RobeRt LudLum BOURNEOVA MOC 2013

Robert Ludlum

BOURNEOVA MOC 2013

Copyright © 2011 by Myn Pyn, LLC Translation © 2013 by Michael Havlen Cover design © 1998, 2013 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE BOURNE DOMINION, vydaného nakladatelstvím Grand Central Publishing, New York 2011, přeložil Michael Havlen Odpovědná redaktorka: Karin Lednická Jazyková redaktorka: Hana Kneblová Korektura: Lea Petrovská Sazba: Dušan Žárský Obálka: Radek Urbiš Vydání druhé, v elektronické verzi první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v září 2013

ISBN 978-80-7303-887-8

S poděkováním Samu Goldovi a Kenu Dorphovi

PROLOG Phúket, Thajsko Jason Bourne se proplétal davem lidí. Řev hudby vycházející z třímetrových reproduktorů, jež stály po obou stranách ohromného tanečního parketu, byl tak ohlušující, že mu doslova rval duši z těla. Nad poskakujícími hlavami tanečníků divoce blikala oslnivá světla, která se jako roj komet a meteorů tříštila o klenbu stropu. Rozbouřeným lidským mořem vířících párů různých variací si razila cestu žena s hustými černými kadeřemi. Bourne spěchal za  ní a  připadalo mu, jako by se prodíral mezi molitanovými matracemi. Horko bylo hmatatelné. Sníh na kožešinovém límci jeho zimní bundy už stačil roztát, vlasy měl mokré a  zplihlé. Žena proplouvala  mihotavým jasem reflektorů jako blyštivá rybka pod hladinou jezera ozářenou sluncem. Zdálo se, že se pohybuje v roztřesených přískocích – tu se zjevila tam, pak zas jinde. Bourne za  ní postupoval v  rytmu přehnaně zesílených basů a bubnů, jež přehlušovaly tlukot jeho srdce. Když se po chvíli ujistil, že jeho kořist míří na dámskou toaletu, zanechal přímého pronásledování a vydal se zkratkou mezi lidmi, kterou si předem promyslel. K cíli dorazil těsně poté, co dotyčná zmizela uvnitř. Z krátce otevřených dveří zavály výrazné pachy marihuany, sexu a potu. Počkal, až z toalety v oblaku parfému vyklopýtají dvě rozesmáté dívky, a  vklouzl dovnitř. U  řady umyvadel se k  sobě mačkaly tři slečny s dlouhými propletenými vlasy a masivními, cinkajícími šperky. Byly tak zabrané do  šňupání kokainu, že si ho ani nevšimly. Sehnul se, nahlédl pod dveře a  pak rychle prošel kolem kabinek. Jen jedna byla obsazená. Vytáhl pistoli značky Glock a  na  konec hlavně přišrouboval tlumič. Vykopl dveře, a když se rozlétly k boční stěně, ocitl se tváří v tvář ženě 7

s pomněnkovýma očima a plavými vlasy, která na něj namířila malou berettu ráže 5,56 mm se stříbrným kováním. Střelil ji do srdce a vzápětí ještě do pravého oka. Dřív než dopadla čelem na dlažbu, vytratil se jako duch. Když Bourne otevřel oči, ozářilo ho jasné tropické slunce. Otočil hlavu a spatřil sytý azur Andamanského moře, na němž se pohupovaly plachetnice a motorové lodě zakotvené u břehu. Zachvěl se, jako by se stále nacházel ve snu, a ne na pláži Patong v Phúketu. Kde se ta diskotéka nacházela? Proč tu ženu zabil? A  kdo vlastně byla? Jistě věděl jen to, že ho na  ni poslal Alex Conklin před těmi traumatickými událostmi, kdy ho s  těžkým otřesem mozku vyvrhlo Středozemní moře. Ostatní věci se utápěly v  mlze. Proč si tajná skupina Treadstone vzala na  mušku právě ji? Namáhal mozek a  snažil se posbírat všechny střípky svého snu, ale protékaly mu mezi prsty jako písek. Vzpomínal si na kožešinový límec své bundy, na vlasy vlhké od sněhu. A dál? Tvář té ženy se mu zjevovala před očima a  s  ozvěnou blikajících diskotékových reflektorů zase mizela. Ucítil dunění ryčné muziky, jež se však rychle začala vytrácet jako poslední paprsky unaveného slunce. Co ten střípek vzpomínky vyvolalo? Vstal z  lehátka. Otočil se a  uviděl Moiru s  Berengárií Mo­renovou-Skydelovou. Jejich postavy se rýsovaly na pozadí jasné modré oblohy, oslnivě bílých mraků a  kopců připomínajících hnědozelené homole cukru. Moira ho pozvala na  Berengáriin statek v  Mexiku, ale on chtěl někam dál od  civilizace, a  tak se setkali v tomto letovisku na západním pobřeží Thajska, kde strávili poslední tři dny a noci. Během nich mu Moira vysvětlila, co dělala v  Mexiku u  sestry zemřelého drogového bosse Gustava Morena, obě ženy ho požádaly o pomoc a on svolil. Moira tvrdila, že to spěchá, a když si vyslechl podrobnosti, uvolil se, že nazítří vyrazí do Kolumbie. Odvrátil se a  spatřil ženu v  titěrných oranžových bikinách. Vykračovala si příbojem a  zvedala přitom nohy do  výšky jako cválající kůň, hustá hříva vlasů jí ve slunci zlatavě zářila. Bourne 8

si znovu vybavil ten mlhavý sen a vydal se za ní. Hleděl na její hnědá záda, kde se mezi lopatkami pilně napínaly svaly. Pak se pootočila a  Bourne viděl, jak vdechla dým z  ručně ubalené marihuanové cigarety. Vůně mořského vánku na  chvíli ze­sládla drogou. Pak sebou žena škubla, zahodila cigaretu do vody a Bourne následoval její pohled. Po  pláži přicházeli tři policisté. Měli na  sobě obleky, bylo však jasné, že patří mezi strážce zákona. Žena se dala do pohybu. Myslela si, že tu jsou kvůli ní, ale mýlila se. Šli po Bourneovi. Bez váhání se začal brodit příbojem. Potřeboval se dostat co nejdál od  Moiry a  Berengárie, protože Moira by se mu určitě snažila pomoci a on nechtěl, aby se do toho pletla. Těsně předtím, než se vrhl do přicházející vlny, si všiml, že jeden z detektivů zvedl ruku, jako by chtěl zasalutovat. Když se hezký kus od břehu opět vynořil nad hladinu, uvědomil si, že to byl signál. Z obou stran se k němu blížily vodní skútry WaveRunner FZR. V každém byli dva lidé: řidič a za ním muž v potápěčském obleku. Odřízli mu všechny únikové cesty. Zamířil k  malé plachetnici kotvící nejblíž k  němu a  přitom horečně uvažoval. Z dokonalé koordinace a profesionálního pro­vedení akce usuzoval, že rozkaz nevzešel od thajské policie, která ani v jednom z toho nevynikala. Evidentně za tím stál někdo jiný a Bourne tušil kdo. Musel počítat s tím, že se mu tajná organizace Severus Domna bude chtít pomstít za  to, co jí provedl. Na  dohady však nebyl čas. Potřeboval se z  téhle pasti dostat, aby mohl splnit slib daný Moiře a  postarat se o  Berengáriinu bez­pečnost. Dvanácti mocnými tempy doplaval k lodi. Přehoupl se přes bok a chystal se vstát, když vtom se plachetnice zhoupla pod palbou střel. Plazil se tedy ke středu lodi, kde uchopil svinuté nylonové lano a chytil se okraje paluby. Skútry se přiblížily, vypálily druhou salvu a zvedly kolem sebe vysoké vlny, na nichž se loď roztančila tak divoce, že ji Bourne snadno převrhl. Padl naznak do vody a přitom mával rukama, jako by dostal zásah. Skútry křižovaly okolí převrácené lodi a  jejich pasažéři se rozhlíželi po hlavě pohupující se na hladině. Když nic nespatřili, 9

řidiči zpomalili, oba potápěči si stáhli masky na tvář a sklouzli přes bok do moře. Bourne zatím šlapal vodu pod převrženou plachetnicí a dýchal vzduch mezi hladinou a dnem lodi. Klidu si však příliš neužil. V  příští chvíli spatřil v  průzračném moři dva sloupce bublinek – potápěči se ponořili po obou stranách lodě. Rychle omotal jeden konec lana kolem úvazníku na  pravoboku. Když k němu zespodu připlul první z potápěčů, Bourne se sehnul, obtočil mu provaz kolem krku a pevně utáhl. Potápěč pustil harpunu, aby měl volné ruce na obranu, Bourne mu však strhl masku z obličeje, čímž ho dokonale oslepil. Pak popadl harpunu vznášející se ve vodě, otočil se a střelil blížícího se druhého potápěče do hrudi. Krev z  rány rychle vytvořila  hustý oblak, ředěný vodním proudem stoupajícím z  hlubin. Bourne věděl, že není dobré zůstávat v moři, do kterého vyteklo mnoho krve. Vystoupal na­horu a  vynořil se nad hladinu pod převrženou lodí. Plíce ho strašlivě pálily, téměř okamžitě se však znovu vrhl dolů a hledal prvního potápěče. Voda byla tmavá, zakalená prýštící krví. Mrtvý potápěč se vznášel v té mlhovině s rukama splývajícíma na jednu stranu a ploutvemi mířícími vstříc tajemným hlubinám. Bourne se zrovna otáčel, když se mu kolem krku omotal nylonový provaz. První potápěč mu vrazil kolena do beder a utahoval lano z obou stran. Bourne se ho snažil chytit, protivník mu však unikal. I když měl Bourne pevně zavřená ústa, z koutku mu unikala tenká čára bublinek. Provaz se mu zařezával do průdušnice a držel ho pod hladinou. Měl sto chutí zuřivě se bránit, uvědomoval si však, že tím by provaz kolem svého hrdla utáhl ještě víc a vyčerpal by se. Místo toho tedy ochabl a hrál si na mrtvého, bezvládně visícího v mořském proudu. Potápěč si ho přitáhl blíž, vytáhl nůž a  chystal se mu podříznout krk. V  tu chvíli Bourne bleskově sáhl dozadu a  na  potápěčově dýchacím přístroji stiskl tlačítko PURGE. Vzduch vystřelil ven s takovou silou, že potápěč povolil sevření úst a Bourne mu přístroj vytrhl. Do vody se vyvalil hustý sloupec bublin a  lano omotané kolem Bourneova krku se povolilo. Využil potápěčova chvilkového překvapení a vymanil se z jeho 10

moci. Otočil se a zkoušel chytit ruce protivníka, ten se však ohnal nožem po jeho hrudníku. Bourne zbraň kopnutím odvrátil, ale potápěč ho v  příštím okamžiku pevně uchopil oběma rukama kolem těla, aby se nemohl vynořit nad hladinu a nadechnout se. Bourne si vsunul do úst potápěčův záložní regulátor a nasál do hořících plic životadárný vzduch. Potápěč se začal po svém dýchacím přístroji sápat, ale Bourne jeho ataky odrazil. Muž zbělel ve tváři jako mrtvola. Zoufale se oháněl nožem ve snaze zasáhnout Bournea nebo alespoň proříznout hadici přístroje, ale bezvýsledně. Několikrát ztěžka zamžikal a  pak začal obracet oči v sloup. Bourne se vrhl po noži, bezvládný potápěč ho však pustil a bodná zbraň se ve spirálách snášela do hlubin. Bourne sice díky regulátoru v ústech mohl normálně dýchat, ale uvědomoval si, že v tlakových lahvích, které předtím vypustil, už bude velice málo vzduchu. Mrtvý muž kolem něj zaklesl nohy a překřížil kotníky, navíc byli oba obtočení lanem. Bourne se usilovně snažil z té svěrací kazajky vyprostit, vtom však ucítil silné vlnění. Přeběhl mu mráz po zádech. Před očima se mu zjevil žralok. Byl možná čtyři metry dlouhý, stříbročerný a mířil neomylně šikmo vzhůru k Bourneovi a dvěma mrtvým potápěčům. Ucítil krev a zmítající se těla ve vodě mu svými vibracemi napověděla, že se v  blízkosti nachází umírající ryba, možná nejen jedna, a bude velká hostina. Bourne se prudce otočil s mrtvolou ve vleku. Odepnul postroj tlakových lahví druhého potápěče a odstrčil je stranou. Tělo okamžitě kleslo dolů mezi mračna černé krve, která z  něj předtím vytekla. Žralok změnil kurz a zamířil přímo ke smrtelně zraněnému muži. Otevřel tlamu a  ukousl si z  potápěče obří sousto. Bourne si mohl na chvíli oddechnout, ale opravdu jen na chvíli. Každou minutou přivábí tučné sousto další dravé ryby, které ochotně propadnou  žravému šílenství. Musí se dostat z  vody dřív, než připlují. Rozepnul prvnímu potápěči opasek a stáhl mu ze zad kyslíkové láhve. Krátce si nasadil na obličej jeho masku, naposledy se zhluboka nadechl a pustil láhve do hloubky, stejně už byly skoro prázdné. Oba muži začali v  děsivém objetí stoupat k  hladině. Bourne se cestou snažil vysvobodit a  odmotával lano, potápěč 11

však stále nohama svíral jeho boky. Ať se snažil sebevíc, nedokázal je roztáhnout. Když se konečně vynořil z  moře, okamžitě uviděl jeden z vodních skútrů – skákal po vlnách nedaleko od něj. Zamával. Doufal, že si ho řidič díky masce splete s potápěčem. Skútr zpomalil a zamířil k němu. Bourneovi se konečně podařilo rozvázat provaz. Člun se otočil a on se chytil za jeho záď. Když poklepal řidiče na koleno, skútr vyrazil kupředu. Bourne byl stále napůl ponořený ve  vodě, potápěčův smrtelný stisk však s  rostoucí rychlostí povoloval. Bourne zabral za  kolena mrtvého, uslyšel prasknutí kosti a najednou byl volný. Vyhoupl se na  skútr a  zlomil řidiči vaz. Než ho shodil do vody, odepnul mu z  opasku harpunu. Muž z druhého skútru viděl, co se děje, a začal se otáčet. Bourne zamířil přímo k němu. Řidič udělal špatné rozhodnutí: vytasil pistoli a vypálil dvě rány, ale poskakující skútr nemohl trefit. Mezitím se Bourne přiblížil natolik, že mohl přeskočit na  druhý stroj. Rozmáchl se harpunou, srazil řidiče do moře a převzal řízení. Nyní už byl na safírové hladině sám a mohl v klidu vyrazit pryč.

12

ČÁST PRVNÍ O týden později

1 „Dělají z nás hlupáky!“ Prezident Spojených států amerických zlostně kroužil pohledem kolem Oválné pracovny a  probodával očima muže stojící téměř v  pozoru. Venku bylo jasné a  slunečné odpoledne, zde v místnosti však panovala dusná atmosféra a prezident pouštěl hromy a blesky. „Jak se něco takového mohlo stát?“ „Číňané jsou před námi už léta,“ řekl nový ministr obrany Christopher Hendricks. „Začali stavět jaderné reaktory, aby se zbavili závislosti na ropě a uhlí, a dnes se navíc ukazuje, že ovládají devadesát šest procent světové produkce vzácných zemin.“ „Vzácných zemin?“ zahřímal prezident. „Co to sakra je?“ Generál Marshall, šéf Sborů náčelníků štábů, nervózně pře­ nesl váhu z jedné nohy na druhou. „Jsou to nerosty, které…“ „Nechci vás poučovat, pane generále, ale vzácné zeminy jsou prvky,“ opravil ho Hendricks. Mike Holmes, prezidentův poradce pro otázky národní bezpečnosti, se k ministrovi otočil. „Jaký je mezi tím rozdíl a koho to sakra zajímá?“ „Každý z  oxidů vzácných zemin má své unikátní vlastnosti,“ řekl Hendricks. „Vzácné zeminy jsou nezbytné pro výrobu moderních technických vymožeností, jako jsou elektromobily, mobilní telefony, větrné elektrárny, lasery, supervodiče, nové typy magnetů, ale také vojenská výzbroj, což je pro řadu lidí v této místnosti nejdůležitější, obzvláště pro vás, pane generále. Jde tady o zajištění naší bezpečnosti do budoucna. Vezměme si například bezpilotní letadlo Predator nebo naše přesně naváděné střely příští generace, laserové zaměřovače a satelitní komunikační sítě. Všechny tyto věci jsou závislé na vzácných zeminách, které dovážíme z Číny.“ 15

„A proč jsme o tom všem nevěděli dřív?“ vybuchl Holmes. Prezident shrábl ze stolu kupku papírů a zvedl je do vzduchu na  odiv všem. „Tady máme jasný důkaz. Šest zpráv, které za  posledních třiadvacet měsíců Chris adresoval vašim lidem, generále, se stejnými informacemi, jaké tady teď přednesl.“ Prezident otočil jeden z listů a začal číst: „Uvědomuje si někdo v Pentagonu, že k výrobě jediné větrné elektrárny jsou potřeba dvě tuny oxidů vzácných zemin a že větrníky, které používáme, se dovážejí z Číny?“ Podíval se tázavě na generála Marshalla. „To jsem v životě neviděl,“ pravil Marshall toporně. „Nevím vůbec nic o…“ „Ale někdo z vašich lidí ano,“ uťal ho prezident, „což v lepším případě znamená, že u  vás stojí komunikace za  hovno.“ Prezident téměř nikdy nemluvil sprostě, a  tak nastalo užaslé ticho. „V horším případě,“ pokračovala hlava státu, „jde o případ hrubé nedbalosti a někdo by si to měl odskákat.“ „Hrubé nedbalosti?“ zamrkal Marshall. „Jak to?“ Prezident si povzdychl. „Napovězte mu, Chrisi.“ „Před pěti dny Číňané snížili vývozní kvóty oxidů vzácných zemin o sedmdesát procent. Shromažďují ty prvky pro své vlastní účely přesně tak, jak jsem předpovídal ve  své druhé zprávě pro Pentagon před třinácti měsíci.“ „A protože proti tomu nikdo nic nepodnikl, jsme teď v průšvihu,“ doplnil prezident. „Řízené střely s  plochou dráhou letu Tomahawk, granáty XM982 Excalibur s  raketovým motorem a  družicovým naváděním, laserově řízené pumy GB-28,“ vypočítával Hendricks na  prstech moderní zbraně. „Optická vlákna, technologie pro noční vidění, víceúčelový integrovaný detekční systém chemických jedů MICAD, krystaly Saint-Gobain pro pokročilé zjišťování radiace, převodníky do  sonarů a  radarů.“ Naklonil hlavu na stranu. „Mám pokračovat?“ Generál na něj zlostně hleděl, ale své nenávistné myšlenky si raději ponechal pro sebe. „Takže.“ Prezidentovy prsty zabubnovaly na  stole. „Jak se z té bryndy dostaneme?“ O  odpověď však zjevně nestál. Stiskl tlačítko na telefonu a štěkl: „Pošlete ho dovnitř.“ 16

