Šintó Již v prvních vládních kodexech (např. kodex Jóró, 718) nalezneme instituci džingikan, úřad pro záležitosti božstev, až ve 13. století se však objevují první školy, které předkládají systematický výklad šintoistického náboženství (Ise šintó, Rjóbu šintó a Jošida šintó), zároveň dochází i ke změně chápání samotného termínu šintó, který začal být používán systematicky, aby jednoznačně oddělil domácí nauku od buddhismu. První doložený příklad takovéhoto použití je zachycen v Kógi zuikecušú (Sebrané Šinzuiho odpovědi na Acuhirovy otázky, 1256), v nichž kněz školy Džódo Šinzui (zemřel 1279) odpovídá na otázky válečníka Uehary Acuhity (13. stol.). Stejně zachází s termínem šintó také kněz školy Šingon Cúkai (1234-1305) ve spise Daidžingú sankeiki (Záznam o pouti do velké svatyně v Ise, asi 1287). Na Cúkaie navázal mnich školy Rinzai Mudžú (1226-1312) spisem Šasekišú (Sbírka písku a oblázků, 1279-1283). Roku 1340 kompiloval mnich školy Tendai Džihen (1333-1340) spis Tojoašihara džimpú waki (Harmonický záznam o Cestě kami v Japonsku, 1340), v němž ztotožňuje Cestu císaře a šintó.
Ise šintó Svatyně v Ise se těšila velké vážnosti od konce 7. stol. Podle Engi šiki (Obřady éry Engi, 905-927) ani císařští sluhové nesměli přinášet neoficiální oběti tamnímu božstvu; úpadek finančního systému ale znemožnil udržovat svatyni pouze z císařské pokladnice, proto se začala otevírat i mecenášům, kteří nepocházeli z císařského rodu. Velké náboženské obřady, které se konaly r. 1266 ve Vnitřní svatyni a r. 1287 ve Vnější svatyni, přilákaly obrovské množství lidí, a sílící příliv poutníků nutil kněze, aby formulovali podstatu místních božstev jasněji. Watarai Jukitada (1236-1305) sepsal rozsáhlé dílo Ise nišo Daidžingú šinmei hišo (Tajné dílo o svatých jménech božstev dvou Velkých svatyní, 285); r. 1296 vyvolal silnou nevoli kněží Vnitřní svatyně, když prohlásil, že některé uznávané dokumenty (známé jako Šintó gobušo, Pět knih šintó) obsahují tvrzení, že božstvo Vnější svatyně, Tojouke ómikami, odpovídá božstvu Ame no minakanuši no kami, které se vyskytuje v kronikách Kodžiki a Nihon šoki. Toto božstvo údajně uzavřelo s Amaterasu posvátnou úmluvu, že budou zemi vládnout společně. Watarai Iejuki (1256-1351) sepsal dílo Ruidžú džingi hongen (Přehled zdrojů šintó, 1320), v němž systematicky vyložil nové šintoistické myšlenky. Šintoisticko-buddhistický synkretismu (šimbucu šúgó) Synkretismus šintó a buddhismu vystihuje teorie hondži suidžaku (původní prototyp a místní manifestace), která vykládá šintoistická božstva za použití buddhistické terminologie. Tento synkretismus má mnoho zdrojů a je rozdělován do dvou hlavních proudů, oficiálního a lidového. Přibližně v roce 822 vznikl spis Nihon rjóiki, který je první japonskou sbírkou buddhistických příběhů, mnohé z nich zachycují vztahy mezi šintoistickými a buddhistickými božstvy; jeho kompilace je připisována mnichu Kjókaiovi, knězi v chrámu Jakušidži v Naře. Během období Heian se stále častěji setkáváme s tím, že se k původním šintoistickým božstvům odkazuje za použití buddhistických titulů.
