Šimon. Pánek. R o z h o v o r s D a v i d e m K l i m e š e m

Šimon

Pánek

ABY DOBRO POMÁHALO NEŠKODILO Rozhovor s Davidem Klimešem

Šimon

Pánek

ABY DOBRO POMÁHALO NEŠKODILO Rozhovor s Davidem Klimešem

© Šimon Pánek, David Klimeš, 2015 Doslov © Jaromír Štětina, 2015 © Portál, s. r. o., Praha 2015 ISBN 978-80-262-0961-4

Předmluva Šimon Pánek: živá kronika české pomoci posledního čtvrtstoletí Ano, i v tomto rozhovoru ředitel společnosti Člověk v tísni Šimon Pánek dostane otázku, zda bude kandidovat na post prezidenta. Bývalý studentský vůdce z roku 1989 a dlouholetý humanitární pracovník na ni musí odpovídat od té doby, co ho za svého možného nástupce označil v roce 2003 Václav Havel. Přestože jeho odpověď je zajímavá, není v této knize tou nejpodstatnější. Knižní rozhovor vznikl především proto, aby ukázal pohled člověka z velké neziskové organizace, jak je někdy těžké pomáhat. Přesně v duchu názvu knihy Aby dobro neškodilo. A Pánek je chodící kronikou posledních 25 let českého úsilí nikoli o efektní, ale efektivní pomoc potřebným. V rozhovorech, které už dekády poskytuje médiím ke krizovým situacím doma i ve světě, občas překvapí pragmatickými formulacemi typu „taková normální válka“ či „přijatelné riziko“. A ve vztahu k sobě nejčastěji používá obrat „nejsem dobroděj“. To už dávno není ten jednadvacetiletý student přírodovědy, který v televizi sledoval ničivé zemětřesení v Arménii, styděl se za tehdejší nečinnou československou komunistickou vládu a během několika dnů zorganizoval největší sbírku pro Arménii v zemích komunistického bloku východní Evropy. V této knize vystupuje už jiný Pánek. Je mu 47 let. Deset let jako ředitel vede organizaci, která dávno není jen humanitární, ale také rozvojová, vzdělávací a lidskoprávní. Místo milionů korun ročně má obrat skoro miliardu.

5

ŠIMON PÁ NEK – A BY DOBRO NE ŠKODILO

Kniha popisuje vývoj české humanitární a rozvojové pomoci posledního čtvrtstoletí, kterou Pánek od píky pomáhal budovat. Jeho příběh je navíc unikátní v tom, že se mu spolu s kolegy podařilo vystavět organizaci, která v Česku nemá srovnání a svou velikostí se pohybuje na evropské úrovni. Pánkův příběh je proto vyprávěním, které je užitečné pro kohokoli v pomáhajících organizacích. Jeho omyly a bezhlavý entuziasmus v raných začátcích je vhodnou četbou pro ty, kteří se rozhodnou založit pomáhající spolek. Fáze prudkého růstu Člověka v tísni v devadesátých letech musí cosi připomínat všem, kdo už nějaký ten rok v neziskovém sektoru pracují: pocit uspokojení ze smysluplné práce, ale také nevyhnutelně alespoň částečné vyhoření a opětovné hledání rovnováhy mezi prací a osobním životem. A příběh posledních let Člověka v tísni je užitečným odrazovým můstkem pro úvahu, k čemu vlastně svoji neziskovou organizaci směřovat: Kam až ji nechám vyrůst, abych neztratil pocit z toho, že si ještě mohu osobně sáhnout na vše, co děláme? V první kapitole knihy vystupují hned tři Pánkové. Jeden je jednadvacetiletý student pomáhající Arménii. Druhý před třicítkou pomáhá obnovovat rozstřílenou Bosnu. A třetí je sedmačtyřicetiletý lídr velké neziskovky, který přemýšlí, kde je smysluplné riziko, aby dál spolupracovníci pomáhali sto padesáti tisícům rodin ve zcela rozvrácené Sýrii. Pro každého z těchto Pánků znamená dobro a pomáhání v konkrétním vyjádření vždy něco jiného. Třicátník Pánek kroutí s úsměvem hlavou nad dvacetiletým Pánkem, který mává letadlu do Arménie, aniž by přesně věděl, jak bude pomoc využita. Čtyřicetiletý Pánek naopak s lehkou nostalgií vzpomíná na třicátníka v rozstříleném Sarajevu, který po prokličkování s náklaďákem plným léků mezi odstřelovači sedí u svíčky v bytě bez oken a vděční Sarajevané odkudsi vytahují poslední zbytky pálenky. Jak bude padesátník Pánek hledět na toho současného? To

6

Př e dm lu va

zatím nevíme. Rozhodně si ale při pohledu na neuvěřitelně široký záběr organizace řekne: Bylo to velké… Ve druhé kapitole Pánek rekonstruuje, jak Člověk v tísni vlastně vznikl a jak se stylem pokus–omyl pomoc postupně profesionalizovala. Nemá příliš smyslu se ptát na projekty pomoci v jednotlivých zemích – či jak se jim v organizaci říká „mise“. Už jen proto, že Člověk v tísni působil v desítkách zemí, nyní je to 25 zemí se zcela různými příběhy od Afghánistánu po Jižní Súdán, od Kosova po Filipíny. Ale Pánkovo vyprávění je poučné v tom, že dobře ukazuje, jak si lidé z Člověka v tísni najednou přirozeně uvědomili, že vedle humanitární pomoci je potřeba se naučit i pomoc rozvojovou. Nevyčetli to z knížek, ale prostě jim přišlo logické, že krátkodobé zachraňování lidí ve válečném konfliktu by se nemělo zhatit opuštěním místa. Že je lepší komunitu podporovat dlouhodobě a pomoci jim v sociálním, ekonomickém i občanském vzestupu. Pro Pánka je samozřejmě životní misí válka v Bosně. Pomoc Sýrii může být klidně stonásobně větší, nebezpečnější a aktuálnější, ale projíždět s náklaďáky ve tmě odstřelovaným průsmykem vás poznamená na celý život. To je osobní příběh Pánka. Jako lídr organizace ale ví, že on musí být ten první, kdo se dívá dopředu, nikoli dozadu. Za velkou zkoušku bez překvapení označuje dnešní Sýrii. Vedle toho ale jako výzvu zmiňuje třeba i malé, ale velmi složité rozvojové projekty. Příkladem může být mise v Etiopii, která podporuje nejchudší ženy, aby se sdružovaly a vytvářely malým příspěvkem společný fond. Z něj si pak vždy jedna vezme půjčku na podnikání a pokusí se postavit na vlastní nohy. Jestli jsou v knize opravdu nějaké zásadní věty Šimona Pánka, pak jsou to právě ty, kterými odůvodňuje etiopskou misi Člověka v tísni: „Podpora lidí zezdola je něco úžasného. A v tom je podle mě i budoucnost rozvojových organizací. Než podporovat

