Inteligence Václav Bubeníček, PaA 2.ročník, 4. kruh
Inteligence:
Obsah
1. Obsah 1. OBSAH ................................................. 2 2. UVEDENÍ DO PROBLEMATIKY ............................... 3 3. HISTORIE .............................................. 4 3.1. První filosofické zmínky ....................................... 4 3.2. Slepé uličky výzkumu inteligence ............................... 5 3.3. Vznik testování inteligence .................................... 5
4. MĚŘENÍ INTELIGENCE .................................... 6 4.1. Krystalická a tekutá složka inteligence ........................ 7 4.2. Testy IQ ....................................................... 7 4.2.1. Používaný model ............................................ 7 4.2.2. Nedostatky IQ testů ........................................ 8 4.2.2.1 Vypovídací hodnota ...................................... 8 4.2.2.2 Šíře testované oblasti vědomostí ........................ 8 4.2.2.3 Vlivy na výkonnost respondenta .......................... 8
5. ZKOUMÁNÍ INTELIGENCE V POPULACI ....................... 8 5.1. Rozdělení inteligence .......................................... 8 5.2. Rozvrstvení inteligence ........................................ 9 5.2.1. Rozdíly v sociálních vrstvách .............................. 9 5.2.2. Rozdíly mezi jednotlivými etnickými skupinami .............. 9 5.2.3. Rozdíly mezi pohlavím ...................................... 9
6. OTÁZKA DĚDIČNOSTI A VLIVU PROSTŘEDÍ ................... 10 7. VÍCENÁSOBNÁ INTELIGENCE ............................... 12 7.1. Logicko-matematická inteligence ............................... 12 7.2. Jazyková inteligence .......................................... 12 7.3. Pohybová inteligence .......................................... 13 7.4. Prostorová inteligence ........................................ 13 7.5. Hudební inteligence (tvůrčí inteligence) ...................... 13 7.6. Komunikační inteligence ....................................... 14 7.7. Inteligence vnitřního já ...................................... 14
8. ZÁVĚR ................................................. 14 9. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ............................. 15
- 2 -
Inteligence:
Uvedení do problematiky
2. Uvedení do problematiky Pojem inteligence interpretují jednotliví autoři článků a odborných podstatně
publikací, rozdílně.
věnovaných
Mezi
problému
širokou
inteligence,
veřejností
podle
mne
koluje mylná představa, že být inteligentní znamená být obdařen
schopností
inteligenci
dá
být
chytrý.
pohlížet
Domnívám
jako
na
se,
daleko
že
se
na
komplexnější
záležitost. Zde jsou některé z definic inteligence: V knize
Úvod
do
základů
psychologie
Anny
Paurové
Maixnerové vydané roku 1967 je inteligence definována jako soubor schopností umožňujících jedinci rychle postřehnout a porozumět situaci, která se naskytla, a zaujmout k ní nejvhodnější stanovisko (např. něco konat, jednat apod.) David Wechsler, autor známého Hannoversko-Wechslerského testu inteligence (HAWIE), se domnívá, že "inteligence je vnitřně
členitá
a
zároveň
globální
schopnost
individua
účelně jednat, rozumně myslet a efektivně se vyrovnávat se svým okolím."1 Americký psycholog J.P. Guilford považuje inteligenci za schopnost zpracovávat informace. "Informacemi je třeba chápat všechny dojmy, které člověk vnímá."2 William Stern, který položil základy pro vznik dnešního inteligenčního
kvocientu,
definoval
inteligenci
jako
"všeobecnou schopnost individua vědomě orientovat vlastní myšlení schopnost
na
nové
přizpůsobit
a podmínkám."
1 2 3
požadavky;
je
se
novým
3
Testy inteligence, Horst H. Siewert,1997, str. 13 viz poznámka 1 viz poznámka 1
- 3 -
to
všeobecná životním
duchovní úkolům
Inteligence:
Historie
Z některých uvedených definic inteligence je zřejmé, že jsou orientovány čistě jen na mentální schopnosti člověka. Přesto definujeme-li si inteligenci obecně, jako schopnost přizpůsobit
se
novým
podmínkám,
nevystačili
bychom
asi
v tomto širším měřítku s dosud stanovenými a uznávanými druhy
inteligence.
