INFORMAČNÍ PRŮMYSL. Informační obsahy. Informačně-komunikační (multimediální) služby. Informačně-komunikační infrastruktura (informační dálnice)

0 ÚVOD Dnes se všichni připravujeme

na život v e-světe: rohlíky a mléko už nebudeme

kupovat v samoobsluze na rohu, ale v e-obchodě za e-peníze, děti budou ze školy nosit poznámky v e-žákovské knížce, podepisovat do ní se budeme e-podpisem, vládnout nám bude e-government, který si zvolíme v e-volbách a který s námi bude komunikovat jenom formou e-komunikace. No a nakonec, když už budeme mít po krk e-reality v e-mediích, sáhneme po e-knize. Jde o noční moru, nebo o světla budoucnosti? To zřejmě závisí od toho, jak se chopíme příležitosti, kterou nabízejí nové informačně-komunikační technologie. A ty nemají v ponuce nic víc a nic míň jako otevřen elektronický informační prostor. Jeho součástí je i informační průmysl opírající se o e-komunikaci. Pod e-komunikací budeme rozumět komunikaci s pomocí prostředků IKT mezi lidmi, člověkem a strojem, anebo mezi stroji navzájem a to jako v reálním světe, tak i ve světe virtuální reality. V reálním světe žijí lidé a ti většinou mají rádi iluze. Ještě před dvaceti léty bol hlavním dodavatelem iluzí film. Dnes nám iluze, jak jinak, za peníze dodává tzv. průmysl zábavy, který je součástí informačního průmyslu. Co všechno ještě zahrneme pod pojem „informační průmysl“ zřejmě závisí od toho, jak definujeme pojem informace. O informaci se dneska mluví v souvislostí s přírodou, člověkem i strojem. Z pohledu člověka,

v tom nejširším ponímaní, pod tímto pojmem

chápeme cokoliv, co působí na lidské smysly (Mc Luhan). Při takovémto ponímaní by jsme ovšem do informačního průmyslu měli zařadit nejen průmysl zábavy (počítačové hry, kasina, diskotéky, zábavné parky, ...), kulinářství, ale i „průmysl“ poskytující sexuální služby ba dokonce i mučení. Ve skutečnosti se informační průmysl spokojuje s působením jenom na dva klíčové lidské smysly: zrak a sluch. A samozřejmě také na veškerou manipulaci s údaji, ať již jde o jejich sběr, přenos, zpracování či uschovávaní. Informační průmysl svojí existencí přispívá také ke změnám v struktuře i charakteru společnosti, zejména k nástupu tzv. informační společnosti. Z dlouhodobého hlediska zřejmě přinese také paradigmatickou změnu kultury a civilizace, kde

bočným efektem bude

relativizace času a prostoru. Informační průmysl Náplň pojmu „Informační průmysl“ (po anglicky Information industry/industries) se, podobně jako tomu je u většiny pojmů z oblasti informačně-komunikačních technologií (IKT), s časem mění. Původně se pod informačním průmyslem chápal jen průmysl, zabývající

se zpracováním dát pomocí počítačů, automatizací kancelářských prací a dálkovým přenosem dat. Dnes „informační průmysl“ pokrývá mnohem více odvětví, které se zabývají zejména: 1. tvorbou informačních obsahů a jejich záznamem na nosiče v textové, zvukové, obrazové anebo multimediální formě, 2. online/offline přenosem informací pomocí drátových/bezdrátových pozemských/satelitních přenosů, resp. fyzických nosičů informací (CD,DVD, USB klíč,...), 3. šířením informací prostřednictvím tradičných a nových médií, 4. zpracováním informací pomocí aplikačního softvéru, včetně kopírování, tisku a konverze nosičů (např. změna textu na řeč), tvorby informačních/expertních/znalostních systémů, 5. výrobou hardvéru pro tvorbu, přenos, šíření a zpracování informací, 6. výzkumem a vývojem v oblasti tzv. vysokých technologií (high-tech technologies), 7. prodejem informací ve formě produktů/služeb, 8. využitím informací jako polotovarů při tvorbě jiných produktů/služeb (např. konsultační služby, bankovnictví, pojišťovny, průzkum trhu atd.) V užším

slova smyslu však i dnes pod pojmem „informační průmysl“ chápeme

především tvorbu, přenos, šíření a prodej informačních obsahů. V tomto kontexte se budeme informačním průmyslem zabývat i my. Z výše uvedeného je zřejmé, že v rámci informačního průmyslu se vykonává celý rad různorodých činností. Jinými slovy, z úhlu pohledu struktury můžeme informační průmysl popsat následujícími principielními rolemi: - tvůrci informačních obsahů, - poskytovatelé informačně-komunikační infrastruktury, - poskytovatelé IK služeb. Mezi tvůrce informačních obsahů patří zejména: autory autorských děl, redakce novin, rozhlasové a TV studia, tvorce databází, tvorce softvéru, reklamní studia, tvorce www stránek/sídel, atd. Hlavními

poskytovateli

IK

infrastruktury

jsou

především:

fixních/mobilních/satelitních telekomunikačních sítí a dodavatelé hardvéru/softvéru.

operátoři

Poskytovatele IK služeb representují poskytovatelé připojení k internetu (po anglicky ISP – Internet service provider), provozovatelé portálů, elektronických obchodů, webových služeb, a pod. Surovinou, se kterou pracuje informační průmysl, je informace. Zdrojem informace můžou být: 1. údaje, např. o teplotě/tlaku v jistém zařízení, 2. text, např. kniha, 3. nepohyblivý obraz (malba, graf, fotografie), 4. zvuk (telefonní hovor, rozhlasová relace, hudba), 5. audiovizuální dílo (film, TV relace) 6. multimediální dílo (prezentace obsahující text, zvuk a/anebo pohyblivý obraz, počítačová hra) Na tyto informační zdroje jsou pak navázané jednotlivé odvětví informačního průmyslu: 1. údaje: průmyslová automatizace, výpočtová technika 2. text: typografie, vydavatelství (knih, novin, časopisů) 3. nepohyblivý obraz: fotografování, kopírování, 4. zvuk: telekomunikace, nahrávání audio záznamů (hudby/slova), 5. audiovizuální dílo: filmové studia. TV studia, 6. multimediální díla: reklama, webové služby, průmysl zábavy, spotřební elektronika Charakteristickými znaky dnešního informačního průmyslu jsou: A. Rychlý růst ponuky a poptávky po informačních produktech/službách. To má za následek prakticky nepřeberné množství služeb, ponoukaných přes různé komunikační platformy. B. Zkracování životního cyklu informačních produktů/služeb, projevující se na jedné straně jejich rychlou akceptaci použivateli (například zatím co posílání faxových správ se masově rozšířilo v průběhu cca deseti roků, posílání SMS správ se masově „chytlo“ prakticky ihned po zavedení služby). C. Vysoká a stále rostoucí efektivita projevující se vytvářením nadnárodních, často až globálních korporací a neustálou změnou počtu a charakteru soutěžitelů na trhu. Díky tomu můžeme říci, že klíčovými slovy, ukazujícími další vývoj v oblasti informačního průmyslu jsou slova konvergence, konsolidace, globalizácia a aliancie.

Předpovědět budoucnost informačního průmyslu je ve všeobecné rovině relativně jednoduché – všechno bude digitální a všude se budou používat prakticky stejné, rozuměj digitální, technologie. Důsledky tohoto vývoje jsou také relativně jednoducho předvídatelné – uvnitř informačního průmyslu bude dále probíhat konsolidace, tj. vytváření menšího počtu větších podniků u kterých úzká specializace ustoupí širšímu záběru. Pravděpodobný výsledek tohoto pohybu je znázorněn na obr. 0.1.

INFORMAČNÍ PRŮMYSL

Informační obsahy

Informačně-komunikační (multimediální) služby Informačně-komunikační infrastruktura (informační dálnice)

Obr.0.1: Budoucí struktura informačního průmyslu Klíčovou úlohu v informačním průmysle bude zřejmě sehrávat tvorba informačních obsahů – v anglosaské literatuře se často setkáváme s tvrzením, že „Content is the king“, tj. (informační) obsah je králem. V porovnaní s poskytováním infrastruktury, anebo výrobou IK zařízení tvorba informačních obsahů poskytuje omnoho více prostoru pro kreativitu. Jednou z nejcharakterističtějších a zároveň nejzajímavějších vlastností digitálního obsahu je, že ho možno v průběhu okamihu udělat dostupným z celého světa jednoducho tým, že ho vystavíme na webe. Proto další důležitou činností bude tvorba toho, co dnes rozhoduje o prodejnosti většiny tovarů: hezký obal. Mluvit o balení digitální informace se může zdát, vzhledem na její nehmotnou povahu, na první pohled nepochopitelným. Když si ale uvědomíme, kolik

informací dnes každou sekundu vzniká, pak nám bude jasnější, že i v případe informačních obsahů bude platit, že obal prodává. Oblasti, kde se budou používat informační obsahy je také lehké identifikovat na základe anticipování současných trendů: -

zábava,

-

e-vzdělávání,

-

telemedicína,

-

e-obchod,

-

e-vláda,

-

e-umění (e-knihy, počítačové umění,)

-

e-media

-

e-banking

-

e-…

Klíčové slova, determinující vývoj v oblasti informačního průmyslu jsou: konvergence, konsolidace, globalizace, aliance. Společným jmenovatelem pro všechny výše vyjmenované oblasti využívání informačních obsahů je e-komunikace.

Informace Podle toho,z jakého úhlu pohledu se na pojem informace díváme dostaneme jeho různé definice: 1. "všeobecný" pohled , zaměřen na praktický život o

synonymum k starším pojmům označujícím novou skutečnost, jako např. správa, oznam, novina

o

žurnalistický útvar, vytvořen s respektováním formálních pravidel, kterých smyslem je objektivní a věcné podávání faktů

o

to, co chce zdroj informace odevzdat svému okolí

2. filozofický pohled, zaměřen na zkoumání podstaty pojmu o

vlastnost hmoty být uspořádanou a uspořádávat (tj. jedna z forem existence hmoty (ZEMAN)). informace reprezentuje míru uspořádanosti systému, t.j. je protipólem k pojmu entropie

o

Člověkem vnímatelný obsah poznaného anebo představitelného obrazu skutečnosti,

o o

Význam, který člověk přiřaďuje podnětům, zaregistrovaným jeho smysly Objektivní obsah komunikace mezi vzájemně souvisejícími hmotnými objekty, který způsobí změnu stavu přijímajícího objektu/objektů (BRILLOUIN)

3. technologický (telekomunikační) pohled, zaměřen na přenos informace o o

obsah, přenášen elektrickým/optickým signálem mezi vysílačem a přijímačem Každý znakový projev, který má smysl pro komunikátora i příjemce (LAMSER)

4. kybernetický pohled o

Název pro to, co si vyměňujeme s vnějším světem, v procesech přizpůsobování se mu a působení naň. (WIENER)

o

To, co se používá na ovládaní a řízení systému s cílem zachovat jeho kvalitativní parametry a zdokonalovat ho.

o o

Číselná veličina, hodnota které je úměrná velikosti zmenšení entropie systému dvojkový logaritmus převrácené hodnoty pravděpodobnosti výskytu jevu

5. vědecký pohled - jde o prvotní pojem, který slouží k definování jiných pojmů. Skutečnost, že jde o informaci poznáme podle toho, že se dovíme něco nové, tj. že se ve všeobecnosti dojde k přechodu ze stavu „nevím“ do stavu „vím“. 6. pohled přes optiku informačního průmyslu všechno to, co si lidé vyměňují v průběhu interpersonální komunikace (soukromé i pracovní), všechno to, co je šířeno masovými medii, všechno to, co je dostupné a šířeno novým mediem (internetem) a všechno to, co nabízí tzv. průmysl zábavy.

7. jak pojem informace vidí knihovnicko-informační veda Nejpodrobnější definici nalezneme v „České terminologické databáze KIV“ dostupné TADY 11 : „V nejobecnějším slova smyslu se informací chápe údaj o reálném prostředí, o jeho stavu a procesech v něm probíhajících. Informace snižuje nebo odstraňuje neurčitost systému (např. příjemce informace); množství informace je dáno rozdílem mezi stavem neurčitosti systému (entropie), kterou měl systém před přijetím informace a stavem neurčitosti, která se přijetím informace odstranila. V tomto smyslu může být informace považována jak za vlastnost organizované hmoty vyjadřující její hloubkovou strukturu (varietu), tak za produkt poznání fixovaný ve znakové podobě v informačních nosičích. V informační vědě a knihovnictví se informací rozumí především sdělení, komunikovatelný poznatek, který má význam pro příjemce nebo údaj usnadňující volbu mezi alternativními rozhodovacími možnostmi. Významné pro informační vědu je také pojetí informace jako psychofyziologického jevu a procesu, tedy jako součásti lidského vědomí. V exaktní vědě se např. za informaci považuje sdělení, které vyhovuje přísným kriteriím logiky či příslušné vědy. V ekonomické vědě se informací rozumí sdělení, jehož výsledkem může být zisk nebo užitek. V oblasti výpočetní techniky se za informaci považuje kvantitativní vyjádření obsahu zprávy. Za jednotku informace se ve výpočetní technice považuje rozhodnutí mezi dvěma alternativami (0, 1) a vyjadřuje se jednotkou nazvanou bit. „ Základné aktivity, vykonávané v souvislostí s informací jsou: -

sběr,

-

tvorba informačního obsahu, (např. autorského díla, databáze, počítačového programu),

-

záznam (nahrávka zvuku, obrazu, zápis textu, zhotovení fotografie, skenování dokumentu a pod.),

-

zpracování (DTP, zvětšení/zmenšení/mixování/komprese/střih/spájení, efekty, animace),

-

přenos (online/offline),

-

prezentace (např. zobrazení, tisk, přehrávání zvukového záznamu, přehraní audiovizuálního/multimediálního díla),

-

archivace (dlouhodobá/krátkodobá),

Tato definice byla do české terminologické databazy převzeta z publikace Katuščák, D. a kol.: Informačná výchova: terminologický a výkladový slovník, 1998, ISBN 80-08-02818-1 1

Komunikace Slovo komunikace pochází z latinského slova „communicatio“ „Communicatio“ obsahuje dva původní kořeny: „cum“ a „union“: -

„cum“ znamená „s“, resp. „spolu s“

-

„union“ znamená „spojit“, „sjednotit“

Smyslem komunikace je tudíž spájení (sjednocovaní se) spolu s ... To měl na mysli i K. Shannon, když definoval komunikaci jako „přenos a příjem informací“ . Zpomezi množství dalších definic pojmu „komunikace“ jedna z nejvšeobecnějších je tato: „Komunikace je sdílení jisté zkušenosti“. Tuto definici můžeme aplikovat nejen na komunikaci mezi lidmi, ale také mezi zvířaty anebo dokonce rostlinami. Dneska ovšem kromě lidí, živočichů a rostlin komunikují i stroje a procesy. Všeobecná definice pojmu komunikace, která tuto skutečnost bere do úvahy pak zní: Komunikací v širším slova smyslu rozumíme interakci mezi dvěma anebo vícerými objekty, jejíž j cílem je odevzdání, resp. získání určité správy. V této definici jsou důležité tři skutečnosti: 1. jde o činnost, sledující určitý cíl, 2. komunikuje se prostřednictvím výměny správ, přičemž správa může nabývat různou formu, 3. proces komunikace má interaktivní charakter. Proces komunikace je ovlivňován množstvím různých faktorů, takže můžeme říci, že se komunikace odehrává v multidimensionálním prostoru – obr. 1.

technologie

techniky místo čas

nástroje účastníci …

Obr. 1: Multidimenzionální prostor komunikace Podle počtu komunikujících na každé straně rozlišujeme komunikaci typu: 1:1 - jeden původce a jeden adresát, 1: n - jeden původce a n adresátů, kde n je velké číslo, přičemž adresáti mohou být předem známí (vybrány původcem), nebo se adresáty stávají spontánně (viď masová komunikace). n: m .- konference (tj. víc původců i adresátů, přičemž si mohou zaměňovat role). Komunikace mezi lidmi je považována za úspěšnou jenom tehdy, když všichni zúčastnění pochopí komunikovanou informaci (téměř) stejným způsobem. Komunikace, do které je zapojen stroj nebo proces je úspěšná již tehdy, když proběhne bezchybný přenos správ. Komunikace

může selhat

principielně z následovních důvodů: 1. Objektivní důvody (platí pro člověka a zčásti i pro stroj), jako např.: používání neznámých slov (symbolů), kulturní rozdíly, osobnostní rozdíly, různost jazyků, rušení, 2. Subjektivní

důvody (platí pro lidi) např.: konzervativizmus, předsudky, podezřívavost,

neupřímnost, netaktnost, agresivnost, atd., 3. technologické/technické důvody: technologické poruchy, provozní poruchy, technická nekompatibilita apod. Shrnutí

Zatím co v minulosti dominovala komunikace člověk – člověk, dnes čím dál tím víc roste podíl komunikace člověk – stroj, resp. stroj – stroj, anebo dokonce člověk proces. Tím se mění i charakter

komunikace – zatím co v minulosti převládala výměna (osobních a obchodních) informací, dnes převládá získávání informací z různých informačních databází, transakce a přenosy dat mezi počítači. V důsledku toho se mění i parametry komunikace: -

zkracuje se doba trvání,

-

roste frekvence,

-

roste podíl tzv. asynchronní komunikace. Elektronická komunikace Definice: Specifický způsob komunikace mezi lidi, stroji a procesy anebo jejich variací

uskutečňován prostřednictvím výměny datových správ s využitím elektronických prostředků. Přitom do kategorie elektronických prostředků spadají i prostředky optické a magnetické. Vysvětlení: Specifický proto, že si vyžaduje jisté zručnosti a klade na komunikaci jistá omezení Spojení „datová zpráva“ zdůrazňuje skutečnost, že se komunikuje pomocí nového typu zpráv, vytvářeného, přenášeného, zpracovávaného, uschovávaného, zpřístupňovaného a prezentovaného páve pomocí elektronických prostředků. Např. v zákonu o elektronickém podpisu je datová zpráv a definována jako „elektronická data, která lze přenášet prostředky pro elektronickou komunikaci a uchovávat na záznamových médiích, používaných při zpracování a přenosu dat elektronickou formou“ (§ 2 zákona č. 222/2000 Sb. O elektronickém podpisu) Poznámky k definici 1. akt komunikace bývá zpravidla spojován s člověkem a společností. Akt elektronické komunikace je spojován nejen s lidmi, ale i se stroji (především počítači) a procesy, probíhajících v těchto strojích. 2. při elektronické komunikaci jsou informace obsaženy v datových zprávách, které jsou vhodné pro manipulaci elektronickými prostředky (manipulací rozumíme vytváření, přenos, zpracování, úschovu, zpřístupnění a prezentaci informace. 3. vzhledem na stav technologií se manipulace s datovou zprávou může odehrávat nejen prostřednictvím elektrických prostředků, ale také s využitím prostředků optických, magnetických anebo jim obdobných prostředků (např. fotoelektrických).

4. elektronická komunikace může probíhat v čase synchronním i asynchronním způsobem (adresát komunikace nemusí být procesu komunikace účasten v rovnaném čase jako iniciátor komunikace). 5. elektronické prostředky mohou s datovou zprávou manipulovat jako s celkem, nebo s její částmi. 6. použití termínu „datová zpráva“ navádí k představě, že jde o zprávu v digitální formě. Na druhou stranu běžně užívaný termín „elektronické média“ v sobě zahrnuje média, šířící informace digitální i analogové (přechod na digitální vysílání rozhlasu a televize je v ČR i okolních zemích situován za rok 2010). Z toho můžeme vyvodit, že termín „elektronická komunikace“ možno použít i na označení elektronické komunikace v nedigitální (tzv. analogové) formě. . 7. tradičně se termínem „komunikace“ rozumí proces sdělování a výměny informací mezi lidmi. Dnes se nim označuje i výměna informací mezi stroji, resp. Procesy, anebo výměna zpráv mezi lidmi a stroji, resp. procesy. Navíc, dnes IKT umožňují kromě sdělování a výměny realizovat i jiné typy manipulace s informací, především její zpřístupnění na internetu. Zpřístupnění informace na síti můžeme chápat jako jistou formu asynchronní komunikace, kde iniciátor komunikace odevzdá zprávu síti a blíže neurčený adresát si ji může vyzvednout kdykoliv po dobu její existence na síti. 8. anglický ekvivalent termínu „elektronická komunikace“ je „electronic communication“. Shrnutí Elektronickou komunikací rozumíme proces sdělování a výměny informací s pomocí specifických prostředků jež pracují nejen na elektronickém principu, ale také na principu optickém, magnetickém nebo principu těmto principům podobném nebo z nich odvozeném. Elektronická komunikace eliminuje prostor (vzdálenost) a dovoluje „posouvat“ čas, tj. vytváří iluzi přímé komunikace a umožňuje ji realizovat asynchronním způsobem. Cenou za to je (z pohledu člověka) ztráta bezprostředního kontaktu s partnerem, potřeba ovládat/přizpůsobovat se IKT,

přidání nové položky do seznamu příčin selhání

komunikace. Související literatura United Nations Convention on the Use of Electronic Communications in International Contracts

,[citováno

2.

10.

2009],

dostupný

z:

http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/N05/488/80/PDF/N0548880.pdf?OpenElement Zákon

o elektronickém

podpisu,

,[citováno

http://web.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/2000/sb068-00.pdf

2.

10.

2009],

dostupný

z:

„e-komunikace“ Formální ponímání pojmu: e-komunikace jde o zkrácenou podobu pojmu „elektronická komunikace“. Novodobý výklad pojmu: jde o moderní formy komunikace využívající IKT sítě, např. email. V plné míře se tu uplatňuje ponímání komunikace jako výměny datových zpráv. Výraz „ekomunikace“ se používá například v souvislosti s e-obchodováním, kde značnou část komunikace tvoří výměna datových zpráv mezi tzv. softvérovými agenty (speciální programy, zabezpečující vyhledání/ponuku zboží a jeho koupi/prodej). Dále se tohoto pojmu užívá zejména na označení komunikace v souvislosti s egovernmentem a epodpisem, tj. v oblasti komunikace strojů, resp. člověka se strojem.

„elektronické komunikace“ Z jazykového hlediska je spojení „elektronické komunikace“ chápáno jako množné číslo od „elektronická komunikace“. Odborné ponímání se ovšem značně liší od jazykového hlediska. Pojem „elektronické komunikace“ je terminus technicus, užíván namísto dřívějšího pojmu „telekomunikace“ (viď např. zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, který nahradil dřívější zákon o telekomunikacích). Označuje komunikační systémy a zařízení, které jsou potřebné pro přenos elektrických signálů po metalickém vedení, optickém vláknu, mikrovlnném spoji, satelitním spoji, rádiovým vysíláním, nebo jiným technologicky příbuzným způsobem. Důvodem pro zavedení termínu „elektronické komunikace“ je probíhající konvergence technologií v sektorech telekomunikací, medií, zábavy a zpracování dat. Její výsledkem je sjednocení postupů při přenosu zpráv od zdroje informací k přijímateli. Do české odborné terminologie se výraz „elektronické komunikace“ dostal pravděpodobně v procesu harmonizace legislativy ČR s právem EU jako mechanický překlad anglického termínu „electronic commuinations. Nicméně dnes je již tento termín běžně užíván jako souhrnné označení technologií a zařízení tvořících infrastrukturu IKT sítí – objevuje se nejen v názvu rovnocenného zákona, ale i v dokumentech (zrušeného) Ministerstva informatiky ČR. Související literatura Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích (již zrušen). Směrnice č. 2002/21/EC Evropského parlamentu a Rady o společném regulačním rámci pro sítě a služby elektronických komunikací

Tušerová, L.: Elektronická komunikace versus elektronické komunikace, citováno 2.10.2009, dostupný z http://www.epravo.cz/top/clanky/elektronicka-komunikace-versuselektronicke-komunikace-39898.html

Webové definice základních pojmů z oblasti informačního průmyslu průmysl 1. Lidé anebo společnosti angažující se v jistém typu komerčních aktivit. Synonymum pro podnikání2. organizovaná činnost produkce tovarů a služeb za účelem prodeje. (the people or companies engaged in a particular kind of commercial enterprise; "each industry has its own trade publications" ; The organized action of making of goods and services for sale; "American industry is making increased use of computers to control production") wordnet.princeton.edu/perl/webwn

informační průmysl Informační průmysl (nebo informační průmysly) je volně definován termín pro průmysly, které jsou tím či oním způsobem informačně intenzivními. (Information industry or information industries is a loosely defined term for industries that

are

information

intensive

in

one

way

or

the

other).