7


několik salónních nevládních organizací, tak je často lepší onen běh na dlouhou trať v podobě aktivizace občanů a občanské společnosti.“ Přestože Člověka v tísni si především spojujeme s pomocí v zahraničí, Pánek se stejně zapáleně baví i o úspěších v Česku. Nemůže se ale sám divit, že lidé se vždy nejprve ptají na jejich pomoc za hranicemi. I on přiznává, že ho překvapilo, když při povodních na Moravě a ve Slezsku v roce 1997 lidé najednou začali do organizace volat, kam mají přispět, protože jaksi samozřejmě čekali, že Člověk v tísni bude organizovat pomoc a sbírku. A Pánkovi s kolegy došlo: No jistě, tohle je přesně ta událost, kde máme pomáhat, i když není za hranicemi Česka. Povodně jsou ale vlastně ještě ty nejjednodušší projekty, které Člověk v tísni v Česku realizuje. Pánek v knize vypráví i o složitém příběhu pomoci romskému etniku od počátečního odporu ke stavbě zdi v Matiční ulici v Ústí nad Labem v roce 1998 až po současný stav, kdy je Člověk v tísni největším poskytovatelem terénní sociální práce tomuto etniku v Česku. Pánek bez obalu přiznává, jak naivní představy na počátku měli a že ve vyloučených lokalitách je „schopnost elementární samosprávy občas velmi nízká až nemožná“ a základem musí být pomoc jednotlivcům či domácnostem. To jistě rozlítí mnohé české kritiky Pánka a celého Člověka v tísni, kteří viní organizaci, že Romům vnucují životní modely většinové společnosti. Kritiky vůči Člověku v tísni je mnohem více. Špatně vzdělávají o době komunismu. Jsou příliš velcí a utiskují malé neziskovky. Jsou příliš blízko establishmentu. Jsou „továrnou na dobro“. Pánek se trpělivě obhajuje, krčí rameny, ale pak mu to stejně ujede: v Česku se úspěch neodpouští. Čtvrtá kapitola je nedokončená. Ne proto, že by ji Pánek nedovyprávěl. Ale ona být dokončená ani nemůže. Je o migraci. V roce 2015 doslova hýbe Evropou migrační vlna. Její důsledky zatím neznáme, ale v této

8

Př e dm lu va

knize jsme migrační krizi vybrali jako jedno velké téma, u kterého se zastavujeme a Pánek ho může popsat ve všech souvislostech. Člověk v tísni k němu má rozhodně co říct. Kdyby neživil obrovské množství lidí v Sýrii, jistě i mnozí z nich by se vypravili do Evropy. Kdyby nepomáhal v tranzitních zemích Srbsku či Makedonii, pašerácká mafie by to měla o něco snazší. Kdyby nepůsobil v Africe či Afghánistánu, nesestavili bychom v rozhovoru celistvou mozaiku různých běženeckých vln, které se jako jedna velká vlna slily do Evropy. Pánek je nekompromisní. Podle něj tragicky zklamali čeští politici a česká média. Ovšem svou kritiku nevede jen ideově, tedy že mravní imperativ nám velí pomoci bližnímu. Podrobně rozebírá, jak celá Evropa zaspala v řešení problému migrace a jak se čeští politici zcela zbytečně zahnali do kouta svými radikálními výroky. Migrační vlna je přitom přesně ten případ, kdy jedno opatření nic nezmůže. Pánek vysvětluje, jak je nezbytné namixovat ten správný poměr jednotlivých opatření, aby migrační vlna zase opadla a v budoucnu se takto chaoticky neopakovala. Pátá kapitola může odrazovat – co je tak zajímavého na rozebírání organizace a financí Člověka v tísni? Odpověď je jednoduchá. Hodně. Nezisková organizace nevytváří zisk. Je závislá na financování z grantů, darů, příspěvků. A Pánek podrobně rozebírá, jak právě dobré vedení grantů, výkaznictví či fundraising jsou nezbytným předpokladem pro úspěch organizace. Říká to přitom člověk, který excelové tabulky nikdy neměl rád a spoustu věcí dohaduje pouhým podáním ruky. Nyní však popisuje, jak robustní systém účetnictví, kontroly a výkaznictví v organizaci mají. Jako konkrétní příklad, že finance musejí být až první v řadě, uvádí například rozjíždění jednotlivých misí. Pokud se někde stane katastrofa, chvíli trvá, než donátoři zareagují. Člověk v tísni

9


ale může vybrat první miliony ze svého Klubu přátel Člověka v tísni a misi rozjet ihned. Až později ji vyztuží penězi od velkých vlád, multilaterálních organizací či nadací. S velikostí se mění i organizace. Pánek už může jen vzpomínat na časy, kdy se v kuchyňce Lidových novin potkalo pár lidí nad kafem a vše se naráz a nekoordinovaně probíralo. Nyní většina věcí probíhá v rámci organizace elektronicky podle jasné hierarchie a Pánek jako lídr naopak musí řešit, jak do tohoto systému vnést opět život a osobní kontakt prostřednictvím skupinových porad a setkání. Že pořádek musí podle Pánka být, je zjevné, když dojde na otázku, na co by měly neziskovky nejvíce dbát: „Na vnitřní pravdivost. Je smutné, když si někdo tím, že koná dobro, odůvodňuje, že se občas někde pomíchají projekty, protože někdo pracuje na třech projektech najednou a nějak se prohází papíry.“ Poslední kapitola je osobní, o náčelníkovi Velká huba, jak Pánkovi napůl vážně, napůl z legrace přezdívali spolužáci a kamarádi. Jakkoli by se mohlo zdát, že tato kapitola se bude psát při tak hektickém a napínavém životě, jaký žije Pánek, sama, není to pravda. Pánek je už od roku 1989 neustále médii nucen, aby vyprávěl o svém osobním životě, že si už zjevně vytvořil jistý příběh o sobě samém. Přesto se v tomto rozhovoru určitě pokusil říct více a v jasnějších souvislostech, než kdy předtím. U otázek na vězněného otce, členskou průkazku Socialistického svazu mládeže, Malichův obraz v ložnici rodičů, oblíbené vinárny z osmdesátých let se snaží odpovídat s minimem vnitřní cenzury. Ale listopadem 1989 dotazy na osobní život v podstatě končí. Pánek se stává veřejně známou osobou a velmi těžko se už odděluje jeho osobní a veřejný život. Jakmile se na geologické brigádě dozví ze západního rozhlasu, co se děje na Národní třídě 17. listopadu, okamžitě se vrací do Prahy, vyhlašuje stávku na

