6 2013 Informační příloha MO ČR a AČR 6 20 013 13 2013
Připraveno redakcí
Afghánistán nikdy není rutina...
78
AFGHÁNISTÁN
Letos v březnu se dvěma redaktorkám odboru komunikace a propagace MO naskytla příležitost navštívit české vojáky v Afghánistánu. Především díky ochotě zástupce náčelníka GŠ AČR – ředitele Společného operačního centra generálmajora Aleše Opaty a také všech velitelů a vojáků v operaci ISAF se podařilo získat množství unikátních fotografií, natočit desítky záběrů a hovořit s řadou českých vojáků o jejich službě ve vzdáleném a mnohým lidem neznámém a nedostupném Afghánistánu. Článek pod titulkem Afghánistán nikdy není rutina… přibližuje očima redaktorek jejich putování po jednotlivých základnách, jejich pocity a prožitky. V dalších číslech časopisu A report se k jejich „putování“ budeme vracet reportážemi přibližujícími nelehkou práci vojáků působících v operaci ISAF.
6 2013
79
nikdy není rutina... Nad Kábulem se pomalu smráká. Vzdor sevření prstencem hor nesužuje město těžká poklice dusivého prachu, naopak vzduch čeří lehký jarní vánek a drobné kapky snášející se z rychle odplouvajících mraků. Při prvním nádechu ulpívá na patru nasládlá lepkavá substance, na jejíž složení raději nikdo nepomýšlí. V Ostravě mají doly a ocelárny, v Kábulu zase nemají kanalizaci.
80
Je půl sedmé večer místního času a VAT (Vulnerability Assessment Team) s přizvanými hosty směřuje z letištní budovy přímo na české NSE (National Support Element). Ve tvářích vojenských specialistů, kteří sem dvakrát ročně přijedou odhalit a odstranit nedostatky, lze jen těžko číst jejich očekávání. Rutina? Afghánistán nikdy není rutina. Inprocessing probíhá rychle, ještě lze stihnout večeři, vybalování ale nikdo neplánuje – cesta vlastně začíná až zítra.
Mlha by mohla trvat i týden V šest ráno je sice nad Kábulem jasno, ale na Bagramu prý leží mlha. Američané nelétají, není tedy šance zahájit program v Lógaru. Zrovna přistál Il-76 se třemi kontejnery. Rutinní vykládka zláká jen přizvané reportéry. „Vystudovala jsem vojenskou dopravu,“ usmívá se bez dalšího vysvětlování poručice Terezie J., která logistiku na letišti řídí. Velitel 6. úkolového uskupení plukovník gšt. Jaroslav Trakal pak ještě vysvětluje, že více techniky a výstroje už putuje zpět do vlasti. K manipulaci s tímto materiálem je vyčleněno asi 20 % vojáků z jeho jednotky. Při hovoru s ním nám svítí slunce, jenže… Zkušení pozorovatelé místní oblohy nevěstí nic dobrého a pár dobráků přidává historky, jak na přelet čekali i týden. A vskutku, další den je sotva vidět na protější civilní část letiště. Z odletové místnosti se všichni zas sunou na „enesíčko“. Takové déjà vu. O tři hodiny později ale běžíme opačným směrem. Na letištní ploše víří prach pár vrtulníků Black Hawk a taky jeden Chinook. Že by? Zvenku vypadá větší než zevnitř... Jenže se letí jiným směrem – na Wardak. Piloti klesají k výcvikové základně afghánské policie a přisedají k nám dva naši „empíci“. Po chvíli letu ale stroj znovu míří k zemi, jenže tu základnu dole nikdo nepoznává. Americký voják gestikuluje: „Všichni ven, batohy tu nechte.“ Že by chtěl tankovat? Ne, nabírá
úplně jiné pasažéry a mizí. Je to základna Airborne. Spořádané čekání trvá půl hodinky.
Může vám jít o život, ale žaludku to nevysvětlíte
Konečně na Shanku. Na zahálku není čas...
