Ročník VIII.
ISTY Časopis československé
Září 1978, č. 5
socialistické
opozice
Světová veřejnost žádá:
Sovětská vojska pryč z ČSSR! "Noc, kdy zemřela svoboda v Praze" tento nadpis článku v londýnském deníku shrnuje ráz komentářů v západní Evropě. Sotva kde vyšly ústřední noviny a časopisy kolem 10. výročí vpádu bez fotografií sovětských vtanků na Václavském náměstí a mladých Čechoslováků zdvíhajících pěsti k odporu nebo třímajících zkrvavenou státní vlajku. Tváře Alexandra Dubčeka, Josefa Smrkovského, Františka Kriegla, Oldřicha Černíka hleděly na čtenáře vedle podobizen nynějších obětí husákovské perzekuce nebo signatářů či mluvčích Charty 77 Jiřího Hájka, Jaroslava Sabaty, Marty Kubišové, Ladislava Hejdánka, Jiřího Lederera i zesnulého profesora dr Jana Patočky. Deníky i týdeníky různých směrů, televizní a rozhlasové pořady, rozhovory s chartisty a jinými občany doma i za hranicemi ^analyzovaly situaci ve "znormalizovaném" Československu a ústily ve shodný požadavek odchodu okupačních vojsk, propuštění politických vězňů a zastavení perzekuce, i vrácení zaměstnání všem obětem politické pracovní diskriminace. Tyto požadavky byly také vzneseny na četných shromážděních, konaných v hlavních městech i menších střediscích. Podáváme čtenářům zprávu o některých akcích a projevech solidarity světové veřejnosti. V době, kdy se toto číslo Listů připravuje do tisku, nemáme zdaleka o všech zprávu. V příštím čísle se k nim vrátíme, a to i rozsáhlejšími výňatky z některých zásadních nebo podnětných článků nebo projevů.
"Pražské jaro bylo rozdrceno, ale jeho myšlenky žijí... Socialistická internacionála znovu zdůrazňuje své odsouzejí tohoto násilného porušení svrchovanosti Československa, které zarazilo rozvoj země cestou demokracie a svobody a zhoršilo mezinárodní situaci." *
To praví prohlášení SI z 21. srpna 1978, které podepsali její místopředsedové Francois Mitterrand a Joop den Uyi (bývalí vládní činitelé Francie a Holandska) a generální tajemník Bernt Carlsson. Prohlášení pokračuje: "Demokratičtí socialisté odsoudili perzekuci stoupenců Pražského jara a dalších zastánců občanských práv v Československu. Socialistická internacionála nabízí veškerou podporu těm, jejichž cílem je rozvoj demokratického a socialistického Československa. Požadujeme skončení okupace země, které by československému lidu umožnilo samostatně utvářet svou budoucnost." Tak reagovala Socialistická internacionála na dopis zástupců skupiny Listy adresovaného západním socialistickým a eurokomunistickým stranám. Žádal jejich vedoucí orgány, aby naléhaly na sovětské vedení, aby svá vojska z ČSSR odvolalo, jak* se k tomu před deseti lety zavázalo smlouvou o jejich "dočasném" pobytu. O dopise skupiny Listy byla podána zpráva na tiskových konferencích, kterí; se konaly většinou před výročím. Široké publicity se na nich dostalo také
dokumentu Charty 77 číslc5 18, které dokazuje, že pobyt vojsk na našem území odporuje jak Ústavě a zákonům CSSR, tak mezinárodně právním závazkům obou zemí, a je v rozporu se samotnou smlouvou z 16. října 1968. XXX Veřejné schůze, shromáždění a demonstrace se konaly v tuctech velEych i menších středisek západních zemí. Tak uspořádaly demokratické a dělnické organizace v Paříži tisícové shromáždění 21. srpna večer před československým velvyslanectvím. Manifestace byla i v Marseilli. V Curychu se odebralo na 7000 lidí, většinou mladých, v sobotu odpoledne před kancelář Inturistu a Aeroflotu. Po demonstraci byla uspořádána veřejná rozprava o Československu 1968 a dnes. V Ženevě skupina demonstrantů obsadila kanceláře Aeroflotu. Podobné manifestace se konaly ve Vídni, Bonnu, Frankfurtu a Mnichově. Pódiových diskusí s prominentními politiky, umělci a publicisty všech směrů i zástupců československého exilu se zúčastnilo ve Spolkové republice v mnoha městech mnoho tisíc, převážně mladých lidí. V některých městech došlo i k protestním pochodům a demonstracím před sovětskými a českoslovenksými zastupitelskými úřady. *
V Římě skupiny levicové mládeže zorganizovaly "demonstrace vse4&" a projevy před velvyslanectvími SSSR a CSSR. I v Madridě, Barceloně a dalších španělských městech se demonstrovalo. V Londýně se sešla veřejnost v sále Conway Hallu v sobotu 19. srpna večer na shromáždění, kde se kromě projevů a diskuse promítal dokumentární film o událostech roku 1968 a pohřbu Jana Palacha. V neděli pak se v Londýně konaly dvě manifestace pod širým nebem - jedna na Trafalgarském náměstí a druhá v Hyde Parku a mluvili na nich přední činitelé Labour Party i konzervativní strany, jako poslanci lan Mikardo a Sir Keith Joseph. Účastníci obou potom zamířili k velvyslanectvím s dokumenty žádajícími stažení vojsk a zastavení perzekuce. Téměř tisícová demonstrace a průvod byly v Bruselu, kde n\j. promluvil o svých "zážitcích" belgický novinář Hugo Qamps, několik dní předtím vypovězený z Československa (ve stejný den vyšla v listě "Le Soir" jeho celostránková reportáž s rozhovory s prof. Jiřím Hájkem a dr Ladislavem Hejdánkem). i
Snad poměrně nejvíc se konalo ve Skandinávii: v mnoha městech a obcích Švédska,
2
kde, např. na mnohatisícovém shromáždění ve Stockholmu mluvil mj. člen vlády Kerstin Anér, dále v norském Oslu, kde pořadateli byly výbory podporované sociálně demokratickou i levicově socialistickou stranou, a shodný byl obraz v Dánsku. Ani Finsko, ba ani vzdálený Island nezůstaly stranou této vlny protestních projevů. XXX Ještě daleko větší, doslova miliónový okruh občanů zasáhly ovšem pořady televize a rozhlasu. Tak skandinávské televizní společnosti převzaly rozsáhlý dokument švédský, obsahující i rozhovor s mluvčími Charty^ 77 Sabatou, Kubišovou a Hejdánkem. Části tohoto rozhovoru byly rovněž převzaty do televizních dokumentů v jiných zemích. Navíc např. britská televize vysílala film s vyprávěním signatáře Charty Karla Kyncla, který v něm mj. vzpomíná na své věznění na Borech. Velký ohlas vzbudil pořad francouzské televize FR3, ve kterém mj. promluvili signatáři Charty Josefa Slánská (vdova po popraveném generálním tajemníkovi KSC), dále ing Rudolf Slánský, spisovatel Ivan Klíma, Julius Tomin a Karel Bartošek. Ve všech západních televizních a rozhlasových programech se kolem výročí vpádu vysílaly zprávy o vzpomínkových demonstracích a interviewy s čs. občany v cizině, zvláště se členy skupiny Listy. Německá televize přinesla několik dlouhých pořadů^ mj. film Helmuta Clemense, vykázaného z CSSR, v němž diskutují prof. J . Hájek, dr F. Kriegel, prof. V. Kadlec a další. Také rozhlas měl četné pořady k tomuto tématu. XXX Naprosto nelze obsáhnout šíři, ve které západní tisk ve dnech výročí rekapituloval události roku 1968, a to jak průběh obrodného procesu, tak i drama dní a nocí po 20. srpnu. Příznačné bylo jednak bohatství obrazového materiálu, jednak téměř všeobecná snaha dobrat se co nejhlubšího poznání. Tak třeba pařížský "Le Monde" uveřejnil dvoj stranu, na které pod redakčním zhodnocením událostí před deseti lety otiskl konfrontaci rozdílných stanovisek. Vedle pojednání příslušníka čs. socialistické opozice Zdeňka Mlynáře tu vyšla stať šéfredaktora "Svědectví" pavla Tigrida, zatímco z francouzských autorů měli toho dne slovo spisovatel Pierre Daix, dále člen vedení Francouzské komunistické strany Raymond Guyot (který v článku, rovněž uveřejněném v "L'Humanitě", zdůraznil své odsouzení
okupace CSSR a požadavek amnestie pro všechny perzekvované). Ale článek tu mela také veteránka Jeannette Thorezová-Vermeerschová, která hájila jak okupaci, tak nynější situaci Československa.^ Obdobně postupoval list italské komunistické strany "L Unita", který neváhal uveřejnit příspěvky tajemníka UV KSČ Jana Fojtíka i of také veteránka Jeannette Thorezová-Vermeerschová, která hájila jak okupaci, tak nynější situaci Československa. Obdobně postupoval list italské komunistické strany " L ' Unita", který neváhal uveřejnit příspěvky tajemníka ÚV KSČ Jana Fojtíka i oficiálního sovětského novináře Igora Medvěděva - vedle vlastního úvodníku vyjadřujícího nesouhlas s nimi, a k tomu text televizního vystoupení člena vedení strany Giancarla Pajetty, který rovněž ostře odsoudil okupaci. Podobně jako italští komunisté se v tisku vyslovili vedoucí činitelé italské socialistické a sociálně demokratické strany. Nebo třeba ve Švédsku uvečlme namátkou ministryni zahraničí Karin Soderovou, předsedu sociální demokracie Olofa Palma, předsedu levicové strany (komunistů) Larse Westera a 561 švédských spisovatelů. Politický výbor KS Velké Británie vydal prohlášení, v němž trvá na svém známém požadavku stažení okupačních vojsk z a žádá v zájmu socialismu zastavení perzekuce a všech protidemokratických praktik. Ve španělském stranickém listě "Mundo Obrero" vylíčil události srpna 1968 jeho šéfredaktor Federico Melchior, který připomněl nejen slova, kterými Santiago Carrillo hodnotily význam zkušeností Pražského jara pro KS Španělska, ale také odsouzení sovětské invaze ČSSR z úst Dolores IbarruriovéPasioriarie roku 1968.
ročí okupace Československa". Tak charakterizoval jeden německý publicista pozornost, jakou veškerý německý tisk - s výjimkou Rudým právem často citovaného zanedbatelného časppisu DKP "Unscre Zeit" - věnoval osudu Československa. Večer 21. srpna představili Heinrich Boell a Guenter Grass veřejnosti německé vydání knihy Zdeňka Mlynáře "Mráz přichází z Kremlu". Jen týden předtím vyšla kniha historika Viléma Prečana k normalizaci a Výbor "Hodina naděje" čs. autorů na indexu. XXX Mezi jnasovvmi organizacemi v západních zemích zaslouží zvláštní pozornosti odbory - jak francouzská levicová ústředna CGT, tak např. italské odborové centrály CGIL-CISL-UIL, sdružující odboráře od komunistických po kresïanské. Ostatně projevy solidarity s čs. lidem se neomezily na západní země. V samotném Sovětském svazu se konal tichý pochod skupiny sovětských umělců na Palácovém náměstí v Leningradě. Byl policií rozehnán a účastníci byli zadrženi a vyslýcháni. A nemůžeme skončit tento letmý přehled, aniž ocitujeme z rozhovoru, který v Moskvě poskytl listu "Le Monde" akademik Andrej Sacharov, nositel Nobelovy mírové ceny: "Ani světové hnutí za lidská práva, ani humanitní články závěrečného dokumentu z Helsinek, ani světový boj za osvobození politických vězňů by nebyly možné, kdyby nebylo existovalo Pražské jaro -.a kdyby po něm nepřišel pražský podzim. Zásah Sovětského svazu přispěl k odhalení skutečné tváře totalitarisme jednoho z hlavních nebezpečí naší doby. Ale zároveň československé události prokázaly, že existuje alternativa k totalitarismu, a že je možné proti němu bojovat."
•
Zásadní úvodníky uveřejnily např. londýnský 'Times" (k němu a jiným se vrátíme příště), list belgické socialistické strany "Le Peuple" a mnoho jiných deníků a týdeníků. "Le Monde" převzal z vídeňského "Extrablattu" rozsáhlý, rozhovor s mluvčím Charty dr Jaroslavem Sabatou. Mnoho listů přineslo interviewy s Jiřím Pelikánem, prof. Eduardem Goldstueckerem, Zdeňkem Hejzlarem a dalšími členy čs. opozice. ^
-v
"Žádné výročí, snad s výjimkou Říjnové revoluce z roku 1917, nenašlo v německém tisku takovou odezvu, jako toto 10. vý-
Nakladatelství "Neue Wclt" v Kolíně nad Rýnem vydalo k 10, výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa desku "LIEDER GEGEN PANZER" sc známými písničkami M. Kubišové, J, Vomáčky, a dalších, i s novými písničkami Karla Kryla, tentokrát v němčině. Na desce jsou i autentické snímky rozhlasového vysílání, záběry z pražských ulic srpnových dnů, rozhovory a reportáže, U desky je sešit s dokumentaci a s německým překladem písní. Objednat jí můžete u "Neue Welt", Hansaring 80, D-5000 Kolnl. v
3
Naše kultura ve světě Bienále 77 To, co následuje, jsou některé projevy, přednesené na sympóziu na téma Disidence a literatura, které se konalo začátkem prosince minulého roku v rámci Bienále v Benátkách. Výběr projevů byl omezen především fyzickými možnostmi redakce i rozsahem Listů. Vybrali jsme proto především projevy českých spisovatelů, které naše čtenáře pochopitelně zajímají, a pak některé projevy účastníků madarských, polských a sovětských, protože se dotýkají problémů, o nichž se u nás hojně diskutuje. Z projevů západních účastníků uveřejňujeme zatím toliko projev světoznámé francouzské lingvistky (rodem Bulharky) Julie Kriste vy, protože se přímo dotýká palčivých problémů, kolem nichž se točily diskuse i na jiných sympóziích benátského Bienále, jmenovitě na sympóziu o historii disidentství. Sborník projevů na literárním sympóziu v Benátkách přednesených vyjde v příštím roce italsky a anglicky (cca 400 stran). Sami se budeme k Bienále vracet, protože, jak jsme předpokládali (viz Listy č. 1, 1977), vyvolalo v život další akce v celé Evropě a stalo se východiskem nové vlny myšlení na témata, která se tu diskutovala. Bude-li to možné, uveřejníme i další projevy, a to nejenom ze sympózia o literatuře. Red
O vládcích a spisovatelích v okresu sovětské' moci Eduard Goldstiicker
V následujících poznámkách se pokusím nastínit některé společenské rysy vztahu politické moci a literatury, jak se vyvinul v Sovětském svazu a jak byl, hlavně po druhé světové válce, přenesen do zemí, které- se dostaly pod přímý sovětský vliv. Zdůrazňuji, že mi jde o to, co má tento vztah společného v celé této oblasti, přičemž si ovšem dobře uvědomuji podstatnou rozdílnost místních okolnosti, o nichž zde však nebude rec. Socialismus usiluje, je to v jeho podstatě, - a to, doufám, netřeba znovu dokazovat - o zpřístupnění kulturních statků všemu lidu, o faktické zrušení privilegovaného postavení někdejších "lépe situovaných" tříd v tomto směru. Proces zpřístupnění kulturních statků stále širším vrstvám obyvatelstva • začal dávno v minulosti jednak jako integrální součást emancipace měšťanstva, pak s rozvojem průmyslu rostoucí potřebou stále většího počtu dělníků znalých čtení a psaní a ještě později pracovníků, majících technické vědomosti. Se vznikem a růstem odborových organizací a socialistického hnutí se sebevzdělání dělnictva stalo důležitou součásti jejich činnosti. Avšak teprve socialistická revoluce mohla zcela odstranit bariéry oddělující nejširsí vrstvy lidu jak od přístupu ke kulturním statkům, tak od plné účasti na kulturním vývoji společnosti. Říjnová revoluce začala uskutečňovat tento program s velkou rozv
4
v
hodnotí. POkud jde o literaturu, neboř o ní mluvíme, tu byly vytvořeny nutné předpoklady pro její rozšíření do oblastí pro ni zeměpisně i sociologicky nových. Opatření učiněná v této oblasti zahrnují praktické uskutečnění základního školního vzdělání všech dětí, vytvoření literárního jazyka, a v nejednom případě dokonce i písma, pro řadu etnických celků, které ještě nedospěly do stádia psané literatury, vybudování sítě knihoven, všestrannou podporu novým adeptům literární tvorby atd. Nadto důležitou součástí tohoto programu byly, a do dnešního dne jsou, nepoměrně nízké, zřejmě státem subvencované ceny knih, lístků do divadel, koncertů apod. Zatímco rozsah těchto hmotných předpokladů zasluhuje plné uznání a zůstává oprávněnou chloubou sovětských statistik, směr a ráz, který byl po prvních letech podnětných diskusí a plodného experimentování literatuře mocensky vykázán, vytvořil stav, který nelze označit jinak než jako endemickou, tu víc tu méně latentní krizi, která trvá dodnes. Kořen této krize nutno hledat v tom omluvte prosím, že to musím připomenout že z Říjnové revoluce vzešlo státní zřízení s naprostým mocenským monopolem jediné politické strany, jejíž početně malé vedení posléze soustředilo ve svých rukách moc nad veškerými hmotnými a lidskými zdroji země bez příkladu v dějinách. Vzhledem k okol-
nostem v tehdejším Rusku a kolem jeho hranic se praxe výkonu moci ustálila na jakési svou formou militaristické kontrole všech oblastí společenského života. Tato moc žárlivě dbala toho, aby v okrsku svého vlivu netrpěla žádnou materiální či ideologickou základnu, která by mohla, byť sebe hypotetičtěji, oslabit její monopol. Po prvních porevolučních letech, zejména po Stalinově přechodu k budování socialismu v jedné zemi, usilovalo mocenské centrum o důkladnou izolaci obyvatelstva od zahraničních vlivů a obklopilo se mohutným a dalekosáhlými pravomocemi vybaveným potlačovacím aparátem. Je celkem samozřejmé, že když si vládci, představující pouze nepatrnou menšinu obyvatelstva státu, chtějí udržet moc, musí spoléhat na ona od nepaměti známá siamská dvojčata: policii a propagandu. Připomínám tyto známé okolnosti, abych usnadnil pochopení toho, jak byla agitaci a propagandě přisuzovaná prvořadá politická důležitost, jelikož to úzce souvisí s naším tématem. Vztah sovětské moci k umění má velikou schopnost ideologicky a emocionálně ovlivňovat masy lidu, což platí v první řadě o těch druzích umění, jež užívají s l o v a jako svého materiálu. To se netýká pouze literatury ve vlastním smyslu, tedy ne pouze tištěného slova, nýbrž také divadla, filmu, rozhlasu, televize, tedy vnějších nejmasovějších médií. Slovo, na rozdíl od materiálů jiných umění - kamene, barvy, tónu - je samo nositelem významu, tudíž ideologickým činitelem, pročež si ze strany moci vyžadovalo obzvláštní pozornosti ve dvojím směru: jednak podpory jako potenciálně mocný ovlivňující činitel a jednak - a zároveň - podrobení přísnějšímu dohledu. Schopnost literatury měnit myšlení a cítění recipientů byla zřejmě přeceňována částečně z psychologických, částečně z historických důvodů. V tomto přehnaném odhadu účinnosti literatury je nesporně prvek zbožného přání, avšak tento Voluntarismus se mohl dovolávat historických argumentů opřených o to, že v carském Rusku byla literatura od začátku 19. století jediným veřejným fórem, na němž se mohlo diskutovat o důležitých otázkách života jedince a společnosti. Kromě svých přirozených funkcí sloužila tam literatura současně jako náhražka svobodného tisku, svobodného shromaždování a parlamentu. Nutno vsak také vzít v úvahu, že literatura, která se obrací k lidu po léta živenému pouze sporými a jednostrannými informace, a která dodává věrohodnosti oficiální propagandě, může
mít větší kumulativní účinek než za normálních podmínek. V procesu zpřístupňování kulturních statků masám lidu vykonal mladý sovětský stát, budiž to opakováno, pozoruhodné dílo. Leč zde také, jako ve všech jiných oblastech, došlo k pošinutí motivu, když hlavní zájem vládců, totiž zachování a upevnění moci, ovládl jejich vztah k literatuře. Lenin opětovně mluvil o nutnosti překonat zaostalost Ruska zvyšováním všeobecné vzdělanostní a kulturní úrovně jeho lidu. Brzy po jeho odchodu se hlavním vodítkem kulturní politiky stal zájem moci, který nebyl vždy totožný se zájmem lidové osvěty. Jelikož literatuře byla přisuzována veliká působivost a jelikož vládcové potřebovali veškerou energii, která jim mohla být nápomocná při mobilizování mas k poslušnosti a plnění vyznačených úkolů, stala se literatura přirozeně politickou záležitostí prvního řádu. Postoj vládců lze shrnout přibližně takto: stanovili jsme naší společnosti obrovské úkoly a ty mohou být splněny, jestliže bude zmobilizována veškerá energie společnosti. K této mobilizaci potřebujeme všechny síly, které k ní mohou přispět. Jelikož umění, zvláště pak umění slova, bylo považováno za důležitého pomocníka v této mobilizační kampani, byla tato jeho společenská funkce povýšena na hlavní a postupem času na jedinou. Umění však má řadu společenských funkcí. Když se do cesty jejich plnění kladou překážky, proud umění se zhatí, avšak posléze si prorazí směr svého proudu. Vztah moci a literatury v Sovětském svazu vyústil tudíž někdy od konce dvacátých let ve stálé napětí mezi úsilím moci omezit literaturu na jedinou společenskou funkci didaxe, přímé podpory nejen "generální linie" vládnoucí strany, nýbrž také denních politických rozhodnutí vedení, a na druhé straně úsilím literatury o rozšíření jí vymezeného úzkého prostoru tak, aby mohla plnit všechny své společenské funkce. Z tribuny sjezdů vládnoucí strany se literatuře opětovně vyčítalo, že, jak zní formulka, literatura nedrží krokk se skutečností. Je to ovšem pouze jeden z celé bohaté soustavy eufemismů. Převeden do obyčejné řeči znamená, že byla opět a opět shledávána nedostatečnou ochota literatury pohotově sloužit zájmům mocenského censtra. Pošinutí motivu, jak jsme to nazvali, v uskutečňování socialistické kulturní politiky, vyústilo v^ její deformaci. « Za Stalina, jak ukázal Gy orgy Lukács, se k značné dokonalosti vyvinula dovednost dodatečně "vědecky" - a za pomoci marxisticko-leninské terminologie - zdůvodňovat každé sebe
5
pragmatičtější či nouzové opatření vedení. Tak také deformaci kulturní politiky, zejména vztahu politické moci k umění a literatuře, provázelo složité odůvodňování a dlouhé diskuse, jež začátkem třicátých let skončily mocenským rozhodnutím, že jedinou metodou umělecké tvorby odpovídající boji o socialismus je socialistický realismus. Naše shromáždění zajisté není místem ani jen k letmému zastavení u tohoto velmi složitého a vznětlivého jevu. Budiž mi dovolen pouze stručný poukaz na okolnost, že diskuse o socialistickém realismu obyčejně začínají citací Leninovy stati z listopadu 1905, "Stranická organizace a stranická literatura", v níž autor v podstatě dovozuje, že členové strany, činní jako novináři a spisovatelé, se ve své činnosti mají řídit programem strany a že strana má právo vyžadovat od nich takovou "stranickost" anebo, nepodrobí-li se, je vyloučit. Důležité v naší souvislosti je poukázat na to, že Lenin mluvil především o členech strany, zatímco /•li Stalina ~ s posunutím důrazů při výkladu Leninova článku - se od všech literárně činných lidí, ač členů strany či nikoli, požadovalo, aby psali v souladu s programem a politikou strany, tj. stranického vedení. Tato záměna, po dlouhých diskusích dvacátých let o postavení "souputníků" mezi spisovateli, se dostavila téměř organicky, když strana splynula se státem. Vyhlášení oficiální, tj. jedině platné teorie literatury a metody literární tvorby sloužilo účinné mocenské kontrole, jež měla přimět literaturu, aby sloužila a neodchylovala se od předepsané cesty. Takový stav znamená, že se neuznává autonomní složka ve vývoji literatury a že literatura je nucena podrobovat se kritériím vyvozeným nikoli z ní samé, nýbrž nadiktovaným zvenčí, tj. takovým, jež v první řadě vyhovují zájmům moci, nikoli zájmům literatury. Až budou jednou napsány nepředpojaté dějiny literární (a umělecké) kritiky v Sovětském svazu a zemích pod jeho vlivem, ukáže se, jak nerovný a přece houževnatý byl tento zápas o kritéria: vládcové byli rozhodnuti prosadit svá kritéria všemi prostředky, zatímco ta část kritiky, jíž šlo především o rozvoj literatury (a umění), se snažila uplatňovat kritéria svá, tvrdošíjně přesvědčena, že první nejsou totožný s druhými. želeli jsme, že strana a vláda očekávaly od literatury ovlivňování nejširších vrstev obyvatelstva k ochotě dělat, co se "shora" od nich požadovalo. Takovému účelu však mohla sloužit pouze literatura přístupná, srozumitelná s co nejmenší duševn; náma-
6
hou i masám (ba hlavně jim), které se dotud sotva dostaly s literaturou do styku. Netřeba přpominat, že každá společnost, pokud jde o schopnost recipovat literaturu, se skládá z nejrůznějších vrstev. S malou nadsázkou lze říci, že v každé společnosti, obzvláště pak v té, jež vzešla z carské zaostalosti, lze naj»t vedle sebe lidi v tomto směru na všech stupních vývoje, od doby kamenné až po věk kybernetiky. Zádám-li od literatury, aby byla snadno přístupná společenským vrstvám, které se - ze socio-historických příčin - s ní setkávají poprvé, předepisuji-li zároveň literatuře jediný směr a jednotný ráz, udrzuji-li literaturu pod stálým dohledem, aby nevybočila z úzkého chodníčku užitkovosti a očekávám-li od ní navíc, že si bude počínat jako kdyby receptivita všech čtenářů byla totožná, - pak literární tvorba brzy přizpůsobí svou úroveň recepční schopnosti společenských skupin z tohoto hlediska nejzaostalejších. Pripočítáme-li k tomu kumulativní účinek dlouhé nedobrovolné izolace od literárního vývoje za hranicemi sovětské sféry vlivu, jakož i účinek zákazu experimentování, nepřekvapí, že literární tvorba nucená stále reprodukovat v podstatě jediné schéma, kvalitativně upadá, ustrnuje v konzervatismu a historicky zaostává. Takový stav plodí důsledky, které vládci nepředpokládali. Literární tvorba přizpůsobená recepční schopnosti nejzaostalejšího čtenářstva nemůže krýt potřeby čtenářů náročnějších, kteří pak přirozeně hledají ukojení jinde, tj. za fyzickými i uměleckými hranicemi dogmaticky zkostnatělého socialistického realismu. Zákonodárcův úmysl se tak obrací v pravý opak: žádné exhortace ani hrozby ba ani tresty nemohou potlačit zájem o to, co se oficiálně zavrhuje jako "formalistické, pesimistické, dekadentní" atd. umění anebo jako "poklonkování Západu". Literatura produkovaná podle oficiálních směrnic začala proto brzy přinášet vládcům klesající politický zisk, neboř a / její opakovatelnost ji připravdla o zájem čtenářů, b/ z ní udělali více méně pouhého "laudator temporis acti", čili přesněji chvalořečníka vládnoucí strany a jejích vůdců, c/ mnohé z jejích produktů, jak se postupem času ukázalo, nebyly ani so^ cialistické ani realistické, protože ve shodě s oficiální propagandou podávaly lživý, idealizovaný obraz sociál-
ni skutečnosti (lakirovka dějstvitělnosti), čímž pomáhaly mystifikovat charakter mezilidských vztahů ve své společnosti, obzvláště poměru vládců a ovládaných. Za takových okolností literatura hodná toho jména odumírala. Takovému osudu se vyhnula pouze tam, kde se jí podařilo zajistit si skulinku svobody obcházením byrokratické sešněrovanosti. Je to fakt, smutný a nadějný zároveň, že vše, co se v literatuře Sovětského svazu asi od poloviny třicátých let a v jeho evropských dependencích asi od r. 1948 objevilo pozoruhodného, bylo vytvořeno nikoli v souladu, nýbrž v rozporu s úmysly nebo zámysly vládců. Socialistický realismus byl povýšen na dogma státem žárlivým na svůj mocenský monopol a připraveným kdykoli bezohledně prosazovat svou verzi starozákonního přikázání "Nebudeš míti bohů jiných přede mnou". Naděje, jež socialistický realismus ve svých začátcích snad vzbuzoval, se tím dávno vytratily, ale dogma bylo - a je stále - udržováno. Ačkoli přestupky proti němu se dnes již zřejmě netrestají, je dogma používáno jako zaklínadlo, jako jakási obřadní formule pravověrnosti anebo kapitulace. Tato erose, která v Sovětském svazu byla pozvolná, potřebovala jen krátký čas v zemích pod sovětským vlivem. V národních literaturách té oblasti se socialistický realismus nesetkal s nepříznivými podmínkami, protože všechny tamější národy, s výjimkou východních Němců, zakusily v minulosti údobí národního útlaku. V takových dobách, jelikož neexistovaly instituce, jež by vyjadřovaly a hájily národní zájmy, připadl do značné míry literatuře úkol nahrazovat je a plnit jejich funkci. Tyto národn literatury tudíž vykazovaly silný politický a ideologický prvek a jaksi samozřejmě sloužily jako obhájci národních, tedy politických zájmů. To vše v podstatě přálo socialistickému realismu, který, když se poprvé objevil, byl přijat se sympatickým zájmem. Brzy však následovalo rozčarování, když se ukázalo, že socialistický realismus nese sebou podřízení literatury stalinské diktatuře, vnucené dané zemi, jakož i "sovětizaci", tj. ohrožení svébytnosti národní literatury a tudíž samotného národa. Jakmile stalinský tlak povolil, navazovaly tyto národní literatury na nit svého vývoje, kde byla přerušena vpádem stalinismu. V Československu to např. znamenalo pozvolný návrat k tradicím avantgardy dvacátých a třicátých let.
Německá demokratická republika, jak již naznačeno, tvoří v tomto směru výjimku. Tam lze stěží mluvit o tom, že by v paměti přežívala zkušenost národního útlaku, místo toho však dostal onen stát do vínku ustanovenými vůdci přijatou velmi omezenou suverenitu a nadto vznikl na vrcholku poválečné vlny stalinského teroru. Vůdcové NDR přejali nejhorší rysy stalinismu a považovali se za strážce jeho "čistoty" nejen ve své zemi, nýbrž i daleko za jejími hranicemi. To, - a sousedství Západního Německa - do značné míry vysvětluje poměrně přísnější dohled vládců nad spisovateli, jakož i delší a svízelnější proces jeho uvolňování. A jaké je postavení spisovatele za těchto stručně načrtnutých okolností? Za předpokladu, že se nadobro nevzdá literární Činnosti, má na vybranou jednu ze tří možností: 1. bud se podrobí požadavkům vládců a pak se brzy stane pouhým dodavatelem literárních výrobků objednaných, dobře placených a odměňovaných zaměstnavatelem - uměni vezme újmu, 2. nebo se může pokoušet o dorozumívání se čtenáři za cenzorovými zády, o jakýsi ezopský jazyk, jemuž se obyčejně dobře daří za podmínek totalitní vlády, kde čtenář snadno .rozumí i nejmi měj Šímu náznaku a nejjemnější narážce. Potíž je zde ovšem v tom, že cenzor to ví také, 3. anebo se spisovatel vzbouří, otočí se zády k předpisům a pokynům, jež ho zbavují tvůrčí svobody, rozejde se s tím, co cítí jako snůšku lží, vzdá se naděje na legální uveřejňování svých děl ve vlastní zemi, obrátí se k jiným než oficiálním publikačním možnostem,. pomůže vytvářet různé formy "samizdatu", či bude spolupracovat s již existujícími, rozhodne se publikovat v cizině s rizikem trestu, anebo nakonec bude dohnán k vyhnanství.
Spisovatel, Svoboda a disidentství Gyórgy Konrád Jsem Východoevropan, vím, co je útlak, a moje zkušenost s ním nezačala stalinismem. Chodil jsem do židovské obecné školy na malém městě, z její stovky žáků jsme naživu
7
čtyři. Od té doby vím, že se státu nedá věřit, věřit se dá při nejlepším několika přátelům. Od té doby také vím, že k volbě mezi dobrem a zlem potřebuji soukromé svědomí, ne veřejnou loajalitu. Jsem spisovatelem proto abych se podle tohoto řídil. Tábory smrti poskytly dvacátému století absolutní model zla.Ti, kdo je stavěli, ani ti, kdo je vedou a hájí, nejsou šílenci ani zločinci, jsou to prostě loajální, příliš lojální občané státu. Skutečným symbolem totalitního státu není popravčí, ale vzorný byrokrat, který dovede být loajálnější ke státu než k příteli. Je docela snadné se nakazit státním náboženstvím, a velmi těžké se z něho uzdravit. Pro mne je jedním z úkolů literatury vrhat světlo na tajnou siř cest, které vedly do táborů. Silničními ukazateli k nim jsou projevy oficiální kultury, která oslabuje občanovu mravní nezávislost. Státní kultura může čerpat z levicové j a ko pravicové, protikapitalistické jako protikomunistické rétoriky, v obojím případě však požaduje od občana ten druh oddanosti který přesunuje odpovědnost na jednoho nebo více vůdců a usazuje v našich mozcích cenzora. Cenzor v nás všech se snaží zastrašit básnika, který rausi'říci, co má na srdci. Cím je literární dílo lepší, tím je méně slučitelné s přetvářkou, čím lepší je spisovatel, tím méně je schopný lhát. , , Když spisovatel lže, manipuluje své myšlenky, když mluví pravdu, je jimi veden. Literatura je skok do neznáma, jako zamilování nebo modlitba. Nelze se zarazit a říci tvůrčímu duchu: až potud jsem tě následoval, a dál bych už neměl. Akt tvorby je vždy aktem radikálním. Každým dílem zkoušíme, až kde leží meze našeho vědomí. XYAk
Y A^
Naším vyjadřovacím prostředkem je slovo, stát se opírá o primitivní nebo důmyslné formy přinucení. Šibenice vztyčená státem není o nic slušnější, než výstřel z okna jedoucího auta. V našem vlastním století zahynulo přes sto miliónů lidí z rozkazu toho či onoho státníka. Takové cifry nedosáhne žádný sprostý zločinec. Nemohu přijmout doktrínu, která dává člověkovi podobnému mně právo podpisem na kusu papíru nebo stisknutím tlačítka odstranit jednoho jedince nebo sto miliónů jedinců. Neeexistuje politická doktrína, která by nevyhrazovala sátníkovi právo být spoluvinen vraždou. Proto nemohu být komunistou. ani liberálem. Kdyby přišlo na mne,ne-
8
svěřil bych osud lidstva obyvateli Kremlu ani Bílého domu- těmto lidsky omezeným a příliš omylným jedincům. Stát nás svěřuje do péče otců, kteří hrají své politické hry a potom způsobují smrt druhých. Zastánci státních kultur mají za úkol ospravedlňovat různé stupně násilí. K tomu musí hodně lhát. Snažím se chápat i lháře, ale nechci jeho lžím podléhat. Jsem spisovatel, mým zbožím je ironie, nikoli ideologie. Důvodem, proč se snažím prohlédnout klam, není, abych také uměl klamat. Neopustil jsem jednu státní kulturu, abych vstoupil do jiné. My, kdo se živíme vymýšlením zábavných lží, činíme tak nejlépe, jsme-li skeptičtější a nešetrnější k uctívaným lžím našeho věku, než naši uctívaní a domýŠliví kolegové. Nevěřím, že život lidí se zlepší, jakmile rozhoduje o výrobě státní byrokrat namísto soukromého kapitalisty. Neraduji se ze soukromého vlastnictví, ani ze státního. Jsou diktatury kapitalistické a jsou diktatury socialistické, nevěřím, že jedna je lepší, než druhá. Netoužím po volbě mezi hitlerismem a stalinismem, a neptám se, zda je lepší být vyslýchán v mučírně s rudou hvězdou na stěně či ozdobené křížem. Ale jsou kapitalistické demokracie, jejichž stabilita se neopírá o sílu jejich policie nebo o jejich ústavní řád, ale o odvahu jejich občanů, o podmíněnou a kritickou loajalitu jejich občanů. Východní Evropa má možnost dosáhnout demokratického socialismu (nebo socialistické demokracie), jeho přízrak občas straší tamní státně socialistické společnosti. Teoreticky vzato nejsou ty dva pojmy neslučitelné, nevidím zvláštní důvod proč bych měl považovat socialismus a demokracii za protichůdné póly. Otázka, jaká část z celkového počtu rozhodnutí v jakékoli společnosti má být ponechána státu, je pragmatického rázu, je to součást širšího problému boje me*í státem a společností. X X X -4
Podle mne přináší socialismus nový typ konfliktu mezi vůdci a vedenými, ostatně se nový konflikt odehrává i v lidských mozcích. Třetí čtvrtina našeho století zažila značné postátnění východoevropských společností. Předpovídám, že se ve čtvrté čtvrtině prostým občanům podaří jejich pozvolnými a důmyslnými metodami "zlidštit" stát. Nemám nic proti státem udržovaným mateřským školám, subvencovanému školství a zdravotnictví, ani proti laciným knihám vydávaným ve velkých nákladech. Jsem
ale rozhodně proti vojenským arzenálům a proti takovým věcem, jako domovní prohlídky s konfiskací rukopisů a elektronický dozor nad lidmi. Ale nevítám tyto prohlídky a dozor o nic víc, konají-li se v západním Německu. Nefandím rozhněvaným, tukem obrostlým politikům, kteří svádějí všechny choroby společnosti na spisovatele. A nemám je rád, ani když tvrdí, že omezují svobodu v zájmu obrany demokracie. Všichni reakcionáři se snaží umlčet svobodně myslící lidi hromováním proti diktátorským metodám nepřítele. Autoritářské režimy naprosto rozdílného zabarvení pronásledují svobodu svědomí se stejným zápalem. Ve Východní Evropě by chtěl každý více či méně rozšířit svou osobní svobodu, ale všichni žijí ve státní kultuře. Všichni, kdo jsou podrobeni kontrole shora, by chtěli být necháni na pokoji, mnozí by byli pro nějakou formu samosprávy, ale alternativní kultura se dosud nevytvořila- existuje v neformálních rozhovorech, ale ještě ne v knihách. Jejím heslem je nezávislost, za kterou nestojí organizované hnutí ani instituce, její jedinou oporou je individuální vědomí, kolbiště, na kterém naše nazávislé já bojuje proti našemu manipulovanému já. Tento konflikt neštěpí společnost na dvě půlky, jak to činil předěl mezi buržoazií a proletariátem před čtyřiceti lety. Zlomení státního mocenského monopolu je společný proces, na kterém se vědomě či bezděčně podílí celá společnost. Z tohoto nehlučného zápasu se rodí paralelní kultura, která poznamenává každou fázi pospolitého života- jeho poezii jako ekonomickou teorii, jeho výrobní porady i politické anekdoty, jeho hospodské pranice i ložnicový šepot. Tu a tam proniká tato paralelní kultura do veřejné kultury. Mluvíme tedy o soutěžení mezi dvěma soustavami hodnot, a spor je o to napínavější a prudší, že ani jedna z obou stran nemá bojovníky, kteří by byli "ryzímy" zastánci svých stanovisek. Před třemi roky se mi v Budapešti dostalo mimořádné cti: aspoň stovka příslušníků státní bezpečnosti se pokusila zabránit, aby se studie, kterou jsem s přítelem napsal, dostala na veřejnost. Týden jsme byli bez ní, ale tato malá lekce byla docela užitečná. Absurdita drobného happeningu na policejní stanici, sebeponížení tolika v podstatě slušných lidí mi objasnily, že když se podniká akce proti mým myšlenkám, jsou skutečnými oběťmi žalobci, nikoli já. Chvilku jsem chápal jejich bídu: bojí se něčeho, čemu nerozumějí a pronásledují své vlastní tajné myšlenky. Mohli bychom říci, že pracovníkovi státní bezpečnosti jde o uchování hierarchie je-
ho hodnot, zatímco avantgardnímu básníkovi jde o osobní svobodu. Avšak jakmile si uvědomíme, že jsou pravděpodobně oba mladí, že možná studovali na stejné škole, a že v mnohém mají shodné kulturní pozadí, pak se tato strohá polarizace hroutí. Možná, že je mladému detektivovi nepř^emné vyslýchat spolužáka, stejně jako lze předpokládat, že avantgardní básník schvaluje všechny výhody, kterých požívá inteligence ve státním socialismu - jako jsou subvencované vydávání knih anebo existence nenáročných zaměstnání v kulturní sféře. Evropa je zmatena, její západní část o nic méně, než východní. Jejich ideologie byly jedna po druhé usvědčeny z nesmyslnosti. Každá ideologie slibuje, že mi dá větší svobodu, ale postavím-li se za jednu z nich, platím za její skrovné výhody jinými svobodami. S komunismem přichází Kreml, s liberalismem Wall Street, s křesťanstvím Vatikán. S ideály přichází poslušnost vůči institucím a stranická nepoctivost. Každý z nich je chytrý, když se vysmívá nepřátelům, ale nemotorný, když se ospravedlňuje. Ideál se deformuje, jakmile si ho přisvojil systém. Svět by byl suchopárný a já bloud, kdybych prostě přizpůsobil rozpory ve svém myšlení probíhajícímu ideologickému zápolení supervelmocí. Kdybych tak učinil, skončil bych jako vojenští duchovní za první světové války, kteří kázali, že bůh je na straně Ústředních mocností anebo na straně Dohody - podle toho, kam příslušeli. Ostatně bych nedovedl rozhodnout, zda mám raději komunistickou vodíkovou pumu nebo kapitalistickou. X
X
X
Na naší straně je pravda, na straně nepř4~ tel je její opak, věřívali revolucionáři. Z tohoto pubertálního snu jsme procitli. Napětí ve státním socialismu a napětí v mém myšlení jsou jedno odleskem druhého. Lokaj mi sedí v hlavě, dokud ho nevidím takového, jaký je, zůstávám jeho spoluviníkem. Znova si uvědomuji, že sociální reforma musí jít ruku v ruce s mravním probuzením. Usilovat o osobní nezávislost je úkol na celý život. Osobní nezávislost není svoboda, nýbrž utopie ustavičného sebeosvoboz ování. Nemohu opírat svá rozhodnutí pouze o jednorázové zkušenosti. Náš duch se uvolňuje teprve, když jsme odmítáni ze všech,stran. Ve Východní Evropě každý, kdo se rozhodl, že nebude lhát, se stává v jistém smyslu partyzánským bojovníkem. Být jím je samozřejmě těžké, musíme se podrobit sebezpytová-
n> až k samé dřeni své bytosti, a poznávat předmčty svých obav jeden po druhém. Jedna věc nám pomáhá v tom vytrvat: vědomi, že nás víc zajímají naše pravdy, než naše pohodlí. X
X
Nechtějme vyhrát, pokusme se jen omezit moc svou a jiných. Rád bych se považoval za nezávislého spisovatele, a uvědomuji si přitom, že se musím celý život snažit, abych si uchoval duchovní poctivost ve světě, kde mě oficiální kultura, peněžní zájem i diktát módy všechny tlačí k úhlavnímu nepříteli literatury- k šabloně. Vsím, co píši, se pokouším odpovědět na otázku, kterou si denně kladu: jsem opravdu svobodným spisovatelem? Až čtenáři otevřou moje knihy po mé smrti, bude na nich, aby rozhodli, zda jsem napsal cokoli, co jsem mohl napsat jedině já, a zda jsem otevřel kafkovská vrata do oné soudn? budovy, do které mám jen já přístup, přestože je střeží úředník s odrazujícím pohledem. Titul disidenta, který jiní možná spojí nebo nespojí s mým jménem, říká málo o tom, zda jsem do oné budovy skutečně vstoupil. Zatímco být nezávislým spisovatelem je celoživotní snaha, titul disidenta je něco daného jinými, dočasná hodnost, přechodná fáze naší životní historie- stačí trocha nepříjemností s policií, a už mi ho západní tisk uděluje. K tomu, abych byl považován za disidentského spisovatele, nemusím psát dobře, stačí, abych byl zapleten do skandálu. Čím je moje země malichernější v dozoru nad kulturou, tím je snadnější, abych se stal disidentem. Stačí, abych vyslovil převratný názor, že mám raději svobodu tisku, než cenzuru- a už mám na tento titul nárok. Jestliže to, co píši, je pravým opakem nepříliš vtipných úvodníků v tisku mé země, může se mi sice říkat disident, ale nejsem nutně spisovatelem. Nemám rád spojení tohoto názvu s literaturou, protože jeho morálně politický obsah je překonán. Podle pojmů mnoha uživatelů tohoto slova závisí hodnota knihy na tom, zda vyšla v autorově vlasti či jinde, anebo zda autor byl či nebyl uvězněn- a ne na tom, jak je kniha dobrá. Jestliže vyšla doma, pale asi není zvláš! disidentská, možná, že ani není zvlášť dobrá. Když Chruščov dovolil, aby vyšly "Den v životě Ivana Děnisoviče" a "Matrjonin dům", nebyl Solženicyn ještě disidentem, ale když byly "Rakovina" a "První kruh" po oficiálním zákazu uveřejněny na Západě, stal se náhle disidentem. Přitom zůstal Solženicyn ve všech těch-
10
to dílech beze změny, to jenom politická atmosféra se zhoršila. Všechny Pasternakovy spisy se dnes v Sovětském svazu tisknou kromě "Doktora Zivaga". Znamená to, že můžeme mluvit o Pasternakovi oficiálním a Pasternakovi disidentském? Českoslovenští režiséři v šedesátých letech zahájili novou éru filmu s oficiálním požehnáním a byli doma obklopeni uznáním. Dnes se tam tytéž filmy nesmějí promítat. Jejich tvůrci se tím nestali disidenty, situace kolem nich se změnila, a stát nyní povazuje to, co před několika lety schvaloval, za provokaci. Kdyby se československá kulturní politika stala liberálnější, předváděla by se tatáž díla znova. V Sovětském svazu nesmějí abstraktní malíři vystavovat, v Polsku, Jugoslávii a Madarsku najdete abstraktní obrazy v muzejích. To přirozeně neznamená, že abstraktní umění je v Sovětském svazu víc proti režimu, než v druhých zemích, nýbrž jenom, že režim je méně tolerantní. Zákazy ani povolení nemění poctivost ani nezávislost díla. Neodrážejí jeho ducha, jenom nové přesuny v únavném zápolení mezi politickým vedením a společností. Díla se dohotovují, a podle toho, kdo převládl v posledním boji o moc, se bud uveřejňují nebo pohřbívají. Změny v kulturně politickém klimatu mohou umělce učinit přijatelným státu, anebo z něho udělat disidenta, tak se mohou tyto změny stát důležitými daty v jeho životopise, ale prozrazují pramálo o jeho dílech. Tak, jako nevěřím, že existuje disidentská hudba nebo disidentské šachy, nedomnívám se, že existuje disidentská literatura. Přídavné jméno disidentská se prostě k slovu literatura nehodí. X X X I v pohledu širším, než je literární, se snažím vidět kulturu státního socialismu kriticky. A pokud jde o společnost, jsem s lidmi v Madarsku a celé východní Evropě solidární a nechci v poměru k nim být disidentem. Nesedím na žádné židli rozhodčího, abych mohl říkat, co je dobré a co špatné. Má-li pojem disident znamenat něco vznešeného a ostatní lidé být odsouzeni k upálení v nějakém ideologickém pekle, pak se s klidným srdcem připojím k té druhé skupině. Ale tam, kde plameny zasahují ty, kdo si právem či neprávem říkají disidenti, pak jsem s nimi. V obojím případě hledím na rozhodčí s trvalou nedůvěrou. J e skutečností, že osud pravdivého uměleckého díla je vždy nejistý. Čím je dílo významnější, tím větší má autor vyhlídku, že
bude odstrkován, podezříván, možná perzekuován. Jako jinde ve světě nelze ani u nás tvořit dobrá díla bez mravní neústupnosti. Ale pokud umělcova mravní odvaha není dost radikální, aby byla univerzální, pokud umělec nedovede rozšířit svou kritiku státního socialismu v kritiku naší civilizace, pokud konec konců neprovádí ironickou kritiku všeho lidstva, potud nepřekračuje úroveň ideologické žurnalistiky. Spisovatelská kritika motivovaná ideologií už způsobila ve východní Evropě tolik zmatku a škod, že neskládám naděje v její nejnovější provedení na Západě. Vnucovat umění politické zřetele není výsadou komunistického stranického tisku. I kritikové na liberálním Západě si mohou libovat v konformních a mravokárných nejapnostech. Mohou některá východoevropská díla přecenit nebo podcenit podle dočasných výkyvů v zahraniční politice. Politicky motivované zbožnění jednotlivých autorů vede k jejich rychlému vzestupu a pádu. Přeceněný průměrný autor může vyměnit vnitřní exil za skutečný, kde brzy nastává kruté přehodnocení, není již zapotřebí ho chválit a šeptem dodávat: třeba není tak velký spisovatel, ale je to charakter. X
Nežádám o bezvýhradnou podporu východoevropské literatury. Není třeba pohlížet na naše díla jako na povinnou výchovvnou četbu, i když ne dost dobrou literaturu. Chtěl bych, aby západní čtenář při četbě našich děl viděl sám sebe, aby v nich viděl představivé rozšíření svého vlastního života. Chtěl bych, aby je vnímal tak, jako naši čtenáři vnímají dobré západní umění. Rozlišovat mezi oficiální a disiderltskou literaturou si vyžaduje tolik složitých a subjektivních upřesnění. Oč snadnější je říkat: dobrá a špatná literatura. Veřejné mínění, i to, které se neobjevuje v našich novinách, dovede tyto dvě kategorie rozlišovat docela přesně, a nebude se stydět ani číst knihu vydanou v autorově zemi.. Nepoctivá díla nakonec zaniknou a budou zapomenuta, pravdivá díla zůstanou uchována v kolektivní paměti. Literatura je rozjímání, žurnalistika je plněný závazku. Podle požadavků doby, ve prospěch někoho nebo proti někomu je možné dělat žurnalistiku, ale není možné tvořit skutečnou literaturu. Příslušník tajné policie může být nepřítelem spisovatele, ale spisovatel nemůže být nepřítelem tohoto Člověka, byř se mu jeho zaměstnání sebevíce příčilo. Naopak, rád by ho zlákal k tomu,
aby myslel samostatně a oddal se lidským emocím. Literatura se od každého vzdaluje, a zároveň se každému přibližuje. Staví se na odpor celému světu, a je vřele oddána nejbídnějšímu ztracenému kotěti. Kompromis není možný. Čím je spisovatel pevněji zaangažován ve službě- anebo v boji- vůči státu, straně, skupině, tím větší je pravděpodobnost, že jeho psaní se utopí v melodramatu a demagogické rétorice. Spisovatel, který se zapojuje do militantního spojenectví, je masochista, znetvořuje vlastní talent. Literatuře jde vždycky o to, chránit konkrétně lidské proti nejprudším a nejtupějším formulacím abstraktně lidského. V tomto smyslu je obecným majetkem, nelze s ní souhlasit nebo nesouhlasit, lze ji pouze prožívat nebo neprožívat,milovat ji nebo nenávidět, přestože může uchvátit i toho, kdo nenávidí jejího autora a jeho ideje. Každý slušný spisovatel tvoří stranu o jednom členovi nebo církev o jednom věřícím, do kterých není možné vstoupit. Literární hnutí většinou slouží propagandistickým účelům, rychle zanikají, a co zbývá, je jen niko* lik individuálních děl. Nemáme-li svůj individuální pohled na svět, schopný vyjádření konkrétními obrazy, pak nemáme nic- a ani marxismus, ani jakákoli podoba antimarxismu nás nezachrání. A i máme-li vlastní pohled na věci, každý náš čtenář ho nevyhnutelně pochopí jinak a vyloží si ho po svém. A díky bohu za to, protože je to možná to jediné, co umožňuje našim dílům, aby žila. V
v
Spisovatel disident Josef Škvorecký Zamysleme se nad svobodou vůle. Jak napsal sv. Bernard Clairvaux: vezmeme-li ji člověku, není co spasit. Marxisti našli definici tohoto cenného majetku v idealistickém filozofovi Georgu Wilhelmu Friedrichu Hegelovi, jemuž - citováno dle Engelse - byla svoboda pochopením nutnosti. Ten p o s t e l í termín, nebo p ř e s n ě j i T e T ^ d r u h nutnosti, jež se má pochopit, se v našem století stal otevřením podivné hry, kterou, jsem si jist, by ani Hegel, ani Engels nedovedli hrát.
11
Nutnost je slepá jenom pokud jí nerozumíme, napsal Hegel. A Engels, aby nebylo mýlky, o čem mluví, dodal: Svoboda nespočívá ve snu o nezávislosti p ř í r o d n í c h (zdůrazněno mnou) zákonech, ale ve znalosti těchto zákonů a v možnosti, jež nám taková znalost dává, zařídit to tak, aby přírodní zákony systematicky působily k dosažení přesných cilů... Svoboda vůle tedy neznamená nic jiného než schopnost se rozhodovat se skutečnou znalostí věcí. Podívejme se nyní na hru na 'Nutnost a svobodu', jak se hraje v současné Praze. Důležitý estetik - důležitý v tom smyslu, že vykonává administrativní moc nad jinými estetiky - pan Sáva Sabouk píše v Literárním měsíčníku v lednu 1973 na straně 35: "Víme, že jedna ze základních marxistických idejí - jednota svobody a nutnosti - je jednou z ústředních i v uměnovědě. I zde, tak jako v jiných oblastech lidské činnosti, má tato jednota své místo v hlubinné vrstvě, v rovině, kde se střetávají podstaty světa a člověka (V povrchové vrstvě, tam, kde by nutnost vyplývající z podstat byla nahrazena nutností mechanického tlaku, by se hluboká dialektická myšlenka o jednotě svobody a nutnosti přirozeně změnila, v anekdotu. V této podobě ji také napadají nepřátelé marxismu, nedbajíce toho, že útočí jen na svou vlastní směšnou konstrukci)". w Anekdota, jejíž autorství připisuje pan Sabouk neidentifikovaným nepřátelům marxismu, byla předložena českým čtenářům mužem, jenž je mimo jakoukoli pochybnost dobrým přítelem marxismu u moci, a to v témž časopise, Literární měsíčník, v čísle 1. roku 1972 na straně 79. Tam důležitý básník - jehož důležitost je také tak trochu z kategorie důležitosti pana Sabouka - pan Ivan Skála medituje o jednotě svobody a nutnosti takto: "Jsou ovšem díla, která jsou v rozporu se zájmy socialistické společnosti. Umělec má samozřejmě právo a svobodu takové dílo vytvořit. Ale společnost nebo nakladatelství jako instituce této společnosti má svobodu takové dílo nevydat." Jaká svoboda (a jaká nutnost) se uplátnují v této perle moudrosti? Ty, o nichž hovoří Engels ve svrchu citované pasáži z Antiduhringa a která měl na mysli profesor G.W. F. Hegel? Zil kdysi, hodně dávno, v Římě filozof jménem Epiktétos, známý jako "filozof otroků", protože býval v mládí otrokem. I on považoval svobodu vůle za nejvlastnější znak člověka. Epiktétova svobodná vůle však pracuje podivným způsobem: J e pánem toliko našeho nitra - jevů, které závisí
12
na nás (ta ef hemin). Pokud jde o vnější svět, je bezmocný - s jevy mimo nás (ta uk ef hemin) si neví rady. Takto vymezená stává se oblast svobody pouze a jedině krajinou mysli: Našich představ o vnějším světě, našich postojů, které k vnějšímu světu zaujímáme. Jenom ty představy a ty postoje můžeme řídit vlastním svobodným rozhodnutím. Naše vlastní tělo, naše společenské situace, běh světa, to vše existuje nezávisle na nás, a nepodléhá tedy naší vůli. Pány toho všeho jsou ti druzí, osud, společnost, slepé síly přírody. Pokoušet se změnit tento politováníhodný stav vnějšího světa by bylo pošetilé. Přineslo by nám to ještě více mizérie a učinilo by to z nás ještě větší otroky, než už jsme. A přesto, vyvozuje tento symptomatický myslitel, i jako otroci můžeme být svobodní: Je tedy... v té největší a principální záležitosti svobody dovoleno mít libovolná přání? ptá se, a ihned odpovídá: Rozhodně nikoli, neboť správné poučení zní takto: Učte se přát si, a b y s e v š e d á l o t a k , j a k s e t o d ě j e... Pamětlivi jsouce nezměnittelných skutečností, počneme se zabývati vzděláváním ne proto, abychom změnili okolnosti - cíl ani uskutečnitelný, ani žádoucí - ale abychom, jelikož okolnosti jsou, jaké jsou, se jim duševně p ř i z p ů s o b i l i (proloženo mnou)!. Epiktétova starobylá slova dobře vystihují nutnost, již musí chápat spisovatel v současném Československu. V denní praxi držitelů administrativní moci je v té zemi starý Engelsův výrok de facto překládán do pojmů filozofa otroků, a měl by se tedy citovat asi takto: Svoboda je přizpůsobení mysli okolnostem. Svoboda nespočívá ve snu o nezávislosti na zákonech státu, ale ve znalosti těchto zákonů, a možnosti, jež mi taková znalost dává, zařídit to tak, aby zákony státu systematicky působily v můj prospěch. . Jak jste si jistě všimli, principem hry na svobodu a nutnost je substituce. Povaha (a chuř) nové svobody, získané takovými substitucemi, je nejlépe vyjádřena ve hře Václava Havla Vernisáž, zřetelně autobiografické aktovce o dramatikovi, který už nepracuje v divadle, ale jako nádeník v pivovaře. Manželský pár, jeho dobří přátelé ze starých časů, ho pozvou, aby se účastnil soukromého zasvěcení jejich nově zařízeného a vydekorovaného bytu. Tito přátelé zřejmě úspěšně přizpůsobili své mysle okolnostem současného Československa. Byt je zcela jenom jejich, a vyfesákovali ho nejvybranějšími statutárními symboly té specifické společnosti: sochami barokních světců, zakoupenými za
pomoci úplatků, technickými blbůstkami ze Západu, které manžel přiváží z úředních cest. V této výkladní skříni životní úrovně častuje paní domu pivovarského dělníka chutnými jídly, uvařenými z importovaných polotovarů, a nabízí přehrávání desek, které by ukázalo, že pokud jde o umělecký vkus, dáma ví, co se zrovna nosí. Manžel se velebí za to, jak svou ženu přetvořil v dokonalou a elegantní hospodyňku, a chlubí se schopnosti shánět hezké věci. Krátce a dobře, zdráhavému hostu se předvádí modelově znormalizovaná rodinka, včetně vitamínózního děťátka a nabídky demonstrovat vzornou manželskou kopolaci, jež má zděšeného spisovatele názorně poučit o rafinovaných technikách z posledního vydání manuálu "Joys of Sex". Těsně před vyvrcholením (hry - kopulace se neuskuteční, neboť návštěvník odmítá přihlížet), rozvine se mezi třemi aktéry následující rozhovor: "MICHAL Poslyš, ale teči upřímně: to myslíš vážně s tím pivovarem? BEDŘICH Nerozumím ti MICHAL Víš, nezlob se, ale my prostě nechápeme, jaký to má celé smysl VĚRA Takhle se ubíjet - zahrabat se někde v pivovaře - huntovat si jen zdraví MICHAL Taková gesta přece nemají žádný smysl! Co tím chceš vlastně dokázat? Vždyť to přece už dávno nikoho nedojímá BEDŘICH Je mi líto, ale bylo to v mé situaci jediné řešení MICHAL Bedřichu! Neříkej mi, že by se nedalo vymyslet něco lepšího - jen kdybys chtěl a trochu se snažil! Jsem přesvědčen, že při trošce námahy a sebezapírání jsi už dávno mohl sedět někde v redakci VĚRA Jsi přece v podstatě chytrý, práčovitý člověk - máš talent - to jsi svým dřívějším psaním jasně prokázal - a proč se tedy najednou bojíš utkat se se životem? MICHAL Život je tvrdý a svět je rozdělený, všichni nás odepsali a nikdo nám nepomůže, náš úděl je zlý a bude stále horší - a ty to přece nezměníš! Nač jít tedy hlavou proti zdi a nabíhat na bodáky? VĚRA Nechápu, jak ses mohl zaplést s těmi komunisty BEDŘICH S jakými komunisty? VERA No ten Kohout a takoví - co ty máš, prosím tě, s nimi společného! Nebud bambula, vykašli se na ně a jdi si svou vlastní cestou MICHAL Netvrdíme, že bude lehké dostat se z toho začarovaného kruhu, ale je to tvá jediná možnost a nikdo to za tebe neudělá! V tom jsme prostě každý sám, ale ty jsi přece dost silný, abys tu samotu unesl!
