Publikováno na Inflow.cz (http://www.inflow.cz/informacni-veda-retrospektivni-ohlednuti-i-kformovani-knihovnicke-identity)
Informační věda – retrospektivní ohlédnutí I. K formování knihovnické identity. 9. 1. 2013 Lorenz Michal
Retrospektivní ohlédnutí za vývojem informační vědy ve své první části popisuje profesionalizaci knihovnictví jako praktického oboru. Zvláště věnuje pozornost rozvoji knihovědy, formování knihovní vědy a vývoji formalizovaného vzdělávání v knihovnictví, včetně vzniku prvních knihovnických škol, asociací a komisí pro vzdělávání. V závěru příspěvku je zmíněno období průniku knihovnictví a informační vědy, které je detailněji rozebíráno v následující druhé části retrospektivního ohlédnutí.
1. Úvod: Historie informační vědy Informační věda je obor zaměřený na řešení problémů především vědecké obce, ale i široké veřejnosti. Do jejího zorného pole tak spadají primárně aktuální problémy současnosti a zvýšený zájem o vývojové trendy a scénáře budoucnosti. Snaha odborníků je vyvinout či využít nové nástroje a techniky použitelné k efektivnějšímu zprostředkování a zpracování dokumentů, informací a znalostí. Nelze se tedy divit tomu, že odborná obec nevěnuje přílišnou pozornost vývoji historickému. V oboru tak dynamicky se rozvíjejícím jako je informační věda nebylo dlouho možné najít mnoho knih věnujících se jeho historii, ani žádný specializovaný časopis věnující se čistě jeho historickému vývoji.[1] Tento trend se začal měnit až v druhé polovině 90. let.[2] Nedostatečným zájmem o vlastní historické kořeny dochází ke korozi historického vědomí vývoje a kontinuity oboru mezi odborníky. Zvláště pokud uvážíme, že tento vývoj není lineární, může koroze vědomí vývoje oboru významně působit jako jeden z faktorů přispívajících ke krizi identity oboru, na niž si řada odborníků v současnosti stěžuje.[3] Pocit permanentní krize v informační vědě však není ničím novým. Např. D. Levy upozorňuje, že problém s informačním přetížením je i přes své stáří stále vnímán jako nový aktuální problém, či S. Rothstein dokládá, že krize oborového vzdělávání projevující se kritikou knihovnických škol je přítomná již od počátků formálního vzdělávání profese. [4] Nelze tvrdit, že na univerzitách v ČR není historické dimenzi informační vědy věnována žádná pozornost, její směřování je však dezorientováno na historii knihoven, ne na vývoj metod, technik či samotné vědy. Současně pro pochopení vývoje informační vědy nelze opomíjet ostatní obory, s nimiž vzájemně interagovala a obohacovala se. Je tedy nutné věnovat pozornost i historickému vývoji knihovnictví jako profesního oboru. Avšak díky tomu, že je informační věda vyučována
v konglomerátu s dalšími obory, dochází k zastření její specifické identity (a tedy i identity jejích vědců), stejně jako k zastření rozdílných východisek a zájmů jednotlivých oborů. Zvláště dočasným splynutím s vědou knihovní a s její praktickou stránkou - knihovnictvím - vzniká dojem, že se jedná o jeden a tentýž obor. V procesu oddělování a hierarchizování oborů, jichž jsme svědky v současnosti, pak dochází k pocitu zrady, deziluze či nepochopení mezi proponenty knihovnictví i mezi praktiky. Výsledkem je pak celkový pocit krize oboru v době, kterou řada odborníků označuje za informační věk, tedy věk příhodný právě k dalšímu rozvoji a k upevnění významu informační vědy jako vědy. V následujícím příspěvku se proto zaměříme na historické kořeny jednotlivých disciplín informačních studií. V první části se budeme věnovat profesionalizaci knihovnictví včetně vývoje profesního vzdělávání a vzniku knihovědy a knihovní vědy. V následující části se zaměříme na vznik a vývoj hnutí specializovaných knihoven, dokumentalistiky, informační vědy a fází splynutí informační a knihovní vědy. Procesu jejich opětovného oddělování se budeme věnovat v dalším příspěvku.
