a „prodejnou“. Mladé autory tak často ani nenapadne spojit debut se značkou Knižní klub. Třebaže by to pro ně znamenalo několikanásobně větší prodej, než zajistí malý nakladatel.

Autor se přitom stává pro nakladatele zajímavý až ve chvíli, kdy ho začne zásobovat dalšími kvalitními tituly. Knižnímu klubu se v tomto směru povedl jen Jiří Šulc. Vloni zvítězil v Literární ceně s románem o atentátu na Heydricha Dva proti Říši a ani ne za rok přišel s dalším románem z období druhé světové války – Operací Bruneval. A nyní už píše další, opět ze 40. let. Ve druhé světové válce Šulc objevil své téma, svět bohatý na lidské příběhy. Ve špionážních románech navíc tento bývalý zaměstnanec BIS a nyní bezpečnostní pracovník u Evropské komise v Bruselu upotřebí i vlastní profesi. Nejprve se v angličtině neúspěšně pokoušel proniknout rovnou na britský literární trh, o publikování v Česku prý nepřemýšlel, až narazil na Literární cenu. Přeložil do češtiny svůj poslední román, odeslal ho a téměř přes noc se stal „bestsellerovým“ spisovatelem. Je to příběh skoro stejně pohádkový jako ten o upíří královně Stephenie Meyerové. Ale lze jej napodobit? Simone Garzella říká, že kdyby nakladatelé věděli předem, která kniha se bude dobře prodávat, byli by nejen skauti, ale také redaktoři jaksi k ničemu, výběr titulů by probíhal mechanicky. „Navíc i autoři by psali všichni stejně. Neměli by se řídit poptávkou trhu, naopak. Když jsou dobří, dříve nebo později redaktory i čtenáře přesvědčí, že existuje důvod, proč si jejich knihu koupit.“ Příklady neplánovaných bestsellerů dokazují, že Garzella má pravdu. Literatura (i ve světě velkých obchodů) přeměně na pouhé „zboží“ vzdoruje. Q Magdaléna Platzová

55

kultura literatura

Buldozery nic nezakryjí Topolův román nám ukazuje, jak na tom jsme

V

 Česku se stále volá po knihách současných autorů, které by nebyly jen autobiografickým otevíráním rozhárané duše nebo nevázanou fabulační hrou s možnostmi literární kreativity. Chybějí nám romány, které vystihují náš pravý aktuální stav teď a tady, které říkají víc o nás než o tom, kdo je napsal. Nový román Jáchyma Topola Chladnou zemí je v tomto ohledu výjimečný. Venku teď sice jarní slunce žene rtuť teploměru někam ke třicítce, ale z četby této knihy vám bude zima. Respektive z toho, co se z ní o sobě dozvíte.

Prasečí farmy Jáchym Topol Chladnou zemí, Torst, 140 stran

56

Nepoznáme-li vlastní minulost, budeme si ji muset prožít znovu, tvrdil Winston Churchill a Jáchym Topol k tomu dodává, že právě to se nyní děje. Jeho román je úspornou (na pouhých 140 stránkách), o  to však intenzivnější ilustrací traumatu zemí někdejšího východního bloku, které se plácají ve stavu, kdy se na čelní společenská místa derou zpět ti, kteří docela nedávno řekli ďáblovi ano. Na jednom místě knihy se autor ptá, kde vlastně začíná Východ. U nás? Na Slovensku? Na Ukrajině? V Rusku? Nikde se k němu nehlásí, všude říkají, že jsou Evropané, a přitom dál ve volbách ženou na vrchol ty, kteří je vracejí o pěkných pár let zpět, do časů východní totality. Ta otázka se dá ale vyložit i jinak: kde, sakra, leží východ, jakýsi andělský exit, který by nás posunul někam dál, kupředu? Hrdina románu je typickou topolovskou postavou. Kluk, se kterým si události dělají, co chtějí. Potok v Sestře, Jatek z Anděla, Ilja z Kloktat dehet a teď bezejmenný pasák koz z terezínských šancí. Všichni mají něco společného, především snahu po spravedlnosti, po dosáhnutí onoho východu, která ale vede k fatálním následkům. Tentokrát však Jáchym Topol nechává svou postavu projít opravdovým peklem. Toto věčné dítě formují hry v terezínské pevnosti, objevování bunkrů v úzkých chodbách, nálezy starých patron z popravčích komor, cedulí s německými i ruskými nápisy. Malého severočeského Vonta, jenž má za klopou místo žlutého špendlíku malou Davidovu hvězdu, určuje vyrůstání s matkou. Na sklonku války ji vytáhli polomrtvou z masového hrobu, takže se celý život skrývá v bytě, ze kterého si pomocí nábytku utváří titěrnou prenatální komoru, v jejímž bezpečí dokáže přežívat. Ovlivňují ho kontakty s otcem, šéfem nejlepší posádkové hudby v republice. A rozhovory se strýcem Lebem, který se narodil za války tajně na jedné z pryčen koncentráku. Osudová náhoda adolescenta přivede do vězení, kde se stane katovým pomahačem. Je to paradoxní situace: následující děj před něj klade jednu morální

zkoušku za druhou, ale chlapec vůbec neřeší, co je dobré a co zlé, protože nevidí mezi oběma póly rozdíl. Topol tak na hlavní postavě výmluvně zobrazuje uvažování zdejšího národa. Hlasitě křičíme, pokud se nám stane sebemenší křivda, třeba když nám vezmou oblíbenou hračku. Zato nám ale vůbec nevadí, že kousek od nás stojí „prasečí farma na místě vyvraždění“, protože toto jsou pro většinu z nás ony dávné detaily, o kterých „nemá cenu se šířit“. Terezínské ghetto se i zásluhou Topolova hrdiny časem mění v  zábavní centrum, bizarní atrakci, v níž holocaust připomíná „ghetto pizza“ a trička s Kafkou s nápisem, že kdyby spisovatel nezemřel přirozenou cestou, zabili by ho tady. Z Evropy sem míří davy mladých lidí, kterým oživená připomínka násilí na předcích pomáhá najít v současném světě alespoň kus autentického prožitku. Jenže pak všechno srovnají se zemí buldozery.

Na hranici šílenství Tady kniha nabírá horečnaté tempo. Děj se přesouvá do Běloruska, kde náš (anti)hrdina pomáhá budovat „Jurský park hrůzy“, jenž má zemi dostat na mapu světa díky „pytlům našich kostí, rancům krve a hnisu“. Mystická nadsázka se odehrává v kulisách současného Lukašenkova režimu, který se už léta snaží zatajovat fakt, že tu krátce před válkou během stalinského teroru Rusové, Ukrajinci, Litevci a další Slované vyvraždili statisíce běloruských a polských odpůrců bolševického režimu. V Topolově pohledu se tato realita mění v zámek hrůzy, ve kterém ožívají mrtvoly, pod pendreky praskají lebky a všude znějí policejní sirény. Nejděsivější na tom je, že všechna ta literární nadsázka má až příliš blízko k realitě. Včetně vyústění, kdy autor znovu připomíná, že pocit štvané zvěře hnané krvechtivým predátorem umí vypodobnit sugestivněji než kdo jiný. Jistou nevýhodou barvitého jazyka Jáchyma Topola je, že v jeho narativních hyperbolách na hranici šílenství někdy zapadá to, z čeho autor vždy vychází. Tedy autentický život. To ve chvíli, kdy svou fantazii až příliš pouští z uzdy a své postavy manipuluje do groteskně bolestných situací. Přesto jsou jeho popisy hromadných hrobů, na kterých se v současné východní Evropě snažíme vystavět poklidnou budoucnost, tak věrné, až je z toho čtenářovi špatně. A možná se nejedná jenom o Východ. Žijeme přece ve světě, kde se „ďábel ještě sakra činí“, a nic nám nepomáhá, když se historii snažíme zarovnat radlicemi zapomnění. Ona totiž do přítomnosti v tu nejnevhodnější chvíli ze svého rovu vytrčí kostnatý dráp. Q Jan H. Vitvar

RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

kultura literatura

Nemyslet vlastní hlavou Poněkud katastrofická nota rakouského filozofa K. P. Liessmanna

P

řed půlstoletím, v roce 1959, publikoval německý filozof a estetik Theodor W. Adorno text Teorie polovzdělanosti. Tvrdil, že u humanitního vzdělání lze pozorovat stále větší rozšíření pragmatické zvěcnělosti, jen povrchně osvojovaných informací. Rakouský filozof a esejista Konrad Paul Liessmann (1953), profesor Vídeňské univerzity, v knize Teorie nevzdělanosti, v originále vydané roku 2006, na Adorna navazuje a zamýšlí se nad povahou současné takzvané společnosti vědění. Tento pojem se stal pro evropské politiky synonymem i zaklínadlem prosperity. Ostatně operují s ním rovněž politici čeští, vesměs však jen v předvolebních kampaních, při vršení slibů a deklarování dobrých úmyslů.

Tajný program Liessmannův polemický esej splétá argumentačně sugestivní řetězec. Veden je takto: pouhá znalost dat, povšechná informovanost je nyní hromadně vydávána za vzdělanost a kulturní přehled. Příkladem budiž televizní vědomostní soutěže, které finančně vysoce ohodnocují znalosti encyklopedických jednotlivostí bez nutnosti orientovat se v  kontextu. Pravda, „zábavní hodnota vědění“ se projevuje již od 17. století, nicméně teprve v posledních desetiletích je humanistická myšlenka klasického a všeobecného vzdělání, které dovoluje pochopit základy evropské kultury, nahlížena jako myšlenka zbytečná a elitářská; je úmyslně potlačována, neboť fundamentální kulturní základ vybavuje jedince vědomím souvislostí, schopností kriticky myslet, což hází písek do soukolí informačních fabrik, jimiž jsou nejen média, nýbrž i značná část univerzitních provozů. Adorace informací prostupuje dle Liessmanna školství od základního stupně. Za modlu kvality jsou brána různá pořadí škol a  testy žáků (například i u nás vždy hojně komentované mezinárodní testy PISA), které přitom srovnávají nesrovnatelné. Princip konkurence je okleštěn na pořadí v žebříčku, nikoliv na různost přístupů k pravdě. Pravda je zbytečná, o ni už nejde – jde o diplom, o kompetenci na trhu práce, užitkovost. Liessmannův polemický osten je namířen především na univerzity, jejichž chod on, jakožto univerzitní profesor, dobře zná jak co do míry a povahy byrokratické zátěže, tak co do struktury a kvality studia. Bakalářský cyklus je namnoze pouhým pokračováním střední školy a klidně by jej zastala vyšší odborná škola. Ne že by neexistovaly špičkové univerzity s pokročilými a vynikajícími formami vědeckého poznávání, avšak nůžky mezi těmito pracovišti a zbytkem společnosti, včetně té její části, která RESPEKT. CZ

zapadá do představ o společnosti vědění, se rozevírají. „Hlavně nemyslet vlastní hlavou – jako by toto byl tajný program dnešního vzdělávání. Kdo není ochoten jednat týmově a v sítích a flexibilně se přizpůsobit všemu, co se vyžaduje (mimochodem lidé nic nevyžadují, vždycky je to jen trh, globalizace nebo rovnou budoucnost), už nemá šanci dostát nárokům společnosti vědění,“ podotýká vídeňský filozof, jehož dikce dá místy vzpomenout na beletrizované lamentace spisovatele Thomase Bernharda.

Limity vyznavače kontextu Tak jako Vídeň není příliš vzdálena od Brna či Prahy, tak ani Liessmannův esej, prvořadě čerpající ze zkušeností rakouských a  německých, nemá daleko k výstižné diagnóze škol českých, zejména univerzitního typu. Což potvrdí asi každý, kdo má se stávajícím domácím vysokoškolským provozem něco společného. Existuje však podstatný rozdíl: těžko si představit, že by tento typ textu, knižního eseje kriticky obráceného do vlastních řad, v současnosti sepsal a šel s kůží na trh některý z tuzemských vysokoškolských humanitních docentů či profesorů. Tento druh angažmá se u nás nenosí. Limitem Liessmannova eseje je nedostatek právě toho, po čem ve vzdělání sám volá, totiž kontextu, vědomí souvislostí. Autor sugestivně, bystře a čtivě demaskuje „omyly společnosti vědění“, jak zní podtitul jeho do češtiny přeložené druhé práce (tou první byla v  roce 2000 Filozofie moderního umění). Avšak obchází otázku, zda tomu může být jinak, zda to, co považuje za varovně expandující polovzdělanost, není nutnou daní za relativní sociální důstojnost. Navzdory individuálním rozdílům mezi zeměmi je evropský kontinent, respektive jeho část, jíž už jsme dnes zase součástí, světadílem sociálních států. A ty si toho na sebe v období po druhé světové válce postupně nabraly hrozně moc. Kromě jiného zpřístupnily střední i vysoké vzdělání historicky bezprecedentně vysokému procentu občanů. To finančně něco stojí a zřejmě nutně s sebou nese pokles pomyslného studentského průměru – ve srovnání s průměrem v době, kdy studenti tvořili několik málo procent populace. Ekonomickou stránku věci Liessmann pomíjí – vyjma poznámek, že politiky prosazovaná autonomie vysokých škol často není ničím jiným než ponecháním univerzit na rozpočtových holičkách. Ale jak všechny soudobé nároky evropské populace uspokojit? Kde brát, co redukovat, co posílit? Tak daleko K. P. Liessmann už nejde. Q

Konrad Paul Liessmann: Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění Přeložila Jana Zoubková, Academia, 128 stran

Josef Chuchma

Autor je redaktorem MF Dnes.

57

F ot o g l o be m edia / re u ters

kultura tvář

V kůži Charlieho Kaufmana Filmový scenárista, který nedává laciné návody, jak naložit se svým životem

Charlie Kaufman Narodil se 19. listopadu 1958 na Long Islandu v New Yorku. Jeden z nejvlivnějších scenáristů dneška debutoval loni jako režisér ve filmu Synekdocha, New York. Mezi jeho realizované scénáře patří V kůži Johna Malkoviche (1999), Slez ze stromu (2001), Adaptace (2002), Milujte svého zabijáka (2002) a Věčný svit neposkvrněné mysli (2004). Za poslední jmenovaný film získal Oscara.

