CIMRMAN
a
J Á
Téma eseje je jako hozená rukavice, kterou nemohu nezvednout. Naopak musím! Naskýtá se mi tak konečně příležitost, kdy mohu užít eseje coby hlásné trouby, jejímž prostřednictvím se přímo a otevřeně vyznám ze svého vztahu k našemu velikánu, k čemuž jsem dosud neměla odvahu. Již tedy dosti ostychu a skrývání, jednou to muselo přijít, „pud přemohl stud“ a velí přiznat se: „Kdyby nebylo J á r y C i m r m a n a , nebylo by ani mě – jeho potomka! Tady mne tedy máte!“.1 K J á r o v i C i m r m a n o v i mě váže velice vřelý, hluboký, dlouholetý a nevšední vztah. Interpersonální provázanost mezi mnou a jím je umocněna i jistou spřízněností familiární. V současné době již netřeba zdůrazňovat, jakého geniálního ducha v sobě C i m r m a n o v a osobnost skrývala – filozof, hudebník, dramatik, fyzik, básník, výtvarník, technik vynálezce…, tím vším, a nejen tím, C i m r m a n byl a dosahoval v tom zcela výjimečných výsledků. Nezměrná šíře C i m r m a n o v ý c h zájmů a činností, to je skutečnost, díky níž je mi C i m r m a n až bytostně blízký. Také já patřím ke zvídavým typům, kterým dělá velikou radost poznávat a pronikat do nejrůznějších oborů, ať již teoreticky, nebo prakticky. Činí mi potěšení studovat vědy humanitní, filozofické, hudební, výtvarné,…, ale i technické, nepohrdnu tedy ani světem jedniček a nul nebo kvantovou fyzikou… Stejně tak vášnivě zaměstnávám i ruce, s náruživostí se vrhám do nejrůznějších aktivit od pletení košíku, přes výrobu keramiky, až třeba po práci na soustruhu. S lítostí však musím konstatovat, že i přes značnou zálibu a intenzívně vnímaný požitek z takto naplněného života dosahuji ve všem svém konání jen lehce podprůměrných úspěchů, čímž se stává pojítko s C i m r m a n e m , jen s těžkým srdcem to přiznávám, velice chabým spojujícím vlákénkem. Nicméně jsou i další důvody, které můj život s C i m r m a n o v ý m pevně provázaly. Chci-li vyhmátnout kořeny svého vztahu k C i m r m a n o v i , musím se vrátit hodně do časů minulých, není však nutné brát to „od Adama“, návrat „k Noemovi“ postačí. Rok 1900 považoval C i m r m a n za významný a snadno zapamatovatelný. Jak je již notoricky známo, radil všem soustředit důležité a významné události právě do tohoto vročení. Jistě i on sám měl v tomto roce napilno. Ze vzpomínek mé prababičky, která vycházela z povídání své maminky, mé praprababičky, vím, že v samém závěru tohoto roku měl C i m r m a n pořádat osvětový večer v kolínské sokolovně. Pro velkou zaneprázdněnost ale musel tento večer přesunout až na leden roku 1901, čímž těsně minul (což v té době ještě netušil), zřejmě 1
Esej by si zasloužila detailní propracování, ale rozsahu, kterého s takovou bravurou dosahoval J á r a C i m r m a n , se ani nepřiblížím. Dotknu se tedy zadání „C i m r m a n a já“ pouze lehce a krátce.
