Olomouc – Praha 2012 Sobota 28. dubna Milá povinnost psát reporty se tentokrát poněkud rozmělnila. Nikdo si to nechtěl vzít na svůj nátělník. Naše putování po přednáškách levicových intelektuálů, anarchistických demonstracích a památkách české metropole probíhající během posledních dubnových dní bylo poněkud rozvláčné. Logicky z toho vyplývá – hodně událostí = tučný report. Poněvadž naše návštěva Olomouce a Prahy spojená s premiérou Trhů v legendárním klubu Cross nebyla prosta zajímavých zážitků, vzal jsem si jejich zaznamenání na starost. Od oněch dní však uplynulo již více než šest týdnů, takže jsem zvolil metodu dialogů – střípků, které se nám zapíchly do paměti. Scénář byl následující. V sobotu ráno pojedeme do Olomouce, kde budeme celé dva dny v rámci Ekologických dnů konzumovat Kellery a Švihlíkové, abychom po noclehu u Martina Škabrahy v neděli večer zamířili do Prahy, neboť v pondělí nás čeká v rámci anarchistických akčních dní premiéra hry Trhy jsou neklidné. Celé to bude zakončeno v úterý – na Prvního máje – účastí na tradiční demonstraci extremistické verbeže. Hned ve vlaku v sobotu ráno se udála první zajímavá scénka. Narvaná chodbička. Důchodci jsou namačkáni ke zdi a na hlavách jim sedí batolata. DVS si chce udělat alespoň malou radost, takže Meček cituje návod na svobodnou společnost z pera pražského taxikáře Zdeňka Ponerta: „Hele, Jiří, tohle je taky perla. Zakážeme bulvár. Kdo napíše senzaci, bude velmi přísně potrestán. Kým? Ponertem? A co bude senzace? Zdražení rohlíků?“ „Hoši, já vás tak chvilu poslucham. Vy budete nějací političtí aktivisti, co?“ přeruší náhle Mečka podsaditý chlapík a začne vysvětlovat svůj koncept. „Víte, my se susedem v nedělu seděli na pivu a řikali jsme si, že to chce fakt tu revoluci. Tuž, zbraně bychom sehnali, to by se dalo. Silne chlapy taky. Ale co dal?“ Meček schovává Ponerta za záda. „Víte, ja mam take webove stranky, kde to cele sepisuju! Třeba ti cygani, jak furt kradu.“ Jiří představuje opavskou proaltí buňku a podává pánovi leták. Pán přikyvuje, že se určitě ozve. Postupně z něj vyleze, že s webem vlastně vůbec neumí. Že to má jen v hlavě. Ale že třeba ta Holešovská výzva ho zaujala... Ha, Olomouc! Vystupujeme! Po pár chlazených pivech v bufetu budovy kolejí, kde Meček během svých studijních let pobýval, procházíme zrekonstruovanými hradbami Katedry politologie až do Divadla hudby, kde se v neuvěřitelném vedru tísní desítky lidí. Přijde nám, jako kdybychom vlezli v pražské ZOO do pavilonu šelem, kde imitují tropické klima. Protože si není kam sednout, narveme se na zem přímo pod zarostlého Jana Kellera, jenž si zrovna z plátěné nákupní tašky vytahuje svou přednášku. Správně! Plasty jsou fuj. Meček využívá situace a odhalí jeden delikátní problém, který nás v souvislosti s panem profesorem již léta trápí: „Prosímvás, ten takový, řekněme buransko-ostravský přízvuk – to máte schválně? Abyste naštval ty Pražáky? Že jako nějaký Ostravák najednou vytáhne z rukávu celou sociologii?“ „Kurde, jaky přyzvuk! To nevym že bych měl kerysyk přyzvuk. Ja jsem z Frydku, ne z Ostravy“ odpovídá Keller ryzí laštinou. Poté z něj vyleze, že určité
