Tři králové Matouš 2:1- 12 Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: "Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit." Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: "V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: `A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.´" Tedy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: "Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit." Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle,hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary - zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země. Izajáš 9:1 Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. Stále ještě máme vánoční čas – alespoň podle církevního kalendáře. Podle něj vánoce končí až 11. ledna a 6. ledna se slaví svátek Zjevení Páně Ten je totožný se svátkem Tří králů a stejně ho slaví církev západní i východní. Dnes máme teprve 2. ledna a mnozí se domnívají, že už je dávno po vánocích. Stromečky už usýchají a vyhazují se k popelnicím a všechno se hrne do nového roku s přáním všeho nejlepšího - hlavně zdravíčka. Na prahu nového roku nás však vánoční evangelium vybízí k tomu, abychom hledali svého krále. Tedy toho, kdo v tom novém roce má vládnout nejen v Izraeli, nebo v našich rodinách, ale kterého uznáme jako toho, kdo má moc a právo nám vládnout ve všech oblastech života. Máme hledat toho, kdo bude mluvit do našich plánů, kdo bude vyžadovat poslušnost a úctu, kdo nás možná pošle tam, kam jsme nechtěli jít, a donutí nás dělat to, co se nám nelíbí. To totiž patří do pravomoci králů Ke křesťanské tradici patří chození tří králů. Splynulo v ní, jak to v tradicích bývá, několik informací dohromady. Některé byly časem zkresleny. Prostě stalo se něco takového, jako když si děti hrají na tichou poštu. Tak se stalo, že z mudrců se stali „králové“. Pár set let před těmito událostmi mluví ve svém proroctví Izaiáš o záři, která vzejde nad Jeruzalémem: „králové budou kráčet ve tvé vycházející záři ... záplava velbloudů tě přikryje ... přinesou zlato a kadidlo ...“. Vykladači Písma tomu rozuměli jako předpovědi události, kterou popisuje Matouš ve svém evangeliu. Mudrci se stali králi - podle středověkých vykladačů Písma. Jejich počet byl odvozen od počtu darů, které darovali. Když tradice tří králů vznikala, chudé děti nejspíš napodobovaly tyto mudrce - krále a chodily zjišťovat po domech, zda v nich najdou Krista. A protože Kristus bydlí v srdcích soucitných lidí, poznávaly to podle toho, že dostaly nějaký ten dárek. Ten dům, ve kterém se setkaly s Kristem –soucitnými obyvateli, pak označily křídou latinsky nápisem:: „Christus (K) mansionem benedicat“ (Kristus ať požehná příbytku). Když se pozapomněl smysl oné věty, začali si lidé ten nápis vykládat jako podpis tří králů – podle začátečních písmen Kašpara, Melichara a Balthasara. Tak nějak to mohlo být. -1-
V Písmu čteme o třech mudrcích, kteří se vydali na cestu s cílem vzdát hold nově narozenému židovskému králi. O motivech jejich rozhodnutí můžeme spekulovat. Držme se však faktů. Vlastně jejich příběh podle Matouše začíná až v Jeruzalémě, kde se objevili a hledali v Jeruzalémě nově narozeného krále Židů. Jaksi mimochodem se dozvídáme, že jeho narození vydedukovali z nápovědy hvězdné oblohy a že to byli mudrci- podle původního významu slova magoi – nejspíš nějací hvězdopravci- dnes bychom spíš řekli astrologové víc než hvězdáři. Tedy z hlediska dnešního vědeckého poznání to byli lidé, kteří měli nedůvěryhodné informace. Z našeho pohledu není divu, že nemohli najít toho, koho hledali, když ty jejich informace byly tak nejisté a neurčité. Jisté a neoddiskutovatelné je však, že oni věděli, koho hledají a proč ho hledají. Necítili snad úctu k vlastnímu králi východní země? Měli pochybnosti o Herodovi? Nevíme. Z toho, že hledali cestu k jinému králi, vyrozumíváme, že přinejmenším tušili, že ten nově narozený král všechny ty stávající mocnáře absolutně přesahuje. A zde se již můžeme pozastavit a začít srovnávat vlastní životní motivy s jejich. Otázky zní: Zjistili jsme vůbec, že existuje někdo, kdo vládne všem a všemu? Máme za to, že je mu třeba vzdát úctu a pokořit se pod jeho vládu? Jsme přesvědčení o tom, že On je tím nejlepším Králem ze všech vládců tohoto světa? Našli jsme již takového Krále? Co, nebo koho vlastně hledáme? Hledáme vůbec něco, nebo někoho? Komu se podřizujeme a kým se necháváme ovládat?
