J. H. Krchovský BÁSNĚ
NOCI PO NICHŽ NEPŘICHÁZÍ RÁNO Výbor z básnických sbírek Z let 1978 – 1991
I. část Básně vybrané ze sbírek PROCHÁZKA URNOVÝM HÁJEM (1978 – 1979) NEKLID (1980) BESTIÁLNÍ NĚHA (1981 – 1982)
PŘISTAVIL JSEM SI ZRCADLO od té doby se nenávidím včera mě ale napadlo že se v něm stejně neuvidím… rozplynul jsem se děsem nad tím, že vůbec nejsem vůbec si nezávidím… (Procházka urnovým hájem)
NA STROPĚ HOŘČICE A V NÍ JE BUŘT zmítám se v šílenství na podlaze a je mi blaze, tolik blaze že už snad nemůže ani být hůř (Procházka urnovým hájem)
MÁ DUŠE JE PERPETUUM MOBILE Žije a umírá krmena ničím dokonale se zničím rozkrájím se na motorové pile Dneska je Štědrý den postavil jsem si betlémské jesle usínám, jde na mne sen usínám, houpu se v elektrickém křesle (Procházka urnovým hájem)
POKOJEM OBCHÁZEJÍ POSTAVY celé davy kývám jim rukou a šeptám pozdravy… pokojem obcházejí postavy tiše, jak se sluší… postavy bez rukou, bez nohou postavy bez těla, bez hlavy jenom s duší jenom s duší… (Procházka urnovým hájem)
NĚKDY NA TEBE MYSLÍM když v podzimních ránech plazím se vlhkým listím po hrobkách na Olšanech Občas tě i potkám když se tvůj obraz nerozdvojí směješ se mrtvým fotkám všem, jenom ne té mojí Jednou ti vyznám lásku a budeš-li mít zájem pozvu tě na procházku urnovým hájem Zatím mne však drtí skutečnost tíživá že ač nejsi po smrti tak přesto nejsi živá! (Procházka urnovým hájem)
MÁM SVOU NOHU MEZI DVEŘMI do místnosti nekonečné z ní na sebe křičím: Věř mi - je to marné a zbytečné! Z jedné strany dovnitř cpu se a z druhé si bráním vstupu v ostrých zpětných zubech v puse držím konec svého trupu (Procházka urnovým hájem)
NETŘEBA HLEDAT V PULTECH BIBLIOTÉK a rukou v prázdnu šmátrat když poznání je blízko na dotek když reálný je návrat Netřeba šplhat vzhůru na výsostná území stačí jen ožírat kůru zde dole, při zemi (z textů do sbírek nezařazených)
ČTYŘI SVĚTOVÉ STRANY? ne, je jich mnohem více snad leda čtyři stěny zlomené svitem svíce Čtyři prázdné stěny a na nich tentýž obraz šepot, vzlyky a steny skok, pád a znovu odraz (z textů do sbírek nezařazených)
POD BÍLOU ZDÍ tmou zaštěkali psi… přichází všední temný výjev z apokalypsy: Za chvíli ozvěny všech kroků odezní… o úzkost opřeny postavy obcházej na cestě podél zdí - křik rodící stařeny ozývá se z parku a synek tmy debilní měsíc uléhá do kočárku… vytí psů vychází zespod a ohlašuje dobu: čas zavíraní hospod a otvírání hrobů… (Neklid)
NA SAMÉM KONCI temné chodby v tunelu pod městem kde jsem nikdy nebyl za dlouhou řadou vytlučených světel zmítán průvanem a zimnicí potmě a poslepu narazil jsem na zeď z betonu a ze střepů - na hluboký a ztvrdlý otisk své tváře… na opačném konci zaslechl jsem s ozvěnou vzdálený nářek a já zjistil že nejsem tady ale za stěnou že nejsem odlitkem ale formou ze nejsem uvnitř ale vně - jsem zazděnou zatvrdlou šlápotou hlubokým otiskem mě… (Neklid)
S PRONIKAVÝM ZVUKEM kdosi přejel nožem po hrdle sklenice a můry, naoko mrtvé náhle spadaly na zem jako by se blížil netopýr… bojím se světel studených světel výbojkových zářivek… přál bych si být netopýrem umět tak zpívat pronikavým ultrazvukem aby zářivky strachem praskaly a padaly na zem ve strachu, že se blížím já… přál bych si být velikým černým, skleněným netopýrem… (Neklid)
MÁ BESTIÁLNÍ NĚHO chtěl jsem se zavřít s tebou do domu srdce mého kde se sny o snech ve spánku zdají… zavřít se do něj než strhnout ho dají… do prázdných oken jsem příliš zamilován obehnán drátem a skrz naskrz podminován… (Bestiální něha)
NAPÍCHNUTÝ K ŇÁKÉ HOLI hlídám se a zaháním visím tu jak strašák v poli zaháním se máváním Má pravá i levá ruka vlaje blbě ve větru jak divná boží muka navlečená do svetru… (z textů do sbírek nezařazených)
ACH TO JARO! strašná vůně s nekonečným smradem… - tahá mi to plíce z pusy omotává větví drtí mne to, dáví, dusí a přetíná ve dví… ta hrůza a nostalgie po předsmutku polapení! Jak když kanec v listí ryje Strkám rypák do lupení - duše vyje, štěká, stůně… ach ten smrad a jeho vůně nekonečno brání nasát… ozývá se ze mě řvaní jak z porodny prasat (Bestiální něha)
NARÁŽEJE DO LIDÍ Jdu liduprázdnou ulicí a nikdo mne v ní nevidí - mám zatemněnou palici Nezářím a nemám světlo jen mé oči trochu žhnou ňáké zvíře si mne spletlo s vymlácenou lucernou Vydávám dnes jenom skřeky mluvit už mě uráží jdu se na most napít z řeky žízeň mám, i závaží (Bestiální něha)
JSEM BÝK A NATÍRÁM SE NA ČERVENO dráždím tak zrcadlo a ono dráždí mne máme jenom stejné jméno - navzájem se vraždíme… se sklopenou hlavou nabíháme proti mně ničí nás, že nezjistíme kdo je uvnitř, a kdo vně… v opuštěné spalovně v zrcadlové síni triumfálně křičím na zasklenou svini že já, já jsem býk a já tě zničím! a rozbíhám se proti stěně směrem hlavou na hřebík (Bestiální něha)
LIDÉ, ROZSVIŤTE VŠECHNA SVĚTLA ať vaše tváře zazáří! lidé, vy lidé krásní andělé pražští vám patří moje pozdravy! - Kušuj a zhasni jinak tě praštím a nebo kopnu do hlavy! (Bestiální něha)
CHČIJU KLIDNĚ DOLŮ Z OKEN - jsem přec pánem svýho domu! přesto skrytě šilhám okem copak dole říkaj tomu Nic neříkaj, nic nevidí jenom sedí v podřepu klopí oči, snad se stydí že mi serou do sklepů (Bestiální něha)
OTÁZKA VRÁSKAMA čelo mi brázdí: jsem tady, nebo tam nebo zde za zdí? …není mi pomoci není mi rady dál křičím do noci: kde jsem, jsem tady? jsem tady, nebo tam nebo tam za zdí? do slov se zamotám: jsem uzel, - z obou stran buším si na stěny… nejsem zde ani tam - jsem do zdi zazděný! (Bestiální něha)
CHCI-LI ZMIZET BEZE STOPY nebudu se v řece topit - uložím svou kůži línou Na dno vany s kyselinou Zatímco si chystám lázeň přemýšlím a krotím bázeň: - jak, až budu rozežraný vytáhnu pak zátku z vany? Pomohu si mechanikou! - spojím drátem zátku s klikou a jak někdo chytne kliku pohřbí mě i bez hrobníků Jsem si jist, že každopádně zůstane má duše na dně… já vyteču stokou z vany duše usne do nirvány Hovno nelze umýt mejdlem… to, co není, zničit nejde jen to nic, co trápí hlavy kanálem se neodplaví… (Bestiální něha)
DNES MNE NEMÁ UŽ CO BOLET jsem schopen žít klidně sto let a třeba i o den déle - je mi všechno u prdele! Všechno! Všechno? – Všechno zas ne tvá svíce až jednou zhasne tma vyteče z kalamáře na tvou bledou stěnu tváře… …a to bude konec světla! kdyby tma tvůj obraz smetla tak buď sebe, či tvůj stín zpátky na zeď pověsím… (Bestiální něha)
NECÍTÍM SE VE SVÉ KŮŽI ve své kůži bezpečně… chci si s tebou trochu užít - buď tak hodná, vysvleč mě Stáhni mi tu kůži s těla jako svetr přes hlavu vysvleč mě, a kdybys chtěla projdeme se ke splavu… (Bestiální něha)
DNES MĚ ČEKÁ TOLIK PRÁCE! - vypít vše, co přinesou a nutit se do legrace s asynchronní grimasou Do mrazáku sáhnu pro led až se vrátím domů v noci - celej ksicht mě bude bolet od smíchu a od bezmoci… (Bestiální něha)
DĚSÍM SE KRŮPĚJÍ, JEŽ ZBYDOU VE SNĚHU bojím se přemýšlet – krvácet na sníh zítra zas rozmotám při trpkém úsměvu obvazy s otiskem mých dnešních básní Zítra, než rozmočím ztvrdlý chléb v kafáči musím se ujistit o dnešní noci co bylo, přečtu si ze skvrny na fáči - z bolesti zůstane jen temný pocit Tak, jak čtou ze sazby pozpátku sazeči já denně převracím otisk své rány básně jsou v podivném, neznámém nářečí - dá se jim rozumět jen když jsou psány… (Bestiální něha)
SPÍM A SNY MÁM SAMÉ HNUSNÉ… Proč, když vedle sebe usnem proč se nezdáš v mých snech ty? denně křičím ze sna: Pojď sem! přesto vstávám sám a zpocen s vlastní kůží za nehty… (Bestiální něha)
PODIVNÁ OBLAKA LETÍ MI NAD HLAVOU od rána do noci všude je šero proč i mé myšlenky po bouři odplavou? pluji a unikaj, a tím mě serou Namísto svodidla, které mne uzemní jsem jenom krajinou, kde dojde k bouři… mám oči dokořán – v hlavě, však pouze v ní - zvenčí to vypadá jak když je mhouřím Vidím, co nevidím: šedivé chuchvalce děsivé záblesky štěpících blesků svou duši – krajinu, pustím po válce z níž vítěz odjíždí na chromém mezku Odjíždím vítězně k temnému obzoru zatímco na poli předstírám smrt… …červenou temperou brodím se v lavóru houpacím koníkem duní můj prd (Bestiální něha)
SEDÍM PROTI OTEVŘENÉMU OKNU zády ke dveřím sedím strnule a bez hnutí jen v průvanu mi vlasy vlají sedím a čekám… - musí přijít! každou chvíli musí přijít každou chvíli musí někdo přijít a zezadu mi rozetnout lebku! (Bestiální něha)
