IX. Občanská společnost, kvalita demokracie, dobré vládnutí 1 Projekt Česko hledá budoucnost (úvodní text pracovní verze)

IX. Občanská společnost, kvalita demokracie, dobré vládnutí1 Projekt „Česko hledá budoucnost“ (úvodní text – pracovní verze) Ondřej Císař, [email protected] Tento text nabízí vstupní shrnutí situace občanské společnosti v ČR po roce 1989, která je zde zpracována spíše izolovaně od otázky dobrého vládnutí, pro jejíž diskusi měl naopak vytvořit otevřený prostor (pro shrnutí prvního kola diskuse viz s. 27-29). Text tak zatím odráží obvyklý – izolovaně sektorový – způsob pohledu na občanskou společnost, který tento projekt plánuje překonat (viz s. 3-4 a 24). Úvod Stručně řečeno, existují tři různé způsoby pohledu na občanskou společnost, které navazují na tři delší historické tradice uvažování o ní: neoliberální, konzervativní a sociálně-liberální pojetí. Podle prvního z nich představuje jádro občanské společnosti trh. Občanská společnost je podle této perspektivy tvořena jednotlivci, kteří sledují své soukromé zájmy a je kladena do protikladu ke státu. Podle konzervativního pohledu vytváří občanskou společnost struktura tradičních společenských institucí, jejichž těžiště lze najít v rodině a církvi. Podle třetího pojetí, které v současné době dominuje nejen diskusím o občanské společnosti, ale také politikám její podpory, je struktura občanské společnosti tvořena rozmanitými organizacemi, které nelze ztotožňovat ani s rodinou ani s trhem (a ani se státem). Je to prostor, který je zabydlen celou řadou různých zájmových a svépomocných organizací a sdružení, skrze něž občané vyjadřují své zájmy a které jim pomáhají naplňovat jejich potřeby (pro přesnější definici takto chápané občanské společnosti viz níže). 1.1 Vymezení a kontext Růst zájmu o občanskou společnost od 80. let 20. století vyrůstal ze dvou odlišných světových regionů. Občanská společnost byla na jedné straně postavena proti utlačující moci autoritářských režimů Latinské Ameriky, na straně druhé se k myšlence občanské společnosti odvolávali východoevropští odpůrci komunistických režimů. Ve východoevropském kontextu měl termín popisovat především myšlenku rozvoje paralelních politických struktur, které by určité části populace poskytly prostor pro politické vyjádření. V této době neexistovala žádná oficiální nezávislá sdružení občanů. Občané a občanky komunistického Československa měli možnost se sdružovat pouze ve státem řízených masových organizacích. Účast alespoň v nějaké oficiální společenské organizaci byla chápána jako téměř povinná a občané touto cestou vyjadřovali loajalitu komunistickému systému, který tímto způsobem kontroloval a ovládal populaci. V době před rokem 1989 tak rozhodně nešlo hovořit o nezávislých organizacích, které by sdružovaly občany na dobrovolné bázi a reprezentovaly jejich požadavky, jelikož tyto organizace byly přímo propojeny se státem (resp. komunistickou stranou) a jím také řízeny. Tyto organizace tak tvořily něco, co by mohlo být označeno jako „pseudo-občanská“ společnost. Byla tvořena sítí různých společenských organizací, nebyla však nezávislá na státu. Přesto na svých okrajích mohla poskytovat určitý, i když omezený, prostor pro relativně nezávislou občanskou aktivitu.

1

Dřívější verze textu je součástí zprávy CÍSAŘ, Ondřej - MIKŠ, František - NAVRÁTIL, Jiří VRÁBLÍKOVÁ, Kateřina. Zarodzenja gromadjanskovo suspilastva - českyj priklad. Brno: CDK, 2008 a byla využita i pro přípravu studijních podkladů (zde doplněno a upraveno). Jedná se o pracovní materiál, který záměrně neodkazuje na použité zdroje běžným způsobem. Na konci je uveden seznam nejdůležitější literatury, která byla ke zpracování využita.

1

I přes režimní kontrolu veřejného prostoru však začaly v komunistickém Československu vznikat neoficiální iniciativy, které nebyly kontrolované státem. Jejich cílem byla kritika režimu a vytváření nezávislého prostoru pro svobodnou komunikaci mezi těmi, kteří byli do aktivit těchto iniciativ zasvěceni. Jednalo se zejména o občanské iniciativy, které se zaměřovaly na prosazování občanských svobod a lidských práv. Tyto iniciativy vznikaly jako jakási ve vztahu k oficiálním strukturám paralelní sdružení. K jejich popisu se proto používala označení jako „paralelní polis“ či „ostrůvky pozitivní deviace“. Někteří tehdejší disidenti, např. pozdější český prezident Václav Havel, do tohoto pojetí promítli své přesvědčení o nemorálnosti komunistického systému a občanskou společnost viděli jako vyjádření „života v pravdě“ a zdroj „moci bezmocných“. Jednoduše řečeno, občanská společnost v tomto chápání znamenala alternativu k oficiální politice komunistického státu. Ke konci 80. let aktivita těchto skupin narůstala a lze říci, že do jisté míry i přispěla či byla přinejmenším jedním ze spouštěčů pádu komunistického režimu. Valná většina těchto seskupení se na podzim 1989 sdružila i s dalšími kritiky režimu v Občanském fóru (OF), kde se setkaly skupiny různého zaměření, ideových proudů a prosazující různé cíle. OF bylo v listopadových dnech roku 1989 aktivním proti-režimním vyjádřením a do fórem organizovaných protestů se podle odhadů zapojily až tři čtvrtiny dospělého obyvatelstva země. Zkušenost latinskoamerické a východoevropské protirežimní opozice, která se v 80. letech termínem zaštiťovala, pomohla dát pojmu občanské společnosti sílu na počátku následujícího desetiletí. Pád komunismu a demokratizace v některých zemích Latinské Ameriky se zdály dokazovat, že občanská společnost „funguje“. Nyní bylo třeba pomoci vybudovat takovou občanskou společnost, která by přispěla ke stabilizaci demokratizujících se režimů. To souznělo také s výsledky akademického výzkumu 90. let, který ukázal pozitivní vztah mezi fungující strukturou občanských organizací a fungující demokracií. R. Putnam v této souvislosti přišel s termínem „sociální kapitál“, který, jednoduše řečeno, zachycuje tvorbu a akumulaci důvěry mezi lidmi na základě jejich zapojení v organizacích občanské společnosti. Podle tohoto argumentu si bez důvěry mezi lidmi, která vzniká právě aktivní účastí v občanské společnosti, nelze představit stabilní demokratický režim. Zapojení organizací občanské společnosti do politického procesu, tj. procesu tvorby státních politik, navíc začalo být v 90. letech chápáno jako jeden z nástrojů boje proti korupci a prosazování zvláštních zájmů. Otevřenost, přístup k informacím a komunikace se staly široce přijímanými předpoklady kontroly státních a obecně veřejných institucí. Zapojení organizací občanské společnosti do fungování státní správy a samosprávy je tak posledních patnáct let viděno jako nástroj zvyšování odpovědnosti jejích představitelů vůči veřejnosti, v jejímž zájmu by tito představitelé měli jednat. Právě v této souvislosti se začalo hovořit o vládnutí (governance) a dobrém vládnutí (good governance). Občanská společnost se proto v 90. letech stala důležitou součástí programů stabilizace nově se demokratizujících zemí. Všechny důležité organizace, zaměřující se na podporu demokracie, přijaly program budování občanské společnosti za svůj. Myšlenka občanské společnosti se tak skrze programy United States Agency for International Development (USAID), soukromých nadací z USA, evropských nadací a programů Evropské unie promítla do reálných politických opatření a kroků. Myšlenka byla překládána do politické praxe. Jakou organizační formu na sebe občanská společnost vzala? Ve světle politické praxe posledních dvou desetiletí občanská společnost popisuje oblast sdružování občanů, která existuje mezi státem na jedné straně a rodinou na straně druhé a na obou je relativně nezávislá. Tento prostor občanské společnosti je stejně tak nezávislý na soukromých ekonomických zájmech. Jeho funkcí je poskytovat příležitosti pro dobrovolnou organizaci občanů v nejrůznějších formách sdružení. Tato sdružení jsou organizovaná,

2

institucionálně oddělená od státu, nerozdělují zisk, jsou samosprávná a fungují na dobrovolném základě. V současných podmínkách je občanská společnost konkrétně tvořena především nejrůznějšími nevládními a neziskovými organizacemi, které na jedné straně poskytují občanům platformu pro vyjadřování názorů a politických pozic, na straně druhé poskytují celou řadu služeb. Z toho důvodu také rozlišujeme mezi dvěma základními typy těchto organizací – advokačními a servisně orientovanými. Zatímco advokační organizace se primárně zaměřují na obhajobu práv určitých skupin populace, na ovlivňování politiky a veřejného mínění, servisní organizace se uplatňují například při poskytování sociálních a vzdělávacích služeb, fungují ve sférách sportu a rekreace nebo jako součást systému zdravotní péče. Druhým dělícím kritériem je to, jestli organizace slouží vlastnímu zájmu nějaké konkrétní společenské skupiny nebo slouží zájmu veřejnosti nebo skupin jiných. U druhé kategorie organizací často nelze identifikovat konkrétní skupinu osob, která z jejich činnosti profituje. Příkladem mohou být organizace bojující proti znečišťování životního prostředí, za lidská práva anebo proti korupci. Tyto organizace neprosazují nějaký konkrétní materiální zájem, ale spíše se ve své činnosti odvolávají na obecné principy, hodnoty a přesvědčení. V kategorii servisních organizací tak na jedné straně budeme mít již zmíněné sportovní kluby, na straně druhé organizace poskytující sociální služby. V rámci kategorie advokačních organizací na základě stejného kritéria rozlišujeme organizace prosazující konkrétní sociálněekonomické zájmy, např. odbory a podnikatelské zájmové skupiny, a organizace prosazující tzv. veřejný zájem neboli občanské skupiny. První skupinu někdy označujeme jako „staré“ organizace, protože mají svůj původ v procesech, které nastartoval již příchod moderní společnosti nejpozději v 19. století, druhou tvoří organizace označované jako „nové“, protože k jejich mobilizaci došlo v industriálně vyspělých zemích až ve 2. polovině 20. století. Kombinací dvou zmíněných kritérií dostaneme čtyři kategorie organizací občanské společnosti (viz Tabulka 1). Tabulka 1: Příklady čtyř typů organizací občanské společnosti servisní advokační sportovní, šachové kluby, odbory, podnikatelské zájem partikulární svépomocné skupiny zájmové skupiny skupiny organizace poskytující organizace veřejný zájem sociální služby environmentálního, lidskoprávního hnutí Zdroj: Yaziji a Doh, 2009. Shrňme: Občanská společnost sestává ze dvou hlavních komponent: politicky orientovaných advokačních organizací a organizací servisních. Zároveň platí, že konkrétní organizace často plní obě tyto funkce. Například řada organizací obhajujících práva žen poskytuje služby (jako je např. rekvalifikace nezaměstnaných žen) a zároveň se účastní legislativního procesu, kde se snaží o prosazení opatření, jež by byly pro ženy výhodné. V následujícím textu se budeme primárně zaměřovat na organizace advokační. 1.2 Právní prostředí, institucionální rámec a jeho transparentnost Pro existenci fungující občanské společnosti v podmínkách demokratického režimu musí být vytvořen příznivý regulační rámec. První podmínkou je zajištění základních občanských práv, především práva svobodně se sdružovat. Jejich zakládání a fungování musejí být odděleny od státu, jinými slovy řečeno, musejí být vytvořeny podmínky pro zakládání sdružení podle zájmů občanů, nikoli podle zájmu státu. Existence organizací občanské společnosti by neměla 3

