J. ARBES: SEBRANÉ SPISY XIII. Y NOVEL ÍDEK III. TEL J. OTTO V PRAZE

J.

ARBES: SEBRANÉ SPISY

Y

NOVEL

ÍDEK TEL -

III.

OTTO V PRAZE J.

XIII.

DESKY provedené

NA KAZDY SVAZEK SEBRANÝCH SPISU

dle

po K lze

J.

ARBESA

pvodního nártu Viktora 1-20,

postou

K

Olivy

1-25,

objednati v každém knihkupectví a v

Nakladatelství

J.

Otty v Praze.

ARBESOVY

SEBRANÉ

SPISY.

ARBES:

j.

SEBRANÉ DIL

SPISY.

XIII.

KNIHY NOVEL A POVÍDEK. III.

NÁKLADEM II.,

J.

OTTY V PRAZE,

KARLOVO NÁMSTÍ

34.

KNIHY

NOVEL A POVÍDEK, NAPSAL

J,

ARBES. m.

NÁKLADEM II.,

J.

OTTY V PRAZE,

KARLOVO NAMÉSTI

34.

Digitized by the Internet Archive in

2010 with funding from University of Toronto

http://www.archive.org/details/sebranspisy13arbe

poslední skamna. OBRAZ ŽIVOTA.

(Psáno a poprvé tištno 1878; po druhé tištno 1886.)

:

.

Kdož z nás, kterýmž byl dobrotivý osud popál vzácného štstí, že sedli jsme jen jednou v život svém v osudné „poslední škamn" na míst hanby", nepipomene sob aspo nkdy v osamlé chvíli zvláštní pocit trpkosti a lítosti, jenž se nás byl zmocnil, když jsme poprvé zasedli v stedu spolužák nejnedbalejších, nejnezbednjších a nejrozpustilejších, v stedu vyvrhel spolenosti školní" ? Je tomu sice už více nežli tvrt století ale pamatuju se na pípad ten, jako by se byl pihodil vera. Bylt jsem se ped školou serval s jakýmsi drzým kluíkem z jakési vážené prý rodiny, a kdosi na mne panu uiteli žaloval. Když pak jsem vstoupil do školní svtnice, a pan uitel mne shlédl, svraštil hnviv elo a ukázav pravou rukou velitelsky na poslední místo, pravil

—

,,

,,

.

.

;

písn, jako by

„Tam

—

byl pronášel ortel smrti do. poslední škamny si sedneš

—

do

prosted!"

Nevím

sice,

jak

jsem

se v

okamžiku tom na

pana uitele podíval ale pamatuju se zcela dobe, že oi všech žák i žaek byly na mne upeny, že jsem se zaervenal a že se mne zmocnil pocit nevýslovné lítosti. ;

J.

Arbes: Sebrané spisy. XIII.

i

2

.

Tenkráte arci jsem ješt neml ani pontí o tak zvaných právech státního obana rakouského, kterému trestní ád zaruuje, ze nesmí býti nikdy trestán, dokud nebyl ádným soudem souzen a odsouzen, a dokud rozsudek nevešel v moc práva. Ba tenkráte nemel jsem ani pontí o tom, že trestní ád sice takto zejm v theorii pedpisuje, ale a podlé dalších v praxi že dje se zcela jinak paragraf téhož zákonníku snad díti se musí; nebo ve vyšetovací vazb mže se každý, by i nejnevinnjší a nejspravedlivjší z nás octnouti každým

— i

okamžikem

.

.

mi podobn. Odkázání do poslední škamny nemohu nyní pokládati za trest, nýbrž abych tak ekl, za pouhou Stalo se

„vyšetovací vazbu," tudíž za cosi, co sice trestem úadním slova smyslu není, ale co ve skutenosti pece ani za mák od pravého trestu se neliší. Možná takej že jsem tenkráte nebyl ješt za státního obana jpokládám že stál jsem tudíž „mimo zákon", proto mohlo mnou býti nakládáno zcela v

libovoln.

Nemohl jsem tudíž ani protestovati a musil se oddati osudu rovnž tak jako každý z nás, s kým bylo v pozdjším vku, když už byl za státního obi

ana

pokládán, ve spolenosti lidské libovoln naklá-

dáno.

Tenkráte pokládal jsem opatení lovo za

nezasloužený

—

pán

uite-

trpkost byla tudíž se pihlásil ku svému právu. Ale nemoha se vzpírati silnjšímu a mocnjšímu, musil jsem skloniti dtsky hrdou šíji a uposlechnouti. trest

prvním pocitem, jenž

—

11

Krokem

nejistým ubíral jsem se ulikou, kterou tvoily po obou stranách rozestavené škamny. Bylo mi v duši, jako bych šel praaty. Všickni spolužáci i spolužaky obrátili zraky své za mnou a sledovali chvíli osudnou moji pro-

a

jsem usedl, kam jsem po uitelov rozkazu zasednouti musil. Zasedl jsem na miste hanby" se sklopenýma oima, a když pak jsem poprvé zase nesmle oi pozvedl, spatil jsem pana uitele, kterak stoje zcela lhostejn ped tabulí, opravuje pera tak klidn a spokojen, jako by byl ped chvílí mávnutím ruky odehnal jen mušku, která jej byla svou dotíravostí

menádu,

,,

znepokojovala.

Nyní by mne taková lhostejnost soudcova vpraveni slova smyslu rozjitila. Ale tenkráte jsem byl rád, že uitel na mne nebo eeno na mé provinní jaksi pozapomnl. Pozapomenutí to bylo mi zárove zárukou brzkého lépe

prominutí.

Ostatn životních

na

,,

—

—

soudím-li dle pozdjších zkušeností se mi stalo, že jsem se octnul

dobe

míst hanby".

Nenahlížím, po jakém právu bych byl mohl abych byl sedl bud mezi tak zvanými premianty neb aspo po boku tchto nevyzpytatelných milák osudu, kteí bývají po celou dobu svých studií, nech trvá studium jejich jakkoli vk dlouho, ode všech, kdož s nimi ve styk picházejí, chváleni, velebeni a hýkáni jako zázraná zvíátka, urená pro njaké akvárium, a kteí pozdji v život skuteném obyejn mizívají jako pouhé bublinky, po nichž nebývá ani památky. žádati,

.

:

12

Bylt jsem dít prachudikých rodi a trochu nesnadn jsem chápal... Byl jsem tedy jaksi pi-

—

hlouplý, neboli jinými slovy: dobrý a poslušný dle toho, s jakého psychologického stanoviska mne

posuzovatcl pojímal Tehdejší náš uitel nemel také pražádné píiny, by zvláštní njakou pozornost vnoval, nebo chudé a neb rub schopné dít bývalo druhdy nižvždy již jaksi od pírody ureno k šímu a musilo vždy ave všem ustoupiti dtem z krve ušlechtilejší Byl jsem tenkráte teprve jaksi pouhé embryo pouhého lovka," a dobe se stalo, že byle dle ,, toho se mnou nakládáno. Octnul jsem se tak v ste.

.

.

mn

nemu

.

du nejbídnjších

.

len

uzoukého našeho kruhu

Školního.

Njaký as choval jsem se ku svým novým sousedm jaksi apathicky. Založiv ruce, díval jsem se

upen

nikdy

na pana uitele a trvám,

ped

že

jsem ješt

tím nebyl tak pozorliv jako tenkráte. Avšak poslední škamna, slouží-li za místo hanby, neboli za galeji káranc školních, mívá pro tyto zvláštní své výhody. Uitel si obyejn nejvzdálenjší škamny tak bedliv nevšímá jako škamen bližších, v kterých zasedají tak zvané nejhodnjší, hodné neb aspo skoro hodné dtiky, kdežto ve škamn nejposlednjší sedí ,,kreatury", které povšimnutí njakého vbec ani nezasluhujou. Bedlivá pozornost moje však netrvala píliš dlouho. Asi po tvrt hodin šouchnul mne soused po pravé stran a zašeptal Podívej se!" ,,

.

:

13

mimodk pod škamnu a spatil sousedov mužskou figuru s obrovským nosem, malou hlavou a nepomrn velkým biehem. „To je on!" šeptal soused. ponkud ne„Kdo?" optal jsem se zvdav, smle. „Nu, on uitel!" znla odpov. V okamžiku tom mi bylo jaksi nevolno. Vypuštní obvyklého slovíka „pan" ped slovem „uitel" zdálo se mi býti neuctivostí neproPodíval jsem se

v ruce

a

—

míjitelnou.

Podíval jsem se tedy kárav šourem na svého souseda, jako bych m;u chtl íci, že niá býti k uiteli svému uctivjší; ale hošík pohledu mému nerozuml, ušklíbl se škodolib a podotknul ti namaluju uitelku." A nežli jsem se nadál, namáral pod lavicí na kolen na druhé stran papíru nejprimitivnjším zpsobem krasavici nejhnusnjšího druhu

„Te

.

.

Tenkráte jsem nedával už tak bedlivý pozor na pana uitele, nýbrž nakukoval zvdav pod škamnu., kde soused máral. Chceš je na památku?" optal se hoch v když byl se svým „umleckým výtvorem" hotov. jsem, ^ v mžiknutí oka octly v Chci," .zašeptal se konterfaje ctných manžel uitelských v kapse :

..

záplatovaných

mých spodk.

V nižších i vyšších školách praobyejná tato zvláštní sympathii k sounezbednost zbudila ve svým satirickým „uminstinktivn sedu, kterýž byl ním" pispl ku zmírnní mé duševní bolesti. Maje v kapse kus chleba, vytáhl jsem jej a ukázav jej sousedovi, zašeptal jsem:

mn

.

.

.

14

„Chceš?" ..Dáš-li kousek..." znla

odpov.

„Tu máš celý," dím. A hošík vztáhnul ruku po chleb, naež lámaje kousek po kousku pod škamnou, hltav, ale opatrn, by ho pan uitel neshlédl, jej pojídal. „Máš hlad?" optal jsem se hocha. „Od rána jsem neje," pravil, „jen dv hrušky, které po polední tuhle Jeník srazil se stromu v zahrad pana faráe." Pi tom ukázal na hocha sedícího po levé mé stran.

V tom poal

pan uitel nápadn ji

pohlížeti

po-

škamn.

slední

nám tedy, nežli se tváiti pozornými aspo pozorným nebyl nemohl jsem pochopiti, Nezbylo

Já jak

k

.

.

;

mže

nkdo

hladov do školy Bylo mi hošíka líto, a jakmile se pan uitel znovu zase jinam ohlédl, zašeptal jsem: „Já ti budu nosit každý den kus ..." Nedoekl jsem; pan uitel byl se rue obrátil, a ostrovidový zrak jeho padl na moji tvá. Perušil vyuování a kázal mi vstáti. Uposlechl jsem. „Ty's jedl," pravil pak hlasem písným. „Nejedl jsem, pane uiteli," odpovídám. „Vždy jsem t vidl žmoulat!" zvolal uitel a hned na to dodal: „Vystup ze škamny a poj sem!" Uposlechl jsem. Na to kázal prvnímu premiantu, by mi prohledal kapsy. Jsa

jíti

.

.

žádného chleba v kapse více nemám, obrátil jsem sám ob kapsy svých spodk na ruby ale vypadlo mi kus papíru

—

jist,

že

.

.

: :

:

15

Pan uitel shýbl se po papíru a spativ karikatury, svraštil elo a písnji nežli kdy jindy, když byl nejrozhnvanjší, optal se „Kdo to je?"

Zaervenal jsem

„Kdo

to

je ?"

se

jako

pivoka a mlel.

opakoval uitel, a hlas jeho se

tásl.

Povdl

jsem tedy pravdu

„Pan uitel a paní uitelová."

oí uitelových šlehnul blesk hnvu smáknul papír v chumel a hodil mi jej pod nohy. „A kdo to dlal?" optal se po malé pestávce, a když jsem mlel, dodal pesvden Z

;

„Kdož

jiný nežli ty, nezbedo!

celou hodinu kleet škole!"

zde u tabule

Za

to

budeš po

a zstaneš po

Jelikož z takového uitelského rozsudku není žádného odvolání k vyšší instanci, musil jsem trest

nastoupiti bez odkladu.

Poklekl jsem na povýšeném sklopiv oi, díval jsem se

míst u

upen ped

tabule

a

sebe.

Uitel zaal obvyklým zpsobem dále vykládati a já zstaven svému osudu. Lítost, která se mne byla po prvním trestu zmocnila, byla nyní ustoupila vzdorovitosti, a daleko díve nežli poprvé zvedl jsem oi a rozhlédl se po školní svtnici.

mj

Zrak utkvl pedevším na poslední škamn, kterou jsem byl práv vymnil za nové, ješt více pokoující „místo hanby".

Sedli v

ní

tyi

hoši.

Znal jsem sice všechny už dáyno ale až posud nebyl jsem si jich nikdy všimnul tak bedliv a s tak zvláštním pocitem jako tentokráte. ;

—

:

16

letech, když si tváe ty znovu pipomívyznati, že to byly oblieje neobyejn porovnání s tváemi kterérázovité a originelní. hokoli jiného spolužáka lišily se vesms tak nápadn,

Nyní po nám, musím

U

ty

tchto hochu jen každý, kdo nkterého z jedinkráte shlédl, na jeho fysiognomii nikdy více že

nezapomnl.

tyi

mén škaredí,

ba ohyzdní, povststoupenci jejich byli fysiognomik Lavater by ný a z lebek tváí tchto hoch vyetli náklonnosti k nejhnusnjším nectnostem, nejbídnjším híchm Všickni

a

byli více

povstný nmecký frenolog Gall a

nemén

i

a

zloinm. Bylt to

se v život

tverolístek ohyzdv,

svém zídka

setkal,

jakými jsem a myslím, že neiním s

sob práv kivdu,

když pipomenu, že moje náklonnost a sympathie k rázovité škaredosti má prapvod svj v okamžicích, když mi bylo poprvé s místa hanby popáno pozorovati bedlivji nejohyzdnjší své spolužáky.

Hoch, jenž mi byl nakreslil karikatury uitele a uitelky, byl pihovitý, pizrzlý klacek s nápadn širokou tváí a skoro hranatou lebkou. Sivá malá oka v dlkách jen jen hrála; masitý nos a takové též odulé, takoka krvavé rty dodávaly tvái jeho výrazu zdšené trpkosti. jmenoval se Robert Mravenec a byl sirotek; žádných píbuzných více krom osmdesátileté babiky, která žebrávala ped kostelem. Druhý hoch, kterýž byl pro Mravence srazil dv hrušky se stromu faráova, byl tomuto podoben aspo co do tvaru lebky a tváe. Vlasy a oi jeho byly však erné, ímž výraz tváe byl zcela jiný

neml

17

hoch zdál se býti ipernjší, ale zárove mranjší a zádumivjší. Jmenoval se Jan Kroupa, a otec jeho byl topiem v nkteré továrn. Tetí, jenž sedl v poslední škamn na kraji, jmenoval se Václav Honec. byli jeho rodiové, nevím; ale bohatí nebyli, nebo hoch ten míval na sob obyejn více dr nežli záplat. Byl suchouký jako slaneek a bledý jako mléko rusý, hebký vlas byla jediná

ím

;

Druhdy

dle všeho pravidelná a snad sliná tvá jeho byla od neštovic tak zhyzdna, že lovk jen ponkud útrpný nemohl se do ní podívat, by ho slze nepolily. Na pohled zdál se býti hoch ten neustále zamraen, ale duše jeho byla veselá a bezstarostná, smích jeho zazníval tak svže a býval tak nakažlivý,

jeho okrasa. i

hoch poal smáti, rozesmáli se všickni, kdož smíchu tomu naslouchali. tvrtý káranec sedl u okna poslední v lavici a byl možno-li tak íci nejslinjší a nejelegantnjší všech. Otec jeho, jménem Kraft, byl dosti bohatým kupcem, „otcem chudých" a ví, ím ješt, a miloval svého Arthureka jako svou zítelnici. Vyhovoval mu ve všem; každé, by sebe smlejší pání hošíkovo bývalo otci pravým rozkazem. Ve škole ptával se otec na chování synákovo každý týden dva i tikráte, a pan uitel vždycky dával zprávu uspokojující nebo pochvalnou. A proto stalo se zajisté jen zázrakem, že octnul se nezbedný Arthurek Kraft nejposlednjším v pože jakmile se

—

—

bh

slední

škamn.

18

Pan uitel bovsku trpliv

byl totiž skoro po celý rok po jokesanštji nežli kterýkoli z žijí-

a

cích vyznava uení lásky k bližnímu milosrden; ale Arthurek, povzbuzován vzornou otcovskou i uitelskou shovívavostí, hromadil jednu nezbednost na druhou, tak že ubohému uiteli na sklonku roku kopece nezbylo nežli sáhnouti ku prostedku

nen

nejkrajnjšímu. Arthur byl hošík jako rtu; veselý, švitorný a žvavý jako straka. Byl to kudrnatý ernohlávek s pichlavýma ernýma oima. Na první pohled zdál se býti skoro hezký, ale kdo si ho všimnul bedlivji, shledal, že ani 'široké,, vypouklé elo, ani ostrý, velký nos, aniž široká smyslná ústa nejsou v soumru s ostatními tvary tváe a hlavy, které byly pravidelný.

ty

z tchto školních nestvreek dvanácti rok, ani jediná krom Arthura nemla kabát a vestu, nýbrž jen košili a spodky Mravenec chodíval i bez epice. Však nedosti na této poslední škarnn chlapecké, v tíd byla také poslední škamna díví, v které sedlo tentokráte jen jediné dvátko, Božena

Ani jediná

nebyla

starší

;

Auerhahnová, asi jedenáctiletá dceruška mýtného. Bylo to dve zamraené, zdánliv urputné a nelítostné. erný hustý vlas její byl vždy rozcuchán,

nehrub píjemná tvá umounná

a

chudobný

šat

rozedrán. ní

Když jsem konal svou pehlídku vyvrhel školspolenosti naší," sedla se sklopenýma oima

ve

škamn. Zdálo

,,

se,

že

kolem ní práv dlo. Takovými byli tedy zbednjší moji spolužáci.

nevšímá

si

nieho, co

nejneposlušnjší,

se

nejne-

.

.

!

19

Skoda, že jest pero k vrnému vylíení zvláštních tchto tváí naprosto nedostateno jsem Klee hodiny, úpln dosti asu zkoumati tváe všech svých tehdejších spolužák a spolužaek ale jak jsem už výše pipomenul, žádná mne nezajímala v takové míe, jako tváe práv popsané. Když bylo po vyuování, propuštny dítky do-

ml

dv

takm

;

m,

a jedin já zstal ,,po škole". Byl jsem zamen a teprve po

hodin

propu-

štn.

—

budovy školní jako divoká šelma však všickni tyi hoši z poslední škamny na Vylítl

jsem

z

mne ekali opodál

školy Pozornost ta mi byla milá. Obklopili mne, vyptávali se mne na to a na ono, slovem chovali se ke soucitn. A tak ubíral jsem se poprvé v život svém k domovu ve spolenosti „vyvrhel" Na štstí i neštstí netrvalo káranství moje píliš dlouho. Bylo práv na sklonku roku, a tvrtý nebo pátý den po nepatrném pípadu, jejž jsem byl práv vypravoval, byla veejná zkouška. V tu dobu bývaly v rodišti mém celoroní školní zkoušky poloviními svátky. V pedsíni školní svtnice umístny kotle a trouby, a pi rozliných vynikajících momentech troubeno a bubnováno, až uši zaléhaly. Pan viká, hodnostái všeho druhu a vzácní i nevzácní hosté naplovali školní svtnici. .

.

mn

.

.

Zkouška odbyta obvyklým zpsobem. Vyvoláváni jen žáci, kteí vždy umli. Odíkávali své íkání, byli pochváleni, a posléze za veštní trub a dunní kotl premianti a premiantky

odmnni.

.

20

Divnou náhodou byl se však clen ped zkouškou Arthurek Kraft tak dalece polepšil, že pan uitel uznal za dobré, posaditi jej mezi žáky nejlepší; zbyli jsme tedy v poslední škamn tyi. Auerhahnová ku zkoušce nepišla. Jak nám po celou zkoušku bylo, neteba dokládat.

S nevýslovnou radostí

vítali

jsme konec zkoušky.

Avšak pro nás bylo uchystáno pekvapení

nej-

vzácnjší.

Po obvyklém tehda vyslovení dík školnímu zorci a všern

dobrodincm

doujal se slova že radostnou, po-

hostm

i

pan uitel. Žádal

za prominutí, vznášející slavnost musí pokaziti

nutným pokáráním

nepolepšitelných.

Musili jsme vystoupiti ze škamny, a když jsme tyi postavili na pódium u tabule do jedné ady, pedstavil nás pan uitel shromáždse byli všickni

ným hostm každého

—

kou.

zvláš

s

pimenou

poznám-

otcv

a provi-

Uvedl vždy

nní

i

dl:

,,

úplné jméno, stav zlozvyky každého z nás. Pi

—

Nejvtší rvá celé tídy

pravitelný a tupec

Jako vše ve

zakonení

mn

na píklad

posmváek

nena-

." .

.

svt

skonilo

i

toto tragikomické

slavnosti školní.

Sestoupili jsme s pranýe a zvláštní náhodou zaznly v okamžiku tom kotle trouby, jako by hlásaly, že sestupujou nejvzornjší žáci s trnu, jejž si byli pilností, poslušností a vbec všemi ctnostmi pednostmi ducha zbudovali Bylo po zkoušce a tím také po našem kárán i

i

.

.

-

ství.

Byla

to v rodišti

mém

poslední tída, kterou

21

jsme mohli navštvovati; následujícího školního roz nás pokáraných v tíd té ani jediného.

ku nebylo

Mnohý

z

tená

zajisté

nkdy

bud zná neb aspo tsn nad

etl o píkré vršin, vypínající se malostranským hbitovem u Koší. Vršina ta sama o sob nemá sice

pražádné zvláštní dležitosti. Je to osamlé, zídka kdy navštvované místo, s nhož jest krásná vyhlídka na ást Prahy a zvlášt na bojišt blohorské. Také se zde neudalo ani za dávných dob nic památného ale na jižním svahu vršiny té, jenž jest od jiné vršiny, na které ped njakým asem vznikla celá osada dlnických domk, oddlen hlubokým skalnatým úvozem, nalézá se vinice Bertramka" ili „Petránka," v kteréž byl Mozart napsal ást své nesmrtelné zpvohry „Don Juan." V dobe kdy udal se píbh, jejž poínám vy;

,,

x

pravovati, arci ani já, aniž kterýkoli ,,z vyvrhel školní spolenosti",, o nichž jsem se byl zmínil, nemli jsme o Mozartovi a jeho umní ani pontí, Stinná zahrada a celá vinice Bertramka, v kteréž byl tvrí talent Mozartv aspo krátký as v innosti, zajímala nás všechny vbec jen co vhod-

né rejdišt ku skotaení. Pístup do vinice býval a

jest

podnes cizím

za-

kázán. Jelikož však vinice ta není než podél nutého ouvozu zdí ohraniena, a pístup

pipome-

k ní s jiobzvlášt od malostranského hbitova, úpln volný, nebývalo nám nikdy nesnadno, dostati se do vinice a obzvlášt na vršinu nad vinicí, kde

ných

stran,

22

bývalo a posud

píjemné místeko pro

jest

snílky

a samotáe, a nám tehda sloužívalo za kolbišt odvážných gymnastických produkcí, na jakové ani jediný z nás pod dozorem rodi nebo starších bratr

a sester

nesml

ani pomysliti.

Meškávali jsme v místech tch velmi asto; zvlášt z jara a v let, kdy ptaí hnízda dráždívala naši zlomyslnost, a lézti po stromech nebývalo zcela bezúelné. Asi deset réž jsme byli

msíc my

po poslední zkoušce, o

kte-

vyvrhelové spolenosti školní" tak exemplárn pokáráni a zahanbeni, odbývána na vršin té porada o odvet. Stalo se to práv v osudný den, o nmž se tehda nejen všechny asopisy pražské, nýbrž i mnohé jiné dosti

,,

obšírn rozpisovaly, a

sice

bud ped nebo po

svatém Janu Ktiteli roku 1847.

Navštvoval jsem tehda maltézskou školu na Malé Stran, a kdysi odpoledne ekal na mne Mravenec. u Oujezdské brány Sotva mne spatil picházet, bžel mi vstíc a vzav mne pod paží, pošeptal mi tajemn do ucha: „Poj! Povím ti nco."

—

dvrn

,,A

co?" ptám

se.

„Poj!

Uslyšíš!" Po té mne vedl do kaštanového stromoadí, jež se táhlo ped branou podél hradebního píkopu. Na konci stromoadí, kde nebylo živé duše, se zastavil.

„Nu

—

„Pij

co?" ptám se. zejtra odpoledne na Petránku."

„Co tam?" „Uslyšíš a uvidíš

!"

23

Chvíli jsem mlel, jako

bych

se rozmýšlel, kdež-

pece nebylo žádné píiny k rozmýšlení se, ponvadž jsem býval na Bertramce nebo na její blízku to

takm

každodenn. Mravenec se nejspíš domníval, že váhám; vzal mne za ruku a podíval se mi upen do oí. „Pro se na mne koukáš?" ptám se. „Pro?" opáil hoch, upev na mne jaksi nedsivá svá oka a dodal ponkud rozpait

viv

„Ponvadž ti trochu nevím." „A pro bys nevil?"

—

—

„Bojím se abys na nás neprozradil ..." „Což bych moh' prozradit, když nic nevím?" pipomenul jsem jaksi hrd, že se mohu opíti o dkaz tak nezvratný. „Ale dozvíš se!"

dl na

to

Mravenec.

„Od koho?" „Nu, od nás od Krafta, od Honce, od Kroupy ode mne." „A co se dovím?" „Uslyšíš a uvidíš!" opakoval Mravenec s tajemným drazem, klada významn prst na elo.

—

i

Vdl

jsem tudíž rovnž

tolik jako

ped nco

chvílí;

skuten o neobydležitého, zajímavého, ba nutného, pi emž moje nepatrnost musela se stj co stj zaskvíti svou vzácnou pítomností. Pes to však jsem se musil dle všeho tváit pece ješt jaksi neodhodlan nebo Mravenec uznal za dobré dodati mi trochu kuráže. „Budu tam já i ti ostatní ... a žádný jiný," praale zdálo se mi, že jde tu

ejn

;

vil

s

pídechem nucené

bezstarostnosti

;

„nemusíš

se pranic bát!"

„Pro bych

se bál?"

opáil jsem sebevdom.

24

Nebyl jsem

nikdy výbojný a odvážný; ale spoléhal jsem se vždy jako výborný bhoun na své nohy. „Nu, vždy pak povídám, že se bát nemusíš," pravil Mravenec; ,,já se taky nebojím a jsem slabší nez ty. Slovy tmi patrn narážel na svou hranatost, sice

kteráž mu ve rvace a pi výboji i obran spíše pekážela nežli prospívala. Uznal jsem dvod ten platným již proto, ponvadž jsem ani v onom vku nezapel, že jako lopocházím z ženy, tudíž tvora kehkébo a lichocení vždy pístupného.

vk

budem na

„Ale co

poal jsem

Pet rance dlat, Roberte?"

se vyptávati.

Uvidíš i uslyšíš!" odpovdl po tetí Mravenec a s výrazem tajemnstkáství v piho vité tvái. Sivá oka jeho zablikala, a odulé, krvav ervené rty jaksi keovit se sevely. ,,

významn

ei

Nerozuml jsem mimické této ani za mák; ale pozoruje, že nechce Mravenec s barvou ven, uznal jsem za dobré nedotírati na nj. „Ale nco bys mi mohl pece napovdít," podotknul jsem ješt jen tak mimochodem. Mravenec se plaše rozhlédl kolem sebe a nespativ nikde ani živé duše, pistoupil tsn ke a zašeptal mi do ucha

mn

„Musíme

—

potrestat uitele." „Uitele vyrazil jsem ze sebe. „Pst! Nemluv tak nahlas!" varoval Mravenec, !"

opt kolem

sebe se rozhlížeje, jako by radil k jaké vražd. Po chvíli dodal :

„Pijdeš?"

n-

25

Vše tudíž

odpovdl rozpak pevn a urit

to dráždilo

beze všech

„Pijdu!"

„Dobe

tedy

—

moji zvdavost

nezapome!"

;

pravil

jsem

Mravenec

a odvrátiv se ode mne, dal se do útku. Chvíli jsem se díval za utíkajícím pizrzlým klackem, jenž se v bhu klátil jako úprkem uhánjící žirafa.

Na to jsem se i já obrátil k domovu, kam se asi za tvrt hodiny doloudal. Musím se piznati, že v život svém byl

jsem jsem

málo kdy tak netrpli v a zvdav jako tentokráte. Po mém náhledu nezasloužené pokárání, jakého se mi bylo ped desíti msíci dostalo od uitele, kterého jsem byl až do onoho okamžiku, když mne byl bez vyslechnutí odsoudil k ponižujícímu trestu, opravdu miloval, velo v mé duši doposud ješt jako vzpomínka na utrpné bezpráví. Uitel onen byl mi nyní osobností v nejvyšší

míe

nesympathickou, a poprvé v život svém pojsem démonickou slast odvety na lovku, kterýž nám byl ublížil, maje nad námi neobmezenou moc, a kterýž pozbyv této moci, jest nám nyní úpln na milost a nemilost vydán. Nevdl, ba netušil jsem ani, jakým zpsobem možno uitele potrestati; ale pouhá myšlenka, že má býti potrestán, rozplameovala mladistvou moji obraznost, kteráž pak v neskrocené bujnosti své pipravovala pro ubožáka muka v pravém slova smyslu cítil

ukrutná. V noci jsem takka ani nespal; neustále jsem se probouzel z nepokojných sn, jež mi každou chvíli pedvádly vysokou, kostnatou postavu uitelovu s nevlídným, písným výrazem v tvái. J.

Arbes: Sebrané spisy.

XIII.

3

26

Uitel onen v mém rodišti sice už nevyuoval, nýbrž v Praze, ale bydlil tu ješt, tak že jsem jej vídal skoro každodenn. Obraz jeho nebyl se mi tudíž z pamti vytratil ale ve snu vidl jsem jej ohyzdnjším, písnjším než býval, ba zdálo se mi, že tvá jeho prozrazuje

zejm

zvíeckou ukrutnost. Z rzných obraz, jež mi byla rozpálená obraznost ve snu pedvedla, pamatuju se již jen na jeden Vidl jsem uitele uvázaného ku stromu jako :

— „vyvrhelové školní sponm ze vzdálenosti ticeti až

svatého Sebastiána, a my házeli po lenosti"

—

tyiceti

krok

z

prak.

dsn

ukrutného ve významu tchto Je sice cosi nkolika, zdánliv nepatrných ádk, jež jsem byl nyní i po tvrt století napsal s jakousi trpkostí ale líe pípad ze života, nemohli jinak, nežli vrn ;

sledovati i pocity, jež bylo v prosté mysli dtské zbudilo jediné bezpráví, spáchané ve vdomí moci a síly na stvoeníku malomocném a úpln bez-

branném. Procitl

jsem

neobyejn

záhy,

takm souasn

vycházejícím sluncem, a trapn dlouhá chvíle muila mne po celé dopoledne. nadešla hodina, kdy jsem chodíval

s

Konen

odpoledne do školy. Ješt nikdy ped tím nebyl jsem se vypravil tak kvapn a radostn jako tentokráte ale místo do školy zaboil jsem u brány ku Kinské zahrad a 'dostal se tak asi po pl hodin pes malostranský hbitov a po píkré stráni na umluvené místo nad vinicí Bertramkou. Již po nkolik dní panující vedro bylo se stalo ;

tém

nesnesitelným.

Vzduch

byl

dusný,

skoro

žhavý. celé hodiny nezavál ani nejnepatrnjší vnejjemnjší lístky a traviny, které se zachvívají nejmírnjším zvlnním vzduchu, stály nepohnut, ba zdálo se, jako by lístek v stínu lístku se kryl ped palivými paprsky ervnového slunce, jež stojíc zdánliv nepohnut na bezojblané, špinav šedé, nevlídné obloze, žhoucíma rtoma usmívalo se na vyprahlou zemi. Octnuv se na míst, kde jsem se ml setkati s kamarády svými, byl jsem k smrti unaven. Pot inul se mi po tvái v potkách hrdlo jsem ml vyprahlé a žíze nesnesitelnou. Z kamarád nebylo tu však ješt ani jediného

Po

tík

i

;

;

zbylo mi tedy asu ponkud si oddechnouti. Chvíli jsem pecházel po vyprahlé, zažloutlé tráv v stínu nkolika košatých strom, jež v plkole ohraniovaly místo, na kterémž býti vyknut ortel nad uitelem pak jsem ulehl do trávy a klidn, vlastn jaksi lín díval jsem se s vršiny.

ml

—

—

ješt

,,

mj

utkvl na nkolika chatrných pod vršinou tou u silnice, a ví z jaké ^píiny íká se podnes Poslova chaloupka" neboli zkrácen „Poslo-

První pohled

domkách, které kterýmž bh

stojí

—

vina".

Po jedné stran rozprostírala se velká zahrada, kterouž od silnice dlila chatrná ze, a na rohu zdi té nalézala se tenkráte tabánická bouda. Dlouho díval jsem se na tuto boudu, aniž bych pro, až pak náhle vynoila se z mých zpomínek zpomínka zvláštní a vzhledem ku plánu, o kterémž mlo býti jednáno, velmi dležitá. Pipobyl

vdl

menul jsem

si,

že bylo kdysi

doma vypravováno,

28

seste nebo sestenici pán uitedojde-li skulov ... a hned jsem si usmyslil, že budu naléhati i na to, ten k potrestání uitele by byla potrestána také uitelova píbuzná, stará Bláhová. Znal jsem ženštinu tu velmi dobe. Vdl, jsem, že je dobrá a tichá a že obzvlášt dtem nikdy ne-

bouda

že

ta náleží

—

ublíží

.

—

.

Ale jakž možno bráti ohled na podobné vlastkdyž je píbuznou lovka, kterého nenávi-

nosti,

díme? Tenkráte

neml ani zdání o povinmá své vášn a náruživosti

arci jsem lovka, jenž

nostech krotiti.

Až dosud nebyl mne tomu žádný uitel piuil, ba naopak jeden

z

nich byl je bezohledností

svou pímo rozdmychal oddával jsem se tudíž rozvášnnému citu svému s rozkoší divocha, kocha;

jícího

a

se

svých názorech o odvet

v primitivních

pomst.

pa,

Asi po

pl hodin

Honec

i

dostavili se

Mravenec, Krou-

Kraft.

Všickni tyi, akoli

byli zvolili na temeno než já, byli taktéž v nejunavenost ta jim pranic nesi

vršiny cestu schdnjší vyšší míe unaveni. vadila v bezodkladném zahájení porady, jak má býti uitel potrestán. Kraft ujal se první slova. Veselý, švitoivý a jako rtu pohyblivý hoch zdál se býti v okamžiku tom vážným, ba pímo nsketicky zelotickým. Mluvil z poátku pomalu a klidn; pozdji však, kdy/ v vzpomínky na školní trest budily trpkost, rychleji a skoro vášniv.

Le

nm

29

vás

„ek' jsem Mravencovi," pravil mimo jiné, „aby sem pive. Musíme se umluvit, musíme ho po-

trestat. Pro jsme byli trestáni my tyi, víme ale pro byl trestán tenhle!" — pi tom ukázal prstem významn na mne — „nevíme a nedovíme se." ;

Ze slov tch jsem vyrozuml, že zavdal jsem k odvet hlavn píinu já. „Nu, co na tom?" ozval se synek topiv Kroupa. „Co na tom?" opakoval Kraft. „Moc, tuze moc.

Mne mže

trestat

;

mne

mže mrskat,

já se jen

— —

otesu

pi tom a je dobe. Ale když trestá takovéhle!" ,,když zase ukázal prstem významn na mne trestá takové, kteí jsou po celý rok hodni a po"

slušní

„Nu, my byli taky nkdy hodni a poslušní," vpadl Honec, a vedrem ponkud zarudlou jeho tvá pelétl stín nevole.

„Nkdy, nkdy," opakoval ponkud posmšn Kraft; „ale tenhle" — pi tom ukázal po tetí významn na mne — „byl vždycky hodný a poslušný,

a proto, že se jednou serval ..." „A pro nic za nic!" dodal Mravenec, zamžou-

rav

malýma oima. „Co tedy udláme?" optal se Honec. „Nco, co ho bude mrzet," dl Kraft. „Co ho bude do smrti mrzet!" dodal Mravenec. „Ale co?" ptal se Honec. „Potrestáme ho," pravil klidn a

rejk.

—

„A ja(k?" vyptával se Honec. „O tom se musíme dohodnout," „Musíme

si

nco

vymyslit; ale

Poslední slovo,

nám všem

vážn Arthu-

ozval se Kraft. lážného." známý lokalismus,

nco

—

30

znamenající tolik jako nco dkladného nebo výborného, pronesl s neobyejným drazem. Všickni jsme chvíli mleli pemítali jsme s nejvážnjším, nejopravdovjším výrazem v tváích. „On chodívá skoro každý den odpoledne na Malvazinku," perušil posléze mlení suchouký Honec; „poínejme na nho, povalme ho, svažme do do kozelce a utecme!" „A on pekouše provazy a utee!" rozesmál se Mravenec, mžouraje chytrácky malýma oima. Vyóouhlý sucháek vjel si bledou rukou do hebkého vlasu a jevil po nkolik okamžik zjevné rozpaky; ale po chvíli dal se i on do smíchu tak vese;

jsme se všickni srden rozesmáli. Náhle však jsme utichli. Kudrnatý Arthurek bylt se vztyil a káravým hlasem pipomenul: lého, že

„Nebume

dti!" Slova jeho nezstala bez úinku.

Nkolik okamžik jsme skuten dtmi nebyli; chápali jsme dležitost rozhodného okamžiku a také jsme se podlé toho aspo tváili. Poali jsme jeden po druhém navrhovati rozliné tresty, vesms více mén dtinské, ale zárove také dosti citelné, ba ukrutné.

nmž

Tak navrhl Kraft, abychom zapálili dm, v delinkvent bydlil ale návrh ten setkal se s odporem' Honcovým, kterýž namítal, že by mohl uitel prost utéci, a tak že bychom mli po radosti. Za to navrhl Honec trest jiný. Po jeho mínní mli jsme uitele vlákat do háje cibulského a tam jej pivázat ku stromu, pod nímž je velké mraveništ. Honec byl si už dávno takové místo vyhlídl a chtl nám je teba hned ukázati. ;

Také

tento druh pokárání se

nám

nelíbil.

31

Kraft aspo namítal, že by nebylo dobe zanechat delinkventa beze on prý nás pokáral veejn a proto prý musí také pocítit, co je veejné zahanbení. Mravenec tudíž navrhl, abychom uitele pepadli ve škole pi vyuování ale návrh ten zamítnut jednohlasné, byv uznán naprosto nepraktickým!. Tak a podobn radili jsme se asi pl hodiny. Každý z nás piinil se, se byl, vymysliti nco kromobyejného ale ani jednomu z nás nepodailo

svdk

;

;

;

se vymysliti trest jednak úpln vhodný, jednak pak také takový, aby se jako odveta vyrovnal veejnému pokárání, jakého se bylo dostalo nám. této tísni vzpomnl jsem si na svj sen a

V

povdl

jej.

Sotva jsem pronesl slova Vidl jsem jej pivázaného ku stromu jako svatého Sebastiána," zatleskal Kraft radostn v ruce a vzkikl: „A hlavou :

,,

dol!"

A

když pak jsem se zmínil o pracích, dodal Musíme házet oblázky, abychom mohli

Mravenec

:

,,

házet dýl!"

Krom

Kroupy

souhlasili

všickni

s

mým

ná-

vrhem, a Honec navrhl také místo, kde ml býti trest ten vykonán: cibulecký háj. Vše bylo už skoro úpln v poádku, a šlo již jen o dobu, kdy mla býti exekuce provedena. Kraft k tomu navrhoval následující den, Mravenec píští týden, Honec píští msíc, Kroupa však v/v./ písti rok Návrh Kroupv byl nám všem tak nápadný, že optali jsme se na píinu. Kroupa nechtl z poátku s barvou ven; když však jsme na nj naléhali, aby povdl, poal z po-

—

t

.

.

32

jak nesnadno, ba nebezpeno jest úmysl náš provésti, a když jsme dvody jeho vyvrátili, jal se uitelovo jednání omlouvati a poal nás snažn prositi, abychom uiteli neubližovali, že prý jest pece jen také lovk jako my a že se snad polepší atd.

átku upozorovati,

Výmluvnost" Kroupová však nemla na nás pražádného úinku. Kroupa namáhal se, se byl napomínal, varoval, vyhrožoval, ale nic naplat, zstali jsme neoblomnými. ,,

Když

to

Kroupa zpozoroval,

ustoupil

zádumivý

výraz jeho tváe výrazu nevýslovné úzkosti.

Nevzdávaje se však úpln nadje, jal se prositi poznovu, ba poklekl ped námi, sepjal ruce a prosil nás se slzami v oích, hlasem tak dojemným, že jsme byli již skoro na rozpacích, máme-li exekuci

skuten

provésti ili nic.

Z nenadání však píroda další poradu pekazila. Kroupa ješt kleel, an tu náhle zavál tak prudký vichr, že husté koruny strom, pod kterýmiž jsme se radili x divoce se rozhoupaly.

Hukot vichru byl tak mocný a prudký, že jsme nkolik okamžik neslyšeli ani vlastního slova. Bylt to první symptom blížící se bouky ervnové.

Mimo voln

jsme

se všickni

pikrili za kmeny

strom. Když pak se vichr po nkolika okamžicích utišil, vystoupil Mravenec ze stínu strom, které nám až posud zamezovaly vyhlídku na západ a jih, aby se podíval, zdali a odkud se bouka blíží. Ale sotva se rozhlédl na západ, vzkikl

Pojte se podívat!" Následovali jsme Mravencova píkladu a vy-

,,

stoupili

ze

stínu.

33

Slunce sice ješt

svítilo,

ale obzor

na jihu a

západu a ásten i na severu byl již zatažen šedými, místy zarudlými mraky, které se s úžasnou rychlostí valily k východu. V nkolika okamžicích zahalily slunce, a nad krajinou rozlétlo se náhle zarudlé šero. Pohled na západ ku a k severozápadu smrem k Bílé Hoe byl v okamžiku tom velkolepý. Pozorovali jsme zcela zejm jednotlivé proudy vichru, jenž tu a tam rozvíiv ohromné kotoue prachu silniního, hnal je v rozliných podobách a smrech k východu. Nkteré menší mráky, které byly již díve hlavní mraky pedstihly, aniž by byly slunce zahalily, byly nám už v zenithu. Poalo krápati. Kapky dešové byly velké a padaly prudce k zemi jako kroupy. Nad Prahou a nad místem, kde jsme stáli, panovalo ješt skoro úplné bezvtí ale na západ slavil již vichr v divoké zbsilosti své orgie. Hnalt mraky, které se zdály býti tak nízko nad zemí, že bys k nim kamenem dohodil, s úžasnou rych-

Koším

;

lostí

ku pedu.

Obas

mrak tch

šlehnul z blesk, a v dáli Mraky valily se ku

lomocný

slabý,

zdánliv ma-

temn hímalo. pedu jak obrovské

již

vlny a pohled na západ a severozápad byl rovnž tak dsný jako velkolepý. Dívali jsme se však jen malou chvíli. Vichr k nám zadul poznovu tak mocn a prudce, že uznali jsme za dobré couvnouti na místo, kde jsme se byli radili, a kde husté koruny v plkole stojících strom, které na západ, na jih a severozápad byly z ásti chránny svahem vršiny a hustými

moské,

34

vysokými kei, tvoily jaksi pirozenou besídku, v kteréž jsme byli jednak ped vichrem od západu, jednak pak neobyejn hustými korunami strom aspo ásten také ped deštm chránni. Sotva však jsme se octli pod stromy, rozzuil se vichr v bezprostedním našem okolí a nad i

i

Prahou.

Ohromné kotoue prachu vznášely se nad domy nebo se valily jako smršt po silnicích. Kolkolem vichr svišt a kvíle, ohýbal stromy a kee; prach a písek zalétal i k nám, a každou chvíli zavíil vichr i v pirozené naší besídce do kola, jako by nás chtl smésti s vršiny.

Prudkost vichru byla tak strašná, že jsme na opuštní úkrytu svého nemohli ani pomysliti byl by nás pi sestupování s vršiny jist smetl bez obrany dol. Pikrivše se tedy za kmeny strom, ekali jsme, až se první nával boue pežene. Dlouho jsme neekali. Boue se pihnala s bezpíkladnou rychlostí. Spustil se liják. Ale nebyl to liják obyejný; z mrak v pravém slova smyslu se lilo. Hned na to vichr ponkud ochabl ale když zavál prudeji a rozhrnul vtve koví, jež nám zakrývalo pohled na západ, mohli jsme chvíli pozorovat ;

;

velkolepé, strašné divadlo.

Zdálo se, jakoby se mraky dotýkaly temen Bílé Hory a vršin, tvoících údolí košíské, ba zdálo se, jako by se po úboích vršin tch šouraly. Proudy vody valily se z výše, tak že v první dob i

m

celou krajinu na lze

západ

rozeznati.

a severozápad nebylo tak-

35

Za nedlouho zpozorovali jsme, že valí se po stráních vršin proudy vod. Také s vršiny, na které jsme se nalézali, valily se potoky kalné, žluté vody, která odnášela vše, co mohla strhnouti. Mezi tím blýskalo se a hmlo ale blesky i hímání nebyly daleko tak strašný jako rozpoutané ;

vody.

Boue

trvala jen asi

pl

hodiny.

Byli jsme všickni na kži promoklí, posléze vichr se zmírnil, odvážili jsme ného úkrytu. Pršelo posud, ale kam oko vršiny a zvlášt do nížin, všady valily žluté vody.

vedoucí od

a když pak se

z

áste-

dohlédlo na se spousty

Koší

podlé hbitova malostranského, pokud jsme ji vidli, pak zahrady podlé silnice té, ba i hbitov byly ásten pod vodou. Zahrada, rozprostírající se pod vršinou, na které jsme stáli, podobala se jezeru, a my zcela zejm pozorovali, že voda rychle stoupá Silnice,

—

.

.

Nechápali jsme sice úplný dosah všeho toho, eho jsme byli práv svdky, a na následky, jež byly v záptí, ani jsme nepomyslili ale všech nás zmoc;

nila

se

mimo voln neobyejná

úzkost.

Uznali jsme za dobré opustiti vršinu a zapomenuvše na uitele i na další poradu, kdy má býti exekuce provedena, snažili jsme se dostati s vršiny. Byla to cesta, na kterou, co živ budu, nezapomenu. Pda byla kluzká, potoky vody hrnuly se ze všech stran. Chytajíce se strom a ke, slézali jsme dol. Každou chvíli nkterý z nás padl a svezl se nkolik

krok

níže.

36

Po neobyejném namáhání

nen

pece

s

vršiny

dol do

dostali

jsme

se ko-

dvora vinice Ber-

tramky.

Mohli jsme se zde ukryti, ale úzkost naše hnala nás dále. Dali jsme se do útku po vozové cest, vedoucí ze vrat vinice dol k Poslovin. Musili jsme se brodit vodou. Místy dosahovala nám po kotníky, místy po kolena, ba i výše Ped Poslovinou spatili jsme strašné divadlo. Voda byla vnikla do píbytk. Lidé vybíhali .

z

byt

.

a zase se vraceli.

Všady panoval zmatek na všech tváích ;

jevilo

se zdšení. Voláno a kieno ze všech stran. Silnice byla úpln pod vodou, a voda dosahovala až po kolena. Pamatuju se jen na jediný výkik zdšení, jenž zaznl odkudsi z pdy; zvolal tam kdosi: Ježíš Maria stržení mraen!..." bželi, jak bylo možno, dále, až jsme se octli u tabánické boudy staré Bláhové, o jejímž potrestání jsem byl ped krátkým asem pemítal. Bouda ta stála na rohu a u zdi, dlící zahradu pod svahem vršiny, s kteréž jsme byli práv

—

,

My

tsn

sebhli, od

silnice.

Zahrada byla už skoro plná vody, která si byla na nkterých místech zdí proklestila cestu a kai

ždým okamžikem hrozila ze povaliti. Bouda byla ve vod, a proud vody nadzvedával boudu, hroze ji

pekotiti Spatil jsem .

.

i starou Bláhovou. do boudy pootevené a jsouc obklopena ze všech stran vodou, nevdla, co poíti mla patrn na zeteli své zboží. Spativši nás blížiti se k boud, vykikla na nás prosebn zoufalým hlasem

Mla dvée

;

37

,,

mi

Maria boudu!"

Ježíš,

chvíli

—

pomozte mi

hoši,

—

zadržte

Slova ta nás zastavila, a bez odkladu obklopili jsme všickni boudu. nice,

Mravenec a Kroupa opeli se o boudu od silmy ostatní pak po stran pootevených dveí.

Mezi tím stará Bláhová sbírala své zboží do zástry a sukn, chtj íc patrn aspo zboží zachrániti

.

.

Minulo nkolik minut.

Nikdo

z nás nepromluvil ani slova. Pršelo posud; vody na silnici i v zahrad vždy více pibývalo, a k udržení boudy bylo již potebí síly nadlidské.

Voda ze zahrady valila se již chvíli pes ze, a proud jeden dosahoval až na Kroupu, jenž byl zdi nejblíže. On toho však nedbal, akoli byl po kolena ve vod, a voda tekla mu na rameno a záda. Stará Bláhová byla už skoro hotova.

—

„Hned, hned bude dobe," zvolala ješt tom zaslechl jsem v tomto dni po tetí

slova:

.

—

V

,

Ježíš,

Maria!

.

." .

.

Tentokráte vyšla slova ta kterýž ješt dodal

z

úst

Kroupových,

,Já už boudu neudržím!" Rekl-li ješt nco nevím ohromný hukot, jenž následoval, pehlušil každé volání. Souasn s hu;

kotem tím, nahnula se bouda k silnici. Mravenec odskoil, a bouda se pekotila na

sil-

nici.

Voda ze zahrady byla prolomila ze, a ást pevrhla boudu, která se pekotila do vody na

zdi sil-

38

tak že dvíkami padla na zem a srazila Kroupu, jenž pišel pod boudu ... Bláhová byla v boud. Ohromný proud vody valil se ze zahrady prlomem stržené zdi, a takm v mžiknutí oka byla bouda skoro úpln pod vodou. Zdšení naše bylo strašné. Byli jsme jen náni(

i,

i

—

ušli záhub ale Kroupa byl ztracen Nalézajíce se na míst, kde nám hrozilo nejvtší nebezpeí, nedbali jsme toho v strašném svém zmatku ani dost málo avšak prolomila se z ásti i nad námi, a proud vody sraizlil nás dol na silnici Zde dosahovala voda už až po pás a hnala nás s ohromnou prudkostí po silnici dále asi

hodou

;

.

.

ze

;

.

.

takm

tyi

sta

krok

.

.

A práv to bylo naší spásou. U továrny Kinzelbergrovy srazil

nás proud na levo za známý pod jménem „Kajlova", a zde pebrodili jsme se pes devný mstek, vedoucí pes motolský potok na místo povýšenjší. Ale sotva jsme se octli za mstkem, smetl jej proud vody.

dm

Byli jsme zachránni Co dále se dlo, nevím. Pamatuju se jen, že dostal jsem se šastn jdom, a že voda po silnici, po které jsme byli hnáni, dostoupila za nkolik okamžik výše asi tí sáh Nkolik osob a koní pišlo tu o život Zdšení, jež panovalo na blízku míst, kudy se vody hrnuly, bylo strašné. Ze všech stran sbíhali se odvážní muži, by pomáhali lidem, jejichž životy a majetek byly ohroženy. U Posloviny podailo se také vyloviti starou Blá.

.

.

.

hovou

i

Kroupu

.

.

.

Oba

byli mrtví

.

.

.

.

39

Pamatuju se na to, jako dnes. Pinesli mrtvého Kroupu do školy a položili jej na totéž pódium ped tabulí, kde jsem byl asi ped desíti msíci skoro po dv hodiny kleel na míst hanby Nkolik zvdavých lidí a nkolik dtí bylo ve školní svtnici. Pan uitel, jenž sice ve škole více nevyuoval, ale na blízku školy bydlil, pišel se také .

.

podívat.

Poznal Kroupu na první pohled, a ješt podnes mi v duchu jeho slova, když pohlédl na mrtvolu „Ah, to je Kroupa! Mohl to býti ádný hoch ml nadání ale nezbeda zstane nezbedou — trest boží ho nemine ..." V okamžiku tom ani ješt nevdl, že zahynul „ nezbeda" ten smrtí závidní hodnou, ba nevdl, že zahynul práv v okamžiku, když snažil se pispti ku pomoci jeho píbuzné Strašná živelní pohroma, jejíž oitými svdky zní

;

.

.

zstavila v nás ostatních „nezbedech" dojem hluboký a trvalý. Na vykonání odvety, o kteréž jsme se byli dohodli, ani jediný z nás více nepo-

jsme

byli,

myslil.

Minulo asi deset rok V tu dobu arci jsem ješt ani netušil, jak rychle léta ubíhají, jak rychle, ba úžasn rychle lovk dospívá a stárne, aniž by mu napadlo klásti sob úty .

.

ze života minulého.

Studoval jsem.

Vedl jsem známý, v románech a novellách nesíslnkráte podrobn vylíený život chudého stu-

40

denta, kterýž skoro v niem nemohl se spolehnouti na své rodie nebo píbuzné, který již od svého dva-

náctého roku musil se muili soukromým vyuovávlastních nkterých spolužák nebo mladších jejich bratr a sester. Není tudíž divu, že pes všechnu pilnost, svou nemohl jsem ve všem tak prospívati, jak bylo žádoucno; ale pes to vše byl jsem pece pokládán za žáka pilného, svdomitého, ba vzorného. K tak zvanému ,,premiantství" nepivedl jsem to sice ani ve školách nižších, tím mén k njakému obzvláštnímu vyznamenání ve školách vyšších, kdy životní pomry moje nedovolovaly, bych se byl vnoval studiu všech s onou bezstarostností, jakou studium vbec vyžaduje, kdy musil jsem se

ním

<

pedmt

mi aspo pomrn asu ku svdomitému studiu pedmt, ku kterýmž mne pirozená spokojiti, že zbylo

náklonnost vábila.

Navštvoval jsem z poátku malostranskou malpotom školy reální na Starém mst. S dívjšími svými spolužáky stýkal jsem se zídka kdy a se „spiklenci z poslední škamhy," s kterýmiž jsem se byl v den osudné prtrže mraen r. 1847 radil o potrestání pana uitele, nemluvil jsem tézskou školu,

prodlením

rok

snad ani jednou. Nkdy jsem sice toho neb onoho z nich bud potkal nebo zdaleka vidl, nkdy jsem se také o tom neb onom prostednictvím jiných nco dovdl, co však nemlo takm pražádné dležitosti ale v bližší styk nepišel jsem se žádným z nich. Arthur Kraft studoval soukromé nižší gymnasium a pozdji nmeckou obchodní školu. V tu dobu byl práv se svými studiemi hotov. desíti

;

41

Otec jeho, jenž byl už valn sestárnul a

krom

toho neustále všemi možnými odrdami hostce churavl, piml Arthura k tomu, že pevzal vedení otcova obchodu.

Otec arci pi tom ani dost málo nedbal synovy tkavé, nestálé povahy nebo lépe eeno soudil, že práv tento druh povahy mže se velmi dobe snésti s vedením obchodu. Ale zmýlil se. Arthur, kterýž byl po celých deset rok svých' studií uvykl životu bezstarostnému, pohyblivému, ba skoro hýivému, záhy nabyl sám pesvdení, že se mu z hlubin duše píí pihlížeti k tomu, zdali ten neb onen druh zboží je na sklad, zdali ta neb ona firma mže dnes nebo zejtra presentovati njakou smnku, zdali tu neb onde je to neb ono zboží laci njší nebo lepší atd. ;

A byly-li mu už protivný tyto

a podobné lobchbd ní záležitosti hlavní a dležité, tím více protivilo se mu to nesíslné množství nepatrných, ba zaasto i malicherných podrobností, kterýchž musí každý chef menšího obchodu dbáti, chce-li, aby bylo kupujícím ve všem vyhovno, a tak dobrá povst firmy zachována. Po celý den na nic jiného nemysliti nežli ra vci obchodní, ztráviti vtší ást .dne ve sklad vlastním nebo na potulce po skladech velkoobchodník, ostatní ást dne pak prodlíti v dusné, zasklené kancelái v krám a neustále zapisovati, poítati, kalkulovati nebo k tomu neb k onomu pi prodávání v krám dohlížeti jest ,samo o sob i pro lovka staršího, usedlého a trplivého zamstnáním unavujícím a nehrub píjemným, tím více pak jím musilo býti pro povahu tak ilou, pružnou a nestálou, jakou byla Arthurova, pro mladíka, kterýž až posud nebyl J.

Arbes: Sebrané spisy. XIII.

4

42

k žádné pravidelné práci pidržován, tím pak mén k zamstnání tak jednotvárnému, jakému se musil nyní vnovati.

Arthur

si

otci

svému asto stžoval; mnohdy

jen

tak jako mimochodem, mnohdy však dosti trpce a patrn v úmyslu, by jej otec zbavil njakým zpsobem okovu, kterýmiž jej byl pipoutal k životu, po náhledu Arthurov bezradostnému a nudnému. Otec však stesk tch z poátk nedbal teprv když se poali množiti, a Arthur závod zanedbával, 1

;

nezbylo mu, nežli synkovi domluvit a zárove pemýšleti o prostedcích, jakýmiž by jej nejsnadnji

k obchodu upoutal. Pemýšleje o tom, rozhodnul se konen, že požádá starého uitele o radu, a nemoha se sám z lenošky takm ani hnouti, dal uitele k sob povolati. Uitel se dostavil. Byl to muž asi šedesátiletý.

Vysoká vychrtlá postava jeho zdála chrtlejší nežli síle.

Hlavu

ped

desíti lety,

ml naklonnou k

se býti vy-

když byl v plné mužné prsoum, záda už valn

shrbena ale pece se snažil choditi zpímen a jaksi sebevdom. Tvá a hluboko zapadlé oi jeho však svdily o hoi, jež duši jeho skliovalo. Trvám, že v dob té už nevyuoval, a pranepatrné výslužné že sotva stailo na poteby nejnut;

njší, asi v té

míe, aby práv nezemel

hlady.

Vešel do salonu bohatého kupce nesmle, skoro bázliv. Muž, jenž býval druhdy ve škole pánem neobmezeným, jenž dovedl rozkazovati tak písn, že jen zídka kdy odvážil se nkdo rozkazu jeho se opíti, choval se v život vbec ostýchav jako lovk, kterýž se neustále obává, by slovem, posunkem

43

nebo pouhým pohledem nevyvolal

njaké poho-

sem.

Tím nesmlejším pak byl v stáí pokroilém, když nabyl pesvdení, že po mnoholetých službách, jež byl spolenosti lidské prokazoval, odbyla jej tato skývou suchého chleba z milosti. Starý Kraft pivítal uitele vlídn, pátelsky a nabídl mu místo naproti lenošce, v kteréž sedl sám. Uitel se posadil, a Kraft jej oslovil Odpuste, pane uiteli, že jsem vás dal zavo,,

nemohu se skoro ani hnouti." prosím, prosím, pane Krafte/' vpadl uitel; ,,Ó ." „já vždy s nejvtší ochotou ,,Jsem o tom pesvden," ujal se opt slova Kraft; ,,chci vás požádati pouze o radu." Pan uitel se mlky uklonil a Kraft dodal „O radu, jak se mám zachovati v budoucnosti mého syna Arthura." lati

;

ale jak vidíte,

.

.

píin

,,Nemýlím-li se," podotknul uitel, pevzal váš pan syn obchod, pane Krafte." Pravda; ale zamstnání to se mu nelíbí, a ponvadž jste vy, pane uiteli, vždy byl dobrým rádcem a povahu mého synka už od nejútlejšího ." jeho mládí znáte, uznal jsem za dobré „Prosím, prosím," opakoval uitel, snaže se za,,

,,

mn

.

krýti své rozpaky;

snadno

nebo

vdl

.

velmi dobe, jak ne-

rozmazleného synka miluje jako svou zítelnici, když „zítelnice" tato jest neposlušnou nebo docela odbojnou. Po té Kraft starému uiteli podrobn vypovdl vše, co po jeho mínní bylo teba vdti lovku, jenž má dáti radu v záležitosti tak závažné a dležité, a skonil svj výklad v tento smysl: jest

raditi

otci,

jenž

44

„Jak jste z toho, pane uiteli, vyrozuml, jde mi pedevším o štstí a spokojenost mého synka; ale zárove také o udržení výnosného závodu, kterýž synu mému zabezpeuje budoucnost. Jsem lovk praktický. Sestárnul jsem v obchod a neznám jiných radostí nad radosti z dobrého obchodu a zdárných jen jediné a proto mi tím šastných dítek.

Mám

i

na jeho štstí. Kdybych nebyl churav a mohl obchod vésti sám, nebo kdyby byla živa aspo Arthurova matka, která byla ženou rovnž tak praktickou jako já, byl bych úpln bez starosti a ponechal bych Arthurovi úplnou volnost. Ale v pomrech, v kterých se nalézáme, není svého bud pi obchod to možné. Musíifi syna udržeti nebo mu dopomoci k takovému zamstnání, jež by jej nejen tšilo, nýbrž zárove také budoucnost jeho zabezpeovalo." Pan uitel, jenž byl slova Kraftova vyslechl mlky, nalézal se tentokráte skuten jako na .skipci. Uznával pravdivost slov Kraftových úpln ale raditi bylo rovnž tak nesnadno, jako vymknouti se více záleží

;

ze skipce.

Xejradji by byl odpovdl prost: Rate jedpo vlastním uznání;" ale odpov taková nebyla by žádnou radou, za kterouž Kraft žádal. ,,

nati

Panu uiteli

nco; ,,

tudíž nezbylo nežli poraditi pronesl se tedy v tato slova:

Nemyl ím-li

ctný pane

se,

sob

Krafte,

aspo

nemžete

v jiném ohledu na svého syna naíkati; psobte domlouvejte mu, rate tedy na nj jakožto otec mu, ba po pípad mžete použíti mírné a v pravd ." otcovské Vyhržky

—

i

.

.

45

„Vy tedy míníte, abych se snažil pímti jej ku setrvání pi obchodu," vpadl Kraft, a uitel hned poznal, že chtje se vysloviti jen všeobecn, byl v pravd poradil cosi positivního. ;

Starý Kraft však pokraoval ,, Ale vše to, co mi práv radíte, uinil jsem

již

díve ale nic naplat. Arthur poíná býti den ode dne nevrlejší, mrzutjší, ba nedbalejší; nezbývá nežli ;

se rozhodnouti rychle."

písn po otcovsku," vyklouzlo rozkažte písn a uvidíte, jaký úinek

„Zakrote tedy uiteli

z

úst;

,,

bude vaše písnost

míti."

milý pane uiteli," odpovdl ani nedovedu, a Arthur by na první pohled poznal, že je to písnost jen líená, a synovská jeho píchylnost byla by tím nemálo ohrožena. Musím se k dále zachovati, jako jsem i na se k choval až po dnešní den. Písnost, nech druhu sebe ušlechtilejšího, musí býti vylouena." ,,V tomto pípadu arci nezbývá," pravil na to uitel, ,,než ponechati panu Arthurovi úpln na vli. Optal jste se jej už, k jakému zamstnání má náklonnost?" ,,Ba arci, a práv to mne mýlí," vece Kraft; ,,chce se mermomocí státi vojákem." „Vojákem?!" zvolal uitel, a vážná jeho tvá se zachmuila, jako by si byl náhle pipamatoval trudný njaký pípad. „Ano, vojákem!" opakoval Kraft a dodal:

Písným Kraft, „vbec ,,

nmu

býti,

nmu

I

,,

Kdyby chtl

býti

ímkoli jiným, byl bych aspo

klidným, ale tato jeho náklonnost

mne

znepokojuje.

Nemohu pochopiti, že by mladík jeho letory, jenž po celý svj život takm ani nepoznal, co je rozkaz, jenž vždy a ve všem ídil se dle vlastní vle, ba

46

asto pouhým svým rozmarem šastným v stavu, o nmž naped i

ukládati jako první povinnost

:

—

mohl

se

cítiti

mu

bude poslušnost na koví,

že

mando." ,, Práv proto musíte, pane Krafte, ze všech sil pracovati k tomu, by se váš pan syn vojákem nestal," pravil uitel. ,,Mám za to, že nemže býti nešastnjšího stavu nad stav vojenský. Jednotvárnost života garnisonního, svízele a nebezpeí v poli v as války, slovem celá ta spousta rzných, malých i velkých nepíjemností, s kterýmiž jest stav ten spojen, a zejména supernace, která nestrpí omluvy, tím odporu, musí asem svým život vojenský

mén

vná

každému znechutiti." Pi tom sob pan uitel arci nepipomenul život svj vlastní, kterýž jsa jednotvárnjší života vojenského, spojen byl s rovnž takovou spoustou nepíjemností všeho druhu jako kterýkoli jiný stav.

