ROBERT LUDLUM
MATARESEŮV KRUH 2011
Copyright © 1979 by Robert Ludlum Translation © 2004 by Dalibor Míček Cover design © 2004 by DOMINO
Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být přenášena ani reprodukována bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.
Z anglického originálu THE MATARESE CIRCLE, vydaného nakladatelstvím Grafton, Londýn 1979, přeložil Dalibor Míček Odpovědný redaktor: Lubomír Petr Technický redaktor: Martin Pěch Sazba: Dušan Žárský Obálka: Radek Urbiš Vydání druhé, v elektronické podobě první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v říjnu 2011
ISBN 978−80−7303−692−8
Věnováno Jonathanovi s velkou láskou a hlubokou úctou.
Kniha první
1 Narodil se Kristus Pán, veselme se… Skupinka koledníků se zimomřivě krčila na rohu ulice. Podupá− vali nohama a mávali rukama; jejich mladistvé hlasy se nesly do chladného večera a jen stěží přehlušovaly ostré troubení automo− bilových houkaček, hvízdání policejních píšťalek a plechové tóny vánočních písní, které chrlily reproduktory nad svátečně osvětlený− mi výkladními skříněmi. Hustá vánice prakticky zastavila provoz a ti, kteří si nechali nákupy dárků na poslední chvíli, si clonili oči před dorážejícími vločkami a jen zázrakem se jim dařilo uskakovat v sněhové břečce před popojíždějícími automobily a vyhýbat se je− den druhému. Autobusům na vlhké dlažbě beznadějně prokluzo− vala kola a pohybovaly se trhanými přískoky. Santa Clausové v červených uniformách neúnavně vyzváněli, ale málokdo jim vě− noval pozornost. Z růže kvítek vykvet nám, radujme se… Zpoza rohu se vynořil tmavý cadillac a pomalu projel kolem koledníků. Předzpěvák v kostýmu, jenž ztělesňoval čísi naivní představu Dickensova Boba Cratchita*), přistoupil k pravému zad− nímu okénku sedanu, natáhl ruku v rukavici a přitiskl obličej, jehož ústa nepřestávala zpívat, ke sklu. Z života čistého… Otrávený řidič zatroubil a vzteklým máváním koledníka zahá− něl, ale pasažér na zadním sedadle, šedovlasý muž středního věku, sáhl do náprsní kapsy pláště, vylovil několik bankovek a stiskl tla− čítko elektrického ovládání oken. Sklo tiše sjelo a cestující vložil pe− níze do natažené ruky. „Bůh vám žehnej, pane!“ zvolal zpěvák. „Chlapecký klub z Vý− chodní padesáté ulice vám z celého srdce děkuje. Veselé Vánoce, pane!“
*) Postava z Vánoční koledy, první z mnoha povídek, jimiž anglický romanopisec Charles Dickens získal světovou proslulost jako nedostižný tvůrce vánoční nálady. (Pozn. překl.)