být závislá na povolení státu. Naopak, každá organizace, jejíž činnost neodporuje zákonům, by měla mít umožněno existovat a vykonávat svou činnost. Registrační procedura, kterou je založení organizací občanské společnosti často podmíněno, by měla být transparentní, jednoduchá a rychlá. Čím pomalejší, nepřehlednější a složitější tato procedura je, tím více překážek existuje pro jednotlivce, když se hodlají společensky či politicky angažovat. Stejně jasně a transparentně by měly být definovány právní formy, kterých mohou organizace občanské společnosti nabývat. Zvláštní právní úprava se často vztahuje na fungování církví a odborových organizací jako specifických forem občanské organizovanosti. Pravděpodobně nejdůležitější ustanovení v tomto ohledu se týká vymezení pravidel fungování nadací a podmínek pro shromažďování prostředků pro podporu občanské společnosti. Zákonem by měly být také jasně definovány podmínky, za nichž mohou organizace občanské společnosti získávat prostředky ze své vlastní činnosti. Organizace občanské společnosti mohou efektivně fungovat pouze tehdy, pokud na straně státních institucí existuje vůle komunikovat s nimi. Formálně zajištěné podmínky pro existenci nevládních organizací nepostačují, pokud pro ně neexistují v rámci politického systému přístupové body, např. ve formě různých konzultačních a poradních orgánů, veřejných slyšení či v poslední době formou konzultací a připomínkových řízení skrze internet. Komunikace mezi státními institucemi a aktéry občanské společnosti by zároveň měla podléhat jasné regulaci, která zajistí její transparentnost. V opačném případě se otevřená komunikace může proměnit v korupční prostředí charakterizované neprůhlednými lobbyistickými praktikami. Pokud existují transparentní pravidla, organizace občanské společnosti se mohou stát efektivním aktérem v protikorupčním boji. Dokážou totiž přispívat k transparentnosti rozhodování veřejné správy. V případě veřejné správy se transparentností rozumí průhlednost či čitelnost rozhodovacích procesů v rámci jejích institucí. Konkrétně to znamená, že ti, jichž se rozhodování volených představitelů i úředníků týká, mají v reálném čase přístup k relevantním informacím o daném problému. Transparentnost veřejné správy tak více než na čemkoli jiném stojí na otevřeném přístupu k informacím. Transparentní instituce veřejné správy poskytuje relevantní a spolehlivé informace všem na základě rovného přístupu, tj. nediskriminuje mezi klienty např. na základě jejich platební schopnosti. Rovný přístup k informacím proto musí být zajištěn zákonem. To organizacím občanské společnosti umožňuje získávat informace potřebné k tomu, aby mohly monitorovat fungování veřejné správy, informovat o něm veřejnost a celkově tak zvyšovat politickou odpovědnost elit vůči občanům. Otevřený přístup na druhé straně umožňuje představitelům veřejné správy, aby získávali informace, jejichž nositeli jsou organizace občanské společnosti. Na ty přitom musejí být kladeny stejné požadavky, jaké jsou kladeny na veřejné instituce. I organizace občanské společnosti by měly fungovat transparentně a informovat veřejnost o svém hospodaření. V souhrnu můžeme právě toto uspořádání zjednodušeně označit jako dobré vládnutí. Shrňme: Otevřené přístupové body na jedné straně zajišťují organizacím občanské společnosti efektivním způsobem komunikovat o svých zájmech s představiteli státu, na straně druhé přinášejí politickým představitelům informace, k nimž by se jinak nemohli dostat. Zapojení organizací občanské společnosti do politického procesu a umožnění jejich přístupu k informacím přispívá k efektivnějšímu fungování veřejné správy. Podle současného chápání představuje otevřenost státních institucí jednu z obecných podmínek efektivního výkonu vlády. Umožňuje totiž politickému systému, aby do něj získaly přístup všechny potenciálně zasažené zájmy a mohly být zohledněny přímo v procesu přijímání rozhodnutí. To na jedné straně potenciálně zvyšuje kvalitu těchto rozhodnutí, na straně druhé to umožňuje jednodušší implementaci přijatých rozhodnutí. V neposlední řadě to umožňuje monitoring fungování orgánů veřejné správy. 4

1.3 Organizační kapacita Příležitosti, které poskytuje vhodně nastavený regulační rámec a otevřené přístupové body, mohou být zužitkovány jen tehdy, když mají organizace občanské společnosti kapacitu skutečně jich využít. S tímto problémem se organizace občanské společnosti ve východoevropských zemích potýkaly především na počátku 90. let. Zkušenosti s vedením tohoto typu organizací, které po pádu komunismu počaly v regionu vznikat, neexistovaly. Podpůrné programy financované ze zahraničních zdrojů, které jsme zmínili v úvodní části této kapitoly, se proto zaměřily právě na budování organizačních schopností aktérů občanské společnosti. Konkrétně se zaměřily na: 1. budování infrastruktury – bez adekvátní infrastruktury nemohou organizace občanské společnosti (ani žádné jiné organizace) vůbec fungovat. Pro efektivní zajištění činnosti je třeba mít kanceláře, telefonní spojení, fax, přístup k internetu, kopírky atd. Budování této infrastruktury tvořilo jeden z prvních kroků při obnově občanské společnosti v demokratizujících se režimech. 2. poskytování know-how a vzdělání (rozvoj lidského kapitálu) – ani sebelepší infrastruktura nepřinese žádné hmatatelné výsledky, pokud nejsou k dispozici lidé se schopností této infrastruktury využít. Přenos zkušeností a know-how tak představoval další z důležitých kroků při obnově podmínek pro existenci fungující občanské společnosti. Semináře a školení týkající se řízení organizací měly pomoci vychovat schopné managery a řídící pracovníky těchto organizací. I v důsledku této podpory bylo možno v post-komunistickém regionu sledovat postupnou profesionalizaci organizací občanské společnosti, formalizaci jejich činností a v některých případech jejich celkovou byrokratizaci. Do čela řady těchto organizací se postupně dostali spíše zkušení manažeři a manažerky než zapálení aktivisté, kteří je na počátku 90. let zakládali. Podobně jako v západoevropských zemích a USA v 70. letech ve východoevropských zemích v 90. letech prošla celá řada organizací občanské společnosti procesem profesionalizace, začaly užívat technik řízení rozvinutých původně v prostředí soukromých firem a zbavily se aktivistického étosu. Neznamená to, že by tyto organizace například přestaly využívat práce dobrovolníků, znamená to, že tyto dobrovolníky začaly využívat v rámci strategie řízení lidských zdrojů organizace. Trend profesionalizace se někdy setkává s kritickou odezvou na straně těch, kdo chtějí občanskou společnost vidět nikoli jako síť dobře řízených organizací, ale jako sféru pro spontánní tvorbu veřejného mínění a vyjadřování postojů a názorů obyčejných občanů. Podle těchto hlasů představuje profesionalizace překážku autentického aktivismu, neboť mu klade podmínky, které mohou naplnit pouze etablované velké organizace, které jsou v rukou profesionálních aktivistů. Profesionalizace podle kritiků znamená, že občanská společnost přestává poskytovat prostor neprivilegovaným vrstvám populace, které mají obecně omezený přístup ke zdrojům, aby mohly vyjadřovat své požadavky. V jejich jménu začínají hovořit profesionální aktivisté, kteří však často mají blíže politické elitě než těm, jejichž názory údajně reprezentují. Profesionalizace je tak některými považována za známku degenerace a nikoli rozvoje občanské společnosti. Zkušenosti ze zemí, které prošly procesem profesionalizace občanské společnosti, se však zdají ukazovat, že tento trend omezení pro občanskou samo-organizaci nutně přinášet nemusí. I když v případě konkrétních organizací za určitých podmínek k odcizení profesionálních aktivistů od těch, v jejichž jménu hovoří, docházet může, nejedná se zpravidla o osudové selhání. Takové odcizení naopak vytváří prostor těm, kdo na něj dokáží upozornit a 5

zaplnit tak vytvářející se prázdný prostor. Profesionální aktivismus velkých organizací občanské společnosti navíc automaticky nezabraňuje tomu, aby se občané samo-organizovali kolem témat, která se jich bezprostředně týkají. Současné etablované demokracie tak na jedné straně zpravidla charakterizuje rozvoj formalizovaných profesionálních organizací a na straně druhé pak řada lokálních, grassroots iniciativ, které odpovídají na konkrétní potřeby konkrétních skupin občanů. Jinými slovy řečeno, profesionalizované organizace mohou bez problému spoluexistovat s živým podhoubím malých občanských iniciativ. 1.4 Finanční udržitelnost Jedním z hlavních problémů, s nimiž se organizace občanské společnosti musejí vypořádat, je zajištění stabilních zdrojů finančních prostředků. Existuje pět základních způsobů získávání finančních prostředků: 1. Agregování individuálních příspěvků a darů – v tomto případě organizace získává příjmy z pravidelných příspěvků svých členů či podporovatelů a/nebo soukromých darů. Tuto formu financování preferují ty organizace občanské společnosti, které chtějí zůstat nezávislé na zdrojích přicházejících z veřejných fondů, korporací, nadací a filantropických institucí. Z hlediska těchto organizací představuje shromažďování individuálních příspěvků podmínku nezávislosti činnosti organizací občanské společnosti. 2. Vytváření zdrojů vlastní činností – v tomto případě získává organizace prostředky z poskytování různého typu služeb, prodeje zboží, propagačních materiálů, publikací a pořádání kulturních akcí. 3. Získávání prostředků ze zdrojů jiných organizací – jde o využívání zdrojů, které poskytuje jiná organizace, např. když jedna organizace bezplatně využívá prostor, které jí poskytuje organizace jiná. 4. Získávání prostředků od nadací a filantropických institucí – jde o získávání grantů vypisovaných nadacemi. Zpravidla se jedná o soukromé subjekty, které shromažďují prostředky na podporu určitých témat a problémů. Nadace získávají své prostředky z výnosů nadačního jmění, které slouží jako finanční základ jejich činnosti. Mezi největší a v regionu východní Evropy nejaktivnější soukromé nadace patřily například americké Soros Foundation/Open Society Institute, Charles Stewart Mott Foundation, Ford Foundation a MacArthur Foundation. Vedle těchto nadací měly výraznou regionální přítomnost nadace pocházející z Nizozemí a pak také německé politické nadace, které zřizují německé parlamentní strany (např. Friedrich Ebert Stiftung, Konrad Adenauer Stiftung). 5. Získávání financí z veřejných zdrojů – v tomto případě jde především o dotace či granty poskytované z veřejných rozpočtů na různých úrovních. Tyto prostředky poskytují nejčastěji státní rozpočet a rozpočty obcí formou dotací. Do této kategorie spadají také prostředky, které organizace občanské společnosti mohou získávat z fondů Evropské unie. Dalšími formami podpory, které mohou organizace občanské společnosti od státních institucí získat, jsou daňová podpora dárců a daňové zvýhodnění organizací občanské společnosti oproti podnikatelům. V prvním případě jde o motivaci soukromých dárců, aby více přispívali organizacím občanské společnosti. Ve druhém případě jde o nastavení mírnějšího daňového režimu, který

6

umožňuje organizacím občanské společnosti plně využít prostředky, které získaly z vlastní činnosti. Portfolia zdrojů konkrétních organizací občanské společnosti se mezi sebou mohou velmi lišit. Váha dotací z veřejných zdrojů (s výjimkou fondů Evropské unie) je zpravidla výrazná u servisně orientovaných organizací, neboť často poskytují služby, které není veřejný sektor schopen nebo ochoten poskytovat. Tento typ prostředků hraje mnohem menší roli u advokačních organizací. To může být jednak způsobeno tím, že státní instituce nejsou ochotny dotovat své potenciální kritiky, stejně tak to však vyplývá z obecného postoje celé řady advokačních organizací. Jak již bylo řečeno, ty často chápou svou nezávislost na veřejných zdrojích jako jednu z podmínek své důvěryhodnosti. Netýká se to však všech advokačních organizací. Různé organizace také vykazují rozdílnou schopnost získávat prostředky od individuálních přispěvatelů. Zatímco například charitativní organizace jsou zpravidla schopny mobilizovat podporu jednotlivých občanů, schopnost advokačních organizací prosazujících veřejný zájem je v tomto ohledu mnohem nižší. Na rozdíl od advokačních organizací prosazujících zájmy sociálně-ekonomických skupin (např. odbory) organizace prosazující veřejný zájem nemohou spoléhat na přímou podporu skupiny, v jejímž zájmu hovoří. Výsledkem je to, že u těchto organizací tvoří velkou část jejich rozpočtů prostředky získávané ze zdrojů nadací a různých filantropických organizací (a ze zdrojů Evropské unie). Přesto existují příklady advokačních organizací, jejichž činnost je zcela založena na mobilizaci individuálních příspěvků (jde např. o Greenpeace). Zpravidla platí, že by se organizace občanské společnosti neměly spoléhat pouze na jeden zdroj prostředků, ale snažit se je diverzifikovat. Zvláště pak jednostranná závislost na externím financování od malého množství velkých donorů činí organizaci občanské společnosti zranitelnou tehdy, když se promění priority těchto donorů. Finanční udržitelnost lépe zajistí kombinace většího počtu spíše menších zdrojů. Také díky tomu se organizace občanské společnosti snaží motivovat jednotlivce k malým a zároveň pravidelným příspěvkům organizacím, s jejichž cíli sympatizují. Finanční prostředky nejsou jedinými zdroji činnosti organizací občanské společnosti. Vedle finančních prostředků, které jsou jakýmsi „univerzální zdrojem“ (lze za ně získat celou řadu jiných zdrojů), můžeme rozlišit zdroje kulturní, morální a lidské. Kulturní zdroje jsou představovány expertními znalostmi, know-how, metodami práce a formami organizace, které představují nutnou podmínku činnosti organizací občanské společnosti. Tyto zdroje se přenášejí skrze školení, konference a tréninky. Morální zdroje jsou představovány uznáním, veřejnou podporou a podporou ze strany celebrit. Veřejná podpora a společenské uznání představují stěžejní zdroj fungování organizací občanské společnosti. Takovým zdrojem je také „zavedená značka“, např. Transparency International, která usnadňuje jakékoli místní pobočce této globální sítě její činnost. Lidské zdroje jsou představovány především vzdělanými a zkušenými organizátory a aktivisty, bez nichž, jak jsme již řekli, žádná organizace nemůže efektivně fungovat. Do stejné kategorie patří také dobrovolníci, kteří umožňují řadě organizací naplňovat jejich cíle. Poskytují organizacím svou pracovní sílu, aniž by je zatěžovali dodatečnými mzdovými náklady. Dobrovolnictví na jedné straně představuje důležitý zdroj, na straně druhé vyžaduje od organizace efektivní řízení. Vzhledem k tomu, že dobrovolníci nejsou zaměstnanci organizace, nelze se na ně zpravidla spoléhat při dlouhodobějších aktivitách, které vyžadují časté a pravidelné zapojení. Jejich nasazení je naopak jednoduché při jednorázových a pravidelných, ale zároveň nefrekventovaných, akcích.