Chtl pokraovati, ale náhodou obrátil hlavu a spatil na prahu dveí, vedoucích do vedlejší jizby, Arthura, kterýž byl nepozorovan vstoupil a poslední slova uitelova vyslechl. ,,A vám se uitelský stav nikdy neznechutil, pane uiteli?" optal se Arthur starého paedagoga, v jehož tvái jevily se rozpaky. Uitel neodpovdl; ale Arthur popošel ku pedu, a podávaje uiteli ruku, pravil vlídn a pívtiv „Nic naplat, milý pane uiteli! Odpuste, že musím vám odmlouvati ale stav kupecký nenávidím a nestanu-li se vojákem, nezbude mi nežli vzíti útoišt k revolveru... otec mne zná a snažil se ze všech sil, aby mi úmysl mj vymluvil. Není však možno. Posavadní život mj se mi již znechutil. :

;

—

Mj

47

Mám

když je možná zmna? Možná, že se mi asem svým i vojenský stav znechutí. Vím také, že nebude pak zmna tak snadná jako nyní; ale tch nkolik let vojaniny netrvá úmysl jest tedy pevný a nezvratný." Slova ta pronesena byla tak urit, že zdála se býti každá odmluva marnou. Pan uitel pokusil se však ješt naposledy; dvody jeho byly pádný, a zejména dvod poslední, akoli nesubjektivnjší, byl nad míru tklivý. Vypravoval o svém vlastním nejmladším synu, jenž byl už po ti roky vojákem a po celou tu dobu se záložním praporem pšího pluku Dom Miguel ležel posádkou v Pešti. Každý jeho list byl trpkým' jej

vésti dále,

vn

steskem; v každém

ho staikého stáí

.

.

.

Mj

nemže navštíviti svénemže mu býti oporou ve

litoval, že

otce, že

.

A pi slzami

.

slovech

tch

zalily

se

oi uitelovy

.

Když skonil

t

.

trapné

chvíli

své vypravování, nastalo v komnaticho, jež perušil starý Kraft

otázkou „Nuže, milý Arthure,

trváš

posud na

svém

úmyslu?" Arthur, jenž byl upíral oi své k zemi, podíval mlky na otce, a pohled ten byl výmluv-

se nyní

n

slov.

jší

Otec porozuml, že synovo pedsevzetí jest pevné a nezvratné. Nezbylo mu nežli svoliti podal uiteli, podkoval mu za ruku upímnou tedy radu

—

a pravil

pak k synovi

„Budsi! Nebudu ti pekážeti. Zvol si pluk, ku kterémuž máš nejvtší sympathie a pihlas se ješt Povedu obchod, pokud bude možno, sám, dnes .

.

.

48

abys pozdji, až se snad

vrátíš, nalezl

doma aspo

útulek."

tmi

nechyblo mnoote! Já t neopustím!" Ale pedsevzetí jeho bylo pevné, a dojem pátelských slov povolného otce v nkolika okamžiArthur byl slovy

ho, že

dojat, a

by byl pronesl: „Ne,

ne,

cích ustoupil zase dívjšímu rozpoložení mysli za nkolik dní byl Arthur Kraft kadetem .

.

A

u pšího pluku maarského tehdáž v Praze posádkou.

Nadešlo

léto

Dom

roku 1859

;

Miguel, jenž ležel

v Itálii zuila

válka

rakousko-italská.

Starý Kraft a starý uitel, vdouce, že i pluk Dom Miguel, u nhož jejich synové sloužili, úastní se polního tažení, trávili dny v trapné nejistot a úzkosti.

dm

Starý Kraft sice svj už dávno neopouštl, na nejvýše že sešel namáhav z prvního patra do krámu, a zídka kdy s obcoval; ale nyní každý den nejmén dvakrát posýlal k uitelovi, zdali snad nedostal z Itálie od svého syna njaký list, a uitel zase každý den dva i tikráte se stavl u Krafta v témž úmyslu, zdali snad mladý Kraft neposlal o sob a o pluku svém njakou zprávu. Ale od vypuknutí války minuly dva msíce, aniž by se byli oba otcové o osudu svých syn nco

nkým

dovdli. Kdysi dopoledne, když byl uitel starého Krafta jak obyejn navštívil a usedl na židli naproti lenošce, v kteréž Kraft skoro bez ustání sedával, otevely se dvée a vešel listonoš.

49

Tvá v ruce

Kraftova se vyjasnila; ale listonoš, drže

list

pravil

„Odpuste, pane Krafte, že vyrušuju. Vidl jsem k vám vejíti pana uitele, pro kterého došel list z

Itálie."

„Z Itálie?!" opáil uitel, a hlas jeho se chvl radostí, a tesoucí se ruka sáhla po listu. Na první pohled poznal na adrese rukopis syByl tudíž pesvden, že je syn jeho živ Výraz radosti v tvái Kraftov však ustoupil výrazu truchlivosti, ale hned na to jevila tvá starého kupce ^ úzkostlivou zvdavost. prosím, tte, tte!" vy„tte, pane uiteli bízel uitele, kterýž drže list v tesoucí se ruce, díval se upen na adresu, jako by se bál list otevíti.

nv

.

.

.

.

.

.

—

Listonoš odešel. Uitel k vyzvání Kraftovu

al

list

rozpeetil a po-

ísti.

List

znl takto

Pedrahý ote že jsem Vám tak dlouho nepodal žádné zprávy. Jsem nyní úpln zdráv a vynahradím Vám, co jsem byl proti své vli zane-

Odpuste,

o

sob

dbal.

Za nkolik dní opustím nemocnici, kde jsem byl strávil sedm nedl; bylt jsem v první šrtce pedních stráží porann ale nyní už jsem skoro

—

úpln

zdráv,

tak že

mžete

býti o

mne

zcela bez

starosti.

O prbhu povoditi

polního tažení ovšem Vám nemohu pranic z vlastního názoru, akoliv Miguel první pekroil hranice ital-

takm

náš pluk Dom ské a tak polní tažení

zahájil.

50

Pod ochranou k palb pipravených

baterií polodní most, a dobrokteí se byli ped tím k vyzvání velitel pihlásili, že první pekroí hranice, dali se

pes eku Mincio

ložen v noci volníci,

prapor

na dané znamení na pochod. Byl jsem v první et, která most, a náhodou první, jenž vkroil

ubírala

pes

mostu na

pdu

se s

italskou.

Utšená

krajina, která se

byla pustá. Obyvatelstvo

ped námi

vesnic

bylo

rozkládala,

bu

ukryto

neb uprchlo nikde nebylo vidti ani živé duše. Také po vojsku nepátelském nebylo nikde ani památky. První ety, které byly lodní most pekroily, utvoily hned etz", a tak postupovali jsme pomalu v polokruhu, kterýž se vždy víc a více šíil, ku pedu. Zatím táhla pes lodní most eta za etou, prapor za praporem, a v pl hodin byl celý náš pluk, dv baterie polnícji dl a škadrona jízdy na dru;

,,

hém behu

Mincia.

Pední

stráže dobrovolník pchoty byly se pošinuly asi tvrt hodiny cesty od behu, a když pak pešla pes lodní most i jízda, sesílen etz náš v krátké dob potem vedet. Postupovali jsme pomalu a opatrn dále, a po !" tvrt hodin zaznl rozkaz: ,,Stj Celý etz se zastavil. Nalézali jsme se práv ped velkou njakou vesnicí na úpatí nevysoké, ale na právo i na levo se táhnoucí pahoiny, na které se rozkládal hustý citrýnový háj. Zdálo se, že jest háj obsazen vojskem nepátelským, ekajícím, až se piblížíme na dostel. v

dob

té

pimeným

Kolkolem panoval

lilu boky

klid.

51

Žhavé paprsky italského slunce v pravém slova smyslu pražily; nebylo ani kde se ukrýti, nebo celý etz byl se práv octnul v rýžových a kukuicových polích. Postáli jsme však jen asi deset minut, naež dán opt rozkaz k postupu. Po tech nebo tyech minutách padla z vesnice první rána z pušky, a hned na to po celé oblou-

ké

áe

nám padala rána za ranou, a náš tak živ palbu optoval. Byla to první srážka prvních pedních stráží. Stíleno však z pílišné vzdálenosti, tudíž bezúeln. Po nkolika minutách dán s naší strany rozkaz k rychlému postupu a k palb neustálé. etové zálohy etzu našeho byly za námi ve vzdálenosti asi tyiceti krok, a jakmile jsme poali proti nepíteli rychleji postupovati, utvoily zálohy ty etz k sesílení etzu našeho, a nové zálohy pošinuly se blíže k nám. Páleno prudce pes tvrt hodiny, aniž by byl nkdo z našich porann nebo padl. Náhle vyítilo se z vesnice asi pl škadrony nepátelské jízdy. Nastal boj muže proti muži, a jenom tu a tam srazilo se nkolik muž. Proti hnal se jezdec s napaženým palašem. Vysteliv, chybil jsem. Nezbylo mi než odrážeti sené rány puškou a dorážeti na jezdce bodákem. Boj ten netrval však nežli nkolik vtein. Jezdpalaš byl mne zasáhl do pravého ramene, puška mi vypadla z ruky, a já sklesl na jedno koleno. Jezdec zatoil kon a napáhl proti poznovu palaš, ale nežli al padla podle mne rána z revolveru, a jezdec sklesl s kon proti

etz rovnž

mn

cv

—

mn

tsn

.

.

52

Byl jsem zachránn. Ohlédl jsem se a spatil nadporuíka Arthura Krafta, kterýž bvl teprve den ped tím nadporuíkem jmenováni, a kteréhož, milý ote, zajisté i Vy znáte, an jste býval jeho uitelem ..." „Ustate, pane uiteli!" perušil starý Kraft syn toucího starce. Rozuml jsem dobe?...

Mj

,,

že

by byl..." „Ano, váš pan syn, pane Krafte, zachránil život

mému ,,

synovi," dotvrzoval uitel.

tte

Prosím,

zvolal Kraft.

zmínka

,,

pane uiteli, že je v list o

dále,

Možná,

tte

mém

dále!"

synu ješt

..."

A

uitel etl pak následující: ^Nadryoruík Kraft odvedl mne sám nazad, kde mne odevzdal prvnímu muži sboru zdravotního, jejž jsme potkali, a pospíšil pak zase do bitevního šiku

." .

.

Pi tchto slovech tvá starého Krafta jevila nevýslovnou úzkost, která však v nkolika okamžicích ustoupila výrazu radosti, nebo list konil tmito slovy „Byl jsem dopraven do nemocnice a o svém ochránci Arthurovi Kraftovi dovdl jsem se práv dnes, že je živ a zdráv a že byl ped nkolika dny jmenován setníkem Odpuste, milý ote, že list .

svj koním. Píšt

.

.

Vám

budu

mi vedlo

psáti, jak se

v nemocnici.

Váš vrný syn

Edmund." Uitel dokonil. V tváích obou starc kojení. Starý Kraft

mlky

ruku. Uitel

jevilo se radostné uspo-

nahnul se k uiteli a podal ji

taktéž

mlky

stiskl

.

.

mu

53

Mlení obou starc bylo výmluvn jším nebo v oích leskly se slzy radosti .

slov

.

Pravili ryzí pravdu písmo svaté, že i nejspravedlivjší lovk každodenn nkolikráte hešívá, není divu, když marn se ohlížíme ve svt po ideálu lovka, po lovku naprosto cnostném a poctivém, jemuž by nebylo možno vytknouti ani poklésku nejnepatrnjšího.

A pece

mnohým híšným smrtelníkm zachovati sob povst nejen dobrou a se

pone-

dailo úhonnou, nýbrž mnohdy i povst lidí vzorných. Mnozí z nás arci toho docílili jen opatrným a chytrým ukrýváním svých vad, necností, pošetilostí a všech podobných, úcty nehrub hodných vlastností a skutk ale mnozí dobrou, neúhonnou povst svou pece právem zasloužili. Takových je prý sice ve svt velmi po ídku ;

ale

existujou

pece

.

.

A

uitel, kteréhož jsme chtli ped více nežli ticeti lety tak originelním zpsobem potrestati, ná-

mezi vzácný druh híšných smrtelník, kteí povsti nejchvalnjší. Muž ten dovedl dobrou svou povst zachovati až do (svého stáí a na sklonku roku 1868, když už byl kmetem více nežli sedmdesátiletým, pokládán byl všeobecn za muže neúhonného a vzorn poležel

se tšili

ctivého.

Však náhle

A

roznesla se povst, že

povsti následovaly v záptí

klesnutí

:

—

klesl

.

.

následky postaiký uitel byl pedvolán k zemskému, i

54

soudu, a po prvním výslechu podržán ve vazb vyšetovací pro zloin podvodu Zpráva o tom vyslechnuta ode všech, kdož muže ale když potoho znali, z poátku s nedvrou zdji zjištno, že jest pravdivá, nevil zase nikdo ve vinu staikého uitele, a každý byl pevn pesvden, že stihl krutý osud ten kmeta nezašloujinak trestnímu

.

.

;

v

v

zené.

O

provinní uitelov arci skoro každý jinak a žádný nemohl se dopíditi pravdy; a po dlouhém dotazování se zjistilo, že podržán byl ve vazb pro padlání smnky. Pravda sice, že ubohý muž ten neml nikdy nadbytku; pravda také, že pranepatrná pensika asi dvou set a nkolika zlatých ron staila pouze, by nezemel práv hlady; ale že by muž, kterýž byl po sedmdesát rok zstal poctivým a po celý svj život radji nedostatek trpl, než by se byl od nkoho jen nepatrnou ástku yydlužil, mohl na stará kolena padlati smnky, jež znal jen dle jména toho se pece nikdo nenadal. soudil,

-

A pece

tomu bylo Obžaloba znla na

-

tak.

tento zloin, a vyšetování po dva msíce, akoli se byl obo prvním výslechu svém ze své viny

takm

protáhlo se žalovaný hned

úpln

vyznal.

Konen nadešel den závreného pelíení. Velká soudní sí byla zvdavým obecenstvem, zejména z kruh uitelských, takm peplnna. Každý, kdo obžalovaného znal, byl dychtiv posléze zvdti, co vlastn a jakým zpsobem staiký uitel byl spáchal. Byl jsem taktéž mezi zvdavými, kteí se byli

k pelíení

dostavili.

55

Ale posud nikdy jsem nebyl tak dojat jako tenkdyž otevely se postranní dvée, a do sálu, nmž už soudní dvr, veejný žalobník i obhájce vstoua etné obecenstvo obžalovaného oekávali pil stíbrovlasý, shrbený kmet a sotva se vleká belhal se k vyzvání pedsedovu k lavici obžalovakráte, v

ných

—

.

.

.

Mimovoln pipomenul jsem si — místo hanby, poslední škamnu, do kteréž muž ten, dokud byl ješt svrchovaným pánem, tak rád posýlával každého ze svých žák, jehož jednání nezdálo se mu býti práv po chuti.

Však jaký a nyní

!

.

to rozdíl

—

ped

jedenadvaceti lety

.

Tenkráte ješt muž v plné síle a vdom sob svého práva i moci a nyní chvjící se staeek, jenž sotva nohy vleká plíží se bázliv k lavici, na

—

kterouž

takm

Mimodk vela

bez vlády klesá

zalilo se

mi oko

.

.

slzou, a prsa

má

se-

mi okamžiku tom byl bych staekovi prominul více nežli pouhý pehmat, jediné jeho provinní proti se

lítostí

.

.

V

mn

.

.

.

Zraky všech pítomných utkvly na tvái starcov. Pouvadlá ple vráskovaté tváe byla takm zsinalá oi hluboko zapadlé a neustále k zemi sklo;

pené.

Bylo zejmo, že dvoumsíní vazba byla starce pravém slova smyslu duševn tlesn schvátila. Zda pipomenul sob v okamžiku tom on tresty, kterýmiž druhdy své žáky a žákyn obmýšlel ? Zda pipomenul sob, kolikráte byl toho onoho poslal na místo hanby, vydav jej takto v šanc posmchu spolužák ? v

i

i

.

.

56

si to pipomenul. zahanbený nech už po právu nebo zídka kdy si pipomíná okamžiky,

Pochybuju, že

lovk

—

—

bezprávn kdy byl sám nkoho zahanbil Tím mén si to pipomenul vetchý staeek, .

sedící

práv na

bez ducha

.

lavici

.

.

obžalovaných zdrcen a

takm

.

Po nkolika okamžicích

zahájil

pedseda

soud-

pe

obvyklými formálnostmi. Obžalovaný, jsa tázán na své jméno, stáí atd povstal jako stín a nepozvednuv oí svých, odpovídal hlasem tak slabým, že jej sotva soudní dvr ního dvoru líení

,

slyšel.

Po

ná

;

pednesl veejný žalobník obžalobu. Byla jako obyejn rozvleena a nehrub jasale vina obžalovaného byla dle znní zákona té

oividná.

Tres obžaloby

byla tato

obchodník Jan Weissmann, na jehož jmkonkurs prohlášen, pišel v msíci íjnu 1867 k obžalovanému a piml jej k tomu, že akceptoval Weissmannovi na oko jakožto vitel smnku, znjící na dva tisíce zlatých, k tomu úelu, by se mohl pihlásiti jako vitel a tak aspo pomrné percento jmní Weissmannova pro tohoto podvodJistý

ní

ml

býti

ným zpsobem

zachránil.

Obžalovaný nezapírá státní

atd.,

a proto

zastupitelstvo pro zloin

podvodu

žaluje atd.

jej

Po pednesení obžaloby vyzván obžalovaný, by

mu

se hájil. Povstal sice, ale nohy se pedseda dovolil, aby mohl své

mu

pednésti sed. Bylo prosté a struné.

tásly, tak že

ospravedlnní

57

Chvjícím se a sotva slyšitelným hlasem vypravoval staeek, že Weissmann, jenž býval asi ped dvaceti lety nejlepším jeho žákem a vždycky kdysi a hoce se rozplarodiny, octnul se na mizin, kal, že jsa otcem etné vzíti si život a zstaviti tak že mu nezbývá nežli

premiantem, navštívil

jej

—

rodinu svou bíd.

Obžalovaný

jej tšil,

možným zpsobem

se

zmužilosti

byl, ;

dodávaje

mu

vše-

le Weissmann, muž

hoekoval dále a konen padl obžalovaným na kolena a sepjatýma rukama prosil úpnlivým hlasem, aby se nad ním, vlastn nad nešastnou a nevinnou rodinou jeho smiloval. Obžalovaný nevdl sice rady, ni pomoci ale Weissmann jakožto obchodník povdl, co a jak prchlivý a náruživý,

ped

;

možno

uiniti.

Obžalovaný sice jaktživ žádné .smnky nepodba o právu smneném a výpomocných manipulacích obchodních neml ani zdání, nicmén Weissmann vylíil mu pípad, o který šlo, barvami tak nevinnými, že obžalovaný posléze, nic zlého netuše, pání jeho vyhovl a akceptovav smnku, zachránil tak, po svém domnní, život nešastného kupce a zachoval zárove nešastné rodin živitele pisoval,

jejího.

Však

v

za

nkolik týdn byl pedvolán k soudu,

mu

zvstováno, že Weissmann, jenž byl ped tím uprchl do Ameriky, sám podvod ten prozradil K omluv své neml ubohý staec ani slvka. Poznal poklések svj teprv u soudu, když mu byl vyšetovacím soudcem vyložen a nyní stál ped soudním dvorem, aby vyslechl jen výmr trestu Nedoufal ani, že jest možno, by byl prohlášen za

kde

.

.

.

.

.

.

—

J.

Arbes: Sebrané spisy. XIII.

5

58

nevinna, když mu byl spáchaný zloin objasnn, on sám se byl ze všeho upímn vyznal.

a

Obžalovaný usedl. Po obvyklých formálnostech prohlásil pedseda soudního dvoru prvodní líení za ukonené a udlil slovo veejnému žalobníku, kterýž obžalobu reprodukoval a ke konci navrhnul, aby byl obžalovaný uznán za vinna zloinem podvodu a odsouzen v tu dobu navrhoval veejný žalobník ješt i výmr trestu do tžkého žaláe na dobu pti rok. Obžalovaný staec, vyslechnuv konený návrh veejného žalobníka, poal se na celém tle tásti hlava jeho sklesla k prsoum

—

—

.

Na

.

povstal obhájce. Byl to muž asi ptaticetiletý, štíhlý, ba skoro vyouhlý, ale pece statný. Dlouhý plavý vlas splýval mu až na ramena, hustý, taktéž plavý plnovous zakrýval z vtší ásti tahy bledého oblieje. Kdo si muže toho všimnul bedlivji, shledal, že boue života byly jej naladily ku smýšlení vážnému. tvái jeho aspo jevila se zádumivost, ba to

V

skoro truchlivost. Povstal pomalu a jaksi nesmle skoro se zdálo, že bojí se pozvednouti zrak svých k soudnímu dvoru. V soudní síni nastalo hrobové ticho. ;

Každý byl

dychtiv,

jakým zpsobem

zahájí

nový

obhájce svou obhajovací e, když bylo z prbhu líení pe nade vši pochybnost zejmo, že jest obžalovaný ztracen. Mladý obhájce zahájil svou nkolika nehrub vybranými frásemi; ale ton hlasu jeho uinil na soudní dvr i na posluchastvo zvláštní dojem. Vážná, nevlídná, ba zasmušilá písnost úadní,

e

59

kteráž byla až dosud nad celým líením pe vládla, ustoupila náhle jakési vlídné mírnosti. Hned po prvních slovech obhájcových

takm

všem se zdálo, jako by nemeškali v soudní síni, kde panuje neúprosná Nemlesis se zavázanýma oima, nýbrž kdesi, kde provinní lidská, nech už druhu jakéhokoli, pokládají se spíše za neštstí nežli za skutky trestuhodné. V hlase obhájcov spoívalo tolik mírné laskavosti, tolik lahodné lidskosti, že byl soudní dvr v pravém toho slova smyslu pekvapen. Zachvívalo se v hlase tom cosi tak sympathického, cosi tak pesvdujícího, že nebylo takm ani možno oslyšeti njakou žádost, tímto tonem a zpsobem pronesenou.

Takm

zázranému úinku hlasu následoval úinek formy obsahu závrené ei. Obhájce mluvil z poátku hrav, jako by šlo

v záptí o

vc

však

i

naprosto nedležitou, ba malichernou; mluvil

vážn a dstojn.

Za nedlouho však uklouzlo rtm jeho rychle za sebou nkolik nevioukých vtip, a tvá jeho pelétl na okamžik lehký úsmv. Odlesk úsmvu toho zrail se v tváích všech pítomných i pozdji, když pešel obhájce k meritorní ásti obžaloby a s ídkou dkladností probíral odstavec za odstavcem se stanoviska výlun právnického.

Osvdil

se býti

výborným právníkem,

aniž

by

vdomostmi svými chlubil. Dkaz jeho byl rovnž tak pesn logický, jako právnický a svdil o nevšedním dmyslu. Soudní dvr naslouchal slovm obhájcovým napjat nebo prvopoátení frásovitost ei byla znenáhla pešla ve vcný dkaz pesvdující síly. se

;

60

Myšlenka

pece

byl proud a teprve když ei by] proveden dkaz právnický, pešel obhájce k momentu ryze lidskému. Kladl draz na kardinální zásadu trestní praxe, že vždy a ve všem musí býti zetel brán k tomu, zdali obžalovaný spáchal trestný skutek vdom, zdali úmysl jeho byl skuten zlým, a s toho stanoviska ncdovolával se pro svého klienta spravedlnosti ve smyslu zejmého zmx ní trestního zákonníku, nýbrž útrpnosti a lidskosti, na kteréž trestní zákon i trestní ád pi každém trestním skutku bére s hledišt všestíhala myšlenku, a prostý, pirozený, nenucený

—

pimený

obecného

A práv

zetel.

v této ásti obhajovací

ei

slavila vý-

mluvnost obhájcova pravý triumf. Bylo to ryzou lidskostí prodchnuté zakonení obhajovací ei, jaká zídka kdy proslovena byla v síních trestního soudu pražského úinek její nemohl býti pochybný. Mezi eí obhájcovou byl jsem si všimnul i ob-

—

žalovaného.

V

pouvadlé tvái jeho

nadjnost

le

jevila se z

prbhu ei

v když obhájce skonil, záila ;

tvá

poátku

bez-

znenáhla mizela, staekova skoro

a ví-

tzn. Zdálo

eí

se, jako by býval staec teprv obhájcovou o své vlastní nevin pesvden.

Nastala pestávka pro

jistý

druh obžalovaných

nejtrapnjší.

kteí byli z prbhu pelíení naže všechny jejich omluvy a veškeré provedenému dkazu viny marný, hájení jsou vykávají prohlášení rozsudku obyejn bud vzdorovit nebo s resignací; obžalovaní však, kteí jsou pesvdeni o své nevin, nebo kteí z prbhu líení (

byli

)bžalovaní,

pesvdení,

vi

61

pe erpali

nadji, že

vc jejidh! pece

snad

(není

úpln

ztracena, že snad pece jest mbžno, že budou prohlášeni nevinnými, prožijou v pestávce té obyejn

nejvtší duševní muka. Pan uitel náležel k tomuto poslednjšímu druhu obžalovaných. Když obhájce konil výmluvnou a pesvdující svou obhajovací e, byl obžalovaný pesvden,, že není ani jinak možno, nežli že bude prohlášen nevinným ale jakmile obhájce umlkl, a soudní dvr odebral se k osudné porad, Vznikla v duši stracov poznovu trapná pochybnost. Sedl na stolici obžalovaných po nkolik mjinult sklíen, ba zdrcen y tvái jeho jevila se úplná beznadjnost. Obhájce sám nebyl jist vítzstvím své výmluvnosti a sedl za svým stolkem naproti obžalovanému ;

;

klidn

ale pece s výrazem mírné dychtivosti. štstí netrvala porada soudního dvoru než

sice,

Na

nkolik minut. Soudcové se

a pedseda za obvyklých formalit prohlásil rozsudek, znjící v ten smysl, že vrátili,

obžalovaný uznává se nevinným Pi slov tom vyhrkly obžalovanému slzy z oí. Povstal a chtl pospíšit k obhájci svému, by mu podkoval, ale soudní sluha, jenž stál vedle lavice obžalovaných, jej zadržel. Jelikož veejný žalobník neohlásil, že se z rozsudku odvolá, prohlásil pedseda soudního dvoru, že propouští se obžalovaný zárove z vyšetovací .

.

líení pe skoneno. Teprve nyní mohl obžalovaný ku svému obhájci. Tesa se na celém tle, vrávoral k jeho stolku a nevda radostí, co iní, uchopil ruku obhájcovu, by ji vazby,

políbil.

ímž

62

mírn

Tento však ruku svou podotknul „Nikoli, pane uiteli povinnost."

odtáhl a vlídn

Konal jsem

!

toliko svou

„ím se vám odmním ím se vám odmním ?" ?

staeek

tkliv, po Vrásko vité tvái. šeptal

za

a slza

—

a sice „Již jste se mi odmnil nežli dvaceti lety," podotknul obhájce.

jsem se odmnil

,,Že

tore

—

a

ped

—

mu

slzou kanula

ped

více

vám, vám, pane dok-

dvaceti lety ?" vyrazil ze

sebe staec,

nemoha slov obhájcových pochopiti. „Ba arci," odvtil s úsmvem obhájce. „Vy ovšem se už na podobné nepamatujete; ale mn ." utkvlo to v pamti a nikdy, nikdy nezapomenu „Nepamatuju se, vte, pane doktore," pipo.

menul staec, stíraje si slzy obhájci do oí.

s

tváe a dívaje

.

se nyní

upen

„Nuže, povím

vám

to,

pane uiteli,"

odpovdl

obhájce. „Ale díve dovolte, abych se k vám zachoval jako syn k otci svému." Po tchto slovech staeka objal a políbil v elo V auditoriu, jež bylo neobyejné této scén v soudní síni pítomno, nastalo hnutí. .

.

Stál jsem obhájci j klientu jeho nejblíže a mohl jsem tudíž zeteln slyšeti i další, pitlumeným hlasem pronesená slova obhájcova. „Býval jsem vaším žákem, pane uiteli," pravil mkce, skoro elegicky, jako by v myšlenkách zalétal v dávné doby bezstarostného mládí, „a byl jsem podobn jako dnes vy na lavici káranc -

—

v poslední

škamn."

63

»Vy, vy?" vyrazil ze sebe zmaten staec, neveda, co poíti. ,,Necinínl vám výitky, milý pane uiteli," pokraoval obhájce „pipomínám pípad ten jen proto, byste se, mbžno-li, snáze upamatoval na zamraeného a pece veselého, suchoukého slaneka s plavým vlasem a od neštovic podobanou tváí, jehož ;

jméno bylo a

jest Václav Honec." „Václav Honec!" opakoval jsem, pipomenuv sob dávného spolužáka. „Vy Honec?!" zvolal uitel. „Ah, už se pamatuju bylo to krátce ped stržením mraen roku není-li pravda ?" 1847 bylt Obhájce však staeka neposlouchal mými slovy upozornn a obrátil se ke mn. Chvíli se na mne díval zkoumav, pak rychle ke popošel a podávaje mi ruku pravil „Aj, vždy pak t pece poznávám!"

— —

.

.

;

mn

Na to obrátiv se k uiteli pipomenul Zde jaké shledání! „Považte, pane uiteli jest taktéž jeden, jenž byl ped více nežli dvaceti školními vylety aspo jednou sedl mezi námi vrheli v poslední škamn." Staec upel na mne zrak a poznal mne.

—

—

-

Chtl nco

„Te berte tento

si

pronésti, ale Honec dl prosím, pane uiteli, jen rychle

své

vci

a opuste co

—

se-

možná brzo osudný

dm!"

Kmet

k odchodu; soudní sluha jej ješt jednou doprovodil do separace, by jej pak propustili na svobodu. Rozhovoil jsem se s Honcem. Nkolik slov z jeho úst dostailo, bych se domyslil celého jeho Dosavadního života, jenž byl sice obrátil se

64

na vlas podoben životu tisícin' chudých student, kteí o hladu a v bíd snaží se usilovnou prací a vzornou pilností na osudu aspo špetku poklidu a štstí pro budoucnost vy vzdorovati, ale pece se lišil tím, že Honec musil zápasiti s útrapami, k jichž nadlidské. pekonání bylo potebí síly

takm

Pekonal však je pece. Studoval z poátku na gymnasiu budjovickém, ponvadž ml v Budjovicích jakési vzdálenjší píbuzné, kteí se ho byli v první dob ujali; pozdji studoval universitu ve Vídni, kde sob také

aspo

ásti advokátní praxi. týdny byl zavítal do Prahy, kde se zamýšlel usadit a kde také s rozhodným úspchem provedl první svou samostatnou pi. Na vzájem musil jsem doktúrcti vypravovati strunosti nehrub zajímavý, spíše nudný nežli zá-

odbyl

z

Ped nkolika

\

bavný

prbh

Tak

vlastního života.

bavili

jsme

se asi

pl

hodiny, procházejíce

se v hlavní chodb trestního soudu a cekajíce, až bude staec na svobodu propuštn. Když však dlouho nepicházel, optal se obhájce dozorce chodby, na které byl staiký uitel ve vyšetovací vazb, na píinu; dozorce odvtil, že jest inkvisit již u žaláníka v tak zvané pijímací kan-

rclái. Pospíšili

jsme do kanceláe

té;

ale

tam nám

bylo zvstováno, že byl inkvisit na svobodu propuštn a s malým svým ranekem, že už ped tvrt

hodinou opustil budovu.

Oadník,

nám

zvstoval, d: dal, že jevil staec neobyejné, ba skoro zoufalé pohnutí mysli. ,,Oh, já nešastník," vzlykal prý; ,,jsem sice nejenž

to

65

vinen

— ale jakž možno objeviti se zase mezi lidmi

!

?

."

Shoím hanbou

Ne, ne Já nemohu déle žíti S tmito slovy prý opustil kancelá. Honec vyslovil obavu, že si mže staeek v rozechvní mysli sáhnouti na život. Z té píiny pospíšili jsme za ním, abychom jej vyhledali ale veškeré dotazování naše bylo marné. Dovdli jsme se jen tolik, že ubíral se staec pes etzový most a Oujezdskou branou, naež se dal podlé Kinské zahrady smrem ku Koším. Ustali jsme tedy prozatím od dalšího pátrání. Tetího dne po závreném pelíení navštívil mne Honec. Vypravoval, že jej osud staikého uitele dojímá, že ptal se po v jeho bytu, kde však mu dli, že staec posud se nevrátil. Vydali jsme se tedy spolen na cestu ku Ko!

.

.

.

!

.

.

;

nm

ším, abychom a co se s

ním

Osobnost kdožkoli

vypátrali,

kam

se byl

kmet

obrátil,

stalo.

starcova

byla takového druhu, že si ji pamatovati; nebylo

potkal, musil tudíž nesnadno doptati vse, jej

kudy

ped temi dny nkolik

se ubíral.

Bylo

jej

osob potkalo, a tak sledojsme stopu .zmizelého až k posledním domkm Koší, k tak zvaným Buánkám, kde od císaské silnice, vedoucí dále k Motolu, odbouje poboní cesta do vrchu smrem k cibuleckému háji. Zde byl staec vidn naposledy. Ale kam se obrátil, nikdo nám nemohl udati. Pátrali jsme tudíž dále ve dvoe cibuleckého háje a v okolních vesnicích ale všady marn. Stavali

;

ec

byl zmizel beze stopy.

66

Minulo Život

pt rok.

mj

bezpíkladné

nudn

v robotné práei, a po celou tu dobu nezmnilo se v život mém pranic, leda že jsem se z tiché postranní ulice svého rodišt odsthoval do domu na hlavní silnici nedaleko Oujezdské brány, kde jsem byl z povlékl

se

átku po njaký as pouliním hlukem a lomozem v pravém slova smyslu duševn týrán. Ale jako pivyká lovk prodlením asu i týrání, pivyknul jsem i já obasnému hmotu, jenž mne obyejn z rána budíval, a po dvou, tech msících spával jsem i z rána, když povozy všeho druhu drnely po dláždní, zase tak klidn, jako když jsem bydlíval v zátiší odlehlé ulice, kam! zídka kdy njaký povoz zabloudil. Však kdysi na podzim asn z rána byl jsem ze spánku pece vyrušen neobyejným hlukem. Hevev oi, naslouchám chvíli. Zdá se mi, že slyším drkotavý hluk, jaký psobívají po dláždní rychle ujíždjící stíkaky a voziiice. V mžiknutí oka seskoil jsem s lože a pospíšil k oknu; le místo stíkaek a voznic spatil jsem baterii dl, ujíždjících poklusem od Oujezdské brány po hlavní sil(

nici

.

.

.

Ujíždla k polnímu cviení podzimnímu, ktejak jsem byl den ped tím v novinách etl mla se súastniti celá vojenská obsádka pražská,

—

réhož -

ítající tenkráte

úhrnem

asi deset tisíc

muž.

Pohled na baterii zbudil v mé duši dávné vzpomínky z let, kdy bos a bez epice vykraoval jsem si tak asto ped vojenskou hudbou, když táhla z cvicení

.

.

A bývá

jak už mnohdy rozhodl jsem

i

u

lidí

se,

že

jinak zcela stízlivých se zase jednou

pjdu

67

po dvaceti neb docela už ptadvaceti letech podívati na manévr Oblékl jsem se rychleji nežli kdy jindy a po.

.

za vojskem.

spíšil

—

po Šel jsem, jako jsem chodíval ped lety stop nebo vojsko bylo mne už dávno pedešlo, tak že jsem se musil tu a tam zeptati, kterým sm;

rem

se obrátilo.

Dovdl

jsem

se,

oddlení,

že

která

vyšla

Oujezdskou branou, dala se smrem k Motolu, kdežto prý vtší ást posádky vytáhla Strahovskou

branou

...

i

Jakožto zkušený „stratég", kterýž byl

ped

lety,

dokud chodil ješt bos a bez epice, nevynechal ani jediného manévru, ba o každém sepsal si pro vlastní pouení podrobnou zprávu, jako by byl oním ^peubohým lenem generálního štábu, jehož

prbhu

bitvy povinností jest podávati raport o vlád soudil jsem z této kusé zpráviky, kde asi musí dojíti ku srážce; nebo „terrain" jsem znal, a na „takovém terrainu, nebyla se stanoviska „strategického" jiná srážka možná, nežli jaká se tu dala od mnoha let každoron aspo jednou, nech už v ohledu „taktickéimi" ten neb onen oddíl „pátelské" neb ,nepátelské" armády zachoval se zpsobem jakýmkoli.

—

Dal jsem

—

se

tedy

smrem

k

—

cibuleckému

—

bylo odkud jak jsem ze zkušenosti vdl možno „bojišt" nejlíp pehlédnouti. Na cest pipomenul jsem si opt jednou po delší dob své spolužáky z „poslední škamny" a staikého uitele, jenž byl po svém procesu tak zvláštním zpsobem zmizel. háji,

68

Avšak hned na to zaslechl jsem z dáli hímání dl. Nalézal jsem se práv na výšin u cibuleckého háje

.

.

Ký

.

div, že

mj

„talent strategický" pihlásil

ku svému právu, a že zapomenuv na vše, co kdy bylo nebo snad nkdy ješt bude, sledoval jsem' s napjatou pozorností kotoue bílého koue, jež na vršinách nad Motolem naznaovaly stanoviska „nepátelských" batterií. V nkolika okamžicích pehlédl jsem „bojišt". Z rozestavení obou „armád" jsem seznal, že jde dle všeho o útok na cibulecký háj, v nmž a kolem nhož soustedno bylo jádro „pátel". Nemyli] jsem se. Asi po tvrt hodin spatil jsem, kterak s výšin nad Motolem sestupují celé prapory pchoty. Blížily se k háji a teprve nyní zahájen boj Trval bez mála pl hodiny, naež útoníci odraženi poali ustupovati. Z háje vyrojila se pesila myslivc a pchoty, a po silnici od Koší k Motolu, kam „nepátelé" couvali, ujíždli již dv škadrony jízdy, by prchající se

.

stíhaly

.

.

.

.

„Proklatý manévr!"

zahuel za mnou známý

hlas. (

)hlédnuv

„Eh, kde

se, jsi

spatil jsem doktora Honce. se tu vzal?" tážu se,

podávaje

mu

ruku.

„Pomysli!" odpovídá mrzut. „Zmeškal jsem rána vlak západní dráhy a ponvadž musím býti o jedenácté v Beroun, najal jsem si povoz; ale na konci Koší mne vojenské vedetty zastavily, že nesmím dál, dokud nebude po cviení. Protestoval jsem, pipomínaje, že podobného nco posud o žádz

69

ném manévru

se nestalo ale nic na plat. Odpovmi prost, že to rozkaz a tak mi nezbylo nežli vylézti z povozu a vydrápati se sem na strá, ;

dno

—

kde snad budu teba hodinu neb „Nemusíš-li,

neje

i

déle ekat.

tedy," dím.

„Nevyhnuteln tam práv

býti

nemusím," od-

povídá Honec, ,,,a v pravý as tam sotva už dorazím zstanu tedy." Pítel kývnul na výrostka, jenž stoje nedaleko nás, zevloval kolem sebe, a dav mu nco drobných, poslal jej se strán, by ekl ekajícímu koímu, že doktor dále nepojede, aby se tedy vrátil nazpt. Zatím pokraováno c ,v boji", jenž se táhl jednak po hlavní silnici, jednak po obou stráních nad silnicí tou smrem k Motolu. Cibulecký háj byl dle všeho takm úpln prost vojska; jen jedna batterie, která byla až dosud s výšiny nad hájem pálila, popojela tsn k háji a zahájila s dvojnásobnou prudkostí palbu asi dvacet

—

krok od

nás.

Po tech nebo tyech minutách však náhle zaznla trouba štábního trubae, velící zastaviti palbu. Se všech stran známý zvuk ten optován, a palba zastavena. Bylo po cviení. „Vida, te jsem mohl dále jeti," podotknul Honec, ,,a byl bych snad pece dorazil v as." Povoz je už pry nezbývá tedy, než ..." tšil jsem pítele. Pravda," odpovdl nevrle pítel. ,,Eh, což!" dodal, ,,bez tvrt toho jsem nebyl už skoro století v cibuleckém: háji. Pojme se tam zase jednou podívat snad najdeme místo, kde jsme chtli

—

,,

,,

—

70

uitele našeho pivázat ku stromu jako svatého Sebastiana pamatuješ se?" „Jakž bych se nepamatoval!" dím, naež jsme zaboili na cestu, vedoucí do háje. Byl krásný, teplý podzimní den, a v háji panoval hluboký klid a mír. Tu a tam sice bylo listoví ranních strom už .sežloutlo a z ásti také opadalo, ale pece tu bylo ješt dosti zelena a stínu, slovem

—

1

píroda psobila veškerým svým polozádumivým kouzlem podzimním. Mlky sešli jsme se strán dol do údolíka, kterým se vine malý potek, a ubírali se ve stínu vycelá

sokých a košatých strom izcela bezúeln dále. Náhle se pítel nastavil a ukázav rukou smrem ped nás na strá, pravil pitlumeným hlasem „Pohlédni!" Spatil jsem osamlý košatý jasan a pod ním stíbrovlasého kmeta. Sedl, o kmen stromu se opíraje, jako by dímal. Zlaté paprsky slunce, prorážejíce korunou stromu, ozaovaly mdle a zárove nevýslovn poeticky vrásko vitou a pece klidnou tvá starcovu. byl to Poznal jsem kmeta na první pohled staiký náš uitel, jejž byl Honec ped pti lety

—

tak

skvlým zpsobem ped soudem „Znáš

jej ?" optal

hájil.

jsem se pítele.

„Jakž bych ho neznal. Ale jak sem pichází?"

Honec. „Prohlasme mínám.

odtušil

se

mu

—

bude mít radost," pipo-

Pítel souhlasil.

jsme se k starci na ti nebo tyi kroky a teprve nyní jsme zpozorovali, že klidn spí. Piblížili

71

Zstali jsme státi, ale staec byl patrn už ze svého spánku vyrušen. Otevel oi a upel je na nás. ,, Probh, pane uiteli, jak sem picházíte?" optal se Honec.

Staec

chvíli

mlel, naež pravil chvjícím

hlasem

„Kdo

to

Hlas

?

je

mi povdom,

ale zrak

se

mj

už mdlý, a nemohu rozeznat podobu." ,Jsem doktor Honec," dl pítel. Ježíš Maria!" vykikl staeek, a v jedinémi výkiku tom zachvla se neskonalá radost, jakou

jest

,

mže

lidské srdce zajásat. se chtl Vztyit, ale slabost

Kmet

mu

nedovo-

lovala.

nmu

Pítel k „Ale jak

jste

poklekl. se octnul zde?" optal se vlídn.

„Odpuste pro vše, co vám drahého, odpuste, pane doktore, že jsem; byl tak nevden," pravil staec. „Zahnal mne sem stud a byl bych tu nejspíš

—

zahynul."

„Jak

to ?"

optal se

Honec.

„Když jsem byl propuštn z vazby, ubíral jsem na zdabh smrem ke Koším a potom dále sem do háje. A zde, jsa rozilením, žalem a stur dem k smrti unaven, sklesl jsem a byl bych dle všeho zahynul, kdyby se mne nebyl ujal zdejší šafá Nalezl mhe už skoro stuhlého, a sám mne do vlékl do dvora, kde mne on i jeho žínka ošetovali po celou tu dobu, co tu meškám jako se

.

.

.

—

vlastního otce."

„Znáte toho muže? Jste

Honec dále. „Nejsem s ním

ptal se

s

ním snad spíznn?"

:

nijak

spíznn, ba jaktživ jsem

72

—

ped tím nevidl. Ujal se mne lovka, vlastn starce zcela neznámého." „Víte, jak se jmenuje, milý pane uiteli?" tázal se Honec dále. „Mravenec," odvtil staiký uitel. ho

,,

Mravenec Robert

—

není-liž

pravda,

pane

kvapn Honec. „Ano, Robert Robert Mravenec se jmenuje — Ale což pak vy jej také znáte?" a zde pítele „Jakž bych neznal, vždy jest — mého" pi tom ukázal na mne a dodal moje jméno „spolužák a tudíž, pane uiteli bývalý váš žák ... My všickni ti sedli jsme kdysi souasn na míst hanby v poslední škamn." „Mj bývalý žák mj bývalý žák!" opakoval uiteli?" vpadl

—

—

—

-

—

mj

—

—

—

—

nedviv

staeek, vrt

hlavou.

—

„A pece

se

mi

nikdy!" Po malé pomlce dodal: ,,Ó te teprve chápu toho souvislost! Proto tedy mi tak asto vypravoval o vás, pánové Znal vás tedy a já ani netušil, že od útlého mládí Oh, ten bude mít radost, až vás k pivedu... Prosím, pojme, pojme!" Staeek byl jako promnn. Chtl zase rychle vstáti, ale nemohl. Pomohli jsme mu, a tak, podpírajíce starce každý s jedné strany, ubírali jsme se do dvora cibuleckého.

nikdy neprohlásil

.

.

.

.

.

nikdy

—

.

.

.

.

nmu

K

nemalému pekvapení svému

spatili jsme

tu celý generální štáb.

Odbývána práv „vojenská porada" na záklavýsledku posavadního „boje". Dstojníci pijíždli a podávali zprávy o postavení rozliných oddlení vojska, jež byla nyní zaujala, o síle „nepátel" o terminu atd.

d

73

Ve dvoe panoval ruch v pravd válený, akoli vše dalo se klidn, a vážn, ba písn, jako by šlo o boj opravdový. byl peplnn kostvem. Štábní dstojníci stáli v prosted byla rozložena dvoe kolem malého stolku, na velká mapa.

odmen

Dvr

takm

nmž

Práv v okamžiku, když jsme se staikým uitelem vcházeli do dvora, byla „ válená porada" dle všeho ukonena.

Nkteí

z vyšších dstojník sedali již na kon, sem tam popocházejíce, narovnávali své údy všady jevil se úinek pro jako po namáhavé práci

jiní

—

rakouského vojína nejkouzelnjšího slova ,,ruht." My musili skrze kostvo. Jeden z koní, v jehož blízku jsme se byli práv

poal Honec

octli,

se vzpínati.

odtrhl rychle staikého uitele, by nea já octnul se na druhé stran?

pišel k úrazu

—

komon. „Vra viv

se tudy!" vzkikl na mne Honec a vyslomoje jméno, mávnul rukou smrem, kterýmž

jsem

ml

jíti.

„Jak že se jmenujete?" oslovil jenž se byl práv vyhoupnul vedle pkného vraníka.

Povdl

jsem.

„A

odtud

mne dstojník, mne do sedla

— nebo Nedoekl; se vzepnul — le dstojník — v nmž jsem poznal majora — utišiv kon, zaboil ke mn jste

.

k

—

z

Prahy

."

.

.

.

Odpovdl

jsem na jeho otázku. Major stelhbit seskoil zase s kon. J,

Arbes: Sebrané spisy. XIII.

y

74

„Vru, vtší náhody snad pravil,

podávaje mi ruku

Ml

—

,,já

ani

nemže

býti,"

jsem Arthur Kraf*.

pravdu

Náhodou

byli jsme se tu setkali všickni, kdož jsme se byli ped více než tvrt stoletím zanášeli myšlénkou, že pomstíme se na uiteli, který nás byl posadil na místo hanby .

.

Mám

vypravovati, co se dále dlo? Bylo to srdené shledání po více nežli tvrt století v prosté jizb šafáe Mravence, jenž k žádosti majora Krafta opatil v úžasn rychlé dob nkolik láhví dobrého vína od jakéhosi kupce, jenž v tu dobu se svou rodinou v cibuleckém háji najatý letní byt. pátelském hovoru asi Strávili jsme v ti hodiny. Každý z nás vypravoval, jak se mu dailo. Posledním z vypravujících byl Mravenec. Život jeho byl adou svízel a útrap. Nádeniil déle patnácti rok a po celou tu dobu skoro neustále hladovl; byl týrán a pece s úžasnou vytrvalostí stádal krejcar ku krejcaru, až uspoil nkolik set zlatých, aby si mohl koupit chaloupku s malým políkem na blízku cibuleckého háje. zde se nuzoval zase njaký as až kdysi náhodou setkal se se správcem; vlastníka Cibulek

ml

dvrném

•

—

—

A

a

se

stal

šafáem sice nieho .

.

Neml

nazbyt, nejmén z nás všech, kteí jsme se byli sešli; ale byl pece spokojen a prokázal z nás všech staikému uiteli služby nejvetsi

.

—

.

A staiký

kmet?

Teprve nyní

se

dovdl

o

dtinském našem

75

jej chtli pivázat ku stromu jako Sebastiána a kamenovat oblázky

plánu, že jsme

svatého

.

když mu to major Kraft vypravotak mile a spokojen, jako když nkdo vypra-

Usmíval val,

.

se,

vuje otci, že nejmilejší jeho dít bylo osvdilo ídké jakési nadání, jež nejen jemu, nýbrž i otci býti zdrojem štstí a blaha.

mže

Když však vypravoval Kraft o strašném stržení mraen roku 1847, kdy jsme byli na vršin nad Bertramkou sosnovali strašný plán pomsty, a pipomenul smrt Kroupovu, kterýž byl zahynul závidní hodnou smrtí, pomáhaje píbuzné uitelov v nebezpeí žizaleskly se v oích kmetových slzy vota Kraft však rychle odboil ku pedmtu jinému, piveselejšímu, a za nedlouho zainely sklenky poslední škamn". píjeli jsme „Podivno," ozval se na to staiký uitel, ,,že tepve nyní na sklonku svého života poznal jsem pravou podstatu mladosti. Náhodou etl jsem kdesi

—

.

.

—

,,

Linnéa a doetl se, že mládí pokládán od svých uitel skoro

životopis slavného botanika i

on býval

z

za tupce a že teprve v letech jinošských dostal od jednoho ze svých uitel, kterýž byl nadání jeho poznal i ocenil, následující pamti hodné vy svedv / cení

Mládež ve škole mže 'býti porovnávána školce mladých strom, kde se asem, ale zídka kdy, stane, že mladé stromky, akoli jim byla vnována nejvtší pée, nechtjí se daiti a pravým pláa(se podobají. Když však bývají pozdji pesa,,

tm

zmní divoký svj zpsob a vzrostou v krásné stromy, jež nesou chutné plody."

zeny,

76

„A zvolal

proto ješt jednou

:

Sláva poslední

škamn!"

major Kraft po tchto slovech uitelových,

daje sklenku poznovu. Piukli jsme všickni. V tom okamžiku otevely se

dvée

zve-

a vstoupila

žínka Mravencova.

Mravenec nám ji pedstavil, a dodal Nezbude nám, nežli pipíti „poslední škamn" do tetice nebo moje žena, rozená Auerhahnova, v posedla téhož roku jako my na míst hanby ,,

slední

—

—

škamn

..."

Pipili jsme po tetí a naposled

.

.

.

Bylt as

k odchodu. Rozlouili jsme se se vencem a jeho žínkou .

Od

píbh

té

doby

—

staikým

uitelem,

s

Mra-

.

konil

pítel, jenž

—

mi byl tento

nespatil jsem svého života vypravoval více ani jediné osoby, o nichž jsem se byl zmínil. Život lidský bývá vrtkavý a takovým osvdil se býti i ke mn. Vím jen, že staiký uitel ped íze

nkolika msíci zemel. Žel, že já byl jediný, jenž mu po celý život jeho neprokázal ani nejnepatrnjší úslužnosti. Možná, že nebyl jsem toho vbec ani hoden možná, že jsem byl horším všech ostatních, kteí byli se mnou sedli v ,, poslední škamn", akoli jsem byl tenkráte i pozdji „pesvden", že jsem trestu toho ,ze všech zasloužil nejmén.

A Po šlenka.

podivno celý

mj

Zdálo

život pronásledovala

se mi, že

mže

mne

každou

fixní

chvíli

my-

nkdo

77

vystoupit a rozkázat rovnž tak kategoricky jako ped více nežli tvrt stoletím pan uitel „Tamo na místo :

hanby zasedneš!" Možná, že bych dnes uposlechl bez odmluvy; ale pousmál bych se pi tom spokojenji nežli lovk, jemuž se prokazuje ostentativn est nejvyšší. i

ZPUCHELA

NITKA.

PRAŽSKÁ IDYLKA.

(Psáno a poprvé tištno 188S; po druhé tištno 1890.)

Chci vypravovati charakteristickou píhodu ze dvou velkých, ale vetchých dtí starce a sta-

života

enky. Vstupme pedevším 4o

:

jejich

bytu

—

Úzkou, ale svtlou kuchykou v které na první pohled poznáš, že v ní vládne hospodyn, jejímž heslem jest úzkostliv vzorná istota vejdeme do tverhranného pokojíku o dvou oknech, kterýmiž vidti jest do malého, úzkého a v pozadí

—

njakými domy ohranieného dvoreku. Vyhlédnuv kterýmkoli oknem nenalezl bys nieho, na em by oko tvé a již s potšením, nelibostí nebo docela s odporem spoinulo dvorek jest úpln ;

prázdný a nevábí pranicím.

Za to první rozhlédnutí po pokojíku mile t pekvapí. Nábytek jest sice prostý a staromodní, ale nikoli chudobný. Pes to že koná služby již pes pl století, zdá se býti zánovní. Nikde nepostehneš odporného odení nebo jakéhokoli porouchání.

82

Nábytku není ostatn mnoho velká dubová podv almary, skí na prádlo, vtší kulatý stl :

stel,

o jedné noze a menší stl tverhranný, ti devné stolice a nkteré jiné drobotiny jest vše, eho si po prvním rozhlédnutí povšimneš. Avšak rozestavení nábytku toho není náhodné, nýbrž beze všech rozpak povdno pímo vzorné. Trvám, že nepepínám, dím-li, že není ve svt hospodyn, která by dovedla kdekoli a jakýkoli nábytek s vtší úsporou místa a zárove výhodnji, :

praktitji a vkusnji rozestaviti, nežli jest rozestaven zde. Ovšem nutno nám viti na slovo, nebo kdybychom se chtli pokusiti o vrné, názorné a podrobné popsání pokojíku toho, nestailo by nkolik tsn potištných archv. Nám však nejde nežli o charakteristiku povrchní a proto dodáváme, že octnuv se v pokojíku tom prohlásil by jej každý za útulné hnízdeko tiché, isté, v nmž nelze sice žíti po velkopansku, ale neiní-li prostoduchý lovk pipjatých nárok na život, pece dosti spokojen a pohodln.

—

Koberc, tásní, záslon a jiných zbytených a polozbytených okras zde není. Podlaha však jest ist vydrhnuta. V oknech stojí nkolik hrnk bazalky a myrty. Na stnách visí nkolik primitivních obraz svatých a svtic. Na prádelníku stojí pod baatým sklem soška Panny Marie a u dveí visí staré „schwarzwaldovky" s dlouhým perpendinklem, jenž táhlým, zádumivým svým pohybem, provázeným dutým, ale doposud energickým tikotem, pokojík oživuje. Ped mnoha lety visívala v jednom okn také

83

klícka s kanárem, který ohlušujícím svým vískotem „bavíval" obyvatele pokojíku pes sedmnáct rok, až mu perostly drápky, že nemohl se již na bidélku udržeti a po nkolikamsíním vláení marastického zahynul. tla svého po ,, podlaze" klícky

konen

Klícka odnesena na pdu, kde visí u vikýe pro všecky možné pípady." Pes všecku prostotu iní však pokojík ten doskoro až poetický píjem zvláštní. Panuje v svit slunce do nho doposud ješt nikdy pímo nevniklo a ze všad zeje na tebe úctyhodná, skoro bychom ekli, posvátná patriarchálnost. Jediný krok pes práh a jediné rozhlédnutí se kolem a lovku zdá se, jakoby jej byl ovanul vzduch z první tvrti našeho století A v tomto pokojíku, jejž práv již na šedesátý a první rok obývají dva lidé domácí pán a paní nehrub výnosného jednopatrového domku na Pohoelci udal se ped nedávném pípad, jenž snad ,,

nm

;

—

—

.

.

—

—

zasluhuje,

aby byl vypravován

.

.

Po dlouhé zim, po kterou byla letos, jak známo obloha nad Prahou ve dne v noci skoro neustále zakabonna, nadešel ped nedávném také veer, kdy svží vtík jarní rozvál jednotvárný mrak a na obloze prokmitly hvzdy. Pro staré lidi nebývá to sice nic zvláštního, a poetové, kteí rádi líívají vetchost stáí jako svrchovanou poesii koneného smíru s protivenstvími žii

vota, dopouštívají se poklesku proti životní

bu vdom pravd.

nebo

nevdom

84

Le

tentokráte zdá

naskytl se pro poety

se, že

pípad nad míru vhodný: pan domácí

pes tvrt hodiny u jednoho se

upen do prázdna V pokojíku byla irá .

.

z

stál totiž již

obou oken a

díval

.

tma.

smrem

Nebylo tudíž možno rozeznati, jakým se dívá; ale ponkud vztyená hlava zdála se nasvdovati, že dívá se na oblohu.

nebo cítil-li nco pi tom, nelze udati nepohnut a neslyšel ani, jak paní domácí kuchyce, kde upravovala práv veei, šuká a Myslil-li

ale stál

v

kutí.

Náhle sebou pohnul. Ponkud vztyená hlava sklesla v normální lohu a otoila se lín ke dveím do kuchyky.

po-

Chvíli se zdálo, jakoby naslouchal, jak v ku-

chyce talíe cinkají. Kaenko, Kaenko!" ,,

meným

hlasem,

v

nmž

zvolal

z

nenadání pitlu-

zachvívala

se

laskavá

prosba.

kuchyce umlklo a ozvala se hlasem dosti energickým, ale pece mkkým, skoro dtinsky laskavým Voláš mne, Martínku?" Volám," odtušil Martínek nezmniv posice. Hned na to bylo za dvemi slyšeti šoupavé krky, dvée se zlehka otevely, a na prahu objevila Cinkání talí v

odpov ,, ,,

se

paní domácí.

„Poj

a podívej

se,

Kaenko!" vyzývá pan

do-

pomalu

mácí poslušnou svou polovici" a otáí se zase k oknu. ,,Co pak prosím t?!" míní Kaenka a pistupujíc k manželu dívá se oknem ven. ,,

—

85

„Nevidíš?" ptá se on.

„Co pak?" opakuje ona. „Tamhle!" dokládá on, pi emž nadzvedá ruku a prstem ukazuje na oblohu. „Hvzdy?" táže se tónem udivení ona. „Ne, vidíš?. jen tu jednu Tamhle nad protjším domem!... Zrovna nad komínem." „Tu zarudlou?" „Ano tu zarudlou." Paní domácí zarudlou hvzdu sice vidí, ale ne-

—

—

.

.

—

chápe,

pro

ji

manžel ukazuje.

Neodpovídá

.

.

„Nemyslíš, milá Kaenko," ujímá se slova manžel hlasem skoro elegickým, „že je to zrovna ta hvzda, na kterou jsme se ped šedesáti a nkolika lety dívali, když jsem t poprvé doprovázel od muziky

dom?"

Udivení paní domácí se vzmáhá. Po šedesát a nkolik rok, co Martínka zná, nikdy ho nenapadlo mluviti o hvzdách, neku-li o hvzd jediné.

Mlí

.

.

„Nemyslíš?" opakuje pan domácí netrpliv. Tón hlasu jeho piml paní domácí k odpovdi. „Ty hloupej !" pravila rázn. „Kdo pak si takové hlouposti pamatuje?!" A neekajíc odpovdi obrátila se a šoupavými krky zmizela za dvemi kuchyky, jež za sebou prudce pirazila. Pan domácí zstal eknme to vulgárn „jako opaen". Nebo „takto" nebyla mu manželská polovice doposud ješt nikdy odpovdla Le pardon! Laskavý tená odpustí, že odchýlivše se od

—

—

——

86

obvyklého zpsobu vypravovati neseznámili jsme ho

pedem

s

osobnostmi.

Napravíme chybu

tu

okamžit!

Pan Martínek, a jeho Kaenka

smle možno

byli vzorní,

ba

íci nejvzornjší manželé na Poho-

elci.

Nemén pes

jejich

rok bylo již peletlo nemén nežli šedesát rok a

než osmdesát hlavy",

,,

msíc

žijí už spolu svorn v míru, aniž jen nevole zakalil závidní hodnou shodu dvou duši a srdcí, které eknme to jedinou vtou nemly pro nic jiného smyslu nežli pro sebe K neuvení a pece pravda nevystihlý osud byl na tchto dvou lidech spáchal zloin pímo nepochopitelný. Byli dobí, skoro možno íci ideáln dobro-

nkolik

mráek

tém

.

—

—

—

.

:

dušní.

Po celý dlouhý život svj nikomu neublížili, ba ani stébla na nepoložili ale na popraží hrobu byli doposud ješt tak prostí a naivní jako za dob mládí. Dovedli se pímo rekovn ubrániti všem útokultury, která na se všech stran dorážela,

—

pi

n

km

a zstali patriarcháln neúhonni,

ale

zárove

ne-

vdomí.

Svtem

bylo jim bezprostední okolí. Mohli pamatovati mnohé, pemnohé, co bylo se udalo na

svt

tém

pranieho. I nejvelkolepjší události svtové pešly pes jako jarní pršky. Mysli jejich nebyly nebo mimo ;

ale nepamatuji

n

n

87

vzrušeny krom událostmi, vlastn nejnejvšednjšími píhodami, které se týkaly jich samých. Nyní již sami ani nevdí, jak se stalo, že nepoznali školy, že nenauili se psáti, ani ísti a že jen stží spoítají peníze, které dostávají nebo vydávají. I tak zvané životní zkušenosti, které se vtírají lovku proti jeho vli, nenalezly u nich dostaten kypré pdy. Dovedli se jim ubrániti s pímo rekov-

niím

nikdy

prostšími,

nou stateností.

Pes

to vše

nebo správnji

eeno práv :

proto

nebyl životní zápas jejich nikterak snadný. Naopak byl to krutý boj o uhájení pouhé existence, a jenom neuvitelné vytrvalosti 'dkují, že domohli se po nadlidském napínání a pepínání sil konen útulku, v nmž mohou bezstarostn vykati, až na neodvratná smrt zakývá.

—

tém

n

Když Napoleon

I.

na ostrov

nežli

,,

sv.

Heleny umíral, ve svém ro-

unm

byl náš pan domácí eznickým dišti v Stešovicích, a kamarádi

mu

jinak neíkali

pitomý Martin".

Kaenka

byla v tu dobu sirotek a sloužila na Pohoelci jako chva u ,, njakých pán", o kterých podnes neví, „jací páni" to vlastn byli. Pamatuje se jen, že paní íkala pánovi ,, Franc" a pán paní „Madlenko", že mli rozpustilé dti, s kterými byl pravý kíž, a že se Kaenka v rodin té vždycky do sytá najedla.

Po nkolika z

Kaenky

letech stal se z Martina chasník, švarná holina, a když se jednou ná-

— — —

hodou potkali, stalo se atd. atd. Když roku 1836. císa Ferdinand korunován za krále eského, byl Martin již mistrem, ml na

Pohoelci malý krámek a „ezniil" za vytrvalé výpomoci své Kaenky jak doposud nkdy, ovšem ." nepípadn íkává „jen to prášilo Jinak v život obou v podstat pranic se nezmnilo. Pracovali jako jindy od nejasnjšího rána do pozdní noci zaasté do úpadu. Bylo-li možno, „po-

—

páli

si

.

.

co jim chutnalo; po pí'také poodpoinuli a nestarali se o nic krom

si",

pad

—

to jest pojedli,

o sebe.

Když jim poalo štstí aspo tak páti, že mohli týdn njaký groš uložiti, ukládali si. Roku 1848., když vypukla v Praze revoluce, mli již skoro ti sta zlatých v samých stíbrných

n

dvacetníkách uspoeno. Ze strachu, aby o nepišli, zakopali je v noci, když hoely staromstské mlýny, v krám hluboko pod dlaždice ale nemohli pak po nkolik nocí spáti, až peníze zase z úkrytu vyzvedli a doma „bezpen" do skín ;

uložili.

Po roce

1848.

ovšem zaala osvta na oba moc-

nji dorážeti. Slýchávali tak ledacos, o doposud ani nesnilo. Ale co slyšeli, šlo „jedním uchem tam a druhým ven".

pece

Vše, co snad stinké jejich

em z

se jim pravidla

vyzískali, bylo utvrzení pro-

mravouky

poctiv! Nikomu neubližuj! Nikoho nezarmucuj Nikomu v niem nepekážej A pamatuj na „stará kolena" Jedin poslednímu heslu dkovali, že po dalších dvaceti letech mohli si koupiti chatrný domek, v nmž živnost svou 'provozovali, a že po dalších „Pracuj a

žij

!

!

89

mohli i živnosti zanechati a žíti na dále ,,z hotového". po splacení všech výloh ovšem vynáší necelých tisíc zlatých, hotovost ve spoiteln uložená desíti letech

Dm

pak nco pes sto zlatých úrok. Není to tedy mnoho le pro bezdtné skromné manžely staí .

;

.

Vše, co jsme byli práv uvedli, není však pece tak pamtihodné jako vzájemný pomr obou manV

i!

o

zeluv.

bžná

Byli a zstali, jak ve dvou tlech".

Kaenka

fráse

dí,

,,

jednou duší

se nejen vzornou hospotak ekli, ,, strážným andlem" svého manžela. Znát' ho, jak tvrdívá, ,,od kosti" a „vidí prý mu i do žaludku".. Zná všechny jeho zvyky, i nkteré, ovšem neetné zlozvyky a od šedesáti rok mu ve všem s nejvzornjším sebeza-

Paní

dyní, nýbrž

pením

—

stala

abychom

vyholvuje.

Nikdy

se

na nezamraila,

a tím

mén

aby se

byla ušklíbla.

Každé jeho mimoádné pání uhodla živa", nežli je

vbec

pronesl

*

—

,,od jak-

krátce byla a jest

muži svému opatrovnicí v nejvlastnjším slova toho smyslu.