9
Slova díků by zněla působivěji, kdyby je nedoprovázel pach whisky z koledníkových úst. „Veselé Vánoce,“ odpověděl pasažér a tlačítkem zase okno za− táhl, čímž ukončil konverzaci. Řidič využil nečekanou mezeru v hustém provozu a vyrazil, ale po sotva deseti metrech musel zase prudce přibrzdit. Doklouzal k nárazníku auta před sebou a praštil do volantu v gestu, které na− hradilo hlasité zaklení. „Uklidněte se, majore,“ ozval se šedovlasý muž ze zadního sedadla tónem, v němž se podivně mísilo pochopení s rozkazem. „Nervozita nic neřeší, ani nás nedopraví k cíli rychleji.“ „Máte pravdu, pane generále,“ uznal řidič a v jeho hlase zazněl respekt, který ovšem vůbec necítil – alespoň ne dnes, ne při tomto výletu. Když už odmyslíme důstojníkovo nestřídmé požitkářství, komu by se chtělo sloužit na Štědrý den? Generálovu pobočníkovi tedy rozhodně ne. Sedět celý večer za volantem pronajatého civil− ního auta a vézt šéfa do New Yorku, aby si mohl zahrát ty své hry! Major si uměl představit řadu přijatelných důvodů, proč být ve službě i o svátcích, ale tenhle k nim rozhodně nepatřil. Vykřičený dům. Pomineme−li slovní parádičky, zakrývající pod− statu věci, právě ten byl jejich dnešním cílem. Předseda Spojeného výboru náčelníků štábů si na Štědrý den klidně jede do bordelu! To samozřejmě vyžaduje, aby ho doprovázel jeho nejdůvěryhodnější pobočník, jehož úkolem bude vyzvednout alkoholem, drogami a sexem zmoženého generála, přečkat s ním zbytek noci v nějakém obskurním motelu, do rána ho vyléčit z kocoviny a zajistit, aby nikdo nezjistil zhýralcovu pravou totožnost. Zítra kolem poledne se z požitkáře opět stane přísný velitel, který chrlí rozkazy, a ve− černí výlet za radovánkami zmizí v temnu zapomnění. V posledních třech letech – ode dne, kdy byl generál povýšen do své současné vysoké funkce – absolvoval major podobný výlet mnohokrát. Pokaždé přitom šéfa v duchu omlouval, protože ná− vštěva domu slasti následovala po týdnech vyplněných náročnou a intenzivní prací v Pentagonu nebo se konala v okamžicích vypja− tých mezinárodní krizí, kdy generál plně osvědčil své profesionál− ní vojenské kvality. Dnešek představoval výjimku. Panebože, na Štědrý den! Kdyby jeho velitelem nebyl právě Anthony Blackburn,
10
major by se asi vzpěčoval s odůvodněním, že i rodina podřízeného důstojníka má o svátcích jistá práva. Ale tomuto generálovi by nedokázal odmítnout nic. Byl to právě Šílený Anthony, kdo osvobodil zlomeného poručíka ze severoviet− namského zajateckého tábora, zachránil ho před dalším mučením a strádáním a na vlastních zádech ho pronesl džunglí až k americ− kým liniím. Stalo se to už před lety; z poručíka se stal major a první pobočník předsedy Spojeného výboru náčelníků štábů ozbrojených sil Spojených států. Vojáci často používají otřepanou frázi o důstojnících, které by klidně následovali do pekla a zpět. Nuže, major zažil peklo na vlastní kůži, ale díky Šílenému Antonymu se z něj dostal. Gene− rálovi teď stačilo lusknout prsty a on by se do pekla vrátil. Na křižovatce s Park Avenue odbočil řidič na sever. V „lepší“ čtvrti už nebyl provoz tak hustý a mohl šlápnout na plyn. Ještě pat− náct domovních bloků a budou u cíle, výstavné budovy z tmavého pískovce na Jedenasedmdesáté ulici mezi Park a Lexington Ave− nue. Pobočník zaparkuje limuzínu na předem dohodnutém místě před domem, otevře generálovi dveře a doprovodí ho po schodišti k masivním vstupním dveřím. Neřekne ani slovo, ale během čekání se bude trápit smutkem. Za tři nebo čtyři hodiny se vchod zase otevře, objeví se v něm štíhlá žena v tmavém hedvábném županu s diamantovým náhrdelníkem a světlo nad dveřmi se krátce roz− svítí – signál pro majora, aby si vyzvedl svého cestujícího. „Nazdar, Tony.