Intoxikace u psa
VETERINÁRNÍ LÉKAØ ROÈNÍK 2 2004 ÈÍSLO 4
INTOXIKACE JEDEM ROPUCHY OBECNÉ (BUFO BUFO) – KAZUISTIKA TOAD (BUFO BUFO) VENOM POISONING – A CASE REPORT PETER SCHEER1,3, PETR SVOBODA2, JAROSLAV DOUBEK3 Veterinárni klinika MaScHEER 2 Úrazová nemocnice Brno 3 Ústav fyziologie FVL VFU Brno
1
SOUHRN V naší práci popisujeme pøípad intoxikace jedem ropuchy obecné (Bufo bufo) u pìtimìsíèního štìnìte hladkosrstého foxteriéra. Intoxikace jedem ropuchy se projevovala zvracením, prùjmem, nevolností, zmateností, hypotenzí, ataxií, dušností a supraventrikulárními arytmiemi. Definitivní diagnózu potvrdil nález elevace hladiny digoxinu (1,3 nmol.l-1). Pacient navzdory symptomatické terapii uhynul 16 hodin od objevení se prvních pøíznakù intoxikace. Jedinou efektivní terapii pøedstavují protilátky proti digoxinu, které jsou bohužel pro naše pacienty cenovì nedostupné. Klíèová slova: intoxikace, ropucha obecná, digoxin
SUMMARY In this paper we describe case report of toad (Bufo bufo) venom poisoning in 5-month-old male foxterrier puppy. The symptoms of intoxication included emesis, diarrhea, nausea, disorientation, hypotension, ataxia, dyspnoe and supraventricular arrhythmia. Elevated serum “digoxine” (1,3 nmol/l) confirmed definitive diagnosis of toad venom poisoning. The patient died 16 hours after the first manifestation of intoxication. The symptomatic therapy was not effective. Actually, the only effective therapy is an application of specific anti-digoxine antibodies. This therapy is unfortunately too expensive and so inaccessible foe our clients. Keywords: intoxication, toad, digoxine
Oblast mírného pásma je pro nás a naše pacienty chudá na výskyt obratlovcù produkujících silnì úèinné jedy. A pokud jsou silnì úèinné, naštìstí nejsou tvoøeny v dostateèném množství. Toxiny produkované živoèichy mají dvì hlavní funkce. První, patrnì primární a fylogeneticky nejstarší, je produkce obranných toxinù. Jejich funkcí je uèinit daný živoèišný druh nepoživatelný. Predátor/konzument je èasto na nebezpeèí upozornìn výstražným zbarvením jedovatého druhu. Druhou skupinu tvoøí živoèišné jedy s „útoènou“ funkcí, tj. ty, které jsou používány predátory k usnadnìní lovu koøisti. Obecnì jsou jedy „útoèné“ rychleji úèinné a vìtšinou jsou predátorem „aplikovány“ v dávce postaèující k rychlému usmrcení bìžnì lovené koøisti. Pro jedy útoèné je typické, že to jsou èasto látky úèinné jen po parenterálním podání a perorální aplikace otravu nevyvolá. Je to vìtšinou dáno jejich bílkovinnou nebo polypeptidovou strukturou (napø. hadí jedy). Jako pomocné látky jsou v jedu obsaženy látky usnadòující distribuci vlastní toxické substance (napø. vasodilataèní DNP v jedu zelené mamby – Dendroaspis angusticeps) èi zpùsobující nekrolýzu zasažené tkánì, zvýšenou nebo sníženou koagulaci, poruchy propustnosti cévní stìny atd. Naopak obranné jedy, které mohou být stejnì úèinné jako jedy útoèné, bývají vìtšinou vyluèovány v subletálních dávkách. Jako pomocné látky se buï jako souèást jedu, nebo na pøímo na povrchu jedince vyskytují látky odpuzující svým zápachem nebo chutí petenciálního konzumenta,