VERA Vždyť se podívej na nás - mohl bys být stejně Šťastný jako my MICHAL Mohl bys mít taky kvartýr s ksichtem VERA A v něm hezké věci a rodinnou pohodu MICHAL Upravenou a elegantní ženu VĚRA Chytré dítě MICHAL Mohl bys mít nějaké přiměřené zaměstnání VERA Vydělat si pár korun MICHAL I do toho Svajcu bys časem mohl jezdit..." V krátké hře je několik takových baráží, plných agresivních sladkých řečiček, jež vyjadřují přizpůsobenou moudrost. Ale zatvrzelý pivovarský spisovatel odmítá poslouhat. Kdo je tento člověk, který se nechce snažit, a nemá vůli k sebezapření? Tento sebeničíc excentrik, který odmítá utkat se se životem? V nemarxistické terminologii se mu říká spisovatel-disident. V marxistické terminologii to je socialistický spisovatel. Drží se nutnosti, kterou mu příroda káže pochopit. To jest: nutnosti psát pravdu, jak ji vidí. V sekvencích z filmařského života píše Cesare Zavattini: Umělcovo vědomi\ vědomí jeho socialistické pozice, nesmírně zvyšuje jeho práva a povinnosti. Slovo svoboda neznamená už hezkého motýlka, za nímž se člověk honí, aniž ví, kam si sedne. Znamená to svobodu dovést socialistické myšlení do konce proti komukoli... Socialismus jako první společenské hnutí nabídl umění přímo politickou roli. Jestliže se potom této role začne bát, je v neprávu. A nezrazuje ani tak umění, jako socialismus, pokouší-li se omezit svobodu, kterou sám rozpoutal. v
y
Naděje a skutečnost Arnošt Lustig Dovolte, abych se na chvíli zabýval tím, co znamená být spisovatelem v exilu, jaké jsou jeho naděje a jaká je holá skutečnost - navzdory tomu, že se ani zdaleka nepoklá-
13 SV .
dám za teoretika literatury. Je to můj nový koníček přemýšlet o těchto věcech víc, než si možná zaslouží. Rozmlouváme jo tom mezi sebou, sami se sebou, a někdy i s lidmi, které bychom jen těžko mohli označit za přátele. Jsou to spory, které se táhnou hluboko do noci, často daleko od domova lépe řečeno v našich nových domovech a staly se součástí našeho nového života. S přáteli se můžeme snadno shodnout co znamená být spisovatelem v exilu, pracovat v cizím jazyce, s novými čtenáři, za neobvyklých a někdy podivných okolností a tak podobně. Přinejmenším ze začátku, kdy si člověk připadá jako běžec na dlouhou vzdálenost, jen s tím, že mu uřízli nohu a přesto všichni čekají, že poběží stejně dobře, rychle a daleko, jako běhával s oběma nohama v minulosti. Ale nebylo by to spravedlivé, protože to neobsahuje celou pravdu. S lidmi, kteří nejsou tak přátelští, je situace daleko snadnější. Je to jako ve staré anekdotě o manželích, kteří se právě rozváděli. Poslední večer přišel manžel domů a obrátil se na manželku s návrhem, aby šli ještě jednou společně do postele. "Jen přes mou mrtvolu," řekla manželka. "A bylo to snad s námi někdy jinak? " povídá manžel. Pravděpodobně ani to není zcela spravedlivé. Ale přinejmenším můžu vyprávět anekdotu, kterou mám rád a nikdo mě za to nezavře, nezabaví mou povídku nebo mi nezpůsobí jiné potíže. Každý, kdo zná pravidla hry, se mnou asi bude souhlasit v tom, že i to by znamenalo pouhý začátek, s následky, které, jak víme podle mnoha případů, mohou být bez konce. A to mluvíme jen o ubohé anekdotě, ne o zabavených knihách, o knihách, které nebyly nikdy napsány, o talentech, jež byly potlačeny nebo nikdy objeveny, o umění, které zmizelo v plamenech nebo se ztratilo na smetišti přesně tak, jak jsme to slyšeli na tomto místě před několika dny, že se to stalo s filmy a scénáři Sergeje Eisensteina. XXX Před sedmi lety, když jsem přišel do Ameriky, potkal jsem v městě Rochesteru blízko Niagarských vodopádů muže, který kulhal pro nějaká dávná zranění. Měl smutnou tvář, člověk, kterého zmrzačili v mnoha směrech. Když se dověděl, čím se v exilu zabývám, objal mě, aniž řekl víc než jediné slovp: Bratře. Člověk, o němž mluvím, byl básník. Ztrávil mnoho let na Sibiři. Později mi dal svazek svých veršů a vzal si ode mne "Modlitbu za Kateřinu Horovitzovou", která prá-
14
vě tehdy vyšla v Americe poprvé. Prohlásil, že vydání našich knih v cizí zemi je skutečné znovuzrození. Knihy vydané v jiné zemi jsou jako sluneční záře, viditelné zdroje tepla. Zdůraznil rozdíl mezi viditelným a dosažitelným a neviditelným a nedosažitelným sluncem, který, jak dodal, bychom už měli oba znát. Pro tohoto Člověka nebylo rozhodující, že nedostal za svou knížku ani groš. Opakoval, že pro spisovatele není důležité, aby zbohatl, i když pro něj samozřejmě není nejlepší, aby byl chudší než kostelní myš. Co zůstává nejpodstatnější je, aby byl svobodný. Spisovatel, jak zdůraznil ten starý člověk, se může cítit samozřejmě svobodný i ve vězení, ale takový druh volnosti, v žaláři, v pracovním táboře nebo v ústavech podobného druhu, neslouží zrovna nejlépe našemu zdraví. Na obálce knížky veršů tohoto starého muže byl jeho obrázek, když mu bylo osm, devět nebo deset let: chlapec se vzpřímeným - ještě nezmrzačeným - tělem, se šťastným výrazem v tváři, s hlubokýma hnědýma očima, které se dívaly na svět s důvěrou, odvahou a nepatrným úsměvem. Je zřejmé, že chlapec na obrázku neměl nejmenší tušení 0 tom, co pro něj sudičky chystají. V tomto okamžiku je jeho tehdejší budoucnost na Sibiři už za ním, předmět vzpomínek. Byl rehabilitován, propuštěn, bez viny tenkrát i teči, a vysvětlili mu v bráně sibiřského tábora, že dějiny neznají slitování, revoluční nutnost proměňuje věci někdy z dobrých na lepší a z nejlepších v nejhorší. A měli bychom prý všichni už dávno vědět, 1 bez vysvětlení na cestu, že když se kácí les, lítají třísky. Také tento člověk měl svůj nádherný sen o spravedlivé společnosti, kde člověk nebude člověku vlkem. Ve svých verších se snaží ospravedlnit svůj sen navzdory všemu i dnes. Prohlásil, že nic nepotřebujeme v této chvíli, na kterémkoli místě světa víc než spravedlivější podmínky pro člověka, který má stále ještě před sebou svou nejlepší možnost: volit si mezi vědoucí, hrdou lidskou bytostí a žralokem v lidské podobě. A ten dávný, skoro zapomenutý úsměv šťastného a důvěryplného desetiletého chlapce, nebo kousek tohoto úsměvu, zbytky krásného lidského očekávání, si pohrávaly na jeho rtech, a připomínaly mi jeho minulost stejně jako jeho přítomnost a jeho zítřek. J e to mrazivý a povzbuzující obrázek zároveň a nemusíme nikomu říkat, proč. Nosím si obrázek tohoto člověka kamkoli se vrtnu a v téhle chvíli ho mám sebou i tady
v Benátkách. Mám neustále před očima nejenom jeho nejvzdálenější minulost, když byl ještě chlapec, ale i to, co se stalo potom, mezi Sibiří a Niagarskými vodopády, a proč se to asi všechno stalo. Protože ten člověk se styděl mluvit o tom podrobněji. Rekl mi jen, kdy a kde byl a některé náznaky. Možná, že si myslel, že spisovatel v exilu bude rozumět i tak. Ale nejsem si občas jistý, že jsem všemu skutečně porozuměl. Znamenal jeho úsměv potvrzení toho, že osud každého člověka je opravdu i mým osudem, a že je to nezvratná skutečnost? A potvrzoval jeho úsměv rovněž chmurnou zkušenost, že kdo zapomene na svou minulost, je odsouzen k tomu ji prožít znovu. Nebo že s ohledem na nutnost existovat musíme dokázat zapomenout alespoň kus vlastní minulosti? Nevím. Citoval staré věty z těch nejstarších knih: Kdo je milosrdný k tomu, kdo je krutý, bude krutý k tomu, kdo je milosrdný. A že není dovoleno mít soucit s bláznem. Když jsme stáli spolu, cítil jsem nepříjemnou přítomnost našich minulých životů a zdálo se mi, že naše minulé světy jsou nesrozumitelné pro ostatní. Kdo tam byl, ví, a kdo tam nebyl, nikdy nemůže rozumět. Možná, že je to pravda o všem a o všech. Nevím. Každý si nese sebou svůj vlastní díl absurdity. Kdo nevkročil alespoň jednou nohou do míst, kde byl tento starý muž, může se jen snažit rozumět a pokoušet pocítit nevyslovitelné. Ze všeobecného hlediska je to zřejmé, ale ,z hlediska člověka, který píše, to už tak jasné není. Byli jsme všichni kdysi malé šťastné děti, které neměly potuchy o tom, co pro ně chystá budoucnost. Ted už víme, dějiny literatury zahrnují také zapomenutí, plameny a popel, který se stal z nejlepších stránek, jaké kdy člověk dokázal nebo nedokázal napsat. A někdy se to stalo z člověka. Mnoho z nás začalo svou kariéru v dobrodružství, zvaném literatura, jako hru, sledujíce nejisté stopy na zemi, na nebi a v nejtemnějších hloubkách sebe samých, naslouchajíce instinktu spíš než logice Aebo zkušenostem. Naše kroky nás zanesly jinam, než jsme chtěli. A jednoho krásného dne se z nás stalo bud něco takového, jako starý muž, jehož jsem potkal u Niagarských vodopádů, nebo jsme někoho takového potkali jinde, anebo to byl někdo jiný. A také už víme, že pod něžným úsměvem beze slov toho starého člověka je dávná, velice stará otázka, co je člověk, čím opravdu je jeho život, a proč tolik věcí, které zav
číná s nej čistším i úmysly a s čistýma rukama dochází k tak málo elegantním koncům? Takové otázky ruší hranice mezi spisovateli tady nebo tam: odkudkoli přijde odpovčcl, bude to dobré. Jak můžeme pomoci změnit věci k lepšímu? Je to pravda, že život není to, co chceme, ale to, co máme? A tak pro mne zůstává v náznaku úsměvu starého muže, kterého jsem na chvíli potkal, už provždy a kamkoli půjdu, výzva, kterou obsahuje existence spisovatele v exilu, protože - a tak se to stalo - jedno podmiňuje druhé. Svým způsobem, jak někdo řekl, jsme všichni v exilu. Spisovatel v exilu si nese svůj domov ve svém srdci a není lepší a bezpečnější místo, nem vlídnější způsob, jak zacházet se svým domovem než naše srdce. Spisovatelé jsou první, kteří vědí, že nic, co má hodnotu, nemá být vypuštěno z paměti, bez ohledu na to, kde se to stalo. A především člověk, který píše, ví, že všechno - dobré i špatné - je část jeho zkušenosti, a jednoho dne se stane součástí jeho práce, v té či jiné podobě. Knížka veršů starého zmrzačeného člověka u Niagarských vodopádů to dokládá přesněji než cokoli jiného. XXX Když jsem přijel před několika dny do Benátek, procházel jsem se ulicemi, přemostěnými křížem krážem: zvony v kostelích vyzváněly ráno, v poledne nebo večer: moře bylo neklidné, studené a obloha šedá. Mohl jsem si dovolit přepych uvažovat o tom, co přivedlo kdysi literárního hrdinu Gustava Aschenbacha z Mannovy povídky "Smrt v Benátkách" do tohoto podivuhodného města na vodě, kamenech a. slzách, a 0 tom, kolik se změnilo od té idylické, dekadentní a zpola zapomenuté doby. Všechno je jiné. Kdo chce, může tu najít mnoho důkazů síly života a nejenom proto, že Benátky ještě nebyly zpustošeny mořem, ani je nesežraly ryby. Dekadence se přestěhovala jinam. Idyla neexistuje nikde. A vitalitu nemá zaručenou na věčné časy nikdo. Kus téhle životnosti není jen v roze žírající soli a krutosti moře, ale i v tom, jak ho lidí přemáhají, každý den znovu a'znovu a znovu. A je svým způsobem 1 v tom, že spisovatelé v exilu nechtějí jen přezimovat nebo doznívat, ale jsou schopní vidět celý obraz, ne jenom svůj výsek obrazu, a přišli sem, schopní mluvit o svých zkušenostech, problémech a výhledech. Spisovatelské setkání - stejně jako setkání filmařů před několika dny a výstavy kniž-
15 •
ní produkce a grafiky, spolu s výstavou obrazů, které svým obsahem a tím, co zpodobují, výmluvně říkají, kam se v této chvíli přestěhovala dekadence - má ve spojení s Benátkami, které už tolik pokolení pohřbilo, svůj dodatečný smysl. A nikdo tu zbytečně nepláče, nikdo nezvedá pod černým pláštěm ruku s dýkou, nikdo nenatahuje strojky pekelných bomb - nikdo nepotřebuje, co nikdo nepotřebuje. Dostal jsem se do Benátek, stejně jako ostatní, doslova cestou kolem světa, po dlouhé, velice dlouhé cestě od snu o spravedlivé společnosti, která vznikne na troskách ošklivého světa mého mládí, na cestě, která mě kdysi přivedla do blízkosti plynových komor, pecí, komínů a táborů otrocké práce, stejně tak, jako do mnoha a mnoha zemí. Můžu říct, že na této cestě byly některé krásné zastávky, velice romantické, a snad taky čisté. Každá z těchto stanic a zastávek má své jméno a místo a trvá se mnou, jako dobrá a spolehlivá část mojí paměti. Některá zastavení byla velice nadějná, jiná velice skličující. Příliš mnoho věcí, událostí, životů naplňuje malou hlavu spisovatele v emigraci. O všech by měl jednou napsat. Spisovatel v emigraci mi připomíná čím dál víc druh Kolumba, který se plaví po neznámých mořích, jen aby objevil, jak je sám a jak daleko jsou ještě břehy jeho nového světa, & aby nakonec, místo očekávané nové pevniny, objevil vlastní Ameriku. Matička Země vypadá rozličně z různých hledisek, ale je to pořád jen ta jediná, stará, nespolehlivá, zrádná matička Země. Některá měřítka, některá závaží, některé výhledy a zbytek ostatních přísad, to všechno je někdy obsaženo jen ve vzdálenosti. XXX Nejdůležitější vlastnost a hlavní nástroj v práci spisovatele je pravda. Není naše vina, že nás obklopuje tolik lži, a proto i opakovat pravdu je důležité. Cokoli stojí mezi pravdou a spisovatelem a jeho dílem je spisovatelův smrtelný nepřítel^ a můžete mi věřit, že nemám rád taková slova. Ale takový je život. Všechno, co brání spisovateli v tom, aby hledal a nacházel pravdu, mění základní povahu jeho psaní a znetvořuje jeho nadání. Pro spisovatele musí zůstat všechny tři rozměry času - minulost, přítomnost a budoucnost, nebo řekněme, motivy, akce a dopad obojího - jako nahá žena před očima muže, který ji miluje. Tma nebo špatná viditelnost jsou zakázány. Spisovatel cítí svým základním instinktem, ktlo, nebo co stojí jako pře-
16
kážka mezi pravdou a tím, co píše. V tom se ničím neliší spisovatel v exilu od spisovatele doma, kdekoli je jeho domov. Chleba psaní je vždycky týž, jenom krokodýlové jsou různí. Bylo už zdůrazněno mnohokrát, a někdy jistě velkými spisovateli, že pn psaní není nic tak důležité, jako pravda. Ani peníze, ani láska, jen pravda. Kdybych směl něco připojit, přidal bych, že možná nejblíž k pravdě má spravedlnost. Pravda ani spravedlnost neničí lásku nebo peníze, ale nejsem si už tak jist, že to platí i obráceně. Spisovatelé jsou ve své většině lidé svědomí. Nejsou to spisovatelé, které lze obvinit z toho, že tolika lidem se svědomí jeví jako přežitek. Pamatuju si dobře, co řekl kdysi Adolf Hitler ve své knize Mein Kampf o svědomí: že je to židovský vynález, který mrzačí lidskou mysl stejně jako obřízka znetvořuje tělo. A kdo ví, třeba je to židovský vynález, a právě proto je i dnes svědomí podezřelé tolika lidem. Pravda a spravedlnost patrně vytvářejí v této chvíli základní podmínky pro psaní. Pravda a spravedlnost právě nás nutí, minutu za minutou, den po dni, rok za rokem, vybrat si mezi základními možnostmi - bud psát to, co by si přáli lidi, zodpovědní u nás doma za literaturu, a být zkorumpovaní, nebo být zticha, anebo jít a zůstat v emigraci. Když zvolíte emigraci, lidi, kteří jsou zodpovědní za literaturu, předpokládají, že budete trpět za ztracený domov, za ztracené přátele, vyvrácené kořeny, za ztrátu všeho, co z vás ve^ skutečnosti pomáhalo udělat spisovatele. Částečně mají pravdu. Všichni víme o spisovatelích, kteří trávili léta v cizině a ztratili se svým domovem i svůj talent. Ale naštěstí máme dost příkladů dosvědčujících pravý opak. Mezi všemi druhy a národnostmi, mezi něž patří spisovatelé v exilu, jsou autoři, kteří dál vytvářejí solidní součást domácí literatury a zároveň obohacují literatury adoptivních zemí. A měli bychom vzít v úvahu ještě něco jiného: J e i řada kladných a dobrých vlastností, spojených s úděíem spisovatele v emigraci. Možná, že jsme neztratili své staré přátele a získali jsme nové. Jsme skutečnější. V emigraci jsme skromnější, poctivější, duševně zdravější, daleko tolerantnější a rozhodně silnější. Podobá se to všechno nové verzi starého příběhu o bohatém kupci, který poslal všechny své lodě do zámoří a místo očekávaného zisku dostal zprávu, že všechny jeho koráby ztroskotaly. Musí začít znovu. Možná, že je to dobré pro autora, který už měl doma jako spisovatel uznání. Je to dobrá
zkouška, ukáže, kdo a kým je a jaké má schopnosti. Navíc to zpestří život. V jiné zemi, kde musí spisovatel zpracovávat jiné náměty, a dokonce, i když zpracovává stále tytéž, musí pracovat s jinými náladami, představami, zvyky, chutěmi, vkusem, s ostatními spisovateli, s novými čtenáři. Musí tedy začít znovu. Může ho to zabít ale může ho to udělat lepším, než byl. A abychom se vrátili k příběhu o kupci a jeho korábech, - knihy nejsou koráby. Nemůžou se potopit. Čímž toto podobenství mezi kupcem, jeho lodstvem a spisovatelem v naší době může prozatím skončit. XXX Před časem se mě ptal rozhlasový reportér, co bych psal ze všeho nejradši. Můžu jen opakovat, že bych si ze všeho nejvíc přál psát v exilu dobré, užitečné a kladné věci, v nichž se literatura nezaměňuje za pomstu nebo trest. Dal bych při psaní ze všeho nejraději přednost věcem, které by byly krásné jako je krásná píseň. Casy, v kterých žijeme, jsou dobou hromadně nebo individuálně chystané sebevraždy. Zdá se mi, že lze-li něco už nazvat povinností spisovatele, pak je to snad vědomý záměr pozdvihnout důvody k životu, pro život, poskytnout vzácnou možnost štěstí, přinejmenším na chvíli. Umožnit lidem pocítit,že nejsou tak sami, nebo, že alespoň nejsou tak sami od začátku do konce.
Sovětský spisovatel a smrt Efim Etkind Je všeobecně známo, že Sovětský svaz je zemí rekordů, nejvyšších temp, nejznamenitějších výsledků. Světový šampión mezi zeměmi. Sovětský svaz zaujímá první místo v počtu šachistů s titulem mistra, v počtu vydaných knih, i v počtu bruslařů. A Sovětský svaz nechal rovněž daleko za sebou všechny, kdo by s ním chtěli soutěžit v počtu spisovatelů. Ještě nedávno jich bylo šest tisíc. Dnes je jich prý už sedm tisíc. Představte si, sedm tisíc spisovatelů! Pravda, ne všichni příslušníci téhle literární legie píší rusky, ale i tak je to imponující číslice, která vzrušuje, na-
plňuje nadšením, a nad kterou nám tak trochu přechází mráz po zádech. Asi před deseti lety se v Moskvě ujala nová společenská hra: Hráči se usadili kolem stolu a každý vložil do banku rubl. Jeden z hráčů otevřel namátkou Ročenku Svazu spisovatelů a začal číst jména, jak šla za sebou. Kdokoli z hrajících měl právo ho přerušit, jakmile došel k jménu, které některý z učastníků znal. Ten také vyhrál a shrábl bank. Nebývala to maličkost, protože při čtení celých sloupců jmen "spisovatelů", jež nikdo neznal, bank obvykle utěšeně vzrostl. S myšlenkou gigantického Svazu bez mezí a hranic, s tisíci členů, přišel údajně Leonid Sobolev v údobí 'nového ochlazení' v roce 1957. V té době byl předsedou Svazu spisovatelů Ruské sovětské socialistické republiky, který sám zorganizoval. Leonid Sobolev a jeho pomocníci po třináct let ze všech sil pracovali na tom, aby nafoukli Svaz spisovatelů do dnešních rozměrů, zatahujíce do něj každého škrábala a pokoutního pisálka. Čím bezbarvější, tím lip. Znáte možná Vladimovův epigram: "Bezbarvý je na tahu a vyhraje." K čemu těch sedm tisíc? Aby eventuální ztráty mohly projít bez povšimnutí. Na pozadí tak ohromného množství se snadno přehlédne vyloučení tuctu disidentů. Rok po založení Svazu Ruské republiky vznikl případ* Borise Pasternaka, a Pasternaka vyloučili. "Pryč z naší země, p a n e Pasternakl" vykřikoval Boris Polcvoj. "Nechceme dýchat stejný vzduch s vámi!" Pasternaka tedy vyloučili, a před ním Achmatgvou a Zoščenka, a po něm Solženicyna, Cukovskou, Vojnoviče, Kornilova, Kopeleva... Ale na celkovém počtu se to nepoznalo, pořád jich bylo sedm tisíc. Na pozadí těchto sedmi tisíc nebylo rovněž téměř vidět spisovatele, v průběhu půl století tak či onak zabité. Nevím, kolik jich přesně bylo, říká se, že šest set. Také Alexandr Solženicyn ovědl toto číslo ve svém dopise Sjezdu spisovatelů roku 1967: "Od dvacátého sjezdu víme, že Svaz poslušně poslal víc než šest set spisovatelů, kteří se ničeho nedopustili, vstříc jejich osudu ve věznicích a v táborech. Tento seznam je však ve skutečnosti mnohem delší, pás papíru s jejich jmény se dole kroutí a n$še oči tuhle jeho část nikdy nepřečtou..." Šest set. Považte, deset procent z celkového počtu. Těch šest set spisovatelů poslal na smrt a vydal katu jejich vlastní svaz, jejich vlastní organizace. Jsou naši kolegové ze západu vůbec s to pochopit, co to znamená? Ale ani my sami to úplně nechápeme. V našem Svazu je tolik zábavných kumpánů, co dove-
17
dou vypít, Svaz má víc než přftemnou restauraci a pohodlné domovy, přímo zvoucí k tvůrčí práci... Právě proto si však" myslím, že není strašnějšího místa než právě tenhle intelektuální mikrosvět, ve kterém se s takovou zarážející prostotou nejen vynášejí, ale i vykonávají rozsudky smrti. Jenže náš Svaz byl založen v naději na vítězství pravdy a spravedlnosti, a v té době nebyl jeho předsedou ani "popravčí mistr" Sergej Michalkov, ani Alexej Surkov, ta "Hyena v syrupu", nýbrž básník Alexandr Blok. Ve své promluvě k patnáctému výročí vstupu básníka Michaila Kuzmina do literatury, řekl Blok už v září 1920, že 'Odborový svaz básníků', jak se mu tehdy říkalo, stvořený pod tak banálním, nicneříkajícím jménem, "má ospravedlnění v tom... že jako všechny podobné instituce existuje proto, aby vás, básníka Michaila Kuzmina, a vám podobné, ochraňoval před nebezpečenstvími, o něž není v životě nouze a která by vám mohla uškodit." Blok pak pokračoval: ".... všichni, v jejichž jménu hovořím, vás radostně zdraví jako básníka, ale tato radost je poznamenána naší starostí, jak vás ochránit. Je velice snadné ztratit básníka, kdežto stvořit básníka je krajně obtížné. A básníků jako vy je dnes na světě pramálo. ...Mnohé z toho, co se dnes zdá nezničitelné, smete čas, ale rytmy zůstanou, protože plynou stejně jako čas a ve své plynulosti jsou nezměnitelné. Proto chceme a budeme se snažit ochránit vás před vším, co by mohlo narušit rytmus, stát v cestě hudební vlně; vás, nositele rytmu, básníka, pána, kterého rytmy poslouchají, složitý hudební nástroj." Neuplynulo ani deset let a Bloková slova už zněla jako blouznivý, trochu směšný anachronismus. Lokajové, kteří už uštvali nejednoho básníka, posměšně opakovali po něm: chránit!... Nenastolili jsme diktaturu proletariátu abychom chránili estéty, dekadenty a parazity. Blok však nezdůrazňoval to slovo nadarmo, ne nadarmo je v kratičké řeči opakoval třikrát. Kuzmin byl tenkrát skutečně ohrožen, ale nic z toho nakonec nebylo. Kdoví, možná, že ho tenkrát ochránil 'odborový svaz básníků'. Kuzmin žil ještě šestnáct let a umřel v posteli - šťastný to muž. Ale byla to prostě jenom smrt? Psal pořád míň a míň, ten citlivý, rafinovaný básník, a překládal stále víc: Boccacia, Apuleia, Shakespeara. Mlčení ho dusilo, jenže on nemlčel proto, že by se snad byl vypsal, nýbrž proto, že byla léta třicátá, čas kolektivizace, zavraždění Kirova, velkých čistek. Promlčel celé desetiletí a zemřel udušením. Jeho smrt byla typická pro básníky jeho generace. Právě tak, jenže dávno před ním,
zemřel Kuzminův ochránce Alexandr Blok. Nedlouho před svou smrtí řekl Blok Juriji Anněnkovovi: "Dusím se... všichni se dusíme a zemřeme na nedostatek vzduchu. Světová revoluce se změnila ve světovou angínu pectoris." Proměna revoluce v srdeční angínu se projevila poměrně záhy, současně s tím, jak probíhala proměna 'svazu ochránců' ve svaz škrtičů. Historie tohoto udušení nebyla dosud napsána. V roce 1932 takhle například umřel pětapadesátiletý snílek Alexandr Grin, autor Šarlatových plachet. Lidé ho zčistajasna přestali číst, patnáctisvážkové vydání jeho sebraných spisů se smrsklo na osm svazků, zasypali ho posměchem a pak udusili lhostejností. . Takhle zemřel v roce 1940 Michail Bulgakov, jakoby zázrakem ušetřený hrůz vězení a táborů. Oslepl, a nejenom nikdy nespatřil knižní vydání svých hlavních děl, ale dokonce ztratil veškerou naději, že by se podařilo uchovat jeho rukopisy pro budoucnost, byf sebe vzdálenější. Třebaže optimisticky prohlašoval, že "rukopisy neshoří", věděl víc než dobře, že nejenom shoří, ale mohou být zničeny beze stopy, že po nich nezůstane ani ten obláček kouře. Autor velkolepého románu "Markéta a Mistr", žijící v letech 1937-1939 v hrůze o osud svého díla, které existovalo v jediném opise, musel umřít dřív, neže je zcela dokončil. Jeho životní síly prostě nevydržely to napětí, tu tíži. Pravda, člověk dokáže zázraky, ale žít půldruhého desetiletí jako hrdina bývá smrtelné. V roce 1951 zemřel takhle na tuberlulózu Andrej Platonov, po plných dvacet let nenávistně prohlašovaný za slouhu kulaků a buržoázie. Tak umřel v roce 1958 Michail Zoščenko. Lidé se od něj odvraceli, jako by měl mor, takže po své veřejné popravě a zostuzení mohl vztáhnout sám na sebe slova Alexandra Bloka: "Jak těžké je chodit mezi lidmi a předstírat, žes zůstal naživu..." Tak zemřel v roce 1963 šedesátiletý poctivec Semjon Hecht, kterého ctili jako světce všichni, kteří ho znali, zatímco politická moc ho poslala na léta na Sibiř. Patřil k nejtalentovanějším prozaikům, ale nenapsal ani desetinu toho, co by byl mohl. V roce 1964 umřel takto na rakovinu Vasilij Grossman, hluboký, tragický spisovatel, který prostě nepřežil zatčení. Jenže tentokrát nebyl zatčen on, nýbrž jeho román. A v roce 1960 podobně umřel Pastemak, básník, který napsal rok před svou smrtí: Do ruky bereš noviny Podoba bije do očí:
Na každé stránce snímek skupiny Rypáků prasečích Kult měšřáctví Byl k hvězdám vynesen Stnlí se v opilství Ten kdo to nesnese Svaz spisovatelů jim všem pomáhal do hrobu svými pomluvami, kletbami i mlčením. Dobře ostatně věděli, koho Pasternak mínil, když psal "střílí se v opilství". Generální tajemník svazu si nedlouho předtím vpálil kulku do hlavy. Proč asi? A střelil se skutečně...? Říkalo se, že ho trápilo svědomí, že měl hrůzu z toho, že bude odhalena jeho úloha v likvidaci spisovatelů, svěřených jeho péči. Pasternak pohlíží na jeho sebevraždu b*ez sentimentality: "Střílí se v opilství / Ten kdo to nesnese." Všechno, do posledního. Možná, že i Fadějev, který tak dobře znal básníky našeho času, si vzpomněl na slova Alexandra Bloka o tom, že hlavním úkolem Svazu je chránit, protože "je velice snadné ztratit básníka, ale stvořit básníka je krajně obtížné." Možná, že si vzpomněl, jak umíral Bulgakov (kterého navštívil, když ležel na smrtelném loži - na odchodu prý plakal), nač zemřel Andrej Platonov, a na tvůrčí smrt tolika svých dalších kolegů. Určitě však nezapomněl na spisovatele, kteří zemřeli ve vězení a v táborech, na spisovatele, jejichž vězeňská akta sám podepsal, on, generální tajemník Svazu spisovatelů, a kteří byli rehabilitovaní (nedlouho před tím, než se Fadějev 13. května 1956 zastřelil) "pro nedostatek důkazů trestní činnosti". Příští Shakespeare napíše možná jednou o Fadějevovi tragédii a v ní předvede na scéně hrůzný předsmrtný sen, ve kterém před ním budou defilovat stíny těch, které' zahubil - Izáka Babela, Grigorije Běly cha, Bruna Jasenského, Semjona Gastěva, Uvana Katajeva, Vladimíra Kiršona, Sergeje Kolbasjeva, Michaila Gerasimova, Ivana Makarova, Nikolaje Olejnikova, Pjotra Orěšina, Borise Pilnjaka, Sergeje Tretjakova, Borise Kornilova, Pavla Vasiljeva, Artěma Vesjolého, Alexandra Vvěděnského, Danila Charmse, Osipa Mandělštama, Perece Markiše, Itsika Fefera... Vypočetl jsem pochopitelně jenom malou část jmen, na něž se rozpomněl Fadějev v noci na 13. května 1956, když bral ze zásuvky svého psacího stolu revolver, na kterém bylo vyryto jeho jméno. Trpíme nedostatkem fantazie a ztrátou paměti. Nevíme, jak zahynuli v táborech, zda hladem či kulkou, smutný vtipálek Olejnikov, plamenný lyrik Pavel Vasiljev, futurista a klasicista Benedikt Lifšic, rafinovaný
Evropan Boris Pilnjak, vynikající profesor, všemi oblíbený Gregorij Gukovskij. Pouze zásluhou Varlaama Samalova mohli jsme být svědky smrti Mandělštamovy, jehož tělesné pozůstatky 'zekové' ukryly, aby mohli ještě další tri dny dostávat jeho příděl potravin. Ale my jsme se zatím nepokusili představit si ani Fadejevovu předsmrtnou noc. Macbeth? Ten přece zabil jenom Duncana. Fadějevova tragédie je mnohem strašnější - v jeho pracovně se tlačilo tolik stínů, že by se nevešly na jeviště. Je však Fadějevův osud tragédií? Co ho vlastně dohnalo k sebevraždě - výčitky svědomí, strach, nebo pocit, že už není schopen psát? Svůj poslední dopis pečlivě zapečetil a adresoval ústřednímu výboru, jehož členem byl po sedmnáct let. Před čtenáři však zatajil příčinu své záhuby. A bylo jeho poslední gesto tragické, nebo jen jako obvykle zbabělé? Fadějevova sebevražda je jednou z mnoha v naší literatuře. I v tomto ohledu jsme překonali všechny rekordy. Kolik spisovatelů, velkých či téměř neznámých, odešlo za půl století dobrovolně ze života? Po dlouhou dobu kolovaly pověsti, že Vladimír Bijusov si podřezal žíly rezavou žiletkou. Tohle je jenom dohad, ale není nejmenší pochyby o sebevraždě Sergeje Jesenina v pětadvacátém, Andreje Sobola v šestadvacátém, Viktora Dmitrijeva ve třicátém, Vladimíra Majakovského, rovněž ve třicátém, Mariny Cvetajevové v jednačtyřicátém, Alexandra Fadějeva v šestapadesátém, ba dokonce Vsevoloda Kočetova ve třiasedmdesátém. K nim můžeme připočíst neúspěšný pokus Vladimíra Ovečkina o sebevraždu v osmašedesátém. Každý z nich měl, samozřejmě, své důvody, svou beznaděj, vlastní patologii. Málo se o tom psalo, ale říkalo se, že byl dávno, už před revolucí, posedlý myšlenkou "zda není lepší udělat za vším tečku kulkou" a že nikoli nadarmo napsal: Srdce po kulce sahá Hrdlo se k břitvě zvedá Nebo jinde: Tak smutno je mi, že chce se běžet ke kanálu a do chřtánu se vrhnout vodě... Dokonce i krajina se jevila: Majakovskému v 'sebevražedných' metaforách: Věž - revolver přiložený ke spánku nebes Kdoví, možná, že Majakovský byl skutečně posedlý sebevražednou mánií. U Jesenina najdeme však rovněž nadbytek metafor z arsenálu 'sebezáhuby': Tajemný, dávný můj světe Jak vítr ulehls a ztich Silnice kamennou paží 19
Vesnici hrdlo stiskla A hrůza jako sníh Zalehla všechno kolem Zdravím tě, temná zhoubo A vstříc ti spěchám... Atd. A u Cvetajevové: Otevřela jsem si žíly Život uniká Už ho nezastavíš... Samé zaklínání sebevraždou, jedno za druhým. Majakovskij odsoudil Jesenina /'V životě umřít nové není'/ a o pět let později se zastřelil. Fadějev odsoudil sebevraždu Majakovského a o čtvrt století později se zastřelil. Nestává se tu soukromá patologie společenským neduhem? Není v tom jakási společenská zákonitost? Všechny ty sebevraždy mají cosi společného. Bere si tu život spisovatel, který dosáhl slávy a veřejného uznání a zaujal významné místo nejen v literatuře, ale i ve společnosti. Spisovatel, který, alespoň navenek, negiá sklon k disidentství. A není disident. Říká se, že prý Majakovskému odmítli povolneí k cestě za hranice. Jesenin se zpil, měl delírium tremens, a v tomhle stavu uviděl Černého Muže. Cvetajevová vedla nespořádaný život a trápila se k vůli synovi. To všechno je pravda. Je však rovněž pravda, že předtím na sebe vzali odpovědnost za svou společnost, za svůj lid, a že se ta společnost změnila v montrum. Ve * své básni 'Plným hlasem', napsané nedlouho před smrtí, deklamoval Majakovskij v durové tónině, s velkolepým smyslem pro rozevlátou rétoriku. Jesenin přišel sám sobě k smíchu, když si chtěl 'vykasat kalhoty a do Komsomolu spěchat', protože to prostě bylo žalostně ubohé. Cvetajevová škrtla svůj dosavadní, nemilovaný život v cizině, aby ho vyměnila za nový život, který se ukázal ještě cizejší a ubožejší. Ve svém deníku píše s trpkostí 5. září 1940: "Už rok to zkouším se smrtí (vrátila se ze Západu do Moskvy v červnu 1938). Je to všechno ohavné a strašlivé. Před očima - hnus, uskočíš - nepřátelství, voda k uzoufání odporná. Nechci nikoho strašit (po smrti), ale zdá se mi, že se už dnes - posmrtně - bojím sama sebe. Nechci umřít. Chci nebýt... Bože můj, jak jsem malinká, a nic nemohu! Dožívám - dožvýkávám. Hořkou stepní trávu." Nic není, nikdo není - to byla hlavní myšlenka Cvetajevové v posledním období jejího života. Není proč žít. Rusko, o kterém snila v emigraci, neexistovalo. Stejně nebylo ani Německo, které tak vášnivě milovala - tam ted vládli nacisté. Zpátky do Francie nemohla. Neměla domov ani přátele. A nev
20
bylo - a nemělo už být veršů. "Mohu psát, ale mohu i nepsat." To jsou důvody, jim všem společné. Všude kolem klam a dusící próza. Umění je vražedně marné a nemožné. Blok po 'Skýtech' už nic nenapsal. Cvetajevová ze sebe po návratu do Sovětského svazu už nedostala verš. Dlouhé mlčení připadlo i Achmatovové jako začátek smrti, ale Achmatovová byla z těch mála, kteří překonali smrt a vstali z mrtvých. Svou poezii nazvala fénix. Ze zapomenou? To je novina! Zapomněli mě už tolikrát Kolikrát jsem už v hrobě ležela A možná znovu ležím, co to píšu Má Múza, slepá, ohluchlá Však v zemi jako zrno ožívá A jako fénix z popela K nebesům znovu křídla rozpíná Bývalo tomu tak i dřív. Významný ruský spisovatel Korolenko, přítel Čechovův i Tolstého, vzpomíná, jak hovořil s Čechovem o spisovateli Geršinovi, jediném, který v tom období skončil sebevraždou: "...Vyslovil jsem domněnku, že kdyby se nám podařilo odvést Geršina od mučivých dojmů, jež v něm vzbuzoval okolní život, kdyby se nám podařilo vzdálit ho na čas od literatury a od politiky, a především, sejmout z jeho usoužené duše pocit odpovědnosti za všechno, který s takovou tíží doléhá na každého Rusa s křehkým svědomím... pak snad, tak jsem se domníval, by bylo možné uzdravit jeho chorou mysl. Čechov však nesouhlasil, s vášnivým zaujetím lékaře: 'Ne, ne, tady se nedá nic dělat - jisté molekulární částice v mozku se splašily a ničím je už nezadržíš...'" "Od té doby jsem na ta slova často vzpomínal," pokračuje Korolenko. "Za rok či dva se začaly 'plašit' částice v mozku Gleba Uspenského, a ař se sebevíc a sebeúspěšněji pokoušel zadržet je na 'léčivé šíři vlasti', nedokázal setřást chmury, které se zažíraly čím dál hlouběji do jeho mysli, ten pocit 'všeobecné odpovědnosti i za pravdu o životě, i z£ jeho nepravdivost, za jehojiespravedlivosť: A pak se splašily částice Čechovovy. Pravda, tentokrát v plících a ne v mozku, který zůstal jasný až do samého konce. Ale kdo může povědět, jakou roli hrál v jeho fyzické nemoci ten pronikavý smutek, který sloužil Čechovovi za pozadí všech duševních i fyzických procesů..." "Splašily se částice" - tenhle výrok si zachoval svou sílu, podobně jako slova o beznadějnosti "všeobecné odpovědnosti i za pravdu o životě, i za jeho nepravdivost, za jeho nespravedlivost". Někteří si vzali život - ti nejsilnější, nebo ti nejslabší. Jiní se utopi-
li v alkoholu. I to je forma morální sebevraždy, tahle společenská choroba sovětské literatury. Viktor Někrasov ji ve své poslední knize 'Myšlenky a vůbec' nazývá "Černé opilství". Mnozí významní spisovatelé naší doby se stali obětí alkoholismu. Vyjmenuji tu jenom některé: Vasilij Alexandrovskij (,1897-1934), Jurij Oleša (1899-1960), Pavel Subin (1914-1950), Nikolaj Zabolockij (1903-1958), Olga Bergolcová (1910-1975), Alexander Tvardovskij (1910-1971), Michail Světlov (1903-1964), Jaroslav Smeljakov a Alexander Fadějev. Ve výčtu jmen by bylo možné pokračovat. Solženicyn odhalil mechanismus Tvardovského záchvatů opilosti, ale nedovedl svou analýzu do konce. Boris Jampolskij vypověděl o tragédii velkého spisovatele Jurije Oleši. My se však raději zastavme u případu Olgy Bergolcové. Byla mladá novinářka a talentovaná básnířka, stržená nadšením prvních pětiletek, zapálená komsomolka, funkcionářka s rudým šátkem. V roce 1937, když už měla za sebou několik vydaných knih, ji jednou v noci zničehonic odvedli, vyslýchali ve sklepeních NKVD a málem utloukli. Byla těhotná a oni ji okovanými podpatky holínek kopali do břicha. Z vězení se dostala, ale o dítě přišla. Jejího muže, znamenitého básníka Borise Kornilova, zatkli a zastřelili v roce 1938. Bylo mu třicet. Pak přišla blokáda Leningradu a z rozhlasu zněl po tři roky jasný lyrický hlas Olgy Bergolcové, pomáhající občanům obleženého města neztratit víru v osvobození. Přišel konec blokády, konec války, a v srpnu 1946 Zdánovův projev o Anně Achmatovové. Nikdy nezapomenu na řeč Olgy Bergolcové nad hrobem Achmatovové: nebylo nikoho, kdo by stál výš v jejích očích. A hned nato kampaň proti kospopolitismu, a Olga Bergolcová, válečná hrdinka a slavná básnířka, musela poslouchat, jak nejvyšší představitelé strany s posměšným přízvukem vyslovují její neruské jméno. Při tlaku tolika atmosfér se ta křehká žena zhroutila. J e něco divného na tom, že se opíjela do němoty? Chceme-li ji plně pochopit, nesmíme zapomínat, že se nikdy neobrátila^ zády ke svému komsomolskému mládí. Členka strany od roku 1940, chápala všechno a přitom nechápala vůbec nic, protože nechtěla ani vidět, ani slyšet. Když se objevil Solženicyn, přivítala to jako požehnání, a trhlinu, jež se objevila mezi její věrností straně a úsilím o pravdu, zalévala vodkou. Občas mívala světlé okamžiky, a to si pak dovolila hovořit směle a otevřeně. Vzápětí však otupila své vědomí alkoholem a okouzlující, inteligentní a statečná žena se v okamžiku změnila v odpuzujícího živočicha.
Všechno, co ji společnost donutila prožít - ztráta dítěte, mužova smrt, ždanovŠtina, tažení proti kosmopolitům - ji nakonec muselo poznamenat: částice se tak či onak musely nakonec 'splašit', na konci cesty čekalo šílenství, sebevražda, odchod z literatury. Nakonec nevydržela to rozdvojení vlastní osobnosti. A možná, že nevydržela právě proto, že se ani letům alkoholismu nepodařilo zničit její osobnost. Historie sovětských smrtí zaslouží studia neméně než sovětské životy. Počet obětí je nekonečně větší, než umíme spočítat. Sovětské literatuře je třeba statistiky, kterou je teprve třeba objevit. V jedné zemi se sebevražda stala národním zvykem - v Japonsku. Vypukla tam dokonce epidemie dětských sebevražd a jen za poslední dva měsíce tam takhle zemřelo na čtyři sta školáků. V Rusku takový zvyk není, ale sebevraždy spisovatelů, okamžité, nebo s prodlením, se staly národní pohromou. Před našima očima se všechno mění. Ještě nedávno tu byla pevná zed - pro sovětského spisovatele nebylo úniku. Prodrat se k p pravdě znamenalo oprátku. Manclělštam napsal pár řádek o Stalinovi, a za to ho poslali shnít k smrti za doprovodu mlčení celého světa. Bulgakov napsal dopis o tom, jak se ho pokoušejí udusit. Byl si vědom, že je to sebevražda a unikl jenom náhodou. /"Lev, ač od přírody dravý, byl tenkrát sytý."/ Všechno se dělo v temnotě, za hluchými zdmi. Z mlčící tmy se rodila beznaděj, a beznaděj je hnala k tomu "udělat kulkou tečku za větou" Či k rozkladu v opilství. Nedávno se však otevřela cesta. Nemyslím na emigraci, ačkoli dříve bylo nemyslitelné pustit se do tak fantastického dobrodružství, jakým je odchod do jiné země, a bylo třeba sahat k takovým krajnostem, jako je únos letadla. Cesta, kterou mám na mysli, se jmenuje publicita. Nic se už nedá zahalit rouškou temnoty - dokonce i o rozhovorech, vedených za stěnami KGB, se svět dovídá. Předvolali si spisovatele Vladimíra Vojnoviče a podstrčili mu otrávenou cigaretu. O deset dn: jsme se o tom podrobně dověděli z francouzského rozhlasu. Pro Vojnoviče neznamenalo zveřejnění tajností policejní stanice záhubu, nýbrž učinilo ho naopak nebývale silným. Vladimovův nedávný dopis, ve kterém oznámil své vystoupení ze Svazu spisovatelů, je jenom novým dokladem jeho duchovní s?ly a brilantního pera. Je to dokument našeho času, a jeho autor je dnes silnější než dřív. Sněgirovův dopis, v němž se zříká sovětského občanství, je rekordem odvahy. Sněgirova zatkli, ale jeho dopis se stal majetkem světového veřejného mínění, a po-
21
kud toto veřejné mínění nezmlkne, či neupadne do spánku, objeví se i Sněgirov mezi námi. Lydia Cukovskaja, Lev Kopelev, Vladimír Kornilov hovoří plným hlasem, chráněni publicitou a světovým věhlasem. Diktatura může samozřejmě znovu rozpoutat teror, kdykoli se jí zamane, a Sergej Smirnov dobře věděl, co říká, když napsal: Dokud však ty stvůry páchnou A volají na pomoc - armády nepřátel Ó, diktaturo drahá, Nijak s odchodem nespěchej. Jenže 'stvůry' jsou dnes mnohem silnější než podlec Sergej Smirnov. My jsme dnes zárukou nezbytné publicity. A v tom je smysl naší existence, našeho zápasu. Dnes se už nelze potichu zbavit kohokoli, ať už v táboře, nebo sebevraždou. Život na Východě se změnil. Věřím, že v nové generaci, v generaci věku světové publicity, se už nebudou opakovat trpké osudy Olešovy, Bergolcové, Tvardovského, osudy lidí, zničených rozpolcením osobnosti a nedostatkem vzduchu. Objevily se totiž i světlo, i vzduch. Ještě je možné zabíjet, ale už ne ničit jako dřív.
Možnost volit *
Karel Michal Spisovatel v exilu bývá často pokládán za tragickou postavu. To je subjektivní věcí pokladačů. Gasto se však za ni pokládá také sám. Pak jí je. Jenom pak. Abrupní a pravděpodobně trvalá změna životního a jazykového prostředí, kterou nám emigrace způsobila, respektive kterou jsme si emigrací způsobili sami, je nesporně jedním z uzlových bodů našeho života. Nedělal bych z ní však klíčový moment. Emigrace je krajní reakce na krajní situaci: může sic člověka technicky zachránit, což je její smysl, může a nemusí mu pomoci lidsky. Otázka je, zda mu musí uškodit. Každá objektivita škodí subjektu, pokud si subjekt uškodit dá. Kupodivu mluvím o škodě naruby. Autoři, lovící košťály z popelnic, vymřeli s Murgerem, neboť už Murger lhal. Spisovatel, který umírá hlady, kde jiné profese spíše prosperují, je v každém systému ostudou nejen pro sebe, ale i pro obec, čímž to pan starosta vůbec nevidí rád. Žijeme sic v nemilosrdné přírodě, leč nikdy v nemilosrdné společnosti. Naopak. Společnost, po-
22
kud existuje, stojí na vzájemném ručení. Někteří jsou si v ní, jak známo, rovnější, leč každý každého lituje vlastně rád. Kdo se tím nechá manévrovat, bude dle možnosti zahříván a živen, vzlyká-li s dostatek hlasitě a s citem. Parazit se stává dítětem, nebojím nepřestal nikdy být. Musí říkat "oni", nemá prostor pro "já" a puvoár pro "my". Jeho věc, když se mu to líbí, když to chce a může. Hůře je, když musí, nechce-li. Většina z nás začala vykonávat povolání spisovatele v systému, který svoje funkce spíše supluje, nežli vykonává, jak už vykonávat není s to. Literatura supluje publicistiku, lidovýchovu, politickou reklamu, často i politiku samu. Spisovatel, chce-li vůbec publikovat, musí suplovat za neschopnou, zato vsak všemocnou vrchnost, jež ho za to chválí či kárá, často střídavě, ještě častěji současně. Může existovat jen jako náchlebník, sociální případ i proti své vůli, dítě par excellence: jednou jako občan, jednou jako autor. Veřejnost, takto samozvaná, ho tahá za tlapu zpod skříně, kam jako introvert zalezl, ohmatává ho a dává mu kolovat, hrozí mu prstem a krmí ho z talíře, Přežije-li štěně autora sračku, již z počátku dostane, zalíbí se mu a kničí blahem, když ho drbou, strachy, když ho plácnou. Pod skříň už nechce a nemůže a nesmí, o lovu smí jen snít s tichou nostalgií. A nikdy se z něho nestane velký pes. Slovo "korupce" se prodírá do huby, zčásti jistě právem. Z cizího se to korumpuje. Leč spíše nežli démonické spiknutí je to něha mocných k eventuálnímu rezonérovi, který je pochopí, kde je, ach, ostatní nechápou. A publikum, zgruntu zbavené moci, promítá do spisovatele, pokud se ještě nezostudil příliš, své neukojené naděje a stavy. To byla společnost, ve které jsme žili, to je i společnost, v níž žijem. Leč s jistým rozdílem. Ta druhá na rozdíl od první svoje funkce zhusta reálně vykonává, a pokud supluje, pak zřídka tak zvaným krásným písemnictvím. Chcete-li, nemá na něm zájem, či rozhodně ne víc, než si literatura dle mého názoru objektivně zaslouží. V každých noninách je napřed politika, potom hospodářství, pak zlomené nohy a sportovní stránka. Kulturní rubrika přichází nakonec, pak už jen vtip týdne. A jelikož vlastně k ničemu moc není, může si autor žít pod skříní a chodit na lovy, když nechce pánečkovi na klín. Vykonává zhusta svoje spisování co zájmovou činnost, drobný odborný řemeslník, který pracuje pro úzký kruh zájemců. Nehledě na ekonomické výsledky, které při paralelním občanském povolání nemusí nezbytně hledat v literatuře, a které i tam
závisí výhradně od zákazníků, které sám zvolil, není stimulován, ale ani brzděn. A když si nic nevyspisuje a jiného taky neumí, což je ovšem chyba, není na tom hůře než holič, jenž neumí holit a taky dostane neosobní podíl z přebytků, základní výpalné, že aby nešel krást. Žije po svém vkusu ne mimo společnost, ale jako drobná, svébytná jednotka této společnosti, s níž může souhlasit, ale též nemusí, neboř jí je to fuk. Toto postavení může někomu připadat odstrašující, jinému lákavé. Podle toho volí. Primárně však zvolil onu možnost volit. Jsou tedy bytosti dost různého druhu, spisovatel tam, kde se lecos musí a jinak nic nesmí, a kde se jen může, když se chce a umi. Byli jsme tím jedním, stali jsme se druhým. Abych předešel kolážím sentimentů a resentimentů, jež se spontáně i záměrně z problému slepují, říkám rovnou, že to nebylo lehké, jako nejsou lehké věci tak osobní, že je nelze řešit morálním dekretem, o vládním nemluvě. Leč dokládám také, že to bylo možné. Ze lze žít, kde není slovo "spisovatel" nadávkou u pánů, leč ani u kmánů, poukázkou na byt bud ve státním zámku, či v státní věznici. Často totiž slýchám, jací jsme šťastní či ubozí pouhopouhým faktem této emigrace. Jsem často ubohý a občas dokonce i šťastný, ale to není tím. Ti, kdož přešli moře, uprchli možná před počasím, ne před vlastní duší. To je nejen hrůza, to je i krása, a naopak. Kdo si nechce uhnít, ten musí začínat vždy znovu, dovnitř i navenek. A kdo se nechce dát krmit a vyplácet na zadek, neboť prostě nechce, nežádá soucitu, leč ani obdivu jen za to, že nechce, ať už je snad autor nebo ne. Stal se z něho, aspoň v tomhle tom ohledu, totiž dospělý pes.
Jsem disident? «
Ota Filip Po celou dobu v Benátkách se ptám, cože jsem asi zase vyvedl, že mě kdosi zařadil do kartotéky kádrových disidentů? Dovoluji si upozornit, že tam nepatřím a nechci. Když pan profesor Goldsťucker promluvil o přetěžkém postavení českých spisovatelů, kteří tu a tam, a právě většinou v dobách, kdy je to velice riskantní, musí suplovat v oblastech vysoké politiky, přepadl mě
zlý sen: Alberto Moravia se stal italským prezidentem, Gunter Grass německým spolkovým kancléřem, já byl ministerským úředníkem v Praze a Vladimír Maximov byl carem všech pravověrných Rusů. Kdyby taková konstelace jednou skutečně nastala, opusťte, dámy a pánové, neprodleně Evropu I Přicházím ze země, kde se od spisovatele očekává snad až příliš moc: Spisovatel má být velkým umělcem, zároveň i skoro geniálním politikem, navíc pak nosičem tradic a vzorem pro neklidnou mládež. Pro zkostnatělé ochránce MORÁLKY, pořádku a mravnosti musí spisovatel ztělesňovat příležitostně i pestrobarevný, živý obrázek mírně kýčového vlastenectví. Uvažte sami - lze takovou tíhu na delší dobu snášet? Nehledě na četná a vesměs vznešená poslání, která literát musí smýkat na zádech napříč epochami, má podle mého soudu jeden a hlavní úkol: P s á t . Nepopsaný papír je pro spisovatele svět bez hranic, nový kontinent, který musí objevit, i když ví, že jeho hledání je spojené s četnými riziky a s nebezpečenstvími. Nebezpečí, že se ze spisovatele stane bobkovým listem ověnčený klasik, není sice tak velké jako riziko totálního ztroskotání, ale nedá se nic dělat, obě nebezpečí existují, spisovatel se s nimi musí umět vyrovnat. Nejhorší na našem řemesle je skutečnost, že nám žádná z dostupných ideologií nemůže pomoci. Ba dokonce i Pán Bůh nás v našem pochybovačství ponechává ve větší samotě než ty, kteří se Ho aspoň bojí. Nejvčtší radostí a nejiepším honorářem, kterého se autor může dočkat, je chvíle, kdy si uvědomí, že jen pomocí slova, vtipu, někdy snad až s nerozvážnou fantazií, otřásl některou z odrůd všelijakých zkamenělých a zhlouplých "pravd", ideologickým mýtem, či společenským systémem, který sám sebe prohlašuje za nejšťastnější a nejspravčdlnější. Není mi zcela jasné, a nikde jsem se nedověděl, proč jsme se stali vlastně disidenty. To, co tady označujeme za disidentskou literaturu, nen přece žádnou úchylkou. Už několik dní tady přece hovoříme o literatuře, která se přes všechny obtíže a pronásledován? vyvíjí s v o b o d n ě . Otočme hrot: Nejnebezpečnější, duch a fantazii smrtící odchylku můžeme dnes pozorovat v totalitních zemích, kde se mocné partajní a policejní apapráty snaží potlačit byť jen i náznak svobodného ducha. Kdo se tedy odchýlil od tradic, za něž svobodychtivá a svobodomilovná literatura
23
po staletí bojovala? Odchýlil se snad Solženicyn? V této souvislosti mi dovolte vyjádřit tiché podezření: Spisovatelé a umělci, pokud byli vtaženi do víru politiky, či se tam dokonce i sami po hlavě bezhlavě vrhli, často žalostně selhávali. Profesionální politikové a funkcionáři různě politicky zbarvených proveniencí, kteří si umínili literaturu řídit a kontrolovat, natropili vždy v umění škody, jejichž dosah nesmazaly někdy ani desítiletí. Spisovatelé dokonce dokázali zkrášlit tvář dosud nezrozeného socialismu s lidským obličejem, ale jak všichni víme, partajní páni se už postarali, aby se dítě nenarodilo. Popravdě řečeno, nemá pojem "disidentská literatura" přece jen několik politických příchutí? Nepropadli jsme velkému omylu, v jehož bludišti si tak mnohý objevuje svou pravdu - například, že už disidentství samo o sobě je literárně estetickou kategorií, povyšující tento druh literatury nad jiné? Ze disídcntství samo o sobě postačí, aby se jehov pomocí vyšplhal na Parnas? Český příklad, o němž bych chtěl jednou napsat víc, snad iluze o disidentské literatuře poněkud poopraví. Pražská pololegální "Edice petlice" publikuje už téměř šest let díla, která bezesporu patří z základním v současné české literatuře. Pokud jsem informován, odmítají autoři "Edice petlice", aby je někdo označoval za disidenty. "Edice petlice" si nezvolila lehčí cestu, tedy "plavbu" na vysoce vzdemutých vlnách zájmu o disidentskou literaturu. Rozhodujícím kritériem pro vydání v "Edici petlici" je kvalita textu. Vůbec přitom nerozhoduje politické vyznání autora, jeho popularita, či stupen, jakým se hodnotí jeho odpor proti režimu. Ve skutečnosti, že se naši přátelé v Praze dostali do nepohodlné role disidentů, spatřují spíše historické nedopatření než nějakou lacině propagandistickou přednost. Ludvík Vaculík charakterizoval loni v listopadu poslání "Edice petlice" takto: "My ty věci děláme původně a hlavně jen pro sebe. Příliš velký ruch v zahraničí nám jen ztěžuje práci, i když pravda zas je, že to dodává věci význam, publicitu a snad - nakonec a s otazníkem - i ochranu. Hlavní je živit zdejší literární ruch, vytvářet náhradní koloběh hodnot, dělat si lepší atmosféru pro život...". Jedno by nám mělo být jasné: Emigrace nepřivodila v moderní době nikdy podstatné změny v zemích, odkud přišla. Vše se rozhodne doma. Tam, v Praze, v Moskvě, ve Varšavě, v těch prazvláštních literárních ghetech, leží hlavní odpovědnost za vývoj svobodné literatury. I když naše knihy zde
24
vycházejí v překladech, není tak podstatné, co o nich píše nebo říká zdejší kritika, ale to, co si o nich myslí domov. A nedělejme si iluze: Naši přátelé doma nás zde na Západě vidí daleko kritičtěji, než si chceme přiznat. S pojmem disident bychom měli zacházet poněkud obezřetněji. Mnohé z děl autorů v exilu anebo disidentů doma nepřekročí vlastní stín, i když se ten nebo onen spisovatel sebevíc namáhá, aby se přizpůsobil módní "disidentské vlně". Pro mnohé takzvané disidenty zde i doma není toto označení, které se nebezpečně přiblížilo politické kvalifikaci, zvlášť příjemné. Mnozí disidenti se na Západě stali jakýmisi dvorními dodavateli argumentů, obvykle v těch politických směrech, které svou vlastní duchovní aktivitu poztrácely, Či jí za dosti trapných okolností pozbyly. A nejeden disident si neuvědomuje, že tato kvalifikace ho neuchrání před omyly, ba naopak, může ho do nich i strhnout.
