Číslo 2 * jaro 2000 * cena 0 Kč Tento trampský – vodácký občasník Vítr vydává: Vlčice, Frenky a Míňa
1
Vítr číslo 2
strana č. 2 Jaro Já sním o době kdy sněženky v úžasu rozkvetou louku pokrejí bílou rozetou, tehdy led uvolní sevření horských tůní a lípy zavoní, jak v staletích svou vůní. Já sním o čase kdy dopiju poslední jasmínový čaj obuju své zas toulavé boty a v nich zadarmo, jak tažní ptáci, odtáhnu do nicoty. Já sním o tobě, má voničko krásná... - 24.1.2000 Frenky -
"Příroda nikdy nevytvořila dvě lidské bytosti, dvě rostliny nebo dva krystaly naprosto stejné. Mějme vždy na zřeteli význam této různorodosti." Barbara Walker / Kniha posvátných kamenů Hezké počteníčko Vám přeje redakce
TRAMPSKÝ KRUH Zpravodaj, Obsah Poezie z mechu Ze starého cancáku Jak jsem potkal vodu Toulky světem Velký Vandr Loketský 2. část Přechod přes Chilk. průsmyk Putování stopíkem s Tetřevem Trampové na webu Větrná hranice Morticiiny bylinky Rozhlednománie Oprášeno z půdy Z Vašeho pera Z Vlčího kotlíku Silvestr 1999 Já bych chtěl mít Tvé foto Náš tip na výlet Masopust 2000
Náš časopis byl zapojen do takzvaného trampského "KRUHU". Jedná se řadu trampských osad či trampů samotářů atd., kteří vytvořili na Internetu zmíněný kruh. Kruh je vytvořen z bannerů (odkazových ikonek na příslušné webové stránky osadní). Pro nás je to nový zdroj informací a zasílání zvadel na všelijaké akce. Budu Vás průběžně informovat. Kruh naleznete na adrese: http://www.fi.muni.cz/~xpavlic3/kruh.htm Zde můžete také svoji osadu přihlásit a zapojit se tak do kruhu. - Vlčice -
str.2 str. 3 - 4 str. 4 - 5 str. 6 str. 7 str. 8 str. 9 str. 10 - 11 str. 11 str. 12 str. 13 str. 14 str. 15 str. 16 str. 17 str. 18 str. 19 str. 19 str. 20
NETOPÝR 2000 Připravujeme noční bloudění o jedné sobotní letní noci po lesích a stráních "NETOPÝR 2000". Datum upřesníme na požádání v mailu. Místo konání bude pravděpodobně na osadě "Suletice". Dopravu zajišťuje ČSAD přímo na místo srazu. Zúčastnit se může kdokoli od 15 let do 100 let. Přihlásit se můžete buď osobně na slezinách u Vlčice nebo u George Foxe, nebo můžete zaslat mail na adresu:
[email protected].
Turnaj George Foxe UZÁVĚRKA PŘÍŠTÍHO ČÍSLA: 15. 6. 2000
Ve dnech 13. - 14. 5. 2000 od 10 hod. proběhne turnaj George Foxe, t.j. turnaj v kuličkách. Místo konání turnaje bude na ranči EKOfarmy v Babinách II, kde je zajištěn nocleh pro 24 osob. Sraz bude na návsi v Suleticích. Dopravu zajišťuje ČSAD přímo na místo srazu (jízdní řád je k dispozici u Vlčice). Odtud budete odvedeni nemohoucí odveze-ni) na ranč (cca 2 km). Sebou spacáky, dobrou náladu, pří-padně hudební nástroje a něco dobrého k jídlu. Zúčastnit se může kdokoli od 15 let do 100 let. Zápisné činí: cca 10 Kč na osobu. Přihlásit se můžete osobně na slezinách u Vlčice či George Foxe či:
[email protected],
[email protected]. P.S. HRAJE SE O POHÁR !!!!!!! - George Fox -
Rádi uveřejníme Váš příspěvek. Moc děkujeme Foxovi za článek "Nestresová výchova", "Turnaj George Foxe" a "Silvestr 1999"; Apokalypsovi za příspěvek "Přátelství"; Cvrčkovi za popis reje "Masopust 2000"; Merlinovi za článek "Přechod přes Chilkootský průsmyk". Dobešovi za básně "O touze po jaru" a "Přišel jsi nahý na svět"
Kontakt na redakci: Vlčice:
[email protected] Frenky:
[email protected] Míňa:
[email protected] Vydáno: jaro 2000, nákladem 50 ks Sestavila: Vlčice, grafika: Vlčice, korektura: FOX
2
Vítr číslo 2
strana č. 3 Ahoj lidi! Zatím co tato strana bude zdánlivě bez ladu a skladu, na straně 5 bude vždy nějaké téma. Dnes již minule avizovaný archiv 94-96. V příštím čísle vás prosím o největší pecky z let 97-99, doufám ve vaše polepšení, neboť tato poezie je naše společné dílo. Jako ostatně celý náš časák.......
- Frenky -
Trapér
Do lesů jdu Slunce svítí za mlžným oparem v bílé se ztrácí moje zem Dnes mrazem nepálí, zima není zlá tiše tu touhu sněhem přikrývá aby na jaře pak, až roztaje sníh celá zem rozkvetla a má duše s ní aby zněl dusot kopyt, víc než kdy dřív
Ten starý trapér co táhne z kraje do kraje, přes vesnice, kol potoků a kopců...... Jen ten vidí svět barvou zelenou, žlutou a snad i bílou, jen pro něj bijou zvonce květin když táhne širou dálavou v lůně přírody. Snad je lidem pro smích............ Těm měšťanům ubohým co v nóbl hadrech vysedávaj v barech. Ano je jim pro smích, ale proč? Oni nepoznaj, co je pravé kamarádství. V životě neprožijí nejkrásnější chvíle, tam kam vlastně všichni patříme...... Ani nemohou tušit, o co vlastně přicházejí.
Dnes do lesů jdu, a sluneční svit smí cestu mi zlatem vydláždit oheň mi kouřem provoňet šat dnes se mi nemusí nic hezkého zdát Jen kovboj tu schází, co stádo své shání v peřejích řeky, co nemají stání jen hříva tu schází a její ržání... -
Viki, Unhošť, 2/2000 –
Krásná neznámá Jsi vycházející slunce nad obzorem moře odlesk očí jak zlata unce pohledem boříš hoře
Po krátkém opojení přichází chvíle, kdy nám trempům začíná ubíjející rodeo všedních dní. Zas do té špíny měst a mezi ty lidi co často nejsou ani lidmi. Obklopen vysokými šedými paneláky, co ti zbývá než představa........ Ale to kluk města nepochopí, protože nepozná nezažije. Každý ty jež patříš mezi nás, aspoň kouskem srdce svého, třebas o tom ani nevíš a přesto ho máš v sobě.......... toho starého trapéra však i ty ve svých snech táhneš krajinou, tou vysněnou nekonečnou...................... - času zimního prosince 1990, Frenky a Fredy v.r. -
těšíš mne já rozkreju tě spatřím tvou skrýš ve které se zrcadlíš dřív než mne zvíš Jen měsíc bledne závistí a zalézá v mraky když tvůj stín přelomu dne, noci dopadá na listí jsem bledý, taky již v tvé moci Já rozkrejvám tě.......................
Co se zdá - 18.12.99, Frenky -
Toulavá
Za tiché noci, když vítr jen šeptá u okna sedím a nemůžu spát přemýšlím o Tobě, vzpomínko sladká nechávám myšlenky pomalu vlát. Jak se chci dotýkat pramínku vlasů hladit tě po tvářích políbit jen však zachytit okamžik, marné je přání uteklas nad ránem, bylas jen sen. - Leden 2000, Merlin –
Než promění se kapky deště v zahalenou tvář ty zastavíš mně počkej ještě a střípky krve padnou zlehka na oltář pak uchopí tě rukou kleště až smýkneš sebou slabá v závrati holubi se nebe dotknoutam někde v lese za tratí............ - F. 13.12.94 -
3
Vítr číslo 2
strana č. 4 Takže rozhovor: Frenky: "Můžeme?" Pan NO: Rozhlíží se, jsme ve sklepě v Krásném Březně, "Tak teda jo", zašeptá. Frenky: "Kdo všechno byl členem osady?" Pan NO: "V témže roce, co Sodomka osadu založil a byl jediným členem, přišel Gogo, Petra (Artemio), Žeže, Evka, já a Míňa. Po dalším roce přišel do osady brácha Žežeho, Pajda a kamarád Mlaďas. Čestní členové byli kamarádi Lečák a z osady Bydílko ještě Slůně. T.O. Bydílko byla od nás nejblíž. A taková sestava zůstala do konce osady." Frenky: "Jaké byly vaše nejlepší vandry?" Pan NO: "Pěkný byly snad všechny, ale pokud bych měl říci za sebe, tak určitě V.V. po jižních Čechách v roce 1994 a samo sebou vždy Výročáky na Ralsku vždy na podzim." Frenky: "Jak to bylo s koncem osady?" Pan NO: "Skončili jsme tak jako většina, rodina, děti, vojna a tak jsme to v roce 1995 rozpustili". Frenky: (to bude senzace) "Ve vaně?". Pan NO: (?) "Osadu!" Frenky: "Díky Vajgle za rozhovor". Takže již zmíněná kronika...........
Stýskání Když se mi stýská a venku se stmívá a na tebe padá stín šedivých zdí tak vzpomeň si na slunce a jak v létě bývá nech odletět myšlenku a leť klidně s ní. Leť do světa představ a splněných přání kde splní se všechno, to o čem kdy sníš a to že je smutno to bude jen zdání co lehce zaplašíš jak šedivou myš. A až se ti rozjasní mysl i tváře a budeš v duši jak v bavlnce mít tak možná i já přijmu část tvojí záře je to tak snadné, vždyť stačí jen chtít. -
věnováno Viki ....... Březen 2000 Merlin –
Všimněte si spoluautora Trapéra! Ano, je to ten Fredy, bývalý hráč a textař Juwel Folku. Dále pak mezi námi vítám první básnířku, ahoj Viki! - Frenky -
Bidlomač - 2.ročník 16.-18.10. 1992 Začalo to celkem nevině. Dojeli jsme s Bigem za tmy do Oken. Na nádraží stál ukazatel k hospodě v podobě Medvěda z T.O. Bydílko. Nikdo z naší osady tam neseděl a tak jsme se vypravili na nejkrásnější kemp v ČSFR. Na velkém převisu bylo moc lidí, ale osadníci byli nezvěstný. Během toho večera jsme oběhli asi pět kempů a nakonec jsme našli Milana a Mlaďase ve spacím pytli na Velkáči. Tak jsme ještě chvilku poslouchali povídání Toulavýho a šli spát za nejbližší keř. Dobrou Bigu a vůbec všichni. Ráno bylo dost krutý. Udělali jsme si ohníček a kafe. Začalo se to slejzat na stadion "U tří smrku". Byli utvořený družstva a naše osada dostala posilu-Indiána a Boba. Byl to pěkný nářez. Rvalo se to, mlátilo, třískalo holema no prostě Bydlomač. Po velkém nářezu jsme se nečekaně dostali do finále: T.O.Bydílko - T.O.Sodomka 0 : 1 Hurá, hurá, hurá, hurá, hurá............... Letošní ročník jsme vyhráli. Děkujeme všem, kteří nám drželi palce i Indiánovi a Bobovi. Ahoj
T.O. SODOMKA Tuto tuláckou osadu založil trempík Sodomka. Nazval si ji, kulišák jeden, po sobě. Jelikož byl zpočátku v osadě sám, nikdo mu neodporoval. Tak nějak to asi bylo v tom pro trempy dávnověku, léta páně 15.6.1991. Osadu jsem osobně neznal a proto se budete muset spokojit s vyprávěním, které jsem sesbíral od bývalejch členů Míni, Goga a pana Neznámého Osadníka (dále jen pan NO). Naše známá parta žila a fungovala povětšinou na převisu nedaleko Oken. Výroční ohně se odehrávali vždy na hradě Ralsko, což je pro neznalé v okrese Česká Lípa. Jak jsem se už zmínil T.O., na tom si Míňa zakládá, byla tulácká. Vlajka osady byla samozřejmě trojcípá s třásněmi, vprostřed měli znak. Tím byl medvídek Panda. Barva byla zelená a v dolní části byl letopočet 1991. Proč byl, zeptá se pozorný čtenář. Protože šerif Sodomka osadu zrušil někdy k podzimu 1995. S tím však nesouhlasí Míňa s Gogem. Pro ně je to příběh "o nás bez nás". Takže se dál považují za osadníky a jezdí na svojí osadu "Na Okna". Panu NO je to jedno. Než promluví kronika, musím Vám prozradit, že jsem se s oním tajemným osadníkem sešel, aby mi ozřejmil některé tajné a delikátní skutečnosti ze života této tajemné party. Jak jinak, nesmím prozradit jeho jméno, jinak by ho rozzuřený sodomáci mohli zavile mučit.