popøípadì mají vlastní úèinné látky toxinu hoøkou nebo jinak odpuzující chuś. Na rozdíl od útoèných jedù jsou obranné jedy úèinné již pøi perorálním pøíjmu. V naší práci popisujeme pøípad intoxikace jedem ropuchy obecné (Bufo bufo) u štìnìte hladkosrstého foxteriéra. Tato v Èeské republice nejrozšíøenìjší ropucha nepatøí k nejjedovatìjším obyvatelùm našich luhù a hájù. Z tuzemských obojživelníkù mají úèinnìjší jed kuòky (Bombina spp.), blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus fuscus) i mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), nicménì výbìrem obsazovaných biotopù je ropucha obecná èlovìku a jeho souputníkùm nejblíže (Zwach, 1990). Ropucha obecná žije rozptýlenì po celém území bývalého Èeskoslovenska, objevuje se až do nadmoøské výšky 2000 m. n. m. (obr. 1) Zimuje v dírách pod kameny, ve skalních štìrbinách, v dutinách v zemi a také v lidských obydlích (Zwach, 1990). Obecnì jsou ropuchy výbornì pøizpùsobeny pro život na souši a vodu vyhledávají jen k páøení. Ropuchy mají za ušními bubínky jedové žlázy – parotidy (gl. parotis). Podle tvaru tìchto žláz, tvaru pupily a barvy duhovky mùžeme rozlišit jednotlivé druhy ropuch na našem území (Zwach, 1990). Na území ÈR se totiž vyskytují ještì dva další druhy – ropucha krátkonohá (Bufo calamita) a ropucha zelená (Bufo viridis) (Zwach, 1990). Z hlediska toxikologického mùžeme u tìchto druhù pøedpokládat, že riziko intoxikace i symptomatologie by mìly být podobné jako u ropuchy
71
Intoxikace u psa
VETERINÁRNÍ LÉKAØ ROÈNÍK 2 2004 ÈÍSLO 4
Obr. 1: Ropucha obecná, typický zástupce druhu, dospìlý jedinec (foto Mièánková).
obecné. Z literatury je známo (Brubacher et al., 1996), že pøíznaky po otravì drogou pøipravenou z ropuchy obecné jsou stejné jako po otravì jedem ropuchy obrovské (Bufo marinus) nebo ropuchy alvarijské (Bufo alvarius) žijící v øece Colorado. U lidí jsou nejèastìji popisovány smrtelné intoxikace po požití drogy bìžnì užívané v tradièní èínské medicínì Ch’an su. Droga kyushin též uvádìná jako liushen pills nebo Love-Stones je pøipravovaná ze sušených jedových žláz èínského poddruhu ropuchy obecné (Bufo bufo gargarizans). Droga je považovaná za afrodiziakum. Další popsané intoxikace lidí byly následkem pojídání celých ropuch, popøípadì konzumací polévky z ropuších vajíèek (Brubacher et al., 1996). Dominantními úèinnými látkami v jedu ropuch jsou kardioaktivní glykosidy ze skupiny bufadielolidù (BD). Podobnì jako steroidní hormony mají i kardioaktivní glykosidy ve struktuøe svého aglykonu základní skelet odvozený od steranu (Chalabala et al., 1991). Rozdíl mezi skupinou kardenolidù (digitalisový nebo strofantový typ) a bufadienolidù spoèívá v odlišném nenasyceném laktonovém kruhu vázaném na uhlík C17 steranového jádra. Bufadienolidy v jedu ropuch zastupují bufogeniny, bufaliny, bufaginy (Zwach, 1990; Brubacher et al., 1999). Kromì kardiogenních glykosidù se v jedu ropuch vyskytuje i halucinogenní bufotenin s úèinkem podobným meskalinu nebo LSD (Lüllmann et al., 2002). Chemicky se jedná o N’-dimetyl-serotonin. Jed ropuch je vyluèován pøevážnì parotidami, ale toxická je i kùže, ovaria a již zmínìná vajíèka (Brubacher et al., 1996; Matsukawa et al., 1997).
