ČÍM JSEM BYL RÁD. Božena Klímová ǀ Irena Kopecká ǀ Richard Sobotka Lukáš Klíma ǀ Jan Surý ǀ Ivan Szabó ǀ Dušan Žárský

d Sobotka r a h ic R ǀ cká rena Kope I ǀ á an Žárský v š o u D m ǀ lí K ó b a a Sz Božen urý ǀ Ivan S n a J ǀ a m Lukáš Klí

M E S J ČÍM D Á R BYL

Almanach literárních prací autorů sdružených kolem elektronického vydavatelství ŽÁR

2015

© Lukáš Klíma, Božena Klímová, Irena Kopecká, Richard Sobotka, Jan Surý, Ivan Szabó, Dušan Žárský ISBN 978-80-86725-64-2

Několik slov úvodem Každý jsme odněkud, říkával Jan Werich. Lze doplnit, že každý jsme nějaký. A také, že každý něčím byl. Možná jsme nebyli spokojeni s tím, jak s námi osud manipuloval nezávisle na naší vůli a kam nás nakonec v mašinérii života zakotvil. Jen málokomu se splní přání z dětství být tím, čím být chtěl: kominíkem, hasičem, bubeníkem. Nebo cirkusákem a vznášet se na létající hrazdě vysoko pod kopulí cirkusového stanu. Takže nás životní úděl často dost potrápí jednotvárností, nezdary, každodenní povinností být na pracovišti namísto vysedávání v přívětivé kavárničce nebo povalování na písčité pláži u moře. A když posléze v onom běhu pracovního údělu, tím čím jsme nakonec byli, když konečně protrhneme cílovou pásku a ohlédneme se, byť jsme nedosáhli na stupně vítězů, přece si řekneme: byl to dobrý závod. Kolikrát nestačím žasnout, jak úžasné dvacáté století jsme prožili. Prostě jsme byli u toho, když se člověk poprvé prošel po Měsíci. Šmouhatá černobílá televize se proměnila na barevnou s nebývale pestrými a ostrými obrázky. Automobily už nejsou rachitické muzejní kousky, ale rychlé a pohodlné stroje na úrovni. Oblékáme se, aniž bychom museli po večerech sedět u tkalcovského stavu a rovnat nitku vedle nitky do finální podoby látky. Nakupujeme jídlo, aniž bychom museli vyhánět krávy na pastvu, ručně kosit obilí a rozdírat zrno mlýnskými kameny na mouku. Kolikrát ani nevíme, jak se to či ono vyrábí, jak se to či ono dostává do regálů super—5

Č Í M J S E M B Y L R ÁD

marketů – kam si pro to, co chceme, aniž bychom to kolikrát potřebovali, docházíme tak samozřejmě, jako dýcháme. A což teprve jedenadvacáté století s revolucí informatiky? Blouznění prognostiků z osmdesátých let minulého století o tom, že každý bude mít u sebe svůj osobní telefon a pokud volaný nebude kdekoliv a kdykoliv na světě dostupný, pak jen v tom případě, že zemřel. Fantasmagorické sny oněch předpovídačů se beze zbytku splnily a dynamická současnost je dokonce mnohonásobně předčila. Díky internetu máme jakoukoliv informaci o čemkoliv v kteroukoliv hodinu denní či noční okamžitě dostupnou. Daní za to všechno je ztráta soukromí, takže možná ne vše je důvodem k jásání. Na druhé straně je dobré uvědomit si: byli jsme při tom, a byli jsme u toho tak blízko, že jsme si mohli vše osahat. A, což je neméně důležité, také se podílet na zázracích dvacátého a jedenadvacátého století. Takže při ohlédnutí v cílové pásce, ať jsme byli kuchařem, strojvůdcem, prodavačem spodního prádla nebo točené zmrzliny, havířem nebo pilotem proudového letounu, nočním vrátným nebo účetním, ten pocit při ohlédnutí v cílové pásce nemůže být jiný, než že to byl dobrý závod. V této knize se několik autorů pokusilo vyjádřit, čím přes všechny léčky a pasti, které jim život nastražil, byli rádi. Otázka z titulu zůstává stejná i po přečtení závěrečné stránky příspěvku posledního ze sedmi autorů Almanachu: Čím jsem byl rád? Jako odpověď má možná nakonec platnost ono docela univerzální a prosté: vším… Richard Sobotka

