Ingrid Matoušková APLIKOVANÁ FORENZNÍ PSYCHOLOGIE

ISBN 978-80-247-4580-0

9 788024 745800

GRADA Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400 e-mail: [email protected] www.grada.cz

Ingrid Matoušková

Tato kniha je v současnosti první a jedinou publikací na našem trhu, která se zabývá nejen základními tématy a otázkami aplikované forenzní psychologie, ale také oblastmi hraničními, tedy interdisciplinárními, zejména trestněprávní, kriminalistickou a kriminologickou problematikou. Kniha je strukturována podle základních témat řazených abecedně, přičemž jednotlivé kategorie zahrnují nejen meritorně psychologické poznatky, ale i témata z uvedených hraničních oblastí. Některé kategorie jsou pro snadnější představu doplněny o kasuistiky a pro zájemce o hlubší analýzu daného problému je za každým heslem uvedena další rozšiřující literatura. Kniha je určena zejména studentům právních a bezpečnostních oborů, policistům a orgánům činným v trestním řízení, justičním pracovníkům působícím především v oblasti trestního práva, pracovníkům krizového řízení, pomáhajícím dobrovolníkům, forenzním psychologům, vězeňským psychologům apod., ale také dobře poslouží pro rozšíření obzorů široké veřejnosti.

APLIKOVANÁ FORENZNÍ PSYCHOLOGIE

Ingrid Matoušková


Ingrid Matoušková


Grada Publishing

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

PhDr. Ingrid Matoušková, Ph.D. Aplikovaná forenzní psychologie Kniha je monografie TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5102. publikaci Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s. Odborní recenzenti: Prof. JUDr. Ing. Viktor Porada, DrSc., dr. h. c. mult. Doc. PhDr. Stanislav Nečas, CSc. Doc. Dr. Josef Marek, Ph.D. Odpovědná redaktorka Eva Modrá Sazba Milan Vokál Počet stran 304 První vydání, Praha 2013 Vytisklo TISK CENTRUM s.r.o., Moravany © Grada Publishing, a.s., 2013 Cover Illustration © Eliška Kubínová ISBN 978-80-247-4580-0 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-8422-9 (ve formátu PDF ISBN 978-80-247-8423-6 (ve formátu EPUB)

Obsah

O autorce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 1. Delikvence mladistvých . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Charakteristické znaky mladistvých delikventů, cesta ke kriminální kariéře . . . . . . . . Podmínky determinující vývoj mladistvého delikventa a jeho osobnost . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

15 16 19 21

2. Domácí násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Druhy, formy a rizikové faktory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 3. Drogová kriminalita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Drogová závislost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Z historie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Které drogy jsou v kurzu? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Způsoby páchání drogové kriminality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Typické rysy pachatelů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Komunikace s jedincem pod vlivem návykové látky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

30 31 32 35 36 36 36 37

4. Fanatismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Formy a možnosti rozdělení fanatismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . „Esenciální“ fanatismus („klasický“, „původní“ nebo „strukturální“ fanatismus) . . „Indukovaný“ fanatismus („infikovaný“, „částečný“ fanatismus) . . . . . . . . . . . . . . . . Typické vlastnosti a rysy fanatických osobností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Způsob myšlení a vidění světa (kognitivní úroveň) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Způsob prožívání a vztahů (afektivní úroveň) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Způsob zpracování a reakce (psychodynamická úroveň) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Role agrese, nenávisti a ochoty k násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Význam osobnostní struktury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sekty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

38 38 38 38 40 40 40 40 40 41 41 43

5. Forenzně psychologický audit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Osobnost pachatele trestného činu z pohledu forenzní psychologie . . . . . . . . . . . . . . . Forenzně psychologický audit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

44 45 47 49

6. Forenzní analýza obsahu textu (psychologická expertiza anonymních komunikátů) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 7. Fyziodetekce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 8. Grafologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozbory rukopisů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hodnota podpisu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Písmo a nemoc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Patografologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Meze grafologického poznání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Grafolog není písmoznalec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Metody zkoumání písma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

59 61 62 62 63 63 64 65 65

9. Historie forenzní psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nastolení forenzně psychologické problematiky ve 2. polovině 18. století . . . . . . . . . . Vývoj forenzně psychologického zkoumání v 19. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vznik forenzní psychologie jako experimentální disciplíny na počátku 20. století . . . Rozvoj forenzní psychologie ve 20. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

66 67 67 68 69 69

10. Hromadné chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Charakteristika davu, „duše davu“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vlastnosti davu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prostředky ovládnutí davu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zhodnocení a následovníci Le Bona . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Základní rozčlenění jevů hromadného chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jevy spontánní hromadné nákazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jevy hromadných erupcí impulzivního chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

70 70 70 71 72 73 73 73 75

11. Hypnóza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Technika hypnotizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hloubka hypnózy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Typy hypnózy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ukončení hypnózy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

76 76 77 77 77 79

12. Kognitivní interview . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kognitivní psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kognitivní interview . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

80 80 81 83

13. Kriminální chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kriminologická psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Psychologie kriminálního chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Formy kriminálního chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

84 84 84 85

Kriminální motivace – teorie příležitostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Koncept běžné činnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Teorie struktury trestné činnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hledisko racionálního výběru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Deset principů příležitosti k trestné činnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1. princip – Příležitosti jsou jednou z příčin všech trestných činů . . . . . . . . . . . . . . . . 2. princip – Příležitosti k trestné činnosti jsou vysoce specifické . . . . . . . . . . . . . . . . . 3. princip – Příležitosti k trestné činnosti se soustřeďují v určitých lokalitách a časech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4. princip – Příležitosti k trestné činnosti vycházejí z každodenního pohybu aktivit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5. princip – Jeden typ trestné činnosti vytváří příležitosti pro další . . . . . . . . . . . . . . 6. princip – Některé produkty nabízejí lákavější příležitosti k trestné činnosti . . . . . 7. princip – Společenské a technické změny vyvolávají nové příležitosti . . . . . . . . . . 8. princip – Prevenci kriminality lze provádět omezováním příležitostí . . . . . . . . . . 9. princip – Omezení příležitostí obvykle nevede k přesunu trestné činnosti . . . . . . . 10. princip – Zacílené omezení příležitostí může vést k rozsáhlejšímu snížení kriminality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

86 87 87 88 88 89 89 90 90 90 91 91 92 92 93 93

14. Krizová intervence (Posttraumatická péče) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 15. Loupežné přepadení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 Příprava ke spáchání trestného činu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 Spáchání trestného činu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Činnost po spáchání činu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 Co následuje po přepadení? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 16. Metody forenzní psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 Druhy výzkumu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 17. Nebezpečnost pachatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Základní dělení pachatelů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Socializovaný typ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Neurotický typ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Psychopatický typ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mentálně nedostatečný typ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Psychotický typ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Další možné dělení pachatelů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Afektivní pachatelé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Deviantní pachatelé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Racionální pachatelé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prognóza nebezpečnosti pachatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Socioekonomické vrstvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Návykové látky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Agresivita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

110 110 110 110 111 111 111 111 111 111 112 112 112 113 113 113

Mladiství pachatelé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chronický pachatel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mladistvý delikvent . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sexuální deviace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sadismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Fetišistický sadismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Agresivní sadismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pseudopedagogický sadismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Patologická sexuální agresivita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Agresivní sexuální jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Klasifikace dokonaných násilných trestných činů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vraždy v rodině . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Majetkové vraždy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nájemné vraždy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

114 114 114 114 115 115 115 115 115 115 116 116 116 116 119

18. Nekontaktní násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Telefonní hovory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . E-mailové zprávy a krátké textové zprávy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dopisy a zásilky obecně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zařazení nekontaktního násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

120 120 122 123 124 124

19. Neverbální komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Funkce neverbální komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Neverbální projevy jsou zdrojem informací o aktuálních emočních stavech lidí . . . Neverbální projevy jako agens (činitel) doplňující, korigující, příp. nahrazující verbální projevy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Neverbální projevy jako produkt a zdroj informací o existujících postojích, vztazích mezi účastníky sociálního styku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

125 127 127

20. Osobnost pachatele trestného činu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Osobnost pachatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Teorie osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ernst Kretschmer . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Psychologické a psychoanalytické teorie kriminality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Psychoanalytické koncepce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Neopsychoanalýza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sociologická teorie kriminality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vícefaktorové teorie (dnešní pohled) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Psychologické zkoumání pachatelů (modely a přístupy k popisu osobnosti pachatele) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sociostrukturální teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Socioprocesuální teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Viktimologicky orientované teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

131 131 131 132 132 133 133 133 133

128 128 130

136 136 137 138 139

21. Paměťové stopy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 Druhy paměti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140

Záznam dynamiky paměťové stopy – jak dochází k zapamatování . . . . . . . . . . . . . . . Poruchy paměti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Retrográdní a anterográdní amnézie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

141 143 143 144

22. Patologické hráčství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak vzniká chorobné hráčství? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Stadia uzdravování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

145 146 147 148

23. Penitenciární psychologie, psychika vězňů a její problémy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Psychika vězňů ve vazbě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Trest odnětí svobody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výjimečný trest odnětí svobody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Postpenitenciární péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