2. Rozvoj knihovědy Kořeny profesionalizace knihovnictví lze nalézt v 18. století. Záležitosti správy knihoven jsou touto dobou řešeny pod označením Re Bibliothecaria. Jde o přístup, který je součástí širších studií označovaných jako Historia Literaria, které sahají svým původem až k Francisi Baconovi. Knihovník jako samostatná profese v 18. století de facto neexistoval. Knihovní fond byl pod správou vědců označovaných jako polyhistoři. Polyhistor byl erudovaný vzdělanec se znalostmi širokého spektra lidského poznání, který aspiruje na pokrytí celku lidských znalostí. Role knihovny pro polyhistory je dvojí: sloužila jim jako nástroj umožňující orientovat se v celku poznání a současně se vzdělat. Knihovna je tedy nástrojem znalosti knih a nástrojem učení.[5] Ačkoli Re Bibliothecaria je součástí propedeutiky vědecké práce, její postavení v rámci Historia Literaria je pouze okrajové. Cílem Historia Literaria bylo především přispívat k rozvoji poznání a učení. Studia literární historie měly odstranit překážky, které zabraňovaly využití získaných znalostí ve prospěch lidstva. Překážky rozvoje a využití znalostí byly překonávány studiem samotných věd: studiem procesu jejich vzniku, způsobů, jak je v rámci věd předávána vědní tradice, a studiem trendů rozvoje každé z věd. Výsledkem letopisné činnosti má být odhalení dosud neprozkoumaných a neznámých oblastí vědy. Kniha je základním prostředkem vědce, jak dosáhnout potřebných znalostí. Rozvíjením znalostí o knihách jsou položeny základy moderní knihovědy a zárodek budoucí knihovnické disciplíny.[6] Knihověda (označovaná od 19. stol. jako bibliology) je alternativním označením starší bibliografie (angl. bibliography). V pozdním Řecku označovala bibliografie psaní knih či přepisování jejich kopií, v době rozvoje dějinných studií literatury získává nový význam - psaní o knihách.[7] Moderní knihověda je obor v užším smyslu zkoumající primárně tištěné knihy jako fyzické objekty s vnějšími knižními znaky, v širším smyslu celou knižní kulturu včetně např. vázání či ilustrování knih, dějin knihy a knihtisku a s nimi spojené široké spektrum zachovaných starožitných objektů.[8] Ve struktuře Historia Literaria věnujících se rozvoji znalostí o vědě, znalostí vědců a znalosti knih je knihověda rozvíjena v poslední jmenované kategorii znalostí. Znalosti knih jsou rozlišeny na historické znalosti knih a kritické znalosti knih. Historická znalost je znalost knih jako fyzických objektů, které mají vlastní historii a jsou vydávány v souladu s požadavky na produkční aparát. Hlavním zájmem jsou tak externí rysy knihy
jako je jméno autora, země vydání knihy, povolání či délka života autora, pseudonymy apod. Historická znalost pokrývá jednu stránku moderní knihovědy - výčet knih se stejnými znaky katalogového charakteru, dnes označovaný právě pojmem enumerativní bibliografie. Vznikají tak seznamy písemností nejvýznamnějších vědců v chronologickém uspořádaní s bibliografickými údaji a biografií vědců. Součástí historické znalosti je Notitia Librorum, tedy znalost knih ve smyslu metod jejich získání, kritérií na rozpoznání dobré knihy a také znalosti knihoven (Re Bibliothecaria). Knihy jsou nástrojem učení a Notitia Librorum tak v širším a ne příliš rozšířeném významu zahrnuje i institucionální kontext učení, tedy nejen knihovny, ale i školy a univerzity či různé společnosti a řády. Funkcí Notitia Librorum bylo přinést pokyny, jaké knihy číst a jak se zorientovat v literatuře, včetně literatury kanonické, protože sekundární zdroje jako bibliografie a katalogy knihoven byly ve špatném stavu a očekávalo se, že si vědec všechny významné knihy pamatuje.[9] Znalost kritická je orientována na obsah knih. Hodnotí se předmět práce, cennost tématu zvoleného autorem a důkladnost jeho zpracování, inovativnost či chybovost díla, vhodnost stylu a také samotní vědci - jaký mají styl psaní a způsob, jakým díla zpracovávají. Analytická bibliografie hodnotí konkrétní charakteristiky individuálních svazků knih jako „hodnoty jejich obsahu."[10] Znalost knihoven - Re Bibliothecaria - je základem teorie knihoven, která se později stává součástí knihovní vědy (Library Science). Jako konstitutivní prvek Historia Literaria má Re Bibliothecaria také vědecký status. Je vyučována na univerzitách, kde je jako úvodní předmět součástí nižšího typu fakulty - fakulty filosofické, která je „předstupněm" fakulty lékařské, právnické či teologické. Posluchači byli však seznamováni s informacemi všeobecného charakteru určenými pro studenty a vědce, ne pro knihovníky, ačkoli se očekávalo, že knihovník má dobrou znalost literatury, a naopak že polyhistor může spravovat fond a pomáhat v knihovně. Znalost knihoven lze rozdělit na dvě části - část teoretickou a historickou. Teoretická část se věnuje knihovnictví, konkrétně organizaci knihovny. Zahrnuje definici knihovny, seznam významných knihoven a povinnosti knihovníka, naopak otázkám stavění fondu, využití knihovny či představení literatury o knihovnách je věnována pozornost zřídka. Historická část se pak věnuje dějinám knihoven. Ve studiích chybí oblasti související s provozem samotné knihovny, jako např. principy, jak do fondu vybírat knihy, jak pořádat knihy na regálech. Pozornost není věnována ani klasifikačním systémům a katalogizování, které jsou pokládány za nedůležité technické detaily.[11] S rozvojem vědy postupně vzrůstá diferenciace znalostí a specializace vědců. Ideál polyhistorické vzdělanosti se stává neudržitelným a začíná postupně upadat. Společně s ním ustupuje do pozadí i Historia Literaria jako vědecký projekt. Vznikající tlak na specializaci odborníků v praktických oblastech zasahuje i knihovny, s úpadkem a marginalizací otázek knihoven v Historia Literaria roste paradoxně tlak na profesionalizaci knihovníků.[12] Rozchod knihovnictví s výzkumnou tradicí Historia Literaria umožňující profesionalizaci oboru postihuje vědecký status profese osamostatňující se obor musí o vědecký status bojovat. O tento status povede knihovnictví boj dlouhodobě. Ze současného hlediska je také důležité upozornit, že koncept znalosti a koncept učení je uplatněn v diskurzu knihovnické profese dříve než koncept dokumentu či informace.
