RobeRt LudLum BOURNEŮV IMPERATIV 2014

Robert Ludlum

BOURNEŮV IMPERATIV 2014

Copyright © 2012 by Myn Pyn LLC Translation © 2014 by Michael Havlen Cover design © 1998-2014 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE BOURNE IMPERATIVE, vydaného nakladatelstvím Orion Books, Londýn 2012, přeložil Michael Havlen Odpovědná redaktorka: Karin Lednická Jazyková redaktorka: Hana Pušová Korektura: Hedvika Schiesselová Sazba písmem Palm Springs: Dušan Žárský Obálka: Radek Urbiš Vydání druhé, v elektronické podobě první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v lednu 2014

ISBN 978-80-7303-929-5

PODĚKOVÁNÍ Rád bych poděkoval svému bratranci Davidu Shifferovi za to, že mě zasvětil do nejnovějších trendů v pátrání po teroristech a obchod­ nících se zbraněmi či drogami. Dík patří také mému příteli Kenu Dorphovi, který přispěl svou jedinečnou znalostí Blízkého východu i zážitky z jiných končin. Mé ženě Victorii pak vděčím za pomoc s úpravami textu a korekturami. Zvláštní zmínku zaslouží též Carlos Fuentes. Jeho skvělý román Osud a touha mi posloužil jako velká inspirace pro Bourneovu cestu do Mexika a spolu s dalšími zdroji z první ruky mi pomohl rozšířit si obzory o této části světa.

Prolog Sadelöga, Švédsko

V

ynořila se z mlžného oparu a on se dal znovu na útěk, jak to dělal už mnoho hodin a  dní. Připadal si strašlivě opuštěný, cítil jen vytrvalé bušení vlastního srdce a hořkou pachuť zrady. Rozbouřená mysl znemožňovala jakýkoli odpočinek, natožpak spánek. Neměl žádnou jistotu kromě té, že vystoupila z  mlhy, i když si byl jistý, že jí konečně unikl. Tenhle pocit měl však už po třinácté či po patnácté, a vždy se ukázal jako mylný. Ona je tu zas a přichází si pro něj jako nesmiřitelný anděl smrti, který se před ničím nezastaví. Jeho život se náramně zúžil: je tu jen on a  ona. A  všude kolem bílo – sníh, led a na něm roztroušené rybářské vesničky, jako by je někdo namaloval letmými tahy štětcem. Byly malé, sevřené, měly temně červené střechy, střízlivé bílé fasády a obsahovaly jen ty nejnutnější věci pro život. V duchu musel tu střídmou účelnost obdivovat. Mlha pálila jako oheň – studený oheň, jenž mu běžel po zádech a svíral jeho šíji tak silně, jak to dělávala ona. Jak dlouho to může být? Několik dní? Týden? Tehdy spolu leželi v posteli a  ona byla někým úplně jiným: jeho milenkou, která rychle

7

nalezla ty správné strunky, při jejichž rozeznění se chvěl sladkou rozkoší. Při úprku po velkém, zamrzlém jezeře uklouzl, pistole mu vypadla z ruky a odlétla po ledu. Chtěl se po ní vrhnout, když vtom uslyšel prasknutí větvičky, jasné a  ostré jako bodnutí nože. Pokračoval tedy bez zastávky dál směrem k  lesíku plnému chvějících se borovic. Prachový sníh se mu lepil na  obličej a  pokrýval jeho obočí i  strniště vousů, jež mu vyrašilo při  dlouhém letu napříč kontinenty. Neodvažoval se ztrácet další čas a ohlédnout se přes rameno, aby zkontroloval postup své pronásledovatelky. Šla v jeho stopách už od Libanonu. Setkal se s ní v jednom narvaném, zakouřeném baru v  Dahr El Almar. S  odstupem času si však musel přiznat, že si ho tam vyhlédla a každé její gesto i vyřčené slovo bylo součástí dobře promyšleného plánu. Události se vyvinuly jednoznačně: pokud jí neunikne, čeká ho smrt. Jako opravdový profesionál si s ní měl poradit, opak byl však pravdou. Jak se jí podařilo překonat jeho obranný kryt? Odpověď ovšem znal až příliš dobře: andělu zkázy se nedalo odolat. Mezi borovicemi se zastavil a unaveně vydechoval, až mu šla pára od  úst. Byl třeskutý mráz, on však pod zimní maskovací bundou doslova hořel. Přitiskl se k  jednomu kmeni v labyrintu stromů, v duchu se vrátil do toho osudového hotelového pokoje, čpícího lidským potem a sexem, a vybavil si, jak ho hryzla do  rtu. Když se mu její zuby zařízly do  kůže, procedila mezi nimi: „Já vím, co jsi.“ Nikoli kdo, ale co. Tak ona to tedy ví. Rozhlédl se příkrovem vzájemně propletených jehličnatých větví, pod nímž se ukrýval. To přece nemůže být pravda! Jak by to mohla vědět? A přesto… Znovu uslyšel lupnutí větévky a trhl sebou. Pomalu se otočil a zaostřil všechny smysly ve směru zvuku. Kde ta ženská je? Smrt mohla přijít každou minutou, ale on věděl, že roz-

8

hodně nebude rychlá. Existovalo ještě mnoho tajemství, která se potřebovala dozvědět, jinak by ho zabila už během jedné z jejich živočišných schůzek. Při vzpomínce na ty noci se stále rozechvíval vzrušením, třebaže teď už věděl, jak blízko se během nich ocital smrti. Pohrávala si s ním – možná proto, že se jí jejich milování zalíbilo stejně jako jemu. Tiše se zasmál, až odhalil zuby, ale vyšlo z něj spíš zavrčení. Jak může být tak hloupý? Neustále si namlouvá, že mezi nimi něco bylo, i když všechno jednoznačně svědčí proti. Jakým kouzlem ho dokázala uhranout? Otřásl se odporem, přikrčil se a přitiskl záda k hrubé borové kůře. Pohroužil se do sebe. Padla na  něj únava z  věčného utíkání. Zařídil si útočiště v této prokleté ledové díře, i když vůbec nevěděl, jak z té vražedné pasti ven. Za sebou slyšel vytrvalé zurčení vody. V Sadelöze má člověk vždycky blízko k fjordům Baltského moře, kde je vzduch prostoupen vůní soli, chaluh a fosforu. Vtom koutkem oka zachytil jakousi šmouhu. Tamhle je! Viděla ho? Chtěl se pohnout, ale všechny končetiny měl náhle jako z olova. Vůbec necítil nohy. Pomalu otočil hlavou a zahlédl kousek stínu, který se vplížil do lesa. Zastavila se, naklonila hlavu na stranu a zaposlouchala se, jako by mohla slyšet jeho dech. Bezděčně si přejel jazykem silně oteklý spodní ret a v duchu se vrátil o nějaký čas zpátky, na výstavu japonských dřevorytů. Všechny působily vznešeným a uklidňujícím dojmem, výjimku tvořil jen jeden erotický motiv. Byl tak slavný, že o něm už každý určitě někdy slyšel, i když ho třeba neměl tu čest osobně zhlédnout. Jako dnes před sebou viděl zobrazení ženy v mukách nepředstavitelné extáze, kterou jí působilo osm zručných chapadel milého v podobě chobotnice. A přesně takto uvažoval o své milence alias pronásledovatelce. V rozpáleném hotelovém pokoji v  Dahr El Ahmar poznal hlubiny či spíše výšiny blaženosti, které zakoušela žena zachycená na  japonském dřevorytu. V  tomto ohledu ničeho nelitoval. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by mu někdo mohl dát tolik

9

rozkoše. Ona to však dokázala, za což jí byl zvráceně vděčný, i když to mohlo znamenat jeho smrt. Cukl sebou. Věděl, že přichází. Sice ji neslyšel a  ztratila se mu v  bludišti stromů, ale cítil, že se přibližuje, jako by ji k  němu přitahoval nějaký neviditelný magnet. Tak se posadil, odevzdaně čekal, až se objeví, a  uvažoval, co se potom stane. Nemusel čekat dlouho. Vteřiny však ubíhaly pomalu a odplouvaly s vodou na druhé straně borového háje kdesi za jeho zády. Slyšel, jak volá jeho jméno, tiše a něžně, jako když ještě byli milenci, zaklínění do sebe ve chvílích vrcholné extáze. Po zádech mu přeběhl mráz a usadil se mu mezi stehny, odkud nechtěl zmizet. Pořád mu však zbývají jisté možnosti, jak z tohoto vražedného pole vyváznout živý. Snad se mu podaří využít momentu překvapení… Sklonil hlavu a pomalu přitáhl kolena k hrudi. Muselo začít docela silně sněžit, protože příkrovem jehličí k němu přilétalo stále více vloček. Zelené stíny přecházely v uhlově šedé a halily ho do tmy. Sníh lehoučký jako třepotání andělských křídel se mu usazoval na šatech. Srdce mu silně bilo za hrudní kostí a jeho tep cítil i na straně krku. Pořád ještě žiju, pomyslel si. Tušil, že vklouzla mezi kmeny dvou borovic. Rozšířil chřípí jako zvíře, které zavětří predátora. Lov byl každopádně u konce. Pocítil jistou úlevu. Už brzy to skončí. Přiblížila se natolik, že slyšel praskat tenkou ledovou krustu pod silnými podrážkami jejích bot, které se s každým opatrným krokem bořily do sněhu. Zastavila se necelé dva metry od něho. Padl na něj stín, který ho pronásledoval už celé týdny, během nichž se ji cestou na sever marně pokoušel setřást. Vím, co jsi, řekla mu tehdy, takže musela vědět, že jedná na vlastní pěst. Bohužel tehdy neměl komu zavolat, a  právě taková situace nyní i  nastala. Je odříznutý od  stáda, a  proto nemá absolutně žádnou naději, že by se o něm stádo dozvě-

10

dělo a v případě jeho zadržení a vyslýchání by zasáhlo. Ona si však zároveň uvědomovala, že v  nejtemnějších zákoutích mysli ukrývá tajemství, která dostala za úkol z něj vytáhnout – tak, jako když labužník v  rybí restauraci doluje libové maso z klepeta chutného humra. Chobotnice a humr. Lepší definice jejich vztahu a postavení snad ani neexistuje. Znovu vyslovila jeho jméno, tentokrát rozhodněji. Zvedl bradu z prsou a podíval se jí do očí. Držela v ruce pistoli EAA Witness ráže 10 milimetrů a mířila mu na pravé koleno. „Už mi nikam neutečeš,“ řekla jednoznačně. Zavrtěl hlavou. Hleděla na něj se zvláštní přívětivostí. „Za ten ret se omlouvám.“ Štěkavě se zasmál. „Asi jsem potřeboval razantní budíček.“ Její oči měly barvu i tvar zralých oliv a zářily ve snědém obličeji, typickém pro lidi narozené ve Středomoří. Černé vlasy měla stažené dozadu, z kapuce jí vykukovalo jen pár pramínků. „Proč to všechno děláš?“ „A proč ty?“ Tiše se zasmála. „To je prosté.“ Měla orlí nos, jemně se rýsující lícní kosti a plné rty. „Jde mi o bezpečnost naší země.“ „Na úkor všech ostatních.“ „Není to snad podstata vlastenectví?“ Zatřásla hlavou. „Ale to ty nikdy nepochopíš.“ „Závidím ti tu tvoji sebejistotu.“ Pokrčila rameny. „Taková jsem se už narodila.“ Zavrtěl nevěřícně hlavou. „Rád bych věděl jednu věc. Na co jsi myslela, když jsme spolu byli v posteli?“ Její úsměv dostal poněkud jiný nádech a  to byla celá odpověď. „Dáš mi informace, které mě zajímají. Povíš mi o  Džihád bis saíf.“ „Ani kdybys mě zabila,“ zavrtěl hlavou.

11

Její úsměv se znovu změnil. Připomínal ten, který si pamatoval z  hotelového pokoje v  Dahr El Ahmar a  v  němž viděl výraz jakési důvěrnosti. V podstatě se nemýlil, unikl mu jen správný kontext. „Ty žádnou zemi, které bys oddaně sloužil, nemáš. Tvoji pánové se o to postarali.“ „Všichni máme nějaké pány, co si budeme povídat.“ Když k němu udělala krok, švihl nožem, který dosud držel u boku. Byla tak blízko, že se mu nemohla vyhnout. Pokusila se sice zareagovat, ale čepel už pronikla teplou bundou a zařízla se do  svalu na  pravém rameni. Otočila se o  pětačtyřicet stupňů a odvrátila od něj pistoli. Když svěsila paži, skočil na ni a strhl ji na záda. Plnou vahou ji zatlačil na zem, takže se zabořila do vrstvy zmrzlého sněhu, posetého jehličím. Tvrdě ji udeřil pěstí do čelisti. Pistole ležela ve sněhu kousek opodál. Rychle se z té rány otřepala a shodila ho ze sebe. Odvalil se stranou, než však stačila cokoli udělat, uchopil rukojeť nože a zabodl jí ostří hlouběji do ramenního svalu. Zaťala zuby, ale nevykřikla. Místo toho mu vrazila konečky prstů do prstencové chrupavky na krku. Divoce se rozkašlal a bezděčně pustil nůž. Vzala ho za rukojeť a vytáhla z rány. Nůž se leskl její tmavou krví, jež stékala po úzké čepeli. Vrhl se po pistoli a namířil na ni, ona se však jen zasmála. Stiskl spoušť. Jednou, dvakrát. Nic. Byla prázdná. Co to má znamenat? blesklo mu hlavou, to už však vytrhla z bundy jinou zbraň: Glock 20. Hodil po ní nepoužitelnou pistolí, prudce vstal, otočil se a  začal kličkovat mezi borovicemi směrem k vodě. Byla to jediná šance, jak jí snad mohl uniknout. V běhu si rozepnul kabát a setřásl jej ze sebe, stejně by ho jen táhl ke  dnu. Voda bude tak ledová, že musí během pěti či šesti minut doplavat do bezpečí, jinak mu chlad pronikne do morku kostí a ochromí ho. A od paralýzy není daleko ke smrti. Zezadu třeskl výstřel a kulka mu prosvištěla těsně kolem pravého kolena. Zavrávoral, vrazil do stromu, ale hned se zas

12

vzchopil a utíkal hlouběji do lesa, blíž a blíž k vodě, jež burácela jako ryčná, vítězná armáda. Supěl námahou, ale rval se kupředu. Když spatřil první záblesk hladiny, srdce mu poskočilo a najednou se mu lépe dýchalo. Vyběhl z lesa a hnal se kolem trsů trávy rostoucí mezi holými skalisky, jež se příkře svažovaly k moři. Když už byl téměř u cíle, smekl se po čemsi kluzkém a druhý výstřel, mířený na rameno, ho škrábl na spánku. Rozhodil ruce, zatočil se a  pak horečně pokračoval v  běhu, až dorazil na samotný břeh a oslepen vlastní krví se ponořil do ledových hlubin. Jason Bourne seděl uprostřed malého člunu s  pohledem upřeným na okolní ostrůvky pokryté ledem. V ruce svíral rybářský prut, jímž otáčel z  jedné strany na  druhou ve  snaze ulovit mořského pstruha, štiku či okouna. „Vás rybaření moc nebaví, viďte?“ nadhodil Christien Norén. Bourne zavrčel a oprášil se. Sněhová přeháňka byla sice silná, ale ustala stejně rychle, jak přišla. Nebe mělo depresivně šedou barvu. „Nešijte sebou pořád,“ pokáral ho Christien, jenž byl také vybaven rybářským prutem. „Vyplašíte ryby.“ „Já ne.“ Bourne se zamračil a  zadíval se do  vody, žíhané hnědými a zelenými odstíny. Stíny se pohupovaly v rytmu jakési neslyšné melodie. „Plaší je něco úplně jiného.“ Christien se zasmál. „Že by nějaké podmořské spiknutí?“ Bourne vzhlédl. „Proč jste mě sem vzal? Ani vy mi nepřipadáte jako fanoušek rybaření.“ Christien ho nějakou dobu upřeně pozoroval. Nakonec sdělil: „Když už je řeč o spiknutích, ta se lépe spřádají ve volném prostoru, kde nejsou stěny.“ „Někde na odlehlém místě. Proto tenhle výlet mimo Stockholm.“

13

Christien přikývl. „Až na to, že ani Sadelöga není dostatečně odlehlá.“ „Ale člun na širém moři konečně splňuje vaše požadavky.“ „Přesně tak.“ „Čekám od vás hodně dobré vysvětlení, co máte s Donem Fernandem za lubem. Protože to, co jsem se ve Washingtonu dozvěděl od Petera Markse…“ „Moc dobré nebude,“ dokončil Christien. „Vlastně bude zatraceně špatné. Což je důvod…“ Bourne proťal vzduch volnou rukou a dal tím Christienovi znamení, aby zmlkl. Pak ukázal na  vodní vír, který rozčeřil hladinu nedaleko od nich. Vzápětí se z vody začalo vynořovat něco velkého, ryba to však nebyla. „Panebože,“ vyjekl Christien. Bourne pustil prut, předklonil se a zachytil lidské tělo.