149 149 150 151 151 152

24. Počítačová kriminalita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Definice pojmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Počítačová kriminalita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Historie počítačové kriminality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Projevy počítačové kriminality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Počítačová trestná činnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Charakteristiky vybraných trestných činů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Podvody a padělky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bankovní podvody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Porušování autorských práv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nelegální užívání softwaru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Šíření nelegálního softwaru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Změna díla bez svolení autora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Počítačové viry a právo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pachatelé počítačové kriminality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

153 153 154 154 154 155 155 156 156 156 157 157 158 159 159 160

25. Psychologické problémy vyšetřování sexuálních trestných činů . . . . . . . . . . . . . . . Hodnocení příčetnosti a nebezpečnosti pachatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Falopletyzmografické vyšetření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vyšetřování obětí sexuálního zneužití, zejména dětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

161 162 164 165 166

26. Psychologické problémy vyšetřování trestných činů v dopravě . . . . . . . . . . . . . . . . 168 Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 27. Psychologické problémy vyšetřování vražd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kriminalistické hledisko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Příprava ke spáchání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ozbrojení pachatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mechanismus usmrcení oběti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Způsoby utajování vražd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Typické stopy u vražd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

174 174 175 175 176 177 177

K osobnosti pachatelů vražd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178 Osobnostní typologie využitelné pro forenzní praxi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182 28. Psychologické profilování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přístupy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . FBI připravuje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Teoretické zázemí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

183 183 184 187 189

29. Rekognice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 30. Sebeobvinění a nepravdivá doznání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Příčiny sebeobvinění a nepravdivých doznání mladistvých . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ad. 1: Příčiny sebeobvinění a nepravdivých doznání mající původ v osobnosti . . . . Účelová jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Neinformovanost a omyl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sugesce a sugestibilita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Psychické poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ad. 2: Příčiny sebeobvinění a nepravdivých doznání mladistvých mající původ v procesu vyšetřování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nepříznivá životní situace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nesprávná procesní situace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ad. 3: Příčiny nepravdivých doznání mající původ v psychofyziologických metodách výslechu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Narkoanalýza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Působení na vyslýchaného, který vypovídá nepravdivě, případně vypovídat odmítá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

195 195 195 196 197 197 198 199 199 199 200 200 201 201

31. Sérioví a masoví vrazi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202 Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206 32. Soudní psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Členění soudní psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A. Psychologie soudního líčení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B. Psychologický výklad rozhodovacího procesu soudců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . C. Soudně znalecká psychologická činnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . D. Psychologie obžalovaného a svědka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

207 208 208 208 209 210 211

33. Stalking . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhy stalkingu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pokusy o kontakt pomocí komunikačních prostředků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vyhledávání fyzické blízkosti oběti, slídění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Osočování, devalvace, nátlak a psychické deptání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pokusy o kontakt přes třetí osoby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Fyzické násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Cyberstalking . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

212 213 213 213 213 213 213 214

Falešné mýty o pronásledování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214 Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215 34. Sugesce a sugestibilita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sugesce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sugestibilita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sugesce na každém kroku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

216 216 216 216 219

35. Suicidální jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sebevraždy podle věku a pohlaví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sebevraždy podle způsobu provedení a motivu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sebevraždy podle socioekonomických kritérií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sebevražednost a psychické zdraví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Časové rozložení sebevražd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sebevražedné myšlenky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sebevražedný pokus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Suicidium – sebevražda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

220 221 222 222 222 222 223 223 224 225

36. Syndrom vyhoření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Popis syndromu, strukturální a dynamické stránky tohoto jevu . . . . . . . . . . . . . . . . . Fáze vyhoření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tři komponenty vyhoření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tělesné vyčerpání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Emocionální vyčerpání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Duševní vyčerpání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak dochází k syndromu „vyhoření osobnosti“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přehled činností, při nichž dochází k vyhoření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vliv prostředí, pracovních podmínek a organizace práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Postup, metodika pro praktické využití . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak postupovat, pokud již na sobě pozorujeme příznaky syndromu? . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

226 226 227 227 227 228 228 228 228 228 229 231 232

37. Systém forenzní psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233 Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236 38. Šikana . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237 Jak se pozná oběť? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 240 Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241 39. Trestné činy z nenávisti (Hate crime) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dělení pachatelů podle motivu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ideologicky motivovaný pachatel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Xenofobní pachatel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ekonomicky a sociálně motivovaný pachatel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kriminální pachatel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Politický pachatel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

242 243 243 243 244 244 244 245

40. Věrohodnost výpovědi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Základní pojetí, druhy věrohodnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Věrohodnost výpovědi nedospělých a mladistvých osob . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

246 250 250 253

41. Viktimologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Trauma oběti trestného činu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mnohočetné oběti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

255 257 258 260

42. Výslech dětí a mladistvých . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Předškolní věk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mladší školní věk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Střední školní věk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Starší školní věk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nejčastější důvody dětské lži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hodnocení hodnověrnosti výpovědi dítěte . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kladení otázek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

261 262 262 262 263 264 265 265 265

43. Výslech seniorů a nemocných osob . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 267 Nemocné, zraněné osoby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 269 Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 270 44. Znalecký posudek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jmenování znalců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Obligatorní přibrání znalce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá a doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

271 272 272 276

Příloha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Příklad znaleckého posudku 1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Znalecký posudek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Příklad znaleckého posudku 2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Znalecký posudek ve věci nezl. S. N., nar. 1996 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

277 277 277 282 282

Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 286

/ 13

O autorce

PhDr. Ingrid Matoušková, Ph.D. Jejím profesním zájmem je forenzní psychologie, komunikace, intervence a psychologie v krizových či specifických situacích, krizový management. Již 17 let se věnuje vysokoškolským studentům. Je členkou Asociace forenzních psychologů a České asociace psychologů práce a organizace. Spolupracuje s bezpečnostními složkami, externě přednáší forenzní psychologii, komunikaci, pedagogiku dospělých, psychologii práce, lektoruje výcviky soft skills. V Bankovním institutu vysoká škola, a.s., působí jako prorektorka pro vědu, výzkum a vnější vztahy, je činná také jako odpovědná redaktorka vědeckého recenzovaného časopisu „Socioekonomické a humanitní studie“ zveřejňovaného v EBSCU. Zastupuje BIVŠ, a.s., v předsednictvu Rady vysokých škol. Je nositelkou certifikátu Critical Incident Stress Management a certifikovaným lektorem vzdělávání dospělých. Je autorkou či spoluautorkou několika publikací a řady odborných článků.

14 / Aplikovaná forenzní psychologie

Úvod

Vážení čtenáři, než se podíváte na heslo, které Vás zajímá, nejdříve si přečtěte, o čem tato publikace je a není. Jak víte, na začátku každé publikace se obvykle objevuje úvod, kde autor sděluje své důvody k napsání předloženého textu. Takže sděluji všem čtenářům, že tato publikace v žádném případě nechce nahradit standardní učebnici forenzní psychologie. Její cíl je daleko skromnější: Chce čtenáři nastínit, o čem je forenzní psychologie, a umožnit orientaci v základních pojmech v ní používaných. Autorka volila metodu řazení jednotlivých základních hesel podle abecedy, přestože toto uspořádání někdy může čtenáři mírně zkomplikovat orientaci, neboť některé hesla spolu souvisí. Jednotlivé kategorie (hesla) zahrnují nejen meritorně psychologické poznatky. Mnohé mají zjevně interdisciplinární charakter – promítají se zde poznatky trestního práva (paragrafové znění vychází z původního zákona č. 140/1961 Sb.), kriminalistiky, kriminologie apod.; např. loupežná přepadení, paměťové stopy, trestné činy z nenávisti atd. Aplikované forenzní psychologii nepředchází obdobná publikace tohoto typu. Je nutné poznamenat, že se nejedná o žádné encyklopedické dílo. Některé kategorie jsou pro snadnější představu doplněny o kasuistiky a za každým heslem je uvedena další rozšiřující literatura, která umožní hlubší pohled na daný problém. Publikace je určena pro rychlou orientaci, nalezení základních poznatků či osvěžení znalostí zejména studujících právních a bezpečnostních oborů, pro policisty a orgány činné v trestním řízení, justiční pracovníky především z oblasti trestního práva a též i pro širokou veřejnost, která se může s problematikou seznámit dle jednotlivých hesel a případně si rozšířit znalosti díky odkazům na další zdroje za jednotlivými hesly. Forenzní věda je totiž mnohem více než pouhé spekulativní teorie, které mnoho jedinců vypouští do světa. A praxe též není jen slepé hledání metodou pokusů a omylů. Teorie i praxe jsou dvě strany jedné mince – snahy porozumět, co se děje kolem nás i v nás samých. Publikace je věnována nestorovi forenzní psychologie doc. PhDr. Jaroslavu Soukupovi, CSc., jenž této vědě pomáhal na svět a zasvětil jí celý svůj život a kterému tímto děkuji za cenné připomínky. autorka

