Využití umění v trestní justici

Využití umění v trestní justici Přehled výzkumné literatury, praxe a teorie

Výzkum provedla a napsala

Jenny Hughes Editoři

Andrew Miles a Angus McLewin Překlad

Ladislav Tvarůžek

The Unit for the Arts and Offenders Centre for Applied Theatre Research

PDF created with pdfFactory trial version www.pdffactory.com

HLAVNÍ SHRNUTÍ CÍLE A OPODSTATNĚNÍ TÉTO ZPRÁVY

Agenda trestní justice patří mezi hlavní vládní prostředky, které mají zvýšit začlenění do společnosti. Umělecké aktivity jsou považovány za prospěšné z mnoha důvodů - např. zvýšením sebevědomí nebo tvorbou dále využitelných schopností. Mohou tak pomoci k odvrácení osob z "cesty zločinu" nebo k prolomení začarovaného kruhu stálých prohřešků. Přestože několik důležitých studií potvrdilo toto tvrzení o užitečnosti umění, a během posledních deseti let se podstatně rozrostla podpora pro tyto metody, zůstávají zde stále nezodpovězené otázky týkající se kvality výzkumných metod a jejich zjištění. Tato zpráva má za cíl poskytnout jasný seznam současných materiálů a základ teorie využití umění v trestní justici, tak aby byla schopná informovat jak odborníky, tak politické činitele a poskytla základy, na kterých bude možno vytvořit odpovídající robustní modely analýzy, které podpoří kritické hodnocení praktik umění v systému trestní justice.

METODOLOGIE Tato zpráva zkoumá aplikaci a dopad praktik umění ve třech zásadních oblastech poskytování služeb v trestní justici: •

prevence (praktikování umění s mladými lidmi do věku 21 let, kteří mají sklon k porušování nebo k eskalaci již existujícího nedodržování pravidel)

•

vězeňské a společenské ukládání trestu ("umění doplňující potrestání" jak ve vězeňském, tak ve společenském kontextu)

•

obnova (umění jako nástroj podporující společenskou reintegraci)

Zpráva je založena na kritickém hodnocení publikované i nepublikované literatury, jenž byla posbírána z akademických databází, internetu, internetových stránek důležitých politických organizací a přímého kontaktu s uměleckými organizacemi z Velké Británie a ostatního světa. Při tvorbě jsme stanovili určité kritérium kvality výzkumu a metodologie, jenž bylo dále aplikováno při třídění a analýze dat.

Revize dat měla za záměr: • vytvořit pokročilejší znalost a větší porozumění pro umění jakožto nástroj prevence kriminální činnosti a redukci a rehabilitaci delikventů • vyextrahovat existující teorii a modely z praxe, které využívají umění v trestní justici Cílem revize bylo: • prozkoumat a ohodnotit rozsah, praktiky, metody a efektivnost předešlého využití umění v trestní justici • prohledat a specifikovat kauzální mechanismy/modely změny tvořící základ současných praktik a možné spojení s procesy rehabilitace a prevence

2


•

analyzovat existující evidenci rozdílných dopadů na účastníky, kteří se účastnili specifických uměleckých forem

Tato zpráva prezentuje zjištění revize ve čtyřech částech: • 1. část představuje souvislosti výzkumu a zahrnuje nástin využívaných výzkumných metod a shrnutí použité literatury • 2. část uvádí evidenci efektivnosti zásahů umění v prevenci, vězeňských a obnovovacích procesech poskytovaných trestními orgány • 3.část zkoumá problémy a modely praktického využití umění, a vývoj teoretického základu pro použití umění v daném sektoru • 4. část přináší závěry a nabízí sérii doporučení týkajících se výzkumu rozvoje umění v sektoru trestního soudnictví

KLÍČOVÉ NÁLEZY Přestože v současnosti existuje malé množství vysoce kvalitních výzkumů a vyhodnocení týkající se tohoto oboru, výsledky této zprávy jasně ukazují, že umění má kapacity i potenciál k poskytnutí inovativních, teoreticky založených a praktických přístupů, jež mohou doplnit a rozšířit využití výchovných, rozvojových a terapeutických programů napříč sektorem trestního soudnictví. Závěry také naznačují, že umění je navázáno na pozitivní výsledky v trestním soudnictví a může hrát významnou roli ve změně individuálních, institucionálních a sociálních okolnostech, které podporují zločinné chování. Tyto závěry mají význam, zvláště pokud jsou vzaty v potaz současné výzkumy, které prokazují, že kognitivní behaviorální přístup není možné vždy a všude brát jako prototyp a že je zde poptávka po škále vysvětlujících programů, které budou schopny se vypořádat s riskantními faktory spojenými s opakovanou trestní činností. Hledání "šedé" literatury, které bylo uskutečněno jako část této revize, zdůraznilo hloubku a šířku použití umění v tomto sektoru a přineslo mnoho příkladů zajímavých, podnětných a kreativních projektů v mnoha směrech. Analýza různorodosti praktik identifikovala skupinu společných efektivních programových a praktických rysů. Nicméně je nutno dodat, že tyto umělecké praktiky často bývají generovány v lokálních a specifických okolnostech; flexibilita a schopnost reagovat na podnět jsou klíčovým indikátorem úspěchu při využití umění a neměly by být zavrhnuty ve prospěch standardních modelů. Nedostatek průkazných materiálů, které by potvrzovaly dopad umění, je zapříčiněn technickými a "pojmovými" problémy. Na jedné straně postrádaly vytvářené materiály kvantitativní, kvalitativní a dlouhodobé prvky. Na druhé většina výzkumů umění v trestním soudnictví kladla nedostatečnou pozornost problémům "designu/návrhů" a ztrácela tak schopnost vysvětlit, co tvoří tak podstatný rozdíl při využití umění. Ale co především, umění samotné postrádalo jednoznačný teoretický základ, ze kterého by se mohly vyvinout hodnověrné a testovatelné modely změny. Přehled teoretického rámce z psychologického, sociologického a výchovného výzkumu se zde skloubil se „zaměstnávajícími modely“. Ty vnikly tím, jak umělci pohybující se v sektoru kriminálního soudnictví zkonstruovali a popsali jejich praktiky. Identifikovali tak mnoho slibných, často přesahujících, teoretických prvků, které by mohly být zdokonaleny tak, aby pomohly vysvětlit, jak a proč participace v umění může dosáhnout změn v chování a výkonu.

3


Hlavní zjištění této zprávy mohou být shrnuta následovně: •

Kontext

Výzvou pro umění v trestním soudnictví je demonstrace efektivity z důvodu uspokojení vnějšího obecenstva. Nicméně je důležité, abychom byli schopni odhalit spojitost mezi užitím umění a pozitivními výsledky v prevenci a opětovném odsouzení; primárním cílem umění je tedy vysvětlení tohoto pouta.

•

Prokázání efektivnosti

Z množství a konzistence nálezů napříč klíčovými oblastmi kriminálního soudnictví lze vyvodit, že je zde silný tlak na efektivnost praktik umění. V preventivních programech pro mladé lidi a hodnotících studiích je možné najít důkazy toho, že programy využívající umění mohou zmírnit agresivní chování a zlomové incidenty, pomoci mladým lidem se znovu zapojením do výuky a podpořit osobní a společenský rozvoj. Důkazy pocházející z prací kustodů a komunit naznačují, že užití umění je doprovázeno snižováním opakovaných přestupků a zvyšováním povědomí o systému trestního soudnictví, snižováním porušování pravidel a zlepšením vztahů ve vězení, poskytováním základních a podstatných dovedností a rozvíjením vězeňského vzdělávacího systému, dochází také ke změnám postoje vůči porušování, k vytváření lidského a společenského kapitálu a k rozvoji efektivnosti programů zabývajících se "nesprávným" chováním. Panuje zde relativní nedostatek praktik a výzkumů užití umění na bývalé delikventy. Nicméně obnovující programy využívající umění dosáhly určitého úspěchu při nasměrování bývalých delikventů do tréninku a práce a to tím, že jim pomohli s rozvojem škály osobnostních a společenských dovedností, které zvýšili jejich pravděpodobnost nalezení zaměstnání a také usnadnili propojení s formálně uznávanými vzdělanostními schopnostmi a kvalifikací. Existují určité záznamy dokazující, že ti, co se účastnili těchto programů, budou páchat trestnou činnost méně častěji, než ti, co se tohoto programu nezúčastnili. •

Praktiky:

Přestože není umění v trestní justici svázáno nějakou množinou pevných praktik nebo konzistentního uvažování, je možné identifikovat skupinu hlavních, v tématu se lišících, praktik. Ta zahrnuje: umění obohacující a rozšiřující dosažené vzdělání; vzdělávání prostřednictvím umění; umění jako terapie; umění jako podpůrná terapie; umění z důvodu zvýšení participace a občanského vystupování; umění jako kulturní nárok. Efektivní praktiky, které je možné vytvářet v celém sektoru jako celku, zahrnují prvky: poskytnutí možnosti uměleckého tréninku, reflexe a sebehodnocení; souvislé cíle a záměry; rozpoznání kulturních rozdílů mezi generacemi a etnickými skupinami; partnerství s řadou agentur z důvodu vytvoření překlenovací struktury, která by podporovala a rozvíjela užitek účastníků; rozpoznání a odhodlání k rozvíjení osobnostních a společenských kvalit, které si účastník přináší s sebou. Přestože existují příklady robustních přístupů k výzkumu a ohodnocení napříč oborem, jedná se o přístupy isolované a oddělené. Nedostatky, které se opakovaně vyskytovaly v materiálech této zprávy, zahrnují: nedostatek sítě základních informací, nedostatek kontrol, problémy s

4


nalezením odpovídajících měřítek, přílišné zaměření na "anekdoty", předpoklady vytvořené o spojitosti výsledků a nástrojů; nedostatek použité literatury a výzkumů, krátkodobý pohled, malé vzorky osob, problémy s přístupem k informacím týkajících se "porušování"; a nedostatek informací o tom, jak byly kvalitativní data analyzovány a interpretovány. •

Teorie

Zásadním komponentem rozsáhlé evidence užití umění v trestním soudnictví je rozvoj teoretického základu, z kterého je možné "vytáhnout" testovatelné modely změny. Literatura popisuje mnoho již ustanovených modelů, na nichž lze dopad umění specifikovat. Mezi ně například patří "kognitivní behaviorální teorie", teorie role/společnost-učící teorie, "teorie odolnosti", teorie společenského kapitálu, učící teorie, inteligentní teorie a umělecké terapie. Analýzy prací umělců napříč oborem, jenž vytváří, a popisují své vlastní praktiky, naznačuje, že existuje slibný základ pro rozvoj na umění založených modelů změny. Tato domněnka je zvláště silná v oblasti dramatu, divadla a vystoupení, kde "marking theory" a "performance theory" (teorie předstacení) jsou výraznými prameny. •

Účinky

Současné poznatky o umění v kriminálním soudnictví naznačují, že participační umění funguje na citové, kognitivní, behaviorální, ale i neurologické bázi. Jsou známy čtyři hlavní účinky: změna osobnostních a vnitřních reakcí na akcelerátory, které vedou k porušování pravidel; změna společenských okolností individuí tím, že je vybavuje osobnostními a společenskými schopnostmi, které jim mohou pomoci vytvořit odlišné vztahy a přístup k možnosti pracovat a vzdělávat se; změna a obohacení institucionálních kulturních a pracovních praktik; změna společenského pohledu na delikventy a systém trestního soudnictví. Využití umění v trestní justici je považováno za úspěšné z důvodu toho, že nabízí netradiční, neinstitucionální, sociální a emocionální prostředí; neodsuzující a neautoritativní model zapojení delikventů; a možnost se účastnit kreativního procesu, který zahrnuje jak strukturu tak svobodu. Zároveň zapojení se do "účastnického" umění vyžaduje respekt, odpovědnost, kooperaci a spolupráci.

5


PRVNÍ ČÁST První část této zprávy vysvětluje souvislosti této studie spolu s jejím odůvodněním, dále spojení s vývojem současné politiky a použité metodologie. Je organizována následovně: • • •

úvod politický a "dodávající" rámec výzkumné metody

ÚVOD, KONTEXT A ZÁKLADNÍ METODY

1.1 Úvod / pozadí Prostředí trestní justice pro vládu vždy představovalo centrální místo, z kterého se pouštěla do problému společenského vyloučení. Výsledky výzkumů z celého světa prokazují, že může existovat spojitost mezi účastí klienta v uměleckém procesu a příznivými výsledky trestní justice. Tedy umění může mít ambice k tomu, aby podstatně přispělo k boji se sociálním vyloučením, a to konkrétně odvrácením lidí od páchání trestných činů. Umělecké aktivity mají údajně mnohé přednosti; od zvýšeného sebevědomí až k dále použitelným dovednostem, které mohou pomoci odvrátit člověka od cesty zločinu nebo od bludného kruhu stále se objevujících prohřešků. Přestože ale několik důležitých studií nabídlo důkazy podporující taková tvrzení a základy fakt podporující umění se výrazně rozrostly za posledních deset let, zůstávají zde otázky týkající se kvality výzkumných metod a nálezů. Především, výzkum a hodnocení v této oblasti bývaly často krátkodobé, postrádající koncepční a metodologickou přesnost, často příliš spoléhající na anekdotické záznamy, neschopné adekvátně specifikovat, kvantifikovat či vysvětlit výsledky, nebo popsat jasné kauzální vztahy mezi účastí v uměleckém procesu a pozitivními výsledky (Miles, 2004). Navíc, jak bylo zmíněno na semináři na Institute for Public Policy Research (IPPR), existují v současnosti pouze omezené záznamy týkající se specifických dopadů užití umění na klíčové sociální cíle, jako jsou například (spolu s rehabilitací) zvýšená návštěvnost výukových kurzů nebo mentální a fyzické zdraví. Další problémy, které byly na tomto semináři zmíněny, jsou následující: • • • •

je otázkou co znamená slovo "úspěch" v tomto kontextu jak měřit výsledky praktik jak ukázat, že přínosy uskutečněné skrze umění se převádějí do života mimo situační svět uměleckých projektů jak ohodnotit výsledky projektů, které přispěli k participaci v kreativních procesech

Umělecký sektor potřebuje podložit svá tvrzení o efektivitě v kriminálním soudnictví, což minimálně vyžaduje, aby splňoval "Co funguje..." kritéria z důvodu vytvoření materiálů pro efektivní praktiky. (Maguire, 1995). Navíc je k vytvoření rozsáhlé evidence potřeba, aby byl tento sektor schopen vysvětlit jak a proč může mít uměni pozitivní efekt na faktory ovlivňující opakované porušování pravidel. Aby toto tento sektor dokázal, je potřeba rozšířit svojí soustavu teorií, ze které budou moci být modely založené na umění

6


čerpány. Proces výzkumů podepírající tuto zprávu nejvíce ze všeho zdůrazňuje nedostatek dlouhodobých studií, které by ukazovaly jasné a měřitelné výsledky z účastí v uměleckých procesech, a které by byly podloženy testovatelnými "modely změny". Tato revize odborné literatury, praktik a rozvoje teorií v umění a kriminálním soudnictví byla sestavena těmito organizacemi: Arts Council England, the Department for Culture, Media and Sport, and the Offenders’ Learning and Skills Unit (OLSU) at the Department for Education and Skills.(DfES) Má za úkol vytvořit první krok k pevnější základně důkazů o efektu umění v trestním soudnictví.

1.2 Cíle zprávy a struktura Cílem této zprávy je poskytnout jasný výčet současných materiálů a základy teorie umění v kriminálním soudnictví. Její závěry by měly informovat praktikanty a politické činitele v celém sektoru a pomoci vytvořit odpovídající modely analýz, které by podpořily kritické a průřezové hodnocení praktik umění v kriminálním soudnictví. Zpráva je zkonstruována z kritické revize výzkumů a praktik v umění a kriminálním soudnictví ve VB a jiných zemích. Revize měla za záměr: • •

vytvořit pokročilejší znalost a větší porozumění umění jakožto nástroje při prevenci kriminální činnosti, a redukci a rehabilitaci delikventů vyextrahovat existující teorii a modely z praxe, které využívají umění v trestním soudnictví

Cílem revize bylo: • • •

prozkoumat a ohodnotit rozsah, praktiky, metody a efektivnost předešlého použití umění v trestním soudnictví prohledat a specifikovat kauzální mechanismy/modely změny tvořící základ současných praktik a možné spojení s procesy rehabilitace a prevence analyzovat existující evidenci rozdílných efektů na účastníky, kteří se účastnili specifických uměleckých forem

Zpráva se snaží reprezentovat rozmanitost a vyváženost praktik napříč různými uměleckými formami - divadlo, drama, visuální umění, hudba, tanec, opereta, sochařství, řemeslnictví, literatura a multi-umělecké projekty, a prozkoumat jejich aplikaci a dopad na tři klíčové oblasti trestního soudnictví: • • •

prevence "kustodní" a komunitní trestání obnovení a reintegrace do společnosti

Pro účely těchto cvičení je prevence definována jako opatření, které se snaží adresovat riskantní faktory spojené s porušováním tak, aby předešlo porušení na prvním místě; takové zásahy jako opatření, které přímo zasáhnou nepřiměřené chování; a proces obnovení jako opatření, které zasahuje riskantní faktory spojené s rostoucím nebezpečím užívání nepřiměřeného chování na konci trestu. Nicméně by mělo být poznamenáno, že tyto kategorizace jsou vytvořeny k ulehčení "zpravodajství" než jako zcela přesné odrazy užívaných praktik. Například práce od Youth Justice Board (YJB) reorganizuje kategorie prevence a

7


intervence, přestože proces rehabilitace je sám o sobě jasně cyklický a ne lineární (s většinou delikventů znovu vstupujících do procesu v různých bodech). Zpráva je složena ze čtyř částí: • • • •

První část představuje souvislosti výzkumu a zahrnuje nástin využívaných výzkumných metod a shrnutí použité literatury Druhá část uvádí evidenci efektivnosti zásahů umění v prevenci, vězeňských a obnovovacích procesech poskytovaných trestními orgány Část třetí zkoumá problémy a modely praktického využití umění, a vývoj teoretického základu pro použití umění v daném sektoru Čtvrtá část přináší závěry a nabízí sérii doporučení týkajících se výzkumu rozvoje umění v sektoru trestního soudnictví

KONTEXT – „politické a „dodávající“ rámce Počet vězňů v Anglii a Walesu vzrostl o 55 % během posledních deseti let (Councell, 2003). Na konci března se toto číslo pohybovalo kolem 74 960, zahrnující 4 500 žen a 11 000 vězňů mladších 21 let, z nichž 2 500 bylo mladších 18 let (Prison Reform Trust, 2004). Delší pobyty ve vězení a následující podmínky se začaly v současnosti vyskytovat z důvodu rostoucí přísnosti v soudním systému. Zároveň, 58 % delikventů (z toho 76 % mladých mužů) je znovu obviněno do dvou let od propuštění. Je všeobecně rozšířeno, že za fenoménem opakovaných přestupků stojí nízká úroveň vzdělání a špatné vyhlídky při hledání práce. Mnohá z dovedností vězňů jsou nevyvinutá. Polovina těch, co jsou ve vazbě, se nacházejí pod úrovní 11tiletého dítěte v četbě; dvě třetiny v počtech; jedna čtvrtina v psaní. Toto jsou dovednosti potřebné v 96 % všech možných prací. Cena zločinu je značná. V peněžních termínech, zaznamenané zločiny spáchané již dříve potrestanými delikventy stály minimálně 11 miliard liber ročně. V roce 2002-3 dosahovaly průměrné náklady na delikventa ve věznici více než 36 000 liber. Tyto nákladové statistiky zdůrazňují urgentní potřebu identifikovat a implementovat více efektivní nástroje, které pomůžou delikventům se vyhnout opakovaným porušováním, jak v komunitách, tak v prostředí kustodů a preventivních pracích.

1.3 Dodávka programu a klíčové „poháněče“ Tato sekce stručně vysvětluje a zkoumá některé z klíčových programů "dodávaných" v různých prostředích trestní justice, klíčové poháněče, které je informují, a jejich význam v uměleckých praktikách, výzkumu a hodnocení.

1.3.1 Co funguje jako prevence před porušováním zákonů mezi mladými lidmi? Komise Youth Justice Board se věnovala rizikovému a odolnostnímu rámci, s cílem snížit riziko porušování pravidel mladými lidmi a rozšířit odolnost mladých lidí změnou individuálních reakcí na okolí. Mezi rizikové faktory přispívající k porušování pravidel mezi mladými lidmi patří:

8


• • • •

slabé výsledky ve škole problémové chování v rodině zapojení vrstevníků do problémového chování množství individuálních faktorů

Strategie, které byly identifikovány jako úspěšné ve snížení rizik / posílení odolnosti, zahrnují strategie založené na rodině (např. rodičovská podpora), na škole a komunitě (např. "reading schemes" a opatření v čase po škole), argumentace a výchovu společenských dovedností a specifické intervenční programy. Programy, které mají za cíl zlepšit personální a společenské dovednosti a které se zaměřují na změnu chování a "multi-agency" programy (kombinující množství přístupů a zaměřené na skupinu rizikových faktorů), se ukazují být těmi nejúspěšnějšími. Obnovení spravedlnosti začleňující mladé delikventy do přímých reparací obětem a/nebo širší komunitě - má také kladné odezvy. Hodnocení provedené tzv. Final Warning scheme na mladých delikventech (používající model "obnovení spravedlnosti") ukázalo, že došlo k 17 % poklesu ve srovnání s předešlým modelem založeným na policejním varování. Efektivní pracovní skupiny delikventů zahrnují následující rysy (Gornick, 2001): • •

"dodání" takového programu, který, v kontextu multi-sloužícího přístupu, se vypořádá s celou řadou riskantních faktorů zaměření se na "zločinecké" potřeby - věnování hlavní pozornosti riskantním faktorům, které vedou k porušování pravidel a chránění faktorů, které tomu mohou zabránit

Pracovní skupiny mladých delikventů ještě také začleňují (Merrington, 1998) : • • •

takový styl podání, který odpovídá učebnímu stylu mladých lidí ( participace účastníků a kombinace aktivních a reflexních komponentů) strukturovaně řídící přístupy (zahrnující "učící" element) flexibilní přístup, který je schopen reagovat na měnící se potřeby mladých lidí.

1.3.2 Intervence ve vězeňských a komunitních společenstvích Organizace britské vlády, Social Exclusion Unit, identifikuje jako "pohaněče", které přispívají k opakovanému porušování pravidel: drogovou a alkoholovou závislost, problémy s ubytováním, problémy psychického a fyzického rázu, problémy v rodině a nedostatečné základní dovednosti vedoucí k nízké práceschopnosti. Strategií vlády je zaměřit se na vyřešení těchto problémů v životech delikventů (např. zlepšením vězeňského vzdělání a poskytováním obnovovacích programů) a změnit jejich reakce na tyto problémy (prostřednictvím školících programů, které jsou zaměřené na osobnostní a společenské dovednosti). Tato strategie zahrnuje následující priority: •

dodávka programů věnujících se zločinnému chování; k zlepšení myšlenkových pochodů

•

zlepšení programů věnujících se drogové rehabilitaci uvnitř věznic a používání přístupu "léčba v komunitách": vládní výzkumy ukazují, že programy drogové rehabilitace snižují obnovení závislosti o 11%.

•

dodávka akreditovaných programů, které se specializují výuce základních a klíčových životních dovedností; ty mohou delikventům pomoci k získání zaměstnání po opuštění vězení

9


•

odborné tréninkové programy, které vězňům poskytnou vyšší možnost uzavření smlouvy se zaměstnavatelem a dodají praktické pracovní zkušenosti

•

pokračující propagace "agendy slušnosti", která stanovuje základní práva vězňů, zlepšuje atmosféru a vztahy mezi vězni a zaměstnanci věznice (Carter, 2003) efektivnější propojení mezi vězeňskými zásahy a reintegrací komunit prostřednictvím tzv. National Offender Management Service (NOMS), která poskytuje podrobný monitoring delikventů a spolupracuje s množstvím agentur tak, aby se vypořádala s řadou rizikových faktorů týkajících se možnosti opakovaného porušování pravidel.