Přišel čas večeře. Kdo zná DFAC (Dining Facility) na Shanku, bude náročným klientem i před švédskými stoly čtyřhvězdičkových hotelů. Žebírko, nebo stehýnko? „Incoming, incoming, incoming!“ zařvala siréna a žaludky se při zalehnutí rozkřičely hlady naplno. Dobrá čtvrthodinka v krytu, než zazněl signál „All Clear“. Pak ještě fronta k hlášení, že je každičký OK. Nu, nepřítel se snaží narušit morálku. Očekávání, že se tálibánci postarají také o předčasný budíček, se nenaplnila. Noční klid prořezávaly jen rotory vrtulníků, a to byla záruka, že si další útok nedovolí. Od rána běželo vše zas na plné obrátky, každý dělal to své – nácvik CLS a také střelby. Z těch se zrovna vracel MAT (Military Advisor Team). „Většina mé jednotky je v Afghánistánu poprvé. Práce MAT se soustředí oproti ‚omeletě‘ na mentoring štábu. Ale neřekl bych, že by nebyla akční,“ představí nejnovější z českých jednotek její velitel major Přemysl Tuček. Potom spěchá na briefing ke svému mužstvu, ještě předtím nás však stihne pozvat na kávu do improvizované klubovny.
Hurá, náš CH-47 se vrátil! I s bagáží. Tentokrát opravdu tankuje a pak nás bere zpět na palubu. Na FOB Shank vítají delegaci vojáci 11. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu (PRT), následuje rychlý inprocessing a po něm už nikdo nezahálí, skluz je třeba dohnat. Členové VAT se rozprchnou za svými povinnostmi, reportéry si bere pod svá křídla kaplan. Čas nemarníme. Na střelnici se zrovna cvičí. Pálí se na písknutí z různých poloh. Breny střídají Glocky. „Nemůžu si na novou pušku stěžovat,“ svěřuje se jeden z vojáků, ačkoli z pohledů jiných je patrné, že by snesli i staré osmapadesátky. Když držím CZ 805 prvně v ruce já, zdá se mi těžká a dlouhá. Ale výstřely ani necítím a u terče se rozplývám nad pěkným soustřelem. Zajímá nás tým EOD (Explosive Ordnance Disposal). Sídlí v jiné části základny spolu s americkými kolegy a kontraktory. To označení se u nás vžilo skoro jako sofistikovaná nadávka pro žoldáka. Ve skutečnosti jsou to lidé, kteří si už v US Army svůj závazek odsloužili, ale Američané nejsou tak hloupí, aby se lehce vzdávali odborníků s největšími zkušenostmi. Jejich hlouček se teď dobře baví tím, že šaškujeme v pyrotechnických oblecích a robot uchopuje mikrofon, aby vedl rozhovor s ženou, která jej ovládá. Jmenuje se Petra a pro práci pyrotechnika se rozhodla před pěti lety: „Vůbec jsem netušila, do čeho jdu. Ale chytlo mě to.“ V Afghánistánu je podruhé. „Sezona letos ještě nezačala, vyjíždíme zhruba jednou za dva týdny,“ líčí misi skoro jako všední záležitost. Člověk si pomyslí, jak to zvládá mezi samými muži… „Jsou jako moji bráchové, se vším se jim svěřuji,“ usměje se Petra a ostatní přikyvují.
Všechno běží jako na drátkách Specialisté VATu v čele s generálmajorem Opatou si mezitím vykročili k četám logistiky a oprav „píártýčka“. Generál se s upřímným zájmem věnoval technikovi, kterému nefungovala nějaká součástka. Ještě chvíli a on mu ji snad osobně opraví. Multifunkční halu, kde se stejně dobře servisují auta jako hraje nohejbal, obklopují kontejnery, v nichž panuje čilý ruch. Někde stačí mužská síla, jinde vypomáhá ještěrka. Vždyť „jedenáctka“ je více odřadem odsunu než rekonstrukčním týmem.
