Indie & Nepál DAY 01 (sobota Chodov - K.Vary Praha - Mnichov

Indie & Nepál 2012 DAY 01 (sobota 1.9.) @ Chodov - K.Vary – Praha - Mnichov 

Startujeme naší další cestu do Asie a hned na začátku problémy. Teda nejsou ani tak naše jako mého taťky, který měl zajistit odvoz autem z Chodova do K.Varů na autobus Student Agency. Chudák stihl pouze přistavit vůz před dům a pelášil se staženýma půlkama ke mně do bytu na toaletu. Takže nádherný rozloučení, dodnes si pamatuji jeho zoufalý výraz a prej to bylo strašný ! Muselo se prát oblečení a u mě si vypůjčil kraťasy, aby vůbec mohl domů  Takže se loučíme s bráchou ve Varech na autobusáku a v 8:00 míříme na pražské letiště. Dorazili jsme dle jízdního řádu, proběhlo odbavení u Austrian Airlines a čekali jsme na náš let, který byl v 11:30 do Vídně. Blížil se „boarding time“ a naše letadlo se stále nezobrazovalo. Pak se ozvalo hlášení, že let bude opožděn a další informace čekat za 20 minut. To v nás hrklo, neboť jsme měli mít ve Vídni pouze 50 minut na přestup do letadla směr Dillí ! Šli jsme se informovat hned a bylo jasné, že to nestihneme, protože naše letadlo dosud nepřilétlo z Vídně . Co teď ? Měl jsem trochu obavy, jak to dopadne, protože jsme měli koupené letenky tzv. red ticket, což je sice levnější varianta, ale nepočítá se s žádnou formou náhrady, kdyby se stalo téměř cokoliv … Ale letušky okamžitě začly řešit naší situaci a nabídly nám náhradní variantu přes Mnichov do Dillí + poukázky na jídlo ve výši 325,Kč/os. Odlet do Mnichova byl až v 17:10, takže nečekaně spousta času. Paradoxem je, že jsme měli letět s Lufthansou (jsou ve Star Alliance právě s Austrian Airlines), která ten den byla ve stávce a my si gratulovali pár dní před odletem, jak jsme udělali dobře, že neletíme s nima  Prostě všecko jinak … Byl tu ale ještě jeden problém. Tím, že jsme letěli později do Dillí přes Mnichov, tak bylo jasné, že nestihneme další navazující již zakoupený let v Indii z Dillí do ladackého Lehu. Podobný osud měli další Češi, tak jsme se vydali řešit problém společně do internet kavárny. Moc se ale nedařilo a tak došlo na telefonát do Indie se žádostí o posun letenky na další den. Nepovedlo se, ale aspoň to stálo 1300,-  To jsem ale rozdejchával až po dovolený při vyúčtování  Letenka nám teda s největší pravděpodobností propadne a budeme muset na místě pořídit novou. Kolegové cestovatelé nedopadli o moc lépe, sice si posunuli let o den později, ale za nemalý poplatek. Jdeme projíst poukázky do pizzerie, dostáváme naloženo tolik jídla a pití, že máme co dělat, abychom všechno pozřeli a stejnak ještě zbylo do batůžku  Při odbavení do Mnichova jsem viděl naší basketbalovou repre (Bartoň, Benda, Satoranský a další). Přelet do Mnichova malým letadlem trval 55 minut. Tady jsme čekali do 20.00 na letadlo směr Dillí, opět Lufthansa (nechápu, jsou ve stávce a letadla létají ). Z letiště píšu tátovi mail, aby věděl, že jsem neletěl letama, který chtěl kontrolovat na internetu a odpichujeme se konečně z Evropy. Let probíhal nerušeně, jídlo i vegetariánské (jo!), na sedadle přede mnou multimedia panel, tak jsem si pouštěl Glena Hansarda a pak mišmaš, protože už začala vítězit únava a já v letadle prostě neumim spát  NO PHOTO

DAY 02 (neděle 2.9.) @ Dillí 

Asi v 6:40 ráno přistáváme v indickém Dillí s plánem pokusit se o zázrak a stihnout let do ladackého Lehu, který startuje v 8:40 z jiného terminálu. Po „nezbytných“ trapárnách s vyplňováním formulářů a kontrole na příletu musíme rychle vyměnit peníze, abychom měli na zaplacení busu, který nás převeze na další terminál. Za 100

US $ dostáváme 5100 INR (indických rupií) a vylézáme před letiště, kde se za chvíli objevuje náš autobus. Po dojezdu sprintujeme do haly a ptáme se na možnost odletu se společností GoAir, která jediná ten den ještě letí do Lehu. Naše letenka zakoupená před dovolenou je již na 2 věci, protože odlet byl v 5:40 a s jinou společností, takže o náhradě si můžeme nechat zdát. Žili jsme v naději asi 5 minut, kdy se zdálo, že by to přecijen mohlo klapnout, i když už bylo něco po osmé hodině. Zvážená bagáž čeká na potvrzení platby a pak to přišlo – nejdřív si já uvědomuju, že si nejsem jistej znalostí svého PIN kódu a když Petra chce použít pro platbou svou kreditku, tak je problém s čtečkou u GoAir, nefunguje a poněvadž nemáme dostatek hotovosti, tak jsme nahraní  Personál se neustále pokouší načíst kartu, ale je to marné a přichází definitivní NE ! Nejde to, je už příliš pozdě a nelze déle čekat s naším vyřízením letenky. Takže zdrceni sedáme na lavičku v hale a dáváme si osvěžující jablko a grapefruit. Musíme naplánovat co dál, tzn. koupit letenku na další den a smířit se s tím, že dnešní den zůstáváme v Dillí. U Akbar Travels India tedy pořizujeme dosti drahé letenky z Dillí do Lehu za 23.614 INR a na letišti chytáme rozumy od mladé dvojice. Dostáváme pár tipů na zajímavá místa a taky se dovídáme strop ceny taxi do centra, pod který nemáme jít. Bereme taxi a volíme International Inn. Hotel nicmoc, pokoj krcálek, ale hlavně ukrutný vedro  Na chvilku jsme si vyčerpáni po tom všem lehli a po probuzení si jdeme na recepci domluvit tourtaxi. Na celodenní chození po vlastních nemáme dost energie, tak si vybíráme v mapě pár míst a vyrážíme. První zastávka je u Qutab Minar – nejvyšší minaret v Indii obklopen komplexem budov. Je tu hodně moc lidí, fronta u pokladny, tak jen nakukujeme přes plot a fotíme co je vidět. Pokračujeme dál k Lotus Temple, cestou míjíme krávu uprostřed křižovatky a parkujeme kousek od kláštera. Vítá nás Lotosový chrám, který je svatostánkem Baha´í – nejmladšího monoteistického náboženství světa založeného na principu víry a hovořící o sjednocení lidstva, boha a náboženství a také o odstranění předsudků, extrémů chudoby a bohatství, atd. Jsou zde všude mraky lidí a dlouhatanánská fronta ke vstupu (odkud se již musí naboso). My se stáváme středy pozornosti, neboť 2 bílí čahonuni se zde přecijen tak často nepotkávají. Takže desítky pozdravů, otázek, společných fotek i s jejich dětmi v náruči atd. Nářez  ! Samotný chrám mě nijak extra nezaujal, jedná se o moderní stavbu o devíti stranách od íránského architekta ve tvaru lotosu. Vracíme se do taxi a jedeme k Akshardham Temple. Je to hinduistický komplex, kde se nesmí fotit, což jsem si neuvědomil dostatečně a zažil nemilé chvíle při vstupu do areálu  Šofér nás upozornil na to, že u vstupu je kontrola, která foťáky nepovolí, tak ať si ho rovnou necháme u něj v autě. Tak jsem i udělal, ale nevim proč, v kapse u kraťasů mi zůstalo pouzdro od něj i s paměťovou kartou a rovněž telefon. Když jsme si vystáli forntu a blížili se k osobní prohlídce, tak sem věděl, že je to špatný  Kontrolor mě projel kapsy a bylo vykydáno, přesně ty věci, které jsem vyjmenoval dál nemohly a já se mám vrátit, hodit si je do auta nebo do tamní úschovny a jít znovu do fronty  Petra už mezitim prošla a koukala z povzdálí co se děje, když sem se tam zasek, tak přiběhla na pomoc  Ale chlapík byl nekompromisní. Tak sem se vrátil na parkoviště, jenže náš auťák zamčenej a šofér pryč. Tak jdu k úschovně, že to teda nechám tam, ale tady fronty neskutečný, takže pokračuju směrem ke kontrole, kde si taky vystojim frontu (menší) a mávám na chlapíka, že mám problem  Snažim se mu vysvětlit situaci a asi se mu mě zželelo a posílá mě s jeho kolegou k úschovnám zezadu bez fronty a jsem odbaven za 5 min.  Pak znovu kontrola a konečně se ocitáme v chrámu  Jop ! Stavba je to parádní, kombinace růžového pískovce a bílého mramoru. Uvnitř staveb vytesané i venku v zahradách jako sochy prohlížíme božstva, rostliny, zvířata a lidi. Najdeme zde i zpívající fontánu. Má se jednat o největší hinduistický chrám na

světě a je to skutečně krásné místo. Dále nás ještě čeká India Gate, což je památník věnovaný obětem padlým ve válkách za britské impérium a Indii. Místo je obklopeno spoustou prodejců všeho (ne)možného a není nic extra. Jako poslední zastávku dnešního výletu máme Parlament a královský palác Rashtrapati Bhayan, což je sídlo indického prezidenta. Vracíme se zpět k hotelu a těšíme se na postel. Já i na odlet do Lehu, protože Dillí mě jako město neučarovalo, viděl jsem spoustu věcí, které už spatřit nemusím a celkově je to spíš né moc kouzelná směs smradu z odpadků a moči, prachu a kraválu + pár památek  Noc nešťastná, i když funguje klimatizace a větrák, tak je takové dusno, že se mi nedaří zabrat a to máme budíček už v 2:45 kvůli rannímu odletu v 5:40 do Lehu …

DAY 03 (pondělí 3.9.) @ Dillí – Leh 

Taxíkem „čerstvoučcí“ jedeme na letiště. Odlet se společností JetKonnect v 5:40 podle plánu. Letíme se stejnou společností, s kterou bychom bývali letěli již včera, kdybychom to stihli, tak Petra zkouší žádat o vrácení aspoň části peněz za letenku, která né naší vinou propadla. Moc nadějí si neděláme, ale máme se prý potom ozvat na mail a bude se to řešit. Letí s námi známá dvojice z Prahy, mysleli si prý, že jsme to včéra nakonec stihli a trošku nám záviděli – zbytečně. Při kontrole zavazadel jsem přišel o část balíčku poslední záchrany od kolegy Míry Štantejského. Už doma jsem z něj vyndal patronu, ta by fakt asi neprošla, ale teď jsem přišel o další věci, neboť při přebalování na hotelu v Dillí jsem omylem dal tuhle krabičku do příručního zavazadla a vojákům se nelíbily ani nůžky z plíšku, ani žiletka + moje nůžky z manikúry  Let probíhal opět hladce, blížíme se do Ladakhu a nabízí se famózní pohled na hory a planiny + několik vojenských kempů a jsme tady – v nejsevernějším výběžku Indie za hřebenem Západního Himaláje mezi Zanskarským a Karákoramským pohořím ! V 7:00 dosedáme na malém skromném letišti. Je tady všude spousta vojáků kvůli hrozbě ozbrojeného konfliktu se sousední Čínou a Pákistánem. Odbavení dopadlo dobře, opět musíme vyplnit formuláře, ale na rozdíl od druhé české dvojice nám dorazily všechny bágly. Jim jeden chybí, tak se to řeší, ale je to spíš tragikomedie (ženská z letiště volá šéfovi, ten čeká na spojení s manažerem letiště v Dillí atd. – nekonečná smyčka ). Vycházíme z letiště, míjíme ženy v krásných ladackých krojích a bereme taxi do

města. Šofér něco zamumlal a my rozuměli 20 rupií, při vysedání to bylo 200  Ale čert to vem, i tak je to pár korun. Už teď je cítit 100x lepší vzduch horský, žádný vedro a celkově tenhle kus země působí klidně a příjemně. Procházíme pár možností na ubytování a pak si nás odchytává chlapík a když se dovídá, že jsme z Čech, tak se rozzáří a že má prej u nás přátele atd. A hned vtipkuje, jmenuje se Dharma (Haji G.M. Dharma) a prej u něj bude bydlení skoro zDharma  (znal význam slovíčka). Furt to opakoval, až mě s tim už sral, ale zkusili jsme to. Pokoj za 600 rupií v Hotelu Khan Manzil s výhledem na královský palác, vypadá to slušně, tak zůstáváme a hned si objednáváme snídani (smažená vajíčka/omeletu a vynikající čaj s kardamomem na terase s výhledem na město. Co je nemilé je věc, s kterou jsme počítali, ale nevítáme jí. Začíná se projevovat vysokohorská nemoc. Leh leží v nadmořské výšce 3500 metrů, prostě přilítnete do Ladakhu (malého Tibetu) a rázem jstem v třech a půl kilometrech vysoko. Bolehlav útočí a v kombinaci s dnešním ranním vstáváním a nočním nevyspáním je to hustý ! Na chvíli si leháme. Odpoledne chceme naplánovat další dny tady a domluvit nějaký výlety, tak vyrážíme do města. Do centra je to kousíček, což hned oceňuji, protože než jsme došli do první cestovky, tak otočka a sprint na pokoj a wc … jo sračka útočí  Stih sem to včas, takže dobrý, né jako táta při našem odjezdu hehe. Poté tedy domlouváme výlet na Pangong Lake pozítří a zítra se vydáme místním busem do klášterů Hemis a Thikse. Procházíme si hlavní třídu, na ulici desítky zelinářek, pár krav na silnici, všude spousta motlitebních praporků, všecko tak nějak ladí. Teď míříme úzkými uličkami nahoru ke královskému paláci, který má asi 9 pater a dál až k hřebeni k Old Namgyal Tsemo. Tady jsou 2 paláce pod sebou, král prý bydlel v horním paláci, ale aby se nepovyšoval nad božstvo, tak se přestěhoval dolů. Vše si procházíme, i když výstup je teda výživný, protože hlava bolí pořád hodně moc, ten pohled ale za to stojí. Z vrcholu se nám ukazuje Leh v celé své kráse s ostrůvky zeleně a okolní hnědošedá pustá krajina, v dáli se tyčí zasněžená pohoří. Při sestupu zpět potkáváme gang místních hafanů, není třeba se jich bát, spíš se oni bojí nás, ale pár společných fotek dovolí  Procházíme uličkami zpět do centra a chceme se najíst. Ještě předtím domlouváme výlet na 5.9. terénním vozem k jezezu Pangong. Funguje to tak, že se nahlásíte u nějaké cestovky a oni vyřídí povolení pokud je třeba (bylo) a se snaží doplnit k Vám do auta další zájemce, aby se pak rozdělily náklady výletu. Na papu volíme rodinnou restauraci staré Tibeťanky a objednáváme momo, což je geniální jídlo, taštičky plněné na několik bezmasých způsobů. Chvilku čekáme a sledujeme okýnkem ruch na ulici, ze zdi na nás kouká dalajláma. Jídlo přistává na stole, pouštíme se do něj a pak baf a nejde proud. Tady je to ale běžná součást žití, takže babi ihned přichází se svíčkami a tlačíme do hlavy vesele dál. Bylo to mňam !