•

Britské praktiky v současnosti výrazně čerpají z výzkumů a praktik používaných v USA. Důležitá revize množství záznamů týkajících se prevence kriminality v USA došla k důležitému poznatku, že je potřeba rozlišovat mezi programy a praktikami, které se explicitně zaměřují na zločinnost, a neformálním sociálním dozorem, který někdy neviditelně, ale velmi důležitě přispívá k redukci a prevenci zločinnosti - "rozsáhlá masa institucionální podpory směřující k odrazení od kriminální činnosti" založená na vazbě v rodinách, školách a komunitách (Sherman, 1997).

a. Programy věnující se zločinnému chování Tyto programy se věnují takovým problémům jako je například hněv, násilí, myšlenkové pochody, sebekontrola, empatie k obětem a postoje k zločinu. Programy mají za cíl rozšířit schopnost ponoření se do problémů a naučit vězně takovým osobnostním a společenským dovednostem, které povedou k pozitivním rozhodnutím v riskantních situacích. Britské programy věnující se zločinnému chování jsou založeny na amerických modelech a zahrnují kognitivní behaviorální přístup. Ve snaze udržet standardy a programový obsah se mnoho programů věnujících se zločinnému chování specializovalo vězeňskému a komunitnímu uspořádání. Kognitivní behaviorální programy mohou být měřeny psychometrickými testy (měřící například faktory jako je změna postojů a úrovně agresivity) a studiemi "opětovného odsouzení". Současná hodnocení programů věnujících se myšlenkovým pochodům v komunitách a věznicích nedošla k žádným změnám v dlouholetých mírách opakovaného odsouzení při porovnání treatment group a control group (pozn.: treatment group je skupina, se kterou je prováděna určitá činnost, zatímco control group je skupina, která by měla být chráněna od všech možných vlivů; porovnáním výsledků se zjistí, zda daná akce ne/měla efekt). (Falshaw et al, 2003; Cann et al, 2003) Tyto výsledky jsou v rozporu s dřívější studií, která dospěla k poklesu v míře opakovaného odsouzení o 14% v treatment group (Friendship et al, 2002). Některá současná hodnocení zvažují několik důvodů, proč došlo k této nekonzistenci v závěrech; například vyšší motivace dospět k pozitivním výsledkům v době zavedení nového programu. Svoje výsledky ukončuje tvrzením: "stále máme mezery v porozumění tomu "co funguje" v praxi, konkrétně co funguje s kým?" a domnívá se, že je potřeba, aby byly programy viděny jako "výzkumné", jelikož současné záznamy neposkytují nákres, který by byl relevantní pro všechny delikventy. Organizace The Home Office v současnosti pracuje na kvalitativním ohodnocení programů kognitivních schopností k odhalení informací, které by popsaly kvalitu dodávky programů a zlepšily pochopení změn způsobených participací vězňů. b. Učení a dovednosti Ve srovnání s běžnými občany disponují vězni nepřiměřeně slabými osobními a společenskými dovednostmi, což jim znesnadňuje se vymanit z cyklu opakujících se prohřešků. V současnosti se učení a získání dovedností ve věznicích zaměřilo na poskytnutí těch příležitostí, které vězňům umožňují získat takové schopnosti a kvalifikaci, které potřebují k získání práce a dobrého postavení ve společnosti. Pokrok je měřen prostřednictvím úspěchů v četbě, jazyce, počtech a získáváním pracovní kvalifikace. Organizace Offenders’ Learning and Skills Unit (OLSU) podporuje strategické partnerství mezi

10


oddělením Department for Education and Skills a Home Office a její hlavním přispěvovatelem do programu snažícím se snížit opakované porušování pravidel, který je prováděn organizacemi Government’s Skills for Life Strategy a Home Office. OLSU pracuje na tom, aby byly adresovány potřeby vězňů v souladu s Government’s National Skills Strategy. Cílem je, aby obsah a kvalita učebních programů, a kvalifikace, ke které tyto programy vedou, byla postupně na stejné úrovni jako ve srovnatelných stupních společnosti. Strategický přístup OLSU a Voluntary and Community Sector si vytyčily následující oblast, do které tyto organizace přispívají, aby uspokojili potřeby vězňů v oblasti učení a dovedností: • • • • • • • • • • • • • •

zaměstnanost základní a klíčové dovednosti osobní a společenské dovednosti učení se o rodičovství a rodinách poradenství správy dluhů správa peněz řidičské schopnosti umění práce s mladými lidmi práce s ženami zdraví a bezpečný sex povědomí o životním prostředí mentorování správné povědomí o obětech

Informace získané v prosinci 2003 ukazují, že mnoho projektů poskytnutých neziskovými organizacemi byly ve skutečnosti poskytnuty uměleckými organizacemi (394 z 703 v letech 2002-3). Organizace Guide for Heads of Learning and Skills in Prisons a Managers in the Voluntary Sector spolu s CLINKS potvrdily, že dobrovolnické organizace přinášejí množství důležitých kvalit, konkrétně: • • • • • •

flexibilitu a inovace specializované dovednosti a zájmy neformální neinstitucionální přístupy k učení skutečné přispění ke klíčovým výkonnostním cílům rozšiřování obzorů aktivit a možností, které mají vězni vytváření positivní atmosféry v establishmentu

Tento dokument zdůrazňuje potřebu konzistence ve spolupráci, nastavení parametrů a analýzy, diskuze a plánování akcí.

1.3.3 Proces obnovy Agenda začlenění do společnosti se také zaměřuje na řešení "pohaněčů" zločinné činnosti identifikovaných organizací SEU, mezi něž patří chabé základní znalosti, drogové a alkoholové problémy. Především tato agenda zdůrazňuje potřebu podopory delikventů po propuštění z vazby, aby jim usnadnila získání zaměstnání nebo dalšího vzdělání a/nebo tréninku. Dále řeší praktické problémy a rozvoj dovedností potřebných ke vstupu na pracovní trh. 30 milionů liber stojící iniciativa Custody 2 Work, kterou poskytuje organizace Prison Service a která běří tři roky od dubna 2003, má za cíl zvýšit počet delikventů, kteří získají po propuštění práci nebo stáž.

11


Program FRESH START, součást investice Job Centre Plus, poskytl více než 14ti tisícům vězňů propuštěných v letech 2002-3 vstupní pohovory. Se zaměřením na drogově závíslé recidivisty poskytuje program Progress to Work přístup na trh práce, zatímco Jobpoints a Worktrain umožňují vězňům elektronický přístup k informacím o volných místech a rekvalifikačních programech. To je doplněno programem Jobcentre Plus, který provádí šetření v "secure estate" a poskytuje poradenství v oblasti zaměstnání a benefitech, jak těsně po přijetí tak před pro puštěním z věznice. Cílem pro roky 2002-3 bylo, aby 28 000 vězňů získalo buď práci, tréninkový nebo vzdělávací kurz po propuštění. Aktuální čísla ukazují, že došlo k překročení těchto čísel o 17% zahrnují také 30% vězňů s "ETE" (vdělání, trénink a pracovní místo) po jejich propuštění. Tyto klíčové výkonnostní cíle jsou měřítky úspěchu, které by měly důkaz o poklesu opakované trestní činnosti o 5% do roku 2006.

1.3.4 Důležitost umění Literatura použitá pro tuto zprávu zahrnuje příklady použití umění, které přímo a explicitně vyhledává rizikové a ochranné faktory související s porušováním pravidel. Nicméně, tato cesta je problematická protože většina uměleckých praktik není zkontruována tímto způsobem. Podle Shermanova principu "rozsáhlé masy" se zda být pravděpodobné, že umění operující v (a mimo) sektor kriminálního soudnictví, spolu s řadou dalších iniciativ a vazeb v daném kontextu, posiluje mnohé z ochranných faktorů, které odpuzují, snižují a předcházejí zločinné činnosti. Specifické programy začleňující umění a specializující se na prevenci, jako například Splash Extra 2002, provedly nezávislá hodnocení a umělecké projekty sestavené v programu Youth Inclusion Programmes (YIPs) a také přispěli ke specifickým intervenčním programům jako je například Intensive Supervision and Surveillance Programmes (ISSPs). Partnerství mezi Arts Council England a Youth Justice Board (YJB) se zaměřuje na mladistvé, kteří porušili zákon (15-17 let) v programu Detention and Training Order (DTO) a v programu ISSPs. Zlepšení jejich dovedností v četbě, jazyce, počtech, práci s technologiemi a práceschopnosti je středem pozornosti v procesu učení a poskytování znalostí; toto poskytuje základy pro efektivní obnovu. Umění může v těchto oblastech výrazně pomoci. Umění ve věznicicích doplňuje další části učebních a dovednostních procesů a dává lektorům možnost k pochopení umění a jeho přispění v oblasti kultury a společnosti; zvýšení sebevědomí a jistoty; k rozvoji kreativní, osobní a pracovní kompetence, a k dosáhnutí národního sebevědomí. Ti, kteří mají špatné zkušenosti se vděláním, potřebují být zapojeni v řadě aktivit; někdy mohou být kreativní aktivity prvním krokem k dosažení obecnějších cílů. Tyto aktivity se potvrdily být efektivními při vytvoření zájmu a povzbuzením k účasti v dalších učebních a dovednostních aktivitách. Umění přispívá ke kulturnímu a kreativnímu životu ve vězení a navíc nabízí možnost k neformálním reakcím mezi zaměstnanci a vězni. Poskytuje také možnost vyjádřit se a tak přispívá k udržení dobrého řádu. Ovládání vzteku, základní a klíčové dovednosti; osobní, společenské a životně důležité dovednosti, učení se o rodině a povědomí obětech patří mezi konrétní vězeňské programy zaměřené na nepřiměřené chování, ve kterých umělecké organizace dosáhly hodnotných profesionálních přínosů a zákroků. V kontextu procesu obnovy pomáhají umělecké organizace k získání technologických, pracovních a profesionálních dovedností a přispěli efektivními kroky k programům léčby drogové závislosti.

12


VÝZKUMNÉ METODY Při výběru relevantní literatury bylo použito strategického přístupu. Význam "šedé" literatury byl zdůrazněn již na počátku, v nástinu charakteru výzkumu. Popud k vytvoření teoretického minima a uměleckých modelů změny si vyžádal analýzu toho, jak umělci a umělecké organizace konstruují a popisují své praktiky v literatuře, jejíž zdroj je často těžko dohledatelný.

1.4 Strategie výběru Výzkum literatury a praktik zahrnoval: •

zprávu o výzkumu Arts Activities in Prisons Directories, sepsanou organizací Unit for the Arts and Offenders v letech 2002 a 2003. Tento výzkum zahrnoval rozsáhlý seznam uměleckých praktik v britských věznicích za poslední čtyři roky. Byli vybráni klíčový praktikanti/společnosti ve VB, kteří byli následně kontaktováni s žádostí o poskytnutí výzkumných nebo hodnotících zpráv a jiné literatury o svých praktikách. Během tohoto procesu byly jejich znalosti a porozumnění škále praktik a výzkumů v oboru získávány prostřednictvím telefonních rozhovorů nebo e-mailové korespondence.

•

literaturu organizace Prison Arts Network, britských uměleckých časopisů včetně Mailout a Arts Professional

•

telefonické kontakty s orgánem Arts Council England Officers, který má na starost sociální začlenění v jednotlivých regionech Anglie, z důvodu získání detailních informací o klíčových umělcích a uměleckých organizacích pracujících v těchto regionech, a následně k jejich kontaktování. Tento způsob byl obzvlášť užitečný k dohledání umělců a organizací pracujících v oboru prevence nebo rizikové mládeže, protože pro ně neexistuje jedna centrální databáze sběru dat (tímto způsobem jsme kontaktovali 63 britských umělců s prosbou o literaturu)

•

prohledávání internetové sítě s pomocí kombinace slov a frází jako jsou například: umění, hudba, drama, tanec, vystoupení, divadlo, opera, visuální umění, sochařství, řemesla, hrnčířství, keramika, literatura, poezie, delikventi, kriminálnící, vězni, prevence, vazba, náprava, výzkum, hodnocení, penitenciární systém, výzkumy atd. Navíc jsem ohlásili požadavek na danou literaturu v sytému Community Arts Network (USA) a Community Arts Network (South Australia). Byli tak identifikováni klíčoví mezinárodní praktikanti a společnosti.

•

vyhledávání publikací a výzkumů na stránkách důležitých politických činitelů nebo organizací jak ve VB tak v zahraničí: Arts Council England, Social Exclusion Unit, Youth Justice Board, Home Office, Department for Culture, Media and Sport, Institute for Public Policy Research, Unit for the Arts and Offenders, Centre for the Study of Arts and Community (USA), National Criminal Justice Reference Service (USA), Office of Juvenile Justice and Delinquency Prevention (USA), National Endowment for the Arts (USA), Correctional Service of Canada.

•

prohledávání elektronických databází jako jsou: International Bibliography of the Social Sciences, Psychinfo, CINAHL, EMBASE, SportDiscus, Social Sciences Citation Index (ISI Web of Science), ERIC/Dialog. Spolu s tím byla vyhledána bibliografie výzkumné literatury a následně došlo k výběru vhodných textů a zpráv.

13


1.5 Analýza literatury Veškerá literatura byla ohodnocena dle relevance ke studijním záměrům a cílům. Poté byla kriticky zpracovávána. Jednotlivé příklady praktik byly zanalyzovány podle vztahu ke čtyřem klíčovým tématům: • • • •

praktické modely nebo umělecké metody teoretický základ výzkumné/hodnotící důkazy výsledků/efektivnosti.

Analýza literatury probíhala podle principu "nejlepší záznamy". To znamená, že důkazy empirických studií (kvalitativních i kvantitativních), které měly jasně výzkumný záměr, a/nebo důkazy kvality výzkumu byly upřednostňovány v prvotních fázích analýzy. Ty kategorie, které se vyextrahovaly z této literatury, byly poté použity k výzkumu ostatní literatury. Konečné kategorie a zjištění výzkumu byly dopracovány a jsou zaznamenány v sekci výsledků. Během prezentace zjištění je také diskutována relativní kvalita představených důkazů.

1.6 Kvalitativně hodnotící kritéria pro formu výzkumu a metodologii Hodnocení kvalitativního a kvantitativního výzkumu bylo dosaženo podřízením se obecně akceptovaným standardům v jednotlivých výzkumných paradigmatech (přestože je známo, že otázka kvality výzkumu je sporná). Každá studie musela zodpovědět následující otázky a poté ji bylo přiděleno relativní skóre k výsledkům ostatních. Zjištění lépe hodnocených studií byly použity v kostře této analýzy. Otázky pro všechny studie: § § § § § § § §

byly stanoveny čistě výzkumné otázky? je metoda kolekce dat jasná a rozpoznatelná? obsahuje zřetelné informace o cílech programů a míry účasti? obsahuje jasné informace o procedurách výběru a velikosti vzorku? jsou zahrnuty strategie minimalizující vychýlenost (statistický pojem)? jsou korelace považovány za důkazy kauzalit nebo se zde zvažují jiná vysvětlení daných zjištění? jsou tvrzení svázána přímo s poskytovanými důkazy? zvažují zde sílu nebo význam zjištěných efektů (jsou účastníci sledováni i mimo výzkum z důvodů využitelnosti profitu i mimo proces nebo je zde vyhodnocen "velikostní efekt")?

V kvantitativních studiích: § § § § §

je velikost vybraného vzorku reprezentativní? jsou procedury výběru vzorku jasné a hodnověrné? byla použita kontrolní nebo srovnávací skupina (vysvětlení viz výše) z důvodu eliminace nesprávných závěrů o efektech? zvažuje míru neúspěchu během delšího období nebo míru odezvy a jejich dopad na zjištění? došlo k úvaze o statistickém významu zjištění?

V kvalitativních studiích: § §

je zde nějaký pokus o vyměření výzkumných zjištění (zahrnutím důkazů z ostatních výzkumů, některých kvantitativních metod atd)? je proces analýzy a interpretace vlastních správ nebo dat jasný a rozpoznatelný?

14


Záměrem kvalitativního hodnocení je, zda studie zahrnuje do detailu jasné procedury využívané při identifikování zjištění a může podpořit prostřednictvím škály důkazů její interpretaci efektů (standard empirického výzkumu, který může být použit v kvalitativní i kvantitativní metodologii). Toto znamená, že kvalitativním i kvantitativním zjištěním byl dán stejná status. To totiž velice usnadňuje proces analýzy a je důležité ve studii umění, ve kterém kvantitativní metody (obecně považované za hodnověrnější nebo kvalitnější) nejsou vypravovány do detailu tak, aby prozkoumaly zkušenosti účastníků.

1.7 Shrnutí literatury Tato sekce prezentuje shrnuti sesbírané a během studie zpracované literatury, rozdělené podle: § § § §

typu publikace oblasti kriminálního soudnictví formy umění země původu

Toto bylo ohodnoceno z hlediska toho, jak je literatura reprezentativní v daném sektoru. Zde následuje stručné shrnutí výzkumné metodologie použité v studií používané literatuře. 1.7.1 Shrnutí literatury v kategorii typy publikace Následující literatura byla sesbírána a zanalyzována: § § § §

knihy/monografie (14 kusů) články/výzkumné práce (63 kusů) hodnotící zprávy (57 kusů) literární/praktické revize (4 kusy).

Těchto 14 sesbíraných je různého druhu: od opravených knih zahrnujících množství praktik a detailní popisy jednotlivých popudů až po akademické texty. Mezi články/výzkumné práce byly také čtyři nepublikované práce. Hodnotící zprávy zahrnovaly texty různorodé v kvalitě, délce a metodách. Množství další literatury bylo posbíráno: § § § § § §

výroční zprávy zprávy z konferencí novinové články popisy projektů marketingové materiály sborníky, CD, videa a vězeňské časopisy, které byly také posílány umělci a uměleckými organizacemi.

1.7.2 Shrnutí literatury roztříděné podle oblastí kriminálního soudnictví a kontextu, ve kterých se vyskytovala Několik příkladů použití umění ve vybrané literatuře: § § §

31% (59) popisuje použití v kontextu prevence 64% (122) popisuje použití ve vězeňském nebo komunitním prostředí 5% (9) se věnuje umění v procesu obnovy.

Intervence v jednotlivých oblastech trestního soudnictví můžou mít formu jak povinného vzdělávání tak i terapeutických programů nebo speciálních projektů založených na dobrovolné

15


účasti. Může se jednat o výukové kurzy na pokračování nebo o jednorázové projekty. Většina projektů obsahuje aktivní účast v kreativních procesech, přesto jsou zde i příklady méně aktivních programů, například obecenstvo představení nebo programy, ve kterých je vězňům předčítáno. Nejčastěji popisuje literatura jedinečné použití umění ve vzdělávacích nebo terapeutických činnostech, přesto lze najít příklady uměleckých nástrojů a praktik začleněných do neuměleckých vzdělávacích a terapeutických činností, například použití "hry na role" v kognitivním výchovně-léčebném programu. 1.7.3 Shrnutí literatury při rozdělení podle umělecké formy Škála typů uměleckých forem popsaných v literatuře: § § § § § § § § §

38.5% (77) bylo divadlo nebo drama 19.5% (39) obsahovalo více druhů umění 10% (20) byly umělecké terapie 9% (18) bylo vizuálních uměleckých projektů 8.5% (17) bylo z řady projektů tvůrčího psaní nebo vyprávění příběhů 8% (16) bylo hudebních (někdy i s spolu s terapií) projektů 3.5% (7) tanečních projektů 2.5% (5) projektů dramaterapie nebo psychodramatu 0.5% (1) bylo řemeslnických projektů.

Tyto čísla naznačují, že v literatuře zanalyzované pro tuto zprávu převládají divadelní/ dramatické a multi-umělecké projekty. 1.7.4 Shrnutí literatury rozčleněné dle původu Literatura zahrnutá v této zprávě byla primárně získána z britských praktik. K tomu byl dále získán omezený počet literatury z jiných zemí, konkrétně z USA, Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Brazílie a JARu. Všechna literatura byla psána v angličtině. Nejinspirativnější literaturou mimo Velkou Británii je ta americká, jelikož USA disponuje dlouhou tradicí v používání umění v trestním sektoru.

1.8 Metodologie výzkumných a hodnotících studií Napříč získanou literaturou je 76 jasných exemplářů ryzího výzkumu nebo hodnotících aktivit. Jak již bylo zmíněno, hodnotící a výzkumné práce se výrazně lišily ve kvalitě, délce a použitých metodách. Následující text stručně shrnuje výzkumné a hodnotící zprávy podle použité metodologie: § § § §

kvantitativní metodologie (2) kvalitativní metodologie (38) kombinace kvalitativní a kvantitativní metodologie (31) revize literatury (5).

Tato analýza se, jak je vidno, zaměřuje především na kvalitativní a kombinované výzkumné přístupy.

1.9 Určení kvality výzkumných zjištění

16


V této literatuře je rozsáhlé kolísání síly důkazů a většina studií je relativně slabá, pokud je hodnocena striktními "vědeckými" standardy. Nicméně některé výjimky upozorňují na důkazy praktických metod a modelů, které "pracují" nebo přinejmenším vykazují náznaky efektivnosti umění v kriminálním sektoru: "programy, které obsahují nízkou úroveň průkazných materiálů k podpoře obecnějšího závěru, ale v kterých existuje empirický základ pro předpověď dalších výzkumů, mohou v konečném efektu tyto závěry podpořit" (Sherman 1997). Tyto slibující databáze a praktiky jsou shrnuty v Druhé části této zprávy. Ze 76 příkladů výzkumů nebo hodnotících aktivit, 42 bylo ohodnoceno jako studie určité kvality použitím výše zmíněných kritérií. Hlavní slabosti některých zpráv jsou: § § § § § §

malé vzorky závislost na vlastních měřítkách absence kontrolních nebo srovnávacích skupin předpoklady o spojitosti mezi výsledky a intervencemi nedostatečné použití jiné literatury/výzkumů při zkoumání témat/závěrů krátkodobost pohledu na věc

Nedostatek informací o tom jak byly data analyzovány a interpretovány byl frekventovaným omezením kvalitativních studií (pouze 10 z 69 uspělo). Mnoho studií se pouze zaměřilo na zjištění efektů, aniž by zvážilo jejich sílu nebo přenositelnost do jiného prostředí než jsou umělecké intervence. Většina posbírané literatury nezahrnovala jasně výzkumná nebo hodnotící cvičení (to jest, snahu o ohodnocení dopadu daného programu) a byla omezená co se týče popisu implementace. Nicméně tyto popisy implementace jsou důležitými zdroji učení. Navíc absence důkazů neznamená, že se ve zprávě vyskytuje absence efektu: ohodnocení je na zdroje náročná aktivita a mnoho uměleckých organizací nemá čas nebo zdroje k započetí vysoce kvalitních ohodnocení.

1.10 Jak reprezentativní je sebíraná literatura? Je těžké odhadnout velikost uměleckého sektoru v oblasti prevence a obnovy, protože zde neexistuje centrální databáze, která by zaznamenávala rozsah aktivit napříč sektorem. Užitečným zdrojem informací o použití umění ve vězeňském prostředí je projekt Unit for the Arts and Offenders’ Arts Activities in Prisons: The Directory (2003), který ukazuje, že 93 % věznic, které se účastnily ankety (121), uskutečnilo jednu nebo více uměleckých aktivit s nebo bez vzdělávacího rámce. Z těch, kteří nahlásily umělecké aktivity, 77 % nabídlo vizuálně umělecké hodiny, 25% hodiny dramatu, 22% hudební hodiny a 5% taneční. Mimo vzdělávací rámec bylo drama nejčastěji zmiňovanou formou, následováno vizuálním uměním, hudbou a psaním/ vyprávěním příběhů. Proto je náš vzorek literatury ve vězeňském prostředí více reprezentativní než-li mimo vězeňský vzdělávací rámec. Ostatní nedostatky v nasbíraných datech zahrnují přemíru divadlo a nedostatek umění v procesu obnovy. Tyto nedostatky tak mohou reflektovat nevyrovnanost praktik. Zatímco je zde pouze hrstka uměleckých společností, která by měla silnou vazbu s bývalými delikventy, tyto praktiky stále ještě nejsou v povědomí celého sektoru. Mohou existovat další důvody přemíry divadelního umění v procesech obnovy. Existuje zde totiž silná tradice mezi akademickými institucemi podporujícími a rozvíjejícími divadelní praktiky, což je ostatně doloženo v

17


publikované literatuře: sedm ze 14 knih/monografií se zaměřuje na divadlo a bylo editováno nebo napsáno praktikanty a výzkumníky pracujícími v akademickém prostředí, kde výsledné publikace jsou více než jen standartní na rozdíl od jiných oblastí.

DRUHÁ ČÁST

Zjištění - důkazy efektivnosti V této části se diskuze věnuje údajnému vlivu umění v procesech prevence, vazby a obnovy. Ve všech případech jsou sekce organizovány tak, aby odrážely priority, klíčová témata a problémy v daném sektoru. Nejbohatším zdrojem na důkazy jsou projekty a programy z vězeňského a komunitního sektoru, kde se většina praktik uskutečnila a kde se obecně řečeno provádí výzkum a hodnocení nejjednodušeji. Tato část zprávy je členěna následovně: § § §

umění v procesu prevence použití umění ve vězeňském a komunitním prostředí umění v procesu obnovy.

UMĚNÍ V PROCESU PREVENCE Tato část popisuje hlavní zjištění týkající se efektivnosti uměleckých programů v prostředí prevence kriminálního chování mládeže. Mladí lidé mají v systému trestního soudnictví specifické potřeby, konkrétně jde o rozvoj dovedností a schopností a úspěšného "přechodu" do dospělosti. Zde uvedená diskuze je oddělena do pěti částí: § § § § §

prevence kriminální činnosti mladých lidí podpoření "procesu opakované obnovy" a docházky na školách postavení se neadekvátnímu chování podpora osobního a společenského rozvoje umění a začlenění do společnosti.