prvky severomoravského dialektu se mu do verbálního projevu vkládají pouze, když hovoří francouzsky. Sorbonna musí být během jeho přednášek narvaná k prasknutí. Po několika dalších zvejřatech usuzujeme, že to pro dnešek stačí. Zítra nás čeká sám velký Bělohradský. Na něj musíme být psychicky připraveni. Uvažujeme, že si ještě skočíme do univerzitní knihovny nastudovat Heideggera či Augustina. To víte, znelíbíte se Bohům a výsledkem bude sedm let mizerné úrody a úhyn dobytka. Meček přichází obtěžkán několika litry tramínu, s nimiž se rozvalíme na městské hradby. Objevuje se Mečkův spolubydlící Filip a Eva, společná přítelkyně obou Filipů (nenechme se zmást přenesenými významy tohoto pojmu). Filip záhy zjišťuje, že víno má občas teleportační schopnosti a následné verbální útoky na kolemjdoucí a opičí dráhu po střechách (naštěstí) zaparkovaných aut úspěšně maže ze své paměti jako AVG virus z dvougigové flashky. Po pár úspěšných pokusech (odnesl to zejména Vašek) usíná Filip ve vinárně na klíně Mečka. Toho vraždí místní sklepmistr pohledem. Meček jen bezradně krčí rameny a pocucává gambrinus, zatímco Jiří konverzuje s Terezou Stöckelovou. Nastává čas odchodu. Vzhledem k tomu, že z Filipa je již jen tělo, odnášíme jej k Evě na privát. Poté, co se hlučně vyhrabeme do třetího patra a otevřeme dveře, ze sprchy vyleze spoře oděna Evina spolubydlící: „Čau Evo. Ahoj Filipe. Jé, dobrý den, pane doktore.“ zastaví se zraky spolubydlící na jejím oblíbeném učiteli filozofie, Martinu Škabrahovi, jenž v čele bandy ožralých individuí přináší bezvládné žvatlající trup. Zatímco je Filip aranžován na postel, spolubydlící si s panem doktorem vymění pár rozpačitých konverzačních pohledů. No, myslím, že Kant by se nyní bezpochyby zeptal – objevila dívka v Martinovi konečně „věc o sobě“? Akce se postupně zvrhává. Navštěvujeme Drápala. Jedinou hospodu široko daleko, která má otevřeno. Václav spokojeně usíná a Jiří s Martinem se pouští do bouřlivé debaty. „Milý Martine, pokud chodíš k volbám a myslíš si, že tím něčeho dosáhneš, tak jsi - jednoduše řečeno - naivní hlupáček, víš?“ snaží se Jiří asertivně vplout do intelektuální debaty se svým oblíbeným autorem časopisu A2. Když debata vrcholí a vypadá to, že Martin, proslulý to olomoucký bitkař, vytáhne Jiřího ven na férovku, Jiří se zarazí a jakoby vystřízliví. „Mečku... ehm... nevyměníme si místo?“ prohodí jakoby mimochodem. Meček nechápe, že Jiří hodlá využít určitých tulivých tendencí polospící opilé Evy a s pokrčením ramen si prohazuje s Jiřím židle. Co se dělo pak, nechám na fantazii čtenáře. Vodítkem budiž Jiřího výrok „já myslel, že to prso patří Škabrahovi“. Při odchodu z hospody začne Jiří s Vaškem zpívat Lidové komisaře a Martin zděšeně popoběhne o pár metrů dopředu. Inu, bulvár může být všude. Jistota je jistota. Neděle 29. dubna Ráno je kruté. Meček ztěží požvýká jablko, které vytáhne z batohu. Jiří se probudí tradičně opilý, takže přednáška Václava Bělohradského je pro něj jen taková ranní sušenka. Zato Mečka jímá hrůza. Představa nevětraného sálu v kombinaci s vyschlým hrdlem míchá žaludkem už nyní. „Společnost. Bytí je... ryzím vyjádření jsoucího? Nebo jde jen o demokratickou iluzi kapitalistického spektakulárního postoje vnímaného subjektu? Co je subjekt? Co je... spektákl?“ snaží se na úvod Václav Bělohradský o nenáročný vhled do tématu.