10

Př e dm lu va

přírodovědě a stává se spolupředsedou studentského hnutí. Jeho role během pádu režimu je už dostatečně známá. V této knize Pánek spíše musí uvažovat osobněji, kdy se bál, zda okusil slast moci, když se nečekaně stal v roce 1990 poslancem, či jak vnímal osobnost Václava Havla. Otevřeně mluví o tom, koho kdy volil, a že by rád volil německou sociální demokracii. Přemýšlí o Václavu Klausovi, se kterým objížděl ve vládní tatrovce v roce 1990 mítinky Občanského fóra a který pro něj byl později velkým zklamáním. Uvažuje nad odkazem Havla, a co znamená státní vyznamenání od něj. Jak je těžké oddělit Pánkův osobní a veřejný život vyplyne například při otázce, jak vnímal prezidentský souboj Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga v roce 2013. Na jednu stranu natočil podpůrné video pro Schwarzenberga, na druhé straně přitom pobýval na několikaměsíčním sabatiklu v Indii. A pak přijde ta tradiční otázka: Budete kandidovat na prezidenta? A z Pánkových formulací je najednou jasné, jak složitou volbu před sebou má. Lidem, kteří příliš rychle uspějí, se občas stává, že na vrcholu nevědí, kam dál stoupat. Pánkovi není ještě ani padesát a už byl čelným studentským vůdcem. Byl na pár dnů poslancem, než se mandátu vzdal. Vybudoval velmi úspěšnou neziskovku. Pravidelně dostává nabídky na vstup do politiky. Jeho slovo ve veřejné debatě platí, protože patří k minimu lidí veřejně činných již od roku 1989, na jejichž jménu neulpěl žádný škraloup. A Pánek se zjevně rozhoduje, jak se svým jménem naložit dál: Vést dál životem své dítě, Člověka v tísni, k dalším úspěchům? Nebo zkusit ve veřejném životě jinou roli? Jak se Pánek rozhodl, o tom možná bude další kniha. Tahle je především o pomáhání. David Klimeš říjen 2015

11

Ta ková nor m á l n í vá l k a

Část I

Taková normální válka aneb

Co znamená pomáhat

13


Dělal jste někdy dobro špatně? Za těch dvacet let určitě ano. Dělat dobro z podstaty ještě neznamená, že se dělá dobře. Chyby se mohou samozřejmě udělat jako u všech lidských činností. Past spočívá v přesvědčení, že když dělám dobro a nezištně pomáhám, musí to být automaticky v pořádku. Schopnost reflexe, zda ta pomoc skutečně pomáhá, přitom může následně dramaticky klesat. Ono dobrodějství a přesvědčení o hodnotě vlastní pomoci jsou prostě silné. V Člověku v tísni si proto od počátku, někdy od let 1992, 1993, opakujeme stále znovu jednu větu: Nejsme dobrodějci. Nepíšeme ji nikam do manuálů, ale cítíme to tak. My jsme manažeři, jsme lidé, kteří plní různé služby, ale nejsme dobrodějci. Nevykonáváme dobro, aniž bychom se neustále neptali po jeho smyslu. Buďte konkrétní. Nyní už vím, že jsme třeba v minulosti měli několikrát ukončit humanitární pomoc dříve a více tlačit na soběstačnost partnerů, aby se postavili na vlastní nohy a už se o sebe postarali sami. Dobrý příklad je Čečensko, kde jsme pracovali pět let. Svět měl v tomto regionu tak špatné svědomí a cítil odpovědnost za to, že nedokázal fakticky nijak zasáhnout, že nabízel opravdu velké množství pomoci. A zároveň část dárců nedostatečně tlačila na to, aby se už jen nerozdávaly potraviny, ale aby se lidé začali o sebe starat sami. Jaký je to pocit, když na jednu stranu jste nepochybně hrdý na svoji práci, ale na druhou stranu jsou v hlavě právě tyto myšlenky: Nemuseli jsme být tak dlouho v Čečensku, mohli jsme dávat jinak mikropůjčky na Srí Lance, v Kosovu stavět jen některé domy… Nejsem úplně nejlepší na kritickou zpětnou vazbu. Spíš jsem typ člověka, který ty věci táhne dopředu a má pocit, že nic není a nebude velký

14


problém. Kritičtějších lidí, kteří jdou do těchto detailů, ale mám okolo sebe naštěstí dost. Nečekejte ode mě seznam toho, co jsme měli dělat lépe i proto, že se vlastně neustále dívám dopředu. Varuji tedy čtenáře: nečekejte ode mě objektivní posouzení aktivit Člověka v tísni. Jistě by mělo být kritičtější. Ale tomu se přece nemůžete vyhnout. I když jste lídr, který spíše věci rozjíždí a jde dopředu, v pomáhání se angažujete už dvacet let. Víte, že umění pomoci je dost proměnlivé. Proto se ptám: Co znamenalo pomáhat pro jednadvacetiletého studenta Šimona Pánka v roce 1988, když organizoval pomoc obětem zemětřesení v Arménii, co pro vedoucího malé neziskovky v rozstřílené Bosně před třicítkou, a co pro dnes sedmačtyřicetiletého ředitele organizace s několika sty zaměstnanců a třičtvrtěmiliardovým obratem? Jen jsem chtěl na úvod říct, že Šimon Pánek nic objektivního o Šimonu Pánkovi asi neřekne. Samozřejmě, že se snažím na naši činnost dívat kriticky, učit se z toho a vyvíjet se dál. Ono je to v naší organizaci navíc podpořeno i tím, že Člověka v tísni nikdy nevedl jednotlivec. A dokonce ani žádnou sekci nikdy nevedl jednotlivec. Vždy je tam skupinka lidí,

Člověk v tísni Společnost Člověk v tísni je česká humanitární, rozvojová, vzdělávací a lidskoprávní organizace. Vznikla v roce 1992 jako Nadace Lidových novin v okruhu válečných novinářů. Od roku 1994 působila jako Nadace Člověk v tísni při České televizi a pod současným názvem funguje obecně prospěšná společnost od roku 1999. Působí ve více než 25 zemích světa, její roční rozpočet přesahuje miliardu korun. Ředitelem je spoluzakladatel organizace Šimon Pánek.