14

Kniha první

1 „Fámy, drby, náznaky, domněnky.“ Prezident Spojených

států amerických od  sebe prudce odstrčil denní informační přehled ve žlutých deskách, které na druhé straně stolu zachytil Christopher Hendricks. „Nezlobte se, pane prezidente, ale já bych řekl, že jde trochu o víc,“ zaprotestoval ministr obrany. Prezident upřel jasný, nesmlouvavý pohled na svého nejvěrnějšího spojence. „Myslíte, že je to pravda, Chrisi?“ „Ano, pane.“ Prezident ukázal na spis. „Jestli jsem se během své dlouhé a  bohaté politické kariéry něco naučil, tak to, že pravda bez faktů je nebezpečnější než lež.“ Hendricks zabubnoval prsty na  desky. „Proč?“ otázal se bez jakékoli ironie. Upřímně ho to zajímalo. Prezident ztěžka vzdychl. „Protože bez faktů mohou z fám, drbů, náznaků a domněnek vznikat mýty, které se vplíží do duší lidí a začnou si žít vlastním životem bez ohledu na skutečnost. Tak nějak se zrodil Nietzscheův pojem nadčlověka.“ „A vy myslíte, že tohle je ten případ.“ „Ano.“ „Že ten člověk neexistuje.“ „To jsem neřekl.“ Prezident se otočil s křeslem dokola, položil obě předloktí na nablýskaný pracovní stůl a zamyšleně

17

sepjal ruce. „Nevěřím ale řečem o tom, co udělal – čeho všeho je schopen. Ne, já to zkrátka pokládám za vyloučené.“ V Oválné pracovně se rozhostilo ticho. Zvenčí k nim dolehl zvuk vysavače pohlcujícího listí před stěnou železobetonových zátarasů, ohraničujících posvátnou půdu Bílého domu. Hendricks se podíval ven, ale žádné listí neviděl. Nebylo však divu: veškerá činnost uvnitř i kolem sídla americké hlavy státu měla ze své podstaty tajný charakter. Hendricks si odkašlal. „Já jsem přesto neochvějně přesvědčen, že ten člověk představuje významnou hrozbu pro naši zemi.“ Vpravo od  okna stála schlíplá americká vlajka se zvlněnými hvězdami. Prezident přimhouřil oči a přitom zhluboka a pravidelně oddechoval. Kdyby ho Hendricks tak dobře neznal, myslel by si, že snad usnul. Šéf Bílého domu pokynul ke spisu a Hendricks mu jej přisunul zpátky. Prezident otevřel desky a prolistoval hustě popsané stránky. „Povězte mi, jak to jde u vás.“ „Organizace Treadstone šlape celkem dobře.“ „Oba ředitelé jsou už v akci?“ „Ano.“ „Řekl jste to až moc rychle, Chrisi. Peter Marks před měsícem jen o vlásek unikl smrti při výbuchu bomby v autě. Téměř ve stejnou dobu Soraya Mooreová utrpěla vážné zranění při vyšetřování tragických událostí v Paříži.“ „Svůj úkol splnila.“ „Nemusíte se hned ježit,“ řekl prezident. „Jen vyjadřuji své obavy.“ „Oba prošli důkladným lékařským i  psychologickým vyšetřením.“ „To velice rád slyším. Ale to jsou výjimečné figury, Chrisi.“ „Jak to myslíte?“ „Ale no tak. Neznám žádné jiné ředitele zpravodajských služeb, kteří by se sami zapojovali do akcí v terénu.“

18

„Takhle to u nás v Treadstonu chodí. Je to velice malá skupina.“ „Záměrně, já vím.“ Prezident se odmlčel. „A  jak si vede Dick Richards?“ „Začleňuje se do týmu.“ Prezident pokýval hlavou a zadumaně si poklepal ukazováčkem na dolní ret. „Dobře,“ pravil nakonec. „Když tedy myslíte, nasaďte na tu věc Treadstone – Markse, Mooreovou, Richardse nebo někoho jiného. Ale…,“ varovně zvedl prst, „… budete mi denně podávat zprávy o  jejich postupu. A  především, Chrisi, chci fakta. Přineste mi důkaz, že ten obchodník…“ „Jeden z velkých nepřátel naší země.“ „Ať je to kdokoli, předložte mi jasný důkaz, že si zaslouží naši pozornost, nebo své odborníky nasaďte na jiné naléhavé záležitosti. Rozumíme si?“ „Ano, pane prezidente.“ Hendricks vstal a vyšel z Oválné pracovny ještě víc znepokojený než při vstupu. Když se Soraya Mooreová před třemi měsíci vrátila z Paříže, nenašla v Treadstonu kámen na kameni. Jelikož exploze auta v podzemní garáži starého sídla, při které byl zraněn Peter, narušila bezpečnostní opatření, Treadstone se přestěhoval z  Washingtonu do  Langley ve  Virginii. To byla první velká změna. Tu druhou představoval vysoký hubený muž s  řídnoucími vlasy a podmanivým úsměvem. „Kdo seděl na mojí židličce a jedl z mého talířku?“ zeptala se kolegy a dobrého přítele, Petera Markse, hlasitým šepotem divadelní herečky. Peter vyprskl smíchy a objal ji. Vycítila, že se jí chce zeptat na Amúna Chaltúma, šéfa egyptské tajné služby, zabitého během její mise v Paříži. Vrhla na něj varovný pohled, a tak se raději kousl do jazyka. Vysoký hubený muž vstal od stolu a zamířil k nim. Podal jí ruku a představil se jako Dick Richards. Směšné jméno, pomyslela si Soraya.

19

„Jsem rád, že vás tu zase máme,“ prohodil přátelsky. Šlehla po něm tázavým pohledem. „Proč to říkáte?“ „Od prvního dne, co jsem tady, na vás slyším samou chválu, většinou od  pana ředitele Markse.“ Usmál se. „Pokud si budete přát, rád vám podám informace o zpravodajských záležitostech, na kterých zrovna dělám.“ Strojeně se usmála a počkala, až odejde. Když se tak stalo, obrátila se k Peterovi. „Dick Richards? Vážně?“ „Ano, Richard Richards. Jméno jako vystřižené z  Hlavy 22.“ „Co to Hendrickse kouslo?“ „Richards nebyl nápad našeho šéfa. Je to prezidentův člověk.“ Soraya se podívala na  Richardse, jenž seděl opět u  stolu a pracoval na počítači. „Takže tu máme špiona?“ „Možná,“ odvětil Peter. „Pozitivní je, že Richards se skvěle vyzná v odhalování a likvidaci špionážních počítačových programů.“ Soraye to znělo jako dobrý vtip, Peter však mluvil zcela vážně. „Že by prezident najednou Hendricksovi nevěřil?“ otázala se. „Myslím, že po tom, co se nám dvěma stalo, o nás prezident začíná pochybovat,“ hlesl jí Peter do ucha. Soraya a Peter se konečně vypořádali s traumaty, která utrpěli před čtyřmi měsíci. Nějakou dobu jí trvalo, než dokázala říct jediné slovo o Amúnovi. Jak se dalo čekat, Peter s ní měl nekonečnou trpělivost. Pevně věřil, že až bude připravena, svěří se mu sama. Právě dostali pokyn od  Hendrickse, že se mají zhruba za hodinu dostavit na naléhavou operativní schůzku, a tak bez jediného slova, jako na povel, oba současně popadli kabáty. „Za čtyřicet minut máte hodnotící poradu,“ oznámila Peterovi baculatá blondýna jménem Tricia, když vykročili ze dveří. Peter jen zavrčel, v myšlenkách byl úplně jinde.

20

Opustili kancelář i budovu a přešli ulici, kde si na kraji parku u oblíbeného stánku koupili kávu se skořicovými koláčky, a se shrbenými rameny vykročili pod děravý přístřešek tvořený holými větvemi stromů. Budovu Treadstonu měli za zády. „Nejhorší na tom je, že Richards není žádné béčko,“ prohodila Soraya. „Jeho odborné schopnosti by se nám mohly hodit.“ „Škoda jen, že mu nemůžeme věřit.“ Soraya si usrkla kávy a ta ji vnitřně zahřála. „Můžeme ho zkusit přetáhnout na naši stranu.“ „To by ale znamenalo jít proti prezidentovi.“ Pokrčila rameny. „Tak co je tady ještě nového?“ Zasmál se a objal ji. „Chyběla jsi mi.“ Zamračila se, ulomila si kousek skořicového koláčku a zamyšleně se do něj zakousla. „Zůstala jsem v Paříži pěkně dlouho.“ „To mě ani nepřekvapuje. Je to město, které se člověku zadře pod kůži.“ „Amúnova smrt pro mě byla šokem.“ Peter měl tolik ohleduplnosti, že to nekomentoval. Chvíli kráčeli mlčky. Malý kluk a jeho tatínek popouštěli šňůru drakovi ve tvaru Batmana. Zasmáli se. Otec vzal synka kolem ramen. Drak stoupal k nebi. Soraya se na ně dívala a pak zvedla oči k letícímu drakovi. Nakonec pronesla: „Během léčení mě nejednou napadlo: Co to dělám? Chci snad po zbytek života přicházet o přátele a…?“ Zlomil se jí hlas a nedokázala pokračovat. K Amúnovi chovala silné, i když protichůdné city. Nějakou dobu si dokonce myslela, že ho miluje, byl to však omyl. To zjištění v ní jen zvýšilo pocity viny. Kdyby ho o to nepožádala a kdyby ji nemiloval, nepřijel by do Paříže, a tak by stále žil. Ztratila chuť k jídlu. Podala kávu se zbytkem koláče bezdomovci sedícímu na lavičce. Překvapeně zvedl zrak a kývnutím jí poděkoval. Když se vzdálili mimo jeho doslech, Soraya hlesla: „Petere, já se úplně nesnáším.“

21

„Jsi jen člověk.“ „Ale prosím tě.“ „Ty jsi snad nikdy v životě neudělala žádnou chybu?“ „Ale jo, jsem přece jen člověk,“ zopakovala po něm se sklopenou hlavou. „Ale tohle byla tragická mýlka, které se už nikdy nechci dopustit.“ Odmlčela se na tak dlouho, až to Petera znepokojilo. „Ne­ uvažuješ o odchodu, že ne?“ „Uvažuju, že se vrátím do Paříže.“ „Vážně?“ Přikývla. Peter náhle změnil výraz. „Někoho jsi tam potkala?“ „Možná.“ „Jen mi prosím tě neříkej, že je to Francouz.“ Mlčky zírala na draka, jenž stoupal výš a výš. Zasmál se. „Tak si jeď,“ řekl. A pak: „Nejezdi. Prosím.“ „Nejde jen o to,“ pokračovala. „V Paříži jsem si uvědomila, že žít se dá i jinak, než se držet stínů jako pavouk sítě.“ Peter zavrtěl hlavou. „Kdybych tak věděl, co…“ Najednou se jí podlomila noha. Zavrávorala, a kdyby ji Peter duchapřítomně nezachytil, určitě by upadla. Přitom musel pustit jídlo i kávu, která se jim vzápětí rozprskla pod nohama. Starostlivě Sorayu odvedl k lavičce, kde se posadila a složila hlavu do dlaní. „Dýchej,“ nakázal jí a položil jí ruku na záda. „Hezky zhluboka.“ Přikývla a poslechla ho. „Sorayo, co je s tebou?“ „Nic.“ „Na to ti neskočím.“ Zhluboka se nadechla a  pak pomalu vypustila vzduch z plic. „Já nevím. Od té chvíle, co jsem vyšla z nemocnice, se mi občas zamotá hlava.“ „Byla jsi s tím u doktora?“ „Není potřeba. Ty závratě jsou čím dál řidší. Už přes dva týdny jsem žádnou neměla.“

22

„Až teď.“ Krouživým pohybem ji pohladil po  zádech ve snaze trochu ji uklidnit. „Musíš zajít k…“ „Přestaň se mnou mluvit jako s děckem.“ „Tak se tak přestaň chovat.“ A už mírnějším tónem dodal: „Dělám si o tebe starosti a nevím, proč si je neděláš taky.“ „No dobře,“ hlesla. „Dobře.“ „Teď stejně nemůžeš nikam jít,“ prohodil jen napůl žertem. „Nejdřív…“ Zasmála se a  konečně zvedla hlavu. V  koutcích očí se jí leskly slzy. „To je přesně můj problém.“ Zavrtěla hlavou. „Nikdy nenajdu klid, Petere.“ „Chceš říct, že si ho nezasloužíš najít.“ Podívala se na  něj. Pokrčil rameny a  mdle se pousmál. „Možná bychom měli jeden druhého přesvědčit, že si taky zasloužíme kousek štěstí.“ Vstala, setřásla jeho ruku a společně se otočili. Bezdomovec na lavičce dojedl snídani, kterou mu Soraya věnovala, schoulil se na bok a přikryl se listy Washington Post. Když ho míjeli, slyšeli, že spokojeně chrápe, jako by mu celý svět mohl být ukradený. A možná opravdu je, pomyslela si Soraya. Úkosem pohlédla na Petera. „Co bych si bez tebe počala?“ Roztáhl ústa do širokého úsměvu a odvětil: „Víš, že si celou dobu kladu stejnou otázku?“ „Že zmizela?“ podivil se ředitel. „Jak to myslíš?“ Nad jeho hlavou bylo vyryté současné motto Mosadu, vybrané z biblických Přísloví 11:14: Kde schází jasný směr, lid upa­ dá, ve množství rádců je však záchrana. „Ztratili jsme její stopu,“ odpověděl Dani Amit, šéf oddělení sběru informací. „Přes maximální úsilí ji nemůžeme najít.“ „Ale my ji musíme najít.“ Ředitel zavrtěl rozcuchanou hlavou a našpulil rty, což byla jasná známka rozrušení. „Rebeka je klíčem k celé akci. Bez ní jsme namydlení.“

23

„To je nám všem jasné, řediteli.“ „Tak…“ V  bleděmodrých očích Daniho Amita se zračilo bezbřehé zoufalství. „Bohužel si nevíme rady.“ „Jak to? Ona je přece jednou z nás.“ „To je právě ten problém. Poskytli jsme jí příliš kvalitní výcvik.“ „Pokud by to byla pravda, naši lidé se stejně dobrým výcvikem by ji našli. Skutečnost, že se jim to dosud nepodařilo, svědčí spíš o  tom, že Rebeka je lepší než oni.“ Výčitka byla celkem zřejmá a jasná. „Obávám se…“ „Tuhle frázi přímo nesnáším,“ zavrčel ředitel příkře. „Co její práce u aerolinek?“ „To je bohužel slepá ulička. Její vedoucí  o  ní neslyšel od té události v  Damašku před šesti týdny. Věřím mu, že neví, kde je.“ „A co telefon?“ „Buď ho vyhodila, nebo vyřadila z provozu jeho GPS.“ „Přátelé, příbuzní.“ „Podrobili jsme je výslechu. Jednu věc vím jistě: Rebeka o nás nikomu neřekla.“ „Takové porušení předpisů…“ Nemusel tu větu dokončovat. Stanovy Mosadu hovořily jasnou řečí a Rebeka porušila pravidlo číslo jedna. Ředitel se otočil a zachmuřeně se zadíval z okna své detašované kanceláře v nejvyšším patře budovy s oblým proskleným průčelím v Herzliji. Na druhé straně města se nacházelo výcvikové středisko Mosadu a letní sídlo izraelského premiéra. Ředitel se sem často uchyloval, když se ho zmocnila melancholie a hlavní stan Mosadu v centru Tel Avivu mu připomínal tísnivé a unavující mraveniště. Zde se uprostřed kruhové příjezdové cesty tyčila fontána obklopená voňavými květinovými záhony a v nedalekém přístavu se pohupovaly krásné plachetnice. Les stěžňů působil dokonce i na Amita uklidňujícím

24

dojmem, jako by jejich přítomnost zosobňovala cosi trvalého v jeho světě, kde se během jediné chvíle může všechno radikálně změnit. Ředitel miloval plavby na  jachtě. Kdykoli některý z  jeho mužů přišel o život, což se naštěstí nestávalo tak často, vyrážel se svou lodí na moře, kde byl sám jen s větrem a plačtivým křikem racků. Aniž by se otočil, pronesl panovačným tónem: „Najděte ji, Dani. Zjistěte, proč neposlechla rozkaz a co všechno ví.“ „Ale já…“ „Zradila nás.“ Ředitel se prudce obrátil, až křeslo pod jeho mohutnou postavou na  protest zaskřípělo, a  předklonil se. Z každého jeho slova čišela nesmlouvavá autorita. „Je to zrádkyně. A jako s takovou s ní naložíme.“ „Memune, já myslím, že bychom se neměli unáhlovat.“ Amid použil ředitelův titul, v překladu první mezi rovnými. Neprůstřelná okna pokrýval speciální film, jenž odrážel světlo a znemožňoval pozorování na dálku, což propůjčovalo místnosti takřka přízračný nádech. Ředitelovy oči se leskly ve  slabém osvětlení kanceláře jako oči hlubokomořské ryby zachycené v kuželu čelové lampy potápěče. „Je mi známo, že Rebeka je tvojí oblíbenkyní, ale je čas přiznat si chybu. I kdybych snad chtěl o její vině pochybovat, stejně by na to nebyl čas. Hrozí nám, že se dostaneme do vleku událostí. Jsme staří přátelé a spolubojovníci. Nenuť mě povolat Duvdevan.“ Při vyslovení názvu elitní zásahové jednotky izraelské armády ucítil Amit bodnutí úzkosti. Rebeka byla tak důležitá pro bezpečnost státu Izrael, že ředitel neváhal pohrozit Amitovi Duvdevanem, aby ho přiměl udělat to, do čeho se mu vůbec nechtělo. „Koho na to nasadíš?“ Ředitel tu otázku prohodil konverzačním tónem, jako by se ptal na zdraví Amitovy ženy a dětí. „A co její skvělé schopnosti a služby…?“ „Její zrada všechno přebila, Amite, včetně mimořádných výsledků. Musíme vycházet z předpokladu, že něco odhalila,

25

a  proto se skrývá. Co když má v  úmyslu prodat informace tomu, kdo nabídne nejvíc?“ „Vyloučeno,“ vzplanul Amit. Ředitel ho chvíli zamyšleně sledoval přimhouřenýma očima. „Troufám si tvrdit, že ještě včera bys řekl totéž o  jejím možném zmizení.“ Chvíli počkal. „Nebo se pletu?“ Amit svěsil hlavu. „Ne.“ „Takže.“ Ředitel propletl prsty. „Kdo to bude?“ „Ilan Halevy,“ řekl Amit s těžkým srdcem. „Babyloňan.“ Ředitel pokýval hlavou, odpověď ho podle všeho uspokojila. Ilan získal svou přezdívku díky tomu, že téměř bez cizí pomoci zastavil irácký projekt vývoje pokročilých zbraní pod názvem Babylon. Při akci tehdy zabil více než deset nepřátelských agentů. „Konečně se dostáváme k  jádru věci.“ Ředitel měl rád jasnou řeč, byla to jedna z jeho mnoha obdivuhodných vlastností. Zatvrzelost patřila k těm horším, ale právě jeho železná ruka na  kormidle během posledních pěti let úspěšně manévrovala s lodí Mosadu rozbouřenými vodami zahraniční špionáže, utajených akcí na nepřátelském území i státem posvěcených poprav, a to při minimálních vlastních obětech. Úmrtí svých podřízených nesl jako těžké rány, a proto v  takových případech potřeboval vyplout na  moře, kde mohl pohřbít svůj žal a vyčistit si hlavu. „Povoláš ho…“ „Neprodleně,“ dořekl Amit. „Rebeku zná líp než kdo jiný.“ „Až na tebe.“ Amit věděl, nač ředitel naráží, ale neměl sílu na  to nějak reagovat. „Dám Babyloňanovi instrukce osobně. Řeknu mu všechno, co vím.“ Byla to lež a Amit měl podezření, že to jeho starý přítel ví, ředitel se však zachoval milosrdně a  nijak to nekomentoval. Jak by mohl Babyloňanovi prozradit všechno, co o Rebece ví? Takovou zradu rozhodně spáchat nehodlal, ani proto, aby se zavděčil řediteli. Zalhal, jelikož chtěl předejít možnosti, že by

26

mu šéf dal přímý rozkaz poskytnout Babyloňanovi veškeré informace. Takové morální dilema by mohlo znamenat jeho konec u Mosadu či přinejmenším ztrátu postavení v organizaci. Křeslo znovu vyjeklo – ředitel se otočil a zadíval se na přístavní město. Kdo ví, nač myslel? „Takže je to vyřízené.“ Pronesl to tak, jako by trpěl samomluvou. „Hotovo.“ Amit vstal a tiše odešel. Nebylo třeba pokračovat v rozhovoru. Co si chtěli říct, to si řekli. Venku na chodbě jela klimatizace naplno. Amit se na okamžik zastavil, jako by nevěděl, kudy kam. Ředitel ho občas zval na svou loď, aby společně vzdali hold spolupracovníkovi, který právě obětoval život na oltář bezpečnosti Izraele. Amit si uměl představil, že tento nezbytný rituál přijde znovu. Po Rebečině smrti.