DAY 04 (úterý 4.9.) @ Leh – Hemis – Thikse – Leh 

Probouzíme se značně rozlámaný, postel je příliš tvrdá. Spěcháme na snídani k Tibeťance. Džulé ! Dáváme výbornou a sytou porridge (kaši) a čaj (trojkombinace citron/zázvor/med). Na autobusák dorážíme včas, ale najít správný autobus je teda věc. Autobusů je tu spousta, ale nehrozí, že by někde byly nějaký cedule nebo bylo jinak patrné, který kam míří. Tak pobíháme od jednoho k druhému a ptáme se až trefíme ten náš, který je zatím zaplněn jen z poloviny  Dovídáme se, že bus jede správným směrem, ale pouze do Karu a do Hemisu, což je náš cíl se musíme dostat po svých anebo si sehnat auťák s řidičem v městečku, takže je to trošku jinak, než nám bylo řečeno včera  Autobus se celkem naplnil a tak vyrážíme. A stavíme, přistupují další lidé u silnice a jedeme dál a stop, stavíme pro další účastníky zájezdu, bus už narvanej, ale jedeme dál, jupííí … Zajímavě probíhá taky placení za jízdenku, kdy se většinou začne vybírat příslušný obnost až když je bus uplně narvanej a výběrčí se prodírá od šoféra dozadu a zpět a každého kasíruje. Nutno podotknout, že ceny jsou velice příznivé  V Karu vystupujeme a protože se informace o vzdálenosti Hemisu liší (3-9 km), tak volíme ještě s Rakušákem a ruským párem „taxi“. Ještě předtím Petra odchází na toaletu, v městečku žádný „evropského“ stylu není, takže míří kousek od hlavní silnice k baráčku, který vypadal spíš jak kulometné hnízdo, ale potřeba se prý vykonat dala  Přijíždíme ke klášteru Hemis, který je posazen v údolí a sevřen skalami. Jedná se o jeden z nejbohatších a nejbezpečnějších v této oblasti a odpovídá tomu i rozsáhlá sbírka náboženských předmětů a jiných relikvií ve zdejším muzeu (nesmí se zde fotit ). Couráme se po náměstíčku a prolézáme jednotlivé budovy, potkáváme řadu mnichů (i při motlitbách), roztáčíme motlitební mlýnky a nasáváme atmosféru. Prohlídka je u konce a my musíme po svých zpět do Karu na autobus. Společnost nám dělá Rakušan. Sestupujeme drsnou krajinou plnou volně se pasoucích krav a také bílých čortenů (stúp) – pohřebních mohyl. Já zas trpim brutálním bolehlavem a celkově mi je nějak nedobře, ale doplazil jsem se nějak. Domlouváme společně auto směrem Thikse, on vystupuje po cestě a míří ještě k jinému klášteru a my se necháváme vysadit v Thikse, kousek od kláštera, který se majestátně tyčí nad městem. Je vedro jako svině a my stoupáme nahoru (myslel sem, že mi praskne hlava bolestí). Procházíme mezi řadou domečků pro mnichy a desítkami stúp. V tomto jedenáctipatrovém komplexu je největší zajímavostí dvoupatrová socha Maitreji - Buddhy, v horním patře spatříte jen hlavu a ruce a v dolním pak jen lokty a nohy. Mají tu taky starou knihovnu a plno nástěnných maleb. Je odsud také překrásný výhled do okolního kraje do údolí i na mohutné hřebeny. Máme ještě čas do odjezdu busu v 16:30 směr Leh, tak navštěvujeme místní restauraci Chamba, kde dáváme mňam papu za směšný peníz a odpočíváme. Bus přijel skoro přesně, místa akorát tak pro nás 2, Petra si dřepla na podlahu a jedééém. V Lehu si jdeme pro informace o zítřejším výletu a i přes „drobné“ komplikace a změnu cestovky se zdá, že zítra ráno vyrážíme k jezeru 

DAY 05 (středa 5.9.) @ Leh – Pangong Lake - Leh 

Brzo po probuzení jdeme pár set metrů k cestovní kanceláři, která je na hlavní třídě. Máme tady sraz s šoférem terénního auťáku a dalšími účastníky výletu. Vše téměř na čas a tak vyrážíme ještě z polospícího Lehu směr Pangogng Lake. Já zaujímám místo vepředu a Petra vzadu společně s dvěma Bulhary. Dívka, která žije zde v Indii vytáhla svého tatínka na dovolenou. Po chvilce na silnici dochází k první kontrole, je nutné prověřit místními orgány, jestli máme v pořádku permity – povolení (samozřejmě za poplatek) k cestě do této oblasti. Čekáme asi 15 minut a pak už se vydáváme do hor. Silnice se pomalu zužuje a po asfaltu už ani památka. Začínáme stoupat ho průsmyku Chang La. Když se koukám zpět na silnice za námi, tam vidím jen klikatého hada v hnědé hoře kamení a písku. Občas zahlédneme pod silnicí vraky aut, které neměly tolik štěstí. Na straně jedné prudký sráz dolů, na té druhé ostře vzhůru Himaláje, k tomu silnička s nepevným podkladem tak na 1 a ¾ auta. Když potkáš v protisměru další káru, tak je to fakt zkouška nervů, teda pro turistu, šéfík za volantem byl naprosto v pohodě  Já ne, takže krom snad již tradičního bolehlavu z vysoké nadmořské výšky se přidaly i lehké potíže žaludeční. Pohled z hrany silnice na prudký sráz do údolí při vyhýbání se protijedoucímu mi fakt dával zabrat ! Všude při cestách jsou cedulky varující humornou formou a rýmovačkou v angličtině na nebezpečí spojená s jízdou za volantem – např. after whisky – driving risky. Vyvažuje to ale naprosto impozantní panorama hor, nemužeme se vynadívat. Dorážíme do průsmyku, jenž je ve výšce 5 360 metrů n.m., okolní vrcholky hor jsou pod čepicí sněhu. Chang La je třetí nejvyšší sjízdný průsmyk na světě. V nějaké tabulce jsem našel a snad správně pochopil, že ve výšce kolem 5500 nad mořem je ve vzduchu už jen 50% obsahu kyslíku. Stavíme na občerstvení, vylézám z auta a připadám si jako měsíčňan. Je to pár kroků k domečku s občerstvením a já se šourám a připadá mi, že se houpu. Dávám vynikající čaj s mlékem a chvilku se procházíme na opravdu velice čerstvém vzduchu. Nechybí tu ani modlitební místo se spoustů praporků a kolony oslíků – nosičů. Nasedáme a pokračujeme dál. Cesta se moc nemění, když už, tak k horšímu a před každou zatáčkou se dlouze troubí, protože přes převisy skal je špatně vidět. Začínáme klesat, přejíždíme vojenský most a čeká nás další kontrola, kdy se každý musí fyzicky nahlásit u hlídky. Všude jsou mraky vojáků, kteří si ale civilistů nijak extra nevšímají. Jejich přítomnost

pramení z blízkosti hranice s Čínou. Klesáme dále, krajina už je občas zelená, cesta stále na vyliž prdel. Míjíme pár vyšňořených dzó (míšenec jaka a krávy) a už se hory rozestupují a vítá nás cíl výletu. Řidič ještě jede vyložit zásoby jídla místním lidem a jsme tady. Jezero Pangong ! Je dlouhé 130 a široké až 6 kilometrů a probíhá jím společná hranice mezi Ladakhem (Indií) a Tibetem (Čínou). Procházíme se po břehu a pozorujeme modrozelenou hladinu. Tam někde v dáli je Tibet, který ovládli rudí zkurvysyni a skoro celému světu je to u prdele (nejdřív prachy = jazykem mocných „ekonomika“, až pak nějaká lidská práva. Zkoušíme házet žabičky, někde jsem se dočetl, že tady fungujou bezvadně a je to pravda, odskočí až 12x  ! Je tu pár skromných přístřešků, kde se dá opatřit něco k snědku. Moc jsme si teda nepochutnali, ale aspoň nás hřeje pocit, že si místní přivydělali pár šušní pro nelehký život zde. Polívka houbová a zeleninové nudle chutnaly podivně, ale čaj byl dobrej  Vyrážíme zpět a u silnice míjíme „čerty“ – tmavé pracovníky od silnic celé zahalené do hadrů, evidentně to nejsou místní Tibeťané. Jsou to lidi z jižnějších částí Indie, kterí dorazili za prací. Vedoucí zájezdu zastavuje a dělí se s jedním o trochu vody do natažené ruky s plastovou lahví. Dělníci právě nafasovali stravu, která obnáší jednu placku se žlutohnědou hustou omáčkou. Zastavujeme taky u zvířat, Bulhaři se chtějí fotit, tak toho také využíváme. Stoupáme znovu do průsmyku Chang La, tentokrát se jdu jen vychcat a za pár minut jedeme dál. Naše auto zde potkalo s dalším, které šoféruje řidičovo kámoš, takže cesta dál vypadá tak trošku jako stíhací jízda, což v tomto terénu je fakt zážitek  Já vydržel, ale bulharská dívka nejen kvůli tomu prosí o zastaveni a vrhá ze sebe přebytky žaludku. Je nám jí líto, nabízíme aspoň eukalyptové bonbony. Zásobuju jima i šoféra, který pálí cigarety jednu za druhou, tak aby se aspoň trošku vyrovnal odér vycházející z jeho úst. Vracíme se přes nám již známé Thikse, kde Bulhaři vystupují a mají náš obdiv, protože i přes zdravotní potíže chce dcera tátovi ukázat ještě zdejší klášter ! Odsud do Lehu už je to kousek a zažíváme honičku jak z filmu, kdy se náš řidič snaží dojet a předjet svýho kolega z dalšího auta. Tady už je hodně dobrá nová asfaltka, takže ani nemáme nervy. V Lehu jsme chtěli ještě ten den stihnout Shanti stúpu a koncert v rámci Ladakh festu, ale po menší výměně názorů jsme to odložili na další den. Už je šero, asi bychom to vše nestihli pořádně skouknout a tak hladoví míříme opět k Tibeťance něco pozřít. Objednáváme momo a přisedá si k nám její vnuk a jezdí po nás autíčkem, ukazují světýlko a kreslí a kreslí a když mu došel papír, tak čmárá dál po stole až mu babi nadává  Dnešní den byl náročný, i když jsme se vezli, ale viděli jsme nádherné jezero Pangong !

DAY 06 (čtvrtek 6.9.) @ Leh 

Probouzíme se celkem pozdě, v plánu je dnes pouze Leh. Petře je dost zle, leze na ní nemoc, takže spolu odcházíme odeslat mail. Dosud se nám to nedařilo, neboť jsme buď byli mimo dosah internetu nebo nešel  Seznam.cz je v Indii blokován, tak píšeme z Centrumu.cz a dáváme o sobě vědět blízkým doma. Pak nakupujeme a píšeme pohledy. Petra dneska zůstane doma, den klidu snad pomuže a já vyrážim na místní poštu. Parádní  V přízemí jen hromada suti a prachu, v rohu bedna s nářadím, ale slyším hlasy z patra, tak se tam jdu mrknout. Vítá mě poštovní úřad Leh  Jedna velká místnost, kde je pár stolů a asi 6 lidí, každý si jede to své, někdo vypisuje do lejster, někdo rozděluje poštu do pytlů atd. Ptám se jestli tady mužu nechat svý pohledy do Evropy. S úsměvem je muj balík pohledů přijat, předán kolegovi pošťákovi sedícím na zemi a ten před mým zrakem vše orazítkuje, hodí na mě úsměv a předává dál dalšímu, který hází do pytle. Já spokojeně odcházím  Procházím uličkami Leha, které jsou proměněny v jedno pulsující tržiště, všude zase babky Tibeťanky se svými výpěstky. Zabloudil jsem do labyrintu tržnice s názvem Refugee Free Tibet (nebo takňák) a nechal se ukecat k nákupu dvou růženců, i když jsem chtěl původně jen jeden malý, tak dlouho mě zpracovával prodejce až jsem neodolal  Pak jsem zašel do „naší“ tibetské rodinné (Norlakh) restaurace pro trochu polévky. Babi se mě ptá, co Petře je a přidává do pytlíku se zeleninovo-houbovou polévkou koření a bylinky. V uličce vedoucí k našemu hotýlku ještě kupuju u chlápků právě dopečené čapátí placky a vše předávám lazarovi  Já vyrážim skouknout utkání v polu. Kdo neví o co jde, tak tento sport spočívá v tom, že chlapi na menších koních a s palici v ruce se snaží trefit míček a soupeřovo branku. Byla to úchvatná podívaná, neboť zápas se odehrával na místním hřišti, obklopeném tribunami a kamennou zdí. Lidí mraky, tribuny nestačily, takže spousta lidí stojí před zdí vlastně ve hřišti, takže když míček zaletěl mezi nás, tak to bylo celkem dobrodrůžo, protože během pár okamžiků se přiřítili i hráči a začal boj o míček, to vše za živého strhujícího komentáře  Super ! Domácí jasně zdrtili soupeře, nebyl jsem tam celou dobu, ale viděl jsem 7 gólů … Chci dneska skouknout Shanti stúpu a tam se prodírám uličkami tímto směrem. Zase mě pohlcuje známá melodie, která je tady všude k slyšení a tak když vidim stánek s cd, tak se zastavuji a ptám