Popis pøípadu
Dne 11. 6. 2004 bylo pøedvedeno v ordinaci pìtimìsíèní štìnì samèího pohlaví plemene hladkosrstý foxteriér (3,5 kg). Poslední vakcinace v 16. týdnu vìku Nobivac DHPPiLR. Jako hlavní problém bylo uvedeno cca dvì hodiny pøed pøedvedením náhlé zhoršení zdravotního stavu, tøikrát silné zvracení žluté tekutiny, jedenkrát tekutá stolice, prohlubující se apatie a slabost zádì. Majitelé vylouèili úraz, kontakt s pesticidy, rodenticidy,
72
etylenglykolem nebo jinými nebezpeènými látkami. Pøi odebíraní anamnézy si majitelé vzpomnìli na zálibu pejska „kontrolovat“ ropuchu, která již nìkolik let bydlí na jejich zahrádce za kùlnou.
Vstupní vyšetøení
11. 06. 2004, 18:45 Pacient nebyl schopen udržet koordinovanì fyziologický postoj. Vykazoval zjevnou hypotonii svalù pánevních konèetin. Reakce na smyslové podnìty støední intenzity (zvuk, pohyb pøedmìtù v okolí hlavy) byla snížena, vnímání bolesti zachováno. Celkovì pùsobil pacient „zmateným“ dojmem. Palpaènì nebyla objevena porucha integrity skeletu. Pupilární reflex odpovídal normì, pupily byly izokorické. Všechny viditelné sliznice byly bledé a studené. Èas plnìní kapilár (CRT) èinil tøi sekundy. Pacient mìl tachypnoe (60/min) se zvýraznìným kostoabdominálním dýcháním. Auskultaènì byl nad plicním polem zesílený alveolární, místy až bronchiální šelest. Srdeèní akce byla pravidelná (150/min), ozvy špatnì slyšitelné z dùvodu propagace respiraèních šelestù nad srdeèní pole. Palpaènì bylo bøicho dobøe prohmatné, moèový mìchýø i støeva bez palpovatelného obsahu. Tìlesná teplota 35,6 °C. Tlak krve mìøen oscilometrickou metodou (UA 706, AND, Japonsko) byl 110/70 mm Hg, støední arteriální tlak 83 mm Hg. Podle našich údajù jde o hodnotu na spodní hranici normy (Scheer et al., 2003). Byl proveden odbìr plné krve. V separovaném séru byla stanovena hladina digoxinu (Biochemická laboratoø ÚN Brno). Hladina byla 1,3 nmol.l-1 (odpovídá 0,97 ng.ml-1). Z paraklinických vyšetøení byla provedena elektrokardiografie (EKG Seiva Veterinary, Seiva, Èeská republika; obr. 2). Z dùvodu dušnosti a zmatenosti pacienta bylo elektrokardiografické vyšetøení provedeno ve stoje a nebyly použity hrudní svody. Rozmìøení køivky bylo provedeno poloautomaticky. Hodnota sklonu hlavní elektrické srdeèní osy (MEA) ve frontální rovinì byla kalkulována z tabulek pro výpoèet MEA (Tilley, 1992). Pøi rozmìøení se vycházelo ze superpolace všech snímaných svodù. EKG nález odhalil pravidelný rytmus a srdeèní frekvenci 145 /min.