1
Rjóbu šintó Rod Watarai přijal do své formy šintoistické nauky mnoho elementů z esoterického buddhismu, také následovníky esoterického buddhismu ovlivňovalo Ise šintó. Již ve 12. stol. vzniklo dílo Nakatomi no harae kunkai (Komentář k Nakatomi harae), které vytvořila skupina spojená se svatyní v Ise. Přibližně ve stejné době se objevuje výklad původního božstva Miwa Mjóin, hlavního božstva svatyně Ómiwa v provincii Jamato. Základ kultu položil mnich Eizon (1201-1290), jeho žák Šóšin okolo r. 1318 nastínil novou teorii, z níž později vzniklo Miwa šintó. Obdobně esoterický buddhismus ovlivňoval i další místní formy šintó, což se projevilo v řadě šintoistických spisů. Všechna tato díla měla tendenci popisovat mystický význam posvátných míst v termínech dvou mandal esoterického buddhismu, Kongógai, Diamantové říše, a Taizókai, Říše mateřského lůna. Tyto mandaly známé v esoterickém buddhismu jako rjóbu (dualní) mandaly, propůjčily název novému šintoistickému hnutí, tzv. Rjóbu (duálnímu) šintó. Lidé, jako byli dvořan Kitabatake Čikafusa (1293-1354) či kněz Džihen (asi 1333-1340) z hory Hiei vytvářeli díla o historii a nauce šintó. V období Muromači (1336-1568) začal být proud šintoismu, který byl velmi ovlivněn buddhistickou praxí, široce praktikován také na hoře Kója; tento typ šintó byl populárně znám jako Daiširjú (Kúkaiovo šintó). Tyto směry byly původně odlišovány od Rjóbu šintó, ale od 17. století začaly být všechny formy šintó, které byly ovlivněny buddhismem, označovány souhrnným názvem Rjóbu šintó. Kitabatake Čikafusa (1293-1354) je považován za předchůdce nacionálně orientovaných studií, které se rozvinuly v období Tokugawa. Pocházel z dvorské šlechty a po zániku kamakurského šógunátu byl ve službách císaře Godaiga (vládl 1318-1339) a jeho následovníka císaře Gomurakamiho (vládl 1339-1368). V prvních letech Gomurakamiho vlády napsal knihu Džinnó šótóki (1339, Kronika přímého následnictví božstev a císařů), která je kronikou Japonska od bájného počátku ve věku bohů až k nástupu císaře Gomurakamiho na trůn. Tento spis patří mezi dvě nejvýznamnější středověká dějepisná díla, druhým je spis mnicha školy Tendai Džiena (1155-1225) Gukanšó (1219, Poznámky pošetilce), který vznikl o století dříve. Džinnó šótóki je nutné chápat především v kontextu obrody šintó; Čikafusa v něm tvrdí, že Japonsko je „posvátnou zemí“ (šinkoku), která je nadřazená všem ostatním, poněvadž má nepřerušenou vladařskou linii, jejímž zakladatelem byl potomek bohyně slunce. Čikafusa se ve spise věnuje problému obnovy vlády dvora; jako ideální vidí druhou polovinu období Heian (10.-12. stol.), kdy dvůr ovládali jako regenti císařů členové rodu Fudžiwara.
Jošida šintó Za zakladatele dalšího významného šintoistického směru je považován Jošida Kanetomo (14351511), který pocházel z rodu Urabe, jehož příslušníci tradičně zaujímali významné postavení ve státních náboženských institucích. Ve svých hlavních dílech Šintó taii (Podstata šintó, 1486) a Juiicu šintó mjóbó jóšú (Antologie nauk Juiicu šintó, asi 1484) hodnotí své předchůdce a tvrdí, že šintoistická nauka, kterou on sám předkládá, se liší od šintó praktikovaného v místních svatyních i 2
od Rjóbu šintó, protože je nedotčená cizími učeními. Po Kanemotově smrti šířili nauku dále jeho potomci a Jošida šintó začalo postupně pronikat do místních svatyní po celém Japonsku; k jeho popularitě přispěla skutečnost, že toto učení vypracovalo systém hodností jednotlivých místních božstev a to, že svatyně vycházely značně vstříc věřícím.