se chlapců, jestli neví, co je to za melodii. Okamžitě mi vrážejí do ruky cd „originál“ tibetských manter Ó mani padme hum a domlouváme „dobrou“ cenu. Spokojeně pokračuji dál a už stojím pod dlouhým schodištěm vedoucímu nahoru k Shanti stúpě. Čeká mě 157 schodů. Bílá stavba se nachází na protějším straně města než je královský palác a je odsud samozřejmě rovněž krásný výhled. Byla postavena japonskými budhisty, inaugurována dalajlámou a darována městu Leh. K vidění je zde několik výjevů z Buddhova života a kola moudrosti. Začíná se šeřit a tak sestupuji dolů k silnici a vydávám se směrem k místu zvaném Sindhu Sanskiriti, neboť tam se dle získaného okopírovaného programu Ladakh Festu dnes večer koná další z řady hudebních slavností. Už téměř za tmy mířím z městečka ven, ještě se pro jistotu ptám na cestu mnicha, který stojí na žebříku opřený o sloup a dřevěnou tyčí přehazuje kabely  Teď už se za tmy s městem v zádech přibližuji k areálu, kde se hudební svátek koná. Silnicí každou chvíli prolétne auto narvané Ladačany, což mě ubezpečuje o tom, že jdu správně. Prodírám se davem místních, jsem mezi nimi jak maják  Koncert už začal, rychle zaujímám první volné místo, které se v areálu amfiteátru našlo, protože je narváno. Atmosféra dechberoucí, postupně se představují soubory tanců a písní z okolních různých oblastí tohoto koutu Země. Když se objeví domácí umělci z Lehu, tak obecenstvo bouří a jásá. Je tu spousta dětí, pro některé z nich jsem největší atrakcí asi já, protože x jich po mě neustále pokukuje  Jsem moc rád, že bylo možno to zažít, protože je to pastva nejen pro uši, ale i oči, kdy každá skupina vystupuje v jiném hábitu. Asi nejvíc mě dostal song dvou dívek doprovázených vybrnkáváním na strunné nástroje. Taky se mi moc líbil tanec se šálou, který jsem označil krok-sun-čumsem, krok-sun-čumtam  Ten bych snad i zvládl, vypadal jednoduše, ale v podání místních lidí působil magicky. Následovali další vystupující, kteří byli vždy uvedeni v ladačtině i angličtině. Celá slavnost byla velmi dobře organizovaná a lidé včetně mě odcházeli nadšeni. Skvělá akce ! Vracím se do Lehu a kupuji ještě u okénka do ulice jeden čoko koláč pro maroda. Dobrou …

DAY 07 (pátek 7.9.) @ Leh – Spitok – Saspol - Alchi 

Dnes se loučíme s Lehem, chceme se podívat dál na do dalších klášterů. Prošli jsme si ještě uličky a narazili na Dzomsu, což je

prodejna z ekologickými potravinami a výrobky z okolních farem. Lze tu též opatřit second hand mapu či třebas doplnit o dost levněji pitnou vodu do lahve. V místním infocentru získáváme pár užitečných informací a z autobusového nádraží odjíždíme do Spituku. Zastávka byla na hlavní trase a čeká nás krátké, ale výživné stoupání na horu k samotnému klášteru. Sluníčko to do nás pere a my se suneme v plné polní rychlostí hlemýždě. Spituk je jeden z nejstarších (11. století) a nejdůležitějších klášterů v Ladakhu. Konečně jsme se doplazili ke vchodu, u kterého jsou malé i velké motlitební mlýnky a vstoupili do areálu kláštera, sestávajícího z domků, motliteben, schodišť, teras atd. Vše si procházíme a chceme si prohlédnout i svatostánek Paldam Lumo, kde má být „černá socha“, ale smůla, chrám je uzamčen. Vracíme se tedy dolu a potkáváme mnicha, Petra se ho vyptává co a jak. Dostává se nám pozvání na oběd a nahoru se prý mužeme podívat po 13.00 kdy bude opět odemčeno. Pozvání se neodmítá, ale teda kulinářská bomba to nebyla  Jídlo ještě dejme tomu, rýže s květákem na kari téměř bez chuti by se ještě zkouslo, ale tibetský čaj nééé  Měl jsem teda v plánu jej ochutnat, tak se i stalo a už nemusim. Slaný čaj s máslem mě nikterak nezaujal a ten jeden hrnek byl víc než dost, ještě že se dal zajídat tou rýží  Poděkovali jsme, přispěli na provoz kláštera a šli opět vystoupat po schodech ke svatyni. Nyní už je odemčeno a máme tedy možnost spatřit masky démonů, ale většinou jsou zahalené – jsou to prý děsivé tváře a mniši je odhalují jen jednou za rok. Patron Vadžrabhajrava má bránit nevěřícím proniknout k velkým tantrickým mystériím. Hinduisté se sem prý vydávají poklonit, protože zdejší božstvo si pletou s černou bohyní Kálí. Začíná mi bouře v žaludku, takže spěchám k toaletám před vchodem do kláštera. Záchod je systém díra v zemi, toť je vše, bylo to HODNĚ náročné, v tom smradu a dost vyčerpán, vykonat v podřepu potřebu. Opouštíme Spituk a scházíme zpět na hlavní silnici. Autobus už žádný jet nemá, nezbývá než zkusit autostop. Stále panuje velké horko a v kombinaci s všudepřítomným prachem je to dost nepříjemné. Po necelé hodince se ale dočkáváme a zastavují nám 2 vojáci v teplákových soupravách. Jedou naším směrem, ale jen kousek – neva, chcem se hnout. Vyhazují nás u rozestavěného mostu, sami míři do kasáren a my zkoušíme štěstí dál za mostem, chceme se dnes dostat do Alči. Okamžitě se stáváme středem pozornosti místních stavbařů, kteří zde budovali nový most (a myslim, že ještě dlouho budou ) a probíhá společné focení. Docela brzo nám staví náklaďák. Typický náklaďák tady vypadá tak, že je to postarší vůz indické značky Tata náležitě vyzdoben obrázky a malbami po celém autě podle toho jakého vyznání je řidič (muslim, hinduista). Ten náš kopal za Alláha. Bágly letí na střechu, my nasedáme za šoféra a jeho spolujezdce a vyrážíme směr Alči. Komunikace dost vázne, pže anglicky neuměj skoro vůbec, ale snad pochopili, kde potřebujeme zastavit, protože oni to ženou až do Šrínagaru ve státě Kašmír. Blížíme se k městečku Saspol, které je před odbočkou do Alči. Šofér staví na začátku města a máme vylézt. Čekáme až nám budou shozeny batohy ze střechy, ale jeho kolega váhá, řidič totiž po nás chce peníze. Dosud o žádným příspěvku nebyla řeč, kroutíme nechápavě hlavama a postupně se dostáváme na „přijatelných“ 100 rupek. Zavazadla padají ze střechy a kyselým úsměvem se loučíme s duem šmejdů … ya allah … fuck allah ! Saspol je spíš velká vesnice, zkoušíme chvíli stopovat, ale vypadá to zbytečně, nechceme tu zůstat trčet přes noc a tak jdeme po svých směr Alči. Nasranost přichází podruhé, když jsme zjistili, že nás klidně naši milí muslimové mohli vysadit o 2-3 kilometry dál přímo u mostu kudy vede vedlejší cesta do Alči. No nic. Dorážíme k mostu, který vede přes celkem divokou řeku Indus. Provoz je minimální na hlavní silnici natož pak na té směřující do Alči. Chvíli stojíme u železného mostu a čekáme na spásu, ale nic nepřichází. Řeka hučí a kolem jen pustá šedohnědá krajina plná kamení, písku a prachu. Protože už je celkem dost hodin

a stmívá se relativně brzo, tak házíme krosny na ramena a vydáváme se směrem k Alči. Jdeme asi kilometr a máme štěstí, staví nám malá dodávka a bere nás kus cesty. Dál ale musíme zas po svých a je to úmorný, bágly jsou těžší a těžší. Začíná se šeřit, ale už jsme v klidu, vidíme první obydlí a vítá nás vesnice Alči (zapsána v Unesco). Na noc volíme Choskor guest house a ještě zkoušíme stihnout návštěvu kláštera. Přišli jsme ale už téměř za tmy a je zavřeno, takže zítra sem musíme znovu. Už když jsme přicházeli, tak to tady na nás působilo čarovně, vesnice na samotě, sevřená drsnými horami. Jsme zváni na večeři k panu domácímu (pak jsme jí teda při odchodu zaplatili ). Uvítali nás ve svém obýváčku, kde již sedělo pár lidí. Sledovali v televizi film Die Hard 4.0 a čekali s námi na jídlo. Proběhla lehká tradiční konverzace a už se to nese … výborná mrkvová polévka a nicmoc rýže se zeleninovou směsí, jablko a čaj. Pak ještě chvíli kecáme a odcházíme unavení na kutě.

DAY 08 (sobota 8.9.) @ Alči – Khaltse - Lamayuru 

Po probuzení scházíme na snídani a hned platíme účet (včetně včerejší večeře) a jdeme se kouknout do chrámků v Alči. Ty zdejší pochází z doby, kdy se tibetský buddhismus poprvé objevil v této oblasti a proto je celý komplex z 11. století zvaný Čoskhor zapsán do světového dědictví UNESCO. U vchodu platíme mnichovi vstupné a vcházíme do třípatrového kláštera Sumceg, kde si prohlížíme cenné nástěnné malby a řezbářské výzdoby (nesmí se zde fotit ), procházíme čhörteny. Zpátky do ubytovny, balíme a pochodujeme zpátky k mostu serpentínama obklopených polorozbořenými stúpami. Dnes se chceme dostat do Lamayuru. Daří se nám stopnout autobus směřující do Khaltse, což je po cestě. Kilometry moc neubíhají, bus je starej vehikl a silnice no comment, podle mapy to má bát NH (highway), ale je to highway to hell. Plazíme se, každou díru prožíváme vlastní prdelí, no děs. A jsme v Khaltse. Tady musíme zkusit stopovat, protože autobus dál už žádný dnes nejede. Staví nám opět alláhovo náklaďák a my již poučeni hned hlásíme, že nemáme peníze. Řidič, starší prošedivělej chlápek, to chvíli zkouší, chce aspoň 200 rupií, ale nakonec kývne, že teda jo a zadarmo. Cesta je úchvatná, tedy ty výhledy ! Jedeme nádhernými

úseky hor a naskýtá se možnost pozorovat mohutnou řeku Indus a její soutok se Zanskarem. Vozovka samotná stále nestojí za nic, přijde mi, jako kdyby jí občas právě vykrojili ze skály a pak to přišlo. Zával ! Stojíme ve frontě a před námi se utrhla skála a bagr odhazuje šutry z cesty pryč, aby se aspoň nějak dalo projet jedním směrem. Šofér vylejzá ven na cigáro a je v klidu. My po chvilce taky, vypadá to, že se kolona brzy rozjede a taky jo, za půl hodiny frčíme dál a v Lamayuru se ocitáme odpoledne. Ubytování jsme zvolili u staršího chlapíka kousek nad silníci v přízemí s okny na úrovni chodníčku, ale to neva, tady stejnak skoro nikdo nechodí. Stoupáme vzhůru ke klášteru vesničkou po cestičce lemované odpadky. Potkáváme stařičkou vysušenou Tibeťanku. V chrámu máme velké štěstí a po vstoupení do jedné z místností jsme svědky motlitební seance asi deseti mnichů. Hučí to tu parádně, fakt skvělý zážitek. Celý komplex je hezký a je odsud dobrý výhled na „moon land“ (měsíční krajinu), jak se nazývají zdejší pískovcové útvary všude kolem. Samotný klášter a 2 obrovské stupy s cestou plnou motlitebních mlýnků pocházejí z 11.-12. století. Vracíme se stejnou cestou dolů a hle, babi tu je stále, vytahuju foťák, že jí cvaknu a ona začne pištět „money money“, tak ho zase schovávám, ona piští dál a natahuje ruku, tak říkám „no photo no money“  Dole u hoteliéra si dáváme dobrotu, červenou omáčkovou směs s rýží a k tomu zázvorový čaj. Uleháme k partičce karet a trošku víc se nabalujeme na noc, zdá se, že noci i rána jsou zde chladná.

DAY 09 (neděle 9.9.) @ Lamayuru – Dras – Kargil - Sonamarg 

Prší. Snídáme smažená vejce a přikusujeme čapátí s džemem. Nějaký autobus má snad jet kolem deváté, tzn. asi za hodinu a tam si stoupáme na kraj silnice a máváme rukou na projíždějící auta (je jich hodně málo). Po 20 minutách nám zastavují dva Indové a my se tedy loučíme s indickou oblastí Ladakh a směřujeme do Kašmíru. Máme kliku, jedou až do Šrínagaru !!! Sem jsme měli v plánu dnes doputovat ! Míříme do hor, silnice stále stojí za hovno. Neodpustím si k tomu poznámku. Stav silnic je žalostný, podél cest je všude spousta silničářů čmoudů (tmavých ušmudlaných Indů), kteří se pokoušejí opravovat a stavět silnice, ale produktivita je asi 0,1 %. I kdyby jich tady ale byla miliarda, tak o kvalitní silniční síti si můžeme