Výroční oheň - 27.9.1993 Letošní Výroční oheň začal velmi netradičně. Výstupem na Ralsko. Míňa si v půli kopce vzpomněl, že nechal dole felinu a tak se pro ní musel vrátit. No neva! Pod hradem jsme rozdělali tábor-stany a přístřešky. Večer začala stezka odvahy. Spočívala v tom, že jsme po jednom museli projít podél svíček na hrad do věže, asi 1 km a samozřejmě že jsme nacházeli samé dobré zprávy cestou. Kromě Lečáka došli všichni. Druhý den zrána už se začalo dělat dříví na oheň a holky dělali snídaňo-oběd. Pak jsme se rozhodli jít na hrad a při té příležitosti se začal hledat poklad.
4
Vítr číslo 2
strana č. 5
To je taková tradice u nás na horách. Samo sebou ho jako každý rok našel Míňa (láhev vína). V táboře začala hra na čas - poslepu, nejrychlej podél provazu samozřejmě, s překážkama, dojít na druhou stranu lesa. Nejvíc omlácený byl Míňa, ale vyhrál Mlaďas a druhej byl Lečák. Po zahájení ohně jsme hráli hru, co kdo měl předvádět. Bylo to skvělý. Láhev kolovala tak dlouho až v ní nic nezbylo. Večer byl ve znamení kamarádsví kytar. Hra u ohně: Rovný palouk (Vajgl), Kombajn modrý (Mlaďas), Strakatý kůň (Gogo), Červená jahoda (Borůvka), Černá tma (Žeže), Zelená bompara (Lečák) Goguv stan (Pampa), Smrdící noha (Petra) Takže zase někdy u nás na Ralsku. Ahoj
Leč ona shořela, stál jsem tam a brečel. Na Náhodu se nám nechtělo, šlapem na Kačabaču. Ta je čím dál lepší. Nacházíme zde kamarády Pomněnku s Plešounem. Přespíme, až vyrazíme bez věcí, do pro mne tajného údolí. Krásnej kemp s houpačkou zvanej Berušák. Pak táhnem spojkou přes křížek na Galateu a Jezevec, večer se vracíme k ohni, znaveni. Na druhý den se dáváme na cestu na Helfáč. Krásná, ale dlouhá. Z Helfemburku ještě dojít v Úštěk a vlakem do Lovosic. Pak se rozhodujem jak dál. Mně se chtělo do postele a mraky byli zárukou. Šestej den ještě okouníme v Libochovicích na zámku. Šťastný to vandr.........Tolik můj zápis a co Čarodějka? Jet do Pekla na vandr je opravdu zážitek. Hledat převis a přitom se hnát za vidinou elektrických sloupů, doporučuju všem trempům. Člověk se při tom za doprovodu dešťových mraků skvěle projde a po brouzdání dvou kilometrovým polem s pšenicí je postaráno. Ještě že nosím náhradní ponožky. Jako masáž ty osinky funguji skvěle, ale nic se nemá přehánět. Ještě že nosím dvoje náhradní ponožky, neboť po hledání ztracené mapy přišel vhod i další pár. Nahoře vědí, že nerada chodím do hospody, ale tentokrát se zmýlili, když zařídili zavření hospody v Holanech. Říká se "vodu pijou žáby", ale kdyby byla alespoň kapka, asi bych radostí skákala. Takže s jazyky přehozenými přes rameno a hurá do Blíževedel kde i mně chutná pivo. Až na ty následky. No a pak už to šlo jak po másle. Nebo po jehličí. Našli jsme sice všechny převisy, ale Jezevec byl pro mne málem ten poslední, když jsem zápasila s vlastníma botama o život. Oni se totiž rozhodli, že se budou klouzat na jehličí a nedalo se jim to vymluvit. Ale teď tu ležím v posteli, spokojeně vzpomínám na další cesty. A věřte, že po snídani v posteli (od Frenkyho) se moc dobře vzpomíná........ Použity zápisky z mého cancu č. 7 - F. –
V.V.Strašáků - 14.-27.8.1994, Domažlice-Třeboň (úryvek) Ráno nás přivítalo hodně pozdě a tak jsme si na liháči udělali kafe a čaj a vydali se přes lesy na "Výhledy", na kterém stojí pomník spisovatele Beera s krásným rozhledem na celé Chodsko. Po malém občerstvení jsme se vydali přes lesy s pěknou kaplí a názvem "Pec". Už to bylo jenom kousek do velkého rekreačního střediska Babylon s velkým koupalištěm u rybníka. Tam jsme si dali sváču a melouna a po krátké a velmi prudké roztržce kam dál podle mapy, jsme se vydali po žluté v domění že je to červená (byla to stará mapa). Dál zas přes lesy a hlavně rybníky. Po pěti kilometrech jsme zjistili, že máme být někde jinde. Pod námi byla vesnička Stráž a na červenou, na kterou jsme původně chtěli, je to od nás 7km. Tak jsme to střihli dolů do Stráže, kde nás v hostinci přivítali podivný individua ožralý až na mol. Tak jsme radši vypadli a šli směrem na Mrákov. Na silnici nás míjeli babičky v krojích. Byl to opravdu folklór............... V kronice vše zapsal Míňa, je také po dohodě u něj k nahlédnutí. Přepis byl napsán jen v malých úpravách........ - Frenky -
Pajda Sova houká na mlčící les v dáli ve vsi zaštěká pes trempík kousek kůry do ohně vnes a já trempů Bůh zhůry hledím na všechno koukám žehnám Vám i zeleným loukám........
Jelikož se rubrika nejmenuje Zprávy z osad, tak abych dodržel název ještě nějaký cancák: LÉTO NA TRATI č. 87 - 2.-6.8.96 Tento vandr mne zavál na Peklo. S Čarodějkou jsme táhli ze Zahrádek. Ve vlaku unikli Božce s Mataskym, pohádali se a vyrazili. Vrchem podél lesa. Pamatoval jsem si el. sloup, pod ním někde je Vlkodlak. Po pěti letech je sloupů jaksi více, nakonec jsem našel nouzák a vedle i Vlkáč. Na nouzáku bylo více světla, není tak pochmurný. Zůstali jsme téměř dva dny a pak přes kládu přes potok šli nahoru zas do Zahrádek. Od rána nemáme vodu, hospodu zde vynecháváme. A jdem do Holan, ale co to, jazyk na vestě. Vše zavřeno. Následuje pochod do Blížáků. Ještě k Vlkáči, našel jsem tam kempovku z Galatky a vzal ji sebou. Cestou do Blíževedel byla vyschnutá jedna studna. To nám nestačilo a tak ještě ňáký to pivo a zase štrádujem na Káču.
- F. 97 -
Výzva! Ohlížím se po šílencích, kteří budou chtít příští rok na přelomu léta a podzimu nakouknout na nějaký čas (jeden až tři měsíce) do končin Asie. Konkrétně Nepálu, severní Indie a Číny, spíše Tibetu. Podrobnosti někdy příště. - Frenky -
5
Vítr číslo 2
strana č. 6
JAK JSEM POTKAL VODU Já měl vodu rád už od malička. Jako dětí jsme s kamarádem podnikali dobrodružné plavby na nafukovacích člunech Meteor po varvažovském koupališti. Kreslili jsme mapy hráli na piráty, Kryštofa Kolumba a tak. Později na dovolené v Plané n. Lužnicí, jsem vydržel celé hodiny pozorovat řeku a vodáky a strašně jsem jim záviděl. Když mne poprvé rodiče pustili na vandr, jeli jsme s Romanem (Tetřevem) na Orlickou přehradu. Plánovali jsme...... No vlastně jsme nic neplánovali, chtěli jsme se prostě jen tak courat a užívat volnosti. Ovšem už první den neodhadli své síly a místo na začátek přehrady (což bylo podle plánu), jsme utahaní dorazili do Kamýku nad Vltavou. Bylo osm hodin večer a nás děsila představa, že nemáme kde spát. Jak máme spát v lese, to si tam máme jenom tak lehnout? Hned na začátku nás upoutala cedule "Půjčovna lodí". Okamžitě jsme pookřáli. Vidina pohodlného sezení v lodi a unášení proudem (cha,cha) nás doslova nadchla. Půjčili jsme si loď a vyslechli spoustu dobrých rad od majitele. Tvářili jsme se jako největší borci a na vše přikyvovali. Ale s nástupem do lodi si raději počkali až odejde...... Začátek plavby nebyl nic moc. Nebyli jsme schopni udržet rovný směr a co chvíli se otočili o 360°. Pilíře vzdáleného kamenného mostu se nám zdály neproniknutelnou překážkou. Byli od sebe takových 15 metrů a my propluli 0,5 metru od jednoho z nich. Nicméně jsme po nějaké době zkorigovali plavbu a byli celkem v pohodě. Snesla se tma. Měsíc kreslil po klidné vodní hladině fantastické obrazce. Byla vlahá letní noc, taková, jaká bývá po parném letním dni a my se pomalu začali starat o to, kde budeme spát. Po krátké poradě bylo rozhodnuto přistát u sebemenšího rovného plácku a vyspat se blízko lodi. A protože jsme byli poprvé na vandru, tak jsme drželi hlídky. Na mně vyšla první a já se posadil do lodi zády k vodě, baterku pohotově při ruce. Při každém šustnutí jsem svítil a vyplašeně koukal do tmy. Zato Tetřev svou hlídku spokojeně proklimbal. Po této zkušenosti jsem hlídku na vandru už niky nedržel..... Druhý den jsme si našli pěkný flek na táboření a podnikali výlety. Jeli jsme třeba na dva dny na Orlík, kde největším zážitkem bylo vlečení lodi po schůdkách nahoru na přehradu (a že je hodně vysoká) a zpáteční spouštění přepravní klecí. Také jsem získal zkušenost, že brázdit přehradu proti větru je na kánoi nemožné..... Naproti našemu tábořišti byl menší dětský tábor a děcka občas jezdili na náš břeh hrát hry. Jeden klučina, po prohlídce našeho zapařeného igelitového přístřešku, hrdě prohlásil "tak pod tím bych teda nespal". Nebo jednou večer přijeli dva vedoucí a varovali nás, že dětem schovali vlajku a nenápadně naznačili, že bysme to mohli být my. Tak aby jsme se nedivili, až nás přijdou lynčovat. Bylo krásně. Učili jsme se jezdit na kormidle a na háčku, ve dvojici i každý sám. Asi nikdy nezapomenu na projížďku podél skalní stěny spadající do vody. Zapadající slunce ozařovalo vodní hladinu a skála příjemně hřála. Dotýkal jsem se ji rukou a připadal si jak v pohádce.... Odjížděli jsme odtamtud, až když nám došli všechny peníze a my měli sotva na cestu zpět. Poslední den jsme jedli chleba s cukrem a polosyrové brambory. To bylo jediné co nám zbylo a kdo zkoušel vařit celé brambory v ešusu, ví o čem mluvím. Už nás to táhlo domů. Vrátili jsme loď a naposledy se ohlédli za řekou. Neboj se, my se určitě vrátíme... Pak jsme se na ta místa vrátili ještě jednou a další roky začali experimentovat na tekoucích vodách. Od té doby jsme sjeli už pár řek a měli spousty zážitků. Ale na svou první vodu budu vzpomínat nejvíc........ -Merlin-
6
Vítr číslo 2
strana č. 7 Já lituji sympatické sardinky. Krom toho tam potápěč krmí rejnoky. Jedeme nazpět na letiště, zjistit něco o lodi či letadlu na Big Island, neboli jen Havaii. Tak se jmenuje v souostroví největší kus, který je zajímavý hlavně: kytkama a neméně tekoucí věcí přímo ze sopky. Zjišťujeme, že se tam jen lítá, do dneška tomu nevěřím. Při té příležitosti jsme dostali pokutu od letištní ochranky, za špatné parkování. Bloček ve tvaru dopisu se měl otevřít, napsat do něj číslo kred. karty a poslat. Do patnácti dnů $15, potom $35. Jelikož jsme neměli ani jeden kreditku, zůstal dluh nezaplacen. Škoda jen, že to bylo vše na mé jméno. Otravná ochranka zůstala za námi a my jeli vstříc Polynéskému kulturnímu centru na druhym konci ostrova. Cestou proběhl nákup, až na drahotu v pohodě. A taky na nás mávali ňácí lidé u silnice s transparentama, někteří tancovali. Po velkém šrotování v hlavě jsem pochopil, že asi mají volební kampaň do senátu do Washingtonu. Trochu na český poměry z ruky. U centra zjišťujeme zavíračku, už byla, takže zítra. Káťa usíná a já to valím už na naše staré místo. Přišel ale opravdu neskutečnej tropickej liják (myslel jsem si to). Nebylo vidět na krok a to dodge má dost výkonný stěrače. Naštěstí to byla jen přeháňka a brzo se vyčasilo. Byla nádherná noc, já se opíral o něco, co vypadalo jako palma, a pozoroval vlny na oceánu. Nekecám, jako barák. Dnes už pod stanem a bacha na liják... e zase úmorný vedro. Jedeme přes Honolulu, jinou cestou, kvůli poznání i jiné části než východu ostrova. Je to ještě daleko, na hawajiské poměry a nacházíme uprostřed ostrova turistickou atrakci, pěstitel nejen banánů Dole zde má návštěvnické centrum. Všechno co si může představit člověk z banánů a taky ananasů. To znamená bombóny, dorty a taky kusy přímo z pole. Později na trhu, na Big Islandu kupujem o polovinu levnější. No není nad to nakupovat přímo od zdroje, tedy my ne, to bláznivý japončíci. Jediný, co nás zaujalo, byli takový makety, již zmiňovaných plodin, s otvorem na hlavu. Vlastně nejen to, taky ananasový pole, kterého si nikdo nevšímal a na kterém zářily nádherný kusance na krásné řvavě červené hlíně. Inu, jinej kraj, jinej mrav. U nás by rozhodně nevydržely. Jedeme dál. Nikde však není tak hezky jako na našem spacím místě. No a jsme u centra. Můžeme vstoupit. Poprvé a naposled kupujem exkluzivní vstupenku, která zahrnuje: prohlídku všech umělých ostrovů, přičemž každý zastupuje jedno souostroví od Nového Zélandu, přes Fidži po Havaii. Dále pak se za ní dá královsky najíst a pak 1,5 hodinové představení domorodců, polynézanů. No přejedl jsem se tak, až mi bylo těžko od žaludku. Není divu, poslední pořádný jídlo podávali v letadle a z krájenýho chleba, možná mi bylo nanic z něj. Zkrátka tři talíře mi nestačily a smíchat euroamerická jídla s těmi od jinud se nemá, zvlášť nebezpečný jsou amarouny. Večerní představení bylo fajn, pořád tam běhali s oštěpama a ženský zpívaly. Nejlepší vystoupení, házečka s ohněm, stálo zato, pro holky nejlepší focení s tetovanou hvězdou. No, musíme stíhat vrátit auto, to se nám daří. Kam teď složíme hlavu uprostřed velkoměsta? Řešení není ani tak těžké, kupujem letenku (105 $) a uleháme na trávníku v letištním areálu pod nájezdem pro auta, jak romantické. Ještě jeden nepřítel, krom lidí, nám tu hrozí. K ránu mohou zapnout zavlažovače a tak nejbližší zakrejváme českym ešusem, ten si s ním hravě poradí. Ve čtyři budík a v půl páté sedíme v letadle. Jsou děsný mraky, ostatní ostrovy mají smůlu, nevomrknem je. Za hodinku a kousek rolujem celkem v pohodě po ranveji. Třista kiláků jak nic. Letiště je brzo prázdné, první menší jak Ruzyně, je to opravdovej zapadákov. A tak si pod obratníkem raka, tedy v nefalšovaných tropech, děláme na liháči snídani, což je atrakce pro místní metaře. No co, nám je dobře.......................
