IV. konference středopravicových stran střední a východní Evropy

IV. konference středopravicových stran střední a východní Evropy Praha, Česká republika, 27. – 29. září 2002

IV. Conference of the Central and Eastern European Center Right Prague, Czech Republic, 27-29 September 2002

IV. konference středopravicových stran střední a východní Evropy Praha, Česká republika, 27. – 29. září 2002

IV. Conference of the Central and Eastern European Center Right Prague, Czech Republic, 27-29 September 2002

5

IV. KONFERENCE STŘEDOPRAVICOVÝCH STRAN STŘEDNÍ A VÝCHODNÍ EVROPY

OBSAH

Trocha historie (manažer konference 2002 Petr Plecitý)

8

Předmluva (místopředseda ODS Jan Zahradil)

10

Zdravice prezidenta Spojených států amerických George W. Bushe

15

Ůvodní projev předsedy ODS Václava Klause

16

Úvodní projev prezidenta Mezinárodního republikánského institutu (IRI) George A. Folsoma, USA

22

Úvodní projev Barryho Jacksona, ředitele Kanceláře pro strategické iniciativy, Bílý dům, USA

25

SEKCE I: Rozšíření NATO a posílení transatlantické vazby Mart Laar, předseda Isamaaliit, Estonsko Hynek Fajmon, poslanec ODS Alexander Vondra, náměstek ministra zahraničních věcí ČR

30 39 43

SEKCE II: Rozšíření EU a budoucnost evropské integrace Jan Zahradil, místopředseda ODS József Szájer, místopředseda FIDESZ, Maďarsko Theodor Stolojan, předseda Národní liberální strany, Rumunsko

50 57 64

SEKCE III: Strategie proti vládě levice Nadežda Michajlova, předsedkyně Svazu demokratických sil, Bulharsko George A. Folsom, prezident Mezinárodního rtepublikánského institutu, USA Liisa Pakosta, Isamaaliit, Estonsko Pavel Bém, primátor hlavního města Prahy

70 76 80 83

SEKCE IV: Bělorusko a jeho možná cesta k demokracii Vincuk Viačorka, předseda Běloruské lidové fronty, Bělorusko Anatolij Lebeďko, předseda Jednotné občanské strany, Bělorusko Viktor Juščenko, předseda Naší Ukrajiny, Ukrajina

88 94 99

PŘÍLOHY: Pražská deklarace Deklarace k situaci v Bělorusku

106 112

7

IV. CONFERENCE OF THE CENTRAL AND EASTERN EUROPEAN CENTER RIGHT

CONTENTS

A little bit of history (Petr Plecitý, Manager of the 2002 Conference in Prague, Czech Republic) Foreword (Jan Zahradil, Vice-Chairman, Civic Democratic Party, Czech Republic) Greetings from the President of the United States George W. Bush Opening Speech by Václav Klaus, Chairman, Civic Democratic Party, Czech Republic Opening Speech by George A. Folsom, President, International Republican Institute, USA Opening Speech by Barry Jackson, Deputy Assistant to the President of the United States and Director of the Office of Strategic Initiatives, USA SESSION I: NATO Enlargement and Strengthening the Transatlantic Link Mart Laar, Chairman, Isamaaliit, Estonia Hynek Fajmon, Member of the Chamber of Deputies of the Parliament, ODS, Czech Republic Alexander Vondra, Deputy Minister of Foreign Affairs, Czech Republic

9 11 14 19 24 27

34 41 45

SESSION II: EU Enlargement and the Future of European Integration Jan Zahradil, Vice-Chairman, Civic Democratic Party, Czech Republic József Szájer, Vice-Chairman, FIDESZ, Hungary Theodor Stolojan, President, National Liberal Party, Romania

53 60 65

SESSION III: Strategy Against the Left Nadezhda Mihaylova, President, Union of Democratic Forces, Bulgaria George A. Folsom, President, International Republican Institute, USA Liisa Pakosta, Isamaaliit, Estonia Pavel Bém, Lord MaYor of Prague, Czech Republic

72 78 81 84

SESSION IV: Belarus and its Prospects to Democracy Vincuk Viachorka, Chairman, Belarusian Popular Front, Belarus Anatoly Lebedko, Chairman, United Civic Party, Belarus Viktor Yuschenko, President, Nasha Ukraina, Ukraine

91 96 101

APENDIX: Prague Declaration Declaration „On the Situation in Belarus“

109 116

8


TROCHA HISTORIE . . .

Do ruky se Vám dostává sborník s hlavními projevy ze 4. konference středopravicových politických stran střední a východní Evropy. Konference se poprvé uskutečnila před čtyřmi roky v Gdaňsku u příležitosti desátého výročí konce komunistického režimu v Polsku. Původní plány první konference sice nebyly v plné míře naplněny, ovšem za úspěch lze jistě považovat to, že iniciativa nezanikla jako předchozí pokusy a každý rok se dále obohacuje a rozšiřuje. Návrh z Budapešti z roku 2000 na vznik společné internetové stránky se stal skutečností a nyní je úkolem dát stránkám skutečný život a učinit z nich platformu pro výměnu názorů a zkušeností pro širokou vrstvu členů zúčastněných politických stran. V roce 2001 se konference v Tallinnu poprvé věnovala situaci v Bělorusku. Této zemi je třeba věnovat pozornost, protože nelze zapomenout na to, že kousek za hranicemi existuje totalitní režim, zavírající lidi do vězení za jejich politické názory. Na pražskou konferenci byli poprvé pozváni i zástupci politických stran z Ukrajiny a Ruska, což umožnilo rozšířit výměnu názorů i na ty východoevropské země, které nejsou blízko vstupu do EU a NATO. Každý rok se rozšiřuje počet zastoupených zemí i politických stran. I když jsou v současné době téměř všechny středopravicové politické strany střední a východní Evropy v opozici, lze pozorovat, že jsou stále lépe organizovány, mají jasnější názory na budoucnost a nebudou se tak snadno rozpadat jako v minulosti. Během let se rozvíjela i témata konferencí, v prvních letech diskusím dominovala problematika vyrovnání se s komunistickou minulostí, dnes se více diskutuje o konkrétních společných zájmech – o vstupu zemí střední a východní Evropy do NATO a do Evropské unie. Mezi základní pilíře konference patří i účast Mezinárodního republikánského institutu, jemuž patří dík nejen za finanční pomoc, ale i za zprostředkování účasti hostů z USA, a tedy posilování vazby pravicových politických stran střední a východní Evropy s Republikánskou stranou. Výměna názorů přes Atlantik je důležitou součástí našich diskusí, neboť to byl Ronald Reagan a jeho Republikánská strana, kdo měli rozhodující zásluhu na pádu komunismu v Evropě, a tím i na vzniku svobodné společnosti v zemích našeho regionu. Jak se přes různé výkyvy rozvíjí svobodná společnost, rozvíjí se i spolupráce mezi pravicovými politickými stranami a příští, jubilejní, páté setkání v Bulharsku jistě ukáže další posun. Petr Plecitý Manažer konference 2002 v Praze


A LITTLE BIT OF HISTORY . . .

This booklet contains the most important speeches of the 4th Conference of the Central and Eastern European Center Right. The very first conference took place four years ago in Gdansk to mark the tenth anniversary of the fall of communism in Poland. Although not all of the original plans of the first conference were materialized, it is undoubtedly a success that unlike previous similar attempts, the initiative has endured and what is more, it is developing and improving with each year. The proposal from Budapest in 2000 to create a joint website is now a reality, and it is our common task to bring it to life and turn it into a platform for exchange of ideas and experiences among a great number of members of participating political parties. In 2001, the conference in Tallinn focused for the first time on the situation in Belarus, a country we must observe with great attention, as it is impossible to forget that not far from our borders, there is a totalitarian regime that imprisons people for their political beliefs. For the first time this year in Prague, those invited to the conference included representatives of political parties from Ukraine and Russia, which helped further expand the exchange of ideas to those Eastern European countries that are not close to EU and NATO membership. With each year, the number of nationalities and political parties attending the conference increases. Almost all center right parties of Central and Eastern Europe may be in opposition at the moment, but we can see that they are better organized, have clearer vision of the future and consequently are not likely to break apart as easily as they did in the past. In the course of time, the issues and topics discussed at our conferences changed and developed: in the beginning, our discussion was dominated by issues connected to coming to terms with communist past, while today, we put emphasis on specific shared interests, such as the accession of Central and Eastern European countries into NATO and the European Union. One of the crucial pillars of our conferences has always been the participation of the International Republican Institute. We extend our gratitude to the IRI not only for their financial help, but also for making possible the visit of our guests from the United States in Prague and thus strengthening the link between center right parties of Central and Eastern Europe and the Republican Party. Exchange of ideas across the Atlantic is an important aspect of our discussions, as it was Ronald Reagan and the Republican Party that played a key role in bringing down communism in Central and Eastern Europe and helped create free societies in our region. Just like free societies develop over time and obstacles, the cooperation among center right parties develops and deepens, and the fifth conference in Bulgaria next year will certainly be a confirmation of that. Petr Plecitý Manager of the 2002 Conference in Prague

9

10


PŘEDMLUVA

JANA ZAHRADILA, MÍSTOPŘEDSEDY ODS Jaká je politická mapa na začátku 21. století? Mnozí analytici tvrdí, že dochází k zásadním změnám, že se smývá rozdíl mezi levicí a pravicí, že v éře „globalizace" a „informační společnosti" vše konverguje kamsi ke středu. Nesdílím tyto módní teorie. Jsem přesvědčen, že rozdíl mezi dvěma zásadními koncepcemi fungování státu a společnosti je zde stále přítomen. Je povinností ODS – jako jasně definované pravicové politické síly – na tento rozdíl stále upozorňovat. Na jedné straně důvěra v přirozené, spontánně se vyvíjející procesy a instituce – na straně druhé sociální inženýrství se svou neutuchající snahou vše řídit a regulovat. Na jedné straně finanční disciplína, postavená na jednoduché rovnici o výdajích, které se musí rovnat příjmům – na straně druhé bezuzdné utrácení a žití na dluh s tím, že to někdo snad zaplatí později. Na straně jedné důsledná obhajoba prostoru svobody a demokratických mechanismů jak doma, tak v zahraničí – na straně druhé nejrůznější koncese a ústupky zájmovým skupinám či nedůsledná politika „appeasementu" vůči problematickým režimům ve světě. A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho, ještě mnoho podobných protikladů by se dalo popsat. V každém případě je jasná jedna věc : ODS svou jednoznačností již dlouho dráždí a ještě bude dráždit všechny zastánce novodobé politické bramboračky, ať už se ukrývají za teoriemi o tzv. subsidiaritě, občanské společnosti či trvale udržitelném rozvoji. Proto stále sílí tlak na to, abychom se zařadili někam do proudu nevyhraněného, vágně postmoderního evropanství včetně jeho nicneříkajícího (či všeříkajícího) slovníku. Dopustit něco takového by však bylo základní chybou. Poptávka po nečitelné ODS by brzy poklesla a my bychom postupně zmizeli z české politické scény. Proto je naopak nezbytné dále stavět na třech zřetelných a osvědčených základních principech naší politické teorie i praxe – principu konzervativním, liberálním a národním. Čas od času je však užitečné ověřit si fungování těchto principů i v širším mezinárodním kontextu. Proto bylo důležité, že se 4. konference pravicových stran střední a východní Evropy pod patronátem amerického IRI (International Republican Institute) konala právě v Praze a že ODS byla pověřena její organizací. Byla to příležitost k mnoha formálním i neformálním debatám, k navázání nových pracovních partnerství, ke vzájemné výměně informací i odlišných zkušeností. Pro ODS tato akce skončila nesporným úspěchem. Vyšli jsme z ní jako kredibilní politická strana, která má své místo na evropské i světové politické scéně. V době rostoucího evropského antiamerikanismu jsme se prezentovali jako jednoznační zastánci transatlantické vazby a jako spolehliví spojenci v nejdůležitějších aspektech americké zahraniční politiky. Pražské setkání potvrdilo, že ODS je dnes i svými zahraničními partnery považována za jedinou relevantní pravicovou politickou sílu v ČR, toho jména hodnou. Do závěrečné deklarace se nám podařilo prosadit celou řadu formulací vycházejících z našich programových stanovisek, což svědčí o silném intelektuálním zázemí ODS.


Doufám proto, že těm z vás, kteří nemohli být na konferenci přítomni osobně, přiblíží tato publikace atmosféru posledního zářijového víkendu v pražském Obecním domě. Přijměte ji prosím také jako povzbuzení k odvaze do dalších politických střetů a jako důkaz toho, že ani v opozici nemá ODS důvod k panice, ale spíše ke klidné rozvaze, důslednosti a neuhýbání z nastoupené cesty. Takové postoje se v běhu na dlouhou trať, zvaném politika, vždy vyplácejí. FOREWORD

JAN ZAHRADIL, VICE-CHAIRMAN, CIVIC DEMOCRATIC PARTY

What is the political map at the beginning of the 21st century? Many analysts believe that major changes are taking place all around us, that the distinction between Left and Right is gradually vanishing, and that in the era of globalization and information society, everything is converging towards the ‘center’. I do not believe in such fashionable theories. I am convinced that the difference between two fundamental concepts of state and society is still there. It is the responsibility of the Civic Democratic Party (ODS) as a clearly defined right political power to untiringly keep bringing this difference forward. On one side, there is trust in natural, spontaneously developing processes and institutions; on the other side, there is social engineering with its insatiable appetite for control and regulation. On one side, financial discipline based on a simple formula in which expenses must equal revenues; on the other side, exorbitant spending and life of debt, which perhaps someone will pay off later. On one side, consistent defense of freedom and democratic mechanisms at home and abroad; on the other side, all sorts of concessions and yielding to interest groups or inconsistent politics of appeasement towards problematic regimes all over the world. We could go on much longer, as there are many other differences. In any case, one thing is clear: by its unequivocalness, the ODS is and will be a thorn in the eye of all those who support contemporary political mélange, regardless of whether they wear a costume of ‘subsidiarity’, civil society or sustainable development. Therefore, the pressure on us is growing to position ourselves somewhere in the flow of indistinct and vague postmodern Europeanism with its ambiguous (or all-inclusive) vocabulary. But to do something like that would be a gross mistake. The demand for an equivocal ODS would slowly decline and we would gradually vanish from Czech politics. That’s why we need to base our efforts on three distinct and time-proven principles of our political theory and practice – conservative, liberal and national principles. From time to time, it is useful to test the functioning of these principles in a wider international context. It was thus important that the fourth Conference of the Central and Eastern European Center Right organized under the auspices of the International

11

12


Republican Institute International Republican Institute took place in Prague and that the ODS was entrusted with its organization. The conference presented an opportunity to take part in formal and informal debates, to establish new working partnerships and to exchange information as well as different experiences. The conference was an undisputed success. Center right parties will never be as unified as the collectivist Left, but they should not endeavor to be. However, the ability to formulate common strategies and to inspire and enrich each other has proven to be intrinsic for center right parties. I hope that this text will at least give an idea of the atmosphere at Prague’s Municipal House during the last September weekend to those of you who could not participate. Please accept it also as an encouragement for future political battles and as an evidence that even though it is in opposition, the ODS has no reason to panic but rather a reason to be prudent, consistent and firmly on the set course. Such an attitude always pays off in the long distance run that is called politics.


Zdravice prezidenta Spojených států amerických George W. Bushe Greetings from the President of the United States George W. Bush

13

14



BÍLÝ DŮM Washington 26. září 2002

Je mi potěšením pozdravit Vás všechny, kdo jste se sešli v Praze na 4. konferenci pravicových stran střední a východní Evropy. Rád bych vyslovil uznání Václavu Klausovi a jeho Občanské demokratické straně za jejich pohostinnost a účastníkům konference za jejich věrnost nadčasovým hodnotám demokracie a svobody, které u Vás zvítězily s pádem komunismu. Amerika zůstává věrná svobodné a mírové Evropě jako celku. Podporujeme skvělé evropské instituce včetně NATO a hodláme otevřít dveře všem zemím, které se chtějí připojit, pakliže dokáží převzít potřebnou odpovědnost. Demokracie ještě nezapustila kořeny v celé Evropě. V Bělorusku došlo k obstrukci volebního procesu a potlačování opozice. Spojené státy podporují rozvoj demokracie v Bělorusku a naléhají na Vás, abyste podpořili ty v Bělorusku, kdo bojují za základní lidská práva a svobody. Musíme mít na paměti, že práce na zachování živé demokracie nikdy nekončí. Vyzývám Vás k tomu, abyste posilovali své vlastní strany tím, že budete jasně komunikovat svou vizi budoucnosti, podporovat demokratickou účast občanů a pracovat na zajištění svobodných a spravedlivých voleb. Je dobře, že Vám ve Vašem snažení napomáhá Mezinárodní republikánský institut. Doufám, že při řešení výzev, jimž čelí Vaše strany, využijete cenné zdroje IRI. Upřímně Vám přeji, aby Vaše konference byla plodná a úspěšná. Bůh žehnej Vám i Vašemu snažení. Jménem svobody a demokracie

George W. Bush

15

16


ÚVODNÍ PROJEV

PŘEDSEDY ODS VÁCLAVA KLAUSE

Je mi velkým potěšením a ctí přivítat vás zde, v Praze. Občanská demokratická strana chápe tuto konferenci jako příležitost ukázat vám alespoň část naší země, umožnit plodnou výměnu názorů o našich myšlenkách a o politických postojích a politické situaci v našich zemích, zhodnotit naše úspěchy i neúspěchy a v neposlední řadě přispět k vytvoření pozitivní nálady a atmosféry mezi námi. Rád bych poděkoval International Republican Institute za pomoc při organizování této konference a za pokrytí nákladů. Je to neocenitelná pomoc. Váhal jsem, když jsem si promýšlel, o čem dnes večer mám hovořit. Velmi často se necháme pohltit každodenním politickým bojem, a proto mi dovolte, abych promluvil o hlubších souvislostech naší doby, o elementárních otázkách transformace, tedy o otázkách, o nichž musíme diskutovat a které musíme objasňovat a hájit v politických debatách v našich zemích. Od pádu komunismu v České republice a v ostatních zemích střední a východní Evropy již uplynulo bezmála 13 let. Nikdo nemůže popřít, že většina z nás dosáhla poměrně rychlého úspěchu při likvidaci struktur a mechanismů komunistické společnosti a při dosažení výchozí fáze budování evropské verze systému parlamentní demokracie a tržní ekonomiky. To na jednu stranu není špatný výsledek. Moje otázka však zní, zda je to přesně to, co jsme skutečně chtěli. Zda budujeme svobodnou společnost opírající se o klasické liberální principy, anebo zda jsme se ocitli ve slepé uličce regulované společnosti, neproduktivního státu blahobytu, „krásného nového světa" současného evropského sociáldemokratismu a prázdného a umělého evropanství. Uplynulé desetiletí bylo pozoruhodné, bylo výzvou i odměnou pro všechny z nás. Umožnilo nám zblízka nahlédnout na proces formování svobody a volného trhu. Naučili jsme se věci, které nikdy nezapomeneme (zvláště s ohledem na organizaci a řazení reformních kroků) a které nebyly jasné, patrné, intuitivně správné či obecně přijímané v době, když jsme začali s demontáží komunismu. Věděli jsme, jak obtížné bylo pro občany transformujících se zemí pochopit náklady systémové změny a nemožnost rychle dohnat dosavadní stupeň rozvoje zemí, které nikdy neprošly obdobím komunistické vlády. Na začátku byli všichni nebo skoro všichni plni nadšení, ale počáteční euforie dlouho nevydržela. Poměrně brzo jsme byli nuceni čelit netrpělivosti a deziluzím. Nejednalo se však o stesk po starém režimu. Byla to neuróza období


transformace, byl to důsledek života ve stále větší nejistotě, ve světě, jenž přináší více rizik než ten předchozí. 1. Vítězem desetiletí transformace není svoboda či klasický liberalismus, ale demokracie Před jedenácti lety jsem svůj projev přednesený v australském Sydney pojmenoval trochu provokativním názvem: „Demontáž socialismu: předběžná zpráva." Byl to omyl. Namísto demontáže socialismu nastoupily nové, důmyslnější, skrytější a intenzívnější způsoby intervence a regulace ze strany vlády, stále větší a dalekosáhlejší rozměr státu blahobytu, multikulturalismus a politická korektnost, Evropská unie a euro. Opravdu se nejedná o velké vítězství. Bylo by bývalo vhodnější hovořit o demontáži komunismu, protože komunismus skončil, avšak socialismus i sociáldemokratismus jsou stále tady. 2. Náklady transformace Mnoho lidí se domnívalo, že by odstranění komunismu nemělo mít žádné náklady, žádné vítěze ani poražené, žádné střety, žádné pohyby nahoru nebo dolů a že by to nemělo trvat dlouho. Tito lidé předpokládali, že změny přinesou okamžitý efekt – kladný ekonomický růst a zvýšení životní úrovně. Neměli samozřejmě pravdu a tyto jejich sny nebyly uskutečněny. Přesto nám tento proces přinesl důležité poznatky. Občané našich zemí pomalu a neochotně přijali nevyhnutelnost toho, co jsem pojmenoval transformační otřes – velký pokles produkce, příjmů a zaměstnanosti, opuštění cenové stability, starých a známých způsobů rozdělování příjmů a majetku i dosavadní úrovně sociální ochrany, změny v poměru mezi odměnou a vynaloženým úsilím atd. Češi – stejně jako občané všech dalších postkomunistických zemí – se naivně domnívali, že tržní ekonomika (v porovnání s centrálním plánováním a státním vlastnictvím) téměř automaticky zaručuje úspěch. Nebyli proto psychicky připraveni na neúspěchy v podnikání, a to jak na mikro-, tak na makroúrovni. Měli pocit, že jsme je podvedli nebo zradili – my, kteří jsme jim prodali myšlenku kapitalismu, svobodných trhů, liberalizace, deregulace a privatizace bez dostatečného varování. Obávám se, že tato zkušenost je společná nám všem. 3. Kde stojíme nyní? I se všemi našimi problémy už žijeme ve světě, který je úplně jiný než ten minulý. Žijeme ve světě postupných změn, standardních politických procesů i mnoha nedokonalostí, avšak k jejich řešení máme standardní demokratické mechanismy. Dokonalá společnost je velmi vzdálená, ale komunismus je daleko vzdálenější. Konec socialismu je však v nedohlednu. Možná jsme mu dokonce nyní blíže než před deseti či dvanácti lety. Pád komunismu a všeobecný útok na jeho absurdnost, bezzákonnost a zločiny dočasně oslabily socialismus, protože si je s komunismem strukturálně podobný. Bohužel jen dočasně, protože uplynulé desetiletí nám konec socialismu evidentně nepřineslo. Spíše přineslo vítězství sociáldemokratismu, nejrůznějších odnoží třetí cesty, komunitarismu, environmentalismu, politické korektnosti, lidskoprávnosti, evropanismu, korporativismu a nátlakových nevládních organizací. To vše jsou jen nové tváře kolektivismu.

17

18


Před deseti lety bylo heslem dne „deregulovat, liberalizovat, privatizovat". Dnes je to spíše: „Regulovat, přijmout a přizpůsobit se nejrůznějším standardům těch nejrozvinutějších a nejbohatších zemí (bez ohledu na stupeň vaší vyspělosti), naslouchat parciálním zájmům nevládních organizací a řídit se jimi, zbavit se suverenity a dát ji do rukou mezinárodních institucí a organizací atd." Je naším velkým úkolem toto všechno zase změnit. 4. Dopad rozpínajícího se evropanismu a EU Naše transformace probíhala paralelně se změnami v Evropě. Domnívám se, že zatímco nezainteresovaná většina Evropanů je lhostejná nebo jen málo ostražitá, Evropa podstupuje nezvratitelné změny. Mezivládní spolupráce nezávislých států zaměřená na odstranění překážek v pohybu osob, zboží, peněz a myšlenek byla pomalu, ale jistě přetvořena na formování nadstátního evropského státu, jehož cílem je centralizace moci v Bruselu, eliminace evropských národních států a socializace Evropy. Za blahosklonného nezájmu většiny Evropanů došlo k tomu, že menšina proevropských aktivistů a byrokracie EU získala rozhodující hlas. Musíme být velmi zřetelní a důslední. Předpokládám, že nikdo z nás není proti otevírání našich zemí a proti eliminaci všech možných bariér a překážek ve svobodné výměně myšlenek, osob, zboží, služeb a peněz napříč kontinentem i na celém světě. Všichni navíc z vlastní zkušenosti víme, jaký byl život v uzavřené, do sebe zahleděné a téměř autarkní společnosti, v níž byl jakýkoliv kontakt s vnějším světem zakázán (anebo přinejmenším velmi znesnadněn). Proto jsme snili o tom, že se staneme součástí evropské otevřené společnosti. Probíhající proces evropského sjednocování se však ani výhradně a ani z větší části netýká otevírání se světu. Týká se zavádění nadměrné regulace a ochrany, harmonizace pravidel, zákonů a politik, oslabování standardních demokratických procesů, zvyšování byrokratizace života, narůstání důležitosti soudních orgánů apod. To jsme si nikdy nepřáli a musíme být dost stateční na to, abychom to otevřeni řekli doma i v členských státech EU. Chtěli jsme „zpátky do Evropy", zpátky do svobody, jež nám v komunismu chyběla, ale chápali jsme, že spěch do Evropské unie, která je v současnosti nejviditelnějším a nejvlivnějším ztělesněním ambicí vytvořit něco jiného, údajně lepšího, než je svobodná společnost, je zcela jinou záležitostí. Chceme být součástí Evropy, a proto se musíme procesu evropské integrace zúčastnit. Nemáme jinou možnost. Je to dokonce jediný způsob, jak získat mezinárodní uznání a legitimitu. Z tohoto hlediska je to past, z níž se neumíme dostat a ani se jí neumíme vyhnout. Doufám, že naše konference najde odpovědi na otázky, které jsem položil, a jsem si jist, že bude úspěšná. VÁCLAV KLAUS Předseda, Občanská demokratická strana, Česká republika Profesor Václav Klaus byl jedním ze zakladatelů Občanského fóra, nejdůležitější politické organizace po „sametové revoluci“ v roce 1989. V roce 1990 byl zvolen jejím předsedou. Po rozdělení OF v roce 1991 se stal jedním ze zakladatelů Občanské demokratické strany. Od dubna 1991 stojí v čele ODS.


Od března 1996 je Václav Klaus místopředsedou Evropské demokratické unie (EDU) a v roce 2002 byl zvolen místopředsedou Mezinárodní unie demokratů (IDU). Od prosince 1989 do 2. července 1992 byl prvním nekomunistickým ministrem financí. Po vítězství v parlamentních volbách v červnu 1992 se stal předsedou vlády České republiky. Premiérem byl znovu jmenován v červenci 1996 a na svou pozici rezignoval v listopadu 1997. Po předčasných volbách v červenci 1998 byl zvolen předsedou Poslanecké sněmovny českého Parlamentu. I po parlamentních volbách v roce 2002 zůstává Václav Klaus poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu a je lídrem opozice.

OPENING SPEECH BY

VÁCLAV KLAUS CHAIRMAN, CIVIC DEMOCRATIC PARTY

It is a great pleasure and honor to welcome all of you here in Prague. The Czech Civic Democratic Party takes it as an opportunity to show you at least a part of our country, to organize a fruitful exchange of views about our ideas, political stances and political situation in our countries, to evaluate our successes and failures and to contribute to the creation of a positive mood and atmosphere among us. I would like to express our thanks to the International Republican Institute for helping us to organize this conference and to cover it financially. This is a great help. I hesitated what to say this evening. We are often overwhelmed by our everyday_s political fights. Let me, therefore, talk tonight about deeper issues of our era, about the fundamental issues of transition, about issues we have to discuss, explain, defend in our political debates in our countries. Almost 13 years have passed since the collapse of communism in the Czech Republic and in other Central and East European countries. No one can deny that we have – most of us – quite rapidly succeeded in liquidating the formal structures and mechanisms of the communist society and in establishing the basic stage of the European version of the system of parliamentary democracy and market economy. This is, on the one hand, not a bad result. My question, however, is whether it is exactly what we really wanted. Whether we are building free society based on classical liberal principles or whether we have fallen into the blind alley of a regulated society, of an unproductive welfare state, of a brave new world of contemporary European socialdemocratism and of an empty and artificial Europeanism. I will try to say a few words about it. The past decade was interesting, challenging and rewarding for all of us. It gave us many important insights into the formation of freedom and free markets. We have learned unforgettable lessons (especially as regards organization and sequencing of reforms) that

19

20


were not clear, evident, intuitively correct or generally accepted when we started dismantling communism. We understood how difficult it was for the people of the countries undergoing transition to understand the costs of the systemic change and the impossibility of rapid catching up of the current stage of development of countries which did not go through the communist era. We started with enthusiasm but the original euphoria did not last long. We had to – relatively very soon – face impatience and desillusions. This was, however, not a nostalgia for the old regime. This was the neurosis of the transition period, of living in a radically increased uncertainty and in a more risky world than in the past. 1. The Winner of the Transition Decade is Democracy, not Freedom or Classical Liberalism Eleven years ago, I accepted as a title of my speech in Sydney, Australia, rather provocative words „Dismantling Socialism: A Preliminary Report". It was a mistake. Instead of dismantling socialism, we have got new, more sophisticated, more hidden and more intensive methods of government intervention and regulation, the everincreasing size and scope of welfare state, multiculturalism and political correctness, European Union and Euro. This is not a great victory. It would have been appropriate to speak about dismantling of communism because communism is over, but socialism or socialdemocratism is here. 2. The Costs of Transition Many people had assumed that to get rid of communism should be without costs, without winners and losers, without tensions, without ups and downs, without nonnegligible lapse of time. They had assumed that the changes would bring about immediate benefits - positive economic growth and increases in living standards. They were, of course, wrong and such dreams were not realized. It was, nevertheless, an important learning process. The people in our countries slowly and reluctantly accepted the inevitability of what I used to call the transformation shake-off - the huge loss of output, of income and of employment, the disappearance of price stability, of the old and familiar distribution of income and property and of the existing level of social protection, the shifts in reward-effort ratio, etc. The Czechs – and citizens of all our countries – naively supposed that the private market economy (as compared to central planning and state ownership) guarantees – almost automatically – a success. They were psychologically not prepared for a business failure, both at micro and macrolevels. They felt having been cheated or betrayed by us, by politicians who had sold them the idea of capitalism, free markets, liberalization, deregulation and privatization without sufficient warnings. I am afraid that this is our common experience. 3. Where Are We Now? With all our problems, we all live in a totally different world than in the past. We live in the world of incremental changes, of standard political processes, of many imperfections but of standard democratic mechanisms to deal with them. Perfect society is far away, communism is even further.


We do not see, however, the end of socialism. We may be even closer to it now than 10 – 12 years ago. Because of their structural similarities, the fall of communism and the overall attack on its irrationalities, lawlessness and crimes temporarily weakened socialism. Unfortunately, only temporarily, because – as we see it – the last decade did not bring us its end. It brought us victory of socialdemocratism, of various alternatives of third ways, of communitarism, of enviromentalism, of political correctness, of humanrightism, of Europeanism, of corporativism, of NGOism. All of them can be described as new collectivisms. Ten years ago, the dominant slogan was: "deregulate, liberalize, privatize." Now the slogan is different: "regulate, adjust to all kinds of standards of the most developed and richest countries (regardless your stage of development), listen to the partial interests of the NGO's and follow them, get rid of your sovereignty and put it into the hands of international institutions and organizations, etc." This is a tremendous task for all of us to change it again. 4. The Impact of Expanding Europeanism and of EU Our transition has been going paralelly with the changing Europe. As I see it, Europe is undergoing irrevocable changes while the uninvolved or uninterested majority of Europeans does not care or does not pay sufficient attention. Intergovernmental cooperation of independent countries aiming at removing barriers for the movement of people, goods, money and ideas has been – slowly but surely – converted into the formation of a supranational European state aiming at centralization of power in Brussels, at elimination of European nation states and at socializing Europe. With the benign neglect of majority of Europeans, minority of pro-European activists and of EU bureaucracy has a decisive voice. We must be very clear and consistent. No one in this room – I suppose – is against opening-up of our societies and against elimination of all kinds of barriers and obstacles to the free exchange of ideas, of people, of goods and services, of money over the continent and over the whole world. We all know from our own personal experience what it meant to live in closed, inward-looking, almost autarchic societies where any form of contact with the outside world was prohibited (or at least made very difficult). Due to that, we have been dreaming about being part of the European open society. But the current European unification process is not only or not predominantly about opening-up. It is about introducing massive regulation and protection, about imposing uniform rules, laws and policies, about weakening standard democratic processes, about increasing bureaucratization of life, about enhanced importance of judicial authorities, etc. This is not what we wanted and we should be brave enough to say it openly, both at home and in EU countries. We wanted to go "back to Europe", to the freedom we did not have whilst living in the communist era but we understood that to rush into the European Union which is currently the most visible and the most powerful embodiment of ambitions to create something else – supposedly better – than a free society is a different project. We want to be part of Europe and we have to, therefore, participate in the European integration process. There is no other choice left for us. It is – additionally –

21

22


the only way how to get international recognition and legitimization. Looking at it this way, it is a trap we do not know how to break or avoid. I hope our conference will give us some answers to the questions I raised and I am confident it will be successful. VÁCLAV KLAUS Chairman, Civic Democratic Party, Czech Republic Profesor Václav Klaus was one of the founders of the Czechoslovak Civic Forum Movement (OF), the leading political organization in the country after the Velvet Revolution in 1989, Klaus was elected its Chairman in 1990. After the split of OF in 1991, Klaus was one of the founders of the Civic Democratic Party and has been its Chairman since April 1991. Since March 1996 Klaus has been Vice-Chairman of the European Democratic Union (EDU) and in 2002, Václav Klaus has been elected Vicechairman of the International Democrat Union (IDU). From December 1989 until July 2, 1992, Klaus served as the first noncommunist finance minister. In June 1992, after victory in the parliamentary elections, he became Prime Minister of the Czech Republic. He was again reappointed as Prime Minister in July 1996. He resigned from this position in November 1997. In July 1998, after the early parliamentary elections, he was elected President of the Chamber of Deputies of the Czech Parliament. After parliamentary elections in 2002, Klaus remains a member of the Chamber of Deputies of the Parliament of the Czech Republic, and is a leader of the opposition.

