Introdukce, reintrodukce, zdomácnění introdukované zvěře z pohledu národních úmluv Neustále probíhají na různých vědeckých či zcela neodborných úrovních diskuse o významu chovu našich původních (domácích) druhů zvěře a na důrazu získávají tyto debaty jedná-li se o druhy nepůvodní, které k nám byly v dřívějších či poměrně nedávných dobách dovezeny - introdukovány, aby u nás po určité aklimatizační době zdomácněly. O některých druzích zvěře se už přitom ani neví, že u nás původně nežily a zůstává otázkou odkdy je budeme považovat za druhy zdomácnělé. Stále ožehavou zůstává v myslivosti dosud otázka druhového složení a početních stavů zvěře. Myslivci mají ovšem zájem na co nejpestřejším zastoupení jednotlivých druhů zvěře a současně i na odpovídající početnosti jejich stavů zejména u tzv. zvěře užitkové. Tyto stavy zvěře jsou samozřejmě limitovány normovanými stavy, které přitom nejsou stanoveny u všech druhů zvěře. Stejně nevhodné jako přemnožení některých druhů je i neúměrné snížení jejich stavů, což narušuje přírodní rovnováhu. V hlubokém středověku tak byl na naše území introdukován (vysazen) do té doby u nás neznámý bažant a divoký králík a o něco později i daněk, o jehož předchozí přítomnosti na našem území se vedou spory. Z archeologických nálezů se ale zdá, že právě u něj se jedná o reintrodukci, která může být samovolná, ale v tomto případě jde o znovu zazvěření novým vysazením. Z různých důvodů postupně mizely z našeho území některé volně žijící druhy zvěře jako pratur, zubr, los, medvěd, rys, vlk, divoká kočka, norek evropsky a také bobr. Zato se rozmnožovaly a rozšiřovaly jiné druhy zvěře jako jelen, srnec, zajíc, koroptev či divoká kachna a později i husa. Stejně jako se u nás postupně objevovaly a zdomácňovaly některé nové druhy zemědělských plodin (brambory, kukuřice aj.) a dřevin (akát, douglaska aj.), bez nichž si dnes naše hospodářství nedovedeme představit, vznikaly od druhé poloviny XIX. století i snahy o zavádění nových či staronových druhů zvěře - tedy o jejich introdukci či reintrodukci. Mezi introdukované druhy patří jelenec viržinský, sika, jelen Dybowského, ondatra či kamzík a později i koza bezoárová. Víceméně samovolně došlo k přirozené introdukci psíka mývalovitého z Polska a nelze vyloučit ani podobnou introdukci šakala z jihovýchodní Evropy. Poslední dva druhy u nás nikdy dříve nežily, stejně jako z kožešinových farem vícekrát uniknuvší norek americky (mink). Podobně tomu také bylo s některými dalšími druhy zvěře pocházejícími z umělých chovů (například s nutriemi). Mezi introdukované nepůvodní druhy zvěře náleží i divoký krocan, orebice, perlička a svého času byly činěny pokusy i s bělokurem a okrasnými bažanty. Jejich aklimatizace se většinou nezdařila (alespoň jejich divoký chov byl v přírodě zatím neúspěšný). Za příklad samovolné reintrodukce (návratu) druhu vlivem opětného rozšíření areálu může sloužit los, jehož stavy byly u nás ještě ve středověku na odpovídající úrovni. Postupně se redukovaly (zřejmě ale nejen vlivem lovu) až poslední los byl uloven v roce 1570 u Děčína. V XVIII. století vymizeli losi z celé západní a střední Evropy. Poslední los byl uloven v Polsku roku 1830. V druhé polovině XIX. století se životní areál losů zúžil na území Ruska, Švédska, Norska a na Pobaltí až po Kurskou