A

—

—

on k jeho cti budiž to pipomenuto akoli muž, jehož zamstnání nesrovnává se zrovna s mravy jemnými, byl a zstal v domácnosti berouškem nebo, jak Kaenka tvrdívá, paezem, na nmž by mohla dubové suky štípat." Mezi obma staikými manžely panovala tu,,

díž vzorná

harmonie.

Pirozeno, že jest domácnost tchto dvou ve všem všudy tém nedostižitelná. i

J.

Arbes: Sehrané spisy. XIII.

7

lidí

90

Všechno má své odvké místo, o všechno jest postaráno, na všechno pamatováno. Nikdy nic se nehledá. Manžel i manželka o všem vdí. Nikdy ni-

eho

se nepohešuje. býti pomyšleno, jest

A

tomu bylo

tak

i

zavolal svou Kaenku, kterou se práv díval

V

na vbec

Všechno, po ruce.

jen

mže

pan Martin nepozná vá-li hvzdiku, na

tentokráte, když

——

panu Martinovi pranic nescházelo. Nic nechtl, po niem netoužil, ba snad pranic netu chvíli

——

myslil

A

Eh íci

——

jediná vzpomínka !

Proto

mu!" Kaenka

snad pece nemusila

,,Ty hloupe j

:

to však jen jaksi peletmo v beznásledujícím okamžiku na to pozapo-

Napadlo ho

prostedn mnl.

Po památné šel

ve

hlavu

;

hvzd

tm ke kulatému o ob dlan .

Minulo

asi

se již neotoil, nýbrž popostolu a usednuv podepel

.

deset minut.

Paní Kaenka kutila zatím v kuchyce, pan Martin sedl v pokoji.

Konen

otevely

se

dvée.

Paní Kaenka pinesla svtlo, postavila je na velký stl prostela malý stolek a pinesla veei trochu polévky, dva kousky ízk a dva skrojeky

—

chleba.

Vše stalo se mlky. Pan Martin pomalu vstal od stolu kulatého a usedl ke stolku tverhrannému na své místo. Paní

91

Kaenka uinila po jeho píkladu a usedla jako vždy jindy manželu svému naproti. Teprve nyní možno nám zadívati se také obma do tváe. Bezvousá, mlkými vráskami rozbrázdná tvá pán Martinova jeví klidnou, vlastn flegmatickou dobrodušnost. Na první pohled poznáš, že to lovk, ,, který si nikdy nelámal hlavy", kterému byly všecky záhady svta úpln lhostejný, který jaktživ o nic jiného se nestaral než o vci nejnutnjší, nejbližší, a to vždy jen se stanoviska nejobmezenjšího. Tvá ta mluví k tob zcela srozumiteln ,,Chceš-li býti tak šasten jako pan Martin, jednej ve všem všudy jako on!" V podrobnostech ovšem jest tvá ta skoro až všední; oblá, skoro možno íci vypasená a nesvží Celo jest úzké^ nos tupý, brada úmrná za pleti. to ústa jsou široká, uši ná.padn odchlípeny. Krátce pistížený, skoro úpln šedivý vlas je ježatý, a šedé oi tak malé, že jich pod sádelnatými víky hrub ;

ani nepozoruješ.

Za

to v oblieji paní

pozoruješ

hndé oi

:

Kaenky pede

bystré jiskrné,

vším jiným

íhav

neklid-

možno íci baziliší. Podlouhlá tvá s tunými, skoro karmínovými

né, skoro

jeví doposud nkdejší živost, ba ohnivost temperamentu. Je samá vráska; vyklenuté elo jako varhánky, okolí koutk úst jako ásti pavuinových sítí. Plavý, nad skránmi proídlý

lícemi

pkn

vlas jest jen

nepatrn prošedivlý.

Postavy jest paní Kaenka prostední sedí a chodí doposud vzpímen jako mladice pan Martin ;

;

tomu

naproti již

jest

postavy hmotné, ale

nápadn

pihrben, jako se sraženým krkem Veee zahájena obvyklým u tchto dvou .

.

lidí

zpsobem. Pan Martin poznamenal

se ledabylo kížem, vzal lžíci, projel jí nkolikrát polévkou, naež nabral, profoukl a zvedal lžíci k ústm. Paní Kaenka naproti tomu sepjala ruce a pomodlila se tiše krátkou modlitbiku, nežli vzala lžíci

do ruky. Sotva však pozela první lok, nadzvedla hlavu a optala se (jako inívala již déle pl století vždy,

spolen nco

kdykoli

znamn

pojídali),

úsen,

ale

vý-

:

„Dobrá?" Pan Martin odpovídal kráte si dal na as.

obyejn hned

;

tento-

—

„Nu

dobrá?" opakovala ona. „Dobrá," zamumlal pan Martin mezi sedm neb osm svých zub, které mu byly zbyly ze závidní hodného druhdy hryzu, kdežto paní Kaenka se doposud tšila zubm skoro všem. „Nu, tak vidíš!" bylo vše, ím dala paní Kaenka na jevo úplné uspokojení, že umí doposud ješt vaiti po libosti svého muže. Polévka sndena jak obyejn mlky. Teprve když pišel na adu ízek, rozpoutal se jazyk paní

Kaenky. „Rozkrájej

když už

ml

„Pisol

si!

Rozkrájej, Martínku!" vybízela,

pan Martin rozkrájeno. si!

Pisol, dušinko!" upozornila, když

sáhal po slánce. „A dej pozor, abys se nezakuckal když mu byl první kousek zaskoil.

!"

napomínala,

93

Pan Martin obyejn na každou poznámku své že drahá polovice" odpovídal tentokráte náhodou nebo z jiné píiny ani nehlesl. S poátku si toho paní Kaenka nevšímala: ale asi po desíti minutách se ozvala ,,

— bu

;

—

„A

He?^' což pak ty? Pan Martin nco zabruel.

„Nemluvíš I" doložila paní Kaenka pízvukem dobrodušné výitky. Pan Martin neodpovdl, nýbrž položil vidliku vedle talíe a upel zrak na paní Kaenku. ,,Co na mne tak koukáš?" ozvala se tato po hloupe j Pan Martin vypoulil na ženu oi.

krátké chvíli a doložila

:

„Jez,

!"

Osudné poslední slovo, kterým ho byla dnes veer již po druhé poctila, uinilo na tentokráte

nepomrn

elo, ušklíbl jedl dále.

se,

dojem

Zakabonil ale nehlesnuv sáhl po vidlice a

hlubší

nežli

poprvé.

i

„Nu — vidíš!" ozvala se po nkolika vteinách paní Kaenka. ,,Pro pyk bys neje, když máš co a když

ti ješt chutná?" Tentokráte chtl pan Martin odpovdít ale zaskoilo mu zakuckal se. „Pro pak nedáš pozor!" kárala paní Kaenka a osudnou náhodou dodala po tetí „Ty hlou ;

—

:

pej!"

Pan Martin kuckaje prudce vstal zrudlá jeho jevila hnv. „Co je ti?" ptá se úzkostliv paní Kaenka. Pan Martin chtl vzdorovit íci: „Nic!" ale ;

tvá

rozkuckal

V

se.

bezprostedn

následující chvíli utrhl se

mu

však následkem naparování se malý knoflíek od

94

košile

na

pod krkem a odletv na poloprázdný talí

stole

nápadn

cinkl.

„Co to?" vzkikla paní Kaenka vyskoivši. „ Vidíš pec!" odpovídá zlostn kuckající pan Martin ukazuje na knoflíek. „To jsi pkná —

—

hospodyn Ani knoflíek neumíš poádn — A bezdky nebo zúmysln udeil pstí na stl, .

.

—

.

píbory poskoily. Ustrašená paní Kaenka piskoila. „Hned ti knoflíek zase pišiju!" konejšímuže. I bére knoflíek a zatím, co muž dokuckává, otvírá paní Kaenka zásuvku stolu, kde má ve vzorném poádku uložené náiní k šití bére jehlu ale bda! nit jsou erné; po bílé niti ani památky. Pan Martin sleduje úzkostliv šukající paní Kaenku s mraným výrazem ve tvái. Snad poprvé v život jeho bouí se v hnv, aniž vlastn ví pro leda by si pipomínal, že nco podobného jako utržení knoflíku nebylo se mu pihodilo posud ješt nikdy Paní Kaenka bílých nití v zásuvce nenalezla. I jala se hledati jinde ve skíni, v almarách, v kuchyni, vbec všady, kde se domnívala, že mže míti uloženo neb pohozeno, co práv hledá. Pan Martin se zatím úpln utišil ale neusedl, nýbrž sledoval ženu svou zrakem nevštícím nic píjemného. Šukání její ho vždy více dráždí Však víme, co znamená, když lovk uvyklý pes pl století na nejvzornjší poádek, náhle poaž talíe a

—

—

—

nm

;

—

—

.

.

—

;

.

.

zoruje, že

Pan Martin znova udeil zlostn pstí na stl. tom vrací se paní Kaenka z kuchyn.

V

95

„Už mám, už mám!" malé klubíko bílých

volá vítzoslavn, uka„Bylo založeno Hned, hned ti knoflíek pišiju, milý Martínku." Pan Martin chtl se sice ušklíbnout a íci „Ne, nechci;" ale ochota ženina jej odzbrojila.

zujíc

Stoje doposud

s

nití.

mraným

!

výrazem v tvái

.

.

.

dí-

val se, jak žena vytahuje velké kostné brejle, jak si je nasazuje a namáhá se tesoucí rukou navlíknouti nit do ouška jehly.

V

tu chvíli bylo

mu

ženy skoro až

líto

.

.

Po dvou nebo tech minutách podailo

se paní nejlaskavjší ochotou pistoupila k muži se vším, eho bylo potebí, aby

Kaence

navlíknouti,

naež

s

nm

vykonala potebnou hospodáskou operaci. Když se ho dotkla, aby mu dala na jevo, že má usednouti, on sebou ponkud škubl ale usedl pece.

na

;

Žena

mu

porozepla vestu a švadroníc po svém kno-

zpsobu úryvkovit nejvšednjší fráse pišila flíek co možná nejrychleji a nejpevnji.

„Tak, tak!" libovala si, když ustihovala nit. je zase všechno v poádku, milý Martínku, není-liž pravda?" Ale Martínek mlí a dívá se zamraen ped

„Ted

sebe.

„Nu, tak dojez pece, dojez!" vybízí paní Ka-

—

enka. „Rízeek zatím vystydl nechtl bys, abych jej pihála? Ohníek ješt nevyhasl. — Chceš?" „Nechci!" zamruel pan Martin úsen a chápal se vidliky, aby vystydlý zbytek ízku dojedl. Paní Kaenka domnívajíc se, že byla svou lichotnou ochotou zaplašila mráek mužovy nevole, usedla na své místo a chvatn dojídala.

96

Pan Martin naproti tomu dojídal pomalu, jako necht a s odporem, až posléze dojedl on a poi

odstril talí do prosted stolu.

Možná,

bo

— —

pi tom

že se

krátce

cítil,

píliš prudce pohnul neu krku znova po-

že košile

volila. Rue sáhl si pod krk a shledal, že je knoflíek zase ten tam a že mu nejspíše zapadl za

adra. „Ale te toho mám po krk !" vyrazil prudce ze sebe a udeil pstí na stl po tetí. Paní Kaenka nevaouc, co se stalo, vyskoila.

V

pán Martinov bouí se tentokráte hnv s bezpíkladnou u nho prudkostí. Chce nco pronésti, ale hlas mu vypovídá službu. Mruí cosi, ale mruení podobá se vrení po duši

dráždného hafana. Z bezvýrazných oí

dje

krátce, co

práv

se

—

blesky podráždní v duši jeho, nedlo se v ní srší

doposud ješt nikdy. Paní

Kaenka

snaží se

i

tentokráte užiti svého

osvdivšího umní chlácholení ale sotva se k panu Martinovi piblížila, odstril ji naež vyskoil tak prudce, že bu náhodou nebo zúmysln pevrhl stl. nesetnkráte

se

—

—

i

Výkik zdšení

vydral

se

z

Ka-

prsou paní

enky. Po nkolik vtein zstala jako ve to se obrátila a beze slova odkvapila

ztrnutí na do kuchyky. ;

——

Pan Martin zstal v jizb sám Nco podobného nebylo se ve vzorné rodin té

doposud ješt nikdy

Dobí

stalo.

nebyli se pohnvali ani z píin závažných a dležitých tentokráte došlo však ke lidé

ti

;

hnvu

z

dvod

pímo

malicherných

.

.

97

K neuvení a pece v jisté míe aspo ponkud vysvtlitelno. .Organismus pán Martinv byl patrn rozrušen njaká choroba ohlašovala se prvními svý;

mi píznaky.

Co následovalo jemné, Paní

Kaenka

pirazivši za sebou dvée chvla na celém tle. Bylo jí nevýslovn úzko. co poíti, až když jí vstoupily slzy do

Nevdla,

— —

1

dveím

piblížila se ke

I

svou smutnou pravdou doí

se strachy oci

jest

a naslouchala.

Dlouho neslyšela pranic po té se jí zdálo, jakoby pan Martin mumlaje pecházel po jizb pak jakoby se byl zastavil a po chvíli jakoby se svlé;

—

;

sám si odestýlal postel. Po chvíli ticha zaznl z pokojíku temný

kal a

zvuk,

jakoby se byl pan Martin prudce pevalil do pein

—

a zase bylo ticho

Paní

.

Kaenka napjat

pak posléze

muž

.

usnul

— asi po — slyšela

naslouchá u dveí, až tvrt hodin se jí zdálo, že mírné chrápání .

.

pootevela pomalu a opatrn dvée a vplížila se do jizby. Však sotva zrak její zakroužil kplem, vzkikla zdšením. Pan Martin ležel na pólo vysvleen vedle lože, z póla na velké pein, kterou byl patrn pádem I

stáhl

—

z

postele.

Piskoila a poklekla k z

ader

nmu —

dral se chroptivý dech

.

.

byl bez sebe

98

Nepozbyla duchapítomnosti. Vyskoivši pospí-

nkdo

pro lékae.

kísiti Nepodailo se jí to, až když po pišel léka, jenž zjistil nával mrtvice.

pl hodin

šila

k sousedce a prosila, by došel

Vrátila se a jala se

Uinno

muže

.

.

pedpisuje vda. Bezpíkladn houževnaté ústrojí pán Martinovo oddolalo k ránu se mu ulehilo a ve tech dnech mohl opustiti zase lože vše,

co

—

.

.

Po celou slova

tu dobu nepromluvil srozumitelného blábolil jen

;

.

.

Teprve tetího dne k veeru, když pecházeje chvíli po jizb usedl na židli k oknu a zadíval se na hvzdnatou oblohu, kde kmitala se zase zarudlá hvzda, promluvil první srozumitlná slova. ,,Vi-vi-díš ?" pravil namáhav ke své Kaence, která stála podle ,,Tu zarudlou

nho.

povdla ochotn

a po chvíli

—

hvzdiku? Vidím, vidím," smutn dodala :

od,,A

všechno stalo se pro zpuchelou nitku." všechno, On pak namáhav a bolestn doložil visí jen také už na zpu „Náš život ." zpuchelé nitce

—

.

A

v jeho

i

.

v jejích

oích

Zarudlé hvzdy, na kterou se

zaleskly se slzy

nevidli

dívali,

Kdy petrhne vota,

za

ovšem

Možná, nkolik

—

—

—

.

.

.

——

se zpuchelá již nitka jejich žinelze ani nyní pedvídati. že za nkolik let, ale možná také, že týdn nebo snad dní i

.

.

.

JEDNA Z TCH, KTERÉ ME ZAJÍMALY. NOVELLETA VZPOMÍNKOVÁ.

(Psáno a poprvé tištno 1883; po druhé tištno 1887.)

Budiž mi prominuto, že proti všem pravidlm v beletrii obvyklým vedu tenáe velkou oklikou k místu, na kterém se pranic zvláštního nesbhlo, a které má, nebo správnji eeno, mívalo ped lety pro mne pitažlivost výlun jen subjektivní. Vzpomínám práv zvláštních dob slunných a pece zádumivých, klidných a pece jemn muiv vzrušujících, jež poetové nazývají „boln sladkými" :

.

.

dob, kdy poíná mladého lovka mlhavý posud pocit ehosi naprosto neznámého a posud ješt netušeného ehosi, co nezdá se míti žádné podstaty a pece již hlásí se ku svému suverénnímu právu pro co nemá lovk ješt ani jména a pece již cítí, že bezpedmtné nebo mlhavé toto cosi zaíná již vrhati také stíny do jeho duše Slovem vzpomínám doby, kdy poaly v duši

Vzpomínám

ovládati

;

—

.

mé

.

zjevnji klíiti první zárodky samostatné snahy,

—

ovšem ješt mlhavé a neurité doby, vlastn „ sladce muivých" okamžik, kdy ped tvrtstoletím pokusil jsem se zdánliv beze všeho impulsu o první verš v jazyku eském. Probíraje se ondy v starých zápiskách a no-

102

tátech nalezl jsem zvláštní toto distvé múzy.

Zadumal jsem se duši mé poaly

V

.

nedochde

své mla-

.

dávno

se vyhupovati podivné,

mén

více zapomenuté obrazy. Znenáhla ocítil jsem se ve zcela jiném duševním ovzduší, nežli jajiž

kému jsem

byl prodlením let uvyknul Zdálo se mi, že jsem v podstat pece jen týž, jakým jsem býval; že jsem se nezmnil, že cítím a myslím práv jen tak, jako jsem cítíval a my.

.

.

slíval.

Avšak když jsem pozdji své první veršované klikyháky na rubní stran sežloutlé staré „krasopisné úlohy" pozorn proetl, zdsil jsem se sama vlastn své ubohé, ba peubohé duše, jak jevila se ped tvrt vkem v rouše slovním. Nejprimitivnjší naivn poetické blábolení o rži rozkvetlé na pokraji lesa libou vni dýchající sebe,

—

,, Dechem sluna o ,, uštknutí hadem" ani netušící ce" poup rozkvetlo pod jarým dubem zpv slavíka probudil v rozkvetlé rži lásku dub sklonil k ní své zelené ratolesti a ssál sladkou vni rže milené. Však ,, zrádný had" koen rže ohlodal, by zniil Ržový ke uvadnul a jarý blažených" ,, blaho doubek vyprávl mu krásnou báji o paprsku slunce, jenž byl rži jen jednou políbil a zaniknul Statný doubek smutn k nebi ní a o milené rži sní zádumivým šelestem svým po ni touží Nevzdoruje více jako druhdy prudkým bouím klesá obsah vyloupnutý nyní namáhav z nejne.

.

.

—

.

.

—

.

.

— — —

.

.

.

— .

To

motornjší slupky nejkostrbatjších pseudoverš, jaké kdy vyplynuly z péra, nemajícího o gramatice,

103

neku-li o poetické fraseologii ani pontí, slovem první samostatná, dokumentem zjištná poetická myšlenka", za jejíž pímo žebrácký háv skoro bych se stydl, kdybych nebyl skoro pesvden, že v hávu cizáckém, nmeckém totiž, byla by tvrce svého" nyní nepomrn píjemnji po-

to moje ,,

,,

tšila.

Vznikla, jak na pravopise svdomit udáno dne 26. ervence 1858 a já byl pece již ti roky ped tím ,,sveršoval" drobný naivní láneek „Vergissmeinnicht" z Vernalekennovy ítanky, pi kterém jest s nevšední svdomitostí udáno netoliko jméno „autorovo", nýbrž i rok sepsání (1855) a tehdejší „spoleenské postavení" mé Schúler der zweiten Unterrealschule bei Skt. Jakob in

—

:

Prag.

Na vznik tohoto, bez odporu prvního pokusu nmeckým, nepamatuju se. Vím jen, že

veršem

napsal jsem jej ve škole pod škamnou pi pednášce. Za to vznik prvního pokusu veršem eským i nyní po letech živ mi tane na mysli. Vzniknul zdán

—

liv na nejvšednjším a nejnepoetitjším míst na domu, který by neml prc širší kruhy nižádné zajímavosti, kdyby nebyl ped nedávném ozna-

pd

en pamtní poeta

žid,

deskou, že narodil se v

nm první eský

Siegfried Kapper.

i po „poetické pnení už dávno památky. Vystaven na jeho míst nový, nepomrn úhlednjší, praktitjší a výnosnjší, ale zárove jako skoro všechny inžovní domy nové doby zcela prosaicky fádní. Asi ped desíti nebo více lety byl to starý, šindelem krytý jednopatrový dm, jakých nyní na Smíchov již jen nkolik.

Po pvodním dom, jakož

d"

dm

102

V prvním pate pízemí od levé strany poítaje jedno okno, pak široká vrata, dále krám s bytem o dvou oknech, pak ješt jedno okno. Nad novými, temn zelen natenými vraty byl primitivní rukou vymalován zelený vnec se žlutými a ržovými kvty neuritých forem. Malba byla již vybledlá, tu a tam malta z ásti Prelí

jeho bylo jednotvárné.

sedm oken,

—

—

v

i

oprýskaná. Podle oznaení toho íkali tu ,,u vnc" ale starší pojmenování ,,u Levák" bylo bžnjší a ob;

vyklejší.

Vraty, za kterými se nalézal po pravé stran zdný výklenek s okovemí a rumpálem místo pumpy, vešlo se dosti prostranným prjezdem do dvora. Zde objevil se oku po pravé stran nový pístavek taktéž jednopatrový, tvoící se starým domem pravý úhel. Po levé stran dvora byly prejzy kryté klniky na díví a uhlí, v pozadí pak velká žlut natená vrata vedoucí za „ humna", jak

— dm

tehda íkáváno, ponvadž hned za rala se

samá

Dvr, široký

tvoící

rozprostí-

dvacet krok krok dlouhý obdélník, byl pískem posypán a vždy

pravoúhelný,

a ptadvacet

peliv upchován, ve vzorné

domy

pole. asi

íným

istot

držán. vzezení rozstarý pvodní Ze dvora vše nasvdovalo ctihodnému hodn úcty hodné stáí, které zde nebylo jako v prelí obílením nebo

ml

dm

—

opravami maskováno.

Devná pavla se zpola zpukelými, z hrubá otesanými zernalými a ervotoinou prožranými prkenné její pažení a podlaha: pouhá sloupky dále staré jednoprkna na zernalých trámech

—

—

105

kídle, nenatené a vkem již zahndlé dvée (až na jedny bez zámk a toliko s petlicemi), zernalá, místy mechem porostlá šindelová stecha vše vybízelo skoro k útrpnosti, zvlášt u porovnání

—

úhledným traktem novým. Na pavla starého domu pod kterouž byla zpola prkny zahražená klnika, z póla pak prázdný výklenek, v nmž byl špalek ku štípání díví vcházelo se po kamenných schodech nového traktu. V dom samém bylo celkem sedmero byt. V pízemí, jak už výše pipomenuto, byl krám s pokojíkem a šerou kuchykou, jediný to byt, do nhož se vcházelo z ulice dále po levé stran vrat podlouhlý pokojík o jednom okn s temnou kuchyní a pološerou komorou, se vchodem z prjezdu a konen malý podlouhlý pokojík s ú^pln tmavou kuchykou, do které se vcházelo skrze šerou chodbiku pod schody. Jediné okno byteku toho šlo na ulici a bylo posledním oknem po pravé stran prelí domu. V prvním pate bylo tvero byt. První o dvou pokojích, jeden s dvma okny, s

—

—

;

druhý

s

jedním oknem na

ulici,

a šerou kuchyní

byl nejpostranjší. Druhý, s tímto sousedící, byl o jednom pokojíku s jediným oknem na ulici a kuchykou s malým okénkem do dvora. Ostatní dva byty mly spolenou, tverhrannou, dosti prostornou, svtlou kuchyni s oknem na první byl tverhranný pokojík o dvou pavla oknech, druhý podlouhlý pokojíek o jednom okn

—

—

vesms na

ulici.

Kuchyn

všech

J.

Arbes: Sebrané spisy.

byt

XIII.

byly vydláždny dlaždi3

106

kami, dvée všech pokoj jednokídlé se železnými, podivn stoenými klikami oblých forem.

V

z tchto sedmi byt Siegfried Kapper ovšem udali nemohu; ale soudíme-li, že

kterém

se narodil, jej

rodi aspo

synem

byl

na

dáti

tom

žili

studie, a

skoro

tak mohovitých, že mohli si, že v lidé nehrub majetní, ba

dom

pipomeneme-li

vesms

chudití, možno s nejvtší pravd podobností souditi, že narodil se v byt nejprostrannjším, který ovšem neposkytoval žádného zvláštního pohodlí a z kterého za onch dob, v první tvrti tohoto století, platilo se sotva více nežli tyicet zlatých vídeské mny, tudíž asi tolik jako nynjších

ron

patnáct, šestnáct zlatých. V takovém tedy ,, paláci" narozen první eský poeta žid skomolil první své eské a já v verše. Zvláštním sbhem okolností bydlili rodiové moji v tom nemén nežli tikráte. Poprvé krátce po roce 1848 v zadním novém traktu s vyhlídkou ,,za humna", pozdji v starém s vyhlídkou na ulici a sice jednou v byt s krámkem a po tetí v prvním pate. Již pouhé tyto byty znamenají jakousi skálu ubývajícího „blahobytu" v naší rodin, možno-li totiž u malého emeslníka o njakém blahobytu vbec jen mluviti. Sthovali jsme se z bytu nepomrn výhodnjšího vždy do tsnjšího, až octli jsme se v druhé polovici let padesátých v byt pouze o jediném pokojíku s okny a kuchykou, vlastn jen pouhou prostrannjší pedsíní, se

—

nm

dom

dom

konen

dvma

sousedem spolenou.

ím

jsem se Jakým jsem v tu dobu býval, zanášel, jaké plány kul atd. bylo by nyní po tvrt

J07

nad míru nesnadné vrohodn konstakdybych nemi náhodou po ruce spolehlivý materiál etné zápisky, notáta a rzné památky, z kterýchž mohu aspo s pomrnou pravdpodobností na tehdejší svj duševní stav souditi. chci-li v strunosti sama Byl jsem tehda století zajisté

tovati,

:

— sebe charakterisovati — silný, svalovitý, zdravím duší, abych tak ekl, sentimentální, kypící hoch — s

ba

sentitivní.

Bylt jsem smlý a neurvalý a pece chavý a myslný vyšší

V

zase ostý-

opravdový a vážný nežli lehkodumavý, snivý a sám s sebou v nej-

citlivý, spíše

—— míe —

nespokojen.

nmeckém

psané své denníky z let 1857 a 1858, jež jsem teprve v posledn udaném ruce zaal psáti po esku, jsou plny stesk, že ,,nepracuju, jak bych si pál", že chci a musím napnouti všechny své síly atd. atd. Nemohu si sice vytýkati, že bych byl tehda

asem

jazyku

plýtval.

Studoval jsem piln a zabýval se privátn všemi

možnými vcmi. etl jsem a psal nepomrn více, nežli kdykoli pozdji; pi tom všem ml jsem nkolik kondic a nevyhýbal se spolenosti pátel a známých, s kteslovem nyní, rými jsem se den co den stýkával kdy žiju zcela prosaicky jednotvárn, sám sob se divím, kde nabral jsem tehda ku všemu asu, co jsem dle svých zápisk konal a podnikal.

—

A pece

mi vše

to nestailo. nebyl jsem nikdy náležit pipipraven a se žádnou svou prací, nech jakoukoli, spokojen. Zdálo se mi, že ku všemu potebuju více asu,

Ku zkouškám

«

108

vtší, pilnjší a

svdomitjší prpravy, krátce duše po nem, co by

má vela neukojitelnou touhou mne aspo pomrn uspokojilo.

Pvodn

více

mén

mechanické zamstnání dt-

ské a skoro výhradn jen reelní studium vcné, ustupovalo vždy více samostatnjší innosti duševní

—

slovem pestával jsem pohlížeti na svt dle

sta-

šablon a tradic a poal sámostatnji mysliti, tudíž i tímto zpsobem sníti a dumati. ilá, svží, ba skoro bych ekl bujná obraznost poínala se vždy houževnatji domáhati svého práva. rých,

nauených

Pamatuju se, že jsem se nesetnkráte zamyslil a zadumal nad školní nebo jinou knihou, z které jsem se chtl uiti, a ml nejpevnjší úmysl nauiti se aspo jedinému odstavci. Pamatuju se, že jsem po starostudentském zvyku, kterého jsem druhdy neznal, vycházel asn z rána do blízkých vinic, abych o samot lépe „studoval" ale pamatuju se také, že jsem se nikdy tímto zpsobem niemu nenauil, že mne arokrásné jitro, krajina a jiné daleko více zajímaly; pamatuju se, že ležíval jsem po celé hodiny v tráv sám a knihu podle sebe, ruce pod hlavou, oi sám a myšlenky bh ví kde doba aspo poNejpíjemnjší doba mládí ;

—

.

.

—

mrn

již uvdomlého snní a více mén pedmtného dumání byla se práv dostavila se všemi

svými luznými obrazy, klamy a mamy. Miloval jsem samotu a asto, vbec kdykoli jen bylo možno, uchyloval jsem se do ní mnohdy

—

beze vší podstatné píiny. Za takových není divu, že vyhledával jsem ji i jinde nežli pod širým nebem a pamatuju se, že po celou dobu svých studií neml jsem ve-

pomr

109

Iejšího a zárove skromnjšího pání, nežli míti svj vlastní, ovšem co možná malý pokojík v úplnéfm zátiší, v bych nikým nevyrušován, mohl se

nmž

svým snm.

oddati

Urputný „osud" však mi byl vždycky otímem. Nejvelejší pání mé zstalo pouhým páním až pak konen roku 1857, kdy s rodiemi, bratrem, sestrou a dvma chasníky obýval jsem jen jediný pokojík, donutila mne praktická poteba studijní vyhledati si zátiší takového stj co stj. Tak octnul jsem se kdysi za jasného letního odpoledne zcela pirozen s explikami a knihou v zátiší nejbližším, ku kterému se vcházelo s pavlae

—

i

dvemi hned

vedle

dveí

naší

pedsín

— na pd.

.

Byla to sice pda jako statisíce jiných, v starých, šindelem krytých domech se zernalým a špinav hndým krovem, mnoholetým prachem a zaprášenými pavuinami, se svými temnými kouty a pede vším svtelnými efekty, jež tvoilo vikýi, skulinami a štrbinami stechy do vnit vnikající denní svtlo, zvlášt když širší a užší prouhy vzdmutého prachu ve všech možných smrech zcela zejm oznaovaly stopy do vnit vnikajících slu-

—

—

neních paprsk.

V

takových chvílích panoval tu písvit

poetický.

Z nejzazších kout

—

zející

erno

bu

pímo

splývalo

vždy jasnjší vikýem tu a tam nebo vylomeným šindelem vnikal široký zlatý pruh svtla intensivního, onde pak rznotvarými, úzkými nebo širšími štrbinami prodíraly se paprsky pímo žhavé s

šerostí

.

se

.

Není tudíž divu, že hned o první návštv stalo mi více mén profanované toto místo tím, ím

110

— co existovalo, nebylo nikomu — nejmilejším zákoutím. Nalezl jsem v nm starý dubový stl, jejž jsem snad

pod jeden viký, abych ml aspo obstojné svtlo, když se slunce skryje za si

pišoupnul

tsn

i

mrak — nalezl jsem tu dv komínem nkolik otepí slámy —

hustý za

staré židle nic více.

a

Byl jsem spokojen. první skutek pohodiv expliky a knihu vyskoil jsem na stl a rozhlédl se vikýem jdo

mj

A

:

V, V((

„svte Neobvyklé stanovisko, náhlý pechod .

.

z

polo-

šera v jasno a pekvapující pohled nezstaly na mne bez dojmu. Pes nízké nebo na nejvýš jednopatrové

msta

domky

protjší vidl jsem ást Nového Emauze, Karlov a z ásti i Vyšehrad .

A

Dlouho jsem se pohledem nabažiti.

díval

.

mi býti lidé nápadn a titrnými nemoha se neobvyklým

mnou zdáli malými, pitvorn smšnými dole pode

—

se

.

.

Konen jsem seskoil. Ale místo, bych byl zasedl ku stolu k explikám nebo knize, poal jsem pecházeti s místa na místo,

až

mne konen

Urovnav

si

i

nkolik

pecházení omrzelo. otepí slámy ped komínem

jsem na znak a podepev si hlavu obma rudíval jsem se vzhru do podkroví. Pímo pede mnou a toliko asi dv nebo ti stopy ve výši houpalo se na dlouhé pavuin dlouhonohé pavoue jako nejzrunjší akrobat na visuté hrazd. Okrouhlou skulinou ve steše vnikající paprsek slunení ozaoval náhodou toliko pavouka a jenom ulehl

kama

111

hoejší ást pavuiny, tak pavouk vznášel ve vzduchu.

že

zdálo,

se

jakoby se

Po chvíli vniklo nkolik paprsk jinými skulinami a ozáilo pavuinu tím zpsobem, že zdála se býti na nkolik ástí petržena a pece kolmo napnuta.

bych byl pavouka déle pozoroval. mírný vtík, zasvištl v podkroví a rozhoupal pavuinu. Pavouk stelhbit vysoukal se nejvýše do své sít, rozpínající se skoro majestátn nad mojí hlavou. Opakuju majestátn; nebo v zlatém jasu nesetných paprsk sluneních leskla se sí v nevylíiteln pvabných barvách duMožná,

že

Náhodou

zavál

:

hových.

V

tom

cosi

nad mojí hlavou zasvištlo.

vlétnuv jedním vikýem a prolétnuv usedl na viký protjší. Neposedn sebou zaimaral a pokukuje chvíli po stole pod vi-

Vrabík

pdou vrt

kýem Ale

—

se míti stero chutí slítnouti na stl. rozmyslil se po nkolika vteinách odletl.

zdál

—

.

Po vrabci pilítnul holub

—

pak dva, ti vrabci

a vlaštovice.

Každou

chvíli

letvše jako blesk

mihly se podle

viký

pdou

jako se byly ob-

zmizely

nebo pro-

jevily.

A to vše a nesetné jiné malichernosti ve zvláštním, každou tvrt hodiny a mnohdy se mnícím písvitu pvab nevýslovn milý.

mly díve

Zadumal jsem se Myšlenky mé rozprchly se do všech úhl svta," jak jsem ve svém denníku zaznamenal. Poal jsem vzpomínati. ilá obraznost doplovala si mlhavé a kusé obrazy v zaokrouhlenjší, živjší a barvitjší, tak že mnohý, pólo již zapomenutý .

,,

.

1.12

obraz vyhoupnul se

ped duševním zrakem mým

takoka v pvodní své svžesti a bezprostednosti. Avšak tím vším pvodní úel mého pobytu v míst tom zcela pirozen zmaen. Pamatuju se, že hned prvního dne pekvapil mne veerní soumrak neobyejn brzy, že rozmrzen vzal jsem své expliky a knihu, do nichž jsem byl ani nenahlédl, a že opustil jsem pdu s trpkým pocitem

lovka

prohešivšího se nepromijitelným zp-

sobem na sob samém.

Nicmén

pd

následujícího dne byl jsem na. tam divuplný poetický pípoznovu. Vábil svit a vše, co mi byla obraznost má v zadumání

mn

pedvedla. Octnul jsem se tam sice zase s pvodním úmyslem studovati a také jsem se asi hodinu v explikách probíral; ale za nedlouho stalo se mi totéž, co den ped tím: vyskoil jsem na stl a nasytiv se pohledem z vikýe seskoil jsem se stolu a ulehl na improvisované slamné lože a setrval zde v zadumání, až mne vyhnal veerní soumrak Tak míjel den po dni vlastní jedno odpoledne po druhém. Pozdji uvyknul jsem v místech tch i studiu a studoval denn aspo hodinu nebo déle; ale vždy skonila exkurse má na pdu tímže nebo podob-

—

ným zpsobem

A

kdysi,

.

.

jako poprvé.

práv když

už jsem se byl „do sytá"

nadumal a chtl již své zákoutí mimo svj obyej díve nežli jindy opustiti, vyskoil jsem ješt jednou na stl, abych se rozhlédl „po svém svt".

práv zapadalo a vrhalo již dlouhé stíny. protjších byl již úpln ve stínu, mezi nímž a zapadajícím sluncem nebylo žádné

Slunce

Nkterý jiný,

z

dom

113

pekážky, nalézal

se v plné zlaté

zái zapadajícího

slunce. s

i

Zrak mj tkal bezúeln s domu na Náhle utkvl na jednom okna na okno .

.

.

dm, okn

jednopatrového taktéž starého, šindelem krytého domu pímo proti vikýi, z kterého jsem se díval.

Dm

ten byl již zpola ve stínu a toliko hoenní polovice nalézala se v plné zái slunce. Avšak jeden komín protjšího jednoho domu vrhal náhodou stín svj takovým zpsobem, že nabyl zrak lézalo se ve stínu i okno, na

mj

nmž

mimodk

utkvl. Okno to bylo oteveno a plniké kvtin. Rozeznal jsem oleandry, rhododendrony a bazalky vesms v šedých kamenných kaenáích. Ani nevím, pro vlastn oko mé na tomto okn utkvlo ale po nkolika vteinách kmitla se v zelených bazalkách snhobílá ruka, odstrila je a pod zeleným baldachýnem objevila se díví hlava.

—

;

zvláštním osvtlení, v jakém se práv upronalézala, mla tvá ta výraz nad míru V poetický. P Byla to sliná, plná, bledouká tvá dívky na nejvýše šestnáctileté. Hladká líka, svží rty, klenuté ílko, vábn modelovaná brada, kaštanový

Ve

sted zelena

pkn

vlas,

pece

—

— —

modré oko každý rys soumrný a se mi zdálo, jakoby tvá tu obestíral nevylíi-

telný zármutek. Zdálo se mi, že

kolem rt pohrává

úsmv

ne-

vystihlé, neukojitelné touhy; z oka že zírá zádumivost, která každým okamžikem v trpkou slzu se rozplynouti a pece inil výraz ten tvá tu nad

mže

—

mnu pvabnou,

nejinak nežli jako cypišový vnec ovinutý kolem jasného ela mramorové sochy.

.

114

dk

Chvíli dívala se dívka dolu na ulici, pak mimozvedla hlavu; zrak její zakroužil po protjších

domech jsem

a stechách a utkvl

i

na vikýi,

se díval.

Usmála

se

-

-

sladce,

tveraiv

z

nhož

— a zmizela

.

.

.

Znal jsem ji dávno. Byla to židovka a bydlela tam s rodiemi svými již od njakého asu ale posud ješt nikdy neupoutala pozornost moji jako tentokráte. Dlouho stál jsem na stole upíraje zrak svj na okno, v nmž byla zmizela. Stál jsem tu, když už bylo slunce dávno za;

—

padlo, stál jsem tu, když už veerní šero zavládlo a teprve, když zaalo se nápadn stmívati, seskoil jsem a opustil své zátiší.

——

Všední, ba nejvšednjší snad

pípad

;

ale obraz

spanilé židovky obletoval mne i ve snu Piznám se, že nebyl, abych tak ekl, ,,mým tehdejším ideálem" miloval jsem, a každá vzpomínka na bytost jinou zdála se mi býti nepromíjitelným híchem .... Ale obraz její obletoval mne v duchu se sladce muivou neústupností zamilovaných .

.

.

;

obraz po mnoha týdn, ba

msíc

.

.

.

Kdykoli jsem se pozdji octnul ve svém zátiší a na stole u vikýe, vždy pohlédl jsem pede vším k onomu oknu, ,a kdykoli jsem zátiší své opouštl, utkvl zrak vždy ješt naposledy na tomto

mj

okn.

em

Ale po jsem práhnul, nikdy více jsem odtud nespatil. náhodou, z úmysln dívka nikdy

Bu

bu

více v

okn

Za astji

to vídal jsem'

nežli

se neobjevila...

jsem

si

ji

v duchu, jak už

sám pál

pipomenuto,

— — —

a jedna

115

z

mých

prvních,

ne-K

nejprvnjších prací prosaizesnována na základ to-

eském

ckých v jazyku

hoto prostinkého pípadu.

Obraznost má sepedla si první poetický románek, založený aspo co do hlavní osoby na skutenosti. V starých svých zápiskách nalezl jsem plán,

pi kterém

jest

svdomit pipsáno

i

struný datum

srpna 1858) a zaátek podrobného vypracování. se tudíž i nyní po letech aspo ponkud vpraviti v tehdejší svj duševní stav, ve své názory a spíše instinktivní než uvdomlé cíle. (l.

Mohu

Novellistický tento pokus jest nadepsán Kesan a židovka" a založen, jak se samo sebou rozumí, na konfliktu náboženském. Vypracování jest v pravém slova smyslu primitivn hyperpoetické sloh obrazn a kvtnat bombastický, samý superlativ krásy, lahody a slad,,

—

—

kosti

—

gramatika však pod

První své

vší kritikou.

„rekyni" ze skuteného života dal

—

—

jsem také poetické jméno Viola a „uinil ji", jak bžná fráze dí, dcerou rabína, „ve víe svých otc sešedivlého". Krátce ped tím, nežli jsem, byl dívku z vikýe spatil, vypukl nedaleko našeho domu v noci požár, pi kterémž jsem pomáhal hasiti. I této píhody užil jsem ku své práci vzav tedy hned poprvé útoišt k líení z vlastního ná-

—

zoru.

Plán sosnoval jsem v hlavních rysech takto I. Vylíiv krásný veer letní popsal jsem prostou komnatu a v ní jinocha rozumí se studujícího, pi kterém jsem myslil na sebe. Jinoch pemýšlí a vzpomíná minulých dob a ,,sní o vezdej-

—

116

ším

."

ráji

.

.

pro

srdce

Jest

opuštn

netlue

a

,,v

širém

svt

žádné

." .

.

V tom zazní z ulice poplach, vyskoí a .pospíšiv k oknu spatí,

že

hoí.

že

hoí protjší

Jinoch

dm. Slyší volati o pomoc, vybhne, pospíší k hoícímu domu a vysvobodí z plamen krásnou dívku, která mu v náruí padne do mdlob. Odnese ji na

louku za domem a odevzdá pak polekané a ustrašené matce.

—

se

Po té vrátí se jinoch do své jizby naež, jak samo sebou rozumí, neopomenul jsem vylíiti jež v jeho srdci byrácely"

,,city,

Vše II.

ostatní zbylo v Jinoch se dozví,

.

pouhém

.

.

plánu.

koho vysvobodil: Violu^

dceru rabínovu. Podzim. V nádherné komnat sedí rodina rabínova Staiký otec tona v blai dcera Viola. ženosti vypravuje orientálskou povst s posvátného Libanonu. Jakýsi uenec nasytiv se evropského života uchýlí se na Libanon, kde vede život poustev-

—

nický.

jiným neznámým, který jej konen vyzve, by vyslovil jakékoli pání, že bude vyplnno. Evropan peje si nejslinjší ženštinu svNeznámý uvede jej do daleké zeta za ženu. m", kde ji nalezne je to dcera indického kníseznámí se zde

I

s

,,

—

žete

.

.

—

Mladistvá knžna prchne s Evropanem jsou pronásledováni, ale šastn uniknou na Libanon, kde v míru a klidu o samot žijou. Jejich štstí Když byl otec vypravování své ukonil, odebere se Viola do své ložnice. Kesanský jinoch,

—

jenž

ji

miluje,

piplíží

se

k oknu

.

její

ložnice

.

—

117

—

dívá se do vnit, vytlaí tabuli v okn uleknutá dívka jej pozná,, a ponvadž jej i ona tajn miluje, vyznají si horoucí láskou opojeni obapoln své city. V tom stoupí rabín a kletba z jeho úst. III. Jinochv sen, jejž pozdji Viole vypravuje. IV. Viola odebere se k vykládace sn, od které se dozví, ,,že jí z lásky její rže nepokvetou". V. ,, Dlouhý den". Jinoch spatí Violu v synagoze; doprovází ji a vyjeví jí, že odejde

—

dom

do

Rozlouí

ciziny.

se

.

.

Vadne a chadne Poheb její. Pohbu súastní však, až zeme. se i jinoch ,,v pláš zahalený", a nikým nepoznán ubírá se v prvodu až na hbitov, kde klesnuv na hrob, do njž byly nejmilejší bytost jeho práv uložili, umírá a zármutkem osnova primitivního pokusu novellistického, o právem lze íci, že by nebyl nikdy vznikl, kdyby nebývalo ,, poetické pdy" a kdybych náhodou s vikýe nebyl spatil v poetickém osvtlení slinou tvá mladistvé židovky. Originál první své novellistické ,,rekyn" ze života po delší as jsem více nespatil. Ostatn já vbec ani netoužil piblížiti se mu, ani když jsem svou novellu zaal psáti ba více, rodiové ani nevdl, kdo byli jeho Dostaila já mi tehda zcela a úpln pouhá fantasie. Viola

.VI.

hoem

zasnoubena...

—

—

.

.

To nmž

— —

—

.

.

.

Teprve po nkolika týdnech jsem se náhodou že druhého nebo tetího dne po té, kdy jsem byl Violu" z vikýe spatil, odejela se svou matkou do lázní a že se více do starého bytu nevrátí, nýbrž že odsthuje se pímo do nového bytu

dovdl,

,,

v Praze.

Však

ani po té jsem se nikoho ni slovem ne-

118

zeptal,

to

kdo jsou

její

po dnešní den

.

rodie, a

piznám

se, že

nevím

.

*

Minulo nkolik

msíc.

ást prázdnin r. 1858 na venkov vrátil jsem se osvžen, ale zádumiv. Nová ernooká a ernobrvá vidina byla mne oarovala" tou mrou, že obraz sliné Violy netanul mi více tak živ a tak asto na mysli jako díve. Poal jsem piln studovati a zárove také skoro až vášniv veršovati. Na podzim arci poetická pStráviv

,,

da" pozbyla své pitažlivosti

—

,,

páchal jsem první

své literární híchy obyejn pozd veer nebo v noci, když už doma všichni spali Samotu jsem sice i nyní vyhledával ale na podzim a v zim nebylo pece možno dlíti tak asto o samot jako z jara a v let a tak vyhledával jsem astji nežli kdy jindy kruhy pátel a .

.

;

—

známých.

Tak octnul jsem se také kdysi pozd veer nkolika pátely v židovském mst pražském Byl purim V tu dobu roku 1859 policie pražská poínala sice již býti k pouliním kratochvílím masopustním písnjší nežli jindy, ale pece ješt ne byla tak písnou jako nyní, kdy jsou všechny pouliní zábavy toho druhu písn zakázány, a asto ješt aspo jedno oko zamhuovala". V kivolakých, tsných ulikách pražského msta židovského bylo tehda nad míru živo a veselo. Ze všech konc Prahy sešlo se tam divák a zvdavc všech možných stav. s

.

.

,,

.

—

—

.

.

119

Maškary a polomaškary, mnohé s lampionky davy výprohánly se z poátku voln ulikami Pozdji sice policisté každou rostk za nimi chvíli nkterou maškaru zastavili a pimli k návratu dom; pes to objevovaly se maškary ješt pozd veer na ulici a za každou hnal se povykující dav Jedním takovým davem od svých pátel odtržen octnul jsem se v Rabínské ulici ped po-

—

.

.

.

.

.

šmurným domem a zastaviv se díval jsem se apathicky na hemžící se pede mnou davy.

V tom

vyskoila

škara a náhodou

z

protjšího

zamila pes

domu ženská mapímo ke mn.

ulici

Byla obleena v šat španlské selky a mla ernou škrabošku. Mihnuvši podle mne chtla zaskoiti do sousedního domu, ale zstavši na prahu státi zadívala se na mne. Po chvíli pospíšila ke a dívajíc se mi upen do oí pravila sípavým a pece žertovným hlasem „Tebe, masko, znám!" ,,Jakž bys neznala!" odpovídám v smíchu. „Nejsem maskován." „Není pravda!" maska na to resolutn. „Máš škrabošku ohyzdnou, hnusnou, protivnou." A neekajíc odpovdi pidržela mi malé kulaté zrcadlo ped oi dodavši skoro velitelsky

mn

—

„Podívej se!" Podíval jsem se. Pes nehrub jasné svtlo nedaleké svítilny vidl jsem v zrcadle tvá svou zohyzdnou ohnutý baatý nos, široké odulé rty, nápadn vypouklé elo :

.

Chtl jsem

.

.

originelní žertík vysvtliti pipomenutím, že dívám se do zrcadla vydutého ale díve ;

120

jsem odpovdly rozesmála se maska zvonivým hlasem „Však t znám, a poznala bych t, kdybys tvá svou zhyzdil teba jako „Ale já t neznám!" vpadl jsem.

nežli

——

Opt

se zvoniv rozesmála. chceš-li," pravila. se mnou vzavši mne za ruku táhla mne za sebou.

—

„Poj

A

Šel jsem

.

.

Zavedla mne k domu, do kterého mla pvodn Úzkou, tsnou pedsíní vešli jsme do pološerého dvorku a stoupali po rupavých, píkrých, skoro bych ekl krkolomných schodech do druhého

namíeno.

patra.

i

Na

schodech panovalo pítmí. Svtlo malé lampiky v tetím pate ozaovalo toliko nejvyšší ást

schod. Octnuvše se v prostrannjší pedsíni, zstali jsme ped staromodními dvemi státi. Maska otevela dvée. „Vejdi!" pravila, skoro šeptem. Vešel jsem nic zlého netuše. Sotva však jsem pekroil práh, pirazila maska za mnou prudce dvée a slyšel jsem. zcela zejm, že otoila ve dveích klíem. Byl jsem vznm, nevda koho a pro. Piznám se r že mi bylo v prvním okamžiku nevolno, jakoby byl náhle ovanul mrazivý vzduch.

mn

Skoro tajemné pivábení a neoekávané zavení neznámou osobou v cizím byt bylo mi v nejvyšší míe podezelé. Na štstí nebyl jsem ve vku, kdy mají reflexe pevahu. Obrátiv se rozhlédnul jsem

se kolem.

121

Nalézal jsem se v jakémsi podlouhlém pedpodvou oknech a beze všeho nábytku. Se stropu visící lampa osvtlovala místnost jen tak spoe, že panovalo v ní pološero. Ve stn po koji o

stran nalézaly se dubové dvée, na stn po pravé mé ruce rozvšeny byly na všákách ženské a mužské plášt, svrchníky a klobouky. Dle všeho byla zde kdesi shromáždná dosti levé

etná spolenost. Zstav chvíli státi naslouchal jsem. Kolem panovalo hluboké ticho, rušené jen obas ruchem a šumem dorážejícím sem z ulice. Okna pedpokoje patrn šla na ulici.

Mimodk

uinil jsem dva kroky ku

pedu sm-

rem k oknm a teprve nyní jsem zpozoroval, že mezi okny umístn velký podlouhlý obraz dosahující skoro ode stropu bezmála nad kolena od podlahy. Uiniv rychle ješt ti kroky ku pedu mimodk jsem se zastavil a upel zrak svj na obraz, jenž

mimo nadání

veškerou moji pozornost upoutal.

jsem jen asi pt krok ped pošmourným, zernalým olejovým obrazem, pedstavujícím sedícího Mojžíše a nikdy nezapomenu na dojem, jaký na mne obraz ten v tajemném pološeru uinil. Na první pohled se mi zdálo, že to kopie proslavené sochy Michel Angelovy tak mužn uvdomle, tak mran velitelsky díval se na mne z obrazu první mudec starého vku. Charakteristická hlava s mužn drsnými a pece skoro klidnými rysy, dlouhý, skoro po pás splývající plný vous, hustý vlas, široké, vráskami rozryté elo, energický nos a skoro bych ekl, smysln mravokárné rty, s kterýchž mohla, jak se zdálo, každým okamžikem splynouti slova hímající písStál

—

—

J.

Arbes: Sebrané spisy. XIII.

9

122

—

nosti vše to boue. se

psobilo na mne

s

hrozivostí blížící

Pamatuju se, že zstal jsem jako pimrazen a nemohl zrak svých od podivného a pece tak prostého obrazu odvrátiti.

Výrazné, ohnivé a pece tak písn kárav obrazu pímo na mne upené oi zdály se vždy více oživovati slovem bylo mi, jakoby mohl tento Mojžíš každým okamžikem z obrazu vystoupiti a hromovým hlasem zahouknouti mi do duše kletbu na rozmailé, titrné, sybaritské pokolení našich z

dob

—

.

.

Podobn asi

mohl

—

—

napadlo mi ba práv jen takto když za blesku a hromu hory Sinai nesa vyvolenému národu

vyhlížeti Mojžíš,

sestupoval

zákon boží

s .

.

V

tom jsem byl vyrušen. Dubové dvée zavrzly a pootevely se. Do pedpokoje vniknul proud svtla z jasn osvtlené sousední místnosti, a na prahu objevila se tajemná maska. „ Promite, prosím, že jsem vás tak podivným zpsobem uvedla. Ale slavíme purim a tu jest mnohé dovoleno, co píilo by se jindy dobrému mravu odpuste tedy, prosím ješt jedenkráte ." „Již jest odpuštno," pipomenul jsem nemaje hned jiných slov. „Však už jsem za to byla matkou pokárána," pokraovala maska pekroivši práh a uinivši nnepedložený kolik krok blíže. „A za trest za žert bylo mi uloženo pozvati vás k naší hostin." „Ale já posud nevím, s kým " zakoktal jsem. Staí známí sousedé," odvtila maska zvonivým svým hlasem sejmuvši škrabošku.

—

.

mj

—

,,

—

.

123

—

„rekyni" prvního Poznal jsem „svou" Violu svého pokusu novellistikého v jazyku eském

—

Pijal jsem pozvání a byl jsem „Violou" uveden do jídelny, oddlené od pedpokoje prázdnou jednou komnatou. Nalezl jsem zde otce a matku její, kteí mne muž, pátelsky uvítali; pak nkolik píbuzných žen a dívek a pobavil jsem se, jak v kruhu neznámých skoro lidí vbec jen možno.

—

—

Úpln neznámým, aspo rodim jsem nebyl. Znali

— znali mé

mne

—

„Violy" arci

mých „vyhlídek" vikýem já sám vpoznal v 'matce Violy z

rodie a ženu, posud ješt statnou a skoro slinou, která byla na mne asi ped desíti a snad i více lety, kdy jsem byl ješt hošík asi sedmi nebo osmiletý, uinila zvláštní dojem. Pipomenul jsem si a po dnes ješt se dobe pamatuju, že ped rokem 1848 nebo po roce tom, kdy bydlili jsme nedaleko Oujezdské brány, sedávala žena ta y malém krámku mydláském, podle ktemusil jsem tehda rého když jsem šel do školy

—

—

jíti

.

.

.

tehda skoro nikdy jsem nekradmo do krámku, kde sedávala za pultem modrooká bledá paní se svžími,

Pamatuju se, opomenul podívati kyprými Vše

rty a

že se

úsmvem se ped duševním

lahodným

.

.

zrakem vznáší svých vzpomínkách mlze ale ve jen jako v Byla dle všeho vídám ji i nyní zaasté dosti živ jednou z prvních bytostí ženských, které byly na

mým

to arci

již

;

.

as ské

upoutaly pozornost

— — —

.

.

neuvdomlé

ješt duše dt-

124

Asi do

hodin

opustil

jsem spolenost.

Od

té

doby nezvdl jsem o „své" Viole nieho více Nevím tudíž, co bych ješt dodal Mnohé, zaasté všední, ba nejvšednjší píhody z mládí mívají na rozvoj povahy lidské podstatný vliv. A tak zdá se mi, že neodchýlím se píliš od .

.

.

.

pravdy, dím-li, že práv jen tomu, co jsem byl práv pozdjší život vypravoval, dkuju, že po celý proti židovneuklouzlo péru mému ani slvka

mj

stvu

.

.

—

BÍLÉ SVATEBNÍ ŠATY. ARABESKA.

(Psáno 1881; poprvé tištno 1883, po druhé 1886.)

Ješt jednou zadívala se pozorn do velkého stojatého zrcadla, v obrážela se ztepilá postava její od hlavy k pat

nmž

.

.

Pravou rukou urovnala nkolik hebkých rusých kadeí, jež se byly ze zpod myrtového vneku zrádn vymkly, levou rukou podkasala ponkud snhobílé vkusné šaty

pomalu

obrátila

.

Stála tváí v telkyni, která

jí

s

dlouhou vlekou

—

potom

se

.

tvá vrné družce, mnoholeté píbyla pomáhala upraviti toilettu.

Zlaté paprsky ranního slunce letního, prodíra-

hustými záclonami elegantního budoirku, oblévají zjemnlým jasem kyprou postavu modrooké blondýnky. Svží, smavá tváinka s ržovými líky, purpurovými rtíky, jasným, vyklenutým ílkem, jíce

se

pkn

eckým nosem a cudn sklopenýma oima s dlouhými asami a hustými brvami jeví v okamžiku tom onen druh nevylíitelné blaženosti, která by tak ráda vypukla v jásot, a pece se úzkostliv tlumí, jakoby bylo nepromíjitelným híchem chtít býti svrchovan

šastným

.

.

Milovati a býti milovánu

128

snové konen se vyplujou - vdti, že v nkolika okamžicích budeme na vždy spojeni s bytostí, která nám jest idolem Tušiti, že nejsladší

í

srdce nebylo by rozechvno? V í tvái neby se odlesk ídkého pocitu svrchované bla-

jevil

ženosti

?

.

.

Emilie !" zvolala vrná družka, dívajíc se v tvá sliné pítelkyni. ,,A jak šastna, Rženo, má drahá, drahá!" zašeptala Emilie, jakoby se bála, by slov tch krom vrné družky nikdo jiný nezaslechl. A cudn sklopený zrak její se zvedl. ,

Jak

jsi

krásná, milá

Zraky obou

se setkaly

.

.

V

dv

jasných, modrých oích Emilie zaleskly se slzy a skanuly po ržových líkách do záadí. „Jak ti ty slzy závidím!" ozvala se po chvíli .

pítelkyn. ,,Oh,

Emilie.

milá

nikoli,

„Vím,

že

mi

Rženo!" odvtila chvatn mi závidti

nezávidíš, ty

ne-

muzes ,,A

pece závidím!..."

„Není možno!

ma

lety

šastna po dnes?" „Štstí jest vrtkavo

—

jsi nebyla ped dvjako já? A nejsi snad

Což pak

podobn šastnou

." .

.

„A

proto, že jest štstí vrtkavo, slzy radosti závidti?"

mžeš nkomu

„Nezávidím tak slzy radosti, jako radostí neplakala a bojím se, nikdy Já štstí ode

mne

se odvrátí,

že

slzy

—

vbec.

až

nkdy

nebudu moci

zapla-

."

nenaleznu v slzách úlevy „Snad se netrápíš bláhovou njakou pedtu-

kati, že

chou?"

.

.

129

,,

Naopak! Zdá

se mi, že

nešastnou

vbec ani

Ale neštstí neptá se, chce-li nkdo na dále ješt šastným pichází mnohdy neoekávan a potom je teba ..." „Aby se lovk vyplakal, není-liž pravda ?" vpad,,A ty se domníváš, že dovedu potom la Emilie. plakati, že ulevím bolesti své slzami?..." „Práv tak jako jsi nyní uronila mimodk slzy radosti, ulevíš si asem svým proudem slz, kdežto já býti býti

nemohu

!

.

.

.

i

;

ubohá ..." Nedoekla. Temné oko její zalesklo ním výrazem, jako když náhlá bolest srdce

se zvlášt-

keovit

seve. ,,Ah, tys pece jen bláhová, milá Rženko," ozvala se po malé pestávce Emilie. „Avšak rci, pivádí na tyto myšlenky?!" co „Tvj asnatý, snhobílý svatební šat ." „Jak to?" „I já mla podobný, i já si na nj po léta stádala krejcar ke krejcaru, i já si jej sama šila, ale i já ho, jako ty, skropila svou krví ..."

t

.

.

„Krví? Svou krví?" opakovala Emilie zaražen prohlížejíc svj šat; ale hned na to zvolala chvatn a radostn

„Snad nemíníš tuto malinkou skvrnku zde, kterou jsem tak opatrn zakidovala, že nelze ji ani zblízka rozeznati?" Pi tom ukázala zaržovlým prstíkem na malou, sotva pozorovatelnou skvrnku pod svým srdcem.

Ržena pikývla smutn

hlavou.

Emilie chvíli mlela dívajíc se pítelkyni v tvá, v které se v okamžiku tom jevila opravdovost.

upen zejmá

130

„Ale „v s

jaké

já nechápu," pravila pak klidné a vázne, souvislosti múze býti podobná skvrnka

mým

nebo tvým budoucím štstím I" „Což pak jsi nikdy neslyšela, co oekává

vstu, která šijíc si svou krví?" optala se

—

svatební

ne-

potísní

šaty,

Ržena tónem vážn

je

tajem-

ným. „Nikdy! Ale vždy já je nepotísnila Píchla jsem se jen nepatrn jehlou do prstu a ijediná kapka krve skanula na šat ..." „A jediná ta kapka stane se ti rovnž tak jako !

mn

„I já

osudnou, milá Emilie," ujala se slova Ržena. jsem jen jedinou kapkou své krve potísnila

svatební svj šat. pozdji neštstí kdežto já ubohá .

.

.

Mne tebe oekává díve nebo Ty však .nalezneš úlevy v slzách, i

.

." .

Opt nedoekla; zdálo se, jakoby jí byla trapná pedtucha náhle slova pervala. Emilie nemohla se ubrániti zvláštnímu pocitu tesknosti. „Jdižiž,

vahou.

milá duše!" pravila po chvilce

„Tys pece jen bláhová,

podobným povrám

Ržena

a

pedsudkm

s roz-

pikládáš víry

že

." .

.

nedviv

zavrtla hlavou, a pokrivši ramenoma odvtila tónem zcela opravdovým „Podivno! Vím, že to pouhá povra a pece se nemohu zbaviti trapné pedtuchy. Znám povru tu od nejútlejšího mládí, a proto šijíc svj svatební šat, šila jsem tak opatrn jako nikdy jindy pece jsem se píchla jako ty, milá Emilie, pece okamžiku onom skanula jediná na šat ... zmocnila se mne úzkost bezmrná a .

.

A

krpj

V

„Bezúelná!" dodala Emilie

— —

s

rozvahou a

ji-

131

stotou. „Nebo vše to nemže pece býti nežli ná." sledek rozohnné obraznosti ,, Budiž," pokraovala Ržena; ,,ale nine zmocuje se úzkost ta vždy, kdykoli si osudnou nehodu .

tu

.

—

pipomenu

ob

Jisto, že byly by pítelkyn v naivní, nahodilé a bezúelné rozmluv pokraovaly však kdosi náhle tiše na dvée zaklepal. ,,To on, to on!" zajásala šeptmo rozechvlým hlasem Emilie. „Dále!" zvolala Ržena. Dvée se otevely, na prahu objevil se mladý, švarný muž v elegantním obleku plesovém. Emilie vrhla se mu v náruí Co následovalo, jest prostší nežli co jsme byli práv vypravovali; asi v pl hodin kleela rLmilic po jeho boku u oltáe

—

.

.

.

.

*

*

Štstí Podivné, pepodivné slovo Co všechno již v vkládáno A pece neznamená v podstat více nežli spokojenost. Vše ostatní jest pouze pomíjející pel Emilie byla spokojena tudíž svrchovan

n

!

!

.

.

.

—

šastna

.

.

Nepála práv

.

bylo

:

si jiného, než aby zstalo vše tak, jak prosté, klidné, píjemné, bez dušev-

ních bouí, bez útrap a svízel Po prvním roce stala se ze šastné žínky ne.

výslovn šastná matka. A opt si nepála tak, jak

práv

bylo

.

.

více,

.

než aby zstalo vše

132

Ale štstí

je

vrtkavo.

Náhle

—

lovku

Nezávisí na

— —

pání pouhou nešastnou náhodou

jeho vli nebo

a

zvrtlo se

v opak.

Na

sklonku tetího roku milovaný, ba zbožo-

vaný muž zemel. Zahynul jako njší nehodou.

tisíce

jiných všední, ba nejvšed-

Vraceje se kdysi po poledni domu z kanceláe, kde byl rovnž tak pilným a svdomitým pracovníkem, jako vzorným kolegou, sklouznul na kluzkém dláždní a zlomil nohu. Z poátku pouhá nehoda zmnila se v neštstí. Nkolik dní postonával. Náhle však vzala choroba nebezpený obrat a ve tech dnech dokonal. Mladistvá vdova div si nezoufala. Poprvé v život svém poznala pravý zármutek, a to hned zármutek nejdsnjšího, nejzoufalejšího druhu. Plakaln, až

jí

srdce usedalo

—

rvala

si

vlasy

Ale nic naplat Píroda jest i v nejvšednjších vech svých neúprosná, bezcitna !

.

V

první

dob

se

jí

zdálo, že

.

.

zje-

.

bezmrné hoe v-

Ale nejbec ani nesnese, že musí podlehnouti dražší zástava manželova, dvouletý rusovlasý andlíek byl jí oporou v okamžicích nejtrpí, nejpalivjší bolesti. Nemajíc K) dosahu krutého neštstí rodinného ani tušení, zstalo dítko ^strašnou ranou osudu nedotknuto. Smavá tváinka pi pohledu na matku, v keovitém plái se rozplývající, na chvílí se sice mimodk zachmuila, le v následujícím okamžiku pohrával již kolem ržových rtík nevylíiteln slad.

—

.

.

133

úsmv

bezstarostnosti a v jasných modrých kmitaly jiskrinky tveraivosti. Z poátku bylo ubohé matce nevýslovn teskno a bolestno. Nechápajíc vc nejpirozenjší dívala se na svého jedináka s výrazem trpkosti. Bylo dítko tropilo vlastní posmch jakoby si z její jí, bolesti a srdce se jí keovit svíralo Náhle šlehlo duší její porozumní. Prudce pivinula dít ku svým rozvlnným a-

ký

okách

—

drm

ta

.

vášniv

je zulíbala

.