nechat zdát. Vládne tady krumpáč a lopata, občas nějakej stroj /vzácný úkaz/ a tempo a systém práce takový, že z toho přechází zrak. Tenhle „materiál“ v porovnání se zdejší drsnou krajinou působí komicky a tak není divu, že silnice jsou takové jaké jsou  Cesta ubíhá pomalu, je to samá zatáčka a nám už z toho začíná být oběma šoufl, protože chlapík za volantem to valí až víc než je zdrávo. Je na místě představit naše indické spolucestující  Ten co řídí se jmenuje Neeraj Tyagi a ten vedle něj je strašně ukecanej a jeho jméno je Sameer Gautam. Jména jsou mi jasná až z vizitek, které nám brzo po seznámení oba bleskově vlepili  Neeraj pracuje v elektrárenství (sítě vysokého napětí apod.) a Sameer je počítačový designér. Oba jsou spolužáci ze školy, dlouho se neviděli a tak se dohodli, že vyrazej na delší cestu autem, aby spolu strávili víc času. Sameer rozjíždí nekonečné kolečko konverzací. Témata jsou různá (víra, manželství a rodina v indickém pojetí, školství) a trapná (dotazy na tělo týkající se nás dvou), ale musíme to vydržet, počasí je stále špatné, protože prší. Zastavujeme v Drasu. Je tu památník padlým obětem tzv. Kargilské války spojený s muzeem, kde najdeme mnoho informací a předmětů k tomuto tématu. Krátká válka proběhla v roce 1999, když militantní pákistinské skupiny pronikly na indické území. Vůbec zdejší oblast – Kašmír je zapeklitá. Pyšní se úchvatnými horami a kopci, nad kterými se často vznáší mlha, město Šrínagar je považováno za indické Benátky, ale obrovským problémem jsou zde náboženské rozepře. Kašmír leží v převážně hinduistické Indii, ale zdejší obyvatelstvo je hlavně muslimského vyznání. V minulosti Kašmír patřil pod Afghánistán, dále byl pod britskou kontrolou a usiloval o samostatnost, jenže po napadení Pákistánem se raději připojil k Indii a od těch dob je zde spousta vojáků a kontrol, protože Pákistán stále touží po připojení Kašmíru ke své zemi. Neeraj se Sameerem salutují stráži a společně poté pokračujeme dál. Projíždíme celkem velkým městem Kargil, které na nás ale nepůsobí vůbec positivně. V centru se suneme ulicemi, které jsou narvané lidmi a silnice je skoro jedno velké tržiště. Místní šíítští muslimové na nás čumějí nepříjemným kukučem. Pádíme raději dál. Krajina se proměňuje, vjíždíme do Mordoru ! Krásné hory a kouzelná údolí nabízejí dechberoucí pohledy, o něco méně se nám líbí stav silnic, který se ještě o dost zhoršil (vždy může být hůř), všude bláto, po asfaltu ani památka a v kombinací s hustým deštěm to nevypadá dobře. Míříme do průsmyku Zoji La. Často zastavujeme, aby se vyřešila situace s protijedoucím vozem (ano, opět silnice asi na 1 a ¾ auta). A pak přichází dopravní zácpa. Snažíme se už sjíždět směrem dolů zákrutami ve skalách, ale v protisměru je nekonečná fronta náklaďáků a nejedou, nejde to. Sameer jde ven z auta a organizuje náš posun, trucky se snažej popojíždět, abychom aspoň my mohli jet dál, když oni se do kopce dál nehnou. Tak tohle je peklo na zemi nebo cesta do pekla ? Pokračujeme krokem a lepší snad ani nekoukat, jak blízko stametrovému srázu dolu se pohybujeme. Ani nedomýšlet, jak by to dopadlo, kdyby sme tu museli zůstat. Nikde nikdo, po vesnicích a lidech ani památka a my máme sebou jen bágly, který už jsou navíc totálně prochcaný vzadu na korbě našeho terénního auťáku. Opravdu skličující pocity jsme měli a nervy pilně pracovaly  Neeraj to ale zmáknul, je to borec a my sjíždíme to téměř alpské krajiny k městu Sonamarg. Stavíme ještě kousek před, kde se buduje kempový areál s pěkným výhledem do zalesněné stráně. Je to jak namalované – zelená barva je ještě zelenější po tom tmavém pekle v horách a všude se pasou koně, ovce a kozy. Mohutný muslim nám připravuje super papú – rýže se žlutou čočkovou omáčkou, dost kořeněnou, ale fakt mňam. Při jídle jsme pozorovali raftaře, jak sjížděj kolem tekoucí divokou řeku a hlavně koně, kteří se přes tu řeku úspěsně (občas uplně zmizeli pod hladinou) brodili - borečci ! Jedem dál, projíždíme městem Sonamarg a auto se začíná chovat podežrele divně, chcípá. Za Sonamargem se chlapi radí a volí návrat

do města a zkusit výměnu vzduchového filtru, tím to prý určitě je. Filtr nám vyčistili, odjíždíme dál, ale jen pár set metrů a auto zlobí zase. Vracíme se do „servisu“, který vypadá jako kdyby si můj brácha vytahal pár krámů z vraků na louku a postavil si vedle nich stan s cedulí . Začíná se stmívat. Postupně se v autě vrtá asi 5 „mechaniků“, ale auto pořád nefunguje, jak by mělo, prý to vypadá na vodu v naftě  Je už jasné, že dnes do Šrí nedorazíme. Sameer jde sehnat levný nocleh pro nás i pro ně. Je to tak lepší, protože ceny pro turisty jsou zde kvůli opravdu skvostné okolní přírodě celkem mastné (3000 rupií). Dohodil nám špeluňku za 500 rupií, ale což, je to přeci jen na jednu noc. Jdeme brzo spát, jenže je nám to prd platný. Celou noc nám dělala společnost myš, protože já vůl jsem vyklepal bágl, v kterém byla rozdrolená bageta, takže hlodavec si šel za svým  Kdyby aspoň nebyla tak hlučná. Jednou jsem jí i nachytal svítilnou, ale byla hodně rychlá  Honem ať už svítá a pryč odsud.

DAY 10 (pondělí 10.9.) @ Sonamarg – Kangan - Šrínagar 

Nevyspalí mízíme rychle z pokoje. Venku nás čeká opět hustý déšť. Dáváme horký čaj s mlékem a radíme se s Indy co dál. Auto samozřejmě nejede a ani oni sami nevěří, že by to tady někdo byl schopen opravit a tak povolali technika ze Šrínagaru. To znamená, že bysme tu museli tvrdnout s nima, což ale nechceme. Já se Sameerem proto vyrážíme projít město a zjistit, jak je to s autobusy. Prý žádný dnes naším směrem nejede a ani tím druhým do hor, odkud jsme včera přijeli, prý je silnice pro nesjízdnost zavřená !!! Takže nám nezbývá než stopovat. Nedaří se, nabízí se sice auťák s místní muslimskou omladinou, ale Ti nebudí důvěru, protože se nejprve ptali, jestli Petra cestuje sama a ani nejedou až do Šrínagaru, jen do Kanganu. Neeraj se Sammerem nám důrazně doporučují, ať nevolíme jinou cestu než přímo do Šrínagaru a ať radši počkáme až pojede bus, který prý určitě pojede !? A najednou hele autobus, ten stejný, ve kterém jsme se byli ptát se rozjíždí naším směrem a na znamení zastavuje. Loučíme se s indickým duem a nalejzáme do stařičkého vozu. Jede do Šrínagaru a zatím je poloprázdný  Nevydrželo to moc dlouho. Bus začal sbírat každého vola, který se ukázal u silnice a mávnul ploutví. Vzadu sedí děvčata ve školních uniformách, jedna z nich začíná hlasitě oddechovat, hekot se zrychluje, já se otáčím dozadu a koukám, že se

chudinka celá klepe a mlátí sebou. Co je ještě horší – všichni spolucestující apaticky sedí a čumí v klidu ve směru jízdy, jako by se nic nedělo. Tahle to bylo asi 10 minut a pak najednou klid, záchvat pominul, ufff. Vůbec to neutíká a autobus už praská. Jsem z toho na nervy, je to prostě námrd. Stále přistupují další a další a hlavně chlapíci s hustým fousem a jednolitým pláštěm. Vjíždíme do města Kangan a konec. Všichni vystupovat, autobus zde svou jízdu k našemu překvapení končí. Náhončí nás ale rychle uklidňuje a ukazuje další autobus, který nás doveze tam, kam potřebujeme. Zaujímáme místa vepředu s i báglamama. Čeká se na to, až se nahoní dostatek lidí a až poté se prý odjede. Netrvá to moc dlouho a startujeme. Cesta v podobném duchu jako ze Sonamargu, pořád se staví a někdo nastupuje či vystupuje – dělníci, školáci, babky, vousáči v hábitech atd. Kousek před dnešním cílem naší cesty přistupují postarší ženy ověšené žlutým kovem a nápadně blízko se hrnou k nám. Jedna se natlačila vedle Petry, kterou téměř okamžitě varoval pán co seděl za ní, že si má dával pozor, že je to zlodějka. Baba nedostala šanci něco čórnout. Po únavné cestě nás konečně vítá romantické město Šrínagar – dávná křižovatka karavanních cest mezi přední, střední a jižní Asií a hlavní město indického státu Džammú & Kašmír. Bus končí uprostřed hustého rozlehlého tržistě. Autobusák ještě zkouší marný trik na Petru, furt ukazuje na její hodinky a že jsou pěkný, tak se jen smějeme a chcem vystoupit, ale on furt mele a nakonec ukazuje ať mu je dá … mu asi jeblo né ?  Zdejší trh je nářez ! Prodíráme se stánky a kartony na zemi, kde je prezentováno čerstvé zboží – vedle sebe jak je libo ovoce, kusy masa na hácích, oblečení, zelenina, ovčí hlavy, slepice a do toho všeho řev a mumraj a tlačenice. Blááázinec  Byl jsem z toho paf, že ani na focení nedošlo a snažíme s veškerou bagáží odsud rychle vymanit někam bokem. V nejbližším hotelu se ptáme na cestu k jezeru Dál, kde má být větší klid. Volíme tempo (motorikšu), projíždíme celé město a přes mosty se dostáváme do vytoužené oblasti Šrínagaru. Otevřelo se před námi nádherné jezero Dál. Město je rozloženo na březích klikaté řeky Džihlam a jeho součástí je několik jezer, to vše obklopeno vysokými horami, prostě paráda. Kocháme se pohledem na hladinu jezera posetou šikárami (obdoby benátských gondol) a hausbóty. Ubytování nacházíme v hotelu Swiss a jídlo v tibetské restauraci s názvem Lhasa a zahrádkou. Cestou zpátky na hotel si domlouváme u Euphoria travels jednodenní autovýlet po zdejších pamětihodnostech a protože je tu i internet, tak se hlásíme do Čech i přes skype. A teď už spát. Pokoj hodně dobrej, jen slibovaná teplá voda není, ale chyba není na jejich straně …

DAY 11 (úterý 11.9.) @ Šrínagar 

V recepci zjišťujeme, že ty podivné dráty u karmy na ohřev vody nemáme řešit, stačí prý jen stisknout tlačítko a chvíli čekat, pán předvede  Stejne předvede, jak se zapojí televizor, ke kterému vedou jen dva oholené kabely  No což, jdeme na snídani do bufetu u silnice (tousty a čaj) a pak čekat před cestovku na náš výletní vůz. Auto i s řidičem přistaveno s menším zpožděním a vyrážíme na okružní jízdu po Šrínagaru (zdravého města – šrí = zdravý, nagar = město). Vše začíná policejní prohlídkou nás i auta před stoupáním k hindu chrámu Šankaračarja. Templ z 5. st. před n.l. je zasvěcen bohu Šivovi a je považován za nejstarší svatostánek v kašmírském údolí a vede k němu 36 (v hinduismu symbolické číslo elementů). Je tu spousta lidí, hlavně Indů, opět jsme středem pozornosti  Dovnitř se musíme opět zout a vystoupat po pár kamenných schodech, předtím v bráně ještě zazvonit na zvon. Je to také pěkné vyhlídkové místo, celý Šrínagar je odsud jako na dlani. Nyní nás čekají Mughalské zahrady. Jedeme kolem jezera Dál, které má rozlohu 20 km2 a „kvete“ tedy neskutečně. Na hladině pluje spousta loděk a chlapíci se snaží nabírat zelený hnůj na palubu a odvážet kamsi na okraj města, ale je nekonečný boj. Kupuju vstupenky, žebračka pod okénkem marně natahuje ruku. Vcházíme do první ze zahrad jménem Nishat. Je ze 17. století, plná parků, teras, vodotrysků, rozkvetlých zahrad a trávníků, vše přísně geometricky vyrovnáno. Zase jsme vyslýcháni (kdo, odkud, co) a samozřejmě společné foto s Indy nesmí chybět. Posouváme se k další zahradě Shalimar. Cestou míjíme cikány. I zde jsou kupodivu cikáni, tedy lidé, kteří provozují svůj pradávný kočovný způsob života, na okraji města. Shalimar je o dost chudší zahrada oproti Nishat. Nejvíc mě tam zaujali chlapi, jak rozřezávají obrovskou rámovkou kmeny stromů. Dorazili jsme k mešitě Hazratbál s velkou bílou kopulí a minarety. Všude hejna holubů a žebráků. Chceme se kouknout dovnitř, ale i když jsme byli zutí a zahalení, tak nejsme vpuštěni. Máme prý počkat 20 minut. Tak se procházíme kolem, čas uběhl, ale stále je pro nevěřící vstup zakázán. Tak si to nechte ty svý relikvie a údajné vousy Muhammada. Popojíždíme k další památce – chrámu Šejka Hamzy Makhduma. Jedná se prý o nejsvatější místo kašmírských muslimů, ale moc to tak teda nevypadá. Je to tu zpustlé, střechy posety holuby a schodiště žebráky. Dál stavíme a fotíme pevnost Hari Parbat, která se tyčí nad městem, momentálně je do ní přístup znemožněn, jsou zde vojáci. Čeká nás další mešita Jamia Masjid (páteční mešita). Nachází se ve středu starého města a nechal jí postavit v roce 1400 sultán Sikandar. Tisíce muslimů zde každý pátek vykonávají motlitby. Uvnitř nacházíme neuvěřitelný klid a příjemný chládek oproti rozpálenému a rušnému okolí bazaru. Jsme zde v motlitebně téměř sami mezi četnými dřevěnými sloupy. Pak si procházíme okolní trh, nakupujeme ovoce a čeká nás poslední památka. Mešita Khanqah Shan-I-Hamadan z roku 1730 je moc hezká, celá vyvedená v kašmírském stylu ze dřeva. Dostáváme výklad od místního šéfíka, který pak důsledně vyžaduje příspěvek, ale nedostane nic. Ještě se jdeme projít na most, odkud je vidět zmíněná mešita zezadu nebo další část starého města a bordééél ! Vracíme se do hotelu. Cestou od cestovky s s náma dává do řeči místní obchodník s koberci, samozřejmě nechybí pozvání na „kukačku“ do krámu. To nás neláká, ale pán je příjemný a s klidným úsměvem nám na požádání doporučuje restauraci, kde prý vaří jeho přátelé a výborně. A měl pravdu. Pákistánská restaurace sice vypadá ošuntěle, ale špína zde není a tak sedáme a objednáváme dobrotu. Poznamenal jsem si název tý mňamky – began burth & rice !!! Po jídle se jdeme projít kolem jezera, zase nás nahánějí chlápci od lodiček, ale nemáme zájem, svezeme se totiž zítra, kobercář nám doporučil výlet na plovoucí trh. Vracíme se na hotel, tady už nic zajímavého není. Z okna v koupelně koukáme do uličky, kterou vytváří náš hotel se sousedním domem. To by

nebylo nic zvláštního, ale oni si tam lebedí desítky holubů a vrkaj jak debilové. I když je rozeženu, tak do minuty jsou zpět, k tomu pošťuchující se psi a zpívající muezzíni, to je vražedná kombinace večer a hlavně v noci 