6 2013
Velitel PRT major Vladimír Jelínek vyjmenovává složení svého týmu: „Máme zde štáb, jednotku ochrany, četu logistické podpory, družstvo skladu, dále jednotku EOD a nejmenší součástí je obvaziště.“ Vzdor této členitosti každý ví, co má dělat, na základně je celý den koordinovaný šrumec. Poslední večeře na Shanku už probíhá klidně. Ty dva dny utekly jako voda. Zatímco zprávy z vlasti oznamovaly mráz a sněhovou kalamitu, žluté B-huty synergizovaly sluneční paprsky afghánského jara, že by se vyjímaly i v katalogu cestovní kanceláře. Také další den zářilo slunce už od svého východu, jeho paprsky protínaly vrtule Black Hawků. A letí se do Wardaku...
Hlavobol 2 400 metrů nad mořem Hory, sluníčko, zbytky sněhu a křišťálově břitký vzdoušek. Učarovaly vám Tatry nebo Alpy? Zapomeňte. White village alias nově Vyroubal Czech Camp si s ničím nezadá. Doklad a improcessing opět svižné. Jdeme s VAT zkontrolovat materiál v kontejnerech. Generál Opata míří do afghánské části základny, my pak do učebny a na americké velitelství. Odpoledne část výpravy začíná bolet hlava. Holt řidší vzduch. Pár jedinců zmáhá i viróza dovezená z domova, tu šíří klimatizace na pokojích. Já mám zase spálený nos. Nic z toho nás samozřejmě nemůže omezit. Jen večeře v „dýfaku“ je trochu zklamáním. Zásobování krapet vázne, na zeleninu zapomeňte. Je pátek – rovná se mořské plody. Na Shanku dnes asi mají celé humry, tady jen krabí klepeta. Pořád je ale zbytečné tahat z batohu zásoby z domova.
Afghánská kuchyně bodne Dopoledne se vojáci ANA (Afghan National Army) jedou zdokonalit ve střelbě. Do místního kandaku (praporu) přibylo pár
nováčků, ale naši instruktoři jsou trpěliví, ačkoliv si ti hoši přehazují americké M16 z ruky do ruky jak klacky. Ke střelnici se sbíhají děti, prý pak sesbírají nábojnice a udají je ve sběrně. Napadlo by vás v těchto končinách hledat výkup železa? Pak jsme u tréninku s minomety a IED line. „Naši kluci jim připravili něco jako stezku odvahy, kde mají hledat skrytá nástražná výbušná zařízení. Jsou pozorní a učenliví,“ říká na adresu trénujících Afghánců nadporučík Jiří J., velící druhému mentorovacímu týmu. Přichází pokyn shromáždit se ve výukovém stanu. Na návštěvu míří velitel kandaku a slavnostní oběd připravují afghánští tlumočníci. Doktor garantuje nezávadnost, ale i kdyby ne, je to pořád lepší než DFAC. Ba ne, je to dokonce luxusní. Dušené libové hovězí (asi), dlouhozrnná rýže s rozinkami a mrkví, šťouchané brambory. A k tomu ten jejich výborný chléb. Tohle si musím uvařit i doma.
Zpátky do Kábulu se snad nikomu ani nechce Základna KAIA (Kabul International Airport) se zdá být dosti usedlou oproti dění v Lógaru a Wardaku. Zdejší DFAC není špatný, ale bohatě jej nahradí pizza a pečené kuře „u Itala“. Naši chemici naznačují, ať vynecháme Burger King. Naopak zažehnávají obavy z vodovodů: „Salicita je zde vysoká, sčítají se vlastnosti podloží s chlorováním, ale není to nebezpečné.“ Přesto si stejně jako v uplynulých dnech čistíme zuby pitnou vodou z lahví. Kůže je ze sprch vysušená, objevuje se vyrážka. VAT pracuje podle plánu, na reportéry zbývá slavnostní nástup 6. úkolového uskupení s předáním medailí NATO Non Article 5. Pak přijde konečně poslední téma a s ním i finální adrenalin. Osmá jednotka AAT (Air Advisory Team) nás přijímá na základně. Místo angličtiny se u jejího velitele
uplatní ruština. Po krátkém briefingu a prohlídce přichází na řadu cvičně bojový, hodinu a půl trvající let v Mi-24. Jeden přistává, druhý kryje. Kroužíme dlouho nad krajinou a pak i nízko, asi osmdesát metrů nad zemí, zpět k městu. Od experta přes letectví z týmu VAT podplukovníka Čepelky se až zpětně dozvídáme, že kdyby se zde létalo ještě na původních strojích, nebylo by radno do nich nasednout. Teď tu ale slouží původem české „čtyřiadvacítky“ a „sedmnáctky“. „Piloti jsou tady dobří, někteří s talentem od boha. Brzy budou sami cvičit nováčky,“ chválí své afghánské svěřence velitel tygří letky major Pavel Procházka.