NECHTĚ JSEM SI POLIL KAFEM koncept se svým epitafem zapomněl jsem jeho znění a text už je k nepřečtení Co teď vzkážu příštím lidem (pokud někdo živý zbyde)?! že jsem zde žil v sedmém nebi? - vůbec nikdy jsem tu nebyl! Něco vzkázat? – Co a komu?! ty pitomče, směj se tomu! - u konce až budeš s dechem Skončí s tebou život všechen! (Bestiální něha)
II. část Básně vybrané ze sbírek JARNÍ ELEGIE (1982) VALČÍK S MÝM STÍNEM (1982) POSLEDNÍ JARO (1983 – 1984)
DNES BYLO BY MI DVAADVACET… moc šťastně se však netvářím mám pod nohama další klacek s hvězdičkou křížek v diáři - blíž ke smrti než ke stáří blíž do rakve než do kolébky blíž k rozpadu než srůstu lebky však o to blíže úniku… je život vskutku „unikum“?! snad nebude jich probůh více? Mně stačí jeden – zlá lasice V mém pobořeném kurníku! (Jarní elegie)
SÁM PROTI PLYNŮM CHRÁNĚN MASKOU a uhýbaje před těly dnes vyšel jsem ven za procházkou... obědy z oken smrděly tak jako každou neděli a v neprodyšných rukavicích jsem hladil děti v parku spící: - proč pláčeš, larvo malinká? - má strach, odpoví maminka... - že v masce jsem a v divném kroji?! to budoucnosti, té se bojí až nasráno má v peřinkách! (Jarní elegie)
AČ VE DNE SLUNKO HEZKY HŘEJE tak teď je půlnoc mrazivá... já, neboť jsem se spánku přejed jdu protáhnout si vaziva... jak v záklonu jsem zazíval tu uviděl jsem padat přes dům buď úlomek či celou hvězdu a ač jsem skeptik napořád tak začal jsem si honem přát ať střetne se ňák s naším světem ať celou Zemi s sebou smete! leč nesmetla, tak půjdu spát... (Jarní elegie)
PRACH NA ZDECH, KNIHÁCH, UVNITŘ SKŘÍNĚ prach na mém stole s barvama i na obrazech, na peřině jež samým prachem narvaná se hemží moly, larvama... prach na klice (vždyť není kam jít)... ven z okna místo záclon vlají jen cáry sítě pavoučí a prach, jejž mám i na očích svou silnou vrstvou prozrazuje věc, jež mi nejvíc k ničemu je -já s pavučinou v náručí... (Jarní elegie)
NE, NEJSEM JEŠTĚ TAKÝ CHUDÁK bych smrti své se polekal a přesto sám se nejdu udat že dnes chci zabít člověka a poslat ho plout po řekách - to byl bych jen sám sebe zrádce... však mrtvý, jehož zřím teď v Svratce když jménem svým naň zavolám řve: Nejsem tvoje mrtvola! a s úsměškem dál pluje Svratkou a já jdu domů radši zkratkou - vždyť musí mě mít za vola! (Jarní elegie)
UŽ ABY TAK BYL SVÁTEK PRÁCE už aby zas byl první máj! tím dnem zahradní restaurace jak studánky se otvíraj... už teďka leckde natíraj ty stolečky mnou ošoupané jež říkaly mi vloni: Pane... a letos opět v mraku much zas usednu na čerstvý vzduch a až se stromy ztratí ve tmě pak ňáké dívce řeknu: Veď mě! no ano, ovšem - dá-li bůh... (Jarní elegie)
JEN PIVEM BYCH SE SOTVA UPIL... dnes pro změnu jsem sed k vínu a vybírám si z vlasů lupy jak lístky květů jasmínu... lup přilepím vždy na slinu pak o zrcadlo setřu s palce a ve skle za mnou spatřím v dálce svých tisíc ksichtů rozplizlých jež prst si také olízly... ...jsem rád, že je tu se mnou spolu ta řada navlas stejných volů mám strach však z jejich očí zlých... (Jarní elegie)
JÁ CHTĚL BYCH TAK MÍT MOTOCYKL a punčocháče s podvazky! pak s malou změnou starých zvyků a s tváří skrytou do masky řetězem místo pomlázky bych všechno vytlouk jako datel - hned první Čs. spisovatel a podobných je pajzlů moc kde zavřeli by „pro nemoc" kde den před tím bych svlékal z kůže mnou milované ženy, muže - ach, to by byla Velká noc! (Jarní elegie)
KRUH KOLEM LŮŽKA KRESLÍM KŘÍDOU tím zkouším čelit svým zlým snům neb cítím, že zas dneska přijdou - jak Pegas bych lez na klisnu... tak přivážu si k penisu dvě kilovky, ať nezvedá se - mám dost už těch svých snových lásek a zrovna dnes chci klidně spát a žádnou klisnu nelíbat vždyť chudák postel - stará panna je ráno celá uslintaná jak obcházím svůj celibát... (Jarní elegie)
STÍN ZVĚTŠUJE SE VZDÁLENOSTÍ... čím blíž mám hlavu u svíce tím víc se děsím obludnosti své ohořelé palice... i obyčejná jepice je velká jako pterodaktyl - pryč odháním ji svými lokty co možná nejdál od světla - chci, aby ke zdi odlétla a sám se nesmím světlu vzdálit - vždyť co kdyby pak můj stín malý si s trilobitem popletla! (Jarní elegie)
I DNESKA V NOCI PŘI NÁVRATU jdu obezřetné ulicí krok za krokem se plížím k vratům - mám strach, když zvedám petlici že někdo s dlouhou jehlicí se právě dočkal chvíle vhodné kdy vracím se, a teď mi bodne tu jehlu okem do hlavy až o lebku se zastaví... však dnes tam nestál nikdo opět tak jehlici zas schovám v klopě - jsem ještě furt moc laskavý! (Jarní elegie)
KŘÍŽ NA MÝCH ZÁDECH NEJVÍC VADÍ těm, co mne pod něj zahnali... s dojemnou péči o mé mládí teď odklápějí kanály a dívaj se sem, zda mám klid čímž akorát mé naschvál ruší... vím, ze jim nejde o mou duši však mám snad sloužit tělem těm co konejší mé mementem? těm, které asi strašné hryže že na zádech se tahám s křížem namísto pytle s cementem... (Jarní elegie)
PRÁZDNOTOU UVNITŘ MNE BYL JSEM AŽ ZDRCEN když jsem si na hrudník pod levý prs přitiskl konzervu s hovězím srdcem a obsah protlačil přes žebra skrz... co bych moh od sebe jiného čekat - že se tam nevejde hloupých pár deka? třeba pět plechovek nacpu tam hravě - to ani neříkám, co nosím v hlavě! (Valčík s mým stínem)
SOUSEDI OD VEDLE BUŠÍ A LÁTEŘÍ nejspíš je (jako vždy) zas něčím ruším - snad se jim nelíbí praskot v mé páteři snad není příjemné pro jejich uši jak sebou zmítám, když zavěšen na dveřích snažím se vytřepat ven z těla duši ...beztak jsem pro ně jen nestvůra prašivá která je strašívá po léta ze sna - teď zase pro změnu břicho si zašívám neboť mi kůže už byla moc těsná tak asi navždycky zůstanu „na kordy" se zlými sousedy za bílou zdí - zpívám si brnkaje na střeva akordy nového valčíku pro mne a stín... (Valčík s mým stínem)
VLHKEM MI ZAVONĚL MAGICKÝ ŘÍJEN vítr dnes vyje jak sbor smečky hyen ulicí honí se spadané listy i svíčky na hrobech blikají místy ...slyším jak ze síně ke mně skrz hroby plazí se do mlhy Fibichův Poém dupám si do taktu raz dva tři doby - komusi dávají poslední sbohem... (Valčík s mým stínem)
OBUT A OBLEČEN POČÍTÁM MINUTY - čeká mé příšerná křížová cesta svíjím se u dveří do klubka svinutý třesu se, potím se, v noci jsem nespal Z kabátu odlétly zbylé dva knoflíky sotva jsem oblečen, hned se zas svlíkám čelo mám do krve rozbité od kliky - proboha nemohu! Nechci jít nikam! Někoho uvidět, být viděn kýmkoliv obojí děsí mé hrůzností stejnou kéž bych měl vypito aspoň tak pět šest piv kéž bych měl někoho, kdo by šel se mnou! Kdybych moh alespoň požádat kohosi někoho, kdo by se v ulicích nebál podat mu peníze, tašku a poprosit: prosím vás, kupte mi naproti chleba! (Valčík s mým stínem)
V PODIVNÉM, CHVĚJIVÉM PŘÍŠEŘÍ TONE BYT má tvář se bojácné noří ven z šera měsíc jde velikým obloukem po nebi úplné jinudy, než jak šel včera Je celý pobledlý, slabý, až splývá s tmou spřízněné zamrkal na mne svým okem - taky ho vyděsil ohňostroj nad Letnou tak to vzal po nebi raději bokem (Valčík s mým stínem)
RANIL MNE, URAZIL, POTUPIL, NAKRK MĚ! ten sviňák v zrcadle zas se mi smál! rád bych ho konečně viděl už na prkně - pak ať se posmívá, že chci žít dál! (Valčík s mým stínem)
NEDĚLÁM VŮBEC NIC. CO ZAČAL LISTOPAD nežiju, nemyslím; chtěl bych jen pořád spát celé dny sedávám s pohledem doblba spícího kocoura tu a tam podrbám a jeho pacička, rozbitá od broků probouzí ve mně sklon k humánním výrokům: -jak mohou proboha někoho vůbec hřát neživé kožichy, stažené se zvířat?! ...kocour mi chápavé přikývne s povděkem a dal spí, zahříván neživým člověkem... (Valčík s mým stínem)
TAHÁM ŠPUNT Z FLAŠKY VEN, DVĚ VÍLY SPALY V NÍ ...k tanci jim připíjím už sedmou deckou náhle si připadám bezbranný, naivní čistý a bezelstný jak malé děcko... Došel chlast. Nejsem už přitroublý dobráček! žíznivý obcházím po prázdném bytě dupaje vztekám se a kopu do hraček zákeřný, krutý a zlý jako dítě (Valčík s mým stínem)