Vzniká
nám
tak
nový
pohled
na
tuto
problematiku. Vzpomínám si, že jsem v jednom z článků o inteligenci4 četl tuto úvahu: Představte si, že jste vystaveni fyzickému ohrožení. vědců
Máte
možnost
kterékoliv
doby,
nejinteligentnější přizpůsobil myslím
daným
uvedl,
že
pro
vybrat aby
si
vám
tuto
podmínkám
a
kohokoliv pomohl.
situaci, pomohl
nejinteligentnější
Který
bude
ten
by
se
který
vám? by
z uznávaných
byl
Autor
článku
při
těchto
okolnostech asi A.Schwarzenegger. Docela s ním souhlasím.
3. Historie 3.1. První filosofické zmínky Pravděpodobně první, kdo se zmínil o inteligenci byl Platón. Dokonce se již tenkrát zabýval otázkami dědičnosti inteligence a významnosti vlivu prostředí na jedince a na jeho duševní schopnosti (těmito otázkami se trápí mnozí vědečtí pracovníci dodnes). Roztřídil si podle inteligence jedince
na
zlaté,
stříbrné
a
mosazné.
Zlatí
byli
vládnoucími typy, stříbrní se hodili na různá správní místa a mosazní odpovídali dělníkům a rolníkům. Mezi další významné osobnosti starověku zabývající se inteligencí patřili například Aristoteles, Cicero, a další.
4
článek "Inteligencí je víc" Thomase Armstronga, Baraka, číslo 3, zima 97/98
- 4 -
Inteligence:
Historie
3.2. Slepé uličky výzkumu inteligence Na začátku se zjišťovala existence závislosti kvality inteligence
na
určitých
fyzických
znacích.
Jsou
známy
případy, kdy se měřila velikost hlavy a snažilo se prokázat určitá korelace tohoto znaku s úrovní inteligence. Dalším pokusem se zkoumalo, zda-li "inteligentnější" jedinec
nemá
oproti
reakce.
Pokusy
se
"méně
inteligentnějšímu"
prováděly
pomocí
rychlejší
patelárního
reflexu,
tedy zkoumáním rychlosti reakce kolenní šlachy při poklepu na češku. Naštěstí se ukázalo, že se nedá s určitostí říci, že mají tyto biologické vlastnosti nějakou souvislost s úrovní inteligence. Jelikož tenkrát nebyla ještě vyřešena otázka dědičnosti inteligence a ve vědeckých kruzích převažoval názor, že je inteligence zcela dědičná, následovaly by pak pravděpodobně nějaké restrikce v rozmnožování "hloupých" lidí
(např.
s malou
hlavou).
Naneštěstí
tu
ještě
byla
možnost měření inteligence různými testy.
3.3. Vznik testování inteligence První, kdo přišel s tím, že by se úroveň inteligence měla
zjišťovat
pomocí
testů
byl
francouzský
psycholog
Alfred Binet. V roce 1904 vyšetřoval duševně zaostalé děti, které potřeboval rozdělit podle rozsahu retardace. Vyvinul tak soubor asi 30 úloh, jimiž měřil schopnosti logického myšlení
a
úsudku
dětí.
Úlohy
se
lišily
různou
úrovní
obtížnosti. Úspěšnost těchto testů posuzoval Binet podle množství úspěšně vyřešených úloh určitou věkovou skupinou. Vznikl tak pojem populační věk. Kupříkladu osobě, která úspěšně vyřešila úlohu přiřazenou osmiletým respondentům,
- 5 -
Inteligence:
Měření inteligence
tedy dosáhla inteligenčního věku osmi let, mohlo být teprve sedm fyzických let nebo dokonce již devět let. William
Stern,
konkrétnější
Binetův
vymezení
pokračovatel,
úrovně
ustanovil
inteligence
normu,
pro která
příslušela průměru každé věkové skupiny. Touto normou bylo číslo
sto.