3. Vznik knihovní vědy Knihovnictvím se zabývali odborníci i mimo rámec Historia Literaria. Řada spisů a studií vznikla samostatně. Avšak ještě první průvodce po knihovnictví s názvem Avis od Gabriela Naudé se pod vlivem Historia Literaria věnuje akvizici knih a za hlavní kompetence knihovníka považuje
extenzivní učení a ocenění hodnoty knih. Zdá se, že první, kdo vyslovil názor, že knihovnictví je nezávislá profese, byl v roce 1788 Johann Georg Schelhorn. O dva roky později - v roce 1790 publikoval Albrecht Kayser práci Über die Manipulation bey der Einrichtung einer Bibliothek, která znamenala zlom v dosavadním vývoji. Podle Kaysera samotná bibliografická znalost knih pro vykonávání knihovnické profese nestačí. Kayser nejen „zpochybnil upotřebitelnost polyhistorické znalosti knižních titulů"[13] jako základní znalosti knihovníka, ale sám i představil oblasti, jimž potřebuje knihovník rozumět. Knihovník potřebuje porozumět literatuře, k čemuž mu má pomáhat znalost knihovního systému. Kayser klade důraz na organizaci knihovních fondů a organizaci katalogů. Hlavním principem pro organizaci knihovního systému, který je uplatňován dodnes, je přístupnost. Přístup má být spolehlivý a rychlý. Celá nauka pak vychází ze zkušeností s praktickou prací. Na A. Keysera myšlenkově navázali Friedrich Ebert a Martin Schrettinger, kteří se pokusili kodifikovat pravidla a znalosti potřebné pro knihovníky. Oba předložili teorie knihovnictví, které vycházely z praktických řešení problémů v knihovnách. Ve svých dílech se věnovali otázkám organizace knihovního systému a tvorbě katalogů, včetně otázek spojených s katalogizací, klasifikací a řazením knih na regálech. F. Ebert však kromě tzv. knihovní technologie navrhoval jako druhou část knihovnictví administrativu knihovny (později označovanou jako knihovní ekonomika (Library Economy). Vzdělávání profese podle něj mělo probíhat formou školení v knihovnách, umožňující získat knihovnickou kvalifikaci jako doklad dostatečných kompetencí. M. Schrettinger, původně benediktýnský mnich, se zabýval knihovnictvím exaktněji než F. Eber.[14] Pro teorii knihovnictví zavedl Schrettinger označení knihovní věda (Bibliotheks-Wissenschaft, Library Science), k níž publikoval v roce 1808 učebnici shrnující pravidla organizace knihovny. Protože řád přírody, podle kterého se pořádaly knihovny, klasifikace i bibliografie[15] je podle Schrettingera důsledkem lidského vnímání a není jak rozhodnout, zda je správně konstruovaný, považoval tento řád za nepoznatelný. Proto navrhl vyjít raději z pragmatického přístupu a každou novou knihu řadit na závěr předmětové sekce, abecedně ji zakatalogizovat a vytvořit seznam uspořádání regálů.[16] Profesní vzdělávání má jako u každé odborné disciplíny probíhat dle Schrettingera ve specializovaných knihovnických školách, po čemž volá Schrettinger již v roce 1829.[17]
4. Vývoj vzdělávání informačních pracovníků C. E. Carrol rozlišuje pět fází vývoje vzdělávání v informační vědě: (1) Vzdělávání před Deweyem; (2) Deweyho období - formalizace a profesionalizace vzdělávání; (3) Williamsonovo období akreditace oboru; 4. Všeobecné vzdělávání - období konferencí o vzdělávání v oboru, reakreditace a standardizace; 5. Integrační období - integrace informační vědy do knihovnictví.[18] (1) Vzdělávání před Deweyem Ačkoli knihovníci plní svoji zprostředkovatelskou roli již od pradávna, k profesionalizaci zprostředkovatelské profese dochází až v devatenáctém století. Většina knihovníků tohoto období se rekrutovala z řad učenců a badatelů, kteří měli na starost i knihovnu. Řada významných osobností knihovnictví, včetně například Melwila Deweyho, byli v oboru knihovnictví samouky, kteří se učili na základě pokusů a omylů. Další možností vzdělání v oboru bylo zaškolení nováčků, tento typ výuky lze označit za učňovský. Se vznikem velkých knihoven s širokou škálou komplexních činností začíná narůstat potřeba odborně vzdělaného personálu, poprvé se objevují různé formy kurzů a soukromého vyučování.[19] První kurzy knihovnictví se objevily v
univerzitním kurikulu na École Nationale de Chartre ve Francii, kde bylo možné v rámci pomocných věd historických získat titul paleografického archiváře. Po roce 1939 měli absolventi těchto kurzů díky směrnici francouzské národní knihovny výhradní právo pracovat v knihovnách. [20] Formování profese knihovníka v 19. století vyvrcholilo konferencí ve Filadelfii v roce 1876, na níž byla založena první profesní organizace knihovníků na světě - ALA (American Library Association).[21] (2) Deweyho období Pod vlivem M. Schrettingera byla v roce 1886 založena na univerzitě v Göttingenu katedra knihovní vědy a do jejího čela byl jmenován lingvista a knihovník Karl Dziatzko.