2.1 Prevence před potencionální kriminální činností mládeže Mnoho hodnotících zpráv se pokusilo změřit dopad umění v programech s problémovou mládeží. Například hodnocení Hull Cop Shop (2000-2002) provedené mobilní jednotkou policistů pohybujících se v oblastech s vysokou dětskou kriminalitou, které zahrnovalo umělecké a sportovní projekty pro mládež, uvádí, že došlo ke snížení počtu prohřešků o %. Podobně dopadlo hodnocení mladých recidivistů v programu zahrnujícím umění a drama došlo k výraznému poklesu v policejních obviněních (ve srovnání s údaji před 6 měsíci) ve skupině 37 účastníků; došli také k zjištění, že "účast v organizovaných aktivitách, dobré nakládání s volným časem a motivace ke vzdělání mají ten největší efekt" na snížení kriminality. V mnohem větším měřítku se pohyboval projekt Splash Extra; vyčerpal z vládních fondů pro sportovní a umělecké aktivity 8,8 milionu liber během léta 2002 a použil je na projekty v deseti

18


nejproblémovějších lokalitách jako součást iniciativy Street Crime Initiative ( 125 uměleckých organizací aktivity pro 13 445 mladistvých). Hodnocení projektu Splash Extra zjistilo celkový pokles v míře kriminality o 5,2 procent v oblastech, které se programu zúčastnily. V South Yorkshire si tento program získal pokles hodnoty pouliční zločinnosti o 17%, zatímco v některých ostatních došlo k růstu o 62%. Avon a Somerset dosáhly poklesu o 31% ve srovnání s jinými nezúčastněnými oblastmi. Iniciativa Splash vedla k další alokaci 25 milionů liber v projektu Positive Activities for Young People (PAYP), který rozšířil schéma na všechny oblasti a na všechny prázdninové období a který byl podpořen organizacemi DfES, Home Office, DCMS and the New Opportunities Fund. Program PAYP začal v roce 2003 s jasným cílem snížení kriminality a nespolečenského chování z krátkodobého i dlouhodobého hlediska a to konkrétně individuálně řízenými projekty zaměřenými na nejrizikovější mládež; ty poskytly přístup k umění, sportovní a kulturní aktivity, jež umožnily rozvoj osobnosti a podpořily sociální kohezi. Výsledky programu PAYP jsou v současnosti hodnoceny. Žádné z těchto hodnocení neposkytlo kauzální propojení mezi účastí v umění a poklesem míry kriminality, ačkoli se zdá být rozumné předpokládat, že takto poskytnuté aktivity pravděpodobně vedou ke snížení třebaže jen z důvodu odvrácení pozornosti u mladých recidivistů. Na druhé straně, hodnocení projektu Splash 2001 naznačuje, že mnoho z mladistvých, kteří se účastnili projektu, nepatřilo mezi ty nejrizikovější, protože nedošlo ke správné koordinaci s organizacemi pracujícími s rizikovými mladistvými (Loxley 2002). Hodnocení kognitivně-behaviorálních programů založených na dramatu a určených pro sexuální, násilnické a opakované delikventy (Hewish 2001) zanalyzovalo odsouzení delikventů jeden rok před a jeden rok po participaci v projektu a zjistilo, že z 31 účastníků došlo ke snížení obvinění z 21 rok před tím na 13 rok potom: 67% těch, kteří projekt nedokončili, bylo znovu odsouzeno, zatímco toto číslo odpovídá 43% u těch, kteří jej dokončili. Data této studie byly nekompletní, přesto výsledky indikují slibnou budoucnost pro tento přístup. Znovu opakujeme, že z důvodu nedostatku ostatních důkazů je nemožné sestavit kauzální vztah s účastí v programu. A navíc zde uskutečněný malý vzorek znamená, že je nemožné testovat signifikanci programu (statistický pojem). Hodnocení projektu Blagg, programu založeného na dramatu a zaměřeného na problémovou mládež, zahrnovalo studii opakovaného obvinění. Ze studie na 32 účastnících a shodné kontrolní skupiny bylo zjištěno, že znovu obviněno bylo 30 % v treatment group a 39% v kontrolní skupině. Pomocí kvalitativních hodnocení došlo k vytvoření několika důkazů, které podporují spojitost mezi změnou v chování a účastí v programu, přestože zjištění jsou omezeny nedostatečnou velikostí vzorku. Výzkumná a praktická iniciativa, Gateway to the Arts in the Youth Justice System (Unit for the Arts and Offenders, 2003), měla za cíl demonstrovat hodnost a významnost umění v trestním soudnictví mládeže ohodnocením tří významných uměleckých projektů v třech lokalitách s vysokou nezaměstnaností, kriminalitou a chudobou. Bylo těžké získat přístup ke kompletním datům o opakovaném obvinění, ale získané informace ukazují, že 12 ze 13 účastníků jednoho z projektů se neúčastnilo nelegální činnosti 6 měsíců po účasti (nicméně po 2 letech se 8 znovu provinilo). Hodnocení druhého projektu zjistilo, že 80 % těch, co se účastnili celého projektu, se znovu neprovinilo, a že 4 ze základní skupiny nakonec získali kvalifikaci nebo se začlenili do pracovního procesu. Zpráva dochází k závěru, že "všechny tři projekty vyprodukovaly výtečné výsledky dlouhodobých hodnot jak pro účastníky, tak pro širší komunitu a zúčastněné kustody." Nicméně znovu opakujeme, že odkazovat zlepšené chování na účast v uměleckých projektech je problematické. Podobný obraz se vyskytl na druhé straně Atlantiku, kde malý multiumělecký projekt s mladými delikventy zahrnoval studii opakovaného obvinění. Tato akce byla pořádána společností Opening Closed Doors, jež se zaměřila na umělecké práce reprezentující roli jedince v komunitě

19


a vyzývala mladistvé, aby uvažovali o svých životech. Hodnocení došlo k závěru, že z 19 delikventů, kteří úspěšně dokončili program, pouze tři spáchali trestnou činnost během zkušební doby; a z 73 delikventů, kteří neměli přístup k programu, 23 (32 %) porušilo zákon nebo se vyhýbali trestu (Faires, 2002). Nicméně tato zřejmá asociace mezi účastí umění a pozitivními výsledky nebyla podložena dostatečnými důkazy, které by dosvědčili, že za změnou chování stojí účast v programech.

2.2 Podpora procesu "opakovaného zaměstnání" a školní docházky Mnoho hodnocení uměleckých projektů s mladými lidmi zaznamenalo jako výsledek lepší postoj ke vzdělání. Tato část hodnotí důkazy efektivnosti uměleckých programů, jež mají kladný dopad na zaměstnanost nebo na vztah ke vzdělání a školní docházce mezi rizikovou mládeží. Rozsáhlá tříletá studie, pořádané organizací National Foundation for Educational Research (Harland et al, 2000), prozkoumala rozsah efektů a výsledků z uměleckého vzdělávání ve školách a došla k sedmi skupinám závěrů (tato studie nebyla přímo určena mladistvým, ale její kategorizace výsledků je užitečná): • • •

vnitřní a okamžité efekty (potěšení, terapie; zklidnění, relaxace a uvolnění emocí) umělecké znalosti a dovednosti znalost sociálních a kulturních domén (uvědomění si okolí a sebe sama; porozumění společenským a morálním problémům) • kreativita a myšlenkové dovednosti (nabytí myšlenkových a problém-řešících dovedností, rozvoj kreativity, imaginace a schopnost experimentovat a inovovat) • komunikace a schopnost vyjádřit se • osobní a společenský rozvoj (rozvoj vědomí svého já, posílení sebevědomí, vzrůst různých forem sebedůvěry, obohacení osobních dovedností; zvýšená empatie vůči okolí) • vedlejší efekty (kvalitativní důkazy učitelů a žáků o tom, že umění má dopad i na jiné oblasti studia, ačkoli zde existuje málo důkazů ohledně dopadu na školní docházku). Ostatními zmiňovanými efekty jsou například změna školního prostředí; umělecké aktivity podporují pozitivní a dobrodružné klima školy a pomáhají tak poskytnout klid a efektivní řízení chování žáků, dále také povzbuzují iniciativu mezi rodiči a širší komunitou. Americká výzkumná iniciativa Champions of Change (Fiske et al, 1999) zkoumala změny, ke kterým docházelo skrze umělecké zážitky. Jedna ze studií (Catterall et al, 1999) došla k závěru, že vysoká úroveň participace vede k výraznějším rozdílům v akademických výkonech studentů , jež pocházejí z nejnižší socioekonomické třídy (analýza databáze zahrnující 25 000 studentů). Studie partnerství Chicago Arts Partnerships in Education, která vytvořila rozvrh doplněný uměleckými prvky do 14 velice chudých škol, zjistila zlepšení ve výkonech studentů spolu s dalšími úspěchy ve srovnání s "kontrolovanými" školami. Desetiletá studie 124 mimoškolních organizací pro znevýhodněnou mládež, které zahrnovali sportovní, akademické a komunitní zapojení a také umělecké aktivity (Brice Heath & Roach, 1999) vypátrala, že mladí lidé účastnící se mimoškolních aktivit a/nebo neformálních vzdělávacích aktivit si vedou lépe než jejich vrstevníci a také, že ti, co se účastnili uměleckých projektů, si vedou nejlépe. Autoři studie provedli detailní výzkum uměleckých procesů mezi znevýhodněnou mládeží a domnívají se, že účast v umění jim poskytuje možnosti, jak se vyrovnat s riziky, spolupracovat s ostatními skupinami a experimentovat s rolemi (Fiske et al, 1999). Nicméně Winner a Cooper (2000) vydali rozsáhlou a rigorózní recenzi výzkumu, která se věnuje vztahu mezi školní docházkou a účastí v umění a "nenalezli (zatím) žádné důkazy kauzální

20


návaznosti" mezi vzděláváním v umění a zvýšenou docházkou podle programu Champions of Change ani podle ostatních programů tohoto typu. Mnoho britských uměleckých projektů zaměřených na pomoc mladistvým, kteří jsou vyloučeni nebo na pokraji vyloučení ze školy, přispělo svojí literaturou do této zprávy. Například organizace Talia Theatre poskytuje program InFocus, jenž se zaměřil na děti na pokraji vyloučení a poskytl dětem možnost bojovat s riziky, pochopit odpovědnost a rozvinout v sobě emocionální vzdělanost. Hodnocení programu pomocí analýzy výsledků v SAT a CAT (Standard Assessment Tests a Cognitive Ability Tests) ukázalo, že 32% žáků z programu dosáhlo zlepšení v jejich postoji k učení a 72% zvýšilo svojí účast na všemožných předmětech. Hodnocení "demonstrovalo hodnoty kreativního přístupu k nesnášenlivosti prostřednictvím uměleckých učebních metod a učení emocionální vzdělanosti" (Talia Theatre, 2003: 8). Nicméně informace o hodnotícím procesu nebyly zcela úplné, což znesnadňuje možnost zjistit sílu těchto tvrzení. Hodnocení programu Rehearsal for Life (založený na stejné modelu jako InFocus) došlo k závěru, že projekt pomohl prevenci před úplným vyloučením mladistvých prostřednictvím intenzivního a do hloubky jdoucího řešení problémů účastníků (Proper Job Theatre Company, 2002). Znovu je ale těžké vyhodnotit jak jsou zjištění výzkumu propojeny s důkazy z důvodu nedostatku informací. Hodnocení od Action Factory jejich projektu Careers Education through Participative Arts (CEPA, 2001) přináší podobně pozitivní zjištění, znovu ale není možné s pomocí dostupných informací ocenit kvalitu jejich nálezů. Projekt se zaměřil na děti v alternativních vzdělávacích podmínkách a reagoval na potřeby odcizených skupin ohledně zaměstnaneckého vzdělání. Action Factory vynalezlo model využívající participační umělecké techniky a poskytlo inovativní zaměstnanecké vzdělání. Projekt se konal na středních školách, především těch problémových, v Greater Manchester a zahrnoval okolo 200 studentů. Obsahoval drama, video, hudbu a fotografie podněcující v mladistvých úvahy o jejich aktuální situaci a budoucích představách. Učitelé, kteří byli zahrnuti do projektu, informovali o výrazném zlepšení v osobních výkonech a zlepšené docházce. Zpráva pokračovala k tématu individuální změny takto: "mnoho mladých lidí (kteří se vyznačovali výraznými problémy v chování a odmítali strukturovaný přístup k učení) bylo nadšeno, motivováno a zasaženo uměleckými aktivitami a dosáhlo osobního růstu." Současný program Bad Behaviour pořádaný organizací Red Rose Chain (divadelní a filmová společnost pracující se společensky vyloučenou mládeží v Suffolku) začlenila malou skupinu mladistvých, kteří čelí stálé hrozbě vyloučení, aby vymysleli, odehráli a produkovali šestiminutový film o týrání. Hodnotící zpráva naznačuje, že mladí lidé získali technické znalosti z filmové produkce a reklamy, dále sebedůvěru a jistotu, začali si vážit sebe sama a získali týmové schopnosti (Red Rose Chain, 2003). Multi-umělecký projekt v Mill Arts Centre, Oxfordshire vytvořil umělecký a co se týče dovedností životně důležitý rámec akreditovaný Open College Network (OCN) pro mladé delikventy a ty, kteří měli zkušenosti se sociálním vyloučením. Program nebyl ohodnocen, ale používal umění k rozvoji životně důležitých dovedností a poskytoval pozitivní alternativu ke vstupu do sytému trestního soudnictví (Snee, 2003). Komunita Doncaster Community Arts (Darts) podstoupila dvanácti měsíční hodnocení programu uměleckých prací s mladistvými, kteří nebyli vyučováni v klasickém vzdělávacím systému a kteří byli vyloučeni z důvodů emocionálních, psychologických a společenských konfliktů. Program Otherwise Creative zahrnoval žáky z Pupil Referral Units (PRUs) z oblasti Doncasteru během let 2002-3 a byl navržen tak, aby využil kreativity k zvýšení nízkého sebevědomí a zlepšení nízké účasti v učebním procesu. Během programu byla vynaložena otevřená snaha k vytvoření hodnotícího modelu, který by poskytl rigoróznější porozumění tomu, jaký má ve skutečnosti umění dopad na špatné chování a začlenění se do učebního procesu, a identifikoval optimální podmínky pro úspěch. Tento model se také pokoušel o porovnání efektů napříč mezi uměleckými formami. Rozsáhlý

21


základ vypozorovaných dat umožnil provádění různých experimentů na datech s cílem vyhledat vzorce změny chování, tak byl také vytvořen praktický nástroj Engagement Matrix, jež identifikoval jednotlivé stupně a bariéry v procesu učení. Tento nástroj se dále používal k monitorování pokroku a plánování vhodných aktivit. Přestože byl studovaný vzorek malý (24), ukázalo se několik jasných vzorců. Míra docházky byla o 8% vyšší než u ostatních PRU programů, úroveň zaměstnanosti klesla z 92% na 77% když na jednoho žáka vycházel méně než jeden dospělý; byly zjištěny pozoruhodné rozdíly v zainteresovanosti mezi různými uměleckými aktivitami; a 70% procent z těch žáků, které byli výzkumníci schopni vyhledat, dosáhlo úspěšného přechodu k pokračujícímu vzdělání nebo zaměstnání (Hirst & Robertshaw, 2003). V Jižní Karolíně došlo k začlenění umění do vzdělávacího programu u všech rizikových dětí na základních školách a byl zjištěn zvýšený zájem mezi dětmi, které si v tradičním vzdělávacím přístupu nevedly dobře. Výsledky hodnotících testů se výrazně zlepšily: "procento žáků čtvrté třídy, které se umístilo v prvním kvartálu národně používaného žebříčku testu Stanford 8, vzrostlo z 19% na 33%... nejdramatičtější změny byly vypozorovány u afroamerických dětí" (Costello, 1995: 43). Dalším příkladem pozitivních výsledků je 99% docházka v jedné ze škol. Zpráva dochází k závěru, že umění poskytuje možnosti učit se za pochodu (learning by doing) a může zaujmout a inspirovat děti, u kterých formální vzdělávací přístupy nenaplňují jejich potřeby.

2.3 Postavení se neadekvátnímu chování Průzkum různých aktivit provedený pro tuto zprávu vyhledal množství studií zaměřených přímo na tuto oblast, ačkoli důkladnost a metodologie zjištěných nálezů se často liší. Všechny projekty výše zmíněné se snažily vyhledat témata nebo riskantní faktory související s neadekvátním chováním a posílit ochranné faktory. Například iniciativa Gateway toto prováděla prostřednictvím "procesu obnovující spravedlnost" - mladí delikventi vytvářeli keramické díla pro staré lidi z domova důchodců; projekt Blugg použil prvky dramatu k tomu, aby přímo zasáhl myšlenky, pocity a postoje mladých týkající se neadekvátního chování. Chandlerova studie amerických mladých delikventů (1973) stále vyčnívá jako exemplární příklad výzkumné studie, jež směřovala k ohodnocení dopadu účasti v uměleckých programech na chování mladých. V přípravné studii našel Chandler nedostatky v dovednostech týkajících se uchopení role u 45 chronicky provinivších se chlapců mezi 11-13 lety. Tato skupina mladých delikventů byla poté vyčleněna jako jedna ze tří intervenčních skupin: jedna z nich přijímala výchovné procesy (experimentální program zahrnující drama a video v procesu trénování různých rolí), dále skupina placebo (ten samý program, ale bez zaměření se na přijímání různých rolí) a kontrolní skupina (bez jakéhokoliv zásahu). Srovnání různých etap programu ukázalo, že intervence zahrnující video a přijímaní rolí výrazně zlepšilo schopnosti přijímání různých rolí ve společnosti a následná studie, provedená po 18 měsících, ukázala zlepšení týkající se poklesu zločinného chování. Zjištění studie zdůrazňují "slibné diagnostické a intervenční strategie a teoretický rámec, který rozeznává důležité rozvojové úkoly, jež se dostávají do konfrontace s mladými delikventy a umožňují jim, aby se na ně nahlíželo i jinak než jenom jako na budoucí kriminálníky." Mladí lidé a pracovníci v projektu Blagg oznámili, že participace poskytla možnosti pro pracovníky z Youth Offending Team (Yot), aby si vytvořili více efektivní vztahy s mladými lidmi a často zdůrazňovali již dříve zjištěné problémy týkající se neadekvátního chování, jemuž se mohli věnovat v průběhu práce. Navíc zprávy účastníků naznačují, že participace vedla k zvýšenému povědomí, přemýšlení a pocitům týkajících se agresivního chování (zvýšené povědomí o dopadech tresné činnosti na oběti a širší komunitu; spoluodpovědnost vrstevníků při neadekvátním chování) (Hughes, 2003b).

22


Hodnocení programu Geese Theatre, jež pracoval s mladými delikventy v Maidstonu a jež zahrnoval před- a po-účastnické testy (zahrnující dotazníky o postojích, CRIME-PICS), bylo pořádáno zaměstnanci vzdělávacího vězeňského týmu a ukázalo zlepšení v pohledu vězňů na užitečnost zločinu, postojů k neadekvátnímu chování a zvýšené empatii. Hodnocení pracovníků, poskytnuté až po kurzu, poukazuje na to, že mladí delikventi mají zlepšené povědomí o obětech, zvýšené sebevědomí a lepší schopnost pracovat v týmu. Mladí delikventi se vyznačovali lepším povědomím o problémech obětí a následcích trestné činnosti. (HMP Maidstone, 2001). Hodnocení množství uměleckých projektů s mladými delikventy ("demonstrační" projekty speciálně pořádané partnerstvím mezi uměleckými a federálními agenturami) napříč Spojenými státy vykazuje pokles v disciplinárních prohřešcích u alternativního vzdělávání a v nápravných zařízeních, zlepšenou docházku ve vzdělávacím procesu a snížený recidivismus mezi mladými lidmi. Navíc nezávislé dlouhodobé hodnocení jednoho z programů tvrdí, že účast snížila míru neadekvátního chování během incidentu o 75% (Hillman, 2000). Těmto projektům předcházel rozvojový projekt YouthARTs započatý v roce 1995, který upravoval, začleňoval a vytříbil efektivní umělecké metody v programech pro delikventy. Tři pilotní programy, jež byly založeny na to samém "rizika + ochrana" přístupu, byly provedeny. Ačkoli hodnotící zpráva ocenila důkazy jako nedodatečné pro vytvoření závěrů (a připojila několik učebních bodů pro budoucí hodnocení), zjištění naznačovali "dostatečné důkazy pro podporu hypotézy, že tyto programy mohou přispět k vyhnutí se nebo snížení delikventního chování" (Clawson & Coolbaugh, 2001: 13). V jednom z těchto projektů došlo k růstu míry schopnosti spolupráce s ostatními z 43% na 100%. Na konci dalšího projektu 85,7% procent mladých lidí vyjádřilo schopnost efektivně komunikovat s vrstevníky (vykázali růst z 28,6% na počátku) a méně z nich se dopustilo prohřešků během účasti (50%) než-li v kontrolní skupině (78,6%). Výsledky účasti byly umělecké dovednosti, kooperace, participace a komunikace, sebevědomí, touha něčeho dosáhnout, pokles delikventního chování a zlepšení postojů vůči škole, odolnost vůči tlaku vrstevníků a sebezničujícím pocitům. Program The Mississippi Core Arts Program (1998-2001) zahrnoval škálu uměleckých projektů s mladými delikventy ve vězeňském a komunitním prostředí. Hodnocení programu našlo zlepšení chování v 5 oblastech: kooperace, sebekontrola, akademický výkon, rozsah agresivního chování a zájem v ostatních programech. Studie jednoho z programů zahrnovala analýzu denních záznamů o chování a postojích v devíti kategoriích. Během dvou měsíců byly výsledky nového uměleckého programu o 5,1% lepší než v předcházejících třech měsících, a to především v oblastech mezilidských vztahů, dennodenních dovednostech, dodržení pravidel podmínečného propuštění nebo zákazu vycházení, interakce s autoritami, participaci, vztahů s vrstevníky, postojů a kooperace (Center for the Study of Art and Community, 2001). Coulter hodnotil pilotní umělecký program v městském centru Victorie v Austrálii zahrnující 40 mladých delikventek, které trpěly drogovou závislostí, a zjistil, že umění bylo více efektivní při prolomení bludného kruhu zločinu (prostřednictvím zpráv od zaměstnanců a účastníků) než-li klasická sezení ve dvou (Chambers, 2003). Ačkoli studie nezahrnuje analýzu opětovného porušování, projekt vedl k tříletému napříč oborovému uměleckému programu, který byl pořádán Univerzitou v Melbourne a který zahrnoval rizikovou mládež. Tento projekt bude zahrnovat i analýzu opětovného porušování pravidel a mnoho dalších výsledků. Programu se účastní školy School of Creative Arts, Department of Criminology, Department of Language, Literacy and Arts Education a mnoho průmyslových partnerů.

23


2.4 Podpora osobního a společenského rozvoje Stejně jako je tomu u uměleckých projektů mezi dospělými delikventy, výzkumné a hodnotící studie, jež zkoumají obecný dopad participace v umění na osobní a společenský rozvoj, jsou běžnější než studie, které se explicitně věnují neadekvátnímu chování. Mnoho výše zmíněných studií zkoumalo faktory týkající se kriminálního chování nebo faktory mající širší osobní a společenský význam, které mohou mít druhotný efekt na prevenci/redukci zločinnosti. Zmiňované studie ukázali, že participace v umění může mít efekt na: § § § § § § §

zlepšený postoj k učebnímu procesu zvýšenou připravenost na účast v učebních nebo jiných příležitostech uvědomění si sebe sama uvědomění si ostatních zlepšení uměleckých schopností a dovedností škálu osobních vlastností: sebevědomí, pozitivní obraz sebe sama, schopnost představivosti, sebekontrola, disciplína množinu společenských dovedností a kompetencí: kooperace, komunikační schopnosti a schopnost podívat se na daný problém i z jiného úhlu

Hodnocení přispěvku Arts Council England do programu Splash Extra identifikovalo přednosti uměleckých programů takto (Cap Gemini, 2002): § § § §

zaměření na sociální problémy týkající se mládeže změna dynamiky skupin motivace účastníků podpoření pocitu hrdosti a úspěchu.

Ohodnocení celostátního mobilního programu tvorby digitální hudby, který začleňoval mladé lidi z Pupil Referral Units nebo lidi připojené k Yots, zjistilo, že mladiství tak získávali dovednosti uměleckého rázu, teambuilding, dosahovali společenského rozvoje a nabyli dále použitelných dovedností při práci na počítači a nebo s komunikacemi (Oxfordshire Youth Arts Partnership, 2002). Závěrečné zprávy mladých lidí obsahovali spolu s hrdostí pocity uspokojení a zábavy. Odezva od klíčových pracovníků naznačovala, že byl projekt úspěšný v kontaktování a zaujmutí mladých lidí, kteří se nemohli účastnit třídních hodin; dále chválili neformální styl učení, flexibilní obsah a přístup "uživatel je zde pánem". Podobně hodnocení projektu, jež obsahoval digitální fotografie a video a zkoumal otázky bezpečnosti v komunitě, zjistil, že žádný z účastníků se nedomníval, že by projekt přímo přispěl k bezpečnosti v komunitách, ale k posílení sebevědomí, rozvoji týmové práce, změně postojů a průzkumu komunitních problémů, čímž měl vlastně dopad na bezpečnost v komunitách (Thames Valley Partnership, 2003). Zjištění z projektu pro mladistvé zahrnujícího pouliční umění a klubovou kulturu tak, aby zaujalo mladistvé a ti se pak účastnili různých aktivit v jejich lokalitách, ukázalo, že mnoho mladých lidí si vážilo možnosti se připojit, šance rozvíjet své hudební dovednosti, pauzy od dennodenní rutiny a vytvoření vztahu s ostatními. Vedoucí projektu došli k závěru, že účast vedla k posílení sebevědomí a dovedností týmové spolupráce (West Sussex County Council Gravity project, 2003). Hodnocení deseti měsíčního filmového projektu Openshaw Uncovered (Hughes,2001), který byl pořádán organizací TiPP a pracoval s mladými lidmi ze zanedbané oblasti východního Manchesteru, zahrnovalo rozhovory po ukončení projektu s mladistvými, obyvateli, uměleckými praktikanty a mladými pracujícími. Z analýz rozhovorů vyplývá, že mladí lidé si cenili možnosti získat nové zážitky, rozvoje nových dovedností, postavení se negativním

24


stereotypním postojům a propagace pozitivního obrazu jejich města. Projekt umožnil mladým lidem získat nová přátelství, rozvíjet sebevědomí, důvěru a posílit vztahy s dospělými. Zkušenosti z účasti a pozitivní výsledky jsou přímo ty prvky odporu a ochranných faktorů, které jsou potřeba pro mladé lidi vyrůstající v prostředí riskantních faktorů. Zpráva došla k závěru, že projekt měl pozitivní dopad na společenské a psychologické zkušenosti se společenským vyloučením.