O  chvíli později do  Oválné pracovny vpadl malý, zavalitý chlapík s  pleší. Přítomnost tolika mocných lidí v  místnosti ho nijak viditelně nestresovala. Mírně se uklonil, jako by předstupoval před nějakého evropského monarchu. „Dobrý den, pánové.“ Prezident se usmál. „Vážení, tohle je Roy FitzWilliams. Má na starosti Indigo Ridge. Předpokládám, že nikdo kromě Chrise jste o Indigo Ridge ještě neslyšel.“ Kývl hlavou. „Fitzi, buďte tak laskav.“ „Jistě, pane prezidente.“ FitzWilliamsova hlava se zhoupla nahoru a  dolů, jako by patřila loutce, a  ne člověku. „Indigo Ridge je místo v  Kalifornii s  největšími zásobami vzácných zemin mimo území Číny. V  roce 1978 ho koupil ropný gigant Unocal. Chtěl tamní naleziště využít, ale z toho či onoho důvodu se k  tomu nikdy nedostal. V  roce 2005 chtěli Unocal získat Číňané, ale Kongres prodej z  bezpečnostních důvodů zamítl.“ Odkašlal si. „Kongresmani měli obavy, aby se do čínských rukou nedostala rafinace ropy. O  Indigo Ridge ani o  vzácných zeminách nikdy neslyšeli.“ „Takže jsme si vládu nad Indigo Ridge udrželi jen šťastnou náhodou,“ řekl prezident. „Což nás přivádí do  současnosti,“ pokračoval Fitz. „Z  vaší iniciativy, pane prezidente a  pane Hendricksi, jsme založili společnost s názvem NeoDyne. Je potřeba hodně peněz, a proto NeoDyne zítra vstoupí na burzu, kde nabídne velký balík svých akcií. Zájem o vzácné zeminy se s čínským prohlášením zvýšil. Také jsme důležitost vstupu NeoDyne na burzu zdůraznili hlavním bezpečnostním analytikům a doufáme, že budou doporučovat akcie svým klientům. NeoDyne začne těžit v Indigo Ridge, což už měla udělat před desítkami let, a  navíc zajistí budoucí bezpečnost země.“ Vytáhl kartičku s  poznámkami. „K  dnešnímu dni jsme v oblasti Indigo Ridge zjistili třináct prvků včetně životně důležitých těžkých vzácných zemin. Mám vám je vyjmenovat?“ Vzhlédl. „Asi ne, viďte?“ Znovu si odkašlal. „V tomto týdnu přišli naši geologové s  ještě lepší zprávou. Poslední zkušební vrty naznačily výskyt řady takzvaných zelených vzácných 17

zemin, což je nesmírně důležitý nález pro budoucnost, protože čínské doly tyto kovy neobsahují.“ Prezident si protáhl ramena jako obvykle, když se dostával k  jádru věci. „Podtrženo a  sečteno, pánové, NeoDyne se brzy stane nejdůležitější společností v  Americe a  možná i  na  celém světě, a  to nepřeháním.“ Postupně ulpěl pronikavým pohledem na všech přítomných. „Nemusím vám jistě vysvětlovat, že zabezpečení Indigo Ridge je pro nás nyní jednoznačnou prioritou.“ Obrátil se na Hendrickse. „Proto jsem se dnešním dnem rozhodl založit pracovní skupinu s krycím názvem Samaritán, kterou povede tady Christopher. Bude spolupracovat s vámi všemi a využívat veškerých vašich zdrojů, jak on sám uzná za vhodné. A vy mu v tom budete vycházet maximálně vstříc.“ Prezident vstal. „Chci, aby to bylo všem naprosto jasné, pá­nové. V sázce je bezpečnost Ameriky a také její budoucnost, takže si nemůžeme dovolit jedinou chybu, jediné nedorozumění, jediný přešlap.“ Vyhledal pohled generála Marshalla. „Nestrpím žádné boje o moc, pomluvy ani sváry mezi jednotlivými složkami. Každý, kdo neposkytne skupině Samaritán potřebné informace či personál, bude tvrdě potrestán. Považujte to za varování. A teď jděte a množte se.“ Jednomu chlapovi Boris Iljič Karpov zlomil ruku, druhému vrazil loket do oka. Vytryskla krev a oba svěsili hlavu. Z obou zadržených vycházel těžký pach potu a zvířecího strachu. Seděli připoutaní na kovových židlích přišroubovaných k hrubé betonové podlaze. Mezi nimi se nacházel zlověstně vypadající odtokový kanál. „Zopakujte mi ty svoje bláboly,“ zavelel Karpov. „Tak bude to?“ Karpov se stal šéfem FSB-2, bývalé protidrogové jednotky, ze které Viktor Čerkesov postupně vybudoval vážného protivníka ruské tajné policie FSB, nástupkyně nechvalně známé KGB. A  teď prováděl generální úklid, po  němž toužil už mnoho let. Díky dohodě uzavřené v nejpřísnějším utajení k tomu dostal od Čerkesova zelenou. 18

Karpov se naklonil a  oba nebožáky profackoval. Běžný po­stup velel izolovat podezřelé a  zjistit nesrovnalosti v  jejich odpovědích, tady šlo ovšem o  něco jiného. Karpov už totiž odpovědi znal. Čerkesov mu řekl všechno potřebné nejen o zkorumpovaných lidech v FSB-2 – těch, kteří přijímali úplatky od  mafiánských klanů nebo bohatých podnikatelů, jimž se vyhnuly tvrdé represe Kremlu posledních let –, ale i o důstojnících náchylných k pokusům o podkopání Karpovovy autority. Mlčeli, a tak Karpov vstal a vyšel z vězeňské cely. Stál sám v podzemí budovy ze žlutých cihel kousek od náměstí Lubjanka, kde sídlila rivalská FSB už od dob, kdy jí vládl obávaný Lavrentij Berija. Vyklepal z krabičky cigaretu a zapálil si. Opřel se o vlhkou zeď a  tiše pokuřoval, pohroužený do  myšlenek, jak napřít energii FSB-2 správným směrem a vybudovat z ní organizaci, jež si získá trvalou přízeň prezidenta Imova. Když ho začaly pálit prsty, odhodil oharek, zašlápl jej podpatkem a vstoupil do sousední cely, kde seděl jeden z úplatných důstojníků FSB-2, nyní zcela zlomený. Karpov ho zvedl a odtáhl do  cely se dvěma vězni. Když uslyšeli šramot, zvedli hlavy a zadívali se na příchozí. Karpov beze slova vytáhl pistoli značky Makarov a  muže, kterého přivlekl, střelil do týla. Kulka prošla hlavou a vylétla ven čelem v tříšti krve a mozkové tkáně, jež potřísnila důstojníky připoutané k židlím. Mrtvý padl dopředu a zůstal ležet mezi nimi. Karpov zavolal a  objevili se dva strážní. Jeden držel velký pytel ze silného igelitu, druhý motorovou pilu, kterou vzápětí nahodil. Ze stroje vylétl oblak mastného, modrého dýmu a oba muži se pustili do  práce – nejdřív mrtvole uřízli hlavu, pak ji rozčtvrtili. Tajní policisté na  židlích na  tu strašlivou scénu hleděli jako zhypnotizovaní. Když Karpovovi pochopové skončili, posbírali kusy a naházeli je do igelitového pytle. Pak odešli. „Neodpověděl na  moje otázky.“ Karpov přejížděl přísným pohledem z  jednoho na  druhého. „Vás skoro jistě čeká stejný osud, pokud…“ Jeho hlas se rozplynul ve  vzduchu jako dým z ohně, který se teprve rozhořívá. „Pokud co?“ zeptal se ten, který se jmenoval Anton. „Drž sakra hubu!“ okřikl ho kolega Georgij. 19

„Pokud se nesmíříte se situací.“ Karpov stál před nimi, ale oslovil jen Antona. „Tahle organizace se změní – s  vámi nebo bez vás. Zkuste to brát tak, že máte jedinečnou příležitost stát se součástí úzkého kruhu mých spolupracovníků a  věrně mi sloužit. Za odměnu ušetřím váš život a nepovede se vám špatně. Ale budete pracovat jen pro mě a pro nikoho jiného. Pokud jen trochu zakolísáte, už nikdy neuvidíte svou rodinu. Zmizíte beze stopy a nezbude po vás nic – ani mrtvola, která by se dala pohřbít a  vaši blízcí by ji mohli oplakávat. Vůbec nic, co by dokládalo, že jste kdy vůbec žili.“ „Přísahám vám svoji věrnost, pane generále. Můžete se na mě stoprocentně spolehnout.“ Georgij vyhrkl: „Zrádce! Roztrhnu tě jak hada.“ Karpov jeho výbuch přešel bez povšimnutí. „To jsou jen slo­ va, Antone Fjodoroviči.“ „Co mám udělat?“ Karpov pokrčil rameny. „Jestli to musím říkat, nemá to cenu.“ Anton se na chvíli zamyslel. „Tak mě odvažte.“ „A když to udělám?“ „Dokážu vám svoji věrnost činy,“ odpověděl Anton. „Teď hned?“ „Přímo tady.“ Karpov pokýval hlavou, přešel za židli a rozvázal Antonovi zápěstí i kotníky. Anton vstal. Zvedl ztuhlou pravou ruku. Kar­ pov se mu upřeně zadíval do  očí a  po  chvíli mu podal svou pistoli pažbou napřed. „Zastřel ho!“ vykřikl Georgij. „Zastřel jeho, ne mě, ty pi­tomče!“ Anton si vzal pistoli a střelil Georgije dvakrát do obličeje. Karpov nevzrušeně přihlížel. „A  jak se zbavíme těla?“ Za­znělo to jako závěrečná otázka ústní zkoušky, vrchol celého studia nebo možná první krok k převýchově. Anton si dal na  odpovědi záležet. „Motorová pila byla pro toho druhého. Tenhle si nezaslouží nic. Vůbec nic.“ Zadíval se na  odtokový kanál zející jako chřtán nějaké příšery. „Nemáte nějakou silnou žíravinu?“ 20

¬

¬

¬

O  čtyřicet minut později mířil Karpov za  krásného počasí za  prezidentem Imovem, aby ho informoval o  svých pokrocích. Cestou dostal na  mobil velice stručnou textovou zprávu: Hranice. „Jeďte do  Ramenského,“ přikázal Karpov šoférovi. Mluvil o hlavním vojenském letišti Moskvy, kde měl vždy k dispozici plně natankované letadlo s posádkou. Jakmile to silniční provoz dovolil, řidič otočil auto do protisměru a šlápl na plyn. Když Karpov v Ramenském předložil doklady imigračnímu úředníkovi v uniformě, vystoupil ze stínu muž tak drobný, že ho Boris v první chvíli pokládal za nějakého výrostka. Byl oblečený v tuctovém tmavém obleku s ošklivou kravatou, na nohou měl okopané, zaprášené boty. Na jeho těle by se nenašel ani gram tuku, jako by se celý skládal výhradně ze svalů, které činily jeden dokonale pevný a pružný celek. Zdálo se, že své tělo používá jako zbraň. „Pane generále,“ oslovil ho ten muž. Nepozdravil ho ani mu nepodal ruku. „Mé jméno je Zašek.“ Křestní ani otcovské jméno mu nesdělil. „Co?“ řekl Karpov. „Něco jako Paladin?“ Zaškova podlouhlá, ostře řezaná tvář nedala nic najevo. „Kdo to je?“ Vytrhl vojákovi Karpovův pas. „Prosím, pojďte se mnou, pane generále.“ Otočil se, vykročil halou, a protože měl Karpovovy doklady, Boris ho s tichým soptěním musel chtě nechtě následovat. Zašek ho zavedl špatně osvětlenou chodbou páchnoucí po  vařeném zelí a  dezinfekci k  neoznačeným  dveřím, za  nimiž se ukrývala malá výslechová místnost bez oken. Zařízení bylo prosté: stůl přišroubovaný k  podlaze a  dvě skládací židle z  umělé hmoty. Na  stole poněkud nepatřičně stál nádherný mosazný samovar se dvěma sklenicemi, lžičkami a malou mosaznou miskou obsahující kostky bílého a hnědého cukru. „Posaďte se, prosím,“ vyzval ho Zašek. „Jako doma.“ Karpov ho neposlouchal. „Jsem ředitel FSB-2.“ 21

„Já vím, kdo jste, pane generále.“ „A kdo jste sakra vy?“ Zašek vytáhl z  náprsní kapsy saka malou knížku a  otevřel ji. Karpov musel přistoupit blíž, aby něco přečetl. Služba vněšněj razvědky. Ustoupil dozadu. Ten člověk byl šéfem odboru kontrašpionáže tajné služby SVR, tedy ruské obdoby americké CIA. Přísně vzato, FSB a  FSB-2 se omezovaly na  domácí záležitosti, i když Čerkesov bez většího odporu rozšířil dosah své činnosti i  do  zahraničí. Má se tento rozhovor týkat právě zasahování FSB-2 do  výhradního teritoria SVR? Karpov trpce zalitoval, že toto téma před nástupem do funkce s Čerkesovem neprobral. Karpov nasadil masku úsměvu. „Co pro vás můžu udělat?“ „Jde spíš o to, co já… nebo spíš SVR může udělat pro vás.“ „To bych se moc divil.“ Karpov stál u  Zaška tak blízko, že mu vytrhl doklady dřív, než je stihl schovat do kapsy. Zamával jimi jako válečnou zástavou na bojišti. V duchu uslyšel řinčení šavlí. Zašek natáhl ruku s Karpovovým pasem a oba muži si vyměnili zajatce. Když Karpov pas bezpečně uschoval, suše oznámil: „Už mi to letí.“ „Pilot má instrukce počkat, dokud všechno neprobereme.“ Zašek přešel k samovaru. „Dáte si čaj?“ „Děkuji, nechci.“ Zašek si začal nalévat nápoj do  sklenice a  přitom se ohlédl po Karpovovi. „Děláte chybu, pane generále. Máme tady ten nejlepší černý čaj, říká se mu ruská karavana. Tahle směsice druhů oolong, keemon a lapsang sučchong je zvláštní tím, že sem byla dopravena z  různých plantáží přes Mongolsko a  Sibiř stejně, jako když čaj v  osmnáctém století vozily velbloudí karavany z Číny, Indie a Cejlonu.“ Uchopil plnou sklenici konečky prstů, pozvedl ji k nosu a zhluboka vdechl. „Chladné a suché podnebí zajišťuje přesně tu správnou míru vlhkosti, kterou čaj na zasněžených stepích může po nocích absorbovat.“ Napil se, chvilku počkal a  znovu si usrkl. Pak se podíval na Karpova. „Určitě si nedáte?“ „Opravdu ne.“ 22

„Jak si přejete, generále.“ Zašek vzdychl a  položil sklenici. „Naší pozornosti neušlo…“ „Vaší? Jak to myslíte?“ „Tak tedy pozornosti SVR, jestli je vám to milejší. Zkrátka jste se ocitl v hledáčku SVR.“ „Čemu za to vděčím?“ Zašek si dal ruce za záda. Vypadal skoro jako kadet na vojenské přehlídce. „Víte, pane generále, já vám vlastně závidím.“ Karpov se rozhodl, že ho nebude přerušovat. Chtěl mít tenhle záhadný rozhovor co nejdřív za sebou. „Jste ze staré školy, začal jste od  píky, ale postupně jste se vypracoval. O  každé povýšení jste musel tvrdě bojovat a  za sebou jste přitom nechával mrtvoly těch slabších.“ Ukázal si na hruď. „Kdežto já jsem to na rozdíl od vás měl poměrně snadné. Víte, připadá mi, že od  člověka jako vy bych se toho mohl hodně naučit.“ Čekal, že Karpov odpoví, a když se tak nestalo, pokračoval. „Co byste, pane generále, řekl tomu vzít mě do učení?“ „Jste jako všichni mladí technokrati, co jen hrají na  počítači a myslí si, že tím můžou nahradit zkušenosti z akcí.“ „Věřte, že mám na práci důležitější věci než hrát počítačové hry.“ „Seznámit se s  tím, co dělá konkurence, se určitě vyplatí.“ Boris mávl rukou. „A teď k věci. Nemám na vás celý den.“ Zašek zamyšleně pokýval hlavou. „My jen chceme mít jistotu, že dohoda, kterou jsme měli s vaším předchůdcem, bude pokračovat i s vámi.“ „Jaká dohoda?“ „Chcete snad tvrdit, že Čerkesov odešel, a nic vám neřekl?“ „O  žádné dohodě nic nevím,“ odtušil Karpov. „A  jestli jste si mě pořádně proklepl, tak víte, že nejsem typ člověka, který s někým uzavírá obchody.“ Tím to pro něj skončilo. Vykročil ke dveřím. „Myslel jsem, že v  tomto případě byste mohl udělat výjimku,“ hlesl Zašek. Karpov napočítal do  deseti a  pak se otočil. „Víte, že už mě unavujete?“ 23

„Tak to se omlouvám,“ reagoval Zašek, i  když jeho výraz vypovídal o  něčem úplně jiném. „Ten obchod, pane generále, se týká peněz – určité konkrétní měsíční částky – a  informací. Chceme mít přehled o tom, co všechno víte.“ „To není obchod, ale vydírání,“ zavrčel Karpov. „Můžeme se tady dohadovat celý den, ale jak jste sám správně řekl, spěcháte na  letadlo.“ Jeho hlas ztvrdl. „Uzavřeme tu dohodu stejně jako s vaším předchůdcem a vy i vaši kolegové si můžete dál volně cestovat po světě mimo rámec stanov FSB-2.“ „Naše stanovy vypracoval Viktor Čerkesov.“ Karpov vzal za kliku. „Věřte mi, že vám můžeme udělat ze života peklo, generále.“ Boris otevřel dveře a vyšel ven. Na  letiště Uralsk ležící v  nevzhledné vyprahlé pustině na západě Kazachstánu to z Ramenského bylo něco přes tisíc kilometrů. Zatímco Viktor Čerkesov čekal, opíral se o zaprášené vojenské vozidlo a  kouřil černou tureckou cigaretu. Byl to vysoký muž s hustými vlnitými vlasy, na skráních prošedivělými. Z jeho kávově hnědých očí se dalo stěží něco vyčíst. Za  svou kariéru viděl spoustu zvěrstev, vydal nekonečnou řadu rozkazů a osobně se podílel i na mnoha zločinech. Karpov k  němu vykročil se zrychleným tepem. Část jeho obchodu s  tímhle ďáblem spočívala v  tom, že mu oplátkou za klíče od FSB-2 občas udělá nějakou službičku. Jakou, to se raději ani neptal. Čerkesov by mu to stejně neřekl. Nyní však Karpov dostal první předvolání a  dobře věděl, že si bývalý šéf tajné policie chce vybrat úvodní splátku. Odmítnout ho nepřipadalo v úvahu. Čerkesov mu nabídl cigaretu. Karpov ji přijal a  sklonil se k  plamínku  Čerkesovova zapalovače. Drsný turecký tabák ne­snášel, ale nechtěl se svému bývalému šéfovi vzpírat. „Vypadáte dobře,“ začal Čerkesov. „Ničit životy jiným vám evidentně svědčí.“ Karpov zkřivil tvář do ponurého úsměvu. „A vám zase svědčí nový život.“ 24

„To máte pravdu.“ Čerkesov odhodil cigaretu a  její hořící konec se rozzářil na temném asfaltu. „Řekl bych, že svědčí nám oběma.“ „Kde jste od svého odchodu vůbec byl?“ Čerkesov se usmál. „V Mnichově. Nikde.“ „Nikde? To na  Mnichov přesně sedí,“ přisvědčil Karpov. „Jestli to město už nikdy nenavštívím, nebude mi to vůbec líto.“ Čerkesov vyklepal z krabičky cigaretu a  zapálil si. „Já vás znám, Borisi Iljiči. Něco vás tíží.“ „SVR,“ přiznal Karpov. Celý let to v  něm kypělo. „Chci s vámi mluvit o dohodě, kterou jste s ní uzavřel.“ Čerkesov zamrkal. „O jaké dohodě?“ A  najednou bylo všechno jasné. Zašek bohapustě blafoval a spoléhal na to, že Boris je v nové funkci teprve necelý měsíc. Řekl tedy svému bývalému šéfovi o  nepříjemném rozhovoru na letišti v Ramenském. Nevynechal žádnou podrobnost: začal tím, jak k  němu Zašek přistoupil u  pasové kontroly, a  skončil svým odchodem z té tisnivé místnosti bez oken. Čerkesov si během jeho vyprávění zamyšleně žvýkal tvář zevnitř. „Mohl bych říct, že mě to překvapuje, ale nebyla by to pravda,“ pravil nakonec. „Vy toho Zaška znáte? Ten chlap je slizký jako had.“ „Jako všichni poskoci. Zašek dělá jen to, co mu Berija přikáže. Berija je ten, na koho si musíte dávat pozor.“ Konstantin L. Berija byl současným šéfem SVR a stejně jako jeho neblaze proslulý předek měl pověst surového paranoika a intrikána. Stal se z něj stejně obávaný a nenáviděný muž, jakým býval Lavrentij Pavlovič Berija. „Mě se Berija oslovit netroufl,“ řekl Čerkesov. „Zaška za vámi poslal, aby zjistil, jestli se necháte přesvědčit ke spolupráci.“ „Nějaký Berija je mi ukradený.“ Čerkesov přimhouřil oči. „Opatrně, příteli. Toho chlapa byste neměl brát na lehkou váhu.“ „Vezmu si to k srdci.“ Čerkesov stroze kývl. „Pokud se vztahy vyhrotí, ozvěte se.“ Otevřel zapalovač a zase ho zaklapl. Cvak, cvak. „A teď k aktuál­ nějším věcem. Mám pro vás jistý úkol.“ 25