[22] Nejednalo se tedy o katedru knihovědy, jak se domníval J. Cejpek[23] a tuto katedru můžeme označit jako první formální vzdělání pro knihovníky. O rok později, v roce 1887, otevřel druhou knihovnickou školu na světě Melwil Dewey na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, který její studijní program pod vlivem F. Eberta pojmenoval Knihovní ekonomika. Na tuto školu se zapsalo 17 žen a tři muži. Zaměření vyučovaného kurikula bylo praktické a upřednostňovány byly úřednické postupy, k přijetí nebylo ani nutné splnit požadavek ukončení studia na střední škole. Kurikulum sklízelo kritiku za nedostatečnou intelektuálnost, navíc univerzity nebyly určeny ženám, proto bylo působení Deweyho školy na univerzitě pouze krátké, univerzita byla v následujícím roce přesunuta do New Yorské státní knihovny v Alabany.[24] Tím je popřen vědecký status knihovnictví, který je zpochybňován a odmítán ostatními vědci i v následujících desetiletích. Třetí nejstarší knihovnická škola byla otevřena v roce 1915 na Punjab univerzitě v Lahore, v Pákistánu americkým knihovníkem Asa Don Dickensonem.[25] V Evropě byly další knihovnické školy otevřeny v roce 1919 na univerzitě v Londýně (první knihovnická škola ve Velké Británii), v roce 1921 univerzita v Berlíně.[26] V tehdejším Československu bylo možné od roku 1920 získat „nástavbové" knihovnické vzdělání na státní knihovnické škole a od roku 1927 ve vysokoškolských kurzech vědeckého a administrativního knihovnictví při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pod vedením Z. V. Tobolky. Vysokoškolský obor knihovnictví byl v Československu poprvé otevřen v roce 1945.[27] Administrativní knihovnictví je opět variantou tzv. knihovní ekonomie. (3) Williamsonovo období - akreditace oboru Zatímco u nás probíhaly první pokusy o zformování vysokoškolského oboru, v USA vývoj rychle postupoval vpřed. V roce 1915 se začala o vzdělávání knihovníků zajímat nadace Carnegie Corporation, která financovala stavbu veřejných knihoven. Z jejich peněz byly podporovány také čtyři vzdělávací programy. Na žádost nadace současně vznikly výzkumné studie, které vrcholí tzv. Williamsonovou zprávou. Poradní výbor nadace oslovil Charlese C. Williamsona, aby provedl ve spolupráci s jejími členy detailní hodnocení kvality knihovnického vzdělání na patnácti profesionálních knihovnických školách. Výsledkem byly dvě revoluční zprávy zveřejněné v letech 1921 a 1923.[28] Williamson v nich kritizuje kvalitu vzdělávání knihovníků jako nedostatečnou, mluví o krizi ve vzdělávání. Profesnímu vzdělávání v USA vytýká nedostatečnou připravenost vyučujících, povrchnost a nesourodost kurzů, nedostatek učebnic, chybějící standardy kvality[29] a navrhuje několik doporučení. Požadoval odlišení úřední a profesionální práce v knihovnách a za vstupní podmínku pro knihovnické studium požadoval vystudovat bakalářské studium. Současně předložil požadavek, aby bylo profesní vzdělávání vyčleněno z knihovního prostředí a vedoucího postavení v oboru se ujaly univerzity. Současně předpokládal, že knihovnické školy se s knihovnami sdruží, aby mohly tyto instituce garantovat udělený titul.[30] Zpráva vedla v roce 1924 k ustavení Výboru pro knihovnické vzdělávání (Board of Education for Librarianship)
ustavenou pod ALA. ALA přebírala záštitu nad akreditacemi a začala zveřejňovat standardy knihovnického vzdělávání. Od roku 1924 pak začala ALA knihovnické školy akreditovat.[31] Nezávisle na těchto aktivitách vznikla v roce 1915 Asociace amerických knihovnických škol (Association of American Library School), v roce 1983 přejmenovaná na Asociaci pro vzdělávání v knihovní a informační vědě (Association for Library and Information Science Education - ALISE), která slouží jako profesní asociace pro vzdělávání v oboru a dodnes prosazuje excelenci v oboru, podporuje řadu výzkumů a vydává časopis Journal of Education for Library and Information Science (JELIS).[32] V roce 1926 byla založena Graduate Library School v Chicagu, která přinesla nové podněty do vývoje knihovnického vzdělávání a nastolila nové paradigma v profesním vzdělávání: vzrostl důraz na teoretickou odbornou přípravu před přípravou pracovní, vědci z řady jiných oborů se zapojili do vědeckých výzkumů, poprvé se objevil v oboru doktorský studijní program. Důraz je kladen na knihovnu jako prostředníka sociálních změn v každodenním životě a zprostředkování kulturního dědictví a sociálních znalostí lidstva. Nové paradigma předpokládá, že sociální znalosti lidstva jsou přenášeny primárně četbou a pomáhají při socializaci jedinců, stejně jako při řešení sociálních problémů. Tomu odpovídalo i zaměření výuky. Mezi hlavní obory s výzkumnými metodami patřila sociologie a pedagogika[33], přičemž technické aspekty profese byly převážně ignorovány. (4) Všeobecné vzdělávání V Evropě se vzdělávání oboru zaměřilo na knihovědu jako konstitutivní odborný prvek knihovnictví a bibliografii jako prvek doplňkový. Svým zaměřením na zkoumání vnějších stránek knihy jsou však vnímány spíše jako disciplíny související s pomocnými vědami historickými. Druhým přístupem ke vzdělávání v Evropě je zaměření na dokumentalistiku (zvláště Francie, ale i Španělsko), která se zabývá procesem analyticko-syntetického zpracování dokumentů. Ve Spojených státech se obor výrazněji propojuje s dalšími disciplínami, profiluje se výrazněji vědecky a současně je patrnější boj mezi akademickou a zaměstnaneckou orientací. Knihovna je dále chápána jako sociální jev, a proto je v oboru využívána řada metod a poznatků například ze sociologie, psychologie, antropologie apod.