Šintoistická architektura Podle šintoistických představ mohou božstva sídlit kdekoli v přírodě; zprvu se kami uctívala pouze tak, že se takovéto přírodní posvátné místo ohraničilo provazem šimenawa. Někdy se posvátná oblast obehnala plotem, také brána torii se patrně vyvinula jako znamení nepřekročitelné hranice posvátného okrsku. Existuje několik mírně odlišných variant torii, všechny však zachovávají základní princip: dva sloupy spojené dvěma příčnými břevny, z nichž horní oba sloupy překrývá. Proslulou se stala brána, která stojí na mořském dně u ostrova Icukušima poblíž Hirošimy. Svatyně Icukušima byla pravděpodobně založena již v 6. století, její současná podoba pochází z r. 1168; komplex tvoří hlavní svatyně a 21 přilehlých budov, které jsou navzájem propojeny koridory. První svatyně se objevily v období mohyl, tvarově navázaly na starší kolové stavby. Nejstarší dochovaná šintoistická architektura pochází sice až z 11. a 12. století, avšak díky zvyku svatyně pravidelně přestavovat se zachoval typ staveb o řadu století starších, nejvýznamnější jsou v tomto ohledu svatyně v Ise a v Izumu. Ise džingú (Džingú) je považována za nejdůležitější japonskou svatyni; obvykle bývá označována jako „svatyně v Ise“, ale ve skutečnosti se jedná o větší skupinu svatyní, z nichž největší význam mají dva velké komplexy – Gekú (Vnější svatyně) a Naikú (Vnitřní svatyně). Oba jsou velmi rozlehlé, nachází se v nich množství rozličných vedlejších svatyní, administrativních a dalších budov, rozsáhlé parky či stáj pro posvátné koně; hlavní hala (honden) zaujímá jen nepatrnou část jejich rozlohy. Kromě těchto dvou komplexů však do systému Džingú patří ještě více než 120 dalších menších svatyní. Z náboženského hlediska je považována za významnější Naikú (nazývána také Kótaidžingú), která je zasvěcená Amaterasu ómikami. Podle legendy byla Naikú založena roku 4 BC, historici ale kladou její původ až do třetího století. Hlavní hala je postavena ve stylu šinmei, pravděpodobně nejstarším japonském architektonickém stylu, jehož použití na jiných místech je zakázáno. V šintoistických svatyních se vždy nachází rituální předmět gošintai (posvátný předmět), který přestavuje příslušné šintoistické božstvo; ve Vnitřní svatyni v Ise se údajně nachází zrcadlo bohyně Amaterasu. Gekú (nazývána i Tojoukedaidžingú) je zasvěcena bohyni Tojouke ómikami, bohyni šatstva, jídla a bydlení; její založení se datuje do roku 477 či 478. Druhou starobylou svatyní je Izumo taiša ve městě Taišamači v prefektuře Šimane, v níž je uctíván bůh Ókuninuši (syn Susanoa), který se podrobil potomkům Amatersu. Podle Izumo no kuni fudoki (Zprávy o provincii Izumo, 733) ale byl Ókuninuši v Izumu uctíván nejen jako místní ochranné božstvo, ale i jako tvůrce světa a bůh zemědělství. Hlavní budova svatyně Izumo dokládá podobu paláce z období mohyl. Původně měla svatyně patrně obrovské rozměry, dnešní podoba je z poslední velké přestavby v roce 1744. 3
Během období Nara se vyvinuly další čtyři architektonické styly, nejrozšířenějším se stal styl nagare. Jeho prototypem je svatyně Kamo v Kjótu. Často se můžeme setkat také se stylem kasuga, odvozeným od svatyně téhož jména, kterou pro své božské předky postavili členové rodu Fudžiwara na úpatí posvátné hory Wakakusajama v Naře. Svatyně boha války Hačimana, jejichž prototypem je Iwašimizu Hačiman taiša u Kjóta, byly zřejmě ovlivněny buddhistickými „dvojitými síněmi“, které se vyvinuly v době Heian. Čtvrtý typ je nazvaný podle svatyně Hie. Ze stylu Hačimanových svatyní vyšly další architektonické varianty; významným se stal styl gongen, jehož nejproslulejší ukázkou je Tóšógú, mauzoleum Tokugawy Iejasua v Nikkó.