VETERINÁRNÍ LÉKAØ ROÈNÍK 2 2004 ÈÍSLO 4 Interval RR byl až patologicky vyrovnaný, odchylka nedosahovala více než 0,02 s. Vlna P byla aberována – bifázická preterminálnì negativní ve svodu III, široká 43 ms, což vzhledem k vìku a hmotnosti pacienta považujeme za patologické rozšíøení. Ve všech svodech je patrný zálom ve vlnì P. Aberované P vyluèuje sinusový pùvod rytmu. Komplex QRS byl svou šíøkou 45 ms vzhledem k vìku a hmotnosti pacienta na horní hranici normy. Morfologie QRS spoleènì s kalkulovanou MEA naznaèuje pravostranné „zvìtšení“ což mùže být u štìnìte normálem, ale ve vìku pìt mìsícù je podle našich zkušeností již spíše raritou. Vypoètená hodnota MEA ve frontální rovinì 166º potvrzuje sklon srdeèní osy doprava. QRS mìlo morfologii qRS ve svodech I, II, aVL s dominantním hlubokým kmitem S; ve svodu III byla morfologie rSR´ s dominantním kmitem R´; aVR mìlo konformaci QR s dominatním kmitem R; ve svodu aVF je naznaèen zálom v první fázi depolarizace komor z výslednou morfologií qrSR´ s dominantním kmitem R´. Ve vìtšinì svodù byla naznaèena elevace/deprese úseku ST 40 ms za komplexem QRS nepøesahující 0,25 mV. Vlny T byly ve svodech III a aVF konkordantní s hlavním kmitem. V ostatních svodech byla vlna T diskonkordantní. EKG diagnóza – aberantní P spojené s normálním QRS a s frekvencí 145/min ukazuje na skupinu tachykardií se štíhlými QRS komplexy. V diferenciální diagnóze se mùže jednat o síòovou monomorfní tachykardii. Vzhledem k tomu, že interval RP´je delší než interval P´R, pøipadají v úvahu ještì atrioventrikulární nodální reentry tachakyrdie (AVNRT) a koneènì atrioventrikulární nodální reciproèní tachykardie (AVNT) se skrytou pomalou retrográdní drahou. Vzhledem k srdeèní
Intoxikace u psa frekvenci 145/min lze témìø s jistotou vylouèit AVNRT kde se SF pohybuje nad 180/min. 12. 06. 2004, 9:30 Bylo provedeno pouze zjednodušené vyšetøení. Celkový stav: Slabost zádì byla nezmìnìna. Pacient jevil zmatenost slabšího stupnì. Podle majitelù „po oslovení obèas zavrtìl ocasem“. Stav sliznic a CRT byl nezmìnìn. Dechová i srdeèní frekvence zùstaly nezmìnìny. Auskultaènì se dechové šelesty zvýraznily a objevily se slabé chrùpky nad plicním polem. EKG nález (obr. 3): Postup snímání i vyhodnocení byl identický jako u pøedchozího vyšetøení. Nejvýraznìjší zmìny proti pøedcházejícím výsledkùm byly ve zmìnì tvaru vlny P, voltáži kmitù Q,R,S a elevací/depresí ST. Bifázická vlna P´ se objevila ve svodu II, III, aVR, aVF. Voltáž RaVR byla rovna 4,66 mV a SI,II vìtší než 4,5 mV. Elevace/deprese úseku ST byly vìtší než 0,25 mV ve svodech I, II, aVR, aVF. Sklon MEA byl 168º. Popsané zmìny nemìly vliv na pøedchozí EKG diagnózu, ale naznaèují zhoršení situace. Pacient dvì hodiny po druhém vyšetøení uhynul. Podle majitele se objevila celotìlová tonická køeè a na ni navazující zástava dechu.
Diferenciální diagnóza
Vzhledem k anmnéze a spektrugastrointestinálních, neurologických a kardiologických symptomù byla kromì intoxikace jedem ropuchy zvažována pouze diagnóza plicní a systémové embolie, ale intenzita gastrointestinálních symptomù a následné zmírnìní zmatenosti embolii nakonec vylouèila. Pozdìjší stanovení sérové hladiny digoxinu potvrdilo intoxikaci jedem ropuchy.
Obr. 2: Okno 6kanálového synchronního EKG záznamu 6 konèetinových svodù spoleènì s lupou II svodu. Záznam z první návštìvy. Vzhledem k extremní voltáži použita nejmenší citlivost 5 mm/mV. Všimnìme si dvouvrcholové vlny P, extrémního sklonu hlavní srdeèní osy doprava a hranièních elevací a depresí úseku ST.
73
Intoxikace u psa
VETERINÁRNÍ LÉKAØ ROÈNÍK 2 2004 ÈÍSLO 4
Terapie
Vzhledem k suspektní intoxikaci kardioaktivními glykosidy a naší momentální neznalosti specifické léèby byla naordinována nespecifická terapie. Bylo podáno støevní absorbens Smecta (1/4 sáèku každou hodinu, celkem 1 sáèek), metoklopramid (0,4 ml, Degan inj.) i. m., p. o. Cardilan 20 ml po 8 hodinách a naøízena p. o. rehydratace 20 ml pitné vody/hodinu.