nejdůležitější událost svého osobního života (a to z malicherného důvodu, jímž bylo nedostatečné řízení běhu času, bohužel se musí přiznat, že v tomto směru C i m r m a n pokulhával), a zasadil ji až do října 1901, což byl zcela zbytečný přehmat, o tom ale později… Na C i m r m a n ů v popud byl v Kolíně v roce 1900 (to se ještě stihlo) založen Český spolek děvčat, čímž C i m r m a n reagoval na Náprstkův Americký klub dam. C i m r m a n nikde nehlásal svůj dojem, že Náprstkova emancipace necílila ani tak k ženám obecně, jako spíše k němu a k jedné konkrétní ženě – k jeho matce, z jejíhož vlivu se potřeboval Vojta Adalbert Fingerhut vymanit. Osvětové přednášky i snahu o vzdělávání C i m r m a n oceňoval, přesto měl k Náprstkově činnosti výhrady. Praktické lekce pro moderní hospodyně se sice setkávaly s velkým ohlasem, ale podle C i m r m a n a nebyly až tak důležité. Pominul-li třeba faux pas, kterého se při ukázce činnosti šicího stroje Náprstek dopustil, když při šití využil jen vrchní nit a šev se mu bez užití spodní niti rozpadal (jemu! Náprstkovi!, který byl takříkajíc k šití přímo předurčen!), nepovažoval C i m r m a n za přínosné předávat ženám návody, jak zacházet s nejrůznějšími „stroječky“, když dosud nedostaly návod, jak zacházet s člověkem, tedy se sebou, ale i s mužem. Také cílit pouze na dámy mu nepřišlo správné, usiloval o rovnost, proto v názvu jeho klubu měla místo děvčata, z nichž pak mohly – ovlivněny prostředím C i m r m a n o v a Spolku a jeho edukačním procesem – pocházet i všechny pozdější Náprstkovy dámy. O významu slova „český“ se netřeba zmiňovat. První slavnostní večer spolku tedy proběhl místo v prosinci 1900 až v lednu 1901. Ačkoli měl C i m r m a n v úmyslu rozběhnout spolek, ze kterého se budou do praktického života rozbíhat mladá děvčata a získají zde pro to všechny potřebné informace, dostavila se na první schůzku převaha „děvčat“ v životě již dobře zaběhnutých, v některých případech by se již dalo říci až zcela vyběhaných. Jediným děvčetem, hodným tohoto označení, byla dvacetiletá Milada Vojtíšková. C i m r m a n ů v „Návod k použití člověka“ byl pojat samozřejmě ze široka i zhluboka, ale v zásadě by se jeho přístup dal označit především za „medicínský“. Milada Vojtíšková (1880-1957) To je dosud opomíjená oblast C i m r m a n o v y působnosti. Kromě jeho stomatologické činnosti není jeho lékařské snažení dostatečně odborně zpracováno, a přitom se mu také zcela vážně věnoval. K teorii samé, která bude nastíněna dále, se váží další pozoruhodné skutečnosti (např. dalším z Albertů, s nimiž byl C i m r m a n ve styku, byl vedle Einsteina také Schweitzer, jehož život profesní i osobní C i m r m a n svou převratnou medicínskou teorií
velice zásadním způsobem ovlivnil), ale jejich zveřejněním bych, byť s informacemi pozoruhodnými až šokujícími, ale přece jen v rámci eseje redundantními, odbočila od tématu, což bývá většinou vnímáno jako nežádoucí. Hlavními pilíři C i m r m a n o v a „Návodu k použití člověka“ bylo téma léčebného přínosu hladu, pohybu a hudby. K prvnímu bodu jen stručně. C i m r m a n na základě pozorování zvířat dospěl k závěru, že v době onemocnění není hladovka na obtíž, ale že naopak přispívá k rychlejšímu návratu zdraví. Razil proto heslo – „Hlad, nejlepší lékař!