...

en.wikipedia.org/wiki/Information_industry informační průmysl 1. organizace, které publikují informace prostřednictvím oline služeb anebo prostřednictvím off line distribučních kanálů na disketách nebo CD/DVD. ( Organizations that publish information via online services or through distribution by diskette or CD-ROM). 2. Všechny počítačové, komunikační a elektroniku produkující organizace včetně hardvéru, softvéru a služeb. (All computer, communications and electronics-related organizations, including hardware, software and services.) http://encyclopedia2.thefreedictionary.com/information+industry

Gramotnost Definice gramotnosti podle UNESCO (UNESCO.org):

gramotností rozumíme schopnost člověka identifikovat, porozumět, interpretovat, vytvořit, komunikovat a počítačem zpracovávat (informaci) s využitím tlačených a psaných materiálů, v různých kontextech.

Informační gramotnost Informační gramotnost je schopnost rozpoznat, kdy člověk potřebuje informaci, umět ji najít, vyhodnotit, použít a komunikovat etickým způsobem. (Information literacy is knowing when and why you need information, where to find it, and how to evaluate, use and communicate it in an ethical manner.) http://www.cilip.org.uk/professionalguidance/informationliteracy/definition/

Analýza problému/potřeby Identifikace a získaní Vyhodnocení výsledku/řešení

relevantních

informací Hodnocení informace

Použití informace

Přiřazení informace

smyslu

(pochopení

informace) Reflexe informace/upřesnění

Analýze obsahu pojmu „informační průmysl“ V této části se budeme hledat odpovědi na následující otázky: -

Jaký byl důvod vzniku, historický vývoj a jaké jsou současné trendy v oblasti IP? Kde jsou hranice, vymezující pojem IP? Je vhodnější mluvit o informačním průmyslu anebo o průmyslu informací? Trh informačního průmyslu V trhové ekonomice jedním z rozhodujících kriterii, podle kterého se posuzuje

budoucnost konkrétního průmyslu je velikost trhu, ať již trhu existujícího anebo potenciálního.

Jestli spočteme roční příjmy průmyslu, orientujícího se na nakládání

s informacemi (např. tvorbu, zpracování, distribuci, zpřístupnění atd. - pozor, ne na manipulaci informací), jehož typickými odnožemi jsou vydavatelská činnost, provádění výpočtů, telekomunikace, zpracování dat, zábava, spotřební elektronika a pod., pak dospějeme k číslu řádově několik trilionů Euro. Toto číslo je velice těžké více upřesnit, protože máme problém s ostrým vymezením hranic informačního průmyslu. Jinými slovy, je zapotřebí nanovo definovat pojem „informační průmysl“, berouc ohled na vplyv IKT na toto odvětví. Původně informační průmysl vytvářeli tři vzájemně nezávislé průmysly: -

průmysl výpočetní techniky, průmysl automatizace kancelářských prací, telekomunikace. Každý z nich měl vymezen vlastní „píseček“, vlastní technologie a vlastní organizaci

procesů. Díky konvergenci technologií se hranice mezi nimi postupně setřeli a dnes tvoří prakticky jednolitý celek, využívající tytéž informačně-komunikační technologie a tím pádem i velice podobné postupy. Když tedy hledáme novou definici pojmu „informační průmysl“, musíme se na něj podívat z poněkud širšího úhlu pohledu. Jeden z možných pohledů, jenž se uplatňuje dnes, je pohled přes matici, v níž řádky popisují co se děje s informací a sloupce zas popisují formy, jež informace může nabýt - obr.1.

Zábava/počítačové hry/animace/webcasting Fotografie/počítačová

Telefon/rozhlas/telekomunikace/web

informací

Obr.1: maticová prezentace informačního průmyslu

grafika/umění

casting

ění

Přenos/di

stribuce prezentac

e

archivace

Vydavatelská činnost

zpracování zpřístupn

Způsob manipulace s

Dig.

Zpracování dat/výpočty/simulace

tvorba

ideo braz ext

vuk ata

v o Z t informace d

nosiče Typ

0.1..1 Každá oblast, vymezena na obr. 1 (t.j. zpracování dat, vydavatelská činnost, atd.) si vyžaduje své dodavatele hardvéru/softvéru, dodavatele infrastruktury a služeb a konečně, dodavatele, resp. tvůrce, informačních obsahů. 0.1..2 Až do konce 20. století se informační průmysl štěpil na několik více – méně samostatných průmyslů, právě podle vertikální osy v obr. 1. V důsledku toho se vytvářelo nad společnou základnou, kterou byla informace, několik „komínů“, reprezentujících například novinový průmysl, telekomunikace, rozhlasové vysílání a pod. Objektivně pro to existovali dva důvody: 1. každý „komín“ si vyžadoval vlastní, specifickou technologii, která byla schopna pracovat pouze s daným typem informace, tj. nebyla aplikovatelná mimo svého „komínu“. 2. stát svými regulačními pravidly znemožňoval průmyslu z jednoho „komínu“ vyvíjet aktivity v jiných „komínech“ (tj. na jiných segmentech trhu) z důvodu boje proti tzv. vertikální integraci, která by mohla umožnit malé skupině finančních magnátu převzít kontrolu nad tvorbou i distribucí informací různými distribučními kanály. 0.1..3 0.1..4 Prvním

informačním

průmyslem

v dnešním

ponímání

slova

„průmysl“ byl knihtisk, jehož počátky sahají do 15. století, kdy Guttenberg (v roce 1455) vynašel tiskací stroj. Prvním informačním „byznysem“ se tak stal tisk náboženských knih, především bible. Až o několik století později se k němu přidružil tisk novin, čímž se původně jednolitý průmysl rozštěpil do dvou větví – vydávání novin a vydávání knih. V obou větvích začali velice rychle pociťovat nedostatek informačních obsahů, co vedlo ke vzniku nové profese – profese autora:

autora beletrie, resp. autora – žurnalistu.

V návaznosti na hromadní produkci bylo také zapotřebí vytvořit

nové distribuční kanály, včetně míst prodeje. Tak přišla na svět knihkupectví, do trafik se dostali noviny a v masovém měřítku se začala aplikovat myšlenka vybírání předplatného. Můžeme se ptát, proč právě trafiky – vždyť informace a tabákový kouř jsou (naštěstí) od sebe hodně daleko. Odpověď je prostá: není důležitá podobnost produktů ale fakt, že trafika byla „poutnickým místem“ kam lidi pravidelně denně chodili pro svou dávku drogy. Tak proč je nenavyknout i na novou drogu, zvanou informace? (mimochodem, tutéž filozofii aplikují dnešní novodobá poutnická místa – hypermakety). Konečně, aby to všechno fungovalo, musely být vyráběny stroje. Stroje pro tisk, dopravu, ale také kasy do trafik. 0.1..5 Tímto detailním popisem vývoje jednoho segmentu informačního průmyslu sledujeme jediný cíl – plasticky ilustrovat, jak se již od počátku vykrystalizovali tři typy rolí pro hráče, hrající na písečku souborně označovaném termínem informační průmysl. Jde o tyto tři typy rolí: 1. role tvůrce informačních obsahů, 2. role poskytovatele služeb, 3. role poskytovatele infrastruktury. 0.1..6 Aby to všechno mělo praktický smysl, musí k nim přistoupit ještě role čtvrtá: 4. role konzumenta, resp. koncového uživatele. 0.1..7 Tvůrce obsahů vytvoří produkt – informaci v té či oné podobě, ale není schopen ji sám doručit koncovým použivatelům v pro ne atraktivní formě. Kvalifikaci vhodně „zabalit“ informaci a nabídnout ji použivatelům způsobem, na který již jsou zvyklý, anebo si na něj rychle zvyknou, mají poskytovatelé služeb – ať jsou to již služby přenosu informace, distribuce, zpřístupnění, atd. První dvě role by se

jen stěží dali efektivně zvládat bez technologické podpory. Dnes v této souvislosti zpravidla mluvíme o infrastruktuře, tj. o spojení hardvéru, softvéru a organizačních opatření které spolu vytvářejí prostředí podporující činnosti tvůrců obsahů, poskytovatelů služeb, ale také koncových uživatelů. 0.1..8 Započali jsme prvním typem informačního průmyslu a teď se pro změnu přesuneme k nejnovějšímu typu, konkrétně průmyslu, pracujícímu s obrazem (nepohyblivým i pohyblivým). Průzkumy ukazují, že dnes nejfrekventovanější podobou informace je právě obraz. Podle nás je tomu tak ze dvou důvodů: 1. nejpřirozenější lidskou vlastností je línost a její dvojče pohodlnost. V důsledku toho lidé upřednostňují informace, jež jsou podávána v „polopatistické“ formě. A právě takovou formou je obraz. Člověk se jenom podívá a hněď je všechno jasné – nemusí v hlavě dekódovat symboly, jak je tomu v případě písma, nemusí si ze sáhodlouhého povídaní konstruovat výslední představu – to všechno už obraz v sobě má. 2. obraz je nejčastěji sepjat s tím, čemu dnes říkáme zábava – tj. s filmem, videem, počítačovými hrami, komiksem a pod. Když člověk má možnost volby mezi prací a zábavou, výsledek volby je předem jasný. 0.1..9 Obrazy je lidstvo posedlo již od pravěku. Důkazem jsou jeskynní malby zvířat, pocházející z období dávno před n.l. Motiv proč to dělali si můžeme jen domýšlet – mohlo to být umělecké nutkání, nebo ty malby byly míněny jako karikatury, nebo to byl první pokus o jídelní lístek, nebo, ... Důležité je, že touha zachytávat obraz a fixovat jej na pevný podklad tak, aby byl dostupný i po čase lidstvo neopustila. Její praktickou realizací našla ve fotografování. Fotografie je svým způsobem zázrak – dokáže zastavit čas a fixovat v něm existující realitu. Dnes ji vnímáme jako samozřejmost, ale faktem je, že fotografie se zrodila relativně nedávno – oficiálně se za jejího otce považuje pan Louis Jacques Mandé Daguerre který nejen že byl

bohatý na jména ale dokázal i, v roce 1839, svým aparátem zachytit obraz na měděnou plotnu, pokrytou vrstvičkou stříbra.

To byl

pověstný základní kámen pro dnešní fotografický průmysl, jenž zahrnuje nejen fotografii tradiční a digitální, ale také různé formy kopírováni,

2D

a 3D

skenování,

počítačovou

tomografii,

magnetickou rezonanci a pod. Všechny tyto formy mají společnou myšlenku - nejdřív zachytit obraz reality, pak jej uložit na záznamové medium a zobrazit.

Nástup digitální fotografie však dal této

myšlence nejen nový rozměr ale taky ji obohatil o možnost následního upravování záznamu reality. Ještě předtím jako nastoupila digitalizace se obraz naučil pohybu. Byli to opět Francouzi, bratři Lumierovy, kteří naučili nepohyblivé obrázky vytvářet iluzi pohybu a dali tak vzniknout filmu.

Schválně jsme použili slůvko „iluzi“

protože film ve skutečnosti není nic jiného, než řada za sebou promítaných, nepatrně se od svých sousedů lišících nepohyblivých obrázků takou rychlostí, že je oko vnímá jako souvislý pohyb. Prakticky je tu využita, tak jako v mnoha jiných případech v oblasti informačního průmyslu, nedokonalost lidských smyslů. Pohyb do slova a do písmene vdychl obrázkům život a tím změnil i způsob jejich vnímání lidmi. Zatím co nepohyblivé obrázky si člověk zpravidla prohlíží sám, nebo v malé skupince známých, na pohyblivé obrázky se lidi chodili dívat masově do kin. Bylo to přirozené – fotografie zachytává osoby a věci blízké a tím pádem je zajímavou jen pro ně, film vypráví příběh cizích lidí, který dokáže zaujmout prakticky všechny. Ne nadarmo se Hollywoodu říká „továrna na iluze“. Nic na tom nezměnilo ani domácí video. Rozdíl mezi filmem a videem je jenom v tom, že film se promítá v menším počtu kin s větší kapacitou a video se promítá ve větším poštu domácností s menší kapacitou.

Základní charakteristiky informačního průmyslu 1. síťový charakter odvětví 2. nehmotný produkt 3. konzumace produktu si vyžaduje použití informačně-komunikačních (IK) technologií (koncové zařízení, IK systém, síť) hodnotový řetězec informačního průmyslu tvoří následující funkční bloky:

Tvorb a info obsahů

fixov ání obsahů

info na

vysta vení

info

obsahů

nosič

distri buování info obsahů (online,

off

line)

Při tvorbě informačních obsahů je zdrojem přidané hodnoty vlastní produkt, tj. autorské dílo (literární dílo, databáze, počítačový program, audio, audiovizuální dílo), resp. jiné dílo intelektuálního vlastnictví (patent, know-how, průmyslový vzor, ochranní značka). Jde tedy o výslovně tvůrčí činnost. Fixování informačních obsahů na nosič je proces záznamu informačního obsahu na disk, disketu, USB klíč, CD, DVD, magnetickou pásku nebo jiný typ fyzikálního nosiče, který je schopen: -

uchovat informační obsah po relativně dlouhou dobu, umožnit opakované přehrávání obsahu, případně umožnit smazání záznamu a jeho nahrazení novým záznamem. Vystavěním informačního obsahu rozumíme zpravidla jeho umístnění na web, resp.

v některém typu počítačové sítě (např. LAN síť). Smyslem vystavění informačního obsahu je jeho zpřístupnění veřejnosti anebo vybranému okruhu použivatelů. Distribuce informačního obsahu z místa jeho uložení na místo použití je dalším zdrojem přidané hodnoty. Může mít podobu

různých online služeb poskytovaných

prostřednictvím IK infrastruktury anebo to může být distribuce off line na různých typech nosičů.

Informační střediska a databázová centra

Historie V druhé polovině

20. století

došlo k prudkému nástupu počítačů do oblasti

zpracování informací. Paralelně s tím rostl objem dat přenesených na dálku prostřednictvím telekomunikačních sítí, zejména sítí telefonních. Tím byly položeny základy pro automatizované zpracování sekundárních informací. Začali vznikat elektronické databáze a databázová centra. Jenom pro úplnost dodejme, že jejich papírovými předchůdci byli referátové časopisy a různá kompendia. Otevření internetu pro všeobecné využití ve druhé polovině 90. let pak se sebou přineslo možnost online zpřístupnění primárních i sekundárních dokumentů. Z hlediska organizace procesu zpřístupňování informací je třeba uvést, že ve 60tých létech 20. století byla v Československu navržena a do používání uvedena jednotná soustava vědecko – technických informací (VTI) a ústředí vědecko-technických informací (ÚVTEI). Soustava byla plně financována ze státního rozpočtu. Soustava VTI se po roce 1989 rozpadla a do prostoru její činnosti vstoupili komerční organizace.

Typy databází Databáze jako sekundární informační zdroje členíme na:

• •

Bibliografické, Bibliografické s plnými texty – fulltextové ( ProQuest) Faktografické Podle typu dokumentů, které daná databáze obsahuje rozlišujeme databáze:

• • • • •

Univerzální, obsahující různé typy dokumentů, Patenty Normy, Tzv. Šedá literatura, Firemní, Legislativní, Referenční.

Databázová centra Databázová centra dnes jsou provozována buď na komerční báze (většina), nebo s podporou státu. Mezi komerční databáze patří: – DIALOG • více než 770 databází – STN InternationalC:\Documents and Settings\predmet\prednasky\PCIpr.doc • více než 200 vědecko-technických databází – Questel-Orbit • databáze patentové a ochranných známek • vědecko-technické zdroje • humanitní a sociální vědy příkladem centra podporovaného státem je: –

National Technical Information Service

Přístup do většiny databázových center je zpoplatněn.

Tradiční instituce Úloha institucí se s časem mění. Posun v jejich poslání a postavení ve společnosti je důsledkem společenských změn a stavu technologií, které jsou pro činnost tradičních institucí relevantní.

Knihovny - Vyhledávat, získávat a uchovávat specifické kulturní dědictví (knihy, písemné dokumenty), - Umožňovat / podporovat rovný přístup k informacím / poznání - Podporovat intelektuální rozvoj / vzdělávání - Podporovat celoživotní vzdělávání populace - Urychlit šíření informační gramotnosti v populaci - Podporovat (intelektuální) rozvoj (místní) komunity - Podporovat (společenský) rozvoj (místní) komunity - Podporovat / provádět výzkum v dané oblasti

Muzea - Vyhledávat, získávat a uchovávat specifické kulturní dědictví (unikátní historické předměty, - Usnadnit vytváření a posilování (národní, kulturní, rovnosti) identity a pochopení - Konfrontovat přítomnost s minulostí - Konfrontovat představy (víru) s fakty - Sloužit výzkumu - Podporovat vzdělávání - Podporovat zájmové skupiny a komunity - Podporovat / provádět výzkum v dané oblasti

Archivy - Ze zákona sloužit jako kulturní paměťová instituce (zákon o archivech) - Vyhledávat, získávat a uchovávat specifické kulturní dědictví (dlouhodobě si zachovávající hodnotu) pro společnost jako celek, vybrané organizace, výzkumné a pod. - Zachovávat dokumenty vznikající ve státním, veřejném i soukromém sektoru a zpřístupnit je veřejnosti v rámci definovaných pravidel - Chránit vzácné dokumenty - Podporovat / provádět výzkum v dané oblasti

Elektronická komunikace jako součást průmyslu informací V této části budeme elektronickou komunikaci označovat zkratkou „e-komunikace“. Pod pojmem „e-komunikace“ budeme rozumět komunikaci s pomocí prostředků IKT mezi lidmi, člověkem a strojem, anebo stroji. Důvodem, proč se uchylujeme k e-komunikaci je zpravidla snaha o zvýšení dosahu komunikace a rozšíření možností komunikace. Systém e-komunikace obsahuje následující funkční bloky: -

koncové zařízení (telefon, PDA, notebook, mobil, PC, rádio, TV,) přístupová síť transportní síť e-komunikace vnáší do procesu komunikace dva „cizorodé prvky“:

- technologický komunikační systém (např. telekomunikační systém) - softwarové aplikace (např. email) Při rozhodování o různých aspektech e-komunikace třeba brát do úvahy skutečnost, že tato je jakoby umístněna v multidimenzionálním prostore, kterého nejdůležitějšími rozměry jsou: makroekonomický vývoj, transparentnost legislativy, kupní síla obyvatelstva a ponuka na trhu – viď. obr. 1.

makroekonomika legislativa

kupní sila stav trhu

technologie Obr. 5.1.: Multidimenzionální prostor e-komunikace Z pohledu logické architektury můžeme v systéme e-komunikace identifikovat následující úrovně: -

úroveň přenosu (analogová síť, ISDN, datové sítě, přepojování kanálů, paketů, QOS) úroveň služeb (e-Mail, streaming, VoIP, POTS, WWW úroveň obsahů (interní/externí databáze, monomediální/multimediální)

použivatelé systému e-komunikace mají naň následující požadavky: -

možnost komunikovat kdykoliv, možnost komunikovat odkudkoliv, možnost komunikovat z čehokoliv. Systém e-komunikace zůstává před použivatelem skrytý (není důvod na to, aby každý

musel vědět, jak tyto technologie fungují) a použivateli se jeví jen jako soubor služeb, z kterých si může vybrat tu která nejlépe uspokojí jeho momentální komunikační potřebu. Z marketingového hlediska se dnes při nabídce služeb využívají dva principielně odlišné přístupy: -

tzv. push přístup, kdy se použivateli „vnucují“ nové služby - např. 3G služby tzv. pull přístup, kdy se služby formují podle požadavek použivatelů - např. e-mail

Přínosy služeb e-komunikace pro zákazníka 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

rychlé splnění potřeb (komunikace, získaní informace, zábava apod.) pohotovost, tj. možnost využít služby kdykoliv, spolehlivost úplnost, zvýšení efektivity (eliminace prostoru) ochrana soukromí, možnost personalizace služby interaktivita (u vybraných služeb) modularita (možnost vyskládat si službu podle potřeby z ponoukaných modulů)

Používáním služeb e-komunikace dnes možno nejen získat konkurenční výhodu před ostatními soutěžiteli ale také dosáhnout zvýšení produktivity.

Členění služeb e-komunikace Podle ITU-T jsou termínem služba označovány telekomunikační možnosti (capabilities), které si zákazník kupuje, anebo pronajímá od poskytovatele služby. Termínem aplikace podle ITU-T označujeme:

- slovo aplikace je použité jako generický termín na reprezentování souboru vlastností, umožňujících spojení komunikace a zpracování dokumentů. Operace, které možno vykonávat pomocí aplikace závisí od použitých pracovních metod a od přidělených práv při zpracovaní dokumentu. Příklady takovýchto aplikací jsou: otevřená výměna zpracovatelných dokumentů, práce na společném dokumente a pod. - soubor aktivit, vykonávaných za účelem reakce na potřeby zákazníků v dané situaci, např. pro účely podnikání, vzdělávání, osobní komunikace anebo zábavy. Implikuje automatické/částečně automatické použití hardwaru/softwaru a může být přístupna lokálně anebo vzdáleným přístupem. V případě vzdáleného přístupu si vyžaduje využití telekomunikačních služeb.

Tradiční členění 1. Základní služby poskytující přenos a zprostředkování základných typů informací, tj. hlasu, textu, dat, nepohyblivých a pohyblivých obrazů. 2. Doplňkové služby doplňují základné služby v tom smyslu, že poskytují komfortnější a uživatelsky příjemnější základní služby (např. zkrácená volba, odkazovač) . 3. Služby s přidanou hodnotou (VAS) ve všeobecnosti umožňují kromě přenosu a zprostředkování informace i její zpracování. 4. Pokročilé (nadstavbové) služby představují novou třídu především multimediálních služeb. Jde o kombinaci doplňkových a VAS služeb. Členění podle ITU Podle doporučení ITU–T I.210 telekomunikační sítě poskytují dvě kategorie služeb: 1. služby přenosu 2. telematické služby Každá z těchto kategorií přitom pokrývá služby základní i doplňkové. V návaznosti na výše uvedeno členění se v doporučení ITU-T číslo I. 211 uvádí následující kategorie služeb: Konverzační služby (Conversational services) Vyhledávací služby (Retrieval services) Služby na odevzdávaní správ (Messaging services) Distributivní služby bez účasti uživatele na řízení (Distribution services without user individual presentation control) Distributivní služby s účastí uživatele na řízení (Distribution services with user 1. 2. 3. 4.

individual presentation control) Členění podle typu informace Jiným členěním služeb je členění podle typu nosiče informace:

1. 2. 3. 4. 5. 6.

textové data audio grafika statické obrazy pohyblivé obrazy členění podle šířky frekvenčního pásma

I když i tradiční členění služeb e-komunikace stále platí, v současnosti se do popředí dostávají nové úhly pohledu na ne a tím i jejich nové členění. Principielně se služby ekomunikace podle šířky frekvenčního pásma, které si vyžadují dělí na: 1. uzkopásmové služby, používajíce rychlosti do 2 Mbit/s 2. širokopásmové služby, využívajíce rychlosti nad 2 Mbit/s. 5. V ostatním čase se zavádí i třetí skupina, tzv. široko-širokopásmových služeb.

História e-komunikácie Problematika e-komunikácie zahrňuje viacero oblastí, predovšetkým oblasť telefónie, počítačov, prístupu k informačným databázam, elektroniky, atď. Počiatky e-komunikácie siahajú až do obdobia objavenia princípu telegrafie v 19. storočí. Míľnikmi na ceste od manuálneho telegrafu k dnešným telekomunikáciám je predovšetkým objavenie telefónu (1876), elektrónky (1906), techniky vzorkovania

signálov a impulzovej kódovej modulácie (1938), objav tranzistora (1948), masové využívanie telefónnej siete na účely diaľkového prenosu dát (60-te a 70-te roky) a nástup Internetu (90-te roky) – obr. 1.11.

telefón 1876 elektró nka 1906

PCM 1938 tranzist or

diaľkov

1948

ý prenos dát 60-te roky

Interne t 90-te

?

roky

3. tisícročie Obr. 1.11.

V predchádzajúcich odstavcoch sme už naznačili, že e-komunikácia má bohatú históriu. Prakticky už starovek poznal ohňové a dymové signály, prostredníctvom ktorých sa správy prenášali na veľké vzdialenosti. Známy je tzv. fakľový ďalekopis, opísaný helenistickým historikom Polybiom nasledovne: Písmená gréckej abecedy sa zoradili do tabuľky, ktorá bola známa vysielacej i prijímacej strane – obr. 1.12.

                       Obr. 1.12.