Karpov druhého muže pozorně sledoval a  snažil se odhadnout, co se mu chystá říct. Žádnou nápovědu však nenašel. Čer­kesovova tvář byla uzamčená jako bankovní trezor. Vojenské tryskáče ostražitě dosedávaly na asfalt. Tu a tam se objevil nějaký mechanik, ke dvěma Rusům se však nikdo nepřiblížil. Čerkesov si odloupl ze rtu kousek tabáku a  rozmělnil jej v prstech na prach. „Potřeboval bych někoho zabít.“ Karpov zhluboka vydechl. Až teď si uvědomil, že zadržoval dech. To je všechno? Nic víc? Cítil, jak ho zaplavuje vlna úlevy. „Sdělte mi podrobnosti a udělám to.“ „Co nejdřív.“ Karpov znovu přikývl. „Samozřejmě. Ihned.“ Potáhl z cigarety a  přimhouřil oko před kouřem. „Předpokládám, že máte fotku oběti.“ Čerkesov se ušklíbl, vytáhl z náprsní kapsy fotografii a podal mu ji. Pozorně a lačně pak sledoval, jak Karpov bělá jako stěna. S chápavým úsměvem se mu zadíval do očí. „Nemáte na vybranou. Musíte to udělat.“ Naklonil hlavu. „Copak? Zdá se vám snad cena za úspěch příliš vysoká?“ Karpov chtěl něco odpovědět, ale nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. Měl pocit, jako by ho Čerkesov škrtil. Čerkesovův úsměv se roztáhl od ucha k uchu. „Neřekl bych.“

26

2 Jason Bourne se probudil za  tmy v  hotelu na  okraji kolumbijské džungle, oči však neotevřel. Zůstal ležet na tenké, nepohodlné matraci omotaný pavučinou předchozího snu. Zdálo se mu, že je v  domě s  mnoha pokoji a  chodbami, které vedou do  neznáma. Jako jeho minulost. Dům hořel a  vzduchem se nesl štiplavý dým. Bourne tam nebyl sám. Někdo našlapoval budovou kradmo jako liška a pátral po něm, aby ho mohl zabít. I když se ten člověk skrýval někde v hustém kouři, Bourne cítil, že je velice blízko. Sen naprosto plynule přešel do  reality. Bourne ucítil dým. To byl pravý důvod jeho probuzení. Vylezl z  postele, vstoupil do  kouřové clony a  sen se mu varovně připomněl. Zamířil ke dveřím a tam se zastavil. Za těmi dveřmi na něj někdo číhal. Někdo ozbrojený. Někdo odhodlaný vraždit. Bourne ustoupil do  pokoje a  zvedl ze země oprýskanou dřevěnou židli, vhodnou snad jedině na  zátop. Otevřel a hodil židli na chodbu. Ozvala se střelba, on se však nebojácně vrhl ven z místnosti. Udeřil střelce do zápěstí s takovou silou, že lupla kost. Zbraň zůstala viset v necitlivých prstech, zabiják se ovšem nehodlal jen tak vzdát – prudce nakopl Bournea do boku a odhodil jej na protější stěnu. Střelec získal kousek prostoru, hbitě chytil pistoli do druhé ruky a udeřil s ní Bournea do spánku. Bourne padl na  podlahu. Kouř houstl a  žár se zvyšoval. Plameny se nezadržitelně blížily. U země byl však vzduch čistší, což Bourneovi dávalo jistou výhodu. Když se ho útočník pokusil tvrdě nakopnout, Bourne zachytil jeho botu v  letu a  prudce ji zkroutil. Kotník praskl a  střelec vykřikl bolestí. Klečící Bourne mu zasadil ránu do ledvin, a když se soupeř začal hroutit, vzal ho zezadu za hlavu a praštil mu bradou o své koleno. 27

Dým už zahalil celou chodbu. Oheň dosáhl ke  schodům a hrozilo, že přemění první patro domu ve žhavé peklo. Bourne shrábl střelcovu zbraň a vrhl se zpátky do pokoje. Zakryl si obličej rukama, proběhl místností a proskočil zavřeným oknem ven. Nepřátelé tam na něj však čekali. Byli tři a seběhli se k němu, jakmile ve vodopádu roztříštěného skla dopadl z prvního patra na zem. Bourne jednoho chytil a sekl ho do tváře hlavní pistole, až vystříkla krev. Druhému vrazil pěst do břicha a chlap se zlomil v pase. V příští chvíli se mu však do zátylku tvrdě přitisklo ústí zbraně. Bourne zvedl ruce. Muž se šrámem na tváři mu vytrhl pistoli a pak ho praštil do čelisti. „Basta!“ přikázal ten za Bournem. „Él no quiere ser lastimado.” Nesmí se mu nic stát. Bourne věřil, že by si s  těmi třemi dokázal poradit, ale ani se nepohnul. Neměli v  úmyslu ho zabít. Zapálili dům a  chlap číhající za dveřmi mohl klidně vpadnout dovnitř a zastřelit ho, neudělal to však. Oheň a výstřely v chodbě jim ho měly nahnat do náruče. Nepočítali s tím, že zaútočí na střelce v chodbě. Bourne tušil, kdo ty muže poslal, a tak si nechal svázat ruce za  zády a  na  hlavu nasadit konopný pytel. Potom ho nacpali do  rozpáleného auta páchnoucího benzinem, potem a  olejem a s burácením vyrazili do džungle. Špatné tlumiče napovídaly, že jde o nějaké rozhrkané vojenské vozidlo. Bourne si vrýval do paměti všechny zatáčky a v duchu počítal, aby získal představu, jak daleko pojedou. Celou cestu přitom přejížděl kabelem, jímž měl spoutaná zápěstí, o ostrou kovovou hranu za zády. Po zhruba dvaceti minutách vůz zastavil. Až na místy ostrou výměnu názorů v  hovorové španělštině se pak nějakou dobu nic nedělo. Snažil se rozpoznat, o  čem je řeč, ale tlustý pytel a špatná akustika kabiny to znemožňovaly. Nakonec ho vytáhli ven do hlubokého stínu, kde panoval chládek. Někam ho vlekli. Mouchy a  komáři mu bzučeli kolem uší a  o  hřbet ruky se mu otřel padající list stromu. Ucítil čpavý puch latríny a poté vůně oleje na promazávání zbraní, střelného prachu a zkyslého potu. Strčili ho do jakési skládací stoličky z hrubého plátna, kde příští půlhodinu seděl a  poslouchal. Slyšel šramot pohybujících se 28

osob, ale nikdo nepromluvil, což svědčilo o  železné disciplíně jeho věznitelů. Najednou mu sundali konopný pytel z  hlavy a  Bourne za­mžikal do  příšeří lesa. Rozhlédl se a  viděl, že se nacházejí v jakémsi provizorním táboře. Kolem napočítal třináct postav. Přistoupil k  němu jakýsi člověk obklopený dvěma vojáky v uniformách, vyzbrojenými samopaly, pistolemi a nábojovými pásy. Podle Moiřina podrobného popisu Bourne poznal Roberta Corellose. Byl to celkem pohledný muž, svalnatý drsňák. Díky tmavým, planoucím očím a  suverénnímu vystupování měl pro okolní ozbrojence nepopiratelné charizma. Z náprsní kapsy krásně vyšívané lehké košile vytáhl doutník, ukousl špičku a rozžehl jej těžkým zapalovačem značky Zip­po. „Takže lovec se konečně sešel s kořistí.“ Vyfoukl obláček aromatického dýmu. „Jen by mě zajímalo, kdo je kdo.“ Bourne si ho pozorně měřil. „To je zvláštní, nevypadáte vů­bec jako trestanec.“ Corellos se usmál od ucha k uchu a udělal rozmáchlé gesto. „Za to vděčím přátelům z FARC, kteří mě dostali ven z věznice El Modelo.“ Bourne věděl, že FARC je zkratkou Revolučních ozbrojených sil Kolumbie, ultralevicové povstalecké organizace. „To je zajímavé, jste přece jedním z nejmocnějších drogových magnátů v Latinské Americe.“ „Na světě!“ opravil ho Corellos a zvedl doutník do výšky. Bourne zavrtěl hlavou. „Levicoví vzbouřenci a pravicový kapitalista. Tomu nerozumím.“ Corellos pokrčil rameny. „Čemu na  tom nerozumíte? FARC nenávidí vládu stejně jako já. Máme spolu dohodu. Občas si navzájem vypomůžeme, ať ti pitomci z vlády trpí. Jinak necháváme jeden druhého na  pokoji.“ Vyfoukl další vonný obláček. „Je to čistě obchodní vztah. Já vydělávám peníze a na ideologii zvysoka kašlu. Ale teď k věci.“ Corellos se sklonil, opřel se rukama o kolena a přitáhl tvář k Bourneovi. „Kdo vás poslal, abyste mě zabil, seňor? Který z mých nepřátel, co?“ Ten muž znamenal nebezpečí pro Moiru a  její přítelkyni Berengárii. V  Phúketu ho Moira požádala, aby Corellose našel 29

a  dohodl se s  ním. Nikdy předtím ho o  nic neprosila, takže věděl, že to musí být mimořádně důležité, možná otázka života a smrti. „Jak jste přišel na to, že vás mám zabít?“ zeptal se Bourne. „Tohle je Kolumbie, příteli. Vím o všem, co se tady šustne.“ Existoval však i  jiný důvod, proč Bourne Moiřinu žádost vyslyšel. Jeho nezapomenutelná srážka s Leonidem Arkadinem mu pomohla ujasnit si jednu věc. Ve chvílích osamění a nečinnosti nebyl šťastný. Události jako svatby, promoce či pohřby sledoval jako nezávislý pozorovatel a nic přitom necítil, jen prázdno. Jeho život spočíval v  akci. Žil pro ty dobrodružné chvíle, kdy mohl zaměstnat tělo i mozek a znovu balancovat na tenké hranici mezi životem a smrtí. Tehdy byl ve svém živlu. „No tak?“ Corellos se Bournea téměř dotýkal nosem. „Co mi k tomu řeknete?“ Bourne ho udeřil čelem do nosu. Když ke svému uspokojení uslyšel křupnutí chrupavky, vyprostil ruce z  pout, která mezitím pokradmu přeřezal. Chytil Corellose, otočil ho zády k sobě a pevně mu zaklesl paži pod krkem. Hlavně zbraní se zvedly, muži však zůstali na místě. Pak na scénu vstoupil nový hráč. „To není nejlepší nápad,“ prohodil k Bourneovi. Bourne sevřel svou oběť ještě víc. „Pro seňora Corellose jistě ne.“ Ten muž byl velký, urostlý a  měl oříškovou pleť a  větrem ošlehané oči temné jako hluboké studny. Na hlavě se mu vlnily husté černé vlasy, tvář zdobil dlouhý, hustý plnovous, takže vypadal jako starý Peršan. Sálala z  něj energie, kterou vnímal i  Bourne. Toho člověka viděl před lety na  fotce, a  přestože byl nyní mnohem starší, bezpečně ho poznal. „Džalal Essai,“ řekl Bourne. „Zajímalo by mě, co děláte ve společnosti drogového bossa. Vrhla se snad organizace Severus Domna na heroin a kokain?“ „Musíme si promluvit.“ „O tom bych pochyboval.“ „Pane Bourne,“ pravil Essai pomalu a rozvážně, „to já jsem zavraždil Fredericka Willarda.“ 30

„Proč mi to povídáte?“ „Byl jste spojencem pana Willarda? Asi ne, viďte? To by ne­směl vynaložit tolik času a energie, aby vás s Arkadinem proti sobě poštval.“ Mávl rukou. „Ať je to jakkoliv, Willarda jsem zabil z jednoho velice konkrétního důvodu: uzavřel totiž obchod s Benjaminem El-Arianem, šéfem Domny.“ „To se mi nechce věřit.“ „Ale je to pravda. Víte, Willard toužil po  zlatu krále Ša­lamouna stejně silně jako váš starý šéf Alexander Conklin. Zaprodal se El-Arianovi, aby z něj získal aspoň kousek.“ Bourne zavrtěl hlavou. „Tohle tvrdí člen Domny?“ Essaiova tvář se pomalu roztáhla do úsměvu. „Tím jsem byl, když jste na Conklinův rozkaz vtrhl do mého domu. Ale to už je dávno.“ „A teď?“ „Teď jsou Benjamin El-Arian a  Domna mými úhlavními nepřáteli.“ Jeho úsměv najednou působil spiklenecky. „Takže sám vidíte, že my dva si přece jen máme o čem popovídat.“ „Přátelství se strašně přeceňuje,“ řekl Ivan Volkin, vzal dvě sklenky a  naplnil je vodkou. Jednu podal Borisi Karpovovi a  druhou pozvedl do  výšky k  přípitku. „Rusové jsou v  tomto ohledu světlou výjimkou. Nesbližujeme se lehce, ale pak to stojí za  to. Jedině my ze všech národů světa známe význam slova přátelství. Na zdarovje!“ Volkin byl starý, šedivý muž s  propadlými tvářemi. V  jeho modrých očích však stále planuly neposedné jiskřičky svědčící o tom, že ani v pokročilém věku neztratil nic ze svého vyhlášeného intelektu, díky němuž se stal nejvlivnějším vyjednávačem mezi šéfy jednotlivých klanů ruské mafie. Boris si dolil vodku. „Ivane Ivanoviči, jak dlouho se my dva známe?“ Volkin zamlaskal zahnědlými rty a zvedl prázdnou sklenku. Ruce měl velké, mrtvolně modročerné žíly na hřbetech naběhlé jako provazy. „Pokud mě paměť neklame, společně jsme už čurali do plínek.“ Z hloubi hrdla mu vyšel zurčivý smích. 31

Boris pokýval hlavou a ohnul koutky úst do tesklivého úsměvu. „Skoro by se to tak dalo říct.“ Stáli v  malém obývacím pokoji bytu v  centru Moskvy přeplněném nábytkem, kde Volkin bydlel už padesát let. Boris se tomu podivoval. Díky  penězům, které za  všechny ty roky nashromáždil, by si Ivan mohl pořídit jakkoli velký, luxusní a drahý byt, přesto dál zůstával v tomto svém izolovaném muzeu se stovkami knih a policemi přetékajícími suvenýry z celého světa – drahými dary, jež mu věnovali vděční klienti. Volkin natáhl ruku. „Posaď se, kamaráde, a udělej si pohodlí. Klidně si dej nohy na stůl. Nestává se často, že mě poctí návštěvou sám velký generál Karpov, šéf FSB-2.“ Usedl do  svého oblíbeného čalouněného ušáku, který už před patnácti lety zoufale potřeboval nový potah. Kdysi krvavý odstín křesla dávno vybledl, takže bylo těžké rozpoznat, jakou má vlastně barvu. Boris se posadil naproti němu na květovanou pohovku, omšelou a plesnivou, jako by ji někdo vytáhl z vraku potopené lodi. Uvědomil si, jak Ivan strašlivě pohubl. Vypadal jako starý, ohnutý strom ošlehaný množstvím bouří a plískanic, poznamenaný obdobími sucha. Kolik let jsme se neviděli? ptal se v duchu sám sebe. K vlastnímu zděšení si nemohl vůbec vzpomenout. „Na  pana generála! Na  mrzkou smrt jeho nepřátel!“ zvolal Ivan. „Ivane, prosím tě!“ „Tohle si žádá přípitek, Borisi! Užij si své chvíle slávy. Kolik lidí za  svůj život dokázalo to, co ty? Jsi pro mě ztělesněním úspěchu.“ Pohnul tenkými rameny. „Ty snad nejsi hrdý na  to, co se ti podařilo?“ „Ale samozřejmě,“ řekl Boris. „Jenže…“ Nedokončil větu. „Jenže co?“ Ivan se posadil rovně. „Co tě tíží, starý brachu. No tak, ven s tím. Víme toho o sobě tolik, že přede mnou nemusíš mít tajnosti.“ Boris se zhluboka nadechl a  znovu se napil ohnivé vodky. „Ivane, i po všech těch letech jsem padl do pasti a nevím, jestli se z ní dostanu.“ 32

Volkin zabručel: „Z pasti je vždycky nějaká cesta ven, kamaráde. Povídej.“ Když mu Boris vyložil, jaký obchod uzavřel se svým bývalým šéfem a  o  co ho Čerkesov požádal, Volkinovy oči jako by zežloutly a  vkradl se do  nich šelmovský výraz. Jeho vrozená mazanost se vynořila jako mořský tvor z hlubin. Nakonec se opřel a  přehodil nohu přes nohu. „Borisi Iljiči, já to vidím tak, že ta past existuje jen v tvé hlavě. Problémem je tvůj vztah k  tomu Bourneovi. Několikrát jsem se s  ním setkal. Dokonce jsem mu i pomáhal. Ale je to Američan. A navíc špion. Jak se dá takovému člověku věřit?“ „Zachránil mi život.“ „Aha, teď se dostáváme k  jádru problému.“ Volkin pokýval hlavou jako mudrc. „Ty jsi v  jádru sentimentální člověk. Považuješ Bournea za  přítele, což může a  taky nemusí být pravda. Vážně chceš všechno, na  čem jsi posledních třicet let pracoval, zahodit jen proto, aby se mu nic nestalo?“ Volkin si poklepal ze strany na nos. „Ber to tak, že tu nejde o žádnou past, ale o  zkoušku tvé vůle, odhodlání a  věrnosti. Všechny velké věci si žádají oběti. Právě to je odlišuje od  těch běžných, které jsou dosažitelné pro normální smrtelníky. Naproti tomu velké věci čekají jen na vyvolené jedince, kteří jsou ochotni a schopni takovou oběť přinést.“ Předklonil se. „A  ty takovým jedincem jsi, Borisi.“ Ponořili se do ticha. Pozlacené hodiny odbíjely minuty jako srdce vyrvané z  hrudi zabitého člověka. Borisův pohled ulpěl na starém carském meči, který Volkinovi před mnoha lety věnoval. Byl ve  vynikajícím stavu – dobře naolejovaný a  s  láskou vycíděný. Jeho ocelové ostří se blyštilo ve světle lamp. „Zajímalo by mě, Ivane Ivanoviči, jak by ses tvářil, kdyby mi Čerkesov nařídil zabít tebe.“ Volkinovy oči už byly skoro celé žluté jako oči divoké kočky plné záhadných myšlenek. „Zkouška je zkouška, příteli, a oběť je oběť. Myslel jsem, že to víš.“ Čtvrť La Défense se tyčí na samotném západním okraji Paříže jako nějaký cizorodý, postmoderní prvek. Vykázat novodobé 33

podnikatelské projekty z centra na periferii však bylo mnohem lepším řešením než nechat moderní stavby pokazit nádhernou pařížskou architekturu. Nablýskané sídlo banky Ile de France ze zeleného skla stálo zhruba v polovině náměstí Place de l’Iris, které prochází srdcem La Défense jako hlavní tepna. Po  obou stranách leštěného mramorového stolu v nejvyšším patře sedělo patnáct mužů. Měli na sobě elegantní obleky šité na míru, bílé košile a konzervativní kravaty. Všichni do jednoho včetně muslimů. Byl to požadavek tajného spolku Severus Domna stejně jako zlatý prsten na  prostředníčku pravé ruky. Domna byla zřejmě jedinou organizací na  světě, kde obě velké muslimské sekty, tedy sunnité a šíité, žily vedle sebe v míru, a v případě potřeby si dokonce i vzájemně pomáhaly. Šestnáctý muž zaujímal místo v čele stolu. Měl zlá ústa, orlí nos, pichlavé modré oči a pleť v barvě medu z divokých květů. Po jeho levici, mírně za ním seděla s deskami otevřenými na klíně jediná žena. Byla mladší než ostatní – nebo tak alespoň vypadala: její dlouhé vlasy byly rusé, pleť porcelánová a oči posazené daleko od  sebe, průzračné jako mořská voda. Vždycky když předsedající natáhl levou ruku, rázným profesionálním pohybem zdravotní sestry podávající chirurgovi skalpel mu do ní vlo­žila nějaký papír. Oslovoval ji Skaro a ona mu říkala pane. Zatímco muž v čele stolu četl obsah listu, všichni v místnosti naslouchali, snad až na  Skaru, která si veškeré své neustále doplňované poznámky už vryla do paměti. Považovala je totiž za natolik citlivé, že je nechtěla svěřit počítači. Všech sedmnáct lidí se nacházelo v místnosti z betonu a skla, opatřené speciálním elektronickým systémem vyzbrojeným i proti těm nejmodernějším odposlouchávacím zařízením. Šéfové skupiny Severus Domna se sjeli ze čtyř koutů světa – konkrétně ze Šanghaje, Tokia, Berlína, Pekingu, Sanaá, Londýna, Washingtonu, New Yorku, Rijádu, Bogoty, Moskvy, Nového Dillí, Lagosu, Paříže a Teheránu. Benjamin El-Arian, muž v  čele stolu, zakončil svou úvodní řeč. „Amerika nám vždycky ztrpčovala život. Ale už nebude.“ Sevřel ruku v pěst. „Náš cíl je na dosah. Našli jsme jinou cestu.“ 34