.

.

—

Pochopila, že nesmí zoufati že musí žíti svému dítti ... A od toho okamžiku bylo jí volnji vlastn živoila, jak dovedou jen vdovy Žila .

—

.

živoiti. již

Nepatrné úspory a malé ddictví po rodiích, umožnily jí

za útlého mládí jejího zemelých,

poátku

aspo pomrn

snesitelný. Ale výkterou se tžek runí práce, živila, k výživ nestail úspor ubývalo a po dvou letech zaklepal na dvée prostého píbytku nedostatek Vše tak prosté tak všední Napínala sice i nyní jako ped tím veškeré své síly; pracujíc ve dne v noci s pilností neúmornou, nesvedla více, nežli že se aspo ubránila smrti hlady Ký div, že odprodávala pomalu vše, co jí z dob štstí zbylo tu drobný njaký skvost, tu kus lepšího postrádatelného šatu nebo nábytku, až kobylo skoro vše nejlepší a nejcennjší proz

život

—

—

— — .

.

— — — :

nen dáno

.

A

.

podivno Co by byla na jejím míst snad každá jiná žena uinila, Emilie opominula. Bílé atlasové šaty svatební, jež by byla snad každá jiná !

134

vdova ve stísnných pomrech pedevším prodala, zstaly v kufru peliv uschovány. Ubohá sice asto na «n vzpomenula, a zaasté, obzvlášt v první dob nesnází jí napadlo, že by

mohla lépe zpenžiti -nežli kteroukoli jinou zlatou nebo stíbrnou tretku; ale kdykoli kufr otevela a
teskno -a bolestno. Zdálo se jí, že není vbec ani možno, by se od památky té odlouila. Setila šat tch i za dob svého štstí nemla jich na sob nežli nkolikráte

—o

;

vzácných nkolika návštvách, pak v nkolika

plesích, té

doby

jež

byla se svým chotm navštívila. kufru nedotknuty

— —

ležely v

Od

když už nebylo pranieho více k protuto památku. i na Bylo arokrásné letní jitro, když ubohá vdova, nemajíc za uvaiti prostý obd, vzpomnla si na poslední památku dívjšího štstí. Váhav poklekla ke kufru, otevela jej a chvRozloživši je ped sebe jící se rukou vyala šaty. na stl, zadívala se v myšlenkách ped sebe — Byla v nuzné sednice samotinká. Dítko, její miláek, sedlo venku na dvoreku, hrajíc si s hrstkou písku a nkolika oblázky. Matka je mohla vidti oknem; ale nevidla dívala se upen ped sebe, hroužíc se v vzpomínky. Dlouho stála bez pohnutí. Roztruchlenou duší její táhly vzpomínky; z poátku trpké, bolestné, pozdji vždy jasnjší a milejší, až si pipomenula okamžiky nejblažší I zdálo se jí, že zase podobn šastnou jako byla, když si vlastnorun své svatební šaty šila Posléze, dání, došlo

—

.

.

135

zdálo se jí, že sladká touha znova rozechvívá její duši a nevylíiteln blahá tesknota že jí svírá srdce. Mimodk sáhla po šatech na stole. Chvíli je držela v ruce, naež nevdouc pa.

trn pro — Poínala

—

jala se je oblékati. si pi tom sice ponkud

nemotorn pece dosti rychle a zrun. opt zstala nerozhodn a v myšlenkách po-

ale oblékla se

A

hížena bez pohnutí

státi,

upírajíc zrak

urité prázdno. Blahé a sladké vzpomínky,

svj v

ne-

byly ped chvílí duší její táhly, postoupily zase místa vzpomínkám chmurnjším a trpím, ba bolestným. Bledá, ustaraná, ale

jež

posud ješt sliná tvá

její

jevila

zádum-

ivost.

Náhle byla

ze

zadumání vyrušena. se drsný, odporný hlas vetešprobudil v duši ubohé vdovy

Na dvoe ozval níkv — a zvuk ten nejtrpí ozvnu.

Prudce pikroila k oknu a kývla na vetešníka. Zrak její zaletl i k dítku a dvé slzí zalesklo se jí v krásných oích. vetešník práv vstupoval. Rychle je setela

—

A opt

vše tak prosté, tak všední Chvjícím se hlasem nabídla vetešníkovi šaty ku koupi. prohlížel šaty, Byl ochoten koupi uzavíti srdce temnou, obcházel ženu ... tom zahlédl u druhdy zakídovanou skvrnu. ,,Aj co to?" zvolal ukazuje k srdci. „ Njaká

—

V

!

skvrna

—

..."

Mladá vdova Osudné slovo po

tolika

se zachvla to pipamatovalo jí teprve nyní letech zvláštní proroctví pítelkyn, .

.

136

po dva roky mrtva psobila takoka omraujíc. Mimodk sáhla si k srdci a

která byla ta

již

— s

a vzpomínka

výkikem zd-

šení zavrávorala.

Vetešník ji pispl ku pomoci. „Prosím, zítra možno-li vám, zastavte se zde zítra nebo dnes odpoledne!" zablábolila zajíkav, nevdouc co poíti Tvá její hoela, srdce prudce tlouklo, adra

— .

mocn

.

se vlnila.

Starý vetešník váhá

—

— —

—

ba více, nabízí se piku pomoci dojíti pro lékae, pro sousedku. „Ne, ne dkuju!" blábolí zajíkav žena. „Jen prosím zítra nic více pijte zítra!"

spn

—

Váhav

vetešník odchází. za sebou zavel dvée, klesá ubohá žena jako v mrákotách na rozviklanou židli. Zlaté paprsky ranního slunce oblévají ržovým jasem štíhlou postavu modrooké blondýnky v snhobílých, náhodou ponkud podkasaných šatech s dlou-

Však sotva byl

hou vlekou.

Ped

ješt bledá tvá jest rumná, rty to hluboké modré oko dlouhých hustých as nevylíitelným

chvíli

takoka rozžhaveny, oko zpod

sálá

—

ohnm.

j

,

V

okamžiku tom jest rovnž tak vábná a s]vdná, jako když byla svatební šaty své poprvé oblékla ale duše její jest rozechvna, srdce takoka

—

zdrceno

.

A

.

dlouho, dlouho sedí chýlenou jako beze smysl

obas

—

hlavou k prsm najen rozžhavené rty

zachvjou, jakoby chtla nco promluviti jí odumírala na rtech tom kdosi zlehka na dvée zaklepal.

se

a slova

V

s

.

.

137

—

Neslyšela neozvala se. Klepání opakováno a když ani nyní se neozvala, dvée pomalu se otevely, a na prahu objevil se asi ticetiletý, elegantn obleený muž píjemného vzezení. Zrak jeho zakroužil po chudiké, ba nuzné sednice a utkvl na blondýnce, sedící ve skvostných bálových šatech uprosted nejbídnjšího nábytku v nejluznjším osvtlení. Dojem nahodilého obrazu toho na mladého muže byl tak mocný, že mimodk couvnul po chvíli uinil ješt jednou krok ku pedu a skro-

—

.

.

Le

.

mným

tónem cosi pronesl. Teprve nyní zvedla mladá vdova hlavu. Zraky obou se setkaly.

Vdova

s

napjetím veškerých

sil

Pod-

vstala.

kasavši si asnaté šaty chtla popojíti ku dveím ale zavrávorala, a zachytivši se za lenoch židle sta1

;

nula.

Neznámý opakoval svj Teprve nyní vyrozumla, v

dom

.

dotaz. že ptá se, bydlili kdosi

.

Odpovdla namáhav: „Ne a

— ne — nebydlí,"

chvl se nevýslovným kouzlem. Neznámý odešel. Ubohá vdova opt klesla na židli —

hlas její

a dlouho, dlouho setrvala v nejtrapnjším, nejbolestnjším

zadumání Teprve když .

—

.

vyjasnila se

opt

miláek tvá

dítko, její

.

její

vrátilo

se

.

Svlékla své svatební šaty, uložila je opt do kufru a byla zas ubohou, chudikou vdovou

—

.

*

J.

Arbes: Sebrané spisy. XIII.

*

10

.

138

Ješt téhož dne odpoledne byl

jí

dodán

list

se

bráti

úto-

nejvšednjšího obsahu.

Znl

takto

Vážená paní Promite, prosím, že odvažuju išt k písemnému vyjádení. ,,

nmž

Hledaje dnes v dom, v bydlíte, dávného pítele, setkal jsem se náhodou s Vámi a piznávám se upímn, že uinila jste na mne dojem nevyhladitelný.

—

Vám

Promite však

i

mé

upímnosti, když dodám, že

vyptal jsem se hned na Vaše pomry a zvdv aspo nejhlavnjší, že odvažuju se prositi Vás o laskamožno-li mezi námi njaké sblívou

odpov

V

/

zeni

—

í i .

.

Petla

list s nejvtším udivením. Z poátku se jí zdálo, že tropí si z ní nkdo ale pozdji pouhý žert Váhala s odpovdí. Když druhého dne dostavil se vetešník, odmítla

——

—

zdvoile jeho nabídnutí lika dnech odepsala na vou .

—

list

— po nko— odpov neodmíta-

a posléze

.

A za

nkolik týdn kleela v tchže snhobílých svatebních šatech ped oltáem po boku muže, jenž stal se jí milujícím chotm a dítku jejímu vzorným otcem ...

BLÍŽENCI. povídka paedagogicka.

(

Psáno a poprvé tištno 1888; po druhé tištno

1890.)

Už tomu více nežli pl století, na osamlém stateku v Podšumaví

co

sbhla

zcela

se

všední

událost.

Hospodá

odejel do Prahy a nežli vrána" nebo jak jinde v e„áp" dva chách zvdavost dtí se konejšívá zdravé hochy. 'Pinesení" to lišilo se od obvyklosti jen tím, že bylo potebí pomoci lékaské. Jinak nesbhlo se pi tom pranic zvláštního, leda že porodní bába, jakmile se narodil hoch první, spchala s ním k oknu, by se po pání matky podívala, jaké má dít oi. Léka ji okikl a pokáral, že není radno vystavovati novorozen jasnému svtlu slunenímu se vrátil,

byl

pinesla

totiž

mu

,,

—

—

,,

—

a bylo

dobe.

Hned po

prvních dnech pozorováno, že jsou oba hoši tém k nerozeznání podobni. Pozdji shledáno, že niají oba hndé oi, erné vlasy a že jsou tlesn stejn vyvinuti. Od narození život dvojátek v nejmenším se nelišil. Žili nerozlun v stejných pomrech a pod si

stejnými vlivy.

142

Spali v

jednom

loži,

jedli

jednu krmi.

Co

sly-

nebo vidl jeden, slyšel vidl také druhý a pozdji druh bez druha nikdy nieho nepodnikl. Pirozený následek toho byl, že rozvíjeli se oba nejen tlesn, ale duševn nápadn stejnošel

i

;

i

mrn. Když zaali matka také stejn

do školy,

choditi šatila,

byli,

ana

je

netoliko co do ústrojí t-

tém

lesného, nýbrž i co do povah k nerozeznání tudíž blíženci v nejvlastnjším slova toho smyslu. Ochuravl-li jeden, ochuravl stejnou nemocí

—

druhý, a jenom jednou se stalo, že mladší bžev se starším o závod, upadl a naraziv hlavou do plochého kamene, lišil se po nkolik dní od bratra boulí na ele poblíž pravého spánku. Jinak [neudalo se v žiyot jejich až asi do osmého roku pranic, co by bylo mohlo míti na nkterého z nich zvláštní njaký vliv v té míe, aby se nápadnji lišil od druhého. i

vyvíjeli se povahy obou rzn a naovšem nenápadn, rázu tém diametráln

A pece bývaly,

se lišícího.

První píznaky bylo lze pozorovati, akoli si nikdo z bezprostedního okolí nevšimnul, když slyšeli vypravovati první pohádku

jich

— —

Vpravme

V

se

na

v ovzduší pohádkové

chvíli

pološeru nízké jizby

s

hambálkovým stropem

kolem krbu seskupeno nkolik osob. Lou v krbu popraskávajíc dohoívá. Zarudlý plamínek plápolav vyšlehuje podivné stíny míhají se po strop a pitlumený hlas, znjící jako sedí

—

z

hrobu,

obraznosti.

vypravuje

—

matohlavý

výtvor

bezuzdné

143

Všichni pítomní zdají se naslouchati napjat. Zraky všech jsou obráceny k vypravujícímu, jenž prostý a pece v nejvyšší míe rozilující píšerný píbh líí s démonickým klidem neúprosné nutnosti.

—

Avšak

jak

rzný

jest

dojem na každého

zvláš

Hospodá, zkušený muž s klidným ustáleným názorem o svt, naslouchá, open jsa o veeje dveí, jakoby v duši jeho nevznikal žádný obraz. Slyšel pohádku tu již nesetnkráte. V drsné, osmahlé tvái jeho nyní již ani sval se nezachvje, a jenom obas se zdá, jakoby kolem rt pohrával pohrdlivý

úsmv. Matka hospodáova,

pisleplá a pihluchlá staslyší jen úryvkovité ona pohádku zná, a pouvadlé rty sešpulují

ena,

sedící

vty. I se každou íci

:

,,Aj

!

opodál na

chvíli

To

truhle,

k úsmvu, jakoby chtla nechtla dávno víme a pece poznáme

už

i

—

sloucháme."

Hospodáova

sestra,

kypré boubelaté

dve,

tsn

podle vypravujísotva dvamecítmaleté, sedící cího pohádkáe, naslouchá pozorn. I ona byla pohádku již slyšela v a vypravování ji nyní baví jen jako vzpomínka na pestálý strach za dob mládí:

mírn

vzrušujíc.

pihluchlý eledín, sedící po druhé stran jonák s bezvýrazným šemíti ani pro hrzu, tím mén pro radostné momenty skoro ani smyslu. Dívá se sice na vypravujícího s vypoulenýma oima a pootevenými ústy, zdá se lapati každé slvko nicmén úinek vypravování jest tak ne-

Za

to

pohádkáov — statný to dým okem — nezdá se

;

144

patrný, jakoby eledín chápal, co práv slyší.

vbec

dostaten

ani

ne-

Nejnepozornjší jest hospodyn, obstarožná žena s výrazem starostlivosti v nehrub sliné tvái. Sedí na nízké stolice tsn pod krbem a pímo proti vypravujícímu. Dívá se sice na pohádkác jako ostatní, ale naslouchá jen „na pl ucha".

Ynuje pozornost také svým hochm, dvojatm, z nichž starší (ovšem jen asi o hodinu) sedí po

pravém boku, mladší pak po stran levé. jsou vtlenou pozorností, vlastn napja-

její

Oba

a pece jest úinek na každého jiný. Vypravující pohádká, starý vysloužilý voják s drsným, odporným výrazem ve tvái, zarostlé prošedivlým plnovousem, nalézá se práv v mihotavém osvtlení dohoívající loue. hochm zdá se býti píšerou, s které nemohou spustiti zrak, která je odpuzuje, ale pece vábí, které se bojí a pece by byli neradi, kdyby zmizela nebo teba jen umlkla. Mladší hoch sedí vzpímen bez jakékoli opory s hlavou vztyenou a pootevenými ústy. Tvá jeho jeví odhodlanost, ba skoro smlost oi jsou trochu vypouleny, drobné zítelnice bez pohnutí. Starší hoch choulí se naproti tomu asem bázliv k matce. Ped duševním zrakem jeho vyhupuje se obraz zcela uritý, jasný a plastický, jakoby vypravovaný rozilující dj odehrával se bezprostedn ped

tostí

-

Obma

;

zrakem

jeho.

Tvá

mní

kaleidoskopicky svj výraz: nepozornost, nepokoj, úzkostlivost, strach a hrza stídají se s klidem, pozorností, napjetím a blahým uspokojením.

hochova

145

Hoch

rozumí, jak se zdá, všemu, každé odstínu, každé záhad cítí vše, utrpení, bolest nebo hrzu. šení a radost,

a

každému

a

vt, pot-

Každý záblesk jasu nebo stínu obráží se ve výrazném oku všechny odstíny blahého uspokojení, ;

hrzy

a píšernosti zraí se v jeho tvái dojem pohádky jest úplný

— — —

— — krátce

A

když pak posléze pohádká hrobovým hlapíšerné vypravování své ukonil mladší sem hoch zaal pst, kdežto starší na celém tle se chvje, skryl tvá svou v matin klín.

——

*

Od toho veera bylo hoch rzn se vyvíjí. Hoch

že

povaha obou

vždy bázlivjším, pravým pozdji, když si této vlastno-

starší stával .se

,,strašpytlem", jak sti

nápadno,

mu

povšimnuto, íkávali.

Nejmenší šelest jej vzrušil, ba postrašil. V noci nebo jen za veerního šera nebyl by za nic na svt vyšel sám na dvr nebo do komory, tím mén do chléva nebo na pdu, vbec kamkoli, kde nebylo svtla a lidí.

Hoch mladší naproti tomu nezdál se míti o bázni ani pontí. tohoto druhu Noc nenoc, tma netma vše jedno, šel, kamvybhl pozd veer nebo v noci koli byl poslán na dvr, kdykoli ho napadlo. Rznost povah jevila se však znenáhla i jinak.

tém —

Starší

—

•

zaal pomalu

pro své okolí.

Onen

více pro sebe, mladší podnikal vše opatrn, ba jaksi žíti

146

úzkostlivé,

tento

pak

\

žely

odhodlan, smle, ba

rázn. Vše, co tuto naznaeno, vyvíjelo a stupovalo se znenáhla, tudíž skoro nepozorovan a mlo také, jak pirozeno, své následky. Úspch ve škole pedevším jiným byl nápadn nestejný. Starší býval, jak uitel lenou pozorností.

sám dosvdoval, vt-

Sedával jako socha nepohnut, naslouchal výs napjetím, a pece, když byl vyvolán, zdálo se, jakoby se probouzel ze sna odpovídal nesmle, bázliv zajikal se, vbec inil dojem hocha nehrub nadaného. Mladší naproti tomu, jak se zdálo, napjaté pozornosti ani nepoteboval. Nech byl vyvolán kdykoli, teba když byl pe-

kladm

—

;

kvapen práv ve

zejmé

chvíli

nepozornosti,

ne-

nikdy nejnepatrnjší rozpaitosti. Zrak jeho zakroužil po jizb hoch v mžiknutí stav vcí pochopil a odpovídal na vše, na byl tázán, bez zajikání, zaasté teba nesprávn, chybn, ale vždy s nemalou jistotou, jako žáek nadaný, pozorný a jevil

—

pilný.

Pirozeno, že rznost ta, ze které plynuly ne setné rozdíly jiné, inila rodim nemalé starosti. Školní neúspch, vlastn jak se zdálo, pirozená nenadanost staršího hocha zavdávala asto pod-

nt k

starostlivým

rozjímáním.

Každého dne nabádán hošík k vtší pozornosti

mu

a pilnosti a vyhrožováno Ale nic naplat

Nech

pilnost

teba

vždycky stejn neutšený

i

trestem.

strojnásobnil, :

úspch

byl

nepítomnost ducha, roz

147

tržitost,

nejapnost vyjadování

ml

se,

krátce

koli dáti na jevo, co umí, zná a nejistotu a rozpaitost.

ví,

—

vždy

kdy jevil

Mladšího naproti tomu nebylo nikdy teba k emukoli nabádati. Nebyl ani zpola tak pozorný a pilný jako stasí; nikdy se nenamáhal, tím mén aby byl síly své pepínal a pece vždy všechno vdl, všechno

—

všem dovedl promluviti. Nikdy nepišel do rozpak, nikdy se nezajikl, nikdy se zkoušky neb ehokoli jiného nebál. Neobyejná bystrost ducha jeho lišila se tak nápadn od duševní malomocnosti bratrovi, že nadání piznáváno vlastn jen jemu, kdežto staršímu všeobecn odpíráno. Pvodn mli rodiové v úmyslu dáti oba hochy na studie a vnovati na jejich vychování ze znal a o

svého, co vbec bylo možno. Nicmén když ve dvanáctém roce vku svého hoši mli býti posláni do Plzn na gymnasium, bylo vru nesnadno rozhodnouti, mají-li býti dáni na studie oba nebo jen mladší, nepomrn nadanjší. Ze staršího byl se totiž stal nesmlý, úzkostliv opatrný váhavec, který nemohl býti nikdy s niím hotov. Vyhýbaje se kamarádm sedával nejradji kdesi o samot ve isnivém zadumání, jakoby svt kolem nho neml pro nižádných vnad a pvabv. Bázlivost ho doposud neopustila. Ve chvl

skrovného

jmní

tm

se na celém tle Pi hrzném nebo píšerném vypravování naskakovala mu husí kže. Vyhýbal se všemu, co by mu mohlo zpsobiti nepíjemnost: nejvíce pak hluku, již jakéhokoli druhu. Bývalo zejmo, že vrzání, skípání a podobné neladné zvuky psobí nepíjemn. Bouchnutí .

—

.

.

a

na

148

dvemi

V as

lekalo. boue, když se hrom rozburácel, zalézal do nejzazšího kouta jizby a nevylezl, až boue minula. jej

Mladší hoch byl naproti tomu již v tomto vku „každý coul hrdina". Bujný, veselý, ba rozpustilý kamarád, dívající se na svt smle a skoro vyzývav, jakoby byl sáJm stedem jeho. Hoch bez bázn, smlý, odhodlaný, rázný, všechno rychle chápající, byste pozorující a bez dlouhých rozpak vše možné podnikající. Hluk a vava, by sebe vtší, nebyly mu nikdy na závadu, naopak zaasté se zdálo, že jsou vlastn jeho živlem, že cítí se v hluku a ve vav, by pro jiné, zejména pro bratra, sebe nepíjemnjší, nej volnjším. Za takových okolností není divu, že rodiové, najm opatrný a povahy svých hoch znající otec. dlouho váhal, nežli se rozhodnul dáti oba hochy na studie mladšího definitivn, staršího pak jen jaksi na zkoušku ... :

—

Minul rok parva absolvována; hoši vrátili se na prázdniny. Zmna v povahách a úspchu školním nebyla však pražádná. Mladší absolvoval s vyznamenáním, starší

jen

,,

proklouznul".

Nicmén i druhý, tetí, ba tvrtý rok studií ukoneny podobn jako první, leda že povahy obou i

hoch,

se ustálily a rozlišující vlastnosti jejich ješt více se piostily.

149

Z mladšího stal se bujný svták, ze staršího skoro až chorobný samotá a snílek z onoho mladík se všemi vlastnostmi /muže, z tohoto, abychom tak ekli, snivomivý, zženštilý jinoch, jenž vzntlivou úzkostlivostí, nesmlostí a bázlivostí vyrovnal se nejhysteritjší ženštin. ;

—

>

Nápadn nosil již

podobni byli si ^doposud; od parvy brejle, kdežto mladší

ale starší

ml

dopo

sud bystrý zrak jako sokol. Rznost ta pipisována, jak se zdálo, zcela pirozen okolnosti, že mén nadaný starší hoch skoro neustále byl nucen „vzeti y knihách" a studovati nepomrn pilnji, kdežto mladší, nadanjší, zaasté po celé nedle a msíce o knihu nezavadil. Jiná rznost zaala se v tu dobu jeviti v náklonnostech jejich. Mladší miloval veselou spolenost, hluk a vavu, zábavy a vyražení ..všeho druhu starší pak uzavenost a pedevším jiným hudbu. Kdy a kde vznikla v náklonnost poslední, sám nemohl udati ale zdálo se mu, jakoby se byla vyvíjela znenáhla a nepozorovan po celý život ;

nm

;

jeho.

Z náklonnosti vyklíilo

nedlouho zcela pirozené rozhodnutí. Zaal se >v prázdných chvílích uiti he na housle a prospíval za nedlouho nepoza

i

mrn

lip nežli v.

ostatních studiích

Tak míjel rok po roce zdánliv bez nápadných zmn, až ukoneny šastn další studie gymnasijní, a oba mladíci mli se rozhodnouti pro obor i

studia universitního. Avšak ani ten, ani ipnen diu valné chuti.

»

nemli k dalšímu

stu-

150

Mladší, rázný a odhodlaný mladík se sokolím zrakem, rozhodn prohlásil, že dále studovati nebude, nýbrž že dá se na vojnu; starší pak, nesmlý a bázlivý, z nhož byl se stal zatím nadšený ctitel hudby, rozhodnul se pro konservato.

Otec nieho nenamítal; stalo se tudíž po vli

obou synv. *

*

*

Minulo pes ticet rok.

V dob svj román

té zajisté

života

—

mladší prožili každý se všemi radostmi i strastmi, starší

i

jaké poskytuje životní úkol, jejž si byli po vlastní náklonnosti a z vlastního popudu zvolili.

Po celou tu dobu žili od sebe odloueni. Mladší ve všech možných mstech Rakouska, starší pak ve všech možných mstech Evropy první jako dlo ;

stelecký dstojník, postupující zcela pravideln v hodnostech, až stal se plukovníkem, druhý jako

umním

svým vynikající houslista, jenž vyzískav slávy i jmní, vrátil se ped rokem do vlasti a usídlil se trvale v Praze, kde žije i bratr jeho ve výslužb. Seznámil jsem se s obma ped njakým asem, a v brzku stali jsme se dvrnými pátely. Není divu, že v rozmluvách našich asto se stala zmínka o zvláštním rozvoji jejich povah, o nmž byli oba po mnoho let pemýšleli, aby se dopídili prvopoátk píin, kterýmiž byla nápadná tato rznost znenáhla pivodna. Poznal jsem v obou bratích muže vzdlané a rznící se nápadn povahami, jak bylo výše vy líeno, i nyní v pozdním vku mužnosti.

151

V v

podstat

citu

em

neliší

se,

jak sami tvrdí, od sebe

ped ticeti lety. Starší však jest povaha nepomrn hlubší, muž a vzácných vdomostí ze všech obor lidského

niem,

vdní

v

—

se

hloubavý myslitel, kterýž vnoval

vou pozornost

zídka kdy

nelišili

i

vcem,

jimiž se lidé jeho

bedli-

zamstnání

zabývají.

Jak dalece srovnávají se výsledky jeho pozorování a pemýšlení s povšechnými nezmnitelnými zákony pírody, nech rozsoudí tená sám z vlastních jeho slov, kterými snažil se kdysi vysvtliti rznost povah dvou, abychom tak ekli skoro shodných bytostí, jež se byly pod stejnými vlivy vyvíjely.

Pemýšlel jsem," pravil prost, ,,o záhad té po léta a dospl k vsýledku tak prostinkému, že obyejností a všedností svou skoro až zaráží. Jsem totiž pevn pesvden, že tém všechny význanjší vlastnosti, kterými se povaha má nápadnji lišila a liší od povahy bratrovy, vznikly a vyvíjely se zcela pirozen následkem rznosti zrakových a sluchových nerv. Bratrv sokolí zrak a moje krátkozrakost, ku které položen nepochybn základ již v prvních vteinách mého života, když bez pechodu vystavili jasnému svtlu dennímu, zdá se ,,

—

mn

domnlou záhadu ve smru jednom, kdežto bratrova nedoslýchavost, patrn následkem úrazu z mládí, jenž se jevil zevn po njaký as pouhou boulí na ele, vysvtluje aspo ponkud záhadu ve smru druhém." mi, vysvtluje

Po zaplašiti

té i

odmlel, naež jakoby chtl poslední pochybnosti klidn doložil

na

chvíli se

—

,, Nezapomete, prosím, že my lidé vnujeme pozornost všemu možnému, ale nejídeji všímáme

152

sebe samých. Panuje-li vbec njaká obdoba mezi ústrojím zvíecím a lidským, staí upozorniti, že ucho nebo-li sluchový nerv jest orgánem bázn. Zvíata, jež mají nejbystejší sluch, jsou nejbázlivjší nebo chcete-li nejopatrnjší, kdežto zvíata s nejbystejším zrakem jsou nejsmlejší." si

RODINNÉ DRAMA.

J.

ArUes: Sebrané spisy.

XDI 11

(Psáno a poprvé tištno 1888; po druhé tištno pod jiným titulem 1896.)

V dráha,

široké, mlké kotlin, kterouž vede železná ped nedávném vystavná, rozkládá se malá,

nenápadná

víska.

v ní nebylo velkého statku, k nmuž byl vkusný letohrádek a velká zahrada upravena v park, nelišila by se víska ta skoro niím od nejchudších ddin eských.

Kdyby

ped rokem pistavn Velkou náves

s

rybníkem

obklopují samé ba-

ráky a chatre, a kolem vísky rozkládají se malé i vtší zahrady. Prostý kostelík uprosted malého hbitvku, jednoduchá farní budova a taková též škola to vše, co možno nazvati výstavnjšími budovami. Ostatn ani letohrádek neliší se v podstat od stavení toho druhu. Nalézá se na mírném návrší a je z nho volná vyhlídka do kraje. postaráno o všechno možné Jinak jest v pohodlí obyvatel, aniž by bylo plýtváno prostedky. Vše jeví vkusnou jednoduchost, nikde není ani stopy po okázalé nádhee. Za to psobí nejen budova se svým okolím, nýbrž i vnitní její zaízení jako píjemný útulek

—

nm

156

šastných lidí, kteí žijí jen sami sob, nestarajíce se o svt a rozilující snahy nespokojených lidí.

Na všem

jest pozorovati, že

zde

hluné

zábavy,

jakýmiž bohatí statkái snažívají se aspo ob as zapuzovati démona dlouhé chvíle, bud nikdy nebo

zídka kdy rušívají píjemný klid. Bez mála na dv hodiny v okruhu není totiž ddiny, v níž by žil nkdo, kdo by ml dosti asu dosti dobré nebo zlé vle, aby obya zárove vatele letohrádku obtžoval návštvami. A pece práv v den, kdy naše vypravování poíná, oekávají zde návštvu z nejbližšího, jen jei

dinou stanici vzdáleného okolí. pražádPes to neuinno v letohrádku ných píprav, leda že krátce ped píjezdem vlaku do nejbližší, as pl hodiny cesty vzdálené stanice poslán koár, aby hosty, kteí byli ped nkolika dny písemn ohlásili, kdy pijedou, dovezl až ped

tém

letohrádek.

V salon, jenž bývá ped každou návštvou pravidla hlavním pedmtem starostlivé pée, nebylo uinno pranic, nežli v kterýkoli jiný praobyejný den. Salon jest dosti prostorná místnost s dvojími dvemi. Jedny velké, zasklené a žaluziemi opajsou práv tené, do koán a vedou do parku, do nhož se schází po nkolika pohodlných schdkách. Druhé dvée, malé, jsou zaveny a vedou na chodbu pedevším ku komnatám domácí paní a ostatrodiny. ních vysokými okny, která jsou taktéž žaluziemi opatena a jimiž jest vidti do parku, vniká svtlo do salonu pouze se strany východní. Jiným menším oknem, nalézajícím se naproti malým dvez

—

—

len tymi

157

ím

a obráceným smrem k severu, vidti jest do krajiny až k nádraží a dále, jakož i na celou cestu vedoucí ve velkém oblouku od nádraží ku vjezdu do parku. Nábytek v salon jest vkusný, ale nikoli drahocenný. V kout poblíž osamlého okna stojí piano o nco dále dva stojany s exotickými kvtinami, v kout ha druhé stran je stolek s alby, nkolika knihami a píruním zvonkem. O nco dále ped stolkem tím, skoro uprosted salonu stojí veliký kulatý stl o jediné vyezávané noze. Kolem stolu jest nkolik židlí a ponkud do popedí pošinuté keslo.

Pimyslíme-li si k tomu nehrub drahocenné koberce a obvyklé okrasy po stnách, jako velké kyvadlové hodiny, nkolik nevaln vzácných obraz, sošek atd., mžeme si aspc pibližn uiniti pedstavu o místnosti. Do salonu toho

mužem

provázená

vešla asi padesátiletá dáma, ien o nco málo starším.

Dáma

jest vysoké, statné, skoro možno íci antických majestátní postavy. Pravidelná tvá rvs jeví sice doposud stopy nkdeiší slinosti, ale neklamný to zárove nevylíitelnou unavenost symptom chorobv. Na první pohled lze poznati, že to žena, která se do nedávná tšila závidní hodnému zdraví. Líce zdají se býti doposud svží ale ple a pede i rty vším matnv lesk erných oí, z nichž ien obas šlehne horený blesk, prozrazují mírné záchvaty apo-

tém

—

;

plektické.

Pes

zárove sniv starostlivou laskavost, cosi, co bvchom snad mohli nazvati odleskem nejnžnjší duše, která o jiném to ieví

tvá

její

nžnou,

ale

158

nesní, nežli jak by oblažila bytosti, s nimiž ji osud slouil. Obleena jest dáma ta v prostý, ale elegantní šedý šat staršího stihu. Také úes havranních vlasu jest prostý, nemódní, ale vkusný. Provázející ji muž jest rovnž vysoké, statné,

martiální postavy a takového též vzezení.

Avšak soumrná, sluncem do

hndá

ožehnutá tvá jeví klid skoro až mrazivý. vyklenuté elo, šedé oi s drobnvmi pupillami, orlií nos, úzké rty, hndé kníry a takový též krátce pistižený vbec celá fysiognomie prozrazuje povahu vlas neoblomnou, písnou a ráznou. A pece kdybys chladnou, skoro možno íci mramorovou 'tvá tu pozoroval bedliv déle, postehl bys v ní obas odlesk vzácného srdce. Každý, ovšem ídký a z pravidla sotva pozoro-

Pkn

—

—

úsmv

jeho byl dkazem, že muž ten dovede milovati, jako málo kdo vele, ba ba že jest nejen mužem v pravém toho slova smyvatelný

:

nžn —

nýbrž i nejlaskavjším manželem, vzorným otcem a lidumilem vbec. Dáma popošla nkolik krok ode dveí a rozhlédla se po salon, jakoby se chtla pesvditi, slu,

je-li

vše v

Muž

mu

ji

poádku.

mlky

následoval, ale

nevnoval nie-

pozornosti.

Náhle zaznlo

z

dáli

táhlé

zapísknutí

loko-

motivy.

Dáma

pohlédla k hodinám na stn, kde raukazovaly práv sedm minut po jedenácté hodin, a perušila mlení poznámkou:

fije

vjíždí práv do nádraží." Muž pravil na to ledabyle, ale pece ným drazem na posledních slovech:

„Vlak

s

mír-

159

„štstí do „Host do domu," praví písloví domu." ,,A nebo z domu," odpovdla živ dáma. „Bojím se, aby nám nepišla návštva ta draze." „Ale vždy to pece jen nkdejší vrná a upímná pítelkyn z mládí," namítl muž. „Pravda, ale já se domnívám, že jest návštva její

ucelna.

„Já naopak soudím," ujímá se slova muž, „že to pouhý akt zdvoilosti. Vždy pak se teprve ped nedávném jako vdova v sousedství zakoupila." dcery, „Nic nevadí," míní dáma. „Má však krásné a svdné prý jako sirény. Není tudíž vylouena možnost, že má namíeno na našeho Mansveta." „O Mansveta bud, milá Marie, bez starosti!" zvolal muž pitlumeným tónem a pece jaksi hrd. .Jako matka znáš pece srdce Mansvetovo nepo-

dv

mrn

lip,

nežli

já

—

otec."

„Zdá se," namítla starostliv Marie, „že podceuješ rafinované úklady na srdce mladíka." „Neboj se nieho!" chlácholí manžel. „Mansjest povahou, náklonnostmi a vbec ve všem vet podoben mn. Je klidný, chladnokrevný, rozváž"

livý

snivý, hloubavý," vpadla matka o svého syna starostlivá. „A proto schopen vášn snad tiché, ale zžíravé a nezkrotitelné." „Ne, ne, duše milá!" ozval se rozhodn otec. „Tys pece jen zbyten tak úzkostliv starostlivá. Trvám, že by se náš Mansvet dovedl chladnokrevn dívati i v ústí revolveru."

„A pece

„Svdné oi díví

—

však bývají nebezpenjší,"

namítla paní.

V

tom vebhlo otevenými dvemi

z

parku do

160

salonu asi dvanáctileté ernooké a ernovlasé dvátko v krátkých sukýnkách — radostn volajíc „Už jedou, matinko Už jedou!" I kdyby nebylo dít svým voláním prozradilo, !

kdo je jeho matkou, byl by to každý poznal na první pohled z podoby. Je to zdravím kypící dvátko jako diblíek a

patrn matin miláek. Matka sleduje je mlky nejlaskavjším, nejnžnjším pohledem. Dít však, nedbajíc matky, bží jako laka k oknu a dívá se upen k nádraží. V nžné, ponkud osmahlé, smavé tváince s kyprými rtíky a snhobílými zoubky zraí se práv dtinská napjatost a radostné vzrušení mysli. Pro okamžik nemá dít pro jiného smyslu nežli pro pijíždjící hosty, jež bylo práv ohlásilo. Dívá se oknem do dálky tak napjat, jakoby odtamtud oekávalo nejradostnjší pekvapení. Matka upírala chvíli zrak svj na dít s vroucí

pak otázala se manžela „Nevyjdeš hostm v ústrety?" „Není ani jinak .možná," odtušil manžel a pohlédnuv na hodiny dodal „Ale posud je dosti asu. I úprkem ujíždjící povoz potebuje k nám zálibou,

:

nejmén

deset minut."

„Ale kde pak

je

Mansvet?" optal

se

po

chvíli.

„Patrn ješt ve studovn," odpovdla paní. „Možná že peslechl zapísknutí lokomotivy," podotknul ledabylo muž. „Musíme jej dát zavolat." Zazvoniv zvoncem na stolku, obrátil se znovu k manželce „Já uvítám hosty u vjezdu do parku, ty pak je s

Mansvetem

uvítej

ped

salonem!"

161

její

Paní dívající se sniv k oknu, u nhož stojí dít, jen lehynce hlavou pikývla ale dít za;

slechnuvši poslední slova otcova, obrátilo se rue od okna a upevši tázav jiskrná oka na matku,

zvonivým hláskem zvolalo ,,A co pak já mám dlat, matinko ?" Tvá matinu pelétl lehynký úsmv. „Ty jen zsta tichá, Anuško, a bud až hosté pijdou zpsobná!" pouuje matka nejlaskavjším tónem své dít, jež se k ní dívá s výra-

—

—

zem úplné oddanosti. ,,Chceš-li, dívej se zatím " oknem Až uvidíš koár zahýbat k parku Slova její perušil píchod obstarožného sluhy. Pán domu poslal jej pro Mansveta a vyšel !

zvolna ze salonu. Marie sledovala jej zrakem, až zmizel. Po té popošla ku keslu, usedla a zastela si obma ru-

kama tvá. Po nkolika vteinách otevely

dvée poznovu letý mladík,

a

na prahu stanul

štíhlé a

pece

postranní ptadvaceti-

se

asi

statné postavy.

Jediný pohled pouuje, že to Mansvet.

padn podoben

otci.

Rysy tváe

skoro možno íci bezvadný.

Pkn

Je

ná-

jsou pravidelný,

vyklenuté elo,

ecký, u koene ponkud zahnutý nos, ušlechtile modelované rty a pedevším temn modré oi dodávají mužn klidné tvái výraz skoro až snivé ženskosti.

Kaštanový, krátce pistižený vlas jest nad skrátrochu pikudrnatlý, ale nedodává tvái ani dost <málo výrazu šelmovského nejspíše z té píiny, že svaly kolem úst zídka kdy se stahují k úsmvu.

nmi

—

Z pravidla mívá tvá výraz sniv zádumivý, vážný, ba písný. i

nkdy

162

Celý zjev mladíkv prozrazuje onen druh ušlechmužnosti, jakou dívky i ženy pokládají za ideál muže i tenkráte, když pedstavitel její jest nepotilé

mrn mén

Podobn

sliný

ale elegantní šat, jest

hnd

nežli

jako otec

Mansvet. syn obleen v prostý, i

jest

se

lišící

od šatu otcova, kterýž

kávové barvy, toliko svtlosti barvy a

nejmodernjším stihem. Stanuv na prahu, rozhlédl se mladík po salonu. Spativ Anušku u okna a matku se zastenou tváí v kesle, popošel po špikách nkolik krok !" a šeptmo pronesl jen jediné slvko „Matinko Matka spustila ob ruce, nadzvedla k prsm naklonnou hlavu a zadívala se vážn, ba skoro smutn synovi do oí. „Pro jsi tak smutná, matinko ?" optal se syn :

tónem starostlivým. „Ani sama nevím," odtušila kríc rameny. „Pobolívá mne hlava nespala jsem již po dv noci." „Vím, vím," syn na to. Stžuješ si již po nkolik týdn, žes rozilena. Pro nepošleš pro lékae?" „Však to zase pejde jako vždy jindy. Dle všeho jest to jen ivní afekce. Patrn si pipou;

.,

štím píliš

mnoho

starostí."

„Naopak, matinko!" vykládá starostlivost, nepokoj,

syn. „Úzkostlivá

dráždivost a

vbec

všechny

symptomy mimoádného duševního stavu jsou ná sledkem, nikoli píinou." „Možná." vzdychla matka smutn. „Nkdy se mi zdá, jakoby pedtucha njaké nehody, njakého neštstí ,,Ach,

iv,"

"

to pouhý pelud podráždných,

citlivých

vpadl syn.

„Obzvlášt když

si

pipomenu," pokrauje ma-

163

smle a odvážliv otec spekuluje. Poslední koup Rybaovského statku — ped týdnem — — „V tom vzhlede mžeš býti, matinko, úpln be: tka, „jak

starosti," konejšil

syn.

,,

Otcv

a chladnokrevná vypoítavost

klid,

— —

jeho rozvaha

„Pravda, pravda," perušila zase matka syna. „Ale což naplat, když mu jednou mže pece selhati. Sází, jak víš, zaasté všechno na jednu kartu. Pes noc mžeme se jednou probuditi jako žeraci.

„Ach, tak zle asi nebude!" konejšil syn. „Za dokud otec pomínáš ostatn, milá matko, že i ty budete na živ, nebudeme žebráky nikdy, ponvadž yýslužné otcovo tvoje vždy ješt staí na slušný život. Nicmén i vzhledem ke spekulacím i

otcovým mžeš býti úpln klidná. Pravda — otec je smlý, ale zárove nadmíru opatrný a obezelý. Jakmile byla koup Rybaovského statku uzavena, pravil, že dá stavení a zásoby bez odkladu pojistit." „To ovšem obezelé," pikývla matka sledujíc zrakem Anušku, která nevšímajíc si, co se mluví, od okna se odvrátila a salon opustila. I Mansvet sledoval zrakem odcházející sestiku, až v parku zmizela. Po té obrátil se zase k matce,

ka

„Vru, ped

lety jsi se zajisté, milá matko, vojáka nenadálá, že stane se z otce „Tak vzorný hospodá a ješt vzornjší otec, není-liž pravda?" vpadla matka a po malé pomlce

—

— —

pokraovala

„A pece

se

povaha jeho v podstat valn

ne-

zmnila. Klid jeho psobí sice i nyní ješt skoro mraziv. Le kdo mu zvykne, musí vyznati, že to muž s klidným, zaasté mraným elem, ale že muž

164

ten má zlaté srdce neboli jinými slovy klid a spokojenost svou na nepíznivém

muž, jenž osudu píAch, kdybys, milý Mansvete,

;

mo

vyvzdoroval

vdl," konila

s

.

.

.

píznakem zádumivé

:

trpkosti, ,,jak

asto posmch a úšklebky brousívaly si s nestoudnou drzostí své zuby o otcovo srdce a hlavu!" „Jsem však jist, že stoický klid s tváe jeho nikdy nezmizel," pipomenul syn hrd. Pokud vím, ani na okamžik," dotvrdila matka. ,,

„I

když

ped

lety

mn

pukalo

srdce

hoem,

stál

tvj u chladnoucí mrtvoly mladšího bratra tvého v nmém hoi a oko jeho ani nezvlhlo." Matka sklonila hlavu, jakoby se hroužila v nejotec

bolestnjší vzpomínky.

Mansvet na

soucitn

ni chvíli

se sklonil a políbil

jí

po

pohlížel,

té

ruku.

Matka, hladíc syna po tvái, ujala se po

chvíli

slova

Duševní rovnováha otcova nebyla nikdy návzrušena. Byl a zstal laskavým k jiným, ale neoblomným, nezdrtitelným." písným na sebe pestal býti vzorem muže," doložil „Jinak by milá matinko, zapu veMansvet. „A proto ,,

padn

—

—

škeré starosti!"

V

tom vebhla Anuška opt do

salonu,

jásav

v^olajíc

„Už, matinko, vystupujou z koáru!" Matka za pispní Mansvetova namáhav vstala. „Snad ješt nikdy nebyla mi návštva njaká lak nemilá jako tato," pipomenula šeptem. „Jen trochu trplivosti, trochu sebezapení!" povzbuzoval Mansvet. „Možná, že se dlouho nezdrží!"

,,Kdož ví?" pokrila

matka ramenoma.

„Pí-

165

—

telkyn z mládí dlouholetá spolužaka, kterou " jsem po celé tvrt století nevidla Nedoekla, jakoby další za dopovdní vbec nestálo a popošla pomalu až na práh dveí, vedoucích do parku, kde se zastavila. Mansvet ji váhav následoval. U dveí opel se o veeje a díval se jako matka do parku. I Anu ška pišourala se ku dveím a na pólo za Mansvetem ukryta pohlížela zvdav tímže smrem jako matka a bratr. Z pozadí parku zaznívá již rupavý šum, jejž psobí po písitých stezkách blížící se lidé. Po chvíli zahnul v dáli asi ticeti krok kolem ;

hustého koví hostitel, jenž byl, jak víme, hosty u vjezdu do parku uvítal, s obstarožnou damou téhož asi stáí jako jest jeho cho a s dvma mladistvými damami. Všechny ti dámy jsou obleeny co nejelegantnji dle nejnovjší módy.

Chování jejich nasvduje, abychom tak ekli, salonní dresue". Uhlazená nenucenost jest

vzorné

,,

znakem hlavním. Každý krok, každý posunk,

J^aždé slovo, ba

dkazem, že pohybovaly se nepomrn astji v parfumovaném ovzduší salon, nežli ve zdravém, svžím vzduchu pod širým nebem —

každý pohled

jest

na hladkých, zaasté

kluzkých parketách kobercích zdomácnlejší, nežli na podlaze, cestách a stezkách, po kterýchž tak zvaní obyejní smrtelníci chodívají nejastji. Na pohled mohlo by se skoro íci, že jsou ta tvorové exotití, kteí strávili vtší ást života v umlých spoleenských sklenníkách, v kterýchž s obdivuhodnou rafinovaností pstují se duševní a t-

že jsou

a

mkkých

i

166

lesní

nedochdata, by pes osvžující a zaasté

uzdravující vlivy pírody zstala navždy tím, írj nerozum míti chce politování hodnými ubožáky.,

je

:

kterýmž jest hladce vypulérovaná slupka nepomrn milejší zdravého jádra, kteí nejradji žijí v ovzduší konvencionemí frásovitosti a kterýmž myšlenka a bezprostední cit naprosto neimponují. Opakujeme však s drazem, že tomu bylo tak pouze na pohled. V pravd byly to, jak se v brzku pesvdíme, dámy zcela jiné, nežli jakými se býti zdály. Obstarožná dáma byla obleena v erný hed vábný šat, ovroubený kolem šíje a rukáv drahocennými bruselskými krajkami. Postavy jest prostední, kostnaté. Tvá jest podlouhlá a ostrých rys; vlas kaštanový, ale silnc oi sivé, nazelenalé a pohled bystrý, již prokvtalý

—

;

sebevdomý. Celek prozrazuje ženu ráznou, i v intrice nikoli xieobratnou. Kolem pouvadlých rt pohrává skoro neustále onen zvláštní úsmv, o nmž ni kdy nelze uhodnouti, znamená-li laskavost i impertinenci.

—

z mládí, Jinak není tvá její nesliná; naopak jak se zdá, bývala to najisto kráska, která mno-

hým

popletla hlavy.

musí bráti útoišt k prostedaby zahladila stopy pokroilosti vku, vždy více ku svému právu se hlásící.

Nyní ovšem

již

km kosmetickým, Ob

mladistvé

tené krásky

dámy

naproti

tomu jsou

sku-

salonní štíhlá, libellovitá tílka, drobné tváinky, hladká, pirozen svží ple, žhavé rtíky a pedevším okouzlující úsmv iní je v pravd ne :

167

bezpenými každému mladému

muži, jenž nedovede

ješt hnutí srdce svého ovládati.

Ob jsou

s

jasn modré atlasové šaty drahocennými krajkami bled žluté barvy. Náobleeny

v

ušnice a ostatní šperky, jimiž dámy jejich rázu zpravidla se ozdobují, svdí o závidní hodném, vkusu. První pohled sice pouuje, že jsou to dcery obstarožné dámy, a pece se jedna od druhé ná-

padn

liší.

Která jest starší, nelze na pohled uhodnouti. Ale jedna jest modrooká blondýnka s nyjícím výrazem ve tvái skoro až dtinské, druhá ernovlasá brunetka s výrazem zádumivé, ale pece jaksi trpké

nhy.

Za hostitelem a damami ubírá

ješt dívka téhož asi stáí jako ob sleny, asi dva nebo tiadvacetiletá, v prostých, svtle žlutých kartónových šatech a

s

se

jemn pruhovaným modrým hedvábným

šátekem na hlav. V ruce nese píruní vak

cestovní

— dle

všeho

tedy služebná.

Postavy jest dívka ta prostední, štíhlé a pece Podlouhlá tvá její ponkud pihndlé pleti jest ostrých tah a pipomíná trochu podobu obstarožné dámy, ale liší se od dámy té klidným pohledem jasnomodrého oka a havranním vlasem, jenž ze spod šáteku jen povykukuje. statné.

Dívka ta ubírá se nkolik krok za damami a nevnuje niemu kolem sebe pozornosti. Všichni blíží se chvatným krokem k oteveným dveím salonu, kde je domácí paní se svým synem a dceruškou oekává. Když se piblížili asi na deset krok, obstarožíná

168

dáma rie

—

s radostným výkikem „ Madrahá Marie! Jaké to shledání!" otevela

rychle popošla a

—

:

náru.

Domácí paní nezbylo, nežli sejíti se schdk a dáti se obejmouti. Uinila tak s pátelskou srdeností. dámy se objaly a políbily; po té vzala cizí dáma domácí paní pod paží a vedla ji do salonu. Ostatní hostitel i mladší dámy, jakož i dív-

Ob

dvrn

ob

:

ka

píruním vakem

s

je následovali.

Jakmile ob starší dámy postoupily smrem k salonu, Anuška ode dveí odskoila a šourala se podle stny až do kouta k menšímu stolu, kde usedla, vzala se stolu jedno album a tváila se, jakoby je prohlížela. Zatím však pokukovala zvdav po píchozích. Mansvet ustoupil však jen o krok na levo, bj mli vstupující hosté volnou cestu, a každé dám, když se ubírala podle nho, mlky se uklonil. Budiž mi srden vítána, milá Klementino," ujala se slova domácí paní, když s pítelkyní pestoupila práh salonu. Odpus však, že nevyšla jsem ti dále v ústrety." „Ah, to pece nevadí!" odpovídá paní Klementina s pízvukem salonní nonchalance. ,,Kdož pak by, prosím t, milá Marie, dbal v našem vku etikety úzkoprsých kruh spoleenských." A po chvíli dodala ,,

,,

,,Le,

jak

se

poád

vedlo,

dobrá,

pedobrá

Marie?"

Zárove pipomenula

zadívala se

jí

zkoumav do tváe

a

169

„Pozoruji, že

padn

jsi

pece

se

jen

—

zmnila

ná-

zmnila."

„tvrt

století,

co jsme se nevidly, jest slušná

ada

let," odvtila domácí paní. „Ale šcastna, blažena jsi byla, jak pozoruji," pokraovala paní Klementina. „Poslední dobou ponkud churavím," posteskla si Marie. „Ah, to pejde," tší Klementina živ. „Zajisté Patrn nervy nejen lehynká indisposice rvy Bývalas pece druhdy píliš živého temperamentu, než abys nyní v pokroilejším vku nepocítila pirozené následky." Za této ei byly ob dámy došly až do pro.

.

—

.

!

i

sted salonu. Také ostatní popedí, kdežto zadí

vešli

hostitel,

:

ob

dcery postoupily do vešed za nimi, zstal v po-

státi.

Dívka s vakem vešla poslední. Rozhlédnuvši se plaše po salonu, jakoby byla vešla do místnosti, do které nepatí, zastavila se tsn u dveí po pravé stran.

Po

Anušku u vážn a opravdov se

chvíli zahlédla

vidouc, jak

—

a od toho okamžiku nost skoro výlun jen dítti.

pousmála

stolu v

kout a

tváí, lehynce se vnovala pozor-

Mansvet, stojící na druhé stran dveí, taktéž nevnoval pozornosti skoro niemu, co se v salon dlo. Jen obas pohlédl k dívce s vakem; ale dívka

si

Ob

ho nevšímala. obstarožné

dámy

v

rozmluv pokrao-

valy.

„Máš pravdu, milá Klementino," ).

Arbes: Sebrané spisy. XIII.

dotvrdila do12

170

„ Bývala "

niácí paní.

jsem druhdy povahy

skuten

skoro prudké

Slovem cholerického temperamentu," vpadla živ Klementina, naež s jemným sarkasmem po,,

dotkla

:

pomr

„Za jiných mohla z tebe býti pravá amazonka." Po té, jakoby si byla náhle pipomenula vc nadmíru dležitou, pravila tónem srden omlou-

vavým

„Odpus nula jsem

A vovati

ti

však,

prosím

t

snažn,

že

opome-

pedstaviti své dcery."

neekajíc odpovdi,

jala se

ihned pedsta-

:

„Zde Adela, mladší," pravila nžn, ukázavši Arna blondýnu blíže stojící, „a tamo starší nkolik noštka!" ukázala na brunetku, stojící o

—

krok

dále.

„Andlské

bytosti!"

zašeptala

domácí

paní,

uklánjíc se zdvoile mladým dámám, které úklony s vzornou elegancí optovaly. Ale hned po té poohlédla se domácí paní ponkud na zad a tvá její jevila zdvoilou zvdavost.

Pítelkyn porozumla. Pohodivši ledabylo hlavou smrem k dívce v popravila suše „A tamo Eliška dcera po nebožce seste naše spolenice. Jela s námi, aby se jí doma nezadí,

stýskalo. „Jste

—

—

Odpus!"

mi všechny srden vítány," odpovdla domácí paní s nelíenou upímnosti, naež se ob dámy na nkolik okamžik odmlely. Pomlky té užila paní Klementina k rozhlédnutí se

po salon.

171

Uinila tak s nonchalancí vznešené dámy; ale výsledku svého pozorování dala pece jen výraz

tónem obyejné mstky, kouc „Tys, milá Marie, prakticky zaízena."

Le

hned po

té,

— chci íci, vkusn

ajkoby žádný myšlenkový

zá-

blesk nedovedla rozpádati, optala se se srdenou a zárove nápadnou zvdavostí ,,A což dtiky ? Kde pak ty máš své andlíky? Prosím, promi, že se ptám.'" Domácí paní otoila pomalu hlavu na zad a se rt splynulo jí skoro šeptmo slovo ,,Anuško!" Anuška, sledujíc každé hnutí a každé slovo, vyskoila jako laka od stolu a .pospíšila k matce. „Peješ si, milá matinko ?" ekla tiše Anuška zvonivým hlasem a tulila se k matce.

Matka však nemla z píin etiketních asu zabývati se svým díttem. Hladila mu jen vlásky a dívala se na pítelkyni, která s líenou nžností dít chvíli bedliv pozorovala. „Roztomilé

dvátko

!

Uinný

andlíek!"

po-

chlebuje paní Klementina matce ale hned po té obrací zase pozornost k vlastní své rodin. „Nemyslíš, Adelo," oslovuje svou plavovlasou dceru, pi pohledu na toto roztomilé dátko na nkterého andlíka od nesmrtelného Quida Reniho !" ;

,

Blondýnka pokynu tomu porozumla.

„Pipomínám

si práv jeden z nejkrásnjších odpovdla s nejsladším, vlastn nejkoketnjším úsmvem; „ale nemohu se práv upomenouti,

obraz,"

kde jsme

jej

vidli:

zda

v

ím

nebo ve Flo-

renci."

Paní Klementina však zase odbouje od vodní ei.

p-

172

„Moje Adela," vykládá chlubné, zabývá totiž vášniv umním a pedevším malístvím. ,,

zimu

tošní

jsme

strávili

"

Adela

na

po

cestách

se

Le-

Itálii.

e

A opt perušuje svou a obtžuje domácí novým .dotazem, akoli dobe ví, co jí bude odpovdno. „Odpus však, že se ptám," praví s lícenou dychtivostí. „Jen jedno — jediné dátko máš?" paní

„Mám ješt syna," odpovídá domácí paníspnzvukem inateské pýchy a obrací ponkud hlavu na zad. Mansvet, zaslechnuv navzdor své nevšímavosti, o je e, byl již ped chvílí postoupil trochu do popedí a uinil nyní jen ješt nkolik krok, naež se nejen matin pítelkyni, nýbrž obma je

em

i

jím dcerám

mlky

uklonil.

Všechny .ti optovaly úklony s graciesnosti dam na parketách úpln zdomácnlých. „Rate, milostivá paní, prominouti," ozval se Mansvet omlouvavým tónem „že neodvážil jsem se díve vyrušiti. Matino pátelství ukládalo okovy v

i

etiket."

„jak

to rhíníte

?

Nerozumím vám úpln," vpadla

paní Klementina pozapomenuvši na .úkol

dámy,

umla

jejž

jinak

odpovdi nahnula šeptala

jí

se

výborn

hráti; ale

salonní

neekajíc

trošku k domácí paní a

za-

do ucha:

„Vru

—

švarný to mladík! Závidím ti!" -matinu pelétl lehynký úsmv uspokokdežto Mansvet pozoruje, že vnuje matina

Tvá jení,

pítelkyn pozornost svou uctiv do pozadí.

zase jen matce, couvnul

173

—

Zatím byla jedna z dcer paní Klementiny brunetka postoupila ku stojanu s kvtinami a utrhnuvši jeden kvt, oškubává lístek po lístku. Druhá dcera — blondýnka poodstoupila k oknu, kterýmž se byla ped píjezdem hostí Anu-

—

ška dívala, a jevíc nonchalanci salonní nudy pohlíží pbas koketné k Mansvetovi, který si jí však nevšímá. A teprve nyní si domácí paní pipamatovala, že opomenula pítelkyni nabídnouti židli. ,, Prosím!" pravila k ní ukázavši na židli proti keslu a sama vsedajíc do kesla, dodala „ Odpus, milá Klementino, že jsem tak neuinila hned. My jsme zde uvykli životu naprosto

jednoduchému."

Vím, vím,"

schváln pozdji,

odtušila Klementina, usedajíc nežli domácí paní. ,,Není také

jinak ani možno.

Venkov není Praha, tím

,,

Paíž

." .

mén

.

Paíž!" dodala po kratinké pomlce s koketním pídechem na citoslovci ,,ah". „Tam zase my tam byly pedloni mla nejvtší potšení Arnoštka Mysli si, milá Marie zahrady Tuil." lerií, Palais royalu Bois de Boulogne Náhle se zarazila a pohlédla na Arnoštku, oškubávající práv již poslední snhobílé lístky kvtu. Jakou pak kvtinu práv rozškubáváš, Ar noštko ?" oslovila dceru s líenou zvdavostí. Arnoštka pohlédla významn k matce a pronesla pološeptmo botanický njaký název, kterému však nikdo z pítomných nerozuml. Matka však již opt nedbá dcery a ostatních pokrauje y ei k domácí paní ,,Ah,

—

—

.

.

.

—

—

.

.

,

„A pedevším

Jardin

des

Plantes

!

.

.

.

Pózo-

174

pec, milá Marie, co tím míním ? Arnoštka totiž vášniv botanisuje." Na to se poznovu zarazila a upírajíc zrak svj pátrav na tvá domácí paní, váhav pipomenula: ruješ

—

„Ale dovol tys njak zachmuena?..." „Ah, to nic neznamená, milá Klementino," odpovdla Marie stísnným hlasem, pemáhajíc se. „Zdá se mi, jakoby na mne šly mrákoty." Na ta slova paní Klementina se vztyila a jevíc

úzkostlivou

starostlivost,

zvolala

„Arnoštko, Arnoštko Podej mi, prosím, svou lahviku s „eau de Cologne!" „Ne, ne díky!" brání se domácí paní. „Však " to pejde jako vždy Arnoštka však vyzvání matina pece uposlechla. Postoupila blíže, ale náhle bolestn vzkikla, zkivila tvá a rozhlíží se po podlaze. „Co to?" optala se prudce matka. „Ah já na nco šlápla," odtušila dcera couvajíc a pátrav ped sebe pohlížejíc. „Rozšláplas tešovou pecku!" vyložila matka, jejíž bystré oko postehlo na podlaze píinu dce ina bolestného vzkiknutí. Nedbajíc však více dcery, obrátila se s dalším výkladem k pítelkyni. „S Arnoštkou mám, milá Marie, potíž. na chodidle nepatrné kuí oko, jako Jirášíek a i.ir.sí nosit botky s podešvy jako papír tenkými, tak že každé zrnéko Ale p"oto pece taní jako libella lehce, graciésn, jako když zefír vane." Usedajíc pak opt na své místo, pokraovala, jakoby byla na indisposici pítelkyn úpln zapo!

—

—

—

Má

—

menula -

.

.

.

:

i

„Ah, ano, ano, tys druhdy také ráda tanívala pamatuješ se ? Také ti to slušívalo Ale te .

.

.

175

zavládla

i

v Praze jiná móda.

pes tyiadvacet rok

stár,

nco

Jeli mladík tak

netaní

A

již ...

po

poetických jako byla ,,Varsovienka" nebo „Esmeralda" pamatuješ se ješt? není už ani památky. panuje nenávidný druhdy ." valík, jejž nazývá nynjší mládež opojným Ale domácí paní žvatlající pítelkyni již dávno neposlouchala. Tvá její zbledla, ba zesinala, rty se jí konvulsivn chvly, oi byly upeny do prázdna. Pítelkyn si toho všimla teprve, když byla protancích

tak

— Te

— .

.

nesla -poslední slova. ,, Probh, co to?" vzkikla ustrašen. Domácí paní však neodpovídá, nýbrž namáhav vstává a obrací se ku dveím, vedoucím do parku.

—

vzduch mne osvží," vydralo se stísnných ader. Nenadálé vzrušení mlo na každého z pítomných jiný úinek. Ve tváích paní Klementiny a její dcer jevil se onen druh pseudosoucitu, jakýmž se v salonech maskují nepíjemné a odporné pocity. Tvá Mansvetova jevila zdšení; Anuška pronikav vzkikla a jenom manžel ubohé paní nejevil nejnepatrnjšího hnutí mysli. Tvá jeho byla ,,

jí

Vzduch

temn

jako

ze

z mramoru. Však díve, s

nežli se kdokoli z pipomenutých osob jen pohnul, piskoila rue z pozadí Eliška, aby pispla ubohé domácí paní ku pomoci. ,,

Rate

dovolit, milostivá paní," zašeptala tiše,

ostýchav a o'patrn pod jedno paží. V bezprostedn následujícím okamžiku piskoskoil i Mansvet a pomohl vrávorající matku vy-

berouc

vésti

ji

do parku.

176

Manžel

Anuška

následovali. salon zstaly jen cizí dámy. Sledovaly odcházející s oznaeným ve tváích, až zmizeli. i

V

Hned na

již

výrazem

však se fysiognomie veškeré chování jejich zmnilo. ,,Kam's nás to, matko, zavlékla?" zahuela nevrle Adela. „Do útulného hnízda, v nmž mže býti nkterá z vás výhodn zaopatena," odpovdla matka se schytralým úsmvem. Vždy jsme v tom až Pi tom uinila rukou významný vulgární posunk, kterýmž se dává na jevo, že vzí lovk po krk v dluzích. Po té rozpedl se mezi matkou a dcerami náto

i

—

,,

charakteristický

sledující

dialog.

„Mohovití, jak se zdá, jsou v pravd," pipomenula Arnoštka. ,,Ale nebyli, nebyli," jala se vykládati matka. sirotek Starý byl jako dít chuas a sám dkuje kariéru svou u vojšt." ví „Z pouhé gáže však nezbohatli," ozvala se Adela. Jinak by se rozumí," šeptala matka. „ byla stará složila kauci a nebyla by si dala po dvacet rok líbit úšklebky, že žije s vojákem v divokém manželství." ,,Ale prosím t ?" optala se jak tedy Adela.

—

—

,,

bh

emu

(

To

,

—

Matka pokrila rameny. „Nesnadno íci," pravila pak tajemn. „Jedni praví, že starý vyhrál v loterii, jiní že v kartách

Jakmile byl jmenován plukovníkem,

šel

.

.

do výslužby,

177

dal se se svou starou legálním zpsobem oddat, koupil tento statek a te Adela se pi posledních slovech matiných

——

ušklíbla.

„Nu

—

1

peníze snad mají, ale nóbl nejsou,' podotkla opovržliv. „Já bych byla radji už zase

doma."

„A pece odtrumfla

s

jsi sama vinna, že jsme sem jeli," výitkou Arnoštka. „Tys matku na-

bádala."

Matka opt pokrila rameny. „Není pomoci,"

vyložila s trpkostí, provázejíc svá sarkastickým úsmvem. „Musíme slova komedii dohrát. Sama pozoruji, že tu dlouho nevydržíme. Podívejte se jen to že je salon!" další

—

Po té se s úšklebným opovržením rozhlédla kolem sebe. „Ani nezametou!" ušklíbla se po ní Arnoštka, „Pecky se válejí po zemi. Kuí oko mne te páni, jakoby mi je nkdo žhavým železem vypaloval."