Za fasádou Stanislav Baranczak J e všeobecně známé, jak se zrodily "Potěmkinovy vesnice". V zemích Východní Evropy jsou populární dodnes, a my, kteří tu žijeme, jsme s nimi konfrontovaní denně. Naše kultura se ted stala jednou takovou "Potěmkinovou vesnicí". J e to trapná schizofrenie, kterou pociťuje doslova každý. Člověk často musí uměle budovat falešnou fasádu, aby skryl skutečný zápas tvůrčích lidí i skutečné očekávání těch, kteřv si kultury váží a dovedou ji ocenit. Spisovatel Andrzej Kijowski moudře poznamenal, že polský režim se neopírá ani o mimořádnou represi, jak to vyžaduje liberální stereotyp, ani o krajní vykořisťování, jak to vyžaduje stereotyp levicový, ani o totální likvidaci náboženských a národních hodnot, jak by to rád měl stereotyp pravice. Opírá se o výmysly, žije z nich. Všechny oblasti našeho života jsou prostoupené nutností konsolidovat vymyšlené, které je typem orwellovského "podvojného myšlení". Kulturu, jejímž hlavním smyslem je utváření postoje k světu, nutí takto k stále častějším a trapnějším lžím. Celý mohutný řetěz institucí, jejichž úkolem je podněcovat, kontrolovat, cenzurovat a distribuovat, působí k tomu, aby v
kultuře převládaly hodnoty co nejméně autentické, takové, jimž chybí nezávislost i spontánost. Ty jsou totiž samou svou podstatou nebezpečné. Kultura, kterou partajní byrokrati povazují za ideální, se musí prezentovat mohutnou monolitní fasádou, přikrášlenou spoustou cingrlátek a vzbuzující dojem bohatství a síly, třebaže za fasádou je pusto a prázdno. Sám pojem kultury v zemích jako je Polsko roste z metafory o "Potěmkinových vesnicích". Jenže v Polském případě metafora už tak docela nefunguje. Za fasádou se už neskrývá pustota a tíživá chudoba. Fasáda oficiální kultury zakrývá dnes složitou stavbu kultury neoficiální. Tato neoficiální kultura má solidní konstrukci, i když v docela jiném stylu než styl fasády: není uniformní. Větší část konstrukce za fasádou jsou podzemní katakomby, jež snadno uniknou pozornosti nezasvěceného pozorovatele. Takový pozorovatel objeví tuhle konstrukci obvykle až tehdy, když se vnější fasáda zhroutí nárazem nějakého politického zemětřesení, a když je zapotřebí ji dočasně opravit. V posledních letech začala konstrukce v pozadí fasádu přerůstat, á pomalu to začíná vypadat, že tato zprvu skromná konstrukce je dnes hlavní- nebo alespoň daleko zajímavější- částí podivně budované stavby. Nicméně se domnívám,že návštěvník ze Západu je si aspoň částečně vědom zvláštní jánusovské podoby naší kultury. Protože nezná naši kulturu zblízka, předpokládá naivně, že kultura je tu stejně pluralistická a diferencovaná jako na Západě. Zároveň však že svého pohledu vidí jenom fasádu, a tudíž právě tak naivně předpokládá, že ostatek budovy vypadá stejně. Ani jedno však není pravda. Současná polská kultura není ani v plném slova smyslu pluralistická, ani monolitní. Především má dvojí tvář. Vyznačuje se ve své podstatě hlubokým rozpolcením na to, co je oficiální, klišovité a uniformní, a na to, co je neoficiální, autentické a vnitřně rozrůzněné. Jde prostě o rozdíl mezi represí a svobodou, a tudíž o rozpor zásadní, protože kultura tu zápasí o svou autenticitu, o svou svobodu, o právo mluvit pravdu, o svou existenci, a svůj společenský smysl. Kdyby se smířila pouze s oficiálními hodnotami, odsoudila by sama sebe k smrti a zničení. Hluboký rozpor mezi touto dvojí kulturní úrovní začíná už u jazyka, jímž denně mluvíme. Sotva ráno vstane, slyší průměrný Polák z rozhlasu zprávy v jazyce, který je umělý a nedává smysl. Dostane se mu informace o tom, že "zaměstnanci místní pekárny se zavázali obětavě bojovat za další rozvoj v zájmu lidu". Občan zajde do pekár-
ny a tam zjistí, že je nedostatek pečiva. Občan se pustí do výměny názorů s prodavačem, a jeden přitom častuje druhého nejnevybíravějšími a nejbarvitějšími výrazy, které se vesměs vztahují k situaci na trhu. Je-li občan náhodou novinář, sesmolí hned po příchodu do redakce "protest", v němž se opět uchýlí k jazyku oficiálních klišé: "Přes poslední úspěchy v distribuci pečiva v některých oblastech, občasný nedostatek trvá". Pak se spokojeně vrátí domů a při večeři vypráví ženě poslední vtip o Brežněvovi, Každý z nás hovoří prostě dvěma jazyky. Jeden je jazyk hesel, užívaný ve styku s nadřízenými nebo s institucemi, zatímco ten druhý je živá barvitá, výsměšná, lidová řeč, parodující oficiální hantýrku a plná'dobře známých zkratek a ironických narážek. Tento druhý jazyk je, na rozdíl od prvního, nesmírně produktivní a plný fantazie. Zároveň je však velmi proměnlivý a krátkodechý, protože spočívá na méně pevných základech než obrovitá fasáda oficiálního jazyka, jak ho vytvářejí sdělovací prostředky. Stejná podvojnost je charakteristická pro oblast kultury, jež se obecně zahrnuje pod pojem "folklór". Jakkoli se to může zdát zvláštní, existuje u nás folklór oficiální a neoficiální. Oficiální folklór, schválený stranou a vládou, vypadá asi takhle: Soubory písní a tanců už po desítky let do úpadku opakují stále stejné písně, pořádají se masové slavnosti na počest toho či onoho časopisu, univerzity jsou ochromeny státními svátky, a ovšem průvody s transparenty a ulice červenobíle vyzdobené. Folklór neoficiální, to je kousavý politický vtip (kde jinde je jich tolik jako v Polsku? ), politická šeptanda, šířící se jako oheň ve stepi a plnící funkci neoficiální náhražky nedostatečného oficiálního zpravodajství, rozhovory zaslechnuté ve frontě písničky při kytaře, psací stroje, opisující necenzurované básně, a řetěz rukou, zajišťující plynulý koloběh zahraničních knih a časopisů jakož i publikací samizdatu. Kromě toho je tu ovšem tzv. "vyšší" nebo "elitářská" kultura, na jméně nezáleží. V poslední době se do této "vyšší" či "elitářské" kultury stále více prodírá programová neoficiálnost. Je tu však jeden velký rozdíl. Vtipy či písničky neztratí nic, působí-li v neoficiálních či podzemních kruzích. Naopak, jejich činnost a popularitu to jenom zvýší. Jinak je tomu však se sbírkami básní, s romány, se svazkem esejů. Pro tyto žánry je knižní podoba nejpřirozenější metodou jak upozornit na jejích existenci a připravit je ke vstupu do společnosti. Pokus o vydání knihy v zemích, jako je Polsko, činí však autora do jisté míry zá-
25
vislým ria oficiálních představitelích kulturní politiky. A co třeba obrazy, odkázané většinou na výstavy, divadelní hry, jež chřadnou bez jeviště, nebo filmy, z nichž* prakticky nezbude nic, jakmile zhasne zdroj světla v projektoru? Pro jedny jako pro druhé znamená systém centralizovaného kulturního standardu dramatickou volbu: Bud se člověk, za cenu nejrůznějších kompromisů, přimkne ke stranické linii, nebo odsoudí sám sebe k mlčení, samotě a neexistenci. Takhle to vypadá na povrchu. Jiskra skutečnosti dokáže však rozrušit zevnitř i tu nejtužší skořápku. A tak se dnes objevují "třetí alternativy". Tyto "třetí alternativy" jsou hojné jmenovitě v Polsku, kde se za třiatřicet lét vlády komunistické strany nejednou podařilo sjednotit protichůdné společenské proudy a síly. Tato situace přiměla režim, aby čas od času pootevřel různé pojistné ventily, a to i v oblasti kultury. Tak například pravidelné změny, k nimž dochází ve vedení polského státu, bývají provázené krátkodobou kulturní oblevou. Pokud trvá, mohou se v rámci linie strany objevit i autentická, nezávislá díla. Vezměme například prudkou explozi spontánich uměleckých tendencí z období stalinismu, k níž došlo v období kolem Gomulkova nástupu k moci v roce 1956. Podobnou explozi, i když v menším měřítku, jsme zažili, když Gierek odstranil Gomulku v roce 1970. Také skupina katolických časopisů a publikací je v Polsku nositelem "třetí alternativy". I ony ovšem podléhají vládní cenzuře, zachovávaj ce si přitom jistou nezávislost. Periodicky se objevují i další řešení: Po politickém otřesu v roce 1970 se na příklad studentské časopisy a scénky staly tribunou relativní kulturní autentičnosti. To byla v jistém ohledu cena, kterou musela vláda zaplatit za brutální potlačení studentského hnutí v roce 1968. Tento typ "třetí alternativy" hrál, a dosud hraje; dosti významnou úlohu v úsilí o oslabení centralistických tendencí v kulturní politice. Jeho slabinou je však jeho povrchnost. V zápase o vstup do normálního kulturního života je občas třeba zaujmout ústupovou pozici a v obraně dělat kompromisy. J e třeba se pokorně smiřovat s cenzurními zásahy, vyhovět nakladatelům a sám se vyhýbat slovům, větám a myšlenkám, které by "neprošly". Navíc musíte být občas ochoten objevit se v nepříznivém kontextu. Mně samotnému se to přihodilo, když jsem uveřejnil nekonformní básně a eseje v časopisech, jež zároveň tiskly články k výročí narození Dzeržinského a podobná oportunistická ideologická prohlášení. Autor, který
26
se musí střetávat s tímto problémem, a sám má přitom dost problémů, jak unést vlastní kompromisy s neautentičností, začne dříve nebo později hledat jiná východiska. Vždycky samozřejmě existovala možnost publikovat v emigrantských nakladatelstvích a časopisech. I kdybychom se však docela vyhnuli problému represivních opatření, jimž by byl polský autor v takovém případě vystaven, má toto řešení jiný základní nedostatek: vydávat v zahraničí znamená smířit se s výlučně okrajovým postavením. Kniha, vydaná v Paříži nebo v Londýně, může získat v Polsku jistou popularitu, ba může dokonce jít z ruky do ruky. Ale těch, kteří ji budou číst, bude přece jen málo. Navíc může jen malý počet našich občanů cestovat na západ, zatímco mnohé z takto pašovaných výtisků by padlo do rukou celníků na hranicích. Některé polské knihy vyšly sice v poslední době nejprve v zahraničí, ale to není uspokojivé řešení. Tady je třeba hledat odpovědi ještě radikálnější. V Polsku je zkrátka a dobře nutné vytvořit zcela nezávislou distribuci kulturních hodnot. Lidé si uvědomili tuto nezbytnost v posledních letech proto, že se na obzoru objevily dva nové faktory. První z nich není sám o sobě nový. Dalo by se říci, že tu jde o problém, který se sice periodicky opakuje, ale tentokrát nejenom autor, ale i ti, kteří čtou jeho díla, ztratili poslední zbytek trpělivosti. Jde totiž o stálé utužování cenzurní kontroly tvůrčí činnosti, od let zostřeného útisku v období 1949-1955, od konce let šedesátých a od roku 1975 do dneška. Jednotlivá období se od sebe neliší ani tak přísností kontroly či tím, jak zasahuje do stále širších oblastí, ale spíš svou naprostou absurdností. Podléhají jí nejen literatura, divadlo nebo film, ale i výtvarné umění a hudba. Není místa na výčet bezpočtu příkladů cenzurních zásahů, vyplývajících z naprostého nedostatku kritérií, z rozumem nekontrolovaného strachu dopřát širší publicitu sebenepatrnějšímu kousku autentičnosti, nebo, ještě spíš, sebemenší odchylce od do omrzení opakovaného kánonu hesel a banalit. Československý dramatik Václav Havel právem říká,že tato estetika banality je jediná, kterou mohou východoevropské vlády akceptovat. Ideologická nezávislost, nebo vůbec nezávislost jakéhokoli druhu, vyvolává ve vládnoucích kruzích strach, a všechno, co jakkoli překračuje meze stanovené oficiální stranickou linií, je podezřelé. Tento negativní faktor se v poslední době v Polsku střetl s faktorem druhým, a tato kolize oslabila jeho vítězný postup kupředu.
Tento druhý faktor je znepokojivý růst opoziční činnosti nejen ve společnosti jako celku, ale i v uměleckých kruzích. Nebudu tu vypočítávat jednotlivé důvody, jež v druhé polovině sedmdesátých let přispěly k vzniku akutní krize věrohodnosti mezi společnosti a vládou. Důležité je, že neustále vzrůstá počet různých forem akcí na obranu zákona a pravdy. Cenzura zatlačuje všechno autentické na neoficiální úroveň. A všechno, co je neoficiální, se zase snaží - a to je nový jev, vzniklý v posledních několika letech - veřejně se projevit a vyložit své důvody. Proč by kultura neměla využít téhle příležitosti? Když v minulosti oficiální kontrola zabránila vydání nějaké knihy, autor uložil psací stroj do zásuvky a tiše trpěl. Nebo, což je ještě horší, souhlasil se škrty a kompromisními úpravami. Dnes vezme autor psací stroj pod paží a zanese ho k mladým lidem, které zná. Ti nadšeně roztočí kliku rozmnožovacího stroje, vyrobeného ze ždímačky. Kniha se tak dočká vydání a dostane se k polským čtenářům. Není pochopitelně vytištěná tak pěkně, jako oficiální publikace, ale čtenáři ji hltají, protože vědí, že neoficiální publikace je zárukou autentičnosti a pravdivosti. Polsko roku 19 7 7 Je vskutku podivná země. Za mrtvou haldou fasád, za celou tou ochromenou kulturou přičinlivých novinářů, poslušných literátů, sochařů kouzlících pomníky stranické linii a lyriků vyrábějících "společensky angažované" songy- za tím vším a v opozici k tomu všemu pulzuje horečná činnost. Na rozmnožovacích strojích se tisknou knihy a časopisy. V soukromých bytech se konají literární sympózia. Rodí se songy a satirické básně. Organizují se diskuse, výstavy a jevištní produkce. To všechno se děje bez souhlasu vlády a dokonce bez jejího vědomí. Už dávno jsme zapoměli, že jsme poddaní Leviathanovi. To spíš on se děsí vývoje situace, snaží se neoficiální kulturu zašlápnout, vyrvat tu toho, tu onoho z jejího kruhu, podplatit toho či onoho autora vydáním jeho knihy nebo jinými pochybnými odpustky. Jenže je už pozdě. Objevila se nová alternativa.' Místo hesla "kompromis nebo mlčení" vyhlašujeme heslo "kompromis nebo nezávislost", "kompromis nebo autentičnost", "kompromis nebo svoboda". A jsme pochopitelně pro posledně jmenované.
Disidentská literatura <
Julia Kristava I. Až kupodivu nečasově narušuje dnes Východní Evropa lineární vývoj takzvané západní Historie. Zpožděná buržoazní revoluce, která v Rusku propukla teprve, když už všude bylo po ní, se brutálně změnila v avantgardu slibující komunistickou utopii, která zas teprve se zpožděním několika desetiletí odhalila, že ve skutečnosti nastolila nejopresivnější ze všech známých splečenských systémů, ve kterém není místa pro žádné jinde, pro žádné mimo, pro žádné nelze. Vítězství neporazitelné Rudé armády nad nacistickým Německem dalo zasvítit bludičce naděje na novou epochu internacionalismu a bratrství, jež převládnou nad soukromým vlastnictvím, dokud jsme na troskách anektovaných národů neobjevili běsnění nového nacionalismu, totalitarismu a systému koncentračních táborů. Disidence zanechává svou klikatou stopu na^čase, jímž plyne západní historie v Paříži, v Římě, v New Yorku. Tentokrát však, alespoň na okamžik, z toho mají výhodu ti z Východu. Proč? Protože disidence se na první pohled zdá být anachronismem: útočí na křiklavý nedostatek svobod, jež se liberální Západ naučil konzumovat hrou na konkurenci a opozici. Operuje nekontrolovanými výbuchy, jež se snadno dostávají do blízkosti víry a náboženství, jejichž analýzy se podjal právě racionální Západ. Podívámeli se však na věci zblízka, uvidíme, že archaismy, odmítané východoevropskými disidenty, stále ještě tvoří kostru toho, co na západě vypadá jako alternativa, to jest levicové argumentace (ař už byla podrobená jakýmkoli povrchovým kosmetickým ýpravám). Odkdypak je možné- v Paříži, v Římě či v New Yorku- odhodit marxizující a sociologizující stereotypy a začít kritizovat nejenom pravici, ale i byrokratizaci, etatismus a politikářský minimalismus, levici tak vlastní? Výbuch v květnu 1968 učinil takový postoj možným nejenom pro několik vynikajících duchů, ale sektářství levice čí krajní levice i tady poměrně rychle uhasilo jiskřičky okamžité jasnozřivosti. Feministické a ekologické hnutí i nadále usilovně narušují
27
všeslibující kvietismus pokrokové ideologie, kladouce jí otázky, jež její program nepředvídal. S odstupem času se však stává stále jasnějším, že tato kritika, tyto výhrady nového typu vůči levicové argumentaci zesílily a rozšířily se díky těm, kteří přišli z Východu. Ze de Gaullovo a Kissingerovo mírové soužití, lidská práva Carterova a evropských sociálních demokratů, a především neústupnost těch, jež se na Východě nepodařilo umlčet, učinily hranice přece jen prodyšnějšími a přivedly nakonec do Paříže, do Říma či do New Yorku Solženicyny, Bukovské i Pljušče, před nimiž ústřední výbory a patentovaní marxologové vypadali najednou jako dinosauři. Důsledkem toho je, že, snad vůbec poprvé, Západ nemá najednou pokrokovou argumentaci, která se dovolává pouze budoucnosti. Disidenti z budoucnosti přišli, ukázali na červa v ovoci a připravili Západ o zítřky, které zpívají. Někteří jsou z toho zoufalí a dožadují dalšího trvání naděje, byť falešné. Jiní se zase obávají, že po takové záplavě světla, byt oslepujícího, bude následovat návrat k reakčnímu tmářství, ne-li k středověkému mysticismu. Možná však, že jde o něco docela jiného. Disidentství na Východě a jeho literaturanení totiž náhodou, a bude o tom ještě řeč, že se projevuje právě takto- nutí příliš krátkou paměť levicové argumentace, aby se rozpomněla na logiku, kterou umlčela. Od Rousseaua k Marxovi viděli společnost jako smlouvu a lid jako poliš (obec), to jest cosi, Čemu lze vládnout a co lze redukovat na politické instituce. Nezdržovali se takovými podružnostmi, jako že smlouvy se uzavírají mezi jednotlivci, mezi subjekty, hovořícími lidským jazykem a definujícími se jeden vůči druhému. Že vedle lidu na agoře je také Ijd slavností, lid tržišť, lid obětišť a lid válek. Ze mravní kategorie se stávají kategoriemi policejními, neopírají-li se o kategorie nemožnosti, zla či komična. Kdykoli se právě o tohle nestaralo náboženství, starala se o to literatura - od Danta k Faulknerovi. Ve své historické specifičnosti uvádí dnes Východní Evropa a její kultura tyto úvahy do oblasti, vyhrazené politice. Estetika a literatura se tak navzájem nakazily, a už máme jinou občanskou morálku. První, kdo si to uvědomuje, a bua před tím bledne, nebo se naopak pod tímto vlivem mění, je levicová argumentace. Poté, co se stala stimulem futurismu, formalismu a dokonce strukturalismu, ze kterých se na západním trhu hodnot rychle staly nákladné důmyslné hračky, nutí nás dnes "zaostala" východoevropská kultura, abychom se znovu zamysleli nad odděle-
28
ním dvou západních ideologických velmocí politiky a estetiky. Právě v tom je kultura hnutím bez hranic a docela přirozeně se stává spojencem disidentských tendencí na Západě. Na Východě i na Západě probíhá přehodnocování moci ideologie, které je znamením krize jisté koncepce dějin i jejich protagonistů - pravice, levice a jejich argumentace. II. Existuje disidentský jazyk? Budemeli se držet ryze formálních kritérií, zjistíme nepochybně podstatné rozdíly mezi disidentskou literaturou Východu a Západu. Západní avantgardy jsou psané jako analýzy každodenních mytologií, náboženství a politických projevů, shledávajíce hudbu slov a vět ke skutečné inscenaci jazyka. Naproti tomu na Východě dávají přednost vtipu, náznaku, podobenství, metonymii, předpokládanému smyslu, zasutému ve slovech, mezi řádky... zkrátka rétorickému arsenálu, jehož cílem je obelstít nevědomou cenzuru či politbyro. Výsledkem je literatura tichého, potlačovaného smíchu a černého humoru. Trvalá linguistická podezíravost zcela jiného druhu než jakou zná cenzura, přivedla nakonec jistého slavného fonologa už v době prvních procesů k tomu, že přiznání jsou falešná, protože jejich větná skladba byla konstrnovaná ve třetí osobě a pak pouze přeličená, a pro potřeby tisku přeložená do osoby první. Analyzujeme-li však typ argumentace disidentů, to jest nejenom její formu, ale i způsob, jakým jsou argumenty přednášeny, zjistíme snadno společné rysy, které se pokusím stručně charakterizovat na příkladu Solženicynova slavného díla Souostroví Gulag. Toto dílo, které není ani dokument, ani román, má pozoruhodný podtitul, který nejenom ohlašuje zrod žánru, ale pod nějž by se mohla podepsat nejedna za západních literárních snah: "pokus o estetické šetření" nebo "pokus o estetickou analýzu". Povšimněme si tu jednak spisovatelova postoje, jednak z něj vyplývajícího vylíčení veřejného pořádku a konečně funkce, která tu připadá lidu. "Jediný člověk by byl nikdy nemohl napsat tuhle knihu", začíná Solženicyn a uvádí, že v textu jsou vylíčené případy 227 vlastních jmen. Vlastní jméno Solženicyn, jež se rozdělilo dvěma sty dvaceti sedmi vlastními jmény, aby je navrátilo dějinám. Podivné společenství, v němž jeden jediný drž; pero za všechna ta ostatní těla, tváře, utrpení, vzpomínky, jejichž vzájemná rozdílnost je nakonec orchestrovaná do souvislosti, jež je souvislostí jazyka i života. 'Au1 tor je tady ono podivné obludné a fascinu-
j cí 'já' jehož fantazie zaujímají místo 227 (přinejmenším) dalších: rozkouskování a mozaika, spojující v jedno fantastické i skutečné . Taková polyfonie má své předchůdce v karnevalu, v menopeách či v Rameuovu synovci, ale to by nám nemělo zastřít její původnost: polyvalence 'já* se tu aplikuje na skutečné dějiny, na soukromé archívy, na nevydané paměti, a předkládá nám je nikoli z 'objektivní' perspektivy, ale jako kaleidoskop pravdy a fikce. Z takového výkladu dějin se možná rodí skutečná revoluce v epistemologii výkladu dějin. Solženicyn - historik modenv doby, obludných tajemství totalitních států? Tenhle polyfoní fantasticko realistický autor dělá ještě něco víc: otřásá některými jistotami klasické psychoanalýzy. Až nás jímá závrař nad stránkami, na nichž se v všechna ta 'já* zaplétají do husté sítě nepřátelství, pronásledování, brutality, úskoků, násilí, krádeží a vražd, jež důmyslně či idiotsky organizuji 'ti druzí'. Solženicyn však říká docela jasně: 'ti druzí' mohli být právě tak dobře oněmi 'já', která jsou tady oběti, persekutori mohli být persekvovaní - stačil zlomeček, náhoda, trochu více subtilnosti či naopak tvrdosti v násilnostech systému. V tomto vězeňském systému - rozšířeném na celou společnost tak, že se jeví jako sama podstata Společnosti - lze snadno odhalit mechanismy agresivity, projekci, introjekci, napadeného agresora, všudypřítomnost zla. Skutečně lze říci: 'paranoia', a my víme, že se na odpovědných místech našlo dost normálních Hdí, kteří přišli s myšlenkou politických blázinců! Ale vždyř je to jasné. Senátní president Schreber rovněž propadl paranoie v důsledku tehdejšího německého liberalismu a svého omezeného legalistického racionalismu. Teprve v delíriu si našel řád i Boha, který by ho zachránil a definitivně se usadil nad ním. Ve světě Gulagu naopak mechanický racionalismus státu a nepřítomnost jiné než utilitární mravní instance, zavádějí do nejnepravděpodobnější skutečnosti persekucní mánii. Takže, kdo má nakonec pravdu, tváří v tvář vládnoucí paranoie? - Odpověd disidentů je jasná: polyfonické, fantasticko-reálné 'já' spisovatelovo. Jenže oni jsou všichni spisovatelé, spisovatel jsou všichni, bezpočet, 227 a ještě víc... Píší tam, kde zvítězila paranoia (na rozdíl od Freuda, který měl úspěch tam, kde paranoia ztroskotala). Tento společenský řád všudypřítomný a všemocný, proti kterému vzniká solženicynovský pokus o estetické šetření, je pochopitelně a především východoevropský socialistický systém. Západnímu čtenáři a jeho víře (pravicové či levicové) v sociálnost tu však
vadí, že disidentská kultura je nakonec a-sociální kontra-kultura. Totalitní marxismus formuluje, zdůrazňuje, karikuje paranoidní společenské pouto, které charakterizuje i vás ve vaší liberální naivitě - jako by říkaly disidentské texty, vznášejíce tak obžalobu proti samé podstatě společenského donucení. Je přitom zvláštní, a 'správně smýšlející' inteligenci to nepřestává šokovat, že tato kritika pojetí člověka jako 'politického tvora', toto panorama politické redukce lidskosti, se obejde bez teroristických násilností či analýzy podvědomí... Že jí stačí dvojí, zdánlivě zcela nesourodý způsob projevu: náboženství a humor. Ortodoxie či judaismus, které prostupují texty Solženicynovy či Kuzněcovy, znamenají možná především to, že redukce lidské zkušenosti na majetek, ekonomii či společenské instituce,se octla v krizi a ,že se hledá jazyk, a ne jeden - počítaje v to výpůjčky u velkých mytologí milnulosti-, jimž by bylo možné vypovídat o neohraničitelné složitosti. Když se Dostojevský vrátil z vyhnanství, odpřísáhl ráj, který slibovali tehdejší socialisté, a spřátelil se s nejobávanějším tyranem režimu, cenzorem, rafinovaným zastáncem církve a nej vyšším prokurátorem ve službách carismu, Pobědonoscevem. Jak bychom mohli nevidět za tímto reakčním postojem rozhodné spisovatelovo odmítnutí omezit fresku 'běsem posedlých' na klidné hájemství vlastního vědomí? O století později se Solženicynovi 'posedlí', ve svém hledání místa kde není společenského přinucení - ve svém hledání disidence — nevyhnutelně setkávají s tisíciletou tradicí, která je tradicí náboženskou. A využívají jí nikoli pro ni samotnou a v ní samé, ale jako zbraň v 'pokusu o estetické šetření'. Výsledkem tohoto prolomení zdí společensko- politického řádu je obraz lidu, který nejen nemá nic společného s 'masami' ani s 'třídami', ale rozhodně se staví proti moudré ideji 'obce'. Z ovládaných, vydaných v poslední instanci na milost policii, vytvářejí disidenti pestrý dav, nekontrolovaný karneval veselí a krajností, nepřiměřeností a anomálií, odmítající zákona, možná dokonce včetně zákona trestajícího zločin, avšak vždycky s výjimkou chladně připravených zločinů moci. V obyvatelích Gulagu, v Bukovského smíchu, není nic z andělské nevinnosti. Jejich peklo je přiměřené represi, které byli vystaveni. Jestliže je čtenář prožívá jako ideální, pak jistě ne proto, že jsou idealizovaní. A jsou-li, pak jedině svou složitostí, dantovskou, Dostojevského, Célinovou. Když se dostala na Západ, neuzavřela se disidence do gheta ani nevykročila snadnou
29
cestou. Odhaluje jádro problémů, v nichž se zmítá Západ, který je si vědom, že po krizi nebude už nic jako před ní a že. všechno bude třeba udělat znova a jinak. Proto začíná naslouchat hlasům, přicházejícím z místa, o němž se ještě včera myslelo, že to je budoucnost ař už ty hlasy hlásají dobré či zlé. V tomto smyslu se disidentská literatura, toto 'estetické šetření' o člověku a o společnosti, dotýká nejvnitřnějších problémů západní kultury, jmenovitě svými tématy a výše zmíněnými postupy. Disidence, která byla vždycky bez vlasti a v trvalém exilu, nachází zdůvodnění své existence v urychlení změn, k nimž dochází v oblasti jazyka, ideologií a moci, v Paříži, v Římě, v New Yorku. Jedině strážci západního státu quo, pravicoví i levicoví konzervativci, ji mohou považovat za 'jev po výtce východní'.
O způsobech myšlení Ludvík AŠkenazy Nejdřív k tomu titulu: vůbec mi nejde o analýzu jazykové nebo sociologické situace spisovatele v exilu. Necítím se jako to, čemu se říká "disident", protože tento termín nezahrnuje celou problematiku, která mě zajímá. Zdá se mi však, že v tomhle ohledu jsme na tom všichni stejně. Tedy přece jen k tématu. V jedné české básni se říká: Opustíš-li mě, nezahynu, opustíš-li mě, zahyneš, y první osobě tu mluví vlast. Říkalo se to hlavně o básnících a jako varování užívají těch slov především politikové a novináři. Trochu doprava pošilhávající básník Viktor Dyk daroval levicovým ideologům citát neméně životaschopný než citáty z Marxe a B režně va. J e to staré, otřepané téma, ale nějak pořád znovu fascinuje, protože nachází pořád znovu spoustu věřících a dotýká se především pozoruhodného národa spisovatelů. Mateřská řeč, vlast! Co z nás bude, když je opustíme? Rád bych se tu zmínil o člověku, který v pražském rozhlase každý týden promlouvá na téma opuštění vlasti. J e to český spisovatel, na jméně nezáleží, který žil dlouhý čas na západě jako politický emigrant, řekněme
30
dokonce disident. Jednoho dne tajně nastoupil do letadla do Prahy, možná, aby unikl soukromým a finančním obtížím. V Praze musel, jak už to bývá, svůj krok politicky zdůvodnit. Před nedávnem jsem znovu zaslechl jeho hlas v pražském rozhlase, dvě tři věty z jakéhosi elaborátu, tři čtyři jména jeho kolegů, kteří dnes žijí a pracují v zahraničí. Téma: Bezvýchodnost. Smysl: Nejde to. Emigranti možná popíjejí své slabé pivo, ale psát už nebudou. Schází mateřské mléko, zvuk domova, důvěrnost řeči, styk s novým, čtenáři. Nerad bych ta slova ironizoval. Ten kousek, co jsem zaslechl, zněl mnohem hrozivěji. Ten hlas, který jsem před časem slyšel pronášet docela jiná slova, jsem znal. Znám toho člověka. Nebyl bez talentu, už doma hodně psal, v cizině zato jen málo, ale to nejlepší, co kdy napsal, vzniklo v jeho nové vlasti. Nebylo to možná zvlášť dobré, ale rozhodně to bylo to nejlepší. Proto bych o tom chtěl mluvit dál. Měl sympatickou, otevřenou tvář, hodně pil, jeho psychózy určitě nebyly obvyklé, ani jeho ctižádost. Jako spisovatel se na západě prosadit nemohl, ne proto, že by neměl talent, ale protože se takhle děje mnoha talentovaným, na západě i na východě. Na východě může talentovaný autor šířit své spisy sám nebo přes samizdat. Na západě to může bez policie, ale taky možná bez úspěchu. Všichni jeho příbuzní žijí v Praze. Pochází ze spisovatelské rodiny, otec i matka byli spisovatelé a on dobře věděl, jak dobré je být za jistých okolností spisovatel. Určitě měl hromadu starostí a nežil si lehce. Dalo by se pochopit, to bych tu rád řekl, kdyby se vrátil z emigrace jako ztroskotaný spisovatel, aby jednu bídu vyměnil za druhou. Ale já si myslím - jistě to nevím, jenom si to myslím - že ten hlavní důvod byl, že chtěl zůstat spisovatelem. Za každou cenu. A zůstal. Píše, co si nemyslí, a čtou ho nebo poslouchají lidé, kteří vědí, že si to nemyslí. Nemají mu to však příliš za zlé, protože vědí, že jsou sami takoví. To už je život. Pro téma, o kterém chci mluvit, by se daly najít lepší příklady. Ale mně jde o syniptón. Mluvím o něm jako o "symptónu", hlavně proto, že jde o. bývalého "disidenta". V průběhu let se v jisté části světa, nebo v některých částech světa, vyvinula - ne vždycky se stejnou intenzitou - taková zvláštnost. Celý národ, až na malé výjimky, byl prakticky vecpán do složitého, úmorného, nudného mechanismu dvojího života: Něco jiného si myslet a něco jiného říkat. Atakdál. Člověk, který svůj jediný dobrý román napsal jako
disident, se vrátí do Prahy, aby sdělil světu, že jenom ten, kdo žije ve své vlasti, může pít z čistého pramene. Ted tedy pije z pramene. Opakuji ještě jednou, že je to celkem bezvýznamný příběh, a možná dokonce ne tak prostý, jak ho tu líčím. Jsou jistě důležitější problémy, a já vím o mnohem hrozivější zprávě, kterou jsem si předevčírem přečetl v novinách: Tryskové dopravní letadlo spotřebuje při jedné cestě přes Atlantik 35 tun kyslíku, což při dnešní hustotě letecké dopravy znamená 20 miliónů tun za rok. Lesy se dál pustoší a hrozí nebezpečí, že blahobyt, šeřící se na úkor okolního přirozeného světa, vyústí v totální bídu. Nerad bych někoho strašil, a už vůbec ne zde přítomné disidenty, ale přece jen bychom neměli zapomínat na slova Alberta Einsteina o uvolněné síle atomu, a na ta, na která myslím nejčastěji, jak ta síla atomu ledacos změnila, jenom ne naše myšlení. A tak se smykem suneme ke katastrofě, jakou svět ještě neviděl. To pak problémy, o kterých tu diskutujeme, nevypadají už tak významné. Nu ano, způsob myšlení se nemění. Znečištění světa pokračuje všemi směry, všichni před tím varují, před jedním jenom trochu opatrněji: před psychickým znečištěním lidí. Nešťastné, sobecké, sebevražedné myšlení, myšlení rýze pragmatické, krátkozraké, třeba bojovné a dokonce v jistém smyslu upřímné, je pro okolní svět stejně nebezpečné jako chemická a fyzikální likvidace přírody. Zbývá nám jen jedna možnost: Radikálně změnit způsob myšlení, ne na jedné straně, ale na všech stranách. Našel jsem si proto ten docela bezvýznamný příklad. Možná, že to ani nebyl ten pravý příklad pro tyhle věty, že je jenom přinesl, ačkoli já chtěl mluvit o něčem docela jiném. Začal jsem příběhem člověka, který svou jedinou dobrou knihu napsal v cizme, & ted přesvědčuje druhé, že spisovatel v cizině zahyne. Nejde o samo tvrzení, ale proč to říká? Rád by za každou cenu zůstal spisovatel. Je to jeho povolání. Nebezpečné povolání, jakmile je začneme považovat za povolání. Vzpomínám si na pocit, který jsem občas míval časně ráno v pražské tramvaji. Lidé, co jeli se mnou, vypadali unaveně, bez nálady, lhostejně, ranní ptáčata, však to znáte, dělníci, úředníčci, ošetřovatelky, prodavačky. Když jsem se tak na ně díval, měl jsem dobrý pocit, že se můžu dospat. Tenkrát jsem si ještě myslel, že společnost, ve které žiji, je socialistická nebo sociální. Nevím, jak upřímné to v takových chvílích bylo, ale vadilo mi, že se mi vede lip. Připadal jsem si jako zbohatlík, a lidi mě taky za něj považovali, protože jsem byl trochu tlustší, než je zvykem. Neudělal jsem sa-
mozřejmě nic pro to, abych to změnil, ale pocit, že jste od hlavy až k patě privilegovaný, není dobrý pocit v zemi, kterou považujete za socialistickou. Tady se můžu aspoň počítat k vykořisťovatelům. I tohle může být důvod k odchodu z vlasti. Ale my všichni máme jen jednu vlast tenhle glóbus. A tak může spisovatel opustit svou zem, aniž ji opustil. Ba naopak, musí opustit svou zem, aby si zachoval vlast. Může mít pocit, že jeho vlast ztratila duši, pročež se musí pokusit zachránit aspoň duši vlastní. Samozřejmě se to nemusí podařit. Tady vám nikdo neposkytne žádnou teritoriální záruku. Ani Vatikán, ani Mekka, ani Jeruzalém.
Umění a skulečnost Andrej Siňavskij Spisovatelé, jako lidé vůbec, mohou a dokonce musí mít různé názory, jak estetické, tak politické. Ale při všech rozdílech je zapotřebí solidarity mezi lidmi, a zvláště solidarity a vzájemné pomoci mezi spisovateli, ať jsou jejich názory a estetické pojmy jakékoliv. Jen tak je možné vytvářet vztahy, zavádět dialog a stavět mosty od jedné společnosti ke druhé, od jedné literatury k jiné li-teratuře. Ne na stranickém základě, ale na základě bratrství. Proto, aby nastal aspoň náběh k bratrství literárnímu. V poslední době jsme, zdá se, svědky podivuhodného a dosti jedinečného jevu. Dlouholetý proces ničení umění a literatury v Rusku se pojednou zvrátil v jejich život, a to v život druhý a obrácený na ruby. Literatura se nyní rozvíjí v odlišných, ač souběžných drahách, nezávisle na státní a veřejné kontrole. Prostě: literatura se prodrala na svobodu. Kdo to pozoruje, zjišťuje mimoděk určité paradoxy. Paradoxy v samotné formulaci otázky literatury a umění. Totiž: K čemu je literatury a umění zapotřebí? kde se tu berou? Komu jsou užitečné? A vůbec: Co je to literatura a umění? Věc spočívá v tom, že zrod takzvané disidentské nebo necenzurované literatury, vznik "samizdatu" a "tamizdatu", vyvolal
31
mnoho nových aspektů a zvratů v řešení toLermontov, Dostojevskij a Majakovskij byli hoto obecně estetického problému. Přitom disidenty. A stačí tento pojem trochu rozšítyto zvraty jako by nám odhadovaly nově řit, abychom přišli na to, že každý umělec povahu umění a otevíraly nečekané a dosud v novodobých dějinách byl vždycky disidennepředstavitelné cesty a osudy jeho existem v poměru k životu nebo k nějaké přetence. konané tradici. Disidentství se tak stává A to vše nikoli proto, že by se na kažprostě synonymem umění. dém kroku tvořila velká a nádherná umělecO všech těchto pojmech a analogiích je ká díla. Ale proto, že umění si najednou možno se přít. Ale podle mého názoru jádro uvědomilo svou neobyčejnou odolnost. A věci netkví ve správnosti nebo chybnosti tomy se o této odolnosti umění pokaždé přeho či onoho hlediska. Jádro je v tom, že se svědčujeme na nejrůznějŠím a dokonce nátato hlediska formují a vyhrocují, takže se hodném materiálu. To je velice zajímavé. všichni znova a znova zamyslíme nad otázZajímavé dokonce ve vědeckém směru kou, co je umění, a nad důsledky, které z pro filology a literární vědce a historiky utoho vyplývají. V tomto smyslu hraje rusmění. Představte si: Umění umřelo. Je uduké disidentství podle mého názoru určitou páno a spáleno. A pojednou potichoučku úlohu kvasidla: Podněcuje k myšlení a drážvyráží na rozvalinách, na zdánlivě úplně nedi intelekt samým paradoxem své nezákonvhodné půdě. Kladeš si tedy otázku: Co to né existence. všechno znamená? Když úřady v Sovětském svazu ženou Tak například literatura si jako za dávspisovatele před soud a posílají je do vězení ných časů zachraňuje život tím, že přecháza jejich knihy, a když západní spisovatelé zí na existenci v rukopisné podobě. A ukaproti tomu protestují a ptají se, jak je možné zuje se, že folklor nezmizel, ale že za určisoudit spisovatele, sahají úřady k stále stejtých okolností se jeho autory a nositeli moné výmluvě: "Jacípak jsou to spisovatelé? hou stávat a stávají lidé z inteligence. A ved 11* n 2 o l^i vstávají z mrtvých autoři, knihy a To nejsou spisovatelé, ale zločinci!" Když jsem to poprvé slyšel o sobě, pocítradice, které zahynuly beze stop anebo jsou til jsem, přiznávám, nikoli ponížení, ale hlunové generaci téměř neznámé. Tak se probuboké vnitřní uspokojení. No proto! Umění dili k druhému a ještě intenzivnějšímu živose přirovnává k zločinu, a ke všemu ne k potu Michail Bulgakov a Platonov, Malevič a litickému, ale ke kriminálnímu! Umění se Kandinskij, anebo dejme tomu umění absurdna, které v Rusku založili členové přirovnávalo ke krádeži a vraždě. Cili přece OBERIU, ale které si tehdy nenašlo cestu jen za něco stoj ! Má reálnou existenci! A ke čtenáři. A to všechno patří k soudobému možná, že umění, jakékoli umění, vlastně procesu. Vždyř umělecký fond doby se ne- je zločinem? Zločinem vůči společnosti. skládá jen z toho, co se tvoří dnes. Náleží k Vůči životu... Takže čím je vlastně umění? němu i to z minulosti, co vniká do našeho A v čem spočívá jeho zlo nebo dobro? vnímání zvláště intenzivně, navzdory odstuJinak řečeno, disidentství nás staví před pu času a prostoru. Vzpomeňme, že saminové a nečekané problémy i na úzce esteticzdat začínal rozepisováním nedostupných ké a filozofické rovině. Z množství aspektů, básní Achmatovové a Pasternaka. A tak se i které nám dávají nově pohledět na věci, Mandelštam i Cvetajevová dnes stávají našichtěl bych vyhmátnout jen jeden a trochu se mi součastníky, když jim nebylo dopřáno u něho zdržet. Námět, který mi osobně leží sehrát tuto úlohu za živa. A Nabokov i Rena srdci, je umění jako hodnota sama o somizov se posmrtně vracejí z emigrace domů bě něco, co voda neodplaví a oheň nespálí. jako část dnešního kulturního bohatství. Když se na věc dívám poněkud soustředěně, Tak vzniká výměna hodnot mezi minulostí zmocňuje se mě podivný pocit a napadá mě a dneškem, mezi Východem a Západem, me- kacířská myšlenka. Cítím, že umění je silzi od sebe odtrženými nebo okleštěnými výnější než skutečnost, a že je důležitější než honky kultury. život. Ne proto, že se vznáší do nadoblačA pro to všechno se při našich setkáních ných sfér. Ani proto, že snad shlíží na obyznova a znova vracíme k otázce povahy a čejné lidi svrchnu. Nejde mi o estétství. Snad původu umění. A slyšíme i vyslovujeme o je i ono oprávněno existovat, jakkoli je netom různé teorie, od marxistických k freupodstatné vedle této obecné převahy umění dovským, od umění jako prostředku komuni- nad skutečností. Naopak, mám na mysli ukace k umění jako bezpečnostnímu ventimění, které se někdy hrouží až na dno živolu nebo výfuku umožňujícímu člověku ve ta a vypovídá o tomto životě víc, než on o společnosti, aby Vyjadřoval své utajené, sobě sám ví. A přesto je umění na životě neskryté tužby. A tu se ukazuje, že i Puškin a závislé. /
32
v
Vidíme to na příkladu takzvaných disidentských děl. Umění je svobodnější a silnější než život i než sami autoři, kteří je tvoří. I v tomto smyslu má převahu nad skutečností. Abych nemluvil zbytečně vzletně a abstraktně filozoficky, dovolím si ilustrovat svou myšlenku anekdotou, dosti rozšířenou v Sovětském prostředí. Předem se omlouvám za to, že není zcela slušná. Dcera jednoho amerického milionáře se vyznačovala vášnivým temperamentem, volnými mravy a bohatou obrazotvorností. Prostě prováděla permanentní sexuální revoluci. Aby jediná dcera nepropadla definitivnímu mravnímu rozkladu, najal starý milionář za své dolary herce, který se měl jaksi převtělovat z jednoho milence do druhého podle dceřiných rozmarů, a přitom být stále jejím jediným partnerem. Nejdřív chtěla mít prostého anglického námořníka. A herec sehrál tuto úlohu bezvadně. Lehal si na krajkovou pokrývku postele v umazaných botách, pil whisky, bafal z dýmky a ustavičně klel. Ale brzy ji omrzel, a zatoužila po zjemnělém orientálním knížeti. Tentýž herec sehrál tedy úlohu knížete, a ona s ním byla nějakou dobu šťastna. Ale pak požadovala třetího, pátého, desátého. A všechny úlohy hrál a přání splňoval jeden a týž herec. Tak to šlo dlouho, až dívka jednoho večera šla do divadla. Tam spatřila svého milence na jevišti, a náhle pochopila, že k ní ve všech oněch podobách přicházel jeden člověk. A tu mu řekla: "Miláčku, už nechci anglického námořníka, ani orientálního knížete, a nikoho jiného, než tebe, tebe jediného, takového, jaký jsi ve skutečném životě." "Odpusťte, milostivá," odpověděl, "ale ze mne ve skutečném životě nebudete nic mít," ' T o není možné!" zvolala. "Byls přece tak úžasně vášnivý!" "Ach, milostivá, v tom byla síla umění. Ve skutečném životě jsem impotent." Vyprávěl jsem tuto smutnou anekdotu na téma vztahu mezi uměním a skutečností. A to právě v tom smyslu, že umění stojí výše než skutečnost a je silnější než ona. Ale nepropadejme iluzím. Osobně si nemyslím, že umělecká práce, i ta nejlepší, přivodí rozhodující přesuny a změny ve společnosti. My si tu pohovoříme a rozjedeme se, napíšeme umělecká díla obdařená veškerou expresívní silou, a společnost se přesto bude ubírat k světlým zítřkům. V tom směru jsem pesimista. Abych se vyjádřil sovětským stylem, nevěřím ve výchovné působení a výchovné poslání umění.
Jistě, všichni víme, jak literatura někdy ovlivňuje jednání lidí. Ale nejsme schopní tento vliv vypočítat ani zregulovat. A bohu díky za to! Ve vězeňském táboře mi jeden starý kriminálník řekl, že se stal zlodějem a banditou, když si v šestnácti letech^ přečetl skvělou povídku Maxima Gorkého "Celkaš". Víme, že se někteří mladí lidé po přečtení Goethova "Werthera" stříleli, zatímco jiné mladé lidi týž "Werther" zachránil před sebevraždou. Kdo čte s hlubokým zanícením Lermontovovu báseň "Démon", může propadnout křesťanskému mysticismu. Můj otec zas pod vlivem četby Dostojevského odešel z monarchistické šlechtické rodiny a stal se revolucionářem. A znám chlapce, kteří se dosyta načetli Majákovského a z komsomolců se stali disidenty. Takže umění vyzařuje energii schopnou působit ve zcela protichůdných směrech. Ale tato energie je nezávisle na dosaženém účinku uložená v samotném umění, v umění jako takovém. Abychom si však dělali ještě méně iluzí, je třeba si uvědomit, že lidstvo i jednotlivec se mohou hladce obejít - a obcházejí se - bez umění vůbec. Bez potravy neobstojíme, ani bez půdy, bez policie, bez průmyslu. Vedle těchto potřeb je umění bezúčelnou a zbytnou činností. Kdybychom se my všichni spisovatelé světa náhle propadli clo horoucích pekel, nestalo by se nic zvláštního. Jeden znalec socialismu mi kdysi ve vězení dokazoval, že je potřeba všechny spisovatele zavřít do blázinců, aby lidstvu nepřekáželi v klidném a normálním životě. Ale ted, jako kontrast k tomu, co bylo řečeno, představme si nejen naši současnost, ale vůbec lidské dějiny bez umění... Neseděli bychom v Benátkách. Ani Benátky by nebyly. Itálie by nebyla. Ani Rusko by nebylo. Nebylo by a nedochovalo by se nic z dějin. Byli bychom jako Hunové nebo jako Avaři, kteří přitáhli a vymřeli, aniž něco zanechali nebo vytvořili. A i z toho důvodu si myslím, že je umění silnější než skutečnost a že je významnější než ona. Čili: Umění je to nejnicotnější a nejzbytečnější, co existuje na světe. A zároveň v sobě umění chová sůl a smysl všeho, co existuje a všeho, co se děje. Kde se vzal takový rozpor, taková alternativa? Podle mého subjektivního názoru to všechno vyvěrá z jediného důvodu: Umění je základ vesmíru, přírody, historie a veškerých bytostí. Na počátku bylo umění, a potom přišla skutečnost. Bylo tu řečeno, že umění je možná sen, který člověk potřebuje, aby mohl pookřát a promítnout své tajné myšlenky a komplexy do obrazů. A že se
33
člověk od těchto snů vrací k realitě. Chtěl bych tuto teorii obrátit na ruby. Samozřejmě jako domněnku. Jako předpoklad, třeba i pochybný. Což jestli umění je v podstatě jediná realita? A jestli takzvaná skutečnost je vlastně sen, nebo, chcete-li, nadstavba nad uměním. A jestli skutečnost sama o sobě, bez umění i mimo umění, nic neznamená a nemá hodnotu? A že by nebyla žádná skuteňost, kdyby nebylo umění. A že se proto umění čas od času projevuje a potvrzuje svou existenci v podobě přežitků, anebo, jak se vyjadřuje sovětská moc, v podobě diverze, ideologické diverze, protizákonné a zločinné. Jako jazýček plamenů vyšlehávajících z hloubi země. A jako umělecký prazáklad života. Jako připomínka toho, co je to vlastně historie a co je to příroda. V tom vidím jeden z aspektů a jeden ze zvláštních významů sovětského uměleckého disidentství. V tom, že znovu připomíná, jak je umění silnější než skutečnost.
Každý, kdo není docela s nimi, je s námi Andrzej Drawicz Jak se naše setkání chýlí ke konci a kontury problémů, o nichž jsme hovořili, se stávají stále jasnější, cítíme všichni - tak se mi alespoň zdá - že náš mnohostranný rozhovor má skutečně smysl, a co víc, že je opravdu důležitý. Přiznám se, že z počátku jsem tak necítil. Zdálo se mi, že nejeden z nás mluví do větru a nenaslouchá hlasu ostatních. Nakonec se však zde pronesená slova, nebo alespoň většina z nich, setkala v jakémsi neeuklidovském prostoru a navázala vlastní kontakty. Bylo těch slov tolik, že by zaplnila celý prostor tohoto sálu. Nebyla však pronesena nadarmo. Vynaložili jsme všechny své síly a posunuli své společné vědomí o půl kroku dopředu. Jenže - vědomí čeho? Nu, například: Je dnes vůbec ještě možné podléhat iluzím o hodnotách ideologie, která byla pro mnohé z nás kdysi něčím velice důležitým, ne-li vůbec nejdůležitějším? Tato ideologie vyplnila podstatnou část našich životopisů. Elementární poctivost nás dnes nutí pohlédnout pravdě do tváře, byť to bylo sebebo-
34
lestnější. Nikdo už nemůže předstírat, že neví, že neslyší, že nechápe. Všechno je jasné. A tahle jasnost je dokoce nedílnou součástí toho, co tu řekli, podílejíce se na našich diskusích, představitelé západního světa, kde to, co říkají, je často nesrozumitelné pro většinu těch, kteří je poslouchají. Všechno, co bylo řečeno s nedostatečnou účinností v letech třicátých, v letech čtyřicátých a v letech padesátých, bylo nenávratně ztraceno tváří v tvář lhostejnosti a pochybnostem části západního veřejného mínění. Za to, co dozrává nyní, v letech sedmdesátých, vděčíme soustředěnému úsilí velkého počtu lidí, a také tomu, že se k prospěchu lidstva začalo jasně a naplno hovořit o některých nepopiratelných skutečnostech. Máme co činit s rozhodným a úspěšným úsilím posunout kupředu kolektivní vědomí, které se v předchozích desetiletích chystalo ke kolektivní sebevraždě. Toto kolektivní vědomí demonstrovalo svou ochotu sklonit se před falší, před posuny významů, před na hlavu postavenými pravdami, jako by chtělo popřít samo sebe. A co víc, přestalo být vědomím. Stále ještě jsou tu mnohá nebezpečí, ale to hlavní, riziko kolektivní duchovní sebevraždy, bylo odvráceno. A právě z tohoto důvodu má smysl naše skromné, netypické, disidentské Bienále. Chci přitom poznamenat, že adjektivum 'disidentské' nepokládám za nejšťastnější, protože předpokládá, ve svém slovníkovém významu, že tu jde o odpadlictví či úchylku od stanovené normy. J á osobně jsem však přesvědčený, že jsme to právě my, kdo se, v širokém smyslu, drží normy. Naše činnost usiluje přivést normu zpět k rovnováze, a disidenti jsou proto, v širším smyslu, 'oni'. Protože však toto označení se zřejmě nabízelo, a ujalo se, je zbytečné o něm diskutovat. Chtěl bych spíš obrátit pozornost k organizátorům našeho setkání. Museli zápasit s mnoha obtížemi, jejichž počet překvapí v tak demokratické zemi, jako je Itálie, aby se Bienále mohlo vůbec konat. Dalo by se dokonce říci, že i oni se na čas stali napůl disidenty. Jim patří naše vděčnost a náš obdiv, víc než kdykoli, a jsem přesvědčený, že Poláci, kteří byli do Benátek pozvaní a nemohli přijet, by tu řekli totéž. A ještě slovo o tradicích a náboženství, jež, jak víte, jsou pro Poláky nezbytné. V osmnáctém století prosadil piaristický kněz Konarski, přes četné překážky, nesmírně cenné reformy celého systému vzdělání. Dostal za to od krále medaili s nápisem 'sapere auso', tomu který měl odvahu být moudrý. Kdybychom mohli převést tento
nápis ze singuláru do plurálu, 'sapere ausis', a kdyby to bylo možné, udělili bychom my, Poláci, takovou medaili organizátorům Bienále. V průběhu dosavadní diskuse mne zvlášť zaujalo dělení literatury na domácí a emigrantskou. O významu takového dělení se tu mnoho uvažovalo. My, Poláci, jsme - tak se mi aspoň zdá - vyřešili tenhle^ problém už dávno, a dobře mu rozumíme. Žádné takové rozdělení neexistuje. Dochází pouze k občasnému, příležitostnému územnímu přemístění spisovatelů, ale to nemá nic společného s rozdělením literatury. Každá literatura, jde-li skutečně o literaturu, je součástí celku. A skutečný spisovatel je vždycky ve své zemi, protože ji nosí v sobě, součástí své vlasti. Jeho pobyt mimo hranice vlasti lze považovat za zvláštní, dlohodobou misi. Může být zplnomocněným duchovním vyslancem své země. tak je tomu i u nás. Máme spoustu velice významných tvůrců - spisovatelů a esejistů - kteří sice žijí mimo hranice Polska, ale jsou nedílnou a základní součástí naší kultury. Máme za hranicemi dokonce i velmi proslulé nakladatelství, jehož činnost je právě tak nezbytná pro nás, jako je pro ně nezbytná naše tvůrčí činnost. Není to situace idylická, často se rozcházíme v názorech na jednotlivosti, ale v základních otázkách panuje mezi námi shoda. Rozdíly v názorech jsou - vyloučíme-li přirozenou mnohočetnost metod a perspektiv - rozdílnosti možností a rolí. Tvůrci mimo hranice země mají naprostou svobodu slova a mohou plnit úkoly, v jejichž plnění brání domácí literatuře požadavky cenzury. Na druhé straně má však domácí literatura přímý a každodenní styk se čtenáři, což je výhoda, kterou lze stěží docenit. Občas dokonce stojí zato platit za takovou výhodu jistým omezením' sama sebe. Samozřejmě zjednodušuji. Nicméně není polský příklad jediný, a ukazuje, že existence mnoha literatur je fakt, který neší jejich vnitřní jednotu. Tento fakt je třeba přijmout se všemi důsledky, jež z něj vyplývají. Důsledky míním záležitosti naprosto konkrétní. Zdá se mi, že mezi 'emigranty' občas pozoruji znepokojující míru jakési .krajní lhostejnosti či nezájmu vůči 'skutečné zemi'. Zaslechl jsem takový tón v projevech některých našich ruských přátel. Velice si cením schopností Alexandra Galiče, ale když v závěru svého vášnivého projevu prohlásil, že spisovatel má povinnost říkat vždycky celou pravdu, protože každá poloviční pravda je vždycky lež, přišlo mi to jako abstraktní rétorika. Jak všichni dobře víme,
v praksi tomu tak není, a Alexandr Galič by mohl snadno popřít sám sebe, kdyby se zamyslel nad vlastní zkušeností. Budu jen opakovat neustále zdůrazňovaný tm ismus: občas stojí za to slevit, abychom dosáhli ke čtenářům. Všichni jsme to dělali a děláme. Jenom každý z nás o sobě a v každém jednotlivém případě může, v souhlase se svým svědomím, rozhodnout, stojí-li to za to, za kolik to stojí, a kdy je třeba říci: Dost! Poloviční pravda nemusí ještě být lež. Píšícího spisovatele, který sám sebe cenzuruje, musíme hodnotit podle toho, zda se prob\jí od lži k pravdě, či naopak. Každé jeho nové dílo musí být měřeno dílem předcházejícím. Jenom tak bude všechno jasné. Abstraktní extremismus nepomáhá spravedlivému posouzení. Dovolte mi, jako Polákovi, který se intenzívně zajímá o ruskou literaturu, vystoupit tu na obranu těch ruských spisovatelů, kteří jsou terčem takových krajně vášnivých formulací. Ve velice významném díle Jurije Malceva, který je tu mezi námi, 'Svobodná ruská literatura', lze na straně 218 nalézt tvrzení, že 'současná ruská literatura je jen velká šedivá masa oficiální, od života odtržené písařiny'. To není vytržený citát, ani z téhle knihy, ctní z kontextu nejrůznějších prohlášení^ jež lze zaslechnout mezi ruskou emigrací. Síření takových názorů je víc než Škodlivé. Ruská literatura prochází dnes velmi obtížným obdobím. Zaplavuje ji příliv prostřednosti a pologramotnosti, podporovaných oficiálním dogmatismem. Úkol angažovaných spisovatelů je přetěžký, a proto bychom si měli tím více vážit jejich snažení. Geoffrey Hosking na našem symposiu přesvědčivě vylíčil hodnoty nedávno vydaných knih Jurije Trifonova a Valentina. Rasputina. Velká skupina spisovatelů se ve svém díle zabývá velice populárním tématem venkova. Jejich díla vydají za mnohosvazkové sebrané spisy. Významní básníci tříbí na tomto tématu své umění. Nesmíme rovněž zapomínat, že vedle Ruské republiky existuj? i další sovětské republiky a že jejich národní literatury prožívají v posledním čase své obrození. Významní spisovatelé se dnes ozývají z Estonska, z Ukrajiny, z Gruzie, z Arménie, z Kazachstanu, z Azerbajdžanu a odjinud. Je třeba dodat, že někteří z těchto spisovatelů píší rusky nebo sami sebe překládají do ruštiny, aniž přitom jejich dílo ztrácí svůj národní charakter. Jde tu o integraci a koexistencí jazyků, kterou nelze přehlížet, hovoříme-li o ruské a zvlášť o sovětské literatuře. Mluvit o 'šedé mase' je skutečně omyl a vůbec to neodpovídá skutečnosti.
