Číslo 95, 15. ledna 2016
VÁNOČNÍ TEST Milan Trnka, 11. ledna 2016 Asi deset dní před Vánočními svátky 2015 si mnozí uživatelé internetu rozesílali pod názvem „Vánoční test“ data z historie Vánoc, informace o vánoční zvycích, recepty na vánoční cukroví, a tak dále. Třístránkový „Vánoční test“ byl plný zajímavostí, zpola zapomenutých událostí a čtivých příhod. Ke konci obsahoval i správné odpovědi na otázky testu. Není tedy divu, že se jej dařilo rozesílat rychle mezi široký okruh zájemců. Jistě je takový test chvályhodným počinem, neboť většině našich spoluobčanů se v současném období konzumního způsobu života podstata Vánoc vytratila a mnozí považují tyto křesťanským významem druhé největší svátky v roce za symbol ztřeštěných nákupů, zábavy, dobrého jídla a pití. Co však bylo zarážející: téměř třetina otázek se týkala událostí nebo zvyků v Praze nebo v Čechách, ostatní dvě třetiny pak svátků obecně. Napadlo mě proč? Proč se my, obyvatelé Moravy, máme nechat poučovat o českých Vánocích? Máme přece svoje moravské tradice, svoji moravskou kulturu, v mnohém odlišnou od české. Což neznamená, že bychom měli odmítat informace o tradicích v sousedních Čechách, zrovna tak, jako by nám neměly chybět znalosti o tradicích na Slovensku, v Rakousích, Slezsku a třeba i ve vzdálenějších krajinách. Ale na prvním místě bychom měli čerpat vědomosti z naší moravské vlastivědy, znát vánoční zvyky a tradice našich předků. Nebo je na tom něco špatného? Když jsem se s touto úvahou svěřil jednomu ze svých známých, obdržel jsem pádnou odpověď: „Dej pokoj s tím moravským nacionalizmem!“ Dovolil jsem si opsat z testu na ukázku alespoň tři otázky i se správnými odpověďmi a navrhnout náhradní otázku i odpověď. Otázka testu: „Proč se českému vánočnímu jídlu říká Černý Kuba?“ Odpověď testu: „Podle hřibů modráků, které se přidávají do uvařených krup a zbarví pokrm do černa.“ Náhradní otázka: „Proč se starému moravskému vánočnímu pokrmu říká Černý Kuba?“ Odpověď: „Podle kousků nakrájeného uzeného masa a nakládaných kyselých švestek, které se přidávají s česnekem a kořením do uvařených krup. Tmavé maso a švestky zbarví pokrm do černa.“ Otázka testu: „Se kterým místem je spojen osud Jana Jakuba Ryby, autora České mše vánoční?“ Odpověď testu: „Rožmitál pod Třemšínem. Jakub Jan Ryba žil v letech 1765 až 1815. Rybova mše je ……… v českém jazyce. Stala se symbolem českých Vánoc. ……… Na okraji lesa nedaleko Rožmitálu si podřezal žíly. Zbylo po něm sedm dětí a manželka Anna.“ Náhradní otázka: „Se kterým místem je spojen osud Josefa Cyrila Schreyera, autora Moravské mše vánoční?“ Odpověď: „Dřevohostice. Josef Cyril Schreyer se narodil 1718, přesný rok úmrtí není znám (snad 1780?). Schreyerova mše je zpívána v jazyce moravském a v latině. Mše se stala na plných sto let symbolem moravských Vánoc. S manželkou Annou měl tento venkovský kantor dvanáct dětí, o které se vzorně staral. (Zde si neodpustím malou poznámku. Už před časem mi jeden z posluchačů Schreyerovy mše namítl: „Ta skladba se jmenuje Missa pastoralis a vůbec ne „moravská“. To si moravisti vymysleli až později!“ Svatá
pravda! Rybova mše se původně jmenovala Missa solemnis Festis Nativiatis. To „česká“ si čechisti vymysleli až dodatečně!) Otázka testu: „Kdy a kde se v Praze údajně poprvé objevil nazdobený vánoční stromeček?“ Odpověď testu: „1812 u režiséra Liebicha v Libni“. Náhradní otázka: „Kdy a kde se poprvé na Moravě objevil nazdobený vánoční stromeček?“ Odpověď: Odpověď se mi zatím vypátrat nepodařilo. Tento zvyk se od 16. století šířil do Evropy z Alsaska velmi pomalu (Brémy 1570, Lipsko 1765, Vídeň 1816). Divadelní režisér Karl Liebich jej přinesl do Prahy z Německa (pocházel z Mohuče) ještě dříve, než se novinka dostala do Vídně. Naskýtá se trochu podobná otázka: „Kdy se na Moravě poprvé objevil vánoční strom na veřejném prostranství?