Číslo 5 * 2001 * cena 0 Kč Tento trampský – vodácký občasník Vítr vydává: Vlčice, Frenky a Míňa
1
Vítr číslo 5
strana č. 2 VOJTA ZÍCHA VYDAL CD Jméno Vojtěch Zícha je neoddělitelně spjato s již takřka legendární skupinou Druhá míza. Nedávno tato formace natočila nové album s názvem II. míza 2001. Zdroj: Portýr 12/2001 - VLČICE -
Přejeme Vám šťastný Nový rok 2002 plný krásných vandrů a toulek, zábavného sjíždění řek, pohodových DALŠÍ NOVÁ CD potlachů, slezin a jamů. A hlavně spokojených návratů ALBUM | Bluegrass music | 2001 domů. Vaše redakce BRZDAŘI | Brzdaři live | 2001
Obsah, Zpravodaj Poezie z mechu Turistické známky Větrná hranice Velký vandr - expedice Brno Psáno v sedle Pověsti americké Trampové na webu Psáno střelným prachem Masopust 2001 Z Vlčího kotlíku Vánoční nadělení Z půdy Půlnoční povídka Naučnou stezkou Putování Tolštejnským panstvím Morticiiny bylinky Náš tip na výlet
EARLY GRASS REVIVAL | Don't Waste The Time And Play | 2001 FIFTY FINGERS | Dancing To The Change | 2001 PRAŽCE | Dva kroky | 2001 SUNNY SIDE | Staří Greenhorni | 2001 VODOPÁD | Vodopád & Philippe Naudot | 2001 WYRTON | Tajná přání | 2001 Zdroj: Bluegrassová asociace ČR. - VLČICE -
str. 2 str. 3 str. 3 str. 4 str. 4 str. 5 str. 6 str. 7 str. 7 str. 8 str. 8 str. 9 str. 9 str. 10 - 11 str. 12 str. 12 str. 13 str. 13 - 14
Z VAŠEHO PERA... PŮLNOČNÍ POVÍDKA | autor: Hombré VELKÝ VANDR – EXPEDICE BRNO | autor: Humusák PSÁNO STŘELNÝM PRACHEM | autor: Merlin PSÁNO V SEDLE | autor: Merlin MASOPUST | autor: Merlin VÁNOČNÍ NADĚLENÍ | autor: Merlin PUTOVÁNÍ TOLŠTEJNSKÝM PANSTVÍM | autor: Fairy Z AMERICKÝCH POVĚSTÍ | autor: IWO + G.N. Předem moc děkujeme
- Redakce -
Soutěž pro Vás: Vyhlašujeme soutěž pro vládce a vládkyně království kuchyňského, tentokráte na téma:
Kuře 100 x jinak! UZÁVĚRKA PŘÍŠTÍHO ČÍSLA:
Kontakt na redakci:
1. 12. 2002
Vlčice:
[email protected] Frenky:
[email protected] Míňa:
[email protected] Merlin:
[email protected]
Rádi uveřejníme Váš příspěvek. Moc děkujeme. Piš, piš, piš nebo tě sní myš ☺ Tento časopis lze také nalézt na www.magica.cz
Vydáno: prosinec 2001, nákladem 20 ks Sestavila: Vlčice, grafika: Vlčice, korektura: FOX
2
Vítr číslo 5
strana č. 3
Pro Morticii V záblesku vodní hladiny, když splývá s noční tmou, v záři hvězd,jemně chvějivé, nad temnou hlubinou. Ve světě sil, tak, jak je znám, jen větrem hnána, zhasínám...
Jarní sen Už aby zase bylo jaro co vzduchem tak nádherně voní už aby honci znovu hnali v pastviny stáda mladých koní.
Najděte mě i s mou větrnou září, paprskem vánku který vál.... Vždyť jen pro vás nastavuji dlaň. Vzlétněte se mnou, s větrem, v dál.
A budou lidi opět na cestách zas bude krásný každý den za dlouhých zimních nocí zdá se mi tenhle ten něžný jarní sen.
Cheers Hombre
Merlin
TURISTICKÉ ZNÁMKY Nasbírejte řadu deseti jakýchkoliv číselně navazujících papírových kuponů, které jsou součástí Turistických známek - utrhněte je! Nalepené kupony zašlete doporučeně na adresu:
Jsou to kulaté, dřevěné, vypalované plakety, které jsou suvenýrem a zároveň "potvrzením" o dosažení turisticky atraktivního místa. Jinde je nelze koupit. Navazující číslovaná řada známek sleduje hřebeny hor, toky splavných řek, mapuje hrady, zámky, přírodní i technické památky, historická města, zpřístupněné jeskyně, zoologické zahrady a mnoho dalších zajímavých míst. Turistické známky spolu s každoročně aktualizovanými mapami mohou hrát roli průvodce po krásách naší vlasti. Celý systém je neustále rozšiřován. V budoucnu bude doplněna každá Turistická známka její zmenšenou verzí na připojené barevné samolepce. Malou "Turistickou známečku" můžete využít jak k nalepení do cancáku, na pohlednici či do katalogu osobní sbírky, tak také například na rám jízdního kola či na kovové hole pro "nordic walking", které jsou mezi turisty čím dál oblíbenější. S Turistickými známkami se hraje sběratelská hra .
Turistické známky s.r.o. P.O. BOX 21C 795 01 Rýmařov (nezapomeňte uvést zpáteční adresu!) Obratem Vám zašlou Prémiovou turistickou známku - za každou desítku jednu, pokaždé jinou. V současné době je vyrobeno 179 Prémiových turistických známek. Po získání padesáti Prémiových známek se stáváte bronzovým sběratelem, po nasbírání sté Prémiové známky stříbrným sběratelem, a po dosažení počtu stopadesáti Prémiových známek se stáváte zlatým sběratelem Turistických známek. Jako potvrzení od nás vždy dostanete sběratelský odznak s Vaším jménem v barvě příslušného kovu. Všechny Výroční turistické známky jsou doplněny papírovým kuponem, takzvaným "Žolíkem". Stejně jako v kartách je možné jím nahradit kterékoli číslo, ovšem jen jedno v každé uplatňované desítce. - MÍŇA http://www.turisticke-znamky.cz/main.php
Doporučená prodejní cena 30,- Kč
3
Vítr číslo 5
strana č. 4 3.) Rovne - žlutá - Bašta - červená - Vlárský Průsmyk ČD - červená Sidonie - /dál červená 6km na Slov./ - Pod Okršliskem - červená Střelná ČD - 40 km 4.) Střelná - červená, modrá - Čubuv kopec - modrá - Makyta červená - Malý Javorník - /dál červená na Slovensku - Velký Javorník - Jašovci/ - Bumbálka - 45 km 5. ) Bumbálka - červená - Bílý Kříž - červená - Mosty u Jablunkova 21 km
Poslední nekompletní částí je tedy etapa Karpaty. Zahrnuje prakticky celou čáru dotyku se Slovenskem. Je velmi hornatá (Bílé Karpaty, Javorníky, Moravskoslezské Beskydy) a jistě krásná. Odtamtud mám jen zkušenost z vandru na Velký Lopeník, tenkrát nám nepřálo štěstí, dojít až nahoru. Na příště ho přeju nejen vám. Ještě bych rád poděkoval kamarádovi Tomovi, že vyřešil malou a velkou nesnáz s mapama. Dík. Takže již slibované:
Koridor body: Od jihu na severovýchod Dubňany, Hroznová Lhota, Komňa, Valašské Klobouky, vrch Tanečnice, Ostravice (ves), rozhledna Kozubová Kontrolní body: 1. Velký Lopeník – hora 2. Čubuv kopec – rozhledna 3. Tur. chata Třeštík - 2 km od Bumbálky Celá etapa Karpaty měří přibližně 186 km.