+ / 15

1. Delikvence mladistvých

Protiprávní jednání dětí a mládeže je vážným problémem na celém světě, Českou republiku nevyjímaje. V současném zrychleném světě děti dospívají po fyzické stránce velmi rychle, zrání duševní však probíhá mnohem pomaleji. Společensky závadné chování ve věku, kdy si člověk buduje vlastní hodnotový systém, hledá své místo a uplatnění mezi ostatními, může být znakem poruchy jeho dosavadního vývoje, nevyhovujících vnějších podmínek, v horším případě vážnějšího narušení osobnosti. Může však být také důsledkem jeho přirozené nezralosti, nezkušenosti, bezradnosti vůči okolnímu světu. V každém případě takové chování signalizuje nebezpečí pro budoucnost jak onoho mladého člověka, tak i jeho okolí. Právě vzhledem k vývojovému stadiu, v němž se lidé v tomto věku nacházejí, se uznává, že oproti dospělým pachatelům je u nich v reakci na jejich prohřešek třeba dát jednoznačně přednost výchovné a nápravné stránce před aspektem trestajícím. 178 163 151

152 134 124 120 111

110 102

102 93 94 87 81

79 64

61 55 49 45 34

2000

2001

výkon vazby

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

2010

výkon trestu

Obr. 1 Vývoj stavu mladistvých odsouzených (in: http://www.vscr.cz) Je třeba připomenout několik základních pojmů souvisejících s výkonem trestu mladistvých. Výkon trestu odnětí svobody je mladistvým ukládán jen v případě, že se dopustili závažného trestného činu – tzn. delikventního činu. Trestné činy mládeže mezi 15. až 18. rokem označujeme za juvenilní delikvenci. Delikvence je vymezena jako pojem právní, nikoli lékařský. Mladiství odsouzení jsou ve výkonu trestu umístěni na specializovaných odděleních izolovaně od ostatních odsouzených a jsou u nich uplatňovány speciální výchovné programy a postupy.


Práce s mladými delikventy je podle psychologa a vedoucího katedry sociální práce FF UK Oldřicha Matouška u nás stále velice málo systematická. „Téměř neexistují efektivní preventivní programy, ústavní formy práce s těmito mladými lidmi jsou v mnoha případech kontraproduktivní a nedokáží odfiltrovat známý neblahý vliv vrstevníků, kteří mají sklon k delikventnímu chování,“ říká. „Proto i samo snížení hranice trestní odpovědnosti považuji za nesystémový krok, kterým chtějí politici sbírat body u represivně naladěné části veřejnosti.“ Jestliže mladistvý spáchá čin, který je popsán jako trestný s malým stupněm nebezpečnosti pro společnost, není uznán za trestný čin právě proto, že byl spáchán mladistvým. Trest v případě mladistvého má vést k jeho výchově v dobrého občana. Přitom je brán ohled na rodinné poměry, ze kterých mladistvý pachatel pochází.

Charakteristické znaky mladistvých delikventů, cesta ke kriminální kariéře Výchovná a resocializační činnost ve výkonu trestu není příliš efektivní. Je to dáno především specifičností vývojového stupně, ve kterém se mladistvý nachází. ●● Snaží se chovat jako dospělá a samostatná osoba. ●● Vyrovnává se (často neúspěšně) s rozporem mezi svou biologickou dospělostí a psychickou a sociální závislostí na rodině. ●● Začíná se stavět do opozice, začíná pochybovat a přestává poslouchat autority. ●● Těžko se vyrovnává s nabízenou pomocí rodičů a vychovatelů. ●● Stává se nepřirozeným, křečovitým a hrubším v chování a vyjadřování. ●● Stává se silně kritickým k jevům okolního světa, vidí nedostatky a chybné kroky rodičů, učitelů a mnoho chyb ve společnosti, hluboce prožívá rozpory mezi představami a objektivní skutečností. ●● Dává své emoce najevo bez ohledu na konvence. U jedinců ve výkonu trestu sledujeme alespoň některé z výše uvedených vlastností značně rozvinuté. Charakteristickým znakem mladistvých delikventů je zejména nedokončený individuální a sociální vývoj. Mladiství přicházející do výkonu trestu jsou většinou sociálně zanedbaní, se sníženým intelektem a s neúplným základním vzděláním. Většina z nich řídí své jednání podle nepřijatelné hodnotové stupnice (pseudohodnoty) a jejich náhled na svět je silně ovlivněn egoistickými tendencemi. Jsou v nich zakořeněny špatné návyky v oblasti pracovní, společenské a kulturní. Jejich trestná činnost je impulsivní, mnohdy společensky velmi nebezpečná a bývá často začátkem dalšího kriminálního vývoje. Přitom sklony k páchání trestné činnosti u nich nejsou ještě hluboce zakořeněny, a proto takové osoby představují kategorii relativně snáze ovlivnitelnou, za předpokladu specificky zaměřené a odborně prováděné výchovné činnosti. Agrese mladistvých delikventů je úzce propojena s jejich osobností a je podmíněna specifickým regulačním systémem. Na řízení lidské činnosti se podílejí především dva regulační systémy, vnější společenský a vnitřní osobnostní. Významnou úlohu má při řízení činnosti centrální nervový systém (Linhart, 1981). Regulace činnosti probíhá na třech úrovních – biologické, psychické a sociální. Na psychickém řízení činností se pak podílí regulační systém zahrnující všechny významné složky osobnosti, od převážně sociálně determinovaných, jako je svědomí, sebekoncepce, motivačně hodnotový subsystém apod., přes kognitivní procesy zajišťující příjem, zpracování a uchování informací k procesům emocionálním působícím při motivaci a vyhodnocování (Linhart, Brichcín, 1981).

Delikvence mladistvých / 17

Kriminálně agresivní chování je formulováno jako výsledek selhání regulačních mechanismů lidské činnosti. Toto chování probíhá – z hlediska řízení činnosti – ve dvou základních formách: 1. programované a cílevědomé užití agrese pro dosažení nějaké subjektivně významné hodnoty; 2. jako reaktivní agrese ve vztahu, resp. v afektu, minimálně programovaná, eventuálně vůbec ne, které předchází konfliktní interakce s obětí a případně k ní též přispívá alkohol. V prvním případě jde o řízenou činnost, kdy primárně selhává především sociální regulace, a to jak přímá, neboť nositelé této činnosti často bývají na okraji společnosti a postrádají ovlivnění sociálními skupinami vyznávajícími hodnotné cíle, tak i nepřímá sociální regulace subsystému osvojených společenských norem a vzorců, které bývají obvykle označovány jako svědomí. Svědomí je součástí širšího regulačního systému. Pokud se tento širší systém uplatňuje v oblasti regulace agresivního chování, je nazýváno subsystémem brzd agrese (inhibice agrese). Pokud je jedinec vystaven vlivu antisociální skupiny a jeho činnost je regulována systémy s tím souvisejícími, pak by bylo zřejmě vhodnější užít termínu dissociální nebo antisociální regulace (Netík, 1991). Delikvenci nelze vysvětlit jedinou příčinou, ale ani jednoduchým součtem několika příčinných faktorů. Tyto faktory se vzájemně prolínají, podmiňují se, některé vznikají, jiné vyhasínají. Hlavní faktory, které se podílejí na vzniku delikvence, lze zhruba rozdělit do dvou skupin: 1. Skupina faktorů exogenních, existujících vně pachatele – faktory v oblasti společenské, sociální, mající rozhodující vliv na chování pachatele: ◎◎ Vysoké procento delikventů se rekrutuje z rodin neúplných. Pokud se jedná o rodinu úplnou, vyskytuje se v ní alkoholismus, prostituce, „kriminální zácvik“. ◎◎ Chybnou výchovu v rodině, příliš přísnou nebo rozmazlující, je možno vysledovat u většiny delikventů. ◎◎ Všeobecné a odborné znalosti a inteligence rodičů delikventů jsou často na minimální úrovni. ◎◎ Děti přebírají antisociální nebo delikventní formy chování sourozenců a rodičů a osvojují si nepřijatelné pseudohodnoty. Zde se projevuje i vliv emocionální a morální atmosféry rodiny. ◎◎ Uvolněnější mravy společnosti a devalvace hodnot spolu s větší příležitostí k delikvenci (volně ležící zboží v samoobsluhách, ulice plné parkujících aut) působí jako svod. ◎◎ Změna hospodářské situace ovlivňuje celou společnost. Mladá generace je technicky vyspělejší, platově preferována, mnozí rodiče zaostávají za dětmi technicky i ekonomicky. 2. Skupina faktorů endogenních, spojených přímo s osobou pachatele – faktory z oblasti biologické, psychologické, medicínské a fyziologické: ◎◎ Důležitým biologickým faktorem je pohlaví. Delikvence chlapců vůči děvčatům se pohybuje v poměru 3 : 1 až 9 : 1. To lze vysvětlit přirozenou agresivitou, zvýšenou brutalitou, soutěživostí, ochotou riskovat, snahou vyniknout a touhou po dobrodružství. ◎◎ Mezi delikventy jsou zastoupeny všechny stupně inteligence. Přesto se delikventi častěji rekrutují ze slabomyslných osob, které jsou nejvíce vystaveny svodům a nejméně vybaveny zábranami. Mezi rozumovou schopností a delikvencí neexistuje přímá úměra. (Zde je třeba podotknout, že k páchání i primitivních trestných činů je potřeba určitý stupeň inteligence.) ◎◎ Větší procento delikventů, než odpovídá rozložení v populaci, se rekrutuje z dětí trpících hyperkinetikou i hypokinetikou. Zvýšené zastoupení mezi delikventy mají i jedinci s psychomotorickou epilepsií.