“ Zřejmě by většina z Vás věděla, že: „V roce 1924 v Brně z iniciativy Rudolfa Těsnohlídka. Z Brna se pak tento zvyk rozšířil do celé Republiky Československé“. Jak by asi byla formulována odpověď na uvedenou otázku ve zmíněném Vánočním testu, obíhajícím po internetu před Vánocemi 2015? Možnou variantu najdeme ve „Vánoční encyklopedii“ od Valburgy Vavřinové (2002). Tam se k tradici vánočních stromů na veřejných prostranstvích měst uvádí: „O rozšíření zvyku stavět na náměstích velké vánoční Stromy republiky se v Čechách zasloužil spisovatel a novinář Rudolf Těsnohlídek (1882 – 1926). ………Pokud o vánočních svátcích povedou Vaše kroky na Pražský hrad, kde stává jeden z takových stromů, věnujte tichou vzpomínku muži velkého srdce.“ Chybí jen návod, jak zamáčknout slzu. O Brně, natož o Moravě ani slovo, vánoční stromy se na náměstích zřejmě staví jen v Čechách a na hradě pražském především. A tak mě napadlo: nestálo by za námahu sestavit a rozesílat před Vánocemi 2016 Vánoční test, dejme tomu o dvaceti otázkách a odpovědích, který by čtenářům připomněl také něco z moravských vánočních příběhů a zvyků? Rád se k takové práci připojím. Poznámka redakce (JJM): Rád bych připomněl, jen tak pro úplnost, že svátky vánoční jsou časově propojeny s astronomickou události (na severní polokouli naší planety) zimním slunovratem. KRÁLOVNA FRITIGIL Milan Trnka, 11. ledna 2016 V roce 353 našeho letopočtu se v Bordeaux narodil římský básník a spisovatel Paulinus Pontius Meropius Ancius Nolanus. Od dětství byl připravován jako syn římského senátora na úřednickou kariéru. Pracoval postupně v několika veřejných úřadech, stal se senátorem, konzulem a guvernérem v Kampánii, hodně cestoval. Z díla se zachoval jen zlomek – 35 básní a kolem padesáti polemik – dopisů význačným osobnostem tehdejšího světa. Byl přítelem svatých Augustina, Martina, Jeronýma a dalších. Roku 390 se nechal pokřtít, zastával místo tajemníka u milánského biskupa svatého Ambrože. Roku 409 byl ustanoven biskupem v Nole (Kampánie), kde také roku 431 zemřel (mimochodem: Nola je rodištěm Giordana Bruna). Římskokatolická církev jej kanonizovala a prohlásila církevním učitelem. Ve zmiňované funkci tajemníka milánského biskupa sepsal svatý Paulin zprávu o pokřtění markomanské královny Fritigil svatým Ambrožem. Tato událost se stala roku 396. Je tedy letošní rok 2016 rokem výročním. Nejstarším historicky doloženým etnikem na Moravě byly keltské kmeny Volků, vystřídané na přelomu letopočtu, tedy v době, kterou nazýváme stěhováním národů, postupně směsicí germánských Markomanů, Kvádů a Langobardů. V průběhu šestého století pak Moravu osídlili Moravané. Není možno si představit pohyb těchto kmenů jako výměnu bytů, kdy se jedna rodina vystěhuje a druhá rodina se do prázdného bytu nastěhuje. V průběhu staletí docházelo k vzájemnému splynutí části původních obyvatel lokality s nově příchozími. Přes jazykovou vyhraněnost se tak vytvářelo vědomí, že lidé nemají jen určitý původ, ale že také patří k určitému území. Česká legenda „Život a umučení svatého Václava“ (Kristián) sice vypravuje v první kapitole o pokřtění Moravanů Řekem Cyrilem. Avšak tentýž autor zaznamenává, že Morava přijala víru Kristovu už v době života svatého Augustina (zemřel 430). Kristián tedy mluví o dvojím křesťanství na Moravě: starém v době
