ITALSKÉ DENÍKY Parte 1 ( hříšná edice ) Anna Dostálová
Oooo Foggia mia! “Foggia, místo kam se nejezdí” hlásí jediný Google odkaz, který vypadne, zadáte-li heslo do vyhledavače. Ten, kdo tento odkaz napsal, věděl o čem mluvi - Foggia , to je peklo! Je to jediné město v Itálii, o kterém dokonce i místní obyvatelé říkají, že je brutta, bruttissima (vošklivá, vošklivá) !! Já, jako beznadějný romantik, musím nesouhlasit. Foggia - to je prostě tak neuvěřitelně vtipná věc, že se nedá než ji milovat!! Centrum je klasicky krasná “Itálie” s trojúhelníkovými křižovatkami, starou katedrálou a spoustou malých barů a pizzérií. Vše je lemované palmovými alejemi, spoustou obchůdků a mých milovaných Gelaterií (zmrzlináren– dá-li se použít tento ekvivalent) Okolí města a postranní uličky - tak ano, to už je ta pravá hrůza! Smetiště, smetiště - všude spousta odpadků, je to taková jedna velká skládka. Jako by všichni popeláři dali hromadně výpověd. I když, mluvíc o místní pracovní morálce, nikdo by se jistě popelářům nedivil. Ať už se tu jedná o jakékoli zaměstanání (nechci psát práci, jelikož ta je odvozená od slovesa pracovat, což by tu byla velka nadsázka), tak všichni začinají svorně v 10:00, … těžce pracuji celé tři hodiny až do jedné odpoledne, kdy je povinná siesta pro celé město. Jakmile odbije 13h - jako by zde přestal existovat život. Město je uplně prázdné, jen zbyde troška rozvířeného prachu od dopadu těžkých stažených “taperel” (taparella - takové to dřevěné stahovací na oknech a dveřích proti sluníčku). Siesta trvá, ne jednu, ne dvě, ale celé čtyři hodiny, tudíž až do páté odpolední (pak se divý, že mají krizi) ! Poté se zas otevřou bary, kavárny, obchody a pizzérie a člověk, skoro omdlený hladem, si konečně může opatřit něco k jídlu. Musím ale podotknout, že celá ta jejich pohoda a jak se říká “dolce far niente” (sladké nicnedělání) má určitě něco do sebe. Člověk, když si přivykne italskému životnímu stylu, jakoby všechny dřívější starosti odvál jižní vítr. Itálie, ať už Řím, Florencie či stará dobrá Foggia, to je prostě veliká pohoda, lidé jsou vstřícní a milí, pijí hodně kafe, hodně zpívají a hodně tančí, moc nepracují a všechno vždy může počkat... i několik let. Dožívají se vysokého věku, protože nemají civilizační choroby způsobené stresem a také jí hodně pizzi – což člověka činí neskonale šťasným. Vraťme se ale ke dni a hodině mého příjezdu, kdy jsem vystopila z rychlovlaku Frecciabianca a poprvé nasála atmosféru (prach) tohoto osobitého, italského městěčka.