15


která o věcech diskutuje. Přestože s věkem a zkušenostmi samozřejmě roste váha některých hlasů v organizaci, rozhodně to neznamená, že by se ostatní nemohli dotazovat, do jisté míry i kritizovat a načínat debatu, zda se věci dělají tak, jak nejlépe mají. To je pro mě vlastně lepší systém brzd a rovnováhy, než když jeden lídr časem zmoudří a kriticky hodnotí minulé konání. Ono to také navíc, přiznejme si, mnohokrát bývá i naopak. Člověk s postupujícím časem a sebevědomím plynoucím z odvedené práce často i ztrácí schopnost kritického nahlížení. Zmínil jsem tři okamžiky v životě Šimona Pánka – Arménie, Bosna, Sýrie. Zkuste je popsat. Pomoc v Arménii v roce 1988 se vymykala tím, že byla úplně první a vznikla zcela spontánně. Bylo to tak, že se tři kamarádi prostě dívají na televizi den po zemětřesení a vidí obrázky zmaru a zároveň letadla se zásilkami pomoci z Francie, Ameriky, ale třeba i Rumunska.

Zemětřesení v Arménii Zemětřesení v Arménii bylo jedním z nejničivějších, které postihly Sovětský svaz za dobu jeho existence. 7. prosince 1988 propuklo se silou až 7,2 Richterovy škály. Epicentrum se nacházelo blízko města Spitak na severu Arménie. Záchranný systém země selhal, počty obětí se různí až k 50 tisícům mrtvých a 130 tisícům zraněných. Přes probíhající studenou válku sovětský vůdce Michail Gorbačov požádal o pomoc i Spojené státy. SSSR poprvé otevřel zemi pomoci od západních neziskových organizací. Československo se k vlně solidarity s Arménií přidalo až po výzvě Šimona Pánka, Martina Novotného a dalších přátel ve státní televizi.

16


A z Československa nic. A protože jsme v Arménii rok a půl předtím byli, přišlo nám nějak samozřejmé se o něco pokusit. Navíc to bylo na konci období komunismu, kdy se už kontrola veřejného prostoru viditelně drolila. Takže vznikla sbírka převážně obnošeného šatstva, dek a spacáků. Ale nešlo jen o onu samotnou pomoc. Důležité bylo i to, že se společnost najednou dokázala solidarizovat, aniž by to organizoval stát jako u všech ostatních sbírek řízených shora. Proto na to lidé tak spontánně reagovali. Kvalitu realizace pomoci jsme v té době samozřejmě nedohlédli. Poslané věci ani neměly zvláštní hodnotu, dopravu poskytla ruská letecká společnost Aeroflot, ale celkově to byl určitě spíše projev potřeby něco dělat, než že bychom kriticky analyzovali, co je vlastně v Arménii nutné udělat. Na to, co se stalo na počátku nám, narážím celých dvacet let. Přijdou lidé, kteří chtějí nějak pomoct, a já se ptám, jestli je to opravdu na onom místě potřeba. Někdy si nechají poradit. Někdy ale za každou cenu trvají na svém, a tak jim říkám: Vy ale chcete především naplnit svoje představy, saturovat vlastní potřebu solidarity… … a jsou tedy jako Šimon Pánek v roce 1988? Ano, vždyť to říkám. Na počátku byla skutečně možná důležitější potřeba zmobilizovat lidi, jejich ochotu pomoct… Jistě, zajistili jsme, aby se náklad do Arménie dopravil. Ale na místě jsme neměli potřebnou infrastrukturu, nešlo o žádnou promyšlenou operaci, prostě na místě nebylo zajištěno nic. Bosna už byla jiná. Pomoc v Bosně pro nás byla první velká mnohaletá humanitární operace. Řekl bych, že pro naši organizaci byla dost formativní. V Bosně se poprvé objevují některá jednoduchá, leč podle mě extrémně důležitá pravidla, která dodnes dodržujeme. To první zní:

17


pomoc navrhujeme podle potřeb na místě. Odborně se tomu říká „needs based assesment“. Ale tehdy jsme samozřejmě nevěděli, že takový odborný slang existuje. Čistě selským rozumem jsme si říkali: No, musíme se přece s nimi na místě poradit, co a jak chtějí. Už první zásilky do Bosny byly sestaveny podle telefonického, faxového či osobního spojení s vedením nemocnic, s UNICEF v Sarajevu, s radnicí ve městečku Maglaj. To vše byly části toho, co jsme dohromady dělali: nemocnice, pomoc dětem a kojícím matkám a pak městečko Maglaj ve střední Bosně, místo obklíčené ze tří stran, které jsme systematicky podporovali. Takže už tehdy šlo vlastně o profesionální přístup. Pravidlo druhé pak znělo: za pomoc osobně ručíme, zásilky doprovázíme a jdeme do terénu. To znamenalo, že půjdeme do terénu více než lidé z OSN, z velkých organizací. To přetrvává dosud. Když se

Válka v Bosně a Hercegovině Nejkrvavější konflikt během rozpadu Jugoslávie na nástupnické státy trval od roku 1992 do roku 1995. Multietnické území Bosňáků, Srbů a Chorvatů v březnu 1992 vyhlásilo přes odpor části tamních Srbů nezávislost (předtím se už od Jugoslávie odtrhlo Slovinsko a Chorvatsko). Srbové vyhlásili svou Republiku srbskou. Během války docházelo k masovým vraždám, největší spáchali Srbové v enklávě Srebrenica. V největším masakru od 2. světové války tam zahynulo v roce 1995 přes osm tisíc lidí. Během války zahynulo nebo bylo prohlášeno za nezvěstné 278 800 osob, z toho bylo 140 800 Bosňáků, 97 300 Srbů, 28 400 Chorvatů a 12 300 ostatních. Domov muselo během války opustit asi 2,1 milionu obyvatel Bosny a Hercegoviny, což byla asi jedna polovina všech jejích předválečných obyvatel. Válku ukončil Daytonský mír v listopadu 1995.