Možná, že jsme na tom tak, že necítíme potřebu něco, nebo někoho hledat. Jsme spokojeni se stavem věcí. Někdo by to mohl brát jako mimořádnou schopnost v současném světě. Nestěžovat si, nenadávat na politiky, na to, že mám málo peněz; být smířený se všemi nemocemi a omezeními, které mě v životě obtěžují… Osobně pochybuji o tom, že někdo takový existuje –všichni nejsme s něčím spokojeni, všichni hledáme něco lepšího. Možná jako křesťané máme snahu žít vděčně, pokud jsme našli svého Krále a pokořili se pod jeho vládu. Jenže to nalezení Krista není vrchol, není to konec, ale spíš začátek naší další životní pouti. I když jsme se pokořili před svým Králem, naše další životní cesty nejspíš stále budeme muset hledat. Budeme muset hledat nalézat řešení obtížných situací- hledat nové cesty k sobě navzájem i k Bohu. O tom je život každého z nás. Nic na tom nezmění, že jednou jsme už svého Krále našli. Je třeba dál hledat další cesty k tomu, abychom ho více poznali, lépe mu porozuměli a byli schopni konat jeho vůli. Naše životní cesty po setkání se s Kristem vedou jinudy, než před setkáním s ním – tak jako cesta mudrců. Ani oni se nevraceli stejnou cestou do své země. Po tom, co se stali poddanými nově narozeného krále, jejich životní cesty jsou jiné a vedou jinudy, než před setkání s ním. Inspirující je Matoušův popis toho, co se stalo v Jeruzalémě. Při svém hledání mudrci vlastně zabloudili. Nevěděli jak dál. Paradoxně jim poradil Ježíšův nepřítel - Herodes. Byl nepřítelem Božím aniž by ho uviděl, aniž by se s ním osobně setkal. Byl jeho nepřítelem prostě z principu. Kdo se to odvažuje narodit se jako král, když já jsem král? Kolik takových Herodesů chodí po světě. Kolik lidí okolo nás prostě odmítá možnost, že by jim mohl vládnout někdo jiný. Bůh má královský nárok na každého člověka, protože nebýt Boha, ani my bychom nebyli - On nás stvořil. Přesto většina jeho stvoření odmítá být poddána svému králi. Raději si volí vzdor, vzpouru a možná i nevědomky si tak volí jiného vládce. Vládce temnot a zla – Satana.
-2-
Herodes zná Písmo- má lepší informace a rádce, než měli mudrci. Přesto nehledá nově narozeného židovského krále proto, aby se mu šel poklonit- i když to naoko tvrdí- ale ve skutečnosti proto, aby ho zabil. Hledá ho proto, aby ho odstranil jako nežádoucí překážku svých plánů a kariéry. Jakmile se hledači Boha připletou do cesty takovým lidem jako je Herodes, jejich cesta se stává riskantní. Pro ně samotné a vlastně i pro toho, koho hledají. V zádech mají znepokojeného Herodesa a s ním celý Jeruzalém. Proč jsou znepokojeni tito pozemští kariéristé a falešní uctívači Boha? Jaké nebezpečí pro ně znamená bezbranné dítě v jeslích? Na to je zcela jasná odpověď. Vzpomeňme na Ježíšovo pokušení na poušti. Satan chce, aby se jemu Kristus poklonil. Satan vyžaduje úctu a klanění. Nárokuje si poctu, která patří Pánu Bohu. Mesiáš samotný i ti, kdo uctívají Mesiáše, jsou jeho nepřátelé a čeká je smrt. Zdánlivě nemají nárok na život v tomto Bohu nepřátelském světě. Ale proto se Kristus narodil, aby přemohl smrt. Herodes je vypočítavý. Umí si spočítat, kdy se jeho kariéra dostává do ohrožení. Od mudrců získal informace z hvězdné oblohy, od svých rádců veleknězi a zákoníků informace z Písma. Pragmatický Herodes najednou nebere na lehkou váhu astrologické souvislosti, ani proroky. Všechno je mu dobré k tomu, aby vypátral toho svého nepřítele a zjistil, jak je starý, a jak velké nebezpečí mu hrozí. Pátrá jako novodobý detektiv; se psí náturou jde po detailech. Když jsem hledal na internetu informace o betlémské hvězdě, zjistil jsem, že je v podstatě už všechno zjištěno a ověřeno. Jsou sepsány a popsány všechny konjunkce planet, průlety