7

1.5 Funkce organizací občanské společnosti V předchozím textu jsme se dotkli několika funkcí, které organizace občanské společnosti ve společnosti plní nebo mohou plnit. Nyní tyto funkce, které různé organizace zpravidla naplňují různou měrou, stručně shrneme. Advokační funkce První z důležitých funkcí organizací občanské společnosti je vyjadřování a prosazování zájmů různých částí společnosti. Tyto organizace občanské společnosti umožňují občanům veřejně vyjadřovat jejich potřeby a zájmy. Přispívají tím k tvorbě názorové plurality ve společnosti a poskytují politickým představitelům informace, na jejichž základě jsou přijímána obecně závazná rozhodnutí. Aby organizace občanské společnosti mohly naplňovat tuto funkci, musejí mít zajištěn přístup jak k politickému rozhodování, tak také do médií. Obecně řečeno, advokační funkce se týká schopnosti organizací občanské společnosti ovlivňovat tvorbu státních politik. Tato kapacita závisí také na schopnosti těchto organizací spolupracovat mezi sebou. Zatímco jednotlivá malá organizace má zpravidla jen omezenou schopnost ovlivnit skutečné rozhodování, širší aliance těchto organizací je schopna dosáhnout svých cílů mnohem lépe. Servisní funkce Organizace občanské společnosti poskytují řadu služeb, především pro ty skupiny populace, jejichž potřeby nemohou být uspokojeny jinými způsoby. Často jde o služby, které nejsou poskytovány státem nebo místní samosprávou. Může jít o sociální služby, linky důvěry, konzultace a azylové domy pro ženy ohrožené domácím násilím, knihovny pro nevidomé a další. Servisní funkce jsou přitom často naplňovány organizacemi, které jsou k těmto účelům zřizovány orgány státní správy. Vzhledem k tomu, že jsou na nich zpravidla formálně nezávislé, jsou některými autory počítány mezi organizace občanské společnosti. Zatímco o organizacích občanské společnosti mluvíme jako o neziskových organizacích, tyto hybridní formy bývají označovány jako kvazi-neziskové organizace. Mobilizační funkce Mobilizační funkce se týká schopnosti organizací občanské společnosti mobilizovat jednotlivé lidi buď ve formě přímého zapojení do činnosti organizací nebo ve formě nepřímé podpory. Občané se díky možnosti sdružovat se v těchto organizacích účastní politického rozhodování i jiným způsobem než jen účastí ve volbách. Na jedné straně jim to umožňuje promluvit do politických rozhodnutí, která se přímo dotýkají podmínek jejich života, na straně druhé je to činí spoluodpovědnými za tato rozhodnutí. Podle některých názorů se tak vytváří loajalita občanů k určitému konkrétnímu společenství. Politická účast jim také pomáhá rozvíjet občanské dovednosti a orientovat se ve veřejných záležitostech. Jak jsme zmínili v úvodu k této kapitole, přímá účast v organizacích občanské společnosti vytváří mezi lidmi vzájemnou důvěru, která poskytuje sociální tmel stabilní společnosti. Přímá účast se v posledních desetiletích v mnoha rozvinutých společnostech výrazným způsobem proměnila. Ačkoli stále existují organizace, které jsou založeny na přímé participaci, vznikají také organizace, jejichž primárním cílem není přímé zapojení členů, ale mobilizace jejich podpory ve formě pravidelných finančních příspěvků (tzv. checkbook activism). Proměnu přímého zapojení přinesl také rozmach internetu, který umožnil celou řadu forem online aktivismu. Podle některých názorů poskytl unikátní příležitost pro mobilizaci nových částí populace, podle názorů opačných spíše vytvořil pro potenciální účastníky dodatečnou překážku v jejich přímém zapojení. Pokud se lze na fungování organizace občanské společnosti účastnit online, neexistuje žádný důvod pro setkávání tváří v tvář. 8

Občanská společnost v České republice 2.1 Kontext fungování občanské společnosti Jak již bylo řečeno v úvodní kapitole, povaha vnějšího prostředí je pro možnost vzniku občanské společnosti naprosto zásadní. Za asi nejrazantnější zlom ve vývoji české občanské společnosti tak lze považovat „Sametovou revoluci“ na podzim roku 1989, která za značného přispění aktivity doposud proti-režimních skupin ukončila předešlý nedemokratický režim. Teprve po pádu komunistického režimu byly vytvořeny podmínky pro nezávislou občanskou iniciativu a to především ve formě zavedení standardních občanských a politických práv. Činnost organizací občanské společnosti byla upravena v Listině základních práv a svobod přijaté v prosinci 1992. Podle této listiny je zaručeno „právo svobodně se s jinými sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích.“ 2.1.1 Postoje politických elit a institucionální rámec V jakém prostředí tedy občanská společnost v ČR vznikala a dále se vyvíjela? Pro tento popis je důležité věnovat pozornost kromě právního a institucionálního rámce i postojům a přístupům politických elit, které se podílely na tvorbě nových právních a institucionálních mantinelů pro fungování české občanské společnosti. Lze říci, že postkomunistické ČR dominovala dvě hlavní pojetí občanské společnosti, která byla reprezentována významnými českými politiky a to Václavem Havlem (mluvčím OF, prezidentem v letech 1989-2003) a Václavem Klausem (premiér v letech 1992 až 1997, současný prezident). V. Klaus byl architektem české strategie ekonomické transformace a podle převládajícího názoru ztělesňoval jednostranný (ekonomistický) přístup k transformačnímu procesu, v němž místo pro občanskou společnost zcela chybělo. Klaus ji však spíše viděl úplně jinak než většina z těch, kdo ji pomáhali spoluvytvářet. Slovy úvodní kapitoly můžeme říci, že se hlásil k jejímu neoliberálnímu pojetí. Občanská společnost pro něj znamenala a stále znamená souhrn jednotlivců, kteří sledují své zájmy na trhu. A právě jednotlivci sledující své zájmy na trhu se měli podle Klause stát hybnou silou postkomunistické společenské proměny v ČR. Klaus věřil, že liberalizace hospodářství vytvoří prostor pro samostatnou individuální aktivitu, která zemi posune k fungujícímu tržnímu systému. Jeho pohled tedy spojuje občanskou společnost výhradně se soukromou iniciativou jednotlivců a fungováním trhu. Protikladnou vizi občanské společnosti představoval bývalý prezident Václav Havel. Podle něj nebyla tvořena souhrnem jednotlivců, ale jejich sdruženími. Občanská společnost nemůže být podle Havla ztotožňována s trhem, ale naopak představuje zvláštní společenskou sféru. Ta se přitom liší nejen od trhu, ale také od státu. Ve sféře občanské společnosti se občané jako nositelé občanských a politických práv sdružují a promlouvají do veřejného života své země. Havel tak symbolizoval mezi aktivisty občanské společnosti převládající, slovy předchozí kapitoly sociálně liberální, pojetí. Zatímco Klausova vize si vystačila s občanem jako účastníkem pravidelných voleb, Havel jej chtěl vidět jako politicky mnohem aktivnějšího. Občané se nejen účastní voleb a vybírají si z předložených volebních programů jednotlivých politických stran, ale sami zakládají organizace občanské společnosti (nevládní organizace), skrze které ovlivňují dění ve veřejné sféře. Tato sdružení tak poskytují občanům nástroj, skrze který se mohou politicky angažovat a kontrolovat rozhodování volených politických představitelů. Havel se navíc nehodlal spokojit s tím, že by činnost nezávislých občanských sdružení chápal jako důležitý aspekt fungující liberální demokracie. Viděl v nich spíše životaschopnou alternativní podobu demokracie, která by nebyla založena na soutěži politických stran, ale na mobilizaci ve sféře občanské společnosti. Veřejná diskuse o občanské společnosti v ČR byla v 90. letech 20. století určována těmito dvěma protikladnými postoji. Neznamená to, že by se jí účastnili jen Václav Havel a 9

Václav Klaus. Jejich pozice spíše symbolizovaly širší společenské tábory, které zastávaly protikladné názory na povahu a funkce občanské společnosti. Oba se různými způsoby proplétaly a formovaly politické instituce v transformující se ČR. Jaké byly jejich institucionální projevy? Postoj jednotlivých vlád k neziskovému sektoru se během let značně měnil. Po prvních svobodných volbách v roce 1990 se ustavila vláda vedená politiky, jejichž přístup byl k občanské společnosti pozitivní, jelikož sami vzešli z občanských iniciativ OF. Jak ukazují výsledky výzkumu Johns Hopkins University, tato vláda vítala politickou aktivitu skupin občanské společnosti a jejich roli v procesu probíhající demokratizace chápala jako nezbytnou. Odborníci z neziskového sektoru byli konzultováni při přípravě nových koncepcí jednotlivých politik a aktivisté občanské společnosti tak měli vliv na jejich obsah. P. Frič na tomto základě hovoří o tzv. „teplém období“ vztahů vlády a občanské společnosti. Po volbách v roce 1992, kdy k moci nastupují vlády V. Klause, přichází tzv. „studené období“, které je charakterizováno rezervovaným přístupem ze strany vlády. Toto tvrzení nicméně vyžaduje další vysvětlení. Jak upozorňují výsledky již zmiňovaného výzkumu Johns Hopkins University, stát po celé toto období nevládní organizace podporoval a objem prostředků ze státního rozpočtu věnovaných podpoře jejich činnosti až do roku 1997 rostl. Tentýž výzkum pak poukazuje na to, že skutečný problém spočíval v tom, že tehdejší vládní garnitura odsouvala občanskou společnost na periferii svého zájmu a zároveň s tím odmítala uznat, že by mohla plnit určité politické funkce. Vláda tak podporovala nepolitické servisně orientované neziskové organizace, kdežto advokační, které vyjadřovaly nějaký politický názor, odmítala (vymezení těchto typů viz předchozí kapitola). První problém vyrůstal z úzce ekonomistického pohledu na postkomunistickou transformaci, který podle některých zjištění ČR v 90. letech charakterizoval. Podle P. Friče Klausovy vlády v 90. letech „podcenily morální rozměr transformace i roli neziskových organizací jako producenta určitého morálního klimatu, důvěry a občanské kultury“, jejichž existence je však pro fungování tržních mechanismů nepostradatelná. Tím, že stát odsouval občanské organizace do pozadí, sám podkopával své transformační úsilí, neboť se zbavoval možnosti získávat informace, jejichž nositeli byly občanské organizace. Vláda tím také ztrácela možnost konzultovat svá politická rozhodnutí před tím, než měla být přijata. Široká veřejná diskuse je přitom často považována za základní podmínku kvality politických rozhodnutí. S předchozím problémem dále souvisela neochota vládní garnitury přiznat nevládním organizacím relevantní politický hlas. V tomto smyslu se jednalo o vysoce centralistický přístup, který nebyl ochoten se otevřít pluralitě názorů. Jak jsme již řekli, nejlépe tento postoj symbolizoval tehdejší premiér Klaus. Podle něj společnost sestávala z jednotlivců vyjadřujících svou politickou vůli v pravidelných volbách, kterých se účastnily politické strany. Jakákoliv jiná politicky orientovaná sdružení občanů pak považoval za hrozbu parlamentní demokracii. Tento postoj vláda nezaujímala ve vztahu ke všem advokačním politicky orientovaným organizacím. I v této kategorii existovaly podstatné rozdíly. V první polovině 90. let byla totiž česká exekutiva výrazně otevřena komunikaci s důležitými představiteli advokačních organizací navazujících na období před rokem 1989 a to především s odbory. Podle některých názorů se dokonce díky širokým konzultacím vládních politik v rámci tripartitního uspořádání (tj. konzultačního orgánu zástupců státu, zaměstnavatelů a zaměstnanců, viz dále) podařilo ČR vyhnout některým transformačním excesům, které naopak charakterizovaly některé jiné postkomunistické země. Konzultace s odbory podle této perspektivy zajišťovaly relativně vysokou kvalitu politických rozhodnutí první Klausovy vlády (1992-1996). Důležitá rozhodnutí totiž byla dopředu předjednána v rámci tripartity. Problémy se ukázaly až tehdy, kdy bylo toto uspořádání v polovině 90. let narušeno. 10

