J a p o n s k é k u l t u r n í d n y

J a pon s k é ku l t u r n í dny

v Op a v ě 1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7

03


Cítím upřímnou radost nad tím, že v rámci Japonských kulturních dnů v městě Opava bude poprvé v České republice uvedena významná japonská opera Yuzuru („Večerní jeřáb“). Chtěl bych srdečně poděkovat a vyjádřit svou úctu primátorovi města Opava, představitelům města a také všem, kdo se o toto představení přičinili. Na letošní rok připadá 50. výročí obnovení diplomatických styků mezi Českou republikou a Japonskem. V únoru tohoto pamětihodného roku byly česko-japonské přátelské styky opětovně potvrzeny, když prezident Klaus navštívil Japonsko. Styky mezi Českem a Japonskem jeví v současnosti prudký vzestup v mnoha ohledech. V prvé řadě během posledních pěti až šesti let vzrostl trojnásobně počet japonských podniků působících v Česku na 190 společností, jež jsou značně přínosné pro rozvoj české ekonomiky. Vzestup je patrný také v rozšiřování občanských styků na poli kulturním. V nejrůznějších českých městech dochází ke kulturní výměně v mnoha podobách. Tyto Japonské kulturní dny, jež se poprvé konají v městě Opava, a uvedení opery Yuzuru v jejich průběhu považuji za jednu z kulturních událostí symbolizujících to, že pouta mezi Českem a Japonskem se stále více utužují. Přeji mnoho úspěchů jevištnímu provedení opery Yuzuru, jež je i světově ojedinělé, neboť se koná v japonštině, a věřím, že zásluhou podobných kulturních událostí, konajících se v roce památném pro Česko i Japonsko, se budou česko-japonské přátelské styky rozvíjet stále intenzivněji.

H. E. Mr. Hideaki Kumazawa velvyslanec Japonska v České republice

02

Jsem velmi rád, že se Opava stala hostitelem japonských kulturních dnů. Pro naše město je ctí, že právě zde bude poprvé v českých zemích uvedena významná japonská opera Yuzuru. Je nám ctí, že se tímto způsobem můžeme připojit k oslavám 50. výročí obnovení diplomatických styků mezi Japonskem a Českou republikou. Děkuji proto všem, kteří se na přípravě tohoto projektu podíleli. Zvláště pak Japonské ambasádě v České republice a Česko-japonské společnosti. Obě instituce se projektu věnovali s velkým zaujetím a péčí. Japonské kulturní dny v Opavě nejsou jen představením jedné kultury kultuře druhé. Nepůjde jen o přehlídku zajímavostí z oblasti filmu, divadla či literatury. Tyto dny mají i osobnější a osobitější charakter: jsou zároveň výsledkem spolupráce dvou měst ze dvou různých kontinentů – Opavy a Tsukuby. Spolupráce, která má skutečný přínos. Spolupráce, která by mohla pokračovat. Japonská Tsukuba je městem, kde sídlí řada významných vědeckých institucí a je jich tolik, že vytvořily vědecké městečko. Z laboratoří vědeckého městečka vzešel i neobvyklý terapeutický robot Paro, který byl vyroben jako užitečný pomocník pro nemocnice či domovy důchodců. V rámci oslav uvidíme tohoto moderního robota při jeho práci v Opavě. Návštěvníkům japonských kulturních dnů přeji inspirativní setkání a prožitky. Zástupcům města Tsukuby v čele se starostou Ichiharou děkuji za ochotu, se kterou k pořádání akce přistoupili. Věřím, že to není naposledy, co se naše města podílela na společném projektu.

Ing. Zbyněk Stanjura primátor statutárního města Opava

v Op a v ě 1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7

05


Slavnostní pozdrav starosty města Tsukuba U příležitosti slavnostní premiéry japonské národní opery Yuzuru a Japonských kulturních dnů v Opavě, které jsou součástí oslav 50. výročí diplomatických vztahů mezi Japonskem a Českou republikou (Československem) bych rád vyjádřil své upřímné pozdravy všem, kteří se spolupodíleli na přípravách tohoto inspirativního projektu. Byl jsem informován, že v Opavě budou budou čeští umělci přednášet operu Yuzuru, tuto známou opery Ikumy Dana, přímo v japonštině. Tímto jsem pochopil, že se nejedná pouze o připomenutí navázání česko-japonských diplomatických vztahů, ale i o významnou akci podporující poznávání jiných kultur. Tohoto bylo dosaženo pouze díky nadšenému úsilí dobrovolníků reprezentujících široké spektrum obyvatel Opavy.

Uvedení japonské opery Yuzuru („Večerní jeřáb“) na opavské scéně považuji za mimořádnou kulturní událost v kontextu celé republiky. Blahopřeji všem, kdo je připravili a nastudovali, a za to, že tak učinili přímo v japonském originále, jim vyslovuji hluboký obdiv. Věřím, že první japonská opera uvedená v naší zemi bude mít u obecenstva upřímný úspěch a dosáhne mnoha repríz.

V. Winkelhöferová japanistka, překladatelka a autorka

Jsem velmi potěšen, že terapeutický robot Paro, vyvinutý v laboratořích v Tsukubě (Advanced Institute of Science and Technology - AIST) bude vystaven v rámci Japonských kulturních dnů v rodné zemi Karla Čapka, který dal robotům jejich jméno. Jsem přesvědčen, že projekty tohoto typu zaměřené na různé oblasti budou stále více a více podporovány na globální úrovni. Mám nejhlubší úctu ke všem nadšencům z celého světa, kteří se na akci spolupodíleli, především pak lidem z Opavy včele s primátorem Stanjurou. Upřímně doufám, že díky této smysluplné činnosti budou nejen obyvatelé Opavy a Tsukuby, ale i celý český a japonský národ v budoucnu sklízet štědrou úrodu. S přátelským pozdravem

Ichihara Ken-ichi starosta města Tsukuba, region Ibaraki, Japonsko

04

v Op a v ě 1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7


07

Příběh z Tokia

Džundži Kinošita, Ikuma Dan a opera Yuzuru

Kino Mír – 11. 10. 2007 v 17.00 hod. Japonsko, 1953, 139 minut Režie: Jasudžiró Ozu; Scénář: Kógo Noda, Jasudžiró Ozu; Kamera: Júharu Acuta; Hudba: Kojun Saitô

Slezské divadlo – 14. 10. 2007 v 19.00 hod.

Stárnoucí manželský pár přijíždí do Tokia navštívit své děti a vnoučata. Ani syn, který se stal lékařem, ani dcera – vedoucí kosmetického salónu, ovšem nemají na rodiče čas. Rozčarovaní rodiče se po čase vrátí domů. Matka onemocní a zakrátko zemře. Teď je na dětech, aby se vydali na cestu k rodičům. Jedno z nejuznávanějších děl japonského režiséra Jasudžiró Ozua začíná stejně jako většina jeho ostatních filmů záběrem na texturu obyčejné látky, přes kterou se objevují titulky. Strohý a civilní úvod předznamenává styl a obsah celého snímku. Ozuův film se odehrává v obyčejných prostředích, vystupují v něm obyčejné postavy a ty se dostávají do obyčejných situací. Jenže „obyčejné“ zde neznamená tuctové nebo nezajímavé. Pouze značí, že obsah filmu nezakládá na výstřednostech, či vypjatých situacích. Ozu se zabývá mezigeneračními vztahy, které demonstruje na příkladu jedné rodiny. Rozehrání zdejších vztahů iniciuje návštěva starých rodičů u jejich dospělých dětí v Tokiu. Skrze jednotlivé členy spletité rodiny, jejichž přesné pozice v rodokmenu Ozu odhaluje jakoby mimochodem v průběhu filmu, jsou zastoupeny všechny generační vrstvy od šedesátiletých prarodičů až po malá vnoučata. Decentně rozehrané epizody vystavěné okolo problému návštěvy, která mladým narušuje jejich zaběhnuté životy, pak ukazují různé podoby vztahů mladé a staré generace a konfrontují odlišné přístupy ke stáří. Ozuovy postavy nejsou vyhraněné osobnosti, nýbrž zástupné modely pro určitou podobu centrální otázky. Díky tomu si udržuje od dění odstup, který je pro film klíčový. Nechce totiž obžalovat špatné a ocenit dobré vztahy ke staré generaci. Jeho záměrem bylo nezaujatě ukázat různé podoby mezigeneračních a rodinných vztahů jako danou věc a skrze konstatování jejich obecné platnosti vyvolat upřímný sentiment. Díky tomu, že se nezaměřuje na konkrétní postavy a místa, ale pracuje s obecně uchopitelnými entitami, které překonávají kulturní a dějinné propasti, vytvořil nadčasové obecně lidské melodrama.