58

ohle že je ten plachý introvert pověstný tím, jak špatně snáší jakákoli mediální vystoupení? Tohle že je umělec, který se odmítl nechat vyfotografovat do časopisu Variety pro článek o nejtalentovanějších scenáristech 90. let? Fanoušci Charlieho Kaufmana při jeho prosincovém vystoupení v talk show populárního amerického komika Stephena Colberta nevěřili vlastním očím. Klukovsky vypadající padesátník s rošťáckými ďolíčky kolem úst bystře reagoval na všechny moderátorovy sarkastické repliky. Pohotově se popral s úkolem popsat v několika větách děj svého režijního debutu Synekdocha, New York, který tento týden vstupuje do českých kin. Nenechal se zaskočit ani zákeřnou nahrávkou na smeč v podobě otázky: „Když nechápu váš film, znamená to, že jsem hlupák?“ Colbertova invektiva nebyla docela od věci. Odkazy na nepochopitelnost, přílišnou intelektuální vykonstruovanost a povýšenost nad divákem se v reakcích na Kaufmanovu tvůrčí poetiku objevují už od jeho průlomového scénáře k filmu V kůži Johna Malkoviche (1999). Není se co divit, že teď provázejí i Synekdochu, jeden z nejradikálnějších filmových experimentů posledních let.

T

jen tehdy, pokud je autor k sobě co možná nejupřímnější. Jako by ovšem sám sebe, svůj postoj ke světu, obtiskl do veřejného prostoru jen ve svých vycizelovaných, pečlivě a často dlouho přepisovaných scénářích a  nechtěl k  nim tak trochu po kunderovsku už nic dodávat. Dlouho se držel v mediálním ústraní a vystoupil z něj až při několika rozhovorech propagujících Synekdochu. A v nich si stěžoval třeba na dezinformační sílu internetu, na němž se i očividné lži opakují tak dlouho, až se stanou nezpochybňovanou bernou mincí. Plachý není. Důkazem toho je svědectví přátel, popisujících ho jako bezprostředního člověka, výše citované uvolněné televizní vystoupení nebo fakt, že byl v mládí nadšeným ochotníkem, který na střední škole v connecticutském West Hartfordu vymýšlel a s kamarády nacvičoval skečová pásma ve stylu Monty Pythonů. Obdivoval bratry Marxovy a Woodyho Allena a ve skrytu duše toužil po kariéře komika. Hereckou kariéru mu znechutilo roční studium oboru na Bostonské univerzitě, a přesídlil proto do rodného New Yorku na studium filmové produkce.

Námezdní pisálek

Jeho postavy se neučí milovat sebe ani jiné lidi.

Synekdocha, New York je příběhem depresivního divadelního režiséra Cadena Cotarda (Philip Seymour Hofmann), který za peníze z grantu vytvoří repliku New Yorku v životní velikosti a najme si stovky komparsistů, aby den po dni přehrávali příběh jeho života. Film obsahuje tolik motivů a podnětů k přemýšlení, že jej na první zhlédnutí lze jen těžko pojmout. Vyprávění se řídí snovou logikou, už v první víceméně civilní půlhodině se objevují náznaky znepokojivého vyšinutí z obvyklého řádu věcí. Co například znamená ta metafora neustále hořícího domu, v němž bydlí jedna z hlavních postav Hazel (Samantha Mortonová), snažili se u Kaufmana vypátrat novináři po premiérovém uvedení filmu v Cannes. „Vytvořte si svou vlastní interpretaci,“ přesvědčoval je autor, podle něhož by divák měl nechat na sebe film působit tak, jako když se dívá na obraz v galerii. Přirovnání k posledním dílům Davida Lynche nebo paranoidním psychotickým vizím Philipa K. Dicka – oba patří mezi režisérovy oblíbence – jsou na místě. „Poezie je, když máte husí kůži,“ parafrázoval Kaufman v  jednom rozhovoru citát Emily Dickinsonové s tím, že tento pocit jde vyvolat

Už od dětství si natáčel amatérské filmy na osmičku. S kamarádem Paulem Proachem psal do šuplíku scénáře a hry, konec osmdesátých let však kreativního zelenáče zastihl v oddělení distribuce minneapoliského deníku Star Tribune. V roce 1991 udělal poslední pokus o prosazení se v showbyznysu a namířil si to svou zrezivělou jettou směr Los Angeles. A uspěl. Pracoval jako námezdní pisálek pro různé sitcomové projekty a ve volném čase vyvíjel pilotní díly k vlastním seriálům, které se ovšem producentům většinou zdály moc temné. V  dnešní době podvratných, cynických seriálů typu Odpočívej v pokoji se to zdá být úzkoprsé, ale v první polovině devadesátých let ještě na jeho neuskutečněné projekty s příznačnými názvy Depresivní spolubydlící nebo V předpeklí nedozrál čas. V té době se také pustil do skriptu, který s vybranou ironií popisoval banálně jako „příběh o  muži, který se zamiluje do někoho, kdo není jeho ženou“. Ve skutečnosti to však byla divoce RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

kultura imaginativní, mnohovrstevnatá absurdita vypovídající o pomíjivosti slávy, manipulaci v mezilidských vztazích a chorobné touze vlastnit druhého člověka. Námět filmu o portálu do hlavy známého herce ležel pět let v produkční společnosti zpěváka R.E.M. Michaela Stipea, než ho pod názvem V kůži Johna Malkoviche rok před koncem milénia natočil klipový a reklamní režisér Spike Jonze.

Partnerská noční můra

glosa

Poctivá Litera

F ot o p r o f i m edia . c z

Na Malkoviche padla podle Kaufmanových slov volba proto, že jeho jméno zní legračně, když se vyslovuje mnohokrát za sebou. Typického kaufmanovského hrdinu, introvertního chlapíka bojujícího s city k extrovertní ženě, tu zprostředkovává

Potrhlý, opět naprosto originální syžet o chirurgickém vymazávání vzpomínek, který se z dobré poloviny odehrává v mozku hlavního hrdiny, si získal srdce milionů diváků naprosto nesentimentálním pohledem na několikaletý partnerský vztah. Kaufmanovi prý bylo na zvracení z běžných klišé romantických komedií a postavil tak napětí mezi Jimem Carreym a Kate Winsletovou na prozaických elementech soužití, jako jsou frustrace a rutina. Vyhaslé manželství je jedním z hlavních katalyzátorů životní krize také u Cadena ze Synekdochy, New York. Kaufman se v L.A. Times vyjádřil, že snímek naplňuje svým způsobem jeho představu o hororu. Tu ovšem v jeho zjitřené mysli

Čas plyne čím dál rychleji. (Z filmu Synekdocha, New York)

loutkář Craig v podání Johna Cusacka. Počínaje tímto filmem si Charlie Kaufman vybudoval výlučnou pozici scenáristy, který svým režisérům mluví do přípravy, hereckého obsazení i postprodukce, tvůrce, který má zpracování svých látek plně pod kontrolou. Hvězdný status celebrity – v  roce 2003 se jako jediný scenárista objevil v seznamu stovky nejvlivnějších lidí v Hollywoodu podle časopisu Premiere – potvrdil v  dalším Jonzeho snímku Adaptace (2002). V kvaziautobiografickém vyprávění o autorovi artových opusů v tvůrčí krizi je Nicolas Cage nucen svým jednovaječným zlým dvojčetem Donaldem ke komerčním zakázkám. Celá složitě vystavěná postmoderní hříčka se v závěru zlomyslně překlopí do brakové zápletky a komentuje tak ironicky vztah autora a jeho alter ega (Kaufman zde hlavní postavě propůjčil i své civilní jméno). Diváci si ovšem k rafinovanému intelektuálnímu konceptu, ze kterého jde hlava kolem, cestu příliš nenašli. Což Kaufman později komentoval: „Hlavní postavou je tu scénář a lidé asi nemohou navázat emocionální pouto se scénářem.“ Pouto s hlavními postavami filmu Věčný svit neposkvrněné mysli se naopak hledalo snadno. RESPEKT. CZ

nezastupují zmutované příšery, skřeky ve tmě ani průsvitně bílé japonské dívenky. „Přemýšlel jsem o věcech, které mě opravdu děsí. Ten film je o nemocech a umírání, o času, který plyne čím dál rychleji, když stárnete, a o pocitu, že jste nedosáhli toho, v  co jste doufali. Přemýšlel jsem o otázkách nočních můr v partnerských vztazích. O tom, že ztratíte rodinu nebo úctu své ženy.“ Kaufmanův fascinující režijní debut svou hloubkou a  neotřelostí převyšuje třeba tematicky spřízněný, ale kýčovitý Podivuhodný případ Benjamina Buttona. Na Oscarech ovšem vyšel naprázdno a rozpačité bylo i jeho kritické přijetí. Je to asi daň za nepodbízivost a za to, že nevnucuje divákům zjednodušující poselství a iluzivní recepty, jak naložit se svým životem. „Nenávidím filmy, které říkají, že byste se měli naučit milovat sami sebe. Mé postavy se neučí milovat ani samy sebe, ani jiné lidi. To je tak urážlivé a povýšené.“ Dobrý režisér totiž dokáže pravdivý ponor „do temné, opovrženíhodné hlubiny mé osamělé, zmrvené existence“ – jak svůj pocit ze světa definuje ve snímku Caden – natočit bez jakéhokoli mentorování. Q Jan Gregor

Největší překvapení na začátek: knihou roku 2008 se v soutěži Magnesia Litera stala v sobotu večer poezie, tenká sbírka básní psaných pod lupou. Je to tak. Po dlouhých letech, kdy Bohumilu Grögerovou znal jen omezený okruh fanoušků experimentálních textů, osmdesátisedmiletá básnířka a překladatelka sbírá vavřín za vavřínem. Její Rukopis je o statečném vypořádání se s osamělostí, stářím a slepotou. Čtenářům asi pomáhá v jejich vlastních těžkostech, proč by ji jinak kupovali i lidé, kteří se básním spíš vyhýbají? Skvělý důkaz, že silná a pravdivá výpověď oslovuje, ať už je forma jakákoli. Též vnitřní poctivost. Příklonem k poctivosti dělá dojem celá letošní Magnesia Litera. Vedle Rukopisu byly oceněny i další knihy, které jsou spíše výrazným existenciálním než literárním počinem. Takový Martin Ryšavý. Na sever jezdí už od roku 1992, ale svůj dvoudílný román Cesty na Sibiř, se kterým zvítězil v kategorii próza, začal psát až před osmi lety. Psal, měnil se a rostl spolu s knihou. Z jeho psaní je znát, že bylo doprovodným procesem autentického života, a ne naopak. Také je tato kniha pěkný špalek. Když už jsme u toho, i vítězná kniha v kategorii naučné literatury má svoji váhu. Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla psala Radka Denemarková stejně dlouho jako Ryšavý. Zápasila s ní, vracela se na začátek, zavrhovala jednoduchá řešení. I ona za knihu o geniálním režisérovi „ručí svým životem“, vždyť byla jeho nejbližší spolupracovnicí v divadle Na zábradlí a před svou dobrovolnou smrtí ji pověřil tím, aby o něm napsala. Vlastně mne napadá, jestli se snad letošní porotci neřídili heslem: čím tlustší, tím lepší. V Liteře za nakladatelský počin muselo být rozhodování těžké. Stoilov z Torstu se svým prťavým Koudelkou (Invaze 68) samozřejmě vypadli hned na začátku. Zato Váchalovy Šumavy od Paseky je pořádný kus. Ale jen jeden. Nakonec vyhrálo dvacet dílů Spisů Františka Langera. Ale vážně. Projekt, na kterém od roku 2000 pracovala tři nakladatelství, si cenu určitě zaslouží. Vítězné knihy se pěkně doplňují. Lichožrouti, s nimiž Pavel Šrut vyhrál Literu za dětskou literaturu, nemají dobrodružným duchem daleko k Ryšavému. A Povrch, skrytost, ambivalence... Josefa Vojvodíka koresponduje s Rukopisem. I tady jde o vztah mezi viditelným a neviditelným, hmotným a nehmotným, tvarem a beztvarým. magdaléna platzová

Příští týden píše → jan h. vitvar

59

kultura umění

Nebeský cimbálek f ot o m u ze u m u m ě n í o l o m o u c

Sbírka modlitebních knížek odhaluje neznámou podobu zdejší lidové zbožnosti jednoduchými dřevořezy. Zato tyto modlitební knížky jsou skutečnými výtvarnými skvosty. Mezi jejich autory najdeme pestrou směsici profesí: učitele, úředníky, řemeslníky, krejčí, kostelníky, ale třeba i kaprála či vysloužilého kanonýra. Přepisováním liter a výzdobou stránek strávili dlouhé hodiny a půvabný výsledek této práce přesně odráží, co lidem na víře zbavené všech tajemství chybělo. Je to podobné, jako kdyby chtěl Josef II. nahradit lidovou muziku symfoniemi. Lidé by z nich sice přejali některé tóny, ale obalili by je do formy, na kterou byli léta uvyklí. Odmítání jakékoli suchopárnosti v přístupu k víře prozrazují už některé názvy knížek: Strom života, na kterémžto vzrostlo prv nikdy nevídané ovoce, totiž překrásné modlitby, Autočistič duchovní obsahující rozličné nábožné modlitby, Duchovní nebeský cimbálek. A když se člověk podívá na stránky plné planoucích srdcí, krvácejících ran a vinoucích se rostlin, je jasné, že na venkově Josef II. svůj zápas prohrál.

Růžička rajská Pozor na ruku! (Medkova Duchovní Růžová Zahrádka)

P

o Vincenci Medkovi toho moc nezůstalo. Ale nebyl to promarněný život: ačkoli měl na světě vyměřených pouhých pětatřicet let, zplodil pět dětí a ručně napsal a ilustroval překrásnou knihu Duchovní Růžová Zahrádka. „Já ne nadarmo rozličnýma růžemi svou modlitební knížku jsem vyzdobil a jí také to jméno Růžová Zahrádka dal, abych ukázal, že člověk tak vroucně se modliti má, aby jeho modlitby takovou vůni ze sebe vydávaly, tak jako vonné růže a květiny člověka jejich líbeznou vůní občerstvují,“ napsal Medek v roce 1816 v úvodu díla, jež věnoval ženě Johanně. Jeho název nyní stojí v titulu výstavního a literárního počinu, jenž odhalil kulturní bohatství, o kterém tu skoro nikdo nevěděl.