komet a vzplanutí supernov. Ze všech těchto informací vypadá nejpravděpodobněji ta, kterou uvádí i kardinál Vlk na svých webových stránkách a kterou podporuje i astronom Grygar. Totiž konjunkce Jupitera a Saturna v 7. roce před naším letopočtem. Konjunkce je zákryt nebeských těles ve vesmírném prostoru z hlediska pozemského pozorovatele. Svítivost takto opticky spojených planet se mnohonásobně zvyšuje, než když svítí samostatně. Johannes Kepler si během svého pobytu v Praze povšiml o Vánocích roku 1603 zajímavého úkazu – konjunkce Jupiteru a Saturnu. Keplera napadlo, že právě to by mohla být betlémská hvězda. Vypočítal proto předcházející konjunkce. V roce 7 před naším letopočtem nastaly dokonce tři konjunkce Jupiteru a Saturnu. Symbolika tohoto úkazu je více než velká a to ze tří důvodů: Ke konjunkci došlo hned třikrát – 29. května, 30. září a 7. prosince, což by mohlo vysvětlit souvislosti s cestováním mudrců. Jupiter je považován za královskou hvězdu, Saturn pak za hvězdu židovského národa. Ke konjunkcím došlo v souhvězdí Ryb, které jsou posledním znamením zvěrokruhu a v té době symbolizovaly poslední věk, konec významné etapy či příchod mesiáše. Možná vás zarazí skutečnost, že se Kristus narodil před oficiálně stanoveným datem svého narození. Náš gregoriánský kalendář je dnes postaven na výpočtech, které učinil kněz Dionysius Exiguus. Žil asi 500 let po Kristu a pokoušel se vypočítat datum jeho narození. Při svých výpočtech se však dopustil několika chyb. Kromě jiného započítal přesně i přibližný věk Kristova ukřižování. Z přibližných údajů nemohl spočítat přesné datum, ale jen pravděpodobné. Obecně se předpokládá, že Kristus se narodil nejspíš v roce 7 před naším letopočtem. Tento odhad potvrzuje i smrt krále Heroda. Měl zemřít krátce po zatmění Měsíce, které bylo patrně v březnu roku 4 před naším letopočtem. Ohledně Kristova narození je, zdá se, jasno. Dá se říci, že je vědecky vypátráno a potvrzeno. Přesto je většinou lidstva stále považováno jen za legendu. Klanění mudrců taktéž. -3-
Bloudění a nejistotu mudrců ukončilo patrně pozorování poslední konjunkce Jupitera a Saturna 7. prosince roku 7. Před Kristem. Z křesťanského pohledu to můžeme považovat za Boží zázrak. Pohyby hvězd po obloze jsou předem dané a zákonité. Proto také lze i zpětně spočítat jejich polohu před tisíciletími. Objevení se hvězdy lze přirovnat k biblickým předpovědím proroků, které byly také zapsány s velkým časovým předstihem. Všechno bylo načasováno v nebeské režii tak, aby se naplnila Písma. Římský císař počítal obyvatele kvůli daním v provincii přesně v době Kristova narození, aby se naplnilo Písmo a Mesiáš se narodil v Betlémě. To, co se stalo při Kristově narození nebyla žádná náhoda. Mudrci přicházejí do Betléma právě včas, dříve než svatá rodina odejde do Egypta. Po dvou tisíciletích nám vánoční události mnohdy splývají do jednoho dne, kdy jakoby proběhlo všechno naráz. Mudrci však nepřišli určitě do Betléma zároveň s pastýři. Mezitím byl Pán Ježíš obřezán, bylo za něj obětováno v chrámě a v době, kdy přišli mudrci, byl v nějakém domě v Betlémě, jak uvádí Matouš, ale ne v jesličkách ve stáji. Mudrci přicházejí od východu. Nejsou to lidé z vyvoleného Izraelského národa. Dokonce ani neznají Písmo. Ani nevíme z Matoušova podání, zda jim ho vůbec Herodes tlumočil, když je posílal do Betléma. V kontrastu je zde celý Jeruzalém se svou „pravou“ bohoslužbou a znalostí předpovědí proroků, což je všechny nedovedlo ke Kristu, ačkoliv ho měli fakticky za branami 8 km od Jeruzaléma. Pohanští mágové z velké dálky, kteří hledají svého Spasitele, ačkoliv o něm ví žalostně málo, naopak Krista nacházejí. Můžeme se ptát, proč se Kristus nezjevil všem? Proč