V příštích okamžicích El-Arian posluchačům vyložil veškeré podrobnosti nového plánu. „Tento postup samozřejmě klade velké nároky nejen na mě osobně, ale i na další americké členy. Pevně však věřím, že díky němu získáme mnohem víc než podle původního záměru, který zmařil Jason Bourne.“ Pronesl ještě několik závěrečných slov a pak poradu rozpustil. Když muži vyšli z  místnosti, El-Arian domácím telefonem zavolal dovnitř Marlona Etanu, nejlepšího, a tudíž nejvlivnějšího agenta Domny pro tajné akce. „Předpokládám, že mě chcete pověřit likvidací Jasona Bour­ nea,“ řekl Etana, když předstoupil před svého vůdce. „Zavraždil naše lidi v Tineghiru. I Idira Syphaxe, kterého jsme měli všichni rádi.“ El-Arian vycenil zuby do  úsměvu. „Na  Bournea teď zapomeň. Tvým úkolem je Džalal Essai. Od té doby, co zradil, nám způsobuje samé nepříjemnosti. Chci, abys ho vypátral a  zneškodnil.“ „Ale kvůli Bourneovu zásahu jsme ztratili naději na Šala­ mounovo zlato.“ El-Arian se zachmuřil. „Proč mi připomínáš to, co dobře vím?“ Etanova ruka se zaťala v pěst. „Chci ho zabít.“ „A  nechat Essaie volně běhat, aby nám mohl dál škodit?“ Položil agentovi ruku na  rameno. „Věř správnosti mých rozhodnutí, Marlone. Splň úkol. Nezapomínej na naše cíle. Domna na tebe spoléhá.“ Etana přikývl, otočil se na  podpatku a  bez ohlédnutí vyšel z místnosti. V  rozlehlém prostoru bez ozvěn se rozhostilo naprosté ti­cho. Pak Skara vstala. „Pět minut,“ řekla, aniž by se podívala na hodinky. El-Arian kývl a  přistoupil k  oknu obrácenému na  sever. Podíval se dolů na  širokou ulici s  drobnými postavičkami lidí. Byl vědec, profesor v oboru archeologie a starověkých civilizací, akurátní člověk se vznešeným chováním aristokrata. „Musí to vyjít,“ pronesl polohlasem. 35

„Vyjde to,“ ujistila ho Skara, když k němu přistoupila. „Barva?“ „Černá. Citroën,“ vydechla u jeho ramena. Zajímavě voněla skořicí a něčím nahořklým, snad praženými mandlemi. „Za tři minuty už si na to nikdo nevzpomene.“ El-Arian znovu přikývl, tentokrát roztržitě. Z  rozechvění, které z  ní čišelo, byl pořád mírně nesvůj. Letmo pomyslel na svou ženu a děti ukryté v dokonalém bezpečí, ale tak vzdálené. „Na koho si budu hrát zítra?“ Otočil se a uviděl její nataženou útlou ruku. Sáhl do náprsní kapsy saka a vytáhl z ní naditou obálku. Skara ji otevřela. Uvnitř našla pas, svou novou legendu, letenku první třídou s otevřeným datem návratu, kreditní karty a  tři tisíce amerických dolarů. „Margaret Penrodová,“ přečetla nahlas z pasu. „Maggie,“ opravil ji El-Arian. „Necháš si říkat Maggie.“ Lehce naklonil hlavu a vrátil se pohledem k ulici hluboko dole. „Všechno je v doprovodném textu.“ Skara přikývla. Zdálo se, že je spokojená. „Večer se to v letadle naučím zpaměti.“ „Tamhle je Laurent,“ řekl El-Arian a  ukázal na  postavu v  tmavém obleku, jež právě vyšla z  jejich budovy. Nedokázal potlačit jisté vzrušení v hlase. Skara vytáhla mobilní telefon na  jedno použití a  naťukala Laurentovo číslo. Přístroj okamžitě odeslal naprogramovaný kód. El-Arian začal v  duchu odpočítávat. Laurent se jemně zachvěl, vytáhl mobil a podíval se na displej. „Co to dělá?“ zeptal se El-Arian. „Ale nic,“ uklidňovala ho Skara. „Asi ucítil vibrace, to je všechno.“ El-Arian se zachmuřil. „Neměl ucítit nic.“ Skara pokrčila rameny. „Může něco dělat?“ „Absolutně ne.“ Za malou chvíli koutkem oka zahlédl jakousi šmouhu a stočil pohled k blížícímu se černému vozu značky Citroën. El-Arian natáhl krk. „Nevolá někomu?“ 36

Skařina pěkně tvarovaná ramena se zvedla a  zase poklesla. „Nemusíte se bát.“ V  příštím okamžiku El-Arian pochopil, kde bere tu jistotu. Citroën vrazil do  Laurenta tak prudce, že vyletěl snad tři metry do vzduchu. Dopadl na zem, zůstal ležet, ale po několika vteřinách se kupodivu začal hýbat a  snažil se odplazit zpátky na  chodník. Auto zatočilo, pneumatikami na  pravé straně mu přejelo hlavu a rychle vyrazilo z místa nehody. Když lidé začali vybíhat z domů, bylo už pryč.

37

3 Corellose se zmocňovala nervozita. Bourne cítil, jak ho ovládá netrpělivost, muž jen čekal na jeho chvilkovou nepozornost, aby mohl zaútočit. „Teď je ta pravá chvíle,“ řekl Bourne. „Další už nebude.“ Džalal Essai přikývl, Bourne však v jeho očích viděl planoucí nenávist. Před lety se totiž vloupal do Essaiova domu s úkolem odnést odsud notebook. Pro člověka Essaiova typu neexistuje větší provinění než narušení soukromí jeho rodiny. V tom spočívalo zásadní dilema: Essai nemohl Bourneovi odpustit, ale teď musel svou zášť překousnout, aby získal to, oč usiloval. Byla to prekérní situace, ve které se Bourne nechtěl nikdy ocitnout. Všude kolem Corellosovi muži skládali zbraně. „Hombre, víte, co děláte?“ Corellosův hlas byl napjatý jako struna. „Dělám to, co je třeba,“ odvětil Essai. „Tomu hajzlovi nemůžete věřit. Poslali ho, aby mě zabil.“ „Situace se změnila. Teď si pan Bourne uvědomuje, že zabít vás by bylo kontraproduktivní.“ Tázavě zvedl hlavu. „Říkám to správně, pane Bourne?“ Bourne Corellose pustil a  ten udělal vrávoravý krok k  přísně se tvářícímu Essaiovi. Třásl se stěží potlačovaným vztekem, z  nosní dírky mu vytékala krev. Pak vykročil k  jednomu ze svých ozbrojenců a otřel si nos o rukáv jeho košile. Muž udělal tu chybu, že se mu na rozbitý nos podíval. Corellos mu vyrval z rukou samopal a pažbou ho srazil na kolena. Bourne se snažil přijít na  kloub vztahu mezi těmi dvěma. Až dodnes by nevěřil, že by Corellos poslouchal rozkazy někoho jiného. Měl nad svým panstvím absolutní moc. Nikdo se ne­odvážil mu odporovat, ani noví zákazníci z  rostoucích řad ruských, albánských a čínských gangů. Jeho zjevná podřízenost 38

Džalalu Essaiovi v Bourneovi vyvolávala údiv a zájem. Vstoupil do  nové, větší arény, pomyslel si Bourne. Essai ho vlákal do  sféry organizace Severus Domna. A pak ho napadlo: Jakou odměnu mu asi nabídl? Nejdůležitější otázka ze všech ovšem zněla: Co má Essai za lubem? To, že se nechal zajmout, se mu vyplatilo. Byl přesvědčen, že ty chlapy poslal Corellos, ale Essaiův překvapivý vstup na scénu ho vedl do úplně jiného světa, který ho zajímal ještě víc. Essai přátelsky rozpřáhl ruce. „Tamhle pod stromem jsou skládací křesílka. Pojďme se všichni posadit. Pojíme spolu chléb, vypijeme trochu čaje a promluvíme si.“ „Seberte ty bouchačky ze země, maricóns,“ zavrčel Corellos a  zlostně přejížděl své vojáky pohledem. Pak pohodil hlavou. „Přineste tequillu, hodně tequilly,“ křikl na jednoho z ozbrojenců. Byl to jasný políček Essaiovi, který jako muslim nesměl pít alkohol. Když usedli na  místa, Essai se tajemně usmál. Oči mu žhnuly jako uhlíky. Zřejmě už přemýšlel, jak Corellose za  ten projev neúcty potrestá. Ne dnes, zítra ani pozítří. Jedním z neoficiálních sedmi pilířů islámu je trpělivost, zatímco Corellos byl vznětlivý a  snadno se nechal vyprovokovat. Bourne věděl, že poznámka o  tequille byla od  drogového magnáta pokusem získat u svých mužů zpět část autority, kterou předtím ztratil. To však v Essaiových očích samozřejmě urážku nijak nezmírňovalo. Ti dva mohli být partnery, ale rozhodně se neměli v lásce, což se Bourneovi mohlo v budoucnu hodit. Essai věnoval pozornost Bourneovi a  vůbec se nedíval, jak si Corellos vylil na poraněný nos celou láhev tequilly. Drogový boss frkal směs krve s alkoholem, dlouze a lačně hltal pálenku a z očí mu sršely blesky. Essai si postavil křesílko tak, aby seděl čelem k  Bourneovi. Tím dal Corellosovi jasně najevo, že nemá být přímým účastníkem rozhovoru, ale pouhým pozorovatelem. „Domna vás má v hledáčku,“ pravil Essai. „V  Thajsku už se mě pokoušela zabít.“ Bourne se opřel. „Takže teď je to přesně naopak.“ Essai, Bourne i Corellos dostali kameninovou misku s hustou polévkou posole a dřevěnou lžíci. Corellos do jídla plivl a misku 39

odmrštil do  dálky. Vrátil se k  tequille, a  když naklonil láhev k ústům, v jejím skle se odrazilo slunce. Essai přikývl. „Možná. Jenže vy jste je těžce ranil a věřte mi, že po vás půjdou tak dlouho, dokud vás nedostanou.“ „Nápodobně.“ Essai se na něj podíval neproniknutelným pohledem. „Věřím, že to myslíte vážně.“ Vzdychl, odložil misku s jídlem a propletl prsty v klíně. Bourne se snažil odhadnout, jestli Essai rezignoval nebo je spokojen. Možná obojí. „Vím, že mi nedůvěřujete.“ Pokrčil rameny. „Upřímně řečeno, na vašem místě bych to cítil podobně.“ Předklonil se s lokty na  kolenou. „Ale něco vám povím: vy jste Domnu strašně naštval. Měli v plánu s pomocí Šalamounova zlata stanovit nový zlatý standard a  podkopat americkou měnu. Vy jste to všechno smetl ze stolu. Nenávratně ztratili spoustu času i  peněz.“ Zatleskal. „Bravo!“ Bourne neslyšel v jeho hlase ani špetku ironie. Essaiův výraz náhle potemněl. „Kéž by to tím všechno skončilo. Bohužel pro nás oba je to ale jen začátek.“ „Předpokládám, že i plán B bude mít hrozné následky.“ „Možná ještě horší.“ Pokrčil rameny. Následovalo přiškrcené ticho, které Bourne ukončil slovy: „Chcete říct, že nevíte, v čem ten plán B spočívá?“ „Vím jen to, že rozšíří moc Domny i do Spojených států amerických.“ Připlácl komára na  předloktí a  setřel kapku krve, jež po něm zbyla. „Vidím na vás zklamání.“ „Zklamání? To není ten správný výraz. Vůbec nechápu, proč jste se mnou chtěl mluvit.“ Když začal vstávat, Essai řekl: „Domna se vám chystá po­mstít.“ „Nebude to poprvé ani naposled,“ odtušil Bourne nevzrušeně. „Přežiju to.“ „Ne, vy to nechápete.“ Nyní vstal i Essai. „Ve světě Domny je pomsta posvátnou věcí, která se nesvěřuje jen tak někomu.“ Bourne se zadíval Essaiovi do očí. „Což znamená?“ 40

„To znamená, že smrtelná rána přijde v  nečekanou chvíli na  nečekaném místě.“ Vztyčil ukazovák. „A  zasadí vám ji ně­kdo…“ „Ano?“ Essai se nadechl. „Skutečnost je taková, že vás potřebuji, pane Bourne.“ Bourne se musel ovládat, aby se mu nevysmál do  tváře. Pokýval však hlavou. „Já vím, je to těžko pochopitelné – i  pro mě, to mi věřte.“ Udělal krok k Bourneovi. „Ale jak se říká, drsná realita dokáže spojit i protiklady a já si neumím představit nepravděpodobnější spojence než nás dva.“ Znovu pokrčil rameny. „Každopádně…“ Bourne čekal. Nehodlal to Essaiovi nijak usnadňovat. Nechtěl tu prapodivnou konverzaci sám rozvíjet. Musel však uznat, že mu Essai není nesympatický a  za  svůj někdejší úkol vloupat se do  jeho domu se teď styděl. Tenhle smrtelný prohřešek nemohl svádět na  Alexe Conklina, i  když rozkaz dostal právě od svého bývalého šéfa. Conklin buď neměl tušení, jaké následky Bourneův úkol přinese, nebo mu to bylo jedno. Bourne však dobře věděl, jak bude muslim reagovat na vpád do svého obydlí, a  přece ten rozkaz uposlechl. Uvědomoval si, že Essaiovi něco dluží, a právě to ho zde nyní drželo. „Jak dlouho už stojíte proti Domně?“ To byla zásadní otázka. „Dlouhá léta,“ odpověděl Essai bez váhání. „Ale teprve vloni jsem se s ní otevřeně rozešel.“ „Co jste chtěl udělat s informacemi v notebooku, který jsem tehdy u vás doma ukradl?“ „Chtěl jsem s  nimi utéct,“ odpověděl Essai. „Ale vy jste mi to překazil.“ Obklopilo je dusivé ticho, které přehlušilo i bzučení hmyzu a strašidelné skřeky ptáků. Essai rozpřáhl ruce dlaněmi vzhůru. „A  teď jsme spolu v džungli a necháme se žrát zaživa komáry a mouchami se zelenou hlavou.“ Vykročil od  nyní už opilého Corellose, jenž svíral téměř prázdnou láhev jako nějakou levnou holku. Bourne se za  ním vydal do hustého mlází. Dva Corellosovi muži je se špatně skrý41

vaným pohrdáním sledovali, pak si znuděně odplivli a šli si pro pivo do ledničky. „Tihle Kolumbijci,“ pravil Essai tím svým spikleneckým tónem, který uměl zapínat a vypínat lusknutím prstu. Nic víc ne­řekl, jako by ta dvě slova obsahovala vše podstatné. A  skutečně to tak bylo. Bourne si uvědomoval, že se Essai vůči těmto lidem cítí nadřazený, a třeba měl pravdu. Rozhodně získal lepší vzdělání a věděl víc o světě, ale možná to nebylo to hlavní. I ti nejnevzdělanější Kolumbijci v sobě ukrývali energii, která dokázala vmžiku rozsévat zkázu jako tajfun. Smrti je jedno, jak je kdo vzdělaný a co si o sobě myslí. Všechno dokonale vyrovnává. Bourne potřeboval zjistit jednu velice důležitou věc. „Žil jsem v domnění, že jakmile se člověk stane členem Severus Domna, je to navždycky. Proč jste se s ní rozešel?“ „Domně šlo dřív o něco opravdového – o setkávání myšlenek Východu a  Západu. Jednalo se o  velkolepý a  odvážný projekt, ale bylo to jako mísit olej s vodou. A Domna se postupně a tak nenápadně, že si toho nikdo ani nevšiml, měnila v něco jiného.“ Pokrčil rameny. „Možná za to mohla dominantní role Benjamina El-Ariana, i  když to bychom asi zjednodušovali, jakkoli toho chlapa nesnáším. El-Arian nepochybně byl a  je ústřední postavou, ale choroba, která Domnu nakazila, se už stačila rozšířit. Zašlo to tak daleko, že už se nedá léčit.“ „O jaké chorobě to mluvíte?“ Essai se k němu obrátil. „Něco o vás vím, pane Bourne, takže je mi jasné, že už jste slyšel o Černé legii.“ Mluvil o  skupině nespokojených etnických muslimů, které nacisté za  druhé světové války přivedli ze Sovětského svazu. Pak těmto zarytým odpůrcům Stalina dali výcvik SS, vytvořili z nich oddíly a vyslali je na východní frontu, kde pak muslimové s neuvěřitelnou vervou bojovali proti vojskům své bývalé vlasti. Černá legie měla řadu mocných přátel v  nacistických strukturách. V posledních dnech války byli její vojáci staženi z východní fronty a  posláni do  bezpečí, kam na  ně spojenci nemohli. Tito lidé se sice rozdělili, ale nikdy na  Černou legii nezapomněli. O  desítky let později se znovu zformovali kolem jedné mešity 42

v  Mnichově, která se nyní často pokládá za  jedno z  ohnisek islámského fundamentalistického terorismu. „S Černou legií jsem svého času přišel do styku,“ přisvědčil Bourne. „Ale už přes dva roky mlčí – nevydává žádné proklamace a nehlásí se k žádným útokům. Jako by se po ní slehla zem.“ „Alláh to tak chce,“ řekl Essai. „Mé srdce to cítí.“ Otřel si čelo hřbetem ruky. Na horko byl sice zvyklý, ale vysoká vlhkost vzduchu mu zmáčela oblečení. „Ať je to jakkoli, Černá legie po  sérii proher, z  nichž jste, pokud je mi známo, minimálně jednu zapříčinil vy, obrátila svou pozornost takříkajíc do sebe.“ Rozhlédl se kolem, jako by vyhodnocoval pozici Corellose a všech jeho mužů. „Vysoce postavené síly v mnichovské mešitě Domnu desítky let sledovaly. Její cíle vnímaly jako přímé ohrožení, protože jak jistě víte, Mešita usiluje o ovládnutí západního světa islámem. Mešita stojí za  neustálým přílivem muslimů do  západní Evropy a  vyzývá je, aby se po  místních úřadech domáhali větších práv a  moci. Kdysi měla Mešita v  řadách Domny dva nebo tři své lidi. Teď drží většinu, k  níž patří i Benjamin El-Arian. Domna, která má ještě větší globální dosah než Mešita, je proto největší hrozbou světovému míru, jakou jsme kdy zažili.“ Bourne se nad tím na chvíli zamyslel. „Máte rodinu, Essaii. Hrajete příliš nebezpečnou hru.“ „Vy byste to měl vědět nejlíp.“ Po  Essaiově tváři se rozlil úsměv. „Ale kostky byly vrženy, už jsem se rozhodl. Kdybych jen přihlížel a  nic proti Domně nepodnikl, nemohl bych se na sebe podívat do  zrcadla.“ Jeho oči žhnuly jako černé plameny. „Domna musí být zničena, pane Bourne. Pro nás dva a hlavně pro vaši zemi jiná možnost neexistuje.“ Bourne viděl v Essaiových očích stejnou nenávist, jaká čišela z  jeho hlasu. Byl to muž pevných zásad a  nezlomného ducha, navíc houževnatý a inteligentní. Bourne k němu poprvé pocítil náznak úcty. Znovu si vzpomněl na to, jak se mu kdysi vloupal do domu, a uvědomil si, že Essai mu to asi nikdy neodpustí. „Pokud chceme zjistit, v  čem spočívá nový plán Domny, nemáme příliš mnoho času,“ konstatoval Essai. 43