“. Při aplikaci tohoto specifického léčebného prostředku se však bylo nutné vyvarovat jednoho úskalí – pouze člověk (bohužel, na rozdíl od zvířat tvor myslící), který se postil dobrovolně, s radostí a vírou v uzdravení, měl také skutečnou šanci se uzdravit, v opačném případě, když hlad nevítal a trpěl jím, docházelo k zhoršování onemocnění, nezřídka i ke smrti. Ukázalo se, že již první bod „Návodu k použití člověka“ byl značně kontroverzní a vyhnal velkou část děvčat, pohříchu právě těch se značným potenciálem dostatečně dlouho se léčit, ze sálu. Část přednášky věnovaná důležitosti pohybu pak nadzvedla a vyhnala většinu zbývajícího publika, zřejmě to byl první a poslední pohyb, kterého se pod dojmem z přednášky dopustilo. C i m r m a n se ale nedal nezájmem odradit, jen se oddělilo zrno od plev, dál dynamicky pokračoval v přednášce. Když dospěl k místu, ve kterém zdůrazňoval důležitost tělovýchovných seskupení, jako byl Sokol, ale ještě lépe SUP, ozvala se nesouhlasná reakce. To bylo překvapivé, až dosud publikum mlčelo. Ačkoli to nebývá zvykem, vstoupil řečník C i m r m a n do dialogu s auditoriem. Má praprababička Milada Vojtíšková, jediné skutečné děvče na přednášce, a v tuto chvíli už i jediný divák v sále, začala důrazně nesouhlasit s „propagátorem zhoubných spolků“. Výměnu názorů zakončila památnou větou: „Pane Cimrmane, je úplně jedno, jakého dravce si vetknete do znaku, jakým opeřencem se zaštiťujete, vždycky bude nebezpečný!“ Teprve po mnohahodinovém plodném psychologickém sezení (i hýbání) C i m r m a n mou praprababičku nakonec přesvědčil, že se mýlila, že pohyb není nebezpečný, ale naopak v sobě skrývá zárodek štěstí. A zde se nám jasně ukazuje, jak zdatným psychologem a znalcem lidských povah C i m r m a n byl (také to opět dokládá jeho působení v oblasti lékařství, konkrétně v psychiatrii). Praprababiččinu traumatickou krizi z toho, že se jí jako malé v Sokole při cvičení na kruzích zabil otec, C i m r m a n překonal. Zbavil praprababičku „paměťové šlápoty“ (C i m r m a n ů v odborný termín) prožitím odpovídající analogické situace (ovšem s pozitivním dopadem), kdy se nejprve sám a zcela bezpečně od pozvolného přízemního cvičení dostával do výšek, až skončil v kruzích, kam nedlouho poté vlákal i praprababičku. Formálně se tak C i m r m a n o v a osvětová přednáška změnila nejprve v nevyžádanou konzultaci, aby vyvrcholila v podobě otevřené a rovnocenné konference. Má praprababička původně uznávala jediný pohyb, a tím byl tanec. Když C i m r m a n o v i řekla, že pro ni zůstává nejlepším pohybem, aniž by už odsuzovala cokoli jiného, bleskla C i m r m a n o v i hlavou geniální myšlenka: „Tanec je lék! Dokonce syntetický!“.
V tento okamžik je nutné trochu přiblížit třetí pilíř C i m r m a n o v a „Návodu k použití člověka“ – hudbu. O jejím významu se praprababička dozvěděla již soukromě, a proto se cítila být poctěna, jakoby zasvěcena do velkého tajemství. C i m r m a n o v a teorie naneštěstí tajemstvím víceméně i zůstala. Lékaři, kterým ji autor předkládal, ji vždy ututlali. Později se k nim přidávali i hudebníci, kteří se jejím objevením a uvedením do každodenního života cítili být také ohrožení (C i m r m a n označoval některé skladby za vysloveně škodlivé, další za smrtelně jedovaté, např. Wagnera považoval za vysloveně otravného). V čem vlastně jeho teorie spočívala? C i m r m a n si jednou všiml, že když se domovník udeřil kladívkem do prstu, dal se do křiku, vyluzoval řadu tónů tvořících sice ne příliš harmonickou melodii, nicméně nápěv se v tom najít dal. Tímto kvílením snížil domovník svou bolest. Na základě mnoha dalších pozorování pak C i m r m a n dospěl k přesvědčení, že „nemoc je jen špatná písnička“ a že zazpíváním té dobré lze nemoci léčit. Z hlediska fyziky vše v těle člověka vibruje, hudba je také vibrace, tedy přeladěním