27

2 Když se probudil, stále plaval v  ledové vodě, černé jako

noc. Už ho pálila v  nosních dírkách a  hrozilo, že mu zateče i  do  krku a  zaplaví plíce. Měl pocit, že se topí. Skopl boty, zašátral v kapsách a zbavil se klíčů, peněženky i tlusté roličky švédských korun, zkrátka všeho, co by ho mohlo stahovat dolů. Stále však spirálovitě klesal ke dnu. Křičel by, ale měl hrůzu, že když otevře ústa, voda ho úplně pohltí. Místo toho tedy sebral všechny síly a roztřesenými, křečovitými pohyby se zoufale snažil vystoupat ledovou vodou nad hladinu. Něco ho chytilo za ruce a snažilo se ho zadržet. Otevřel oči a zahleděl se do rozmazaného pološera. Zmocnila se ho hrůza. Byl na dně moře a měl strašný strach, že se utopí. „Klid,“ konejšil ho kdosi. „Jste v bezpečí. Všechno je v pořádku. Už se vám nemůže nic stát.“ Trvalo to jen chvíli, ale jemu ta chvíle připadala jako celá věčnost. Zmocnil se ho nepopsatelný děs. Znovu uslyšel ta slova, stále mu však nedávala žádný smysl: světlo, skutečnost, že se může nadechnout, pohled na dva lidi, kteří dýchali celkem normálně, což byla záhada, jelikož se všichni nacházeli pod vodou. „Světlo,“ ozval se druhý hlas. „On si myslí… Rozsviťte!“

28

Náhlý jas ho přiměl zamžourat. Kde se na  mořském dně vzala taková záře? Když ta slova uslyšel potřetí, konečně k  němu pronikla prasklinami v  krunýři strachu a  on si uvědomil, že dýchá stejně normálně jako oni, což znamená, že už mu utonutí nehrozí. Při této myšlence si uvědomil, že ho bolí hlava, a při dalším srdečním tepu sebou škubl. Alespoň se však zbavil napětí. Přestal bojovat s rukama, jež ho držely. Dovolil jim, aby ho znovu položily. Ucítil pod sebou cosi měkkého, suchého a pevného – matraci – a  věděl, že neleží na  mořském dně a  nehledí bezmocně do černé nicoty, která ho každou chvíli pohřbí. Zhluboka vydechl, uvolnil nohy, spustil ruce k bokům a nechal je klidně ležet. Vzhlédl k tváři, jež nad ním plula, a mírně se zachvěl při představě, že se nad ním znovu zavírá voda. Nikdy v životě už si nevyjede na lodi, ani se nevrhne do příbojových vln jako v  dětských letech. Zamračil se. Opravdu to tenkrát dělával? Ať se snažil sebevíc, nemohl si na dětství vůbec vzpomenout. Zachmuřil se ještě víc. Jak je to možné? Z  úvah ho však vytrhla tvář nad ním, která promluvila. „Já jsem Christien. A kdo jste vy?“ Christien zopakoval otázku v řadě jazyků. On všem rozuměl, i když neměl ponětí, jak je to možné. Vůbec si nepamatoval, že by se nějakou cizí řeč učil. Když Christien skončil, ležící muž automaticky řekl: „Jmenuji se…“ Vtom se však zarazil. „Co je?“ otázal se Christien. „Co se stalo?“ „Já nevím.“ Rozhlédl se po místnosti, jako by propadal panice. „Nemůžu si vzpomenout.“ Christien se narovnal z  předklonu, otočil se a  řekl něco, čemu nebylo pořádně rozumět, člověku stojícímu vpravo kousek za ním. Muž se snažil rozpoznat tvář neznámého stojícího v přítmí, ten však vzápětí vstoupil do světla. „Tak vy si nemůžete vzpomenout, jak se jmenujete?“ zopakoval druhý muž. Zavrtěl hlavou, v níž mu opět zatepala prudká bolest. „Co si pamatujete?“

29

Na chvíli se zamyslel a přitom ho polil studený pot. Usilovně vraštil obočí ve snaze vybavit si cokoli – alespoň jednu vzpomínku. „Uklidněte se,“ vyzval ho ten druhý. Zdálo se, že převzal aktivitu od Christiena. „Kdo jste?“ zeptal se ho. „Jmenuji se Jason. Jste na soukromé klinice ve Stockholmu. S Christienem jsme na jezeře chytali ryby a vtom jste se vynořil z vody vy. Vytáhli jsme vás do člunu a dopravili vás sem. Trpěl jste hypoxií a hypotermií.“ Pomyslel si: Měl bych se Jasona zeptat, co ta slova znamenají, ke svému překvapení to však věděl. Olízl si rozpraskané rty. Christien se naklonil, nalil vodu ze  džbánku do  plastového pohárku a strčil do něj ohebné brčko. Pak šlápl na pedál, čímž mu zvedl hlavu a trup do polosedu. Vděčně si vzal od Chris­ tiena pohárek a  srkal vodu. Cítil se vyprahlý, jako by jeho žízeň neměla nikdy být uhašena. „Co… co se mi stalo?“ „Někdo vás postřelil,“ sdělil mu Jason. „Kulka vás škrábla na levé straně hlavy.“ Pacient bezděčně zvedl levou ruku k hlavě a nahmatal tlustou vrstvu obvazů. Tak proto ta úporná bolest! „Víte, kdo vám to udělal? A proč po vás střílel?“ „Ne,“ odvětil. Vypil vodu z  pohárku a  zvedl jej, že chce ještě. Zatímco mu Christien doléval, Jason pokračoval ve výslechu: „Víte, kde se vám to stalo? Kde jste skočil do vody?“ Při zmínce o skoku do vody se zraněný zachvěl. „Ne.“ Christien mu podal kelímek. „V Sadelöze.“ „Vzpomínáte si na  to místo?“ zeptal se Jason. „Říká vám ten název něco?“ „Vůbec nic.“ Znovu se chystal zatřást hlavou, ale včas se zarazil. „Omlouvám se, ale já si vážně nic nepamatuju.“ Zdálo se, že to Jasona zaujalo. „Vůbec nic?“

30

Přestal srkat vodu. „Nevzpomínám si, kde jsem se narodil, kdo jsou moji rodiče, kdo jsem ani co jsem dělal v – jak jste to říkal?“ „V Sadelöze,“ pomohl mu Christien. „Třeba jsem tam byl na rybách,“ řekl s nadějí v hlase. „Jako vy.“ „Při rybaření se obvykle nestřílí a tam ryby stejně moc neberou,“ nesouhlasil Jason. „Ne, vy jste byl v Sadelöze z úplně jiného důvodu.“ „Kdybych tak věděl z jakého,“ pravil upřímně. „Je tady ještě jedna věc,“ pokračoval Jason. „Neměl jste u sebe žádné osobní věci – peněženku, pas, klíče, peníze.“ Na chvíli se zamyslel. „Všechno jsem odhodil spolu s botami, abych se odlehčil. Zoufale jsem se chtěl dostat zpátky na hladinu. Ty věci teď budou na mořském dně.“ „Vzpomínáte si, že jste se jich zbavil?“ zajímal se Jason. „Já… Ano, vzpomínám.“ „Říkal jste přece, že si nic nepamatujete.“ „Tohle si pamatuju. Nic jiného.“ Podíval se na Jasona. „Nevzpomínám si, jak jste mě vytáhli z vody, ani cestu sem. V hlavě mi zůstaly jen ty první chvíle paniky, když jsem se ponořil do vody. Pak už nic.“ Jason se pohroužil do vlastních myšlenek. „Až se zotavíte, možná by bylo dobré vás odvézt zpátky do Sadelögy.“ „Souhlasil byste s tím?“ zeptal se Christien. Chvíli o tom uvažoval. Myšlenka na návrat do míst, kde se vrhl do moře, ho děsila. Na druhou stranu však cítil nesmírnou, zoufalou touhu zjistit, kdo je. „Kdy vyrazíme?“ zněla jeho odpověď. „Co si o tom myslíte?“ Bourne se podíval na Christiena. Nacházeli se ve společenské místnosti v přízemí soukromé kliniky patřící Christienově společnosti. Venku na Staligatanu panoval čilý dopravní ruch, silná okna kliniky však dokonale tlumila veškerý zvuk. Mraky

31

se sbíraly na nebi jako šiky vojáků připravených k útoku. Znovu to vypadalo na sníh. Seděli na nízkém moderním nábytku švédské výroby, stylovém a  současně praktickém. Pohovka, jež tvořila ústřední bod jedné z několika zasedacích částí, měla odolný potah v příjemně tlumených tónech. „Připomíná mi to vlastní zkušenost,“ odvětil Bourne. Christien přikývl. „Napadlo mě totéž, i když tenhle člověk trpí takřka stoprocentní ztrátou paměti.“ „Pokud nám říká pravdu.“ „Jasone, on evidentně prožil velké utrpení. Máme nějaký důvod o něm pochybovat?“ „A co ta kulka, která mu škrábla hlavu?“ reagoval Bourne. „Není to žádný turista. Navíc – jak jste řekl – evidentně rozuměl všem pěti jazykům, jimiž jste na něj mluvil.“ „No tak je lingvista. Co je na tom?“ „To já jsem taky.“ „Dokonce profesor komparativní lingvistiky.“ „Bejvávalo.“ „I on jím může být.“ „Tak co dělá tady se střelným zraněním na spánku?“ „Dobrá otázka.“ „Chci zjistit, jestli není z oboru.“ Christien se na něj skepticky podíval. „Jen proto, že ovládá jazyky?“ Bourne pokynul rukou. „Podívejte, jestli není špion, nemusíme se ničím vzrušovat. Ale vzhledem k tomu, co jste mi říkal…“ Christien rozpřáhl paže. „Dobře, co navrhujete?“ „Než ho odvezeme zpátky do  Sadelögy, máme trochu času.“ „Co na tom záleží? V současném stavu z něj stejně nic nedostaneme.“ „Já bych to tak černě neviděl. Můžeme ho podrobit řadě testů.“ Christien zavrtěl hlavou. „Jakých?“

32

Bourne se předklonil a poposedl si na okraj pohovky. „Zjistil jste, že ten muž mluví přinejmenším pěti jazyky, i  když o tom sám nevěděl. Pojďme zjistit, co dalšího ještě umí a neví to.“ Soraya a  Peter odešli z  porady s  ministrem obrany Hendricksem se smíšenými pocity. „Ten takzvaný Nicodemo mi nápadně připomíná ducha,“ pronesla Soraya. „A já se za duchy honím nerada.“ „Hendricks je z  nějakého důvodu posedlý touhou Nicodema najít a  zlikvidovat,“ řekl Peter. „Udělal z  toho svoji prioritu. Přitom nemá žádné konkrétní informace, které by osvětlily Nicodemův údajně plánovaný útok proti americkým občanům doma nebo v zahraničí. Připadá mi to jako pořádně horký politický brambor.“ „Vidíš, to mě nenapadlo.“ Peter se zasmál. „Protože jsi pořád jednou nohou v Paříži.“ Obrátila se k němu čelem. „Vážně si to myslíš?“ Pokrčil rameny. „A ty se mi divíš?“ Až na šumění ventilačního systému vysoko ve stěnách panovalo na chodbě úplné ticho. Vtom Soraya na druhém konci zahlédla jakéhosi člověka. Kráčel směrem k  nim a  nápadně připomínal Dicka Richardse. Soraya v  duchu zaúpěla: Ten chlap je jako pijavice! Pohodila hlavou k  Richardsovi. „Pokud si nebudeme navzájem věřit, jsme v prdeli.“ „Líp bych to neřekl.“ „Pokud jde o tvůj odjezd…“ „Nechme to teď být, Petere.“ Vzdychla. Skutečně se k nim blížil Richards. „Jak důležité je pro nás najít Nicodema?“ „Jestli jde opravdu o politickou záležitost, tak moc ne. Nevzal jsem tuhle práci, abych za Hendrickse tahal horké kaštany z ohně.“ „Vím přesně, co našemu panu Špionovi řekneme.“

33

¬

¬

¬

Když v půli chodby narazili na Richardse, Soraya se mile usmála. Richards podal Peterovi jakýsi spis. „Mám tady nějaké informace a myslel jsem, že je budete chtít vidět osobně,“ řekl úslužně. „Díky.“ Peter otevřel desky a  bez valného zájmu přelétl stránky pohledem. Soraya Richardsovi podala mlhavou zprávu o Nicodemovi, kterou dostali na poradě od Hendrickse. „Byli bychom rádi, kdybyste toho člověka pořádně pro­ klepl,“ oznámila mu. „Podívejte se, jestli se o  něm dá něco kloudného zjistit a zda by mohl znamenat nebezpečí pro americké zájmy v zahraničí.“ Richards přikývl. Peter zvedl oči a  zpražil Sorayu pohledem, na  který mu ona odpověděla tím nejsladším úsměvem. „Potřebujeme, abyste nechal všeho, na čem aktuálně pracujete, a soustředil se na tuhle věc tak dlouho, dokud nebudete mít odpověď. Pokud budete potřebovat jakoukoli pomoc, obraťte se na Tricii.“ Soraya ukázala přibližně směrem, kde kyprá blondýna úřadovala. „Spolehněte se.“ Richards neměl o  žádnou pomoc zájem. Pleskl hřbetem ruky o  tenký spis, který mu Soraya předala, a zahlaholil: „Hned se na to vrhnu.“ „Výborně,“ pochválila ho Soraya. „Tak do práce, Číslo jedna.“ „Star Trek, Nová generace, mám pravdu?“ Pokřiveně se na Sorayu usmál. „Nezklamu vás, kapitáne.“ Otočil se na podpatku a vzdálil se chodbou na své pracoviště, kde ho čekalo pracné zkoumání dat. Peter se zamračil. „To od tebe nebylo hezké.“ Pokrčila rameny. „Ušetří nám to spoustu práce a Richards se nám aspoň nebude plést do cesty. V čem je problém?“

34

¬

¬

¬

Když za sebou Dick Richards uslyšel jejich tlumený smích, začal pomalu ztrácet dojem, že se konečně začlenil do kolektivu. Nebo si ten smích jen špatně vyložil? Jednu věc však věděl jistě: že se na něj dívají skrz prsty. Když na prezidentův pokyn přišel do  organizace, ředitel Marks mu připadal celkem v pohodě – byl sice chladný, ale ochotný. Po návratu šéfky Mooreové ze zdravotní dovolené v Paříži však atmosféra zhoustla. Oba vedoucí pracovníky Treadstonu znal Richards jen z doslechu, takže se mohl opřít jenom o kancelářské klepy, šeptandu a pověsti, jež se obvykle šíří jako dým zahalující skutečné obrysy pevniny. Prezidentovy pokyny zněly zcela jasně. Pozornost hlavy státu si Richards získal díky práci u  Národní bezpečnostní agentury, během níž se mu podařilo rozluštit kód zákeřného počítačového viru Stuxnet, nejdůmyslnějšího nakažlivého programu všech dob a  prvního označovaného jako kyberzbraň, nad nímž si nejlepší bezpečnostní analytici celého světa po celé měsíce marně lámali hlavu. Různé varianty viru Stuxnet vysávaly informace o  pokročilých zbraňových systémech USA, rozmístění tajných agentů, plánech americké armády v Iráku či Afghánistánu a cílech útoků bezpilotních letadel v západním Pákistánu. Právě on také zjistil, že byly napadeny i takzvané virtuální žetony SecurID, které používají američtí tajní agenti. Odhalil bezpečnostní chybu, jež to umožnila, a opravil ji. Počínal si jako Einstein, formulující rovnice pro výpočet rychlosti světla. Tak ho alespoň prezidentovi popsal Mike Holmes, jeho bývalý šéf v  Národní bezpečnostní agentuře. Nyní Richards pracoval výhradně pro prezidenta a osobně mu podával hlášení. Jejich vztah měl zcela výjimečný charakter, takže logicky vyvolával velkou žárlivost mezi prezidentovými spolupracovníky, kteří na něj i na jeho počítačové triumfy byli doslova alergičtí. A to všechno jen proto, že mu nerozuměli,

35

pomyslel si Richards, když usedl do křesla a zadíval se na monitor počítače. A lidé se všech neznámých věcí už z podstaty bojí. Teď se do toho nepřátelského tábora pevně zařadili i jeho noví dva šéfové. Škoda. Markse začínal mít celkem rád a časem by si možná oblíbil i Mooreovou, kdyby mu k tomu dali příležitost. Někdo jiný by jim takové hrubé přehlížení zazlíval, ale Richards tímto způsobem neuvažoval. Ze zkušenosti věděl, že pokud chce v Treadstonu přežít a současně uspět v prezidentových očích, musí názor obou nadřízených na svou osobu změnit. Otevřel tenkou složku, kterou mu předala ředitelka Mooreová, a  začetl se do  hustě popsaných stránek. Okamžitě si uvědomil, že jde jen o sbírku neověřených zjištění a útržků informací. Přesto existovala nepatrná šance, že ta změť pochybných údajů obsahuje nějaké pevné jádro, kterého by se mohl chytit. Byl si naprosto jistý, že pokud nadřízeným pomůže to klubko rozplést, začnou ho vidět v novém světle. Po ničem netoužil víc a hodlal k tomu napřít veškeré síly. Tak zněl příkaz jeho pána. Otevřel internetový prohlížeč Iron Key. Jeho prsty se rozlétly po klávesnici a začaly hledat jehlu v kupce sena. Rebeka hleděla ven na  potemnělé vody krásné zátoky Hemviken. Seděla na nábřeží u stolu v Utö Wärdshus, jediné restauraci v této části jižního cípu Švédska, pila kávu a léčila si bolavé pravé rameno. Při náhlém útoku své oběti utrpěla jen povrchové zranění. Kdokoli jiný by si vyčítal, že se mu nepodařilo atak odrazit, Rebeka však nikoli. Naučila se nechat věci volně plynout, nic si nevyčítat a vnitřně se neužírat. Žila přítomností a myslela jen na nebezpečnou budoucnost a na to, jak se k ní bez větší úhony dopracovat. Když vstoupila do  restaurace, přelétla cvičeným okem všech šestnáct stolů. Jen tři byly obsazené: u  prvního seděli

36

dva staří pánové, jeden v kolečkovém křesle, a pomalým, rozvážným tempem hráli šachy. Dále tam byl starý námořník s drsnýma rukama v barvě vařených humřích klepet, jenž si četl místní noviny a kouřil malou dýmku. U třetího stolu seděla těhotná žena s dcerkou, kterou Rebeka odhadovala na pět nebo šest roků. Profesionálně vyhodnotila, že žádný z přítomných nepředstavuje hrozbu, a hned je zase pustila z hlavy. Když se muž, kterého pronásledovala, vrhl do  vody, Rebeka nedbala na svou bodnou ránu a téměř hodinu se brodila mořem a pátrala po něm. Musela si dávat dobrý pozor, aby ji neodnesl proud, a málem jí umrzly prsty na nohou, přes veškeré úsilí se jí ho však nepodařilo nalézt. To byla velice špatná, až děsivá zpráva. Byla si celkem jistá, že její výstřel toho chlapa jen škrábl na hlavě. Pokud ho tedy nezabila, chtěla se ujistit, že dílo nedokonala ani ledová voda. Potřebovala získat to, co ukrýval v mozku, a litovala, že po něm vůbec střílela. Měla prostě skočit do vody za ním. Cítila, že by ho v moři dokázala přemoci. Jenže on místo toho zmizel a s ním zmizely také informace, které nosil v hlavě a které pro ni byly tak cenné. Roztržitě si zamíchala další cukr do kávy a usrkla si. Teď po ní jdou vlastní lidé. Nikdo nevěděl líp než ona, jak nemilosrdný a neúnavný dokáže Mosad být, když dospěje k přesvědčení, že ho zradil vlastní agent. Vroucně si přála, aby se našel jiný způsob, jak ten problém vyřešit. Plukovník Ari Ben David by však její divoké historce určitě neuvěřil, na to ho znala až příliš dobře. A za nikým jiným jít nemůže. Jeden člověk by se tedy našel, ale vzhledem ke svému výcviku nechtěla do vlastních potíží zatahovat nikoho mimo řady Mosadu. Uslyšela hlas servírky. Otočila se a  škubla sebou. Bodná rána, kterou utrpěla v Damašku, ještě nebyla úplně zahojená a při každém prudším pohybu se bolestivě připomínala. „Dáte si ještě kávu?“ Číšnice se na ni usmívala. Vypadala jako Valkýra. Rebeka si ji uměla představit, jak ve zbroji vyráží do poslední bitvy Rag-