DAY 12 (středa 12.9.) @ Šrínagar 

Brzo ráno (tuším v 5.00) jsme stáli u mola a nasedáme na shikaru. Poplujeme se starším chlápkem, kterej trošku hodně šilhá  Už samotné vyplutí je kouzelné, kolem tma, jen světélka z hausbótů mírně ozařující hladinu jezera a do toho zní táhlý zpěv muezzinů. Udělali jsme moc dobře, že jsme se řádně nabalili. Já poprvé (a naposled) vytáhnul kalhoty, rána jsou na jezeře chladná. Plavíme se někam do tmy, poloha ležmo, převozník si brouká s muezzinem. Míjíme desítky hausbótů a pokračujeme dál. Za necelou hodinku jsme na místě. Stále je ještě šero a jsme tu prý brzy. To je jasné i nám, neboť kromě naší bárky je tu jen jedna další turistická  Ale během 10 minut se začínají ze všech koutů sjíždět chlapi se svým zbožím, slunce začíná vycházet a kšeft se muže rozjet. Během chvilky jsou zde desítky loděk plných ovoce, zeleniny, koření a květin. Plovoucí trh zde probíhá každý den a chlapi si zde prodají přebytky či koupí vše co budou potřebovat ten den do obchodu. Je to pro ně prý mnohem jednodušší a taky za svítání už mají čerstvé zboží doma pod střechou. Tady si muže vybrat cokoliv v jedný loďce a když se mu nezdá, tak máchne pádlem a už vybírá jinde. Převažuje se, smlouvá a když si mužu plácnou, tak se přehodí zboží na kupcovo loď a kupec pokračuje dál k dalšímu zelináři atd. Jsem moc rád, že jsme vyrazili, bylo to zajímavé pokoukání. Obchod už je u konce a tak se vydáváme na plavbu mezi lekníny a vodní ptactvo. Objevují se chudé domky stojící na kůlech v jezeře. Některé baráky jsou skoro jako slumy, stlučené ze dřeva, plechů apod. Mě se chce spát, ale šéfík naléhá, ať se jdeme kouknout na koberce, oblečení apod. Nojo klasika, doufá, že tam něco koupíme a on dostane od obchodníků bakšiš. Smilovali jsme se teda a zašli do kobercárny. Tady chlapi chudáci ještě chrápali, kvůli nám vstali, ukázali nám sortiment, my poděkovali a vrátili se na loď  Podobně to proběhlo u krámku s upomínkovými předměty, ale tam už jsem se ani neobtěžoval vstávat z naší bárky  Popojeli jsme kousek dál a najednou se před námi otevřel nám známý obraz jezera Dál. Vracíme se zpět, ale ještě

vychutnáváme probouzení se jezera potaženého jemným mlhovým oparem. Vracíme se k břehu, platíme za výlet příchozímu bossovi a náš převozník žádá bakšiš. Dal jsem mu teda pár šušní, ale moc se mu to nelíbilo, že prej to není good baksis  Dál už se ten den nic extra zajímavého neudálo. Na hotelu jsme dospali dnešní brzké vstávání, občas to proložili filmem na indické verzi HBO a takhle se to střídalo až do odpoledne, kdy jsme vyrazili k Pákistáncům na teplé jídlo a čaj. A pak procházka kolem jezera a veget před zítřejším náročným cestováním.

DAY 13 (čtvrtek 13.9.) @ Šrínagar – Dillí - Kathmándu 

Dnes náš čeká přesun z Indie do Nepálu. Když jsme plánovali tuhle dovolenou, tak dlouho nebylo uplně jasné kam vyrazíme, protože já preferoval Ladakh a moje „spolubydlící“ Nepál  Ani jeden nechtěl ustoupit a tak jediný kompromis byl obojí. Takže sedáme do objednaného tempa a směřujeme k letišti, naposledy tak máme možnost vidět tohle město a hlavně krásné jezero Dál. Přijíždíme skoro k letišti, kde nás čeká vojenská kontrola, tempo dál jet nesmí. Prohlídka v pohodě, akorát teda koukáme, že k letištní hale je to řádnej kus cesty a slunko pálí jak sviňa. Dáváme se na pochod a po pár desítkách metrů nás míjí vojenskej džíp a staví. Vykoukne hlava a dává znamení, ať si nasednem. Paráda ! Je tady malé letiště, takže čekání na odbavení se odehrává ještě před vstupem do haly. Letíme se společností IndiGo do Dillí v 10:30. Odbavení probíhá „standartně“. Zase vyplnit formuláře s pořád stejnými otázkami. Ale pozor, zdá se, že tady toho budeme ušetřeni, neboť pán nemá propisku  Svojí takticky nenabízíme a tak pokračujeme do haly a jdeme k přepážce s bagáží. Ještě předtím si sprintuji odlehčit. Bylo to tak o 5 sekund, vostrej průůůjem a navíc jako blesk z čistýho nebe  Tak zpět do haly, máme odbaveno a najednou se před náma ukazuje chlapík od formulářů a že si to máme jít vyplnit, asi už sehnal tužky  Neunikli jsme  Odlet v pohodě, během letu se nic zvláštního neudálo a v Dillí přistáváme na čas v 11:10. Tady zase formuláře a kontrola po příletu. Vycházíme s báglama před halu, u stánku dostáváme nějaké lístky na letištní přepravu. Busem se přesouváme na další terminál odkud nám letí se společností SpiceJet do nepálského Kathmándu v 15:50. Odbavení bez potíží, akorát teda jsem zapomněli vyplnit další

z formulářů, tak to napravujeme a jdeme pak prožrat poslední indické rupie v místním bufetu. Za sendvič s pitím platíme 180 rupií. V hale mají moc pěkné sousoší slona a slůněte, to jsem si musel blejsknout. Je tu momentálně taky spousta Afghánců s tunou zavazadel, letí domů do Kábulu … V letadle procházíme uličkou a míříme na naše sedačky. Když to jde, tak nám při odbavení rezervují místa u nouzového východu, kde je víc místa na nohy. Už tady sedí jeden sympaťák z Británie. Z dálky se na nás usmívá a když jsme dosedli, tak říká „já to věděl už na letišti, že sedíme vedle sebe “ Je fakt, že nikdo další nad 180 cm se asi v letadle v tu chvíli nenalézal  Dan je fotograf a letí někam do odlehlé nepálské vesničky fotografovat místní život. Let trval zase chvilku a v Nepálu přistáváme před šestou večer. Počasí na vyližprdel, hustej slejvák. Zase vypisujeme formuláře a tady ještě k tomu musíme zaplatit vstupní vízum do Nepálu 25 US dolarů. Vyzvedáme si bágly a já zas musim na záchod, sračka zas útočí. Ještě předtím si nás odchytli ještě v hale nějací náhončí od jednoho hotelu a nabízí taxi a ubytování za celkem slušnou cenu. Já na rozvahu teď nemám čas  Nechávám tam Petru s báglama a letím přes půl haly na toaletu. Dobrý, stih sem to. Pak chvíli diskutujeme s chlápkama, studujeme info v průvodci a našich poznámkách a nakonec souhlasíme. Chtěli jsme blízko čtvrti Thamel a to hotel Magnificient View splňuje. Nasedáme do taxi a valíme do hotelu. Teda nevalíme, protože krom stále silného deště jsme taky v totální dopravní zácpě. V několika pruzích tam i v protisměru, mezi ještě kličkují motorky a všichni troubí, šílenost. Už se těšim až budu na hotelu. Motáme se úzkými uličkami, plných lidí a odpadků a konečně jsme tady. V recepci potkáváme veselého Amíka, který působí velice přátelsky a vypadá jako děda Mráz  Pokoj není velký, ale slušný standart (na Nepál). Sešli jsme ještě do hotelové restaurace na jídlo, které se teda moc nepodařilo, zeleninové rizoto vypadalo jako když bych uvařil rýži a na ní vyklopil sklenici kunovjanky  Vedle u stolu sedí ten Američan a hučí do dalších něco o víře a náboženské obci o nich domaa že se za nás všechny bude modlit. Blablabla. Dobře mu tak. Já chci spát.

DAY 14 (pátek 14.9.) @ Kathmándu (Durban Square, Svayambhunáth) 

Pro probuzení spěcháme do ulic. Počasí se vylepšilo, je slunečno a přijatelně vedro. Dnes potřebujeme vybrat peníze a vyřídit registraci TIMS. Obcházíme několik bankomatů ATM, ale máme problém. Jsme bez

hotovosti, u sebe jen pár dolarů, a bankomaty nefungují nebo jsou zamčeny. Ptáme se lidí na ulici a prý je to z důvodu stávky a banky (včetně bankomatů) by měly otevřít po obědě. To nám dost vadí, protože jsme ještě nesnídali  Zmateně pobíháme a zkoušíme to dál, ale marně. V ulicích je občas vidět mini průvod mladých kluků maoistů s rudým praporem a hvězdou, proti nim je nachystáno hrozně moc vojáků a policistů vybavených holemi, puškami a ochrannými štíty. Smiřujeme se s tím, že jídlo zatím nebude a jdeme najít úřad, kde se vydává povolení do hor (TIMS), abychom tam vyplnili formuláře, které tam na nás jistojistě čekají. Jedná se o jakýsi druh turistické registrace, který vyžadují při vstupu do národních parků (hor) na treky. Je to za celkem dost peněz a k našemu štěstí ho ještě letos v létě zdražovali  Chvíli bloudíme ulicemi města, kde už začíná houstnout provoz, hledáme budovu Nepal Tourist Board. A jsme tu, jenže příliš brzo. Oficiálně ještě nefungují, ale pár pracovníků už tu je, tak smutně prosíme aspoň o vodu. Nejdříve nechápavě koukají a posílají nás si jí koupit a když jim popisujeme naší situaci, tak se po pár minutách jeden člověk zvedá a jde nám z kohoutku napustit vodu do pet láhve. Tak moc dík, to radši vypiju svojí krev, dobrovolně by se téhle vody asi žádný turista nenapil. Sedíme zoufalí v čekárně a dorazil sem nějaký starý pán. Na něco se nás ptal a pak se dovídá i naše trable. Kouká do peněženky a nabízí nám směnu našich dolarů za jeho nepálské rupie. Dolarů máme tak akorát na zaplacení dvou povolení, takže jsme si okamžitě plácli. Vyplňujeme formuláře, přikládáme 2x fotku (měli jsme nachystáno z Čech) a sympatická Nepálka nám vydává průkaz a ještě přidává svou láhev vody k tomu ! Díky moc ! Vracíme se do ulic, kroužíme po čtvrti Thamel a dál zkoušíme bankomaty, stále nic. Potom potkáváme partu Čechoslováků, bavíme se o našem problému, kývají hlavou a prý je taky možné, že některé bankomaty chybně obsluhujeme, že fungují trošku jinak, než jsme zvyklí. Já si uvědomuju, že asi jo, protože se mi někde stalo, že mi bankomat hlásil vyjmutí karty, i když ještě neproběhlo samotné zadání výběru a mě se to zdálo divný. Krajani nabízejí společný oběd, pokud bysme fakt zůstali dál bez peněz a ukazují bankomat, kde se jim povedlo prachy vybrat. Pelášíme tam a po menších komplikacích jsme majiteli nepálských rupií  ! Okamžitě zapadáme do skromné restaurace a já si dávám colu, zeleninový burger a smaženou rýži se zeleninou. Po jídle míříme so starého centra Kathmándu. Proplétáme se dál uzkými uličkami Thamelu (mekka turistů), na jedné zdi narážím na plakát, který zve na punkový koncert, bohužel čtu ho pozdě  Pořizujeme mapu našeho dalšího cíle – horské oblasti Langtang. Dále procházíme přes náměstí, které je plné prodejců, Petra se zastavila u sošek a projevila zájem - to neměla dělat  Chlapík je jí teď v patách a neustále jí bombarduje návrhy na výhodnou koupi  Nenápadně jsme proklouzli do samotného Starého města na Durban Square, kam se jinak platí poplatek pár dolarů. Je tu několik moc hezkých pagodovitých chrámů a královský palác Hanuman Dhóka. Dále jsou zde staré domy s nádherně vyzdobenými okny a dřevořezbami. Prošli jsme pak i kdysi kultovní ulicí Freak Street (od šedesátých let bývala domovem hippies a dýmu hašiše). Poprvé a né naposledy jsem osloven s nabídkou něčeho ke kouření … Chceme ještě dnes stihnout jednu památku, a to Svayambhunath. Podle mapky to vypadá celkem daleko, tak zkoušíme rikšu. Smlouváme cenu a nasedáme do sedačky, kam se sotva napasujeme a kluk roztáčí pedály. No to přeháním, ale posunujeme se. Po pár desítkách metrů to ale vzdáváme, protože sebemenší kopeček se zdá být pro něj nezvladatelný a tak vystupujeme, dávám chlapci pár peněz a pokračujeme po svých. Proplétáme se ulicemi, přecházíme most a okukujeme chrám Sobhabhagawati, který je kousek od něj. A už jsme tady. Teda ještě je třeba vylézt prudké schodiště, které nám dalo dost zabrat. Při stoupání nám dělají společnosti žebráci, opice a prodejci všeho možného, ale ty kapky potu stály za to. Svayambhunáth

je buddhistický chrámový komplex s bílou polokoulí (symbol ženství, ve kterém vznikl život), pozlaceným kvádrem, který představuje mužskou sílu – falus a páry namalovaných očí dívajících se do všech světových stran. Je tu pár dalších menších staveb pro věřící, spousta sošek vyobrazujících božstva i zvířata, všude světélkující plamýnky, pobíhající a také skvělý výhled na celé Kathmándu, které prý podle pověsti původně bylo jezero s hady. Dává se tady se mnou do řeči malý chlapec, který zde prodává se svým tatíkem motlitební praporky a další tretky pro turisty. Dialog začíná klasicky – odkud jsem, jméno, jak dlouho jsme tu … a pak sám navrhuje hru, že já řeknu stát v Evropě a on odpoví hlavní město. Takhle se tam procházíme a ten kluk fakt umí, nachytal jsem ho asi jen jednou, že nevěděl nebo se spletl a sám opravil. Tak jsem ho pochválil a chtěl se jít dál kochat památkama, jenže on se mě začal ptát na naší měnu a jestli nemám nějaké drobné  Tuhle hru už znám, takže nedostal nic, ale ubezpečil jsem ho, že těch pár švédskejch korun, které svíral v dlani není zas tak málo peněz, jak si myslí  Fígl spočívá v tom, že kluk tímto stylem vyžebrá cizí měnu, která je mu téměř k ničemu a později se jí snaží nabízet na výměnu dalším cizincům za nepálské rupie. Vracíme se do našeho hotelu. Domlouváme ranní taxi k autobusu, zítra máme v plánu přesun do hor. Balíme bágly a k tomu nám krákorá a hraje na kytaru haleluja songy děda Američan, který se asi hodinu loučí se všemi na recepci tak hlasitě, že si to užívá celej hotel 