EXPEDICE AMERIKA A HAWAII 1998 Na velkém vandru Amerikou v podzimu 98, jsme já a Čarodějka Proboštov s Tumyškou - Kamenic. Šenov, přistáli v Honolulu. Po třítýdením putování na západ od Rocky Moutain. Čekalo nás sedm dní, na pro nás absolutně neznámých ostrovech hawajských. To, co se dalo u nás o nich sehnat, bylo buď kusé nebo komerční nebo v jiných jazycích. Nejprve trochu geografie. Ostrovy se nacházejí v Pacifickém oceánu a skládají se ze sedmi hlavních a spousty menších. Na globusu a taky časově, jsou přesně na půl cesty kolem světa. Je-li u nás půlnoc, tam právě obědváte. Jinak je Hawaii trochu blíže rovníku v tropickém pásmu. Nicméně dost záleží na tom, jak vysoko jste nad mořem, ale o tom později........... Takže z L.A. odlétáme ze čtyřhodinovým spožděním (tech. závada na letadle). V Honolulu, nedaleko potopené lodi Arizona, přistáváme po asi pětihodinovém letu. Škoda že bylo 21h., pokud by se přidala jedna hoďka, aliance KLM-NORD WEST by nám musela zaplatit nějaký motel. Nejsem mněkoň, ale po týdnu na zaprášený poušti by to chtělo sprchu. Totiž ve 22h. zavírala půjčovna aut DOLLAR a bezprizorný zákazníky amíci rozhodně nenechaj. Po boji v půjčovně (chtěli zálohu, nic jsem jim nedal), přes naše pojištění proti havárce do milionu dollarů, odjíždíme. Jsme konečně zas v bílém Dodge Neonu, jen značka má v názvu jinej stát unie. Jo, kdo si myslí, že na letišti každej dostává věnec na krk, je na omylu. Musí se platit, umělej je levnější (2 dol. kus). Na všech ostrovech je snížená rychlost (80 km/h). Jen na Oahu se dá jet rychleji díky dálnici. My právě tady jsme, ale plazíme se městem (Honolulu má asi 500000 obyvatel). Pláž Waikiki se někam ztratila a navíc máme problém opět s posunem času. V těle Californskej a na ručičkách o dvě víc. Krom toho je děsná prádelna. Za městem jsou útesy a pak pláže. Po úvahách kam až asi dosáhne příliv usínáme. Leč není nám přáno či naopak. Probouzí nás policajt a že prý můžeme mít problémy. Když se ho Čarodějka zeptá jaký, ukáže polda mezinárodní posunek, u nás známej z filmu "Pane vy jste vdova". To uznáváme a radši jedem dál. Přeci jen nedaleko je kemp, a tak mezi keři usínáme. Pod širákem, stan nemá cenu stavět, spím pod dekou........... Slunce pere jako blázen a jediná útěcha je oceán. Dost velký vlny, abysme se báli. Za pár dní zjišťujem, že byl výjimečně klidný. Na seznámenou jsem dostal přes nohy nějakým kusem chapadla medůzy. Pálilo to ještě večer. V kempu je sociálka jen se studenou, ale celý je zdarma. Později zjišťujem, že na ostrovech jsou všechny státní kempy zdarma (jak na pobřeží, tak v národních parkách). Jen vám nesní vadit místní původní polynézané. Oni si vás nevšímají a vegetěj ve svých stanech. Pohoda. V noci jsme jeli kolem vodního světa a tak zvědavi, přes to že si připadám chvílemi jak hranolka na pánvi, vyrážíme. Cena za vstup je poměrně velká, ale zde je všechno dražší, takže jdem. Na prvním představení na nás mávají tučňáci, na dalším lachtani, pak řvou při krmení mroži a pořád dokola. Typický amíci žerou popkorny a typický japončíci všechno fotěj. Do toho všude pobíhá halda americko-japonskejch dětí a jsou hrozně nevychovaný. Jejich pradědové by se asi divili. Před tím se dá utýct jen do akvária. Tak ukazuju holkám, co všechno jedí v konzervách.
Pokračování v příštím čísle. Frenky
7
Vítr číslo 2
strana č. 8 Zapadající slunce nám dalo jasně najevo, aby jsme si našli flek na spaní. Ten se naskytl naproti Svatoškám přes řeku. Únava udělala své, za chvíli jsme spali jako špalci. 11. září 1999 (sobota) Ráno opět svítilo sluníčko. Tak dokonalé počasí celý týden se jen tak nezažije. Přes visutou lávku vedla značka na druhou stranu řeky Ohře a podél ní jsme šmajdali na Loket. Cestou Frenky rozhodl "Je vedro a ta řeka to jistí" , jeho spartakiáda prováděná v řece při vyhledávání záludných kamenů na dně, udivovala i vodáky projíždějící zde v němém úžasu "Cože se to tu plácá za tvora?". Málem vystupovali za plavby. Po šesti kilometrech, které vedly podél řeky Ohře, se před námi objevilo městečko Loket se svým královským hradem. Oběd, při kterém Frenky zničil židli a hledal pásek s nožem (jako vždy), se vydařil a my jsme natěšení vstoupili do brány hradu. A to jsme netušili, že tu dnes je nejen prohlídka zdarma, ale ještě tady začíná folkový festival "Loketský kotlík 99´", který začal před deseti minutami v rytířském sále. Zahájil jej Slávek Janoušek. Zkrátka, nedalo se odolat! A lepší zakončení vandru jsme si ani nemohli přát. Hrály zde kapely např. Šafrán, Kvinta z Litvínova nebo pořádající Roháči z Lokte. O přestávce jsme si prolezli hrad i s drakem a místními strašidly. Z věže se pokochali pohledem na celé město i s údolím řeky. To už se začínalo stmívat a nás čekala druhá část koncertu. O půl jedenácté vše skončilo. Frenky zde pokecal se svojí kamarádkou, která zpívá se skupinou Kvinta. Já s Merlinem dal řeč s Čolákem, který se zde také mihnul. Celé město i s hradem bylo fajn navícené a vypadalo to jako v pohádce. Řekli jsme si, že takový bezva týden si zaslouží zakončit posezením u dobrého pivka. A tak jsme se poptali jednoho místního na náměstí a vydali se do hospůdky u řeky. Měli nejen dobré pivo, ale taky něco k snědku, a tak jsme se vpíjeli do židlí a utvrzovali se v tom, že to fakt stálo za to, a že si to utčitě někdy zopáknem. Vzhledem k tomu, že ráno jel vlak až z Chodova, tak bylo nutné opustit Loket a vyrazit po kolejích směrem na Chodov. Cestou jsme to práskly na kraj lesa u cesty. Naštěstí o nás nikdo nezakop.
LOKETSKÝ .......... pokračování z minulého čísla časopisu 9. září 1999 (čtvrtek) Řinčící budík, vonící snídaně a neuvěřitelná frekvence lidí v tom malém bytě u Světlušky byli dost jasný náznak vstávání a vytoužené prohlídky nejznámějšího lázeňského města. Dojmy z lázeňské části Karlových Varů byly dost rozpačité. Spousta lidí, vedro, hotely a šílený ceny. Nakonec jsme navštívili vše co jsme chtěli : hlavní kolonádu, zámeckou věž, Vřídlo i hotel Pupp. Ochutnali jsme i místní horké prameny a už to nikdy neuděláme. Kelímek stál dvě koruny, prameny chutnaly jako když si v nich vyperete ponožky a ještě si spálíte čumák! Zato rozhledny v lesích nad K. Vary nám vše vynahradily. Bezva výhled je jak z Karlovy rozhledny, tak z Diany, na kterou jezdí i výtah. Ale to už nás tlačil čas a tak jsme navštívili Jelení skok a sochu Kamzíka a mazali na vláček motoráček, který nás vezl do Teplé. Cesta z K. Varů do Teplé je jedna z nejhezčích u nás. Vlak nás vezl údolím řeky Teplé protkaným spoustou tunelů. Než jsme došli ke Klášteru Teplá, který se nachází asi 2 km za městečkem, tak už byla tma jako v pytli. Nakonec jsme zapadli na okraj lesa za klášterem a po večeři ulehli pod noční oblohu, na které ten večer padaly hvězdy jak o život. 10. září 1999 (pátek) "Sportem k trvalé likvidaci těla i ducha", prohlásil ráno Frenky a nechal se prvními paprsky slunce vytáhnout ze spacáku a horečně začal čučet do mapy, až prstem ukázal, a první cíl naší dnešní cesty byl vytyčen - Betlémský rybník. Ranní koupel tří hambatých kotlíkářů začla přitahovat velké množství turistů a volavek, tak jsme se vydali směr klášter Teplá. Klášter premonstrátů v Teplé nabízí nejen ubytování, dobrý oběd a pohledy, ale také bezva prohlídku. Nesmíte ovšem, jako my narazit na dědulu (nejspíše bývalý příslušník Lidových Milicí), který se nemohl smířit s tím, že větší část kláštera zničili vojáci naší bývalé lidově demokratické armády v 80. letech. Jídlo ve zdejší klášterní restauraci nemělo příliš lidové ceny a tak jsme si dali bezva oběd ve školní jídelně u nádraží a vlakem byl proveden přesun o pár kilometrů dál do Bečova nad Teplou. Zámek a hrad v Bečově patří mezi nejhezčí v celém lázeňském trojúhelníku. Hrad sice není přístupný, ale zámek s přilehlými zahradami nám to plně vynahradil. Paní průvodkyně sice nebyla profík, byla to pokladní, ale o to víc jsme si mohli prohlédnout místa na která nezbývá jiným tolik času. Přesun číslo 2 a ten den definitivně poslední, byl proveden na trase Bečov n. T. - Cihelny. Zde se nedalo přehlédnout obrovské množství golfových hřišť, které se rozkládalo po obou březích řeky. Vyrazili jsme do lesů, směrem na Svatošské skály na Ohři vzdálené asi 3 km.