6—

BOŽE N A K LÍMOV Á

OZVĚNY, KTERÉ SE RÁDY VRACEJÍ Tak trochu jiná beseda Richard Sobotka, básník, spisovatel, redaktor a fotograf, z Rožnova pod Radhoštěm a Ludvík Kunc, zaujatý zoolog, malíř, autor knih o zvířatech, ochránce přírody, z Ostravy, se v jistém čase rozhodli společně besedovat o svých počinech (A není jich málo!) se čtenáři v Knihovně města Ostravy. Oba pány směle řadím mezi výrazné osobnosti severomoravské kultury. Nikdy předtím se osobně nesetkali a svedla je dohromady až Sobotkova kniha Hurá na medvěda!. Tu Ludvík Kunc totiž ilustroval. Jelikož aktéry avizovaného dlouho znám a pojí mne s ni mi nejedna humorná chvíle, přepadla mne chuť je v besedování podpořit. Vyrazili jsme tedy s mým vydavatelem D. Žárským na mini výlet. Byl to pro mne svátek po tom, co mi v oné zimě opětně odpochodovala páteř neznámo kam a v nemocnici mne připojili na čas k blahodárným infuzím. Naši malou výpravu doplnila ještě manželka pana Ž., má k literatuře i výtvarnu velmi blízko, nejen díky její práci v tiskárně. Podařilo se mi nastoupit do auta. Po krátké jízdě, též kolem jarní řeky Ostravice, náhle krásně čisté, s upravenými břehy, rybáři sedícími v čerstvé trávě a koňmi, které plavila omladina v zátočině, jsem dokázala své neposlušné nohy —7


z auta i vytáhnout. Jaká radost! Až se mi z toho zatočila hlava. A mé rozjívené oko pohlédlo na rozkvetlé keře za vodou, jak strání svižně „šplhají“ na vyvýšenou část města. Těšili jsme se, že dvojici Sobotka-Kunc proložím besedu šťavnatými výroky o utajovaných životních skutečnostech… Sundali jsme v šatně knihovny kabáty a hrnuli se k výtahu. Přivolávač svítil červeně, blikal a vydával podivné zvuky. Asi nejede, napadlo mne, lekla jsem se a také posmutněla. Hudební sál, sloužící též pro besedy, je až ve třetím patře! Schody vedou kamsi do nebe! Výtah opravdu nejel… V onom dni již prý druhá porucha. Kromě toho v něm uvízli lidé, včetně dvou knihovnic a občasně zoufale volali: Haló, halóóó, tady, v mezipatří!!! Ale znělo to jako z planety Mars. Jaké štěstí, že jsme si nepospíšili, jinak bychom v plechové kukani viseli my a mé francouzské hole, a čekali bychom na zázrak – nebo na hasiče! V nechtěné pauze jsme si prohlédli v přízemí alespoň výstavku vazeb knih, mnohé opravdu půvabně a mladistvě nápadité, někdy až bizarně. V jednom přebalu byla zaseknuta malá sekyrečka. Co potom asi ukrýval obsah takového artefaktu, že? Chvílemi jsme zaměstnanci byli ujišťováni, že se to nějak vyřeší, ať posečkáme. Mezitím se z výšin po schodech spustil Richard Sobotka. Třásli jsme si radostně pravicemi a letmo vzali na vědomí změny vizáží, na nichž se podepsal netaktní čas, jemuž jsou „šumafuk“ duševní hodnoty jedinců. „Ludva“ Kunc se nespustil. Po komplikované zlomenině nohy pro něj není už chůze bůhvíjakou radostí, i když je v lese více než doma, neboť je to člověčí samorost. A podezřívám ho, že se beskydskými lesními stezkami vozí na hřbetech rychlonohých vlků… Jinak by přece divoká zvířata nedokázal tak důmyslně kreslit a malovat. 8—

Božena Klímová: Ozvěny, které se rády vracejí

Asi to tak má být, že se opět mineme. Když jsem chtěla totiž nedávno na zahájení další z jeho výstav, nejel pro změnu výtah v našem panelovém domě. Postála jsem u prázdné zdvižové klece v sedmém patře zhruba patnáct minut, přivolávala Štěstěnu, ale jelikož zázrak se nedostavil, vrátila jsem se do bytu… Můj manžel nepředstíraně jásal, jak rychle jsem vernisáž stihla… Aspoň někdo měl z mého příchodu radost! Ale zpět k hlavnímu tématu! Solidárnost mých průvodců byla veliká a po zjištění, že výtahová naděje zcela zhasla, jsme se vydali na soukromý dýchánek do blízké restaurace (která nemá schody, je totiž v přízemí). U zmrzlinového poháru s ovocem, vídeňské kávy a minerálky jsem brebentila o všem možném, převracela literární svět slovně dokonale naruby, odrecitovala rozvernou říkanku spisovatele Ladislava Mušky o jeho ledvinovém kameni. S lehce namoženými bránicemi smíchem jsme poté opustili centrum města. Mí dva posluchači říkali nadneseně: To se nám ta „naše“ beseda ale povedla! A kolegové? Také uspěli. Vždyť se s nimi posluchači (po poněkud opožděném zahájení) nakonec nechtěli ani rozloučit! Ostatně ti, kteří jsou schopni níže uvedeného, nemohou přece zklamat! Situace první: Nebojte se, paní Boženo, mně neupadnete, já jsem zvyklý tahat baťohy! (Výrok Ludvíka Kunce, když mi pomáhal před lety přes městské náměstí na náledí a držel mne v podpaží s takovou vervou, že jsem vlastně ve vzduchu vlála.) Situace druhá: Jsem tak naštvaný!!! Teď nemohu dokončit časopis! Kde je ten slíbený článek? – hulákal mužský hlas v telefonu, zatímco —9