Pokus o bydlení č.1 aneb týden v domě hrůzy Na nádraží mě už netrpělivě vyhlížel můj ochránce a mentor, Mr Giulio Esposito. Je to silný, sympaticky vyhlížející čtyřicátník, který mě hned na úvod zasypal několika vydařenými “joky”, vzal můj kufr jakoby nic a nahodil ho do úložného prostoru svého malého nablejskaného černého fiátka. Objeli jsme několik bloků až auto konečně zastavilo u dveří mého nového domova, na ulici Viale Colombo 30. Dům se nacházel blízko centra a vše nasvědčovalo tomu, že “quartiere” (čtvrť) bude oukej a že se mi bude bydlet jako v pohádce,... a nebo taky ne! “Propretario” (majitel) Roberto mě vítal ve dveřích. Byl to silně věřící, lehce podsaditý muž ve středních letech s velkou slabostí pro dívky z vychodní Evropy (ve Foggii si každy druhý myslí že Olomouc je malebná vesnicka někde na pobřeží Černého moře). Když jsem si o týden později kupovala sim-kartu ve specializované prodejne WIND (italský operátor), prodavač si udělal kopii mého pasu a naprosto ignorujíc nápis Česká Republika se mě zeptal, zda chci speciální tarif, abych mohla levně volat domů na Ukrajinu,... no je třeba komentář? Ale vraťme se zpátky k šílenému a chlípnému Robertovi, jemuž věnuji tuto kapitolu. Když jsme seděli v kuchyni a domlouvali detaily mého pobytu v novém bytě, podrobil mě velice důkladnému výslechu. Poté, co jsem mu sdělila (příšte musím lhát!!), že jsem takzvaně bez přítele – zmocnilo se ho veliké nadšení,... mě zase veliká hrůza! Následně položil otázku na tělo, a to, jakého jsem náboženského vyznaní. Oznámila jsem mu že jaksi žádého … což byla veliká chyba! Dlouho si mě nechápavě prohlížel a pak na sucho polk, asi hořce zalitoval, že mu v domě bude bydlet takový bezvěrec. Zachoval se ale diplomaticky a taktně mlčel. Následovalo seznámení s mojí novou spolubydlící, velice temperamentní Italkou Valentinou. Ta na mě neustále zasněně hleděla a pořád opakovala, že tak krasné oči ještě v životě neviděla! Roberto ji nadšeně přitakával a já (kupodivu přes to, jaký jsem bezvěrec) jsem se málem začala modlit, ať už mi dají vydechnout. Už tak to byl náročný den. A to sem ještě netušila jaké peripetie tu já a moje “occhi azzuri” (použiji basnický opis: nebesky modré oči, i když je mám zelené) vyvolají paniku mezi místním obyvatelstvem. Je to dokonce taková rarita, že se na mě v práci chodí dívat kolegové z okolních kancelaří. No je toto normální? A to je mi jasné, že bude hůř! Pan domácí mě tak strašně vytáčel že jsem začala lehce stresovat, až jsem to dotáhla tak daleko, že jsem se po týdnu rozhodla přestěhovat, nervy mám jenom jedny že?... Jenže sem neměla kam. Nastaly dva dny jak vystřižené z hororu, kdy jsem se stala ze dne na den bezdomovcem a psancem, ale nakonec vše dobře dopadlo díky podivným shodám náhod a
díky mému anděli strážnému, Giuliovi Espositovi, jsem našla krásnej velikeeeej byt s dvouma terasama 5x10m! Bydlím tam s Českou a Slovenkou – takže nedochází ke kulturním sporům a máme se jako v ráji!!! Kancelář zahraničních styků a já Práce je výborná, můj koordinátor mě každé ráno vítá slovy: "Dostyyyyyy ciaoooo!" Z rohu kanceláře mě od svého stolu zdraví věčně usměvavá Laura. Naproti na mě houkne signora Maria, co má na starost program Leonardo. Během jedné ze svých zahraničních cest navštívila i mé rodné město Olomouc, které se ji velice líbilo a dokonce má vystavenou miniaturu Sloupu Nejsvětější Trojice na svém pracovním stole. To je dost cool, protože kdykoli mám stesk po domově, můžu tam zaskočit a společně velebíme krásy této olomoucké dominanty. Prvních pár dní se tak opatrně rozkoukávám, zvykám si na nové prostředí a nové dialekty, a začínám s lehčí administrativní prací, třídím smlouvy o spolupráci mezi jednotlivými univerzitami. Někdy kolem jedenácté je přestávka na cafè,... trvá nejmíň pů hodiny (není divu, mě trvá jen patnáct minut zorioentovat se ve stovkách druhů káv a vybrat tu pravou. Objednává to vždy jeden a to asi pro šest lidi, když si dáme každý něco jinýho, nikdy se nemůžeme dopočítat. Pak se vratím ke smlouvám a tvařím se strašně profesionálně, přijde Giulio a říká : "Dostyyy seš vyhlášená jako pracovník dne a dostaneš speciální cenu." Jdeme do skladu a tam si vybírám, které tričko s logem univerzity se mi líbí nejvíc,... vyhravá černé. Jsem pochválena za dobry vkus a vracíme se společně do kanceláře. Chvilku tam ještě posedím u haldy papíru a pak jsem propuštěna domů. Těch prvních pár dní mi stačilo k tomu, abych poznala, že “Ufficio di relazioni internazionali” bude místo, kam se budu každé ráno těšit, jelikož taková otevřenost, přátelská atmosféra a vřelost ze strany vedoucích oddělení a jednotlivých kanceláří – to se opravdu nepoštěstí každému. Po zaškolení se dostávám k zajímavé práci. Mám na starost agendu odjíždějících italských studentů na Erasmus, respektive vybírám z přihlášek vhodné kandidáty, kteří mají odpovídající studijní průměr. U každé přihlášky je fotka a Giulio mě přísně hlídá, abych nevybírala jen ty pěkné! Ale prý si mám udělat hromádku bokem a na ty mi dá telefonní číslo. No vtipálek.
