Ivo Tubl. Never give up! Nikdy to nevzdávej!

Ivo Tubl Never give up! Nikdy to nevzdávej! Příběh Ivo Tubla je i v této knize nabité silou jedním z nejsilnějších. Úspěšný Američan, nositel titulu Občan roku ve státě Oregon, vlastník osobního děkovného dopisu od prezidenta Reagana. (Ivo totiž Ronaldovi poslal kytici na povzbuzení do nemocnice těsně po atentátu – a za to mu pak přišel ten osobní prezidentův dík.) Člověk, který se vrátil do rodné Prahy hlavně kvůli své nemocné mamince. A zažil konfrontaci dvou světů – toho férového amerického a toho…pražského v posledních letech. Životopis Narodil jsem se v Praze 16.3.1950 na Bulovce. Do 12 let jsem strávil více než polovinu života po nemocnicích. Měl jsem sedmnáctkrát zápal plic. Vše začalo černým kašlem - to mi nebylo ani půl roku. Pak následovala Hertrova nemoc, žloutenka, slintavka, nespočetkrát angíny, spála, spalničky, oboje mandle pryč… Prostě, co existovalo za nemoci, tak ty mě také navštívily. To vše se odrazilo na vývoji mého dětství. Ve škole jsem byl mimo partu, pionýrem také ne, prostě černá ovce. Maturitu a potřebné kvalifikace jsem si udělal až v emigraci. Šestadvacetiletá emigrace v USA (1968 – polovina devadesátých let, pozn. aut.) byla vynikající, zajímavá. Ale teď přeskočím rovnou do minulosti nedávné. Po neplánovaném návratu z USA do ČR v roce 1996 začala doopravdická škola života. Peníze, které jsem půjčil, se nevracely. Díky znalostem ve finanční sféře a pojišťovnictví jsem měl v Praze coby pojišťovací agent po čtyřech letech práce na svém kontě přes devět tisíc rodin pojištěných. Ale i tak úspěšnou firmu, kterou jsem na pojišťování měl, podrazem zničili. A ještě „bílý kůň“, kterého použili, mé jméno pošpinil, nemluvě o vyhrožování. OK, rozhodl jsem se vrátit k restrukturování firem. Trochu jiné kafe než to, na co jsem byl zvyklý z ciziny. Buď ve vedení sedí člen rodiny, anebo se bojí nesmyslně o svoji židli, anebo firma je určena k vytunelování. Zde v ČR je mnoho firem, které je možno dovést na výsluní. Ale je to jako s tím koněm: Můžeš ho dovést k vodě, ale nemůžeš mu nutit vodu. Tudy cesta také nevedla. Díky několika kontaktům na lidi ze zahraničí, kteří měli zájem nakoupit v ČR pozemky, nemovitosti nebo závody, jsem se posunul do jiné a další oblasti obchodu. Naprosto unikátní zkušenost! Devadesát devět procent lidí, kteří vás zajišťují, to nebere poctivě… Prostě – obchodní džungle. Dnes sedím – obrazně řečeno - v závodním Ferrari s plnou nádrží, ale s předním oknem zabláceným. Tak s plnou vervou to okno čistím, abych zase mohl vyrazit dopředu. Jaké je na tebe spojení? E-mail: [email protected], telefon 602 120 220. Tvé nejdůležitější úsloví: Never give up – nikdy se nevzdávej Tato tři slova byla vyslovena třikrát za sebou s pomlkou, vložením doutníku do úst a vypuštěním dýmu. Tento nejkratší proslov vyslovil před lety ke svým posluchačům na univerzitě W. Churchill. Měl jsem tento text vyvěšen nejenom na ledničce v kanceláři, ale i na místech mého pracoviště, které jsem měl na starost. V největší nápisech se nacházel v Health Clubu TFC v USA. A o tom to je. Vzdát se,vymluvit se, svést neúspěch na druhé - to je zbabělost.To neznamená, že vše půjde po másle. Hlavní je NEVER GIVE UP. Samozřejmě je mnoho přísloví, moudrostí, kterými se snažím řídit v mém životě. Například: Můžeš, když si myslíš, že můžeš - a tak i mysli.(Dr.V. Peala ) Co si myslíme ,tím se stáváme.(G. Buddha) A z těchto dvou vyplývá, co od nepaměti říkám: FAKE IT UP YOU MAKE IT. Tvař se, že už jsi to skutečně dokázal, dokud to nedokážeš. Chceš být úspěšný? Chovej se jako úspěšný. Nikoho nezajímá, že jsi dlouho neviděl svoji dceru, někdo blízký ti zemřel, shořel dům atd. Samozřejmě, cesta nahoru je velmi obtížná a protože kráčíte sám… A tak je důležité si zapamatovat od J. Osborna, který řekl: Když jdeš nahoru, pozdrav vlídně každého; může se stát, že cestou dolů jej potkáš.