ÚVODNÍ PROJEV

GEORGE A. FOLSOMA, PREZIDENTA MEZINÁRODNÍHO REPUBLIKÁNSKÉHO INSTITUTU, USA

Dámy a pánové, v Praze nejsem poprvé. Naposledy jsem tady byl v roce 1985 nebo 1986 a bylo to ve stejný podzimní měsíc. Praha, kterou jsem tehdy viděl, byla určitě i tehdy plná nádherné historie, ale určitě to nebyla Praha, již vidíte dnes, plná zářivých barev, překypující životem a také demokracií. Blahopřeji tedy Čechům k tomu, co dokázali, stejně jako k tomu, co zde vytvářejí. Je to skutečně zářící maják, který vedl předseda ODS. Rád bych proto doktoru Klausovi poděkoval za jeho vůdcovství a také za to, že je naším pražským hostitelem. Mezinárodní republikánský institut je skutečně potěšen tím, že může sponzorovat tuto důležitou konferenci pravicových stran a politiků ze střední a východní


Evropy. IRI je pyšný na to, že je součástí této tradice již čtyři roky, protože sponzoroval i předchozí konference v Polsku, Maďarsku a loni v Estonsku, kde jsem měl tu čest být poprvé. Mart Laar je zde s námi a my si velmi ceníme vůdcovství, které on a jeho kolegové prokázali loni – byla to velmi úspěšná konference a já jsem si jist, že nastavenou laťku tento víkend zdoláme. V roce 1999 se na IRI obrátil bývalý předseda polské vlády Jerzy Buzek a bývalý předseda maďarské vlády Viktor Orbán se žádostí o podporu při organizaci setkání hlavních pravicových stran střední a východní Evropy a jejich vůdců u příležitosti 10. výročí pádu komunismu. IRI s radostí tento projekt podpořil a rozhodl se sponzorovat to, co se mělo stát první konferencí pravicových stran střední a východní Evropy v historickém Gdaňsku. IRI od samého začátku vítal tuto iniciativu regionálních vůdců setkávat se, podělit se o zkušenosti a prohloubit spolupráci. Musím zdůraznit, že pro IRI je velmi důležité naslouchat vašemu dialogu, protože se při tom můžeme lecčemu naučit a později to použít. Přivítali jsme skutečnost, že mnozí z vás volali po fóru, na němž by se mohli setkat s lidmi z IRI a Republikánské strany. Dnes jsou tady s námi a člen naší správní rady Peter Madigan vám je včera večer představil. Konference v Budapešti v roce 2000 a v Tallinnu v roce 2001 byly cenné v tom, že svedly dohromady vedoucí osobnosti za účelem diskuse o společných problémech, výzvách a prohlubování spolupráce. Minulý rok jsme zahájili provoz internetového projektu www.freeblue.org a dnes je zde s námi Mike Connell, jeden z manažerů tohoto projektu. Stránky mají sloužit jako virtuální sekretariát pravicových stran regionu. Rád bych podotkl, že i na stránkách IRI se budeme snažit uveřejňovat co možná nejvíce z materiálů, které se zde během následujících dvou dnů sejdou. Máme velkou radost z toho, že se tento rok setkáváme zde, v Praze, matce měst. Jsme zavázáni Václavu Klausovi a jeho Občanské demokratické straně za všechny jejich snahy při organizování této konference. Je nanejvýš správné, že se scházíme právě v Praze, kde se za několik týdnů uskuteční historický summit NATO. Pro mne jako bývalého zaměstnance Pentagonu zaměřeného na mezinárodní bezpečnostní politiku je to zvláště důležitá událost, a těším se tudíž na přijetí možná až sedmi nových členů během několika následujících let. Jsme plni očekávání, protože v důsledku summitu bude do Aliance přijato několik zemí, jejichž zástupci jsou zde dnes přítomni. Pro mne jako prezidenta IRI je velkým potěšením být zde s vámi v Praze. Rád bych však poznamenal, že zde nejsme jako účastníci. IRI sponzoruje tyto konference, protože věříme ve vaše cíle a vaše vůdcovství v Evropě. Těšíme se na vaši diskusi a se zájmem očekáváme vaše názory na otázky v této době nejaktuálnější. IRI i nadále věří, že pravicové strany – tedy konzervativci, liberálové, křesťanští demokraté a jiní – mají stále co nabídnout všem národům tohoto regionu. My republikáni sdílíme vaše přesvědčení, že hodnoty jsou důležité, že svobodný trh je nejlepší cestou k prosperitě, že opravdový vztah mezi Evropou a Severní Amerikou je základní součástí naší zahraniční politiky a že individuální volnost a svoboda jsou věci, jež musí být stále ve středu našeho snažení. Jménem IRI, jeho předsedy Johna McCaina a správní rady děkujeme za pozvání a těšíme se na tvůrčí a zajímavou konferenci. Dámy a pánové, děkuji mnohokrát.

23

24


OPENING SPEECH BY

GEORGE A. FOLSOM, PRESIDENT, INTERNATIONAL REPUBLICAN INSTITUTE, USA Ladies and gentlemen, this is not my first time to Prague. The last time I was here was about 1985 or 1986, actually this month in the autumn. The Praha that I saw then was certainly one still filled with a wonderful sense of history, but it was not the Praha that you see now, with its beautiful colors, its vibrant life, and its democracy. So I congratulate the Czech on what they have done here, what they are building here, it is truly a beacon of light as led by the chairman of the ODS. So, Doctor Klaus, thank you very much for your leadership and also for being our host here in Praha. The International Republican Institute indeed is delighted to sponsor this major conference for the center right political parties and politicians from Central and Eastern Europe. IRI has been proud to be a part of this effort for four years now, having sponsored the previous conferences in Poland, Hungary and last year in Estonia, where I was privileged to attend for the first time. Indeed, Mart Laar, of course, is here with us and we very much appreciate the leadership that they showed last year – it was a very successful conference, and I know that we will reach the bar that Estonia achieved last year here this weekend. In 1999, IRI was approached by the former prime minister Jerzy Buzek of Poland and former prime minister Viktor Orbán of Hungary. They requested our support in bringing together the major center right parties and their leaders from across Central and Eastern Europe to mark the tenth anniversary of the fall of communism. IRI enthusiastically supported this project, sponsoring what would become the first conference of Central European center right in the historic city of Gdansk. From the outset, IRI welcomed the initiative of the region’s leaders to gather and share experiences and deepen their cooperation. And indeed, I must say that it is very important for IRI to listen to your dialogue, because there are lessons that are also for us to learn and internalize. We also were gratified that many of you wanted a forum where you could meet with some of the leaders of the IRI and the Republican Party. We have them here present today and our board member Peter Madigan introduced them last night. The subsequent conferences in Budapest in 2000 and Tallinn last year were valuable in this: they brought together leaders to discuss common problems, challenges and ways to deepen cooperation. Last year, we inaugurated the ongoing website project www.freeblue.org, and we have Mike Connell here who is one of the managers of that project. The website is designed to serve as a virtual secretariat for center right parties in the region. I should also say that on IRI’s own website, we will try to publish as much of the material as is appropriately gathered here during the next two weeks. This year we are delighted to be gathering here in Prague, the mother of cities. We are grateful to chairman Václav Klaus and his Civic Democratic Party for all their efforts in organizing this event. It is most appropriate that we gather here in Prague where, in


just a few weeks time, a historic summit of the North Atlantic Treaty Organization will be held. As a former staffer in international security policy in the Pentagon, this is actually a particularly important event for me personally and I look forward to the accession of seven, perhaps, new members of NATO during the next few years. We look forward to the summit, which is expected to result in a number of your countries indeed joining the Alliance. As to the president of IRI, it gives me a great pleasure to be with all of you here in Prague. I would note, however, that we are here not as participants. IRI sponsors there conferences because we believe in your goals and in your leadership in Europe, we look forward to your discussions and we will be most interested in your thoughts on some of the most pressing issues of the day. IRI continues to believe that parties of the center right – conservatives, liberals, Christian democrats and others – have much to offer to diverse peoples of this region. We republicans indeed share your beliefs: that values matter, that free market is the best path to prosperity, that the real relationship between Europe and North America is a foundational component of our foreign policy and that individual liberty and freedom should be a matter of unceasing commitment. On behalf of IRI, its chairman John McCain and the board of directors, we thank you for the invitation to be with you here today and look forward to a productive and interesting conference. Ladies and gentlemen, thank you very much.

ÚVODNÍ PROJEV

BARRY JACKSONA, ŘEDITELE KANCELÁŘE PRO STRATEGICKÉ INICIATIVY, BÍLÝ DŮM, USA

Rád bych doplnil několik bodů k tomu, co řekli předchozí řečníci. I když konečné rozhodnutí s ohledem na přizvání do NATO ještě nepadlo, jsem zde proto, abych vás ujistil o silné podpoře rozšíření ze strany Spojených států. Jak řekl prezident Bush v projevu ve Varšavě v červnu 2001: „Věřím ve členství v NATO pro všechny demokracie Evropy, které po něm touží a zároveň jsou připraveny podělit se o závazky, jež s sebou členství v NATO přináší.“ Dobře víme, že aspirující členové v posledních několika letech pracovali tvrdě na provádění reforem, aby z nich byli co možná nejsilnější kandidáti. Podporujeme kandidáty v tom, aby v reformních programech neustávali, a zároveň pozorně sledujeme jejich pokrok.

25

26


Velmi se těšíme na listopadové zasedání NATO v Praze. Rád bych se zmínil o NATO i v souvislosti se situací v Iráku a al-Kajdou. Spojené státy jsou se silnou podporou Velké Británie přesvědčeny o tom, že hrozba, kterou představuje irácký program výroby zbraní hromadného ničení, je hrozbou zásadní a stále větší. Obě země se shodují v tom, že Irák vyvinul a má k dispozici chemické a biologické zbraně, vlastní rakety s větším než povoleným dosahem a také se usilovně snaží o vývoj jaderných zbraní. Obě země podepřely tyto závěry celou řadou informací z nejrůznějších zdrojů, a pakliže jste tak již neučinili, naléhavě vám doporučuji přečíst si parlamentní projev ministerského předsedy Blaira i doprovodnou dokumentaci. Obě země jsou přesvědčeny o tom, že Irák pracoval na svém programu výroby chemických, biologických a jaderných zbraní v rozporu s celou řadou rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Domníváme se, že použití zbraní hromadného ničení proti civilnímu obyvatelstvu v kombinaci s brutální represí proti politickým odpůrcům ze strany Saddáma nenechává nikoho na pochybách, že jeho režim představuje vážné a rostoucí nebezpečí pro světový mír. Otázkou, která stále více znepokojuje Spojené státy, jsou důkazy o irácké podpoře al-Kajdy. Od operace Enduring Freedom máme solidní důkazy o tom, že členové alKajdy byli v Iráku, a někteří z nich dokonce přímo v Bagdádu. Vztah mezi iráckou vládou a těmito členy al-Kajdy zůstává zatím nejasný, ale je důvodem pro vážné obavy. Máme spolehlivé zprávy o kontaktech na vysoké úrovni mezi al-Kajdou a iráckou vládou již v době před deseti lety a dále o možném výcviku k používání chemických a biologických zbraní. Četnost zpráv o této spolupráci se od roku 1998 dramaticky zvýšila. Víme, že al-Kajdá našla v Iráku útočiště. Existují důvěryhodné zprávy o tom, že al-Kajdá hledala v Iráku kontakty za účelem získání chemických a dalších zbraní hromadného ničení. Jeden ze zadržených členů al-Kajdy nám dále sdělil, že ví od jiných členů o tom, že Irák poskytl členům al-Kajdy blíže nespecifikovaný chemický a biologický výcvik. To je závažná hrozba pro bezpečnost Spojených států i všech členských států NATO. Doporučuji všem přítomným, pokud tak ještě neučinili, aby si na stránkách Bílého domu přečetli národní bezpečnostní strategii Spojených států. Prezident Bush publikoval tento dokument minulý týden, a pakliže existují nějaké otázky s ohledem na cíle Spojených států v boji s terorismem, na změnu režimu v Iráku a na to, co vnímáme jako závazky našich přátel v NATO i těch, kdo se členy NATO chtějí stát, najdete odpovědi na ně právě v tomto dokumentu. Děkuji vám. BARRY JACKSON Deputy Assistant to the US President, ředitel Kanceláře pro strategické iniciativy (OSI), Bílý dům, USA Barry Jackson byl do obou současných funkcí jmenován v březnu 2001. Jako ředitel OSI odpovídá za koordinaci plánování a přípravy strategií v prioritních oblastech amerického prezidenta. Od roku 1991 až do svého jmenování pracoval Jackson jako ředitel kanceláře člena Sněmovny reprezentantů Johna Boehnera, republikána ze státu Ohio. V roce 1994 řídil Contract with America, republikánskou kampaň zaměřenou na znovuzískání většiny ve Sněmovně reprezentantů.


V letech 1995–1998 byl výkonným ředitelem House Republican Conference, kde se podílel na legislativních a komunikačních aktivitách republikánů ve Sněmovně reprezentantů. Barry Jackson, který se narodil ve Washingtonu, D.C., a vyrůstal ve státě Ohio, vystudoval University of Iowa, kde získal bakalářský titul na fakultě žurnalistiky a hromadné komunikace. Před příchodem do Washingtonu pracoval na rodinné farmě. OPENING SPEECH BY

BARRY JACKSON, DEPUTY ASSISTANT TO THE PRESIDENT OF THE UNITED STATES AND DIRECTOR OF THE OFFICE OF STRATEGIC INITIATIVES, USA

Let me touch on a few points that our speakers have made. While no final decisions have been made on invitations to NATO enlargement, I come to assure you again that the United States strongly supports NATO enlargement. As President Bush said in his speech in Warsaw in June 2001: "I believe in NATO membership for all of Europe’s democracies that seek it and are ready to share the responsibilities that NATO brings." We know that aspirant countries have been working hard in recent years to institute reforms in order to make them the strongest possible candidates, we are encouraging the aspirants to maintain their reform programs and we are studying their progress closely. We look forward to the meeting in Prague in November. I would like to also mention NATO and the impact of the situation in Iraq and al Qaeda. The United States, with a strong support of the United Kingdom, are in full agreement that the threat posed by Iraq’s weapons of mass destruction program is significant and growing. Both countries agree that Iraq has developed and possesses chemical and biological weapons, it has missiles with ranges beyond that which is permitted, and it is trying hard to develop nuclear weapons. Both countries support these conclusions with abundant information from numerous sources and if you have not done so, I strongly encourage you to read Prime Minister Blair’s speech to the Parliament and the supporting documentation. Both countries recognize that Iraq has pursued its chemical, biological and nuclear weapons programs in defiance of a decade of UN Security Council resolutions. We recognize that Saddam’s use of weapons of mass destruction against civilians and others when combined with his brutal repression of his political opposition leaves little doubt that his regime is a grave and gathering threat to world peace. The issue of growing concerns to the United States is evidence of Iraq’s support for al Qaeda. Since operation Enduring Freedom, we have solid evidence of the presence in Iraq of al Qaeda members, including some members who have been in Baghdad. The relationship of Iraqi officials to those al Qaeda members remains unclear at this point but it is of grave

27

28 IV. KONFERENCE STŘEDOPRAVICOVÝCH STRAN STŘEDNÍ A VÝCHODNÍ EVROPY

concern. We have solid reporting of senior level contacts between al Qaeda and Iraqi officials going back a decade and of possible biological and chemical agent training. Reports of such cooperation have increased dramatically since 1998. We know that al Qaeda has found refuge in Iraq. There is credible reporting that al Qaeda sought contacts in Iraq who could help them acquire chemical and other weapons of mass destruction. Moreover, an al Qaeda member who is now in custody told us that he knew from others that Iraq provided unspecified chemical and biological agent training for al Qaeda members. This is a great threat to the security of the United States and the security of all NATO countries. I would encourage all those in attendance, if you have not already done so, to go to the White House’s website and get a copy of the national security strategy of the United States. Last week, President Bush released this document and if there are any questions about the goals of the United States when it comes to dealing with terrorism, dealing with regime change in Iraq and what we view to be the obligations of our NATO friends and those who aspire to be in NATO, this document will answer all those questions. Thank you. BARRY JACKSON Deputy Assistant to the US President, Director of the Office of Strategic Initiatives, USA Barry Jackson was appointed Deputy Assistant to the President and Director of the Office of Strategic Initiatives (OSI) in March 2001. As OSI Director, Jackson is responsible for coordinating the planning and development of a strategy for achieving presidential priorities. Jackson served as Chief of Staff for Rep. John Boehner (R-OH) from 1991 until accepting his appointment to the president’s staff. In 1994, Barry served as Director of the „Contract with America,“ the campaign plan that Republicans used to recapture the control of the House of Representatives. From 1995-1998, Jackson also served as Executive Director of the House Republican Conference, helping to craft House GOP legislative and communications activity. Born in Washington, D.C., and raised in Ohio, Jackson graduated from the University of Iowa with a Bachelor’s degree from the School of Journalism and Mass Communications. Prior to his work in Washington, Barry was involved in his family business.


SEKCE I:

SESSION I:

Rozšíření NATO a posílení transatlantické vazby NATO Enlargement and Strengthening the Transatlantic Link

29

30

SEKCE I

MART LAAR, PŘEDSEDA ISMAALIIT, ESTONSKO

Vážení přátelé, nejdříve bych chtěl vyjádřit své potěšení z toho, že se mohu zúčastnit této konference spolu se svými dobrými přáteli. Děkuji Václavu Klausovi a českým i americkým přátelům za uspořádání konference v překrásné Praze, která je nejen městem s bohatou historií, ale i městem plným moderního života. Myslím si, že tato jedinečná kombinace je vždy předpokladem úspěchu a Prahu k uspořádání konference přímo předurčila. Zároveň se setkáváme v době, jež Prahu činí pro mnoho národů střední a východní Evropy místem ještě významnějším, a to díky blížícímu se zasedání NATO. Ohlížíme-li se za uplynulým rokem, nemůžeme nevzpomenout na tragické události 11. září. Včera se mě někdo zeptal, co jsem ten den dělal. Pamatuji si to velice dobře, protože jsme zrovna uzavírali naše setkání v Tallinnu a já se poté setkal s naším společným přítelem Josém Maríou Aznarem, který byl v té době v Tallinnu na oficiální návštěvě. Seděli jsme u jednacího stolu, když se za mnou otevřely dveře a dovnitř vběhl můj bezpečnostní poradce, aby mi předal zprávu o útoku na Ameriku. Aznarovi bylo okamžitě jasné, že něco není v pořádku. Zeptal se mě, jaký mám problém. Podal jsem mu list papíru se zprávou a řekl: „Myslím, že my všichni máme problém.“ Za okamžik a z jiných dveří vběhl do místnosti i jeho bezpečnostní poradce. Tento příběh je podle mne pro moderní svět a pro nás, Evropu i NATO, velmi symbolický. V neustále se zmenšujícím světě nás každá událost, i když se přihodí na opačném konci zeměkoule, bezprostředně ovlivňuje. Problémy určitého národa se stávají problémy nás všech. Je důležité, abychom toto poselství pochopili. Po událostech, které měly dopad i na summit v Tallinnu, se svět změnil k nepoznání. Dobře si pamatuji na naše první setkání v Gdaňsku, během něhož jsem o rozšíření NATO hovořil s jedním vysoce postaveným americkým bezpečnostním expertem (jméno nebudu uvádět). Podíval se na mě a upřímně se zeptal: „Opravdu si myslíte, že Estonsko má byť tu nejmenší šanci být přizváno na zasedání v Praze?“ Pamatuji si to velmi dobře. Při zpětném pohledu na tyto události, které ovlivnily i přijetí tallinnské deklarace, pociťujeme uspokojení nad tím, čeho bylo dosaženo. Rozhodnutí sice ještě nepadlo, ale je celkem jisté, že pro země, jež deklaraci podepsaly, a pro nás všechny, kteří jsme na rozšíření pracovali, bude výsledek pozitivní. Tohoto výsledku bychom bez účinné spolupráce kandidátských zemí nedosáhli. V době přípravy vstupu do NATO byly ve většině zemí východní a střední

SESSION I

Evropy u vlády pravicové strany a jejich spolupráce vycházela z osobních vazeb a vztahů, jejichž počátky je třeba hledat v jednáních, jako je to dnešní. Další pole spolupráce bylo s našimi americkými přáteli. Je jasné, že bez jejich pomoci, bez osobních kontaktů přes Republikánskou stranu, přes různé přátele a různá místa ve Spojených státech by bylo podstatně obtížnější tam zřetelně vyslovit naše poselství ohledně toho, co se děje, co je důležité, jaké jsou naše argumenty, kdo jsme a co dokážeme atd. Politika do velké míry závisí na podobných osobních vztazích. Co je NATO? Síla a produktivita NATO vycházejí právě z důvěry. Vybudovat důvěru je bez znalosti konkrétních lidí a zemí velmi těžké. Naše práce na cestě k dosažení tohoto cíle podle mě hrála důležitou roli, a proto dnes sklízíme úspěchy toho, co jsme zaseli. Situace však není taková, aby si každý mohl myslel, že po skončení pražského summitu bude každý spokojen a nastane něco jako konec historie podle Fukuyamy. Osobně jsem k podobným teoriím velmi skeptický. Při pohledu na současnou situaci ve střední a východní Evropě nebo kdekoli jinde na světě je zřejmé, že rozšíření NATO není koncem, ale pouze počátkem mnoha událostí. Tuto novou situaci je třeba brát jako mnoho výzev, na něž se všichni musíme připravit, jelikož zasahují do mnoha nejrůznějších oblastí. V první řadě je to výzva pro NATO. Pokud NATO v nejbližší době přijme sedm nových členů, nebude se určitě jednat o poslední rozšíření, ale o začátek rozšiřování Aliance dalšími směry. Při pohledu na situaci v pobaltských zemích lze předpokládat, že jejich vstup do Aliance rozpoutá živou debatu o připojení k NATO ve Finsku i ve Švédsku. I když není jisté, jak a kdy tato debata skončí, jsem si téměř stoprocentně jist, že tyto země si při pohledu přes Baltské moře uvědomí skutečnost, že zatímco jejich sousedé na druhé straně jsou ve velmi důležité mezinárodní organizaci, ony stojí mimo ni. Je třeba brát v úvahu i nově vzniklé demokracie střední a východní Evropy, především v bývalé Jugoslávii. Podle mého názoru bude jako první k žádosti o vstup připraveno Chorvatsko. Hlavním důsledkem toho všeho bude, že NATO se promění: Aliance nemá totiž jinou šanci než se změnit společně se světem, který se mění okolo. Nové výzvy jsou jasné. NATO se stalo velmi efektivní vojenskou doktrínou, jež však nyní jasně prodělává změnu spolu se způsoby řešení konfliktů po celém světě, protože již nestačí zůstat ve vnitřních hranicích a zabraňovat útokům na členské státy – svět je totiž tak globální, že zájmy členských států mohou být ovlivňovány či napadeny mnoha různými způsoby na mnoha různých místech světa. NATO se musí stát mobilnější a akceschopnější organizací připravenou na aktivní účast v mnoha různých operacích mnoha různými způsoby. Taková je realita a to nelze popřít. Pro NATO to samozřejmě znamená mnoho změn. Je dobré, že do Aliance vstupujeme právě v době změn, protože to může znamenat rychlejší účast a zapojení nových členů. Když se podíváme na současnou situaci, kdy baltské mírové síly střeží základnu NATO v Asii na území bývalého Sovětského svazu, vidíme jednu oblast aktivit vhodných pro nás. Před deseti lety by to bylo samozřejmě nemyslitelné. Někteří lidé tvrdí, že Rusko vidí naše mírové jednotky střežící základnu NATO velmi nerado. Tak to ale prostě je. Noví členové mohou pomoci v mnoha ohledech a splnit tak svůj díl povinností. Další důležitou otázkou je pro NATO transatlantická vazba. V tuto chvíli je to pro NATO možná největší výzvou – je třeba v ní pokračovat, chránit ji, rozvíjet ji a v žádném případě nedopustit její přerušení.

31

32

SEKCE I

Výzvy, které na NATO čekají, jsou obtížné, protože NATO musí vzít v úvahu nový vývoj v Evropě. Když se podíváme na současné evropské postoje a politiku, jasně vidíme antiamerikanismus. Není důvod to skrývat. Naším úkolem je pokusit se o změnu těchto postojů a pomocí našich zkušeností transatlantickou vazbu posilovat a zároveň zaručit její stabilitu, protože tato vazba je základním kamenem Aliance. Bez ní by NATO přestalo být efektivní. Je třeba chápat, že úkolem všech nových členů je uvědomit si svou úlohu a rozvíjet a bránit základní hodnoty NATO. Jestliže existuje určitá tradice vidět svět a zaujímat k dění v něm určité stanovisko, je v mnoha případech třeba toto stanovisko vyjadřovat mnohem zřetelněji. Při této příležitosti bychom měli gratulovat našim slovenským přátelům. Jako jednomu z prvních předsedů pravicové vlády se panu Dzurindovi podařilo zůstat u moci i ve druhém volebním období. Jen několika z nás se to podařilo. Není dnes na našem setkání, jelikož se právě účastní náročných koaličních vyjednávání. Měli bychom mu proto do Bratislavy popřát mnoho štěstí. Proč zůstal u moci? Do velké míry je to díky pevnému postoji členských zemí NATO a jejich jasnému poselství, že šovinista a bývalý komunista Mečiar je pro ně nepřijatelný. Cesta Slovenska do NATO by bez tohoto jasného poselství a v případě zvolení tohoto šílence slovenským lidem byla uzavřena. Myslím si, že pozitivní výsledek by byl bez jasného postoje Západu nemožný. Je to jasná ukázka toho, co dokáží členské státy NATO a Spojené státy udělat pro demokracii v této části světa. Neříkají, že potrestají určitý způsob chování, ale že za to, co se stane, je třeba nést plnou odpovědnost. To je velmi jasné a rozhodné poselství. Vyjádření takového postoje mohlo pozitivně ovlivnit i vývoj v dalších zemích a zablokovat tak cestu k moci některým šílencům, jelikož země střední a východní Evropy mají, možná na rozdíl od západní Evropy, na upevňování transatlantické vazby zájem. Díky komunistické historii a okupaci si této vazby velmi cení. Dobře vědí, kdo vyhrál studenou válku. Víme, že to byl Ronald Reagan a Margaret Thatcherová, kdo odstartoval perestrojku, nikoliv pan Gorbačov. Byla to pro nás cenná lekce, a proto jsme si ji uchovali v paměti. Dává před světem sílu a autoritu. Když se podíváme na vývoj v Bělorusku, a dokonce i na Ukrajině, na kterou se i přes její důležitost často zapomíná, a uvědomíme si, že existuje dobrá spolupráce mezi NATO a Ruskem, musíme si položit otázku, proč neexistuje stejná spolupráce i s Ukrajinou. K situaci na Ukrajině neexistuje žádný jasný postoj, i když tam demokratická opozice nemá přístup do médií atd. Naši dobří přátelé z Ukrajiny jsou tady s námi, a proto je pro nás důležité naslouchat jejich slovům a poskytnout jim plnou podporu, protože tím můžeme věci změnit, jak jsme viděli na příkladu Slovenska. Rusko zřejmě předpokládá, že Západ bude blahosklonně přihlížet v případě, že se rozhodne pro invazi do Gruzie, o čemž učinilo několik závažných prohlášení. To však není správné, protože jestli Rusko dostane licenci k invazi na území jednoho ze svých sousedů, zanedlouho může tuto licenci použít i k invazi do jiné sousední země. Rusko je země, která potřebuje neustálá přátelská, avšak zřetelná poselství. Tato souvislost má určitý význam, protože zčásti vstupujeme do NATO právě proto, že známe tuto část světa. Těžko pochopíte, co je Rusko, pokud jste nezažili ruskou okupaci. Porozumět ruskému způsobu myšlení je pro lidi se západním smýšlením velice komplikované, musí se to jednoduše prožít. Vlastní zkušenosti nám říkají, jak se s věcmi vypořádat. Pochopit je znamená něco jiného – nikoliv lepšího či horšího, prostě jiného. Vstup do NATO však musí jako výzvu chápat i noví členové. Ze všeho nejdříve se

SESSION I

musíme dostat na potřebnou úroveň a dělat svou práci dobře. Pokud noví členové nezvýší výdaje na obranu na potřebnou úroveň, bude to špatný signál pro následující vlnu rozšíření. Nemůžeme očekávat další rozšíření NATO o Chorvatsko a další země, pakliže nově přijatí členové začnou ihned po vstupu odpočívat. Rozvoj obrany na úroveň nezbytnou k praktické integraci do NATO tedy není jen povinností k našim národům a zemím, ale i k našim přátelům. Musíme si v Alianci najít své místo a plnit svůj díl odpovědností, i když to jistě nebude snadné. Všichni jsme si vědomi dvou zásadních problémů. V některých zemích armáda neexistuje, ale větší problémy mohou mít země, které zdědily armádu po bývalém režimu. Začít od začátku může být mnohem jednodušší než reformovat struktury vzniklé v době sovětského režimu. V obou případech se jedná o velkou výzvu. Musím však říci, že některé naše první zkušenosti s ohledem na nákup techniky v rámci NATO jsou spíše mrzuté a opravdu ne moc pozitivní. Sledujeme, jak se členské státy NATO téměř zabíjejí ve snaze prodat vojenskou techniku. Konkurence je tvrdá a každý má své představy i o dalších souvislostech: pokud se při vyjednávání v jedné otázce neshodneme, býváme často varováni firmami ze západoevropských zemí v tom smyslu, že pokud nekoupíme jejich techniku, zablokují náš vstup do NATO. Víme dobře, že se jedná jen o firmy, jež se nás snaží ošálit, ale opravdu nevstupujeme do příliš hezkého světa. Široká spolupráce bude v takovém světě často nutná, protože nás dokáže ochránit před špatnými rozhodnutími a ušetří nám hodně peněz za nepotřebnou techniku. Můžete si třeba koupit krásná letadla, která však vůbec neodpovídají standardům NATO. Teď se nesnažím komukoliv něco připomínat. Někdy je velmi snadné nás k něčemu nutit, a proto je v této souvislosti zřejmé, že spolupráce mezi novými členskými státy je stejně nezbytná jako spolupráce před vstupem. Musíme vyvinout účinnou spolupráci a spojit naše síly v zájmu obrany a rozvoje transatlantické vazby. Do NATO vstoupí ty země, jež si důležitost této vazby uvědomují. Transatlantickou vazbu budeme rozvíjet a bránit nejen v našem národním zájmu, ale i v zájmu NATO. Za tímto účelem potřebujeme spolupracovat. Můžeme se dnes dohodnout, že na příští podobné konferenci nebudeme tolik hovořit o NATO, ale já se obávám, že by to byla obrovská chyba. Přestože pevně věřím v pozitivní závěry pražského summitu, musíme si uvědomit zásadní výzvu pro nás i naše strany, kterou tohle všechno bude v budoucnosti představovat. Víme, co je v sázce a co se může stát, pokud bude transatlantická vazba oslabena. Ve studené válce jsme různými způsoby bojovali společně jako bratři ve zbrani na různých bojištích: ve vládách, tichou diplomacií, současně v ulicích Budapešti a Prahy i v gdaňských továrnách. Všechna tato místa jsme navštívili, abychom se zúčastnili našich konferencí. Všemi těmito místy jsme museli projít, abychom se mohli zúčastnit této konference. Jsme si toho vědomi a posiluje nás to. Děkuji vám. MART LAAR Předseda, Isamaaliit, Estonsko Poté, co v roce 2002 rezignoval na post předsedy vlády, se Mart Laar stal členem estonského parlamentu. Na politickou dráhu vstoupil v roce 1990, kdy se stal členem Nejvyšší rady (nejvyšší zákonodárný orgán před prvními nezávislými volbami v roce 1992). Byl

33

34

SEKCE I

též členem Estonského kongresu (nevládní opoziční organizace předokupačních občanů a jejich potomků) a Estonského výboru (lidové hnutí za pokračování nezávislého estonského státu). V roce 1991 vstoupil do řad členů Ústavního shromáždění a po vzniku estonského parlamentu se v roce 1992 stal poslancem. V roce 1992 se stal nejmladším sloužícím předsedou vlády v Evropě. Byl jím až do roku 1994, kdy se jeho strana přesunula do opozice. Po volebním vítězství v roce 1999 se opět stal předsedou vlády Estonska a tuto funkci zastával až do své rezignace v roce 2002.