[34] Magisterský titul se sestává z v USA uznávaného standardu pro vykonávání knihovnické profese. V tomto období se konala řada konferencí zaměřených na vzdělávání v oboru a výzkumů zabývajících se kurikulem, které vedou k revizi standardů pro akreditaci. Výbor pro knihovnické vzdělávání se v roce 1956 transformuje na Komisi pro akreditaci (Committee on Accreditation - COA), která přebrala zodpovědnost za akreditace knihovnických škol.[35] (5) Integrační období V tomto období vstoupila do oboru jako dědictví po druhé světové válce stále výrazněji výpočetní technologie, která přestala být výlučnou doménou vojenské obrany. Provoz knihoven ovlivňuje nastupující automatizace a vzrůstající potřeby průmyslu a obchodu v oblasti organizace znalostí. [36] Prudký vývoj ve vyhledávání informací, ke kterému došlo díky výzkumům vedeným v informační vědě, vytvořilo mezi oběma obory pouto, které vede k pevnému spojení obou v jeden celek. Oblast informační práce, kterou bylo třeba pokrýt, se výrazně rozšířila. Integrace informační vědy do knihovnictví změnila nároky na výuku oboru, do začátku devadesátých let byly dvakrát změněny standardy akreditace oborů.[37] Školy začínají hromadně měnit svoje názvy, v nichž se objevuje vedle knihovní vědy také věda informační - Library and Information Science a informační věda se stává hlavním tématem knihovnického vzdělávání. Tento trend postupně následovala i řada škol jak v Evropě, tak i v ostatních částech světa.[38] Jak upozorňují
Wilson a Hermanson, je tento svazek svojí částí vynucený, jelikož „školy zaměřené na informační vědu se stávaly přímou konkurencí škol knihovnických." Navíc někteří ze studentů knihovnictví nechtějí pracovat v knihovnách.[39] Pro posledních třicet let vzdělávání v oboru je příznačný úbytek počtu vysokých škol[40] a narůstající krize identity oboru, projevující se snahou některých škol vypouštět termín knihovnictví (knihovní věda) z názvu[41] a získat akreditace pro svoji práci u jiných institucí než ALA. LITERATURA Bibliography and Bibliology. Wikisource [online] Encyclopædia Britannica. 1911, 3. [cit. 2012-1229]. Dostupný z: http://en.wikisource.org/wiki/1911_Encyclop%C3%A6dia_Britannica/Bibliography_and_Bibliology. BUCKLAND, Michael - LIU, Ziming. History of Information Science. Annual Review of Information Science and Technology. 1995, 30, 385-416. ISBN 1-57387-019-6. BUCKLAND, Michael. Information schools: A Monk, Library Science, and the Information Age [online]. In: HAUKE, Petra (Ed.) Bibliothekswissenschaft - quo vadis? = Library Science - Quo vadis? München: K. G. Saur, 2005, s. 19 - 32. Naposledy změněno prosinec 2005. Online verze se lehce liší od verze tištěné. [cit. 2010-08-02]. Dostupný z: http://www.sims.berkeley.edu/~buckland/huminfo.pdf. BURKE, Colin. History Information Science. Annual Review of Information Science and Technology. 2007, 41(1), 3 - 53. ISBN 978-1-57387-276-8. BURKE, Peter. Společnost a vědění: Od Gutenberga k Diderotovi. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 304 s. ISBN 978-80-246-1319-2. CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení: Úvod do informační vědy. 2. přepracované vyd. Praha: Karolinum, 2005. 233 s. ISBN 80-246-1037-X. CEJPEK, Jiří. Proměny let devadesátých: Knihovnictví na prahu informačního věku - děje, myšlenky a názory. Praha: Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR, 2005. 79 s. ISBN 80-85851-15-6. CEJPEK, Jiří. Saarbrückenský model informační vědy: Informační věda jako studijní obor. In Acta Bibliothecalia et informatica, sv. 2. Opava: Filozoficko-přírodovědecká fakulta Slezské univerzity, 1996, s. 52 - 64. ISBN 80-85879-30-1. CEJPEK, Jiří. Tři sondy do padesátiletého vývoje studijního oboru "Informační studia a knihovnictví." Národní knihovna. 2000, 11(4), 135 - 146. ISSN 1214-0678. CURRÁS, Emilia. Informační věda: Retrospektivní ohlédnutí. 1. vyd. Opava: Slezská univerzita, 2006. 121 s. ISBN 80-7248-384-6. DILLON, Andrew - NORRIS, April. Crying Wolf: An Examination and Reconsideration of the Perception of Crisis in LIS Education. Journal of Education for Library and Information Science. 2005, 46(4), 280 - 298. ISSN 0748-5786.
