číslo III. – září 2004
Vážení a milí přátelé, čtenáři, konečně se k vám dostává další číslo vašeho oblíbeného časopisu :-) Jak bylo o prázdninách? Taky vás tahle otázka obvykle zvedne ze židle, případně při ní vyrostete o pár centimetrů? Já jo. Protože už jsou (prázdniny) nenávratně pryč! A byly tak krásné (moc doufám, že i ty vaše). Kdo byl na Travné, pochopí. Kdo nebyl, buď už slyšel, nebo pochopí po přečtení Vojtova článku. A tím se dostáváme k jádru věci, tedy k tomu, co si v tomto vydání našeho plátku můžete přečíst a najít. Je toho opět hodně: zamyšlení, zajímavý rozhovor, články o konaných akcích a už i soutěž. Přejeme vám pěkné počteníčko. Vaše redakceJ
Písmenka o Písmu Zamyšlení nad Lk 18, 9 - 14 - O dokonalosti a lásce …. jsem fakt dobrá, mám na to být lepší než ti ostatní. Všichni to vidí a ctí si mě, protože do posledního plním všechna přikázání, jsem aktivní, chovám se slušně a Bohu za to projevuji náležitou vděčnost. Jsem pro ostatní vzorem a vsadila bych se, že ten divný chlápek, co přišel dneska pozdě a stojí až úplně vzadu, vůbec neví, jak se má v kostele chovat. Jako bezdomovec sice nevypadá, ale do kostela dneska přijde kde kdo a má dojem, že se tu rozdává něco zadarmo. No, ale možná to je bídák a vydřiduch, asi by chtěl být jen trochu jako já. Jo, jo, pokání bych mu přála. A kdyby se postil pravidelně jako já, třeba by i vypadal líp…. ….už se vám někdy stalo, že vám při modlitbě utíkají myšlenky všemi směry? A co teprve našemu farizeovi, člověku zajisté zbožnému a poctivému v plnění přikázání. Věřím tomu, že se choval tak, jak to o sobě říká. Klobouk dolů. Určitě máme i my mezi sebou takové téměř dokonalé lidičky. Možná se jimi sami cítíme být. A je úplně možné, že k tomu máme spoustu důvodů. Dokonce nezapomeneme ani Pánu Bohu za svěřené hřivny poděkovat. Ale…. Mám dojem, že tomu farizeovi přece jen něco chybělo. Něco, co chybí někdy i nám, nejčastěji když pozorujeme a posuzujeme druhé. Trocha lásky k bližnímu, i když třeba méně dokonalému (…koneckonců, při troše sebekritiky taky na nějakou tu chybičku narazíme). Můžeme ale plnit sebelepší nařízení, přikázaní atd., pokud ale nebude za vším stát láska k těm druhým, stane se naše důslednost jen zákonictvím, ve kterém si nevšímáme skutečných potřeb ostatních. Nebylo by třeba lepší onoho vzadu stojícího divného chlápka třeba vstřícně oslovit a dát mu najevo, že mezi námi najde dveře vždy otevřené? Třeba bychom byli Bohu takhle užitečnější než při veškerém našem rozumování a důslednosti. Hanka MarkováJ
Rozhovor s Tomášem Řehákem Mohl by ses představit? Jmenuji se Tomáš Řehák a jsem vedoucí společnosti ACET, což je mezinárodní agentura, zabývající se péčí, vzděláváním a školením v oblasti AIDS. Před čtrnácti lety jsem začal navštěvovat mladé lidi, kteří mají nevyléčitelná onemocnění.Také již 10 let chodím po školách a mám přednášky o nemoci AIDS. Na začátku bych chtěl zdůraznit, že nejsem lékař. Jsem ženatý, mám milou manželku Irenku a dva kluky. Kubíčkovi je patnáct a Tomáškovi třináct let. Kluci jsou hrozně hezcí a inteligentní po tatínkovi a zlobiví po mamince. Jak jsi se dostal k této práci? Před 14 lety jsem začal navštěvovat několik lidí, kteří měli nevyléčitelná onemocnění. Vytvořil se mezi námi pěkný vztah. Poznal jsem, že potřebuji s někým hovořit. Otevírali mi svá srdce. Navštěvoval jsem třeba dívku, která měla oslabenou imunitu a na pohled vypadala v pořádku. Ani lékař by nepoznal, že má oslabenou imunitu. Ona měla výbornou lékařskou péči, výborné léky. Léky pro ni na týden léčby stály několik tisíc Kč. Ona pak dostala obyčejný zápal plic. Lékaři ji nemohli pomoci. Zemřela. Byl jsem u ní také když umírala. Pak jsem se také seznámil s lidmi, kteří se nakazili virem HIV. Velmi se to dotklo mého srdce, když jsem si uvědomil, že mnoho lidí bude v budoucnu umírat na toto onemocnění AIDS. Proto dnes také chodím po školách a chtěl bych, aby se co nejvíce lidí dozvědělo o této nemoci, aby mladí lidé nemuseli umírat jako třeba ta dívka. Nyní už desátý rok jezdím po naší republice a hovořím na školách o nemoci AIDS. Přednáška má název Sex, AIDS a vztahy. Mnoho studentů za mnou přichází a mluví o svých problémech jako jsou např. pohlavní zneužití, znásilnění, drogy atd. Jak tvá žena přijímá tvou službu? Nejprve musím říct, že jsem velmi vděčný za svou manželku Irenku. Je to žena statečná. Hodně cestuji a ona je často sama doma. Irenka přijímá mou službu dobře. Bez Boží pomoci a pochopení mé manželky bych to nemohl dělat.