My se v Polsku snažíme vyhnout extrémním stanoviskům a doufáme, že naše snažení přinese výsledky. Jsme pro široce založenou splupráci s lidmi dobré vůle, jak se praví v nedávno uveřejněném dlouhodobém programu demokratické opozice pro oblast kultury, výchovy a společenských věd. Není to žádné tajemství. Naopak, naše činnost je veřejná a vláda ji v širším smyslu volky nevolky toleruje. Netajíme se tím, že naším cílem je vytvořit, v rámci možností, proud duchovních a intelektuálních hodnot, který bude paralelní k oficiální linii a nezávislý na ní. Jde o palčivě naléhavý úkol, protože s přibývajícím časem se změny v kolektivní ^duchovní struktuře stávají stále naléhavější. Mizí měřítka, odcházejí představitelé hodnot, na něž se můžeme odvolat. Biologický proces stárnutí nás připravuje o stále rostoucí počet těch, jejichž zkušenost přesahuje rámec dnešní skutečnosti. Základní mravní hodnoty se relativizují tou měrou, jakou vzrůstá počet manipulujících gest falešných propagandistů. Proto tak rozhodně zdůrazňuji - a vím, že to, co říkám, se neliší od názoru mých polských kolegů že ve svém usilování potřebujeme každého, kdo je ochotný nám poskytnout čšt sebe sama, byť jenom občas a v sebenepatrnější míře. Naším cílem není nastolit vládu sektářství, nýbrž naopak poskytnout každému možnost účasti. Snažíme se překlenout co nás rozděluje a budeme v tom pokračovat, vytvářejíce situace vhodné pro ty, kteří z těch či oněch důvodů chtějí nebo musí vést dvojí život. Těch, kteří musí vést dvojí život, je bohužel většina. Naše koncepce není abstraktní, nýbrž pragmatická, odpovídající, životní nutnosti. Můžeme mít úspěch jenom tehdy, budeme-li ze všech sil působit na skutečný stav věcí. Smysl téhle naší činnosti se ještě jasněji projeví v blízké či vzdálenější budoucnosti, až - a já pevně věřím, že ten čas přejde zahájíme proces detotalitarizace naších východoevropských společností. Bude to kolektivní proces převýchovy a sebevzdělání. A tady se obracím k vám, moji ruští přátelé. I vy budete potřebovat svoje sovětské kolegy-spisovatele, a uvidíte dokonce, že jsou vám nezbytní, třebaže dnes tvrdě soudíte jejich činnost. Možná dokonce až příliš tvrdě. Skutečnost nám poskytuje řadu osvěžujících příkladů. Ukazuje se, že detotalitarizace postupuje stále rychleji a snadněji, a to nikoli za cenu obrovských kompromisů, jak si někdy představujeme. To jenom znovu potvrzuje základní pravdu, že člověk byl stvořen, aby žil svobodně, a že tohle je ta elementární síla, bez které člověk, docela
36
prostě a přirozeně, nemůže dýchat. Tady bych chtěl zdůraznit zvláštní význam naší zkušenosti, tím spíš, že jeden z předřečníků se tu přímo kriticky zmínil o západním Německu. Neexistují, samozřejmě, ideální demokracie. Jako Polák s typickým válečným dětstvím, před jehož očima Němci spálili jeho dům a pronásledovali jeho rodinu, bych tady rád s plným přesvědčením řekl, že považuji Německou spolkovou republiku za jednu z nejdemokratičtějších zemí v Evropě. Toto své přesvědčení jsem ochotný hájit na jakémkoli fóru. Dospěl jsem k němu na základě dlouhého, bedlivého a zprvu nedůvěřivého pozorování za svého pobytu v Německu. Skutečná a zásadní převýchova, k níž v západním Německu došlo, je nepochybně jednou z nejoptimističtějších zkušeností pro lidstvo, jež v tomto století zažilo takové katastrofy a jemuž se dostalo tolika políčků. Věru bychom neměli přehlížet naději, která z této zkušenosti vyrůstá. Naše práce bude zajisté obtížná, toho si musíme být předem vědomi. Ivan Sviták tu výstižně hovořil o 'donkichotství' jako základním charakteristickém rysu disidentů. Já bych vám však v této souvislosti rád připomněl, jak si vážíme Sancho Panzy. Nezapomínejme, že když ho posadili na trůn, k pitomému obveselení a triviální kratochvíli královského dvora, projevil se jako moudrý a schopný panovník. Ve své činnosti se řídil lidovou moudrostí. To mluví za sebe. Nebylo by tak špatné, kdyby po osamělých rytířích se smutnou tváří vytáhly do pole šiky Sancho Panzů. Zdravá rozvážnost, pragmatický přístup a schopnost stát oběma nohama na pevné zemi, to všechno jsou nesmírně důležité vlastnosti v našem podnikání, jak nás právě naučila naše polská zkušenost. Společným úsilím mnoha, bez velkolepých a okázalých gest, v každodenním životě, naprosto v mezích zákona, vedeme dnes zápas o mysl našeho lidu. Podařilo se nám už vybudovat rozsáhlé předmostí, které se stává den ze dnem silnější, rozšiřuje se, a proto je stále obtížnější je zlikvidovat. Toto předmostí má velkou přitažlivou sílu, vyvolává pozornost a v mnoha lidech vzbuzuje úzkost. Mnozí z nich nejsou možná lidé dobré vůle, ale aspoň to nejsou lidé se zlou vůlí. Už dávno je jim všechno jasné, sdílejí naše základní postoje k základním otázkám, ale dosud váhají s rozhodnutím ke spolupráci. Tito lidé jsou naši političtí spojenci. Přátelé moji, jak dobře známe různé varianty axiómatu 'Kdo není pro, je proti'. Od ultradogmatického 'Kdo není s námi, je proti
nám', až k liberálnějšímu 'Kdo není proti nám, je s námi'. Zkušenost této chvíle, to jest, naše, polská zkušenost, která se možná hodí nejenom nám, si žádá, abych to zformuloval ještě jinak: Každý, kdo váhá a je rozdírán rozporem mezi tím, co si myslí a co veřejně říká, každý, komu svědomí nedá v noci spát, každý, kdo nedopustil, aby ho docela zavedli, kdo se docela neprodal nebo se nestal naprosto lhostejným - zkrátka, každý, kdo není docela s nimi, je s námi.
Z kulturního testamentu Střední Evropy Milan Kundera Mno ho národní kultura Adalbert Stifter, největší rakouský prozaik 19. století, je málo překládán a mě to příliš nepřekvapuje: Jeho idylický didaktismus by asi dnes smrttelně nudil. Jeho naprosto ojedinělé dílo má obdobu jen v Cechách. Božena Němcová, zakladatelka české moderna prózy, je jeho duchovní sestra: Stejná výchovná tendence, stejná idyla, stejná scenerie zámku a vesnice (později tak drahá Kafkovi), stejný poetický půvab, kterému je těžké jinde rozumět. A přece se tito dva současníci neznali a jejich podobnost vyplývá jen ze stejného kulturního ovzduší. Národy, které byly během staletí pevně uzavřené do jedné říše, vytvořily totiž, přes vzájemnou nenávist a pohrdání, ba proti své vůli, kulturní celek se stejným vývojovým rytmem, se stejnými historickými zkušenostmi, se stejnými utkvělými představami a se stejným vyvrcholením, kterého dosáhly ve 20. století. V té době přinášejí světové kultuře nejméně čtyři obrovské podněty: Psychoanalýzu (Vídeň), novou estetiku románu (Vídeň, Praha), dodekafonickou hudbu (Vídeň) a spolu s ní - jako její pendant - dílo Bély Bartóka (Budapešť), konečně strukturalismus, jehož metropolí byla od konce dvacátých let až do konce války Praha. Nacionalistický názor (obecně přijatý historiografy) rozbíjí tuto velkou národní jednotu a rozděluje to, co tvořilo celek. A tak (jeden poklad za všechny) Jaroslav Hašek se svým Švejkem se studuje v rámci slovenských literatur a Franz Kafka v rámci literatury německé. Ti dva se už nemohou nikdy setkat, přestože žili celý svůj život ve stejné době, ve stejném městě a vytvořili zde
díla, která se přes vnější rozdílnost navzájem doplňují a osvětlují. Tonka a cizost Tonka Roberta Musila je nádherná novela. Vnucuje se srovnání, jiný slavný portrét služky: Flaubertovo Prosté srdce. Ale zatímco Felicité je průzračnost sama, Tonka je záhadná a její milenec se nikdy nedoví, s kým to vlastně žil. Musil převrací obvyklý vztah: Složitost se u něho stává naprosto srozumitelná a jednoduchost zcela neprůhledná. Prostá a zároveň neuchopitelná žena je erotická obsese střední Evropy. Román Maxe Broda, jehož hrdinka Pepije jedním z předobrazů Tonky, se jmenuje Česká služka (1909). Název románu prozrazuje, že téměř archetický obraz nerozluštitelné prostory měl své kořeny v situaci naprosto reálné: Česká služka (postava proslulá v životě vídeňské a pražské buržoázie) znepokojovala život mladého Němce. Mluvíc jiným jazykem, patříc do jiného světa, snadno dosažitelná a naprosto nepochopitelná, česká služka byla jeho prvním erotickým zasvěcením a současně jeho první konfrontací s cizostí. Cizost tedy nepřicházela z druhé strany, z neobvyklého, ale přitom přítomná bez ustání a všude, byla každodenní zkušeností Střední Evropy, kde národy žily bok po boku, ve stejné ulici, ve stejném bytě a představovaly jeden pro druhý zároveň banální i záhadné, důvěrné i nepřátelské. Z této každodenní zkušenosti se zrodil též přízdrak města beze jména. Malé nádraží na trati vedoucí do Ruska. Touto jedinou větou (první větou Zmatků chovance Torlesse) zbavuje Musil důvěrnosti české město Hranice, které důvěrně znal, odsuzuje je k bezejmennosti a přemísťuje na okraj pouště. Je-li Praha v Abiturientském večírku Franze Werfela anonymní a fantomatická, v Kafkově Procesu není pouze bez jména, ale též bez paměti a bez krásy. Jsem vždycky překvapen tajnou logikou náhod: Albert Camus prožil poprvé šok cizosti (základní zkušenost jeho filozofie) v Praze. Noční bohové Kafkova města číhali trpělivě na náhodu jeho příjezdu. Nemístný smích Slyším opakovat do omrzení, že v první světové válce propadli všichni evropští velcí spisovatelé militantnímu nacionalismu. Ale přečtěte si Kafkův deník: Německo vyhlásilo válku Rusku. Odpoledne plovárna. Po osudném atentátu na následníka trůnu říká paní Můllerová Švejkovi: Tak nám zabili
37
v
Ferdinanda. A Švejk se ptá, kterého. Zná přece dva Ferdinandy. Jednoho, ten je sluhou u drogisty Průši a vypil mu tam jednou omylem láhev nějakého mazáni na vlasy, a potom Ferdinanda Kosku, co sbírá psí hovínka. Ještě se dostatečně nedocenilo, žé nejslavnějŠí komický román našeho století je současně válečný román. Toto spojení se zdá pohoršující, ale právě v něm spočívá radikální p odvrat nos t Dobrého vojáka Švejka: Antitéze mezi vážností tragiky a nevážností komiky je zrušena, protože vážnost opustila definitivně svět. Velké národy jsou hluboce přesvědčeny, že dělají historii. Rus, byř sebeprotisovětštější, je v hloubi nitra hrdý, že patří k velkému národu, který změnil běh světa. To není případ malých národů Střední Evropy. My jsme nedělali historii, my jsme ji podstupovali. Nemáme ji rádi, protože ani ona nás nemá ráda. Neztotožňujeme se s jejím smyslem, předpokládaným ani skutečným. Nepřizná vám e jí velikost ani vážnost. Humor, který vyplývá z tohoto postoje, je zcela zvláštní, bud je příliš diskrétní (skoro neviditelný vedle smutku, který ho provází), anebo příliš zlý (protože neustupuje před ničím). Smích přichází, když nemá, když je neslušné se smát, jak jsem to slyšel říkat o filmu, který mám velice ráad, a o němž si myslím, že je velmi velmi středoevropský: Hoří, má panenko (1967) Miloše Formana. Po svém bizarním zatčení je Josef K. předvolán k soudu. Přestože hodina líčení nebyla stanovena, Josef K., ten horlivý obžalovaný, běží přes celé město, aby přišel včas. Tento běh je gag a jeho ospravedlnění také: Z jakéhosi vzdoru se K. nemohl odhodlat, aby k soudu jel tramvají... neměl nejmenší chuf ponižovat se před vyšetřující komisí přílišnou dochvilností. Avšak ve francouzském překladu K. neběží, nýbrž pouze pospíchá. Překladatel bdí úzkostlivě nad Kafkovou vážností i nad nedotknutelnou tragikou osudu Josefa K. a diskrétně smazává komiku příliš nemístnou, abychom se nesmáli ve chvílích, kde by smích byl neslušný. Francouzi, kteří byli v Praze během ruské invaze, se mi vyznali ze svého překvapení nad explozí nepochopitelného smíchu, vtipů, humoru, vyprovokovaných událostí tak tragickou. A naopak, když jsem přijel do Francie, brzy jsem poznal, že jsou věci, se kterými se zde nežertuje. Pochopil jsem, že jsem mnohem víc smutný a současně mnohem méně seriózní než Francouzi. Jinak řečeno, že jsem nenapravitelně ze Střední Evropy.
38
Posedlost koncem Různé národy Střední Evropy žily svou historii asynchronně. Ve stejné době, kdy Jaroslav Hašek dezertuje z rakousko-uherské armády, Robert Musil s horlivým patriotismem řídí redakci vojenských novin. Ve stejné době, kdy Hugo von Hofmannsthal melancholicky pozoruje pád říše, je česká kultura nadšená nezávislostí svého státu. Radost Cechů neměla však nikdy dlouhé trvání, a Rakušané, dokonce i v období své nejtvrdší nadvlády, nikdy nebyli než dvojnásobnou menšinou: Ve vlastní říši a v oceánu ostatních Němců. Přízrak nicoty tedy pronásledoval všechny národy říše stejně a životopisy rakouských, polských, madarských a českých intelektuálů jsou poznamenány stejným prokletím: Franz Werfel, Robert Musil, Josef Roth, Hermann Broch, Stefan Zweig, Sigmund Freud, Arnold Schoenberg, Béla Bartók, Bohuslav Martinů, Egon Hostovský, Witold Gombrowicz, všichni umírají v emigraci. Bruno Schulz, Vlastislav Vančura byli zavražděni. Jan Mukařovský pod hypnózou ždanovismu odvolává celé své grandiózní strukturalistické dílo. Zatímco Tibor Déry ztrácí léta života ve věznicích, Vladimír Holan se dobrovolně uzavírá ve svém bytě a neopouští ho už více než třicet let. Od roku 1917 je ruské umění ztravováno vášní Velkého Začátku. Západní umění nahrazuje nepřítomnost velkých sociálních změn teoretickým a estetickým radikalismem. Ve stejné době, a až do dneška, je Střední Evropy omráčena divadlem konce. Konce svých států, svých národů, své kultury, svých projektů i individuálních životů, které se staly láciné. Robert Musil založil svůj román Člověk bez vlastností na obrovském žertu: Mohutná státní komise připravuje grandiózní oslavu Rakousko-uherské říše na rok 1918. Všechny oči jsou upřeny do budoucnosti, která se nebude konat. Tato optika, zbavená iluzí, odlišuje novátory umění Střední Evropy od jejich západních homologů, uhranutých zítřky, které zpívají. To je důvod, proč byl Kafka dlouho chápán jen jako alegorický myslitel, zatímco jeho modernost zůstala nepovšimnuta: Nešla totiž cestou revolučních iluzí (estetických i politických) západní avantgardy. Arnold Schoenberg a jeho vídeňská škola nezaměnili jedno stylové období za jiné, ale tím, že potlačili vnitřní hierarchii dvanácti tónů, na níž spočíval tisíciletý vývoj evropské hudby, konfrontovali poprvé, vědomě či nevědomě, jedno umění s myšlenkou jeho konce. Věc do té doby nepředsta-
vitelná, která spadá v jedno s vědomím, že všechno je vyčerpatelné a pomíjející: Tonální systém stejně jako národ nebo kultura nebo lidstvo samo. Pohřbena je budoucnost už ji žerou havrani, psal Karl Kraus. Ale došlo k paradoxu: Ti, co byli pronásledovaní absencí budoucnosti, zanechali nám bezděky prorocké dílo, zatímco umění, snažící se zobrazit budoucnost a tak zvanou historickou perspektivu, nám nezanechalo než naivitu ideologického projektu. První rakouští emigranti, kteří přišli do Francie a Anglie na konci třicátých let, byli ohromeni bezstarostnou lhostejností svých hostitelů.' Měli dojem, že předběhli západ svou zkušeností o celou jednu generaci. My, kteří jsme vyvázli z laboratoře Historie, jíž je Střední Evropa, máme podobný dojem i dnes. Sázka Náhoda politiky rozpoltila Evropu brutálně ve dví, a s ní i Střední Evropu. Zatímco její západní část ztrácí postupné svou originalitu, jej' část východní, překřtěná ohavným jménem východní Evropa, ie obětí mohutné organizovaného ruského vlivu. Jaká je tedy budoucnost této kulturní tradice, obírané o svůj domov? V povídce Tibora Déryho Niki aneb příběh jednoho psa(\9bl) čteme iako leitmotiv: Vydal se pěšky do ulice Visegradi, budoucí ulice Kis Joszef, která bude posléze překřtěná na^ ulici Visegrádu A kousek dále: Sta do cepickářskě duny na Ferdinandově náměstí, budoucí Náměstí úderníků, a ještě kousek dál: Dům číslo šedesát na Andrassyoyě třídě, později překřtěná na Stalinovu třídu. Tento naprosto realistický detail ze současné Budapešti zdaleka není bezvýznamný: Tím, ze se mění názvy ulic, vymazává se městu paměť, vymývá se mu mozek tak dlouho, az je z něho kafkovské město bez vzpomínek, anonymní přízrak, nič než malé nadražína trati vedoucí do Ruska. Ano, možná, že v Praze, v Budapešti, v Polsku byl pravě zahájen konec Evropy. Ale navzdory tomu se mi zdá, že právě zae stará středoevropská kultura střeží svou identitu velmi tvrdošíjně, protože je volky nevolky nucena mobilizovat všechny síly své paměti proti vnucenému zapomnění. Je popírána politickou mocí, ale zároveň je jí bizarně stvrzována a aktualizována. Cizost, na kterou tam člověk naráží, je přece ta, kterou už dávno popsala, předpověděla a vymalovala ve svých snech. Starý duch neváznosti nachází tu své ospravedlnění v čím dál dusnější vážnosti ideologie, V suverénním popisu své vlastn agónie žije tato kultura, odedávná
ronásledovaná představou konce, své paraoxní a nepřetržitelné vzkříšení. Kdo tedy zvítězí? Ti? co mění názvy ulic, nebo ti, kteří v nich žijí a pamatují? To je ta sázka. Nouvelles littéraices, 22. června 1978. Přeložila z francouzštiny V.H.
O podvratnosti poesie Petr Král Soudí se celkem všeobecně, že intelektuál má být kritikem společnosti, a rušitelem stávajícího řádu. Aktivita východoevropských disidentů se v tomto ohledu zdá příkladná. Co ale vlastně "disidenci" definuje? Vede výhradně přes politické požadavky, nebo se může projevovat i v širším plánu? A jaká je za daných podmínek role básníka, a poesie samé? Angažovanost intelektuálů, po pravdě řečeno, je příliš často zužována jenom na svou politickou stránku, zejména na Západě. Vede to přitom k politováníhodnému zúžení konceptu samotné politiky: ta se přece zdaleka neprojevuje jen v přímém boji o moc ale působí ve všech oblastech života který sám, na oplátku, nepřestává tento boj živit svými každodenními rozpory. Za obecnými požadavky lepších zákonů nebo spravedlivější dělby moci se v poslední instanci vždycky skrývají konkrétní otázky realizace jedinců: jak ty které souvisí s jejich hmotným štěstím tak ty které se vztahují k jejich aspiracím na lásku, dobrodružství, komunikaci s druhými nebo samotářskou slast z vlastního myšlení. Zdálo by se mi proto falešné oddělovat čistě politický boj od toho který každý může - a měl by - vést za rozšíření prostoru své vlastní svobody. Existuje jistá komplementarita de jure - ne-li de facto - mezi těmi kdo přímo útočí na zákazy daného režimu a těmi kdo se jednoduše pokouší je přesáhnout, ve snaze prožít život plně navzdory všemu co jim v tom brání. Řekl bych dokonce že bez této komplementarity by politický boj o sobě neměl mnoho smyslu: na co by nám byla svoboda kdybychom jí nemohli dát konkkrétní obsah? Jsou to právě "tajní" rebelové, ti kteří se jednoduše snaží žít co nejintensivněji, nejautentičtěji a nejvynalézavěji kdo už dnes dávají zcela určitý smysl svobodě jež má být dobyta.
Ti kdo jsou ve východních zemích u moci to konečně dobře vědí: potlačují přece odedávna nejenom každou formu politické oposice ale taky veškeré projevy jen trochu autentické tvořivosti, a individuálních nároků v oblasti afektivity. Je známa represe která nedávno postihla hudebníky českého "undergroundu", jejichž prohřešek spočíval v tom, že hráli hudbu, která je vyjadřovala, a navíc k nim ještě spontánně přitahovala mladé publikum, podobně se dodnes v Československu považuje za podvratné vyslovit se veřejně za úplnou emancipaci žen. Lze snadno uhádnout jaký je v těchto podmínkách osud poesie, která je tak říkajíc koncentrátem našich tvůrčích a imaginativních disposic: její projevy jsou ovšem v očích moci o to podvratnější oč jsou inspirovanější a důslednější. Nemluvím tu samosebou o pouhých básních, ale o poesii jako vitální síle, zdá se mi dokonce nutné naznačit tu významný rozdíl mezi poesií a uměním. Poesie, ař se vyjadřuje jakýmikoli prostředky, se totiž samou svou podstatou staví proti každé formě odcizení, ideologického stejně jako čistě "kulturního", jakožto místo setkání mezi vnějším světem a našimi nejintimějšími myšlenkami a přáními je neoddělitelně tvorbou a projevem nezávislosti, přihlášením k životu a clemystifikací každého falešného zdání. Umění, naproti tomu se mi zdá v tomto plánu od počátku svázáno základním úsilím o objektivitu bez které se poesie, tak jak tu o ni mluvím, docela dobře obejde, zatímco poesie vyslovuje především osobní přání (touhu), umění se vždycky situuje ve vztahu k vnějším referencím - kdyby to byla jen kultura všeobecně - které neodvratně působí jako cenzura. Umění, jinými slovy, je odcizené vlastní apriorní aspirací na universalitu která z něj v poslední instanci dělá jen ideologický projev jako každý jiný, vzhledem k tomu že jeho cílem je dílo, autonomní mentální objekt který má být srozumitelný v nejrůznějších kontextech, nabízí nám v nejlepším případě jen čistě duchovní dobrodružství, bez přímých důsledků pro náš každodenní život. Trochu příliš snadno odsuzujeme ty kdo, po tom co si přečetli román, pokoušej! se ho převést na pouhý příběh: jě tak docela jisté, že tím dokazuj i jen svou nevzdělanost? Nesnaží se taky, poněkud zoufale, připoutat román k oné skutečnosti z níž, v míře v jaké je uměním, si vypůjčil některé prvky jen proto aby z nich složil sličnou fikci? Poesii je naproti tomu vlastní vzdalovat se životu jen proto* aby se do něj mohla vracet, a to dokonce i tehdy když se uskuteč-
40
ňuje pomocí uměleckých prostředků. Jakožto "překypění" subjektu do okolní reality dosahuje básnický projev právě díky své "obskurnosti" - stejně jako díky své přirozené neuspořádanosti - toho že elektřina nepřestává procházet, v jednom jako ve druhém směru, mezi ním a životem. Cím méně tvůrce předem kalkuluje vnější efekt svého poselství, aby si hleděl pouze jeho svobody, tím větší má jeho sdělení naději že "se strefí" a setká se s nejosobnějšími, nejvitálnějšími zájmy svého příjemce. Je pravda, že ne jakéhokoliv příjemce, k setkání může vždycky dojít jen mezi dvěma jedinečnými subjektivitami - nebo disponovanostmi -, a vyloučením velkého počtu jiných. Šance kterou takové setkání představuje je ale jen o to skvostnější, a taky pravdivější .Tam kde umění celkem vzato vynalézá jenom nová obecná klišé myšlení a sensibility, umožňuje poesie znovuvynalézt skutečnou komunikaci - kdyby jen v přátelském hloučku -, zapálenou a tvořivou "směnu" toho co mají její účastníci nejjedinečnějšího. Každý má jistě právo dát přednost onomu před tímto, těžko však lze popírat osvobodivý potenciál druhé alternativy. Mezi těmi kdo se vydali její cestou jsou i členové současné surrealistické skupiny v Praze, soustředění zejména ke skupinovým experimentům jež mají za cíl skutečnou "kolektivizaci" jejich osobních fantasmat, nemyslím si, že by jejich úsilí bylo méně závažné než politická činnost signatářů Charty, mezi nimiž konečně najdeme i hlavního iniciátora skupiny, Vratislava Effenbergera. S protikladem poesie a umění, osvobodivé a odcizující řeči se jistě setkáme i na úrovni individuálního výrazu. Tak jako jinde, specifika a "podvratnost" poesie tu spočívá nejenom v jejím "soukromém" charakteru ale i ve skutečnosti že představuje jistý druh vytáčky, či spíš úhybného manévru, myšlení v ní tolik nesměřuje k tomu uzavřít se nad určitým smyslem - byť čistě kritickým - jako ke skluzu a vybočení ze svých vlastních hranic, v němž by nalezlo novou disponovanost a otevřelo se novým možným významům. K lepšímu pochopení toho co mám na mysli stačí číst tuto krátkou báseň mladého českého autora: Čekám na to až mě uzná za dobrého telefon ze skopové kůže až kohoutí rypák mně vytáhne stehno z vody a řekne: Dost, korunovali jsme ti prach na mandát Cekám na to až sláma natočí na mne své věže
a plavci z ní klopýtnou o nastavenou čepici v
Cekám na to až se začnu líbit herci v hrncích na kole Až mě uzná za dobrého páter Jeebemti k vysoukání rukávů Až městští biřici mě vyprovodí za brány přímo do otevřené knihy Kterou tu zanechaly dámy vystupující z par včel Chtěl bych se tolik líbit ženským Nebo aspoň vejci spěchajícímu na vlak Ale nespřáhl jsem se s vévody spřáhl jsem se s postraňky Nesnídal jsem jeskyni spřáhl jsem se s herci na utěrku Nedostanu kredit od lžíce zalomené v srdci kozla Srovnejme ted tento text s ukázkou z delší básně (Noc s Hamletem) Vladimíra Holana, považovaného často za jednoho z největších žijících básníků: Příroda sdružovala naše pohrdání městem se skalní močí podvrácených mechů při celé zlaté výšce schopnosti a čekala, až housenka vína se promění v motýla, ale nedočkala se, neboř on pohrdal vínem od jistého dne, kdy z žízně musel otevřít koni tepnu a piti krev... To rozhodlo, že připustil džin a vyloučil zdánlivě nezjevená tajemství, a jsa mezi sebou a sebou, přimlouval se za propast. Hovořil pak už jenom z ní, i když třeba vyprávěl o jisté světici, která neměla už nic, leda bolest ze vzpomínek na dávného milence, ale bolest tak malou, že ji snadno skryla do vykaženého zubu... Není pochyb o tom, že jsme přešli od poesie k pouhému umění. Ař je Holanův text jakkoli důmyslný a extravagantní, staví jen mezi nás a svět další slovní "mřížku" která, v daném případě, nahání zvlášř velkou hrůzu při pomyšlení, že bychom se ji jednou měli naučit zpaměti, a pokusit se o její rozbor. Jaký závan svěžího vzduch zato prochází, ve srovnání s těmito pracnými abstrakcemi, textem mladého rabijáta který, aniž by byl za Holanem pozadu co do invence,
nám jednoduše navrhuje zasmát se, tak jako on sám, na účet všech textů a proslovů bez rozdílu! Je přitom zřejmé, že nemůže-li dnes v Československu publikovat ani jeden z obou autorů, neshoda mezi mocí a prvním z nich je hlubší než v případě druhého. Holan, když nic jiného, je přece aspoň seriosní, i když je mu, z ideologických důvodů, vyslovována nedůvěra, je zároveň respektován. Ten druhý naopak myslí jenom na to jak by si hrál: to by tak hrálo! Nechci jistě říci, že cesta svobody v poesii vede jen přes básnický non-sens. Zdržme se ještě chvíli nad jednou básní Vratislava Effenbergera (jde rovněž o úryvek z většího celku) kde řeč nepochybně pojmenovává také něco jiného než vlastní prázdnotu: ...horké letni ráno kdy člověk loví první verš jako by se probouzel Měl jsem města ale má města už nejsou na druhé straně hor jsou tak blízko že se do nich nevejdu jednou k večeru jsem spatřil mezi květinami ten váš mozek dítěte krásné krávy na dostřel odtud a několik much na zdi řeknete báseň ale je to spíš házení kameny nervosní pře misio vání nezávisených obrazů svlékal jsem se někdo mne pozoroval Štěrbinou mezi prkny měl jsem pocit jako bych měl hlídat stáj splašených koní někdo bral zvenku za kliku ale bylo zamčeno dohadovali jsme se co by bylo lépe podniknout ale byl jsem tam sám jako když se vyskakuje z jedoucího vlaku a pak zas to zbořeniště kniha kterou nemohu dopsat dojem že se mi třpytí ruce byl tak neodbytný že bych byl dal cokoliv za střízlivý rozhovor s prodavačkou z papírnictví takové lezení po břichu za Štěstím dobře se vyjádřit často nás zavede daleko od toho co jsme měli původně na mysli nebo také rozhovor o venkovských lékárnách v létě kde je ještě možné zastihnout minulé století nebo také pít bílé víno když stiěží pít bílé víno jako když se blíží smrt proti nesmrtelnosti a všem ostatním formám otupujícího násilu..
41
I tento text přitom dělí od Holanova táž vzdálenost: tam kde Holan, jako správný umělec, konstruuje na základě« svých reálných postřehů umělé a neosobní myšlení, Effenberger nám umožňuje sledovat, co možná zblízka volné "bloudění" svého myšleni světem, čímž pro nás v realitě vytyčuje cesty ketré jsou stejně nové jako opravdu použitelné. Zatímco Holanovy básně ústí jen do mrazivého ticha čítánek, jeho otevírají perspektivu "toulání" životem která přirozeně zahrnuje i zpochybení daného společenského pořádku. Než skončím, chci ještě dodat jedno: v jistém smyslu je totalitarismus východních zemí jejich básníkům zvláštní šancí. Neznamená to koneckonců přiznat jim jejich moc jsou-li censurováni jako básníci, proto že zacházejí příliš volně se svou imaginací? Na Západě, jak známo, dnes tato šance prakticky vymizela, je-li pravda, že každý autentický projev tu má menší naději prosadit se než pouhý fabrikát, lépe řečeno, že se může prosadit jen za cenu určitého zfalšování svého poselství, neplatí o nic míň že zdejší básníci moc nevěří v nebezpečí které představují pro establishment. Je konečně možné, že toto nebezpečí nikdy nebylo jiné než pomyslné, a to i v zemích kde se, prostřednictvím censury, bere zdánlivě vážně. I kdyby tomu tak ale bylo, pořád by tu ještě byla možná volba mezi pouhou uměleckou kariérou a autenticky básnickou praxí,.a stálo by zato zvolit si správně, ať si je třeba tahle volba naší poslední svobodou. íjc íjc íjc Stanislaw Baranczak, přední současný polský básník Andrzej Drawicz, polský slavista, literární historik a kritik Efim Etkind, ruský literární historik a estetik, odborník na německou literaturu, jmenovitě Bertolda Brechta. Od roku 1974 profesor na univerzitě Paris-Nanterre Andrej Siňavskij, ruský spisovatel a kritik, který publikoval po léta v zahraničí pod pseudonymem Abram Terz a spolu s J . Danielem byl odsouzen k řadě let v koncentračním táboře. Od roku 1973 žije v Paříži, kde přednáší na univerzitě.
42
Gyorgy Konrád, přední madarský prozaik (česky vyšel jeho první román Opatrovník) Julia Kristeva, významná francouzská linguistka bulharského původu, profesorka na College de France. Omlouváme se Ludvíku Aškenazymu, kterého se nám nepodařilo sehnat, jehož projev jsme si proto znovu přeložili z německého textu, který byl rozdán účastníkúm sympózia. Rovněž se omlouváme Vladimíru Majakovskemu, Sergeji Jeseninovi, Borisi Pasternakovi, Marii Cvetajevové a dalším za toliko informativní překlady jejich veršů v citacích. Zároveň prosíme čtenáře, aby si nalistovali adekvátní překlad ve vydáních, jež mají po ruce.
Je tedy snad klíčem k pochopení jeho popularity fakt, že tisk i televize ho ukazují také v soukromí, jak skáče na plováme do bazénu? Podmanil si lidi jeho úsmév? I to všechno hrálo určitou roli, zejména po létech, v nichž vladaři předváděli lidu jen své oficiální, byrokratické podoby. Ale přesto podstata věci není v tom. Kdyby rozhodoval úsměv, jjiusil by prvním miláčkem lidu být Čestmír Císař. Jeho vždy pohotový úsměv by však spíše zaujal nějakou firmu, vyrábějící zubní pastu, případně by snad mohl výrazně ovlivnit senátorské volby v USA. Ale. k úloze, jakou hrál na jaře 1968 v Československu Dubček, by to zdaleka nestačilo. Myslím, že hlavní, nejpodstatnější příčinou celonárodní podpory Alexandra Dubčeka je něco docela jiného: Dubček svým ideálům věřil. Byl věřícím vládcem v době, kdy celý národ se plně oddával potřebě víry. Lidé neomylně vycítili, že Dubček věří - a on právě tak cítil, že lid věří. Proto věřil lidem a myslím, že hluboce a upřímně. A oni věřili jemu. V co konkrétně v určitých situacích věřil Dubček a v co národ - to kupodivu nebylo tak podstatné, jako nesporný fakt víry na obou stranách. I to je pochopitelné v době, kdy po léta vládl cynismus a víra jen formální, mrtvá. A pochopitelné v národě, v jehož duši je skryt hodnotový mravní systém, ve kterém sama upřímná lidská, humanitní víra je hodnotou sama o sobě. Z knihy Z. Mlynáře: MRAZ PŘICHÁZÍ'Z KREMLU INDEX -Kolín n.R.
Deset let je doba příliš krátká na to, aby se výrazně vepsala do historie. Ne pro jednu událost, kterou přinesla. Jako období, které ovlivnilo, formovalo myšlení lidí způsobem, který v něm zůstane, až toto období pomine. Deset let je však doba dost dlouhá k tomu, abychom mohli posoudit, co tady vzniklo, co tu bude zaseto, a jaká bude možná jednou sklizen. Musíme se smířit s tím, že jsme obětovali jednu československou generaci, prohlásil státnicky Leonid Brežněv, když se ho někteří členové unesené 'československé delegace' ptali, jak si představuje, že bude Československo žít po tom, co se stalo v srpnu 1968. Někteří nebrali ta slova vážně, nemohli prostě, zdálo se to k neuvěření. Chyba. Komunisté, a jmenovitě sovětští komunisté, nemluví do větru. Kdesi v Kalifornii žije muž, který měl kdysi v Praze malý obchod ve velkém. Žije způsobem, o kterém se mu, ještě nedozrálému, drobnému kapitalistovi, doma nikdy nezdálo; Skoro tak, jak to známe z hollywoodských filmů, z reportáží ze života filmových hvězd. Nad psacím stolem v pracovně jeho přepychového bungalowu v San Fernando Valley visí velká fotografie Antonína Zápotockého. Překvapeným návštěvníkům hostitel ochotně vysvětluje: To je můj dobrodinec, člověk, kterému vděčím za všechno. V roce 1946 konala se v pražském Obecním domě schůze pracovníků velkoobchodu, svolaná tehdejším ministrem zahraničního obchodu Hubertem Ripkou. Přítomným se tu dostalo ujištění, že se'nemají čeho obávat, že svoboda obchodu, až do jistého počtu zaměstnanců, je zajištěna atd. Pak se objevil jeden z posledních pozvaných řečníků, Antonín Zápotocký. Za odbory. Moc se s tím nepáral. Zlomíme vám vaz, všem, pravil. Žádné vyjímky, žádný pardon. Převálcujeme vás, vezijiěte to na vědomí. Shromáždění tleskalo, bralo to jako dobrý vtip, někteří se smáli. Já si však řekl: Tenhle člověk mluví pravdu, myslí to vážně a splní, co slibuje. Má právo na to, abych ho bral vážně. Což jsem udělal, nemusel jsem utíkat v osmačtyricátém jako uprchlík, odjel jsem jako seriózní obchodník, kterým jsem zůstal. Nebýt Antonína Zápotockého... Leonid Brežněv před deseti lety odepsal jednu československou generaci a kdo nevěřil, chybil. V případě potřeby odepíše Leonid Ujič, a nebude-li, tedy třeba Ilja Leoni-
dovič, ochotně další. V Rusku se vždycky odepisovalo velkoryse, a je třeba uznat, že na těch prostorách a se dvěma sty miliónů obyvatel, z nichž většina ani pořádně nejsou Rusové, se to docela jinak odepisuje. Člověk si zvykne, a pak odepisuje z cizího stejně lehce jako ze svého, ba lehčeji. Takže odepisují generaci za generací, pořád v naději, že až tahle vymře, a když ne taille, tak ta po ní, a když ani to nebude stačit, tedy docela určitě ta další - zkrátka, až vymřou všichni, co mají parně!, a radši taky jejich děti, kterým mohli něco z té paměti odevzdat, a radši i děti těch dětí, protože o vnucích se právem říká, že mají blíže k dědům než k otcům - až tedy vymřou všechny ty odepsané generace, tak to bude. Bude co? Kdoví, v té době se už dávno nebude vědět, proč se vlastně mělo čekat, až vymřou, a ostatně, co na tom záleží, ať si pak už ty dosud nevymřelé generace, budou-li jaké, poradí samy. Leonid Iljič vidí daleko, to se musí uznat. Kdo nevěří jeho prognostikám a vizím zítřků jako hřbitovů generací, ať raději honem zpytuje svědomí. Neb s ním není něco v pořádku. Třeba by někdy pomohlo, pověsit si nad postel (psací stůl, soustruh, počítač atd.) portrét s oduševnělou tváří Leonida Iljičc. Proti ztrátě paměti. Každý může po svém bilancovat tohle odepisování, jak ho sám zažil. Nám jde dnes o bilanci odepisování v české kultuře. A vlastně ani ne o bilanci, protože ta by zabrala ne jedno číslo Listů, ale celý ročník, a víc. Spíš než o bilanci jde o pohled na ten hřbitov. Po deseti letech. A ani ne na ten hřbitov. Spíš na trávu, která na těch hrobech neroste. K té trávě. Před deseti lety začali proměňovat květoucí pole české kultury.ve hřbitov. Hřbitov generací, hřbitov talentů, hřbitov lidí, hřbitov děl, vzniklých i ne vzniklých. Deset let. Tiše se k tomu hřbitovu blížíš, chce se postát, zamyslet se, někdo se po svém pomodlí, jiný pokřižuje, kytičku položí. Hřbitovy jsou smutné, ale je v nich klid a mír uzavřených životů. A na hrobech roste tráva, nový život. Všimli jste si, že hřbitovy nevoní smrtí, ale travou? Ne tenhle. Hroby neuzavřené, nezasypané, zející, všude mdlý pach bezžití, umrlcům nikdo nezatlačil oči, civí jimi do prázdna, připadáš si jak Antigona, bloudíš tím kdysi kvetoucím polem, všechny pobili, ale nikoho nepohřbili, hlínou neposypali, nepronesli ani těch pár slov, která dají na uzavřených hrobech vyrůst trávě. A mezi tou spouští pitvorně poskakují starci, jeden, dva, tři, bijí se v prsa, a skřehotavě prozpěvují o tom, jak je krásný vzhled na ten boží svět. Nikde tra-
43
vička, nic, co raší, pučí,^ voní novým životem. Jenom stáří a smrt. Život ovšem existuje dál, pod rozpadlou, nebo vlastně nikdy nedostavěnou zdí pohřebiště. Nemá to lehké, ale drží se. Není to ještě tráva ani polní kvítí, spíš urputné liány kolem kamenů, které odmítají umřít, a k nim se tisknoucí rostlinky, které nikdo nesázel, ze všech nejmíň ti pitvorní dědci. Není to také ještě život, ale už to taky není smrt. Před deseti lety začali s masovou popravou české kultury. Na Staroměstské náměstí by se jim byla tentokrát nevešla, a tak ji vraždili, kde se dalo. Dnes sklízejí a my s nimi. Co? Ten obraz, který jsme se pokusili vylíčit. Co bylo živé, zabili, a nové se nenarodilo, nevyrostlo. Deset let po začátku toho masakru marně hledáš novou generaci, nová jména, která by stálo za to si pamatovat, nová díla, která by svou vahou, svou velikostí, aspoň trochu zakryla obraz té spouště. Marně. To jediné, co se poslední dobou občas objeví nad zejícími, nepohřbenou smrtí mdle páchnoucími hroby, jsou ti, které se nepodařilo ubít, přestože patřili k těm, co tady leží. Jediná díla, jež stojí dnes v české kultuře, v českém umění za řeč, jsou díla těch, kterým se zázrakem podařilo přežít smrt své generace. Nejhorší však je, co udělali s generací novou. Viděli jsteJilmy absolventů FAMU z posledních let? Čtete, co vychází z pera těch, kterým bylo před deseti lety pod dvacet? Procházíte galeriemi oficiálních výstav mladých? Tenhle hřbitov je možná horší než ten, v němž nepohřbená leží velká možnost generace let šedesátých. Tenhle hřbitov je nejstrašnější trest za to, co spáchali dnes už veťšinou bezzubí, šklebící se smrťáci, z
nichž ani jeden není úplný. Jednomu chybí zuby, jinému oko, třetí, ale možná, že i týž, se opíjí do němoty, na čtvrtého plivou vlastní děti, pátý cosi blábolí, což se v tom věku stává, horší je, že mu to občas i tisknou a vydávají ho tak veřejnému posměchu. Plouží se tím hřbitovem bez trávy, dávno už kašlou na národ, na zemi, na to, co budou číst a jak budou mluvit jejich vnukové. Jen se vztekají, že už nemají sílu zašlápnout i ty rostlinky pod zdí, vyrvat úporné liány, co je skoro není vidět, ale jsou, a občas jako by se vysmívali. Odepsali generaci, velkou generaci českého umění a kultury, možná největší, nejslibnější v tomhle století. V tom se už vyrovnali těm, kteří podobně, ale s menší důkladností, odepsali a zlikvidovali generaci let třicátých. Jejich trest je však hroznější, protože ti z nich, kteří se dožijí další příležitosti, nebudou, jak se zdá, mít co odepisovat. Co bylo, není, a nové se nenarodilo. Deset let po budapešťském podzimu z roku 1956 pole už znovu kvetlo, na hrobech rostla tráva, oči mrtvých se zavřely. V Polsku, deset let po tom, co Gomulka začal dusit velkou generaci druhé poloviny let padesátých, stála už nová, hotová, připravená nést dál pochodeň polského umění. V Čechách poskakují nad otevřenými hroby skřehotající smrťáci. Jedna generace jim nestačila. Už pohřbívají druhou, které ani nedovolili se narodit. Tohle smutné prvenství, a to je na něm to nejsmutnější, nelze bohužel připsat Leonidu Iljičovi. DALIMIL
Případ Jiří Gruša V
Několik hodin před přejezdem Leonida Brežněva na státní návštěvu do Československa koncem května letošního roku a pak znovu během jeho pobytu zatkla policie několik desítek lidí, převážně signatářů Charty 77. Téměř všichni zatčení byli brzy propuštěni, nikoliv však spisovatel Jiří Gruša (zůstal ve vazbě až do konce července), proti *
němuž, jak sdělovaly zprávy, které se dostaly z Československa do západního tisku, bylo zavedeno trestní řízení prý pro podvratnou činnost, jíž se měl dopustit obsahem svých literárních děl. Jiřímu Grušovi bude letos čtyřicet let. O sociálním prostředí, z něhož pochází, říká sám: "Já vyrostl z té typické české nižší
vrstvy, ale byli jsme jako rodina střiženi dost do dělnictva. Táta cítil spis sociálně demokraticky, ale tak se tehdy tvářili i komunisté. Babička, jako dělnice, když už jsme v tom kádrování, se od prvorepublikového zaujetí pro Červený Šátek a bílou blůzičku, vrátila za války ke svému katolictví a měla mě k tomu. ...Představoval jsem si, že budu knězem. Pak jsem prošel pubertou a atheismem zároveň, na začátku studií jsem už byl trochu do červena. Studoval jsem filozofii a historii, pokud se ovšem to, co se jako tyto obory tenkrát uěilo - zejména ten první z nich - vůbec tak dá pojmenovat. Ale mohu dnes o sobě prohlásit, že na rozdíl od většiny marxleninistických hlásačů, já Marxe i Lenina čet. A samozřejmě i spoustu kompendií diamatohismatických. Duchamravné slátaniny zkoušené s vážnou tváří. Získal jsem k tomu despekt, nejdřív ani ne tak z analýzy..., jako spíš z jazyka, kterým se to mluvilo, a kterým se to dalo okecat... Myslel jsem si nejdřív, že je to omyl, nedopatření, ale později jsem poznal, že právě tahle redukce je to, co se máme učit. Nechtěl jsem ty manichejské oči a taky jsem dospěl k poznání, že jako kluk jsem býval co do víry mnohem moudřejší. Ty změny se však odehrály před osmašedesátým rokem. A hlavně někdy jsem své štěstí ani svůj osud nespojoval s politickou stranou..." Již jako student na pražské Karlově Univerzitě se Jiří Gruša chtěl věnovat literární tvorbě jako svému hlavnímu povolání. Po uveřejněn' své první básnické sbírky Torba (1963) ho kritika uvítala jako jednoho z nejslibnějších talentů nastupující generace. Po dokončení studia a vojenské službě se velmi intenzívně zúčastňoval literárního života, byl jedním z iniciátorů skupiny mladých spisovatelů a jejich literárního měsíčníku Tvář. Skupina se však brzy názorově rozdvojila, a když v době Pražského jara Tvář, mezitím úředně zakázaná, mohla znovu vycházet, Jiří Gruša se svými literárními druhy začal vydávat časopis Sešity, který byl potlačen roku 1969 v rámci tzv. "normalizace" v důsledku vojenského obsazení Československa. V posledním čísle Sešitů uveřejnil Jiří Gruša úvodní esej, která byla poslední normálně uveřejněný text z jeho pera v jeho rodné zemi. Přesněji řečeno jaksi předposlední, protože ještě roku 1971 tehdejší, a brzy nato zakázané Divadlo za branou, vedené Otomarem Krejčou, vydalo "jako přílohu k programu" text hry nazvané Oidipus-Antigone, tedy zhuštěné verze Sofoklovy trilogie, jejímž byl Jiří Gruša spolupřekladatelem.
V šedesátých letech kromě drobných literárně kritických a satirických próz (vyvolal např. proti sobě velkou zlobu novotnovských aparátčíků veřejným odsouzením někdejších básní na oslavu Stalina) vydal knížku pro děti, Kudláskovy příhody, napsal rovněž pro děti několik rozhlasových her a uveřejnil sbírku básní Cvičení mucetií (s impresem 1969). V ní stojí krátká básnička, která z hlediska dnešního postavení autora, nabyla, zdá se, netušeného významu: Pravidlo neříkej neříkej spěchám je sotva čas být pořád na tom jednom místě - někde opodál socha fortunina stojí u samých ramen ruce uťaté a drží nám palce. v
Po obsazení Československa pracoval Gruša jako redaktor v pražském týdeníku Zítřek, který byl na jaře 1969 úředně zastaven. Po delší době nezaměstnanosti si našel práci v bytovém družstvu, kde byl činný až do zatčení. Edice Petlice poskytla Jiřímu Grušovi, jakož i desítkám dalších zakázaných spisovatelů, možnost komunikace se čtenáři jejich země a národní literatuře šanci přežití zlých časů. V této edici, pokud vím, vydal Gruša fantastickou swifovskou "Zprávu z Kalpadocie", Mimner aneb Hra o smrdocha (1973), kterou začal uveřejňovat již v Sešitech pod pseudonymem Samuel Lewis, prozaické dílo Dámský gambit, které neznám, dále knížečku obsahující Rozhovor, který roku 1975 vedl Gruša s nyní vězněným Jiřím Ledererem, a který uveřejnil roku 1977 na znamení solidarity s vězněm, a hlavně román Dotatník (1976), který je nesporně jedno z nejdůležitějšícfy literárních děl vytvořených v obsazeném Československu. Je to svého druhu poetická autobiografie muže, narozeného krátce před vypuknutím druhé světové války, která v událostech českého provinčního města zachycuje tri těžká desetiletí českého národního osudu. J e v něm realizace velké vnitřní svobody autorovy, který si zachoval nepředpojatý pohled dítěte, a který má přebohatou jazykovou imaginaci. V uvedeném Rozhovoru autor mj. říká: "Když jsem dopsal Dotazník, ...schválně jsegi se podíval, co stojí na ten den v starém Římském misálu: Nic není zahaleného, co nebude jednou odhaleno atd.... J e to známý a krásný citát. A já to považo-
45
val za dobré znamení, že připadl zrovna na ten můj důležitý den. Vzal jsem si to k srdci. Záleží ovšem na tom dostát tomu ksrdcevzetí i v zhoršených podmínkách. Nepřivolávám je. Nejsem, ... zastáncem téže čím hůř, tím lip. Nejde mi taky o žádnou polemiku. Nemluvím k nim, k mocným u nás... ani vlastně o nich jako o nějakém zvláštním zřeteli svého příležitostného uvažování a psaní. Je to vždy jen koincidence pohledu, zaměřeného na něco, čeho jsou pouze součástí. Samozřejmě, že ta koincidence může být vzájemná, neboř já jsem také součástí toho, co se mnou dívá a čím mj. i sebe vidím. Znovu však opakuju, o nich nevedu svou řeč. Moc však má moc politizovat a nesmyslné nebo naprosto neškodné věci, pokud je vytěsní z jejich přirozeného místa, vytrhne je z jejich půdy, aniž je odpovídajícím způsobem může nahradit. Všude platí, že Džingischána nemůže úplně nahradit Hurvínek. Cokoli, co potom Hurvínek udělá, je v pravém slova smyslu provokací, tj. přivoláváním Džingistána. Beru na vědomí fakticitu ngoci, ale něco jiného je její legitimita. Jsem Cech nejenom podle matriky, tj. od narození do smrti, ale i legitimně, tj. od Václava Knížete. Legitimita je vědomí souvislosti, proti tomu nemohu nic dělat." Tímto románem, který podle zpráv tisku má brzy vyjít ve francouzském a německém překladu, se Jiří Gruša dostal mezi přední české spisovatele. Snad právě proto, a také že je poměrně neznámý za hranicemi, byl vybrán jako jedinec, přes něhož má být pro-
veden útok na veškerou úředně neschválenou literární tvorbu v zemi. Jiří Gruša je dnes tudíž víc než pouze jednotlivý občan pronásledovaný a zbavený svobody pro své přesvědčení. Eduard Goldstucker
Spisovatelům celého světa adresovali svou podrobnou informaci o případu Jiř ho GRUSI a prosbu o morální podporu, dne 5. června 1978, tito čeští spisovatelé: 1. Vratislav Brabenec 2. Václav Havel 3. Věra Jirousová 4. Petr Kabeš 5. Svatopluk Karásek 6. Ivan Klíma 7. Pavel Kohout 8. Jan Lopata 9. Jiří Němec 10. Zdeněk Pinc 11. Jaroslav Seifert, nár. umělec 12. Karol Sidon 13. Karel Soukup 14. Andrej Stankovič 15. Vlastimil Třešňák 16. Zdeněk Urbánek 17. Ludvík Vaculík 18. Jan Vladislav 19. Josef Vohryzek 20. Pavel Zajíček
Správa vyšetřování StB č.j.: VS-CVS-13/120-78 V Praze dne 2. června 1978 USNESENI' Podle § 163vodst. 1 tr. řádu s t í h á m Jiřího GRUŠU,nar. 10. 11. 1938 v Pardubicích, české národnosti, čs. státní příslušnosti, rozvedeného, technika podniku Stavby a nadstavby Praha, trvale bytem Praha 4, Bráník, Nad lesním divadlem 1117, jako obviněného z trestného činu pobuřování podle § 100 odst. 1 písm. a) tr. zákona, neboř na základě zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že shora jmenovaný z nepřátelství k socialistickému státnímu a společenskému zřízení republiky v roce 1974 napsal román "Dotazník", který obsahuje hrubé pomluvy a útoky proti soc. a společenskému zřízení republiky a toto literární dílo sám nejméně v 19 opisech vyhotovil a rozdal svým známým a přátelům a ve třech opisech zaslal do Švýcarska zahraničnímu nakladateli za účelem vydání tiskem.
46
Odůvodnění: Na základě zjištěných skutečností, obsahu vyšetřovacího spisu, výpovědi obv, ing. Pavla Roubala, výsledků domovních prohlídek, vyplývá podezření, že Jiří GRUSA se dopustil výše uvedené trestné Činnosti. Protože Jiří GRUSA z nepřátelství k socialistickému státnímu a společenskému zřízení republiky napsal román, který obsahuje hrubé urážky a útoky proti socialistickému a společenskému zřízení republiky a tento dále sám rozšiřoval, nebo dával souhlas k jeho rozšiřování, vykazuje zjištěné jednání subjektivní i objektivní znaky trestního činu pobuřování podle § 100 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Bylo třeba rozhodnout, jak se shora stalo. Trestní jednání podle § 160 odst. 1 tr, řádu bylo zahájeno usnesením vyšetřovatele StB ze dne 1. června 1978 pod Cj. VS - CVS - 13/120-78. Poučení:
Proti tomuto usnesení je možno do tří dnů od oznámení tohoto podat stížnost, která nemá okladný účinek. Vyšetřovatel StB kpt. SMOLťK Jiří
razítko: Správa vyšetřování StB
S Rybákem o Grušovi Dne 23. 6. 1978 po jedenácté hodině ohlásili se v sekretariátě předsedy SCS národního umělce Josefa Rybáka spisovatelé Václav Havel, Karol Sidon a Ludvík VaGulík, aby upozornili SČS, jedinou zájmovou organizaci českých spisovatelů, na případ spisovatele Jiřího Gruši. Jiří Gruša je od 1. 6. 1978 ve vazbě a je obviněn z toho, že napsal, na stroji v devatenácti exemplářích opsal a přátelům rozdal román "Dotazník", ktejý údajně napadá socialistické zřízení. Jmenovaní měli v úmyslu informovat SCS o tom, že v Grušově případě běží o první přímý postih spisovatele za beletristické dílo, nabídnout mu román "Dotazník" k posouzení a požádat ho, aby se o celou věc zajímal a případně způsobem, Jkterý uzná za vhodný, intervenoval. Po ohlášení návštěvy vyšel předseda SČS národní umělec Josef Rybák ze své kanceláře a na jejím prahu došlo přibližně a zkráceně k tomuto rozhovoru: Rybák Návštěvníci Rybák Návštěvníci Rybák Návštěvníci Rybák Návštěvníci Rybák Návštěvníci Rybák Návštěvníci Rybák Návštěvníci
Co chcete? Jsme ti a ti a přicházíme... Nebudu s vámi mluvit... Vždy i nevíte, co chceme... Vím... já vás znám... znám vaše dílo... vím, co jste dělali... Nejdeme kvůli tomu, co jsme dělali, ale kvůli našemu společnému kolegovi Jiřímu Grušovi... Já vím. kdo je Gruša... my se staráme jenom o své členy... Ale vždyi jste se učinili odpovědnými za celou českou literaturu... To ano... ale vy jste se z ní vyřadili... Nepřicházíme kvůli sobě... Gruša je ve vězení a je trestně stíhán za svůj román... přinášíme vám ho k posouzení... Obraťte se na příslušné orgány... Ale takový postoj je přece v rozporu s vaší idejí... Nemám s vámi co mluvit... nechci s vámi mluvit... Ale my jsme pouze chtěli...
V tomto okamžiku předseda Svazu českých spisovatelů národní umělec Josef Rybák přibouchl dveře své kancelře. Návštěvníci opustili prostory SČS.