Mečka – bůhví proč – při každé Bělohradského významné pauze spojené s promnutím brady natáhne ke zvracení. Vytáhne paty na čerstvý vzduch. Na schodech katedrály poté s Evou a Filipem čekají, až filozůfek domluví. „...protože škola je odcizená jsoucím kategoriím. Systém pohltil vně svou kritickou distanci, aby čas...“ zaslechne Meček, když se co půl hodiny podívá, v jakém stádiu se přednáška nachází. Lze to přirovnat k televizi, kterou zapneme, abychom zjistili, že ta nudná telenovela ještě neskončila a zase ji vypnuli. Jiří je na pokraji orgasmu. Hluboký myšlenkový odkaz autora je nakonec natolik rozsáhlý, že se nedá zestručnit a trvá bezmála 150 minut. Huš. Jdeme na menýčko. Večerní rychlík kodrcá jarní krajinou. Záře zapadajícího slunce zalévá východočeskou končinu a DVS vytahuje v jídelním voze mariášové karty. Melmen se odpojil již na nádraží a nyní míří do Opavy. Dneska nechceme zrzavé pány!, přejí si všichni, vzpomínajíce na kibicování v opavské hospodě u Admirála. Ovšem co čert nechtěl, doširoka rozevřené noviny na sedadle vedle náhle odkryjí rozesmátý zrzavý obličej. „Mariáš hrajete jo? A jak to proboha rozdáváte?“ Kdosi asertivně navrhne pauzírovanou hru ve čtyřech. „Ale ne, kdepak, já se jen koukám. Víte, mám tady svou práci, nebudu vás rušit.“ To zrovna! „Čtyřicet pro každého! Ne dvacet! Panebože, to jsou karbaníci tohleto. To svět neviděl. Ani počítat neumí.“ „Ale taková jsou pravidla. Máme je z internetu“ hájí se unaveně Jiří. „Ale k šípku s pravidly z internetu. Máte špatná pravidla. Tohle je prostě za čtyřicet, nemůže to být dvacet! Ach jo, to svět neviděl.“ Práce zrzavého pána evidentně nebyla tak důležitá, jak to vypadalo. „Proč jsi nevyjel tou devítkou! Proč osmičku! To byl zásadně špatný tah!“ kárá zrzavý pán Mečka hrajícího právě proti Jiřímu a Vaškovi. „Ale vždyť to eso bych neuhrál tak jako tak, nebo ne?“ snaží se Meček spočítat reálné možnosti svých tahů. „No, neuhrál no. Ale vyjet devítkou bylo prostě v tomto případě taktičtější. Ach jo, to je strašné, jak vy to hrajete. Božínku, kdybych neměl tolik práce, tak bych to hrál za vás.“ Vlak je v Praze. Zdrháme do metra. Zrzavý pán se jako přízrak objevuje vedle nás a jede s námi až na Dejvickou. Na Hanspaulku už naštěstí nepokračuje. Míří na letiště. Asi na nějaký mezinárodní mariášový turnaj. Má kamarádka Andrea nás solidárně čekala na zastávce. Jiřího nějak zmohlo víno, které jsme ucucávali ve vlaku pod stolem a vedle něžné éterické dívky působí jako správný ostravský buran. Však tohle mu (a nejen jemu) ještě bude připomenuto. Míříme nočním busem nejrůznějšími zákruty a uličkami, až dojedeme k opuštěné starodávné vile, na jejíž zahradě se tyčí spousty cirkulárek. Sedáme si na balkon a Andrea zjišťuje, že nás jako správný chudý prekariát nemá čím pohostit. Výplata je až zítra. Zaloví proto ve své poloprázdné spíží a najde celozrnný chléb, na nějž nastrouhá červenou řepu. Po několika hodinách hladové jízdy úžasný, ba přímo špičkový zážitek! Dopíjíme poslední tramín a Vajík s Jiřím postupně odpadají. Andrea původně kalkulovala, že si přinese matraci a lehne si s námi. Pohled na hlasitě zařezávajícího