Zdar Praho, na tebe se adaptuje hůře Sbohem, ty proklatý a současně nádherný Afghánistáne. V letadle nám servírují chleba s paštikou, asi vědí, jak nás uspokojit a zároveň etablovat pro návrat. Nakonec prý je to stejné pokaždé, catering i promítané filmy. Ve Kbelích je proklatá zima. Rozloučení doprovázejí i objetí – stačily necelé dva týdny. Jak na tom teprve musí být kluci a holky, kteří tam tráví půl roku? Pár dnů nás oslabuje časový posun. VAT musí sepsat své zprávy a přijmout příslušná opatření, redaktoři mají šest hodin videozáznamů a tisíce fotek. Tahle cesta nebyla určitě marná pro nikoho. Své si na ní zažil také šéfredaktor Reflexu Ivan Hamšík, v časopisu je to znát. Kéž by jen povolil dát ke stažení ten speciál pro vojáky v misích a veterány. Je fajn mít takové zastání. A vzdor tomu, jak nám to utíká, tam se našim vojákům dny nekonečně táhnou. Před všemi klobouk dolů, přejeme jim zdar a sílu, a hlavně zdraví. Víte, jak vznikl výraz OK? Je to nula zabitých, zero killed. Wish you 0K. Miroslava Pašková
81
82 České, chorvatské a maďarské posádky vrtulníků absolvovaly před nasazením do Afghánistánu společnou teoretickou přípravu ve výcvikovém centru
NESHODA nepřipadá v úvahu Klidný průběh navigačního letu se ve zlomku vteřiny dramaticky mění. Před kapitánem vrtulníku Mi-171Š se rozsvítí červené výstražné světlo, které mu signalizuje závadu. Současně dostává do sluchátek hlasovou informaci: „Požár motoru!“ Do kokpitu stroje se začíná valit hustý kouř. Česko-chorvatsko-maďarská posádka je nucena řešit zvláštní případ za letu. Naštěstí se tak neudálo ve vzduchu, nýbrž na pozemním letovém simulátoru ve výcvikovém centru. Již počtvrté proběhl ve výcvikovém centru společnosti Helicopter Training Point (HTP) Ostrava CZ na mošnovském letišti přípravný kurz českých, chorvatských a maďarských posádek vrtulníků Mi-171 a Mi-24/35 před nasazením do afghánské mise. Byl zaměřen zejména na standardizaci operačních postupů při provozu „stosedmdesátjedniček“ a sjednocení způsobů provádění instruktáže. Proškolený létající personál se společně s palubními střelci a pozemními specialisty zúčastní další rotace leteckého poradního týmu neboli jednotky Air Advisor Team (AAT), která se již pět roků (dříve pod označením OMLT, pak AMT a nyní AAT) podílí na výcviku příslušníků afghánských vzdušných sil. „Předpokládaný termín jejich nasazení je druhá polovina letošního roku,“ říká vedoucí oddělení vrtulníkového a dopravního letectva na sekci rozvoje druhů sil – operační sekci Ministerstva obrany podplukovník Petr Čepelka a konstatuje, že tento mezinárodní způsob přípravy je nadmíru efektivní a významně přispívá ke splnění úkolů afghánské mise. Premiérový AAT PTC (Air Advisor Team Pre-deployment Training Course) proběhl před rokem a jeho pokračování je prozatím naplánováno na šest pokračování. Stejně jako předchozí tři kurzy je i tento rozdělen do dvou částí. Po hodinách výuky rozdělených do dílčích tematických bloků a létání taktických misí na simulátoru se účastníci kurzu přesunou na chorvatskou leteckou základnu Zemunik Donji u Zadaru, kde je čeká čtrnáctidenní (5. až 19. května) praktický výcvik ve vysokohorském terénu, v písčitém prostředí a nad mořem. Tam jejich letové úsilí vyvrcholí operačními misemi s taktickým námětem. Přesněji řečeno téměř identickými úkoly, které je čekají v afghánském vzdušném prostoru. „Impulzem ke společnému výcviku byla letecká nehoda vrtulníku poblíž afghánsko-pákistánské hranice, kdy v kokpitu působila mezinárodní posádka. I když nikdo z nich nepochybil, protože postupoval podle svých interních instrukcí, nicméně jisté