12. září (neděle) Došlap do Chodova trval necelou hodinku V Karlových Varech na nádraží jsme si dali snídani a vlak směr Ústí nad Labem už frčel krajinou podkrušnohoří....... Začalo nám být smutno, že vandr končí, ale holt dovole-ná skončila. Kluci vystoupili v Mostě a jeli na hokej do Litvínova k Alexovi a Kiwině. Já si to namířil rovnou domů. Příště nás snad bude i víc?! Ahoj - MÍŇA -
8
Vítr číslo 2
Když se řekne Chilkootský průsmyk, každý si hned představí Aljašku, zlato a nekonečné zástupy vysílených, hladových a větrem ošlehaných zlatokopů. A pokud si řeknete, že je nemožné přenést něco takového do našich českých podmínek, tak máte pravdu. Ale jen s tou Aljaškou a zlatem. Ten zbytek lze provést velice snadno. Plán přechodu Chilkootského průsmyku se zrodil ve Frenkyho hlavě už před třemi lety a byl hned zorganizován. Povedl se k naprosté spokojenosti všech. Byla spousta sněhu, mlha, vítr fučel a my si připadali jak na zlatokopském severu. Ale to je jiné vyprávění. Já Vám chci vyprávět o Chilkootu č. 2. Tak nejdříve trochu statistiky: Směr pochodu: Telnice - Komáří vížka - Unčín. Základna - chata na Telnici. Počet účastníků: 18 (dlužno podotknout, že počet lidí ochotných podstoupit tyto útrapy předčil naše očekávání). Počasí nádherné, ale málo sněhu. Vše začalo v pátek, kdy se všichni začali sjíždět na základnu. Spojky fungovaly bezvadně, hlavně Frenky si pochvaloval tu svou. (strávil jí totiž v hospodě). A najednou nás byla plná chata, vytahovali se kytary, rozsedalo se po židlích, seznamovalo se, tlachalo, vzpomínalo, hrálo. Prostě skvělý večer. Ráno první ranní ptáčata vstávali už o půl deváté a budili ostatní svým hlasitým hovorem (promiň Frenky). Po vydatné snídani byl stanoven odchod na jedenáctou hodinu. Dorazilo i několik opozdilců a byli jsme komplet. Jako obvykle se několik sklerotiků vracelo pro opasky, kytary atd. Konečně jsme vyrazili. Cesta lesem nahoru na hřeben probíhala bez obtíží, snad až na to, že jsme zabloudili. A to i přes mé ujišťování, že cestu dobře znám, neboť tudy často jezdím na kole. Zajímavé je, že jsme zabloudili naprosto přesně na stejném místě jako před třemi lety. Asi je tam nějaký bludný kořen. Když se před námi po dlouhém stoupání lesem otevřel pohled na pláně, byl jsem zklamán. Sněhu bylo jen nepatrně a když chtěl člověk zapadnout do sněhu, musel si najít závěj. Zato počasí stálo za to. Modrá obloha, sluníčko svítilo ostošest. Cestou po sněhem zafoukané silnici jsme potkali do závěje zapadlý opuštěný Favorit. Bylo nás hodně a protože jsme laskaví a dobré skutky konající trampové, vytáhli jsme ho.
strana č. 9
Až si majitel přivede pomoc na vyproštění, bude se asi hodně divit. Asi po třech hodinách cesty jsme dorazili k cíli na Komáří Vížku. A jak to tak bývá, hned jsme zapadli do hospody. No on je to horský hotel a ceny tomu odpovídaly. Ale dalo se to snést. Bylo tam teplounko, dali nám najíst a napít a bylo nám fajn. Také dorazila skupina motorizovaných trempů: Vlčice, Fox, Pan Dobeš a Čertík vedené Alexem a Kiwinou. Po příjemném posezení jsme se jen neradi zvedali k dalšímu pochodu. Trasa vedla dále po modré, přes hrad Kyšperk do Unčína na vlak. Měli jsme málo času a tak jsme pospíchali. Vraceli jsme se vlakem, zpátky do Telnice a mnohým začínalo vrtat hlavou, kde budeme trávit noc. My (já a Frenky) jsme totiž tvrdili, že je to tajemství a překvapení. Jeli jsme sice zpátky na výchozí základnu, ale tajili jsme to. No, to z obavy, že si každý bude chtít na chatě nechat bágl a to by nebyl žádný tvrdý pochod, ale čajíček pro důchodce. A přesně takhle by to dopadlo, to mi věřte. Proto se na nás kamarádi nezlobte, bylo to pro Vaše dobro. Nejlepší na tom bylo, že náš závěr vyšel najevo až nějakých 100 metrů před chatou. Měli jsme s Frenkym co dělat, abychom ubránili své životy před hordou rozezlených trempů. Ale teplo v chatě a dobré jídlo upokojilo i ty nejdivočejší. A bylo zase dobře. Jen mám obavy, že nám to hned tak nezapomenou a že se nám to vrátí. Na chatě nás už čekala motorizovaná tlupa trampů. Večer se zase hrálo a tlachalo až do 3 hodiny ranní. A jak potvrzují slova očitého účastníka: "Už jsem skoro spal, když začali hrát HROBAŘE a zase mě vzbudili". Zábava byla až brutální. Ráno odjeli ranní ptáčata už v 9 hodin a zase vzbudili Frenkyho. Zbytek se pomalu probouzel. Odjíždělo se hromadně ve 13 hodin autobusem do Ústí n. L. Zůstala jen úklidová četa ve složení: Frenky, Míňa, Jitka a já. Celý vandr naše úklidová četa zakončila obědem v restauraci "DOMA", kde jsme také kladně zhodnotili průběh celého víkendu. Už se těším na příští Chilkoot. A věřte mi to, to bude NĚCO! - MERLIN -
9
Vítr číslo 2
strana č. 10
Putování stopíkem s Tetřevem V.V. ALPY '99 Stejně prachy nemám, já jen co přelezu zeď, tak možná že chytím dobrej stop........ Nejlepší vandry jsou takový, co si člověk zabalí a jde. Popřípadě má již zbaleno odminule. Dlouhé přípravy jsou na pytel. Takže tejden před odjezdem se rozhodlo, že Tetřev dostane jen onen tejden. Jinak nám hrozili Rumun. Karpaty s Drákulou. Teď jsi nejsem jistej jestli to nebohej Tetřev vůbec tušil.Takže v knihovně na nás svůdně mrkaly vrcholky Dachsteinu a to rozhodlo. Zvláště pocit, že ony trapné kopečky (3000 m.n.m.), jsou o pár desítek stopařovo chvilek blíže než třeba Dolomity či kraj kol Insbruku...... Jsem ještě na arbajtu a volám na informace kvůli vlaku do Rybníka. Oni Češi moc na stopu neberou (skrytá podoba s rybama). Dostávám dva vlaky. Odpoledne měníme prachy a jen pro jistotu juknem na nádraží. K našemu zděšení žádnej druhej vlak nejede. Úprkem chytáme aspoň dřívější s tím, že jedem jen do Veselí n. L. V Praze je bohovskej přestup, o tři minuty to ujíždí až tam kam chcem. Takže 1,5 h. čekání na vlak jen do Budějovic. No, v Budvaru spát nebudem, a tak vítězí kemp u Lužnice. Veselí je dlouhé jako Lovosice a žízeň jako Grand Kaňon. První věc se smrsknout nedá a tak hodláme zkracovat druhou. Hezká hospoda "U Jelena" má ve výloze bustu fešáka Gotwalda se suprovejma slunečníma brejlema. Nejen Kléma, ale i nádherně mlaskající tláča a pívo Samson jako křen. Ještě že tam měli lavice, jinak bych se určitě vpil do židle a už tam zůstal. Zbejvalo nám vplazit se nenápadně "zadarmo" do campu a v tom nekřesťanskym vedru usnout............. Ráno jede jakýsi vlak až do Rybníka. Jenže mu v Budu kradou vagony a tak už nestojíme ani na jedný noze, nýbrž na nohách spřátelených vodáků, zvláště pak vodaček. Dech se mi krátil, né z obvyklého okukování vejstřihů, ale z neuv. vedra. Hurá, vystupujem, ale oni vodáci maj smůlu. Ze třech narvanejch vagónů se městnaj do jednoho na Lipno. Ještě že nás čeká nejsvobodnější stopování. Ptám se policajtů kudy na Dolní Dvořiště. No, nevím, kdo to zvoral, ale kufrujem asi 3 km na druhou stranu. Nakonec: "hurá", slavnostně dorážíme na hranici. Potkáváme tam kamaráda horolezce, co chce tam co mi a taky jede dřív, neb je sám. Po chvilce jsme na dvě auta v Linci. Jenže Bůh ví kde ve zmatku dálnic. Policajti nás posouvaj před nájezd. A tam nás už nikdo nebere. Je tak pět vedro jako ťava. Tu říkám Tetřevovi: "Nepudem se najíst támhle za barák do stínu?" Souhlasil. Jenže za onou stavbou je hospoda pod širákem a spousta na nás mávajících Rakušáků. Začíná pravá zkouška ohněm. Vyzbrojen Česko - Něm. slovníkem a děravou (ne)znalostí němčiny a angliny jen v sebeobraně, jdu na to. První pivo si platíme a pak již vše zdarma. Probrali jsme u čtyř Kaiser bírů naše hokejový mistry, znali Martince i Jágra. Pak Lendla i Panského pinčes. Dále kde kdo z nás dělá a taky kam jedem. No, jeden jel druhý den naším směrem a nabídl nám svezení. Ještě spapat pravej borůvkovej koláč. Pak nám poradili park na přespání a vrazili obrovskej chleba do ruky. Takže zítra. Ještě nás přepadly obavy, že nás poslali na hřbitov. Park byl vedle. Tetřev hlídal duchy a já cestu. Jen chvilku.....Ráno se nebohej Linečák asi divil, že toho moc nenakecáme. Roman si po vystřízlivění zase uvědomil, že neumí. A celejch 150km, jsem tomu chudákovi říkal jen šén, šén nebo gut, gut. Asi se mu nás zželelo a tak si zajel asi dvacet navíc. Bylo to příjemný, být tak brzo pod lanovkou. Tam už bez vody, kupujem colu u stánku.
Až na druhej den chápeme tu drahotu. Rozdíl stánek - márket je 0,5 a 2 litrovka za stejnou cenu. Je čas odmaturovat při koupení lístku nahoru (smola, maturita z ruštiny) a jet. V půli je moc dobrá ledová soustava jeskyní se vším, co k tomu patří. To jest ledem ze shora, zespoda a všude. Výška asi 1400 m.n.m., druhá část lana vede až do 2100 metrů. Tento milý kopeček, jsme počeštili na Krypluv kámen. Na vrcholu, alias nahoře na hoře stavíme huhuláka a to je prosím 4.7.99, je jasno a vedro v tričku. Po prohlídce malinké kapličky, komentujem blázny skákajicí s padáky a ještě zevlujem nad prohlubní u velkého kříže (tetřev leze po kraji a já se děsím za něj). Pak se můj brach vydává od ledovce dál k jezírku, se mnou jen kousek. Je čas se opalovat (viz. Foto Totál Rektal - autor nedodal, pozn. webmastera). Poslední lanovkou jedem dolu a tam nás jakýsi čehůni, s kterými jsme se dali do řeči, práskli dolu k Halštatskému jezeru. Jakési odpočívadlo s dvojkovým kamenem za zády se stalo na čas naším domovem...... Ráno už po druhý vyndavám věci z baťohu, neb nejen Lineckým, ale i Alpským mravencům se líbí můj bágl. Tetřev je pudově hnán do hor a chce provozovat turistiku. Já mu takticky vysvětluju, že po ránu je nejlepší otrávit jezero a lezu do vody. Když už je zbaleno, ještě očumuju slunící se děvčata. Tetřevovi svítí voči nad dlouhými kilometry. V tom oznamuju : "Já mám hlad." Jelikož je Roman duše dobrá, ještě jíme. Pak schováváme bágly u paty kamene ve skalách a zubaticí nahoru ke slaným dolům. Tam se nám nechce platit a tak jsem ukecán jít se projít kousek krpálem. Ani krev spuštěná z mého nosu špatnou duši Tetřevovu nezviklá a musím stoupat. Ne na dlouho. Cesta se vine zhruba na úrovni Sněžky. Ňácí potoci tečou kolem, když tu. Velkej hukot zní z dálky. Už je tu nádherný vodopád s bouřící soutěskou. Nad ním si představuju skok dolů, no super, a taky zkouším postávat ve vodě. Není to na dlouho. Cestou dolu z hor rozvíjíme písničku od Lucie, Panice. A to do překvapivých rozměrů. Namátkou: "Už nejsem panic, není to lehký, šel bych do každý děvky". Když tu v půli cesty stojí opuštěný auto. Očumujem ho, uvnitř jsou ňáký patrony nejmíň na medvěda. Mám divnej pocit a tak jdem rychle pryč. Sotva jsme ušli pár metrů, do místa kde jsme před chvilkou okouněli, dopadl z hor kámen o velikosti pěsti. Asi nasranej medvěd, málem jsme to vodnesli za hajnýho. Bylo toho dost na jednu vyhaslou hlavu. No, krajina jde divoce do polomů, a aby toho nebylo málo, ještě potkáváme strženej tunel. Potkat tak starou Wajtingrovou z Chabařovic, která by řekla: "jo pánové, laviny jsou prevít.", to by nám ještě scházelo. Prostě si někdo ten tunel hodil do údolí. V Halstatu v konzumu kupujem jakési červené víno, pak večer u karet ho trestáme. Taky někdo hodně nahlas kritizoval ptáka, co řval nad námi na skále. Slova: "Co machruješ, máš křídla? Jseš snad ňáká veverka nebo co?" A jiná .... Tak dobrou. Ráno už po druhý lezou po Tetřevovi slimáci. Div jednoho nespolkl. Jezero je moje s rozeběhem, jen labutě otravujou. Jeden úchyl mne chce fotit, voda má asi -2 cm. Zahánim ho! Ještě trochu přibržděn říkám: "Ta má ale K....". Když se na mne blbě podívá, je mi definitivně jasný všechno. Kromě čestných výjimek jsou tu hezký jen češky. Tu už Tetřev libě zve na polívku. Je dobrej, jen není ženská,asi si to samý (doufám).