Augustinově a druhém v době Cyrila a Metoděje. Nesmíme zapomínat, že oba svatí bratři nepřicházeli na Moravu jako do země pohanské – Moravané ze značné části již víru v Krista přijali již před jejich příchodem. Jedním z mnoha úkolů obou bratří bylo připravit půdu pro uzavření takových dohod, které by vymanili Moravu z církevní závislosti na Východofranské říši. O historické existenci královny Fritigil nelze pochybovat. Kromě uvedené zprávy tajemníka milánského biskupa je dochována i část korespondence královny se svatým Jeronýmem (341 až 420). Značná část moravských historiků pokládala královnu Fritigil za manželku panovníka Moravy. Ještě v 18. století bylo pojmenování Morava a Markomania bráno jako synonymum. Lze namítnout, že není možné spolehlivě dokladovat vládu Fritigil právě na území Moravy. Jediným vodítkem by mohla být zmínka v korespondenci královny se svatým Jeronýmem, kde je zmiňován biskup Sunnia, působící na území Fritigilina království a sídlící v lokalitě, která je historiky označována jako Nitra na dnešním Slovensku. A nemělo by se také zamlčovat, že německy hovořící Moravané ještě v době (první) Československé republiky organizovali každoročně zájezdy do Milána k hrobu svatého Ambrože na památku pokřesťanštění Moravy. Proč o tom všem (možná trochu zmateně a neodborně) píši? V deníku Metro (vydavatelství MAFRA), který je zdarma rozšiřován po celé České republice, je ve výtisku ze 6. ledna 2016 v jednom z příspěvků uvedeno cosi o nebezpečí „vážného zpochybňování dědictví praotce Čecha“. Už na základních školách jsou děti zatěžovány nesmysly o vybájených vládcích jakými měli být Čech, Lech, Krok, jeho tři dcery, a tak dále. Tyto povídačky se sice týkají sousední české kotliny, netýkají se naší Moravy. Jenže dějiny Moravy se v České republice nevyučují. Ještě v 19. století se na všech stupních vzdělávání v Moravském markrabství moravské dějiny vyučovaly nebo přednášely. Se vznikem Republiky Československé začala převažovat výuka dějin Čech a postupně dějiny Moravy zmizely zcela. Snad jen s jedinou výjimkou: zmínkou o Velké Moravě – „prvním společném státu Čechů a Slováků“. Manipulátorům ani v tomto nezpochybnitelném státním útvaru nezbylo místo pro Moravany. Zjevnou snahou tedy bylo a je vymazání povědomí obyvatelstva o existenci Moravy, případně Moravanů jako svébytného národa, o účelovou převýchovu na příslušníky nejprve československého, později „jednotného“ českého národa. Zkusme postavit proti báchorkám o původu Čechů a proti vychvalování českých dějin (a tím i kultury, symbolů, tradic, atd.) seriozní údaje o historii Moravy, o význačných moravských osobnostech, o historii naší země, mnohdy tak odlišné od historie Čech. V současnosti je to snaha velmi nelehká – ale možná. Začít můžeme třeba sdělováním pravdivých informací o dějinách Moravy rodinným příslušníkům, přátelům, známým. Snad i tento příspěvek tomuto úsilí napomůže. Vychovává pozitivní diskriminace parazity? Mgr. Petr Michek, 6. ledna 2016 V minulosti masmédia informovala o nepokojích v Českých Budějovicích, kde dětský konflikt na pískovišti přerostl ve srážky s rasovým podtextem mezi majoritními občany a minoritními Cikány – Romy. Po nepokojích ve městech Šluknovském výběžku, v Litvínově, v Mostě atd., byl zde opět nastolen problém soužití minority s majoritní společností. Problém zní – jak začlenit, tzv. integrovat, Cikány – Romy do naší společnosti? Je deprimující, když řadový občan jde ráno do práce a spokojení a rozesmátí Romové, sedící u kiosku, na něj pokřikují: „Makej Gadžo, ať máme na pivo“. V poslední době se k této otázce začíná vyjadřovat daleko více lidí, kteří žádají vládu, aby před tímto problémem nezavírala oči a začala jej řešit. Jedním z nich je senátor Jaroslav Zeman, který je zároveň podnikatelem i starostou Albrechtic v Jizerských horách. Cituji: „Cikáni už druhou generaci nedělají. Já na rozdíl od těch všech Kocábů a spol., kteří se proklamacemi o právech Cikánů od revoluce dobře živili, jsem za těch dvacet let, co mám fabriku, zaměstnal ročně, tak šest Cikánů, čili dohromady cca 120. Jejich pracovní výkony byly vždy katastrofální, trvale pracovat byli schopni dva, tři, čtyři. Zbytek po několika dnech či týdnech skončil. Bylo tam i vysoké procento