47
Grušův Dotazník Tak se mi zdá, že při fackách v temném lese daleko za Prahou a padesáti zatčenými a zase propuštěnými v Praze nám cosi uniklo. V těžké kanonádě, přece jenom slepých nábojnic, jsme jaksi přeslechli tiché zasvištěni skutečné střely. Ještě si vzrušeně vyprávíme, kdo kde byl sebrán a kdo kam utekl a mezi tímhle štěbetáním zapadly železné dveře ruzyňské věznice za básníkem Jiřím Grušou. Je to zlověstné znamení a jestli ho nepochopíme, stane se nám brzy nejsrozumitelnější četbou Kladivo na carodejnice a následně se my staneme jejím obsahem. Ze všech svobod, které jsme měli, jsme si uhájili jen tu spornou poslední svobodu - psát do šuplíků. Do minulého čtvrtka. Bylo L června a Mezinárodní den dětí. Já se povaloval na koupališti a díval se po ještě bílých tělech moravských holek a listoval si v Hrabalově knížce "Městečko, kde se zastavil Čas" kterou jakýsi dobrý člověk ručně opsal a půjčil, a nic jsem netušil. Toho dne několik set českých spisovatelů překročilo zákon, nebo přesněji - zákon překročil nás. Napsání knihy se stalo trestným činem. Jiří Gruša byl vzat do vazby, protože napsal. Pouze napsal. Kniha nikde nevyšla. Já ji četl před rokem v rukopise jen díky tomu, že je Gruša kamarád. Po přečtení jsem byl pobouřen a jsem dosud. Pobouřen tím, že ji mohu cist jen já a už nikdo jiný, protože je to snad ta nejlepŠí kniha, jakou jsem kdy četl. Byl jsem pobouřen, že nemůže vyjít tiskem, že se nemůže stát středoškolákům tím, čím mně byl Hrabal v polovině šedesátých let. Symfonie českého jazyka a básnické duše, rytmus i zpěvnost lidové písně, jasnými a zřetelnými tahy jako by se v ní obrodila česká krajina, pohybuji se v ni lidé živi, které jako bych poznával a prochází jí dvě století české historie ve vymyšleném městečku Chlumci. Je to jedna z těch knih, po jejímž přečtení Člověk zřetelně vnímá, stane se bohatší a citlivější\ lépe porozumí sobě a více začne obdivovat život. Je to kniha, kterou kdybych mohl vlastnit, určitě bych se naučil z ní zpaměti citovat, jako se cituje ze Švejka. Četl jsem z ní pasáže kamarádům a se ženou jsme si ji dvakrát přečetli nahlas, a kdybych se nestyděl, donesl bych Grušovi velkou kytici a demižon vina. Už několik let u nás existuje soběpsanecká šuplíková literatura zavřená na Petlici Lítá se do vesmíru, rotačky chrlí potištěné papíry, miliardy se vydávají na zbrojeni a propagandu a my jako blbci z lásky a bez honoráře smolíme knížky. Pro sebe, pro pár kamarádů a pro historii. Ale jsou chvíle netrpělivosti, kdy při tom všem se ve mně probouzejí i jiné city než je smířlivost a tolerance. Člověka nebaví žit v zemi, lide nevzdělaná a samolibá tajná policie dostala právo rozhodovat o našem kulturním a duchovním vývoji, kde přestal existovat pojem soukromí bytu i soukromí názoru, kde pouhé autorství se stává trestným činem, kde prokurátor se vznese nad dějiny lidského ducha a má dojem, že podle trestního zákona rozhodne o tom, co je uměni a co je trestný čin. Jestliže bude odsouzen Gruša, chci být^ odsouzen také, protože kdybych to uměl, napsal bych také takovou knihu. Česká literatura nemá příliš mnoho velkých literárních děl a jedno z těch nemnoha je Grušův Dotazník. Možná je to kniha, která si zaslouží být proslavena policií, aby se stala zároveň dotazníkem, který pro sebe černě vyplní ti, kteří mají za dnešní dobu zodpovědnost. Od 1. června jsme už ohroženi všichni. Ohroženi svým nadáním a potřebou tvořit. Básník Gruša byl nepokrytě zavřen za to, že je básníkem. Ale jistě - moc, která soudí básníka, soudí v první řadě sebe, ale nechci zde vyslovovat falešnou útěchu, že Čas je na naší straně a na straně moci je jen strach z básníků. Je třeba, abychom ubránili Grušu. Nejen, že je škoda dnů, které musíneČinne prožít ve vězení bez tužky a paptiru, aleje nutno mít strach, jestli nám v něm básníka nezabijí. Jestli v této naši situaci je ještě nějaká možnost se hájit, jestli umělci a lidé tohoto světa mají svědomí a vědí o nás, je nutno tlouct na poplach. Když dovolíme, aby byla tato mez překročena, právo básníka na báseň, nezbude už mez žádná. Básnici, to je to nejcennější v národě a pokud si národ své básníky nedokáže uhájit, možná přestává být národem. Jaroslav Huťka
Za Edo
Gratulácia
Zdá sa mi, že právě teraz, v mesiaci januáry 1977, je vhodná chvíla na to, aby sme spomínali na vratké vízie, ktoré nás vzrušovali pred viac ako dvadsať rokmi. Dobrodružstvá ducha na takých historických křižovatkách sú vždy vzrušujúce. Vtedy pred viac ako dvadsať rokmi, po prejave Nikitu Chruščova na XX gazde, sa konali aktívy, iebo d6sledky zemetrasania, vyvolaného jeho prejavom, bolo třeba dat' do poriadku, resp. bolo třeba vyvolat' dojem, že nešlo o zemetrasenie, ale o nepatrný zosov p6dy. Na istom takom verkom aktive v bratislavskej Redute vystůpil muž z pléna a so zanovitou logikou dóvodil, že ak boli niektoré politické procesy vykonštruované, vznikajú pochybnosti aj o všetkých ostatných. Mne sa v tej chvíli zdálo, že v sále vybuchla bomba. Bol som mladík a netušil som, že plénum tieto šlová ani zďaleka nevzrušili tak ako mna. Váčšinu na vtedajšom straníckom aktive totiž nevzrušila ani tak priepasť historie, ktorá sa zrazu otvorila, ako skór drobné nerovnosti v teréne, ktoré by v dósledku zosuvu mohli vyvolat* přesuny v ich vlastnej nomenklatúre. A bolo mi vtedy 1'úto - přiznám sa - ,že som sám vtedy nenašiel odvahu zveriť sa plénu so svojimi vlastnými nezrelými pochybnosťami tak ako onen muž. Neskór mi povedali, že ten muž z pléna bol kedysi generálnym tajomníkom strany a že bolo mojím šťastím, ak som nenásledoval jeho příklad, lebo vystúpenie bývalého generálneho tajomníka neodmenili rádom za odvahu, ale naopak. S jeho menom a myšlienkami som sa zase střetal až v šesťdesiatich rokoch, v novinách, časopisoch a knihách. Jeho historické štúdie vždy přesahovali do přítomnosti. Na jeho komentároch k časom, ktoré sme přežívali, ma vždy najviac upútali rozhťad, smělost' a - nepřítomnost' frázy. Lebo fráza je ústupkom strachu pred vybočením z radu schválených myšlienok. NeskSr som autora už poznal osobné, ale čoskoro som ho přestal vídat' na páde vedeckých inštitúcií. Střetali sme sa už iba na domácích posedeniach a jeho přičiněním rozhovor vždy směroval k nějakému cieťu, kryštalizováli sa názory na pode skutočnosti a otváral sa výhl'ad do budúcnosti. Právě vtedy, keď optimizmus začal byť vzácný ako česť, náš autor začal rozvádzať
svoju obrúbenú tému - italofrancúzsku perspektivu socializmu. Počúval som najprv dosť nedoverčivo jeho argumentáciu a až dnes viem, že anticipoval jav obrovského významu pre celú kontinuitu európského socializmu. A to je vari tá pravá satisfakcia pre člověka, keď skutočnosť kráča cestou, ktorú načrtla skúmavá myšlienka. Autorovi, o ktorom stále hovořím, sa tej to satisfakcie asi nedostane, hoci právě teraz je na to příležitost* - Edo Friš, slovenský historik a publicista (a politik, ak sa«to smie povedať) má 65 rokov. Milan Šimečka
Nekrolog Necelého poldruha roka po tom, čo sa dožil 65 rokov, Edo Friš umřel. A tak rozpomienku, napísanú z z příležitosti okrúhlych narodenín, prichodí doplnit' nekrológom. Doma ho niekto nenapíše, a ak aj napíše, neuzrie světlo světa: pre veřejnost' neexistujú tí, ktorí boli vypovedaní na smetisko dejín. A preto za každým, kto umrie na smetisku dejín, niekto musí napísať nekrolog - aj preto, aby l'udia tam usídlení neodchádzali zo života, ako by už naozaj ani neexistivali, ako by bolo celkom jedno, či ešte žijú alebo už umřeli. Ako to býva u Pudí jeho generácie, aj Friš mal pohnutý život, na výšinách i v nížinách. Dva zvraty boli v jeho živote rozhodujúce. Na jeseň 1939, v chaose rozpadávajúceho sa Pol'ska, Friš sa nedostal na poslednú loď, ktorá emigrantov z Československa medzi nimi aj mnohých komunistických odvážala do Anglicka. To bol předpoklad k jeho neskoršej krátkej, ale strměj kariéře. Ako stroskotancovi - preťože ho loď nevzala na palubu - jFrišovi neostávalo iné, než ďalej unikat' na východ. Tak sa jedného dňa dostal až do Moskvy. A tu bol potom od začiatku vojny hlásatďom a neskdr vari aj vedúcim slovenského vysielania moskovského rozhlasu. Neboli to 1'ahké roky, nebol to pohodlný život - najma v tých najťažších mesiacoch, keď evakuovali Moskvu a s ňou skoro celý rozhlas: aj vtedy Friš' ostal v Moskvě a dostal za to neskdr vysoké sovietske vyznamenanie. Ale zato přežil vojnové
49
roky v okruhu moskovskej emigrácie a na jar 1945 sa vrátil domov ako - káder. Než zo Slovenska odisiel, napísal niekol'ko úvah do Davu, pohyboval sa v kruhu "kaviarenských intelektuálov", ako ištý Čas zněla příslušná ideologická nadávka. Domov sa vrátil ako tajemník strany, vedúci agitpropu, ako znel vtedajší termín. Na historickú sekundu postúpil dokonca ešte vyššie: konštelácia mocenských sil medzi Širokým a Husákom v lete 1945 ešte nebola vykryštalizovaná, muselo sa nájsť núdzové riešenie a tak sa Friš stal dočasným správcom funkcie generálneho tajomníka strany. Pravdaže len nakrátko. Definitívne potom zakotvil v "Pravdě" ako jej šéfredaktor - na pat' rokov. V tomto postavení bol však pre stranu odrazu neúnosný, kedí sa koncom roku 1951 naplno rozpútala kampaň proti kozmopolitom a sionistom: nemohlo püsobit' náležite vieryhodne a bolo by bývalo aj neprirodzené, keby bojovnú protižidovskú kampaň - koniec koncov tak ju vtedy všetci chápali a přijímali - bol viedol šéfredaktor židovského povodu. A tak nadišla chvíťa Frišovho pádu, druhý rozhodujúci zvrat v jeho živote. Mal zase raz šťastie: odteraz už nemusel prebojovávať líniu strany, mohol začat* myslieť. A túto šancu využil, ako ukázal rok 1956, ked' ho vylúčili zo strany, pretože prednášal akési pochybnosti o procesoch. Neboli to však ešte také pardónu nepoznajúce časy ako neskör: zo strany vylúčený Friš musel sice tentoraz odísť z vedenia stranického nakladatelstva, ale mohol sa usadiť ako historik v Slovenskej akadémie vied. A tak vznikli po čase dve knižky - nie hrubé, aké zváčša píšu historici, plné poznámok pod čiarou a odkazov na premene, skör úvahy - eseje, podnecujúce k ďalšiemu rozmýsPaniu a rozvádzaniu nadhodených tém: jedna o Slovensku a povstání, o malom národe v stredoeurópskom priestore a jeho jjiožnostiach spoluvytvárať dějiny, druhý o Československu v krátkom období do roku 1948, o demokratickom povojnovom vývine a o povodných představách československej cesty k socializmu, ktorá mohla byť modelom cesty k demokratickému socializmu a nemusela byť cestou do bunkra totalitnej diktatúry. Ji preto Friš mohol roku 1968 súdiť, že sa Československu teraz otvorila tá druhá alternativa, ktorú komunisti pred dvadsiatimi rokrni prepásli, lebo ešte neboli schopní ju využit Vešte na ňu nedozreli. Mnohí medzitým dozreli, ale - ako vieme - ani to nepomohlo. Zase sa mnohé nádeje rozsypali na ilúzie, len jednému Friš nepře-
50
stal veriť: že alternativa demokratického scializmu existuje, aj ked' ju predvedú iní a inde. S húževnatou nádejou čakal na chvíl'u, ked' talianski komunisti niečo zmenia v zmeravenej Európe a tým do jej obrazu vstúpi prvok novej dynamiky. Bola aj to ilúzia? Bol ešte stále trocha naivným vizionárom? To ukáže budúcnosť - len jemu už nie. Prirodzene bol medzi prvými, ktorých odsunuli na smetisko dejín. Nič iného sa nedalo čakať. Ale proti všeobecnému rozkladu nádejí, proti údělu priaterov, aj tých mnohých z Prahy, proti vlastnej nanútenej nečinnosti sa vzbúril jeho organizmus: neregulovateFný krvný tlak z neho urobil invalidu. Ešte začal písať rozpomienky, ako ich rozprával žene a dcére, ale čoskoro mu sily stačili už len na to, aby ešte žil. Nenaplnený život? Pred štvrťstoročím začal samostatné myslieť, skúmať a zvažovat' přežité: z toho vznikli dve knižky, niekol'ko studií.. Ale to bol len prvý rozběh, jeho témy si vyžadovali ďalšie a nové, skúsenosťami obohatené zváženie a rozšírenie problematiky.. K tomu sa už nedostal. Teda nenaplnený život. Nie, naplněný život: lebo našiel si svoj mravný zákon a svoje miesto v čase, domohol sa pravdy a žil v zhode s ňou. A to mQže byť posledné, najcennejšie poznanie. Jan Rozner
V listopadu 1968, v osobním a na tu dobu skutečně přátelském, rozhovoru, řekl Brežněv Bohumilu Simonovi, kt$rý vedl delegaci KSČ na oslavách RQnové revoluce: Vy jste mysleli, že když máte moc, můžete dělat, co chcete. Ale to je základní chyba. Ani já nemohu dělat, co bych chtěl snad jen třetinu z toho, co bych uskutečnit chtěl, uskutečnit také mohu. Kdybych byl tehdy v politbyru nezvedl ruku pro vojenský zásah - co by se stalo? Ty bys tady určitě ted neseděl. Ale ani já bych tady možná neseděl!
Z knihy Z. Mlynáře: MRÁZ PŘICHÁZÍ'Z KREMLU Index - Kolín n. R.
Pavel Kohout;
Den Šeby /meziodstavce RP z 11. IV. 1978/
Jan Seba se úředně narodil 20. října 1943 jako pět jeho nevlastních sourozenců. Rok určil lékař, den starosta Ledče nad Sázavou podle data, kdy je v roce 44 prvně spatřili adoptivní rodiče. Duší - katolická církev má s nalezenci jakési problémy - se ujali evangelíci a ozdobily všechny chlapce Mistrovým jménem Jan. O nákladu vozidla, jehož šofér se v Ledči vypařil, podaly dvě sestry německého Červeného kříže protichůdné zprávy: jde o 1) německé děti ze Schlesien, evakuované před frontou. 2) české děti popravených rodičů. První byla zřejmě pravda, druhé nejspíš svatá lež, která měla nemluvňatům zajistit více tepla. DEty MEZ/NÁROD,Ni'SOLIDARITY $0JO VNIKU PROJÍ FASISMU fAELv MÁ A $UDE MJT STALE SVE OPOJ)$ T4 TNENI, PROTOŽE FASISfylUS A NA SILICE $ VET4 JEŠTE NEZMIZELY! ŠTACI PŘIPOMENOUT GRILE A UDÁLOSTI NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ! v
Jana Seby se ujal šedesátiletý hluchý truhlář s manželkou. Vyrostl u nich a intermezzy v dětských domovech, kdykoli byli příliš nemocní. Dík jejich vedení i vlastní ctižádosti se vyučil zedníkem, získal diplom dřevorubce a pověst dobrého fotografa. S trojím řemeslem si mohl brzo vzít textilní dělnici Marii, taky adoptivní dítě, a mít s ní syna a dceru, konečně něco vlastního. WASHINGTON SE UQIjYJ.lJJfi % HRUBÉMU NÁTISKU NA PAfJAM£fOMALY A CASTECNY ODSUN OKUPACNICH VOJSK JE POJ/AZOVAN ZA MANEyR A>GRJESORA! TELyíVJV MUZE VYMYSLET JAKOUKOLI ZÁMINKU PRO POKRAČOVANÍ OKUPACE JIŽNÍHO LIBANONU; w
Neznámý původ Jana Sebu vždycky neklidňoval. Obrátil se kdysi i na obchodní misi NSR v Praze.Během normalizace to pak bylo shledáno nenormálním. Nesměl jet s Čedokem ani do Finska. Cítil se ukřivděn, ale nedošel sluchu. Když v lednu 77 slyšel z éteru text Charty, vydal se do Prahy. Utkvělo mu jméno Jiří Hájek. Jako venkovan se šel poptat do kostela. U Mikuláše ho snažně prosili, aby se ptal jinde. Věřící, která zaslechla, mu poradila telefonní seznam. Jiřích Hájků v něm bylo třicet devět, ale to už si poradil sám. Usoudil, že musí mít nejvíc titulů. Dorazil k správnému, ale zrovna ho odvezli do Ruzyně. Čekal celý den, dočkal se a podepsal. v
y
/
MAOVI DĚDICOVÉ PREBIRA.JI I NEJNEJA PNEJ§I VYfAYSLY ZAJPADNJ PRQPAGANDY. NE{JNA VNĚ QPAKUJI BACHORKY, O SQVETSKYCH TANCÍCH, KTERp MOHOU KAŽDÝM OKAMŽIKEM VYRAZITK BREHUM ATLANTIKU.-MINISTR NARQDNť OBRANY SOUDRUH DZUR SE NA KpNFERENCI KQMUtylS JŮ TA^KOV&HO, SVAZKU KLEMENTA GOTTWALDA ZABÝVAL ZABEZPEČOVÁNÍM NEPRETRZITE BOJO VE POHOTO VOSTI. Když podpis vyšel, křičela na něho kutnohorská StB, co má co hledat mezi milionáři. At se jede podívat, jak si žije takový Kohout!. Jel růvnou a našel na vratech hákový kříž. Vyfotil a příště řekl v Hoře, že tak by si žít nechtěl. Rozzlobili se, když tvrdil, že ho k nám poslali sami. Však poznáte, věštili, až jim dosloužíte, odkopnou vás!. Člověče, odvolejte, co vám tu jako dělníku chybí? V LENINGRADE SKONČIL, 10. DUBNA ?RQC%S S i2 LETYrM OBČANEM LEONIDEM LUBMANEM, OBVINĚNÝM Z NAPQMAHANI CIZtyU STÁTU VNE?RAZELSKE ČINNOSTI PfiOTI£SSR. JE TO LOGICKY KONEC QD$TE?ENCp, KTER Y ZAČAL POMLOUVÁNÍM S VE VLASTI A SKONČIL JAKO JEJÍ PRIMY ZRÁDCE.
51
V těch dnech právě přecházel jako zedník na Ředitelství výstavby spojů ve Zruči. Náhle mu vzkázali, že ho nepotřebují. S otevřenou náručí ho hned uvítali v Pražských vodárnách, že mají chronický podstav. Vzápětí se ta náruč záhadně zavřela. Nadšeně byl pozdraven jako dělník v Lesních závodech Kácov. Obratem se mu rozpačitě vymluvili. Metrostav Praha ho přijal jako jeřábníka bez čekání. Propustili ho po devíti dnech, že není v odborech. Kvůli rodině opustil rodinu a jel co nejdál od Hory. Ve Velvetě Varnsdorf se na živého zedníka z vnitrozemí s čistým trestním rejstříkem dívali jako na zázrak. Než jim kdosi vysvětlil, že zázraky nesmějí zaměstnávat. Pak si ho kutnohorští vyzvedli doma, proč nepracuje. Když dovyprávěl, řekli, no vidíte, dělnická třída vás tu už nechce, měl byste odejet. JEN KR4TKÝ ČAS N£S DĚLI01) 16. QUBNA, KDY SE V PRA ZE SEJDfllJ PŘEDSTAVITEL^ ODBOROVÉHO HNJJTI ZE V£ECH KONTINENT ZHOQtyOTI VŠECHNO POZITIVNÍ, ČEHO BYLO, DOSAZENO DJKY INTERNA CIONA LNI TRIDNI SOLIDARITĚ V BOJI ZA SOCIÁLNÍ POKROK A MIR. Začátkem listopadu požádal tedy Jan Seba rakouskou vládu o asyl a svou o výjezd. První dostal hned, druhé mu slíbili do šesti neděl. Zena musela dát proto výpověd. Neměli rezervy, a tak začali rozprodávat. V únoru už spali na zemi. V březnu jim oznámili, že vada je v požadavku, aby ženě i dětem zůstalo občanství. Smutněme ho zřekli a čekali dál. Začátkem dubna začal Jan Seba v zoufalství dupat po kufrech. Zena ho poslala k nám, na uklidněnou. Předpověděl jsem mu, že odjede do desátého, i proč. Nevěřil mi. Ale už ráno přijel prvním vlakem, že jsem uhodl. Přivezl na památku, co jim zbylo: dvě sklenice s tlačenou švestkou, dva popelníky jako vinné listy a pět kaktusů. Stáli jsme u branky naposled. Vy jste mi to ztížili, řekl Jan Seba, od nich jsem chtěl co nejdřív co nejdál, ted jsem poznal kamarády a vůbec se mi... Tak jsme hned začali zvedat kameny a těmi ho zahánět. Běžel pěšinou k nádraží, otáčel se, sbíral je, jak se koulely, a strkal do kapsy. JO. QUBNA V DESET HODIN SEČ DOSEDLO N£ PLOCH^ LETIŠTĚ HVĚZDNÉHO MESTECH A L$TADJLO Z BA JKONUR U, NA JEHOŽ PALUBĚ BYLI CLE^OVE INTERNACIONÁLNÍ POSÁDKY SOJUZfJ 28 LETCI KOSMONAUTI, HRDINOVÉ SSSR A CSSR A LEXEJ G UBA RE V A VLADIMÍR REMEK. v»
Na celnici museli Sebovi se vším až do Boleslavi, i s dětmi, aby bylo zapsáno, co mají na sobě. V tom už byly povinny doběhat poslední čtyři dny občanství. Na Hlavním nádraží nechtěli zaručit, že celní plomby nikdo nepoškodí. Už už vlekli kufry zpátky do Zruče. Našli jsme nejbližšího signatáře, ten jim je uložil doma. Zatím jsem vzal děti, abych jim ukázal aspoří^ Muzeum, byly však roztěkané. Koupil jsem jim tedy v Blaníku banánovou, v Jitřence oříškovou zmrzlinu a v Domě potravin vanilkovou. Matku Marii nad těmi šesti kornouty obcházely mrákoty, ale já věděl: pro tohle na Prahu jen tak nezapomenou. GENERÁJLNÉTAJEMNIK ÚVKSQ A PfiE£IQE£JT CSSR GUSTAVHUS^K OpLETĚJ, V POJEDE LI 10. DUJBNA N/í OFICIÁLNÍ NA VSTE VU DO NSR.DOPROVÁZEJÍ HO MÍSTOPŘEDSEDA VLÁDY VACL4 V HULÁ A,MMISTR Z4HRAIJIČIBOHUSL4 V CHNOUPEfC. £!A RUZYŇSKÉM lfiZISTI SE $ NJM ROZLOUČILI ?REDS£DA VLÁDY LUBOMÍR SJROUGAL A DALSI CLE$10VE PREDSEL^NJCTVA UV KSC VASIL BILAK, ANTONÍN KAPEK, JOSEF KEMPNY A JOSEF KORCAK. Zedník a dřevorubec Jan Seba odjel v pondělí 10. dubna do emigrace. Doprovázela ho žena a dvě děti. Na Hlavním nádraží se s ním rozloučili malíř Karel Havlíček, režisér Jan Moravec, herec Pavel Landovský a spisovatel PK. Jan Seba psal pohled rodině, které přenechali byt: KLICE JSOU V POŠTOVNÍ SCHRÁNCE. SCHRÁNKU NUTNO TRHNUTÍM UVOLNIT. Jana mluvila s panenkou, ještě plynně česky. Kája byl netrpělivý a otec pohrozil pohlavkem. Tati, řekl syn, na nás nesmíš sáhnout, my už jsme napsaný na maminku. Smáli jsme se a pili teplé pivo. Z Marie dýchal antický klid žen, který drobí bezbřehou, nenapravitelnou katastrofu v jistý počet zvládnutelných nesnází. Pak přijela Vindobona. Sebovi naložili všechen majetek: tjri kufry, z tohojed^p plný knih, a čtyři šilinky, které dostali pd Rakušanů na telefon, kdyby ve Vídni v noci nikdo nečekal. Dal jsem jim pro ten účel Íístek s fonetickým textem: HIR IST ARBAJTR SEBA MIT FAMILIJE, V l k VARTN FOR DEM FRANC-JÓZEF BÁNHÓF UND ŠPRECHEN NÚR CECHIS, PITE KOMN ZI UNS HOLN.
52
ROK 1968
Parlament o invazi.
TAJNÝ ZÁZNAM ZE SCHŮZE PŘEDSEDNICTVA NÁRODNÍHO SHROMÁŽDĚNÍ (Upozorňujeme Čtenáře, že záznam je neopravený podle stenografické předlohy, mnohdy spatně citelné.) Poslanec VALO: Soudruzi, srdečně u nás vítám soudruhy z generálního štábu naší armády, kteří nám přišli podat zprávu o současném stavu. Známe situaci pouze v Praze a přitom máme zastupovat a hovořit jménem celé republiky. Schůzi prohlašuji za tajnou. Přítomni mohou být kromě členů předsednictva gen. taj. s. Kučera, Lomský a stenografové. Prosím s. gen. Rusova, aby nám podal výklad. Generálporučík RUSOV: Vážené soudružky a soudruzi, dovolte, abych podal stručnou informaci o stavu, v jakém se my i armáda v současné době nacházíme Úvodem bych chtěl ubezpečit, že od samého začátku, od prvních chvil okupace naší republiky velení armády vyplnilo do písmene rozkazy vrchního velitele presidenta s. Svobody. Po konzultaci se s. Černíkem, Dubčekem a presidentem, přijala armáda rozhodnutí nedopustit, aby v naší zemi došlo ke krveprolití. I když to byl těžký moment, armáda poslechla a nedošlo ani v jednom místě naší republiky ke strašné věci, která by vznikla, kdybychom se postavili na odpor. Kdyby se to bývalo stalo, znamenalo by to rozdrcení republiky, zničení armády, naší suverenity, strašné krveprolití. Připravené to bylo, protože zvláště ti, kteří nebyli přímo řízeni ze Sovětského svazu, se snažili okamžitě odzbrojovat naše vojska. Tomu bylo zabráněno a armáda má spojení, velení, a je na státních hranicích v pohraniční stráži, předsunuté od řady divizí a ostatní vojska jsou v kasárnách nebo tam, kde je situace zastihla. I když jsme omezeni, nemůžeme cvičit, zajišťovat vzduch a být v bojové pohotovosti, zůstává armáda zachována jako předpoklad, že budeme plnit naše úkoly. Pro představu toho, co by znamenalo, kdyby se kladl odpor, jak někteří šílenci navrhovali, bych chtěl uvést, že během několika dnů okupovala naši republiku ohromná síla našich sousedů a Sovětského svazu.
K dnešnímu dni je na území naší republiky 27 plných bojových divizí s několika štáby armád a štáby frontů. Z těchto divizí je 12 tankových, 13 motostřeleckých a 2 vzdušné výsadkové. Dále 550 bojových letounů a 250 letounů dopravních, celkem tedy 800 letadel. Odhadujeme, že je tu více než 6.300 tanků, kolem 2.000 děl a silná letecká armáda se všemi prostředky včetně prostředků raketových. Na území republiky jsou většinou vojska Sovětského svazu,^ale i vojska NDR v prostoru západních Cech a některých letišř v CSSR. Vojska Bulharské republiky na jižní Moravě a v jižních Qechách, vojska polská v severovýchodních Cechách a na severní Moravě, vojska madarská na jižním a středním Slovensku. Na Slovensku jsou též Bulhaři v některých sovětských divizích. My jsme ještě do odjezdu naší delegace do Moskvy vydali rozkazy podané presidentem republiky, ministrem národní obrany a včera mnou za ministra, které mají vést k navedení klidu, pořádku, vysoké organizovanosti, nedopuštění účasti vojsk, jak se zbraní, tak beze zbraní na nějakých manifestacích a veřejných vystoupeních, poněvadž my jsme byli před otázku postaveni tak, že všude, kde k tomu dojde, bude použito síly k likvidaci těchto vojsk a rozpuštění jich. Každý den jsme v kompletní situaci na území republiky. Opatření, která jsme připravili a dokladovali presidentu republiky, předsedovi vlády a v posledních dnech celé vládě republiky, která zasedala, byla presidentem republiky a vládou republiky schválena. Jsme rádi, že jste nás pozvali, abychom i Vás mohli informovat o situaci na našem území. Ani v jednom případě jsme nedopustili, aby v jednotlivých akcích, když šlo o zachování pořádkové služby nebo jiné zásahy, se zúčastnila vojska CSLA, protože bychom tím postavili armádu do komplikací vůči všemu lidu. Jsme s to, bude-li válka, celou armádu dát ve prospěch nasí vlády proti vnějšímu nepříteli. Všechny opatření, která vyplývají z Varšavského protokolu a zásoby, které mají na území naší republiky spojenecká vojska ,
53
pokud jsme je vydali, vydali jsme pohonné hmoty letectvu a pohonné hmoty tankům. Včera na základě usnesení vlády, jde o několik tisíc tun a majetek detašovaný na našich letištích, jejich majetek, který si vzali. Z našich zásob nic postoupeno nebylo. Žádnou pomoc nebo účast pro naši armádu nepřijmeme. Abychom zabránili krveprolití a provokacím, jsme v pravidelném styku s orgány velení a řešíme je za dne i noci. Jde o desítky problémů různého druhu, zabíjení lidí a neštěstí. (Doslovný přepis ze stenogr. záznamu, včetně gramatických nesrovnalostí ! Pozn. přepisovače pro tento účel). Ministerstvo národní obrany a generální Štáb jsou od první chvíle invaze obsazeny sovětským praporem pěchoty a výsadkovým. Ministerstvo národní obrany bylo včera bez našeho souhlasu obsazeno sovětským vojskem. Přesto tyto orgány i při nich pracují, velí, kontrolují vojska. Pracujeme mezi lidmi, jezdíme k divizím, útvarům, organizujeme, aby nebylo bezvládí.. Vládu republiky jsme včera informovali, i ostatní ministry, úřady a objekty, že velitelé intervenčních vojsk neplní některá opatření a rozhodli jsme se od dnešního dne, aby nám svoje požadavky dávali písemně, aby jejich střetnul mohla na ně reagovat a my bychom měli dokumentaqi, co všechno jsme hlásili, aby nedocházelo ke zbytečnému krveprolití a ztrátám. Ž takových vážných věcí, které mohly neposloužit republice, v posledních dnech byla skutečnost, že v několika případech zjistili PV ostrahy v Brně a v Praze, že mají prostředky ze styčných stanic, že některé vojenské stanice se zúčastnily vysílání některých jednotlivých krajů byly z toho dalekosáhlé závěry. My jsme v těch případech stanice vzali, zapečetili a zařídili, aby to děláno nebylo. Zdrželi jsme se, protože v Praze byl takový případ zjištěn. Včera bylo vládě dokladováno, že den předtím spadl u Teplic vrtulník. Byli tři mrtví a dva těžce ranění. Bylo dokazováno, že byl sestřelen. U vyšetřování jsme nebyli, nebyli jsem připuštěni. Vláda zaujala stanovisko, že nebyly dodrženy mezinárodní úmluvy ve vyšetřování katastrof a že za to nemůžeme brát odpovědnost. Dnes spadla druhá mašina M 12. Jedna spadla u Budějovic a dnes u Zvolenu. Chceme, abychom byli k těmto věcem voláni. Soudružky a soudruzi, přinesl jsem všechny rozkazy schválené presidentem, ministrem, mnou a vojenskou radou. 54
1
Mohu vás ubezpečit, že jsou prováděna všechny opatření k tomu, abychom měli armádu v rukou, aby byl klid a pořádek a nedošlo k ničemu, co by mohlo znamenat střetnutí. Proti síle, která zde je, by naše armáda nemohla obstát, střetnutí by znamenalo sebevraždu její i národa. Proto myslíme, že stanovisko, které vláda schválila, bylo správné. Uděláme i nadále všechno pro to, aby naše armáda stála pevně za legálními orgány naší republiky. Generálmajor BEDŘICH: Situace v armádě z hlediska morálně-politického stavu se vůbec neliší od stavu v celém národě. Tím složitější je práce udržet vojáky a důstojníky, aby se vyhnuli srážkám, které by mohly vést k aktům násilí a zbytečnému krveprolití. Naši vojáci těžko chápou, že nám tak mimořádně záleží na udržení armády i za cenu toho, že bude možná v očích národa obvinována z toho, že nebránila naši zem a to už ne poprvé. Jedná se také o to, aby i NS bylo jasno, že vojska, která k nám přišla, měla takovou sílu, že bychom se těžko ubránili. Kromě toho bratrovražedný boj by ani nám, ani celému mezinárodnímu dělnickému hnutí' neprospěl i za té situace, že Sovětský svaz porušil všechny své závazky, které vůči nám jako spojenci měl. Tento stav vyvolává velké napětí v armádě. Celit mu není lehké, zvláště proto, že se vojska nemají čím zabývat. Není nám dovoleno cvičit, nemůžeme obsluhovat techniku, nesmíme vyjít z kasáren, protože vycházejí malé hloučky a obyvatelstvo je zatahuje do demonstrací, je nám vytýkáno, že porušujeme svůj vztah, který jsme původně zaujali a že bude nutno vůči nám zakročit. Již z prvních rozkazů a první činnosti vojsk, která sem přišla, vysvítalo, že s námi předpokládala boj, předpokládala úplné odzbrojení naší armády. Madarské, bulharské i německé jednotky začínaly hned po překročení hranic odzbrojovat jednotky, na které přišly. Již v půl dvanácté večer měla vojenská rada rozhodnuto, co se bude dělat, když k nám přijel gen.*. Přes to se tak dělo, protože tyto rozkazy pronikaly velmi pozvolna a dokonce některé sovětskéa madarské a bulharské jednotky nechtěly spojené velení poslouchat. Nakonec se nám podařilo dosáhnout toho, že naše jednotky nebyly odzbrojeny, ale nemohou použít techniky. Např. jednotky v Mladé jsou od své techniky odděleny, takže se to rovná odzbrojení, protože mají pouze samopaly a pušky.
Tuto linii je třeba dodržovat, protože se nám zdá, jako by spojené velení melo zájem na tom, aby odzbrojení provedlo. Zdá se, že je to snaha dokázat, že naše armáda není schopna ubránit hranice a vyvolat atmosféru, ve které by byli spojenci nuceni ponechat své armády na našem území. My děláme všechno pro to, abychom si udrželi celistvost armády, abychom mohli dokázat, že přítomnost cizích vojsk není nezbytná. Tento cíl chceme dosáhnout, ař nás to v ná. rodě stojí cokoliv, protože pro armádu to pokládáme za důležitější než cokoliv jiného. I u nás jsou lidé označováni za kolaboranty. Mnozí nechápou poslání armády v této chvíli. Není jednoduché tomu čelit. Udržíme armádu i za cenu, že musíme zbavovat některé velitele funkcí. Již dva generály a jednoho plukovníka jsme musili odvolat pro neplnění rozkazu presidenta republiky, protože pobuřovali své štáby a vojáky a vytvářeli atmosféru zásahu, který by ve svém důsledku přinesl naše odzbrojení. Budeme v tom pokračovat dál, protože lidé musí pochopit, že je dnes důležité mít sílu, která zabezpečí nás stát, aby nebylo žádné záminky, ponechávat cizí vojska na našem území. Generálporučík RUSOV: Během dnešní noci převzaly protivzdušnou obranu státu sovětské štáby. Vytvořily k tomu podmínky tím, že zakázaly vzlet našich letounů a použití raket. Povedly sem ohromná vojska a tvrdí, že CSSR nemá přikryté nebe. Nemohli jsme proti tomu nic dělat, protože ke každému takovému požadavku je připojováno, že nechceme nechat zabíjet lidi nebo se násilím obsazovat. Oni řeší věci silou bez .jakýchkoli diskusí. Říkají, že dokud není všechno dohovořeno, vzali sami vše do rukou. Naše armáda nesmí použít letadel ani raket. J e to velmi nevraživě přijímáno celou sedmou armádou, je to bráno jako narušení činnosti plnění bojových úkolů. Generálmajor BEDŘICH: Má to ještě jiné důsledky. Je to odvislé od použití radiotechnických prostředků, které jsou v našich rukou a které řídí dopravu civilní i jinou. Oni chtěj? spolupráci. Naši vojáci ani důstojníci spolupracovat nebudou. Jestliže oni převezmou tyto radiotechnické prostředky, snad to nezvládnou a může nastat velmi neblahá situace. Nevím, jak z toho vyjdeme. Už jsou signály, že naši vojáci od toho chtějí odejít a my nechceme, aby kdokoliv ze svého místa odešel, protože by tím začal rozpad armády. Cizí štáby by nám potom řekly, že je naše armáda v rozkladu a proto, že zde nechají svá vojska. Byly rovněž protesty, že jsme vydávali techniku, záložní součásti, pohonné hmoty.
Nemůžeme každému prozradit, co je v mobilizačních plánech. Dnes je prohlašováno, že je to podvod na lidech. Lidé na to velmi bezprostředně reagují. Poslanec RAPOS: Má náš generální štáb informace o tom, jaká je morálně politická situace v okupačních armádách? Generálmajor BEDŘICH: Víme, že jejich lidé nejsou spokojeni. Včera ráno jsem besedoval se zástupcem náčelníka hlavní politické správy sov. armády Ničikinkem, je náčelníkem vojsk tohoto frontu, který řekl: "Čs. armádě a čs. lidu musí být jasné, že tady socialismus ubráníme, kdyby tu bylo zemětřesení a není na světě síly, která nás odtud dostane. My svůj úkol splněné. To musíme bezpodmínečně pochopit! Žádná protisovětská štvavá kampaň nás nezastaví. Když bude třeba, zasáhneme ostře." Oni už zasáhli, ale někdy jsme je vyprovokovali. S lidovými milicemi to byla hloupost. Oni vydávají signál ÚNOR! Zadrželi vůz, kde se tajně převáželi ze skladiště zbraně a viděli v tom zahájení ozbrojené kontrarevoluce. Takové věci se za dane situace nesmějí dělat. Lidé musí pochopit, že nejdůležitější je klid. Víme o tom, že mnozí sov. vojáci mají názory odlišné od svého velení. Mnozí důstojníci např. v Mladé u velitele divize skoro plakali. Musíte však znát situaci v jejich armádě. Rozkaz je rozkaz. Generálporučík RUSOV: Nejhůře se zatím chovala mad. bulharská a německá vojska. Velmi solidně se chovají Poláci, kteří to považují za katastrofu. Dokonce se s polským taktem omlouvali. Velmi solidně se chovají i některá sov. vojska. Nejvíce třecích ploch je na Slovensku. Posl. POLEDŇÁK: Jak dlouhou dobu vyžadovala tato operace? Gen. RUSOV: Soustředění vojsk, které proběhlo v březnu a dubnu, cvičení v červnu a mobilizační cvičení kolem našich hranic, později to jsou akce, které byly již několik měsíců připraveny. Důkazy na to však nemáme. Posl. dr LACINA: Byl náš gen. štáb informován naší rozvědkou o soustředění těchto sil? Gen. RUSOV: I když jsme nevedli naši rozvědku proti spojencům, všechny zprávy o tom, jak jsou vojska soustřeďována, byly pravidelně denně zasílány předsedovi vlády, s. Dubčekovi a prezidentu republiky v plném rozsahu. Jsou na to písemné dokumenty. Ovšem ne se závěry, že by k nám byla provedena intervence. Posl. LOMSKÝ: Jak oceňuje gen. štáb dlouhodobost příprav a jak hodnotí poruše-
ní veškerých úmluv? Gen. RUSOV: Dlouhodobost příprav svědčí o tom, že tak ohromný počet divizí a letectva není potřeba k potlačení kontrarevoluce. Tímto aktem jsou zřejmě sledovány cíle, které s kontrarevolucí nemají nic společného. Na to, aby nás někdo naučil dělat socialismus, není potřeba 800 letadel a 6000 tanků. se těžko říci, zdaje to demonstrace vojenské síly vůči Západu, nebo zda jde o jiné cíle. Gen. RUSOV: Východní Němci v době napětí přu jednání v Cierné a v Bratislavě mobilizovali 650 000 vojáků Grupírovka je v plné bojové pohotovosti. Pohyby vojsk jsou směrem Východ - Západ. Nechci hodnotit souvislosti, které se dějí kolem Rumunska, Madarska a Bulharska. Máme zprávy o tom, že na rum. hranicích jsou oboustranně soustředována vojska. Po skončení cvičení Šumava se 8 armád vrátilo do Madarska. Vůči naší republice byly narušeny všechny spojenecké smlouvy a závazky, které byly v protokolech podepsány. Našemu velení nebylo nic známo, a nic s ním nebylo konzultováno. Obsazení bylo provedeno bez souhlasu vlády, UV a NS. Než jsme věci rozhodli, spojili jsme se telefonicky s předsedou vlády a s. Dubčekem a konzultovali, jak použít naší armády. Pak byli internováni. Gen. BEDŘICH: Zachytili jsme zprávu, že podobné pohyby byly v v Něm. směrem k západním hranicím. Svědčí to o tom, že toto seskupení má demonstrační charakter, nebo je to akce velmi složitá. PosL HOFMAN: Došlo k zatýkání příslušníků naší armády? Gen. RUSOV: Dnes byl u mne náčelník kontrarozvědky a vojenský prokurátor. Máme denně svodky, vedeme ráno a večer mapy jako na frontě. K zatčení žádného z důstojníků nedošlo, i když o tom byly masové fámy a paniky ve velkém. v
Mpř. NS. ŽIAK: Náčelník generálního štábu hovořil o tom, že letiště má v rukou armáda. Jak bylo možné, že přistání těchto letadel bylo tak hladké a kdo zasáhl? Byla protistátně zaměřena činnost ministerstva vnitra? Gen. RUSOV: Za dvě hodiny dvacet minut byly takové divize po ose v Praze. V ranních hodinách přistála na civilních letištích v Brně a v Ruzyni letadla a letiště byla obsazena vyhozením a ovládnutím výsadkových sborů. Byla to jedna skupina v Brně, jedna v Praze a jedna na» Slovensku. Pak přistály stovky letadel^ materiálem.
Gen. BEDŘICH: Průměrná rychlost plánovaná byla 35 kilometrů za hodinu. Je to rychlost nebývalá. Podle dokumentů a materiálů, které jsme našli ve ztracené brašně důstojníka, mělo k prvnímu střetnutí s "nepřítelem" dojít na řece Ohře, kde jsou naše tankové divize. Min. vnitra se na otevření letišť nepodílelo, V noci jsme dostali zprávu, že přiletí AN 12 na letiště v Brně a v Praze Kbelích. Sovětský představitel nás žádá, abychom toto přistání zabezpečili. Generální štáb a voj. rada odmítly jakýkoliv podíl na tom a žádali jsme je, aby se obrátili na civilní letiště. Silou pak donutili zapnout hlavní vypínače světel. K tomu není třeba ani zásah MV. Stejně by to nepomohlo, na to vystačí dva tři transportéry a reflektory a přistání se připraví. Jejich letadla přiletěla až po čtvrté hodině, kdy vojska měla již obsazenu Prahu, takže by to ničejnu neprospělo. Posl. POSPISIL: Mám dotaz, zda na druhé straně hranic jsou nějaké přípravy, pokud jde o Severoatlantický pakt? Gen. RUSOV: V momentě obsazení republiky byla uvedena do pohotovost^ 4. mechanizovaná divize německá podél Šumavy a lehký obrněný pluk (140 lehkých tanků). Následně pak byly zvýšeny počty německé a americké armády. V těchto dnech jsou v prvním stupni bojové pohotovosti. Náznaky, že by mohlo dojít ke střetu, tam nejsou. Posl. POLEĎŇÁK: Měl jsem informaci, že naše letecké útvary vyjadřují svou velkou nespokojenost a došlo k určitým náznakům u letců, že chtějí odletět za hranice. Soudruh náčelník uvádí, že naše jednotky drží hranice, před našimi jednotkami stojí okupační armády. Při jakémkoliv odjezdu našich občanů vybavených pasy hranici překročit nelze, poněvadž jsou zastavováni sovětskými jednotkami. Mám dotaz, zda by zde nemohlo dojít k nějakým větším konfliktům. Podle prohlášení Tita na sjezdu a Ceaučeska později se může usuzovat, jako kdyby tento pohyb měl pokračovat dále na jih. Ceaučesku i Tito prohlásili rovněž, že nepřipustí překročení hranic a že se budou bránit do poslfedního dechu. Dá se usuzovat, že by tento pohyb směřoval dále na jih? Generál RUSOV: Nedošlo k žádnému použití letectva nebo skupin lidí k útěku nebo odletu za hranice. Odletěl jeden vrtulník z Havlíčkova Brodu MI 1 velitele letky, který odletěl bud do Rakouska nebo do Západního Německa v první minuty překročení hranic. Jiný případ nebyl ani k pokusům nedošlo. Letci v řadě případů nespokojenost projevují. Včera došlo k manifestaci v Milovi-
cích na letišti a v řadě jiných případů, kde se letci zúčastňovali bez zbraní. Upokojili jsme je, poněvadž to bylo bráno za záminku okamžitého rozpuštění pluku a divizí. Na tomto letišti došlo k postřelení jednoho sov. majora a vojáka. Dokazuje se, že naším strážným. Nemůžeme to prokázat. V leteckých armádách i v PVO strany máme největší potíže, poněvadž tam je nejvíce důstojníků a nejtěžsí politická stituace, i bez této situace. Jinak nebezpečí, že by uletěli a udělali provokačku, naši letci, nehrozí, poněvadž technika v podstatě není v jejich rukou. Je stažena intervenčními vojsky. Udělali jsme opatření, aby to nebouřilo letce, k tomu, že jsme je poslali domů, aspoň jednu třetinu, aby na letištích nedemonstrovali, poněvadž techniku nemají. Jednáme, aby mohli techniku dostat. Ke státní hranici: Poněvadž jsme věděli, že jeden z argumentů bylo, že státní hranice nejsme s to udržet do doby překročení intervenčních vojsk našich hranic, byly vydány ministrem nár. obrany se souhlasem prezidenta republiky a vlády republiky rozkazy k udržení hranic pohraniční stráží k jejímu přesunutí. Včera dokládal velitel pohraniční stráže, že přechody na hranicích má v rukou naše strana. Není nikde případ, že by před naše jednotky pustili armádu druhé strany. Pokusy o to byly odmítnuty - Víme, že jsou na území dokonce sov. pohraničníci. K otázce přechodu: Na turistických přechodech potíže přesunu kohokoliv od hranic jsou jako máte v Praze. Normálně se tam objevují na všechny strany lidé. Největší potíže jsou z Madarska, Polska a NDR, poněvadž tam stála masa vojska. Včera i dnes bylo doloženo, že tam je přechod normální. Je značný tlak na hranice, ovšem občany NDR a Polska, ne Československa, mimo jednotlivce. Posl. GÉRYK: Byl jsem oné tragické noci asi o jedné hodině informován od s. Mansfelda z Prostějova, že dostali oznámení o přechodu, v kterém bylo, že jednotky vstoupily na naše území se souhlasem vlády. Další dálnopisy přišly na bezpečnost, pak na OV strany. Ověřoval jsem to dvě hodiny, jestli se s. Mansfeld nezmýlil. Dostal tento rozkaz z okruhu. Kolem půl čtvrté znovu oznámil, že dostal oznámení, že sov. vojska překročila hranice se souhlasem vlády, že sám se podivuje, protože v onen čas už šly normální zprávy, ve kterých se provolávalo usnesení předsednictva ÚV. Gen. RUSOV: Musí jít o mystifikace nebo omyl na pojítkách. Nařízení bylo přesně v souladu s tím, co jste vydali, i když jsme
neznali stanovisko vlády a NS doslovně znění prohlášení, l$teré Šlo z vlády. Gen. BEDŘICH: Nemluví se tam, jestli s dovolením, mluví se o tom, že sov. vojska překročila hranice a jdou do vnitrozemí a mají k tomu dělat vojska. Gen. RUSOV: Mohu to předsednictvu dokázat. Obsah byl konzultován se s. Dubčekem a Černíkem. Byli jsme všichni u toho. Nevylučuji, že napětí mohlo dojít k nějakému zmatku. I tak to prověříme. Posl. LOMSKÝ: Chtěl bych ubezpečit NS, v souladu s náčelníkem generálního štábu o tom, že k zabezpečení obrany republiky, ke splnění našich závazků uzavřených kdykoliv v rámci varš. smlouvy stačí z hlediska vojensko odborného síly čs. armády a nikdy o tom nebylo pochybováno. Pokud jde o zásoby, jejich část je deponována, patří podle smluv spojencům, ale po otevření této mapy, hlavní vidím v tom, že nejde jenom o okupaci ČSSR, ale že je třeba, aby to soudruzi rozebrali a ještě jednou hluboce vyhodnotili celou dlouhodobost příprav v rámci operačně strategických zámyslů v souvislosti se všemi operačně strategickými cvičeními, která sc konala na západním směru na Severním moři, týlová a spojovací cvičení, ještě daleko před tím, kdysi od března. Samotná síla tohoto ohromného seskupení, jak dokazuje náčelník generálního štábu, mobilizační opatření v NDR a Sov. svazu, jakož i plány přesunů i na jiných válčištích nás nutí k otázce, k čemu to slouží. Jde tu o 6000 tanků a 1000 letadel. Druhá věc je, k čemu to slouží v celém světově strategickém úmyslu z hlediska vojenského nebo politického. Má to být demonstrace síly, nebo to má být zahájení třetí světové války s dobytím Evropy? Prosím, abyste to rozebrali v souvislosti se všemi těmi dlouhodobými akcemi, které byly prováděny v dubnu a březnu. Není to jen ČSSR, jsou ještě další signály, které uvedl s. Poledňák. Jde o řešení světové situace? Posl. MALECKÁ: Vzdávám se své původní otázky po poznámce gen. Lomského. Jde mi však o jednu věc: Vy hovoříte, že armáda je ve své síle a bojové pohotovosti, letectvo je jednou z důležitých součástí armády. ale nedovedu si představit, zdali byste byli s to dát to do pohotovosti, kdyby došlo k něčemu širšímu, světové válce. Jak si představujete další postup? Myslím, že je to velmi složitá a komplikovaná otázka. Naše armáda byla potupena barbarským způsobem a stejně i náš lid, který stavěl na bratrství a přátelství svou politiku a další ůivot. Nikdy se nebudeme hambit, že jsme to nazvali potupnou okupací našeho území.
57
Gen. RUSOV: Nemůžeme hovořit o bojeschopnosti naši armády, dokud nedojde k založení jednání. Předpokládáme, že až se dostane do legálního postavení naše vláda a strana, že může dojít, že také naše armáda se dostane do legálního postavení. Jinak to řešit nelze. Gen. BEDŘICH: Jde o bojeschopnost armády. Situace je však taková, že máme obsazena letiště a všechny prostory, kde máme techniku, takže se nedá opravdu nic dělat. Pohotovost není. Jde nám však o celistvost armády, abychom mohli převzít úkol na ochranu naší západníjhranice. Posl. Ing. RAPOS: Měl bych dotaz, zda gen. štáb měl možnost informovat s. prezidenta o splnění jeho příkazu naší armádě, a to nyní po dobu jednání v Moskvě. Gen. RUSOV: My jsme dokládali plénu vlády přesně situaci, jakož i všechna opatření v armádě. Každý druhý den zvonil gen. Dzúr i prezidentovi. Dokladovali jsme všechny třecí plochy. Soudruzi plně schvalovali náš postup držet bojeschopnost armády a vytvořit podmínky pro jednání. Místopředseda NS s. VALO: Jaké máte spojení? Gen. RUSOV: Máme mezinárodní spojení. Volali jsme přímo z kanceláře prezidenta nebo z mé kanceláře. Posl. LAŠTOVIČKA: Kladu si otázku po motivech zejména, zdali naši soudruzi vojáci přišli k nějakým náznakům o určitých záměrech ze západu nebo něco podobného. Gen. RUSOV: Musím odpovědět velmi jednoznačně, že je absurdum, že tam žádná opatření nebyla. Všechna opatření, která byla v těchto dnech, byla jednoznačně odvolána. Snižování počtu americké armády v Evropě bylo zastaveno a dochází k zostřování situace. Zprávy ze Záp. Německa svědčí o jednoznačném zastavení odpoutání Francie a její účast na akci Černý les. Je to návrat studené války. Posl. LAŠTOVIČKA: Kdyby se požadovaly skutečnosti, je možné to rozšířit hledáním těchto motivů i na jiné prostory mimoevropské? Gen. RUSOV: To může být, ale nemáme to vyhodnoceno. v Místopředseda ZIAK: Mohlo by se to týkat Cíny? Gen. RUSOV: Arabské státy mimo Egypt schvalují okupaci, pokud máme zprávy. Hlásí nám to^naše rozvědky. Posl. RAPOŠ: Měl bych otázku, zda má náš gen. štáb přehled o zásobovací situaci potravinami?
58
Gen. RUSOV: Situace je dosti složitá a vyžaduje zásobování za každou cenu. My jsme to nepropásli a jde o to, abychom to něčím zabezpečili. Náměstek předsedy vlády s. Strougal sdělil, že přijali usnesení, aby se jednalo diplom, cestou. Sov. polit, strana zde není žádná, jednání bylo odmítnuto a vojenští činitelé prohlásili, že během dnešního dne se dají do pohybu. Má přijít celá série vlaků. Jestliže je nepřepraví naše železnice, prohlásili, že obsadí železniční siř celé republiky, i kdyby měli vyřadit čtvrt miliónu železničářů, jak se vyželez jádřili. Počítají s tím, že spoji 20 " ^ ~ ničních vojsk a zaberou trař Čop - Praha jako první a postupně další bez ohledu na ekonomiku státu. Taková byla odpověd maršála Grečka. S touto záležitostí jsme šli na nejvyšší úroveň, ale jednání na diplomatickém poli bylo odmítnuto. Posl. MIKOVA: Vidíte nějaké východisko? Gen. BEDŘICH: Dojít k takovému kompromisu, který by náš stát nepřivedl do nepříznivé situace. Bylo nám sděleno, že rozhovory jsou na dobré cestě. Jedním z problémů je ponechání na našem území, čemuž se naše strana brání a oni nemají dosti argumentů pro ponechání vojsk. Děláme všechno, abychom i tento požadavek jim vyrazili z rukou. Posl. MALECKÁ: A další kompromisy? Gen. BEDŘICH: To je těžké zatím říci. Do telefonu nám to nechtěli otevřeně říci. Z hovoru se dá ale usoudit, o co se jedná: držet na uzdě propagandu, zastavit protisovětskou propagandu, dát do pořádku vnitřní bezpečnost státu, protože oni tvrdí, že hrozila kontrarevoluce a mají pro to argumenty, dát do pořádku armádu a ponechání vojsk. Posl. FIERLINGER: Pokud by skutečně chtěli dát do pohybu nějaký masový nástup na Západ, nemohou to přece udělat bez vědomí naší vlády, našeho prezidenta. Jak by vypadali. Jsou zde určité důvody: nacistické hnutí v Německu, těžká situace komun, strany ve Francii, ale že by sami chtěli všechno zdolat, aniž by žádali o naši pomoc, to si nedovedu představit. To by museli být šílení. Představuji si to tak, že Brežněv, Podgomý ztratí obličej před celým svým lidem. Představuji si to tak, že chtějí, abychom tímto masovým nástupem před nimi kapitulovali nebo se s nimi dohodli, a aby to působilo na situaci v Německu, Francii atd. Podle mých zkušeností bych to považoval za jedinou možnou alternativu. Gen. RUSOV: My pro to v důkazy nemáme, ale myslím, že okupace Československa znamená zásadní podlomení pozic francouz-
ské, italské a jiných komun, stran a ohromnou ztrátu pro komunist. hnutí na Západě, a co to znamená v socialist, táboře si můžeme sami spočítat. Zdá se nám absurdní, že by jen kvůli potlačení tzv. kontrarevoluce, se kterou se nestřetli, bylo použito 6500 tanků a kolem tisíce letadel. To je seskupení vojsk, které se rovná seskupení, které zde měli v roce 1945. Počty tanků a letadel jsou možná ještě větší. Proto se nám zdá, že pouze tato příčina zde nebyla. Gen. BEDŘICH: Jsou dvě možnosti. Bud je to demonstrace síly a odpoutání prostředků, nebo je to příprava něčeho dalšího. To je těžko dnes dokázat. Gen. RUSOV: Všechny pokusy načich lidí, našich vojáků, veškerá propaganda, které jsou určeny neutralitě, jsou hrozbou jednání. Kdyby někdo řekl, že vystoupí z paktu, zůstanou tu na věčné časy. Říkají, že nenechají vzít Československo z tábora za žádnou cenu. Oni fotografují naše lidi, kteří nosí označení o neutralitě a tím se tvoří důkazy. Gen. BEDŘICH: Náčelník hlavní politické správy tohoto frontu je obvinil, že dnes nevedeme mezi vojáky propagandu o československo-sovětském přátelství. Říkal jsem: Nezlobte se, ale to mě svléknou nejen z košile, ale i z kůže. Mpř. VALO: Má ještě někdo nějaký dotaz? (Nebyly). Myslím, že můžeme poděkovat soudruhům za informaci o současném stavu. Sám bych chtěl říci několik poznámek. O stratég, vojenských otázkách hovořit nebudu, tomu nerozumím, na to si nedělám nárok. Pokud jde ale o polit, stránku, pochybuji, že je to nějaká další^velká strategická věc. Pochybuji proto, že Československo, ař chceme nebo nechceme, by mělo být zázemím, kdyby Sověti chtěli jít dále, a to zázemím rozhodně nepřátelským, protože bychom přátelství československo-sovětské nevytvořili. Taková moc u nás není. To by bylo opravdu jen naivní si představovat, že nyní toto území a jeho lid se postaví jako neutrální nebo dokonce bude souhlasit s postupem, ař už bude směřovat z Československa jakýmkoli způsobem. Sovětský svaz podporu v této zemi nenajde. Proto bych považov^} za sebevraždu, kdyby někdo chtěl jít přes Československo na západ. Po tom, co se stalo v Československu a u vědomí toho, k čemu to povede mezinárodně, nebylo by možné se divit, že by mohli i takovouto věc udělat. Kdyby se kterýkoliv politicky myslící člověk zamyslili nad tím, jaká situace se vyvolá po zásahu v Československu, musel by dojít k tomu, že to bude katastrofální, že
Sov. svaz ztratí všechny sympatie ve světe a zvláště v Evropě. Vůbec nevadí, jestli nějaká Nikaragua nebo kterýkoli stát jinde ve světě s tím vysloví souhlas. To řekne několik lidí, ale v Evropě takový stát není. To znamená, že stojí ted v této situaci proti těm krokům, které podniká celá Evropa, alespoň když bereme Evropu od nás na jih a na západ. To si musíme uvědomit. Pravda, nemusíme, ale je třeba, abychom si toho byli vědomi, do jaké těžké situace se Sov. svaz dostal, i kdyby to byl nějaký strategický plán dalšího postupu do Evropy. To je jen krátký pohled na situaci. Posl. POLEDŇÁK: Před závěrem měli bychom soudruhu náčelníku a ostatním soudruhům poděkovat za věci, které nám sdělili a které nelze nikde publikovat. Měli bychom poděkovat vojenským útvarům za velmi účinný a důstojný postoj, který zaujali od prvního dne. Měli bychom požádat jménem NS, aby se zřetelem k celé situaci se i nadále vyhýbaly jakýmkoli střetům a možnostem vystoupení, které by vedly k velice vážným důsledkům. Kromě toho doporučuji, aby naše komuniké bylo velice stručné, ve dvou větách, kde bychom jen konstatovali, že předsednictvo vyslechlo zprávu našeho generálního štábu, jestli soudruzi nebudou mít proti tomu něco. Posl. GÉRYK: Bylo by správné, kdybychom podrobnosti, které jsme se dozvěděli od soudruhů Rusova, Lomského a Bedřicha si nechali jen pro sebe, poněvadž diskuse, rozvíjené okolo toho, co dále, i mezi ostatními poslanci, by nám nepomohly. Mpř. VALO: Myslím, že to, co projevil posl. Poledňák, nakonec všichni schvalujem. Můžeme ukončit tento bod jednání s prohlášením směrem k armádě, aby soudruzi všechny cesty, které mají, použili k tomu, aby armáda věděla, že jsme informováni, a my bychom armádě poděkovali, i když to bylo jakkoli těžké a - ale to, co udělali, tu disciplinovanost, musíme ocenit. Umíme si všichni představit, co energie to stálo, zadržet člověka, nepustit ho, aby bojoval. Je třeba, aby to bylo tlumočeno armádě jako celku, poděkovat jim a požádat je, aby i nadále byli tak disciplinovaní. Rozhodně aby si armáda zachovala jednotu a svou organizační sílu a nepřipustila nikdy nějaké výtržnosti a vylomeniny, Ted druhá věc, otázka komuniké. Gen. RUSOV: Doporučoval bych, jestli to není nutné, tak komuniké nedělejte. Celá armáda se to jiozví po naší linii. S. dr KUČERA: Jedná se o zápis jednání o této části.