DURRANCE, Joan. C. Competition or Convergence? Library and Information Science Education at a Critical Crossroad. Advances in Librarianship. 2004, 28, 171 - 198. ISSN 0065-2830. ESTABROOK, Leigh - MONTAGUE, Rae-Anne. Library and Information Science Education. In DRAKE, Miriam A. (ed.) Encyclopedia of Library and Information Science. 2. ed. New York: Dekker, 2003, Vol. 3, 1646 - 1652. ISBN 0-8247-2079-2. KHOO, Christopher S. G. - MAJID, Shaheen - LIN, Chihfeng P. Lin. Asia: LIS Education. In ABDULLAHI, Ismail (Ed.). Global Library and Information Science: A Textbook for Students and Educators. München, K. G. Saur Verlag, 2009, s. 194 - 219. ISBN 978-3-598-22042-5. LEVY, David M. Information Overload. In HIMMA, Kenneth Einar - TAVANI, Herman T. (Eds.) The Handbook of Information and Computer Ethics. New Jersey: Wiley, 2008, s. 497 - 515. ISBN 978-0-471-79959-7. LORENZ, Michal. Prolegomena k informační vědě. Inflow: information journal [online]. 2012, 5(4) [cit. 2013-01-09]. Dostupný z: http://www.inflow.cz/prolegomena-k-informacni-vede. ISSN 18029736. LYNCH, Beverly P. Library Education: Its Past, Its Present, Its Future. Library trends. 2008, 56(4), 931 - 952. MIKSA, Francis L. Library and information science: two paradigms. In VAKKARI, Pertti - CRONIN, Blaise (Eds.). Conceptions of library and information science. Historical, empirical and theoretical perspectives. London: Taylor Graham, 1992, s. 229-252. ISBN 0-947568-52-2. QARSHI, Afzal Haq. Editorial: Voyage Through History. Pakistan Journal of Library and Information Science. 2006, 7, 1 - 4. ISSN 1680-4465. REGNEALĂ, Mircea. An overview of Contemporary Librarianship Education. Studii de Biblioteconomie şi Ştiinţa Informării/Library and Information Science Research. 2005, 9/2006, 10, 16 - 22. ISBN/ISSN: 1453-5386. ROTHSTEIN, Samuel. Why People Really Hate Library Schools. Library Journal. 1986, 110(6), 41 48. ISSN 0363-0277. STEVENSON, Gordon. Dziatzko, Karl. In WEDGEWORTH, Robert (Ed.). World Encyclopedia of Library rd
and Information Services. 3
Ed. Chicago: American Library Association, 1993, s. 260. ISBN 0-
8389-0609-5. Uhlíř, Zdeněk. knihověda. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha: Národní knihovna ČR, 2003 [cit. 2012-12-29]. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000002457&local_base=KTD. VAKKARI, Pertti. The roots of library science in the internal and external discourse of Historia Literaria in Germany. Bibliothek: Praxis und Forschung. 1994, 18(1), 68 - 76. ISSN 0341-4183. VLASÁK, Rudolf: Informační sektor, informační profese a informační vzdělání. Národní knihovna. 2001, 12(3), 159 - 168. ISSN 1214-0678. WILLIAMSON, Charles Clarence. The Williamson Reports of 1921 and 1923 including Training for Library Work (1921) and Training for Library Service (1923)
. Metuchen: The Scarecrow, 1971. 441 s. ISBN 0-8108-0417-4. WILSON, Anthony M. - HERMANSON, Robert. Educating and Training Library Practitioners: A Comparative History with Trends and Recommendations. Library Trends. 1998, 46(3), 467 - 504. ISSN 0024-2594.
[1] BUCKLAND, Michael - LIU, Ziming. History of Information Science. Annual Review of Information Science and Technology. 1995, 30, 385-416. ISBN 1-57387-019-6. [2] BURKE, Colin. History Information Science. Annual Review of Information Science and Technology. 2007, 41(1), 3 - 53. ISBN 978-1-57387-276-8. [3] Viz LORENZ, Michal. Prolegomena k informační vědě. Inflow: information journal [online]. 2012, 5(4) [cit. 2013-01-09]. Dostupný z: http://www.inflow.cz/prolegomena-k-informacni-vede. ISSN 1802-9736. [4] LEVY, David M. Information Overload. In HIMMA, Kenneth Einar - TAVANI, Herman T. (Eds.) The Handbook of Information and Computer Ethics. New Jersey: Wiley, 2008, s. 497 - 515. ISBN 978-0-471-79959-7. ROTHSTEIN, Samuel. Why People Really Hate Library Schools. Library Journal. 1986, 110(6), 41 - 48. ISSN 0363-0277. [5] VAKKARI, Pertti. The roots of library science in the internal and external discourse of Historia Literaria in Germany. Bibliothek: Praxis und Forschung. 1994, 18(1). ISSN 0341-4183. S. 72. [6] Podle VAKKARI, Pertti. The roots of library science in the internal and external discourse of Historia Literaria in Germany. Bibliothek: Praxis und Forschung. 1994, 18(1), 68 - 76. ISSN 03414183. [7] Bibliography and Bibliology. In Wikisource [online]. Encyclopædia Britannica, 1911, 3. [cit. 201212-29]. [8] Viz Uhlíř, Zdeněk. knihověda. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha: Národní knihovna ČR, 2003 [cit. 2012-12-29]. Bibliography and Bibliology. In Wikisource [online]. Encyclopædia Britannica, 1911, 3. [cit. 2012-12-29]. [9] Podle VAKKARI, Pertti. The roots of library science in the internal and external discourse of Historia Literaria in Germany. Bibliothek: Praxis und Forschung. 1994, 18(1), 68 - 76. ISSN 03414183. [10] VAKKARI, Pertti. The roots of library science in the internal and external discourse of Historia Literaria in Germany. Bibliothek: Praxis und Forschung. 1994, 18(1). ISSN 0341-4183. S. 71. [11] Podle VAKKARI, Pertti. The roots of library science in the internal and external discourse of Historia Literaria in Germany. Bibliothek: Praxis und Forschung. 1994, 18(1), 68 - 76. ISSN 03414183.