těch, kteří u nás něco provedli a dostali následně podmíněné tresty. Tedy, že něco ukradli a podobně. Všichni ti lidskoprávní zmocněnci pro romskou otázku, co se na Cikánech po léta bezostyšně přiživují, jsou mi k smíchu. Myslím si, že stát, který dává Cikánům peníze, by po nich měl chtít bez pardonu a v první řadě, práci. Ať dělají veřejnou službu, ať uklízí veřejné prostory. Z mého pohledu má každý právo být líný – pak může ležet v příkopě, na to má svaté právo! Ale vy ani já nemáme povinnost někoho takového živit. Když je někdo nemocný, slabý, má problém, tak pomozme – to je naše morální povinnost. Ale když je někdo líný, má na to svaté právo – ale nesmí se pak divit, že nedostane peníze“. „Když tu bude nevládní organizace provozovaná ze soukromých peněz, tak ať je jich tu třeba 300. Ale žádné peníze ze státního rozpočtu bych jim nedával. Tyto organizace jsou plné lidí, kteří se tzv. začleňováním Cikánů do majoritní společnosti dlouhodobě a bez jakýchkoliv viditelných či měřitelných výsledků velmi dobře živí. Další nemravností jsou dávky, vyplácené Cikánům jako příspěvek na bydlení, kdy jim ze státních peněz dáváme na nájem. Proč? Já to vidím sám v podniku. Některé mé zaměstnankyně jsou např. rozvedené, jsou samoživitelky, je jim třicet a jsou rády, když u nás na severu mají 12 tisíc hrubého, čili 10 tisíc čistého. A pokud jim exmanžel neplatí dlouhodobě výživné, tak kde pak jsou? Na státní podporu samozřejmě nemají nárok, zatímco Cikáni dostávají v naší oblasti osmidevítitisícové dávky, jako příspěvek na nájem. To je prostě úplně zvrácený svět: Ten kdo zcela programově nepracuje, se má lépe než ten, kdo poctivě pracuje. S tím mám obrovský problém… Přitom v případě Cikánů jsem viděl zpracovaný modelový příklad, kde mohou dosáhnout při čtyřech dětech – nevyučený, nevyučená, nikdy ještě nepracující – až na 37 tisíc, to je 50 tisíc hrubého. Srovnejte si, kolik si vydělají naší lidé ve fabrikách? Ať povinně vykonávají Cikáni veřejnou službu! Alespoň si vypěstují pracovní návyky. Obecně by měla platit zásada, že dávky musí být tak nízké, aby je to nutilo pracovat. A pokud pracovat nechtějí, tak ať si ležív příkopu. S tím nemám problém. A myslím si, že 95 procent obyvatel naší země s tím problém také mít nebude“. Druhým známým podnikatelem i politikem je Tomio Okamura. Svůj příspěvek pod názvem – Sociální programy ožebračují chudé a vychovávají z lidí lenochy, podvodníky a parazity, publikoval dne 6. května 2013. Cituji: „Sociální programy ožebračují chudé. Cíleně vychovávají z lidí lenochy a podvodníky, učí je parazitovat na systému. Pozitivní diskriminace menšin ve školách vede k úpadku kvality školství a v důsledku nijak pozitivně neovlivní společenský úspěch příslušníků menšin. A je fakt, že inteligence různých etnik a ras je různá a žádný vzdělávací program s tím nepohne. A naopak emancipace žen bílé rasy v důsledku přináší duševní úpadek celé rasy, to proto, že talentované a chytré ženy mají čím dál méně dětí, protože se věnují kariéře. Naopak ženy s minimem duševních schopností se živí tím, že rodí stále dokola děti, na které berou sociální dávky“. „Kdybych výše uvedené napsal a podepsal já, tak jsem za rasistu. Autorem těchto myšlenek je americký sociolog Charles Murray. Při čtení Lidových novin jsem na jeho jméno narazil ve velmi inspirujícím textu českého sociologa Petra Hampla. Problematice chudých a sociálně vyloučených menšin, tedy černochů v USA, věnoval Murray tři knihy. Jedna z nich, vyšla i v ČR, jmenuje se – Příliš mnoho dobra a věřte, stojí za přečtení“. „Na základě tvrdých dat autor doložil to, co sice všichni víme, ale co se snaží nejen americká vláda, ale i ty naše vlády nevnímat. Tedy to, že pokud někdo celý život nepracuje, tak to zpravidla není výhradně vinou společnosti. A že jediný, kdo se svým osudem může pohnout, je člověk sám“. „Americký sociolog nesvádí vinu na menšiny – říká: „Chovají se racionálně – dělají jen to, co jim systém dovolí, chovají se tak, jak jsme je to naučili“. Murray dost trefně pojmenovává další problém – tedy podpora matek s dětmi – americký systém, stejně jako náš, vede k tomu, že matky, které by jinak děti neměly, rodí stále dokola a berou děti jako výdělečný byznys. Nejvíce ovšem rodí matky s nízkým intelektem, bez