nedorozumění na palubě vyústilo v incident. Naštěstí se nikomu nic vážného nestalo. Takovýmto případným nehodám lze však předejít, a to společnou přípravou,“ konstatuje podplukovník Čepelka. Realizaci výcvikového programu umožnila finanční pomoc poskytnutá v rámci Multinational Helicopter Initiative. Avšak vzhledem k tomu, že nedostatek standardizace při působení leteckých poradních týmů (AAT) na území Afghánistánu je vnímán jako širší problém, projevují zájem o zapojení do tohoto programu další země, a to jak formou přímé účasti ve výcvikových kurzech, tak ochotou podpořit projekt finančně. Programu AAT Pre-deployment Training přikládá Česká republika velký význam také z pohledu budoucího rozvoje vrtulníkových schopností typové řady Mi. V tomto duchu přišla ČR s iniciativou vybudovat mnohonárodní středisko leteckého výcviku (MATC – Multinational Aviation Training Centre), jehož cílem je zefektivnit systém přípravy a výcviku leteckého personálu, tj. posádek vrtulníků a pozemních specialistů.
Taktické mise jako v reálu Mošnovský simulátor „stosedmdesátjedničky“, včetně identické kabiny, je sofistikovaným trenažérem pro dílčí letové fáze a nouzové postupy posádek vrtulníků. Nabízí velice hodnověrné napodobení jak horského terénu, tak extrémních teplot nebo zvířeného prachu či sněhu při vzletu a přistání nejen ve dne, ale také v noci. Vedle zkušeného tamního personálu HTP je součástí každého AAT PTC také instruktorský tým, jehož příslušníci mají výjimečné „vrtulníkové“ zkušenosti z operačních nasazení v krizových oblastech. Dalším pozitivem je, že se obsah přípravných kurzů upravuje v závislosti na aktuální situaci v prostorech nasazení. „Každý jeden kurz má svoji přidanou hodnotu v tom, že do nich zapojujeme instruktory, kteří se vrátili z Afghánistánu. Ti přenášejí do výcviku nové poznatky
ze zájmových lokalit na afghánském teritoriu. Navíc máme přislíbenou trvalou účast instruktorů ze Spojených států amerických. To je obrovský profesní benefit výcvikového programu,“ argumentuje pplk. P. Čepelka a dodává, že se způsob přípravy snaží společně s pracovníky HTP Ostrava stále vylepšovat. Plánů vedoucích k progresu AAT PTC je celá řada a nepochybně by vydaly na samostatný článek. Pro tentokrát vzpomeneme originální mapové podklady zájmových prostorů nebo zapojení zkušených instruktorů z řad Afghan Air Force (AAF) do tohoto společného výcviku již od počátku v Ostravě-Mošnově a poté v Zadaru. Následným krokem je taktická příprava létajícího personálu na simulátorech v zahraničí. Pozorný čtenář zaregistroval, že se v AAT PTC již společně s posádkami transportních strojů Mi-171 připravuje létající personál bitevních vrtulníků Mi-24/35. Pravdou je, že je to jenom ku prospěchu. Důvod? Obzvláště způsoby řešení zvláštních případů za letu jsou de facto shodné. „Naším zájmem je více zapojit do těchto přípravných kurzů před nasazením do Afghánistánu posádky vrtulníků Mi-24/35. Vede nás k tomu jejich pozitivní hodnocení. Považují je za přínos. Drilu v nouzových postupech, přistání v horách a v prašném prostředí, jakožto i plánování a provedení misí není nikdy dost. Obzvláště