6. Karpaty Počátek: Hodonín ČD Konec: Mosty u Jablunkova ČD
Doporučená trasa: 1.) Hodonín, červená, zelená - Rohatec - silnice – Sudo-měřice ČD - zelená - Mlýnky - modrá Horní Mlýn - žlutá - Lučina - červená Javorník nad Včeličkou ČD - 40 km 2.) Javorník n. V. - modrá - Kubikuv vrch – zelená, červená Velká Javořina - zelená - Strání - zelená - Mikulčin vrch - žlutá Rovne - 34 km
Kamarádi, těším se na vaše příspěvky a taky bych nás Hraničáře rád pomalu sečetl. Zatím mám informace asi o 10 lidech, kteří (jsou to blázni) se vydali na cestu. Rekord-man je asi Míňa, dostal se s hranicí až na Klínovec. No já padám, Vítr mne už na hranici zve. Za všechny co mi pomohli Vás zdraví Frenky plníme své teřichy božskou krmí a už k večeru pochodujeme údolím Svratky k chatovému táboru Šárka, kde si zajišťujeme nocleh. Chatka je poněkud prohnilá, ale to nebrání v příjemném strávení večeře a celodenních prožitků z Brna. Ráno míříme ke klášteru Porta Coeli v Tišnově a pak dál na zříceninu Loučky. Ty nejvíc uchvátily Ráďu, neboť místo s hromádkou kamení jí nepřipadá vhodné nazývat zříceninou. A tak vznikl fenomén "Loučky", který je používán dodnes pro každou zříceninu bez možnosti určení stavby. Vracíme se zpět do Tišnova a vláčkem pádíme okouknout rodovou hrobku Pernštejnů v Doubravníku. Móc pěkný! Alejí kopřiv a jiných kudlibabek docházíme navečír do Nedvědic, kde přespíme. Snídaně v hospodě a mažeme na majestátní Pernštejn. Opravdu Pan Hrad! Po prohlídce si Míňa nastavil v předhradí stativ s aparátem, a zatímco čekal na vhodné světlo pro fotografii, občerstvovali jsme se u stánku. Za chvilku přišel jakýsi klučina a začal mu do přístroje lehce kopat. Snad zkoušel, jakou to má stabilitu. Po okřiknutí toho nechal, ale za chvíli byl tady zas a pokračoval s větší vehemencí. To už jsem ale nevydržel, přišel potichu k němu a zezadu zařval: "Jedeš! Mám doma kůžičku z parchanta!" V klukovi by se krve nedořezal a pak už jen z uctivé vzdálenosti pozoroval, jak dopíjíme pivo a po zdařilém udělání snímku odcházíme. Železnicí a stopem přejíždíme do westernového městečka Šiklův mlýn. Je to tu podle očekávání super, až na to, že dnes je zavírací den. Ale aspoň tu není masomlejn lidí. Následuje přesun autobusem do Bystřice nad Perštejnem. Odsud se dostáváme přes zříceninu Aueršperk na hrad Zubštejn. V útrobách hradu rozbíjíme ležení, ale na popud cedule "pozor nebezpečí zřícení klenby" se přesunujeme na loučku za hradem. Během ohřívání buřtů a konzerv stavíme přístřešek a pokojně užíváme večerní pohody až do uložení ke spánku. Ve čtyři ráno nás probudí průtrž mračen. Plachta nás sice ochránila dobře, ale spánek už přece jen nebyl nejpevněší. Když jsme vstávali, tak si chytrák Míňa kopnul do boty a naplnil si jí vodou z louže. Při balení nám taky leccos navlhlo a tak jsme v lijáku vyrazili domů. Jenom litovali, že jsme nezůstali v ochranných zdech hradu, protože tam bysme zůstali úplně suchý. I když jsme se mokří, hladoví a bez peněz vraceli domů, může-me určitě říct, tenhle vandr se opravdu vydařil.
Expedice BRNO - Humusák Jednou v pátek navečír jsem seděl s Ráďou a Míňou v hospodě U zlaté medaile a přemýšlel, kam vyrazíme před prázdninami na vandr. Netrvalo dlouho /asi tak tři piva / a začal se rodit plán. Navštívíme moravskou metropoli Brno a přilehlé památky ležící na severozápad od ní.Při vstávání o půl čtvrté ráno mi proběhlo hlavou jediné: "Doufám, že v tomhle drsném rázu nebude celá expedice pokračovat." Po šestihodinovém trmácení nás ještě nemile překvapila paní na nádraží, která nás varovala před zloději, kapsáři a jinou svoločí. Naštěstí všechny chmury se rozptýlily po spatření dominanty města – katedrály sv. Petra a Pavla. V kapucínském klášteře se na nás smála spousta umrlců, mezi nimiž nejvíce zaujala mumie Pandura Trencka, o němž jsme se dozvěděli něco víc na hradě Špilberku. Prohlídce předcházela minela Míni a jeho potřeba na malou stranu. Protože "přece nebude chcát u stromu", navštívili jsme restauraci na hradbách za účelem použití záchodků. Kdyby ovšem nebyly zamčené! A tak jsme zaplatili 70,Kč za dvě piva, Míňa se vymočil do křoví a vyrazili jsme na hrad. Po exkurzi v chladných zdech kasemat pevnosti, kde nám bylo předvedeno i mučící zařízení z dob, kdy byl Špilberk věznicí, jsme navštívili v Muzeu města Brna výstavu historických mečů a expozici přírodních krás Střední Moravy. Přesun šalinou na hráz Brněnské přehrady byl bezproblémový, a po malém občerstvení v kiosku nasedáme na párník a ten nás odváží po hladině nádrže, zemitě zbarvené po nedávných deštích, až pod hrad Veveří. Ten je však kvůli restitučním problémům s převodem majetku uzavřen a tak se plácáme hladoví směr Veverská Bítýška. Zde se zjevuje kulinářský ráj v podobě stylové restaurace, kde
- Humusák -
4
Vítr číslo 5
strana č. 5 Pole bending Také zde je testována rychlost a obratnost. Pole bending doslova znamená ohýbání se okolo tyčí. Postaví se do řady šest tyčí mezi nimiž je rozestup 7 metrů. Jezdec na koni nejprve cválá co nejrychleji k nejvzdálenější tyči a vrací se kličkováním mezi jednotlivými tyčemi. Ještě jednou se vrací kličkováním zpět k nejvzdálenější tyči a pak pádí podél tyčí rovně do cíle.Za povalenou tyč se načítá 5 trestných vteřin.
Ahojky kamarádi... Od tohoto čísla budu ve spolupráci s Tetřevem pro Vás připravovat tuto stránečku. Protože si uvědomuji, že málokdo koně vlastní, tak nebudu udílet žádné praktické rady, ale spíše informovat o různých zajímavostech, které se koní a dění kolem nich týkají.Pokud by ovšem někdo praktickou radu chtěl, nechť se s důvěrou na mě obrátí :
[email protected] a já se pokusím mu odpovědět.
Trail Zde se trať skládá z různých překážek, které musí kůň překonat. Tři z nich jsou povinné. Otevření a zavření branky, couvání mezi kládami na zemi a jízda přes 4 klády na zemi. Dále se používá např. přecházení můstku, procházení brankou, úkroky do strany či přenášení břemene z místa na místo. Hodnotí se především poslušnost koně, jeho jistota a způsob pohybování. Kůň musí vždy sledovat kam dává nohy a nesmí žádnou překážku porazit. Důvěra koně k jezdci zde hraje velkou roli.
Merlin Westernové ježdění Westernové ježdění vzniklo v 19. století v Severní Americe během dobytkářské éry. Kovbojové potřebovali mít obratné a pohyblivé koně, kteří se dali ovládat jednou rukou, aby jejich jezdci mohli lépe pracovat. A protože na koních trávili celé dny a noci, potřebovali mít také pohodlná sedla zvláštní konstrukce. Jezdci byli často nuceni překonávat v sedle dlouhé vzdálenosti. Z toho důvodu hledali pohodlný a bezpečný způsob jízdy tak, aby se jezdec i kůň unavili co nejméně. Tímto způsobem vznikal westernový jezdecký styl. Způsob jízdy během práce a během různých her, pořádaných ve volných chvílích, tvoří základ dnešního sportovního westernového ježdění. Nekonečné dobytčí ranče zmizely, ale umění kovbojů zůstalo. Spousta lidí zjišťuje, jak je toto ježdění příjemné a uvolněné a stále více se jich tomuto (u nás mladému) sportu věnuje. Je to sport jako každý jiný a velice rychle se u nás rozšiřuje. Snad je to díky té romantice divokého západu, vždyť kdo by se jako chlapec nechtěl stát kovbojem (či kovbojkou promiňte děvčata). V okolí Ústí party nadšenců pořádají každý rok různé neoficiální westernové závody, kde lze získat představu , o čem to vlastně je. Jsou určeny pro jezdce, kteří vlastní koně, ale nemohou či nechtějí závodit na oficiálních přeborech. O to více jsou do tohoto sportu nadšení a to se projevuje při atmosféře závodů. A tak kdyby jste se chtěli někdy na westernové závody podívat, předkládám vám popis nejčastěji ježděných soutěží. Můžete potom před svou drahou polovičkou dělat odborníka přes western. Můžu potvrdit, že to zabírá, Tetřev to dělá pořád (jé, to jsem zase něco plácnul). Ale hlavně budete vědět vo co go. Takže . . .
Key hole neboli klíčová dírka je soutěž, kdy jezdec v plné rychlosti vjíždí do kruhu o průměru 6 m, bleskově se otáčí a cválá zpět do cíle. Hodnotí se čas a za překročení obvodu kruhu je jezdec diskvalifikován. Záchrana Jezdec se vřítí do arény, objede sud stojící přibližně v polovině arény, za ním naloží čekajícího spoluhráče a oba dva cválají zpět do cíle (ano, skutečně sedí oba na jednom koni). Jezdí se vyřazovacím způsobem, vždy dva koně v aréně. Tyto soutěže jsou spíše jen hry, skutečné westernové ježdění se odehrává v jiných disciplínách jako jsou např. drezůra (Reining, Western Pleasure, Western horsemanship), pracovní disciplíny s dobytkem (Cutting - oddělení jednoho kusu od stáda ) či Haltershow (posuzování vzhledu a stavby těla koně).Ovšem na našich amatérských závodech jsou nejčastější. Jde totiž především o zábavu. -MERLIN -
Barrel race. Je to rychlostní závod v jízdě okolo barelů. Pro tuto hru se rozestaví tři barely do tvaru trojúhelníku a jezdec musí okolo každého projet plný kruh. Může si vybrat zda začít vpravo či vlevo, třetí barel je umístěn na konci arény a objíždí se jako poslední. Jezdec se smí barelu dotknout, ale nesmí ho převrátit. Za převrácení je mu započteno 5 trestných vteřin. Jede se na čas.
