Řízení likvidity a solventnosti

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta financí a účetnictví Katedra manažerského účetnictví Studijní obor: Účetnictví a finanční řízení podniku

Řízení likvidity a solventnosti (na příkladu konkrétního podniku)

Autor diplomové práce:

Bc. Lucie Brabcová

Vedoucí diplomové práce:

prof. Ing. Bohumil Král, CSc.

Rok obhajoby:

2016

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Řízení likvidity a solventnosti (na příkladu konkrétního podniku)“ vypracovala samostatně a veškerou použitou literaturu a další prameny jsem řádně označila a uvedla v přiloženém seznamu. V Praze dne 23. 5. 2016

............................................ Lucie Brabcová

Na tomto místě si dovoluji poděkovat prof. Ing. Bohumilu Královi, CSc. za odborné vedení této práce, jeho vstřícný přístup a podnětné připomínky.

Abstrakt Diplomová práce pojednává o jednotlivých aspektech řízení likvidity a solventnosti podniku v kontextu řízení finančních rizik a dílčích složek pracovního kapitálu. Důraz je kladen na řízení kurzového rizika a nástroje cash managementu na úrovni holdingu, jimiž jsou netting a cash pooling. Tyto nástroje jsou podpořeny systémem prognózování peněžních toků a jejich následného hodnocení. Postupy řízení likvidity a solventnosti jsou demonstrovány na příkladu podniku působícího jako Shared Service Center. Klíčová slova: řízení hotovosti, likvidita, solventnost, finanční riziko, pracovní kapitál, netting, cash pooling, prognózování peněžních toků, peněžní tok

Abstract The thesis deals with the individual aspects of liquidity and solvency management in the context of financial risk management and working capital components. The main accent is put on the foreign exchange risk management and the cash management tools on the group level: netting and cash pooling. These tools are supported by the cash forecasting system and the actual cash flows evaluation. The methods of liquidity and solvency management are demonstrated on the example of a Shared Service Center organisation. Keywords: cash management, liquidity, solvency, financial risk, working capital, netting, cash pooling, cash flow forecasting, cash flow

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 1 1

2

Likvidita a solventnost .............................................................................................. 2 1.1

Likvidita ............................................................................................................. 3

1.2

Solventnost ......................................................................................................... 6

1.3

Význam řízení likvidity a solventnosti .............................................................. 6

Finanční rizika a jejich řízení .................................................................................... 8 2.1

3

4

Přístupy k rizikovým faktorům a jejich řízení.................................................. 11

Pracovní kapitál ....................................................................................................... 14 3.1

Hotovostní cyklus............................................................................................. 14

3.2

Přístupy k řízení pracovního kapitálu .............................................................. 17

3.2.1

Minimalizace pracovního kapitálu............................................................ 18

3.2.2

Záporný čistý pracovní kapitál ................................................................. 19

3.3

Kompromis mezi rizikem a výnosem .............................................................. 20

3.4

Faktory ovlivňující výši pracovního kapitálu .................................................. 20

3.5

Složky pracovního kapitálu .............................................................................. 22

3.5.1

Peněžní prostředky .................................................................................... 22

3.5.2

Pohledávky z obchodních vztahů ............................................................. 24

3.5.3

Závazky z obchodních vztahů................................................................... 26

Nástroje a metody řízení likvidity a solventnosti .................................................... 28 4.1

Cíle a metody ................................................................................................... 28

4.2

Nástroje cash managementu ............................................................................. 31

4.2.1

Netting ...................................................................................................... 32

4.2.2

Cash pooling ............................................................................................. 33

4.2.3

Millerův a Orrův model ............................................................................ 38

4.3

Řízení kurzového rizika ................................................................................... 39

4.3.1

Nástroje řízení kurzového rizika ............................................................... 39

5

6

7

Prognózování a sledování peněžních toků .............................................................. 41 5.1

Prognózování peněžních toků .......................................................................... 41

5.2

Výkaz o peněžních tocích ................................................................................ 43

5.3

Spreadsheet risk ............................................................................................... 43

Praktická část ........................................................................................................... 45 6.1

Současný stav ................................................................................................... 46

6.2

Pracovní kapitál ................................................................................................ 47

6.2.1

Peníze držené na bankovních účtech ........................................................ 47

6.2.2

Vnitropodnikové pohledávky a závazky................................................... 49

6.2.3

Ostatní závazky ......................................................................................... 50

6.3

Rizika dopadající na podnik a jejich řízení ...................................................... 50

6.4

Analýza a zhodnocení minulých peněžních toků ............................................. 53

6.5

Návrh systému rozpočtování a sledování peněžních toků a jeho hodnocení ... 55

6.6

Možnosti zlepšení............................................................................................. 56

Zobecnění ................................................................................................................ 57

Závěr ............................................................................................................................... 58 Seznam použité literatury a pramenů.............................................................................. 61 Seznam grafů, tabulek a schémat .................................................................................... 64

Úvod Za klíčový ukazatel hodnocení úspěchu podniku je zpravidla považována výše generovaného zisku. Dalším z měřítek, na jejichž základě by měl být podnik hodnocen, ale které je však mnohdy neprávem zanedbáváno, je likvidita a solventnost podniku. Jaký význam má vykazovaný zisk v černých číslech, když podnik nemá peníze na další rozvoj, či dokonce na úhrady svých závazků? Disciplína zabývající se řízením likvidity a solventnosti si klade za cíl stanovit a držet takové množství hotovosti, které umožní podniku hradit své závazky a přispět k jeho dalšímu investičnímu rozvoji. Přebytečné množství hotovosti je pak dále alokováno za účelem získání co nejvyššího výnosu z této dodatečné alokace. Tato práce definuje řízení likvidity a solventnosti a jeho dílčích nástrojů v širším kontextu pracovního kapitálu a finančních rizik. Nabyté poznatky jsou dále aplikovány při zhodnocení konkrétního podniku, jenž vykazuje určitá specifika, a použity při kladení návrhů pro zlepšení likvidní pozice podniku. V první kapitole jsou definovány základní pojmy související s likviditou a solventností a formulovány cíle jejich řízení. Následující dvě kapitoly pokračují ve vysvětlení základních souvislostí, přičemž druhá kapitola pojednává o finančních rizikách působících na podnik a třetí vymezuje pracovní kapitál a jeho jednotlivé složky. Čtvrtá a pátá kapitola je věnována jednotlivým metodám a nástrojům řízení likvidity a solventnosti; ve čtvrté kapitole jsou popsány základní nástroje a pátá kapitola se zabývá prognózováním a hodnocením peněžních toků jakožto specifickým nástrojem. V šesté kapitole je přistoupeno k aplikaci těchto poznatků do situace konkrétního podniku. Hodnocený podnik je součástí silné koncernové struktury, z čehož vyplývají jeho specifika, která mu usnadňují některé oblasti řízení likvidity a solventnosti, což je však vyváženo omezenými investičními možnostmi a tudíž ne zcela otevřenými dveřmi pro efektivní řízení likvidity a solventnosti. Podniku jsou navržena příslušná opatření týkající se zejména informovanosti o jeho likvidní situaci pro účely jejího dalšího řízení. Závěrečná kapitola eliminuje podniková specifika a zobecňuje získané informace pro možnosti jejich využití širším spektrem společností.

1

1 Likvidita a solventnost Finanční účetnictví ze své podstaty funguje na tzv. akruální bázi, která za ústřední pravidlo považuje vykazování nákladů a výnosů v období, kdy k nim skutečně došlo, bez ohledu na fakt, zdali v témže období došlo k souvisejícímu peněžnímu toku. Nezřídka se tedy stává, že výnos a s ním související peněžní příjem (popř. peněžní výdaj související s nákladem) nespadají do stejného období, případně k peněžnímu toku nedojde vůbec (jak se děje v případě odpisů, opravných položek atd.). Z výše uvedeného vyplývá, že může nastat situace, kdy společnost generuje účetní zisk, avšak nedisponuje dostatečnou výší volných finančních prostředků k uspokojení svých věřitelů či pohotovému zafinancování zamýšlených investic. Pokud investor či jiný uživatel poskytnutých informací hodnotí společnost a její finanční zdraví výhradně podle zisku, může dospět ke zcela nesprávným závěrům. I v případě, kdy společnost vykazuje

kladný

zisk,

se

může

potýkat

s vážnými

obtížemi

souvisejícími

s nedostatečným zajištěním své likvidity a solventnosti. Hampton ve své publikaci1 považuje za hlavní negativum kladení důrazu na zisk jeho krátkodobý výhled. Podotýká, že plánování výnosů a nákladů probíhá zpravidla na dvouleté bázi, kdežto plánování peněžních toků je pro potřeby finančního řízení významnější, obzvláště, probíhá-li na pěti- až sedmileté bázi. Nehledě na to, plánování zisku nepodává žádné informace o souvisejících peněžních tocích, které by měly být základním předpokladem pro přijímání podnikatelských rozhodnutí2. Vedle důrazu na generování zisku je tak pro úspěšné finanční řízení společnosti nezbytné obrátit pozornost taktéž k řízení likvidity a solventnosti. Proč je důležité sledovat a řídit peněžní toky V závislosti na odlišných potřebách svých partnerů firma zpravidla nesměřuje pouze k jedinému cíli, ale vytyčuje si jich více. Podle Sharmy3 bývá primárním cílem managementu společnosti maximalizace bohatství investora, čehož bývá dosaženo prostřednictvím maximalizace zisku. Avšak pro zajištění a udržení schopnosti uskutečňovat obchodní transakce je také důležité si udržet určitý stupeň likvidity umožňující reagovat na potřeby společnosti s dostatečnou rychlostí.

1

Hampton, 2011, str. 121 tamtéž 3 Sharma, 2009, str. 38 2

2

Cíle řízení likvidity a solventnosti Sharma4 zastává názor, že efektivní řízení peněžních toků (Cash Management), jednoho z nejvýznamnějších subsystémů řízení likvidity a solventnosti, přímo koreluje se schopností firmy naplnit svou misi a dostát vytyčeným cílům. Své stanovisko podkládá tvrzením, ve kterém peníze považuje za základní prostředek, pomocí kterého firma nejen hradí své závazky, jako mzdy zaměstnanců či smluvené platby svým dodavatelům, ale také umožňuje společnosti investovat do nákupu dalších aktiv. Král5 výše uvedené nazývá pojmem řízení finanční pozice podniku, jež je definováno právě schopností včasné úhrady závazků společnosti a vyjádřeno její likviditou a solventností.

1.1 Likvidita Definice pojmu likvidita se liší v závislosti na autorech a jejich publikacích. Níže se nachází výběr jednotlivých definic a jejich interpretace, jenž bude nadále sloužit jako báze k dalšímu textu. Podle Sharmy6 likvidita vyjadřuje výši peněžních prostředků, popřípadě aktiv, jež je možné rychle přeměnit na peníze k platbě zanedlouho splatných závazků. Režňáková7 popisuje likviditu jako „schopnost podniku přeměnit svá aktiva na peněžní prostředky a těmi krýt včas, v požadované podobě a na požadovaném místě všechny splatné závazky“. Pojem „likvidita“ zná také teorie finanční analýzy, která rozlišuje tři stupně likvidity v závislosti na typu položek uvažovaných v příslušných výpočtech z hlediska časového horizontu nezbytného pro jejich přeměnu v hotovost, srovnáno od „relativně krátkého“ po okamžitý. Ve výpočtech se postupuje vyjádřením podílu daných složek oběžného majetku k částce závazků, jež je nutno v krátkodobém výhledu uhradit. Marek8 přichází s myšlenkou individuálního rozlišování likvidity majetku dle časového horizontu v závislosti na potřebách dané firmy, např. do 10 dnů či do 5 měsíců.

4

Sharma, 2009, str. 21 Král, 2010, str. 57 6 Sharma, 2009, str. 38 7 Režňáková, 2010, str. 18 8 Marek, 2009, str. 278 5

3

á

ěž á

á á

á

ž á

č í é

9

í

á á

č í é

í

á

č í é

í

Fight10 zdůrazňuje, že je v případě použití ukazatelů likvidity nutno přihlédnout ke skutečnosti, že se v mnoha ohledech jedná o hrubé měřítko. Je toho názoru, že nízká hodnota ještě nemusí poukazovat na vysokou míru rizika, ale naopak se může jednat spíše o efektivní řízení položek pracovního kapitálu a naopak vysoká hodnota bezvýhradně nevypovídá o kvalitě aktiv. Jako u každého ukazatele je nutno i tento vnímat jako prvek doplněný o ostatní informace a funkci dlouhodobého trendu. Marek11 spatřuje rozdíl mezi reálnou a tzv. fiktivní likviditou. Zatímco fiktivní likvidita je hodnota striktně vypočtená dle výše uvedených vzorců, reálnou hodnotu je možno považovat za skutečnou hodnotu očištěnou o neprodejné výrobky, pohledávky po splatnosti, nadbytečný materiál na skladě atp. Zatímco Sharma považuje likviditu za absolutní hodnotu, číslo, které lze vyjádřit částkou, Režňáková vnímá její význam spíše jako posouzení finančních schopností podniku. Pro účely dalšího výkladu se přikloníme k chápání likvidity jakožto charakteristiky finanční situace podniku a jeho schopnosti řádné a včasné úhrady svých závazků. Termín „likvidita“ nelze zaměňovat za „likvidnost“. Likvidnost je vlastností jednotlivých složek majetku a vypovídá o rychlosti a míře obtížnosti přeměny tohoto majetku na hotovost12 (srov. dům a krátkodobé cenné papíry k obchodování).

9

V souvislosti s novelou Zákona o účetnictví, jež vešla roku 2016 v platnost, je vhodné poukázat na změnu vykazování položky, která ve v ukazatelích výše pojmenována jako „finanční majetek“. V uplynulých letech bylo možné tuto položku nalézt v rozvaze pod označením C.IV. Krátkodobý finanční majetek, současná právní úprava však nařizuje dělení na C.III. Krátkodobý finanční majetek a C.IV. Peněžní prostředky. V cizojazyčných výkazech je zažitý pojem „Cash and Cash Equivalents“. 10 Fight, 2006, str. 56 11 Marek, 2009, str. 280 12 Režňáková, 2010, str. 19

4

Dalším konfliktem zájmů je likvidita versus profitabilita podniku, popřípadě jeho konkrétní investiční příležitosti. Sharma13 vyzdvihuje jako jeden z cílů finančního řízení zajištění finanční realizovatelnosti (financial viability), cíl, jenž je měřen právě ukazateli likvidity. Řízení likvidity Řízení likvidity, jmenovitě procesy týkající se hotovostního cyklu, řízení hotovosti, finančních rizik a krátkodobého financování, je podle Kislingerové14 jednou z klíčových oblastí provozních financí. Zpravidla se nejedná pouze o velká rozhodnutí zajištěná top managementem společnosti, ale i o každodenní aktivity, jejichž souhrnná synergie má v konečném důsledku významný dopad na finance podniku. Kislingerová je definuje jako soubor činností, jež vedou k udržení schopnosti podniku platit své závazky a případné další potřeby15. Žádoucí je tyto požadavky na výdaje sledovat a koordinovat je s očekávanými příjmy a stávajícími peněžními zůstatky za účelem zachování rovnováhy mezi zdroji a potřebami – a to za co nejnižších vynaložených nákladů na udržení likvidity16 (viz dále). Intuitivním řešením zajišťujícím okamžitou likviditu je ponechání vysokých peněžních obnosů na běžných účtech společnosti. Tento přístup samozřejmě splňuje požadavky na možnost bezprostředního peněžního výdeje, avšak nese s sebou i náklady obětované příležitosti. I za předpokladu, že běžný účet využívaný společností je úročen, výnosový úrok s nejvyšší pravděpodobností nebude tak vysoký jako úrok z alternativní investice. Podle Kislingerové17 je pak zajišťování vysoké likvidity vyváženo snížením rentability, což je zpravidla v rozporu s požadavky investorů. Z výše uvedeného vyplývá, že je nutné nalézt přijatelné řešení, jež kombinuje udržení požadované úrovně likvidity za vynaložení co nejnižších nákladů – označovaných pojmem náklady na udržení likvidity. Tato cílová úroveň likvidity a pracovního kapitálu obecně je u jednotlivých podniků odlišná, a to v závislosti zejména na odvětví, ve kterém firma působí, obratovosti jednotlivých položek aktiv a závazků, požadavků dodavatelů, ale také na tržních podmínkách a sezónnosti produkce. Výše uvedenému rozdílu podléhá ještě výraznějším způsobem řízení zásob. Některé podniky nepotřebují 13

Sharma, 2009, str. 38 Kislingerová, 2010, str. 42 15 tamtéž, str. 359 16 tamtéž 17 tamtéž 14

5

pro své účely držet velké množství zásob na skladech (příkladem může být zakázková výroba luxusních automobilů) a naopak pro jiné společnosti je výhodné držet vysoké stavy výrobků k okamžitému prodeji (typické pro hypermarkety). Tyto rozdílné požadavky a faktory, které na ně působí, budou dále rozvedeny v subkapitole 3.4. O konkrétních nástrojích a metodách řízení jednotlivých položek pracovního kapitálu bude podrobněji pojednáno v kapitolách 3.2 a 4.