kosu. V té době začal být los na pokraji vyhynutí a začal být poměrně přísně chráněn. Následně se jeho stavy opět zvýšily a los začal rozšiřovat svůj životní areál směrem na jih. Osidlování starých lokalit bylo rychlejší než jejich opouštění. Přispělo k tomu zřejmě nejen zmnožování severních populací, nýbrž i velkoplošná těžba tamních lesů vyvolaná průmyslovou revolucí, kdy rozsáhlé paseky začaly zarůstat plevelnými dřevinami skýtajícími losům dostatek obživy a krytin. Odlesnění některých oblastí způsobilo i jejich zamokření, což losům opět vyhovovalo. Ukázalo se, že los není zvěří pouze severské tajgy, ale že mu vyhovují i drobné lesy a lesíky či lesostepi pokud možno s močály a rybníky. Rozšiřování životního areálu losů pokračovalo až do 1. sv. války během níž se tento areál opět zmenšil, většinou následkem pytláctví. Koncem 20. a potom ve 30. letech XX. století došlo opět k rozšíření losích areálů, zejména jižníma východní směrem. Velký pokles stavu losů byl opět zaznamenán v průběhu 2. sv. války, zato brzy po ní došlo k osidlování nových území: Skandinávie, Pobaltí, Bílá Rus, Ukrajina, Moldávie, Polsko, západní a východní Sibiř, Kazachstán. Podobně se rozšířil areál losů i v Americe. Z Polska se v 50. letech začali šířit losi také do Německa a k nám a přes Slovensko až do Mad‘arska, od nás až do Rakouska. V Německu a Rakousku je los považován za „škodnou“ zvěř a je tam totálně vystřelován. Přesto se předpokládá, že areál losů se od roku 1850 ve světě zvětšil o 30 - 40 %‚ Zajímavé na této pulzaci zužování a rozšiřování životního areálu losů je, že probíhá spíše v jakýchsi skocích než postupně a plynule. Autoři popisující tento jev se shodují, že rozšiřování životního prostoru losů probíhá v několika fázích. V první přicházejí na nová území mladí losi, kteří se však zase vracejí. Ve druhé fázi těchto návštěv mladých losů přibývá, doba jejich pobytu na novém území se prodlužuje a za ním pak přicházejí i losice, některé i s losíčaty. K těmto migracím dochází obvykle v období říje, tedy v září a říjnu, kdy jsou losi aktivnější. K těmto fázím lze přičlenit i třetí při níž dochází na nově obsazených příhodných územích říji a následně i ke kladení losíčat, čemuž teprve lze přičítat definitivní charakter nového osídlení. Na tomto poznatku byly pak založeny introdukce některých našich druhů zvěře na nové lokality vyvolané úbytkem drobné zvěře koncem 70. a začátkem 80. let. Protože srnčí zvěře bylo tehdy stále ještě dostatek (i když nikoliv v žádoucí kvalitě) a o rozšiřování jelení zvěře (či siků) nebyl z důvodů škod na lesích zájem, zatímco černá zvěř se rozšiřovala bez nutnosti našeho přispění, obrátila se pozornost myslivců na naši trofejově nejkvalitnější zvěř mufloní a na nepříliš škodící zvěř daňčí. V současnosti se při introdukci a reintrodukci zvěře již přihlíží jak ke genetické příbuznosti introdukovaných či reintrodukovaných jedinců, tak k původnosti fauny dané oblasti. Dříve však byla introdukce mnohých cizích druhů lovné zvěře značně rozšířená a do určité míry i chaotická. Většinou byla neúspěšná, ale některé exotické druhy se ve volné přírodě Evropy uchytily. Jedním z nejznámějších příkladů opakované a úspěšné introdukce je dovoz nepůvodních jelenovitých. Jeleni lesní ze Severní Ameriky (wapiti) a ze Sibiře (maral) byli do střední Evropy zavlečeni ve snaze o zlepšení trofejí a nepůvodní druhy sika a daněk evropský zase ve snaze o rozšíření spektra lovných druhů. V místech společného výskytu se různé druhy, poddruhy či formy jelenovitých navzájem vcelku běžně kříží a tvoří hybridy. Tak je tomu i u jelena lesního a siky, kteří v areálu svého přirozeného výskytu vytvářejí hybridní populace, obývající tzv. hybridní zóny. K nežádoucí hybridizaci pochopitelně dochází i v oblastech introdukce, tedy i u nás. Introdukce nepůvodních druhů tak obvykle nevede k očekávanému výsledku, ale způsobuje spíše problémy.