MART LAAR, CHAIRMAN, ISAMAALIIT, ESTONIA Dear friends, First of all, I would like to say how happy I am to be able participate at this conference and to see all good friends around this table. I am very thankful to chairman Klaus and our Czech friends and also to our American friends for organizing this conference and making it possible in the very beautiful city of Prague, which is full of history but also of modern life. I think that such a unique combination is always successful and that Prague is a really remarkable place to host such a conference. And in this context, of course, we are gathering in a moment, which makes this city for a lot of nations of Central and Eastern Europe even more historic, because the Prague summit of NATO is very near. If we look back at the last year, we must of course remember the tragic events of September 11. Yesterday, someone asked me what I did on that day. I remember very well what I did because we were just finishing our gathering in Tallinn and then our common friend Prime Minister Jose Maria Aznar arrived on an official visit to Tallinn. We were sitting at the negotiating table when the door behind me opened and my security advisor rushed in with a small piece of paper with the information that America was attacked that he put in front of me. Aznar looked at me and understood that something was wrong. He asked me: "Do you have a problem, Prime Minister?" I gave him the information and said: "No, I think we have a problem." After a few seconds, his security advisor rushed in from the other door. I think that this small story is very symbolic for the modern world and for us, for Europe and NATO. It is because in this world – which has become so much smaller and where every event, even if it happens far away from us, influences us very directly – there are really no problems that are just our problems. They are problems of each nation separately and at the same time our common problems. I think this is a very important message to understand. Of course, after this event and after the Tallinn summit, the world has really changed beyond recognition. I clearly remember the first meeting in Gdansk where – I will not mention any names – I met a high-ranking American security expert and we talked about the enlargement of NATO. He looked at me and said, really from the heart: "Do you really

SESSION I

believe, Prime Minister, that Estonia has even the smallest chance of receiving an invitation in Prague?" After looking at some of these events and the declaration passed in Tallinn a year ago, we can be very satisfied with the result. Of course, the decision has not been made yet but it is quite clear that the result will be successful for those countries that signed this declaration and for all of us who have fought to make this enlargement happen properly and effectively. Of course, the positive result has been made possible only through cooperation If the countries that have applied for membership have not cooperated very much and very effectively, I am quite sure that the result would have not been achieved. And as at that time, center right governments were in power in most of the countries of Central and Eastern Europe, this cooperation was very much based on personal ties and personal relationships that we are developing around such negotiating tables as this one. The other area of cooperation was with our American friends. It is very clear that without those ties, without those personal contacts that we have through the Republican Party, through the different friends in different places in the United States, it would be significantly harder to deliver our message to the United States in regard to what is going on, what is important, what is our argumentation behind our wishes, who we are and what we can do and so on. Politics very much depends on personal ties. What is NATO? The greatness and effectiveness of NATO lies in trust. NATO is based on trust and it is very hard to build up trust if you do not know the people or you do not know the countries. In this context, the work that we have done I think has played a very remarkable role in seeding what we harvesting today. But at the same time, of course, the situation is such that we cannot think that the Prague summit will take place, everybody will be happy and it will be something like the end of history as Mr. Fukuyama said. I must say I have very strong doubts about all these theories. Especially when you are looking right now at the situation in Central and Eastern Europe or everywhere else in the world, it is very clear that the enlargement of NATO is not the end but just the beginning. And this is how we must take it and look at those new challenges and to prepare, all of us, for those new challenges, because they are going into different areas and in different directions. First of all, there are challenges for NATO. If NATO accepts seven new members in the near future, it is very clear that it will not be the last enlargement. This means the enlargement will open the door to a different kind of enlargement, to different directions. Looking at the situation around the Baltic Sea after the three Baltic countries enter NATO, I am sure that quite an active debate will start in both Finland and Sweden to join NATO. Because if these countries start looking at their neighbors at the other side of the Baltic Sea who are in while they are out of such an important international organization, I am nearly 100 percent sure that we will see a very active debate in the near future. There are other areas, of course – the new democracies in Central and Eastern Europe, mostly on the territory of the former Yugoslavia. I think the first applicant country that will be ready in not too distant future is of course Croatia. After new waves of enlargement, NATO will again have new and new roles. The main result of all of this may be that NATO is going to change – NATO does not have any other chance and has to change because the world is changing around it.

35

36

SEKCE I

New challenges are very clear. The NATO that was very effectively built up into a military doctrine is now very clearly changing this very military doctrine and the ways of handling conflicts around the world because it is not enough any more to stay within its borders and look that no member is attacked when the world is so globalized that the interests of member states can be attacked in different ways and different places around the world. NATO must become more mobile and more active in participating in different things, in different operations and in different ways. This is the reality and we cannot avoid it. For NATO, of course, this will mean a lot of changes. In this context, it is good for us that we will be joining NATO in a moment of changes because it means that we can participate faster and find our role in the organization more easily. Looking at the current situation, when Baltic peacekeeping forces are guarding a NATO base in Central Asia in the former Soviet Union, I think that it is one area of work for us. Of course, looking back ten years, it is totally unbelievable. Some said that Russia was not very happy to see Baltic peacekeeping forces guarding a NATO base. But it is reality. There are a lot of things in which the new members can participate and do their share. Of course, the next important question for NATO is the transatlantic link. This is maybe the greatest challenge for NATO at this time – to continue it, to preserve it and to develop it and never to cut. The challenges are complex because NATO must take into account new developments in Europe. At the same time, it is very clear that when one looks at the present attitudes and politics in Europe, he sees anti-Americanism. There is no reason to hide it. It is our task to do something about these attitudes and to try to use our experience to strengthen this link and to guarantee that it stays in place, as it is the cornerstone of NATO. Without this link, NATO would certainly cease to be an effective organization. We must understand that all new members must play their role to develop and protect the chief values of NATO. Of course, there will be even more challenges for NATO, because if there is a tradition to look at the world and take a position, this position must be in a lot of cases much more clear. Being here at this moment, we can congratulate our friends from Slovakia. Prime Minister Dzurinda is one of the first center right prime ministers to stay in power for a second term. There are not many of us who have done that and as he is now in the middle of tough coalition negotiations, he is not here. But we should send all our good wishes to Bratislava. Why is he still in power? I must say that to a large degree thanks to the firm attitude of NATO countries. If there has not been such a clear message that the former communist and chauvinist Meciar is not welcome, and if the Slovak people decided to have such a crazy guy as a prime minister, the Slovak road to NATO would have been closed. If the message was not so clear, I seriously doubt that the result would be as good. It is one very clear example of what NATO countries and the United States can do for democracy in this part of the world – not say we are punishing you for your behavior but rather say if you take this decision, you must bear the consequences. It was a very clear and firm message. If you look at other countries, it is clear that if there had been more or less the same message to stop some crazy person from coming to power, the results would have been different. It is because people in Central and Eastern Europe, maybe unlike people in

SESSION I

Western Europe, have an interest in the transatlantic link. They value it very much because they are coming from a communist past. They know who has fought the Cold War for their liberation. We know very well that it was Ronald Reagan and Margaret Thatcher who started the perestroika, not Mr. Gorbatchov. I think this is a valuable lesson that we have kept in our minds and our memories. It gives us more strength and authority for the world. If we look at the developments in Belarus or even in Ukraine – I think that Ukraine is often forgotten in spite of being a very important country – if there is a good cooperation between NATO and Russia, why not have the exactly same cooperation with Ukraine. Why there is no clear message in regard to the situation in Ukraine, where democratic opposition is effectively blocked from all media, etc. We have our good friends from Ukraine here and it will be very important to listen to their message and give them full support because it can change things, as we have seen on the example of Slovakia. Russia is starting to believe that the West will be forthcoming if Russia decides to invade Georgia, which it has made very serious statements about. I think it is wrong because if they get a license to invade one of their neighbors than it will not take a long time for them to realize that it can be a license to invade some other neighboring country as well. Russia is a country that needs to be permanently sent very friendly but very clear messages. This is all a context of some use for us, as I think we are partially entering NATO because we know this part of the world well. It is very hard to understand what Russia is if you have not lived under their occupation. You can only experience it because to understand the Russian way of thinking with a Western mind is very complicated. If you have experienced things then you know from your own tradition how to handle them. But to understand it, it is a different task, it does not mean it is better or worse, it is just different. The second challenge in NATO enlargement is for the new member states. First of all, we must be on level, we must do our work well. If the countries that will become members will not move their defense spending to the necessary level, it will be a bad signal for the next wave of enlargement. How can we expect NATO to expand to Croatia and other countries if the new members will just start resting after becoming members? This is not just our obligation to our nations and countries, it is our obligation to our friends to really develop our defense to a level necessary for a practical integration with NATO in order to do our share and find our place in this organization. It is not an easy task. I think that all of us know that there are two kinds of problems: there are countries that do not have an army at all and countries that inherited an army from the old times, and that is a bigger problem. Sometimes, it is easier to start from scratch than to start reforming structures that were built up in the Soviet times. The challenges in both cases are very testing and there is a lot of work to be done. At the same time, we have some weary first experiences in regard to NATO procurement – really not the most positive ones, I must say. We see how NATO member states are nearly killing each other trying to sell military equipment. The competition is very tough and everybody has bad ideas about what to do in other connections in the following sense: if we do not agree in one area of negotiations, we mostly get a warning from European companies that they will block our NATO

37

38

SEKCE I

membership if we do not buy their equipment. Of course, these are companies and they are bluffing and we all know this but it is not a very nice world we are entering I must say. This world is at times likely to need a lot of cooperation because you can do very stupid steps, waste tremendous amounts of money and have nothing. You can buy beautiful aircraft that have nothing to do with NATO standards, etc. I am not trying to make hints to anyone. It is very easy sometimes to press you and in this context the cooperation between new member states after their accession is as necessary as before the enlargement. Next thing of course is that we must really cooperate and gather our strengths to protect and develop the transatlantic link. New members of NATO will be those countries that understand the importance of this link very well. We are there to develop and protect the link, not just because it is in our national interest. We are doing it because it is in the interest of NATO. In order to do the work, we need cooperation as well. If we look at today’s conference and decide that we will not talk so much about NATO at our next conference, I am afraid it will be a huge mistake. Although I hope that the results and outcomes of the Prague summit will be very positive, this will nevertheless be one of the biggest challenges for us, for this family of parties in the future. We know what is at stake, we know what can happen if the link is weakened. We have fought the Cold War together in different ways as brothers in arms on different battlefields – in the cabinets, by silent diplomacy, everywhere at the same time, in the streets of Budapest and Prague or in the Gdansk factories. All these are places that we have visited to attend our conferences. We know this and it makes us strong. Thank you. MART LAAR Chairman, Isamaaliit, Estonia Following his resignation from the position of Prime Minister in 2002, he has become a member of the Riigikogu (Estonian Parliament). Laar’s political career started in 1990, when he became a member of the Supreme Council (the highest legislative body before the first independent parliamentary elections of 1992). Later, he also served as a member of the Congress of Estonia (non-governmental opposition organization formed from preoccupation citizens or their descendants) and a member of the Committee of Estonia (people’s movement for the continuity of an independent Estonian state). Laar became a member of the Constitutional Assembly in 1991, and after the creation of the Riigikogu in 1992, he became an MP. In 1992, he became the youngest serving European Prime Minister. He served as Prime Minister until 1994, when his party moved to opposition. Upon the electoral success in 1999, he became the Prime Minister of Estonia for the second time and remained in office until his resignation in 2002.

39

SESSION I

HYNEK FAJMON, ČLEN POSLANECKÉ SNĚMOVNY PARLAMENTU ZA ODS

Dámy a pánové, je pro mne velkou ctí promluvit k vám dnes o transatlantické vazbě a budoucnosti NATO. Důvod, proč jsem dnes zde jako jeden z přednášejících, je jasný: byl jsem jedním z těch, kdo Českou republiku do NATO přivedli. Rád bych promluvil o třech problémech současné politiky: rozšiřování NATO, vůdčí roli USA a vztahu mezi USA a Evropskou unií. Tyto tři otázky spolu úzce souvisejí, a proto bychom se měli blíže podívat na každou z nich. Rozšíření NATO, vůdčí role USA a vztahy mezi USA a Evropskou unií jsou pro západní svět asi nejdůležitějšími otázkami, alespoň co se týče bezpečnosti. Žijeme v době rozšiřování NATO a musíme být spokojeni s tím, že k němu dochází. Rád bych krátce zmínil příklad České republiky, Polska a Maďarska. Tyto země vstoupily do NATO v roce 1999. Zdá se mi, že zastánci rozšíření NATO ze začátku 90. let minulého století měli pravdu. První kolo rozšíření NATO je jasnou ukázkou úspěchu. To neznamená, že v armádách České republiky, Polska a Maďarska je všechno perfektní. Důležité je však to, že ze všech tří zemí se stali velmi dobří spojenci, silně politicky i vojensky solidární se Spojenými státy a dalšími členy NATO. Vojenské kampaně proti Slobodanu Miloševićovi i proti Tálibánu a síti al-Kajdy ukázaly, že Češi, Poláci i Maďaři si již své místo v NATO našli. Všichni minulí i současní kritici rozšíření NATO se mýlili ohledně vztahu mezi NATO a Ruskem. Pamatuji si, že mnozí z nich doporučovali vybudovat evropskou bezpečnostní strukturu v rámci OBSE, Evropské unie, či dokonce v rámci EU-ruského protektorátu nad střední a východní Evropou. Dnes to již zní neuvěřitelně, ale tyto návrhy nejsou zase tak staré. Naopak, jsou zde stále přítomny a jejich cílem je ovlivňovat současnou situaci. Kritici rozšiřování NATO hovořili o nutném zhoršení kvality vztahů mezi Západem a Ruskem. Ale skutečnost byla a je jiná. Můžeme hovořit o úspěších. Rozšíření NATO přineslo více stability a bezpečnosti nejen do střední a východní Evropy, ale i na Západ. Je proto skvělou zprávou, že proces rozšiřování NATO bude pokračovat a že Praha v něm bude hrát zásadní roli. Jak jistě všichni víte, summit NATO se v listopadu uskuteční právě tady. Všeobecně se očekává, že pražský summit NATO bude pro další rozšiřování klíčový. Všichni doufáme, že mnoho našich přátel ze střední a východní

40

SEKCE I

Evropy obdrží oficiální pozvání ke vstupu do Aliance a že ta bude brzy mnohem větší pro dobro nás všech. Vůdčí role Spojených států je zásadním faktorem mezinárodní politiky, a zvláště evropské bezpečnosti. Události 11. září ukázaly, že svět není bezpečným místem. Všem je nám jasné, že konec historie se nekonal. Žijeme ve velmi nebezpečném světě, a nikoliv v pohádce. Existují skuteční nepřátelé svobodného světa, kteří nám chtějí dát lekci. Proto je vždy velmi důležité mít k dispozici mocnou vojenskou sílu a zároveň mocnou vůli ji v případě nutnosti použít. Proto současný svět potřebuje vůdcovství Spojených států. Naši američtí přátelé jsou si mnohem více než my Evropané vědomi toho, že v dnešním světě je vojenská síla nutností, a mají též vůli tuto sílu použít. Za to bychom jim měli být vděční, protože svět je díky této politice bezpečnějším místem. To stejné platí i v souvislosti s Irákem. Měl jsem možnost přečíst si dokument ministerského předsedy Blaira týkající se Iráku a souhlasím s tím, že Saddámovi by se mělo dostat ponaučení. Diktátoři, jako je Saddám Husajn, představují nebezpečí pro celý svět, a Evropu zvláště. Mnoho Evropanů dělá chybu, když se domnívá, že Saddám není naší věcí. Ještě větší chybou je přidat se k antiamerické propagandě, jejímiž svědky jsme všude kolem nás. Domnívám se, že zvláště pravicové evropské strany mají za úkol podporovat přátelství se Spojenými státy i politiku NATO. Vztah mezi USA a Evropskou unií je třetí klíčovou součástí dnešní politiky a úzce souvisí s vůdčí rolí Ameriky. Možná vás překvapí, jestliže se na vztahy mezi USA a EU podívám ze středoevropské perspektivy. Z této perspektivy jsou totiž některé věci jasné. Za prvé, že nejméně tři středoevropské země jsou již členy NATO. Za druhé, že žádná středoevropská země není v EU. A za třetí, že situace spojená s vůdcovstvím USA v prvním případě souvisí s nedostatkem vůdcovství v případě druhém. Můžeme si však být jisti tím, že rozšíření NATO je pro nás Středoevropany mocným nástrojem i na naší cestě do EU. Brzy musí dojít nejen k rozšíření NATO, ale i k prvnímu středoevropskému rozšíření EU. Domnívám se, že k tomu dojde poměrně brzo a že mnoho z našich zemí dostane šanci zúčastnit se. Bude to v důsledku našeho snažení, vůle EU otevřít dveře a strategické podpory poskytované nám všem ze strany USA. Je důležité říci našim americkým přátelům, že to víme, a že my Středoevropané si naše upřímné přátelství k USA zachováme i po našem vstupu do EU. Chceme větší a silnější NATO a chceme lepší vztahy mezi větší Evropskou unií a USA. Děkuji vám za pozornost. HYNEK FAJMON Poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu, Občanská demokratická strana, Česká republika Hynek Fajmon vstoupil do politiky jako volební manažer ODS v letech 1991 a 1992. Poté se stal poradcem ministra zahraničních věcí pro otázky související s NATO. V letech 1995 a 1996 byl ředitelem odboru bezpečnostní politiky ministerstva zahraničních věcí. Jako poradce ministra pro otázky NATO působil až do roku 1998, kdy byl zvolen starostou Lysé nad Labem. V roce 2001 vstoupil do řad Poslanecké sněmovny. V parlamentních volbách v roce 2002 byl opět zvolen poslancem.

41

SESSION I

HYNEK FAJMON, MEMBER OF THE CHAMBER OF DEPUTIES OF THE PARLIAMENT, ODS, CZECH REPUBLIC Ladies and Gentlemen, it is great honour for me to speak today about the transatlantic link and the future of NATO. The reason why you have me here as speaker is clear. I was one of those people responsible for Czech entry into the Alliance. My intention is to talk about three problems of current politics – NATO enlargement, US leadership and relationship between USA and EU. These three problems are strongly interconnected, but we should have a closer look on all of them. NATO enlargement, US leadership and relationship between USA and EU are probably the most important issues of the western world at least in international security affairs. We live in the time of NATO enlargement and we can surely be happy that it is well under way. let me shortly mention the example of the Czech Republic, Poland and Hungary. These countries joined NATO in 1999. It seems to me that supporters of NATO enlargement from the beginning of 1990’s were right. The first round of NATO enlargement is clearly a success story. It does not mean that everything in the Czech, Polish and Hungarian armed forces in excellent. But what is important is that these three nations became very good allies with strong political and military solidarity with the USA and other NATO countries. Military campaigns against Slobodan Milosevic and against Taliban and al-Qaeda network showed that Czechs, Poles and Hungarians have already found their place in the Alliance. All the former and current critics of NATO enlargement were wrong in description of NATO-Russia relationship. I remember many of them recommending us to build European security under OSCE umbrella, EU umbrella or even under EU-Russian protectorate above Central and Eastern Europe. It sounds today unbelievable, but these propositions are not so old. In fact they are still living and trying to influence current situation. critics of NATO enlargement were talking about necessary deterioration in western relationship with Russia. But the reality was and is different. We can talk about successes. NATO enlargement brought more stability and more security into Central and Eastern Europe and also more security and stability for entire West. It is therefore very good news that the NATO enlargement process will continue further and Prague will play prominent role in that process. As you know the NATO summit will be held here in November. It is widely expected that Prague NATO summit will be crucial point in further NATO enlargement. We all hope that many of our Central and Eastern European friends will receive official invitation to join the Alliance will be much bigger very soon for good of all of us. The US leadership is crucial factor in international politics and especially in European security. 11th September experience showed, that the world is not a safe place. It is clear to all of us that there is no end of history. We live in very dangerous world and not in fairy tale. There are real enemies of the free world and they want to teach us a lesson. That is

42

SEKCE I

why it is always so important to have strong military force and strong will to use it once it is necessary. That is why current world needs the US leadership. Our American friends know much better than we Europeans do, that military force is necessary in current world and they are also willing to use it. And we should be grateful for that because the world is thanks to this policy safer place. The same now applies to Iraq. I had the opportunity to read Prime minister Blair’s document on Iraq and I agree that Saddam should get a lesson. Such dictators as Saddam endanger the world and especially Europe. It is a big mistake of many Europeans to think that Saddam is not our business. And it is even bigger mistake to join anti-American propaganda which we see everywhere around us. I believe that especially centre right political parties in Europe have important task in promoting friendship with the USA and supporting NATO policy. The relationship between USA and EU is the third crucial part of current political environment and it is strongly connected with the US leadership. Maybe you will be surprised when I look at US-EU relationship from Central European perspective. From this perspective are certain things clear. The first one is the fact that at least 3 Central Europeans are already in NATO. The second fact is that there is still no Central European in EU. The third fact is that such situation is connected with US leadership in the first case and lack of leadership in the second case. But we can be sure that NATO enlargement is powerful instrument for us Central Europeans also in our way to become part of EU. We need to see very soon not only NATO enlargement but also the first Central European EU enlargement. I believe that it will come relatively soon and that many our countries will get a chance to participate. It will be result of our effort, EU’s will to open its door and US strategic help to all of us. It is necessary to say to our American friends, that we know it. It is also important to say that we Central Europeans will keep our warm feelings towards USA even in EU. We want to see bigger and stronger NATO and we want to see friendly relationship between bigger EU and USA. Thank you for your attention. HYNEK FAJMON Member of the Chamber of Deputies of the Parliament, Civic Democratic Party, Czech Republic Hynek Fajmon started his political career as the ODS campaign manager between the years 1991 and 1992. He then became an advisor to the Minister of Foreign Affairs for issues related to NATO. Between 1995 and 1996, he was the Director of the Security Policy Department of the Ministry of Foreign Affairs. He served as an advisor to the Minister of Foreign Affairs for NATO issues until 1998, when he was elected the Mayor of Lysá nad Labem. In 2001, he was elected a member of the Chamber of Deputies. In the 2002 parliamentary election, he was re-elected into the Chamber of Deputies of the Parliament.

43

SESSION I

ALEXANDER VONDRA, NÁMĚSTEK MINISTRA ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ

Okamžitě po ukončení této diskuse musím odjet do Rakouska, kde mám spolu s Ottou Habsburkem diskutovat o tom, zda minulost může zatemnit vývoj v budoucnosti. S sebou mám dva dokumenty, jež se chystám znovu přečíst. Tím prvním je nová bezpečnostní strategie, kterou před týdnem publikoval Bílý dům, a tím druhým dokument Tonyho Blaira o Iráku. Oba stojí za přečtení, alespoň těm, kdo se zajímají o problematiku NATO a agendu pražského summitu, takže je mohu jen doporučit. Praha byla jako místo konání summitu vybrána asi před dvěma lety, a kdyby se kdokoliv zeptal proč, dostalo by se mu odpovědi v tom smyslu, že je to kvůli rozšíření NATO. Volba Prahy byla za prvé potvrzením určitého úspěchu, či dokonce opravdového úspěchu při integrování tří nových členů v první vlně, vyjádřením určité důvěry v to, co jsme my Středoevropané v Praze, Varšavě a Budapešti dělali během 90. let. Zároveň se však nejednalo pouze o vyjádření důvěry či potvrzení úspěchu – přítomen byl i politický rozměr, protože rok 2000 byl rokem, kdy se kandidátské země začaly mobilizovat s ustavením nyní již známé Vilniuské skupiny, a zároveň rokem silných signálů z Washingtonu, jelikož bylo zřejmé, že nová, Bushova administrativa bude rozšíření podporovat. A já si myslím, že to bylo jasné od jeho prvního dne v Bílém domě a možná ještě dříve, během kampaně. Takže volba Prahy měla politický význam a možná dokonce něco, co považuji za určitý nástroj tlaku, protože v té době byly v západní Evropě země, především Německo a částečně též Francie, které se k dalšímu rozšiřování stavěly skepticky. Domnívám se, že nyní, v roce 2002, musíme provést zásadnější změny a rozšířit NATO ještě více. Samozřejmě, toto rozhodnutí musí učinit hlavy států. A ty je učiní na poslední chvíli v závěru pražského summitu, zatím tedy nebylo rozhodnuto nic. Já osobně jsem však přesvědčen o tom, že se silně kloníme ke shodě v tom smyslu, že v Praze bude do NATO přizváno sedm zemí. Jsem v tomto ohledu velkým optimistou a nedokážu si představit, že teď, po volbách na Slovensku, by mohlo ještě dojít k nějaké katastrofě vedoucí ke změně kursu. Na druhou stranu je možné, že rozšíření NATO nebude hlavním bodem pražského pořadu jednání, jak jsme se domnívali před dvěma lety. Zde vidíme důsledky různých pohledů na smysl Aliance, zvláště pak s ohledem na události 11. září. Je nutné nějakým způsobem vyřešit transatlantické rozpory, které se tak

44

SEKCE I

často objevují na prvních stránkách novin tady, v západní Evropě i v Americe. Považuji tedy název této panelové diskuse – „Rozšiřování NATO a posilování transatlantické vazby" – za velmi případný, protože v Praze půjde spíše o posilování této transatlantické vazby než o rozšíření NATO. Nemám dost času na to, abych vás podrobněji informoval o agendě pražského zasedání, jelikož obsah balíku „due capabilitie", na kterém se nyní v Praze pracuje a na jehož dokončení jsme zásadně zapracovali na jednání s ministry obrany ve Varšavě před několika dny, je příliš komplexní. Proto se omezím na několik poznámek. Jednoduše řečeno, reforma NATO bude postavena na dvou pilířích. První pilíř můžeme nazvat specializace. Souvisí se zkušenostmi z minulé reformy NATO, v jejímž rámci měly členské země NATO za úkol splnit tzv. cílové hodnoty sil, tj. určité integrační cíle v 58 oblastech. Malé země to však nedokáží rychle a i větší evropské země mají s plněním stanovených kritérií problémy. Základem této koncepce je, že členové NATO si mohou sami vybrat, kde chtějí být silní a v jakých oblastech chtějí přispět do struktury společných nástrojů. Abych to řekl jazykem, jenž je blízký Václavu Klausovi, cílem je změnit NATO z merkantilistické organizace v NATO podle Ricarda. Nebudeme nutit Skotsko, aby produkovalo víno, a zároveň nebudeme tlačit na Itálii, aby vyráběla skotskou. Nakonec bude tato koncepce přínosem pro nás všechny. Nestačí však soustředit se jen na tuto oblast – myslím, že potřebujeme něco, co přivede spojence blíže k sobě. Není dost času na to, abych popsal všechno, takže zmíním jen dvě myšlenky, na které může v Praze přijít řeč a jež mají spojence více sjednotit. První je myšlenka jednotek rychlé reakce, kterou prezentoval před několika dny ve Varšavě ministr obrany Rumsfeld, a druhá je myšlenka zvaná raketová obrana Evropy, jež je stále předmětem diskusí, ale existuje naděje, že v Praze dojde ke shodě alespoň na politické úrovni. Závěrem bych rád řekl, že reforma NATO, o níž jsem mluvil, se týká především reformy vojenských struktur či schopností. Co však potřebujeme, je politické porozumění a posílení transatlantické vazby v politické aréně. Proto bych rád ocenil vaše dnešní aktivity. ODS byla stranou, která stála u zrodu debaty o rozšíření NATO a důležitosti NATO ve střední Evropě. Lidé jako Klaus, Zahradil, Hynek Fajmon nebo Petr Gandalovič na tom pracovali od začátku 90. let. IRI je institucí, která v České republice podporovala bojovníky za svobodu v 80. letech. John McCain vedl první delegaci do Prahy na začátku roku 1990, kdy jsme v této budově vyjednávali o konci komunismu. Barry Jackson byl klíčovou osobou při vzniku Smlouvy s Amerikou a tento dokument byl tím nejdůležitějším, co bylo pro myšlenku rozšíření NATO vykonáno: bez něj bychom měli v roce 1996 obrovské problémy. Bohužel vás nemohu pozvat na pražské zasedání NATO, protože mým úkolem je zvát vlády, ale přesto doufám, že mnohé z vás uvidím v Praze během jednání ve druhé polovině listopadu. Děkuji mnohokrát. ALEXANDER VONDRA Náměstek ministra zahraničních věcí pro přípravu summitu NATO Alexander Vondra byl od 80. let aktivní v československé demokratické opozici, zaměřoval se zejména na vydavatelskou činnost v samizdatu (Revolver revue) a spolupráci s opozičními skupinami ve střední a východní Evropě (např. Polsko-

45

SESSION I

československá solidarita). V letech 1985–1987 působil v Náprstkově muzeu v Praze. Po podepsání Charty 77 pracoval mimo svou profesi, nejprve jako topič a později jako počítačový programátor. V roce 1989 se stal mluvčím Charty 77. Za organizaci demonstrací v lednu 1989 a za petici „Několik vět“ byl odsouzen k dvouměsíčnímu nepodmíněnému trestu odnětí svobody. V listopadu 1989 se stal spoluzakladatelem a vedoucím členem hnutí Občanské fórum. V letech 1990–1992 byl zahraničněpolitickým poradcem prezidenta Václava Havla. V létě 1992 byl jmenován do funkce I. náměstka ministra pro mezinárodní vztahy České republiky a mj. zodpovídal za rozdělení čs. zahraniční služby. V lednu 1993 byl jmenován I. náměstkem ministra zahraničí České republiky a tuto funkci vykonával až do začátku roku 1997. Podílel se mj. na přípravách vstupu ČR do NATO. V letech 1995–96 byl hlavním vyjednavačem České republiky v procesu příprav Česko-německé deklarace. V roce 1997 se stal velvyslancem České republiky ve Spojených státech amerických. Tuto funkci ukončil k 31. 7. 2001. V roce 2001 byl jmenován vládním zmocněncem pro přípravu summitu NATO v Praze a posléze (k 15. 8. 2002) náměstkem ministra zahraničních věcí.

ALEXANDER VONDRA, DEPUTY MINISTER OF FOREIGN AFFAIRS, CZECH REPUBLIC I have to go to Austria immediately after this session to discuss with Otto Habsburg the question whether the past can overshadow the outlook into the future. I have two documents in my briefcase, which I plan to read again. One is the new security strategy, which was just published a week ago by the White House, and the other is Tony Blair’s paper on Iraq. Both, I think, are worth reading at least for those of you who are interested in NATO issues and the Prague summit agenda, so I can only recommend them. Prague was picked approximately two years ago and at that time, anybody who would be asked "why Prague?" would clearly respond that it was because of NATO enlargement. First of all, the selection of Prague was something like a confirmation of a certain success or even a real success in integrating the three countries into NATO in the first wave, an expression of certain trust in what we in Central Europe, in Prague, Warsaw and Budapest were doing throughout the 1990s. But at the same time, it was not only this expression of trust or confirmation of success – there was also a political meaning, because 2000 was the year when the aspirant countries started to mobilize themselves with the establishment of the now famous Vilnius Group on one hand, and strong signals from Washington on the other, as it became clear that the new Bush administration was going to support NATO enlargement. And I think it was clear since Bush’s very first day in the White House or even before that, during the campaign. So the selection of Prague had a lot of political meaning or even something I consider a kind of instrument of pressure, because at that time, two years ago, there were countries in

46

SEKCE I

Western Europe, chiefly Germany and to a certain extent also France, that were quite skeptical about continuing in the NATO enlargement. And I think now, we have to make changes in the year 2002: we want much further NATO enlargement. Of course, this is a decision that has to be made by the heads of governments. And it will be made at the last moment during the Prague summit, so no decision has been made yet. However, I am personally convinced that we are leaning very strongly towards a consensus about inviting seven countries into NATO in Prague. I am very optimistic about that and now, after the election in Slovakia, I simply cannot imagine any kind of a catastrophe that could change the course. On the other hand, NATO enlargement will perhaps not be the major point of the Prague summit’s agenda, as it was thought to be 2 years ago. Here I think we see the result of different views of the purpose of the Alliance, in particular as regards the refection of the September 11 events, but not only that. The transatlantic disputes, which quite often appear on the front pages of newspapers here, in Western Europe and in the United States, must be somehow solved. So the title of this panel, "NATO enlargement and strengthening the transatlantic link," is in my opinion very appropriate because what will be at stake in Prague is the strengthening of the transatlantic link more than NATO enlargement. I do not think I have enough time to inform you in detail about the agenda for Prague, as the "due capabilities" package which is now being prepared in Prague – and we have made a substantial progress in this respect at a meeting in Warsaw with the defense ministers just a few days ago – is very structured, so let me say just a few remarks. The NATO reform will be based, to put it simply, on two pillars. One we can call specialization. It is related with the lessons learned during the previous NATO reform when all NATO member states were forced to meet what we call a target forces goal, i.e. a set of integration objectives in 58 areas. But the smaller countries are not likely to be able to do it quickly, and even the bigger countries of Europe have problems meeting those criteria. Now, the concept is that NATO members can make their own selection as to where they want to be strong and where they want to contribute something to the ‘joint toolbox’. To put it in a language that Vaclav Klaus likes, the goal is to transform NATO from a mercantilist organization into NATO according to Ricardo. We will not press Scotland to produce the wine and we will not press Italy to produce the Scotch. We will all benefit from this concept at the end of the day. But to concentrate just on this issue would not be enough, I think, so there must be something to cement the allies together. There is not enough time to describe everything, but let me mention at least two concepts, which can come up in Prague, and which are supposed to cement the allies together. One is the concept of rapid reaction units, which was presented by Defense Secretary Rumsfeld in Warsaw a few days ago, and the other concept – which is still being discussed but there is good hope for Prague to at least agree on the political level – is called the missile defense for Europe. Let me conclude with this: the NATO reform that I was talking about was mostly a reform of the military structure or capabilities, but what we need is a political understanding, what we need is strengthening of the transatlantic bond in the political arena. Here I would like to appreciate what you are doing here today. ODS was the party that was at the beginning of discussions about NATO enlargement and importance of

SESSION I

NATO in Central Europe. People like Klaus, Zahradil, Hynek Fajmon or Petr Gandalovic were all working on this since the early 1990s. IRI is an institution that supported the freedom fighters here in the 1980s. John McCain led the first delegation to Prague in the beginning of 1990, when, in this very building, we negotiated the end of communism. Barry Jackson was the key person in putting the Contract with America together, and the Contract with America was the most important document ever done for the concept of enlarging NATO: without it, we would have tremendous problems in 1996. I cannot invite you to the Prague summit, as my duty is to invite the governments, but I do hope that we will see many of you in Prague during the summit talks in the second half of November. Thank you very much. ALEXANDER VONDRA Deputy Minister of Foreign Affairs , Czech Republic From the mid-1980’s, A. Vondra participated in the activities of Czechoslovakia’s democratic opposition, focusing on editorial work in samizdat and cooperation with opposition groups in Central and Eastern Europe (e.g.Polish-Czechoslovak Solidarity). From 1985-1987, he also worked at Prague’s Naprstek Museum of Asian, African and American Cultures. As was often the case for identifiable members of the opposition, after signing Charter 77, A. Vondra was forced to work in fields outside of his profession, first as a boilerman and later as a computer programmer. In 1989, he became a spokesperson for Charter 77. In retaliation for his organization of demonstrations in January 1989 and for the petition „A Few Sentences“, he was sentenced to two months in prison. In November of the same year, he became a co-founder and leading member of the Civic Forum movement. From 1990-1992, A. Vondra served as foreign policy advisor to President Vaclav Havel. In the summer of 1992, he was appointed the First Deputy Minister of International Affairs of the Czech Republic. In this capacity, he lead the Czech team to negotiate a division of Czechoslovak diplomatic service. From January 1993 until March 1997, he served as the First Deputy Minister of Foreign Affairs of the Czech Republic. From 1995-1996, he was also the chief negotiator for the Czech Republic in the process of preparing the Czech-Germany Declaration. He hold the Czech policy towards NATO in his portfolio, too. From March 1997 until July 2001, Ambassador Vondra served as the Czech Ambassador to the United States. Alexandr Vondra was appointed Comissioner by the Czech Government in March 2001 and Ambassador-at-Large by Czech President Vaclav Havel in September 2001. In this capacity, as the Head of the Czech Task Force, he is responsible for preparation of NATO 2002 Summit in Prague. On 15th August 2002 he was appointed Deputy Minister.