1.2 Solventnost Sharma18 takřka slučuje pojmy likvidita a solventnost – jako jediný rozdíl vyzdvihuje časovou prodlevu splatnosti závazku (s jedním rokem jakožto bod předělu). Dále podotýká, že řízení solventnosti vyžaduje velmi dobré plánování s předstihem, jelikož se obvykle jedná o výrazné částky, jež bývají generovány po relativně dlouhou dobu. Ani pojem solventnosti není různými autory vnímán stejně. Marek19 uvádí s odkazem na IFRS, že se jedná o „dlouhodobější dostupnost peněz pro uspokojení finančních závazků v termínech splatnosti“, avšak v praxi je pojem solventnost spíše slučován s termínem platební schopnosti, což znamená schopnost společnosti hradit všechny své závazky v požadovaném termínu, formě a na požadovaném místě20. Oproti tomu Režňáková21 považuje solventnost za okamžikový stav obecně vyjadřující schopnost podniku včas hradit své závazky a platební schopnost za dlouhodobou schopnost hrazení vzniklých závazků v požadovaném termínu a formě. Režňáková ve své publikaci22 výslovně staví řízení platební schopnosti nad řízení výnosnosti pro krátkodobý horizont.

1.3 Význam řízení likvidity a solventnosti Jelikož jedním z logicky vyplývajících cílů firmy je generovat peněžní prostředky nyní a zároveň i v budoucnosti, je nezbytné vyvažovat potřebu zajištění likvidních zdrojů v současnosti a zároveň dostatečné množství prostředků, jež je možné použít pro budoucí růst a rozvoj firmy, uskutečňování jejích investičních plánů a využití nadcházejících investičních příležitostí23.

18

Sharma, 2009, str. 38 Marek, 2009, str. 278 20 tamtéž 21 Režňáková, 2010, str. 20 22 tamtéž, str. 27 23 Sharma, 2009, str. 38 19

6

Likvidita a profitabilita však nejsou ukazatele, které by na sebe přímo navazovaly. Může se stát, že ač je firma dlouhodobě zisková, může se ocitnout v bankrotu, což je zpravidla důsledkem nedostatečného či nesprávného řízení likvidity a solventnosti, a to zrovna v období rozvoje společnosti, obzvláště, je-li rychlý. V tomto období společnost uskutečňuje vysoké investice, například do dlouhodobého majetku či zásob, což není vždy vyváženo adekvátním finančním plánováním, zejména dlouhodobým. V závěru tak může dojít k úspěšné investici z hlediska výnosnosti, která je však vykoupena nevýhodným financováním24. Sharma jako řešení navrhuje přistoupit k nepřetržitému plánování peněžních toků. O tomto nástroji bude blíže pojednáno v kapitole 5. Z výše uvedeného vyplývá, že vedení společnosti stojí při činění rozhodnutí týkajících se řízení likvidity a solventnosti před kompromisem mezi požadovaným výnosem a příslušným riskem (risk vs. return).

24

tamtéž, str. 39

7

2 Finanční rizika a jejich řízení S řízením likvidity a solventnosti souvisí také řízení finančních rizik. Robert Cooper ve své publikaci25 tento typ rizik popisuje jako ta, která mohou firmě zapříčinit ztráty v důsledku nepříznivých změn na finančních trzích, případně nepříznivých pohybů cen či sazeb na určitém typu finančního trhu. Důsledky těchto rizik pak mohou vyústit ve sníženou schopnost společnosti přijímat výnosy z finančních investic, refinancovat stávající investice, popřípadě hradit své závazky do stanoveného data splatnosti. Tato situace, je-li závažná, vede k pozměnění stávající finanční struktury společnosti, což má přímé následky na její zamýšlenou strategii. Finanční zátěž těchto změn na finančních trzích může být natolik výrazná, že v konečném důsledku vyžaduje nejen úpravu, ale v krajních případech dokonce i pozastavení či úplné zrušení strategie celé společnosti26. Výčet finančních rizik dle Coopera27 je následující. Tučně označené a v dalším textu rozepsané druhy rizik jsou ty, jež jsou relevantní pro analyzovanou společnost. Jedná se o rizika spojená s:  Financováním (Financing risk);  Likviditou (Liquidity risk);  Měnovými kurzy (Foreign Exchange risk); o Transakční riziko (Transaction risk) o „Před-transakční“ riziko (Pre-transaction risk) o Riziko spojené s přeceněním (Translation risk) o Ekonomické riziko (Economic risk)  Úrokovými sazbami (Interest rate risk);  Produkty (Commodity risk);  Obchodními partnery (Counterparty risk);  Vlastním kapitálem (Equity risk); a ostatní finanční rizika.

25

Cooper, 2004, str. 3 tamtéž 27 tamtéž, str. 4-10 26

8

Výběr rizik relevantních pro analyzovanou společnost je vhodné objasnit, jelikož výše uvedený seznam má dle názoru autora ve větším či menším rozsahu obecnou platnost pro jakoukoliv společnost. Tomuto výběru bude věnován oddíl v části práce, jež se zabývá daným podnikem, jeho specifiky a specifickými riziky (kapitola 6). Pro úplnost výkladu je však žádoucí objasnit i rizika, jež jsou autorem považována za irelevantní pro další analýzu konkrétního podniku. Za nejvýznamnější riziko, jímž se zaměstnanci oddělení treasury28 musí podle názoru Coopera29 zabývat, je riziko související s financováním. Jedná se o možnost výskytu situace, kdy bankovní instituce či jiní věřitelé odmítnou požadavek na zafinancování společnosti či její konkrétní aktivity, případně, kdy společnost nebude schopna refinancovat své stávající dluhy. Cooper30 považuje za možná preventivní opatření důkladnou diversifikaci zdrojů financování, zajištění odlišných termínů splatnosti jednotlivých dluhů tak, aby lhůty neuplynuly v přibližně stejném termínu, udržování dobrých vztahů s bankovními institucemi a s tím související péči o kreditní ohodnocení a platební důvěryhodnost společnosti. Riziko týkající se produktů je kritickou otázkou zejména pro společnosti, jejichž výše a struktura nákladů či výnosů je závislá na tržních cenách základních surovin, jež bývají nestabilní. Analyzovaná společnost, respektive koncern, jehož je součástí, sice působí v ropném průmyslu a z teoretického hlediska by mohl tomuto riziku čelit, avšak vzhledem ke svému zaměření na „pouhé“ poskytování účetních a daňových služeb není tomuto riziku jako samostatná jednotka vystavena. Riziko související s obchodními partnery, respektive jejich důvěryhodností, je zajisté otázkou, jíž by se měla zabývat každá společnost. Analyzovaná společnost však není odběratelsky ani dodavatelsky závislá na jediném (či několika málo) obchodním partnerovi, a to ani, co se týká bankovních institucí. Přesto se tohoto rizika dotkneme při pojednání o řízení pohledávek z obchodních vztahů. Rizika spojená s vlastním kapitálem Cooper31 vnímá jako ta, která ústí v nutnost zpětného odkoupení vlastních akcií, například při fúzích a akvizicích. Pojednání o tomto typu rizika zcela přesahuje rámec řízení likvidity a solventnosti.

28

Role treasury oddělení je v každém podniku vymezena jiným způsobem; zpravidla však zajišťuje hladké fungování základních oblastí cash managementu, bezproblémový platební styk, udržování dobrých vztahů s bankovními institucemi, řešení otázek financování a řízení příslušných rizik. 29 Cooper, 2004, str. 5 30 tamtéž 31 tamtéž, str. 10

9

Důsledky rizika spojeného s likviditou, taktéž nazývaného jako cash-flow rizika, vyplývají ze samotných definic likvidity a bylo o nich již blíže pojednáno v předchozí kapitole. Riziko spjaté s úrokovými sazbami, přesněji jejich změnami, dopadá zejména na rozhodnutí týkající se struktury kapitálu a poskytnutých půjček. Je-li společnost financována formou půjčky, je tomuto typu rizika vystavena bez ohledu na to, zda je úrok z této půjčky fixovaný či variabilní. V případě, kdy půjčka podléhá nezafixovanému úročení, je firma přímo vystavena vlivům změn úrokové míry; pokud je však úrok zafixován, je sice společnost po stanovenou dobu chráněna před riziky variabilního kurzu, avšak je vystavena nepříznivému vlivu nákladů obětované příležitosti v případě, kdy tržní úroková míra poklesne. V tom případě je úkolem treasury oddělení vyvážení těchto ekonomických nákladů a transakčních nákladů plynoucích ze sankcí spjatých s ukončením či změnou příslušné smlouvy. Riziko spjaté s měnovými kurzy lze podle Coopera32 rozdělit do čtyř dílčích skupin. Jimi jsou: transakční riziko (transaction risk), před-transakční riziko (pre-transaction risk), riziko spjaté s přeceněním (translation risk) a ekonomické riziko (economic risk). Transakční riziko je typickým příkladem rizika působícího na běžnou činnost podniku v případě, kdy má obchodní vztahy se zahraničními partnery. Typickou situací je ta, kdy je faktura vystavena v jiné měně, než je vykazovací měna podniku a mezičasová změna měnového kurzu ústí ve změnu hodnoty, jež bude inkasována či uhrazena. Předtransakční riziko je modifikací transakčního rizika, kdy k vystavení se dopadům změn měnových kurzů dochází již před samotným zahájením transakce, například zveřejněním ceníku sestaveného v odlišné měně. Riziko spjaté s přeceněním a jeho dopady se projeví při konsolidaci účetních dat koncernu, do kterého spadají i entity s jinou vykazovací měnou, než je měna mateřské jednotky. V důsledku přecenění může dojít ke zkreslení vykazovaných hodnot. Posledním zmíněným typem rizika je ekonomické riziko, které uvažuje alternativní možnost (obětovanou příležitost) provádění transakcí v té měně, jejíž použití by bylo pro podnik výnosnější. Riziko spojené s měnovými kurzy je dle specifikací hodnoceného podniku rizikem, jehož existence má významné dopady na hodnocenou společnost. Nástrojům jeho řízení bude věnována vyšší pozornost v kapitole 4.3.

32

Cooper, 2004, str. 6-8

10

Výše uvedený výčet a následný popis rizik není zdaleka konečný. Druhů finančních i nefinančních rizik, jimž je podnik vystaven, je nespočet a hranice mezi posouzením, co lze považovat za finanční riziko a co je již rizikem nefinančním, se sekundárním vlivem do podnikových financí, je velice tenká. Hampton33 mezi finanční rizika zahrnuje i produkční rizika, rizika plynoucí z marketingových strategií, právních předpisů, technologií (včetně IT), předpokládaných negativních událostí pro podnik a další. Jak již bylo nastíněno, ze specifik analyzovaného podniku vyplývá primární zaměření na rizika spojená s likviditou, měnovými kurzy a úrokovými sazbami.

2.1 Přístupy k rizikovým faktorům a jejich řízení Finanční risk management není jednoduchou procedurou a sestává z několika dílčích fází. Podle Coopera34 tento proces začíná řádnou identifikací rizikových faktorů včetně měření jejich případného dopadu na společnost. Na základě zjištěných informací oddělení risk managementu stanoví příslušná opatření a implementuje je do směrnic platných pro oddělení treasury. Následně jsou veškerá takto stanovená opatření transformována v program s konkrétními obrysy. S implementací programu taktéž souvisí průběžné sledování jeho postupu a průběžných výsledků, což bývá spojeno s pravidelným vyhodnocováním jeho vhodnosti a účinnosti. V první fázi, kdy společnost přistupuje k identifikaci finančních rizik, je možné využít různých přístupů. Vedoucí pracovníci zpravidla ze zkušenosti již vědí, na jaké procesy, a s nimi související rizika, se zaměřit, avšak prostá zkušenost by měla být doplněna rovněž o analytický přístup. Cooper35 navrhuje dvě základní metody, a to analýzu rozvahy a výkazu zisku a ztráty, popřípadě identifikaci rizik na základě dílčích aktivit. Druhý ze zmíněných postupů úzce souvisí s řídícím přístupem známým jako Activity Based Management (řízení podle aktivit). Ačkoliv je tento přístup spjat spíše s řízením nákladů, nikoliv likvidity, je relevantní využít jeho základní myšlenku, jež uvažuje předmětné finanční indikátory a procesy ve vztahu k aktivitám jako celkům. Popesko36 klade na využité nástroje požadavek úplného pochopení aktivit, procesů a jejich vzájemných vazeb.

33

Hampton, 2011, str. 6 Cooper, 2004, str. 10 35 tamtéž, str. 11 36 Popesko, 2009, str. 167 34

11

Pro hrubé zjištění finančních rizik, jimž je společnost vystavena, musí být kladeny ty správné otázky na řadu témat, k nimž je možno dospět detailní analýzou příslušných výkazů. Cooperem37 navrhované oblasti se týkají zejména obratu, nákladů na prodané zboží, ostatních provozních nákladů a jednotlivých částí rozvahy se zaměřením na finanční strukturu, půjčky a ostatní závazky, pohledávky a peněžní prostředky. Jelikož se však jedná o proces identifikace finančních rizik, předmětem zájmu jsou v případě analýzy výsledovky spíše informace týkající se například cizích měn, případně hrazených úroků, než výše a struktura jednotlivých nákladových či výnosových skupin položek. Ve chvíli, kdy jsou určena nejvýznamnější finanční rizika, jimž je společnost vystavena, je dalším krokem určení jejich dopadu na finance podniku. Ve většině firem s vyspělým controllingem jsou sestavovány dlouhodobé i krátkodobé rozpočty včetně tzv. forecastů používaných na operativní úrovni v krátkodobém horizontu zpravidla jednoho roku. Co však není možné přesně v rozpočtu předpovědět, je vývoj měnových kurzů, úrokových měr i dalších vlivů vyplývajících z běžného provozu firmy a vlivů na ni působících. Cooper38 považuje měření finančních rizik za nejobtížnější fázi procesu řízení rizik a zdůrazňuje princip významnosti a tzv. cost vs. benefit přístup, kdy jsou v první řadě řízena zejména ta finanční rizika, jejichž případné dopady mají podstatný vliv na dosažení podnikových strategií. Základním kamenem měření finančních rizik je zhodnocení jejich rozsahu a významnosti, čehož je nejčastěji a nejsnáze dosaženo např. úvahami typu „Pokud se změní měnový kurz o 1 CZK/EUR, jak velký finanční dopad bude tato změna mít na půjčky společnosti?“, popřípadě pomocí matematických modelů. Ne všechna rizika je však možné změřit kvantitativními metodami, u některých druhů je pak přistupováno z pohledu kvalitativního ohodnocení. Do tohoto typu rizika spadá například formování a udržování vztahů s bankami či riziko spojené s financováním39. V okamžiku, kdy jsou relevantní finanční rizika identifikována, změřena a vyhodnocena, dochází ke stanovení a implementaci postupů řízení rizik. Ty jsou v jednotlivých společnostech velmi rozdílné a respektují mj. firemní přístup k riziku, jeho finanční strukturu, ale také například klíčové strategické plány společnosti a obavy

37

Cooper, 2004, str. 10-11 tamtéž, str. 16 39 tamtéž 38

12

z jejich narušení riziky, jejichž dopad lze snížit. Jako každý plán, i plán pro řízení rizik musí být postaven na jasně vymezeném cíli a jmenování osob odpovědných za jeho naplnění. Na konci procesu dochází ke zhodnocení úrovně naplnění cílů či směřování k jejich naplnění, posouzení vhodnosti užitých instrumentů a diskutování návrhů na zlepšení systému.

13

3 Pracovní kapitál Pro účely řízení likvidity a solventnosti podniku je nezbytná specifikace položek, jichž se řízení přímo dotýká. Fight40 klade důraz na obrácení pozornosti k řízení pracovního kapitálu. Podotýká, že mnoho společností má ve svém pracovním kapitálu (zejména zásobách a pohledávkách z obchodních vztahů) uloženu přes polovinu celkové hodnoty firmy a změny v přístupu k jeho řízení se tak mohou projevit ve výrazně širším měřítku změn finanční pozice společnosti.