5
Vítr číslo 5
strana č. 6 Než na lavici odpočívadla usnul, zdálo se mu, že znovu slyší poručíka Gottmanna, když si na ruské frontě v jednom domě sundal svůj těžký vojenský kabát, pověsil na hlaveň samopalu a mávl jím ve dveřích se slovy "A teď se koukej, jak se ti pitomci prozradí, Hansi!!!".
Z Amerických pověstí Napsali: *IWO*+ Gedriell N.
Dej pitomci kulomet...
Podzemí
Štolou se nesly kroky. Skupinka mužů zamířila k nárazišti. Pět vězňů a dva dozorci se vraceli z posledních úprav před opuštěním systému chodeb, kam po několik let nezasvěcený člověk nesestoupil. A muklové vědí, že není žádoucí, aby se také z nich vrátil někdo, kdo viděl zdejší tajnosti. Snad při svačině se jim něco podaří. Letadla jsou už slyšet a děla zní den ode dne blíž, stačí jen ve štolách pár dní počkat, bachaři budou mít jinačí starosti než je honit. Stačilo by jen toho s pistolí nějak zabavit, má pochroumanou ruku a nemůže tak rychle vytáhnout zbraň a tomu se samopalem v nestřežené chvíli nahodit na krk drát a stáhnout... "Raušpauza!" Byli na nárazišti. Posedali kolem stěn, vyndali ranní menáž... Ten s pistolí o kus dál močí, druhý má samopal na klíně a sklání se dolů... snad k torně... A teďka je bokem! Hbité ruce nahazují smyčku... podzemím zní střelba, pět bezejmenných těl leží na mokré zemi. Muž vstal a vyklepal horké patrony z kabátu, kterým utlumil sílu střelby a ví, že splnil úkol, kvůli němuž je dovedl až sem. Jó střílet v podzemí, kdo má tušit, co ten strop snese? Když se ten s pistolí vrátil a zkušeně nahmátl každému ležícímu krční tepnu, kývl hlavou a mlčky se vydali zpět k východu. Šli svižně, je čas polední menáže, na poslední zbydou snad jen kosti. V místě, kde do štoly začíná dopadat odlesk ostrého poledního slunce, to byl ten se samopalem, komu se zachtělo na malou. Ten s pistolí spěchá dál. Ve chvíli, kdy se jeho helma objevila v ústí štoly, zapraskalo zvenčí několik výstřelů a neminuly cíl. Portálem se mihl vojenský plášť. Z křoví na okraji lomu okamžitě zazněla nová kulometná salva. Odpovědí jí byl jen bolestný výkřik, dva kroky v štěrku kolejiště, žuchnutí.a ticho. A zatímco střelci před vchodem se radovali, muž uvnitř uznalým pokýváním hlavy ocenil přesnou mušku druhů tam venku, tiše zvedl ze země a oblékl svůj čerstvě prostřílený kabát, otočil se a potmě odešel do nitra skály. Možná byl i rád, že se stále ještě najdou vojáci, jejichž prst na spoušti je rychlejší než jejich rozum. Ten starý trik s prázdným kabátem mu dnes opět zachránil život. Někde stranou se trochu prospí a pak se uvidí. I kdyby se střelci venku nespokojili s tím, co viděli a chtěli se přesvědčit, za ním do štoly se neodváží. Zná snad všechna tajná skladiště a propadliště a těch pět muklů na nárazišti byli jediní, kdo můžou ještě něco prozradit.
Pomalu se plížila kolem stěn, byla vyděšená a byla sama. Většinu celého svého dosavadního života byla sama. Jen tady byla chvilku šťastná a to i přestože venku zuřila válka a ona byla Židovka. Až do té doby, kdy jednoho dne našla svého manžela na konci chodby pod jedním z obrovských kamenů, pod kterými se tak rádi milovali. Přestože si před Bohem nikdy neřekli své ano, za daných okolností to nešlo, on Němec, ona Jude. A tak žili tady, ukryti před okolím, jeden s druhým. Potom, co zemřel se jí chtělo také zemřít, ale zjistila, že čeká dítě a to jí udrželo na živu. Porodila v klidu a bez problémů, jak byly ženy její generace zvyklé, synovi dala jméno po jeho otci. Během doby, kdy tam žili, se občas stalo že, je přes veškerou snahu o opatrnost někdo zahlédl či zaslechl a tak si lidé začali vymýšlet příběhy a ke svým nepatrným zážitkům s nimi přidávali další a další, byť nezažité události. Od toho bylo už jen krok k tvrzení, že tam straší, ale jim to nevadilo, počet návštěvníků se tím zmenšil a alespoň byli méně rušeni. Během dvaceti let se ztratila jedna turistka, ale protože nikde neexistovala žádná kniha příchodů a odchodů, nikoho nenapadlo spojovat Sářino zmizení s podzemím. Když se v průběhu následujících dvaceti let ztratil tentokrát muž, opět si nikdo ničeho nevšiml. A tak žijí v podzemí už několik generací a jen mlhavě tuší události posledních šedesáti let. Přetěžko se vysvětluje, že válka skončila, lidé přistáli na měsíci a z jednoho Německa jsou dvě. Nakonec, kdo ví co by si vymyslel on kdyby ho někdo unesl a první den mu oznámil, že s nimi zůstane do konce svého života nebo dokud neskončí válka. Vědí jen, že když se narodí chlapec pojmenuje se pokaždé stejným jménem a že je mu do dvaceti let nutné sehnat ženu a když se narodí holčička pojmenuje se pokaždé stejným jménem a do dvaceti let je nutné sehnat jí muže. Když je náhodou potkáte neutíkejte, nekřičte. Zkuste je klidně pozdravit a říct, co je nového. „Bud pozdravena Sáro Lewi, bud pozdraven Hansi Hagene." Gedriell N. - .x.c.p.a. -
6
Vítr číslo 5
strana č. 7 Dodge city - pořádájí tábor v dětské trampská osadě.
[email protected] Thompsonovi vlci - mají svoji základnu na ranči Přátelství v Kostelci nad Orlicí, v podhůří Orlických hor. Na vandry a potlachy jezdí po celé naší republice a teď vlastně už i za její hranice. http://www.ekamarad.cz/ezin/clanek/970/ Trampský oddíl Zlatý list Dobříš - tábornický oddíl Zlatý list vznikl v Dobříši v roce 1991. Jako náhradu za právě zaniklý oddíl skautů jej založil tehdy zde sloužící katolický duchovní Vojtěch Eliáš. Oddíl je členem České Tábornické Unie. http://zlatylist.org/
Dětské trampské osady - odkazy
Silver North - Dětská tramp – vodácká osada dětí ze severu Čech (Ústí nad Labem). http://silvernorth.webnode.cz/ -Vlčice-
-Merlin-
Revolver Colt Single Action Army (SAA) - model 1872 Nejslavnější a nejrozšířenější americký revolver, známý kromě oficiálního názvu pod řadou přezdívek např. jako Peacemaker (Mírotvorce) či Frontier Six-Shooter (Hraničářský šestiraňák). Vyráběn byl v mnoha rážích, s různou délkou hlavně a v mnoha povrchových úpravách. Patent na revolver se zadním nabíjením vlastnil R. Whit a ten jej r. 1856 podstoupil firmě Smith & Wesson. (Tento patent se mnoho firem vyrábějící zbraně pokusilo napadnout, ale žádná neuspěla. Zajímavé je, že vlastní konstrukce zbraně R. Whita, na kterou byl patent vydán, byla nefunkční). Ta jej vlastnila až do vypršení plat-nosti r.1869. Firma Colt vstoupila do soutěže o armádní zakázku s firmou S & W s revolverem velké ráže na jeden náboj. V r. 1872 byl revolver předveden americké armádě a ta počátkem roku 1873 objednala prvých 8 000 kusů. (Do 90. let minulého století přes 37 000 kusů). Přijetí do armádní výzbroje určilo i název zbraně, která se však ještě ve větším měřítku rozšířila na americkém Západě mezi zlatokopy a farmáři, lovci i kovboji, a používali ji šerifové i jejich protivníci z řad zločinců. Při přestřelce v O. K. Corralu měli tuto zbraň Doc Holliday a všichni Earpové mimo Wyatta (ten měl revolver Smith & Wesson American), vlastnili ji Bat Masterson, bratři Daltonové a mnozí další včetně presidenta Theodora Roosevelta. Billy the Kid a texaský pistolník John Wesley Harding Colt SAA nejen vlastnili, ale byli touto zbraní i zastřeleni, rovněž Robert Ford zastřelil tímto revolverem Jesse Jamese. Do roku 1896 byl revolver vyráběn pro náboje s černým prachem, poté pro náboje s bezdýmným prachem.