18


podíváte na charakteristiku Člověka v tísni, či co se o nás říká mezi humanitárními organizacemi, tak je to právě toto: že jsme výrazně v terénu. Kdybych si tipnul, že patříme mezi 20 % organizací, které jsou nejblíže lidem v terénu, tak by to, myslím, byla pravda. A to právě platí už u Bosny: chceme tam jezdit, chceme to vidět, pomoc předávat na místě, tváří v tvář. Vyplynul tento přístup právě z toho, že jste na distribuci pomoci v Arménii a pak v Náhorním Karabachu nedohlédl a štvalo vás to? Spíše to vyplynulo z toho, že jsem chtěl za pomoc osobně ručit. Nebyla to už jedna akce, nebylo to v komunismu, kdy člověk ne tak úplně věděl, co se s ním a okolo něj děje. Válka v Bosně probíhala několik let po revoluci, měl jsem v té době už docela známé jméno, lidé mě podporovali a tento svůj jakýsi „kapitál“ jsem vložil do Člověka v tísni. Věděl jsem, že kromě Jaromíra Štětiny a Jana Urbana je to i mé jméno a můj kredit ze Sametové revoluce, co Člověku v tísni získává podporu veřejnosti. A v ten okamžik jsem proto chtěl ručit za to, jak to celé dopadne. Poprvé jsme o pomoci začali profesionálně uvažovat. Jak to celé postavit, aby nám lidé uvěřili. Jak to odlišit od oné povinné solidarity, která tu byla v minulosti ve stylu: napište si do žákovské knížky, že vybíráme na Koreu. Jak přesvědčit lidi, že se ty peníze neztratí, což nebyl malý problém. Jistě, po pádu komunismu zde byla pozitivní energie, anglickým termínem řečeno „opportunity of goodwill“, ale pod povrchem byla stále ta nedůvěra, že nic není takové, jak to na první pohled vypadá. Právě to, že jsme pomoc doprovázeli a osobně za ni ručili, hodně pomohlo, aby se prolomila nedůvěra mezi lidmi. A s tím souvisí třetí pravidlo, byť ve světě moderního marketingu to jde někdy ztuha: nevytahujeme se. Nepřibarvujeme, co jsme udělali,

19


nepřeháníme propagaci. Co děláme, je dost dobré na to, aby nám stačilo o tom prostě informovat. Nic nepřifukujeme. Skromnost nám sluší. Na to poslední pravidlo by vám ale kritici asi odpověděli: No, ale vy výraznou propagaci ani nepotřebujete, protože jste v českém prostředí humanitární a rozvojové pomoci dosáhli skoro až monopolního postavení. Už nejste ta neziskovka o deseti lidech. To přece ale nijak neodporuje tomu, co říkám. Možná je to právě tím, že jsme se nikdy nesnažili nic přehánět, z kamionu brambor jsme nedělali bůhvíco. A zároveň se nám od počátku dařilo vybrat poměrně dost peněz a udělat za to spoustu viditelné práce. Tam začíná cesta k naší dnešní váze ve společnosti. Tedy žádný prázdný marketing. Kdy jste si v průběhu onoho růstu váhy Člověka v tísni ve společnosti řekli, kudy dál jít? To se musím vrátit k Bosně. V Bosně jsem byl za války a po válce asi třicetkrát, možná pětatřicetkrát. Pro mě i pro organizaci to bylo v mnohém určující období. Šlo nejen o ta nepsaná pravidla, která jsem už popsal. Také se ustavila sama organizace. Nejprve to byla akce na rok, dva. Pak už to bylo let pět. Začala válka v Čečensku, schylovalo se k válce v Kosovu a přišly povodně. Zaklepali u nás Kubánci a Bělorusové. Bylo také čím dál jasnější, že soužití většiny s romskou menšinou se zhoršuje. A protože jsme vždy reagovali na výzvy zvenčí, tak jsme si sedli a řekli si: Dokážeme s tím něco udělat? A odpověděli jsme si ano. Takto fungoval Člověk v tísni prvních deset let. Když se podíváte na strukturu Člověka v tísni, najdete takovou šíři činností, jakou byste u obdobných západních organizací nejspíše nenašel. Málokdo řeší sociální problémy doma, ale i vzdělávání, lidská práva a rozvojovou i humanitární pomoc ve světě.

20


Proto jsem jako třetí příklad vybral Sýrii. Zde už nejste v té reaktivní fázi – něco se stane a cítíte, že máte kapacitu pomoci a jdete do toho. Nyní už si vybíráte, nelze se věnovat všemu. Proč právě tedy Sýrie, v současnosti jeden z nejobtížnějších konfliktů pro organizace vašeho typu? Volili jsme už poměrně brzo. Jen Bosna, Karabach a první válka v Čečensku přišly jaksi samy sebou. Cítili jsme to sepětí s postkomunistickým a postsovětským prostorem. Jezdili jsme tam, Jaromír Štětina se tam pohyboval jako novinář, byl vlastně kmotrem toho všeho, když dal dohromady partu, ze které se vyvinul Člověk v tísni. On se pak stal šéfredaktorem Lidových novin a chtěl dělat primárně novinářskou práci, zatímco já jsem měl už někdy v roce 1993 jasno, že se chci věnovat hlavně humanitární pomoci. Po první vlně pomoci v postkomunistickém a postsovětském prostoru bylo už ale rozhodování vždy velmi racionální. Ať už jde o Haiti, Irák či třeba Sýrii, sedíme a vždy řešíme: dokážeme dát dohromady takové zdroje, finanční, lidské, logistické, abychom mohli účinně pomoci, aby to nebylo jen plácnutí do vody? Naštěstí nyní už jsme ve sdružení humanitárních

Válka v Sýrii Ozbrojený konflikt v Sýrii započal v roce 2011 poklidnými demonstracemi. V rámci takzvaného Arabského jara ale eskaloval do občanského povstání proti režimu prezidenta Bašára Asada. Do konfliktu vstoupilo několik bojujících stran od umírněných oponentů Asada po ozbrojence z Islámského státu. Vláda kontroluje menšinu území. V polovině roku 2015 se počet mrtvých odhadoval na více než 300 tisíc. Syrská válka také spustila obrovskou migrační vlnu, která se spojila s uprchlickými vlnami ze zemí Afriky a Asie a přelila se až do Evropy. Člověk v tísni je v Sýrii přítomen od roku 2012 a stal se jedním z velkých poskytovatelů humanitární pomoci.