3.1 Hotovostní cyklus Definice pracovního kapitálu se odvíjí od jeho koloběhu v cyklu celého podnikatelského procesu od okamžiku zajištění materiálu pro výrobu objednaných produktů (popř. jiných vstupních výdajů v závislosti na typu podniku) po finální vyinkasování hotovosti od zákazníka. Tento koloběh se nazývá jako hotovostní, popřípadě obratový, cyklus a popisuje jednotlivé fáze přeměny hotovosti během procesu uspokojení zákazníka. Nejlepším příkladem pro ilustraci je výrobní podnik. První fází, do které hotovost vstupuje, je nákup materiálu, jenž je v další fázi zpracován ve výrobě, kde je přeměněn na nedokončenou výrobu. Po jejím dokončení zůstává výrobek na skladě jako hotový a připravený k prodeji. Jakmile je prodán koncovému zákazníkovi, vzniká podniku ve většině případů pohledávka za zákazníkem. V okamžiku jejího uhrazení je cyklus uzavřen a podnik získává zpět svou hotovost navýšenou o přidanou hodnotu. Pro podnik je důležité vědět, jak dlouho tento koloběh trvá. Délka jeho trvání vypovídá o době, po kterou má společnost vázanou hotovost ve svém pracovním kapitálu a také o způsobu financování předmětné zakázky. Tento výstup lze ilustrovat transformováním hotovostního cyklu do časových os. Schéma 1: Časová osa hotovostního cyklu

Materiál 10 dní

Nedokončená výroba 20 dní 30 dní Závazek

Hotové výrobky 10 dní

Pohledávky 30 dní 40 dní Nutno financovat

Autor: Kislingerová, 2010, str. 445; vlastní úprava

Vrchní část schématu znázorňuje postup hotovosti jednotlivými fázemi podnikatelského procesu v na sobě navazujících formách pracovního kapitálu, a to jeho aktivních složek. Ve spodní části schématu je ilustrována pasivní část tohoto procesu, kdy je zpočátku 40

Fight, 2006, str. 56

14

financován dodavatelským úvěrem (faktura přijatá za zakoupený materiál – s třicetidenní splatností) a období, po které je nutno zajistit financování jiným způsobem. Nývltová a Marinič se na pasivní část hotovostního cyklu nedívají optikou volby financování, nýbrž snížení doby vázanosti peněz v podniku. Schéma níže ilustruje hotovostní cyklus, ve kterém je oddělen provozní cyklus podniku, tzn. doba od nákupu prvotního materiálu po dodání hotového produktu zákazníkovi a přijetí úhrady. Rozdíl mezi provozním a obratovým cyklem tkví v předpokladu, že materiál byl uhrazen hotovostní formou a v cyklu se tak neprojevuje jeho pasivní část. Schéma 2: Vztah hotovostního a provozního cyklu

Hotovostní cyklus

Provozní cyklus

Doba obratu zásob + Doba obratu pohledávek

 Doba obratu závazků

Autor: Nývltová a Marinič, 2010, str. 135; vlastní úprava

Názory na vymezení pracovního kapitálu se v literatuře různí. Zatímco někteří autoři za pracovní kapitál považují pouze krátkodobá oběžná aktiva, jiní jej definují jako rozdíl krátkodobých aktiv a krátkodobých pasiv. V odborné literatuře (např. Sharma41) se taktéž objevují ve struktuře pracovního kapitálu výdaje příštího období. Přehledně jej shrnuje Kislingerová42 v následující tabulce: Tabulka 1: Vymezení pracovního kapitálu

Český pojem

Anglický pojem

Obsah pojmu

Pracovní kapitál

Working Capital

Zásoby

+

pohledávky

+

finanční

majetek Čistý pracovní kapitál

Net Working Capital

Pracovní kapitál – krátkodobé závazky

Autor: Kislingerová, 2010, str. 445; vlastní úprava (zkráceno)

41 42

Sharma, 2009, str. 34 Kislingerová, 2010, str. 445

15

Nývltová a Marinič43 v souvislosti s pracovním kapitálem, definovaným jako oběžným majetkem sníženým o krátkodobé závazky, hovoří o tzv. bezpečnostní marži, která podle jejich názoru chrání podnik před nenadálými riziky a je částí oběžného majetku krytého dlouhodobými zdroji. Tím se dostáváme k dalšímu větvení výše uvedené definice dle následujícího vzorce44: í

á

ěž á

á

á

á Z důvodů

výhrad

k účetním

á

postupům,

jež

vyžadují

vykazování

některých

dlouhodobých pohledávek v rámci oběžného majetku, tito autoři definují čistý pracovní kapitál následujícím způsobem45: ý

í

á í á

á ý

é

á

č í

Sharma46 do výčtu položek pracovního kapitálu zahrnuje taktéž výdaje příštího období (accrued expenses); jako příklad uvádí nevyplacené mzdy, popřípadě nepřijaté či neuhrazené úroky náležící do předchozího období. Výše uvedené náhledy na pracovní kapitál lze shrnout do dvou základních interpretací. Je možno na něj nahlížet z pohledu financování, tj. na tu část oběžných aktiv, jež je financována dlouhodobými pasivy; popřípadě z analytického pohledu, který je soustředěn na jednotlivé položky, z nichž sestává, a jejich roli v hotovostním cyklu. V definici (hrubého) pracovního kapitálu, čistého pracovního kapitálu, specifikaci jejich položek a vztahu mezi nimi tak nepanuje mezi autory shoda. Dle autora přístup k těmto pojmům vyplývá více z jejich myšlenkové základny, nežli z přesné specifikace jejich jednotlivých položek. Zatímco pracovní kapitál hovoří zejména o aktivech vázaných v provozním cyklu (viz subkapitola 3.1), jejich hodnotě a době vázanosti v cyklu, čistý pracovní kapitál pojednává o otázce financování tohoto cyklu.

43

Nývltová a Marinič, 2010, str. 143 tamtéž 45 tamtéž 46 Sharma, 2009, str. 34 44

16

Pro účely vymezení teoretického rámce pro hodnocení sledované společnosti přistoupíme k té definici pracovního kapitálu, která zahrnuje krátkodobý finanční majetek (ačkoliv tím momentálně sledovaná firma nedisponuje) a odečítá hodnotu krátkodobých závazků, konkrétně závazků z obchodních vztahů. Výdaje příštího období za součást pracovního kapitálu považovány nebudou, avšak vstupují do plánu peněžních toků (viz kapitola 5). Jednotlivé položky budou individuálně analyzovány z hlediska jejich vlivu na výši a strukturu pracovního kapitálu a možností jejich řízení pro zajištění optimální likvidity a solventnosti podniku. Za složky pracovního kapitálu lze tedy pro účely dalšího textu považovat následující: 

Peněžní prostředky;



Pohledávky z obchodních vztahů;



Závazky z obchodních vztahů;



Zásoby;



Finanční majetek.

Ze specifik analyzovaného podniku plyne největší důraz na ty položky pracovního kapitálu, jež jsou ve výše uvedeném seznamu vyznačeny tučně. Podnik z podstaty své činnosti neeviduje žádné zásoby a v současné době ani finanční majetek. Pojednání o jednotlivých složkách pracovního kapitálu bude rozšířeno v subkapitole 3.5 této kapitoly.

3.2 Přístupy k řízení pracovního kapitálu Marek47 shrnuje základní rozdíl mezi dvěma klíčovými ukazateli, jimiž se tato práce zabývá – běžnou likviditou a pracovním kapitálem – konstatováním, že zatímco běžná likvidita je podílem těchto dvou veličin, v případě pracovního kapitálu se jedná o jejich rozdíl. Tyto ukazatele budou v dalším textu rozšířeny ještě o obratovost jednotlivých položek a celkovou obratovost pracovního kapitálu. Jelikož je vhodné o držených finančních prostředcích kriticky uvažovat z pohledu nákladů obětované příležitosti a na každou drženou finanční jednotku pohlížet jako na jednotku, která mohla být investována, případně použita na úhradu dluhu, je vhodné

47

Marek, 2009, str. 297

17

osvětlit hrozby, jimž se společnost vystavuje v případě, kdy drží neúměrně nízké či naopak příliš vysoké množství likvidních zdrojů. Rizika zapříčiněná držením příliš nízké hladiny pracovního kapitálu spočívají nejen v zamezení investic, jež by přispívaly ke zvyšování hodnoty podniku a například navýšení jeho produkce, ale také mohou vyústit v urgentní problém, kdy společnost sice obdržela zakázky, ale nemůže vyrábět, jelikož nemá jak financovat krátkodobý výrobní cyklus. Jak toto financování pracovního kapitálu funguje, bylo objasněno v kapitole 3.1 na modelu hotovostního cyklu. Riziko plynoucí z držení příliš vysoké hladiny pracovního kapitálu je jednoduché a spočívá ve zvýšených nákladech jednak na jeho administraci, ale také – a to zejména – v nákladech obětované příležitosti z nevyužitých investičních možností. 3.2.1 Minimalizace pracovního kapitálu Současným trendem je absolutní minimalizace pracovního kapitálu ideálně na hodnotu blížící se nule. Tento trend je uplatňován obzvláště při řízení zásob a je označován jako koncepce Just In Time. Jak podotýká Šoljaková48, jedná se spíše o filozofii, nežli o soubor jednotlivých postupů a pravidel. Ústřední myšlenkou této koncepce je minimalizace zásob protékajících podnikem v různých formách a taktéž nejvyšší možný stupeň úspory času. Tato myšlenka může být využita i při řízení peněžních toků za předpokladu jejich řádného naplánování49 a eliminace neočekávaných výkyvů v peněžních tocích. Sharma50 taktéž oceňuje inklinaci k minimalizaci pracovního kapitálu vzhledem k šetření úrokových a oportunitních nákladů a dokonce nazývá pracovní kapitál jako „investici do neefektivnosti“51. Výraznější dopady jsou viditelné opět zejména na zásobách, ale rovněž existence pohledávek a závazků (vice versa) z obchodních vztahů s sebou nese určitý díl neefektivity, jakými jsou například prodleva při fakturaci, prodleva při vymáhání dosud nevyinkasovaných pohledávek, samotný princip financování obchodního partnera atd. Jako již ve dříve zmíněných oblastech i zde se jedná především o kompromis mezi několika přístupy – například u zvýšení hladiny (zdravých) pohledávek jde prioritně o zlepšování vztahů se zákazníkem a 48

Šoljaková, 2009, str. 124 Tématem plánování peněžních toků se dále zabývá kapitola 5. 50 Sharma, 2009, str. 36-37 51 tamtéž, str. 36 49

18

poskytnutí mu služby nad rámec prostřednictvím prodloužení lhůty splatnosti. To s sebou nese taktéž možnost získání konkurenční výhody. Vedení finančního oddělení společnosti pak opět náleží posouzení konfliktu výhod z této minimalizace pracovního kapitálu s ohledem na riziko dosažení jeho přespříliš nízké hladiny, o němž bylo pojednáno výše. 3.2.2 Záporný čistý pracovní kapitál Čistý pracovní kapitál však může nabývat i záporných hodnot. K tomuto jevu dochází v situaci, kdy matematická hodnota pasivních položek (v souladu s vymezením pracovního kapitálu výše se jedná o krátkodobé závazky z obchodních vztahů) převyšuje hodnotu majetku, jenž vstupuje do aktivních položek výpočtu. Z hlediska financování se pak jedná o situaci, kdy je dlouhodobý majetek financován krátkodobými zdroji. V tom případě je porušeno tzv. zlaté pravidlo financování, které tkví v harmonizaci časového horizontu příslušných aktiv se zdroji jejich financování. Krátkodobá aktiva by dle tohoto pravidla měla být z převážné části kryta krátkodobými zdroji a dlouhodobá aktiva analogicky zdroji dlouhodobými. Výraznější nesoulad těchto lhůt může poukazovat na neefektivitu či rizikovost řízení kapitálového krytí majetku. Za neefektivní je považováno krytí krátkodobého majetku dlouhodobými zdroji, jež mají potenciál pro financování dlouhodobých investic a jejich účel tak není zcela naplněn; rizikovou variantou je krytí dlouhodobých aktiv krátkodobými pasivy. Rizikovost takového počínání je zjevná na příkladu financování výrobní linky či budovy krátkodobou půjčkou či závazky dodavatelům; neefektivitu dokresluje příměr k financování nákupu zboží provozního charakteru dlouhodobou půjčkou či hypotékou. Toto hodnocení však nemá obecnou platnost a odvisí od odvětví, v němž podnik působí, a stylu jeho finančního řízení. Typickým příkladem podniku vykazujícího záporný pracovní kapitál, a tím nerespektujícího zlaté pravidlo financování, je hypermarket. Tento typ společnosti běžně zahrnuje ve své finanční struktuře vysoký podíl krátkodobých závazků za dodavateli, jenž kryje vysokoobrátkové položky zásob. Lhůta splatnosti těchto závazků bývá zpravidla díky silné vyjednávací pozici těchto podniků prodloužena ve srovnání s obvyklými dvoutýdenními až měsíčními termíny splatnosti faktur a může dosahovat například až pololetního časového horizontu. Tento typ 19

závazku je stále klasifikován jako krátkodobý závazek z obchodních vztahů, avšak se stává významným zdrojem financování společnosti.

3.3 Kompromis mezi rizikem a výnosem Podle názoru Sharmy52 se přístupy k řízení pracovního kapitálu liší v závislosti na vícero faktorech, jako je ekonomická situace, specifika trhu a samozřejmě odvětví, ve kterém podnik působí. Věří, že výběr postoje na škále od konzervativního k agresivnímu přístupu je úzce spjat s firemními cíli a inklinaci managementu buď k ziskovosti, nebo k likviditě, o které bylo pojednáno v první kapitole. Budeme-li se zabývat variantami zacházejícími do extrémů, první možností je držba hladiny peněžních prostředků a dalších položek pracovního kapitálu na co nejnižší možné úrovni. Z tohoto přístupu však plyne vystavení se riziku vyvstávajícího z nedostatku dostupné hotovosti či zásob a s tím spojené potenciální následky ve formě dodatečných nákladů na nákup dražších produktů k prodeji, případně naléhavé potřeby výpůjčky peněžních prostředků. Tato neočekávaná transakce se zpravidla zakládá na bázi krátkodobé půjčky, která je ve většině případů nesrovnatelně dražší než dlouhodobé držení mírně zvýšené úrovně volných peněz na bankovním účtu. Při pohledu z druhé strany se společnost může vyvarovat tomuto typu rizika a držet více peněz a dalšího pracovního kapitálu, než je nezbytně nutné, a to za cenu zadržování nevyužitých zdrojů, jež by mohly být využity ke generování dodatečných úroků. Tento přístup je také znám pod anglickým pojmem risk-return trade-off approach.

3.4 Faktory ovlivňující výši pracovního kapitálu Výše pracovního kapitálu je ovlivněna četnými faktory. Podle Sharmy53 jsou jimi v obecném měřítku povaha podnikání, sezónnost aktivit, úroveň aktivity, tržní a dodavatelské podmínky. Specifikace daného odvětví zakládá požadavky na výši a strukturu pracovního kapitálu s výraznými rozdíly zejména v případě podniku poskytujícího služby a výrobního podniku. Zatímco podnik poskytující služby (tímto typem je i dále analyzovaný podnik) operuje především na hotovostní bázi a drží velmi nízkou, popřípadě žádnou úroveň zásob a dalšího provozního kapitálu, výrobní podnik zpravidla drží velmi vysoké

52 53

Sharma, 2009, str. 39-42 tamtéž, str. 37

20

hladiny různých položek, jakými jsou materiál, polotovary, nedokončená výroba v různých fázích rozpracovanosti a výrobky na skladě. Také struktura pohledávek a závazků se může výrazně lišit v závislosti na struktuře dodavatelů a odběratelů. Podnik může dodávat zboží či poskytovat služby o vysokých hodnotách ocenění pouze několika zákazníkům – nebo naopak pracuje s vysokou obratovostí a prodejem značného množství produktů mnoha zákazníkům za dosahování nižší marže. Analogicky struktura závazků odvisí na tom, zdali podnik odebírá vstupy od několika vybraných klíčových dodavatelů, na kterých je relativně závislý, či zdali udržuje obchodní vztahy s mnoha dodavateli, což se odrazí na rozsáhlejším portfoliu závazků. Sezónnost aktivit má vliv na výši pracovního kapitálu v průběhu roku, kdy ve vypjatých obdobích drží firma na skladě vyšší úroveň produktů pro zajištění uspokojení poptávky a naopak v období stagnace je tato úroveň výrazně nižší. Jak vyplývá z popisu, sezónnost, jakožto faktor vlivu na výši pracovního kapitálu, se týká obzvláště výrobních podniků. Kupříkladu podnik poskytující auditorské služby taktéž vykazuje období s vyšší poptávkou po jeho službách a tzv. mrtvé sezóny, avšak vzhledem k jeho zaměření na poskytování služeb se tento typ výkyvů projeví zejména ve výši mzdových nákladů, jež nejsou součástí pracovního kapitálu. Součástí pracovního kapitálu jsou však peněžní prostředky a pohledávky za obchodními partnery, které podléhají sezónním výkyvům, stále je však jejich vliv nižší než u výrobních podniků zajišťujících například produkci větráků nebo zimních rukavic. S tím souvisí i další faktor, kterým je úroveň aktivity podniku s přímým dopadem na obratovost pracovního kapitálu (její výpočet a interpretace bude dále nastíněna v pojednání o vybraných jednotlivých položkách pracovního kapitálu). Čím vyšší úroveň aktivity podnik vykazuje, tím vyšší jsou požadavky na hladinu jím drženého pracovního kapitálu. Okolnosti na trhu jsou dalším nositelem vlivu na výši drženého pracovního kapitálu, což se opět dotýká zejména výrobních podniků. Sharma ve své publikaci 54 rozvádí myšlenku, kdy v případě, že má daný podnik mnoho konkurentů, nemůže si dovolit výpadek zásob, jelikož jeho zákazníci by záhy přestoupili ke konkurenci. Oproti tomu společnosti, jež se dají ve svém odvětví považovat za monopol, si mohou dovolit nechat zákazníka na zboží čekat, ba dokonce vyžadovat úhradu zálohy předem. To je 54

Sharma, 2009, str. 37

21

samozřejmě příznivější situací pro řízení pracovního kapitálu, kdy společnosti nevznikají takové nároky na úroveň zejména materiálu a peněžních prostředků. Posledním faktorem zmíněným Sharmou jsou dodavatelské podmínky a spolehlivost zajistit materiál či další vstupy včas a v požadovaném množství a kvalitě. V návaznosti na to existují konkrétní procesy řízení zásob, jako například Just In Time, avšak tento faktor je opět přesahem do řízení zásob výrobního podniku a není pro analýzu zvoleného podniku relevantní. Přistoupíme proto k jeho modifikaci na platební podmínky stanovené odběratelům a akceptované od dodavatelů.