6 2013
má-li být profesionál v řádech měsíců nasazen do mise v Afghánistánu, kde se situace mění,“ argumentuje podplukovník Čepelka. Nejvyšší čas alespoň zčásti nahlédnout do zákulisí mošnovského Air Advisor Team Pre-deployment Training Course, jemuž dominuje stručné, ale zcela výstižné motto: „Máme-li společně bojovat, musíme společně cvičit.“ Ředitelem výcviku společnosti Helicopter Training Point je Libor Ostřanský, odborné veřejnosti známý jako dlouholetý vojenský pilot vrtulníku. „V době mojí aktivní služby takovéto společné přípravné kurzy bohužel nebyly. A kolikrát by se nám například při plnění úkolů v misi SFOR na území bývalé Jugoslávie hodily. Týmový duch je v letectví klíčový. V kokpitu vrtulníku musí fungovat jeden společný jazyk. Při řešení nouzové situace mohou mít rozdílná národní pravidla až fatální následky.“ S jeho slovy zcela souhlasí pilot 24. základny dopravního letectva Praha-Kbely kapitán Petr Šamaj, který se na svoje premiérové nasazení v Afghánistánu připravuje. „Za krizové situace mají členové posádky tendenci hovořit v mateřském jazyku. Proto se tady její složení mění na mnohonárodní sestavu a zejména americký instruktor na nás vytváří značný tlak. Snažíte se oprostit od svých zvyklostí a maximálně spolupracovat. Velmi nám to pomáhá ve sladění
operačních postupů,“ říká zkušený vojenský pilot vrtulníku. Praktikovaný způsob výcviku je detailně propracován. Obecně řečeno, postupuje se od zdánlivě jednoduchých až po ta nejsložitější zadání. Zpočátku čeká na létající personál pětačtyřicet hodin teoretické výuky. Poté si každý pilot odlétá zhruba sedm hodin v letovém simulátoru. „V závěrečné fázi dostanou posádky vrtulníků operační úkol, který musejí zevrubně rozpracovat. Následuje jejich taktická mise, do níž nečekaně
vstupujeme zvláštními případy za letu. Začínáme na výškách okolo dvou tisíc metrů a poté jdeme stále výš. Je to pro ně vyčerpávající, ale nanejvýš potřebné. V Afghánistánu nelze nic podcenit,“ vysvětluje Libor Ostřanský a na velkoplošné obrazovce komentuje příčiny leteckých nehod a katastrof vrtulníků, které se v předcházejících letech udály v různých koutech světa. Foto: Jan Kouba
Pavel Lang
83
84 „Pokud nám v Afghánistánu bezpilotní průzkumné prostředky přímo nezachránily několik životů, tak k tomu určitě přispěly,“ říká náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel
Poprvé se Sokolem Operátor navádí bezpilotní průzkumný prostředek Sokol do třicet kilometrů vzdáleného zájmového prostoru. Pomocí tlačítek na počítači jej vede kurzem na sever a do zhruba dvoukilometrové výšky. Nad inkriminovaným bodem mu aktivuje zvláštní režim – kroužení. Obrázek z jeho kamer je pečlivě sledován v řídicím středisku. Přímý přenos ve vytipované lokalitě, respektive z krizové situace umožní nový bezpilotní průzkumný prostředek, který nese označení UAV (Unmanned Aerial Vehicle) Sokol. Ve Vojenském technickém ústavu (VTÚ) již mají zhotovený jeho první funkční vzor a připravují jej na letové zkoušky. S dokončením vývoje a začátkem výroby počítají v řádech měsíců. Poté bude připraven k dodání případným zákazníkům. Jedním z nich může být i Armáda České republiky. „V polovině letošního roku chceme provést zálet a první letové zkoušky Sokola,“ upřesňuje Jiří Kuzdas, do jehož gesce bezpilotní prostředky patří.