47

48



SEKCE II:

SESSION II:

Rozšíření EU a budoucnost evropské integrace EU Enlargement and the Future of European Integration

49

50

SEKCE II

JAN ZAHRADIL, MÍSTOPŘEDSEDA ODS

Děkuji mnohokrát. Jsem vám velmi vděčný za váš příspěvek, protože se jasně ukázalo, že střední a východní Evropa není až tak homogenní, jak se o ní někdy uvažuje, a že názory různých politických sil a různých zemí na určité procesy, jako je například evropská integrace, se mohou lišit. Nyní je řada na mně, abych se stručně pokusil zamyslet se nad procesem evropské integrace z obecnějšího hlediska. Domnívám se, že v zásadě existují dva způsoby chápání naší účasti na procesu evropské integrace. Za prvé je tento proces možné chápat jako spíše symbolický krok a vstup té či oné země do Evropské unie jako poslední důkaz či poslední uznání toho, že tato země například dosáhla určité úrovně kvality právního systému či státní správy. Jinými slovy tak, že tato země se jako plnoprávný člen kvalifikovala do klubu bohatých a rozvinutých. To je tedy spíše symbolický pohled na EU. Na druhé straně je možné zaujmout realističtější stanovisko a pohlížet na EU jako na jakoukoliv jinou instituci, tedy tak, že jakákoliv instituce je jen lidskou konstrukcí, která není cílem sama o sobě, ale jen nástrojem k ochraně určitých věcí a poskytování určitých služeb. Velmi rád bych první způsob chápání ponechal stranou a soustředil se na způsob druhý, protože ten nám může pomoci přiblížit naše názory o EU realitě. EU není žádnou posvátnou krávou, je to nástroj a tak to musíme chápat. Pomocí tohoto nástroje, přistoupením k němu a jeho používáním chceme něčeho dosáhnout. Členství není rozhodně možné chápat jako cíl sám o sobě. Proces evropské integrace má dvě tváře: ekonomickou a politickou. Myslím, že téměř nikdo nemá problémy s ekonomickou integrací Evropy, a to zcela jistě platí i pro středopravicový politický a ideologický způsob myšlení, protože odstraňování obchodních bariér, otevírání trhů a zvětšování prostoru pro obchod a svobodný pohyb téměř všeho jsou jednou z ústředních myšlenek středopravicové politiky. S volným pohybem věeho možného to však v EU není tak jednoduché, ale o tom teď nebudu hovořit. Raději se dotknu té druhé tváře integrace, tedy politické integrace Evropy, která je pro mne daleko složitější a v některých aspektech mnohem problematičtější než ekonomická integrace či sjednocování. Všichni víte, že se objevují nové módní teorie, jež hovoří o nevyhnutelném konci národního státu či o nevyhnutelné demontáži národního státu v důsledku ekonomické globalizace. Tyto teorie tvrdí, že tento historický fenomén nemá žádné místo v současném

SESSION II

světě, kde se ekonomika stává globální a přirozeně tak odstraňuje všechny bariéry. Evropská demokratická historie je však historií různosti a rozdílů. Teorie hovořící o demontáži národního státu neberou na vědomí takové zásadní předpoklady existence státu (stabilního státu), jako je například společný jazyk: neexistuje žádný společný celoevropský jazyk, sdílená historická zkušenost – v Evropě je mnoho rozdílných historických zkušeností anebo společně vytvořený model demokracie, či dokonce národní ekonomiky v různých evropských zemích – v Evropě přece existuje celá řada modelů demokracie či demokratického zřízení stejně jako různé či částečně odlišné typy kapitalismu. To je jeden problém. Další problém je ten, že koncepce demontáže národního státu v podstatě redukuje národní identitu na jakýsi druh kulturního či folklórního prvku a nebere na vědomí její politickou a konstitucionální důležitost vycházející z politické koncepce národa jako zdroje státní suverenity a konstitucionální legitimity. Velmi se obávám, že některé pokusy vytvořit něco jako evropskou federaci či něco podle modelu Spojených států amerických, tedy jakési Spojené státy evropské, jsou velmi ovlivněny těmito teoriemi, které jsou podle mého názoru velice diskutabilní a mohou být dokonce považovány za budoucí zdroj určitého napětí mezi evropskými státy. Dále se domnívám – a je to paradox, protože možná částečně popírám to, co jsem řekl před chvílí –, že velmi silnou roli, možná stejně silnou jako uvedené módní teorie, hrají v procesu evropské integrace určité geostrategické národní zájmy některých států. Abych se vyjádřil jasněji: nesouhlasím příliš se svým přítelem Józsefem Szájerem v tom, že se jedná o otázku dělení na levici a pravici, tedy že levice je větším zastáncem centralizace a byrokratizace a umělého sjednocování Evropské unie, zatímco středové a pravicové strany jsou většinou proti. Domnívám se, že v některých zemích s ohledem na evropskou integraci není rozhodující, zda je u moci tzv. levice, nebo tzv. pravice, protože geopolitické a geostrategické zájmy takové země jsou platné bez ohledu na to, kdo je zrovna u moci. Já bych však raději viděl s ohledem na Evropskou unii rozdílnost – raději bych viděl rozdíly mezi malými a velkými státy nebo možná mezi dlouholetými členy či otci zakladateli a těmi, kdo vstoupili později. O Evropské unii je možné konstatovat dvě téměř kanonické věci. Větší státy – samozřejmě s určitými výjimkami – v kontinentální Evropě, abych byl přesnější, jsou mnohem většími zastánci centralizované ideje evropského superstátu, protože tyto státy a jejich rozhodující jurisdikce nemohou být žádným způsobem ohroženy vytvořením takového státu, jelikož jsou dostatečně velké na to, aby se v jeho super-struktuře nerozpustily. To za prvé. Za druhé platí, že ty státy, které je možné považovat za otce zakladatele EU, nejspíše tedy šest zakládajících členů s více či méně výjimkami, jsou mnohem více profederalističtější, což pro mne znamená pro centralistický evropský stát, než ty státy, jež se členy staly později, a nejsou tudíž v projektu emočně angažovány tak jako státy, které tento projekt vytvořily. Domnívám se, že je úkolem nově příchozích, tedy nových členů EU či budoucích členů, aby slepě nenásledovali nějaká schémata či metody, jež jim budou předloženy či jim budou dokonce uměle nařízeny. Namísto toho bychom se měli soustředit na definování naší vlastní role v procesu evropské integrace. Měli bychom se též soustředit na naše vlastní definování evropské architektury budoucnosti z velmi pragmatického hlediska, tedy z hlediska národních zájmů. Měli bychom mít možnost definovat, jaký druh Evropské unie bude pro nás po vstupu výhodnější, a tedy jaký druh Evropské unie

51

52

SEKCE II

bychom měli podporovat, jaké schéma, jakou architekturu, co pro nás bude méně pohodlné či méně výhodné, a co si tedy z naší strany nezaslouží podporu. Země, které jsou v současnosti členy EU, anebo alespoň některé z nich, si toto samozřejmě uvědomují stejně dobře jako my, a proto se velmi obávají, že rozšířením EU mohou přijít o určitou kvantitativní výhodu, konkrétně možnost stanovovat pravidla včetně pravidel procesů vyjednávání a rozhodování. V důsledku toho zde bylo mnoho pokusů když ne pozdržet či odložit rozšíření jako takové, tak tedy alespoň realizovat rozšíření za takových podmínek, jež by vstupujícím zemím přiřkly statut druhořadých členů. Podle mne je na nás, abychom toto pochopili, abychom pochopili, že EU rozhodně není charitativní organizací, ale že je organizací s vlastními zájmy, že i její části mají své vlastní zájmy a že se tyto zájmy někdy překrývají, někdy jdou proti sobě, a někdy dokonce mohou jít i proti našim zájmům. Měli bychom tedy mít možnost jasněji definovat naši pozici, neměli bychom se bát a neměli bychom se vzdát našich definic a názorů pod palbou rozlícených mediálních útoků, které některé z nás obviňují z antievropanství, euroskepticismu a podobných věcí, protože tyto nálepky nemají žádný smysl. Nemají žádný skutečný význam. Jedná se pouze o prázdné nálepkování a o pokusy mediálně skandalizovat všechny názory na evropskou integraci, jež se liší od jediného oficiálního názoru v určitých kruzích, a to názoru federalistického. Dále se domnívám, že středoevropské a východoevropské země by měly dvakrát a velmi pozorně a opatrně přemýšlet o bezpečnostních koncepcích EU, protože, jak všichni víme, výše zmíněná koncepce politické integrace obsahuje jako jeden ze svých cílů i vytvoření společné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky, tzv. druhý pilíř EU. Ambice evropských zemí převzít větší odpovědnost za vlastní bezpečnost je možná sama o sobě chvályhodná, avšak ve skutečnosti ji doprovázejí určité varovné signály. Za prvé – a o tomto tématu jsme již dnes diskutovali – je zde přítomen implicitní a možná až explicitní antiamerikanismus a dále snahy některých evropských zemí znovu získat ztracený statut světové velmoci a náznaky změn ve strategické orientaci některých dalších zemí či orientace jiným směrem než transatlantickým apod. To vše je potenciálně velmi nebezpečné, a pakliže by společná zahraniční a bezpečnostní politika EU měla vést k postupnému oddělení Evropy a Spojených států a budování struktur paralelních či konkurenčních vůči NATO a následně k oslabení transatlantické vazby, vedlo by to k vážnému podkopání zásadního a životně důležitého zájmu evropské demokratické civilizace. Na tomto místě je však nutné zdůraznit, že – upřímně řečeno – všechny velmi ambiciózní koncepce evropské bezpečnosti a obrany jsou prozatím jen papírovým tygrem, protože ambice této strategie jsou větší než její reálný potenciál. Efektivita evropských ozbrojených sil je několikrát nižší než efektivita amerických sil, procentuální hodnota evropského HDP určená na obranu je o třetinu nižší než americké obranné výdaje a zvýšení obranného rozpočtu v evropských zemích je sociálně, a tudíž politicky nepřijatelné. Pokud by se některé evropské země pokusily zvýšit rozpočet na obranu, znamenalo by to škrty někde jinde a jedinou oblastí, kde by snad bylo možné škrtat, je velmi rozsáhlý sociální systém těchto zemí a já si neumím představit politika, jenž chce být znovu zvolen, s takovou dávkou odvahy, která je k provedení škrtů nutná. I přes všechna výše popsaná rizika zůstává plné členství v EU jedním z našich strategických cílů, ale všechny výhrady a některé negativní aspekty rozšíření EU, jež

53

SESSION II

jsem se pokusil naznačit, pro nás platí v plné míře. Musíme proto sledovat další vývoj, hodnotit jej s ohledem na naše národní zájmy a to nás dovede k uvědomění si dvou věcí: 1. politické nezbytnosti naší úplné a rovnoprávné účasti na procesech rozhodování v rámci EU, kde úplná a rovnoprávná účast vylučuje druhořadost, a zároveň 2. ekonomické nezbytnosti naší úplné a plnoprávné účasti na jednotném trhu EU, kde opět úplná a plnoprávná účast vylučuje jakoukoliv diskriminaci. To je vše, děkuji vám za pozornost. JAN ZAHRADIL Místopředseda, Občanská demokratická strana, Česká republika V roce 1992 byl Jan Zahradil zvolen poslancem Federálního shromáždění. Od roku 1993 do roku 1995 stál v čele zahraničního oddělení ODS a později se stal poradcem předsedy vlády České republiky pro zahraniční politiku. V roce 1998 byl zvolen poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu a poté zastával několik klíčových pozic v oblasti zahraniční politiky. Ve stínovém kabinetu ODS byl ministrem zahraničních věcí. V roce 2002 jej český Parlament vybral jako zástupce České republiky v Konventu EU. Na stranickém kongresu v roce 2001 byl zvolen místopředsedou ODS. V červnu 2002 se opět stal poslancem Poslanecké sněmovny, kde je místopředsedou zahraničního výboru a spolupředsedou stálé delegace pro spolupráci s Evropským parlamentem.

JAN ZAHRADIL, VICE-CHAIRMAN, CIVIC DEMOCRATIC PARTY, CZECH REPUBLIC Thank you very much. I am very grateful for your contribution, because it clearly showed that Central and Eastern Europe is not as homogenous as it might be thought of sometimes and that the opinions from various political forces and various countries on certain processes like the European integration might differ. Now it is my turn, and I will try to think about the European integration process in a more general way in a few remarks. I think there are basically two ways of understanding our participation in the European integration process. First, we might take it as a more symbolic step and the accession of this or that country into the European Union may be taken as the final proof or the final recognition that the country has achieved for example a certain level of quality of legal order or state administration. In fact, that the country has qualified itself to be a full-fledged member of a club of the rich and developed. This is more of a symbolic look at the EU. On the other hand, we can look at it more realistically and we can take it as any institution, in the way that any institution is a human construct that is not a goal in itself but only an instrument for safeguarding certain things and for delivering certain services. I would very much opt for leaving the first look behind and concentrating on the other look because it could bring our opinions about the EU much closer to reality. In fact, the EU is no sacred cow, it is an instrument, and we have to

54

SEKCE II

understand that. By using that instrument, by joining and using that instrument, we want to achieve something. Definitely, the membership could not be taken as a goal in itself. There are two sides of the European integration process: the economic one and the political one. I think that almost nobody has any problems with the economic integration of Europe and definitely not the center right political forces or center right political and ideological thinking, because removing trade barriers, opening markets and enlarging the space for trading and free movement of almost everything is one of the substantial thoughts of center right policy. However, it is not so easy with free movement of everything within the EU, but I do not want to talk about at this moment, I would rather touch a little bit on the other side of integration, which is the political integration of Europe, as it seems to me much more complicated and in some aspects much more problematic than the economic integration or unification. You all know that there are fashionable new theories that talk about the unavoidable extinction of the ‘nation-state’ or about unavoidable dismantling of the ‘nation-state’ as a result of economic globalization. These theories declare that such a historical phenomenon has no place in contemporary world where the economics goes global and therefore it naturally removes all barriers. The European democratic history is a history of diversity and differences. The theories about dismantling the ‘nation-state’ disregard such fundamental prerequisites of a state (a stable state) as for instance a common language – there is no common language all around Europe, as a shared historic experience – you have many different historic experiences in Europe, or a jointly created model of democracy or even national economy in various European countries, because you have a lot of models of democracy or democratic order in Europe as well as different or slightly different types of capitalism within different European countries. So that is one problem. The other problem is that the concept of dismantling the national state in fact reduces national identity to only a kind of cultural or folkloristic element and it does not take into account its political and constitutional significance based on the political concept of a nation as a source of state sovereignty and constitutional legitimacy. I am very much afraid that some attempts to create something like a European federation or something according to the model of the United States of America, something like the United States of Europe are very much influenced by these theories that in my opinion are very disputable and might be taken even as a source of certain tensions amongst European nations in the future. Moreover, I think, and this is a paradox because it will be perhaps at least partially contrary to what I have said, that the very strong role, maybe the same role like these fashionable theories, is played within the process of European integration by certain geo-strategic national interests of certain states. To put it clearly: I do not agree that much with my friend Jozsef Szajer that this is so much a question of left-right division, that left is more in favor of centralization and bureaucratization and artificial unification of the European Union, while center right is mostly against. I think that in some countries, it does not matter from the point of view of European integration whether the so-called center left or center right is in power, because the geopolitical or geo-strategic interests of such a country are valid regardless of what political force is in power. But I would rather see a difference concerning the European Union; I would rather see a difference between small states and big states or maybe between old members or the founding fathers and those who joined later.

SESSION II

There are I think two almost canonical things that can be said about the European Union. Bigger states, with some exceptions, of course, in continental Europe, to put it right, are much more in favor of the centralized idea of a European super-state because they and their decision-making jurisdictions cannot be endangered in any way by creating such a state, as they are big enough not to be diluted within such a superstructure. So that is point number one. Point number two, which is almost as canonical, is that those who may be considered the founding fathers of the EU, perhaps the original six members with more or less exceptions, are much more pro-federalist, which in my understanding means more in support of centralist European state than those who joined later and therefore are not as much emotionally engaged in the whole project as those who founded it. So I think that it is a task for newcomers, for new members of the EU not to blindly follow some schemes or some ways that are shown to us or maybe that are even artificially imposed on us. Rather, we should concentrate on definition of our own role within the process of European integration. We should also concentrate on our own definition of the European architecture of the future from a very pragmatic point of view and that is the point of view of national interest. We should be able to define what kind of European Union would be more beneficial for us after joining the EU, and therefore what kind of European Union we should support, what scheme, what architecture, and what will be less convenient for us or less beneficial and what is not worth to be supported from our side. However, of course, the countries that are now members of the EU or at least some of them know this as well as we do, and therefore are very much afraid that by enlargement, they might lose some quantitative advantage, namely setting up the rules including rules for negotiating process and decision-making processes. As a result, there have been many attempts, if not to delay or postpone the enlargement as such, then at least to realize enlargement under such conditions that would give the acceding countries a status of ‘second-class’ members. I think that it is up to us to understand that, it is up to us to understand that the EU is not a charity organization and that in fact it is an organization that also has its own interests and that subparts of the EU have also their own interests, and these interest sometimes overlap, sometimes are contrary to each other, and sometimes they are even contrary to our interests. We should be therefore able to define more clearly our position and we should not be afraid and we should not surrender our definitions and our opinions to the furious media attacks blaming some of us from antiEuropeanism or Euro-skepticism and things like that because all these labels are senseless. They have no real meaning. This is only very empty labeling and an attempt of media scandalizing of any opinions on the European integration that are different from the only officially allowed one in some circles, which is the federalist one. I think that Central and Eastern European countries should also think twice and very thoroughly and cautiously about the security concepts of the EU because as we all know, the concept of political integration that I have mentioned includes as one of its aims also the building a common European foreign and security policy, now the ‘second pillar’ of the EU. It might be that the ambition of European states to assume greater responsibility for their own security is a laudable intention in itself, but it is in fact accompanied by certain alarming signals. First of all, and we have been debating it today, there is an implicit or even explicit anti-Americanism, attempts of some European states to restore

55

56

SEKCE II

their lost world power status, and indications of changes in strategic orientation toward some other countries or in some other way than the transatlantic way, etc. I think that this is again potentially very dangerous and if the common foreign and security policy of the EU should lead to a gradual separation of Europe from the United States and to building of structures parallel or even competing with NATO and then to weakening of the transatlantic relationship, it would seriously undermine the essential and vital interests of the European democratic civilization. However, it has to be said here that frankly speaking, all the very ambitious concepts of European defense and security are at least for the time being just a paper tiger because the ambitions of this strategy are greater than its real potential. The efficiency of European armed forces is several times lower than that of the American forces, the percentage of European GDP earmarked for defense is one third lower than in the United States and raising the defense budget in European countries is socially and therefore politically unacceptable. If there was any attempt to increase the defense budget is some European countries it would mean to make cuts somewhere and the only area where cuts would possible is perhaps the very extensive welfare system of these states. However, I cannot imagine any politician who seeks re-election to be brave enough to make such cuts. Despite all the risks that I have tried to describe, full membership in the EU remains one of our strategic goals but all the reservations and some negative circumstances of the EU enlargement that I mentioned fully apply to us. We therefore have to monitor further development, we should evaluate the development in the light of our national interest and we then of course come to two practical consequences: 1) the political necessity of our full and equal participation in the decision-making processes within the EU, where full and equal means not a second rate participation, and at the same time 2) the economic necessity of our full and equal participation in the EU single market, again full and equal without any discrimination. That is all for the time being, thank you JAN ZAHRADIL Vice-Chairman, Civic Democratic Party, Czech Republic In 1992, Jan Zahradil was elected an MP to the Czechoslovak Federal Assembly (Parliament). From 1993 to 1995, Zahradil worked as the head of the Foreign Relations Department of the Civic Democratic Party and later as the Foreign Policy Advisor to the Prime Minister of the Czech Republic. In 1998, Zahradil was elected an MP to the Chamber of Deputies of the Czech Parliament and held several key positions in the field of foreign affairs. In the ODS shadow cabinet, he held position of the Minister of Foreign Affairs. In 2002, he was elected by the Czech Parliament as a representative of the Czech Republic to the EU Convention. Jan Zahradil was elected as the ViceChairman of the Civic Democratic Party at the party’s last congress in 2001. In June 2002, he was re-elected a member of the Chamber of Deputies of the Czech Parliament and holds position of Deputy Chairman of the Foreign Affairs Committee, Co-Chairman of the EU-Czech Republic joint parliamentary delegation.

57

SESSION II

JÓZSEF SZÁJER, MÍSTOPŘEDSEDA FIDESZ, MAĎARSKO

Ze všeho nejdříve bych chtěl jménem FIDESZ poděkovat a poblahopřát k uspořádání této konference. Myslím, že jsme již od prvního setkání našich stran byli velmi aktivním účastníkem. Rád bych poděkoval i IRI za to, že udržuje tradici těchto setkání, i když většina stran shromážděných okolo tohoto stolu přešla od našeho setkání v Budapešti do opozice. V té době ještě existovala vláda FIDESZ, a i když jsme ve volbách uspěli, nevyhráli jsme je. Rád bych také poděkoval organizátorům konference. Myslel jsem, že Jan určí tón debaty o rozšiřování EU a já jen budu pokračovat v tom, co říkal, ale zdá se, že ten úkol připadl na mne. Domnívám se, že pro strany střední a východní Evropy shromážděné kolem tohoto stolu je rozšiřování EU a způsob naší participace v rozšiřovacím procesu jednou z nejdůležitějších otázek. Postoj FIDESZ vůči evropské integraci byl vždy takový, že jsme integraci nepovažovali za cíl, ale za prostředek. Naším cílem není jen stát se členem EU, i když se samozřejmě členem stát chceme – náš cíl je o něco více ambiciózní. Přejeme si dostat naše společnosti, životní úroveň a způsob i kvalitu života na úroveň těch šťastnějších národů západní Evropy. To byl cíl a motor naší transformace, ale zároveň je to i motor naší snahy přiblížit se k EU. V těchto intencích jsme uvažovali, i když jsme byli u moci a měli plné ruce práce s technickými aspekty vyjednávání a se řízením nejrůznějších procesů. Snažili jsme se o co nejlepší zastupování našich zájmů a o podporu ideje evropského společenství v tom nejlepším slova smyslu. Vždy jsme však uvažovali v rámci možné budoucí prosperity a svobody pro naše společnosti. To je ten hlavní záměr a ti, kdo na něj zapomínají uprostřed obtížného a komplikovaného vyjednávání plného technických záležitostí týkajících se norem a kvót, jsou mimo mísu. V tomto ohledu máme jako středoevropské pravicové strany určité poslání: přivést myšlenky zpět na správnou cestu. Levicové strany, a zvláště pak ty, jejichž kořeny leží v minulém režimu a systému, tzv. postkomunistické strany vycházející z bývalých komunistických stran, vždy s ohledem na evropskou integraci a NATO uplatňují jinou strategii a jiný způsob myšlení. Je zároveň zábavné i nešťastné, když západoevropské vlády a někdy i Spojené státy zaujímají k pravicovým stranám našeho regionu ten postoj, že je to s námi jednoduše těžší. Samozřejmě, je to s námi obtížnější, protože jsme méně připraveni přijímat stanovené podmínky, jsme více připraveni vyjednávat a také více připraveni hájit naše zájmy, naše

58

SEKCE II

národní zájmy. To ale není styl postkomunistů. Ze všeho nejdříve musí ukázat, že se opravdu změnili, že přijali svobodu, tržní ekonomiku atd. Duch takového novověreckého myšlení mezi postkomunisty do jisté míry škodí našim zemím, protože vyjednávání s EU jsou jiná než vyjednávání v rámci RVHP. V RVHP to fungovalo tak, že moskevské centrum nám nařídilo, co máme dělat. Maďarsko dostalo příkaz vyrábět hezké autobusy, jiné země dostaly za úkol vyrábět něco jiného nebo dodávat zemědělské produkty a každý tak měl v této dělbě práce svůj úkol. My se domníváme, že EU je trochu jiná, že tam je třeba bojovat za své zájmy. Neočekává se od vás, že budete dělat to, co vám nařídí nějaké centrum, ale že přijdete k jednacímu stolu s tím, že znáte zájmy vaší země, víte, jakým směrem se chcete vydat, a máte na paměti své nejdůležitější zájmy. Jednací stůl slouží k jednání a přizpůsobování těchto zájmů. Levicové vnímání je však jiné. Nestačí jen v hlavě vyměnit tabulku Moskva za tabulku Brusel nebo Washington, protože to vede k servilnosti v myšlení. V EU jsou vyjednávání klíčová. Nyní jsme ve fázi vyjednávání, jíž se říká „finální finanční balíček“ a v níž se rozhoduje na dlouhou dobu dopředu o tom, jaké budou kvóty, jaké typy výroby, které odvětví dostane zelenou a které červenou, co zkrachuje a co bude prosperovat. Jde o mnoho a my musíme tlačit na naše vlády, zvláště na ty růžové, kterou bohužel máme v Maďarsku, jež jsou spíše ochotny akceptovat podmínky stanovené Bruselem. Musíme být tvrdí. Tlak přicházející z naší strany jim pomáhá být tvrdší a zároveň jej mohou zužitkovat i v Bruselu: „Doma je prokletá opozice, takže musíte splnit to a to.“ Domnívám se, že tuto roli musíme hrát, protože v opačném případě nám přinese dlouho očekávané členství v EU jenom velké zklamání. Maďarská veřejnost, která ze dvou třetin vstup do EU podporuje, by jinak mohla být po vstupu strašlivě zklamána. Během několika posledních let se situace změnila, protože předtím jsme se mohli oprávněně domnívat, že vstup do EU pro nás bude výhodný s ohledem na různé zdroje, podpory, úpravy a metody. Co vidíme v současné době a o čem jednáme za jednacím stolem, je to, že se musíme vyhnout tomu, abychom byli v prvním roce či dvou čistými přispěvateli do rozpočtu EU. Aby částka, již zaplatíme v rámci tohoto společného podniku, nebyla vyšší než částka, kterou získáme prostřednictvím různých zdrojů EU, tj. z regionálních fondů, vyrovnávacích fondů apod. V tomto ohledu se situace opravdu změnila do té míry, že výhodnost a lukrativnost tohoto podniku v krátkodobé perspektivě již nejsou tak skvělé jako předtím. To by nám však nemělo bránit v tom, abychom viděli výhody členství v EU. Nyní bych rád přešel k negativnímu argumentu. Otevřeli jsme naše trhy s výjimkou těch nejcitlivějších oblastí, jako je zemědělství nebo textilní výroba. Otevřeli jsme naše trhy členským zemím EU na základě našich evropských dohod. Mnoho členských zemí se tedy již dlouho těší výhodám, které toto otevření přineslo – mají vyšší výnosy, lepší zaměstnanost, investice atd. Teď je řada na Evropské unii, aby s námi zasedla za jednací stůl. Zatím jsme měli možnost těšit se jen ze všech obtíží, jež členství v EU může přinést, ale nemáme žádné výhody: nejsme součástí regionálního fondu ani nedostáváme nejrůznější podpory. A co je velmi důležité, je to, že když EU, komise či rada o něčem v Bruselu rozhodnou, má to na naše společnosti již dnes přímý dopad, který je možná ještě zásadnější než dopad na mnohé členské země EU, protože normy a standardy jsou všude stejné, ale důsledky pro země se slabší ekonomikou jsou bolestnější. U stolu, kde se o těchto věcech rozhoduje, však bohužel nesedíme a to je fakt. Naši čeští kolegové vědí moc dobře, že když se tvořila smlouva z Nice, u jednacího stolu neseděl žádný Čech

SESSION II

(a také žádný Maďar), a proto nyní máme o dva poslance Evropského parlamentu méně, než bychom si zasloužili na základě počtu obyvatel. Nebyl tam nikdo, kdo by řekl, že ještě menší Portugalsko má v Evropském parlamentu o dva zástupce více. To je jen malý a symbolický příklad toho, že bychom tam měli být, očima i nohama. Nohy zmiňuji proto, že před několika lety jsem potkal španělského koordinátora vstupu do EU a zeptal se jej, jaké je tajemství úspěšného vstupu do EU. Odpověděl, že musíte dát do dveří nohu, nechat ji tam, a i když se už zdá, že dveře jsou otevřeny dokořán, dál se snažit otevřít je ještě více. To je tedy tajemství toho, jak být v EU efektivní. Závěrem bych se rád zaměřil na zásadní myšlenky týkající se důvodů pro vstup a také toho, do jaké Evropské unie chceme vlastně vstoupit. Pracujeme v Konventu o budoucnosti EU a spolu s námi jsou tam zástupci mnoha přítomných stran. Probíhá tedy skutečná diskuse o tom, jakým směrem by se Evropská unie měla vydat. Domnívám se, že pravicové strany střední a východní Evropy mají za úkol udržovat klasické hodnoty, o nichž si někdy myslíme, že v rámci EU ustupují do pozadí, a to svobodu, rodinu, národ, práci, pořádek a právo. Přicházejí mi na mysl díky medaili s Edmundem Burkem, kterou jsme dostali dnes ráno. V některých chvílích musíme naše západoevropské kolegy tyto hodnoty znovu učit, protože se na ně zapomíná pod tlakem levicové ideologické dominance a jejího mediálního monopolu. Tyto základní zájmy musíme chránit a nedopustit, aby je tisk v mnoha našich zemích zesměšňoval. Jsou to totiž principy a hodnoty, jež jsou pro naše společnosti důležité dnes, stejně jako byly v naší části světa a v celé Evropě důležité po stovky let. V tomto smyslu musíme být tedy v základních principech neústupní. Evropa musí být i nadále založena na národní identitě jednotlivých zemí, protože ty byly organickými společenstvími po staletí. Starý kontinent byl vždy charakteristický svou kulturní rozmanitostí. Každý národ kontinentu prožívá svou evropskou identitu skrze radost z národních atributů a lpění na vlastní identitě. My Maďaři vidíme svou budoucnost členů Evropské unie jako Maďarů. Tím, že budeme Maďary, budeme i součástí evropského společenství. Nová Evropa by měla být společenstvím různých skupin a identit. Nikdo by neměl mít pocit, že vstupem do EU ztrácí svou národní identitu, protože to by nebylo pro EU prospěšné. Lidé z této části světa mají určité zkušenosti, které by měli předávat svým západoevropským a americkým přátelům. Za komunismu jsme trpěli, a proto bychom neměli dopustit, aby byly jeho strašné důsledky jednoduše zapomenuty. Jsme odpovědni za to, že za sto let od této chvíle si lidé budou stále uvědomovat, že něco takového se nesmí opakovat. Evropa a Evropská unie by na to měly klást větší důraz. Svůj proslov bych tedy rád zakončil optimisticky. Doufáme, že mnohé z našich zemí vstoupí v roce 2004 do EU jako plnoprávní členové. Doufáme, že tyto země budou skutečně plnoprávnými členy a jejich občané budou skutečně občany EU se všemi právy, a to s co možná nejkratším přechodným obdobím. Děkuji vám mnohokrát za pozornost. JÓZSEF SZÁJER Místopředseda, FIDESZ, Maďarsko József Szájer je poslancem Parlamentu od roku 1990. Po volbách v roce 2002 byl zvolen jeho místopředsedou. Od roku 1994 je místopředsedou strany FIDESZ. Na počátku své politické kariéry v roce 1988 zakládal Alianci mladých

59

60

SEKCE II

demokratů a poté se za opozici zúčastnil jednání u kulatého stolu po pádu komunismu. Od roku 1990 zastupuje v maďarském Národním shromáždění volební okres Šoproň. V roce 1994 byl zvolen místopředsedou FIDESZ a v letech 1994 až 1997 byl též předsedou parlamentního klubu FIDESZ. V posledním volebním období zastával několik funkcí: byl předsedou Výboru pro evropskou integraci Národního shromáždění, spolupředsedou stálé delegace pro spolupráci s Evropským parlamentem, předsedou parlamentního klubu FIDESZ, členem Politické kanceláře Evropské lidové strany atd. V roce 2002 se jako delegát maďarského Národního shromáždění stal členem Konventu EU.