Opět se mezi nimi rozhostilo ticho narušované jen bzučením hmyzu, kvákáním žab a pleskáním křídel netopýrů poletujících mezi korunami stromů. Essai vstal a poodešel kousek od tábořiště. Po nějaké době se k němu Bourne připojil. Essai se díval kamsi mezi stromy. „Mám čtyři děti,“ řekl po dlouhé době. „Teď už vlastně jen tři. Dcera zemřela.“ „To je mi líto.“ „Stalo se to už před lety, připadá mi to jako v jiném životě.“ Essai se kousl do rtu, jako by přemítal, zda má pokračovat, nebo ne. „Byla to tvrdohlavá dívka – umíte si asi představit, že to v  muslimské rodině nebyla příliš žádoucí vlastnost. Když byla malá, mohl jsem jí poručit, ale pak se začala bouřit. Třikrát utekla z domu. V prvních dvou případech se mi ji podařilo přivést zpátky – to jí bylo čtrnáct. Ale o čtyři roky později utekla s jedním mladým Íráncem. Umíte si to představit?“ „Počítám, že to mohlo dopadnout hůř,“ reagoval Bourne. „To se bohužel mýlíte.“ Essai začal odlupovat kůru ze stromu a zarývat do kmene dlouhými, ostrými nehty. „Ten hlupák byl zasnoubený a  měl se ženit, přesto ji s  sebou odvezl do  Íránu. Neptejte se proč, sám to dodnes nevím.“ „Třeba ji opravdu miloval.“ Essai zavrtěl hlavou. „Lidé dělají věci…“ Na  chvíli se odmlčel, ale nepřestával loupat kůru stromu. Pak se zhluboka nadechl a s výdechem z něj vylétla i slova, jako když voda přeteče přes hráz. „Samozřejmě se stalo to, co se stát muselo. Dceru mu vzali a zavřeli do vězení. Chtěli ji ukamenovat, věřil byste tomu? Íránci, takoví barbaři!“ Pochopitelně měl na mysli sunnity. Íránci sice nebyli Arabové jako on, ale vyznávali islám. On však na  rozdíl od  nich patřil k šíitské větvi a nepřátelství provázející rozkol mezi dvěma hlavními proudy islámu bylo zaryté a nesmiřitelné. „Jsou to svině.“ Bylo to vůbec poprvé, kdy použil sprosté slovo. Bourne viděl, že se mu to příčí, ale v  zápalu ze sebe tu nadávku dostal jako infekci. 44

„Takže jsem se tam vydal – osobně, jen já sám. Dostal jsem ji z vězení a pak z Teheránu i z Íránu. Byl jsem s ní na cestě domů lodí přes Středozemní moře, když se objevila Domna.“ Najednou stočil oči k Bourneovi. „Šest mužů. Šest! Tolik jich na nás poslali! Domna mě varovala, ať do Íránu nejezdím a do ničeho se nepletu, že s Nejvyšší radou je potřeba udržovat mír. K tomu je podle nich třeba, aby šíité i sunnité navzájem respektovali své tradice. Jinak prý vypukne uvnitř Domny sektářská válka a nebudeme o  nic lepší než ti, kterým chceme vládnout. ‚Ale tohle je moje dcera,‘ povídám jim. ‚Moje krev!‘ Jenže oni mě snad neslyšeli – anebo ano a nedbali na to. ‚Připomínáme vám, že nic není důležitější než moc,‘ řekli mi.“ Znovu odvrátil hlavu. Pod nehty měl kůru a špínu. Po jednom prstu mu lezl zmatený, zbloudilý mravenec. „Tenkrát jsem svou dceru viděl naposledy. Nepadlo už ani slovo. Nic jsem neudělal, protože… protože tehdy jsem byl čle­ nem Domny a  nemohl jsem se protivit její kolektivní vůli. Je pravda, že jsem ztratil hodně krve a skončil v bolestech.“ Zvedl pravou ruku, aby Bourne viděl ošklivou bílou jizvu uprostřed jeho dlaně. „Utěšoval jsem se tím, že jsem stejně nemohl víc dělat a že jsem prokázal svou věrnost. Ale když jsem se vrátil domů a  uviděl výraz mé ženy, všechny lži, které jsem si namlouval, se vypařily jako rosa na  slunci.“ Podíval se Bourneovi do  očí. „Všechno se změnilo, rozumíte?“ „Překročil jste Rubikon.“ Essai nechal ta slova odeznít a pak přikývl. „Přišel jsem domů jako jiný člověk, jako válečník s tvrdým srdcem. Kolegové, které jsem považoval za přátele, mě zradili. Když jsem nedával pozor, přeběhli na druhou stranu. Už nepatřili k Domně – alespoň ne k té, kterou jsem kdysi obdivoval. Stali se součástí nové Domny ovládané Mešitou a  její odpornou Černou legií. Teď dokážu myslet jen na pomstu. Měly mi k ní dopomoci informace v notebooku, který jste mi ukradl. Chtěl jsem Domně vyfouknout zlato před nosem, ale to už je passé.“ Bourne se chystal odpovědět, Essai ho však mávnutím ruky umlčel. „Alláh je však velký a milostivý, protože jste se po nějaké době znovu objevil. Vy, nástroj mé pomsty.“ 45

Opět nastalo ticho. Ozýval se jen cvrkot nočních tvorů a chrápání opilého Corellose, který usnul s hlavou svěšenou na hrudníku jako špalek. Essai se suše zasmál a pak si odkašlal. „Potřebuji vaše zkušenosti, pane Bourne. Důvěřuji vám. Jedině vy můžete zjistit, v  čem spočívá nový plán Domny, abychom ho společně mohli překazit.“ „Já pracuju na vlastní pěst.“ „Zvláštní, že?“ Jako by Bournea neslyšel nebo ho ignoroval. „Vaše důvěra mě opravdu překvapuje.“ „Slovo nás obou platí, souhlasíte?“ Bourne přikývl. Essai mírně přimhouřil oči. „Navrhuji vám tedy následující věc.“ „Já vím, co po mně chcete,“ odpálil ho Bourne. „Je to totéž, co jste chtěl sám udělat. Ale teď máte navíc mou podporu.“ „O vaši podporu nestojím.“ „Nezlobte se, pane Bourne, ale v  tomhle případě ji budete potřebovat. Domna je velká a  mocná a  její chapadla zasahují do  všech koutů světa.“ Kývl na  Bournea ukazovákem. „Vy si myslíte, že přeháním, ale ujišťuji vás, že nikoli.“ „Udělám to, co uznám za vhodné.“ Essai téměř dychtivě přikývl. „Rozumím. Já vám na oplátku prozradím, koho Domna pověřila vaší likvidací.“ Bourne pokrčil rameny. „To si zjistím sám. Znám všechny metody i hráče.“ „Tohoto znát nebudete. Jak už jsem vám řekl, Domna se pustila do svaté války. Bez mé pomoci byste mohl přijít k úrazu.“ „Ale nic mi neprozradíte, dokud vám o Domně neobstarám informace, které vás zajímají. Mám pravdu?“ „Nic takového, pane Bourne. Chci vás živého! A navíc jsme se shodli, že naše slovo platí. Řeknu vám to teď hned.“ Udělal krok blíž a  ztlumil hlas. „Pokud mu v  tom nezabráníte, zabije vás vlastní přítel. Boris Karpov.“

46

4 „Děkujeme vám za vstřícnost, pane ministře.“ „Petere, žádal jsem vás, ať mi neříkáte tak formálně,“ odvětil ministr obrany Christopher Hendricks. Peter Marks sedící vedle své kolegyně Sorayi Mooreové jen něco zabručel. „Mám pár nápadů, čím by se obnovená organizace Tread­ stone mohla zabývat,“ pokračoval Hendricks, „ale nejdřív si chci poslechnout vás dva. Jak si představujete budoucnost Tread­ stonu?“ Právě začínali strategickou poradu v přijímacím pokoji Hen­ dricksova domu v  Georgetownu. Hendricksova rodina patřila k vyšším vrstvám washingtonské společnosti, nikoli však k těm nejbohatším. Ministr si proto navzdory modré krvi osvojil vysokou pracovní morálku. Byl to dříč a velice ambiciózní člověk. Měl vysokou, štíhlou postavu a vojensky vzpřímený postoj. Kdysi skutečně krátce sloužil v Koreji, při plnění povinností byl však raněn, za  což dostal vyznamenání od  samotného prezidenta, a pak se vrátil do státních služeb. Až do minulého roku působil jako poradce pro otázky národní bezpečnosti. Když se nyní konečně vyšvihl do  mocenské pozice, byl odhodlán zavést řadu opatření, jež celá léta promýšlel. Prvním a  v  podstatě nejdůležitějším úkolem bylo převést vzkříšený Treadstone pod křídla vlastního ministerstva, aby mu CIA, Ná­rodní bezpečnostní agentura ani Kongres nemohly komplikovat práci. Hendricks nechtěl obcházet zákon, naléhavě si však uvědomoval potřebu malé, úzce propojené a přísně organizované skupiny lidí, kteří by byli věrní sobě navzájem i Americe a mohli by působit v oblastech, kam by složky podléhající dohledu nesměly. V  době, kdy se země stávala terčem útoků různých domácích 47

i  zahraničních extremistických organizací, to byla přímo nutnost. A  proto Hendricks angažoval Sorayu Mooreovou a  Petera Markse. Mooreová dříve vedla skupinu CIA pro tajné operace s ná­zvem Týfón, šílený nový šéf CIA M. Errol Danziger ji však vy­hodil. Oba se velice dobře znali, povahově si vyhovovali a dí­ky své inteligenci dokázali uvažovat mimo běžné šablony, což Hendricks v  zuřící válce různých bezpečnostních služeb pova­žoval za  neocenitelnou vlastnost. Soraya Mooreová byla navíc muslimka, poloviční Egypťanka, a  jako taková výborně znala Blízký východ a  přilehlé oblasti, což podpořila osobními zkušenostmi. Zkrátka a dobře, ti dva byli dokonalým opakem sklerotických generálů a kariérních politiků, kteří zamořovali americkou zpravodajskou komunitu jako ptačí výkaly. Marks a Mooreová seděli na jedné kožené pohovce, ministr proti nim na  druhé. V  pozadí postávala jeho asistentka Jolene, v  uchu sluchátko připojené přes bluetooth k  mobilnímu telefonu. Mezi tlustými závěsy se dovnitř vkrádalo ranní slunce. Za  nezakrytým pruhem okna se rýsovaly postavy příslušníků Národní gardy, kteří tvořili ministrovu ochranku. Na  nízkém stolku mezi pohovkami ležely zbytky snídaně. U Hendricksovy nohy nehnutě seděla krásná fena zlatého boxera Cleo, která na  oba hosty zírala s  mírně nakloněnou hlavou a  pootevřenou tlamou, jako by se divila, proč je tak dlouho ticho. Soraya si s Marksem vyměnila letmý pohled a pak si odkašlala. Její krásné arabské tváři v barvě skořice dominovaly velké tmavomodré oči a výrazný nos. Čišelo z ní silné fluidum, které Hendrickse přitahovalo. Nejvíc se mu na ní však líbilo, že nepůsobila jako koketa ani jako chlap v  sukni, což se ženám pohybujícím se v  hájemství mužů často stávalo. Byla sama sebou, což ministra těšilo a  zároveň jaksi podivně uklidňovalo. Jejím slovům proto přikládal stejnou váhu jako těm Marksovým. „Chceme s Peterem prověřit jeden tip, který jsme dostali dnes brzy ráno,“ řekla Soraya nakonec. „Co je to za tip?“ „Promiňte, pane ministře,“ ozvala se náhle Jolene a naklonila se k přítomným, „mám na lince Brada Findlaye.“ 48

Hendricks prudce otočil hlavu. „Jolene, říkal jsem vám, že mám důležité jednání.“ Jolene bezděčně o krok couvla. „Omlouvám se, pane, ale je to ministr vnitřní bezpečnosti, a tak jsem myslela, že…“ „Vy si nemáte co myslet,“ štěkl na ni. „Běžte do kuchyně. Víte snad, jak se Findlaye zbavit.“ „Ano, pane.“ Jolene se s  hořícími tvářemi rychle vytratila z místnosti. Marks a Soraya se po sobě znovu podívali. Soraya si odkašlala. „Těžko říct.“ „Rozhodně se nejedná o běžný tip,“ řekl Marks. Hendricks svraštil obočí. „Co si pod tím mám představit?“ Úplně zapomněl na  Jolene, telefonát i  na  svou podrážděnou reakci. „Nepochází z  obvyklých podezřelých zdrojů: od  nespokojených mullů, opiových magnátů ani od  ruské, albánské nebo čínské mafie.“ Soraya vstala a  vydala se na  obchůzku pokoje, během níž se tady dotkla bronzové sošky a  tam zase růžku zarámované fotky. Cleo ji přitom sledovala velkýma vodnatýma očima. Vtom se Soraya zastavila, otočila se a pohlédla na Hendrickse. „Všechny tyto věci známe. Jenže tenhle tip přišel od  někoho neznámého…“ Ministr se zachmuřil ještě víc. „Tomu nerozumím. Terorismus přece…“ „Tady o terorismus nejde,“ vyhrkla Soraya. „Alespoň ne v ta­kové podobě, v jaké si ho představujeme. Obrátila se na mě jistá osoba.“ „Co tím sleduje? Jakou má motivaci?“ „To teprve musíme zjistit.“ „Ať je tím vaším informátorem kdokoli, přiveďte mi ho sem,“ přikázal Hendricks. „Záhady nemám rád.“ „Tak by to v normálním případě mělo být,“ přitakal Marks. „Dotyčný už ale bohužel nežije.“ „Vražda?“ „Srazilo ho auto,“ konstatoval Marks. 49

„Podrobnosti neznáme.“ Soraya sevřela opěradlo čalouněného křesla. „Chceme jet do Paříže a prošetřit to.“ „Zapomeňte na  něj. Máte na  práci důležitější věci. Navíc nemůžete vědět, jestli byl důvěryhodný.“ „Předal mi informace o jisté skupině Severus Domna.“ „V životě jsem o ní neslyšel a ten název mi zní jako vymyšlený,“ řekl Hendricks. „Nejspíš to na vás někdo nahrál.“ Soraya však trvala na svém. „To si nemyslím.“ Hendricks vstal a přešel k oknům. Když Sorayu Mooreovou viděl poprvé, napadlo ho, jestli náhodou není lesbička. Čišel z  ní klid, otevřenost a  schopnost přijímat lidi takové, jací jsou, což řada heterosexuálních žen neumí. Pak se s ní seznámil blíž a  zjistil, že chodila s  Amúnem Chaltúmem, šéfem egyptské tajné služby. Zavolal tedy Chaltúmovi a  měl s  ním zajímavý dvacetiminutový rozhovor. Danziger její románek s Chaltúmem použil jako záminku, aby ji mohl odvolat z Týfónu. Byla to jen jedna z položek na dlouhém seznamu hloupostí, které M. Errol Danziger od svého příchodu do CIA napáchal. Drahocenní spolupracovníci a supertajní agenti skupiny Týfón však stáli pevně za Sorayou. Jakmile ji Hendricks jmenoval do vedení organizace Treadstone, všichni šli s ní. I z toho vyplývalo, o jak jedinečnou ženu jde. „Tak dobře, prověřte to,“ rozhodl ministr obrany a otočil se k  nim. „Ale vás, Petere, potřebuju tady. Projekt Treadstone je pořád v  plenkách a  já do  něj vkládám velké naděje. Chci, aby pomohl zkrotit obrovskou chobotnici tajných služeb, která se v  Americe rozbujela po  teroristických útocích z  jedenáctého září. Od roku 2001 nově vzniklo nebo bylo reorganizováno 263 zpravodajských organizací, a to nepočítám, že jsme považovali za nutné najmout si k tomu ještě další stovky soukromých bezpečnostních agentur, které se nám v  mnoha případech vymkly z  rukou a  počínají si na  území Spojených států jako někde ve válečných oblastech. Jestlipak víte, že k  dnešnímu dni má 850 tisíc Američanů prověrku na  stupeň přísně tajné? To je neuvěřitelné číslo a  pořád prudce stoupá.“ Důrazně zatřásl hlavou. „Oba najednou vás do zahraničí v žádném případě nepustím.“ Marks k němu nakročil. „Ale…“ 50

„Petere.“ Hendricks se usmál. „Soraya má zkušenosti z terénu, takže ten úkol svěřím jí. Je to naprosto logická volba.“ Když vykročili ke  dveřím, prohodil: „Jo a  mimochodem, podařilo se mi pro servery Treadstonu získat přístup do databází všech tajných služeb.“ Po  jejich odchodu se Hendricks v  myšlenkách vrátil k  bezpečnostnímu projektu pod názvem Samaritán. O  jeho existenci před Peterem záměrně pomlčel. Bylo mu totiž jasné, že jakmile by se o  něm dozvěděl, toužil by se na  ochraně těžební oblasti Indigo Ridge podílet. Přes prezidentovo jasné varování chtěl Hendricks udržet Petera u Treadstonu, který se stal jeho dítětem a nehodlal se ho za žádnou cenu zříct. Velice dobře si uvědomoval, že riskuje. Pokud by kdokoli z účastníků porady v Oválné pracovně, obzvláště generál Marshall, pojal podezření, že Hendricks ze soukromých důvodů zadržuje důležitý personál, ocitl by se v neudržitelné pozici. Ale každá legrace něco stojí, uzavřel své úvahy. Vrátil se k  oknu. Jeho růže vypadaly smutně a  urousaně. Netrpělivě se podíval na hodinky. Kde je ta zatracená zahradnice, kterou si objednal? Dům stál daleko od hluku městského centra, a tak tu panoval klid. Obvykle mu to vyhovovalo, alespoň mohl nerušeně přemýšlet. Dnes ráno to však bylo jiné. Probudil se s neodbytným pocitem, že mu něco uniká. Když se podruhé rozvedl, potkal svou milovanou Amandu, kterou si vzal, a  pak mu umřela. S  druhou ženou měl syna, jenž nyní sloužil jako příslušník vojenské rozvědky v Afghánistánu. Měl by si o něj dělat starosti, ale pravda byla taková, že si na  něj vzpomněl jen málokdy. Na jeho výchově se příliš nepodílel, jako by to byl syn někoho úplně jiného. Kromě Amandy neměl nikoho blízkého, žádné příbuzné. Byl připoutaný jen k  místu. Majetku si cenil víc než peněz, jako by se narodil v  Evropě. V  jistém smyslu byl tento dům vším, co měl a  co potřeboval. Proč to tak je? ptal se sám sebe. Není se mnou něco v nepořádku? V restauracích, při oficiálních příležitostech nebo v divadle potkával kolegy s manželkami, někdy i s odrostlými dětmi. On byl vždycky sám, přestože 51