„A

vítají

lovka

jako Kamadalové," doložila

rovnž úšklebn Adela

sedajíc k pianu.

'»

„Pošlou nám naproti starého medvda „Kdežto mladý tu civí," pevzala slovo Arnoštka, jako spleenem churavící anglický sports -

,

si pipne brusle nebo njaké herce do sedla."

man,

nežli

se

lín vhoupne

„Ješt dost, že se umí aspo jako pagoda uklánet," podotkla s mírným uspokojením Adela a prsty její dotkly se kláves piana. Chtla zaít hráti. Matka to zpozorovala. „Adelo!" zvolala prudce. „To ne! padá?"

Co

ti

na-

178

„Pro pak

ne?" ozvala se zpurn Adela a nedbajíc matina napomenutí, binkla do kláves. Matka k ní piskoila a chopivši ji za ob ruce, zasípla „Ne, ne Domácí paní jak jen mžeš zapo-

—

!

menout „Eh!" ušklíbla !"

se Adela.

,,Schumannovou uko-

lébavkou snad ji nezabiju." V matce vzplanul oprávnný hnv. Tvá její zahoela, když dupnuvši nohou, písn zasyela ,,Ani slova více nebo

——

—

A pi

tom napáhla ponkud ruku.

Adela rozdurdna vyskoila od piana a mrzut odsekla:

„No, no

—

—

pro takovou hloupost „Doma si trop, co ti libo!" ujala se slova matka mírnji. „V cizím však ,,Eh, cizí necizí, vše jedno," odsekla popuzená Adela. „Co je mi po tom, kdyby teba

dom

—

dm — — — vzal — vi?"

tu starou

„as

pízvukem Arnoštka.

vpadla s impertinentním „Jinak nás tu matka ješt

spolikuje." Tvá paní Klementiny hnvem zbrunatnla, z oí sršely blesky rozjitení, když opt zasyela dost Nebo ztropím skandál, že vás bude do smrti mrzet. Já jsem matka a vím, co Chcete-li se sluší co se mže a co nesmí ." bohatého ženicha „Kdo pak ho chce?" perušila Arnoštka proud matina výkladu. „Já o nho nestojím, a chce-li ho Adela, pro mám trpt já?" Matka chtla pronésti nco nesalonního, ale na štstí se poohlédla ku dveím do parku a zpo-

„Te

ob

!

—

.

.

.

.

.

179

zorovala, že vzpamatovavši se domácí paní s ostatními se vrací. Oblažila tudíž dcery jen ješt káravým pohledem a položila ukazovák pravé ruky

na

rty.

ona sama v nkolika vteinách zase se tváily, jako když byly do salonu vešly. Mírné rozilení, jež se ve tváích jejich zrailo a jež pi nejlepší vli nemohly úpln potlaiti, ovšem mohlo býti snadno vykládáno úastenstvím na nehod, jež byla domácí paní stihla. Paní Klementina popošla vracející se Marii, kterouž nyní jen Mansvet po jedné stran podporoval,

Dcery

i

v ústrety.

bohu, že

,,Ah, díky s

je

zase lépe!" zašveholila duše, že jsem

Odpus, milá Jsem píliš citlivá,

úlisnou nžností.

,,

nedoprovodila snesu pohledu na trpícího." !

sensitivní

—

t

ne-

„Na štstí byl to jen pomíjející nával," odpovdla domácí paní matným hlasem, usedajíc zase do kesla, k nmuž ji Mansvet dovedl. Zatím vrátili se z parku i ostatní a v nkolika vteinách jevil salon podobnou fisiognomii, jako ped nemilým vyrušením. Anuška, kterouž byl otec za, ruku pivedl, zasedla zase v koutku ke stolu, vzala album a zaala Spolenice cizích dam zaujala totéž je prohlížeti. místo jako díve a jenom chvílemi pohlížela soucitn na dít. Mansvet zstal po boku matin, otec jeho pak se postavil za keslo. Po nkolik minut panovala v salon trapná nu cenost. Teprve když domácí paní pítelkyni i její dcery vybídla, by usedly, ozvala se paní Klementina

upejpavým tónem

180

,,Díky. díky, milá

i

nemám-li

—

Marie!

Ani nevím, mám-li,

v takovém okamžení

Jen zsta, milá Klementino

— —

!"

vybízela Marie svžejším tónem. Paní Klementina usedla poblíž Marie, kdežto ,

ob

dcery se posadily opodál. „Tot jako po živelní pohrom," zaala po optné trapné pestávce paní Klementina. „A pece, milá Marie, když se tak porozhlédnu, musím ti znovu gratulovat." „K emu, prosím?" optala se Marie nucen. ,,K tak švarnému panu synovi!" zašeptala paní Klementina, nedbajíc, že stojí mladý muž, jehož nebe se slova ta týkala, tsn vedle matky.

„Mn

podobného štstí nedopálo. Žel! Život mj byl by nyní ve vdovském stavu nepomrn blaženjší, Zajisté že nežli práv jest, kdybych mla syna. pan syn studia dokonil?" „Ped rokem, milostivá paní," odpovdl manžel Mariin, na slova až dosud skoupý. i

—

„Studoval práva není-liž pravda?" podotkLi paní Klementina s jistotou, že jí bude pisvdeno; ale dovdla se, že odbyl studia technická, odbor inženýrství.

i

i

[

|

í

[

I

gratulovat k nadjnému vynálezci!" snažila se zalichotiti marnivosti rodi; ale i tentokráte byla zklamána.

„Tedy mohu

—

„Pouhé studium pouhá vdecká prprava k tomu nestaí," pipomenul suše otec. „Ovšem, ovšem," pisvdila paní Klementina le ihned zase odboila: „Ale což pak neml pan syn chuti k právnictví? Skvlá kariéra v právnictví ale má-li nkdo protekci, jest nyní sice stížená ;

—

181

jest ]

pece nejen možná, nýbrž zaasté pekvapu'

,v „Náš Mansvet vyhovl prost otcovu pání," v

v

[

ozvala se Marie. „Škoda!'" obrátila se nyní paní Klementina pímo k Marii. ,, Mysli si, kdyby tak stál ped soudem jako veejný žalobník a pádnými dvody obžalova-

——

ného dohánl ku piznání se „K tomu mj syn není," vpadl chladn otec. Paní Klementina však toho nedbala a pokraovala k Marii „Anebo kdyby jako obhájce plamennými slovy hímal do duší porotc, by obžalovaného uznali nevinným .. Nebo ve snmu!... Pomysli, milá Marie Kdyby tvj pan syn jako poslanec jal se mluviti celému národu z duše „Vše to jest sice krásné," vyložila Marie, „ale, jak už manžel pravil Náš Mansvet k tomu není. Nema k tomu ani nadání, ani náklonnosti. Je spíše povaha hloubavá nemluva — Vše to paní Klementinu nepesvdilo. Po zvyku i zlozvyku svém perušila Mariinu delším :

.

—

——

!

:

—

—

e

výkladem. „1 to, milá Marie, v právnictví nikterak nevadí,

Mj

nebožtík také nebyl žádný trochu pišišlával, drsný, houkavý hlas a zídka kdy zmohl nco svou výmluvností. A pece byl, jak víš, hledaným advokátem. Byl bystrá hlava. To ti dnes dosvdí všichni jeho kollegové, i ti, kteí mu za živa nepáli nebo závidli ... Pi volb a provádní zamstnání jde totiž pede vším jiným o to, aby se lovk uml clo všeho vpravit a každou situaci na svj prospch vykoistil. jak se domníváš.

eník. Naopak

—

ml

t

i

i

í

1

182

— upímn

Nám

— také se nevedlo

povdno

mj

skv-

když otevel muž samostatnou kancelá advokátní. Oženil se, jak víš, již jako koncipient. Mli jsme už dv dítky a po klientech po celé týdny ani vidu!" le,

— —

„Není možno byla

!"

zadivila se

domácí

paní, která

interesem naslouchala.

s

,,A pece jsme byli," pokraovala paní Klementina po malé pomlce, ,, pímo po knížeku zaízeni: byt o šesti pokojích kancelá ti pokoje s

—

pedsíní

dva koncipienti, ti mundanti

pi tom všem týdn

sotva jeden klient

s

...

A

njakou

lapali í."

neuvení!" zamumlala domácí paní. „A pece svatosvatá pravda!" ujišovala pítelkyn. Obrat k lepšímu nastal konen pece. Rozumí se samo sebou — bez piinní se nebyl by ,,K

,,

se nikdy dostavil.

umíš, milá. Marie,

Po

té se

dmysl

Ale kde pracuje

dmysl

—

roz-

." .

.

na okamžik odmlela, jakoby byli na

rozpacích, má-li

i

nemá-li se dále vyznávati

;

ale

ihned se rozhodla ,,A na doklad, že jsem doposud tak upímnou, jako jsem bývala ,vz, milá Marie ,Mj' byl spekulant Mnohdy po celé ,dny, ba týdny celá klient nebo kancelá zahálela. Ale jakmile nkdo, nkdo cizí zaklepal, poalo se v kancelái šukati. Jakmile osoba vešla do pedsín, zaal ,mj' hlasit diktovati njaký dopis. Na píklad: Vážený pane Dovoluji si vám oznámiti, že zapletená a beznadjná pe vaše jest šastn a ve vší :

!

.

.

.

a

!

tém

tichosti ve -váš

—

prospch skonena.

20.C00 zlatých atd. atd.

rie?"

—

Získal jste tím

Rozumíš, milá Ma-

183

„milá" Marie, která byla s napjetím poslouchala, sedla, jakoby doposud nechápala. Teprve, když se k ní manžel nahnul a šeptmo podotknul: Dopisy byly fingovány " pelétl tvá její trpký úsmv. Paní Klementina však si toho nepovšimla a Jle

—

,,

Dobrá povst mého dopovdla nkolika slovy muže rychle se šíila. Klienti zaali se hrnout — a ve dvou letech jsme byli na suchu. To celé ,,

:

tajemství."

Umlkla. Prostoeká upímnost její psobila však trapn nejen na vlastní dcery, nýbrž na ostatní. i

Ale paní Klementina sotva by se byla dala odstrašiti a byla by se zajisté ihned njakou pikantní podrobností z minulosti svého manžela pochlubila, kdyby jí v tom nebyl zabránil náhlý obrat situace. Podle okna, kterýmž se byla ped píjezdem host Anuška dívala k nádraží, kmitnul se totiž posel telegrafního úadu a upoutal pozornost všech, krom Anušky a mladistvé spolenice dam, která se zatím k dítti piblížila a nyní s ním tiše hovoela. Hostitel popošel poslovi v ústrety až na práh dveí, vedoucích do parku, pijal depeši a podepsav tužkou recepis, vrátil jej poslovi. Po té depeši otevel a peetl, aniž by byl dal nejmenší pohnutí na jevo, naež ji složil, zastril do kapsy ,

a vrátil

>se

zase

-

na své místo.

Domácí paní sledovala prostý padnou

dychtivostí. svého optala, kým

Není

mu

ten výjev s nátudíž divu, že se mužje

bylo telegrafováno.

„Neznámým, vlastn poloznámým lovkem," odtušil

manžel lhostejn.

184

„Není to tajemství?" optala se ješt dychtivji. „Naprosto ne," zní klidná odpov.

„O „O

em

telegrafuje ?"

nepatrné nehod, milá duše, která nás stihla," odtušil manžel s nezmnným klidem. Osudné slvko „nehoda" psobilo však na domácí paní jako -uštknutí hada. „O nehod, pravíš ?" zvolala rozilen. „O jaké ? Netaj pede mnou nieho!" „Pro bych tajil?" manžel na to, snaže se svým klidem psobiti konejšiv na rozilenou cho. „Vím pece, žes moje žena, která už vyslechla nepíznivjší zprávy, nežli jest tato. Krátce, jsme o n-

—

kolik

zlatých chudší." „Ah tak!" vzdychla domácí paní, pemáhajíc s napjetím veškerých svých sil své rozilení, což se jí po chvíli podailo aspo tak dalece, že s poklidem pravila „Rci pravdu, co se stalo? Netaj pede mnou nieho Vždy pece pozoruješ, že jsem na netisíc

mrným !

milou zprávu pipravena."

Manžel sice chvíli váhal, naež nejlhostejnjším hlasem odpovdl „Rybaovský statek dnes v noci do základ vyhoel." „A to povídáte tak chladnokrevn?" ozvala se nyní paní Klementina.

„Rozilením nieho nenahradím," odvtil houpíraje pátrav zrak na svou cho, která se byla na pólo vztyila a po chvíli s polozatajeným dechem pipomenula stitel,

„Ale tys pece pojištn?" Manžel zachoval svou chladnokrevnost i nyní. „To práv ta nehoda," pravil s úsmvem lo-

185

veka, jenž mluví u. ztrát nkolika krejcar, „že pojištn nejsem." Marie vztyila se úpln a chtla uiniti krok ku pedu; ale zavrávorala a zaúpvši, klesla nazpt do kesla. „Probh, pane, vy jste svou paní usmrtili" vzkikla paní Klementina s ne j trpí výitkou, vy-

skoivši.

Na

všech tváích jeví se zdšení. Všichni stojí

jako zkamenlí. se

k

Jen manžel nepozbyl duchapítomnosti. Nahnuv choti, položil ruku na její elo, druhou ohledal

tepnu.

Po

té se vztyil a pravil

úsen

k Mansvetovi:

„Pro lékae I"

Pipomenutí toho nebylo teba. Mansvet byl pro lékae poslal ihned, když pišly na matku první mrákoty. Na matin výkik byla i Anuška pibhla a stojíc ped matkou, dívala se jí do tváe, kdežto Mansvet pokleknuv k matce, zaúpl: „Matko drahá, drahá 1" Po chvíli ubohá paní ponkud se vzpamatovala.

— je —

„Kde Anuška

do se

Anuška?" vzlykla namáhav. ped matku a skryla tvá svou

sklesla jejího klína.

Matka vztáhla k ní tesoucí se ruku a snažila dít pofiladit, ale ruka jí bez vlády sklesla.

Paní Klementina, která byla ucouvla, byla s dcerami svými nmou svdkyní dsného výjevu. Stály opodál jako zdrceny. Zsinalý obliej nešastné pítelkyn psobil na paní Klementinu tak mocn, že nemohla se na ni dívati. I obrátila se a dala dcerám svým významné J.

Arbes: Sebrané spisy. Xill.

186

znamení, na které se všechny ti nepozorovan

vy-

tratily.

Spolenice jejich Eliška, která se zatím piblížila za keslo nebojié paní, zstala a byla svdkyní

i

toho, co následovalo.

Marie setrvala po nkolik vtein bez hnutí a jenom chroptivý dech její byl dkazem, že ješt žije. Po té pokusila se nkolikráte promluviti, až se jí podailo pronésti slovo „Roberte!" Manžel mlky se k ní nahnul. Teprve nyní podailo se nebohé promluviti nsouvislých slov. pravila s bezpíkladným namáháním sotva slyšiteným, chroptivým hlasem, „nev, žes vinen mojí smrtí Víš pece, co mi léka

kolik

,,

—

Nev,"

—

.

pedpovdl

.

.

"

„Vím, vím," odpovdl Robert. „Nezmnitelný zákon pírody Nedoekl; Marie poznovu trhan promluvila: — „Kde je Mansvet? Ach! ano zde O tebe, Mansvete, nemám starosti Prosím jen bud otci synem vrným, poctivým ... V slovu ." Cest otcovu i svou nade všecko vždy stj Další slova byla nesrozumitelná a teprve po chvíli bylo lze vyrozumti, že zabývá se ubohá paní v duchu Anuškou. Posléze podailo se jí pece ješt pronésti blaboliv a trhan nkolik souvislejších slov.

— —

—

!

.

.

—

—

!

.

.

—

.

." blábolila o dít mám starost Mansvete sotva slyšitelným hlasem. jí,

„O dít

upímným

bratrem

— bu

.

—

.

„Bu

...

A

kdyby snad

jako já otcem!" jí Poslední slova již jen

matn

i

otec

vydechla.

nkdy

187

„Spolehni se, matiko má drahá," zaúpl Manskdežto Robert doposud chladnokrevn sledoval smrtelný zápas, jevící se v zsinalé tvái bytosti, které nebyl až dosud ani myšlenkou ublížil. Po chvíli se k ní nahnul a zašeptal: vet,

„Dodychává." Aivšak

i

nyní ješt v tvái jeho ani sval se

nezachvl. Neodvratn díval se do otevených, ale hasnoucích oí, až se zaaly pimykati. „Dotrpla!" zašeptal a teprve nyní vztyil hlavu a zrak jeho setkal se náhodou s nevylíiteln bolestným pohledem mladistvé dívky, stojící doposud nepohnut za keslem mrtvé ženy. I shýbnul se k žen ješt jednou a políbil ji na elo. V témž okamžiku vztyil se i Mansvet, a Anuška, která ped ucouvla, vypukla

nkolika

vteinami

od

matky

v usedavý plá. Teprve nyní odvážila se dívka za keslem, v jejíchž asách leskly se slzy, pedstoupiti, by plaící dít odvedla a vzala v opatrování. Ujala je za ruinky a odvedla do parku. Otec a syn zstali u vychládající mrtvoly samotni.

nžn

Chvíli stáli proti

V

sob

nm.

—

tvái synov jevila se bezmrná bolest tvá otcova však byla doposud jako z mramoru. Náhle klesl syn ped otcem na jedno koleno a zajíkav promluvil: ,,U vychládající mrtvoly matiny ti, ote, písahám, že budu ti synem po jejím pání!" Po té se vztyil a sklesl na otcova prsa

——

188*

Co následovalo bezprostedn po dsné rodinné katastrof, zajisté není teba ani doliovati. Paní Klementina, ob její dcery, jakož i spolenice jejich Eliška odejeli asi za pl hodiny, zstavivše nešastnou rodinu bezmrnému hoi. Syn Mansvet, pochopiv úpln dosah hrozné katastrofy, byl zdrcen. Anuška Aarci neštstí, jež ji práv stihlo nej krutji, nechápala zcela; nicmén plakala dlouho usedav a ustala jen tehda, když mysl její upoutalo nco jiného.

Manžel naproti tomu zachoval závidní hodný svj nejen y den katastrofy, nýbrž i pozdji v den, když na prostém hbitvku vesnickém ukládali bytost na svt mu nejmilejší do hrobu. klid

Stál nad oteveným hrobem .vzpímen, upíraje zrak na rakev nade hrobem. I nejlhostejnjší z úastník smutného obadu

nemohli se ubrániti hlubokému dojmu, když pohlédli na slzícího Mansveta, jenž stoje na pokraji hrobu po boku otcov, držel za ruku svou se stiku, jejíž erná oka tkala práv bezstarostn, ba skoro tveraiv kolem, jakoby šlo o pouhou zábavu.

Když pak rakev spuštna do hrobu a hroudy zaaly duniv na ni dopadati, zaznl z davu plá, vyznívající asem v štkavé úpní. Ani jediné oko nezstalo nezaroseno. I veselá, bezstarostná oka Anušina konen ..zvlhla a dítko vypuklo v plá tak keovitý, jakoby mu srdce pukalo. Jen otec stál s klidným, skoro možno íci chladným výrazem ve tvái, jakoby se louil s nejdražší bytostí jen na nkolik okamžik a nikoli na vky.

189

A pece

podivný muž ten miloval ženu, kterou moždo hrobu, vele, ba vášniv no-li slov tch užiti o lovku, který citu svého doposud snad ješt nikdy ani zachvním jediné brvy na jevo nedal. Bylt to muž v nejvlastnjším slova toho smyslu neoblomný, písný, všem protivenstvím vzdo-

práv

—

spustili

:

rující.

Lee podobn jako svou ženu, miloval muž ten své dítky, jajko málo který jiný otec, jenž cit svj asto i okázale na jevo dává.

i

Miloval je tak mužn vroucn, že nejen nebožka manželka, nýbrž i dítky samy nepály si ho vzorem .otce míti jiným, nežli jakým práv byl :

a

muže zárove. Z toho, co jsme

prbh

dosud zvdli, zdá se, že života jeho v podstat aspo pomrn až

byl píznivý, ne-li docela šastný.

Ale nebylo tomu tak: muž ten

milákem osudu

nebyl.

tém

Minulost jeho byla nepehlednou adou na osudu vyvzdoroval aspo tolik, aby mohl klidn žíti jenom své rodin. Byl synem chudikého vesnického uitele z Podkrkonoší ale ztratil rodie své již v útlém vku, kdy jich nejvíce poteboval. Dorstal v nouzi a bíd z milosti cizích lidí. útrap, nežli

;

Po nadlidském namáhání a pepínání se

a

mu

bh

sil

podailo

ve škole tak vyniknouti, že byl z milosti ví na í pímluvu pijat do vojenské vycho-

vatelny.

Bída byla sice zažehnána; ních boj nebylo konec.

;

í

ale útrap a dušev-

190

Za nedlouho poznal, že nesrovnává se v náhledech a náklonnostech se svými spolužáky. Stali

mu odpornými

a protivnými. Žil jen sob, uil se pilnji než ostatní, vynikl a budil závist skoro všech, s nimiž byl nucen se

V/,

*

zíti.

Posmch

a úšklebek brousívaly si, jak byla jeho k synovi pravila, o jeho srdce a hlavu s drzou nestoudností své zuby nejen po as prpravného studia, nýbrž i pozdji, když vstoupil do

cho

vojste.

A

to

výhradn

jen proto, že byl povahou, návbec celou svou bytostí ji-

klonnostmi, snahami,

ným,

nežli ostatní.

Zaasté

se

mu

zdálo,

že

beznadjnost zatíná

pímo zuiv

své spáry do jeho duše, že v pomrech, v kterých byl neúprosným diktátem pirozeného stavu vcí nucen žíti, nevydrží. A pece muž ten nejen nikdy nezoufal stoický klid nezmizel nikdy s tváe jeho ani na okamžik. O tom, co
—

—

prohešení proti pedpism vojenským a pece nebyl nikdy milákem nebo snad práv proto svých pedstavených. Ve vojšt nepostupoval po zásluze, nýbrž jako kterýkoli netalentovaný a jenom trpný dstojník dle posloupnosti doby služební. Vzornému konání povinností svých dkoval jen tolik, že nemohl býti pod njakými záminkami pes

—

zejmé znní vojenských zákon odstrkován.

191

S Marií, pozdjší svou legální chotí, seznámil a v brzku na to se s ní zaslíbil již jako poruík a žil s ní od té doby jako s legální manželkou. se

Jinak nemohl. Byla chudikou šikou Vše to a mnohé jiné podrobnosti, jichž neteba snad ani pipomínati, zavdávalo píinu k tak mnohým nepíjemnostem, úšklebkm a ústrkm, o <jakých nezávislí lidé nemají ani pontí. V kruhu rodinném byl v celku šasten. Nejnepatrnjší mráek nezkahl jasnou oblohu manželského jeho štstí. krutý osud zasáhl obas i do klidného toho zátiší surovým svým drápem. Prodlením let objevila se v zátiší tom medusovitá tvá smrti nkolikrát, aby rodim ztrátou toho neb onoho dítka zasadila ránu nejbolestnjší. Avšak i když v beznadji -sedával u lože umírajících dítek svých, i když stával v hoi nad vychládajícími mrtvolami jejich velké, hluboké, výrazné oko jeho nikdy se nezarosilo. A pece byl dítkám svým nepomrn více, nežli bývají dítkám svým otcové zpravidla. Bylt jim nejen otcem v bžném toho slova smyslu, nýbrž vzorným vychovatelem a nejupímnjším, nejod danjším, nejlaskavjším pítelem. Skoro onožno íci, že pouhá náhoda tomu chtla, že v prázdných chvílích zabýval se pemítáním o zásadách vychování a dospl posléze k názorm, lišícím se dosti nápadn od názor bžných; ale .

.

Le

nmém

—

i

pece jen k názorm jedin správným, vypuelým z nepedpo jatého názoru v svt vbec. Rozvoji charakterv ponechával úplnou volnost. Nikdy v niem nepekážel, co nebylo v píkrém

192

rozporu s rozumem tradicionelních klam a blud, by sebe obvyklejších a všeobecnjších, nikdy ;

nepodporoval

;

slovem

snažil se dáti

dítkám svým

vychování, které by v niem neodporovalo pirozenému citu a rozumu. A za vdk dostalo se mu neobmezené lásky a uznání nejen ženy a dítek, nýbrž každého soudného lovka, jenž se pesvdil o výsledcích vychování na zásadách nepedpojatého rozumu a citu založeného. Vychování samo bylo ovšem vlastn dílem matiným otec byl pouze jeho zakladatelem. Bez jemnocitné, rozumné a vzdlané matky nebyly by zásady otcovy zajisté ani z ásti vypuely v kvt tak uspokojující. S tohoto hledišt posuzován, byl pomr mezi dtmi a rodii, kteí byli stejných názor, pímo ideální. Matka byla dítkám svým madonnou, otec skoro polobohem Pirozeno, že muž takové minulosti a takovýchto zásad byla povaha nevahou uzavená, nesdílná a nemilující obvyklých spoleností. Pokládaje vtší ást života svého za ztracenou, žil jen svvm dtem v úmyslu upraviti jim dráhu života volnjší, utšenjší a zdárnjší. i pomrech jeho Následek toho byl, ze o kolovaly rozmanité Dovésti. I prostá, pirozená kar riéra jeho jako vojáka zdála se mnohým nepirozenou tím více pak zbohatnutí jeho, jež nemohl si naivní rozum zvdavc jinak vyložiti, nežli výhrou z loterie nebo ve he v karty. A pece bylo vše zcela prosté. Jsa z diktátu povoláním vojákem, neml po neúprosných ;

.

.

nm

;

pomr

193

celý svj život velejšího to setásti.

pání a snahy,

nežli

jamo

Praktický jeho smysl pro vci, jichž nelze zmkázal však již k vli dtem, vykati. jakmile byl skoro po ticetileté služb jmenován podplukovníkem, uznal za vhodné jíti do výslužby. Asi po roce tak také uinil a byl k nemalému podivení svému jmenován plukovníkem.

Le

niti,

V

ml

tu dobu sice další život ale Štstna, která se snad

peený;

vot

jeho na

pousmání

nj

pousmála,

nemla

slušn zabezpoprvé v žina jediném

dosti.

té bylo mu zvstováno, ani on, aniž kdo jiný nadál že chudiká žena jeho zddila po vzdáleném píbuzném, kterého vbec ani osobn neznala, dosti slušné

Nkolik

eho by

jen

týdn po

se byl

:

jmní. Plukovník ve výslužb koupil tudíž malý stazaal se patrn spíše z dlouhé chvíle,

tek va

—

nežli z jakékoli jiné

píiny

—

zabývati hospodá-

stvím a vším, co s ním souviselo. Bystrý jeho duch vpravil se v brzku v nové pomry tou mrou, že pedstihl mnohého, jenž v po mrech takových byl vychován. Plukovník-hospodá zaal, jak víme, v brzku i smle, ba odvážn a zárove nikoli s nezdarem spekulovati.

A první nezdar, vlastn první živelní pohro má, která zdaenou spekulaci v nive uvedla, zstavila sice spekulujícího chladnokrevným jako kdy jindy, ale psobila na starostlivou, ivní chorobou podráždnou nianželku jeho v míe tak osudné, že byla pohroma ta pokládána i za píinu náhlé její

smrti.

194

Pes ních

plukovník o úincích mravna organismus lidský zcela jiného ná

to vše, že byl

dojm

hledu, nežli jaký se platný, napadla mu

všeobecn pokládá osudná

za pravotato 'souvislost mezi

píinou a úinkem neobyejn živ práv

v okamžiku, když stoje u oteveného hrobu, vidl, jak jej hrobník s chvatem a zárove s obvyklou lhostejností zasypává. iDuší jeho šlehla nejbolestnjší myšlenka, jaká lovka vbec vzrušiti že byl vlastn on sám píinou smrti (bytosti inejmilejší. Avšak i nyní zstal, jakým býval vždy. Slyšel nejen vzlykot a stkáni cizích lidí; slyšel usedavý, keovitý plá svých vlastních dítek, kterýmž srdce div nepukala slyšel skoro píšerné dunní hrud na rakev dopadajících a byl si úpln vdom, že bytost, kterou práv zahrabávají, nikdy více nespatí a že mu nezbude nežli pouhá vzpomínka; nicmén i v této nejbolestnjší chvíli života v mramorové tvái jeho ani sval se nezachvL Velké, výrazné oko jeho zstalo nezaroseno Mansvet naopak byl zdrcen a želel bezmrné ztráty nejzjevnji. Byl sice povahou, názory, ba i mnohými ná-

mže

:

;

.

.

vyky otci svému podoben. Dovedl vzdorovati protivenstvím a tajiti žal nicmén v tomto mimoádném pípadu i bolest ;

Byl citu pece jen nepomrn pístupnjší a neinil si žádného násilí. Plakal usedav nejen u hrobu, nýbrž i pozdji po mnoho msíc vždy, kdykoli si vzornou matku jen pi pomenul. Naproti tomu svží, veselá, bezstarostná Anuška, nechápajíc dosahu nenahraditelné ztráty, zaotce nedostihl.

195

když vidla a slyšela plakati jiné; ale po nkolika dnech, jak pirozeno, na matiku poplakala

jsi,

zapomnla. Bylo jí jako lovku, jenž se s nkým rozlouil a jest pesvden, že se s ním v brzku zase setká. že

Jenom chvílemi, když si zejm pipomenula, jest matka vlastn mrtva a nikdy více se ne-

vrátí, zoužilo se tal

mysl

jí

její jiný

srdéko.

pedmt,

Nicmén jakmile upounastoupil zase normální

stav.

V

týdnu byla Anuška skoro

podobn

bezsta-

dít jako jindy. Po msíci pak již na matku zaasté po celý den ani jednou nevzpomnla a vzpomnla-li pece, bylo to, jako když vzpomínáme na milou, ale již polozapomenutou píhodu. Vše vyrovnávající as osvdil, jak pirozeno, u Anušky konejšivou moc svou nejrychleji. Jediný otec zstal, jakým býval klidným, vážným, opravdovým. O nebožce nemluvíval, než jakoby byla doposud živa. Nikdy nepronesl ani slvka, z nhož by se dalo souditi, že želí její smrti. A pece jen on úpln chápal, co sám a pede vším, co vlastní jeho dti ztratily. Nerozdíral srdce svých dítek nižádným steskem, ba žádnou bolestnou nebo trpkou vzpomínkou. A práv toto závidní hodné podvolení se krutému 'diktátu neúprosného zákona pírody psobilo nejen na Anušku, nýbrž na Mansveta nepomrn konejšivji, nežli kdyby byl otec žalu svého rostné, veselé a hravé

:

i

netajil.

Nebyl lovk bez citu; naopak cit jeho bylí opravdový a hluboký. A proto možno se domysliti,

196

jaké

pemáhání

stálo,

jej

by po tak dsné kata-

strof pece jen nepodlehl.

V osamlých

chvílích, když pipomenul sob ten neb onen tklivý a dojemný moment ze života ztracené bytosti, kterou nade vše miloval, pochopil bezmrnou ztrátu v celém jejím dosahu. Srdce jeho se sevelo a mnohdy se zdálo, že tlaí se palivá slza do oka.

keovit mu

mu

V

takových chvílích vždy vzal útoišt k

din ^možnému léku ku zmn místa, k mysli na jiné pedmty, vbec ku práci. :

Po smrti nenahraditelné široko daleko

lovka,

jenž

bytosti nebylo

by byl tak

je-

obrácení

snad

horen

pracoval jako on. Ped tím byl valnou ást prací, s jakými bylo spojeno ízení hospodáství, penechával svému správci a obmezoval se toliko na dozor pehledný. Nyní však podjal se práce, kde se vbec naskytla, a stal se tak za nedlouho duší svého hospodáství. Nejhlavnjší péi ovšem vnoval nyní svým dítkám. Byly mu vším; krom nich nic pro nho neexistovalo. Byl pesvden, že jest jeho povinností nahraditi jim matku, a snažil se ze všech sil pesvdení svému zadost uiniti. Tak míjel den po dni, týden po týdnu, ba .

msíc po msíci.

V

rodin zavládla posléze aspo pomrná uspokojenost. I hoe Mansvetovo zmírnilo se v necelém roce aspo tak dalece, že obraz matin vznásíval se ped duševním zrakem jeho již jen jako v mlze. Když pak si matku pipomenul nápadn živ, srdce z pravidla již jen zamrazilo, ale oko více nevlhlo ...

197

V život a povahách otce i syna mnoho se nezmnilo. Za to mnila se, jak pirozeno, znenáhla a nepozorovan povaha Anušina. Po uplynutí necelého roku otec konen postehl, ze pomrné štstí rodinné zaíná kaliti za hadná chmura. Svží, iperné dvátko, nemajíc dozoru matina, poínalo jeviti vždy vtší náklonnost k bezuzdnosti.

Druhdy nevinný diblíek,

jenž slovy a skutky nikoho 'nepohnval a nezarmoutil, zaínal se mniti v neústupného, svéhlavého, vzdorovitého rozpustilce, vpravujícího se vždy více v mravy nemravy skotaivých, ba divokých hoch. Nžná, jemná druhdy povaha jeho mnila se znenáhla v drsnou a píkrou, slovem dít divoilo ... S chladnokrevností muže, jenž až dosud vše-

svými

i

—

možným

protivenstvím vzdoroval, pozoroval otec hrozivou tuto zmnu a snažil se ze všech sil dáti rozvoji mileného dítka pvodní smr. Marn však. Napomínání odráželo se od zdrsnné dušiky jako písek, házený na skalní stnu. Nezbývalo, nežli bráti útoišt k tomu neb ono.

mu

prostedku donucovacímu,

ale

i

to

pramálo po-

máhalo.

_Dívka

bez vedení a dozoru ženského jest jako kvtina, pesazená v písitou pdu ztrácí svj jemný pel a sladkou vni, zdrsní a zdivoí nebo zakrsá a zahyne. Není tudíž divu, že otec, starostliv o osud svého dítte, pemítal o vhodných prostedcích k zat

;

bu

chránní svého

dítka, až posléze,

když se všechny

198

pokusy osvdily marnými, poal

nahlížeti,

že je-

dinou možnou sp,ásou jest dozor a vedení ženské nová matka, macecha.

—

Však práv

tento

prostedek zdál se

býti ne-

dostižitelným.

mu poprvé napadl, vyhoupla se mu mimodk ped duševním zrakem jeho paní Klemen Když

Kokosová, která byla v stejném skoro stáí jeho nebožkou ženou. Ale první a až dosud poslední jeho setkání se s ní v den osudné katastrofy uinilo na nj tak nepíznivý dojem, že i nyní, bezmála již po roce, vzpomínku na dámu tu skoro násiln zaplašil. Pipomenul sob i její dcery, ba i jejich uinila dojem nejpíznivjší; spolenici, která ale on (padesátník a macecha téhož stáí neb i mladší nežli vlastní jeho <syn Mimodk zavrtl záporn hlavou, ímž nejbližší okolí co do volby nové matky nadobro vyerpáno. tina s

na

—

ob

—

!

Snažil se sice

pipomenouti

.

.

si

z

dívjších

let

njakou bytost ženskou, která by mohla zaujmouti místo nebožino a býti Anušce aspo pibližn tím, ím jí byla matka. Le celý svt zdál se mu býti pustým. Byl bez rady i pomoci i v pípadu, kdyby se byl chtl obtovati a pivésti milovanému dítti macechu, které by nemiloval. Neznal žádné bytosti ženské, která by po jeho náhledu mla nezbytných vlastností ku pevzetí úkolu tak nesnadného a choulostivého. Vše to zstalo jeho tajemstvím. Nezmínil se o tom nikomu ani slovem. práv toto jeho tajemství bylo vyA pece co do možných stihnuto nejen co do píiny, nýbrž

—

i

199

následk paní Klementinou Kokosovou pes to od smrti své pítelkyn nepekroila prahu

že

vše, plu-

kovníkova letohrádku. Postarala se, by byla o všem dležitjším a nápadnjším, co se v letohrádku a s jeho obyvateli dlo, náležit instruována. Vdla, jaká zmna se stala s Anuškou. Tušila, že práv tato zmna musí míti asem svým v záptí i zmny jiné krátce pemítala, kombinovala .

;

a sosnovala také

pimený

plán.

Šlo jí pedevším o to, zaujmouti uprázdnné místo po své nkdejší spolužace sama nebo je upraviti pro nkterou ze svých dcer, anebo se pokusiti ješt jednou o to, co byla ped rokem náhlá katastrofa v rodin plukovníkov pekazila nebylo-li by možno vlákati pro tu neb onu dceru

bu

v tenata milosti

—

Mansveta.

Bylo jí zcela lhostejno provésti ten aneb onen tchto plánv; ale práv proto, že bylo možno v píznivém pípadu srealisovati dva souasn, uznala zíaí vhodné poínati si co možná nejobez

zeleji.

Z

píiny

také po celý rok rodinu plukovníkovu nižádným zpsobem neobtžovala, leda že dala se, když se naskytla njaká píležitost, poptati, jak se jí vede, nebo vzkázati zdvoilý njaký pozdrav. té

Jiným zpsobem se nevtírala, ale konala tajn pípravy, ba pibírala si i výpomocnou sílu, která nemajíc o konených cílech ani potuchy, ochotn svený jí úkol pípravní vykonala. Tak nadešel výroní den úmrtí paní plukovníkové.

200

Letní slunce

oblané

visí

zdánliv nepohnut na bez-

obloze.

Žhavé paprsky jeho padají již skoro kolmo na Vedro jest pímo nesnesitelné a jenom obas, když zavane svží vtík, zdá se, jakoby dusno

zemi.

ochabovalo. V parku, obklopujícím plukovníkv letohrádek, panuje ticho, rušené jen šumným a crkavým šplounáním vodomet po obou stranách budovy. Velké zasklené dvée, vedoucí ze salonu, v nmž byla ped rokem domácí paní zemela, jsou do-'

již

již

koán

oteveny. letohrádkem jest volné prostranství, obklopené do pl kola stinnými stromy a kei, kdežto uprosted trí k výši košatý buk, jehož kmen jest poset nesetnými výbžky po osekaných vtvích. Pod bukem jest umístn prostý kulatý stl a kolem nho nkolik rákosových židlí. Na právo od letohrádku vynívají nad kee doškové stechy nkolika chalup, za nimiž vidti

Ped

vížku prostého kostelíka.

krytá veranda, na kterou vede nkolik schdk a s které jest volný pohled do nenápadné krajiny. Není totiž odtamtud vidti nežli role a luka, v dáli pak železniní tra se strážnými domky a malým, as pl hodiny cesty vzdáleným nádražím a nejzáze pololysé vršiny, ohraniující

Na

levo

-jest

obzor.

Uvádíme tenáe do parku plukovníkova práv, jako jsme jej byli ped rokem uvedli do salonu — nkolik minut ped píjezdem vlaku, jenž pijíždí do stanice sedm minut po jedenácté hodin dopoledne.

201

práv

Plukovník pechází

se

založenýma nazad

rukama po verand. V jednom kout s

sedí na zemi buclatá dívina osmáhlou, ale nikoli neslinou tváí. Majíc ko-

lem sebe vnec.

rozhozeno

množství kvtin,

vije

velký

,

i

Tvá

plukovníkova jeví zasmušilý klid. Není žádné pochybnosti, -že zabývá se v duchu myšlen-

kami nebo vzpomínkami truchlivými. Náhle se zastavil tsn u dívky a dívaje se chvíli zamyšlen, jak pracuje, pipomenul „Mnoho jasných barev nedávejte, Verunko !" „Jak si ráíte pát, milostpane," odpovdla dívka nezvednuvši od práce ani hlavy. Ale jednu bílou rži dám mezi tmavé jiiny pece. Byla to poslední rže, kterou si nebožka milostpaní ped

rokem

utrhla."

pikývnul plukovník. „Ale jen jediNebožka milovala kvtiny barev pitmlých." V tom objevil se mezi otevenými dvemi letohrádku Mansvet v uniform husarského dstojníka a zdvihnul ruku do výše, dávaje tak otci umluvené „Dejte

nou

!"

!

njaké znamení. Sokolímu zraku otcovu

to .neušlo. z blízka," pomyslil si. že pijde, syna, obrátil se k ,dívce,

„Patrn njaká návštva Kývnul na

ka „Až budete, Verunko, hotova, zavste vnec do stínu! Odpoledne jej donese Anuška Mansvetem na hbitov."

nkam s

pejete, milostivý pane," odtušila dívka. hotova." Plukovník sešel na to s verandy a zamil k leto-

„Jak

si

„Jsem okamžit hrádku. J.

Arbes: Sebrané spisy. XIII.

14

202

Práv když vcházel do dveí, dovila Verunka vnec a povsila jej na ímsu do stínu. Na to shrnula zbylé kvtiny do klínu a chvatným kroodešla smrem k hospodáským stavením na právo od letohrádku. Prostranství ped letohrádkem zstalo chvíli prázdné. Náhle zaznl v pozadí zákeí kvikavý díví hlásek, snažící se nápodobiti písné komando vo-

kem

jenské.

Nkolik nesrozumitelných bylo slyšeti:

—

„Pozor! Pochod! jedna dv ..."

—

slov a

Jedna

dv

hned na

—

jedna

to

dv

A zadí

zárove nemotorné víení dtského bubínku. Po nkolika vteinách zahnuli kolem koví v popvodcové hlouek po dvou seadných ho-

ch

vesnických, hrajících

i

:

si

na vojáky.

Všickni hoši, z nichž jeden, nejstarší, byl již asi tináct rok stár, byli bosi, nkteí bez kabápapírovou áku, tv a bez epic. Ten onen nkterý devnou šavli, jiný pouze kus deva. osmáhlá, ba ve tvái poA v ele Anuška

ml

—

mazaná.

Na hlav má pírového draka,

vnou

papírovou áku, na zádech pa-

pes rameno

starou

utoru a de-

šavli v ruce.

Jinak jest obleena v prostý, ale vkusný šat má krátké sukýnky a pkné šnrovací botky. A vykrauje si v ele hoch statn, jak sluší se na velitele desíti- nebo dvanáctihlavé dtské armády. Osmáhlá líka jsou rozpálená jako granátová jablátka, rtíky skoro žhavé, z erných oek srší

203

pýchy neb

aspo sebevdomí.

Celá tváinka jeví nepirozenou, tudíž zpola komickou písnost. Za hochy šourá se nesmle asi dvanáctiletá, plavovlasá a pihovatá dívka v chudobných, skoro cárovitých šatech, kterou, jak se zdá, ani Anuška, jiskry

ani hoši nezpozorovali. Když byli dti postoupili

nkolik krok, komandovala Anuška „Stj I" Hoši se zastavili. ,,Hamáku! Vystup z ady!" velí dstojníek v sukních.

Hamáek

—

hranatý to klouek s jasnomodrývystoupil. ,,Pro nemáš tornistru?" oboila se Anuška. „Tatínek mi ji vzal a naezal z ní futra do opatk," odpovdl s disciplinou Anušiny armády

ma oima

—

na

obeznámený hoch. „To je pkný poádek!" vzkikla Anuška. A již chtla diktovati také njaký trest, když ji Hamáek vzorným salutováním odzbrojil. „Nu, jdi zas do ady!" velela. A již chtla zase komandovati: „Pochod!"

—

když zahlédla dívku za hochy. Nedbajíc dstojnosti dstojnické, bžela, mávajíc nad hlavou šavlí, za hochy a rozdurdn se na dívku osopila: „Co tu chceš?" „Co ti po tom?!" odsekla zakabonivší se dívka vzdorovit.

„Marš odtud!"

velí

rozdurdný dstojníek

v krátkých sukýnkách.

„Nepu'du povídá

dve.

ješt

—

abys vdla! Just nepu'du!" odvzdorovitji nežli poprvé vyhánné

204

„To bych se podívala I" vzpírá „Tady jsem já pánem. Marš odtud] nesmjí!" „Tys

holka

taky

dve úsmšným

.

.

.

tedy

Jdi

se

ty

Anuška.

Sem holky I"

odseklo

tónem a s výhružným posunkem. samo sebou, že hned po prvním

Rozumí se sražení se obou dívek byla

disciplina

armádiky

ta tam.

Hoši se seskupili kolem dívek a jeden z nich uznal za dobré Anušku konejšiti. „I nech ji, nech, Anuško se kouká!" pravil dobrodušn a prosebn. Ale Anuška byla neúprosná. „Nenechám!" vzkikla rozilen. „Ne a ne! Pry odtud! Marš!" Zárove napáhla na vzdorovité dve devnou svou šavli. Dívka sice o krok couvla, ale k odchodu se nemla. Zamraen dívala se Anuška do oí. Po chvíli z ní zlostn vyhrklo „Ty žábo žabatá!" V nejvyšší míe popuzená Anuška spustila napaženou šavli a zasáhla dívku do tváe. žabatou!" dodala zlostn a dívala „Tu máš se zamraen na zrannou dívku, která se dala do naíkavého vískotu. Chvíli stála Anuška s mran vzdorovitým výrazem ve tvái, jakoby byla vykonala hrdinský skutek. Náhle jeden z hoch, jemuž bylo zranného dvete patrn líto, zaal svou šavlí dorážet na Anušku. !

A

—

—

lato se braní, hoši knci. vzlyká i ve. Po chvíli dává se na a hoši za ní.

Dve

útk

205

Anuška

se

chvíli

za

nimi dívá.

Jdte si! Budu vojákem sama!" sama k sob a dívá se za utíkajícími, ,

Po

té

praví pak až zmizeli.

rozhlédla kolem.

se

Shlédnuvši vnec zavšený na ímse verandy? rue tam piskoila, vytrhla z nho bílou rži a dala

si

ji

za

áku.

i

Na to utíkala smrem k letohrádku. Octnuvši se pede dvemi salonu, nahlédla do vnit; ale jakoby jí byl nkdo pohrozil, bžela hned zase nazpt

až ku košatému buku uprosted volného prostranství a vyšplhala se jako veveice na strom. Prchala-li ped otcem, byl svrchovaný as nev témž okamžiku, když se v hustých vtvích skryla, vystoupil otec z letohrádku v prvodu pi;

bo

hrbeného a stíbrovlasého staeka s obrejlenou, .bezvousou tváí pergamenové pleti. Ráíte míti pravdu, pane plukovníku/' pravil staec, obleený v staromodní šat, ponkud sípavým hlasem, stíraje si modrým šátkem pot s ela. „Zde je pece jen volnji, nežli v dusném pod,,

kroví."

\

\

I

,,Libo-li, zasedneme, pane uiteli, pod verandou nebo pod stromem," pipomenul plukovník. „Radji pod strom pod strom!" zasípal staec, belhaje se k buku. Mlky došli až k buku a usedli ke stolu.

—

,,Dnes tomu tedy práv rok," ujal se slova „co jsme pochovali milostpaní „Pozejtí, pane uiteli," opravil jej plukovník. „Dnes tomu rok, co zemela." „Ach, bože, bože!" zaúpl staec. „Jak ten as ubíhá. Tak nžná matka Rate odpustit, pane plukovníku tak vzorné matky, jako byla ne-

— —

host,

—

!

206

božka milostpaní, jsem dosud nepoznal. Dokud žila, uinný andbyla slena Anuška andlíek

—

i

líek."

„Te

je

z

ní

ovšem

diblík,"

pipomenul

otec

skoro bezmyšlenkovit. „A jaký, jaký, jaký!" spustil host. „Když ji ale odpuste upímnosti starého pedavidím

goga né

!

— — nemohu se ubrániti pocitu

lítosti

— upím-

lítosti."

Pravda, dít je divoké," postesknul si otec. „Základní tento rys Anušiny povahy obzvlá,,

porovnám slenu Anušku s klidným, rozvážlivým panem Mansvetem — ideálním to vzorem mladého muže. Jako dstojník mohl by býti výstednjší, záletnjší. Ale takto musí vám, pane plukovníku, vzorného pana syna každý závidt ... Za to Anuška, chci íci slena Anuška „Je pece jen ješt pouhé dít," pipomenul plukovník, pokriv ramenoma.

št

vyniká, když

—

— — —

bez la„Ano, ano," pisvdil staec, ,,dít skavé písnosti vzorné matky, která jediná mla pímo divotvornou moc nad povahou

Nedoekl. Cosi jako drobný kamínek nebo suchá vtviSal padlo mu na klobouk a perušilo niklobouk, prohlédl jej, ale neshledá v na eho, dal jej zase na hlavu a pokraoval s dtmi bez ,,Ano, ano, pane plukovníku Znám to ze zkušenosti matek je pravý kíž z vlastní mnoholeté zkušenosti ... A proto, prosím, promite, že práv z té píiny zavítal jsem dnes

e.

ka

nm

—

.

k vám." „Ke mn?" optal myšlenky pr^v jinde

.

.

—

se roztržit plukovník, jehož bloudily.

207

„Co to?"

zvolal místo vysvtlení starý uitel,

jemuž bylo zase sal klobouk I menul

nco

s

hry

padlo na klobouk.

pohlédnuv

a

do

výše,

pipo-

:

,,

Patrn buk, pane plukovníku,

není-li

pravda?"

Plukovník nechápaje, kam otázka ta elí, mlky pikývnul. „Ale buky te teprve odkvtají," zamumlal uitel z póla pro sebe, naež s drazem doložil:

„Bukvice to tedy nebyla." „Jaká bukvice?" optal se udiven plukovník. „Zdálo se mi, jakoby mi již po dvakrát padla bukvice na klobouk." „Spíše njaká vtvika, kterou vítr setásl," vyložil plukovník. Uitel, vztáhnuv ruku, jakoby zkoumal, vane-li

podotknul „Panuje však úplné bezvtí." „I za úplného bezvtí padávají nkdy se strouschlé vtviky," vyložil plukovník tónem tak klidným, že hosta pesvdil. Starý uitel pikývl hlavou a pokraoval ve vítr,

m /

J v/

v • v/

i

v

sve drivejsi rozmluv „Zavítal jsem tedy, pane plukovníku, k vám v záležitosti pro vás a pro vaši slenu Anušku nad míru dležité. ze, jak snad ráíte vdt, uiteluje te ve zdejší osad jako zástupce „Vím, vím," vpadl plukovník, nechápaje, co úvod ten má znamenati a doložil: „Zkušený, vzor-

Mj

— —

ný

to

muž

mj

—

„Ale nesmlý, úzkostliv nesmlý, pane plukovníku," pevzal zase staec. „Slena Anu-

e

208

—

ška sice zdejší školu již dávno nenavštvuje niá informátora pes to ze mými ú;sty prosí snažn prosí ,, Rate se jen vyslovit, pane uiteli," vybízel plukovník ponkud netrpliv. „Milerád pání jeho

—

mj

— —

;

vyhovím."

Pes

vlídný a ochotný tón, jakým byla slova ta pronesena, starý uitel váhal s odpovdí. Bylo zejmo, že v duchu zápasí, jakoby chtl za nco žádati, co není jeho pesvdením a k byl nkým jiným povzbuzen nebo docela donucen.

emu

,,

Rate laskav

poal po

chvíli

beze všeho obalu

šku

.

však se vzmužil, ka rozhodn prosí, byste ráil slenu Anu-

Hndd na

to

totiž

A

poznovu se na okamžik

ka

zarazil; ale

hned

se

pídechem zjevné nevole Nebo, co slena Anuška te tropí, pesahuje

zase vzpamatoval, ,,

tak

,,že

." .

„Mj ze

—

prominout, pane plukovníku,"

nesmle a skoro zajíkav,

všechnu míru

s

— —

V tom padl s hry na stl pímo ped uitele hob a nkolikráte poskoil. „Co to?" zvolal uitel udiven, naež vztáhnuv ruku po bobu a drže dodal

jej

vítzoslavn do

výše,

i

„Bobf Bob, pane plukovníku!... hází boby."

Nkdo

sem )

,

Zárove

pohlédl vzhru. Plukovník, jenž byl slova jeho o Anušce s nehrub píjemným pocitem vyslechl, uinil po jeho píkladu a spatil ve vtvích buku šelmovsky se šklebící

Anušku.

.

,

•

209 v

V

tvái jeho

kovník vztyil se ba píke velel

nepohnul, ale pluprudce, naež písn,

sice ani sval se

neobyejn

!

„Okamžit dol!"

m

Teprve nyní zpozoroval rozpustilé dít na

stro

uitel.

i

„Ajta! To tedy ta šelmika?" pipomenul uspokojením lovka, jenž práv nabyl pesvdení, že se nemýlil, a s pízvukem trpkého udivení

s

mumlav

dodal

!" „Neuvitelno Neuvitelno Anuška slézala zatím se stromu. !

Tvá

její

—

ped

chvílí,

když byla otcem

za-

hlédnuta, šelmovsky se usmívající, byla zakabonna, zejmý to dkaz, že dít pokládalo házení za cosi zcela nevinného a rozkaz otcv, by slezla se stromu, nechápalo, nebo mu nebyl vhod. I slézalo tak neopatrn, že mu i áka spadla s hlavy.

bob

bu

Když bylo pod stromem, dal mu otec pouhým posukem znamení, aby se chovalo zpsobn a obrátil se zase k hostu, ka vlídn Rate být ubezpeen, pane uiteli, že pání vašeho pana zet vyhovím." Zatím byla se Anuška shýbla pro áku a ,,

strhnuvši s ní rži, strila ji do kapsy; na to dala áku zase na hlavu a postavila se jako voják podle stromu. V tom bylo slyšeti z pozadí letohrádku zvláštní ruch a šum, jako když se nkolik hovoících a hubujících lidí kvapn blíží.

tsn

Plukovník i uitel se obrátili smrem, odkud hluk zazníval. Nevidouce však nikde nikoho, domní-

210 se, že to nejspíše njaký spor nebo hádka v bezprostedním blízku letohrádku. Z té píiny plukovník uitele vybídnul, aby zase usedl. „Choulostivý úkol jest tedy šastn nad oekávání šastn vyízen," ujal se slova uitel, usedaje.

vali

—

mj

„

Vždy

to

!"

pece

pouhá malichernost, pane plukovník tónem ledabylým, sedaje jen

uiteli odtušil za stl naproti uitelovi.

,,Ah nikoli, nikoli, pane plukovníku!" zaal horjako starý pedagog. ,, Naopak naopak! pedagogovi se zdá, že nutno vznikající zlo potlaiti

—

liti

v

samém ,,To

zárodku." také stane,

se

plukovník, ale

Mn

spolehnte se!" ujišoval

pece nemohl

jinak,

nežli

dodati

—

„Ale doposud nevím, kterak váš pan svat „Mj svat tedy," vpadl starý uitel chvatn

—

odpuste jen, že se a rozhodn, „snažn prosí vyslovuji tak zcela bez obalu jedním dechem abyste netrpl Anušce výstednosti, které prý se již

neliší

od zcela obyejné

—

rozpustilosti."

Zatím, co uitel takto na dít žaloval a otce písnosti nabádal, piplížila se Anuška za uitele k a práv v okamžiku, když konil, utrhla rue ohon od draka a nepozorovan mu jej pišpendlila k šosu. Plukovník chtl na poslední slova uitelova pisvditi a ujistiti jej, že se vynasnaží ze všech sil, aby bylo dít v kázni drženo ale v tom byla po zornost obou upoutána zvláštním výjevem. ;

Ruch a šum, jenž zatím se piblížil.

je

byl

již

jednou

vyrušil,

211

Kolem rohu letohrádku zahnul práv njaký muž, jenž vášniv gestikuluje vlekl za ruku vzpouzející se plavovlasou dívku se zakrváceným obliejem.

Na první pohled lze uhodnouti, že to obuvník. Je obleen, jak byl vstal od práce v gatích, bez vesty s podkasanou zástrou. Pololysá hlava jest :

bez pokrývky

;

má

na oích

do výše pošoupnuté

zelené stínítko.

Pvodn

dobromyslnou zádumivost prozrazu-

široká bezvousá tvá, chorobn nažloutlé pleti rozjitením skoro brunátná. Pouvadlé rty se chvjí, zanícená víka oí keovit pomrkávají. Za mužem; jenž jest drobné a suché postavy, objevila se žena v prostém domácím obleku. Je nestatnjší muže. Tvá drsných rys jeví taktéž rozhoení. Z prudkých posunk jejích lze uhodnouti, že dráždí jící,

jest

pomrn

muže ku hnvu. Za ženou pak mezi nimiž s

Anuškou

jest

vidti

hráli

dav vesnických dtí, hochy, kteí si ped chvíli

se vyhrnul i

na vojáky.

Není žádné pochybnosti, že rozilený manželský párek jsou otec a matka dívky, kterou byla Anuška

devnou

šavlí zranila.

Dívka vzlyká a stká, jakoby ji na nože A pece jest zejmo, že iní tak spíše ze

bral. zlosti

a mstivosti, než-li bolestí,

„Poj, poj, ubohé dít!" ji

„A

dále. ne, abys

se

dal

nkým

vzbuzuje ho žena.

—

vybízí otec, a

vlee

násiln

„Jak pak

a dát se

— zakiknout

nkým

!

Já

zakiknout

zakiknout!" po-

— Matouš Horoušek ..."

212

„Nu nou

— strašpytel

jsi

od jakživa," míní

s

úškleb-

jizlivostí žena.

Muž

jen cosi zlostn

zabruel a

dívku

vlekl

dále.

Nkolik krok ped plukovníkem se zastavil. „'Ach, bože, bože — vždy sotva dechu popadám," zaúpl zajíkav, lapaje po vzduchu. Bojíš se, bojíš To je to !" dráždí žena úšklebn. ,,

!

„Poj, Baruško, poj!" vzmužil že na to budou

v s

se

vn

jim posvítím, matovat."

Zárove uinil ješt nkolik krok a tvá plukovníkovi, který povstav od obvyklým klidem pozoroval, nemaje

muž. „Já

vkv

pa-

tváí

stál

stolu,

vše

tušení, co vý-

znamená. „Co pak se stalo, pane miste Matouši?" optal se vlídn. „eho si pejete?" Vlídnost ta pana mistra na okamžik zarazila,

jev ten

naež

teprve vyhrkl

výhružn

„Pane plukovníku!" Ale hned na to zaal zajíkav: „Já prosím „Eh co prosím!!" vpadla drsn žena.

—

—— —

já

—

,

„Te

se neprosí!"

„Nech mne!" osopil se muž urputn na ženu a obrátil se zase k plukovníkovi.

—

—

pojá jsem „Já tedy, pane plukovníku ctivý muž a živím se „Vím, vím," vpadl plukovník netrpliv. „Ale

—

eho

pejete?" „Pro umuení pán tak se pece podívejte!" vzkikla žena zlostn, ukazujíc na dívku. si

—

213

,,

Upadla?

dem lovka,

Ublížila si?" optal se plukovník s klijenž na první pohled dovede rozeznati

ránu povážlivou od pouhého pošramocení. Upadla?" opakovala žena s jizlivou ironií a nahnuvši se k muži, pološeptem jej dráždila „Ješt si t ke všemu nabírá." ,,

:

'

Muž

na prosím

spustil

—

to s

novou rozhoeností

Eh Teba bychom my

byli „Já takhle, pane plukovníku chudí a potební lidé všemohoucí vidí a slyší takjako mne tu .

bh

hle já to

nenechám

.

.

—

!

—

!

..."

„Ale co pak, pane miste, co?" vyzvídal plukovník. „T,akhle moje dít," vzkiknul rozlícen pan Matouš a hlas jeho se chvl hnvem a lítostí. „Takihle nám naše dít zmrzait na do smrti

—

!"

zmrzait „Nu, snad to nebude tak zlé," konejší plukovník a. prohlédnuv bedliv obliej dvete, dodává „Vždy to pouhé pošramocení trochu odená kže. Následkv to nebude mít žádných." „Žádných následk!" zvolal otec. „Ješt z tebe rozum tahá!" popuzuje jej žena

—

:

šeptmo.

„Žádných následk, pane plukovníku!!" volá smleji pan mistr. „To bych si vyprosil A já abyste vdl do já to takhle nenechám ... mne miliónkrát tisíc láte já mám taky srdce a taky vím, že jsou na svt slavní úadové, kteí se do toho mohou vložit." A hlas jeho se chvl, jakoby celým tlem neviditelná moc potásala, až mu zuby cvakaly. Plukovník sice pohnutí jeho chápal, ale neznal píiny, pro kterou se obrací pímo na nho.

—

!

—

.

.

.

— A —

214

mu sice Anuška; ale když vidl, že u stromu zcela klidn, by i vzdorovit podmraená, zdálo se mu, že pece nemže býti Napadla

zde

stojí

niím

vinna.

„Alei

pane miste," pravil

.dovolte,

konen

písným, ba píkrým pízvukem, ,,te toho mám po krk! Co pak já mám s celou tou záležitostí ?" zakoktal pí„Vy vy, pane plukovníku krým tónem zaleknuty Horoušek. „To je, prosím, tak," vyložila konen rázná žena úsen. „Tohle " pi tom ukázala na svou Barušku „je naše zmrzaené dít. A tamhle" pi tom opovržliv ukázala na Anušku „umí ta fiflenka, která nám naše dít zmrzaila." Plukovník obrátil se prudce k Anušce a písn s

—

—

—

—

—

—

—

velel

„Pedstup, Anuško!"

Anuška popošla jako voják a

zadívala se

upen

do oí. „Co na tom pravdy?" optal se otec. „Všechno," piznává se dít upímn, ale tónem, z nhož zcela zejm lze souditi, že se nebojí otci

trestu.

„Ty's

dveti

„Pro

se plete,

ublížila?" examinuje otec

dále.

odtušila

—

mezi vojáky,"

Anuška ponkud zpurn.

„My ložiti

kam nepatí

písn

prosím, hráli," osmlil se vy." jeden hoch. „Anuška byla oficír

jsme

si,

.

„Rozumím," pikývnul plukovník a Anušce

zase k

„Pro

jsi jí

ublížila?"

.

obrátil

se

215

Nechtla poslechnout. Ona

je holka a já jako netrpím. dstojník holky mezi vojáky Anuška se chovala a odpovídala s tak naivní, v pravd dtinskou opravdovostí, že otec nemohl ,,

se ubrániti

úsmvu.

„Te

rodim

teprve chápu vše," obrátil se k zranné dívky konejšiv. ,, Avšak co se stalo, pane miste a paní mistrová, nedá se odinit. Dceru svou ostatn potrestám." Aobrátiv se k Anušce, zvolal písn ,,Anuško !" Dít mu neohrožen a pece s dtinskou dvrou pohlédlo do oí. :

Peješ si, tatínku?" zašveholilo, jako kdy jindy, když k nmu bylo mluveno laskav. „Za trest nesmíš po ti dny z domu !" pravil ,,

plukovník písn.

Anuška

ani nešpetla. Salutovala a poodstoupila.

„Tohle svt nevidl!" vzkikla neuspokojená paní mistrová. „Takhle se trestá nezbednost, když zmrzaí poctivým rodim jediné dít ?" A vidouc, že se Anuška usmívá, obrátila se !

k mužovi „A ješt Koukej!"

:

si

z

nás ta žáchorka

dlá

blázny!

Plukovník, podívav se na usmívající se Anušku, naznail, co si peje. Anuška beze slova salutovala a po vojensku dala se na pochod smrem k letohrádku.

pouhým mávnutím ruky

V dvemi

témž okamžiku objevil se mezi otevenými letohrádku Mansvet a dal otci znamení jako

poprvé.

Když

umnou,

mu

otec

mávnutím ruky

že pijde, zase zmizel.

dal na

sroz

216

„Te už, pane miste a paní mistrová, se nehnvejte!" obrátil se plukovník ješt jednou k rozranné dívky. Bute ubezpeeni, že je mi nehoda ta rovnž tak nemilá, jako vám. Ale dti jsou dti

dim

,,

—

„Jenže nejsou stejný," odsekla paní mistrová jedovat. „Jedny jsou jako draci a lité san „A jiné jako berušky, milá paní mistrová," doložil plukovník. „Každé po své povaze ... A proto, prosím vás, promite Vždy snad se mžeme vyrovnat po dobrém. Nemyslíte, pane miste?" A podal mu ruku. Vlídným, srdeným tónem, zvlášt podáním

—

!

ruky, byl starý

„Nu

—

Horoušek na pólo udoben. já sám," zakoktal rozpait. „Ale

vždy

matka

— to

."

pane plukovníku „Z tebe by po dobrém každý i duši vypum-

žena,

víte,

.

poval!" zahuela uštpan žena. A vytrhnuvši mu Barušku, držel za ruku, jedovat zasyela

„Poj Baruško Máš !

to

kterou

pkného

.

doposud

tatíka!"

Mrsknuvši opovržliv zrakem po plukovníkovi,

mruiv

vlekla Barušku zase odtud, hubujíc. Zevlující dti, které tu dále nic nepoutalo, rozprchly se za nimi. Starý Horoušek postál chvíli, jakoby nevdl, co poíti. Když však mu podal plukovník ješt jednou ruku, a srden prosil: „Už se, prosím vás, pane miste, nehnvejte!" uznal pece jen za dobré smíiti se docela. „Nu já, já, pane plukovníku, vím, že vy vykoktal. „Ale což, prosím vás Vždy to víte Matka vlastní matka, když spatí zkrvácené,

—

— —

zmrzaené dít

—

!

— —

217

,,

Pesvdil

jsem

,,A proto

plukovník.