JÓZSEF SZÁJER, VICE-CHAIRMAN, FIDESZ, HUNGARY First of all, on behalf of FIDESZ, let me congratulate and thank this conference. I think that from the very beginning, we have been a very active participant of this series of meetings between our parties, and I would like to congratulate and thank the IRI for keeping up these meetings even though the parties that have gathered around this table are more in opposition now than they were the last time we met in Budapest. There was still a FIDESZ government and although we had a successful election, we did not win. I would also like to express my thanks to the organizers. I was thinking that Jan will give the tone and I will only continue in what he would be saying, but now I have to set the tone about EU enlargement myself. I think that for the parties from Central and Eastern Europe around this table, EU enlargement and how are we going to participate in the process is one of the most important issues. The position of FIDESZ in regard to European integration was always that we have considered it not the goal but the means. It is not the goal to be a member of the EU, although obviously, we want to be a member, but our goal is a little bit more ambitious: it is to adjust our societies, the living standards, the way and quality of life to the level of the more fortunate nations of Western Europe. And that was the goal and engine behind our transitions but also the engine behind our work to approximate ourselves to the EU. In these terms we were thinking – even when we were in government and busy with the technical part of negotiations and management of all processes – we were trying to do our best to represent our interests and also trying to promote an idea of European community in the best sense of the word, but we were always thinking in a framework of a future possible prosperity and freedom for our societies. That is the main goal and those who are missing the goal in the midst of very difficult and heavy negotiations that are full of technicalities about standards and taking over quotas are missing the point. In this sense, we as Central European center right parties have a certain mission to bring ideas back to the right track. Left wing parties and especially those that originated in the previous regime and system – so called post-communist parties, but they are not only post-communist but in their origin are of the communist party – always have different strategy and different way of thinking about European integration and NATO.

SESSION II

It is a very funny and unfortunate fact that West European governments, sometimes including the United States, had an attitude towards center right governments of the region that they are more difficult. Obviously we are more difficult for them, as we are less ready to accept the set conditions, we are more ready to negotiate, and we are more ready to protect our interests, our national interests. This is not the way the postcommunists are doing their job. First, they have to show they have changed, that they changed completely, that they accepted freedom, free market and so on. So in this sense, the spirit of neophyte way of thinking among the post-communists is really somewhat damaging to the interests of our countries because the EU negotiations are different than those of COMECOM. In COMECOM, there was a center in Moscow and they were telling us what to do. Hungary was told to make nice buses, other countries were told to make other things, provide nice agricultural products et cetera, and everyone had his share in this distribution of labor. We imagine that at the least the EU is a little bit different, that you have to fight for your interests. You are not expected to do what the center is telling you to do, but rather to come to the negotiating table and know what your country’s interest are, which direction you want to go, what are your main interests; and the table is for negotiating and adjusting these interests. The left’s perception is different. It is not enough to change the label from Moscow to Brussels or Washington in your head because that is what creates a servile way of thinking. In the EU, negotiations are very much at stake and now, we are in a phase of negotiations called the ‘final financial package‘, when most of the things are decided for a long term – what kind of quotas, what kind of production, what areas of industry will get the green light and what area will get the red light, what part will go bankrupt and what part will prosper. So much is at stake that we have to push our governments – especially those with the pink and rosy colors that we unfortunately have in Hungary, which are more ready to accept the conditions set by Brussels – to try to be tough. Actually, our push is helping them to be tough and that is a good reference also for them in Brussels: "I have this bloody opposition behind me, you have to fulfill these criteria". But I think we have to play this role in this sense because otherwise, the much expected membership in the EU will bring you disillusion. Otherwise, the public in Hungary, for instance, which now supports membership by a two-thirds majority, will be disappointed in regard to the membership in the EU. The situation has changed in the last few years: a few years ago, we could rightly presume that when we enter into the EU, it would be very beneficial in terms of different resources, support, adjustments and methods. Now what we see and what we are negotiating at the table is that we should avoid that in the first one or two years, our countries should be net contributors to the EU. This means that the amount that we will pay in as a part of this common enterprise should not be higher than the amount we get from the different resources of the EU, from regional funds, adjustment funds and so on. In this sense, the situation has changed considerably to the degree that the benefits and lucrativeness of this enterprise – if you see it in a very short term – do not seem as bright as they did before. However, it should not lead us to deny the benefits of membership in the EU.

61

62

SEKCE II

But let me now turn to the negative argument. We have opened our markets with the exception of some very sensitive areas such as agriculture and textile industry. We have already opened our markets to the EU member states on the basis of our European agreements. Many EU member states have thus already benefited very much from this opening of our markets, which means that they got higher revenues, better employment, investments and so on. Now it is the turn of Western Europe to let us to the negotiating table. So far, although basically ‘enjoying‘ all the difficulties that come with EU membership, we do not have the benefits, we are not a part of the regional fund, we are not getting the different resources, and what is very important, when something important is now decided in Brussels by the EU, the Commission or the Council, it already has a direct effect on our societies. Maybe even more direct effect than in many EU member states because the standards are the same but the effects on countries with weaker economies are stronger. But we are not sitting at the table where these things are being decided. And that is what happened – and our Czech colleagues know this very well – when the Treaty of Nice was drafted. No Czech (and no Hungarian for that matter) was sitting at the negotiating table and that is how it turned out that we got two Members of the European Parliament less designated for us than what would be appropriate for our respective populations. No one was there to say that even the smaller Portugal has two more seats in the EP. This is just a small and rather symbolic example of why we should be there, why we should have our eyes and legs in it. The legs come into the story because a few years ago, I met the Spanish coordinator of their accession into the EU in the mid-1980s and asked him what was the secret about joining the EU. He said that you should push your leg into the door and push as long as you can and even if you see that the door is wide open, you still have to push further. So that is the basic secret of being effective in the EU. Let me turn during the last two minutes to the principle ideas about why and what kind of European Union we would like to join because now, as my colleague has mentioned, we are together in the Convention on the future of the Europe and many of our parties are represented there, so there is a real discussion going on about what direction Europe should take. I think that Central and Eastern European center right parties have a job to maintain some of the classic values that we sometimes feel are already fading in the EU and these are freedom, family, nation, work, order and law. They are coming to my head based on the nice gift with Edmund Burke that we received this morning. At times, we have to re-teach these values to our Western European colleagues, because they tend to forget them under the pressure of the left’s ideological dominance and monopoly in the media. We should protect these basic interests and should not allow the press in many of our societies to ridicule the basic principles and values that are important for our societies and have been important for them for several hundred years in this part of the world and also all over Europe. In this sense, we should be firm with these conditions and general principles. Europe must remain based on national identities of its countries, because they have been its organic communities for hundreds of years. The old continent has always been characterized by cultural diversity. Each nation on the continent experiences its European identity through enjoyment of its national features and adherence to its own identity. We

SESSION II

Hungarians envisage our future in being members of the European Union as Hungarians and through being Hungarians we can be a part of this European community. The new Europe should be a community of different groups and identities. In this sense, no one should feel that by entering and joining the EU, they are losing identity because that would be a detriment to the EU. We have, in this part of the world, certain experiences that we should teach to Western Europeans and our American friends. We have been suffering during the communist years and we should not let the disastrous results that the communists brought to this part of the world to be forgotten. We should keep the memory of that. We have the responsibility that a hundred years from now, people should remember that this kind of thing should never return. Europe and the European Union should pay more attention to that. In that sense, with an optimistic note, I would like to close my remarks: we hope that in 2004, many of our countries will be able to join the EU as full members. We hope that these countries will really be full members and our citizens will really be citizens of the EU with full rights, with the shortest transition period possible. Thank you very much for your attention. JÓZSEF SZÁJER Vice-Chairman, Deputy Speaker of the Parliament, FIDESZ, Hungary József Szájer has been a Member of Parliament since 1990. After the 2002 elections, he was elected the deputy speaker of the Hungarian Parliament. Since 1994, he has held the position of FIDESZ’s vice-chairman. He started his political career as a founding member of the Alliance of Young Democrats in 1988 and participated in the Opposition Roundtable after the fall of communism. Since 1990, he has represented the Sopron constituency in the Hungarian National Assembly (member of the Committee on Constitution and Justice Affairs, member of the Foreign Affairs Committee, deputy head of the parliamentary group of FIDESZ). In 1994, he was elected the vice-chairman of FIDESZ, and from 1994 until 1997, he was the head of the FIDESZ parliamentary group. During his last term, Szájer held several positions (chairman of the European Integration Affairs Committee of the Hungarian National Assembly and co-chairman of the EU-Hungary Joint Parliamentary Committee, member of the Standing Orders Committee, head of the FIDESZ parliamentary group, member of the Political Bureau of the European People’s Party etc.). In 2002, he became a member of the European Convention as a delegate of the Hungarian National Assembly.

63

64

SEKCE II

THEODOR STOLOJAN, PŘEDSEDA NÁRODNÍ LIBERÁLNÍ STRANY, RUMUNSKO

Dámy a pánové, dovolte mi připojit se k ostatním přednášejícím a poděkovat IRI za podporu této konference i za podporu, kterou tato instituce poskytla nám. Dovolte mi také složit poklonu České republice, protože mi byla zdrojem dobrých zkušeností ve věcech transformace. Také bych rád složil poklonu Václavu Klausovi, jenž tuto zemi vedl více než šest let. Nemáme takové štěstí jako naši maďarští kolegové, kteří vědí, že do Evropské unie vstoupí do konce roku 2004. Co se týče Rumunska, nevíme, kdy přesně se tak stane, ale víme, že se tak jednou stát musí. A to je možná důležitější než přesně znát rok vstupu. Když mluvíme o Evropské unii, rozšíření a kandidátských zemích, nesmíme zapomínat na to, že existuje určitá referenční skupina. Jejími členy je 12 kandidátských zemí, které vyjednávají o přistoupení. Když se na tuto skupinu podíváme blíže, zjistíme, že 10 jejích členů vstoupí do EU do konce roku 2004. Dvě země budou následovat v další vlně – Rumunsko a Bulharsko. Jak si tedy stojí Rumunsko? Možná víte, že Rumunsko je po Polsku druhou největší zemí v regionu, ale když se podíváme na ekonomické ukazatele naší země, není situace a pozice mezi uvedenými 12 zeměmi bohužel tak skvělá. Nás hrubý domácí produkt je jen 27 procent průměru EU v přepočtu na paritu kupní síly. Čtyřicet procent lidí pracuje v zemědělství. Pro Rumunsko, ale i pro EU to představuje velký problém. Podpora vstupu do NATO a EU je však v Rumunsku velmi velká. Zároveň se ale 48 procent Rumunů domnívá, že země se vydala špatným směrem s ohledem na životní úroveň. Když pracujeme na budoucnosti Rumunska jako součásti EU, máme samozřejmě stejné obavy jako ostatní kandidátské země. Asi největší je naše obava, že po první vlně rozšíření zůstane Rumunsko po dlouhou dobu viset v procesu rozšiřování, aniž bychom věděli, kdy a jak budeme přijati. Proto pro Rumunsko očekáváme jasný plán a také časový harmonogram. Rozšíření EU je samozřejmě založeno na principu, podle něhož každá kandidátská země vstoupí tehdy, až na to bude připravena. Další naší obavou je zemědělská politika EU vůči kandidátům. Zdá se, že Evropská unie bude institucí se dvěma soustavami pravidel: jedna soustava pravidel pro existující členy a druhá pro nové členy. Máme obavy s ohledem na nová pravidla, která budou finalizována během diskusí o reformě EU, tedy pravidla rozhodování v rámci EU. Rumunsko se domnívá, že

65

SESSION II

jeho zastoupení v hlavním řídícím orgánu EU, v dnešní době tedy v Radě ministrů, nebude adekvátní, jelikož budeme mít méně hlasů, než by nám patřilo. Každý samozřejmě chápe, že budoucí EU s 25 a poté s 27 členy musí nutně něco na rozhodovacím procesu změnit a rozhodnout o tom, jakou váhu budou mít hlasy jednotlivých zemí, ať už jsou velké, nebo malé. Nechceme v budoucím společenství přijít o možnost vyjadřovat naše názory. Obavy máme též s ohledem na naše místo v rámci EU v souvislosti s konkurenceschopností. Naši občané již v EU pracují, ale příliš mnoho z nich má práci s malou přidanou hodnotou a příliš málo z nich má práci s vysokou přidanou hodnotou. Přesto se na EU díváme s velkými nadějemi. Když vezmete v úvahu zvláštní charakter Rumunska, domníváme se, že byrokracie v EU je mnohem lepší než byrokracie v dnešním Rumunsku. Od EU se proto můžeme hodně naučit o transparentnosti a o boji proti korupci. Korupce je dnes bohužel v Rumunsku na vzestupu. Již dnes se učíme o odpovědnosti za veřejné finance, kvalitě a včasnosti a to platí jak pro ekonomický, tak pro politický život v Rumunsku. Samozřejmě jsme si vědomi toho, že do vstupu do EU nám schází ještě pět nebo šest let. Jak jsem již řekl, podpora vstupu je mezi Rumuny velmi výrazná. Věříme, že integrace bude jasně ku prospěchu rumunských občanů. THEODOR STOLOJAN Předseda, Národní liberální strana, Rumunsko Profesor Theodor Stolojan byl zvolen do čela Národní liberální strany v roce 2002. V současné době přednáší na Transylvánské univerzitě v Brašově a zároveň je prezidentem Strategic Consulting SRL. Po pádu komunismu v roce 1989 byl jmenován prvním náměstkem ministra financí a v roce 1990 se stal ministrem financí. Mezi hlavní oblasti jeho profesního zájmu patří makroekonomika, rozpočtové procesy, financování veřejných podniků, státní příjmy, devizový trh a mezinárodní obchod a finance. V roce 1991 se stal předsedou Národní privatizační agentury. Mezi říjnem 1991 a listopadem 1992 byl předsedou vlády Rumunska. V letech 1992 až 1998 pracoval jako ekonom ve Světové bance (oddělení rozvoje soukromého sektoru). Zaměřil se na rozvoj a realizaci privatizačních programů v Moldavské republice a Uzbekistánu. Dále se podílel na privatizaci v Kyrgyzstánu, Etiopii a na Ukrajině.

THEODOR STOLOJAN, PRESIDENT, NATIONAL LIBERAL PARTY, ROMANIA Ladies and gentlemen, Let me join the other speakers in thanking the IRI for supporting our meeting and also for the support that this institution lent to us. Let me also pay a tribute to the Czech Republic, as during the years, it provided me with good experiences in terms of

66

SEKCE II

transition. And of course, I have to pay tribute to Mr. Václav Klaus, who governed this country for more than 6 years. We are not as lucky as our Hungarian colleagues as they know that they will join the European Union by the end of 2004. As for Romania, we do not know exactly when, but we know exactly that we will join the European Union for sure and that is maybe more important than to say clearly in what year. When we discuss the European Union, the enlargement and the candidate countries, we cannot talk without keeping in mind that there is a group of reference. The group of reference is the group of 12 candidate countries that are negotiating about enlargement. When we look at this group of 12 countries, we already know that 10 of them will join the EU by the end of 2004. Of course, there are two countries that will follow in the second wave – Romania and Bulgaria. Where we are, and I am now referring to Romania: maybe you know that after Poland, Romania is the second largest country in the region, but when we look at our economic indicators, we are not so happy with our position in this group of 12. Our GDP represents only 27 percent of the average per capita GDP in the EU in terms of purchasing power parity. We also have 40 percent of our labor force in the sector of agriculture. It is a big headache for Romania; it is also a big headache for the EU. There is a huge support in Romania for integration in NATO and the EU. But also in Romania, 48 percent of citizens think that the country is going in the wrong direction when referring to the standard of living. Of course, working for the future of Romania as a part of the EU, we have worries just like other candidate countries. Maybe the most important thing for us is that we worry that after the first wave of enlargement, we will be left for a long time in the process of enlargement, without a clear outcome as regards when and how. Therefore, we expect a clear roadmap for Romania and also a time target. Of course, the enlargement of the EU is based on the principle that each candidate country will join the EU when it is ready. We are also worried about agricultural policy of the EU in regard to candidates. It seems that there will be a European Union with two sets of rules: one set of rules for the existing members and the other set of rules for candidates. We are also worried about the new rules that will be finalized during discussions about EU reform, i.e. the new rules for decision-making within the EU. Romania already thinks that our representation in the main regulatory body of the EU, which today is still the Council of Ministers, will not be adequate, that we will be under-represented in terms of votes. Of course, everybody can understand that a future EU with 25 members after the first wave and with 27 after the second wave of enlargement has to change something in the decision-making process. The problem is how the decision-making process will be changed. What kind of a voice will each country have, be it small or large. We do not want to lose our voice in the future Community. Of course, we are also worried about our place in the EU in terms of competitiveness. We already have workers in the EU, but unfortunately too many of them are in jobs with low added value and too few in jobs with high added value. However, we look at the EU with a big hope. If you take into account the special features of Romania, we think that the bureaucracy of the EU is better, much better than the bureaucracy of today’s Romania. Therefore, we can learn a lot from the EU,

SESSION II

we can learn about transparency and about fight against corruption. Today, unfortunately, corruption is on the rise in Romania. We can learn about accountability for public funds, we learn about quality, cost and delivery on time, and this is valid for political life and for economic life as well, for everything in Romania. Of course, we know that in front of us, there is still at least five or six years until we join the EU. As I said, the support of Romanian citizens for the EU is great. We believe that Romanian integration will be clearly in the advantage of Romanian citizens. THEODOR STOLOJAN President, National Liberal Party, Romania Professor Stolojan was elected the president of the National Liberal Party in 2002. He currently lectures at the Transylvania University of Brasov and is the president of the Strategic Consulting SRL. After the fall of communism in 1989, Stolojan was appointed the First Deputy Minister of Finance, and from 1990 served as Minister of Finance. Principal areas of his professional involvement include macroeconomics, budget process, public enterprise financing, state revenues, international trade and finance and foreign exchange. In 1991, Stolojan became the chairman of the National Agency for Privatization. Between October 1991 and November 1992, he was the Prime Minister of Romania. Between 1992 and 1998, he worked in The World Bank (Private Sector Development Department) as an economist and senior economist. He focused on development and implementation of privatization programs in the Republic of Moldova and Uzbekistan. Stolojan has been also involved in the privatization process in the Kyrgyz Republic, Ukraine and Ethiopia.

67

68



SEKCE III:

Strategie proti vládě levice

SESSION III:

Strategy Against the Left

69

70

SEKCE III

NADEŽDA MICHAJLOVA, PŘEDSEDKYNĚ SVAZU DEMOKRATICKÝCH SIL, BULHARSKO

Dámy a pánové, Ze všeho nejdříve bych ráda vyjádřila svou spokojenost s organizací a dobrou prací této konference evropské pravice. Musím však poznamenat, že spolupráce mezi našimi spřízněnými stranami ještě není tak aktivní a tak přínosná, jak bychom si přáli. V tomto ohledu se máme co učit z dynamických kontaktů mezi stranami levice, na niž bych se ráda ve svém proslovu zaměřila. Abychom dokázali obstát tváří v tvář zásadním výzvám v boji proti levici, musíme mít na paměti situaci po skončení posttotalitní transformace ve střední a východní Evropě. Na základě této situace lze říci, že středové a pravicové strany v našich zemích se nacházejí v ideologické a politické krizi. To je důsledkem vyčerpání jejich strategické agendy v devadesátých letech. Cílem našich stran byly rychlé a radikální ekonomické změny, rozchod s minulostí a účinná integrace v rámci NATO a EU. Tato témata byla součástí celonárodního konsensu po celých deset let. Jednoduše řečeno, společnost dostala víceméně to, co si přála. Pravicové strany realizovaly podstatnou část svých programů, avšak neobstály v tzv. krizi implementace. Další zásadní problém souvisí s bolestivými reformami, které proběhly pod vedením středových a pravicových stran střední a východní Evropy. Bolest, již tyto reformy přinesly, byla připsána a ztotožněna s pravou částí politického spektra. V neposlední řadě je skutečností, že privatizace probíhala v chudých a rovnostářských společnostech s oslabenými institucemi, což usnadnilo cestu korupci. A byla to právě korupce a rozdělení společnosti na několik vítězů a mnoho poražených v důsledku změn, co zásadně podkopalo základy morální solidarity. A jak všichni víme, silná pravicová strana nemůže existovat, aniž by byla postavena na morální solidaritě mezi svobodnými občany. Bylo by tedy možné říct, že společnost do jisté míry považuje naše strany za původce zániku této solidarity. Vraťme se však k zásadním úkolům, které východoevropskou pravici čekají. Na začátku 21. století čelíme společenské a politické situaci, v níž musíme vzít v úvahu několik důležitých priorit a faktů: 1. Je nutné obnovit projekt občanské solidarity. Lidé musí věřit tomu, že je možné, aby byla jejich občanská práva, osobní bezpečnost, bezpečnost jejich rodin a také ekonomická prosperita garantovány státem řízeným pravicí, tedy silou respektující

SESSION III

občanskou rovnost a svobodu. Naším úhlavním nepřítelem je levicový paternalismus, těžící ze strachu a nedostatku svobody mezi lidmi. Většina lidí opět očekává, že jim stát poskytne sociální výhody, na které byli zvyklí za komunismu, aniž by si položili otázku, jaká omezení na ně tento stát kladl. V boji proti levici musíme spoléhat na svobodného a odpovědného jednotlivce, jenž chce přijatelně minimální stát, který umožní naplnění jeho cílů pomocí vlastního potenciálu a odpovědnosti. 2. Neměli bychom zapomínat na to, že žijeme v sociálně polarizovaných společnostech s několika vlivnými lidmi a spoustou chudých. Střední třída a její zájmy nedominují společenské agendě. To nám přináší odpovědnost za tvorbu selektivní sociální politiky, jejímž cílem není rozdávat, ale vytvořit nový prostor a možnosti pro svobodného občana. Naším úkolem by tedy mělo být investovat do lidského kapitálu, tedy do vzdělání, zaměstnanosti, zdravotní péče a rekvalifikace. Tato politika investic do lidského kapitálu by měla mít podporu mezinárodní finanční i politické komunity, protože v současné situaci jsou sociální problémy zanedbávány. 3. Nový pravicový projekt musí bezpodmínečně prezentovat společnosti důvěryhodný a spolehlivý program silného státu v oblasti zákona a pořádku. Dědictví komunismu a jeho různé tváře (tajné služby, okrádání státu, nomenklatura atd.) vytvořily reformní společnosti s vysokou mírou organizovaného zločinu, šedé ekonomiky a nemohoucnosti zákona. Místní postkomunistické mafie se rychle spřátelily s mezinárodními zločineckými organizacemi a vytvořily tak část místního podsvětí. Musíme lidem připomínat dědictví minulosti a přímé spojení mezi komunistickým režimem a částí jeho levicových nástupců na straně jedné a organizovaným bezprávím na straně druhé. Antikomunismus ve střední a východní Evropě je dnes ideologií boje proti novým zločinným tvářím minulých komunistických režimů. Existuje přímá a velmi důležitá souvislost mezi úspěšnou strategií zavádění zákona a pořádku ve státě a opětovnou morální legitimizací středových a pravicových stran. 4. Obtíže transformace měly ve východoevropských společnostech za následek vznik dvou krajních modelů národní identity. Na jedné straně jsme svědky posilování nacionalistických tendencí, což vede k etnickým konfliktům a autoritářství. Na druhé straně probíhají nebezpečné procesy dezintegrace pozitivní národní identity, což je známkou krize národního společenství. Středopravicové síly, a zvláště pak ty v jihovýchodní Evropě a v částech východní Evropy, musí odstranit téma národní jednoty z agendy levicových populistů. Tím, že se chopí tohoto tématu, může z něj pravice učinit součást strategie občanské národní solidarity, vycházejíc při tom z nejlepší tradice demokratického rozvoje společnosti, která existuje i v zemích s krátkou demokratickou historií. Nikoliv autoritářský nacionalismus a nihilismus, ale pozitivní národní identifikace musí být zbraní středopravicových stran v opětovné integraci postkomunistických společností do demokratických občanských společenství. 5. Pravicová strategie nemůže existovat bez efektivního modelu ekonomického rozvoje. I když to říkám až v závěru, přikládám tomu zásadní důležitost. Dnes musíme přiznat, že ekonomická transformace ve střední a východní Evropě spočívala víceméně v aplikování neoliberální doktríny učebnicovým stylem. Život je však komplexnější než jakákoliv doktrína, a proto je zde jakýkoliv dogmatismus kontraproduktivní. Sociální program nemůžeme uskutečnit v případě, že částečně nevyužijeme keynesiánského

71

72

SEKCE III

modelu podpory tržní poptávky. Ekonomický růst není možný bez finanční odpovědnosti a daňových úlev v podnikání. Dva uvedené ekonomické přístupy, které se, formálně vzato, vylučují, by měly být pragmaticky uvedeny v soulad v rámci středopravicové strategie zaměřené na obnovení a rozvoj východoevropských společností. V této souvislosti nelze podcenit roli Evropské unie jako faktoru rozvoje Evropy. Dámy a pánové, závěrem bych ráda řekla, že obnovení šancí středopravicových stran ve střední a východní Evropě je možné pouze ve vzájemné spolupráci. Individuální snažení na národní úrovni může být úspěšné jen částečně, a ve většině případů bylo dokonce marné. Situace ve východní Evropě vyžaduje pružné a kreativní aplikování hodnot a kritérií evropské křesťanské demokracie: musíme totiž přiznat, že před deseti lety jsme si jen vypůjčili a opsali stanovy a program středopravicových sil západní Evropy. Jestliže však chceme rehabilitovat středopravicovou politiku a přivést ji zpět k moci, musíme si náš domácí úkol napsat bez cizí pomoci. Děkuji vám za pozornost. NADEŽDA MICHAJLOVA Předsedkyně, Svaz demokratických sil, Bulharsko Nadežda Michajlovová byla v březnu 2002 zvolena do čela Svazu demokratických sil, hlavní opoziční formace v bulharském parlamentu, kde je dále členkou zahraničního, obranného a bezpečnostního výboru. Na politickou dráhu vstoupila jako novinářka v letech 1986 až 1988. Po pádu komunismu byla šéfkou zahraničního oddělení Radikální demokratické strany a později pracovala jako mluvčí a vedoucí tiskového oddělení Svazu demokratických sil. Poté byla jmenována mluvčí a vedoucí Tiskového centra vlády za úřadování pravicového kabinetu premiéra Filipa Dimitrova (1991–1993). Od roku 1995 do roku 2002 zastávala funkci místopředsedkyně Svazu demokratických sil. Na 37. zasedání Národního shromáždění byla členkou zahraničního výboru, členkou bulharské delegace v Radě Evropy a předsedkyní Výboru pro vztahy s parlamenty a veřejností. Po vítězství Svazu demokratických sil v parlamentních volbách roku 1997 se stala ministryní zahraničních věcí Bulharska. V roce 1999 usedla do křesla místopředsedkyně Evropské lidové strany.

NADEZHDA MIHAYLOVA, PRESIDENT, UNION OF DEMOCRATIC FORCES, BULGARIA Ladies and Gentlemen, Allow me first of all to express my satisfaction with the organizing and good work of this conference of the European right. Unfortunately, I have to note that the joint work between our fraternal parties is not yet as active and as fruitful as we would have liked. We have something to learn in this respect from the dynamic contacts among the parties of the Left, to which I would like to devote my comments.

SESSION III

In order to be able to meet the principal challenges in the struggle against the Left, we need to be aware of the situation after the end of the post-totalitarian transition in the Central and Eastern Europe. The situation has shown that the center-right parties in our countries are in an ideological and political crisis. This resulted from the exhausting of their strategic agenda in the 1990s. Our parties wished to achieve rapid and radical economic changes, a break with the past and effective integration in NATO and the European Union. For ten years, these topics became an element of national consensus. To put it simply: to a greater or lesser extent, society got what it wanted. The right-wing parties implemented a substantial part of their programs, but lapsed in the so-called "crisis of implementation". Another major problem came from the severe reforms, which were made under the leadership of center-right parties from Central and Eastern Europe. The pain caused by the reforms was identified with and attributed to the right- wing political spectrum. And last but not least, the rapid privatization was being implemented in poor and egalitarian societies with weakened institutions, which created conditions for corruption. And it was precisely corruption and the division of society into a few winners and many losers from the changes that sharply undermined the foundations of moral solidarity. And, as we know, there is no strong center-right party, which is not built on the moral solidarity among free citizens. In a sense, we can say that society partially recognized our parties as the destroyers of that solidarity. However, let us go back to the principal tasks facing the Eastern European Right. In the beginning of the 21st century, we are faced with a civil and political situation, in which we need to take into account some important priorities and facts: 1. It is necessary to restore the citizen solidarity project. People need to believe that it is possible for their civil rights, their individual security and the security of their family and economic prosperity to be guaranteed by a state governed by the Right - a power that respects civil equality and freedom. Our main enemy is the leftist paternalism that thrives on the fear and lack of freedom among the people. Most of them are expecting the state again to give them the fringe benefits they had at the time of communism, without asking themselves what restrictions that same state imposed upon them. In the fight against this Left we need to rely on the free and responsible individual1 who wishes the sensible minimum of state, so as to attain his goals with his or her own potential and responsibility. 2. We should not forget that we are living in socially polarized societies, with few affluent and many poor people. The middle class and its interests do not dominate our society's agenda. This faces us with the responsibility to develop a selective social policy, aimed not at giving away, but at forming new spaces and opportunities for the free citizen. Our task would have to be to Invest in human capital: education, employment, health care and re-training. Such a policy of investing In human capital should be assisted by the international financial and political community, because in the present situation least attention is paid to the social problems. 3. The new right-wing project inevitably has to present to society a credible and reliable program for a strong State in the sphere of law and order. Both the heritage of communism and its metamorphoses (secret services, robbed State, nomenklatura, etc.)

73

74

SEKCE III

created transition societies with a high degree of organized crime, gray economy and powerlessness of the law. The local post-communist mafias rapidly made friends with the international criminal trade unions, forming a part of the local underground. We cannot leave the people in the dark about the direct links and heritage between the communist regime and a part of its left-wing successors, on the one hand, and organized lawlessness, on the other. Today, anticommunism in Central and Eastern Europe is the ideology of combating the criminal metamorphoses of the past communist regimes. There is a direct and extremely important connection between a successful strategy of introducing law and order in the State, and the moral re-legitimizing of the center-right parties. 4. The difficulties of transition created two extreme models of national identity in Eastern European societies. On one hand, we are witnessing an Intensification of the nationalist tendencies, leading to ethnic conflicts and authoritarianism. On the other hand, there are dangerous processes of disintegration of the positive national identity, which is a sign of crisis of the national community. The center-right forces, especially those in Southeastern Europe and in some parts of Eastern Europe, need to take the national unity theme out of the agenda of left-wing populism. By embracing that theme, the Right can incorporate it in a strategy for citizen national solidarity, based on the best traditions of democratic development of society, which can be found everywhere, even in countries with a scarce democratic history. It is not the authoritarian nationalism and nihilism, but the positive national identification that should be the weapon of the center right parties for re-integration of the post-communist societies in democratic civil communities. 5. There is no center-right strategy without an effective model of economic development. And although I am mentioning it near the end, it is of prime importance. We have to admit today that the economic transition in Central and Eastern Europe was achieved by applying to a greater or lesser extent the neo-liberal doctrine in a textbook fashion. Life is richer than any doctrine, and any dogmatism is counterproductive here. We cannot attain a social program without partially resorting to the Keynesian model of supporting the market demand. And we cannot secure economic growth without financial responsibility and tax incentives for entrepreneurship. These two economic approaches, which formally rule each other out, should be pragmatically reconciled in a center-right strategy for restoration and development of the Eastern societies. Here, it is difficult to overestimate the role of the European Union as a factor for the development of Europe. In conclusion, Ladies and Gentlemen, the restoration of the center-right prospect in Central and Eastern Europe can be achieved only as a joint process. Individual national attempts can only be partially successful, and we know that in most cases they were futile. It is necessary to apply flexibly and creatively the values and the criteria of European Christian democracy to the situation in Eastern Europe, because we have to admit that ten years ago, we merely copied and borrowed the charter and the program of the center-right forces in Western Europe. However, if we wish today to rehabilitate the center-right policy and to bring it back to power, we have to write our homework unaided. Thank you for your attention.

SESSION III

NADEZHDA MIHAYLOVA President, Union of Democratic Forces, Bulgaria In March 2002, Nadezhda Mihaylova was elected the president of the Union of Democratic Forces, the leading opposition formation within the Bulgarian Parliament, where she also serves as a member of Foreign Policy, National Defense and Security Committee. Mihaylova started her public policy career as a journalist (1986-1988). After the fall of communism, Mihaylova served in several political positions: she was the head of Foreign Relations Department of the Radical Democratic Party and later the spokeswoman and head of press department during UDF’s election campaign. She was then appointed the spokeswoman and head of Government Press Center of the center right cabinet of Prime Minister Filip Dimitrov (19911993). From 1995 to 2002, Mihaylova served as a Deputy Chairwoman of the Union of Democratic Forces. In the 37th National Assembly, she held positions of a member of Foreign Policy Committee, member of Bulgarian delegation to the Council of Europe and chairwoman of the Committee for Parliamentary and Public Relations. After the election victory of UDF in 1997, she was appointed the Minister of Foreign Affairs of Bulgaria. In 1999, Mihaylova became the vice-president of the European People’s Party.