Teze o uzavřenosti politického systému ve vztahu k nevládním organizacím se tedy v období Klausových vlád (1992-1997) týkala téměř exkluzivně ostatních advokačních organizací jako jsou ekologické organizace, organizace zaměřené na ochranu lidských práv, skupiny prosazující ženská práva atd. Byly to právě tyto organizace, které nejvýrazněji usilovaly o to, aby mohly v rámci vznikajícího demokratického systému hrát významnou politickou roli. Právě tyto organizace se chtěly postavit jako protiváha zájmům politických stran a samotné politické třídy (tj. třídy profesionálních politiků). V souvislosti s nástupem vlád sociální demokracie v roce 1998 a s počátkem přístupového procesu ČR k Evropské unii (EU) se vztah českého státu k občanské společnosti začal měnit. Vlády sociální demokracie byly ke spolupráci s nevládními organizacemi otevřenější a to i díky vlivu EU, která definovala jako součást přístupových rozhovorů s ČR řadu požadavků, které v určitých oblastech konvenovaly s požadavky organizací občanské společnosti. Vliv EU se konkrétně projevoval několika způsoby. Jednak to byla potřeba harmonizace českého právního řádu s regulemi EU. Přitom v řadě případů byly požadavky EU podobné jako ty, které prosazovaly některé nevládní organizace. Bylo tomu tak na příklad v případě legislativy upravující zákaz diskriminace na základě sexuální orientace, která byla zavedena až díky tlaku EU, i když ji delší dobu požadovaly české gay a lesbické organizace. Dalším způsobem, kterým EU přímo ovlivnila prostředí fungování nevládních organizací v ČR, byl i požadavek aktivního řešení určitých politik, které doposud zůstávaly stranou. Vláda se tak na podnět EU například začala vůbec poprvé zabývat genderovou problematikou a konečně tak uznala toto téma hodné politické diskuse. Zásadním impulzem pro neziskové organizace byl požadavek EU na určitou formu partnerství mezi státem a občanskou společností, kdy stát byl povinen dokazovat otevřenou spolupráci s občanskými skupinami. Začala tak vznikat celá řada konzultativních orgánů, ve kterých vedle politiků a političek, úředníků a úřednic zasedli také zástupci a zástupkyně neziskového sektoru. Hlavním orgánem, který koordinuje vládní politiku týkající se nevládních neziskových organizací je Rada vlády pro nestátní neziskové organizace (RNNO). Tento orgán, který sice existuje od roku 1992, ale skutečně funguje až od roku 1998, se skládá ze zástupců a zástupkyň jednotlivých ministerstev a zástupců a zástupkyň organizací neziskového sektoru. Zatímco v období před přistoupením byla státní správa nucena kvůli požadavkům EU začít s organizacemi občanské společnosti komunikovat, období po roce 2004 charakterizuje postupný útlum tohoto modelu. S odstupem několika let se ukazuje, že evropeizační tlak, kterému byly české instituce vystaveny před přistoupením, měl jen krátkodobý efekt a nepromítl se do proměny celkové logiky fungování české veřejné správy. Pokračující podpora EU sice významně přispěla ke stabilizaci organizací samotných (více viz níže), nepodařilo se jí však dosáhnout proměny celkové struktury vládnutí (viz výše). S určitým zjednodušením můžeme dokonce říci, že situace ve smyslu interakcí občanské společnosti a veřejné zprávy se dnes vrací na počátek 90. let minulého století. 2.1.2 Právní rámec fungování občanské společnosti v ČR Jak jsme již řekli v předchozí kapitole, základnu občanské společnosti tvoří tzv. nevládní organizace. Někdy bývají označovány jako organizace nestátní a neziskové. Jedná se totiž o organizace, které nejsou součástí státního aparátu (tj. nestátní) a zároveň organizace, jejichž primárním cílem není tvorba zisku (tj. neziskové). Český právní řád však kategorii neziskových organizací nezná. V ČR ani neexistuje žádný samostatný zákon, který by reguloval všechny typy nevládních organizací. Právní úprava se tak nachází v různých právních normách. První z nich je zákon o sdružování občanů, který reguluje postavení občanských sdružení a odborových organizací. Občanská sdružení jsou sdružení fyzických a právnických 11

osob, která jsou zakládána s cílem uskutečňovat nějaký společný zájem. Pro založení sdružení stačí tříčlenný přípravný výbor, který připraví stanovy sdružení a ty předá k registraci ministerstvu vnitra. Registrační procedura je poměrně nenáročná a netrvá dlouho. Registrace může být odmítnuta v těch případech, kdy by sdružení hodlalo omezovat politická a jiná práva občanů kvůli jejich národní příslušnosti, pohlaví, rase a původu nebo pokud by chtělo z těchto důvodů podněcovat nenávist a nesnášenlivost. Členství v občanských sdruženích je dobrovolné. Odbory jsou chápány jako občanská sdružení, jejichž cílem je ochrana zájmů zaměstnanců. Od roku 1991 platí zákon o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností. Registrované církve jsou podporované státem. V ČR působí i církve, které nejsou uznané státem jako církve. Pokud dodržují zákony, stát proti nim nijak nezasahuje, nezískávají však státní podporu. Církve zřizují vlastní vzdělávací zařízení a organizace poskytující sociální služby. Tyto organizace pracují jako neziskové subjekty. Na počátku roku 1996 vstoupil v platnost zákon o obecně prospěšných společnostech. Tyto společnosti poskytují obecně prospěšné služby všem za stejných podmínek. V roce 1992 byl přijat zákon o nadacích a nadačních fondech, jejich hospodaření ale tímto zákonem nebylo dostatečně upraveno, takže je v současné době v platnosti zákon přijatý v roce 1997. Tato změna měla mimo jiné za následek rapidní snížení počtu nadací v ČR, jelikož valná většina do doby platnosti nového zákona fungujících subjektů tohoto typu nebyla schopna podmínky nového zákona naplnit (viz dále). Nadace jsou účelová sdružení majetku zřízená za účelem dosahování obecně prospěšného cíle. Tím se chápe především rozvoj duchovních hodnot, ochrana lidských práv nebo jiných humanitárních hodnot, ochrana přírodního prostředí, kulturních památek, tradic a rozvoj vědy, vzdělávání a sportu. Podpora se poskytuje z výnosů nadačního jmění (jehož minimální výše je 500 000 Kč) a ostatního majetku nadace. Nadační jmění nelze k plnění cíle nadace využívat. Lze užívat jen výnosy z tohoto majetku. Nadační fond se pak od nadace liší tím, že nemusí dělit svůj majetek na nadační jmění a ostatní majetek. Proto není ani stanovena minimální výše vkladu. Vklad však musí být složen. Nadační fond využívá k plnění svého účelu všechen majetek a výnosy z něj. 2.2 Organizace české občanské společnosti Právní úprava organizačních forem neziskových organizací nás přivádí k tématu charakteristiky skupin a organizací občanské společnosti samotných. Vedle uvedených právních forem je třeba upozornit, že občanská společnost není založena pouze na činnosti formálně registrovaných organizací, ale tvoří ji celá řada neoficiální skupin a iniciativ, které nutně nemusejí mít právní registraci. Tato část textu se nejprve zaměří na stručný popis vývoje občanské společnosti v ČR z obecného hlediska a posléze se bude věnovat vybraným sektorům advokačních organizací, které vznášejí politické požadavky a lze je v ČR považovat za nejvýraznější. 2.2.1 Charakteristiky občanské společnosti Z čistě kvantitativního hlediska zaznamenala ČR po roce 1989 impozantní nárůst počtu nevládních organizací a jejich počet po celé postkomunistické období rostl (viz Tabulka 2). Hned v roce 1990 se zaregistrovalo téměř čtyři tisíce občanských sdružení a jejich počet se velice výrazně zvyšoval až do roku 1994. Od té doby počet občanských sdružení roste každým rokem přibližně o dva až tři tisíce subjektů. Jak je patrné z tabulky, vývoj právních forem neziskových organizací „kopíruje“ výše nastíněný vývoj právního rámce. V této souvislosti je třeba upozornit zejména na výše popsanou změnu zákona o nadacích a nadačních fondech, který jak vidíme, vedl v roce 1998 k razantnímu úbytku těchto organizací a to z více než pěti tisíc nadací na pouhých 126 nadací a nadačních fondů. Jak ale vidíme ve sloupci počtu občanských sdružení, jejichž počet se v tomto roce zvýšil o téměř šest tisíc 12

subjektů. Většina původních nadací totiž zpřísnění požadavků zákona vyřešila formální změnou právní subjektivity na občanské sdružení a neznamenalo to tak jejich faktický zánik. Pokud shrneme nejnovější výsledky, v ČR je v současné době celkem oficiálně zaregistrováno asi 90 tisíc nevládních organizací s různou právní úpravou. Tabulka 2: Počet nevládních organizací v letech 1990-2007 občanská nadace nadační sdružení fondy 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007

3 879 9 366 15 393 21 694 24 978 26 814 27 807 30 297 36 046 38 072 42 302 47 101 49 108 50 997 52 687 54 936 58 347 61 802

1 551 2 768 3 800 4 253 4 392 5 238 55 272 282 299 330 350 360 368 380 390

71 695 735 784 825 859 889 925 992 1 048

obecně prospěšné společnosti 1 52 129 560 557 701 762 884 1 001 1 158 1 317 1 486

Počet nevládních organizací je však pouze jednou charakteristikou sektoru neziskových organizací. Navíc tyto údaje nevypovídají mnoho o skutečné velikosti tohoto sektoru a robustnosti činnosti nevládních organizací a to i mimo jiné proto, že v ČR neexistuje povinnost již nefungující organizace „odregistrovat.“ Podle odhadů tak nemalý podíl v tabulce uvedených organizací ve skutečnosti už není aktivních. Z toho důvodu je třeba sledovat i jiné ukazatele. V roce 1995 tvořil podíl činnosti nevládních organizací na tvorbě hrubého domácího produktu 1,6 procenta (např. v Nizozemí to bylo 15,3; v USA 6,9; v Japonsku 4,5; v Německu 3,9 a v Rumunsku 0,3 procenta). V tomto roce pracovalo ve třetím sektoru 74 200 placených pracovníků a 40 900 dobrovolníků (čísla jsou po přepočtu na plné pracovní úvazky). Celkově se tedy jednalo o více než 115 000 pracovníků (na plný úvazek), což bylo více než v některých průmyslových odvětvích. Jaká byla v polovině 90. let v ČR kompozice neziskového sektoru? Největší objem aktivit se týkal oblasti sportu, kultury a rekreace. Menší podíl pak vykazovaly činnosti týkající se vzdělávání, zdraví a sociálních služeb. V západoevropských zemích bylo pořadí přesně opačné. Tento výsledek byl interpretován jako pozůstatek komunistického režimu. Ten totiž podporoval z politického hlediska neškodné sportovní a rekreační aktivity, takže tyto organizace se v podstatě rozvíjely i během komunistického období. Na druhou stranu aktivity v sektorech školství, zdravotnictví a sociálních služeb převedl komunistický režim pod přímou kontrolu státu. Z hlediska přináležitosti jednotlivců ke skupinám přinesl podobné výsledky i European Value Survey 2008 pro Českou republiku, který mimo jiné sledoval také členství občanů v jednotlivých typech skupin občanské společnosti. Výzkum ukázal, že i bezmála 20 13

let po změně režimu se čeští občané angažovali především ve sportovních a jiných rekreačních organizacích. Podle tohoto výzkumu se ke členství v nějaké neziskové organizaci přihlásilo 50 procent respondentů. 20 procent se angažovalo ve sportovních a rekreačních organizacích, 11 procent ve vzdělávacích, kulturních a uměleckých organizacích, 7 procent v náboženských a duchovních organizacích, 6 procent v odborových organizacích a stejné procento v organizacích poskytujících sociální služby a skupinách zaměřených na ochranu životního prostředí, následovala práce s mládeží (5 procent), profesní asociace, organizace v oblasti zdraví, organizace žen (každá z nich 4 procenta) a další. Obecně lze říci, že během téměř dvaceti let se v České republice rozvinula bohatá síť skupin a organizací občanské společnosti. Jak jsme viděli z hlediska jejich počtu, v ČR funguje velké množství organizačních jednotek v nejrůznějších oblastech zájmu. Převážná většina organizací se orientuje na poskytování služeb a doplňuje tak v těchto oblastech působení státu. I když jsou početně menší, v ČR také existuje ustálená a celkem robustní síť advokačních organizací, které se zaměřují na veřejnou aktivitu. Za patnáct let si tyto organizace dokázaly vybudovat relativně efektivní organizační a advokační kapacitu. Toto tvrzení potvrzuje například tzv. NGO Index udržitelnosti, který je každým rokem zveřejňován United States Agency for International Development (USAID) a který měří udržitelnost občanského sektoru v postkomunistických zemích. Index nabývá hodnot od jedné do sedmi, kdy sedm znamená značně nerozvinutou a jedna velice rozvinutou občanskou společnost. ČR se stabilně umisťuje ve skupině postkomunistických zemí s nejrozvinutější strukturou občanské společnosti. Schopnosti servisní (tedy poskytovat služby) a advokační (angažovat se v politice) představují pouze dvě funkce občanské společnosti. Jako další kapacitu lze chápat i mobilizační potenciál, tedy míru, do níž jsou organizace schopné oslovit jednotlivé občany a zapojit je do svých aktivit. Jak ukazují mezinárodní komparativní výzkumy, z tohoto hlediska je česká občanská společnost ve srovnání s většinou západních zemí už méně úspěšná. Ať v případě členství v jednotlivých typech organizací občanské společnosti či aktivit spojených s veřejnou angažovaností, jako je darování peněz na politické účely, podpis petice atp., je do těchto činností zapojeno mnohem méně Čechů než občanů ve většině západních států. Je třeba ale upozornit, že některé typy organizací české občanské společnosti jsou i přes to schopny mobilizovat občany. Jak jsme viděli, jedná se zejména o „volnočasové“ a kulturní organizace, jako jsou sportovní organizace či dobrovolní hasiči. U advokačních organizací jde výhradně o odbory. Většina ostatních typů organizací je charakteristická malým počtem členů a obecně nízkou angažovaností českého obyvatelstva v jejich záležitostech. 2.2.2 Nejvýznamnější sektory české občanské společnosti Tato část textu se zaměří na vybrané sektory organizací, které plní advokační funkci a jež můžeme z hlediska prosazování politických požadavků a veřejné mobilizace považovat v ČR za nejviditelnější. Tento text se tak nebude věnovat analýze organizací, které se zaměřují na poskytování služeb, jako jsou například sociální služby pro zdravotně postižené či poradny. Specifické místo mezi advokačními organizacemi zaujímají odbory. Novodobé odbory vznikly v roce 1990 po rozpadu jednotných komunistických odborů, tzv. Revolučního odborového hnutí (ROH). Podle Vaškové je asi 20 procent českých zaměstnanců členy odborů. V ČR funguje odborový pluralismus, takže odborových organizací a svazů je celá řada a jsou sdruženy v několika odborových centrálách. Nejdůležitějšími odborovými centrálami jsou Českomoravská konfederace odborových svazů a Asociace samostatných odborů, které jsou zastoupeny v tzv. Radě hospodářské a sociální dohody ČR. Rada vznikla už na počátku 90. let a představuje tripartitní orgán (trojstrannou dohadovací instituci) kolektivního vyjednávání. Jak již bylo řečeno, spolupráce v rámci tripartity v první polovině 14