DNES V NOCI DOSTAL JSEM ZAS JEDNOU DO DRŽKY když jsem šel od Šupů na noční tramvaj kousek dál od místa, kde pečou pirožky v koutě, kam opilci obvykle srávaj Byl jsem bit jako pes a ani nevím kým vím jen, že byli dva a tma jak v pytli - mám vůbec z včerejška dost chudé vzpomínky (byl jsem sám ztřískaný, už než mě chytli) Vím jen, že z rypáku krev proudem tekla mi pak ještě jeden z nich kopnul mě do rtů uleh jsem do stínu lákavé reklamy s nabídkou zákusků, zmrzlin a dortů (Valčík s mým stínem)
ZŘÍDKA TEĎ OPOUŠTÍM SVŮJ TEMNÝ PŘÍBYTEK ven mě to netáhne, radši sám popíjím ruce mám ke stolu hřebíkem přibité jinak bych zoufale sáhnul hned po pyji a to mě pokaždé velice vysílí - zbytečná námaha! Obzvláště visí-li... (Valčík s mým stínem)
VEŠKERÉ PSANÍ DNES ZDÁ SE MI PITOMÉ odporné, zbytečné, marné a hloupé bohužel, myslím tím dokonce i to mé - asi mě zblbnul vlak tím, jak mnou houpe asi jsem opravdu už velmi unaven z okna ven upírám oči své tupé teď zrovna do noci, - jedu už třetí den sužován samotou prázdného kupé -vlak náhle zastavil za Starou Krčí... (už někdy od války v polích tu trčí!) ...Na zrezlých kolejích rozbitý stojí vlak v něm nikam odnikud jede vrak muže to jsem já, - zoufalý, vychrtlý vlkodlak vlkodlak oděný do vlčí kůže... (Valčík s mým stínem)
BYLO MI DNESKA TAK SMUTNO... Bylo mi dneska tak smutno z mých vlastních slov jimiž furt naříkám, jak žiju stěží tak jsem si v podvečer zašel sám na hřbitov abych si upřesnil, co je to Nežít ...Chodím a přemýšlím; přituhlo, stmívá se nemám se k odchodu, postávám před branou a koukám se strachem na vločky ve vlasech jestli v nich roztají, anebo zůstanou... Slyším však hrobníka: - Hej, pane, zamykám mrtví chtěj taky spát, běžte už domů! ...poslušně odcházím, - proboha, ale kam?! - vracím se k aleji hřbitovních stromů (Valčík s mým stínem)
JAKO BYCH ZASLECHL NĚJAKÉ VOLÁNÍ kdo by to moh však být? - Ve čtyři v noci... - snad vítr za domem honí se po pláních snad mám jen takový podivný pocit S trychtýřem na uchu vycházím na pavlač - snad něčí dítě řve, či vyje v domě pes? ne, tohle nebude psí ani dětský pláč to jen má pitomost volá až do nebes! (Valčík s mým stínem)
SÁM OŽÍRÁM SE „POD LIPKAMA" půllitr laskám polibkama a vidím skrz jeho prasklý sklo tvář, po který se mi zastesklo a která ml tu tolik schází... a hospodskej šel pro obvazy... (Poslední jaro)
SVÝM „NECH MĚ BÝT!" TÉ VLASTNĚ VOLÁM vždyť dělám všechno naopak a s předsevzetím přestat s pitím jdu na pivo a na loupák ...Je poledne a pro mě ráno jdu na pivo a na loupák když říkám Ne, tak chci říct Ano a stejně tak i naopak... (z textů do sbírek nezařazených)
VIDÍM SE V ZRCADLE... NE, - ONO VIDÍ MNE svým skelným pohledem skleněný desky která se nesměje, a když, tak na jiné na ty se usmívá hezky, tak hezky Já svejma očima vidím jen obraz svůj nikdy se nespatřím v celý svý bídě chtěl bych bejt očima vlastního odrazu chtěl bych bejt zrcadlem, chtěl bych se vidět! (z textů do sbírek nezařazených)
ACH, ŽIVOT JE TAK TRAPNÝ, BOŽE jak uprdnutí do soulože (Poslední jaro)
III. část Básně vybrané ze sbírek ZAMILOVANÝ DEMENT (1984 -1985) NOVÉ VALČÍKY (1984 -1985) MÉ LEBKY STÍN (1989 -1991)
JDU S VLČÍ MLHOU PO SÍDLIŠTI a s celkem slušnou erekcí rvu šaty z dívek, které chci jen nechápu, proč tolik piští Hej, pojď sem, malá, co se škubáš?! vždyť horký líh mi zahřál dech! snad nezdá se jí, že můj rubáš je rozstřižený na zádech (Zamilovaný dement)
MÉ MILÉ JE DNES DVACET ČTYŘI tak vytáhl jsem z kalhot úd a napsal jsem si na žalud: ,,Vše nejlepší Ti přeje Jiří!" už zvoní zvonek, otevírám se ztopořeným pohlavím dvě pionýrky na mě zíraj snad přišly pro sběr, co já vím... (Zamilovaný dement)
ZKUS PROSIT CESTOU CIZÍ CHODCE pros, aby domů s náma šli že je nám úzko na mašli jak v odbržděné maringotce že bojíš se být se mnou sama a hlídat mě až do rána v mém strašném domě, kam jde s náma nám v patách jak stín Morana (Zamilovaný dement)
JSEM HRSTKA PRACHU ZE SVÝCH KOSTÍ jsem chladný popel bez urny a průvan, přízrak nestvůrný mne rozfoukává po místnosti - a kde jsi ty? Tvá ruka. kde je?! jen lichý vzdech se ozval tmou jsem popel jenž už nezahřeje tvou ruku větrem rozvátou (Zamilovaný dement)
VŠICHNI JSOU ZÁKEŘNÁ HLADOVÁ KLÍŠŤATA jsou na svých prdelích vzájemně přisátá a když se poslední na první zavěsí pak z jeho prdele vlastní krev saje si (Nové valčíky)
V NÁDRAŽNÍ HOSPODĚ LÉČÍM SE Z OPICE absence peněz mi brání zas opít se prašivá neděle! Mé tělo není s tvým... procitám v Hybernské před prázdným řeznictvím Jistě sám ďábel mne poslal sem pro lekci abych se pobavil dvojitou projekcí průhledným zrcadlem, sklem, které chvěje se a za ním pustý krám; Žer, prase, přežer se! Jako bych v zubech měl hořící zápalku s úšklebkem cením chrup na svou tvář na špalku slunce, jak zapadá, barví ji do ruda a chodci míjej mne s výkřiky o zrůdách Háky mi splývají s budovou nádraží na prasklou výlohu masařka naráží a vzhůru nohama leze mi po ksichtě syčím skrz čelisti: Tady máš, co jsi chtěl! Konečné vidíš sám, z čeho máš nejvíc strach ne z rudých cákanců na hloupých sekyrách máš strach jen ze tebe a ze zla. kterým jsi! ...vůbec si nevěřím a tudíž věřím si Výklad svým Výkladem zrcadlí muka má oči si bojácně zakrývám rukama děsím se představy, že bych si s nima sáh na svou tvář zkroucenou v štítivých grimasách (Nové valčíky)
MARASMUS? ASKEZE?! UŽ MĚ TO NEBAVÍ! stejné tak celibát, ten mne sral po léta nevím, proč Březina nezůstal Jebavý může snad krásnější jméno chtít poéta? (Nové valčíky)
UŽ BYCH MĚL DÁVNO SPÁT, A PŘESTO NEUSNU bojím se odplout tmou na cestu k zlému snu nechal jsem rozžato, mám strach mít v noci tmu bojím se krásných snů, že z nich zas procitnu Hrůzami přežraná má duše hladoví po klidné plavbě tmou do říše Hádovy už jsem si pomalu v posledních dobách zvyk usínat s korunou vloženou pod jazyk (Nové valčíky)
BOŽÍ HOD V CHRÁMU SV. MIKULÁŠE Chrám, to je budova poměrně stylová pokud se jednomu zachce „se milovat" jen jsem se musel vzdát estétských nároků a spolknout averzi, kterou mám k baroku Petřín byl pod sněhem a nejsem Eskymák abych to v šestnácti pod nulou hezky zmák kostel byl naopak příjemné vyhřátý ...Ježíšek v jeslích spal zahříván zvířaty Když jsi se k betlémským jesličkám skláněla stoup jsem si za tebe a s tváří anděla stáh jsem ti punčochy, a kabát se sukní vyhrnul přes boky, abych měl cestu k ní Kalhotky, ty vem čert, prostě mi vadily jediným trhnutím vznikly z nich dva díly čímž jsem si zajistil přístup k tvé sliznici která již čekala, vlhká i žíznící Lidé si mysleli, že vzdycháš dojetím byla jsi dojatá, jenomže pouze tím že té má varlata hřála až na pochvě a úd byl nadoraz (to len sám Pán Boh vie...) (Nové valčíky)
PROČ SE MÁM STÁŘÍ BÁT, NEŘKU-LI STAROBY? že bych svým přátelům chodil srát na hroby?! neznám své přátele, - snad oni znají mne... ve světle bez konce počkám si na jiné (Nové valčíky)
FALLPHILA Část I. (listopad) Ležíme na kůžích donaha svlečení v plamenech plápolá má stará loutna trháme zubama kočičí pečeni obraný hřbet z kočky v ohni jíž doutná Dým z ohně potáhnul strop černou patinou v otvoru po lustru hvězdy se třpytí pijem krev z pohárů, já tvoji a ty mou šampaňské přestávám nazývat pitím Posílen pářením řvu hlasem věčných stvůr zpěv o tvé něžnosti, drsné a krásné pod okny vyje vlk, který mi střeží dvůr noc bledne v plamenech, za chvíli zhasne... (atd…)
Část II. (únor) Zatímco Fallphila blouzní dnes v horečkách snažíc se vypudit mé jméno z hlavy opékám na šavli embryo tvorečka z něhož by býval byl dědic mé slávy Žel, jenom s člověkem lze zkřížit člověka což v našem případě bylo dost jiné Fallphila? Není už. Snad na svém rově lká Půjdem spát, synu můj. Kde jsi? Můj stíne... (Nové valčíky)
NEVÍM DNES O NIČEM... Nevím dnes o ničem, neznám nic, co bych chtěl s kocourem na zádech ploužím se po bytě a marné přemýšlím, co bych si mohl přát kořalku? Celý svět? Věčnost, klid napořád holku? Tak na chvíli... A co pak, zase rum?! už mě to nebaví! Jestli se naseru vyryju penisem po stěnách samé NE! přitom si mohu přát, aby byl z kamene (Nové valčíky)
MÁŠ HEZKÉ KALHOTKY, - K VÁNOCŮM OD MÁMY? ta vůně Azuru málem až omámí Moc pěkné kalhotky! Co guma? Neřeže? myslím, že raději zamknu ty dveře, že... Hlaďoučké kalhotky... - Hedvábí? Mušelín? Půjč mi je na chvilku, jak by mi slušely! (Nové valčíky)