U mladistvých delikventů, u nichž došlo k trestné činnosti převážně vlivem faktorů vnějších, jsou voleny běžné pedagogické metody. U mladistvých delikventů, u nichž došlo k trestné činnosti převážně vlivem faktorů vnitřních, jsou voleny speciálně převýchovné metody (skupinová terapie, psychiatrické zásahy, léčebně-výchovný režim).

Skupina s determinací psychopatologickou

Skupina delikvence „vývojové“

Skupina s determinací sociální

Činitelé vnější Faktory sociální

Činitelé vnitřní Faktory psychopatologické, organické, konstituční Převaha činitelů vnitřních

Převaha činitelů vnějších

Obr. 2 Schéma faktorů ovlivňujících delikvenci mladistvých. Převzato: Odbor prevence kriminality MV ČR, 2006. Pro selhání rodiny a dalších institucí při výchově pociťuje naprostá většina mladistvých delikventů úplnou nebo částečnou absenci uspokojení potřeb seberealizace a sebeuplatnění. Snaha po naplnění těchto potřeb je často dovede až do vězení. Pro názornost je zde uveden velmi zjednodušený model. Mladiství nejsou uspokojováni v následujících sférách: 1. V pracovní sféře – nemají vzdělání nebo jen částečné, v lepším případě jsou vyučeni v málo prestižním oboru. To má za následek špatné přijetí v pracovním světě. 2. V sociální sféře – okolí je nepřijímá a nerespektuje. 3. V partnerské sféře – není o ně zájem, těžko se prosazují (má souvislost s pracovní sférou). Mladiství se snaží svoji deprivaci řešit nasazením si „nepravé euforie“ prostřednictvím party, v hospodě u piva nebo v akci: 1. V pracovní sféře – každý má v partě svůj úkol, cítí svoji důležitost a pocit uspokojení z uplatnění. 2. V sociální sféře – stane se členem skupiny, je akceptován. 3. V partnerské sféře – přímo v partě nebo v asociálním prostřední, ve kterém se parta pohybuje, existují tzv. lehké holky.


Ve výkonu trestu je snaha u mladistvých naplňovat touhu po seberealizaci těmito způsoby: 1. V pracovní sféře – je snaha jim nabídnout práci, je jim poskytována možnost vzdělání a za činnost, kterou provádějí, je nutno je chválit. 2. V sociální sféře – je snaha vytvářet v prostředí výkonu trestu kolektiv, komunitu, ke které se mohou hlásit a ve které se mohou prezentovat. 3. V partnerské sféře – tento požadavek nelze v podmínkách výkonu trestu plně akceptovat. U psychopatických osobností, u kterých je příčina delikventního chování nezvratně daná, není snahou delikventa změnit, ale usiluje se o to, aby se naučil se svojí jinakostí žít v běžné populaci, aby nenarušoval normy. Je snaha mu dodat motivační faktory ve sféře pracovní a sociální a napomoci mu i ve sféře partnerské, aby získal sebejistotu a dokázal úspěšně úspěšně zvládat běžnou zátěž.

Podmínky determinující vývoj mladistvého delikventa a jeho osobnost Efektivitu a účinnost výchovné práce nelze v současných podmínkách změřit a na solidním základě sledovat. Dle starších dostupných zpětných vazeb lze vysledovat pouze tyto údaje ohledně výkonu trestu mladistvých: ●● 30 % mladistvých se zapojí do běžného života velmi dobře, doučí se a kriminální kariéra je výstupem z výkonu trestu ukončena. ●● 40 % mladistvých se zapojí do běžného života průměrně (vykonávají příležitostné práce, nekvalifikované práce), kriminální kariéra je polootevřená. ●● 30 % mladistvých se neadaptuje na běžný život, recidivují, kriminální kariéra je otevřená. ●● Podle současných znalostí trendu ve vývoji trestné činnosti mladistvých lze v současnosti předpokládat navýšení skóre u recidivujících delikventů na úkor těch, kterým se podaří zapojit se do běžného života. ●● Efekt výkonu trestu u mladistvých je nižší, neboť se provádí v nevýchovném prostředí. Působení se potom omezuje pouze na změnu hodnotového systému a přizpůsobení se režimu výkonu trestu. To je samozřejmě nedostatečné. Při převýchově se naráží na faktory, které nepůsobí na mladistvé pozitivně: ◎◎ Ovzduší neustálého dohledu a tvrdé disciplíny nedává mladému člověku příležitost odreagovat nashromážděné pocity napětí a tlaku (jen prvoplánové uvolnění režimu bez dalších kroků ale není řešením). ◎◎ Mladiství v civilním životě hodně selhávají pro nesamostatnost a tuto vlastnost kolektivní zařízení přímo podporují. Mladistvý je režimem ke všemu doveden, na nic nemusí pamatovat, vše organizuje někdo jiný. Můžeme přímo hovořit o výchově k nesamostatnosti – převážná většina rozhodnutí o tom, co, kdy a kde bude mladistvý dělat, za něj dělají jiní a také jsou za to přímo zodpovědní (pokud přijde mladistvý odsouzený někam pozdě, je za to zodpovědný dozorce nebo vychovatel apod.). ◎◎ Velká organizovanost, jednotvárnost práce a režimu a stereotypnost podporují pasivitu, lhostejnost a nechuť k jakékoli činnosti. Přeorganizovanost proniká do volného času, běžného života a myšlení. Rodinné poměry odsouzených jsou u 58,5 % jedinců ze sociálního hlediska hodnoceny jako neuspořádané. Před nástupem do výkonu trestu bylo 39 % odsouzených v ústavní výchově


a více než 12 % jich bylo v ochranné výchově. U mála delikventů lze konstatovat funkční rodinu – často je rodina i neúplná. Prostředí, ze kterého se nejčastěji rekrutují delikventi, je: a) Dobře situovaná rodina, která nemá na mladistvého čas, nevěnuje se mu a nahrazuje svoji péči penězi a věcmi. b) Chudá rodina, která také nemá na dítě čas, musí pracovat a starat se. Mladistvý chce to, co mají jiní, a pokud to on a rodina nezvládne, tak si to vezme. V obou případech se jedná o problém využití volného času. Zde se situace za posledních 12 let výrazně nezměnila. Rozdíly v bohatství jsou dnes sice větší, ale problém je stále totožný. Jedná se o „děti ulice“. Hlavní příčinou recidivy u mladistvých delikventů je nesprávná socializace, v jejich případě lze mluvit o nepřizpůsobení se a nepřizpůsobivosti, jde-li o trvalejší dispozici. Život mladistvým přináší permanentní požadavek na přizpůsobení. Neexistuje přizpůsobení definitivní, musí být dynamické a je základní funkcí osobnosti jedince. Při resocializaci mladistvých je třeba jim vytvářet podmínky pro korektivní zkušenosti. Tím je třeba vytvořit prostor k přirozenému přepracování sociálních postojů a zamezit zpevňování chování, které mladistvý produkuje jako přirozený důsledek svých dosavadních zkušeností. Na péči ve výkonu trestu by měl navazovat systém postpenitenciární péče. U mladistvých recidivistů, u nichž se resocializace ve výkonu trestu nezdařila nebo má slabý účinek, lze předpokládat, že i postpenitenciární péče bude mít malý účinek. Celková účinnost výkonu trestu u mladistvých je malá, neboť do výkonu trestu se zákonitě dostávají mladí lidé, kteří prošli všemi fázemi asociálního a predelikventního chování. Nejlepší prognózu mají ti, kteří neprošli predelikventní kariérou. Ti se také nejčastěji vyhnou návratu do odmítavého prostředí, které často dává hrubě najevo nezájem o ně. Většinu delikventů po návratu z výkonu trestu je ochotno přijmout pouze závadové prostředí a závadové party, ve kterých dále pokračují v delikvenci. Příklad: Příklad dvacetiletého delikventa, který vyrůstal v rodině alkoholika a měl třináct sourozenců, z nichž pouze čtyři byli vlastní (z knihy PhDr. Jiřího Němce Psychologie a kriminalita): Část rozhovoru z vězení: „Otec byl hrozný opilec. Chodil domů jen spát, o nás děti se vůbec nezajímal. Často při návratu z hospody mlátil matku a když se jí někdo z nás zastal, dostal taky. Starší bratr často utíkal z domova a vlastně od mala mě bral s sebou. Jeho jsem měl rád. V sedmi letech jsem byl umístěn do dětského domova. Nechtěl jsem tam být. V té době mě štvalo, že nemám pořádné rodiče. Myslím, že jsem byl dost citlivý. Nejhorší bylo, že jsem byl oddělen od bráchy. Pokoušel jsem se o útěky, protože jsem nevěděl, jak jinak dát najevo, že nechci být státní dítě, že chci někomu patřit. Brácha by se o mne v té době postaral. Tím vznikalo mnoho problémů. Dvojky i trojky z chování. Ve dvanácti jsem zkoušel fetovat. Třikrát jsem propadl, a tak mám ukončeno jen šest tříd základní školy. Blbej ale nejsem, učím se německy. Určitej únik z této situace jsem hledal v alkoholu. Vznikaly však jen další problémy. V opilosti jsem se pral, kradl, bylo mi všechno jedno. I teď sedím za krádeže, které jsem spáchal pod vlivem alkoholu.“ Mohl tento člověk skončit jinde než za mřížemi? Odhlédněme nyní od biologických faktorů jako vrozených dispozic vývoje osobnosti a zaměřme se na zkušenosti, které uvedený muž v průběhu své ontogeneze od raného dětství získával. Vyrůstal v disharmonickém rodinném prostředí, prožíval situace naplňované napětím, agresivitou a ve svých důsledcích i bezprávím. Napomenutí, či spíše prosba opilému otci, aby neubližoval matce, vyvolávala zkušenost výprasku. Frekvence těchto situací byla velmi častá. Útěk z domova se starším bratrem byl určitým řešením situace a ve svých důsledcích byl odměnou ve smyslu úniku před agresivitou otce. Této zkušenosti úniku využíval, samozřejmě za jiných podmínek, i během pobytu v dětském domově. Zde mohla být důvodem snaha o uspokojení potřeby


citového vztahu a určité jistoty, kterou mu poskytoval starší bratr. Řešení dalších situací únikem a alkoholem je adekvátní jeho schopnostem a stupni sociální vyzrálosti jeho osobnosti.