06

Autor literární předlohy pro operu „Večerní jeřáb“ (japonsky nazývanou Yuzuru) Džundži Kinošita (2. 8. 1914 – 30. 10. 2006) je jedním z nejvýznamnějších japonských dramatiků moderní doby. Patří k těm japonským autorům, kteří usilovali o absorbování evropského literárního dědictví (během studia anglické literatury na Tokijské univerzitě se zabýval zejména alžbětinským dramatem), ale zároveň pro vlastní tvorbu hledali oporu v domácích tradicích. Jeho dramatickou tvorbu lze rozdělit do dvou proudů: jednak byl zakladatelem žánru zvaného folklorní drama (jap. minwageki), jednak také autorem mnoha her historických, satirických i soudobých. Lyrická jednoaktovka „Večerní jeřáb“ z roku 1949 se stala jeho vůbec nejslavnějším dílem, přeloženým do dlouhé řady cizích jazyků (včetně češtiny, 1976). Pohádky o prostém muži, který zachránil jeřába a ten se pak stal jeho krásnou, obětavou ženou, se od nejstarších dob vyprávěly v různých krajích celého Japonska. Kinošita vycházel hlavně z varianty tradující se na ostrově Sado ležícím v Japonském moři, ale nevázal se pouze na ni. Motivicky i jazykově se pokusil vytvořit všejaponskou podobu tohoto oblíbeného příběhu a přiblížit moderní době jeho obecně platné mravní poslání.

Japonský hudební skladatel Ikuma Dan (7. 4. 1924 v Tokiu – 17. 5. 2001 v Su-Čou v Číně) se sice nejvíce proslavil jako autor první a zároveň nejpopulárnější japonské opery Yuzuru, jeho význam v japonském kulturním dění je však mimořádně široký. Hodně spolupracoval s rozhlasem, televizí a filmem, byl i literárně činný – vydal 27 knih esejí – a ve své hudebně organizátorské činnosti usiloval o prohloubení kulturních kontaktů mezi Japonskem a ostatními zeměmi, zejména Čínou (provedení opery Yuzuru v Pekingu v roce 1979 bylo prvním operním představením v Číně po kulturní revoluci). Ve své skladatelské tvorbě zasáhl Ikuma Dan takřka do všech oborů, vedle hudby pro film, rozhlas a televizi je to 6 symfonií, komorní tvorba, přes 90 sborových skladeb, písňové cykly a 7 oper - premiérou poslední opery Takeru byl roku 1997 zahájen provoz první stálé japonské operní scény Šinkokuricu Gekidžó v Tokiu. Vzniku opery Yuzuru předcházely

v Op a v ě 1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7

09

J a pon s k é ku l t u r n í dny dvě verze scénické hudby Ikumy Dana ke stejnojmenné hře D. Kinošity. Pohádková hra o jeřábovi, který se z vděčnosti za zachránění promění v krásnou ženu a sdílí se svým zachráncem lidský osud, dokud se po prozrazení svého inkognita nemusí vrátit zpět do ptačí říše, Ikumu Dana natolik zaujala, že brzy po činoherní premiéře se rozhodl zpracovat tento námět jako operu. D. Kinošita mu dal souhlas k použití svého textu jako libreta k opeře, ovšem s podmínkou, že na textu nebude změněno ani vynecháno jediné slovo. Tím byl Ikuma Dan postaven před obtížný úkol, kterého se zhostil s pozoruhodným

zdarem – určitým ulehčením pro něj byla jen nerozsáhlost a poetičnost textu. Premiéra operní verze Yuzuru byla 30. 1. 1952 v Osace. Pro první zahraniční uvedení Yuzuru, které se konalo 27. 6. 1957 v Curychu, skladatel operu přepracoval, a v této definitivní verzi se opera hraje od té doby doposud. Způsob kompoziční práce i charakter hudební řeči Yuzuru jeví určitou spřízněnost s tvorbou Pucciniho, zejména s jeho Madame Butterfly. Ovšem v Yuzuru nejde o navození atmosféry hudebními japonismy. Přes mnohé univerzální rysy, jimiž se námět i psychologie postav vyznačují, je jejich umělecké vystižení svojí podstatou ryze japonské. Způsob, jakým japonské atributy dovedl Ikuma Dan přetavit ve své hudbě do evropské operní hudební formy, je jistě jedním z důvodů, proč je opera Yuzuru tak pozoruhodná a proč se v Japonsku i ve světě setkává s takovým úspěchem. Českému divákovi se však příležitosti seznámit se s touto operou dostává vůbec poprvé. Vzhledem k naprosté rozdílnosti japonštiny od evropských jazyků, která znemožňuje vytvořit hudebně adekvátní překlad, se inscenátoři rozhodli nastudovat operu v originále. Jsou přesvědčeni, že výrazová síla hudby, umocněná kouzlem japonštiny, je natolik veliká, že umožní posluchači zásadní pochopení situací i bez detailního porozumění textu. A tak budete mít možnost vůbec poprvé v Evropě a podruhé na světě slyšet nejaponské pěvce, jak zpívají v originále japonskou operu.

Výstavy v budově Slezského divadla:

Lidé z Akagi – Jindřich Štreit 14. 10. a 21. 10. 2007 Jindřich Štreit se dlouhodobě a cílevědomě věnuje fotografickému zachycení vesnice a života kolem ní. V rozsáhlém zpracování tématu pod názvem Vesnice je svět zachycuje tento vesnický svět nejen ve svém bydlišti Bruntálského regionu, ale i na Hlučínsku, Olomoucku, v oblasti Mikulova a dalších lokaĺitách. V zahraničí například v Maďarsku, Německu, Francii, Anglii, Rusku, Polsku. Jindru ze Sovince zavedlo toto téma také mimo Evropu do Japonska a Číny. V Opavě se bude prezentovat svým cyklem vydaným knižně o životě japonských usedlíků ve vesnici Akagi. Divák, který sleduje jeho uměleckou tvorbu tak může posoudit život těchto lidí v různých lokalitách naší země a vlastně dojde k závěru, ke kterému jsem došel také já, že život ve vesnicích má svá specifika, ať se žije v Česku, Evropě, nebo třeba v Asii. Samozřejmě zachycuje také určitě rozdíly, které jsou většinou dané historickou kulturou těchto míst. Vojtěch Bartek

Jan Snítil (s použitím textu V. Winkelhöferové)