Říkal jsi, že přednášíš o nemoci AIDS. Pro koho přednášíš a pro které posluchače to je určeno? Přednáším na ZŠ, SŠ, VŠ a také pro veřejnost. V domovech mládeže, výchovných ústavech a také např. v kasárnách. Nejraději přednáším pro středoškoláky a pro takové normální mladé lidi. Vůbec nejhůře se přednáší pro dospělé a nejhorší ze všeho je přednášet pro křesťany. Proč? SEX - to je téma, které je vůbec nezajímá. Oni se jen modlí, postí, zpívají, meditují. SEX to je něco tak svatého, že se o tom ani nesmí mluvit. Přednášel jsem už v mnoha církvích a na různých setkáních mládeže.
(Tomášova přednáška – Letní Seniorátní týden Travná 2004)
Ex scuky Seniorátní dny v Šumperku aneb
Marněji už to nejde... Příjezd jako na každou mládežnickou akci, který jsem si ale já se vším blbnutím ve vlaku, kecáním s kamarády apod. neužil, jelikož jsem místní, byl korunován úspěšně marnou registrací, kdy byl nám všem příchozím napsán podivný klikyhák vzdáleně připomínající naše jméno na čelo. Potom jsme si složili naše věci na faře, kde také probíhal veškerý další program. A tak se sešel náš skvělý, inteligentní, krásný, heboučký a hlavně skromný a marný kolektiv (vzpomeňme LST - ne LSD!!! na Travné:-)). A hned jsme se vrhli na výbornou večeři, kterou nám připravily milé sestry z místního sboru. Potom následoval vrchol večera, tzv. Karneval Marnosti. A že se bylo na co dívat. Každý marnil ostošest. A někteří se dokonce i při této téměř čiré zábavě dokázali hluboce zamyslet nad tématem pozitivní a negativní marnosti (že, Bene). Po tomto Karnevalu Marnosti jsme se přesunuli do modlitebny místního baptistického sboru, kde jsme se také společně, někteří více a někteří méně, prospali až do sobotního rána. V sobotu vstávání, snídaně, klasické blbnutí po ní doprovázené hovorem při umývání nádobí a konečně první delší biblický program. Téma bylo jasné: Marnost. Program vedl Roman Mazur a společně jsme se zamýšleli nad tím, proč je marné to (alkohol, sex, drogy a rock´n´roll) či ono (rodina, víra v Boha, atd.). Možná vás zarazila „víra v Boha“ jako něco, co jsem označil za marné. My jsme se nad tím opravdově zamýšleli, jelikož i na to se vás mohou všeteční nevěřící zeptat. Nakonec jsme došli (neočekávaně) k tomu, že víra v Boha marná není a je to jediné, co nás může spasit a dát opravdovou náplň našemu životu. Potom následovala chvíle volného času a pak výborný oběd. Po obědě jsme vyrazili na hřiště naproti fary připojené k obchodní akademii, kde jsme hráli fotbal a volejbal. V závěru fotbalového utkání někteří utrpěli bolestivá zranění v oblasti rozkroku, což bylo velmi vtipně a nevhodně komentováno Romanem Mazurem a povětšinou i přihlížejícím publikem, z větší části mužským:-)). Potom si pro nás místní (Maláčovi - šumperská větev + ostatní) připravili