DAY 15 (sobota 15.9.) @ Kathmándu – Shyapru Besi 

Balíme nejnutnější věci sebou na trek, v hotelu necháváme krosny s nepotřebným, nasedáme do taxi a jedeme na autobusové stanoviště, odkud se vyráží směr Shyapru Besi. Do tohoto města se potřebujeme dostat, protože odsud začíná Langtang trek, který jsme si vybrali jako prý nejsnazší a jeden z mála, kde není povinnost mít sebou průvodce. Přijeli jsme ještě za svítání, ale „autobusák“ už je jeden úl. Je to na okraji Kathmándu, spousta lidí a bláta, tržište hlavně s ovocem a zeleninou a k tomu tu stojí taky pár autobusů  Kupujeme si v budce lístky, z kterých se dá vyčíst snad jen číslo sedadla, jinak samý čmárance a info v angličtině, že za ztrátu zavazadel se neručí a za zpoždění se náhrada nedává  Ten den měly jet naším směrem 2 autobusy, odpovídal tomu zhruba i počet lidí, kteří se zde hromadili. Stále je ještě čas do odjezdu, tak jsme popošli kousek dál, kde na dvorku školy probíhal trénink místní školy bojového umění. Děti od nejmenších po puberťáky tam cvičili hmaty a kopy, pár holčiček v tu chvíli více zajímalo duo z Čech. Mávali, mrkali a nakonec jim to nedalo a vyběhli za náma si popovídat  Čas se nachýlil a autobus jede, ale jeden !  Začíná boj o místa, my to máme relativně dobrý, protože ve chvíli kdy tahle informace proběhla už jsme byli na sedadlech, horší to mají další, kterým nezbývá se smířit s cestou na střeše, protože bus už tak praská. Je narváno totálně. Jsem moc zvědav, jak se s tim stařičký Tata bus popere. Místa na sedačkách je víc než málo, sedíme stylem Petra u okna s nohama směrem ke mně, já vedle ní a mý nohy do uličky, protože prostě já je jinam nenarvu. Bágly máme u sebe, protože úložný prostor uvnitř autobusu je již dávno obsazen živými slepicemi a dalším zbožím místních. Ulička rovněž plná. Konečně asi v 8 ráno vyrážíme s asi dvacítkou lidí a hromadou báglů na střeše. Opouštíme Kathmándu a po pár kilometrech už je tu první z mnoha policejních kontrol. To znamená následující – ještě před samotným check pointem bus zastaví a všichni ze střechy musí dolů a pokračovat přes kontrolu po svých, neboť na střeše se v Nepálu oficiálně nejezdí / bus dorazí ke kontrole a všichni z uličky vystoupí ven / nastoupí voják, který prohledá veškerý zavazadlový prostor a prohmatá zavazadla / pokud se nenajde nic podezřelého (zbraně, výbušniny, letáky pro maoisty), tak se muže pokračovat v jízdě. Kousek za kontrolou posádka ze střechy nalejzá zpět a my kompletní mužeme pokračovat dál. Stavíme na občerstvovací pauzu v jedné vesničce, jdu na záchod a z dálky se koukám na náš autobus a střechu a říkám si, jaký máme štěstí, že sedíme vevnitř, asi bych se bál cestovat nahoře. A máme tu další kontrolní zastávku, je to skvělá záležitost, o to víc, když jsme postupně zjistili, že tohle probíhá každých cca 20 km. Nás čekalo nějakých 100 kilometrů v zemědělské oblasti, takže není nouze o malebná políčka s rýží, bramborem apod. V autobuse celkem smrádek, cesta se vleče, protože silnice je horší a horší, spousta výmolů, serpentiny a hlavně výluka alá Nepál  Jako teď už se tomu směju, když píšu tenhle skvost, ale tehdy jsem se skoro zbláznil … Bus jede a najednou není silnice, protože je buď zavalená sesuvy půdy anebo utržená dolů do údolí. Opravit v období monzunových dešťů, které trvá déle, než bývalo obvyklé, prý nelze. Takové rozsáhlé opravy neprovádějí a i jindy je to velmi složitá záležitost vzhledem k technickému a odbornému vybavení zdejších silničářů  Ti Nepálští si můžou potřást pravicí s Indama  Takže autobus zde svou jízdu končí, všichni a všechno ven a a my celý rozlámaný z pohodlí autobusu jedem „dvojkou“ … raz dva … a pochoduje se tak dlouho, dokud není zase sjízdný delší kus silnice, takže někdy jdeme kilometr a někdy taky 3-4  O cestě nemuže být řeč, vše většinou do kopce, často hromady kamení a sutě nebo se v místě cesty valí dolů voda, takže různě přeskakujeme a kličkujeme. K tomu špetka monzunového deště a já se můžu posrat vzteky. Pereme se, ale

proti domorodcům nemáme šanci. Ti se ve svých žabkách a s desítkami kil na zádech s lehkostí posunují o dost rychleji směrem další autobus a vyhrávají tak boj o volné sedačky  Dorazili jsme k dalšímu autobusu, lidí nějak cestou ubylo a tak opět zaujímáme místo v autobuse. Kousek od nás pár z Izraele, kluk sebou za chvíli začal škubat a vedle sedící Nepálec vítězně odhazuje z okna pijavici, kterou Izraelec cesto někde nabral. Okamžitě mám pocit, že mám na nohou minimálně tři, ale je to zbytečný řešit, jsme tak napresovaní a zavalení bagáží, že není šance se sklonit a k nohám a prohlédnout se. Cestující v uličce se mě snaží přesvědčit, ať si dám nohy z uličky zpět za sedadlo přede mnou, nechápou, že se tam nevejdu. Říkám, že to nejde, kroutim hlavou, ale pořád něco hustěj, tak to utla Izraelka, když zvýšeným hlasem upozornila, že „He is Big !“ a hotovo  Pak se s nima chvíli bavíme a společně nechápeme co se dnes odehrává, oni na to mají jednoduchou odpověď – „because Nepal“ (protože … Nepál)  Teď nás čeká kontrola kartiček TIMS při vstupu do národního parku Langtang. To obnáší vystát si frontu v boudě a podrobit se další registraci a poplatku za vstup. Pak procházíme vesnicí Ramche a dáváme si horký čaj s mlékem. Začíná se stvmívat a my stále ještě nedorazili. Projíždíme hustým úsekem, kdy se autobus kolíbá ze strany na stranu na úzké silničce a lepší je nekoukat z oken, protože ale já čuměl, tak jsem to viděl. Napravo i nalevo prudká strž dolů do tmy a houpeme se proto, že podklad vozovky je z uježděného bláta, písku a kamení. No fakt očistec, ale jak se říká, co Tě nezabije, to Tě posílí. Kousek před konečnou se s Námi dává do řeči místní chlapík, který nabízí i své ubytování. Konečně v městečku Shyapru Besi. Od rána od 8.00 teď do asi 18 hodin stokilometrová cesta. Neskutečný ! Obrovská úleva. Volíme ten nabízený Hotel Namaste & Restaurant pana Sonama Tseringa Tamanga. Odhazujem batohy a jdeme se najíst do vedlejšího podniku, protože nechceme dlouho čekat na jídlo v tom našem hotelu, kde už čeká u stolu velká skupina Němců a další. Jídlo velmi dobré, dostávám přidáno čočkové omáčky i rýže, společnost nám dělá psík a vedle u stolu sedí pár místních chlapů, kteří u večeře pečlivě sledují televizi. Když jsme se vrátili na pokoj a chystali se k důkladné hygieně, tak po sundání ponožky zjišťuju, že i na mě si pijavice pochutnala. Je po ní památka v podobě stále drobně krvácející ranky. No co, vybalujeme vše na koberec a usínáme značně unavení.

DAY 16 (neděle 16.9.) @ Shyapru Besi – Lama Hotel 

Dnes máme v plánu odstartovat Langtang trek. Snídáme v hotelu a pán se nás ptá, proč jsme včera u něj nepovečeřeli ? Trošku se vykrucujeme a sdělujeme, že důvodem byla naše obava z plné restaurace. Dostáváme školení, že tady je nepsaným pravidlem slušnosti jíst i nocovat v jednom podniku. Ale loučíme se s ním v dobrém. Vycházíme z městečka směrem k mostu, spolu s námi tam míří i několik školáků v uniformách. Ještě před mostem jsme zastaveni na další kontrolu, musíme předložit průkaz TIMS, cestovní pas a zapisují nás do knihy s datem a hodinou vstupu. My se musíme k tomu údaji podepsat. Přijde mi to trošku úsměvné, když vidím, jak „přesně“ jsou opsána naše jména z pasů do rozmočeného školního sešitu. Hlavně ať se nám nic na treku nepřihodí, na pomoc bychom asi čekali hodně dlouho. Procházíme vesničkou na druhé straně řeky, dvorkem jedné rodinky mezi slepicema a začínáme pomalu stoupat z nadmořské výšky 1460 metrů do neznáma. Máme sebou podrobnou mapu a to je dobře, protože cesta se často rozchází a pak babo raď, cedule nikde a lidí pramálo. Zatím kopírujeme řeku Langtang Khola a jdeme vyšlapanou cestičkou s výhledem na krásně zelené lesy všude kolem. Trek údolím Langtangu jsme si vybrali pro jeho údajnou nejmenší fyzickou náročnost. Mělo by to proběhnout tak, že 3 dny se jde nahoru a za 2 dny se potom dá stihnout návrat zpět do Shyapru Besi. Dnes nás čekalo stoupání přes 800 metrů, rozložené do několika menších během celého dne a stihnout bychom to měli za 7 hodin. Pokračujeme dál, teď už v lese nebo spíš deštném pralese. Občerstvujeme se v Hotspring hotelu, kde dostáváme mírně dražší vařící zázvorový čaj s medem. Je to ale k nezaplacení, protože už jsme dost promáčení a čeká nás ještě pár hodin pochodu. Všude spousta vody z nebe, v rozbouřené řece, ale bohužel i na cestě. Na několika místech je cesta zničena a místními nosiči již nahrazena vyšlapanou stezkou jinudy. Nosičů potkáváme několik, mají náš obdiv, protože se táhnou nahoru s až 50 kily zásob jídla a pití pro ubytovny v horách. Cesta je stále obtížnější, v jednom místě jsme nuceni přeskakovat po kamenech v korytě řeky, protože cesta je uplně zničená a valí se přes ní voda z hor. Těžkne nám krok, často musíme zastavit a vydýchávat se. Dorážíme do další stanice se skromným bufetem. Tady potkáváme drobnou Japonku. Vypráví nám o tom, jak to tu zbožňuje, je tu už po několikáté a užívá si to. Dostala nás, když došlo na odhad věku, my tipovali max. 60, ale jí bylo 80 ty vole ! Hustá baba. To až bude mě tolik, tak zmáknu sotva přesun z bytu na Skleník  Pokračujeme dál pro změnu do kopce okolo vodopádů. Mezitím nás předběhla dvojice Izraelců, asi jsme vypadali dosti znaveně, holka se ptala Petry, jestli je v pořádku a nepotřebujem něco … Už se konečně po asi 9 hodinách blížíme k cíli. Ještě si na chvíli sedáme u staré Tibeťanky v Sherpa Lodge. Ta nám nabízí skromné ubytování s nádherným výhledem na vodopád, ale my pokračujeme kousek dál s vidinou „lepšího“ Hotelu Lama. A už nás vítá malá babička a my se ocitáme v osadě Lama. Jsme v nadmořské výšce 2470 metrů a úplně hotoví  Originál Lama Hotel už je téměř naplněn, ale ještě se ke skupince Němců a několika Izraelcům vejdeme. Dostáváme pokoj v patře, který sestává ze dvou postelí, chodbičky a místo skříně jsou 3 hřebíky ve stěně. Celá stavba je skvost stlučený z různých prken, desek a plechů, ale musí to stačit. Na stropě našeho pokoje čtu nápis TDK, zřejmě vhodná deska z bedny od elektroniky  Fasujeme deky, převlékáme se do suššího oblečení a pak scházíme dolů. Tady je jediný zdroj tepla pro celý „hotel“ – jedny kamínka uprostřed místnosti a nám je jasné, že nic neusušíme. Celý prostor kolem krbu je obsazen mokrým oblečením a obuví dříve příchozích turistů. Na pokoji nám těžko něco uschne, tak je pořádná zima. Obáváme se, že ta těžká duchna nebude stačit k zahřátí. Dostáváme vařící čaj jako pozornost podniku a objednáváme pořádný kus jídla a další pití. Ceny vyrostly

s nadmořskou výškou, ale platí se tu jen jídlo, přespání né (ale prý to nemáme říkat Němcům, šeptá stařenka ). Jídlo je opět vynikající a my jsme na rozpacích. Představovali jsme si to trošku jinak. Cesta sem byla o dost náročnější, než jsme si mysleli. Určitě hraje roli i nevlídné počasí, které nás v horách oproti předpokladům zastihlo. Díky klimatickým změnám už se nedá spolehnout na předpovědi počasí a tak monzunových slejváků užíváme i teď v říjnu plnými doušky  Nejvíc je nám ale líto, že z očekávaných himalájských vrcholků není vidět téměř nic, jen provazy vody, šedé mraky a mlha …  Definitivní rozhodnutí co dál necháme na zítra, ale podle mě nemá smysl pokračovat dál za každou cenu. Uleháme a za drkotání zubů vyčerpaní usínáme.