Jedním z našich nepůvodních, introdukovaných druhů je muflon. Dnes již téměř žádný odborník nepochybuje o tom, že to není přírodní druh, ale zdivočelá forma v dávné minulosti zdomácnělé ovce. Kromě archeologických podkladů máme k dispozici i závažná genetická zjištění. Muflon se může křížit jak s domácími ovcemi, tak s některými druhy divokých ovcí. Analýzami molekulární genetiky byla prokázána dvě centra domestikace ovcí, přičemž muflon je nejblíže příbuzný skupině domácích ovcí z Přední Asie, a ne většině divokých druhů. Celá skupina ovcí a koz je však natolik geneticky komplikovaná, že se v budoucnosti zajisté dočkáme dalších překvapení. Již dnes však víme, že stejný případ jako muflon představuje i koza bezoárová. Norek evropský je v Evropě původní, avšak jeho populace rychle ustupuje. Naopak introdukovaný norek americký se úspěšně šíří a v místech společného výskytu vytlačuje norka evropského. Ačkoli jsou si tyto druhy navzájem velmi podobné, nejsou si blízce příbuzné. Nejbližšími příbuznými norka evropského jsou naopak tchoř tmavý, tchoř stepní a domestikovaná fretka. Útěk fretek ze zajetí přímo ohrožuje populace obou druhů tchořů, protože se s nimi fretka běžně kříží. V nejkrajnějším případě by tak mohlo dojít až k zániku populací tchořů, protože by ztratily genetickou identitu. Nedávný návrat bobra evropského do evropské přírody je sice velkým úspěchem, bohužel se však dovozy vypouštěných jedinců často uskutečňovaly bez ohledu na geografický původ, a tak je dnes většina evropských populací smíšená. Geneticky čisté jsou jen zachované populace, které začátkem 20. století nevyhynuly — na řece Rhóna (Francie), na Labi (Německo), v jižním Norsku, na řece Němen a v povodí Dněpru (Bělorusko) a v oblasti Voroněže (Rusko). Navíc byl na více místech Evropy introdukován i bobr kanadský a dnes se vyskytuje ve Finsku, Rusku a možná i v Rakousku. S bobrem evropským se sice nekříží, ale v oblastech společného výskytu bobr kanadský vytlačuje bobra evropského.
TOK GENŮ A FRAGMENTACE POPULACÍ V dnešní době dochází k výrazné fragmentaci (rozdrobení) souvislých přírodních celků a tím se pro mnohé druhy živočichů také zhoršuje prostupnost krajiny. Rozdrobují se i přirozeně velké populace zvěře a vznikají dílčí, více či méně navzájem izolované subpopulace. V malé populaci dochází k rychlejší ztrátě genetické variability, populace je pak náchylnější k vymření. Význam toku genů mezi jednotlivými subpopulacemi se tak zvyšuje. Příkladem druhu, jehož populace jsou dlouhodobě malé a izolované, je orel královský. Dá se proto předpokládat, že genetická variabilita těchto orlů bude nízká a v jednotlivých populacích lze očekávat projevy nepříznivých důsledků příbuzenského křížení. Avšak genetická variabilita populace z Alp (100—150 párů) je srovnatelná s jinými druhy ptáků, kteří nejsou ohroženi. Může to být způsobeno tím, že tok genů mezi populacemi orlů je dostatečně intenzivní i při velkých vzdálenostech, které jednotlivé populace od sebe navzájem dělí, a tak se ztráta variability v důsledku genetického driftu kompenzuje výměnou migrujících jedinců, čímž se zachovává integrita populace. Tok genů zvyšuje genetickou variabilitu i u lišek. Při absenci velkých predátorů je genetická variabilita populací lišek vyšší v oblastech s intenzivním lovem než tam, kde se lišky neloví. Může to být způsobeno tím, že pokud se lišky neloví, jsou reprodukčně úspěšnější usazení teritoriální jedinci. Naopak, lov podněcuje intenzivní
výměnu jedinců, kteří přimigrují ze sousedních oblastí, a tím dochází k obměně lokálního genotypu. Kromě toho je početnost lišek významně regulována výskytem vztekliny a prašiviny. Takže pokud se populace lišek vakcinuje proti vzteklině a zároveň se intenzivním odstřelem podporuje šíření jedinců početné populace, lze v důsledku udržování nebo zvyšování genetické variability očekávat neustálý růst početnosti.