Oboustranný zájem na intenzivnější spolupráci V polovině dubna navštívil Vojenský technický ústav, strategický státní podnik pro obranný výzkum, vývoj a malosériovou výrobu unikátních technologií, který byl
založen k 1. září 2012 Ministerstvem obrany České republiky, náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel. Při té příležitosti jednal s ředitelem podniku Václavem Irovským a managementem odštěpných závodů o prohloubení spolupráce mezi VTÚ a Armádou ČR. Během návštěvy se generál Pavel seznámil s činnostmi tří odštěpných závodů Vojenského technického ústavu. Nejprve s produkcí Vojenského technického ústavu pozemního vojska ve Vyškově, který se zabývá výzkumem, vývojem a výrobou pozemních speciálních pásových i kolových vozidel. Pro Armádu ČR vyvinul například zdravotnické prostředky (mobilní lékárnu, laboratoř, tomograf) či montovanou halu pro údržbu a opravy vrtulníků v polních podmínkách. Do budoucna je vyškovský ústav připraven hrát klíčovou roli v projektu modernizace bojových vozidel pěchoty Armády ČR. Další odštěpný závod VTÚ, Vojenský technický ústav výzbroje a munice
ve Slavičíně, se zaměřuje na výzkum, vývoj a výrobu zbraňových, průzkumných a muničních systémů. Pro Armádu ČR vyvinul a vyrobil mimo jiné lehký 60mm minomet, včetně různých druhů munice, který ve verzi Commando, vhodné pro speciální jednotky, váží pouhých pět kilogramů. Slavičínský závod se významně podílel na projektu průzkumné verze kolového obrněného transportéru Pandur, která je technologicky nejnáročnější ze všech variant, jež se do AČR zavádí. Vojenský technický ústav letectva a protivzdušné obrany v Praze-Kbelích se profiluje v oblastech komunikačních a informačních systémů a bezpilotních průzkumných prostředků. Polní spojení Armády ČR je z velké části založeno právě na komunikačních informačních modulech (KIM), které jsou v různých verzích nasazeny v pozemních silách Armády ČR. Generálporučík Petr Pavel se s ředitelem Vojenského technického ústavu shodli na potřebě prohloubit spolupráci mezi tímto státním podnikem a armádou. Václav Irovský k tomu řekl: „Těší nás zájem armády o náš státní podnik. Pokud stát cestou resortů obrany či vnitra financuje náročný výzkum a vývoj speciální techniky, která je oproti zahraničním dodavatelům levnější a někdy i technologicky dokonalejší, tak je efektivní skutečně ji zavést do výzbroje. To se bohužel ne vždy děje. Věřím, že návštěvou náčelníka Generálního štábu generála Pavla započala nová éra vztahů mezi podnikem a armádou. Zejména v dnešní ekonomické situaci by měla Česká republika po vzoru sousedních států podporovat vlastní obranný výzkum a vývoj a pořizovat si výrobky svého průmyslu. To vše s cílem efektivně chránit životy vojáků a pomoci jim plnit jejich úkoly cestou špičkových technologií.“ Náčelník Generálního štábu AČR na závěr svojí návštěvy prohlásil, že hlavní přínos VTÚ spatřuje v tom, že armádě poskytuje specializované, respektive úzce zaměřené produkty, a navíc v nepočetných sériích. „Je určitě výhodnější, když máme v tuzemsku subjekt, který je schopen tyto komplexní služby nabídnout, a to od vývoje až po servis, než abychom sháněli po světě produkt, který se nejvíce blíží našim požadavkům,“ konstatoval generálporučík Petr Pavel a poukázal na operativnost kontraktu s tuzemským dodavatelem při případných úpravách.