08

v Op a v ě 1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7

11


Divadlo – Tokio - Yoshimi Yokoyama Slezské divadlo, 14. 10. - 4. 11. 2007

Výstava japonských předmětů a fotografií Slezské divadlo, 14. 10. - 30. 11. 2007

Posluchačka Institutu tvůrčí fotografie Filozofickopřírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě Yoshimi Yokoyama patří k těm z generace dnešních mladých Japonců, které zájem o českou kulturu přivedl až k rozhodnutí v naší zemi pobývat a do současných tvůrčích proudů v centru Evropy se aktivně zapojit. Po absolvování semestru na FAMU v Praze se Yoshimi rozhodla pokračovat ve svém setkávání s českou fotografií na opavském Institutu a nyní má již za sebou první ročník studia. Své mnohem zkušenější kolegy z řad pedagogů zaujala už souborem, jímž se o přijetí ucházela, když předložila dokument zachycující nekonečně pulsující život v ulicích Tokia a Prahy. Snahu Slezského divadla představit publiku jako dominantní událost Japonských kulturních dnů v Opavě národní operu Yuzuru autorka vnímá jako příležitost obohatit prožitek z inscenace doprovodnou výstavou fotografií s tematikou divadla v japonské metropoli. Toto prostředí jí není nikterak cizí. Tvůrčí potenciál jejích krajanů ji zaujal už dříve, konkrétně v okamžiku, kdy ho Japonci každoročně využívají k připomenutí tragických událostí konce druhé světové války. Divadlo všech forem se tak v zemi vycházejícího slunce stává už po desetiletí projevem úcty k atomovému osudu Hirošimy a Nagasaki, ale také oslavou nového života, k jehož tváři patří prvořadě svobodné vyjádření schopností každého lidského jedince. Ivan Augustin

Výstava japonských předmětů a fotografií zapůjčených Japonským velvyslanectvím v České republice a Česko-japonskou společností je koncipována tak, aby vhodným způsobem doplnila obraz, který nám o Japonsku podává opera Yuzuru i tradiční japonské divadlo. Tematicky se tedy váže jednak k divadlu Nó, jehož součástí jsou frašky kjógen, jednak k lidové kultuře, k níž neodmyslitelně patří i pohádkový námět Yuzuru. Tento základní námětový rámec však rozšiřuje o další oblasti týkající se tradiční japonské kultury a alespoň letmo chce připomenout i některé styčné body mezi kulturou japonskou a českou. Budete mít příležitost vidět tradiční dětské hračky, se kterými si japonské děti hrávaly odedávna až do současnosti, předměty, vztahující se k životu na japonském venkově, ale také třeba maketu Mijaka – císařského města (tedy vlastně dnešního Kjóta), o jehož kráse se v Yuzuru tolik vypráví. K vidění dále budou makety některých japonských chrámů a historických budov, tzv. Ohinasama – stojánek s panenkami oblečenými do starých dvorských kostýmů, vystavovaný při Svátku panenek, který evokuje atmosféru společnosti starého Mijaka a tvoří určitou paralelu k českých betlémům, ale také maketa atomového dómu v Hirošimě, jejímž architektem byl Čech Jan Letzel. K divadlu Nó se vztahují vystavované herecké masky, ve kterých se hry Nó prováděly, i figurka tancujícího herce. Makety japonských jídel ukáží něco, co má bezprostřední vztah jak k tradici, tak k současnosti, a vystavené japonské komiksy „manga“ budou dokumentovat mimořádnou rozšířenost i oblibu tohoto žánru v současném Japonsku, který se ve svých nejkvalitnějších projevech, jako je dílo O. Tezuky, stává uměním. Za symbol českojaponských vztahů lze považovat roboty, jejichž duchovním otcem je Karel Čapek. Na Japonských kulturních dnech budete mít možnost poznat hned dva – japonský vědec z Tsukuby pan Takanori Shibata představí coby představitele moderního Japonska svého robota - tuleně „Paro“, přítomen bude i robot – pes „Aibo“ od firmy Sony. Komplexní pohled na Japonsko pak doplní vystavované fotografie. Masako Nakajima

10

v Op a v ě 1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7

13


Překlady z japonské literatury do češtiny Japonsko v literatuře – výstava knih s japonskou tématikou Knihovna Petra Bezruče, 11. - 18. 10. 2007

Ve dnech 11. – 18. 10. proběhne v Oddělení pro dospělé čtenáře Knihovny Petra Bezruče výstava knih japonských autorů, jejichž díla jsou zastoupena ve fondech Knihovny Petra Bezruče. Japonská literatura má svůj ustálený okruh vyznavačů, který se v poslední době zvyšuje i díky novým překladům. Velkému čtenářskému zájmu se těší například román Eiji Yoshikawy Musaši ve vynikajícím překladu Martina Tirala, který v roce 2007 vydalo nakladatelství BB Art. Výstavu doplňují kromě krásné literatury i turistické průvodce, kuchařky a cestopisy o Japonsku a další publikace z oblasti naučné literatury. Zuzana Bornová

Prodejní výstava japonské literatury Knihkupectví Librex, 11. - 18. 10. 2007 Knihkupectví LIBREX na Ostrožné ulici vás zve na prodejní výstavu knih japonských autorů. K nejoblíbenějším současným spisovatelům patří bezesporu Haruki Murakami - jeho hrdinové mají sice japonská jména a žijí v japonském prostředí, ale mají problémy, které jsou totožné s problémy lidí kdekoli na světě. Z jeho románů nabízíme Norské dřevo, Kafka na pobřeží, Na jih od hranic, na západ od slunce. Kromě beletrie u nás najdete i knihy o zenu, bojových uměních, japonské kuchyni, zahradách. Vážní zájemci o japonštinu zde najdou učebnice i slovníky. Z dalších knih můžeme nabídnout také průvodce Japonskem, dějiny Japonska a japonské sudoku a kakuro. Božena Lichovníková