75

76

SEKCE III

GEORGE A. FOLSOM, PREZIDENT MEZINÁRODNÍHO REPUBLIKÁNSKÉHO INSTITUTU, USA

Rád bych v krátkosti podotkl několik praktických věcí, o nichž se dnes již alespoň v náznacích hovořilo a které se týkají řízení volební kampaně proti levici. Jako příklad bych rád použil nedávné volby na Slovensku, protože jsou podle mého názoru dobrým zdrojem zkušeností pro nás všechny. Jak již bylo řečeno, uplynulé dva roky nebyly pro pravici v tomto regionu dobré. Naštěstí se však zdá, že SDKU je první vlaštovkou nového trendu úspěchů pravice, I když se mnozí domnívali, že ve volbách tato strana zvítězit nedokáže. Jedním ze základních stavebních kamenů vítězství bylo, že premiér Dzurinda vytvořil SDKU dlouho před volbami. Velmi často se totiž stává, že strany odkládají organizování až na poslední chvíli před volbami. To je tedy dobrá lekce pro nás všechny. Tím, že měl dostatek času na rozvoj struktur, stejně jako tím, že měl několik let na to, aby vytvořil a konsolidoval svou stranu, se dokázal vyhnout vnitrostranickým půtkám, které se tak často objevují v klíčové době chvíli před volbami, kdy je třeba nedohadovat se mezi sebou, ale vyjít na ulici a prodávat ideje strany. Vítězství SDKU je dále možné připsat inteligentnímu a soustavnému užívání výzkumů veřejného mínění. Aby strana dokázala vyhrát volby, musí získat vhled do názorů voličstva, identifikovat jádro svých voličů a připravit pro ně přitažlivá sdělení. SDKU byla schopna získat hybnou sílu kulminující v den voleb, a to správným pochopením oblasti výzkumu veřejného mínění jako nástroje strategického pro rozvoj strany. Poraženým voleb byl zajisté SMER, protože se velká část jeho kampaně soustředila na negativní věci a útoky na Dzurindu a Mečiara bez toho, aby strana Slovensku nabídla pozitivní vizi. Z toho plyne, že drsná taktika se jednoduše nevyplácí. Takzvaná negativní kampaň prostě nefungovala. SDKU však dohlédla na to, aby se negativní věci o protivnících dostaly do médií, aniž by ale došlo k pošpinění pozitivnější a o úroveň vyšší kampaně SDKU. Další klíčem k úspěchu SDKU bylo to, že premiér Dzurinda byl ochoten přiznat, že vláda udělala některé chyby a nesplnila všechny své sliby. To vyžadovalo politickou odvahu a ukázalo se jako správná taktika k eliminaci útoků protivníků. Tento tah ukázal, že premiér chápe náladu voličů a zároveň umožnil „zlidštění" vlády, a tudíž prezentoval sebedůvěru současné vlády v to, že by se mohla a měla vrátit k moci. Strany tohoto regionu se příliš často ve své kampani zaměřují na otázky, jako je NATO či evropská

SESSION III

integrace. Jedná se samozřejmě o stěžejní a historicky důležité otázky, ale všichni dobře víme, že mnoha voličům nic neříkají. Voliče opravdu více zajímají praktické otázky, které se bezprostředně dotýkají jejich každodenních životů. Některé strany v den voleb neuspěly proto, že občané se více starají o svou práci a lepší životní úroveň než o abstrakce kolem vstupu do dvou uvedených organizací. SDKU se hodně soustředila na otázku zahraničních investic kvůli tomu, že mezinárodní komunita zaujímá jasné protimečiarovské postoje, a také kvůli slovenské ekonomické situaci. SDKU je skvěle kvalifikovaná k tomu, aby měla se Západem dobré vztahy, a tudíž přivedla do země zahraniční investice. Toto sdělení se opravdu ukázalo jako pozitivní a vítězné. A konečně SDKU a slovenské nevládní organizace uskutečnily efektivní kampaň s účelem přesvědčit lidi, aby k volbám přišli. Tím, že se soustředila na své voliče a přesvědčila je, aby šli volit, si SDKU zajistila větší podíl hlasů. Tajemství úspěchu boje proti levici je stejné jako tajemství úspěchu ve volbách kdekoliv na světě. Je třeba mít dobrý plán kampaně, realizovat jej disciplinovaně a nakonec přidat trochu lidskosti a života. Jsme velmi rádi, že SDKU odstartovala novou tradici pravicových vítězství ve druhém volebním období a přiměla nás tak všechny včetně mé domovské strany vzít si z toho ponaučení. Myslím, že dnešní seminář byl perfektní, a zároveň jsem si jist, že pro zaměstnance, management i správní radu IRI je to od vás dobrá lekce. GEORGE A. FOLSOM Prezident, Mezinárodní republikánský institut, USA V červnu 2001 se George A. Folsom stal prezidentem Mezinárodního republikánského institutu (IRI), soukromé neziskové organizace, jejímž cílem je podpora demokracie po celém světě. Ze své funkce řídí mezinárodní aktivity IRI ve více než 30 zemích světa. Folsom je již déle než dvacet let uznávaným odborníkem na americkou zahraniční politiku ve veřejném i soukromém sektoru. Ve Spojených státech se jako politický poradce a terénní pracovník zúčastnil mnoha politických kampaní. Během nástupu administrativy prezidenta Bushe a viceprezidenta Cheneyho byl členem poradního sboru ministerstva financí. Do nedávné doby zastával Folsom pozici ředitele Scowcroft Group, Inc., mezinárodní poradenské firmy vedené Brentem Scowcroftem, bývalým poradcem pro otázky národní bezpečnosti prezidenta George H. W. Bushe. Ze své pozice poskytoval George A. Folsom poradenství investičním bankám a jejich klientům s ohledem na dopad americké ekonomické a zahraniční politiky na finanční trhy a mezinárodní obchod. Předtím pracoval v oblasti mezinárodního bankovnictví. V administrativě prezidenta George H. W. Bushe působil Folsom jako zástupce náměstka pro mezinárodní rozvoj, dluhy a životní prostředí ministerstva financí. Hrál důležitou roli v otázkách finanční diplomacie ve vztahu se zahraničními vládami a Kongresem, včetně Bradyho plánu a dalších multilaterálních jednání. Byl též hlavním americkým vyjednavačem pro finanční aspekty Bushova plánu Enterprise for the Americas Initiative (EAI) a pomáhal zakládat Evropskou banku pro obnovu a rozvoj v Londýně. Za vlády prezidenta Reagana se Folsom věnoval mj. otázkám mezinárodní bezpečnosti v Pentagonu.

77

78

SEKCE III

GEORGE A. FOLSOM, PRESIDENT, INTERNATIONAL REPUBLICAN INSTITUTE, USA I would like to make very brief but practical observations that I have heard elements of already mentioned this morning in terms of running political campaigns against the left. But I want to use as an example the recent elections in Slovakia, particularly because they are not here and I think it is instructive for us to at least benefit from their experience. As others said, the center right has had two difficult years here in this region. Thankfully, the SDKU has appears to have started a new trend of a center right success, even when many thought that they could not pull off the victory. One of the single important aspects of their victory is that Prime Minister Dzurinda created SDKU well before the actual election. All too often, parties do not try to effectively organize until it is too late for the election. This is an important lesson for all of us. By allowing enough time for structures to develop, by giving himself a few years to build and consolidate his party, he indeed was able to avoid the infighting that can often result in the crucial period leading up to the elections, when one needs to be not arguing amongst one’s selves but getting out there are marketing the ideas of the party. SDKU’s victory can also be attributed to an intelligent and rigorous use of public opinion research. In order to win elections, a party must have insight into the views of the electorate by identifying their core voters and developing the appropriate messages to appeal to those voters. Indeed, SDKU has been able to build a momentum going into the election day by mastering this discipline of understanding public opinion research as a strategic tool for its party development. The biggest loser of the election was of course SMER since much of their campaign was negative, attacking Prime Minister Dzurinda and Mečiar without offering a positive vision for Slovakia. One could conclude that heavy-handed tactics did not work. The so called negative campaigning simply did not work. However, SDKU made sure that negative stories about its opponents did reach the media, but without tainting SDKU’s more positive, higher elevated campaign. Another crucial reason for SDKU’s success is that the Prime Minister was willing to admit that the government had indeed made some mistakes and had not met all of its promises. This took political courage and was a good tactic for defeating the attacks of opponents. This showed that the Prime Minister was in touch with the voters’ mood and humanized his government, and therefore I think showed greater confidence that indeed his government should be returned to power. All too often, parties in the region have tried to run their campaign on issues of NATO and EU accession. These are incredibly important historic issues, but I think we all know that for many voters, they do not resonate. The voters are really more interested in practical issues that touch their everyday lives on a more immediate basis. Parties have suffered on polling days because the citizens were instead more focused on jobs and a better standard of living, not the abstractions about joining either one of those organizations. SDKU ran on the issue of foreign investment, in part because of the anti-Meciar message from the international community and the Slovak economic record. SDKU was uniquely

SESSION III

qualified to have good relations with the West and therefore to be better able to bring in foreign investment. This message indeed proved to be a positive and a winning one. Finally, SDKU and the NGOs of Slovakia were able to run an effective get-out-the-vote campaign. By targeting supporters and making sure they voted, SDKU ensured that they received a greater proportion of the votes. The secret of defeating the left is the same secret for winning elections anywhere. A good campaign plan, executed with discipline and a dash of blood thrown in. We are very happy that SDKU has begun this new tradition of center right victory in back-to-back elections and made the rest of us, including my own party back home, to learn from these lessons. I think that this has been a terrific seminar and I know that the IRI staff and management and our board come away with very good object lessons, which you have given us. GEORGE A. FOLSOM President, International Republican Institute, USA In June 2001, George A. Folsom assumed the position of President of the International Republican Institute (IRI), a private, non-profit organization dedicated to advancing democracy worldwide. In this capacity, he directs IRI’s international operations in over thirty countries. Folsom has been a leader in U.S. foreign policy in the public and private sector for more than two decades. He has worked on various political campaigns in the U.S., both as a political advisor and field operative. During the Bush-Cheney Transition, he served as a member of the Treasury Department Advisory Committee. Until recently, Folsom served as a Principal in The Scowcroft Group, Inc., an international advisory firm headed by Brent Scowcroft, the former National Security Advisor to President George H.W. Bush, where he counseled investment banks and their clients on the impact of U.S. economic and foreign policies on the financial markets and international trade. Prior to his leadership position at the Scowcroft Group, Folsom worked in international investment banking and industry. During President George H.W. Bush’s Administration, Folsom served in the Treasury Department as Deputy Assistant Secretary for International Development, Debt, and Environment Policy where he played a leading role in financial diplomacy with foreign governments and Congress, including the Brady Plan and numerous multilateral negotiations. He was the chief U.S. negotiator on the financial aspects of President Bush’s Enterprise for the Americas Initiative (EAI), and helped establish the European Bank for Reconstruction and Development in London. During the Reagan Administration, Folsom worked in international security policy at the Pentagon.

79

80

SEKCE III

LIISA PAKOSTA, ISAMAALIIT, ESTONSKO

Dámy a pánové, existuje mnoho knih, hodiny kazet a nekonečné množství seminářů, které se soustředí na jedno zásadní téma: jak vyhrát volby a porazit levici. Isamaaliit je nejdéle vládnoucí stranou v Estonsku a Mart Laar nejdéle sloužícím premiérem v estonské historii. Přesto je však naše strana kvůli určitým dočasným důvodům nyní v opozici. Ráda bych zmínila tři věci, které nám pomohou opět nastolit pro nás normální situaci. Kolik lidí v této místnosti se přihlásí, když se zeptám, zda preferují stresující a náročnou práci před zábavou, klidem a sladkým nicneděláním. Jeden, dobře. Dokonce dva. Stále existují lidé, kteří raději volí hospodárnost než státní pečovatelství. Existují lidé, kteří volí budoucnost, a nikoliv minulost, nezávislost, a nikoliv závislost. Za prvé, musíme být s ohledem na tyto rozdíly upřímní. Večer před parlamentními volbami v roce 1999 se v televizi konala velká debata. Předseda naší strany Mart Laar byl dotázán, zda preferuje vyrovnaný rozpočet, anebo vyšší důchody. Samozřejmě že nikoliv vyšší důchody, jasně odpověděl Laar. V tu chvíli většina členů naší strany i našich sympatizantů zalapala u televizních obrazovek po dechu. Ale jen proto, aby druhého dne zjistili, že jsme volby vyhráli. Mart Laar poté sestavil svou třetí vládu. Ve světle nástupu levice se může zdát rozumné slíbit cokoliv, jen abychom dostali více hlasů. My však musíme být klidní a zůstat klidní, dámy a pánové. Čestnost je jednou z hluboce zakořeněných hodnot pravicových stran, jež se v dlouhodobé perspektivě projeví jako naše síla. Za druhé, potřebujeme základní lidské hodnoty. Lidi víc zajímá jejich babička než to, že každý měsíc dostává důchod. Aby se žena stala babičkou, potřebuje k tomu alespoň dvě generace dětí. Rodina a děti jsou základní a tradiční hodnoty, které musíme chránit, jelikož budujeme politiku pro budoucnost. V této souvislosti vám dám jeden poměrně důvěrný příklad. Když jsme připravovali nový volební program, zaměřil se náš tým i na studium materiálů našich zahraničních přátel. Kapitola o rodině z materiálů United States Heritage Foundation se mi zdála velmi působivá, a proto jsem ji dala za příklad dobré politické propagandy členovi našeho týmu, který se rok předtím rozvedl, ale vypadal již spokojeně. Přečti si to a podívej se, jak působivý může být politický text, řekla jsem mu. Druhý den jsem mu volala, ale jeho telefon byl vypnutý. To stejné další den. Až po několika dnech mi tento zkušený a profesionální expert na volební kampaně zavolal, aby

81

SESSION III

mi potvrdil, že ona kapitola byla skutečně působivá a že by rád začal znovu od začátku. Jiný člověk, kterému jsem ten text také dala přečíst jako ukázku dobré politické agitace, mi nadšeně zavolal hned druhý den ráno, aby mi sdělil, že po celonočním čtení požádal svou dlouholetou přítelkyni o ruku. Dodal, že si již vybrali kostel, a poprosil mne, abych si datum svatby poznamenala do svého diáře. Jsem si naprosto jista, že ačkoliv zaměření na rodinu a děti nemusí být krátkodobě úspěšné, protože děti nemohou volit, je to téma, na něž bychom se měli zaměřit s výhledem do budoucnosti. Za třetí, musíme spolupracovat tak, jak dnes spolupracujeme tady, a určitě tak, jak naši slovenští přátelé spolupracují v této době při sestavování nové středopravicové vlády. Jejich situace na Slovensku je podobná té naší v Estonsku. Máme též populistu starého střihu, který se jmenuje Savisaar. Je velmi podobný Mečiarovi, a to nejen sklonem k autokracii, ale též popularitou. Našim slovenským přátelům bychom měli poblahopřát a také bychom si z jejich úspěchu měli vzít ponaučení. Nestává se příliš často, že pravicové strany bojují mezi sebou namísto toho, aby bojovaly s opravdovým nebezpečím, tedy levicovým populismem, chudobou a nedobrým stavem věcí? Jak nedávno řekl prezident Bush, jádrem této výzvy je, že ve srovnání se šíří námi sdílených závazků je velikost našich vzájemných neshod jen malá. Domnívám se, že tento výrok musíme vést v patrnosti a uchovat jej v našich srdcích. Jelikož čestnost a opravdové základní hodnoty jsou základem naší morálky, nesmíme se bát je používat a dát jasně najevo. Doufám, že dobrá atmosféra spolupráce tady, v Praze, je něco, co si s sebou vezmeme zpátky domů. A za to vám děkuji. LIISA PAKOSTA Členka strany Isamaaliit, Estonsko

LIISA PAKOSTA, ISAMAALIIT, ESTONIA Ladies and Gentlemen, There are many books, hours of tapes and a huge amount of seminars concentrating on one hot topic: how can one win elections and beat the Left. Isamaalit has been the longest ruling party in Estonia and Mr. Mart Laar has been the prime minister for the longest time in Estonian history. However, because of some intermittent reasons, we are currently in opposition. Here are our three main points to bring back what we call the normal situation. How many people in this room are actually ready to raise their hands and say that they like stressful hard work instead of fun, leisure and doing sweet nothing. One, OK. Two. There are still people out there who vote for economy instead of delivery. There are people who vote for future instead of past and independence instead of dependence. First, we need to be honest about these differences. In 1999, one night before the parliamentary election during a big TV debate, our party’s chairman Mart Laar was asked whether he would prefer a balanced budget or higher pensions for the retired. No rise of

82

SEKCE III

pensions, of course, sharply answered Laar. At that moment, most of our supporters and party members collapsed in front of their TV sets, just to see the very next day that we had won the election. Mart Laar then formed his third government. In the face of the Left’s rise, it might seem reasonable to promise anything in order to get more votes. But ladies and gentlemen, we need to be calm and stay calm. It is one of the deeply felt values in center right parties – to be honest. And it will be our strength in a long-term perspective. Second, we need basic human values. People care more about having a grandmother than about the pension she receives each month. To be a grandmother, it means at least two generations of children. Families and children are basic traditional values, which we have to protect, because we are building politics for the future. Let me give you a rather intimate example. When preparing the new election program, our team studied the materials of our international friends. I found the chapter on family from the United States Heritage Foundation kit very impressive and gave it as an example of political propaganda to one team member, who had divorced one year ago, but looked well recovered. Read it and see how a political text can be impressive, I said to him. I called him the next day, but his phone was switched off. And the same thing happened the day after. Only after several days was this experienced and professional election campaigner able to agree that the family chapter was very impressive and that he wanted to start all over again. Another person, whom I gave the family chapter to read as an example of good political propaganda, called me enthusiastically the next morning to tell me that he had been reading the text all night and asked his long-time girlfriend to marry him. He added that they had already chosen the church and asked me to mark the date in my diary. I am absolutely positive that concentrating on children and future may not be successful in the short run, as children cannot vote. But it is a possible policy if we think about the future. Third, we need to be working together, as we are working together here today and definitely in the way that our Slovak friends work now when forming a new government based on cooperation of center right parties. Their situation in Slovakia is very similar to the situation in Estonia. We have an old-style populist named Savisaar, who is very similar to Mečiar not only as regards autocracy, but also popularity. While congratulating our Slovak friends, we also have something to learn from them. Doesn’t it happen all too often that center right parties tend to fight against each other rather than fighting the real danger – the left-wing populism, poverty and unfavorable status quo? As president Bush has said recently, the essence of this challenge is that the magnitude of our shared responsibilities makes our disagreements look so small. I think that we must keep this statement in our minds and hearts. As honesty and true basic values are the essence of our morality, we must not be afraid to use them and show them clearly. I hope the good atmosphere of cooperation we have experienced here in Prague is something we take with us back home. Thank you for that. LIISA PAKOSTA Member of Isamaaliit, Estonia

83

SESSION III

PAVEL BÉM, PRIMÁTOR HL. M. PRAHY, ODS

Vážení přátelé, občas si pokládám otázku, co jsme za třináct let vývoje k demokratické společnosti po roce 1989 nejvíce zanedbali a co je příčinou toho, že se tolik lidí u nás přiklání k levici. Stejnou otázku si pokládají i mnozí jiní. Někteří hledají odpověď hlavně v chybách v privatizačním procesu, v nedostatečné odvaze razantněji prosazovat v minulých letech některé principy, jiní v údajně tradiční a čtyřiceti lety socialismu posílené tendenci českého člověka k rovnostářství, v silném sociálním cítění nebo i lidské závisti. Všechny tyto věci se na současném stavu nějakou měrou podílely. Ale existuje ještě jeden důvod hlubší, pro vývoj k parlamentní demokracii zcela zásadní, totiž vztah lidí k politickým stranám. A sotva by se našla jiná oblast života společnosti, v níž jsme urazili za třináct let tak malý kousek cesty. Když se někdy po městě objeví příznivci nějakého fotbalového či hokejového týmu v klubových dresech (a nepůsobí zrovna výtržnosti), většina lidí to bere jako součást života, ohlédne se po nich, možná v duchu projeví s jejich klubem sympatie, nebo naopak si pomyslí, jak jim vydrží jejich nadšení po porážce, ale vlastně si jich příliš nevšímá. Vyjít na ulici v „dresu" politické strany však vzbudí téměř pohoršení. Dokonce ani v průběhu volební kampaně nevidíte, že by se někdo mimo mítinky na náměstí vybavil stranickou čepičkou nebo tričkem a vyrazil tak po městě. Třináct let pokusu o parlamentní demokracii nezměnilo nic na tom, že hlásit se k politické straně stále vyžaduje nemalý kus odvahy a že člověk, který se netají svými stranickými sympatiemi, je považován přinejmenším za pochybné individuum, ne-li přímo za nižší kastu. Body se získávají za nezávislost, nadstranickost, za propagaci občanské společnosti. A tak si kdejaký list dnes píše v záhlaví přívlastek „nezávislý", i když svými sympatiemi nepokrytě hájí pozice nějaké strany či mocenské skupiny, v komunální sféře se objevují sdružení nezávislých nejrůznějšího typu a politické orientace, a to jen proto, aby se odlišila od svých stranických, a tudíž voliči podezřelých soupeřů, a největším trumfem mnoha politických stran je získat na svou kandidátku jako nejcennější posilu nějakého „nezávislého" kandidáta. Nezávislost je překládána a vykládána jako svoboda, právo používat vlastní rozum, jako naplnění demokracie, zatímco příslušností k politické straně se údajně člověk omezuje, svazuje stranickou disciplínou a zbavuje se možnosti vyjadřovat své skutečné mínění. A ODS

84

SEKCE III

je svými konkurenty zobrazována přímo jako zosobnění všech těchto stranických (a tudíž nedemokratických) provinění a omezení. Nedávno rozvířila život v České republice bývalá předsedkyně Unie svobody Hana Marvanová, která jako jediná z malého poslaneckého klubu své strany odmítla hlasovat pro balík vládních opatření, jimiž se levicový kabinet pokoušel na úkor bohatších, podnikavých a schopných lidí pokrýt ztráty vzniklé v důsledku povodní. Její gesto bylo vykládáno mnohými jako projev svobodné vůle, vlastního uvažování, odpovědnosti k voličům. V těch komentářích se však zcela vytratilo to nejdůležitější – totiž to, že Hana Marvanová jako jediná z deseti poslanců klubu se zachovala přesně podle zásad stranické disciplíny, zatímco její kolegové jednali v rozporu s nimi, „nezávisle" a v tomto případě zcela proti vůli těch, kteří je zvolili. A jsme u podstaty věci. Nezávislost, nadstranickost či deklarativní odpor k politickým stranám jsou pro mnohé jen záminkou k neodpovědnosti, jsou zadními vrátky, kterými mohou kdykoli opustit a zradit své voliče a třeba i sami sebe. Překonat dědictví desetiletí, v nichž se slova strana a straník stala skutečným symbolem nesvobody, se nepodaří za pár let. Nelze se však smířit s tím, že v zemi, která se hlásí k parlamentní demokracii, budou politické strany odsouvány stále na okraj jako cosi méněcenného a nedemokratického. Chce-li ODS spojit všechny, kteří to s demokracií, svobodou a suverenitou člověka myslí dobře, nesmí se bát neustále se k této odpovědnosti hlásit. Jen tak může být oporou lidí, kteří jsou ochotni udělat o kousek víc než ti, jimž je dobře v anonymní řadě. Ať už pod praporem socialismu, anebo nezávislosti. PAVEL BÉM Primátor hlavního města Prahy, Občanská demokratická strana, Česká republika Jako odborník na drogovou problematiku působil Pavel Bém v letech 1994 až 1995 a 1997 až 1998 jako výkonný sekretář protidrogové komise české vlády. V roce 1998 byl zvolen starostou Prahy 6, kterým zůstal až do roku 2002. Po obecních volbách v roce 2002 se Bém stal primátorem hlavního města Prahy.

PAVEL BÉM, LORD MAYOR OF PRAGUE, ODS, CZECH REPUBLIC Dear friends, Sometimes I ask myself what is it that we have neglected the most in the last 13 years. What is the cause of such an unbelievable turn to the left on the part of so many people? Is it an old time nostalgia or mistrust of liberal believes and the transformation process? I believe that a lot of Czech citizens have asked the same question. Some of us see the answer in mistakes that happened during the privatization process, in the lack of courage that was necessary for a vigorous implementation of liberal and conservative principles, while others see it in the allegedly traditional tendency – enhanced by 40 years of communism – of Czechs

SESSION III

towards egalitarianism, in strong social sentiments or even in human envy. Although reality is obviously more complex, all these things are reflected in the current state of affairs to a certain extent. But there is yet another, less often debated, but crucial reason for the current political developments in the Czech Republic– the relationship between people and political parties. There can hardly be found another part of our society’s life in which we have covered such a short distance during the past 13 years. When football or hockey fans appear in the streets, most of people take it as a part of everyday life: they look back, maybe feel sympathy for their club or maybe think just the opposite – how can the fans keep their enthusiasm after a defeat – but basically, no one really cares about them. But to walk around dressed in a ‘political party jersey’ would almost equal to a scandal. Not even during electoral campaigns you can see people sporting a political party cap or T-shirt and walking around town – except at meetings staged on town squares. Thirteen years of endeavors on the way to parliamentary democracy did not change a thing in that to profess an affiliation with a political party, one needs a great deal of courage; furthermore, a person who declares his sympathies for a party is always talked about as a suspicious character, to say the least. Public support is won by independence, affiliation to no party and promotion of civil society. These days, all newspapers vow to be "independent" in the masthead but it is simple enough to prove that they plainly sympathize with the stances of a certain party or power group. It is an ‘ace in a hole’ for a political party to get an ‘independent’ candidate on their ticket as it radically boosts the party’s chances. Independence is translated and interpreted as freedom, as the right to use one’s own intelligence, as a fulfillment of democracy, whereas party affiliation is allegedly restricting for a candidate, restraining him with party discipline and removing the possibility to express his opinion. The Civic Democratic Party (ODS) is being portrayed by its rivals as a downright embodiment of all the above party (and therefore undemocratic) demerits and restrictions. Hana Marvanova, the former chairwoman of US-DEU, has recently disturbed the political life in the Czech Republic when she – as the only person from her party’s small parliamentary club – refused to vote for a package of government measures with which the left-wing cabinet attempted to cover damages caused by the recent floods by increasing taxes. Her gesture was interpreted by many as a demonstration of free will, individual reasoning and responsibility to voters. But there was something missing in all these interpretations – Hana Marvanova was the only one of the ten US-DEU club members who truly adhered to party discipline, whereas all her colleagues infringed it, acting ‘independently’ and in this case totally against the will of people who had elected them. This brings us to the heart of the matter – independence, affiliation to no party or declared opposition to political parties all serve only as a pretence for irresponsibility, as a backdoor that can be used any time by anyone for the purpose of leaving and betraying voters and maybe even themselves. It seems to me that overcoming the legacy of a decade during which the words "party" and "party member" became a symbol for lack of freedom will be a lengthy social and psychological process. We must not be satisfied with the fact that in

85

86

SEKCE III

a country that is a professed parliamentary democracy, political parties are being dismissed and put aside as something worthless and undemocratic. If the Civic Democratic Party wants to bring together all those who are serious about democracy, freedom and human sovereignty, it cannot be afraid of taking up this responsibility. Only then can it function as a backer of people who are willing to do more than those who feel safe in an anonymous crowd, be it under the flag of socialism or "independent independence". PAVEL BÉM Lord Mayor of Prague, Civic Democratic Party, Czech Republic As an expert on illicit drug issues, Pavel Bém served between 1994 and 1995 and between 1997 and 1998 as the Executive Secretary of the National Drugs Commission of the Cabinet of the Prime Minister. In 1998, he was elected the Mayor of Prague’s 6th District and remained in office until 2002. After the municipal election of 2002, he was elected the Lord Mayor of Prague.


SEKCE IV:

SESSION IV:

Bělorusko a jeho možná cesta k demokracii Belarus and its Prospects to Democracy

87

88

SEKCE IV

VINCUK VIAČORKA, PŘEDSEDA BĚLORUSKÉ LIDOVÉ FRONTY, BĚLORUSKO

Vážení kolegové, ze všeho nejdříve bych rád poděkoval pořádající ODS za tuto skvělou konferenci a IRI za neutuchající podporu demokracie v našem regionu a účinnou pomoc demokratickým silám v Bělorusku. Je pro nás velmi důležité, že ve včerejším poselství konferenci prezident George W. Bush věnoval značnou pozornost situaci v naší zemi. Skutečnost, že se uskutečnila panelová diskuse zcela věnovaná Bělorusku, je pro nás samozřejmě velkou podporou v našem boji za námi sdílené hodnoty. Zastupuji zde nejstarší demokratickou sílu v naší zemi, jelikož Běloruská lidová fronta byla založena již v roce 1988. Bohužel, naše hlavní cíle, přechod k demokracii v naší zemi a zajištění nezávislé státnosti Běloruska, jsou aktuální i dnes. Včerejší diskusi jsme sledovali s hlubokým zájmem a domníváme se, že diskutované otázky přijdou na pořad dne ihned poté, co nastane konec diktatury. Teď však máme v Bělorusku jiné starosti. Agenturní zprávy z naší země jsou každý den plné zpráv podobných té, že pan Lebe’dko, vůdce Jednotné občanské strany, je od července vyšetřován za údajné hanobení prezidenta. Pan Mlačik, předseda naší strany ve městě Grodno, stanul 10. září před soudem za účast na nepovolené demonstraci a takových příkladů je mnoho. Někdy se debatuje o tom, že politické strany jsou v Bělorusku slabé. Ale k tomu, aby se politické strany mohly plně rozvinout, potřebují atmosféru příznivou pro parlamentarismus. V politické atmosféře Běloruska jsou však politické strany šikanovány například tak, že jsou vypovídány ze svých kanceláří, což již potkalo Jednotnou občanskou stranu a brzy potká nás. Současně s touto represívní politikou vůči občanské společnosti se běloruská vláda snaží zřizovat pseudoobčanské struktury, jako jsou falešné odbory, falešné strany a falešné nevládní organizace. Dalším znepokojivým signálem je vývoj situace s ohledem na svobody, jako je například svoboda náboženství. Jak víte, naše země byla tradičně tolerantní v náboženských, jazykových i etnických otázkách. V červnu však dolní komora Národního shromáždění, tedy tzv. parlamentu, který není uznáván velkou většinou západoevropských vlád, schválila návrh zákona o svobodě vyznání a náboženských organizací. Tento návrh zákona bude projednáván na příštím zasedání horní komory.