Slibná prognóza Díky vstřícnosti managementu státního podniku VTÚ bylo redaktorovi časopisu A report umožněno exkluzivní setkání
6 22013 013
s bezpilotním letounem Sokol. „Sokol je kompozitové konstrukce a pohání jej dvoudobý motor o objemu osmdesáti kubických centimetrů. Vzletová rychlost tohoto dvacetikilogramového letadla je 60 kilometrů za hodinu a maximálně může dosáhnout 140 kilometrů za hodinu. Jeho doba nasazení ve vzduchu činí zhruba dvě a půl hodiny a dolet okolo čtyřiceti kilometrů,“ říká J. Kuzdas a dodává, že existuje pravděpodobnost tyto parametry ještě zvyšovat. Vše bude podřízeno konkrétním požadavkům zákazníka. Za zmínku také stojí, že veškeré komponenty Sokola jsou české provenience. Jinými slovy, v současné době na něm není žádný dovozový prvek. To se samozřejmě pozitivně promítne i do konečné ceny prostředku. Sokol může provádět průzkum jak ve dne, tak v noci. „Zabudované kamerové systémy to umožňují. Hlavice bezpilotního prostředku je koncipována tak, že lze v případě potřeby provést operativní výměnu senzoru,“ konstatuje Jiří Kuzdas a vysvětluje, že nasazení Sokola může probíhat jak v poloautomatickém režimu letu, tak i s naprogramováním letu předem. V dalším rozhovoru nám zaměstnanci VTÚ zevrubně popisují dílčí etapy dvouletého vývoje tohoto nového bezpilotního průzkumného prostředku, který vyvíjí společně s Výzkumným a zkušebním leteckým
ústavem a který je hrazen z prostředků Ministerstva vnitra na bezpečnostní výzkum. Vrcholem prezentace Sokola je nahlédnutí do letového zákulisí. Na vlastní oči se přesvědčujeme, že jeho řízení pomocí PC tabletu na zemi není složité. Zobrazení přesné polohy je zřetelné, a navíc podpořené zhruba třiceti parametry takticko-technických údajů. Není sporu o tom, že o efektivitě takovéhoto průzkumného bezpilotního letadla rozhodují zdánlivé maličkosti. Sokol není v tomto směru výjimkou. I tady se myslelo například na to, aby se nedostal během letu do takzvané zvláštní polohy. Jinak řečeno, aby stroj nepřešel do přemetu, výkrutu nebo vývrtky. Není tajemstvím, že jeho řídicí systém obsahuje i řadu havarijních systémů. Jakákoliv případná závada se okamžitě monitoruje a podle míry rizika se přijímají odpovídající opatření. Použití záchranného padáku a následné přistání na zem je optimální finální variantou.
Generálního štábu Armády České republiky. „Já nemohu samozřejmě předjímat, že Armáda ČR bude mít vyloženě zájem o Sokola. Ještě o tom proběhne celá řada jednání a my vybereme to nejoptimálnější řešení. Co mohu však s jistotou říct, je, že bezpilotní průzkumné prostředky se pro nás ukázaly jako užitečný pomocník. Zejména tomu tak bylo v Afghánistánu. Pokud nám tam přímo nezachránily několik životů, tak k tomu určitě přispěly,“ řekl generálporučík Pavel a zdůraznil, že se bezpilotní letouny staly již standardní součástí plnění úkolů v zájmových oblastech. „Tam bezpilotní prostředky odvedou tu nebezpečnou práci jako první a umožní lépe se připravit na danou situaci, navíc v reálném čase a na základě reálných informací,“ dodal náčelník Generálního štábu AČR a vyslovil vizi, že česká armáda chce jít v budoucnu cestou takzvaných malých bezpilotních průzkumných prostředků, které jsou více v souladu s operačními úkoly nasazovaných jednotek Armády České republiky.
Přispění k záchraně životů Exkluzivní prezentace Sokola byla završena exkluzivním komentářem náčelníka
Foto: Jan Kouba
Pavel Lang
Připravila redakce časopisu A report – měsíčník Ministerstva obrany ČR Adresa: Rooseveltova 23, 160 01 Praha 6 Kontakt: Jan Procházka (šéfredaktor) 973 215 553, 724 033 407, e-mail:
[email protected], www.army.cz Grafická úprava a zlom přílohy atm+: Andrea Bělohlávková (A report) 973 215 786 Titulní foto: Miroslava Pašková
85