Do roku 1940 bylo vyrobeno 357 859 kusů, v roce 1941 byla výroba přerušena (firma Colt se musela věnovat válečným zakázkám), ale znovu obnovena r. 1955. Mezi hraničáři a kovboji byla oblíbená kombinace pušek Winchester 1873 a Coltu SAA. Obě zbraně byly nabízeny v různých rážích a pokud si zájemce vybral shodnou (nejčastěji 44 - 40 , ale též 28 - 40 či 32 - 20), mohl používat pro obě zbraně shodné střelivo. Asi nejneobvyklejší a zcela jistě nejméně užitečnou verzí Coltu SAA bylo provedení "Buntline Special". Dodávalo se s hlavněmi délky 10 palců (254 mm) a 16 palců (406 mm). Delší verze se dodávala s přídavnou rámovou ramenní opěrkou. Vlastnili ji např. Wyatt Earp či Bat Masterson, ale měli je spíše jako kuriozitu do sbírky. Firma Colt začala pro velký zájem v 60. letech s výrobou speciálních pamětních modelů. Např. 1000 kusů pozlacených zbraní nazvaných "Pony Express Frontier Scout" ke stému jubileu této poštovní služby či pamětní model k 50. jubileu vzniku státu Nové Mexiko v r. 1962. A vrcholný model byl připraven ke stému výročí vzniku této zbraně. Při listování knihou věnovanou jen firmě Colt jsem narazil na mnoho až neuvěřitelně zdobených zbraní. Některé zbraně osázené drahými kameny působily spíše jako šperk než jako funkční zbraň. Pravdou ovšem zůstává, že tento model neodmyslitelně patří k dějinám Divokého Západu a pro mnohého je tím pravým revolverem.
-Merlin-
7
Vítr číslo 5
strana č. 8
Masopust 2001 autor: Merlin Ukončení masopustního reje se odehrávalo opět v Homoli, kde byly rozdány dětem sladkosti a ceny. Poté jsme se odebrali zpět na chatu a odpočívali. Slabší jedinci usnuli (kromě mě všichni) a oběd se posunul na večeři. Po vydatném „půlnočním guláši" (půlnoční proto, že byl Vlčicí uvařen o čtvrtkové půlnoci) se vyrazilo na Country bál do Homole. Vraceli jsme se s Luďou zaparkovat auto a na odloženou Foxovu videokameru jsme natočili vlastní verzi pořadu Na vlastní oči. Zábava na country bále se rozjížděla, dorazili i Štěně s Cvrčkem a tančilo se a juchalo. Při písničce Jede, jede mašinka se pro délku hada nedalo na parketě hnout. A taky se pilo víno, laciné a stolní, až jsem ztratil přehled o vypitém množství. Však mě taky druhý den pořádně bolela hlava. Spát se šlo tak kolem čtvrté hodiny ranní. V neděli jsem odjížděl s Cvrčkem a Štěnětem jako první a bylo mi těžko. Moc rychle to uteklo a další masopust bude až za rok. Snad se dočkám. - MERLIN -
Jednoho lednového dne mi Fox povídá "Masopust bude poslední víkend v únoru" a já začal plánovat, co si vezmu za kostým. Štěstí se na mne usmálo v podobě kamaráda Pepči, který je členem vojenského klubu zabývajícího se obdobím napoleonských válek, a který mě vybavil mě uniformou rakouského vojáka z doby okolo roku 1750. A to i s křesadlovou puškou, bajonetem a brašnou s náboji. A také nádherným třírohým kloboukem. V sobotu ráno jsem nemohl dospat a radši jsem vstal o něco dříve. Venku totiž ležel sníh a já měl strach, že se k Foxovi a Vlčici do těch jejich Kotěhůlkek (já ti dám Kotěhůlky, ty plantážníku - pozn. webmastera) ani nedostanu. Ale silnice byla vcelku sjízdná a já v osm hodin už bušil na dveře domku. Samozřejmě všichni ještě spali. A tak jsem házel sníh na okno (marně), klepal a volal (marně) a později už jen odevzdaně čekal, až se milostivé panstvo uráčí probudit. Po budíčku a vydatné párkové snídani jsme se začali převlékat do kostýmů. Frenky šel za ruského a Fox za amerického kosmonauta. Měli montérkové kombinézy a přilby přikrášleny o vlaječky a nápisy, nechyběly ani vlajky. Luďa měl nádherný kostým kardinála. Cihlově červený plášť a kříž. Veri měla jakousi variaci na téma Peru (peruánská indiánka - pozn. redakce). Vlčice mě vyděsila kostýmem Lucifera v ženské podobě: černý plášť a na hlavě luciferské rohy. Hombré šokoval maskou umrlce v posledním stádiu rozkladu a Indy okouzlila jelenicovými indiánskými šaty. No a nesmím zapomenout na naši intelektuálku Hanku (ona sice tvrdila, že je to kostým čarodějnice, ale nepřesvědčila mě. Já viděl studentku z Ameriky 60-tých let ). Byli jsme hotovi a mohlo se vyrazit. Sraz byl v Homoli pod Pannou a dlužno dodat, že naše skupinka byla docela výjimečná a nápadná. Došlo i na focení do novin. Po slavnostním zahájení jsme se začali přesunovat autobusem po okolních obcích. Muzika vyhrávala (Fox se statečně činil s vozembouchem), průvod se veselil a pohoštění nabývalo dům od domu na kvalitě a množství. Němci nezklamali s ostrými párečky a některá hospodářství ....hmm (uzené, klobásky, koláčky, koblížky, pitíčko...ach). Ke konci už jsem nemohl pozřít ni sousta, ale Frenky mě pořád přemlouval "Pojď, támhle se protlačíme a vezmeme si to masíčko a hele, támhle jsou ještě dvě koblížky" atd. Jen projíždějící motoristé nebyli moc nadšeni, když museli platit masopustní daň. Ale namířený bodák na pneumatiku a Foxovo (nadmíru diplomatické - pozn. webmastera) "Nechcete si to ještě rozmyslet" je vždy přesvědčilo.
PIKANTNÍ SMAŽENKY 500 g moučnatých brambor, 250 g netučného tvarohu, 4 lžíce mléka, 6 lžic salátové majonézy, bílý pepř, sůl, trochu cukru, 1 svazek pažitky, 3 středně velké mrkve, 125 g polohrubé mouky, 1 vejce, 2 lžíce sezamových semínek, 2 až 3 lžíce oleje, několik salátových listů, petrželku na ozdobení. Moučnaté brambory oloupeme, omyjeme a v osolené vodě vaříme přibližně 25 minut. Mezitím utřeme dohromady tvaroh, mléko a majonézu. Ochutíme solí, bílým pepřem a cukrem. Opereme pažitku. Najemno ji nasekáme a vmícháme do tvarohu. Slijeme brambory a počkáme, až z nich odejde pára. Prolisujeme je či najemno rozšťoucháme. Mrkev oškrábeme, omyjeme a nahrubo nakrouháme. Trochu si jí odložíme. Pak uhněteme dohromady brambory, mrkev, mouku i vajíčko, osolíme a opepříme. Pomoučenýma rukama vytvarujeme 8 placiček a obalíme je v sezamových semínkách. Rozpálíme olej a placičky za stálého obracení 8 až 10 minut opékáme. Salátové listy opereme a smaženky na nich rozložíme. Tvaroh podáváme zvlášť. Pokrm ozdobíme petrželkou a mrkví. Dobrou chuť Vám přeje Vlčice Morticie
8
Vítr číslo 5
strana č. 9
Vánoční nadělení autor: Merlin mísu s cukrovím, Pete s Dingem poplácávali Mikiho po zádech a hostinský Palivec naléval další dávku slivovice. V oknech okolostojících domů se začaly pomalu rozsvěcovat vánoční stromky, voněla slivovice a cukroví a mě koledy z rádia najednou tak protivné nepřipadaly. Vlastně byly krásné. Horký dech kamen přinášel pohodu a v mé duši se začal rozlévat už tak dlouho nepoznaný pokoj a mír. Vánoce byly zachráněny. No a jak se bude jmenovat?" zeptala se Palivová „Adam" odvětil Miky a po tváři se mu rozléval šťastně blažený úsměv.