postiženého orgánu na správnou vibraci dojde k uzdravení. Jak geniálně prosté. Není prostor rozebírat tuto C i m r m a n o v u převratnou teorii do hloubky. Je však možné zástupně říci, že za zvlášť oblíbeného léčivého autora považoval C i m r m a n Offenbacha (není zřejmě nutné zkoumat, zda to bylo díky tomu, že byl konkurentem vídeňských Straussů…). Z Offenbachova díla pak C i m r m a n upřednostňoval operu Hoffmannovy povídky, která v sobě nesla motivy komické, ale i pasáže lyrické a dramatické, tedy obsahovala vše, co život sám. Zároveň mu tato opera vyhovovala, protože byla stále otevřená. Offenbach ji nedokončil a vzhledem k tomu, že byl už po smrti, nemohl k dalším zásahům nic namítat. Úpravy různého charakteru od nejrůznějších autorů operu proměňovaly, a i sám C i m r m a n si do ní přidával a odebíral dle svého uvážení. V Hoffmannových povídkách tak našel vždy nějakou léčebnou melodii pro každého pacienta. Postupem času však dospěl především k ordinování základní a zásadní esence zvané Barcarolla. Když o svém objevu, podloženém výsledky, hovořil s lékaři a prosil je, ať zkusí v nemocnici každé ráno zazpívat pacientům třeba právě onu zmíněnou esenci, se zlou se potázal. Za prvé se lékaři cítili deklasování do rolí pouhých písničkářů, a za druhé tušili, že by velice rychle přicházeli o pacienty, kteří byli zdrojem jejich obživy. C i m r m a n ů v hudební všelék Hoffmannovy povídky, kterého se pacienti u lékařů časem již dožadovali, zaměňovali lékaři za bezcenné Hoffmannovy kapky, s tím, že se pacienti asi spletli, a ať raději kapou. Kapky. Praprababiččina zmínka o tanci nadchla C i m r m a n a právě proto, že si uvědomil, že tanec spojuje pohyb s hudbou a tím se stává lékem syntetickým, mocně účinným. Hned se s Miládkou pustil do sepisování záznamů jaký tanec na jakou nemoc a jakou hudbu. Začali společnými silami tvořit, C i m r m a n vymýšlel a chrlil informace a praprababička (prý bez sténání) zapisovala. Když však chtěl do slovníku vlepovat notové záznamy melodií, zjistili, že se v celé sokolovně nenachází žádné lepidlo. C i m r m a n měl smůlu. Pohotově ji tedy použil místo lepidla a slovník rukou smolnou a nedílnou dokončili. Zbývalo jen zakreslit taneční figury, což svěřil C i m r m a n Miládce. A tak se stalo, že C i m r m a n o v a „Celková
terapie hudebními vibracemi“ zůstala u mé praprababičky, kde si ji měl autor vyzvednout, k čemuž ale nikdy nedošlo. Onoho lednového dne a noci roku 1901 tak vzniká nejen záznam C i m r m a n o v y převratné léčebné teorie, ale také má prababička Jarmilka, která se pak narodila v říjnu téhož roku. Protože se má praprababička týden po osudovém setkání s C i m r m a n e m vdávala, nebylo C i m r m a n o v o otcovství úředně doloženo (ale aspoň první tři písmenka ze jména Jarmila k J á r o v i C i m r m a n o v i nenápadně odkazovala). V roce 1911 působil C i m r m a n krátce, ale nezapomenutelně, v rodině nižšího šlechtice Vratislava von Pichlera jako vychovatel jeho dětí. Nejstarší, patnáctiletý Vratislav junior, C i m r m a n a obdivoval, a jako jeden z mála tušil jeho genia. Když k nim na zámeček dorazil dopis pro C i m r m a n a , který ovšem tou dobou už pobýval neznámo kde, neodolal pokušení a Jarmila Šustová (1901-1981) porušil listovní tajemství. Dopis byl od mé praprababičky, psala C i m r m a n o v i o svém ovdovění a o malé Jarmilce, která se mu tolik podobá. Vratislav se do dívenky okamžitě zamiloval a slíbil si, že si nevezme žádnou jinou dívku, ale jen Jarmilku, protože je tak půvabná (praprababička přiložila její fotografii) a je dcerou jeho ctěného učitele, tedy bude jistě i chytrá, vtipná, duchaplná.