3.5 Složky pracovního kapitálu 3.5.1 Peněžní prostředky Za peněžní prostředky jsou v ryzím slova smyslu považovány peníze ve formě hotovosti a na běžných bankovních účtech. Termín užívaný v anglicky hovořících zemích Cash and Cash Equivalents nabádá k rozšíření této definice dále na peněžní ekvivalenty, tj. aktiva, jež jsou takřka okamžitě směnitelná za hotovost, jako například kolky, dálniční známky, poštovní známky nebo stravenky. Taktéž české účetní standardy55 se přiklánějí k rozšíření peněžních prostředků o krátkodobé cenné papíry a podíly a pořizovaný krátkodobý finanční majetek. Soukup a kol.56 definuje peníze jako „bezrizikové aktivum s očekávanou nulovou mírou výnosu a nejvyšším možným stupněm likvidity.“ V definici Cash and Cash Equivalents se odlišují i dva nejvýznamnější systémy účetních standardů IFRS (IAS 7) a US GAAP (ASC 305)57. Oba systémy se shodují v základních bodech definice Cash and Cash Equivalents, které kladou důraz na krátkodobost a vysokou likviditu spojenou s požadavkem na okamžitou přeměnu v hotovost. Nicméně IFRS je definuje méně striktně než US GAAP a vykazování určitých typů položek je ponecháno na individuálním posouzení. Může se tak stát, že investice se splatností delší než tři měsíce je klasifikována do Cash and Cash Equivalents, zatímco převod hotovosti do tzv. money marketů může být považován za investici. Tento rozdíl vyvstává z definice IAS 7 (odst. 7), která zdůrazňuje primární účel hotovosti jako prostředku hrazení závazků namísto prostředku pro zakládání 55

Český účetní standard pro podnikatele č. 016 Krátkodobý finanční majetek a krátkodobé bankovní úvěry, 2016 56 Soukup, 2010, str. 130 57 Work Plan for the Consideration of Incorporating International Financial Reporting Standards into the Financial Reporting System for U.S. Issuers (internetový zdroj), 2010, str. 17

22

investic („Cash equivalents are held for the purpose of meeting short-term cash commitments rather than for investment or other purposes.“). Rozdíl v principu vnímání Cash and Cash Equivalents je zřejmý také v klasifikaci kontokorentu, u kterého IFRS připouští jeho začlenění do položky peněžních prostředků, jedná-li se o součást podnikové cash management strategie, zatímco US GAAP jej považují za formu financování, tedy kladou požadavek na jeho vykázání jako přijatou půjčku v pasivní části rozvahy a taktéž jako kategorii financování ve výkazu o peněžních tocích. Pro účely teoretického základu k pozdější analýze podniku budou za peněžní prostředky považovány téměř výhradně zůstatky na bankovních účtech, které jsou vedeny ve více měnách. John Maynard Keynes se v jedné ze svých přelomových teorií – teorii poptávky po penězích58 – na makroekonomické úrovni zabýval motivy držení hotovosti, jež zůstávají v platnosti doposud. Soukup a kol.59 v souladu s Keynesovou teorií formuluje čtyři motivace pro držení hotovosti. První dva motivy, motiv spojený s důchodem a motiv podnikání, bývají v odborné literatuře slučovány pod pojem transakční motiv. Jedná se o důsledek nerovnoměrného inkasa příjmů a hrazení příslušných výdajů v průběhu období. Výdaje, o něž se v tomto motivu jedná, jsou vždy očekávané a jde zejména o zajištění dostatečné výše likvidních peněžních prostředků pro jejich včasné uspokojení. Rozdíl mezi motivem spojeným s důchodem a motivem podnikání spočívá v držiteli hotovosti – jedná-li se o domácnost či firmu. Dalším motivem k držení hotovosti je opatrnostní motiv. Tento motiv se opět zabývá nezbytností včasného hrazení splatných závazků, avšak se soustřeďuje na neplánované peněžní výdaje, jakými může být neočekávaný závazek či náhlá možnost výhodné investiční příležitosti. Posledním důvodem uváděným v Keynesově teorii je spekulační motiv, také nazýván jako motiv preference likvidity. Ten klade důraz na chápání peněz jako aktiva a volbu držitele, zdali preferuje držet své bohatství v penězích, či v nějakém jiném aktivu, jež se od peněz liší mírou výnosu a s tím související mírou rizika. Keynesova teorie uvažuje

58 59

Keynes, 1964, str. 195-196 Soukup, 2010, str. 129

23

jako alternativu pouze dluhopisy, přesto však představuje logický základ uvažování firem při realizaci cash managementu. Principy řízení peněžních prostředků (cash management) Sharma ve své publikaci60 zmiňuje Rossovu formulaci cíle řízení peněžních prostředků jako udržování investice do hotovosti na co nejnižší úrovni za současného účelného a účelového provozování firemních aktivit. Sharma61 do principů cash managementu taktéž zahrnuje vyvažování nákladů obětovaných příležitostí držení hotovosti s užitkem plynoucím z ušetření času a transakčních nákladů nutných pro konverzi aktiva na hotovost. Cash managementu jako samostatnému systému bude věnována pozornost v kapitole 4. 3.5.2 Pohledávky z obchodních vztahů Konečnou fází uskutečněného obchodu se zákazníkem je inkaso odměny za prodané výrobky, zboží či službu. Jelikož valná většina inkasování peněz z výstupů obchodního styku probíhá následnou fakturací a nikoliv hotovostní formou, dochází k riziku neuhrazení příslušné pohledávky, o němž bylo v kapitole 2 pojednáno jako o riziku souvisejícím s obchodními partnery. Řízení tohoto typu rizika již sice není předmětem řízení likvidity a solventnosti, avšak i přesto je s touto situací je nutné jej při souvisejících analýzách uvažovat. Pro podnik a jeho stabilní likvidní situaci je důležité vyinkasovat pohledávky v co nejkratším časovém intervalu.

Nývltová a Marinič62

stanovují základní úlohy řízení pohledávek v souvislosti se zajištěním likvidity v několika bodech. Mezi ně náleží zhodnocení důvěryhodnosti zákazníka, individuální dohodnutí platebních podmínek, stanovení struktury, výše a financování pohledávek a v závěrečném kroku volba prostředků vymáhání nedobytných pohledávek. Podle Sharmy63 je mnoho firem toho názoru, že příliš striktní vymáhání neuhrazených pohledávek, například přes vymahačskou společnost, může zničit vztah se zákazníkem. To může být do jisté míry pravda, otázkou je však, zdali si vedení firmy vůbec přeje navazovat obchodní vztahy se zákazníky, kteří nehradí své závazky a stojí firmu jak transakční, tak i případné administrativní náklady a s tím související náklady na vymáhání.

60

Sharma, 2009, str. 74 tamtéž 62 Nývltová a Marinič, 2010, str. 147 63 Sharma, 2009, str. 130 61

24

Tomuto typu rizika je možno do jisté míry předejít aplikací úvěrové politiky (credit policy), tj. uvalení jednotlivých limitů na výši otevřených pohledávek za jedním zákazníkem. Navýší-li se hodnota neuhrazených pohledávek k jednomu klientovi nad tento limit, společnost s nejvyšší pravděpodobností odmítne uzavřít další obchod s touto protistranou do doby, než bude závazek alespoň částečně uhrazen, v lehčích formách i oproti příslibu okamžitého uhrazení závazku či jeho části. Mezi základní praktiky směřující k zamezení opožděných či nevyinkasovaných plateb Sharma64 řadí zejména bezodkladné vydávání faktury, okamžité soustředění pozornosti k neproplacené faktuře ihned po uplynutí jejího data splatnosti, stupňující se frekvenci kontaktování zákazníka v korelaci s prodlužující se dobou uplynulou ode dne splatnosti faktury (související s faktem, že čím déle je pohledávka neuhrazená, tím spíše ji lze klasifikovat jako nedobytnou65). Je známo a využíváno daleko širší spektrum praktik vymáhání pohledávek, jejich výčet a popis však již přesahuje téma řízení likvidity a solventnosti. Krom výše uvedených praktik je možné proces urychlit taktéž poskytnutím obchodní slevy tomu zákazníkovi, který za přijaté zboží či službu zaplatí ihned, případně uvalením smluvních pokut za pozdní úhradu66. Obor finanční analýzy pro získání bližších informací o pohledávkách z obchodních vztahů a jejich další analýzu využívá ukazatele doby obratu. Těchto ukazatelů je několik variant, všechny však fungují na bázi porovnání průměrného stavu pohledávek z obchodních vztahů k vhodné veličině přepočtené na denní hodnotu. Touto veličinou je na základě Markovy publikace67 debetní či kreditní obrat na účtu těchto pohledávek, případně hodnota tržeb. Varianta používající debetní obrat se na ukazatel dívá pohledem tvorby pohledávek, kreditní pak uvažuje i uhrazení daných pohledávek a tím i završení celého procesu. Způsob výpočtu, v němž jsou využity tržby, je účelné omezit pouze na výnosy z příslušných prodejů. Každá z těchto variant má své klady a zápory, jejich interpretace je však totožná a vypovídá o časovém horizontu, ve kterém jsou tyto pohledávky převedeny na peníze. Obecný názor analytiků srovnává ideální hodnotu

64

Sharma, 2009, str. 130 tamtéž 66 tamtéž, str. 84 67 Marek, 2009, str. 270-271 65

25

ukazatele očištěnou o vliv daní68 shodnou s hodnotou průměrné délky splatnosti faktur. Marek69 pak dodává, že ideální hodnota se nenachází v ani jednom z extrémů. Příliš vysoká doba obratu pohledávek (nejedná-li se o takto záměrně vyjednané obchodní podmínky s klíčovými spolehlivými odběrateli) zpravidla vypovídá o nezvládnutí úvěrové politiky a navyšuje náklady spojené se sledováním pohledávek a analýzou jejich dobytnosti. Podle názoru autora je žádoucí tuto hodnotu udržovat na co nejnižší možné úrovni, avšak je nutné nahlížet na pohledávky z obchodních vztahů z pohledu podniku také jako na závazky z obchodních vztahů z pohledu osoby, s níž je obchodováno, a jejími opačnými záměry, co se doby splatnosti a úvěrové politiky týká. Není tak vhodné na pohledávky pohlížet ryze z finančního hlediska, ale také jako na nástroj udržování dobrých obchodních vztahů a možnosti získání konkurenční výhody například prodloužením délky jejich splatnosti. 3.5.3 Závazky z obchodních vztahů Sharma70 považuje závazky z obchodních vztahů za nejspontánnější možnost financování aktiv, ke kterým jsou vázány. Spontánní proto, že objednávkou příslušného aktiva ve většině případů automaticky vzniká závazek uhradit toto aktivum formou zaplacení přijaté faktury71. Přistoupí-li příslušné oddělení podniku k řízení závazků z obchodních vztahů, stojí před rozhodováním spjatým z nutností vyvážit řízení závazků a zachování dobrého jména společnosti. S příslušnými dodavateli je možno vyjednat prodloužení lhůty splatnosti, popřípadě navýšení úvěrových limitů, o nichž již bylo pojednáno v předchozí kapitole. Je na zvážení každého podniku, do jaké míry se rozhodne klást důraz na řízení závazků; zdali preferuje spíše agresivnější formu spjatou s nehrazením svých závazků včas za cenu ztráty důvěryhodnosti před dodavateli společně s vystavením se nákladům na pokuty z prodlení, konzervativní formu provázenou

diskusemi

s dodavateli,

s nimiž

má

dobré

vztahy,

popřípadě

neprovozováním řízení závazků z obchodních vztahů vůbec. Optimální variantou je pak, obzvláště v případě velkých podniků (či společností se zvučným jménem), využít vyjednávací pozici k prodloužení sjednané lhůty splatnosti.

68

Marek, 2009, str. 271 tamtéž 70 Sharma, 2009, str. 50 71 Tento způsob hrazení závazků samozřejmě není jediným, jiné možnosti platby se však již neváží k popisované položce pracovního kapitálu. 69

26

Ukazatel finanční analýzy známý jako doba obratu závazků funguje analogicky k ukazateli doby obratu pohledávek. Pro výpočet hodnoty tohoto ukazatele je možno zvolit z více možností. Pro účely co nejpřesnějšího dokreslení tématu je zvolen vzorec interpretovaný Markem72 jako „průměrnou dobu potřebnou na úhradu současných závazků z tržeb.“ Jeho hodnota ve dnech se rovná poměru průměrného stavu těchto závazků k celkovým tržbám přepočteným na jeden den. Zbylými dvěma variantami jsou podobně jako u ukazatelů doby obratu pohledávek debetní či kreditní obrat na účtu závazků. Marek73 zvolil jako nejvhodnější variantu pro výpočet hodnoty ukazatele tržby z praktických důvodů jejich předcházení vlivu fakturované DPH a také snazší identifikace, jelikož soustava analytických účtů podniků ne vždy využívá dostatečně detailního dělení pro selekci relevantních transakcí. Příčinně přesnější variantou je však dle autora využití celkového zůstatku fakturovaných zdrojů jako báze pro výpočet. Ač by se mohlo jevit jako nejvýhodnější variantou udržení této hodnoty na co nejvyšší úrovni, ani ta nebývá optimálním řešením. Příliš vysoká hodnota nemusí a priori znamenat nezvládnutí likvidní situace podniku, ale může být také důsledkem nadmíru výhodných dodavatelských podmínek (zpravidla prodloužená doba splatnosti závazků) či jiných důsledků obchodních vyjednávání. Je-li jeho hodnota příliš nízká, opět dle Marka74 poukazuje na nevýhodné využití peněžních prostředků. Z první kapitoly si připomeňme, že jedním z ústředních cílů řízení likvidity je schopnost podniku včas dostát svým splatným závazkům. Pozdržování plateb dodavatelům se tak stává kontraproduktivním ve vztahu k naplňování tohoto cíle řízení likvidity. Podle názoru autora je vhodné k tomuto záměrnému zpomalování plateb přistoupit jen ve zcela ojedinělých případech, kdy je podnik okolnostmi donucen platby prioritizovat. Opět je nutné brát na vědomí dlouhodobost vztahů s dodavateli a svou kreditní důvěryhodnost. Jakmile byly provedeny výpočty, interpretace a zhodnocení ukazatelů obratovosti příslušných položek, je podle Fighta75 pro získání širší představy užitečné provést totéž s celkovou hodnotou pracovního kapitálu. Tento ukazatel podává však jen doplňující informaci, jelikož jednotlivé složky pracovního kapitálu se zpravidla obracejí odlišným tempem. 72

Marek, 2009, str. 273 tamtéž 74 tamtéž 75 Fight, 2006, str. 58 73

27

4 Nástroje a metody řízení likvidity a solventnosti 4.1 Cíle a metody Variantou k držení rezervy ve formě určité úrovně hotovosti nad limit, jenž si společnost stanoví jako základní, na kterém hodlá dlouhodobě udržovat své peněžní zůstatky, jsou podle Kislingerové tzv. nečerpané úvěrové linky76, které taktéž slouží jako určitá forma rezervy při náhlém nedostatku likvidních prostředků. Příkladem nečerpané úvěrové linky je možnost kontokorentu k bankovním účtům společnosti. Kontokorent s sebou obvykle nese pravidelné náklady na jeho udržení a taktéž procentní úrok z přečerpané částky. Treasury oddělení tak disponuje další alternativou záchranného financování při urgentním nedostatku hotovosti, je však na jeho zvážení na základě analýz, zdali je finančně efektivní hradit dané poplatky za zachování možnosti kontokorentu, popřípadě je-li výhodnější zvýšit základní limit na úroveň zahrnující rezervu pro tyto případy. O tomto zvoleném základním limitu, jenž je dle Millerova a Orrova modelu nazýván jako bod návratu, bude šíře pojednáno v subkapitole 4.2.3. Další alternativou je například cash pooling v rámci holdingu, jemuž bude věnována rozsáhlá subkapitola 4.2.2. Řízení hotovosti Řízení hotovosti (cash management) je dílčí složkou systému řízení likvidity. Hranice mezi tímto systémem a subsystémem je velice tenká a odráží nekonzistentní vnímání likvidity a likvidních aktiv (připomeňme odlišné pohledy na hotovost a posléze investice systémy IFRS a US GAAP). Peníze jsou považovány za nejlikvidnější formu aktiva a při používání pojmu cash management bude v dalším textu pojednáváno výhradně o peněžních prostředcích na bankovních účtech, popřípadě v hotovostní formě. Krajní bod výše uvedených odlišností ve vnímání představuje Cooper77, který popisuje řízení hotovosti jako řízení přebytků a nedostatků peněžních prostředků v rámci jednodenního časového horizontu. Zde je výlučně uvedena podmínka velice krátkodobého časového horizontu, v němž řízení hotovosti probíhá. Dle jeho názoru je řízení hotovosti založeno na efektivním informačním systému, ze kterého vyvstávají

76 77

Kislingerová, 2010, str. 540 Cooper, 2004, str. 321

28

odpovědi na otázky týkající se momentálního a kýženého zůstatku peněžních prostředků, jejich současného uložení a nejbližšího možného termínu dostupnosti. Taktéž poskytuje informace o alternativních možnostech jejich uložení společně s informací o úrokových výnosech těchto příležitostí. Systém ideálně podává i prognózy, jakým směrem se budou úrokové míry a budoucí peněžní zůstatky ubírat. Nedostatečně či špatně řešené řízení likvidity ústí do řady negativních důsledků78 pro společnost, z nichž nejvýznamnějšími jsou nevyužité zůstatky na bankovních účtech, souběžné držení krátkodobých půjček s krátkodobými deposity, popřípadě porušení základního elementu řízení likvidity, a to neschopnosti hradit závazky včas a v požadované výši. Do oblasti řízení likvidity náleží taktéž zakládání a udržování dobrých vztahů s bankovními institucemi a dbaní na dobrou kreditní pověst. Vzhledem k systému financování společnosti, které probíhá výhradně na bázi vnitropodnikových půjček, nebude tato oblast v dalším výkladu uvažována. Cíle cash managementu Cooper79 považuje za základní cíle efektivního cash managementu následující: 

Minimalizace času nezbytného pro převod výnosů na použitelné peněžní prostředky;



Koncentrace peněžních prostředků na centrálním bankovním účtu, pomocí kterého mohou být efektivně řízeny;



Dohled nad náklady na platby a jejich minimalizace;



Snížení, popř. úplná eliminace výpůjček.