DAY 17 (pondělí 17.9.) @ Lama Hotel - Shyapru Besi 

Probudili jsme se celkem brzo, ale vůbec se nám nechce vylejzat z postele do tý zimy. Tělo rozlámaný a pohled na rozvěšené stále mokré věci rozhodně nenakopnul. Venku zase (nebo stále) chčije. Zvažujeme co dál. Kvůli treku do Himalájí jsme jeli do Nepálu. Jenže to počasí (s předpovědí, že možná zítra bude líp), místní podmínky a naše slabá fyzická kondice převažuje misky vah k návratu zpět. Je to hodně o vůli a heslu „dám to“ a je asi pravda, podobný trek by měl zkusit absolvovat každý, právě proto, že si sáhne na dno sil. My jsme si to prožili včéra, kdy se s přibývajícími kilometry nedostávalo kyslíku a řešil se jen pitný režim a kudy a jak dál. Mě dost bolí kolena a tak i když jsme při pozdní snídani ubezpečováni, že prý ten 1. den, který jsme ušli je nejtěžší, tak volíme návrat. Přiznáváme si, že nám tohle trápení nestojí za pohled do mlhy a mračen. Je to dřina a odměna v podobě pohledů na sedmitisícové vrcholy by nepřišla. V místnosti, kde jsme jedli byla už při našem příchodu skupinka na první pohled metalistů. Bavili se anglicky, protože tam s nimi byl jeden Amík, mě to nedalo a při našem odchodu jsem se zeptal, jak se jmenuje jejich kapela. Byli to Soul Annihilation, nářez z Nepálu, brali si na mě mail a prej, jestli pojedou turné, tak se ozvou  Taky jsem se ptal, jestli nemaj tušení co znamená Death Note. Vrtalo mi to hlavou, protože před odjezdem do hor, jsem tenhle nápis často viděl na tričkách místních mladíků a odhadoval jsem to na nějakou kathmándskou kapelu hrubšího zrna. Kluci mi to ihned osvětlili, jedná

se o populární japonské animé. Takže my se loučíme se stařenkou, oblékáme se do mokrého a vydáváme se zpátky. Cesta je o něco málo jednodušší, protože se většinou sestupuje, ale on to v tomhle terénu taky není zrovna med. Mám pocit, že je všude ještě víc vody než včéra. V jedné osadě se k nám přidává pes. Vypadá to, že chce jít s náma až do Shyapru Besi, i když ho občas necháme běžet dopředu, tak stejně za další zatáčkou věrně čeká  Z lesů se hulí, v řece se valí voda a my se blížíme k místu, kde jsme včéra přeskakovali po kamenech v řece. Dneska to nehrozí, šutry jsou pod hladinou, jiná cesta není, tak hurá skrz řeku. Boty s impregnací už tak dál nemohou plnit svojí funkci a já se smiřuju s tím, že budu čvachtat až do hotelu  Viděli jsme skalní útvary s čímsi přichyceným na stěnách (hnízda či úly). Sestupujeme dál, cesta je občas poškozená vodou nebo zasypaná sesuvem kamení. Potkáváme pár chlupatých housenek, okukujeme kmeny stromů, kde pod kůrou vykukuje červené dřevo a je tu také spousta rostlin marihuany. Pes nám dělal společnost až k Hotspring Hotelu. Dál pokračujeme už bez něj, teď už v údolí podél řeky Langtang Khola. Procházíme kolem osamělých stavení, kde je vše jako včera, jen s tím rozdílem, že na mě nečekaně vystartoval čokl. Já se lek jak hovado, ale včas a rychle jsem začal ustupovat. Pes byl uvázanej a já byl dostatečně rychlej, abych se oddálil na větší vzdálenost, než byla délka řetězu  Takže se vlastně nic nestalo. Stáli jsme tam proti sobě, on s vyceněnými kňafáky a já s úlevným výrazem. Pak si ho okřikl páníček, tak jsme pokračovali dál, ale pořád si mě teda odměřoval pohledem a zubama  Ve vesničce jsme nakoukli do školní třídy a věnovali místním šprtům nějaký propisky. Vracíme se do hotelu a pan Tamang nás udiveně vítá. Vysvětlujeme mu naše pohnutky a objednáváme si dobré jídlo a teplé pití. Jdeme na pokoj, všechno ze sebe dolů a hurá do teplé sprchy. Tentokrát už jsem neměl pijavici sám, ale i Petra měla tu čest  Ještě jsme nějaký malý svině našli v botách, poslali jsme se záchodem dál. U večeře jsme získali informace ohledně zítřejšího odjezdu. Mají prý jet 2 autobusy, můžeme si vybrat  Tamang nám jde obstarat místenky a diktujeme si, co má připravit zítra k snídani.

DAY 18 (úterý 18.9.) @ Shyapru Besi - Kathmándu



Pomalu se probouzíme a do toho nesměle klepe hoteliér na naše okýnko. Otevírám dveře a prý je problém. Včéra platilo, že mají jet dva autobusy, ale vše je jinak. Ten náš v 7:30 nejede vůbec a my musíme prý 1,5 hodiny pěšky do další věsnice, protože zase byly závaly a ze Shyapru Besi je to neprůjezdné. Super ráno  Takže rychle zabalit bágly, hodili jsme do sebe snídani a mašírujeme do další vesnice. Před námi pár místních lidí, ale ti nám unikají už za první zatáčkou, jejich tempu se do kopce nedá vyrovnat. Za další zatáčkou nás čeká silnice úplně pod vodou, takže boty a ponožky si zas nasákly co potřebovaly, ach jo. Jsem zoufalý, řvu vzteky na okolní hory. Nikde nikdo, chceme tu štreku mít rychle za sebou, ale i když jsme nasadili na nás ostrou chůzi, zatáčka střídá zatáčku, ale cíl nikde. Pořád do kopce, jednou jsme to zkusili zkratkou jako před námi domorodci, ale to je snad ještě vnáročnější, než dupat po asfaltu, další už jsem odmítal. Kolem hezká krajina s mlžným oparem to se musí nechat, ale já na kochání se krajinou v tu dobu nějak neměl náladu  A jestli Vás zajímá, jestli pršelo, tak JO ! Procházíme místem, které je asi hlavním viníkem našeho dnešního pochodu. Cesta necesta, hromada šutrů a velkejch balvanů, jeden bagřík a desítky domorodců pozorujících odklízení kamení. Procházíme a mě je jasné, že tudy se nepojede ještě nějakej čas  Potkali jsme taky na silnici stádečko koz, které hnal kluk na pastvu. Po dvou hodinách se blížime do vesnice a vidíme náš vytoužený autobus do Kathmándu. Dorážíme skoro poslední a velice překvapivě () je bus narvanej k prasknutí. Nakukuju dovnitř a ptám se na svá sedadla, která máme zaplacená na jízdence. Odpovědí jsou jen četné úsměvy, ale poněvadž jsem byl nasranej, tak pokračuju dál v boji za fleky k sezení. Diskuze z jejich strany bylo spíš jen kroucení hlavy a úsměv, nikam to nevedlo, pak se z uličky vyhrabal nějaký Španěl a vysvětlil mi, že oni jsou na tom podobně. Měli lístky, ale protože jede jen 1 bus, tak jsou 2 lístky na jedno sedadlo, takže rychlejší vyhrává a ať prej sem v klidu  Co to znamená ? Pojedeme poprvé v životě na střeše  Teda nejdřív mi bylo spíš do breku, měl jsem strach. Vylezl jsem po zadním žebříku nahoru, tam už sedělo pár šťastlivců. Na střeše jen železný rám ve výšce asi 15 cm a toť vše. V jednom rohu jsem viděl pytle a říkal si, tady si sedneš, opřeš se o ně a chytneš oběma rukama rámu tyče. Nešlo to, když sem se skláněl, tak na mě začal hulákat Nepálec „chicken chicken“. Pochopil jsem, že v pytli nejsou brambory. Takže prdel na střechu, chytit se a jedééém. Chvilku mi to ještě bylo nepříjemný, ale pak jsem se otrkal a celkem si to i užíval. Jeli jsme pár desítek kilometrů a kdyby byla cesta lepší, nechcalo a ve vesnici jsem se nemuel sklánět pod drátama nataženýma přes silnici, tak dobrý ! Pak se objevil další zával, takže všechno ven a dupeme po svejch. Nohy už sotva vlečeme za sebou, navíc pěkně čvachtám, fakt pohoda. Procházeli jsme úsekem, který bylo možno nazvat ruskou ruletou. Viděli jsme už z dálky, že tam v nepravidelných intervalech lítá kamení. Jiná stezka ale nikudy nevedla, takže musíme projít. Udělalo se to tak, že domorodec proběhl na druhou stranu a pak koukal, jestli něco neletí a dával signál ke startu dalšího. No bylo to celkem napínavé, stejně to nešlo uplně odhadnout, kdy, kde, co odletí dolů a dostat šutrákem do palice bych teda nechtěl. Pak už jsme viděli v dáli autobus a začal opět boj o místa  Já neměl sílu běžet, dorazil jsem kousek za Petrou, která 2 místa zajistila ! Díky moc ! Teď máme jistou sedačku až do Kathmándu, prý už další „přestupy“ nebudou. Jedeme dost pomalu, i když je to stále z kopce. Samá zatáčka, cesta po nepřetržitých deštích horší a horší. Jede pouze tento jediný autobus, takže nabírá vše po cestě, co se do něj vejde. V uličce autobusu vezeme velké kolo od náklaďáku. Ten den je tu nějaký svátek, takže občas nastoupí skupina díven a žen v zlato-červených oblečcích. Zase sedíme napresováni na maličkých sedadlech, ale hlavně že sedíme a neprší na

nás. Zastávka na jídlo, my si ale v místní velkovývařovně nic nedáváme, představa potřeby na velkou při další jízdě mě děsí a tak nakupujeme jen nějaké pečivo u stánku. Přes uličku proti nám je skupinka Španělů a ti si to užívají. Extra jeden z nich, který je schopen si během jízdy zajít okýnkem na střechu pro něco do báglu a pak se zas nasoukat zpět na sedadlo  Blíží se večer a my vjíždíme do Kathmándu. Konečná je na na stejném místě odkud jsme odjížděli do hor. Nakupujeme na trhu ovoce a bereme taxi k hotelu, kde máme naše krosny. Chceme zkusit jiný hotel a o kousek dál nacházíme Blue Horizon, kde Petra brilantně ukecává levnější cenu, než v tom předešlém, který byl teda o dost horší. Vybalujeme, rozvěšujeme mokré věci, do bot cpu noviny a na recepci si domlouváme donášku jídla na pokoj. Pak už jen odpočinek při sledování tv a plánování další dnů.

DAY 19 (středa 19.9.) @ Kathmándu – Nagarkot – Bhaktapur - Kathmándu 

Ráno stíhám skouknout záznam zápasu Montpellier – Arsenal (liga mistrů) a pak vyrážíme do města sehnat taxi do města Bhaktapur. Pořád nás ale hryže pocit, že jsme neviděli pořádný hory. Procházíme kolem malé cestovky a nedá nám to. Jdeme se zeptat na možnost výletu do Pokhary, že bysme třebas aspoň odsud spatřili himalájské obry. Do Pokhary jet mužeme, ale chlapík nás upozorňuje, že předpověď je stále zlá a spíš neuvidíme zase nic. Zato tady v Kathmándu je slunečno a tak nám nabízí výlet kousek odsud do vesnice Nagarkot. To je prý známé vyhlídkové místo, asi 30 km vzdálené a dnes je velká šance vidět panorama Himalájí. Za tučný peníz tedy podléháme lákavé nabídce a během chvilky odjíždíme autem se šoférem. Je to kousek, ale cesta úzká a klikatá, stoupáme do 2000 metrů n.m. Stavíme na občerstvení u domku, kde se potácejí právě vylíhlá kuřátka  Pomalu se blížíme k nejvyššímu bodu, kde je rozhledna. Projíždíme kolem vojenské zóny, kde jsou cvičáky a posádky nepálské armády. Nepříjemnější je skutečnost, že velmi pravděpodobně uvidíme zase prd, protože vzdálené vrcholky hor jsou v mlze. Pár schodů a stojíme pod rozhlednou, kde je několik místních na pikniku. Rozhled impozantní, akorát není vidět uplně vše, co by se dalo  Jsme zklamáni, ale počasí neporučíš. Vracíme se dolů a jedeme do města Bhaktapur. Vstup činí 1100 nepálských rupií, ale stojí za to. Režisér Bertolucci zde točil film

Malý Buddha a celý chrámový komplex je také zapsán do světového kulturního dědictví UNESCO. V Bhaktapuru je krásné palácové náměstí, spousta chrámů, paláců (i nejvyšší nepálský hinduistický Njatapola) a pagod. Četné jsou i dřevěné výzdoby v oknech a sochy božstev a zvířat. Připomíná to staré město Durban Square v Kathmándu, ale v klidnějším prostředí se cítíme líp. Před jedním domkem sedí starci s bubínky a činelky a nepřetržitě hrají a zpívají. Městečko opouštíme už za tmy a vracíme se do blázince jménem Kathmándu. Jak se přibližujeme, tak houstne doprava, zvětšuje se hluk z klaksonů a vzduch se stává nedýchatelným. Taky skoro půlka lidí, které potkáváme, má přes ústa roušku. Petra už z toho chytila pořádnej tuberák a já astmatickej chcípák se divim, že ještě žiju  V Kathmándu jsme zalezli do restaurace Maroon a dali si výborný Dal Makhani s rýží. To vypadá tak, že na velkém tácu je velká mísa rýže a potom několik misek s různými omáčkami, polévkou a zeleninou. K tomu čapátí a kukuřičná placka. Mňamka neskutečná ! Na hotelovém pokoji Petra statečně bojuje se silným kašlem a je jí nedobře. Usíná a já protože nemůžu furt zabrat, tak se koukám živě na fotbal (Man Utd – Galatasaray) až do půl třetí ráno místního času.

DAY 20 (čtvrtek 20.9.) @ Kathmánadu, Hotel Blue Horizon 

Dnešní den není lepší den než ten včerejší  Petra je nemocná. Rozjel se jí naplno kašel, buď hustě chrchlá anebo vysílením z něho padá do polospánku. K tomu kvalitní průjem a máme den jako malovaný. Já si taky rád odpočinu, takže zůstáváme na hotelu. Stihnul jsem skouknout záznam ligy mistrů Barca – Spartak Moskva a pak živě ligu evropskou Young Boys Bern – Liverpool (3:5). Je tu taky dost filmových kanálů, tak jsme koukli i na Thora. Jinak nic zajímavého. Pití, trošku jídla, záchod a tak nějak furt dokola až do večera, kdy jsme si objednali jídlo na pokoj. Taky jsme naplánovali zítřek. Pokud bude líp, tak chceme navštívit město Patan. Howgh.