90. let, kdy zde vláda předjednávala důležitá rozhodnutí, je považována za jeden z faktorů úspěšnosti české transformace, která se v prvotní fázi obešla bez výraznějších problémů. Mezi sociálními partnery byla v letech 1991 až 1994 na základě tripartitního jednání uzavírána tzv. Generální dohoda. V polovině 90. let ale došlo k útlumu činnosti Rady a Generální dohoda už nadále uzavírána nebyla. Institut tripartity a stejně tak i dohody zde uzavírané nejsou totiž upraveny zákonem a záleží tak na vládě a její politické vůli s odbory vyjednávat. Zejména druhá Klausova vláda spolupráci v rámci Rady utlumila a s odbory již své transformační kroky vyjednávat nechtěla. Jak tvrdí někteří analytici, právě v té době se ukázaly ekonomické problémy české transformace. Většího vlivu se pak odborům dostalo až po nástupu sociálnědemokratické vlády v roce 1998, jelikož tato vláda i obě následné vládní koalice byly obecně sociálnímu dialogu nakloněny. To se změnilo po volbách v roce 2006 a situace se dále vyhrotila po nástupu vyhraněně neoliberální a konzervativní koalice po volbách v roce 2010. V porovnání s advokačními organizacemi vzniklými až po roce 1989 mají odbory stále velkou členskou základnu a téměř během celé postkomunistické éry byly uznávány jako politický partner státu. Nejvýznamnější roli mezi novými – občanskými – advokačními organizacemi hrály v historii České republiky bezpochyby environmentální organizace a jimi tvořené hnutí. Tyto skupiny měly své kořeny již v době před listopadem 1989. K určité mobilizaci kolem otázek životního prostředí docházelo v Československu již v 80. letech. Ekologické problémy některých regionů země přispěly ke kolapsu režimu a otevřely cestu pro tematizaci těchto otázek v politickém systému po jeho pádu. V první fázi polistopadového vývoje (1990-1991) byl politický systém environmentálním požadavkům nebývale otevřen. V důležitých pozicích na ministerstvech se ocitli lidé z předlistopadového zeleného hnutí. Na straně organizací samotných však bylo toto období charakterizováno neschopností environmentálních nevládních organizací otevřeného prostoru využít. Organizace, které existovaly již před rokem 1989, např. Český svaz ochránců přírody, se musely vypořádávat s novými podmínkami a organizace nově vzniklé, např. Hnutí Duha, teprve budovaly své organizační kapacity. Na počátku 90. let začala fungovat relativně úspěšná asociace zelených organizací Zelený kruh. Počátek druhé fáze pak kopíruje nástup Václava Klause (nejdříve v rámci OF a v roce 1992 také do čela vlády) a jeho politického stylu, který byl k možnostem participace občanských advokačních organizací v politickém procesu nepřátelský. To vedlo na jedné straně k deradikalizaci a depolitizaci části českého zeleného hnutí, na straně druhé to vyvolalo potřebu oslovit přímo veřejné mínění a profesionalizovat činnost, např. zaměstnat právníky. Ve chvíli, kdy bylo nemožné nalézt partnery uvnitř politického systému, některé organizace zvolili takové strategie, které byly schopny k environmentálním problémům přitáhnout mediální zájem. To se například týkalo jedné z nejmohutnějších kampaní environmentálního hnutí v ČR v 90. letech, která byla zaměřena proti dostavbě druhé české jaderné elektrárny v jihočeském Temelíně. Stejně tak se toto období odrazilo v růstu kapacity zelených organizací. Tento proces byl motivován přezíravým postojem politické elity a umožněn přebíráním zahraničních zkušeností. Například Hnutí Duha se v roce 1993 stalo součástí globální sítě Friends of the Earth International. Mezinárodní spolupráce se ukázala jako klíčová a umožnila zeleným organizacím vyvíjet relativně efektivní činnost i v nepříznivém období poloviny 90. let 20. století. Proces profesionalizace pokračoval i v příznivějších podmínkách na konci 90. let, kdy zelení aktivisté získávají mnohem lepší přístup do politického systému. Zelené organizace jsou dnes zapojeny do mezinárodních sítí a spolupracují se svými partnery především na úrovni EU, kde vyvíjí svou činnost hned několik důležitých zelených organizací. Zelené hnutí se od konce 90. let obecně zaměřilo spíše na politický lobbying než masovou mobilizaci. 15

Získalo také vliv v české Straně zelených, která v roce 2006 vstoupila poprvé do parlamentu i vládní koalice. Po roce 2010 se podobně jako další organizace, které prosazují „novou“ politiku (lidsko-právní, feministické organizace a další) dostávají ve vztahu ke státu do výrazné defenzívy. Vedle environmentálního hnutí se od počátku 90. let v ČR rozvíjely nezávislé občanské aktivity i v dalších oblastech, především pak v sektoru práv žen, homosexuálů a práv etnických menšin. První oblasti se týkají aktivity ženského hnutí, které tvoří široká škála různých nevládních organizací kladoucích důraz na postavení žen ve společnosti. Rozvoj činnosti takto zaměřených organizací provázela v ČR řada problémů. Především se jednalo o dědictví minulého režimu, který proklamoval snahu o emancipaci žen. Řešení otázky postavení žen ve společnosti se tak zdálo být součástí budování komunistické společnosti. I když se ve skutečnosti jednalo spíše o formální kroky a o faktickém zrovnoprávnění nemohla být ani řeč, představovala tato proklamovaná snaha komunistického režimu tuto problematiku řešit pro polistopadové organizace problém. Organizace bojující za práva žen se tak na počátku 90. let musely potýkat se ztotožňováním feminismu a jeho požadavků s minulým režimem. Do konce devadesátých let byly aktivity ženských organizací roztříštěné a orientovaly se spíše na poskytování služeb, organizační udržitelnost skupin samotných anebo na akademicky zaměřené aktivity. Postupně však došlo ke změně situace, ženským aktivistkám se nejdříve díky podpoře zahraničních nadací a posléze EU podařilo vybudovat do jisté míry stabilní síť organizací, které se zaměřují jak na poskytování služeb (např. azylové domy), tak vznášejí politické požadavky (např. otázka politické reprezentace žen). Obecně lze české ženské organizace v současné době rozdělit do tří velkých skupin podle jejich tematického zaměření: 1) Existuje zde početná skupina organizací, které se věnují tématu rovných příležitostí obecně. Tyto organizace jsou v současné době financovány převážně z grantů EU a zaměřují se na politiku rovnosti příležitostí např. v zaměstnání a v politice. 2) Druhou skupinu, také početnou, tvoří organizace zaměřené na téma domácího násilí. Kromě služeb, které tyto organizace poskytují, se výrazně orientují i na advokační stránku tohoto problému, kdy organizují veřejné kampaně, účastní se připomínkových řízení atd. Tuto skupinu českých ženských organizací lze považovat za velmi úspěšnou. 3) Třetí tematickou skupinu organizací, které se začaly rozvíjet zejména v posledních letech, představují organizace zaměřené na porod a rodičovství. Z hlediska politických požadavků se tyto skupiny snaží o dodržování práv rodičů, např. ve svobodném rozhodování o místě a způsobu porodu. Tyto tři skupiny organizací nejsou nijak striktně oddělené a jsou vzájemně provázány. Od roku 2005 v ČR existuje velká zastřešující organizace, která sdružuje valnou většinu českých ženských organizací, a to Česká ženská lobby. Tato organizace je národní členskou organizací Evropské ženské lobby, která je celoevropskou organizací se sídlem v Bruselu a financovanou Evropskou komisí. Jako významné lze v České republice hodnotit i hnutí za práva gayů a lesbiček. Hned po pádu komunistického režimu se začal organizovat větší počet skupin gayů a lesbiček po celém tehdejším Československu. Velice brzy se podařilo většinu těchto organizací sdružit v zastřešující organizaci SOHO (Sdružení organizací homosexuálních občanů), která představovala jednotného veřejného reprezentanta české gay a lesbické komunity a vznášela politické požadavky. Na počátku 90. let se české gay a lesbické organizace orientovaly spíše dovnitř komunity, na vzdělávání a osvětu či se zaměřovaly na pořádání kulturních aktivit. Situace se změnila v druhé polovině devadesátých let, kdy gay a lesbické organizace začaly vystupovat navenek s požadavky směřovanými k většinové společnosti. Jednalo se zejména o kulturní akce, které měly za cíl všeobecnou osvětu a změnu veřejného mínění. Hlavním příkladem je v současnosti velice úspěšný filmový festival Mezipatra, který uvádí filmy s gay, lesbickou a trans tematikou. 16

Explicitně politické ostří získalo hnutí v souvislosti s pokusy prosadit instituci tzv. registrovaného partnerství osob stejného pohlaví. Představitelé gay a lesbických skupin se opakovaně pokoušeli zákon prosadit a první kroky v tomto směru byly podniknuty již v roce 1995. Během následujících let se gay a lesbické organizace několikrát znovu pokusily o právní uznání registrovaného partnerství, což se jim nakonec v roce 2006 také podařilo. Tomuto úspěchu nicméně předcházela určitá desintegrace hnutí, kdy SOHO přestalo být vnímáno jako zastřešující reprezentativní organizace všech gayů a lesbiček a v roce 2000 se rozpadlo. Důvody štěpení byly generační výměna aktivistů, osobní spory, odlišné vnímání potřebných strategií a také nespokojenost lesbické části hnutí s jejich dosavadním upozaďováním. České gay a lesbické organizace dosáhly vrcholu své viditelné politické činnosti právě v roce 2005 před přijetím zákona o registrovaném partnerství, kterému předcházela doposud nevídaná masivní kampaň, petice, lobování atd. V současné době dochází spíše k demobilizaci hnutí. Zdá se, že přijetím zákona o registrovaném partnerství naplnily organizace své cíle, i když řada z nich toto tvrzení odmítá. Viditelným projevem komunity, který vyvolal relativně silné reakce ze strany představitelů konzervativních platforem a aktivistických organizací, byl festival Prague Pride (srpen 2011). Velmi viditelně se v 90. letech konstituovaly organizace za práva Romů – největší etnické menšiny na území ČR. Na jedné straně pád komunistického režimu otevřel samotným Rómům příležitosti k tomu, aby se začali politicky organizovat (zatím neúspěšně). Na straně druhé se postavení Rómů ve společnosti dostalo do centra zájmu celé řady lidskoprávních organizací – domácích i zahraničních. Jejich cílem je dosažení zlepšení postavení Rómů, kteří dnes v ČR tvoří společensky vyloučenou skupinu. Tyto organizace jednak působí na veřejné mínění formou osvěty a kulturních akcí a jednak přímo usilují o změnu konkrétních veřejných politik. Příkladem může být vysoce vyhrocená kampaň proti stavbě zdi oddělující domy obývané převážně Rómy od obydlí nerómských obyvatel v Ústí nad Labem v roce 1999. Jiným příkladem by mohla být kampaň proti neodůvodněnému umisťování rómských dětí do zvláštních škol, které jsou přitom primárně určeny pro děti s mentální dysfunkcí. Mezi aktivity těchto organizací patří také přímý monitoring rasově motivovaných zločinů a boj proti rasismu a xenofobii. Dlouhodobě neřešený problém soužití rómské menšiny a většinové populace se v posledních měsících začíná překládat do viditelné radikalizace určitých skupin obyvatel a lze očekávat, že bude i do budoucna představovat jednu z podstatných politických otázek. Vedle těchto širších hnutí působí různé nevládní organizace v řadě dalších politicky relevantních oblastech. Nevládní organizace se výrazně angažují v české azylové politice. Tyto organizace se primárně zaměřovaly na poskytování právní, sociální a psychologické podpory žadatelům o azyl, azylantům a jiným skupinám migrantů. Od konce 90. let začaly některé organizace produkovat expertní výstupy a vstupovat do veřejné diskuse o uprchlictví a migraci. Od stejného období existuje také několik organizací, které usilují o zlepšení transparentnosti politického rozhodování na všech jeho úrovních. Společným jmenovatelem jejich činnosti je boj proti korupci. Asi nejviditelnější organizací je Transparency Česká republika. Tyto organizace pomohly prosadit zákon o svobodném přístupu k informacím (1999) a usilovaly o zpřísnění zákona o střetu zájmů volených politických představitelů. Do stejné skupiny patří organizace, které poskytují právní konzultace soukromým osobám, které se ocitnou ve správním řízení tváří v tvář mocným ekonomickým subjektům. V ČR se to týká především soukromých majitelů půdy, o niž usiluje významný zahraniční investor. Vztah mezi těmito organizacemi a státem procházel během 90. let vývojem, který přibližně kopíroval vývoj v environmentálním sektoru. V první polovině 90. let byla činnost nevládních organizací na tomto poli odmítána. Ve druhé polovině 90. let pak začala být tolerována a během přístupového procesu do EU začaly být nevládní organizace