Několik dalšíchch dní pak ležím zavalená v několika stovkách smluv, které musím přepsat a prodloužit “datum spotřeby” la data di scadenza”, což mě sice strašně nebaví, ale práce je práce, tak s chutí do toho a půl je hotovo. Takže co vlastně dělám: každé ráno přijdu, dám si cappuccino s čokoládou a vrhnu se na smlouvy. Během dopoledne udělám několik potřebných telefonátů, nějaké i česky (kvůli Praze) a pár anglicky. Italským studentům pomáhám vytvořit learning agreement (plán studia) který je vždy anglicky, což je pro vetšinu smrtící úder. Pak si dám pauzu na cafè a cornetto (cornetta - tzv. italské croissanty plněné nutellou - to je má zhouba!!!), lehce zaflirtuji se španělským kolegou odnaproti - to abych nevyšla ze cviku! Poté se vrhnu opět na smlouvy a několik dalších hodin odpaluji Giuliovi vtípky (někdy se směju tak moc, že na smlouvy skrz slzy ani nevidím, a tak musím zůstat přes čas)... pak začne siesta a mám padla! ... sladký to život ! (dolce dolce dolce vita). Volný čas Ve Foggii mám velký problém s volným časem: mám ho totiž opravdu spoustu! Za normálních okolností bych zašla do baru na margaritu a lehce zakoketovala s barmanem, ale je neustále siesta, takze vše zavřené. Pokud se chce jít slušný člověk opít, musí čekat do 9 -10h večer, kdy se něco otevře. Poblíž našeho domu je nově otevřené Centro Finess, které láká kolemjdoucí, aby aktivně setřásli všechny špeky. Jelikož moje spolubydlící Erika je aktivní fitness lady, která poctivě navštěvuje všechny sportovní disciplíny různorodých jmen, nebylo pochyb, kde budu trávit následující čtyři měsíce dny a noci. Nebylo úniku, Erika zavelela a šlo se do fitka! První disciplína, kterou jsme se ze seznamu vybraly, byla Zumba - pro mě nejhorší možnost, páč nesnáším kolektivní ženské cvičení. No, ale pro tu srandu, budiž, jde se na věc! Po příchodu do šatny jsem nemohla pochopit proč se italské dívky před cvičením zumby malují, česají a oblekají do úzkých topů roztodivných barev. Já si oblékla vytahané tepláky, nazula kecky, přes hlavu přetáhla univerzitní tričko s logem International Relations, a vyhlížejíce jako americký teenager jsem vešla do sálu,... a rázem jsem pochopila to všeobecné nadšení. To božské stvoření, co nám mělo předcvičovat, nelze ani slovem popsat. Při pohledu na našeho zumba - instruktora jsem udělala první věc, která mě napadla – ukrutně jsem se zamilovala!!! dost blbé vnímat všechny ty cvičební pozice když má člověk naprosto vzbouřené hormony hehe. Další den jsem si potřebovala dát od “zumby” voraz a šla jsem prubnout věc co se jmenovala “Total body“. Přišel instruktor a já pochopila, které “total
body” mají na mysli! Bože, kde ty instruktory berou? Už začínám chápat jejich vysokou návštěvnost. Ženy tam nechodí cvičit, ale polahodit oku - je to pastva pro oči a potěcha pro duši. Láska z fitka je celkem kumšt, myslím že pokud mě někdo uvidí, rudou a soptící, jak skoro při srdeční zástavě klusám do rytmu jakéhosi diska a pot ze mě stříká na metry – a přesto mě pozve na rande, ano, tak tomu říkám odvaha! Jsem tam každej den, někdy i dvakrát, a je to parádni relax. Člověk by se v těch endorfinech mohl koupat!