10
Vítr číslo 2
strana č. 11
Rozhodujem se tentokrát pro dolní část vodopádové soutěsky. Štreka k ní je krásná, cíl je snad lepší než vrch včera. Rozjímáme. Pak Roman řekne: "Nepudem už?" a já: "Můžem". Až dole zjišťujeme, že jsme tam mohli zůstat dýl. Ale v obavě (jestli to toho druhýho baví) jsme vlastně odešli moc brzy. Tomu se říká maximalní vyhovění. V tomto duchu se odvíjel celej vandr i proto byl tak dobrej. Dole v Halstatu prolejzáme starý město. Dvě náměstí, ňákej kostel, jen do kostnice se nám už nechtělo. Pod ní byl malej přístav. Mimo jiné tam půjčujou elektromotorové čluny za celkem příznivej peníz. Náhle, jak už to uprostřed hor bývá, se mění počasí. Takže kašlem na kafe, chtěli jsme navštívit aspoň jednu rakouskou kavárnu, a spěcháme zachránit věci do lesa. Na naše jezero mží a vítr zvedá vlny skoro jako na moři. Není to žádný jezírko, má 1x 4km a do hloubky prý 450m. Už se asi nebudu koupat. Jsme ve svetrech zalezlí pod stříškou sociálky a zase mastíme karty. Taky, samo, žerem. Na noc poprvé stavíme stan. Mám pocit že je v něm víc vody jak venku. Kecám, kecám a na něco se zeptám Tetřeva. Odpověď nepřichází, klidně si chrápe. Takže ať je to OK, nikdy však KO. Dobrou. Ráno je hnusně, svetr nás neopouští a vrcholky nejsou ani trochu vidět. Beru do ruky českou korunu. Pana (dříve) je zůstat, lev je vydat se na cestu do Čech. Padá lev, je rozhodnuto. Stejně máme všechno vlhký a naděje na změnu počasí je malá. Balíme barák a dupem zas, tentokrát už naposled, do Halstatu na autobus. Ten nás veze do Bad Ischlu, dříve víkendového sídla císaře Franty Josefa I. Co dál? Jsme před vlakovým nádražím. Ze spleti dálnic v Linci je mi zle a tak vítězí vlak. V něm nechává Tetřev bundu. Pitomej stan za to mohl (pozn. Redakce: byl Merlina). Ono heslo: "Máš vztek, tak kopni do stanu!" se zase potvrdilo. Po velkým váhání, jedeme ještě z Lince kousek vlakem. Pak na stopa k hranici a jsme v Čechách.
Došlo nám, že jsme se za celej tejden vůbec nehádali. To bylo tím, že jsme sebou netáhli žádný ženský plemeno. Kousek od hranic se vysmívám trapnýmu mraku. Nejdřív nás dohnal, pak pokropil, a ještě pronásledoval až do Veselí n. L., kde se jeho kapky snažili dobít náš hodnej stan. Z Rybníka až k hospodě "U Jelena" nás vždy vezl poslední vlak. Ještě před usnutím nás ještě rajcovala jakási slečna. Ona hekala na celou Lužnici, leč jak se ukázalo později, byl to žlučníkovej záchvat....dobrou. Ráno v největším lijáku balíme. Naštěstí je na nádraží vodníků víc. Stan je v igelitu a v jednom cípu je snad pět litrů vody. V Praze se procházíme, ale nejdříve klíčema prorážim onen igelit. Mezi západníma turistama kličkuje Tetřev a Frenky se tlemí. Od Tetřevovo zad se valí obrovský proudy vody. Jo, ještě máme větší srandu, zatracenej stan. Tak ještě párkrát kopnem do stanu a jsme doma. -Ahoj Frenky-
Trampské servery - odkazy: Sdružení Avalon - Oficiální stránky trampského sdružení. http://www.sdruzeni-avalon.cz/ Brdské legendy - Stránky plné Brdského trampování. http://legendy.folktime.cz/ Domov trampů v zahraničí - Mimo jiné i v Čechách a na Slovensku. http://domov-trampu.home.comcast.net/~domov-trampu/ On the roads - Trampský web (mimo jiné i možnost online poslechu trampské hudby). http://www.ontheroads.net/
Tramp net SK - Server Pekelníka. http://www.trampnet.sk/ Trampská nit - Jedny z prvních trampských stránek. Dnes spíše zaměřeny na světové dění.. http://pagesperso-orange.fr/tramp/ Pezinok - Propagace trampingu a trampské kultury. http://www.rtzp.sk/
Tramp.wz.cz - E-mailová konference o trampování, přírodě, vandrování. GPS - historie, princip, složení, měření, odkazy, SW. Tipy na výlet a rozsáhlá fotogalerie. http://tramp.wz.cz/ -Vlčice-
11
Vítr číslo 2
strana č. 12
Kamaráde – Kamarádko, v měsíci březnu 2000 začala nová hra. Pro všechny, kteří rádi chodí. Akce Větrná hranice je časově neomezená (šlapačka) podél hranice naší krásné vlasti, České Republiky. Kterou jsme rozdělili na 11 částí, většinou podle hor v nichž se ta pomyslná čára klikatí...... Teď něco k pravidlům. U každé části (etapy), zveřejníme koridor, který (vymezen formou bodů na mapách) bude maximální šíře 10 km od hranice do vnitrozemí. V tomto prostoru je každého věc kudy půjde. Jen občas se setkáte s důkazními body. Ty jsou snad tak zajímavý, že nikomu nebude vadit se na nich zastavit, vyfotit, získat razítko, či získat jiný důkaz, že tam opravdu byl. Vzdálenost těchto bodů bude zhruba den chůze. K těmto bodům jsou přiřazeny i počátky a konce etap. Nechceme po nikom, aby etapu ušel najednou a ani aby šlapal to co my. Trasy se dají různě kombinovat, je to hlavně pro radost. ...... Za každou udolanou část (etapu) dostanete od naší redakce diplom a pusu od jednoho vylosovaného redaktora. Kdo obejde naší zem dokola, bude si moci říkat Větrnej hraničář. Diplom každému udělí nějaký titul, ale to až průběžně. Samozřejmě, pro větší soupeření, budou už od příště žebříčky. Ještě jsme se dohodli! Uznáváme zpětně našláplé kilometry a to od 1.1.2000. Podrobná příloha vyjde v letním čísle Větru. Jednotlivé etapy jsou: 1. Krušné Hory 4. Vrchovina
2. Český Les 5. Podyjí
7. Ostravsko
8. Jeseníky
10. Krkonoše Jizerky
11. Lužické Hory a Pískovce
3. Šumava 6. Karpaty 9. Orlické Hory
Dvanáctá etapa bude pro ty, co budou mít už vše našlápnuto, její název zní Tour de Ústí n. L. ......... Bude jednodenní, s večerním popíjením, to vše pro medajlonek ve Větru, který každému utvoříme právě na dvanácté etapě. Pro nedočkavce: Trasy 1 a 11 - 1. KRUŠNÉ HORY Počátek Telnice - nádraží ČD Konec Aš - nádraží ČD
do Hor. Jiřetína MHD, Most ČD130) - z N.V. žlutá - Hora sv. Kateřiny => 32 km 3. Hora sv. Kateřiny (rozhledna) - zelená - Svahová - červená Zákoutí - Hora sv. Šebestiána - Nová Ves (ČD 137) => 29 km 4. Nová Ves - Měděnec (ČD 137) - Klínovec - Boží Dar => 37 km 5. Boží Dar - Horní Blatná (ČD 142) - Jelení - Bublava - Kraslice (ČD 145) => 49 km 6. Kraslice - Kostelní - Luby (ČD 146) => 17 km 7. Luby - Skalná (hrad) - konec červené, žlutá - Házlov - zelená Podhradí - modrá - Háj (rozhledna) - Aš (nádraží ČD 48) => 34 km Kontrolní body: Komáří Hůrka Bouřňák Klínovec Bublava - Olov. vrch Háj u Aše
11. Lužické hory a Pískovce Počátek Hrádek nad N.- nádraží ČD Konec Telnice - nádraží ČD Koridor body: Rynoltice, Cvikov, Chřibská, Všemily, Kámen, Sněžník, Knínice (vše obce), Ve Šluknovském výběžku, neomezeno. Doporučená trasa: 1. Hrádek n. N. (ČD 89) - modrá (Krásný Důl) červ. - Jedlová (rozhledna) - odb.3km Jedlová (ČD 80, 81) => 30 km 2. Jedlová - červená - Rybniště (ČD 80, 81) - silnice - Krásná Lípa (ČD 80) - modrá - Rumburk(ČD 80) - silnice - Šluknov (ČD 83) => 30 km 3. Šluknov - silnice - Lipová (zámek) - silnice - Mikulášovice (ČD 84) - modrá - Tanečnice (rozhledna) - Mikulášovice - silnice Brtníky (ČD 84) => 29 km 4. Brtníky - modrá (Panen. Jedle) zelená - Mezná Louka (autob.) červená - Pravčická Brána (skála) - Hřensko - silnice - přívoz přes Labe - Dolní Žleb (ČD 98) => 36 km 5. Dol. Žleb - Děčínský Sněžník (rozhledna) - Tisá (stěny, autob. UL) - Nakléřov - Telnice => 30 km Kontrolní body: 1. Jedlová 2. Tanečnice 3. Pravčická Brána 4. Děčínský Sněžník
Koridor body: Kyšperk (hrad), Dubí (zelená značka), Meziboří, Jezeří (zámek), Najštejn (zřícenina ), Hasištejn (hrad), Jáchymov, Plešivec (rozhledna), Rotava, Tršnice (nádraží ČD), severní břeh nádrže Skalka (až k hranici) Doporučená trasa: Pokud není uvedeno jinak, cesta vede po červené. Vzdálenosti jsou jen odhadnuté na mapě, tedy přibližné. 1. Telnice (ČD132) - zpočátku modrá, pak červená - Komáří Hůrka - Cínovec - Bouřňák - modrá - Mikulov (ČD135) => 30 km 2. Mikulov - Fláje - Klíny - Nová Ves v Horách (asi 8km
lanovka a rozhledna chata lanovka a rozhledna rozhledna rozhledna
rozhledna rozhledna skalní útvar rozhledna
Etapa Krušné Hory měří zhruba 228 km. Etapa Luž. Hory a Pískovce zhruba 155 km. Znovu připomínám, že poč. a konce etap jsou také kontrolní body. Také prosím první hraničáře, posílejte informace o nocležích atd. Takže suchou hranici a příště víc... - Frenky -
12
Vítr číslo 2
strana č. 13
Rozmarýn lékařský Anthemis nobilis (Rosmarinus officinalis) Hlavní složky: éterické flavonoidy, třísloviny.
oleje,
kyselina
valerová,
Kuchyňské použití: koření do salátů, příprava ryb, jehněčího a vepřového masa, guláše a omáčky, příprava octů a olejů, koření do polévek, do rýžových pokrmů. Také má dekorativní využití.
Lékařské použití: Rozmarýn působil divy při hadích uštknutích a bodnutí hmyzem. Vhodná na revmatismus, duševní únavu, svalové bolesti, fyzickou slabost a na problémy s játry a žlučníku. Jako nervový stimulant má schopnost vybudit mozek a zvýšit výkon paměti. Stimuluje činnost srdce a krevního oběhu. Nejúčinněji stimulující esenciální olej. Velký úspěch je zaznamenán při léčbě ztráty vlasů. V případě srdeční slabosti vetřete olej postižené osobě na místo nad srdcem. POZOR: Není vhodná při vysokém krevním tlaku, při epilepsii, v těhotenství a pro děti do 6 let !!! Emocionální využití: Rozmarýnové lístky se dávají pod postel - proti zlým snům.
Polarita rozmarýnu je mužská a živlem je oheň. Vlastnosti: hřejivé a vysušující.
Magické a rituální použití: Rituály ochrany, lásky, smyslnosti, exorcismu. Očišťuje prostory. Také očistné lázně. Náhražka kadidla.
Tradice: Studentky starého Řecka si vplétaly do vlasů větvičky rozmarýnu - zlepšuje paměť. V kostelech byl používán jako levná náhražka kadidla. Jako bylina plodnosti byla užívána při svatebních obřadech. Okrasný, vytrvalý stále zelený polokeř. Symbol věrnosti a přátelství. Lidové názvy: merdov. Doporučené kombinace: bergamot, levandule, majoránka, dobromysl, jalovec, heřmánek, meduňka, růže, máta peprná, citrón, pomeranč, bazalka. Pěstování: Často pěstována jako pokojová rostlina či v přenosných nádobách, které přes léto dáváme na balkón či zahradu. V zimě ji umístíme do světlé bezmrazé místnosti. Množí se v létě z vrcholových řízků asi 10 cm dlouhými či semeny. Dorůstá až do výšky 2 metrů. Teplomilná rostlina. Vůně kafrová. Sběr: Sbírají se listy a nedřevnatá nať v době květu a suší se v tenké vrstvě ve stínu při teplotě 35°C. Uchováváme v tmavé uzavřené nádobě. Zhotovujeme mast, olej a odvar. Aromaterapie: silice - parovodní destilace listů - používán k posílení mysli
Kloktadlo či ústní voda 5 g šalvěje, 5g rozmarýnu, 5 g zimolezu a 5 g jitrocele smíchejte a povařte v 300 ml vína, do něhož přidejte trocha medu. Užívejte dle potřeby. Deprese 1 5 g květu levandule a listu rozmarýny. Jednu čajovou lžičku směsi zalijte šálkem vařící vody a 5 minut louhujte, poté sceďte. Denně vypijte 3 šálky.