pracovních návyků a přivádí na svět a vychovávají další generaci parazitů. Omluvte mne, ale neznám přesnější slovo – ten, kdo systém cíleně jen využívá a nic mu nedává, je parazit!!!“ „Murray sledoval a analyzoval statistiky a věcně doložil, že po dvaceti letech vládních programů pro chudé a menšiny, po miliardách dolarů vynaložených na jejich podporu a vzdělávání, se počet chudých nezměnil ani o jedno procento. Naopak zvětšil se rozestup mezi bílými a černochy, kteří před zahájením menšinových programů bělochy celkem úspěšně doháněli. Před vyhlášením sociálních programů za prezidenta L. Johnsona alespoň část chudých bojovala o lepší existenci a vedla k tomu své děti a dělala maximum, aby alespoň ony žily lépe“. „Sociální programy převrátily jejich myšlení. Sociální pracovníci začali chudým tvrdit, že když se jejich dětem ve škole nedaří, je to vina společnosti. Skutečnost je opačná, krutá a nekorektní – tím, že se ve škole snažíme udržet ty, co by před lety byli vyloučeni nebo přeřazeni na „zvláštní“ školu, tím ničíme celý systém. Snižuje se kvalita vyučování, za cenu toho, že ve škole udržíme jednoho nepřizpůsobivého studenta a ničíme tak budoucnost všem ostatním. Snižováním hranic kvality, ale také disciplíny potřebné pro učení i práci vyrábíme další nepřizpůsobivé. Tohle není popis české školy – takhle Američan popisuje důsledky takzvané pozitivní diskriminace, která se pokusila otevřít školy ponejvíce nepřizpůsobivým menšinám“. „Intelektuálové z celé země (z USA) se snažili Murrayova tvrzení zpochybnit. Americká psychologická asociace dokonce sestavila speciální tým, který měl Murrayovy teze vyvrátit – ale smůla. Podle Petra Hampla zatím nikdo Murrayova fakta a čísla nevyvrátil. Pravda a fakta se prostě přebarvit nedají“. Tolik Tomio Okamura. Třetím člověkem, který se nebál veřejně na problém upozornit je senátor Miroslav Krejča. V rozhovoru s ním vedeném řekl, že si myslí, že v České republice Romové diskriminováni nejsou. Podle něho je to spíše naopak a diskriminována je většinová společnost a neměří se všem stejným metrem, atd. Že vám to něco připomíná? Totéž po vzoru USA i naše vlády, co tu po sametové revoluci byly, praktikují vůči Cikánům. Štědrými dávkami je odnaučily pracovat a oni pouze využívají systému. Často je proto dnes slyšet. „Zlatí komunisti, za těch Cikáni museli pracovat, ti na ně platili“. Jediným řešením jak tento problém vyřešit je povinnost veřejných prací pro všechny práce schopné Cikány Romy od 18 – 63 let. Výplata sociálních dávek musí být podmíněna odpracováním běžné pracovní doby při veřejných pracích. A že by obce a města práci nenašly, tak tomu nevěřím. Alespoň bychom měli spravené a zametené chodníky, vysbírané odpadky podél silnic a potoků, natřená zábradlí, vysekané břehy příkopů podél silnic a to nejen v intravilánech obcí, ale také i v jejich okolí, atd. Prozatím je při těchto pracích vidět pouze nezaměstnané mladé lidi bílé pleti. Cikánů je zde jako šafránu. Na základě výše uvedeného si proto myslím, že tzv. pozitivní diskriminace je špatným řešením pro začleňování romské minority do většinové společnosti. Ačkoliv to nebylo úmyslem, tak ve skutečnosti vychovává parazity. A s tím by se již mělo skončit! Poznámka redakce (JJM): Podmiňování sociálních dávek veřejně prospěšnými pracemi je nesystémové řešení. Správně by měly být veřejně prospěšné práce regulérním zaměstnáním s regulérní mzdou. A důvody proč to tak nejde si každý domyslí sám.