Diskuze
Smrtelná intoxikace živoèišnými jedy je v našich geografických podmínkách spíše raritou a z pohledu statistického (odhad autorù) patrnì vede hmyz, kdy se jedná èasto o kombinaci intoxikace a hypersenzitivity. Proto i naše praktické zkušenosti s terapií tìchto intoxikací jsou zcela okrajové. Jed ropuchy je mnohosložkovou látkou s obsahem vysoce úèinných látek jako jsou kardioaktivní glykosidy (KG) a psychomimetikum bufotenin. Pøi akutní otravì vystupují do popøedí halucinace s rozštìpem osobnosti (efekt bufoteninu) a èasné následky intoxikace KG, kam podobnì jako u digoxinu patøí gastrointestinální a neurologické pøíznaky (zvracení, prùjem, nechutenství, nauzea, cefalea; Svoboda, 1986). Pùsobení KG je vzhledem k mechanismu jejich úèinku pleiotropní. Bufadienolidy stejnì jako kardienolidy inhibují ubikvitární Na+-K+ ATPázu a tím ovlivòují jak klidový, tak akèní potenciál všech bunìk v tìle. Kardioaktivní glykosidy se vážou na vazebné místo na Na+–K+ ATPáze, toto místo je pøístupné jenom v urèité pøechodné prostorové konformaci ATPázy. Po vazbì KG na iontovou pumpu dojde k jejímu zablokování. Výsledkem je zvýšení koncentrace Na+ a potažmo i koncentrace Ca2+ uvnitø buòky (Lüllmann et al., 2002).
KG mají tedy nejvìtší úèinek na buòky s vysoce aktivní Na+-K+ ATPázou (kardiomyocyty, myocyty a neurony). Toxický a léèebný úèinek se liší pouze dávkou a výchozím stavem na bunìèné membránì. V toxických dávkách dochází ke kompletnímu obsazení vìtšiny Na+-K+ ATPáz a tím k zániku membránového potenciálu, zatímco u terapeutické dávky je blokována jenom èást Na+-K+ ATPáz. Napø. v kardiomyocytu tak mùže dojít k již popsanému zvýšení intracelulární koncentrace Na+, což zøejmì inhibuje Na+/Ca2+ transportní systém. Výsledkem je zvýšení intracelulární koncentrace vápníku a patrnì právì tento mechanizmus je èásteènì odpovìdný za pozitivnì inotropní efekt KG (Lüllmann et al., 2002). Bufadienolidy patøí v posledních pìti letech mezi intenzivnì zkoumané skupiny látek nejen pro svùj kardiotonický úèinek. Dále mají i prokazatelný cytotoxický a cytostatický efekt (Kamano et al., 1998; Nogawa et al., 2001, Watanabe et al., 2003) a pøekvapivì rovnìž imunomodulaèní vlastnosti – antagonizace IL-6 (Hayashi et al. 2002), suprese T lymfocytù (Terness et al., 2001). Ménì pøekvapivé je potvrzení existence endogenních kardenolidù a bufadienolidù jako pøirozených inhibitorù Na+-K+ ATPázy a jejich možné úlohy v rozvoji hypertenze s nízkými hladinami reninu (Sich et al. 1996, Li et al. 1998, Dmitrieva et al. 2000, Fedorova et al., 2001; Schoner, 2001). Navzdory chemické podobnosti nelze u jednotlivých zástupcù oèekávat plnì identický efekt v organismu. Pøíkladem mùže být chronické podávaní ouabainu a digoxinu (oba jsou kardenolidy) a jejich efekt na krevní tlak. Chronická aplikace ouabainu v nízkých dávkách vede u potkanù k rozvoji hypertenze, ale digoxin tento efekt nemá (Schoner, 2002). Intoxikace jedem ropuchy jsou pomìrnì pøesnì
Obr. 3: Záznam druhého dne. Podmínky záznamu stejné jako v obr .2. Výrazná je bifázická vlna PI, II, III, aVr, aVF. Dále vidíme citelný nárùst voltáže komplexu QRS a již patologické elevace a deprese úsekù ST.