17

chápány jako rovnocenní partneři. Po přistoupení ČR do EU se spolupráci občanské společnosti postupně příležitosti v politickém systému opět uzavírají. 2.3 Financování občanské společnosti v České republice Dominantní postavení ve struktuře příjmů sektoru českých nevládních organizací v 90. letech jako celku vykazovaly prostředky pocházející z vlastní činnosti. V polovině 90. let tvořil tento typ příjmů 47 procent celkových příjmů organizací občanské společnosti. Státní dotace představovaly 39 procent příjmů a dary od soukromých osob 14 procent. Struktura finančních zdrojů tak byla z hlediska celého sektoru poměrně vyvážená a vykazovala lepší poměr než situace v některých západoevropských zemích, kde byly nestátní organizace více závislé na prostředcích od státu (např. Německo, Nizozemí, Francie). Více než jedna třetina organizací byla navíc na státu zcela nezávislá, což zpochybňovalo teze některých pesimistů o neautonomním postavení českých nevládních organizací. Tato celková data však příliš nevypovídají o finančním postavení jednotlivých typů organizací občanské společnosti. Například Toepler a Salamon zdůrazňují, že souhrnná čísla vyjadřují pouze to, že v rámci východoevropských občanských společností měly početní převahu kulturní, rekreační a sportovní organizace a dále také profesní sdružení a odborové svazy (to dokládá i předchozí kapitola). Tyto organizace jsou totiž vesměs závislé na poplatcích a členských příspěvcích a výše uvedené hodnoty ohledně financování celého sektoru tak pouze odrážejí jejich vysoký počet oproti jiným typům organizací. Celková data proto vypovídají spíše o těchto organizacích než například o politicky orientovaných advokačních organizacích. Jako problém se v 90. letech jevila nerovnoměrná distribuce státních příspěvků mezi různými typy nevládních organizací. Stát finančně podporoval především organizace servisního typu a navíc mezi nimi ještě ty, které navazovaly na činnost před rokem 1989. Naopak nové advokační organizace, které nejvýrazněji přinášely do systému prvky společenského a politického pluralismu, získávaly mnohem méně prostředků z veřejných fondů. Podle P. Friče tento způsob financování ve svém důsledku fungoval „jako selekční mechanismus, který jeden typ neziskových organizací privilegoval a ostatní v různé míře handicapoval.“ Tato politika bývá interpretována jako důsledek postoje tehdejší exekutivy a V. Klause k advokačním nevládním organizacím (viz výše). Obecně proto můžeme říci, že zatímco servisní organizace v 90. letech získávaly prostředky ze státního rozpočtu, advokační organizace k těmto prostředkům naopak přístup neměly. Z jakých zdrojů tedy byly politicky orientované advokační organizace během 90. let financovány? Na rozdíl od servisních organizací byly advokační organizace spíše neschopny získávat prostředky z vlastní činnosti a ze státních prostředků. Výjimkou byly odbory, jejichž hlavní zdroje příjmů tvořily díky kontinuitě s organizacemi existujícími již před rokem 1989 příspěvky individuálních členů a výnosy z majetku. Nové advokační organizace, které vznikaly až na počátku 90. let, neměly ani majetek ani členstvo, které by mohlo sloužit jako základ jejich příjmů. Tyto organizace tak během 90. letech závisely především na grantech poskytovaných zahraničními donory, kterými byly zahraniční soukromé nadace či státní instituce západoevropských států a USA. Mezi nejaktivnější podporovatele občanské společnosti v České republice patřily soukromé nadace z USA, například Rockefeller Brothers Fund, Charles Stewart Mott Foundation, Ford Foundation, Andrew W. Mellon Foundation, Atlantic Philanthropies, Catherine T. MacArthur Foundation a snad nejdůležitější z nich, Sorosův Open Society Fund. Podle některých odhadů poskytovala Sorosova síť nadací ve východní Evropě téměř 30 procent všech nadačních peněz. V roce 1999 několik z nich (Ford Foundation, Rockefeller Brothers Fund, Open Society Institute, Charles Mott Foundation, and German Marshall Fund of the United States) vytvořilo nadační fond nazvaný Central and Eastern European Trust for 18

Civil Society, jehož cílem je podporovat příznivé právní, finanční a politické podmínky pro občanské organizace v zemích střední a východní Evropy. Obecně vzato byly tyto soukromé nadační programy flexibilní a jejich realizaci nezatěžovala příliš velká administrativní náročnost. Z hlediska místních organizací poskytovaly poměrně snadno dostupné peníze. Nevyžadovaly finanční spoluúčast, jak to dnes činí Evropská unie, a poskytovaly počáteční a provozní kapitál, který byl zvláště důležitý v letech bezprostředně následujících po pádu komunismu. Jejich priority spočívaly v podpoře organizací v oblastech ochrany životního prostředí, genderové problematiky, práv etnických menšin, v podpoře zastřešujících organizací, komunitních projektů a filantropie. Kromě projektů soukromých nadací byly v devadesátých letech v Československu a později v České republice realizovány i programy financované United States Agency for International Development (USAID). Úřadovna USAID byla sice roku 1997 uzavřena, ale i dnes tu probíhají některé její projekty. Programy orientované na občanskou společnost zahrnovaly školení pro nevládní organizace, grantové programy malého rozsahu zaměřené na organizace v oblasti lidských práv, sociálních služeb a ochrany životního prostředí. Na začátku devadesátých let navíc dostaly od formálně nezávislé, ale veřejně financované a kontrolované, National Endowment for Democracy (NED) několik grantů české odborové svazy. Po pádu komunismu přicházely do Československa a později do České republiky se svými programy nejen organizace z USA, ale také jednotlivé evropské státy. V programu Nizozemského ministerstva zahraničí, který se realizoval v letech 1995 – 2007, dostaly granty různé české zájmové skupiny a komunitní organizace, které usilovaly o změnu společnosti a posilování občanské společnosti. V tomto období plynulo nejvíce prostředků do oblastí lidských práv a práv menšin, pak následovaly oblasti sociálních služeb, vzdělání, životního prostředí a zlepšování správy; později se pozornost soustředila na spolupráci mezi nevládními organizacemi a státními institucemi. Česká republika získávala také fondy z nezávislých nizozemských nadací. V roce 1991 vytvořily čtyři z nich instituci nazvanou Cooperative Netherlands Foundations for Central and Eastern Europe (CNF), která se zaměřovala na sociální péči a prosazování zájmů zranitelných sociálních skupin. Ta působila v zemi až do roku 2003. Než se CNF úplně stáhla, ustavila v ČR místní nadaci, která se i nadále podílí na financování organizací občanské společnosti. Vláda Spojeného království, přesněji řečeno její Oddělení pro mezinárodní rozvoj, rozdělovala pomoc pro střední a východní Evropu prostřednictvím takzvaného British KnowHow Fund, který byl řízen příslušnými úřady na britských velvyslanectvích v příjemcovských zemích. Své aktivity v České republice ukončil roku 2001. Během své existence navázal partnerství s řadou nevládních organizací působících v oblastech rovnoprávnosti menšin, lidských práv a v oblasti ochrany životního prostředí. Peníze rozdělovala – polovinu z nich prostřednictvím britských politických stran – také britská Westminster Foundation for Democracy, která získávala fondy z Foreign and Commonwealth Office. V České republice kromě podpory politických stran financovala také několik organizací občanské společnosti. V České republice byly významné i německé politické nadace, které se zaměřovaly především na reformu politických institucí. Každá německá strana zastoupená v parlamentu ve dvou po sobě jdoucích volebních obdobích může založit k sobě přičleněnou nadaci: Sociálně demokratická strana je spojena s Nadací Friedricha Eberta, Křesťansko demokratická unie s Nadací Konrada Adenauera, Křesťansko sociální unie s Nadací Hanse Seidela a Svobodní demokraté s Nadací Friedricha Naumanna. Oficiálně měly tyto nadace pomáhat nevládním organizacím, ale většina jejich aktivit se soustředila na organizace související s partnerskými politickými stranami. Na konci 90. let v souvislosti s přístupovým procesem České republiky do Evropské unie bylo mnoho zahraničních programů výše uvedených donorů zaměřených na budování 19

občanské společnosti redukováno nebo ukončeno. Česká republika byla v té době považována za již konsolidovanou demokracii a nadace ze západoevropských zemí a USA se posunuly dále na východ. Tato změna znamenala pro řadu advokačních organizací značný problém, jelikož většina z nich získávala valnou část financí na své fungování právě z těchto fondů. Podle obecného vnímání byl odchod těchto zahraničních donorů spíše náhlý a s několika výjimkami (např. výše zmíněný Central and Eastern European Trust for Civil Society) se jednotliví donoři nesnažili nabídnout strategie financování, které by přemostily období přechodu na evropské a jiné fondy, které dnes hrají ve financování českých nevládních organizací důležitou roli. Přesto však zahraniční zdroje (jiné než Evropská unie) ještě i dnes významně podporují českou občankou společnost prostřednictvím místních nadací. 2.3.1 Finanční konsolidace české občanské společnosti „zvnějšku“: Evropské fondy S odchodem zahraničních nadací a fondů nicméně souvisel i příchod nového zásadního donora a to Evropské unie (EU). Jak již bylo řečeno, právě prostředky EU začaly v rozpočtech českých nevládních organizací (advokačních především) hrát významnou roli s koncem 90. let. Evropské zdroje však do českých nevládních organizací plynuly již od počátku 90. let. Jedním z důležitých zdrojů financování českých organizací občanské společnosti totiž byl program Phare ES/EU. Program Phare byl původně určen pro pomoc postkomunistickým zemím při ekonomické transformaci a politických reformách; později se jeho poslání změnilo, protože měl pomáhat přistupujícím zemím připravit se na vstup do EU. Od začátku devadesátých let byl tedy zacílen především na oblasti, jako je transformace státních podniků, privatizace, rozvoj drobného podnikání a transformace trhu práce. Program nicméně poskytoval finanční pomoc rovněž v oblastech, jako je ochrana životního prostředí, vzdělání a rozvoj občanské společnosti. Pro implementaci tohoto programu do oblasti občanské společnosti v České republice byla roku 1993 zřízena Nadace rozvoje občanské společnosti (NROS). NROS podpořila řadu projektů v mnoha oblastech sahajících od poskytování služeb pro seniory po prosazování zájmů spojených s genderovou a environmentální problematikou. Poté, co byl program Phare v České republice ukončen, NROS administrovala prostředky ze strukturálních fondů EU, které byly určeny na podporu organizací občanské společnosti v oblasti služeb poskytovaných osobám ohroženým sociálním vyloučením (Globální granty). Dále implementovala na PHARE navazující program Transition Facility určený pro občanské organizace v oblastech, které nebylo možné financovat ze strukturálních fondů (2004 – 2009). Tato podpora zahrnovala tyto cíle: zvyšování efektivity činnosti organizací občanské společnosti, posilování činnosti organizací monitorujících a prosazujících zájmy občanů a posilování činnosti nevládních organizací při implementaci antidiskriminačního evropského práva. Prostředky z fondů EU jsou, jak již řečeno, často chápány jako určitá náhrada za prostředky zahraničních donorů, kteří financovali zejména advokačně zaměřené organizace a v souvislosti s přistoupením České republiky do EU postupně ukončily svou činnost. Jak však uvádí T. Vajdová, evropské fondy jsou do značné míry od ostatních zahraničních soukromých i vládních zdrojů jakož i od programu Phare odlišné. Vajdová shrnuje tři znaky, které charakterizovaly zahraniční zdroje v 90. letech, které však nejsou vlastní fondům EU: 1) Zahraniční granty v 90. letech byly mnohem méně administrativně náročné. Byly proto dobře přístupné také pro malé organizace, které neměly rozvinutou organizační kapacitu a schopnost profesionálního finančního řízení. Oproti tomu současné zdroje z fondů EU s sebou nesou mnohem vyšší náročnost celé procedury žádosti o projekty a více požadavků i během jeho řešení. Formální náležitosti žádosti o projekt jsou mnohem náročnější, přidělení finančních prostředků je podmíněno profesionálním zázemím