2.5 Dopad umění na sociální vyloučení Důkazy týkající se efektu umění v procesu sociálního vyloučení jsou velice podstatné; především pokud je na efektivní kriminální prevenci nahlíženo jako na výsledek programů a praktik, které se snaží snížit nebo přecházet kriminalitě prostřednictvím vytvoření sítě neformálních socálních kontrol, které mají základ v rodině, školách, komunitách a jinde (Sherman et al 1997). V recenzi připravené pro Arts Council England, Jermyn (2001) tvrdí, že výzkum a hodnocení dopadu umění na indikátory sociálního vyloučení je omezeno a podhodnoceno, založeno na malých vzorcích a vlastních zprávách, a obecně limitováno z důvodu tvorby jasných výsledků. Tato zpráva zaznamenává údajný dopad účasti v umění na sociální vyloučení ve vztahu k: § sebedůvěře a sebevědomí § kreativitě a myšlenkovým dovednostem § organizačním a plánovacím schopnostem § komunikaci idejí a informací § vyšší účasti v procesu vzdělání § zlepšenému vztahu k umění § sociálnímu kapitálu/zesíleným komunitám/posílené sociální kohezi § identitě komunity § snížené sociální izolaci § zlepšenému porozumění rozdílným kulturám § zájmu o lokální okolí § společenské změně § zvýšenému uvědomění si veřejných problémů § bohatšímu mentálnímu a fyzickému zdraví a blahobytu § sníženému trestnému chování § zmírnění dopadu chudoby § zvýšené práceschopnosti individuí. Studie Matarassa (1997) tvrdí, že účast v umění může vést k: § § § § § §

osobnímu rozvoji sociální kohezi posílení komunit a práva na sebeurčení tvorbě lokálního obrazu a identity představivosti a vizím lepšímu zdraví a blahobytu.

Americký výzkum dosáhl podobných závěrů týkajících se dopadu umění na rizikovou mládež. Průzkum několika uměleckých projektů napříč Amerikou, Coming Up Taller (Humphreys Weitz, 1996), objevil důkazy toho, že umění má schopnost začlenit sociálně vyloučenou mládež prostřednictvím: § § §

poskytnutí obrazů a zážitků úspěchu obohacení akademického výkonu stimulace vědění a učení

25


§

učení disciplíny a týmové práce.

Výzkum 113 komunitních uměleckých center napříč Amerikou zjistil, že tyto centra poskytují bezpečný prostor pro komunity a rozvoj jejich dovedností a posílení sociálních vazeb (Davis, 2003). Jiná americká zpráva popisující příklady uměleckých praktik v různých komunitách uvádí, že umění může zaujmout, vštípit disciplínu, sebedůvěru a kreativní myšlení; pomoci při rozvoji důvěry, poskytnout smysl úspěchu, pomoci lidem objevit v sobě nový talent a schopnosti; rozvíjet dovednosti, poskytnout rozdílné aktivity, rozvíjet proces řešení problémů, kritického myšlení a koncentrace, obohatit kulturní identitu a cenit si komunitních/ společenských sítí (Costello, 1995). Iniciativy zkoumající myšlenku toho, že umělci mohou pracovat se "začínajícími" mladými zločinci a pomoci jim najít své místo a vztahy v komunitě, vytvořili podobné závěry. Zpětná vazba od mladistvých zahrnovala domněnku, že účast zvýšila sebevědomí, poskytla různorodé aktivity, poučila je o vzájemném respektu a rozvíjela jejich týmovou spolupráci a společenské dovednosti, poskytla smysl úspěchu, rozvíjela sebedůvěru, kritické myšlení, nonverbální komunikaci a koncentraci (Idaho Commission on the Arts, 1995).

2.6 Prevence – shrnutí Použití umění v kontextu prevence má konzistentní a pozitivní výsledky. Ty zahrnují důležitý pokles trestného chování a zločineckých incidentů a to alespoň v době konkrétního projektu či programu. Existují také důkazy, díky kterým je možné se domnívat, že účast mladých v umění může pomoci k jejich opětovném zapojení se do procesu vzdělávání a že efekty umění se mohou přenést i mimo původní oblast. Hodnocení projektů běžně sdělují řadu pozitivních dopadů na osobní a společenský rozvoj a co se týče fenoménu sociální začlenění, může umění posílit jejich odolnost a zároveň jejich vystavení se rizikům trestné činnosti. Zde je nicméně potřeba provést další výzkum využívající lepší data a robustnější metodologii. Přestože zde existuje mnoho příkladů zajímavých praktik, základna průkazných materiálů je omezena nedostatečnou velikostí vzorku, limitovaným pokračováním po konci projektu, nedostatkem kontroly a přílišnou závislostí na zprávách o sobě samém. Mnohá hodnocení dochází k novým odpovědím, ale také k mnoha novým otázkám a to především toho typu jako: jak bylo dosaženo přínosů, jak byly udržitelné a jak daleko se dostávají do jiných oblastí života mladistvých a komunit.

POUŽITÍ UMĚNÍ VE VĚZEŇSKÉM A KOMUNITNÍM PROSTŘEDÍ Nejpokročilejší východisko výzkumu vlivů umění v prostředí trestního soudnictví upozorňuje na efektivnost projektů a programů pořádaných ve věznicích. Nejsilnější důkazy tohoto tvrzení přichází ze zámoří, obzvláště ze Severní Ameriky, ale existuje také množství slibných britských intervencí, které vykazují vysoce pozitivní výsledky. Závěry vztahující se k efektivnosti uměleckých programů ve vězeňském a komunitním prostředí jsou následující: •

dopad na společnost - pokles opakovaného odsouzení, zvyšující se povědomí o systému trestního soudnictví, efektivnost nákladů

•

dopad na instituce - redukce porušování pravidel, redukce hněvu/nepřátelství, zlepšení vztahů mezi personálem/vězni, obohacení vězeňského režimu

26


•

dopad na zajištění vzdělávání ve vazbě - zajištění výuky základních dovedností, přístup k vyššímu vzdělání, rozšíření vězeňských vzdělávacích osnov

•

dopad na jednotlivce - redukce vzteku, změna postoje k prohřeškům, udržování spojení s vnějším světem, osobní a společenský rozvoj

•

dopad na programy - použití umění ke zvýšení efektivnosti výchovných programů.

2.7 Vliv umění v systému trestní justice na společnost 2.7.1 Opakované odsouzení O tom, zda je opakované odsouzení vhodným měřítkem úspěšnosti uměleckých programů se stále debatuje. Může mít spoluúčast na umění přímý vliv na to, zda delikvent po propuštění z věznice opět spáchá zločin? Jak ukazují závěry současných debat o prevenci v trestním soudnictví, příčiny zlomnosti jsou komplexní, a nejefektivnější jsou ty zásahy, jež se orientují na co největší škálu rizikových faktorů. Nicméně v úsilí poskytnout neotřesitelný důkaz o vlivu, který by přesvědčil politické činitele o významu umění v systému trestního soudnictví, je nevyhnutelné, a snad i naprosto správné, že umění by mělo být měřeno způsobem, jež je v souladu s celkovými cíly a záměry systému trestního soudnictví. Nejrozsáhlejší studie o opakovaném odsouzení se uskutečnila v souvislosti s programem Arts in Corrections (AIC) v Kalifornii. AIC, který byl nedávno ukončen kvůli škrtům v rozpočtu, byl zahájen jako pilotní program v roce 1977 financovaný uměleckými agenturami a soudními orgány, který se stal celostátní sítí uměleckých rezidencí napříč vězeňskými zařízeními. V letech 1991-2 na programu spolupracovalo 23 nápravných zařízení, 8 000 vězňů a 700 umělců. Studie zabývající se recidivami byla provedena v roce 1988 a zahrnovala studii výsledků podmíněného propuštění na 177 náhodně vybraných vězních, kteří se minimálně 6 měsíců účastnili nejméně jednoho kurzu: výsledky se zkoumaly po 6 měsících, 1 roce a 2 letech po propuštění a porovnávaly se s výsledky všech podmínečně propuštěných za stejné období vedených u California Department of Corrections (Williford, 1994). Studie dokázala, že účastníci AIC dosáhli příznivějších výsledků: • • •

po 6 měsících prokázali účastníci AIC 88% míru úspěchu (vyhnuli se opětovnému odsouzení) oproti 72,3% ze všech podmínečně propuštěných. po 1 roce bylo úspěšných 74.2% účastníků AIC oproti 49.6% ze všech podmínečně propuštěných po 2 letech byla míra úspěšnosti u účastníků AIC 69.2%, kdežto u všech podmínečně propuštěných jen 42%.

Nicméně výzkumu se nepodařilo prokázat příčinné spojení mezi účastí v programu a následnou nižší mírou páchání trestného činu. Je však třeba brát na vědomí, že dokázat přímou souvislost v kontextu zahrnujícím tolik proměnných (včetně komplikovaných a proměnlivých lidských reakcí a vztahů) je velice obtížné. Klasický experimentální výzkum k tomuto problému přistupuje z perspektivy "vnitřní validity", či schopnosti "kontrolovat" jiná vysvětlení souvislosti nebo vztahu. K výzkumu uvnitř sektoru trestního soudnictví byl také použit alternativně kriticky realistický rámec. Tento přístup usiluje o kombinaci rigorózně kvalitativních a kvantitativních výzkumných přístupů k vytvoření a následnému testování teoretických hypotéz o tom, jak programy fungují u specifických populací a v rozdílných kontextech (více v Pawson & Tilley, 1997).

27


Rozsáhlé hodnocení od Duguida and Pawsona (1998) akademického programu liberálního umění na University of Victoria’s (Kanada) je dobrým příkladem studie založené na kriticky realistických principech. Tento výzkum došel k tomu, že 75% studentů ze 654, kteří se účastnili alespoň dvou přednášek v dvou po sobě jdoucích semestrech, se vyhnulo opakovanému zatčení po tři roky po propuštění (pro porovnání: ve většině jurisdikcí Severní Ameriky se tato míra pohybuje kolem 40-50%). Jádrem bylo zhodnocení míry opakovaného zatčení u různých podskupin ve srovnání s předpovídanými mírami. Jedno ze zjištění je obzvlášť zajímavé: "těžké případy" (ti, co měli nejproblematičtější historii a špatné záznamy), jenž se účastnili divadelních skupin, které probíhali vedle akademického programu, dosáhli zlepšení v míře opakovaného zatčení o 41%, což bylo o 10 procent více, než kolik dosáhla skupina těžkých případů jako celek. Autoři tak došli k závěru, že divadelní programy mohou být obzvlášť efektivní u nejvážnějších delikventů. Výzkumy a hodnocení menšího rozsahu objevily podobné korelace mezi účastí v uměleckých programech a nižší mírou opakovaného odsouzení. Hodnocení inovativního a alternativního projektu Changing Lives Through Literature, jehož podstatou je četba a kreativní psaní pořádané zaměstnanci nápravného zařízení a lektoři z University of Massachusetts, porovnalo 35 účastníků s 40 kontrolovanými subjekty a zjistilo, že 18,75% účastníků (45% nezúčastněných) bylo znovu obviněno během daného období. Přes tyto pozitivní výsledky studie nebyla schopna sestavit kauzální propojení mezi účastí a dobrými výsledky, ačkoli záznamy od zaměstnanců a účastníků ohledně dopadu programu jsou výrazné. Druhé hodnocení pořádané Chief of Probation (2001, uvedeno v Stephenson, 2002) sledovalo skupinu žen, které se účastnily programu, a zjistilo, že menší skupina ze sta žen se vrátila k trestné činnosti, než u těch, které program opustily; dále ty, které se znovu provinily a zároveň se účastnily programu, porušily zákon méněkrát, než ty, které se nezúčastnily. Důkazy obhajující dopad účasti v uměleckém programu jsou na první pohled povzbuzující. Nicméně je mezi nimi pouze jeden přesvědčující případ, Duguidova a Pawsonova studie zmiňovaná výše, který dokládá sníženou míru opakované trestní činnosti z důvodu účasti v umělecké iniciativě a který ustojí i striktní standardy kvality. Ostatní výzkumy nebraly v potaz alternativní vysvětlení výsledků - korelace jsou tak chápány jako důkazy bez uvažování nad možností jiných příčin. Navíc malý vzorek a často omezená doba pozorování po ukončení programu snižuje možnost dosáhnout statistické signifikance. A konečně prezentované důkazy často nebývají propojeny s cíly a účely nebo s teoretickým základem programů. Toto je problémem u většiny zmíněných výzkumů a hodnocení: nedostatek teoretického základu pro umělecké praktiky znamená, že výsledky nemohou být zdůvodněny či zobecněny.

2.7.2 Náklady efektivnosti Na nedávné konferenci o umění v trestním soudnictví řekl britský ministr kultury, médií a sportu, že roční náklady na jednoho mladistvého jsou £44,500 a zdůrazňoval potřebu najít nákladově efektivní cesty jak snížit a předcházet zločinnost. Může být umění nákladově efektivní? Bývalý ředitel AIC California tvrdí, že "umění je nízkonákladový, vysoce účinný, bezpečný nástroj, který vyprodukoval měřitelné výsledky" v oblastech psychopatologického chování, snížené míry incidentů, sníženého recidivismu, zlepšeného výkonu ve vzdělávacím procesu a zvýšeného sebevědomí (Cleveland, 2003). Dřívější hodnocení programu AIC California (Hillman, in Cleveland, 1992) tvrdilo, že počítatelné peněžité benefity a nespočitatelné benefity dalece převyšují náklady - 228 522 dolarů měřitelného přínosu ve srovnání s náklady ve výši 162 790 dolarů. Náklady zahrnovaly zaslání uměleckých instrukcí, dokumentaci a přesah programu, zatímco benefity zahrnovaly náklady, kterých se zbavili z důvodu sníženého institucionálního napětí; institucionálního obohacení a služeb komunitě (Brewster, 1983). Metody používané při hodnocení nákladové efektivity jsou komplexní sporné; mnoho efektů umění je těžko kvantifikovatelných, především v peněžité formě. Stejně jako je tomu s

28


opakovanou trestní činností, je možné, že nákladová efektivnost není vhodným měřítkem úspěšnosti umění v trestním soudnictví. Nicméně nedostatek důkazů neimplikuje nedostatek efektu: výzkum sice nemusí najít způsob jak měřit nákladovou efektivnost, což ale neznamená, že je umění v trestním soudnictví nákladově neefektivní. 2.7.3 Boj s předsudky a zvýšené povědomí v komunitě Existuje málo důkazů dopadu uměleckých iniciativ na veřejné mínění. Zpětný ohlas diváků sledujících vystoupení projektu Clean Break Theatre Company/King Alfred’s College Winchester, který začleňuje vězeňkyně (McKean, 2003), poukázal, že vystoupení mělo pozitivní efekt na předsudky a stereotypy o vězeňkyních a vězeňském systému jako celku. Projekt od People’s Palace nazvaný Staging Human Rights použil představení vězňů k tomu, aby zvýšil povědomí o problematice práv v brazilských věznicích v komunitě a v parlamentu Latinské Ameriky (?). Bohužel hodnocení se věnovalo pouze změně povědomí u vězňů a nebyly věnovány žádné informace tomu, jaký měla tato vystoupení dopad na společnost a následnou tvorbu politických rozhodnutí. Na dramatu založený TiPP program, jenž probíhal ve věznicích v devadesátých letech, se soustředil na vystoupení vězňů k lokálním zaměstnancům. Představení se věnovali problémům, které mají bývalí vězni při hledání pracovního místa. Devítiletá spolupráce Rhodesy Jones s vězeňkyněmi z Kalifornie vyprodukovala množství veřejných vystoupení, které měly za cíl zachránit vězeňkyně před neviditelností, jež je kvůli barvě jejich pleti zahalovala. Nicméně nebyl zkoumán žádný možný efekt na obecenstvo.

2.8 Dopad na instituce 2.8.1 Snižování porušování pravidel ve věznicích Důkazní materiály prokazující, že použití umění snižuje množství disciplinárních problémů ve věznicích, patří mezi nejslibnější. V hodnocení projektu AIC California došli k závěru, že se snížila míra porušování interních pravidel o 75-81%. Moller (2003b) píše, že docházelo k menšímu počtu prohřešků u skupiny 35 účastníků divadelní produkce ve srovnání s kontrolní skupinou 30 vězňů. Skupina účastníků provedla o polovinu méně prohřešků během šesti měsíců v a po programu. Tyto prohřešky byly také méně výrazné. Ti, kteří se projektu účastnili delší dobu, neporušovali žádné z pravidel. Ve srovnání s novými členy a jejich prohřešky se jednalo o statisticky signifikantní výsledky, podle kterých je možné se domnívat, že čím déle jsou vězni v programu, tím více jsou motivováni dodržovat pravidla. Oklahoma Department of Corrections provedlo nezávislé hodnocení tříletého programu kreativního psaní v texaských věznicích a zkoumalo data míry incidentů šest měsíců před a šest měsíců během programu. Hodnocení prokázalo, že zde došlo k poklesu v míře z 90% k 57%. Dřívější hodnocení v Geese USA poukázalo, že 70% mužů zlepšilo své vztahy s vrstevníky a autoritami během tříměsíčního programu. Ve Velké Británii došlo k vyhodnocení projektu od Irene Taylor Trust - Julius Caesar Project. Ten začleňoval 50 vězňů během tří měsíců v hudební produkci a sledoval soudní rozhodnutí 6 měsíců před a 6 měsíců po ukončení programu. Hodnocení zjistilo, že 94% účastníků se neprohřešilo během programu a že došlo k 54% poklesu v míře prohřešků v následujících šesti měsících. Vězeňská účast v uměleckém a řemeslnickém centru v Albany dosáhla poklesu o 29% v

29


disciplinárních prohřešcích ve srovnání s hodnotami před návštěvami centra. Ve srovnání došlo k 11% poklesu u účastníků v hodinách práce se dřevem. Vězeňští úředníci ohodnotili změnu chování díky návštěvě tohoto centra jako vyšší než u účastníků v hodinách práce se dřevem. Zaznamenali také zlepšený vztah k práci, lepší schopnost vymyslet si činnost uvnitř cely a zlepšené vztahy mezi vězni a zaměstnanci. Opačně dopadla studie na Novém Zélandu, která si odporuje s tímto trendem. Z dat, které se zaměřili na frekvenci prohřešků během a po programu, nelze vyčíst jakoukoliv změnu. Nicméně program konstatuje, že zaměstnanci projektu nebyli efektivně začleněni do plánování a vyjadřovali svůj negativní postoj vůči němu. To nejspíše mohlo posílit odpor a napětí mezi zaměstnanci a vězni. 2.8.2 Zlepšení vztahů mezi zaměstnanci a účastníky Snížení tenze a násilí může zlepšit vztah mezi vězeňskou službou a vězni. Toto je často viděný závěr u prací, jež při plánování programu zahrnovali zaměstnance do procesu. Některé důkazy z programů Changing Lives Through Literature a Connexions ukazují, jakou má sílu účast soudců, podmínečná propuštění a zaměstnanci věznice v skupinách věnujících se četbě a kreativnímu psaní. Všichni účastníci jsou povinni účastnit se diskuze a psaní cvičení. Toto pomáhá k odstranění bariér a posiluje význam toho, co vězni napíší. Zaměstnanci účastnící se projektu Blagg hodnotili pozitivně možnost se scházet a pracovat s mladistvými v neformálním prostředí, protože to posiluje jejich vztah s nimi. Navíc účast zaměstnanců v pozitivním a zábavném projektu může posílit jejich morálku. Zlepšení v tomto aspektu je jedním z častých výsledků u méně rozsáhlých uměleckých projektů.

2.9 Dopad na zajištění vzdělávání ve vazbě 2.9.1 Základní dovednosti Umění ve vězeňském vzdělávání má formu uměleckých kurzů a jednorázových speciálních Projektů a programů. Mnoho britských projektů obsahovalo novou taktiku a začalo klást důraz na rozvíjení základních schopností a dovedností delikventů, a to začleněním akreditovaných dovedností do jejich programů a vytvořením specifických uměleckých kurzů. Umění je vnímáno jako efektivní odpověď na potřebu upoutat delikventy něčím novým, jelikož mnoho z nich má špatné zkušenosti s klasickým formálním vzděláváním. Umění je tak účinným způsobem znovu upoutání rebelantských skupin, a uvádí je do stavu "ochoty učit se", a to skrze rozvíjení sebeúcty, a základních osobních a společenských schopností. Nicméně zhodnocení důkazů vztahujících se k této kategorii je omezeno na kvantitativní shrnutí dosažených výsledků mezi zúčastněnými skupinami a netestuje základní teze teorie. Tříletý pilotní program společnosti A Unit for the Arts and Offenders s názvem Getting Our Act Together (1999-2002), zkoumal význam používání přístupů založených na dramatické tvorbě ke zdokonalení gramotnosti vězňův osmi věznicích. Program zahrnoval projekty založené na dramatické tvorbě vedoucí k představení základních dovedností na stupni 1 nebo 2, s dobrými výsledky a pozitivní odezvou od vězňů i zaměstnanců. Například 93% účastníků, kteří prošli projektem Key Skills Communication na úroveň 1, ho zvládlo dokončit za 59 hodin, a 95% účastníků, kteří dosáhli v tomto projektu úrovně 2, to zabralo 76 hodin. Také ve Spojeném království The Firebird Trust, nedávno řídila plán zahrnující účast 5 věznic (124 trestanců) na workshopech týkajících se Gamelanu, formy indonéské hudby. Hodnocení této akce uváděla zlepšení základních a klíčových dovedností v mnoha oblastech, mezi něž patří důvěra, týmová práce, soustředěnost, znalost počtů, komunikace, naslouchání a motorické schopnosti - všechny vysoce oceněné v dotazníkových šetřeních od zaměstnanců i

30


vězňů. Zlepšení chování a výkonů ve všeobecném vzdělávání hlásili i vedoucí, kteří mají na starosti vzdělávání ve věznicích. Projekt Clean Break Theatre Company/King Alfred's College Refuge vedl k tomu, že 16 žen bylo zapsáno do OCN Working with Others a 11 žen do OCN Exploring Drama and Theatre in Secure Institutions. Clean Break Theatre Company spustila program Ambitious Dreams v HMP Send v roce 2000, program zaměřený na drama a základní dovednosti, v němž 94% účastníků dosáhlo Wordpower stupně2 a 100% dosáhlo kvalifikace Acting for Life: projekt pomohl věznici dosáhnout 44% jejího ročního cíle zaměřeného na gramotnost a znalost počtů. Navíc se 2 ženy po propuštění zapsaly do výchovných kurzů Clean Break. Literatura také obsahuje příklady, kdy je umění spojováno s profesním tréninkem. The Prison Art Foundation v severním Irsku si zřídila sídlo v každé severoirské věznici a zavedla v nich program nazvaný Paint Magic: program pro malíře na té nejnižší úrovni, který funguje jako most mezi prací a uměním. Rozšiřuje to všechny ty kreativní příležitosti, které často nejsou dostupné těm, kteří se učí řemeslu. 2.9.2 Přístup k vyššímu vzdělání Pře o to, jaký typ vzdělání by měl být nabízen ve věznicích hraje důležitou roli v debatách o vězeňském vzdělávání v USA, které narůstají od té doby co byl ukončen program the Pell, jež podporoval množství vězňů účastnících se programů provozovaných univerzitami (které velmi často úspěšně zakončovaly vyšší vzdělání dostupné ve věznicích). Zaměření na rozvoj základních a klíčových dovedností, i když důležité, by nemělo odvádět pozornost od pozitivních závěrů o vlivu akademičtějších programů na delikventy a o potřebě rozšířit kurikulum tak, aby zahrnovalo všechny oblasti služeb. Dominantním je zde program Viktoriiny Univerzity s názvem Liberal arts degree programme, probíhající v kanadských věznicích v letech 1973 - 1993. První hodnocení programu (z roku 1981) zahrnovalo sledování 65 studentů po dobu 3 let a hlásilo jen 14% míru recidivity v porovnání s 52% mírou u nestudujících vězňů. Druhé hlavní hodnocení se provádělo po skončení programu a zahrnovalo sledování 654 účastníků. Došlo k tomu, že 75% vězňů, kteří se účastnili nejméně 2 kurzů během 2 semestrů se vyhnulo opětovnému odsouzení 3 roky po propuštění, v porovnání s 40-50% mírou opakovaného odsouzení ve většině severoamerických soudních okrscích. K hodnocení bylo použito vzorové metodologie, která umožňovala výzkumníkům zhodnotit charakteristiky programu i teoretický základ, vedoucí k ohodnocení toho, "co na koho působí ". Mnoho podskupin vězňů"porazilo nepřízeň" a vyhnulo se opětovnému odsouzení. 2.9.3 Rozšíření a vylepšení vězeňských osnov Existují příklady programů, které kombinují možnosti rozvoje dovedností s intervencemi zaměřenými na sociální/osobní problémy, které se vztahují k riskantním faktorům opakované trestní činnosti.Takové programy pomáhají poskytnout širší osnovy a podněcují k rozvoji škály dovedností, zároveň také směřují k specifickým kriminologickým potřebám, které nejsou osloveny bežnými vzdělávacími procesy. Hodnocení rodičovského programu Family Man and Father’s Inside (Halsey et al, 2002) toto dokládá příkladem. Mnoho vězňů si zažilo ve svém životě negativní zkušenosti v rodině a postrádají možnost diskuze o rodičovství, jejich uvěznění také vytvořilo napětí ve vztahu k rodinám. Projekt kombinoval kurzy dramatu zkoumajícího rodičovství a přispívající možností získat základní a klíčové dovednosti. Z hodonotících zpráv vyplývá, že vězni vs sobě vypěstovali pocit hrdosti, pocítili růst v dovednostech týmové spolupráce a sebevědomí a v dalších specifických dovednostech jako je marketing, práce s PC a filmová produkce; 98% účastníků získalo certifikáty potvrzující jejich společenské a pro život důležité dovednosti. Vězni nahlásili tyto pozitvní výsledky:

31


§ § § § § § § §

lepší porozumění rodinným vztahům a rodičovství pocit větší oddanosti jejich rodinám zlepšení ve frekvenci a kvalitě kontaktu s rodinami rozšíření znalostí týmové spolupráce vylepšení komunikačních znalostí a sebevědomí zvýšená gramotnost zvýšené porozumění potřebám ostatních zlepšení pozitivního postoje ke vzdělávání.