přišel tak tajně a zdánlivě jen pro některé? Stejně jako tenkrát se Kristus zjevuje těm, kdo ho hledají, kdo ho očekávají a kdo ho uctívají. Patříme k takovým Božím vyznavačům? Jsme připraveni na příchod Kristův? Vzdáváme mu čest a úctu? Posloucháme ho? Mudrci přicházejí s královskými dary. I to je důvod k našemu zamyšlení. Zlato bylo symbolem krále, bohatství a moci. Kadidlo, které se v tu dobu vyvažovalo zlatem, bylo určeno Ježíšovi jako mystické osobě. Myrha, i když se to nezdá, byla darem nejcennějším. V té době se cenila sedmkrát víc než zlato. Používala se k balzamování mrtvých, ale měla také léčivé vlastnosti. V souvislosti s těmito dary si můžeme připomenout Pána Ježíše jako krále, kněze své církve, kterou zachránil svou obětí na kříži tak, jak o tom píše apoštol Pavel. Dary, které tito mudrcové přinesli, mají tak i symbolický význam. Jako Kristovi služebníci mu předáváme vládu nad hmotným majetkem- což symbolizuje zlato, nad naším životem- to nám připomíná kadidlo, i nad smrtí- což představuje myrha. Všechno odevzdáváme do jeho rukou. Všechno, co má v našich očích nějakou hodnotu, všechny oblasti našeho života- všechno je třeba obětovat Ježíši. Jinak bychom byli pouhými zvědavci, kteří přišli a zase odešli. Betlémská hvězda, putování mudrců a další záznamy, které nalézáme v Bibli, svědčí o tom, jak našemu nebeskému Otci záleží na těch, kteří nepřehlédnou Boží znamení, zachovají se jako moudří mudrci a touží po spáse. Těm se Kristus zjeví ve své slávě a moci. Takoví hledači uzří Krista i v betlémském dítěti a nenechají se zmást odmítavou reakcí většiny pohanské nebo i náboženské společnosti. Cestu za Kristem ukázala mudrcům hvězda. Světlo z nebeské klenby, které zazářilo právě v tu chvíli, kdy to mudrcové nejvíce potřebovali. Možná i to dnešní slovo, může být takovou hvězdou, která zazáří někomu k tomu, aby nalezl Krista. Slova odeznějí, paprsky se ztratí ve tmě. Kristus však zůstane. Jestliže se mu jednou pokloníš,
-4-
jestliže se před ním pokoříš a dáš mu své srdce, pak se již nikdy neztratí z tvého obzoru. Bude stále s tebou a tvé srdce naplní velká radost. Nic se v tomto světě ani ve tvém životě neděje náhodou. Pozdvihuj své oči k nebesům, abys nepřehlédl znamení shůry, které sesílá Bůh pro tvou záchranu. 2 Korintským 4:6 Neboť Bůh, který řekl `ze tmy ať zazáří světlo´, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.
K večeři Páně: Mudrci nám ukázali cestu ke Kristu. Můžeme jít v jejich stopách. Nemusíme bloudit. Máme Písmo a dobré výklady. Víme, co máme dělat. Ty, kdo v Krista uvěřili a stali se jeho učedníky, zve Pán Ježíš ke svému stolu. Je to výsada, jejíž dosah plně nechápeme. Pán Ježíš stoluje se svými vyvolenými a my k nim smíme patřit. Hostinu nám chystá i v nebesích – v našem pravém domově. A tak si smíme vzpomínat s trpkostí na poslední večeři před jeho sebeobětováním se, ale také se těšit do nebe, kde s ním opět budeme stolovat s radostí. Kalich nám zpřítomňuje bolest a krvavé utrpení, ale i nový život a šťastnou budoucnost. Chléb nám připomíná, že nebýt smrti, nebylo by života a růstu. Víno i chléb připomínají tajemnou proměnu našich těl, která se děje díky tomu, že Kristus dokonal oběť a byl vzkříšen. A tak buďme vděčni, že patříme k Božím dětem, pro které je Kristova oběť i tato památka evangeliem a mocí ke spasení: Římanům 1:16 Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří… Slyšme slova ustanovení podle apoštola Pavla: 1 Korintským 11:23 -29 Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: "Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku." Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku." Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení…
-5-