37

naröku, či jak na rybářské lodi vytahuje z vody ranní úlovek. Přikývla a opětovala úsměv. Otočila se zády k zátoce. Viděla, že se blíží sněhová bouře. Fajn. Ponuré počasí přesně odpovídalo její náladě. Napila se kávy, přidala si do ní další cukr a přemítala nad svým životem počínajíc od  chvíle, kdy v  letadle do  Damašku potkala Jasona Bournea. I když to bylo teprve před šesti týdny, její krycí zaměstnání letušky jí připadalo vzdálené snad sto let. Jak se její život od té doby změnil! Ona i Bourne byli na stopě teroristy Semida Abdul-Qahhara. Během střetu s ním oba utrpěli zranění. Přestože sám měl bolavé rameno, Bourne ji dopravil v ukradené helikoptéře přes jižní hranici do Libanonu a podle pokynů, které mu pošeptala, přistál v táboře izraelského Mosadu u obce Dahr El Ahmar. Rebeka neměla ponětí, kde teď Bourne může být a jestli by s ní vůbec chtěl mluvit. To ona ho přece navedla do tábora, jemuž velel Ben David. Pokud se nemýlila, pokládal ji za viníka toho, co se stalo. Ne, i  kdyby se jí ho snad podařilo najít, nemůže se mu svěřit s podezřením, které v ní vzklíčilo během léčení v Dahr El Ahmar. Považuje ji za nepřítele. Zradila ho. Jak by po tom všem mohl uvažovat jinak? Ona sama se dostala do podezření kvůli tomu, že Bournea přivedla do  tábora. Plukovník Ben David byl velice přísný a  neodpouštěl chyby, nemohl si to ani dovolit. Jeho náhlá změna chování ji však přesto velice překvapila a rozesmutnila. Nikdy to neměla v životě lehké, ale nic z minulých zkušeností ji nemohlo připravit na to, jak rychle a jednoznačně ji odsoudil. Počínal si spíš jako zhrzený milenec než jako její velící důstojník. Teprve později, když odjela a rozhodla se jednat na základě informací, jež náhodou zaslechla při léčení, jí došla pravá povaha Ben Davidových pohnutek. Při pohledu zpět si uvědomila, že pro něj nikdy nebyla jen obyčejnou agentkou. Teď už s tím samozřejmě nemohla nic dělat, i kdyby snad chtěla.

38

Bouře se přihnala a vrhla na okna první hrsti sněhu silou, která ji vylekala. Sklo se chvělo a skřípělo ve větru. Tehdy se otočila a uviděla toho muže. Byl útlý jako čepel nože a seděl u stolu poblíž dveří. Věděla, že je vše ztraceno. „Jeden člověk. Jediný člověk.“ Christien se podíval na Bournea. „Jmenuje se Nicodemo, ale je znám spíš jako Džin, který ozařuje cestu.“ „Co to znamená?“ „Že je to předsunutá hlídka, jakýsi předvoj.“ „Jinými slovy připravuje půdu.“ Christien přikývl. Bourne vyhlédl z okna. Bylo dopoledne. Ze severu se dál jako vlny na mořské pobřeží valily mraky. Tu a tam s sebou poryvy větru přinášely sníh. Bezejmenný muž, kterému Bourne začal říkat Alef, upadl do hlubokého spánku. Bourne s Christienem se rozhodli přerušit výslech, i když se jim to nelíbilo. „Povězte mi o tom Nicodemovi víc,“ požádal Bourne. „Proč z něj máte s Donem Fernandem takové obavy?“ Restaurace zaujímala nejvyšší podlaží ultramoderní budovy z chromu a zeleného skla na Kommendörsgatanu v luxusní stockholmské části Östenalm, nedaleko Christienova bydliště. Christien pokrčil rameny. „Povím vám všechno, co vím, ale bohužel toho moc není. Jeho původ je nejasný. Někteří ho prohlašují za Portugalce, jiní zase tvrdí, že pochází z Bolívie a další přísahají, že je to Čech. Ale ať je to jakkoliv, zjevil se doslova jako blesk z čistého nebe. Asi před deseti lety zřejmě vystupoval jako investiční prostředník ve službách Core Energy. Během té doby se firma rozrostla do obřích rozměrů a dneska je z ní nadnárodní moloch, který nakupuje a prodává veškeré druhy energie. Nikdo neví, jestli je do toho Nicodemo pořád zapojený. Naopak generální ředitel Core Energy Tom Brick je jako otevřená kniha. Narodil se v Londýně a vystudoval tam ekonomii. Nenechte se zmást, že nemá tituly, je to zatraceně chytrá hlava.“

39

„Vraťme se k Nicodemovi.“ „To je právě ten problém. Zdá se, že Nicodemo je s  Core Energy nerozlučně spjatý.“ „Nicodemo je terorista,“ řekl Bourne. „A  Core Energy je legální společnost, lídr na rostoucích energetických trzích.“ „To je právě věc, která nás s Donem Fernandem znepokojuje nejvíc a  už několik měsíců se jí snažíme přijít na  kloub. Dospěli jsme k  názoru, že Core Energy se blíží k  uzavření obchodu, který úplně změní pravidla hry. Díky němu získá na nových energetických trzích takovou výhodu, že jí to přinese desetinásobný zisk.“ Bourne pokrčil rameny. „Byznys je byznys, Christiene.“ „Ale ne, když za sebou zanechává smrt a zkázu.“ „Což je, předpokládám, Nicodemův part.“ Christien přikývl. „Ano, alespoň si to myslíme.“ „Víte jistě, že ten chlap doopravdy existuje?“ „Jak to myslíte?“ „Slyšel jste někdy o Domenicovi Scarfovi?“ Christien zavrtěl hlavou. „Byl to nechvalně známý boss filadelfské mafie ve čtyřicátých a padesátých letech dvacátého století. Za zády mu říkali ‚Malý Nicky‘, protože neměřil ani metr sedmdesát, ale jeho plné jméno znělo Nicodemo Domenico Scarfo.“ „Cože?“ Bourne odložil jídelníček. „Na  podobné věci jsem už několikrát v životě narazil. Vytvoří se nějaké jméno a opřede se legendou, kterou nejdřív živí mýtus, pak zvěsti a  šeptanda, někdy dokonce i vraždy spáchané bandou lidí pracujících pro ty, kteří to jméno přivedli na svět.“ Christien vzal z košíku uprostřed stolu teplý rohlík a začal si jej mazat máslem. „Pokud mám správné informace, váš původ je podobný.“ „Ano, identita Jasona Bournea skutečně vznikla tímhle způsobem.“ Bourne si usrkl šťávy z čerstvých pomerančů.

40

Christien nabral na  lžičku trochu brusinkového džemu. „A teď jste Jason Bourne.“ Bourne přikývl. „Je to tak. Identita je mocný obraz, který si často žije vlastním životem a  přináší nechtěné následky. Ale kdybych neztratil paměť…“ Christien zamyšleně pokýval hlavou. „A jsme zpátky u Alefa. Rozumím vám.“ Zakousl se do rohlíku a vzhlédl k číšníkovi, jenž přistoupil k jejich stolu. Povytáhl obočí a Bourne si objednal míchaná vajíčka s uzeným lososem, toast a další kávu. „Já si dám totéž,“ přidal se Christien. Když číšník odešel, Bourne se zeptal: „Vzali jste s Donem Fernandem v úvahu i možnost, že si Nicodema vymyslel Tom Brick, aby mohl beztrestně obcházet zákony?“ „Nicodemo existuje, věřte mi,“ odpověděl Christien. Bourne zvedl zrak. „Vy jste ho snad viděl?“ „Já ne, ale Don Fernando ano. Alespoň si to myslí.“ Mluvil o Donu Fernandu Hererrovi, svém někdejším obchodním partnerovi – průmyslníku, bankéři a  příteli, s  nímž Bourne také přišel do styku. „I kdyby to snad byla pravda, jisté je pouze to, že se potkal s někým, kdo se za Nicodema prohlašoval. To ještě neznamená, že Nicodemo skutečně existuje.“ „Měl bych k vám chodit na hodiny cynismu.“ „Pro někoho cynismus, pro jiného obezřetnost,“ odvětil Bourne. „Když je řeč o Donu Fernandovi, kde vlastně je? Nebylo by od věci promluvit si s ním.“ „Je mimo.“ „To mi nestačí, zkuste něco lepšího,“ odsekl Bourne. Tehdy dorazil číšník s  tácem. Oba mlčky vyčkali, až zase odejde, a pustili se do jídla. „Mám-li být upřímný,“ začal Christien, „požádal mě, abych o místě jeho pobytu nikomu neříkal.“ Bourne odložil vidličku a opřel se. „Musíte se rozhodnout. Stojíte s Donem Fernandem o moji pomoc, nebo ne?“

41

„Tak či onak, budete se muset vypořádat s touto rostoucí hrozbou, Společnost Core Energy nás lstí přiměla kapitálově vstoupit do  dolu na  vzácné zeminy Indigo Ridge v  Kalifornii. Pokud bychom to neudělali, koupila by ho od  Ameriky. To jsme nemohli připustit. Ale Core Energy vyvíjí aktivitu po celém světě. Skupuje doly na vzácné zeminy, uran, zlato, stříbro, měď, ale i na běžné kovy v Kanadě, Africe i Austrálii. V  příštích desetiletích hodnota těchto zdrojů prudce poroste, jelikož jednotlivé země budou muset postupně vyřazovat z  provozu stroje na  naftu, uhlí, a  dokonce i  na  zemní plyn. Ropa ve světě dochází. Dál tu máme uhlí, pokud ho jako energetický zdroj úplně neopustíme, všichni se udusíme karcinogenními zplodinami, které dnes zamořují velká města v Číně, Indii i Thajsku. Solární panely nemají dostatečný výkon, a pokud jde o ty slavné větrné turbíny, k výrobě jediné je zapotřebí téměř dvou set kilogramů vzácných zemin. Navíc větrník do auta nebo letadla jaksi nezabudujete. Hybridní automobily jsou také závislé na součástkách vyrobených ze vzácných zemin, a odkud podle vás berou elektřinu elektromobily?“ Christien zavrtěl hlavou. „Nicodemo nahlédl do  budoucnosti a tou je energie.“ „Ale firmu Core Energy přece řídí Tom Brick.“ „Jistě. Brick je oficiální tváří společnosti. Ale je celkem dobře možné, že dostává rozkazy od  Nicodema. To chce právě Don Fernando zjistit. Jestli je to pravda, Nicodemo se může volně pohybovat za  hranou zákona. Don Fernando ho pokládá za  prvního příslušníka nové generace teroristů. Může uzavírat kšefty ve stínech a šedých zónách, kam Brick a Core Energy sami nesmějí. Nástroje jsou různé: nepokryté podplácení, vydírání nebo jiné metody nátlaku. Nežene ho kupředu náboženství ani ideologie. Ovládněte trh hlavních palivových zdrojů příštího století a  celý svět vám bude ležet u  nohou. Jednou ranou zadusíte volný obchod a  ohrozíte hospodářství i  bezpečnost celých zemí. V  dnešní době nikdo nemůže

42

vybu­dovat zdatnou armádu beze zbraní se značným obsahem vzácných kovů.“ „Kam Don Fernando odjel?“ Christien také odložil příbor a otřel si ústa. „Jasone, jestli mě Don Fernando požádal, abych udržel místo jeho pobytu v tajnosti, měl k tomu dobrý důvod. Bál se, že byste se za ním rozjel.“ „Proč?“ Bourne se předklonil. „Kde je? Povězte mi to.“ Christien vzdychl. „Jasone, my teď musíme vyřešit jinou záhadu.“ „Nic takového. Řekněte mi to. Hned.“ Oba muži se chvíli probodávali pohledem. Christien nakonec sklopil oči k talíři. Zvedl nůž a vidličku a znovu se pustil do jídla. Mezi sousty nakonec pronesl jedinou větu: „Don Fernando se vydal hledat Džina, který ozařuje cestu.“ Rebeka zaplatila útratu, vstala a  vykročila ke  dveřím. Na poslední chvíli se otočila a sedla si ke stolu, který si vybral ten hubený muž. „Konec světa,“ řekl suše. Upřela na něj pohled. „Ani zdaleka.“ „Pro nás jo.“ „Myslíte Židy?“ „To taky.“ Měl podivuhodně hezké, bílé ruce s vystouplými klouby, jako by kosti měly každou chvíli protrhnout kůži. Černé oči, prořídlé vlasy neurčité barvy, ostré rysy: ústa připomínala řeznou ránu, nos byl ostrý jako nůž. Viděla ho jen jednou před lety, když ji po ukončení výcviku povolali do centrály Mosadu v  Tel Avivu. Mlčky tehdy přihlížel tomu, jak jí šéf oddělení sběru informací Dani Amit dává první úkol kariéry. Jeho tvář se jí však vryla do paměti a ani uběhlá léta ji nevymazala. Jmenoval se Ze’ev, hebrejsky vlk, i když vážně pochybovala, že se s tímto jménem narodil. „Máte štěstí, že jsem vás našel,“ řekl jí Ze’ev.

43

„Proč jako?“ Naklonila hlavu. Téměř roztomile si usrkl kávy. „Povolali Babyloňana.“ Rebeka pod chladným zevnějškem ucítila závan obav. Zaplašila je dřív, než se promění v nepokrytý strach. „Proč by to dělali?“ „O co vám sakra jde?“ obořil se na ni Ze’ev. Nejdřív si myslela, že úmyslně přešel její dotaz, ale vzápětí si uvědomila, že jí odpověděl otázkou. Otřásla svými šéfy tak silně, že vyvolala extrémní reakci. Zavrtěla hlavou. „Já vám nerozumím, Rebeko. Doteď jste měla hvězdnou kariéru. A pak si klidně přivedete Jasona Bournea do Dahr El Ahmar, přímo do srdce…“ „Zachránil mi život. Bez něj bych vykrvácela. Neměli jsme kam jít.“ Ze’ev se opřel a černýma očima si ji zamyšleně měřil. Uvažovala, nač asi myslí. „Prošla jste bezpečnostní prověrkou. Věděla jste, že Dahr El Ahmar podléhá utajení.“ Pohlédla mu do očí, ale mlčela. „A přesto…“ „Jak jsem řekla.“ Zavrtěl hlavou. „Plukovník Ben David touží po vaší krvi – a po Bourneově samozřejmě taky.“ „Neměla jsem tušení, že plukovník Bournea tak nesnáší.“ „Chcete říct, že k tomu nemá důvod?“ Na chvíli se nad tím zamyslela. „Možná má, ale v té době jsem nevěděla…“ „Ale jednu věc jste věděla moc dobře: že Dahr El Ahmar je přísně tajné zařízení. Bourne utekl a teď ví…“ „Nemáte páru, co ví,“ vmetla mu. „Strávil v  táboře necelých patnáct minut. Byl raněný a  bojoval o  život. Těžko měl čas na to, aby…“ „Tak zaprvé: Bourne je školený agent. Má oči a uši všude. Zadruhé: přinejmenším ví to, že Dahr El Ahmar existuje.

44

Zatřetí uprchl v  helikoptéře, což znamená, že nad areálem letěl.“ „To přece neznamená, že mu došlo, co se tady děje. Měl dost práce s tím, aby se vyhnul střele země-vzduch, kterou na něj vypálil Ben David.“ „Pokud jde o  plukovníka Bena Davida, k  Bourneově odsouzení mu stačí samotný fakt, že se v  Dahr El Ahmar vy­ skytl. Mám to ze spolehlivého zdroje, od Daniho Amita. Došlo k  tomu nejvážnějšímu narušení bezpečnosti. A  vy si po  tom všem navíc zmizíte. Rebeko, je vám snad jasné, co se jim teď honí hlavou.“ „Ty dvě události spolu vůbec nesouvisí.“ „Co jiného taky můžete říct?“ „Je to pravda.“ Zavrtěl hlavou. „Oni vám to neuvěří a upřímně řečeno ani já ne.“ „Hele…“ „Poslali na  vás Babyloňana, Rebeko. Jde vám po  krku.“ Vzdychl. „Existuje jediný způsob, jak ho zastavit.“ „Na  to zapomeňte,“ varovala ho. „To po  mně nemůžete chtít.“ Pokrčil rameny. „V tom případě mluvím s budoucí mrtvolou. Škoda.“ Hodil na stůl peníze a vstal. „Počkat.“ Shlížel na ni s výrazem, který pohnul něčím v jejím nitru. Horečně uvažovala. „Posaďte se.“ Zaváhal, ale pak jí vyhověl. „Je tu jedna věc…“ Zarazila se, jako by se najednou lekla. Slíbila si, že o tom, co se stalo v Dahr El Ahmar, nikomu neřekne. Odvrátila zrak a nervózně se hryzla do spodního rtu. „Tak o co jde?“ zeptal se Ze’ev a předklonil se. Smířlivý tón, v  němž možná zaznívala opravdová obava o  její osud, přiměla Rebeku otočit se zpátky. Tohle je ta pra­ vá chvíle, pomyslela si. Důvěřovat, nebo nedůvěřovat. Teď, nebo

45

nikdy. Samozřejmě však existovala i jiná cesta, kterou se mohla vydat. Zhluboka se nadechla a snažila se upokojit, téměř bolestné bušení jejího srdce však nedokázalo nic zmírnit. V ještě ne úplně zhojené ráně v boku jí začalo tepat. „Rebeko, podívejte, jsou jen dva důvody, proč někdo ve vaší pozici vezme roha. Ideologii můžeme dát pro dnešek stranou. Takže co zbývá? Peníze a sex.“ Mlčela jako zařezaná, on na ni však stále hleděl s velkým pochopením, snad i soucitem. „Můžu si tipnout? Ve vašem životě se v poslední době odehrála jediná změna – Jason Bourne. Mám pravdu?“ Pane Bože, zaúpěla v  duchu. On si myslí, že jsem zradila Mosad kvůli Bourneovi. Třeba by však mohla tuto mylnou představu využít. Prudce vstala a  otevřela dveře, ale jako by dostala facku od větrné smršti. Stála pod převisem střechy, který ji částečně chránil před jehličkami sněhu, ale vůbec ne před zuřivým větrem. Po chvíli ucítila, že Ze’ev také vyšel z restaurace a stoupl si vedle ní. „Tady stejně nemáte kam utéct,“ zvýšil hlas, aby přehlušil svist vichru. Teprve po  delším mlčení konečně řekla: „Máte pravdu.“ Zatvářila se provinile. „Je v tom Bourne.“ Ze’ev svraštil obočí. „Čím vás přesvědčil? Co udělal?“ „V  Damašku jsem s  ním strávila dvě noci.“ Pevně se mu zadívala do očí. „Co mi na to řeknete?“ Život v Treadstonu byl pro Dicka Richardse těžký. Zatímco v  Národní bezpečnostní agentuře platil za  uznávaného odborníka, jehož si vážil i sám prezident, nyní se ocitl v roli vyděděnce. Snášel to hodně špatně, na klidu mu nepřidávala ani jeho role dvojitého agenta. Pro práci v terénu se nehodil. Neměl chladnokrevnou povahu jako jiní agenti. S  ní se člověk musí narodit a  žádný výcvik to nenahradí. V  jádru byl