Použitá a doporučená literatura Linhart, J. – Brichcín, M.: Dynamika chování a činnosti. In: Základy obecné psychologie, SPN, Praha 1981. Linhart, J.: Podíl činnosti na vytváření člověka. In: Základy obecné psychologie, SPN, Praha 1981. Netík, K.: Bulletin – Kriminální agresor, SNP, Praha 1991. Netík, K.: Mladistvý pachatel násilné trestné činnosti. K problematice deviantní životní cesty, VÚK, Praha 1987. Ročenka vězeňské služby České republiky 2000, GŘ VS ČR, Praha 2001. Ročenka vězeňské služby České republiky 2001, GŘ VS ČR, Praha 2002. Izera, M.: Rizikové chování dospívajících a jeho prevence. Free Teens, Praha 2002. http://www.vscr.cz


2. Domácí násilí

Násilím obecně rozumíme zlé nakládání, tělesné útoky, pohrůžky obdobným násilím nebo jednáním, které působí újmu na fyzickém, sexuálním nebo psychickém zdraví. Jde o agresi jedné osoby proti druhé (nebo jejich většímu počtu), jejímž cílem je ublížit, poškodit, poranit nebo zabít. Násilné chování v rodině zahrnuje špatné zacházení s dětmi, násilí mezi dospělými členy rodiny i špatné zacházení se starými lidmi. Násilí uvnitř rodin je časté a týká se všech druhů rodinných vztahů (mezi dospělými a jejich dětmi, mezi dětmi či dospělými navzájem nebo dospělými a prarodiči). Násilí v rodinách poškozuje děti na celý život více, než všechna genetická poškození obecně. Jedná se o širší definici pojmu domácího násilí. Sám termín domácí násilí se užívá převážně v literatuře anglické a označuje především násilí mezi partnery – současnými nebo minulými, v sezdaném či nesezdaném soužití. Násilí mezi partnery je též někdy označováno jako intimní násilí (intimate violence) nebo partnerské zneužívání (partner abuse). V německy mluvících zemích převažuje termín násilí v rodině a domácnosti (Gewalt in der Familie und naher Umgebung, häusliche Gewalt). Ten zahrnuje široké spektrum rodinných vztahů mezi předky, potomky, sourozenci a manželi současnými nebo minulými, nebo druhem a družkou. V teorii a praxi se vedou diskuse, zdali pod pojem domácí násilí zahrnovat i týrání dětí rodiči nebo starých rodičů dospělými potomky. Do domácího násilí v širším slova smyslu ano, i když řešení násilí na dětech a starých lidech má svá specifika jak právní, tak mimoprávní. Poslední výzkumy ukázaly, že násilí mezi ženami a muži není jednosměrné. Výzkumy provedené koncem minulého století poukázaly na to, že počet mužů, kteří byli vystaveni násilí ze strany svých partnerek, je téměř stejný. Kanadský sociální výzkum sledoval vybrané sezdané páry v průběhu pěti let od uzavření sňatku. V této době bylo ze strany partnera vystaveno násilí 8 % žen a 7 % mužů. Vyjádřeno v absolutních četnostech to bylo 690 000 žen a 549 000 mužů. Nicméně další výzkumy této provenience hovoří o tom, že ženy jsou výrazně častěji napadány opakovaně (65 % žen a 54 % mužů) a v důsledku týrání jsou také až pětinásobně častěji zraňovány. Násilí od svého partnera se obává 38 % žen a 7 % mužů. Zatímco ženy oznamují častěji škrcení, vyhrožování zbraní nebo nožem, muži oznamují fackování, házení předměty, kopání a kousání. Tato studie, stejně jako výstupy zveřejněné van Dijkem v roce 1998, potvrzuje, že ženy jsou významně častěji vystaveny násilí s těžšími následky. V tomto náhodně vybraném souboru se objektem domácího násilí stalo 35 % mužů a 34 % žen. Klasické rozložení se týká pouze sexuálního násilí, ve kterém jako oběti dominují ženy. V posledních sociologických studiích se také začíná odlišovat tzv. běžné násilí manželských párů od tzv. patriarchálního terorismu. Zatímco první situace je exces, kdy se konflikt manželům vymkne z ruky a následky nejsou vážné, v druhém případě jde o fyzické násilí většinou iniciované mužem, jehož frekvence se stále stupňuje a následky jsou stále závažnější. Tento typ násilí je produktem tradičně pojímaných práv mužů ovládat své ženy a obsahuje nejen fyzické násilí,

Domácí násilí / 23

ale i hospodářské podrobení, výhrůžky, izolaci a má vlastní taktiku ovládání. Znásilnění partnerem bývá obvyklé. Za definici domácího násilí v širším slova smyslu se považuje definice formulovaná Radou Evropy v roce 1985: „Násilné chování v rodině zahrnuje jakýkoliv čin nebo opomenutí, spáchané v rámci rodiny některým z jejích členů, které podkopávají život, tělesnou nebo duševní integritu nebo svobodu jiného člena stejné rodiny nebo vážně poškozují rozvoj jeho osobnosti.“ V užším smyslu slova se pak intimní (partnerské) násilí definuje: „Násilné jednání je jakýkoliv výskyt ohrožujícího chování, násilí nebo zneužití psychického, fyzického, sexuál ního, ekonomického nebo emocionálního mezi dospělými osobami, které jsou nebo někdy v minulosti byly intimními partnery nebo členy rodiny, a to bez ohledu na pohlaví.“ V mnoha mezinárodních dokumentech pak nalezneme další definice domácího násilí, především násilí na ženách: např. v Panamerické smlouvě proti násilí – „jakýkoliv čin zanedbávání nebo chování, jehož důsledkem je fyzické, psychické, sexuální nebo duševní utrpení, ať již přímé nebo nepřímé, prostřednictvím podvodu, lži, provokace, hrozby, donucení nebo jakýmkoliv jiným způsobem vůči kterékoliv ženě s cílem ji zastrašovat, trestat, ponižovat nebo dotlačit do role vymezené stereotypy, popřením její lidské důstojnosti, sexuální determinace, fyzické, morální nebo duševní integrity, ohrožení její osoby, její sebeúcty nebo snižování jejích fyzických nebo mentálních kapacit“. Asijské pacifické fórum o ženách a právu na rozvoj definovalo v roce 1990 násilí na ženách jako „jakýkoliv projev verbální nebo fyzické síly, donucování nebo deprivace ohrožující život, které jsou zaměřené na jednotlivou ženu nebo děvče a které způsobují fyzickou nebo psychickou újmu, ponížení nebo úmyslné omezování svobody, které udržuje podřízenost ženy“. V zásadě je možné, aby násilí vycházelo od kohokoliv a směřovalo vůči komukoliv. Násilí páchají rodiče na dětech, ženy na mužích, muži na ženách, děti na rodičích, mladí lidé páchají násilí na starých, staří na mladých. Ale výsledky všech průzkumů z celého světa, které známe, ukazují, že drtivou většinu násilí v rodinách páchají rodiče na dětech a muži na ženách. Pokud jde o násilí, které páchají rodiče na svých dětech, podíl mužů a žen je přibližně stejný. Nicméně v Rakousku dochází každoročně ke 150–300 tisícům případů fyzického ublížení, kterého se dopouštějí muži vůči ženám. V ČR neexistuje odborná sociologická studie o výzkumu domácího násilí, která by vedle četnosti zodpověděla i otázky směřující k jednotlivým násilným vztahům (násilí mezi partnery, násilí orientované na děti, násilí vůči seniorům). Počet a frekvence násilí v rodinách se buď odvozuje od dílčích sond, které provádějí jednotlivé neziskové organizace, nebo z analogických studií a průzkumů ze zahraničí. Podle publikace Domestic Violence against Women and Girls udává např. Kanada 29 % ženských obětí násilí, Švýcarsko 20 %, Velká Británie 29 %, USA 28 %. V ČR se podle odhadů ROSA pohybuje počet ženských obětí mezi 10–30 %. Bílý kruh bezpečí odhaduje četnost výskytu ženských obětí na 16 %. Ze širokého spektra definicí násilí v rodině a domácnosti (kriminologických, lidsko-právních a genderových) vyplývá i pestrá terminologie zahrnující sociálně patologický jev domácího násilí. Nejčastěji se potkáváme s pojmy násilí v rodině a domácnosti, násilí vůči ženám, rodově podmíněné násilí, zneužívání žen (manželek, partnerek), zneužívání v párovém vztahu, intimní násilí. Nejnověji se používá termín domestic violence jako domácí násilí v širším rodinném okruhu, zatímco domestic abuse jako domácí zneužívání jen mezi partnery. Při bližší analýze jednotlivých případů je nutné vymezit vztah mezi pachatelem a obětí, který je významný pro eventuální trestně-právní postavení oběti.