12

V dějinách japonské literatury, staré doložitelně zhruba třináct set let, nalezneme doslovné bohatství pozoruhodných děl i významných uměleckých osobností: talentované dvorní dámy z přelomu prvního a druhého tisíciletí, básníky a básnířky klasických – a dodnes živých – poetických forem tanka a haiku, veliké dramatiky divadla nó ze čtrnáctého a patnáctého století, či pozdějšího divadla kabuki a loutkového divadla bunraku, klasické, předmoderní a moderní prozaiky. Evropa si však dlouho vůbec nebyla vědoma, že na druhém konci euroasijského kontinentu existují velké a staré literatury, jako je literatura čínská, indická a japonská. Proto se s tvorbou a se jmény japonských literátů začala seznamovat vesměs velmi pozdě, vlastně až v průběhu 20. století. Mělo to několik důvodů. Předně to, že Japonsko se od 17. století až do druhé poloviny 19. století zarputile vzpíralo stykům s cizinou a bylo zemí takřka hermeticky uzavřenou. A když se světu otevřelo, trvalo ještě několik desetiletí, než se alespoň určitý počet obyvatel Západu, ať již Evropy či Ameriky, naučil obtížný japonský jazyk natolik dobře, aby byli schopni jednak literaturu číst (japonský grafemický systém je velmi složitý), jednak jí správně porozumět a přetlumočit do jazyků západních. Teprve až ve 20. století západní svět s údivem zjistil, a to zejména díky překladům – nejprve opravdu nepočetným, nyní stále hojnějším – že na japonských ostrovech se po staletí rodila veliká a velice originální literatura vysokých uměleckých a estetických kvalit. A začal jí věnovat hlubší pozornost. Je jistým paradoxem, že o moderní japonštině a novodobé japonské literatuře (tj. po roce 1868) získala cizina systematičtější poznatky vlastně tak trochu zásluhou druhé světové války, v níž Japonsko sehrálo nemalou roli. Teprve tehdy se japanistická studia, až dosud uzavřená do ticha pracoven orientalistických institucí, vymanila z příslovečné věže ze slonoviny a přiměla mnoho mladých lidí studovat nejen klasický literární jazyk, ale i soudobou japonštinu. Platilo to zejména pro desítky mladých Američanů a Angličanů, kteří pro Spojence odposlouchávali, překládali a dešifrovali různé japonské zprávy a dokumenty, aby měli přehled o pohybech nepřítele. Z těchto lidí po válce vzešla silná skupina celosvětově uznávaných japanologů, odborníků na japonskou historii, kulturu a literaturu. Historie překladů japonské literatury do češtiny se odvíjela poněkud jinak a lze říci, že s ještě větším zpožděním, než tomu bylo ve velkých zemích, jako bylo Německo, Británie apod. České země mají sice velice bohaté překladatelské tradice, dané již tím, že jakožto národ méně početný jsme byli odjakživa nuceni přijímat cizí literatury v přetlumočené podobě (nebo se naučit přímo cizí jazyk), ale japanologická studia se u nás v širší míře rozvíjela až od konce 40. let 20. století. První přímé překlady z japonštiny do češtiny se objevily ve 30. a počátkem 40. let 20. století. Již od 19. století však panoval v českém prostředí značný zájem o japonské umění a kulturu, a tak vznikala některá díla, jež byla Japonskem a japonskou literaturou inspirována, např. parafráze na japonskou poezii, dlouhá řada žaponerií, anebo také některé překlady přes druhý jazyk. Ale ty se často od originálu natolik odlišovaly, že nemohly být za překlady považovány. Většina parafrází a žaponerií vznikala na základě tehdejší široké znalosti němčiny. Za zmínku stojí, že první českou žaponerií byl román „Gompači a Komurasaki“, který v r. 1884 napsal vynikající český básník a prozaik Julius Zeyer. Jednalo se o příběh inspirovaný přímo japonskou literaturou. Pozdější žaponerie však měly někdy charakter lehké zábavné četby sentimentálního ražení a vycházely vstříc tehdejšímu čtenářskému vkusu, toužícímu po milostných příbězích, odehrávajících se v exotickém prostředí. Autoři jako Joe Hloucha a Jan Havlasa (mimochodem, oba byli dobrými znalci Japonska, Hloucha sběratelem japonského umění, Havlasa novinář a diplomat) byli ve své době mimořádně úspěšnými a čtenými autory. Jejich knihy sice přinášely žádaný exotismus a sentimentální příběhy, ale zároveň i řadu zajímavých a správných poznatků o japonských zvycích. A bývaly vydávány i s reprodukcemi starých či novějších japonských dřevořezů a maleb. Prvním přímým literárním překladem z japonštiny do češtiny byla antologie sedmnáctislabičných básní haiku, nazvaná „Mléčná dráha“. Vydal ji Orientální ústav v Praze v r. 1937 a překladatelem byl Alfons Breska. Ten nebyl přímo japanologem, ale pracoval na japonském velvyslanectví a měl příležitost se japonštině naučit a vycházet z japonských originálů. Od konce 30. let se na další desetiletí hlavní, v podstatě jedinou průkopnicí přímého překladu z japonštiny stala dr. Vlasta Hilská, spoluzakladatelka (spolu s J. Průškem) české (tehdy vlastně československé) japanologie. Pro japonskou literaturu bylo v našem prostředí štěstím, že – pomineme-li předchozí dobu žaponerií – od samého počátku nebyla překládána nahodile, nýbrž že výběr překládaných autorů a děl vycházel již tehdy ze znalosti dějin japonské literatury. Svědčí o tom hned první překlad prozaický z pera V. Hilské, který v roce 1942 pod názvem „Milenci z Jeda“ vydal Melantrich. Překladatelka v něm českým čtenářům poprvé představila tři nejpřednější japonské prozaiky první poloviny 20. století: Rjúnosukeho Akutagawu, Sóseki Nacumeho a Džuničiróa Tanizakiho, kteří se později pro naši čtenářskou obec stali pojmem a čtenáři mohli jejich dílo poznat i z překladů dalších. Kniha obsahovala také stručný přehled japonské literatury

v Op a v ě

1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7

J a pon s k é ku l t u r n í stala se tak dobrým odrazovým můstkem pro její další d n y poznávání. O rok apozději vyšly z dílny V. Hilské mnoha čtenářským generacím známé „Verše psané na vodu“, které překládala spolu s básníkem Bohumilem Mathesiem. Avšak B. Mathesius byl básnickou osobností natolik silnou a originální, že dnes se tato sbírka vlastně již nepovažuje ani tak za překlad, jako spíše za poezii českou, inspirovanou klasickou poezií japonskou. Díky tomu, že v roce 1947 byla na Filozofické fakultě Karlovy univerzity založena japanologie jakožto studijní obor a za uplynulých 60 let z tohoto oboru vzešlo již několik generací japanologů, kteří se japonské literatuře věnovali a věnují, lze s radostí konstatovat, že už od konce 2. světové války jsou všechny překlady z japonské literatury do češtiny překlady přímými, pořízenými přímo z japonských originálů, a že při jejich pořizování nehrála hlavní a výlučnou roli pouze osobní záliba či studijní zaměření toho kterého překladatele, ale také stále přítomné vědomí potřeby představovat japonskou literaturu systematicky prostřednictvím nejvýznamnějších děl nejvýznamnějších autorů. Ať již starších, nebo moderních. Všechny vyšlé překlady – myslím, že snad bez výjimky – byly opatřeny zasvěcenými odbornými doslovy či předmluvami, někdy i poznámkovým aparátem, vysvětlivkami. To podstatně rozšiřovalo roli překladů z oblasti beletristického čtenářského požitku i do roviny poznávací. Přehlédneme-li překladatelskou produkci českých japanistů za posledních padesát, šedesát let, musíme s uznáním konstatovat, že se jim podařilo předložit české veřejnosti již objektivní obraz japonské literatury v celém jejím historickém vývoji, a výsledek považovat za obdivuhodný. Je třeba si uvědomit, že zatímco u velkých literatur evropských, jako je francouzská, ruská, německá i anglo-americká, se překlady mohly pořizovat – vzhledem k tomu, že zde byli již v minulosti erudovaní germanisté, romanisté, rusisté a anglisté – poměrně záhy po vydání originálu, japanistika u nás vznikala až v polovině 20. století a pak bylo třeba začít vlastně od nuly. Při volbě děl pro překlad bylo nutné snažit se držet alespoň trochu krok se vznikající, současnou literaturou, ale přitom se také vracet nejen o století, ale o tisíciletí nazpět. Je svým způsobem symbolické, že prvním přímým překladem japonské literatury byla básnická antologie. Půvab krátkých japonských básnických forem vždy lákal nejen překladatele, ale přitahoval i zájem čtenářů. Nejznámější poetické formy haiku a tanka, jedna sedmnáctislabičná, druhá jednatřicetislabičná, působí často jako pouhé načrtnutí dojmu, myšlenky, avšak právě pro jejich krátkost a daný počet slabik je jejich překlad nesmírně obtížný, má-li se zachovat vše, co je v originálních verších obsaženo. Nicméně v češtině je tato oblast japonské literatury již poměrně velice dobře zmapována. Básník Macuo Bašó se velice záhy dočkal vynikajících překladů z pera Miroslava Nováka, který jako první se důsledně držel nejen obsahové, ale i formální věrnosti originálu. Přeloženi byli i jiní básníci sedmnáctislabičných haiku dalšími mladšími japanology. Básně v jednatřicetislabičné formě tanka si mohou čtenáři vychutnat v překrásně vypravené sbírce Sto básní (překlad Helena Honcoopová), kterou v podobě bohatě ilustrované faksimile této klasické sbírky vydala v roce 1997 Národní galerie v Praze. A v posledních letech se prof. Antonín Líman podjal obrovitého úkolu přeložit do češtiny japonskou nejstarší a nejrozsáhlejší básnickou sbírku Manjóšú (Deset tisíc listů), jejíž vznik spadá do druhé poloviny 8. století. Bude vycházet na pokračování a první tři díly již vyšly. Moderní japonská poezie, která vznikala od konce 19. století a vesměs se poučila u evropských vzorů, u nás již tak známa není. Kromě básní Šigedži Cuboie, které v r. 1963 přeložil Miroslav Novák a básníka Jan Vladislav pod názvem „Ulice plná plášťů do deště“, a kromě přehledu moderního japonského básnictví, doprovozeného ukázkami z díla jednotlivých autorů, který napsala Vlasta Winkelhöferová a uvedla v r. 1980 Světová literatura, jsou básnické překlady pouze ojedinělé. V této souvislosti je třeba se vděčně a s uznáním zmínit o důležité roli, kterou při uvádění japonských literárních děl do českého prostředí sehrály některé časopisy. Byl to samozřejmě orientalistický měsíčník Nový Orient, ale v prvé řadě právě Světová literatura nakladatelství Odeon, která se nebála publikovat i asijské literatury, uvádět u nás dosud neznámé autory a připravovat tak půdu pro jejich pozdější knižní vydání. Z japonských autorů to byl např. Kóbó Abe, Osamu Dazai, Šičiró Fukazawa, Kenzaburó Óe, Jasunari Kawabata, Džundži Kinošita, Cutomu Minakami a další. Za minulého režimu to byla pomoc opravdu významná, neboť podle podivných cestiček socialistického uvažování byla japonská literatura za předlistopadového režimu z moci úřední zařazena při rozhodování o nakladatelských edičních plánech nikoli do literatur asijských, kam by logicky patřila, ale do literatur západně-kapitalistických, a proto jí bylo vyhrazeno menší povolené procento titulů. Tedy zcela bez ohledu nejen na její geografické zařazení, ale také bez ohledu na její význam a bohatství. Vraťme se však nejdříve ke staré literatuře. Také klasická próza byla u nás překládána poměrně záhy, zásluhou Miroslava Nováka a Petra Geislera, kteří společně vydali v Odeonu vynikající svazek staré japonské zápiskové a deníkové literatury nazvaný „Zápisky z volných chvil“. Obsahuje jedno z vrcholných děl dvorské literatury, deníkové črty „Listy důvěrné“ od dvorní dámy Sei Šónagon, „Záznamy z poustevny“ od Kamo no Čómeiho a „Psáno z dlouhé chvíle“ od Jošidy Kenkó.