čas od času se po jeho boku nějaká žena vyskytovala. Zpravidla šlo o  vdovy zoufale toužící zůstat součástí smetánky hlavního města USA. Měly napjaté tváře bez pórů, ňadra zvednutá k  uměle vytvarovaným bradám a  nosily dlouhé, okázalé róby a často také rukavičky zakrývající stařecké pigmentové skvrny. Nic pro něj neznamenaly. Z  přemítání ho vytrhl ostrý zvuk zvonku. Když otevřel vstupní dveře, ocitl se tváří v tvář ženě kolem pětatřiceti let se srdcovitým obličejem a vlasy staženými do dívčího culíku. Měla brýle s ocelovou obrubou, džínovou kombinézu navlečenou přes kostkovanou pánskou košili, zelené gumové sandály a  měkký plátěný klobouk proti slunci. Představila se jako Maggie Penrodová a ukázala mu doklady stejně jako předtím strážcům hlídajícím před domem. Hendricks si je prohlédl. Vystudovala pařížskou Sorbonnu a Trinity College v Oxfordu. Rodiče jí už zemřeli – otec býval sociálním pracovníkem, matka původem ze Švédska učitelkou jazyků v Bethesdě. Nebylo na  ní nic zvláštního, ale když se mírně předklonila a  vzala si papíry zpátky, Hendricks ucítil osobitou vůni. Co to jen může být? uvažoval. Pokud možno nenápadně nasával vzduch nosem. Ach ano, skořice a  něco nahořklého, snad pražené mandle. Když ji vedl ven ke smutně vyhlížejícímu záhonu růží, zeptal se: „Co dělá vystudovaná historička umění…“ „Na takovémhle místě?“ Zasmála se měkkým, příjemným smíchem, který pohnul v je­ho nitru něčím, co bylo dlouhou dobu ukryto. „Dějiny umění pro mě nebyly dobrou volbou. Akademická půda mi navíc moc nesvědčí – je tam až příliš mnoho různých machinací a intrik.“ Měla lehký přízvuk, nepochybně po švédské matce, pomyslel si Hendricks. Zastavila se na kraji záhonu a dala ruce v bok. „A jsem ráda svou vlastní paní. Nemusím se nikomu zodpovídat.“ Zaposlouchal se pozorněji a zjistil, že ten přízvuk změkčuje vyznění slov a propůjčuje jim neklamnou smyslnost. 52

Klekla si a hebkými, silnými prsty rozhrnula odumřelé kvítky s pokroucenými a zahnědlými okraji. Trny jí poškrábaly kůži, ona však na krvavé šrámy nedbala. „Květy jsou svinuté a listí něco okusuje.“ Vstala a otočila se k němu. „Moc ty růže zaléváte a taky se musí jednou týdně hnojit. Nebojte se, žádnou chemii nepoužívám.“ Usmála se na  něj a její tváře se rozzářily ve slunci. „Pár týdnů to potrvá, ale snad se mi je podaří zachránit.“ Hendricks pokynul rukou. „Co budete potřebovat, stačí jen říct.“ Sluneční paprsky jí stékaly po  předloktích jako olej a  ozařovaly bílozlaté chloupky, které se Hendricksovi chvěly před očima. V hrdle cítil horký dech. A  pak z  něj bezděčně vylétla ta slova: „Nedáme si vevnitř něco k pití?“ Sladce se na něj usmála, v očích jiskérky slunce. „Dneska ne.“ „Tomu nevěřím,“ řekl Bourne. „To není možné.“ „Všechno je možné,“ odvětil Essai. „Úplně všechno.“ „Ne, vyloučeno,“ stál si Bourne za svým. Essai se znovu záhadně usmál. „Pane Bourne, ocitl jste se ve sféře zájmu organizace Severus Domna. Musíte mi věřit.“ Bourne se zadíval do plamenů. Padla tma a na ohni se pekl divočák, kterého Corellosovi muži chytili, zbavili štětin a  na­ píchli na  rožeň. Tábořištěm se linula sytá vůně škvařícího se tuku. Bourne s  Essaiem seděli u  ohně, Corellos kousek opodál vzrušeně mluvil se svým zástupcem. „Drobné vítězství,“ pronesl Essai. Bourne se na něj tázavě podíval. „Víte, oč tu běží. On si uvědomuje, že nemůžu jíst vepřové, a přesto ho dělá k večeři. Když se ho zeptáte, řekne vám, že je to pohoštění pro jeho vojáky.“ „Vraťme se k Borisi Karpovovi.“ Tajemný úsměv se vrátil. „Náš nepřítel Benjamin El-Arian je vynikající šachista. Uvažuje řadu tahů dopředu. Počítal do­konce i s nepravděpodobnou možností, že se vám podaří zabránit Domně zmocnit se zlata krále Šalamouna.“ Otočil hlavu 53

a  v  očích se mu zaleskla záře plamenů. „Slyšel jste o  Viktoru Čerkesovovi?“ „Ještě před několika měsíci byl šéfem bezpečnostní služby FSB-2, pak ale za  nejasných okolností funkci opustil a  na  jeho místo nastoupil Boris. Říkal mi o tom. Vyčistit FSB-2 byl Borisův dávný sen.“ „Váš přítel Boris je správný chlap. Prozradil vám také, proč se Čerkesov vzdal trůnu?“ „Stalo se to za nejasných okolností,“ zopakoval Bourne. „Pro mě až tak nejasné nejsou. Benjamin El-Arian kontaktoval Čerkesova přes vhodného prostředníka a učinil mu nabídku, která se nedala odmítnout.“ Bourneovi se napjaly svaly. „Čerkesov teď slouží Domně?“ Essai přikývl. „A podle vašeho výrazu soudím, že zbytek už tušíte. Čerkesov nabídl vašemu příteli Borisovi obchod: předá mu FSB-2 oplátkou za budoucí služby.“ „A tou první je moje vražda.“ Essai si všiml, že Corellos přestal udílet rozkazy a  blíží se k  nim. Předklonil se, ztlumil hlas a  naléhavě řekl: „Víte, jak je Benjamin El-Arian mazaný. Domna není jen tak obyčejný tajný spolek. Teď už snad chápete, jak velké síle čelíme.“ Když si k nim Corellos přitáhl kempinkové křesílko, Bourne řekl: „Abychom nezapomněli, proč jsem vlastně tady.“ Corellos ho probodl ocelovýma očima. Nad ním se tyčil strom s  pruhy oloupané kůry, jako by z  něj někdo stáhl kůži. Vzduch se hemžil poletujícími moskyty. „Chci záruky,“ dodal Bourne. Bylo zřejmé, že se obrací na Essaie i na drogového magnáta. Corellos se neslyšně zasmál, vycenil zuby a sklapl čelisti jako nějaký padouch z  Tarantinova filmu. „Sestra mého zemřelého partnera je paranoidní. Nechci jí ublížit, dostala všechny záruky, které potřebuje.“ „Svůj byznys jste provozoval s Gustavem,“ řekl Bourne. „Teď ho máte sám pro sebe.“ „To vám nakukala ona?“ „Nestojí o peníze z drog špinavé od krve.“ 54

Corellos rozpřáhl ruce. „Tak proč chtěl, aby převzala podnik?“ „Kvůli rodině. Ale ona není jako on.“ „Vy ji neznáte.“ Bourne na to neodpověděl. Z Corellose čišelo něco, co vyvolávalo instinktivní nepřátelství, jako když člověk uvidí škorpiona nebo černou vdovu. Ti tvorové vás třeba v  danou chvíli nemusejí ohrožovat, ale co v budoucnu? Bourne si ho pozorně prohlížel. Byl to dokonalý protiklad Gustava Morena, s nímž se před lety setkal. Ať byl Moreno jakýkoli, nedalo se mu upřít, že se choval jako džentlmen, a  když něco slíbil, také to dodržel. Z  Corellose Bourne takový pocit neměl. Vůbec se Berengárii nedivil, že se ho bojí. Corellos se v tichu narušovaném jen bzučením hmyzu pohodlně usadil a  rozvalil se v  křesílku, které zavrzalo jako kosti nějakého starce. „Tak co ta puta chce?“ „Berengária si jen přeje, abyste ji nechal na pokoji.“ Corellos pohodil hlavou a  zasmál se. Bourne viděl tlustou rudou podlitinu v místě, kde ho předtím škrtil. „Bueno. Dobře, přejdeme k dalšímu bodu. Kolik chce?“ „Povídám vám, že nic,“ odvětil Bourne trpělivě. „Přestaňte ze mě dělat vola a vybalte to.“ Hejna komárů rozčísl lehký větřík. Lesem se kromě všudypřítomného bzučení rozléhaly i skřeky stromových žab a drobných nočních živočichů. Bourne měl sto chutí praštit Corellose pěstí do  obličeje. Nedivil by se, kdyby Moreno přenechal polovinu podniku sestře jen proto, aby svého parťáka naštval. S tím chlapem se prostě nedalo vyjít. „Klidně si tý děvce věřte,“ zavrčel Corellos, „ale to neznamená, že jí budu věřit já.“ „Tak ji nechte na pokoji a můžeme za tím udělat tečku.“ Corellos zavrtěl hlavou. „Má všechny moje kontakty.“ „Tohle měla na harddisku v počítači.“ Bourne mu podal papíry, které mu Berengária svěřila před odjezdem z Phúketu. Corellos se na  ně zadíval a  sjel tlustým, mozolnatým prstem po  seznamu jmen. „Jsou tady všichni.“ Vzhlédl a  pokrčil 55

rameny. „Jenže tohle jsou kopie.“ Zamával papíry ve vzduchu. „Nemají žádnou cenu.“ Bourne mu podal harddisk z Berengáriina notebooku. Corellos na něj chvíli zíral. „No to mě poser.“ Zasmál se a po­ kýval hlavou. „Dohodnuto.“ „Jestli po  ní půjdete…“ Bourne nechal naznačenou hrozbu viset ve vlhkém vzduchu. Corellos na půl vteřiny ztuhl. Pak rozpřáhl ruce. „Jestli po tý děvce půjdu, tak si se mnou dělejte, co kurva chcete.“

56

5 „Sakra práce!“ Peter Marks praštil pěstí do volantu, protože musel zastavit na červené. „Uklidni se,“ řekla Soraya. „Co tě žere?“ „On lže.“ Peter stiskl klakson. „Něco se děje a Hendricks nám to tají.“ Soraya se na něj čtverácky podívala. „Jak jsi na to přišel?“ „Ty kecy, proč tady musím zůstat. Obnovil organizaci Treadstone i  s  tvou zahraniční sítí, tak v  čem je problém? Proč máme dělat chůvy jiným tajným službám? Je to zbytečná práce, úplně na  hovno.“ Zavrtěl hlavou. „Ne ne, tady se děje něco, o čem nemáme vědět.“ Soraya spolkla kousavou repliku, kterou měla na  jazyku, a místo toho se nad Peterovým podezřením na okamžik zamyslela. S Peterem řadu let spolupracovali v CIA. Dali by za sebe ruku do  ohně, možná i  položili život. To nebyla maličkost. A  jejich vzájemná důvěra měla hodně společného s instinkty. Třeba Peter viděl nebo jen vytušil něco, co sama přehlédla. Upřímně řečeno, měla takovou radost, že dostala povolení prověřit to podivné úmrtí v  Paříži, že dalšímu dění nevěnovala velkou pozornost. Nechala se ukolébat. „Hele, brzdi, jo?“ vyjekla, když prudce strhl auto kolem korby kamionu. „Ráda bych se dožila večera.“ „Promiň,“ zamumlal Peter. Viděla, že je opravdu znepokojený, a tak se zeptala: „Můžu ti nějak pomoct?“ „Jeď do  Paříže, začni vyšetřovat vraždu toho informátora a zjisti, kdo ho sakra zabil.“ Pochybovačně na něj pohlédla. „Nechci tě tady nechat v tomhle stavu.“ „Chtít nemusíš.“ 57

Dotkla se jeho ruky. „Petere, bojím se, že provedeš nějakou hloupost.“ Šlehl po ní pohledem. „Nebo budeš zbytečně riskovat.“ Nadechl se. „Myslíš si, že když tady zůstaneš, něco na tom změníš?“ Zamračila se. „To ne, ale…“ „Tak sedni do prvního letadla do Paříže.“ „Ty máš něco za lubem.“ „Nesmysl.“ „Nekecej, ten tvůj výraz moc dobře znám.“ Hryzl se do tváře. „A než odjedeš, mohla bys zavolat Amú­ novi.“ Soraya se okamžitě naježila v domnění, že si ji dobírá. Když se nad tím však zamyslela, musela uznat, že je to celkem dobrý nápad. „Máš pravdu. Jiný úhel pohledu na tu záhadnou skupinu by se mohl hodit.“ Vytáhla mobil a  napsala Amúnovi textovou zprávu: Dnes vecer letim do Parize vysetrovat vrazdu. Muzes taky prijet? Uvědomila si, že se jí rozbušilo srdce. Amúna přes rok neviděla, ale teprve teď si uvědomila, jak moc jí chybí jeho zářivý úsměv, sebejisté chování i chytrá hlava. Zachmuřila se. Kolik je v  Káhiře hodin? Už skoro půl jedenácté večer. Zatímco v  duchu počítala, pípl jí telefon – přišla odpověď: Budu v Parizi zitra v 11.34 mistniho casu. Soraya cítila, jak ji zaplavuje teplo. Protřepala si ruce. „Co je?“ zeptal se Peter. „Brní mě prsty.“ Peter pohodil hlavou a zasmál se. Essai odvezl Bournea z  Corellosova tábora. Čelní reflektory ozařovaly prašnou cestu hustým lesem národního parku Bosque de Niebla de Chicaque, ale mezi větvemi se už vkrádalo narůžovělé světlo a vyhánělo tmavé stíny. Nad hlavou jim zněl zpěv ptáků, kteří během hluboké noci mlčeli. 58

„Jedeme na  západ, a  ne na  východ do  Bogoty,“ všiml si Bourne. „Míříme na  regionální letiště v  Perales,“ objasnil Essai. „Já odtud poletím do Bogoty a vy sednete do auta. Musíte zajet dál na západ, do Ibagué. Je to v horách asi sto kilometrů jihovýchodně od El Colegio.“ „A proč tam mám jet?“ „V  Ibagué vyhledáte Estevana Vegase. Je to člen Domny – slabý článek, dalo by se říct. Chtěl jsem si s ním o jeho zběhnutí promluvit, ale vy k tomu máte přece jen lepší předpoklady.“ „To mi vysvětlete, Essaii.“ „S radostí.“ Když opustili Corellosův tábor, Essai se viditelně uvolnil a začal se chovat až téměř žoviálně, pokud se takové označení pro tohoto zamlklého muže posedlého odplatou dalo vůbec použít. „Je to vlastně jednoduché. Já jsem v  Domně známá firma: vyvrhel a zrádce. Vegas už sice není věrný zastánce Domny, ale kdybych ho oslovil, mohlo by to být kontraproduktivní. Ještě víc by se zatvrdil a nikdo by s ním nehnul.“ „Kdežto mě nikdo nezná a  Vegas bude ochotnější mě vy­slechnout.“ „Hodně bude záležet na  vašich přesvědčovacích schopnostech. A to, co jsem o vás slyšel, je další důvod, proč byste tam měl jet místo mě.“ Bourne se nad tím chvíli zamyslel. „A  co když opravdu zazpívá?“ „Tak budete mít o  Domně aktuální informace. Já už jsem od dění bohužel delší dobu odříznutý. O jejich tajných plánech nic konkrétního nevím.“ „Vegas žije uprostřed pustiny,“ podotkl Bourne. „Tak zaprvé, termín uprostřed pustiny pro Domnu neexistuje,“ upozornil ho Essai. „Má oči a uši všude.“ Dojeli k vyasfaltovanému úseku, jejich rychlost se však podstatně snížila, protože vozovka byla plná hlubokých výmolů, kde si motorista snadno mohl utrhnout kolo. „Zadruhé, i kdyby Vegas nevěděl všechno, co nás zajímá, určitě bude znát někoho, kdo to ví. Vaším úko59

lem pak bude dotyčné najít a ty informace z nich vymámit. Pak pojedete na letiště v Perales, kde budete mít připravené letenky.“ „A  zatímco budu pronikat do  temných koutů Domny, co budete dělat vy?“ „Provedu zastírací manévr, abych vás kryl.“ „Co plánujete?“ „Bude lepší, když to nebudete vědět, věřte mi.“ Essai objel neuvěřitelně velkou a hlubokou díru v asfaltu. „Ve schránce před sebou máte náhradní satelitní telefon, je nabitý a připravený k použití. Najdete tam i podrobnou mapu oblasti. Je v ní jasně vyznačeno Ibagué a ropné pole, kde Vegas dělá šéfa.“ Bourne se předklonil, otevřel přihrádku a zkontroloval obsah. „V přístroji je nastavené číslo mého satelitního telefonu,“ po­ kračoval Essai. „Díky tomu budeme pořád ve spojení bez ohledu na to, kde se právě nacházíme.“ Minuli strž se skalnatými srázy a  po  pár kilometrech dojeli k  ohromnému vodopádu valícímu se s  nezměrnou silou z krvavě rudého útesu. Klenba stromů tu byla řidší a korunami probleskovalo více světla v podobě teček a čárek nějaké bizarní Morseovy abecedy. Prohnali se mezi stromy a  otevřel se jim pohled na  opěrnou kamennou stěnu porostlou množstvím buganvilií, které se chvěly, jako by ze sebe v prvních nesmělých paprscích sluníčka chtěly setřást ranní rosu. Bourne se rozhlédl po  krajině. Na  západě se táhl řetězec impozantních hor, porostlých hustými lesy. Právě tam měl za pár hodin dorazit. „Co mi o tom Vegasovi povíte?“ „Je to mrzout a vztekloun, se kterým není žádná řeč.“ „Výborně.“ Essai si Bourneovy ironie nevšímal. „Ale má i lepší stránku. Je to naftař tělem i duší. Už skoro dvacet let velí místní partě těžařů. V žilách mu už místo krve určitě koluje nafta. Každopádně je to zkušený profesionál. I ve svých šedesáti letech, nebo kolik mu vlastně je, dře jako mezek. Hodně pije, pochoval dvě ženy a dcera mu utekla s nějakým Brazilcem. Neviděl ji už asi třicet let, dokonce s ní ani nemluvil.“ 60