velmi marnou hru. Úkolem bylo získat při plnění několika disciplín (většinou po městě) titul „Nejmarnější skupinka“. Ten jsme získávali např. sbíráním pí² razítek z obchodů, restaurací atd., počítáním kamenů v hradbách, vytvářením marného člena družiny navlékáním povětšinou do kartonových krabic nebo stavebních odpadů, popřípadě produktů přírody nalezených v parku. Nejlepší družina byla v závěru vybrána (prý) nezávislou porotou a náležitě oceněna. Pak jsme vyčerpáni zasedli ke stolům a snědli večeři. Potom, sleduje přípravy počítače, zvukové aparatury a dataprojektoru k dnešnímu večeru, jsme kecali, hovořili, pomlouvali a celkově si užívali toho, že jsme zase spolu. Na večer k nám přijeli zvláštní hosté: DJ Mouka se zbývajícími členy skupiny Mindenki. Nejdříve jsme si večer poslechli Mindenki (hráli dobře) a potom některé nejznámější křesťanské skupiny (hrály lépe) i s videoklipy, ke kterým DJ Mouka dodělal titulky. Po skvělém ukončení promítání jsme se přesunuli opět na místo našeho přenocování, kde jsme jako obvykle ještě nejméně do 2:00 povídali nebo sledovali film na laptopu Peti Wolfa. Někteří se potom odebrali na své lože, odkud po odchodu do krajiny snů vedli řeči o věcech budoucích, bohužel však v neznámém jazyce, takže prorockému výlevu nikdo nerozuměl. Přesto se všichni rádi zasmáli. Na nedělní bohoslužbě jsme zazpívali připravenou píseň ze Svítáku (dokonce mnohohlasně:-)!!!) a společně přijali dar večeře Páně. Potom jsme měli další pohoštění připraveno venku, kde jsme se dále věnovali kecání a společné zábavě asi až do 11:30, kdy jsme si dali oběd a pomalu a roztroušeně jsme utíkali na nedaleké nádraží a stíhali vlaky směřující do našich domovů. Martin KouteckýJ
Šternberk 2004 20. -23. 7. 2004 se na faře ve Šternberku sjelo pár marných lidiček s ještě marnějším plánem- netradičně si užít prázdniny. Jelikož naše duše je syta slovem a tělo jídlem, nejprve jsme se vydali na exkurzi do místního supermarketu. Při nákupu jsme se řídili radami zkušenějších a využili k odnesení potravin sil všech přítomných marnoidů. Špagety k večeři se děvčatům značně vydařily. K přípravě nemusela být použita vana, stačilo, že špagety prošly dřezem. Po vydatné večeři následoval večerní program, který vedl Peťa Jas. Jeho
povídání nás zklidnilo a donutilo přemýšlet nad různými otázkami a problémy. Nechyběl ani zpěv a modlitba. Další dva dny jsme se snažili poznávat okolí Šternberku, obdivovali jsme krásu památek zdejšího hradu. Svou energii jsme si vybíjeli při volejbalu a svá sluncem rozpálená tělíčka si chladili při večerním koupání. Taky jsme podnikli celodenní výlet na HRAD SOVINEC a večerní procházku šternberským lesem, kde jsme na plamíncích ohně opekli buřty. Akce to byla neformální, plna lidiček, kteří jsou pro každou srandu a jsou naladěni na stejnou duchovní vlnu Peťka OnderkováJ
Travná Již třetím rokem se konal letní seniorátní týden mládeže ČCE na Travné. Akce se uskutečnila letos v posledním týdnu srpna, tedy 22. – 29.8.2004 na chatě na Travné. Vesnička Travná leží 7 km od Javorníka ve Slezsku, je to v Rychlebských horách. Smyslem tohoto pobytu nebyla jenom zábava, ale i biblické zamyšlení na téma „TO BE FREE“. Samozřejmě jsme neměli toto téma na každý den, ale měli jsme příležitost diskutovat na téma o drogách, který měl Vojtěch Kozubík. O anarchii mluvil Vlastík Stejskal, který je proti McDonald´s. Téma života v řádu nám přiblížila Jana Škubalová, nakonec mluvila o Taizé ve Francii. Co to je pokušení a důvěra se pokoušela nám vysvětlit Eva Urbanová. O volném sexu jsme diskutovali pod vedením Tomáše Řeháka. A to nejlepší nakonec bylo shrnutí „To be free“, který měl Daník Marek. Tato všechna témata byly večerními programy, které začínaly v 19:00 hod a u toho jsme museli