Kanonýrova víra Až na sběratele Jana Poše (1920–1996), někdejšího uměleckého šéfa loutkových filmů v Krátkém filmu Praha. Nejdřív objevil několik knih, které mu učarovaly, včetně té Medkovy, pak prochodil desítky antikvariátů, prolézal půdy, vyptával se, pátral po dalších. A nakonec mu z toho vznikla kolekce čtyř stovek ručně vytvořených modlitebních knížek z přelomu 18. a 19. století z českého a moravského venkova. Když zemřel, jeho žena celou sbírku odkázala olomouckému muzeu a to z ní nyní uspořádalo výstavu doprovozenou publikací, provedenou v podobně okázalém duchu, jaký mají zařazené modlitební knížky. Na sklonku 18. století se z nich stal skutečný fenomén. Nikdy předtím ani potom se v takovém

60

množství a hlavně v takové kvalitě neopakoval. Důvod byl prostý: osvícenské reformy Josefa II. s sebou přinesly tažení proti všemu, co zavánělo zbožností, jež se u nás v barokním období vyvinula do zvláštní formy až mystického prožívání. Náboženský život měl být co nejprofánnější, zbavený všech zázračných obrazů, relikvií, zjevení, poutí a srdceryvných modliteb odříkávaných od rána do večera. Jenže tato forma racionálního

Racionální křesťanství nemělo venkovu protkanému sítěmi poutních míst, kapliček a křížových cest co nabídnout.

křesťanství neměla venkovu protkanému sítěmi poutních míst, kapliček a křížových cest co nabídnout. Záhy se tak navzdory cenzuře krajem začala šířit podivuhodná dílka. Vzorem jim byly staré tištěné breviáře, výtahy liturgických textů, které po Čechách a Moravě během rekatolizace rozdávali misionáři v masových nákladech. Jenže ty měly podobu laciných brožurek vyzdobených maximálně

Zdeněk R. Nešpor v publikaci doprovázející výstavu o modlitebních knížkách píše: „Byly jakýmsi ,domácím doplňkem‘ kostelní zbožnosti a někdy i ,návodem‘ k ní a současně mohly být používány zcela ,magicky‘, jako orákula a ochranné amulety, s čímž by žádná církev nikdy nesouhlasila.“ Pod tlakem se člověk někdy radikalizuje a to je případ i těchto rukodělných originálů – mnohdy jsou totiž pojaty v ultrakatolickém duchu a zdůrazňují magické prvky víry. „Pozdravený a požehnaný buď v chvále všech anjelův, ó nejchvalitebnější Ježíši, nejkrásnější stříbrné bělosti růžičko rajská, jasně se stkvoucí kvítku zlatý vnitřní hořící lásky, nad sníh bělejší liliový kvítku nevinné čistoty.“ Tak takto si osvícenci vyznávající přísnou strohost víru opravdu nepředstavovali. Jenže baroko vnímalo krajinu jako zahradu, božský sad plný stromů s nejlahodnějšími plody. A právě tak prožíval venkov svou víru – s velkým přispěním modlitebních knížek – ještě v polovině 19. století. Dnes už se církevní a lidová zbožnost u nás drží na okraji společenského zájmu a na dochované modlitební knížky se tak v podstatě díváme jako na doklad něčeho, co už je dávno mrtvé. Což je docela smutný pocit. Ti výtvarní samouci totiž svou věc brali skutečně vážně, a když jeden z nich titul vybavil varováním „kdo tu knihu ukradne, tomu ruka upadne“, je zřejmé, že tomu opravdu hluboce věřil. Q Jan H. Vitvar

Růžová zahrádka Arcidiecézní muzeum Olomouc, 19. 2.–3. 5. Arbor vitae, Muzeum umění Olomouc, 264 stran RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

kultura

vlastní cestou

Verše jako lahve se vzkazy Miroslav Salava zůstává věrný zaprášeným regálům Klementina

P

oledním sluncem prohřátou Karlovou ulicí táhnou davy turistů. Stačí však projít do areálu přilehlého Klementina a hlučný Babylon zmizí. Ospalý klid se ještě umocní v prvním patře Národní knihovny, kudy se tzv. revizní chodbou táhnou řady regálů plné starých knih. To je království básníka Miroslava Salavy (1960), kde kromě šustění zažloutlých stránek lze zaslechnout pouze fontánu z nádvoří někdejší jezuitské koleje. „Píšu tady pravidelně, každý den. Přicházím do práce o hodinu dřív, abych dal dohromady poznámky z hospodských účtenek, ale i to, co leží v hlavě po procházkách lesem anebo se zrodilo ranní cestou autobusem ze Zbraslavi,“ vysvětluje urostlý muž v modrém plášti, jenž tady pracuje už šestadvacet let. Z  matčiny strany potomek starého selského rodu ze Zbraslavi se narodil v Praze, kde vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou. Podle něj tam ale v sedmdesátých letech působila pedagogická hovada, která ho kreslit naopak odnaučila. Začal se proto věnovat figurativnímu vyřezávání ze dřeva, což dělá dodnes: předloni měl výstavu v pražské galerii Ztichlá klika. Současně s tím a pod vlivem četby vznikaly i jeho první povídky a poezie. „Mě nikdy nikdo nevedl, hledal jsem si cestu sám. Taky nebylo mým stylem být v nějakých literárních partách,“ popisuje své začátky. Ve tvarech hmoty i obsahu slov se mu přitom pořád vynořuje něco nového, co vyzývá k zachycení, k poznání. Po vojně nalezl útočiště coby skladník v Klementinu. „Tenkrát tady v dělnických profesích pracovala spousta vzdělaných lidí, chartistů. Třeba kritik Jan Lopatka o patro níž v bufetu umýval nádobí po studentech,“ říká autor veršů: „Nemohu se

Sisyfovský úkol knihovníka. F ot o m at ě j str á n sk ý

tvářit/ jako že se nic nestalo/ když z mraků padá sklo/ a rozbíjí vejce v hnízdech modrých ptáků.“ Hrabal se v  knížkách, oženil se, psal verše. Za komunismu, jak říká, by ho ani ve snu nenapadlo snažit se někam tlačit nebo poezii publikovat. K pochopení proč mu stačilo vidět osud

velkého rodinného statku ve Zbraslavi, který se za čtyřicet let kolektivního nehospodaření proměnil v naprostou ruinu. Básník, který poprvé publikoval v  samizdatových sbornících Runa, Sborníček a  Básně, se však nikam netlačil ani po změně poměrů. Třeba do literárních časopisů či nakladatelství. Práce s knížkami v Klementinu ho na rozdíl od spolupráce s nevypočitatelnými literárními redaktory bavila. Dodnes ho vzrušují překvapivé objevy zapomenutých kvalitních autorů, jež jsou odměnou za sisyfovský úkol všech knihovníků. Neboli dát do pořádku knihovnu, která se s každým zapůjčeným exemplářem neustále rozpadá. Proto vystudoval Střední knihovnickou školu a po roce 1990, kdy spolupracovníci vyráželi za novými kariérami a  otevřela se možnost publikovat, zůstal věrný zaprášeným regálům a pravidelnému psaní v Klementinu před začátkem pracovní doby. „Nádvořím ptáci ranní,/ zpívají místo ptaní,/ a déšť na mědi se třpytí,/ nezbývá než postát a pak jíti.“ Jsou to verše podobné lahvím se vzkazy do budoucna, jež jeho pradědeček ukládal pod čerstvě vysázené stromy. Širší veřejnost je mohla objevit teprve v roce 1995, kdy mu v nakladatelství Petrov vyšla první sbírka Mé baroko, již sestavil básník Zbyněk Hejda. Následovalo dalších šest knížek až po zatím poslední loňskou Zabít se tiše. „Je proto načase se zase odmlčet,“ říká Miroslav Salava, který by příští rok chtěl vydat poezii jen pro své kamarády, a pak v klidu mezi knihami čekat, co bude dál. Q Jaroslav Formánek ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

61

kultura VÝtvarné umění

Yeah Yeah Yeahs: It’s Blitz!

F ot o p r o f i m edia . c z

Universal Music Newyorské trio s plamennou zpěvačkou Karen O. tentokrát promíchalo svůj syrový rock’n’roll se syntezátorovým diskem. Ani na třetím albu se však neztrácí peprný styl. Koncert v pražském Roxy se koná 1. července.

knihy

Tomáš Císařovský, Dorota Sadovská: Neúnosná něha

Michal Pavlíček: Země vzdálené

Galerie 5. patro, Praha, 16. 4.–9. 5. Dva malířské pohledy na řeč těla. Sadovská vystavuje kresby akrylem na plátno plné vyprázdněných postav v milých i dramatických kontaktech, Císařovský akvarely, v nichž se obrací k tématu naší vzájemné agresivity. Dva komorní, ale nesmírně emoční cykly.

Lidové noviny, 287 stran Kytarista a skladatel se v obsáhlé knize vybavené mnoha fotografiemi a CD vyrovnává nejen se svou profesionální dráhou, ale i s osobním životem. Autentické a zajímavé čtení o rocku v době normalizace i potom, o kapelách Pražský výběr, Stromboli, Big Heads, BSP... A také o práci na muzikálech. „Když hraji, jsem v extázi, vlastně trochu mimo, ale vnímám přesně své okolí, vím o každém tónu, který se odehrává na pódiu. Cítím přesně, co hraje basa a buben, a vzájemně na sebe reagujeme a necháváme se unášet společným transem,“ píše Pavlíček.

Velmi křehké vztahy Galerie Armaturka, Ústí nad Labem, 28. 4.–28. 5. Obraz rodiny v současném umění: štěstí, klid, ale i nářky a krize. Projekt posluchaček oboru kurátorská studia na ústecké Fakultě umění a designu si všímá i mezigeneračních třenic, vystavují tu Lenka Klodová, Gabriela Kontra, Dušan Skala nebo Silvie Vondřejcová.

Mircea Eliade: Dějiny náboženského myšlení IV. Od epochy objevů po současnost

ENTER

Warner Music Youngova dlouhodobá nevrlost by teoreticky měla pracovat proti oblibě třiašedesátiletého rockového klasika, ale opak je pravdou. S pádnými riffy hledá nové cesty pro změnu, zkušenost mu velí nejásat, je skeptický k plakátovému optimismu a gestům („just singing a song won’t change the world“).

Fever Ray Coop Ženská polovina švédského sourozeneckého dua The Knife Karin Dreijer Anderssonová natočila neklidný debut se silným postojem a upřímností na hranici perverze. Temné electro zčásti vtahuje jako do pohanského obřadu (masky a zvířecí motivy tomu jen pomáhají), zároveň se tu usiluje o intimní výpověď zevnitř. Jedno z alb letošního jara, říká mezinárodní ohlas.

Slnovrat (Písně z let 1979–1984) Indies Happy Trails Dvojalbum připomíná sdružení slovenských písničkářů (Ivan Hoffman, Dušan Valúch, Pavel Malovič a další), kteří v letech normalizace nerezignovali na svobodnou tvorbu. První oficiální vydání, část dobrých písní a nepochybně cenný dokument doby. – P@K –

62

Peter Fuss: Achtung! Galerie NoD, Praha, 21. 4.–17. 5. Krajany Poláky rozčílil například billboardem, na kterém jménem tamních osobností vyzýval Židy k odchodu z katolického státu. Nyní streetartový bouřlivák zkouší, co sneseme my, na výstavě zkoumá historii symbolů a ideologií minulého století.

Lesley Chamberlainová: Parník filozofů. Lenin a vyhnání inteligence

– jhv – f ot o g a l erie n o d

Neil Young: Fork In The Road

Přeložil Jiří Hoblík, Oikumené, 544 stran Čtvrtý, závěrečný svazek Eliadova díla byl napsán řadou významných specialistů, religionistů a etnologů, protože autor krátce před svou smrtí už nezvládl projekt sám dokončit. Dvanáct kapitol je věnováno především náboženským světům Austrálie, Oceánie, Japonska, Číny, Indonésie, západní a východní Afriky a Severní, Jižní a Střední Ameriky. Poslední kapitola se zabývá náboženskou kreativitou a procesem sekularizace v Evropě od dob osvícenství se zvláštním zaměřením na německou filozofii.

Praha, 18.–25. 4. Čtvrtý ročník přehlídky propojující vědu, umění a současné technologie. Na pěti místech se bude řešit i tak klíčová otázka jako „Je technologie součástí mechanismu adaptace?“. Účastní se Rudolfo Quintas, Pavel Smetana či Alexej Shulgin. Více na festivalentercz. wordpress.com.

Přeložil Jaroslav Kubrycht, Mladá fronta, 379 stran V roce 1922 Lenin sestavil seznam asi 160 intelektuálů – vědců, akademiků, filozofů a novinářů, kteří měli být deportováni z nově vzniklého sovětského státu. Vyhnání ruské inteligence se stalo úkolem Josifa Stalina. Na podzim 1922 vypluly z Petrohradu dva „parníky filozofů“, na kterých Rusko nuceně opustilo 59 významných osobností i s rodinami.

Petr David, Vladimír Soukup, Lubomír Čech: Skvosty zámků Knižní klub, 207 stran Historie a popis nejkrásnějších českých a moravských zámků i parků, které je obklopují. – MP –

TELEVIZE

Padlá růže Poslední dny Sophie Schollové ČT 2, 21. 4., 20.30 Rekonstrukce posledního týdne života Sophie Schollové se řadí do série německých filmů, jež se zabývají dědictvím třetí říše. Sourozenci Hans a Sophie byli členy studentské odbojové skupiny Bílá růže, která vznikla v Mnichově na jaře 1942 a vyráběla a distribuovala protinacistické letáky. Až do února 1943, kdy byli odhaleni. Režisér Marc Rothemund vychází z historických transkriptů výpovědí u soudu, které se nalezly po pádu zdi ve východoněmeckých archivech. Za ústřední hrdinku si vybral Sophii (Julia Jentschová), jednf ot o o u t n o w

HUDBA

advacetiletou idealistku, která při výsleších vzdoruje vyšetřujícímu kriminalistovi Mohrovi (Gerald Alexander Held). Působivé konverzační drama se svižnou režií bylo nominováno za Německo na Oscara a na filmovém festivalu v Berlíně získalo Stříbrného medvěda pro nejlepšího režiséra a nejlepší herečku. Snímek navazuje na dva filmy, inspirované těmito událostmi, které na počátku 80. let natočili Michael Verhoeven a Percy Adlon. Osudy studentských odbojářů nebyly našim západním sousedům neznámé. Sourozenecká dvojice obsadila v roce 2003 v anketě televize ZDF o největšího Němce čtvrté místo za Adenauerem, Lutherem a Marxem. Při sledování filmu se dá jen litovat, že v Česku nevznikl podobný film třeba o Miladě Horákové nebo Závišovi Kalandrovi. – jg –

RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

civilizace

civilizace ALTERNATIVNÍ POHON

str. 63

TRENDY

str. 66

Auto zahalené tajemstvím

Kupte si opakovaný vtip

JAN HORČÍK

KAROLÍNA VITVAROVÁ-VRÁNKOVÁ

Fantazie, nebo skutečnost? Konstruktéři představili vůz, který jezdí na stlačený vzduch.