Migréna Smíchejte stejné části rozmarýnu a levandule. Ze směsi připravte čaj a pijte jej denně po dobu nejméně 14 dnů na dosažení rovnoměrné cirkulaci krve v mozku. K utlumení záchvatu migrény si připravte horkou koupel, nakapejte do ní 15 - 20 kapek levandulového oleje. Setrvejte v lázni- v klidu - 15 - 20 minut. Pak si lehněte do zastíněného pokoje. Po probuzení by měla bolest ustoupit.
13
Vítr číslo 2
V minulém čísle jsme Vám slíbili naší malou "rozhlednománii". Tady je. V příloze najdete mapu, na které jsou zakresleny veškeré rozhledny stojící ke konci roku 1999. Na dalších stránkách naleznete seznam, který Vám pak usnadní orientaci jak v mapě tak na Vašich cestách za rozhlednami. Číslo značí umístění na mapě. Také je zde uveden skutečný název rozhledny a město či ves u které se rozhledna nachází. Dále je v tabulce uvedena nadmořská výška a kraj, ve kterém rozhlednu naleznete (jedná se o staré rozdělení krajů). V tabulce je též uvedena dostupnost. Poslední kolonky slouží pro Vaši potřebu, zde můžete doplnit datum výstupu. Tento seznam budeme průběžně aktualizovat. V každém čísle tohoto časopisu Vás budeme seznamovat se třemi rozhlednami. 1. DĚČÍNSKÝ SNĚŽNÍK Děčínský Sněžník (na naší mapě pod číslem 13) byl postaven v roce 1864 a řadí se mezi nejstarší u nás. Původně nebyla vybudována jako rozhledna, nýbrž jako věž pro přesná geografická měření. Odborná komise se obrátila na majitele děčínského panství, hraběte Františka Thuna. Ten se rozhodl pro kamennou stavbu a požádal známého drážďanského architekta Hënela. Nakonec se v roce 1863 začala stavět 33 metrů vysoká věž ve stylu alžbětínské módy. Náklady na stavbu činily téměř 20.000 zlatých. Roku 1865 zde správa lesu zřídila malý hostinec. První organizované turisty na vrcholu přivítali v roce 1879. O čtyři roky později se středem pozornosti stali cyklisté, kteří na toto místo dorazili na velkých kolech až z Drážďan. Děčínský Sněžník navštívili i členové saské královské rodiny. V roce 1936 se prof. Färberovi podařilo na Sněžníku poprvé na našem území zachytit televizní signál z Berlínského vysílače Olympijské hry. Po roce 1945 si Sněžník dlouho vedl jako nejnavštěvovanější místo Českého Švýcarska. Natáčel se zde film "Větrná hora". V osmdesátých letech byla chata zbourána a rozhledně hrozilo uzavření. V roce 1992 se podařilo dát dohromady potřebné 2 milióny Kč a věž zachránit. 2. KOMÁŘÍ VÍŽKA Již od poloviny 16. století stávala na vrcholu čtyřhranná věží se zvonem, který pro hornický cech z nedaleké Krupky odlil známý brněnský zvonař Tomáš Jaroš (na naší mapě pod číslem 23). Zvon svým daleko slyšitelným hlasem svolával horníky z okolních obcí do práce a večer oznamoval konec šichty. Mnohé potom vyprovázel i na poslední cestě. V roce 1857 nechal majitel panství, kníže Clary Aldvingen postavit na stejném místě horský hostinec.
strana č. 14 Stavitel Raimund Zechel z Krupky se rozhodl památku staré zvonice zvěčnit tím, že její kamennou podobu včlenil do stavby jako vyhlídkovou věž. Na jejím vrcholu se našlo místo i pro historický zvon. Hostinec patřil mezi nejstarší na hřebenu Krušných hor. V turistických průvodcích na přelomu století bylo doporučováno navštěvovat Komáří Vížku pouze o nedělích a o svátcích, kdy se dole ve fabrikách nepracuje a tudíž se nekouří z komínů. V nedávné době byl objekt nově zrekonstruován a přeměněn na horský hotel. Bohužel při adaptaci byla vyhlídková okna zaslepena a věž tak fakticky ztratila funkci rozhledny. 3. DYMNÍK Nachází se ve Šluknovském výběžku v blízkosti Rumburku (na naší mapě pod číslem 3). O výstavbě vyhlídkové věže na Dymníku uvažovali členové rumburské sekce GVNB už od doby založení spolku v roce 1887. Vzhledem k finančním těžkostem se stavba neustále odkládala. Až se na scéně objevil městský radní August Werschuh, který se rozhodl, že věž postaví na vlastní náklady, čímž důstojně oslaví své šedesátiny. Sám oslovil stavitele Josefa Hampala, který postavil například věž na Vlčí hoře. V roce 1896 se začala stavět patnáctimetrová válcová věž z cihel na pískovcovém podstavci. Slavnostní otevření se uskutečnilo v neděli 27. září 1896, kdy se na vrchol Dymníku dostavili delegáti města, představitelé horského spolku a další občané. Byla také slavnostně odhalena pamětní deska oznamující, že se rozhledna nazývá "Augustova věž". V roce 1995 zde proběhly opravy a věž slouží turistům dodnes. Materiál použit z knihy "Rozhledny Čech, Moravy a Slezka" od Jana Nouzy.
POZNÁMKA NA ZÁVĚR: Na rozjezd naší soutěže máme pro Vás prima zprávu. Můžete si přiznat dobytí rozhleden z následujícího seznamu za celý uplynulý rok 1999 a samozřejmě i ty, které navštívíte do uzávěrky třetího čísla t.j. do 15. května 2000. Ve čísle 2 / 2000 už budete nalézat první výsledky této soutěže a proto Vás žádáme o dodržení termínu nahlášení přírůstků (dobyté rozhledny) redakci (Míňa, Vlčice, Frenky). A když budete mít náhodou na svých toulkách fotoaparát, tak nám rozhlednu zvěčněte pro redakční potřeby. Rozhledny si můžete prohlédnout: http://itakura.kes.vslib.cz/jan/rozhledny/rozhled.html Díky a vzhůru na rozhledny. Ke stažení přílohy: Tabulka rozhleden (formát PDF) http://www.magica.cz/NewVitr/download/Vetrna_hranice_tb.pdf Mapa (formát Gif) http://www.magica.cz/NewVitr/img/mapa.gif
14
Vítr číslo 2
strana č. 15
Dnes jsem pro Vás opět oprášila časopis TRAMP měsíčník pro všechny milovníky přírody a volnosti, který vydávala Česká tábornická unie v Ostravě. Níže uvedený článek je z čísla 6, červen 1969, který byl tehdy dostupný za 1,50 Kč. Krásné věci by neměly upadnout v zapomnění.... - VLČICE –
Pekelná šlajsna -KamiKapky vody se třpytily na pádle, hladina voněla létem. Slunce nemilosrdně pražilo do nahých zad a příď tiše zpívala pod nárazem vln. Tom zálibně pozoroval, jak se mu po každém záběru udělá za pádlem díra jako po granátu. Koleny se opíral o borty a jeho ruce mechanicky pracovaly ve stejném rytmu, jaký vyvíjela Zorka, pachtící se na háčku. Chvílemi se ohlížela po Tomovi, jako by čekala, až začne bouřit. Tady ho musela poslouchat. On jako starý zkušený vodák měl, zřejmě převelikou radost, že ji může poučovat. Ona, aniž to věděla co činí, se uvolila podniknout poprvé v životě takovou plavbu. Když jí v zimě barvivě líčil, jaké půvaby má čundr po řece, nemluvil o tom, kolik je v tom půvabu ukryté tvrdé, takřka chlapské dřiny. V jeho zasněných očích viděla jenom nádherné táboráky, peřeje, kánoe, kamarádství a smích. Tehdy ještě nevěděla, co znamená ocelové zablesknutí v Tomových očích , když vyprávěl o nějaké trošku divočejší vodě. Kdyby alespoň nemusela věčně poslouchat: "Přidrž to trochu, vyraz, zaber, lehni na pádlo, drž špičku!" Ale čím měli větší kus řeky za zády, tím bylo méně pokynů a Tomových připomínek. Aniž si to uvědomovala, prováděla všechny potřebné úkony právě tak, jako by jí to říkal Tom. Tak jí pomalu začala plavba těšit a konečně vnímala řeku z její hladiny. Divila se, že údolí, které vedlo řeku krajem, je docela jiné než při pohledu ze břehu. Každá sebemenší sjetá peřej v ní probouzela překrásné pocity vítězství nad řekou a trochu potlačovanou sebedůvěru. Ruce ji už tolik nebolely a večer s chutí stavěla s Tomem stan, připravovala večeři a potom, zírajíc do plamenů malého táboráku, prožívala celý uplynulý den znovu. Ten den, když přijeli k první šlajsně, měla s probuzením právě takové myšlenky. Připadala si jako starý vodák a byla přesvědčena, že ji už nemůže nic překvapit. Při plavbě vesele zdravila vodáky na břehu, kteří ještě nevyjeli a snažila se vykřiknout své AHOJ hodně ledabyle a nenuceně.
Dnes už přece nikdo nemusí poznat, že je na vodě poprvé. Tom moc nemluvil a byl od rána nějak zamyšlený. Jen jí řekl: "Zorko, dnes pojedem první šlajsnu. Není sice nějak nebezpečná, ale už na ní shořelo dost zkušených vodáků. Tam se teprve ukáže co umíš". Zorku trochu namíchlo, že ji na to zvlášť upozorňuje. Ji už přece na vodě nemůže překvapit nic. K polednímu se dostali na vyložený olej, který věstil, že je nablízku nějaký jez. Po otravném dlabání bez proudu uslyšela za chvíli hukot šlajsny. Tom řekl: "Vezmeme to trochu vpravo a nejdřív se na ni podíváme. Nevím, co se zde od loňska změnilo. Třeba se ani nebude moci sjet." Proud řeky se zrychloval ke středu řečiště a přitahoval a přitahoval keňu do šlajsny. Zorka viděla, jak se hladina někam propadá za hukotu vln. Začala být trochu nejistá se svým vodáckým uměním. Ráda proto poslechla Toma a zabírala horlivě k pravému břehu. Tak se dostali k břevnu, které dělalo hranici jezu a teprve teď s úžasem pozorovala, jak rychle proudí voda do šlajsny, pod kterou to vřelo jako v pekle. A Tom říkal, že to není nebezpečné. Nedovedla si vůbec představit, že by tímto peklem měla projet s jejich kánoí, která se jí v tomto okamžiku zdála být úplně titěrná a chatrná. Vždyť to nemůže vydržet! Tom na ni zakřičel, aby přehlušil řev vln: "Tak co, jedeme?" Nejraději by řekla, že ne, ale bylo jí to nějak trapné. Přece teď neukáže, že se bojí. "To je přece jasný," zavolal a cítila přitom srdce až někde v hrdle. Tom jí dal několik pokynů, mluvě při tom více rukama a potom se odpíchli od jezu. Kousek usilovně pádlovali proti proudu. Tam kanoi natočili přímo do hladového jazyku šlajsny. Zorka si to ani nestačila uvědomit a už byli v tom. Najednou cítila, že ji vtahuje strašlivá síla pádlo pod loď a už měla ruce prázdné. Křečovitě se držela bortů a s vytřeštěnýma očima hleděla do vařící se vody. Aby se ohlédla co dělá Tom, na to neměla ani pomyšlení. Ten měl ruce plné práce a nebýt jeho chladnokrevnosti a zkušenosti, byli už pod vodou. Najednou se kanoe otočila přídí proti proudu a sjížděla zádí přes šlajsnu. Vše to trvalo jen několik vteřin, ale Zorka měla dojem, že je šlajsna dlouhá nejméně kilometr. V tom zpozorovala, že se vlny kolem lodě uklidňují a to peklo, kterým právě projeli, se vzdaluje pryč. Nedaleko se vyhouplo z vody její ztracené pádlo. Teď mě to dá - pomyslela si a otočila hlavu k Tomovi. Ten se vesele šklebil a zabíral směrem k pádlu. "Bylo to dobrý, Zorko" řekl. "Křest máš za sebou. Víš to je hlavní, když se ti na vodě něco stane, nesmíš nikdy ztratit hlavu. Kdybys to pádlo nepustila, určitě jsme se udělali". Zorka se cítila jeho slovy zahanbena víc, než kdyby jí nadával. Bála se přiznat. Mezitím Tom vyndal z vody pádlo a při podávání jí něžně pohladil ruku. Zorka potom sjela ještě hodně řek, kde ji čekala nejedna šlajsna, mnohem horší, než ta první. Ale ta první byla pro ni přece jen tou nejpekelnější. A dělat ze sebe zkušenou vodačku, to ji už nikdy nenapadlo.