všichni být povinně, kdežto účast na dopoledních programech byla spíše volnější. Při dopoledním programu jsme si mohli vybrat mezi sportováním vedeným Tomášem Kouteckým, turnajem ve scrablu s Romanem Mazurem, rukodílnami s Evou Urbanovou, učením se němčině s budoucí němčinářkou Hankou Markovou, taneční dílnou s mistrem – tanečníkem Štěpánem Grollem a nebo minitůrami vedenými zkušeným horským vůdcem Vlastíkem Stejskalem. Na každý den byly na výběr tři nebo čtyři bohaté činnosti. Připomenu některé události, které jsme zažili. V polovině našeho pobytu v Rychlebských horách se naše celá skupina vydala na
výlet do Bílé Vody, kde se vyrábí hostie a oplatky do celé České republiky pro nejen katolickou církev. Právě v ten den mělo několik lidí průjem, po návratu z výletu jsme si odpočinuli v chatě. Večer nás čekala noční bojová hra. Hráli jsme dlouho, až silný déšť nás donutil hru ukončit. Honem jsme spěchali z lesa do chaty. V chatě jsme, ale se zjistili, že nám chybí Péťa Jas, který zabloudil v lese! Někteří jsme se vydali ho hledat v tom strašném lijáku. Hledali jsme ho asi dobrou hodinu! Vzápětí vyšel z lesa Péťa, vysmátý a mokrý jak myš. Byli jsme rádi, že se mu nic nestalo. Dva dny před odjezdem domů někteří dobrovolníci pomohli místnímu faráři Adolfu Petrovi v Javorníku s úklidem neskutečného nepořádku, který měl v domě. Matrace, tucty dek, byly tam věci na co cokoliv vzpomenete!!!!! A teď je čas poděkovat všem, kdo vařili, především šéfkuchařovi Michalovi Pražákovi neboli Grankovi. Na závěr bych chtěl připomenout poslední, opravdu vydařený večer. Začalo to opékáním buřtů na ohništi, kde si Benjamín Groll utrhl zadní kapsu svých kalhot o hřebík na přívěsu, protože provokoval (myslím to velmi přátelsky) holky. A na to doplatil. Hned potom jsme poslouchali Daníka Marka, který měl poslední téma shrnutí „TO BE FREE“. Po opékání buřtíků jsme se přesunuli do chaty, kde byl program jednotlivých skupin. Nejdříve byla taneční skupina vedená opět Štěpánem Grollem, která tančila na výbornou. Tančili džajf, ča-ča a bambo. Sklidili ohromný aplaus. Další skupinka předváděla, jak jsme strávili společně pobyt na Travné. Mezi jednotlivými vystoupení byly zábavné hry…… A nakonec byla společná modlitba, která společný večer ukončila. Před námi byla poslední noc. Den odjezdu: V neděli ráno byla práce, museli jsme uklidit nepořádek v chatě po celém týdnu. Jeli jsme do Javorníka do kostela a pak rozloučení a cesta domů. Doufám, že se jako parta opět za rok sejdem. Ahoj Vojta Mrózek z Prahy J
Naše sebranka EFES HOM PHOTO PRESENTS
Tímto bych se chtěl omluvit všem olomouckým mládežníkům, jelikož o tomto neměli ani ponětí. Proto se nenechejte vyvést z míry drobnými odchylkami, které na vašich podobiznách najdete (nikdo není dokonalý J). S úctou Pablo Blizcasso AKADEMICKÝ UMĚLEC