Chytrý nápad na úspěšné podnikání si lze i pronajmout. Tak funguje franchising. Ke koupi jsou už i české značky.

ALTERNATIVNÍ POHON

Auto zahalené tajemstvím Konstruktéři letos představili auto poháněné stlačeným vzduchem, které prý na jedno „natankování“ ujede přes 200 kilometrů. Mnozí to pokládají za nemožné. Vozítko AirPod je tedy výsledkem dlouhé řady pokusů a letitého vývoje. Malou barevnou bublinu s kulatými okny a třemi koly není snadné vnímat jako automobil, zvlášť když ji ovládáte joystickem místo volantu. Guy Nègre i jeho syn → f ot o p r o f i m edia . c z

Vozítko AirPod lucemburské firmy MDI, představené na letošním ženevském autosalonu, vzbudilo pozornost napříč mediálním spektrem. Aby ne, vždyť auto poháněné vzduchem vypadá i dnes, v době překotného hledání alternativ, až příliš revolučně. Internetová diskusní fóra se prohýbají pod tíží argumentů příznivců tohoto pohonu, ale i jeho oponentů. Podle těch prvních je pohon stlačeným vzduchem reálný, ti druzí jej však pokládají za fyzikální nesmysl. Jak to tedy je?

Vůz, který nemá volant Společnost MDI založil známý francouzský konstruktér a mechanik Guy Nègre. Během 80. let se podílel například na vývoji lehkých leteckých motorů či pohonu pro vozy formule 1. Postupně se začal zaměřovat na vývoj motorů s nulovými emisemi, a proto také stál v roce 1991 u zrodu zmíněné firmy. První generaci svého motoru na vzduch představil konstruktér Nègre o pět let později a od té doby se snaží přeměnit MDI na automobilku nové generace. Ve své zatím jediné továrně ve francouzské Nice předvádí od roku 2002 prototypy svých autíček na vzduch novinářům z celého světa. Řadu reportáží, které při tom vznikly, můžete vidět na serveru YouTube (stačí zadat „air car“). RESPEKT. CZ

Ideální vůz do města? S odpovědí ještě počkejme. (Vozítko AirPod)

63

f ot o isi fa

civilizace žádná věda

Chodníky Dvacátého šestého března, kdy už nepadá listí ani sníh, nanejvýš jehnědy, senátoři rozhodli, že za úklid chodníků odpovídají obce. Poslanci problém řešili déle než rok. Jak nevzpomenout na tzv. přeskokové chování, které pozoroval etolog Konrad Lorenz: ptáci ve stavu aktuálního ohrožení „řeší“ stres tím, že naznačují sběr semen. V parlamentu se nabízí řešit globální krizi poplatky ve zdravotnictví a „chodníkovou novelou“. A přece příměr kulhá. Chodníková problematika je docela vážná věc, jen si toho poslanci a novináři nevšimli. Za argument pro změnu zákona vydávali právní fakt, že chodníky patří obci. Šance na přijetí novely tkvěla v klimatu raného kapitalismu, v němž infantilně vězíme (donedávna na ně narážela i ochrana zvířat): za věc odpovídá vlastník, jinému po ní nic není. Ale i ti, kdož novele oponovali, připadli na jediný argument – obce mají omezené finanční možnosti. V internetové debatě se polemika vedla v tomtéž duchu – „považuji za nelogické, abych měl udržovat něco, co mi nepatří“. Přece však čtu, že „normálním lidem nevadí, když si chodník zametou“. Pokud nevidíme život na ulici optikou řidiče, elektronicky otvírajícího garáž, může nás napadnout, že „normálních lidí“ může být dost. Některé z nich novela dokonce o něco připraví. Každý rok přinášel první sníh do domů rozruch. Docela zajímavý zážitek z cesty do sklepa pro zasuté hrablo. Příležitost, jak povstat od televizoru nebo od počítače a protáhnout se bez posilovny, v debatě, jindy v soutěži se sousedem. V družstevních domech je třeba navštívit se a upevnit disciplínu v rozvrhu služeb, která se přes léto uvolnila, v domech nájemních se probudil k činu majitel, v rodinách se sjednávají kompenzace za jinou činnost. V atmosféře vánice se z šedi neurčitých městských vztahů vyrojili obětavci; přišlo jim na mysl, že sousedka je po operaci kyčlí, že sousedi jsou na lyžích. Zajímavé, nikdo nepřipadl na myšlenku, že chodník před domem není jeho. Zamést chodník byla snad poslední situace, kde byli lidé ochotni brát odpovědnost za něco, co jim nepatří, doslova za věc obce. Můžeme to vidět jako pozůstatek socialistického zmanipulování občanů, kteří pokorně otročili na cizím, nebo jako žijící náznak něčeho, co bývá mlhavě, neživotně a demagogicky označováno jako ekologická odpovědnost. HANA LIBROVÁ

Příští týden píše → Petra Procházková

64

Vizionář, který se pohybuje na hranici možného. (Guy Nègre)

→ Cyril jsou však přesvědčeni, že právě toto je bu-

doucnost městské dopravy. Stále více měst přemýšlí o zavedení poplatků za vjezd do centra po vzoru Londýna. Otevírá se tak prostor právě pro takové produkty, jako je AirPod – vozy, které v místě provozu neznečišťují vzduch. Poplatky jsou pak pro ně nižší nebo žádné. Testy AirPodu mají od května probíhat na letištích v Paříži a Amsterdamu. Zájem o vozítko projevila také jistá novozélandská společnost, která jej chce pronajímat turistům. Celkem AirPod uveze tři osoby, dvě místa pro pasažéry lze proměnit v zavazadlový prostor. Jedinečné lehké autíčko by se podle MDI mělo začít prodávat zhruba za 6000 eur, tedy asi 180 000 korun. Naplníme-li jeho 175litrovou nádrž stlačeným vzduchem, což prý stojí pouhé jedno euro, ujede vozítko dle firmy až 220 kilometrů. „Tankování“ stlačeného vzduchu trvá jen pár minut. Probíhá na speciálních vysokotlakých pumpách, je však také možné připojit AirPod do elektřiny a využít kompresor zabudovaný uvnitř autíčka. A motor? Místo vybuchujícího paliva pohání válce právě expanze stlačeného vzduchu. Fyzikálním zákonům to neodporuje, stlačený vzduch se ostatně používá například k pohánění zubních vrtaček či jiných pneumatických nástrojů a také torpéd. Problém je však v  dojezdu vozítka. Stlačený vzduch obsahuje podle řady odborníků příliš málo energie na to, aby umožnil dojezd vyšší než pár desítek kilometrů. Většina lidí proto nevěří, že MDI dokáže skutečně nabídnout auto na vzduch, které na plnou nádrž ujede více než 10 až 50 kilometrů. Bližší podrobnosti o tom, jak vlastně motor a celé auto na vzduch konkrétně funguje, přitom nelze získat, firma si své znalosti patentově chrání a na webu nabízí jen velmi střídmý úvod do problematiky. Novinářské testovací jízdy trvaly vždy maximálně pár kilometrů. Trochu více se možná dozvíme z chystaných testů, ovšem to, že budou probíhat na letištích,

příliš slibně nezní. Jízda po rovné a hladké letištní ploše vyžaduje mnohem méně energie, než kolik je jí třeba v běžném provozu. Odborníci, média i zainteresovaná veřejnost se tedy prozatím kloní spíše k tomu, že proklamovaných 220 kilometrů je jen zbožné přání a velká mystifikace. Přitom si ale všichni tajně tak trochu přejí, aby to bylo možné.

Továrna dodaná na klíč Ke skeptikům patří také Jiří First z  Fakulty dopravní ČVUT. „Vzduch se musí někde stlačit a to není snadné. Potřebná energie je pravděpodobně dražší a vynaloží se jí podstatně více, než kolik pak auto využije,“ říká. Ani jeho kolega Zdeněk Říha není z  projektu právě nadšený. „Dle informací dostupných

Tankování probíhá na speciálních pumpách, auto však umí naplnit nádrž i samo.

na internetu považuji auto na vzduch za luxusní hračku,“ odpovídá na dotaz, zda mu takový vůz připadá jako reálná alternativa k benzinovým či hybridním automobilům. Guy Nègre však může nabídnout silný protiargument. V roce 2007 investovala do MDI kolem 30 milionů dolarů indická automobilka Tata Motors. Nyní pomáhá MDI s vývojem i prodejem auta na vzduch. A ačkoliv společnost Tata v minulých letech překvapivě rychle expandovala, 30 milionů dolarů není částka, kterou by i ten nejnezodpovědnější byznysmen jen tak vyhodil z okna. RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

f ot o isi fa

civilizace plánů MDI by měl stlačený vzduch pohánět dokonce i nákladní auta nebo mikrobusy. Důležité je, že společnost pracuje jak na čistě „vzdušném“ pohonu, tak i na hybridním, který do vozu přidává malou spalovací komoru na benzin. Podstatný je u těchto aut nejen motor, ale i další komponenty, které jsou vyrobeny z lehkých kom-

Stlačený vzduch by prý mohl pohánět dokonce i mikrobusy a nákladní auta.

Továrna firmy MDI v jižní Francii.

Společnost MDI se zabývá především vývojem samotného motoru na vzduch a kromě AirPodu připravuje mnoho dalších různých modelů, tentokrát už se čtyřmi koly – vůz MiniFlowAir už vypadá jako klasický malý městský automobil. Dle

pozitů a  uhlíkových vláken. Nízká váha totiž umožňuje vyšší dojezd. V  současné době má MDI údajně prodáno 50 licencí na výrobu aut s pohonem na vzduch. Firma nabízí v podstatě „továrny na klíč“, protože i v tomto případě se rozhodla co nejméně zatěžovat životní prostředí. Malé místní továrny jsou založeny na takovém výrobním procesu, který minimalizuje jak spotřebu materiálů a energií, tak například i zastavěnou plochu.

Alternativy musejí obstát v konkurenci Pokud by se měla vize Guy Nègreho stát skutečností, svět by v průběhu následujících let zaplavila malá a levná autíčka poháněná vzduchem (či spíše elektřinou, která dodává energii kompresoru). Po-

kud by si však takový vůz pořídil každý, neznamenalo by to jen další zhoršení už tak špatné situace na přeplněných silnicích? Podle Říhy na přeplněnost silnic neexistuje jednoduchý recept. Spolu se stavbou nových dálnic musí jít ruku v ruce ekonomická regulace provozu, například právě poplatky za vjezd, ovlivnění cen pohonných hmot a  podobně – opatření, která ovšem mohou zpomalovat ekonomický růst. Zároveň je Říha zastáncem zkvalitňování veřejné dopravy a  regulace dopravy zejména ve městech, tedy zavádění mýtného a parkovného. Když Zdeněk Říha položil svým studentům na ČVUT otázku, zda jim auto na vzduch přijde jako dobrý nápad, dostalo se mu výmluvných odpovědí, které lze shrnout následovně: Dokud takový vůz nenabídne stejné parametry jako běžná auta, tedy především dojezd, rychlost a dostatečnou infrastrukturu k doplňování nádrže, nebude konkurenceschopný. Alternativní pohony by se však mohly prosadit, kdyby byly administrativně zvýhodněny nebo kdyby došlo k výraznému technickému průlomu. Podobně vidí studenti ČVUT i  problém veřejné dopravy: Lidé vždy hledají poměr mezi cenou, spolehlivostí a pohodlím. Nebudou jezdit nekomfortními a často nespolehlivými dopravními prostředky jen proto, že je to lepší pro životní prostředí. Veřejná doprava musí být konkurenceschopná. Q JAN HORČÍK

Autor je šéfredaktorem magazínu Hybrid.cz. ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

65

trendy

Kupte si opakovaný vtip Někdo má chytrý nápad na úspěšné podnikání. Jiný si ho od něj pronajme a využívá ho. Právě tak funguje franchising. Není to už zdaleka jen McDonald’s, hodně úspěšných nápadů pochází z Česka.

K

dyž Adam Ernst zavírá v  jedenáct večer svou čajovnu Dobrá Tea v Madisonu v americkém Wisconsinu, je v Praze šest ráno. Čas je jiný, ale jinak je tu všechno stejné jako v Dobré čajovně na Václavském náměstí, tatáž ratanová křesílka, barevné kachlíky z Karlových Varů, stejné šuplíky jako ze starého kupectví a v nich také úplně přesně stejné čaje. Právě tak vypadá „mcdonaldizace po česku“ čili expanze české sítě čajoven do USA.

den otevření v červnu 1993 utržili dvacet čtyři korun za jedno sítko, aby o patnáct let později prodávali ročně osm tun čaje. Své know-how a čaj začali nabízet zájemcům, také franchisingových poboček je už dvacet dva, v Česku, na Slovensku, v Maďarsku, v Polsku. A první dvě také v USA. „Jednou mi takhle zazvonil telefon a byl tam nějaký Alain z Montrealu,“ vypráví Šimsa. Kanaďan prý pracoval dlouhou dobu v  Singapuru a  Hongkongu a  přišel na nápad, že začne asij-

Člověk, který si chce založit Dobrou čajovnu, musí všechny podmínky zakladatelů dodržet, odebírat pouze čaje z jejich zásob a odvádět několik procent ze zisku. Má za to jistotu, že za ním stojí silná firma. Tento princip je jednoduchý a funguje v nejrůznějších oborech. „Před dvěma třemi lety byl třeba boom franchis realitních agentur,“ říká Jiří Krajča z České asociace franchisingu. Známá značka byla na nejistém trhu s domy a byty výhodou; právě

Kromě „mcdonaldizace“ nastala také „hudyzace“ nebo „dobročajovnizace“. (Vývěsní štíty úspěšných českých podnikatelských konceptů) foto karel cudlín

Když se v roce 1992 objevil v Česku první bufet McDonald’s a s ním přišel do Česka systém franchisingu, byl to milník. Někoho děsilo, že se od té chvíle budou po naší zemi množit uniformní americké fast foody. Někoho nadchla efektivita celé věci: v podstatě jde o to, že úspěšný podnikatelský nápad, novořečí též „koncept“, se opakuje stále znovu na různých místech. Podnikatel využívá osvědčené metody a známou značku a za to platí tomu, kdo to vymyslel. Když se na počátku devadesátých let začaly vést debaty o mcdonaldizaci, málokoho by napadlo, že se na stejném principu začnou šířit také české nápady. A že Českou republiku brzy zaplaví vlastní české koncepty, takže zároveň s „mcdonaldizací“ proběhne ještě také „dobročajovnizace“, „potrefenohusizace“ či „hudyzace“ českého prostředí.

skou čajovou kulturu dovážet do USA. Jenže žádnou osvědčenou síť čajoven nenašel, až se na internetu proklikal na stránky Dobré čajovny. Právě tak vznikla první americká čajovna v Burlingtonu a po ní ještě druhá v Madisonu. Know-how, které „milci čaje“ během svého podnikání nashromáždili, je obsáhlé. Každá čajovna má podobný interiér, vyškolený personál čili „tovaryše“, má nabídku čajů všech typů. Dbají i na

Od úsměvu po tyčinku

detaily, jako jsou tyčinky, hudba nebo nádobí. A podle možností se to snaží převést také do cizího prostředí; modifikace jsou jen drobné, třeba v USA museli změnit logo, protože čínský znak tam asociuje spíš hemžící se čínskou čtvrť než filozofování nad ušlechtilou konévkou. V Polsku zase museli vnést do jazyka nové slovo czajovnia.