59
Boj o cenzuru Počátkem března 1968 uložilo předsednictvo ÚV KSČ ministru kultury Miroslavu Galuskoví, aby shromáždil připomínky novinářské organizace k tiskovému zákonu a navrhl jeho nové znění. Legislativní příprava byla však mimořádně zdlouhavá a nový návrh zákona nebyl hotov ještě ani v červnu. Veřejnost a novináři byli nespokojeni a ze všech stran se ozývalo naléhavé volání, aby zrušení cenzury bylo už konečně kodifikováno. Našlo se tedy kompromisní řešení: Starý zákon^bude zatím pouze novelizován, paragraf o Ústřední publikační správě (tj. o cenzuře) bude zrušen a nahrazen novým textem, který výslovně prohlásí jakoukoli cenzuru za nepřípustnou. Návrh novelizace prošel předsednictvem, vláda jej schválila a předkládala jej Národnímu shromáždění. V tomto stádiu zásáhl politolog a vědecký pracovník v oboru státního práva, Zdeněk Mlynář, který byl 1. června zvolen novým tajemníkem ústředního výboru. Mlynář v poslední chvíli návrh novelizace pozdržel, vypracoval obsáhlý protinávrh a vynutil si, aby celá otázka novelizace byla ještě před projednáním v Národním shromáždění znovu ^zařazena na pořad předsednictva ÚV KSC. Mlynář v podstatě namítal, že novelizace nezaručuje právně uspokojivé uspořádání tiskového práva ve smyslu Akčního programu KSC a že je zatím nutné - vzhledem k výjimečné situaci - zachovat státním orgánům určitý vliv na masové sdělovací prostředky formou n á s l e d n é cenzury, která by ovšem měla být svěřena soudním orgánům. Předsednictvo se Mlynářovým pozměňovacím návrhem zabývalo v úterý 25. června. V souladu s jednacím řádem předsednictva a sekretariátu byl k tomuto bodu přizván i (Ukončenize str. 59) Mpř. VALO: Za prvé nedávat komuniké, tj. pokud se týká zápisu z této schůze. Prosil bych, aby bylo se zápisem jednáno tak, jako se jedná s materiály přísně tajnými. A mimo tuto budovu umístit - to už máme v zápise. Můžeme skončit a poděkovat ještě jedenkrát soudruhům za jejich účast. (zástupci armády se loučí s předsednictvem NS a odcházejí). Přerušuji schůzi na půl hodiny. (Schůze přerušena v 16,30 hodin).
náměstek předsedy vlády, dr Gustáv Husák, za jehož předsednictví byl návrh novelizace ve vládě schválen, a ministr kultury Miroslav Galuška. Předsednictvo začalo brzy odpoledne, ale novinářská obec, která se o Mlynářové protinávrhu dověděla a byla jím neobyčejně pobouřena, musela na výsledek jednání čekat až do nočních hodin. Někdy na jaře byla totiž na pořad předsednictva zařazena jako první pravidelný bod "Zpráva o současné politické situaci". Od té doby nebrala jednání předsednictva konce. Byl to vždy nejživěji a nejdéle projednávaný bod programu, ke kterému sice nebyly předkládány žádné písemné podklady, k němuž však měl každý co říci, a při němž se semlelo všechno možné. S přibývajícími měsíci a stoupajícím vnitropolitickým a mezinárodním napětím se zasedání předsednictva protahovala až do ranních hodin a někdy se po krátké přestávce pokračovalo i druhý den. Jakmile se politická situace přiostřila - a to se dělo v roce 1968 téměž každým dnem - vzedmuly se v předsednictvu vášně, hodiny ubíhaly... Ten den, kdy se projednával Mlynářův protinávrh, posedávali přizvaní přísedící - jako obvykle - v předpokoji zasedací síně, kde sekretářka v klášterním tichu obsluhovala početnou baterii telefonů, černých, obyčejných, Černínských, speciálních a ještě speciálnějších, odškrtávala projednané body, zapisovala do listiny přítomných a odesílala spěšné posly s obálkami sdělení, spěšných pokynů a příkazů... Ze zasedačky se čas od času vynořil vedoucí sekretariátu prvního tajemníka Zbyněk Soják, ustaraně úřadoval, předával sekretářce další úkoly, přejímal od ní vzkazy a urgoval vyřízení. Nezúčastněným zrakem přelétl pokaždé tváře čekajících, jako by si chtěl ověřit, že už jsou v pořádku shromážděni, skoupě a nevrle odpovídal na otázku, kdy už to tedy bude? - a zase zmizel. Nakonec se však dveře přece jen otevřely, Soják vyhlédl a zavolal: Novela tiskového zákona! Rychle, dovnitř! V zasedačce známá scénerie. Nejvíc místa zabírá široký stůl, po jehož stranách jsou rozestavena jednoduchá nehluboká křesla. V místnosti je téměř ticho. Je jen nepatrně zakouřena - klimatizace funguje. Občas se někdo natáhne, aby dosáhl do středu stolu, kde jsou po celé délce tabule ve dvou
řadách rozmístěny misky s ovocem. Číšník neslyšně roznáší talířky s obloženými chleby, se šunkou, s dietními párky... Před každým účastníkem zasedání jsou navršeny stohy spisů, místa je dost na obojí... Soják zaklapne dveře a usedne hned zkraje u vchodu, vedle něho sedí stenograf s hranickou čtvrtek papíru - zapisuje sám, s nikým se nestřídá. Na spodním konci stolu je několik volných židlí pro přizvané hosty, a pak už jsou tu kolem dokola rozesazeni, pěkně podle hierarchie, tajemníci, kandidáti a členové předsednictva. V čele sedí první tajemník, po jeho levici první tajemník Komunistické strany Slovenska, Vasil Bilak, po pravici předseda vlády Černík a blízko u nich, také hodně vpředu, Drahomír Kolder. Dubček se ztrácí za hromadou písemností, brýle mu - jako vždycky - padají na špičku nosu. Na předsednictvo pohlíží přes kostěné obroučky... První dostává slovo Mlynář. Listuje důvodovou zprávou, zvučným hlasem vysvětluje podstatu svého protinávrhu. Předsednictvo pozorně a mlčenlivě vyslechne Mlynářův výklad, a pak začne rozprava. Pronášená slova mají svůj podtext, diskutéři oťukávají terén, rozehrává se taktika jednání. Střetnutí se neodehrává mezi Císařem a Mlynářem, přesto, že Císař odpovídá za tisk a Mynářovým zásahem se cítil osobně dotčen, ale první slovní bitvu svádí Galuška. Vyvrací výtku, že ochrana státních zájmů a ochrana osobnosti není novelizací ani jiným zákonem zajištěna, a poukazuje na odbornou expertizu právníků, kteří jednoznačně potvrzují, že dosavadní trestní a civilní právo na přechodnou dobu, než bude důkladně připraven nový zákon, obě oblasti dostatečně pokrývá. Souboj s obratně argumentujícím Mlynářem končí do ztracena, Dubček vyzve účastníky k dotazům. Nejsou. Tak tedy věcné poznámky a připomínky... Na zasedání se mezitím dostavil se zpožděním i místopředseda vlády Gustáv Husák, naslouchá debatě s těžko utajovanou nervozitou. Pravidla hry jsou jednoduchá: Nejprve hovoří referent, navrhovatel, jemu kontruje odpovědný pracovník - v tomto případě ministr kultury. Pak přicházejí na řadu členové předsednictva a ostatní účastníci zasedání. Přizvaní hosté s napětím sledují debatu o novele, marně však čekají, až se rozproudí obsahová diskuse. Sem tam někdo cosi podotkne k bezvýznamnému detailu, který s podstatou problému souvisí jen vzdáleně a okrajově. Kdosi z přítomných se rozohní a začne si stěžovat na psaní tisku, na rozhlas, aa televizi, rozčileně kritizuje nějaký článek, V němž prý se psala úplná nepravda. To je
voda na mlýn konzervativců. Jednání se náhle rozproudí, padají důrazné poznámky, že novináři jsou dotěrní a drzí, nikdo proti nim nic nezmůže, nic se s tím nedělá, takhle to dál nejde, kolik už jsme přijali usnesení k tisku, která se neplní... Ke slovu se přihlásí Bilak a všichni zpozorní, jak asi zaútočí. Dočetl prý se v novinách, že do cementárny v Radotíně u Prahy zašla kontrola a dala prý příkaz k zastavení provozu, s odůvodněním, že cementárna příliš práší. Co je tohle za informaci, ptá se tichým, sebejistým hlasem, jak si mohou novináři něco takového dovolit publikovat. Chce vědět, co je na tom pravdy a obrací se osobně na Dubčeka, co on tomu říká, co je to vlastně za vtip? Dubček pohlédne na BiTaka téměř pobaveně a klidným tónem opáčí: - ...no čo, to nie je vtip, však to tam bolo, ono sa tam naozaj moc prášilo... Bifaka jako když píchne vosa, bouchá do stolu a vypráví, co se mu stalo, když byl kdysi tajemníkem na kterémsi slovenském okrese. Přišel za ním tehdy okresní hygienik a žádal, aby byla uzavřena jatka, protože prý neodpovídají zdravotním předpisům. "Víš co, soudruhu, tak si ty jatka zavři, ale lidem pak budeš vysvětlovat ty, proč není maso!", odpověděl mu tehdy Bifak a bylo prý to odbyto. Situaci zachraňuje Mlynář, připomene návrh na zavedení následné cenzury a vyzve k zaujetí stanoviska. Na tu chvíli zřejmě čekal Husák. Ujme se slova, ale už po prvních větách se neudrží a rozkřičí se na Mlynáře - co prý sleduje ve svém návrhu pasáží, v níž žádá, aby vládě byla udělena důtka? (Vskutku, v návrhu usnesení je jeden odstavec,, ve kterém se praví, že předsednictvo UV KSČ uděluje výtku členům vlády-komunistům, protože nepostupovali dost odpovědně.) Husák se doslova třese hněvem, zadrhuje a ani mluvit nemůže: Je prý zajímavé - ironizuje Husák Mlynáře -, že tajemník ústředního výboru, který je první odpovědný za právní otázky, přichází se svými námitkami teprve nyní, když už byl návrh jednou na sekreariátu projednán a schválen vládou. (Trochu demagogie nevadí, Mlynář se stal tajemníkem, když už vše bylo dávno upečeno.) Husákův výpad vyústí v přímé osobní osočeni: Všiml si moc dobře, že Mlynář vždy přichází se záludnými podtrhy a intrikami, které jsou namířeny proti jeho osobě, a ptá se, zda je to snad opět jeden z Mlynářových útoků proti němu, zda chce zneužít toho, že návrh novelizace byl ve vládě schvalován za jeho, Husákova, vedení. Pak se dramaticky
61
odmlčí a udeří už docela chladně: Kategoricky odmítá Mlynářovo tvrzení, že novelizace tiskového zákona je nedostatečná. Vláda postupovala svědomitě ve smyslu politických intencí, má svůj návrh opřen "právními expertizami, a Mlynář měl ostatně dost času, aby zaujal stanovisko dříve. Na závěr svého teatrálního výkonu se ještě uštěpačně zeptá, co je to za nové způsoby v politické práci navrhovat vládě jakési důtky... Mlynář se několikrát snažil skočit Husákovi do řeči, ale ten jako, by neviděl, neslyšel. Mlynář si pozdě uvědomuje taktickou chybu, že návrhem výtky vládě věc přehnal, a dává se na ústup, ale debata se svezla od podstaty problému už definitivně. Snaží se tedy zachránit, co se dá, a navrhuje, aby si předsednictvo vyžádalo ještě jiný právní posudek, upozorňuje na mínění právní komise, varuje před následky... Členové předsednictva sledují vášnivý duel mlčky, ale se zřejmým potěšením, stáhnou se a do debaty už nezasahují. Dubček, nevzrušený a trpělivý, se pátravě rozhlédne přes brýle na své kompaňony a úmyslně naivním tónem se zeptá: - Tak súdruhovia, ako je to vlastně, aké sú záruky, že štátne záujmy sú chráněné? Dám vám příklad - stranícka a vládna delegácia ide do Budapešti a právě ked jednáme o spoločnej zmluve, uveřejní ktosi článok a napadne našich spojencov a zle nám vec zkomplikuje. Je dajaká možnosf zásahu, či nie je? (Dubček narážel na konkrétní případ. Při návštěvě stranické a vládní delegace, která za Dubčekova vedení jednala s Kádárem o nové spojenecké smlouvě s Madarskem, uveřejnily Literární noviny vzpomínku na Imre Nagyho "Ještě jedno výročí". Ve stati se nepokrytě říkalo, že Kádár je Nagyho vrah. Byl z toho velký poprask, Kádár se cítil nesmírně dotčen a není vyloučeno, že to ovlivnilo jeho postoj k československému reformnímu hnutí, jemuž byl do té doby celkem příznivě nakloněn.) Mlynář se chytil Dubčekovy otázky jako záchranného pásu, československé zákonodárství prý neumožňuje zásah proti novinám, které něco takového uveřejnily. Ted se ZclSC chvíli musí bránit Galuška, který opakuje, že v zákonech jsou paragrafy, dostatečně zajištující postih činů, které jsou namířeny proti státním zájmům. Miska vah se už už přiklání na stranu Mlynářova návrhu, přidá se Indra a další a dotírají, aby se. soudruzi jasně vyslovili, víme přece, že tisk nezvládneme, každý si píše co chce, slíbili jsme soudruhům z bratrských stran, že v masových sdělovacích prostředcích zavedeme pořádek.
62
Do nové vřavy zazní kategorický hlas předsedy vlády Černíka, který po celou dobu nepronesl ani slůvko: - Soudruzi, to jste si měli rozmyslet dřív. Předsednictvo strany už před několika měsíci nedvojsmyslně řeklo a slíbilo, že u nás ž á d n á cenzura nebude. To bylo politické rozhodnutí a vláda je jím vázána. My ve vládě jsme vystaveni obrovskému tlaku a všichni nás obviňují - předsednictvo rozhodlo a vy to ve vládě zdržujete, sabotujete. Nenecháme se vmanévrovat do situace, aby se pak na nás vrhla celá ta armáda novinářů, že my jsme něco změnili... Výhrůžka "armádou novinářů" zjevně zapůsobila. Nikdo v předsednictvu už nemá chuť diskutovat. Na Dubčekovu ppznámku: 'Tak čo, súdruhovia, tu súdruh Černík má pravdu, také uznesenie sme přijali...", mnozí klopí hlavu. - Aký závěr? , ptá se Dubček, rozhlédne se, a když vidí, že sotva někdo vznese námitky, a že se předsednictvo vybouřilo, shrnuje: - Tá poznámka o vládě sa škrtá, však? Vláda jednala podia nášho pokynu. Ale pozrite sa vo vládě ešte na tú vec so zákoňmi, vezmite od súdruha Mlynářa tie jeho pripomienky a zapracujte ich. Ak sa ukáže, že nie sú dostatočné záruky, dajte do parlamentu potřebný doplňok... Súhlas? Súhlasi ZAKÁZANÍ' ZPĚVÁCI DRUHÉ K U L -
TURY je podtitulek velmi hezky vybavené gramofonové desky s exotickým titulem Lamna Vart Land i Fred, kterou vydalo švédské nakladatelství Oktoberforlaget. Na desce jsou současné nahrávky v Československu zakázané hudby. Zpěváky jsou Marta Kubišová, Jaroslav Hutka, Svatopluk Karásek, Vlasta Třešňák, Karel Soukup a Vladimír Veit. Zpěváci přesvědčují nejen svým politickým postojem, který jim všem již přinesl policejní represálie a v nejednom případu i vězení, ale především svými (česky zpívanými ) texty i svým přednesem. Na vnitřní straně obalu jsou portréty a životopisy mladých umělců a texty písní jsou přiloženy v češtině a ve švédštině. Cena desky je 14,- DM (7,- S) a můžete ji objednat na adrese: INDEX, Postfach 410511, 5000 Koln Bundesrepublik Deutschland.
Václav Havel
Charta 77 a vývoj v roce 1978 (Z rozhovoru s Václavem Havlem, který 31. března t.r. otiskl vídenský deník "Kurier" a později další noviny.) Byl jste mezi prvními mluvčími Charty 77, v souvislosti s Chartou jste byl loni přes čtyři měsíce a letos Šest týdnů ve vezení Je o Vás známo, ze patříte k jejím aktivním signatářům. Co soudíte o současné situaci této obca?iské iniciativy ? Někteří zahraniční přátelé se nám občas svěřují s pocitem, že Charta 77 nyní poněkud odpočívá, že je unavená perzekucemi, že málo pracuje. Je to mylný dojem, pramenící asi z nepříliš dobré informovanosti. Právě v poslední době pracuje Charta velmi intenzívně, vydala několik důležitých dokumentů a sdělení, intervenovala v mnoha případech bezpráví. Její činnost je dnes možná méně nápadná a také už není předmětem tak ostrých útoků oficiální propagandy. Nicméně se mi zdá, že právě v posledních měsících nabrala Charta nový dech: Mnoho signatářů, mezi nimi hodně mladých lidí, se rozmanitými způsoby angažuje v duchu jejího poslání. Dík atmosféře, kterou Charta vyvolává, vznikají i další jevy, jako je například svépomocná univerzita, samizdatová literární revue apod. A pokud jde o tyto perzekuce, mají přesně opačný efekt, než mají mít: Signatáře spíš pobízejí k práci. (Naše nedávné svévolné obvinění a uvěznění dalo například vzniknout výboru, který poprvé vyzkoušel v našich podmínkách princip paralelního neoficiálního vyšetřování, princip, který uplatněn i na jiné případy - může představovat nový způsob, jak čelit mocenské svévoli.) O Chartě 77 je známo, ze se v ní sešli lidé velmi rozmanitého politického a filozofického přesvědčení i rozmanitého životního stylu. Nekomplikuje jí to . práci? A nesvazuje to jiným skupinám ruce? Myslím, že ne. Rekl bych, že spolupráce různým názorovým seskupením spíš prospívá: Lépe se navzájem poznávají, konfrontují a inspirují, dík čemuž se na jedné straně učí toleranci a konstruktivnímu soužití, a na druhé straně se zároveň lépe a rychleji vyhraňují v tom, čím se od sebe odlišují. Obé je jim ku prospěchu a Chartě tento stav zaručuje, že neustrne v nějaké jednokolejnosti nebo schématismu; Ostatně různé duchovní okruhy se v Chartě spojily nad určitými konkrétními úkoly, které shodně považují za důležité. Mimo rámec těchto úkolů si jde každý dál svou vlastní cestou a neměl by být ve svém myšlení a svých snahách Chartou nijak omezován. Já osobně se domnívám, že dříve nebo později vznikne u nás mimo oficiální struktury prostor jakéhosi "druhého politického života", v němž se budou různé politické koncepce konfrontovat, což je jev v každé strukturovanější moderní společnosti přirozený a natrvalo nepotlačitelný. Vznikne-li takový prostor, bude vděčit Chartě za to, že jeho vznik urychlila. Bude však představovat už něco jiného a bude přirozeně existovat mimo Chartu, jejímž úkolem není vytyčovat nějaké alternativní politické programy. Stručně řečeno: Charta 77 rozvíjí to, co nás spojuje, aniž nám brání rozvíjet mimo její rámec to, co nás rozděluje.
Nemrzí Vás, ze uz nejste mluvčím Charty 77? Od začátku jsme tuto funkci chápali především jako funkci pracovní a vždycky jsme počítali s tím, že se v ní budou různé osoby střídat. Je to dobré nejen proto, že jde o velké zatížení časové a nervové, ale i proto, že s každým novým mluvčím dostává práce Charty nutně novou kvalitu a strhává k sobě další osoby. Já si samozřejmě velmi vážím důvěry, které se mi dostalo tím, že jsem byl vedle profesora Patočky a doktora Hájka v první trojici mluvčích. Když se mi ale na jaře 1977 zdálo z různých důvodů nutné se této funkce vzdát, udělal jsem to s vědomím, že bych to dříve nebo později musel udělat, i kdyby těchto důvodů nebylo. Charta 77 jsme totiž my všichni, a příliš dlouhý pobyt jednoho z nás ve funkci mluvčího by ji zbytečně opticky spojoval s jednou osobou. Tak to cítí i dnešní mluvčí, a i oni počítají s tím, že budou v budoucnosti vystřídáni. V čem spatřujete hlavní význam Charty 77? Mluvili jsme už o tom, že mezi signatáři Charty jsou lidé různého smýšlení. Už proto by i na tuto otázku různí signatáři asi odpověděli různě. J á osobně považuji za nejdůležitější aspekt Charty ten, který akcentoval už profesor Patočka, totiž její význam mravní. Její význam společenský, právní či politický odvozuji teprve z něho. Co tm konkrétné
myslíte?
Chartisté jsou lidé, kteří se rozhodli říkat nahlas věci, které si myslí většina jejich spoluobčanů, které však tito občané nahlas říkat nemohou, nechtějí-li přijít aspoň o ty životní možnosti, které mají. Chartisté vědí, co tím riskují, ale přesto to dělají, protože se.domnívají - jak napsal Patočka - že jsou věci, které stojí člověku za to, aby za ně trpěl. Nikomu nevyčítají, že je nenásleduje, nikoho k tomu nenutí, za svou pravdu platí jen ze svého. V době, kdy celý komplex duchovních, civilizačních i politických tlaků vede k stále hlubší společenské demoralizaci, zdá se mi tento (na první pohled poněkud sebevražedný) postoj vlastně jediným skutečně reálným způsobem, jak této situaci čelit, a jak přispívat k její nápravě. Myslím, že naše společnost tento aspekt Charty pochopila. Ale nejde jen o to: V duchovním podhoubí Charty hrála významnou roli myšlenka občanské rovnosti a nedělitelnosti svobody. Někteří z nás se v posledních letech ocitli v postavení jakýchsi "profesionálních disidentů", prominentních opozičníků, jakýchsi "chráněných zvířat", jimž je dovoleno lecos, co jiným dovoleno není. Tolerujíc několik známých "kritiků režimu", vytvářela společenská moc iluzi, že mimo těchto několik nenapravitelných nespokojenců jsou vlastně všichni spojenci, a že se nikdo jiný neozývá prostě proto, že k tomu nemá důvod. Když zavřeli mladé hudebníky kolem skupiny The Plastic People of the Universe, mnozí tzv. "disidenti" se jich zastali a v otevřeném dopise Heinrichu Boellovi jsme přímo napsali, že odmítáme statut "chráněných zvířat", a že nechceme tím, že jsme známější, a že se nám relativně tolik neděje, vytvářet kouřovou clonu, za niž je možné skrýt pronásledování méně známých. Chartě 77 se skutečně podařilo - přes houževnaté pokusy oficiální propagandy a policie vydávat ji opět jen za záležitost několika "profesionálních disidentů" - tyto umělé rozdíly setřít. Už se nedělíme na disidenty a ty ostatní, a oficiální místa si musí zvolna zvykat na to, že bezpráví bude kritizováno bez ohledu na to, na kom je pácháno. Chartisté tuto věc bytostně cítí a upozorňují proto stále častěji na příklady těch osob, které nejsou obecně známé a které se netěší ani té nepatrné ochraně, kterou poskytuje Charta 77. Jak se celkové díváte na perspektivy společnosti ve Vaší zemi? Domnívám se, že moderní společnost - nejen u nás, ale i na Západě - je v hluboké krizi. Chápu ji především jako krizi duchovní, mravní, existenciální. Všechny ostatní krizové jevy, od zoufalých ekologických vyhlídek přes absurd-
ni prázdnotu vyspělé konzumní společnosti až po politický marasmus různých zjevných i skrytých diktatur, chápu jako důsledky této celkové krize člověka. Jediné skutečné východisko z ní vidím v perspektivě jakési obsáhlé a hloubkové "existenciální revoluce", v jakési duchovní a mravní rekonstituci člověka a společnosti. Od různých politických ideologií jako takových a od jejich střídán. si mnoho neslibuji a za důležitější, než k jakému hnutí se někdo hlásí, považuji, jaký je člověk. Nevěřím ani moc na různé politické strany, systémy, koalice, bloky a doktríny. Spíš věřím na méně nápadná, ale opravdovější společenství lidí, kterým jde o důstojný a smysluplný život. Neupínám se konečně k nějakým politickým nebo jiným změnám "odshora", ale věřím spíše na to, co každý z nás udělá tam, kde je, "dole". Ostatně objevilo-li se v posledních letech něco lepšího ve "vysoké politice", bylo to téměř vždy jen výsledkem procesů, jejichž počátky byly "dole": Ve sféře životních pocitů, tužeb, nároků a myšlenek obyčejných slušných lidí.
Dopis skupiny Listy DOPIS "SKUPINY LISTY" VEDENlKi SOCÁLNĚ-DEMOKRATICKÝCH, SOCIALISTICKÝCH A KOMUNISTICKÝCH STRAN, které v roce 1968 odsoudily vojenskou intervenci v Československu: Vážení soudruzi, obracíme se k Vám jako k představitelům strany, která v roce 1968 se sympatiemi sledovala "Pražské jaro" směřující k obrodě socialismu, a která rozhodně odmítla vojenskou ^intervenci pěti států Varšavské smlouvy v Československu. 20. srpna 1978 uplyne deset let od tohoto násilného zásahu do vnitřních záležitostí naší země. Jeho následky zůstávají otevřenou ranou jak pro lid Československa tak pro mezinárodní socialistické hnutí. Tak zvaná "normalizace" nevyřešila žádný z palčivých problémů československé společnosti. Přinesla jen vyloučení půl milionu komunistů ze strany a z veřejného života, diskriminaci statisíců občanů, porušování zákonů, mezinárodních dohod a občanských práv včetně práva na práci, pronásledování všech, kteří s intervencí a jejími důsledky nesouhlasili a nesouhlasí. V "normalizovaném" Československu byli a jsou vězněni a jinak pronásledováni bojovníci za občanská práva, v poslední době zejména signatáři "Charty 77" a představitelé vědy a umění. Také Vaše strana odsoudila tento stav, a bude v duchu mezinárodní solidarity zajisté i v budoucnosti podporovat boj za socialistickou a demokratickou změnu poměrů v naší zemi. V tak zvaném "moskevském protokolu" z 26.8.1968 i při dalších jednáních s tehdej-
šími československými představiteli zavázalo se spvětské vedení, že sovětská vojska byla do Československa vyslána jen dočasně, a že budou opět stažena, jakmile se "poměry uklidní". Přesto, že představitelé Komunistické strany Československa i Komunistické strany Sovětského svazu mnohokrát zdůraznili, že "proces normalizace byl dovršen", nebyla sovětská vojska z území Československa odvolána. Domníváme se, že by odpovídalo Vašemu postoji, který jste v roce 1968 zaujali a od té doby nezměnili, kdybyste se vším důrazem žádali vedení KSSS i KSČ, aby podle závazků přijatých před 10 léty byla sovětská vojska z území Československa odvolána. Bylo by to také v souladu se závěry helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. I když by to samo o sobě vnitřní problémy Československa nevyřešilo, přispělo by to významně ke zlepšení politického ovzduší v této zemi i v Evropě. Jakákoliv Vaše iniciativa v tom|o směru by byla vřele oceněna jak lidem Československa tak i světovým veřejným míněním, a zvýšila by nepochybně prestýž demokratického socialismu, k němuž se Vaše strana hlásí. Za SKUPINU "LISTY"
čs.
socialistické
opozice
Eduard Goldstücker, Zdenek Hejzlar, Antonín J . Liehm, Zdeněk Mlynář, Adolf Müller, Jiří Pelikán, Ota Šik V Římě 15. července 1978
65
o
U M E N T Y: Dokument Charty 77 Č. 16
Federálnímu shromáždění CSSR, České národní radě, Slovenské národní radě Kopie: Výzkumný ústav penologický (řed. docent dr Cepelák) SNV CSR PrahaNusle, Táborská 988 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který pro CSSR vstoupil v platnost dne 23. března 1976, stanoví v čl. 9 a 10 i některé zásady, které se týkají podmínek vazby obviněných osob a výkonu trestu odnětí svobody. Tyto zásady - stejně jako ostatní ustanovení paktu - jsou z rozhodnutí nejvyšších orgánů státní moci závazné pro celou čs. společnost, a je povinností nejen státu, ale i každého občana, aby se jimi řídil. V této souvislosti považujeme za správné a nutné upozornit na to, že čs. trestní řád (tj. zákon o trestním řízení soudním) není v souladu s některými ustanoveními zmíněných článků paktu. Ještě závažnější je skutečnost, že výkonem vazby a trestu odnětí svobody jsou ve velkém rozsahu porušována i další ustanovení právního řádu, která podmínky tohoto výkonu určují zejména příslušná ustanovení ústavy, trestního řádu, trestního zákona a zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Chceme tímto dokumentem o vězeňství poukázat na porušování zákonů a lidských práv (1) v této oblasti a zároveň navrhnout některé cesty, které by vedly k nápravě. I. VAZBA "Každý, kdo je zatčen nebo zadržen na základě obvinění z trestného činu, musí být neprodleně předveden před soudce nebo jiného úředníka, který je zákonem zmocněn vykonávat soudcovskou pravomoc, a má právo na trestní řízení (2) v přiměřené době nebo na propuštění. Není obecným pravidlem, aby osoby, čekající na trestní řízení byly drženy ve vazbě..." (cit. pakt, čl. 9, odst. 3). Podle čs. trestního řádu "o vazbě rozhoduje soud, v přípravném řízení prokurátor"
66
(§ 68 tr. ř.). Přípravné řízení trvá obvykle několik měsíců (srvn. § 71 tr. ř.) a jsou známy případy, kdy se i ve vazebních causách protahuje více než rok (3). Po celou tuto dobu přísluší rozhodnutí o vazbě prokurátorovi, resp. nadřízenému prokurátorovi. Prokurátor ale není úředníkem zmocněným zákonem k výkonu soudní pravomoci, neboř se takovým úředníkem rozumí ten, kdo je podle zákona ve své funkci nezávislý. To prokurátor podle čs. právního řádu není (viz např. zákon o prokuratuře, který přímo stanoví podřízenost prokurátora nadřízenému prokurátorovi). Je pravda, že o stížnosti proti rozhodnutí prokurátora o vazbě rozhoduje soud (§ 146a tr. ř.). Činí tak ale v neveřejném zasedání, jehož se vězeň neúčastní (srvn. s cit. ustanovením paktu" ...musí být neprodleně předveden..."). Navíc prodlužuje-li vazbu generální prokurátor, nelze už jeho usnesení stížností napadnout (§ 141, odst. 2 tr. ř.) (4). Trestní řád také nestanoví horní hranici pro dobu trvání vazby, která by vymezila přiměřenou dobu (srvn cit. ustanovení paktu), před jejímž uplynutím musí být vězeň propuštěn nebo postaven před soud rozhodující o jeho vině, a která by mu poskytla právní záruku. Je tedy zřejmé, že rozpory mezi trestním řádem a citovaným ustanovením paktu lze odstranit jen novelizací trestního řádu, který by měl stanovit, že o vazbě bude nadále rozhodovat jen nezávislý soudce (soud) nebo jiný úředník se soudcovskou pravomocí, jehož nezávislost ve funkci by byla zákonem zajištěna. Dále by měl stanovit horní hranici doby trvání vazby. Za nedostatečné považujeme také zákonné ustanovení podle § 67 tr: ř. o důvodech vazby, které jsou -v bodech sub b a sub cformulovány tak volně a nejasně, že při troše slovní ekvilibristiky může prokurátor zdůvodnit vazbu kohokoliv, kdo je trestně stíhán. Navrhujeme proto úpravu, která by stanovila, že důvody sub b resp. sub c by měly být použity jen vůči tomu, kdo se prokazatelně pokusil mařit vyšetřování i po vznesení
obvinění proti němu, resp. kdo po něm pokračoval v trestné Činnosti. Obě strany - obviněný i vyšetřovatel - by se účastnily důkazního řízení o důvodech vazby (sub a, b i c) před soudem nebo nezávislým úředníkem se soudcovskou pravomocí. v
Je pravda, že ani v Československu není vazba obviněných osob pravidlem. Je ala - a trestní řád to umožňuje - jevem velmi častým. Statistické údaje, které zveřejňuje státní moc, neudávají počty vězněných osob ve vazbě. Lze však seriózně odhadnout, že v posledních letech tento počet kolísá mezi pěti až osmi tisíci vězni. Při průměrné délce vazby - včetně vazby v době řízení před soudem - tři měsíce to znamená, že ročně projde vazbou dvacet až třicet tisíc osob. Znamená to také, že v posledních letech je vazba uvalována na padesát až sedmdesátpět procent obviněných z trestných činů, kteří jsou později pravomocně odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody (5). Toto vysoké a pravděpodobně zvyšující se procento vazebních případů je ovlivněno vysokými a zvyšujícími se tresty odnětí svobody. Zvláštní zmínky zasluhuje nezákonná praxe orgánů SNB v případech tzv. zajištění a zadržení. Za určitých okolností stanovených zákonem o SNB může orgán SNB zajistit až na 48 hodin rušitele veřejného pořádku. Dále pak podle tr. řádu může vyšetřovatel SNB výjimečně zadržet důvodně podezřelého z trestného činu rovněž na 48 hodin a opět výjimečně ho může zadržet jako obviněného z trestného činu po dalších 48 hodin, než prokurátor rozhodne o vazbě. Těchto ustanovení bývá často zneužíváno: Zajišťováni jsou nejen rušitelé veřejného pořádku, ale kdokoliv (6). Výjimečnost podmínek pro zadržení podezřelého a obviněného se nerespektuje a ze zákonné výjimky se stává nezákonná praxe. Ustanovení jsou porušována i tím, že do doby stanovené zákonem se protiprávně nepočítá doba výslechu, zajištění delší než 24 hodiny se neoznamuje příbuzným, atd. (7). Zajištění a zadržení osob, které by měly být chráněny zásadou presumpce neviny, se odbývá v tzv. celách předběžného zadržení v nehygienických a lidskou důstojnost ponižujících podmínkách (8). Navrhujeme proto, aby ustanovení o zajištění bylo pro svou neústavnost a pro nesnadnost společenské kontroly výkonů tohoto opatření bez náhrady zrušeno. Pokud jde o zadržení podezřelého a obviněného, navrhujeme úpravu, která by zaručila respektování výjimečnosti těchto opatření a která by umožnila jejich účinnou veřejnou
kontrolu. Navrhujeme také, aby 48 hodinové lhůty byly podstatně zkráceny. Zákon sice stanoví, že "na toho, jehož vinu pravomocným rozsudkem nevyslovil soud, nelze hledět, jako by byl vinen" (§ 2, odst. 2 tr. ř.) a stanoví dále, že "ve vazbě je obviněný podroben jen těm omezením, která jsou nutná (tj. nezbytná) k zabezpečení úspěšného provedení trestního řízení" (§ 360, odst. 2 tr. ř.). Stanoví také, že orgány činné v trestním řízení musejí plně šetřit občanská práva zaručená ústavou (§ 2, odst. 4 tr. ř.). Ovšem tato zákonná ustanovení se systematickým způsobem porušují. Dokládá to následující popis podmínek vazby, jehož jednotlivé části je možné srovnávat s právě uvedenými zákonnými ustanoveními trestního řádu: Nejčastěji ještě před vzetím do vazby dochází v oblasti obecné kriminality ze strany orgánů SNB k fyzickému týrání podezřelých osob, zejména tehdy, je-li pachatel přistižen při činu (výkon tělesného "trestu"), nebo odmítá-li doznání a příslušník je přesvědčen 0 jeho vině (forma nátlaku). Po vznesení obvinění se vyšetřovatelé uchylují k fyzickému týrání jen zcela výjimečně (9). Režimem vazby je však obviněný podroben tolika omezením, že názor části vězňů je ten, že podmínky výkonu trestu odnětí svobody, a to i ve II. a III. nápravně výchovné skupině (10), jsou snesitelnější ridis podmínky vazby. Obvinění jsou ve vazbě umísťováni do cel, které jsou celodenně uzamčeny (11). Pouze čtyřikrát nebo pětkrát týdně - někdy i méně (12) - jsou vyváděni na 30 minut - někdy 1 na kratší dobu - na dvorek, jehož plocha většinou nepřesahuje deset čtverečních metrů. Pouze jednou za 14 dnů mohou odeslat jeden dopis (tak správa věznice svévolně vykládá 13. bod nezákonných pravidel - viz příloha), který je cenzurován jednak správou věznice, jednak vyšetřovatelem podle svévolných kritérií ("nesmí...psát...o situaci ve věznici a jiných obviněných" - viz 3. bod přílohy). Dopisy bývají na cestě často mnoho dnů i týdnů, bývají libovolně zabavovány a jiný poštovní styk je až na malé výjimky (viz body 20 a 21 přílohy) vyloučen. Přitom cenzura má oporu v zákoně jen tehdy, je-li důvodem vazby obava z maření vyšetřování ovlivňováním svědků, spoluobviněných, apod. a tato obava by měla být jediným kritériem pro konfiskaci dopisu nebo jeho části. Správy věznic, které cenzurují dopisy obviněných, kteří jsou ve vazbě z jiných důvodů, se dopouštějí trestného jednání. Pouze jednou za měsíc mají obvinění právo (ktfcré jim může být odňato) přijmout balíček s potravinami do váhy tří kilogramů, jehož
67
obsah podléhá mnoha omezením. Nemají vůbec právo na návštěvu příbuzných, pokud k ní nedá vyšetřovatel souhlas. Jen jednou za deset dní mají právo se vysprchovat a vyměnit si osobní prádlo. Nemají prakticky právo užívat svého občanského oděvu. Je jim proti jejich vůli zkracován vlas a odstraňován vous. Nemají právo na výběr knih ke čtení. Na jednoho obviněného v cele připadá na týden jedna přidělená kniha. Zasílání knih v balíčku včetně trestně právních předpisů vězeňská správa znemožňuje. Z trestně právních předpisů je k dispozici většinou jen tr. zákon a tr. řád, z něhož na požádání dozorce přečte to ustanovení, o něž má obviněný zájem. Obviněný přitom musí stát a nemůže si dělat poznámky. Nákup potravin, hygienických potřeb a kuřiva je obviněným umožňován jen jednou za čtrnáct dní ve velmi omezeném sortimentu (13), přičemž i toto právo může být zkráceno nebo zrušeno. Nemají právo mít v cele žádné osobní věci, s výjimkou nakoupených nebo obdržených potravin, některých hygienických potřeb (ne však holicích), trestně právních předpisů (které je však prakticky nemožné obdržet), posledního dopisu od příbuzných (předchozí údajně správa ničí) a několika povolených fotografií. Mezi 6. a 19. hodinou nemají právo ležet, nemají právo sedět nebo kouřit v přítomnosti dozorců, jsou povinni vojensky se hlásit, skládat deky a prádlo do tzv. komínků jako v pruské armádě, atd., atp. Dozorci, kteří ve věznicích vykonávají službu, jsou vojensky organizováni v tzv. Sboru nápravné výchovy, jehož příslušníci slouží i v nápravně výchovných ústavech, kde se vykonává trest. Jejich působení ve věznicích, kde jsou věznění obviněni, je ovšem pochybné, neboť náprava obviněných, na něž je nutné pohlížet jako na nevinné, nepřichází v úvahu. Příslušníci tohoto sboru jsou často psychicky poznamenáni charakterem a podmínkami svého povolání, k jehož volbě je třeba mít určité mentální dispozice. Proto se mezi dozorci objevují nezdrženliví psychopati explozívní, nebo dokonce sadistické orientace přibližně v takovém poměrném zastoupení jako mezi vězrii. To je zdrojem častých konfliktů. Dozorci mají navíc právo vězně bít - jde o právo, které má oporu v řádu výkonu vazby (viz 6. bod přílohy). I když deset příkladmo uvedených druhů fyzického týrání (nejčastěji je bití obuškem a stříkání slzného plynu do očí) lze - podle řádu a pravidel - použít jen proti tomu, kdo přes předchozí napomenutí nebo domluvu maří účel vazby, užívají ho .dozorci často i bez této podmínky, zvláště vůči mladistvím (od 15 do 18 let, kterých
68
je ve vazbě relativně mnoho) a mladším vězňům (zhruba do 25 let, jichž je ve vazbě naprostá většina) a proti Cikánům. Zvláště odsouzeníhodné je fyzické týrání obviněných žen. Na chodbách s celami, kde jsou umístěny ženy, konají běžně službu i mužští příslušníci Sboru nápravné výchovy, kteří nahlížejí do cel a pozorují ženy i v době, kdy se věnují hygieně. Naopak dozorkyně hlídají někdy na mužských chodbách. Za porušení pravidel pořádku - Často za konflikt, který vyprovokoval dozorce - jsou vězni protizákonně a v souladu s pravidly pořádku (viz bod 4. přílohy) trestám, a to i umístěním do samovazby až na 15 dní (14). V některých případech jsou ukládány i kolektivní tresty nebo je trestán jmenovaný "velitel" cely za něco, co nezavinil. S podporou dozorového prokurátora správa věznice protiprávně znemožňuje, aby obhájce obviněného, který je současně jeho právním zástupcem, nebo jiný advokát jako jeho právní zástupce jakkoli intervenoval v jeho prospěch při konfliktech s vězeňskou správou, nebo tehdy, domáhá-li se vězeň svých práv v souvislostech s výkonem vazby. Pro nedůsledný výkon obhajoby nebo pro překážky kladené obhájci vyšetřovatelem - což je běžné v politických causách - se ostatně ve většině případů obviněný setkává se svým obhájcem poprvé až po dvou nebo třech měsících vazby, často ne dříve než při seznamování s výsledky vyšetřování. V této souvislosti požadujeme, aby zákonodárce vytvořil nezávislý rozhodčí orgán, jehož činnost by byla pod kontrolou veřejnosti (společenských organizací, sdělovacích prostředků, iniciativních občanských skupin a výborů) a který by řešil spory mezi vězněm a správou věznice a vyřizoval stížnosti vězňů na podmínky vazby. Tímto orgánem by mohl být i soud. V každém případě by však zákonodárce měl uzákonit závazný procesní řád tohoto orgánu. V procesním řádu by mělo být zakotveno právo vězně účastnit se veřejného zasedání rozhodčího orgánu, právo vězně nechat se zastupovat advokátem, právo orgánu na šetření přímo ve věznici a právo veřejnosti (iniciativních skupin) na účast na řízení (obdoba společenského obhájce a žalobce v současném trestním řízení). K podmínkám vazby lze ještě uvést, že život vězně přímo v cele mohou ovlivnit i vyšetřovatelé, což jsou policejní úředníci (VB a StB), v ojedinělých případech úředníci prokuratury. Vyšetřovatelé StB mají - pokud je věznice v krajském městě - kanceláře přímo v objektu věznice. Mohou např. ovlivnit rozhodnutí o typu cely, spoluvězních, učebnicích, povolení trestně právních
předpisů. Aniž své rozhodnutí komukoliv zdůvodňují, rozhodují o návštěvách u obviněných, o jejich pracovním zařazení (pokud věznice výjimečně obviněnému dá možnost pracovat), atd. Je běžné, že této své "pravomoci" vyšetřovatelé používají k nátlaku na obviněného, aby vypovídal a doznal se v plném rozsahu. Pocity bezmocnosti a absurdity, jimiž obviněný trpí, jsou umocňovány i tím, že v řadě případů zůstává obviněný dlouhé týdny ve vazbě, aniž byl proveden jediný vyšetřovací úkon, nebo po skončení vyšetřování čeká dlouho na hlavní líčení. Ve vazbě jsou vězni nuceni k dlouhodobé nečinnosti. Jsou zasaženi atmosférou prázdnoty a nudy. Prostředků k zábavě, duševní práci, studiu, hrám, umění nebo sportu (lze-li tak nazývat tělesné cvičení v cele) je velmi málo a manipulace s nimi je jedním z nástrojů trýznění obviněných (15). Dlouhodobá smyslová deprivace, nesprávná výživa, mizerné hygienické podmínky, nedostatek pohybu na čerstvém vzduchu a další podmínky vazby mají vliv na vznik různých duševních poruch a chorob, ale i mnoho jiných onemocnění, zejména avitamióz, kožních onemocnění, chorob zraku, TBC, vysokého tlaku, nemocí páteře, svalové únavy, aj. Lékaři ve věznici jsou zbaveni možnosti prevence, protože příčiny nemocí často spočívají ve vězeňských poměrech. Pokud jde o možnost práce, o níž se zmiňují pravidla pořádku (viz bod 22. přílohy), vytváří ji - jak řečeno věznice jen velmi zřídka. Pracovní podmínky přitom neodpovídají obecným pracovně právním předpisům. Finanční otázky a zabezpečení rodin obviněných tvoří samostatnou a smutnou kapitolu. Po dobu vazby obviněného nemá jeho rodina, a to ani tehdy, je-li jejím živitelem, na finanční podporu. K velmi těžké, až tragické situaci dochází v rodinách s větším počtem dětí, zvláště tam, kde manželka není výdělečně činná. Teprve v době výkonu trestu má žena reálnou možnost dostat výživné pro své děti. Také soudy vymáhají náklady trestního řízení, které pravomocně odsouzený hradí paušální částkou (byl-li přizván znalec nebo tlumočník, je 1000,- Kčs), náklady na obhajobu vymáhá advokátní poradna - i tehdy, jde-li o přiděleného obhájce - takže vězněným narůstají další dluhy. Po dobu vazby a výkonu trestu je zastavena výplata všech druhů důchodů, což je kritické zvláště tam, kde jsou rodinní příslušníci odkázáni na tento důchod. Vazbou narůstá obviněnému dluh na výživném, má-li již z dřívější doby soudně stanovenou vyživovací povinnost. V případech pravomocného od-
souzení obviněného (což je ve vazebních causách více než 99 procent), je odsouzený povinen vazbu uhradit, a to ve výši 20,- Kčs denně (16). Stává se pak - zvláště ve složitých případech, mezi něž často patří vyšetřování činů politické povahy - že odsouzený po propuštění na svobodu dluží státu mnoho tisíc korun (17). Tuto okolnost je třeba považovat za další formu postihu, která dopadá nejen na odsouzeného, ale i na jeho rodinu. Jsou známy případy exekucí platu, které byly provedeny, když propuštěný vězeň nezaplatil řádně splátky (18). V této souvislosti vyslovujeme požadavek, aby náklady trestního řízení včetně nákladů na výkon vazby nesl stát. Podmínky vazby jsou před veřejností utajovány. Kompetentní orgány ministerstva spravedlnosti a ministerstva vnitra se dokonce protiprávně snaží vytvářet dojem, jako by jejich zveřejnění bylo trestné. V tomto smyslu vymáhají někdy od vězňů různá nezákonná prohlášení mlčenlivosti, cenzurují jakékoliv zmínky v dopisech, apod. (19, 20). Dozor nad výkonem vazby, který přísluší nyní prokurátorovi, by měl být rozšířen a svěřen i veřejnému orgánu, který by měl právo šetření ve věznici. Mělo by být stanoveno, že práce v tomto veřejném orgánu se mohou účastnit i společenské organizace i iniciativní občanské skupiny. Veřejnosti by měla být umožněna mnohostranná účinná kontrola podmínek výkonu vazby. Zákon by měl rovněž stanovit rozsah působnosti tohoto orgánu veřejné kontroly a výše navrhovaného rozhodčího orgánu a formy jejich součinnosti. Zatímco pro podmínky výkonu trestu platí zákon o výkonu trestu odnětí svobody, zákon o výkonu vazby neexistuje. Jediné zákonné ustanovení o podmínkách vazby podle § 360, odst. 2 tr. řádu jsme již uvedli. Podmínky výkonu jsou v podrobnostech stanoveny rozkazem ministra spravedlnosti, nazvaným Rád výkonu vazby, který je v příkrém rozporu se zákonem (s cit. zákonným ustanovením trestního řádu) a který nebyl zveřejněn. Patří mezi ty právní předpisy, které jsou pro určitou část společnosti závazné a přitom jsou utajovány. Konstatujeme to s politováním. Stručný výtah z tohoto řádu, který uvádí některé povinnosti a práva obviněných ve vazbě, je formulován v tzv. Pravidlech vnitřního pořádku ve věznici, která jsou vyvěšena v každé cele. Ani tato pravidla, jejichž pouhé srovnání s cit, zák. ustanovením podle § 360, odst. 2 tr. řádu významně poodhaluje nezákonný stav, nebyla jiným způsobem zveřejněna. Charta 77 tak činí v příloze tohoto dokumentu poprvé.
V této souvislosti požadujeme zákonnou úpravu vazebních podmínek, a to bud rozšířením trestního řádu, nebo novým zákonem o výkonu vazby. Stávající ustanóvení podle § 360 odst. 2 trestního řádu považujeme - přes jeho obecnost - za vhodný základ pro navrhované úpravy. II. TREST ODNĚTÍ SVOBODY V Československu je několikráte vyšší počet osob ve výkonu trestu odnětí svobody než - vzato poměrně - v jiných vyspělých zemích. Nechceme v tomto dokumentu analyzovat příčiny tohoto jevu: Spatřujeme je v kontextu celkových společenských podmínek. V pocitu ochlazení, který společnost
a) b) c) d) e)
rok 1962 obviněno osob v tis. 64 odsouzeno osob v tis. 61 z toho k nepodmíněným trestům odnětí svobody 14 z toho k podmíněným trestům odnětí svobody 33 poměr c : d 0,42
Z uvedených čísel je zřejmé, že se v průběhu let stále zvyšuje nejen počet obviněných a odsouzených, ale že stále roste i podíl odsuzovaných nepodmíněně. Zvýšený počet odsouzených k nepodmíněným trestům vytváří problémy, které neřeší ani výstavba nových nápravně výchovných ústavů. (22). Zákon o výkonu trestu odnětí svobody sice vychází z ústavy a z trestního zákona a je také v souladu s čl. 10 cit. paktu ("se všemi osobami zbavenými osobní svobody se jedná lidsky a s úctou k přirozené důstojnosti lidské bytosti"), ovšem praxe je zcela jiná. Po formální stránce je třeba vytknout to, že zákon o výkonu trestu odnětí svobody je jen rámcový, a že konkrétní podmínky věznění určuje opět rozkaz ministra spravedlnosti nazvaný Rád výkonu trestu v nápravně výchovných skupinách. Rovněž tento řád je před vězněnými a veřejností utajován. Podmínky výkonu trestu jsou určovány i dalšími neveřejnými rozkazy ministra spravedlnosti, které nemusejí mít vztah k liteře, zákona, nebo ji mohou přímo rušit (23). Dokonce i dozorci tento zákon většinou neznají, autoritou je pro ně - jako pro vojensky organizovaný sbor - rozkaz nadřízeného. Zákon chápou mnozí jako dokument k uchlácholení veřejnosti (vč. zahraniční), případně jako pole pro nevhodné stížnosti odsouzených. Zákon sice předpokládá - na rozdíl od vazby - kontrolu národních výborů a občanskou kontro-
70
prostupuje. V tom, že zvláště mladí lidé (kteří jsou nejčastěji odsuzováni) nevidí životní perspektivy. V tom, že výkon trestu odnětí svobody neplní svůj převýchovný účel a většina pachatelů se do vězení po čase vrací, v nezájmu veřejnosti o tyto problémy, který je ovšem spojen s tím, že chybí jakákoli účinná společenská kontrola vězeňství a že pro sdělovací prostředky jsou jeho problémy tabu. Spatřujeme je však i v tom, že řada činů, které trestní zákon označuje za trestné, nejsou v jiných zemích takto posuzovány a že soudy vynášejí mnohem vyšší tresty než v jiných zemích. Je smutnou statistikou, že počty osob odsouzených k nepodmíněným trestům odnětí svobody stále rostou (21): 1965 74 72 20 37 0,54
1969 65 60 12 35 0,34
1972 148 139 44 53 0,83
1975 138 114 40 40 1,00
lu, kterou mají v nápravně výchovných ústavech vykonávat orgány obou národních rad - ovšem tato kontrola, pokud k ní vůbec dochází, je ryze formální. Stejně jako ve vazbě i ve výkonu trestu nemá vězněný záruky svého právního postavení. Jeho právo na stížnost je omezeno, odsouzený je navíc vystaven riziku potrestání za stížnost, zejména byla-li zamítnuta. V konfliktech se správou ústavu je naprosto bezbranný, nemůže být zastupován v těchto sporech advokátem. (Správa Sboru nápravné výchovy takto svévolně vykládá, resp. popírá zák. ustanovení podle § 15, odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody: "Odsouzený si může zajistit poskytování právní pomoci advokátem, jenž má právo v mezích své plné moci s odsouzeným si dopisovat a mluvit s ním.") Jednání se správou ústavu je neveřejné a vše záleží na benevolenci či zvůli náčelníka, vychovatele, referenta nebo strážných. Osobní účast odsouzeného na soudním jednání v jeho případném občanskoprávním sporu s ústavem je velmi obtížná. Absurdní - ačkoliv teoreticky správně možná - se zdá cesta trestního oznámení na příslušníka Sboru nápravné výchovy. Dozorový prokurátor, pověřený dozorem nad zachováním zákonnosti v nápravně výchovném ústavu a nad dodržováním práv odsouzených, je pro odsouzeného dosažitelný pouze přes cenzuru správy ústavu. Sama o sobě pak instituce dozorových prokurátorů svou funkci neplní (24).