že není tak zle," odtušil

se,

sbohem, pane miste!"

tónem tak rozhodným,

dal

dobré opustiti bojišt. Plukovník obrátil se na

že

do-

oslovený uznal

za,

k starému uiteli,

to

sledoval sed a jenom rznými výrazy v tvái dával na jevo, co se v duši jeho dje. ,,S dtmi je kíž, pane uiteli," pipomenul plukovník. „Ale pro okamžik musím vás prosit za byl

jenž

celý

výjev

—

odpuštní. Njaká návštva „Ah, prosím, prosím Nechci zdržovat dost málo zdržovat,"

bera klobouk,

jejž

si

odpovdl byl ped

—

ani uitel, vstávaje a

!

chvílí

na stl

po-

ložil.

mžete pokat," míní plukovník. odbudu návštvu v nkolika minutách."

„Libo-li, ,,

Možná,

že

„Mám doma njakou zní

a

odpov

práci,

pane plukovníku,"

a uitel obrací se k odchodu.

V tom zahlédl plukovník „okrasu" na jeho okamžit uhodnul, kdo byl svévolnost tu

chal.

Jaký

div,

že

splynula

mu

se

šose spá-

rt mimodk

pitlumená slova „Zase nezbednost!" Uitel zaslechnuv poslední slova, obrátil se. „Neráil jste pronésti cosi o nezbednosti?" optal

se.

„Ano, ano, odtušil plukovník, snaže se nepo-

zorovan rukou odepnouti nebo nohou ušlápnouti ozdobu uitelova šosu, která visela až na zem, a hled za tím úelem ješt chvilku pedagoga pozdržeti. „Anuška mi opravdu dlá starost. Rád bych s vámi o té vci promluvil. Byl bych vám J.

Arbes: Sebrané spisy. XIII.

15

218

upímn povden,

kdybyste mi pispl svou zkukdybyste mi poradil „Milerád Zítra pozejtí, kdy vám bude

šeností

—

—

!

"

libo

,, Zajisté utvoil jste si o té vci již uritý úsudek," pokrauje plukovník, jakoby byl poslední slova peslechl, a za snaží se pitoiti k uiteli

ei

a zbaviti jej nepozorovan ohyzdného pívsku. však. Uitel již na odchodu sebou vrtí.

Marn

,, Pravda, pravda," mluví pi tom. ,, Záležitost, kterou vám jde, jest se stanoviska pedagogického prostinká. Anuška jest bez dozoru matky. kdyby Pirozeno, že nejlepším lékem byla by nová matinka totiž vbec bylo možno „Vy radíte, pane uiteli?" vpadl plukovník.

o

—

„Ah, neradím k niemu! Já jen pronáším svj náhled, svj subjektivní náhled „Který jest skuten hoden uvážení," doložil plukovník, jemuž podailo se šlápnouti na uitelovu draperii, což však tento zpozoroval. Scéna, která následovala, možno si domysliti. Uitel se zakabonil a s nejvtší rozhoeností zvolal

„Ah, tot píliš

!

Tot

nezbednost nejhrubšího

zrna!"

„Rate

odpustit," konejší plukovník.

—

,,

Nejspíše

osudnou njakou náhodou — „Ah, žádnou náhodou!" horlí starý pedagog, zvedaje draí ohon se zem. ,,To zúmyslné -

vždy

je

tu

špendlík!"

Plukovník byl usvden. Nezbylo mu tedy, nežli vzíti útoišt k konvenienní.

omluv

219

—

snažn prosím, odpuste! nejpísnji." co nezbednici stám ,,

Odpuste

Potre-

„Potrestejte!" pikyvuje uitel. „Ale jen s otmravn. Tcovskou rozvahou a umírnností úhlavní nepílesných trest jsem já nepítel

— —

"

tel

„Vím, vím," vpadl plukovník. „Le nyní odNávštva ." puste, prosím Uitel nejevil sice valné chuti k odchodu; ale shlédnuv, že z letohrádku vystoupil práv Mans-

—

vet

.

•

.

njakou dámou, pravil „Piznávám se vám upímn

s

doposud

snad

nebylo mi nikdy vyrušení tak nemilé, jako náleží pednost a proto te. Ale

práv

:

—

dám

Nedokonil. Plukovník mu podal ruku. Zatím co uitel gravitétn odcházel parkem, popošel plukovník dám, picházející s Mansvetem,

nkolik krok v

ústrety.

Poznal Elišku, spolenici a nete paní Klemen-

Rokosové. Byla sice rovnž tak prost a nenápadn obleena jako ped rokem, když ji byl poprvé a zárove naposled vidl ale mla tentokráte ernou man-

tiny

;

tylu a

vkusný

letní

klobouek.

Tvá její byla ponkud osmahlejší, svžejší a pohled živjší, sebevdomjší.

ale

ple

Když se setkali, plukovník zdvoile pozdravil. rovnž tak pozdrav optovala. „Slena by ráda, milý ote, nejbližším vlakem odejela dom," pipomenul Mansvet beze všeho

Eliška zase

úvodu.

„Má tudíž již jen patnáct odtušil plukovník podívav se

minut k disposici," na hodinky.

220

„ Picházím jen

s

pouhým vzkazem od

tetinky,

pane plukovníku," ujala se slova Eliška po pro stém a bezvýznamném tomto úvodu. „ Tetinka slaví zítra své padesáté narozeniny a prosí vás, pane " plukovníku, pana Mansveta co nejsnažnji Z výrazu plukovníkovy tváe bylo zejmo, že i

mu

pozvání to není práv vhod. „Lituji, sleno," pravil suše, „že nebude tentokráte možno pání ctné paní tetinky vyhovti. Mansvet odjíždí zítra na šest týdn k polnímu cvicení.

Eliška nedala se tím másti.

„Tetinka vzkazuje," pravila, „že setká se pan plukovník nejspíše také s nkterými pátely z doby aktivní služby." „Lituji,

srden

lituji,"

odtušil plukovník tímže

tónem jako poprvé. Pohlédnuv však na Mansveta uhodnul, že syn není práv proti návštv. Z té píiny ponechal rozhodnutí jemu a dal to na jevo ka: „Co soudíš ty, Mansvete ?" Mansvet chvíli pemítal, naež odpovdl „Odjedeme-li odtud zítra smíšeným vlakem, mám pl hodiny k disposici, naež mohu od paní Rokosové dále jeti vlakem osobním, kdežto ty, ote. mžeš se tam zdržeti." „Pravda," pikývnul otec, což bylo Elišce znamením, že svoluje. „Mohu tedy tetince vyídit," pravila tónem skoi

ro radostným, „že se

mže

tšiti?"

„Prosím za to," odpovdl plukovník. „Dostavíme se! Ale což vy, sleno? Nemíníte se opravdu u nás zdržeti?"

„Mám

písný rozkaz

vrátiti

se bez odkladu."

221

„Dej tedy zapáhnout

!"

obrátil

se

plukovník

k synovi. Ale syn byl v

již tak uinil, jakmile se zmínila, že se nezdrží.

salon

Tím

byl úkol Elišin vyízen.

Vymnno naež

Eliška

ješt nkolik bezvýznamných vt,

Eliška pipomenula

„Odpuste, Anuška?" „Nastoupila

pane

práv

plukovníku

:

kde

pak

je

disciplinární trest tídenního

odpovdl

plukovník s úsmvem. „To krutý trest pro dít, pane plukovníku," míní Eliška s mírnou výitkou. Pi tom pohlédla k letohrádku a spatila v jednom z obou oken salonu zakabonnou tváinku

domácího vzení,"

Anušinu. „Aj

Tam

vykukuje ubohý delinkventíek z vzení bez míží?" zvolala. „Ale jak se to stalo, že jsme ho v salon (nevidli?" dodala po chvíli. „Patrn se delikvent za svou nezbednost stydl a zalezl nkam do kouta," vyložil plukovník.

„A

!

což

vedlnosti,

kdybych

pane

prosila o milost místo spraplukovníku?" ujala se slova Eli-

ška tónem prosebným.

„Odepíti není snad ani možno," odpovdl plus úsmvem a dal Anušce rukou znamení, Le mže zase do parku. Dít odskoilo od okna a v bezprostedn následujícím okamžiku bylo je již vidt uhánti parkem. Všickni ti dívali se na se zjevnou zálibou. kovník

n

„Vru, jako srnka!" podotkla

Eliška.

222

—

„Ale poplašená

—

ník.

zdivoilá,"

doložil

plukov-

Eliška popošla dítti v ústrety a zachytila

do náruí. „Znáš slenu, milá Anuško byl

jenž

vet,

s

?"

optal se

je

Mans-

otcem popošel.

"odpovdlo dít radostEliška." „Ty víš ješt, jak se jmenuji, dušinko ?" optala se Eliška hladíc a laskajíc ji. ,Jakž bych neznala!"

n. „To

slena

je

„Vím, vím!"

zní

odpov.

dvrn

A

k Elišce. dívka se tulí „Ale pro pak's u nás už tak dlouho nebyla ? tatínek, o tob asto povídají," prozra Mansvet zuje s prostodušnou upímností. Tvá Elišinu pelétl lehýnký rumnec. „A což ty, dušinko? Ty na mne také vzpomínáš ?" optala se, by ukryla mírné rozpaky. „Já?" odpovdla Anuška táhle a udiven, jakoby ani nebylo možno, by na Elišku vzpomínala. i

„Nu, ovšem „Já

—

mám

—

jiné starosti!" odseklo náhle

dít

suše.

„A jaké „Jsem

pak, dušinko?" voják jako je Mansvet a jako byl

te

tatínek."

„Není možná!" zadivila se Eliška, tváíc se opravdovou. „Podívej se!" zvolalo dít vzpímivši se. „A víš už, milá Anuško," ujala se slova Eliška, „že ti byl trest prominut?" „Nevím," odseklo dít. „A já bych také jako voják žádné milosti nepijala."

223

„Ale disciplina, Anuško, disciplina

!"

podotkla

Eliška.

Dít

bylo chvíli na rozpacích, má-li

i

nemá-li

nabízenou milost pijmouti.

Náhle

se rozhodlo. Salutujíc obrátilo se k otci a suše pravilo „Poslušn hlásím, pane plukovníku, že milost

pijímám."

„Dobe, dobe, delinkvente !" odtušil plukovs úsmvem, naež obrátil se k Elišce ka „Neráíte-li se zdržeti, sleno, musím upozorniti — Eliška políbila Anušku na elo.

ník

:

,,S

bohem, Anuško

!"

pravila

nžn

a obrátila

k odchodu, „Není-li vám, sleno, nevhod, Mansvet vás doprovodí až na nádraží," pipomenul ješt plukovse

ník,

podávaje Elišce ruku. Tato odpovdla zdvoilou

frásí

—

plukovník

a Anuška doprovodili Elišku a Mansveta až k letohrádku, kde se rozešli. Eliška políbila Anušku ješt jednou a zmizela s Mansvetem ve dveích, vedoucích do salonu. „S bohem, s bohem!" volala za nimi Anuška, která byla rozpait podle otce státi zstala, jakoby nevdla, co poíti. Náhle však se rozhodla rozbhla se za nimi do salonu a zstavila otce v parku o samot. :

Chvíli díval se plukovník upen do otevených dveí, naež se obrátil a volným krokem ubíral se ke košatému buku uprosted prostranství ped letohrádkem. Ped duševním zrakem jeho mihala se doposud ješt ztepilá postava a oduševnlá tvá Elišina. Bylo mu, jakoby byl po dlouhé dob zase jednou

224

seznal

dvru

ke které by mohl míti podobnou jako k mrtvé své Marii neb aspo k Mans-

bytost,

vetovi.

Celá bytost Elišina svou milou prostotou a zvláštním kouzlem. Nepirozeností psobila

na

oslnila ho, ba zdálo se lhostejná. více

mu,

že jest

mu pece

jen

mén

A pece nemohl se ubrániti pocitu, jaký se zmocuje lovka, když po nkolikadenní nepohod slunce z

mrak

Jaký

vysvitre a mile,

píjemn

zahívá.

div, že v souvislosti se scénou, která se-

tkání se s Eliškou pedcházela, kmitnulo duší jeho nalezl, eho Anutaké cosi, jakoby oyl

konen

bu

druhou matku ška nevyhnuteln potebuje vychovatelku. aspo neb Ale myšlenka ta šlehla jen jeho mozkem a hned zase jako pelud zmizela. První aby se stala Eliška Anušce druhou matkou, nebylo vbec možné; druhé: aby se stala její vychovatelkou, nedalo :

:

dokud byl Mansvet v dom. Plukovník dalších dsledností v myšlenkách ne-

se provésti,

rozpádal.

Možná ale byl štkajíc.

til

;

sice,

že

vyrušen

Shlédnuv

ji,

:

by se byl k nim pozdji vráAnuška vracela se ze salonu

pipomenul

si

plukovník poznovu,

Nevdl

poslední dob hntlo. ttem rady. Veškerá jeho písnost a ráznost byly divné povaze té úpln malomocný.

co

jej

v

si

s dí-

vi

po-

Neposlušným, vzdoro vitým a zlým dít nebylo naopak on sám si je co do základních rys povahy vbec ani jiným nepál.

—

225

Ale prodlením roku zvlelo a starý uitel ml pravdu, že jediným lékem mže býti laskavá a nžná písnost bytosti ženské. clojista

Piblíživší se Anuška další proud myšlenek jeho perušila. „Co pak se zase stalo, Anuško ? optal se laskavji, nežli by byl uinil jindy. „Bžela jsem za Eliškou a drcla hlavou do dveí," vzlykalo dít skoro nesrozumiteln. „Pro pak nedáváš pozor?" napomenul otec. V tom bylo slyšeti v dáli rachot koáru, v nmž Eliška s Mansvetem odjíždla. A jedin tomu, že si plukovník pipomenul Elišku, která byla dle všeho '

svdkyní Anušiny divokosti, lze piísti, že obrátil se k dítti tónem káravým, ka !" „Ostatn ty te vyvádíš „A co pak, tatínku — co ?" optalo se dít

—

—

veškerou milou naivnosti bytosti, která si není nejmenší viny. „Nezbednosti!" doložil otec písn, ale hned na to s laskavou vyhržkou a trpkým postesknutím dodal s

vdoma

V IV V DVevce, dvce „Vždy já holkou lít

s

být nechci!" odseklo roztomilou naivnosti, ustávši vzlykati.

„A otec

s

ím

pak, prosím t, chceš být?" optal se j?nž byl zejmým dkazem, že a díttem zavládá zase dívjší pomr.

úsmvem,

mezi ním

iperné o

dve

dve

nebylo ani okamžik v rozpacích

odpov. „Husarem

nici

chci být!

Kup mi

šaty, šavli

a ru-

!"

„Ale husai runic nemají," namítnul otec.

226

„Asi!" odtrumflo dít s komickou husarem s runicí!"

rázností. „Já

chci být

Odpov „Poj

ta

otce usmíila.

Anuško

Promluvím s tebou upímné slovo," pravil laskavým tónem, sedaje na sto lici pod stromem. Dívka, která byla až dosud stála nkolik kro ped otcem, loudav se piblížila. Otec vzal hlavu její do obou dlaní a zpytav, ale zadíval se jí do vlhkých ješt oí. blíž,

!

k

nžn

Anuška dala Myšlenky

líbiti.

tím vytáhla

si

její

pochybné toto laskání klidn však tkaly jinde: byla za-

-kapsy bílou rži, kterou byla utrhla na áce, a zaala si jí pohrávati. Náhle pustil otec její hlavu a s dojemnou la skavostí zašeptal: „Ne, ne ublížit ti pece jen ne-

s

vnce

a

z

mla

—

o

V

muže

I

(

lovk

I

„A pro bys mi ubližoval ?" strkajíc stonek rže imezi zuby. Otec spativ rži mimovoln visícímu na ímse verandy.

optalo se

dve,

pohlédl k vnci,

Pohešil tam jedinou bílou rži, kterouž byl jen ku vzpomínce na poslední rži nebožky Marie ozdoben.

vnec výlun

„Nešastné dít," uklouzlo jeho rtm. Anuška na vypoulila udiven oka.

„Pro nešastné?"

odtušila,

nemajíc potuchy,

co by otcova slova znamenala.

„Ci proto, že mi

nemžeš

ublížit?"

„Utrhlas rži s vnce, ureného na hrob tvé* matinky," vyložil otec. Bezstarostnou tváinku dítte pelétla chmura

upímné

lítosti.

227

—

nevdla,

„Já polohlasit.

Souasn ni

tatínku

vyndala rži

z

— v!" úst

a

zakoktala

smutn

se

na

zadívala.

Po

chvíli rži políbila a jakoby pipamatovala, dala se na útk

nco

si

byla náhle

smrem k ve

rand. zrakem sledoval. Dobhnuvši na verandu, zastrila rži Otec

vnce

a

ji

rovnž

tak rychle vracela se

,zase

opt k

do

otci.

Otec pohlížel k ní nyní se zjevným zalíbením. Pes to dít, když k nmu dobhlo na nkolik kro-

k,

ostýchav a nesmle.

blížilo

se

„Poj

blíž,

dušinko

!

Já už se

nehnvám,"

vy-

dít nejnžnjším tónem. Anuška se piblížila. „Pan uitel, jenž tu byl — radí," pokraoval otec váhav a pitlumen, jakoby mluvil vlastn k sob, „že by bylo záhodno, bych ti pivedl nobídl otec

vou matinku." „Novou matinku?" zadivilo se dít. „A mn?" „Komu pak jinému?" opáil otec. „Vždy já žádnou nepotebuju," odseklo dve. „Ale což, kdybych ti ji pivedl pece?"

„Pive!" Rozhodná zila,

ven

odpov

tato otce skoro až zaratak že se teprve po chvíli optal „Povz mi však, jakou matinku bys chtla?" Dít, dívajíc se otci pólo zpytav a pólo udi-

do oí, mlí. „Nuže? Jakou bys chtla?" opakuje otec svou

otázku.

„Víš co?" odpovídá dít vzpomínav, ale hned

na

to

rozhodn dodává

228

mi — husarku!" Otec nemohl se udržeti a vypukl

„

Pive

v

pitlumený

smích.

Pes to pravil s líenou opravdovostí: „ Dobe, dobe. Pivedu ti tedy matku sarku!"

pece

hu-

—

mj

milý, pedobrý milý tatínek!" vykiklo dít radostn a padlo otci do náruí. Otec je nžn políbil a laskal se s ním. A otci i dítti nebylo už dávno tak do jásotu, jako ten,,Ah,

tys

jen

— — —

tokráte

Mansvet doprovodil Elišku na nádraží a vy kav, iaž vlak odejel, vrátil ,se v necelé hodin. Zastal otce sedícího v parku pod košatým bu-

kem a

dívajícího

se

upen ped

sebe.

Anuška pobíhala po záhonech za motýly. Když se Mansvet piblížil, zvedl otec hlavu

a

suše se optal

„Vše v poádku?" Syn pisvdil. Otec uspokojen pikývnul a pokynul synovi, by usedl. Mansvet uposlechl, ale otec mlel. „Nepeješ si nieho, ote?" optal se pochvíli syn.

„Já?" opáil otec, jakoby šlenek ale hned na to dodal

se

probíral

z

my-

;

pravda Jsi na zítejší cestu k polnímu cviení pipraven?" Úpln," zní uritá odpov. Otec zase jen pikývnul a zahledl se do ,,Ah,

,,

dálky.

!

229

otcov lakoninosti uvyklý; le tentokráte byl mu pemítavý výraz v chladné jinak tvái otcov pece jen nápadný. Nepeješ gi snad, ote, abych t zstavil o saMansvet byl

sice

,,

mot?"

optal

se

—

po

chvíli.

„Ne, ne nepeješ-li si tak ty sám," odtušil ,,Z eho tak otec, a po malé pestávce doložil :

soudíš?"

,,Zdá se mi, milý ote, žes obvykle zachmuen." ,,

práv njak

ne-

„Pirozeno," odtušil otec pitlumeným hlasem. Myslím práv na zítejší návštvu

—

,,A ta

t

znepokojuje?" ozval se syn

s

pizvu-

kem mírného udivení.

—

„Ah, nikoli Pipomíná mi však návštvu ped rokem, která nám zstane Navždy v nejbolestnjší pamti," doložil Mans-

— —

!

,,

smutn, pipomenuv „K neuvení," ujal

vet

si

matinu

,smrt.

se po chvíli slova otec, vytrvale vyhlazuje neúprosný as jeden rys dsné katastrofy po druhém. Pipomínám si vše již jako v mlze." ,,I se tak dje," pisvdil syn. ,, Avšak ,,jak

mn

ote, nápadn zamlklý již po delší as. Zdá se mi, že bolestná vzpomínka není toho píinou sama o sob." Pravda," odtušil otec rozhodn. ,,Mn hnte tys,

onilý

,,

po delší

as Anušina

zdivoilost.

A práv

nežli

pemýšlel jsem opt vážn o prostedcích, jak tomu odpomoci." „A dospl jsi k výsledku uspokojujícímu ?" optal jsi

pišel,

dychtiv. ,,Po mém náhledu

se syn

jest jen

jeden prostedek,"

230

odtušil otec.

,,

Sviti Anušku ženskému vychování

mimo dm." Anuška z domu?" skoro prudce. „Ne, ne, ote!" „ Vhodnjšího prostedku neznám," „Ty chceš

a rozhodná

dáti

syn

zvolal

zní klidná

odpov.

„Nebylo by snad lépe," ozval se syn po krátkém pemýšlení, „pijmouti pro Anušku vychovatelku?"

Otec zavrtl hlavou. „V pomrech, v kterých práv žijeme, není to radno," vyložil po krátké pomlce. „Nezapome na úšklebné a zlomyslné jazyky lidské „Rozumím!" vpadl živ syn. „Le, Anušku z

domu

—

není možno!"

„Znáš snad jiného prostedku ty?" optal

klidn

otec. „Svoluješ-li,

se

dm

sám," naopustím na as Mansvet. „Vydám se po skoneném cviení polním na cesty." „A co tím bude získáno?" namítl otec. Mansvet musil pisvditi. „Kdybys ml závažnou njakou píinu nebo neodolatelnou touhu vydati se na cesty," pokraoval plukovník, „neml bych nieho proti tomu. Ale cestovati z donucení jest svrchovanou mrou nudné a nesmyslné." Mansvetovi nezbylo, nežli otcovu dvodu zase

vrhuje

jen

pisvditi.

mém

náhledu ješt jeden proste„Jest sice po dek," ujal se po krátké pomlce otec slova; „ale

prostedek

mu radno, Anušku

ten, jest

akoli mi bylo náhodou dnes k topro pro mne, pro tebe a z ásti

tak choulostivého rázu

i

— —

i

231

„Jak to míníš?" vpadl syn. ,,Já aspo jsem pro Anušku, jak víš, práv jako ty schopen všeho."

„Vím, vím," Anušku

pikývl otec

Míním novou

— ;

ob

„ale tvoje

matku." Na syna zstala však i poslední, závažná slova bez úinku. Chápal sice dosah jejich úpln; ale vdl také, že otec na prostedek ten doposud snad ani

nespasí.

vážn

nepomyslil.

„Posud však jsem se nerozhodnul ani v zásad," doložil otec po chvíli suše. Teprve tato slova Mansvetovi pipamatovala, pro že by se mohl otec asem svým snad pece tento, jak pravil, choulostivý prostedek rozhodnouti. Z té píiny uznal za vhodné vysloviti svj i

náhled.

„Opakuji ti, ote," pravil s pízvukem pátelské oddanosti, „že jsem pro Anušku hotov obti jakékoli. jak uznáš za vhodné! Jako jsem byl tob vždy vrným synem, budu a zstanu jím matce, kterou zvolíš k zachránní Anušky."

Ui,

i

Otec jiné odpovdi neoekával. „Vím, vím, že jinak ani nemžeš," pravil živ, „ale i já ti opakuji, že jsem se dosud ani v zásad nerozhodnul. však ubezpeen kdybych

Bu

byl

—

asem svým zvoTm

nebo

V

také, "

:

nucen voliti obtní holubici — jak pirozeno i vzhledem k tob;

tom pibhla Anuška

s

lapeným motýlem

a

hovor o této záležitosti perušila. Otec klidn se zvedl, vzal Anušku za ruku a zamil k letohrádku.

další

Mansvet

je

volným krokem následoval

232

Odpoledne nesla Anuška s Mansvetem vnec na matin hrob. Mansvetovo oko u hrobu nkolikráte zvlhlo. I Anuška byla chvíli smutná ale když se vraceli ze hbitova, jevila tvá její zase bezstarostnost a pozdji byla veselá, ba skotaivá, jako jindy. Otec však byl po celý den nápadn zamlklý ;

.

.

Trváme, že ku charakteristice paní Klementiny Rokosové, která si byla k padesátému dni svých narozenin vyprosila návštvu rodiny plukovníkovy,

teba nco dodávati. objevení se v letohrádku plukovníjejí kov ped rokem, zdá se nám, úpln postailo k poznání netoliko její a jejích dcer povahy, nýbrž i z ásti pomr, v jakých žily a zárove také intence, s jakou byly rodinu plukovníkovu poctily první svou

hrub

není

ani

První

návštvou. Pirozeno, že paní Klementina zmaení svého plánu neblahou katastrofou v dom plukovníkové jakousi trpkostí. vše to jí ani dost málo nevadilo za naseti se ihned zase plánem jiným.

nesla

s

Nicmén

V témž dsném okamžiku, kdy vidla cho plukovníkovu umírati, šlehla duší její myšlenka, která však zstala jejím tajemstvím. Napadlo jí, že pozdji, až vše vyrovnávající

as

zacelí rány, jež byl

neúprosný zákon pírody plukovníkovi a jeho syzadal, bude na dít Anušku nevzpomnla novi plánu zrealisování o snad možno, pokusiti se nejen

—

—

pvodního, nýbrž

i

o plán pro ni

samu nepomrn

233

píjemnjší

o zrušení nevlídného, stavu vdovského. :

bezradostného

A jedin této myšlence dkovala rodina plukovníkova, že paní Klementina zachovala se k ní s tak soucitnou jemností a po celý rok ji návštvou neobtžovala. Rozumí se, že neopomenula pi každé píležitosti dáti na jevo interes, jaký má na osudu plukovníkovy rodiny a že se starala i o to, by se o tom plukovník, ovšem vždy zpsobem nejšetrnjším také (

dovdl. Vše to ovšem jí nikterak nepekáželo aby se pro své dcery nepoohlížela také po njaké vhodné partii ale neblahý osud tomu chtl, ,že minul celý rok, aniž by se jí bylo podailo vyslíditi obtního beránka, jenž by býval ochoten snímati nejen ma:

;

rotty nkteré z její dcer, nýbrž i híchy, jež mla o osud svých dcer tak pepelivá a starostlivá matka na svdomí vzhledem ke svým a dítek svých fi-

nancím. Minulost paní Klementiny Rokosové nebyla sice vzorná, jako jí nebyla její pítomnost; ale nebyla též neestná. Byla to afektovaná salonní dáma, uvyklá žíti po velkopansku. Majíc za živobytí praktického a s kehkostmi lidskými obeznalého muže svého dosti prostedk hmotných, mohla hovti choutkám svým dle libosti a také jim hovla. Že nebyla zlého srdce a že i dítky své milovala, toho nejpádnjším dkazem jest okolnost, že snažila se ze všech sil, aby se dítky její ve všem staly jí podobny, že dlila se s nimi pímo sestersky o každý požitek, jehož si dopávala, a pede vším že jim nedovedla pranieho odepíti, po

em

J.

Arbes: Sebrané spisy. X11I.

16

234

práhly nebo eho se jim vbec jen zachtlo jen (když tím nebyla zjevn porušena etyketa a nevymykalo se to ze zkostnatlé formálnosti tak

zvaných velkopanských mrav a návyk. Byla z rodiny zámožné. Otec její byl inspektorem renomované pojišovací spolenosti a byl jí povahou náklonnostmi ponkud podoben. Matka byla prostá žena z lidu, nemající v domácnosti skoro pražádného vlivu. Klementina vyrstala tedy v pomrech pro roz> voj povahy nepíznivých, ale jinak pece dosti šastných. Mla také slíbeno, ba zjištno slušné vno a jedin k vli nmu zasnoubil se s ní její mani

jako koncipient. Ale ,, opatrným" v tu dobu nazývaný otec Klementin s vyplacením vna nepospíchal, pedstíraje, že bude lépe, když stane se manžel dcein díve žel již

samostatným advokátem.

Ovšem pispíval z poátku dosti štde na uhrapoteb dceiných nicmén díve, nežli

zení životních

;

dcein manžel dosáhl, po

em on

tchán tak prahli stihla tohoto prožluklá nehoda. samostatnosti Bylt zapleten do nepíjemného procesu pro zkracování pojištnc a soudním vyšetováním zjištno,

—

že

i

byl vlastn hlavním vinníkem

.

.

.

Následek byl pirozený bylt odsouzen do tžkého žaláe na dobu tí rok a v žalái zemel. Zárove vyšlo na jevo, že jest bez jmní Klementina zstala bez podpory, a od té chvíle zaala se povaha její znenáhla vyvíjeti ve smru praktickém, ímž stala se vhodnou pomocnicí praktického muže svého. Štstí jim, jak víme, pálo tou mrou, že po :

.

.

235

smrti

manželov

zbylo paní

Klementin

dosti slušné

jmní. Z poátku je mla uložené na úroky. Ale výtžek zdál se jí býti malým. Z té píiny koupila statek a zjednavši si výteného znalce hospodáství za správce, nad kterýmž ovšem bdla okem ostro vidovým, nemla nejmenší píiny želeti, že kapitál svj vymnila za výnosnjší nemovitost. Nicmén výtžek z hospodáství pece jen nestail k uhrazení všech velkopanských výloh. Paní Klementina zaala dlati dluhy a zárove spekulovati. i

Nemén

prodala své hospodáství ziskem a jiné zase koupila, až pak a nkolika týdny koupila po tvrté hospodáství v sousedstvu plukovníkov, ale kupní ceny již úpln nezaplatila, tak že na majetku tom nežli tikrát

znaným ped rokem se

vázl slušný dluh.

Následkem toho snažila se paní Klementina, pokud vbec po její náhledech bylo možno, uskrovniti

se

;

ale

žila

odpírala sob a co by mohlo na

pece

jen po velkopansku a ne-

svým dcerám zjevn pranieho,

její finanní stav vrhnouti sebe nepatrnjší stín njaké pochybnosti. Plukovník a jeho syn Mansvet se sice o její

pomry

nestarali a také, jak víme, hospodáství nenavštívili; nicmén fáma již se dobrovoln postarala, by zvdli aspo nco. její

Líila paní Klementinu jako rafinovanou mužatku s manýrami salonní dámy, jako ženu rovnž tak praktickou jako energickou.

O

hospodáství samém úsudky se rozcházely. Jedni tvrdili, že to spíše panské sídlo nežli na výtžek poítající hospodáství. Jiní zase ujišovali,

236

pes všechen spodáe skoro uráží,

že jest

vzorné,

jen

luxus, jenž oko pravého hov ohledu ekonomickém pece jakoby tam vládla železná ruka muž-

—

vdovská. ská a nikoli ruka ženská Dle toho, co jsme práv o paní Klementin v strunosti naznaili, byla to pes mnohé své nehrub píznivé vlastnosti pece jen žena nepomrn interessantnjší, nežli jak se nám jevila o prvním vystoupení v salon své nešastné pítelkyn a mla tudíž, aspo po svém náhledu, aspo jakés takés právo zabývati se v duchu myšlenkou, že mohla

by

se za

píznivých okolností

státi chotí

ovdovlého

plukovníka. leka

Dcery paní Klementiny Rokosové nebyly z tak zajímavý co do povah jako matka. Byly

—

to

dámiky

nemající o

svt hrub

da-

ani

názory, zvyky i náklonnostmi svými matce podobny, ale bez matiny individuelní ráznosti ženštiny, kterýmž byl celý svt lhostejný, nezasáhl li ímkoli v ovzduší jejich ješitnosti, slovem salonní

pontí sice

koketky.

míe otuplý jako cest dospti díve nebo pozdji k met, ke které matka byla v ohledu tom již dávno k úplné spokojenosti své dospla. Povrchního vzdlání mly pro domácí potebu a pro kruhy, v kterých se byly až dosud pohyboCit jejich ovšem nebyl v té ale byly již na nejlepší

matin;

nežli s dostatek. se jim nedostávalo, dovedly obratn jako matka obejíti a maskovati a byly tudíž v salon a vbec ve spolenostech bourgeoisie píjemné spo-

valy,

více

eho

lenice, které

Nejmén

—

mly aspo

takt.

zajímavou zdála se býti sestenka a

spolenice jejich Eliška.

237

Byla, jak víme, dcerou sestry paní Klementiny, která se byla provdala za obchodního jednatele, jenž nkolik rok po narození Elišky ze-

mel. to vynasnažila se matka její, která mla praktický smysl, jako její sestra Klementina, dáti dcerušce své slušné vychování. Živic se výtžkem runích prací ženských, vedla k tomu i svou dcerku ale když tato jevila náklonnost státi se uitelkou, napjala matka veškeré síly, by jí to umožnila. Avšak neúprosná smrt zasáhla v rodinu tu díve, nežli Eliška absolvovala vychovatelský kurs

Pes podobn

;

—

matka

její

zemela.

Eliška žádala tudíž tetu Klementinu o podporu,

le tato v návalu velkomyslnosti nabídla jí místo spolenice svých dcer a osielá dívka nabídnutí pijala. Pomr její k sestenkám i tet nebyl sice nikterak nžný a jemný ale snášela se s nimi jako dívka s rozvahou, vlastn s pevahou duševní, nežádajíc jiného, než aby ji pímo a bez píiny neby mohla kurs dokoniti

;

;

urážely.

vyhovovati všem jejich marottám, se uhodnouti každou jejich myšlenku,

Snažila se

piiovala by

jí

mohlo

Pes v

dom

býti

vyhovno.

nebo snad práv proto byla a zstala pece jen bytostí, kterou bychom snad to,

mohli nazvati Popelkou.

K hrubým, odporným pracím ovšem pidržována nebyla nicmén pi všem byla pece vždy poslední a dosti zhusta bývalo jí dáváno rznými pokyny a polosrozumitelnými frázemi na jevo, že žije v dom z pouhé milosti. ;

238

Eliška však si nikdy slovem nikomu nepostetaké komu. sklá. Neml A jenom nkdy, když o samot o svém život a budoucnosti své pemýšlela a pipomenula si ten

a

neb onen nepíjemný moment, zvlhly

jí

oi

.

.

.

Taková byla v nejhrubších rysech líená' rokterá si k padesátému dni narození domácí paní vyprosila návš;vu plukovníka a jeho syna. Tito dva ovšem na njaké zvláštní pípravy dina,

vbec

ani nepomyslili.

Mansvet byl na cestu k svému pluku k polnímu cviení, jak víme, pipraven a návštva rodiny Rokosových projektována jen jaksi mimochodem. Za to konala paní Klementina pípravy

nej-

rozsáhlejší.

Po nkolik dní panoval na niní ruch. Ona sama nelenila,

usedlosti zimdohlížejíc osobn nejen k upravení všeho, eho bylo teba v ohledu hospodáském, aby plukovník a jeho syn, kdyby hospodáství její podrobili písné prohlídce, napontí co možná nejpíznivjšího, nýbrž byli o i k pípravám v letohrádku k hospodáství piléhajícímu. Rázná a obezelá paní Klementina mohla si I po lichotiti, že vykonáno vše po jejím pání. se nadje, že sejde byla v as zváni rozeslána a její

nm

osoby, na spolenost vybraná, ba že se dostaví mohla domácí paní spolehnouti, že jí mimodk nebo pólo uvdomle pispjí. V den slavnosti byla paní Klementina úpln spokojena. Vzorn nalíená tvá její záila nelíei

bu

které se

nou

radostí.

Den

byl krásný,

pohoda píznivá.

239

Hosté zaali se scházeti, vlastn sjíždti v as a krátce ped polednem slavnost zahájena hostinou pod širým nebem, vlastn ve stínu košatých ka-

štan bezprostedn ped letohrádkem. Plukovník a jeho syn oekáváni k jedné

din po jeti,

ho-

poledni.

Ale hodina ta odbila a vlak, kterýmž mli piminul již dávno stanici, jen asi pt minut ce-

sty vzdálenou.

—

která Až dosud záící tvá paní Klementiny byla hovornjší, vlastn žvavjší než kdy jindy — zaala se zachmuovati. Napadlo jí, že plukovník postehnuv tajného plánu, nedostaví se bez omluvy a zmaí tak vše-

chen další pokus sblížení se. Není tudíž divu, že zmocnil se jí zvláštní nepokoj, že byla vždy zamlklejší, ba skoro nevrla. nejvzácnjší hoHodina míjela po hodin

—

sté

se nedostavovali.

—

všední klepy Hostina byla již dávno odbyta zábava vázla klepíky dávno vyyerpány Cit a zvláštní njaká náklonnost ovšem jí myšlenky té nevnukly. Vznikla v duši její výhradn

—

a

jen

.

popudem praktického smyslu

.

.

jejího.

Rovnž nepomýšlela paní Klementina na žádný šmejd a žádný uskok. Šlo jí jen o slouení dvou finanních objekt, z nichž jeden byl v derout a mohl za pispní a pomoci druhého šastn z derouty vyváznouti.

Základní rys a podstata

její

plán nebyly

tudíž

podvodný a nemravný. Byly diktovány pirozeným pudem po sebezáchovám a mohly po pípad obai

poln

uspokojiti.

240

Nicmén

u volb prostedku k realisování plánu tch nebyla paní Klementina nikterak vybíravá a v pípadu poteby byla by se neostýchala vzíti útoišt nejen k intrice, k rznému lživému pedstírání a maskování pravého stavu vcí a podobným, nýbrž k prostedkm, které se vzpírají mravnímu citu intrikán, tudíž osob, balansujících na nejkrajnjším bodu mravnosti ^ poctivosti. Domácí paní, druhdy z pravidla vlastní duše i

i

zábavy,

bavu síly

marn

oživila.

se

pemáhala, aby ochabující zátentokráte dostatek mravní

Nemla

pekonati svou nevrlost a opanovati své

city

jako jindy.

Na

pispla jí jedna z dcer, Arnoštka, ku pomoci. Nabídla se, že provede spolenost po štstí

sklenících a ukáže nkteré z nejkrásnjších exotických kvtin, jež se nalézaly v plném kvtu. s

Pozivující spolenost pijala návrh ten skoro jásotem a zvedla se jako na povel. Rozumí se, že druhé dcei a domácí paní i

nezbylo, nežli se pipojiti. Pes to vše uinila paní Klementina

št opatení pro pípad, kdyby synem dostavil.

se

pece

je-

plukovník se

Rozkázala sloužícímu, by zstal v parku na kdyby snad pece ješt se dostavili, doprovodil bez odkladu za ostatní spoleností do skleníku za letohrádkem. Byly práv ti hodiny, kdy spolenost opustila park, vlastn jen stinné prostranství ped letohrádkem, kde zstal jediný sluha na stráži. Však asi v pul hodin i tento jediný strážce, jenž byl usedl, umdlením a dlouhou chvílí usnul. stráži a hosty,

241

Tak se stalo, že nepozoroval, když pijel do ddiny koár, a plukovník jeho syn, vystoupivše daleko ped letohrádkem, loudavým krokem se i

blížili.

Mansvet byl obleen

erný

v uniformu, otec v prostý

šat salonní.

podle sebe

Šli

nieho

mlky

;

skoro se zdálo, že

si

nevšímají. vešli do parku a sokolí zrak plukovpelétl, obrátil se otec k synovi s obsaž-

Ale když

níkv

jej

nou poznámkou

„Fáma

dle

všeho nelhala.

ve vzorném luxus je postaráno." se

býti

poádku.

Hospodáství zdá Také o pohodlí a

byn pisvdil.

V tom

opodál dímající sluha rupotem

devotn

procitl a pospíšil jim

krok

v ústrety.

„Mám-li est s panem plukovníkem Rohanem a panem synem," oslovil je tónem nejhlubší pokory a oddanosti, „mám od milostivé vrchnosti písný rozkaz uvésti panstvo za ctnou spoleností." „Pokáme, až se spolenost vrátí," podotknul

vymniv

synem významný pohled. „V tom pípadu mám písný rozkaz píchod panstva okamžit ohlásiti," ozval se lokaj, uklánje

plukovník,

se,

se

naež se obrátil k odchodu. „Zstate!" velel kategoricky

plukovník. „Ne-

chceme vyrušovat." Sluha se

zastavil,

písný tón plukovníkv

jej

zarazil.

„Jak

smrem

je libo," zakoktal a devotn šoural se k letohrádku v pevném úmyslu, že se ne-

pozorovan oznámil.

vytratí,

by píchod host pece

jen

242

Náhodou nebylo však teba.

V

témž okamžiku, kdy dal plukovník na jevo, že pokají, až se spolenost vrátí, opouštla rozmrzená domácí paní s dcerou Adelou skleníky. „Poj, Adelo!" pravila k dcei, když byly o samot. „Nech se obtavá Arnoštka muí ve sklemy zatím níku explikacemi hluchým uším

—

—

Nedoekla.

Zahnuly práv kolem rohu letohrádku a domácí paní shlédla toužebn oekávané hosty, stojící dosud nerozhodn nedaleko stol, za nimiž bylo ped nedávném hodováno.

Tvá

její

Pes

to

se vyjasnila,

duše zajásala.

nemohla si odepít, vulgární poznámkou na jevo.

dáti

potšení své

Eliška tedy byla pece znamenitý postilion zašeptala k Adele. Starý medvd i s medpozor Pedevším vídkem se pece dostavili. rozumíš?" jest starý na, mušce Plukovník i syn, shlédnuvše dámy, popošli jim ,,

amour,"

,,

—

Te

!

v ústrety.

Pozd, ale pece!" vítala je domácí paní z nejsrdenjším tónem^ naež s laskavou itkou dodala „Vždy už je skoro veer a my ekaly po ,,

leka

davýpo-

ledni!"

prominouti, milostivá paní," omlouvá se plukovník, uklánje se jako jeho syn dámám. „Zmeškali jsme vlak a pijeli vlastním povozem. Mansvet pichází se vlastn jen rozlouit." „Vím, vím," odtušila paní Klementina, dávajíc nepozorovan sluhovi opodál zevlujícímu njaké znamení. „Eliška již zvstovala."

„Rate

A

obrátivši se k Mansvetovi dodala

243

„Peji vám, pane Mansvete, abyste torturu ního cviení šastn pestál." A neekajíc odpovdi, obrátila se zase k

pol-

plu-

kovníkovi s nejsvdnjším úsmvem, jakého byly pouvadlé rty její vbec schopny: „Ale vy, pane plukovníku, zajisté nás potšíte svou pítomností déle nežli pan syn."

„Setrvám až do konce slavnosti," zní „Tší nás," 'míní paní Klementina Adelu, která

—

;

odpov. „zvlášt

V tom si povšimla, že Adela vnuje pozornost apatickému Mansvetovi. Uznala za dobré, mírse jí dotknouti a dokonila vtu s obratností vyškolené salonní dámy, beze vší nápadnosti, kouc, „ asto si vzpomíná, jak vzorným otcem panu

n

—

Mansvetovi jste." „Z eho tak soudíte, sleno?" obrátil se plukovník k Adele. „Že jste dal pana syna odvésti k husarm," uklouzlo mimodk Adele, která nemajíc na naivní odpovdi té dosti, obrátila se k matce s poznámkou ješt naivnjší „Podívej se jen, matinko, jak panu Mansvetovi sluší uniforma!" Matce nezbylo, nežli pisvditi.

„Výborn, znamenit

„A

!" (pravila,

—

pemáhajíc

se.

asi!" pipomenula což teprve na koni Adela, usmívajíc se koketn na Mansveta, jenž stál sice, jak sluší se na mladíka dobrého vychování, ale pece apaticky.

„Na koni

jest

Mansvet trochu nemotorný," pi-

pomenul otec, „Není možná!?" zvolala Adela. „Tak elegantní !" dstojník

244

Plukovník chtl poznamenati, že k eleganci na jest teba, by jezdec den co den jezdil komo ale planý hovor byl perušen výkikem od

tém

koni

;

letohrádku.

—

„Plukovník Rohan Robert Rohan zde?!" volal kdosi sípavým hlasem. „Kde? Kde?" Zraky všech obrátily se smrem, odkud hlas zazníval.

V bezprostedn kolem letohrádku

následujícím okamžiku zahnul

asi šedesátiletý

mužík drobné

stavy a apoplektického výrazu v

odporn

poseškle-

bené tvái nahndlé pleti. Mávaje kloboukem chvátal touže cestou, kterouž byla ped chvílí pišla domácí paní s Adelou. Obleen byl elegantn. Každý knoflík zdá se nasvdovati, že muž ten vnuje zevnjšku svému péi a pozornost jako nejzálibnjší koketa ale bez vousá tvá jest vychrtlá, vyžilá. V šedých, v normálním stavu bezvýrazných oích plá práv zimniní ohe pololysá lebka, ovroubená kolem prošedivlým, kudrnatým vlasem, leskne se, když na ni skrze koruny strom padne paprsek ;

;

jako

žloutnoucí tykev. Slovem zjev pólo odporný a pólo komický.

slunce,

Pes šení,

pece

to vše, že jeví celá tvá radost a potpostihlo by v ní bystejší oko znalce lidí jen stopy bezcitné samolibosti, ba snad brui

tálnosti.

V nkolika okamžicích octnul u skupení, jež byl výkikem svým rozmluvy

vyrušil,

a obrátil se

mužík ten bezvýznamné

se z

pímo

k plukovní-

kovi.

„Roberte! Píteli Roberte!"

sípal,

snaže se do-

245

dáti

svému co možná pátelské lahody, a

hlasu

podávaje oslovenému ruku. Plukovník sice mu podal zdvoile pipomenul

i

svou,

ale

suše

a

—

nemám est!" odpustit Mužík, pustiv podanou pravici, o krok couvplukovníka vyítavým pohledem, zvonul a nejvtším pekvapení: lal v „Rate

zmiv

„Jak že?!

I

mne

mne

Roberte, bys byl na

ty,

pomnl!

I

skuten

tak sestárnul, chci íci, tak sešel, že

již

ani ty

ty

více nepoznáváš?

za

Což pak jsem

— —

mne

A

neekaje odpovdi, dodal s pízvukem pýchy Kamil „Jsem bývalý setník-auditor Roháek :

-

Roháek

od 61. pluku pchoty." „Nemýlím-li se, ležel váš i

dvaceti lety posádkou v

„Ano, ano setník-auditor.

—

v

„Tedy

ped mj pluk — Debrecín

Debrecín!"

zvolal

pamatuješ?

se

A

pta-

nkdejší zajisté

si

nyní pipomínáš, kterak jsme tehda den co den pinášívali obti bohyni Venuši!" „My?" ozval se plukovník s ostrým pízvukem a mírnji dodal i

„Nepamatuji se." „Nu, ne-li ty, tedy já, já!" pokraoval rozjaený Roháek, jakoby vzpomínky na dobu mládí a bujarosti celou jeho bytost rozplameovaly. „Ah, kde jsou ty blahé, bezstarostné doby bujného mládí!" povzdechl si a tvá jeho zkivila se k trpkému úsmvu. Teprve nyní uznala domácí paní za vhodné promluviti, aby se stala rozmluva všeobecnjší nebo Adela Mansvet stáli jako solné sloupy. i

;

i

246

nemže

„Pan setník-auditor

však, pane plu

si

kovníku, ani nyní ješt stýskati," .pravila co možná líbezn. „Doposud má u dam závidní hodné štstí."

bych

„Jin;;k

Roháek

kovníkovi,

„Poj

si

byl

dávno zoufal!"

již

komickým pathosem

s

vzal !

kde opodál

jej

dvrn

Milostpaní

již

a obrátiv

pod

paží,

dovolí,

/se

ka

abychom

aspo nkolik okamžik

zvolal k plu-

dvrn

si

n-

poho-

voili, nežli se ostatní hosté vrátí." Plukovník však se nehýbal a po tvái domácí paní kmitlo cosi jako nelibost. V tom vraceli se touže cestou, kterou byl pišel ped chvílí setník-auditor, ostatní hosté ze skle-

ník v.

V

zavšena na rám nemotorného a hranatého pána mrzutým výrazem ve tvái, zarostlé hustým, erele

ubírala se Arnoštka,

asi padesátiletého, s

ným

plnovousem.

Za nimi šli po rznu hosté ostatní páni a dámy, vesms však nenápadní, tak že jim neteba vnovati ani pozornosti. :

jejž

Nejzáze belhal se podle Elišky staiký uitel, jsme byli den, ped tím poznali v parku plu-

nco vykládaje. shlédla vracející se spolenost hned, jak se objevila, a také na to upozornila. „Poj! Poj!" vábil setník-auditor plukovníka. byla vracezahlédnuv muže, na jehož kovníkov, dívce patrn

Domácí paní

rám

A

jící

se

Arnoštka zavšena, pokraoval tónem vždy

roz jaené jším

„Ješt jeden starý kamarád

je

zde!

poj!" Plukovník však

stál

jako pimrazen.

Poj

—

247

mil,

Mansvet, jenž až dosud ani slova nepromluzpozoroval otcovu nechu vzdáliti se, pispl

mu

na pomoc.

„Dovolte, sleno," p 'uvil k Adele, podle které stál a poodstoupiv k i, suše jej oslovil ,,Není pomoci, ote Musím

—

!

vil

Pravd. i,"

pipomenul

plukovník a pedstasetníku-auditorovi syna svého prostými slovy ,,

„Mj „Aj

si

syn!"

!"

zadivil se starý soudruh. Pustiv plukovníkovo zmil Mansveta zna-

rám

leckým okem, naež živ doložil „Tot uinný tvj kontrfaj z mladých let x\no, ano tak a nejinak jsi vyhlížel ty. Ale pi tom pitlumil ponkud hlas je li pán rovnž " tak chladný k dámám, jako býval jeho otec „Nuže?" vpadl plukovník, jakoby chtl zameziti možný indiskretní závrek vty.

—

—

Roháek chtl pronésti,

—

,,

však se nedal másti

;

dopovdl,

co

ka

„Bude toho v stáí

zajisté

litovati,

jako

litu-

jes ty!

„Vždy

já nieho nelituji," namítl plukovník. tom došli ke skupin první hosté. Domácí paní — plukovníka a syna jeho ped-

V

stavila.

Po obvyklých vzájemných úklonách podotkla paní Klementina k Arnoštce „Ale považ, milá Arnoštko nás již zase opouští." s

—

pan Mansvet

Arnoštka pustila rám nemotorného hosta líenou horlivostí zvolala tomu nedopustíme!" „Ah, ne, ne

—

a

248

,,

Povinnost káže," pipomenul plukovník tónem

nepipouštjícím žádné námitky.

ernooká brunetka však pece

se odvážila

k ná-

mitce.

Povinnost snad

pece nebude

tak ukrutnou, jen ješt malou hodinku," pravila, roztoužen se usmívajíc. ,,Není-liž ,,

aby

nám nepopála potšení

pravda, pane Mansvete!"

sleno," ujal se slova Mansvet. není pomoci!" pevzala slovo domácí paní. Mjte se dobe, pane Mansvete!" I podala mu ruku. Mansvet ruku políbil a podav ruku otci, mlky se ostatním uklonil. Po té rychlým krokem od,,

Lituji,

,,Káže-li povinnost, ,,

i

cházel.

Všichni se na chvíli odmleli a dívali za ním, mlení domácí paní ,,Smím prosit, vážená spolenost k veei!" Na vyzvání to zaali se hosté rozcházeti ke stolm, jež bylo zatím služebnictvo pipravilo. Jen setník-auditor, jenž byl chvíli jako v ztrnutí do prázdna pohlížel, náhle jakoby si byl teprve nyní vzpomenul obrátil se k plukovníkovi. „Zde máš také ješt jednoho kamaráda!" pravil, ukázav na hranatého vousáe, jenž byl pišel s Arnoštkou a skoro tup opodál státi zstal. Plukovník, pohlédnuv na apatického muže, poznal jej na první pohled. ,,Aj Tot misantrop Žežula !" pipomenul a nkolik krok, podal mu ruku. popošed k až perušila

—

—

—

!

nmu

Setník-auditor, živ rukama gestikuluje, jej následoval. Tak octly se paní Klementina i její dcery

ob

na malou

chvíli beze

svdk.

249 jste mi pkné salonní diplomatky!" zadomácí paní pitlumen k dcerám. „Ignosyela To svt rovat, koho chceme pilákat a upoutat nevidl!... To zúmyslná blamáž!" A poohlédnuvši se trochu na zad ke skupení,

„Vy

v

.

!

v

nmž

.stál

.

.

plukovník, dodala

„A te nám

starého medvda ulovili staí kocoui, kteí ho tak brzy nepustí.

„Však

je

i

ák

pdu

„A

já se pokusím, upraviti nabízela se šeptmo matce Arnoštka.

ale

sebevdom

zapudíme!" zašeptla

Adela.

—

pro tebe!"

„Jen se opovaž!" ušklíbla se matka zlostn, ,se zase opanovala. „Dosti! Víte, jak a co!" dodala písn. „Já

hned

te musím

k hostm!"

Po

té se obrátila a zaala volati „Eliško, Eliško! eho jest teba!" Zárove popošla k' místu, kde již Eliška šukala,

Ui,

by pihlédla k posledním pípravám k veei. Setníki-auditor a nemotorný Žežula byli zatím plukovníka odvlékli ješt o nkolik krok dále a donutili jej zasednouti s nimi k osamlému stolu, na nmž jajko na ostatních stolech bylo již prosteno a stálo taiké nkolik lahví vína. Žvatlající

nkdejším

setník-auditor

soudruhm

ihned

posloužil,

sob naliv

i

obma

každému

sklenku vína.

Zvednuv pak svou

vlastní, zvolal

sit

nápadn hla-

,

,

„Na šastn

shledání,

kamarádi!"

Všickni ti piukli a pipili. „Zdá se mi," pipomenul plukovník k setníkuJ.

Arbes: Sebrané spisy. XIII.

17

250

auditorovi, jehož chování bylo vždy nápadnjší,

,,že

trochu rozjaen." jste „Jakž pak bych nebyl!" piznal se upímn oslovený. „Popij ím, vlastn zapíjím už od asného rána nejnovjší milostné dobrodružství," zalhal a nahnuv se k plukovníkovi, tajemn a s impertinencí drzého chlubila zašeptal kstka Nu „Tady v je magnijiž

dom

—

.

!

.

.

—

fique!"

Pi tom

zaluskl

se

samolibou

spokojeností

prsty.

„Roháek

je

totiž

doposud ješt don Juan,"

úšklebnou závistí dodal „Ovšem již valn piplesnivlý." „Plesnivý vtipeek, na nmž roste už staletý mech, mne, kamaráde, nepopudí!" odtrumfoval Roje a zstane žena alfou a omegou háek. života," pokraoval pak vždy živji, ba rozilenji, tak že slova jeho slyšeli i ostatní hosté. „Milovat Bez ženy pouš milovat do posledního dechu !" se ženou ráj Po té se obrátil pímo k plukovníkovi „A což ty? Nic?" „Jsem už po celý rok vdovcem," odvtil suše plukovník. „A íkáš te ,Apage satanello-ženo jako není-liž pravda?" ozval se úšklebn Žežula, já hlad si vousy. „Mne je žena nejvtším zlem, kterýmž mže osud lovka potrestat." Zatím byla se nepozorovan ke stolu piplížila vyložil Žežula plukovníkovi, ale s :

„Mn

— —

!

—

—

!'

—

Arnoštka a zaslechnuvši poslední slova, uznala za dobré žertem oponovati. „Protestuji, pane Žežulo, jménem celého ženského pokolení!" zvolala patheticky.

25Í

„Výborn, výborn, sleno Arnoštko I" pizvukoval setník-auditor Roháek, vyskoiv se stolice Popadnuv pak svou sklenku, zvedl ji do výše a. pokraoval v zmáhajícím se rozjaení, ba rozilení krásným paním i spanilým „ Pipíjím ženám po pannám jako zdroji nevýslovných slastí Já

—

svj

celý

——

život

!

—

Poslední slova však pronesl trhan a dut, jakoby je namáhav ze sebe vyrážel. Po té se zajikl, umlknul a mírn zavrávoral le hned na to se zase vzpamatoval. ,,Tedy já " pokusil se poznovu mluviti, ale hlas jeho znl chroptiv, tak že pronesl jen ješt dut, skoro nesrozumiteln slova: „Ne ne! ;

— —

—

Náhle Po

"

sklesl

té

nco

zpt na

zablábolil,

zaúpl a pustiv sklenku

židli.

Tvá

jeho byla brunátná, horen se lesknoucí oi do prázdna vypouleny, rty konvulsivn poškubávaly. „Co to?" pipomenul klidn plukovník vstávaje. „Žert nebo Nedoekl. Setník-auditor se nahnul a byl by sklesl na zem, kdyby ho nebyl Žežula zachytil. „Stýskal si už dávno na indisposici," vyložil tento plukovníkovi. „Možná tudíž, že to záchvat mrtvice." „Matinko, matinko!" zvolala ustrašen Arnoštka, která byla chvíli nmou svdkyní dsného vý-

—

jevu.

Paní Klementina pikvapila a zstala jak omrá-

ena. Duší strofu

vzpomínka na podobnou katarokem v salon plukovníkov a obraz

její

ped

šlehla

*

252

nešastné pítelkyn vyhoupnul se ped duševním zrakem jejím tak jasn a plasticky, že zdálo se jí, jakoby ped ní stála s výrazem nejtrpí výitky v zsinalé tvái. byl to zákmit obdobným obrazem propaní Klementina byla pes to vše, že tváila se asto z pouhé kapice .sentimentální, .ba sensitivní, pece jen ženou dosti otužilou a vzpamatovala se v nkolika vteinách. „Pro milosrdenství boží! Co se stalo?" zvolala zajikav, jakoby obraz, jejž práv vidla, nebyl dosti výmluvným. A neekajíc odpovdi žalo milá rukama a bolestn zaúpla „Ach, bože, bože!... Vždy umírá!" Již na ustrašené zavolání Arnoštino byli se nkteí hosté zvedli. Jisto, že

buzeného svdomí.

Le

Na výkik paní Klementiny zvedli se i ostatní a v zmatku i udivení pospíchali ke skupení, jež znenáhla v plkruh obklopují. Plukovník byl zatím ohledal chladnokrevn tepnu trpícího a zvednuv hlavu prohodil ,,Není ve spolenosti náhodou léka?" „Není," odtušila ochotn Arnoštka, v jejíž tvái jevila

se

upímná

soustrast.

„Ale okamžit

pro

pošleme." obrátila se a spchala k letohrádku. Ruch a šum kolem panující perušil opt plukovník, jenž byl ze všech jediný zachoval úplnou I

chladnokrevnost. „Myslím, milostivá paní," obrátil se k Rokosové, ,,že by bylo nejlíp, kdyby mu bylo ulpranežli pijde léka." veno lože „Ah, ovšem, ovšem," odtušila domácí paní ochotn. „Hned se o to postarám."

—

253

jící

Ohlédnuvši se spatila za sebou Adelu, skoro v ztrnutí. ,,

Honem, Adelo, honem

—

ui, eho

sto-

te-

jest

ba!" kázala.

Adela Arnoštkou Zatím št jedním

pání matinu vyhovla

a pospíšila za

do letohrádku.

pítelem Žežulou a jehostem nadzvednut se stolice a pomalu a opatrn odvádn do letohrádku. Tvá jeho byla doposud beze zmny; obas nadzvedl trochu hlavu, zablábolil nco a hned zase hlava sklesla jako bez vlády k prsm. Zevlující hosté ze zvdavosti za smutným pru

vodem

byl setník-auditor

následovali.

Paní Klementina zdála se býti na rozpacích však zalomila opt rukama a zaúpla „Ach, bože, bože to hrozné divadlo A práv dnes dnes A pomalu, skoro vrávorav ubírala se za ostatními a zmizela v letohrádku. I plukovník postál po zmizení hostv a do máí paní nerozhodn, jakoby chtl i nechtl uiniti po píkladu ostatních. Po té však se rozhodnul a zamil také k letohrádku. Náhodou však se pede dvemi poohlédl a spatil opodál pod stromem státi Elišku, jedinou, která nebyla ostatních následovala. Byla rovnž tak obleena jako ped rokem, když ji byl poprvé spatil, zejmý to dkaz, že toiletta její nebyla bohatá.

Po

chvíli

—

—

—

!

Stála, jak již pipomenuto, pod košatým stroa dívala se za plukovníkem aneb ki. hlavním dveím, v nichž byli ostatní chvílí zmizeli,

mem

aspo ped

254

V

okamžiku, když se plukovník poohlédl a sokolí zrak jeho utkvl na její tvái, pohrával matný pablesk slunce, prorážející skrze husté listí, po jedné

nak

její

líci,

jevila

tvá

pekvapilo.

pleti

neobyejný

kovového klid, což

lesku.

Ji-

plukovníka

—

v prvním okamžiku výhradn jen píiny, by ji pouze pozdravil. Avšak když pozdrav pronesl a zadíval se jí

Vrátil se z té

dodávaje její

do oí, pekvapil jej nejen klidný její pohled, nýbrž i chladnokrevnost, s jakou pozdrav vlídn optovala. Dovolte sleno," uklouzlo mu skoro mimodk. „Vás dsný pípad ten nedojal, nerozilil?" Upela jasnomodré oi, jakoby se ptal ,,

na

na po

na nemže vbec

cosi,

chvíli

ani

odpovdla pece se upímn, pane

„Piznávám

odpovdti

ale

;

—

plukovníku

zstala jsem chladnou."

neuvení !"

zadivil se plukovník. „Trvám, máte k tomu njakou píinu." Eliška lehynce pikývla hlavou. ,,A smím zvdti, jakou?" Nenávidím muže toho z hlubin své duše," zní klidná a pece s ostrým pízvukem pronesená od-

,,K

že

,,

pov. „Vy

že

nkoho

kovník poznovu.

,,A

tohoto?" Eliška

váhala

pece

upímn

se jen

nenávidíte?" podivil smím-li

pro

chvíli

se

vdt —

—

s

odpovdí

;

ale

plu

práv po

té

vyznala

„Pronásleduje mne, kde se jen píležitost ,nanmu úpln bezbranná." skytne. A já jsem zde „Pro bezbranná?" optal se plukovník, jsa

vi

255

oprotiv upímnosti Elišin skoro na rozpacích, má-li se dále vyptávati. Eliška odpovdla však i na tuto otázku

upímn

dom

„Jsem

on

—

zde v trpna pouze jest nejen dvrníkem, nýbrž i

milosti —— z

a

V

tom, jakoby si byla pipomenula, že pece neiní dobe, když se tak upímn vyznává, pejela jednou rukou rozpait tvá a zašeptala jen

—

—

„Ne, ne nemohu nesmím se dále zpopane plukovníku. Odpuste!" Plukovník tentokráte neodpovdl. Jako u hloubavých povah, které se i v rozmluvách zabývají v duchu jiným, asto se dje duší jeho šlehlo náhle cosi, co mysl jeho odvrátilo od pedmtu hovoru. Tvá jeho vzala na sebe výraz pemítavosti, ba ponkud se i zachmuila, což bylo píinou, vídati,

—

ním

že se Eliška

nesmlým tónem

ozvala.

„Nerate mi, prosím, pane plukovníku, ve vykládati," zašeptala sotva slyšiteln.

Pes

to vyrušila slovy

tmi

plukovníka

z

zle

my-

šlenek.

„Naopak," pravil živ, jakoby

náhle

má odpovdti.

upím-

se byl ,,Vaše nost, sleno, mne pekvapuje. Dovolte, bych vaši splatil stejnou mrou."

rozhodnul, co a jak

,,

Rate

býti

pes

dvru

píliš laskav," zašeptala dívka,

nemohouc zapíti povahu ženskou, upela skoro s dychtivostí své krásné modré oi. „Nemiluji dlouhých výklad," pokraoval

a

kovník.

,,

Bývám zaasté

drsný, píkrý, a proto

na plu:

—

256

—

vte tušil

dk

mi, sleno, na slovo já trpký osud váš od prvního setkání se s vámi." „A zajisté jste mne politoval," uklouzlo mimo;

Elišce.

Plukovník na tato slova neodpovdl pímo. Chvíli stál, jakoby ješt o pemítal, po té neobyejn živ a srden se optal

nem

„A nepála

byste

si

život

svj

—

zamniti?"

„S jásotem, pane plukovníku," uklouzlo Elišce jako

ped

chvílí.

,,V tom pípadu dovolil se vás otázati Nebyla byste :

bych si jen na nco ochotna státi se mé

Anušce druhou matkou?" Poslední dv slova pronesl plukovník sice skoro šeptmo, ale Eliška, akoli naprosto nepipravena, pochopila dosah jejich úpln.

Tvá

její

zahoela studem a radostným udive-

ním zárove. „ Anušce?"

zašeptala rozpait. „iním návrh ten v souhlasu se synem," pipomenul chladn plukovník. ,,A kdybyste

—

,,Díky, pane plukovníku!" zašeptala Eliška poznovu stísnným hlasem, v nmž však se chvlo radostné pohnutí. ^Jsei však laskavostí vaší tak "

pomatena

Zajikla se a dodala jen ješt slvko puste!" a na pólo se odvrátila.

„Na

mn

:

„Od-

milá Eliško, prositi za odpuštní," pokraoval plukovník srden, ,,že jsem tak " beze všech ceremonií „Ne, ne, pane plukovníku !" zvolala náhle Eliška pitlumeným a pece následkem vnitního pohnutí nesmím rozechvným hlasem. Nemohu jest,

,,

—

—

257

V tom objevila se paní Klementina ped letohrádkem a když shlédla Elišku s plukovníkem, státi, zpurn zavolala „Eliško, Eliško!" Eliška, zaslechnuvši tetin hlas, zašeptala jen ješt: „Odpuste!" a pospíšila k paní Klementin. Plukovník se zjevnou zálibou se za ní díval. „Podivná bytost!" pomyslil si. A ,Zpola ješt upímné dít a zpola již žena s veškerou vášní, ba nenávistí, jaké jest žena vbec schopna."