DĚŤÁTKA VESELE HÝKAJÍ Z KOČÁRKŮ důchodci jako hmyz ožívaj pod slunkem s punčochou na tváři obcházím po parku lákaje děvenky nemravným posunkem... já vím, ta punčocha, ta se jim nelíbí kdybych však odkryl tvář, co potom, - chtěly by? (Nové valčíky)
KONEČNĚ VYRAZÍM NA DRÁHU ZLOČINU nějakou zapadlou poštu si očíhnu vejdu a zasyčím na ženskou u kasy: Naval sem peníze, nebo ho vytasím! vím, je to riskantní, může se lehce stát že zdrhnu s výkřikem: Už mi zas nechce stát! (Nové valčíky)
S VÝRAZEM ČLOVĚKA, KTERÝ MÁ ŽRÁT SVŮJ TRUS trávím své myšlenky, které mne tráví kdo stojí v pozadí většiny těch mých hrůz? jako bych nevěděl, kdo je ten pravý! Ukaž se, hyeno; kde jsi, ty zvíře zlý?! škrtnul jsem zápalkou a zařval: Tu jsem! z hlubiny zrcadla mé rysy vyhřezly gotický maskaron vrhnoucí hnusem (Nové valčíky)
NAD RÁNEM UŽ JSOU SLYŠET ZPÍVAT DROZDI pod lampou kocour chroustá spadlou můru oslepen dnem jak hmyz narážím do zdi žeru se sám; chci tmu, chci nebýt vzhůru Netoužím, jako jindy, usnout navždy a netvrdím jak dřív (i mne čas mění) že dokonalá hrůznost sebevraždy spočívá v jejím neuskutečnění Chci prostě jenom usnout a spát sladce a zítra vstát; rád, že mé budí drozdi chci spát, spát sladce jako dítě v matce nebo jak v hrobě mrtvý, - jaký rozdíl... (Mé lebky stín)
DNES POPRVÉ MŮJ PES UVIDĚL SNÍH sníh, který dosud mohl znát jen z knih z knih starých; z dob, kdy ještě žili psi psi v stopách jezdců apokalypsy... (Mé lebky stín)
KAM JÍT, KDYŽ V PŘÍBYTKY VŠECH LIDÍ ZVE MNE netopýr přibitý na jejich vrata... jdu dál, mé kroky tichnou v noci temné jdu, mnu si ruce, persona non grata... kam jít?! Tam, kam mé to jít nutí, kam utíkám za tím, před čím utíkám (Mé lebky stín)
SVĚT, V KTERÉM ŽIJI, BEZTAK VŮBEC NENÍ tak jako vše, s čím mám co do činění - spoléhat jenom na svůj zrak -jak hloupé! zrcadlo slepne, amalgam se loupe a tak jak obraz můj v něm je jen zdáním jsem přeludem i já, před ním i za ním... (Mé lebky stín)
SE SEBOU SÁM, A SÁM I V SOBĚ SAMÉM... již dlouho vzájemně se takto klamem: dvě číše plním témuž, víno pění pozdvihám těžký pohár k usmíření sklo třesklo o sklo; sám před prázdným rámem piju svou krev a střepy s amalgamem (Mé lebky stín)
JSEM NEZVANÝ HOST KARU KONCEM BŘEZNA... i když mne nikdo z pozůstalých nezná mám dojem, že se mladé vdově líbím ...popíjím punč s úsměvem samolibým a záhadným jak úsměv nebožtíka jak dutý smích při zatloukání víka (Mé lebky stín)
VYCHÁZÍM NAHÝ V NOCI DO ZAHRADY jdu, překračuji ve tmě spící hady snad znehybnělé hrůzou, strachem ze mě... jdu aniž bych se dotknul vlažné země svou nohou chladnou, víc než na kost bosou ...jdu třpytem hadích svleků, ranní rosou... (Mé lebky stín)
JSOU ZLOČINY, K NIMŽ NETŘEBA MÍT MOTIV jsou básně, jimž by ublížilo motto... dnes ožeru se sám, a do němoty! a bezdůvodně, - tedy právě proto (Mé lebky stín)
SPÍM (ZNUDĚN ČETBOU KNIHY KÁMASÚTRA) a v sladkém snu své invenci se klaním: tvá stehna v kruzích, skřípající futra... - slast v mrtvém bodě! Ještě větší za ním... (Mé lebky stín)
DO NOCI VONÍ HLÍNA ČERSTVĚ VYKOPANÁ už asi svitá, utichá zpěv slavíků... ty, jako každá žena neznámá, jsi panna já dole a ty na mně... Na mně?! Na víku... (Mé lebky stín)
DŮM VE TMĚ, V DOMĚ TMA, DŮM NA SAMOTĚ a ve tmě já, a ve mně tma; sám v domě na klíně chovám týden mrtvé kotě - zemřelo steskem, asi dva dny po mně (Mé lebky stín)
SKRZ VÍČKA HLEDÍM DO TMY KE HVĚZDÁM a zdá se mi, sám sobě že se zdám žel, sen to není, či spíš bohudík prd platné dát si talíř pod budík (Mé lebky stín)
JEŠTĚ JÍT SE PSEM... NECHCE SE MI! (PSOVI TÉŽ NE) tři ráno, mrzne; v parku žádné vzdechy něžné... ...pes kulhá po mém boku a já po jeho - vždyť milujeme v druhém jenom svoje jho... (Mé lebky stín)
ZDI MÉHO DOMU - CHRÁM GENIA LOCI všech prohýřených dnů a děsných nocí - dny nepočítám, ale noci ano ty noci, po nichž nepřichází ráno... (Mé lebky stín)
LEDA S LABUTÍ Výbor z básnických sbírek z let 1992-1996
ZA SMRTÍ TEČKA, DVOJTEČKA, ČI OTAZNÍK... vznik, život, zánik... Konec, nebo znova vznik? odpověď neznám; nechci ji znát, zatím ne - zemřu-li, ztratím život! Ne, on ztratí mne... (Chci ještě chvíli)
PĚT KROKŮ VPŘED A ČTYŘI ZPĚT JDU PODÉL PLOTU vítr mne rve a řve: Dál nechoď, nechoď dále! - proč právě teď bůh seslal takovouto slotu když spěchám stát se králem na maškarním bále?! Ten svinský vítr! Kéž by aspoň chvíli nevál dlaň tisknu k masce, jež tak bolestně mne vězní a dál podzimní nocí kráčím na karneval v té nejkrutější ze svých masek - totiž bez ní (Chci ještě chvíli)
,,U ZELENÉHO STROMKU" DAL JSEM SI DVĚ PIVA hned je mi lépe, vše jak skutečné se zdá iluze Hradčan je dnes obzvlášť přesvědčivá přes Karlův most se motám; kam, toť ve hvězdách Zavřel jsem oči počítaje do desíti zmizelo vše, i zdání malostranských střech a most je pouhým vláknem ve zvetšelé síti dokola kolem propast, nikde žádný břeh (Chci ještě chvíli)
ZAS JEDNOU MLUVÍM S DÍVKOU MLČKY, BEZ FALŠE byť přímočarých výkladů se jindy lekám leč naše oči prozrazují beztak vše: ty chceš tam něco a já chci zas tohle někam... jen pro jistotu očima se ještě ptám zda právě teď a právě tohle právě tam (Chci ještě chvíli)
RÁNO, ČI VEČER? NEVÍM... STÁLE ZA SOUMRAKU hluboko na dně moře v potopeném vraku pod neprodyšným nebem sevřen klenbou ledu sám v sobě, nebo naopak, říct nedovedu Proč tohle snášet?! Což mne k tomu někdo nutí? sám -jeden v druhém, v prvém druhý - do zblbnutí v jediném těle dusíme se hrůzou oba v napjaté kůži vesmírného klaustrofoba (Chci ještě chvíli)
UŽ V AUTOBUSE CESTOU TAM MNE ZAUJALA věk asi dvacet; plachá, štíhlá, spíše malá a ovšem krásná! A mně čímsi vnitřně blízká (...kalhoty ostře zaříznuté v stydkých pyskách) Před bránou ZOO stála za mnou u pokladny v týlu jsem cítil pohled žáruplně chladný byť k zešílení váben jejím (nejen) tělem srab, utekl jsem k pavilonu malých šelem Chtíč zmítá mnou a v hlavě se mi leccos motá čumím jak vůl clo prázdné klece ocelota mám, nebo nemám?!-Je mi jasné, že by chtěla... vycházím ven a kolena mám rozechvělá Na denním světle znovu slabé zaváhal jsem ale jdu dál, zván tajuplným, temným hlasem - vtom jsem ji spatřil; zrudla, oči cudné klopíc v rozkroku mokrá vyšla z pavilonu opic (Chci ještě chvíli)
ZHNUSEN SÁM SEBOU CPU SI RUKU DO HUBY - jsem nechutný a hnusný, mrzký parazit! ku stisku dlaní - z vděku, že dál mohu být snažím se druhou do prdele zarazit (Chci ještě chvíli)
PADAJÍ HVĚZDY DO TMY SE SVÝM TAJEMSTVÍM dávno již zhaslé oslňují pádem svým jak chápu jejich zvěst! Zvěst padajících hvězd... jen to, co bylo, mám; to jediné tu jest (,,...fugit hora, hoc, quod loquor, inde est" „- čas letí, a to, co říkám, není už tady...") (Persius,Sat. V, 153) (Chci ještě chvíli)
JIŽ DELŠÍ DOBU POZORUJI KLIKU na záchodovém okně do světlíku prst - ukazovák, jenž mi kyne, zve mě: Nejen svým zrakem připoutej se ke mně! (Chci ještě chvíli)
NEVIDNO PRO TMU NIC... Nevidno pro tmu nic; sliz tlejících vrbových listů nejistým činí krok... - Zpět k výchozímu místu! ...v měsíční záři náhle, krátce zaleskla se cesta z níž vyvstal stín, stín bledý hrůzou, - nikdo nad ním nestál (Chci ještě chvíli)
JE KONEC ŘÍJNA... Je konec října a zem prvním mrazem tvrdá je... Jsi chladná, šeptám hlíně, hrob svůj mrdaje (Chci ještě chvíli)
PRÁZDNOTOU? ANI TOU NE... TMOU MÉ OČI ZEJÍ v tíživé vůni vadnoucích již orchidejí zrak čísi skrze cosi v sebe - nikam hledí prost otázek, pln nevýslovných odpovědí (Chci ještě chvíli)
ZDVIHNU-LI VÍČKA... Zdvihnu-li víčka, v srdce ihned bolest se mi zatne nesnesu pohled na nic (- což je oboustranně platné) vteřina každá na mé pouti ze sna znovu do sna je emocionálně pro mě zcela neúnosná (Chci ještě chvíli)
MÉ „RÝMY"... - MOHU ZVÁT SVÉ BÁSNĚ SVÝMI? já jsem je nepsal; já byl napsán jimi... (Chci ještě chvíli)
BLÍŽÍ SE KONEC, VÍM... PŘESTO TA VĚTA nikterak není v rozporu („můj Pane") s mou obavou, že totiž konec světa spočívá v tom, že nikdy nenastane (Chci ještě chvíli)
UNAVEN K SMRTI NUDNOU ROLÍ sám sebe hrát, - že jsem... Chci spát předstírám spánek, tvář mne bolí vším, čím jsem byl, jsem nebyl rád Jak se mi zdá, nic se mi nezdá už nemám o čem dát si zdát na nebi bledne moje hvězda vším, čím jsem nebyl, byl jsem rád (Chci ještě chvíli)
ČAS NENÍ... JAKO SLEPÝ PTÁK VESMÍREM LETÍ ...za jeden pouhý den už druhá noc... Už třetí... (Chci ještě chvíli)