ESN A.S.E.Foggia Místní ESN tak to je kapitola sama pro sebe. Je to parta užasných mladých lidí pod vedením fešáckého prezidenta Celestina, která by měla organizovat Erasmus studentům volný čas.... což bohužel nedělá! - proto vzniká problém zmíněný výše v kapitole: “volný čas”. Jeden skromný večírek do týdne v nějakém tmavém nemilém podniku, jehož vrcholným dílem je jakési hnusné španělské čůčo (calimocho pro znalce), které když pijete tak vám strašně nechutná , ale pijete ho, protože stejne nic jiného není a džus stojí pět euro. Erasmus studentů je tu asi sedmdesát. Procentuelně: 35% Turků, 35% Španělů, 10% Poláků, 5% Čechů, Slováků, 5% Belgičanů, pak taky Litva a Estonsko. Takže jak asi chápete - strašná nuda. Největší nářez je to s Turkama. Jsou tam dva, kteří jsou do mě beznadějně zamilovaní a neustále mě pronásledují,... musím být vždy ve střehu, stačí malé zaváhání a jsem v pasti! Po počátečním zděšení že tu umřu nudou,... a střízlivá, jsem využila nabídky prezidenta místního ESN, ať kdokoli, kdo má nějaké náměty přijde na jejich schůzi a vše předloží. Já sem to tedy vzala doslova, sepsala pár A4 -řek poznámek co by se dalo zlepšit a směle přišla na reunion, kde se vše mělo rešit. Dostala jsem slovo a abych je moc nevyděsila, předložila jsem jim necelou polovinu svých nápadu. Nastalo všeobecné nadšení (což mě trošku vyděsilo, zas tolik jsem toho nevymyslela). Poté, co přestali nadšeně vykřikovat “brava”, “fantastica”, “bellissima idea”, se uklidnili a já jim v následujících třiceti minutách udělala školení o tom, jak efektivně a dobře dělat večírky.(Je vidět, že se na mně čtyři roky v ESN UP Olomouc podepsaly – člověk je holt extremně aktivní a nedá se s tím nic dělat). Rozjeli jsme pár skvělých akcí (připadám si málem jak hrdina, který zachránil město před ukrutnou nudou), a Giulio Esposito říká, že bych měla dělat prezidenta i ESN Foggia. No to bych možná měla, ale jen ať si to odedře Celestino - já už jednomu esn-ku šéfuju a to je pro mě nejlepší na světě!
Celestino zprvu moji osobu vnímal jako lehčí konkurenci (na jeho místě bych se taky bála) ale pak pochopil, že jim mohu být jen přínosem a jemu žádnou hrozbou, tudíž moji roli partymakera a poradce ve věcech esn-kových akceptoval. Neustále se ptá na můj názor a nešetří uznaním, čehož si opravdu cením, dokonce chce abych mluvila jako hlas studentů Foggii na nějakém místním kongresu s politiky,... no nářez! Od té doby, kamkoli přijdu, členové esn mě začnou poplácávat po rameni, občas tleskají a provolávají mi slávu,... Ja ty děcka prostě žeru! Dottoressa Dostalová v akci! V ponděli jsem měla mít v práci volno. Dopoledne mi však volá hysterický Giulio, zda jsem ve Foggii, že potřebuje abych odpoledne došla na univerzitu cosi přelozit. Ptám se, co to jako má být, že nejsem úplně kompetentní tlumočit odbornou italštinu,... On říká:"Dostyyy v pohodě, jedná se o velice jednoduchou věc, přijede delegace ze Slovenska, potřebuji tlumočníka, umíš slovensky?" "Ne , odpovídám, ale umím česky!" A on : "Budou tam i Maďaři, ti taky rozumí česky? " "Ne, nerozumí Giulio, ses asi zbláznil ne?" ja na to. " V pohodě," řiká Giulio," můžeš prosím tě pro Slováky tlumočit česky a pro Maďary anglicky?" "No, můžu”, řikám “pokud jde o něco jednoduchého." " Ano, ano, strašně jednoduché, půjdeš na právnickou fakultu do kongresového sálu, je tam přednáška trestního práva v ramci jakéhosi mezinárodniho studijního exchange." "Trestni pravo???” já na to vyděšeně. "Giulio, to asi nepůjde, neznám odbornou terminologii ani v italštině, ani v angličtině a prosím pěkně ani v češtině." Giulio říká: "Věřím ti, to zmákneš, kdyžtak improvizuj. Ve 14h se hlas u profesora Manniho, ciaoooo"... a položil. Kouknu na hodinky: 12.30,... noooo tak krutá nestíhačka. Ještě že je doma Miriam, studentka práv Košické univerzity. Zatímco si žehlím vlasy (dobrý vlasy jsou základ úspěchu) a hledám ve skříni seriózní oděv, Miri mi děla 15-minutový rychlokurz práva (v Plzni bych za to už měla diplom) v angličtině a slovenštině (na hledaní českých ekvivalentů nezbývá čas). Doletím na univerzitu, jsem tak vystresovaná, že tam málem omdlivám. Řikám si -.to bude průšvih, taková ostuda, plná učebna lidí a já tam budu stát jak solný sloup. Sebrala jsem
poslední zbytky odvahy a zaklepala na kabinet. Prof. Adelmo Manna mě už čekal. Ptám se ho rychle na témata planované přednašky (která, jak jsem později zjistila, trvala čtyři !! hodiny). Říká mi: “Blablabla blabl bala bla (asi nějaká terminologie v dialektu, houby rozumím) a to jsou jako asi názvy těch čtyř bloků. Nooo tak to bude zajímavé! Jdu počkat do chodby, kde mě Miri poplacá po rameni, já mám co dělat abych nemodlela hrůzou. Za okamžik se otevřou dveře kongresového sálu a slyším: Dottoressa Dostálová? (to mám být asi já,.. normálně bych se asi potrhala smíchy, ale na to nebyl čas, nasadila jsem masku profesionalní tlumočnice (když už tak už), a zpříma jsem vešla do učebny plné (!!!) lidí. Posadila jsem se na přichystanou židli, připravila si svůj bloček a propisku s logem univerzity na tlumočnickou notaci (díky bohu za kurz "Teorie překladu a tlumočení", který jsem absolvovala v zimním semestru, jinak nevím, co bych dělala) a čekala jsem, co se bude dít. Profesor Manna spustil úvodní řeč, já se zaboha snažila zapamatovat každé slovo a psala si poznámky jak o život. Jakmile skončil, jela jsem: anglicky, česky,... zatočila se mi hlava. Tak to nepůjde ani omylem, mozek jsem měla skoro odvařený, jak jsem přemýšlela. Zeptala jsem se Slovaků, zda mohu mluvit pouze anglicky (kvůli Maďarům). Naštěstí Slováci angličtinu aktivně ovládají, takže jsem mohla frčet “pouze” italsko - anglicky, skoro čtyři hodiny a jen 2x pět minut pauza na cafè. Absolutně netuším, jakým zázrakem jsem to zvládla, ale dokonce jsem si díky několika zhlédnutým dílům CSI Miami na kanálu ITALIA 1 vzpomněla na velice užitečná slovíčka, až jsem sama byla překvapená jak valím. Během těch čtyř hodin mě jeden Slovák pozval na kávu, Maďar mi obětavě skočil koupit mineralní vodu, jeden týpek mi tajně podstrčil lísteček s pozváním na víno,... no, prostě strašná zábava. Když vše skončilo, málem jsem nemohla ani chodit, odvlekla jsem se domů, a spala a spala a spala. Další den, když jsem přisla do kanceláře, zavolala si mě šéfka zahraničního oddělení a sdělila mi, že mluvila s profesorem a několika jedinci přitomnými na přednášce (asi hromadně trpicí lehkou poruchou sluchu). Prý mnou byli nadšeni a chválili mě za skvěle odvedenou práci! Asi mysleli tu část, kdy jsem neuhlídala svou “právnickou” sukni a hned v prvních deseti minutách jsem si střihla scénu jak ze Zakládního instinktu - pak už asi stejně nikdo neposlouchal! Nemocnice na kraji města Ano, a je to tady,... nejbizardnějši případ všech dob! To si tak jednoho krasného dne (večera) čistím uši a u toho telefonuji s kamarádem Italem. Rozvášnila jsem se tak moc, že jsem zapomněla, že mám zastrčenou vatovou tyčinku v pravém uchu už dost hluboko. Divně jsem