LEGISLATIVA EVROPSKÉ UNIE Evropská unie (EU), přesněji Evropské společenství (ES), představuje jediný nadnárodní útvar na světě, který přijímá vlastní legislativu a na nějž převedly jednotlivé členské země část svých suverénních pravomocí. Mezi 11 legislativními opatřeními ES (směrnice, nařízení, rozhodnutí) zaměřenými na myslivost a ochranu přírody jsou zdaleka nejvýznamnější dvě: Směrnice Rady č. 92/43/EEC o ochraně stanovišť volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin Směrnice Rady Č. 79/409/EEC o ochraně volně žijících ptáků. Z obou těchto směrnic vychází i program Natura 2000, což je vytvoření sítě mezinárodně významných chráněných území EU s různými omezeními myslivosti. K dalším důležitým zákonným opatřením patří zejména: Směrnice Rady č. 91/477/EEC o zbraních, Směrnice Rady č. 92/45/EEC o zvěřině, Směrnice Rady č. 92/118/EEC o trofejích, Nařízení Rady č. 3254/91/EEC zakazující používání nášlapných pastí, Nařízení Rady č. 1973/92/EEC přikazující vytvoření zdrojů na financování ochrany a zachování životního prostředí, Nařízení Rady č. 338/97/EEC o ochraně volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulující obchod s těmito druhy.
Mezinárodní úmluvy o ochraně přírody se většinou zkráceně nazývají podle místa svého vzniku a samy o sobě nejsou právně závazné, těmi se stávají v signatářských zemích až po schválení jednotlivými parlamenty. Pro myslivost jsou důležité především čtyři:
Úmluva o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť (Bernská konvence). Tato Úmluva je pro myslivost nejdůležitější. Jejím základním cílem je komplexní ochrana druhů a jejich prostředí. Velký důraz se klade na uvedení národních legislativ do souladu s požadavky Úmluvy na začlenění ochrany přírody do celostátní politiky a na mezinárodní spolupráci. Součástí Úmluvy jsou i přílohy ohrožených rostlin, živočichů a zakázané způsoby lovu. Velmi důležitou činností je vydávání doporučení týkajících se aktuálních problémů, např. o používání ocelových broků nebo o ochraně velkých šelem.
Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (Bonnská konvence). Tato Úmluva zejména zajišťuje bezprostřední ochranu druhů a uzavírá dílčí dohody o ochraně jednotlivých druhů. Takovou dohodou je např. Dohoda o ochraně
afrických a eurasijských stěhovavých vodních ptáků z roku 1999. Součástí Úmluvy jsou i dva seznamy ohrožených druhů a podmínky výjimečného lovu.
Úmluva o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Washingtonská konvence — CITES). Ochrana poskytovaná touto Úmluvou spočívá v omezení mezinárodního obchodu s ohroženými druhy rostlin a živočichů udělováním povolení (tzv. permitů) k vývozu a dovozu na základě prokázání původu. Součástí konvence jsou i tři seznamy rostlin a živočichů odstupňovaných podle závažnosti ohrožení. Omezení obchodu se týká také částí rostlin či živočichů nebo výrobků z nich. Zvláštní režim má vývoz a dovoz loveckých trofejí, které se považují za věci osobní potřeby a nejsou na ně uplatňována nejpřísnější měřítka.
Úmluva o mokřadech majících význam zejména jako biotopy vodního ptactva (Ramsarská konference). Konvence je z hlediska myslivosti důležitá zejména pro ochranu lovných druhů kachen a hus. Další konvence – Úmluva o biologické rozmanitosti, Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, Evropská úmluva o krajině, Dohoda o ochraně netopýrů – již přímý vztah k myslivosti nemají.
Citovaná a doporučená literatura: Červený, J., 2003: Encyklopedie myslivosti, Ottovo nakladatelství, Praha, 591 s. ISBN 80-7181-901-8 Hromas, J., 1999: Introdukce, reintrodukce, aklimatizace, Sborník referátů – Introdukovaná spárkatá zvěř, Dobříš, 48 s. Vach, M., 1993: Srnčí zvěř, Silvestris. Uhlířské Janovice, 402 s. Směrnice Rady č. 92/43/EEC Směrnice Rady Č. 79/409/EEC Program Natura 2000 Úmluva o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť (Bernská konvence). Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (Bonnská konvence). Úmluva o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Washingtonská konvence — CITES). Úmluva o mokřadech majících význam zejména jako biotopy vodního ptactva (Ramsarská konference). Zákona 449/2001 Sb., o myslivosti.