CHCI JEŠTĚ CHVÍLI V POKLEKU SÁM NA SEBE SE DÍVATI byť zpovzdáli už slyším ve tmě ostrý skřípot rýčů... ne náhodou a právě teď chci, - musím, zvolat: Vivat! - ten zbylý chomáč na mé lbi mi připomenul píču (Chci ještě chvíli)
JAK O SVATEBNÍ NOCI PŘIPOSRANÁ KAPNA tak zdá se mi být moje existence trapná (Chci ještě chvíli)
JAZYK MI LEZE Z ÚST A HLAVA SE MI TOČÍ nemohu snést ten pohled, pohled vlastních očí a stísňující, neodbytný pocit viny - Já nejsem já. A nejsem ani nikdo jiný (Chci ještě chvíli)
UŽ ZAS?! Už zas?! Během tak krátké doby? Kdo by to jen řekl... jakživ jsem ale nezažil tak nudný fin de siècle (Chci ještě chvíli)
PO SCHODECH VZHŮRU TMOU... Po schodech vzhůru tmou sem kdosi kradmým krokem jde odmyká, vchází, vyčkává... Je tady. Ale kde?! namáhám oči šátraje kol sebe ve tmě tmoucí Je tady někdo?! Ticho... Jen své srdce slyším tlouci (Chci ještě chvíli)
HNÁN VPŘED VIDINOU... Hnán vpřed vidinou jídelního vozu, - stále vpřed (po směru jízdy) obloukem jsem dospěl zase zpět vlak nestaví... A já chci pít! Tak znova; pořád jdu a opět míjím svoje kupé, - ale opět odzadu! (Chci ještě chvíli)
FILM V KINĚ... Film v kině, pak pár piv... A noc, noc ve dvou na Petříně... procitám (trochu jinde) sám; úd vadne v chladné hlíně ale tam, ještě nahoře, mi stál nad dívčí hrmou! - ta stráň se před tím zdála být poněkud méně strmou... (Chci ještě chvíli)
„TĚCH NEZNÁM SLOV... „Těch neznám slov..." -Já taky ne; slova nic nevysloví jen ticho, víc či méně němé; ticho mezi slovy... (Chci ještě chvíli)
S OČIMA V SLOUP… S očima v sloup ulehla naznak, překvapena: „- Ted?" (pár dalších, věcných úkonů - to byla moje odpověď) „-Alespoň rozsviť! Mám strach ze tmy! Prosím, ve tmě ne!“ Ach, nač ten strach, nikdo tu není. Nikdo, včetně mne... (Chci ještě chvíli)
ŠPLOUCHÁNÍ VLN... Šploucháni vln, stůl pro jednoho (a mých mnoho stínů)... svíce se krátí; zhasla... Nastává čas pro hostinu trýznivá blízkost přehrady, bolestná vůně noci co na srdci, to na jazyku - sladce hořký pocit... sám s vůní Svratky, laskán vánkem hladkým od Bystrce s ubrouskem kolem krku potmě žvýkám svoje srdce (Chci ještě chvíli)
UŽ JSEM SE PROBRAL... Už jsem se probral... Venku den; na prsou spí mi kobra… jednou i jedna pouhá vteřina mi bude dobrá prosral jsem celé roky, proč se mám teď starat o dny z nichž každý další je - a také bude - trestuhodný (Chci ještě chvíli)
POŘÁD JEN TMA A TMA... A NÁHLE TOLIK SVĚTLA! ale jen krátce, krátce jen... Sám sobě zdál se sen sen? - Svatojánská muška do oka mi vlétla a svítíc dál vylétla druhým okem zase ven (Chci ještě chvíli)
UŽ TEĎ? - SNAD V PŘÍŠTÍ VTEŘINĚ?! (a začlo to tak nevinně...) můj úd hluboko proniká v řiť houpacího koníka (Chci ještě chvíli)
DNES NECHAL JSEM SI POPRVÉ ČÍST OSUD... Dnes nechal jsem si poprvé číst osud z čar v mé dlani zítra by bylo pozdě; - ráno čtyři koně vraní... a co je psáno? Dlouhý věk (ach zač mé pánbůh trestá!) mír v srdci, štěstí, bohatství a dlouhá, dlouhá cesta ...zůstávám chladným; usmívám se mlčky, odevzdaně - to vše lze vyčíst přece z každé vychladlé již dlaně (Chci ještě chvíli)
ZMIZEL JSEM Z D0MU... Zmizel jsem z domu do zběsilé bouře vprostřed noci... už na ulici zmocnil se mne známý, divný pocit - kamkoliv jdu (většinou právě vstříc svým příštím vinám) v tu samou chvíli jdu i na opačnou stranu, -jinam... („Nebuď v tom mokrým, svlékni se!" - s tou vizí naschvál moknu po hromosvodu v záři blesků šplhám k tvému oknu...) - Ne, nestojí to za to; ustal déšť, už ani nehřmí jsem zase tam, odkud jsem vyšel; sám před svými dveřmi Na chodbě ještě cítím kouř... Kouř z vlastní cigarety - byl jsem tu včera, nebo dnes? A nebo před sto lety... odmykám dveře, jako pes jdu po své horké stopě tady však končí opět, - dírou v ohořelém stropě... (Chci ještě chvíli)
PLN OBAV, ZDALI ZASE NĚKDE NĚCO NEPROVEDU došel jsem na kraj náměstí, pak zvolna k jeho středu a tam jsem chvíli stál a pozoroval akrobatky bylo jim kolem patnácti... Hned potom šel jsem zpátky (Chci ještě chvíli)
PROČ BY SE ANDĚL MĚL PŘEVLÉKAT ZA ANDĚLA... že by i víly znaly dlouhou chvíli, nudu? ví bůh, co chtěla; možná sama nevěděla mohla však aspoň tušit, že já vědět budu (Chci ještě chvíli)
POSLEDNÍ DEN MÝCH DNÍ... SNÁŠÍ SE PRVNÍ NOC první noc, dlouhá noc; bude jich ještě moc... vychází úplněk; pro mne už nesvítí ...první noc, dlouhá noc, a k tomu bez pití (Všechno je jako dřív)
HRST CIZÍCH VLASŮ JSEM VYTÁHL Z HŘEBENE včera v něm nebyly, tím jsem si jistý a navíc, jak se zdá, krví jsou slepené všude krev, střepy a popsané listy... hrst bílých vlasů jsem vytrhal z hřebene rukopis poznávám; vlasy a sebe ne (Všechno je jako dřív)
MOC JSEM SI NEUŽIL.. A ČAS TAK UTÍKÁ! musím si na noc dát k posteli budíka - stačí půl dvanácté? Nařídím radši čtvrt nerad bych nakonec zaspal i vlastní smrt „Nastává už tvůj čas, rozkoší zešílíš! - měl jsi rád hubený?" (štíhlá až přespříliš) blondýnka! (víc než to...) A ještě panna jste! přišla jsi právě včas, v hodině dvanácté (Všechno je jako dřív)
BYLO TO NEDÁVNO, TEPRVE PŘED PÁR DNY... seděla opodál v příšeří vinárny furt na mé koukala, - byla dost opilá řek jsem si, že by se snad ještě vzchopila... Ve stavu, kdy už se pode mnou motá zem přisedl jsem si k ní (se slušným dotazem) a s pěnou u huby jak bych měl vzteklinu vjel jsem jí pod sukni dlaní až ke klínu Poněkud pasivní (i to mi přišlo vhod) lhostejná, se zrakem upřeným v jeden bod dělala jako že nic to s ní nedělá - alespoň zpočátku, když ještě seděla ...Zůstala pod stolem, punčochy u kolen vstal jsem a pil jsem dál (aspoň já ukojen) potom ji odnesli. A pořád čuměla! snad, - v lepším případě, byla jen umělá... (Všechno je jako dřív)
A ZNOVA NA DNĚ JSEM... A V TÉŽE ŘECE teď to vím! Pozdě sic, nicméně přece - že já vůl nezůstal raději doma! jazyk mi dřevění, stěží hnu rtoma Lokty, úd, kolena; všechno mě bolí - co jsem to prováděl pod těmi stoly?! teď už vím, co jsem měl vědět už včera a další vzpomínky noří se z šera... Ted to vím, co jsem měl, a co ne dělat že jsem se nemusel ožrat jak prelát a že jsem neměl nic strkat, kam nemám - především hlavně ne neznámým ženám (Všechno je jako dřív)
POSLEDNÍ VEČEŘE Jenom já a můj stín... - Zbylí dva v arše gramofon vyhrává smuteční marše a břehů nevidno, ani hor, natož měst... poslední večeře (jednotné menu): prsíčka holubic, obloha - ratolest stylové prostředí, nelidské ceny (Všechno je jako dřív)
PŮLNOC A NA KAMNECH ČERVENÉ VÍNO VŘE a my dva v pomalé blednoucí stínohře... začíná Nový rok... Co je mi do něho - co na něm asi tak může být nového... Nový rok začíná, síra čpí ve vzduchu (zatím jen z rachejtlí, světlic a dělbuchů) a z věže kostela trubači troubějí... jsem zase o kus dál, - o něco hlouběji (Všechno je jako dřív)
POSLEDNÍ DEN VŠECH DNÍ... KDO MŮŽEŠ, DĚKUJ! poslední hodina starého věku poslední minuty zkurvené epochy poslední vteřiny (poslední bezpochyb) nastává Nový věk. - Bůh žehnej dětem... Nový věk nastává, co svět je světem (Všechno je jako dřív)
VŠECHNO SE SČÍTÁ A PAK JEŠTĚ NÁSOBÍ... dnešní noc počítám s tebou a s vínem - od toho ostatně jsou „hříšné nádoby" abych klín vytloukal doslova klínem Jednou si každý sní to, co si nadrobí a včetně kamenů, písku a hlíny... jídelní lístek dál narůstá v záhrobí i tvůj dech otáčí božími mlýny (Všechno je jako dřív)
ODEŠLA... INU CO, - LHAL BYCH, ŽE BREČÍM... odešla s úsvitem (alespoň s něčím) - po čtyřech odlezla k domovním dveřím,.. že prý mi nevěří (a tomu věřím) a že prý od včera (- lež v jednom kuse!) neměla vůbec nic teplého v puse (Všech no je jako dřív)
JAK BUDE PO SMRTI? - TOBĚ DOST TĚŽCE... není co závidět; netěš se, - těš se! ale ne, duše má, čeho ses lekla - očistce, mučení, plamenů pekla? to je moc humánní, mírné a všední... Jak bude po smrti? Tak jako před ní (Všechno je jako dřív)
DĚJOVÁ ZKRATKA JE POMALU ZA NÁMA (- hlazení, polibky a něžná slůvka...) vždyť ještě nedávno hrála si s panama! a teď si hraju já, (dějová vsuvka...) Některá poupata hmyz k sobě přímo zvou sama se nabízí podobnost s mimózou - tak byla citlivá, a právě na dotek... ani se nesvlékla (s výjimkou kalhotek) (Všechno je jako dřív)