„Syny neměl?“ Essai zavrtěl hlavou. „Teď žije s  jednou mladou indiánkou, ale pokud mám správné informace, těhotná nikdy nebyla. Jinak o ní nevím vůbec nic.“ „Co nemá rád?“ Essai po něm šlehl pohledem. „Snad co rád má, ne?“ „Je důležitější vědět, čeho se má člověk vyvarovat,“ vysvětlil mu Bourne. „Rozumím.“ Essai zamyšleně pokýval hlavou. „Nesnáší komunisty a fašisty.“ „A drogové magnáty?“ Essai se na něj znovu podíval, jako by se snažil odhadnout, kam tahle konverzace směřuje. Otevřeně se nezeptal, na to byl příliš chytrý. „Musíte se spolehnout sám na sebe.“ Bourne se na  chvíli zadumal. „Přijde mi zvláštní, že přišel o dítě, a teď, když může mít jiné, toho nevyužije.“ Essai pokrčil rameny. „Prožil si hodně trápení. Dokážu to pochopit.“ „Ale vy přece…“ „Moje žena už je stará.“ „No právě. Ta jeho ne.“ Peter Marks sledoval, jak zahradnice nastupuje do terénního auta a odjíždí od Hendricksova domu. Předtím ji pozoroval při hnojení a  zalévání růží. Pracovala pomalu, systematicky a  přitom růžím cosi něžně mumlala, jako by to byly milované bytosti. Když skončila, bez jediného pohledu na ochranku odjela. Čtyři určení muži střežili ministra obrany jako oko v hlavě. Pokud chtěl Hendrickse sledovat, aby odhalil jeho tajemství, musel se jim za  každou cenu vyhnout. Považoval to za  těžký, ale zajímavý úkol. Peter se vždycky stavěl k  výzvám čelem – vrhal se na  ně se zápalem, který byl nejsilnější v jeho útlém mládí. Když u něj kněz z místní farnosti v dětství odhalil homosexuální orientaci, na rozdíl od ostatních hochů, které otec Benedikt lákal za sakristii na mešní víno a sex, to Peter řekl tatínkovi. Bylo mu tenkrát 61

teprve deset let, ale na  svůj věk byl vyspělý a  na  nedělní mši chtěl na kněze veřejně ukázat. Táta mu to však rozmluvil. „Pro tebe to bude mnohem horší než pro něj,“ řekl synovi. „Každý se o tom dozví a ty budeš až do smrti žít s  cejchem.“ Otcova slova zněla dostatečně varovně a  Peter věděl, jak se umí rozzlobit, takže to nechtěl pokoušet. Když pak v  neděli vyrazili do  kostela, mši vykonával jiný kněz, kterého Peter nikdy neviděl. Vrtalo mu hlavou, kde asi otec Benedikt je. Na kostelních schodech pak toho sluncem zalitého dopoledne slyšel, co si lidé povídali. Otce Benedikta předchozí noci cestou domů kdosi napadl. „Zmlátili ho do  krve,“ říkali doslova. Teď ležel v kritickém stavu v nedaleké nemocnici milosrdných sester. Peter se za ním nikdy nevydal na návštěvu a  kněz se už na  farnost nevrátil, i  když ho po  šesti týdnech z  nemocnice propustili. V  následujících letech Peter s  tatínkem o Benediktovi nikdy nemluvil, i když měl silné podezření, že se kněz stal obětí jeho hněvu. A teď už se na to zeptat nemohl – jeho otec před jedenácti lety zemřel. Peter znovu zaostřil pohled. Hendricks vyšel z domu a v příš­ tí chvíli u něj zastavila černá limuzína Lincoln Town Car. Řidič vystoupil, otevřel ministrovi dveře a  ten nasedl. Jeden z  členů ochranky ho následoval, další dva nastoupili do  obyčejného fordu a oba vozy pak současně vyrazily od chodníku. Peter se vyhnul pohledu čtvrtého strážce, kterého tam nechali, a vydal se za nimi i se svými dávnými vzpomínkami. Na střední i vysoké škole experimentoval s podobně založenými chlapci svého věku, ale vždycky si dával pozor, protože to měl v  povaze. Pak se ovšem začal zajímat o  tajné služby a  přihlásil se do  příslušných kurzů. Když tak učinil, dostal nového studijního poradce. Nikdy předtím ho neviděl ani o něm neslyšel, dokonce ho nemohl najít ani na seznamu zaměstnanců vysoké školy. Jednoho dne mu ten poradce zavolal, že si s ním chce promluvit. Jádro hovoru spočívalo v tom, že pokud Peter opravdu touží po kariéře u tajných služeb, měl by o své orientaci držet jazyk za zuby, jak mu doslova řekl. Na tohle téma už nepadlo ani slovo, ale Peter si vzal tu dobře míněnou radu k  srdci, protože četl o  mnoha případech, kdy 62

špioni nebo lidé na  důležitých pozicích byli zkompromitováni kvůli svým sexuálním sklonům. On se k nim rozhodně nechtěl přiřadit a živě si vybavoval, co se stalo otci Benediktovi. Začal tedy dodržovat celibát – přísnější než Benedikt. Sorayu měl rád jako sestru, kterou v  normálním životě neměl, ale rozhodně ji nikdy nemiloval, přesto Bourneovi záviděl její náklonnost. Teď se tomu musel v duchu smát. Jak mohl na Jasona Bournea žárlit? Vždyť jeho trudný život by sám nikdy nesnesl. Vozy vyjely z georgetownských alejí a mířily na západ k srdci Washingtonu. Padal soumrak prodchnutý jemnou mlhou a nejistotou. Podíval se na hodiny v autě. Soraya bude každou chvíli ve  vzduchu na  cestě přes Atlantik do  Paříže, kde se má setkat s Amúnem Chaltúmem. Peter zavolal svému známému Jacquesu Robbinetovi a  sdělil mu podrobnosti její návštěvy. Robbinet, s nímž se poznal přes Jasona Bournea, byl francouzským ministrem kultury. Patřil však rovněž k novým lídrům Quai d’Orsay, francouzské obdoby americké CIA, a  tak třímal značnou moc nejen v samotné Francii, ale i v zahraničí. Robbinet Petera ujistil, že Soraye v boji s pověstnou francouzskou byrokracií poskytne veškerou pomoc. Když se přiblížili k  východní Capitol Street, obě auta zpo­ malila. Projeli kolem Druhé jihovýchodní ulice a  zastavili před Folgerovou shakespearovskou knihovnou, jednou z  vážených institucí hlavního města USA. Henry Clay Folger kdysi předsedal představenstvu ropné společnosti Standard Oil, nyní Ex­xonMobil. Byl ze stejného těsta jako další velcí průmyslníci (a  zloději) John D. Rockefeller, J. P.  Morgan a  Henry E. Hun­ tington. Folger však v posledních letech svého života shromáždil úchvatnou sbírku rukopisů Shakespearových divadelních her. V  knihovně jsou navíc uloženy originály veškerých důležitých děl o  Shakespearovi od  vynálezu knihtisku až do  konce sedmnáctého století a také všechny knihy o dějinách, mytologii a cestování, s nimiž přišel slavný dramatik do styku. Knihovna proslula tím, že vlastní pětapadesát procent všech známých knih vytištěných v anglickém jazyce před rokem 1640. Nejcennějším 63

klenotem její sbírky jsou však takzvaná první folia, jediné textové zdroje více než poloviny Shakespearových her. Když Peter sledoval, jak Hendricks vystupuje ze  svého neprůstřelného vozu, napadlo ho, co asi ministra do Folgerovy knihovny přivádí. Nezdálo se, že by sem přijel psát dizertační práci o  Shakespearovi nebo Anglii v  době Tudorovců a Stuartovců. Ještě zajímavější bylo, že Hendrickse do schodů a do samotné budovy nedoprovázel žádný z  jeho osobních strážců. Peter se podíval na  hodinky. Bylo už po  čtvrté, což znamenalo, že otvírací hodiny knihovny už pro dnešek skončily. Peter knihovnu dobře znal. Měla boční vchod pro zaměstnance, který používali i  vědci a  stipendisté, kteří tu právě bádali. Objel budovu, zaparkoval a  vykročil k  postrannímu vstupu, diskrétně ukrytému za  vzorně upraveným živým plotem ze zimostrázu. Pevné dveře z  dubového masivu byly pobité bronzovými hřeby s  kulatou hlavičkou, takže Peterovi připomínaly vchod do  věže nějakého středověkého hradu. Vytáhl z  kapsy paklíč. Pár těchto nástrojů si sám vypiloval, když si před pěti lety zabouchl dveře od bytu, a od té doby je u sebe pořád nosil. Během půl minuty pronikl dovnitř a  vstoupil do  zšeřelé chodby páchnoucí klimatizovaným vzduchem a starými knihami. Ta vůně mu byla příjemně povědomá – vracela ho do  dob mládí, kdy celé hodiny trávil v antikvariátech, prohlížel si tituly a četl si vybrané kapitoly, někdy dokonce i celé části knih. Občas mu stačilo jen potěžkat nějaký svazek v  rukou a  představit si, jaké by to bylo mít ho někdy ve své vlastní knihovně. Rozhlížel se po  zaměstnancích či ochrance, ale nikoho ne­ viděl. Opatrně tedy vykročil místnostmi, jež byly plné knih v  prosklených skříních a  protkané dráty poplašného zařízení, a pokračoval dalšími ztichlými chodbami obloženými dřevem. Pak najednou zaslechl jakési vzdálené mumlání a dal se směrem, odkud vycházelo. Když přišel blíž, jeden z  hlasů poznal: Hendricks. Druhý byl také mužský, ale o něco vyšší. Jak postupoval dál, ten hlas mu přišel silně povědomý – tónem, intonací i dlouhými větami bez přestávek pro interpunkci. A když prošel 64

místností, hlasy náhle zněly tak jasně, že musely vycházet ze sousední síně. Pak uslyšel jistý slovní obrat a zkameněl na místě. Muž, se kterým Hendricks mluvil, byl M. Errol Danziger, nenáviděný šéf CIA. Vyhodil Sorayu z práce, což byl také jeden z důvodů Peterova odchodu. A teď se Danziger snažil o demontáž této hrdé organizace, kterou Starý pán postavil na troskách někdejší válečné bezpečnostní služby OSS. Peter se přikradl k  otevřeným dveřím. Jestli Hendricks kuje s Danzigerem nějaké pikle, není divu, že o tom nemáme vědět. Teď je slyšel úplně jasně. „…jste?“ Hendricksův hlas. „To vám neřeknu,“ odvětil Danziger. „Nemůžete, nebo nechcete?“ Hluboký povzdech, pravděpodobně z úst ředitele CIA. „Nechápu, proč tahle konspirace jako v nějaké hloupé detektivce. Mohli jsme to vyřešit u mě v kanceláři…“ „Ve vaší kanceláři jsme se nemohli sejít ze stejného důvodu, proč jste nedostal pozvání na  tu poradu v  Oválné pracovně,“ zpražil ho Hendricks. Následovalo hrobové ticho, jinak se to nazvat nedalo. „Co po mně chcete, pane ministře?“ Danzigerův hlas byl tak studený a prostý emocí, že mohl klidně patřit robotovi. „Spolupráci,“ odpověděl Hendricks. „A  nechci to jen já, ale my všichni, čímž myslím prezidenta. Ve  věci akce Samaritán jsem jeho mluvčím. Rozumíme si?“ „Dokonale,“ zavrčel Danziger. Z toho jediného slůvka čišela taková zášť, že ji nemohl přeslechnout ani Peter stojící opodál. „Výborně,“ řekl Hendricks. Peter uvažoval, zda si ředitelovy jízlivosti nevšiml, nebo se ji rozhodl ignorovat. „Protože nehodlám nic opakovat dvakrát.“ Ozvalo se tiché zašustění. „Samaritán je přísně tajný projekt. To znamená, že o něm nesmí nic vědět ani vámi vybraní lidé, dokud nedorazí do  Indigo Ridge. Samaritán je pro prezidenta hlavní prioritou, což od této chvíle platí i pro nás. Dejte dohromady svoje lidi, a ať se za čtyřicet osm hodin hlásí v  dole Indigo Ridge. Berte to jako rozkaz.“ 65

„Za čtyřicet osm hodin?“ zopakoval Danziger nevěřícně. „Jak mám podle vás… Proboha, podívejte se na ten seznam. Tak rychle to všechno zařídit nedokážu.“ „Ředitelé jsou od toho, aby dokázali i nemožné.“ Hendricksova nevyřčená hrozba byla dostatečně zřejmá. „To je vše, pane Danzigere.“ Peter uslyšel nejdřív jedny kroky, odrážející se ozvěnou na leštěných podlahových prknech, a o chvíli později i druhé. Oboje postupně slábly, až docela utichly. Peter se opřel o stěnu. Samaritán, Indigo Ridge – dvě stopy, po kterých se musí vydat. Samaritán je pro prezidenta hlavní prioritou, pomyslel si. Proč Hendricks dovolil Soraye odjet do Paříže? Proč je oba nezapojil do  akce Samaritán? To byly otázky, na  něž Peter potřeboval znát odpověď, čím dřív, tím líp. Měl nutkání napsat Soraye textovou zprávu o tom, co právě zjistil, a požádat ji, aby se vrátila do  Washingtonu. Nakonec to však neudělal, protože jí důvěřoval. Pokud usoudila, že by měla to úmrtí prošetřit osobně, muselo jít o něco závažného. Jak se Peter už nejednou přesvědčil, její instinkt byl neomylný. Pak se v duchu obrátil k příjemnějším myšlenkám. Zdálo se, že Danziger stojí nad propastí. To Petera těšilo stejně jako fakt, že se mu podařilo nahlédnout pod pokličku. Příležitost sabotovat Danzigerovu účast na projektu Samaritán si nemohl nechat ujít. Kdyby se mu to podařilo, znamenalo by to velký krok ke zničení Danzigerovy kariéry a jeho odchodu ze CIA. Ať táhne k čertu! vykřikl Peter v duchu. Ta slova se mu rozléhala hlavou a stále sílila. Bourne vysadil Essaie na  letišti a  pak zastavil u  hospody na západním okraji města Perales. Měl hlad, ale také potřeboval klid na  přemýšlení. Lokál se hemžil mouchami a  stěny byly nažloutlé barvy, něco mezi hořčicí a nepálenou cihlou. Zářivky ne­ustále poblikávaly a srdeční tep stařičké chladničky na nápoje, jež stála u  zdi, zněl nepravidelně. Obsluhu tvořili dva mladí, hubení číšníci, kteří vypadali uštvaně. Zatímco si Bourne pročítal jídelníček, nenápadně vyhodnocoval rozmístění i  výrazy ostatních hostů. Byli tam staří muži s  pletí v  barvě vydělané 66

kůže, kteří seděli a  četli si místní noviny, popíjeli kávu, bavili se o  politice nebo hráli šachy; unaveně vypadající prostitutka, jež měla nejlepší léta dávno za  sebou; zemědělec lačně hltající ohromný talíř jídla. Člověk na  sledovačce nikdy nedrží tělo stejným způsobem jako běžný občan. Vždycky ho prozradí jisté napětí v  zádech, krku nebo ramenou. Bourne si také udržoval přehled o každém, kdo vstoupil dovnitř či vyšel ven. Ničeho zvláštního si nevšiml, a tak si objednal pití a typické kolumbijské jídlo bandeja paisa s  přílohou arepas. Když mu přinesli aguapanelu – vodu slazenou třtinovým cukrem s  trochou čerstvé limetky –, vypil půlku najednou a pak se opřel. „Ve schránce před sebou máte náhradní satelitní telefon, je nabitý a připravený k použití,“ řekl Essai. „Najdete tam i podrobnou mapu oblasti. Je v ní jasně vyznačeno Ibagué a ropné pole, kde Vegas dělá šéfa.“ Nad tím vším by se nepozastavil, ale Essai udělal chybu, když dodal: „V  přístroji je nastavené číslo mého satelitního telefonu.“ Bylo celkem možné, snad dokonce i rozumné, že měl Essai náhradní telefon, a ta mapa byla také v pořádku. Avšak skutečnost, že do  něj naprogramoval číslo svého satelitního telefonu, Bourneovi napovídala, že vůbec nešlo o náhradní aparát. Bourne si kladl otázku, zda Essai mohl vědět, že dostal za úkol Corellose vyhledat a zabít. Třeba mu to řekl sám Corellos, ale v takovém případě se to muselo stát dlouho poté, co si Essai zakoupil druhý satelitní telefon. Z toho všeho vyplývala jediná věc: když Essai tvrdil, že nemá jak získat z Domny informace, zřejmě lhal. Možná měl v organizaci člověka, který mu zachoval věrnost. Bourne Essaiově upřímnosti nikdy úplně neuvěřil, ani na okamžik však nezapochyboval o  jeho touze zničit skupinu Se­verus Domna. V  této věci byli s  Essaiem zajedno, proto se navzájem potřebovali. A potřebovali si také důvěřovat, jenže ta důvěra byla velice křehká, protože se vázala výhradně ke zničení Domny. Až k němu dojde, vše se změní. Když na stůl před ním dorazil voňavý pokrm, ze kterého se kouřilo, Bourne se do něj hladově pustil. Namáčel si kukuřičné placky arepas do  omáčky a  používal je k  nabírání jídla místo vidličky nebo lžíce. Nepřestával však horečně uvažovat. Domna 67

údajně pověřila Borise jeho vraždou. Bylo to tak nehorázné tvrzení, že se mu z duše příčilo připustit jeho pravdivost. Tedy dokud mu Essai nevyložil, jakou past na  jeho přítele nastražil Benjamin El-Arian. Dobře věděl, že Boris o  místo šéfa bezpečnostní služby FSB-2 velice usiloval. Svým způsobem tomuto záměru zasvětil celý dospělý život. Pokud by se měl rozhodnout mezi svou touhou a Bournem, jak by to asi dopadlo? Bourne si musel zahanbeně přiznat, že neví. Boris byl opravdový přítel, jemuž Bourne kdysi při bojích na severovýchodě Íránu zachránil život, zároveň však byl Rus až do  morku kostí. Řídil se úplně jinými principy, takže se nedalo s jistotou předpovědět, jak by se v konkrétní situaci zachoval. Z  představy, že mu je Boris právě v  tuto chvíli v  patách, Bournea mrazilo, i když venku panovalo vedro. Došel do Essaiova auta pro satelitní telefon, položil jej na stůl a chvíli na něj zíral. Odolal nutkání zavolat Borisovi a na rovinu se ho zeptat, co se stalo a na čí stojí straně. To by byla neodpustitelná chyba. Pokud je v tom Boris nevinně, smrtelně by se urazil. A kdyby tak docela nevinný nebyl, tak by si na  smrtelně uraženého alespoň hrál. V případě, že Essai mluvil pravdu, vyslal by Borisovi varování, a tím by přišel o důležitou výhodu. Smetl satelitní telefon ze stolu jako šachovou figurku. Ne, pomyslel si, nejlepší v  dané situaci bude postupovat krok po kroku do  temnoty. Byl na  to zvyklý. Ze tmy neznámého života vykročil do  nového, tajemného světa, kde všechno kolem bylo temné jako noc. V nitru skrýval bolest a muka neznalosti, s nimiž žil tak dlouho, že na ně často zapomínal. A přece na něj čas od času zaútočily silou uragánu. Nic v jeho minulosti nebylo opravdové – nic, co dělal, čeho dosáhl, co cítil, koho znal, na kom mu záleželo. Všechno vymazal jeho pád do  prázdnoty. Neustále pátral po věcech, které už nemohl najít. Střípky vzpomínek, jež se mu čas od  času vracely, jen prohlubovaly pocit samoty a bezmoci. Často byly navíc samy o sobě znepokojivé. Najednou se mu znovu vybavila tvář té ženy na  toaletě diskotéky Nordic. Jízlivě se usmívala, tvář se jí leskla potem a mířila na něj pistolí. Co jen to bylo za značku? Snažil se rozpomenout, ale viděl jen její obličej, v němž nebyla ani stopa strachu 68

či rezignace. Ucítil na tvářích šimrání jejího kožešinového límce. Otevřela ústa a její rudé rty se rozestoupily. Těsně předtím, než ji zabil, mu něco řekla. Ale co? Měl dojem, že to bylo důležité, i když netušil proč. A pak ta vzpomínka zase odplula do černé jámy minulosti, která snad ani nepatřila jemu, ale někomu úplně jinému. Ztratit všechno – celý svůj život – znamená nevýslovně trpět. Jako by se toulal úplně cizí zemí. Nad hlavou mu svítily hvězdy tvořící neznámá souhvězdí a  slunce tu nikdy nevycházelo. Byl sám. Společnost mu dělala jen neprostupná tma všude kolem. Tma a samozřejmě bolest.