Požadujeme proto novelizaci zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Nová úprava by měla vymezit režim nápravně výchovných skupin a určit rozdíly režimu. Měla by stanovit, která práva jsou odsouzeným odňata a v kterých jsou odsouzení omezeni a jak. Měla by potvrdit, že ostatní občanská práva jsou zachována a stanovit základní prostředky k jejich uplatnění. Nová úprava by nahradila ta ustanovení řádu výkonu trestu, která jsou protizákonná, nebo která zákon obcházejí, a zrušila by i další tajné rozkazy, stanovující některé podmínky výkonu trestu. Úprava by měla přihlédnout i k mezinárodním paktům o lidských právech. Navrhujeme rovněž, aby vytvořila nezávislý rozhodčí orgán pro spory mezi vězněnými odsouzenými a správou ústavu, který by měl mít podobné znaky, jež jsme popsali v návrhu na zřízení rozhodčího orgánu pro vazbu. Úprava by měla rovněž zajistit účinnou veřejnou kontrolu podmínek výkonu trestu, kterou není možné svěřit pouze dozorovému prokurátorovi a zastupitelským orgánům (komisím krajských národních výborů a orgánům národních rad) (25), pokud nemají těsnější spojení s veřejností a nevzbuzují její zájem o problémy vězeňství a neumožňují její účast na řešení těchto problémů. Proto i pro výkon trestu - stejně jako v případě vazby navrhujeme vytvoření kontrolního a dozorového veřejného orgánu s právem šetření ve věznici, jehož práce by se účastnily spole r čenské organizace a iniciativní občanské skupiny a výbory. Nová úprava by stanovila formy spolupráce a součinnosti tohoto orgánu veřejné kontroly a výše navrhovaného kontrolního orgánu. Touto novou zákonnou úpravou by byly rovněž vytvořeny předpoklady pro uplatnění moderní ponologie v praxi včetně experimentů. K některým otázkám novelizace zákona se vrátíme při popisu skutečných podmínek výkonu trestu odnětí svobody. Skutečnost je taková, že hlavním prostředkem převýchovy je bezduchý vojenský drQ (26), umocňovaný systémem organizovaného donašečství (27), směřující ke zlomení odsouzeného, k potlačení jeho individuality a tím i k zjednodušení úkolů dozorců. Proto je také podporována diskriminace všeho druhu: Nově přišlých odsouzených vůči těm, kteří jsou vězněni dlouhou dobu, mladší vůči starším, odsouzených, kteří se k dozorcům chovají rezervovaně, vůči loajálním, často s podporou správy ústavu jsou ostatními utlačováni Cikáni (28), dále odsouzení za mravnostní delikty a homosexuálové, kteří při homosexuálním styku hrají úlohu ženy. Správa ústavu - tentokrát bez účasti ostat-
ních vězňů - všemožně diskriminuje odsouzené za tzv. protistátní trestné činy nebo ty, na nichž má Státní bezpečnost nějaký zájem (29). Zvláštní pozornost zasluhuje lékařská péče, která bývá nedostatečná, což je způsobováno nedbalostí správ ústavů zejména v místech, která jsou vzdálena od větších měst (30, 31). Za zmínku stojí i to, že ve výkonu trestu je téměř bez úlev mezi ostatní odsouzené umístěna řada epileptiků. Zvláště ve II. nápravně výchovné skupině je mnoho odsouzených, tipících psychózami (schizofrenií, maniodepresivitou, atd.), kteří do nápravně výchovných ústavů prostě nepatří a měli by se léčit. Výkon trestu odnětí svobody v Československu znamená automaticky i nucené práce. Odmítnutí práce je trestáno kázeňsky, soudním přeřazením do do vyšší nápravně výchovné skupiny a často i novým trestním stíháním pro přečin, resp. trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Obvyklá výše nového trestu je šest až devět měsíců. Práce je většinou nudná a těžká. Nesplněné směny (i hodiny) např. v důsledku prostojů nebo návštěvy u lékaře musejí odsouzení nahradit v přesčasech. Za nesplnění výkonové normy jsou kázeňské tresty. Pracovní tempo, vynucené normami, je vyčerpávající. Často se pracuje i v sobotu. Pracovní podmínky nevyhovují téměř v ničem zákoníku práce (nejde o řádný pracovní poměr) a bezpečnostním a hygienickým předpisům. Dlouhodobý výkon některých prací způsobuje trvalé poruchy na zdraví. Láce pracovní síly odsouzeného se přenáší i do oceňování jeho osoby: např. na pracovištích Preciosy Jablonec v nápravně výchovných ústavech v Plzni-Borech a v Minkovicích přes den polovina strojů stojí, zatímco v noci běží všechny, aby se využilo laciného nočního proudu. Na odsouzeného na tomto pracovišti připadá každý druhý týden noční směna, na čtvrtinu týdnů ranní a na čtvrtinu týdnů odpolední směna. Naprosto nehumánní a nezákonný (z hlediska zák. ustanovení podle § 29, odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody) je systém odměňování odsouzených. Mzdové předpisy jsou utajovány. V řadě případů dostávají odsouzení za pjáci nižší mzdu než pracovníci na svobodě. Často nedostávají noční přídavky. Některé práce se na svobodě už dlouhá léta nedělají a odsouzení dostávají mzdu, která se za práci vyplácela v 50. letech. Jen tak je možné, že při splnění výkonové normy na 100 procent činí mzda v některých případech (např. Koh-i-noor) pouhých 450,- Kčs měsíčně nebo i méně. V ústavech, kde odsouzení nepracují v podzemí (dolech), je průměrná
mzda nižší než 1000,- Kčs měsíčně, tedy méně než 40 procent průměrné čs. mzdy. Pokud organizace, v níž odsouzený pracoval před výkonem trestu, s ním rozváže pracovní poměr nebo pokud před výkonem trestu v pracovním poměru vůbec nebyl, nezapočítává se doba, během níž odsouzený ve výkonu trestu pracuje, do doby rozhodné pro stanovení výše dovolené a nemocenských dávek - rozumí se dovolená a nemocenské dávky, které mu budou náležet v době po propuštění z výkonu trestu a které vyplynou z jeho pracovního poměru na svobodě (32). Tímto dodatečným trestem, který působí po dlouhá léta po propuštění, je postižena většina odsouzených. Nová úprava zákona o výkonu trestu, kterou požadujeme, by měla proto jednoznačně stanovit, že pracovní podmínky ve výkonu trestu odnětí svobody jsou určovány obecnými pracovně právními předpisy větně předpisů mzdových. Práce ve výkonu trestu by měla být považována za řádný pra.covní poměr se všemi nároky, které z něho plynou. Zákon by měl rovněž stanovit minimání časovou mzdu (tzv. režie) pro práce pro ústav. Nová úprava by měla poskytnout právní záruky, že její ustanovení budou respektována (orgán veřejné kontroly a dozoru, rozhodčí orgán, účast hygienika a bezpečnostních techniků, účast odbor-, atd.). Nápravně výchovný ústav pro mladistvé odsouzené od 15 do 18 let je často jen přestupnou stanicí pro mládež; která je propuštěna z tzv. dětských domovů. Nejtvrdší typ těchto domovů (tzv. pasták) se od nápravně výchovného ústavu liší pouze v maličkostech. Tento příklad výrazně zpochybňuje nápravný charakter tzv. převýchovného systému. Ve výkonu trestu odnětí svobody jsou fyzické tresty častější než v jiných nápravně výchovných ústavech, zcela specifické tu jsou klany vedené "krály", které terorizují ostatní. Těhotných žen je vězněno málo, k jejich stavu je přihlíženo při uvalování vazby i při výměře trestu. Zejména, je-li trest nízký, soud obvykle odsuzuje k podmíněnému trestu. Samo věznění těhotných žen je ale zvlášť křiklavým případem nepřiměřené aplikace právních norem. Žádost o přerušení trestu nebo o propuštění z vazby může být zamítnuta, zvláště je-li žena odsouzena k vysokému trestu, nebo čeká-li ji vysoký trest. Pokud lékař nerozhodne předem jinak, probíhá porod v objektu vězeňské nemocnice. Porovnáme-li stav čs. vězeňství se situací před padesáti lety, zdá se, že se jen málo co změnilo k lepšímu. Naopak došlo k celkovému zesurovění podmínek výkonu trestu,
72
k zavedení vojenské disciplíny a povinných politických školení o výhodách "reálného socialismu" a o historickopolitické mytologii (33). Přibyla diskriminace politických vězňů. Životní podmínky odsouzených osob však zůstaly na podobné úrovni. Nápravně výchovné ústavy jsou umístěny bud v objektech typu "lágr", nebo v budovách z minulého století, nebo ještě starších, odsouzení jedí z plechových Šálků lžící, spí na palandách nad sebou, v některých ústavech si topí v kamnech uhlím nebo donášejí vodu v kbelících (34). Jejich materiální podmínky jsou žalostné. O výši mzdy jsme již hovořili, ale je třeba si uvědomit, že ze mzdy je 80 až 95 procent (35) odnímáno na náklady výkonu trestu a další účely (36). Moderní penologie jako by neexistovala. Funkce pedagogů a psychologů v ústavech - pokud jsou vůbec obsazeny - mají formální nebo administrativní ráz. Opět se kloníme k názoru, že tento stav je podporován utajováním všech skutečností, které souvisejí s výkonem trestu odnětí svobody a s neúčastí veřejnosti na řešení těchto problémů. Protože soudíme, že velký význam pro popularizaci problematiky vězeňství by mohl mít svobodný tisk a působení rozhlasu a televize, dále pak školství, svobodná umělecká tvorba a vědecké bádání - pociťujeme ještě jednou nutnost změn, vedoucích k rozšiřování svobody slova. Sociální postavení rodiny odsouzeného bývá katastrofální, zejména u rodin s více dětmi. Příčinou je nejen malý výdělek odsouzeného, ale i to, že správa ústavu tyto otázky přehlíží, příbuzným nepodává ani informace o výdělku odsouzeného a bez soudního výroku o povinnosti odsouzeného hradit výživné (a dosáhnout takového výroku trvá i několik měsíců) zasílá - na žádost odsouzeného v souladu s dosavadní zákonnou úpravou - jen 100,- Kčs na každé nezaopatřené dítě měsíčně. Odsouzení jsou navíc umísťováni do ústavů vzdálených od bydliště, takže návštěva představuje pro celou rodinu značnou finanční zátěž. Rodina bývá někdy diskriminována (žena v zaměstnání, děti ve škole, apod.) Na většinu odsouzených má výkon trestu, zejména dlouhodobý, sociálně dezinterující vliv. Přitom postpeniterciární péče, tj. péče o propuštěné vězně, je naprosto nedostatečná a systém sociálních kurátorů neúčinný. Propuštění vězni ho chápou jako dostatečný nástroj represivního systému a snaží se mu uniknout. Zákon o ochranném dohledu, namířený proti recidivistům, má výhradně represívní charakter. Navíc je formulován tak, že by mohl být použit i proti
propuštěným politickým vězňům, k čemuž zatím státní moc nesáhla (37). Fyzické týrání odsouzených je sice méně časté než ve vazbě, nicméně i zde k němu dochází zejména při pokusu o útěk (38), při napadení dozorce - často i slovním - a při dalších příležitostech. Ponižování se projevuje i v tom, že odsouzený je zbaven práva na jakékoliv soukromí. Při osobních prohlídkách, které nemají oporu v zákoně, dozorci odnímají vše, co chtějí, zabavují písemné poznámky, korespondenci, básně, učebnice, výpisky z knih (39). Tato opatření postihují ve zvýšené míře politické vězně a intelektuály. Dezintegrující vliv má i absence heterosexuálního styku. Mezi muži je všeobecně rozšířena onanie. Homosexuální mužské dvojice s emociální závislostí tvoří okolo jednoho procenta odsouzených. Zhruba jedno procento mužů se propůjčuje prostituci za úplatu. V ústavech, kde jsou vězněny ženy, vytváří většina odsouzených žen latentní nebo explicitní homosexuální dvojice, přičemž ve II. a III. nápravně výchovné skupině panují v těchto dvojicích abnormální dominantně submisívní vztahy. Homosexualita je častější v těžších životních podmínkách. Pokud je provázena emociálními vztahy, je často zoufalou náhražkou přervaných nebo nenaplněných vztahů minulého života. Tuto citoyou prázdnotu vězeňské podmínky a ztráta perspektivy jen umocňují. Pocit bezvýchodnosti - zesílený v některých případech krizí homosexuálního vztahu - dovádí odsouzené k četným sebevražedným pokusům. I když většina z nich jsou fingované, mnohé jsou míněny vážně a některé končí smrtí odsouzeného (40). Relativní úlevu nebo příležitost k úniku vidí někteří odsouzení v sebemrzačení, způsobují si úrazy, demonstrativně polykají kovové předměty, apod. Iluzorní únik z vězeňského prostředí umožňují narkotika (41). Častá je také pokoutní výroba alkoholu. Zoufalým prostředkem proti nelidským podmínkám ve vězení bývá vzpoura. Těžké tresty, které trestní zákon stanoví pro pachatele tohoto projevu odporu, tuto situaci neřeší (42). Popsané reakce odsouzených jsou ovšem zvláštními projevy jednání některých odsouzených. Čím delší je trest, tím tvrdší jsou vězeňské podmínky, a čím jé vyšší nápravně výchovná skupina, tím jsou tyto projevy častější a všeobecnější. Nelze zatím spolehlivě vyvrátit hypotézu, že teprve výkon trestu formuje vězně v člověka s asociálními projevy chronického rázu. Znovu se vracíme k názoru, že významným faktorem této sociální dezintegrace odsouzeného je neustálé ponižování, jemuž je vystaven (43).
Je-li ve společnosti porušována ústavně zaručená svoboda projevu a svoboda náboženského vyznání, tím spíše jsou pak tyto svobody porušovány ve věznicích. Náboženské obřady nejsou povoleny. V objektech věznic a nápravně výchovných ústavů byly zrušeny kostely a kaple. Zásadně není povoleno vlastnit bibli. Duchovní nemají přístup do věznic a ústavů. Správy ústavů neumožňují dokonce ani náboženské úkony (modlitby, půsty, kázání, teologické rozpravy), které by odsouzení mohli pořádat sami. Pokud je pořádají, činí tak tajně, protože se obávají kázeňských trestů. Politickým vězňům je zakazována politická literatura, většinou je jim nabízena literatura marxistická nebo pseudomarxistická. Marxisté věznění z politických důvodů však měli i tuto literaturu zakázanou. Při posuzování mnoha problémů z oblasti penologie, teorie práva a dalších společenských věd (včetně politologie) může mít význam sociologický pohled na odsouzené. Lze spolehlivě odhadnout (statistika o tom mlčí), že mezi odsouzenými jsou relativně mnohem více než v celé společnosti zastoupeni mladí lidé do 25 let, lidé s nedokončeným základním vzděláním, nekvalifikovaní dělníci, dělníci vůbec, nečlenové KSČ a Cikání. Z druhé strany lidé, kteří ve společnosti zaujímají významnější postavení, jsou mezi odsouzenými zastoupeni jen nepatrně. Napovídá to mnohé o charakteru společenských konfliktů a jejich řešení i o charakteru společenské moci. Pracovníci příslušných institucí ministerstva spravedlnosti vycházejí často ze schématiského a v podstatě nesprávného názoru, že trest a podmínky jeho výkonu mají mít odstrašující účinek. Proto jsou soudy vedeny k tomu, aby vynášely přísnější rozsudky. Dokonce se pro to oficiálně používá termínu "trestní politika". Její současné trendy jsou zřejmé: Více odsuzujících rozsudků, více nepodmíněných trestů vůči podmíněným, delší tresty, méně podmíněného propouštění z výkonu trestu. Proto se také od roku 1969 podmínky výkonu vazby a trestu odnětí svobody neustále zhoršují. Např. ve vazbě bylo zrušeno právo nosit občanský oděv, byla zkrácena doba vycházky, byly radikálně zpřísněny podmínky korespondence a příjmu balíků. K omezení váhy balíčků, jejich povoleného obsahu a ke zhoršení podmínek dopisování došlo i ve výkonu trestu, kde byl omezen styk s příbuznými: Návštěvy jsou nyní povolovány jednou za jeden až tři měsíce v I. nápravně výchovné skupině, jednou za šest až osm měsíců v II. skupině a jednou za rok ve III. skupině. Návště-
73
/
vy trvají zpravidla jednu hodinu, okruh návštěvníků je omezen na nejbližší příbuzné (ve III. skupině na jednoho příbuzného) a předmětem rozhovoru mohou* být jen "rodinné záležitosti" - jinak může být návštěva přerušena nebo předčasně ukončena. Během návštěv se chovají dozorci k příbuzným Často hrubě. Také podmínky kázeňských trestů se od roku 1969 postupně zhoršují. Kázeňské tresty postihují odsouzené poměrně často za nejrůznějsí konflikty s dozorci nebo správou ústavu. Často to bývá proto, že odsouzený neplní výkonovou pracovní normu. V některých případech ji však neplní proto, že toho není fyzicky schopen (44). Důsledkem bývá snížení tzv. stravenky, tj. přídělu potravin, což má opět za následek nižší pracovní výkon. Odsouzenému se odnímají tzv. výhody, tj. např. možnost návštěvy výběrového filmového představení, možnost sledovat televizi, atd. Vlastními kázeňskými tresty jsou důtka, odnětí přymout balíček, snížení kapesného až o 50 procent, umístění do uzavřeného oddělení po pracovní době, umístění do uzavřeného oddělení celodenně a umístění do samovazby. Specifickým trestem je umístění do zvláštního oddělení až na tři měsíce (ve III. skupině na šest měsíců) (4*5). V tzv. uzavřeném oddělení a samovazbě (slovo z vězeňského slangu "díra" lépe vystihuje tvář těchto příbytků) bývá vlhko, chlad, posílený nedostatečným oděvem a nedostatkem přikrývek, špatné větrání a nedostatečné osvětlení (cely jsou většinou ve sklepeních budov nebo v tzv. domečcích na "lágrech"). Tyto podmínky spolu s podvýživou - zejména nedostatkem bílkovin jsou živnou půdou pro tuberkulózu (46). V případě kázeňských trestů celodenního umístění do uzavřeného oddělení až na 20 dnů a v případě trestu umístění do samovazby až na 20 dnů (oba tresty jsou opakovatelné i v časové návaznosti) a v případě ana1958 4337
1961 2740
1964 757
1967 2512
1968 111
1969 942
Drtivá většina politických vězňů v Československu nepoužila ani nehodlala použít násilí. Proti jejich věznění protestují angažovaní občané i světová veřejnost. Než dojde k zásadnějším změnáám, požadujeme, aby političtí vězni bez rozdílu nebyli vězení diskriminováni, aby byli umísťováni mezi ostatní vězně, odsouzené za trestné činy nepolitické povahy. V 70. letech totiž byly v některých věznicích a ústayech (Mírov, Bory, Opava, Litoměřice a Ostrava) zřízeny - opět
74
logického opatření ve vazbě jde v podstatě o umístění do hladomorny, neboť finanční částka představující denní dávku stravy je rovna 3,- Kčs až 3,50 Kčs (přesněji nebylo zjištěno, údaj je utajován), přičemž ve stravě nesmí být maso (omáčka se cedí, aby v ní nezůstal kousek masa). Takový trest - pokud by byl použit opakovaně - může znamenat fyzickou likvidaci odsouzeného. V každém případě i absolvování jednoduchého trestu v trvání 20 dnů je vážnou újmou a vede někdy k poškození zdraví. V civilizované společnosti 20. století je třeba označit tento kázeňský trest za barbarský. Veřejnosti zcela ušlo, že tento trest - resp. jeho podmínky spočívající v drastickém snížení dávek potravy - byl umožněn tajným rozkazem ministra spravedlnosti z druhé poloviny roku 1971 a jeho opakování bezprostředně za sebou bylo umožněno novelou zákona o výkonu trestu odnětí svobody z roku 1973 (zákon č. 47/73 Sb., který ovšem o množství potravy nehovoří). V textu dokumentu jsme se několikrát zmínili o odsouzených za tzv. trestné činy protistátní povahy, které - nepřesně - nazýváme politickými vězni. Tento dokument pojednává o podmínkách ve věznicích a nápravně výchovných ústavech a nezabývá se jurisdikcí. Nepojednává proto o jednotlivých skupinách odsouzených podle trestných činů, za něž byli odsouzeni. Musíme však konstatovat, že je stálou skvrnou čs. společnosti, že někteří lidé jsou odsuzováni za politickou opoziční činnost, za postoje a názory a někdy dokonce za politické nebo jiné přesvědčení, které vyslovili. Určitý přehled o jejich počtu udává statistika trestných činů podle hlavy I. trestního zákona odsouzených čs. soudy (bez § 109 - nedovoleného opuštění republiky), kde ovšem není zařazena řada trestných činů politického či obdobného charakteru (47): 1970 1576
1971 861
1972 582
1973 279
1974 272
1975 206
na základě tajného rozkazu ministra spravedlnosti - politické izolace, jejichž hermatičnost nemohla nemít - zejména v případech dlouholetého vězení - destrukční účinek na zdraví vězňů (48). Je jen charakteristické, že až na malé výjimky - což bylo později po stížnostech upraveno - formálně vyhovovaly podmínky i těchto izolací zákonu o výkonu trestu odnětí svobody. Z toho je vidět, nakolik je tento zákon "pružný" a bezobsažný. Nutno uvést, že většina vězňů, odsou-
zených za kritiku politického systému nebo jeho projevů, za zesměšňováni určitých jevů, za konflikty s policií nebo úředníky státní moci, za neúspěšné opuštění republiky, atd. je zařazována mezi ostatní odsouzené (49). Jen někteří jsou vězněni v politických izolacích (koncem r. 1972 to bylo asi celkem 120 osob), což je zvláštní dodatečný trest, o němž nerozhoduje soud, ale správa Sboru nápravné výchovy podle pokynů politické policie. Pro přesnost je nutné uvést, že od prosince 1976, kdy byli po pětiletém žalářování propuštěni Milan Hueý, Jiří Mueller, Antonín Rusek a Jaroslav Sabata, nebyla pravděpodobně tato politická izolace v žádné věznici nebo ústavu v provozu, a to až do února 1978, kdy nastoupil trest Jiří Lederer v ostravské věznici. Odstranění politických izolací a jakákoli jiná diskriminace politických vězňů je důležitým krokem v čs. vězeňství. Zřízení statutu politických vězňů, kteří by požívali zákonné výhody, by bylo dalším humánním aktem státní moci. Tento statut bude souviset s naprostým přehodnocením stanoviska, že lidé mají být trestáni za nenásilnou politickou činnost, postoje, nebo dokonce za vyslovené názory. Statut politických vězňů v mnoha evropských zemích (L 50) by mohl být příkladem. III. Z Á V Ě R Y Navrhujeme, aby Federální shromáždění: 1. Novelizovalo trestní řád tak, aby byl v souladu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Zejména je třeba, aby - trestní řád stanovil, že ten, kdo je zadržen na základě obvinění z trestného činu, musí být neprodleně předveden před soudce nebo jiného úředníka, který je zákonem zmocněn vykonávat soudcovskou pravomoc, a tedy úředníka nezávislého ve své funkci: - stanovil horní hranici doby trvání vazby, - přesněji vymezil důvody vazby, - zřídil nezávislý rozhodčí orgán, který by řešil spory mezi vězněm a správou věznice a jehož činnost by byla pod účinnou kontrolou veřejnosti, - stanovil, že náklady trestního řízení včetně nákladů vazby nese stát, - rozšířil dozor nad výkonem vazby a svěřil ho i veřejnému orgánu, jehož práce by se mohly účastnit i společenské organizace a iniciativníe občanské skupiny a výbory, a umožnil tak veřej-
nou kontrolu podmínek výkonu vazby, mj. pomocí sdělovacích prostředků. 2. Provedlo zákonnou úpravu vazebních podmínek, a to bud rozšířením trestního řádu - z jehož dosavadního znění podle § 360 odst. 2 je třeba vycházet - nebo novým zákonem o výkonu vazby. Úprava by taxativně vymezila ta práva, která jsou ve vazbě odňata nebo omezena. 3. Novelizovalo zákon o výkonu odnětí svobody, který by - vymezil režim jednotlivých nápravně výchovných skupin a rozdíly v něm a stanovil, která práva jsou výkonem trestu omezena nebo odňata, čímž by nahradil většinu dosavadních ustanovení Rádu výkonu trestu v nápravně výchovných skupinách a zrušil všechna nehumánní ustanovení odporující zákonům a paktům o lidských právech, - zřídil nezávislý rozhodčí orgán, který by řešil spory mezi odsouzenými a správou věznice a jehož činnost by byla pod účinnou kontrolou veřejnosti. Zajistil účinnou sociální podporu rodin odsouzených a zlepšil sociální postavení odsouzených ve výkonu trestu a po něm, mj. tím, že by stanovil, že pracovní podmínky (zvi. mzda) odsouzených se řídí stejnými pracovně právními (zvi. mzdovými) předpisy, které jsou obecně závazné pro pracovníky a organizace, a že na práci ve výkonu trestu je třeba hledět jako na pracovní poměr se všemi nároky z něho vyplývajícími, - který by dozor a kontrolu nad podmínkami výkonu trestu odnětí svobody svěřil i veřejnému orgánu, jehož práce by se účastnily i společenské organizace a iniciativní občanské skupiny a výbory a umožnil tak veřejnou kontrolu-podmínek výkonu trestu odnětí svobody, mj. pomocí sdělovacích prostředků, - vytvořil předpoklady pro uplatnění moderní penologie v praxi. 4. Výslovně stanovilo, že úprava uvedených právních norem náleží fylučně zákonodárci, a že veškeré předpisy, které se výkonu vazby a trestu odnětí svobody týkají (rozkazy, ústavní řády, směrnice) musejí mít veřejný charakter (např. formu vyhlášek ministrů spravedlnosti). Obě národní rady, českou a slovenskou, vyzýváme, aby: 1. Interpelovaly na základě tohoto dokumentu ministry spravedlnosti ve věci podmínek vazby a výkonu trestu odnětí svobody.
75
2. Průběh a výsledky těchto interpelací zveřejnily. 3. Vyzvaly sdělovací prostředky, aby pomohly vyvolat veřejnou diskusi k této problematice. 4. Zvýšily v rámci svých rozpočtů výdaje na modernizaci věznic a nápravně výchovných ústavů, na modernizaci a demilitarizaci Sboru nápravné výchovy, na zlepšení životních podmínek odsouzených a vězňů a na rozvoj penologie a uplatňování výzkumu v praxi. 5. Provedly prozatímní nezbytné zákonné úpravy: Zrušily nezákonné rozkazy ministrů spravedlnosti a nezákonná ustanovení řádů výkonu vazby a výkonu trestu v nápravně výchovných skupinách a nahradily je humánnějšími opatřeními. Odstranily veškerou diskriminaci, kterou nestanovil soud. Tato opatření mohou obě rady podniknout dříve, než dojde k novelizaci trestního řádu a zákona o výkonu trestu odnětí svobody a k eventuálnímu schválení zákona o výkonu vazby Federálním shromážděním. Charta 77 nabízí zákonodárným sborům a výkonným orgánům spolupráci při řešení problémů i v oblasti vězeňství. Připomíná, že nedávno se ustanovil Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných, který chce plnit dílčí úkoly Charty 77 nejen obranou těch, kteří jsou - hlavně pro projevy svého přesvědčení nespravedlivě trestně stíháni, ale i těch, kteří - bez ohledu na důvody, pro něž se ocitli ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody jsou obětí nezákonného nebo nehumánního zacházení. Mezi členy a spolupracovníky tohoto iniciativního občanského výboru a mezi stoupenci Charty 77 je mnoho spoluobčanů, kteří jsou odhodláni přispět k řešení naléhavých otázek čs. vězeňství. Poznámky k textu: (1) Obraz podmínek výkonu vazby a výkonu trestu by nebyl úplný, kdyby nezahrnoval i ty rysy, které nelze postihnout právním rozborem (jehož výsledkem je návrh na právní úpravy). Vedle poukazů na nedostatečnosti právních norem a na jejich porušování je třeba kritizovat i další jevy, které jsou svou povahou spojeny s neúctou k přirozené důstojnosti lidské bytosti a které, jsouce těžko postižitelné právními normami, souvisí s politickým a sociálním uspořádáním společnosti a s daným stupněm společenského vývoje. Některé z těchto jevů nelze ovšem jednoznačně chápat jako kritiku současné politické moci. Jsou spíše kritikou součas-
76
ných možností společnosti vůbec a společenského civilizačního stupně. Mnohdy nejsou ani československým (východoevropským) specifikem. Jde např. o tyto problémy, o nichž se náš dokument zmiňuje: - některé prvky popisu zacházení s obviněnými ve vazbě a s odsouzenými ve výkonu trestu, - hodnocení dozorců a jejich mentálních dispozic, - poukazy na recidivu, "trestní politiku" soudů a postpenitenciární péči, - popis některých podmínek ve výkonu trestu (vojenský dril, donašečství, diferenciace v podobě diskriminace a provilegií, výkon trestu mladistvých a těhotných žen), - pasáž o sociálně dezintegrujícím vlivu výkonu trestu a ponižování, o homosexualitě, sebepoškozování a narkomanii, - pohled na sociální skladbu odsouzených. I když nemůžeme předložit návrhy na řešení těchto problémů, soudíme, že i ony jsou řešitelné, jakkoli za současného stavu rozvoje společnosti může jít jen o řešení částečné nebo o pokusy o ně.. Předpoklady nápravy spatřujeme v účasti veřejnosti - zvláště odborné, ale nejen jí - na řešení těchto problémů. Podmínkou účasti je zájem o tyto problémy a patřičné znalosti. Součástí těchto předpokladů je svoboda slova a tisku, svoboda sdružování, svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby. Doufáme, že určitá nesourodost dokumentu, která vznikla smíšením poukazů na "dobře řešitelné" (lépe: snadno formulovatelné) problémy - ař už jejich řešení vážeme na právní úpravy nebo změny politické a společenské atmosféry a praxe - s poukazy na nedostatky, za něž má současná státní moc jen hypotetickou odpovědnost, je vyrovnána plastičností a komplexností pohledu na čs. vězeňství, které napomáhají našemu původnímu a hlavnímu záměru, jejž vydáním- dokumentu sledujeme: Zaujmout pro tento okruh otázek větší počet lidí. (2)Z uvedeného plyne, že pakt rozumí trestním řízením řízení před soudem. Podle čs. trestního řádu začíná trestní řízení již tehdy, kdy příslušný orgán vydá usnesení o zahájení stíhání, tedy již krátce poté, co se o spáchání trestného činu dozvěděl. (Může zahájit trestní stíhání na neznámého pachatele nebo vznést obvinění proti konkrétní osobě). Trestní řízení se dělí na trestní stíhání, které končí pravomocným rozsudkem soudu, a na vykonávací
řízení, kdy je např. odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody. Trestní řízení končí, je-li pachatel odsouzen, zpravidla vykonáním trestu. Trestní stíhání má rovněž dvě části: přípravné řízení, které provádí vyšetřovatel a prokurátor, a řízení před soudem, které začíná podáním obžaloby prokurátora soudu. Vzhledem k tomu, že cit. pakt je součástí čs. právního řádu a vzhledem k účelnosti jednotné terminologie navrhujeme, aby v dalších vydáních textu paktu bylo místo "trestní řízení" uvedeno "řízení před soudem", neboř právě tento smysl z formulace cit. ustanovení paktu jednoznačně vyplývá. (3)Např. Luděk Pachman, Jan Tesař a Rudolf Battěk byli vzati do vazby v srpnu a září 1969 a přípravné řízení vedené vazebně trvalo až do září 1970, kdy prokurátor podal obžalobu u soudu a soud ji podle tehdejší zákonné úpravy - přijal. (Věc byla, pokud o tyto osoby a Karla Kyncla, projednávána u soudu až v létě 1972, ovšem od října 1970 do konce roku 1971 byli tři shora jmenovaní na svobodě. Další osoby z této věci před soud postaveny nebyly, ačkoliv trestní řízení proti nim trvá). Více než rok trvala vazba v případném řízení i některých obviněných v tr. věci proti ing Petru Uhlovi a spol. (od prosince 1969 do ledna 1971). Téměř půl roku trvala další jejich vazba, o níž rozhodoval soud. Také obvinění, kteří byli souzeni v létě 1972 pro údajné podvracení republiky a pobuřování v Praze, Brně a Bratislavě, strávili ve vazbě prokurátora až osm měsíců. Dlouhotrvající vazba je častá i v případech obecné kriminality, zvláště je-li ve věci mnoho obviněných, obviněný se nepriznává, je shromážděno málo důkazů, apod. (4)Prodloužení vazby je chápáno jako ryze formální záležitost. Stává se, že oznámení o prodloužení vazby je vězni doporučeno s měsíčním i větším zpožděním, a to zejména tehdy, skončilo-li již přípravné řízení a soud o vazbě dosud nerozhodl. (5)Pri odhadu jsme posoudili vliv mnoha činitelů: jen malé procento vězňů ve vazbě je stíháno pouze za přečin. Někteří obvinění, kteří jsou ve vazbě, jsou později odsouzeni jen k podmíněným trestům odnětí svobody, jindy soud upustí od potrestání, apod. V průběhu roku se někteří vězni vracejí podruhé. Vyšli jsme při
tom i z oficiálních statistických údajů (Statistických ročenek), které udávají, že v posledních letech je k nepodmíněným trestům odnětí svobody ročně odsouzeno okolo 40 000 osob. (6)Např. podle § 23 zákona o SNB byly v r. 1977 zajištěny desítky signatářů Charty 77 a jejích stoupenců, i když podmínky zajištění (odvádění z bytů a pracovišť) vůbec znění tohoto ustanovení neodpovídaly ("kdo... ruší veřejný pořádek..."). (7)Např. Ivan Dejmal byl ve dnech 10. 2.14. 2. 1978 zadržován tak, že po první 48 hodinové lhůtě byl znovu zadržen v okamžiku, kdy chtěl vyjít z budovy SNB. Ani v průběhu druhých 48 hodin nebyl však obviněn. (8)Viz fejeton Jaroslava Hutky - Proces a reportáž Otky Bednářové - Jak jsem šla navštívit Klementa Lukeše. (9)Např. Jiří Mueller, který byl obviněn z údajného podvracení republiky a vzat do vazby v listopadu 1971, byl vyšetřovatelem StB fyzicky týrán při výslechu. V případech vyšetřování politických deliktů jde zřejmě o výjimečný případ. (Náznaky násilí se objevily při výslechu Pavla Ryby, signatáře Charty 77, během jeho výslechu podle § 19 zákona o SNB na Chartu 77 v r. 1977.) (10)Vazba se vykonává ve věznicích ministerstva spravedlnosti. V českých zemích je věznic jedenáct: Liberec a Litoměřice pro Severočeský kraj, Ostrov n. Ohří pro Západočeský (a částečně pro Severočeský) kraj, Plzeň-Bory pro Západočeský kraj, Praha-Ruzyně (převážně vazba prokurátora) a Praha-Pankrác (převážně vazba soudu) pro Prahu a Severočeský kraj, České Budějovice pro Jihočeský kraj, Hradec Králové pro Východočeský kraj, Brno-Bohunice pro Jihomoravský kraj a Olomouc a Ostrava pro Severomoravský kraj. Na Slovensku je pět věznic: Bratislava (Justičný palác) a Leopoldov pro Západoslovenský kraj, Bánská Bystrica pro Středoslovenský kraj a Košíce a Prešov pro Východoslovenský kraj. Výkon trestu se vykonává v nápravně výchovných ústavech (dále jen NVÚ) ministerstva spravedlnosti, které jsou rozděleny do tří skupin: I. nápravně výchovná skupina má mírnější režim, do II. jsou zařazováni zejména odsouzení, kteří byli v posledních deseti letech ve výkonu tres-
77
tu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin. Nejpřísnější III. nápravně výchovná skupina je pro nebezpečné recidivisty (takto označené rozsudkem) a pachatele některých zvlášť nebezpečných trestných činů (včetně některých trestných činů proti republice). NVU je v českých zemích přes dvacet a - až na Plzen-Bory a Prahu-Pankrác jsou umístěny v jiných objektech než věznice. Koncem roku 1975 bylo v CSSR celkem 45 věznic a NVTJ (bez poboček). (11)Např. v Praze-Ruzyni pouze šest čtverečních metrů, kde jsou umístěni dva, ale často , též tři vězni. V Brně-Bohunicích jsou cely velmi špatně větratelné (plocha 8,5 metrů čtverečních, v cele pět až šest vězňů). Každá věznice má poněkud odlišné podmínky, ale jzákladní omezení jsou stejná. Jaroslav Sabata uvádí: "Na první chodbě v Brně-Bohunicích v celách pro dva vězně bylo umístěno pět vězňů. Cela se stávala větším WC, zvláště v zimě, kdy se nesmělo otvírat okno kvůli nedostatečnému vytápění. Mytí nádobí a ostatní hygiena nad záchodovou mísou jsou pod lidskou důstojnost. Jedenkrát až dvakrát týdně pjricházeli dozorci s holicími potřebami. Žiletka byla tak tupá, že holení bylo úplné utrpení. Jedinou nekvalitní žiletkou se muselo oholit několik desítek obviněných."
ci též svévolně nebo podle rozkazů nadřízených zakazují cvičit v cele, mluvit na vycházkách, sedět na zemi (i v případě, kdy je málo stoliček), opírat se o zed, položit hlavu na stůl, zatahovat plentu u záchodu. Mohou zkrátit sprchování, nerozsvítit světlo v podvečer, naopak nepřepnout na tlumené světlo po večerce (ve vazbě se svítí v cele celou noc). Někde zakazují spát na zádech s rukama na dece, atd. atd. Vězni ve vazbě jsou nuceni chodit s rukama za zády, stavět se čelem ke zdi, vojensky se hlásit. Na jejich žádosti dozorci často odpovídají: "Neměli jste páchat trestnou činnost" nebo "To budete smět až po výkonu trestu", což říkají lidem, kteří nejsou pravomocně odsouzeni. Ponižování je komplexní: ženy např. trpí tím, že dostávají jen jedny kalhotky na 10 dní (je zákaz je přepírat) a jeden balíček vložek (1.2 kusů) měsíčně. Některá např. i tím, že dlouhé týdny a měsíce nevidí svůj obraz v zrcadle. V tomto směru jsou podmínky ve výkonu trestu odnětí svobody volnější, ovšem v některých případech je tomu naopak, měřítko správy některých NVU (např. Bory, Minkovice) je krutě absurdní: Za nalezený papírek se slovíčky cizího jazyka je odsouzený trestán umístěním do uzavřeného oddělení, nebot v tom správa spatřuje přípravu k útěku. Stejně je posuzpvána i jakákoli mapa, např. antického Řecka.
(12)Např. Pavel Muraško byl se spoluvězni ve vazbě v Košicích během 14 měsíců v letech 1972-73 vyváděn na vycházku průměrně dvakrát týdně. Stalo se, že i 16 dnů vycházka nebyla vůbec.
(16)Z toho pouze 6,50 až 7,- Kčs (odhad, údaj je utajován) na celodenní stravu. Zbytek jde na ostrahu, provozní náklady atd.
(13)Někde je nákup omezen i finančně, např. v Brně-Bohunicích 60,- Kčs na jeden nákup (tj. 14 dní).
(17)Např. Petr Uhl, Jan Frolík a Petruška Sustrová 11 020,- Kčs, Jaroslav Suk 9200,- Kčs, Jaromír Litera 3500,- Kčs, apod.
(14)Podmínky stejné jako ve výkonu jednáváme mentu.
umístění do samovazby jsou u tohoto kázeňského trestu trestu odnětí svobody a poo nich v druhé části doku-
(15)Obvinění si nemohou půjčovat knihy podle svého výběru a pokud chtějí studovat, je jim v tom často bráněno. V některých věznicích zabavují dozorci vše, co je psáno rukou, takže tímto způsobem likvidují plody mnohaměsíční intenzívní intelektuální práce. Jsou známy případy, kdy dozorci znemožnili výuku negramotných, zabránili vzájemnému vzdělávání vězňů, výuce jazyka, apod. Dozor-
78
•v*
v
(18)Stalo se to Karlu Čejkovi, Janu Sabatoví, Milanu Danielovi, Milanu Silhanovi, Aloisi Vyroubalovi a jiným. Zaplacení dluhu za výkon vazby bylo nezbytnou podmínkou pro vyjmutí ze svazku čs. státního občanství v dubnu 1978 před odjezdem ing Antonína Ruska do Rakouska. (19)Veřejnost má jen mlhavé představy o podmínkách vazby. Lidé bývají překvapeni, že ve vazbě jsou postele a knihy, že se tam smí kouřit, atd. Často si ani neuvědomují, že vazba, která trvá dlouhé týdny a měsíce, je^s to způsobit psychic-
ké potíže. Upozorňuje na to např. dopis příbuzných politických vězňů z 1. března 1976 Gustávu Husákovi o podmínkách výkonu trestu tehdejších politických vězhů. Protože podmínky vazby jsou v podstatě totožné s poměry, které popisuje dopis, zveřejňujeme z něj tuto pasáž: "Nasi příbuzní jsou podrobeni dlouhodobému a krutému ochuzení smyslových vjemů: jejich svět postrádá přirozenost barev, zvuků, dojmů. Chudost, téměř absence nových smyslových podnětů, dlouhodobá izolace, dlouhodobá nucená společnost - to vše je první z okolností, které směřují ke zlomení člověka. Jak dokazují laboratorní pokusy i zkušenost z arktických a astronautických výprav, dlouhodobá smyslová deprivace porušuje osobnost. Současná věda uznává, že člověk má víc životně důležitých potřeb, než jsou potřeby fyziologické. Určité 'vyššť potřeby jsou právě tak instinktivní% konstitucnía pro lidský druh specifické, jako organické potřeby potravy, vody, apod. Patří sem potřeba bezpečí, solidního kontaktu, sebeuplatnění, potřeba vidění a porozumění, potřeba estetických hodnot a sebeaktualizování. Maslowovu teorii shrnuje K.B.Madsen: Teorie motivace, Academica 1972. Neuspokojování těchto tzv. vyšších potřeb je právě takovým mučením, jako je mučení *klasickéV (20)Svědectví o nedostatku jídla a jeho špatné kvalitě přináší např. moták, který byl čten 23.12.1977 na veřejném zasedání senátu Krajského soudu v Plzni v trestní věci proti Františku Pitorovi a spol. Autorkou motáku je spoluobviněná Fr. Pitora Alena Klímová. (Oba byli odsouzeni za pobuřování podle § 100, odst. 3a tr. z. ke třem, resp. jednomu roku odnětí svobody za rozšiřování Prohlášení Charty 77.) (21)Uvedená čísla jsou převzata z oficiálních statistických ročenek, které ovšem řadu údajů nepublikují. Jakékoli údaje o vazbě, o výši trestu odnětí svobody, o počtech odsouzených ve výkonu trestu, o sociálním složení odsouzených, atd. První statistická ročenka, která vůbec publikuje nějaké údaje o vězeňství, je ročenka za rok 1968 (uvádí údaje zpětně od r. 1958). Naopak v ročenkách ze 70. let dochází k redukci údajů. Některé údaje, např. počet trestných činů podle I. hlavy tr. zákona, nevzbuzují důvěru, protože ročenky z různých let uvádějí zpětně u téhož roku stejný číselný údaj, ale
jednou s poznámkou "bez § 109 tr. z." a jednou bez této poznámky. (22)Ačkoli v posledních letech (cca v první polovině 70. let),byl postaven nejméně jeden velký NVU v Mladé Boleslavi a další v Říčanech byl pravděpodobně uveden do provozu zcela nedávno - a podle potřeby jsou zřizovány různé pobočky, přesto jsou NVU - a také věznice přeplněny. Vězni a odsouzení jsou v některých případech nuceni spát na zemi na matracích těsně vedle sebe (postele by se v takovém množství do cel nevešly) nebo na palandách (v některých NVU, např. Mírov, až trojitých). Jsou známy případy, kdy v ruzyňské věznici byli na šest metrů čtverečních i čtyři lidé, v Bohunicích bylo v cele, určené pro šest vězňů čtrnáct obviněných. Na jednom slamníku museli spát i dva obvinění i v tom případě, trpěl-li jeden z nich akutní kožní nemocí. (23)Je to např. tajná směrnice o podmínkách výkonu trestu odnětí svobody skupiny politických vězňů odsouzených v r. 1972, účelově vytvořená pro tuto skupinu. Pro tyto politické vězně (a další, kteří k nim byli přiřazeni) stanovila směrnice režim celodenně uzamčených cel (po dvou až čtyřech odsouzených), takže výkon jejich trestu probíhal prakticky ve vazebních podmínkách zostřených povinností pracovat (rovněž v uzamčených celách). Směrnice popisovala sebemenší detaily tohoto režimu - např. jak dlouho smí hrát rozhlas - a byla známa jen vybraným příslušníkům sboru nápravné výchovy, tj. náčelníkům věznic a příslušných oddělení, apod. (24)Na stížnost Jaroslava Bašty a Jaroslava Suka dozorový prokurátor v Plzni v, r. 1971 vůbec neodpověděl. Zdeňku Šumavskému při přijetí prohlásil: "Vaše matka si myslí, že má holoubka a zatím jste mizera." Jiří Mueller dochází k názoru, že stížnost znamená pro odsouzeného vědomé sebepoškození. Byla-li stížnost zamítnuta, ukládal náčelník kázeňské tresty za to, že si odsouzený ponechával v cele její kopii. Příjem stížnosti se nepotvrzuje, vyřízení se nedává odsouzenému do rukou, ale jsou z něho předčítány vybrané pasáže. Správa NVÚ bránila advokátu (právnímu zástupci) Jiřího Muellera, aby ho navštívil - šlo o výkon trestu, který se odbýval v podmínkách politické izolace (viz pozn. 23) - ve věznici v Litoměřicích. 79
(25)Zákon o výkonu trestu odnětí svobody č. 59/65 ve smyslu novel č. 84/69 a č. 47/73 stanoví, že dozor nad zákonností v místech, kde se vykonává trest, přísluší prokurátorovi, dále že občanskou kontrolu nad výkonem trestu provádějí orgány obou národních rad (Federální shromáždění, které se na zákonu o výkonu trestu odnětí svobody usneslo, si možnost kontroly vůbec neponechalo), že na odsouzené spolupůsobí i soudci, že se na nápravě odsouzených podílejí i krajské národní výbory (jejich komise), a konečně, že se na této nápravě podílejí i společenské organizace (tj. ROH a SSM) bývalého pracoviště a bydliště odsouzeného a společenské organizace závodu, kde odsouzení během výkonu trestu pracují. Tyto instituce mají odstupňované pravomoci: Jen dozorový prokurátor má právo rušit opatření správy NVU a vydat pro ni závazný pokyn. Jen dozorový prokurátor, komise národní rady a soudce mohou hovořit s odsouzenými bez přítomnosti třetí osoby, přičemž působnost soudce je vymezena případy, které stanoví zákon o výkonu trestu odnětí svobody (podmíněné propuštění, přeřazení do jiné nápravně výchovné skupiny, přerušení trestu, umístění do zostřené izolace, apod.). Komise krajských národních výborů sice mohou do NVU vstupovat, ale zákon nestanoví, že smějí s odsouzenými hovořit. Společenské organizace býv. pracoviště a bydliště odsouzeného si s ním smějí dopisovat a být s ním v osobním styku. Podmínky účasti společenských organizací závodu, kde je odsouzený zařazen do práce, zákon nestanoví. Tato zákonná ustanovení jsou mrtvou literou. Dozorový prokurátor vykonává dozor ien formálně a pokud je odsouzeným přinucen zabývat se jeho případem (písemnou stížností), činí tak krajjně neochotně. Má vždy snahu správu NVU krýt. Nad jeho činností není společenská kontrola, je odpovědný jen nadřízenému prokurátorovi. Soudci mezi odsouzené vůbec nechodí, vyřizují věci v tzv. veřejných zasedáních (uvnitř objektu NVU). Komise národních rad a národních výborů, pokud se dostanou dál než do budovy správy NVU, proběhnou několika celami a pracovišti, aniž by uvedly, odkud jsou, proč přišly a jakou mají pravomoc, položí rychle otázku: "Máte nějaké stížnosti", na což odsouzení bud mlčí, nebo uvedou něco nepodstatného. Vždy jsou přítomni dozorci. Společenské organiza-
80
ce bývalého pracoviště a bydliště odsouzeného si s ním nedopisují a nenavštěvují ho (a to nejméně v 99 procentech případů). Pokud by pokusy v tomto smyslu vykonaly, vycítí brzy, že to je nežádoucí. Společenské organizace závodu, kde odsouzený pracuje, ani nemohou nijak působit, protože odsouzení pracují bud přímo v objektu NVU (celkem asi nebo na přísně oddělených a střežených pracovištích, kam nemají - kromě mistrů aj. určených osob - pracující na svobodě přístup. Je tedy dozor nad výkonem trestu a kontrola nad ním jen na papíře. (26)Od barev khaki a jedovaté Šedi, přes vězeňské uniformy, vybavení cel, až po hlášení, nástupu, rozkazy a kázeňské tresty - vše připomíná vojenský výcvik. Mnohé situace jsou absurdní, např. dlouhá pořadová cvičení (obraty na místě a za pochodu) mj. i odsouzených žen. (27)Tento systém byl i institucionalizován, jeho orgán byl absurdně nazván "samospráva" odsouzených. Cleny samosprávy určuje správa NVU z řad loajálních a jinak vhodných odsouzených. Zvláštní cela, v níž jsou členové samosprávy umístěni, je všeobecně nazývána "bonzárnou" (bonzák = donašeč). Do samosprávy zařazuje správa NVU často odsouzené s dlouhými tresty, např. pachatele vražd a loupežných přepadení. To byl i případ vraha Smožanici, který byl začátkem 70. let /vedoucím samosprávy úseku 1/2 NVÚ Plzeň-Bory. Požíval četných výhod včetně každoročního přerušení trestu na 14 dní a ve své činnosti se zaměřoval na kontrolu styků a projevů politických (28)Diskriminace Cikánů se ve výkonu trestu odnětí svobody projevuje i jistým apartheidem, tj. jejich násilným oddělováním od ostatních odsouzených: existují výlučně cikánské cely. V Rýhovicích, kde. je NVU typu "lágr", jsou dva baráky, ž nichž jeden je vyhražen převážně Cikánům, kteří jezdí na jinou práci než ostatní odsouzení (pomocné stavební práce). (29)Diskriminace některých odsouzených a preference jiných bývá vyjadřována i zvláštní uniformou nebo označením na ní. Členové samosprávy bývají zvlášť označeni, jinak jsou oblečeni odsouzení v kázeňském trestu uzavřeného oddělení nebo samovazby. Zvláštní označení pro
"nebezpečné" (ale i některé politické) vězně - zelené pruhy na uniformě - nosil v letech 1973-74 i dr Pavel Muraško v NVU Mírov. Toto zvlášť ponižující opatření je v platnosti od konce r. 1972. (30)V r. 1972 zemřel v NVÚ Mírov jeden odsouzený na otravu krve v důsledku prasknutí žaludečního vředu, protože se jeho spoluvězni nemohli v noci dovolat dozorců. Téhož roku tam zemřel na následky hladovky odsouzený Běták. Dr Ladislav Zadina se stal následkem pozdně léčeného zranění invalidou. Pplk. Václav Jesenský z Hranic na Moravě, který byl vězněn z politických důvodů, byl v r. 1972 v NVU Plzeh stižen mozkovým kolapsem. Dozorci se zdálo, že simuluje a dal ho místo na ošetřovnu zavřít na uzavřené oddělení. Václav Jesenský byl dokonce trestně stíhán za výroky, které ve stavu nepříčetnosti adresoval dozorci. Později bylo trestní stíhání zastaveno. Konflikty ve výkonu trestu mají pro odsouzené často za následek dodatečný trest odnětí svobody. Mezi politickými vězni 70. let je znám případ historika Jana Svobody z Ostravy, který těsně před skončením svého dvouletého trestu za údajné podvracení republiky (šlo o výroky v soukromých dopisech!) byl v létě 1972 opět obviněn a odsouzen k osmi měsícům odnětí svobody za údajné snižování vážnosti tehdejšího prezidenta republiky. Tento trest odpykal v těsné návaznosti na první trest. (Koncem r. 1973 byl znovu obviněn a vzat do vazby proto, že svému příteli přeložil do němčiny dopis. Z vazby byl propuštěn a věc je stále v přípravném řízení, i když už čtyři roky nebyl proveden jediný vyšetřovací úkon.) (31)Odsouzení mají právo navštívit lékaře jen jednou týdně v určitý den. Cítí-li se odsouzený nemocen jindy, zejména v pracovní době, vystavuje se nebezpečí kázeňského potrestání v případě, že ho lékař neuzná práce neschopným. Přitom jsou^kritéria většiny lékařů v ošetřovnách NVU poznamenána represivním záměrem správy NVU (zvýšená teplota do 38 stupňů C není důvodem k uznání neschopnosti, bolestivé hnisavé rány nepřekáží v práci, atd.). MUDr Sadílek - šéflékař v NVU Plzeň-Bory - odmítal v první polovině 70. let povolit odborné vyšetření, i když lékař internista ho doporučil. V současné době je v jeho lékařské péči Miroslav Černý z Liberce (pobuřování v souvislosti s Chartou 77) - poúrazový e-
pileptik, jemuž jsou podle informací příbuzných odpírány léky. (32)Ve výkonu trestu není ovšem ani dovolená, ani se tam nepobírají nemocenské dávky. Po dobu pracovní neschopnosti pobírá odsouzený - pokud před neschopností pracoval - pouze jednu korunu kapesného denně. (33)Abychom tato, školení přiblížili občanům, kteří NVU nepoznali, uvádíme, že jsou paralelou k politické části tzv. školení civilní obrany pro čs. občany mimo výkon trestu. Dále jsou v NVÚ konány různé přednášky všeobecně vzdělávacího charakteru, mají však v naprosté Většině nízkou úroveň a někdy jsou dokonce dezorientující. (34)Uhlím v malých kamnech se topí v NVÚ Mírov, Bělušice, Oráčov, Nové Sedlo (do r. 1972), Všehrdy aj., voda se nosí v NVÚ Mírov, do nedávné doby i do vazby na Pankráci. (35)Údaj platný do r. 1976. (36)Existuje složitý klíč srážek. Prioritu má soudně stanovené výživné, dále náklady trestu odnětí svobody, splátky na náklady trestního řízení a náklady výkonu vazby, dále náhrada případných škod, kterou určil soud, tzv. úložné (většinou několik desítek Kčs měsíčně), které je odsouzenému vyplaceno při propuštění z NVÚ za předpokladu, že nemá vůči státu dluhy (jinak je mu vyplaceno nejvýše 600,- Kčs). Výsledné měsíční kapesné, vyplácené v táborových poukázkách, za něž může odsouzený nakupovat v kantýně, předplácet si tisk a platit po 1,- KČs za každý vystavený lékařský recept, je tedy velmi nízké, opět několik desítek korun měsíčně. Kapesné nad 100,- Kčs je v NVU, kde odsouzení nepracují v dolech, výjimečné. (37)Pokus v tomto směru byl zaznamenán u Pavla Muraška, odsouzeného za podvracení republiky (případ souvisel s činností opozice na sousední Ukrajině, zvi. s trestní věcí proti Ivanu Dzjubovi a spol.). V roce 1975 podal prokurátor návrh na stanovení ochranného dohledu Pavla Muraška, ale dříve, než mohl soud o jeho návrhu rozhodnout, byl P.M. propuštěn. (Zákon o ochranném dohledu vylučuje, aby toto opatření soud uložil odsouzenému po jeho propuštění na svobodu.)
(38)Okolnosti některých nepodařených pokusů o útěk, které mívají krvavý průběh (zastřelení Mariňáka a zranění Froehlicha v r. 1971 na Borech, případ Balcárka na Borech v r. 1972), připomínají svým "odstrašujícím účinkem" na ostatní odsouzené obdobné situace z první poloviny 40. a z první poloviny 50. let. Ještě dnes se při útěku vězňů a při pokusech o útěk v mnoha NVÚ ukládají kolektivní tresty. Správy NVÚ tím údajně chtějí cosáhnout toho, aby odsouzení ze svého středu udávali ty, kteří se chystají k útěku. (39)Zákon o výkonu trestu odnětí svobody 0 osobních prohlídkách odsouzených nestanoví nic. Srvn. s analogickým ustanovením podle § 82, odst. 3 tr. řádu: "U osoby zadržené a u osoby, která má být dodána , nebo která se bere do vazby, lze vykonat osobní prohlídku též tehdy, je-li tu podezření, že má u sebe zbraň nebo jinou věc, jíž by mohla ohrozit život nebo zdraví vlastní nebo cizí." Judikatura (rozh. 54/70) navíc stanoví, že i k této osobní prohlídce musí mít orgán SNB příkaz nebo souhlas prokurátora, pokud provedením této osobní prohlídky se nezahajuje trestní stíhání. To není v praxi respektováno. Osobní prohlídce je při přejmu do vazby, během vazby a během výkonu trestu podrobován každý, a to často. I kdybychom připustili, že cit. zák. ustanovení je možné patřičně použít 1 pro výkon trestu a orgány SNB, nelze se smířit se zvůlí těchto prohlídek, které samozřejmě nejsou zaměřeny jen na zbraně a předměty nebezpečné zdraví. (40)Čs. oficiální statistika, která neuvádí údaje o , sebevraždách, ani o počtu osob ve výkonu trestu, mlčí tím spíše o sebevraždách vězňů. Každoročně však dochází k několika desítkám dokonaných sebevražd. Okolnosti některých vzbuzují pochybnosti, zda šlo skutečně o sebevraždu, jako v případě Marie Živné ze Dvojanova, studentky filozofické fakulty UJEP, která zemřela na jaře 1974 ve vazbě v Bratislavě. Byla obviněna z trestného činu ve věci proti Alžbětě Daníškové a spol. (podvracení republiky - případ "principflních křesťanů"). (41)Odsouzení vdechují éter, trichloetylén, berou různé drogy, které získávají nejroztodivnějšími cestami, pijí vařený tabák, apod. Narkomanie je také stíhána kázeňskými tresty.
82
(42)Např. v Minkovicích byla za posledních deset let nejméně dvě taková povstání, v Rýnovicích jedno. Životy dozorců při nich nebyly nijak ohroženy, na rozdíl od životů vězňů. Jako vzpoura může být považována i hromadná stížnost dosouzených (Rýno vice). (43)Ve výkonu trestu odnětí svobody odsouzení např. smekají před dozorci vojenské čepice. V Ostrově n. Ohří, kde NVU sestává z baráků, mezi nimiž jsou vozovky a chodníky, byly (v r. 1972, možná doposud jsou) chodníky vyhrazeny dozorcům. Pří kázeňských trestech umístění do celodenně uzavřeného oddělení a do samovazby je odsouzený ostříhán do hola (platí od r. 1973). Přijímání nových odsouzených, tzv. přibylců, do výkonu trestu je spojeno s ponižujícím aktem, při němž je odsouzený povinen svléknout se do naha, odevzdat veškeré věci, které má sebou, podrobit se koupeli a ostříhání a teprve po delší době se může převléci do vězeňské uniformy. Podobné ponižující procedury (viz pozn. 39) jsou vykonávány při zadržení a přijetí do vazby. Miroslav Skalický byl v týdnu předcházejícím jeho propuštění z horského NVÚ v r. 1977 stříhán třikrát do hola, naposledy těsně před propuštěním, údajně z hygienických důvodů. Na druhé straně byl v tomto týdnu umístěn do tzv. uzavřeného oddělení, kde v noci obtížně ze sebe setřásal, jak uvádí, "hygienické krysy". (44)Přispívá k tomu i nedostatečná strava. Na počátku pracovního zařazení nemá odsouzený žádné kapesné, neboť je dostává vždy 15. v měsíci za předcházející měsíc, takže si nemůže přilepšit nákupem potravin z kantýny. V některých kantýnách nelze koupit nic laciného, čím by bylo možné zvýšit kalorickou hodnotu potravy. V mnoha NVÚ není ke koupi máslo, v NVÚ Míro v není cukr, v NVÚ Minkovice není ani sádlo, atd. (45)Pro nedostatek informací neuyádíme podmínky režimu III. nápravně výchovné skupiny. V českých zemích jsou dva NVÚ pro tuto skupinu: Valdice u Jičína pro muže a Opava pro ženy. Ve Valdicích je barák, kde jsou na jednotlivých chodbách umístěni odsouzení v kázeňském trestu uzavřeného oddělení po pracovní době, celodenně uzavřeného oddělení, samovazby, dále odsouzení na zvláštním oddělení a konečně odsouzeni
v zostřené izolaci. Jde většinou o zvlášť narušené (asociální) osoby. Přesto však podmínky, v nichž jsou přinuceni žít (u zostřené izolace Šest měsíců až dva roky), jsou neobyčejně kruté. I zákon o výkonu trestu odnětí svobody stanoví, že v zostřené izolaci není kapesné, odsouzení nesmějí přijímat balíčky a zařazujj se do práce jen tehdy, shledá-li to NVU účelným. V zostřené izolaci jsou údajně odsouzení v celách po dvou a Často tam dochází k vzájemným projevům násilí. (46)Cely v uzavřených odděleních a v samovazbě jsou zařízeny tak, aby umožnily jen nejzákladnější lidské potřeby, nezbytné k přežití. Někde jsou však podmínky- ještě ^orší, než určuje předpis. Např. v NVU Minkovice jsou v některých celách místo pryčen betonové podstavce, na nichž odsouzení tráví noc (bylo tomu tak aspoh ještě v r. 1976). V NVU Rýnovice v uzavřeném oddělení vyčnívají z betonové podlahy ostré kameny, takže vězeň tu musí celý den stát nebo chodit. Nábytek tu totiž není žádný, jen pryčny, které jsou přes den přiklopeny ke zdi. Na signál bzučáku se odsouzený musí postavit čelem ke zdi, za neuposlechnutí ho dozorce zbije obuškem a zkope ho. Někteří dozorci si s tímto bzučátek "hrají" dlouhou dobu, jiní opět v noci tlučou obuškem na dveře cel, čímž odsouzené budí, apod. V NVÚ Plzeň-Bory dozorci v zimních měsících přivírají nebo zcela zavírají na uzavřeném oddělení topení. (47)V posledních letech se stalo např. obvyklým stíhat stoupence neoficiální kultury nebo osoby, žijící nekonformním způsobem, za trestný Čin výtržnictví. To byl v r. 1976 případ hudebníků ze skupiny The Plastic People of the Universe, DG 307 a dalších. V roce 1977 případ Jana Prince, v současné době znovu Ivanajirouse.
(49)Bývají ovšem postihováni drobnější diskriminací spolu s tzv. útěkáři a odsouzenými, kteří se neprojevují loajálně. Především jsou zařazováni spise do tzv. pevných vězení než do NVU typu "lágr". Vykonávají horší práce, nesmějí být v tzv., komandech, která pracují mimo NVU. Jsou umísťováni do cel (oddělení), kde panuje zpřísněný režim. Diferenciace podmínek režimu - o níž samozřejmě soud, který vězně do NVU odsoudil, ani neví - je vůbecjedním z principů, kterými správa NVU vymáhá kázeň a poslušnost. "Nejhorší" cela na chodbě má odňaty všechny "výhody". Je častěji zamykána. Nejvíce výhod má samospráva. Přitom se běžně používá kolektivního potrestání, což podporuje donašečství. (50)Zjevný statut politického vězně vypracovali i političtí vězni v SSSR a mnozí se snaží podle něho jednat. Úřady SSSR ho však dosud neuznaly. Příloha:
Pravidla věznici
vnitřního
pořádku
ve
22. května 1978 Dr. Ladislav Hejdánek mluvčí Charty 77
Marta Kubišová mluvčí Charty 77
dr. Jaroslav Sabata mluvčí Charty 77
Příloha Pravidla vnitřního pořádku ve věznici I. Povinnosti a práva obviněných
(48)Dopis příbuzných politických vězňů - viz pozn. 19 - o tom říká: "Tak např. dr Jan Tesař trpěl v r. 1973-74 vleklými žaludečními potížemi. Byl tři týdny na vyšetření ve vězeňské nemocnici v Brně (žaludeční vředy). V květnu 1974 byl operován na Pankráci (chronický zánět slepého střeva). V srpnu až listopadu 1975 potíže močového ústrojí. Pět týdnů byl na vyšetření v Brně, snad onemocnění pankreasu (izotopové vyšetření).
Obvinění mají po dobu výkonu vazby vedle povinností, vyplývajících ze zákonů a jiných právních předpisů, též povinnosti stanovené Řádem výkonu vazby, 1. Obviněný je povinen dodržovat tato pravidla vnitřního pořádku ve vězníci, plnit příkazy příslušníků Sboru nápravné výchovy ČSR, udržovat v pořádku a v čistotě celu a její zařízení, dodržovat základní hygienické
83
zásady, podrobit se běžné společenské úpravě vlasů a vousů, podrobit se za podmínky uvedené v § 82, odst. 3 tr. řádu, osobní prohlídce, šetřit majetek věznice a majetek ostatních obviněných, chovat se slušně ke všem osobám, s nimiž přijde do styku (včetně ostatních obviněných), zachovávat klid v cele, při vstupu příslušníků SNV CSR nebo osob provádějících inspekční prohlídku ve věznici do cely povstat podat příslušné hlášení. Příslušníkům SNV CSR a jiným osobám, které navštívily věznici, je povinen vykat a oslovovat je "pane" nebo "paní" s uvedením úřední nebo služební hodnosti osloveného (je-li mu známa). 2. Obviněný je povinen zúčastnit se vycházky, a to v trvání 30 minut až 1 hodiny denně, s výjimkou dnů pracovního klidu. Obviněný musí mít na vycházce oblečení přiměřené počasí. Vycházka se nekoná jen tehdy, rozhodne-li tak náčelník věznice vzhledem k nepříznivým povětrnostním podmínkám nebo z jiných závažných důvodů. U nemocných obviněných a u obviněných těhotných žen se vycházky konají jen se souhlasem ošetřujícího lékaře. 3. Obviněný nesmí navazovat nedovolené styky s jinými obviněnými nebo osobami na svobodě, přechovávat na cele předměty, které by mohly být obviněným použity k poškození vlastního zdraví nebo zdraví jiných osob nebo k útěku, odpočívat vleže mimo dobu stanovenou k odpočinku, ledaže mu to bylo ze zdravotních důvodů zvláště povoleno, poškozovat se na zdraví, psát v dopisech, které nejsou adresovány orgánům uvedeným v bodě 20, o situaci ve věznici a o jiných obviněných a ve stížnostech používat urážlivých výrazů a uvádět v nich vědomě nepravdivé skutečnosti. Odmítá-li obviněný soustavně stravu, bude umstěn sám na zvláštní celu. Neustane-li v odmítání stravy, provede se opatření podle ustanovení 4 23 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. 4. Při zaviněném porušení stanoveného po-řádku nebo kázně může být proti obviněnému použito jedno z těchto pořádkových opatření: a/ ústní důtka b/ odnětí práva na přijetí balíčku a zároveň zákaz nákupu věcí osobní potřeby (s výjimkou hygienických potřeb), a to až na jeden měsíc (u mladistvých až na 14 dnů) c/ umístění do samovazby až na 15 dnů (u mladistvých až na 10 dnů).