Když pak Eliška na zejmý pokyn

tetin

za-

skoila do letohrádku, popošel plukovník volným krokem k paní Klementin, která lomíc rukarm blížila se k nmu s výrazem líené sentimentálnosti. „Ach, bože, bože, pane plukovníku to hrozné divadlo !" vzdychla úpnliv, když se setkali. „Pišel už léka?" optal se úsen plukovník. „Ach, ano, ano," jala 'se ochotn vypravovati. „Byl tu v nkolika vteinách a konstatoval mírný nával mrtvice, který však prý nemívá v záptí smrt Ale což to Vše naplat Ten dsný po

—

.

.

hled

ova

!

.

.

.

—

!

.

Práv

odnášejí ubohého

do vozu, by

'jej

dopravili

rozkazu léka

z

dom

.

.

Ach, bože,

.

bože!"

V

ob

tom objevily se ve dveích letohrádku dcery, hledající matku. Jakmile ji shlédly, zrychlily krok. J „Matinko, matinko !" volala Arnoštka již z daleka. „Nkteí hosté už se poroueli." „A jiní jsou již na odchodu," doložila Adela. .Matka pochopila. „Není pomoci," obrátila se k plukovníkovi „Musím konati úad domácí paní. Odpuste Zatím rate vzíti za vdk spoleností mých dítek." •

i

i

j

[

j

'

i

!

!

|

258

Odkvapila. Plukovník,

bu

myslil na rozhodný krok, jejž byl práv uinil a o jehož výsledku neml do posud rozhodné jistoty, nebo že v pravém slova že

smyslu vnucená spolenost mladých dam nebyla, mu práv vhod, mlel, což pivedlo ob dámy do rozpak, mají-li i nemají-li zahájiti rozmluvu samy. Po chvíli dodala si srdce Adela, která jakožto blondýnka zdála se býti na pohled nepomrn ne smlejší a jemnjší brunetky Arnoštky, kdežto

pravd

byl opak toho. jsem ráda," pravila na pólo ku, své seste, ,,že jsme se zbavily nemilé a nudné v

,,Ah, jak

—

konen

spolenosti „Která nemá smyslu ani pro pírodu," vpadla Arnoštka, uhodnuvši, kam sestra míí. „Tím mén pro umní," doložila Adela s jemným drazem, ímž plukovníka z myšlenek vyrušila,

t

.;

I

|

!

„Pravda, spolenost, jako byla dnešní, jest z pravidla nudnou," pisvdoval, což bylo zárove dkazem., že i v myšlenkách pohížen, pece sledoval, o byla práv zahájena rozmluva. „I vy jste, pane plukovníku, téhož náhledu jako my?" zvolala Adela, chytajíc se stébla, by nenastala zase trapná pomlka. „Musím se piznati," ujal se slova plukovník, „že jsem po celý svj život neml nikdy asu obí-

em

rati se pes píliš pírodou a umním. byl jsem a nejsem pítelem lidí

——

Pes

to ne-

„Kteí, na píklad," vpadla Arnoštka, „jako pan setník-auditor Roháek, jak jste sám slyšel,

—

neznají nežli fráse „Vbec lidí bez srdce a bez ducha," doložil

259

plukovník

s

ostrým pízvukem

ale

;

hned na

to

si

dámy

pipomenul,

že jest jeho povinností, nenechat státi, a pravil se zdvoilou úklonou, ukázav bližšímu stolu

k

nej-

„Není libo?"

Dámy

usedly, plukovník uinil po jejich píkladu, ale mlel.

opt trapná pomlka. dámy jevily vzmáhající se

Nastala

Ob Le

rozpaitost.

nyní dodala si poznovu srdce Adela a zahájila rozmluvu beze vší souvislosti s tím, co pedi

cházelo.

„Ani byste nevil, pane plukovníku," pravila koketní samolibostí, ,,že jest mi pozorování umleckého díla a pedevším krásného obrazu nepomilejší jakékoli, by sebe zábavnjší spolenosti." s

mrn

„Vím — mn

kovník.

též,"

odpovdl úsen

plu-

mn

„A zase," pevzala slovo Arnoštka, „jest vzácná njaká kvtina rovnž tak milá jako seste Adele umlecké dílo nebo krásný obraz." Plukovník, dívající se skoro lhostejn kamsi do dáli, odpovdl i nyní úsen hrubým „Pi:

rozeno."

Dámy Pes

vždy vtší rozpaitost. dodala si tentokráte zmužilosti Ar-

jevily to

noštka. s

'

!

, |

|

:

„A proto, vte, pane plukovníku," pravila pízvukem sentimentální zádumivosti, „bývá mi

zaasté tak

upímn

líto naší sestenky Elišky." optal se plukovník, jejž byla poslední slova zase pozorným uinila, živji sice,

„Pro, prosím?"

ale

pece ješt skoro

lhostejn.

260

— " zahájila Arnoštka svj výklad, hluboká vzdychla hned na to „Ach, bože — cesty osud lidských bývají po„ Ponvadž

ale

z

divný!

Ubohé

naší Elišce, jak snad jste ráil po-

odepel krutý osud dostateného vzdlání !" Plukovník zadíval se mlky, ale s výrazem jemné ironie na Arnoštku, která týmž tónem jako díve pokraovala Prosím vás! Nebylo ani jinak možno. Ztrabyla nucena žíti s matkou tila otce z mládí matka zemela, ujala svou v nouzi, a když pak jí se jí naše pedobrá matika, které dkuje ,,Ale ve spolenosti tak vzorn vychovaných dam," vpadl plukovník, „zajisté v krátkém ase mohla „Mohla ovšem, že mohla," pevzala živ slozorovati,

,,

—

——

i

——

—

vo Arnoštka. „Ale nechtla, pane plukovníku!" doložila s jemnou impertinencí Adela. „Je umínna, svéhlavá. Spolenost, v které my se pohybujeme, byla jí vždycky odporná." „Ale vždy jste ráily ped chvílí samy se vysloviti," namítl chladnokrevn plukovník, „že i vám !" spolenost ta není píjemná Tvá vzntlivé blondýnky zahoela studem, že se dala v tak zjevné nedslednosti postihnouti.

I

Sestra Arnoštka

pece kouc

'

'

jí

kárav na

ni

pohlédla,

ale

pispla ku pomoci povrchní omluvou,

„Pravda, pane plukovníku. Ale sestra Adela ne." míní spolenost, kterou jste ráil poznati dnes „A kterou, prosím?" optal se plukovník zdánliv ledabylo a bez jakékoli úmyslnosti, ale pece .

.

261

s

tak

ostrým,

skoro možno íci, nesalonním píta vehnala krev i do tváe

zvukem, že všední otázka Arnoštiny.

ím

Rozpaky obou mladých dam byly tím vtší, více se snažily je zakrýti, a není nižádné po-

chybnosti, že bylo jim

Na

štstí

již

studem skoro do pláe.

pispla jim

v nejkrititjším

mžiku náhoda ku pomoci. Paní Klementina objevila

se

ve dveích

okaleto-

hrádku.

matika pichází!"

zvolala jako v radostAdela, když ji shlédla. Plukovník vstal a zadíval se smrem, odkud se paní Klementina blížila. dámy rozpaitostí nevdly, mají-li uiniti po jeho píkladu nebo zstat sedti. Vstaly; ale hned zase usedly a setrvaly v trapném mlení. Paní Klementina pochopila nemilou situaci svých dcer již z daleka. Zrychlila krok a když došla, snažila se rozmarným úvodem napraviti, co snad byly dcery shatily. ,,Aj, tot jako v božím kostelíku," poala líticho, tichouko jako o mibezn se usmívajíc lém kázániku Ovšem po tak dsné katastrof není vbec ani jinak možno. Není-liž pravda, .pane plukovníku?" Neekajíc ani odpovdi, dodala tónem rozmarn

„Aj,

ném pekvapení

Ob

—

.

.

.

,,

—

koketním „Dovolte, abych byla v zamlklé spolenosti vatvrtou, ovšem nenmou spolenicí!" ,,Na nemilé pípady," pokraovala usedajíc ,,jest nejlépe, co možná nejdíve zapomenouti. Není-liž pravda, pane plukovníku?" ší

—

262

Plukovník mlky pikývl a usedl naproti paní Klementino, která ješt dodala „A vy, pane plukovníku, zajisté nás tak zrádneopustíte, jako ostatní. Není-liž pravda?" Na dvojí ,, není-liž pravda" paní Klementiny plukovník neodpovdl na tetí uznal za vhodné

n

;

zejm

odpovdti

zcela „Lituji, milostivá paní, že

svému slovu

státi

musím jako muž

do-

." .

.

„Jak to?" vpadla paní Klementina. „Pravil jsem, že setrvám do ukonení slavno-

sti.

se

ukonena — — „Ah, tak snad jste to pece nemínil?" paní Klementina s koketním úsmvem. Nyní

jest

slavnost

ozvala

.„Vykal jsem jen, až hosté odejdou," pokraoval plukovník klidn, „abych mohl s vámi, milostivá paní, v záležitosti dležité, skoro možno íci delikátní

——

„Se mnou?" zadivila se domácí paní a sladké tušení projelo jí všemi údy.

Tvá

její jevila

vzplály zvláštním

dychtivost; sivé, nazelenalé oi když skoro jako upejpavá

ohnm,

dívinka dodala V

A

v

záležitosti

dležité

—

pravíte

?

Deli-

kátní?"

Plukovník pikývl jen hlavou a upel zrak svj na paní Klementinu s tak zvláštním výrazem, že uznala za dobré, sklopiti oi.

„Rate

se, libo-li, vysloviti!"

zašeptala pochvíli

skoro ostýchav. Srdce jí prese všechnu otužilost pece jen prudce bilo a dech se jí tajil. Plukovník však, jakoby se úmysln pásl na jejích duševních mukách, odpovdl teprve po delší

pomlce

263

—

„Jsem

tu

dnes vlastn, milostivá paní, jako

prosebník."

„V

paní, vzmuživši konec vlastním

„V ník

—

?" optala se domácí nebo aby pímým dotazem uinila

záležitosti cizí se,

rozpakm.

záležitosti

své vlastní,"

odpovdl

plukov-

upímn.

Nyní již nebylo pro domácí paní nejmenší pookamžik, kdy vychybnosti, že nadešel plní se nejvelejší její tajné pání. Tvá její, která

konen

se nebyla po celé decenium zaervenala, zahoela hektickým rumncem, oko se rozjiskilo a na rtech zdála se chvti sladká prosba: „Mluv, mluví" A poprvé po mnoha letech nebyla v stavu od-

povdti

.

.

„Prosba má," pokraoval plukovník s nezmnným klidem, „týká se však celé rodiny a proto bych si pál a snažn prosím, abych ji sml pednésti

"

„Vždy jsme

zde všechny!" vpadla s mírným udivením paní Klementina a zrak její zakroužil ko." lem. „Celá rodina „Míním slenu Elišku," pipomenul suše plukovník. „Ah, ta pece nenáleží k naší rodin!" míní paní Klementina, upírajíc zrak svj vždy udive.

nji na muícího

.

ji

muže.

„Vy však jste jí, milostivá paní, druhou matkou," pravil plukovník, jakoby pronášel nco, co se samo sebou rozumí. „Pravda," pisvdila domácí paní; nicmén hned se zase mimodk vzepela. „Le co má, ?" prosím, Eliška s rodinnou záležitostí

—

„Nic

více,

nežli

že

si

—

peji," odvtil plukov-

264

nik, „aby i ona jako nevlastní vaše dcera nemela nejmenší záminky „Ah, tak!" uvolnila domácí paní stísnným prsoum. „Budiž tedy, jak si pejete!"

— —

Po

mén

té

jala

hned na

se volati: „Eliško! Eliško!" Nic,, Zavolej to obrátila se k Adele :

Elišku!" Adela, kterouž záležitost, o kterou šlo, rovnž tak napínala jako Amoštku, vstala se zjevnou nechutí a plížila se k letohrádku. „Piznávám se vám, pane plukovníku, že napínáte zvdavost naši v nejvyšší míe." „Okamžit ji ukojím v pevné nadji, že prosby mé neoslyšíte," zní klidná a zdvoilá odpov. „Neoslyším," uklouzlo mimodk domácí paní, dívající se skoro stydliv k zemi.

V

tom vyšla

patrn

z

letohrádku Eliška, která byla

tetino volání zaslechla. ni kývla, blíží

ob

Adela na

se

chvatn ke

skupení.

„Neoslyším,"

opakovala

zatím

domácí

jemným drazem. Rate býti ubezpeen, oslyším! Nebo muž vašeho spoleenského s

,,

paní že neposta-

vašeho vzdlání nemže pece žádati nieho, co by se nesrovnávalo s intencemi vení,

vaší povahy,

nejušlechtilejšími."

Za tímto výkladem byla Eliška s Adelou došla. Tato usedla, Eliška zstala však v pozadí státi. „Eliško!" obrátila se domácí paní ku své netei. „Pan plukovník peje si ve tvé pítomnosti

"

Oslovená se lehce zapýila a sklopila oi, což však ani teta, ani sestenky nezpozorovaly, pon-

265

vadž byl pozornost jejich upoutal zase plukovník, jenž

pevzal

ka

slovo,

„Žádost, vlastn prosba moje, milostivá paní, jest prostá," zaal a za svrchované zvdavosti, zraící se ve tváích matky a obou dcer klidn do-

konil „Prosím za vaše laskavé svolení, aby slena Eliška mohla se státi vychovatelkou mé Anežky." Svrchovaná zvdavost, jevící se po nkolik minut ve tváích rodiny Rokosových, zmnila se ná:

rovnž tak svrchované sklamání. Hektická ervenost na tvái paní Klementiny

hle v

jemná erve líidla. chvly a dech se tajil. „Eliška! Naše Eliška vychovatelkou?!" zvopo chvíli pitlumen, jakoby smyslu slov plu-

ustoupila bledosti a zbyla jen

Rty lala

její se

—

kovníkových nechápala. Ale hned na to se hrd vztyila a s rozhodností amazonky dodala !" „Ne, ne to není možno „A pro, prosím?" optal se plukovník, v jehož tvái ani sval se nezachvl, s týmž klidem, jako byl až dosud mluvil. Klid ten domácí paní rychleji vzpamatoval, než

—

se

sama nadálá.

„Odpuste, pane plukovníku!" ujala se slova tónem lichotiv omlouvaným. „Ráíte pece vdt, že žijeme v. píznivých pomrech, že jsme dosti mohovity, než abychom dceru z

domu vyhánly

mé

vlastní

sestry

." .

.

„Ale což," namítnul plukovník, „kdyby slena Eliška sama nieho nenamítala?" Slova ta domácí paní v nejvyšší míe popudila. J.

Arbes: Sebrané spisy.

XI IJ.

18

266

„Jakže?!" obrátila se

zpurn k

Elišce.

„Ty

bys chtla?!"

Le

hned na to, jak sluší se na vyškolenou salonní, vzpamatovala se a laskavji dodala: „Ne, ne k neuvení! Ty bys nás, milá Eliško, chtla opustit?" tvái Elišin jevila se stydliv

dámu

—

V

zrumnné

nerozhodnost.

Tím rozhodnji ozvala se paní Klementina jako druhá její matka. „Ne, ne, pane plukovníku!" obrátila se k tomuto a upela na nazelenalé a nyní vášniv rozjiskené oi. „I kdyby Eliška chtla, ba i kdyby Nemohu, nesmím svoliti ." na tom stála Další slova pronesla trhan a jaksi ostýchav, ale pece s takovou duševní pevahou, že zdála se býti každá námitka nemožnou. „V rodin, pane plukovníku," pravila, „kde mlajako pan Mansvet dý, svobodný pán ." rate uvážiti Elišina dobrá povst Krátce „A jiných námitek, milostivá paní, nemáte?" perušil plukovník zajikavý proud pronášených proti-

— —

.

———

—

—

.

:

.

.

dvod. „Jiných námitek?!" zadivila se paní Klementina, nespouštjíc zrak svých s oí plukovníkových. „Trvám, že jediný tento dvod dostaí „V tom pípadu," vpadl živ plukovník, „jest jen jediný prostedek možný." „Tedy pece!" uklouzlo domácí paní, v jejíž tváí zraila se opt dychtivost. „Nenamítá-li slena Eliška nieho," zaal pluprokovník váhav a po krátké pomlce dodal „

— —

:

sím za svolení, aby se mohla

hou matkou

.

.

.

Žádám

za

státi

její

mé

—

Anežce dru-

ruku."

26?

Úžas, jejž poslední slova vynutila na tváích

matky

dceír, nelze vypsati. i obou Chvíli zstaly všechny ti jako v ztrnutí. Náhle matka vyskoila a obrátivši se k Elišce v nejprudším afektu, jakoby jí keovitá bolest srdce svírala, vzkikla „Eliško ty svoluješ?" Eliška však beze slova zakryla si ru-

—

obma

kama tvá. Adela ale

pece

i

Arnoštka vstaly váhavji

nápadn,

tak

že

si

nežli

toho všimla

matka, i

rozi-

lená matka.

Chvatn druhou

pistoupily k sestence a jedna

pes

se ptala

Eliško ? Svoluješ ?" plukovník vstal a pozoroval Elišku

„Svoluješ, I

s

laskavou

dychtivostí.

Nemajíc ani tušení, že jsou zraky všech na ni upeny, stála Eliška nepohnut s nachýlenou k prsoum hlavou a se zakrytou tváí. Náhle spustila ruce a zašeptala „Svoluji." ,,Oh!" vydralo se mimodk z rozvlnných prsou domácí paní. Zárove couvala, zavrávorala a sklesla na stolici; ale hned se zase vztyila, napínajíc všechny své síly, by se opanovala Eliška pronesši rozhodné slovo, stála se styd-

liv sklopenýma oima. Zrumnná tvá její jevila nejsladší rozechvní Po chvíli plukovník k ní pistoupil a podával .

jí

.

ruku.

Zdráhav podala mu svou a on Ostatní stály chvíli v

nmém

ji

úžasu

políbil.

——

26g

Paní Klementina, žena ve spoleenských protivenstvích otužilá, vzpamatovala se v nkolika minutách aspo tak dalece, že ukrotila démona zhrzené lásky, vlastn ješitnosti, a vzala na sebe škrabošku

dobré vle. Jiného

jí

pro okamžik nezbývalo.

Vení

v jejím nitru bylo sice doposud prudké, byla to boue, jaké se do sebe vbec ani nenadálá; nicmén ídká energie vle, kterou se lišila od sob rovných a podobných, pomohla jí pes nejnebezpenjší úskalí, tak že se aspo zjevn a ná-

padn více

neblamovala.

Obma dcerám jejím byl plukovník, jak víme, mén pece jen lhostejný. Ta ona byla by i

snad podobného nco jako matka pocítila, kdyby byl na míst plukovníkov požádal za ruku Elišinu jeho syn Mansvet. Ale tak eknme to bez obalu pály sestence pochybného štstí po boku obstarožného budoucího manžela s blahým pocitem, že pes všechny výhody pece jen nehrub závidní hodný osud

—

:

nkterou z nich. Eliška naproti tomu tonula v nejsladším

ten nestihl

a

pece

trpkém rozechvní. Bylo jí, jakoby se byla náhle z iré tmy octla na výsluní, a pece jakoby se byla dopustila nepromíjitelného híchu, o jehož možných následcích neodvážila se ani pemítati. Bylo jí sladce i bolestno zárove. Zdálo se jí, že musí zajásat, a pece jí podivný, doposud nikdy neipocítný stud bránil pronésti jen hlásku. Bylo jí, jakoby teprve nyní cítila pod nohama pevnou pdu, a pece se jí zdálo, že se chvje,

269

pojímá závra a že každým okamžikem mže v bezednou propast. Jen plukovník zachoval závidní hodný klid v rozhodném tomto okamžiku svého žisvj

že

se

ji

sítiti

i

vota.

Co byl uinil, stalo se po zralém všech možných následkv uvážení. Bylo to tudíž výsledkem rozumu a nikoli pevahou citu, jako bývá nebo má býti, kdykoli jde o slouení osud dvou bytostí ku sdílení všech

zárove trpkostí života. Byl si úpln vdom, že Eliška nemže mu

slastí,

nikdy

ale

nahraditi

i

ztracenou

Marii,

bytost,

kterou

druhdy tak vele a vroucn miloval, že obraz její vznášel se doposud tak živ ped duševním zrakem jakoby ped ním stála. On Elišku nemiloval, ba dívka ta, kterou byl doposud ješt nepoznal ani tak dalece, by si mohl S jistotou vyznati, že vyhoví jeho a jeho dítek náklonnostem, nevynutila na ani dostatek úcty

jeho,

nm

a vážnosti, která by

jej

uspokojila zaslíbil, byla

—

krátce by-

mu doposud tost, s kterou se práv ješt skoro cizí. Avšak upoimínka na osudnou katastrofu rodinnou, kdy po smrti Marie zvedl hlavu a pohled jeho prosetkal se s Elišiným zaroseným zrakem stá tato upomínka a ješt prostší pipomenutí kdy setkala si dne bezprostedn pedcházejícího prose Eliška po roce poprvé zase s Anuškou skoro byly pevážily vše a stinké tyto dv upomínky jedinými pohnutkami vlastního koneného rozhod-

—

:

—

nutí.

Bez tchto dvou upomínek, zdá

se,

byl by plu-

270

kovník snad i v nejrozhodnjším okamžiku váhal anebo docela i couvnul. Byl pesvden, že pináší vlastn své Anušce a pinesl tu s rozvahou a klidem muže, jenž jinak vbec ani nemže I rozlouil se nyní s rodinou Rokosových zdvoile, ,s Eliškou srden a odejel Teprve po jeho odchodu popustila paní Klementina úpln uzdu svému citu, vlastn své rozhoenosti nad zmaením svých plán, jimiž byla

—

ob

ob

.

—

pvodn

skoro

již

.

— — —

jista.

Jakých píprav byla k jich provedení uinila, zstalo jejím tajemstvím; ale že pípravy ty byly vykonány, že byla osidla nastražena, bylo jisto A vše zmaila po náhledu paní Klementiny .

podobná katastrofa jako Jaký

ped rokem hnvem .

div, že rozplakala se

.

.

i

že

lítostí,

octnuvši se pozdji o samot, poínala si jako šílená vzlykala, úpla, stkala, ba i vlasy si rvala Proklínala okamžik, kdy šlehla duší její myšlenka, by pijala Elišku do domu. .

:

Chtla

ji

zdálo, že

by

by se k

ní

okamžit

vyhnati, ale

hned

se

jí

.

zase

mla odprosit nebo ješt he že mla teprve nyní lichotiti, jak toho ji

:

prospch její v jiném ohledu nutn vyžadoval. Rozhoení, lítost a bolest paní Klementiny ovšem lze úpln pochopiti jen tehda, když si pipomeneme, že byly finance její skuten již v povážliv derout a že pro nejbližší dobu nevdla

mén

pomoci. Noc, která následovala, probdla paní Klemen tina jako v horeném blouznní. Kdežto ob její dcery snily sen polospravedlivých, Eliška pak sen nejsladší, muily paní Klesi

již

skoro ani rady, tím

271

mentinu oích.

pi otevených

pízraky

nejpíšernjší

Nkdy

se jí zdálo, že pokouší se o ni šílenobraz mrtvé pítelkyn Marie vyhupoval se ped duševním zrakem jejím s nejtrpí výitkou v bolestn zkivené tvái A pece vše, co pedcházelo, co prudkou tuto boui v duši její rozpoutalo, bylo tak prostinké, pirozené, ba všední, že chladn uvažujícímu lovku se zdá, jakoby bylo vbec naprosto nemožno, by mohlo míti takové následky v záptí. Paní Klementina však byla ženou vášnivou, skoro bychom ekli ženskou fúrií. ství ...

I

.

Moem

se za

pocit

lítosti,

hnvu

.

a bolesti rozvlnil

nedlouho jemný záchvv pocitu nevýslovn

sladkého, jaký vzbuzuje v rozlíceném

zákmit myšlenky o

pomst

.

lovku

první

.

šlehla píšerným temnem duše její trjpká vzpomínka, že na pomstu pece jen nelze pomysliti z té prosté píiny, že nyní za pispní samé Elišky bude snad možno srealisovati aspo pvodní plán, kterýmž se byla paní

Avšak hned na

to

—

—

Klementina zanášela ped rokem Teprve tím duševní boue ochabla a znenáhla se tišila, až nastoupil zase normální stav. Následujícího dne k polednímu, když opouštla paní Klementina svou ložnici, jevila sice stopy po rozvášnní a probdné noci, ale byla zase rafinovanou mužatkou s manýrami salonní dámy jako .

jindy. *

*

.

272

Zatím co byl plukovník Rohan v letohrádku paní Klementiny pipravoval a posléze i zpsobil vylíenou domácí revoluci, odjíždl syn jeho Mansvet jak víme, po dráze ku Praze a pozdji dále

k

Pešti.

Mladý a jak z toho, co jsme byli až dosud o napovdli, zejmo, interessantní muž hrál až dosud ve vypravování našem úlohu jen episodní. pece to byla povaha, která zasluhuje, aby k ní byla prese všechnu posavádní passivnost její obrácena pozornost. Víme již, že byl Mansvet co do povahy, názor, snah i zvyk v mnohém podoben otci; že byl zjevem i chováním pro ženy a dívky ideálem mužské dokonalosti, krátce, až dosud známe skoro jen závidní hodné jeho vlastnosti. Ze byl málomluvný, snivý a k všedním vcem více apathický, iní jej v oích tenáek zajisté ješt zají-

nm A

mén

mavjším.

A pece

vše to nikterak nestaí,

abychom

si

mohli uiniti o povaze Mansvetov aspo pibližn správný pojem. Co o až dosud víme, jest pevahou pouze jeho zevnjšek a nikoli pravá jeho bytost, která byla skoro až psychickým problémem. Zdravý, silný a houževnatý jeho tlesný organismus již sám o sob protestuje proti domnnce, že by mohl býti protkán nervy skoro až hystericky

nm

citlivými.

Otužilý muž,

jenž

dovedl dv,

ti noci pro-

by pocítil unavenosti, jenž uml, a již duševn nebo tlesn pracovati za .ti i více nejstatnjších muž, jenž na koni, v plovárn, v tanci, v šermu a vbec ve všech gymnastických probdíti, aniž

—

273

dukcích nemel skoro soupe, lišil se pece jen každého, kdo mu byl v tomto vzhlede podoben anebo se s ním právem i miti mohl.

nápadn od

a chováním byl sice mužem v pravém slova toho smyslu, v podstat však pece jen povahou, kterou podmiuje soustava sensitivních nerv, tudíž povahou jemnou, nepomrn vzntlivjší, nežli na muže sluší, neboli jinými slovy, povahou skoro a,ž ženskou. pece zase vynikala povaha ta mnohou vlast-

Zevnjškem

A

ností,

jakýmiž zaasté

mnohý vzorný muž nemže

se honositi.

—

Bylt rozhodný a pímý bez píkrosti

svdeních svých neoblomný, v v pedsevzetích pevný, vytrvalý zmužilý, tak že otec právem o>

studiích

—

že

nm

v pea práci

odhodlaný a tvrditi

dovedl by se chladnokrevn dívati

i

mohl,

v ústí

re-

volveru.

Chladnokrevnost ta lišila se od chladnokrevnosti otcovy jen tím, že tvá Mansvetova pi prudších hnutích mysli mramorovost tváe otcovy nedostihovala. Oko bystrého pozorovatele, jakým byl otec, postehlo v ní zaasté záchvv tak výmluvný, že pravidla s nejvtší pravdpodobností mohl udati jeho píinu, a zídka kdy se mýlil. Pes to vše byla tato chladnokrevnost Mansvetova vlastností, které si otec na svéfm synovi cenil nejvíce. Byla mu zárukou, že syn i v nejkrititjších bouích života, jež kácívají zaasté i povahy nejhouževnatjší, odolá n:b aspo padne jako muž. Narozen .byl Mansvet sice v Debrecín, když tam otec ležel posádkou, a byl tudíž po zákon z i

bu

274

píslušník zalitavský; ale vychován byl v Praze, zahájil i ukonil svá studia. Vyhovv pání praktického otce, oddal se, jak víme, studiu technickému. Necítil- sice k studiu tomu žádné nechuti pes to zdá se, že vyhovní pání otcovu bylo mu aspo v jistém vzhlede spíše na škodu nežli na prospch Mansvet v odborném studiu nevynikl nad prosted-

kde

;

nmu

prost z té píiny, že neml k nadání. Snivá povaha a vbec celá bytost jeho tíhla pevahou k životu kontemplativnímu, tudíž spíše nost,

k studiu

vd

spekulativních.

ilá, ba ohnivá obraznost jeho spíše mu pekážela, nežli prospívala, a jisto jest, že v kterémkoli druhu tvoivého vynikl, nežli ve vdách

byl by nepomrn více vyžadujících nejpesnjší

logiky a všech

spíbuznných duševních

umní

s

logikou

vlastností.

Le práv toto zabývání se vdami exaktními nezstalo na rozvoj povahy Mansvetovy bez vlivu prospšného. Drželo rovnováhu bujné obraznosti, takže i v tomto vzhlede mohl býti Mansvet pokládán za muže pímo vzorného. Citové záchvvy nebývaly u nho sice astý; za to tím vytrvalejší. Cit jeho neznal pechod náhlých a eruptivních; stupoval se vždy jen znenáhla. Ale dostoupiv kulminaní výše, opanoval celou bytost. Obyejn zove se tento druh citu hlubokým v jpravd však jest .zcela pirozeným, ale ovšem jen údlem organism naprosto zdravých a cizím vlivm tak snadno nepodléhajících. Míra positivních vdomostí, jež si byl mladý tento muž za as svých studií nastádal, nebyla

275

malá; ale

krom

otce, jenž

ji

pece

jen spíše

tušil,

než aby byl o ní nabyl nezvratného pesvdení, neml o ní nikdo skoro ani potuchy. Názor jeho v svt byl široký a nezkalený. Nepojímal svta po svém a jiných pání, nýbrž

výhradn jen dle toho, ím opravdov jest ckým mraveništm nesetných individuí, každé tvoí osobitý celek

s

chaoti-

:

nichž vlastními názory, snaz

hami a konenými cíly, a musí býti pojímáno práv jen tak, jakým jest. Z té píiny respektoval také každý názor jiný jakožto výslednici individuelního života a všech vliv na život ten psobivších. shovní s kehkostmi, vadami a nedostatky, a snažil se ze všech sil ubrániti se nesetným a zaasté pemocným a svdným vlivm, j"ž pesn rozumový názor v svt zakalují a tak asto v odpornou a hnusnou karikaturu mní.

Ml

z

Pání a snahy jeho nenesly se jeho pání nebylo nedosažitelno.

vysoko. Žádné

Ctižádosti, závisti a celé plejády jiných pacno necností, jimiž si smrtelníci mnohdy s pravou virtuosností život otravují, hrub ani neznal. stí

i

Šlehnul-li obas zásvit podobných píšerných až dosud vždy blesk jeho duší, podailo se udusiti jej již v zárodku. Z toho, co jsme práv o povaze Mansvetov napovdli, jest zejmo, že syn takový musil býti co nelze skoro ani definovati. vzornému otci I slovo „idol" zdá se nám býti nepípadným,

mu

ním,

aspo vzhledem k mužné

povaze otcov, které byla veškerá idolaterie odporná. Miloval syna svého v pravém a nepedpoja-

276

—

jako sama sebe, a syn zase miloval otce. ídká, skoro neuvitelná harmonie, panující mezi otcem a synem, má sice ráz naprosto ideální avšak nám, kterýmž jde o pesné oznaení pomru mezi otcem a synem, zdá se, že nemáme nejmenšího práva pravdivý charakteristický moment zúmysln znetvoovati jedin za tou píinou, by nám snad nkdo nemohl vytknouti pravd nepodobnost. Ve svt pomyslném i nepomyslném jest doposud mnohé, co nepodailo se vystihnouti ani duchm nejbystejším. Záhad tak zvaných psychických bloudí svtem taková spousta, že veškerá snaha realismu, rozešiti je logickou analysou, zstala pouhým po-

tem slova smyslu

týmž^

zpsobem

kusem.

Tajemná nicí

o

životních

jejíž

sfinga, kterouž jedni duší, jiní výsledsil

zovou,

ešení budou

se

jest doposud hádankou, snad ješt píští tisíciletí

pouze pokoušeti. Jediným ideálním momentem v povaze ostatn nevymyká se po našem náhledu ani Mansvet, ani ovzduší reálnosti. Otec i syn kotvili celými bytostmi svými pece 'jen v pomíjející hroud, ke které jest každý z nás pikován, a do které se po krátké pouti života kozase vrátí, by se stal opt tím, byl, nežli nabyl vdomí své existence Pirozeno, že mladý muž takové povahy zabýval se na cest k polnímu cviení zcela jinými myšlenkami, nežli reservní dstojníci konající tutéž cestu jako on. Jemu nebylo polní cviení žádnou torturou, jak se domnívala paní Klementina, aniž bylo pro nj s njakými výhodami nebo píjemnostmi spojeno. jeho otec

z

nen

ím

.

.

211

Podroboval se jako rozumný lovk prost neúprosnému diktátu zákona bez reptání a obrnn nejpevnjší vlí vzdorovati nepomrn vtším nepíjemnostem, nežli s jakými bývá polní cviení spojeno

z pravidla. Jediné, co by

jej snad mohlo hnsti, byla supernace, to jest doasná ztráta nejdražšího pokladu naprosto neobmezené svobody, jaké se byl jako málo kdo jiný po celý svj život tšil. Nicmén i v tomto ohledu byl obrnn neobyejnou správností, jaké byl ve všem všudy v život svém uvykl, a pedevším závidní hodnou svou povahou, která v nezbytnostech nikdy se nebouila, nýbrž zcela klidn podrobovala všecnu, co nebylo

tém

lze

zmniti.

Myšlenky jeho netkaly tudíž ani kolem 1;áboru, aniž po jakýchkoli zábavách a kratochvílích, jakýmiž dstojnictvo snaživá se zaplašiti démona dlouhé chvíle a nahraditi doasná vyrušení z obvyklého života garnisonního. z

Bylo mu, jakoby odjíždl na jednodenní výlet, kterého se k veeru nebo druhého dne z rána

zase vrátí.

Z poátku tanul

mu

na mysli poslední výjev, v parku paní Klementiny Ro-

jehož byl svdkem kosové. Osoby, s nimiž se tam byl setkal, mihly se však ped jeho duševním zrakem jen peletmo V nkolika okamžicích zmizely do jedné a jenom zajímavá osobnost otcova tanula mu na mysli. .

.

.

Za nedlouho vyhoupla se ped duševním zrakem jeho i postava Anušina. Po njaký as jej bavily postavy samy o sob. Pozdji však zaaly se myšlenky jeho zabývati tou neb onou vlastností otcovou nebo sestinou a za t

258

nedlouho pemítal vážn a opravdov o vzájemaém

pomru

jejich.

Pirozeno, že lék, jejž byl otec naznail jako jedin spásný k zachránní Anušky, Mansvet v plné

míe

nejen uznával, nýbrž pokládal za nevyhnu-

'.",::

telný.

A ím

dále o kritickém

v

již

stavu

i

;

i

vci pemítal,

pesvdení, že každý den otálení vlastn nezmrnou ztrátou pro Anušku. Pál si tudíž upímn, aby otec co možná nej-

tím více nabýval jest

díve se rozhodnul. Napadlo mu též,

že

mohlo by

jeho nepítomnosti a vyznal sám že by mu to bylo nejmilejší.

sob

se tak státi za zcela upímn,

Ovšem mu obraz

také tanul na mysli nilhavý jakýsi budoucí Anušiny a zárove i jeho nové

matky.

Pipomenul

také tu neb onu podrobnost, následovati; ale nech sebe více se namáhal, pedstaviti si novou svou matku, vždy vyhoupla se ped duševním zrakem jeho pouhá která snad

si

mže

silhouetta.

Nkolikráte napadla

mu

ta

neb ona dáma

z ro-

diny Rokosových, ba i sama Eliška; le hned zase zmizely jako pouhé fantomy. Nejdéle setrval v duchu pi pedstav paní Klementiny. Nicmén když uvážil všechny dvody pro vzdal se i této myšlenky. i proti, Nejistota a nemožnost pedstaviti si novou svou matku nikterak ho však nehntla. Naopak déle se záležitostí tou zabýval, tím, více jej nejistota bavila, tak že si konen i pál, aby vbec potrvala až do jeho návratu

— ím

.

.

2?9

Tak bavil se na cest do pozd veer a odkud po krátké Snažil se sice

kterýmiž se že jej

i

pvodn

kam pibyl

pemáhá dímota.

Nejsa zvyklý initi násilí

Prahy,

zastávce jel dále, nyní zapísti se v myšlenky, zabýval; ale za nedlouho cítil,

sám

a jsa v kupé

v emkoli zbyteného natáhl se na sedadlo a

si

—

za nedlouho usnul.

Spal

s

krátkými pestávkami celou noc, až vlak

na míst urení

zastavil.

doasn

Když

se byl v nejbližším hotelu usídlil a u velitelství ohlásil, uznal za dobré napsati otci list, že šastn dojel cíle cesty. Avšak dojmy z noní cesty byly tak všední, a on sám pes všechnu otužilost svou celononí jízdou tak umdlen, že zdálo se mu, jakoby hlava byla pustá.

mu práv

Psal tudíž, co

napadlo.

srden a jak vyplniti poslední stránku listu, zmínil se v strunosti i o tom, na cest do Prahy v duchu se zabýval a eho by si vlastn, kdyby se otec skuten odhodlal ku kroku pro Anušku tak dležitému, pál. List odeslán a následujícího dne konal již Mansvet službu vojenskou List došel náhodou v témž okamžiku, kdy byl otec dopsal list, v kterém synovi prost oznamoval, co a jak se bylo sbhlo po jeho odchodu v parku paní Klementiny. Zakonení synova listu zdálo se mu býti po prvním pelítnutí skoro až dtinské. etl je nkolikráte vždy pozornji. Ale prostý, srdený tón byl tak pirozený, že Z poátku frásovit, pozdji vele a

konen

— nevda

již

ím

—

.

—

.

280

jinak, nežli dospti ku pesvdení, že tomu skuten tak, jak syn jpíše. Pes to byl na rozpacích, má-li, nemá-li ode-

nemohl

i

napsaný. V tom mu napadlo, že má snad Mansvet pece jiné, závažnjší píiny, než udává. A jedin z toho dvodu uznal za vhodné, napsati a odeslati pouhou odpov na Mansvetv list a vykati nkolik dní, až co Mansvet odpoví. Uiniv tak, byl jist, že odpov synova dojde slati list již

nejdéle v týdnu.

Zatím konal po svém zpsobu zcela klidn pípravy ku svému satku a dohodnul se s Eliškou, aby satek byl odbýván v den po píjezdu Mansvetov. Pípravy skoneny v nkolika dnech ale odMansvetova na poslední list otcv nedo;

pov

cházela.

—

asi po týdnu po tetí, Otec psal po druhé kdy synovi bez obalu oznamoval, co mu chtl oznámiti již v prvním listu.

Konen

týden

ped satkem

došel

z

Pešti

list

rukou psaný, kterýmž správa pešské nemocnice oznamovala, že poruík v záloze Mansvet Rohan cizí

ochuravl zántem mozkových blan pestál a již se pozdravuje. V tvái otcov se sice pi tení

;

ale

že

krisi

toho ani v jeho duši, toho lze listu

sval nezachvl le co se dlo se snadno domysliti. se to manifestovalo, bylo, že nejJediné, rozlouil, bližším vlakem, aniž by se byl s odejel do Pešti, aby se o stavu synov pesvdil. ;

ím

nkým

Bylo tomu skuten, jak bylo psáno.

Mansvet

se již pozdravoval.

281

Otcovy ceny

listy

nebyly

mu vbec dodány

a vrá-

otci.

Zárove dáno

otci na srozumnou, že povaha synovy choroby vyžaduje svrchovaného klidu, co možná nejpelivjšího šetení každého jeho pání, vbec vyvarování každého rozilení. A proto že bude nejlíp, když po propuštní odebere se rekonvalescent do Itálie nemocnice z nebo do jižní Francie a stráví tam zcela bezstarostn a niím nevyrušován nkolik msíc. Otec, uiniv bez odkladu, eho bylo ke všemu tomu potebí, zdržel se v Pešti nkolik dní, až nabyl úplného pesvdení, že Mansvetv stav

v

pravd

se lepší. Na to vrátil se skoro již upokojen. Pirozeno, že otec své listy pinesl

dom

a

satek jeho s Eliškou, k nmuž byly všechny pípravy vykonány, odbyt beze všeho hluku, ba spíše jako njaký obad smutení. A téhož dne, kdy Eliška pekroila poprvé práh Rohanova letohrádku jako plukovníkova cho, opuže

stil Mansvet v prvodu jediného sluhy nemocnici a odjíždl do Nizzy. a jak se bavil Mansvet na své cest a pozdji v Nizze, neliší se v podstat niím od zábav podobných rekonvalescent, pi nichž se musí úzkostliv dbáti všemožného pohodlí a pedevším vyvarování jakéhokoliv vzrušení mysli. Obas psával otci a otec zase jemu. otcových ani v listech synových, tím nebylo pranieho, co by vzrušilo mysl toho neb

ím

Le

mén

onoho.

Nejastji psával zdraví,

se J.

syn, že

což potšilo

Arbes: Sebrané spisy. XIII.

otce

cítí ;

vždy více vracející

otec

pak nejastji 19

282

zvstoval, že pomry doma v niem se nezmnily, leda že Anuška poíná býti znenáhla divoká, nežli bývala, což potšilo zase syna. Za to dla se v letohrádku plukovníkov zne náhlá zmna závažná a neoekávaná. Trapná, skoro možno íci pošmurná stísnnost, která byla po smrti první plukovníkovy choti v letohrádku zavládla a déle celého roku potrvala, po píchodu Elišin jakoby byla zázranou njakou mocí zažehnána. Svží, mladistvá a láskyhodná mladá matka koná v letohrádku pravé divy. V nkolika týdnech jest vše, co bylo v poslední

mén

dob

zanedbáváno neb opomínáno, v nejvzornjším poádku, jako bývalo za nebožky paní. Mír, klid a spokojenost plíží se nepozorovan pod krov muže, jenž byl v poslední dob tak trpce osudem zkoušen a jenž již pochyboval, že by kdy mohlo býti v jeho rodiny jako bývalo. nejlaskaPo nkolika jen dnech macecha sluncem vládla již v dom vjší snad bytost pod

ln

—

—

neobmezen

jako královna lásky. ješt tak zdivoilá Anuška chovala se prese všechnu svou píchylnost k Elišce jako z poátku pece jaksi ostýchav a k polocizí bytosti, která se k ní chovala, jako se k ní chovávala nebožka matka, nyní již skoro

Ped nedávném

nedviv

úpln zapomenutá. Znenáhla lne však dít k laskavé a rozumné nové matce vždy upímnji, dvrnji, oddan ji. V nkolika týdnech jsou matka a dít takm jednou bytostí. Pouhý úsmv nebo jen pohled matin staí k ukrocení nejneústupnjší vzdorovitosti, která se

283

sice u dítte doposud ješt, ale vuje, až pak posléze mizí úpln.

vždy ideji dosta-

Po necelých tech msících

jest

Anuška

po-

dobným nevinným andlíkem,

který ni slovem, ni skutky .svými nikdy nikoho nezarmoutí, jakým bývala ped smrtí vlastní své matky ba i panenský stud zaíná se dostavovati Tak utkal se mezi macechou a díttem, práv ;

.

v

pannu

se

.

pomr

rozvíjejícím,

nejnžnjší: ma-

cecha stala se Anušce vzornou matkou, Anuška pak matce nejvzornjším díttem Za tak zázrané zmny, která se dla ped oima plukovníkovýma, není divu, že i srdce jinak chladného otce, jenž se byl pvodn domníval, že pináší vlastn dítti svému pouhou ob, zaíná znenáhla táti. Divuplné kouzlo dobroty a lásky ženiny poíná psobiti jpímo neodolateln. Cítí, eho by se byl nikdy nenadal že poíná žínku svou rovnž tak vele milovati, jako miloval nebožku, ba zaasté se mu zdá, že miluje ji veleji, .

na

.

—

vášnivji.

Mnohdy pouhý pohled

její divupln rozehívá, pouhé slvko dojímá hluboce a rozechvívá, jakoby je pronášela bytost nadpozemská. Znenáhla zaíná plukovník chápati, jak podivné jest lidské srdce vbe/c a jak pepodivné jest jeho

jindy

srdce vlastní.

Neodolatelné kouzlo pravé ženskosti bylo jej zachvátilo s veškerou lahodou a slastí vroucí, vášnivé lásky, jaké jest jeho vku vbec ješt

lovk

schopen.

Každý ženin pohled pokyn diktátem.

jest

mu

rozkazem, každý

284

V

divuplné jasnomodré oko

její dovedl by se po jejím boku dovedl by se dti jako pikován slovm jejím dovedl by naslouchati jako toužnému tlukotu slavíka za lunojasné

dívati

po celé dny

noci jarní

.

-

—

.

Nkdy

se mu zdá, že nezná již jiné slasti, nežli na blízku a dívati se jí v spanilou, oduševnlou tvá, jako se díváme na uchvacující umlecké dílo pátrav a skoro se zatajeným dechem íhati, brzo-li promluví a pronese njaké pání, by je mohl bez odkladu vyplniti. Jako s díttem, byla se stala pímo zázraná zmna s neoblomným druhdy otcem. Výraz tváe jeho zstal i nyní mramorovým ale bytost, kterou byl pivedl do domu, by dítti jeho nahradila matku, stala se mu idolem, ped ktedlíti

jí

—

i

rým

div nepoklekal jako

ped

svticí.

Muž, jenž byl v útrapách a protivenstvích krutjších jalko žula, stal se mkkou, podajnou nou v lásce k žen své druhé. ;

—

Zatím,

co

dala

se

nejhlí-

práv naznaená zmna

otcem a díttem, dala se znenáhla také podstatná zmna i se vzdáleným synem. Mansvet až dosud ješt nikdy nebyl miloval. Žádná bytost ženská nebyla na ješt uinila tak hlubokého dojmu, aby k ní byl zahoel láskou. Uznal sice ty neb ony pednosti té neb oné s

krásky; le srdce jeho, by se nkdy jemn zachvlo, zstalo až dosud chladným. Píinou toho byla jednak vlastní jeho povaha, jednak pak okolnost, která se zaasté i podceuje, ale bývá mnohdy faktorem rozhodujícím: že nebyl vychován ve spolenosti ženské a že ve styk

285

ženami pišel již jako jpanic, když byla ostý chavost opanovala úpln jeho bytost. Ani nebožka matka, která mu byla svticí, tím mén Anuška, sestika o více než celé decennium nemohla mladší, která mu bývala milou híkou poaspo nedostávalo se mu eho nahraditi, mu dam, spolenosti ve mrné smlosti a odhodlanosti jakou nad jiné vynikají z pravidla mladíci, kteí byli vychováni bud výhradn nebo pevahou v kruhu ženském. Mansvet pes to vše, že inil dojem muže, ba se

—

:

že jím v

pravd

také byl,

vi

dámám

býval ostý

chavjší a nesmlejší nejnevinnjšího panice. Obas mu sice vzkypla krev srdce, jež prudeji zabušilo le práv že nebylo nikde píležitosti a pedmtu, jejž by byl uznal za hodná piblížení se, cítíval jen matné a malomocné rozechvní bez uritého cíle. Avšak v dob nejkrititjší, když zaaly se i

;

u

nho

zaal

první symptomy nebezpené choroby, horených snech ped duševním zrakem

jeviti

se v

jeho vyhupovati obraz arokrásné dívky divuplných

oí a havraního

Vla'su.

a tak plasticky, jakoby ped ním neustále mu tanulo na mysli, že jen ji by mohl milovati a žádnou jinou... Když pak pozdji nastoupilo úplné bezvdomí, a ješt pozdji, když se vdomí zase vracelo, zdálo

Vídal

stála

ji

asto

a

mrákotného sna, z nhož mu zbyla jen matná mlhavá vzpomínka na arokrásný fantom. Nicmén ivní soustava jeho byla po dlouhý se

mu, jakoby

as

se probouzel

z

tak rozrušena a obraznost tak latentní, že nesi vbec ani podobu otcovu a sestinu pi-

dovedl

286

pomenouti jasn a plasticky jako druhdy, tím mén pak mlhavý obraz fantomu svých horených sn. Nkteré rysy ovšem mu tanuly doposud na kdyby se s fantomem pamti, ba zdálo se mu, že tím setkal nkdy ve skutenosti, nebo kdyby se setkal s arokrásnou dívkou fantomu tomu jen podobnou že by si divuplnou tvá tu pipomenul práv tak jasn a plasticky jako ji vídal v horených snech Nicmén nech se setkal s dívkami sebe spani-

—

—

.

.

nech

obraznost svou napínal sebe usilovnji, nikdy více nedovedl si pipamatovati arokrásného fantomu. Tak míjel i jemu den po dni, týden po týdnu, lejšími,

msíc po msíci.

as

v naprostém klidu a ústraní když se cítil úpln osvženým, do íma, pak do Neapole. navštívil Odtud se peplavil do Španlska Madrid, Barcelonu a jiná msta; po té jel do Paíže, odtud do Bruselu a Amsterodamu Všady hledal madonnu svých horených sn a nikde jí nenalezl.

Pobyv

v

Nizze,

delší

zajel

si,

—

.

.

ale jemná a Necítil se tím sice nešastným vloudila se do zádumivost zárove trpce tklivá jeho srdce a opanovala celou jeho bytost. Bylo aniž by mu jako lovku, jenž prahne po pro tušil vlastn aniž by po em, ba Teprve v Amsterodame, když už byl úpln mu otec zvlist, v zdráv, došel ho ;

nem,

vdl

.

konen

.

nmž

co byl na prospch Anušin uinil a jaký obrat to mlo v život sestin v záptí. Mansvet ani dost málo se nepodivil, ba nebylo mu ani nápadno, že otec nešíí v list slov o mastoval,

287

Pipomenul

eše.

mova

si,

co byl po svém odjezdu spokojen.

z

do-

— vyzváním, že by nyní — — potebu mohl snad pomysliti na

otci psal, a byl List konil prostým

uzná-li toho

návrat

.

již

.

Mansvet vyzvání vyhovl bez odkladu a ješt téhož dne vydal se na zpátení cestu k domovu. Oznámiv otci krátkým listem, kterého dne jej mají ekati, pipomenul, že zastaví se na zpátení cest v Praze, odkud bude telegrafovati, kterým vlakem pijede. Konen den ten nadešel. Bylo to na poátku kvtna. Píroda slavila své znovuvzkísení luh i háj byl samý kvt a zpv. Parkovitá zahrada, obklopující plukovníkv letohrádek, pipomíná práv bujnou zelení, nesetnými kvty a balsamickou vní zahrady jihu. Nad krajinou klene se bezoblaná azurová :

obloha.

Paprsky mírn rozhívajícího slunce prokmitajíce hustými korunami strom, pohrávají po stezkách a záhonech a pes to, že panuje skoro bezvtí, kmitají mezi zlatem sluneních paprsk chvjivé

arabeskovité stíny

.

.

Od nejasnjšího

rána zaznívá zevšad zpv a ševel ptactva, bzukot hmyzu, slovem, vše jest tak utšené a vábné, jako málo kdy v roce. Dopoledne však minulo, aniž by byl Mansvet pijel aneb aspo oznámil, pro nepijíždí. I odpoledne míjela hodina po hodin, až schylovalo se již k veeru, aniž by byla došla o toužebn oekávaném Mansvetovi njaká zvst. Paprsky k zapadnutí se chýlícího slunce padají už

nápadn šikmo

a vrhají

zádumivé

stíny.

288

a

Zpv ptactva a bzukot hmyzu byl již ztichl jenom obas popoletne njaké ptáe s vtve na

vtev, zacvrliká a zase zmizí. Vkol panuje hluboké ticho, rušené jen crkavým šploucháním nebo na okamžik nahodilým zvu kem jiným Šestá hodina byla již minula. Eliška sedí na verand za malým elegantním .

.

.

nmž

stolkem, na leží šachovnice, a upírá práv zrak svj na plukovníka, jenž stoje na pokraji verandy tsn iu zábradlí, dívá se práv do

upen

dáli

smrem

k nádraží.

Eliška jest prost, ale vkusn obleena v letní šat bled blankytové barvy. Bohaté žlutavé krajkoví kolem šíje a rukáv dodává štíhlému tlu vábné, ba skoro svdné ztepilosti.

Ueš bohatého havraního vlasu nevyniká sice umlostí, ale dodává tvái výrazu klidné laskavosti. Tvá mné,

sama

svží, líce jsou rty však skoro žhavé. jest

ponkud

zru-

Celá postava nalézá se práv v plném jasu slunce k západu nachýleného, jehož paprsky padají šikmo na verandu, ímž ple tváe nabývá skoro až

kovového

lesku.

Plukovník nalézá se zpola ve stínu. Je obleen v týž prostý šat, jejž ml na sob asi ped rokem, když jej pišla Eliška zváti k slavnosti padesátých narozenin své tety. Tvá jeho jeví však pes to vše, že jej nepijíždní synovo znepokojuje, obvyklý mramorový klid. Jen v oku do dáli upeném jeví se dychtivé oekávání, podobající se skoro íhavému pohledu dravce.

289

Krom

plukovníka a jeho žínky jest v parku osoba Anuška sedící pod košauprosted prázdného prostranství ped

jen ješt jediná

tým bukem

letohrádkem a te.

Obleena

:

držící v ruce jest

v

njakou

jednoduchý

knihu, v které

letní

šat

zaržo

jako ped vlé barvy rokem v krátký, dtský, nýbrž v obyejný dlou beze všech ozdob, ale nikoli

již

:

hý,

by

ímž se

zdá se býti

na

její

vk

nepomrn

vtší postavy,

nežli

hádalo.

Na verand

panovalo chvíli úplné ticho. Náhle se plukovník obrátil k žínce a suše pi-

pomenul Doposud ješt není :

,,

,,

Možná

a pijede

ani signál."

že se zdrží ješt dnes až zítra," odpovdla Eliška.

y Praze

také,

milá Eliško," ozval se plukovník, ,, Pochybuji, vraceje se volným krokem k žínce. ,,Signalisoval pece v posledním list, že pijede na jisto dnes."

„Ale zárove pipomenul, že bude z Prahy teupozornila Eliška. ,,A telegram do-

legrafovati,"

posud nedošel." Plukovník pokriv lehce ramenoma usedl naproti Elišce.

Chvíli ,se jí díval klidn do tváe, naež s teskným pízvukem pipomenul „Piznám se ti, milá Eliško, upímn: mn je

dnes pece jen jaksi podivno, když pomyslím, že vrací se náš Mansvet po tak dlouhém vzdálení z

domu, aniž by vdl, jak velké

zmny

se

zde

staly."

„Ale tys

mu pece

upozornila Eliška.

hlavní

aspo

již

naznail,"

290

,,

Ovšem," pikyvoval plukovník, „psal jsem

mu

o tom ..." ,,

Nebude tedy nikterak pekvapen," vpadla zin-

—

,,Leda až se dozví, kdo se stal vlastn druhou jeho matkou." ká.

„Já však soudím, že ho nepekvapí ani to," po chvíli slova plukovník. „Pipomene-li si

ujal se

všechny okolnosti, jež pedcházely, nemže býti ani na okamžik v pochybnostech." „Co by jej tedy mohlo pekvapiti?" optala se živ Eliška. „Míním pímo zázrané dílo," odtušil plukovník s pízvukem svrchovaného uspokojení, „jež jsi ty, Eliško, v nkolika jen msících vykonala." Pi tom pohlédl smrem ku košatému buku, pod kterým sedla Anuška, nieho kolem sebe si nevšímajíc.

Tvá

ní

a

Elišinu pelétl pi tomto lichotivém uználehynký, mírn odmítavý úsmv. I ona pohlédla na Anušku se zejmou zálibou

pipomenula

„Zmna,

která se stala, milý Roberte,

Anuškou, není mojí zásluhou. Nezapome splo v pannu to celý zázrak."

—

„Le zmna

jest

tak

úžasná,"

ujal

s

dít

:

se

naší do-

slova

plukovník.

„Ale zárove zcela pirozená," vpadla

úsen

Eliška.

„Pes

to vše i ty máš na zázraném díle tom podíl, milá Eliško !" pokraoval plukovník. „Chováš se k Anušce tak mile, tak nžn... " Ani vlastní její matka

svj

—

V!

291

„Ah, což vlastní matka!" vpadla Eliška. Nebožka pece mla k Anušce nepomrn vtšího prá,,

va nežli já." ,,

Doufám

tudíž,"

pokraoval plukovník,

aniž

by

k posledním slovm Elišiným nco namítl, ,,že i k snivému, hloubavému a nyní, jak ze všech posledních list vysvítá, skoro již zádumivému Mansvetovi byl

——

mžeš

,,V tom vzhlede býti, milý Roberte, úpln bez starosti!" vpadla Eliška. ,,Návidím jej, jako

on návidí mne.

Není

tudíž nejmenší

"

kterou

píiny, pro

,,Díky, milá Eliško !" zašeptal plukovník skoro aniž by byl vykal, až Eliška dokoní. tom objevil se v pozadí parku sluha telegraf-

nžn,

V

ního úadu.

„Konen!"

zvolal plukovník a kvapným kroverandy poslovi v ústrety. Eliška sešla volnjším krokem za Robertem, ale zstala opodál státi a dívá se dychtiv na muže, jenž pijav depeši, podpisuje v dlani tužkou recepis, pak depeši rychle roztrhuje, rozbaluje a

kem

sešel

s

te ,, Viktoria!" zvolal náhle plukovník, nedbaje, že odcházející posel není ješt ani pt krok vzdá-

len.

—

Po

té otoil se k Anušce a hlasit volal „Anuško, Anuško Mansvet už pijíždí!" Anuška, zpozorovavši posla, byla již díve knížku odložila a dívala se podobn jako Eliška dychtiv na otce. Jakmile otec zvolal „Viktoria", vyskoila a tvá její zazáila radostí; když pak ji otec zavolal, pospíšila k nmu. !

292

„Depeše dívaje se

zrací lidé, daleko již

pipomenul plukovník

opozdila,"

se

zkoumav do

a drže ji, jako daleko,,Byla podána v Praze

listiny

od oí.

—

o polednách a nyní

Podívav se na hodinky doložil Nejdéle ve dvaceti minutách

,,

Mansvet

jest

zde!"

„A nepjdeš mu, ote,

naproti?"

optala

se

Anuška. zní rozhodná odpov. Vždy peMansvet takových titrností nemiluje. Ale okamžit dám rozkaz, aby koí s pipraveným koárem jel na nádraží. Zatím s bohem!" Po té 'plukovník 'rychle se vzdálil. Eliška obrátila se po chvíli k Anušce. Poprvé, milá Anuško, co otce znám," pravila mkce, „zdá se mi, že pozoruji na mírné rozechvní." „Není divu, milá matinko!" odtušila Anuška zvonivým svým hláskem. „I je tak njak po

„Nepjdu!"

ce

víš,

,,

že

,,

nm

mn

divno, teskno, skoro úzko." „Tys dívka, u tebe pevládá cit," vyložila macecha. „Ale otec vždy pece víš muž tak

—

—

."

chladnokrevný „Ale Mansveta má šílen rád!" vyhrkla Anuška „Radši nežli mne — s prostodušnou upímností. v, matinko." .

.

V tom

zapískla v dáli lokomotiva. Eliška se poohlédla smrem k nádraží, ale hned se zase obrátila k dívce a odpovdla

„Nevím,

—

dušinko

„Vždy mne ješt zení plísníval, káral, ška skoro až trpce.

nevím."

v loni,

ba

i

ped rokem

trestal,"

do omrposteskla si Anu-

293

„Ml k tomu píinu," vyložila macecha písnjším tónem. „Bylas svéhlavá, neústupná, divoká." Anuška postála chvíli mlky se sklopeným k zemi zrakem jako kající híšnice. Náhle zvedla hlavu a dívajíc se

vrn

do menula

oí

s

pízvukem srdené

matce dpipo-

radosti

:

,,Ah, ty nežli otec."

mne

Nev,

máš, milá matinko,

pece

jen radši

,, dušinko, nev!" odmítá matka pochvalu, hladíc Anušku po tvái. „Tys mne nikdy netrestala," pokrauje dívka rozhodn, „nikdy neplísnila ..."

nžn

„Pravda," odpovdla macecha upímn; „ale jen proto, ponvadž jsem vbec nesmla. Kdybych tak byla jednou uinila, byl by se otec val Však abych ti dokázala, že má otec rovnž tak rád, jako Mansveta" - pi tom ukázala na verandu „podívej se!" „Anuška pohlédla smrem, kterýmž matka ukazovala, a udiven se optala „Jak to míníš, matinko?" „Pipravil ti píjemné pekvapení," odtušila ma-

—

.

.

hn

— —

.

t

„Což pak nevidíš?" Teprve nyní všimla si dívka dvou velkých lepenkových škatul, ležících v jednom kout ve tka.

randy^ „Škatule?!" zvolala pekvapena.

dím

-

-

„Vidím,

vi-

." .

.

„Pokej, pinesu je!" podotkla matka, obracejíc se k verand. „Ne, ne já sama!" vykikla ochotn Anuška a dala se do útku jako druhdy, dokud v ní vela skotaivá krev.

294

„Anuško !" zvolala Eliška tónem napomínavým. Anuška se zastavila a obrátila. Spatila macechu s laskavým úsmvem v tváí, jak jí hrozí prstem. Porozumla a ubírala se na verandu krokem volným. Octnuvši se u škatul, popadla

je a

spšn

se

ku stolu pod košatým bukem, kam byla matka zatím poodstoupila, a položila ob škatule vrátila

na stl.

V

tvái zvdavost.

její

jevila

se

dtinská dychtivost a

„Poslice pinesla škatule sice z nádraží od dopoledního vlaku již v poledne," pipomenula matka, „ale otec t chtl pekvapiti, až dojde telegram pd Mansveta." „A když telegram došel, samou radostí zapomnl," zvolala dívka, nemohouc potlaiti svou zvdavost. „Nu nic, pranic nevadí Ale prosím t, matinko co je v nich?" dodala netrpliv. „Otevme pedevším tuto !" praví matka, ukazujíc prstem na škatuli menší. Anuška na povel ten rue nazvedla víko a s nejvtší dychtivostí nahlédla do vnit. Le v bezprostedn následujícím okamžiku prudce sebou škubla, couvla a upela zrak svj s výrazem skoro hnvného zklamání na matku. „Matinko?!" zvolala po chvíli vyítav a za-

—

.

—

.

—

.

jikla se.

„Co pak, dušinko, co?" ptá se matka tónem nejnžnjší dvry, usmívajíc se. Tón výraz matiny tváe dívku ponkud poi

mátly. „Podívej se

!"

zvolala

pitlumen

a

nesmle.

295

Matka Anušinu pání váhav vyhovla. Nahnuvši se nad otevenou škatuli, vytáhla velkou loutku v pestrých šatekách a husarském kožíšku. Chvíli loutku prohlíží, po té ji podává Anušce, která se upejpav zdráhá loutku pijmouti.

„Ale vždy tváíc se vážn.

—

„Nechci ji zpurn. Le po

to

je

husarka!" pobízí

ji

matka,

Anuška skoro pece pamatuje a pólo

nechci!" odpovídá chvíli

se

pólo nechtíc vztahuje ruku po loutce. Sotva však byla loutku vzala, již ji klade nevrle na stl a tvá její kiví se k plái. „Ne, ne, matinko!" vzlyká zajikav. ,, Takový žert vi, že to pouhý žert ?! Já já „Pro pak žert, milá Anuško ?" táže se matka opravdov ale hned také sama odpovídá !" „Soudíš pedasn. Loutka ta nepatí tob chtíc,

—

—

— —

;

—

udobená Anuška. „Mn A komu, prosím t — komu ?"

„Jakže?" vzkikla že

nepatí ? „Pamatuješ !

.

.

.

vykládá matka, „na pojsem se stala tvou matkou?" „Jak jsem si ješt hrála na vojáky," ppáila Anuška, ,,a zkrvácela Horouškovu Barušku?" Matka pikývla. „Otec totiž myslí," pokraovala, „abys nyní, když už dávno skutku svého lituješ, dala nco Baodprosila." rušce na památku a zárove ji „Ah, s radostí, matinko, s radostí!" zajásala ." Anuška. „My už jsme se dávno zase smíily Sáhla pak po loutce a prohlížela ji ,se zálibou, slední

svj

se ješt,"

trest, nežli

—

.

pólo pro sebe

„Ah,

ta

huíc

bude mít radost!"

.

296

„To se rozumí," míní matka; le ihned dodává: „Ale vždy snad je ve škatuli také ješt nco !" pro tebe „Myslíš?" táže se Anuška táhle, odkládá loutku na stl a nahýbá se nad otevenou škatuli. „Aj kniha knihy!" vzkikla radostn. A vytáhla ze škatule pknou vázanou knihu. „Aj, povídky!" zvolala a vyavši druhou knihu, dodává: „A zde básn!" Chvíli knihy prohlíží a pak se obrací k matce „Ah, matinko, te budu piln íst celý den !