Obecně lze shrnout, že domácí násilí je chování, které v párovém soužití nebo širší rodině u jedné osoby vyvolává strach z osoby druhé. Prostřednictvím moci, kterou tento strach poskytuje, určuje násilník chování oběti. Domácí násilí může nabývat podoby fyzického, sexuálního a psychického násilí, vynucené sociální izolace a ekonomické deprivace.

Druhy, formy a rizikové faktory Fenomén domácího násilí není mimořádný pro „násilí“ jako takové, ale pro okolnosti, za kterých je pácháno – jako je např. intimita mezi násilníkem a obětí, kteří jsou spojeni citovými nebo manželskými pouty, společnými dětmi, majetkem, bydlištěm, ekonomickou provázaností, společnými příbuznými. Domácí násilí je popřením toho, co rodina znamená, relativizuje základní lidské hodnoty a ponižuje základní lidská práva. Dále záleží na tom, na kom je pácháno (osoba blízká) a kde je pácháno (za zavřenými dveřmi). Druhy násilného jednání v rodině a domácnosti nejčastěji uváděné: ●● Fyzické – strkání, fackování, bití pěstmi, tahání za vlasy, pálení, kopání, smýkání, ohrožování zbraní nebo nožem, házení předmětů, znehybňování oběti např. přivazováním, zatlačováním do kouta. ●● Psychické – zahrnuje zejména slovní týrání, ponižování, zesměšňování na veřejnosti i v soukromí, permanentní kontrolu chodu dne, výslechy, vyhrožování zmrzačením nebo zveřejněním difamujících údajů o oběti. ●● Sexuální – zahrnuje všechny sexuální činy, které jsou na oběti vynucovány, které oběť podstupuje nedobrovolně či s nechutí. ●● Ekonomické – znamená zamezení možnosti oběti disponovat finančními prostředky, ať rodinnými, nebo vlastními. Formy násilného jednání: ●● Sociální izolace – znamená absolutní uzavření rodiny, zákaz styku s příbuznými a s přáteli, zákaz telefonování, vycházení, přikazování chování, oblékání, rozhodování o tom, co je a co není vhodné. Vyčerpávající dohled nad životem, zákaz nebo naopak určování literatury, poslouchání televize, rádia, omezování nebo zákaz jakýchkoliv zájmů. ●● Zastrašování – použitím křiku, demonstrací síly, vyvoláváním strachu, gesty, ničením majetku, týráním zvířat, vyhrožováním. Dále používáním výhrůžek typu opuštění rodiny, spáchání vraždy dětí nebo partnerky, vlastní sebevraždy, uzavřením partnerky do blázince, odnětím dětí. ●● Vyčerpávání – přikazováním někdy až nesmyslné práce, odpírání spánku, potravy, tekutin. ●● Citové týrání – permanentní nadávky, kritizovaní, sekýrování, vyvolávání pocitu viny za situaci, popíráním faktu násilí s tím, že „oběti se něco zdá“, občasným poskytováním laskavosti, odpíráním pozornosti, demonstrací milostného poměru s jinou osobou. ●● Ekonomické týrání – zákaz získání nebo udržení zaměstnání, přidělování kapesného, přinucení žádat o prostředky na obživu, dennodenní kontrola nákupů, znemožnění přístupu k rodinným příjmům nebo naopak neposkytování finančních prostředků na chod rodiny, vystavování rodiny hladu, chladu, nedostatku oblečení, hygieny. Rozprodávání zařízení domácnosti, neplacení nákladů spojených s bydlením, nerespektování a popírání potřeb dětí. ●● Vydírání – jehož nástrojem jsou zejména děti, označování oběti za špatnou matku (popř. otce), naváděním dětí proti druhému rodiči, vulgární a násilné chování, pohrůžky, že v případě odchodu druhý rodič už děti neuvidí.


●● Zneužívání „práv“ muže – zacházení s obětí jako se služkou, nadřazené a povýšené chování, osvojení si práva o všem rozhodovat, být tím, kdo určuje role v domácnosti. Jako rizikové faktory domácího násilí jsou nejčastěji uváděny: nerovnost pohlaví; mladší věk (18–30); chudoba; odluka; kriminální kariéra; etnická příslušnost; nezaměstnanost; drogy; nesezdané soužití; jen základní vzdělání; jeden z partnerů, eventuálně oba vyrůstali v násilných rodinných vztazích; předchozí útok nebo recidivující násilí v současném vztahu. Mýty o domácím násilí vyvracejí již výsledky statistických šetření, které ukazují, že se násilí netýká malého počtu rodin. Nejedná se ani o marginální vrstvy obyvatel, domácí násilí jde napříč celým společenským spektrem. Nejde ani o tzv. italská manželství, neboť při domácím násilí nejde o hádku, konflikt, ale o prosazování moci. Příčinou nebývá vždy ani abúzus alkoholu a drog nebo provokace ze strany ženy. Ženy nejsou masochistky. Výzkumy osobnosti potvrdily, že výskyt patologie mezi ženami a muži je rovnoměrný. Ženy neoznamují domácí násilí ne proto, aby si zachovaly existenční výhody, ale proto, že nemohou ze strachu o sebe a o děti odejít, eventuálně jsou citově závislé a odejít neumějí. V literatuře je popisován syndrom připoutání vyznačující se loajalitou k násilníkovi, neschopností vyhledat pomoc z venku, neschopností opustit vztah. Ve většině vztahů postižených násilím dochází k ožebračení ženy již v jeho průběhu, nejpozději po rozchodu s partnerem. Domácí násilí nebývá jednorázovým aktem. Násilí se objevuje ve fázích, které se opakují. Tato období bývají pro svou cyklickou podobu označována za „kruh domácího násilí“ nebo také „spirálu násilí“. V tomto názvu je zohledněna i vzrůstající agresivita a brutalita útoků. Domácí násilí prochází třemi fázemi: 1. Fáze vytváření napětí bezprostředně předchází období týrání. Agresor bývá rozčilený, žárlivý, podrážděný, zuřivý a explozivní. Oběť je neustále kritizována. Snaží se být úslužná, uctivá, pečující, obviňuje sebe sama a snaží se tím, že vyhoví násilníkovi, vyhnout konfliktu. 2. V období týrání agresor ztrácí kontrolu nad svým jednáním a dochází k propukání fyzického a psychického násilí. Oběť se v této fázi cítí bezmocná, bojí se a vůči agresorovi cítí zlobu. 3. Poslední fáze je někdy nazývána obdobím usmiřování, fází lásky nebo také poetickým označením „líbánky“. Agresor po období týrání cítí vinu, snaží se oběti omluvit a slibuje jí, že už se násilí nebude nikdy opakovat. Ujišťuje ji o svých citech apod. Oběť mu věří, má naději, že se vztah urovná, a agresorovi odpouští. Tyto fáze se pak opakují. Jediné, co se mění, je intenzita týrání, která se zvětšuje, a poměr délky trvání jednotlivých fází. Většinou se zkracuje fáze „líbánek“ a prodlužuje fáze týrání a vytváření napětí. Jeden z mýtů předpokládá, že ženě se násilí líbí, potřebuje ho, a proto neodchází. Skutečnost je však jiná. Co tedy žena pociťuje při rozhodování o odchodu? Strach o děti a o sebe, fyzické a psychické oslabení. Emoční ambivalenci vůči partnerovi, kdy současně přejímá i část odpovědnosti za situaci. Žena se domnívá, že selhala. Má strach z ostudy, ztráty podpory nejbližších, společenského vyloučení a bídy. Ženy většinou chtějí odstranit násilí, ale zachovat rodinu. To ale předpokládá participaci obou partnerů. Ta je v praxi vzácná, ať již pro nezájem muže, nebo pro rozvinutý násilný vztah, který už nelze změnit. Zákon č. 135/2006 Sb., § 21a odst. 1 přímo stanoví: „Lze-li na základě zjištěných skutečností, zejména s ohledem na předcházející útoky, důvodně předpokládat, že dojde k nebezpečnému útoku proti životu, zdraví, svobodě nebo zvlášť závažnému útoku proti lidské důstojnosti, je policista oprávněn toho, kdo je podezřelý z takového jednání, vykázat z bytu nebo domu společně obývaného s ohroženou osobou, jakož i z jeho bezprostředního okolí…“ V § 21b odst. 1 se dále říká: „Rozhodnutí o vykázání se vydává bez projednání věci a z úřední povinnosti, přičemž