21


a rozvojových organizací Alliance 2015, která může dát dohromady účinnou pomoc z více stran. Můžeme se tak vyhnout nekoordinované pomoci, která pak ve výsledku vypadá ve stylu málo, málo, hodně, moc. Tedy že se nedostatek pomoci převrátí kontraproduktivně v její přebytek. Takže nejprve je potřeba vyřešit, zda vůbec dáme dohromady prostředky, které odpovídají rozměru problému. Mít hodně ale neznamená automaticky být relevantnější. Například po povodních v Bosně v roce 2014 jsme i za pár milionů byli schopni cosi vykonat – s naším know‑how z povodní u nás jsme předali zkušenosti a vytiskli příručky, jak se vhodně chovat. Ale tváří v tvář Ukrajině či Sýrii nemá smysl se s pár miliony o cokoli pokoušet. Představuji si to klíčové sezení v Člověku v tísni, když se jednalo o pomoci v Sýrii. Seděli jste a říkali si: Máme nějaké zásadní zkušenosti z onoho regionu, jako jsme například měli v postkomunistických státech? Nemáme. Rozumíme vztahům v regionu? Ne příliš. Je to bezpečné tam působit? Není, mnoho jiných obdobných organizací tam z bezpečnostních důvodů prostě není. Takže si vyjmenujete tato minusová znamínka, a stejně do toho jdete. Jak ono rozhodnutí vypadá? Dlouho jsme věděli, že v Sýrii něco chceme dělat. Nejprve jsme začali přes organizaci Doctors of Damascus, což byla síť lékařů, která ošetřovala zraněné z demonstrací v Damašku i jinde, protože policie obcházela nemocnice a pátrala po těchto lidech. Posílali jsme léky, vybavení, byla to složitá operace přes okolní země, ale ukázala se jako funkční. Pak jsme hledali způsob, jak v Sýrii pracovat přes Jordánsko, a Turecko vlastně bylo až třetí zemí, kde jsme zakotvili. Podívali jsme se na naši práci v Čečensku, Kosovu a s našimi zkušenostmi to prostě mělo na začátku smysl. To ještě nebyla situace, kdy na jedné straně útočí Islámský stát, na

22


druhé straně režim prezidenta Bašára Asada, přibývají útoky ze vzduchu a útoky dalekonosnými zbraněmi a území pro operace se stále zmenšuje. Na začátku, tedy na podzim 2012, kdy se konflikt rozjížděl, to ale byla „taková normální válka“… To je profesionální slang? Ano, byla to taková normální válka s čitelnou situací, zejména na severu, kde představitelé odporu proti Asadovi komunikovali se Západem, byli umírnění. Takže situace nebyla tak těžká jako dnes. V zimě 2012/2013 jsme do toho dali téměř veškeré své volné peníze, protože na tuto akci bylo složité sehnat zdroje. Nikdo totiž nevěřil, že se uvnitř Sýrie dá pracovat. Zahraniční společenství bylo také dost opatrné, ona jakákoli přes hraniční pomoc vyvolává napětí, zvláště když se něco veze z jednoho státu fakticky na území nikoho. Tu první zimu jsme bojovali opravdu o každý milion. I když jsem tu pak nebyl, povedlo se mi sehnat alespoň čtyři miliony od zahraničních dárců, uspořádali jsme sbírku. A s těmi prvními deseti dvanácti miliony jsme přesvědčili větší dárce, že to má smysl. Následně už peněz přibývalo a operace poskočila na úplně jinou úroveň. Díky odvaze a profesionální práci kolegyň a kolegů na místě. Dotaz na Sýrii jsem ale zvolil především proto, že se tam konflikt vyvinul od „takové normální války“ k něčemu o dost krutějšímu. Není to přesně ten konflikt, kdy se Šimon Pánek ráno vzbudí a přijde na poradu Člověka v tísni s otázkou, zda má smysl za takového rizika v konfliktu dál pomáhat? Samozřejmě že bezpečnost řešíme neustále. Speciálně od doby nástupu Islámského státu a výrazného zmnožení únosů. Mezinárodně konzultujeme situaci s ostatními podobnými organizacemi či specialisty na bezpečnost. Jistě, stane se mi, že mě přepadnou takové myšlenky, a to

23


ne jenom u Sýrie, ale v minulosti i u Afghánistánu či Pákistánu. Musím ale říct, že já už nejsem nyní tím hlavním, kdo řídí zahraniční operace… … ale říkal jste, že máte kolektivní vedení, takže výrazně do věci promluvit můžete. Ano, udělali jsme za tu dobu celou řadu změn, jak v Sýrii pracujeme. Dva roky pracujeme na dálku, my sami tam nejezdíme, protože nebezpečí bylo vyhodnoceno jako tak velké, že jen blázen by tam poslal cizince. Cizince tam fakticky začali honit a lovit. Máme vybudované týmy ještě z časů, kdy se přes hranice dalo jezdit, a ty využíváme. Takto pracujeme aktuálně a je otázka, jak dlouho to donátorům přijde smysluplné. Myslím ale, že dlouho, neboť situace je velmi špatná a svět má lidově řečeno máslo na hlavě, kam až to nechal zajít. Zároveň samozřejmě přemýšlíme o tom, jak situaci monitorovat, prohlubujeme systémy kontroly – výkaznictví či fotografickou dokumentaci. Ale distanční práce je vždy velmi těžká. Distančně se pracovalo například s místními pracovníky na severu Afghánistánu nebo v Iráku. A nyní je to Sýrie. I jindy se muselo přistoupit k práci na dálku, třeba v Čečensku, ale tam to bylo na měsíc a půl spíše proto, že Rusové hranice prostě zavřeli. Od skoro až pohádkového začátku Člověka v tísni jsme se tak dostali k velmi sofistikované práci, kdy jde každodenně o život. Vyvinuly se u vás jakési klapky na očích, které vám nedovolují vidět všechna rizika okolo? Protože jinak by se do některých oblastí a konfliktů vůbec nedalo s pomocí vstoupit. Ne, skoro bych řekl, že je tomu naopak. Na začátku jsem o těch věcech moc nepřemýšlel. Věděli jsme o všem velmi málo, včetně nebezpečí. A ani jsme si je nepřipouštěli. Kdybych se dozvěděl, že naši zaměstnanci nyní dělají to,

24


co jsme dělali v Bosně, tak bych to nejspíš zakázal. Příkladem jsou průjezdy přes ostřelované horské cesty. V Bosně jsme jezdili dvacetikilometrové úseky v noci se zhasnutými světly a vytaženými pojistkami, aby nezasvítila ani brzda, ani blinkr. Nic. Auta musela být černočerná, protože když zasvitlo světýlko, ze srbských pozic začali střílet na ty cesty, které měli zaměřené. Takové cesty bychom dnes neprojížděli, nebo alespoň ne tak často. Naše vědomí o rizicích a nebezpečí se prohloubilo. Víme, co se stalo ve spřátelených organizacích, víme, co se v naší organizaci za ta léta přihodilo jednotlivcům či místním zaměstnancům – zmizeli, unesli je, někdo je zastřelil. Začátek a současnost Člověka v tísni se přece nedá vůbec srovnávat. Je to jako s firmou, kde v garáži čtyři kamarádi začnou něco vyrábět a za 20 let je z toho velká fabrika. A neznamená to, že ta velká firma je horší, že to dělá nekvalitněji. Myslím, že u nás je tomu naopak. Pochopitelně ten blízký dotyk s každou konzervou pomoci je jiný při obratu pět milionů korun ročně a pět set milionů korun za rok. Když nás bylo pět, tak jsme si vzájemně ručili, bylo nepředstavitelné, že někdo něco neudělá na sto procent. Když je vás pět set, samozřejmě už se vše musí řídit jinak, i když já osobně stejně nakonec více věřím v celkovou kulturu v organizaci než na excelové tabulky, které unesou skoro všechno. Na příkladu Arménie, Bosny a Sýrie se dá dobře ilustrovat nejen vývoj Šimona Pánka a Člověka v tísni, ale i postoje české společnosti k pomáhání. Přemýšleli jste tehdy, čím to u Arménie bylo, že se apatická, povinně dobrovolná pomoc socialistického člověka změnila v onen přirozený entusiasmus pomoci? Pamatuji si, jak jsme mluvili o tom, proč se to tak povedlo. Vedle materiální sbírky se totiž ještě vybrala spousta peněz, které měla Národní fronta. Něco z toho jsme použili později i na pomoc Karabachu. Pro