„Všechno je důležité, i druh vonných tyčinek. Aby nepřebily jemnou vůni čaje,“ vysvětluje Jiří Šimsa, jeden z majitelů nápadu na Dobrou čajovnu neboli „obchod čajem velejemným“. Je to jedna z podnikatelských legend devadesátých let: kamarádi, které už od mládí fascinoval čaj, si otevřeli čajovnu. První

66

České podnikatelské nápady fungují tady i v cizině.

díky tomu má třeba realitní kancelář Tana po republice už patnáct franchisantů. Stejně ale může fungovat i jakákoli jiná služba či obchod: sto dvacet odnoží má po republice Barum Continental, tedy síť provozoven, kde se prodávají a přezouvají pneumatiky. Největší česká „velkobylinkářka“ Dana Hradecká nabízí návod na zřízení prodejny Botanicus s přírodními produkty. Horolezec Jindřich Hudeček dává možnost založit si prodejnu outdoorového vybavení s jeho značkou. Kuchař a propagátor kvalitní gastronomie Tomáš Karpíšek zase poskytne prověřenému zájemci své know-how na restauraci Ambiente. Podle ozkoušeného českého modelu je možné si zařídit také jazykovou školu (Slůně), malou samoobsluhu (Pont), pekařství (například Panerie či Daniel’s Donuts, což je systém pečení kobližků, který přišel na svět v Olomouci). „Čeští podnikatelé mají zajímavé nápady, ale nemají tak silný kapitál. Proto často využívají model franchisingu, kde se investice dělí a expanze probíhá mnohem rychleji,“ říká Jiří Krajča. Podle jeho odhadu je v Česku asi 140 konceptů, z nichž skoro polovina jsou nápady a značky českých podnikatelů. RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

„Je to tu takové normální. Ale není to žádná špinavá kuča. Není tu zakouřeno jako v  nějaké čtyřce. Dá se tady sedět a povídat. Dobře tu vaří.“ U stolu v čistém, moderně zařízeném lokále sedí tři třicátnice, Petra Chvostková, Jana Kůsová a Eva Švihlová, a nahlas uvažují, proč se rády scházejí zrovna v tomto podniku. První dvě jsou letušky, Eva je učitelka angličtiny. Před nimi stojí nealko pivo, belgické pivo a koktejl. Není to prostě typická hospodská společnost, stejně jako Potrefená husa není typická hospoda. Zakládají si tu na tom, že mají pochopení pro novou českou střední třídu, její chutě a vkus. „Nabízíme zároveň uvolněnost a pivo jako v hospodě, ale zároveň čistotu a pěkné prostředí,“ vysvětluje Jan Boroš, který koncept spoluvytvářel pro pivovar Staropramen a který také jednu „husu“ sám provozuje. Recept na hospodu nového střihu je podrobně popsán ve dvou knihách, z nichž každá je tlustá asi jako Bible a skoro stejně posvátná. Jedna podrobně popisuje zařízení: v každé provozovně ho dělá stejné architektonické studio, používají se stejné materiály, barvy, nábytek. Druhá kniha je návod na vedení podniku, kde je řečeno třeba i to, že knedlíky jsou

domácí výroby, že svíčková nebude z polotovaru, nýbrž z pasírované zeleniny a tak dál. I trojice mladých žen u stolu je svým způsobem součástí konceptu, právě na návštěvnice tady cílí. Právě proto tu dělají třeba koktejly nebo saláty, což jsou obvykle spíš ženské chutě. „Kam chodí rády ženy, tam chodí rádi i muži, to je přece jasné,“ vysvětluje tento drobný trik Boroš. Důležité také je, aby ženy, muži, prostě celá živá atmosféra v podniku byla vidět a lákala dovnitř další zájemce. Právě proto dohlížejí i na to, aby nové podniky vznikaly v prostorách pokud možno s  velkými okny. Zásadně nedoporučují místo v patře, kam se lidé nehrnou; to je třeba jedna z věcí, kterou by začínající podnikatel nemusel vědět a před kterou ho může ochránit to, že spolupracuje se zkušenějším hráčem. Obecně lze říci, že užitečné rady a menší riziko jsou výhody podnikání s vypůjčeným nápadem. Na druhou stranu však veškerá vlastní kreativita musí jít stranou, vlastní „zlepšováky“ se nepřipouštějí. „Tak po dvou až třech letech nastává něco, čemu říkáme franchisingová puberta. Podnikatel začne mít pocit, že koncept vymyslel sám, a začne si ho upravoR E S P E K T. C Z

vat. Jenže tím ho oslabuje, pracuje tak vlastně i proti sobě,“ popisuje Boroš z Potrefené husy. O přehnané tvořivosti se ovšem poskytovatel licence rychle dozví, neboť posílá na místo několikrát do roka tajné zákazníky, kteří kontrolují, zda je vše „předpisové“. V podniku dalšího úspěšného konceptu Švejk Restaurant v Příbrami tímto způsobem kontrola našla vedle předepsaných Ladových obrázků buddhistický oltářík. Hospodu, která si zakládá na kulisách „starého dobrého Rakouska-Uherska“ a na „receptech z babiččiny krabičky“, získala totiž čínská rodina a servírovala tu jídla jako v každé jiné „číně“. „Firma jim licenci odebrala a teď je to zase v pořádku,“ říká Karel Rys, který spolu se svým otcem provozuje příbramskou franchisu dnes. Každou změnu, jako třeba ubrusy na stolech a záclony, ukázněně projednává a hlásí. „Jde o to, aby všichni našli to, na co jsou zvyklí,“ vysvětluje. Jistota a stejnost, to je ta největší výhoda a zároveň i nevýhoda franchisingu. Spotřebitel najde vždycky znovu to, co zná: stejný jídelníček, stejné zboží, stejné úsměvy. Třeba „lepší restaurace“ českých a moravských měst je skoro vždycky Potrefená husa a chodí se do ní v Pardubicích, Hradci Králové i v Českých Budějovicích. Když člověk vy-

stoupí z vlaku, najde na nádraží skoro všude samoobsluhu Pont anebo – z importovaných konceptů – třeba trafiku Relay podle francouzského vzoru nebo pekárnu Fornetti (nápad z Maďarska); České dráhy také raději spolupracují s franchisingovými sítěmi, než aby dojednávaly podmínky vždy znovu s místním pekařem a trafikantem. Podle odhadů ekonomická krize počet franchisingových podniků ještě zvýší: nikdo se nechce pouštět do neověřeného byznysu, každý chce minimalizovat risk. V USA je ve franchisingových společnostech zaměstnán každý dvanáctý pracovník soukromého sektoru, velká část maloobchodních prodejen jsou známé a opakující se značky. U nás pracuje ve franchisingu zatím jen několik tisíc lidí, ale také tady je vidět nárůst. A že to je někdy trochu nuda? „Nuda? Ta nuda se rovná jistotě. Když spotřebitel vidí v neznámém prostředí známé logo, ví, co ho tam čeká,“ říká Jan Boroš z Potrefené husy. Husí noha z jejich loga mezitím už opustila hranice České republiky, došla do Bratislavy a nyní vstupuje také do Nitry. Q Karolína Vitvarová-Vránková

po nákupech Pojištěný mazlík

„V mé posteli tedy určitě ne,“ odpovídal minulý týden Barack Obama, když se ho novináři ptali, kde spí Bo Obama, což je Obamovic nový pes. Zda se prezident bojí, že pes trpí alergií na prací prášek, což mnozí psi trpívají, o tom řeč nebyla. Jinak ale více méně o všem: jestli zvíře plave, jestli žere rajčata a že má pelech z Prahy. A také o zdravotním pojištění. Jakkoli každý třetí Američan není sám pojištěn, neznamená to, že si nepojistí svého psa, kočku, vakoveverku, oposuma, miniprasátko. Tyhle a mnohé další tvory pojistí například specializovaná Veterinary Pet Insurance Company a velmi by doporučila pojistit také Boa. Vypracovala pro něj analýzu (viz www. petinsurance.com). Psovi, ač je momentálně zcela zdráv, hrozí do pěti let kožní problémy alergického původu (léčba za 190 dolarů), ušní infekce (170 dolarů), později též rakovina (cena dohodou). I v Česku platí páníčci za léčbu obří sumy, s pojištěním je to ale horší. Existuje tady sice pojištění Mazlík (www.pojisteni.cz) a Mazlíček (www.ceskapojistovna.cz), většina mazlíků je přesto nepojistitelných. Zdravotní pojištění lze sjednat jen psovi a kočce, a ještě pouze mladým. Česká pojišťovna nezaplatí za léčbu velkého psa, když je mu víc než pět let, po jedenáctém roce věku od ní nedostane nikdo chlupatý už ani korunu. Na trhu je ještě také produkt Pejsek a kočička (www.slavia-pojistovna.cz), ale pojistit staršího psa nebo kočku stojí skoro víc než koupit nového (jedenáctiletý pes zaplatí pojistku čtyři tisíce korun ročně, ceny pro mladé psy a kočky se u všech pojišťoven pohybují kolem dvou tisíc korun). Pojištění se navíc vůbec nevztahuje na chronické problémy, jako je již zmíněná alergie na prací prášek, která se skutečně vyskytuje; postižený pes, když se natáhne v čistém povlečení, začne se dusit a musí zasáhnout zvěrolékař, což však pojistka neplatí. Nepokrývá ani očkování, kosmetické zákroky, ošetření zubů, léčení dědičných chorob. To v Americe pojistí všechno: psí starce, legrační zvířata všech velikostí, dokonce i alergie na prací prostředky. Nevyplývá z toho mnoho. Snad jen to, že jestli se Obama obává kontaktu svého psa s vypraným ložním prádlem a následné alergické reakce, má teď o jednu starost méně. – VKV– f ot o p r o f i m e d i a . c z

Hospoda nehospoda

Pozor na ouška. (Černé štěně Bo v Bílém domě)

foto karel cudlín

67

f ot o čtk

česká inteligence

Něžný válečník Otakar Hostinský (1847–1910)

V

  dnešním povědomí platí několik posledních desetiletí před první světovou válkou za dobu skoro idylickou. Žilo se pomaleji než dnes a hlavně podle pravidel: nemusel s nimi každý souhlasit, ale podstatné bylo, že když už se mu to přihodilo, nechal si to obyčejně pro sebe. Temná tušení, nikoli však otřesy, které by vyvracely hodnoty ze základů. Po každé nepříjemnosti se prach usadil a pokračovalo se dál. Stačí však nahlédnout do dobových textů, aby si člověk uvědomil, jak odstup klame. Co tehdejší lidé nestačili provést na bitevních polích, doháněli pilně na papíře – a tak dobový tisk přetéká „boji“ všeho druhu, vedenými s obdobnou razancí, jaké je potřeba při zteči na bodák. I navenek tak mírumilovný člověk, jakým byl Otakar Hostinský, svedl za svůj život větší počet „bojů“ než nejzuři-

68

vější polemik současné doby. „Jemný až k něžnosti, neschopný zla, křivdy, zloby,“ chválil svého učitele nejoddanější z jeho žáků. A jiný, skladatel, dodával, že v souvislosti s Hostinským se mu vybavovala postava apoštola Jana, miláčka Páně. Jistě – ale i válečníka.

Pravidla kritiky Hostinský navenek nevyhledával politické bitvy jako jeho univerzitní kolega Masaryk: do jeho politické strany nejenže nevstoupil, ale nesnesl ani pohled na přítelovu každodenní partajní lopotu, a tak se s ním i lidsky rozešel. Vztah k politice snad určila epizoda z mládí: když tehdy psával hudební recenze do mladočeských Národních listů, vedení novin jednou bez jeho vědomí zařadilo text útočící na šéfy právě otevřeného Národního divadla. HostinRESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

česká inteligence ský s novinami skončil spolupráci a od té doby se snažil prosazovat na univerzitní půdě a v odborném tisku. Jeho „politický“ vliv tím přesto rostl, možná i způsoby, jež Hostinský vždycky nepředpokládal. V českém univerzitním povědomí platí za jednoho z posledních polyhistorů, člověka doznívající osvícenské všestrannosti. Položil základy české estetice a dějinám hudby, ale zabýval se i mnoha jinými obory, filozofií umění počínaje a uměleckým průmyslem konče. Vyučoval je na několika vysokých školách (jenom na pražské univerzitě přes třicet let) a „obrozensky“ pilně o nich jezdil přednášet po českém venkově. V mnoha oborech napsal práce, jimž je dodnes připisován průkopnický význam. Mimoto po celý život popouštěl uzdu svým zájmům uměleckým; zbylo po něm i několik operních libret, třeba k Fibichově opeře Nevěsta messinská. Začínal jako kritik. Pětadvacet let před Hubertem Gordonem Schauerem, který dodal kritické práci závaznost a názorovou razanci, mělo profesní označení jiný význam. Zatímco dnes chceme, aby kritik vyjádřil, kým novým se při konfrontaci s dílem stal, v 60. a 70. letech 19. století se hlavně dešifrovalo, jestli kritické psaní slouží dobré věci. Stále převažoval názor, že kritika má autorovi pomáhat a obecenstvo poučovat, což pochopitelně představovalo široký terén, ve kterém docházelo k neuvěřitelným kreacím. Ve snaze vnuknout systému pravidla se Hostinský rozhodl stát vyznavačem kritiky tzv. vědecké: jejím pisatelem se v jeho oborech, třeba v hudbě, stane člověk znalý umělecké teorie, což mu umožní povznést se nad osobní hlediska a prezentovat vždy jen objektivní výsledek. Od této chvíle z Hostinského textů vymizelo slovo „já“. Jeho vůle k objektivitě se však projevovala i jinak: kdykoli došel k názoru, že by mohl být třeba jen podezříván, že osobně tomu či onomu straní (například při psaní posudků na práce univerzitních kolegů při habilitacích), stáhl se a nechal posudek napsat někomu jinému. Přírodovědecká objektivita se Hostinskému stala vodítkem, jak uměleckou kritiku dělat. Napsal několik studií, z nichž je patrné, jak se jeho metodologie vyvíjela – v jedné se třeba pokusil aplikovat Darwinovo učení o přírodním výběru a boji o život i na dramatické umění, podle něj též „epizodu boje proti všem“. Přál si vymést z umění metafyziku a všechno pojmenovat, definovat. Neuznával inspiraci. Nápad dostane i diletant, určující je ale pilnost, se kterou pracovitý tvůrce dodá své ideji tvar. Takto Hostinský definoval například vznik hudby: člověk pracoval, obráběl předměty, které při tom vyluzovaly různé zvuky; výrobce je nakonec seřadil způsobem, který vzbuzoval jeho libost. Kdyby však původní práce nebylo, hudba by se nezrodila. Tím, že zvládl pojmenování základů umělecké tvorby, přesvědčil sám sebe, že má právo být prostředníkem mezi umělci a společností a vysvětlovat lidem, o co v umění jde. Práce je vážná činnost, i ta Hostinského (spočívající v neustálé klasifikaci) byla. Snad proto se do jeho díla dostalo tolik vážnosti, která je pak už nikdy neopustila. Raději než o tvůrčí radosti psal o utrpení, odříkání a železné vůli. Co by říkal například lehkosti, s jakou psal své bohémské povídky jeho mladší současník Jaroslav Hašek?