souhlas ohrožené osoby se nevyžaduje,“ a § 21d odst. 1 stanoví lhůtu: „Vykázání, o kterém bylo rozhodnuto podle § 21a odst. 1 nebo 2, trvá po dobu 10 dnů ode dne vydání rozhodnutí. Tuto dobu nelze zkrátit ani se souhlasem ohrožené osoby.“ K zákonu vydal dne 27. listopadu 2006 policejní prezident „Závazný pokyn, kterým se stanoví konkrétní postup příslušníků Policie České republiky v případech domácího násilí“, s účinností od 1. ledna 2007. Úkolem Policie České republiky je nejen vyšetřování trestného činu nebo přestupku, ale i ochrana ohrožené osoby. Pozornost policisty v případech domácího násilí musí být přednostně zaměřena na pomoc ohrožené osobě a zastavení dalšího násilí. Policista je povinen jednat s násilnou i ohroženou osobou tak, aby v souvislosti s policejním zákrokem nevznikla bezdůvodná újma a byla zachována přiměřenost zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Žije-li ve společném obydlí nezletilá osoba, je policista povinen zabývat se otázkou, zda jednání násilné osoby současně nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu týrání svěřené osoby, případně trestného činu ohrožování výchovy mládeže. Policista je vždy povinen přijmout oznámení incidentu se znaky domácího násilí a zajistit provedení všech nezbytných úkonů. Je-li oznamovatelem incidentu přímo ohrožená osoba nebo jiný uživatel obydlí, pokusí se policista zkontaktovat tuto osobu a vyžádat si její souhlas se vstupem do obydlí. Na základě shromážděných poznatků policista posoudí, zda v konkrétním případě vykazuje jednání násilné osoby všechny znaky domácího násilí: a) Opakovanost Jde o jednání, které má svůj vývoj a k jeho projevům dochází opakovaně, často i po velice dlouhou dobu. Domácím násilím není ojedinělý a jednorázový incident, byť se závažnými následky. b) Postupný nárůst intenzity Domácí násilí začíná zpravidla psychickým násilím a obvykle se přidává násilí fyzické, útoky jsou zpočátku vedeny proti lidské důstojnosti, posléze proti zdraví a mohou vyústit v útoky proti životu. c) Jasné role K násilí dochází mezi blízkými osobami, kde lze diferencovat roli násilné a ohrožené osoby, jejich vzájemné postavení je nerovné a role se v průběhu incidentů nemění. d) Páchání násilí v soukromí K násilí dochází zpravidla beze svědků, nejčastěji v soukromí společného obydlí, ale i na jiných místech (např. chata, hotel apod.). Jednotlivé útoky zapadající do schématu domácího násilí se však mohou vyskytnout i na veřejnosti. Společným obydlím je byt nebo dům, které násilná a ohrožená osoba obývají společně, přičemž se vyžaduje jen faktický stav společného bydlení, nikoliv vedení společné domácnosti. Dojde-li policista k závěru, že se jedná o domácí násilí a mohlo by přicházet v úvahu vykázání, je povinen vyrozumět policistu příslušného k vydání rozhodnutí o vykázání a přijmout adekvátní opatření: a) vykázání; b) zajištění násilné osoby na dobu nejdéle 24 hodin od okamžiku omezení osobní svobody; c) umístění násilné osoby, která je pod vlivem alkoholu nebo návykové látky, do záchytné stanice; d) zadržení násilné osoby, která je podezřelá ze spáchání trestného činu; e) zajištění převozu ohrožené osoby do bezpečí (azylové domy, přátelé, příbuzní). Vykázáním je zásah do vztahu mezi násilnou a ohroženou osobou v podobě rozhodnutí policisty o tom, že násilná osoba musí na dobu deseti dnů opustit společně obydlí a jeho bezprostřední


okolí. Vykázanou osobou je násilná osoba, u které bylo rozhodnuto o vykázání nebo o zákazu vstupu do společného obydlí. Vykázání je přípustné pouze tehdy, je-li to nezbytné k ochraně života, zdraví, práv a svobod ohrožené osoby, a je přípustné i proti její vůli. Při vykázání je upřednostněno právo na ochranu života, zdraví a lidské důstojnosti před právem vlastnickým (užívacím) a právem na nedotknutelnost obydlí. Rozhodnutí o vykázání je opatřením netrestního charakteru, které je preventivní reakcí na nebezpečné chování násilné osoby z hlediska rizika hrozby budoucích útoků a které nenahrazuje sankci za chování násilné osoby. Ve výrokové části rozhodnutí musí být uvedeno, že násilná osoba se vykazuje ze stanoveného prostoru na dobu deset dnů ode dne vydání rozhodnutí o vykázání. Prevence domácího násilí, postih jeho pachatelů i ochrana a pomoc obětem domácího násilí předpokládají změnu pohledu společnosti na problematiku domácího násilí. Tato změna se neobejde bez rozčarování, diskusí a rozvrácení vžitých představ. Musíme vzít v potaz, že: ●● Rodina není vždy místem klidu a ochrany, tzv. rodinným hnízdem. ●● Osoby blízké si mohou velice ubližovat. Ta osoba, která cílevědomě ubližuje, rozhodně způsobenou újmu sama na sobě necítí. ●● Násilný trestný čin je násilným trestným činem, ať je spáchán na veřejnosti nebo v soukromí, a povinností státu je pachatele potrestat. ●● Dispozičním právem poškozené/ho, tedy podmínkou pro zahájení trestního stíhání jen s výslovným souhlasem osoby blízké, se odpovědnost státu přenáší na bedra oběti. Můžeme zde hovořit o sekundární viktimizaci ze strany státu. ●● Institut předběžných opatření, kterými disponuje OSŘ, by mohl a měl sloužit k ochraně práv obětí a omezení práv násilníka. ●● Tam, kde v situaci domácího násilí vyrůstají děti, musí intervenovat stát prostřednictvím orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Takovou úpravu nacházíme v řadě zákonů (např. Velké Británie, Irska, Rakouska, Německa). ●● Opatrovnické soudy musí najít vyvážený pohled na práva a povinnosti rodičů k nezletilým dětem a rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte. ●● Namísto ignorace společnosti, která před domácím násilím zavírá oči a tzv. respektuje soukromí rodiny, posilovat empatii společnosti s oběťmi domácího násilí. ●● Místo sekundární viktimizace, které jsou oběti často vystaveny ze strany státních orgánů, poskytovat obětem pomoc s gestem vstřícnosti a porozumění. ●● Změna postoje společnosti je možná prosociální, právní a mravní výchovou ve výukových programech škol všech stupňů. Zcitlivění státních pracovníků k situacím domácího násilí pak snad lze dosáhnout cílenou osvětovou kampaní směřující k jednotlivým profesním skupinám. Tedy výukou a osvětou přispívat k prevenci primární i sekundární viktimizace obětí. Domácí násilí se stalo společensky reflektovaným problémem teprve v okamžiku, kdy se ho nejrůznějším nestátním neziskovým organizacím podařilo prosadit jako mediální téma. Do té doby se o domácím násilím veřejně nehovořilo. Jedna část veřejnosti o existenci ponižování a týrání v partnerských vztazích a v širší rodině neměla tušení, druhá ho znala z vlastní zkušenosti, ale vnímala ho jako problém hluboce soukromý. Sebedokonalejší právní rámec a sebelepší následná pomoc nesníží počet žen, dětí a mužů poškozovaných domácím násilím, pokud nepřikročíme k cílené kultivaci společenských vztahů, počínaje dětmi a mládeží a politickou reprezentací konče. Téma domácího násilí je téma celospolečenské, interdisciplinární a ať chceme či nechceme, genderové. Nabízí ženám i mužům dialog, jak spolu v budoucnu lépe vycházet. Mezi odborníky je za nejúspěšnější prevenci považován zřetelný signál, že násilí nebude tolerováno. Tato nulová tolerance k domácímu násilí může působit jak zastrašení pro poten-