Pri vysielaní príslušného písmena sa na vysielacej strane vždy ukázali dve skupiny horiacich fakieľ. Počet fakieľ v prvej skupine určoval poradové číslo stĺpca, v ktorom sa dané písmeno nachádza; počet fakieľ v druhej skupine určoval poradové číslo riadku. Tým bola poloha písmena jednoznačne definovaná a prijímacia strana ľahko z tabuľky zistila, o aké písmeno ide. Stredovek bol v oblasti e-komunikácie

dobou temna, ktorá okrem zdokonalenia

mechanického prenosu správ a vysielania dymových signálov z hraníc, na ktorých svätá inkvizícia pálila bosorky, nepriniesla žiadne prevratné objavy. Novovek naopak, sa len tak hemží objavmi. Dnes už považujeme za samozrejmé, že môžeme hovoriť s príbuzným, ktorý je momentálne na druhom konci sveta, že prostredníctvom obrazového spravodajstva sme priamymi pozorovateľmi prírodných katastrof, ukážok ľudského umu i ľudskej hlúposti. Podobne je pre nás samozrejmé, že prostredníctvom vzdialeného prístupu do databáz máme prakticky okamžite k dispozícii informácie, ktoré potrebujeme pri rozhodovaní, riadení ale i zábave.

História telekomunikácií Prvé signály pre komunikáciu tvorili signály, ktoré využívali znamenia pomocou ohňa – Gréci a Rimania

1650

Portugalskí moreplavci objavili, že domorodci v Afrike používajú pre komunikáciu na diaľku bubny

1793

Bratia Chappe (Francúzsko) vybudovali medzi Parížom a Lilli (230 km) telegrafnú stanicu pomocou semaforov; zaviedli tiež pojem „telegrafia a telegram“.

1832

Samuel Morse vynašiel telegrafnú abecedu

1833

C.F. Gauss a W. Weber v Götingen skonštruovali prvý elektromagnetický telegraf, schopný prevádzky (vzdialenosť viac než 1 km)

1837

W.Cooke a Ch. Wheatstone získali patent na telegraf, ktorý fungoval na vzdialenosť 1,5 km.

1838

Bol vo Veľkej Británií vyrobený telegrafný kábel

1841

Ch. Wheatstone vynašiel tlačiareň a navrhol telegrafný systém s časovým multiplexom

1844

Bola vybudovaný prvá telegrafný stanica medzi Washingtonom a Baltimore a v r. 1845 S. Morse odvysielal prvú správu.

1847

Prvý telegraf na našom území, viedol z Viedne cez Brno do Prahy

1850-51

Prvé podmorské káble cez kanál La Manche

1858

12. augusta – prenos prvého telegramu medzi Európou (V. Británia) a Amerikou (USA)

1860

Nemecký učiteľ J.P.Reis skonštruoval prvý elektrický telefón

1865

17. 5. bola v Paríži založená Medzinárodná telegrafná únia, predchodkyňa Medzinárodnej telekomunikačnej únie, jednej z najstarších medzinárodných organizácií z tých, ktoré patria do OSN

1866

Bol položený nový kábel medzi Európou a Amerikou

1870

J. Maxwell formuluje svoju teóriu šírenia elektromagnetických vĺn

1874

Francúz E. Baudot navrhuje rýchlotelegraf

1876

14. 2. A. G. Bell a v ten istý deň aj E.Gray podávajú patent na objavenie telefónu. Patent bol priznaný 7. 3. 1876 G. Bellovi

1878

28.1. bola v New Heaven (USA) sprevádzkovaná prvá miestna telefónna ústredňa (pre 20 účastníkov)

1882

11. 8. bola v dome „U Richtrú“ sprevádzkovaná prvá telefónna ústredňa v Prahe

1884

W. Siemens objavil koaxiálny kábel

1887

O. Heaviside (V. Británia) objavil, že je možné zvýšením indukčnosti vedenia prenášať signály bez skreslenia

1888

H. R. Hertz demonštruje existenciu elektromagnetického vlnenia

1889

Začala medzinárodná telefónna prevádzka medzi Prahou a Viedňou

1892

A. Strowger inštaluje telefónnu ústredňu s krokovými voličmi v La Porte (USA)

1895

7. 7. A. S. Popov predvádza prvý príjmač elektromagnetických vĺn

1896

G. Marconi prihlásil v Londýne patent na bezdrôtový telegraf

1899

A. S. Popov prihlásil patent na rádioprijímač. Prvé káble boli položené v Prahe Srbský vynálezca M. Pupin navrhuje vkladanie indukčnosti do vedenia, aby sa znížil útlm a útlmové skreslenie

1903

Prvá svetová rádiotelegrafná konferencia v Berlíne

1904

Angličan J. A. Fleming objavil elektrónku

1906

Lee de Forest objavil triódu

1908

Američan G. O. Squier a Nemec E. Rubner objavili a spustili prenosy telefónnych hovorov moduláciou nosného kmitočtu

1914

Hustota telefónov na 100 obyvateľov USA 9,7; Kanada 6,5; Veľká Británia 1,7 a Nemecko 1,6

1915

J. N. Reynolds (USA) vynašiel krížový spínač, ktorý však bol uplatnený až v r. 1923

1918

Prvé analógové prenosové systémy boli uvedené do prevádzky medzi Baltimore a Pittsburgom (USA)

1923

Čs. vysielač v Kbelích začína pravidelné vysielanie na vlne 1150 m

1927

Bell Telephone Laboratories uskutočňujú prvé skúšky prenosu televízie

1929

BBC organizuje televízne prenosy

1931

Prvé rádioreléové prenosy vo V. Británií. V r. 1934 uvedenie trasy (Lympne – Saint Inglevert) do prevádzky Začiatok prevádzky rozhlasového vysielača Liblice (120 kW)

1932

Manfred von Ardens skonštruoval televízor s vákuovou obrazovkou

1934

H. S. Black (USA) objavil princíp spätnej väzby a aplikoval ho na telefónne zosilňovače. Armstrong (USA) vykonal skúšky s vysielaním a kmitočtovou moduláciou 1936

V. Británia – prvý radar a tiež skúšky prenosu farebnej televízie Televízne prenosy z olympiády v Berlíne cez koaxiálny kábel do

Lipska 1937 1942

A. H. Reeves (V. Británia) – objavenie PCM modulácie

Na pennsylvánskej univerzite (USA) začal prevádzku prvý elektronický počítač ENIAC

1945

Spisovateľ

A. C. Clark uverejnil články navrhujúce využitie umelých

telekomunikačných družíc pre prenos informácií 1946

10. 5. bol založený n.p. TESLA

H. W. Bode (BTL) vytvoril teoretický základ pre výpočet a konštrukciu korektorov, zosilňovačov a obvodov

1952

1947

Medzinárodná telekomunikačná únia sa stáva zložkou OSN

1948

Objavenie tranzistora – Bardeen, Schockley, Brattain z BTL (USA)

1950

Vydaný čs. zákon o telekomunikáciách

Prvá čs. automatická ústredňa systému P 51 je uvedená do prevádzky v Jindřišské ulici v Prahe 1953

Začatie pokusného vysielania čs. televízie Začalo vysielanie farebnej televízie v systéme NTSC (USA) Dokončenie telefonizácie obcí v Československu

1956

Začatie prevádzky transatlantického podmorského (koaxiálneho) káblu TAT 1 (36 kanálov)

1957

ZSSR vypúšťajú prvé umelé družice zem Sputnik 1, 2

1958

J. S. Kilby z Texas Instruments realizuje prvé integrované obvody – začiatok mikroelektroniky

1961

S. Morris z BTL (USA) začína prevádzku prvej elektronickej ústredne pre 500 účastníkov 1962

Telekomunikačná družica Telstar 1

1963

Prvá tlačidlová číselnica (Stuttgart) W. Bruch v NSR predvádza systém farebnej televízie PAL

Do prevádzky je uvedená medzinárodná koaxiálna magistrála Moskva – Kijev

1964

– Lvov – Krakov – Katovice – Ostrava – Brno – Praha – Drážďany – Berlín Založenie medzinárodnej organizácie Intelsat Vydanie čs. Zákona o telekomunikáciách (doteraz platný) 1965

Early Bird – prvá geostacionárna družica (prenos 240 telefónnych kanálov a 1 televízneho kanálu) Automatická medzimestská prevádzka v relaci Praha – Brno

1966

Vypustenie telekomunikačnej družice Molnija 1 D. Davies (V. Británia) – objav princípu komutácie paketov G. Hockharm a Ch. Kao (V. Británia) navrhli využitie sklenených vlákien pre prenos svetla. V Janove nad Nisou je do prevádzky uvedená prvá čs. telefónna ústredňa

1967

s krížovými voličmi (typu PK 21) 1968

Do prevádzky je uvedený čs. PCM systém KNK 24 (Smíchov –

Radotín) Výstavba dátovej siete s prepojovaním paketov ARPA (USA) 1970

Začatie pravidelného vysielania 2. televízneho programu v ČSFR Cornig Glass (USA) vyrobil sklenné vlákno s útlmom pod 20 dB – začiatok rozvoja optických spojov pre telekomunikácie 1971

M. E. Hoff (USA) skonštruoval prvý mikroprocesor pre firmu Intel

Založenie medzinárodnej sústavy kozmických spojov Intersputnik 1972

Fedin (V. Británia) vynašiel princíp teletextovej služby

1973

9. 5. začalo v ČSFR farebné vysielanie (na 2. programe)

1974

Vo V. Británií overovaná služba view-data (videotex) Do prevádzky uvedená čs. pozemská stanica družicových spojov v Sedlci

1976

ZSSR zriaďuje telekomunikačnú družicovú sieť Moskva s geostacionárnimi družicami horizont Výstavba prvých experimentálnych optických káblov v USA a vo Francúzsku

1979

Verejná služba interaktívneho videotexu (Prestel) je uvedená do prevádzky – Veľká Británia Do prevádzky je uvedený komplex zariadení v uzlovom telefónom obvode Vlašim (digitálny elektronický systém E 10) JVS a Matsushita začínajú výrobu videomagnetofónov systém VHS

1980

Začala prevádzka Ústrednej telekomunikačnej budovy v Prahe a novej medzinárodnej a medzimestskej ústredne (systém AKE 13) Prvé podmorské káble s optickými vláknami

1981

V Japonsku - prezentácia televízie s vysokou rozlišovacou schopnosťou HDTV (1125 riadkov)

1983

Rozvoj verejných rádiotelefónnych (bunkových) sietí Radiocom 2000 (USA) Spustenie prevádzky širokopásmových sietí s optickými káblami Bigfon (NSR)

1984

CCITT vydáva doporučenie pre rozvoj digitálnych sietí s integráciou služieb (ISDN) Do prevádzky je uvedený prvý optický kábel v Prahe

1985

Položený prvý optický podmorský káble V. Británia – Belgicko

1987

Vypustenie družice pre priame šírenie televíznych a rozhlasových programov v pásme

12

GHz

TV-SAT

(NSR),

(Škandinávia) a UNISAR (V. Británia)

TDF-1

(Francúzsko),

TELE-X

3. informačně-komunikační sítě Náš život si již málem nevíme představit bez možnosti sdílet informace kdykoliv s kýmkoliv ať již i je kdekoliv. . Umožňují nám to rozličné typy informačně-komunikačních sítí jež jsou schopny přenášet informace v nejrůznějším tvaru (například řeč, data, text, obraz). Dnes pracuje na světe obrovské množstvo informačně-komunikačních sítí. Největší je ještě stále celosvětová telefonní síť, která má více než 800 milionů uživatelů, takže je bezkonkurenčně největším systémem, jaký kdy člověk vytvořil. I tak ale ještě stále dvě třetiny lidí, kteří dneska chodí po světe v živote netelefonovalo. Aby jsme se věděli lépe orientovat v problematice informačně-komunikačních sítí a mohli je kategorizovat, případně porovnávat, zavedeme si dělení sítí podle následujících hledisek: 1. Podle rozlohy sítě rozlišujeme: -

globální sítě, pokrývající celý kontinent, resp. planetu,

-

rozlehlé (národní) sítě, pokrývající území jednoho státu,

-

metropolitní sítě určené pro jedno město,

-

lokální sítě pokrývající území jednej lokality a 2. Podle typu poskytované služby poznáme dva typy sítí: - specializované (například telefonní, datová), které jsou budovány tak, aby

poskytovali optimální podmínky pro poskytování jednoho typu služby, - univerzální, které si kladou za cíl vytvořit podmínky pro poskytování libovolných služeb. Příkladem je digitální síť integrovaných služeb (po anglicky Integrated Services Digital Network - ISDN. 3. Podle topologie dělíme sítě na sítě typu: - hvězda - obr. 3.1.a, - kruh, resp. smyčka - obr.3.1b - strom - obr. 3.1c, - sběrnice - obr.3.1d,

- společný kanál - obr. 3.1.e, - mřížová (polygonální) - obr. 3.1f.

obr.3.1.a

obr.3.1b

obr.3.1.d

obr.3.1c

obr.3.1.e

obr.3.1f Obr. 3.1: Používané topologie informačně-komunikačních sítí

3.1 Charakteristiky informačně-komunikačních sítí

Při hodnocení kvality sítě jsou z hlediska uživatele důležité především následující parametry:

-

pohotovost sítě,

- spolehlivost sítě,

- bezpečnost přenosu informací v síti,

- cena.

Pojem pohotovost sítě zahrnuje v sobě další dva pojmy: - propustnost a - zpoždění doručení zprávy. Propustností sítě rozumíme jej schopnost úspěšně přenést jistý objem informací (dát) za jednotku času.Jinými slovy jde o schopnost sítě uspokojit naše požadavky ihned, jak je uplatníme. Zpoždění doručení zprávy zas vyjadřuje schopnost sítě pronést zprávu na jej druhý konec do jisté doby. Spolehlivost sítě je schopnost doručit správu adresátu i při stěžených podmínkách, například když část sítě pro poruchu nepracuje. Bezpečnost přenosu je charakteristika, která odráží schopnost sítě doručit správu adresátu bez chyb. Z tohoto pohledu je objektivním kritériem bezpečnosti přenosu chybovost přenosu. Pojem bezpečnost přenosu se však užívá ještě i v jiném smyslu a sice na vyjádření míry ochrany přenášené informace před zásahem nepovolané osoby.

3.2 řízení komunikace v informačně-komunikačních sítích Úlohou informačně-komunikačních sítí je "eliminovat" geografickou vzdálenost uživatelských systémů k ní připojených a vytvořit tak také podmínky, aby výměna informací mezi nimi se jevila stejně, jako kdyby se tyto systémy nacházeli na jednom místě a byli vzájemně přímo propojeny. Při počítačových komunikacích probíhá výměna informací mezi uživatelskými systémy ve většině případů bez účasti člověka, musí komunikaci zabezpečovat

soubor předem dohodnutých řídicích povelů – komunikační protokol. Aby jsme lépe pochopili o co při řízení komunikace v libovolné síti jde, podíváme se na všeobecný model řízení - obr.3.2.

Řídící člen informace

řídící

o stave objektu

povely

vnější

řízený

vplyvy

objekt

vnější vplyvy

Obr. 3.2: Model řízení komunikace v IK síti

Řízení komunikace v IK síti můžeme zabezpečit prostřednictvím vhodného souboru komunikačních protokolů: KP = (protokolové slova, formáty, gramatika)

3.3

Architektury informačně-komunikačních sítí

Většina informačně-komunikačních sítí je kvůli snížení složitosti návrhu a řízení provozu organizovaná, fyzikálně i logicky, jako řad nad sebou ležících úrovní (vrstev). Pod fyzikálním uspořádáním rozumíme skutečné, navenek viditelné uspořádání sítě. Například v klasických telefonních sítích bylo používáno dělení na místní, uzlovou, tranzitní a mezinárodní úroveň . Dnes to je úroveň přístupové sítě, tranzitní sítě a mezinárodní sítě. Toto členění nazýváme fyzickou architekturou sítě. Okrem fyzického uspořádání sítě můžeme ještě mluvit i o jej logickém uspořádání. Logickým uspořádáním rozumíme vnitřní organizaci procesu řízení komunikace, kde v jednotlivých úrovních vykonávají kvalitativně rozdílné činnosti, například vysílání a příjem bitů, kontrola správnosti přenosu a oprava chyb, výběr volné cesty přes síť, atd. Při tomto pohledu na síť mluvíme o logické architektuře sítě. Všeobecný model logické architektury je na obr. 3.3.

uživat

uživat

el

el A

B

n-tá

n-tá

úroveň

úroveň

3.

3.

úroveň 2. úroveň

úroveň 2. 1.

úroveň

úroveň 1. úroveň

fyzické prenosové médium Obr. 3.3: model logické architektury

Logická síťová architektura popisuje přenos informací způsobem "pošli druhé straně" a "vezmi z druhé strany" bez toho, aby jsme museli řešit naraz celý komplex otázek souvisejících s přenosem . Vytvořením logické síťové architektury totiž rozdělíme problém přenosu informací v síti na řad jednodušších, vzájemně nezávislých úloh. Mezinárodní standardizační organizace (ISO) doporučuje při tvorbě architektury respektovat tyto principy:

- Síťová úroveň má byť vytvořena všade tam, kde se vyžadují různé stupně abstrakce řešení problému. - Každá úroveň musí vykonávat přesně definovatelné funkce. - Funkce každé úrovně musí byť zvolená tak, aby respektovala mezinárodní dohovory. - Hranice úrovní mají byť zvolené tak, aby se minimalizovalo množstvo mezi nimi přenášených řídících informací. - Počet úrovní má byť dostatečně veliký na to, aby bylo možno rozlišit funkce, které nemohou být spojeny a dostatečně malý na to, aby architektura zůstala přehledná.

Podle výše uvedených principů byl mezinárodní standardizační organizací ISO vytvořen referenční model síťové architektury pro výměnu informací mezi otevřenými systémy. Jeho podstata je uvedena na obr. 3.4.

uživatel A

aplika

uživatel B

ční

z

aplika

protokol

práva

ční prezen

z

prezen

tační

práva

tační relační

relační

re lace

transp ortní

ok

ortní síťov

síťov

á linko

ká

rá

linko

dato fyzic

p aket

á

vá

bl

transp

bi

fyzic

vá síť

mec

vá ká

t

Obr.3.4: Referenční model síťové architektury

Tento model je označován zkratkou OSI (Open Systems Interconnection) model. .

Telefonní sítě Fixní telefonní sítě dělíme na: - veřejné telefonní sítě,

- privátní telefonní sítě, Veřejná telefonní síť pokrývá obvykle území státu.Každý účastník, připojen k fixní telefonní síti musí byť jednoznačně identifikovatelný. Identifikaci účastníků, resp. přesněji identifikaci

jejich

telefonních přístrojů zabezpečujeme v telefonní síti přidělováním

účastnických čísel. Služba fixního telefonu je celosvětovou v tom smyslu, že musí umožňovat spojení libovolných dvou účastníků z uvedeného počtu bez ohledu na jejich geografickou polohu. Tuto podmínku prakticky nelze splnit centrálním přidělováním čísel účastníkům. Jednak by musel existovat „světový“ úřad na přidělování účastnických čísel a kromě toho takhle vygenerované čísla by byli příliš dlouhé. Proto se v praxi postupuje tak, že každé účastnické číslo má dvě části. Prvá část jednoznačně identifikuje účastníka v rámci jeho místního telefonního obvodu. Toto číslo je potom publikováno v telefonním seznamu. Druhá část čísla je tvořená postupně číslem obvodu, tranzitu a státu do kterého patří. Tato část čísla je v telefonním seznamu uváděna jako směrovací čísla. Tyto jsou samozřejmě vždy stejné pro skupiny účastníků ze stejného obvodu, tranzitu resp. státu. Číslovací plán

je důležitým nástrojem řízení v telefonní síti. Umožňuje nejen

rozlišovat účastníky, ale i rozličné služby, které má účastník k dispozici (např. informace, policie, rychlá pomoc,...) Pro tyto služby jsou vyhrazeny krátké a lehce zapamatovatelné čísla. Další důležitou skutečností je, že telefonní čísla možno seskupovat do kategorií, přičemž pro každou kategorii možno použít jiný tarif. To umožňuje jednoduchým způsobem zpoplatňovat tzv. služby s přidanou hodnotou, kde je poplatek za jejich používání vyšší jako obyčejný poplatek za telefonní hovor.

3.6 Počítačové sítě Na to, aby jsme mohli mluvit o počítačové síti nestačí jen jednoducho propojit určitý počet počítačů přenosovými médii. Pojem počítačová síť v sobě skrývá mnohem víc, především však možnost vzájemného sdílení kapacit jednotlivých počítačů. Počítačová síť tak představuje celek, který má mnohem větší kapacity, jako je prostý součet kapacit jeho jednotlivých prvků. Všeobecně vytvoření počítačové sítě přináší především tyto výhody: 1. zpřístupňuje programy, data a jiné zdroje sítě každému použivatelovi, bez ohledu na jeho polohu. 2. Vytváří vysoko spolehlivý systém, ve kterém výpadek jednoho počítače neohrozí chod celé sítě.

3. Přibližuje počítače k zdrojům dat a tak snižuje nároky na přenosové prostředky. Počítačové sítě tak umožňují použivatelům řešit úlohy, náročné na čas i kapacitu pamětí, vytvářet informační systémy různého typu, rezervační systémy, atd. Dnes se za nejznámějšího představitele počítačové sítě všeobecně považuje internet. V skutečnosti je internet již něco víc - je to konglomerát velikého počtu vzájemně propojených sítí při dodržení určitých základných pravidel komunikace. Nejen v internetu, ale prakticky ve všech počítačových sítích se komunikace odehrává mezi tzv. entitami, nacházejícími se ve dvou, resp. vícerých systémech. Termínem entita označujeme jakýkoliv objekt, schopný vysílat anebo přijímat informace. Entitou je například aplikační program, systém řízení databáze, prostředky elektronické pošty, program na přenos souborů, terminál a podobně. Na druhé straně systémem v tomto kontextu rozumíme fyzicky rozlišitelný objekt, který v sebe zahrnuje jednu anebo několik entit. Příklady systémů jsou počítače, snímače různých fyzikálních veličin, terminály. Ne omylem jsme terminál uvedli jako příklad systému i entity. V některých případech je totiž možné ztotožnit systém s entitou. Komunikace mezi dvěma entitami je řízena protokolem. Počítačová síť je dnes schopná poskytovat dva odlišné druhy služeb přenosu: 1. Služby orientované na spojení (po anglicky connection oriented services), při kterých se mezi zdrojem informace a jej příjemcem nejdříve vytvoří spojení a až potom se po něm přenášejí informace. 2. Doručovatelské služby (po anglicky connectionless services) při kterých se nevyžaduje předchozí vytvoření spojení mezi odesílatelem a adresátem. Příkladem takovéto služby je elektronická pošta. V minulosti v informačně-komunikačních sítích převládali služby, orientované na spojení, dnes hrají prím doručovatelské služby. Při službách, orientovaných na spojení třeba vytvořit mechanizmus řízení spojení, který zabezpečí:

- vytvoření spojení, - přenos informace,

- zrušení spojení. Pří doručovatelských službách odpadá nutnost vytváření spojení a jeho následné rušení. V případe, že daná entita může komunikovat s více jako jednou entitou (například v sítích se společným kanálem), třeba, aby existovala možnost jednoznačně identifikovat každou entitu. Pro tento účel se v počítačových sítích používá přidělování jmen, adres

a cest jednotlivým entitám. Jméno specifikuje samotní entitu, adresa určuje její polohu a cesta určuje, jako, resp. kudy se k ní přistupuje.

Lokální počítačové sítě Privátní síť je obvykle daleko menší i co do počtu použivatelů, i co do velikosti. Místo uzlů a propojovacích vedení se v privátních sítích využívá princip tzv. společného kanálu, ke kterému jsou připojený všichni použivatelé - obr. 3.7.

spoločný přenosový kanál

P

P

P

Obr.3.7: Síť se společným kanálem

Typickým příkladem privátní sítě jsou lokální počítačovéh sítě (po anglicky LAN Local Area Network). Kromě společného kanálu se v těchto sítích používají i další uspořádání, zejména kruh a sběrnice.

3.7 Principy propojování v sítích

Propojovací uzly v informačně-komunikačních sítích mají za úkol zabezpečit, aby se informace od použivatelů dostali na místo svého určení. Propojovací uzel může pracovat jedním z následovních způsobů: - s propojováním kanálů, - s propojováním zpráv, - s propojováním paketů.

3.7.1 Princip propojování kanálů Princip propojování kanálů je znám z klasické telefonní sítě. Mezi použivateli, kteří chtějí komunikovat se vytvoří na celou dobu spojení fyzický spoj, po kterém se můžou přenášet jenom zprávy od použivatelů, pro kterých byl vytvořen.

3.7.2 Princip propojování zpráv Přincíp propojování správ bol znám již v 19. století, kdy se využíval při telegrafních přenosech. Jednotlivé propojovací uzly sítě jsou mezi sebou propojeny rychlými pevnými spoji, po kterých se přenáší zprávy mezi různými účastníky. Každá zpráva začíná adresou, která určuje, komu je určená. V současnosti se prakticky nepoužívá.