Tento pohled na cíle cash managementu je přizpůsobený pohledu oddělení treasury, jež je zpravidla ve své operativní rovině zaměřeno na krátkodobé využití peněžních prostředků80. V souladu s požadavkem na koncentraci peněžních prostředků na jednom účtu, na nějž lze nahlížet dvojím pohledem – buďto jako na cíl dle Coopera, nebo také jako na nástroj, jímž lze dosáhnout celopodnikových cílů efektivního spravování

78

Cooper, 2004, str. 322 tamtéž, str. 265 80 Specifikace aktivit oddělení treasury se v jednotlivých společnostech samozřejmě liší. 79

29

hotovosti – bude významná část práce věnována problematice cash poolingu, jenž je využíván společností analyzovanou v dalším textu. Kislingerová ve své publikaci81 rozděluje ústřední cíl řízení likvidity – celkovou efektivitu – na čtyři dílčí cíle, respektive požadavky. Prvním z nich je požadavek na včasné hrazení splatných závazků. Druhou charakteristikou je eliminace souběhu finančního majetku a přijatých půjček. Následuje požadavek na úročení veškerých zůstatků finančních aktiv. Závěrečným dílčím cílem je minimalizace nákladů na krátkodobé financování za současné maximalizace výnosů z držených finančních aktiv. Výše uvedené cíle lze v první fázi shrnout jako přirozené zaměření na dosažení co nejvyšších výnosů za vynaložení co nejnižších, v tomto případě transakčních, nákladů, za současného zajištění základního cíle řízení likvidity, a to schopnosti řádného hrazení závazků. Cooperův požadavek na snížení, popřípadě úplnou eliminaci výpůjček a navazující zaměření Kislingerové na omezení souběhu přijatých výpůjček s investicemi do finančního majetku však dle autora není všeobecně použitelným řešením a dává prostor k diskusi. Může dojít k situaci, kdy se podniku naskytne investiční příležitost s vyšším výnosem, než je náklad vynaložený na držení půjčky. Poté vstupuje do úvah konflikt cílů o minimálním zadlužení oproti vyšší výnosnosti. V rozhodování o této oblasti záleží na prioritizaci cílů vlastníků, resp. managementu a posléze finančního oddělení podniku a odpovědi na otázku, zdali pro ně má vyšší prioritu nízká zadluženost podniku či vyšší výnos spojený s vyšším rizikem. Opět se tak managementu naskýtá otázka konfliktu výnosu s rizikem, na niž hledá odpověď každá firma samostatně dle svých možností a specifik. Řešení se odvíjí krom konkrétních hodnot vyplývajících z dané situace také od individuálního přístupu zástupců daného podniku k riziku. Pro účely analýzy zvoleného podniku a přistoupení ke konkrétním doporučením budou výše uvedené cíle syntetizovány do následujících: 1. Ústředním a nadřazeným cílem je zajištění dostatečného množství hotovosti pro zajištění řádných úhrad splatných závazků. 2. Veškeré prostředky, jež podnik v dané situaci považuje za nadbytečné, by měly generovat dodatečný výnos. 81

Kislingerová, 2010, str. 541

30

4.2 Nástroje cash managementu K naplnění těchto cílů je zapotřebí využití nástrojů ke sledování a řízení jednotlivých položek pracovního kapitálu. Kislingerová82 považuje za základní nástroje cash managementu řízení inkasa pohledávek, úhrad faktur, úroků na běžných účtech, splátek úvěrů, zakládání depozit a vykonávání operací na finančních trzích. Jansen83 se na nástroje cash managementu dívá z pohledu koncernu jako skupiny jednotek a řízení hotovosti na celopodnikové úrovni. Na této úrovni rozlišuje pouze dva systémy řízení hotovosti, a to netting a cash pooling. Vzhledem k tomu, že se jedná o v praxi zažité pojmy, nebudou v dalším textu překládány. Budou-li tyto nástroje opět syntetizovány pro účely pojednání o konkrétním podniku, za hlavní využitelné nástroje budou považovány následující: 1. Zajištění hladkého průběhu obchodních vztahů po finanční stránce bude uskutečněno plánováním úhrad závazků bez zbytečného odkladu a snaha o inkaso pohledávek ve sjednaném termínu. Pro splnění tohoto cíle není v případě analyzovaného podniku vzhledem k jeho specifikaci jako servisního střediska koncernu relevantní přistupovat ke speciálním nástrojům. Pro budoucí možnosti nejen sledované společnosti, ale koncernu, jehož je součástí, jako celku, je však vhodné přiblížit nástroj řízení úhrad plynoucích vnitropodnikových obchodních vztahů, kterým je netting. 2. Využití nadbytečných peněžních prostředků je procesem o více fázích, z nichž každá vyžaduje specifický nástroj. Jedná se o následující etapy: a. Prvním

krokem

je

analýza

stávajících

peněžních

zůstatků

a

uskutečňovaných transakcí. Nástrojem k jejich identifikaci je analýza transakcí minulých období. b. Pro identifikaci nadbytečných peněžních prostředků je nutné stanovit limit, od kterého je úroveň hotovosti již považována za nadbytečnou. Ke stanovení tohoto limitu je vhodné využít ústřední myšlenku Millerova a Orrova modelu s přihlédnutím na informace získané z provedené analýzy. 82 83

Kislingerová, 2010, str. 542 Jansen, 2011, str. 2

31

c. Takto identifikované peněžní prostředky je žádoucí alokovat do příležitostí, které respektují požadavky na výnos, míru likvidity a riziko. Ústředním nástrojem, opět s odvoláním na vnitropodnikovou specifikaci společnosti, je zejména cash pooling. 3. Nejen nadbytečné peněžní prostředky jsou zdrojem potenciálních výnosů společnosti. Je žádoucí využít faktu, že společnost přijímá úhrady od svých obchodních partnerů – sesterských společností – v různých měnách. Mimo nutnost eliminace rizik plynoucích z nutnosti převodu měn se v ideálním případě tato skutečnost může stát bází pro dosahování dodatečných výnosů. Není-li to reálné, měla by společnost cílit alespoň na maximální snížení nákladů plynoucích z těchto inkas a související konverze měn. Nástrojem pro dosažení těchto cílů je například forexová platforma nabízená bankovními institucemi. 4.2.1 Netting Netting spočívá v průběžném evidování vnitropodnikových závazků a pohledávek, které ústí v pravidelná vypořádání částky tzv. čistých závazků, popřípadě pohledávek, po vzájemném zápočtu, mezi jednotlivými entitami koncernu. Tento systém nabývá dvou základních podob, a to dvoustranného nebo mnohostranného nettingu84. V případě dvoustranného

nettingu

dochází

k finančnímu

vyrovnání

individuálně

mezi

jednotlivými entitami koncernu, tzn., že ve stanoveném termínu proběhne jedna platba mezi dvěma entitami. V souhrnném pohledu tak v toto datum platí „všichni všem“. Mnohostranný netting zavádí zápočtové centrum85, které slouží jako centrální účet pro shromažďování a rozesílání těchto transferů. V konečném důsledku tak každá ze zúčastněných entit provede, popřípadě obdrží, jedinou platbu.

84 85

Kislingerová, 2010, str. 568 tamtéž

32

Schéma 3: Mnohostranný netting se zápočtovým centrem

Entita Entita

Entita

Entita

Entita

Zápočtové centrum Entita

Entita

Entita

Entita Entita

Autor: Kislingerová, 2010, str. 568; vlastní úprava

4.2.2 Cash pooling Jedním z hojně rozšířených nástrojů řízení prostředků na bankovních účtech entit v koncernu, prováděného zejména mezinárodními korporacemi, je cash pooling. Podstata cash poolingu tkví v koncentraci veškerých volných peněžních prostředků holdingu na jednom účtu. Pro prvotní představu, jak cash pooling funguje, používá Marek86 přirovnání k hrnečku, do kterého účastníci vkládají své přebytečné peněžní prostředky a takto získané peníze jsou použity k investici při zachování určitého zůstatku „v hrnečku“, ze kterého si účastníci mohou v případě potřeby peníze vzít. Podle Jansena87 je jeho zavedení v rámci holdingu vynikající příležitostí sloučit potřebu řízení peněžních toků na úrovni koncernu s výhodami stále narůstajícího trendu globalizace. Sharma88 doplňuje informaci o vzestupu cash poolingu po zavedení eura jako jednotné měny ve stále více evropských státech, což výrazně usnadnilo zavedení a udržování tohoto systému v korporacích.

86

Marek, 2009, str. 332-333 Jansen, 2011, str. 1 88 Sharma, 2009, str. 91 87

33

Marek89 popisuje cash pooling jako „finanční nástroj, který sdružuje peněžní prostředky z více účtů a pracuje s nimi jako s jediným účtem.“ Cash pooling se na základě typu převodu zůstatků dále větví do dvou typů (viz dále), avšak základní princip je u všech totožný. Cash poolingová struktura sestává z jednoho centrálního účtu (Master account) a většího počtu účtů podřízených (Slave accounts). Na konci každého dne jsou případné peněžní nadbytky z bankovního účtu dané dceřiné společnosti převedeny na účet centrální a vice versa – v případě, že má daná entita záporný konečný zůstatek na svém (podřízeném) účtu, jsou na něj zaslány peněžní prostředky z centrálního účtu tak, aby byl zůstatek podřízeného účtu opět nulový. Jelikož cash pooling funguje na bázi půjčky, jsou převedené zůstatky předmětem výpočtu a odvedení úroku na základě této poskytnuté či vypůjčené částky. Příklad cash poolingové struktury s naznačením toku transakcí je znázorněn ve schématu: Schéma 4: Reálný cash pooling (zero-balancing)

Autor: Jansen, 2011, str. 2; vlastní překlad a úprava

Po uskutečnění transferů na centrální účet je zůstatek podřízených účtů nulový bez ohledu na výši či znaménko původního konečného zůstatku viz tabulka níže:

89

Marek, 2009, str. 333

34

Tabulka 2: Ilustrace cash poolingových transakcí

Konečný denní

Konečný denní zůstatek

Jednotlivé

zůstatek na

po provedení cash

transakce na

podřízeném účtu

poolingového transferu

centrálním účtu

Podřízený účet 1

350 000

0

350 000

Podřízený účet 2

-5 000

0

-5 000

Podřízený účet 3

0

0

0

Podřízený účet 4

6 500 000

0

6 500 000

Podřízený účet 5

-4 500 000

0

-4 500 000

Konečný zůstatek na centrálním účtu

(Počáteční zůstatek +) 2 345 000

Autor: Vlastní zpracování

Zavedení cash poolingové struktury do podniku je administrativně velmi náročnou záležitostí, jelikož vyžaduje koordinaci závěrů vyplývajících z právních předpisů jednotlivých zemí, v nichž sídlí jednotlivé společnosti zapojené do této přeshraniční struktury. Tato oblast je upravena zejména v národních zákonech o bankách, o obchodních korporacích a také v daňových a insolvenčních zákonech. Jsou tím dotčeny taktéž případné oznamovací povinnosti centrální bance daného státu. Specifickým problémem při zavádění cash poolingové struktury jsou případné rozdílné transakční měny jednotlivých sesterských společností. Lze je řešit obvyklým zapojením účtu do struktury, avšak to vyvolává riziko plynoucí z fluktuace měnových kurzů. Jiným řešením je založit účty jednotlivých entit ve shodné měně. V evropských zemích bude touto měnou pravděpodobně euro, jak je tomu i v analyzované společnosti, přestože euro je minoritní měnou skupiny (bližší pojednání následuje v praktické části textu). Druhy cash poolingu Cash pooling je možno rozdělit do dvou skupin na základě potřeby reálného převodu peněžních prostředků: 

Reálný cash pooling (Physical cash pooling);



Fiktivní cash pooling (Virtual/notional cash pooling).

35

Reálný cash pooling V tomto druhu cash poolingu reálně dochází k převodům konečných zůstatků na bankovních účtech, které jsou součástí cash poolingové struktury. Peněžní toky plynou do centrálního účtu, který je zpravidla vlastněn a řízen mateřskou společností, případně sesterskou společností, která nezřídka bývá založena právě pro tento účel. Reálný cash pooling je pro svůj základní princip také nazýván jako zero-balancing cash pooling. Sharma90 dodává, že financování účtu s negativním zůstatkem (ostatně i zajištění odlivu prostředků z účtu s kladnou hodnotou) je automatizované a vyžaduje pouhý účetní zápis ze strany banky. Taktéž hodnotí takto spravovanou hotovost jako flexibilní a nesoucí minimální krátkodobé riziko. Fiktivní cash pooling Jansen91 považuje za cíl fiktivního cash poolingu optimalizaci úrokových měr bez nutnosti uskutečňovat převod peněžních prostředků. Rozdíl fiktivního cash poolingu oproti reálnému spočívá v tom, že převod zůstatků mezi bankovními účty skupiny není reálně uskutečněn, avšak úroková míra je vypočtena za stejných předpokladů, jako kdyby byly tyto převody provedeny. Podle názoru autora však i přes úsporu transakčních nákladů hrazených bance tento typ cash poolingu popírá jednu z výhod, pro které byl tento systém zaveden, a to koncentraci veškerých volných zdrojů na jenom účtu. Banky zajišťující cash pooling však zajisté disponují vhodnými prostředky, pomocí kterých jsou schopny takto řízeným společnostem podat denní informaci o konečném celkovém stavu zůstatků. Přes centrální účet probíhá vypořádání banky s holdingem a platí pro něj debetní a kreditní úroková sazba stanovená bankou, zatímco podřízené účty podléhají úrokovým sazbám nastaveným uvnitř holdingu, respektive vůči centrálnímu účtu. 92 Nemusí však platit, že centrální účet je zřízen v té zemi, kde má holding své sídlo. V některých koncernech se může stát, že je zřízena speciální entita pro tyto vnitropodnikové půjčky a transakce.

90

Sharma, 2009, str. 87 Jansen, 2011, str. 2 92 Marek, 2009, str. 333 91

36

Modifikace cash poolingu Target-balancing cash pooling Specifickou modifikací cash poolingu je tzv. target-balancing cash pooling93, při kterém jsou převody uskutečněny až po naplnění podmínky dosažení určitého limitu denního konečného zůstatku pro převod. Tento nestandardní přístup zajišťuje minimalizaci transakčních nákladů v situaci, kdy banka požaduje poplatek kalkulovaný na základě počtu převodů, případně za předpokladu, že nemá smysl převádět velmi nízký zůstatek. On-line cash pooling Další z používaných systémů popisuje Jansen94 jako zákazníkem iniciovaný on-line převod (on-line customer-initiated account transfer system). Entitou zprostředkovávající balancující transakce nemusí nezbytně být přímo mateřská společnost, ale může jí být i pověřený zástupce, jímž je obvykle banka. V tomto případě daný zástupce v reálném čase disponuje on-line přístupem k podřízeným účtům a jejich zůstatkům a může nezávisle vykonávat vyrovnávací transakce. Na jednu stranu tento přístup poskytuje společnosti více možností řízení peněžních prostředků, na druhou stranu však vyžaduje dodatečnou pracovní sílu potřebnou k monitorování peněžních zůstatků a posuzování potřeb transferů, jež nemusí být vždy adekvátní – to může být problematické například v případě velkých holdingů čítajících vícero entit. Účet skupiny Účet skupiny (group account, single legal account, balance netting) je popsán Jansenem95 jako další z typů akumulace korporátní hotovosti, nejedná se již o cash pooling v pravém slova smyslu, avšak původní myšlenka zůstává zachována. Pro celou společnost je založen jeden ústřední bankovní účet, na kterém probíhají transakce jednotlivých entit. Každá ze zúčastněných jednotek dostává informaci o svém zůstatku a úroku, jako by i nadále disponovala svým vlastním odděleným účtem. „Falešný“ cash pooling V praxi je možno se setkat s další variantou cash poolingu, který může být nazván „falešným

cash

poolingem“.