KAMI
15
Vítr číslo 2
strana č. 16 Přišel jsi nahý na svět Cesta končí na dalším rozcestí. Na něm začíná ta co skončila. Řeka proudí, než se rozlévá. V jeden oceán co nás oblévá.
Nestresová výchova napsal: Fox Posílám Vám příspěvek do Větru, moc se mi líbil. Je z Neviditelného Psa ze 17.1.2000.
Přišel jsi nahý na svět s výrazem neviňátka. Pupeční šňůra v Tobě je na starý svět památka.
V tramvaji jela maminka s malým dítětem na klíně. Dítko se nudilo a tak, jako zdroj zábavy, objevilo otvor v opěradle předchozího sedadla a vytrvale jím kopalo špinavými botičkami do zad starší paní, která na něm seděla.
Budeš ji sebou nosit, jako mnoho jiného. Neber život tak zkrátka zažívej něco nového.
Paní proto požádala maminku, jestli by nebyla tak hodná a nemohla své dítě v jeho nepříjemné činnosti omezit. Ale ta jí ale odpověděla:
Cesta končí ... "To tedy nemohla, protože mé dítě má nestresovou výchovu!"
Nejdřív chození, potom mluvení další je psaní, čtení, sčítání pak vojna změní chlapce v muže. Tam se ukáže, co všechno může. Tam se ukáže, co všechno zmůže.
Na to zareagoval jakýsi mladík standardního vzhledu, nad kterým usedlí "dospěláci", ohrnují nos (ušmourané vlasy, roztrhané džíny, čepici štítkem dozadu, kroužek v nose) ten zatím netečně nad oběma dámami stál a znuděně přežvykoval, teď ale pomalu vyndal žvýkačku z úst a důkladně jí přilepil dotyčné mamince do pečlivě upravených vlasů se slovy:
Cesta končí ... - Stanislav Karas alias PAN DOBEŠ - (12. 11. 95)
"Víte paní, já mám také nestresovou výchovu!" Napsal: Fox
Priatelstvo Bez priaťelov nemáš nic ! ! Žil raz jeden malý chlapec, ktorý mal velmi zlú povahu. Otec mu dal vrecko klíncov a povedal mu, že vždy, keď sa nahnevá, nech zatlčie jeden klínec do plota vzadu za domom. Prvý den hlapec zatlkol do plota 37 klíncov. Za niekolko týždnov sa naučil kontrolovat svoj hnev a počet zatlčených klíncov sa postupne znižoval. Zistil, že je jednoduchšie ovládat zlost ako zatlkať klínce do plota. Nakoniec prišiel ten den, keď sa chlapec ani raz nenahněval. Povedal to otcovi a otec mu navrhol, aby teraz chlapec vytiahol vždy jeden klínec, keď sa za cely den ani raz nenahněvá. Dni sa miňali a chlapec po čase mohol povedat otcovi, že v plote nezostal ani jeden klínec. V tedy zobral otec chlapca za ruku a zaviedol ho k plotu. Tam mu povedal: "Urobil si dobre, chlapče, ale pozri sa na diery v plote. Ten plot už nikdy nebude taký, aký bol. Keď povieš niečo v hněve, tak to zanechá práve takéto jazvy. Ako keď zabodneš do človeka nož a vytiahneš ho. Nezaleží na tom koľkokrát povieš ľutujem, rana stále zostává. Rána sposobená slovom bolí rovnako jako fyzicky úder. Priatelia su vlastne velmi vzacné drahokamy. Rozosmievajú ťa a podporujú ťa vo všetkom. Vypočujú ťa, ak máš starosti, pochvalia ťa a vždy su ochotni otvorit ti svoje srdce."
PRAJEM VAM ŠŤASTNÝ MEDZINÁRODNÝ TÝŽDĚN PRIATELSTVA ! ! ! ! ! - APOKALYPS -
16
Vítr číslo 2
strana č. 17
Na potlach Čínský pap 5 špekáčků, 3 rajčata, 3 okurky nakl., 2 papriky, 3 cibule. Nálev: 6 lžic hořčice, kečupu, oleje a vody. Dále 6 lžiček cukru, 3 lžíce worchestrové a sojové omáčky - povařit 2 min. Vychladlý nálev přelijeme přes nakrájená rajčata, okurky, papriku, nadrobno nakrájenou cibuli a na kolečka nakrájené špekáčky. Emilka Danešová
Na vandr
Sloní žrádlo Bůčková tlačenka 1 kg bůčku, 5 vajec, paličku rozetřeného česneku, 2 polévkové lžíce Vegety speciál, sůl, majoránka.Bůček pomeleme, vše spojíme a vtlačíme do varných sáčků uvázat a vařit 90 min., po 30 min. obracet, vychladnout. Zabalíme do alobalu a tradá ven. Lze jíst s chlebem a hořčicí. Také lze opékat. Emilka Danešová Škvarkové placky V míse smícháme 20 dkg mletých škvarků, 350 g hl. mouky se špetkou soli, kvásek (2dkg droždí rozpuštěné ve 2 dl mléka), 2 žloutky a 1 malý bílý jogurt Danone. Vypracujeme těsto, přendáme na pomoučený vál a propracujeme. Rozválíme na placku, 4x přeložíme a 30 min necháme kynout. Opět rozválíme, propracujeme a 3x přeložíme. Dalších 30 min necháme kynout. Rozválíme na plát silný cca 1,5 cm. Vykrajujeme kolečka, která pokládáme na plech, kde ještě necháme chvíli kynout. Poté rádýlkem tvoříme mřížku a potíráme placky našlehaným vejcem. Některé můžeme posypat třeba sezamovými semínky či kmínem atd. Pečeme cca 20 - 25 min při 200°C. Z této várky získáme 10 placek o průměru 10 cm, které vydrží déle než klasické pečivo. Emilka Danešů
1 kg měkkého salámu, 6 cibulí, 1 litr sladkokyselých okurek, 2 lžíce oleje, 1 lžíce octa, 2 lžíce hořčice, 1 velký rajský protlak, lžička soli, 6 kostek cukru,1 lžička chilli a 40 dkg majolky. Salám, cibuli a okurky drobně nakrájejte. Olej, ocet, protlak, hořčici, sůl, cukr a chilli za stálého míchání povařte, až se spojí v dokonalou hladkou hmotu. Směsí zalijte salám s cibulí a okurkami. Pečlivě promíchejte a po vychladnutí přidejte majolku. Mažeme na chlebíčky či jednohubky a ozdobíme paprikou atd. Doporučuji den či dva nechat pomazánku proležet v ledničce. Emilka Danešová
Sloní žrádlo pro děti Recept viz shora uvedený „Sloní žrádlo", ale bez té spousty cibule, okurek a bez chilli. Vlčice Jiříkova bowle 2 kompoty s míchaným ovocem (ananas, jahody atd.), 1 vychlazený sekt, 0,7 l bílého vína, trocha koňaku. Vše smícháme ve skleněné míse na bowli. Vlčice
Vyhlašujeme soutěž pro vládce a vládkyně království kuchyňského, tentokráte na téma:
Bramborák 100 x jinak! Pište recepty na adresu
[email protected]
17
Vítr číslo 2
SILVESTR 1999 Jen jednou za tisíc let nastává chvíle, která změní uvažování lidí na dalších tisíc let. Jedná se o změnu letopočtu. Je úplně jedno, jestli století a tisíciletí končí nebo nekončí, změna je v tom, že dalších tisíc let (pokud lidstvo tak dlouho vydrží) budou naši potomci psát v letopočtu na začátku dvojku. Měli jsme to štěstí, že jsme tuto změnu mohli spolu s pěti miliardami lidí prožít také. Jak už je v lidské přirozenosti, obávají se mnozí toho, že při změně letopočtu dojde k nějaké katastrofě, která zničí pokud možno celý svět. Při přechodu na rok 1000 bylo důvodů k obavám pramálo. Zato tento přechod na rok 2000 mohl být daleko zajímavější. Lidstvo se totiž za posledních 50 let zmohlo na počítače a stihlo jimi zaplavit téměř celý svět a svěřit jim řízení i těch nejnebezpečnějších provozů. Všechno vypadalo dobře a lidstvo si mnulo ruce, jaký husarský kousek se mu podařil. Pak ale přišlo pár hnidopichů a začalo hlasitě vykřikovat do celého světa, že při přechodu do roku 2000 mohou nastat závažné problémy. Nebojte se, nebudu zde vysvětlovat problém Y2K. Jde mi jen o to, aby každý pochopil, že nebylo možné zkontrolovat každý jednotlivý počítač a tak hrozilo, že se úderem nového roku 2000 rozhostí tma a ticho. Proto mnozí z nás již od dopoledne sledovali v televizi, jak probíhá přechod na rok 2000 v časových pásmech dále na východ. Naštěstí se zdálo být vše v pořádku a tak jsme se mohli začít těšit na naši oslavu Silvestra. Po dlouhých poradách a debatách bylo v průběhu podzimu rozhodnuto, že letos se Silvestr bude slavit v Knínicích (asi 10 km od Ústí) u Buryho na baráku. Organizátory akce se ustanovili Merlin a Tetřev, který ovšem byl Merlinem zcela zastíněn. Všichni jsme se Merlina několikrát předem ptali, zda není potřeba zajet k Burymu v předstihu a místnosti, kde se měla oslava konat, připravit. Merlin s bohorovným klidem tvrdil, že bude stačit 5 lidí a 2 až 3 hodiny a všechno bude OK. Na Silvestra v 10 hodin se proto vypravilo 5 silných mužů do Knínic, aby provedli pár malých úprav a připravili barák k oslavě. Asi v polovině cesty prohodil Merlin mezi řečí: "Nevim, jestli jsem vám to řikal, ale ta oslava se bude konat v maštali." Na chvíli nastalo ticho... "Je tam dost místa, ale zdi nejsou omítnuté. Bude jí potřeba trochu vyklidit, sestavit stoly, nanosit židle a upravit místnosti na spaní" pokračoval Merlin. Ticho trvalo ještě chvilku a pak se ozvalo několik hlasů najednou "To si děláš srandu, ne? To máme stihnout za 2 hodiny v pěti lidech?" a podobně. Všem nám začalo docházet, že příprava nebude žádná procházka růžovým sadem. Jen jsme se modlili, aby Merlin přeháněl. Dojeli jsme do Knínic, kde nás očekával Bury. Po prohlídce prostoru jsme se shodli, že realita je ještě horší, než naše představy. Bury zřejmě usoudil, že využije oslavy k částečné přestavbě interiéru domu. Maštal byla plná nejrůznějšího harampádí a těžkých předmětů. V obou místnostech, kde jsme měli spát, byla na podlaze vrstva prachu, ze které trčely hřebíky v různém stupni rezatosti a ostrosti. V jedné místnosti v rohu byla podlaha dokonce děravá... Bury nám půjčil montérky a různé nářadí. Já jsem se přihlásil k úpravě horních místností a hodinu a půl jsem jenom tahal z podlahy ty hřebíky, které vytáhnout šly, a zatloukal hlouběji ty, které vytáhnout nešly. Po mně nastoupil Frenky s vysavačem a podlahu vysál.