Jiřího, jenž se při ulehnutí do postele netrefil ani na lůžko, však zřejmě nutí přehodnotit plány. „No. Já si asi lehnu –CHRRRŘŘŘ- ehm vedle. Abych vás, víte – CHRMLASK – třeba nerušila.“ Meček chápavě kýve hlavou. Náhle se Jiří náměsíčně zvedne. Nejdřív to vypadá, že vykoná potřebu do zdi. Meček briskně vyletí z křesla a navádí Jiřího směrem k WC. Ten však stáčí svůj krok k jakýmsi zamčeným dveřím a lomcuje klikou. Až napotřetí je doveden až do místnosti se záchodem. Je však tma. Jiří nehnutě stojí. Až poté, co Meček rozsvítí, Jiří spatří záchod a začne močit. Meček si vzpomíná na určitou paralelu se štěňaty reagujícími na píseček či noviny. Ve chvíli, kdy se chystá spát i Meček a Andrea, se Jiří vzbudí ještě jednou. Tentokrát začne v tichém domě plném svíček a zrcadel bloudit na opačnou stranu, než je záchod. Meček opět vyletí jako laň, načež dostihne Jiřího v koupelně: „Mečku, já nechci močit. Jen si jdu opláchnout ruce.“ Pondělí 30. dubna Nastává klíčový den pro Mečkovy vlasy. Jelikož Meček nutně potřebuje jíst (ty zpovykané lidské zdroje mají furt něco), nezbývá mu, než si k nuznému učitelskému platu přivydělat prodejem částí svého těla. Aby z toho kápl nějaký ten peníz navíc, zve si k aktu proslulou pražskou umělkyni Gábinu, která vše natáčí, aby se z následných záběrů poté udělal dokumentární snímek. Postarší kadeřnice stáčí diskusi na politiku a Meček se dozvídá, že na statisícové demonstrace chodí v Praze jen mimopražští. Pražáci prý nebudou dělat nikomu vola, a když je demonstrace, zásadně odjíždějí na chalupy. Po inkasování 825 kč za utržených (pardon, ustřihnutých) 50 cm vlasů se opět všichni schází u piva a jde se na menýčko. „Gábino, a ty pracuješ někde, nebo tak?“ „Kdepak, jsem umělkyně na volné noze. Když mám hlad, jdu před supermarket, převléknu se do klaunského, udělám performanci, tím si vyžebrám nějaké prachy a pak jdu teprve nakoupit.“ Jiří zjišťuje, že dvě piva jej dokázala opět nakopnout do opilého stavu. Gábina stručně charakterizuje své divadelní rekvizity: „Tak třeba po matce mám leopardí kožich.“ „Gábi, ne že by mě u tebe ještě něco překvapilo – ale tvá matka byla leopard?“ Následně vysvětlujeme Gábině teorii teleportačního vína. Přijde jí to tak legrační, že vypitá kofola málem končí metabolizovaná v jejím klíně. Těsně před našim představením si kupujeme víno a MF Dnes a leháme si do trávy k Vltavě, kde se válíme smíchy nad výplody pravicových komentátorů. Gábina usíná. Ve čtyři by měla začít premiéra naší slavné ekonomické satiry Trhy jsou neklidné. Meček míří neomylně ke Crossu. Hned ve dveřích nás udeří do nosu těžký zápach marihuany. Posléze se dozvídáme, že zde chodí mladí brigádníci s jointem a vyfukují kouř tak, aby byl rozprostřen permanentně v každém koutě klubu. Je to přece klub pro mladé, který je strašně cool a anarchistický. Takže se zde musí logicky hulit ne? Zjevně jde o šoučást PR. Pivo stojí čtyřicet korun. To už tak anarchistické není. Nacházíme jakéhosi týpka, který říká, že jistý Dalibor, který zařizuje program, nedorazil. To však nebrání, abychom si sami zapli notebook a projektor a zapojili si techniku.