3.7.3

Princip propojování paketů

Dnes v IK sítích mezi sebou komunikují stroje, takže je možné informaci rozdělit na bloky konstantní délky , tzv. pakety. Paketem nazýváme soustavu prvků, která se zpracovává pro účely směrování v síti jako celek. Každý paket je v propojovacích uzlech přijat, zaznamenán do paměti a opět vyslán do požadovaného směru. Propojování paketů se vyznačuje následovními vlastnostmi: 1. Mezi komunikujícími účastníky není vytvořen fyzický kanál, který by byl vyhrazen jenom jim. 2. Přenosová kapacita, která je přidělena dvojici účastníků, závisí od velikosti momentálního zatažení sítě.

Porovnání vlastností výše uvedených troch způsobů propojování je uvedené na obr. 3.11.

Obr. 3.11: Porovnání metod propojování Vidíme, že nejlépe z pohledu zpoždění doručení informace vychází propojování paketů.

3.8 Rozhraní v IK sítích Pojem rozhraní je v IK sítích používán ve dvou různých kontextech: - jako dělící čára mezi dvěma kvalitativně různými procesy, které prebíhají ve dvou sousedních vrstvách referenčního modelu OSI - obr. 3.12a . - jako dělící čára mezi fyzickými zařízeními - obr. 3.12b V prvním případe jde o rozhraní, přes které komunikují logické objekty, V druhém případe jde o rozhraní, přes které komunikují zařízení.

Obr. 3.12a: Rozhraní jako dělící čára mezi sousedními úrovněmi OSI Obr. 3.12b: Rozhraní jako dělící čára mezi zařízeními Význam rozhraní spočívá v tom, že představuje standardizované ukončení určitého logického, anebo fyzického objektu. To pak umožňuje , aby se navzájem různé objekty mezi sebou domluvili, i když je jejich vnitřní struktura úplně odlišná. Jinými slovy, základní myšlenkou, která je za zavedením standardizovaných rozhraní je poznání, že na to, aby si určitý objekt rozuměl se svým okolím postačí definovat společný soubor příkazů a pravidel jejich používání. Samozřejmě pro rozličné prostředí je nutno definovat rozličné rozhraní.

Digitalizace Možných výkladů pojmu „digitalizace“ je vícero. Digitalizaci můžeme chápat jako proces vytváření digitálního obrazu, jako transformaci analogové veličina na veličinu digitální, jako změnu způsobu fungování společnosti, jako řízený proces zpřístupňování kulturního dědictví apod. Digitalizaci můžeme zkoumat z pohledu teoretických principů, technologického postupu, organizace procesu, finančních nákladů atd. Principiálně existují dva typy digitálních děl: a. digitální díla, které již vznikly v digitální podobě Příklady takových děl: - Literární dílo, vytvořené pomocí textového editoru, - E-kniha, - Digitální audio dílo (např. hudební nahrávka), - Digitální audiovizuální dílo (např. videozáznam na DVD), - Multimediální dílo (např. prezentace obsahující text, grafy, animace, zvuky a pohyblivé obrazy), - Počítačové umění (díla vytvořená s využitím speciálních grafických programů), - Počítočový program, - Atd.. b. digitální díla, vzniklé digitalizací původních děl, zachycených na nedigitálních médiu Příklady takových děl: - Oskenované literární dílo, původně zaznamenány na papírovém nosiči (a eventuálně převedeny do ASCII znaků pomocí programu na rozpoznávání písmen), - Digitální fotografie malby, - Trojrozměrný sken trojrozměrného díla (např. busty, sochy, stavby), - Digitální přepis analogové audio nahrávky (např. záznam na magnetofonové pásce nebo gramofonové desce), - Digitální přepis audiovizuálního díla (např. filmu zaznamenaného na celuloidové nosiči, nebo videa zaznamenaného na magnetofonovou pásu), - Digitalizovaná fotografie, původně zachycena na fotografickém papíře, - Atd.. Definice pojmu „digitalizace“

Když pátráme po definici pojmu „digitalizace“ zjistíme, že možných výkladů je vícero. Pro ilustraci tohoto tvrzení si uvedeme klíčové definice z anglických on-line slovníků a definice z českých odborních textů a oficiálních dokumentů: • • •

• •

Digitization - The process of creating a digital image; the process of creating a digital image and then presenting it on a computer, local area network or the Internet. Digitization - The process of translating data into digital form (binary coded files for use in computers).Scanning images, sampling sound, converting text on paper into text in computer files, all are examples of digitization. Digitization or computerization, refers to the shift to a society where computers are ubiquitous; to carry out, control, or conduct by means of a computer. (zdroj: http://www.thefreedictionary.com/digitisation) Digitalizace je konverze obsahu dokumentů v tradiční podobě (tedy na analogovém médiu)do digitální podoby. Informace může být ve formě textové, obrazové, zvukové, audiovizuální popřípadě ve všech jejich kombinacích. Digitalizace je převod vybraných měřitelných fyzikálních veličin digitalizovaného objektu do numerických hodnot, jejich kódování a uložení za účelem pozdějšího vygenerování jiných fyzikálních veličin s cílem umožnit pozdějšímu uživateli fyziologické vjemy nahrazující přímé vnímaní original. (zdroj: Psohlavec, Stanislav. Digitalizace – co tím myslíte?. Ikaros [online]. 1999, roč. 3, č. 11. [cit. 2009-10-

27]. Dostupný na World Wide Web: . ISSN 1212-5075.)

Můžeme tedy říci, že digitalizace je: - Fenomén, formující podobu současné společnosti, - Aktivita na záchranu kulturního dědictví, - Proces transformace způsobu vysílání masmedií, - Technologický proces vytváření digitální kopie k analogovému originálu,

1.1 Digitalizace jako fenomén formující podobu společnosti Jedním z klíčových fenoménů formujících charakter společnosti v novověku je stav technologií. Objev parního stroje dal nejen vzniknout továrnám, ale taky způsobil migraci obyvatelstva z venkova do měst a následně také změnu charakteru společnosti. Parním strojem dneška jsou informačně-komunikační technologie. 1.1.1 Digitální pracoviště Bez ohledu na typ pracoviště, kde člověk pracuje, je obklopen digitálními technologiemi: V bance, pojišťovně, na letišti, nádraží, atd. se využívají počítače, digitální přenosy dat, digitální informační systémy, různé automaty apod. Práce z domu přechází ze stránek časopisů do reality a dnes již značné procento zaměstnanců zapíná svůj počítač ne ve firmě, resp. Instituci, ale ve své domácí pracovně.

Dnešní doba si kromě individualit vyžaduje i týmovou práci. IKT vytvořili podhoubí pro tzv. kolabolativní formy práce, kde víc pracovníků sdílí společný digitální pracovní prostor, včetně digitálních knihoven, blogů, wiki a digitální komunikace. 1.1.2 Digitální domácnost Evropská unie ve svých dokumentech rámcujících principy fungování tzv. informační, resp. znalostní společnosti připisuje klíčovou roli připojení domácností k internetu. To má umožnit nejen přístup k různým typům (digitálních) informací, ale také digitalizaci procesů státní správy, samosprávy, zdravotnictví, policie, atd. Cílem je zlepšení informovanosti obyvatelstva, odstranění duplicitních aktivit, zvýšení efektivnosti a transparentnosti fungování orgánů a institucí. Digitalizace v domácnosti však jde dále. Obydlí nám střeží digitální kamery, napojené na digitální poplachový systém, pohodu v domácnosti zabezpečuje digitální řízení systému vytápění, o zábavu se postará digitální domácí kino. To vše je stále jenom povrch ledovce. Do větší hloubky dávají nahlédnout Japonci, kteří zavádějí do domácnosti tzv. „pet roboty“, které dokáží číst děcku pohádky, dávkovat a podávat léky nemocné pani domácnosti, servírovat nápoje při domácí párty apod. 1.1.3 Digitální vzdělávání Heslo „e-learning“ je již dlouho a dostatečně známo. Často se ale interpretuje příliš úzce, jenom jako inovace forem vzdělávání. Ve skutečnosti digitální vzdělávání v sobě ukrývá potenciál revoluce. Revoluce v tvorbě a dostupnosti vzdělávacích materiálů, revoluce v jejich komunikaci, revoluce ve vztahu učitel – student apod. 1.1.4 Digitální svět Matkou globalizace je digitalizace všech oblastí lidské činnosti a jejím otcem internet. Podle Mc Luhana se svět, díky „elektrickým mediím“ stal jednou globální vesnicí, kde všichni vědí všechno o všem, co se ve světe stane.

1.2 Digitalizace jako aktivita na záchranu kulturního dědictví 1.2.1 Digitalizace kulturního dědictví Digitalizací kulturního dědictví rozumíme proces vytváření digitálních reprezentací původně nedigitálních děl, resp. předmětů kulturního, intelektuálního a vědeckého dědictví. Tento proces zahrnuje následující aspekty: a. technologický aspekt, zaměřený na výběr a provoz digitalizačních zařízení, b. organizační aspekt, zaměřený na řízení procesu digitalizace (řízení kompetencí, lidských zdrojů, financí, řízení přístupu k dílům, řízení dlouhodobého uchovávání děl) c. právní aspekt, zaměřený na řešení otázky autorského práva, nákupu a prodeje licencí k autorským dílům, d. společenský aspekt, zaměřený na prezentaci kulturního dědictví v zahraničí, pěstování kulturních hodnot, podporu vzdělávání a pod.

e. politický aspekt, zaměřený na podporu a zachování národní identity. Při realizaci projektu digitalizace třeba počítat se čtyřmi typy činností: - Restaurování originálů děl - hlavně u starších dokumentů je třeba počítat s tím, že před jejich digitalizací bude třeba jejich zrestaurovat tak, aby se manipulací (např. obracením stran v knize) nezničili, - Vlastní digitalizace - vytvoření digitální repliky díla ve zvoleném formátu a se zvolenou rozlišovací schopností, - Tvorba metadat a katalogizace - aby nevzniklo smetisko digitálních děl třeba ke každému přiřadit standardní metadata, - Technologická podpora. Jednou z nejdůležitějších otázek, které je třeba před zahájením vlastní digitalizace zodpovědět, je "Co a v jakém pořadí digitalizovat?" Při hledání odpovědi na tuto otázku je třeba vzít v úvahu: - Společenskou hodnotu daného díla / předmětu, - Společenský přínos zavedení digitální reprezentace daného předmětu, - Dostupnost originálu, - Možnost vypořádání autorských práv, - Technologickou náročnost procesu digitalizace a kvalitu výsledků, - Časovou trvanlivost originálu.

Více informací o procesu výběru objektů digitalizace je uvedených např.. na: Selection Criteria for Digital Imaging Projects Guidelines for Selection Selection for Digitizing: A Decision-Making Matrix Assessment Criteria for Digitization University of California Selection Criteria for Digitization

http://www.clir.org/pubs/reports/hazen/pub74.html

1.2.2 Kategorie děl, které přicházejí v úvahu pro digitalizaci - Literární díla, - Dramatické díla (záznamy), - Hudební díla (záznamy), - Obrazy, malby, grafika a pod., - Audiovizuální díla (video, TV, film), - Zvukové záznamy, - Architektonická díla, - Předměty kulturního dědictví přicházející v úvahu pro nepřímou digitalizaci (např. přes. digitální fotografie, animace), kde originály zpravidla nemají charakter autorského díla: - Architektonické památky, - Patenty, vynálezy, - Intelektuální dědictví (lidová kultura, věda, lidová tvořivost) Část těchto předmětů, které nemají povahu autorského díla bude pro digitalizaci dostupná pouze přes fotografie, zpěvníky, video záznamy a pod., Které již mohou být chráněny autorským právem. Rozhodujícím kritériem zde je, zda jde o tvůrčí zpracování myšlenky, nebo jen o dokumentování. Např. fotografie, která je reprodukcí obrazu slunečnic malíře Van Gogha není autorským dílem, koláž fotografie stejného obrazu a fotografie jiného předmětu už je autorským dílem, protože má v sobě tvůrčí prvek.

Při úvahách o budoucnosti knihoven se digitalizace často uvádí jako jeden z argumentů pro zánik tradičních knihoven. Když vezmeme do úvahy primární roli knihoven, tj. zajistit přístup k informacím pro širokou veřejnost, pak můžeme konstatovat, že digitalizace působí spíše ve směru podpory existence knihoven: zlepšuje dostupnost informací a rozšiřuje jejich ponuku. Proto namísto vytváření katastrofických scénářů je na místě spíše diskuse o transformaci podoby tradičních knihoven. Zatím se, povedla zachování tradiční podoby tzv. „kamenných“ knihoven, rýsují dvě nové podoby:

1. Digitální knihovny, 2. Hybridní knihovny.

1.3

Digitální knihovna Digitální knihovnou (někdy též označovanou termínem „virtuální knihovna“ anebo

„elektronická knihovna“

se dnes ve všeobecnosti rozumí kombinace specifického typu

informační

informačního

služby

a

zdroje,

který

je

dostupný

prostřednictvím

telekomunikačních sítí. Fyzické zapůjčování dokumentů je nahrazeno dálkovým přístupem k nim.

Zatím neexistuje jediná, komplexní definice pojmu „digitální knihovna“. Parciální

definice vždy zdůrazňují jistý úhel pohledu – například přes optiku IKT, informační vědy, anebo řízení: IKT pohled: (digitální knihovna je) Spravovaná sbírka informací spolu s odpovídajícími službami, přičemž informace jsou uloženy v digitální podobě a jsou dostupné prostřednictvím sítě. (1) Informační věda: (digitální knihovna je) Integrovaný systém zahrnující soubor elektronických informačních zdrojů a služeb umožňující získávání, zpracovávání, vyhledávání a využívání informací

v

tomto

systému

uložených.

Digitální

knihovny

jsou

zpřístupňovány

prostřednictvím počítačových sítí. Účelem budování digitální knihovny je poskytnout uživatelům možnost jednotného přístupu k digitálním anebo digitalizovaným dokumentům, případně i k sekundárním informacím o tištěných primárních zdrojích, uložených ve fondu knihovny. (2) Řízení: Organizace, které poskytují zdroje (včetně specializovaného personálu) umožňující provádět výběr, strukturování a zpřístupnění sbírek digitálních prací, tyto práce dále distribuovat, udržovat jejich integritu a dlouhodobě uchovávat – a to vše s ohledem na snadné a ekonomické využití určitou komunitou nebo množinou komunit uživatelů.(3)

(1) ARMS, W. Y. Digital Libraries. Cambridge : MIT Press, 2000. ISBN 0-262-01880-8. (2) KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. [cit. 2009-10-20]. Praha: Národní knihovna České republiky, 2003. Dostupné z URL: (3) Digital Library Federation: A working definition of digital library [online], 1998, [cit. 2009-10-20].. Dostupné z URL: < http://www.diglib.org/about/dldefinition.htm >. Digitální knihovna se od tradičné knihovny liší následovnými atributy: -

-

Vzdálený přístup k digitálním dokumentům přes IKT sítě, Dokumenty v digitální formě, Možnost strojového zpracování (metadat i dokumentů) Atomizace dokumentu až na úroveň elementárního digitálního objektu, Možnost síťového propojení informačních zdrojů, Charakter dokumentů – kromě tradičních dokumentů může digitální knihovna nabízet i hry, dokumenty komerční (podnikové) sféry, www stránky, dokumenty síťových sociálních skupin, audio/video/multimediální dokumenty, atd, Možnost interaktivního přístupu. Dále, v digitálních knihovnách vystupují do popředí požadavky na:

-

Stálost dokumentů: digitální dokument může být na jedné straně prakticky nepřetržitě modifikován a na druhé straně kdykoliv vymazán. Původ dokumentu: je důležité zajistit autenticitu a důvěryhodnost dokumentu, Identifikace dokumentu: jeho lokalizace v prostoru digitálních dokumentů a zdrojů, Kontext: s čím vším je dokument vázán a, eventuelně, jak byl vytvořen (např. kompilací/indikací více dokumentu) Ochranu autorských práv: tzv. Digitální řízení autorských práv.

1.3.1 Příklady netradičních digitálních knihoven Internet Pubic Library [cit. 2009-10-20].. Dostupné z URL: < http://www.ipl.org/ > the

argus

Clearinghouse

[cit.

2009-10-20]..

Dostupné

z

Inomine , [cit. 2009-10-20].. Dostupné z URL:

URL:

1.4

Hybridní knihovna

Jako napovídá její název, jde o kombinací tradiční a digitální knihovny. Její vznik byl stimulován těmito faktory: Změna paradigma přístupu k informačním zdrojům (od fyzické návštěvy knihovny k virtuální návštěvě) 2. Změna formy dokumentů (od papírových na digitální) 3. Změna ve způsobu zpřístupnění informací (od lokálního k vzdálenému – síťovému) 4. změna formy informací (od textové k vizuální/multimediální) 1.

Hybridní knihovna si klade za cíl optimálně využít přednosti klasické knihovny (soukromí studovny, personální obsluha) a digitální knihovny (online přístup, širší sortiment služeb, širší ponuka dokumentů) a zárod eliminovat jejich úzká místa (tradiční knihovny: vysoké provozní náklady, potřeba fyzické návštěvy, digitální knihovny: neosobní přístup, nedořešena autorská práva)

Příloha A: definice pojmu „digitální knihovna“ "The new digital libraries will have features not possible in traditional libraries, thereby extending the concept of library far beyond physical boundaries. They will provide innovative resources and services. One example is the ability to interact with information: rather than presenting a reader with a table of numbers, digital libraries allow users to choose from a variety of ways to view and work with the numbers, including graphical representations that they can explore. With the extensive use of hypertext links to interconnect information, digital libraries enable users to find related digital materials on a particular topic." (2001 PITAC Report, "Digital Libraries: Universal Access to Human Knowledge", p. 3) 2. "Digital libraries are organizations that provide the resources, including the specialized staff, to select, structure, offer intellectual access to, interpret, distribute, preserve the integrity of, and ensure the persistence over time of collections of digital works so that they are readily and economically available for use a by a defined community or set of communities." (Digital Library Federation) 3. "Digital libraries are complex data/information/knowlege (hereafter information) systems that help: satisfy the information needs of users (societies), provide information services (scenarios), organize information in usable ways (structures), 1.

4.

5.

6.

7.

manage the location of information (spaces), and communicate information with users and their agents (streams)." (Edward A. Fox, July 1999, according to 5S Framework) "Digital library work occurs in the context of a complex design space shaped by four dimensions: community, technology, services and content" (Gary Marchionini and Edward A. Fox, "Progress toward digital libraries: augmentation through integration", pp. 219-225, guest editors' introduction to "Progress Toward Digital Libraries", eds. Gary Marchionini and Edward A. Fox, Special Issue, Information Processing & Management, 35(3), May 1999.) "The field of digital libraries deals with augmenting human civilization through the application of digital technology to the information problems addressed by institutions such as libraries, archives, museums, schools, publishers and other information agencies. Work on digital libraries focuses on integrating services and better serving human needs, through holistic treatment irrespective of interface, location, time, language and system. Although substantial collections may be created solely for the use of individuals, we consider sharable resources one of the defining characteristics of libraries. Libraries connect people and information; digital libraries amplify and augment these connections." (Gary Marchionini and Edward A. Fox, "Progress toward digital libraries: augmentation through integration", Information Processing & Management, 35(3):219-225, May 1999.) For a thoughtful discussion of definitions, approaches, and community perspectives on "digital libraries" see "What are digital libraries? Competing visions" by Christine L. Borgman, pp. 227-244, in "Progress Toward Digital Libraries", eds. Gary Marchionini and Edward A. Fox, Special Issue, Information Processing & Management, 35(3), May 1999. "The Digital Library is: o The collection of services o And the collection of information objects o That support users in dealing with information objects o And the organization and presentation of those objects o Available directly or indirectly o Via electronic/digital means." (The Scope of the Digital Library, Draft Prepared by Barry M. Leiner for the DLib Working Group on Digital Library Metrics, 1998)

"Digital library is a concept that has different meanings in different communities. To the engineering and computer science community, digital library is a metaphor for the new kinds of distributed data base services that manage unstructured multimedia data. To the political and business communities, the term represents a new marketplace for the world's information resources and services. To futurist communities, digital libraries represent the manifestation of Wells' World Brain. The perspective taken here is rooted in an information science tradition." (Research and Development in Digital Libraries by Gary Marchionini, 1998) 9. "an organized data base of digital information objects in varying formats maintained to provide unmediated ease of access to a user community, with these further characteristics: - an overall access tool (e.g. a catalog) provides search and retrieval capability over 8.

10.

11.

12.

13.

14.

15.

the entire data base; - organized technical procedures exist through which the library management adds objects to the data base and removes them according to a coherent and accessible collections policy." (Peter Graham, Rutgers University Libraries, 1997) "Digital libraries are a set of electronic resources and associated technical capabilities for creating, searching, and using information. In this sense they are an extension and enhancement of information storage and retrieval systems that manipulate digital data in any medium (text, images, sounds; static or dynamic images) and exist in distributed networks. The content of digital libraries includes data, metadata that describe various aspects of the data (e.g., representation, creator, owner, reproduction rights), and metadata that consist of links or relationships to other data or metadata, whether internal or external to the digital library. (1996 UCLA-NSF Social Aspects of Digital Libraries Workshop) Digital libraries are constructed -- collected and organized -- by a community of users, and their functional capabilities support the information needs and uses of that community. They are a component of communities in which individuals and groups interact with each other, using data, information, and knowledge resources and systems.In this sense they are an extension, enhancement, and integration of a variety of information institutions as physical places where resources are selected, collected, organized, preserved, and accessed in support of a user community. These information institutions include, among others, libraries, museums, archives, and schools, but digital libraries also extend and serve other community settings, including classrooms, offices, laboratories, homes, and public spaces." (1996 UCLA-NSF Social Aspects of Digital Libraries Workshop) "Systems providing a community of users with coherent access to a large, organized repository of information and knowledge." (Clifford Lynch, 1995) "systems providing a community of users with coherent access to a large, organized repository of information and knowledge. This organization of information is characterized by the absence of prior detailed knowledge of the uses of the information. The ability of the user to access, reorganize, and utilize this repository is enriched by the capabilities of digital technology" (adapted from Interoperability, Scaling, and the Digital Libraries Research Agenda, report of the 1995 IITA DL Workshop) "A library that has been extended and enhanced by the application of digital technology. Important aspects of the digital library that may be extended and enhanced include : - Collections of the library - Organization and management of the collections - Access of the library items and the processing of the information contained in the items - Communication of information about the items " (Terry Smith, UCSB, 1995) "The generic name for federated structures that provide humans both intellectual and physical access to the huge and growing worldwide networks of information encoded in multimedia digital formats." (The University of Michigan Digital Library: This Is Not Your Father's Library, Bill Birmingham, 1994)

"A digital library is a distributed technology environment which dramatically reduces barriers to the creation, dissemination, manipulation, storage, integration, and reuse of information by individuals and groups." (Edward A. Fox, editor, Source Book on Digital Libraries, 1993, pg. 65) 17. "A digital library is a machine readable representation of materials which might be found in a university library together with organizing information intended to help users find specific information. A digital library service is an assemblage of digital computing, storage, and communicate machinery together with the software needed to reprise, emulate, and extend the services provided by conventional libraries based on paper and other material means of collecting, storing, cataloging, finding, and disseminating information." (Edward A. Fox, editor, Source Book on Digital Libraries, 1993, pg. 65) 16.

Kontrolní otázky 1. Jako je definován pojem „digitální knihovna? 2. Jako je definován pojem „hybridní knihovna?

Náměty na zamyšlení -

Jakou podobu bude mít knihovna budoucnosti? Jaké jsou negativa digitální knihovny? Co přinese digitalizační iniciativa firmy Google?

1.5 Teoretické základy převodu analogové veličiny na digitální 1.5.1 Definice

Spojitá veličina Za spojitou veličinu považujeme veličinu, která může nabývat nekonečné množství hodnot. Diskrétní veličina Za diskrétní veličinu považujeme veličinu, která může nabývat jen konečné množství hodnot. Kvantování Kvantováním nazýváme proces diskretizace spojité veličiny. Signál

Signálem (z latiny signalis = dávat znamení) nazýváme znamení, které má určitý význam, vyjádřen nejčastěji elektrickou, optickou, akustickou nebo mechanickou formou. 1.5.2 Signály Abychom informace mohli dostatečně zhodnotit, potřebujeme je mít k dispozici ve správném čase a na správném místě. Řečeno jinými slovy, informace je třeba přenášet. V současnosti přenos informací zprostředkovávají komunikační sítě, pro zpracování informací se v převážné míře využívají počítače. Vzájemným propojením komunikačních sítí a prostředků výpočetní techniky vytvořil nový fenomén, který bude významně ovlivňovat život lidské společnosti v příštím desetiletí. Jedním z důsledků tohoto propojení je digitalizace manipulace s informacemi. Digitální zpracování a digitální přenos informací mají oproti analogovému zpracování a přenosu celou řadu odlišností. Tyto odlišnosti vyplývají jednak z podstaty analogových a digitálních nosičů informace (v současnosti jsou nositeli informace nejčastěji elektrické a optické signály) a jednak ze změn charakteristik zdroje resp. příjemce informací. Tato kapitola je věnována popisu signálů a jejich vlastností. Signálem nazýváme fyzikální ztvárnění zprávy, nesoucí informaci. Signál je určen svými parametry: - Amplitudě, - Frekvencí, - Fází. Vlastnosti signálů můžeme zkoumat buď v časové oblasti, nebo ve frekvenční oblasti.