14

15 Pro středověkou literaturu jsou charakteristické hrdinské eposy, z nichž nejslavnější nazvaný Heike monogatari a líčící líté boje mezi rody Taira a Minamoto, byl do češtiny přeložen Karlem Fialou pod názvem „Příběh rodu Taira“. Dr. Fiala se ujal také velkého úkolu přeložit slavné klasické dílo „Příběh prince Gendžiho“ z počátku 2. tisíciletí od dvorní dámy Murasaki Šikibu. Také tento překlad vyšel již ve třech svazcích. Ze středověku, tj. 14. století, pocházejí nejstarší dramatické texty pro divadlo nó. Nejkomplexnější pohled na tradiční japonské divadelní formy, včetně překladů divadelních textů jak pro nó, tak pro frašky kjógen, loutkové divadlo džóruri a pro kabuki přináší vynikající svazek „Vítr v píniích“ od Dany Kalvodové a Miroslava Nováka. Překlady některých starých dramatických textů však uvedla ve své publikaci o japonském divadle Vlasta Hilská již v druhé polovině 40. let. Postupujeme-li po proudu času, dospějeme k období literatury předmoderní, které začíná 17. stoletím a končí v druhé polovině století 19tého. Bylo to období vzniku měšťanské kultury a tedy i literatury, která se v nejrůznějších levných sešitkových edicích dostávala do opravdu širokých vrstev. Toto období je v dějinách japonského písemnictví neoddělitelně spjato se jmény tří nejvýznamnějších literárních géniů: básníka poezie haiku Bašóa, dramatika Monzaemona Čikamacu a prozaika Saikakua. Všichni tři byli již v reprezentativním rozsahu přeloženi do češtiny. Bašó a Čikamacu byli představeni v již výše zmíněných publikacích, Saikakuovy prózy přeložil Miroslav Novák ve svazku „Největší rozkošnice“, který se dokonce dočkal po listopadové revoluci i druhého vydání. Do předmoderního období spadají také podivné a strašidelné příběhy z půvabné knížky „Vyprávění za deště a měsíce“ od Uedy Akinariho, které přeložila Libuše Boháčková. tento v Japonsku oblíbený žánr strašidelných příběhů reprezentuje i v 90. letech vydané „Krabí zjevení“ od Kótaró Tanaky (překlad petr Holý a Denisa Vostrá). jestliže v nejstarších obdobích se Japonci učili a inspirovali od čínských literátů a básníků, pak od počátku moderní éry, tedy od druhé poloviny 19. století, se role vyměnily. Japonci se mnohem pohotověji a aktivněji otevřeli západním vlivům ve všech směrech. Tedy i v literatuře. Během krátké doby několika desetiletí vstřebali celou řadu v Evropě existujících směrů a metod od romantismu, realismu, naturalismu až po symbolismus, dadaismus a další. Od konce 19. století začíná éra moderní japonské literatury, japonština se obohacuje o nové literárně-teoretické termíny, které dosud neměla (román, povídka, volný verš, realismus apod.) V počátcích měl na japonské moderní písemnictví nejsilnější vliv ruský realismus a francouzský naturalismus. Japonci byli odjakživa národem literárně mimořádně nadaným, a tak se brzy objevují významní moderní autoři, z nichž mnozí znali již některý z evropských jazyků a mohli číst cizí díla i v originále. Z tohoto počátečního období, tedy z prvních desetiletí 20. století není do češtiny přeloženo příliš závratné množství autorů, ale ti nejhlavnější ano. Již za války vyšly díky Vlastě Hilské dva romány od Futabateie Šimeie („Všednost“ a „Dva z Tókja“), v několika různých svazcích vyšel Japonci milovaný autor Sóseki Nacume („Botčan“, „deset snů“, „Polštář z trávy“, v 90. letech vyšel v překladu Kláry Macúchové „Sanširó“), také německou literaturou ovlivněný Ógai Mori („Vita sexualis“, přel. Dita Horáková). Vyšehrad vydal výbor z povídek Naoji Šigy pod názvem „Popelavý měsíc“ (přel. V. Winkelhöferová). Významným nakladatelským počinem Odeonu bylo vydání „Pěti japonských novel“ (1969), antologie, která zmapovala vývoj moderní japonské,literatury na dílech pěti autorů: Hómeie Iwana, Ičijó Higuči, Riiči Jokomicua, JasunarihoKawabaty a Džuničiróa Tanizakiho. Dvěma posledními jmény jsme se dostali i ke dvěma mimořádně významným japonským moderním autorům. Džuničiró Tanizaki, považovaný v Japonsku za největšího autora 20. století, je u nás asi vůbec nejpřekládanějším japonským prozaikem. Vyšel jeho slavný román „Sestry Makiokovy“ i sbírka jeho nejznámějších novel „Most snů“ (přel. V. Winkelhöferová), v českém jazyce byly publikovány i jeho dva další romány a proslulý esej o japonské estetice „Chvála stínů“. Čeští čtenáři se mohli seznámit také s literární tvorbou obou japonských nositelů Nobelovy ceny za literaturu, Jasunariho Kawabaty (výbor z díla pod názvem „Tanečnice z Izu a jiné prózy“ vydal v 80. létech Odeon) a Kenzaburó Óeho (román „Mladík, který se opozdil“, vydal rovněž Odeon) v překladu V. Winkelhöferové. Uvést všechna díla a jména dalších významných japonských moderních autorů, kteří byli přeloženi do češtiny, by zabralo mnoho prostoru, ale jmenujme alespoň ty nejslavnější: Kóbó Abe, Osamu Dazai, Masudži Ibuse, Morio Kita,Jukio Mišima, Haruki Murakami, Cutomu Minakami, Šóhei Óoka, Seičó Macumoto, Takeši Kaikó, Šúsaku Endó, Jasuši Inoue… V celosvětovém měřítku jsou nejpočetnější překlady japonské literatury do angličtiny. Je to zcela logické, neboť se o ně přičiňují japanisté více zemí – Spojených států amerických, Velké Británie, Kanady a dalších. Ale i naše země se svou překladatelskou produkcí, zejména v kontextu národů evropských, řadí na velmi přední místo. U příležitosti letošního knižního veletrhu Svět knihy pořídilo Japonské velvyslanectví seznam všech knižních a časopiseckých překladů japonské literatury do češtiny: má osm (!) stran o padesáti řádcích. V. Winkelhöferová