Postup
určení
úrovně
duševních
schopností
jedince byl následovný: Mentální věk zkoumaného vydělíme jeho skutečným fyzickým věkem a tento koeficient vynásobíme stem. Získáme tím poměr, který se stal základem výpočtu dnes známého inteligenčního kvocientu. Dalšími důležitými badateli v oboru inteligence byli americký psycholog J.P.Guilford, který definoval asi 120 autonomních inteligenčních faktorů, Charles Spearman, který se domníval, že lze inteligenci definovat pouze na dvou faktorech
(teorie
g
a
s),
Thurstone,
který
vyvinul
nejpoužívanější model inteligence, Theodor Simon a další.
4. Měření inteligence Než výsledků
začneme
s
získaných
měřením
inteligence
a
měřením
za
tímto
vyhlašováním objektivně
nepopiratelný fakt je důležité si uvědomit, že inteligence se nedá, jak již bylo naznačeno výše, měřit jako taková. Je třeba definovat určité pokud možno autonomní znaky, které tvoří inteligenci. To je základní kámen úrazu teorie testů inteligence.
Pokud
totiž
nebyly
správně
a
dostatečně
stanoveny faktory určující inteligenci, je možné, že tyto testy měří inteligenci jen zčásti nebo měří úplně něco jiného.
- 6 -
Inteligence:
Měření inteligence
4.1. Krystalická a tekutá složka inteligence Rozdělme si inteligenci na dvě složky5: na inteligenci tekutou (využití při řešení logických problémů, dosahuje svého vrcholu v období adolescence a postupem času klesá) a inteligenci
krystalickou
(ta
se
vytváří
během
celého
života - jde o naučené slovní obraty, osvojené strategie při řešení problémů apod., tedy postupně vzrůstá). Měření inteligence
se
často
zaměřuje
pouze
na
některou
složku
inteligence (většinou na tekutou).
4.2. Testy IQ 4.2.1. Používaný model Test
výše
inteligenčního
kvocientu,
jak
již
bylo
řečeno, stanovil poprvé William Stern. Je stanoven tak, aby zohledňoval vliv obou zmiňovaných složek inteligence. IQ =
mentální věk fyzický věk
* 100
Model testu inteligence v dnešní podobě se soustřeďuje hlavně na tyto oblasti inteligence: •
vnímání a vizuální inteligence
•
komunikační schopnost a jazyková inteligence
•
logické myšlení a matematická inteligence
•
technické schopnosti a praktická inteligence
Posloupnost úloh v testech je ovšem rozmanitá a liší se také stupněm obtížnosti. Pro různé situace se používají odlišné testy, struktura testu se však často drží uvedeného modelu.
5
Psychologie v podnikání a komunikace (vybrané kapitoly), 1997, Doc. Ing. Mgr. Zdeňka Pechačová, CSc., PhDr. Eduard Bakalář, CSc., str. 66 - 67
- 7 -
Inteligence:
Zkoumání inteligence v populaci
4.2.2. Nedostatky IQ testů 4.2.2.1 Vypovídací hodnota Vypovídací hodnota IQ
testů
je
nejvyšší
ve
školním
a akademickém prostředí. Jsou-li aplikovány v oboru velice vzdáleném
tomuto
prostředí,
může
dojít
k znehodnocení
získaných informací. Můžeme potom vlastně říci, že pojmem inteligence rozumíme umění řešit IQ testy. 4.2.2.2 Šíře testované oblasti vědomostí IQ testy postihují jen malou část široké osobnostní palety
schopností
matematických
jedince.
úloh,
ale
Ne je
každý
je
například
dobrý
v řešení
výborný
v jiné
oblasti, která není v testu zahrnuta. 4.2.2.3 Vlivy na výkonnost respondenta Při srovnávání výsledků dvou respondentů může dojít ke značnému rozdílu jen tím, že jeden již několik podobných testů řešil dříve a druhý je viděl poprvé. Další vlivy na úspěšnost
v testech
může
mít
nervozita,
stres,
nesoustředěnost apod.
5. Zkoumání inteligence v populaci 5.1. Rozdělení inteligence Je známo, že se pomocí IQ testů zjistilo, že rozdělení inteligence v populaci není rovnoměrné, nýbrž že kopíruje Gaussovu
křivku.