20

organizace, řešení projektu vyžaduje celou řadu administrativních úkonů, což v důsledku vede k profesionalizaci a určité byrokratizaci práce jednotlivých organizací. 2) Na rozdíl od fondů EU ponechávali zahraniční donoři příjemcům prostředků poměrnou volnost při realizaci jejich projektů. Tento bod souvisí s předcházejícím znakem a to menší administrativní náročností řešení projektů. Finanční podpora z fondů EU je přesně cílená. Jednotlivé kroky řešení projektu jsou jasně definovány a čerpání financí v těchto krocích musí být přesně administrováno. Plnění takovýchto požadavků přináší organizacím dodatečnou práci, kterou dříve díky „volnosti“ při řešení projektů, jež jim ponechávali zahraniční donoři, vykonávat nemusely. Druhým důsledkem orientace EU na konkrétní projekty je nedostatek zdrojů na provoz. Finance z fondů EU jsou určeny na řešení projektů. Jsou v nich zahrnuty například náklady na tisk příruček, na zřízení webové stránky, platy řešitelů, ale nelze z nich uhradit vyšší částky na provoz organizace (např. oprava topení). Organizace, které jsou závislé na financování z fondů EU, tak nemají žádné volné peníze, se kterými by disponovaly nad rámec konkrétních projektů. To znamená, že se veškerá činnost organizací omezuje na projekty, které byly fondy EU podpořeny, a jiné aktivity organizace už nevyvíjejí, jelikož na ně nemají finanční prostředky. 3) Za třetí, jak jsme viděli výše, zahraniční prostředky byly původně směřovány do oblastí činnosti politicky orientovaných advokačních organizací. Strukturální fondy EU nejsou na tyto organizace zaměřené. Organizace, které původně představovaly jakousi politickou platformu a zaměřovaly se na ovlivňování politiky a na celospolečenské problémy, se tak vlivem finanční politiky přeorientovaly na řešení konkrétních témat, která fondy podporují. Ke třem uvedeným problémům bychom mohli přidat ještě jeden. S přechodem na zdroje z fondů EU organizace začaly spravovat mnohem větší rozpočty a zaměstnávají vyšší počet lidí než dříve. Problémem pro organizace ale zůstává již zmíněná vázanost finančních prostředků na konkrétní projekty. Když se organizaci příště nepodaří v soutěži o granty uspět, rapidně klesne její rozpočet a zaměstnance musí propustit. Evropské fondy tak na jedné straně významně přispěly k finanční konsolidaci české občanské společnosti, k budování její organizační kapacity a rostoucí profesionalizaci jejích aktérů. Na straně druhé výrazným způsobem ovlivnily jejich tematické zaměření i portfolio představitelných nátlakových strategií. Zatímco zahraniční subjekty, které financovaly českou občanskou společnost v 90. letech, kladly důraz na kontrolní (watch dog) funkci, kterou organizace občanské společnosti ve vztahu ke státu plní, EU je motivuje k tomu, aby se staly spíše partnery státu. Podle některých názorů je tak jejich sociálně kritická a potenciálně konfrontační schopnost upozaděna ve prospěch rostoucí kapacity spolupráce při poskytování služeb a plnění funkcí, které nemohou být zajištěny pouze aktéry veřejného sektoru. Výsledky jiných výzkumů však ukazují, že i některé organizace podporované z prostředků EU dokážou využít poměrně konfrontačních strategií. To se týká například některých organizací bojujících proti diskriminaci etnických menšin. 2.3.2 Finanční konsolidace české občanské společnosti „zevnitř“: Nadační investiční fond Jak jsme ukázali v předchozích kapitolách, důležitým zdrojem financí pro organizace občanské společnosti jsou vedle fondů z EU i místní nadace a nadační fondy. Centrum pro výzkum neziskového sektoru (CVNS) uvádělo, že v roce 2002 tvořil celkový majetek českých nadací a nadačních fondů dohromady více než 8 miliard korun. Z toho téměř 5 miliard 21

představoval majetek nadací. Dvanáct největších nadací vlastnilo více než polovinu veškerého nadačního jmění. Téměř tři pětiny nadačního jmění vlastnily nadace, které obdržely příspěvek z Nadačního investičního fondu (viz níže). Majetek nadačních fondů tvořil podle CVNS více než 3 miliardy korun. Téměř veškerý majetek fondů přitom vlastnily dva z nich. V ČR nyní působí necelých 400 nadací (viz výše). V roce 1991 byl pro účely podpory nadací zřízen tzv. Nadační investiční fond (NIF), který shromažďoval 1 procento výnosů z druhé vlny privatizace v ČR. Vytvořením mechanismu rozdělení prostředků z NIF a monitorováním jejich využívání byla pověřena Rada pro nadace, poradní a koordinační orgán Vlády ČR. Rada vznikla v roce 1992, ale fakticky začala fungovat až od roku 1998, kdy byla transformována na současnou Radu vlády pro nestátní neziskové organizace (viz výše). Zpoždění se týkalo také NIF, jehož prostředky začaly být českým nadacím rozdělovány teprve v roce 1999, kdy bylo v první etapě distribuováno bezmála 500 miliónů korun 39 nadacím. V rámci druhé etapy v roce 2001 bylo rozděleno téměř 850 miliónů korun a budoucí výnosy z prodeje akcií strategických podniků 64 nadacím. V letech 2003 – 2006 tak bylo mezi příslušné nadace rozděleno dalších 1,1 miliardy korun. Celkem v obou etapách získalo příspěvek 73 nadací. Nadace nesmějí tyto příspěvky spotřebovat, ale musejí je vložit do nadačního jmění a výnosy z něj rozdělovat jako granty třetím subjektům. Z výnosů mají právo až 20 procent použít na správu nadace, zbylých 80 procent musejí rozdělit na základě veřejně vyhlášených a otevřených soutěží. Rozdělení prostředků NIF mělo zásadní dopad na konsolidaci financování české občanské společnosti a posílení postavení domácích nadací. Nadace mohou obecně získávat prostředky z různých zdrojů, např. od soukromých firem, individuálních dárců, veřejné správy a z výnosů vlastního majetku (nadačního jmění a ostatního majetku). Posledně jmenované výnosy poskytují nadačnímu rozpočtu stabilitu a předvídatelnost. Před rozdělením prostředků z NIF se odhadovalo, že kapitálové a ostatní příjmy z nadačního jmění a ostatního majetku tvořily 15 procent příjmů českých nadací. Rozdělením prostředků z NIF se situace těch nadací, které příspěvek obdržely (jednalo se o více než jednu pětinu tehdy existujících nadací), podstatně zlepšila. Rozdělení prostředků NIF tak na jedné straně prohloubilo finanční udržitelnost české občanské společnosti. Podle J. Müllera na straně druhé také urychlilo vyzrávání české nadační komunity, neboť mezi jednotlivými nadacemi vzrostla potřeba vzájemné komunikace a spolupráce. Díky tomu také skutečně došlo k jejímu výraznému nastartování. Například zprostředkující platforma Fórum dárců – Asociace nadací se etablovala jako respektovaná organizace české občanské společnosti. Podobně jako v celku občanské společnosti také v rámci nadační komunity došlo k postupné profesionalizaci její činnosti: jsou pořádána školení a přednášky o finančním hospodaření, správě jmění či o správě nadací. Spolu s tím se také nastolily lepší vztahy mezi nadacemi a soukromým sektorem a vztahy mezi nadačním sektorem a státními institucemi. Fórum dárců zveřejňuje každoroční analýzu hospodaření příjemců příspěvku z NIF. Podle jejích výsledků v roce 2008 rozdělily tyto nadace ze všech svých finančních zdrojů 6211 grantů třetím subjektům. Nejvíce jich udělily nadace se sídlem v Praze (3814). V témže roce bylo podpořeno 5901 příjemců (rozdíl mezi počtem poskytnutých grantů a počtem příjemců jsou případy, kdy jeden subjekt obdržel více než jeden grant od stejné nadace). Jaká byla podle Fóra dárců kompozice poskytnutých grantů? V roce 2008 jich bylo nejvíce poskytnuto do oblasti podpory dětí, mládeže a rodiny (29 procent). Dalšími preferenčně podporovanými oblastmi byly: oblast sociální a humanitární (25 procent), ochrana lidských práv a životního prostředí (každá 12 procent) a rozvoj regionálního a komunitního života (5 procent). Nejméně podporovanými byly oblasti trávení volného času a ochrany kulturních památek.

22

2.3.3 Veřejné zdroje Předcházející dvě sekce představily dva ze tří pilířů financování organizací občanské společnosti v ČR a to fondy EU a nadace a nadační fondy. Kromě těchto dvou představuje důležitý zdroj financí také stát. V současnosti jsou prostředky přerozdělovány ústředními orgány (např. ministerstva), kraji a obcemi v rámci programů (tzv. dotačních titulů), které vyhlašují. Úspěšné organizace získají 70 procent z rozpočtu schváleného projektu. Jak upozorňuje Hyánek a jeho spolupracovníci, dotace jsou poskytovány pouze na jeden kalendářní rok, což často způsobuje finanční nestabilitu nestátních neziskových organizací. Problém je to především v oblastech činností s víceletými projekty. K určité stabilizaci financování organizací ze státního rozpočtu došlo se zavedením tzv. Státní dotační politiky vůči neziskovým organizacím. Jejím východiskem je Zákon o rozpočtových pravidlech republiky č. 218/2000 Sb. a poskytování dotací je řízeno „Zásadami vlády pro poskytování dotací ze státního rozpočtu ČR nestátním neziskovým organizacím ústředními orgány státní správy“ z roku 2001. Jednoduše řečeno, tzv. Státní dotační politika je vládou centrálně koordinovaná politika zaměřená na podporu neziskových organizací v předem stanovených odvětvích. Každý rok jsou vládou schvalovány tzv. hlavní oblasti dotační politiky, které mají představovat seznam hlavních preferovaných odvětví. Tento seznam se rok od roku mění, dochází k přejmenovávání jednotlivých oblastí, jejich rušení, slučování či rozčleňování. Program státní dotační politiky vůči neziskovým organizacím začínal v roce 1999 s 9 hlavními oblastmi a v roce 2008 jich bylo vytyčeno už 34. Tyto neustálé změny a přesouvání jednotlivých témat spolu s výše zmíněným celkovým problémem poskytování dotací pouze na jeden rok přinášejí organizacím, které o ně žádají, značné komplikace a nejistotu v jejich financování. Prostředky, které jsou přerozdělovány v rámci Statní dotační politiky, představují pouze jen jednu cestu, kterou stát podporuje neziskové organizace přímo (jak jsme viděli v předcházející sekci, jeho nepřímá podpora spočívá v přidělování podpory nadacím). Kromě mechanismu Státní dotační politiky mohou jednotlivá ministerstva rozdělovat finance neziskovým organizacím ve vlastním režimu. Jak uvádí Rada vlády pro nestání neziskové organizace, podíl Státní dotační politiky na celkových dotacích poskytnutých ze státního rozpočtu pro nestátní organizace v porovnání s ostatními dotacemi ministerstev ve vlastním režimu v roce 2008 činil 76 procent. Navíc jsou veřejné zdroje státu přímo přerozdělovány i obcemi a kraji, které mají vlastní rozpočty a dotační politiku. V roce 2008 bylo organizacím občanské společnosti z rozpočtů krajů poskytnuto téměř jeden a půl miliardy korun, obce poskytly dotace ve výši necelých čtyř miliard. Jak uvádí Rada vlády pro nestátní neziskové organizace, v roce 2008 bylo ze státního rozpočtu (nezahrnujíc rozpočty nižších samosprávných celků) poskytnuto téměř 4 797 milionů korun. Z toho bylo 74 procent poskytnuto jen dvěma ministerstvy a to Ministerstvem práce a sociálních věcí a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Jaké sektory byly v roce 2008 ze státní rozpočtu podporovány? Největší podíl prostředků byl poskytnut na projekty, které byly zaměřeny na sociální služby. O polovinu méně prostředků obdržely organizace v oblastech sportu a tělovýchovy. Dohromady získaly tyto dvě kategorie činnosti 70 procent z celkového objemu prostředků poskytnutých neziskovým organizacím ze státního rozpočtu. V porovnání s rokem 1999 tak došlo k procentuálnímu nárůstu podílu obou oblastí a také se změnilo jejich pořadí, jelikož v roce 1999 získala oblast rekreace a sportu poněkud více než sociální služby. V absolutních číslech jsou změny výraznější než při porovnání podílů na celkovém rozpočtu daného roku. V roce 1999 bylo na tyto dvě oblasti poskytnuto celkem 1,4 miliardy, kdežto v roce 2008 to bylo už téměř 4,3 miliardy korun. Mezi podporovanými činnostmi se na rozdíl od roku 1999 objevily úplně nové kategorie, např. protidrogová politika a zahraniční rozvojová spolupráce. 23