“ Žena přeplula spoře osvětlenou halu a políbila generála na tvář. „Jak se vede, drahoušku?“ Naklonila se k důstoj− níkovi a její prsty sevřely diamantový náhrdelník. „Nic moc,“ odpověděl Blackburn. „Potřebuju uvolnit napětí.“ Vyklouzl z pláště a podal ho služce v uniformě anglické komorné. Zálibně se na dívku zadíval – ještě ji tady neviděl a velmi se mu líbila. Ženě jeho pohled neušel. „Ta ještě pro tebe není dost dobrá, drahý,“ poznamenala a vzala generála za ruku. „Možná za měsíc, za dva. Teď pojď se mnou. Podíváme se, jestli dokážeme něco udě− lat s tím napětím. Máme zde všechno, co potřebuješ. Nejkvalitnější hašiš z Ankary, absint z nejlepší palírny v Marseille a přesně to, co
11
by ti doktor naordinoval z našeho speciálního katalogu. Mimocho− dem, jak se daří manželce?“ „Taky nic moc,“ opáčil generál tiše. „Mám od ní vyřídit srdečný pozdrav.“ „Že ji taky zdravím a přeju všechno nejlepší, drahý.“ Prošli pod klenutým loubím do rozlehlé místnosti, prozářené tlumenými barevnými světly z neviditelných zdrojů. Po stropě a stěnách se otáčely modré, fialové a jantarově žluté kruhy. Žena znovu promluvila. „Mám tady jistou dívku a byla bych ráda, kdyby se připojila k tvé pravidelné společnici. Tu snad bůh stvořil na zakázku přímo pro tebe. Učebnicová minulost. Při pohovoru jsem nevěřila svým uším. Získala jsem ji před několika dny. Přijela z Atén. Uvidíš, že si ji od první chvíle zamiluješ.“ Anthony Blackburn ležel nahý na obrovské posteli. Od modré− ho skla na stropě se zrcadlově odrážely zacloněné bodové reflekto− ry, v nehybném temném ovzduší se vznášela oblaka hašišového kouře, na nočním stolku se rýsovaly tři sklenky s průzračným absintem. Generál měl celé tělo pokryté ornamenty vyvedenými vodovými barvami – kruhy, čáry a šmouhy s otisky palců, falické šipky směřovaly přes břicho k rozkroku. Ztopořený penis zářil rudě, hrudník pokrývala černá vrstva ladící s hustým ochlupením, modré bradavky spojovala světlá čára holé kůže v místě, kde barvu setřel štíhlý prst. Společnice odváděly svou práci a voják v smyslné extázi sténal a házel hlavou ze strany na stranu. Obě nahé ženy střídavě masírovaly svíjející se tělo a pokrývaly je barvami. Jedna z nich přejížděla ňadry po vzdychajících ústech, druhá pumpovala naběhlým údem a vyrážela tlumené výkřiky fa− lešné slasti, zatímco voják rychle spěl k orgasmu. Zkušená profe− sionálka ho ovšem zastavila těsně před vrcholem. Dívka s kaštanově hnědými vlasy u jeho obličeje, která bez de− chu neustále šeptala něco řecky, se nenápadně natáhla pro sklenku na nočním stolku. Pak podržela generálovi hlavu, nalila mu hustou tekutinu mezi rty a s úsměvem se ohlédla po své kolegyni. Ta na ni spiklenecky mrkla a dál zpracovávala rudě natřený penis. Vtom Řekyně nečekaně sklouzla z postele a beze slova ukázala na dveře do koupelny. Druhá dívka přikývla. Natáhla ruku a vlo−
12