já jsem žasla v křesle se sluchátkem u ucha a krk mi zdobil vlňák po tetičce, protože mne tehdy sklátila viróza. Naštvaná jsem po oné spršce byla také, článek v euforii napsala i s horečkou a do obálky záměrně nakašlala hejno bacilů. Ani jeden na Richarda Sobotku nevskočil, věřili byste tomu? J V důsledku těchto barevných událostí jsem si s dotyčnými začala postupně tykat… Na závěr vyprávění o tom, jak jsem se 1. dubna roku XYZ opět zúčastnila dění, ovšem jinak – než by jeden čekal… nezaškodí troška rumu! Tento mok kdysi v lahvích Ludvík Kunc věšel vysoko do korun rozložitých stromů, aby dozlatova dozrál pod dohledem jemných slunečních paprsků. Ale „Ludva“ rum už nepije, jak mi sdělil v jednom z dopisů rozevlátým malířským písmem, a také mi psal, že až dostane rozum, svolí, abych ho provždy „znemožnila“ v medailonu, ja ko jsem to provedla Richardu Sobotkovi (viz. www.okpb.cz)! Richard moc litoval, že nemohl za námi na pohár a kus řeči, neb už udělal jednu dobrou zkušenost. To když jsme ho kdysi přibrali do party a utekli umělecké sešlosti z Domu knihy L. provozovat tento způsob relaxace… Ale dálkové autobusy prostě nepočkají – a Rožnov není zrovna vedlejší ulice centra Ostravy. Ať tedy žijí besedy na všelijaký způsob, knihovníci, kamarádi, poháry a rum, který došel! Kniha Richarda Sobotky Hurá na medvěda! s ilustracemi Ludvíka Kunce.

10 —


Laskavý neřád U plotu chaty přibrzdil poněkud opotřebovaný trabant. Ač bylo horko k zalknutí, vykulil se z „auta“ mladý kudrnatý muž a na nohou měl gumové holínky. Pak se objevilo neuvěřitelně umouněné dítě, které také mělo na hlavě andělské kremrole. Jako poslední zmíněný povoz opustila hezká žena, s čokoládovýma očima, v bílé krajkové halence a modrých pánských trenýrkách. Měla jsem právo se domnívat, že den bude vzrušený. Pán k nám totiž přivezl čtyři hnědobílé králíky a žádal mého manžela, aby ty chudáčky zabil. Jinak prý je sklátí králičí mor. Můj muž zčerstva popadl koš, v němž chlupáčci seděli a jaksi příliš lehoučce jej zvedl do vzduchu. I na dálku jsem viděla náhlý údiv v jeho tváři… Držel totiž uši proutěného koše sice pevně, avšak králíci zůstali na podlážce kufru. Koš neměl vůbec dno! Tak co si má drahá polovička hrála na kata, snažila jsem se zabavit „čokoládovou“ paní a dítě-kremroli. S ženou to šlo snadněji… Chodila do garáže v krátkých intervalech si nalévat do nabídnuté skleničky taktéž nabídnutou vychlazenou zubrovku. S „kremrolí“ to ovšem bylo obtížnější. Chlapec vlezl do auta a otevřeným okénkem halasil: Ta kráva mě tu vezme a chlapisko ještě ubije moje MAZLY!!!!! (Po chvíli se mi rozsvítilo, krávou byla myšlena jeho krajková matka a chlapiskem můj nic netušící životní partner.) Když jsem se dozvěděla od zubrovkou „navoněné“ mladice, že dítě chodí už třetím rokem do téže třídy, zanechala jsem zbytečných pokusů řídit hovor. Od onoho okamžiku jsem byla vláčena okolnostmi. Nějak už to tenkrát dopadlo. Dokonce jsem ubránila své verše, když se návštěvnice nabídla po páté — 11