Ten den byla pořádná zima. Mezi domy se proháněl mrazivý vítr se strašidelným skučením a bral s sebou milióny sněhových vloček, které vířily nad ztuhlou zemí. Teploměr na nákupním středisku ukazoval 15 stupňů pod nulou a jediný, komu to nevadilo, byly rampouchy visící z okraje prorezlého okapu. Mráz vykreslil na okenní tabule divoké obrazce připomínající s trochou fantazie Tolkienovu Středozem. Prostě zima, jak má být. Byl štědrý den. Nám ovšem ta třeskutá zima nevadila. Seděli jsme v příjemně vytopené místnosti hospody U Palivce, pili pivo a grog a naslouchali kvílení větru s příjemným mrazením v zádech. Za okny se smrákalo, blížila se pátá hodina. Hostinský Palivec se na nás podmračeně díval zpoza výčepního pultu a popsaný lístek naznačoval, že zavírací hodina se pomalu blíží. Odřené rádio na polici už poněkolikáté sdělovalo, že "..narodil se Kristus pán, poslouchejte ..". Lezlo mi to na nervy. Ne že bych měl něco proti vánocům, ale když je už poněkolikáté slavíte sami v prťavé staromládenecké garsonce jen s televizí, vánoční nadšení brzy vyprchá. Tady jsem alespoň nebyl sám. U stolu se mnou seděli mí čerstvě rozvedení kamarádi. Vousatý Dingo, který tvrdil, že ho žena mlátila, a jemuž to, při pohledu na jeho medvědí postavu nikdo nevěřil a melancholický Pete, který svou melancholii okamžitě odhodil, kdykoli se v jeho zorném poli objevila nějaká ta půvabná ženština. Všichni tři jsme se shodli, že vánoce jsou svátky nanic a pro nás úplně bez půvabu. Pomalu jsme se chystali zaplatit a k nemalé radosti ženy hospodského, která na vedlejším stole utírala rozlité pivo a mumlala něco o starých ožralech, se zvedali k odchodu, když v tom se najednou rozletěly dveře a dovnitř, spolu se záplavou sněhu, vrazil rozjařený Miky. „Klucí" volal už ode dveří, „klucí, já mám kluka, totiž dítě, totiž syna." Jeho nadšeně zmatené chování probudilo z letargie i polospícího Palivce, který se na něho se zájmem zadíval a potom začal s rozmyslem plnit štamprlátka jiskřivou domácí slivovicí. „Jak to?". Udiveně zvednul obočí Pete. „Vždyť jste to čekali až po silvestru, ne?" „No jo, prostě to přišlo dřív no. Kluci, já jsem tak šťastnej." „Nebudeš", zabručel Dingo, otec dvou dětí. „Počkej, až začne chodit." Ale to už se k nám neslo na podnose pět štamprlátek a do nosu příjemně zašimrala vůně švestek. „Tak na zdraví a ať je to zdravý„ zarýmoval Palivec a jedním prudkým pohybem do sebe obrátil obsah sklenky. Nálada v místnosti se prudce změnila. Paní hostinská roztála a změnila se v usměvavou bytost, nesoucí na stůl
-MERLIN-
Dnes jsem pro Vás oprášila z pomyslné půdy časopis Pošumavský hlasatel číslo 3 - 4, ročník V/1967 - "100 jarních kilometrů". Pošumavský hlasatel byl zpravodajem pošumavského kraje a tehdy stál 1,- Kčs. -Vlčice-
100 JARNÍCH km autor: Zdeněk Poledníček Poznávej svou vlast na kole, poznej svou vlast pěšky, program jara letošního, nám se nezdál těžký! Po výletu vždy nám ušla unavená slova, v neděli však s novou silou - vyjelo se znova. Do okolí Pardubicka v neděli vedla první cesta, pěšky šli jsme na "Kuňku", vyhlídka zde hezká. Do minula vmyslili se - na rytířské doby, na turnaje, radovánky - medoviny holby. Druhý svátek na kole - do Slatiňan směr jsme vzali, rytíři tam železnému pravicí potřásali. Neděle pak další v řadě - octli jsme se v Chlumci, po stopách selských bouří - pekli se na slunci. V Chrudimi nás cesta vedla kol pomníku Ressla a na cestě zpáteční nám - bouře déšť přinesla. U rybníků Bohdanečských - den byl trochu chmurný, rusalky nás vystrašily a vodník byl vzpurný. Poznatků jsme nastřádali při těch cestách dosti, dvě kolena a tři duše - rozbity do kosti
9
Vítr číslo 5
strana č. 10
Půlnoční povídka Napsal: Hombre Tahle se jmenuje "Půlnoční" a popisuje jak jsme prožili vánoce někdy začátkem sedmdesátých let. :-)))) Hombre Ten rok trávila parta vánoce v podhůří na severu, malej kousek od polských hranic, ve starý hájovně po Němcích. Patřila železnicím a Pete ji pro nás zajistil přes nějakého strejdu od dráhy. Sněhu byly ten rok metry, vánice vypadaly, že skončí někdy v dubnu, takže jsme tam dorazili po vyčerpávajícím pochodu připomínajícím Byrdovu polární výpravu, spojenou s překonáváním třímetrových závějí zvláště jemného prašanu, do něhož se zapadalo po stehna. Z vesnice dole to sice byly jen tři kilometry, zato výškový rozdíl byl dobrých 200 metrů, což prakticky znamenalo, brodit se závějemi do hodně strmého kopce. Byli jsme předem varováni, že chalupa je sice fajn, s původním vybavením, ale dost z ruky, že se do ní jezdí málo a jen v létě, a že jediné, s čím se v ní setkáme, budou nejspíš myši, pokud tam mezitím nepochcípaly hlady. Táhli jsme s sebou sice odhadem dostatek zásob pro přežití v pustině, nejspíše jsme svou energetickou spotřebu v mírně polárních podmínkách dalekého severu poněkud podcenili, protože už následujícího dne dopoledne, při kontrole stavu zásob, prohlásila Butterfly, že dochází chleba, a že by bodlo pár konserv, nějaký těstoviny, rum a případně alespoň kilo čehosi energeticky bohatého, pokud jako chceme k vánoční večeři cosi, co se liší od obvyklých gulášů alespoň chuťově, což Benny okamžitě podpořil.I byla promptně svolána indiánská porada, a výsledkem bylo vyslání menážního komanda dolů do údolí, za účelem doplnění zásob. Byli určeni Štefan a Sony, s Bennym coby poradcem v oboru specifikace kaloricky bohatých poživatin, a Sunny v roli dodavatele dobré nálady, bodyguarda a skrytého dozoru, aby komando neztvrdlo kdesi v hospodě. Butterfly už s námi měla svoje zkušenosti, tak se takhle nenápadně jistila. Já a Pete, doplněni Andym jsme byli vysláni, vybaveni na půdě nalezenou rezatou břichatkou a sekyrkami, jakož i Peteho lasem, do zasněžených pustin pohraničního lesa, abychom zajistili dříví na topení, a trošku chvojí na výzdobu. V kůlně byla sice nalezena zaprášená, asi půlmetráková zásoba briket, nicméně Butterfly byla toho názoru, že flákání v extrémních podmínkách dalekého severu je zdraví škodlivé, a jako alternativní činnost nám nabídla drhnutí podlahy a úklid, takže jsme se raději rychle oblékli a vypadli, zatímco se holky daly do uklízení interiéru. Na svahu venku sledovalo menážní komando Bennyho, který kdesi v kůlně vyhrabal starou oj od žebřiňáku, a lákal ostatní, aby s ním vyzkoušeli onu tradiční valašskou a bavoráckou praktiku sjíždění zasněžených svahů na lajně. "Dyk je to jednoduchý, prostě si sednete za mě, odpíchneme se, a jedem. Řídí se to nohama, jako sáně." Komando se tvářilo pochybovačně, a nikdo se ani nehnul. Všichni jsme ho ale sledovali se zájmem. Benny pokrčil rameny, zamumlal cosi o žabařích a odpíchl se. Svah byl v tom místě dost prudký, takže se k mému překvapení skutečně rozjel, a rychle nabíral tempo. Po pár desítkách metrů už jel rychlostí slušně rozjetých saní a stále zrychloval. Pak ale přišel menší terénní hrbol, cosi zapraskalo, Bennyho to vyhodilo v překrásné křivce do vzduchu, kde udělal salto a zapadl do závěje. Sunny zatleskala a dala se slyšet, že netušila, že Benny umí tak báječně lítat. Štefan jen podotkl, že tyhle starý praktiky jsou sice zajímavý, ale jemu připadá bezpečnější sejít dolů po svejch. Že by se rád dožil Novýho roku vcelku.