v Op a v ě 1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7

17


Tři krátké japonské frašky - představení Malého divadla kjógenu

Noriyuki Sawa - japonský loutkář Slezské zemské muzeum, 1. 11. 2007 - 3. 1. 2008 Výstava prezentuje tvorbu japonského loutkáře a performera Noriyuki Sawy žijícího již od roku 1992 v Praze, který nejen hraje loutkové divadlo, ale také sám si loutky vyrábí. Jeho inscenace a performance jsou plné fantazie a hravosti. V rukou Sawy ožije jakýkoliv předmět či materiál, kdy s neuvěřitelnou lehkostí s ním vytváří proměny, nad kterými se až tají dech a svým hravým přístupem a poetikou zahřeje u srdce a vykouzlí úsměv na tváři nejednoho diváka. Je členem mezinárodní unie loutkářů v Japonsku. Věnuje se také režii a pořádá renomované výtvarné a divadelní workshopy. Vyučoval na pražské DAMU na katedře alternativního a loutkového divadla. U nás spolupracuje zejména s loutkovými divadly Drak v Hradci Králové, Minor v Praze nebo s Divadlem loutek v Ostravě. Noriyuki Sawa vystupoval kromě Japonska a České republiky ve více než dvaceti zemích světa (např. na Slovensku, v Německu, Francii, Holandsku, Finsku, Itálii, Španělsku, Řecku, Maďarsku, Rusku, Korei, Číně, na Novém Zélandu nebo v USA). Účastnil se řady mezinárodních projektů a získal mnohá ocenění. Jedná se o všestranného umělce s celosvětovou působností, který velmi významným způsobem ovlivňuje dění na scéně profesionálního loutkového divadla současné doby. Vernisáž výstavy s performancí Noriyuki Sawy se uskuteční ve čtvrtek 1. listopadu 2007 v 17 hodin ve Výstavní budově Slezského zemské muzea v Opavě (výstava potrvá do 3. ledna 2008) Sylva Pracná

16

Slezské divadlo, 15. 10. 2007 v 19.00 hod. Kjógen - šest století kultivace Japonské frašky kjógen již dávno nejsou jen komickými improvizovanými výstupy, které mají za úkol pobavit diváka a probudit ho k pozornosti před další hrou vážného divadla nó, jak o nich uvedl na konci 14. stol. Zeami Motokijo. Ztratily svoji původní syrovost a díky šesti stoletím existence vedle vznešeného nó, stihly nasáknout stejnou precizností a profesionalitou. Přesné určení doby a konkrétní důvody, pro které byla u kjógenů improvizace opuštěna, jsou stále nejasné, nicméně již roku 1642, v pořadí dvanáctý iemoto (hlava rodu) školy Ókura, Tora Akira, v traktátu Warambegusa (Bylina smíchu), píše o nutnosti za žánrem nó nezaostávat v žádném ohledu. Kjógeny tak od vážného divadla nó adaptovaly základní principy hereckých technik a jeden ze základních Zeamiho požadavků: „Překvapit zrak, potěšit sluch a rozeznít duši“ naplňují jen jiným obsahem - neuvěřitelně laskavým humorem. Během následujících bezmála 300 let, kdy za vlády šógunů rodu Tokugawa byla celá země uzavřena vnějším vlivům a pevně rozvrstvena do společenských tříd, došlo uvnitř hereckých rodů k vytvoření vhodných podmínek pro detailní úpravy scénářů a kultivaci hereckých technik, což fraškám kjógen, ale i dalším tehdy rozvíjeným dramatickým žánrům, umožnilo dosáhnout dokonalosti. O tom, do jakých podrobností zabíhá metodika herecké práce v japonském tradičním divadle svědčí kupříkladu to, že už Zeami se na konci 14 století zabýval takovými detaily, jaké je například správné načasování vstupu prvního herce na scénu, aby uchopil maximální pozornost publika. A herci žánru kjógen dnes před představením debatují v šatně o tom, jak „rychlý“ je povrch toho kterého jeviště - a jak se tomu přizpůsobit. (Hraje se v „ponožkách“ tabi - to znamená de facto naboso, přičemž herci používají techniku klouzavé chůze suriaši. Jeviště je z leštěného cypřiše, takže každé je trochu jiné a umožňuje jinak rychlé tempo hry.) Kaki jamabuši (Zloděj tomelů) je jedním z nejkratších, nejjednodušších, ale zároveň i v Japonsku nejčastěji uváděných kjógenů. Horský asketa jamabuši, vracející se z pouti po svatých místech v horách Ómine a Kacuragi (skutečná poutní místa japonské esoterické školy šúgendó) dostává hlad, vyšplhá na strom a začne krást tomely (kaki). Náhle jej však nachytá sadař - a pobaven asketovou neumělou snahou o ukrytí se na stromě se rozhodne z mnicha si pořádně vystřelit.