Inteligenční
kvocient
většiny
populace
(asi 70ti %) se pohybuje okolo průměru, který může být u každé národnosti jiný – nejčastěji v rozmezí 85 – 115. Extrémně tendenci
vysoká se
a
extrémně
v populaci
nízká
hodnota
vyskytovat
(kolem 0,2%).
- 8 -
IQ
velice
má
zase
zřídka
Inteligence:
Zkoumání inteligence v populaci
5.2. Rozvrstvení inteligence 5.2.1. Rozdíly v sociálních vrstvách Zjistilo hodnotách
IQ
se, u
že
jsou
odlišných
určité
rozdíly
sociálních
v průměrných
vrstev.
Ono
je
to
vcelku logické, jelikož "inteligentnější" člověk si radši vybere pracovní umístění, kde by mohl svůj potenciál nadále rozvíjet.
Výzkumem
se
zjistilo,
že
průměrné
hodnoty
IQ
u dětí rozdílných sociálních skupin vykazují jednoznačnou tendenci k hodnotám populačního průměru. 5.2.2. Rozdíly mezi jednotlivými etnickými skupinami Zjistily
se
také
statisticky
významné
odchylky
průměrných hodnot IQ u různých etnických skupin. Je to pravděpodobně způsobeno odlišným způsobem výchovy a úrovní vzdělání. Je rovněž možné, že na neúspěch některé etnické skupiny při řešení některého IQ testu může mít vliv i to, že
byl
sestavován
příslušníkem
jiného
etnika,
který
vycházel z vlastních kulturních zvyklostí. Konečně i řešení testu v jiném než rodném jazyce může mít také inhibující vliv na výsledek. 5.2.3. Rozdíly mezi pohlavím Prokázalo se, že ženy jsou všeobecně úspěšnější ve verbálním
projevu
než
muži.
Ti
mají
naopak
podstatně
vyvinutější prostorovou představivost. Je také zajímavé, že IQ zjišťované u žen dosahuje většinou hodnot, které se jen málo odlišují od průměru, ovšem u mužů byl zjištěn tento rozptyl
hodnot
inteligenčního
Znamená
to,
v
že
mužské
části
kvocientu
daleko
populace
existuje
procento extrémních hodnot IQ a to na obě strany.
- 9 -
větší. větší
Inteligence:
Otázka dědičnosti a vlivu prostředí
6. Otázka dědičnosti a vlivu prostředí Otázka
dědičnosti
z nejzákladnějších
inteligence
problémů,
kterým
je
se,
jeden
jak
už
jsem
poznamenal výše, zabýval již Platón. Existují mezi psychology samozřejmě dva názory – jeden je
ten,
že
podstatný
vliv
na
inteligenci
má
okolní
prostředí, ve kterém jedinec vyrůstá a druhý tvrdí, že inteligence
je
determinovaná
předem
úrovní
inteligence
rodičů daného jednice. Dva američtí psychologové R.J.Herrnstein a C.Murray, kteří se tímto problémem zabývali, uvádějí ve své knize6 obavy z populační exploze hloupých lidí. Dokládají to svým rozdělením IQ ve společnosti (USA), kterou zobrazují dvěmi Gaussovými křivkami – jednou malou - inteligentní elita s průměrnou hodnotou IQ daleko za hodnotou 100 a jednou daleko
větší
-
hloupá
daleko
menší
než
je
spodina
střední
s průměrnou
hodnota
100.