žila zákazníkovi prsty do úst, aby zamaskovala náhlou indispozici své spolupracovnice. Hnědovláska přešla po černém koberci a zmi− zela v koupelně. Pokojem se dále rozléhalo generálovo slastné sté− nání. Když se Řekyně za půl minuty vrátila, už nebyla nahá. Měla na sobě tmavý tvídový kabátek s kapucí, která jí zakrývala vlasy. Krát− ce se zastavila ve stínu, pak přistoupila k oknu a tiše odtáhla těžký závěs. Pokojem se rozlehl tříštivý zvuk rozbitého skla a záclony se zvl− nily závanem větru. V okně se náhle zjevila postava statného muže s širokými rameny. Vykopl tabuli a teď proskočil rámem dovnitř, obličej skrytý za lyžařskou maskou, v ruce pistoli. Dívka na posteli se otočila a vykřikla hrůzou, ale to už zabiják namířil a stiskl spoušť. Rachot výstřelu potlačil tlumič a dívka se zhroutila na obscénně pomalované tělo Anthonyho Blackburna. Vrah přistoupil k posteli. Generál zvedl hlavu a snažil se zaostřit pohled přes mlžné drogové opojení, ale oči mu nevidomě plavaly a z hrdla vycházel jen obluzený chrapot. Muž opakovaně mačkal spoušť a kulky vnikaly Blackburnovi do krku, hrudi a slabin. Gej− zíry krve se mísily s vrstvami lesklé barvy. Zabiják pokynul dívce z Atén. Poslušně odběhla ke dveřím, ote− vřela je a řekla řecky: „Bude dole v pokoji s otáčecími světly. Po− znáš ji podle dlouhých červených šatů a diamantového náhrdel− níku.“ Muž přikývl a vběhl do chodby. Tok majorových neveselých myšlenek přetrhl podivný zvuk, který jako by vycházel z kamenného domu. Zatajil dech a napjatě naslouchal. Lidské hlasy… volání… výkřiky. Někdo tam křičí! Právě zvedl oči k oknům, když se otevřely těžké dveře. Vyběh− ly z nich dvě postavy. Muž a žena spěchali dolů po schodech. Vtom majorovi ztuhla krev v žilách – spatřil, jak muž zastrkuje za opasek pistoli. Proboha! Pobočník hrábl pod sedadlo pro svou osobní zbraň, vyskočil z auta a řítil se ke vchodu. Vběhl do haly. Výkřiky zesílily. Na scho−
13
dišti se pohybovaly nezřetelné stíny. Některé prchaly dolů, jiné nahoru. Major se několika skoky ocitl v sále s bláznivě kroužícími barev− nými světly. Na podlaze ležela žena v červených šatech a na hrdle se jí třpytily diamanty. Místo čela měla krvavou kaši po střelné ráně. Kristepane! „Kde je?“ zařval voják. „Nahoře!“ zaječela hystericky dívka, která se choulila v rohu. Major se otočil a v panice spěchal k ozdobnému schodišti. Bral tři schody najednou a tryskem minul telefon na podestě, ale zapa− matoval si jeho umístění. Věděl, kde generála hledat, šéf se po− každé uchyloval do stejného pokoje. Odbočil do úzké chodby, do− běhl ke dveřím a prudce je rozrazil. Pro smilování boží! Scéna, která se před jeho očima otevřela, pře− sahovala ty nejšílenější představy, nejhorší zážitky z minulosti, nej− divočejší předchozí „hry“. Nahé pomalované tělo pokryté krví, mrtvá dívka zhroucená přes ně se obličejem bořila generálovi do rozkroku. Jako kdyby nahlédl do otevřeného pekla, ale snad ani tam by se nesetkal s takovou hrůzou. Major netušil, kde se v něm vzala vnitřní síla, díky níž se ovládl. Přibouchl za sebou dveře a několik okamžiků stál v chodbě s auto− matickou pistolí v natažené ruce připravenou k palbě. Kolem něj proběhla směrem ke schodišti nějaká žena. Major ji popadl za ra− meno a zatřásl s ní. „Uděláš, co ti řeknu, nebo tě zabiju!“ zařval na ni. „Na odpočí− vadle je telefon. Vytočíš číslo, které ti nadiktuju, a zopakuješ moje slova! Přesně je zopakuješ! Je to jasné?“ Hrubě postrčil dívku ke schodům. Prezident Spojených států amerických zamračeně vešel do Oválné pracovny a zamířil k psacímu stolu. Ministr zahraničí a ředitel Ústřední zpravodajské služby už na něj čekali a stáli bok po boku u okna. „Fakta znám,“ zavrčel prezident svým typickým drsným chra− potem, „a je mi z nich na zvracení. Teď mi řekněte, co s tím hodláte dělat.“