—

—

celý

veer

..."

ním

„Nu, tak vidíš, že na tebe otec také píjemným pamatoval," pipomenula s mírn vyítavým tónem matka. „Ah, to nebyl otec," odpírá dobrodušn Anuška. „Tos byla ty, matinko Ty a ty —-a ni.

kdo

.

.

jiný."

„Nikoli, dušinko," „Knihy jsou od otce.

opravuje matka Já ti pipravila

srden. potšení

jiné."

„Jakže?! Ty také?" zvolala dívka. Matka byla zatím odklopila víko druhé, velké škatule a Anuška odloživši knihy na stl, .zvdav nahlédla do vnit škatule.

Tvá

zahoela radostí, oi se rozjiskily. Zatleskala v ruce a jásav vykikla: „Nový klobouk nový letní klobouek!" Rue sahá pro klobouk a vytáhnuvši jej, nkolik okamžik jej zkoumav prohlíží, ale hned na to si jej dává na hlavu a obrací se k matce sluší?" Sluší mn, matinko ,Jak pak by neslušel," míní matka. ,,Te jsi uinná dáma." jako dáma její

—

—

,,

—

297

,, Zrcadlo!" vzkikla náhle Anuška a pohnula sebou, jakoby chtla odkvapit do letohrádku.

„ Pokej," zdržuje ji matka. ,, Zatím se, ty zálibný diblíku, podívej na ostatní vci!"

Anuška

okamžik nelení. Majíc nový bouek na hlav, vytahuje ze škatule nové ani

šaty.

kloletní

—

„Jemináku

nové šaty!" volá jásav. ,,Celá letní toiletta," dokládá Eliška. ,,A jupika!" švitoí Anuška, vytahujíc ji ze škatule. ,,A šáteek !" dodává, vytahujíc hedbávný šáteek, jejž si ihned pehazuje pes sebe a švitoiv

hovoí

—

,,Ach, bože, bože ta radost ta radost Mansvet mne nepozná. matinko, že mne nepozná!" !

— ,,

!

.

.

.

!

.

.

.

Matinko Uvidíš,

„Jak pak by t poznal," pisvduje matka. budeš, jak už jsem pravila, uinná

Vždy te

dáma." Náhle Anuška zvážnla. Nemyslíš, matinko," obrátila se k matce, upírajíc na ni rozradostnný zrak, a po chvíli váhav dodala: abych se pevlékla hned?" „To se rozumí," míní matka, vdouc zcela ,,

,,

dobe,

—

že ani jinak býti

nemže.

vidla, jak mi to všechno bude sluopodstatuje dve své pání, skládajíc vyndané šaty, jupiku, šátek a klobouk rue a pece opatrn zase do velké škatule. Náhle si vzpomnla. „Ah, matinko hubinku!" zvolala a hned padla matce kolem krku. „Tak, tak," štbetá. ,,Hned jsem zase zpt hned!" ,,Abys

šet,"

—

—

J.

Arbes: Sebrané spisy. Xllí.

20

298

A popadnuvši škatuli se šaty, chvátá do letohrádku. Pi tom setkala se s otcem, který se opt k nim vracel.

Mj

„Tatínku!

n,

zlatý tatínku!"

vykikla radost-

zárove klopýtla a upustila škatuli na zem. Okamžik byla na rozpacích, co poít po jté

ale

—

—

;

poskoila k otci objala a políbila jej zvedla pak škatuli se zem a jako vyplašená srnka uhánla k letohrádku Otec i matka dívali se za rozradostnným díttem, až zmizelo. „Posud pece ješt pouhé dít," pipomenul plukovník, když byl došel až k Elišce. „Ale již jen v okamžicích nestežených nebo když pevládá bezprostednost citu živé letory," míní macecha. „Jinak by se mi byla asi sotva jako ped chvílí piznala, že miluješ Mansveta více nežli ji." .

.

'

„Klam

ten jest pirozený," snaží se vyložiti ,,Uvaž: dít, které bylo ješt do ne-

plukovník. dávná nutno stále napomínati, kárati, ba trestati a skoro již úpln vysplý muž, který by mohl

—

zaasté vlastního otce pokárati." „Z jaké píiny?" optala se Eliška dychtiv. „Z nejedné," odpovídá chladn plukovník. „Pe" devším proto, že otec v pokroilém již vku Nedoekl však, zaraziv se, jakoby byl chtl nco pronésti, co by Eliška nerada slyšela. „Jen dolož, milý Roberte!" vybízí Eliška s nejsladším úsmvem. A plukovník doložil „Že pivedl otec synovi novou matku, aniž by se ho byl díve otázal, mže-li práv této býti synem v pravém toho ^lova smyslu."

matce

299

„V tom ohledu mžeš

milý Roberte,

býti,

úpln

Styky moje s Mansobzvlášt pak, vetem nebyly sice astý, ale vždy když mne posledn po tvém pání doprovázel na ostýchavou s tak nádraží choval se ke úctou, jakoby tušil, že stanu se jeho matkou." „Bude však pece jen, milá Eliško, záhodno," ujímá se slova plukovník, ,,abys se k Mansvetovi chovala obezele, abys s taktuplnou nžností, jaké jsi vbec schopna, zapudila i nejnepatrnjší stín bez starosti," konejšila Eliška.

—

„Spolehni

—

mn

možné nedvivosti ška.

,,

se,

— —

milý Roberte, úpln!" vpadla

—

„Nezavdám nejmenší píiny. Budu

Eli-

V tom upoutal nápadný ruch a šum, zaznívající od letohrádku její pozornost, že vty nedokonila. Picházel dav sváten odných lidí muž, mladík, žen a dívek. Plukovník poznal svou eládku, v jejímž ele kráel obstarožný poklasný. V pozadí bylo vidti družiku, nesoucí v ruce velkou kytici s dlouhými erveno-bílými fábory. Poklasný oznámil plukovníkovi, že picházejí požádat o dovolení, aby smli mladého pána slavnostn uvítat a podat mu onu kytici. :

Plukovník zdráhal se pivoliti, dokládaje, že Mansvet nenávidí takových titrností. pimluvila, svolil pece Ale když se Eliška za a jen dtkliv dodal rozumíte?" „Ale bez hluku Potšený dav dkoval obma a šumn valil

n

—

se

parkem ku vjezdu. „Dobrý lid!" pipomenul plukovník po

chodu.

jich od-

300

Ochota jeho „Pedobrý," pisvdila Eliška. však mi pipomenula, že jsme pece jen nco opo,,

menuli

——

„Míníš-li

zvláštní

njaké pípravy k

uvítání," Mansvet po-

vpadl plukovník, „bud bez starosti Ostatn," dodal po krátké dobného nemiluje v den tvých pomlce, „mžeme za dva msíce slavnost taialou rodinnou uspoádati narozenin !

.

a pozvati

.

.

—

— —

„Souhlasím," pikývla Eliška. V tom bylo slyšeti rachot blížícího se povozu. Plukovník rychlým krokem popošel k verand, vystoupil po schdkách a zadíval se do dáli. „Jede, jede!" zvolal Vraceje se zase. Eliška, která jej byla volným krokem následovala, setkala se s ním na prvním schdku verandy. „A což já?" optala se klidn. „Zsta jen na Verand," zní chvatná odpov, „az ja sam „Jak ti libo!" odtušila Eliška a vystoupivši pomalu na verandu, zadívala se týmž smrem, kterýmž se byl ped chvílí díval plukovník. Tento chvatným krokem ubírá se parkem ku vjezdu. Z verandy k silnici se dívající Eliška vidí, jak úprkem pijíždjící koár zahýbá se do stinného

——

stromoadí ped parkem. Náhle zahnul koár její

za husté

koví a

zmizel

zrakm. „Nkolik vtein dívala

se

bezúeln, po

té

popo-

ke stolku, usedla a nevdouc patrn, co poíti, se baviti ledabylým pestavováním figur na šachovnici. Od vjezdu do parku zaznívá však došla

zaala

301

posud vždy více

koáru a

se blížící rachot

dusot

koní.

Náhle obé umlklo a vzduch rozvlnil se pitluvoláním Sláva! Sláva mladému pánu!" Eliška nadzvedla k prsm nachýlenou hlavu, vstala a zadívala se poznovu smrem ku vjezdu le po chvíli zase usedla ke stolu a bavila se dále šachovými figurkami.

meným radostným ,,

Tvá jí

její byla sice klidná; ale v duši bylo jaksi teskn. Byla sice již ped svým satkem všechny možné

pece

následky kroku

vbec na všechped rozhodným okamžikem, kdy

'toho uvažovala, byla

no pipravena le ;

se

mla

posledním

setkati s

pece skoro až úzko. Nejrznjší myšlenky která zdála se

jí

být

lenem

víily

rodiny, bylo

mozkem.

jí

pošmurná, jiná hrozivá

jí

N-

—

chaos jejich ml úinek skliující Náhle však šlehla mozkem myšlenka naprosto .

.

.

uspokojivá.

mi mladík ten upímn naklonn," když už jsem se dovedla vyvarovati všem konfliktm až po dnes, není ani možno, " aby Poslední tato myšlenka její perušena rupotem blížících se krok a po chvíli objevili se otec a syn na hlavní cest, živ spolu hovoíce. „Tedy zdráv?" bylo slyšeti hlas plukovníkv. ,,

Vždy

pomyslila

,,

je

si.

,,A

Úpln, milý ote !"

Náhle

se

oba

zmil

Otec

odpov

synova.

zastavili.

syna od hlavy k

pohledem a úsen, pomenul :

zní

ale

s

pat pátravým

pízvukem uspokojení pi-

302

„Zmužnils hochu

—

zmužnils!" popošli nkolik krok. „A také již slunce jak náleží ožehlo," pokrauje otec ve svých poznámkách. „Není divu," odpovídá syn; le náhle si pipomíná: „Ale kde je Anuška?"

Opt

t

Pi tom

se

ponkud

poohlédl a ubírá se

s

otcem

dále.

V témž práv okamžiku vystoupila Anuška z letohrádku a rychle, ale dstojn blíží se nepozorovan k otci a k bratrovi. .Je úpln obleena v nové letní šaty sirkové barvy, jupiku, hedbávný šáteek a má i nový klobouek se spuštným závojem na hlav. V ruce nese jednu z knih, jež byla ped chvíli dostala. „Já myslil," pipomenul Mansvet, když se blížil s otcem ku stolu pod bukem, ,,že skotaivý diblíek první pibhne, by mne uvítal ." V tom shlédl na stole ležící loutku a dodal ,,Aj Tady zstavila Anuška po sob stopu." .

.

!

Vzav pak loutku buje

prohlíží

se

stolu,

to

hraka !"

ji

a

li

si ,,

Pkná, hezouká

Ale hned 5i zase klade na stl V tom zpozoroval Anušku, která se byla zatím piplížila a nyní zdvoile se uklání. Ve tvái Mansvetov kmitlo cosi jako mírné rozpaky, kdežto otec klidn se syna na Anušku .

pohlížel.

.

I

Avšak Anuška sama nemohla

se déle zdržeti

a odhrnula závoj.

Má

drahá Anuško vet radostn a obejmul a zlíbal ,,Anuško

!

!" ji

vykiknul Mans-

srden.

303

Po

a

zkoumav

prohlíží smavou krásnou tváinku, tatáž erná šibalská oka, ale pece nemže jinak, nežli pro!" ,,K nepoznání nésti slvko chvíli Vidí sice tutéž

ji

pustil

ji

.

.

.

:

„ Nepoznal

—

nepoznal

mne I" vysmívá

se

Anu-

nejdobromyslnjším pízvukem. prosím t takovou dá,Jakž pak bych mu!" tváí se vážným Mansvet. Náhle však, jakoby si byl nco závažného piška

s

—

—

pomenul,

obrací se k otci

a

skoro

nesmle

za-

šeptnul

„A

—

matinka?"

Otec beze slova obrátil se k verand, kde sedí Eliška v ržovém reflexu zapadlého slunce a mile se usmívajíc prostý výjev pozoruje.

k zahrad se sklopeným kem a také tak popošel nkolik krok. Otec i Anuška jej následují. Eliška zatím vstala a jde 'jim v ústrety

Mansvet otoil

se

.

V V

zra-

.

Mansvet oi a zaražen svrchované pekvapení.

tom

zvedl

tvái

jeho jevilo se

stanul.

„Madonna

Eliška!" vzkikl náhle pitlumeným hlasem a sklesnuv na jedno koleno, zastel si obma

rukama tvá.

V

jediném výkiku tom spoívalo vše pekvaudivení i vyplnní nejvroucnjšího pání Poznal v Elišce arokrásný fantom svých horených :

pení,

.

.

sn Mansvet vzmužil se v nkolika vteinách, když k nmu, promluvila první slova:

Eliška, sestoupivši ,,

Budiž vítán, synu

mj!"

3C4

Vztyil

naež

chvíli se jí díval do beze slova se nahnul a vtiskl se,

krásného oka, chvjícíma se

mu

rtoma první políbení na podanou

ruku.

Návratem Mansvetovým v utšených nyní

mrech

po-

rodiny plukovníkovy pranic se nezmnilo, pibyl nový popud ku vzájemnému závodu v pedstihování se ve všech úkonech, podmiujících rodinné štstí. Mezi všemi leny panovala nejvzornjší harmonie. Každý byl šasten sám o sob a ješt šastnjší v štstí ostatních. Mansvet ovšem nebyl více tím, býval ped svým odjezdem. Vrátil se nepomrn snivjší, zamlklejší, za dumivjší, nežli býval druhdy v dobách nejstísnnjších. Vyhledával samotu, byl nesmlý, ostýchavý, ba asto se mu zdálo, že jest i bázlivý. Zmna ta byla sice v ohledu pathologickém v} svtlena dsnou chorobou, kterouž byl postižen. Nicmén otec i matka, akoli sob netajili, co jsme byli práv pipomenuli, domnívali se tušiti, že jest píinou zmny Mansvetovy sladké njaké matka nepokoutajemství ale ani otec, tím šeli se tajemství toho poodhaliti Jinak ovšem byl Mansvet doposud tímže vzorným synem otci jako díve a po nkolikadenním odpoinku zaal vésti týž pravidelný život jako ped svým odjezdem. K matce choval se se zbožnou ostýchavostí, leda, že

ím

;

mén

.

ba úctou.

.

305

Jako otci, byl i jemu za nedlouho každý její pokyn, každý pohled rozkazem. Zdálo se, jakoby íhal na každé její slvko, by jí mohl vyhovti. Plížíval se za ní jako stín ale jen z povzdálí, jakoby se bál, aby jí svým

—

krokem nebo snad pouhým dechem nevyrušil Octnul-li se náhodou matce na blízku a tváí .

.

v tvá, díváyal se jí do krásných jasnomodrých tak sniv a patrav, jakoby chtl uhodnouti

oí i

myšlenky.

její

Matka splácela mu stejnou mrou. Byla k nmu rovnž tak laskavá a nžná jako k Anušce. Každé osvdení oddanosti a píchylnosti synovské splácela po pání otcov nejsladším úsmpovzbuzujícím slovem. vem, nebo je odmovala i

Tak

míjel v blaženosti i v klidu den po dni, týden po týdnu až piblížil se den Elišiných narozenin, na který ustanovena, jak' víme, malá ro dinná slavnost. Pípravy vykonány pod dozorem domácí paní, která byla s tímto druhem spoleenských nezbytností a lidských zbyteností již z domu své tety obeznámena, se vzornou pelivostí.

—

—

Pozvání rozeslána a ponvadž bylo práv léto, ervenec, rozhodnuto, aby hostina uspoádána byla v parku. Jenom pro pípad nepohody pipravena byla i prostorná jídelna v letohrádku. Jinak nezmnno v letohrádku pranic. I

salon zstal,

jakým byl

již

za nebožky plu-

kovníkovy.

Ovšem dbáno peliv o to, by bylo vše v poa nic nezavdalo píinu k sebe nepatrnjšímu pohoršení salonní úzkostlivosti nebo mezi pozva-

ádku

;

306

nými byla

i

Pomr jak

sice,

paní Klementina Kokosová se svými

nkteí

dcerami a z

domácích pátel jejich. mezi Eliškou a paní Klementinou byl vylíeného stavu vcí pirozen plyne, jiní

z

po njaký as ponkud napjatý. Paní Klementina, odbyvši si svou oistu nejprudšího vzrušení mysli, uznala za dobré potlaiti každou zjevnou nevoli, a chovala se k Elišce, nežli nadešel den satku, nepomrn úlisnji nežli díve Eliška pak, tonouc v dob té v pravém slova smyslu v štstí, 'prominula

ím

jí

druhdy

vdom

tet i sestenikajm svým vše, nebo snad nevdom ublíi

žily.

Nezapomnla-li na

vše, nutno to klásti jen na lidské pirozenosti, která asto vzdoruje i nejpevnjší vli, neku-li vli slabé a kehké ženy,

úet

jakou i

pi

všech svých výtených vlastnostech byla

Eliška.

Paní Klementina naopak nezapomnla nieho. jí tak živé na mysli, jakoby se práv ped jejíma oima dalo ale vše pedstavy, kombinace a dslednosti z toho plynoucí, zstalo jejím

Vše tanulo

:

;

tajemstvím.

Od

Elišina satku nebyla paní Klementina s dcerami svými navštívila Elišku nežli jednou, a to ped píjezdem Mansvetovým. Pes to vše vdla jak také u ženy jejích

—

—

schopností a intencí ani jinak býti nemže o všem, co se v letohrádku plukovníkov dlo, ba skoro co si lidé v bydlící, o které se interessovala,

nm

i

myslí.

Poslednjší ovšem byly jen pouhé ale nikoli

tina

pravd nepodobné

umla na základ

;

nebo

domnnky,

paní Klemen-

jednotlivých fakt

výborn

307

kombinovati a dospívala mnohdy k výsledkm pímo pekvapujícím. Ze vpravila se Eliška tak brzy a tak znamenit v nové pomry, že byla svrchovan šastnou a zárove oblažovala i jiné, paní Klementinu hntlo a jenom zázrakem se stalo, že bledá závist, která ji obas zakalila zrak, nesvedla ji k njaké neprozetelnosti.

V

dobách normálních ovšem

se kojila pirozeže nic netrvá a proto byla jista, že i nezkalené dosud štstí rodiny plukovníkovy, tudíž i Elišino, vezme díve nebo pozdji pece jen za své nebo se docela zvrhne v pravý svj opak.

ným prbhem

vn

všeho pozemského.

Pozviklání pevných

na

pilí

Vdla,

štstí toho

od návratu Mansvetova. Byla

oekávala

o jeho povaze, názorech a zvycích výborn instruována le mladistvá matka a syn téhož asi stáí jsou i v nejpíznivjších pomrech pece jen ímsi, co kalívá v rodinách mír a štstí nejdíve. jisto

sice

i

;

A proto byla, jak pirozeno, nemálo pekvaden co pena, když ji po návratu Mans vtov den docházely informace, ze harmonie mezi macechou a synem jest pímo vzorná.

tém

V

první dob jí to bylo skoro nevysvtlitelno le pozdji, když ji docházely zprávy vždy dvrnjší, když ji vylíeno již díve naznaené chování

Mansvetovo, domnívala se míti klí k celému jemství

ta-

:

Byla pesvdena, utkává se híšný pomr Za takových narozenin.

že

mezi synem a matkou

———

pomr

nadešel den Elišiných

308

Slunce vyhouplo se nad obzor jako obrovský Okolí plukovníkova letohrádku oživlo hlasy pírody, v letohrádku samém panoval však hrobový rubín.

klid.

A pece zvyku

již

byli

plukovník

syn jeho po svém se v nejzazších

i

dávno vzhru a procházeli

partiích parku.

Eliška a Anuška ješt spaly Náhle zadunla ranním tichem stelná rána. Eliška procitla. .

.

Napadlo jí, že plukovník syn jeho stílívají asto asn z rána v parku z revolver do tere, a i

na

více

to nemyslila.

Zbudila Anušku a jala se upravovati svou

toi-

lettu.

Minula hodina, ba dv, ti, aniž by se bylo v okolí letohrádku nco zmnilo, leda že v eledníku, v kuchyni a jinde zavládl obvyklý ruch a šum, s jakými jsou spojeny pípravy ku každé slavnstce. Salon, v nmž jsme skoro ped dvma lety rodinu plukovníkovu a paní Rokosovou s obma jejími dcerami poprvé spatili, jest v plném jasu slunce, jež vniká do vnit nejen okny s otevenými žaluziemi, nýbrž i hlavními, do koán otevenými dvemi, vedoucími do parku. Kolkolem panuje hluboké ticho, rušené jen temným crkavým šploucháním vodomet v parku, zpvem i cvrlikáním pták a šviením hmyzu. Náhle jednotvárné toto chaos pitemnlých zvuvzrušeno zvukem novým, jako když ocel o ocel

k

se odráží.

Zpoátku

zaznívá chesti

v

cinkavý zvuk ten

309

vždy více stedním blízku salonu

z dáli

ale blíží se

;

.

A

teprve

chest

šavlí

Obas

te

lze

—

až zní

již

v bezpro-

.

rozeznati, že to nevylíitelný

nebo kord.

úsen

—

hlasy a kdo zná hlas plukovníkv a Mansvetv, nebyl by ani okamžik na rozpacích, kdo z nich to neb ono nesrozumitelné slovo pronáší. Nebylo žádné pochybnosti, že otec a syn v parku šermují, a nkterý z nich couvá k salonu^ zazní

i

Po nkolika minutách

lidské

objevil se

salonu plukovník s kordem v ruce ím obrácen a couvající.

Hned po

té

objevil

se

i

—

pede dvemi zády ku dve-

Mansvet

—

taktéž

ohniv dorážející Oba chvíli šermují mlky. Otec odráží sené rány synovy s obratností muže, jenž s kordem nebo šavlí v ruce jest v pravém svém živlu syn pak doráží na otce s veškerou s

kordem

v ruce a na otce

.

.

;

neohrožeností bujného soupee, který stj co stj chce pekonati svého mistra.

Výborn!" vykikl náhle otec, tené vedení synova kordu bodmo ,,

;

to zase

napomíná:

,,

Pozor!" a zase

si

libuje si výale hned na libuje: „Tak,

tak!..."

Pes ,,A

nucen couvati ustupuješ!"

to jest

pece

—

pes práh

salonu.

pipomíná drkotav

Mansvet vždy ohnivji šermující. záda!" vysvtluje otec a zase napomíná: ,,Klid, hochu, klid! Pozor!" A odraziv prudkou ránu semo vedenou, zase couvnul a šermuje dále s klidem muže vítzstvím ,,Kryju

úpln

si

jistého.

310

V tom otevely se z lehká poboní dvée, vedoucí na chodbu ku komnatám Elišiným a na prahu objevila se Eliška v erných hedvábných šatech, ozdobených krajkovím. Stanuvši dívá se na šermující, kteí se byli zatím tak otoili, že jest Mansvet k Elišce na pólo obrácen zády, plukovník pak taktéž jen na pólo /v/

tvari.

Znamenit!" vzkikl po chvíli otec odraziv synovu ránu 'bodmo. Výborn vedena!" libuje si. Ale hned zase opravuje „Alte! píliš prudce ..." A ,,

,,

:

opt

si

„Tak, tak!"

libuje volaje:

A pece

"zase

couvá

.

.

„Necouvej," volá syn. „Není pomoci!" omlouvá se otec... V tom shlédl Elišku a jediný pohled ten stail, aby opomenul odrazit vášniv vedenou synovu ránu i

bodmo. Mansvet bodnul otce pímo do prsou a rapír vítzoslavn, skoro již bez dechu

a

spustiv zvolal

„Konen!" „A tamo píina!" odtušil sledovým klidem otec, spustiv rapír podobn jako syn a ukázav ku postranním dveím.

Mansvet se poohlédl a se rt splynulo mu slvko „Matinka!?" Teprve nyní ujala se slova Eliška. „Stelbou z revolveru jste mne probudili," pravila tónem dobrosrdené výitky. Odpus, matinko!" vpadl Mansvet omlouvav. „Otec vystelil jen jednou do tere „A Mansvet mne upozornil, že snad ješt spíš," doložil otec. „Viz!" Po té vytáhl a ukazuje Elišce :

,,

— —

311

tevolver.

,,

Zbra

je

dosud nabita a jenom jedna

rána vystelena."

„A inkotem kord mne

vítáte,"

pokrauje

Eli-

ška týmž tónem jako díve, nedbajíc žertem omluvy plukovníkovy a synovy, ,,když v den svých narozenin vcházím mezi vás ?"

šermí, podlehl synovi práv poohlédl se k tob, milá, matinko," pipomenul Mansvet místo dalšího omlouvá-

„A

otec, nejlepší

jen proto,

že

nžn

ní se.

Budiž ti pro budoucnost výstrahou 1" obrátil se otec k synovi a odloživ rapír i revolver na stl, popošel k Elišce, která uinila také nkolik krok. „Jak jsi dnes sliná, milá Eliško !" oslovil plukovník svou cho, zatím co syn ukládal rapíry do kouta za stolek, na nmž ležela alba. Eliška podala choti svému ruku. „Myslím, že nemžeme si dnes vzájemn ji,,

ného páti," pokraoval plukovník, „než ." shoda mezi námi potrvala .

„A

—

aby

.

štstí a blaženost posavadní," vpadla Eli-

„zstaly nám na vždy vrny." Plukovník se ponkud nahnul a políbil slinou žínku svou na elo. Po té se poohlédl a spativ Mansveta klidn stojícího a k nim pohlížejícího, pravil „Prosím ulož také revolver, aby snad Anuška,

—

"

ška

V

tom zaznlo

z

dáli zapísknutí lokomotivy.

„Vlak vjíždí práv do nádraží," obrátil se plukovník zase k choti své. „Nemyslíš, Eliško, abych vyšel

hostm

v ústrety?"

„Myslím, že nebude ani teba," odtušila

Eli-

312

ška. „Dle všeho pijíždí tímto vlakem pouze tetinka a sestenky." „Ale což kdyby snad pece i jiný njaký host?" namítl plukovník. „Jak ti libo !" odpovdla Eliška. Plukovník obrátil se k odchodu a volným krokem odcházel.

Zatím byl Mansvet popošel ke stolu, vzal revolver a zavsil jej na hebík na stnu. tom však ozvala se za postranními dvemi Anuška, ped kterouž zbra práv uložena, vo-

V

lajíc

:

!"

„Matinko, matinko A díve, než se kdo poohlédl, otevely se dvée Anuška v nových svých šatech rychle spchá a k matce. „Jak se ti líbím, matinko?" švitoí, zálibn ped

matkou

se kroutíc.

„Jako andlíek," pipomíná s uspokojením matka, sedajíc do kesla. „A což tob, tatínku?" volá Anuška za otcem. „A tob, Mansvete? Podívej se!" „Jako princeznika," odpovídá Mansvet, kdežto otec se jen zastavil a ohlédl.

Anuška však bží k zrcadlu

a

koketn

se v

nm

shlíží.

Otec se obrátil zase k odchodu. „Tatínku, tatínku!" volá za ním Anuška. „Já tebou nemohu?" „I mžeš," odpovídá otec již na prahu. Anuška jako srnka pospíchá za ním. poprvé Po nkolika vteinách byl Mansvet s matkou svou o samot. po svém návratu s

—

—

313

Bylte zatím poodstoupil k pianu a dívá se nyní ale pece sniv k matce. Eliška sedí v kesle s rukama v klín skíženýma a dívá se ped sebe na podlahu. Tvá jeví klidnou blaženost a práv tím jest svdnjší než kdy jindy.

upen,

Oba Po

chvíli mleli.

adrm

t

Eliška nadzvedla k nachýlenou hlavu a obrátivši se napolo k Mansvetovi, perušila

mlení.

,,Otec, Mansvete, jest pece jen zvláštní, podivný muž," pravila pemýšliv. „Pro tak soudíš, matinko ?" optal se Mansvet, aniž by se byl pohnul.

protivenstvích a v boji s krutým osudem " jako žula, v lásce však „Drolivý pískovec,' doložil Mansvet klidn. Po tchto slovech se oba odmleli. ,,V

—

4

„A ty snad jsi jiný, Mansvete?" perušila po chvíli mlení Eliška. ,,

Pochybuji,

milá

matinko,"

odpovdl

polo-

šeptmo Mansvet po krátké pomlce, uiniv nesmle krok ku pedu. ,,Poj jen blíže, milý Mansvete!" ozvala se matka, pozorujíc, jak nesmle byl ten krok uinil. Mansvet vyzvání tomu vyhovl piplížili' se jako stín a upel snivý zrak svj na matku. Skoro se mi zdá, milý Mansvete," ujala se tato slova, „jako bys se mi vyhýbal, ba jako bys ;

,,

se

mne

bál

.*' .

„Ne, ne

.

—

nevyhýbám

se

ti,

nebojím se t!"

vpadl Mansvet s nesmlou roztoužeností. Vždy víš, jak asto jsem na tebe v cizin vzpomínal. ,,

Aibes: Sebrané spis).

XiU.

21

314

A sám

jsem ti již vypravoval, že obraz tvj i v horených snech mých Eliška, mávnuvši odmítavé rukou, perušila další jeho e. Po chvíli však mlky ukázala na malou stoliku u svých nohou. Mansvet ostýchav usedl a zadíval se matce upen do oí. „Ani bys nevil, milý Mansvete," ujala se po chvíli Eliška slova nejnžnjším tónem, „jak jsem nyní ve vašem kruhu šastna a blažena. Sama jsem Ctím, vážím se nenadálá, že to vbec možné si a miluji vzorného otce miluji Anušku ,,A mne, matinko ?" vpadl se zatajeným dechem naslouchavší syn, dívaje se v divuplné oko matino

— —

.

—

.

.

——

nevylíitelnou nhou. ,,I tebe, milý Mansvete," odpovdla s nejlaskavjším úsmvem matka, „vzorného, upímného, ." láskyhodného syna A bílá ruka její pohladila jej po tvái. „Prahnul jsem po návratu," poal Mansvet. „Aniž bys byl tušil, kdo stal se tvojí matkou," vpadla Eliška. „A když jsi se vrátil, když jsi déle dvou msíc doma a pesvdil se, jakou matkou jsem, chováš se, jako bys se mne bál." s

—

.

.

„Promi, matinko!"

zašeptal Mansvet a hlas znl jeho jako sladké zaúpní. „Nejsem nesmlý, !" pokraoval po chvíli rozhodnji. „Znáš mne Ale tob neodvážil jsem se již ani po druhé ruku

v

.

.

.

políbiti."

Eliška

mu

podala ruku skoro jen mechanicky.

ji chvatn a nesmle políbil; ve své podržel. Chvíli se díval matce do oí,

Chopil

rove

nžn

ale

zá-

jakoby

315

nevdl,

co pronésti

stinká prosba

.

;

po

splynula

té

s

rt

jeho

pro-

.

zašeptal s nevylíitelnou nhou, „na snhobílé ílko tvé, matinko, jsem t posud ." také ješt nikdy nepolíbil Matka se s nejmilostnjším úsmvem nahnula, nabízejíc elo své k synovskému políbení.

„A na elo,"

.

.

Mansvet se prudce, ba vášniv vztyil ale japolíbil chvkoby se byl hned zase vzpamatoval jícíma se rtoma matino elo ostýchav a bázliv, jakoby líbal ledové elo mrtvoly Po té couvnul a zadíval se matce v krásné oko, jakoby jedin z oka toho kynula spása jeho ;

—

.

.

duše.

V otec

.

.

tom

na prahu dveí

objevil se

Stanul a byl následovalo

.

stedn

.

Mansvet po

svdkem

i

vášniv

se

z

A s úsmvem

to

—

toho, co bezpro-

.

chvíli

pohnul a objav

divoce matinu šíji, vpil se jí na nkolik v sladké, pežádoucí žhavé rtíky.

Matka

parku

strpla

.

okamžik

.

nejvábnjším, nejsvdnjším když se po chvíli vztyil na a zaúpv zakryl si obma rukama tvá, jakoby se byl dopustil nepromíjitelného híchu. Ve tvái plukovníkov, jenž byl výjevu toho svdkem, ani sval se nezachvl.

Vidl

Le zakryl

si

nejsladším, se

dívala,

a pochopil vše. v okamžiku, když se Mansvet vztyil a tvá, otec couvnul a zmizev za zdí, jal

se hlasit volati

„Anuško! Anuško!" Mansvet, spustiv

ob

ruce, poohlédl se

s

výra-

316

leknutí ku dveím neshlédnuv tam nikoho, obrátil se k matce, sepjal ruce a vroucn zašeptal

zem

;

Odpus, matinko!" Matka, která se byla na plukovníkovo volání sice také, ale klidn ke dveím poohlédla, pi posledních slovech Malnsvetových pouze se pousmála, jakoby prosil za nco, co jest již dávno prominuto. V tom bylo .slyšeti opt otcv hlas, jakoby napolo k sob mluvil, že Anuška neslyší. A teprve nyní objevil se plukovník zase na prahu a vstoupil do salonu. „Pomysli, milá Eliško," pravil klidným tónem, blíže se 'k žínce. ,,I lovku, jako jsem já, mže se ,,

státi

nehoda ,,

." .

Nehoda

.

—

tob?" vpadla Eliška ponkud

úzkostliv.

„Ovšem

jen komická," zaplašil plukovník ženinu starostlivost. „Zaslechnuv zapísknutí lokomotivy, domníval jsem se, že to vlak od Prahy a teprve u vjezdu do parku jsem zpozoroval, že to vjela do nádraží z opané strany reservní loko-

—

motiva."

„Nepodíval jsi se na hodinky," pipomenula upokojená Eliška. „Nepodíval," odvtil plukovník ,,ale dopolední vlak od Prahy pijíždí te o celé ti hodiny díve nežli druhdy a proto Z dáli zaznlo optné písknutí lokomotivy a plukovník suše doložil „Ale te vlak pijíždí!" Obrátiv se pak k Mansvetovi, upel na zkoumavý zrak a chtl nco pronésti ale byl vyrušen. Z parku zaznl Anušin hlas volající: „Tatínku, ;

—

;

tatínku."

317

Hned po té objevila se dívinka na prahu. „Tys mne volal, tatínku Peješ si snad n!

eho

?"

optala se úslužn.

,,Ah, jíti

nieho," odtušil

otec, ,,leda

—

nechceš-li

mnou?"

zase se

chci!" odpovdla Anuška živ. „Pojme tedy!" dl otec a obrátil se k odchodu. ,,Chci,

nežli dospl ke dveím, zastoupena prvními hosty, kteí se byli dostavili vozmo a sice podmraeným misantropem Žežulou a setníkem-auditorem Rohákem.

Však díve

mu

cesta

dvrn. „Te

kamaráde!"

zvolal Žežula nám neuklouzneš Kdo si pozve staré pátele „Vítám vás!" pravil plukovník, podávaje jednomu po druhém ruku. „Avšak pro okamžik," ujal se opt slova Žežula, „o tebe, kamaráde, nestojíme! vlastni ,,Aj,

—

!

srden

My

pítel

Roháek,

ísi

—

pedevším' peje milost paní

Nedokonil, nýbrž vzav pítele ku, postoupil blíže k domácí j>aní.

Roháka

—

za ru-

Tato, zaslechnuvši poslední slova, byla vstala a pohlédla na Roháka, jehož tvá doposud jevila tak zejmé stopy po strašné chorob, že budila soustrast i v duši otužilé. „Už zdráv, pane Roháku?" oslovila domácí paní vlídn, ba srden hosta, o víme, že jí

nmž

druhdy nebyl práv žádným pítelem. Piblblá tvá osloveného zkivila se k

bolest-

nému úsmvu. Chtl nco promluviti ale zablábolil jen slvko „ne, ne," naež snažil se myšlenky své nejapn ;

znázorniti

mimikou.

„Úpln „Jazyk

jest

zdráv doposud není," ochromen."

vyložil

Žežula.

31*

pane Roháku!" pipomenula domácí paní tónem upímného isoucitu. ,,

Lituji vás,

,Já

—

já

—

nezašlu

— —"

zakoktal blábo-

liv Roháek. ,,On chce totiž íci," pispl mu Žežula ku pomoci, „že nezasluhuje, aby "byl litován Požádali' mne, abych zde byl jeho mluvím pímluvím zárove." „Pro pímluvím?" optala se domácí paní. .

.

—

„Mám

totiž,"

pokraoval

milostivá paní, jeho

i

Žežula, „poprositi vás, za odpuštní slovm pítelovým s bo-

jménem

Roháek pikyvoval ku lestn prosebným výrazem.

.

—

Uzardlá Eliška dala mu pohledem na

jevo,

že všechno odpouští, a chtla odpuštní to i slovy projeviti, když ji v tom vyrušil ruch a šum, jejž psobily rychle se blížící ženštiny.

Pozornost všech obrácena k parku, odkud šum paní Klementina picházela s obma dcerami. Eliška popošla tetince v ústrety az na práh. Tetinka, piblíživši se, objala ji s výkikem. „Eh, Eliško drahá, pedrahá Eliško!" Po té objala Eliška i ob sestenky a uvedla

ten zazníval

:

—

je

do salonu.

Ostatní byli všeho toho nmými svdky. Teprve v salonu došlo k obvyklým úklonám a po-

zdravm. První uklonila se paní Klementina Mansvetovi, jenž se byl již díve odplížil k pianu a opíraje se o n, nezdál se míti pro jiné smyslu, nežli pro Elišku. Bystré oko jinak výborn informované paní Klementiny postehlo to v nkolika vteinách. Plukovník se omluvil obvyklou frásí, pro ne-

319

hostm

v ústrety, a nabídl místa; le osoby v salon seskupily se nahodile. Roháek couvnul do pozadí, jakoby ku spolenosti ani nepatil.

pišel

Adéla zstala státi skoro u dveí a pokukuje koketn k Mansvetovi, jenž stojí nepohnut u piana. Žežula pitoil se k Arnoštce a tiše s ní hovoí. Anuška stojí skromn na blízku dveí. Jenom Eliška s paní Klementinou po jedné a s manželem svým po druhé stran postoupila do prosted salonu. Jako vždy jindy pevzala hlavní slovo i tentokráte paní Klementina.

„Šastna?

Spokojena?"

obrátila

se

úsen

k Elišce.

Nevýslovn, tetinko!" odpovdla tato s nelíenou upímností. slyšely," dotvrzuje tetinka. Slyšely jsme ." ,,A víme na slovo ,,

—

,,

.

,,A ty,

.

tetinko?" optala

,se

Eliška.

jsme spokojeny!" odpovídá ledabyle paní Klementina, rozhlížejíc se jionchalantn po salon a vrna své niethod peskakovati s pedmtu na pedmt pokrauje Doposud ješt vše, jako když jsme tu byly poprvé. Dobe, že zachováváte památku nebožky Však odpuste Kde máte paní plukovníkové andlského diblíka?" Anušku Anuška, zaslechnuvši své jméno, vytratila se do parku, kdežto paní Klementina, obrátivši se zase k Elišce, s výrazem pemoudelosti doložila „Doslýcháme, žes provedla na dítti pravý div ,,Díky,

,,

.

—

vychovatelský

." .

.

.

.

!

320

„ Prosím t, tetinko I" odmítá Eliška pochvalu. „Vlastní zásluhu má matka píroda." ,,Ted jest jen ješt na vás, pane plukovníku," obrátila se paní Klementina k tomuto, ,, abyste se podobn vyznamenal jako Eliška." „Co tím míníte, milostivá paní?" optal se plukovník s chladnou dvorností. „Abyste totiž," vyložila paní Klementina se sarupímným pízvukastickým pohledem a promite, prosím, kem, „nebyl tak egoistickým mé upímnosti! a oblažil co nejdíve i pana ." syna jako sama sebe ?" vpadla Eliška, nechápajíc „Míníš, tetinko

dvrn —

—

—

.

.

temný smysl jasných slov. „Aby totiž pan otec pana syna doložila

paní

—

oženil!"

Klementina, zamžouravši zchytrale

oima.

„To pec výhradn

jen záležitost synova," pi-

pomenul suše plukovník. „Pravda, pravda," pikývla paní Klementina,

le ihned odpírala: „Ale jen z ásti — tak asi z polovice. Druhá polovice, ne-li vtší ást náleží na ." váš úet, ctný pane plukovníku .

.

Plukovník chtl nco namítnouti ale paní Klementina popustivši uzdu své žvavé, zaasté impertinentní, ba zlomyslné lžiupímnosti, živ pokrao;

vala:

„Což pak myslíte, že my o vás pranieho nevíme? Lidé mají bystré oi „Ah, co ti napadá, tetinko!" odpírala Eliška. nedala jednou v proudu Paní Klementina

— —

—

—

se másti.

povst, dobrá povst rodiny jest ohrožena!" spustila tónem káravé blahosklonnosti. „Od„Ale

321

puste, prosím, pane plukovníku, mé upímnosti, na kterouž nyní jako vaše blízká píbuzná mám právo Což pak jste až dosud skuten nieho !

.

.

.

nezpozoroval

—

nieho

nezaslechl?" pólo žertem a pólo opravdov a pece s jízlivým pízvukem zašeptala „Ani že pan syn jak se již dávno povídá nezdá se míti pro jiného smyslu nežli pro Elišku?" Plukovník, jenž se jí klidn díval do oí, ani nezamrkal ve tvái jeho ani sval se nezachvl. Eliška naproti tomu poohlédla se rozpait k Mansvetovi a zraky jejich se setkaly. Paní Klementina však ani plukovníka, ni Elišku nepipustila k slovu. Odboila od pvodní po2novu, kouc „Le odpuste! Nebyla bys, milá Eliško, tak ?!" laskavá abychom si mohly upraviti toilettu Elišce byl obrat ten vítaný. „Prosím, tetinko," pravila živ, ukazujíc ochotn na dvée, vedoucí k jejím komnatám. „Adélo Arnoštko!" zavolala paní Klementina.

A

nahnuvši se k

nmu,

—

—

—

;

ei

—

—

!

Po obvyklých úklonách vzdálily se dámy s Eliškou v salon nastalo trapné ticho. Bývalý setník-auditor, jenž se po píchodu paní i

;

Klementiny a jejích dcer si

tam usedl a

odplížil

do pozadí, byl

jeví apathii.

Mansvet stojí doposud u piana, dívaje v neurité prázdno. Plukovník

sted dvée,

sa/onu,

stojí

upíraje

vzpímen

a

se

nepohnut

sniv upro-

skoro ztrnule zrak svj na

jimiž byly dámy odešly. Jen Žežula byl doprovodil Arnoštku, která se vzdálila nejposlednjší, až ku dveím a obrátiv se

322

pak, nemálo se tomné postehl.

podivil ztrnulé situaci, v jakéž pí-

,,Co se stalo?" uklouzlo

mu mimodk.

odpovdl

lakonicky plukovník. cista jasná " pokraoval Zežula, uiniv nkolik kroku k plukovníkovi a dívaje se udiven s jednoho na druhého. nesbhlo!" ujipranic ,,A pece se nic šoval chladn plukovník, jev zase obvyklé klidné vzezení. mi, kamaráde," oslovil Žežula je, úšklebn plukovníka, „ženská spolenost doposud ." ješt tak protivná, jako bývala „Nic,"

,,Tot

—

jakoby

—

z

—

—

v

„Mn

.

Plukovník chtl odpovdít chvílí bavil

s

dámou

;"

ale

:

.

„A pece

jsi

mimodk mu

se

ped

uklouzlo

bezmyšlenkovit

„Vím!" „Radji," pokraoval Zežula s nelíeným egoismem, „kdybys nám byl, hned jak jsme pišli, ukázal své konírny." „Pejete-li si?" odtušil ochotn plukovník obrátiv se k synovi zvolal „Mansvete, bud tak laskav!"

a.

Ale Mansvet jakoby neslyšel. „Neslyšels?" ozval se plukovník hlasitji. „Slyšel," odpovdl Mansvet Nyní zvedl se i Roháek.

a popošel.

Plukovník doprovodil všechny ti až na práh

dveí vedoucích do parku a chvíli se za nimi díval. Po té se obrátil a volným, ale pevným krokem oopošeí až do prosted salonu, kde stanul a díval se

Tvá

upen ped

za-

sebe.

jeho jeví sice týž ledový klid jako jindy

323

a jenom obas zachvívá se kolem rt sotva pozorovatelné keovité poškubávání. Z toho, co se bylo ped chvílí sbhlo a eho byl bezdným oitým svdkem, lze se domysliti, že byl duševní jeho stav nejmírnji eeno abnormální; avšak z výrazu tváe jeho nebylo by ani oko nejbystejšího pozorovatele vytlo žádného zvláštního hnutí mysli.

—

Náhle sebou prudce pohnul a se

z

temna zaúpl

rt splynula mu sotva slyšitelná slova Probh .. Co se to se mnou dje?... Bdím

,,

i

—

.

."

sním? A po chvíli dodal hlasitji a rozhodnji ." „Ne, ne to nemže býti Ale hned zase zaúpl .

.

— " „A pece — pece Náhle vykikl hlasem píke velitelským ,,Klid, klid — ledový klid, starý hochu — jako .

.

druhdy v dobách nejkrititjších!" Po té prudce popošel ku dveím, kterýmiž byly

dámy

— vrátil

odešly, ale stanul

se a u kesla, v ktechvíli postál

—

rém byla ped tím Eliška sedla, pak

sklesl

do kesla a zastel

morovou tvá

.

si

obma

rukama mra-

.

Tak

setrval po nkolik Náhle spustil ruce a

minut bez hnutí.

upen ped

sebe se dívaje, pronesl temn a sotva slyšiteln nkolik z póla souvislých slov, oznaujících ráz myšlenek, jež mozkem jeho víily. ,,A pece, pece jest vše tak jasné, že není ." zamumlal. „Ano, ano nejmenší pochybnosti jako vdovec byl bych mravn zahubil dít .

a

te, když

syn

"

je

.

dít zachránno

—

te, ano,

— — — te —

324

Po

té

prudce vztyil, pešel na

se

pi

pes

salon a zase se vrátil ke keslu. „Pebyteným jsi, starý hochu!" zamumlal spízvukem sardonickým. ,, Pekážíš a proto Poslední slovo pronesl s mužným drazem a

—

sklesl

poznovu do kesla

Po

chvíli

slova

—

,,Aj

klid se vrací

Ale i po té zastel jakoby pemítal .

.

.

pevn seveným rtm

uklouzla

si

jen

—— zase

tvá

obma

rukama,

.

Tak setrval opt bez hnutí po nkolik minut, až byl vyrušen. Anuška, piplíživši se z parku ku dveím salonu, nahlédla do vnit a vidouc tam otce zvolala

zvdav

„Tatínku, tatínku!"

Plukovník spustil ce

;

ob ruce a poohlédl se k Anuš-

skokem u nho. Anuška pohlédla otci do tváe.

ale tato byla

„Tys tak smutný, tatínku!" zašveholila tinskou starostlivostí.

,,Je ti

s

d-

nco?"

Otec neodpovdl. Vzal však hlavinku dvete do obou dlaní a zadíval se mu upen do oí. „Ubohé dít!" zašeptnul potom tak tiše, že

nžn

slov

tch

ani

Anuška

na elo „Rozhodnuto ;

nepostihla.

ale náhle vstal a

„Co, tatínku bezstarostn.

„Musím od

to políbil

dít

!"

— vás

co?" ozvalo se

—

Ted?" vyptává

se

dve

skoro

—"

odpovdl

dve

a žebroní:

na cestu

otec.

„Dnes?

Na

zamumlal

325

„Necho ,,

—

Musím,"

zní

prosím

temná

t —

nemusíš-li ..."

odpov.

už ví ?" ptá se dve. „Neví," odpovídá otec. Zavolej ji! A chceš-li, zavolej i Mansveta, abychom se rozlouili."

„A matinka

,,

„Hned, hned!" odpovídá ochotn dve. Zaskoivši ku dveím," vedoucím k matiným komnatám, otvírá je a volá „Matinko! Na okamžik!" A zavevši zase dvée, chvátá do parku, by oznámila Mansvetovi, eho si otec peje. Plukovník zstal jen nkolik vtein o samot. Eliška objevila (se na prahu „Musíme se rozlouit, milá Eliško," oslovil ji plukovník s obvyklým svým klidem, popošed jí nkolik krok v ústrety. „Rozlouit?" zadivila se. .

.

— musím vás opustit — — — nás ?" vpadla živ. „Na cestu —

„Ano „Ty

?"

„Na dalekou," zní temná odpov. „A kdy, prosím?" „Hned." „Není možno!" „Nic pranic

—

diví se "

cho.

„Co

se stalo?"

„Le pro

tak náhle ?" vyzvídá Eliška, nemohouc se probrati z udivení.

„Neptej se, prosím!" odpovídá rozhodn pluMusím ." „Dozvíš se „Ale vždy pece nedošla žádná depeše," na-

—

kovník,

mítá žínka.

„Vbec

.

.

—— A Mansvet — —

nic se nestalo

„A pece musím

...

„Mansvet také?" ptá vané udivení.

se

Eliška jevíc svrcho-

326

„Ano,"

zní lakonická

odpov.

,,Musí jrme do-

provodit/'

V

tom

Mansvet

vešel

s

Anuškou chvatn do

salonu.

„Ote! Ty prý na kvap

odjíždíš?" zvolal Mans-

mezi dvemi. ty musíš s ním," pipomenula Eliška. „Já?" zadivil se nyní Mansvet. „A kam?" „Hned se dozvíš," odpovídá otec. Rozlu-

vet

již

„A

,,

me

se!"

Na

slova ta padla Eliška plukovníkovi do ná-

ruci.

Plukovník

jemn

se chvíli

ji

Na smutn

z

j.

líbal.

k synovi, jenž se dívá na louícího ,se otce. to

obrátil

„Rozlu

ež

pitiskl k srdci a políbil; po té Anušku a jejího náruí, objal

ji

vyvinul

se

i

se

stoje

opodál

ty!" pravil otec.

Mansvet popošel, objal a políbil Anušku, napodával ruku Elišce. „Tak chladn se louíš s matkou?" pipomenul

otec.

Po tvái Elišin, lestný

jevící truchlivost, pelétl bo-

úsmv.

„Obejmi matku, Mansvete!" vyzval otec syna. Syn uposlechl a objal matku. tvj syn," pokraoval plu„A ty, Eliško kovník a šeptmo dodal

—

„Políbení!" Eliška syna políbila

.

.

„A te," obrátil se plukovník k choti a Anušce, „zstavte nás, prosím, o samot! Musíme se ješt

327

nem

shodnouti sím, eho jest teba.

o

že tak ,,

.

nepedvídan

.

.

—

Ty, Eliško milá, ui, prove spolenosti,

Omluv nás

milý Roberte!" odtušila Eliška Vynasnažím se, by si hosté nestýskali na

Spolehni

se,

ochotn. ." dlouhou chvíli. Pedevším je provedu parkem Podala mu ješt jednou ruku. On však ji pivinul k srdci a políbil na elo. Po té objal a políbil ješt jednou i Anušku a ,,

.

doprovodil

ob

až ke

.

dveím, kterými byla Eliška

vešla.

Anuška zmizela okamžit. její

Eliška se setkal se

na prahu zastavila a poohlédla. Zrak pohledem Mansvetovým a tvá její

s

pelétl sotva pozorovatelný bolestný zmizela i ona .

úsmv. Po

té

.

Plukovník u dveí chvíli naslouchal, až vzdarupot Elišiných krok na chodb ztichl úpln. Po té otoil rue klíem a pohlédl k Mansvetovi, kterýž s truchlivým výrazem ve tvái stojí nepohnut na témže míst a dívá se v neurité prázdno, jakoby myšlenky jeho ví kde tkaly. Beze slova popošel plukovník i k druhým 'dvelující se

bh

ím

a zavírá

i

ty.

Teprve nyní všimnul

si

toho syn.

,,Pro zavíráš, ote?" ozval se. „Rád bych s tebou promluvil nkolik slov beze svdk a bez vyrušení," odpovídá otec. Zamknuv i druhé dvée na klí, vrátil se k synovi a zadíval se mu zpytav do tváe. „Peješ si, ote?" optal se po chvíli syn.

328

Otec, nespouštje zraku s tváe synovy, odpoteprve po nkolika vteinách, ka „Rozumíš mi, co ti chci íci?" Mansvet zavrtl lehce hlavou. „Po krátkém, ale krutém boji jsem se rozhod-

vdl

nul,"

pipomenul po

chvíli

temn

otec.

„K emu?"

optal se syn. „Ty tedy vbec ani netušíš?" opáil otec. Mansvet poznovu zavrtl hlavou.

—

„Nebyli jsme si, milý hochu," poal otec, „nikdy pátely licomrnými „Vím, vím, ote!" vpadl syn s velou odda-

— —

ností.

„A

—

nkolik slov!" pokraoval plukovník živji. „Mžeš sob pipomenouti, cos mi „písahal pi tom ukázal na keslo byl zde" u vychládající mrtvoly své matky?" Mansvet, jenž se byl až dosud upen otci proto

jen

—

—

do oí díval, teprve nyní pochopil. zrak a svsil hlavu.

Zaúpv

sklopil

„Tak ne, hochu!" zvolal otec písným tónem. „Hlavu vzhru!" velel. „Smle zvedni hlavu, jak se sluší muži, když byl nejsvtjší cit „Oh!" zaúpl Mansvet, nadzvednuv hlavu; ale tato ihned zase klesá k prsm.

——

„Vzmuž

bo

se,

vzmuž!" povzbuzuje plukovník. „Ne-

jen tak jest možno,

aby

ti

byl otec

písným,

spravedlivým soudcem." V tvái synov zraí se krutý duševní boj. Po nkolika vteinách se vzmužil. Vztyiv hlavu, zadíval se s výrazem nmé zoufalosti otci do oí. „Tak, tak, hochu!" libuje si otec a po chvíli dodával ale

329

„A te

jen ješt jediná slovo: „Jsi vinen?"

Poslední slovo však pronesl tak temn, že je syn sotva postehl. Po nkolik vtein zstal Mansvet jako v ztrnutí po té se rty jeho zachvly a splynulo s nich zcela

zeteln slvko „Jsem." Ale hned na to skoro vášniv dodal

„Le

odpus, ote

s

prosebným výrazem živ,

—

srdci

!

.

.

.

Nemohl

jsem

jinak."

„Promíjím vše," odtušil otec klidn, ale hned po

té zajásal

„Na moje

prsa!"

políbil jej ale hned na to vyvinul náruí, couvnul a zadíval se mu do oí. Syn mraného nyní pohledu otcova nesnesl. Sklopil zrak a svsil hlavu „Rozumíš, co *ti chci íci nyní?" ozval se plukovník s ledovou písností. „Rozumím," odtušil syn váhav a temn, ale

Objav syna

se

mu

;

z

.

hned rozhodn

.

doložil

Bu

mi tedy písným a spravedlivým soudcem!" Po té se plaše rozhlédl po salonu a zrak jeho utkvl na revolveru, jejž byl po pání otcovu ped pl^hodinou zavsil na hebík na stn. _ „Le ne, ne !" vykikl náhle vášniv. ,,Já sám !" A rychle postoupil ku stn, strhl revolver a namíil si jej proti elu. „Zadrž zbablce!" zahml otec, jenž nebyl pos-tehl, že Mansvet v zmatku opomenul natáhnouti kohoutek u revolveru, hlasem tak velitel„Budiž!

_

—

Arbess

:

Sebrané

spisy.

XIII.

22

330

ským, že syn spustiv ruku zadíval se s nerozhodným studem na otce. „Na. svj život nemáš žádného práva," pokraoval otec nyní zase s ledovým klidem. „A kdo by je ml," optal se syn temn. „Já,"

odpov.

kategorická

zní

Syn jen z temna zaúpl. „Pistup !" velí otec po krátké pomlce. Mansvet váhav uposlechl. „Odlož zbra!" káže otec. Syn uposlechl nyní, položiv mechanicky volver na stl. i

re-

Otec sáhnuv po zbrani, zkoumal, jeli nabita pak natáhl kohoutek. „Te rozumím!" zvolal rozhodn Mansvet a po krátké pomlce dodal „Nuže budiž mi tedy, ote písným a !" spravedlivým soudcem ty sám

—

„Máš nežli

—

dosti zmužilosti dívati se v ústí revolveru, ?" optal se otec s ostrým pízvukem.

vypálím

„Mám," „Nuže zbra.

zní

odpov

úsená

tedy!"

pevným hlasem. nadzvednuv

plukovník,

zvolal

ote!" vykikl náhle syn. „Máš snad ješt njaké pání?" optal otec, spustiv zbra. „Zadrž,

„Nemám," dvée — — „PraVda,"

odtušil

Mansvet;

pisvdil

,,ale

plukovník,

se

ledov

tys

zavel

uhodnuv, co jsme se pe-

syn míní. „Mohlo by se souditi, že padli jako zákeníci popošel ke dveím vedoucím do parku a I

— —

331

je do koán, Mansvet pak otoil klíeni druhých. dveí u

otevel

Na

to se oba vrátili zase do prosted salonu a zadívali se jeden druhému do oí.

„Nuže, ote!" upomenul temn Mansvet. ,,as ." kvapí Otec beze slova zvedl zbra a chladnokrevn namíil synovi mezi oi. V tom syn, opt zaúpv, sklesl na kolena a .

.

se hlasem zašeptal „Milost, ote!" „Ty prosíš o milost ?" zvolal plukovník úšklebností, spustiv zbra a couvnul.

chvjícím

s

drsnou

„Ne, ne! Jen jediné pání!" zaúpl syn. „Jaké?"

„M

k srdci!"

„Budiž!"

Mansvet vstav pipravil se k osudné rán. Otec nazvednuv revolver namíil synovi po jeho pání k srdci, ale zadíval se mu upen do oí. nemohu!" zvolal náhle bolestn, „Ne, ne spustiv zbra. „Já tvého pohledu pece jen ne-

—

."

snesu „Prosím, .

.

ote !"

poprosil syn. se!" velí otec po chvíli. „Jako zbablec?" namítl syn. „Pravda," pisvdil otec a po chvíli

„Obra

a

trhan dodal „Ale tvj pohled probodá mi

„Nami ným

a hlasem.

odvra

—

váhav

srdce

—

zrak sám!" radí Mansvet pev-

„Ne, ne!" vzpírá se otec a namíil pece zase

-332

synovi k srdci. Náhle však, jakoby mozkem spásná myšlenka, velí:

mu

byla šlehla

Zasti si oi!" Mansvet pomalu zvedá ruku a zastírá si oi. V tom otec prudce se pohnuv, obrátil revolver a rána zahmla k vlastním prsm Mansvet spustil ruku a vidí otce potáceti se ku keslu. Ote!" vykikl zou„Pro milosrdenství boží! fale, spchaje otci ku pomoci. Plukovník upustiv revolver, sklesl do ke,,

—

.

.

—

sla

—

Mansvet poklekl k žalosti

dívá se

mu

v

mramorovou tvá

jako

otci a s sinající, .

výrazem bezmrné doposud ješt

ale

.

Eliška, provázející s Anuškou paní Klementinu a sestenky své po zahrad, zaslechnuvši ránu z revolveru, pospíšila ustrašena do salonu. Ostatní chvátaly za ní. co se stalo?" vykikla na prahu. ,, Probh,

Mansvet vztyiv se, pohlédl s nmou zoufalostí na Elišku a ukázav na otce v kesle, pouze zaúpl.

—

Odpus, rnilá^ Eliško," promluvil matným hlase drolí sem plukovník. ,,2ula V tom vebhla Anuška. Shlédnuvši hrozný ,,

—

——

i

výjev, sklesla

a skryla

i

ona

tvá svou

s

dsným výkikem ped

otcem

v jeho klín.

Za Anuškou dostavila se i paní Klementina se svými dcerami. „Pro bh, co se stalo?" optala se úzkostliv. Plukovník zaslechnuv její hlas, matn odpo-

vdl

:

333

„Náhodou — nešastnou náhodou Mansvet porozumv, zaúpl .

— —

.

Paní Klementina i ob její dcery stojí chvíli úžasu. opodál v „Ne, ne !" zvolala náhle paní Klementina. „Já

nmém

jediná chápu ..."

A

s výrazem zdrcení vrávorá k nejbližší židli a jako bez vlády na ni klesá. dcery chvátají k ní, by jí pisply ku po-

Ob

moci

.

.

„Roberte! srdce nejšlechetnjší!" vzkikla náhle Eliška, vztyivší se.

Ale plukovník, jev již poslední zápas, projiž jen trhan a sotva slyšitelným hlasem

mluvil

„Odpus L

.

.

Podnikám poslední

cestu

sám

.

.

poprvé v život oko mé vlhne ... A ty, Mansna to slovo sklesl zdrcený syn zase na kolena „bu Anušce otcem a Elišce Elišce Poslední slova zaslechl již jen Mansvet a snad

A

vete,"

i

— —

Anuška

—

—

...

Otec namáhav napolo se vztyil, ale hned zase sklesl nazpt. Zvlhlé oko zstalo do prázdna upeno .. Byl mrtev. Anuška propukla v keovitý plá. Mansvet se vztyil s výrazem zoufalé bolesti. Eliška klesla mu zdrcena na prsa

—

ob,

kterouž byl otec pinesl lásce svého syna, byla však pece jen marná.

Velkodušná

334

Z nejvroucnjších pání plukovníkových vyna (dále Anušce jen jediné Eliška zstala

plnno

:

i

vzornou matkou a Anuška Elišce vzornou dcerou. Mansvet, jenž jediný znal pravou píinu otcovy smrti, byl zdrcen na vždy. Snivá zádumivost jeho zmnila se znenáhla v naprostou apathii, z které se více neprohrál. I Anuška, ba i Eliška pestaly mu býti, ím mu bývaly !

Otupl

.

.

.

.

OBSAH. Strana:

Poslední škamna

Zpuchelá Jedna

z

nitka

9

...

tch, které

Bílé svatební šaty

Blíženci

Rodinné drama

me

.

•

zajímaly

79

99

.125

.139 153

3

p* ra

A*8£SA

J.

nákladem

vyšly

J.

OTTY v Praze

knihy následující:

K

—-40

>

_

80

Romanetto. str ... Za

»

—'80

váz.

»

1-28

Za

>

skvost, váz.

>

3*40 5'40

Za

»

340

o 4 svazcích

»

5'

fy
»

váz.

»

—

Drobnokresby a rty. (žh á. Macecha. Tžišt. asi myslí.) 111 str. Za

»

— 40

váz.

»

fji „.L.i' gi^rooati,

^•1

Romanetto. 160 stran. Za váz /

i

I

ttP)IOp5^d Idylly

—

'I'

IIIIC.

343

(Divadelní. Hbitovní.

i^^

i

1256

Rzné.

1

1

1 1

Co

w

£

si ti

./

0\rO

.

lidé

ví

«

—

o dvou

dílech.

str

váz.

a ia» 5 ) O ti C tty

Histo-

Velkomstské.)

Román

/£

1yC5l«5,

.

bídy.

«

titrpcr)í

rické. Politické. 284 str

I

.

,

3lL>Otél.

—

--20 "52

— *80

Povídky a rty. Za str.

»

120

váz.

>

1*60

280

.

.

.

za hrob. — Poslední po— Húz— Pl minuty — Na rozcestí. — Honba na — — Na erném kamenu. — — O první kavalkad. — Mezi prvním a tetím zvonním. — Zázraný doktor. — Biograf. — Eljen a házal

—

Vrna až hled. Jarní silhouetty. Baziliší oi. rá-czigány! Tys mne srazila. pítele. Ždibek popelu.

—

-

Na sklad

v

fúrií.

každém knihkupectví. =====

CesJténju

feoásfvu doporuujeme Js

odbírárjí

^rbesa ® S£B*ANÉ SPISV.

J

Dosud vyšlo

ROMANETTA.

i.

u mrtvoly.

— Aspo

MODERNÍ UPÍI.

II.

díl úplných:

12

Díl I. (Sivooký se pousmj!) Za

démon.

3 K, skv.

—

První noc 4-80.

váz.

K

Román. Z pražského obchodního

ži-

K 3 20, skvostné váz. K 5" — (Zázraná IMadonna. — Divino ROMANETTA. Sv. Boemo. — Vymírající hbitov.) Za 3 K, skv. váz. K 4 80. MRAVOKÁRNÉ ROMÁNKY. K330, skv. váz. A' 5 10. KNIHY NOVEL A POVÍDEK. Sv. Za K 320, skv. váz. K 5—. ROMANETTA Sv. Zborcené harfy tón Za 3 R, skv. váz. K 4'8o. vota.

ni.

Za

II.

IV. v.

II

I.

ví.

III.

.

KNIHY NOVEL A POVÍDEK

VII.

váz.

vin. IX. x. XI. XII.

K 4-80.

S\.

II.

.

Za

.

3 K,

skv.

ANDL MÍRU. Román. I.— Za K 3 20, skv. 5 ANDL MÍRU. Román. III.— IV. Za 4K, K f8o. II.

v.

A'.

váz.

ROMANETTA. Sv. IV. (ábel na skipci. Mj pítel — vrah.) Za 4 K, ski. K 580.

Šílený Job.

ADAMITE. Fragment románu pseudo historického. K 2'40, skv. váz. K 4 20. ELEGIE ŽIVOTA. Za K 2 40, skv. váz. 4.20. -

Arbesovy Sebrané spisy

—

obsahovati budou

vynikající díla tohoto proslulého spisovatele a lze v dílech úplných, nebo v sešitech je odbírati po 30 hal. Pedplatné na 10 ses. s pošt. zásilkou

bu

K

3*20.

Na požádání zašle se Veškery splátky

váz. díly

1.

sešit

na ukázku.

Spis Arbesových

také na

msíní!

Arbesovy Sebrané spisy lze objednati a odev každém knihkupectví, zejména v

bírati

Nakladatelství Karlovo nám. 34

J.

n. Filiálka

Otty v Praze, ve Vídni

Tiskem »Unie« v Praze,

I.,

Gluckg.3.