Členové rodin potvrdili mnoho z těchto výsledků. Hodnocení dospělo k závěru, že kurz poskytl hodnotný a zajímavý přístup prostřednictvím dramatu k získání vzdělání v oblasti rodiny a rodičovství. Schéma Storybook Dad podobně využilo umění k rozšíření vzdělávacích možností a pomohlo se zaměřit na problémy vznikající separací od rodin. Vězni spolupracovali se spisovateli v tvorbě příběhů na audio kazetách pro jejich děti. Schéma nebylo vyhodnoceno, ale některé záznamy ukazují, že vězni často zahrnovali své děti do příběhu a často tak cítili bližší kontakt se svými dětmi. Dalším mezinárodním projektem z této kategorie je HIV/AIDS vzdělávací projekt zahrnující loutky ve věznicích JARu. Hodnocení ukazuje, že vězni nabyli vyššího sebevědomí a sebedůvěry, naučili se novým schopnostem v loutkářství, zlepšili své povědomí o AIDS/HIV, byli schopni diskutovat o tématech, která jsou tabu, a prokázali větší zájem a znepokojení s nemocí. Projekt Staging Human Rights (2002) ve věznicích Brazílie zlepšil vědomí vězňů o problematice jejich práv a obecně lidských práv, ilegalitě a nebezpečí mučení, a potřebě rozšíření současných práv.

2.10 Dopad na individuum 2.10.1 Vypořádání se s uvězněním a snížování zlosti a agrese Dle zpávy od Mollera měla účast v produkci divadelní činnosti vliv na chování vězňů New Yorkské věznice; došlo k poklesu míry agresivity po ukončení programu, zlepšení schopností vypořádání se s problémy a vyšší míře společenské odpovědnosti (ve srovnání s kontrolní skupinou). Nižší míra agresivity naznačuje, že účast pomohla uvolnění zuřivosti pravděpodobně prostřednictvím efektu katarze: divadlo umožňuje vyjádřit širokou škálu emocí, které jsou potlačeny vězeňským prostředím. Autor tak zdůrazňuje významnost divadla ve věznicích. Domněnka, že věznice potřebují místa k vyjádření svého hněvu (terapie a anger management), je často pojímána spíše skepticky. Přesto z výsledků psychometrických testů vyplývá, že treatment skupiny si vedly mnohem lépe ve vypořádání se se vztekem než kontrolní skupiny. Tyto skupiny také vykazovaly mnohem vyšší míru sociální odpovědnosti získané z procesů probíhajících v divadelní produkci - museli se naučit přijímat odpovědné role a osvojit si vystupování před ostatními. Moller se domnívá, že divadlo je velice vhodná, nákladově efektivní, pozitivní strategie pro management a rehabilitaci delikventů. Stalone také zjistil, že série workshopů psychodramatu pomohla 22 účastníkům se přizpůsobit vězeňskému životu a snížit míru neakceptovatelného chování více než-li u skupiny, která podstoupila klasické strukturované programy. Studie Violent Illusion Trilogy vedená klinickými psychology v Broadmooru zkoumala změny v úrovni agrese u mladých lidí před a po účasti v týdnu dlouhém dramaterapickém projektu. Sebehodnotící dotazníky byly vybrány před a po týdnu, poté po třech měsících. Výrazné snížení

32


zlosti po týdenním projektu bylo udrženo i tři měsíce po projektu spolu s výšenou frekvencí snah o kontrolu agrese. Autoři tak došli k závěru, že dramaterapie a psychoterapeutické prostředí může být efektivním způsobem jak snížit úroveň agrese u mladých psychicky narušených delikventů. Autoři se také domnívají, že tyto zásahy mohou pomoci pacientům k schválení dlouhodobější léčby. Domnívají se tak, že krátkodobé výhody programu mohou přispět k déle trvajícím změnám. Téma pozitivního přístupu ke stresujícímu a zničujícímu okolí si dala za cíl australská studie hudební terapie s ženami ve věznicích. Ačkoli se studie účastnilo pouze pět žen, analýzy jejich zpráv , hudebních a verbálních materiálů sdílených během sezení ukazují, že účast vedla k vyšší míře relaxace, poklesu stresu a vyšší míře sebevyjádření. Sezení se týkala diskuzí o osobních problémech a vztazích a mnoho z těchto témat bylo zkoumáno skrze psaní nebo tvorbu hudby (nejčastěji vyjadřovali svojí frustraci z uvěznění). Autoři se domnívají, že hudební terapie může vést k dosáhnutí realistických, časově omezených a stručných cílů. 2.10.2 Měnící se názory na porušování pravidel Výzkumníci spojení se studiemi, o nichž jsme psali výše, obecně soudí, že účast v uměleckých programech může být způsobem, jak zatáhnout lidi odolné vůči terapeutickým zásahům do zkoumání osobních zkušeností a naučit je kriticky myslet. Zaujetí uměleckými programy může být pro některé vězně důležité k dosažení zvýšené ochoty akceptovat pokračující terapii. Tautova americká studie zaměřená na 50 vězňů-pacientů z psychiatrie, kteří absolvovali hudební terapii (1989) ukázala blahodárný dopad účasti v této terapii na relaxaci, náladu/ emoce a myšlení/porozumění pacientů po skončení terapie. Taut se na výzkum odvolává a naznačuje, že změny nálad/emocí mohou být důležité z pohledu teorií, které vyžadují nutnost udělat na pacienty dojem, jakožto základní krok nutný pro změnu jejich chování, a také vyzdvihuje potencionální dlouhodobý vliv účasti na snížení míry opětovného odsouzení. Schramski & Harvey (1983) hodnotili 19 studií zaměřených na použití psychodramatu v nápravných zařízeních v posledních 50 letech (nejraněnější byla publikována v roce 1939) a došli k závěru, že výsledky podporující vliv psychodramatu na opětovné odsouzení byly pozitivní, ale ne konzistentní (jednotlivé studie byly zaměřeny na různé aspekty tohoto vlivu). Obecně byly v jednotlivých studiích vylíčeny změny chování/postojů, společenská přizpůsobivost, důvěra, mezilidské dovednosti, nižší počet kázeňských přestupků, změna pohledu na sebe samého a regulace hněvu. Autoři se domnívají, že mnoho studií zahrnutých v hodnocení mělo špatnou metodologii. Literatura vztahující se k terapii, která používá umění a drama, z níž většina je založena na případových studiích vedených s jednotlivými delikventy, dosvědčuje vliv umělecké terapie na rozklad a čelení aspektům chování vedoucího k opakovanému odsouzení. Analýzy jednotlivých sezení psaných terapeuty popisují, jak delikventi používali neverbálního média k navázání a udržení kontaktů, k uvolnění pocitů, k pochopení sebe sama, prozkoumání zkušeností z jiných úhlů pohledu a převzetí odpovědnosti za sebe sama. Toto zhodnocení literatury však nezjistilo žádné studie které by obsahovaly rozsáhlejší příklady toho, jak byl zkoumán vliv jakékoli umělecké terapie na chování vedoucí k opětovnému odsouzení. Slabé rozumové schopnosti a nedostatek zájmu/empatie se ukázaly jako související s chováním, které vede k opětovnému odsouzení. Mnoho uměleckých intervencí obracejících se právě na slabé rozumové schopnosti a nedostatek zájmu/empatie, je součástí obsáhlejších kognitivně behaviorálních programů. Tyto programy používají umění k tomu, aby zvýšily výkonnost celkových programů, a zpráva o nich je popsána níže. 2.10.3 Udržování vazeb s "reálným" světem a usnadnění reintegrace do komunity Většina dosud zmíněných výzkumů ukazuje že použití umění vede ke změně fyzické, emocionální a psychologické uvnitř institucí, třebaže dočasně, a že toto může mít výrazný

33


dopad na chování a reakce účastníků. Klíčové téma výzkumných zjištění je (ačkoli zde existuje málo explicitních důkazů), že účast ve workshopech může připravit vězně na propuštění a poskytnout jim možnost interakce, rozhodování a řešení problémů takového rázu, který je podobný "reálnému" světu. To může pomoci vězňům se připravit na propuštění, a udržení nebo přenos benefitů z programů, které zahrnovaly umělecké projekty. Program Storybook Dad je vzorovým příkladem toho, jak může program pomoci při udržení vztahu s venkovním světem. Dle Thompsona (2003) jsou umělecké nástroje schopny dosáhnout většího zobecnění zisků než-li ostatní klasické nástroje, protože "záměrně rozsáhlá fikce zapojuje lidí do mnohem většího procesu mezilidských vztahů... divadelní workshop je intezivní zkušeností, která vytváří síť smysluplných aktivit." Grady Hillman, prominentní americký spisovatel a praktikant, tvrdí, že psaní je populární činností částečně proto, že udržuje u vězňů spojení s venkovním světem, vyjadřuje jejich pocity, uvolňuje napětí, a uchovává vzpomínky a pomáhá jim utéci ze jejich současné reality. 2.10.4 Osobní a společenský rozvoj Dopad účasti v uměleckých programech na osobní a společenský rozvoj může posílit či uvést do pohybu osobní ohodnocení, a to způsobem, který povede k ovlivnění budoucího jednání jednotlivce a prevenci opětovného odsouzení. Výzkumné a hodnotící studie, které se vztahují k širokému osobnímu a společenskému rozvoji jsou popsány níže, následovány bodovým shrnutím osobního a společenského rozvoje a vyhlášených výsledků. Zhodnocení 7 uměleckých rezidencí v poskytování služeb podmínečně propuštěným napříč městem Northumbria nezahrnovalo studii opětovného odsouzení, ale delikventi se účastnili kvalitativních rozhovorů, aby se prozkoumala souvislost mezi jejich účastí v rezidencích a budoucím chováním vedoucím k opětovnému odsouzení. Delikventi byli vysoce pozitivní, když hovořili o svých zkušenostech a shodovali se na tom, že jejich účast měla pozitivní vliv na jejich osobní a společenský rozvoj, včetně nárůstu sebevědomí, rozvoje praktických a uměleckých dovedností, rozvoje schopnosti týmové spolupráce a mezilidských vztahů, a rozšíření obzorů. Nicméně většina nepohlížela na tyto přínosy jako na nezbytně nutné k prevenci opětovného odsouzení, ačkoli uznávali, že mohou mít nepřímý vliv na jejich chování. Autoři se shodli na tom, že zatímco rezidence nemusely mít přímý vliv na snížení opětovného odsouzení, bezpochyby rozšířily obzory klientů, kteří do nich docházeli. Nové zkušenosti, které byly celkově pozitivní a zábavné, dodaly jejich životům novou dimenzi. Moller (2003a) analyzoval zápisy v denících účastníků v divadelních programech v New Yorských věznicích, a nalezl následující klíčová témata: • nárůst sebevědomí • získání disciplíny • ventilace emocí • zkušenost s nalezením bezpečného útočiště ve věznici • příležitost změnit to jak jednotlivce vnímají ostatní • rozšíření perspektiv • vyjádření citlivosti • rozvoj vůdčích dovedností • získání přátel Hodnocení dvoutýdenního programu Dance United ve středisku HMP Styal (2003) došlo k tomu, že u žen došlo mimo rozvoje tanečních dovedností také k rozvoji: • •

soustředění trpělivosti

34


• • • •

týmové spolupráce relaxace sebevyjádření vlastní kreativity

Cenné zkušenosti identifikované samotnými účastníky zahrnovaly: • • • • • • • • • •

navázání přátelství zábavu objevení vlastních tvůrčích schopností spolupráce s profesionální společností dobrý pocit ze sebe sama důvěru nové zájmy koncentraci relaxaci nárůst disciplíny

Výsledky poukazující na osobní rozvoj identifikované jak zaměstnanci, tak samotnými účastníky zahrnovaly: • • •

vyjádření pocitů/nalezení jiné tváře sebe sama zlepšení obrazu o sobě samém a péče o sebe sama větší smysl zaobírat se vlastními pocity

Výsledky přispívající ke společenskému prospěchu identifikované jak zaměstnanci, tak samotnými účastníky zahrnovaly: • • • • • • •

odstranění bariér podpora pozitivního smyslu pro identitu zapomínání na problémy vyjadřování pocitů/zkušeností, které nelze vyjádřit slovy spolupráce tělesná zdatnost/zdraví pocit důvěry a vlastních schopností

Zaměstnanci vězení poznamenali, že někteří účastníci se zdají být "rozdílní"; ženy začaly být více ohleduplné vůči ostatním, více čilé a změnily svůj postoj. Hodnocení škály uměleckých workshopů na Novém Zélandu provedených Currie zahrnovaly srovnání výsledků účastníků (42) s kontrolní skupinou (42) prostřednictvím před a po programu provedených strukturovaných rozhovorů a managementu kustodů a zaměstnanců věznice. Efekty na jednotlivcích zahrnovaly: zvýšené sebevědomí a sebedůvěru, zvýšené porozumění sama sobě a kulturní identitě, nový emocionální a osobní pohled na věc, rozvoj uměleckých schopností a relaxaci. Efekty na vztahy s ostatními zahrnovaly zvýšené komunikační schopnosti, snížení napětí mezi gangy, zlepšení kooperace a vztahů. Tyto hodnocení trpí hlavními omezeními, které byly již dříve zmíněny, a to především tím, že spojitosti jsou spíše předpokládány nežli dokazovány a všechny jsou závislé na sugestivních správách delikventů a zaměstnanců. Nicméně naznačují, že následující body jsou výsledky z účasti v uměleckých programech týkající se osobního a společenského rozvoje:

35


§ § § § § § § § § § § § § § §

potěšení a relaxace zlepšení kvality života ve věznici zvýšení uměleckých dovedností a hodnoty umění náhled, reflektivní myšlení a sledování perspektiv zlepšená motivace a smysl úspěchu sebevědomí a vylepšení obrazu sama sebe komunikační schopnosti (také schopnost naslouchat) zapamatování si pozitivních zkušeností tvorba přátelství a respektu od ostatních porozumění kulturním rozdílnostem zlepšené postavení těla a fyzická sebekontrola vypuštění potlačovaných pocitů a energie lepší sebekontrola a disciplína smysl odpovědnosti bezpečí a přijmutí přijatelných rizik.

Množství lidí, projektů a hodnotících zpráv opakujících stejné sdělení nás navádí k tomu, že zde existují jasné důkazy o tom, že tyto výsledky jsou okamžitými a krátkodobými efekty účasti v uměleckých projektech. Nicméně důkazy o dlouhodobé osobní změně jsou limitovány na studie opakovaného obvinění, které obecně neposkytují důkazy kauzálních vztahů a jsou sami o sobě krátkodobými. Výzkum zatím nevyužil možnosti vyhodnocení dlouhodobé změny v kvalitativních a kvantitativních termínech, použití metodologie a návrhů (testující teorie a teorie generující výzkumný model), jež by vedly k vyslovení spojitosti mezi účastí v umění a dlouhodobými výsledky.

2.11 Dopad na programy Literatura relevantní k výzkumu zahrnuje také některé příklady, kdy bylo umění zapojeno jako součást do specifických programů proto, aby poskytlo jakousi přidanou hodnotu, zahrnující podporu zisku, a širší terapeutické /analytické přístupy k chování, jež vede k opětovnému odsouzení. Existuje silný důkaz o tom, že umění je efektivním a vhodným způsobem jak obohatit tradiční programy zaměřené na snížení nebo čelení chování vedoucímu k opětovnému odsouzení. K vyhodnocení programu, který vedla Geese Theatre Company s názevm Staffordshire Probation psychodrama programme (mísila psychodrama s kognitivně behaviorálními přístupy) s delikventy zatčenými za trestné činy se sexuálním podtextem, byly použity psychometrické testy před a po léčbě, a zjistilo se statisticky významné zlepšení ve schopnosti empatie k dětským i dospělým obětem sexuálního zneužívání, a stupně pokřiveného kognitivního hodnocení dětské sexuality - obě byly po skončení programu významně nižší. Autoři odkazují na nedávné hodnocení čistě kognitivně-behaviorálních programů s delikventy zatčenými za trestné činy se sexuálním podtextem, které i po skončení programu vykazují nižší stupeň empatie k obětem, a tvrdí, že zahrnutí dramatu do kognitivně behaviorálních přístupů může zvýšit jejich efektivnost. Výsledky tohoto hodnocení nabývají na důležitosti ve světle nedávné negativní kritiky kognitivně behaviorálního programů zaměřených na rozvíjení rozumových schopností, které jsou ve věznicích pořádány. McMackin a kolektiv, ve studii týkající se výchovně-psychologického programu vedeného s mladistvými traumatizovanými delikventy, jež se zaměřoval na terapeutické vystavení stresovým situacím a zvládání dovedností rozvinutých při pěstování výrazového umění, poznamenávají, že delikventi hlásili zvýšení schopnosti porozumět tomu, jak je trauma ovlivnilo (a jak bylo spojeno s jejich minulým odsouzením). Všichni účastníci programu však pocházeli z klinického prostředí a byli vystaveni i dalším programům. Je tedy velice obtížné dojít

36


k nějakému závěru z jednoho specifického programu, který se zaměřuje na prospěšnost umění. Studie o použití diagnostických nástrojů umělecké terapie s názvem House-Tree-Person Drawings (2001) zjistila stejné sklony v kresbách delikventů zatčených za trestné činy se sexuálním podtextem (n=46), když je porovnala s kresbami kontrolní skupiny (n=44), a proto doporučuje, používat umění jako diagnostického nástroje, jelikož může napomoci ke včasnému odhalení defektu a pomoci tak terapeutům odhalit, na co přesně klinickou léčbu zaměřit. Goldstein a kolektiv (2004) popisují příklad kognitivního přístupu v práci s mladými delikventy, který zahrnoval trénink psychologických dovedností - záměrné vyučování a trénování společenského chování, a to prostřednictvím hraní rolí, diskuzemi o morálních dilematech a technikami ovládání hněvu. Reference na hodnocení/výzkum tohoto programu ukazují, že byl úspěšný v pozvednutí společenských dovedností zahrnujících empatii, vyjednávání, asertivitu, sebeovládání, spolupráci, a uposlechnutí instrukcí. Nabytí dovedností skrze různé role je spolehlivé a dobré výsledky vykazuje více jak 90% trénovaných. Použití získaných dovedností v reálném světě se objevilo u 45-50% trénovaných, v porovnání s 15-20% mírou u ostatních forem psychoterapie. Společnost Tate Liverpool zavedla sezení "Stereotypy versus rozdílné perspektivy" jako součást jednoročního programu Merseyside Probation’s mandatory domestic violence programme, který zkoumal, jak jsou v umění representovány fenomény jako gender, pohlaví a moc, a to s použitím obrázků, které odráží stereotypy nebo k nim vyzývají. Tato sezení nebyla hodnocena, ale zpětná vazba od středisek zaměřených na podmínečně propuštěné naznačovala, že pomohlo k rozšíření perspektiv: rozdílné způsoby nazírání na obrázek posílily zprávu, že existují také alternativní způsoby hodnocení každodenních situací. Personál galerie podal zprávu o tom, že mnoho delikventů po skončení sezení ve svém volném čase přivedlo do galerie i své rodiny.

2.12 Vězeňské a komunitní prostředí – shrnutí Použití umění ve vězeňském a komunitním kontextu je spojováno s mnoha pozitivními výsledky, ačkoli kvalita důkazů dostupných k doložení tak pozitivních účinků je velice variabilní. Nejkonzistentnější výsledky přímého vlivu byly nalezeny v hodnocení účinků na instituce, kde umělecké programy a projekty často stimulují redukci tlaku, problémů s disciplínou, a násilí ve věznicích, zatímco na druhou stranu podporují zlepšení vztahů mezi zaměstnanci a vězni. Existují také důkazy k tomu, abychom mohli tvrdit, že umění je vysoce efektivním médiem pro zajištění základních a klíčových dovedností, a pro pozvednutí tradičních intervenčních programů, které se snaží změnit, nebo čelit chování vedoucímu k opětovnému odsouzení. Tvrdí se, že umění má schopnost zaujmout jinak odolné lidi, protože u nich rozvíjí alternativní psychický, emocionální a psychologický vztah k instituci. Pravidelně jsou také ohlašovány (a v některých případech i měřeny) silné dopady na chování a reakce jednotlivců i personálu, a jejich společenský rozvoj. Nicméně mechanismy podkládající tyto dopady nejsou vždy pochopeny správně a existují jen malé důkazy, které by nasvědčovaly dlouhorvajícímu účinku na individuum, které se účastnilo uměleckých programů. Velké množství studií zjistilo, že míra opětovného odsouzení mezi těmi, kteří se ve vazbě účastnili uměleckých projektů a programů, byla významně nižší než u těch, kteří se neúčastnili. To sice naznačuje, že širší společenský a ekonomický prospěch použití umění ve vězeňském a komunitním prostředí je významný, ale opět - žádný z procesů, které spojují použití umění s klesající mírou opětovného odsouzení, nebyl důkladně potvrzen, natož pak dlouhodobá udržitelnost jeho dopadů na jednotlivce.

37


UMĚNÍ V PROCESU OBNOVY Literatura týkající se použití umění k usnadnění procesu obnovy po propuštění není v této zprávě nijak rozsáhlá. To je dáno relativním nedostatkem praktik a výzkumu uměleckých metod na bývalých delikventech. Mnoho z praktik, jež jdou dále popsány, nebyly nikdy efektivně zhodnoceny. Tato sekce zvažuje následující dva typy dopadu umění v procesu obnovy: § §

umění jako nástroj rozvoje vzdělávání a dovedností vztah mezi uměním a práceschopností.