Člověk i stroj zpracovávají signály ze svého okolí. Jde přitom buďto o signály spojité, nazývané taky analogovými, jako jsou např. akustické vlny, vyvolané řečí, resp. Hrou na hudební nástroj, anebo signály diskrétní, jako např. používání tří různých barev na semaforu. Z hlediska teorie je spojitým signálem jenom amplitudě (obr.3.1a).

signál, který je spojitý v čase i

Matematickým modelem analogového signálu v časové oblasti je matematická funkce anebo mnohočlen, např. matematickým modelem nejjednoduššího analogového signálu, který je nazývaný harmonickým signálem, je funkce A.sin( t +fo), kde A je amplituda, f frekvence, t čas a fo počáteční fáze signálu. Diskrétní signál Diskrétní signál může teoreticky být trojakého typu: 1. Spojitý v čase, diskrétní v amplitudě (obr.3.1b). 2. Diskrétní v čase, spojitý v amplitudě (obr.3.1c). 3. Diskrétní v čase i amplitudě (obr.3.1d).

Obr. 3.1a,b,c,d Signál spojitý v čase a diskrétní v amplitudě je nejčastěji se vyskytujícím signálem v diskrét-ních přenosových systémech. Specifickým případem signálu spojitého v čase a skrytého v amplitudě je binární signál, přenášený diskrétními systémy (obr.3.2). Naopak signál diskrétní v čase i v amplitudě je používán v matematických modelech diskrétních systémů a při reprezentaci dějů, probíhajících v číslicových počítačích. Proto tento typ signálu bývá označován jako "čistý" digitální signál, nebo "skutečně" digitální signál. Na rozdíl od analogového signálu je tento signál definován pouze v diskrétních časových okamžicích. Nemůžeme proto tvrdit, že mimo nich má nulovou hodnotu.

Obr.3.2 Matematickým modelem digitálního signálu v časové oblasti je posloupnost čísel ..., x(t-2), x(t-1), x(t0), x(t1), x(t2), ...

1.5.3 Vzorkování signálů Analogové a digitální signály tvoří dvě izolované, do sebe uzavřené třídy. Existuje však téměř nesčetným počet příkladů, kdy analogový signál měníme na diskrétní, který určitým způsobem zpracujeme a pak opět změníme na analogový. Z pohledu na analogový a diskrétní signál je hned jasné, že pokud chceme zajistit možnost převodu A / D, D / A nemůžeme při převodu analogového signálu na digitální postupovat podle libosti. Snadno by se totiž mohlo stát, že vzdálenost sousedních prvků získaného digitálního signálu by byla příliš velká na to, aby se z nich dala zpětně zrekonstruovat jeho původní analogová podoba (obr. 3.3). Naopak, pokud by tato vzdálenost byla příliš malá, museli bychom zpracovávat zbytečně velký počet hodnot digitálního signálu. Proces změny analogového signálu na digitální

nazýváme

vzorkováním.

Model procesu vzorkování je znázorněn na obr.. 3.4. Analogový signál m (t) násobíme posloupností

jednotkových impulsů, takže výstupní signál má nulovou hodnotu ve všech

časových okamžicích, kromě těch, ve kterých se vyskytují jednotkové impulsy. V těchto okamžicích se hodnota výstupního signálu rovná okamžité hodnotě vstupního signálu.

Obr.3.3

obr.3.4

Opět

bez

dokazování

si

povíme,

že

nutnou

podmínkou

pro

zajištění

rekonstuovatelnosti analogového signálu je, aby vzdálenost sousedních vzorek t v digitálním signálu byla

1 t <=

---- , 2Fm

kde Fm je nejvyšší frekvence, obsažena ve vzorkovaném analogovém signálu. Výše uveden vztah je známy jako Shannon-Kotělnikovova teoréma. Je důležité si uvědomit, že vzorkovací frekvence fV musí být minimálně dvojnásobná oproti frekvenci Fm. Vzorkovací frekvence fV = 2Fm je v literatuře označována jako Nyguistova frekvence.

1.5.4 Skenování Digitalizace knihovnických dokumentů se nejčastěji realizuje skenováním. Při skenování dochází k transformaci analogové předlohy (tištěný text, obrázek) do digitální podoby. Termín skenování byl do češtiny převzat z anglického slova scan jehož původní význam je „pečlivě prohlížet“ (viď anglicko-český slovník). Při skenování se na předlohu jakoby položil rastr, který vytvoří obraz v tvaru sítě tzv. pixelů (z anglického „picture element“). Pixel je při skenování

nejmenší jednotkou, která

nese informaci o barvě. Kvalita nasnímaného obrazu po skenování je determinována právě počtem pixelů v rastru.

Skenery se dělí podle různých hledisek (princip skenování, konstrukce skeneru, kvalita, cena). Důležité je rozdělení na 2D a 3D skenery. Základní parametry skenerů 1. Rozlišení Parametr rozlišení určuje kvalitu

naskenovaného obrázku. Rozlišením rozumíme

číslo, udávající počet obrazových bodů na délkovou jednotku. Udává se v jednotkách dpi ( z anglického dots-per-inch, český překlad „bod na palec“). Dnes používané skenery běžně pracují s rozlišením 600 dpi, jsou ale schopny dosáhnout rozlišení až do 9600 dpi. V praxi se rozlišení volí jako kompromis mezi kvalitou výsledku, délkou doby zpracování a velikostí výsledného souboru. 2 Barevná hloubka Skenování může být nastaveno jako černobílé anebo barevné. Parametr barevná hloubka určuje počet barev, které skener dokáže rozlišit – viď tabulka. výstup

Počet bitů

Počet barev

černobílý

1

2 (černá/bílá)

Odstíny šedé

8

256

(odstínů

šedé) Barevný, 8 bit

8

256

Barevný, 16 bit (high color)

16

65 536

Barevný, 24 bit (true color)

24

16 777 216

Barevný, 32 bit (true color)

32

4 294 967 296

Pozn.: počet barev se dá vypočítat podle vztahu p = 2n , kde n je počet bitů Jak napovídají anglické označení „high color“ , „true color“ se zvyšováním počtu bitů roste barevná věrnost skenerom vytvářené kopie. Na druhé straně se zvyšováním počtu bitů roste jak doba zpracování tak i velikost výsledného souboru. 3 Výstupní formáty Výsledek skenování možné uložit v některém z výstupních formátů. Formálně je dělíme na: - grafické (přípona. BMP, TIFF, GIFF, JPG) - textové (přípona TXT, RTF).

4 Komprese

Výsledkem skenování je digitální obrázek. Tomu odpovídá i velikost výsledného digitálního souboru, která je zvláště při barevném skenování s velkou barevní hloubkou značná. Komprese má za úkol zmenšit velikost tohoto souboru. Parametr komprese ukazuje stupeň zmenšení. Existují dva typy

komprese: bezztrátová a ztrátová. Při bezztrátové

kompresi nedochází í ke ztrátě informací. Užívá se hlavně při formátech GIF a PNG. Při ztrátové kompresi dochází k neobnovitelné ztrátě informací. Je ale výkonnější a rozsah komprese si může uživatel volit. Užívá se najmě u formátů JPG a TIFF. Stručná charakteristika formátů .BMP – z anglického bit map tj. bitová mapa rozkládá obrázek na jednotlivé body a do souboru ukládá informace o barvě každého bodu. Formát BMP neumožňuje udělat kompresi. Výsledný soubor je proto hodně velký a roste s nastavěním vyšších rozlišení. . TIFF - z anglického Tagged Interchange File Format. Využívá stějný princip jako BMP, umožňuje ale realizovat ztrátovou kompresi, jejíž poměr je možno nastavit. . GIF - z anglického Graphics Interchange Format, sice vytváří malé soubory (díky uplatnění bezztrátové komprese), ale umožňuje rozlišit jenom 256 barev. Využívá se zejména při tvorbě www stránek a animací. . JPG (JPEG) - z anglického Joint Photographic (Expert) Group, je dnes zřejmě nejrozšířenějším grafickým formátem. Umožňuje realizovat ztrátovou kompresi takže velikost výsledného souboru je v porovnání s jinými formáty malá (a dá se regulovat nastavením stupně komprese). . TXT – je tradiční textový formát čitelný prakticky všemi textovými editory. . RTF – z anglického Rich Text Format. Ukládá prostý text doplněn o jednoduché formátování. . PDF – z anglického Portable Document Format. Je určen pro grafiku i text. pdf soubor se vytváří pomocí komerčního programu.

Kontrolní otázky 1. Který signál považujeme za analogový/digitální? 2. Jak se nazývá transformace analogového signálu na signál digitální? 3. Které jsou základní parametry skeneru?

Náměty na zamyšlení 1. Jakým způsobem možno vyhotovit digitální kopii velkých 3D objektů? 2. Může být ztrátová komprese na škodu kvalitě digitální kopii analogového originálu?

Doporučená literatura PECINOVSKÝ, Josef. Skenery a skenování. 2. aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2003. 120 s. Snadno a rychle. ISBN 80-247-0544-3. Kolokvium knihovnicko-informacních pracovníku zemí V4+: Digitalizace - cesta k ochrane a zprístupnení dokumentu = 2nd Colloquium of the V4+ Counries: Digitization - the Path to protection and Access to Documentation: Brno, 6-8 July 2008: [sborník príspevků, Moravská zemská knihovna, 2008. ISBN 978-80-7051-178-7

1.6 Europeana Slovo „Europeana“ je akronym, který byl zvolen pro označení projektu vytvoření digitální knihovny evropského kulturního dědictví. Často je ale prezentována jako něco víc než knihovna – jako evropská digitální knihovna, muzeum a archiv v jednom. Koncepčně umožňuje přístup k dokumentům uchovávaným ve sbírkách evropských muzeí, knihoven, archivů a audiovizuálních sbírek zapojených do projektu. Informační obsah je členěn na následovní kategorie: - knihy, periodika -

hudební nahrávky

- mluvené slovo - výtvarná díla, - audiovizuální díla,

- záznamy vydílání, - mapy a kartografické díla - jiné.

1.6.1 Cíle projektu

Projekt předpokládá, že v roce 2010 by Europeana měla mít více než šest milionů položek, pocházejících z národních a univerzitních knihoven, fondů národních archivů zemí EU, institucí uchovávajících audiovizuální materiály, hudebních archivů a dalších institucí. Cílem projektu Europeana je on-line zpřístupnit evropské kulturní dědictví z různých období a různých oblastí. Předchůdcem projektu Europeana byl projekt Evropské digitální knihovny (European Digital Library) probíhající od roku 2007 a byl do jisté míry vyprovokován projektem Kongresové knihovny v USA „American Memory Programme“ a projektem masové digitalizace firmy Google.

1.6.2 Historie projektu V roce 2005 přijala Evropská komise doporučení i2010: Digitální knihovny. V roce 2006 Evropská komise rozhodla o vytvoření skupiny národních expertů pro oblast digitálních knihoven. V tom stém roce Evropská komise přijala Doporučení k digitalizaci a ochraně digitálních zdrojů číslo IP/06/1124, konečně v roce 2007 byla myšlenka budování EDL schválena v Evropském parlamentu. V oblasti výzkumu Europeaně předcházeli projekty Michael, TEL-ME-MORE, DELOS a další financované z fondů EU.

1.6.3 Strategie projektu Europeana staví na rozdílné strategii jako firma Google, která odstartovala vlastní masovou digitalizaci. Europeana naopak, staví na přístupu k již digitalizovaným materiálům ve fondech evropských paměťových institucí. V první fáze projektu bylo zapotřebí rychle Europeanu zviditelnit. Proto byl důraz položen na zpřístupnění volných děl,

u kterých nebylo zapotřebí řešit komplikované otázky autorských práv. ve své druhé fáze se již zaměřuje na řešení otázek interoperabilita zdrojů, možnost sdílení digitálních obsah, multijazyčnost, otázku metadat apod. Rotmální řízení projektu Europeana bylo svěřeno Nadaci Evropské digitální knihovny (European Digital Library Foundation. Hostitelskou institucí Europeany je Národní knihovna Nizozemska (Koninklijke Bibliotheek).

1.6.4 Vize pro rok 2011 Europeana v současnosti nabízí přístup k více než pěti milionům digitálních objektů a spolupracuje s více neý 150 partnery z krajin EU. Po roce 2010 plánuje významně rozšířit svůj záběr. Europeana má, popři zpřístupňování obsahů z jednotlivých členských zemí EU, fungovat i jako evropský: 1. 2. 3. 4. 5.

agregátor dat, distributor informačních obsahů, katalyzátor nových technologií, nástrojů a postupů inovátor disponující moderní infrastrukturou pro výzkum propagátor/ facilitátor.

Kontrolní otázky 1. Jakým typem knihovny je Europeana? 2. odkud pocházejí sbírky, dostupné přes Europeanu? 3. kdo je provozovatelem Europeany?

Náměty na zamyšlení 1. Jak může Europeana přispět k uchování kulturní rozmanitosti EU? 2. O jaké typy sbírek by měla být Europeana doplněna?

Doplňkové informační zdroje - Více informací o Europeaně najdete na adrese http://www.europeana.eu/. - Evropská komise. Europe´s Information Society Thematic Portal [online]. Brussels : European Comission [cit. 2009-02-18]. I2019: Digital Library Initiative. Dostupný z WWW: . - Europská unie. Evropská digitální knihovna „Europeana“ je nyní přístupná on-line [online]. Brussels : European Comission [cit. 2009-02-18]. Europeana: press releases Rapid. Dostupný z WWW: - Europeana [online]. The Haague : National Library of the Netherlands, 2008 [cit. 200909-20]. Dostupný z WWW: .

8 Přenosové média Při dálkovém přenosu dat přenášíme data od zdroje informace k příjemci přes některé z následujících přenosových médií: - Metalické vedení, - Koaxiální kabel, - Optické vlákno - vlnovod, - Rádiový, resp. mikrovlnný spoj, - Satelitní spoj. Kvalitu přenosových médií posuzujeme především podle šířky přenosového pásma, maximální rychlosti přenosu a odolnosti vůči rušivým vlivům. Šířkou pásma nazýváme interval frekvencí, které daným přenosovým médiem dokážeme přenést. Čím větší jsou šířka pásma, tím je větší kapacita přenosového média. Pokud ideo vedení (Skrúcaný pár, koaxiální kabel, vlnovod) má kvalita vedení rozhodující vliv na kvalitu přenosu, při rádiových a mikrovlnných spojích je velmi důležitá i kvalita vysílacího zařízení, především antény. 8.1 Metalické vedení Klasickým představitelem metalického vedení je nadzemní (vzdušné) telefonní vedení, které však dnes již patří spíše mezi rarity. Mnohem větší význam dnes mají kabelové vedení, jejichž základním prvkem je tzv.. Skrúcaný pár. Skrúcaný pár tvoří dva měděné vodiče, které jsou skrúcané do jakési spirály s rovnoměrným stoupáním. Toto kroucení umožňuje minimalizovat elektromagnetickou interferenci mezi páry, které se nacházejí blízko sebe, ve stejném oznamovacího kabelu, kde může být až několik set kroucení párů. Navzdory rostoucímu podílu jiných přenosových médií, zůstávají skrúcané páry stále daleko nejpoužívanějším médiem především v místních sítích, kde slouží pro připojení uživatelů k telekomunikační síti. Ve srovnání s jinými přenosovými médii má metalické vedení nejmenší využitelnou šířku pásma. Stejně nejhorší je metalické vedení z hlediska odolnosti vůči šumu. Např. vedení, které jde souběžně v blízkosti silnoproudých rozvodů je rušeno frekvencí 50 Hz. Dalšími zdroji rušení jsou Pulzní šumy, vnější elektromagnetická pole, vzájemné ovlivňování signálů v sousedních párech - přeslech - a pod. 8.2 Podmínky nenarušeného přenosu O nezkreslený přenos (řeči, dat, obrazu) hovoříme tehdy, pokud signál, který dostáváme na výstupu přenosového kanálu je přesnou kopií vstupního signálu a odlišuje se od něj nanejvýš velikostí amplitudy a konstantním zpožděním. Za nezkreslený signál tedy považujeme signál, pro který platí: y (t) = K. x (t - t0) kde x (t) je signál na vstupu kanálu, y (z) je výstupní signál, to je opoždění výstupního signálu vůči vstupnímu a K je činitel zesílení / zeslabení. 8.3 Koaxiální kabel

Koaxiální kabel byl vyvinut jako odezva na potřebu rozšířit šířku přenosového pásma a zvýšit odolnost vedení vůči šumu. Na rozdíl od kroucení páru, který je vybaven dvěma stejnými vodiči, má koaxiální kabel dva rozdílné vodiče. Vnitřní vodič je uložen v pevném dielektriku, které je obaleno druhým řidičem obvykle ve formě síťky. Celý kabel je pak obalen izolační vrstvou, která jej chrání před vnějšími vlivy. koaxiální kabel byl jedním z nejčastěji používaných řidičů prakticky ve všech druzích dálkových komunikací, především však při tvorbě: - Dálkových telefonních a TV tras, - Sítích kabelové televize, - Lokálních počítačových sítích, Užitečné přenosové pásmo koaxiálního kabelu je dostatečně široké na simultánní přenos více než 10 000 telefonních hovorů nebo několika TV programů. Koaxiální kabel má mnohem vyšší odolnost vůči všem druhům elektromagnetického rušení. Je to dáno tím, že se používá jako nesymetrické vedení, přičemž vnější síťka je připojena na potenciál země a tvoří tak efektivní stínění pro vnitřní vodič. Přestože v současnosti je nahrazování optickým vláknem, zůstane koaxiální kabel ještě dlouho dominantním typem vedení v CATV. 8.4 Optické vlákno Optické vlákno je tvořeno skleněným nebo plastovým vláknem o tloušťce 2 - 125 mikrometru, které má zvláštní vlastnosti. Nejlepší vlastnosti zatím vykazují ultračisté skelná vlákna s příměsí křemíku. Bohužel, výroba takových vláken je drahá, a proto se v praxi často dává přednost vícesložkovým, případně i plastovým vláknům, které jsou levnější a přitom mají ještě vyhovující kvalitu. Optické vlákno má jádro, obal a plášť. Informace je optickým vláknem přenášena modulovaným světelným paprskem. Pro praktické použití se optická vlákna spojují do optických kabelů. . Spojování optických vláken se provádí buď pomocí optických konektorů (rozebíratelný spoj) nebo svařováním (nerozebíratelný spoj). Rozebíratelné spoje se používají obvykle při připojování koncových bodů přenosové trazy na zařízení, nerozebiratelné spoje při spojování kabelových úseků v přenosové trase. 8.5 Pozemské mikrovlnné spoje Pozemské mikrovlnné spoje patří do skupiny bezdrátových spojů. Oproti klasickému rozhlasovému a TV vysílání se liší tím, že vysílače i přijímače jsou opatřeny parabolickými anténami, které slouží k vysílání, resp. příjem úzce směrovaného paprsku mikrovlnného. V principu tedy jde o dvoubodové spoje. Informace od vysílače k přijímači se šíří prostřednictvím mikrovlnných signálů. Podmínkou správné činnosti je přímá viditelnost obou antén, které obvykle bývají umístěny na nejvyšších budovách, případně terénních vyvýšeninách, nebo věžích, postavených speciálně pro tento účel. Výška, v níž je umístěna anténa, má přímý dopad na dosah .. Pozemské mikrovlnné spoje se používají především v dálkových telekomunikacích na překlenutí těžkých terénů. Zde nahrazují klasické nebo koaxiální kabely a slouží pro přenos telefonních hovorů, rozhlasových a TV programů. Jinou oblastí využití je spojení na krátké vzdálenosti v hustě zastavěných oblastech, kde jsou již klasické telekomunikační kapacity vyčerpány a instalace (pokládka) nových kabelů nepřichází v úvahu. Typickým příkladem takových oblastí jsou velkoměsta, kde rozkopanie některé z hlavních dopravních tepen by vedlo ke kolapsu dopravy. Mikrovlnné spoje zde umožňují vytvářet jakési privátní sítě, které slouží v rámci uzavřené skupiny uživatelů na přenos všech typů informací (hlas, video, data, propojení LAN a pod).

Při pozemských mikrovlnných spojích je přenosovým prostředím vzduch. Vzduch podobně jako kov při metalických vedeních není ideálním přenosovým prostředím a způsobuje tlumení přenášeného signálu. Dalším faktorem, který ovlivňuje tlumení při mikrovlnném spoji je počasí. Zvýšená vlhkost, případně déšť zvyšují tlumení. Vliv počasí na velikost tlumení je výraznější při vyšších frekvencích nad 10 GHz. 8.6 Satelitní mikrovlnné spoje Na rozdíl od pozemských mikrovlnných spojů, které pro přenos informace využívají kanál vytvořený v zemské atmosféře, satelitní spoje pracují se satelity, umístěnými mimo atmosféry. Satelit pracuje principiálně jako propojovací uzel, který spojuje pozemské vysílače a přijímače a vytváří tak dvoubodové spoje nebo spoj 1: n. Aby satelit mohl pracovat nepřetržitě, musí být neustále "viditelný" z vysílače i přijímače. Toho lze dosáhnout jen tak, že umístíme satelit v takové výšce nad Zemí, aby doba jeho oběhu kolem Země byla stejná jako rychlost otáčení Země, Takovouto výškou je 35 784km. Satelit, který se nachází v této výši, má stálou (stacionární) polohu vůči Zemi. Proto mluvíme o stacionárním satelitu. Pozemský vysílač vysílá signál směrem k satelitu v určitém frekvenčním pásmu. Satelit signál přijímá, zesílí nebo obnoví ho a vysílá v jiném kmitočtovém pásmu směrem k Zemi. Použití různých frekvenčních pásem pro vysílání a příjem je nezbytné, aby nedošlo k intenferencii obou signálů. Jiným zdrojem rušení by mohly být signály z jiného satelitu. Proto satelity původně nesměli být k sobě blíže než 40 (měřeno ze Země). To znamenalo, že celkově bylo možné mít pouze 90 geostacionárních družic. Pokrok v technologii výroby antén umožnil zmenšit tento rozestup na 20. Satelitní spoje mají zpravidla charakter distributivní vysílání. To znamená, že signál vysílán satelitem je zachytitelných v oblasti příjmu kýmkoliv. Tato skutečnost vadí hlavně při přenosu důvěrných informací, které pak musí být šifrované.

8.7 Rádiové spoje Základní rozdíl mezi rádiovým vysíláním a mikrovlnným spojem je v tom, že rozhlasové vysílání je všesměrové, zatímco mikrovlnný spoj je úzce směrový.