V tomto

případě

jsou

vyrovnávací

transakce

93

Jansen, 2011, str. 3 tamtéž, str. 3-4 95 tamtéž, str. 4 94

37

uskutečňovány uvnitř jedné entity, která má dva bankovní účty: jeden pro peněžní příjmy (concentration account; určen zejména pro účely inkasování pohledávek od odběratelů) a druhý, který je určen pro odchozí platby – obzvláště úhrady dodavatelům, daňové platby, výplaty mezd zaměstnancům atd. (disbursement account). Na konci dne je jeho negativní zůstatek vynulován interním převodem prostředků z „concentration account“. Účelem tohoto „falešného“ cash poolingu v rámci jedné entity bývá zpravidla zajištění přehlednosti účtů pro účely okamžitého zjištění stavu volných peněžních prostředků a také pro definici účelů jednotlivých účtů a z toho vyplývající snazší alokaci přijatých a odchozích plateb účetním oddělením. Poskytuje-li podnik své bankovní údaje zákazníkovi pro inkaso pohledávky, zašle mu bankovní údaje pro „concentration account“, jedná-li se o příjem přeplatku nedopatřením zaslaného dodavateli, bývá zpravidla zaslán na související „disbursement account“. 4.2.3 Millerův a Orrův model Jedním ze základních modelů řízení peněžních prostředků je Millerův a Orrův model. Tento model pracuje s myšlenkou limitů, kdy si společnost stanoví horní a spodní limit hotovosti, kterou na základě svých analýz považuje za optimální k držení v této formě; jakmile přesáhne stanovenou mez, eliminuje, popř. navýší, zůstatek svých peněžních prostředků na určitou částku nazývanou jako bod návratu. Po splnění podmínek stanovených modelem je možné za pomoci vzorce dospět ke konkrétním hodnotám. Podle názoru Marka96 je model využíván spíše společnostmi, jejichž peněžní toky jsou nahodilé, zatímco pro firmy, jejichž transakce jsou fixního charakteru, je výhodnější sestavení finančního plánu. Pro analyzovanou společnost má Millerův a Orrův model omezenou platnost, jelikož určující peněžní toky jsou jasně stanoveny; ačkoliv minoritní toky jsou spíše nahodilého rázu, nenabývají vysokých hodnot – týkají se nejčastěji plateb drobným dodavatelům – jako například listovní služby, kancelářské potřeby a občerstvení. Ač tento model pro sledovanou společnost není příliš vhodný, je žádoucí, aby jej firma uvažovala přinejmenším ve svém teoretickém základu a stanovila si přibližné meze horního a dolního limitu, které by neměla přesáhnout.

96

Marek, 2009, str. 329

38

4.3 Řízení kurzového rizika S přihlédnutím ke skutečnosti, že analyzovaný podnik udržuje obchodní vztahy se subjekty, jejichž transakční měnou není výhradně česká koruna, je nutné přiložit dostatečný význam problematice transakcí uskutečňovaných v několika měnách a s tím souvisejícím kurzovým rizikem. Negativní důsledky vývoje devizových kurzů nejen ovlivňují podle Režňákové97 výši kurzových ztrát, ale také mohou zapříčinit pokles konkurenceschopnosti podniku. Režňáková dodává, že „absolutní ochrana před dopadem kurzového rizika neexistuje, lze jej pouze řídit a usměrňovat natolik, aby jeho důsledky nebyly pro podnik větší hrozbou, než je nezbytně nutné“.98 Použité přístupy k řízení kurzového rizika jsou odvislé od mnoha faktorů, mezi které náleží již zmíněný postoj managementu k riziku, očekávaný vývoj devizového kurzu, transakční náklady spjaté se zajištěním kurzu a v neposlední řadě také vyjednávací pozice podniku99. Mimo tyto faktory by finanční oddělení společnosti mělo přihlédnout k významnosti výše transakce a rozhodnout se, zdali je u hodnotově nevýznamných položek efektivní kurzové riziko řídit (zde je opět uplatněn tzv. cost vs. benefit přístup). V souvislosti s řízením kurzových rizik také může dojít k situaci, kdy se společnosti nejen podaří dopady kurzového rizika zmírnit, ale nadto z dané transakce vykáže kurzový zisk. Opět se pak odvíjí od osobnosti členů managementu, jaký postoj k riziku a způsob jeho následného řízení zaujmou. Dosahování kurzových zisků může být pojato jako sekundární cíl řízení kurzového rizika. 4.3.1 Nástroje řízení kurzového rizika Režňáková100 rozděluje nástroje řízení kurzového rizika do dvou skupin na základě kooperace s externími subjekty. První skupinou jsou interní nástroje, které jsou součástí cash managementu podniku, do druhé skupiny (externí nástroje) spadají instrumenty nakupované na finančním trhu, jakými jsou forwardy, futures, opce a swapy. Pro účely analýzy a doporučení pro sledovaný podnik bude dále pojednáno o interních nástrojích zajištění kurzového rizika. Za ty Režňáková101 považuje diverzifikaci měn, strategická rozhodnutí, převedení rizika na obchodní partnery a započtení pohledávek a závazků. Provádí-li podnik měnovou diversifikaci, cílí na vyšší 97

Režňáková, 2010, str. 166 tamtéž 99 tamtéž 100 tamtéž, str. 176-186 101 tamtéž, str. 177-178 98

39

zastoupení odlišných měn ve struktuře svých aktiv a pasiv, a to zejména hotovosti, pohledávek a závazků z obchodních vztahů, popřípadě půjček. Dojde-li pak k výkyvu jedné z používaných měn, není dopad v podobě kurzového rozdílu tak rozsáhlý jako v případě, kdy by tato měna byla dominantní. Dalším zmíněným nástrojem řízení kurzového rizika jsou adekvátní strategická rozhodnutí. Ta se týkají zejména podniků s významným podílem exportu, pro které je výhodné zvažovat například výběr obchodních partnerů při vyšším důrazu kladeném na transakční měnu, eventuálně se zaměřit na svou strukturu půjček a otázku měny (resp. státu), ve které bude předmětná půjčka denominována. Režňáková102 upozorňuje na možné sklony ke krátkozrakosti při přijímání těchto strategických rozhodnutí a zdůrazňuje jejich obchodní podstatu namísto formy instrumentu pro řízení kurzového rizika. Dále je možné kurzové riziko přenést na své obchodní partnery. Velikost dopadu této praktiky je odvislá od síly vyjednávací pozice daného podniku. Ten může riziko transferovat pomocí měnových doložek, které předem fixují kurz, v němž transakce proběhne. Dopady kurzového rizika lze také zmírnit volbou fakturační měny, kdy je klientům obchodní případ fakturován v domácí měně společnosti či naopak jsou faktury od dodavatelů přijímány v měně, ve které probíhají další prodeje. Spíše obchodním nástrojem je pak úprava cenové politiky v závislosti na vývoji kurzu a individuálním zdražení produktů v měně, která je momentálně apreciována za účelem dosažení co nejvyššího kurzového zisku. Zde se již dostávají do konfliktu finanční zájmy se zájmy obchodními a marketingovými, které mají dle názoru autora v tomto případě přednost. Nástrojem úzce spjatým s nástroji řízení obratovosti závazků a pohledávek z obchodních vztahů je tzv. lagging a leading. Tyto techniky taktéž využívají principu přenesení kurzového rizika na obchodního partnera a cílí na hrazení závazků (leading) a tlak na inkaso pohledávek (lagging) v období, které je pro firmu nejvýhodnější z hlediska vývoje měnových kurzů. Poslední skupinou nástrojů jsou nástroje vnitropodnikové, užívané v koncernech (jehož součástí je i sledovaná společnost). Jedním z nich je již zmiňovaný netting, jenž se v případě zastoupení více měn nazývá multilaterální netting. Vzhledem k obtížné koordinaci termínů splatnosti a kurzových vývojů je v tomto případě již zapojeno zápočtové centrum. Analogií k nettingu je tzv. matching, do kterého jsou zapojeny vedle přidružených společností i třetí strany.

102

Režňáková, 2010, str. 177

40

5 Prognózování a sledování peněžních toků Pro účely řízení likvidity podniku je nezbytné mít přehled o plánovaných příjmech a výdajích, jež budou uskutečněny v následujícím období. Možným nástrojem, jak tento přehled zajistit, je systém prognózování budoucích peněžních toků, také známý jako forecasting nebo peněžní rozpočet. Petřík103 jej pokládá za znázornění dopadů aktivit společnosti na její likviditu současně se zdroji jejího zajištění s ohledem na tyto plánované aktivity.

5.1 Prognózování peněžních toků Cooper104 rozděluje prognózy cash-flow z hlediska délky období na krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé. V souvislosti s délkou prognózovaného období jsou tyto přehledy využity pro sledování různých aspektů peněžních toků a s tím souvisejícími rozhodnutími. Dlouhodobé prognózy slouží zejména k strategickému plánování a rozhodování o kapitálové struktuře společnosti. Období, pro které jsou tyto výhledy sestavovány, je zpravidla tří až pětileté a zcela se tak odchyluje od požadavků na informační systém pro účely analýzy likvidity a solventnosti. Střednědobé prognózy jsou sestavovány pro informační podporu širšího spektra aktivit, které je spojeno jak se strategickým řízením likvidity, tak i za účelem získání hrubých informací o finančním zdraví společnosti105. Zpravidla pokrývají dvanácti- až osmnáctiměsíční časové období s měsíčním dílčím intervalem. Uživatelem těchto prognóz je kromě finančních analytiků a strategické úrovně managementu také oddělení treasury, které sleduje očekávané výkyvy na peněžních trzích a předpovídá jejich dopad na plánované peněžní prostředky za účelem efektivního řízení zdrojů a minimalizace transakčních, popřípadě úrokových, nákladů. Střednědobé forecasty bývají využívány jako informační podpora zejména pro investice do střednědobých finančních instrumentů, zakládání deposit a řízení půjček. Tyto prognózy souvisejí s řízením solventnosti podniku pro střednědobý časový výhled, a jsou tak pro účely řízení likvidity a solventnosti relevantnější než výhledy dlouhodobé. Forecasty s krátkodobým výhledem jsou klíčové pro účely denního řízení likvidity podniku. Podle Coopera106 je jejich cílem podávat informace nejen pro řízení 103

Petřík, 2009, str. 98 Cooper, 2004, str. 323 105 tamtéž, str. 326 106 tamtéž, str.323 104

41

krátkodobých depozit a výpůjček, ale také pro sledování nadbytečných zůstatků na bankovních účtech, případně včasné odhalení nedostatku peněžních prostředků v takovém předstihu, aby bylo reálné je co nejefektivněji zafinancovat. Do těchto výhledů jsou vkládány předpokládané platby tak, jak je reálně naplánována jejich úhrada. Není jednoduché do plánu vložit předpokládané příchozí platby, jelikož jejich inkaso není pod kontrolou dané společnosti, obzvláště s vyžadovanou přesností na den. Při sestavování forecastů je nutné využít předchozích zkušeností s peněžními toky dané společnosti, znalost platební morálky stávajících obchodních partnerů a také kooperaci s ostatními odděleními pro opatření co nejpřesnějších informací o plánovaných transakcích. Výše naznačené časové horizonty nejsou závazné, při jejich sestavování je důležité uvažovat zejména druh podnikání, případně sledovaných projektů a jejich časové cykly. Kislingerová107 toto základní dělení dle časového horizontu doplňuje ještě o tzv. denní dispečink – pomocí tohoto přístupu jsou sledovány aktuální zůstatky na bankovních účtech v průběhu daného dne v souvislosti s okamžitým rozhodováním o úhradách závazků v závislosti na stavu aktuální disponibilní hotovosti. Marek108 do otázky plánování peněžních toků přináší myšlenku rozdělení peněžních příjmů na jisté a nejisté a peněžních výdajů na odložitelné a neodložitelné, přičemž je za vhodnou variantu považováno financovat neodložitelné výdaje jistými příjmy a odložitelné výdaje navázat na příjmy nejisté. Na prognózování peněžních toků se lze dívat i jiným pohledem. Například Fight109 za hlavní účel tvoření předběžných forecastů považuje odhad budoucích potřeb externího financování. Kislingerová110 pak shrnuje výhody kvalitně nastaveného systému plánování likvidity v několika bodech. Mezi ně patří díky předvídání požadavků na hotovost prostor pro rychlejší zprocesování převodů hotovosti za současné minimalizace zpomalení v úzkých místech a také umožnění efektivního rozhodování o krátkodobém i dlouhodobém financování. Efektivita krátkodobého financování na denní bázi je zvýšena existencí předběžné informace o případné hrozbě záporných zůstatků na bankovních účtech, 107

Kislingerová, 2010, str. 545 Marek, 2009, str. 512 109 Fight, 2006, str. 67 110 Kislingerová, 2010, str. 548 108

42

zatímco pro účely střednědobého a dlouhodobého cash managementu je možno získané informace využít k rozhodování o investičních příležitostech a struktuře financování.

5.2 Výkaz o peněžních tocích Jelikož je pro účely pozdější analýzy žádoucí sestavit nejen relevantní plán peněžních toků, ale taktéž jeho strukturu přizpůsobit možnostem následné analýzy a zhodnocení, vyhovuje tomuto požadavku sestavení cash flow výkazu přímou metodou. Konkrétní návrh pro analyzovanou společnost bude osvětlen v textu zabývajícím se přímo danou společností. Pro teoretický základ k výkazu o peněžních tocích sestaveném přímou metodou je vhodné zdůraznit jeho víceúčelovost a možnosti jeho využití. Vzhledem k faktu, že takto sestavený výkaz se zacílením na interní potřeby společnosti a informační podporu jejího finančního řízení nepodléhá požadavkům na konkrétní formu, úroveň detailu, třídění položek a další aspekty výkazu určeného externím uživatelům, je možné jej sestavit přímo pro účely konkrétní rozhodovací úlohy či rozhodovacího procesu. K vypracování relevantní šablony cash flow výkazu je určující stanovení účelu jeho použití. Tím může být podle Růčkové a Roubíčkové111 například právě hodnocení likvidity a platební schopnosti podniku, jeho finanční analýza a rovněž plánování jeho finančního hospodaření a posléze investic. Této víceúčelovosti a individuálnosti bude využito při podávání návrhu na formu výkazu pro použití analyzovanou společností, jenž bude zahrnovat jak plán peněžních toků, tak i základnu pro jejich ex post sledování.

5.3 Spreadsheet risk V souvislosti s tvořením forecastů, jež v mnoha společnostech mimo specializovaných programů probíhá zejména v tabulkových procesorech, jakým je Microsoft Excel, se dostává do povědomí termín spreadsheet risk. Jedná se o riziko generování nesprávných informací vzniklé použitím nesprávného vzorce, překlepem či jinou chybou při provádění výpočtů prostřednictvím tabulkového procesoru. Jelikož se ve finančních odděleních zpravidla pracuje se složitými soubory s mnoha záložkami, popřípadě makry, které disponují pouze velmi základní, popřípadě žádnou, kontrolou výsledných údajů, výsledné hodnoty jsou dále pokládány jako vstupní informace pro manažerská rozhodování. Není-li chyba ihned viditelná a vstupuje-li do připravených podkladů po delší období, kdy výrazně neovlivňuje trend, může zapříčinit dlouhodobě špatná 111

Růčková a Roubíčková, 2012, str. 94

43

rozhodování. Ačkoliv zní tento druh rizika úsměvně, je o něm pojednáváno v odborné literatuře112,

ve

článcích

publikovaných

renomovanými

konzultantskými

společnostmi113, případně institutem, jakým je CIMA114. S tímto druhem rizika souvisí i soubor aktivit označovaný jako spreadsheet risk management, který si klade za cíl minimalizovat takto vniklá rizika zjednodušováním jednotlivých vzorců, jejich rozkladem do několika dílčích kroků namísto jednoho dlouhého vzorce, zakládáním dílčích kontrol atd. Téma spreadsheet risku a jeho kontroly již překračuje rámec této práce, avšak dle autora se jedná o velmi zajímavé téma, jehož aspekty je nutné si pro práci ve finančním oddělení společnosti nutno osvojit.

112

Např. Jury, 2011, kap. 19 a 20 Spreadsheet management (internetový zdroj), 2014 114 Are you managing your spreadsheet risk? (internetový zdroj) 113

44

6 Praktická část Sledovaná společnost spadá do kategorie střediska sdílených služeb (Shared Service Center; SSC) a byla zřízena za účelem poskytování účetních a daňových služeb pro společnosti náležící do holdingu. Sídlí v České republice a v současné době poskytuje své služby výhradně evropským sesterským společnostem, přičemž většina platebního styku mezi těmito jednotkami neprobíhá pouze v jedné měně, ale v měnách jednotlivých zemí, jimiž je jen zřídkakdy euro. Vykazovací měnou společnosti je česká koruna. V souvislosti se svým zaměřením výhradně na poskytování služeb v rámci koncernu společnost řídí poměrně jednoduchou strukturu pracovního kapitálu, který ovšem nabývá relativně vysokých hodnot zejména v oblasti peněžních prostředků; je tak typickým příkladem podniku, jenž by měl svou pozornost zaměřit na řízení likvidity. Z předběžných rozhovorů se zaměstnanci firmy vyplývá, že se firma cash managementu nevěnuje do takové míry, jaká by byla vzhledem k výši jejího pracovního kapitálu adekvátní. Vzhledem k vysokým částkám, které bankovními účty protékají, je žádoucí tyto peněžní toky analyzovat a navrhnout odpovídající systém jejich řízení v souladu se zásadami cash managementu. Jelikož je firma součástí koncernu, jenž je řízen centrálně, je povinna veškeré investiční příležitosti nad určitý limit, popřípadě odklonění se od celopodnikové cash poolingové struktury, komunikovat s mateřskou společností a obhájit vzhledem k celofiremním cash management praktikám. Z toho vyplývá, že v případě kapitálově náročnějších investičních cílů, složitých administrativních procedur a přiklonění se k jiné investiční příležitosti, než je celopodnikový cash pooling, je jednou z podmínek pro jednotlivé elementy cash managementu zajištění výnosu výrazně převyšujícího transakční náklady a současně nesrovnatelně vyššího než stávající vnitropodnikové příležitosti.