hodnotou Podle
IQ
jejich
zkoumání se dědivost IQ pohybuje kolem 60%. V jedné empirických
z nedávno výzkumů
uveřejněných
tří
amerických
publikací7 badatelů
se
podle
dědivost
IQ
rovnala 34% (což je prakticky polovina hodnoty stanovené Herrnsteinem a Murrayem). Vliv prostředí na inteligenci jedince se zkoumá na jednovaječných předpokladem v rozdílném určována
dvojčatech pro
či
hlavně
výši
stejném vlivem
se
stejným
inteligence, prostředí. vnějšího
6
genetickým
která
Pokud
je
prostředí
vyrůstají inteligence
měly
by
být
Zvonková křivka: Inteligence a třídní struktura v americkém životě, New York, 1994 podle článku "Hrozí nám záplava hlupců?", Ing. Petr Jaroslav, Věda, technika a my, 12/97
7
- 10 -
Inteligence:
Otázka dědičnosti a vlivu prostředí
hodnoty IQ u jednovaječných dvojčat vyrůstajících například v rozdílných
rodinách
podstatně
rozdílné
a
u
dvojčat
vyrůstajících ve stejném prostředí by měly být podobné (což se částečně prokázalo). Je
tu
ale
zapomíná:
ještě
jeden
dvojčata,
v odlišných
faktor,
ačkoliv
podmínkách,
byla
na
po
který
se
narození
vystavena
často
vyrůstala
společnému
vlivu
prostředí uvnitř těla matky. Odborníci tvrdí, že se tento vliv podílí na determinovanosti celkové úrovně IQ dvaceti procenty. Což by znamenalo ovšem, že dědičnost inteligence je jen kolem 14%. Tato
tvrzení
zastánci
inteligence
odmítají
s tím,
statisticky
bezvýznamném
názoru že
se
souboru,
60%
pokusy který
dědičnosti prováděly
na
nereprezentuje
populační vlastnosti inteligence. Což zase nelze vyvrátit, protože narozených dvojčat, která byla dána k adopci zase tolik nebylo. V souvislosti
s touto
problematikou
bych
ještě
rád
uvedl jeden fenomén, na který přišel doktor J.R. Flynn při posuzování
testů
a porovnával
je
IQ
příslušníků
s výsledky
testů
americké
armády
inteligence
starých
několik desetiletí. Dospěl k zajímavému zjištění: průměr IQ nynější generace byl vyšší než průměr předešlé generace (vychází to asi na 3 jednotky IQ za 10 let). Dr. Flynn provedl ještě několik zkoumání mezi civilním obyvatelstvem (a
nejen
podařilo. obtížnosti
v USA), Dalo IQ
by
aby se
testů
potvrdil
zjištěný
samozřejmě starých
dnešních testů.
- 11 -
jev,
což
polemizovat
nad
třicet
let
a
se
mu
mírou
obtížností
Inteligence:
Vícenásobná inteligence
7. Vícenásobná inteligence Na začátku této práce jsem uvedl, že bychom se měli snažit brát pojem inteligence v trochu širším měřítku: jako schopnost přizpůsobit se novým podmínkám. Nemusíme se tedy v rámci pojmu inteligence uchylovat pouze k intelektu. Harvardský vícenásobné
profesor
inteligence
Howard jako
Gardner kontrast
vytvořil
teorii
k nynější
teorii
inteligence, která zdůrazňuje význam hlavně této logické složky myšlení. Stanovil inteligenci prostorovou,
sedm
nejzákladnějších
logicko-matematickou hudební
druhů
samozřejmě,
(tvůrčí),
inteligence: jazykovou,
tělesně-pohybovou,
komunikační a niternou. Zde jsou jejich charakteristiky.
7.1. Logicko-matematická inteligence Je to schopnost rozeznávat logické a matematické vzory a umět s nimi pracovat. Patří sem i schopnost abstraktního myšlení.
7.2. Jazyková inteligence Tato
inteligence
je
spolu
s logicko-matematickou
inteligencí považována v našem světě za nejdůležitější. Je to inteligence řečníků, spisovatelů, novinářů a politiků. Člověk jazykově inteligentní je schopen vyjádřit to co si myslí, vidí, má velkou slovní zásobu a nejen to, jazyková inteligence ještě zahrnuje takové lingvistické oblasti jako je například využití jemných odlišností ve větné skladbě, výslovnosti a sémantice.