Gramotnost Největší hnací silou lidského pokroku je línost. Člověk byl líný vláčet břemena v rukách a tak vymyslel kolo a kolečko. Podobně lenosti vděčíme za vývoj písma: první typy písma, které člověk vymyslel (např. klínové písmo) obsahovaly množství komplikovaných znaků, které se stejně komplikovaným způsobem vyrývaly nejčastěji do hliněného podkladu. Líný člověk proto objevil pergamen, papyrus a štětec, které spolu změnily otročinu psaní na umění malovat obrázkové písmo. Počet písmen obrázkového písma se počítal (a počítá - viz Čína, resp. Japonsko) na tisíce. Zapamatování jejich významu bylo pro člověka – lenocha příliš mnoho a tak se písmo dále zjednodušovalo - přišla řecká abeceda a za ní latinka, v níž počet písmen klesl doslova na několik málo desítek. Zde se na dlouhou dobu pokrok zastavil - byl dosažen stav rovnováhy mezi leností a náročností vymýšlet jednodušší písmo. V poslední době se však vývoj dal opět do pohybu, dokonce bychom mohli hovořit o revolučním skoku: celou latinskou abecedu nahradily dvě číslice a jakoby toho nebylo dost, člověka nahradil v procesu tvorby a prezentace písma počítač. Definice gramotnosti podle UNESCO (UNESCO.org): gramotností rozumíme schopnost člověka identifikovat, porozumět, interpretovat, vytvořit, komunikovat a počítačem zpracovávat (informaci) s využitím tištěných a psaných materiálů, v různých kontextech. Obecnou požadavkem na jakékoli médium, které má sloužit člověku je, aby bylo vnímatelné lidskými smysly. Tento požadavek je tzv.. nutnou požadavkem, splnění níž vede k přijetí média člověkem. Naopak, její nesplnění vede k neznalosti média - člověk není schopen registrovat existenci takového média. Vnímatelnost média lidskými smysly není ale zároveň i tzv.. dostačující podmínkou, tj. nezajistí automaticky to, abychom mohli hovořit o zvládnutí média člověkem. To nastane až tehdy, když člověk porozumí zprávě, zprostředkované médiem. V případě písemného média je nutná podmínka splněna - tištěný, resp. psaný text je vnímatelný zrakem. Avšak ne každý, kdo vidí dokáže písemné médium akceptovat - na to je nutná gramotnost. Ačkoli člověk vynalezl písmo už dávno, pojem "gramotnost" začal být aktuální až po vynalezení knihtisku. Je to pochopitelné, pokud si uvědomíme, že do té doby se potřeba umět číst a psát týkala pouze velmi omezenému okruhu zasvěcenců (kněží, písaři, vědci). Masová výroba knih přinesla potřebu gramotnosti mas. Jelikož tuto potřebu vyvolala tištěná kniha

(reprezentant písemného média), pod gramotností se od prvopočátku chápala a stále ještě zúžené chápe jako schopnost číst tištěný / psaný text a schopnost psát. Skutečnost, že někdo dokáže přečíst to,co je napsáno ještě automaticky neznamená, že pročtení i porozuměl. Dokazují to i výsledky průzkumů na základních školách v EU, které ukázaly, že značná část žáků neporozuměla smyslu toho, co přečetla (odkaz). Jinými slovy, povinná školní docházka teoreticky odstranila negramotnost v tom nejužším slova smyslu, ale nedaří se nad schopností mechanicky číst / psát vypěstovat i vyšší schopnost porozumět přečtenému. Tento stav má z části na svědomí i to, že mládež v předškolním věku se stále častěji setkává s obrazovou informací, která je do značné míry samovysvětlující a její porozumění je jednodušší, než pochopení informace, vyjádřené písmem. Navíc, dnes už jen s tradiční gramotností člověk nevystačí. Podle statistických zjištění dnes člověk stráví pouze 15% svého času komunikací prostřednictvím čtení a psaní (zdroj: http://www.mediaawareness.ca/english/resources/educational/teaching_backgrounders/media_literacy/expandin g_definition.cfm ) Tradiční gramotnost tedy představuje schopnost číst a psát. Dnes, kdy vedle knihách existuje řada jiných informačních zdrojů, založených zpravidla na IKT, se pojem "gramotnost" často používá i v přeneseném slova smyslu jako určitá (lidská) schopnost v určité oblasti. Například v oblasti IKT se vyžaduje počítačová gramotnost, což je schopnost efektivně využívat IKT pro práci s informacemi se zas vyžaduje informační gramotnost, porozumění masovým médiím je podmíněno mediální gramotnost a pod. Logicky z toho vyplývá, že nové médium bude vyžadovat zvládnutí gramotnosti nového média. Co všechno tato gramotnost zahrnuje? Nutnou podmínkou v případě nového média je schopnost vnímat informační obsah, zprostředkovaný tímto médiem (tj. zpravidla multimediální informaci). Postačující podmínkou je zas schopnost porozumět informaci, obsažené v daném informačním obsahu (včetně té informace, která je skrytá "mezi řádky", zda jak by bylo v tomto případě příhodnějším říci, skrytá za rastrem monitoru). Anglická verze wikipedie rozpoznává 21 typů gramotnosti. Mezi nimi jsou zejména: • počítačová • kulturní • Informační • Mediální • Vizuální

3.1. Definice informační gramotnosti Dnešní člověk je zavalen přívalem informací z nejrůznějších informačních zdrojů. Informace se dají získat v knihovnách, novinách, časopisech, rádiu, TV, Internetu, od specializovaných agentur a organizací, z vládních zdrojů atd.. Pouhé zlepšení přístupu k množství informací však ještě automaticky nezaručí lepší informovanost jednotlivce, zda společnosti jako takové. K tomu je třeba získat určité dovednosti, týkající se vyhledávání, získávání, třídění, vyhodnocování a využita informací. O informační gramotnosti se začalo mluvit ještě v éře před internetem, na přelomu 60. a 70. let minulého století, tj. v době prudkého nárůstu dálkových přenosů informací a jejich počítačového zpracování. Náplň pojmu "informační gramotnost" se od těch dob měnila, především v závislosti na vývoji technologií, používaných při nakládání s informacemi. Podle P. Zurkowského, prezidenta americké IIA (Information Industry Association) byla v zmíněných 70-tých letech informační gramotnost reprezentována schopností jednotlivce využívat při své činnosti informační zdroje a zvládnutím technik a nástrojů pro práci s informacemi. Na konci 80. let se ve zprávě výboru pro informační gramotnost americké asociace knihoven (ALA - American Library Association) uvádí, že informační gramotnost je "schopnost efektivně vyhledávat a hodnotit informace, vztahující se na určitou potřebu". (Angl, zdroj) Na první pohled kosmetická změna - vložení schopnosti informace i vyhodnocovat - ve skutečnosti znamená významný posun směrem ke zvýšení důrazu na porozumění informací a jejímu následnému využití. Informační gramotnost je soubor schopností, umožňující jednotlivci rozpoznat, kdy jakou informaci třeba, lokalizovat ji, vyhodnotit ji a efektivně použít (zdroj). Informačně gramotný člověk dokáže: • Určit typ potřebné informace, • Určit rozsah nezbytné informace, • Efektivním a účinným způsobem získat informaci, • Kriticky zhodnotit získanou informaci a informační zdroj, • Dělat syntézu informací z různých informačních zdrojů, • zakomponovat získanou informaci do vlastní bázi znalostí, • Použít efektivní informaci pro dosažení uvedeného cíle, • Znát ekonomické, legislativní a sociální ohraničení týkající se použití informace • Respektovat etické a legislativní normy nakládání s informacemi. Jak vytvořit základní dovednosti, podporující gramotnost.

Analýza problému/potreby Identifikácia a získanie Vyhodnotenie výsledku/riešenia Použitie informácie

relevantných

informácií Hodnotenie informácií Priradenie zmyslu informácii

(pochopenie

informácie) Reflexia informácie/upresnenie

3.2 Mediální gramotnost Váha masových médií ve společnosti se s časem měnila a mění: příchod novin způsobil revoluci v distribuci informací ve společnosti a básník by řekl, že noviny vyorali hlubokou brázdu na panenském poli informování veřejnosti. Postupně si však společnost na toto médium zvykla a jeho váha ve společnosti zákonitě klesla. Až příchod elektronických médií (a především televize s jejím obrazovým zpravodajstvím) opět vrátil médiím moc a schopnost manipulovat s veřejným míněním. (Mc Luhan - vnímání média). IKT umožňují nejen prakticky okamžitě informovat o událostech, které se staly na různých místech světa, ale také prezentovat "upravenou" realitu. Běžní členové společnosti si to neuvědomují a mají tendenci "věřit vlastním očím", tj. tomu, co vidí na TV obrazovce. Mementem v tomto směru je argument typu "musí to být pravda, protože to bylo v televizi". Mediální gramotnost by měla napomáhat rovnováze. Masmédia dostala do vínku úkol objektivně informovat masy o aktuálním dění ve světe.

Ale brání jim v tom: Strážce brány, Čas Prostor Úhel pohledu Osobnost / kvalifikace novináře Absolutní objektivita, stejně jako absolutní pravda je jenom fikcí, když už ne kvůli jinému tak kvůli neúplnosti lidského poznání - objektivita a pravdivost vždy měříme ve vztahu k aktuálního stupni lidského poznání. Ku příkladu v době, kdy církev i věda unisono tvrdili, že matička Země má tvar ploché desky, bylo tvrzený, že Země je ve skutečnosti kulatá hodnoceno jako nepravdivé. Dnes naopak, je za nepravdivé považováno tvrzený o tom, že Země je plochá. Kromě neúplnosti informace je bariérou objektivity medií i vědomé zkreslování informací novináře ve snaze udělat informaci více zajímavou, anebo ve snaze někomu se zalíbit. Ke zkreslení může také dojít v důsledku podání neúplné / nevyvážené informace. Postupným získáváním dalších informací by se teoreticky mělo zkreslení minimalizovat, ale není tomu tak vždycky. Závěr: mediální informace rozhodně nejsou vědeckou zprávou o průběhu a výsledcích laboratorního pokusu. Jsou zatížení chybou měření (objektivita prvotních zdrojů - očitých svědků, politiky,), chybou pozorovatelé (objektivita novináře, úhel pohledu), časovou chybou (neověřená informace, neúplné první informace) Proč tedy media akceptujeme jako zdroj informací? Protože působení medií má vícero rozměrů: - Vytváření vzory chování, - Role pžedžvýkavače, - Formování / deformovaná veřejné minka, - Vytváření iluze - Odvádění pozornosti, - Zloděj času (sledování media znemožňuje vyhledávání jiných - alternativních - informačních zdrojů). Účinnost působení media roste se stupněm vizualizace informace. Je to svým způsobem

reminiscence na předmediální doby, kdy platilo "co vidím na vlastní oči, je pravda". Tehdy se oči ovšem dívali na reálnou realitu. Specifikem medií je, že ponoukají realitu filtrovanou mediálním filtrem (jeho parametry jsou čas, prostor, postoj), realitu narušování technologiemi (střih, mix, detail, zpracování obrazu ,...), realitu virtuální, vytvoření "na objednávku". To vše vytváří možnost oklamat (úmyslné / neúmyslné) oči masy. Kdybychom jsme zkoumali působení medií z dlhouhodobého hlediska mohli by jsme se opřít o postřeh Marshala Mc Luhana, podle kterého "medium zlepšuje jeden lidský smysl na úkor jiných smyslů" (Luhan 2000). Toto své tvrzený opírat Luhan o fakt, že příchod nového, písemního, media zvýraznil postavení oka na úkor ucha, jenž bylo dominantním v době orálního media. Aplikované na dnešek, kdy televize bezesporu hraje roli dominantního media, se stalo oko dominantním orgánu, prostřednictvím kterého člověk vstřebávat informace. Na rozdíl od písemného media jde o medium audiovizuální které vsadí na obrazové informaci. Obraz, na rozdíl od písma jenž realitu kóduje do abstraktních symbolů (písmen), podává realitu přímo, "na podnosu" a nepředstavuje žádnou zátěž pro zpracovatelské centra v mozku. To nepřímo napomáhá Přímočaré akceptování vizuální informace zprostředkovávané médií. Mediálně gramotný člověk umí: - Třídit a analyzovat informace - Aplikovat kritické posuzování na všechny informace, které jsou mu dostupné (nabízeny, nařizovány) bez ohledu na jejich formu (noviny, rádio, tv, video, film, billboardy, atd.). - Uvědomovat si vliv peněz, vlastnictví, řebříčku hodnot, motivů, stavu poznání, stavu technologií na informační obsah. Mediální gramotnost zahrnuje zručnost v: - Přístupu k informacím (výběru informačních zdrojů), - Analýze informací, - Hodnocení informací, - Tvorba zpráv (předávání informace dalším členům společnosti / poskytování informací médiím), bez ohledu na formu, resp. platformu, přes kterou komunikace probíhá. Před příchodem webu se pozornost při posuzování informační gramotnosti soustředila na schopnost najít si a získat potřebné informace. Bylo to přirozené v éře, která byla charakterizována nedostatkem informací. Web s sebou přinesl informační povodeň a tím i

jinou prioritu: schopnost efektivně pracovat s nadbytkem informací. Takovou schopnost má člověku poskytnout informační gramotnost. Naproti tomu, mediální gramotnost se zaměřuje na pěstování schopnosti analyzovat informace, zprostředkovány médii. Kombinací informační a mediální gramotnosti pak vznikne informačně-mediální gramotnost, která by měla člověku dát schopnost tvořit, vyhledávat, používat a sdělovat informace, porozumět jim, hodnotit jejich a kriticky je analyzovat bez ohledu na jejich formu a zdroj. Mediální gramotnost je nejčastěji definování jako schopnost jednotlivce vyhledávat (získávat) mediální informace, analyzovat je, vyhodnotit důležitost sdělovaných obrazu, zvuku a (písemních) zpráv se kterými je konfrontován a taky kompetentně komunikovat s (především novými) médií. Mediální gramotnost se tudíž nevztahuje jenom na tzv.. tradiční media (TV, rozhlas, tisk) ale také na nové medium, jehož páteř je tvořena internetem. V širším kontextu je mediální gramotnost nutnou přerekvizitou nejen pro aktivní přístup jednotlivce k svobodu projevu a právo na informace, ale takové k jeho ztotožnění se s principy ochrany intelektuálních práv.

3.3 Vizuální gramotnost Jak jsme již konstatovali v úvodu této kapitoly, současný trend v prezentování informací směřuje k vizualizaci informací. - Informace vytvořené ve vizuální formě, - Informace dodatečně vizualizovány. Dodatečná vizualizace informací usnadňuje jejich chápání - například vizualizace dat umožňuje si udělat představu o trendu (roste, klesá, je konstantní) a velikosti změn (lineární / nelineární nárůst / pokles, trvalý pohyb jedním směrem, resp. střídání fází růstu a poklesu, atd.. ). Bez vizualizace bychom takovou informaci pracně "dolovalo" z dat. Obecně se vizuální gramotnost zaměřuje jak na produkci tak i na "konzumaci" vizuálních děl. Na straně tvorby (produkce) jde o to, aby vizuálně dílo co nejvíce splnilo účel, pro který bylo vytvořeno. Účelem přitom může být, kromě estetického působení, přehlednost, pochopitelnost, zvýraznění souvislostí, zvýraznění detailu, resp. naopak, zvýraznění průměru, trendu a pod. Na straně uživatele se důraz klade na pěstování schopnosti vybrat si z obrázku to podstatné a pochopit zprávu, kterou tvůrce do vizuální informace zakódoval. Přitom je třeba zdůraznit, že interpretace vizuální informace nemusí být vždy jednoznačná - například

se dodnes vedou spory o tom, co vyjadřuje úsměv Mona Lízy. Vizuální gramotnost se proto zaměřuje na pěstování schopnosti člověka interpretovat, komunikovat a rozpoznávat smysl informací, prezentovaných ve formě obrazu. Vychází se přitom z předpokladu, že obraz lze "číst" podobně jako text.

3.4 Trans-gramotnost • Trans-gramotností (anglicky transliteracy) rozumíme schopnost číst, psát a reagovat bez ohledu na typ komunikační platformy, nástrojů a média (od orálního, přes písmo až k novému médiu). (Zdroj) • Předpona "trans" může naznačovat jednak pohyb směrem do hloubky (tj. něco, co jde ještě dále, než tradiční gramotnost), nebo pohyb směrem do šířky (tj. jakousi univerzální gramotnost, zahrnujících v sobě všechny dnes známé typy gramotnosti). Z jiného úhlu pohledu předpona "trans" může naznačovat jistý druh mapování jednoho souboru symbolů do jiného souboru tak, že každému původnímu symbolu hledáme nejblíže symbol nový (např. nejpodobnější zvuk, nejpodobnější znak (písmeno), a pod.). To, co se dnes vyžaduje, je praktický pohyb ve všech třech zmíněných směrech - do hloubky, šířky i prostoru. • Digitální gramotnost je schopnost porozumět a používat informace různých formátů z různých zdrojů s využitím počítače (6. Gilster, 1997, p. 1) • Mediální gramotnost je podle (Ofcom) schopnost přistupovat, porozumět a vytvářet komunikace v různých kontextech: "media literacy", defined by Ofcom as "the ability to access, understand and create communications in a variety of contexts" (Ofcom, 2003). • Trans - gramotnost v sobě zahrnuje jak digitální gramotnost, tak i mediální gramotnosti.

Hypertext Nové médium si vyžaduje i novou formu zpracování a prezentace informací. Takovou novou formou je hypertext. Podle definice [Smith & Weiss, 1988] "hypertext je formou přístupu k uspořádání informací, při níž jsou data uschovány v síti uzlů, vzájemně propojených linkami. Uzly mohou obsahovat text, grafiku, audio, video, jakož i zdrojový kód nebo jiné formy dat ". Grafická prezentace definice hypertextu je znázorněna na obr. 1.

hypertext

neli

defi

neárny text

nície,

u zol

modely mo

mo

dely písania

li nka

dely Obr. 1 myslenia

slovo „text“ je v slově „hypertext“ obvykle chápán v širších souvislostech jako vyjádření informace pomocí (jakýchkoliv‘ symbolů. Někdy se naopak, rozlišuje „pravý“ hypertext, obsahující jenom klasickou textovou informaci a hypertext, obsahující multimediální informaci, který se nazývá "hypermedia". Hypermedia nabízejí možnost vytvořit velké, složité, vzájemně propojené informační celky s křížovými referencemi. Z technického hlediska je hypertext databází, poskytující nové možnosti přístupu a správy dat. Z hlediska teorie komunikace je hypertext druhem sémantické sítě, v níž se na informační obsah aplikují určité formalizované postupy, usnadňující orientaci v něm. Je třeba zdůraznit, že termín "text" ve slově "hypertext" v žádném případě neznamená pouze tradiční text, tj. posloupnost písmen a číslic, ale používá se jako synonymum pro "nosič informace", kterým může stejně dobře být text, grafika, audio, video, či data. Stejně je užitečné připomenout si, že idea hypertextu není ničím novým. Již v r. 1945 Bush

[Bush, 1945] navrhl systém "Memex", umožňující archivaci informací tak, aby byly dostupné rychle a flexibilně. Základní vlastností Memex byla právě možnost vytvoření vazeb mezi jednotlivými položkami, tj. toho, co dnes nazýváme linkami v hypertextu. Vzhledem k technologie, tehdy dostupné, navrhl realizovat Memex pomocí souboru mikrofilmů. K praktické realizaci však nikdy nedošlo. Konečně, "hyper" v tomto případě interpretujeme jako "rozšířený, obecný". Hypertext chce být na jedné straně reflexí entropie, existující ve vesmíru, na druhé straně reflexí způsobu lidského myšlení a vnímání světa. Je charakteristický tím, že autorovi i čtenáři (uživatele nabízí stejné prostředí. Čtenář sice nemá právo modifikovat autorovo dílo, ale může si k němu připojit vlastní poznámky, odkazy na podobná díla a co je nejdůležitější, může si nadefinovat vlastní cestu dílem, tj. posloupnost jeho prohlížení.

2. Obecné zásady tvorby hypertextového dokumentu V anglo-jazyčný literatuře je v této souvislosti používaný termín authoring, resp authoring system, což se často (ne zcela přesně) doslovně překládá jako autorizace, resp. autorský systém. Akceptování zda nepřijetí hypertoxtového dokumentu čtenářům do značné míry závisí na tom, nakolik si čtenář dokáže vyskládat z jednotlivých částí hypertextu ucelený smyslový obraz. To zase do značné míry závisí na schopnosti autora vytvořit koherentní hypertext. Přestože obecně jde o návrh hypertextového dokumentu, ve skutečnosti třeba vyřešit tři okruhy problémů: 1. navrhnout správný obsah, 2. navrhnout správnou strukturu dokumentu, 3. navrhnout správnou prezentaci dokumentu. Při návrhu obsahu potřebujeme, kromě výběru relevantního textu, udělat jeho rozdělení do autonomních částí a určit vazby mezi nimi. Každá taková autonomní část formálně představuje uzel, vazby zase linky. Uzel může být typu "atom" nebo "složený" uzel. Z pohledu obsahu jsou linky trojí typu: - Linky bez označení,

- Linky vyznačující sémantické vztahy jako např..: "Je probráno v ..." - Linky na specifický obsah, jako např. "Grafická dokumentace je v ..."," je definováno v ... " Z metodického hlediska je třeba nejprve rozhodnout o třídění obsahu do uzlů. Pak je třeba určit linky, vyznačující sémantické vztahy. Třetím krokem je přehodnocení navrženého členění a změna některých sémantických linek na linky specifické. Takto, postupnou iterací, najdeme optimální ztvárnění obsahu a můžeme přejít na návrh dokumentu z hlediska jeho organizace. Jak jsme si již vysvětlili, hypertext z pohledu struktury představuje síť uzlů a linek, přes kterou je možné procházet několika způsoby. V tomto případě však máme na mysli tzv.. strukturní uzly, které nemusí být totožné s obsahovými uzly, diskutovanými v předchozím odstavci. Rozlišujeme dva typy strukturních uzlů: - Uzly určující posloupnost přechodu přes síť, které čtenáři diktují, v jakém pořadí má procházet přes uzly, - Uzly bez specifikace pořadí, které ponechává na čtenáři výběr následujícího uzlu. Výhody a nevýhody použití toho kterého typu uzlů netřeba sáhodlouze vysvětlovat - je to o míře demokracie, resp. diktatury. Tak jako v životě i zde je extrém škodlivý - hypertext obsahující pouze uzly bez specifikace pořadí je pro čtenáře "terra incognita" - má sice absolutní volnost výběru, ale neví dost dobře, co všechno se nabízí, pokud si všechno nevyzkouší. Naopak, síť pouze s uzly určujícími posloupnost nedává čtenáři možnost zvolit si vlastní cestu dokumentům. Při návrhu struktury hypertextu je proto třeba dodržet následující postup: 1. zvolit jeden uzel jako vstup do hypertextu 2. vytvořit cesty hypertextu, využívaje v rozumné míře větvení, podmíněné cesty a pod. Obecný hierarchický model struktury hypertextu je na obr. xxx.

Poslední, ale vůbec ne zanedbatelnou částí tvorby hypertextu je návrh jeho prezentace, tj. způsob zobrazování a navigace. Přitom lze aplikovat tři styly: 1. textový 2. grafický 3. kombinovaný (text + grafika)

Literatura [Bush, 1945] Bush, Vennevar: assure may think, The Atlantic Monthly, July 1945

[Smith at al., 1987] Smith, JB, Weiss, SF, Ferguson, GJ,: A Hypertext Writing Environment and its Cognitive Basis, Proc. Of Hypertext '87, ACM Press, 1987 [1] Nelson, TH: Literary Machines, The Distributors, South Bend, IN, 87.1 edition, 1987 [2] Conklin, J.: A Survey of hypertext, Technical Report, MCC, Austin, Texas, 1987. SHRNUTÍ Omezení tištěného textu - Limitovaný objem - Problematická inovace textu - Vyhledávání informace jen na lexikální úrovni (obsah + index) - Pevná struktura textu (nelze jej přeuspořádat - personalizovat) - Málo křížových referencí - Složitou práci s křížovými referencemi (třeba prohledat mnoho knih - pr. Zákony) Výhody hypertextu - Nemá omezení tištěného textu - Umožňuje tvůrčí práci s dokumentem (ale autorský zákon!) - Může využívat i externí zdroje hyperdokument = uzly + obsahy + linky + uživatelé + vlastnosti + operace nad dokumentům.

Informační společnost (e-Česko 2006) Rozvoj, rozšíření a způsob využití ICT se staly v uplynulých letech východiskem systémových, procesních i strukturálních změn na všech úrovních řízení společnosti. Nové technologie a sítě umožňují ve srovnání s minulostí kvalitativně i kvantitativně zcela odlišný přístup k informačním zdrojům a k práci s nimi. Lidé získávají stále více dovedností potřebných pro práci s novými technologiemi, přičemž pro stále větší množství oborů platí, že nedostatek této kvalifikace je důvodem pro znevýhodnění, či dokonce vyloučení z trhu práce. Zajištění příznivých podmínek pro efektivní tvorbu, správu a šíření informací má značný rozvojový potenciál na úrovni malých a středních, ale i velkých podniků, státní správy i samosprávy. Součástí těchto podmínek jsou i dostupné informační a transakční on-line služby veřejného sektoru, které svým uživatelům přinášejí konkrétní měřitelné efekty. Informační společnost mění způsob podnikání, přístup ke službám a zboží v tak velkém rozsahu, že se někdy hovoří o tzv. nové ekonomice. Nové technologie jsou příležitostí pro vytváření moderní a efektivní veřejné správy, která nabízí nové nebo zlepšené služby, jež jsou výsledkem reformy dosud užívaných postupů. Veřejná správa je rovněž významný účastník na trhu, který podporuje jak vývoj, tak poptávku po produktech a službách v oblasti ICT. Služby veřejné správy musí být pro uživatele jednoduché a musí být dostupné všem, tedy i handicapovaným či jinak znevýhodněným skupinám obyvatel. Moderní veřejné služby musí vycházet z potřeb svých zákazníků, tj. občanů a podnikatelů. Při využívání ICT musí být zamezeno zneužívání citlivých informací a je třeba důsledně dbát na ochranu osobních údajů. Pojem informační společnost je dnes aktuální jak na národní úrovni, tak i na úrovni mezinárodní. V této souvislosti se užívá pojmu „globální informační společnost“, která se vyznačuje následovními charakteristikami: 

Prostorové hranice ztrácejí smysl – z hlediska přístupu k dané informaci již není podstatné, kde se tato nalézá ve vztahu k zájemci o tuto informaci. Jinými slovy, náklady na získání informace, uložené např. v USA jsou pro zájemce z Čech stejné, jako kdyby se tato informace nacházela v ČR..