25


lidi bylo nečekané, že nějací tři studenti vystoupí v televizi a řeknou, že organizují sbírku pro Arménii. Roli hrál ale i vztah k Sovětskému svazu a Michailu Gorbačovovi, v té době naděje, že se celý systém polidšťuje. Když byl Gorbačov v Praze, vyvolal obrovský zájem, stal se symbolem víry ve změnu. Když došlo k neštěstí v Arménii, Gorbačov se sebral a okamžitě tam odletěl. Takže se tehdy sečetla spousta faktorů. Neformálnost a neoficiálnost, vztah ke Gorbačovovi a perestrojce, Arménii jsme vnímali navíc jako někoho, kdo byl také obsazen SSSR. A tohle vše už jsme tehdy dokázali pochopit, že funguje. Co vlastně tehdy pro vás pomoc znamenala? O žádném dělení na humanitární či rozvojovou pomoc jste asi nevěděl. Nijak rozřazené jsem to asi neměl. Měl jsem ale za sebou zkušenost vedení oddílu a ještě spoluvedení komise ochrany přírody hnutí Brontosaurus. Součástí toho byla pomoc například ve formě vysazování stromků ve zničených horách. K tomu se něco člověk naučil organizací masopustů, akcí Brontosaura, silvestrů v Praze. A zorganizovat něco takového pro 80 lidí nebylo tak úplně běžné. Takže jsem věděl, že se dají organizovat i relativně větší akce. A potřeba pomoci pak jednoduše vznikla tak, že jsme viděli tu hrůzu. Hrůzu v zemi, kde už jsme předtím byli a hrozně se nám tam líbilo. Arméni jsou srdeční, otevření lidé. Vidíte spoustu pomoci odevšad ze světa a od nás nic. A někdo najednou řekne – já to nebyl –, no, to je ale ostuda, škoda. Tak co zkusit něco zorganizovat? Jak samotná pomoc Arménii probíhala? Základem byl náš nápad, druhý den jsme šli na sovětskou ambasádu, jestli nám poskytnou dopravu, když seženeme pomoc. Jejich odpověď

26


byla: Dáme. Pak jsme se domluvili s obchodním domem Kotva, respektive s nějakou tamní buňkou SSM, že nám dají na sklady kus přízemí. A pak už jsme jeli do televize, kde jsme řekli, že jdeme vyhlásit sbírku na pomoc Arménii. Nikdo se vlastně nedivil. Každý viděl ten rozsah katastrofy, nikdo nám nebránil. Fungoval onen humanitární imperativ, jak tomu dnes říkáme, že když vidíte katastrofu, nikoho se neptáte a prostě tam jedete se samozřejmým sebevědomím. Přiletíte a říkáte: dejte nám víza, nechte nás pracovat, nebraňte nám. A ono to ve většině zemí v těch prvních měsících takto funguje. Dokonce třeba i taková Barma, jejíž vláda po neštěstí cyklónu Nargis do jisté míry bránila činnosti humanitárních organizací, se nakonec postupně otevřela. Co jste se o sobě v té chvíli dozvěděl? Že jste vůdčí typ? Že vám svědčí praktické rozřazování pytlů v přízemí Kotvy? Nebo něco jiného? Už jsem řekl, že nejsem moc dobrý na hledání vlastních chyb. Ale myslím, že jsem vytušil, že se ve mně pojí nějaká technicko-organizační schopnost s leadershipem. Dokážu do jisté míry věc táhnout, ale když jde do tuhého, tak ji i prakticky zajišťovat. Což je funkční spojení. Tehdy v Kotvě jsme velmi rychle zjistili, že zájem je tak veliký, že těch pár dobrovolníků to nemůže zvládnout, tak jsme zvedli telefon a zavolali naproti. Dnes je tam obchodní dům Palladium, tehdy tam byla pražská posádka a během hodiny jsme měli dvacet vojáků, kteří tam pracovali. Neměli jsme nákladní auta, tak jsme jeli do televize a druhý den jsme měli padesát aut. Ještě jednu věc jste se musel o sobě dozvědět. Odeslali jste letadlo do Arménie a vy jste byl zase „jen“ studentem přírodovědecké fakulty. Ale nemohlo to být přece stejné jako předtím. Bylo vám jednadvacet a během

27


několika dnů vás poslechli na sovětské ambasádě, v televizi, dokonce vojáci z pražské posádky. Dostal jsem se do debaty, jak organizovat studentstvo, které bylo v té době neuvěřitelně apatické. Nechodilo na demonstrace, nezajímalo se. Zároveň jsme se přes Michala Klímu, se kterým jsem jezdil na hory, dostal k okruhu rodiny Bendových, a tak i disentu. Mezi nimi vznikala myšlenka aktivizovat studenty proti komunismu. Ale na další jednu jedinou věc jsem se nesoustředil. Přece jen toho bylo hodně: studoval jsem, vydělával jsem si, cestoval jsem, už několik let jsem bydlel sám a část akcí a cest si musel platit sám. Jistě, ale pak to jde ráz na ráz. Jste studentským vůdcem, zvoleným poslancem, byť jste se mandátu vzdal. Neříkejte, že to s člověkem nic neudělá. Tak jistě to posílilo mé beztak asi už dost velké sebevědomí. V prvních letech Člověka v tísni jsem byl tahounem organizace. Ale zároveň pro některé lidi jsem mohl být dost nesnesitelný, to si dovedu představit. Teprve po třicítce si člověk uvědomí, že vést neznamená přikazovat, rozhodovat, ale především podporovat. Když mi nabízeli kooptaci do Federálního shromáždění, tak jsem hluboce cítil, že není prostě v pořádku to ve dvaadvaceti letech přijmout a nastoupit kariéru politika, když o světě ještě nic nevím. Vím, že jsem se bavil s tátou a ten mi říkal: No, je to brzo, ale zase je to dobré místo, zvaž to. Ale já jsem cítil, že je to fakt brzo. Navíc jsem si zcela sobecky chtěl užít nabyté svobody. Čerstvě jsem se zamiloval. Teď po pětačtyřicítce je to už docela usazené, ale jistě v mém životě byla období, kdy jsem byl sebevědomý extrovert a nedával ostatním dost prostoru. Teprve mnohem později jsem začal chápat, že jsem sice dobrý v projevu, argumentaci, rychlosti rozhodování, ale že se musím hlídat