Boje o Smetanu Dnes, kdy se hudba považuje za pododrůdu zábavy, nemusí být zřejmé, že Hostinský volbou hudební RESPEKT. CZ

vědy jako životní náplně volil jeden z nejvlivnějších oborů, jaký v českých zemích v jeho době existoval. Především stále platilo, že „v hudbě život Čechů“, na stavbu Národního divadla se vybíralo po troníčcích, a co bylo nejdůležitější, „doba“ přímo před očima tvořila úplně jiného reprezentanta české hudby, než jaký v ní vládl dřív. Za časů Stamice a Myslivečka jím byl napůl komponista, napůl virtuos, udivující Evropu uváděním svých vlastních skladeb. V druhé polovině 19. století se však v celé Evropě zrodil skladatel – mluvčí národní společnosti. Prototypem takového komponisty byl Richard Wagner. Čechům přímo na očích: jeho díla, v Praze často uváděná, je neodpuzovala jazykovou bariérou, která občas poškozovala tvorbu italských skladatelů. Šokoval svět radikálně zreformovaným pojetím opery. Dříve, typicky například u Mozarta, byla opera prostorem pro exhibici nádherných hlasů, árií střídaných s recitativy. Jak se však ukázalo, stejná krása, která přiváděla ženy k mdlobám, mohla nudit mozek intelektuála – a Wagner takovému názoru přitakal. Vyhnal z opery koncertující pěvce a místo nich téměř vědeckou metodou zkonstruoval hudbu, kterou sám uměl analyzovat, rozebrat na atomy a pak znovu složit. Byl to stejný ideál, podle jakého chtěl Hostinský zorganizovat a utřídit celý svět. Vládu nad operou převzala místo zpěvu hudba, krásné hlasy byly nahrazeny orchestrací, opera se přiblížila symfonii. Rozhodující krok Wagner učinil, když začal místo

pouze svou moderností, vychází však z českého jazyka a je českým národním tvůrcem.

Kdo rozumí, vládne Z časového odstupu se staré smetanovské boje mohou jevit jako nepodstatné. Dnes přece nezáleží na tom, jak lidé před sto a více lety hodnotili Wagnera, Smetanu nebo Dvořáka. Dějiny samy rozhodly spor tak, že ponechaly naživu dílo všech tří, a kdo chce srovnávat, ten prostě může zajít do obchodu a nakoupit cédéčka. Předmětem „bojů“ však nebyla konkrétní jména a něčí sympatie k nim, ale za nimi skryté umělecké a světonázorové koncepce. Se svou představou, že svět lze beze zbytku klasifikovat, si Hostinský v podstatě logicky osvojil ideu pokroku v dějinách i kultuře. Novější umění překonává to staré, kdo jednou uviděl perspektivní obraz, ten nemá důvod jet do Altamiry. Bylo to jiné hledisko než dnešní, kdy se obyčejně domníváme, že každá doba si hledá vlastní výraz k vyjádření téže lidské prapodstaty. Ale Hostinského představa byla lichotivá: nejenže říkala, že ubývá primitivů a  všechno se postupně kultivuje, ale dávala člověku do ruky i moc takový proces ovládnout. Že někdo dokáže vyložit Brahmsovu symfonii, lze chápat různě, mezi výklady by však neměl chybět ten, který říká, že kdo rozumí, může poroučet. Snad odtud se zrodil autoritativní tón Hostinského vyjadřování, později mnohonásobně zesílený v tvorbě jeho žáků. Nebyl marxistou, ale

S představou, že svět lze beze zbytku klasifikovat, si Hostinský v podstatě osvojil ideu pokroku v dějinách i kultuře. oper mluvit o hudebním dramatu. Hostinský později často citoval jeho větu: „Prostředkem výrazu je hudba, účelem jeho však drama.“ Zrodil se tím nový hudební svět. Zatímco stará opera se mohla prostě líbit, Wagnerovu světu bylo třeba rozumět, potřeboval tedy vykladače. Starší hudba lidi spojovala, ta nová náhle jedny postavila do závislosti na druhých. Wagner jim navíc nabízel komplexní zážitek, de facto kolektivní dílo, ve kterém měla hudba jen jednu z rolí. Tím spíš nabyla na významu role erudovaného kritika, který jediný je snad schopen celý ten příval umělecké informace lidem tlumočit. Hostinský tuto roli přijal, i když si Wagnerovu hudební teorii trochu přizpůsobil. Skladatel, ztělesňující mez, kam může hudba dospět, mu byl zároveň i německým národním vůdcem, mužem formujícím záchvěvy německé duše. Jak něco podobného přenést do českých podmínek? Aplikace jeho hudební teorie se Hostinský nebál: ta byla moderní, nenacionální. Jak do ní však dostat český obsah? První, co se nabízelo, tedy inspirace venkovem, národní písní, Hostinský odmítl: český folklor byl naivní, lyrický, pro stavbu závažného hudebního dramatu nevhodný. Národní génius se však uplatňuje i v české řeči – a z její melodie, rozhodl Hostinský, by národní hudba mohla jít s Wagnerem i bez Wagnera – moderní i bytostně česká. Z této pozice Hostinský vystoupil v roce 1868 na obranu Bedřicha Smetany, obviněného po premiéře Dalibora z wagneriánského „němčení“: skladatel je wagneriánem

přihodilo se mu totéž, co o pár desetiletí později jim. Dospěl k závěru, že poznal zákonitosti svého oboru, a  momentální stav v  něm dosažený učinil měřítkem předpokládaného vývoje. Když potom nečekaně přišel skladatel jiného typu, Antonín Dvořák, uplatnil na něj Hostinský jako vždy wagnerovská měřítka. Skladatel samozřejmě nevyhověl, přesněji řečeno obstál jen okrajovými operními díly – a tak se i dostal do knih Hostinského pokračovatelů: jako zmrzačený chudáček neschopný vyrovnat se soupeři, jemuž se ve skutečnosti nikdy vyrovnat nechtěl. K jednomu z mnoha smutných pravidel pozdějšího marxistického myšlení mělo patřit právě toto: nevidět, o co nového tvůrci jde, nutit ho, aby vyhověl předem abstraktně nastaveným kritériím – a pokud jim nevyhoví, tak ho zničit. Způsob, jakým Hostinského teorie později zkarikoval jeho první žák Zdeněk Nejedlý a jak podle nich naložil právě s Dvořákem, se to zdá potvrzovat. Q Pavel Kosatík

Ke čtení: Otakar Hostinský: O umění, Praha 1956; Miloš Jůzl: Otakar Hostinský, Praha 1980; Marta Ottlová, Milan Pospíšil: Bedřich Smetana a jeho doba, Praha 1997.

Příště → T. G. Masaryk

69

eseje

Fackuj a toč f ot o p eter p r o c h á zka

Policejní týrání romských chlapců mělo svůj scénář Jana Juráňová

je spisovatelka. Žije v Bratislavě. Píše romány a novely, mezi její poslední knihy patří Utrpení starého kocoura, Bubliny, Misky stříbrné, nádoby výborné, Orodovnice a nejnověji také Žila jsem s Hviezdoslavem. Je spoluzakladatelkou feministického vzdělávacího spolku Aspekt.

na videu nutili chlapce, aby se navzájem ze všech sil fackovali, aby se líbali a svlékali, ani zmínka o tom, že policisté ty kluky ponižovali, natáčeli je nahé a štvali na ně psy. Anonymní hlasitá internetová masa nereaguje na to, že policisté se v ponižování svých obětí vyžívali. Tuto anonymní, ale hlasitou veřejnost však nesmírně rozčiluje, že konání policistů vůči romským dětem je označováno jako mučení.

Volání po pomstě Od zveřejnění videozáznamu, který je důkazním materiálem o tom, jak policisté v Košicích ponižovali romské chlapce, uplynul už nějaký čas. Moment prvotního šoku se rychle rozplynul, byť taková věc a v takovém rozsahu se na Slovensku provalila poprvé. Televize, které videozáznam odvysílaly, upozorňovaly, že materiál není vhodný pro slabší povahy. Slabší povahy to však zřejmě vydýchaly a celá kauza by zanikla v nových mediálních přívalech, nebýt toho, že některé mimovládní organizace vyzvaly policejního prezidenta a ministra vnitra, aby odstoupili.

Šokující záznam Pár týdnů před zveřejněním videa vysílala jedna slovenská televize podobný videozáznam s tím rozdílem, že malého chlapce na záznamu surově bil člen bezpečnostní služby obchodního domu. Ten kluk tam možná něco ukradl. Záznam byl šokující, ale případ se dál nemedializoval. Událost, která se poté provalila na košické policejní stanici, jako kdyby byla další ze série. Je pravděpodobné, že zdaleka ne všechny takové události byly natočeny na video. A je ještě pravděpodobnější, že zdaleka ne všechny, které se případně i natočily, se dostaly do médií. Je dobře možné, že obě videa, zejména to z košické policejní stanice, jsou jen špičkou ledovce. Vrcholní činitelé však tvrdí, že to byl jen náhodný kousek ledu, který jakýmsi nedopatřením plaval na hladině. Už ho odstranili a prověřili, že pod hladinou nic není. Je zajímavé sledovat, jak se chovají policisté, kteří ten záznam pořídili a jejichž hlasy je slyšet v pozadí. Jejich tón je zpočátku až tatíkovsky dobrosrdečný, jejich hlasy působí téměř výchovně. Přikazují chlapcům, aby se vzájemně bili. Proč? Aby nemohli být obviněni z toho, že je bili oni? Přikazují jim, aby si „dali pusu“. Má to být jakýsi zvrhlý pokus o smíření? Zvláštní jsou také reakce chlapců. Zpočátku jsou zaskočeni, ale posléze poslouchají, nemají na vybranou. Reagují poslušně, jako kdyby to nebylo poprvé, jako kdyby o něčem podobném už přinejmenším slyšeli. A poli-

70

cisté působí sehraně, postupují přesně podle jakéhosi plánu. Mohla by to být indicie, že to vůbec není první případ. A jistě by se našlo dost odborníků, kteří by mohli prozkoumat video i z tohoto hlediska. Jistě by bylo možné dotyčné policisty vyslýchat tak kvalifikovaně, aby se takové podezření buď potvrdilo, nebo vyvrátilo. Jenže i nadřízení byli dobře sehraní, i oni v tom měli od po-

Tento chór je víceméně anonymní. Výjimkou je jen důchodkyně, kterou romští chlapci přepadli, oloupili a zranili. Ona jediná jako by měla právo říct to, co si zřejmě myslí mlčící většina. Důchodkyně řekla, že lituje policisty, kteří byli propuštěni ze služby, i když jí právě oni pomohli. Podle ní to je nespravedlivé. (K tomu jen tolik, že podle informací médií čtyři ze  sedmi propuštěných, kteří týrali romské děti, budou měsíčně dostá-

Anonymní hlasitá internetová masa nereaguje na to, že policisté se v ponižování svých obětí vyžívali. Tuto anonymní veřejnost rozčiluje, že konání policistů vůči dětem je označováno jako mučení.

čátku jasno: šlo jim především o  to, aby se už nikdy nic podobného neprovalilo. A předběžně jim to také vyšlo.

Smělé debaty Představuji si, jakou diskusi by asi takový materiál vyvolal v zemi, která stojí na opravdu demokratických základech. Zděšení by asi jen tak nepominulo, i když je třeba uznat, že snazší je na něco takového zapomenout. Pokud se něco podobného objeví příště, už to nebude tak šokující. Jak připomněli analytikové v jedné rozhlasové relaci, slovenský premiér svého času svolal mimořádné zasedání vlády kvůli psovi ministryně, jehož uspal neznámý pachatel a zřejmě novinář bulváru ve snaze ministryni vyfotografovat. Týrání chlapců v Košicích v něm však nevyvolalo potřebu se byť jen vyjádřit. A mezitím se v internetových debatách, které probíhají anonymně – a proto neohroženě –, dozvídáme, co si o celé věci myslí národ. Tito dobří Slováci a Slovenky souhlasí s faktem, že policisté svévolně potrestali mladé lupiče, protože zřejmě s nimi měli co dělat už v minulosti a mohli být frustrováni z toho, že je při podobných zločinech chytili už vícekrát. Ani zmínka o tom, že policisté

vat policejní důchod, jenž je v průměru dvakrát vyšší než běžná penze, a budou ho dostávat do konce života bez ohledu na to, zda ještě nastoupí do práce.) Internetové anonymní smělé výkřiky a volání po pomstě mají společného jmenovatele s protimaďarskými vášněmi před volbou prezidenta. Mají společného jmenovatele se silným vlivem Slovenské národní strany (SNS) a některých jiných politických stran a ten vliv se projevuje nejen v politice, ale i ve společenském životě. Záštitu nad těmi, kteří chtějí a  mohou rozdávat rány alespoň slovně, převzali politici, kteří mlčí. Pár mimovládních organizací, které podepsaly výzvu, to bohužel celé nezachrání. Ostatně i ty mimovládky schytávají pořádné dávky nenávisti a nadávek od hlučných, anonymních, nenapadnutelných jednotlivců v internetových debatách, i když lidé podepsaní pod výzvou k odstoupení policejního prezidenta a  ministra vnitra anonymní nejsou. Takže jak je to? Je ten upřímně brutální internetový hlas opravdu hlasem lidu? Je to hlas holubičího národa? Je to hlas lůzy? Zatím to vypadá tak, že v každém případě je ten hlas dost silný na to, aby politici mlčeli, protože je to především hlas jejich voličů a voliček. Q RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

Těžkosti se svobodou f ot o ar c h iv au t o ra

O dvou zajímavých sporech, v nichž jde o náboženství, zvířata a svobodu projevu Peter Singer

je profesorem bioetiky na Princetonské univerzitě a profesorem laureátem na Melbournské univerzitě, kde působí ve výzkumném týmu zabývajícím se etickými aspekty práv k duševnímu vlastnictví u léčiv. Napsal mimo jiné knihy How Are We to Live? (Jak máme žít?) a Writings on an Ethical Life (Stati o etickém životě). Nově mu vyšla kniha The Life You Can Save (Život, který můžete zachránit).