Vydali jsme se po stráni dolů. Benny se mlčky vyhrabával ze závěje. Oj žebřiňáku byla na tři kusy, a na prasklinách bylo zřetelné proč. Byla zevnitř totálně prožraná od červotočů. Andy věnoval Bennymu roztomilý úsměv a zdvořile poděkoval za skvělý tradičně-sportovní a hlavně dřevorubecký výkon. Pokud ty zbytky nařežeme na polínka, ušetří nám to spoustu práce. Benny jen cosi zabručel a menážní komando se začalo spouštět husím pochodem do údolí. Vytáhli jsme zbytky oje ke kůlně, a zpracovali je do hromádky polínek. Pak jsme se vydali nahoru do lesa. Pohraniční les byl dost zanedbaný, rychle jsme objevili dostatek soušek a v závějích i padlých kmenů odnosné velikosti. Během dvou hodin jsme měli přijatelně objemnou zásobu polínek, které jsme poté natahali do interiéru. Holky mezitím umyly podlahu, setřely letitý prach, vyhnaly pavouky, natahaly z patra slamníky, a sestavily je v rohu do rozměrného pelechu, krytého celtami, abychom nemuseli spát na podlaze, a upravily vnitřek troškou chvojí, čímž se interiér změnil do zabydlené a přijatelně starosvětské vánoční podoby. Pete dokonce odkudsi přitáhl pár narvaných větviček jmelí, což holky s jásotem vyvěsily ke stropu, a my poté okamžitě tradičně využili - podle staré vánoční tradice, pocházející prý od Keltů, líbat holku pod jmelím dovoleno. Venku začalo hustě chumelit. Seděli jsme u bytelného selského stolu, starý kuchyňský sporák v rohu hučel, pili jsme kafe a grog, pokuřovali, klábosili a lebedili si v teple. Menážní komando se vrátilo až dost pozdě odpoledne, a když ze sebe shodili metráky sněhu a adsorbovali příděl horkého grogu, co by stačil roztavit menší polární ledovec, dali se slyšet, že dole, kousek nad vesnicí je kostelík, a v něm, no hádejte, přece půlnoční. Jest Vánoce, ne? Rozebrali jsme informaci ze všech aspektů a bylo svorně odhlasováno, že se jde v noci na mši, byť nikdo z přítomných trapperů nebyl věřící. Zato jsme byli všichni bez výjimek tuplovaní romantici, a nechat si ujít něco takovýho, jako je půlnoční mše vánoční v zapadlým severským kostelíku na okraji civilizace, no řekněte... Nezmar Benny se ujal přípravy štědrovečerního menu a ostatní se nenápadně trousili do předsíně, kde visel prázdnej obal ze spacáku, do kterýho se anonymně vkládaly dárky pro kamarády. Tejden předtím nám všem Butterfly poslala koresponďák se jménem někoho, koho jsme měli obdarovat. Připadla na mě Alenka, a měl jsem pro ni miniaturní elegantní cancáček, koupenej v papírnictví, a vlastnoručně potaženej obalem sešitým ze zbytků starý maskovací celty. Sešít to na mámině šicím stroji nedalo moc práce, měl jsem konečně jistou praxi z našívání záplat na starý jeansy, ale vyšít na to ručně oranžovou signální bavlnkou předkreslený symbol woodcraftu se stylisovaným A byla hnusná práce, nad kterou jsem strávil dvě odpoledne. Výsledek byl ale parádní. Doufal jsem, že se jí to bude líbit. Zapálili jsme svíčky a zblajzli štedrovečerní večeři, obligátní guláš byl tentokrát jako meč, poté talíř pudingu z kondenzovanýho mlíka sypaný cukrem a čokoládou coby energeticky vydatný překrm, a zakončili to pomeranči a nakrájenými topinkami potřenými čímsi neuvěřitelně pálivým, takže jsme s povděkem kvitovali, když Benny otevřel láhev vermutu. Pili jsme vermut a svařený červený se skořicí, a snažili se trumfnout ostatní podáním zimních a specielně vánočních historek ať již skutečně prožitých, či vyfabulovaných. Pokud jde o téma, vedl suverénně Andy, jehož drsňácké historky, spíše košaté, občas velice odvázané vtipy, provokovaly salvy smíchu. Butterfly přinesla obal od spacáku a rozdělila dárky. Dostal jsem malou krabičku, zabalenou do vánočního papíru s hvězdičkami.
10
Vítr číslo 5 Rozbalil jsem ji. Uvnitř byla ve vatě ještě menší krabička, a v ní, rovněž ve vatě, docela malá. Otevřel jsem ji. Byl v ní rozměrný hladký zaoblený stříbrný přívěšek na řemínku, s pantíky po straně a maličkým stříbrným klipsem na druhé. Evidentně předválečná práce. Otevřel jsem to. Jedna strana byla hladká, na druhé byla ve výřezu nalepena miniaturní zmenšenina fotografie Alenky a Anity v maskáčích, jak se drží kolem krku na verandě Jeffovy chajdy a mávají. Když jsem to otvíral, vypadl z toho papírek. Rozbalil jsem ho. Neklamně Anitiným rukopisem tam stálo: "...ještě jednou? A+A" a datum, někdy začátkem února příštího roku. Stopil jsem papírek a v duchu jsem se rozesmál. Anita s námi tentokrát nebyla, nicméně dala o sobě vědět. Jako dárek k vánocům to bylo opravdu originální. Zavěsil jsem si přívěšek na krk, vyhledal očima Alenku a neznatelně přikývl. Přikývla také. Dárky byly akceptovány. Někdy před jedenáctou jsme narvali sporák polínky, zamkli chalupu, vylezli do fujavice, a husím pochodem, holky uprostřed, aby se nedej bůh neztratily v závějích, posíleni rumem, vyrazili do bílé tmy za duchovní outěchou. Zeshora neustále padala vířící kvanta sněhu, a závěje rostly. Po jistých peripetiích (pamatuji si, že určitou část cesty jsme urazili po pozadí), jsme dorazili na místo určení. Vesnici o kus níže nebylo ve vířící metelici vůbec vidět. Kostelík samotný, velikosti větší kaple, byl tmavej jak hrobka, jen vzadu, v přístavku cosi blikalo. I vzmužili jsme se, zabouchali, a bylo nám otevříno. Farář, jen malounko starší než my, v novém lyžařském kompletu jak ze škatulky, u nohou batoh, v ruce lyže, jen zíral na tlupu zarostlých pobudů, oblečených do starých maskáčů, co se mu nahrnuli na posvátnou půdu a chutě ze sebe shazovali kvanta sněhu. Pak nám ale sdělil jobovku - mše nebude. Kvůli počasí, podnebí, a hlavně proto, že z vesnice dole pravděpodobně přes ty závěje nikdo nedorazí. Což se nám samozřejmě nelíbilo, i dali jsme jednohlasně najevo, že žízníme po duchovní outěše, že jsme dorazili čistě kvůli tomu, že povinností sluhy božího je sloužit mši půlnoční, i kdyby byl v dohledu jediný věřící, a nás je přece deset, né? Farář byl mladej, a zřejmě absolvoval nějaké to misionářské školení, přesto se zatvářil pochybovačně, a zeptal se, zda někdo z nás má alespoň katechismus. Sdělili jsme mu, že nikoli, neb všichni jsme se už všichni narodili do rozvinuté socialistické společnosti, a pak se Butterfly konverzačně pozeptala, zda by nás nechtěl považovat za pohany, a jako takové nás promptně pokřtít. Jako kdysi Jan Křtitel, co prokázal podobnou službu Kristovi. Farář se na ni podíval se zájmem, ale pak se ušklíbl, že to není jen tak, protože křtitelnice zamrzla. Nato se zeptal, co vlastně víme o křesťanství a bibli. Butterfly podotkla, že celkem dost, a dotázala se, zda by to tedy nešlo "in extremis". Pete okamžitě spustil vlastní verzi Desatera přikázání, Andy, který měl klasické vzdělání, a byl dost sčetlý, to doprovodil citátem z Jeremiáše, a já mu ocitoval otčenáš ze šesté kapitoly Matouše. Farář na nás chvíli mírně vyjeveně civěl, pak se rozesmál, a vzdal to. Postavil lyže do kouta, převzal velení, rozbalil batoh plný hromniček, určil strategická místa pro osvětlení (v kostelíku nebyla elektřina), sdělil, že potřebuje ministranta a někoho, kdo umí hrát na harmonium vedle oltáře, a maníka, co ve vhodnou chvíli zatahá za provaz ke zvonu. Z čiré zlomyslnosti, nevhodné k takové příležitosti, jsme jako ministranta určili blonďatou Alenku s povahou Máří Magdalény, ovšem před spasením. Když odcházela pomoci panu faráři s převlékáním, mrkla na nás, a ďábelsky se zašklebila, z čehož jsme usoudili, že sluha boží je v dobrých rukou.
strana č. 11 Blížila se půlnoc. Štefan, přezdívaný Démon Alkohol, coby studující konservatoře, preludoval na mírně rozladěném harmoniu dle jakýchsi starobyle vyhlížejících not něco výrazně chorálního, Butterly s Petem obcházeli kostel s baterkou a vrhali šajny na některé obzvlášť naivně krvavé obrazy křížové cesty, a Andy s Erikou se u lana visícího ze stropu polohlasně dohadovali, jakže se vlastně zvoní na mši půlnoční. Nařezali jsme se Sonym tu otep hromniček na poloviny, rozestavili je ve svícnech na patřičná místa a zapálili. Kostelní prostor tím získal půvab středověké divadelní scény. Posadili jsme se do první řady lavic, a tiše vychutnávali situaci. Citově to bylo velmi působivé. Měl jsem pocit, jako kdyby na mně z temných výšek kostelní lodě, kam nedosahovalo světlo svíček zvolna padala temná, historickými emocemi prosáklá tisíciletá mystéria. Na ostatní to zřejmě působilo podobně. Pak se kdesi z temnoty nad hlavami ozval zvon. Nastávala půlnoc. Se zatajeným dechem jsme počítali údery. Bylo jich čtrnáct. Andymu se nepodařilo včas rozjetý zvon zastavit, přestože se na lano doslova pověsil. Poté spustil Štefan, napřed mírně falešně, ale stále jistěji, Te Deum Laudámus. Pak vrzly dveře do sakristie, na osvětlenou scénu vystoupily bíle oděné postavy herců. Povstali jsme. Mše začala. Nebudu to protahovat, byla to ta nejneobvyklejší půlnoční, jakou jsem kdy zažil. Včetně toho, že pan farář, svědomitě napájený Alenkou námořnickým grogem z termosky, odslouživ půlnoční mši pro deset vandráků, poněkud ztratil na suverenitě a škrobenosti, takže po mši vyslechl starý kostel po Němcích ve Štefanově interpretaci i černošské spirituály, Kryla, Nohavicu, a klasické trampské songy, které v tom prostředí a podání vyznívaly velice fantasticky a iracionálně. Jen si to představte: ledově studený starý kostelík v temné vánoční noci, plný vůně kadidla a smradu z dohořívajících hromniček, dunící harmonium, deset malebně strakatých trampů a jeden farář v lyžařském kompletu, popíjející za svitu plápolajících hromniček grog, a pějící svorným chorálem: "... osada už jde spát. Kytara teskně doznívá, do duše padá chlad...". Kolem půl druhé jsme konečně vylezli ven, a žasli. Mraky i vánice byly pryč, nad kostelem se klenula tmavá báň noční oblohy, posetá jiskřičkami hvězd. Usoudili jsme svorně, že sluha Boží, který právě zamkl sakristii, to má nahoře dobrý. Řekli jsme mu to. Jen se usmál, připnul si lyže, zamával, a propadl se do údolí. Stoupali jsme nocí, šikmo po svahu, temná řada postav na bledém sněhu, a uvažovali, že staré tradice mají občas opravdu cosi do sebe. Tohle bylo něco, na co se bude léta vzpomínat. Což je objektivně vzato fakt. Já na to třeba nezapomněl dodnes. Hombre -
11
Vítr číslo 5
strana č. 12 Stezka má mít informační panely, ale nikde se nám nepodařilo zjistit, kolik jich přesně je a kde všude jsou rozmístěny. Stará verze naučné stezky měla 8 zastávek. Stezku lze navštívit po celý rok, ve špatném počasí se zvýšenou opatrností. Dobře schůdná je především v létě.