TEĎ, PRVNĚ V ŽIVOTĚ! - V ŽIVOTĚ?! PRVNĚ SNAD... poprvé ucítím najednou žár i chlad - není moc nabito... A ještě aby to! (zbylá část průvodu šla kouřit na hřbitov) Kdo by se ostatně tady rval o lístky... žalostným pokusům ožralé sólistky spěchají na pomoc housle a hoboje... - budu blít, nebo srát? Zdá se, že oboje (Všechno je jako dřív)
BUDÍM SE ÚZKOSTÍ, SMRTELNÝM ÚDĚSEM sám sebe objímám, - důkaz, že vůbec jsem... zase ten hrozný sen! Živý sen o hadech ... už jsou pryč, a jen pot stéká mi po zádech - ale proč odzdola nahoru, po šíji a kolem dokola krku mne ovíjí?! znovu se probouzím smrtelným úděsem - už visím na půdě! Ne, v rodné půdě jsem... (Všechno je jako dřív)
PLAŠE SI SVLAŽILA BLEDÉ RTY VE VÍNĚ „Otoč se, otoč se!" řekla tak nevinně ...čekám tu s útrpně zdviženým obočím kdy už mi řekne Už (už v rouše Evině...) třeba mé překvapí? Jenže jde o to, čím... - dvakrát mé prosila, dvakrát se otočím (Všechno je jako dřív)
NYNÍ I V HODINU... ZŮSTAŇME V OBJETÍ před spánkem beze snů, před tancem sazí... sví vrazi, nebo spíš naopak oběti dva v sebe vpletení uštknutí plazi Buďme až do konce! Aspoň se pokusme... jen tady mohu psát odtamtud vzkazy z tmy, odkud smíme jen tehdy, pokud jsme …dvě nahé oběti - dva nazí vrazi... (Všechno je jako dřív)
HŘMÍ, KAPE ZE STROPU A ZVONÍ POLEDNE vstávám, už neusnu; nohy mě zebou vše marnost nad marnost, kam oko pohlédne ještě že ty tu jsi. Ale co s tebou... Soudnej den ve vaně... Další chlup šedivej otoč se a spi dál, dál měj noc temnou spi, není o co stát, ani se nedívej jsem tady, u tebe. Ale co se mnou... (Všechno je jako dřív)
NAD ŠŇŮROU S PLAVKAMA MĚSÍC JE V KOLE v předvečer dalšího marného dne přes kopec slyším vlak z Králova Pole tentýž vlak včera sem vezl i mne... Před sebou zavřený zbytečný sešit po týdnech těšení zase tu jsem... a co dál? Co si přát, na co se těšit?! na cestu ve vlaku, na cestu sem... (Všechno je jako dřív)
ACH, JAK JE KRÁTKÁ POUŤ POUPÁTEK K OHRYZKŮM všem ženám, - jablkům, žehnám Pax vobiscum a dál se točí svět, theatrum Dei a dívky s pláčem jdou, ještě se smějí Jak od nich alespoň zrakem se odpoutat když ani v myšlenkách nemám klid od poupat... a dál se točí svět, theatrum mundi a dál se točí svět okolo kundy (Všechno je jako dřív)
ODNIKUD NIKAM JDU, NESEJDE NA SMĚRU… asi to obrátím, než se zas naseru ... jdu domů pozpátku, po druhém chodníku není mi o moc lip, jdu nikam odnikud (Všechno je jako dřív)
DRUHOU NOC TEPLOTA DRŽÍ SE PŘI NULE objímám vlastní kříž v touze se ohřát... všechno, co stane se, dávno je minulé je jenom věčné teď, věčné nic pořád ...Zas piju „U splavu"... A řeka plyne všechno je jako dřív; Jen trochu jiné... (Všechno je jako dřív)
LISTOPAD... DRUHÝ DEN V MĚSÍCI, NEDĚLE... stojím tu se svící... Plačící andělé vás ruka nepálí, vy jste jen kamenní... - už, bílá hrdličko, spíš na mém rameni? Všichni už odešli, utichly veřeje... to, že mě nestudíš, to mě moc nehřeje - půjdem, jsme poslední; nikdo už neslaví ještě se ohlédnem. - Jak?! Když jsme bezhlaví... (Všechno je jako dřív)
VÁNOCE Brusle, či kožíšek? - Co komu k Vánocům? alespoň morčátko... Budiž dnes přáno snům ...tam v nebi nahoře houf bílých andílků už chystá každému - dle zásluh - nadílku Už k sáňkám s dárečky připřáhli koníčky bělounkou jiskřivou tmou zvoní rolničky i já se usmívám v napjatém těšení... dluhů tři prdele a hovno v kešeni (Všechno je jako dřív)
NEJSEM? - JSEM! I ONA... NENÍ, A PŘESTO JE - v ní jsem jí důkazem! Zezadu ve stoje strkám ji k zrcadlu (v neblahé předtuše) hle - duše bez těla a tělo bez duše (Všechno je jako dřív)
SPI, NEBO UMEJ SE; JÁ SI JDU ZAPÁLIT ...dopíjím zbylý sekt, usnula a mám klid dvakrát to nemám rád, - aspoň ne bez mytí - prznit mnou zprzněnou, to mě moc nevznítí (Všechno je jako dřív)
ŽIVOT JE PŘEDPEKLÍM NA CESTĚ DO RÁJE a tam chci; nečekám, až hudba dohraje - že není kam dál jít? A právě proto jdu abych tu setrval i po svém odchodu (Všechno je jako dřív)
HLÍDÁM SVÉ ŠÍLENSTVÍ V ÚNOSNÝCH MEZÍCH střídavé pobývám na obou březích... - co nejdál od břehů! Po proudu k jezu jak Charón v lodi své nocí té vezu Lůžko se kolébá... Do rytmu, zvolna necháš se proudem nést ke všemu svolná - všechno je lepší než nehybný močál... a z pádu neměj strach; ten pád už počal Teď už nic nebude stejné jak předtím za chvíli spočinem na břehu třetím - poslední, devátá, úlevná vlna... spi... Zdrávas Maria... - Čeho žes plná?... (Všechno je jako dřív)
NA VRATKÉ HLADINĚ PLUJÍ DVĚ LABUTĚ... tu a tam (po tom všem...) strništěm škrábu tě ty moje ubohá, rusalko bledá... - ach, Leda s labutí! (S labutí - leda...) (Všechno je jako dřív)
DODATKY... Druhý, doplňující výbor z básnických sbírek z let 1978 - 1996
ZDÁ SE MI: jsem tam, kde bych chtěl být nevnímám nic, jen nahoře nebe... jsem s tebou, říkám si -jak snadné... stačí si jen odmyslit lidi dole pochyby a sebe (Procházka urnovým hájem)
MÁM ZAS TROCHU DIVNÝ POCIT neklidného spáče který náhle ze sna procit a zjistil, že pláče O zeď jsem si utřel slzy po snu, který se mí zdál bylo sice ještě brzy ale moh jsem snad spát dál?! Ze strachu jsem zůstal bdít a uniknul dřímotě bál jsem se zas znovu snít zlý sen o svém životě... (Procházka urnovým hájem)
DNES SE ZAS MÁ EXISTENCE trefila do černého dostal jsem plný zásah... no dobře, ty stará krávo trefila ses, růže je tvoje ale řekni mi, co je to za umění trefit se (a třeba i bez náboje) když na téhle blbé střelnici jiný terč, kromě mé duše, není?! (Procházka urnovým hájem)
V KATAKOMBÁCH MÉ ZLÉ PSÝCHÉ jsou mumie všech mých vášní měly by být sice tiché ale řvou, a to je zvláštní Růženec mám bez korálů navlečen je tisíci dní opouštím svou katedrálu s divnou touhou suicidní V mlze mizí vrata chrámu duše tam bdí opuštěna unikám pryč svému rámu zůstává jen holá stěna Minulá i příští cesta podobá se mým švům v lebce bortím se, jak byl bych z těsta zpět ani dál se mi nechce Bludiště odnikud nikam zrcadlo v zrcadle, střepy když se ztrácím, tak si říkám: to je temno, nejsi slepý! Nezbyla mi ani věta z rozhovorů včera dnešních zkyslé mléko - nápoj světa slova jako pecky v třešních... (Procházka urnovým hájem)
JE VEČER, MLHA PADÁ a já se hrabu v jídle a bolej mě záda od hospodský židle Konečně jsem sám v osamění plachém co jsem chtěl to mám tak teď se klepu strachem Snědl jsem kus filé s páteří i s kostí začíná defilé madame Úzkosti Divně skřípe v hodinách a listí chrastí po římse stíny se plazej po stěnách třesu se, rozpadám, bořím se! Voda pleská o vanu a svíce se svijí záclony vlají v průvanu obrazy zděšeně vyjí ...Je noc, opona padá za rakví hrstka hlíny peřinou zatěžkám záda a přikryju se stíny usínám... (Procházka urnovým hájem)
ŽITÍM ZMOŽEN, ZBLBNUT SNÁŘEM denně v divném pohnutí spávám s nožem pod polštářem připravený k bodnutí Do závěsu jen zahalen s vyhrnutou košilí v sebeděsu jsem připraven přejet nožem přes žíly Obraz stínů na mým těle je obrys stromu bez listí na tvým klínu u postele cvakám lačně čelistí Stíny větví prorůstají tvý kořeny a chapadla v mysli tvý se mý sny zdají a očka tvá jsou zapadlá Nejsi hezká a nevysvětlíš proč ses zdála být krásnou jsi jen dneska, zítra zetlíš v mých očích, jež vyhasnou... (Neklid)
JSME SI BLÍZCÍ JAKO PRVE ač důvod je mi záhadou nosíš z kapek mojí krve náhrdelník pod bradou Starý věnec z mého hrobu usušilas na čele místo něj teď zdobí skobu polštář z naší postele V obálce máš moje vlasy starý obraz chmurný mezi ňadra schovala jsi klíček od mé urny Slova, která jsem ti říkal napsal někdo po zdech z naší lásky zbyl jen výkal uhořelý povzdech... (Neklid)
NOC SETNULA HLAVY STÍNŮM a otřela sekeru o kápě svých věrných synů potracených večerů Pokleknul jsem ke své hlavě s bílým zbytkem límce hlava z tlamy vyplivla mi do dlaně půl mince ...Doma děda stavěl kostel v láhvi od slivovice já jsem pilou zkrátil postel o délku své palice Děda skončil u oltáře a lahví mrštil do rohu já, ač spím dnes bez polštáře neusínám, nemohu Poslouchám, jak v kalné vodě v akváriu mlaská mlok děda čte si na záchodě nejnovější nekrolog (můj poslední nekrolog...) (Bestiální něha)