2.13 Umění jako nástroj rozvoje vzdělání a dovedností Jedno z prvních hodnocení modelu začleňujícího umění do procesu vzdělávání bylo provedeno v americké studii použití profesionálních divadelních technik pro vzdělání vězňů a bývalých delikventů (Mecnick, 1984). Přístup "dovednosti skrze drama" zahrnoval divadelní workshopy spolu s hodinami čtení, psaní a matematiky. Subjektivní odezva od účastníků naznačovala, že účast pomohla k lepší sebekontrole, sebedůvěře, uvědomění si sebe sama, komunikačním schopnostem a k rozvoji odpovědnosti a empatie. Navíc testy, které byly na účastnících provedeny 18 týdnů po programu, odhalily působivé zlepšení v čtení, matematice a jazyku. Autoři zaznamenali pokles v recidivismu mezi bývalými vězni (ačkoli nevysvětlili, jak byly tyto statistiky spočítány): 71,4% se stalo zaměstnanci a nebyli zapojeni do žádného dalšího prohřešku (pro porovnání: na národní úrovni 85% bývalých vězňů bylo znovu zatčeno během roku po propuštění). Nicméně program nepoužil žádnou kontrolní skupinu a účast byla dobrovolná, což umožňuje obvinit výběr za nestranný. Britská umělecká společnost Insight Arts použila umění k vytvoření imaginárního prostoru, ve kterém je možné zkoumat změnu a poskytuje drama, multi-umění a projekty životně důležitých dovedností pro bývalé delikventy, lidi v podmínce a vězně. Projekt obsahuje lidi, kteří chtějí rozvíjet základní umělecké dovednosti a životně důležité znalosti, a pomáhá jim tak při vstupu do tréninku, vzdělávací procesu nebo dobrovolné práce. Společnost zaměstnává i bývalé vězně, kteří plánují a vedou chod organizace, a má na starost programy akreditovaných skupin a uměleckých dovedností v rozsahu jak komunit a vězeňského prostředí, tak i v tzv. "standalone" produkcích zaměstnávajících bývalé delikventy. Práce společnosti nebyla formálně hodnocena, ale literatura projektu popisuje výsledky takto: zvýšené sebevědomí, zvýšená práceschopnost, zlepšení společenských a životně důležitých dovedností, rozvoj vzdělanosti a kvalifikace. Clean Break Theatre Company operuje s podobným modelem, který ale zahrnuje vězeňkyně a bývalé delikventky. Spoluzaložena dvěmi vězeňkyněmi v roce 1979, tato společnost využívá divadla a umění k rozvoji osobních, společenských, profesních a kreativních dovedností. Společnost produkuje divadelní vystoupení, tvorbu psaní, vzdělávání dramatem, profesionální rozvoj a trénink; má za cíl rozšířit dovednosti, tréninkové a zaměstnanecké možnosti vězňů a bývalých delikventů a poskytnout jim vysoce kvalitní divadlo k vyjádření svých zážitků a informování publika o problémech obklopujících ženy a zločin. Společnost vede velkou škálu divadelních kurzů pro bývalé vězeňkyně: od ročního projektu Access to Community Theatre až k menším kurzům o osobním rozvoji, životních příbězích a psaním pro divadlo. Kurzy jsou doplňovány učením, dovednosti v četbě/psaní/na PC, studentskou podporou a pomocí s náklady na cestu a jídlo. Všechny kurzy jsou zadarmo. Struktura umožňuje další možný vývoj k vyšší vzdělanosti a pracovním programům. Znovu ale práce této společnosti nebyla nikdy formálně ohodnocena.

38


2.14 Vztah mezi uměním a práceschopností Program z roku 1999-2001 zvaný Breaking In nabízel bývalým delikventkám dvou a půl roční možnost stát se komunitními pracovnicemi v dramatu. Program vytrénoval 11 žen (některé z nich se staly zaměstnankyněmi), které byly příkladem vzorové docházky, viditelného rozvoje dovedností a profesionalismu. Další divadelní společnosti založená bývalými vězni, Escape Artists, má za cíl poskytnout "most mezi kustodstvím a divadelním světem pro vězně a bývalé vězně." Společnost má za zaměstnance bývalé vězně a pořádá divadelní projekty ve věznicích a mnoha různých komunitách. Znovu jejich práce nebyla nikdy formálně ohodnocena, nicméně jeden z jejich ředitelů říká: "Nemyslím si, že je možné podcenit efekt, který Escape Artist má. Vězni vidí hrát Paula dobré divadlo a po představení zjistí, že se jedná o bývalého vězně, v současnosti profesionálního herce. Nabízí naději a inspiraci. " Projekt Lab od Talia Theatre je umělecký program pro dlouhodobě nezaměstnané (zahrnující i bývalé vězně) ve spolupráci s rekvalifikačními agenturami. Nedávné hodnocení ukázalo, že z 34 lidí, co ukončilo úspěšně kurz, 12 vstoupilo do zaměstnaneckého poměru, 8 z nich se věnovalo dobrovolnické práci, 9 se začalo vzdělávat a 1 z nich začal podnikat. Z celkových 54 se osm znovu provinilo proti zákonu. Fine Cell Work je umělecká charita, jenž pořádá řemeslnické hodiny ve věznicích - vězni si tak rozvíjí své schopnosti a produktivitu; mohou také prodat svoje práce (vydělávající tak až 500 liber ročně). společnost pracuje ve věznicích a s bývalými vězni, kteří se chtějí podílet na programu i po propuštění. Přestože je těžké, aby se vězni po opuštění věznice mohli živit z práce v tomto projektu, naučí se mnoho dále použitelných dovedností jako plánování, vyjednávání, navrhování, houževnatosti, smysl pro detail a schopnost se řídit podle instrukcí. Ušetřený příjem jim může alespoň trochu pomoci při přechodu do komunity. Mnoho dřívějších amerických divadelních programů s vězni se věnovalo usnadnění přechodu z věznic do komunit. Tvrdí se, že účastníci workshopů v New Yorku a New Jersey na počátku 70. let byli znovu zatčeni v míře 10 -15% během roku po propuštění, zatímco národní průměr byl 85%. Projekt Crucial Bridge Gap Therapy, čtyřměsíční a na úplný úvazek, měl za cíl změnit postoje delikventů použitím hereckých cvičení a improvizace k rozvoji vědomí sebe sama a komunikačních dovedností. Tento workshop od Street Theatre Company vedl k vytvoření formace The Family - profesionální městská divadelní společnost složená z bývalých vězňů a dříve drogově závislých. Všechny zde zmíněné umělecké programy s bývalými vězni zahrnovali cestu pokroku, která v nich objevila nové schopnosti a poskytla jim prostor jako umělcům nebo uměleckým praktikantům. Projekty navíc poskytují kurzy, které pomáhají bývalým vězňům získat pro práci důležité nebo klíčové dovednosti. Je zde také kladen důraz na vytvoření pracovních pozic a zvýšení práceschopnosti, což je možné vyčíst s americké literatury týkající se procesu obnovy.

2.15 Proces obnovy – shrnutí Programy věnující se procesu obnovy zaznamenaly určitý úspěch při navedení bývalých vězňů do tréninkových programů či zaměstnání. Bylo ukázáno, že pomáhají rozvíjet řadu personálních a společenských dovedností, které zvyšují jejich práceschopnost stejně jako

39


usnadňují přijetí formálně uznávaných dovedností ve vzdělání a kvalifikace. Existuje zde také určité množství důkazů, jež se domnívá, že účastníci těchto programů se méně pravděpodobněji proviní nežli ti, co se programu nezúčastnili. Skutečnost, že některé programy nabízejí přímou cestu k zaměstnání vede k sporné otázce - na co by se měla agenda umění věnující se procesu obnovy zaměřit? Měla by být zaměřena rozvoj dovedností nebo by měla poskytovat cesty k získání zaměstnání v umění? Zde je potřeba si dát trochu pozor. Výše zmíněné důkazy naznačují, že umění může hrát roli v pomoci rozvíjení sebevědomí a schopností, jenže zde je potřeba ovládat svá očekávání co se týče tvorby konkrétního typu kariéry. Stejně jako v jiných oblastech kriminálního soudnictví je i zde nedostatek robustního hodnocení a výzkumů týkajících se umění v procesu obnovy. Budoucí výzkumy by měly sledovat bývalé účastníky, aby vyhodnotily, jak úspěšní jsou na pracovním trhu nebo v dalších vzdělávacích/tréninkových oblastech.

TŘETÍ ČÁST

Zjištění - praktiky a teorie Třetí část této zprávy začíná s revizí současného stavu praktik v umění a kriminálním sektoru, zkoumá klíčové problematické otázky, rozsah aplikace praktik a charakteristiky efektivních praktik. Dále zvažuje potenciál začlenění teoretického základu umění do trestního soudnictví, zkoumá modely změny pocházející ze sociálních věd a ze samotných specifických uměleckých praktik. Tato část zprávy je zorganizována pod následujícími titulky: § §

praktické metody modely změny.

PRAKTICKÉ METODY Tato část se soustřeďuje na zodpovězení otázky jak mohou služby a organizace v systému kriminálního soudnictví ohodnotit kvality uměleckých praktik a snažit se předložit rámec očekávání, který odpovídá výběru praktik v daném sektoru. Pokyny nebo rámce zde prezentované by neměly být použity uměleckými organizacemi jako postupně odškrtávaný seznam použitých praktik. Rozsáhlá revize uměleckých praktik použitých na rizikovou mládež, jež byla pořádaná společností US Rand Corporation, zjistila že "interakce mezi programem a variabilitami jedince jsou nejsilnějším zdrojem prosociálního efektu". Inovace, jež je reakcí na okolní souvislosti, by neměla být nahrazena modelovým přístupem, který se snaží nahradit praktiky napříč sektorem. Tato sekce je členěna následovně: §

problémy praktik

40


§ §

šest modelů použití umění umělecké intervence v kriminálním soudnictví - efektivní programy a rysy praktik.

3.1 Problémy praktik Revize praktik podniknutá v této části zprávy zjistila množství rozdílností a pnutí při popisu praktik napříč sektorem. Konkrétně se jedná o: § §

role v administrativě a implementace nástrojů cíle a účel uměleckých praktik napříč sektorem.

Co se týče vedení uměleckých praktik existuje zde mnoho přístupů: projekty jsou v doprovodu profesionálních umělců, zaměstnanců trestního soudnictví a uměleckých praktikantů. Praktiky v USA se přiklánějí k modelu "mistr umělec", kde je kontakt s profesionálními umělci považován za obohacení kreativního procesu a modelem netradiční kariérní cesty pro delikventy. Je jasné, že mnoho praktikantů ve Velké Británii nejsou ani jen cvičící umělci ani jen zaměstnanci trestního sektoru, ačkoli existují modely trénovaných zaměstnanců trestního sektoru, kteří mají za úkol poskytnout umělecké programy. To, jestli jsou "neumělci" dostatečně kvalifikováni k poskytnutí uměleckých projektů, je další otázku v tomto směru. Role, které se ujímá umělec nebo umělecký praktikant během projektu, se často liší napříč různými příklady praktik. Například umělec může jen navštěvovat skupinu (vytvářet stručný projekt s speciálně vytvořenou skupinou), může se jí účastnit trvale (práce se skupinami během delšího časového úseku) nebo může být aplikovaným umělcem (usnadňující průběh workshopů, jež jsou součástí vzdělávacího a terapeutického procesu). Hlavní rozdíl, který se vyskytuje u uměleckých praktik, je cíl iniciativ: buďto existují z jejich vlastního principu (umění pro umění), jako umělecké produkty a nebo jako ty, které mohou mít spíše instrumentální záměr: umění k dosažení terapeutických výsledků nebo snížení míry opakované trestní činnosti. Přestože tento rozdíl zůstává být předmětem rozsáhlé diskuze, praktiky uvedené v této práci ukazují že separace na instrumentální a pravé umění není oprávněná a užitečná. Neodráží totiž napínavé aktivity napříč sektorem, jenž ukazují, že kreativita má instrumentální výsledky u jedince i společnosti. Specifické cíle a záměry co se týče výsledků účastníků se také liší. Projekty mohou mít za cíl odhalit dosud neobjevené talenty, rozvíjet sebevědomí a ostatní schopnosti a možnosti, a také usnadnit terapeutickou nebo osobní změnu. Konečně existují určitá pnutí ohledně toho, zda je umění používáno ke změně individuí nebo praktik destruktivního a upadajícího systému. Klíčové otázky, které vyvstávají ze současných problémů praktik, jsou: § § § § § §

co jsou ty nejefektivnější modely rolí a odpovědností ve vztahu k implementaci a administraci uměleckých praktik? co musí mít člověk za kvality, aby mohl vést umělecké procesy? jsou umělecké procesy zaměřeny na jednotlivce nebo na instituce? jsou umělecké procesy zaměřeny na zlepšení kulturních práv? mají umělecké procesy sociální ne-li politické záměry? pokud existují měřitelné efekty, platí pouze během období procesu nebo jsou udržitelné a použitelné i jinde?

3.2 Šest modelů použití umění v sektoru trestního soudnictví Ačkoli umění v systému trestního soudnictví není svázáno s určitým souborem praktik či

41


názorů, v praxi můžeme identifikovat několik hlavních tematických prvků. I když nejsou definitivní, může následujících 6 praktických modelů dobře representovat rozsah praktického využití umění napříč celým sektorem. 3.2.1 Umění jakožto obohacení vězeňského kurikula - umělecké projekty, které poskytují příležitost k obohacení vyučování/tradičních výchovných osnov a/nebo speciální vzdělávací programy založené na umění, jež rozšiřují osnovy a vedou k převodu dovedností. Například rodičovské programy společnosti Safe Ground s názvem Family Man a Father’s Inside, které pozvedly základní schopnosti a klíčové dovednosti účastníků a zlepšily pochopení vztahů v rodině (2002). 3.2.2 Výtvarná výchova - kurzy umění ve vězeňském nebo komunitním prostředí, které vytvářejí nebo dále rozvíjejí dovednosti v určitých uměleckých technikách. Například kurzy vedené Berniem Mastertonem v mužských věznicích, zaměřené na techniku malby portrétů, a následné vystavení děl vězňů (2003). 3.2.3 Umění jako terapie - zahrnuje umění jako jeden z nástrojů rozsáhlejších intervenčních programů, a osobní terapie. Například studie použití umění jako diagnostického nástroje v programu House-Tree-Person Drawings doporučuje, používat umění jako diagnostického nástroje, jelikož může napomoci ke včasnému odhalení defektu a pomoci tak terapeutům odhalit, na co přesně klinickou léčbu zaměřit. 3.2.4 Umění jako podpůrná terapie - použití umění jako prostředku k širokému osobnímu a společenskému rozvoji, jež může vést i k dosažení terapeutických výsledků a jedince připravit na další terapie, včetně toho, že zvýší jeho ochotu se jich účastnit. Například program Blagg založený na dramatické tvorbě vedený společností TiPP, byl zaměřen na chování vedoucí k opětovnému odsouzení, a dosáhl toho, že se zvýšila ochota jeho účastníků svěřovat se se svými problémy při následných osobních konzultacích/podpůrných sezeních. 3.2.5 Umění zaměřené na spoluúčast a občanské vystupování - umění, jež delikventy připravuje na pozitivní roli v komunitě; umělecké programy, které přijaly výchovný model zaměřený na využití dovedností delikventů, tak aby byli k užitku ostatním; a umělecké programy založené na modelech obnovujících spravedlnost. Například pilotní program Gateway to the Arts společnosti Unit for the Arts and Offender zahrnoval projekt obnovující spravedlnost, kdy mladí delikventi vyráběli keramické výrobky aby zlepšily životní prostředí starších lidí. 3.2.6 Umění jakožto právo na kulturu - založeno na představě, že každá společenská skupina má právo podílet se na vysokém umění, včetně divadelních představení, uměleckých výstav, či psaných sbírek, kde není osobní a společenský prospěch tolik ve středu zájmu. Příkladem je projekt společnosti Glyndebourne Opera v HMP Lewes (2002).

3.3 Umělecké intervence v systému trestního soudnictví – efektivní programy a rysy praktik Následují sekce prezentuje charakteristiky efektivních programů a praktik napříč třemi oblastmi, tyto rysy jsou založeny na vyhodnocení základních důkazů a zmíněných praktik. Snažili jsme se vyzdvihnout charakteristiky programu (odpovídající návrhům a organizaci uměleckých intervencí) stejně jako praktik (podle toho, jak jsou umělecké intervence doprovázeny, stylu podání a interakcemi mezi skupinami).

42


3.3.1 Obecné charakteristiky efektivních praktik Následující charakteristiky efektivních praktik jsou relevantní pro celý sektor jako celek: § § § § §

poskytnutí možností pro umělecký trénink, reflexi a sebehodnocení komunikace souvisejících cílů a záměrů, které jsou akceptovány členem zaměstnanců, kteří mají s programem co dočinění rozpoznání kulturních rozdílů mezi věkovými a etnickými skupinami - poskytnutí možností práce s širokou škálou kulturně specifických uměleckých forem a technik spolupráce se skupinou agentur k poskytnutí přesahující struktury, jež podpoří a rozšíří benefity účastníků a jenž se vypořádá s riskantními faktory týkající se opakovaného porušování pravidel rozpoznání a oddání se rozvoji osobních a společenských dovedností, které jednotliví praktikanti přinášejí do procesu - interakce jednotlivců mohu vytvořit nebo odstranit bariéry nezávisle na použitých modelech či metodách.

3.3.2 Umění v procesu prevence Následující charakteristiky programů a praktik jsou považovány za efektivní: § § § § § § § § • § § § § § § • § § § § § §

tvorba takových uměleckých možností, které odpovídají potřebám mladé generace podpora mladé generace, aby měla přístup i k příležitostem mimo umění (práce i s jinými institucemi v dlouhodobějším časovém horizontu a posyktnutí jiných služeb) takový trénink zaměstnanců, který bude odpovídat službám specifických skupin poskytování vysoce kvalitních zdrojů používání vysoce kvalitních kreativních produktů poskytování aktivního a přímého zapojení do kreativního procesu a mezi umělce propagace smyslu vlastnictví zaměstnávání lidí, jež kombinují vysoce kvalitní umělecké dovednosti se schopnostmi inspirování a učení mladých lidí, kteří jsou oddáni pochopení zranitelnosti mladistvých flexibilní reakce na potřeby jednotlivce poskytování možností osobní podpory a modelů „pozitivní role mezi dospělými“ kombinace umění s jinými aktivitami (sport, venkovní aktivity) poskytnutí takové možnosti, která mladým lidem umožní zlepšit jejich status v komunitě poskytnutí možnosti veřejného vystoupení možnost mladých lidí „graduovat“ během projektu, rozšiřovat svoje odpovědnosti a objevovat jiné role a možnosti poskytnutí několika vstupních a výstupních bodů možnost uspět nebo si udržet vysoká očekávání a standardy zaměření se na vývoj jedince během práce v malých skupinách použití komplexních učebních stylů podpora učení, jež je řízeno jedincem poskytnutí bezpečí a přístupnosti v komunitách

Série revizí praktik od Rand Corporation (část ze studie Arts and Prosocial Impact Study) dosáhla důležitého a rigorózního příspěvku k pochopení efektivních praktik v této oblasti. Studie byla odpovědí na potřebu zlepšit kvalitu hodnocení umění v oblasti problémové mládeže a konceptuálního rámce, tak aby bylo možné najít specifika projektů, které budou propojeny s kladnými výsledky a poskytnou průřezový výzkum. Revize se zpočátku věnovala studii národních databází více než dvou stovek projektů a recenzí

43


literatury, dále také zahrnovala detailní výzkum velkého množství iniciativ. Tyto revize zjistily následující charakteristiky efektivních praktik: § § § § § § § § § §

delší časový interval programu doplňující komponenty programu (například poradenství, sport, tutoři) vazby s ostatními komunitními organizacemi (školy, služby pro mládež) možnosti mentorství pro mládež (možnosti růstu během programu) důkaz na výkon a prezentaci rozvoj životně důležitých dovedností jako primární záměr nabídka doplňujícího servisu (strava, transport) důležitá je také variabilita programů podle charakterů účastníků (u mládeže by mělo být vše „revoluční“) nabídka doplňujícího servisu (strava, transport) „inspirovaní vůdci“ – osoby, které je možné přeměnit na budoucí „agenty“, jsou efektivními nástroji změny sociálního prostředí; jsou vysoce oddáni svému cílu.

Mnoho organizačních struktur bylo označeno za efektivní, od nezávislých (vedle stojící organizace), přes smluvní (nabízející služby) a společenské (volně uspořádané skupiny nabízející řadu služeb). 3.3.3 Umění ve vězeňském a komunitním prostředí Následující vlastnosti programů a praktik jsou považovány za efektivní: • • • • • • • • • •

dlouhodobé programy (ačkoli krátkodobé jsou také považovány za efektivní) partnerské programy zahrnující, tam kde je to vhodné, zaměstnance ze společenských/terapeutických profesionálních skupin možnosti zpětné vazby ohledně výkonu/postupu jednotlivce, jež je členem procesu programy zahrnující teoretické rámce a praktiky čerpané z uměleckých modelů změn kurzy a programy rozšiřující partnerství s vězni, usnadňující vězeňský přínos do formy programu a získávající spolehlivost a důležitost programy, jež jsou řízené buďto mistrovskými umělci nebo seriozními uměleckými instrukcemi začlenění delikventů do plánování a řízení programů aktivní a přímé začlenění do kreativního procesu vyzývavá práce, která v sobě zahrnuje určitá rizika dobré a podporující vztahy s klíčovými zaměstnanci.

3.3.4 Umění v procesu obnovy Následující vlastnosti programů a praktik jsou považovány za efektivní: § § § § §

integrace uměleckých metod do vzdělávacích cvičení a možnost rozvoje a náhledu na věc aktivní a přímé začlenění do kreativního procesu zesílení vztahů mezi uměleckými organizacemi a komunitami uvědomění si potřeby kontinuity – potvrzení pokračování uměleckých programů, které asistují procesu reintegrace mezi komunitu a poskytují podporu při hledání zaměstnání a vzdělání poskytnutí finanční podpory a dalším služeb (cestování a péče o děti, ku příkladu)

44


§

nabídky akreditovaných kurzů.

MODELY ZMĚNY Tato část popisuje analýzu toho, jak umělci pracující napříč sektorem vytvořili a popsali jejich praktiky, a jak se odkázali na relevantní psychologické a sociologické teorie při tvorbě „modelů změny“, což jsou možnosti využití účasti v umění, které mohou dosáhnout změny v chování a akcích jedinců a/nebo skupin a komunit. Sekce je rozdělena následovně: • •

existující teoretické rámce specifické umělecké modely změny.

Hlavní výzvou pro umělecký sektor, aby potvrdila svá tvrzebí o efektivnosti v kriminálním soudnictví, je vysvětlení jak a proč může mít umění pozitivní dopad na faktory ovlivňující opakované porušování pravidel; aby byla schopna nalézt kauzální mechanismy a okolnosti, a jejich spojitosti s prevencí a rehabilitací vězňů. K tomu všemu potřebuje vytvořit svojí vlastní teorii (Miles, 2003).

Naším cílem je informovat o vytváření teorie, začít se zabývat vývojovými modely z důvodu reflexe a budoucího výzkumu, spíše než naznačovat konkrétní akce kolem plánování a praktik. Během procesu chceme také prozkoumat dvě klíčové otázky:

• •

existuje obecně „potenciál přesahu“ ve všech formách umění? máme rozdílné modely změny, které jsou použitelné v různých uměleckých formách?

Nejprve jsou popsány modely změny čerpající z psychologických a sociologických teorií. Poté následuje diskuze o slibných větvích „zakotvené teorie“ (grounded theory nebo teorie, která vznikla z praktik), která se vyvinula z popisů specifických uměleckých modelů změn.

3.4 Existující teoretické rámce Literatura popisuje množství ustanovených vysvětlujících modelů, v nichž může být obecný dopad umění specifikován: • • •

kognitivní behaviorální teorie teorie rolí/teorie sociálního učení teorie odolnosti, nezlomnosti

45


• • • •

teorie sociálního kapitálu učební/učící teorie teorie inteligence umělecké terapie.

Před popisem každého z těchto modelů je užitečné zvážit perspektivu, kterou nabízí „transteoretický model změny“, který vznikl ze zdravotního výzkumu. Model byl poháněn výzkumem, který se domníval, že zde existuje společný proces změny, který je možné určit napříč různými terapiemi. (Prochaska 1994). Model tvrdí, že proces změny je spíše cyklický nežli lineární a recidivita je standardní věcí. Rysy každé z dimenzí změny byly určeny v modelu reprezentujícím oblasti aktivit/chování, které mohou u jedinců usnadnit posun. Tyto rysy zahrnují:

• • •

procesy změny (aktivity používané jedinci za účelem změny chování) zahrnující růst povědomí, sebeosvobození, sociální osvobození, nové sebehodnocení, nové ohodnocení prostředí, kontrola stimulů, úleva prostřednictvím dramatu (katarze) a pomoc vztahům úrovně změny (reprezentující to, co je potřeba změnit), například poznávací schopnosti, rodinné systémy stádia změny (dočasné dimenze změny, tedy když se změna naskytne) zahrnující přemítání, připravování, akci a udržování.

Výše zmíněný model popisuje charakteristiky zahrnuté v každém procesu změny a proto by mohl být užitečným odkazem při vytváření porozumění a operacionalizaci modelů změn popsaných níže při aplikaci v budoucím výzkumu.

3.4.1 Kognitivní behaviorální teorie Toto je složený model, jež má kořeny v osobnostní a sociální psychologii a v teorii sociálního učení. Kognitivně behaviorální přístupy jsou navrženy tak, aby adresovaly komplexní vztahy mezi myšlenkami, pocity a chováním, které se jedinec učí zvládat ze zkušeností a příkladů od důležitých lidí v jeho životě. Proces socializace může vyústit v nedostatky, jež posilují nespolečenské chování. Premisa kognitivní behaviorální teorie je, že takové nedostatky mohou být opraveny prostřednictvím tréninku, který posiluje spíše pozitivní chování nežli negativní chování. Zjednodušeně se tento trénink skládá se tří částí: • • •

kognitivní – tedy učení myšlenkových dovedností emocionální – učení se uvědomění si sebe sama, sebevyjádření a sebekontroly behaviorální – učení se společenských způsobů jak dosáhnout určitých cílů.