45

Dílčími cíli analýzy a následného podání návrhů na zavedení systému řízení hotovosti pro firmu jsou následující: 1. Zmapování současného stavu řízení likvidity a solventnosti a jeho zhodnocení na základě informací vyplývajících z teoretického úvodu. 2. Zmapování současného stavu řízení rizik a specifikace nejvýznamnějších rizik, jimž podnik čelí. 3. Analýza minulých peněžních toků. 4. Kritické zhodnocení minulých peněžních toků analyzovaných v předešlém kroku s důrazem na časovou návaznost a konverzi měn. 5. Identifikace období, v nichž nedochází k výrazným transakcím vzhledem k možnostem vysoce krátkodobého investování peněz. 6. Navržení změn a vylepšení plynoucích z uskutečněných analýz. Ústředními nosnými oblastmi těchto návrhů jsou následující: a. Časová posloupnost peněžních toků, b. Transakce uskutečňované v různých měnách, c. Řízení rizik. 7. Navržení efektivního systému prognózování peněžních toků pro operativní úroveň jejich řízení. 8. Navržení efektivního systému sledování peněžních toků a aspektů jeho pravidelného hodnocení.

6.1 Současný stav V současné době společnost řízení likvidity a solventnosti provozuje spíše na operativní bázi, a to s hlavním důrazem na zajištění dostatečné výše hotovosti pro úhradu očekávaných plateb. Momentálně využívanými nástroji cash managementu jsou následující: provádění cash poolingu na bázi denního vyrovnání zůstatků a využívání forexové platformy pro získání výhodnějšího směnného kurzu eura ve vztahu k dalším často využívaným měnám. Výrazným specifikem podnikových peněžních toků je relativně malé množství transakcí o vysokých hodnotách v průběhu měsíce. Nejvýznamnějšími výdaji jsou výplaty mezd zaměstnancům; inkasa pak vycházejí z poskytnutých účetních a daňových služeb. Jednotlivé situace jsou popsány pod příslušnými složkami pracovního kapitálu.

46

6.2 Pracovní kapitál V souladu s úvodem k jednotlivým položkám pracovního kapitálu a jejich specifikům je pro bližší rozbor a návrh jejich řízení použito dělení, respektující pohled na podnik jakožto součást holdingu, ve kterém je kladen důraz na vnitropodnikové vztahy. Členění položek pracovního kapitálu, jehož bude v dalším textu užíváno, vychází z výše uvedených informací, a je následující: 

Peníze držené na bankovních účtech;



Vnitropodnikové pohledávky a závazky;



Ostatní závazky.

6.2.1 Peníze držené na bankovních účtech Analyzovaná společnost sídlí v České republice, a její vykazovací měnou a měnou pro domácí platební styk je tak česká koruna. V této měně probíhají transakce s drobnými dodavateli a některé významné transakce, jako jsou platby zaměstnancům a s nimi související odvody, platby daní a hrazení nájemného. Zbylé významné transakce, zejména příchozí platby za poskytnuté účetní a daňové služby, jsou přijímány v měně odvislé od státu, v němž se příslušná sesterská společnost nachází. Sledovaná společnost má v souvislosti s typem poskytovaných služeb ještě jedno specifikum, a to přidruženou jednotku ve státě, ve kterém se nachází sídlo odběratele, a ve které se rovněž nacházejí zaměstnanci sledované společnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že peněžní toky společnosti probíhají ve více měnách; to se týká zejména transakcí, jakými jsou inkasa pohledávek za poskytnuté služby, úhrady mezd zaměstnancům působícím v příslušné zemi a s tím související odvody a taktéž platby drobným dodavatelům, ač v menším měřítku, než je tomu v případě hlavního sídla společnosti v České republice. Zajímavostí je, že ačkoliv veškeré tyto jednotky působí v evropských státech, jen v ojedinělých případech se jedná o země, jejichž národní měnou je euro. Platební styky společnosti tak probíhají z velké části v následujících měnách: česká koruna, euro, polský zlotý, bulharský lev a švýcarský frank. Pro účely efektivního platebního styku ve výše uvedených transakcích má společnost zavedenou strukturu bankovních účtů interpretovanou Schéma 5. Tato struktura je tříúrovňová a zabezpečuje tak tři úrovně stávajícího řízení hotovosti a rizik společnosti. 47

První úrovní je provoz cash poolingu, jenž zastává eurový účet vedený v Londýně a spadající do cash poolingové struktury společnosti. Další úroveň, s níž společnost operuje, vyplývá z držení více druhů měn a z toho vyplývajícím rizikem fluktuace měnových kurzů. Společnost pro účely alespoň základního řízení tohoto rizika disponuje eurovým účtem založeným v České republice, na němž má díky zavedené forexové platformě výhodnější směnný kurz z eura do ostatních často užívaných měn (viz výčet výše) a vice versa. Třetí úrovní je zabezpečení bezproblémového platebního styku pro významné transakce, které je zajištěno vedením několika účtů v odlišných měnách v jednotlivých zemích. Účet vedený v České republice v české koruně je ze své podstaty veden v této skupině, nikoliv ve skupině druhé i přes její hlavičku „Česká republika“. Schéma 5: Soustava bankovních účtů sledované společnosti

Londýn

Česká republika

Ostatní země CZK účet PLN účet

EUR účet

EUR účet BGN účet CHF účet

Autor: Vlastní zpracování

48

Podnik je součástí cash poolingové struktury koncernu, přičemž dlouhodobým trendem je věřitelská pozice podniku. Cash poolingové zůstatky jsou úročeny sazbou Euro LIBOR navýšenou o marži platnou v dané době (0,02 %). V případě, že je úroková míra LIBOR záporná, nejsou vypláceny žádné úroky ani jednou ze stran. Data pro analýzu jsou vybrána z roku 2015, ve kterém však byla tato úroková míra vždy115 záporná. Půjčky, jak přijaté, tak poskytnuté, se v podniku nevyskytují, a to ani v rámci struktury holdingu. Jedinou aktivitou, již lze klasifikovat jako půjčku v rámci koncernu, je již výše zmiňovaný cash pooling. Pokud by došlo k nedostatku, či naopak přebytku hotovosti, je tento v souladu s interními pravidly a smlouvami řešen opět v rámci cash poolu. Není reálné, že by tato společnost byla financována půjčkou od bankovní instituce. V případě potřeby je možné si zažádat o půjčku opět u sesterské společnosti. Veškeré peněžní prostředky jsou uloženy na výše uvedených bankovních účtech, popřípadě odeslány na centrální cash poolingový účet. Hotovost v pokladně je držena v minimální výši pouze pro účely zabezpečení hladkého chodu kanceláře. 6.2.2 Vnitropodnikové pohledávky a závazky Vnitropodnikové pohledávky a závazky jsou v rámci koncernu řešeny individuální fakturací s běžným datem splatnosti (14 dní od vystavení faktury). V rámci celofiremního cash managementu jsou platby významných částek časově situovány do stejného období tak, aby se dosažení inkasa a plateb významných částek uskutečnilo ideálně ve stejný den. Fakturace, a s ní spjaté peněžní toky, probíhá na měsíční bázi, přičemž žádná další pravidla pro vnitropodnikovou fakturaci nejsou stanovena. Ve společnosti se nevyužívají zápočty ani vypořádání vnitropodnikových obchodních vztahů na bázi nettingu. Pohledávky Veškeré pohledávky z obchodních vztahů se tak vztahují k vyfakturovaným službám sesterským společnostem, popřípadě k dalším transakcím ve skupině. Společnost má dle celopodnikových stanov tvořit na základě vlastních analýz opravné položky k pochybným pohledávkám, avšak jelikož se v rámci skupiny nepředpokládá snižování hodnoty pohledávek z důvodu nevymahatelnosti, tyto opravné položky jsou dlouhodobě vykazovány jako nulové.

115

Měsíční průměrná hodnota.

49

Spadání dlužníků pod jeden koncern však nezajišťuje včasnou úhradu jejich závazků. Společnost přistupuje k vymáhání svých pohledávek individuálně a bez zásahu mateřské společnosti. Je možné předpokládat, že v případě dlouhodobé špatné platební morálky dlužné sesterské společnosti by se do případu mateřská společnost vložila, ale co se týká pozdního hrazení a následného upomínání a vymáhání, je zcela ponecháno na uvážení dané jednotky a nepodléhá žádnému internímu předpisu vystavenému mateřskou jednotkou. Závazky Společnost díky svému servisnímu určení nevede velké množství vnitropodnikových závazků. Existující závazky souvisejí s platbami faktur jiných servisně zaměřených společností skupiny, jako jsou například přijaté IT služby, popř. jsou tímto způsobem evidovány vyplácené dividendy mateřské společnosti. 6.2.3 Ostatní závazky Mimo závazky, které eviduje společnost vůči ostatním osobám ve skupině, vede i závazky vůči externím dodavatelům, a to zejména z titulu čerpaných služeb. Příkladem těchto služeb je nájemné, platby externí agentuře zpracovávající mzdy, přijaté konzultantské služby a další. Závazky vůči zaměstnancům a státu vzhledem ke svému charakteru nepodléhají procesům řízení likvidity a jsou hrazeny v souladu s předepsanými daty splatnosti.

6.3 Rizika dopadající na podnik a jejich řízení V kapitole 2, v níž bylo pojednáno o jednotlivých typech rizik a jejich řízení, byla nastíněna rizika, která se obzvláště týkají analyzované společnosti. Těmi jsou zejména rizika spojená s likviditou, měnovými kurzy, v menším měřítku pak s úrokovými sazbami a obchodními partnery. Potenciálním rizikem je také riziko spojené s financováním, které se stává relevantním v případě, kdy se vedení společnosti rozhodne ustoupit z vnitroholdingového

financování ve prospěch financování

bankovními institucemi. Jelikož toto rozhodnutí nepředpokládáme, zůstává riziko spojené s financováním pouze minoritním, stejně jako riziko spojené s úrokovými sazbami. Tento typ rizika však dopadá na společnost ve větším měřítku, jelikož úroková sazba uvalená na cash pooling a vnitropodnikové půjčky (které však společnost v současné 50

době ve své struktuře aktiv ani pasiv nedrží) je přímo determinováno sazbou LIBOR. Změna této úrokové sazby tak přímo dopadá na sledovaný podnik ve formě snížení výnosů z kladného zůstatku na cash poolu; toto riziko však není možné z úrovně hodnocené společnosti ovlivňovat; je pouze třeba sledovat vývoj sazeb pro informativní účely. Tento typ financování, respektive investování, je v porovnání s tržními možnostmi při zachování vysoké likvidity nejvýhodnější a také nejjednodušší vzhledem k již zavedenému procesu. Připomeňme, že případná změna struktury financování musí být natolik výhodná, aby ji byla společnost schopna obhájit před mateřskou jednotkou společně s pokrytím transakčních nákladů na její zavedení. Souvisejícím rizikem, jež je z obdobného důvodu minoritního charakteru, je riziko spojené s obchodními partnery. Tento druh rizika není sice pro hodnocenou společnost příliš významný, jelikož hlavní transakce jsou uskutečňovány v rámci koncernu, kde se neočekává významně špatná platební morálka či dokonce krach obchodních partnerů, avšak k těmto pohledávkám je přistupováno jako k pohledávkám za jakýmkoliv nespřízněným obchodním partnerem. Z toho vyplývá, že pokud dlužník neuhradí fakturu ve stanoveném termínu, je vymáhání předmětné pohledávky čistě na zodpovědnosti věřitele. Riziko tedy nespočívá v hrozbě nezaplacení pohledávky a s tím spojeného úplného odpisu, ale spíše v pozdržení platby s případným dopadem na plánované peněžní toky, nepředpokládaný výpadek příjmů a související naléhavou potřebu krátkodobého nevýhodného financování. Společnost má jednoho klienta s problémovou platební morálkou, jenž platí své faktury se zpožděním. Vzhledem ke struktuře společnosti a koncernovým administrativním procesům však není případné rozhodnutí o případném pozastavení poskytování servisu v zodpovědnosti hodnocené společnosti. Riziko (v souladu s teoretickým výkladem se jedná o riziko spjaté s obchodními partnery) tedy nelze nikterak eliminovat, lze pouze mírnit jeho důsledky. K tomu společnost přistupuje uvalením smluvních pokut za zpožděnou úhradu faktury a vymáhání pohledávky cestou komunikace se zástupci spřízněné společnosti. Je nutno však podotknout, že z této konkrétní situace společnosti žádné reálné riziko nehrozí, jelikož klient fakturu vždy uhradí – jedná se však o důsledky spojené se zpožděním úhrady, o nichž bylo rovněž v teoretickém úvodu pojednáváno.

51

Významnějšími riziky jsou již zmíněná rizika spjatá s měnovými kurzy a s likviditou. V subkapitole 4.3.1 bylo pojednáno o nástrojích řízení kurzového rizika. Připomeňme si, že interními nástroji jsou měnová diverzifikace, strategická rozhodnutí, transfer rizika na obchodní partnery a netting. Strategická rozhodnutí a transfer rizika na obchodní partnery nejsou v případě daného podniku relevantním nástrojem, jelikož tato rozhodnutí jsou řízena centrálně mateřskou společností. Co však je v moci dceřiného podniku ovlivnit, jsou vztahy s minoritními dodavateli a měna společných transakcí. Je však otázkou, do jaké výše bude mít tento výnos význam ve srovnání s náklady na vyjednávání, jelikož se jedná o položky spíše nevýznamného charakteru ve srovnání s ústředními transakcemi. Případné přenesení kurzového rizika pak ústí v negativní dopad na obchodního partnera, jímž je další ze společností náležících do holdingu a celkový výnos holdingu je v této situaci nulový; navíc je zatížen administrativními náklady na provádění výpočtů a dalších úkonů souvisejících s výběrem převáděných faktur. Měnová diverzifikace je nástrojem, jenž taktéž nelze dle specifikací entity cíleně využít, avšak je zajímavé, že této diverzifikace podnik dosáhl přirozenou cestou s ohledem na své obchodní partnery a transakční měnu společných obchodů. V tomto případě se nejedná o nástroj řízení kurzového rizika, jako spíše o „šťastnou náhodu“ s pozitivním vlivem na omezování dopadů těchto kurzových rizik. Netting je taktéž přijatelnou variantou řízení kurzového rizika, ačkoliv jeho dopady na analyzovaný podnik budou téměř nulové. Jedinou společností, od níž hodnocená společnost nakupuje služby a zároveň jim služby poskytuje, je servisní jednotka zajišťující IT služby. Společnou vykazovací i transakční měnou těchto dvou společností je česká koruna. Společný netting je tak relevantní použít více pro účely cash managementu než pro účely řízení kurzových rizik. I v případě využití nettingu jako nástroje cash managementu však stojíme před vysokými administrativními náklady souvisejícími s obhájením nového procesu před mateřskou společností, jež nejsou vyrovnány dodatečným výnosem z včasného inkasa pohledávky. Navíc obě společnosti sídlí v jedné budově, dokonce na jednom patře, je tak jednodušší použít praktiky související s vymáháním inkasa pohledávek (osobní domluvu) tak, aby byl zajištěn základní princip dosahování inkasa a hrazení vnitropodnikových pohledávek a závazků přibližně ve stejném dni. Jak je zřejmé, netting je mimořádným příkladem pro ilustraci provázanosti jednotlivých aktivit řízení pracovního kapitálu na

52

několika úrovních. Na tuto situaci bylo pohlíženo z hlediska řízení hotovosti, řízení kurzových rozdílů a řízení inkasa pohledávek a úhrad závazků. Pro efektivní řízení finančních rizik je nutné nejprve definovat rizikové faktory, které na firemní likviditu působí. Pro jejich zjištění si vedení příslušných oddělení klade řadu dotazů116, z nichž relevantními pro hodnocenou společnost jsou např. následující:  Jakým zákazníkům společnost prodává své produkty? V jaké měně?  Udržuje společnost obchodní vztahy s nějakým rizikovým zákazníkem?  V jakých měnách společnost nakupuje své vstupy? Využívají dodavatelé ve svých smlouvách doložky o zafixování měnového kurzu?  Jaká je výše a podíl úrokových nákladů společnosti?  Jaká je struktura pohledávek z obchodních vztahů? Jsou rozprostřeny mezi více zákazníků, nebo jsou vedeny pouze k několika klíčovým klientům?  Jaká je výše pohledávek z obchodních vztahů? Jedná se o významné částky? V jaké měně jsou vedeny?