NEMOHU DNES USNOUT ZIMOU ani v botách s teplou vložkou bdím v kabátě pod peřinou pod vlajkou a pod rohožkou Je mi zima, zima mi je kéž by se tak dalo žít! vítr v kamnech slabé vyje nemám už co přiložit Poslední list s poezií vzplanul jak má slova vzletná po skříni a stolu s židlí šla do kamen i má flétna Děkoval bych moudrým lidem kteří knihám život dali mít tak pár knih, hned bych s klidem do poslední všechny spálil Mít tak v sklepě ňáké uhlí... aspoň mít klíč k cizím sklepům! nemám nic, tak ležím ztuhlý a už sotva se i klepu Z huby mi jdou mraky páry napadaj mé divný věci - mít pod sebou radši máry s vyhlídkou na teplo v peci! A zatímco vítr vyje do peřin mi padá sníh když se snažím o rekviem přimrzne mi na dásních
Dívám se vstříc bílým vločkám do očí mi létají nevím, jak se rána dočkám když mi na rtech netají... Poslední dvě ze svých kostí do kamen jsem přiložil mám strach (při své velikosti) -jen abych zas neožil! (Bestiální něha)
OD OKNA KE DVEŘÍM,ZAS K OKNU ZPÁTKY vystydlou snídaní jsou noční zvratky k večeři ohřívám zas zvratky ranní strávená snídané - k večeři sraní Myšlenka, která mi nedala spáti ráno se obloukem k mé hlavě vrátí zatne se do lebky úderem pod pás a z noční kolébky stane se propast Už se mi posmívaj mé vlastní děti potratní embrya, spláchnutí skřeti jako by tušili, co je tu čeká stanou se plaváčky, - kanál je řeka A tam, kde řeka se s kanálem stéká počkám si u břehu na předčlověka ráno ho naberu do prázdných dlaní večer z něj stanou se vývržky ranní Myšlenka, pro kterou musel jsem vstáti večer se do duše se mnou zas vrátí dojdu s ní od dveří k oknu - a zpátky z embrya myšlenky posnídám zvratky... (Bestiální něha)
MÁM - NEMÁM; MÁM, NEBO NEMÁM? -jeden vlas za druhým z hlavy si trhám mám - nemám; mám, nebo nemám mám jít spát, nebo dál trhat si vlasy? mám - nemám; mám, nebo nemám? nemám už co bych rval půjdu spát asi... (Bestiální něha)
ŽE JSEM, TO VÍM JEN DÍK TOMU že být nechci, ale jsem... přesto hledám větve stromů až když už jsem za lesem Těším se, až sebou seknu jednou mrtvý na rypák ale kdybych dneska zdechnul na co bych se těšil pak?! Že jsem, to vím stejné jasně tak, jak nevím, že bych byl... nechceš být? i No tak piš básně o tom, jak ses zahubil! (Bestiální něha)
NEVÍM, V KTERÉM SEDÍM PAJZLU nevidím už přes své oči... na thérové zídce hajzlu kreslím velké srdce močí Až tam půjdu do pětice (zatím jsem byl čtyřikrát) napíšu doprostřed srdce: JÁ+JÁ že mám se rád (Bestiální něha)
SKOŘÁPKY SE SVÍČKOU HOUPOU SE NA VODĚ možná jsou vánoce, možná, že ne... plujem vstříc osudu, a nebo náhodě neznáme hodiny, neznáme dne Co vše se může stát do dne a do roka copak nám přichystal tenhleten svět? pokleklas vedle mne se smutkem proroka a tvůj stín na stropě začal se chvět Náhle nám kolem těl slizkej had proletěl na svíčkách zasyčel smáčenej knot had zajel do mísy podoben kometě a pak se vynořil z páchnoucích vod Radši jsem přiklopil dekl a spláchnul jsem spláchnul jsem celej náš prašivej svět skořápky zmizely v potrubí s rámusem jenom to hovno se vrátilo zpět... (z textů do sbírek nezařazených)
DEN ZAČAL OPĚT IDYLICKY... mám pyžamo zas na hadry rty rozhryzané jako vždycky na srdci krunýř ze sádry a dvě sýkorky koňadry mi zobou hleny přímo s tváře jež pomačkaná od polštáře jim připomíná asi strom a zanícený aterom mi vyhřezl zas v plné kráse a ke všemu jsem včera zase si zapomněl vzít na noc brom (Jarní elegie)
AŽ DIVÍM SE, KDYŽ LOVÍM Z KÝBLE co v noci jsem tam našlapal... - nůž, ponožky a salát bible pár bot a kabát od bláta..: - ta slivovice proklatá! i prázdná flaška leží v koši a vedle ní, - a to je horší jsem našel cáry z podprsenky! ta nejspíš bude od děvenky jež přivlekla mne po setmění - však jak tak koukám, už tu není a s ní jsou pryč i moje trenky... (Jarní elegie)
ŽE NAŠEL JSEM DNES POHLED V SCHRÁNCE? tak na zeď si ho pověsím.. a že je na něm fotka kance z kutnohorského polesí to pramálo mě poděsí tak jako pravda (trochu hrozná) s níž bezpečně jsem ihned poznal že poslal mi to adresát... nejvíc mne teď však bude srát to, že jsem zjistil, že tu bydlím! teď musím dveře zapřít židlí ať odnikud si nesmím psát! (Jarní elegie)
PRACH NA MÉ LOUTNĚ S JEDNOU STRUNOU podladěnou až k prasknutí... prach na hlavě i pod korunou jež rolničkama v prázdnu zní prach na zdi, s které bláznův stín své šabloně se tiše směje - já směju se zas jemu, že je a že tak málo přitom stačí jen abych sáhnul k vypínači a nebude... Vše pro mne zmizí i prach, jejž schválně neuklízím prach na všem, co je k smíchu, k pláči... (Jarní elegie)
EPOS MUMIE NA CESTÁCH (psáno v 2. polovině července 1982)
Zvon rozezvučel prázdný kostel tak vstávám vzbuzen klekáním... zas vidím na svých holých kostech pár čerstvých stop po nočních hostech - to krysy nebo potkani sem přišli na kus kostní dřeně a já jsem spal dál celý den... však teď, jak předzvěst strašných přeměn mne rozechvěl strach s neklidem Nad schody hlídač chrastí klíčem a nejde sám! - Leč nevím s kým ve světle dlouhých bílých svíček na písku v rýhách od hrabiček v tmě zaleskly se penízky... hned ulehl jsem zpátky radši na svoje místo pod triptych... za malou chvíli po hlídači ten druhý vešel do krypty
Ten druhý člověk, to byl správce a pod paží nes inventář... svým potměšilým zrakem dravce mne prohlédl si jenom krátce pak ku hlídači stočil tvář a tiše syknul jako zmije (já tvářil se jak kdybych spal): - Ten vlevo už nám nějak hnije tak radši ho hned zítra spal! ...Nic nevidí, ti hnusní vrazi jdou dál oslepli svícemi... strach před nimi mne doprovází když po schodech se vzhůru plazím a utíkám i s mincemi jež házeli mi lidi k nohám když ještě byl tu pro mne klid - než ale muset zemřít znova to radši půjdu k živým tlít!
Zář slunce zrak mi oslepila když vylezl jsem před chrám ven a vlekl pryč svá čtyři kila na místo, kde dřív krčma byla sem. kde teď stojím udiven jak začínám se rozkoukávat a nevidím nic, co jsem znal... až točí se mi z toho hlava - toť podívaná otřesná! Uši mne bolí od lomozu jsem zblblý zmatkem v ulicích mám strašnou hrůzu z divných vozů však nejvíce mi kalí rozum strach z lidí strachem úpících - jdou smrti vstříc jak průvod s kříži a přes mrtvoly uháněj i přes mne, když se potmě plížím skryt v rozkousané sutaně
...Den prochrněl jsem v jednom sklepu teď tmou se plazím po městě jsem vyschlý žízní, až se klepu mám strach však vejít do výčepu tak obcházím jen podél stěn - vždyť všichni se tě leknout musí a mohou lapit, odvést tě! leč suchem se mi kouří z pusy a jazyk mám až na vestě Bylo mi jedno, co se stane tak prudce jsem vlít do šenku - Hej, co si dáte, mladý pane? řek krčmář a už nesl džbánek a nabízel mi tlačenku a já zmateně vyhrk: Ano a prosím hodně krvavou! ... pak už jen vím, že někdy ráno jsem usnul s loktem pod hlavou…
Své mince marně v kutně hledám - když spal jsem, tak mě obrali... ne, tady se žít také nedá! snad v mausoleu, to snad leda - tak přemýšlím jsa ožralý když před krčmou se zbitý válím - kdo pozná, že jsem mrtvý mnich?! kéž by se ke mně nechovali tak, jako bych byl jedním z nich! Jsem bez peněz a žebrat chodím před chrám, kde byla hrobka má... až do večerních pozdních hodin tam čekám, co mi lidi hodí tak krmím se spíš bobkama jichž najdu víc, než peněz k pití - chrám prázdný jak lán plný min… zato však z oken lidi svítí zář obrázkových pitomin
Už přestávám znát v pití míru a není to tak příšerné... jen kutnu mám už samou díru tak přes den slídím po papíru a ten prodávám ve sběrně - v těch cárech, které na mně visí mne vyhazují odevšad... však dnes, za balík s časopisy vyjdu si oděn v nový šat Své staré hadry stáh jsem s těla jdu vykoupat se do říčky... a to jsem ale neměl dělat! - jak kůže se mi promáčela tak nabobtnal jsem celičký... má hlava, schnouc po proceduře se smutné sklání nad řeku - teď bude mi tu ještě hůře když podobám se člověku!
Je strašné žít zde, kde to neznám kde neznám vůbec nikoho a navíc teď, když koncem března ta hrozná vůně přelíbezná se táhne jarní oblohou a já jsem sám a mrtvý k tomu tak bezmocný jak zaživa když v patách jde mi vůně stromů i pro mumii dráždivá Dnes vyhnali mne z další půdy a ve sklepích už nesmím spát (ač bývaj v nich tak dobré sudy!) - leč dělám všechno pro své údy abych se zcela nerozpad - jak najednou se smrti bojím a hledám sobě přístřeší! chlast s láskou - moje „pod obojí“ chci dál žít, dokud nezhřeším!