[12] Podle VAKKARI, Pertti. The roots of library science in the internal and external discourse of Historia Literaria in Germany. Bibliothek: Praxis und Forschung. 1994, 18(1), 68 - 76. ISSN 03414183. [13] VAKKARI, Pertti. The roots of library science in the internal and external discourse of Historia Literaria in Germany. Bibliothek: Praxis und Forschung. 1994, 18(1). ISSN 0341-4183. S. 74. [14] Podle VAKKARI, Pertti. The roots of library science in the internal and external discourse of Historia Literaria in Germany. Bibliothek: Praxis und Forschung. 1994, 18(1), 68 - 76. ISSN 03414183. [15] Tzv. řád knih (ordo librorum) pojmenovaný dle Conrada Gesnera, který v roce 1545 vydal první tištěnou bibliografii a zabýval se klasifikací živočichů i klasifikací knih. Materiální uspořádání a prostor knihoven umožňují zkoumat historické klasifikační systémy, což P. Burke označuje jako archeologii vědění. Viz BURKE, Peter. Společnost a vědění: Od Gutenberga k Diderotovi. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2007. ISBN 978-80-246-1319-2. S. 112 - 113. [16] Podle BUCKLAND, Michael. Information schools: A Monk, Library Science, and the Information Age [online]. In: HAUKE, Petra (Ed.) Bibliothekswissenschaft - quo vadis? = Library Science - Quo vadis? München: K. G. Saur, 2005. Naposledy změněno prosinec 2005. Online verze se lehce liší od verze tištěné. [cit. 2010-08-02]. S. 23 - 24. [17] Cit. W. Z. Nasri podle WILSON, Anthony M. - HERMANSON, Robert. Educating and Training Library Practitioners: A Comparative History with Trends and Recommendations. Library Trends. 1998, 46(3). ISSN 0024-2594. S. 468. [18] Převzato podle WILSON, Anthony M. - HERMANSON, Robert. Educating and Training Library Practitioners: A Comparative History with Trends and Recommendations. Library Trends. 1998, 46 (3). ISSN 0024-2594. S. 468. [19] Podle WILSON, Anthony M. - HERMANSON, Robert. Educating and Training Library Practitioners: A Comparative History with Trends and Recommendations. Library Trends. 1998, 46 (3), 467 - 504. ISSN 0024-2594. [20] REGNEALĂ, Mircea. An overview of Contemporary Librarianship Education. Studii de Biblioteconomie şi Ştiinţa Informării/Library and Information Science Research. 2005, 9/2006, 10, 16 - 22. ISBN/ISSN: 1453-5386. [21] Dalšími událostmi označujícími rok 1876 za formální datum vzniku profese je vydání prvního čísla časopisu Library Journal a knihy Public Libraries in the United States of American, Their History, Condition, and Management. Již dříve se však konaly knihovnické konference, na první americké konferenci ve Filadelfii v roce 1853 již měli účastníci dokonce záměr ustavit formální profesní organizaci a zvolili i jejího prvního prezidenta. Nicméně během následujícího roku bylo jasné, že ze záměru sešlo, ve chvíli kdy neproběhla další plánovaná konference. Tato událost stejně jako dění ve Francii poukazují na skutečnost, že profese knihovníka se formovala již dříve než v roce 1876. Podle LYNCH, Beverly P. Library Education: Its Past, Its Present, Its Future. Library trends. 2008, 56(4). ISSN 0024-2594. S. 932. [22] STEVENSON, Gordon. Dziatzko, Karl. In WEDGEWORTH, Robert. World Encyclopedia of Library rd
and Information Services. 3
Ed. Chicago: American Library Association, 1993. ISBN 0-8389-0609-
5. S. 260. [23] CEJPEK, Jiří. Tři sondy do padesátiletého vývoje studijního oboru "Informační studia a knihovnictví." Národní knihovna. 2000, 11(4). ISSN 1214-0678. S. 135. [24] ESTABROOK, Leigh - MONTAGUE, Rae-Anne. Library and Information Science Education. In DRAKE, Miriam A. (ed.) Encyclopedia of Library and Information Science. 2. ed. New York: Dekker, 2003. Vol. 3, 1646 - 1652. ISBN: 0-8247-2079-2. [25] KHOO, Christopher S. G. - MAJID, Shaheen - LIN, Chihfeng P. Lin. Asia: LIS Education. In ABDULLAHI, Ismail (Ed.). Global Library and Information Science: A Textbook for Students and Educators. München, K. G. Saur Verlag, 2009. ISBN 978-3-598-22042-5. P. 208. QARSHI, Afzal Haq. Editorial: Voyage Through History. Pakistan Journal of Library and Information Science. 2006, 7, 1 4. ISSN 1680-4465. [26] BUCKLAND, Michael. Information schools: A Monk, Library Science, and the Information Age [online]. In: HAUKE, Petra (Ed.) Bibliothekswissenschaft - quo vadis? = Library Science - Quo vadis? München: K. G. Saur, 2005. Naposledy změněno prosinec 2005. Online verze se lehce liší od verze tištěné. [cit. 2010-08-02]. Dostupný z: http://www.sims.berkeley.edu/~buckland/huminfo.pdf. S. 7. [27] CEJPEK, Jiří. Tři sondy do padesátiletého vývoje studijního oboru "Informační studia a knihovnictví." Národní knihovna. 