Taoismus Taoismus nemá jasně doloženého zakladatele, běžně užívaný titul Lao-c‘ (Laozi, Róši, Starý mistr) je mnohoznačný a osobnost zakladatele taoismu, který žil pravděpodobně v 5 stol. BC, proto bývá často zpochybňována. Lao-c‘ je považován za autora nejvýznamnějšího taoistického kánonu Knihy o Tao a ctnosti (Tao-te-ťing), výzkumy ovšem ukázaly, že toto dílo je mladšího původu. Kniha se sestává z 81 krátkých kapitol, z nichž prvních 37 tvoří „Knihu o Cestě“ (Tao-ťing) a dalších 44 „Knihu o ctnosti“ (Te-ťing). Te (jap. toku) je chápáno jako síla, která je projevem taa; tao (jap. dó) je princip, jímž se řídí veškeré bytí. K hlavním myšlenkám spisu patří i koncept nečinění (wu-wej) a návrat veškerenstva k jeho prapočátku (fu). Aby stoupenec taoismu realizoval jednotu s taem, musí si osvojit prázdnotu (wu) a jednoduchost (pchu) taa a setrvávat v neúmyslném jednání (nečinění). Tao-ťia, filozofický taoismus, se snaží o mystické sjednocení s taem prostřednictvím meditace a napodobování povahy taa v myšlení a jednání. Tao v tomto směru bylo chápáno jako vše zahrnující princip, z něhož pochází veškerenstvo. Myšlenkové dědictví filozofického taoismu obsahuje silnou politickou složku, ústřední roli zde zaujímá nečinění, které je přenášeno na chování knížat. Tao-ťiao, religiózní taoismus, zahrnuje všechny školy, které mají za cíl dosáhnout nesmrtelnosti; tento směr je spojením myšlenek filozofického taoismu s dalšími čínskými myšlenkovými proudy.
Taoismus v Japonsku (dókjó) Taoismus začal ovlivňovat japonské myšlení od 4. stol.; v Japonsku jej nejprve představovali imigranti z Koreje a Číny, od 7. stol. také japonští studenti, kteří byli vysláni do Číny. Na rozdíl od buddhismu se taoismus šířil nahodile a ovlivňoval především populární náboženské představy. Náboženský taoismus se uplatnil v životě japonského císařského dvora. V r. 604 byl oficiálně přejat čínský kalendář a spolu s ním také učení onmjódó o harmonizaci protikladů jin (jap. in) a jang (jap. jó), čínský zvířetník, geomancie a učení o pěti elementech, barvách, směrech a živočiších. V 8. stol. zřídila centrální vláda tzv. onmjórjó (úřad pro věštby) mezi jehož povinnosti patřilo sledování hvězd, astrologie, kalendář a předpovídání budoucnosti. V Japonsku byly různé způsoby věštění (uranai) používány již od starověku, tato praxe zde tedy nalezla rychle ohlas a rozšířila se i mezi lidové vrstvy, kde působili tzv. mistři onmjó (onmjódži), kteří přivolávali štěstí, vymítali zlo a věštili budoucnost. S astrologií souviselo také částečně přijetí zvířetníku (džúniši). 4
Silný vliv taoismu se projevil i v představách o Tokojo no kuni, „zemi věčné neměnnosti“, která měla důležité místo v japonské mytologii; byla to svatá říše obývaná božstvy a nadpřirozenými bytostmi, jež se nacházela daleko za oceánem Ve spojitosti se zemí Tokojo se později začíná používat termín „nesmrtelní“, kteří se v japonštině nazývali šinsen („božský poutník“) nebo sennin („poustevník“). Někteří nesmrtelní jsou spojováni s určitými zvířaty či rostlinami a reprezentují jejich typické vlastnosti, např. Rafusen představuje slivoňové květy symbolizující jaro a statečnost či Kiku džidó („Chryzantémové dítě“) reprezentuje chryzantému. K nejznámějším nesmrtelným patří Tóbósaku („Důstojný muž Východu“), stařec žijící na východě, a krásná Královna matka Západu (Seióbo), která žije na západě. Vedle nesmrtelných, kteří přišli do Japonska z Číny, si Japonci vytvořili legendy o vlastních nesmrtelných, nejvýznamnější z nich je En no Ozuno (také En no Ozunu), známý jako gjódža, mistr askeze.
5