69

6 Soraya přijela do  Paříže za  šedivého, deštivého rána. Ne­vadilo jí to. Paříž byla totiž jedním z  mála měst, která měla ráda i za deště. Lesknoucí se chodníky a melancholická nálada jakýmsi záhadným způsobem podtrhovaly krásu a  romantiku francouzské metropole. Déšť splachoval nánosy moderní současnosti a odhaloval historické fasády, jež se člověku střídaly před očima jako stránky nějaké výpravné knížky. Navíc se už za pár hodin setká s Amúnem. V salonku první třídy se vysprchovala a  převlékla do  čistého. Pak si čtvrt hodiny nanášela na  obličej make-up a  přitom popíjela odpornou kávu a  jedla croissant, který chutnal jako igelit. Většinou se líčila jen nenápadnou rtěnkou, ale chtěla udělat dojem na  Jacquesa Robbineta, s  nímž se dnes měla také sejít. Když však prošla bezpečnostní kontrolou, nečekal ji ministr kultury, nýbrž muž, který se představil jako Aaron Lipkin-Renais. Podle průkazu byl inspektorem zpravodajské služby Quai d’Orsay. Byl vysoký, štíhlý jak proutek a z tváře mu jako příď pirátské lodi trčel výrazný galský nos. V obleku šitém na míru vypadal jako pravý francouzský džentlmen. Podal jí ruku a  hluboce se uklonil. „Pan ministr se omlouvá,“ řekl angličtinou s mírně rozmazanou výslovností, „ale musel na  jednání do  Elysejského paláce, a tak vás nemohl přivítat osobně.“ Elysejský palác je sídlem francouzského prezidenta, kde se schází Rada ministrů. Inspektor se skromně usmál a dodal: „Budete se muset spokojit se mnou.“ „Je ne crains pas le moins du monde,“ odvětila s  dokonalým pařížským přízvukem. To mi ani v nejmenším nevadí. Aaronův podlouhlý obličej, jímž trochu připomínal koně, se roztáhl do upřímného úsměvu. „Eh bien, maintenant, tout devient clair.“ Výborně, tak to bychom tedy měli. 70

Vzal její příruční zavazadlo a  společně vykročili příletovou halou. Soraya měla nyní příležitost prohlédnout si jej podrobněji. Mohlo mu být mezi třiceti a čtyřiceti a na Francouze měl dobrou fyzičku. Nebyl to sice žádný krasavec, přesto působil přitažlivě, snad za to mohl chlapecký výraz jeho šedých očí nebo chování prosté cynismu, který člověka při práci u tajných služeb většinou semele. Sorayu napadlo, že spolu budou dobře vycházet. Venku se déšť zmírnil v jemné mrholení a oblačnost se začínala pomalinku protrhávat. Ve svěžím vzduchu se dobře dýchalo, vlasy jí čechral lehký vánek. Aaron ji odvedl k  tmavému peugeotu čekajícímu u chodníku. Když je řidič uviděl, vystoupil z  vozu, vzal šéfovi Sorayino zavazadlo a  uložil je do  kufru. Aaron otevřel zadní dveře a  Soraya nastoupila. Jakmile usedl vedle ní, vyrazili od haly a mířili pryč z letiště. „Pan Robbinet vám rezervoval pokoj v  hotelu Astor Saint-Honoré. Je to v centru nedaleko Elysejského paláce. Nechcete si tam nejdřív zajet a trochu se osvěžit?“ „Ne, děkuji,“ odmítla Soraya. „Ráda bych viděla Laurentovo tělo a pak si přečetla zprávu soudního lékaře.“ Vytáhl z kapsy v opěradle za šoférem jakési desky a podal jí je. „Jste poloviční Egypťanka, že?“ „Je to problém?“ Zapátrala v  jeho šedých očích po  stopách předsudků. „Pro mě ne. Pro vás ano?“ „Vůbec ne.“ Soraya se trochu uklidnila. Uvědomila si, že Aaron je Žid. Vzhledem k  ohromnému přílivu muslimů to v  poslední době Židé neměli ve  Francii vůbec lehké, obzvlášť v  Paříži. Jejich děti se ve školách často stávaly terčem šikany. Téměř každý den se objevila zpráva o  nějakém židovském děcku zbitém tlupou malých muslimů. Nedávno četla Soraya alarmující článek o tom, že mnohé židovské rodiny opouštějí Francii, jelikož považují atmosféru v zemi za nebezpečnou pro své potomky. Usmál se na  ni a  ona v  něm najednou uviděla sama sebe – semitské dědictví, které si Arabové i Židé nesli v sobě, ale rozhodně je nespojovalo, ba právě naopak. 71

Oplatila mu úsměv a doufala, že to cítí podobně. Pak otevřela spis a  prolistovala stránkami. Obsahovaly několik fotografií Laurenta, které kriminalisté pořídili na  místě činu. Nebyl to hezký pohled. Prudce se nadechla. „Vypadá to, jako by ho to auto srazilo a pak ho ještě přejelo.“ Aaron přikývl. „Ano, taky bych to tak viděl. Jak jinak si vysvětlit, že má na těle dva různé typy zranění – první na hrudní kosti a žebrech, druhý na hlavě.“ „Jediným nárazem vzniknout nemohly.“ „To je pravda,“ přitakal. „Stejný názor má i  náš ohledávač mrtvol.“ Poklepal na jednu z fotek. „Někdo toho člověka asi hodně nenáviděl.“ „Nebo nechtěl, aby promluvil.“ Aaron se na ni příkře zadíval. „Ale, takže se nám to vyjasňuje. Proto se o jeho vraždu zajímáte. Má to mezinárodní souvislosti.“ „Neřekla jsem ani slovo.“ „To jste ani nemusela.“ Znovu ten jeho klukovský úsměv. Soraya se vyděsila. Já s ním snad flirtuju! Napojili se na  městský okruh Périphérique a  do  samotné Paříže pak vstoupili branou Porte de Bercy. Když peugeot vjel do  ulic, Soraya ucítila přívětivou náruč města. Známé bulváry jako by jí kynuly a usmívaly se na ni. Odtrhla zrak od starých domů s  mansardovou střechou a  vrátila se ke  čtení. Kromě známek přejetí autem nebyla na  těle jiná zranění. Rozbor krve teprve probíhal, ale předběžné výsledky nenasvědčovaly tomu, že by v  ní mrtvý měl alkohol či nějaké cizorodé látky. Soraya se vrátila ke snímkům a zaměřila se na ty, jež nabízely celkový pohled na místo činu. Ukázala na malou podlouhlou skvrnu v pravém dolním rohu fotografie číslo tři. „Co je to?“ „Mobilní telefon,“ odpověděl Aaron. „Myslíme si, že patřil oběti, ale je silně poškozený, a  tak se k  telefonnímu seznamu manuálně nedostaneme.“ „A co SIM karta?“ „Ta je zohýbaná a pomačkaná, ale osobně jsem ji odnesl našemu nejlepšímu technikovi z výpočetního. Snaží se z ní vydolovat informace.“ 72

Soraya se na  chvíli zamyslela. „Změna plánu. Vezměte mě za tím technikem a pak chci vidět místo, kde k té vraždě došlo.“ Aaron vytáhl mobil, naťukal číslo a  pak několik vteřin tiše mluvil. „Technik potřebuje víc času,“ konstatoval, když telefon opět zastrčil. „Zjistil něco?“ „To mi prý s  jistotou nemůže říct, ale já ho znám – vážně bude lepší dát mu čas, který potřebuje.“ „No dobře.“ Soraya zdráhavě přikývla. „V  tom případě se jede na místo činu.“ „Jak je libo, mademoiselle.“ Ušklíbla se. „Prosím vás, říkejte mi Sorayo.“ „A já jsem zase Aaron.“ „Tak platí.“ „Documentos de identidad, por favor.“ Bourne podal pas ozbrojenému vojákovi. Muž se na něj ostře zadíval a otevřel doklady. Byl to druhý silniční zátaras, na který Bourne narazil. Revoluční ozbrojené síly Kolumbie k  nelibosti prezidenta země během posledního půl roku vyvíjely velkou aktivitu a nyní podnikly útok na věznici La Modelo, díky němuž prchl Roberto Corellos. El Presidente v  záchvatu zlosti začal ukazovat vojenské svaly. Bourne nepochyboval, že federales jsou připraveni na místě popravit jakéhokoli vzbouřence z organizace FARC, na kterého by narazili. Voják vrátil Bourneovi pas a  beze slova ho mávnutím propustil. Bourne zařadil rychlost a vydal se za karavanou tahačů s návěsem, které jely před ním. Byl na cestě několik hodin a teď už se nacházel vysoko v horách. Město Ibagué leželo u  státní silnice číslo čtyřicet, jež spojovala hlavní město Bogota s Cali a pokračovala dál až k pobřeží Tichého oceánu. Rozkládalo se na plošině ležící 1280 metrů nad hladinou moře na  východních svazích centrálních Kordiller, součásti pohoří Andy. Silnice se klikatila v nebezpečných serpentinách. Úzké krajnice hraničily se stržemi padajícími mnoho desítek metrů k lesům plným borovic špičatých jak jehly a pozůstatkům obřích skalních 73

sesuvů. Některé stromy na sobě měly velké ohořelé šrámy, stopy po úderu blesku. Po blankytně modrém nebi se ve větru honily mraky. Značná nadmořská výška a zářivé slunce jižní polokoule propůjčovaly těmto místům ohromující jas, takže všechno kolem bylo ostré jako břitva. Nahoře ve vysokých vzdušných proudech kroužili kondoři připomínající velké černé kříže. Podle Džalala Essaie by měl brzy dorazit k La Línea – nejdelšímu tunelu v Latinské Americe. Procházel horou známou jako Alta de La Línea a  měl zmírňovat dopravu na  dálnici k  tichomořskému přístavu Buenaventura, protože ji zahlcovaly nákladní vozy. Tunel byl nový, a  tak se ještě nenacházel na  mapě, kterou měl Bourne rozloženou na vedlejším sedadle. Jak ho Essai správně varoval, mobilní telefony tady neměly signál a jeho satelitní přístroj nebyl vybaven funkcí GPS. Na  silnici panoval hustý provoz. Karavany tahačů pohybujících se stejnou rychlostí s  hřmotem projížděly dlouhou zatáčkou kopírující obrys hory. Z  vrcholu zákruty se otevřel pohled na ústí tunelu La Línea, v němž loudající se auta mizela a na druhé straně pak opět vyjížděla. Bourne zamířil do  dlouhého tunelu vyvrtaného do  samotné hory. Po  obou stranách byl osvětlený šňůrami argonových reflektorů, jejichž studené namodralé světlo se odráželo od kapot projíždějících vozidel. Jak je v  tunelech běžné, provoz zpomalil, ale nezastavil se. Bourne minul ceduli oznamující, že už zbývá jen čtvrtina cesty, a v dálce zahlédl mihotavé denní světlo, když vtom řada nákladních aut náhle zvolnila. Rozzářilo se moře koncových brzdových světel a doprava se zastavila. Že by nějaká nehoda? Nebo snad další zátaras? Bourne zvědavě natahoval krk. Neviděl však žádná blikající světla ani zábrany, jimiž armáda přehrazovala silnice. Vystoupil z auta. O chvíli později spatřil skupinu mužů, kteří se proplétali mezi řadami vozidel směrem k němu. Byli vyzbrojeni samopaly, kolumbijské vojenské uniformy však na  sobě neměli. Dopravu zastavil oddíl vzbouřenců z revolučních ozbrojených sil FARC. Ale proč? 74

Bourne uviděl velitele, muže se  širokými rameny, plnovousem a kávovýma očima, které o barvu nepřipravila ani smrtelně bledá záře argonových lamp. Ozbrojenci postupovali od  auta k  autu – jeden vždy ukázal řidiči fotku na  faxovém papíru, ostatní zkontrolovali zadní sedadla a kufr. Prohlídka nákladních vozů trvala déle, jelikož povstalci často i  s  namířenou zbraní nutili šoféry otevřít zadní část, aby se mohli podívat dovnitř. Bourne opatrně vykročil blíž kolem řidičů kamionů, kteří slézali z kabin a nervózně se mezi sebou bavili. Znenadání ten faxový papír uviděl jasně. Byla na  něm jeho tvář. Ti partyzáni hledají jeho! Nebyl čas ptát se proč. Otočil se na podpatku, vrátil se ke  svému autu a  prohrabal přihrádku v  palubní desce, kde našel šroubovák a francouzský klíč. Mohly se hodit. Pak se sklonil, vklouzl pod jeden z tahačů a plížil se dozadu. O  tři vozy dál vylezl na  konci náklaďáku s  otevřenou korbou. Chytil se nylonových šňůr zajišťujících plachtu a  vyšvihl se nahoru. Odsud uviděl další příslušníky revolučních sil, kteří se blížili zezadu. Vzbouřenci postupovali z  obou stran tunelu, nebylo úniku. Odvázal část plachty a seskočil na ložnou plochu nákladního auta. Ocitl se uprostřed konopných pytlů orazítkovaných jménem dobře známé plantáže. Šroubovákem jeden z  nich natrhl: vůz přepravoval zelené kávové boby. Bourne odložil nástroje, které si přinesl ze svého auta, a opatrně vykoukl zpod plachty dopředu. Vzbouřenci postupovali rychle. Byli už skoro u  jeho vozu. Jakmile zjistí, že v  něm nikdo není, dovtípí se, že jejich kořist nemůže být daleko. Do té doby odsud Bourne musí zmizet. Seskočil na asfalt a kradl se podél nákladního vozu směrem dopředu. Šofér stál vpředu opřený o kapotu tahače a nervózně se bavil s jiným mužem, nejspíš s řidičem auta či se závozníkem. Dveře do kabiny byly otevřené a Bourne se jimi vplížil dovnitř. Odsud sledoval, jak řidič vytáhl krabičku cigaret, jednu vyklepal ven a vložil si ji mezi rty. Sáhl do kapsy pro zapalovač, žádný však nenašel. Otočil se a  vykročil zpátky směrem ke  svému vozu. Bourne zkameněl. 75

¬

¬

¬

Aaron stál v ulici u Place de l’Iris. „Tady pana Laurenta srazilo auto,“ konstatoval. „Víme o něm něco?“ „Moc toho není. Očití svědkové se nemůžou shodnout, jestli to bylo BMW, fiat nebo citroën.“ „Ty si přece nejsou moc podobné.“ „Znáte očité svědky,“ povzdychl si Francouz. „Ale na těle oběti jsme našli stopy černého laku.“ Soraya si zkoumavě prohlížela vozovku. „Ani tady toho není moc k vidění.“ Aaron se přikrčil vedle ní. „Svědkové také tvrdili, že sešel z chodníku.“ „Vstoupil do ulice bez rozhlédnutí?“ Soraya se zatvářila po­ chybovačně. Aaron pokrčil rameny. „Třeba byl zamyšlený nebo si na něco vzpomněl. Možná mu někdo zavolal nebo si uvědomil, že musí vyzvednout prádlo z  čistírny.“ Znovu to typicky francouzské bezradné pokrčení rameny. „Kdo ví?“ „Někdo to vědět bude,“ zavrčela. „Ten, kdo ho přejel.“ Náhle vstala. Něco ji napadlo. „Kde se našel jeho mobil?“ Aaron ukázal rukou a  ona vykročila zpět k  chodníku. „Teď vstoupím do vozovky a vy do mě strčíte.“ „Cože?“ „Slyšíte dobře,“ řekla netrpělivě. „Prostě do mě strčte.“ Vytáhla mobil, přiložila si jej k uchu a pak svižně sešla z chodníku do ulice, kde do ní Aaron s rozběhem vrazil. Pravá ruka jí vylétla úhlopříčně do vzduchu, a kdyby telefon pevně nedržela, dopadl by na ulici přibližně na místě, kde našli Laurentův mobil. Po  tváři se jí rozlil úsměv. „Když ho srazilo auto, právě s někým telefonoval.“ „A  co z  toho? Obchodníci v  jednom kuse někomu volají.“ Aarona to zjevně neohromilo. „Byla to náhoda.“ „Možná ano, možná ne,“ odtušila Soraya a otočila se k jeho autu. „Pojedeme za tím vaším technikem a zeptáme se, jestli se 76

mu podařilo něco vytáhnout z  Laurentova mobilního telefonu nebo SIM karty.“ Když se vraceli k Aaronovu vozu, Soraya se najednou zarazila a otočila se. Podívala se na budovu, před níž k té tragické nehodě došlo, a  stoupala pohledem po  průčelí z  blyštivého, zeleného skla a nerezové oceli. „Co je to za dům?“ zeptala se. Aaron zamžoural vzhůru. „Sídlo banky Ile de France. Proč?“ „Právě odtud možná Laurent vyšel.“ „Nevidím důvod,“ řekl Aaron a podíval se do svých poznámek. „Zemřelý byl zaměstnancem klubu Monition.“ Další skutečnost, kterou Soraya o  nešťastném informátorovi nevěděla. „To je archeologická společnost s  pobočkami tady v  Paříži, Washingtonu, Káhiře a Rijádu.“ „Tady v Paříži znamená v La Défense?“ „Ne. V osmém okrsku, Rue Vernet číslo pět.“ „Tak co sakra dělal tady? Šel žádat o půjčku?“ „Klub Monition je poměrně bohatá instituce,“ odpověděl Aaron a  znovu nahlédl do  zápisků. „V  bance Ile de France jsem se ale samozřejmě taky vyptával. Neměl tam domluvenou žádnou schůzku, nepatřil mezi klienty a  jaktěživ tam o  něm neslyšeli.“ „Tak co tady v pracovní den dopoledne hledal?“ Aaron rozpřáhl ruce. „Lidi od nás na tom pracují.“ „Možná tady měl někoho známého. Mluvil jste s jeho kolegy z klubu Monition?“ „Nikdo toho o něm moc neví, prý se držel stranou. Podléhal přímo svému nadřízenému, takže mi nikdo v klubu nedokázal říct, co dělal v La Défense. Laurentův šéf je mimo město a vrátí se až dneska večer. Chystám se ho vyslechnout zítra ráno, už je to domluvené.“ Soraya se k němu otočila. „Vzal jste to opravdu důkladně.“ „Děkuji.“ Inspektor nedokázal potlačit úsměv. Soraya vykročila k jeho autu, ale než nastoupila, ještě jednou se zadívala na sídlo banky Ile de France. Cosi ji na ní přitahovalo a zároveň odpuzovalo. 77

¬

¬

¬

Řidič tahače zavolal na  svého kolegu a  zamával krabičkou zápalek. Druhý šofér se otočil, vrátil se a nechal si zapálit cigaretu. Pak ustoupil a vtáhl dým hluboko do plic. Řidič tahače se nervózně ohlédl přes rameno a  zkontroloval postup kolumbijských partyzánů. Bourne rychle prohlédl sedadlo a přihrádky v palubní desce. Nic. Pak ve schránce ve dveřích u spolujezdce uviděl levný plastový zapalovač. Zřejmě řidiči při vystupování vypadl z  kapsy. Bourne ten drobný předmět shrábl, vyklouzl z kabiny nákladního auta a vykročil podél řady vozů, až narazil na hlouček řidičů. „Hombre, sebe usted lo quo está pasando?“ zeptal se jeden z nich. Nevíš, co se děje? „Vzbouřenci z organizace FARC,“ odpověděl Bourne, což je ještě víc rozrušilo. „Ai de mi!“ vykřikl jiný. „Escuchamé,“ řekl Bourne. „Nemáte někdo kanystr nafty? Jsem úplně na  suchu. Jestli mi partyzáni přikážou jet a  já se nehnu z místa, zastřelí mě.“ Muži nad tou chmurnou představou souhlasně pokývali hlavami, načež jeden z nich kamsi odběhl. O chvíli později se vrátil a podával Bourneovi plný kanystr. Bourne jim z  celého srdce poděkoval a  odešel. Když získal jistotu, že ho nikdo nepozoruje, vylezl na korbu nákladního auta s kávou a zmizel pod plachtou. Uvnitř šroubovákem prorazil kanystr u dna, aby nafta pomalu vytékala do  okolních vaků. Pak zažehl zapalovač. Palivo okamžitě vzplanulo v oblacích hustého, dusivého dýmu. Bourne zatajil dech a vylezl z korby dřív, než se požár stačil rozrůst. Oči mu slzely. Štiplavý kouř pronikal dírou v plátně ven. Bourneovi se podařilo seskočit z vozu těsně předtím, než se vzňalo samotné plátno. Jakmile začal hořet i zbytek konopných pytlů, plameny vyšlehly do výšky a dým se lačně šířil do okolí. Rychle vystoupal ke klenutému stropu tunelu a pak se valil vodorovně dál. Viditelnost v postižené části tunelu se vmžiku prudce zhoršila. Lidé začali kašlat a kýchat, oči jim slzely tak silně, že nic nevi78

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.