Trasa stezky
Medvědí stezka Nejstarší naučná stezka v jižních Čechách (2. nejstarší v ČR), procházející CHKO Šumava. Pěší turistická trasa šumavskými lesy s množstvím zajímavých skalních útvarů a také zastávkou u Schwarzenberského plavebního kanálu. Na jednom místě vzpomeneme na posledního šumavského medvěda, podle kterého nese stezka své jméno.
Černý Kříž (žs) › Rudolfsteig › Rudolfstein › Bärenstein › Schwarzenberský plavební kanál (horní a dolní portál) › Jelení jezírko › Perník (1048 m n. m.) › Obří kostky › Kaple › Soutěska Lapků › Perníková skála › Ovesná (žs)
Zdroj: www.naucnoustezkou.cz
Co vás na stezce čeká? Naučná stezka prochází jihovýchodní částí CHKO Šumava. Nachází se v okrese Prachatice, nedaleko vodní nádrže Lipno. Stezka spojuje železniční zastávky Ovesná a Černý Kříž na trati Český Krumlov – Volary. Naučnou stezku je možné absolvovat v obou směrech. Nejvýhodnější je začít cestu z Černého Kříže, která je fyzicky nejméně náročná, jelikož vede z kopce. Je možné si projít i zkrácenou variantu z Jelení do Ovesné, na které navštívíte ty nejkrásnější skalní útvary na stezce. Do Jelení se dá dojet autem, je zde i parkoviště. Stezka vede po žluté turistické značce. Převýšení trasy je 330 m.
Na co se ještě můžete těšit? Bärenstein - žulový kámen na památku posledního šumavského medvěda, který byl v těchto místech zastřelen 14. 11. 1856. Medvědici zastřelil syn schwarzenberského hajného ve chvíli, kdy se snažila rozsápat čtyři honce. Vycpaná medvědice je dnes jedním z exponátů zámku Hluboká nad Vltavou. Schwarzenberský plavební kanál - plavební kanál v délce několika desítek km, který sloužil k plavení dříví z nepřístupných šumavských míst až do Vídně. Dnes je významnou technickou památkou. Podél Medvědí stezky prochází podzemní tunel kanálu (u osady Jelení), uzavřený z obou stran kamennými portály, které samy o sobě mají historickou hodnotu. Horní portál je v novogotickém slohu, dolní je empírový. Jelení jezírko - uměle vybudovaná retenční nádrž pro zvýšení stavu vody Schwarzenberského kanálu.
Skalní útvary na stezce: Perníkový vrch – na jeho svahu se nachází žulové skalní město s řadou zajímavých a romantických skalních útvarů, které vznikly zvětráváním žuly. Na stezce narazíme na útvary pojmenované např. Dračí tlama - (v zimě se v ní tvoří rampouchy, které vypadají jako dračí zuby), Skalní hrad, Perníková skála, Soutěska lapků. Skalní vyhlídka - (výhled do údolí Vltavy a na přilehlé vrchy Špičák a Knížecí stolec), Lovecká jeskyně, Hřib, Viklan, Mechová pyramida (skalisko porostlé mechorosty). Kamenná kráska - Obří kostky, Medvědí vyhlídka (větráním žuly se vytvořila tzv. okna, odtud je pěkný výhled na Jelenskou horu a Stožec).
Základní údaje o stezce Stezka se nachází v CHKO Šumava. Začíná na železniční zastávce Černý Kříž a končí na železniční stanici Ovesná. Je dlouhá 14 km, zkrácená trasa vedoucí z Jelení do Ovesné měří 7 km.
12
Chceš-li poutníče vyda-ti se po stopě loupežníka Vildy vítej v našem panství! Však nejprve musíš poříditi sobě Vandrovní pas, jenž tě k svobodnému vandrování po Tolštejnském panství opravňuje.Též nápomocna Ti bude jistě i mapa Tolštejnského panství a mnoho dalších písemností, jež k dostání na Mýtech obdržíš. Abys poznal, kde duch Vildy sídlí, jsou ona místa korouhví označena. Na požádání - však nezapomeň, až po malé útratě (vstupenka, nápoj, pohlednice apod.) - otisk do svého pasu vždy obdržíš. Bude-li kde v které krčmě a podobném zařízení Tvá útrata hojná, za každých nejméně 150 korun českých, krejcarem odměněn budeš.Potom nezapomeň - za každých dvanáct různých otisků na listu (list = dvě strany) umístěných v pasu, na Mýtech 2 krejcary obdržíš a budeš-li krejcarů mnoho míti, znovu na těchto Mýtech za různé vybrané zboží Tolštejnského panství vyhandluješ.Zaplníš-li Vandrovní pas otisky do posledního místa s tím, že na každém jednom listu nebude stejného otisku, můžeš nový na Mýtech zakoupi-ti - a to už za poloviční cenu! Vrátíš-li nejvíce krejcarů ze všech vandrovníků, v herním roce vždy posledního dne květnového končícího, může se Ti státi, že v soutěži o nejlepší tři vandrovníky dar obdržíš. O tom všem, a mnohém i jiném, Ti v Tolštejnském kurýru povíme, však jen, zanecháš-li nám při koupi Vandrovního pasu adresu svou. V našem panství je mnoho věcí k vidění a činění - muzea, rozhledny, památky, sportoviště, panenská příroda, místa pohostinská a mnoho dalšího. Přejeme Ti na tvém vandrování pohodu a mnoho hezkých zážitků. Nechť patronem a ochráncem ti je dobrotivý náš loupežník Vilda. A nebudeš-li si věděti rady, zavítej na některé z našich Mýt. Organizátorem hry je dobrovolný Svazek obcí Tolštejn (Dolní Podluží, Doubice, Horní Podluží, Chřibská, Jiřetín pod Jedlovou, Krásná Lípa, Rybniště, Varnsdorf) za spoluúčasti Svazku obcí Sever (Dolní Poustevna, Jiříkov, Lipová, Lobendava, Mikulášovice, Staré Křečany, Šluknov, Velký Šenov, Vilémov a Rumburk). Bližší informace na: http://www.tolstejn.cz/cz/index-vandrovani.htm Zde naleznete seznamy turistických zajímavostí, míst kde naleznete MÝTA. Dále zde naleznete seznam NEKOMERČNÍCH ZAŘÍZENÍ, kde obdržíte razítko do pasu Tolštejnského panství a seznam KOMERČNÍCH ZAŘÍZENÍ, kde obdržíte razítko do pasu Tolštejnského panství a při útratě nad 150 Kč obdržíte navíc tolštejnský krejcar.
-Fairy-
Vítr číslo 5
Zeměžluč lékařská
strana č. 13 Emocionální využití: Působí na solární plexus a krční čakru. Doporučuje se lidem váhavým a nesmělým, bojácným nebo opatrným. Uplatňuje se při stavech zuřivosti, sebeosočování, náladách. Napomáhá nalézt sebejistotu. Zbavuje tělo zloby, svoji hořkostí způsobuje vyšší vylučování žluči v játrech a žlučovém měchýři.
Latinský název: Anthemis nobilis (Centaurium erythrea) Hlavní složky: éterické oleje, kyselina valerová, flavonoidy, třísloviny Polarita: mužská Živel: oheň Vlastnosti: hřejivé a vysušující Jiné použití: dekorativní a kosmetické
Magické a rituální použití: Rituály odvahy, vytrvalosti, dlouhé cesty. Bylina svatojánských ohňů, u nichž se scházely ženy. Kouř doutnající zeměžluče odhání hady.
Pěstování: Roste planě na pasekách, v řídkých křovinách, na mezích a stráních, vždy na stanovištích s dostatkem vláhy. Jednoletá až dvouletá bylina. Dorůstá do výšky 50 cm. Kvete v létě.
Zažívací potíže 30 g natě zeměžluče - Celé množství přelijeme 0,5 l vroucí vody. Necháme pod pokličkou louhovat 5 - 10 minut. Před každým hlavním jídlem pijeme 1 šálek.