46

zbabělec, který se bojí fyzické bolesti. S tímto pokořujícím vědomím žil od svých třinácti let, kdy se na letním táboře stal obětí šikany jednoho staršího kluka, jenž jeho slabost vycítil. Místo toho, aby se Richards bránil, všechna příkoří trpně snášel. Na konci toho strašného léta podal násilníkovi ruku a řekl: „Všechno dobrý, jo?“ Oplátkou se mu dostalo jen samolibého úsměšku. Ta vzpomínka ho strašila až do jeho dospělosti, kdy se opakovala v  jiných podobách. Jeho intelektuální úspěchy někdy dokázaly tento niterný pocit nedostatečnosti zakrýt, nikoli však pokaždé, a rozhodně ne uprostřed noci – jako nyní, kdy pocit bezmoci z jeho srdce nedokázala vymýtit ani nazlátlá záře města. Seděl u počítače celé odpoledne a večer až do pozdní noci. Udělal si jen přestávku na toaletu a rychlé občerstvení z bistra, jídlo mu teď leželo v žaludku jako hromada kamení. Aniž by spustil oči z obrazovky, otevřel zásuvku, odšrouboval uzávěr lahvičky se žaludečními tabletami, hodil si jich hrst do úst a pak je ledabyle žvýkal. Přitom dál předstíral, že se honí za duchem ukrytým ve strohých informacích, které mu dali jeho nadřízení snad ze škodolibosti. Bylo to další z nekonečné řady ponížení, jež musel trpět. Na druhou stranu ho těšilo, že oni sami se o  Nicodema příliš nezajímají. Rozkaz musel přijít shora, což znamenalo, že Nicodema se snaží vypátrat ministr obrany Hendricks. Richards neměl ponětí, co je ten Nicodemo doopravdy zač. Věděl o  něm však mnohem víc než kdokoli jiný v Treadstonu. Jeho zájem se soustředil na  sérii čínských kyberútoků na státní, armádní i  firemní počítačové servery po  celém světě, jejichž cílem byl sběr přísně tajných dat. Právě na  nich celý den i večer pracoval. Párkrát už si myslel, že na něco přišel. Nechal se vést nitkami přes zabezpečovací systémy, probourával se do  šifrovaných souborů a  získával přístup k  jedné špičkově zabezpečené stránce za  druhou. Šik trojských koní a  červů, které sám vytvořil podle zcela přesných požadavků, mu umožňoval nahlížet na stránky v Rusku, Rumunsku,

47

Srbsku a nakonec i v Číně, kam se všechno sbíhalo. Každá cesta, po níž se vydal, se však nakonec změnila ve slepou uličku či falešnou stopu, takže po osmi hodinách usilovné práce se ocitl znova na začátku. Ale ne tak docela. Teď už věděl, kde nemá pátrat, a mohl tak změnit a následně zúžit vyhledávací parametry. Vstal, protáhl se a vykročil k neprůstřelnému oknu. Do skla byla vsazena drobná čidla vysílající elektronické signály, které efektivně rušily signál případných odposlouchávacích zařízení. Zadíval se na opuštěné ulice hluboko dole. Tu a tam projelo kolem osobní či nákladní auto. V mysli mu jako jedovaté býlí bezděčně vykvetly myšlenky na tátu a otčíma. Otec je opustil poté, co Richardsova matka oslepla. Tehdy mu byly čtyři. O  mnoho let později využil svých počítačových schopností k tomu, aby otce vypátral. Ten ho však zapřel a odmítl, že by ho byl zplodil. Pokud šlo o Richardsova otčíma, ten vstoupil do rozvrácené rodiny hlavně proto, aby mohl žít z matčiných peněz. Přitom matku zesměšňoval a  opakovaně ji podváděl s celým harémem ženských. Když se to Richards pokusil matce sdělit, nejenže mu neuvěřila, ale dokonce ho vztekle obvinila, že nechce přijmout jejího nového manžela. Teprve tehdy mu došlo, že o všem věděla, ale měla takový strach ze samoty, že všechno nechala být a že se stále hlouběji propadala do svého vlastního světa. Rychle se vrátil ke stolu. U okna si připadal jako zvíře zavřené v kleci uvnitř moderní pevnosti tajné organizace Treadstone. Jen mlhavě si uvědomoval, že opravdovým vězením je pro něj jeho vlastní život. Nevědomky si vybral stejné řešení jako jeho matka. Neustále se proměňující a fascinující svět internetu byl pro něj reálnější než cokoli jiného na světě. Protáhl si prsty, až klouby zapraskaly, a položil ruce na klávesnici. Potřeboval udělat něco konstruktivního. Rozhodl se uměle vyrobit informace o Nicodemovi, které by mohl předložit nadřízeným a snad si tím získat jejich přízeň. Pocítil starou známou touhu zavděčit se a tváře se mu rozhořely studem.

48

Zhluboka se nadechl. Soustřeď se, říkal si v  duchu. Udělej to, co umíš nejlíp. Každý malý úspěch ti zvedne náladu. Bylo mu jasné, že najít jediného člověka ve složitém internetovém bludišti je vždycky těžké. Věděl také, že žádný jedinec – dokonce ani duch – nemůže žít izolovaně jako ostrov. Musí mít nějaké kolegy, přátele, příbuzné, zkrátka nějakou infrastrukturu. I  kdyby dosud na  internetu nefiguroval, oni by se tam jistě objevili. A pak je tu skutečnost, že ten člověk vydělává velké peníze, alespoň podle kusých informací, které Richards obdržel. Peníze neexistují ve vzduchoprázdnu. Odněkud přicházejí a někam plynou. Ta místa mohou být dobře ukrytá, ale jsou. Trasy peněz existují na síti i ve skutečnosti. Richards si však uvědomoval, že nic z toho u Nicodema nemusí platit. Není třeba se obávat, snažil se upokojit zrychlený tep. Pomůže nepřímo najít Džina, který ozařuje cestu. S touto myšlenkou se vrátil k těm žalostným špetkám informací, které byly v deskách, podíval se na ně v novém světle a začal vymýšlet způsob, jak v kybernetickém prostoru vytvořit falešnou cestu. Jeho prsty jako by samy od  sebe začaly ťukat do  kláves. V příští chvíli už byl opět zcela ponořen do svého milovaného virtuálního vesmíru.

49

3 „Problém je v tom, že jste cestovala letadlem.“

„Jak to myslíte?“ Soraya zavrtěla hlavou. „Tomu nerozumím.“ Doktor Steen vzhlédl od  spisu, který obsahoval výsledky testů EEG a magnetické rezonance. „V Paříži jste utrpěla zranění, je to tak?“ „Ano.“ „A byla jste tam také ošetřena.“ Přikývla. „Přesně tak.“ „Nevarovali vás před rizikem spojeným s létáním?“ Soraya cítila, jak jí tluče srdce. Bilo příliš silně, jako by se vymanilo z hrudního koše a stouplo jí do hrdla. „Myslela jsem, že jsem zdravá.“ „To bohužel nejste.“ Doktor Steen se otočil v křesle, zapnul monitor počítače a  zobrazil výsledky magnetické rezonance mozku. Kývl k obrazovce a sdělil jí: „Máte subdurální hematom. Krvácí vám mozek, paní Mooreová.“ Soraye přejel mráz po zádech. „Viděla jsem výsledky minulého vyšetření a to nic takového neukazovalo.“ „Ano, ale mezitím jste letěla,“ řekl jí doktor Steen. Otočil se zpátky, ale obraz jejího mozku zůstal na monitoru jako strašlivá připomínka jejího vážného stavu.

50

Doktor Steen spojil ruce na  pracovním stole. Byl to muž středního věku, který si holil hlavu, aby nebylo vidět, že mu vypadávají vlasy. „Řekl bych, že původně šlo o mikroskopickou trhlinku, kterou předchozí magnetická rezonance nezachytila. Pak jste nasedla do letadla a…“ Jeho ruce se rozevřely. Soraya na chvíli zapomněla na strach a vybuchla: „Proč pořád naznačujete, že si za to můžu sama?“ „Neměla jste…“ „Mlčte, sakra.“ Neřekla to nahlas, ale bylo to tak překvapivé, že se lékař zaklonil a oněměl. „Takhle mluvíte se všemi pacienty? Co jste to za člověka?“ „Já jsem lékař a…“ „Správně,“ přerušila ho. „Lékař, ne člověk. Omlouvám se.“ Klidně ji sledoval a čekal, až vychladne. „Paní Mooreová, dlouholeté zkušenosti v oboru neurochirurgie mě naučily, že se nevyplatí lakovat diagnózu narůžovo. Čím rychleji pacient pochopí svůj stav, tím dříve můžeme začít společně pracovat na uzdravení.“ Na  chvíli se odmlčela, aby ovládla rozbouřené nervy, její srdce však stále pádilo jako splašený býk. Náhle ji bodlo v hlavě a  škubla sebou. Doktor Steen okamžitě obešel stůl a  přistoupil k ní. „Paní Mooreová?“ Mnula si bok hlavy. „Tak dost.“ Natáhl se po  telefonu. „Musíte ihned do  nemocnice.“ „Ne.“ Chytila ho za paži. „Prosím vás.“ „Vy zřejmě nechápete závažnost…“ „Práce je můj život,“ vysvětlila mu. „Paní Mooreová, tlak ve vašem mozku roste. Pokud ho nesnížíme, žádný život už mít nebudete. Nemohu dovolit…“ „Už je mi dobře. Bolest zmizela.“ Usmála se na něj, ale stálo ji to hodně sil. „Úplně. Jsem v pohodě.“ Doktor Steen se rozhlédl, přitáhl si k ní křeslo a posadil se. „Tak dobrá, oč tady doopravdy jde?“

51

„Co se stalo s tím přísným panem doktorem?“ „Dal jsem mu na chvíli volno.“ Chladně se pousmál. „Pa­ cientka mě potřebuje.“ „Myslím, že jsem vás potřebovala už ve  chvíli, kdy jsem vstoupila do vaší ordinace.“ Na nějakou dobu se odmlčela. Z vedlejší kanceláře uslyšela zvonění telefonu a pak zvýšený hlas, který vzápětí utichl. Doktor Steen jí jemně poklepal na zápěstí, aby si získal její pozornost. „Musíme vyřešit váš fyzický problém, ale to se nám nepodaří, dokud se nevypořádáme s tím druhým.“ Pomalu a sotva znatelně k němu zvedla oči. „Mám strach,“ vydechla. Zdálo se, že se mu svým způsobem ulevilo. „To je naprosto normální, z toho si nic nedělejte. Pomůžu vám…“ „O sebe ne.“ Zmateně se na ni podíval. „O svoje dítě,“ vysvětlila mu Soraya. „Jsem těhotná.“ „Jak se cítíte?“ zeptal se Bourne, když vstoupil do pokoje, kde se zotavoval Alef. „Fyzicky už líp.“ Nemocný seděl na  lůžku a  snažil se číst noviny Interna­ tional Herald Tribune, které mu někdo dal, ale očividně mu to činilo potíže. Bourne položil černou, koženou aktovku a pohlédl na stránku plnou zpráv o akciových trzích, fúzích firem, čtvrtletních výsledcích a podobně. „Nemůžete pořádně zaostřit?“ Alef pokrčil rameny. „Chvíli to jde a pak se obraz zase rozmaže. Podle doktorů to není nic neobvyklého.“ „Vidíte tam nějaké firmy, které vám patří?“ „Cože?“ Alef se rozpačitě zasmál. „Ne, ne, jen se snažím zvyknout si na menší písmenka.“ Bourne mu sebral noviny, otevřel aktovku a položil Alefovi do klína ruční zbraň. Než stačil otevřít ústa, Bourne na něj vybafl: „Co je to?“

52

Alef předmět zvedl. „Pistole Glock devatenáct ráže devět milimetrů.“ Zkontroloval zásobník a  viděl, že je prázdný. Podíval se okem podél zbraně. Profesionál. Bourne si zbraň zase vzal a podal mu jinou. „A tohle?“ „Kompaktní pistole CZ-USA 75B.“ „Kolik se do ní vejde nábojů?“ „Deset.“ Bourne mu pistoli odebral a  vtiskl mu do  ruky mnohem menší zbraň. „Víte, co to je?“ Alef ji potěžkal. „Pistole Para-Ordnance Warthog WHX1045R, slitinová úprava, ráže .45 ACP, kapacita deset nábojů, jednočinná spoušť.“ Ohromeně vzhlédl k  Bourneovi. „Jak to všechno vím?“ Místo odpovědi mu Bourne vytrhl zbraň z ruky, hodil mu časopis otevřený na  detailní fotografii a  rusky ho požádal: „Pažalsta, skažítě mně, što tam izobraženo.“ Prosím vás, řekněte mi, co je tam zobrazeno. „Puška Dragunov SVD-S se sklopnou pažbou a polymerovým příslušenstvím.“ Přejel snímek ukazovákem. „Zbraň odstřelovačů.“ „Dobrá, špatná nebo jaká?“ naléhal Bourne. „Velice dobrá,“ odvětil Alef. „Jedna z nejlepších.“ „Co ještě mi o ní povíte?“ přešel Bourne opět do angličtiny. „Už jste z ní někdy vystřelil?“ „Vystřelil?“ Alef se zatvářil rozpačitě. „Já… já nevím.“ „A co z glocku nebo z warthogu?“ Alef zavrtěl hlavou. „Nevzpomínám si.“ „Okamžitě jste je poznal.“ „Ano, já vím, ale… jak je to možné?“ Zatímco si mnul spánky, Bourne sbalil všechny zbraně. „Co to sakra znamená?“ „To znamená, že je čas zjistit, jestli vám návrat do Sadelögy neosvěží paměť,“ odpověděl Bourne. „Mám pro tebe novinku,“ zahlaholil Peter Marks, když Soraya prošla bezpečnostními dveřmi v sídle organizace Tread-

53

stone. „Náš kamarád Richards tvrdí, že Džin, který ozařuje cestu, přece jen není přelud. Prý skutečně existuje.“ „Vážně?“ Soraya setřásla kabát z ramen a vykročila ke své kanceláři. „Jo.“ Peter s ní držel krok. „A představ si, že dokonce přišel i se jménem – sice to není jisté, ale stejně… Jmenuje se Nicodemo.“ „Hm.“ Přehodila plášť přes topení a posadila se ke  stolu. „Asi bude nejlepší promluvit si s Richardem Richardsem.“ „Ale teď ne. Nechci ho vyrušovat ze soustředění. Je do toho zažraný.“ Ohlédl se po  Richardsově pracovišti. „Myslím, že na tom dělal celou noc.“ Pokrčila rameny a  vytáhla z  přihrádky kupku papírů. Obsahovaly přepisy nočních ústních hlášení jejích agentů na Blízkém východě: v  Sýrii, Libanonu, Somálsku a  podobně. Otevřela první desky a dala se do čtení. Peter si odkašlal. „Tak jak bylo u doktora?“ Vzhlédla, nasadila úsměv a  odpověděla: „Všechny testy dopadly dobře. Je to jen únava.“ Pokrčila rameny. „Myslí si, že jsem se vrátila do práce dřív, než jsem měla.“ „S tím bych souhlasil,“ poznamenal Peter. „Nepřipadáš mi ve své kůži. Tohle nejsi ty.“ „Ne, a kdo tedy?“ Jejímu chabému pokusu o  vtip se nezasmál. „Běž domů, Sorayo. Odpočiň si.“ „Já nechci jít domů. Po tom všem, co se stalo, a po nuceném vylehávání v posteli je pro mě práce tím nejlepším lékem.“ „Já to vidím jinak a tvůj lékař taky. Vezmi si pár dní volna. Natáhni se a buď v klidu.“ „Petere, já se doma zblázním.“ Přikryl jí ruku dlaní. „Nenuť mě zatahovat do  toho Hendrickse.“ Chvíli na něj hleděla, pak přikývla. „Dobře, ale chci, aby to zůstalo mezi námi.“ Usmál se. „Můžeš se spolehnout.“

54

„A když se objeví něco důležitého, dáš mi vědět.“ „To víš, že ano.“ „Volej mi na  mobil, pevná linka v  mém bytě zase nefunguje.“ Přikývl. Očividně mu spadl kámen ze srdce, že se podvolila. „Jak si přeješ.“ „Tak fajn.“ Nadechla se. „Dej mi jen minutku, abych dočetla jedno hlášení, pak ti všechno předám.“ Když vstal, tiše mu řekla: „A nespouštěj Richardse z očí, platí?“ Peter se sklonil. „Jasně.“ Vykročil ke dveřím její kanceláře a tam se otočil. „Udělej, co jsme si řekli, jasný?“ „Jasný.“ Soraya vyprovodila Petera pohledem do  jeho kanceláře na  druhé straně chodby, pak dočetla zprávu, naškrábala na okraj pár poznámek pro Petera, posbírala spisy a chystala se mu je odnést. Přitom však zahlédla desky obsahující hlášení od agentů v Egyptě. Vzpomněla si na Amúna a hned ji začalo pálit v očích. S pocitem zlosti i hlubokého smutku si otřela slzy hřbetem ruky. Několikrát se zhluboka nadechla, vstala a zanesla spisy Peterovi. Cestou do  přízemí se pak podívala na  hodinky. Bylo pár minut před polednem. Stiskla na  mobilu tlačítko rychlého vytáčení a zavolala Delii Traneové, specialistce na trhaviny Úřadu pro alkohol, zbraně, tabák a  výbušniny. V  minulosti, během Sorayina působení u CIA, úzce spolupracovaly na několika případech a kromě toho byly dobré kamarádky. „Rayo, jak se máš?“ „Potřebuju s tebou mluvit,“ oznámila jí Soraya. „Nezajdeme na oběd?“ „Dneska? Něco mám, ale přehodím si to. Děje se něco?“ Soraya jí sdělila, kde a  kdy se setkají, a  zavěsila. Nehodlala to řešit po  telefonu. O  čtyřicet minut později vstoupila do  španělské restaurace Jaleo v  Sedmé ulici. Delia už seděla u stolu blízko oken, a když Sorayu spatřila, srdečně se usmála a zamávala na ni.