… Zdá se to být jako pohádka, ale Vratislav a Jarmilka se po dalších deseti letech skutečně vzali. Vratislav, a pak se otevřela i praprababička Milada, povídali Jarmilce o C i m r m a n o v i . Všichni na něj měli příjemné vzpomínky, a tak se mu u von Pichlerů důvěrně říkalo „C i m i “. Pradědeček působil později jako ředitel Čedoku, při svých cestách vždy pamatoval i na komůrku pro C i m r m a n a , který také tak rád cestoval, ale další setkání s bývalým učitelem, ani setkání dcery s otcem, se nikdy neuskutečnilo. Léta běžela, prababička Jarmila postupně ztratila svého muže i maminku. Měla dceru Evu, která jí však příliš nenaslouchala, a pak ještě vnučku Evičku a pravnučku (mě). Manželé Pichlerovi V roce 1981 chuderka prababička skončila v psychiatrické klinice v Praze v Bohnicích, protože její vzpomínky na minulost a výroky o příbuzenství s geniálním C i m r m a n e m považovala její dcera za ryzí projev bláznovství. V této době působil v Bohnicích jako primář MUDr. Jan Cimický. Nikdo mu nebude podsouvat úmysl nějak se
zviditelňovat a dodávat si důležitosti u svých pacientů, toho bezpochyby jako erudovaný primář již neměl zapotřebí, nicméně jistá neschopnost nezaujatě odhlédnout od své osoby, určitá stopečka patologického jájismu, by se v jeho mylném vysvětlení prababiččiných slov najít dala. S oporou svého bílého pláště přesvědčil rodinu, že prababička svými výroky „C i m i génius“, „C i m i štěstí mého života“ … míní jej, když si jeho jméno z Cimického zkracuje na Cimi. Rodina jeho tvrzení podlehla, nicméně já, tehdy šestileté dítě, čisté, nezkažené, ještě bez dostatečně vybudovaného respektu k systému pochybných autorit a pravidel, jsem doktorovi nevěřila a dál naslouchala prababičce a hltala všechny a jediné přímé informace o J á r o v i C i m r m a n o v i . Ostatně tuto podobnost starých lidí a malých dětí objevil již C i m r m a n , následná kolaborace dětí a staříčků je již jen přirozeným důsledkem. Prababička do mě tehdy tedy zasela hluboký a trvalý zájem o vše týkající se J á r y C i m r m a n a . Hanou rodiny zůstává Eva, má babička. Nejenže od své matky nechtěla poslouchat jakékoli zmínky o C i m r m a n o v i a svém šlechtickém původu, ale také se Eva Pichlerová (1925-1999) všech písemných podkladů, dokládajících pravdivost prababiččiných slov, zbavila. Vítanou záminkou se jí stala návštěva vídeňských příbuzných, kterým vše od erbu, rodokmenu, až po C i m r m a n o v u , už jen zlomkovou, „Celkovou terapii hudebními vibracemi“, předala. Taková odrodilost vlastní babičky se jen těžko zveřejňuje, ještě hůř se však tato informace zjevuje, vztahuje-li se přímo k vnučce samotného J á r y C i m r m a n a . Vysvětlení takovéhoto chování spatřovala má prababička ve snaze své dcery neprovokovat za komunistického režimu nejen titulem, ale i výjimečným předkem. Já si vše vysvětluji tím, že babička se samozřejmě vzhledem ke generačnímu posunu vzdálila C i m r m a n o v i i s jeho geny geniality, a proto se jí nepodařilo setrvat ve stádiu dítěte, kdy na vše člověk dokáže pohlížet jinak, kdy hledá a nachází geniální souvislosti, tak jako C i m r m a n . Babička, bohužel, dospěla až do fáze puberty, kde se jí sice podařilo zastavit, nicméně v této životní etapě není takové finální zastavení, vzhledem ke svým vzdorovitým, zatvrzelým a nekonstruktivním projevům, optimální, tam by býval přirozený, kontinuálně plynoucí vývoj, žádoucnější. Co ale naplat, dopady geniality se nedají nikterak regulovat.