Rada OSN pro lidská práva přijala minulý měsíc rezoluci odsuzující „hanobení náboženství“ jako porušení lidských práv. Text rezoluce říká: „Hanobení náboženství je vážná urážka lidské důstojnosti“, která vede k „omezení svobody stoupenců (náboženství)“. Rezoluci původně navrhla Organizace islámské konference (OIK), sdružující 56 států, a Radě pro lidská práva OSN ji předložil Pákistán. To umocňuje dojem, že jejím terčem byly projevy jako například hanlivé karikatury proroka Muhammada zveřejněné před třemi lety v dánských novinách. Německo se proti rezoluci postavilo. Německý mluvčí, hovořící za Evropskou unii, představu „hanobení náboženství“ v kontextu lidských práv odmítl jako neplatnou, protože lidská práva nenáležejí institucím ani náboženstvím, nýbrž jednotlivcům. Proti rezoluci vystoupily také četné nevládní organizace, sekulární i náboženské. Předseda Světového židovského kongresu Ronald Lauder řekl, že jeho sdružení považuje rezoluci za oslabení „práv jednotlivců vyjádřit svůj názor“. To se jeví jako správný argument. Zatímco pokusy rozdmýchat vůči vyznavačům jistého náboženství nenávist anebo proti nim vyvolat násilí lze oprávněně potlačovat, kritika náboženství jako takového by se potlačovat neměla. Rezoluce je nezávazná, ale kdyby státy zavedly zákony, které jí zajistí účinnost, není pochyb, že by to

svobodu projevu narušovalo. V prvé řadě je sporné, co se vlastně do „hanobení náboženství“ počítá. OIK například ve svém prohlášení říká: „Islám se často a mylně spojuje s porušováním lidských práv a s terorismem.“ Jsou tyto asociace mylné? Pokud by OIK ráda změnila dojem mnoha lidí, že islám porušuje lidská práva, potlačování svobody projevu stěží představuje nejlepší způsob, jak o to usilovat. Dojem lidí by bylo možné změnit uspořádáním důkazů, které jej vyvracejí, a doložením, že lidská práva – včetně práv žen – se v islámských zemích ochraňují stejně dobře jako v zemích neislámských. Aby ukázala, že spojovat si islám s terorismem je chybou, mohla by OIK začít shromažďovat statistiky ohledně náboženských příslušností těch, kdo se podílejí na terorismu. Naproti tomu potlačování svobody projevu kritiků islámu pouze vyvolává podezření, že důkazy a poctivou argumentací nelze doložit, že tvrzení kritiků jsou chybná.

Holocaust a zvířata Shodou okolností v tomtéž týdnu, kdy Německo a Světový židovský kongres odmítly myšlenku, že hanobení náboženství je urážka lidské důstojnosti, a obhajovaly právo na svobodu projevu, vydal nejvyšší německý soud rozhodnutí v případu předneseném židovskými organizacemi a dvěma

židovskými jednotlivci. Soud rozhodl v neprospěch práva organizace PETA (Lidé za etické zacházení se zvířaty) se sídlem ve Spojených státech klást vedle sebe fotografie obětí holocaustu a fotografie zvířat v průmyslových velkochovech a na jatkách. Na plakátech je nápis: „Pro zvířata jsou všichni lidé nacisti“, což je výrok Isaaca Bashevise Singera, židovského spisovatele narozeného v Polsku. Německé zákony o svobodě slova podle soudu kampaň skupiny PETA nechrání, neboť způsobovat, že „osud obětí holocaustu vypadá banálně a triviálně“, je urážkou lidské důstojnosti. Organizace PETA neprohlašovala, že osud obětí holocaustu byl banální a triviální. Právě naopak, využívala holocaust, u něhož se všichni shodneme, že byl naprosto odporný, aby tak jako Isaac Bashevis Singer poukázala na to, že existují paralely mezi tím, jak nacisté zacházeli s Židy, a tím, jak se chováme ke zvířatům. Závěr, k němuž nás PETA chce dovést, je, že příšerný je jak holocaust, tak hromadné věznění a zabíjení zvířat. Svobodná společnost by měla být diskusi nad takovým tvrzením otevřená. Bez ohledu na podstatu kampaně PETA by však ti, kdo se v Radě OSN pro lidská práva postavili za svobodu projevu, měli chápat, že i když některé formy projevu působí urážlivě, není to dostatečným důvodem k jejich cenzuře. Pokud organizaci PETA není dovoleno přednést svou argumentaci proti tomu, jak týráme zvířata, tak, jak to považuje za nejlepší, protože by to mohlo některé lidi urazit, pak by se na tomtéž základě mohla zakázat i kritika náboženství. Pokud však na druhou stranu nemají stoupenci určitého náboženství právo na ochranu proti kritice svého náboženství, pak by oběti holocaustu ani jejich potomci (k nimž patřím i já) neměli mít ani v Německu ochranu před propagačními kampaněmi, jejichž záměrem není vyvolávat nenávist ani násilí, leč mohou je považovat za urážlivé. Q © Project Syndicate, 2009 ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

71

ve hvězdách

Miluj své nepřátele

1969

Morihei Uešiba zjistil, že cestou válečníka je zjevovat posvátnou lásku

N

f ot o e g p

eměřil víc než 155 centimetrů a jeho bradu už zdobil stařecký bělostný vous. Přesto se pohyboval prostorem s lehkostí a elegancí jeřába a útočníci, kteří ho jeden po druhém napadali, od něj odlétávali jako třísky. V legendách, které se o jeho bojovém umění rodily ještě za jeho života, se vyprávělo, že údajně vládne věšteckými schopnostmi, díky nimž dokáže předvídat útok. On ale na podobné povídačky odpovídal: „Největší válečnickou výzvou je přimět protivníka, aby svou hněvivou a zastrašující zlobu vyměnil za neškodný úsměv. Vítězstvím je pouze masakatsu agatsu – vítězství nad sebou samým.“ Taková je základní myšlenka aikida, neútočného bojového umění, ve kterém se nepořádají soutěže a jehož jméno znamená v překladu „cesta harmonie s protivníkem“. Zakladatel tohoto stylu Morihei Uešiba zemřel 26. dubna před čtyřiceti lety.

Lehkým mávnutím ruky

Odchod do ústraní Morihei Uešiba se narodil krátce poté, co se císař Meidži rozhodl otevřít Japonsko světu a vyhlásil reformy, které měly rozbít víc než dvousetletou izolaci ostrovního císařství a nastolit konstituční monarchii. To se samozřejmě nelíbilo starým samurajským rodům, které tak přicházely o svůj vliv a majetek. Mezi ně patřili i Moriheiovi rodiče. Pocházeli z městečka Tanabe, které leží na úpatí hor Kumano. Právě tam podle mytologie sestoupila božstva na zem, aby stvořila japonský národ. Malému Moriheiovi ale příliš do vínku nedala. Narodil se předčasně, příliš nevyrostl a stále byl nemocný. Otec ho proto cvičil v tělesných aktivitách – nutil ho plavat, zápasit sumo, učil ho prvním bojovým technikám. Ve dvaceti letech Morihei odešel do Tokia, kde si otevřel papírnictví a po večerech dál rozvíjel své bojové umění. Studoval džiu-džitsu (předchůdce dnešního juda) a učil se technice boje s mečem. Navštěvoval také školu Yagyu, která spojuje zápasy beze zbraně s technikami meče a kopí a je známá svým důrazem na duševní sílu. V roce 1903 se přihlásil do armády, ale kvůli malé výšce prošel přijímacími zkouškami až napodruhé. Zúčastnil se pak rusko-japonské války, ve které se osvědčil hlavně v boji nablízko s bajonetem. Právě válečná zkušenost ho ale odklonila od cesty klasického válečníka. „Válka nikdy není řešením problému. Znamená vždy smrt a zkázu a nikdy nemůže být správnou věcí,“ řekl v jednom z rozhovorů. Když tedy japonská vláda vyhlásila finanční podporu lidem, kteří by kolonizovali odlehlé části ostrova Hokkaidó, postavil se Morihei Uešiba do čela prvních čtyřiapadesáti rodin a odešel do ústraní.

Království míru Komunita osadníků se v roce 1912 usadila v odlehlé oblasti na severu ostrova, kde založili ves-

72

tradic šintoismu a lidového animismu a hlásalo přírodní harmonii a nenásilí. Moriheie filozofie omoto oslovila natolik, že se v roce 1924 spolu s Degučim a jeho žáky rozhodl opustit Japonsko a vydat se do Mongolska, kde chtěli vybudovat „království míru“. Hned první dny se však dostali do střetu s horskými bandity a nakonec i s čínskou armádou, která členy sekty zajala a odsoudila je k trestu smrti. Jenom na zásah japonského velvyslanectví se podařilo pár dní před popravou všem zachránit život.

Odkryla se mu povaha vesmíru.

nici Širataki a vedli tu spartánský život. Z Moriheie se stal starosta. V té době ho také čekalo setkání, kterého ho mělo ovlivnit na celý život. Setkal se tu totiž s učitelem bojového umění džiudžitsu Sokaku Takedou. Moriheie fascinovala účinnost jeho technik, a tak trochu výstředního učitele, který ostatní rád provokoval k půtkám,

Výzvou je přimět protivníka, aby zlobu vyměnil za neškodný úsměv.

pozval k  sobě domů. Připravil pro mistra dójo – tělocvičnu, postavil mu dům a staral se o něj. Byl to tedy Takeda, kdo Uešibovi představil možnosti a hloubku bojových umění. To se ale týkalo hlavně fyzické stránky boje. Klíčový význam pro duchovní vývoj Uešiby však mělo jiné setkání. V listopadu 1919, když se dozvěděl, že umírá jeho otec, se vypravil domů. Cestou se však doslechl, že ve městě Aybe žije duchovní, který dokáže zázračně léčit nemocné. Tak se setkal s Onisaburem Degučim, představeným sekty vyznávající náboženství omoto-kyo, které vycházelo z mystických

Po návratu do Japonska se Uešiba rozhodl plně rozvinout hlavně duchovní stránku svého bojového stylu. Jeho výcvik a meditace vyvrcholily na jaře roku 1925. „Náhle jsem strnul a se mnou se začala třást i půda pod nohama a z nebe mě zalilo zlaté světlo. Cítil jsem se znovuzrozený, zmizela ze mě všechna malost a nepravost. Naprosto jasně se mi zjevila povaha vesmíru. Náhle jsem pochopil povahu stvoření: cestou válečníka je zjevovat posvátnou lásku, ducha, který zahrnuje a živí všechny věci. Celý vesmír mi byl příbytkem a slunce, měsíc a hvězdy důvěrnými přáteli. Slzy vděčnosti mi stékaly po tváři.“ Uešibův styl vychází z různých technik pák a úderů, které ale nejsou namířeny přímo na útočníka. Naopak využívají jeho energie a odvádějí ji stranou, účelem tedy není útočníkovi ublížit. Své bojové umění Uešiba nazval aikido, kde ai znamená harmonii, souhlas, ki energii, přírodu a dó značí cestu. „Aikido nezná nepřátele, protivníky, oponenty. Cvičící jsou partnery, kteří spolupracují na dosažení společných cílů.“ Morihei Uešiba začal být pro své schopnosti uznávaný a v dubnu 1931 se usadil v jedné tokijské čtvrti, kde za finanční pomoci význačných studentů vybudoval školu. O neagresivnosti jeho umění svědčí i to, že po druhé světové válce, kdy byla bojová umění v Japonsku Američany zakázána, bylo aikido znovu povoleno jako první. Uešibova škola začínala získávat na věhlasu, přibývalo jeho učedníků a  studentů a  o  pomoc při výcviku ho žádala japonská armáda. Morihei Uešiba ale postupně přenechával starost o výuku svým nejlepším žákům, kteří rozšířili styl po celém Japonsku a později i v zahraničí. Dnes jsou praktikujících na planetě dva miliony. V pozdějších letech, kdy se jeho zdraví začalo zhoršovat, trávil Uešiba většinu času v Tokiu. Nemohl se už pohybovat tak snadno a rychle jako dříve, a tak jeho pohyby prošly proměnou. Mnoho jeho technik se zkrátilo a jeho pohyby byly údajně tak účelné, že útoky studentů likvidoval zdánlivě jen lehkým posunkem nebo švihem ruky. Q Ondřej Nezbeda

RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

f ot o ar c h iv au t o rky

mimochodem

Bioteror jeden den v životě

Tango v Lisabonu

3. března, 00.00, Bairro Alto: Lisabonské ulice, které byly přes den poloprázdné, se na Bairru Altu pomalu začínají plnit. Do proslulé čtvrti se slétají Portugalci, studenti z Erasmu a jiné noční můry. Já se nacházím v baru č. 27. Každé úterý je tu tzv. free tango night. Přivedla jsem sem novou studentku z Erasmu Marjolein z Belgie a spolužačku Marianu z  Brazílie. Mariana tango neumí, tančí sambu a rozhovor prokládá svou oblíbenou větou „We don’t have money, but we are funny“. Nemám peníze na lekce tanga, a jelikož jsem si sem do Portugalska – mimo jiné – přijela plnit své sny, stala jsem se nedílnou součástí taneční lisabonské „tango komunity“. Když jsem byla na free tango noci poprvé, neměla jsem ani tušení o tom, jak se tango tančí, a svému tanečníkovi jsem pošlapala nohy. Omluvně jsem se usmívala a se sklopenýma očima na otázku, jaká je má profese, odpověděla, že jsem tanečnice. Kamarád Goncalo mě ve dvě hodiny v noci veze autem domů. Ptá se mě: „Co děláš za tanec?“ „Současný tanec a pohybové divadlo.“ „Hm, to je něco jako balet nebo hip hop?“ Jsem moc unavená na to, abych odpovídala, asi lidem začnu říkat, že jsem švadlena. 7.30, studentská ubytovna: Zvoní budík. Fouká vítr a dveře klapou, do místnosti škvírami v žaluziích pronikají tenké proužky světla. Tento týden jsem péřový spacák odložila k  zimnímu spánku. Když jsem v říjnu v rámci programu Erasmus odjela na roční stáž do Escoly Superior de Dança (ESD), myslela jsem si, že jako ptáček odlétám do teplých krajin. To jsem ale ještě nevěděla, co znamená portugalská zima. Proč bychom stavěli domy s topením a dobrou izolací, když nám tu teploměr klesne k nule jen zřídka a zima je krátká, říkají. Tak si musíte v zimě vystačit s malými elektrickými topítkami na kolečkách. Budík znovu zvoní, je osm hodin. Od devíti mám školu. Vyskočím z postele, rychle vypiju čaj, sušenka a jdu... Miluju dlouhé snídaně, kafíčko, chleba s medem – no, dnes ne... Jedu metrem na Rato a odtud pěšky, po hrbolatém chodníku a kluzkých dlažebních kostkách do centra města. Vůně kávy a vitríny s tucty sladkých dobrot probouzejí chuťové buňky. Bohužel v noci jsem si za poslední dvě eura koupila jedno pivo. Jsem švorc. Včera v obchoďáku jsem poprvé v životě před přeplněnými regály přemýšlela, co opravdu potřebuju. RESPEKT. CZ

Chleba, máslo, rýži a jedno rajče. Mám v kapse posledních padesát centů a na účtu ani korunu. 9.00: Tanečníci se rozcvičují ve velkém sále. Je první týden školy po prázdninové odmlce, nikdo si není jistý, co se bude odehrávat. Každý choreograf a pedagog s sebou přináší specifickou techniku a způsob práce. V letním semestru nás čeká „site-specific“ – tvorba, interpretace, choreografie, práce s kamerou. Každý z nás si zvolí program a nastolí sám pro sebe jakýsi řád, ve kterém bude proplouvat. V místnosti se objeví Victor, pedagog ESD. Představuje nám tanečníka Freddieho Moorea z New Yorku. Bude nás učit pouhé dva dny. Ukazuje rychlé taneční kroky. Spadla nám čelist. Moore se dívá na naše zmatené obličeje a s úsměvem říká: Make it happen or make it up. OK, ať se to děje, ať už je to cokoli, musím si to užít a především prožít. Je nám představen další nový pedagog Joao da Silva. Podle toho, co říká a jak vystupuje, práce s ním bude spíše psychofyzická. Jako by mi mluvil z duše, když přirovnává kontaktní improvizaci k tangu. Pokud vidíte dobré tango, nevidíte dva lidi, vidíte transformaci dvou lidí v něco jiného, v něco třetího stejně jako v kontaktní improvizaci. Zadává téma hodiny. Taneční vír je rozfoukán. Vše je propojené se vším. Od 13.00 do 14.00 pauza na oběd: Elektrické topítko se zuby nehty snaží vytopit starou kamennou budovu – bez šance. Je tu větší zima než venku, jdu si pro bundu, a co jsem si navařila, to si taky sním. Rýže s rajčetem je celkem dobrá. 14.00: Začíná konkurz na představení s Amelií Bentesovou. Deset šťastlivců z padesáti bude vybráno, další si musejí zvolit jiný program. 16.00: Nový učitel Francisco Camacho. Bude nám pomáhat s naší choreografickou tvorbou. 20.00: Na koleji je moje nová spolubydlící z Litvy. Povídá si s maminkou přes skype. Něco rozumím a  nakrátko mně bleskne hlavou, že bych se tu mohla přiučit ruštinu. Chci jít dnes brzy spát, zítra je v Chapito free tango night. A tento týden mám ve znamení tanga. Na závěr na vysvětlenou – o tanečnících se říká, že když netančí, tak spí. 00.00: Vypínám počítač. Eu estar morta – jsem mrtvá, upadám do hlubokého spánku. Q ALENA DITTRICHOVÁ

Po večerech válčím se špatným svědomím, že svému dítěti neposkytuji to nejlepší. Dětský lékař že je příliš nedbalý a syna bych měla přehlásit k jinému. Většinu oblečení že má klučík z druhé ruky, ačkoli vím, jak jsem sama tímto jako malá trpěla. Přestože slýchám, že nejlepší je domácí strava, malý roste na kupované, protože se mi nechce vařit šlichtičky a dvě skleničky dětské výživy denně si ještě můžu dovolit. Seznam špatného mateřského svědomí by byl ovšem neúplný bez položky bio. Biopotraviny téměř nekupuji. V Praze jsou ale mezi moderními matkami přes svoji nevábnost trendy. Anebo právě kvůli ní? Jako ztělesnění filozofie, že to důležité se nenachází na povrchu, ale uvnitř, a zároveň názoru opačného, a sice, že člověk je především tím, co jí, ať si je to ostatní, jaké chce. I já v poslední době tu a tam přemýšlím, že svému dítěti pořídím nefalšované biokuře, co bylo v životě prý šťastnější než to obyčejné, a proto lépe chutná. Drobného ptáka za pětistovku zamrazím, co den kousek uždíbnu, rozvařím s biobramborou a oběd pro bobečka bude hotový. Kdo by přece chtěl jako hokynář počítat drobné, když jde o zdraví dítěte? Zdraví, co se schovává v jádřinci ošklivých biojablek, kulturách biojogurtů, hlavách biokvětáků a sloganem „pro své dítě jen to nejlepší“ láká vaši peněženku z kapsy ven, aby solila. Za spokojené kuře, za sýr kozy s dobrou náladou. Ještě že nejsem pěstována ke konzumaci já, a tak si můžu mít náladu, jakou chci. Teď zrovna nestojí za moc. Přemýšlím totiž nad tím, co s námi, těmi, co nenakupují bio, vlastně bude? A z našich dětí? Mutanti? Děti s dysfunkcí z volně prodejného jídla? Anebo je to jako s cukry, které má bezpočet matek za ďáblovo vtělení? Jistě, leckdo si jimi založí na bříško, ale vyrůstat v Černobylu je asi horší, přestože podle emotivních reakcí některých matek na stopy cukru kdekoli se to jeví jako fifty fifty. S bioživotosprávou si zkrátka velkou hlavu nelámu. Říci, že mi zdraví mého syna za ty peníze nestojí, zní nemorálně. Říci, že pokud mají mít ostatní lidé z jídla z naší samoobsluhy nějakou poruchu, tak ať naše rodina též, je nezodpovědné vůči rodině. Jakým právem by k takové poruše přišla? Ale možná že to biokuře přece jen pořídím. Jen tak pro sichr. A pro sichr popřemýšlím i o změně dětského lékaře a místo obnošených koupím synovi fungl nové šortky i se značkovou kšiltovkou. Vida, stačí chvíle, a hned je mi líp. Být hovězím, dostala bych visačku bio jedna dvě. Šťastná to kráva. PETRA HŮLOVÁ

PŘÍŠTÍ TÝDEN PÍŠE → jan balabán

73

minulý týden

Krásné teplé počasí vylákalo o  Velikonocích lidi do přírody a  do městských parků, například do Stromovky. Na silnice vyrazili houfně umírat motorkáři. Mladá fronta DNES varovala své čtenáře, že po zimě vylézají ze svých úkrytů myši, slimáci a klíšťata. Do reprezentace se vrátil Jágr. Experti oznámili, že česká ekonomika prožila v únoru svůj nejčernější propad (o více než 23 procent) a zřejmě se v této krizi odrazila ode dna. Po vládním šrotovném přišel ČEZ s pračkovným a ministerstvo školství oprášilo zapomenutou myšlenku pastelkovného. Ale dostane, dostane, na všechny se dostane, jenom ne vždycky, po čem prahnou... nepřeceňovat, co nemáme, nepodceňovat, co máme, není bohatej, kdo má hodně, ale komu stačí málo, a jak říká moje kamarádka Naděžda: Usmívej se, za chvíli budeš mít proč... odpověděla filmová hvězda Eva Holubová na otázku magazínu Mladé fronty DNES: „Film Líbáš jako Bůh končí úplnými orgiemi pozitivního myšlení, jenže v životě se obvykle na všechny nedostane – i s tím se dá žít?“. Rychlý nástup jara

pečnostní riziko. Státní pošta rozběhla přípravu své vzorové franchisy na Božím Daru. 400 netopýrů vzlétlo z pražské Stromovky na svobodu poté, co je během zimy zachránil od smrti hladem a vyčerpáním pobyt v ochranářské stanici. E.ON zlevnil proud. Američtí senátoři jednali v Praze o stavbě radarového štítu a  o  české účasti v  mezinárodní protiteroristické misi na území Afghánistánu. Dlouhou éru dnů se zářícím sluncem vystřídal déšť. Národní jednotka pro dohled nad tuberkulózou dala souhlas k návrhu skupiny lékařů, aby pro zbytečnost a nebezpečnost vypadlo z  dětského očkovacího kalendáře povinné očkování proti TBC. Tuzemští lékaři se probojovali na první místo ve světové úspěšnosti boje se srdečním infarktem. Že každý čeká na mou chybu, je normální – když jste na vrcholu, všichni čekají, kdy z něj začnete padat, vysvětlil brankář londýnské Chelsea Petr Čech vlnu kritiky, která se snesla na jeho hlavu poté, co po dlouhém období bez chyb pustil ve dvou zápasech sedm gólů. V Brně se o Velikonocích porvali opilí koledníci. Výkonem 20 prasknutí za minutu

přinesl problémy alergikům. 140 lidí s Parkinsonovou chorobou vystoupalo na Říp ve snaze bojovat proti předsudkům, které zdejší společnost vůči pacientům s Parkinsonem cítí, neboť si je pro jejich trhavé pohyby a nemelodickou řeč často plete s opilci nebo blázny. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg jednal ve Vatikánu o návštěvě papeže Benedikta XVI. v Česku. Do prodejen nových aut se po krátkodobém propadu vrátili zákazníci. 44 procent Čechů projevilo v průzkumu agentury GfK názor, že v době hospodářské krize je lepší nemít euro; 31 procent obyvatel si myslí opak a zbytek neví. Byl jsem voják a plnil jsem rozkazy, nechme to být, bylo to hodně nepříjemné, komentoval český pilot Vladimír N. odhalení, že v roce 1975 se svým bojovým Albatrosem sestřelil osm kilometrů od rakouské hranice dvouplošník, se kterým se polský letecký instruktor Dioniz B. (36) pokoušel uniknout z komunistického panství do svobodného světa na Západ. Tajné služby informovaly vládu a úřady, že privatizovat České aerolinie do rukou ruského Aeroflotu představuje pro Českou republiku vážné bez-

a 24 vteřin vyhrál Václav Frič z Pražského kulinářského institutu mistrovství republiky v otevírání ústřic. Přibylo osobních bankrotů. Agentury přinesly zprávu, že první otevřeně lesbickou premiérkou světa se stala předsedkyně islandské vlády Jóhanna Sigurdardóttirová. V Praze se sešli ministři životního prostředí EU a jednali zde o tom, jak se připravit na hrozící změny klimatu. Požár způsobený neopatrně odhozeným nedopalkem zničil část činžovního domu v  brněnské Orlí ulici. Víme, že je nutná jednotná verze maturity, domníváme se však, že zadání úloh musí být jasné a srozumitelné, zkrátka připravené, a nikoli chaotické a nesmyslné, napsali studenti středních škol Vysočiny v petici ministerstvu školství poté, co tento úřad umístil na internet ukázku, jak by mohly příští rok naostro vypadat připravované testy státních maturit. Po pádu svého kluzáku zahynul pětapadesátiletý paraglidista u Dvora Králové. Dalekohled americké agentury NASA spatřil sedmnáct tisíc světelných let daleko od Země vesmírnou Boží ruku. Q [email protected]

generace na cestách

Čím dál více českých spisovatelů nehledá své náměty v domácím prostředí, ale na cestách a během zahraničních pobytů. Jeden literární kritik je nazval generací „útěkářů“, ale u čtenářů mají úspěch.

74

f ot o g ü n ter bart o š

f ot o kare l c u d l í n

připravujeme evropa v senátu

Počátkem května budou čeští senátoři hlasovat o Lisabonské smlouvě. Případné NE by prý mělo pro Česko i celou sedmadvacítku zásadní následky. Kdo jsou senátoři, jejichž hlasy rozhodnou?

RESPEKT 1 7 | 2 0 . – 2 6 . d u b e n 2 0 0 9

DVD právě v prodeji

Persepolis Komiksový příběh svobodomyslné, tudíž problematické, dívky vyrůstající v Íránu po islámské revoluci v roce 1979 z pera Marjane Satrapiové pomohl zfilmovat animátor a režisér Vincent Paronnaud. Postavičky Marjane, její matky a babičky namluvily největší dámy francouzského filmu Chiara Mastroianniová, Catherine Deneuveová a Danielle Darrieuxová. Snímek získal cenu poroty na festivalu v Cannes roku 2007. K dostání ve vybraných trafikách spolu s časopisem Respekt do 26. dubna. Seznam trafik najdete na edice.respekt.cz.

Kniha vychází 27. dubna

Věčné časy Jaké byly všední dny za socialismu? Nahlédněte do slovníku nejčastějších výrazů a prolistujte fotografie. Přečtěte si, jak vzpomínají Jan Ruml, Jiřina Šiklová, Karel Hvížďala a Martin C. Putna na léta před listopadem. Kniha Věčné časy vychází při příležitosti multižánrového projektu Cirkus totality a přináší nepamětníkům originální pohled na každodennost našich minulých životů.

Tituly Respekt Edice jsou k dostání v dobrých knihkupectvích a prodejnách hudby. Distribuci zajištuje velkoobchod Kosmas, s. r. o., a EMI Czech Republic, s. r. o.

EDICE.RESPEKT.CZ

68