v Op a v ě

1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7

J a pon s k é ku l t u r n í d n y Sadař záměrně nahlas rozmýšlí - co to tak na stromě může být za tvora - a asketu postupně nutí napodobovat krákání vrány, vřeštění opice a křik káněte. Jamabušiho popichuje tak dlouho, až mnich ze stromu spadne. A když se rozzlobenému asketovi nepodaří sadaře vytrestat ani magickými zaklínadly – s ostudou odchází. Překlad z originálu Ondřej Hýbl, nastudováno v srpnu 2000 v Praze a v červnu až srpnu 2003 v Kjótu pod přímým vedením Šigejamy Šimeho. Kučimane (Papouškování) je rovněž klasickou komedií žánru kjógen a její vznik je odhadován zhruba do první poloviny 16. století (autor je zde, jako u většiny kjógenů, neznámý). Pán - místní šlechtic - dostane soudek prvotřídního saké a pošle sluhu Tarókadžu, aby mu k pití přivedl společnost. Sluha však díky své neznalosti poměrů ve městě přivede proslulého výtržníka. Pán - v obavě, aby návštěvu náhodou ve svém domě nepohněval - přikáže přihlouplému, ale velice horlivému sluhovi, aby dělal „přesně, co mu řekne“. Sluha si však příkaz vyloží po svém, pána začne papouškovat - a i když je pánem peskován - stejně činí i hostovi, kterého přivedl. Hra spadá do třídy nejlehčích kjógenů hiramono, ale její rychlý děj skýtá mnoho příležitostí pro nácvik precizního timingu a přesné nasazování gest. Překlad z pracovní verze Ondřeje Hýbla kolektivně MDK, nastudováno během dvoutýdenního workshopu, který v červnu 2004 vedl v Praze Šigejama Šime. Busu (Lahodný jed) je klasickým kjógenem, o němž se nám dochovaly první zprávy z 12. století. Pán se musí vzdálit z domu, aby zařídil velmi důležitou záležitost. Volá své sluhy Tarókadžu a Džirókadžu. Přikáže jim dohlížet na dům a zejména na jeho drahocennost - soudek z busu - lahodný cukr, který pán v obavě, že bude sluhy v jeho nepřítomnosti spořádán, vydává za prudký jed. Síla jedu je tak ukrutná, varuje pán sluhy, že jen vánek, který kol busu vane, člověka v mžiku usmrtí. Pán odchází a všeteční sluhové začnou okamžitě kontemplovat nad „povahou“ soudku s jedem. Po počátečních obavách překonávají ostych a rozhodnou se na busu podívat zblízka. Za pomoci vějířů, jimiž vytvářejí „ochranný“ protivítr, se k busu postupně přibližují, aby odhalili pánovu lest. Na lahodné cennosti, kterou do posledního sousta sní, si sice náramně pochutnají, ale vzápětí si uvědomují, že jim jejich nenasytnost způsobí nemalý problém. Snaží se proto nacházet výmluvy, které ale prohlubují jejich již tak „katastrofickou“ situaci - Džirókadža nejprve na radu Tarókadži roztrhá pánův cenný svitek, aby pak společně rozbili pánův neméně drahocenný čínský servis. Nakonec se rozhodnou pro nečekané řešení - budou úpěnlivě štkát. Pán přichází zpět a zjišťuje dílo zkázy. Důvtipní sluhové mají nicméně v rukávu překvapivý konec - plakajíc pánovi vysvětlují, proč roztrhali svitek a čínský servis, a proč dokonce vyjedli busu - chtěli se „za trest“ otrávit. Napálenému pánovi se vysmějí a radostně prchají. Překlad z pracovní verze Ondřeje Hýbla kolektivně MDK, nastudováno během dvoutýdenního workshopu, který v červenci a srpnu 2007 vedl v Praze Šigejama Šime. Dnes hrají: Igor Dostálek, Radek Odehnal, Tomáš Pavčík, Martin Pšenička, Ondra Havlík a Karel Šmerek

18

Malé divadlo kjógenu je podporováno Ministerstvem kultury ČR a Statutárním městem Brno.

19

Zvuk japonské flétny, zvuk Japonska koncert Hiroyukiho Koinumy a Yumiko Kaneko Církevní konzervatoř v Opavě, 16. 10. 2007 v 19.00 hod. „Shinobue“ a „Nohkan“ jsou japonské flétny, obě jsou vyrobené z bambusu. Jedná se o tradiční japonské hudební nástroje, které jsou vyrobeny rozdílným způsobem.Nokhan je speciální flétna určená pro způsob hry „Noh“. Jedná se o nástroje, které jsou schopny hrát pouze melodii bez vzájemného souznění, ale jemné rozdíly v tempu a jedinečné stíny v jednotlivých tónech vytváří z melodie krásnou barevnou hudbu. skladba autor Araragi Hiroyuki Koinuma Shinono netori Hiroyuki Koinuma Kojo no Tsuki (Měsíc nad Rentaro Taki (úprava skladby opuštěným hradem) Hiroyuki Koinuma) Sakura ni yosu (Třešňové květy) úprava skladby Hiroyuki Koinuma Fuh mon Hiroyuki Koinuma přestávka Rangyoku neznámý Akaru Yumiko Kaneko Japonská lidováúprava skladby Okesa Komoriuta (ukolébavka) Hiroyuki Koinuma Aoba no kyoku (Zelené listí) Kozo Tamura Sen Toh Ji (Cesta s tisíci svíčkami) Hiroyuki Koinuma Sanryou no Fu Hiroyuki Koinuma

hudební přednes sólo Shinobue sólo Shinobue sólo Shinobue sólo Shinobue duet Shinobue sólo Nohkan sólo Shinobue duet Shinobue sólo Shinobue sólo Shinobue duet Shinobue

Hiroyuki KOINUMA Narodil se v roce 1943, je znám jako hráč na japonskou flétnu a hudební skladatel. Hrál na různých místech světa, např. ve Finsku, Číně, Rusku, USA, Bulharsku, Francii, Itálii, Estonsku a dalších místech světa. Yumiko KANEKO Začala svou kariéru jako studentka pana Koinumy a rozvíjela svůj vlastní hudební svět. Je skladatelkou mnoha písní a aktivně vystupuje na mnoha jevištích v Japonsku i ve světě.

v Op a v ě

1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7


21

Samuraj

Terapeutický robot Paro

Kino Mír, 18. 10. 2007 v 17.30 hod.

Neoficiální průvodcem Japonských kulturních dnů v Opavě je terapeutický robot Paro, který má léčebné účinky u dětí a starších osob. Vynálezcem tohoto robota je pan Dr. Takanori Shibata, který pracuje pro National Institute of Advanced Science and Technology (AIST), Intelligent Systems Research Institute se sídlem ve městě Tsukuba, jenž bude robota Paro při jeho pobytu v Opavě doprovázet.

Japonsko, 2003, 116 min. Námět: Kan Shimazawa; Scénář a režie: Takeshi Kitano Ceny: 60. MFF v Benátkách 2003, Zvláštní cena za režii Stříbrný lev (T. Kitano), Cena Lev diváků za nejlepší film.