55

Deliina matka byla Kolumbijka pocházející z aristokratické rodiny v Bogotě a dcera zdědila ohnivou krev její rodinné větve. Měla světlé oči, ale pleť stejně snědou jako její přítelkyně. Zde však veškerá podobnost mezi těmi dvěma končila. Delia nebyla zdaleka tak hezká jako Soraya, měla chlapeckou postavu, krátce střižené vlasy a  silné ruce. V  práci proslula svým přímočarým, věcným přístupem, k  Soraye se však chovala úplně jinak. Delia vstala a obě ženy se objaly. „Musíš mi všechno povědět, Rayo.“ Soraya se nejistě usmála. „Proto jsem ti zavolala.“ Posadily se proti sobě. Soraya si objednala koktejl Virgin Mary. Delia si dala caipirinhu, nápoj z brazilské třtinové pálenky cachaca. Soraya se rozhlédla po  lokále a  s  potěšením viděla, že se plní lidmi. Sílící ruch jako by kolem nich tvořil stěny. „Doktora překvapilo, že to na mně není vidět, i když jsem už na začátku druhého trimestru. Říkal, že to skoro vždycky pozná.“ Delia zabručela. „Kecy mužských o tom, jaký mají čich na těhotenství, mám nejradši.“ „V tomhle jsem po mámě, takže mi břicho naroste možná až v pátém nebo šestém měsíci.“ Uprostřed hlučného sálu se mezi nimi nakrátko rozhostilo ticho. Do  restaurace přicházeli stále noví hosté a  ti původní měli čím dál bujařejší náladu. Jejich smích byl až příliš hlasitý a obtěžující. Delia vycítila, že se Soraya v tomto prostředí necítí dobře, a  vzala ji za  ruku. „Neboj, Rayo, já nedovolím, aby se tobě nebo dítěti něco stalo. Rozumíš?“ Soraya se vděčně pousmála, a hned zase zvážněla. „Přišly výsledky testů. Mám subdurální hematom.“ Delia zatajila dech. „Jak se to projevuje?“ „Asi jako když pomalu uchází pneumatika. Ale ten tlak…“ Sorayana na  chvíli odvrátila pohled. „Doktor Steen si myslí, že bych měla jít na operaci. Chce mi vyvrtat díru do hlavy.“

56

Delia jí stiskla ruku pevněji. „To mě vůbec nepřekvapuje. Chirurgové chtějí jen řezat a šít.“ „Tentokrát má ale možná pravdu.“ „Necháme to posoudit jiným lékařem. Víc hlav víc ví.“ „Magnetická rezonance mluví jasně,“ řekla Soraya. „I  já jsem tam ten problém viděla.“ „Hematom se může sám vstřebat.“ „Ten můj snad předtím mohl, ale bohužel jsem letěla letadlem. Cesta z Paříže ho rozdráždila a teď…“ Delia spatřila v Sorayiných očích strach. „Teď co?“ Soraya se zhluboka nadechla a zase vydechla. „U těhotných žen se chirurgické zákroky dělají jen v naléhavých případech, protože plod neohrožuje jen samotná operace, ale i narkóza.“ V očích se jí zaleskly slzy. „Delie, jestli se něco stane…“ „Nic se nestane.“ „Jestli se něco stane,“ zopakovala Soraya, „na prvním místě je zdraví matky. Pokud nastanou komplikace, uměle vyvolají potrat.“ „Ale ne!“ Její bezmocné zvolání téměř zaniklo v ruchu restaurace. Vzápětí se však Deliina tvář rozjasnila. „Ale proč myslet hned na nejhorší?“ „Já na to myslet musím. Je ti asi jasné proč.“ Delia se k ní naklonila blíž. „Víš to naprosto jistě?“ „Spočítala jsem si to. Dny a menstruační cykly nelžou, ales­ poň ty moje ne. O otci nemůže být pochyb.“ „To znamená…“ „Přesně tak.“ Vtom obě ženy vzhlédly: u stolu se objevil číšník. „Už máte vybráno, dámy?“ Když Ilan Halevy, známý spíše jako Babyloňan, dostal od Daniho Amita nový úkol, odletěl z Tel Avivu do Bejrútu. Prokázal se falešným argentinským pasem, který mu zajistil

57

Mosad. Z  Bejrútu zamířil soukromým letadlem do  Sidonu a odtud pak džípem do tábora Dahr El Ahmar. Když Babyloňana uvedli do Ben Davidova stanu, plukovník se právě holil. Vůbec se neotočil, jen se na zabijáka podíval v zrcadle a pak zase pokračoval v prohlížení své namodralé tváře. Od vnějšího koutku levého oka se mu až k ušnímu lalůčku táhla výrazná jizva. Byla ohnivě rudá, a tedy poměrně čerstvá. Mohl si s  ní dojít na  plastickou operaci, ale neudělal to. „Kdo ví, že jste tady?“ zeptal se Ben David bez dlouhých úvodů. „Nikdo,“ odtušil Babyloňan. „Ani Dani Amit?“ Babyloňan se na něj pevně zadíval. Nehodlal svou odpověď opakovat. Ben David oddálil břitvu od kůže, smyl z břitvy holicí krém s vousy a kývl. „Tak dobře. Můžeme si promluvit.“ Pečlivě osušil břitvu a  složil ji. Pak vzal ručník a  otřel si tvář dosucha. Teprve tehdy se otočil k Babyloňanovi čelem. „Zabíjení se k vám hodí.“ Po  Babyloňanově tváři se zvolna rozlil úsměv. „Taky vás rád vidím.“ Oba muži se krátce, ale pevně objali, a hned od sebe zase odstoupili, jako by se to důvěrné gesto vůbec neodehrálo. Byli profesionálové a měli před sebou smrtelně vážný problém. „Poslali mě na Rebeku.“ Ben Davidovi se v očích mihlo cosi temného, hned to však zase zmizelo. „Vím, že to pro vás není snadné,“ pokračoval Babyloňan. „Tak to jste jediný.“ „Proto jsem tady.“ Babyloňan hleděl na Ben Davida se zvědavým výrazem. „Co ode mě chcete?“ „Chci, abyste svůj úkol splnil.“ Babyloňan naklonil hlavu. „Opravdu?“ „Ano,“ odpověděl Ben David. „Vím, co pro vás ta holka znamená.“

58

„A víte, co pro mě znamená tenhle projekt?“ „Samozřejmě,“ odvětil Babyloňan. „V tom případě víte, co je pro mě hlavní.“ Babyloňan si jej chvíli měřil. „Musela vás něčím strašně naštvat.“ Ben David se odvrátil a začal si vzorně po vojensku rovnat holicí náčiní. Babyloňan ho chvíli pozoroval a  poté řekl: „Tyhle rituály děláte, jen když jste extrémně nervózní.“ Plukovník ztuhl a oddálil prsty od nástrojů. „Nezapírejte,“ dodal Babyloňan. „Dobře vás znám.“ „A já zase vás,“ zavrčel Ben David a znovu se k němu otočil čelem. „Ještě nikdy jste v akci neselhal.“ „To není tak docela pravda.“ „Ale víme to jen my dva.“ Babyloňan přikývl. „To je fakt.“ Ben David k němu udělal krok. „Rebeka se zapletla s Jasonem Bournem.“ „Aha,“ odtušil Babyloňan. „O  téhle komplikaci mě Dani Amit neinformoval.“ „On o ní neví.“ Babyloňan na Ben Davida chvíli jen zíral. „Proč jste mu to neřekl?“ „Protože Bourne není jeho věc.“ „Jinými slovy, Bourne je vaše věc.“ Ben David se k nájemnému vrahovi přiblížil o další krok. „A teď i vaše.“ „Proto jste si mě zavolal.“ „Hned jak jsem se dozvěděl o vašem úkolu.“ „Ovšem,“ řekl Babyloňan. „A jak přesně jste se o něm dozvěděl? Pokud se nemýlím, ví o tom jedině Dani Amit a ředitel.“ Plukovník Ben David roztáhl ústa do úsměvu. „Takhle je to lepší. Pro nás všechny.“

59

Zdálo se, že Babyloňan to uznává. „Takže vám jde o Bournea.“ „Přesně tak.“ „A Rebeka?“ „Co je s ní?“ vyhrkl plukovník Ben David ostře. „Vím, jak vám asi je…“ „Hleďte si podstatných věcí. Nesmíte zavdat Amitovi sebemenší důvod k podezření. Musíte jeho rozkaz splnit.“ Babyloňan se na  něj podíval s  jistým soucitem. „Musí to pro vás být těžké.“ „O mne si nedělejte starosti,“ odsekl Ben David. „Já už si nějak poradím.“ „Takže jedeme podle plánu.“ „Do posledního písmenka.“ Babyloňan přikývl. „Tak já zase půjdu.“ „To bude nejlepší.“ Když zabiják odešel, plukovník Ben David se na sebe zadíval do zrcadla. Pak vykročil, zvedl břitvu a vztekle s ní mrštil. Zrcadlo se roztříštilo a s ním i Ben Davidův odraz.

60

4 T

en velký, statný muž s kulatými rameny připomínal medvěda. V šedém obleku střiženém na míru, na který by mnozí jeho poskoci vydělávali přes rok, stál na sluncem zalitém náměstí Svornosti v Paříži. Neutuchající povyk turistů zněl jeho uším jako tlukot hejna datlů. Nekonečný proud aut plynoucí kolem betonového ostrůvku, na němž se nacházel, mu připomínal smrt. Ta se také neúprosně žene kolem a člověk se s ní střetne až ve chvíli, kdy ho čelně srazí. Pomyslel na promarněné dny svého mládí, kdy ještě nevěděl, čí je, a neuměl pracovat se svou vnitřní silou. Ten čas už mu nikdo nevrátí. Náměstí Svornosti pro něj bylo při pobytech v Paříži oblíbeným místem setkání. I proto, že z něj dýchala smrt. Právě tady během neblaze proslulé Vlády teroru gilotina usekla hlavu Marii Antoinettě, mezi mnoha jinými, vinnými i nevinnými. Vláda teroru. Regne de la Terreur. Ta slova mu zněla sladce v jakémkoli jazyce. Otočil hlavu a uviděl ji kráčet přes širokou ulici, kde na semaforu právě naskočila zelená. Měla neuvěřitelně dlouhé nohy. Ukrytá v  houfu turistů si ho všimla, ale nedala to najevo a nerušeně pokračovala ke druhé straně 3300 let starého egyptského obelisku oslavujícího vládu Ramsese II. Monument, který Francii v  roce 1829 daroval osmanský místokrál Muhammad Alí, původně vévodil vchodu do  chrámu v  Lu-

61

xoru. Šlo tedy o  velice cenný historický objekt. To se statnému muži honilo hlavou, zatímco se kolem něj míhali turisté, kteří mu věnovali sotva zběžný pohled. Historie světa nyní každým dnem mizí pod horami digitálního odpadu z internetu, sledovaného miliony lidí na smartphonech nebo iPadech. Život Britney Spearsové, Angeliny Jolie a Jennifer Anistonové zajímají dnešní masy víc než Marcel Proust, Richard Wagner nebo Victor Hugo, pokud by jim tedy jména těchto ctihodných mužů vůbec něco řekla. Muž měl sto chutí si odplivnout, ale ovládl se. Místo toho se usmál a protáhl se mezi lidmi na druhou stranu obelisku, kde stála Martha Christiana s  rukama v  kapsách černo-červeného tříčtvrtečního kabátku L’Wren Scott, pod nímž vykukovala temně švestková semišová sukně od stejné návrhářky, zdůrazňující její oblé tvary. Když ho ucítila u  svého levého ramene, neotočila se, jen tím směrem naklonila hlavu. „Ráda tě vidím, příteli,“ řekla. „Jak je to dlouho?“ „Příliš dlouho, chérie.“ Její plné rty se vyklenuly do úsměvu Mony Lisy. „Lichotíš mi.“ Štěkavě se zasmál. „To není potřeba.“ Měl pravdu: byla to mimořádně krásná žena, tmavovlasá, hnědooká, tváří i temperamentem typická jižanka. Čišel z ní oheň a  kuráž. Dobře znala svou cenu a  věděla, co chce. Její svéhlavost obdivoval, i když se ji už mnohokrát pokusil zkrotit. Nikdy se mu to nepodařilo, což ho svým způsobem těšilo. Pokud by se mu podařilo Marthina ducha zlomit, nebyla by mu ani z poloviny tak užitečná. Ve vzácných chvílích nečinnosti si občas kladl otázku, proč se ona k němu pořád vrací. Nic ji k tomu nenutilo. Koneckonců, ona by se stejně k ničemu přinutit nenechala – to zjistil už při jejich druhém setkání. Odvrátil mysl od těch dávných dob a vrátil se k naléhavé záležitosti, která si vyžádala dnešní schůzku. Martha se opírala o masivní obelisk. Na nohou, překřížených u  drobných kotníků, se jí jasně leskly luxusní boty od Louboutina.

62

„Když jsem byl mladý, věřil jsem, že co životu dám, to mi vrátí. Jako by život byl spravedlivý, předem daný a  nemohl mi klást do  cesty netušené překážky. Není divu, že jsem šel od porážky k porážce. Nakonec jsem toho už měl dost a musel si přiznat, že jsem úplně vedle. Nevěděl jsem o životě zhola nic.“ Vyklepal cigaretu z  krabičky, nabídl jí a  pak si vzal sám. Nejdřív zapálil jí, pak sobě. Když se k  Marthě naklonil, ucítil její parfém s citrusovými a skořicovými tóny. Něco hluboko v  jeho nitru se zachvělo. Především skořice pro něj měla zvláštní erotický náboj. Zaplavilo ho mnoho vzpomínek na intimní chvíle, ale hned je odehnal. Narovnal záda, naplnil plíce nikotinem, jako by se tím mohl odříznout od minulosti, a pokračoval. „Uvědomil jsem si, že život se mě snaží vést. Že mi dává lekce, díky nimž můžu nejen přežít, ale být taky úspěšný. Došlo mi, že musím odložit svou hrdost, smířit se s překážkami a naučit se je zdolávat, ne se od nich odvracet. Protože cesta k úspěchu vede jen přes překážky. To platí pro všechny lidi.“ Martha Christiana ho mlčky poslouchala a  s  vážným výrazem hltala každé slovo. To se mu na  ní líbilo. Nebyla tak zahleděná do sebe, aby neslyšela důležité věci. Samotná tato vlastnost ji odlišovala od mas. Byla jako on. „Každá překážka člověka trochu změní,“ řekla konečně. „Změna, nebo smrt, tak zní přece naše heslo, ne? Jak se změny vrší, nastává metamorfóza. A člověk je najednou jiný.“ „Víc, než by si kdy pomyslel.“ Přikývla a upřela pohled na řady kaštanů lemující široký a  dokonale rovný bulvár Champs-Elysées. „A  teď jsme tady a znovu čekáme, až padnou stíny.“ „Omyl, ty stíny jsme my.“ Martha Christiana s úsměvem přikývla. „Pravda.“ Několik minut pak v  přátelském tichu kouřili uprostřed proudů lidí a aut. V dálce se na konci Elysejských polí vyjímal Vítězný oblouk, zářící jako Marthiny střevíčky.

63

Muž nakonec odhodil nedopalek a rozšlápl jej podpatkem. „Máš auto?“ „Čeká jako obvykle.“ „Dobře.“ Kývl a pak si s mlasknutím olízl rty. „Mám problém.“ Pracovní část jejich rozhovorů začínal vždycky stejným způsobem. Ten rituální úvod ho uklidňoval. Nějaké problémy měl vždycky, ale málokdy s nimi chodil za Marthou Christianou. Její zvláštní schopnosti si šetřil na  věci, které by nikdo jiný vyřešit nedokázal. „Muž, nebo žena?“ zeptala se Martha Christiana. Vytáhl z náprsní kapsy fotografii a podal ji Marthě. „Podívejme, to je ale švihák!“ Ohnula rty do úsměvu. „To si nechám líbit. „Výborně.“ Zasmál se a  předal jí drobný flashdisk. „Jsou tam všechny podstatné informace o objektu, i když vím, že si ráda děláš průzkum sama.“ „Občas. Nechci zapomenout ani na  zdánlivě nepodstatné maličkosti.“ Podívala se na něj. „A kde ten Don Fernando Hererra v současné době pobývá?“ „Je v pohybu.“ Usmál se a odhalil část zubů. Měly barvu slonoviny a připomínaly kameny čínské stolní hry mahjong. „Pátrá po mně.“ Martha Christiana povytáhla obočí. „Na  zabijáka nevy­ padá.“ „Taky není.“ „O co mu tedy jde? A proč ho chceš zlikvidovat?“ Vzdychl. „Jde mu o všechno. Don Fernando ode mě chce získat něco mnohem cennějšího než můj vlastní život.“ Martha Christiana se k němu konečně obrátila čelem. V tváři měla vepsané obavy. „A copak to je, guapo?“ „Moje dědictví.“ Vyfoukl vzduch z  úst. „Chce mi vzít všechno, co mám a co kdy budu mít.“ „To mu nedovolím.“

64

Usmál se od ucha k uchu a dotkl se hřbetu její ruky tak lehce, jako by kolem přelétl motýl. „Martho, až skončíš, někoho pro tebe pošlu. Mám pro tebe jednu speciální zakázku.“ Martha Christiana opětovala jeho úsměv a  odlepila se od obelisku. „Don Fernando Hererra dostane, co si zaslouží.“ „Já vím.“ „Ta věc s  Bournem je strašně hloupá a  nebezpečná,“ řekl Ze’ev. „Nestojí za to. Zaplatíš za ni životem. Ben David se o to postará.“ Rebeka mlaskla jazykem o patro. „Trmácel ses až z Tel Avivu jen proto, abys mi tohle řekl?“ „Snažím se ti pomoct. Copak to nechápeš?“ Přimhouřila oči v  záři slunce vykukujícího z  potrhaných mraků, jež zbyly po  předchozí bouři. Kráčeli čerstvým sněhem a voda před nimi měla perlově šedý odstín, jako by byla pokračováním strmě se svažující oblázkové pláže. Pohybovali se v  kruzích, nebo to tak alespoň vypadalo. Okolní krajina byla posetá vesničkami plnými modrých střech. Tu a tam bylo vidět lidi odhazující sníh před domem. Chtěla se vrátit do Sadelögy, ale Ze’ev jí to zkomplikoval. Věděla, že musí najít způsob, jak jeho přítomnosti využít ve svůj prospěch, ale měla na to velice málo času. „Kladu si otázku, co z toho máš.“ Zapraskal klouby svých velkých prstů. Neměl rukavice. Ruce měl bílé jako mrtvola. I když Ze’ev sloužil v Tel Avivu, patřil k  mužům plukovníka Ben Davida. Už to samo o  sobě z  něj činilo nebezpečného člověka. Pokud však měla věřit tomu, co slyšela v  Dahr El Ahmar, existovaly i  jiné důvody, proč si na něj dávat dobrý pozor. „Z čeho?“ zeptal se. „Vsadím se, že ta tvoje pomoc by se Amitovi ani řediteli moc nelíbila.“ Protáhl si bělostné prsty. Byla to ukázka síly, nebo varování? „Ani jeden z nich o tom neví a tak to zůstane.“

65

Upřela na něj nedůvěřivý pohled, až nakonec vzdychl. „Tak dobře, povím ti pravdu. Od té doby, co se Ilan Halevy vyšvihl, mi jde po krku.“ Ilan Halevy, Babyloňan. „Proč?“ Ze’ev vydechl nosem jako kůň, frkající v  příliš krátkých opratích. „Pokusil jsem se ho dostat z Mosadu. Bylo to na začátku jeho kariéry. Choval se jako neřízená střela. Když se trochu otrkal, dělal si všechno podle sebe, a ne podle Mosadu.“ „Zdá se, že jsi šlápl vedle.“ Ze’ev přikývl. „A on mi na to nikdy nedovolí zapomenout. Nebude spokojený, dokud mě nevystrnadí.“ „Ilan Halevy neví, co to je být spokojený.“ „Ale stejně…“ Kývla. „No dobře, takže vy dva se nemůžete vystát. Co to má společného se mnou?“ „Chci, aby narazil.“ „Víc než to.“ „Ano. Chci, aby padl na hubu. Aby zažil neúspěch, ze kterého už se nevyhrabe.“ Rebeka se na chvíli zamyslela. „Máš plán.“ Na rtech mu zahrál úsměv, který hned zase zmizel. „Získat ho na svou stranu nepřipadá v úvahu. Sám jsi to naznačil.“ „Přesně tak, to by byla naprostá ztráta času. My ho místo toho přilákáme do Sadelögy.“ „A pak?“ „Pak budeme čekat.“ Washingtonská redakce Politiky jako obvykle sídlila v  E Street. Cestou výtahem do šestnáctého podlaží ve společnosti hrstky mužů v oblecích, bavících se o opcích, maržích a forexových strategiích, se Soraya snažila nepřemýšlet. Jakmile se dveře otevřely, přinutila se vystoupit a  zamířila přímo k  zakřivenému pultu recepce, tvořenému pláty masivního javoru a nerezové oceli.