28


a dávat také prostor ostatním. Vždy jsem byl, myslím, respektovaný jako šéf, ale míval jsem napjaté vztahy s lidmi okolo sebe. Nyní jsem snad respektovaný šéf a řekl bych, že mám docela dobré vztahy s lidmi okolo. A tento proces trval asi tak patnáct let. V Člověku v tísni vám projde pod rukama spousta lidí. Podíváte se někdy na někoho a vidíte Šimona Pánka, 22 let – chytrý, úspěšný, sebevědomý… … arogantní? Ano, občas se to stane. Pamatuji si na jeden případ. Měli jsme jednoho opravdu chytrého, šikovného kluka, který nebyl schopný zvládnout své ego, sám sebe, k čemuž jsme možná přispěli tím, že jsme mu příliš brzo dali příliš odpovědnou pozici. Usilovně jsem se ho snažil přivést k nějaké větší reflexi a zkoušel jsem to na něj přes sebe. Říkal jsem mu: podívej, mě před dvaceti lety také štvalo čekat na ostatní, než jim to dojde, a měl jsem pocit, že to uznává. Ale v realitě se to pak nedařilo. Změna chování není něco, co si ráno vymyslíte a ono se to stane. Jde o hluboký proces vnitřního uvědomění. Nejprve si je nutné vůbec přiznat, že je něco špatně, což trvá roky. Vy jste počátkem devadesátých let vyzkoušel spoustu věcí. Jak vznikl nápad na založení pomáhající neziskovky? To souviselo s Bosnou? Já jsem se nerozhodl, že založím neziskovku. Já jsem chtěl prostě uskutečnit další operace pomoci. Už na jaře 1990 jsme vypravili náklad pomoci pro karabašské a ázerbájdžánské uprchlíky. Takže na počátku nebyl nápad založit neziskovou organizaci. Ani jsem pořádně nevěděl, co to je. Jen jsem tušil, že něco takového jako charita existuje. Samotné rozhodnutí bylo jednoduché. Někdy v roce 1992 zavolal Jaromír Štětina s tím, že se zase vrátil z Náhorního Karabachu a že si tuace tam je strašlivá. On že je v Moskvě a nemůže nic organizovat, tak

29


ať to zorganizujeme v Praze. Obvolal takto dva tři kamarády, já byl mezi nimi a bylo to. Moc jsem o tom všem ani nepřemýšlel. Štětina pro mě byl veliký cestovatelský guru. Jednu zkušenost jsme už měli, takže jsem řekl: jasně, jsem k dispozici. Sešli jsme se v kuchyňce v Lidových novinách a tam s kávovarem a mikrovlnkou bez jediného počítače začala první akce. Nic jsme dlouhodobě neplánovali, šlo o tu jednu akci. Ta však uspěla, tak jsme se začali vídat, mezi tím kulminovalo Somálsko, tak jsme začali sbírat prostředky na Somálsko. Následně jsme tam se Štětinou na tři týdny letěli – psát, ale i provádět průzkum, kde s čím pomoci. Postupně jsme se začali potkávat a zjišťovat, jak je to fascinující. V Bosně jsme pak začali systematicky působit až v roce 1993. Co vás přivedlo do Bosny? Igor Blažević, rodák z Bosny. Přišel za námi a říkal: Vy děláte ten Karabach, ale v Bosně je taky válka. Pak v roce 1992 tam odjel autem Štětina na průzkum a přivezl osobní svědectví, že je to tam opravdu průšvih. Což mimochodem zůstalo dosud – musíme do oblasti jet, mít vlastní zkušenost. V tomto jsme opravdu autentická neziskovka.

Náhorní Karabach Válka o Náhorní Karabach probíhala mezi lety 1988 až 1994. Enkláva v jihozápadním Ázerbájdžánu je převážně obývaná Armény a ještě před rozpadem Sovětského svazu o toto území započal boj mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Válka skončila příměřím, byť spor o území mezi zeměmi dál pokračuje. Vyžádala si na 30 tisíc životů. Obětem války pomáhal i tým Epicentra, předchůdce Člověka v tísni.

30


Igor Blažević byl tedy spouštěč, pak tam jel Štětina a my jsme začali na začátku roku 1993 vybírat první peníze a vypravovat první náklaďáky. Jezdit tam, znát to tam, trochu mluvit tou řečí. Jak vypadal první konvoj? První dva tři konvoje byly vypraveny někdy v únoru březnu 1993 do střední Bosny. Šlo o dva tři náklaďáky, které řídili dobrovolníci, a já nebo někdo jiný jel s papíry, se všemi těmi vízy, celními průvodkami, certifikáty původu, darovacími smlouvami, pro-forma fakturami a kdo ví, čím ještě. Jezdit Evropou bylo tehdy mnohem složitější než nyní. Ale nakonec jsme vše na místě předali. A to už jste přesně věděli, komu co předáváte. Ne jako v Arménii. Jasně, věděli jsme, kdo je náš partner, co má dostat. Igor Blažević spoustu věcí domluvil. My jsme většinou věci dovezli na letiště do Frankfurtu, Ancony či Splitu, tam se to naložilo do britských či jiných letadel a odvezlo do Sarajeva. I s někým od nás. Odtamtud pak do dvou sarajevských nemocnic, kde se přesně předalo to, co bylo požadováno tamními doktory. Po zemi jsme jezdili do některých částí Bosny, a to v kabině náklaďáků či za volantem sanitek až na místo. Zmínil jste, že jste tehdy porušovali pravidla, která byste dnes už dodrželi. Co to bylo? To se týkalo především bezpečnosti. Co se týče samotné pomoci, není to dnes v konfliktu o moc jiné, než tehdy. Přivezli jsme pomoc, předali ji bosenským doktorům nebo UNICEF, šli se podívat do skladu, lékárny, požádali o evidenci, důkazy, jak pomoc používají.

31

Šimon. Pánek. R o z h o v o r s D a v i d e m K l i m e š e m

Recommend Documents