74
Intoxikace u psa
VETERINÁRNÍ LÉKAØ ROÈNÍK 2 2004 ÈÍSLO 4 popsány u lidí. Ve veterinární literatuøe lze najít jen experimentální práci Eliada et al. (1989), která sledovala hemodynamický efekt aglykonu bufalinu na krevní tlak u anestezovaných psù. Bufalin zvyšoval v závislosti na dávce krevní tlak. Pomìrnì bohatì jsou popsány intoxikace ovcí rostlinami obsahujícími bufadienolidy – Urginea spp., Thesium lineatum, Bryophyllum (Kalanchoe) spp. (Anderson et al. 1987, McKenzie et al. 1987, Nel et al. 1987). Symptomatologie se neodlišuje od obecnì známých pøíznakù intoxikace KG – pohybové, gastrointestinální, respiraèní a obìhové potíže. Pokud vezmeme jako základ symptomatologii intoxikace digoxinem, tak mezi první pøíznaky patøí gastrointestinální obtíže – nechutenství, nauzea, zvracení, prùjem nebo zácpa. Stejnì èetné bývají EKG zmìny. EKG obraz není konstantní a s jistou nadsázkou mùžeme digoxin považovat ze velikého imitátora v kardiologii. Spektrum indukovaných dysrytmií je široké – komorová extrasystolie, sinusová bradykardie, síòová tachykardie, junkèní dysrytmie s AV disociací nebo bez ní, ménì èasté jsou jakékoliv jiné dysrytmie (Svoboda, 1986). Pro naše potøeby je vhodné popsat pøíznaky intoxikace bufadienolidy u èlovìka uvedené Gowdem et al. (2003). Pacientem byl ètyøicetiletý muž, který vyhledal lékaøe pro nauzeu, zvracení, prùjem a abdominální bolesti. Sedm hodin pøed hospitalizací požil nespecifikované afrodiziakum („sex pills“) suspektní na obsah jedu z ropuchy. Pacient popisoval v poèátcích bolest v hrdle a epigastriu a dvakrát zvracel žlutou tekutinu. Tlak mìl 115/44 mm Hg a puls 34 min-1, dále byl normopnoický a normotermní. Byl dezorientovaný a letargický. EKG vyšetøením byla zjištìna bradykardie s AV blokem I. stupnì. Z biochemického profilu byla symptomatická hyperkalémie a natrémie na spodní hranici normy. Sérová koncentrace digoxinu byla 0,9 nmol.l-1. Stav pacienta se progresivnì zhoršoval, zejména se prohlubovala bradykardie a poruchy vedení vzruchu. Následnì se objevila komorová tachykardie rychle progredující do fibrilace komor. Resuscitace nebyla úspìšná a pacient nepøežil do doby podání specifických protilátek proti digoxinu. Zpracováním údajù výše popsaného pøípadu a 6 kazuistik Brubachera et al. (1996) získáme následující symptomatologii: pacienti v dobì pøíjmu zvraceli (100 %), pociśovali abdominální bolest (100 %), mìli hypotenzi (100 %), hyperkalemii (56 %), bradykardii (42 %), normální srdeèní frekvenci (42 %), hypotermii (28 %), tachykardii (14 %), plicní edém (14 %). Pacienti, kterým byla stanovena hladina digoxinu, ji mìli ve všech pøípadech zvýšenou. U všech pacientù, kteøí nedostali protilátky proti digoxinu, se objevila nezvládnutelná komorová fibrilace s následným úmrtím. Vìtšina pacientù zemøela do dvaceti hodin od požití jedu. U dvou pacientù, kterým byly aplikovány upravené protilátky proti digoxinu, k úmrtí nedošlo a následnì klesla jeho sérová koncentrace. V podstatì se jedná o variabilní fragmenty