14
Ředitel CIA přistoupil ke stolu. „Oddělení vražd newyorské po− licie plně spolupracuje. Měli jsme velké štěstí, že generálův poboč− ník stál celou dobu ve dveřích a hrozil zastřelením každému, kdo by se pokusil proklouznout dovnitř. Naši lidé dorazili na místo činu jako první a vyčistilo to tam, jak nejlíp uměli.“ „Zatraceně, to jsou pouhá kosmetická opatření!“ zaburácela hla− va státu. „Předpokládám, že jsou nutná, ale mě zajímá něco jiného. Chci slyšet váš názor. Máme co do činění s obyčejnou sprostou vraždou, jakých se v New Yorku stanou denně desítky, nebo je v tom něco jiného?“ „Podle mého soudu,“ odpověděl ředitel Ústřední zpravodajské služby, „jde o něco jiného. Jak už jsem před chvílí řekl tady Paulovi, vypadá to na předem promyšlený a pečlivě připravený atentát. A taky brilantně provedený, včetně vraždy majitelky podniku, kte− rá jako jediná mohla vnést do záhady paprsek světla.“ „Kdo je za to odpovědný?“ „Řekl bych, že KGB. Střely vyšly z ruské automatické pistole Graz−Burya, což je jejich oblíbená zbraň.“ „Tady musím namítat, pane prezidente,“ ozval se ministr za− hraničí. „S Jimovým závěrem nemohu souhlasit. Vrah sice použil oblíbenou zbraň agentů KGB, ale mohl si ji snadno opatřit kdekoliv v Evropě. Dnes ráno jsem celou hodinu jednal s ruským velvyslan− cem. Byl stejně otřesený jako já. Nejen že striktně odmítl jakýkoliv podíl své země na tomto incidentu, ale také správně podotkl, že pro Sověty byl generál Blackburn mnohem přijatelnější než který− koliv jeho potenciální nástupce.“ „Nezapomínejme,“ přerušil ministra ředitel, „že KGB je s kre− melskými diplomaty často na kordy.“ „Jako Agentura s našimi?“ poznamenal jízlivě ministr. „Určitě ne více než vaše vlastní Konzulární operace, Paule,“ odsekl ředitel CIA. „Nechte toho, vy dva!“ okřikl je prezident. „Na pitomé kecy nemám čas. Potřebuju fakta. Začněte vy, Jime. Mluvíte, jako byste si byl svou věcí dost jistý, takže chci slyšet, co jste zjistili.“ „Hodně věcí.“ Ředitel otevřel složku, kterou držel v ruce, vy− lovil z ní list papíru a položil ho na stůl před prezidenta. „Vrátili jsme se patnáct let do minulosti a vložili jsme všechny poznatky ze včerejší noci do počítače. Prověřili jsme metodu, místo, načasování,
15
zapojení spolupracovníků, způsob úniku a porovnali je s každým známým atentátem provedeným KGB v uvedeném období. Vyšly nám tři profily. Tři nejtajemnější a nejúspěšnější zabijáci v sovětské špionážní službě. Každý z nich pochopitelně pracuje pod normál− ním krytím, ale my víme, že jsou to specialisté na likvidaci nepo− hodlných osob. Seřadili jsme je podle zkušeností a schopností.“ Prezident si přečetl tři jména: Talejnikov, Vasilij. Poslední známé působiště: jihozápadní sektor Sovětského svazu. Krylovič, Nikolaj. Poslední známé působiště: Moskva, vojenská kontrarozvědka. Žukovskij, Georgij. Poslední známé působiště: Východní Berlín, atašé sovětského velvyslanectví. Nervózní ministr zahraničí nedokázal mlčet. „Pane prezidente, tato spekulace, založená na krajně nejistých vstupních proměn− ných, nás nevyhnutelně dovede ke konfrontaci, na kterou teď není vhodná doba.“ „Moment, Paule, zadržte,“ řekl prezident. „Požádal jsem o fakta a kašlu na to, jestli je či není vhodná doba na konfrontaci. Byl zavražděn předseda Spojeného výboru náčelníků štábů. Možná to byl v soukromém životě úchylný parchant, ale také zatraceně dob− rý voják. Jestli ho mají na svědomí Rusové, chci to vědět.