Sup Už je to tady. Konečně jedu s Honzou na tu naši dovolenou „v divočině“, jak jsme nazvali náš několikadenní pobyt mimo civilizaci. Ještě si musím do batohu přibalit pár věcí, hlavně teda svačinu a baterie do baterky, co jsem dneska koupila, a pak fofrem na nádraží. „Pa, mami,“ lepím mamce pusu na tvář. „Dávej na sebe pozor, neměla jsem ti to dovolit…“ Už je to tu zas. „Neboj, všechno bude v pohodě. Každý večer ti napíšu, jo?“ Ach jo, takhle mě trápí vždycky, když někam jedu. Ty oči, které říkají „Prosím, nejezdi, bojím se o tebe!“ se mi vrývají do duše, vím, že ji trápím. A ona zase ví, že musím. Musím pomalu roztahovat křídla. Od pokladny už na mě mává Honzík. „Jako obvykle pozdě, co?“ hned se do mě naváží. „Vždyť mě znáš“ odpovídám s úsměvem. Za chvíli nastupujeme do vlaku, přišla jsem opravdu načas. Naše zemička je tak krásná! Za okny vlaku se míhají roztomilé vesničky, poklidná stavení na něž čas asi zapomněl, rozkvetlé, zelení zářící louky, i lesy vonící jehličím, maliním, jahodami. Po pár přestupech a několika hodinách drncání se ve vlaku, vystupujeme na malinkém nádražíčku obklopeném lesem. Ideální místo pro náš soukromý výlet. „Tak co, kudy teď?“ upírám oči na Honzu, zatímco on se neohrabaně snaží roztáhnout mapu. „Jo, moment.“ Sotva to dořekl, vypadla mu z levého podpaží dvoulitrová láhev s pitím, z pravého dlouhatánský rohlík, který sotva načal, a z levé ruky mobil. „To se mi snad jenom zdá! Skvělý začátek!“ volá na celé okolí, když se marně snaží probudit zpátky k životu svůj telefon. No, nic moc začátek, v tom má pravdu. Ale snad to nevěstí nic špatného. Nejsme přece pověrčiví. Už dvě a půl hodiny jdeme s plnou polní na zádech nějakým lesem. Sluníčko nám do kůže vpaluje červené otisky a komáři se z nás můžou zbláznit radostí. Jo, a ty mouchy taky. Konečně je v dohledu louka, u které vesele bublá potůček. „Krása, co?“ ohromeně povídá Honza, jehož už myšlenky na mobil naštěstí úplně přešly. „Jo, super,“ procedím mezi zuby. Jak dlouho ještě asi půjdeme? „Tohle je určitě to místo, o kterém mluvil Marek.“ Pozor, sundává si batoh. Unaveně, leč ochotně ho v tomto kopíruju. Tak tady zůstaneme. Hurá. Už žádné další kilometry. Konečně sváča. A samozřejmě osvěžení.
K potoku jsem se doplazila taktak. Ale jen co jsem do něj ponořila ruce, abych se trochu opláchla, už do mě někdo, no kdo asi, zezadu strčil a spadla jsem do něj celá. „Ty uličníku!“ Směju se, cákám na něj a snažím se ho stáhnout k sobě. Ani nemá chuť se bránit. Voda ho taky láká. Nevím, kolik času jsme strávili v potoce. Ale vylezli jsme z něj úplně promočení a prokřehlí. Teď už sedíme u ohníčku vedle stanu. A kousek od nás se suší naše dosud mokré oblečení. Vidím první hvězdu. „A tamhle je druhá,“ doplňuje mě hned Honzík. Oči mi sklouznou k našemu bližšímu okolí. Na konci louky stojí docela velká skála. Na to, že je léto, je tu zrána docela ticho. Budí nás jenom oranžové světlo, neboli sluneční paprsky procházející skrz náš stan. Ze spacáků se nám moc nechce, tak si v nich pěknou chvíli jen tak lebedíme. Není kam spěchat. Během snídaně přemýšlíme, co se tady dá podniknout. „Láká mě ta skála. Jakoby něco skrývala,“ zadumaně pronáší Honza, zatímco mně přejede mráz po zádech. „Co se tam jít podívat?“ navrhnul konečně nápad, se kterým si jistě pohrává už od včerejška. „Proč ne,“ nemám proč nesouhlasit. Na pověry nevěřím. Jenže mi stejně při té myšlence není moc dobře. Celá louka je pokrytá květy různých barev a velikostí. Moc se mi tu líbí. Skála zblízka nevypadá tak hrozivě. Naopak, zdá se být přátelská. „Podívej, nahoře je hnízdo,“ jásá Honza. Ještě aby se v něm tak probudila jeho vášeň z dětství, kdy vykrádal hnízda. „Nechceš se jít podívat, jestli tam náhodou nejsou nějaká vejce?