Poté je tedy zásadním principem tohoto přístupu toto: ke změně chování člověka je nejprve potřeba změnit způsob jeho chování. V kontextu těch, kteří mají tendenci porušovat pravidla, existuje několik rizik nebo „krimogenických faktorů“, na který je možno se zaměřit. Jedná se o proměnlivé chování, antisociální postoje a hodnoty, špatné schopnosti při řešení problémů a nízká úroveň tréninkových a vzdělanostních dovedností. Programy navržené k řešení těchto faktorů mají za cíl vyvinout a restrukturalizovat myšlenkové zvyklosti a systémy přesvědčení za účelem zesílení prosociálního chování.

46


Programy dramatu od Acting Out Theatre Company, jež jsou určené pro opakované, sexuální a násilnické delikventy jsou příkladem uměleckého přístupu, která zahrnuje kognitivní behaviorální teorii. Hry rolí a dramat mají za cíl zvýšit vjemové schopnosti, příjímání perspektiv, uvědomění si sebe sama, koncentraci, schopnost vyjadřování a invence, identifikaci a řešení problému, sebevědomí a sebehodnotu, sociální učení a vyjednávací schopnosti. Hry rolí mohou poskytnout možnosti zažít si události z různých pohledů a praktikovat nové dovednosti a chování ve fiktivním prostředí, které odráží skutečnosti reálného světa.

V současné literatuře lze vypozorovat odklon od kognitivně behaviorálního přístupu k začlenění delikventů na více emocionální a nápadité úrovni. Zajímavé je sledovat shodu s hodnocením nálezů Home Office, která zpochybňuje na význam kognitivně behaviorální skupinové práce. Hodnotné příklady uměleckých praktik zahrnují práci od Hewishe a Johnsona na téma „kinetické sochy“ - umělecký program používající kognitivní behaviorální nástroje na mladistvé a adresující nedostatky v kognitivním přístupu. Kinetické sochy jsou pohyblivé, nemluvící vylíčení momentů, ve kterých je na jedince vyvíjen tlak k porušení pravidel. Program obsahuje holistický přístup spolu se začleněním osobních kultur/přesvědčení, fantazií a empatických dovedností delikventů. Důraz je kladen na poskytnutí „zkušenosti“ z prozkoumání a poté reprezentování myšlenek a pocitů a nevědomých fantazií doprovázejících porušování pravidel.

Význam neurologického výzkumu souvisejícího s teorií náklonnosti (attachment theory) a paměť představují zajímavý vývoj uměleckých praktik formovaných kognitivně behaviorálním přístupem. Bergman a Hewish odkazují na teorii náklonnosti (založené na předpokladu, že pro usnadnění růstu je potřeba se držet starajících se dospělých) při vysvětlení dopadu jejich praktik. Neurologický výzkum se domníval, že poruchy náklonnosti pramení z poruchy funkce mozku z důvodu traumatu nebo zneužívání, které proběhlo dříve v životě; ti, co se pohybují systémem trestního soudnictví, mohou trpět poruchami náklonnosti, které jsou výsledkem dřívějších traumat. Konkrétně schopnost „zmapovat“ zážitky může být omezená – „mapování“ je jiným termínem pro vytváření přesných deskripcí – reprezentování něčeho v obrazech, vzpomínkách nebo pomocí přesné fyzické představivosti

Bergman a Hewish popisují skupinu cvičení dramatu a herectví, které mohou asistovat praktikantům při řešení problémů náklonnosti, „tyto cvičení umožňují se klientovi zaměřit, cítit že cítí a popsat, co cítí během jedné minuty. Rozšiřují možnosti myšlenkového mechanismu vzpomínání si.“ Nedávná hodnocení divadelních projektů v ženských věznicích upozornily na zlepšení, ve výzkumu myšlení, schopnosti interpretovat kvalitativní rozhovory s účastníky a uměleckými praktikanty. Projektoví vedoucí uváděli, že ženy měly problém při vzpomenutí si na kreativní práci z dřívějších sezení, což přineslo překážky. Důvodem může být problém nízkého sebevědomí – nedostatek hodnoty, jež ženy cítí vůči jejich osobním příběhům, mohl omezit zapojení do projektu. Nicméně výzkum týkající se paměti se domnívá, že traumatické zážitky mohou pozměnit funkci a kvalitu paměti. Někteří lidé, kteří zažili trauma, si v sobě rozvinuli „až příliš obecnou paměť“: z důvodu kontroly bolestivých pocitů, jejich mysl zabraňuje hledání konkrétních událostí ve prospěch více obecných zážitků. Toto vytváří myšlenkovou past, klíčovou charakteristiku negativního pohledu na sebe sama. Myšlenkové pasti ústí v omezenou schopnost vzpomenout si na pozitivní zážitek stejně jako na ten negativní. Účast v uměleckých projektech je intenzivní společenskou a emocionální zkušeností pro mnoho účastníků může poskytnout možnost postavit se destruktivnímu efektu traumat na paměť a následně na schopnost vypořádat se s něčím.

47


3.4.2 Teorie rolí/teorie sociálního učení Tato teorie jasně využívá aspektů kognitivně behaviorálního přístupu. Schopnost hrát svojí sociální roli, pochopit a plnit očekávání ostatních, stejně jako vyvíjet dlouhodobý osobní styl a identitu, je důležitá pro úspěšný vývoj. Teorie rolí má původ v práci Ervinga Goffmana, který se se odkazuje na divadelní metaforu k popsání myšlenky, že každý jedinec se učí chovat jako člověk tím, že dělá to, co už dělají ostatní a „hraním“ škály různých rolí. Teorie rolí souvísí s teorií sociálního učení (Mead, 1934, ten se domnívá, že formování jedincova já a sociálních rolí probíhá interakcí jedné s druhou).

Umění je sociálním procesem. Účast v umění poskytuje možnosti učit se a rozvíjet přijímání rolí a dovednosti „hraní“ rolí prostřednictvím tvorby/prezentace kusu umění, fiktivního prostoru kreativního procesu (například jako předvádění rolí ve hrách) a možnost příjímání rozdílných životních rolí ve skupinách. Mollerův článek (2003b) se zaměřuje na teorii rolí a a sociálního učení v analýze divadelního programu ve věznici New Yorku. Neschopnost hrát role/přijímat role přispívá k omezené schopnosti přijímání perspektiv; účast ve vězeňském ansámblu může připravit delikventy na propuštění právě poskytnutím možností hrát fiktivní a nové životní role.

3.4.3 Teorie pružnosti/nezlomnosti Významnou pozornost v současném výzkumu přerodu mladistvých v dospělé si vysloužila teorie rizika a pružnosti, jež se vztahuje k výzkumu hledajícím ochranné faktory, které pomou posílit pozitivní výsledky mladých lidí, jež vyrůstají v rizikových podmínkách a jsou zranitelní. Ochrannými faktory jsou dovednosti, vztahy a zážitky, které pozměňují nebo snižují vystavení se riziku, přerušují řetězec reakcí negativních událostí, pomáhají vytvořit a udržet výkonnost a sebevědomí a vytvářejí příležitosti pro změnu. (Newman 2003).

Účast v umění může jak snížit rizikové faktory (poskytnutím odlišných aktivit, ku příkladu) a a posílit obranné faktory (poskytnutím přístupu k podpůrné síti, modelů positivních rolí dospělého a možností rozvoje osobních a společenských dovedností). Osobní faktory nezlomnosti zahrnují (dle úřadu Office of Elementary and Secondary Education, 1996): § § § § §

kognitivní kompetence (schopnost abstraktního a flexibilního myšlení) sociální kompetence (empatie, chovat se nezávisle na ostatních, smysl pro humor) kompetence orientované na cíl (schopnost stanovit cíle a vytvořit si plán; motivace) fyzická kompetence (zdraví, tělesná zdatnost) občanské kompetence (participace, respekt).

Výsledky pozitivního vývoje se shodují s těmi rysy, jež byly rozpoznané výzkumy a hodnoceními jako výsledky účasti v uměleckých programech, například osobní a společenské dovednosti, schopnost řešit problémy a smysl autonomie. Umělecké projekty mohou navíc poskytnout podporu pro ochranné faktory.

48


3.4.4 Teorie sociálního kapitálu Pojem sociální kapitál, je vystaven proti sobě bojujícím představám, které si získaly výraznou pozornost ze strany politického a akademického obecenstva během posledních deseti let. Byl definován jako: stav občanského začlenění a společenské důvěry v liberální demokracii…úspěšné a zdravé demokracie a ekonomiky jsou ty, které jsou obdařeny hustou sítí komunitní účasti. (Walters 2002) Sociální kapitál odkazuje na osobní a společenské dovednosti, sítě a vztahy, které pomáhají komunitám a jedincům dosáhnout úspěchu i přes existenci rizik. Na teoretické úrovni je ukázáno, jak je možné vysvětlit, proč některé komunity fungují lépe než jiné s dosažením zdravotních, sociálních a ekonomických přínosů. Sociální sítě a implicitní normy, jež usnadňují koordinaci, společenskou důvěru a lokální demokracii, vedou údajně k více zdravým a efektivním komunitám, ve kterých může být škála problémů mnohem rychleji řešena. Jako koncept byl sociální kapitál použit k definování nebo měření vlastností připočítávajících se komunitám a jednotlivcům, jež využívají aktivní síť participace.

Teorie sociálního kapitálu byla použita v mnoha disciplínách, například ve vzdělávání, ekonomii, kriminalistice a politice, a zasluhuje si výraznou pozornost při pokusu poskytnout vysvětlující rámec pro efekt umění. Stejně jako tomu bylo u teorie pružnosti, výsledky uměleckých programů se překrývají s vlastnostmi sociálního kapitálu. Umělecké programy se snaží začlenit jednotlivce do účasti v sociálních procesech, které mohou vyvíjet množství dovedností, schopností a sociální sítě. Umělecké programy v komunitách mohou přispět ke „kritickému množství“ institucionálních struktur, které fungují jako efektivní odstrašovače před zločinem. V oblasti uměleckých procesů ve vězení důkazy, jež byly poskytnuty jinde (například Sekce 2.4) naznačuje, že zapojení se v uměleckém programu může mít množství osobní a společenských dopadů, například zlepšené vztahy mezi vězni a mezi zaměstnanci a vězni.

3.4.5 Učební/učící teorie Odborníci se domnívají, že všechny formy mají schopnost zlepšit podmínky učení, že všechny sdílejí kreativní mechanismus, který dopomáhá ke kritickému myšlení a osobnímu vyjádření, a že mají více udržitelné efekty, protože kontext, ve kterém se vyskytují a stupeň kognitivního/kreativního zapojení je dělá více zapamatovatelnými (Silvis, 2002).

Winner a Cooper (2000) poskytují teoretický základ pro pouto mezi uměním a pozitivními výchovnými výsledky. Naznačují tři hlavní argumenty:

§

argument kognitivní struktury – kognitivní struktury používané v umění (například kritické myšlení, blízká pozorování, řešení problémů) mohou být použity k učení v jiných disciplínách

49


§

motivační argument – umění stimuluje motivační a postojovou změnu, která může pomoci mladým lidem se znovu zapojit do vzdělávání a nastartovat jejich sebevědomí

§

sekundární spojení – umění usnadňuje pozitivní změny ve výchově a učení kultury/prostředí, což podporuje pozitivnější vzdělávací výsledky. Jazyk umění může pomoci mladistvým ke „kulturnímu skoku“, získat stav „připravenosti k učení“, který může zvýšit šance úspěchu v běžném vzdělávacím prostředí.

Piagetova (1966) teorie vývoje dětí je důležitá pro učební teorii. Umění může dětem usnadnit postup skrze každý stupeň vývoje, sensomotorický, preoperační, konkrétní (?), operační a formálně operační prostřednictvím her, představivosti a symbolů a poskytnout možnosti pro sociální interakci v každém ze stupňů. Duguid (1981) se odkazuje na Piageta při domněnce, že kriminální uvažování je ve stylu adolescenta; demonstrující charakteristiky „konkrétně operačního myšlení“. Umění může poskytnout „kognitivní konflikt“, o kterém se Piaget domníval, že byl nezbytný pro posunutí se k více dospělým stylům „formálně operačního myšlení“ (abstraktní myšlení). Umění poskytuje možnosti reflexe, zvažování zkušeností a následky akcí a vytváření alternativních řešení: rysy kognitivního stylu sdružené s dospělostí. Umění požaduje množství dovedností a schopností, vyžiovvání rozvoje množství kognitivních, sociálních a osobních kompetencí.

Teorie hry a její propojení s vývojovými modely od Piageta, Maslowa, Eriksona, Kleina a Winnicota, poskytuje další dimenzi rámce učící teorie v umění. Hra je zábavná, spontánní, dobrovolná a vyžaduje aktivní účast. „Učení skrze hraní“ nabízí unikátní médium pro propojení stupňů osobního vývoje. Děti a mladiství vyvíjejí své schopnosti k přijímání rolí prostřednictvím her a organizovaných sezení (sezení vyžadují, aby jedinec bral v potaz mnoho odlišných perspektiv mnoha různých lidí). Pearson-Davies (1989) odkazuje na myšlenku Kleina (dětská hra jako symbolické vylíčení podvědomé fantazie) a Erika Eriksona (hra jako cesta dosažení zběhlosti v ovládnutí traumatických a obtížných zážitků) při popisu uměleckých praktik mezi problémovými mladistvými. Tvrdí. že formální hry (například divadelní produkce), když jsou zorganizované k vyhovění jejich potřebám, mohou poskytnout emocionální uvolnění, možnosti sociální interakce, možnost vyzkoušet nové role v bezpečném prostředí a získat zážitky.

3.4.6 Teorie inteligence Gardnerova (1993) práce o množství inteligencí vyvozuje závěr, že umění je možná v unikátním postavení, protože nabízí alternativy k formálním gramotnostem tradičního vzdělávacího sytému. Teorie množství inteligencí se odkazují na antropologický a biologický výzkum při stanovení sedmi forem inteligence – lingvistická, logicko-matematická, hudební, prostorová, „tělesně kinestetická“, mezilidská a „vnitrolidská“. Existuje mnoho možností jak se naučit o daném tématu, záleží pouze na jedincovo kombinaci inteligencí. Tradiční vzdělání se přiklání k působení pouze ve dvou ze třech inteligencí, a proto nevyhovuje potřebám mnoha mladých lidí. Umění začleňuje elementy z každé z inteligencí a může se postarat o rozdílné učební metody. Uměním obohacený rozvrh zahrnuje hudbu a tanec při učení matematiky a vědy (viz Stucker v Costellovi, 1995). Učební proces může být více ucelený pro mladé lidi, kteří vyžadují kombinace inteligencí, které se neshodují s formálními učebními metodami.

50


Koncept „emocionální inteligence“ se vynořil nedávno (Goleman 1995, 1998), z důvodu postupu v neurologických vědách, které se domnívají, že prostory mozku, které ovládají emoce jsou propojeny se sociálními dovednostmi/kompetencí, a že emocionální část mozku se možná „učí“ rozdílně od kognitivní části. Emocionální inteligence je schopnost monitorovat, regulovat a používat pocity během akce a patří mezi základní emocionální a sociální kompetence jako je sebeuvědomění, seberegulace, motivace a empatie.

Hraní na role a hry mohou pomoci k naučení emocionální inteligence prostřednictvím usnadnění vystavení se, vyjádření a vyzkoušení myšlenek a pocitů o sobě a ostatních. Společnost Thalia Theatre Company popisuje jejich práci s mladými lidmi, kteří jsou na pokraji vyloučení ze školy, s odkazem na emocionální inteligenci: se zaměřením na zapojení účastníků v drama-využívajícím procesu učení každý program vyvíjí emocionální gramotnost a poskytuje účastníkům čas k hlubšímu pochopení jich samotných prostřednictvím kombinace reflexivních a sebevědomí vytvářejících cvičení (Výroční zpráva 2003).

3.4.7 Umělecké terapie Umělecké terapie jsou řadou disciplín lišících se od umění v jejich všeobecném užití a cílech, dále v jejich aplikaci a užití v oblasti kriminálního soudnictví. Zahrnují (vizuální) uměleckou terapii, dramaterapii, taneční terapii a hudební terapii. Všechny umělecké terapie potřebují specifický profesní trénink, akreditační struktury a jsou běžně využívány ve vzdělání a zdravotnictví. Všechny mají za cíl provádět terapii, což je znovu zvláštní kategorie často používaná u mladých dětí, které byly emocionálně či sexuálně zneužity. Zatímco umění může tvrdit, že je terapeutické za určitých okolností, umělecká terapie má za záměr aktivně využívat umění coby média k vytvoření terapeutických vztahů mezi terapeutem a klientem, a „donutit“ klienta k tomu, aby sdílel své emocionální a psychické problémy. Liebmann vidí rozdíl v tom, že „většina uměleckých aktivit má za cíl vytvořit nějaký externí produkt, například nástěnné malby, koncert, hry či maškarní… Umělecké terapie se snaží více zaměřit na osobní procesy v těchto aktivitách zahrnutých.“ (1994). Pro Jonese má dramaterapie za cíl zapojení klienta do terapeutického vztahu, díky kterému mohou nalézt „řešení, úlevu, nové porozumění nebo změněné způsoby fungování“ (1995). Dramaterapie, s jejím vztahem k rolím a teoriím představení, a visuální umění (jež má reputaci nejvíce používané formy umělecké terapie) z části objasňují specifické formy použití umění. Tyto rozdíly jsou užitečné a nezbytné při načrtnutí cílů a záměrů uměleckých terapií a umění v prostředí kriminálního soudnictví. Umělecké terapie jsou schopny definovat konkrétní způsoby, kterými jsou elementy umění používány, jejich specifický smysl a záměry ve vztahu k osobním a emocionálním problémům. Některé procesy uměleckých terapií a hodnotící kritéria jsou důležité k pochopení toho, jak účast v různých uměleckých formách může přispět k záměrům ohledně změn osobního, sociálního a kognitivního chování.

a. Modely dramaterapie

51


Jones určil 9 podstatných procesů v dramaterapii, které jsou rozhodující pro efektivnost. Z nich mají tři přímé propojení s divadelními procesy a původy: §

„spojení život-drama“ – vztah mezi „divadelní konstrukcí“ a „životní konstrukcí“

§

„empatie a odstup" – proces proniknutí do a hraní charakteru

§

„interaktivní obecenstvo a svědectví“ – obecenstvo a proces svědectví v divadle.

„Spojení život-drama“ umožňuje a rozvíjí sféru mezi klientovo subjektivními a objektivními světy, v nichž mohou být vytvořeny jak emocionální tak kognitivní vztahy. Tento proces potvrdil přímou korelaci s „přechodným prostorem“ definovaným v psychoanalýze Winnicotta v díle Playing and Reality (1974). „Empatie“ usnadňuje emocionální rezonanci a zapojení, zatímco „odstup“ posiluje začlenění prostřednictvím myšlenek, reflexe a perspektiv. V procesu hraní s a hraní rolí v odlišných stupních emocionální rezonance a reflexe, klienti si mohou vytvořit osobní spojení mezi jejich subjektivními a objektivními světy. Intenzita, efektivita a udržitelnost těchto propojení je blízká modelům katarze v psychoterapii a divadle. „Interaktivní obecenstvo a svědectví“ je paralelou ke konvenčnímu obecenstvu a dynamice umělce, přesto ale rozlišuje čtyři způsoby, ve kterých může být obecenstvo v dramaterapeutických skupinách použito. Jeho schopnost podpory, konfrontace, doprovázení a vedení je doplněna o klientovo schopnost být jak obecenstvem, tak hercem; toto vše vytváří možnosti být „obecenstvem jak pro ostatní tak i pro sebe sama.“ (Jones).

V dramaterapii jsou hodnocení prováděna na základě jedincovo schopností fungovat sociálně (založeno na Piagetovo sérii kategorií kognitivních her). Tyto kategorie byly vytvořeny k ohodnocení sociálně kognitivních komponentů hry, které se zaměřují na oblasti jako je konstruktivní hra nebo dramatická hra ve smyslu osamocené, paralelní a skupinové interakce (Rubin, 1979). Morenovo sociální atom, jež byl původně vytvořen v třicátých letech minulého století a používán v různých kontextech, je nyní použit k práci s lidmi v léčebných programech trpících alkoholismem. Buchanan popisuje v díle The Arts in Psychotherapy divadelní využití sociálního atomu jako „barometr změny stejně jako hodnotící nástroj“ (Buchanan, 1984).

b. Modely umělecké terapie Liebmann (1994) vytyčil výhody užití vizuální umělecké terapie, mezi něž patří: § § § § §

formování a zpracovávání neverbálního vyjadřování formování a zpracovávání neverbální komunikace prostředek pro sebeprozkoumání (těžko popsatelných problémů) bezpečný a přijatelný prostředek pro uvolnění intenzivních emocí produkty (obrazy) jsou katalyzátorem diskuze, odkazem reflexe

Tyto výhody jsou doprovázeny dvěma obecnými znaky, konkrétně elementem aktivní účasti (dotlačující a podporující motivaci) a elementem hry a potěšení (vedoucí k pocitu kreativity). „Odlišný přístup umělecké terapie zprostředkovává verbální a neverbální nástroje, hraní a myšlení. Všechna chování mají svůj

52


důvod. Díky tomu, že kriminální zločin je neverbální záležitostí, umělečtí terapeuti mají unikátní možnost zapojení pacientů do procesu nalezení alternativních cest zpracování náročných pocitů a impulsů.“ (Delshadian, 2003). Vizuální umělecké terapie kladou důraz na důležitost „hraní si“ s uměleckými materiály, což vede k neverbálnímu vyjadřování pocitů a pohledu na věci jinak nedostupné: „Dostupnost uměleckých materiálů může poskytnout alternativní způsob jak vyjádřit své reakce, změny nálad a někdy umožnit ženám vyjádřit symbolicky nevyslovitelné… fyzické hranice materiálů a obrazů mohou ženám v chaotickém a zranitelném stavu nabídnout kontrolu nad pocity a tak snižit pravděpodobnost chování ve více destruktivních formách“ (Cronin, 1994).

3.5 Umělecky specifické modely změny Závěrečná část této zprávy se zaměřuje na umělecky specifické modely změny a je založena na analýze toho, jak umělci a umělečtí výzkumníci napříč uměleckými formami charakterizovali umělecké praktiky. Umělecky specifické modely změny jsou pouze provizorním návrhem a jak je vidno z výše popsaných teoretických větví, mnoho témat spolu navzájem souvisí a překrývají se. Většina literatury použitá pro tuto zprávu obsahuje popisy procesů; pokusy o reflexi nebo vysvětlení procesů nebo dopadů jsou ojedinělé a omezené.

Níže vyložené modely reprezentují první pokus o teoretizování (poskytnutí množiny argumentů, které mohou být použity jako vysvětlující rámec) z různých popisů uměleckých praktik. Jsou jakousi přechodnou fází k vývoji testovatelných modelů změny, které by mohly doplnit budoucí výzkum. Tato sekce je členěna následovně: §

vizuální umění a film – rozvoj schopnosti vnímat a vizualizace sebe sama ve vztahu k ostatním

§

drama, divadlo a vystoupení – vyznačení nových vztahů v „prahovém a přechodném prostoru“

§

kreativní psaní/vyprávění příběhů – vyjmenování zážitků a prozkoumání morálních dimenzí sociálních světů tanec – objevování nových fyzických postupů a smyslu sebe sama prostřednictvím fyzických reakcí a interakcí s ostatními

§

§

hudba – učení se a používání vzorců, jež vedou k vyvíjení jazyka, komunikačních schopností a vyspělejších interpretací světa.

3.5.1 Vizuální umění a film Visuální umění v trestním soudnictví zahrnuje vytváření a zkoumání obrazů, což vede k usnadnění vývoje nebo rozvoje vnímání a porozumění (sebe sama, ostatním a světu). Například Bernie Mastertonovo hodiny portrétů a jejich následná výstava v irských věznicích pro dospělé usnadnila „způsob jak je možné hledět na a vyjádřit místo člověka ve světě… portrét je ukazovatel času… který spouští nové odpovědi a náhledy mužů“ (Donoghue, 2003). Vklad od Tate Liverpool do programu domácího násilí a projekt Insight Art pomohli vyvinout vjemové schopnosti delikventů (a následné porozumění a chování) zapojením

53


účastníků do kreativních, zkoumajících a analyzujících obrazů, které poskytly možnost reflektovat sebe sama/ostatní. Co mohou mít tyto aktivity za teoretický přínos? Popsané výsledky měly jasný vztah s procesy poznávání, vjemovými dovednostmi, mapováním a emocionálním proniknutím. Existují dvě odlišná témata: prvním je použití obrazu, jak kreativního tak i zobrazujícího, k interpretaci a rozvoji pohledu na zážitky. Druhé téma se týká vztahu sebe sama k obrazu. Zde existuje konkrétní materiální a mentální/emocionální vztah mezi vnímáním a vnějším objektem, který poskytuje prostor pro osobní vývoj. Vizuální umění poskytuje možnost rozvíjet smysl sebe sama nebo vztah jedince k ostatním ve světě. Stejný model lze aplikovat na média filmu a videa. Film poskytuje možnost vidět a reflektovat sebe sama ve vztahu k světu z nových perspektiv, skrze odezvu od obecenstva. Chandler (1973) zjistil, že začlenění videa do programu zaměřeného na přijímání rolí rozšířilo schopnost přijímání perspektiv mezi skupinou mladých delikventů. Proces zahrnoval pravidelnou zpětnou vazbu o výkonech účastníků prostřednictvím shlédnutí již nahraného videa. Novější příklad poskytl zajímavou paralelu tohoto modelu změny. Iniciativa Pathways to Work (2003) pracovala s mladými bývalými vězni při vytváření krátkého filmu, zaměřeného na diskriminaci a nerovnosti mladých bývalých vězňů na trhu práce. Tento krátký film, jež byl vyprodukovaný lokální filmovou společností a 11 mladými účastníky projektu, měl premiéru na Newcastle Odeon. Projekt poskytl možnost vytvořit pozitivní obraz o sobě samých na veřejnosti, zvýšil sebevědomí a sociální status mladých účastníků a dovolával se změny.