Václav je nervózní, zda se lidi vlezou. Promítací místnost je dost malá. V Praze určitě přijdou davy. Nakonec přichází šest lidí. Tři lidé ke konci filmu odcházejí. Na závěrečnou diskusi zůstává brýlatý punker s tričkem odsuzujícím EU, obtloustlý chlapík v kostkované košili a jakýsi hipík. Prostřední jmenovaný se následně představí jako člen ProAlt Praha. Mimo jiné také masochistický křesťan trpící schizofrenií. Tedy typický návštěvník našich divadelních představení. Punker záhy mizí a naši dva věrní fanoušci s námi míří na pivo. Hledáme nějakou putyku, kde bychom mohli uhasit naši nekonečnou žízeň. Nacházíme poměrně jetou knajpu, kde nicméně čepují pivo s cenou nad třicet. Pro jednou se ale hecnem. Třeba ta cena bude vyrovnána kvalitou obsluhy. Posedáme si k těžkému dubovému stolu, já, Jiří, Vašek, křesťanský schizofrenik a hipík co jde do basy, protože už mu nemají co sebrat. Jiří po prvním pivu potřebuje trochu rozředit chmel usazený na dně žaludku, proto poprosí o sklenici obyčejné vody. Křesťanský schizofrenik Jiřího nápad kvituje s povděkem a objednává si totéž. „Tak hele chlapi. Tady je hospoda, vodu si pijte doma.“ „No, my jsme potřebovali jen trochu...“ „Mě to nezajímá, prostě si objednávejte pivo, ne vodu!“ „Promiňte, ale v celé Evropě je zcela běžné...“ „Mě nezajímá co je v Evropě.“ „Je vidět, že s hlupáky se člověk nedomluví. Já vám těch deset haléřů za tu vodu klidně zaplatím.“ ujelo Jiřímu. „Cos to řek? Vypadněte! Táhněte!“ projevil barman typickou českou pohostinnost. Masochistický křesťan si poděšeně posunul brýle. „A ty máš to pivo zadarmo, hajzle!“ uctil následně Jiřího nápojem na účet podniku, nicméně Jiří až tak velkorysý čin odmítl. Během vycházení na ulici se za námi ozvalo ještě žalostné, hrdé a táhlé „Tady jste na Letné vy kundy!“ Meček se neudržel a poslal barmana do míst, kde ani slunce nesvítí. No, prostě takový interaktivní zeměpis Prahy. Úterý 1. května Jelikož report není nafukovací balónek, včerejší film o českém antifašismu či hledání noclehu na Žižkově jsem vynechal. Zaměřme se na poslední ze situací, která vyniká zajímavou psychologií postav. Na schodech Střeleckého ostrova se shromažďuje na dvě stě anarchistů. Most Legií je z obou stran obklíčen těžkooděnci. Z neznámého důvodu začnou prasata demonstrantům zabavovat tyčky od vlajek a transparentů. Meček se schválně tváří tak přiblble, že projde. Náhle se v davu objevuje Gábina s dredatým týpkem (pamatujeme si jen to, že má úžasný penis). Dav se dá za masivního policejního obklíčení do pohybu. Fízli v těžké zbroji sotva pletou nohama. „Horko, co?“ poznamenává Meček. „Je nás pár, je nás pár, bojí se nás kapitál!“ ozývá se z desítek hrdel. ...“ no a když mě včera ve tři ráno obskočil, byla jsem v sedmém nebi. Ten jeho penis je takový, jak bych to řekla...“ barvitě líčí Gábina předešlou noc. „A! Anti! Antikapitalista!“ „... takový dlouhý a zároveň tvrdý. Úplně ve mně sedí...“ „Nejsme stroje! Ani lidské zdroje!
„... on mě prostě tak nepřekonatelně souložil včera...“ „Gábino, ale sakra už! Teď hezky skanduj, o penisech mi popovídáš později.“ Jelikož však na konci trasy dochází ke zmatkům a Náměstí Republiky nikdo neví, co a jak bude dál, odpojujeme se, jelikož na nás čeká Pavčuz s autem. Přicházíme na Žižkov a s Pavčuzem vyleze obtloustlý chlapík s lícními torbami nafouklými tak, že i křeček před zimou by se mohl jít zahrabat. „Rojík! Ježiš, Rojíku, seš to fakt ty? No ne, opravdu Robert! Ahoj!“ „Ahoj Mečku, ahoj Jiří, čau Vajíku.“ „To je náhodička, ty bydlíš kousíček od největšího anarchistického doupěte v Praze.“ „No jasně, chodím tam na pivo, zrovna tuhle v pátek jsem tam byl na karaoke!“ Představujeme si Rojíka coby starého dobrého kamaráda všech pražských anarchistů, kterak křepčí a zpívá do mikrofonu v rámci akce, která se v uvedeném klubu nikdy nekonala a vše mu dokonale věříme. Míříme po dálnici do Olomouce a postupně se dozvídáme o probíhajících střetech – jak by řekl Karel Steigerwald – mladých leninských levicových vyzáblíků a pravicových holohlavých nařvanců. Jiří smutně vytahuje špunty z molotovů vylévá benzín do škarpy... Příště, no.