NO PHOTO

DAY 21 (pátek 21.9.) @ Kathmándu – Patan - Kathmándu 

Mojí spolubydlící se moc neulevilo, ale chce se s tuberákem statečně poprat a tak se vydáváme na výlet do Patanu. Dřívější metropole, s původním názvem Lalitpur (byl i na vstupence do starého města), samostatného království je dnes již součástí Kathmándu. Je to nejstarší město v kathmánské kotlině se stále relativně nedotčeným historickým jádrem. Patanské náměstí Durban Square (stejný název jako v Kathmándu) je rovněž plné paláců, chrámů, pagod a sošek. Turistů tak přiměřeně příjemně, desítky neodbytných „průvodců“ a holubi (Otík z Vesničky mé střediskové by měl radost ). Stavby vynikají nádherně vypracovanými motivy bohů, zvířat a rostlin ve zlatě, dřevu a kameni. Prošli jsme kolem královského paláce, nakoukli do hezké zahrady, která je skryta ve dvoře muzea a toulali se dál kolem desítek chrámů zasvěcených budhistickým a hinduistickým svatým. Impozantní je kamenný sloup na němž sedí socha mýtického ptačího muže Garudy. Prošli jsme uličky plné hezkých uměleckých předmětů i trapných cetek a zakručelo nám v břiše. Nejvíc nám ale bohužel utkvěl v paměti pohled na zoufalého psa, který měl díru mezi očima. Nechápu jak se mu to přihodilo, ale vypadalo to děsivě  V zastrčené restauraci jsme pozorovali mrštnou kočku a já k jídlu dostal pizzu alá výprodej v Lidlu. Moje blbost, mohlo mě to napadnout, že tady asi tu pravou jentak nepotkám  Pokračovali jsme ze starého města dál do dalších uliček, Petra zalezla do krámku se soškami a já se stal terčem místních školáků. Oslovili mě s tím, že by se mnou rádi udělali cvíčko v angličtině. To mě pobavilo, protože zrovna já, že bych je měl co naučit v tomto jazyce, no těžko. Varoval jsem a jdeme na to. Hned na začátku mě rozsekali, když mi řekli, že vypadám jak movie star  Tak jsme se nasmáli a potom následoval tradiční výslech jméno, země, povolání, dovolená atd. Na konci chtěli mail, že prý by si rádi se mnou dopisovali. Tak ho dostali, ale dodnes mi nic nepřišlo  Něco jsme nakoupili a vzali si taxi „domů“. Cesta zase úchvatně ucpanými ulicemi prašného a hlučného Kathmándu. V hotelu jsme si dohodli změnu pokoje, protože ten náš se ukázal jako trošku plesnivý někde. Nový pokoj byl i o něco větší a dispozičně líp řešen, takže jsme se přestěhovali, já vyndal z pohorek staré noviny a nacpal tam nové, aby dál tahaly vlhkost. Dovča se blíží k závěru. Na recepci nám říkali, že se neplatí odletová taxa z Nepálu, ale ještě si to radši prověříme. Zbývá nám poslední den na památky, tak jsme naplánovali ještě 2 věci, který chceme zítra vidět. Dobrou.

DAY 22 (sobota 22.9.) @ Kathmándu (Boudhanath, Pashupatinath) 

Vyrážíme nejprve do ulic města. Chceme si pořídit pro sebe a blízké thanky. To jsou malované svitky s náboženskými motivy tibetského budhismu, které jsou geometricky propracované do nejmenších detailů. Navštívili jsme několik obchůdků, ale pořád nenalézáne motiv, který se nám tak líbil před pár dny na Durban Square. Vešli jsme do dalšího krámku, Tibeťan nás usadil a spustil, tak jako Ti předešlí, o tom jak je to kvalitní práce a popisoval jednotlivé vyobrazené motivy. Zaujal nás jeden motiv, který byl ale opatřen rámem a třásněmi. Není problém, prý se to vyřízne. Tibeťan by měl prý každý den udělat dobrý obchod, tak po 15 minutách smlouvání přibalujeme ještě 1 obrázek pro bráchu a spokojeně se loučíme. Směřujeme na Bódnáth (Boudhanath). Z centra dost daleko, takže jedem zas taxíkem. Tohle místo mě doslova ohromilo. Z ulice vůbec není patrno, co Vás čeká za branou. Popošli jsme uličkou a otevřelo se před náma náměstí s dominantou 2. největší stúpy na světě. Je krásný slunečný den, takže o to víc vyniká vlastní bílá kupole s Buddhovýma očima stojící na třech schodišťovitých podstavcích. Ve výklencích kolem kopule je 108 sošek božstev. Celý areál je velmi důležitý pro Tibeťany v nepálském exilu. Všude motlitební praporky, mlýnky, čmoudíky a plamínky, spousta věřících, babky Tibeťanky švitořící na lavičce, apod. Celé náměstí lemují kláštery, budhistické školy, krámky a restaurace. Panuje tu fantastická atmosféra. Nakoukli jsme dovnitř jedné svatyně a procházeli se tam. Přistoupil ke mně mladík a ukazoval, že mám jít k mnichovi. Netušil jsem co mě čeká. Dostal jsem vonnou tyčinku, zapálil jí a přidal k dalším hořícím. Mnich pokynul, ať si kleknu jako on a začal si se mnou povídat. Byl jsem jako opařenej, ale snažil se ze sebe vymáčknout všechny zbytky angličtiny  Potom začal mumlat něco pro sebe a ukázal mi ať si naklonim k němu. Vzal nádobku s vodou, polil mě čůrkem hlavu a dal napít. Pak vzal červený provázek a ovázal mi jej kolem krku. Nakonec popřál hodně štěstí a provázek mi prý má zaručit zdraví. Petra to celé sledovala a když jsem se k ní vrátil, tak říkala, že to chce taky. Jakože náhodou se tam kolem začala procházet znovu jako další turisté, ale prostě jí nevybrali, byli jsme tam ještě pár minut a tak jako mě si tam nikoho „neodchytil“, takže jsem vyvolený  Patrně se ale někde stala chyba, protože záda mě bolí furt, ale dá se to zdůvodnit tím, že provázek aktuálně visí na polici doma v obýváku  Nabažili jsme se tohoto vskutku nádherného místa a vydali se dál směrem k Pašupatináthu. Podle mapky města se to zdálo nedaleko, tak jsme vyrazili pěšky nejkratší spojnicí mezi Bodnáthem a tímto místem, kde nás mají mimojiné čekat spalovací gháty na posvátné řece Bagmatí. Prošli jsme uličkami, kde běžel všední život. Děti a ženy právě prováděly hygienu, krejčí z hromad hadrů tvoří šaty a my se přiblížili k řece. Tady se omývalo dalších pár desítek lidí, nekteří si prali svršky a mě si odchytl chlapík a něco mlel pořád dokola, že tudy po schodech je hezký klášter a bla bla bla. Tak jsme se vydali tím směrem za doprovodu opic. Chlapík očekával za „radu“ bakšiš, tak dostal úsměv  Vylezli jsme schodiště a tady stál voják a že chce peníze za vstup. Zdálo se nám to přemrštěné a tak se otáčíme na patě a pokračujeme dál k Pašupatináthu. Ten to komplex je posvátný pro hinduisty. Být zde spálen na hranici pro ně značí vysvobození z koloběhu životů. Ťi zatím žijící zde provádějí v bahnité a špinavé řece obřadní koupele. Nabízí se zde pestrá podívaná – chrámy, smuteční průvody, pohřební gháty se spalovacími hranicemi, svatí muži – poutníci. Do chrámu Pašupatináth Mandir je vstup povolen pouze hinduistům, takže Petra tam fakt neproklouzla, i když jí zlatá socha býka Nandiho lákala. Museli jsme si ho vyfotit potom z postranní uličky. U vstupu jsme potkali sympatický pár Moraváků, právě dorazili do Nepálu, tak jsme rádi předali něco málo informací. Prošli jsme přes mostík spojující

oba břehy řeky a šlapali do schodů. Tady číhalo několik svatých poutníků a začli se naparovat jak pávi, jakmile někdo vytáhl foťák a pak samozřejmě natáhli ruku a chtěli prachy. Nahoře čekala vyhlídka, odkud jsme měli možnost spatřit smuteční pochod a přípravu podpalu na hranici. Pašupatináth určitě stojí za to vidět. Vracíme se taxíkem zpátky do čtvrti Thamel a zapadli na jídlo do restaurace s výzdobou alá Bob Marley & Jamaica. Jídlo v pohodě. Petra si jde ještě vybírat oblečení, mě zas trapáčci nabízelí tygří mast, což je ale pouze záminka pro upoutání pozornosti a nabídky ještě lepšího zboží (maryjane, haš, opium) a pak hurá na hotel.

DAY 23 (neděle 23.9.) @ Kathmándu - Dillí 

Poslední den v Kathmándu. Zbytek nákupů, důkladné zabalení všecho a odměna v podobě zmrzliny v blízké příjemné kavárně Gallery café. Na recepci srovnáváme účet a jdeme na oběd do Yak restaurantu. Potom už nasedáme do přistaveného taxi, které nás hodí na letiště za 250 nepálsých rupií. Šofér moc nadšenej z té částky nebyl, ale kdyby nejel on, tak by jel jinej  Kathmándu je fakt nářez teda, hlavně co se týče ovzduší, snad z toho místního „vzduchu“ nebudeme mít trvalé následky. Patří k nejvíce znečištěným místům na světě. Emisní zkoušky jsou zde prý fraška a když se k tomu přidá nekvalitní benzín, který je cestou do nádrže auta ještě několikrát naředěn, tak není divu. Taky mě v Nepálu fascinoval zvyk natáhnout z paty a flusnout kdekoliv podle potřeby (týká se pouze chlapů). Překvapilo mě i velké množství žebráků – dětí, žen i starců. Čekáme na let se SpiceJet do Dillí, opět další vyplňování lejster, které už vypisujeme skoro poslepu. V hale mám možnost sledovat místní nejvyšší fotbalovou ligu, ale byla to teda velká bída. Poslední nepálský prachy měníme za kus jídla a po odbavení se v 18.40 odlepujeme z Nepálu a míříme na chvíli zas do Indie. Tady jsme přistáli v osm a zas ty formuláře  Sere mě ale jiná věc, ukrutná bolest v uších. Tlak, který přišel při dosedání né a né zmizet. Bylo to hodně nepříjemný. Fuj. Na letišti si každý dáváme za 160 indických rupií, které nám ještě zbyly, 2 tousty a pepsi colu. Čekáme na letadlo do Vídně s odletem až v 01.40 a tak mastíme karty.

DAY 24 (pondělí 24.9.) @ Dillí – Vídeň – Praha – K.Vary – Chodov 

Čas se naplnil a ve společnosti Austrian Airlines opouštíme Asii. Během dlouhého přeletu do Evropy se nic zvláštního nestalo. Největší atrakce bylo jídlo. Při objednávání letenek několik týdnů nazpět byla možnost volby stravy. Já samozřejmě vybral nějaké vegetariánské, Petra si zvolila košer papú. Pak čuměla mlsně na můj tác, kde bylo o dost vydatnější menu, než to které připravil Bernholz catering  Let probíhal klidně, já zas téměř nezamhouřím oka. Sedadlo je po pár hodinách již značně nepohodlné a tak v pravidelných intervalech procházím uličkou a na toaletu, abych protáhl své tělo. V 6:00 přistáváme ve Vídni. A zase je to tady, strašlivý tlak do uší a teď snad ještě intenzivnější, než předtím při přistání v Dillí. Pravé ucho prožívá peklo. Máme čas čtyři hodiny do dalšího letu a tak snídáme zásoby z Nepálu v podobě sušenek a ovoce. V novinovém stánku beru útokem všechny fotbalové a hudební časopisy a pročítám si. Zároveň ale bojujeme oba s nakupenou únavou a spánkovým deficitem. V 10:05 odlétáme do Prahy pidi letadýlkem. Za 50 minut jsme v Čechách, skoro celou cestu jsme absolvovali kousek nad zemí. Vypadalo to spíš jako vyhlídkový let  Z Prahy busem Student Agency do K.Varů, kde již čekal tatík a měl jako první z blízkých tu čest vidět mě se srstí na obličeji (24 dní jsem se neholil, což je můj rekord).



Na závěr několik poznatků a vět, které jsem si já přečetl pozdě. Vy máte možnost si to přečíst, než se do těchto krajin případně vydáte. Čerpáno z různých průvodců a sedí to jak hrnec na prdeli 



Heslo „Mějte se vším trpělivost“ je nutnost, jinak by se člověk mohl zbláznit, mě k tomu asi 2x moc nechybělo  Nepál je země rozvojová, takže spousta věcí tu funguje naprosto jinak, než u nás. Rozčilování se a projevy netrpělivosti Nepálce možná trochu vyvedou z míry, ale rozhodně se tím nic nevyřeší. Když se něco nedaří, tak se Nepálec spíš rozesměje, než že by se naštval. Jedno rčení praví, že my Nepálce nezměníme, ale oni změní Vás (no nevim no). Zastávat postoj, že „těm domorodcům“ by měl někdo dát lekci nebo „jestli to někomu neva, tak mě jo“ (to se mi stalo ), tím jen všem zkazíte náladu. Lepší je nad tím mávnout rukou a přizpůsobit se okolnostem. Když do těchto končin člověk chce jet, tak ať si to užije ! Ideální je vše důkladně naplánovat a dopředu brát všechny ujišťování s velkou rezervou. Souvisí s tím i příprava nervů na neuvěřitelně zdlouhavou jízdu busem, neboť jak už jsem popisoval, tak stav silnic, přetíženost vozů, časté zastávky na občerstvení, policejní kontroly a přistupovaní/vystupování dalších spolucestujících má za výsledek neuvěřitelnou průměrnou rychlost busů v horách, která je asi 35 km/hod. někdy až 20 km/hod.



Kdybych leccos z toho věděl a počítal s tím předem, tak by mě spousta situací rozsekala o dost méně a rozhodně by padlo méně sprostých slov na nepálskou úrodnou půdu 



Neskutečně mě sere, jak se tam „pečuje“ o psy. Tolik zubožených, špinavých a vystrašených hafanů jsem zatím nikde neviděl. Nikoho nezajímají, nikdo je nepohladí, nedá kus žvance, jako by tam snad ani nebyli přítomni. Hodně to souvidí s náboženským vyznáním místních lidí, ale mě tohle prostě hlava nebere …



I přesto všechno, že v podstatě každý den se přihodilo něco nemilého nebo nepříjemného, tak výlet do těchto dálek vřele doporučuji, poznáte hlavně sami sebe zas o něco víc a těch zážitků nepočítaně, i nepříjemných, ale i těm už se při psaní jen usmívám 