“ Hlava státu odložila papír na stůl a probodla svého ministra zahraničí pohledem. „Navíc k žádné konfrontaci nedojde, dokud nezjistíme všechny podrobnosti. Jsem si jistý, že Jimovy poznatky podléhají nejpřísnějšímu stupni utajení.“ „Pochopitelně,“ přisvědčil ředitel CIA. Ozvalo se důrazné zaklepání a do Oválné pracovny bez vyzvání vstoupil prezidentův tajemník, který měl na starosti komunikace. „Pane prezidente, máte na horké lince předsedu vlády Sovět− ského svazu. Už jsme potvrdili navázání spojení.“ „Děkuji.“ Hlava státu se natáhla ke sluchátku, které s červeným telefonním přístrojem spojovala neobvykle silná šňůra. „Dobrý den, pane premiére. Tady prezident.“ Tlumočník počkal na první pauzu, přeložil rychle a věcně pro− nášené ruské věty a podle zaběhaného zvyku počkal, až jeho ame− rický protějšek potvrdí: „Správně, pane prezidente.“
16
Těžkopádný čtyřstranný rozhovor pokračoval. „Pane prezidente,“ řekl sovětský předseda vlády, „chtěl bych vyjádřit svou upřímnou lítost nad smrtí – vraždou – generála An− thonyho Blackburna. Byl to vynikající voják, který z duše nenáviděl válku. Vážili jsme si ho pro jeho mravní sílu. Svým chápáním glo− bálních problémů příznivě ovlivnil vedení našich ozbrojených sil. Bude nám bolestně chybět.“ „Děkuji, pane premiére. I my hluboce litujeme generálovy smr− ti… jeho vraždy. Prozatím si ji nedokážeme vysvětlit.“ „Proto vám volám, pane prezidente. Buďte prosím nade vši pochybnost ujištěn, že smrt generála Blackburna rozhodně nebyla v zájmu žádného ze zodpovědných vedoucích činitelů Svazu sovět− ských socialistických republik. Pouhá úvaha o něčem podobném je z naší strany zcela vyloučena a setkala by se s důrazným odsou− zením. Doufám, že jsem se vyjádřil jasně, pane prezidente.“ „Myslím, že ano, pane premiére, a ještě jednou vám děkuji. Ale když dovolíte, připouštíte – byť jen krajně vzdálenou – možnost existence nezodpovědných vedoucích činitelů?“ „O nic více než existenci vašich senátorů, kteří by zasypali Ukrajinu jadernými bombami. Takoví lidé nemají v politice místo.“ „V tom případě mi asi unikly některé jemné nuance vašich vý− roků, pane premiére.“ „Vyjádřím se tedy jasněji. Vaše Ústřední zpravodajská služba vyrukovala se seznamem, na němž jsou tři jména. Jména sovět− ských občanů, kteří mají údajně na svědomí smrt generála Black− burna. Nuže, nemají, pane prezidente. Dávám vám své čestné slo− vo. Jsou to rozumní, odpovědní muži, kteří se řídí výhradně rozkazy svých nadřízených. Pravda je následující. Jeden z nich, Žukovskij, byl před týdnem hospitalizován. Druhý, Krylovič, slou− ží posledních jedenáct měsíců na mandžuské hranici a nehnul se odtamtud. A třetí, Talejnikov, odešel na zasloužený odpočinek a žije v Moskvě.“ Prezident chvíli mlčel a hleděl na ředitele CIA. „Děkuji za objas− nění, pane premiére, a za přesné informace. Uvědomuji si, že tento telefonát pro vás nebyl nic lehkého. Sovětskou rozvědku tedy mů− žeme vyloučit.“ „Stejně jako vaši, pane prezidente. V dnešní době již mezi sebou nemáme tolik tajností. Podle mnohých je to jen dobře. Zvážil jsem
17
priority a rozhodl se vám zavolat. S tou tragickou událostí jsme neměli nic společného.“ „Věřím vám. Ale tím více mě trápí otázka, kdo tedy?“ „I mě tato otázka znepokojuje, pane prezidente. Myslím, že čím dříve zjistíme odpověď, tím lépe pro obě naše země.“
18