- 12 -
Inteligence:
Vícenásobná inteligence
7.3. Pohybová inteligence Staří Řekové a Římané si uvědomovali, že výjimečnost pohybových
vlastností
je
stejně
důležitá
jako
mentální
schopnosti. Východní kultury rozvíjely různé formy cvičení pro zdokonalení pohybových vlastností (aikido, jóga apod.) V naší
kultuře
byla
tato
schopnost
odsunuta
do
pozadí,
dokonce zde panuje i všeobecně rozšířený názor, že pohybově nadaný jedinec je poněkud ochuzen o část mentální sféry inteligence. Do
pohybové
inteligence
patří
schopnosti
kontroly
a koordinace pohybů těla, schopnosti používat a pracovat s různými objekty. Hledá se spojení mezi myslí a tělem. Nejde tedy jen o schopnosti sportovců, ale i kupříkladu schopnosti
mima,
herce,
tanečnice,
sochaře,
malíře,
instalatéra, obuvníka, truhláře atd.
7.4. Prostorová inteligence Je to schopnost vnímat co nejpodrobněji prostor kolem nás
a
rozmístění
architekta,
objektů
vynálezce,
v prostoru.
cestovatele,
Je
to
inteligence
sochaře
(jednotlivé
druhy inteligence se mohou navzájem doplňovat a prolínat se) nebo mechanika. Vidí vše jinak, dokáží s vytvořenou představou ve své mysli i různě pracovat (otáčet objekty, přibližovat, přeměňovat některé prvky či transformovat celé objekty apod.) Tato schopnost se může projevit například i estetickou citlivostí – schopností posoudit skladbu barev či efektnost stínů.
7.5. Hudební inteligence (tvůrčí inteligence) Je to schopnost vnímat, oceňovat a produkovat rytmy a melodie. Hudební inteligence se projevuje u každého, kdo
- 13 -
Inteligence:
Závěr
má alespoň trochu hudebního sluchu. Nemusí tedy ihned jít o skladatele, stačí, že hudbu rád poslouchá. Hudební
inteligence
by
se
dala
rozšířit
i
na
jiné
umělecké obory.
7.6. Komunikační inteligence Je
to
schopnost
a myšlenky
rozlišovat
ostatních
lidí
pocity,
a
nálady,
využívat
je
záměry k jejich
přesvědčování, mobilizaci a získání důležitých informací.
7.7. Inteligence vnitřního já Osoba s vysokou vnitřní inteligencí je schopna rozeznat mezi
různými
projevy
emocí
ty,
které
jí
pomohou
identifikovat cílové chování a naučí se je korigovat. Je to inteligence terapeutů, spisovatelů a různých mudrců.
8. Závěr Obor ukázat,
zkoumání je
inteligence,
teprve
na
jak
počátku.
jsem
Vědci
se
se
snažil
budou
i
výše
nadále
snažit izolovat jednotlivé autonomní faktory inteligence, definovat testy,
pojem
které
by
inteligence lépe
a
snažit
pokryly
se
širokou
vyvinout
škálu
nové
schopností
jedince než stávající IQ testy. Domnívám se, že dynamičnost okolního světa proniká i do světa
inteligence.
Mění
se
význam
stávajících
druhů
inteligence a vznikají nové druhy. Inteligenci našich určitých
se
snažme
schopností, dovedností
který
chápat se
musí
(krystalická
a znalostí.
- 14 -
jako
určitý
potenciál
rozvíjet
osvojením
složka
inteligence)
Inteligence:
Seznam použité literatury
9. Seznam použité literatury •
Anna Paurová Meixnerová. Úvod do základů psychologie, TEPS, 1967
•
Horst H. Siewert. Testy inteligence, Ikar, 1997
•
Lenka
Jirásková,
Zuzana
Svobodová.
Inteligence,
seminární práce z psychologie, 1997 •
Doc.
Ing.
Bakalář,
Mgr. CSc.
Zdeňka
Pechačová,
Psychologie
CSc.,
v podnikání
PhDr. a
Eduard
komunikace
(vybrané kapitoly), ČZU, 1997 •
Tajemství inteligence, FOCUS Londýn, 100+1 23/98
•
Thomas
Armstrong.
Inteligencí
je
víc,
Baraka 3,
zima
97/98 •
Dr. Vladimír
Karpenko.
Jsme
inteligentnější
než
naši
předkové?, Věda, technika a my 4, 1996 •
Ing. Jaroslav Petr, Hrozí nám záplava hlupců?, Věda, technika a my 12, 1997
- 15 -