cionální násilníky (generální prevence), tak odstrašení toho, kdo násilí páchá, aby jej ukončil (individuální prevence). Obětem dává naději, že se mohou obrátit o pomoc a budou brány vážně. Z hlediska primární prevence (aby se nestalo) mají význam mediální a osvětové akce, výuka o dané problematice na školách všech stupňů, odsuzování násilných projevů mezi mladými lidmi, dostupné poučení o psychologických osobnostních testech a testech vztahových profilů, poučení adolescentů o rizikových faktorech (chorobná žárlivost, panovačnost, výbušnost, zneužívání alkoholu a drog). V rámci sekundární prevence (aby oběť nebyla podruhé zraňována) je nutné dosáhnout zvýšení citlivosti a pochopení orgánů činných v trestním řízení i civilních soudců ohledně specifik domácího násilí, vytvořit integrovaný systém mimoprávních i právních pomáhajících institucí (azyly, poradny). Nezbytné je poučení poškozených domácím násilím, jak se mu bránit, jak se dovolat pomoci. Nejde jen o pomoc a satisfakci poškozených, ale i o práci s násilnými jedinci. Pro ně je třeba připravit programy zejména tzv. kognitivní restrukturalizace osobnosti pachatele, vedoucí ke změně přesvědčení, že za násilí může oběť. To vše by mělo směřovat k terciální prevenci, tedy k tomu, aby se násilí v rodinných a partnerských vztazích neopakovalo. Příklad: „Kdybych měla dnešní zkušenost v době, kdy jsme se s manželem seznámili, nikdy bych s ním nežila,“ říká paní Alžběta. Ještě před tím, než se vzali, ji manžel pro banální nedorozumění uhodil. „Když je člověk zamilovaný, odpustí i věci, které za běžné situace považuje za nepřijatelné.“ Myslela si, že se po svatbě jejich vztah stane vyváženějším, že se situace zklidní. Opak byl pravdou. Manžel opakovaně řešil i drobná nedorozumění fyzickým násilím. Paní Alžběta si mnohokrát říkala, že to není normální, že odejde. Manžel se jí omlouval, nosil květiny a přesvědčoval ji, že je to tentokrát již naposledy. Na nějaký čas skutečně měli doma klid. Intervaly, kdy bylo doma dobře a kdy ji manžel fyzicky a psychicky netrestal, se zkracovaly. Situaci, kdy chtěla jít paní Alžběta pro dceru do mateřské školy po obědě, místo aby se celé odpoledne věnovala pouze manželovi, jak si přál, vyřešil tím, že ji pořezal na rukou. Nešla k lékaři, přišlo jí nevhodné žalovat na manžela. Protože je zdravotní sestra, uměla si rány ošetřit sama. Paní Alžběta si myslí, že v tento moment manželovi došlo, že fyzické násilí zanechává viditelné stopy, a změnil taktiku. Začal používat více psychické násilí. Každou maličkost ve výchově dětí, vedení domácnosti, ve způsobech stravování, řešil hrubými vyhrůžkami. Ona i obě děti se mu snažily ve všem vyhovět. Dcery i přes svůj nízký věk po sobě uklízely všechny hračky a rovnaly je na poličky. Z koberce sbíraly i sebemenší chlupy z morčátka, tak jak si tatínek přál. Ona sama se mu snažila ve všem vyhovět. Myslela si, že když manželovi vše udělá podle jeho přání, bude doma pohoda. Ale nebyla. Pokaždé ona nebo děti udělaly něco, za co je manžel musel potrestat. Když chtěla odejít, vyhrožoval, že odejde pouze sama, on že zařídí, aby nedostala děti. Matce a sestře nechtěla nic říkat a přidělávat jim starosti. Požádala o radu manželovu matku. U ní oporu nenašla, řekla jí jen, že je to jejich povaha a že to ona i děti musejí vydržet. Vyprávění paní Alžběty učebnicově zapadá do schématu domácího násilí. Definitivně odejít od manžela se rozhodla ve chvíli, kdy poté, co si vynutil pohlavní styk, jí začal vyhrožovat ubodáním dětí. Barvitě Alžbětě křičel do tváře, jakým způsobem děti rozčtvrtí a ona že se bude muset na všechno dívat. Ráno sbalila jenom nejnutnější věci na děti s tím, že jdou plavat do bazénu a brzy se vrátí. „Obávala jsem se, že kdyby manžel jenom náznakem vytušil, že od něho odcházím, bylo by moc zle.“ Odjela do azylového domu pro matky – k rodině nemohla, protože věděla, že to budou první adresy, na kterých ji manžel bude hledat. Druhý den šla na policii oznámit, co se jí stalo, že jí manžel vyhrožoval zabitím dětí. Zde jí řekli, že to není trestný čin, ať jde na přestupkové oddělení. Paní Alžběta tomu nechtěla věřit, za poslední peníze najala advokátku, protože chtěla podat návrh k soudu na svěření dětí do své péče ještě před rozvodem. Ta poté, co jí paní Alžběta odvyprávěla svůj příběh, začala jednat a v krátké době byl manžel


vzat do vazby. Paní Alžběta požadovala, aby byla informována o tom, co se bude s jejím manželem dále dít, protože měla strach žít v jejich bytě. Přestože jí na policii slíbili, že informace o pohybu manžela dostane, nestalo se tak. Jeho matka, babička obou dětí, za něho u soudu složila společenskou záruku, kterou se jí nepodařilo dodržet. Manžel paní Alžbětu i s dětmi našel – ji těžce zranil a starší z obou dcer ubodal. „Netoužím po senzaci ani po vyvolání skandálu,“ říká na konci svého vyprávění paní Alžběta. „Anonymita by pro mne a moji dceru byla asi milosrdnější. Doufám jen, že můj příběh pomůže alespoň jedné jediné ženě, která je v podobné situaci, najít sílu a řešit situaci svou a svých dětí dříve než já. Do konce života si budu vyčítat, že jsem chtěla věřit, že se vše zlepší. Pokud je někdo násilník, jeho chování se samo od sebe nikdy nezlepší, naopak bude jenom horší. Kdybych se neutěšovala lichými nadějemi, mohla jsem mít živé obě děti…“

Následky domácího násilí jsou dalekosáhlé. Proto jsou hledány nové cesty, jak těmto násilnostem předcházet, jak se mohou oběti bránit. Vzorem je zde americký projekt DAIP (Domestic Abuse Duluthu Project), který byl realizován v Minnesotě a stal se východiskem pro řadu dalších projektů, z nichž nejznámější a pro nás aplikačně nejdostupnější je obdobný projekt realizovaný v Německu. Základem je myšlenka community response, tj. společné odpovědnosti komunálních institucí a rychlého dosahování cílů. V praxi to znamená, že součástí intervence je okamžité zajištění pachatele po činu, jeho trestněprávní odsouzení během 48 hodin, u lehčích ublížení i uložení podmíněného trestu, pro ženu okamžitě k dispozici občanskoprávní ochranná nařízení, možnosti řešení podpory a řešení dalších sociálních otázek. Pachatel může být zavázán k účasti na tréninkovém programu, jehož cílem je proces změny jeho chování. Mezi další intervenční projekty patří např. Hannoverský intervenční projekt proti mužskému násilí v rodině (HAIP), Kooperační a intervenční koncept Šlesvicko-Holštýnska, Intervenční projekt CORA – Contra násilí proti dívkám a ženám ve spolkové zemi Meklenbursko – Přední Pomořansko, brémský intervenční projekt Nové cesty a pasovský model Násilí v sociálně blízkém prostředí. Použitá a doporučená literatura Arendtová, H.: O násilí. Oikumené, Praha 1995. Čírtková, L.: Domácí násilí ve faktech a teoriích. In: Gender, rovné příležitosti, výzkum. Sociologický ústav, Praha 2002. Dworkin, A.: Teror, týranie a odpor. In: Aspekt, 2/1996, s. 159–160. Egger, R.: Násilí v rodinách: pomoc ženám v situacích domácího násilí. Profamilia, Košice 1996. Gjuričová, Š. – Kocourková, J. – Koutek, J.: Podoby násilí v rodině. Vyšehrad, Praha 2000. Hirigoyen, M. F.: Psychické násilí v rodině a zaměstnání. Academia, Praha 2002. Jelínek, J.: K trestněprávnímu postihu domácího násilí. In: Kriminalistika 4/2005. Koukolík, F. – Drtilová, J.: Zlo na každý den. Galen, Praha 2001. Voňková, J. – Huňková, M.: Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. ProFem, Praha 2004. Vykopalová, H.: Násilí v rodině. In: Kriminalistika, 4/2001. Zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím. Zákon č. 140/1961Sb., trestní zákoník. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Závazný pokyn policejního prezidenta ze dne 27. 11. 2006, kterým se stanoví postup příslušníků Policie České republiky v případech domácího násilí. www.bkb.cz http://nasili.unas.cz/nasili.php www.venglarova.cz/domaci_nasili.htm www.ipravnik.cz


3. Drogová kriminalita

V historii lidské společnosti zaznamenáváme již v samých počátcích snahy lidí nacházet v přírodě látky, které by zmírňovaly bolest, léčily různé choroby, a také takové látky, které po požití vyvolávají pocity štěstí, blaha či zapomnění. K nejstarším z nich patří omamné látky – opium, listy keře koka a cannabis. I když poměrně vysoká léčivá schopnost všech těchto látek nebyla po staletí překonána, přinášejí tyto látky též vážné škody, spočívající ve vzniku fyzické a psychické závislosti. Spektrum látek využívaných legálně k léčbě i nelegálně k toxikomanickým účelům se postupně rozšiřovalo v souladu s trendy rozvoje společenské výroby, především chemické a farmaceutické, a s rozvojem mezinárodního obchodu. Problematika zneužívání omamných látek i její způsob řešení měl do začátku 20. století pouze regionální charakter. V domácí i zahraniční literatuře panuje dosud značná nejednotnost při používání pojmu droga či omamné látky, i když některé z nich jsou vymezeny zákonnou normou. Návykové látky – rozumí se jimi alkohol, omamné látky, psychotropní a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací či rozpoznávací schopnosti, případně sociální chování. Droga – pochází z arabského slova „durana“ s původním významem léčivo. Podle stanoviska Světové zdravotnické organizace z roku 1969 je za drogu považována jakákoliv látka, která je-li vpravena do živého organismu, může pozměnit jednu nebo více jeho funkcí. Omamné a psychotropní látky jsou látky, u nichž vzniká nebezpečí chorobného návyku nebo psychických změn nebezpečných pro společnost nebo pro toho, kdo je opakovaně a bez odborného dohledu užívá, a jsou uvedeny v seznamu těchto látek. Nařízení vlády, kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, které rostliny nebo houby se považují za rostliny a houby obsahující omamnou nebo psychotropní látku a jaké je jejich množství větší než malé ve smyslu trestního zákoníku, bylo publikováno ve Sbírce zákonů pod č. 455/2009 Sb. Nařízení vlády, kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů, bylo publikováno ve Sbírce zákonů pod č. 467/2009 Sb.

Ingrid Matoušková APLIKOVANÁ FORENZNÍ PSYCHOLOGIE

Recommend Documents