2000, 11(4), 135 - 136. ISSN 1214-0678. [28] WILLIAMSON, Charles Clarence. The Williamson Reports of 1921 and 1923 including Training for Library Work (1921) and Training for Library Service (1923). Metuchen: The Scarecrow, 1971. 441 s. ISBN 0-8108-0417-4. [29] DURRANCE, Joan. C. Competition or Convergence? Library and Information Science Education at a Critical Crossroad. Advances in Librarianship. 2004, 28. ISSN 0065-2830. S. 191. [30] DILLON, Andrew - NORRIS, April. Crying Wolf: An Examination and Reconsideration of the Perception of Crisis in LIS Education. Journal of Education for Library and Information Science. 2005, 46(4). ISSN 0748-5786. S. 291. WILSON, Anthony M. - HERMANSON, Robert. Educating and Training Library Practitioners: A Comparative History with Trends and Recommendations. Library Trends. 1998, 46(3). ISSN 0024-2594. S. 470. [31] WILSON, Anthony M. - HERMANSON, Robert. Educating and Training Library Practitioners: A Comparative History with Trends and Recommendations. Library Trends. 1998, 46(3). ISSN 00242594. S. 470. ESTABROOK, Leigh - MONTAGUE, Rae-Anne. Library and Information Science Education. In DRAKE, Miriam A. (ed.) Encyclopedia of Library and Information Science. 2. ed. New York: Dekker, 2003. Vol. 3. ISBN: 0-8247-2079-2. S. 1647. [32] ESTABROOK, Leigh - MONTAGUE, Rae-Anne. Library and Information Science Education. In DRAKE, Miriam A. (ed.) Encyclopedia of Library and Information Science. 2. ed. New York: Dekker, 2003. Vol. 3. ISBN: 0-8247-2079-2. S. 1647. [33] MIKSA, Francis L. Library and information science: two paradigms. In VAKKARI, Pertti CRONIN, Blaise (Eds.). Conceptions of library and information science. Historical, empirical and theoretical perspectives. London: Taylor Graham, 1992, s. 229-252. ISBN 0-947568-52-2. [34] Srovnej CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení: Úvod do informační vědy. 2.
přepracované vyd. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-246-1037-X. S. 158 - 159. CURRÁS, Emilia. Informační věda: Retrospektivní ohlédnutí. 1. vyd. Opava: Slezská univerzita, 2006. 121 s. ISBN 807248-384-6. [35] WILSON, Anthony M. - HERMANSON, Robert. Educating and Training Library Practitioners: A Comparative History with Trends and Recommendations. Library Trends. 1998, 46(3). ISSN 00242594. S. 471 - 472. [36] ESTABROOK, Leigh - MONTAGUE, Rae-Anne. Library and Information Science Education. In DRAKE, Miriam A. (ed.) Encyclopedia of Library and Information Science. 2. ed. New York: Dekker, 2003. Vol. 3. ISBN: 0-8247-2079-2. S. 1647. [37] WILSON, Anthony M. - HERMANSON, Robert. Educating and Training Library Practitioners: A Comparative History with Trends and Recommendations. Library Trends. 1998, 46(3). ISSN 00242594. S. 473. [38] V Německu se informační věda prosadila až v roce 1990, na Slovensku byl akreditovaný studijní obor informační věda v roce 1994, v České republice díky úsilí R. Vlasáka v roce 1995. Podle CEJPEK, Jiří. Proměny let devadesátých: Knihovnictví na prahu informačního věku - děje, myšlenky a názory. Praha: Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR, 2005, 79 s. ISBN 8085851-15-6. S. 38. CEJPEK, Jiří. Saarbrückenský model informační vědy: Informační věda jako studijní obor. In Acta Bibliothecalia et informatica, sv. 2. Opava: Filozoficko-přírodovědecká fakulta Slezské univerzity, 1996, s. 52 - 64. ISBN 80-85879-30-1. [39] WILSON, Anthony M. - HERMANSON, Robert. Educating and Training Library Practitioners: A Comparative History with Trends and Recommendations. Library Trends. 1998, 46(3). ISSN 00242594. S. 473. [40] Mezi lety 1978 - 2001 bylo zavřeno 17 LIS programů, mezi nimi i školu pod Kolumbijskou univerzitou či školu v Chicagu. ESTABROOK, Leigh - MONTAGUE, Rae-Anne. Library and Information Science Education. In DRAKE, Miriam A. (ed.) Encyclopedia of Library and Information Science. 2. ed. New York: Dekker, 2003. Vol. 3. ISBN: 0-8247-2079-2. S. 1647. LYNCH, Beverly P. Library Education: Its Past, Its Present, Its Future. Library trends. 2008, 56(4). ISSN 0024-2594. S. 945. [41] VLASÁK, Rudolf: Informační sektor, informační profese a informační vzdělání. Národní knihovna . 2001, 12(3), 159 - 168. ISSN 1214-0678. Štítky: knihovní věda, historie knihovnictví, historie informační vědy, knihověda, vývoj knihovnického vzdělávání