protilátky obecnì oznaèované Fv fragmenty. V klinické literatuøe jsou ale oznaèovány Fab. Komplex Fab+KG je eliminován ledvinami. Úèinnost antidigoxinových Fab v pøípravku Digibind na myším modelu intoxikace jedem ropuchy prokázal Brubacher et al. (1999). V námi popisovaném pøípadì pøíznaky zapadají do výše uvedené symptomatologie intoxikace jedem ropuchy následnì potvrzené elevací hladiny digoxinu. Z analýzy terapeutických protokolù výše zmínìných prací vyplývá, že symptomatická terapie tento typ intoxikace zvládnout nedokáže. Preparáty obsahující kalcium a draslík by mìly být v této situaci kontraindikovány (tady vzpomeòme na naši nevhodnou aplikaci Cardilanu inj. p. o.). Atropin dokázal doèasnì zvýšit srdeèní frekvenci ve dvou pøípadech, ale sinusový rytmus degeneroval do fibrilace síní a nakonec se objevila nezvladatelná komorová tachykardie. Podle názoru autorù by mohla být jistou alternativou aplikace krátce pùsobících betablokatorù bez ISA, které podle empirických zkušeností mohou v kombinaci s defibrilací pomoci i u rezistentních komorových tachykardií nebo fibrilací komor. Jedinou specifickou terapii pøedstavují protilátky proti digoxinu, které zkøíženì vážou i nìkteré z bufadienolidù. Bohužel jejich cena èiní tuto terapii nedostupnou. V ÈR distribuovaný Digitalis-Antidot BM (ampule s desikovanými protilátkami pro jednorázové užití) lze zakoupit za cca 36 000 Kè. Ampule obsahuje 80 mg protilátek, které jsou schopny vázat cca 1 mg digoxinu. Indukèní dávka je u èlovìka 240 mg (3 ampule). Vzhledem k cenì je terapie u veterinárních pacientù bohužel omezena na elitní skupinu pacientù s patøiènì zajištìnými majiteli.
Literatura
of digoxin specific Fab fragments (Digibind) in the treatment of toad venom poisoning. Toxicol 37:931–42, 1999.
Anderson LA, Joubert JP, Schultz RA, Kellerman TS, Pienaar BJ. Experimental evidence that the active principle of the poisonous plant Thesium lineatum L. f. (Santalaceae) is bufadienolide. Onderstepoort J Vet Res 54:645–50, 1987. Brubacher JR, Lachmanen D, Ravikumar PR, Hoffman RS. Efficancy
Závìr
Intoxikace jedem ropuchy mùže být jednou z pøíèin náhle vzniklého akutního zvracení, abdominální bolesti, hypotenze s následnou obìhovou a respiraèní nedostateèností. Bradykardie jako nejèastìjší dysrytmie u otravy kardiogenními glykosidy nemusí být souèástí rané symptomatologie. Definitivní diagnózu potvrdí nález elevace hladiny „digoxinu“ zpùsobené zkøíženou reakcí s antigennì podobnými bufadienolidy. Pøíèinou smrti bývají komorové arytmie progredující do fibrilace komor. Jedinou specifickou terapii pøedstavují protilátky proti digoxinu, které jsou bohužel pro naše pacienty cenovì nedostupné. MVDr. Peter Scheer Veterinární klinika MaScHEER 66465 Malešovice e-mail:
[email protected] Do redakce pøišlo: 23. 8. 2004 K publikaci pøijato: 10. 10. 2004
Brubacher JR, Padinjarekuttu R, Ravikumar R, Bania T, Heller MB, Hoffman RS. Treatment of toad venom poisoning with digoxinspecific Fab fragments. Chest 110:1282–8, 1996. Chalabala M et al.: Encyklopédia farmácie. Osveta, Martin 1991.
75
Intoxikace u psa Dmitrieva RI, Bagrov AY, Lalli E, Sassone-Corsi P, Stocco DM, Doris PA. Mammalian bufadienolide is synthesized from cholesterol in the adrenal cortex by a pathway that Is independent of cholesterol side-chain cleavage. Hypertension 36:442–8, 2000.
VETERINÁRNÍ LÉKAØ ROÈNÍK 2 2004 ÈÍSLO 4 McKenzie RA, Franke FP, Dunster PJ. The toxicity to cattle and bufadienolide content of six Bryophyllum species. Aust Vet J 64: 298–301, 1987.