Výzvy a otázky 1. Ačkoli došlo ke konsolidaci sítí občanské společnosti, nedošlo k celkové proměně struktury vlády. Transformace spojená s evropeizací byla pouze dočasná, nedošlo k proměně vzorce výkonu veřejné správy, který s externími interakcemi a konzultacemi ve skutečnosti nepočítá. Podmínky pro good governance v ČR v současné době neexistují. Důvodem není nedostatek kapacity na straně organizací občanské společnosti, ale neexistence příležitostí v rámci oficiálních institucí. Plus související otázka netransparentnosti a korupce. 2. Otázka občanské společnosti by neměla být řešena jako zvláštní problém, ale vždy v širším kontextu mechanismů vládnutí. Aneb: když se mluví o občanské společnosti, musí se mluvit o státu. Naivní představa této sféry jako zcela nezávislé a naprosto autonomní je zavádějící a pro občanskou společnost potenciálně oslabující. Každá organizace vstupuje do husté sítě vztahů s aktéry a institucemi státu i soukromého sektoru. Nejde o naprostou autonomii, ale o regulaci a nastavení těchto vztahů. Jazyk nezávislosti zakrývá ve vztahu k občanské společnosti neutralizační strategie. 3. Otázkou je dlouhodobá finanční udržitelnost těchto organizací a diverzifikace mechanismů mobilizace zdrojů (s tím souvisí nastavení budoucích politik EU i rozpočtové priority ČR, které zase odrážejí priority politické). V této souvislosti je třeba nefetišizovat „podporu zespodu“ – mobilizaci individuálních příspěvků. Je velkou otázkou, zdali je určitý typ „progresivní společenské změny“ vůbec financovatelný tímto způsobem. Existuje pravděpodobně nesoulad mezi agendou některých výše diskutovaných organizací a jejich celospolečenskou podporou. Je to problém? Tyto organizace nemají jen odrážet společenskou poptávku, ale zároveň veřejné mínění formovat a „civilizovat“ („poobčanšťovat“) (mimo jiné i proto mluvíme o občanské společnosti, civil society). 4. Neschopnost nastavit fungující mechanismy vládnutí může vést nejen k pasivitě (depolitizaci), ale naopak k aktivizaci určitých částí populace (re-politizaci). Konec víry v „expertní řízení“ - re-politizace společnosti. Příslib v aktivizaci „critical citizens“, kteří nepřijímají automaticky, co se jim prezentuje „shora“, chtějí se podílet na chodu společnosti. Nebezpečí v mobilizaci segmentů požadujících rychlá, jednoduchá a radikální řešení (populismus, rasismus). 5. Otázka vztahu kvality politických rozhodnutí a politického pluralismu (šíře zahrnutých zájmů). Potenciálně se týká všech politik. Kde jsou hranice tohoto pluralismu? 6. Otázka statusu veřejné prospěšnosti a jeho dopadu na organizace občanské společnosti v ČR (probíhající diskuse pro a proti – více rozpracovat?).

24

Vybraná literatura Anheimer, Helmut, Glasius, Marlies a Mary Kaldor. 2001. Global Civil Society 2001. Oxford: Oxford University Press. Carothers, Thomas. 1999. Aiding Democracy Abroad: The Learning Curve. Washington, D.C.: Carnegie Endowment for International Peace. Carothers, Thomas. 2004. Critical Mission: Essays on Democracy Promotion. Washington, D.C.: Carnegie Endowment for International Peace. Centrum pro výzkum neziskového sektoru. 2004. Ekonomické výsledky nadačních subjektů v ČR v roce 2002. Brno: CVNS. Centrum pro výzkum neziskového sektoru. 2010. Rozbor financování nestátních neziskových organizací ze státního rozpočtu ČR v roce 2008. Brno: CVNS. Císař, Ondřej. 2003. Strategies for Using Information Technologies for Curbing PublicSector Corruption: The Case of the Czech Republic. Budapest: IPF. Available at: www.policy.hu/cisar. Císař, Ondřej. 2004. Transnacionální politické sítě. Jak mezinárodní instituce ovlivňují činnost nevládních organizací. Brno: IIPS. Císař, Ondřej. 2008. Politický aktivismus v České republice: Občanská společnost a sociální hnutí v období transformace a evropeizace. Brno: CDK. Della Porta, Donatella a Mario Diani. 1999. Social Movements. An Introduction. Malden, Oxford: Blackwell. Dvořáková, Vladimíra. 2002. “Civil Society in the Czech Republic, ” In Uncivil Society. Contentious Politics in Post-Communist Europe, eds. P. Kopecky a C. Mudde. London and New York: Routledge, 134 – 156. European Value Survey 2008. http://www.worldvaluessurvey.org/ Fagin, Adam. 2000. “Environmental Protest in the Czech Republic: Three Stages of PostCommunist Development. ” Czech Sociological Review 8, 2, 139 – 156. Fórum dárců. 2009. Analýza výročních zpráv nadací příjemců příspěvku z Nadačního investičního fondu: údaje za rok 2008. Praha: FD. Frič, Pavol a Rochdi Goulli, eds. 2001. Neziskový sektor v České republice. Výsledky mezinárodního srovnávacího projektu Johns Hopkins University. Praha: Eurolex Bohemia. Fung, Archon. 2003. “Associations and Democracy: Between Theories, Hopes, and Realties.” Annual Review of Sociology 29, 515-539. Habermas, Jürgen. 1996. Between Facts and Norms. Contributions to a Discourse Theory of Law and Democracy. Cambridge, Mass.: The MIT Press. Henderson, Sarah. 2003. Building Democracy in Contemporary Russia. Western Support for Grassroots Organizations. Ithaca and London: Cornell University Press. Hyánek, Vladimír, Prouzová, Zuzana, Škarabelová, Simona a kolektiv. 2007. Neziskové organizace ve veřejných službách. Brno: CVNS. Mansfeldová, Zdenka a Aleš Kroupa, eds. 2005. Participace a zájmové organizace v České republice. Praha: SLON. Mareš, Petr, Kreuzigerová, Pavla a Jan Marian. 2006. Zahraniční pomoc v Česku a Československu po listopadu 1989: cíle, formy a výsledky. Praha: AMO. 25

Mendelson, Sarah a John Glenn, eds. 2002. The Power and Limits of NGOs. New York: Columbia University Press. Müller, Jiří. 2002. Kapitalizace českých nadací. Praha: Fórum dárců. Rada vlády pro nestátní neziskové organizace. 2007. Dopady členství České republiky v Evropské unii na nestátní neziskové organizace v programovacím období 2004-2006. Praha: RNNO. Salamon, Lester, List, Regina, Toepler, Stefan, Sokolowski, Wojciech and Associates. 1999. Global Civil Society: Dimensions of the Nonprofit Sector. Baltimore, MD: Johns Hopkins Center for Civil Society Studies. Skovajsa, Marek a kol. 2010. Občanský sektor. Praha: Portál. Snow, David, Soule, Sarah a Hanspeter Kriesi, eds. 2004. The Blackwell Companion to Social Movements. Malden, Oxford, Carlton: Blackwell Publishing. Toepler, Stefan a Lester M. Salamon. 2003. “NGO Development in Central and Eastern Europe: An Empirical Overview.” East European Quarterly 37, 3, 365-378. USAID 2006. The 2006 NGO Sustainability Index. Washington: USAID. USAID 2009. The 2009 NGO Sustainability Index. Washington: USAID. Vajdová, Tereza. 2005. Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Praha: NROS a FHS UK. Vráblíková, Kateřina. 2007. “Jak zkoumat sociální hnutí? Aktivismus ženských skupin v ČR.” Politologický časopis 14, 3, 224 – 246. Yaziji, Michael a Jonathan Doh. 2009. NGOs and Corporations: Conflict and Cooperation. Cambridge: Cambridge University Press.

26

Česko hledá budoucnost, shrnutí kulatého stolu – nejdůležitější body a podněty

Během kulatého stolu vykrystalizovaly tyto nejdůležitější skupiny připomínek:

1. Otázka explicitního hodnotového zakotvení projektu Autor studie vznesl – na základě podnětů členů stolu – připomínku týkající se hodnotového zakotvení a jeho explicitnosti při zpracování práce. Z diskuse vyplynula na jedné straně nutnost takového zakotvení, které by ale přitom mělo být co nejinkluzivnější, aby se při zarámování výsledného projektu nejednalo jen o velmi partikulární pozici, která by obtížně hledala širší resonanci. Spojené otázky – jakou podobu dobrého vládnutí a případně jaký demokratický model by měl sloužit jako východisko projektu? V rámci tohoto stolu se jedná o stěžejní otázku, protože právě tento stůl by měl hrát určitou nadsektorovou roli a nějakým způsobem zastřešit sektorové politiky a jejich nutně často odbornický styl a způsob práce. 2. Jaké vládnutí, jaká demokracie? Toto téma přirozeně vyšlo z předcházejícího. Týká se přímo zapojení občanské společnosti do politického rozhodování. Vznesena byla otázka po možnostech budování participativního demokratického modelu. Šlo by ale o příliš silnou ambici a „wishful thinking“ . Z diskuse pak vyplynuly dva důležité závěry: A. Je třeba klást důraz na respekt k současným pravidlům a vynucovat je tak, aby byla zajištěna elementární odpovědnost (accountability) politických elit a rozhodovacích procesů. B. Aplikace deliberativních principů a experimenty s nástroji deliberativní demokracie, které by mohly vytvořit příležitosti pro širší zahrnutí různých politických zájmů do rozhodování, např. participative budgeting, deliberative polls. Řešeno jednak teoreticky, jednak již jako možné příklady (Fórum 50% má projekt, který se týká participative budgeting na místní úrovni v ČR). Formulace výsledné vize by měla zůstat na spíše procedurální úrovni. Podle některých je obsahová shoda nemožná. Neměl by to být ale problém, v rámci stolu existuje porozumění

27

tomu, že obsah politik je determinován pravidly jejich tvorby. Tj. změna pravidel (procedurální změna) povede nutně k proměně výsledku politického procesu. 3. Kapacita a podoba občanské společnosti Kapacita organizací občanské společnosti rozvinuta, ale málo příležitostí pro její uskutečnění. Záleží na konkrétní podobě institucí, na tom, kdo je „právě u vlády“. U organizací ale také existuje problém s dlouhodobým usilováním o realizaci nějakého programu. Dnes jde spíše o krátkodobé projekty (aktivismus byl připodobněn „jízdě na divokém koni“), neschopnost podržet nějakou kontinuální aktivitu („nelze dostat projekt na pět let“). Plus zde existuje vliv celkového kulturního kontextu, který aktivismus nepodporuje. I samotné organizace jsou tak zvyklé rámovat se expertně a „nepoliticky“, což podvazuje jejich schopnost být nositelem jakékoli sociální změny. Odborník poskytuje informace, nemotivuje nějaké hnutí ke změně. Současné organizace občanské společnosti mají strach, vyhýbají se politice. Bez toho ale nebude nejen možné něco prosadit, ale ani aktivizovat veřejnost k podpoře těchto organizací. Paradoxně jsou v tom někdy lepší servisní organizace spíše než advokační – prosazování jejich zájmů na poli sociálních služeb. Otázka participace/mobilizace na straně jedné a projektové spolupráce a efektivity na straně druhé (známý problém mobilizační vs. transakční kapacita). V otázce zdrojové vybavenosti organizací – stůl upozornil na to, že původní studie spíše přehlíží firemní filantropii a zdroje od soukromých osob, kde část stolu spatřuje velký potenciál pro vnitřní přerod („corporate activism in the making“). Problematické – ponese to s sebou opět nebezpečí manipulace a kooptace, již známé ze současné situace a vztahu donoři – NGOs. 4. Celková diagnóza situace vládnutí – občanská společnost Konsensuálně přijat závěr autora studie: Ačkoli došlo v ČR během posledních dvaceti let ke konsolidaci sítí občanské společnosti, nedošlo k celkové proměně struktury vládnutí. Transformace spojená s evropeizací byla pouze dočasná, nedošlo k proměně vzorce výkonu veřejné správy, který s externími interakcemi a konzultacemi ve skutečnosti nepočítá. Podmínky pro good governance v ČR v současné době neexistují. Hlavním důvodem spíše není nedostatek kapacity na straně organizací občanské společnosti, ale neexistence příležitostí v rámci oficiálních institucí. Plus související otázka netransparentnosti a korupce. Nefunguje konzultační proces.

28

Závěr pro revizi studie: Otázka občanské společnosti by neměla být řešena jako zvláštní problém, ale vždy v širším kontextu mechanismů vládnutí. Aneb: když se mluví o občanské společnosti, musí se mluvit o státu. Naivní představa této sféry jako zcela nezávislé a naprosto autonomní je zavádějící a pro občanskou společnost potenciálně oslabující. Každá organizace vstupuje do husté sítě vztahů s aktéry a institucemi státu i soukromého sektoru. Nejde o naprostou autonomii, ale o regulaci a nastavení těchto vztahů. Jazyk nezávislosti zakrývá ve vztahu k občanské společnosti neutralizační strategie. Cílem je naopak prohloubit možnosti nestranického zahrnutí různých skupin skrze diskusní/deliberativní mechanismy. 6. Marginální doplnění V závislosti na rozhodnutí o konečné podobě studie bude třeba doplnit diskusi firemní filantropie, otázku veřejné prospěšnosti a věnovat pozornost nově vznikajícím občanským iniciativám a grassroots aktivitám (např. na poli boje proti korupci). Podle členů stolu právě nyní dochází k překvapivé aktivizaci občanů v ČR. Je třeba tomu věnovat další pozornost. Výsledný text by měl obsahovat také více příkladů či případových „mikrostudií“.

7. Organizační otázky Nutnost propojit tento stůl s jinými stoly. Jednak tím tyto stoly dostanou určitý „nadsektorový input“, jednak tento stůl dostane konkrétní podklady pro hodnocení fungování demokratického procesu a správy v jednotlivých politických oblastech. Tím se překoná jen obecná diskuse o deliberativní demokracii a bude možné konkretizovat aplikaci jejích mechanismů a možností přímo v jednotlivých politikách.

29