66

„Je tam Charles?“ zeptala se recepční Marshy. „Ano, paní Mooreová,“ odvětila Marsha s  dokonale profesionálním úsměvem. „Zavolám mu a  vy se zatím můžete posadit.“ „Děkuji, postojím.“ Marsha na  ni stroze kývla a  vytočila Charlesovu linku. I  přes tak krátkou vzdálenost Soraya slyšela jen nezřetelné mumlání. Při čekání se rozhlédla po  recepci, i  když ji dobře znala. Všude kolem se na stěnách vyjímaly laminované diplomy, připomínající články oceněné Peabodyho či Pulitzerovou cenou. Do  oka jí padl skvělý článek o  mocné, ale málo známé arabské teroristické skupině v Sýrii, který Charles napsal před dvěma lety. Nebylo na tom nic překvapivého, právě díky němu si totiž Charles získal její pozornost. Navštívila ho s cílem zjistit, z jakých zdrojů čerpal, to se jí však nepodařilo. V  tu chvíli jako vždycky vycítila jeho přítomnost, zvedla hlavu a sladce se usmála. Měl vysokou, štíhlou postavu a hlavu mu zdobily neposlušné, předčasně zešedivělé vlasy. Byl jako ze škatulky: zakázkový oblek v  barvě půlnoční modři, decentní šedá košile a kravata v tlumených tónech. Jakmile ji spatřil, kývl na ni, z jeho úsměvu však vyzařovala jakási nervozita, která Sorayu znejistila. Zalitovala, že sem vůbec chodila. Nejraději by se otočila, znovu nastoupila do výtahu a už ho nikdy neviděla. Místo toho se nechala vzít jemně kolem pasu a odvést chodbou do  jeho rohové kanceláře. Těsně předtím, než vstoupila dovnitř, si vpravo ode dveří všimla destičky nápisem: CHARLES THORNE, ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA. Zavřel za sebou dveře. Musím to vyřídit co nejrychleji, než ztratím nervy, pomyslela si. „Charlesi,“ začala, když se posadila. „Dobře, že jsi přišla.“ Zvednutím ruky ji zarazil a pak opatrně a rozvážně zatáhl žaluzie. „Sorayo, než něco řekneš…“ Panebože, zaúpěla v duchu. On mi začne vykládat, že miluje svoji ženu a já to musím pochopit. Jen to ne! Prosím, teď ne!

67

„Musím ti říct něco velice vážného a důvěrného. Můžu?“ Už je to tady. Polkla těžce. „Ano, samozřejmě.“ Zhluboka se nadechl a  pak pisklavě vydechl. „Vyšetřuje nás FBI.“ Srdce jí poskočilo v hrudníku. „Nás?“ „Politiku jako obvykle. Marchanda.“ Vydavatele. „Davi­ doffa.“ Šéfredaktora. „Mě.“ „To… to nechápu.“ Ve spáncích jí začalo nepříjemně tepat. „Kvůli čemu?“ Charles si přejel rukou přes tvář. „Kvůli odposlechům – konkrétně obětí trestných činů, slavných osobností, newyorské policie, některých politiků…“ Zaváhal. V očích se mu zračila bolest. „A obětí jedenáctého září.“ „Děláš si legraci?“ „Bohužel ne.“ Polilo ji horko, jako by dostala tropickou horečku. „Ale… je to pravda?“ „My dva…“ Odkašlal si. „Musíme se rozejít.“ „Ale ty…“ Zavrtěla hlavou. Zvonilo jí v  uších. „Jak jsi mohl…?“ „Já ne, Sorayo. Přísahám, že já jsem to nebyl.“ On mi neodpoví, pomyslela si. Sám mi to neřekne. A při pohledu do Charlesových očí znovu uslyšela jeho hlas: „Musíme se rozejít.“ Zavrávorala, zadní částí kolen vrazila do  křesla a  ztěžka dosedla. „Sorayo?“ Nevěděla, co má říct a  co si myslet. Měla problémy normálně dýchat. Během jediné vteřiny se její svět obrátil vzhůru nohama. Teď se rozejít nemůžou. To je vyloučeno. Náhle si vzpomněla na večeři, kterou měla s Delií den poté, co potkala Charlese. „Zešílela jsi?“ vykulila na  ni Delia oči. „Charles Thorne? Vážně? Víš vůbec, koho má za manželku?“ „Samozřejmě,“ přitakala Soraya.

68

„A přesto…?“ Delia se nevěřícně odmlčela. „Nemohli jsme si pomoct.“ „Co je to za blbost?“ dopálila se Delia. „Jste snad dospělí.“ „Tohle přece dospělí občas dělají. Proto se tomu říká…“ „Ne!“ Delia zvedla ruce dlaněmi dopředu, aby přítelkyni umlčela. „Ani se to neopovažuj vyslovit.“ „Nejde o flirt na jednu noc, pokud je v tom nějaký rozdíl.“ „Samozřejmě, že v tom je rozdíl,“ vyhrkla Delia zvýšeným hlasem. Pak se ztišila a rozhorleně dodala: „Sakra, Rayo, čím delší dobu to bude pokračovat, tím to bude horší!“ Soraya si vzpomněla, jak se tehdy natáhla a chytila kamarádku za ruku. „Nezlob se na mě, Delie.“ To, co předtím slyšela, si k srdci nevzala. „Buď ráda, že jsem šťastná.“ „Čím delší dobu to bude pokračovat, tím to bude horší.“ „Sorayo?“ zopakoval Thorne. Při pohledu na  ni se tvářil vylekaně. Soraya se vrátila do hrůzné přítomnosti. Uvědomila si, že došlo k nejhoršímu. Bude mu to muset říct. Je to jediný způsob, jak by mohli zůstat spolu a jak by jejich vztah nerušeně pokračoval. Otevřela ústa, ale její mysl se náhle vzbouřila. Co to dělám? Vždyť já uvažuju o  dítěti jako o nějaké šachové figurce! Vtom ji zaplavila vlna nevolnosti. Předklonila se, uchopila odpadkový koš a vyzvracela se do něj. „Sorayo?“ Přispěchal k ní. „Nejsi nemocná?“ „Není mi dobře,“ zašeptala zastřeným hlasem. „Zavolám ti taxíka.“ Ona však jen mávla rukou. „To brzy přejde.“ Musí mu to říct. Věděla, že nemá na vybranou, ale do krku jí opět vystoupaly žaludeční šťávy, takže se začala dávit. Dneska ne, blesklo jí hlavou. Nechme to na jindy. Hodinu předtím, než s  Alefem vyrazili do  Sadelögy, se Bourneovi zdál sen. Byl v něm postřelen a zřítil se do bouřkově temných vod Středozemního moře. Neupadl však do bez-

69

vědomí, jak se mu to stalo před mnoha lety ve skutečnosti, ale velice ostře vnímal elektrické výboje bolesti, jež mu nemilosrdně sršely hlavou. Zoufale se pral s tmavou vodní masou a přitom si najednou uvědomil, že není sám. Z hlubin k němu stoupalo cosi živého. Bylo to dlouhé a útlé jako nějaký obří mořský had. Ten tvor jej celého ovinul a otevřel tlamu plnou ostrých zubů. Bourne se ho usilovně snažil setřást, ale s každou další vteřinou z něj vyprchávaly síly a  rozplývaly se v  inkoustové vodě. Příšera byla naopak stále silnější a nemilosrdně kolem něj utahovala smyčku. Nakonec od něj oddálila hlavu, otevřela tlamu a řekla: „Zbytečně se snažíš. Stejně nikdy nezjistíš, kdo jsem.“ Pak se z  něj ten prapodivný tvor odmotal a  zase zmizel v hlubinách, Bourne se po něm marně natahoval. Jak rád by znal odpověď! A pak se probudil. Shodil přikrývky z nahého zpoceného těla, zamířil do koupelny, vstoupil do  sprchy a  otočil kohoutky. Vzápětí dostal facku od ledové vody, ale to bylo přesně to, co potřeboval, aby se zbavil posledních zbytků toho strašlivého snu. Něco podobného se mu nezdálo poprvé. Konec byl vždycky stejný. Věděl, že mořská obluda představuje jeho vlastní minulost, která číhá v nejzazších zákoutích mozku a svíjí se jako had, nikdy se mu však úplně neodhalí. A pokud měl tomu vodnímu tvorovi věřit, zůstane pro něj navždy záhadou. Když se oholil a  oblékl, usedl na  okraj postele a  zavolal Soraye z nového satelitního telefonu. Dohodli se, že se budou jeden druhému pravidelně hlásit. Bylo to výhodné pro obě strany, jelikož si často mohli vyměnit cenné informace. Ve Washingtonu byla hluboká noc, a tak mu bylo jasné, že ji vzbudí. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. „V naprostém, akorát jsem měla dlouhý a náročný den.“ Okamžitě poznal, že mu neříká celou pravdu. Naléhal na ni tedy tak dlouho, dokud nepřiznala, že otřes mozku z Paříže se

70

zhoršil. Nic víc mu o svém zdravotním stavu neřekla, jen ho ujistila, že je pod důkladným dohledem lékaře. Poté se zmínila o  Nicodemovi a  Bourne ji zase informoval o  svém rozhovoru s  Christienem, z  něhož vyplynulo, že Nicodemo má cosi společného s firmou Core Energy, přesněji s jejím generálním ředitelem Tomem Brickem. „Chceš říct, že Nicodemo opravdu existuje?“ zeptala se ho, když domluvil. „Christien i Don Fernando jsou o tom přesvědčeni. Můžeš tu firmu a Bricka trochu proklepnout?“ „Jasně.“ „Dávej na sebe pozor, Sorayo.“ Po mírném zaváhání odvětila: „Ty taky.“ O hodinu a půl později, když se obloha na východě začala vyjasňovat a poslední chuchvalce noci se jako odpadky válely na ulicích, už Bourne s Alefem mířili v jednom z Christienových aut ze Stockholmu k Sadelöze. „Nevypadáte nejlíp,“ podotkl Alef, když vjeli na  dálnici a pokračovali závratnou rychlostí dál. Bourne mlčel. Každých pár minut stočil oči ke  zpětnému zrcátku a vrýval si do paměti značky, modely i pozice vozidel za nimi. Alefův pohled automaticky sklouzl k  bočnímu zrcátku. „Čekáte společnost?“ „Vždycky někoho čekám.“ Alef se krátce zasmál. „Jasně. Vím, jak to myslíte.“ Bourne se na něj dlouze, pronikavě zadíval. „Vážně?“ „Co?“ „Když jsem řekl, že vždycky někoho čekám, odpověděl jste, že víte, jak to myslím. Jak to víte?“ Alef opětoval jeho pohled a bezmocně zatřásl hlavou. „Nemám ponětí.“ „Přemýšlejte!“ Bourne to řekl tak ostře, že sebou Alef škubl.

71

„Fakt netuším. Prostě to vím.“ Jeho oči se vrátily k bočnímu zrcátku. „Nic podezřelého.“ „Zatím.“ Alef souhlasně přikývl. „Jsem rád, že jedeme zpátky do Sadelögy.“ „Myslíte, že vám to pomůže osvěžit paměť?“ „Ano. Pokud mi má něco pomoct…“ Nedořekl větu a  zbytek cesty strávili mlčky. V  cíli na  ně čekala Christienova loď – stejná, na jaké se s Bournem vydali na ryby a místo úlovku vytáhli Alefa. Někdo ji vyčistil, nikde ani stopa po krvi. Bourne zavedl Alefa na loď, pak odvázal lana, odstrčil se nohou od břehu a skočil dovnitř. Nahodil motor a pomalu vypluli k Sadelöze. Vzduch byl vlhký a těžký. Hladina se místy halila do závoje nízké mlhy. Když se přiblížili k Sadelöze, Alef se začal rozhlížet. „Vidíte něco povědomého?“ Byla taková zima, že Bour­ neovi šla pára od úst. Alef zavrtěl hlavou. Po několika dalších minutách Bourne zpomalil. „Tady jsme vás vytáhli z  vody. Nemohl jste tam být moc dlouho, takže jsme určitě byli blízko místa, kde vás postřelili.“ Ještě víc zpomalil a  nasměroval loď souběžně s  břehem, k němuž měli jen kousek. „Pokud si něčeho všimnete, dejte mi vědět,“ požádal ho Bourne. Alef kývl. Působil čím dál nervóznějším dojmem – jako člověk, který se blíží vlastní smrti. Bourne ten pocit dobře znal. Pod vrstvou oparu prosvítaly kusy ledu narážející spolu s vlna­mi na břeh. Během těch několika dní, co tu nebyli, klesla teplota minimálně o  deset stupňů. Mráz umlčel i  obvykle družné racky a při nadechnutí člověka pálily plíce. „Já nevím,“ hlesl Alef ztrápeně. „Fakt nevím.“ Vtom však najednou zvedl hlavu, jako když lovecký pes zavětří kořist. „Tam!“ Roztřásl se. „Tam!“ Bourne otočil loď a zamířil ke břehu.

72

¬

¬

¬

„Tys ji špehoval!“ Delia na Petera nevěřícně hleděla. „Proboha, vždyť je to tvoje kamarádka.“ „Já vím, ale…“ „Vy jste vážně hrozní.“ Zavrtěla hlavou. „Chybí vám trocha lidskosti.“ „Delie, já jsem Sorayu sledoval právě proto, že jsem její přítel.“ Delia se skepticky ušklíbla. Nacházeli se v  její kanceláři, kam za ní Peter přišel. Sotva jí položil první otázku, zabouchla dveře nohou. „Co dělala v redakci Politiky jako obvykle?“ „A nechceš se mě zeptat, co jsme spolu probíraly u oběda?“ „Předpokládám, že to mělo něco společného s její návštěvou u doktora Steena.“ Delia znovu zavrtěla hlavou a zacouvala za svůj pracovní stůl. „Nemám tušení, co se podle tebe děje…“ „Právě na to bych se tě rád zeptal.“ „Jsi na špatné adrese, s tím se budeš muset obrátit na Sorayu.“ „Ona se mnou o tom mluvit nechce.“ „V tom případě asi bude mít dobrý důvod.“ „O to tady právě jde,“ řekl Peter a udělal krok směrem k ní. „Já totiž pochybuju, že je schopná rozumně uvažovat.“ Delia rozpřáhla ruce. „Nevím, co…“ „Myslím, že je v průšvihu,“ pokračoval. „Žádám tě, abys mi pomohla.“ „Ne, Petere, ty po mně žádáš, abych zradila její důvěru.“ Zkřížila ruce pod ňadry. „To neudělám, a říkej si, co chceš.“ Dlouze se na ni zadíval. „Záleží mi na ní, Delie. Opravdu.“ „Tak se vrať ke své práci a nech to plavat.“ „Chci jí pomoct.“ „Pomoc je relativní pojem. Když budeš tlačit na pilu, nedopadne to dobře, věř mi.“

73

Zavrtěl hlavou. „Nevím, co tím…“ „Ať prožívá cokoliv, nechce se ti s tím svěřovat.“ Delia se na něj chladně usmála. „Bude to konec vašeho přátelství, Petere. Tohle ti chci říct.“ Alef se vyškrábal na břeh dřív, než loď vjela na zasněžené oblázky. „Počkat!“ houkl Bourne a  vypnul motor. Vzápětí zaklel, skočil na břeh a rozběhl se za Alefem. „Někde tady je borový les a  jezero,“ vyhrkl Alef, jako by trpěl samomluvou. „Někde blízko. Ale kde?“ Natahoval krk, otáčel hlavu z jedné strany na druhou a vytřeštěnýma očima si prohlížel okolí. Bourne už byl téměř u něj, když Alef proběhl mezi stromy a spatřil jezero. Bylo pokryté silnou vrstvou ledu. „Vzpomínám si, že jsem tudy přecházel,“ řekl, když ho Bourne dostihl. „Vezmeme to popořádku,“ navrhl Bourne. „Co jste tady dělal?“ Alef zavrtěl hlavou. „Přešel jsem přes jezero nebo…“ Vstoupil na  led. „Snažil jsem se odsud dostat. Před někým jsem utíkal.“ „Před kým?“ naléhal Bourne. „Kdo vás pronásledoval?“ „Jezero.“ Alef se roztřásl. „To zatracené jezero.“ Před očima se mu objevuje bouře plná hromů a  blesků a z mlhovin ztracené paměti se vynořují střípky vzpomínek. Vidí sám sebe, slyší vlastní těžké oddechování a všímá si štíhlé postavy, jež za ním klouže po ledě jako na bruslích. Poté lampa vzpomínek na chvíli zhasne a vše se zahalí do tmy. V příštím okamžiku však cítí, že ztrácí rovnováhu. Ocitá se na kolenou a neznámá postava se k němu nezadržitelně blíží. Otáčí se, zvedá pistoli, ale zavrávorá a zbraň vylétne do vzduchu. Chce se za ní vrhnout, na to však není čas. Znovu tedy vstává a dává se na útěk. Běží jako o život.