SESSION IV

Mnoho lidí v zahraničí i v Bělorusku se domnívá, že tento zákon je diskriminační vůči mnoha náboženským skupinám. Vůdci nejrůznějších náboženství, například evangelické církve, baptistické církve, řeckokatolické církve, luteránské církve či progresívní židovské církve a mnoha dalších pro Bělorusko tradičních církví, vyjádřili své obavy z toho, že schválení zákona povede k nárůstu netolerance. Ačkoliv zákon ještě nebyl schválen, jsou patrné vzrůstající a vládou podporované náboženské třenice, které se nedávno odrazily v demolici farního kostela a stíhání kněze jedné z ortodoxních běloruských denominací v okrese Grodno. Dále bych chtěl říci, že jazyková práva mnoha běloruských občanů jsou po celé zemi běžně pošlapávána. Rodičům požadujícím vzdělání pro své děti v jejich rodném běloruském jazyce je toto právo odpíráno. Státní média jsou již roky nepřístupná pro nezávislé politické názory. Jako příklad perzekuce nezávislých novinářů bych rád uvedl případ Viktora Ivaškieviče, šéfredaktora novin Raboči, který byl 16. září odsouzen ke dvěma letům omezení svobody, tedy k nucené práci. Během uzavřeného přelíčení byl shledán vinným z údajného pokusu o hanobení běloruského prezidenta, tedy z jeho veřejného urážení. Trestní stíhání jej řadí k Nikolaji Markievičovi a Pavlu Mažejkovi, dvěma novinářům z deníku Pagonia, kteří si začali odpykávat své tresty. Všichni tři jsou mimochodem členy Běloruské lidové fronty a pan Ivaškievič je dokonce jejím místopředsedou. Loňské zářijové volby v žádném případě nesplňovaly mezinárodní normy pro svobodné a spravedlivé demokratické volby, ale to jistě všichni víte. Pokud nedojde k radikální reformě volebního zákona, alespoň s ohledem na tolikrát kritizovaný předčasný volební proces, a pokud nebude zajištěno pluralitní složení volebních komisí na všech úrovních, jsou místní volby v roce 2003 odsouzeny k tomu, že jejich kvalita bude stejná jako kvalita voleb prezidentských. Existuje cesta ven z této situace? Jsme přesvědčeni, že ano, a demokratická běloruská opozice znovu potvrzuje svou připravenost zahájit vyjednávání s vládou ohledně záležitostí klíčových pro současnost i budoucnost naší země. Budeme vděčni a plně stvrdíme jakýkoliv pokrok, pokud a jakmile se vláda směrem k němu vydá. Zatím však naším nejaktuálnějším požadavkem zůstává zrušení rozsudků vynesených nad zástupci tisku a politiky. Další požadavky jsou velmi dobře formulovány v návrhu rezoluce, která byla připravena pro dnešní jednání. S velkými obavami sledujeme rostoucí nebezpečí toho, že nedostatek demokracie v Bělorusku povede k formální či faktické ztrátě nezávislosti. Je zřejmé, že samotná budoucnost naší země jako nezávislého státu se stala předmětem dohadů. Nesouhlasíme se žádnými pokusy či návrhy na porušení či zpochybňování statutu Běloruska jako nezávislého státu. Doufám, že se mi od vás dostane pochopení, protože mnozí z vás i další představitelé pravicových stran z jiných zemí vstoupili na politickou dráhu během komunismu, kdy bojovali proti komunistickým říším a za demokratickou státnost svých zemí. Jsme přesvědčeni o tom, že žádné volby ani žádné referendum v Bělorusku nemohou být vnímány jako platný projev skutečné vůle národa, pokud nedojde k podstatným změnám ve všech sférách života země. Samozřejmě nemohu opomenout nedávný vývoj vztahu mezi Putinem a Lukašenkem, mezi oficiálním Kremlem a oficiálním Minskem. Je jasné, že vztah mezi

89

90

SEKCE IV

nimi se zhoršil. Pan Putin formuloval vůči Lukašenkovi něco jako ultimátum, když mu dal na vybranou ze tří možných druhů koexistence mezi našimi dvěma zeměmi: včlenění Běloruska do Ruska jako jeden z federálních subjektů, unii Ruska a Běloruska po vzoru EU a tzv. unionistický stát Běloruska a Ruska na základě dohod mezi Jelcinem a Lukašenkem. Znepokojují nás dvě věci. Za prvé, pan Putin se ani slovem nezmínil o nedemokratické situaci v Bělorusku. Za druhé, mezi možnostmi navrženými Putinem chybí čtvrtá, tedy přátelská koexistence dvou sousedních států, které se chtějí každý po svém stát součástí evropských a euroatlantických struktur. Bohužel tady dnes nevidím pana Murašova. Rusko není příkladem vyspělé a stabilní demokracie, a proto nemůže být expertem na demokracii, a to ani vůči Bělorusku. Útok Putina na Lukašenka samozřejmě oslabil pozici běloruského autoritářského vůdce. Podle posledních průzkumů veřejného mínění je jeho popularita někde mezi 25 a 27 procenty. To je velmi málo ve srovnání se situací před dvěma nebo třemi lety, kdy to bylo okolo 50 procent, hlavně mezi méně vzdělanými vrstvami společnosti, ale byla to stabilní podpora. Platí, že napětí mezi ruskou vládou a Lukašenkem rozhodně přímo nepovede k demokratizaci naší země, protože mnoho lidí v Bělorusku vnímá nastalou situaci jako signál nebezpečí pro budoucí státnost Běloruska. Domnívám se, že běloruské demokratické síly by nyní měly vyslat společnosti signál o tom, že pevně stojí za demokratickými hodnotami i za nezávislou budoucností naší země. Tyto otázky spolu úzce souvisí. Myslím tím nezávislost státu, evropskou a euroatlantickou budoucnost a demokratický řád v Bělorusku. Co potřebujeme? Myslím, že máme vážný problém s informovaností. S nedostatkem informací o naší společnosti, o tom, co se v Bělorusku děje, ale i s nedostatkem informací o tom, co se děje v zemích, které si před 10 či 12 lety zvolily svou vlastní cestu. Máme problém s tím, jak informovat politiky, rozhodující osobnosti, novináře a analytiky o situaci v Bělorusku. Proto plně podporujeme jakoukoliv iniciativu zaměřenou na podporu běloruské věci, samozřejmě nejvíce mezi našimi kolegy z pravicových stran. Doufám, že dnešní akce je krokem tím správným směrem. VINCUK VIAČORKA Předseda, Běloruská lidová fronta, Bělorusko Vincuk Viačorka je předsedou strany a hnutí Běloruské lidové fronty od listopadu 1999. Veřejnou činnost zahájil v 70. letech, kdy se stal členem podzemního protikomunistického hnutí mladých lidí a samizdatovým autorem a vydavatelem. V roce 1987 pomáhal založit Konfederaci běloruských organizací, první celostátní demokratické sdružení, a o rok později stál i u zrodu Běloruské lidové fronty. V letech 1995 – 1999 byl jejím místopředsedou a zároveň předsedou občanského centra „Supolnasč“. V roce 1999 koordinoval prodemokratickou pracovní skupinu neziskových organizací a od té doby je i členem Koordinační rady demokratických sil.

91

SESSION IV

VINCUK VIACHORKA, CHAIRMAN, BELARUSIAN POPULAR FRONT PARTY, BELARUS Dear colleagues, Let me first of all express our gratitude to the organizers, the ODS, for this remarkable conference and to the IRI, for its consistent support of democracy in our region and for effective assistance to the democratic forces of Belarus. It is of great importance to us that in yesterday’s address to the conference, president George W. Bush paid a lot of attention to Belarus. And of course, the very fact that this panel completely devoted to Belarus takes place is encouraging for us in our struggle for our common values. I represent the oldest democratic force in my country, as the Belarus Popular Front has been established in 1988. Unfortunately, our principal goals – the reversal to democracy in our country and the reversal to an independent democratic statehood of Belarus – remain on the agenda to this day. We have followed yesterday’s discussion with deep interest, and we believe that is the agenda for us for the day immediately following the end of dictatorship. But actually, we have another agenda in Belarus now. Every day, news briefs from the country are full of such news, as that Mr. Lebedko, the leader of the United Civil Party and my friend who is here with us, has been subjected to criminal investigation since July for an alleged criminal defamation of the president. Mr. Mlacik, the chairman of our party in the city of Grodno, stood trial on September 10 for participating in an unauthorized rally, and there are many other examples. Sometimes, there are talks about the weakness of Belarusian political parties. But in order to develop properly, political parties need a climate favorable for parliamentarism. However, in the political environment of Belarus, the political regime harasses us for example by evicting parties from their office premises as has already happened to the United Civil Party and is about to happen to us. Parallel to this policy of repression of civil society, the government of Belarus is attempting to set up state-run pseudo-civil structures – pseudo-trade unions, pseudo-parties and pseudo-NGOs. Another alarming development is that the situation in regard to such freedoms as the freedom of religion has deteriorated. As you know, our country is traditionally very tolerant in regard to religious, linguistic or ethic questions; but in June, the lower chamber of the National Assembly, the so-called parliament, which is not recognized by the majority of Western European governments, adopted a bill on the freedom of denominations and religious organizations. This bill is now to be considered by the upper chamber during its current session. Many abroad and in Belarus regard the bill as discriminatory against many religious groups. The leaders of such faiths as the Evangelic, Baptist, Greek Catholic, Lutheran, progressive Judaism and many other faiths traditional for our country expressed their concern that such a law would lead to a growth of intolerance. Although the bill has not been passed yet, there are growing religious tensions incited by the authorities visible, reflected in the recent demolition of a parish church and persecution of a priest from one of the Belarusian orthodox denominations in the Grodno district. My further point is that the linguistic rights of many Belarusian

92

SEKCE IV

citizens are commonly violated countrywide. Parents who demand that their children receive schooling in their native Belarusian language are deprived of this right. The staterun media remain inaccessible for independent political opinions for years. As a recent example of repression of non-government journalists, Viktor Ivaskievich, the editor-inchief of the newspaper Rabotchy, has been sentenced on September 16 to two years of restriction of freedom, that is to forced labor. During a closed trial, he was found guilty of an alleged attempt to libel the president of Belarus, i.e. of a public insult of the president. Such a criminal case has put him on the same list with Nikolai Markevich and Pavol Mazheiko, two journalists from another newspaper, Pagonia, who are beginning to serve their terms. By the way, all three are members of the BPF and Mr. Ivaskievich is my deputy in the party. The presidential election in September last year in no way met the international standards for free and fair democratic elections, and I am sure you know about this. Unless there is a radical reform of the electoral law, at least in respect to the much criticized early voting process, and unless a pluralistic composition of electoral commissions at all levels is secured, the local election due in early 2003 is doomed to be of the same dubious quality as the last presidential election. Is there a way out of this deadlock? We are convinced that there is and the democratic opposition in Belarus once again confirms its preparedness to begin negotiations with the government on matters crucial for our country’s present and future. We will be glad to see and fully acknowledge any substantial progress as soon as the government makes any clear steps in that direction. In the meantime, our immediate demand is that all the political sentences imposed on the press and politicians be cancelled. Other demands are well formulated in the draft resolution prepared for today’s session. It is with great concern that we view the growing danger that the lack of democracy in Belarus may lead the country to a formal or even de facto loss of its independence. It is apparent that the very future of our country as an independent state has been in fact made a matter of debate. We do not agree with any attempts or proposals to either violate or put into question the status of Belarus as an independent statehood. I hope for understanding in this audience, because many of our colleagues present here and from other center right parties in other countries started their political career in the communist era fighting against communist empires, for democratic statehood of their countries. We are sure that no election or referendum in Belarus can be viewed as a valid expression of the real will of the nation until substantial democratic changes are secured in all spheres of the country’s life. Of course, I cannot omit the recent development in the relationship between Putin and Lukashenko, between official Kremlin and official Minsk. It is obvious that these relations have worsened. Mr. Putin has formulated a kind of ultimatum to Lukashenko proposing him to choose between three variants of coexistence between the two countries: direct incorporation of Belarus into Russia as one federal subject, union between Russia and Belarus following the example of EU architecture and the so-called union state between Russia and Belarus built on the basis of Lukashenko-Jelzin agreements. We are disturbed by two moments. First, Mr. Putin did not mention the undemocratic situation in Belarus at all. Second, there is not a fourth option among those

SESSION IV

proposed by Putin, and I mean a friendly coexistence of two neighboring states, each of which wants to go the European and Euro-Atlantic institutions, even if using its own way. Unfortunately, I do not see Mr. Murasov here today. Russia is not an example of mature and stable democracy to be an expert on democracy, even to Belarus. Of course, the attack of Mr. Putin against Lukashenko weakened the position of the Belarusian authoritarian leader. According to recent polls, he has a rating of about 25 or 27 percent. It is extremely low compared to the situation two or three years ago, when he had more than 50 percent, mainly among the less educated in the population but it was a real and firm support. At the same time, the tensions between official Russian authorities and Lukashenko will not definitely lead directly to democratization of our country because many in the Belarusian society perceive the situation as a signal of danger, danger for the future statehood of Belarus. I suppose that the democratic forces in Belarus now should send a message to the society that they firmly stand behind democratic values as well as behind an independent future of our country. These issues are closely intertwined together. I mean state independence, European and Euro-Atlantic future and democratic order in Belarus. What do we need? I think there is a serious problem with information. Both information about our society, about what happens in Belarus, and information about what happens in countries that have chosen their own way 10 or 12 years ago. There is a problem of how to inform politicians, decision-makers, journalists and analysts about what is happening in Belarus. We thus fully support any initiative aimed at promotion of Belarusian issues, first of all among our colleagues in center right parties. I hope that today’s event is a step in the right direction. VINCUK VIACHORKA Chairman, Belarusian Popular Front Party, Belarusian Popular Front „Adradžeńnie“ (‘Revival’) Movement, Belarus Since November 1999, Viachorka has served as chairman of the Belarusian Popular Front Movement and the BPF party. His public policy involvement dates back to late 1970’s, when he became a member of underground youth anti-communist movement, samizdat author and publisher. Viačorka helped to found the Confederation of Belarusian Associations the first nationwide democratic organization in 1987, and was one of the founders of the BPF a year later. From 1995 to 1999, he was BPF’s vicechairman and also the chairman of „Supolnasc“ Civil Society Center. Viačorka coordinated the pro-democracy NGO Assembly Working Group in 1999, and since then has been a member of the Coordinating Council of Democratic Forces.

93

94

SEKCE IV

ANATOLIJ LEBEĎKO, PŘEDSEDA JEDNOTNÉ OBČANSKÉ STRANY, BĚLORUSKO

Dobrý den, ze všeho nejdříve bych se rád připojil ke svému kolegovi a poděkoval organizátorům této konference. V červenci, když bylo proti mně zahájeno trestní stíhání, jsem si myslel, že budu mít aspoň dost volného času na relaxaci a studium angličtiny. Jak víte, všechno zlé je pro něco dobré. Bělorusko je posledním místem s autoritářskou vládou na mapě Evropy. Běloruský režim je postaven na třech základních kamenech. První je strach, který jsme zdědili z dob Sovětského svazu. Druhý je ekonomická závislost na režimu, jenž dává práci 80 procentům lidí. Třetí je to, co nazývám lukašenkoismem. Lukašenkoismus není čistě běloruským vynálezem: v podstatě se jedná o směsici šovinismu, populismu a ideologie sovětského stylu. Mluvíme teď sice o Bělorusku, ale politiky a jednotlivce Lukašenkova ražení můžete potkat i v Rusku, na Ukrajině, a dokonce i v pobaltských zemích. Jak všichni víte, výroba politiků Lukašenkova ražení je velmi populární, a proto se z Běloruska exportuje. V tom leží nebezpečí běloruského režimu. Revizionismus a existence starých politických kádrů jsou realitou a představují velké nebezpečí pro celý region. Můj kolega Vincuk Viačorka zmínil několik příkladů represe namířené proti opozici a demokracii v Bělorusku. Můj přístup k této věci je trochu filozofický. Jen tehdy, až ministr spravedlnosti nevydá písemné varování nějaké straně, až vás nebude odposlouchávat KGB a až političtí vůdci a aktivisté nebudou sedět ve vězení, můžete ukončit činnost opoziční politické strany. Stupeň represe je dobrým měřítkem i důkazem toho, že opoziční struktury, které jsou dost silné a životaschopné na odpor proti režimu, dokáží bojovat za demokracii a svobodu. Rád bych vás upozornil na jeden způsob represe. Před prezidentskými volbami se režim začal zbavovat svých nejnebezpečnějších odpůrců. Gennadij Karpijenko byl zlikvidován. Viktor Gančar a Jurij Zacharenko byli uneseni. Je pro mne velmi bolestivé vyslovovat tato jména, protože všichni byli členy naší strany. Potom byl unesen televizní kameraman Dimitrij Zavadskij. Teď jsme svědky toho, že tento druh jednání se dostává i do jednotlivých regionů. Před nedávnem zmizel Jurij Skorba, mladý aktivista a člen Běloruské lidové fronty. Jak jsem řekl, nesmíme zapomenout na to, že tato taktika, praktikovaná nejvyššími státními orgány, byla převzata i místními úřady, jež tak řeší své vlastní problémy. Byli jsme velmi potěšeni, když Parlamentní shromáždění OBSE v červenci přijalo rezoluci navrženou americkými

SESSION IV

zástupci. Byl to vůbec první dokument, který jasně řekl, že za tyto zločiny nese odpovědnost politické vedení Běloruska. Na dnešní konferenci jsme dorazili ze Štrasburku, kde jsme byli přítomni zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy. V rámci této instituce byla zřízena zvláštní komise, jejímž úkolem je vyšetřit tyto případy zmizení. Jednou za čas se objeví diskuse o tom, zda je běloruská opozice silná, či slabá. Dám vám v této souvislosti jeden příklad. Spolupracujeme s našimi kolegy z britské Konzervativní strany. Před nějakou dobou nás navštívili a společně jsme se rozjeli do regionů. Jednalo se o seminář a samozřejmě nás sledoval KGB. Během několika hodin byla celá skupina zadržena. Ani ne za tři hodiny jsme byli v úzkém kontaktu se zvláštními zpravodajskými orgány Běloruska. Po této zkušenosti řekl vedoucí britské delegace jen: „Kufr, nádraží, Londýn" – takový byl jeho itinerář. Já jsem mu řekl: „Vaše strana je velmi silná, má bohatou a skvělou historii. Ale když se to pokoušíte použít v Bělorusku, je to jiné: jen baronka Thatcherová a pár jejích nejbližších by vstoupili do Konzervativní strany v Bělorusku." Samozřejmě to byl jen vtip a pracovali jsme i poté a s Konzervativní stranou spolupracujeme dodnes. Musíme si ale jasně uvědomit, že běloruská opozice pracuje za neuvěřitelně obtížných podmínek. V opozici probíhá debata o vztahu mezi Ruskem a Běloruskem. Jsem přesvědčen o tom, že v této věci najdeme společný postoj. Zároveň bych rád dodal, že po 11. září se svět změnil. I když se to může zdát divné, události v daleké Americe měly na domácí politiku a situaci v Bělorusku zásadní dopad. Běloruská zahraniční politika byla založena a brala v úvahu rozpory mezi Ruskem a Západem či Spojenými státy. Kreml si žádal politiky typu Lukašenka. Po 11. září však tyto rozpory zmizely a nastala nová situace. My se přesto na Rusko nedíváme jako na vývozce demokratických hodnot. Víme, že protizápadní nálady jsou v Rusku rozšířené a poměrně populární. Zároveň však říkáme, že za určitých okolností můžeme Rusko použít jako pozitivní a vlivný prostředek změny situace v Bělorusku. Pragmaticky se díváme na osobní motivace pana Putina. Chce se halit do demokratického hávu, ale běloruský režim je pro něj skvrnou na jeho krásných nových šatech. Říkáme našim ruským kolegům, že vztah mezi Ruskem a Běloruskem je druhem testu toho, zda Rusko ukáže svou demokratickou orientaci. Jestliže Putin a Kreml deklarují svou ochotu stát se součástí světového systému, musí pak souhlasit se suverénním a demokratickým Běloruskem, které bude mít všechny potřebné politické struktury. Jiné cesty není. Na tomto místě bych rád zmínil několik praktických doporučení a návrhů. Myslíme si, že je velmi důležité uspořádat zvláštní konferenci o Bělorusku. Máme zkušenosti se třemi spíše technickými konferencemi o Bělorusku, ale ty se zaměřily jen na technické otázky typu zda poslat pozorovatele na prezidentské a parlamentní volby. Ona konference však potřebuje širší agendu. Zúčastnit by se mohli zástupci OBSE, Rady Evropy či Evropského parlamentu stejně jako politická opozice a běloruská vláda. Bělorusko v podstatě potřebuje něco jako Marshallův plán, který by měl ekonomické i politické elementy. Jestliže se běloruská vláda odmítne takové konference zúčastnit, tak vlastně přizná, že raději volí politiku sebeizolace. Velmi bychom uvítali jednotné a jasné stanovisko pravicových stran ve všech evropských strukturách. Probíhá debata o tom, zda by měl být tzv. Lukašenkův parlament

95

96

SEKCE IV

uznán, či nikoliv. Jsme proti takovému přístupu. Vítáme kontakty s jednotlivci z tohoto orgánu, avšak takový vývoj nemůžeme připustit, protože si nepřejeme, aby tato nezodpovědná a nedemokratická struktura rozhodovala o budoucnosti Běloruska. Voláme po jednotném a jediném stanovisku všech evropských struktur. Máme velký zájem o rozvoj bilaterálních vztahů mezi Běloruskem a pravicovými stranami. Velmi kladným příkladem je náš vztah s estonskou stranou Isamaaliit. Domnívám se, že kdybychom měli tak pozitivní vztah se všemi přítomnými stranami, byl by to velký krok vpřed. Potřebujeme též plán přípravy běloruské opozice na parlamentní volby v roce 2004. Posledním návrhem je uspořádat 6. konferenci pravicových stran v Minsku. Rok 2004 bude zřejmě rokem příštích parlamentních voleb, takže důvod pro náš návrh je jasný: nejlepší je bojovat proti nepříteli na jeho vlastním území. Děkuji vám. ANATOLIJ LEBEĎKO Předseda, Jednotná občanská strana, Bělorusko

ANATOLY LEBEDKO, CHAIRMAN, UNITED CIVIC PARTY, BELARUS Good morning, First of all, I would like to join my colleagues in congratulating and thanking the organizers of this event. In July, when the criminal proceedings were initiated against me, I thought that there would be some free time for me to relax and study English. As you know, every cloud has a silver lining. Belarus is the last area of authoritarianism on the map of Europe. The Belarusian regime is based on three cornerstones. First, it is the fear that we inherited from the Soviet Union. Second, it is the economic dependence upon the regime as the state employs 80 percent of the labor force. Third, it is the ideology of Lukashenkoism. Lukashenkoism is not purely a Belarusian product; it is essentially a mixture of chauvinism, populism and Soviet-style ideology. We are talking about Belarus, but we can meet politicians and people of the Lukashenko type also in Russia, Ukraine and even the Baltic states. And as you know, production of Lukashenko-like politicians is very popular, and it is exported from Belarus. That is the danger of the Belarusian regime. The revisionism and presence of the old type of political hardliners will still be here and both constitute a danger in the region. My colleague Vincuk Viachorka mentioned just a few examples of repression against the opposition and democracy in Belarus. I have rather a philosophical approach to this matter. Only when the minister of justice fails to issue a written warning to a party, when you are not bugged by the KGB, when political leaders and activists are not in prison, you can finally close down our kind of opposition party. The amount of repression is very good evidence of the fact that opposition structures, which are powerful, vital and vibrant enough to resist the regime, are capable to fight for democracy and freedom. I would like to draw your attention to one form of repression. Two years before the presidential

SESSION IV

election, the regime started to get rid of its most dangerous opponents. Genady Karpienko was liquidated. Viktor Ganchar and Jury Zakharenko were kidnapped. It is very painful for me to mention these names, as they were members of our party. Then the TV cameraman Dimitry Zavadsky was kidnapped. We can see that this kind oh behavior or practice is going down to the regions. Not long ago, Jury Skorba, a young activist and a member of the Belarusian Popular Front, was also kidnapped and disappeared. We cannot leave out that such tactics taken by the highest authorities of the country was embraced by the local authorities to deal with their problems. We are very pleased by the resolution that was passed by the Parliamentary Assembly of the OSCE in July as an initiative of American members of the organization. It was the first document to state clearly that the political leadership of Belarus is responsible for these crimes. We came to this conference straight from Strasbourg where we participated in a session of the Parliamentary Assembly of the Council of Europe. Within this body, a special ad-hoc commission to investigate the cases of missing people has been established. Now and then, there are discussions about whether the Belarusian opposition is strong or weak. I want to give just one example. We cooperate with our colleagues from the Conservative Party in the United Kingdom. Some time ago, they visited us, and we went to the regions. It was a seminar type event, and of course, the KGB followed us. In a matter of hours, the whole group was detained. And within three hours, we were in close contact with the Belarusian special intelligence forces. After that, the leader of the British delegation said: "Baggage, train station, London" – that was the itinerary. Then I told him: "You are a very powerful party, you have a tremendous and rich history. But when you try to use that in Belarus, only baroness Thatcher and a few of her allies would be members of the Conservative Party in the Belarusian environment." Of course, it was a joke and we went on working and we still cooperate with the Conservatives. We should make it clear that Belarusian opposition has been working in uniquely difficult circumstances. My last point is that there is a debate within the opposition about the relationship between Russia and Belarus. I am sure that we will work out a common approach as regards this issue. At the same time, I would like to point out that after September 11, the world has become different. Strange as it might seem, events in distant America had a great impact on the domestic policy and situation in Belarus. Belarusian foreign policy was based on and took into account the contradictions and conflict between Russia and the West or the Untied States. There was a demand for Lukashenko and his type of politicians from the Kremlin. After the September 11 events, the confrontation was gone and a new type of environment appeared. Yet we do not view Russia as an exporter of democratic values. We know that anti-Western moods are popular and quite widespread in Russia. But at the same time, we state that under certain circumstances, Russia could be used as a positive and influential means to change the situation in Belarus. We pragmatically view the personal motivation that Mr. Putin has. He wants to wear a democratic suit and the Belarusian regime is a dirty spot on his sparkling new suit. We tell all of our Russian colleagues that at the present time, the relations between Russian and Belarus are kind of a test for Russia to show its democratic orientation. When Putin and the Kremlin declare their willingness to be integrated into the world system, they

97

98

SEKCE IV

must agree to a sovereign and democratic Belarus with all necessary political structures in place. There is no other formula. Now, I would like to turn to a couple of practical recommendation and proposals. We think that it is very important to hold a special conference on Belarus. We have experience with holding three technical conferences on Belarus, but these conferences essentially focused on technical issues such as whether observers should be send in to monitor parliamentary and presidential elections. But we need a broader agenda for a conference like this. Essentially, OSCE, the Council of Europe or the European Parliament could take part in such an event, as well as political opposition and Belarusian authorities. Belarus essentially needs a kind of Marshall Plan with political and economic components. If Belarusian authorities refuse to participate in such a conference, it means that they chose to further their self-isolation policies. We are very much interested in a consolidated and clear position of center right parties in all European structures. There is a struggle whether the so-called parliament of Lukashenko should be recognized or not. We are against this type of approach. We welcome contacts with individuals from this particular body, but we cannot have such a development when this irresponsible and undemocratic structure would be deciding about the future of Belarus. We would like this position to be single and common for all European structures. We are very much interested in developing bilateral relations between Belarus and center right parties. A very positive example is our relationship with Isamaalit from Estonia. I believe that if we had this kind of relationship with all the parties present here, it would be a very positive step forward. We also need a plan for preparation of the Belarusian opposition for the parliamentary election in 2004. The last proposal is to hold the sixth conference of center right parties in Minsk. 2004 could be the year of the next parliamentary election so our reason for our proposal is simple: it is best to find the enemy on his own territory. Thank you. ANATOLY LEBEDKO Chairman, United Civic Party, Belarus

99

SESSION IV

VIKTOR JUŠČENKO, PŘEDSEDA NAŠÍ UKRAJINY, UKRAJINA

Dámy a pánové, Ukrajina byla po dlouhou dobu satelitem levicových sil, a proto je podle mne dnešní téma velmi dobře vybrané. Dnes je naše země satelitem jistých kriminálních sil, ale to je úplně jiná otázka. Od chvíle, kdy Ukrajina získala nezávislost, již uplynulo 11 let, a já bych rád zahájil svůj proslov trochou statistiky, která nám pomůže zamyslet se nad tím, jakou roli hrají politické strany při formování politického systému na Ukrajině. Po 11 letech nezávislosti se 53 procent Ukrajinců domnívá, že Ukrajina není nezávislým státem. Šestapadesát procent lidí si myslí, že na Ukrajině není možné uspořádat demokratické volby. Jen sedm procent občanů podporuje dosavadní vládu. V minulých parlamentních volbách dostal blok stran u moci 11,8 procenta hlasů, zatímco 75 procent hlasů směřovalo ke čtyřem dalším politickým silám včetně mé strany Naše Ukrajina. Musíme si položit otázku, jak je možné, že vítězné politické strany nemají dnes možnost řídit parlament ani ukrajinskou vládu a nemají žádný vliv na administrativu prezidenta. Ta znamená na Ukrajině skutečnou vládu. Proč tedy nejsou zvolené síly ve vládě zastoupeny? Co nejhoršího se stalo během 11 let existence nezávislé Ukrajiny, anebo spíše, co se nestalo? Co nás dovedlo do této situace? Nestala se jedna věc: na Ukrajině nebyl vytvořen politický systém, který by zaručoval demokracii. To je zásadní věc, jež měla vliv na ekonomické, politické a sociální reformy i na integrační směřování. Proto mohu dnes konstatovat – jako osoba, která pracovala hlavně v oblasti financí, a také jako předseda vlády –, že základem jakéhokoliv pokroku, a zvláště pak v ukrajinském prostředí, je zformování demokratického politického systému. Otázka, která je pro nás dnes důležitá, zní: jaká je role jednotlivých politických sil politického spektra v regresu, k němuž dochází na Ukrajině již 11 let? Rád bych s ohledem na dnešní diskusi zdůraznil tři věci. Za prvé, ukrajinská vláda se uchyluje k autoritářství. Ústavní práva a normy, dělba moci, nezávislost soudců ani vláda zákona neexistují. Tendence směrem k jakési anarchistické vládě přibližuje státní moc k levicovým silám a komunistům. Všeobecný odpor k demokratickým hodnotám vedl vládu k přijetí komunismu jako základního mechanismu politického systému. Za druhé, před

100

SEKCE IV

minulými parlamentními volbami měla komunistická strana v parlamentu většinu. Proto nebylo možné schválit žádný zákon bez podpory komunistů. To dalo prezidentovi a exekutivě záminku k tomu, aby se pokusili rozdělit pravomoci parlamentu. Což se též pokusili zdůvodňovat tím, že provádějí určité ekonomické či politické reformy. V důsledku toho začala exekutiva fungovat bez legislativy. Tyto politické praktiky vedly k situaci, v níž není na Ukrajině možné vytvořit parlamentní většinu, koaliční vládu ani parlamentní opozici, tedy tradiční instituce parlamentní demokracie. Ukrajinský parlament přestal být čitelný na základě ideologických principů. Vše závisí jen na tom, zda ta, či ona strana podporuje prezidenta. Parlament přestal fungovat jako samostatná zastupitelská moc. Ukrajinský parlament dnes již není centrem politického života země. To je druhý příklad toho, jak důležitou roli sehrála levice. Za třetí, ukrajinská vláda, tedy moc výkonná, je jen součástí prezidentské moci. Prezident, který by měl být nade všemi politickými silami, je dnes v podstatě hlavou moci výkonné. Proto dnes neexistuje rozdělení moci na moc výkonnou a zákonodárnou. Vytvoření výkonné vlády za těchto okolností leží jen v rukou prezidenta. Právě jeho rozhodnutí, a nikoliv rozhodnutí lidu rozhodují o roli všech politických sil a stran na Ukrajině. Proto nejsou strany toužící po normální politické soutěži zastoupeny v exekutivě. To jsou mé tři body ohledně role levice ve vládním systému Ukrajiny, které představují hlavní problémy na cestě k politickému pokroku. Dále je třeba říci, že komunistická strana hrála důležitou roli v prezidentských volbách v roce 1999, kdy ve druhém kole vláda čelila bolestnému testu, když se kandidát prezidentské administrativy utkal s kandidátem komunistické strany. Dnes vládní síly čelí jinému scénáři. Přišly s nápadem politické reformy, která by zvýšila šance konání voleb bez toho, aby se opravdové volby vůbec uskutečnily. Zaručený úspěch takového scénáře leží v loutkovém parlamentu, který by byl jen satelitem prezidenta. Nejjednodušší způsob zablokování parlamentu v dnešní Ukrajině je zabránit jeho konsolidaci, tedy zabránit většině v konsolidaci jejích sil. Proto je cílem mé strany v parlamentu přivést do něj zpět politický život a v součinnosti se silami, které k tomu mají vůli a nebojí se perzekuce, vytvořit opravdu demokratickou většinu. Je to otázka nejbližší budoucnosti. Pakliže toho chceme dosáhnout, existuje pro nás druhý scénář: nová volba prezidenta a parlamentu. Rád bych ještě dodal jednu věc, která s tím zdánlivě nesouvisí. Moje politická strana a komunisté máme určité společné aktivity. Samozřejmě se nebavíme o ideologických otázkách, ale spíše o krátkodobých taktických cílech. Protože jen tři procenta Ukrajinců se identifikují s nějakou politickou silou, politický život je rozdělen na dvě části: na síly, které chtějí transparentní a pravdivou politiku a transparentní ekonomiku, a na síly, jež chtějí, aby ekonomiku ovládaly kriminální struktury. Takové je základní dělení. Ale náš cíl je dosažitelný právě prostřednictvím spolupráce s levicovými silami Ukrajiny. Závěrem bych rád zdůraznil jedno: poslední ukrajinské volby pro nás byly velkou lekcí. Poprvé se vedoucí frakce v ukrajinském parlamentu zdá být demokratickou silou. Volby ukázaly rostoucí popularitu socialistické strany, která dostala sedm procent hlasů, což je na takovou stranu hodně. Tolik dostali socialisté proto, že připravili politický program podle evropské sociální demokracie. Ukrajinský lid nepodpořil ultralevicové strany. Komunistická strana pořád vzhlíží k politice Ruska, avšak nová ruská politika vůči Západu oslabila protizápadní a protitržní rétoriku levice. Změny na Ukrajině a její role jako celku přinutily levici spolupracovat se středopravicovými silami.

101

SESSION IV

Provádění ekonomických reforem mělo za cíl zlepšit život lidí, a umožnilo tedy levici stavět na určité sociální základně. Pak se však komunisté spolu s oligarchy postavili proti mé vládě, a to bez ohledu na fakt, že právě má vláda zlepšila životní úroveň lidu. Navržené reformy se pro ukrajinskou veřejnost projevily v pozitivním obratu ukrajinské ekonomiky. Ukrajinské reformy zasadily ránu komunistickému mýtu, a ve volbách v roce 2002 proto levice ztratila mnoho hlasů. Počet komunistů v parlamentu se zmenšil a vůbec poprvé je tam velký demokratický potenciál. To tedy byla krátká politická historie posledních 11 let na Ukrajině. Dnes prodělávají ukrajinské politické síly renesanci. Nikdy předtím nebyli ukrajinští demokraté tak blízko zavedení demokratických postupů v politice, ekonomice a společenském životě. Můžeme vyhrát, ale potřebujeme vaši podporu. Podpořte nás, jak jen můžete: třeba dobrým slovem ve prospěch Ukrajiny a jejích demokratických sil. Jsem přesvědčen o tom, že ukrajinské politické síly si budou vaší pomoci vážit. Děkuji vám. VIKTOR JUŠČENKO Předseda, Naše Ukrajina, Ukrajina V letech 1993 až 1999 byl Viktor Juščenko guvernérem Národní banky Ukrajiny, kde spoluvytvářel základnu stabilního bankovního systému nově nezávislé Ukrajiny. V roce 1996 dohlížel na zavedení ukrajinské národní měny hřivny. Na mezinárodní scéně je nejvíce známý jako předseda vlády Ukrajiny. Parlamentem byl ve funkci potvrzen v prosinci 1999 a na tomto postu zůstal do dubna 2001. Za 16 měsíců v úřadu se mu podařilo iniciovat řadu klíčových ekonomických reforem, které přinesly pořádek do ukrajinské ekonomiky a pomohly jí odrazit se ode dna. Jako předseda vlády uspěl v obnově důvěry veřejnosti ve vládu tím, že znovu nastolil fiskální disciplínu, zajistil splacení dlužných penzí a platů a zvrátil některé neodůvodněné státní reformy. To vše přineslo Ukrajině mnohem vyšší výkonnost ekonomiky a položilo základy tržně orientovaného financování zemědělství. Viktor Juščenko se dále zasazoval o otevřenost a upřímnost na straně státu a vyvíjel snahu směrem k administrativním a daňovým reformám. V současné době je guvernérem pro Ukrajinu v Mezinárodním měnovém fondu a viceguvernérem pro Ukrajinu v Evropské bance pro obnovu a rozvoj.