Eliades D, Swindall B, Johnston J, Pamnani M, Haddy F. Hemodynamic effects of bufalin in the anesthetized dog. Hypertension 13:690–5, 1989.
Nel PW, Schultz RA, Jordaan P, Anderson LA, Kellerman TS, Reid C. Cardiac glycoside poisoning in sheep caused by Urginea physodes (Jacq.) and the isolated physodine A. Onderstepoort J Vet Res 54: 641–4, 1987.
Fedorova OV, Kolodkin NI, Agalakova NI, Lakatta EG, Bagrov AY. Marinobufagenin, an endogenous alpha-1 sodium pump ligand, in hypertensive Dahl salt-sensitive rats. Hypertension 37:462–6, 2001.
Nogawa T, Kamano Y, Yamashita A, Pettit GR. Isolation and structure of five new cancer cell growth inhibitory bufadienolides from the Chinese tradiotional drug Ch´an su. J Nat Prod 64:1148–52, 2001.
Gowda RM, Cohen RA, Khan IA. Toad venom poisoning: resemblance to digoxin toxicity and therapeutic implications. Heart 89:e14, 2003.
Scheer P, Kosáková D, Doubek J. Støednìdobá injekèní anestezie po éterové indukci u laboratorního potkana. Cesk Fyziol 52:172–8, 2003.
Hayashi M, Rho MC, Fukami A, Enomoto A, Nonaka S, Sekiguchi Y, Yanagisawa T, Yamashita A, Nogawa T, Kamano Y, Komiyama K. Biological activity of novel nonpeptide antagonist to the interleukin6 receptor 20S,21-epoxy-resibufogenin-3-formate. J Pharmacol Ther 303:104–9, 2002. Kamano Y, Kotake A, Hashima H, Inoue M, Morita H, Takeya K, Itokawa H, Nandachi N, Segawa T, Yukita A, Saitou K, Katsuyama M, Pettit GR. Structure-cytotoxic activity relationship for the toad poison bufadienolides. Bioorg Med Chem 6:1103–15, 1998. Li S, Eim C, Kirch U, Lang RE, Schoner W. Bovine adrenals and hypothalamus are a major source of proscillaridin A- and ouabainimmunoreactivities. Life Sci 62:1023–33 1998. Lüllmann H, Mohr K, Wehling M. Farmakologie a toxikologie. Grada, Praha 2002. Matsukawa M, Akizawa T, Ohigashi M, Morris JF, Butler VP Jr, Yoshioka M. A novel bufadienolide, marinosin, in the skin of the giant toad, Bufo marinus. Chem Pharm Bull 45:249–54, 1997. Matsukawa M, Mukai T, Akizawa T, Miyatake S, Yoshioka M, Morris JF, Butler VP Jr. Isolation and characterization of novel endogenous digitalis-like factors in the ovary of the toad Bufo marinus. J Nat Prod 61:1476–81, 1998.
76
Schoner W. Endogenous cardiac glycosides, a new class of steroid hormones. Eur J Biochem 269:2440–8, 2002. Schoner W. Endogenous cardiotonic steroids. Cell Mol Biol 47: 273–80, 2001. Sich B, Kirch U, Tepel M, Zidek W, Schoner W. Pulse pressure correlates in humans with a proscillaridin A immunoreactive compound. Hypertension 27:1073–8, 1996. Svoboda P. Souèasné možnosti laboratorní diagnostiky intoxikace digoxinem. Prakt Lék 66:67–69, 1986. Terness P, Navolan D, Dufter C, Kopp B, Opelz G. The T-cell suppressive effect of bufadienolides: structural requirements for their immunoregulatory activity. Int Immunopharmacol 1:119–34, 2001. Watanabe K, Mimaki Y, Sakagami H, Sashida Y. Bufadienolide and spirostanol glycosides from the rhisomes of Helleborus orientalis. J Nat Prod 66:236–41, 2003. Zwach I: Naši obojživelníci a plazi ve fotografii. Státní zemìdìlské nakladatelství, Praha 1990.