74

Vzpomínky se na něj řítí jako nepřátelská armáda, zaostřují se a zase rozmazávají. Prostor mezi nimi vyplňuje temná propast amnézie – ztraceného kusu života, který mu byl násilně vyrván, a on nad ním už nikdy znovu nezíská moc. Strašlivý smutek se rychle mění v paniku, jež zaplavuje jeho nitro, zatímco střepiny paměti jej bodají tak bolestně a  zuřivě, že si připadá jako bezmocný, dezorientovaný ubožák na  pokraji šílenství. Alef zamžikal a vrátil se do přítomnosti. „Dobře.“ Stáli ve stínu borovic vedle třpytivé zamrzlé hladiny. Bourne se snažil Alefa odvést k  mořskému břehu, kde uvázal loď. „Pro dnešek to stačí.“ „Ne! Je tam můj život! Chci ho zpátky!“ Alef se mu vytrhl, vstoupil na led, ale než stačil udělat další krok, Bourne ho chytil a zatáhl do úkrytu stromů. „Tam nemůžete,“ vysvětloval Bourne. „Jezero je moc otevřené a nebezpečné.“ „Nebezpečné?“ Bourne s ním krátce zatřásl a pokoušel se ho přimět k soustředění. „Postřelili vás tam, vzpomínáte? Někdo vám jde po krku.“ „Já jsem mrtvý, Jasone.“ Zíral s očima dokořán. „Copak to nevidíte? Nikdo už po mně nejde.“ Bourne si uvědomil, že návrat na toto místo byl ukvapený. V tom s Christienem udělali chybu. Bylo to příliš čerstvé. Alef ztrácel kontakt s realitou. „Půjdeme zpátky k lodi a všechno hezky v klidu probereme.“ Alef zaváhal, zahleděl se přes zamrzlou vodní plochu a nakonec přikývl. „Tak dobře.“ Jakmile ho však Bourne pustil, Alef se mu vytrhl a začal se klouzat po  jezeře – s  rozkročenýma nohama a  rozpaženýma rukama, aby se nezřítil po hlavě na led. Bourne se za  ním horečně vrhl. Jedním okem přitom sledoval Alefa a druhým přilehlý les, který byl tak hustý, že by se v něm klidně mohl schovat celý pluk nepřátel. Obličej mu

75

bičoval vichr s ledovými jehličkami. Zakryl si oči rukou, když vtom uslyšel ostrou ránu a ze zamrzlé plochy vylétl gejzír ledových střepin. V  příští chvíli střelec vypálil další dvě rány a ty rozbily led přímo před Alefem. Bourne na Alefa skočil a zakryl ho vlastním tělem, přitom však oba sklouzli k  místu, kde byl krunýř jezera poškozený střelbou. Led pod jejich vahou začal praskat. Bourne se snažil z  nebezpečného prostoru vycouvat a  táhl Alefa s  sebou, do míst za jeho zády se však vzápětí zaryly další kulky. Padl na led, ten s hlubokým zasténáním povolil a překvapivě silný proud je vtáhl do mrazivé temnoty.

76

5 Voda zatekla Bourneovi do nosu a pálila ho v hlavě. Nebylo

divu, že se led prolomil – bylo to jezero se slanou vodou. Pustil zbraň, aby mohl chytit Alefa, který klesal do hlubin rychleji. Otočil se, zamířil dolů, odrážel se mocnými kopy kupředu a snažil se Alefa dostihnout. Během chvíle mu chlad pronikl bundou i botami. Cítil, že mu srdce bije rychleji. Bylo jen otázkou času, kdy mu začne klesat tělesná teplota. To by znamenalo konec. Neměl by už sílu prodrat se ledovou vodou k hladině, natožpak vytáhnout Alefa s sebou. Ve tmě se Bourne neměl čím řídit. Pod vodou se dokázal velice dobře pohybovat, a proto věděl, jak snadno i profesionální potápěč může ztratit orientaci, když pracuje pod hladinou v noci nebo když ho začnou ovlivňovat nepříznivé stavy, jako je dusíková narkóza. Extrémní chlad představoval další vážné nebezpečí, jež člověku může ztížit uvažování a vést ho k chybným rozhodnutím. A v ledových hlubinách to často mívá fatální následky. Bourneovi doslova hořely plíce a v hlavě mu bolestně tepalo. Prsty na  nohou už necítil a  ty na  rukou mu připadaly tlusté a neohrabané. Ještě jednou zoufale vykopl do vody, teď nahmatal Alefův límec a zatáhl za něj. Obrátil se, dál rytmicky kopal a  snažil se soustředit jen na  přítomnost, i  když se mu

77

před očima honily vzpomínky na to, jak se kdysi málem utopil a pak ztratil paměť. Koncentrovat se na přítomný okamžik a udržovat tělo v maximálním výkonu pro něj bylo čím dál těžší. Tenkrát ve Středozemním moři nevěděl, kam se vrtnout, jenže teď se nenacházel ve Středomoří, ale daleko na severu. Dál pumpoval nohama a držel Alefa, ale začínal podléhat letargii a tělem se mu rozlévalo zvláštní klidné teplo. Ale jestli je mu teplo, neplave přece jen ve Středozemním moři? Určitě ano… Byl postřelen a svržen přes palubu u francouzského Marseille a pak… Pak spatřil sám sebe ve stínu husté džungle. Stál za mužem, jenž klečel s rukama spoutanýma za zády. Viděl svou ruku, která svírala vojenskou pistoli, přitiskla ji k zátylku toho nebožáka a stiskla spoušť. A pak Jason Bourne padl mrtvý na zem uprostřed džungle. Chtělo se mu křičet. Po  zádech mu běhal mráz a  on sebou házel, jako by se snažil zbavit těch příšerných obrazů. Pak vzhlédl a  v  nekonečné temnotě spatřil jedno světlejší místo. Cesta na svobodu! Podíval se dolů a uviděl Alefovu ztrhanou bílou tvář. Ten pohled ho vyburcoval z lhostejnosti a přinutil ho definitivně zastavit pád do  hrůzných vodních hlubin. Začal vykopávat nohama s  novou vervou a  viděl, že se světlé místo zvětšuje a rozjasňuje, až se konečně vynořil na hladinu a hltavě se nadechoval. Sevřel omdlelého a ztěžklého Alefa ještě pevněji a táhl ho ven z vody. Stále však nedokázal uvažovat jasně a Alefovo tělo mu co chvíli sklouzávalo zpět do temnoty. Nakonec se však přece jen pomalu a bolestně vyškrábal z vody, otočil se a napřel všechny síly. Centimetr po centimetru vytahoval Alefa ven – nejdřív ho vzal za límec, poté pod pažemi a nakonec ho chytil za opasek a dosmýkal ho po ledě až na břeh. Byl se silami u  konce. Chlad a  dlouho potlačované, o  to však strašlivější vzpomínky z  něj vysály veškerou energii. Zhroutil se na záda a lapal po dechu, i když ho slabý hlas dru-

78

hého já nabádal, aby rychle našel úkryt a shodil ze sebe mokré oblečení, než mu přimrzne ke kůži. Vtom na něj padl stín. Zvedl oči a uvědomil si, že nad ním stojí jakýsi muž. Držel u boku pistoli. Že by ten odstřelovač? Ale kde má pušku? Nechal ji v lese? Bourneův otupený mozek nemohl pořádně myslet. „Nemusíte se představovat, Bourne,“ oslovil ho neznámý a poklekl. „Vím, co jste zač.“ Usmál se a přitiskl mu hlaveň zbraně ke spánku. Bourne se snažil zvednout ruku, ale šaty už měl částečně zmrzlé a tížily ho jako krunýř. Nedokázal vůbec pohnout prsty. Muž odjistil pistoli a řekl: „Škoda, že nemáme čas trochu se poznat.“ Nad jezerem třeskl výstřel a  jeho ozvěna se rozlehla jako zuřivý výkřik. Rackové se poplašeně vznesli a s křikem se rozlétli vstříc žíhané obloze. „Nemůžu se těm dvěma dostat pod kůži.“ „Co tím sakra chcete říct?“ rozohnil se prezident. „Jste moje tykadlo v Treadstonu.“ Dick Richards si přehodil nohu přes nohu. „Připadá mi, že váš problém nespočívá v Marksovi a Mooreové, ale v ministru Hendricksovi.“ Prezident se na něj zlostně podíval. V Oválné pracovně panoval celkem klid. Občasné kroky, zvonění telefonů i hlasy sekretářek a asistentek zněly tlumeně, jako by přicházely z velké dálky, a ne zpoza dveří. „Nepotřebuju, abyste mi říkal, co je můj problém, Ri­ chardsi.“ „Ovšemže ne, pane prezidente. Organizace Treadstone je ale Hendricksovo dítě.“ Prezident zvedl obočí. „Kam tím míříte?“ „Marks a Mooreová jen poslouchají jeho příkazy.“ Prezident se otočil dokola a  zadíval se z  okna. „A  co jste o nich tedy zjistil?“

79

Richards si chvíli rovnal myšlenky v hlavě. „Oba jsou inteligentní, takže si mě drží od těla. Dělají však jednu chybu: myslí si, že mě pověřili zbytečným úkolem.“ Prezident se obrátil zpátky ke  stolu a  upřel přivřené oči na svého špiona. „A dál?“ „Víte, že identitu Jasona Bournea vytvořili lidé z  Tread­ stonu?“ „Richardsi, nezahrávejte si s mou trpělivostí.“ „Jason Bourne skutečně existoval. Byl to žoldák, kterého zabili za to, že zradil svoji jednotku.“ Prezident se hluboce zachmuřil. „Tato věc je na  úrovni archivu omega. Jak jste to sakra zjistil?“ Richards na okamžik zaváhal, jestli to se snahou přesvědčit prezidenta o  svých kvalitách trochu nepřehnal. „Nebojte se, nedošlo k  žádnému úniku informací. Archivář mě požádal, abych prověřil, jestli nové počítačové zabezpečení nemá nějaké chyby.“ Mávl rukou, jako by chtěl zlehčit význam svého vysvětlení. Rozhodně neměl zájem, aby se v něm někdo vrtal do hloubky. „Snažím se zjistit, jestli je Džin, který ozařuje cestu skutečný, nebo vymyšlený. A  myslím, že dělám pokroky. Jedno vám můžu říct jistě: jeden člověk nemůže stát za vším tím, co se mu připisuje.“ Prezident se mírně předklonil. „Poslyšte, Richardsi, vy to asi nechápete.“ „Je velice pravděpodobné, že ten Nicodemo je souhrnem více lidí.“ „Na  Nicodema kašlu,“ obořil se na  něj prezident. „O  něj mi vůbec nejde. To je Hendricksův strašák. Mě zajímají Peter Marks a Soraya Mooreová.“ Richards zavrtěl hlavou. „Tomu vážně nerozumím.“ „Soraya Mooreová se v CIA vymkla kontrole. A teď se oba chovají jako neřízené střely ve vedení Treadstonu.“ „Určitě nepředstavují bezpečnostní riziko. Pořád ne…“ „Oba mají blízko k  Jasonu Bourneovi, vy hlupáku! Má na  ně zhoubný vliv.“ Zdálo se, že tím ohromujícím prohlá-

80

šením nepřekvapil jen Richardse, ale i sám sebe. Zabubnoval prsty na stole, zhluboka se nadechl a pomalu vypustil vzduch. O poznání klidnějším tónem dodal: „Mooreová a Marks mají k Bourneovi blízko, tudíž s ním jsou určitě v kontaktu.“ Richards se na chvíli zahloubal. „Takže vy jdete po Bour­ neovi.“ „Proč myslíte, že jsem vás nasadil do Treadstonu? Bourne se neřídí žádnými pravidly ani předpisy. Dělá si, co chce. To nebudu trpět.“ „Slyšel jsem, že nám v minulosti pomáhal.“ Prezident šlehl rukou do vzduchu. „To může a taky nemusí být pravda, Richardsi. Nikde jsem ale neslyšel, co má Bourne za lubem, a věřte mi, že něco kuje. Chci vědět co. Člověk, který se takhle utrhne ze řetězu a nejsou na něj žádné páky, není jen bezpečnostním rizikem, ale i potenciální hrozbou pro naši zahraniční politiku. A  to ani nemluvím o  jeho špatném duševním stavu. Proboha, vždyť on trpí ztrátou paměti! Nikdo neví, co udělá příště. Ne.“ Důrazně zavrtěl hlavou. „Musíme to s  ním skoncovat jednou provždy. Otevřený postup se neosvědčil, tímhle způsobem ho nikdy nenajdeme. A  pátrat po něm je marnost nad marnost. Hendricks navíc mé obavy nesdílí, takže je mimo hru.“ Jdete s  ministrem Hendricksem proti sobě, pomyslel si Richards. Hendricks netradiční metody připouští, vy zjevně ne. Najednou si uvědomil, že zoufale touží být na  vítězné straně. Alespoň jednou v životě. Prezident náhle vstal a  postavil se vedle schlíplé vlajky Spojených států, stojící vedle okna. „Na Nicodema zapomeňte. V lepším případě jde o kouřovou clonu, ale spíš je to dezinformace, fata morgana z dílny našich nepřátel, kteří chtějí, abychom se honili za vlastním ocasem. Už mi rozumíte?“ „Ano, pane prezidente, ale pátrání po Nicodemovi nemůžu jen tak zanechat. Šéfové by dostali podezření.“ „Tak dál čmuchejte na internetu, aby ho neměli. A mezitím pátrejte po Bourneovi.“

81

Richardsův plán získat si úspěšným splněním úkolu Peterovu a Sorayinu důvěru se ocitl v troskách. Prezidentovo jednání se mu vůbec nelíbilo. Copak už není jeho koněm? Vždyť si ho kvůli tomuto speciálnímu zadání osobně vyžádal z Národní bezpečnostní agentury! Zjištění, že mu prezident pravou podstatu akce zatajil, Richardse doslova rozběsnilo. Odteď už každý hraje sám za sebe, řekl si v duchu. Ale tak je to koneckonců vždycky, pomyslel si vzápětí a měl co dělat, aby se jízlivě neušklíbl. Po zbytek porady se strojeně usmíval, občas přikývl a souhlasně zamručel, jak se to od  něj očekávalo. Ve  skutečnosti však neposlouchal. V myšlenkách už spřádal novou strategii, jež přinese prospěch pouze jemu. Proklínal se za to, že takhle neuvažoval od začátku. Když se Richards vrátil do sídla tajné skupiny Treadstone, zamířil přímo do kanceláře Petera Markse, našel tam však Sorayu Mooreovou. Seděla za  jeho stolem a  pracovala na  jeho počítači. To Richardse překvapilo a znepokojilo. Znovu uslyšel ozvěnu prezidentova tvrzení, že šéfové organizace jsou krajně nespolehliví. Ani v soukromém podniku není normální používat počítač někoho jiného, v tajných službách jde o věc přímo neslýchanou. Pochopil, proč asi udržují kontakt s Bournem. Zůstal váhavě stát na  prahu. Soraya k  němu vzhlédla. „Ano? Co je, Richardsi?“ „Ale nic… Jen jsem hledal pana ředitele Markse.“ „A místo něj jste našel mě.“ Pokynula mu. „Posaďte se. Co máte na srdci?“ Při dalším zaváhání, byť jen chvilkovém, si Richards uvědomil, jaký z ní má vítr. Musel si přiznat, že podobnou ženu nikdy v životě nepotkal, a to ho přivádělo do velkých rozpaků. Soraya vzdychla. „Sednout. Tak bude to?“ Posadil se na okraj křesla. Cítil se tak nesvůj, že to na něm muselo být vidět. „Chcete něco říct, nebo tady budete sedět jako pecka?“

82

Dál ji ostražitě pozoroval, vtom si však uvědomil, že v ruce drží desky s dosavadními výsledky svého pátrání po Nicodemovi. Položil složku na Marksův stůl a postrčil ji přes desku k Soraye. Přišlo mu zvláštní, že se ani slůvkem nezmínila, co dělá v kanceláři svého kolegy. Znala snad jeho heslo? Všichni v  Treadstonu měli vlastní osobní kód, jímž se přihlašovali na  svůj pracovní počítač. Druhý kód platil pro notebooky a třetí obdrželi majitelé nejnovějších tabletů. Všiml si výrazu Sorayiných velkých očí. Byla krásná, žádoucí, a přitom velice silná, což ho naplňovalo strašlivou zlostí. Vzala si desky a  otevřela je, aniž by z  Richardse spustila pohled. „Co to je?“ Ta nečekaná otázka ho vyvedla z míry. Proč se ho ptá, když si to může sama snadno přečíst? Třaslavě se nadechl. „Výrazně jsem pokročil s úkolem, kterým jste mě s ředitelem Marksem pověřili.“ „Poslouchám.“ Proč se sama nepodívá? vrtalo Richardsovi hlavou. „Pokud byste si přečetla…“ „Strohý text postrádá souvislosti a emoce,“ vysvětlila mu. „Ráda bych slyšela, co jste zjistil, vašimi vlastními slovy.“ Takhle to tedy je, pomyslel si Richards. Znovu si odkašlal a  pokračoval: „Je čím dál jasnější, že osoba Nicodema sama o sobě neexistuje. S velkou pravděpodobností jde o umělý výtvor, jakým byla Bourneova identita.“ „‚Čím dál jasnější‘, ‚s velkou pravděpodobností‘?“ zopakovala Soraya. Na Richardsovu návnadu zjevně neskočila. „Tyhle nicneříkající fráze se mi moc nelíbí. Chybí mi fakta.“ „Dělám na  tom,“ ujistil ji Richards a  přemýšlel, jak by ji přiměl promluvit o Bourneovi. „Ne, vy tady jen sedíte a žvaníte.“ Soraya naklonila hlavu. „Povězte mi, Richardsi, proč jste s  tím šel za  Peterem, a  ne za mnou?“

83

Klade mi pod nohy nášlapné miny, uvědomil si Richards. Mu­ sím postupovat velice opatrně a nepřiznat, že vím, o co jí jde. Mohl odpovědět, že mu Marks řekl, že jí dal pár dní volna, ale to nebyla tak úplně pravda. Jen to zaslechl nebo přesněji řečeno vyslídil. Nemohl si dovolit, aby ho přistihla při lži či polopravdě. „Pan ředitel Marks byl první, s kým jsem tady přišel do styku. Několik týdnů jsem s ním celkem dobře spolupracoval a pak jste přišla vy a…“ Pokrčil rameny a na chvíli se odmlčel. Však ona dobře ví, že ho vyšachovala a jedná s ním jako s obtížným hmyzem. „Aha, rozumím.“ Soraya odložila nepřečtený spis, propletla prsty a  opřela se v  Marksově křesle. „To má být stížnost na moje chování?“ Okamžitě pochopil svou chybu a  tiše se proklel. Cítil, že zapíráním by situaci jen zhoršil. Došlo mu, že Soraya nesnáší jakoukoli slabost, ať už zdánlivou, či skutečnou. „Paní ředitelko, nechtěl jsem se vás nijak dotknout.“ Letmo se pousmála a jemu se na chvíli ulevilo. „Já mám hroší kůži. Dřív jsem takový nebýval, ale víte, jak to chodí u  Národní bezpečnostní agentury.“ „Měla bych?“ „M. Errol Danziger, současný ředitel CIA, přišel z Národní bezpečnostní agentury, takže jsem si myslel, že o tom budete vědět své.“ „Udělal jste si během své služby na ředitele Danzigera nějaký náhled?“ „Podle mého skromného názoru je to pitomec.“ Zdálo se, že ji jeho odpověď potěšila, a tak se poněkud uvolnil. „Pokud jsem chtěl službu u Agentury přežít, musel jsem se proti všemu obrnit. Tím chci říct, že se mnou klidně můžete jednat, jak chcete.“ „Děkuji vám.“ Neušel mu její sarkastický tón, a tak řekl: „Mým úkolem je odvést co nejlepší práci, ať mi dáte jakýkoli příkaz.“ „A jaký příkaz vám dal prezident?“

84

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.