6.4 Analýza a zhodnocení minulých peněžních toků Níže uvedený graf ilustruje vývoj peněžních toků, které byly uskutečněny v listopadu 2015. Toto období bylo autorem zvoleno za reprezentativní z důvodu typů uskutečněných transakcí, které lze považovat pro daný podnik za obvyklé, a jejich počtu, jenž nevykazuje žádné extrémní odchylky. Hodnoty znázorňují celkovou sumu denních uskutečněných transakcí, očištěné o cash pooling. Lze z něj vyčíst poměrně dlouhé období mezi inkasem významných příjmů (kolem 11. listopadu) a úhradou významných plateb (mzdy zaměstnancům včetně souvisejících úhrad 24. -25. listopadu). Výkyv v období, ve kterém probíhají inkasa plateb za poskytnuté služby, je způsoben úhradou vnitropodnikových závazků. Graf tak potvrzuje informaci o snaze soustředit vnitropodnikové platby do stejného období. Pro společnost na úrovni koncernu se může jednat o prvopočátky využívání nettingu. Millerův a Orrův model pracuje s pojmem bod návratu. Při uvažování o investičních příležitostech je pro společnost vhodné tento pojem převzít do své praxe a stanovený opatrnostní zůstatek uvažovat za pomoci informací získaných zejména z prognóz

116

Cooper, 2004, str. 11,12

53

peněžních toků. V níže ilustrovaném grafu by tento bod návratu, byl-li by používán, mohl být vyznačen linií ve výši kýženého zůstatku. Graf 1: Vývoj peněžních toků v listopadu 2015

5 000 000,00 4 000 000,00 3 000 000,00 2 000 000,00 1 000 000,00 (1 000 000,00) (2 000 000,00) (3 000 000,00) (4 000 000,00) (5 000 000,00) (6 000 000,00)

2

3

4

5

6

9 10 11 13 16 17 18 19 20 23 24 25 26 27 30

Autor: Vlastní zpracování

Společnost neeviduje informace o využívaných kurzech, které jsou nabízeny FX platformou a skutečných tržních kurzech. Níže je uvedena tabulka naznačující srovnání v situaci, kdy by společnost převáděla 100 000 EUR do ostatních hlavních měn. V tabulce je vyčíslen výnos vzniklý využitím výhodnějšího směnného kurzu. Tabulka 3: Kurzové výnosy při konverzi 100 000 EUR

12. května 2016

EUR/CZK

EUR/CHF

EUR/BGN

EUR/PLN

Běžný kurz

27,01560

1,10669

1,94597

4,41941

Kurz nabídnutý FX platformou

26,90000

1,10000

1,94000

4,41000

11 560

669

597

941

429,74

608,18

307,73

213,38

Výnos při konverzi 100 000 EUR vyjádřený v druhé měně Výnos při konverzi 100 000 EUR vyjádřený v EUR Autor: Vlastní zpracování

Společnosti lze doporučit zaznamenávání vývoje měnových kurzů z obou zdrojů a evidenci oportunitních výnosů zapříčiněných rozdíly mezi těmito kurzy. V současné době není kvůli nedostatečné informovanosti možné (resp. výhodné z hlediska tzv. cost vs. benefit přístupu k získání informace) tyto výnosy sledovat. Celková čistá částka za rok 2015, která byla převedena pomocí cash poolingu, je 46 625 778,47 EUR. V souvislosti se zápornou sazbou LIBOR je však úrok z cash 54

poolingu nulový. Společnost nemá pravomoc se odchýlit od financování stanoveného koncernem; pro patřičnou informovanost o nákladech obětované příležitosti investování na finančním trhu je však vhodné sledovat měsíční obrat na účtu cash poolingu a tržní možnosti jeho zhodnocení.

6.5 Návrh systému rozpočtování a sledování peněžních toků a jeho hodnocení Jelikož analyzovanou společností protéká menší množství jednorázových peněžních toků, je reálné přistoupit k jejich individuálnímu sledování a zaznamenávání do plánu peněžních toků a následně do výkazu cash flow. Pro účely tohoto individuálního sledování včetně časových odchylek a jejich řešení je vhodné firmě doporučit jeden typ výkazu, který bude ve svém členění a úrovni detailů shodný pro pozdější snadné zhodnocení. Tím dojde ke sjednocení formátu forecastu a cash flow výkazu sestaveného přímou metodou pro interní potřeby společnosti. Výkaz může nabývat například této navrhované podoby: Schéma 6: Návrh výkazu pro prognózy a hodnocení peněžních toků

1. den

…

10. den

…

25. den

…

PŘÍJMY Inkasa od zákazníků Zákazník 1 Zákazník 2 … Přijaté úroky z cash poolingu Ostatní Příjmy celkem VÝDAJE Úhrady vnitropodnikovým dodavatelům Úhrady externím dodavatelům Úhrady mezd zaměstnancům Úhrady daní Ostatní Výdaje celkem Peněžní toky celkem Cash pooling Autor: Vlastní zpracování

55

V návrhu je uvedena minimální vhodná úroveň detailu; pro použití společností lze platby dále dělit například dle dodavatele, typu daní, popř. země, ve které jsou v daný den mzdy, a to včetně souvisejících plateb, uhrazovány. Důraz na analytiku dle zákazníka je kladen s ohledem na klienta, jehož úhrady nejsou očekávány v den splatnosti, a také pro případné další analýzy související s rizikem spjatým s obchodními partnery.

6.6 Možnosti zlepšení Návrhy zlepšení pro podnik se týkají zejména jeho informační základny o peněžních tocích a řízení rizik. Jak již bylo uvedeno, podnik je vystaven zejména dvěma typům rizika, kterými jsou riziko spjaté s likviditou a riziko spojené s měnovými kurzy. Hlavními oblastmi, ve kterých má finanční řízení podniku, popř. informační podpora těchto činností, mezery, jsou tedy následující: 

Časová posloupnost peněžních toků;



Transakce uskutečňované v různých měnách.

Doporučené dílčí činnosti pro zavedení informačního systému s důrazem na řízení výše uvedených typů rizik jsou následující: 

Zavedení výkazu pro prognózování a hodnocení peněžních toků a jeho denní aktualizace;



Stanovení optimálního bodu návratu pro účely zajištění nenadálých plateb a zmapování vnitropodnikových či tržních možností investic po dobu mezi přijetím významných inkas a uskutečněním úhrady mezd včetně souvisejících výdajů;



Sběr dat o denních cash poolingových transakcích a sazbě LIBOR;



Sběr dat o provedených konverzích měn přes FX platformu a ekonomickém výnosu oproti jiným tržním příležitostem.

Do budoucna může být vhodnou cestou pro zajištění kurzových rozdílů také využití zajišťovacích instrumentů.

56

7 Zobecnění Doporučení uvedená v předchozí kapitole jsou při odhlédnutí od specifik podniku aplikovatelná na širší spektrum společností. Veškerým rozhodnutím by měla předcházet analýza rizik působících na podnik, a to nejen finančních, ale i těch, která nejsou považována za ryze finanční, avšak mají finanční dopad ve formě například pokuty, zhoršení bonity či promarněné investiční příležitosti. Po specifikaci individuálních rizik podnik přistupuje ke zhodnocení jejich významnosti a k jejich samotnému řízení. Analyzovaný podnik nenesl příliš vysoké riziko spjaté s obchodními partnery, což však není případ většiny společností. Větší důraz je zpravidla nutno klást i na rizika spjatá s financováním, a to zejména u společností, které nejsou zafinancovány interně. Nástroje prognózování a následného hodnocení peněžních toků lze opět doporučit každému podniku bez ohledu na to, zda je podnikem výrobním, prodávajícím zboží nebo poskytujícím služby. Vzhledem k individualitě sestavení tohoto typu rozpočtu, resp. výkazu, se jedná o všeobecný nástroj řízení nejen peněžních toků, ale i rizika spojeného se zákazníky (jako podpůrná složka kreditní analýzy), popřípadě jako nástroj „hlídání“ termínů plateb.

57

Závěr Ústředním zaměřením této práce bylo řízení likvidity a solventnosti podniku. Jedná se o klíčovou disciplínu finančního řízení podniku, která si klade za cíl nejen zabezpečit dostatečné množství likvidních prostředků pro úhrady již sjednaných závazků a případných neočekávaných výdajů, ale také zajistit co nejvyšší výnos plynoucí z těchto prostředků za současného vynaložení co nejnižších transakčních nákladů a s ohledem na související rizika. Společnost se může ocitnout v situaci, kdy vykazuje kladný zisk, avšak nemá dostatek likvidních zdrojů pro financování plánovaných investic či dokonce uspokojení svých věřitelů. Její hodnocení, které se zakládá pouze na bázi informací o zisku, tak může investorovi poskytnout velice zavádějící informace, na základě kterých může dospět k chybným závěrům. Pro získání daných poznatků bylo nutné zasadit tuto oblast finančního managementu do širšího kontextu finančních rizik a pracovního kapitálu. Specifikace a následné řízení finančních rizik jsou oblastmi, které jsou určující pro další řízení likvidity a solventnosti podniku. V závislosti na postoji k riziku, který zaujímají řídící osoby podniku, je přijata strategie, která v určitém poměru upřednostňuje výnos z likvidního kapitálu před rizikem plynoucím z jeho příliš nízké či příliš vysoké úrovně. Finančních rizik, která na podnik působí, je nespočet – i hranice v chápání rizika jako obecně obchodního, nebo finančního, je velice tenká a je odvislá na konkrétním případu rizika, o kterém je pojednáváno, a na jeho dopadech na finanční situaci podniku. Za nejvýznamnější jsou v textu pokládána rizika související s likviditou, měnovými kurzy a úrokovými sazbami. Pracovní kapitál, jako další součást kontextu řízení likvidity a solventnosti podniku, je jednou z nejdůležitějších, ale mnohdy také zanedbávaných, složek podniku. Mnohdy v něm bývá uložena až polovina celkové hodnoty firmy a jeho řízení tak významně ovlivňuje celkové ocenění společnosti. Řízení pracovního kapitálu se v souvislosti s firemním postojem k riziku pohybuje mezi dvěma extrémy, a to držením jeho příliš nízké či příliš vysoké hladiny. Tyto dvě extrémní situace mohou vyústit v platební neschopnost podniku spojenou také s pozastavením jeho investičních aktivit a ztrátou dobré pověsti před věřiteli, ale také náklady obětované příležitosti v případě držení příliš vysoké úrovně pracovního kapitálu. 58

Nástroje řízení likvidity a solventnosti lze dělit do několika skupin. V textu byl významný důraz kladen zejména na vnitroholdingový nástroj řízení hotovosti, kterým je cash pooling. Ten je půjčkou v rámci koncernu, kdy zůstatky z účtů přidružených entit jsou na konci dne převedeny na centrální účet, ze kterého jsou dále spravovány. Je-li zůstatek na podřízeném účtu záporný, je uskutečněn převod z centrálního účtu tak, aby všechny podřízené účty vykazovaly nulový zůstatek. Dalším nástrojem, který přispívá k informovanosti podniku o své likvidní pozici a jejímu řízení, je systém prognózování a hodnocení peněžních toků. Ten může nabývat formy výkazu o peněžních tocích sestaveném přímou metodou, přičemž jeho nespornou výhodou je jeho individualita a možnost všestranného využití. V závislosti na konkrétním rozhodovacím procesu je možné jej sestavit s požadovanou úrovní detailu. Vyústěním tohoto teoretického základu byla aplikace výše uvedeného do finančního provozu konkrétního podniku se silnými specifiky, jenž vykazuje pouze velice slabé tendence svoji hotovost řídit. Byla zmapována stávající situace a úroveň jeho řízení likvidity a solventnosti, specifikována finanční rizika působící na finance podniku a navrženy nástroje jak pro řízení finančních rizik, tak pro zlepšení informovanosti podniku o svých peněžních tocích. Předložené informace jsou doporučeními pro finanční oddělení sledovaného podniku. Jejich účelem je zavedení rozsáhlé struktury evidence informací o jednotlivých aspektech řízení likvidity a solventnosti. Na základě jejich sběru a periodické analýzy lze přistoupit k dalším krátkodobým investičním krokům za účelem získání vyšších výnosů z nadbytečné hotovosti. Finančnímu oddělení společnosti se přednostně doporučuje zpracovat výkaz pro prognózování a následné hodnocení peněžních toků na navržené či detailnější analytické úrovni. V případě neočekávaných plateb je vhodné tuto informaci rozšířit o informace související s tímto peněžním tokem a jeho předpokládaným opakováním. Tento výkaz může být použit jako báze pro zavedení podnikového informačního systému o svých peněžních tocích. Souvisejícím doporučením pro společnost je evidovat informace o výnosech zapříčiněných používáním forexové platformy a s tím spojeného výhodnějšího

59

směnného kurzu. Další významnou informací k dlouhodobému sledování jsou pohyby na cash poolingovém účtu a pohyby sazby LIBOR. Hodnocený podnik vykazoval výrazná specifika, jež do určité míry bránila využití všech nástrojů řízení likvidity a solventnosti a také působila na výběr finančních rizik, jimž je podnik vystaven. V práci se proto nachází také kapitola, jejímž účelem je abstrahovat od těchto specifik a zpřístupnit nabyté informace širšímu spektru podniků. Podobně zaměřené podniky se tak budou více zabývat riziky, která jsou spojena zejména s financováním a s obchodními partnery. Bude tak kladen vyšší důraz na udržování dobrých vztahů s bankovními institucemi, péčí o vlastní bonitu a dobrou pověst a také na pečlivou analýzu obchodních partnerů, jimž je poskytnut obchodní úvěr. Dalším rozdílem je pak možnost širšího využití tržních možností financování, což bude mít dopad na rozšíření informačního systému o tyto tržní informace. Vzhledem k úzce vymezenému tématu této práce nebyla věnována patřičná pozornost souvisejícím tématům, které mají přímou vazbu na řízení solventnosti a likvidity jako oblasti podnikových financí. V souvislosti s možným využitím informací širším spektrem podniků je vhodné zaměřit se i na další formy rizik, jež nebyla specifická pro sledovaný podnik, jako je například výše uvedené riziko spojené s financováním, jež je považováno za jednu ze základních zodpovědností treasury oddělení. Dalším významným tématem je použití externích nástrojů řízení dopadů změn měnových kurzů, kterými jsou zajišťovací instrumenty (hedging). V neposlední řadě je velmi zajímavým tématem spreadsheet risk, jehož dopady, i přes svůj úsměvný charakter, mohou být pro podnik velmi závažnými.

60

Seznam použité literatury a pramenů Literatura COOPER, Robert. Corporate treasury and cash management. New York: Palgrave Macmillan, 2004. ISBN 1403916233. FIGHT, Andrew. Cash flow forecasting. Burlington, MA: Elsevier ButterworthHeinemann, 2006. ISBN 9780750661362. HAMPTON, John J. The AMA handbook of financial risk management. New York: American Management Association, 2011. ISBN 0814417442. JANSEN, Justus. International cash pooling: cross-border cash management systems and intra-group financing. Munich: Sellier. European Law Publ. [u.a.], 2011. ISBN 3866531923. JURY, Timothy. Cash flow analysis and forecasting: the definitive guide to understanding and using published cash flow data. Chichester: Wiley, 2011. ISBN 9781119962656. KEYNES, John Maynard. The general theory of employment, interest, and money. San Diego: Harcourt, Brace, Jovanovich, 1964. ISBN 0-15-634711-3. KISLINGEROVÁ, Eva. Manažerské finance. 3. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010. Beckova edice ekonomie. ISBN 978-80-7400-194-9. KRÁL, Bohumil. Manažerské účetnictví. 3., dopl. a aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 2010. ISBN 978-80-7261-217-8. MAREK, Petr. Studijní průvodce financemi podniku. 2., aktualiz. vyd. Praha: Ekopress, 2009. ISBN 978-80-86929-49-1. NÝVLTOVÁ, Romana a Pavel MARINIČ. Finanční řízení podniku: moderní metody a trendy. Praha: Grada, 2010. Prosperita firmy. ISBN 978-80-247-3158-2. PETŘÍK, Tomáš. Ekonomické a finanční řízení firmy: manažerské účetnictví v praxi. 2., výrazně rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-3024-0.

61

POPESKO, Boris. Moderní metody řízení nákladů: jak dosáhnout efektivního vynakládání nákladů a jejich snížení. Praha: Grada, 2009. Prosperita firmy. ISBN 97880-247-2974-9. REŽŇÁKOVÁ, Mária. Řízení platební schopnosti podniku. Praha: Grada, 2010. Prosperita firmy. ISBN 978-80-247-3441-5. RŮČKOVÁ, Petra a Michaela ROUBÍČKOVÁ. Finanční management. Praha: Grada, 2012. Finance (Grada). ISBN 978-80-247-4047-8. SHARMA, Dhiraj. Working capital management: a conceptual approach. Rev. ed. Mumbai: Himalaya Pub. House, 2009. ISBN 9788183183031. SOUKUP, Jindřich. Makroekonomie. 2., aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 2010. ISBN 978-80-7261-219-2. ŠOLJAKOVÁ,

Libuše.

Strategicky

zaměřené

manažerské

účetnictví.

Praha:

Management Press, 2009. ISBN 978-80-7261-199-7. Internetové zdroje Staff of the U.S. Securities and Exchange Commission. Work Plan for the Consideration of Incorporating International Financial Reporting Standards into the Financial Reporting System for U.S. Issuers [online]. 2011 [cit. 2016-05-06]. Dostupné z:

http://www.sec.gov/spotlight/globalaccountingstandards/ifrs-work-plan-paper-

111611-gaap.pdf KPMG LLP. Spreadsheet management [online]. 2014 [cit. 2016-04-30]. Dostupné z: http://www.kpmg.com/us/en/services/advisory/risk-and-compliance/financial-riskmanagement/documents/spreadsheet-management-slipsheet.pdf FERGUSON, Ewen. Are you managing your spreadsheet risk? Chartered Institute of Management

Accountants [online].

[cit.

2016-04-30].

Dostupné

z:

http://www.cimaglobal.com/Thought-leadership/Newsletters/Insight-emagazine/Insight-Archive/Are-you-managing-your-spreadsheet-risk/

62

Předpisy Český účetní standard pro podnikatele č. 016 Krátkodobý finanční majetek a krátkodobé bankovní úvěry, 2016.

63

Seznam grafů, tabulek a schémat Graf 1: Vývoj peněžních toků v listopadu 2015 ............................................................. 54

Tabulka 1: Vymezení pracovního kapitálu ..................................................................... 15 Tabulka 2: Ilustrace cash poolingových transakcí .......................................................... 35 Tabulka 3: Kurzové výnosy při konverzi 100 000 EUR ................................................ 54

Schéma 1: Časová osa hotovostního cyklu ..................................................................... 14 Schéma 2: Vztah hotovostního a provozního cyklu ....................................................... 15 Schéma 3: Mnohostranný netting se zápočtovým centrem ............................................ 33 Schéma 4: Reálný cash pooling (zero-balancing) ........................................................... 34 Schéma 5: Soustava bankovních účtů sledované společnosti ......................................... 48 Schéma 6: Návrh výkazu pro prognózy a hodnocení peněžních toků ............................ 55

64