84
Při uložení pořádkového opatření umístění do samovazby se umístí obviněný do cely sám a není mu povoleno kouřit, přijímat a psát dopisy (s výjimkou korespondence s obhájcem), přijímat balíčky a návštěvy, s výjimkou návštěv obhájce, nakupovat věci osobní potřeby a odpočívat na lůžku v době od budíčku do večerky. 5. Proti použití pořádkového opatření má obviněný právo do tří dnů podat stížnost, jež nemá odkladný účinek. Stížnost proti druhu pořádkového opatření a jeho trvání není přípustná. 6. V zájmu zabezpečení účelu výkonu vazby jsou příslušníci SNV CSR oprávněni použít proti obviněným, kteří maří účel výkonu vazby, a u nichž ke zjednání nápravy nepostačovala předchozí výzva nebo domluva, mimořádných pořádkových opatření, jimiž jsou např. předváděcí řetízky, svěrací pouta, hmat, chvat, poutači popruhy, aerosolový slzotvorný rozprašovač, služební obušek, úder rukou, použití služebního psa, úder zbraní. 7. Obviněný má právo na stravu, jež se mu poskytuje třikrát denně, a to v množství, jakkosti a kalorické hodnotě, které odpovídají zásadám správné výživy. 8. Obviněný po dobu výkonu vazby používá ústavního oděvu a prádla. Náčelník věznice může ponechat obviněnému vlastní občanský oděv, prádlo a obuv jen za předpokladu, že obviněný má zajištěnu pravidelnou výměnu prádla a jeho oděv je hygienicky a esteticky nezávadný. Osobní prádlo přidělené obviněnému k používání se vyměňuje jednou za deset dní, ložní prádlo alespoň jednou za měsíc. 9. Koupání obviněných se provádí jednou za deset dní. 10. Pokud obviněný nemá základní hygienické pqtřeby a nemůže si je z vlastních prostředků obstarat, poskytuje mu správa věznice zejména mýdlo, hřeben a kartáček na zuby. 11. Obviněný má právo na 8 hodinový spánek. 12. Obviněný má právo na poskytování zdravotnických služeb. 13. Obviněný smí psát a přijímat dopisy zpravidla jednou za 14 dní, pokud přísluš-
ný orgán činný v trestním řízení nestanoví jinak. Toto omezení se nevztahuje na korespondenci obviněného s orgányuvedenými v bodě 20, s obhájcem a s advokátem. Korespondenci obviněnému adresovanou a jím odesílanou postoupí správa věznice příslušnému orgánu Činnému v trestním řízení k eventuálnímu opatření. Obviněnému, který neumí nebo nemůže Číst a psát, se písemnosti došlé mu od orgánů a organizací přečtou a poskytne se mu pomoc při sepisování podání, žádostí, stížností a důležitých sdělení a při dopisování s příslušníky jeho rodiny a s obhájcem. 14. Návštěvy smí obviněný přijímat, jen povolí-li je příslušný orgán činný v trestním řízení. Návštěva se koná za přítomnosti orgánu, který ji povolil. 15. Obviněný může s obhájcem mluvit bez přítomnosti třetí osoby. Příslušný orgán činný v trestním řízení mu takovou rozmluvu umožní. Jestliže však je důvodem vazby obava, že obviněný bude mařit vyšetřování (§ 67, písm. b tr. řádu), a dosud se nepokročilo k seznámení s výsledky vyšetřování, je k rozmluvě bez přítomnosti třetí osoby zapotřebí souhlasu vyšetřovatele. 16. Obviněný má nárok na přijímání balíčků s povolenými potravinami a jinými věcmi osobní potřeby jednou za měsíc (netýká se výměny osobního prádla), a to až do váhy 3 kg. Obsah balíčku se prohlíží. Obviněnému se nepředají věci, které nesmějí být přechovávány na celách. Zasílání léků se obviněným povoluje jen ve zvláště odůvodněných případech. 17. Obviněnému se umožní jednou za 14 dní nákup potravin nepodléhajících rychlé zkáze, ovoce, kuřiva, potřeb k vedení korespondence a jiných věcí osobní potřeby v přiměřeném množství. Má-li však obviněný v úschově věznice menší částku, než je předpokládaná cena jízdného do místa bydliště obviněného, nákup věcí osobní potřeby se mu neumožní. 18. Obviněný smí nakupovat denní tisk a časopisy, vydávané v tuzemsku, půjčovat si knihy z vězeňské knihovny, včetně trestně právních předpisů. Obviněný si smí půjčovat a hrát společenské hry, které jsou ve věznici k dispozici. 19. Obviněný smí mít u sebe na cele psací potřeby, noviny, časopisy, knihy, právní předpisy, fotografie rodinných příslušníků a
další věci osobní potřeby, které mu byly zaslány v balíčku, které si nakoupil nebo které měl u sebe při přijetí do věznice, pokud množství nebo povaha těchto věcí nenarušuje pořádek na cele. 20. Obviněný smí k uplatnění a zabezpečení svých občanských práv a oprávněných záů jmů podávat stížnosti, žádosti, podání a podněty a/ Federálnímu shromáždění, Kanceláři prezidenta republiky, Geské národní radě, Slovenské národní radě, vládě Československé socialistické republiky, vládě České socialistické republiky, vládě Slovenské socialistické republiky, jakož i prokurátoru nebo soudu, b/ včetně příslušným a jim nadřízeným orgánům. V téže věci však nesmí obviněný podávat stížnost několika orgánům současně. Jestliže o to obviněný požádá, umožní se mu rozmluva s náčelníkem věznice, prokurátorem vykonávajícím dozor nad výkonem vazby, orgánem činným v trestním řízení nebo orgánem, který právě provádí inspekční prohlídku věznice. 21. Obviněný si může zajistit poskytování právní pomoci advokátem, a to i v ZíÓežitostech, netýkajících se trestní věci, pro kterou je ve vazbě. Na návštěvy advokáta se užije přiměřeně ustanovení bodu 15. 22. V průběhu výkonu vazby může být obviněný za souhlasu příslušného orgánu činného v trestním řízení zařazen k výkonu prací, jestliže o to sám požádá a je-li při provozu věznice pracovní příležitost odpovídající zdravotnímu stavu a pracovním schopnostem a dovednostem obviněného. Vyskytne-li se pracovní příležitost mimo provoz věznice, může být obviněný za těchto podmínek zařazen do práce u hospodářské organizace, a to na základě smlouvy mezi správou věznice a hospodářskou organizací. Na pracovní zařazení, na odměňování, na nemocenské pojištění a sociální zabezpečení takového obviněného se vztahují přiměřené předpisy upravující tyto otázky u odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody. II. Denní pořádek 23.a/ Budíček Úklid cel a hygiena . .od do Výdej snídaně Výdej oběda Výdej večeře
06,00 06,00 07,00 07,00 12,00 18,00
hodin hodin hodin hodin hodin hodin
85
Odpočinek na lůžku. . . 19,00 hodin Večerka 21,00 hodin b/ Doj de-li k narušení denníhp pořádku obviněného (např. v důsledku jeho účasti na procesním úkonu), zabezpečí se obviněnému náhradní stravování, popř. se mu poskytne možnost náhradního spánku. v
III. Časové zajištění některých práv obviněných 24.a/ b/ c/ d/ e/ ř/
Vycházky obviněných se konají denně Koupání obviněných se provádí viz cl; 9 Nákup pro obviněné se provádí viz čl. 17 Půjčování knih obviněným se provádí jednou týdně Půjčování společenských her obviněným se provádí na požádání Ambulantně léčebně preventivní péče se poskytuje dvakrát týdně, v nutných případech denně
IV. Pravidla nabývají účinnosti dnem 1. ledna 1971
D okument C harty 77 Č. 17 Do dnešního dne se k Prohlášení Charty 77 ze dne 1. 1. 1977 připojili následující občané, kteří zároveň souhlasili se zveřejněním svých jmen: Benedek Jozef, dělník Benedek Ladislav, elektrikář Bierhanzl Ivan, dělník Brázda Jan, učen CechuraJaromír, dělník Ing Zbyněk Ceřovský, technik Decasteilo Josef, řidič Doupovec Radomír, dělník Dvořák Josef, dělník Faitová Růžena, dělnice Farkaš Luděk, technik Gombík Robert, duchovní Hanzel Bohumil, stav. robotník Hlinský Roman, údržbář Hocke Petr, tesař Holubcová Marie, ing, CSc Horák Jiří, dělník Dr Hybler Martin, metař Huebner Pavel, dělník
86
Jelínková Zuzana, učnice Joglová Jana, úřednice Karlík Jiří, dělník MUDr A. Kavinová, lékařka Jiří Kozelka, dělník Ledererová Elzbieta, překladatelka Lízna František, duchovní Máčková Charlotta, dělnice Maštera František, řidič Matras Jaroslav, elektrotechnik Mašterová Marie, v domácnosti Nováková Eva, laborantka Obručová Jarmila, úřednice Parkán Viktor, dělník Pojar Antonín, dělník Pokorný Vladimír, student Pospíšil Miloslav, zámečník Procházka Tomáš, dělník Rychtářová Olga Sokol Václav, vůytvarník ' Steiner Petr, klempíř Storoženko Ilsa, dělník Sebová Marie, dělnice Simánek Petr Švecová Anna, techn. pracovnice Todorov Pavel, dělník Tominová Zdena, tlumočnice Vágner Jaroslav, montér Vaněk Josef, dělník Vašatová Jana, dělnice Včel Vladimír, hudebník Vištein Milan, dělník Zajonc Jiří, typograf Zelenka Jiří, zámečník Zelenková Jitka, technická Zim a Jan, dělník Zolman Zdeněk, dělník V
v
'
"
v
V Praze dne 23. května 1978 Dr Ladislav Hejdánek mluvčí Charty 77
Marta Kubišová mluvčí Charty 77
Dr J aroslav Sabata mluvčí Charty 77
Dokument Charty 77 Č. 18 V příštích dnech uplyne deset let od vojenské intervence pěti zemí Varšavské smlouvy na území naší republiky, ke které došlo bez vědomí a souhlasu nejvyšších orgánů československého státu - prezidenta republiky, vlády i Národního shromáždění a bez vědomí a souhlasu tehdejšího vedení Ko-
munistické strany Československa, Jejího prvního tajemníka, předsednictva i Ústředního výboru. Tento vstup vojsk byl protiprávním aktem, odporujícím Chartě Organizace spojených národů, Varšavské smlouvě, Smlouvě o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi Sovětským svazem a Československem ze dne 12. prosince 1943, jakož i Úmluvě o definici a útočném činu ze 4. července 1933, podepsané oběma státy a dodnes platné. Jeho protiprávnost plně potvrdil i Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, podepsaný v Helsinkách l.srpna 1975, jenž v bodě VI o zásadách mírového soužití vyslovuje závazek zdržet se bezpodmínečně jakéhokoli vměšování a zejména vojenské intervence státu či skupiny států do záležitostí kteréhokoli jiného státu. Pobyt vojsk SSSR na území našeho státu byl dodatečně upraven smlouvou mezi ČSSR a SSSR ze dne 16. října 1968, při čemž ani touto smlouvou nebyl vstup vojsk legalizován. Podle této smlouvy zůstávají sovětská vojska d o č a s n ě na území CSSR výslovně "za účelem zajištění bezpečnosti z L í socialistického společenství před sílícími snahami západoněmeckých militaristických sil." Klademe otázku, vyplývající přímo z textu smlouvy, zda důvod pobytu vojsk v naší zemi platí i nadále poté, co vztahy mezi zeměmi Varšavské smlouvy a Německou spolkovou republikou byly znormalizovány smlouvou mezi Sovětským svazem a NSR o zřeknutí se síly ve vzájemných vztazích (1970), analogickou smlouvou mezi Polskou lidovou republikou a NSR (1970), smlouvou upravující vztahy obou německých států, (1972) a smlouvou o vzájemných vztazích mezi Československem a NSR (1973), «polu s podpisem Sovětského svazu na čtyřmocenské dohodě o Berlíně, a zejména byly znormalizovány účastí všech států společenství Varšavské smlouvy i Německé spolkové republiky na konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Naléhavost této qtázky podtrhla i letošní návštěva prezidenta Československé socialistické republiky v NSR a návštěva předsedy Prezidia Nejvyššího sovětu Sovětského svazu v NSR, i jejich velice zřetelné uznání mírového charakteru NSR i vztahů naší země a ostatních zemí Varšavské smlouvy k NSR, aniž kdekoli byla učiněna zmínka o nebezpečí zdůvodňujícím v textu smlouvy dočasný pobyt sovětských vojsk na území naší republiky. Z těchto skutečností by měly vlády zúčastněných zemí vyvodit důsledky odpovídající nejen normalizaci vztahu k Němec-
ké spolkové republice, nýbrž zejména normalizaci vztahů československo-sovětských: pobyt vojsk jednoho státu na území státu druhého v mírové době rozhodně nepatří k jevům uznávaným za normální. To, že srpnová intervence tak závažně zkomplikovala československý vnitropolitický vývoj, a že důsledky této komplikace pociťujeme dodnes, tento závěr jen podtrhuje. V Praze a Brně 12. sípna 1978. Dr Ladislav Iiejdánek mluvčí Charty 77
Marta Kubišová mluvčí Charty 77
Dr Jaroslav Šabata mluvčí Charty 77
Zatčen evangelický duchovní Jan Šimsa (protest mluvčích Charty 77) JUDr Ján Feješ generální prokurátor CSSR nám. Hrdinů 1300 Praha 4 - Nusle Dne 30. 5. 1978 byl policejně zadržen evangelický duchovní Jan SIMSÁ z Brna pro podezření z trestného činu pobuřování, dodatečně se prokázalo, že zadržení bylo neodůvodněné. Následujícího dne byla v jeho bytě vykonána domovní prohlídka, během níž došlo ke kontraverzi, vyvolané snahou orgánů bezpečnosti neoprávněně zabavit osobní dopis profesora Jana Patočky. Během této událostí zasáhl jeden z přítomrjých pracovníků hrubě proti manželce Jana Simsy. Když chtěl Jan Šimsa svou ženu bránit, došlo ke kolizi, která byla později kvalifikována jako trestný čin. Na tomto základě byla na jmenovaného uvalena vyšetřovací vazba. Dodáváme, že Jan Šimsa je vážně nemocen a k domovní prohlídce byl dopraven v nedobrém zdravotním stavu. Nehledě na tuto mimořádnou okolnost povazujeme jeho obvinění a uvěznění za nezákonné a žádáme, aby byl okamžitě propuštěn. V Praze 11.6. 1978 Dr Ladislav Hejdánek mluvčí Charty 77
Marta Kubišová mluvčí Charty 77 v
Dr Jaroslav Sabata mluvčí Charty 77
s
^ 87
O osudu návrhu na zrušení trestu smrti
Dva přípisy mluvčích Charty 77 čs. státním orgánům
LISTY c. 3-4/78 přinesly text návrhu na zrušeni trestu smrti z 21. března t.r., podepsaného 298 občany a adresovaného kanceláři Federálního s. hromáždění CSSR. Dne 26. dubna navštívili dva jí jeho signatářů, dr Gertruda Sekaninová-Cakrtová a Václav Havel, Federální shromáždění, aby se dotázali na osud návrhu. Nejprve požádali o přijetí u předsedy FS Aloise Indry. Po čtvrt hodině zkoumání jejich žádosti jim bylo sděleno, že předseda pro ně nemá cas "ani dnes, ani zítra, ani v dohledné době". Když se pak tázali, který z místopředsedů má v resortu legislativní a ús ústavně právní otázky a jakým způsobem lze zjistit, kdo se podobným návrhem zabývá, bylo jim doporučeno optat se u referentky pro stížnosti. Tato referentka je po delším vyptávání a přešetřování odkázala na podatelnu. V podatelně bylo asi po půlhodině zjištěno, že návrh občanů Federálnímu shromáždění došel Nepodařilo se však zjistit, komu ho podatelna postoupila. Asi po hodině dalšího jednání s různými úředníky prostřednictvím interního telefonu se ujala celé věci dr Čepelková z legislativního odboru, která na závěr sdělila dr Sekáninové-Cakrtově a Václavu Havlovi, že vedoucí kanceláře Federálního shromáždění dr Růža je nemůže přijmout, ale že ji pověřil, aby jim sdělila toto: Příslušné podání je "v šetření", o jehož výsledku budou navrhovatelé vyrozuměni Federálním shromážděním nebo jinými orgány. Kdo šetření návrhu provádí a jaké, odmítl vedoucí kanceláře sděljt s tím, že to je jeho věc. Dr Sekaninová-Cakrtová a Václav Havel požádali dr Čepelkovou, aby tlumočila vedoucímu kanceláře Federálního shromáždění jejich úmysl i nadále se zajímat o osud podaného návrhu. K apelu na Federální shromážděni\ aby jednalo o zrušení trestu smrti, se připojují a mohou připojovat další občané, jejichž podpisy bude dr Sekaninová-Cakrtová odesílat Federálnímu shromáždění jako dodgtky k návrhu z 21. března. Její adresa je Šárecká 67, Praha 6.
Dne 13. března t.r. zaslali tehdejší mluvci Charty 77 Federálnímu^ shromáždění, generálnímu prokurátorovi CSSR, Cgské národní radě a ministrovi spravedlnosti České SR připiš, podepsaný prof. dr Jiřím Hájkem, Martou Kubišovou a dr Ladislavem Hejdánkem. Zkrácené zněnípřípisu zde přinášíme. Na Chartu 77 se obracejí občané z různých míst republiky se žádostmi o pomoc v případech osobních křivd či bezpráví a očekávají nápravu, které se jim nepodařilo dosáhnout žádnou jinou cestou. Velice si vážíme této důvěry, nemáme však zákonnou možnost komplexně přešetřovat takové případy a zjednat nápravu. Rozhodli jsme se proto, že budeme žádat příslušné státní orgány o přešetření případů, u nichž se na základě nám dostupné dokumentace domníváme, že došlo k porušení platného právního řádu. Chceme tak činit veřejně, aby lidé věděli, že o každém příkoří, třeba způsobeném místními orgány, které se stane jim, nebo jejich spoluobčanům, se bude vědět, že nebude zapomenuto. V tomto dokumentu dáváme státním orgánům i veřejnosti k dispozici informace o případech soudního i mimosoudního postihu proti šesti občanům. Ani jeden z nich nebyl signatářem Charty 77. Pět z nich však bylo postiženo v souvislosti s ní - jeden z nich již nežije. Okresní soud v Liberci odsoudil dne 24. července 1977 íč.j. 1 T 409/77) Miroslava Černého, nar. 20.4.1930, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle obžaloby, zastoupené okresním prokurátorem JUDr Josefem Turkem, se M. Černý dopustil toho, že "...při příležitosti ilegálního rozšiřování pomlouvačného pamfletu Charta 77 vlastnoručně napsal nejméně 12 letáků. V těchto letácích po uvedení citátu Františka Palackého a výzvě k žádosti o zveřejnění pamfletu použil hrubé výroky o vládě CSSR v tom směru, že se vláda bojí Chartu uveřejnit, neboť se ví, že by získala milióny stoupenců a národ by viděl, jaké z občanů dělá otroky".
88
Miroslav Cemý v průběhu vyšetřování i před soudem důrazně popřel, že uvedené letáky napsal a vyvěsil v ulicích Liberce. Byl přesto odsouzen na základě tzv. nepřímých důkazů - při domovní prohlídce u něho byly zabaveny dvě tuby černého fixu a napínáčky, dále výpisky z díla Františka Palackého a některé materiály Charty 77. Dále mu bylo prokazováno, že má zájem o "štvavé vysílání stanice Svobodná Evropa", a na základě posudku Kriminalistického ústavu v Praze bylo "zjištěno, že je pravděpodobné, že obžalovaný je pisatelem hanlivých nápisů". "Výslechem občanů, kteří zahlédli muže vylepujícího plakáty," praví se dále v rozsudku, "byl zjištěn popis, který se rámcově shoduje s popisem osoby obžalovaného, s přihlédnutím k nepřesnostem vzniklým při nedostatečném osvětlení, způsobu oděvu nebo i vlivem úleku těchto svědků." Soudní řízení proběhlo s vyloučením veřejnosti. Mohli se ho zúčastnit pouze dva nejbližší příbuzní M. Černého, kteří mimo jiné uvádějí, že ani jeden ze dvou svědků ho při konfrontaci nepoznal. Tyto skutečnosti stačily libereckému soudu (senát ve složení: JUDr Milada Rosenbergerov^ - předsedkyně, Vladislav Hurýn a Vladislav Sefra - přísedící) k tomu, aby M. Černého uznal vinným z trestného činu pobuřování podle § 100 odst. 1 a 3 tr. zákona a odsoudil jej ke třem letům vězení. Miroslav Černý je nyní ve výkonu trestu v Plzni-Borech za zcela nehumánních podmínek - od r. 1956 trpí těžkou poúrazovou epilepsií, avšak vězeňský lékař mu odmítl předepsat léky, které s touto diagnózou musí užívat již dvacet let. V důsledku toho se mu ve vězení obnovily epileptické záchvaty. Za to, že se domáhal léků, byl i kázeňsky potrestán, např. mu byl odepřen balíček od příbuzných, na který má jako vězen nejmírnější, 1. nápravné skupiny nárok jednou za tři měsíce, a jsou mu zadržovány i dopisy od příbuzných. •v
o
Připiš v další části líčí případ Františka Pitora a Aleny Klímové, o kterém přinesly podrobnou zprávu LISTY v č. 3-4/78, stejně jako o případě evangelického duchovního Miloslava Lojka a studenta Zdeňka Hanuše, který skončil sebevraždou, Ing Zbyněk Čeřovský, nar. 13.7.1931 v Hořicích, působil až do roku 1969 ve velitelských funkcích vojenského letectva. V souvislosti se vstupem vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy na území ČSSR byl z armády propuštěn a pracoval u n.p. Plynostav, Pardubice. Od roku 1974 pracoval jako stavbyvedoucí na stavbě horkovodu Komořany-Cho-
mutov. Před volbami v říjnu 1975 byl orgány chomutovského SNB zatčen a uvězněn. Důvodem vazby bylo obvinění, že údajně strhl s nástěnky na stavbě pěticípou hvězdu. Soudní líčení se konalo 18.1.1977 v Chomutově. Skutkovpu podstatu, která spočívala v tom, že ing Čeřovský při kontrole stavby zjistil, že na nástěnce vedle sebe visely spoře oblečené slečny a bílá pěticípá hvězda (bez znaku), a proto hvězdu s nástěnky odstranil, označil prokurátor jako výtržnictví podle § 202 tr. z. V průběhu líčení nebyl trestný čin prokázán. Ing Čeřovský prokázal, že v den označený svědky (6.10.1976) na stavbě vůbec nebyl, žádný ze svědků se na nic nepamatoval, a dokonce jeden z nich před soudem prohlásil, že jejich výpovědi byly v průběhu vyšetřování vyšetřovacími orgány upraveny. Soud ing Ceřovského zprostil obžaloby. Přítomný prokurátor však podal proti rozsudku odvolání a dokonce i stjžnost proti propuštění z vazby, takže ing Čeřovský, ač zproštěn viny, znovu putoval do vězení, kde zůstal až do 8. února 1977, kdy pohrozil, že bude-li vazba pokračovat, zahojí hladovku. Zprošfující rozsudek byl, však dne 21.2. 1977 Krajským soudem v Ústí nad Labem zrušen, a tak byl ing Čeřovský dne 6.4.1977 souzen znovu. Senátu Okresního soudu v Chomutově tentokrát osobně předsedal předseda okresního soudu, žalobu zastupoval okresní prokurátor. V průběhu jednání kupodivu došlo k tomu, že svědkové si vzpomněli na to, na co se při prvním projednávání nepamatovali. Dokonce si vzpomněli, že ing Čeřovský "zneuctil jejich nástěnku" již 5.10.1976. Později se však prokázalo, že tentokrát, dne 5.10., na stavbě nebyli přítomni svědkové. Přesto byl ing Čeřovský odsouzen k trestu odnětí svobody na pět měsíců. Proti rozsudku se tentokrá^odvolal odsouzený, avšak Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek potvrdil. Nechceme a nemůžeme mlčet k případům, které sice jednou budou opět označeny jako justiční omyly, ale ted představují neodčinitelnou újmu na osobní svobodě našich spoluobčanů. Žádáme proto se vším důrazem, aby tyto a další oběti represivního aparátu byly bezodkladně propuštěny z vězení, vynesené rozsudky aby byly cestou mimořádných opravných prostředků revidovány, a aby proti osobám, které za porušování platného právního řádu nesou odpovědnost, byl vyvozen příslušný postih. Zákonodárné orgány pak žádáme, aby normotvornou cestou zajistily uvedení našeho právního řádu do souladu s přijatými mezinárodními
89
závazky, jak jsme to nastínili v dokumentu Charty č. 15. O necelý měsíc později, 5. dubna ť.r., obrátili se mluvčí Charty 77 v novém složení - dr Ladislav^Hejdánek, Marta KUbišová a dr Jaroslav Sabata - s dalším přípisem na prezidenta republiky dr Gustáva Husáka. V souvislosti s jeho tehdy nadcházející návštěvou ve Spolkové republice upozornili na zvýšený zájem zahraniční veřejnosti o respektování lidských práv v Československu. Uvádíme zde mírně zkráceně zbytek přípisu. S ohledem na tento zvýšený zájem, který bude zřejmě provázet i Vaši návštěvu, považujeme za nezbytné Vás upozornit, že perzekuce občanů zasazujících se o dodržování lidských práv nebo naplňujících tato svá zákonně zaručená práva, v naší zemi bohužel neustala, ale že se v poslední době dokonce naopak zesílila. V Bratislavě bylo dne 2.3.1978 zahájeno trestní stíhání pro údajné podvracení republiky podle § 98 odst, 1 tr. zák. proti signatáři Charty 77 Mariánu Zajíčkovi, římskokatolickému kaplanovi z Pezinku, a proti Robertu Gomb kovi, římskokatolickému kaplanovi v Senci. Toto stíhání je pozoruhodné tím, že tu jde o první případ, kdy je signatář Charty 77 obviněn výslovně a výhradně jen proto, že rozšiřoval text jejího prvníjho hlášení. Je totiž stíhán za to, že se svým spoluobviněným navštívil v Praze Pavla Kohouta, přijal od něho prohlášení Charty 77 a text eseje Jana Patočky, oboje rozepsal a rozeslal svým známým, hlavně katolickým duchovním na Slovensku. Ze se nyní takové stíhání obrátilo poprvé i proti signatáři, nás nezaráží proto, že bychom je považovali za něco horšího než stíhání jiných osob, ale proto, že je v přímém rozporu s oficiálním tvrzením (např. předsedy vlády v listopadu 1977 ve Vídni), že pro účast na práci Charty 77 není a nebude stíhán žádný signatář. Dne 24.3.1978 byl Okresním soudem v Mostě odsouzen podle § 100 odst. la tr. z. za pobuřování k tvrdému nepodmíněnému trestu dvaceti měsíců vězení Gustav Vlasatý, který je od 30.1. ve vazbě, a to pouze proto, že 'měl ve své kanceláři na nástěnce výstřižky z čs. oficiálního tisku o snižování životní úrovně pracujících na Západě a rostoucím blahobytu v CSSR, a vedle nich své starší a novějš? výplatní pásky, dokládající snížení jeho platu o několik set korun. Dne 11.4.1978, tedy právě ve dnech Vaší návštěvy v NSR, bude před Obvodním soudem v Praze 1 probíhat hlavní líčení v trestní věci proti signatáři Charty 77, Ivanu Jirouso-
90
vi, uměleckému vedoucímu skupiny The Plastic People, který je stíhán - už potřetí za výtržnictví podle § 202 tr. zák., tentokrát proto, že svým nekonformním vystoupením na vernisáži údajně narušil její důstojný průběh. (Pozn. LISTŮ: Toho dne byl I. Jirous odsouzen k 8 měsícům odnětí svobody nepodmíněně v II. nápravné skupině. Obviněný i prokurátor se odvolali. Prokurátor požadoval trest v trvámí dvou let.) Povazujeme za hluboce zneklidňující skutečnost, že tak krátce po bělehradské konferenci oficiální státní místa současně s hlasitým ujišťováním o Široké garanci občan* ských práv a svobod v CSSR stupňují represe, včetně trestních postihů a vězení těch občanů, kteří se pokoušejí tato práva aspoň v jejich nejelementárnější podobě uskutečňovat. Případy, o nichž jsme se zmínili, i některé další dokonce nasvědčují, ze se po mnoha letech znovu objevuje tendence k vykonstruovaným obviněním, vyplývající z toho, že úmysl někoho stíhat předchází věcným zjištěn-m, která by aspoň formálně taková stíhání zdůvodňovala. Nemůžeme taková fakta přehlížet a jsme rozhodnuti na ně i nadále nám dostupnými prostředky upozorňovat. V duchu této své snahy Vás žádáme, abyste přijal sdělení obsažená v tomto dopise a využil své pravomoci prezidenta republiky k zastavení veškerých nezákonných postihů. V prosinci 1977 začal v Praze kolovat strojopis prvního svazku nové literární revue nazvané SPEKTRUM. Vedle úspěšné "edice petlice" jde o další významný krok v úsilí českých spisovatelů, novinářů, filosofů, politologů a jiných autorů nenechat se umlčet. Londýnský Index on Censorship nyní vydává SPEKTRUM č.l v českém znění. Vázaný svazek vychází v původním formátu s šesti ilustracemi. Mezi autory prvního čísla jsou Petr Pithart, Ladislav Hejdánek, Vlasta Chramostová, Josefa Slánská, Jiří Dienstbier, Alexandr Kliment, Karol Sidon a mnoho dalších. SPEKTRUM má 156 stran a stojí 18,- DM, (L 4,50 - US S 9,-). Objednávky pošlete na: Index on Censorship, 21 Russel Street, Covent Garden, London WC2B 5HP
Dvojí šámpionát Jana Zelenky Když mělo Československo po válce prvního tenistu světové úrovně, Jqroslava Drobného, bylo dnešnímu řediteli Cs. televize něco přes dvacet let. Jako čs. diplomatovi ve Švýcarsku mu připadl delikátní úkol taktně rozmluvit Drobnému účast na turnaji v Gstacyíu, kterého se účastnili tenisté z Francova Španělska, a přimět ho k návratu do Prahy. Výsledek je známý, Zelenkův takt a lásku k cesk ém u tenisu vy lícil nejlíp Jaro sla v Drobný sám ve svých vzpomínkách. (Byly to ostatně rytířské doby, na něž jistě Zelenka vzpomínal se slzami v ocích, když Drobného nástupce Ján KodeŠ vyhrál svůj poslední titul právě v Madridu, uprostřed poslední vlny frankistického teroru, kdy celý civilizovaný svět volal po bojkotu frankistického sportu). Stará láska ovšem nerezaví. Dnes jde Zelenkovi na šedesát. Po tom, co jím řízená instituce vymazala z obrazovek čtvrt hodiny Brežněvova projevu v Praze, měl další infarkt, ale tenis, český tenis, to je pořád jeho. Tak
*
byla československá televize v Evropě skoro jediná, která nepřenášela vítězství Martiny Navrátilové na wimbledonském trávníku začátkem června. První československé wimbledonské vítězky (která se tak přiřadila k Drobnému, Kodešovi a své učitelce, wimbled o nsk é fina listce Věře Sukové), se na tisk o vé konferenci po zápase zeptali: "Patří podle Vás Vaše dnešní vítězství spíš Americe, kde dnes žijete, nebo Československu? " Veselá, věčně vtjpkující Martina, zvážněla: "Já myslím, že Československu. Víte, ař budu kdekoli a af vyhraju cokoli, budu pořád především česká holka." Zelenka Jan je opět jiného názoru. Má na Štítě už dva wimbledonské vítěze. Na jeden nepříliš sportovní život je výkon. Zelenkova vítězství však nepatří Československu, nýbrž té druhé světové velmoci. To je ten rozdil. Kromě sportovní discipliny, pochopitelně. Zelenka je spíš cyklista.
Sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stihaných (I)
Na základě neúplných informaci, které jsme dosud získali, předběžně sdělujeme: . V druhé polovině dubna t.r. bylo v Jihomoravském kraji vzato do vazby několik občanu, kteří jsou trestně stíháni za "rozšiřování protistátních písemností". Nikdo z nich není signatářem Charty 77. Dne 21. dubna byli vzati do vazby ing Pavel NOVÁK a Josef BRYCHTA, oba z Jihlavy. Trestní stíhání proti nim se zakládá na "rozšiřování protistátních písemností". Při domovních prohlídkách, které byly v jejich bytech vykonány, nebyly však takové písemnosti nalezeny. Odňata byla několik desítek let stará kniha 'Tábory smrti v SSSR", dále texty Jaroslava Hutky a skupiny Plastic People, magnetonové pásky a psací stroje. Petr CIBULKA, dělník, bytem Vránova 53, Brno, je od 17. dubna ve vazbě. Je obviněn z trestného činu pobuřování (§ 100 odst. l a tr.z.). V jeho bytě byla provedena domovní prohlídka. Ve věci obviněného jPetra Cibulky a spol. byli jako svědci vyslechnuti Josef ADÁMEK, studující, a Petr POSPÍCHAL, tiskařský učeň. Poslední byl 4. května vzat do vazby. Libor CHLOUPEK, knihovník, bytem Tábor 13, Brno, je ve vazbě od 28. dubna, a pravděpodobně je rovněž obviněn z pobuřování. V jeho bytě byla provedena osobní prohlídka, která byla zdůvodněna podezřením, že přechovává písemnosti, které souvisí s trestnou činností Petra Cibulky. V bytě byly odňaty materiály Charty 77, texty Ludvíka Vaculíka, Jana Patočky, Václava Havla a Jiřího Hájka, a dále složka nadepsaná "Březina". Není zřejmé, jde-li o básníka Otakara Březinu, kterého má Libor Chloupek v oblibě, nebo o vězněného signatáře Charty 77 Aleše Březinu.
Sdělení Výboru na obranu nespravedlivé stíhaných (II) Charta 77 protestovala svým sdělením z 3. 6. 1978 proti nezákonným opatřením bezpečnostního aparátu, která při státní návštěvě Leonida Brežněva v Československu postihla větší počet čs. občanů, mezi nimi i několik desítek signatářů a stoupenců Charty 77. Jak jsme až dosud zjistili, byli při této příležitosti vězněni tito signatáři Charty 77 (pokud není uvedeno jinak, byli uvězněni v Praze): Rudolf BATTĚK, Otta BEDNÁŘOVÁ, Jan BEDNÁŘ, Václav BENDA, Vratislav BRABENEC, Luboš DOBROVSKÝ, Ivan DUCHOŇ, Michal DYMÁČEK (v Brně), Jiří HANÁK, Ladislav HEJDÁNEK, Václav HAVEL (ve Vlčicích u Trutnova, převezen do Prahy), Oldřichy HROMÁDKO, Přemysl JANÝR, Svatopluk KARASEK, Luboš KOHOUT, Vavřinec KORCIS ml. (na Litoměřicku, převezen do Prahy), Jaroslav KUKAL (v Kladně v práci, převezen do Prahy)p Daniel KUMERMANN, Miroslav KUSÝ (v Bratislavě), Karel KYNCL, Pavel LANDOVSKY, Vladimír MACÁK, Ivan MEDEK, Jiří MULLER (v Brně), Jana PŘEVRATSKÁ, Karel SIDON, Andrej STANKOVIČ, Josef STEHLÍK, Jaroslav ŠABATA (v Brně), Miluše ŠTEVICHOVÁ, Jakub TROJAN (v Neratovicích, převezen do Prahy), Petr UHL, Přemysl VONDRA, Milan D. VOPÁLKA a Pavel ZAJÍČEK. Signatář Charty 77 František PÁNEK byl internován ve vězenskérp oddělení psyciatrické léčebny v Praze-Bohnicích. Signatáři Charty 77 spisovatel Jiří GRUS A, inženýr Pavel ROUBAL a duchovní Jan SIMSA (z Brna), kteřřbyli rovněž uvězněni, byli obviněni a byla na ně uvalena vazba (viz sdělení výboru č.14). Kromě signatářů Charty 77 byli za stejných nebo podobných podmínek vězněni i další občané, jejichž počet nejsme s to odhadnout. Uvádíme jména několika z nich, která se uvězněným členům výboru podařilo zjistit přímo v pražských věznicích (tj. věznicích Ruzyně a Pankrjic a v celách v Konviktské ulici): Martin BENEŠ, Jiří BREDA (z Týnce n.S.), Ivan BROZ, Albert ČERNÝ (z Brna, kde vězněn), Jan DUS (z Neratovic), Jiří FRYČ, Milan IILAVSA (z Prahy 2), Milan HLAVSA (z Nymburka), Dana HORÁKOVA, Josef JANIČEK, Jiří KABES, Milan KNIŽÁK, Bohuslav KOLÁŘ, Jaroslav LINKE, Markéta NĚMCOVÁ, Vojtěch PIČ (z Mělníka) a Vladimír STASTNÝ. Jmenovaní občané představují jen nahodilý vzorek z velkého počtu osob, které byly uvězněny jen proto, že někdo z bezpečnostního aparátu to považoval v oněch dnech za vhodné (např. pro jejich vztah k Chartě 77, příbuzenský poměr k některému signatáři, vztah k neoficiální kultuře nebo na základě jejich trestního rejstříku). Zatímco v uvěznění signatářů Charty 77 jejich spolupracovníci a sousedé většinou správně vidí pouhý akt zvůle, pro ostatní občany může mít taková represe i další závažné společenské následky. Příslušníci Veřejné a Státní bezpečnosti odváděli - často již v půl páté ráno - uvedené osoby z jejich bytů, případně je později hledali na pracovištích a v bytech jejich přátel. Byt Otty Bednářové si odemkli vlastním klíčem. Andreje Stankoviče, který byl v pracovní neschopnosti, odvlekli v pyžamu. Do bytu Petra Uhla vnikli násilím,při čemž značně poškodili dveře. Při hledání Vavřince Korčiše ml. vtrhli do bytu Petrušky Sustrové a prohledali ho. Nutili přitom nahou ženu, aby v jejich přítomnosti vstala a předložila občanský průkaz. Při odvádění Petra Landovského se chovali tak hrubě, že jeho dvouletý syn dostal šok a musel být hospitalizován. U Evy Landovské vyvolalo odvlečení jejího muže a zdravotní stav dítěte dva nervové záchvaty. Lidé byli odváženi často beze slova vysvětlení do vězení a umísťováni do cel. Většinou teprve druhý den byli podrobeni čistě formálnímu výslechu. Pokud byli po 48 nebo i více (až 57) hodinách propuštěni, byli většinou zastaveni příslušníky Bezpečnosti hned u vězeňské brány a zavedeni zpět do věznice nebo převezeni do jiného vězení. Některé ani na bránu nevyvedli. Pouze jim oznámili, že budou vězněni dále nebo jim neřekli vůbec nic. Signatáři Charty 77 byli umísťováni do cel tak, aby nepřišli navzájem do styku. Někteří byli dokonce drženi v samovazbě, což odporuje předpisům. Jiným, např. Ottě Bednářové, byla upírána nutná lékařská péče. Jaroslav Kukal a Pavel Zajíček byli zcela svévolně zbaveni vousu a nakrátko ostříháni. Tím vším porušovaly orgány Bezpečnosti a vězeňské správy pravidla režimu, běžného v celách předběžného zadržení, jemuž byly jmenované osoby vystaveny. Proto považujeme tvrzení, že s vězněnými občany bylo zacházeno "liberálně" za nesprávné. Ve dnech 30. 5* až 1.6. 1978 bylo také provedeno nejméně devět domovních prohlídek, a to v bytech Otty Bednářové, Václava Bendy, Alberta Černého (Brno), Ladislava Hejdánka, 92 í K
&
ví
Jiřího a Dany Němcových, Pavla a Věry Roubalových, Josefa a Danuše Stehlíkových, Jana Simsy (Brno) a Jiřího Gruši. Další osoby byly v oněch dnech vyslýchány na svobodě nebo varovány, aby vycházely jen do zaměstnání. Ve všech těchto případech byl postup orgánů Sboru národní bezpečnosti v příkrém rozporu s platným právním řádem. Československý právní řád neobsahuje institut preventivního zajištění, který by umožňoval internovat někoho, kdo se nedopustil trestného jednání, na základě obavy, že by se takového jednání dopustit mohl. (Navíc, v případě signatářů Charty 77 by byla taková obava v souvislosti s Brežněvovou návštěvou pouhou záminkou.) Proto bezpečnostní orgány zdůvodňovaly uvěznění jmenovaných občanů bud zákonem o SNB (zajištění - § 23) nebo trestním řádem (zadržení podezřelého - § 76). Podle ustanovení podle § 23 zákona o SNB lze však zajistit pouze osobu, která výtržnostmi nebo jiným nepřístojným chováním narušuje veřejný pořádek. Musí se tedy takového jed nání dopouštět bezprostředně při svém zatčení a orgány SNB ji mohou zajistit pouze tehdy, nepodaří-li se jim zabránit narušování veřejného pořádku jiným přiměřeným způsobem. Zajištění samo může trvat jen po dobu nutných služebních úkonů, nejdéle však 48 hodin.' O zajištění, které trvá déle než 24 hodin, musí orgán SNB informovat někoho z nejbližších příbuzných zajištěného. Podle zákonného ustanovení podle § 76 trestného řádu pak může být zadržena pouze osoba, která je důvodně podezřelá z trestného činu a u níž jsou dány důvody vazby. K zadržení je nutný předchozí souhlas prokurátora, který se nevyžaduje jen tehdy, byla-li osoba přistižena při trestném činu nebo na útěku. Orgány SNB jsou povinny neprodleně vyhotovit protokol o zadržení a doručit ho bezodkladně příslušnému prokurátorovi. ByMi podezřelý zadržen bez jeho předchozího souhlasu, musejí současně zdůvodnit, proč věc nesnesla odkladu a proč se nepodařilo souhlasu dosáhnout. Podezřelý musí být do 48 hodin předán prokurátorovi s návrhem na vazbu. Během této doby mu musí být vzneseno obvinění z konkrétního trestného činu (rozhodnuto o jeho trestním stíhání jako obviněného). Obviněný pak má veškerá procesní práva, včetně práva na volbu obhájce a styk s ním. Zajištění, resp. zadržení osob orgány SNB na 48 hodin je tedy vázáno na řadu podmínek, které stanoví zákon. V případech občanů, kteří byli vězněni u příležitosti Brežněvovy návštěvy, nebyl naplněn žádný zákonný důvod pro jejich zajištění podle zákona o SNB nebo zadržení podle trestního řádu. Jako výsměch platnému právnímu řádu se jeví skutečnost, že došlo k zajištění osob, které se měly dopouštět narušování veřejného pořádku ve svých bytech a na pracovištích a v řadě případů dokonce ve spánku. Zadržování i domovní prohlídky byly pouze záminkou k hrubým zásahům do ústavních zásad nedotknutelnosti osoby a nedotknutelnosti obydli. V případě domovních prohlídek je u signatářů a stoupenců Charty 77 opětovně zneužívána skutečnost, že usnesením vyšetřovatele Správy vyšetřování Státní bezpečnosti ze dne 6. 1. 1977 bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvracení republiky (§ 98 odst. 1 tr. z.). Toto trestní stíhání je vedeno (pokud je nám známo) pouze "ve věci", což znamená, že v jeho rámci nebyl nikdo obviněn, a to ani po 17 měsících vyšetřování, které má - podle tr. řádu - skončit zpravidla do dvou měsíců. Vyšetřování tohoto údajného trestného činu, který měl být spáchán v souvislosti s Chartou 77, umožňuje Státní bezpečnosti opakovaně provádět domovní prohlídky a výslechy, a vyšetřovat činnost i z období po 6. 1. 1977. Tím se vytváří abnormální a protiprávní situace permanentního trestního stíhání, aniž by příslušný vyšetřovatel nebo prokurátor rozhodl o jeho zastavení nebo přerušení. Z uvedeného je zřejmé, že nejen že nebyly naplněny zákonem stanovené nutné podmínky k zajištění, resp. zadržení uvedených osob, ale že orgány SNB porušovaly i zákonné podmínky samotného výkonu zajištění, resp. zadržení. Nutné služební úkony v případech zajištění byly pouze formální, nebo nebyly vůbec, příbuzné neinformovaly bezpečnostní orgány vůbec anebo je informovaly nesprávně, lhůta 48 hodin byla překračována, nebo nebyla vůbec respektována. Předstírané propouštění a opětné zajišťování u bran věznice je dalším výsměchem právnímu řádu. Tento postup by umožňoval orgánům SNB věznit kohokoliv neomezeně dlouho. Vzhledem k tomu všemu výbor konstatuje, že zajištění, resp. zadržení uvedených občanů nebylo úkonem ve smyslu zákona a příslušníci Sboru národní bezpečnosti při nem tedy nepožívali zákonné ochrany veřejných činitelů. Konstatuje dále, že se naopak dopustili řady trestných činů, mj. zbavení osobní svobody, porušování domovní svobody a zneužívání pravomoci veřejného činitele.
93
Někteří postižení nebo jejich rodinní příslušníci podali nebo hodlají podat oznámení o trestných činech, jimiž byli poškozeni. Připomínáme v této souvislosti, že příslušníci Sboru národní bezpečnosti podléhají vojenské jurisdikci a že jejich trestné činy se proto oznamují vojenskému prokurátorovi. Hlavní vojenský prokurátor je JUDr Zbyněk Kiesewetter, nám. Hrdinů 13oo, Praha 4 - Pankrác. 9. června 1978
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných
Otevřený dopis těmto adresátům: Willy BRANDT, Spolková republika Německo Bruno KREISKY, Rakousko Olof PALME, Švédsko Vážení pánové, píši nerad, ale okolnosti mě nutí označit tento otevřený dopis za jakési "volání v nouzi". Obracím se na Vás právě proto, že jsem se laskavostí redakce vídenského socialistiského listu "Arbeiterzeitung" mohl seznámit s knihou Vaší vzájemné korespondence, knihou tvořivého, osobně nezávislého a svobodného dialogu socialistů a demokratů, kteří všichni prošli cestou politické práce v opozici i ve vládních funkcích. (Pozn. red.: Brandt-Kreisky-Palme: "Demokracie a socialismus" vydalo česky nakladatelství INDEX, Kolín n.R., BRD, 1977). Českoslovenští socialisté - není rozhodující, zda "závislí" či "nezávislí" - se totiž nemohou v současné době organizovat, nemají žádný tiskový orgán či časopis, ale nemohou se dokonce ani neformálně sejít a pohovořit o otázkách svého sociálně politického zájmu bez nebezpečí policejního zásahu. Jestliže se skupina 23 signatářů socialistické, evangelické a eurokomunistické orientace přihlašuje ke stoletým tradicím počátků českého dělnického a socialistického hnutí, aniž si vyžádala "souhlas úřadů", nelze to přece považovat za porušování zákonů. Ale jestliže na základě takového textu je zahájena rozsáhlá policejní akce proti některým signatářům i nesignatářům, klade takové počínání mnoho nepříjemných otázek. O tom, že mé tvrzení není pomluvou, svědčí události minulých dnů. Počínaje dnem 6. dubna 1978 byla zahájena rozsáhlá policejní akce proti řadě občanů v souvislosti s prohlášením "Sto let českého socialisjnu" (Pozn. red.: LISTY Č.3A/78). Mezi postiženými jsou univerzitní profesor dr Václav ČERNÝ z Prahy, náš vynikající literární vědec a kritik, dále docent dr Jaroslav MEZNIÍC, historik z Brna, odsouzený v politických procesech r. 1972, Přemysl JANÝR z Prahy, nucený přerušit studium na novinářské fakultě a t.č. zaměstnán jako montážní dělník, dále Jiří MŮLLER z Brna, studentský vůdce z let 1968-69, pět let vězněný, nyní zaměstnaný jako čistič výloh, a konečně i autor tohoto dop|su. Dne 6. dubna byla provedena rozsáhlá domovní prohlídka u prof. Černého s několikahodinovým výslechem a předvoláním k dalšímu výslechu na 11. dubna. Téhož dne byH podrobeni domovní prohlídce a výslechu Přemysl Janýr a doc. Mezník, u kterého prohlídka trvala deset hodin. Pokud jde o mne, byl jsem 10. dubna kolem 12. hodiny polední při čištění výloh obstoupen asi šesti muži, z nichž dva byli uniformovaní. Bylo mi předloženo pozvání "k podání vysvětlen*" podle § 19 zákona o SNB s tím, že když s nimi odmítnu jít dobrovolně, budu odveden v poutech. Nebylo mi dovoleno ani dokončit mytí výlohy. U výslechu jsem byl držen do 18 hodin, a mezi tím byla v mém bytě provedena domovní prohlídka, Jiří Mueller byl 10. dubna kolem 14. hodiny zastaven dvěma muži na pražské ulici a bez náležitého odůvodnění vyzván, aby se dostavil na policii. Když odmítl a pokračoval v chůzi, vyskočil ze zaparkovaného vozu třetí muž, a Jiří Mueller byl násilně vtažen do vozu a odvezen domů do Brna. Jelikož neměl u sebe klíče od bytu, byly dveře otevřeny autogenním hořákem.
94
Protože při domovních prohlídkách byly zabaveny některé materiály zabývající se otázkami teoretické, praktické a hospodářské politiky, např. text "Politologické téže" a - jak vyplývá ze záznamu o provedení domovní prohlídky u Jiřího Muellera - materiál označený jako "Názory a východiska", považuji za nutné upozornit Vás na tyto texty, aby bylo jasno, na jaké rovině se českoslovenští socialisté zabývají otázkami obecného zájmu, kterc nemůže monopolizovat žádná politická strana či skupina, nechce-li umrtvit a uzavřít plochý a perspektivní vývoj společnosti. Bez politických alternativ, bez možnosti je vyslovit a seznámit s nimi veřejnost, nemůže existovat žádná socialistická společnost, uplatňuje-li současně nárok na označení společnosti demokratické. Přihlašujeme se k spoluodpovědnosti za další stav a vývoj společnosti, a budeme se bránit jako občané, socialisté a demokraté. Budeme současně bránit všechna práva zamčená Ústavou a přijatými mezinárodními pakty, a budeme žádat, aby vyšším právním normám byly přizpůsobeny normy nižší úrovně a zajištěna jejich nedeformovaná interpretace. Nemůžeme přistoupit na vedení politického dialogu prostřednictvím policejních orgánů. Je tragický omyl, domnívá-li se někdo, že je nás jen hrstka tzv. "ztroskotanců a zaprodanců". Nebudeme nadále v žádné poloilegalitě a nenecháme se vyhazovat z vlastní země žádnými doporučeními k vystěhování. Jsme zde, a žádáme evropské socialistické a eurokomunistické strany a evropskou demokratickou veřejnost o všestrannou podporu a pomoc. V Praze dne 13. dubna 1978 Ing. Rudolf Battěk Křižíkova 530/78 180 00 Praha 8 - Karlín
Pankrácká televize od vítězství k vítězství Julián Slatina Přimlouvám se za brzké uděleni řádu Televiznímu studiu Pankrác. Již v letošním 1. čísle Li$fů jsem v článku "Televizní vystlání a vězení" ocenil, jak úspěšně oslavilo 60. výročí VRSR rozhovorem s divadelním režisérem Otou Ornestem, tehdy ve vazbě. Nebyl jsem si tenkrát jist, které další slavné výročí bude vedení žalářní televize považovat za tak slavné, aby bylo oslaveno dalším výslechem - pardon: interviewem - prominentního trestance. Nyní to tedy vím. Je jím desáté výročí bratrské pomoci - bez které by bylo ostatně ani k prvnímu, ani k druhému vězeňskému vystoupení nedošlo. Už proto, že by nebyli Ota Ornest ani Josef Grohman k dispozici jako vězňové. Vlastně ani dnes už nejsou k dispozici oba - už jen jeden. Ornestovi, odsouzenému v říjnu 1977 - tedy měsíc před jeho projevem v TSP (Televizním studiu Pankrác) - k půl ctvrta roku vězení, byl trest v lednu 1978 o rok snížen, a začátkem dubna byl předčasně propuštěn. Je pravda, že neměl být vůbec kdy žalářován: podle vlastního prohlášení obstarával "konspirativní spojení pro zásilky literárních prací našich autorů redaktorům emigrantských časopisů "Svědectví a Listy" - tedy dělal něco, co se jednak v zemích neob šťastněných bratrskou pomocí nepotřebuje dělat• konspirativně, jednak není poukázkou na uvěznění, tím méně půlctvrtrocnC Ale přiznejme pankráckému studiu zásluhu o to, že Ornest nemusil vyčkat svých 67. narozenin v base. Vykoupil se tím, %e se po ctyřiceti letech úsilí o výstavbu svobodného, demokratického a socialistického Československa ponížil, potupil a veřejně kál před o cima statisíců spo luo b canů, to ho casu nezavřený ch. Ornestovský pořad TSP měl zřejmě úspěch, aspoň u státnického vedení, byl tedy opakován s Josefem Grohmanem. Co provedl tento dloufioletý stranický a kulturní pracovník, bývalý náměstek ministra a až do zatčení zástupce CSSR v UNESCO, tedy organizaci Spojených národů pro školství, vědu a kulturu? Údajně prováděl "špionáž ve prospěch jedné im~ perialistické mocnostiTou mocností bylo, jak jsme se dověděli z vězeňského vysílání, západní Německo, tedy země, ve které letos vykonali jak Gustáv Husák, tak Leonid Brežněv prý velmi úspěšnou přátelskou návštěvu. • •
A
95
Budiž - špiónoval, nešpiónoval, nevím. Grohman to sice na obrazovce přiznává, ale věřte mu, když mu na tu chvíli uvolnili želízka a převlekli ho z trestaneckého munduru do civilu. Ostatně o to interviewujícímu redaktorovi TSP ani nešlo, měl pokyn přimět Grohmana, aby do špionáže vedle tajných služeb NSR namočil posrpnové emigranty, konkrétně Jiřího Pelikána. Po pravdě řečeno, redaktor Oldřich Vejvoda nezvládl úkol ideálně: vězen, ač vystaven mimořádně agresivnímu tlaku tazatele, se omezil na co nejvšeobecnější domněnky. Tak na Vejvodovu sugestivní otázku o sepětí emigrace na Západě se zpravodajskými službami řekl: "... obecně si m y s l i m , že je přímo spjatá, že zejména u posrpnové emigrace jde ruku v ruce, obecně." Nebo třeba otázka zněla: "Je přímé spojení mezi emigrantskou skupinou vedenou Jiřím Pelikánem a západoněmeckou zpravodajskou službou? " Odpovědi byla stejně vyhýbavá: "Já myslím, že jedním z takových článků ...je právě Jiří Stárek ... který je výkonným redaktorem časopisu Listy, který Pelikán v emigraci vydává, že? "A konečně, na další Vejvodovo naléhání, ale podobně vágně: "No tak já m y s l ím , že se Stárek snažil... využívat toho, co se dovídal od emigrantských kruhů potažmo z Československa ... prostě dával k dispozici, dal západním rozvědkám ... já m y s l í m , že je tomu dosud tak,že dává západním rozvědkám." Věru, pankrácký redaktor Vejvoda nemůže být se silou svých otázek spokojen, když z vězně odsouzeného na půl čtrnáctá roku nevymánii víc, než domněnky - a to se do nich Grohman zřejmě nutil. Ale netrvejme příliš na těchto dílcích nedostatcích rozhovoru. Při příštím slavném výročí to zvládnou pankráčtítelevizníci ještě lépe, vždyí chybami se člověk učí. Jenže to už nebude účinkovat Josef Grohman: doufám, že bude do té doby propuštěn, jako byl Ornest. Přál bych mu to. Věřím, že tímto rozhovorem, který mohl co do politického účinku přesvědčit diváky jedině o morálním podlidstvípankráckých dramaturgů a jejich nadřízených v Praze a Moskvě, si Grohman zachránil život, nebo to, co mu z něho zbývá: jak známo 58 plus 13 a půl je něco přes sedmdesát - což je snad obvyklé míra života lidského. Má tedy naději, že nezemře na žalářní pryčně. Jaký ten Grohmanův život bude - až, a jestliže, ho pustí - je jiná otázka. Hlídán na každém kroku, vystaven dnes už tak zdokonalenému policejnímu šikanování, výhrůžným dopisům (zatímco ostatní jeho korespondence bude kontrolována nebo konfiskována), pod stálou hrozbou, že ho zase seberou a půjde zpátky do "lochu", s telefonem odposlouchávaným nebo vypojeným jako signatáři Charty 77 a jiní vy vrhlo vé, s řidičským průkazem zabaveným, o cestovním pasu nemluvě. Život jistě lepší než ve třetí nápravné skupině, ale j a k ý život ... Jenže mějme rozum: copak tisíce československých občanů, sejkraloupem mnohem méně hy zdivým, než je údajná Špionáž, žijí lépe, bezpečněji, klidněji? Řekněme to pravé slovo: důstojněji? Je to Pyrrhovo vítězství pro pankráckou televizi. Ukázala se v té podobě, kterou jídalo deset le normalizace: Jejími studii jsou žalářní cely. Jejími režiséry jsou bachaři. Objektivy jejich kamer jsou hlavně pistolí, a scénáři jsou rozsudky zmanipulovaných soudů. A aí se sebevíce snaží diváky ukolébat do únikových iluzí a konzumentské lhostejnosti, či stavět do pozoru při pohledu na potřásání státnických pravic při příletech a odletech - jednou za rok, k některému slavnému výročí, nastává chvíle pravdy: mukl se přece jen vrhá na ostnaté dráty sebebičování a sebeostouzeni, v zoufalém pokusu vyrvat se aspoň na sklonku života z rezimního koncentráku do jeho předpolí, kde přece jen občas svítí slunce, zpívají ptáci, a děti si na cestičce hraji nebe, peklo, ráj.
LISTY (řídí Jiří Pelikán s redakční radou) vycházejí jako dvouměsíčník a jsou určeny především čtenářům v Československu. Přečtete a předejte známým! , V ZAHRANIČÍ je možno časopis objednat za roční předplatné 20, - DM (nebo ekvivalent v cizí valutě) pro evropské země 25, - DM pro USA, Kanadu, Izrael a j. zámořské země (letecky) 27, - DM pro Austrálii, N. Zéland, Jižní Afriku a Již. Ameriku (letecky) Předplatné a příspěvky na tiskový fond posílejte na LISTY, PSchA München 112 76-802 složenkou nebo. LISTY, Konto No 112844, Bayerische Vereinsbank, Leopoldstrasse, München. Objednávky časopisu a knih (Tanky proti sjezdu, Zakázaný dokument) a ostatní korespondenci posílejte na adresu redakce: LISTY, Via Torre Argentina 21, 00186 ROMA