“ Cože?!? „Zbláznil ses?! I kdyby tam byla, nic nám do toho není. A zapomeň na to, že je odtamtud vezmeš!“ K obědu byla vaječina, prý to byla vejce supí.. Celé odpoledne jsme museli poslouchat podivné kvílení nad loukou létajícího supa. Že nám ten oběd za to stál. Jako bychom si nemohli dát něco z konzervy. K večeru pták přestal kvílet, asi se příliš unavil. Anebo sbírá síly na úder. Každopádně jsme se rozhodli, že budeme spát venku. Je krásná jasná noc. Co víc si člověk může přát, než pozorovat těsně před usnutím hvězdnatou oblohu. Klop. Klop. Do spánku se mi vtírá nepříjemný dutý zvuk. Ne, to není sen. Začínám se pomalu probírat, mírně pootevřu oko… A
otevřu i druhé! Srdce se mi vyděšeně rozbuší. Kousek ode mě, na místě, odkud mi ještě před chvílí dával Honza dobrou noc, než usnul, stojí obrovské tělo dravého ptáka. Ohýbá se nad Honzovou hlavou a pravidelným ‚klop, klop, klop‘ buší svým zobanem do Honzovy hlavy, rozbíjí mu lebku a jde pořád hloub, až se mu po mohutných svalnatých nohách s odpornými drápy začne valit mozek. Zobákem rozervaný mozek přitéká s proudy krve k mému spacáku. Nemůžu se hnout. Chce se mi volat o pomoc, ale hlas mi vypověděl službu. Stejně by mě nikdo neslyšel. V okruhu deseti kilometrů není žádný dům. Krev se mi vsakuje do spacáku, prosakuje i skrz oblečení. Klop. Klop. Hnusný, zlý ptáku! Ne, neotáčej se ke mně, ne, neotáčej se! Až skončí s Honzou, co bude se mnou? Dopadnu jako on? Bojím se! Bojím!! Mami!!! „Dnes ráno byla po dvoudenním pátrání nalezena těla dvou mladých lidí, stanujících poblíž Orlí skály. Mladý muž zemřel za nevyjasněných okolností, kousky jeho lebky se našly v okolí několika metrů, dosud však nebyly nalezeny všechny. Dívčino tělo bylo vpořádku, pitva ukázala na srdeční infarkt… Tolik z nejnovějších zpráv. A nyní si můžete zavolat o písničku na přání, jsme rádi, že ladíte naše vlny.“ Několik hodin cesty lesem od obyčejné civilizace, na zdánlivě nepřístupné skále sedí v hnízdě velký sup. Nezahřívá však vajíčka. Pod jeho tělem je několik kousků bílé pevné hmoty. Ty části Honzovy lebky, které záchranáři nenalezli.
Soutěž A máme tu první soutěž!!! Vaším úkolem je pořádně si prohlídnout fotku(fotka je na poslední stránce), a jestliže uhodnete, kdo se za ní skrývá, tak nám napište na náš email (
[email protected]) a výhra může být vaše. Výsledky uveřejníme v příštím čísle, které vyjde začátkem ledna.
Future scuky Co bude? V pátek 1.10.2004 začíná sjezd… Sjezd Nejen Evangelické Mládeže – Kutná Hora 1. - 3. 10. Podzimní neoficiální akce Zítřek nikdy neumírá, to je název neoficiální seniorátní akce, na kterou jste samozřejmě všichni zváni. - Ostrava 15. - 17. 10. 2004 Ostravské Listopadání Již tradičně se první víkend v listopadu uskuteční ostravské Listopadání – Ostrava 5. - 7. 11. 2004 ŠEM&aneb Kdo má zájem účastnit se opět školení aktivních mládežníků, nechť nepřehlédne – Bělč 17. - 21. 11. 2004 Pro pravidelné účastníky akcí na Travné Podzimní Travná 28. – 31. října Silvestrovská Travná 27.12. – 2.1. 2005
Autoři: Štěpán Groll, Jana Moravcová, Lenka Juřenová, Benjamín Groll Adresa: Grollovi, Husovo náměstí 3, Ostrava 1, 702 00 Tel:724 258 285, 608 936 254 Email:
[email protected] na tuto adresu nám můžete zasílat své dotazy, připomínky a příspěvky