VIKTOR YUSCHENKO, PRESIDENT, NASHA UKRAINA, UKRAINE Ladies and gentlemen, For a long time, Ukraine was a satellite of left forces and today’s topic is thus a very important one for us. Today, the country is a satellite of certain criminal forces, but that is a different question altogether. It has been 11 years since Ukraine gained its independence, and I want to begin my speech with a little statistics, which will bring us to considering what are the roles that political forces play in the formation of political

102

SEKCE IV

system in Ukraine. After 11 years of independence, 53 percent Ukrainians believe that Ukraine is not an independent state. 56 percent of people think that it is impossible to have a democratic election in Ukraine. Only 7 percent of people support the existing authorities. In the last parliamentary election, the block of parties in power received 11.8 percent of the votes, while 75 percent of votes went to four other political forces, including my party, Our Ukraine. We must ask a question. How did it happen that the victorious political parties today do no have the opportunity to manage the Parliament or Ukrainian government and do not have a say in the administration of the president? In Ukraine, president’s administration means the real government. Why are not the chosen powers represented in the government? What happened that was the most dangerous in the 11 years of Ukrainian history, or rather what did not happen? What has led to such circumstances? There is one event that did not take place: a political system that would guarantee democracy has not been created in Ukraine. That is the main issue that had an impact on economic reforms, political reforms, social reforms and formation of integration course. That is why I, as a person who mostly worked in the area of finance and also as a prime minister, can say today that the basis for any progress – and it is true especially in Ukrainian circumstances – is the formation of a democratic political system. It is a very important topic for us today: what is the role of each political force in the political spectrum in the political regress, which has been taking place during the past 11 years in Ukraine. I would like to bring out three points about today’s subject of discussion. First, the current Ukrainian government resorted to authoritarianism. Constitutional rights and standards, division of powers, independence of judges and rule of law are non-existent. This tendency towards an anarchistic government brings the government closer to left powers and the communists. Common refusal to accept democratic values made it possible for the government to embrace communism as the essential mechanism of political system. Second, before the last parliamentary election, the communist party held a majority in the Parliament. That is why any law could not be passed without the support of the communists. It gave an opportunity to the President and the executive to justify their attempts to divide the Parliament’s powers. Or rather, they tried to say that they are implementing certain economic and political reforms. As a result, the executive branch started to function without the legislative branch. Such political practices led to a situation in Ukraine when it is impossible to form a parliamentary majority or coalition government or parliamentary opposition, i.e. the traditional institutions of any parliamentary democracy. The Ukrainian Parliament started to be distinguished not by ideological principles. Everything depends on whether this or that party supports the president. The Parliament ceased to act as a separate representative power. Today, the Parliament of Ukraine is not the center of the country’s political life. This is my second point showing how the left played an important role. Third, the government of Ukraine, i.e. the executive branch, is only a part of the presidential powers. The president, who is to be above all political forces, is in fact today the head of the executive. That is why the democratic distinction between the executive and legislative branches is not in place now. The formation of an executive government under such circumstances has been

SESSION IV

concentrated in the hands of the president. It is his decisions and not the decisions of the people that control the role of any political party or force in Ukraine. That is why the political parties that want political competition are not represented in the executive branch today. These are my three points in regard to the subject of the left and the Ukrainian system of government, which are the main issues in the realization of political progress in Ukraine. The communist party played an important role in the presidential election of 1999, in which the government faced a painful test in the second round when the presidential administration candidate confronted the communist party candidate. Today, the government forces are looking at a different scenario. They brought out their idea of political reform, which increases the chances of staging an election without actually having one. For a guaranteed success in such scenarios, the crucial thing is a puppet Parliament that would be just a satellite of the president. The easiest way to block the Parliament in today’s Ukraine is to keep it unconsolidated, i.e. not let the majority to consolidate its forces. As a result, the aim of my party in the Parliament is to bring back the political life to the Parliament and create from the forces that have a political will to do so and are not afraid of persecution a truly democratic majority. It is a question of the near future. If we want to achieve this, there is a second scenario: the re-election of the president and the Parliament. I would like to add one point that may seem as a separate issue. My political party and the communist have certain common activities. Of course, we are not discussing ideological issues but rather short-term tactical objectives. Because only 3 percent of Ukrainians identify themselves with a political allegiance to a certain political force, political life is essentially split into two parts: the forces that want transparent and truthful politics, transparent economy and the forces that want politics and economy to be ruled by criminal factions. This is the principal distinction, but our goal is achievable through cooperation with left-wing political forces of Ukraine. At the end, let me emphasize one thing: the last Ukrainian election taught us a lot of significant lessons. For the first time in the Ukrainian Parliament, the leading faction appears to be a democratic power. The election showed the growing support of the socialist party, which received 7 percent of the vote, a lot for such a party. It was only because they prepared their political program according to European social democracies. The Ukrainian people did not support ultra left-wing parties. The communist party is still looking towards the politics of Russia. But the new Russian policy towards the West weakened the left’s anti-Western and anti-market economy rhetoric. Changes in Ukraine and its role as a whole have forced the left to cooperate with the center right forces. The implementation of economic reforms aimed at improving people’s lives made it possible for the left to have a certain social basis. Then, the communists together with the oligarchs stood against my government, notwithstanding the fact that it was my government that improved the lives of the people. The proposed reforms showed the Ukrainian society a positive shift in the Ukrainian economy. Ukrainian reforms dealt a blow to the communist myth. In the 2002 election, the left lost a lot of votes. The number of communists in the Parliament minimized and for the first time ever, the democratic potential is great there. This was a short political history of the past 11 years of Ukraine. Today, Ukrainian political forces are undergoing a renaissance. Never before

103

104

SEKCE IV

were Ukrainian democrats so close to reaching democratic procedures in politics, economy and social life. We can win, but we need your support. Support us any way you can: for example by a good word on behalf of Ukraine and its democratic forces. I am convinced that Ukrainian political forces will appreciate your help. Thank you. VIKTOR YUSCHENKO President, Nasha Ukraina, Ukraine Between 1993 and 1999, Yuschenko was the Governor of the National Bank of Ukraine (NBU). He helped establish the basis for a solid banking system in the newly independent Ukraine. He also oversaw in 1996 the introduction of the Hryvnia, Ukraine’s national currency. Yushcenko is best known in the international community for his record as Prime Minister of Ukraine. Confirmed by Parliament in December 1999, he served trough April 2001 and in 16 months in office oversaw a series of key economic reforms that brought about rudimentary order to help turn around Ukraine’s then-struggling economy. As Prime Minister, Yuschenko restored a measure of public trust in government by cementing fiscal discipline; paying off enormous pension wage and other social arrears; eliminating unjustified state reform that yielded an impressive rise in output and the beginnings of affordable, market-based agriculture financing. He also brought a welcome measure of openness and forthrightness in governance and pursued administrative and tax reform throughout his term. Yuschenko is a Governor for Ukraine at the International Monetary Fund, and a Deputy Governor for Ukraine at the European Bank for Reconstruction and Development.


PŘÍLOHY:

Pražská deklarace Deklarace „k situaci v Bělorusku"

APENDIX:

Prague declaration Declaration "On the situation in Belarus"

105

106

PŘÍLOHY

PRAŽSKÁ DEKLARACE

Na čtvrté konferenci středopravicových politických stran střední a východní Evropy, konané v Praze v Česku v září 2002, přijali čelní představitelé zúčastněných politických stran následující deklaraci: Komunistická totalita po druhé světové válce násilně odtrhla střední a východní Evropu od možnosti podílet se na poválečném evropském demokratickém vývoji. Do celého procesu tak náš region vstoupil se značným zpožděním a s omezenými možnostmi až po roce 1989, po našem návratu ke svobodnému životu a státní nezávislosti. Přesto nemůžeme mít menší ambice než plnohodnotně spolurozhodovat o současnosti a budoucnosti demokratické Evropy jako nedílné součásti přirozeného celku euroamerické civilizace. Proto si zahraniční politika států střední a východní Evropy zcela přirozeně vytyčila vedle dalších priorit dva zcela zásadní integrační cíle – vstup do NATO a do EU. Některé naše země již byly přijaty za členy NATO, mnohé další jsou čekateli. Vítáme a plně podporujeme nadcházející summit NATO, který se za několik týdnů uskuteční v Praze a kde dojde k rozšíření NATO o další země střední a východní Evropy – od Baltského až po Černé moře –, které splní všechny podmínky členství. Tragické události 11. září 2001 pouze podtrhly nutnost posilovat, a nikoliv oslabovat transatlantické jádro demokratické civilizace. Pilířem transatlantické spolupráce je právě NATO. Proto považujeme za nezbytné udržet charakter NATO jako akceschopné obranné aliance a nedopustit její rozmělnění v pouhý politicko-diskusní klub či její oslabení. Upřímně si přejeme, aby EU byla společenstvím pokračujícím v přátelské a spojenecké součinnosti s USA. EU a USA jsou dvě vyjádření rozvoje demokratické západní společnosti, jež se navzájem doplňují. Nabízíme naši plnou podporu občanům USA a jejich prezidentovi G. W. Bushovi, kteří čelí tak obtížným úkolům, jakým je aktivní obrana naší společnosti proti zákeřným hrozbám. Neexistuje důležitější ani náročnější úkol. Nesouhlasíme s levicovým antiamerikanismem, protože oslabuje pozice euroamerické civilizace, která nyní stojí před novými výzvami. Všechny naše státy nyní usilují o vstup do EU. Náš vstup do Unie není politicky neutrálním krokem, naopak je výsostně politickým rozhodnutím. Půjde o nejrozsáhlejší novodobé dobrovolné předání části státní suverenity na „nadnárodní" úroveň. Proto se dnes už nelze spokojit se zploštěným chápáním našeho vstupu do EU pouze jako s definitivní a symbolickou tečkou za naším životem v bývalém komunistickém impériu či v dnešním dočasném „postkomunistickém" prostoru. Nelze omezit toto téma na

APENDIX

technicko-administrativní cvičení v aplikaci komunitární legislativy či na mechanické přijímání předem nevyjednaných podmínek vstupu. Je třeba znát, za jakých podmínek budeme vstupovat a jaký model EU budeme po svém vstupu prosazovat. Chceme vstoupit do Evropské unie jako plnoprávní členové, protože by bylo nepřijatelné, aby pro střední a východní Evropu platila dlouhodobě jiná pravidla než pro dosavadní členy. Oceňujeme, že Evropská unie přizvala kandidátské země na Konvent k diskusi o budoucím uspořádání EU. Naším zájmem je účastnit se aktivně plnohodnotné a svobodné diskuse o tom, co je výhodnější dělat společně na evropské úrovni a co by se mělo ponechat či vrátit na národní úroveň. Jsme přesvědčeni, že ani v době globalizace není suverénní národní stát přežitkem a že naopak zůstává základním stavebním kamenem integračních procesů včetně evropské integrace. V členských zemích Evropské unie a v USA došlo či dochází k politickému obratu – moci se postupně ujímají středopravicové vlády. V mnohých zemích střední a východní Evropy jsme svědky trendu právě opačného. Naším společným úkolem je tomuto trendu čelit. Socialistické a jiné vlády s účastí bývalé komunistické strany oživují v našich zemích nešvary minulosti, kterých jsme se chtěli definitivně zbavit, především ty nejhorší projevy sociální korupce. Tyto vlády jsou zvyklé bezhlavě utrácet na úkor budoucích generací, omezovat svobody občanů množstvím nesmyslných regulací a posilovat jejich závislost na státu. My naopak věříme ve svobodný trh a svobodného občana. V minulosti jsme viděli katastrofické důsledky centrálního plánování a konstatujeme, že dnešní socialistické vlády představují „měkkou" verzi „tvrdého" socialismu minulosti. Jejich politika nás nedovede k tak potřebnému ekonomickému dorovnání na úroveň vyspělého světa, naopak může být zdrojem naší stagnace či propadu. Je třeba, abychom cílenou strategií a trpělivou kampaní postupně opět přesvědčili většinové části voličů v našich zemích, že nabízíme ta nejlepší řešení problémů dneška. Věříme, že vztahy mezi středopravicovými stranami ve střední a východní Evropě založily novou úspěšnou tradici. Naše politické strany nejsou stejné a neusilují o jednotu za každou cenu, protože vzájemně respektují své národní odlišnosti. Avšak principy politiky pravého středu, vycházející z konzervativních, liberálních a národních prvků, jsou blízké nám všem a poskytují nám široký prostor pro spolupráci. Proto si

107

108

PŘÍLOHY

suverenita a další demokratizace národů, které strádaly během sovětské okupace a útlaku, zaslouží naši naprostou podporu. Výměna názorů a zkušeností na každoročních konferencích přispívá k lepšímu vzájemnému poznání a koordinaci postojů. Věříme, že nové internetové stránky www.freeblue.org tuto spolupráci posunou na ještě vyšší úroveň. 28. září 2002, Praha Nadežda Michajlova Předsedkyně UDF, Bulharsko

Dr. Marko Tarle Člen předsednictva HSS, Chorvatsko

Dr. Radovan Fuchs Místopředseda a mezinárodní tajemník Demokratické strany středu, Chorvatsko

Václav Klaus předseda ODS, Česká republika

Mart Laar předseda Isamaaliit, Estonsko

József Szájer Místopředseda FIDESZ a parlamentu, Maďarsko

Inese Vaidere Člen předsednictva LNNK, Lotyšsko

Rasa Jukneviciene Místopředsedkyně Svazu pro vlast, Litva

Ludwik Dorn Místopředseda Prawo i Sprawiedliwość, Polsko

Theodor Stolojan Předseda Národní liberální strany, Rumunsko

Peter Miššík Člen předsednictva SDKU, Slovensko,

Janez Janša Předseda Sociálně demokratické strany Slovinska, Slovinsko

Janez Drobnic Místopředseda Nového Slovinska, Slovinsko

109

APENDIX

PRAGUE DECLARATION

At the fourth conference of center right political parties of Central and Eastern Europe, which took place in Prague, Czech Republic in September 2002, leaders of the participating parties have adopted the following declaration: Following World War II, communist totalitarianism forcibly prevented the countries of Central and Eastern Europe from taking part in the democratic development of postwar Europe. The region did join the process of development but after great delay and with only limited potential, following its return to freedom and state independence in 1989. Nonetheless, our ambition cannot be anything less than complete participation in the decision making regarding the future of democratic Europe as an integral part of the natural Euro-Atlantic civilization. It was for this reason that foreign policies of the countries of Central and Eastern Europe sought – beside other priorities – the fulfillment of two fundamental integration goals: membership in NATO and the European Union. Several countries have already entered NATO, while many others are waiting to join. We welcome and lend our full support to the upcoming NATO summit in Prague, which, in a few weeks, will witness the enlargement of NATO to those countries of Central and Eastern Europe – from the Baltic to the Black Sea - that meet all membership criteria. The tragic events of September 11, 2001 have only underscored the importance of strengthening, not weakening, the transatlantic core of democratic civilization. NATO is the pillar of transatlantic cooperation. We therefore consider it essential to uphold the character of NATO as a competent defensive alliance and also to prevent the alliance from becoming a mere club for political debate and from being eroded. We earnestly wish for the European Union to be a community continuing in a friendly and allied partnership with the United States. The European Union and United States are two complementary expressions of the development of democratic Western civilization. As such, we offer full support to the people of the United States and President George W. Bush as they commit lives and resources to the difficult task of defending our shared civilization against these insidious threats. There is no more important or difficult task. We disagree with leftist anti-Americanism since it weakens the positions of Euro-Atlantic civilization, which now faces new challenges. All the countries of Central and Eastern Europe are now striving to join the European Union. Our entry into the EU is not a politically neutral step – on the contrary, it is an explicit political decision. It will be the most extensive voluntary transmission of a part of state sovereignty to a supranational entity in modern history. Consequently, it is not possible to be content today with the vapid understanding of our entry into the European

110

PŘÍLOHY

Union as simply a final and symbolic end to our lives under either the former communist empire or today’s transitory, "post-communist" space. We cannot limit the subject of integration to a technical and administrative exercise in the application of community legislation or to a mechanical acceptance of non-negotiated conditions of accession. We must know under what conditions we will be entering; and what model of the EU we will support after our accession. We want to join the European Union as full-fledged members, as it would be unacceptable if, in the long run, the countries of Central and Eastern Europe were to abide by rules different from those valid for existing members. We value the fact that the European Union invited the candidate countries to take part in discussions about the future structure of the EU in the Convent. It is in our interest to actively participate in a comprehensive and open discussion about what is more effectively accomplished jointly on the European level and what decision should remain at or return to the national level. We are confident that even in the age of globalization, sovereign national states are not obsolete – on the contrary, nation states remain the cornerstone of all integration processes, including the integration of Europe. A political turnaround can be seen in EU member states and the United States – center right governments are coming to power. In a number of countries of Central and Eastern Europe, we are witnessing a reverse trend. It is our common duty to confront this trend. Socialist and other governments with former communist party participation are bringing back to life the vices of the past, which we wished to eradicate once and forever, especially the worst examples of social corruption. Socialist governments are used to senselessly spending money that belongs to future generations, constraining liberties by a multitude of pointless regulations and increasing the dependence of citizens on the state. We, on the other hand, believe in free markets and free citizens. We have seen the catastrophic effects of central planning and note that the socialist governments of today represent a "soft" version of the "hard" socialism of the past. Their policies will not help our economies bridge the gap between the developed world and us; on the contrary, they may cause our stagnation or decline. We need to use purposeful strategies and patient campaigns in order to convince a majority of voters in our countries that we offer the best solutions for the problems of today. We believe that the interaction among center right parties of Central and Eastern Europe has become a new and successful tradition. Our political parties are not identical and do not strive to attain unity at any price, as they respect individual national

111

APENDIX

differences. But the principles of center right politics, stemming from conservative, liberal, Christian democratic and national elements, are dear to all of us and provide an extensive ground for cooperation. As such, the sovereignty and further democratization of nations that suffered under Soviet occupation and repression deserve our unconditional support. Exchange of opinions and experience at annual conferences supports mutual understanding and coordination of positions. We believe that the new website www.freeblue.org will help advance our cooperation to a still higher level. September 28, 2002

Prague, Czech Republic

Nadezhda Mihaylova President, UDF, Bulgaria

Dr. Marko Tarle Member of Presidency HSS, Croatia

Dr. Radovan Fuchs Vice President, Int. Secretary, Democratic Centre Party, Croatia

Václav Klaus Chairman, ODS, Czech Republic

Mart Laar Chairman, Isamaaliit, Estonia

József Szájer Vice-president, Deputy Speaker of the Parliament FIDESZ, Hungary

Inese Vaidere Member of Board, LNNK, Latvia

Rasa Jukneviciene Vice-Chairman, Homeland Union, Lithuania

Ludwik Dorn Vice-president, Prawo i Sprawiedliwość, Poland

Theodor Stolojan President, National Liberal Party, Romania

Peter Missik Member of Board, SDKU, Slovak Republic

Janez Jansa President, Social Democratic Party of Slovenia, Slovenia

Janez Drobnic Vice-President, MP, Nova Slovenia, Slovenia

112

PŘÍLOHY

DECLARATION "ON THE SITUATION IN BELARUS"

At the 4th Conference of Center Right Parties in Central and Eastern Europe, convened in Prague, Czech Republic in September 27-29 2002, leaders of the attending parties agreed to the following declaration: The authorities of Belarus still pursue the policy of violation of fundamental democratic principles. They refuse to follow OSCE and Council of Europe standards and values. Right to free speech, expression, and association are routinely violated. The religious and linguistic discrimination is constantly pursued by the state. Recently three journalists, Mr Mikola Markievich and Mr Pavol Mazheyko from the independent weekly Pagonia and Mr Viktor Ivaskievich, the editor-in-chief of the independent trade union newspaper Rabochy, Vice Chairman of the BPF Party were recently sentenced to different terms of forced labour. The authorities use highly undemocratic clause on libelling president and state officials and a means to suppress freedom of expression. The political parties are under constant pressure. They work under threat to be closed down. Social activists are fired, administrative fines are levied on them. Many activists faced criminal charges. People’s right to work is constantly violated. Belarusian authorities refused to carry out investigation of kidnapped: Deputy Chairman of the 13th Supreme Council Viktor Ganchar, businessman Anatoly Krasousky, ex-Minister of Interior Jury Zacharenko and the journalist Dimitry Zavadsky. Ignoring numerous appeals of the international community Belarusian authorities have ousted Advisory and Monitoring Group of OSCE from Minsk. Proposals to conduct a referendum on future of Belarus are heard both from Minsk and Moscow. While president Alaxander Lukashenko is making attempts to use the referendum to extend his term of office Russian hard liners are discussing the possibility to threaten Belarus’ sovereignty. It is self-imposed isolation of A. Lukashenko that led to the situation when statehood of Belarus can be jeopardised. The people of Central and Eastern Europe remember well their suffering under totalitarian regimes. We know that a communist dictatorship is no lesser evil than a nazi regime. Our brothers and sisters, mothers and fathers, were slaughtered, tortured, imprisoned and deportered by communists and nazis alike. The Center-Right says: Never again. No attempt to establish a totalitarian regime of whatever color will be tolerated in Europe. In addition, we offer our unqualified support

APENDIX

to the people of Belarus as they attempt to defeat the forces of totalitarianism and rejoin the family of democratic European nations. We strongly support the democratic forces in Belarus in their fight for liberty and prosperity. The Belarusian people deserve freedom and democracy as much as any other people in Europe. Just as it was done for us, we stand by them in their attempts to reach democracy, respect for human rights, and the rule of law in the Republic of Belarus. We are partners in this struggle. Taking into account all international agreements and commitments made by Belarus to accept and follow the OSCE and Council of Europe standards for a free and democratic society, pluralism, rule of law and human rights; Considering that domestic and foreign policies carried out by Belarusan President Lukashenko have excluded Belarus from European family and world processes and turned the country into an outcast of the democratic world; Stating once again full support for activities of opposition parties aimed at liberty, prosperity and independence of the Belarus; Realising that the problem of democratisation in Belarus is directly linked with preserving its sovereignty; Condemning harassment, prosecution, arrest and imprisonment of opposition members, continuous assaults on independent media and a threat to close down United Civil Party; Expressing concern about severing links with OSCE; Taking into account lack of cooperation and information exchange between Center Right of Europe and Belarus essential for political, structural, resource and intellectual support. The Center Right Confirms its support of the demands expressed in Declaration on Belarus passed by the 3d Center Right Conference held in Tallinn;

113

114

PŘÍLOHY

States that sovereignty of Belarus is an indisputable fact of European policy and no referenda on statehood and constitutional questions can be held; Appeals to Belarusian authorities to start fair negotiations with the democratic opposition parties on vital matters of Belarusian domestic policies; Urges the authorities to put an end to the political prosecution of opposition political activists and parties, independent mass media and civil society in general; Appeals to Belarusian authorities to create the climate of political trust and to immediately release journalists Mr Mikola Markievich, Mr Pavol Mazheyko and Mr Viktor Ivaskievich; Urges Belarusan authorities to stop criminal prosecution of the leader of United Civil Party Mr. Anatoly Lebedko and to abolish clauses of the Criminal Code that form the legal basis for prosecution of journalists for libeling president and state officials; Urges Belarusian authorities to cooperate with Sub Committee of the Legal Affairs and Human Rights Commission of the Council of Europe on investigation of missing politicians in Belarus and to restore relations with OSCE; Demands from the authorities of Belarus not to pass a highly discriminatory bill "On Religion"; Supports the idea of holding the International Conference on Belarus with participation of all interested parties, representatives of international community and organizations; Proposes to establish Belarus Initiative program to enhance co-operation and information exchange between CEE and Belarus Center Right to promote freedom, social partnership and democratic development in Belarus. September 29, 2002

Prague, Czech Republic

APENDIX

Vincuk Viachorka Chairman, National Popular Front, Belarus

Anatoly Lebedko Chairman, United Civic Party, Belarus

Viktor Yuschenko Chairman, Nasha Ukraina, Ukraine

Arkady Murashev Mezinárodní tajemník Svazu pravicových sil, Rusko

Nadezhda Mihaylova Chairperson, UDF, Bulgaria

Dr. Marko Tarle Member of Presidency, HSS, Croatia

Dr. Radovan Fuchs Vice President, Int. Secretary, Democratic Centre Party, Croatia

Václav Klaus Chairman, ODS, Czech Republic

Mart Laar Chairman, Isamaaliit, Estonia

József Szájer Vice-President, Deputy Speaker of the Parliament, FIDESZ, Hungary

Inese Vaidere Member of Board, LNNK, Latvia

Rasa Jukneviciene Vice-Chairman, Homeland Union, Lithuania

Ludwik Dorn Vice-President, Prawo i Sprawiedliwość, Poland

Theodor Stolojan President, National Liberal Party, Romania

Peter Missik Member of Board, SDKU, Slovak Republic

Janez Jansa President, Social Democratic Party of Slovenia, Slovenia

Janez Drobnic Vice-President, MP, Nova Slovenia, Slovenia

115

116

PŘÍLOHY

DEKLARACE „K SITUACI V BĚLORUSKU"

Na IV. konferenci pravicových stran střední a východní Evropy, která se uskutečnila ve dnech 27. – 29. září 2002 v Praze, se vedoucí představitelé zúčastněných stran rozhodli přijmout následující deklaraci: Běloruská vláda i nadále uplatňuje politiku porušující základní demokratické principy a odmítá se řídit normami a hodnotami OBSE a Rady Evropy. Práva na svobodu projevu a sdružování jsou běžně pošlapávána. Stát neustále uplatňuje náboženskou a jazykovou diskriminaci. Mikola Markievič a Pavol Mažejka, dva novináři z nezávislého týdeníku Pagonia, a šéfredaktor nezávislých odborářských novin Rabočy a místopředseda Běloruské lidové fronty Viktor Ivaškievič byli nedávno odsouzeni k nucené práci na různě dlouhou dobu. Vláda využívá krajně nedemokratické ustanovení o hanobení prezidenta a státních představitelů jako prostředek k potlačení svobody projevu. Politické strany jsou pod neustálým tlakem a pracují pod hrozbou rozpuštění. Političtí aktivisté jsou propouštěni ze zaměstnání a nuceni platit nejrůznější správní poplatky. Mnoho z nich je trestně stíháno. Právo lidí na práci je ustavičně porušováno. Běloruská vláda odmítla zahájit vyšetřování únosů těchto osob: místopředseda 13. nejvyšší rady Viktor Gančar, obchodník Anatolij Krasouskij, bývalý ministr vnitra Jurij Zacharenko a novinář Dimitrij Zavadskij. Navzdory nesčetným apelům mezinárodního společenství se běloruská vláda rozhodla vykázat Poradní a monitorovací skupinu OBSE z Minsku. Návrhy na uskutečnění referenda o budoucnosti Běloruska zaznívají jak z Minsku, tak z Moskvy. Zatímco prezident Alexander Lukašenko se snaží využít referenda k prodloužení své vlády, zastánci tvrdé linie v Rusku debatují o možnosti napadnout běloruskou suverenitu. Situace, kdy může být ohrožena samotná běloruská státnost, je jasným důsledkem dobrovolné izolace prezidenta Lukašenka. Lidé střední a východní Evropy si dobře pamatují na to, jak trpěli pod totalitním režimem. Dobře víme, že komunistická diktatura není o nic menším zlem, než byl nacistický režim. Naši bratři a sestry, matky i otcové byli vražděni, mučeni, vězněni a deportováni komunisty i nacisty. Pravice říká: nikdy více! Žádný pokus ustavit totalitní režim jakékoliv barvy nebude v Evropě tolerován. Nabízíme lidu Běloruska svou skromnou podporu v jeho snaze porazit síly totalitarismu a znovu se začlenit do rodiny demokratických národů Evropy.

APENDIX

Rozhodně podporujeme demokratické síly v Bělorusku v jejich boji za svobodu a prosperitu. Běloruský národ si zaslouží svobodu a demokracii stejně jako každý jiný národ v Evropě. Stejně jako jiní stáli v minulosti při nás, i my nyní stojíme po boku Bělorusů v jejich snaze dosáhnout ve své zemi demokracie, respektu pro lidská práva a vlády zákona. V jejich snažení jsme jim partnery. Berouce na vědomí všechny mezinárodní dohody a závazky Běloruska řídit se normami OBSE a Rady Evropy pro svobodnou a demokratickou společnost, pluralismus, vládu zákona a lidská práva; a Vzhledem k tomu, že domácí i zahraniční politika běloruského prezidenta Lukašenka vedla k vyloučení Běloruska z rodiny evropských národů i ze světového dění a učinila z něj vydědence demokratického světa; a Vyjadřujíce ještě jednou plnou podporu činnosti opozičních stran zaměřené na získání svobody, prosperity a nezávislosti Běloruska; a S vědomím toho, že problém demokratizace Běloruska přímo souvisí se zachováním suverenity země; a Odsuzujíce obtěžování, pronásledování, zatýkání a věznění členů opozice stejně jako nekončící útoky na nezávislá média a hrozbu rozpustit Sjednocenou občanskou stranu; a Vyjadřujíce obavy s ohledem na přerušení kontaktu s OBSE; a konečně Berouce na vědomí nedostatečnou spolupráci a výměnu informací mezi evropskou pravicí a Běloruskem, která je nezbytná pro politickou, strukturální, myšlenkovou i materiální podporu. Pravice Stvrzuje svou podporu požadavkům vyjádřeným v Deklaraci o Bělorusku, která byla přijata na 3. konferenci pravicových stran v Tallinnu; Vyjadřuje názor, že suverenita Běloruska je neoddiskutovatelný fakt evropské politiky a že žádné referendum o státnosti a ústavních otázkách není možné;

117

118

PŘÍLOHY

Apeluje na běloruskou vládu, aby zahájila čestné vyjednávání s demokratickými opozičními stranami o zásadních otázkách běloruské domácí politiky; Naléhá na běloruské státní orgány, aby zastavily politické pronásledování opozičních politických aktivistů i stran, nezávislých médií a občanské společnosti obecně; Apeluje na běloruskou vládu, aby vytvořila atmosféru politické důvěry a okamžitě propustila na svobodu novináře Mikolu Markieviče, Pavla Mažejka a Viktora Ivaškieviče; Naléhá na běloruské státní orgány, aby zastavily trestní stíhání vůdce Sjednocené občanské strany Anatolije Lebeďka a zrušily ta ustanovení trestního zákona, která slouží jako právní základna pro stíhání novinářů za hanobení prezidenta a státních představitelů; Naléhá na běloruskou vládu, aby spolupracovala s Podvýborem pro právní otázky a Komisí pro lidská práva Rady Evropy při vyšetřování zmizení politiků v Bělorusku a dále aby obnovila vztahy s OBSE; Požaduje, aby běloruské státní orgány nepřijímaly vysoce diskriminační zákon „o náboženství"; Podporuje myšlenku uspořádat mezinárodní konferenci o Bělorusku, které by se zúčastnily všechny zainteresované strany stejně jako zástupci mezinárodního společenství a mezinárodních organizací; Navrhuje zahájit program Běloruská iniciativa, který by zlepšil spolupráci a výměnu informací mezi střední a východní Evropou a běloruskou pravicí za účelem podpory svobody, sociálního partnerství a demokratického rozvoje Běloruska. 29. září 2002

Praha, Česká republika

APENDIX

Vincuk Viačorka Předseda Běloruské lidové fronty, Bělorusko

Anatolij Lebeďko Předseda Sjednocené občanské strany, Bělorusko

Viktor Juščenko Předseda Naša Ukrajina, Ukrajina

Arkadij Murašev Mezinárodní tajemník Svazu pravicových sil, Rusko

Nadežda Michajlova Předsedkyně UDF, Bulharsko

Dr. Marko Tarle Člen předsednictva HSS, Chorvatsko

Dr. Radovan Fuchs Místopředseda a mezinárodní tajemník Demokratické strany středu, Chorvatsko

Václav Klaus předseda ODS, Česká republika

Mart Laar Předseda Isamaaliit, Estonsko

József Szájer Místopředseda FIDESZ a parlamentu, Maďarsko

Inese Vaidere Člen předsednictva LNNK, Lotyšsko

Rasa Jukneviciene Místopředsedkyně Svazu pro vlast, Litva

Ludwik Dorn Místopředseda Prawo i Sprawiedliwość, Polsko

Theodor Stolojan Předseda Národní liberální strany, Rumunsko

Peter Miššík Člen předsednictva SDKU, Slovensko

Janez Janša Předseda Sociálně demokratické strany Slovinska, Slovinsko

Janez Drobnic Místopředseda Nového Slovinska, Slovinsko

119

Sborník textů ze IV. Konference středopravicových stran střední a východní Evropy 2002 Odpovědný redaktor Mgr. Petr Plecitý Překlad Daniel Urban Foto Jan Zavřel Graficka úprava a sazba Dimitrij Gaydečka Tiskárna tHB Havlíčkův Brod Vydáno za přispění Mezinárodního republikánského institutu (IRI), USA náklad 1000 výtisků

IV. konference středopravicových stran střední a východní Evropy

Recommend Documents