Co nepoznal jsem za života chci poznat aspoň po smrti - měl ráj snad být pout po žebrotách?! však teď se tu jen smutně motám a potloukám se po čtvrti kde na nárožích kurvy stojí však stojí moc; a bez lásky mou zdechlou touhu neukojí - chci mrtvé dítě, nemám s kým... ... Sám plahočím se cizím světem čas pomaličku sune se... je květen, kolem všechno kvete a já prohlížím každou větev a zkouším, zda mne unese - vždyť od těch dob, co piju pivo jsem jistě přibral na váze a čím víc v sobě cítím život tím spíš si hraju s provazem
Nad pivem sedím, koukám pod stůl nic dobrého už nečekám... mám strach ze smíchu divných hostů a jdu pryč dřív, než s židlí srostu ač nemám s kým jít, ani kam... jdu ulicí a za mnou kráčí vrah v přestrojení dalších dnů stín osudu je pořád kratší - svou milou zítra zahlídnu! Vždy k pořádnému utrpení je třeba trochu sladkých scén! já zkrátím však své vyprávění a čas, kdy žil jsem beze snění jen krátce bude zachycen - a ani na tom nezáleží jak jsem se potkal, kdy a kde s tou dívkou, co tu se mnou leží a hladí mou srst na zádech
Má milá leží s nahým břichem a ve své dlani moji má... jen její srdce bije tichem a ona neví, že spí s mnichem nic neví, když mne objímá když ze rtů se jí vzdechy linou a venku tiše mrholí že miluje se se zdechlinou že líbá ústa mrtvoly... A láska se mnou dělá divy což nejspíš asi bude tím že s dívkou svou a s osmi pivy jsem nejmíň stokrát více živý než byl jsem před svým úmrtím… žel, nebude mi dlouho přáno mé krátké štěstí na zemi... jen dnešní noc, a zítra ráno vše přikryje se sazemi
Když ráno táh jsem papír v pytli a ranec kovu do šrotu tak strážnici mne cestou chytli a do vězení se mnou smýkli pro potulku a žebrotu - teď ptají se mě pořád znovu kdo jsem, proč nemám doklady?! a nevěří mým tichým slovům Jež skučím, sevřen do klády ...Dnes ani už si nevzpomínám jak dlouho mě tam trápili... až včera jsem byl teprv vyhnán snad do blázince nebo jinam... dva strážci, trochu opilí mne převáželi vozem v noci a já, ač k smrti unaven a zesláblý jak po nemoci jim přesto utek do tmy ven
Však k čemu mi to ale bylo?! vždyť teď mě všude hledají a já, s kostrou už téměř shnilou zas marně hledám svoji milou - jak neměl bych ji nenajit když zrovna dnes ji pohřbívají? a to mi stačí, půjdu též... mé vlasy v letu vzduchem vlají a na cestu mi zvoní věž... ZPRÁVY Z NOVIN: mumie, odcizená před rokem z městských katakomb byla nalezena zohavená pod věží - pachatel tohoto vandalského činu zatím neznámý... pomatený žebrák dosud na útěku! neznámá mladá žena zemřela při porodu - živý, zdravý plod se podařilo zachránit...
BYL JSEM DNES NAVEČER PROJÍT SE K LESU (musím čas od času kouknout se ven...) diví se sousedi, co si to nesu když táhnu po schodech k domovu kmen kterým chci v pokoji podepřít strop... když si tu nemohu vykopat hrob budu se alespoň u kůlu mučit! ... omotán provazem tiše už skučím před sebou zrcadlo, za zády totem prosím se o milost, zalitý potem... (Valčík s mým stínem)
VE ČTYŘECH PRAMÍNCÍCH KREV ZE ZDI TEČE jídelní vidlička trčí ven z cihly gumová panenka svíjí se vkleče vlásky jí od krve celičké zplihly též z tváře obrazu krev plátnem vytryskla z děr, kam jsem zabodnul dva dlouhé střepy skla střepy z ran zrcadla, které řve bolestí... z hřbetů knih kape krev a stéká podél zdi na níž můj živý stín pláče a krvácí - k hlavě má přibitý kalendář trhací... vše kolem dokola ožívá smrtí teď já jdu na řadu, pilou se čtvrtím rotaci kotouče nabíhám vstříc bolest však necítím, neteče nic! (Valčík s mým stínem)
SNAD UŽ SE ROZEDNÍ, ODLÉTNE MŮRA! zdál se mi hrozný sen, až strachem čůrám - před šachtou výtahu bezmocně že jsem stál a v díře ve dveřích měl jsem svůj genitál který mi trčel ven do dráhy zdviže a ta se blížila čím dál tím blíže... strašný sen! Naštěstí konečně svítá - zmáčknul jsem tlačítko, přijíždí výtah (Valčík s mým stínem)
ZAS DALŠÍ BOD SVÉ „MOKRÉ MAPY" jsem oplakal a začernil - dnes naposled jsem dostal napít ve vinném sklípku v Klášterní... a přitom já jsem návštěvník tak slušný, téměř k pohledání! teď pro pár hloupých střepů v dlani a trochu krve okolo jež cákla bůhví na koho mě strkaj ven, ač pláču nad tím že spolu s krví, kterou ztratím mne opouští i alkohol (Poslední jaro)
PŘÍŠERNÝ HORROR! po první stránce sbalil jsem rance strach mě hnal do hor Teď, když jsem zmizel směju se skromně s prstama v knize s nadpisem „O mně“ (Poslední jaro)
KDYBYCH DAL... Kdybych dal před rumem přednost spíš kyselce neměl bych dnešní noc v trenýrkách viselce (Poslední jaro)
PŘED NOEMOVOU ARCHOU ČEKÁM na bytost, hodnou nadčlověka a čekám marně, to já vím sám sebe s ženským pohlavím... (Poslední jaro)
JSEM DUŠE SNÍCÍ V TĚLE MUŽE či tělo s duší? - Ptám se posté: jsem hovno, z něhož trčí růže a nebo květ, jenž z hovna roste? (Poslední jaro)
JE ŠŤASTEN TEN, KDO V BLUDU ŽIJE a nedozví se ani v stáří že svět se točí kolem pyje a místo slunce kunda září (Poslední jaro)
TAK RÁD BYCH KOPNUL DO PRDELE svých dvacet čtyři krásných jar! jsem poloviční lidský pár v tom prokletí je moje celé že dáma, do níž údem vnikám je moje, ale není má... až bude svátek Kurevníka sám popřeju si k jmeninám (Zamilovaný dement)
UŽ MĚL BYCH SPÁT, LEČ NEUSÍNÁM jen poškubávám rameny jsem v duchu zas jak zmámený snem o embryu svého syna... mít v lihu synka - macaráta a nebát se, že bude růst! a přitom by byl celý táta skrz naskrz samý špiritus (Zamilovaný dement)
CHLAST VYVRÁTIL MOU DUŠI Z PANTŮ jak vetchá vrata u chlíva je půlnoc, chvíle truchlivá kdy čekám příchod gratulantů... nad lahví vína krouží můry pár chryzantém jsem do váz dal tři židle, ty jsou pro lemury a čtvrtá pro mne, pro nás dva (Zamilovaný dement)
JAK BYCH MĚL V PRDELI PÁLIVOU KAPII pospíchám na pivo, už ať se napiji! týden jsem nechlastal (aspoň ne „přes míru“) což mohlo ohrozit běžný řád vesmíru (Nové valčíky)
ŠMÍRUJU TRIEDREM Z OKNA SVÉ OKOLÍ myslím, že zbytečně měnil jsem adresu z budovy naproti čísi zrak sokolí šmíruje triedrem škvíru v mém závěsu Jak je to absurdní, že se tu zamykám! copak lze ukrýt se!? Vždyť není ani kam věčnost je bez hranic, a já, vůl pitomý zoufale skrývám tvář s pštrosími symptomy (Nové valčíky)
PO VLAHÉ KOUPELI DOUTNÍČEK A PAK FÉN... oholen dohladka, v čistém a zčerstva odcházím na oběd a potom na kafe a v rohu kavárny spřádám svá zvěrstva (Nové valčíky)
I JÁ UŽ TUŠÍM, ŽE JSEM TADY JEN HOST přestávám věřit ve svou nesmrtelnost a právě pro mé sklony věrolomné začíná věčnost ztrácet zájem o mne (Mé lebky stín)
ACH. JARNÍ NOCI! NEJEN MALÍ KLUCI lámou si ráno hlavu nad polucí spím na břiše, a k ránu, na mou věru si připadám jak auto na heveru (Mé lebky stín)
MOUCHA SE TOPÍ V PIVU NEDOPITÉM nečinně potácím se pustým bytem nejenom k lidem, ale k sobě item cítím jen odpor, odpor se soucitem (Mé lebky stín)
SNAD ZE VŠEHO ČAS MILOSRDNĚ LÉČÍ jen ze strachu ne, strachu z nebezpečí které sám sobě a všem člověk skýtá - v milosrdenství času též je skrytá kauzální jeho hravá bezohlednost v týž moment vždy jít na dvě strany přes most (Mé lebky stín)
JE PŮLNOC, ROZHLAS HRAJE STÁTNÍ HYMNU já nejdu spát, až nad ránem si zdřímnu ach, máme jednu z nejkrásnějších hymen vzal při ní zasvé nejeden již hymen (Mé lebky stín)
MNĚ NEPATŘÍ TU NIC; JÁ PATŘÍM VŠEMU NAVŽDY... jednou, ne zcela, jenom z těla někam zmizím a potom - kam? A kam tak sám... To ptá se každý i já, ač vím, že beztak dlím tu v těle cizím (Chci ještě chvíli)
OZVĚNA JEŠTĚ DOZNÍVÁ, - ODBILA PŮLNOC PRÁVĚ... tmu protíná srp kyvadla, jde blíž a blíž k mé hlavě sem - neúprosné pomalý, tam - neúprosně rychlý - už teď? Už teď... Hodiny náhle v půli taktu ztichly a v úplňku dvou srpků s husí kůží cítím v týle zrychlený dech, dech tyhle krvelačný chvíle (Chci ještě chvíli)
POSMRTNÁ MOJE MASKA NA MĚ ZE TMY MLASKÁ Zdalipak ještě dýchá? Tajím dech… Je zticha (Chci ještě chvíli)
UŽ JEN MÁ BEZNADĚJ SKÝTÁ MI NADĚJI... vyndat trn z prdele? Spíš prdel z trní ... už nemám žádné sny, nic nechci raději každý sen, bohužel, vždy se mi splní (Všechno je jako dřív)
TAK TOHLE ZDÁ SE BÝT AŽ PŘÍLIŠ NADĚJNÉ… - jdem ke mně? Nebo ne... Ano! Ne, raděj ne... proč z deště pod okap, proč z bláta do hovna?! touha je beze slov, láska však doslovná (Všechno je jako dřív)
JE TO SEN... ALE SEN, JENŽ SE MI NEZDÁ... přes křeslo bílý plášť s křídly a hvězda a spolu s vodou zní tichý zpěv z lázně ... zvolna se vysvlékám, věcně a rázně přesto ne zcela prost citu, ba stesku... na starý gramofon pokládám desku a svůj chtíč stupňuji poslechem koled - bude to surové. Bude to bolet... (Všechno je jako dřív)
TŘINÁCTÁ, POSLEDNÍ DVÍŘKA... - KAM VEDOU? (nikdy jsem neviděl dívku tak bledou...) „Tahle jsou zamčená, nesahej na ně!“ - tak proč mi podává klíč stiskem dlaně... „Prosím tě, nechoď tam, pokoušíš osud!“ chci se jen podívat, nechci pryč odsud „Tam ale není nic! Vůbec nic, věř mi!“ - cožpak jsem nepřišel sem týmiž dveřmi?... (Všechno je jako dřív)
ZDE LEŽÍ (JISTÝ BÁSNÍK...) SPOLU SE SVOU CHOTÍ... co je pak lepší, - věčnost, nebo doživotí?... (z textů do sbírek nezařazených)