T Ř Í K R Á L O V É P R O H L Á Š E N Í M N K 2016 k senátorům Senátu a k poslancům Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Vážené poslankyně a senátorky,vážení poslanci a senátoři. V návaznosti na výsledky sčítání obyvatel v České republice v roce 2011, kdy se k moravské národnosti přihlásilo 630 897 obyvatel (z toho 108 423 občanů v kombinaci s národností českou, slezskou, slovenskou, atd.), s odvoláním na práva a svobody, jež jsou součástí Listiny základních práv a svobod, která je součástí
ústavního pořádku České republiky, Vás žádáme o zákonné uznání moravské národnosti v České republice. Naši žádost odůvodňujeme následujícími skutečnostmi:
1. Při sčítání lidu, domů a bytů v České republice v roce 1991 se přihlásilo k moravské národnosti v tehdejším Československu 1 363 313 občanů, v roce 2001 se v Čechách, na Moravě a ve Slezsku k moravské národnosti přihlásilo 380 474 občanů a v roce 2011 se k moravské národnosti přihlásilo 630 897 občanů České republiky, což dokladuje, že Moravané existují.
2. V odst. 2. čl. 3. Listiny základních práv a svobod, která je součástí Ústavy České republiky je uvedeno: „Každý má právo svobodně se rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoliv ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřujícího k odnárodňování“.
3. V České republice je občanům moravské národnosti odmítán jak národní statut, tak i práva
národnostní menšiny a jsou považováni za občany většinové společnosti České republiky, což vede k jejich přezírání a k zařazování pod českou národnost, což je zjevným porušováním Ústavy České republiky.
4. Dosavadní odmítání existence svébytného moravského národa ze strany představitelů České republiky, falešně a účelově odůvodňované chybějící jazykovou a kulturní odlišností od národa českého je zpochybnitelné, neboť i když Rakušané mluví německy, jsou světovým společenstvím přijímáni jako samostatný národ. Stejně tak to platí pro Brazilce, kteří nejsou Portugalci a rovněž Argentince, kteří nejsou Španělé.
5. V mezinárodním paktu o občanských a politických právech, který je součástí právního pořádku
České republiky se v odst. 1., čl. 1. uvádí: „Všechny národy mají právo na sebeurčení“ a v odst. 3., čl. 1. se uvádí: „Státy smluvní paktu, včetně těch států, které jsou odpovědny za správu nesamostatných a poručenských území, budou podporovat uskutečnění práva na sebeurčení a budou toto právo respektovat v souladu s ustanovením Charty Organizace spojených národů“.
6. Svébytnost moravské národnosti v České republice by měla být mimo jiné uznána i novelizací zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů. Zde, vedle národního společenství občanů české národnosti a národnostních menšin žijících v České republice, žádáme i uvedení občanů národnosti moravské, jako příslušníků svébytného národního společenství.
7. Proto Vám zasíláme návrh novely zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních
menšin a o změně některých zákonů, včetně důvodové zprávy a věříme, že podáte návrh na její projednání v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky a následně i v Senátu Parlamentu České republiky.
Dáno v Brně dne 6. ledna 2016. Ing. Josef Pecl, CSc., Prezident MNK Ing. Jiří Kachlík, CSc., Viceprezident MNK Ing. Jiří Drápela, Eq.M., Kancléř MNK