Nejdůležitější ze všeho: DO NOT FART HIGHER THAN YOUR BUTT IS – neprď výš než tvůj zadek je - a z toho plyne ponaučení od manažerského guru Lee Iacoccy, který jasně řekl: Nejsme bezchybní, ale je důležité tu chybu si přiznat a nevinit ostatní. Prekérní životní událost, rada ostatním: Nikdy nedávejte zaživa svým dětem majetek. Setkal jsem se s tím nejednou v USA, kdy děti byly milé na své rodiče, dokud nedostaly vše, co má nějakou cenu. A pak šup je do domova důchodců, kde se neobtěžovaly je ani o svátcích či jejich narozeninách navštívit. Co u lidí obdivuješ? Je to velmi široké téma a mohli bychom rozprávět až do ranních hodin. Obdiv mám pro jedince, kteří míří za svým cílem, anebo je potkala zlá událost, která je neskolila. Například jsem poznal mladého muže, asi třiadvacetiletého; rodiče mu koupili barák, ale on při opravě ztratil ruku i nohu. Tak pozitivního muže s elánem do života jsem zřídka potkal v celé ČR! Měl cíl s rytým nápisem NEVER GIVE UP. Maminka měla devadesátiletou přítelkyni Mařenku, která již není mezi námi a která před mnoha lety oslepla. Jak ta se uměla bavit, smála se a sama o sebe pečovala!! Nikdy jsem ji neslyšel na něco nadávat či být negativní. Máš zde v ČR nějakou nevšední společenskou událost? Ta, která se rozkřikla nejvíce, se stala před zlomem tisíciletí. Byl jsem pozvaný k moderátorům TV Nova Markétě Mayerové a Slávkovi Bourovi na oslavu narozenin jejich dcery Agáty. Bylo tam více než 200 lidí, a i když tam byly známé osobnosti, tak mi nic neříkaly – protože jsem žil 26 let v USA… Najednou se v rozlítnutých záchodových dveřích (toalety přivezené k této příležitosti) objeví dáma a zakřičí „Slávku, mně spadl telefon do záchodu“. Slávek po chvilce oznamuje dámě stojící u záchodu: “Naďo, máš pravdu, tvůj telefon je nedostupný.“ A nic. Tak jsem přistoupil k dámě Nadě a řekl jsem „já vám ho vyndám“, vyhrnul jsem si rukáv a mezi objekty, které se nachází na takovém místě, jsem po chvilce ucítil něco tvrdšího, co by tam asi nemělo být. Tak jsem poznal zpěvačku Naďu Urbánkovou, bezvadnou ženu, dobrou kamarádku. Do jakých obtížných životních situací ses dostal? Obtíž? To slovo je úhlem pohledu na věc. Ale pravda, měl jsem jednou strach a měl jsem co dělat, abych si zachovat klidnou hlavu. Rozhodl jsem se, že rozjedu obchod s Bejrútem a budu tam exportovat, co je potřebné. Proč? Píše se rok 1976. Každý se tam bojí jet, jelikož je tam občanská válka. Libanon ale před rokem 1975 prosperoval, a proto se též nazýval Švýcarsko Blízkého Východu. Domníval jsem se, že je to situace krátkodobá a až zase bude vše po starém v klidu a míru jako posledních 28 let, tak budu mít pod palcem mnoho kontaktů a vytvořím vynikající spolupráci. Tak hurá do toho. Žhavil jsem telefony, sháněl vše potřebné; když už tam jedu, tak ať mám něco v rukávě. To bylo od cukrovinek k náklaďákům… A dokonce, jelikož slunka je tam dost a za války elektřiny málo, také vařiče na sluneční paprsky. Nezapomněl jsem ani na kuřáky a přibalil jsem i několik slunečních zapalovačů. Přiletěl jsem do Bejrútu, kde jsem měl byt očekáván, ale