strana č. 18 Nakonec se na podlahu položily kartóny, aby se neleželo na holých prknech. Vypravil jsem se dolů do maštale. Většina krámů již byla uklizena a v jedné polovině se vyskytovalo několik "stolů" (desky na postavcích) s židlemi. Jelikož okna vedoucí do maštale byla malá a v místnosti bylo trochu šero, navrhnul jsem, aby si na práci rozsvítili. Bury mne uklidnil, že světlo bude, až ho někdo zapojí. Zdvihnul jsem proto oči ke stropu a uviděl holé dráty visící ze stropu. "Je tu nějaký elektrikář?", zeptal se Bury. Neochotně jsem se přihlásil (jsem slaboproudař, počítačář). "Tak si vem vercajk a můžeš začít zapojovat", děl Bury bohorovně. Ujistil jsem se, ze jsou vypnuté jističe a dal se do toho. Po troše potíží s malou "čokoládou" (elektrikářský terminus technicus, Bury musel někde vyhrabat větší) jsem zapojil nejprve jedno a pak druhé světlo. Po pohledu na hodinky (bylo půl jedné) jsem řekl Tetřevovi, že je čas se vrátit do Ústí. Rozloučili jsme se s Merlinem, Míňou a Frenkym, kteří zůstávali, a vyrazili jsme do Ústí. Ještě před odjezdem jsem prohodil, že Kája (Medák) je elektrikář, tak ať zapojí to poslední světlo, až přijede. Čekáte další horor? Tak to vás zklamu! Když jsme asi v půl páté přijeli spolu s Vlčicí, Tetřevem a Bělicí zpět do Knínic, bylo poslední světlo již zapojeno, na stolech byly bílé ubrusy a když jsme ještě rozvěsili papírové girlandy, které vzala sebou Vlčice, proměnila se maštal jako zázrakem v útulnou místnost, kam se nás všech dvacet pohodlně vešlo. Stoly se během krátké doby zaplnily různými pochutinami, které připravily naše lepší polovičky, a po prvním přípitku se rozhostila pohodová atmosféra. V družné zábavě (hrálo se a zpívalo jako obvykle) jsme se přiblížili k půlnoci. Chvilku jsme diskutovali, kde budeme dělat odpočet a přípitek (zimomřivější navrhovali maštal), ale nakonec jsme se všichni vyhrnuli ven. Chvilka čekání a už to nastává: 10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1, půlnoc! Špunty lítaly a sekt šuměl. Hromadné líbání a gratulace. V té vřavě jsme si ani nevšimli, že světlo svítí dál, elektřina nepřestala proudit dráty, konec světa se nekoná! Pak přišly na řadu rakety, petardy, dělobuchy, bouchací sirky a jiná pyrotechnika. Největší úspěch mělo synchronizované odpalování mých a Merlinových raket z jakýchsi "minometů" (nazývaných familiérně Olgoj Chorchoj). Neobešlo se to však bez menšího výbuchu hned na začátku, kdy jsem si neprostudoval návod, neodmotal jsem zápalnou šňůru a raketu ve tvaru koule jsem se zapálenou šňůrou vhodil obráceně do minometu. Raketa se zapálila a protože byla obráceně, šlehaly chvíli plameny z minometu ven. Nakonec raketa vybuchla a zničila i minomet. Nikomu se naštěstí nic nestalo a díky tomu, že jsme měli minometné sady tři, mohli jsme spolu s Merlinem využívat (tentokrát už správně) zbylé 2 minomety. Po vystřílení munice nastalo velké telefonování. Každý toužil popřát svým blízkým šťastný Nový rok. Vzhledem k tomu, že tento nápad mělo spolu s námi dalších 90% uživatelů obou mobilních sítí, neměli jsme téměř žádnou šanci se někam dovolat. Po chvíli jsme to vzdali, hromadně se vyfotili a vrátili se zpět do domu. Zábava pak pokračovala až do pozdních ranních hodin. A tak na přelomu letopočtu zkolabovaly pouze mobilní telefonní sítě díky totálnímu přetížení a někteří opilci díky přemíře zkonzumovaného alkoholu (nám se tato druhá varianta naštěstí vyhnula). Svět se točit nepřestal a to je dobře. Ať žije rok 2000 a s ním i my! - George Fox -
18
Vítr číslo 2
strana č. 19
První kolo fotosoutěže proběhlo a účast i na to, že to vypuklo poprvé, byla víc než slabá. Spousta lidiček slíbila, ale kde nic tu nic. Tak snad příště. Pro druhé kolo jsme udělali omezení: od každého soutěžícího fotografa maximálně tři fotografie. A nyní k výsledkům. Sešly se nám celkem 4 fotografie. Porota, která se skládala za tří lidiček: Tetřeva (Romana), Lucky a Merlina, nese plnou zodpovědnost na svých bedrech (to máte za to!). Příště se snad sejde fotografií více. Vítězům blahopřejeme a příště pevnou ruku!!!!!!! Uzávěrka: 15. 5. 2000. -MíňaA pořadí nejlepších je následující: 1. místo "Podzimní romance" - Věra (Nezbedka) - 12 bodů http://casopisvitr.rajce.idnes.cz/Casopis_Vitr_02_-_4_00_-_Fotosoutez/#01krajinka.jpg 2. místo "Ústí nad Labem"Věra - (Nezbedka) - 7 bodů http://casopisvitr.rajce.idnes.cz/Casopis_Vitr_02_-_4_00_-_Fotosoutez/#02usti_novy_most.jpg
3. místo "Vaňovský vodopád" - Humusák - 6 bodů http://casopisvitr.rajce.idnes.cz/Casopis_Vitr_02_-_4_00_-_Fotosoutez/#03ledopad.jpg
Na této straně Vás v každém čísle pozveme na pěkný výlet nebo vandr, ať už k nám do Severních Čech nebo do jiných koutů naší země. OHNÍČ – OPÁRNO České Středohoří se nachází jižně od Ústí nad Labem. Z Ústí n. L. jezdí vláček motoráček povětšinou z I. nástupiště, zadní koleje směrem na Bílinu (ideální spoj jede z Ústí n.L. v 10:08 hod.). Výstup provedete v zastávce "Ohníč". Za nádražím narazíte na žlutou značku a ta Vás přes Ohníč povede do mírného stoupáčku až ke vsi "Úpoř". Asi po dalším kilometru budete procházet lesem pod kopcem zvaným "Pohradická hora" ve výšce 419 m. n. m. Pro milovníky rozhleden by mohl být zajímavý výstup na vrchol, který není značený a kde najdete rozvaliny jedné z nejstarších rozhleden v Čechách zvané "Aloisova výšina" (Aloiska). Pochází z roku 1838 a i dnes je z vrcholu krásný výhled na Krušné hory a Teplicko.. Od "Pohradické hory" dojdete po 3 kilometrech do "Kostomlat pod Milešovkou". Ves, která byla připomínána již roku 1333 jako součást Oseckého panství byla v 17. století povýšena na městečko. Nachází se zde barokní zámek z roku 1684, který přestože je dominantou Kostomlat, není přístupný a nachází se v něm výchovný ústav (pro neposlušná děvčata). Můžete se zde i občerstvit (na náměstí je hospoda, kde vaří moc dobrej vývar). V Kostomlatech přeskočíte na modrou značku a ta Vás po 2 kilometrech vynese až k hradbám středověkého hradu "Sukoslav", pocházejícího z přelomu 13. a 14. století. Roku 1434 byl dobyt husity pod vedením Jakoubka z Vřesovic a od konce 16. století je opuštěný.
Je rozsáhlý a stojí rozhodně za návštěvu. Za hradem budete dále pokračovat po modré značce směrem na "Milešovku". Po 4,5 kilometrech se dostanete na rozcestí s červenou značkou a to už budete stát na úpatí největší hory v Čechách a nejvyšším vrcholu Českého Středohoří, pod "Milešovkou", která má nadmořskou výšku 837 metrů. Výstup, který trvá zhruba 15 - 20 minut Vás odmění nádherným pohledem (za dobrého počasí) na "České Středohoří", Krušné hory a Českou pánev s horou "Říp". Na vrcholu je meteorologická observatoř, která Vás po zazvonění pustí i na malou rozhlednu. Za observatoří je malé občerstvení, které v létě obšťastňuje výletníky každý den a v zimních měsících o víkendech. Mají zde kafe, čaj, pohledy i pivo, ale i turistické průvodce. Z Milešovky už potom jen šmajdáte z kopce dolů po modré značce až dojdete po 4 kilometrech do "Velemína". Slabší jedinci zde mohou nasednout na vlak v zastávce "Chotiměř" směr Lovosice. Zbytek může ještě vyrazit po zelené značce do "Opárenského údolí" a na hradní zříceninu "Opárno" nad Milešovským potokem, z které je báječný výhled na "Kletečnou" a "Milešovku". V Opárnu je sice železniční zastávka, ale nemůžete vynechat cestu Opárenským údolím až do "Malých Žernosek", kudy vede i naučná stezka. Z náměstí pokračujte po žluté značce na nádraží (trať Praha - Ústí n. L.), které je coby kamenem dohodil. Celá cesta do Opárenského údolí měří 18 kilometrů a do Malých Žernosek o 3 kilometry dál. Můžu se zaručit hlavou, že je to moc příjemný výlet a zvlášť při dobrém počasí. P.S. Příště: Lužické hory. Tak suchou stezku uprostřed řeky Vám přeje - MÍŇA
19
Vítr číslo 2
strana č. 20
Masopust 2000 Zastavovalo se před domy a hrálo se lidem pro radost, za to jsme byli odměňováni masopustními koblihami, chlebíčky, sem tam nějaký panáček dobré tekutiny na zahřátí či od nadšených německých občanů teplými párečky. Také se zastavovala auta a vybírala se tzv. masopustní daň, která se poději dala do tomboly. Veselí bylo opravdu bujaré. Děti se vozili na koňských povozech, dospělí v hasičské Avii a někteří šli prostě pěšky. My jsme se přidali k muzikantům, kteří hráli lidem před domy a přáli si hodně zdraví s hostiteli. Fox pokřikoval na kolemjdoucí: "Přistupte blíže, uvidíte, co jste ještě neviděli, uslyšíte, co jste ještě neslyšeli! Hadicový muž - jediný na světě, kříženec mezi chřestýšem a automatickou pračkou! Zatancuj hadicový muži!" Fox popohnal Frenkyho důtkami a Frenky tancoval, panáčkoval a dělal opičky. Cikánka zvala na "bezvadnou" jízdu na lochnesce, na střelnici a na houpačky. Pionýr pěl své ruské pionýrské písně a Čertík chrastil řetězem. No prostě - byla to jízda. Perfektní tečkou byl country bál, na kterém hrála sice mizerná muzika, ale byla alespoň sranda. Čertík se ukázala jako hotová ďáblice při obraně dvou míst u stolu. Na country bál za námi dorazil Dobeš a Merlin. Přisedli k nám jedni ze sponzorů Masopustu 2000 Jana a Pepa Radičovi z ranče Babiny II, kde mají ekofarmu. Všichni zakoupili spoustu lístků do tomboly. Přestože náš stůl byl plný spoustou rozložených lístečků nevyhrál z nás ani jeden. Od ostatních stolů vyhráli 2 - 4 lidé. Hlavní cenu si odnesl starostův syn. Také zde byl vyhlášen každoroční tahoun roku. Člověk záslužný za kulturní i jiné akce v obci Homole u Panny. Masopust všem vřele doporučuji. A na závěr pár obrázků ... http://casopisvitr.rajce.idnes.cz/Casopis_Vitr_02_-_2_00__Masopust/ -CVRČEK –
Když jsem začátkem ledna přijímala pozvání na letošní Masopust, věděla jsem, že se nudit nebudu. Odjezd byl již v pátek 18. 2. 2000. Ve složení já (Cvrček), Štěně, Fox, Vlčice a Frenky jsme dorazili již za tmy na předem vyhřátou Foxovic chatu Ten večer probíhaly poslední úpravy masek (Fox nařezal hadici od pračky a Vlčice ty kousky namotávala na špagát, pak přišívala červené pruhy na sako). A taky se slavilo. Důvod k oslavě také byl. Vždyť ten den se Fox dozvěděl, že je nastávajícím otcem. Přestože skoro všichni tvrdili, že jsou po večeři a že nemají hlad, slupli šišku sekané jako nic. Štěně a spol. se zbláznili a připíjeli na dvojčata. Trochu pozdě, protože Vlčice se chlubila fotkou svého miminka z ultrazvuku na kterém bylo evidentně jedno děťátko. V sobotu ráno v 8:00 jsme vstali a po snídani, kterou připravil Cvrček, dorazil Čertík. Poté jsme se vymódili a mohli jsme vyrazit. Je nezbytné Vám vylíčit, kdo se jak vymódil. Štěně si vzpomněl na svá mladá léta a oblékl si pionýrský kroj, nezbytnou rekvizitou byla dětská tahací harmonika, nádherná manžestrová čepička a červené tvářičky poseté pihami byly vůbec to nejlepší. Aby nám nezmrzl měl přes sebe přehozený světlý vaťák ozdobený pionýrskými odznaky. Frenky zvolil masku "Hadicového muže". Prostě a jednoduše se oblékl do šedé prošívané vložky do kabátu a omotal se špagátem s nařezanými kousky hadice a na hlavu si narazil buřinku. Fox samozřejmě nezůstal pozadu a řka, že "hadicový muž" potřebuje krotitele, oblékl si černé sako s červenými pruhy, cylindr na hlavu, buben a důtky, kterými "hadicového muže" proháněl. Čertík nemohla vymyslet nic lepšího, než že půjde za čertici. Na hlavě měla krásné rohy s červeným karafiátem od Vlčice, na sobě teplý kožíšek. Dále krásnou dřevěnou velkou vidlici taktéž zapůjčený od Vlčice a těžký řetěz, který jí opravdu moc slušel. No a já jsem na sebe navlékla staré hadry, omotala se různými šátky a korálky, zmalovala se jak prodejná žena a byla za mě perfektní cikánka. Ještě, že mi Fox půjčil tamburínu. Vlčice měla připravenou masku "Hadí královny". Dlouhé šaty byly pošité hady, na hlavě měla mít zlatou korunku s hady a zlaté žezlo, kolem kterého byl ovinut kdo jiný než had. Doplňovat masku měl příčes s černými vlasy dlouhými pod pás a plášť. V jejím stavu seskakování z Avie nepřipadalo v úvahu a tak se masopustního reje nezúčastnila a starala se o teplo domácího krbu (hlavně o dobrou baštu k obědu). Masopust začal v Homoli u Panny projevem starosty atd. Odtud se vydali všichni na cestu po okolních vesničkách a osadách.
Vzpomínka na Masopust 1999 Merlin ............chirurg Tetřev .............kovboj Vlčice .............wiccanská čarodějnice G. Fox ............chirurg Vzpomínka na Masopust 1998 Vlčice .............Morticie z Adams family G. Fox .............agent STB Vzpomínka na Masopust 1997 Vlčice .............Čertice (původně Ďáblice) G. Fox .............Pirát (původně motorkář) -VLČICE-
20