Slavný filmař Takeshi Kitano, známý především snímky, v nichž významnou roli zpravidla sehrávají zločiny a zločinci z jakuzy, se nečekaně obrátil ke klasickému žánru japonské kinematografie, samurajskému filmu (a zároveň tak poprvé realizoval příběh z minulosti a podle cizího námětu). Originálním způsobem využil původně literární postavu slepého maséra a hráče v kostky, ve skutečnosti však nepřemožitelného samuraje Zatoičiho. Tento hrdina se objevil od šedesátých let minulého století do současnosti ve dvaceti šesti filmech a ve stovce televizních epizod. V akčním historickém snímku Samuraj využil Kitano půdorys samurajského příběhu, v němž zpravidla osamělý hrdina bojuje proti přesile za své pjetí cti, práva a spravedlnosti. Ozvláštnil však vyprávění četnými novotami, humorem a především nečekaným spádem a dynamikou. Stárnoucí Zatoiči putuje krajem s odbarvenými blond vlasy a s červenou holí, jež je pochvou pro jeho neomylný meč. Setkává se se dvěma mladými gejšami (z nichž jedna je přestrojený muž), které chtějí pomstít vyvraždění své rodiny, a také s nájemným samurajem, roninem Hattorim. Ten pracuje ve službách gangsterů, terorizujících v devatenáctém století obyčejné japonské městečko. Vesnický živel zastupují energická teta Oume a její synovec, vášnivý, leč nešikovný hazardní hráč Šinkiči. Dominantou nelehce rozšifrovatelného děje, v němž se některé události odvíjejí v retrospektivách, jsou četné šermířské souboje, natočené s mimořádnou bravurou a také s patřičnou stylizací; pouze efektně chlastající krev nahrazuje naturalistické zobrazení. Kitano si s lehkostí úspěšně pohrává s žánrem a překračuje jeho hranice směrem k současné popkultuře. Projevuje se to v průběhu děje pomocí postav několika rolníků, kteří pracují v rytmu neviditelných bicích nástrojů, a vrcholí to strhující závěrečnou scénou z oslavy svátků, v níž desítky tanečníků předvádějí originální stepové číslo. Kitano sám ztvárnil titulní postavu, již hraje téměř celou dobu se zavřenýma očima. Využil také mistrovství svých spolupracovníků, zejména vynikajícího hudebního skladatele Keiichiho Suzukiho (tepavá „worldmusic“ s jazzovými prvky), známého módního návrháře Yohjiho Yamamota (supervize kostýmů) a kameramana Katsumiho Yanagijimy. Příprava snímku trvala deset let, přičemž ze sto osmi natočených bojových scén jich ve snímku zůstalo údajně jen třicet čtyři.

20

Léčebná terapie pomocí robotů Léčebná terapie za využití zvířat má při kontaktu s lidmi tyto účinky: • Psychologické – relaxace, pozitivní motivace • Fyziologické – vylepšení životních projevů • Sociální – aktivace komunikace mezi pacienty a ošetřovateli Nicméně většina nemocnic a hospitalizačních zařízení, hlavně v Japonsku, neumožňuje přístup do těchto zařízení zvířatům, přestože uznávají pozitivní účinky, které má pro jejich klienty styk se zvířaty. Mají strach, aby nedošlo u pacientů k alergii, infekci, pokousání či poškrábání. Paro byl vyvinut pro účely léčebné terapie za asistence zvířat. Parův vzhled připomíná mládě tuleně, jež není běžným domácím zvířetem. Tudíž lidé mohou snadněji přijmout Para bez předsudků, že se jedná pouze o robota. Paro vnímá dotek, vidí, slyší, má senzory informující ho o postavení vlastního těla. Dále má pod bílou umělou kožešinou 7 pohybových mechanismů. Jeho elektronický systém mu umožňuje chování běžného zvířete. Efekty léčebné terapie za asistence robota Paro Paro je používán jako náhrada za živá zvířata u léčebných terapií s asistencí zvířat na dětských odděleních v nemocnicích, v domech s pečovatelskou službou nebo v domovech důchodců. Nálada dětí či starších lidí se při kontaktu s Parem velice zlepšila. Navíc je Paro povzbudil ke vzájemné komunikaci a ke komunikaci s ošetřovateli. Především výsledky urologických testů u starších osob prokázaly, že u těchto osob došlo po kontaktu s Parem k poklesu hladiny stresu. Došlo také k ulehčení náročné práce ošetřovatelů, protože tito starší lidé více trávili svůj čas ve vzájemné komunikaci a komunikaci s Parem, nevyžadovali tedy asistenci ošetřovatelů. Dále podle EEG testů došlo u dementní pacientů ke zvýšení neuronové aktivity v mozku, výsledky prokázaly, že kontakt s Parem vylepšil jejich mozkovou aktivitu. Nutno zdůraznit, že Paro byl nejvíce efektivní u osob, které si k němu našly velmi vřelý vztah. Odhaduje se, že v roce 2040 bude 84 mil. osob postižených demencí. Využití terapeutických robotů jako je Paro může napomoci jako preventivní nástroj proti rozšiřování této nemoci. Více informací o robotovi Paro naleznete na internetových stránkách http://paro.jp

v Op a v ě 1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7

23


Představení města Tsukuba Tsukuba je vzdálena přibližně 50 km severovýchodně od Tokia a 40 km od nového tokijského mezinárodního letiště Narita. Zahrnuje oblast 28 tis. hektarů, ve které žije 200 000 obyvatel. Na severu leží hora Tsukuba-san vysoká 877 m. Tato hora je uctívána již od starověku pro svou neobyčejnou krásu, často bývá také nazývána purpurový vrchol. Bývá také přirovnávána k hoře Fuji-san, která je v Japonsku velmi oblíbená. Město Tsukuba se svými ulicemi plnými tradičních domků a obchůdků má vzhled venkovského ostrůvku oplývajícího zelení. Z jiného úhlu pohledu je ale Tsukuba vědeckým městem, nádhernou moderní urbanistickou krajinou, kterou lze v japonských městech jen zřídka nalézt. Vědecké město Tsukuba bylo plánováno jako nástroj k odlehčení problémů s nadměrnou populací v Tokiu a profiluje se jako největší vědecko-vzdělávací centrum v Japonsku. V roce 1963 byl schválen nový rozvojový plán města a do roku 1980 bylo postaveno více než 40 vzdělávacích institucí. Rovněž byly vystavěny nové silnice, vodohospodářská síť, kanalizace, parky a další zařízení.

V roce 1985, 22 let po schválení rozvojového projektu vědeckého města Tsukuba, se zde konala mezinárodní výstava vědy a technologií „EXPO ´85“ jako připomínka ukončení tohoto rozvojového projektu. Tématem výstavy byli lidé, bydlení, životní prostředí, věda a technologie. Tato výstava založila městu Tsukuba v Japonsku i ve světě pověst prvotřídního centra vědy a technologie. V současnosti je Tsukuba národním testovacím a výzkumným centrem v oblastech průmyslu, zemědělství, lesnictví a životního prostředí i ve vesmírném výzkumu. Je rovněž sídlem vysokoškolských institucí, např. University of Tsukuba. Okolo 19 000 pracovníků výzkumu (40% z celkového počtu v Japonsku, 5 000 z nich s doktorandským vzděláním) zde provádí primární výzkum. Pokud k tomuto počtu přidáme dalších 120 privátních společností zaměřených na výzkum, můžeme město Tsukuba zařadit mezi nejvýznamnější vědecko-výzkumná centra světa. Město Tsukuba se významně spolupodílí na přípravách projektu Japonské kulturní dny v Opavě, zástupci Tsukuby budou přítomni na premiéře opery Yuzuru a zároveň budou v rámci své návštěvy v našem městě jednat o možnostech spolupráce se statutárním městem Opava.

zpracoval: Ing. Jaroslav Machovský zdroj: Internetové stránky města Tsukuba

V Tsukubě je 88 parků či velkých travnatých ploch o celkové rozloze 100 ha. Každý z nich byl vybudován individuálně podle svého umístění a funkce. Tato místa slouží místním obyvatelům k odpočinku, rekreaci a sportu. Mnohé z těchto parků stejně jako další veřejné, komerční a vzdělávací zařízení jsou propojeny 48 km dlouhými stezkami pro pěší i cyklisty. Tato síť turistických stezek a cyklostezek přináší nejen návštěvníkům, ale i místním obyvatelům radost, potěšení a komfort.

22

v Op a v ě 1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7

Poděkování Statutární město Opava děkuje všem partnerům, kteří se zapojili do projektu Japonské kulturní dny v Opavě.

Církevní konzervatoř v Opavě Knihovna Petra Bezruče Knihkupectví Librex AUTO Heller s. r. o.

J a p o n s k é k u l t u r n í d n y

Recommend Documents