jelikož byla změna stráže, tak to začalo. Nechtěli mě pustit ani nechat zavolat. Až když jsem jmenoval svoje kontakty, tak se mi zdálo, že mám situaci pod kontrolou. Ale naopak – mýlil jsem se. Nakonec pro mě přišli tři vojáci, dva mě popadli, třetí se samopalem přihlížel, a vlekli mě k letadlu. Další nával strachu. Problematická Sýrie je za humny. Naštěstí po odletu mi cestujícími bylo oznámeno, že letadlo letí do Amánu. Tedy do Jordánska. Tak bylo postaráno o zrychlení tepu v mých žilách. Jak jsi to vyřešil? Letěl jsi zpátky do Bejrútu? To víš že ano. Přece se nevzdám své myšlenky při jednom podražení nohou. Odletěl jsem znovu během následujících šesti neděl, tentokrát to vyšlo. Čekali mě na letišti a vše šlo hladce. Dal jsem si ale jeden úkol, že neodletím dříve, než budu mít něco v ruce, co mi bude zajišťovat bezproblémový průchod na letišti. Byl jsem odrazován místními, že je to utopie. Objednal jsem si taxíka a začal jezdit po úřadech. Druhý den, bez prozatímních výsledků, jsem tedy zamířil na presidium ministerstva. Tam mi bylo řečeno, že velký šéf tam není, ale nevěřil jsem. Taxikář po třech hodinách znervózněl, ale ujišťoval jsem ho, ať je v klidu. Štěstěna se na mne nakonec usmála. Zahlédl jsem muže, kterého jsem poznal při jednom jednání. Vysvětlil jsem, o co kráčí, a on mne požádal, abych vyčkal. Ani ne do hodiny pro mě přišli, že mě pan ministr přijme. Vstoupil jsem do kanceláře, která byla obrovská - tak 12 metrů na 35 metrů či větší. Od velkého psacího stolu vpravo, velmi vlídným hlasem, mě požádal, abych přistoupil. Prohodili jsme několik vět… a předal mi podepsaný papír se slovy “to vyřeší váš problém a hodně

zdaru“. Velká škoda, na jeho jméno si již nevzpomínám, ale později mi bylo řečeno, že pochází z modré krve a studoval ve Švýcarsku. Perlička toho všeho - zamířil jsem tam, odkud mě již dvakrát vykázali. Jak mě uviděli, tak vylítli ze židle jako supové na zdechlinu, hlavně ten menší. A já jsem si je vychutnal: “Pánové znáte tento podpis?“... Jaká změna! „Pane Tubl, posaďte se, dáte si kávičku?“ Znovu se mi vyplatilo NEVER GIVE UP. Z čeho jsi měl v životě největší radost? Jak může takovou radost zažít čtenář této knihy - co mu radíš? Každý osobní cíl, který je dosažený, ať je to studijní, pracovní nebo podnikatelský záměr, potěší na duši. Ale narození potomka, obzvlášť v pokročilém otcově věku, bylo neopakovatelným zážitkem. 31. srpna 1999 v 19:50 se mi narodila dcera Terezka. Nikdy před tím jsem nezažil tak krásný okamžik. Měl jsem plány, že jí dám dobrý základ do 3-5 let, aby si měla z čeho vybírat, ale kosa narazila na kámen. Její máma se chovala tak jak některé ženy.“Nemluv na ni anglicky, popleteš jí hlavu. Od narození chodit plavat - to je hloupost. Tenis si nepřeji, aby do něj chodila, zničí jí to tělo.