Erb rodiny von Pichler
Maminka, Eva II., navenek zachovávala k C i m r m a n o v i neutrální postoj, tedy nijak ji nevzrušoval, ale ani ji nenechával zcela chladnou. Domnívám se však, že její vztah k C i m r m a n o v i byl skrytý, a ve své skrytosti by se možná dal označit až za vřelý. Jak jinak si vysvětlit, že i přes otcovo stálé naléhání vyčkávala po svatbě dlouhých sedm let, než svolila, a přivedla na svět svého jediného potomka?! Smysl pro zodpovědnost a důležitost dat, věrnost odkazu „C i m i h o “ prokazatelně prokázala tím, že mě porodila až roku 1975 (a hned v začátku roku, zřejmě se nemohla po takové době již dočkat), což je přesně 100 let! po narození C i m r m a n a (tento rok uvedl C i m r m a n mé praprababičce jako rok svého narození). Domnívám se, že tato skutečnost je zcela výmluvná. Nebála bych se dokonce říci, přímo signifikantní. Další v řadě jsem tedy já. Díky prababičce se můj vztah k C i m r m a n o v i vyvíjel přirozeně a nic v pozdějších letech již nemohlo otřást mou vírou v jeho existenci i blízkost. V mnohém C i m r m a n ovlivnil i moje životní směřování, které se pak nedalo, ve srovnání s mými vrstevníky, označit za zcela „normální“. Také mé největší zájmy – medicínu a divadlo, trošku podpořil sám „C i m i “. Víceméně paralelně jsem se oběma začala (v souladu s jeho technikami) věnovat. Vedena C i m r m a n o v ý m názorem, že „nepřítele je nejprve třeba důkladně poznat“, se mi sice s velkými obtížemi, ale přece jen podařilo stát pacientem, který má ve svém vážném stavu jedinečnou příležitost důvěrně poznat nejen nemoci (nepřítele číslo jedna), ale i lékaře (nepřítele číslo dvě) zastydlé ve starých konzervativních léčebných postupech. Teprve po mnohaletém zaníceném, zapáleném, bujícím pacientském studiu nejrůznějších chorob, špitálů a medicinmanů, jsem se přihlásila na 1. Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a začala studovat medicínu. Po roce intenzivního praktického studia anatomie, histologie, cytologie etc. jsem však zjistila, že C i m r m a n o v a „Celková terapie hudebními vibracemi“ je stále nepřekonaná a že již není více důvodů pro pokračování ve studiu. Zůstala jsem pak již jen studentkou Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, obor teatrologie. Divadelní věda je disciplína, která je s J á r o u C i m r m a n e m spjatá nejvíce, proto jsem se rozhodla napřít své úsilí právě tímto směrem. Už v průběhu studia jsem se snažila na C i m r m a n a co nejvíce upozorňovat, např. jako téma jedné seminární práce jsem si zvolila rozbor jeho humoru. Bohužel, dosud na katedře není C i m r m a n o v i věnován samostatný předmět ani v rozsahu jednoho semestru! Pevně věřím, že se mi brzy podaří, již jako promovanému odborníkovi, zapůsobit na akademickou veřejnost a dílu J á r y C i m r m a n a tak bude na fakultě konečně věnován náležitý prostor. Ačkoli jsem se o příbuznosti s J á r o u C i m r m a n e m dozvěděla od své prababičky v době jejího pobytu v psychiatrické léčebně, nemám pro ni žádný písemný doklad, pahrbek geniality jsem na své hlavě hledala sice vytrvale, ale marně, cítím se přesto být tímto géniem oslovena k uchovávání jeho odkazu, ať již koluje v mých žilách jeho krev, nebo ne. S jistotou tedy mohu tvrdit, že k osvětě a šíření jeho díla použiji všechny své vlohy, nadšení, respekt, lásku a zkušenosti. Věřím, že náš „C i m i “ by se z nabídky mých služeb zaradoval a nenechal ji bez odezvy, zkrátka že by se jeho bystrý a neomylný úsudek opět naplno projevil.