3.5.2 Drama, divadlo a vystoupení Tyto tři činnosti tvoří v sektoru kriminálního soudnictví možná tu nejrozvinutější a nejdiferencovanější základnu teorie mezi všemi uměleckými formami. Máme zde tři zvláště rozdílné teoretické větve obsažené v literatuře věnované dramatu a divadlu v systému kriminálního soudnictví: § § §

teorie označení/známkování (marking theory) teorie představení divadelní metafory a maska.

a. Teorie označení/známkování Thompsonova „teorie označení/známkování“ (2003) reprezentuje rozšíření kognitivně behaviorálního modelu, spojující učení rolí a sociální učení s Boalovo veřejným divadlem (forum theatre) (1979, 1992). Tato teorie je reakcí proti omezením, jež byla zavedena teoretickými rámci nácviku rolí při vysvětlování dopadu účasti v divadelním procesu. Thompson tvrdí, že divadelní workshopy věnující se chování vězňů by neměly být popisovány jako opakované či nácvikové „prosociální“ akce, jež mohou být naučeny a reprodukovány za jiných okolností. Účast v divadle a dramatu má mnohem komplexnější vztah k chování či akcím v budoucnosti. Aplikované divadelní workshopy zahrnují „zkoumání sítě vzájemných vztahů a vytváření nových spojen“ (Thompson, 2003). Thompson tvrdí, že: všichni jsme ve skutečnosti „označenými lidmi“ (marked people), kteří předvádějí vzorce vytvořené „malými divadelními vystoupeními“ ostatních během našich denních akcí. Naše těla a

54


naše životy jsou tvarovány, my následně tvarujeme naše těla, což nám dává schopnost být s přáteli, rodinami a v komunitách. Chování či akce („malá divadelní vystoupení“) jedince je výsledek začlenění našich minulých zkušeností a vztahů; divadelní workshop zapojuje, objevuje a může upravit tyto vystupování: aplikované divadlo by mělo být…zapojení se do „označených“ a vzájemně souvisejících akcí účastníků. I ten nejkratší projekt může upravit vztahy mezi lidmi vytvořit nové vztahy mezi skupinami, ve kterých jsou mazány a objevovány značky našich životů. Workshopy dramatu mohou být intenzivním vzrušujícím zážitkem, který vytváří „sociální energii“. Tato energie usnadňuje změny v interakcích, myšlení a pocitech, což může následně zanechat „stopu“ na účastnících, kteří bojují s omezenými možnostmi, rigidními odpověďmi a podmíněným chováním. Workshop může na účastníkovi zanechat vzpomínky na odlišné možnosti chování, způsoby vyjadřování pocitů a nové zvyky. Divadelní procesy zrcadlí komplexní procesy dennodenních interakcí a komunikace, čímž může být dosáhnuto mnohem většího vlivu.

a. Teorie představení (Performance theory) Ostatní výzkum se odkázal na teorii představení k vysvětlení/interpretaci dopadu účasti v divadle. Hodnocení drama workshopů zaměřených na útočné chování mladých lidí je propojeno s Turnerovým konceptem liminality a tak se tyto hodnocení domnívají, že workshopy mohou poskytnout „přechodný prostor“, jenž usnadňuje změny v pohledu na sebe sama, ostatní a svět (Hughes, 2003b). V umění je tento prostor charakterizován neformálními vztahy, které probíhají mimo běžné role a rutiny institucí a které vyzývají k testování lidí samotných, přijímání rizik, prozkoumání rozsáhlejšího sebevyjádření a přijímání nových rolí a odpovědností, což má za efekt změnu sebe sama a pohledu ostatních na schopnosti daného člověka. Drama workshopy probíhají v liminálním prostoru a nový kontext, role/vztahy a formy interakce mohou „připravit mladého člověka reagovat na ostatní lidi a sociální momenty více plynule a efektivně“ (Hughes, 2003). Heritage (2004) je také ovlivněn teorií představení. Jeho divadelní praktiky v brazilských věznicích se zaměřily na použití vystoupení při protestu proti odlidštěným institucionálním strukturám a praktikám ve věznicích a jejich škodlivému dopadu na vztahy a emocionální/sociální prostředí: „během mé práce jsem se snažil ptát, zda je možné narušit způsoby a styl života ve věznicích.“ Tento uměleckými projekty poskytnutý přechodný prostor je možností usnadnit jak institucionální tak individuální změnu. Nicméně Heritage upozorňuje, že je velmi těžké prokázat, zda tyto akce ovlivňují chování v budoucnosti: „můžeme ukázat, že přítomnost divadelní práce ve vězení mění instituce, a že v konečné podobě vytváří nové vztahy. Toto může následně vést k prostředí, ve kterém panuje respekt sama k sobě, ale i k ostatním, a které může usnadnit cestu k některým nezbytným individuálním změnám.“

a. Divadelní metafory a maska

55


Tato kategorie se vztahuje k práci společnosti Geese Theatre Company, konkrétně k jejich práci s divadelními metaforami v maskách, vystoupením a divadelním workshopům. Jako taková je tato teoretická větev silně propojena s vizuálním uměleckým modelem, jako je drama a vystoupení.

V jejich analýze programu Violent Illusion Trilogy, který se věnoval průzkumu násilí prostřednictvím vystoupení a workshopů, Liebmann dodává: „Geese vyvinul užívání metafor a obrazů, které byly odrazem povrchu mnoha rozdílných typů vězeňských myslí.“ Masky od Geese Theatre Company a ostatní divadelní metafory jsou z části inspirovány kognitivní behaviorální teorií a výzkumem myšlení vězňů a chování. Maska může například reprezentovat tvář nebo osobu, kterou vězeň představuje v konkrétních souvislostech; během workshopů a vystoupení jsou delikventi nuceni k odkrytí tváře a vyjádření svých hlubších myšlenek a pocitů. To vytváří povědomí o destruktivních vzorcích myšlení a pocitů a nabízí možnost změny chování: „divadelní maska umožňuje herci dynamicky představit „vnitřní hlas“ (myšlenkový proces) zdůrazňující myšlenky, přesvědčení, pravidla, hodnoty a jejich dopad na chování“ (Mountford, 1998).

Metafory v dramatu vytvářejí přímější spojení s účastníky díky působení na úrovni vědomého a nevědomého myšlení a chování. Dále také na způsob vizuálního modelu změny tyto metafory nebo symboly existují v konkrétním dočasném prostoru a vytvářejí odstup od sebe sama: pocity mohou být bezpečně uchovány a prozkoumány ve vztahu k obrazům vytvářející tak nadhled a povědomí o sobě sama.

3.5.3 Kreativní psaní, slova a vyprávění příběhů Model změny použitý v deskripci praktik kreativního psaní/slov/vyprávění příběhů v systému kriminálního soudnictví se zaměřuje na jedincovu schopnost používat jazyk k popsání složitých emocionálních zkušeností, což vede k zvýšenému společenskému, morálnímu a emocionálnímu povědomí a zlepšené správě/regulaci sebe sama. Spisovatel ve věznicích, John Siddigue, zdůrazňuje význam rozvoje schopností účastníků potřebných pro detailní popis konkrétních zážitků: „zločin smršťuje velikost jedincova světů a posiluje sobecký a omezený pohled na věc… v poezii musíte být vypuštěni do světa, ať už popisujete chleba, kytky nebo cokoliv jiného. Pokud můžete přimět lidi, aby byli pravdiví při psaní, musejí na předmět nahlížet objektivně…smyslem procesu je být při vyprávění co nejkonkrétnější (Siddique, 2003, rozhovor).“ Americká iniciativa Changing Lives Through Literature, využívá literaturu k prozkoumání a odmítání zločinného chování; konkrétně vytváří náhled do složitosti lidských zkušeností a apeluje na změnu hodnotového žebříčku delikventů. Zkoumání charakterů a příběhu podněcuje k propojení a reflexi osobních zkušeností a usnadňuje „cvičení morální představivosti“; porozumění tomu, že je zde mnoho způsobů přemyšlení o osobě/události; uvědomění si svého života a možnost narazit na různé lidské emoce/zážitky. Literatura „umožňuje lidem, kteří jsou plni hněvu, dát vzteku tvar, rozpoznat ho a konečně ho pochopit…a vytvořit nové dimenze vědomí díky jazyku, který přináší porozumění“ (Waxler, 1997).

Clive Hopwood, ředitel organizace Writers in Prison Network in the UK tvrdí:

56


„první vrstva vědomostí je ústní – smyslu „já“ a ostatních, vyjmenovávání věcí. Jak tato vědomost roste, rozšiřujeme naši schopnost popsat a ptát se světa kolem nás. Pomalu se učíme abstraktnímu myšlení a obrazně řečeno absorpci času, vytváříme si mentální model světa a jeho možností (Hopwood, 2001). Stejně jako u modelů vizuálního umění a drama/divadlo modelů, proces vyvíjení povědomí o sobě sama, myšlení, rozlišovací schopnosti a schopnost se vázat k ostatním prostřednictvím uměleckého média je zdůrazňována. V modelu psaní je jednotícím prvkem jazyk: jmenování zážitků usnadňuje zapojení se a interakci se světem spolu se zvýšeným povědomím o dopadu sebe sama na svět a naopak. Morální dimenze tohoto modelu je uvedena ve výše zmíněných popisech; možná z důvodu fungování na úrovni jazyka – záměrná a přímá forma sociální komunikace/interakce – může psaní/vyprávění příběhů hrát jednoznačnější roli v aktivním prozkoumávání společenských hodnot a etických problémů nežli ostatní umělecké formy.

3.5.4 Tanec Popisy tanečních praktik v kriminálním soudnictví se zaměřují na rozvoj fyzických rutin, disciplinovanější a lépe zvládnuté fyzické vyjádření, koncentraci a soustředění. Interakce zahrnující fyzický kontakt a pohyb může být pro delikventy silným zážitkem, který pomáhá vypořádat se s nenápomocnými rutinami, uvolňuje napětí a pocity, a zlepšuje postavení těla spolu s následnými pozitivními efekty na vlastní já a obraz sebe sama. Tanec nabízí fyzické možnosti k praktikování sebekontroly a testování nových forem vyjádření: „staré nesociální chování odrážející se v pohybových metaforách, jako je impulzivní a hrubé jednání, ztráta kontroly, ústup, může být „vyměněno“ za nové chování a reakce, jež jsou praktikovány v takových pohybových strukturách jako „zpomalená“ akce (slow motion action), záměrný oční kontakt, regulace napětí, která je v tanci objevena, zkoumána a posílena skupinovou energií a přístupem (Milliken, 2002). Takový popis odráží rozdílnou kvalitu většiny uměleckých specifických modelů zvažovaných až doposud, který se více přiklání k učební teorii a teorii inteligence (spolu s jejich specifikací na neverbální nebo „předkognitivní“ učební procesy) nežli ke kognitivně behaviorálním rámcům. Tělo je zde sjednocujícím prvkem jakožto médium vyjádření, které umožňuje prozkoumání zkušeností, jež mohou být zároveň velice abstraktní (nebo alespoň neverbální, nejednoznačné nebo nedefinované) a velmi konkrétní (zakotveny ve fyzických zkušenostech). Tanec je sociální aktivitou stejně jako drama nebo umělecké workshopy a nabízí možnosti posílení nových vztahů a uvědomění si sebe sama prostřednictvím sociální interakce. Nicméně v tanci je prostředkem k vyjádření tělo a proces je dán dosažením zážitků skrze fyzický pohyb, reakce na ostatní a interakci s nimi.

3.5.5 Hudba Popisy hudebních praktik v kriminálním soudnictví se zaměřují na efekt rytmu a zvuku na náladu, koncentraci, relaxaci, seberegulaci a kognitivní/obecné fungování. Hudba komunikuje na úrovni nevědomí a zvuk zahrnuje širší spektrum než jaké je schopen pojmout lidský hlas, a tak stimuluje dodatečné části mozku, usnadňuje jazykový vývoj a emocionální náhled (Rovertson, 2003). Hudba může navázat kontakt

57


s oblastmi zkušeností, které nejsou dostupné skrze verbální nebo paměťová zařízení, a stimulovat proces změny. Tento aspekt může mít zvláštní důležitost při práci s některými skupinami delikventů. „Díky tomu, že mnoho sexuálních delikventů bylo také zneužito často v jejich formativním věku, nabyli vědomostí o neadekvátním chování dříve, než byly jejich poznávací schopnosti dobře vyvinuty. Mnoho kognitivních distorzí „se naučili“ díky zážitkům plných obrazů, emocí a tělesných pocitů; proto nové učení může být obzvlášť efektivní díky experimentálním metodám. Cílem je dosažení vnitřních obrazů, pocitů a fyziologických reakcí spolu se zaměřením se na vyléčení, které zahrnuje rekonstrukci nejen intelektuálních ale všech lidských aspektů“ (Skaggs, 1997). Existuje množství výzkumných prací zaměřených na dopad hudby na kognitivní vývoj. Výzkum, který odhalil spojení mezi hudebními rytmy a fyziologickými a neurologickými procesy, se domnívá, že hudební účast podporuje mnoho procesů souvisejících se schopností se učit a užíváním vzorců (například nabytí jazykové kompetence, interpretace chování ostatních). Hudba hraje svojí roli v „předkognitivním“ neurologickém vývoji, který nám umožňuje rozpoznat a interpretovat složité emocionální informace, které doprovázejí řeč, a může být použita při učení jazyka a zotavení z poškození mozku. Hudba může mít také vliv na nálady a emoce, které mohou podpořit roli emocí v kognitivním fungování (Rovertson, 2003). Výzkum navíc ukázal, že vzorce používané při čtení/poznávání jsou podobné těm, které jsou zahrnuty v hudebních vystoupeních (Montello, 1998). Výzkum vzdělání ukázal, že nejspíš existuje vztah mezi hudební účastí a kognitivním výkonem (Winner & Cooper, 2000).

ČTVRTÁ ČÁST

ZÁVĚRY A DOPORUČENÍ Závěrečná část zprávy extrahuje hlavní problémy a zjištění získaná z revize literatury. Také přichází se skupinou obecných doporučení ohledně vývoje výzkumu a hodnotících aktivit v umění a sektoru kriminálního soudnictví. Je rozdělena následovně: § § § §

teorie účinky praktiky výzkum.

4.1 Teorie

58


Zmíněné modely změny nejsou definitivní, dopodrobna vyhlazené ani důkladné. Přesto přece poskytují některé teoretické báze potvrzující efektivitu uměleckých praktik sektoru kriminálního soudnictví, dále doplňující o objasňující důkazy prezentované v dřívějších částech této zprávy. Tyto modely také docházejí k domněnce, že existují mechanismy v různých formách umění, jež vedou k specifickým dopadům na nesociální chování a mají efekt na osobní a společenský vývoj. Nicméně existují i důležitá přesahující témata, která docházejí k závěru, že je umění efektivní i v širším rozsahu.

Umění funguje na citové, kognitivní, behaviorální a neurologické bázi. Hlavní myšlenky objevující se napříč všemi uměleckými formami se vztahují k roli umění jako nástroje, který zlepšuje vjemové/ myšlenkové schopnosti a emocionální pochopení a možná ze všeho nejvíce usnadňuje osobní změnu ve směru fyzickém, sociálním i emocionálním. V tomto rámci jsou pojmy liminálního a přechodné prostoru klíčovým konceptem, který je aplikovatelný ve všech různých uměleckých formách.

Zážitky získané účastí v uměleckém procesu jsou zakořeněny ve škále lidských, sociálních a environmentálních faktorech, které nejsou zcela dostupné při použití tradičních terapeutických nebo vzdělávacích módů zapojení a komunikace. Mnoho delikventů postrádá základní dovednosti a má špatné zkušenosti s účastí ve společenských organizacích a vzdělávacím systému: tito delikventi mají menší pravděpodobnost zapojení se do tradičních forem institucionálních vztahů. Umění nabízí nesoudící a neautoritativní model zaměstnání, stejně jako poskytuje netradiční a neinstitucionální sociální a emocionální prostředí. Zapojení se do umění předpokládá a vyžaduje respekt a odpovědnost, kooperaci a spolupráci – faktory, jež jsou zásadní při stimulaci dlouhodobé změny.

Rozrůstající se teoretická báze může být použita k zformování konceptuálního rámce týkající se dopadu umění, a k vytvoření odpovídajících měřítek, podle nichž je možné hodnotit a zkoumat praktiky. Vytváření spojitosti mezi uměleckými intervencemi a pozitivními výsledky je důležité, ale tato činnost by měla být podložena sofistikovaným výzkumem s kriticky realistickým nádechem, který může zkoumat a specifikovat vztah mezi účastí v uměleckém programu a opakovaným porušováním pravidel, a který tak může poukázat, jaké nástroje fungují pro koho, kdy a za jakých okolností. Efektivní použití implikuje souvislou průřezovou dimenzi využitou ve výzkumu praktik, který bude zahrnovat sledování účastníků během delšího časového období, než bylo dosud možné ve většině předešlých nebo současných studiích.

4.2 Dopady Zjištění této zprávy poskytují empirický základ podložený jasnými teoretickými záležitostmi, který naznačuje znatelný příslib ohledně vlivu umění na zločinné chování. Ačkoli neexistuje dostatek vysoce kvalitních hodnocení a výzkumů, některé ze zmíněných studií podporují tvrzení, že množství uměleckých praktik může mít konkrétní a měřitelný dopad na chování porušující pravidla a příbuzné faktory.

Umění poskytuje možnost účastnit se kreativního procesu, který zahrnuje jak strukturu, tak svobodu k prozkoumání myšlenek a pocitů prostřednictvím vnější reprezentace sama sebe (v hudbě, obrazech, slovech a vystoupeních). Toto usnadňuje vyjádření rozdílných myšlenek a pocitů (neznámých, potlačovaných nebo nových), které mohou vést k vyjádření sebe sama a ostatních různými nebo výrazně pozměněnými způsoby.

59


Jaké jsou konkrétní výsledky účasti v umění? Základ důkazů nabízí čtyři hlavní oblasti dopadu: § §

§ §

změna osobních a vnitřních reakcí na popudy nebo katalyzátory, které vedou k použití agresivního chování proměna jedincova života a sociálních okolností díky vybavení osobními a společenskými dovednostmi, které mohou pomoci k vytvoření odlišných vztahů a umožnit přístup k pracovním a vzdělávacím příležitostem změna o obohacení institucionální kultury a pracovních praktik změna pohledu širších komunit na delikventy a na systém kriminálního soudnictví.

Existuje množství důkazů napříč všemi sektory, přesto dvě otázky zůstávají nezodpovězeny: § §

jak jsou přínosy udržitelné – do jaké míry vytrvají i po ukončení projektu a jsou změny pouze utišující nebo mohou mít dlouhodobý osobní a společenský efekt? za jakých okolností nástroje fungují nejlépe – pro koho a kdy?

Jak bylo zmíněno během této zprávy, současné výzkumy se domnívají, že přestože kognitivně behaviorální přístup vykázal určité prvky efektivity, neposkytl takový plán, který by mohl konfrontovat nespolečenské chování takovým způsobem, že by byl významný pro všechny delikventy za všech okolností. Tato zpráva poskytuje příklady (a teorii spolu s důkazy), jak mohou umělci začlenit a přidat hodnotu modelům založených na kognitivní behaviorální teorii a to tím, že umožní přístup k emocionálním a imaginárním světům. Popsaná teorie poskytuje materiál pro argument, že umění může sehrát důležitou roli při poskytování širokého a flexibilního vzdělávacího rámce, což vede k vyšší kreativitě, adaptabilitě a komunikačním dovednostem; k zlepšení osobních a společenských dovedností důležitých pro úspěšný přechod k odpovědné dospělosti; a vedoucí k prosociálnímu životu po propuštění z vazby.

4.3 Praktiky Tato zpráva poukazuje na současnou omezenou schopnost provést kvalitní výzkum a hodnocení v oblasti kriminálního soudnictví. Ptá se, jaký druh hodnocení by měly umělecké společnosti očekávat: jaké otázky jsou lépe adresovány trénovanými výzkumníky, kteří mají vyšší znalost metod a výzkumných kvalit? Umělci tráví stále více a více času tvorbou hodnocení. Ale přestože tato zpráva zjistila rostoucí zájem o a aspirace na robustní a standardizované evaluační modely, většina současné práce nedochází k závěrům, které by mohly být použity v sociální politice. Důležité je také poznamenat, že umělečtí praktikanti reflektují kvalitu a dopad jejich práce, ale konání studií opakovaného odsouzení a/nebo sofistikovaných výzkumných cvičení je časově náročné a vyžaduje odbornou znalost.

Opakovaně zmiňované slabiny hodnocení napříč sektorem umění zahrnují: § §

problémy při přístupu k informacím týkajících se chování porušujícího pravidla nedostatek základních informací/detailních zhodnocení úrovně „vyloučení“ a existujících problémů

60


§ § § § § § § § §

nedostatek kontroly problémy při hledání vhodných měřítek přílišná závislost na „příběhové formě“ předpoklady o vztahu mezí výsledky a použitím nástrojů nedostatečné použití výzkumné a jiné literatury při zkoumání daných témat/problémů krátkodobý pohled malé vzorky zanedbání míry vyloučení/odchodu z programu nedostatek informací o tom jak byla kvalitativní data analyzována a interpretována.

V této práci byl zmíněn vývoj sektoru za posledních 15 let. V současnosti existuje více praktik, jejich větší rozmanitost a více psaní o praktikách. To ale neznamená, že by tato oblast byla souvislejší. Napříč všemi sekcemi této zprávy je možné vyhledat inspirativní a inovativní příklady projektů, reflexi jejich praktikantů a vysvětlení smyslu jejich práce. Nicméně, jak již bylo zmíněno v diskuzi o modelech praktik, pnutí, kontradikce a nekonzistence přetrvává. Udržitelnost je klíčovým problémem: mnoho praktik je krátkodobých, nabízejí malou kapacitu pro následné monitorování a sledování, a plně nevyužívají potenciálu, který umění v tomto sektoru nabízí. Umění musí jasně projevit svůj zájem o, a začít reagovat na, tlaky vedoucí k robustnosti, která má základ v rigorózních, na důkazech založených praktikách.

4.4 Výzkum Výsledky této zprávy dokládají, že umění v trestní justoci je hodné vývoje a prosperovalo by ze seriozního, důkladného a dlouhodobého výzkumu. Následující návrhy jsou vytvořeny k podpoře tohoto procesu: §

Budoucí výzkum a hodnocení by měly přijmout a stavět na principech ilustrované metodologie. Spolu s použitím tradičních „experimentálních“ přístupů, existuje silné opodstatnění pro zkoumání potenciálu kriticky realistického výzkumu, jak bylo popsáno vysoce kvalitním výzkumy, jako například od Duguida a Pawsona (1998). Tato zpráva zdůrazňuje potřebu průřezových studií, které zahrnují dlouhodobé následování reprezentativního vzorku účastníků, kombinují kvalitativní a kvantitativní výzkumné metody a umožňují výzkumníkům testovat teoretické návrhy o tom, jak program „pracuje“, pro koho a za jakých okolností.

§

Strategií pro dlouhodobý výzkum a vývoj umění v kriminálním soudnictví by mohlo být přijetí amerického modelu kriminální prevence skrze financování série ukázkových programů, které by byly založeny na pokynech praktik, teoretických a empirických důkazech prezentovaných v této zprávě. To by umožnilo poskytnout vzrušující možnost k vytvoření dobře plánovaných a zaměřených praktik spolu s vysokou kvalitou, rigorózním výzkumem a budoucími praktikami. Soutěžící nabídky, které by byly založené na důkazech a teorií podložených pokynech pro projekty, by mohly být zveřejněny a navrhované projekty by byly kriticky ohodnoceny a vybrány. Výzkumná zjištění a praktické modely by mohly být rozesety mezi ostatní umělecké praktikanty z důvodu dokončení výzkumu.

§

Je potřeba trénovaných hodnotících specialistů se znalostí výzkumné metodologie, kteří by byli přidruženi k uměleckým praktikám napříč sektorem. To by pomohlo zabránit před

61


nehospodárnými výzkumy a hodnotícími cvičeními, které nemají žádný význam pro sociální politiku. §

Je potřeba vytvořit a rozšiřovat jasné hodnotící pokyny, které jsou založené na realistických očekáváních o schopnostech uměleckých praktikantů ohledně usnadnění hodnocení a navržení tvorby takových zjištění, jež mají jasný význam pro vývoj praktik v uměleckých organizacích.

62


Využití umění v trestní justici

Recommend Documents