“ Atd. V mé nepřítomnosti Terezku raději posadila před televizi a tím to končilo. Velká škoda. Čtenář si může zažít radost jako já narozením potomka, ale musí si vzít k sobě dobrého partnera, partnerku. Nestačí respekt, tolerance a dialog. Je zapotřebí se podívat, odkud partnerka pochází, jaké měla dětství, jaký vztah měla a má k otci či matce. Hlavně nepoužívat poblázněné srdce při tomto důležitém rozhodování; jednat jako by to byl obchod. Být tvrdý ve svých zásadách a nikdy nedat na sliby svého partnera. Když to uděláte, budete šťastní, jelikož za každým úspěšným mužem je dobrá žena. S jakou největší lidskou šlechetností ses setkal? Pomáhat druhým, jak to dělají v USA Svobodní zednáři, nebo kluby Rotary, Lions atd. To u nás podle mne prozatím není. Mít radost, udělat radost druhému, který ani neví, odkud pomoc přišla. Nezištná pomoc. Pak je pomoc v daném okamžiku, co jednotlivec udělá pro jiného občana. Klobouk dolů - tomu se říká šlechetnost. Například příběh o Michalovi Velíškovi, který bránil na Karlově náměstí v parku ženu a byl sprostě zastřelen. To je nejhorší, co se může stát - když zachránce ztratí život. Doufám, že NOVA, pro kterou pracoval, udělala šlechetnou věc a postarala se o vdovu pana Velíška a o jeho rodinu. V tomto státě to totiž zdaleka není samozřejmost. Příklad: Bylo to v roce 1997 či 1998, když dva policisté honili pachatele v tramvaji a jeden z nich to odnesl životem. Místo aby se noviny postavily za policii, která dělala dobrou práci, tak se stal opak a vdova po policistovi zůstala bez prostředků. Šlechetnost žádná. Co je pro tebe nejdůležitější v rozvoji osobnosti? Dětem do tří až pěti let dáte základ a - pak se rozvíjí. U dospělých je to více bodů. V jakém prostředí vyrůstal, s kým se stýkal a jak tráví svůj volný čas. Zdali je to jen dívání se na TV, tak zajisté v pozitivním náhledu rozvoj osobnosti nenastane. Tam, kde jsem dlouho žil, v USA, se říká: „10% svého platu investuj do sebe - ať to jsou knížky, kurzy, semináře.“ Navíc, díky tomuto závazku k sobě potkáme lidi, kteří někam jdou, mají cíle, pracují na sobě a tím vytvářejí sebe coby větší osobnost s lepším přehledem. Co je podle tebe nejdůležitější v komunikaci s lidmi? Oči - dívat se do očí. Respektovat druhého a jeho čas. Vžít se do situace druhého a neshazovat jeho názor.Umět naslouchat - nejenom slyšet, ale vnímat, co druhý říká. Na každé jednání mít přípravu v bodech. Ne nadarmo se říká v USA: „Schůzování je vítězství zadku nad mozkem.“ Co bys dnes nejvíce doporučili mladým lidem na začátku kariéry? Vytyčit si cíl - kam jdu, proč tam jdu, kdy tam dojdu. Nesnižovat nikdy laťku. Věřit v sama sebe. Co jsi ochoten udělat dobrého a vstřícného, když se ti ozve čtenář nebo spoluautor? Lidé, kteří budou v této knize nebo ji budou číst, mají jistou úroveň. A pro ty budou vždy dveře otevřené. Každá myšlenka nebo rada, která ode mne přijde nebo kterou já přijmu a která pomůže se podívat na danou věc z jiného úhlu, je naprosto vynikající. Též bych rád podotknul, že laskavost, která se dává, se může změnit v sněhovou kouli, která puštěná z kopce nabaluje další sníh. Co tě v poslední době nejvíc štve, znepokojuje – a jak to zvládáš? To, že nemám možnost vidět, slyšet moji sedmiletou dceru Terezku, že nemohu ovlivnit její směr výchovy. To mne naprosto ničí a zvládám to velmi špatně. Děkuji za rozhovor.