Časové pásma ztrácejí smysl – díky IKT většina subjektů je již schopna komunikovat 24 hodin denně 7 dnů v týdnu.



mizí hranic sektorů ekonomiky: 

zatím co v industriální společnosti existovali ostré hranice mezi jednotlivými sektory, v informační společnosti dochází k vzájemnému prolínání Hranice mezi sektory se stávají neostrými a sektory si začínají konkurovat na původně „cizích“ trzích.

Koncepce členských zemí EU

„eEurope2005: Informační společnost pro všechny“

vypracována na počátku 3. tisíciletí obsahovala hlavní prioritní oblasti, jejichž naplnění bylo stanoveno na rok 2006. byly to moderní on-line služby veřejné správy zahrnující oblasti egovernmentu, e-learningu a e-zdravotnictví, dynamické prostředí pro rozvoj elektronického obchodu, široce dostupné vysokorychlostní připojení za konkurenceschopné ceny a bezpečná komunikační infrastruktura. Z této koncepce byly odvozeny i čtyři prioritní oblasti Státní informační a komunikační politiky ČR: 1. Dostupné a bezpečné komunikační služby: zahrnuje problematiku regulace trhu elektronických komunikací a posilování konkurence na trhu, včetně převzetí nového evropského regulačního rámce elektronických komunikací, a dále dořešení zbývajících úkolů z koncepce eEurope+ v oblasti dostupnosti základních (tzv. úzkopásmových) i vysokorychlostních internetových služeb. 2. Informační vzdělanost: zahrnuje především problematiku „informatizace škol“ a problematiku informační gramotnosti, e-learningu a řešení problému digital divide. 3. Moderní veřejné služby on-line: zahrnuje veřejné on-line služby, tedy především služby e-governmentu, e-procurementu a e-zdravotnictví. 4. Dynamické prostředí pro elektronické podnikání: zahrnuje opatření státu zejména v legislativní oblasti a odpovídá stejnojmenné prioritní oblasti eEurope 2005 K dosažení těchto cílů značnou mírou napomohl i informační průmysl.

Digitální řízení autorských práv (DRAP, anglicky DRM – digital rights management)

Intelektuální vlastnictví Intelektuální, resp. duševní vlastnictví (po anglicky intellectual property) je střešní pojem, pokrývající

nehmotné vlastnictví, které vzniká tvořivým zpracováním

nápadu,

myšlenky anebo ideje.

Intelektuální vlastnictví je na mezinárodní úrovni definované organizací WIPO (World Intellectual Property Organization) v článku 2 ods. VIII. Dohovoru taxativním výpočtem možných typů takto: literární, umělecké a vědecké díla, výkony výkonných umělců, zvukové záznamy a rozhlasové a televizní vysílání, vynálezy ze všech oblastí lidské činnosti, vědecké objevy, průmyslové vzory a modely, továrenské, obchodné známky a známky služeb, jako i obchodní jména a obchodní názvy, g. ochrana proti nekalé soutěži a. b. c. d. e. f.

Základní složky systému DRAP (DRM) 1. adresářové služby podporující procesy autentifikace a autorizace, 2. prostředky na vyjádření práv 3. prostředky na ochranu práv adresářové služby zahrnují: -

Manažment identity použivatele, včetně formátu, struktury databáze údajů . o použivateli, ochrany soukromí a ochrany osobných údajů . Autentifikaci použivatele (ověření identity použivatele), Autorizaci použivatele (řízení přístupových práv).

Model systému DRAP

-

Model DRAP systému zahrnuje technické, obchodné, společenské a legislativní aspekty nakládání s autorskými právy.

Samotná architektura systému DRAP zahrnuje tri oblasti: -

jazyk pro vyjádření autorských práv (Language for rights assertions – ODRL), mechanizmy ochrany práv (Protection mechanisms – ODRP) protokol pro obchodování s právy (Trading Protocol - ODRT) - obr.1.

DRAP – legislativní aspekty DRAP – společenské aspekty DRAP – technické spekty DRAP Architektúra O DRL

O DRT

O DRP

obr.1

Funkcionální architektura systému DRAP Funkcionální architektura vychází ze třech různých modulů: -

-

-

Tvorba autorských díl a získávání autorských práv (Intellectual Property (IP) Asset Creation and Capture),v sobě pokrývá: ověření práv (Rights Validation) generování práv (Rights Creation) umožňuje novému obsahu přiradit autorské práva a spravování práv (Rights Workflow) Obchodování s autorskými právy (IP Asset Management) má dvě základné funkce: uschovávaní obsahů a metadat (Repository functions) a řízení transakcí (Trading functions) souvisících s udělováním licencí a platbami za ne. Využívání díl, chráněných autorskými právy (IP Asset Usage). Jde o manažment povolení a monitoring dodržování podmínek licence. Schematické znázornění bloků funkcionální architektury je uvedeno na obr.2.

Vstup do systému DRAP Manažment

Reg istrácia

duševného

nových díl

vlastníctva

Overo

Využíva udelených práv

Manažment

Prira ďovanie

vanie práv

povolení

práv Repozitár

Spravovani

Obchodova nie s právami

e práv Metadáta

Obsah

Sledovan

Platb

využívania práv

y Zmluvné strany

licenc ie

Práva

fulfil ment

Díla

packa ging

Obr. 2: Funkcionální architektura DRAP systému

Informační architektura Informační architektura popisuje: -

modelování prvků (použivatel, dílo a práva) identifikaci a popis prvků deklarování práv ( povolení, obmezení, povinnosti a jiné informace o použivateli a díle (obsahu) ve vztahu k autorským právám.)

PRÁ VA vlas

Aplikac

tnictví

e na

POUŽÍV ATEL

Tvorb

DÍLO

a, využí vání

Obr. 3: Informační architektura systému DRAP Charakteristickou črtou digitálního obsahu je, že ho možno modifikovat. Táto vlastnost potom implikuje potřebu modelování samotného informačního obsahu. Příkladem takovéhoto modelu je model vypracovaný mezinárodní federací asociací knihoven (International Federation of Library Associations – IFLA) [IFLA]. V tomto modelu se ve vztahu k obsahu rozlišují čtyři různé úrovně -

dílo (Work), interpretace (Expression), vydání/předvedení/stvárnění díla (Manifestation) a položka (Item). Základní podmínkou využitelnosti informační architektury je možnost identifikovat

a standardizovaným způsobem popsat všechny entity z pohledu autorských práv. Popis práv musí obsahovat:

1. popis povolení, určujících, co může držitel povolení s obsahem legálně dělat, 2. obmezení, vztahujíce se na udělené povolení, např. povolený počet kopií, povolený počet přístupů k obsahu, zákaz přenosu obsahu na jiný typ nosiče a pod. 3. povinnosti, vyplývajíce pro držitele povolení z nákupu licence – např. zaregistrovat se, strpět určitý způsob kontroly dodržování licence a pod. 4. popis oprávnění jednotlivých držitelů práv. poč

Čas

jiné

Geogr

et použití ový limit

afické limity

limity

obme zení přehráv

plati pov

t olení

Reg

Vytlačit

istrovat se

Rozmn

Strp ět kontrolu

at

Držitel

Pov innosti

é práv

jiné

ožovat Prezent ovat veřejnosti Vydat vydávat jiné

Obr. 4: Informační architektura z pohledu udělování práv Přínosy zavedení systému DRAP Zavedení systému DRAP umožní zpřístupnit díla, chráněna autorským zákonem, v digitální formě on-line (internet) i off-line (CD nosiče). Držitelé práv k autorským dílům samozřejmě doufají, že zavedením systému DRAP se eliminuje většina „pirátských“ aktivit.

Vnímání služby/aplikace zákazníkem a její poskytovatelem Je všeobecně známo, že čím více se poskytovateli služby/aplikace podaří uhodnout „choutky zákazníka“ tím větší je šance na úspěch. Při tom samozřejmě nejde o hádání v pravém slova smyslu ale o propracovanou proceduru výzkumu potřeb a požadavků zákazníka. Problém je v tom, že mezi obrazem služby zákazníka a obrazem, který si o ni vytvořil provozovatel existují rozdíly. Proč tomu tak je, vysvětluje následující obrázek: ZÁKAZNÍK

komuniko

minulé

osobní

vané zkušenosti

potřeby

zkušenosti

jiných očekávaná služba r ozdíl 5

vnímaná služba r ozdíl 4

provoz služby

ce se zákazníkem

r r

ozdíl 3

transformac

ozdíl 1

e

vnímání

specifikací

do (par.)

služby r ozdíl 2

komunika

manažérovo vnímání očekávání zákazníka

PROVOZOVATEL 1. rozdíl:

mezi

tím,

co

očekává

zákazník

a představami

manažmentu

o očekáváních zákazníka. 2. rozdíl:

mezi představami manažmentu o tom, co je důležité (rozhodující) pro službu a výslednou specifikaci služby (parametrů).

3. rozdíl:

mezi stanovenými parametry služby a tím, co se zákazníkovi skutečně

nabízí. 4. rozdíl:

mezi tím, jako je služba komunikovaná (prezentovaná) zákazníkovi

a tím, co je zákazníkovi skutečně doručováno. 5. rozdíl:

mezi tím, co zákazník očekával a tím, čeho se mu dostává.

Aby se tyto rozdíly minimalizovali, poskytovatelé služeb vytvářejí následující formální strukturu:

zákazník

styk so zákazníkom technologie

tarifování

poprodejný servis zotrvání zákazníka při službě

V průměru si získání nového zákazníka (v oblasti IKT služeb) vyžaduje pětinásobně více úsilí jako udržení existujícího. Je proto samozřejmé, že pozornost poskytovatelů IKT služeb se soustřeďuje právě na udržení si zákazníků a to o to víc, čím bliž je bod saturace trhu. Zákazník ne je stejně citlivý na nevyhovující hodnotu jednotlivých parametrů. Jinými slovy, zákazník má určitý rozsah tolerance pro každý parametr – obr.

očekáva ná

minimál ně

(požado rozsah

vaná) tolerance hodnota

akcepto vatelná hodnota hod nota par ametru

Jedním z nejcitlivějších parametrů je doba, potřebná na odstranění poruchy, resp. chyby v doručování služby. Vplyv způsobu odstraňování chyby na spokojenost zákazníka je znázorněn na obr.

úrov ěň 1

spo kojenosti

1

00 %

akcept

2 ova-telná

záka

3 úrověň

zníka

odc hod (stráta) zákazníka čas vzniku

č as

chy by

1: náprava uskutečněna téměř okamžitě 2: náprava uskutečněná v rámci intervalu tolerance 3: náprava uskutečněná na konci intervalu tolerance. Jestli k nápravě nedojde do konce intervalu tolerance, zákazník zpravidla odchází ke konkurenci.

Prognózování poptávky po IK službách Ve všeobecnosti je poptávka po IK službě funkcí zejména následujících parametrů: poptávka = f(cena služby, příjem domácnosti, počet potenciálních klientů, cena náhradních řešení a cena substitutů, užitečnost služby pro zákazníka, módnost, státní dotační politika, ...)

Podobný vztah možno napsat i pro ponuku IK služeb: ponuka = f(výška potenciálních zisků ze služby, ceny konkurenčních služeb, stav technologií, cena vstupů, dostupnost zdrojů, regulace trhu, ...) Analýzou parametrů těchto funkcí můžeme získat globální představu o potenciále poptávky, resp. velikosti ponuky na trhu pro určité skupiny služeb. Zatím co v předchozím období, kdy jedinou službou byla tzv. hlasová služba, bylo prognózování redukované na prognózování vývoje časového radu, prognózování mobilních služeb se stalo jednou z nejkomplikovanějších úloh. Nejmarkantnějšími důkazy tohoto tvrzení jsou prognózy rozvoje ISDN (nadhodnoceny), resp. GSM a v souvislosti s GSM hlavně služby SMS (podhodnoceny o několik řádů). Hlavními zdroji omylů přitom jsou: -

zle odhadnutý užitek, který služba použivateli přinese,

-

zle odhadnutá latentní potřeba,

-

zle odhadnuté možnosti služby,

-

zle odhadnutý vývoj technologií a s tým souvisící vývoj nákladů a cen,

-

zle odhadnutý vplyv reklamy a změny životního stylu.

Největší problémy přitom jsou s tzv. měkkými faktory, jakými jsou například dlouhodobé působení TV (televize je dnes vnímaná jako náhrada plnohodnotného života, zatím co telefon bol vždy vnímán jen jako rozšíření možností člověka), propagace e-věku a s tím související způsob trávení volného času a stav kultury (rozhodujícím se stává, co právě letí a ne to, co potřebujeme), stav společnosti (způsob vytváření příjmů, stav rozvoje výrobních procesů a zavádění nových technologií), vplyv globalizace, vplyv státu, morálka, aktuální řebříček hodnot, atd. Zlé odhady pro jednotlivé faktory se pak v konečném důsledku projevili v zlém odhadu vývoje počtu použivatelů služby. Průnik nových IK služeb na trh možno ve všeobecnosti charakterizovat tzv. Bassovou formulí :

(5.1) V Bassové formule jsou použité tri parametre:



m = potenciál trhu, t.j. celkový počet potenciálních zákazníků nové služby;



p = koeficient, odrážející vnější vplyvy, tj. pravděpodobnost, že někdo, kdo ještě nemá předplacenou tuto službu tak udělá pod vplyvem marketingové kampaně, článků v novinách, popřípadě působením jiných vnějších faktorů;



q = koeficient, vyjadřující tzv. vnitřní vplyvy, tj. pravděpodobnost, že někdo, kdo ještě nemá předplacenou tuto službu tak udělá pod vplyvem doporučení některého z použivatelů služby. Typická Bassova křivka pro p = 0,03 a q = 0.38 (co jsou typické průměrné hodnoty

koeficientů) je znázorněna na obr. 4.1:

počet použivatelů inovace

čas od uvedení inovace na trh Obr. 4.1: Typická Bassova křivka Difuze IK služeb však má svoje specifika, například množství potenciálních zákazníků do značné míry závisí od tzv. počítačové gramotnosti. V důsledku toho třeba použit modifikovanou Bassovu formuli:

kde specifika IK služeb respektujeme zavedením faktoru  Inovací rozumíme situačně nový vývoj a / nebo uvádění nových nástrojů a zařízení, pomocí kterých lidé provádějí interakce s okolím. Inovací může být výrobek nebo služba. Podle ITU-T jsou termínem služba označovány telekomunikační možnosti (capabilities), které si zákazník kupuje nebo pronajímá od poskytovatele služby. Služba je abstrakcí z úhlu pohledu síťových prvků nebo z úhlu pohledu (telekomunikačních) zařízení. Tytéž služby mohou být poskytovány různými síťovými prvky a naopak, různé služby mohou být poskytovány stejnými síťovými prvky. Definice aplikace podle ITU-T zní: - Slovo aplikace je použité jako generický termín pro reprezentaci souboru vlastností, umožňujících spojení komunikace a zpracování dokumentů. Operace, které lze provádět pomocí aplikace závisí na použitých pracovních metod a od přidělených práv při zpracování dokumentu. Příkladem takových aplikací jsou: otevřená výměna zpracovatelných dokumentů, práce na společném dokumentu a pod. - Soubor aktivit, prováděných za účelem reakce na potřeby zákazníků v dané situací, např. pro účely podnikání, vzdělávání, osobní komunikace nebo zábavy. Vyplývá automatické / částečně automatické použití hardwaru / softwaru a může být přístupná lokálně nebo vzdáleným přístupem. V případě vzdáleného přístupu vyžaduje využívání telekomunikačních služeb.

Při rozhodování o ekonomických aspektech e-komunikace je třeba zohlednit skutečnost, že každá IK služba je jakoby umístěna v vícerozměrné prostoru, jehož nejdůležitějšími rozměry jsou: makroekonomický vývoj, transparentnost legislativy, kupní síla obyvatelstva a nabídka na trhu - viz. obr. 5.1.

makroekonomika legislatíva kúpna sila stav trhu technológie Obr. 5.1.: Multidimenzionálny priestor IK služieb

Filozofie e-obchodu E-obchod je typickým příkladem, jak nové technologie mění nejen zažité paradigmatu, ale v dlouhodobém horizontu i charakter společnosti. Na druhé straně je třeba říci, že hlavně v začátcích e-obchodu se mu přisuzovala vyšší váha, jakou ve skutečnosti ve společnosti hraje. Jednalo se zejména o příliš optimistické předpovědi rozvoje e-obchodu, pokud jde o rychlost migrace od klasického nakupování na nakupování v e-obchodě, počet kupujících i objem prodeje. V souvislosti s tím spatřilo světlo světa i několik mýtů o e-obchodu, z nichž nejznámějšími jsou: • Bude se řídit zcela jinými ekonomickými pravidly jako tradiční obchod (tzv. nová ekonomika) • Vytvoří se ideální trh, kde kupující i výrobci budou mít úplné informace, což zamezuje plýtvání (výrobě ležáků) a tím sníží ceny • Většinou se bude nakupovat "po částech" tj. jen tolik, kolik právě potřebuji (vztahuje se hlavně na kupování nehmotných zboží) Reálný život tyto mýty rychle vyvrátil. Tvrdě na to doplatili internetové firmy, označované jako dot-comy, z nichž velká většina zkrachovala právě kvůli nedodržování základního ekonomického pravidla, podle kterého náklady nesmějí dlouhodobě překračovat příjmy. Tak isto se nepotvrdila teze o vytvoření ideálního trhu. Technologie, využívané při provozu eobchodu sice umožňují oběma stranám (kupujícímu i prodávajícímu) získat více informací, ale jejich vyhodnocování není zdaleka jednoduchým cvičením. Cena zboží se rapidně nesnížila, ale zrychlily se operace, zautomatizoval se celý proces a zvýšila se možnost porovnání. Dále, e-obchodování změnilo hodnotový řetězec z něhož vypadlo několik mezičlánků a vytvořily se i nové modely podnikání. Vytvořila se výroba a prodej produktů, šitých na míru v množstvích odpovídajících aktuálním potřebám. Zkvalitnila a zrychlilo se obchodování s nehmotnými produkty (digitální hudba, video, texty, ...) a službami (rezervace v hotelech, letadlech, vlacích, divadlech, e-banking, ...) Navzdory prognózám o rychlém rozvoji e-obchodu v sektoru B2C největší obrat stále ještě vykazuje sektor B2B. Rychlejší pokrok e-obchodu brání celá řada bariér. Z nich nejzávažnější jsou: - Nízký příjem domácnosti,

- Nízké vzdělání (bez střední školy a počítačové gramotnosti), - Jazyková bariéra (většina obsahů je v angličtime), - Nemožnost připojit se na internet (život v odlehlých oblastech - lazy), - Vyšší věk az toho vyplývající odmítání novinek, - Tělesné postižení. Pokud se na e-obchod díváme jako na systém, můžeme jej rozdělit do tří funkčních bloků: • informační báze (katalog produktů) • vyhledávací systém • elektronický platební systém Elektronické obchodování však nepřineslo do obchodování jen elektronický "rozměr, ale zasáhlo přímo do filozofie vztahů mezi výrobcem, prodejcem a zákazníkem. Zatímco v "kamenném" světě platí posloupnost: vyrobit produkt - vytvořit poptávku - prodat produkt, v "elektronickém" světě se razí zásada zmapovat poptávka - vytvořit produkt na míru - prodat produkt a obdrží platbu v okamžiku objednávky Jednou z ne zcela zodpovězeno otázek je otázka, jak určit hodnotu e-obchodu. Kritéria, používané při validace klasického obchodu (tj. poloha, velikost prodejní / skladové plochy, zásoby, známost jména, tradice, počet zákazníků a pod.) Se na e-obchod nedají aplikovat. Proto prakticky od objevení se e-obchodů na webu se hledají nová kritéria pro určení jejich hodnoty a úspěšnosti. Postupně byly zavedeny následující kritéria: • počet návštěv www stránky e-obchodu: • počet "kliků" • objem prodeje • příjmy • počet zákazníků • věrnost zákazníků • ...

hodnota versus objem dat Ne všechna data mají stejnou cenu. Obecně platí, že čím "surovejšie" jsou data, tj. čím jsou blíže strojovým datům, tím menší hodnotu mají. Naopak, nejcennější jsou data o zákaznících (věk, vzdělání, zájmy, co kupují a pod.), Protože podle nich lze "šít na míru" nabídku.

hod nota Dáta o zákazníkoch e-obchod dáta

Web dáta Objem dát Objem dát příklad: Protože proces e-obchodování je do značné míry automatizovaný, existuje o jeho průběhu množství údajů, zaznamenaných v pamětech počítačů. Jde zejména o údaje o návštěvnících stránky (jejich lokalizace), realizovaných nákupech (druh zboží, objem nákupu), záznamy diskusních skupin, dotazy a připomínky od kupujících, atd.. Samy o sobě tato data nemají velkou vypovídací hodnotu, ale pokud se podaří dát je do vzájemné souvislosti, stanou se cenným zdrojem informací. Tomuto procesu se říká data mining. Příkladem výstupů z takového dolování v datech je klasifikace zákazníků podle stanovených kritérií, identifikace typického chování zákazníka v e-obchodě (nalezení vzorů) a pod. Počítače, podílející se na procesech e-obchodování jsou schopné vzájemně od sebe získávat strojově generované údaje, například IP adresu, časové údaje a URL data. Relativně bohatým zdrojem informací jsou i "koláčky" - cookies. • datum / čas http request

• IP adresa zákazníka • URL • požadavek (query string) • http status • agent zákazníka • cookies ID

e-obchod: vznik, definice, základní pojmy Lidské potřeby Člověk přišel na svět díky tomu, že na rozdíl od ostatních tvorů nejen že pociťoval potřeby, ale i nepřekonatelné nutkání tyto potřeby uspokojovat. Tak se stalo, že kvůli uspokojení potřeb opustil bezpečí korun stromů, kde žil bezstarostným životem opice a vydal se na strastiplnou a nikdy nekončící pouť za uspokojováním svých potřeb. Lidské potřeby jsou různé a ne všechny jsou pro člověka stejně důležité. Žebříček lidských priorit z pohledu uspokojování potřeb je znázorněn na obr. 1.1 (podrobněji viz Abraham Maslow: Toward a Psychology of Being):

fyziologické bezpečnosť spoločnosť uznanie okolia sebarealizácia

Obr.1.1: řebříček lidských potřeb Rozvoj lidstva tak má na svědomí triviální vazba, znázorněna na obr. 1.2.

Potřeba

uspokojení potřeby

Obr. 1.2 Na tomto obrázku je klíčovým faktorem oboustranná šipka, která naznačuje, že nová potřeba nejen že vyvolá aktivity směrem k jejímu uspokojení ale i naopak, uspokojena potřeba je zároveň automaticky zárodkem nové potřeby. Tím se vytváří nekonečný cyklus vzniku a uspokojování potřeb. Nejprve se člověk sám snažil uspokojit své potřeby - sám si sháněl něco na zub, sám si na míru spichl oblek z kožešin, sám si nabrousit kamennou sekeru, sám zbil svou družku v jeskyni, sám zplodil potomstvo, atd.. Rychle se však ukázalo, že na všechno nestačí například pokud celý den běhal za mamutem, večer v jeskyni už neměl chuť ani na bitvu, ani na sex, což samozřejmě vyvolávalo nespokojenost jeho partnerky. Ta rozhodla, že to takto dále nejde a nařídila dělbu práce - oráč bude orat, myslivec lovit, švec šít, horník fárat, básník básnit, milovník milovat atd.. Tak přišla na svět výměna - stehno z divočáka za mísu čočky, tchýni za pytel brambor (metrák za metrák) a pod. Později se proces výměny povýšil na umění, dnes známé jako obchodování a na světě se objevil nový specialista jménem obchodník (některé zdroje však tvrdí, že pojem obchodník je jen nové synonymum k mnohem staršímu pojmu zloděj). Tak či onak, od vzniku obchodu si člověk své potřeby uspokojuje nákupem výrobků nebo služeb. A opět zde přichází ke slovu dělba práce - produkt vyrobí

výrobce, distributor ho dopraví blíže ke spotřebiteli a obchodník mu ho prodá - obr. 1.3.

potreba Vytvorenie produktu, uspokujúceho potrebu (výrobku, služba) distribúcia

predaj Uspokojenie potreby

Obr. 1.3 Kromě této přímé linie existuje ještě i vedlejší, pomocná linie, reprezentovaná bankami, poradci, zprostředkovateli, atd.. jejímž smyslem je napomáhat realizaci procesů, probíhajících po přímé linii.