Sběr: Sbírá se kvetoucí nať a suší se ve stínu při teplotě max. 40 ° C. Správně usušená droga je bez pachu, velmi hořké chuti. Lékařské použití: Žlučové kameny, zánět jater, žaludeční nevolnosti, nechutenství, poruchy trávení, hubení jakéhokoli druhu parazitů, při opakujících se horečkách a odvodňování, pročisťuje krev, při léčení dny, revmatismu a svalových křečí. Pomáhá při opožděných menstruacích a děložních bolestech, včetně porodních. Zlepšuje krevní obraz u chorob bílé krevní složky. Při předávkování vzniká pocit ošklivosti až nutkání na dávení.
RECEPTY
Snížení horečky 5 g zeměžluče - Polévkovou lžíci byliny přelijeme šálkem vroucí vody a necháme 10 minut pod pokličkou louhovat. Pijeme 3 šálky denně vždy 10 až 15 minut před jídlem. Zadržení menstruační periody 5 g myrhy, 5 g zeměžluče, 5 g šalvěje - Přísady pečlivě rozmělníme a 2,5 g této směsi přidejte k čaji z kopřiv. Nadměrné maštění a vypadávání vlasů 80 g zeměžluče - Vše přelijeme 0,5 l st. vody, přidáme 0,3 l octa a promícháme. Necháme 2 hodiny louhovat. Přivedeme k varu, odstavíme a 15 minut louhujeme pod pokličkou. Přecedíme a plníme do lahví. Ob den lehce masírujeme vlasovou pokožku.
Osada Jizerka jako na dlani
Po nejhezčích místech Jizerek Od nejstarší osady přes vzácná rašeliniště Osada Jizerka je jednou z nejkrásnějších horských osad Jizerských hor. Dodnes tam najdeme stopy původních obyvatel, sklářů. Za podrobnější prozkoumání stojí i okolí: tajemná rašeliniště s jezírky a loukami porostlými klečí, či revír pytláka Hennricha v okolí Pytláckých kamenů. Výlet, během kterého ujdeme přes dvacet kilometrů, je nenáročný, žádná strmá stoupání, ani neschůdné stezky.
Cestu začínáme na parkovišti pod čedičovou horou Bukovec (1 005 m), který svým výrazným kuželovitým tvarem tvoří dominantu horské osady Jizerka. Od ukazatele cest z místa zvaného Jizerka – Mořina se vydáváme po červené a po několika desítkách metrů máme před sebou celou Jizerku jako na dlani. Se zhruba dvaceti domy je nejvýše položenou osadou Jizerských hor. První zmínku o ní pochází už z roku 1539, ovšem největší rozkvět zaznamenala v 19. století, kdy zde sklář Franz Riedl vybudoval sklářskou huť. Scházíme dolů, procházíme osadou a obdivujeme krásné chalupy. Mezi prvními míjíme chatu Jizerka, kde je možné se ubytovat. Občerstvit se můžete v nedaleké Pyramidě, oblíbené horské boudě turistů i běžkařů. Poznáte ji podle pyramidy na plácku před restaurací. Po chvíli obdivujeme i krásně zrekonstruovaný Panský dům.
13
Vítr číslo 5 Původní obydlí huťmistra dnes slouží jako penzion a je chráněnou kulturní památkou. Jako penzion funguje i tzv. Sklárna, která byla postavena jako druhá modernější Riedlova sklárna v roce 1866 a svůj účel plnila až do roku 1911. Kousek odtud stojí i Muzeum Jizerských hor, jehož budova dříve sloužila jako škola, ale i úřad místního národního výboru či stanoviště horské služby. V muzeu můžete shlédnout mimo jiné zajímavou expozici místní sklářské výroby. Otevřeno je o víkendech od května do října od 9 do 16 hodin. Po necelých dvou kilometrech na malé křižovatce odbočíme vpravo po červené na Lasičí cestu. Za několik hodin a po dvou desítkách ušlapaných kilometrů se na tuto křižovatku vrátíme z druhé strany. Vyasfaltovaná Lasičí cesta nás vede zhruba 2,5 kilometru mírně do kopce a končí na rozcestí Pod Jelení strání.
Pytlácké kameny, dávné útočiště pytláka Hennricha Z rozcestí se stále po červené vydáváme vlevo, konečně do lesa, a chystáme se zdolat nejvyšší bod Středního jizerského hřebene, Jelení stráň (1 018 m) se skalisky zvanými Věžní skály. Cesta je plná kamenů, šplháme do kopce jako kamzíci. Ovšem výhledy nám za námahu stojí. Pomalu se blížíme k prvnímu cíli naší cesty, rozložité skupině žulových skal, Pytláckým kamenům. Cestou k nim jsme minuli skály zvané Vlčí doupě s jedním z nejznámějších jizerskohorských viklanů. Vrchol kamenů je přístupný, není zabezpečený zábradlím, avšak odvážlivce odmění krásným výhledem. Pytlácké kameny opřádají různé legendy a pověsti. Kdysi dávno, někdy kolem roku 1813, se právě v těchto místech skrýval nejznámější jizerskohorský pytlák Hennrich, zběh z napoleonských válek. A jak říká pověst, po několika letech ho tam zastřelil jednoruký revírník Hub. Místo pytlákovy smrti a zároveň i jeho hrobu připomíná dřevěný kříž.
Tajemná rašeliniště Po příjemném odpočinku a pokochání se nádherným rozhledem do krajiny se vydáváme, stále po červené, k Českému vrchu, pojmenovanému po českých dřevorubcích. Cestou procházíme krásnou krajinou posetou tajemnými rašeliništi, nejdříve přes Rybí loučky a rezervaci Rašeliniště Jizery až k další rezervaci Černá jezírka. Cesta chvílemi vede přes přírodní cesty, ale i po smontovaných dřevěných chodnících. Kolem dokola vidíme malá tmavá rašelinná jezírka, louky bohatě porostlé klečí i fragmenty původních podmáčených smrčin. Černá jezírka patří mezi jedna z nejtajemnějších rašelinišť Jizerských hor. Tvoří je několik hřebenových rašelinišť, samotná Černá jezírka, Tetřeví louka, Velká a Malá krásná louka. A právě cestou přes Malou krásnou louku Černá jezírka opouštíme, stačí přejít můstek přes Krásný potok.
strana č. 14 Stojíme na vodním předělu dvou moří Ještě zhruba dva kilometry a dostáváme se k polovině naší cesty, sedlu Předěl. Jméno má podle své polohy na rozvodí mezi Baltským a Severním mořem. Vody odsud stékají na jedné straně do Jizery a na opačné straně do Smědé. Předěl je významnou křižovatkou pěti cest. Jedna z nich vede na nejvyšší horu Jizerských hor Smrk, další ke známému vrchu a vyhlídce Paličník a další, bohužel ne příliš záživná, k chatě Smědava. Touto cestou po zelené značce se vydáváme. Vlevo se tyčí vrch Plochý s vrcholovým rašeliništěm Quarré. Asi čtyři kilometry dlouhá cesta vede z kopce po úbočí Zadního kopce a končí zhruba 200 metrů od chaty Smědava, známého odpočinkového místa turistů a cyklistů. Až k chatě nedojdeme, kousek od ní na rozcestí zabočíme vlevo a po neoznačené cyklistické stezce č. 22 se vracíme k osadě Jizerka a výchozímu místu, parkovišti pod Bukovcem. Čeká nás asi 8km dlouhá cesta. Zpočátku do kopce, ovšem jakmile se přiblížíme k druhému největšímu rašeliništi Jizerských hor - Rašeliništi Jizerky, bude už cesta mnohem zajímavější. Opět jsou kolem nás typická jezírka schovaná v travnatých porostech i Safírový potok, pojmenovaný podle bohatého naleziště drahých kamenů.
Okruh se uzavřel, jsme zpátky v Jizerce V dálce se před námi vypíná Bukovec a my se blížíme k Chatě Pešákovna, prvnímu stavení na druhém konci osady Jizerka. Mají tu výborné čepované řezané pivo, a než vyprázdníte půllitr, můžete si prohlédnout desítky zvonků a zvonečků zavěšených na trámu u stropu. Přinesli je sem turisté a tuláci ze všech koutů republiky. Jen neradíme na některý z nich zvonit, pokud máte hlouběji do kapsy. Podle tradice byste totiž platili rundu pro celou hospodu. Mimochodem, venku si můžete všimnout cedule autobusové zastávky. Oblíbeným vtípkem místních horalů za totality bývalo, že u cedule vyvěsili falešný jízdní řád a bavili se tím, jak se v zimě u zastávky štosují zmatení běžkaři. Autobusové linky tu totiž nikdy nejezdily. Procházíme opět osadou, míjíme Hnojový dům, snad nejslavnější chalupu Jizerských hor. Je slavný díky svému původnímu majiteli Gustavu Ginzelovi, známému cestovateli, fotografovi i sběrateli kuriozit. Blížíme se k rozcestí, kde jsme před pár hodinami odbočili na Lasičí cestu. Ještě zhruba dva kilometry a jsme zpět na parkovišti pod Bukovcem.
Zdroj: cestovani.idnes.cz
14