cukla hlavou a tyčinku vytáhla, až na to, že celá ta část s vatou jaksi zůstala zaražená uvnitř... Ups! Klasická situace: propadla jsem v šilenou hysterii a volám Erice, která už měla být na cestě domů. Říká mi, hlavně nestresuj, počkej na nás, jsme za chvilku doma, seď a hlavně nic nedělej a nesahej si na to!!!! No to je něco na mě,... jakmile jsem položila telefon, ihned jsem si do toho ucha začala šťourat vším možným, až jsem si to zašťourala málem až to středu hlavy. Když přišly holky domů, bylo už pozdě!!! Hodinu se mi to snažily vytáhnout pinzetou, ale já u toho tak strašně ječela, že to prostě nešlo. Nic naplat, musíme k doktorovi. Volám Mariovi Zipparimu, členovi esn, který má auto. Dost vtipný volat, když je človek na ucho hluchej. Mario se přiřítil rychlostí blesku (asi za hodinu a půl), naložil mě do auta a jeli jsme do nemocnice. Věděla jsem, že musím očekávat nejhorší. Pokud nemocnice fungují stejně jako vše ostatní ve Foggii, možná nevyjdu živá... Nemocnice byla podle očekávání velice děsivá, přeplněná hrůzostrašnými výjevy chorých lidí, rozbitých bezdomovců, nehod a všeho možného. Vrátnice - recepce vypadá jako nějaká mafiánská putyka,... sedí tam několik strašidelných týpků ve středních letech, vášnivě diskutují ve foggianském dialektu a vůbec o nikoho se nezajímají. Je tam jeden prehistorický počítač, který snad ani nikdo neumí obsluhovat. Nesměle k nim dojdu a pípnu: "Buona sera." Oni zachrčí něco jako : "Booseee" a ptají se mě co mi je. Do nastalého ticha pronesu onu legendární větu, že jsem si zašprajcla vatovou tyčinku do ucha. Nechapavě na mě hledí a pak prupuknou v hlasitý smích,... no, směju se taky, je to fakt vtipné, takového blbce tam asi ještě neměli, ale trochu mě ten smích i děsí.... Podám jednomu, jenž se zdá být kompetentní k provedení jednoduché registrace, cestovní pas a čekám než vyhledá údaje v počítači. Problém nastává při zjištění, že v databázi neexistuje Česká republika, ale pouze Československo. Trpelivě jim vysvětluji, že jsme již "separati" (rozdělení), ale to je patrně nezajímá, Česká republika v počítači není, tudíž mě nemohou ošetřit. Při představě, že budu mít tu stupidní vatu v uchu ještě nějakou dobu, propukám znovu v hysterii a zapřu svoji domovinu jako nos mezi očima a říkám: "bene bene Cecoslovakia va bene" hlavně mě už tu věc vytáhněte!!! Takže jsem dostala kartičku s oním neuvěřitelným Anna Dostalová, Československo a čekám na vyšetření. Je zhruba osm hodin večer. Po několika minutách se ptám, jak dlouho to bude asi trvat, než budu ošetřena. Dostavá se mi neuvěřitelné odpovědi: prý plus minus ve dvě ráno bych mohla přijít na řadu. K mírné bolesti, kterou pociťuji celou dobu, se mě zmocnuje navíc šílená panika. Mario mě
uklidňuje, ale moc to nezabírá. Rozhodneme se jít domů a vrátit se po půlnoci. Doma na nás čekají holky a nechápou, že mám tu strašnou věc furt v hlavě. No já to taky nechápu, ale pokud na to budu myslet, tak se asi zblázním. Volím řešení adekvatní situaci: opíjím se ! Po půlnoci mě Mario odveze do nemocnice, tentokrát v mírně podnapilém stavu, tudíž splňuji normy minimálně poloviny ostatních čekajících. Čekám necelé tři hodiny, až konečně ve 2:45 přicházím na řadu. Doktorka usoudí, že je ta věc opravdu hluboko a zavolá si na pomoc další dva doktory. Jeden mi drží ruce, druhý hlavu a sadistická doktorka mi obři pinzetou tahá vatu z ucha. Po několika minutách stresu najednou strašně škubne a je to venku,... připadám si, jak kdyby mi vyškubla i část mozku. Podobný způsob jakým se ve Starověkém Egyptě vytahoval mrtvým mozek z hlavy – jim teda měděnými háčky, mě nerez pinzenou. Trošku se mi motá hlava, odmítám prášky proti bolesti (nevěřím jim ani tu pinzetu) a už šupkám zpět k Mariovi, který mě naloží do auta a odveze domů. Tak to bylo zase vzrůůůůšo, řikám si... TO BE CONTINUED...