Hodnotový řetězec Na první pohled jednoduchý výraz "uspokojování potřeb" v obrázku 1.2 však ve skutečnosti reprezentuje složitý posloupnost činností, uspořádaných do tzv.. hodnotového řetězce, v němž

každý článek přidává k již vytvořené hodnotě hodnotu novou - obr. dodávateľ

Producent (výrobca, Ban

poskytovateľ služby) ky

distribútor

Por adcovia

predaj

Bro keri spotrebiteľ

Ser vis

1.4. obr. 1.4: hodnotový řetězec

Ve skutečnosti je situace ještě komplikovanější tím, že každý článek řetězce v něm může hrát několik rolí - například výrobce může být v určitých případech i dodavatelem, prodejcem, nebo spotřebitelům. Bez ohledu na roli, mezi každou dvojicí sousedních článků řetězce probíhá obchodování, zahrnující zejména tyto procesy - obr. 1.5: ponuka výber Objednáva nie

Uzavretie

zmluvy platba Dodanie tovaru

Popredajná

komunikácia Článok n

Článok n+1

obr. 1.5 Podle toho, jakým způsobem (a s pomocí jakých technologií) se tyto procesy realizují mluvíme o tradičním obchodování nebo o elektronickém obchodování. E-obchod, e-obchodování, e-podnikání Elektronický obchod, resp. zkráceně e-obchod, je často, zejména v médiích označován za průkopnický vynález, který v krátké době od základu změní náš způsob života. Praxe ukazuje, že, jak již x-krát předtím, lidstvo obecně nemá rádo revoluční změny. Pravdou je, že elektronický ochod je na vzestupu, ten však zdaleka není tak rychlý, jak tvrdili proroci. Než začneme rozebírat jednotlivé aspekty elektronického obchodu, podívejme se na to, co znamená pojem obchod: Slovo obchod má několik významů. V svém základním významu označuje místnost, kde lze nakupovat různé zboží. V přeneseném významu vyjadřuje součást podnikatelské činnosti, případně vydařenou koupi, resp. úspěšný prodej něčeho. V ekonomické teorii je obchod označován za nejrozvinutější formu věcí podle-peněžních vztahů, atd.. V samotné definici pojmu obchod se blíže nespecifikuje prostředí, v němž probíhá výměna produktů. A právě ono je dnes rozhodujícím kritériem umožňujícím rozlišit klasický obchod od elektronického obchodu. Pokud je tímto prostředím vyhrazen fyzický prostor (místnost, budova), kde musí zákazník, který chce nakupovat fyzicky přijít, hovoříme o tradičním obchodě. (Dnes se často namísto pojmu "tradiční obchod" používá pojem "kamenný obchod" čímž se chce nepřímo naznačit, že jde o cosi, co již patří do doby kamenné.). Pokud proces výměny probíhá ve virtuálním prostoru (např. na www stránce) hovoříme o e-obchodu. Mezistupněm mezi tradičním obchodem a e-obchodem je zásilkový obchod, kde si zákazník vybírá z katalogu (tištěného tištěný na papíře či zobrazovaného k obrazovce TV přijímače) a zboží je mu doručeno domů na dobírku. Spojení e-obchod, resp. elektronický obchod se do češtiny dostalo mechanickým překladem z angličtiny. V angličtině se v této souvislosti používají tři výrazy: online shop, e-commerce a e-business. Zatímco pojem online shop označuje zpravidla konkrétní www stránku, zabývající se prodejem zboží, druhý pojem v pořadí (ecommerce) označuje obchodování na internetu, poslední pojem (e-business) zahrnuje nejširší spektrum aktivit, souvisejících s podnikáním, přičemž alespoň část těchto aktivit probíhá ve virtuálním prostoru. V českých tištěných i elektronických médiích se téměř výhradně používá jen pojem elektronický obchod, či e-obchod. Přitom i v ČR existují pojmy obchodování, resp. podnikání, takže nic nebrání tomu, aby se mluvilo také o eobchodu a e-podnikání. Abychom se vyhnuli nejasnostem, budeme, vycházejíc z významů slov obchodování a obchod, považovat pojem e-obchodování za širší pojem, zahrnující v sobě kromě e-obchodu (tj. aktu koupě a prodeje) i další činnosti, jako například vyhledávání zboží, sledování dodávky , sjednávání obchodu a pod. Pojem epodnikání budeme používat zas jako termín, zastřešující všechny aktivity, spojené s podnikáním, využívajícím alespoň v některých fázích, internet. Přesnějši definice pojmů e-podnikání, e-obchodování a e-obchod jsou uvedené zde: Elektronické podnikání (e-podnikání, e-business) je podnikání, kde jsou procesy, související s produkcí, stykem se zákazníkem, resp. dodavatelem, řízením atd.. realizované s využitím počítačových sítí. Příklady procesů v e-podnikaní: - Zakázky, objednávání, řízení zásob, platby, řízení dodavatelů, řízení výroby, podpora

rozhodování, - Marketing, e-obchod, zpracování objednávek, platební systém, podpora zákazníka, - Vnitropodnikový informační systém, informační služby zaměstnancům, rozvoj lidských zdrojů. E-podnikání se neobejde bez infrastruktury, potřebné pro podporu procesů epodnikání. Infrastrukturu e-podnikání tvoří zejména: - Počítačový hardware, - Telekomunikační sítě (pozemské, satelitní, ....), - Systémový software, - Aplikační software, - Služby (design www stránek, web hosting, certifikace, e-platby, poradenství, ...) E-obchodování (e-commerce) je libovolná transakce, jejíž součástí je přechod vlastnických práv k výrobkům (produktům, službám), realizovaná s podporou počítačových sítí. Příklady transakcí při e-obchodu jsou: - Koupě CD přes e-obchod, - Nákup surovin (polotovarů) přes EDI, resp. přes aukci na webu, - Rezervace letenky přes web, - Koupě počítače přes internet s využitím volání na 800kové číslo (bezplatné volání), - Vnitropodniková objednávka komponentů přes intranet, - V širším slova smyslu i výběr peněz z bankomatu. K přechodu vlastnických práv dochází po uzavření a splnění podmínek kupní smlouvy mezi kupujícím a prodávajícím (i za nulovou cenu, jak tomu je například při volném softwaru). e-obchod je virtuální prostor, vytvořený za účelem prodeje produktů a služeb prostřednictvím počítačových sítí, především internetu kde prodávající prostřednictvím integrace různých typů e-komunikace, správy dat a služeb zabezpečení mohou rychle a bezpečně prodávat výrobky a služby a přijímat platby a objednávky od zákazníků . Obsah pojmů e-obchod, e-obchodování a e-podnikání se vyvíjel s časem. Pro ilustraci si uveďme, jak chápou tyto pojmy významné celosvětové organizace, jako jsou světová obchodní organizace (WTO - World Trade Organization), organizace pro ekonomickou spolupráci (OECD) a ICT fora uspořádány podle doby vzniku od nejstarších po nejnovější: 1. E-podnikání = proces výroby, reklamy, prodeje a distribuce produktů s využitím telekomunikačních sítí. (Zdroj: WTO) 2. E-obchodování = obch. transakce, do níž se mohou podílet různé organizace i jednotlivci, založená na zpracování a přenosu digitalizovaných dat včetně textu, zvuku a vizuálních produktů a která se uskutečňuje jako přes otevřené sítě (např. Internet), tak i přes uzavřené sítě (např. Minitel) , vybavené branami do otevřených sítí. (Zdroj: OECD) 3. E-obchodování = vedení obchodních transakcí a obchodních činností pomocí kombinací výměn strukturovaných elektronických zpráv (EDI), nestrukturovaných zpráv (E-mail), binárních dat, sdílených dat, databází a přístupů k databázím a to vše v rámci široké škály síťových technologií aplikovaných jako v soukromém tak i ve veřejném sektoru. (Zdroj: ICT forum) Dnes v literatuře i na webu lze nalézt desítky dalších definic e-obchod, e-obchodování a e-podnikání. Některé z nich jsou uvedeny zde. Namísto uvádění dalších pohledů na e-obchod, e-obchodování a e-podnikání si vyjmenujeme jejich nejpřesvědčivější rysy:

- Využití webu, resp. obecně internetu na obchodní komunikaci a uzavírání obchodních transakcí, - Manipulace s digitálními daty, - Elektronická forma platby. Zatímco spojení "elektronický obchod" a elektronické obchodování původně označovali pouze elektronický transfer dokumentů pomocí k tomu určených systémů (především EDI), souvisejících s obchodními transakcemi, po tom, jak vznikl web, e-obchodování začalo být v pravém slova smyslu elektronickým a pokrývá všechny jeho fáze. Ekonomickým základem e-obchodu je největší vynález 20. století - samoobsluhy. Pro někoho to může znít nadneseně, ale vynález samoobsluhy byl skutečně geniálním, mnohem geniálnější (a mějme lidstvu užitečnějším) jako vynález atomové bomby. Říkajíce řečí teorie hromadné obsluhy umožnil znásobit počet obslužných linek a tak zrychlit obsluhu. Z pohledu zákazníka přinesl možnost blíže se seznámit se sortimentem zboží a "sáhnout si na zboží" ještě před jeho koupí. Druhým - technologickým základním kamenem e-obchodování se stal internet - síť sítí - umožňující "domlouvat se" počítačem na celém světě. Předchůdcem dnešního elektronického obchodování byl projekt systému elektronické výměny dat (Electronic Data Exchange) EDI, který byl experimentálně ověřován již v šedesátých letech. EDI je uzavřený komunikační systém vyžadující, aby všechny firmy, které jej využívají byly propojeny podle předem definovaných norem umožňujících faktuře systému jedné firmy komunikovat s kanceláří objednacího systému druhé firmy. K tomu musí vybudovat odpovídající fyzické připojení. Dnes jsou podnikové informační systémy navrženy tak, aby respektovaly EDI a aby byly zároveň schopny pracovat s XML. To umožňuje uživatelům EDI obchodovat i s firmami, které EDI nepoužívajú.Približne stejně dlouho používají banky specializované sítě pro elektronický transfer peněz (Electronic File Transfer) EFT. E-obchod, z pohledu teorie, je systém, který neobsahuje jen procesy, přímo související s nákupem a prodejem zboží a služeb, ale také podpůrné procesy, které podporují tvorbu příjmu. Typickým příkladem takových procesů je tvorba poptávky pro dané zboží a službu, resp. podpora prodeje a služby zákazníkům (viz. obrázek č.. 1), nebo ekomunikace mezi obchodními partnery.

P

Pokračovani

rístup Hľadanie

e predaja

Dotazy Prezeranie

Z ákazníci

Online

Online objednávky

inzercia Štandardné objednávky Di stribúcia

Online: nehmotný tovar Dodávka: hmotný tovar

Elektronic Prezeranie ká podpora Obrázok č. 1: . Cyklus elektronického obchodu zákazníka

V ideálním případě elektronický obchod zachovává výhody tradičního obchodu a přidává mu flexibilitu, kterou poskytují elektronické sítě. Elektronické podnikání zvyšuje efektivitu podnikání například i tím, že usnadňuje kooperaci dodavatelů a odběratelů, ale i spolupráci různých oddělení firmy, které si mohou vyměňovat informace o marketingové kampani, nových produktech a pod. Realizace procesů s využitím elektronických sítí automaticky odstraní typické omezení kamenného obchodu související s otevíracími hodinami. e-obchod může fungovat 24 hodin denně a 7 dní v týdnu; navíc, objednávky na výrobky nebo služby mohou být přijímány odkudkoli. Nástup Internetu a následně objev principu webu změnil nejen přístup podniků k elektronického obchodu, ale, co je rozhodující, i přístup individuálních spotřebitelů k tomuto jevu. S růstem počtu firem používajících Internet as růstem počtu koncových uživatelů se

rozšiřují možnosti využívání elektronického obchodu. Nárůst objemu elektronického obchodu zas umožnil vznik obchodních společností, které podnikají pouze na Internetu. Druhá polovina 90. let byla charakterizována boomem takzvaných "dot.com ů" ao e-obchodě se mluvilo jako o průmyslu třetího tisíciletí. Ve svých počátcích se e-obchod týkal pouze řízení nákupních a prodejních transakcí. Následně se k tomu připojil transfer plateb přes počítačové sítě. Dnes se již rozvinul natolik, že zahrnuje prodej a koupi nejen hmotných, ale i nehmotných komodit, jako jsou např. digitální informace. Malé firmy zjišťují, že mohou realizovat své obchody on-line stejně jako jejich větší konkurenti a tak snížit své náklady. Hodnotový reťazec tradičného obchodu možno znázorniť nasledovne: masová reklama

výrobca - distrib. - veľkoobchod - maloobch. - zákazník

spätná väzba od zákazníka Naproti tomu hodnotový reťazec e-obchodu je, aspoň teoreticky, oveľa jednoduchší: Výr

Zák

obca

azník

V skutočnosti je medzi výrobcom a zákazníkom ešte internet, resp. web, poskytujúci tzv. sieťové služby – obr.2:

sieťové služby výr obca

zák azník

Skutečnost, že všichni - výrobci i zákazníci - jsou "zesítěný", představuje hlavní kouzlo elektronického obchodování: bez ohledu na skutečnou fyzikální vzdálenost je nyní výrobce od spotřebitele vzdálený jen na jedno kliknutí myší. Náklady na distribuci zboží v klasickém hodnotovém řetězci tvoří cca 50-80% koncové ceny. Protože zisk se dělí podle obdobného klíče, peníze jdou hlavně do kapes obchodníků a zprostředkovatelů a výrobcům zůstane jen malý zbytek. Odbourání rozhraních umožní producentovi zabít dvě mouchy jednou ranou: ponechat si celý zisk, resp. jeho podstatnou část pro sebe a zredukují obchodních marží distributorů vytvořit prostor ke snížení koncové ceny a tím zvýšení vlastní konkurenceschopnosti. Na druhé straně je taková změna spojena i se značnými komplikacemi: výrobce si musí vybudovat náhradu za klasické distribuční kanály a ukončit vztahy s distributory, kteří do té doby zajišťovaly distribuci jeho zboží.

Trh e-obchodu Elektronický obchod je v současnosti v centru pozornosti nejvýznamnějších regionálních a světových organizací, jako např. Světové obchodní organizace (WTO), Konference OSN pro obchod a rozvoj (UNCTAD), Evropské hospodářské komise OSN (EHK OSN), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Komise Evropské unie (EK) a Mezinárodní telekomunikační unie (ITU). V elektronickém obchodu působí tři typy aktérů: - Vláda (government, G), - Podniky / podnikatelé (business, B) - Zákazníci / občané (consumers, C) Bez ohledu na to, zda jde o klasické podnikání nebo e-podnikání, jedním z parametrů, který je třeba při podnikatelském rozhodování zohlednit je velikost relevantního trhu. Jde o to, že pro každý produkt nebo službu existuje vždy jiný, konečný počet potenciálních spotřebitelů. Aby podnikatel začal uvažovat o výrobě určitého produktu, resp. poskytování určité služby, musí pro něj existovat dostatečně velký trh. Z pohledu e-obchodu lze potenciální trh rozdělit na následující segmenty: - Segment podnik - podnik (B2B), - Segmet podnik - koncový zákazník (B2C), - Segment podnik - vláda (B2G), - Segment vláda - občan / zákazník (G2C)

- Segment zákazník - zákazník (C2C). Teoreticky největším segmentem je segment B2C, kde se předpokládá, že každý člověk je potenciálním zákazníkům. To znamená, že velikost segmentu B2C by, opět teoreticky, měla být rovná počtu lidí na Zemi. Ve skutečnosti tomu tak není hlavně kvůli tomu, že nutnou podmínkou pro to, aby se člověk stal účastníkem e-trhu je, aby měl připojení, resp. alespoň přístup na internet. Tím je většina obyvatelstva Země odříznuta od možnosti zkusit si něco koupit přes e-obchod. Navíc i tam, kde je reálná možnost připojení se na internet je často bariérou vstupu zákazníků na trh vysoká cena počítačů a poplatků za připojení. Pokud bychom velikost segmentu trhu posuzovaly podle velikosti obratu, pak by jako největší logicky vyšel segment B2B, přestože ani segment B2G není k zahození. V současnosti narůstá i význam ďalšíieho segmentu vláda-občan/zákazník (government to consumer GC) zejména kvůli klamání myšlenky elektronické vlády (e-government) as tím sävisiacim rozšiřováním počtu placených a neplacených služeb občanovi ze strany státu. Firmy obchodující na internetu v segmentu B2C lze rozdělit do následujících skupin: - Známé firmy (velké nadnárodní společnosti), které znají skoro všichni, včetně děti, pro které je jsou aktivity na internetu otázkou prestiže, ale nejsou pro ně rozhodujícími z hlediska tvorby zisku, - Firmy produkující špičkové výrobky (obvykle pouze jeden výrobek nebo skupinu výrobků) a budující své jméno na tom, že to co dělají, dělají nejlépe včetně péče o zákazníky, jejíž součástí je i e-obchod. - Firmy, specializované na prodej úzkého specifického sortimentu, jako např.. knih, CD, DVD, software a pod. Tyto firmy získávají prostředky právě jen z tohoto prodeje, takže je pochopitelný zájem těchto firem prodat patřičné množství produktů. Z této kategorie firem je největší počet těch, kterým se podařilo vydělat na tomto trhu a zbohatnout. To vytváří mezi těmito firmami mimořádně silný konkurenční boj a tlak, který v dnešní době globální společnosti, vede k integrování těchto firem a odkup menších. - Firmy, nabízející širokou škálu zboží, které se snaží vytvořit alternativu ke "kamenným" obchodním domem - virtuální obchodní domy, obvykle propojené na externí síť výrobců a dodavatelů. Hlavním zájmem firem z prvních dvou skupin není maximalizovat objem prodeje přes internet - tyto firmy již mají vybudovanou rozsáhlou a kvalitní distribuční síť. Jejich eobchody jsou spíše splněním povinnosti sledovat vývojové trendy, a proto jsou jejich eobchody zaměřené spíše na technickou podporu svých výrobků a vytváření diskusních skupin,

kde se mohou zákazníci dozvědět o novinkách, vyměnit si zkušenosti a nechat si poradit. Druhé dvě skupiny firem jsou v jiném postavení - jejich podnikání je založeno na obchodování na internetu. Snaží se přilákat zákazníky novou přidanou hodnotou nakupováním v papučích. Rozšiřování segmentu B2B má své logické opodstatnění: jeho členy jsou firmy, pro které vzájemný obchod, úspora nákladů a další vyhody obchodování na internetu přinášejí přímý zisk. Stejně využívání výpočetní techniky a informačních systémů je v tomto sektoru mnohem více rozšířené než v domácnostech. Podobné tvrzení platí pro přístup k Internetu a jeho dostupnost. Oproti segmentu B2C můžeme v odvětví B2B jasněji identifikovat charakteristické typy systémů e-obchodu: - Systémy vytvořené na obchodování s určitým typům komodit, obvykle vázány na jednu průmyslovou oblast, například na strojírenství, finančnictví, potravinářství a podobně, - Systémy snažící se vytvořit standardizované obchodní rozhraní pro firmy, obchodující na internetu, kde cílem je vytvořit elektronickou tržnici. Obchodování v e-tržnici je za poplatek firmě, která ji provozuje. - Systémy e-obchodu vytvořené obvykle jednou firmou, jejichž hlavním úkolem je zajistit komerční komunikaci a vztahy s dodavateli a odběrateli této firmy. Systémy patřící do první skupiny jsou zpravidla vytvářeny a provozovány konsorcii, sdružují uživatele těchto systémů. Charakter systémů e-obchodu je přizpůsoben potřebám jednotlivých odvětví a obchodním zvyklostem v daném odvětví. Následkem toho je většina těchto systémů vzájemně nekompatibilní. Systémy e-obchodu z druhé skupiny se snaží prosadit standardizované způsoby komunikace, standardizované rozhraní a zavést normy pro obchodní transakce. Zde se angažují kromě různých internetových fór hlavně softwaroví giganti, kteří mají dostatek zdrojů na realizaci takových projektů a snaží se. vytvořit prostředí, kde by se mohly stát monopolním dodavatelem. Systémy e-obchodu z třetí skupiny jsou opět doménou velkých společností, pro které je výhodné mít takový systém kvůli snížení vlastních nákladů. Jejich dodavatelé a odběratelé musí své informační systémy přizpůsobit požadavkům koncernu, se kterým obchodují. Ukazuje se, že ani segment trhu B2B nemá tak dynamiku rozvoje, jaká se původně očekávala. Dalo by se říci, že brzdou je v tomto případě setrvačnost - ťaažké z večera na ráno změnit zvyklosti a reorganizovat procesy podle nových požadavků.

Od systémů e-obchodu v segmentu B2C se nevyžaduje až takový stupeň vzájemné integrace jako v segmentu B2B. E-obchod v tomto segmentu je určitě perspektivní - potenciálně může oslovit obrovský počet potenciálních zákazníků, poskytuje možnost vynechat alespoň část dodavatelského řetězce, umožňuje přímý kontakt se zákazníkem včetně zpětné vazby, atd.. Je však stále otázkou, kdy tyto faktory převáží brzdami rozvoje e-obchodu, ke kterým patří: - Nepřipravenost společnosti na revoluční změnu procesu obchodování, - Vysoké vstupní náklady na straně kupujícího, - Nezformované právní prostředí (autorská práva, obchodní známky, jména domén, soukromí, clo, daně, regulace telekomunikačních sítí, ---) - Drahý přístup účastníků trhu k internetu, - Nevyřešena obchodní logistika (dodávky produktů). To je jeden z důvodů, proč se e-obchod zatím více rozvíjí v odvětví podnik - podnik (70% 80% z celkového objemu). Ve sféře podnik - zákazník více než 50% zisku pochází z prodeje softwaru, finančních služeb, turistika, her, Gambling a pod., Tj. z prodeje nehmotných produktů.

Obchod Jak ekonomická kategorie je pojem obchod definován takto: Obchod je výměna produktů (statků, výrobků, zboží a služeb) formou koupě a prodeje.

E-obchod 1. společnost, obchodující na internetu 2. společný trh firem, obchodujících na internetu 3. uzavření obchodu prostreníctvom internetu

Zde • Jde o obchodování prostřednictvím internentu, tj. založeno spíše na elektronických než na papírových dokumentech. (Www.winters.co.uk / Factsheets / ecommerce.html)

• Způsob provádění transakcí a sdílení informací s jinými podnikatelskými subjekty, zákazníky nebo vládními složkami s využitím počítaačových a telekomunikačních sítí včetně internetu. (Www.ciltuk.org.uk / process / glossary.asp) • Process provádění finančních obchodních transakcí prostřednictvím internetu. www.nkemp.demon.co.uk / glossary.htm • E-obchodování je provádění obchodní komunikace a obchodních transakcí přes počítačové sítě a pomocí počítačů, připojených na web. V užším slova smyslu e-obchodování je nákup a prodej zboží a služeb a transfer zdrojů prostřednictvím digitálních komunikací. Třeba také říci, že e-obchod také zahrnuje mezipodnikové a vnitropodnikové funkci (jako např.. Prodej, marketing, účetnictví, logistiku, výrobu a vyjednávání), umožňující obchod a využívají elektronickou poštu, EDI, přenos souborů, digitální fax, videokonferenci, nebo interakci se vzdáleným počítačem. • E-obchodování také zahrnuje kupování a prodej přes web a internet, elektronický přenos souborů, platební karty, digitální hotovost a jiné metody provádění obchodních transakcí přes digitální sítě. • E-obchodování je kupování a prodej produktů a služeb podnikatelskými subjekty a zákazníky přes internet. Dělí se do tří kategorií: B2B (např. Cisco), B2C (např. Amazon), C2C (eBay). • E-obchod je způsob dělání obchodních transakcí v reálném čase přes telekomunikační sítě přičemž zákazník a obchodník jsou na různých geograficky vzdálených místech. EDI, e-mail), přístup k datům (např. sdílené databáze, builletin boards) a snímání dat (např. čtečky znaků). • EDI, e-mail), přístup k datům (např. sdílené databáze, builletin boards) a snímání dat (např. čtečky znaků). • E-obchodování je širší koncept, který zahrnuje virtuální prohlížení zboží (browsing), výběr zboží, které zákazník chce koupit a platební systémy. E-obchodování funguje na bona fide základě bez předchozích úmluv mezi zákazníky a obchodníky. E-obchodování se realizuje přes internet a využívá libovolnou kombinaci technologií podporujících výměnu dat (např. EDI)