Dovětek Davida Grubera: Ivo Tubl emigroval v roce 1968. Poprvé mohl přijet legálně zpět do naší země na Vánoce 1989. Pak přijel ještě několikrát za svou invalidní maminkou a nakonec se v roce 1996 rozhodl, že kvůli ní zůstane v Praze. Velmi poučné pro mne byly osudy Ivo Tubla v USA. Přes pochopitelné počáteční nezdary a tápání tam byl v podstatě velmi úspěšným mužem. Prošel více státy a mnoha profesemi. Postavil například na nohy krachující fitness centrum ve státě Washington. Jak již bylo zmíněno v úvodu - jednou dostal krásný osobní děkovný dopis od prezidenta Ronalda Reagana. Po atentátu na prezidenta mu Ivo jako jeden z mála Američanů totiž poslal do nemocnice kytici s přáním brzkého uzdravení z vážných střelných ran. Děkovný dopis byl pak prezidentovou reakcí na tento velice lidský čin. V roce 1989 byl Ivo poctěn titulem Občan státu Oregon. Srovnávání mentality, společenského a politického prostředí, mezilidských vztahů v USA a v současné České republice – to byste v podání Ivo Tubla jistě poslouchali bez dechu dlouhé hodiny. Já jsem se dobře bavíval na několika svých Expresních angličtinách pro zaneprázdněné, kdy mi Ivo ochotně a obětavě hrál „Američana, který neumí ani slovo česky“. Žáci a žačky se v něm viděli, když vstupoval do třídy s typickou americkou kravatou (ball tie), podobný herci Marlonu Brandovi v nejlepších letech. To je ten pravý Američan, říkali si dlouhé hodiny, když s ním konverzovali na různá témata – s důležitým pocitem, že si prostě nemohou dovolit přejít do češtiny, protože ten báječný cizinec prostě česky neumí. Po určité době se Ivo vždy žákům odtajnil, odhalil – a svou češtinou, sice s americkým přízvukem, ale jinak velmi dobrou, vyhodnotil jejich schopnosti. Jazykově i lidsky. Dámy v nejlepších letech se rděly jako panny na prvním rande, když Ivo spustil náhle svou češtinou – a ony si uvědomily, že celou tu předchozí dobu rozuměl všem jejich českým poznámkám. Co si o něm říkaly, když vstoupil do třídy, jak jej bokem hodnotily o přestávkách, při obědě… Ale nakonec jej měly ještě raději – protože nad čistě rodilého mluvčího je v angličtině vždy perfektní anglický mluvčí, který nakonec umí také česky, a může tak vysvětlit případné chyby a dát rady zřetelněji a podrobněji než čistý cizinec. A další vzpomínka: Učím mimo jiné pro jednu prestižní pražskou agenturu, která mívá kurzy sice v pěkném prostředí, ale umístěné v místnosti ve sklepní úrovni bez oken. Přestavte si – je srpen, pětidenní kurz od pondělka do pátku – a kromě stometrové procházky na oběd a z oběda jsou lidé celé dny zavřeni bez sluníčka. Tak jsem se jednou dovolil žáků i agentury – a vytáhl všechny ty manažery na půlden do Lhoty u Staré Boleslavi, na tamní známou pískovnu, na pláž, k čisté teplé vodě, do borového hájku. Ivo se stal mým pomocníkem a vykládal jim o rozdílech podnikatelských kultur u nás a v zahraničí – což bylo jedno z témat kurzu. Vždy po několika desítkách minut výuky na borové kládě v plavkách měli žáci přestávku – s velmi silným doporučením učitele Davida zaplavat si, dát si kvalitní občerstvení ve zdejších stáncích – a mít radost a pohodu v duši. Nemáte, přátelé, také pocit, že takovéto manažerské školení je lepší a účinnější, než jak to vídáte na propagačních obrázcích s načančanými „Barbínami a Keny“, kteří jakoby zaujatě hledí na okravatovaného lektora v obleku a na jeho graf svítící z datového projektoru? Já z těchto reklamních tváří – nemohu si pomoci – mezi řádky často čtu: Oč uhlazenější zevnějšek, o to chudší mysl. Tak mi většinou připadají… Ale abych se vrátil k Ivo Tublovi. Jsem hrdý na to, že jej i jeho maminku mohu počítat mezi své žáky.