štamprličce zubřího moku, že mi s nimi pomůže. Nepověděla – kam… Za jakousi dobu přišel muž s nápadem, že pojedeme za onou rodinou na jejich chalupu. Prý vezmeme mladému muži nářadí, potřebné k domácím opravám. Pobrali jsme i krásně zachovalé hračky po našem příliš vzrostlém synovi, ať si jich užije dítě-kremrole, když už to v životě zřejmě nebude mít snadné. Manžel upozornil mne i našeho hocha na to, že rodina žije v netradičním prostředí, které se dá vykreslit jediným slovem: změť. Zvědavost nás napnula k prasknutí. Slunce bylo též připraveno na vše a beskydské hory ukazovaly bez ostychu svá holá čela a lesnatější úbočí. Tamten den jevil se jako požehnaný, a bylo dobré vyjet na výlet. Konečně se před námi objevila cedule s nápisem N. Odbočili jsme z hlavní cesty, abychom projeli uličkou, nad kterou se s chutí objímaly statné stromy. Ze zeleného houští vykoukla střecha tušeného obydlí, co měla příliš úsporně položené střešní tašky. Vypadala jako roztomilý opilec, kterému se svezla čepice na levé ucho. Snad kvůli prostorové rovnováze můj muž prudce otočil volantem vpravo… Cestičkou od vchodu záhadného domečku, nebo domečku s překvapením (chcete-li), k nám přicházel „holínkový“ chlapík. Za ním se hnalo dítě „kremrole“, potom mladá ženuška s nezaměnitelně hnědýma očima, tentokrát halena černými trenýrkami a blýskavou blůzkou z brokátu. Bylo na čase opustit vnitřek našeho povozu. Manžel tak učinil, já a syn nikoliv. Oněmělí jsme hleděli na skladiště věcí všude kolem, jejich soupis by stačil na tři povídky hutného obsahu. K boku auta se ke všemu náhle přitulil jakýsi pes, boxer. Byl prašivý!!! Kdesi z pomyslné zahrady běžely rovnou k nám za halasného bekotu ovce. 12 —


Proč nevystupují? – ptal se pán v holínkách, aniž by nás jaksi pojmenoval. Bojí se psa, zachraňoval situaci manžel. Nebáli jsme se psa, ovcí, ani tazatele. Nevěděli jsme, kam položit nohy! Situace byla neudržitelná. Ať získáme čas, krmili jsme ovce suchým chlebem. Chutnalo jim. Pes žral snad ze samotné závisti sušiny také, slintal a hlasitě mlaskal. Čekala jsem, že za chvíli začne jako ovečka pobekávat. Místo toho mu z podivně vyhlížejícího boku upadlo kolo bláta. Ulevilo se mi, že nechytíme podivnou nemoc. Tu se odkudsi vynořila další svérázná postava, babička rodiny, jinak lékařka. Na spodním rtu jí visela cigareta. Usmívala se mile a s napřaženou pravicí k uvítacímu stisku přeskakovala haraburdí s takovou baletní svižností, až jsem byla jata obdivem. Na sobě měla zmuchlané kalhoty s nedopnutým rozparkem. Tento nedostatek však byl zanedbatelný. Vědoma si toho, že musím vysvobodit syna (jediného to potomka po meči) ze svízele, pochlapila jsem se. Uchopila své věrné francouzské hole a… vyšlo to. „Zgraty“, jak by řekli mí osobití předkové „po slezsku“, se samy sunuly a přesouvaly, až vznikaly ostrůvky míru. Zcela nepochopitelně se ze smetiště nemožného k oblakům pnul překrásný strom. Přímo jsem pocítila nutkavou touhu usednout pod touto přírodní zelenou klenbou a vydechnout si od vnitřního napětí. Ale pod dubem sedělo staré železo. A paní doktorka mne beztoho už směrovala jinam. Za mudrování: „Kam bych vás tak, paní spisovatelko, uprdelila,“ minula lavičku, kde nebyl centimetr volného místa. Zkrátka, tu by si neposeděl ani mravenec, natož já. Ach, jak jsem radostně upadla na zídku pod verandou stavení, pokrytou dlaždicemi, protože se mi ze silných vjemů třásly nohy. V ruce jsem držela šálek vonící kávy. Poslouchala — 13


jsem při lahodných doušcích filozofické úvahy ženy, která stále měla na dolním rtu přilepen zbytek cigarety a stále vypadala zajímavě. Mí dva mužští byli pozváni hospodářem na zahrádku. Posílala jsem za nimi oči a ty viděly toto: byliny vzrostlé, neurčitého původu. Plot nikde, ale pečlivá branka. Hostitel branku odemkl, otevřel, nechal návštěvu vstoupit a zase zavřel. Nepochopila jsem nic z toho úkonu, šlo snad o jakýsi tajný zahradní obřad? Vždyť docela dobře mohli projít oním prázdnem po plotu. Ledaže si snad zahrada potrpí na bonton a nesnáší návštěvy „vlezlé“, dumala jsem. Tady mám rajčata – halasil pyšně hostitel. Kde? – ptal se můj muž a bloudil očima polozoufale po divokém kvítí, bujarém plevelu. Chtěl totiž kolegovi poradit, jak rajčata ošetřit zaštipováním. Nečekaně za mými zády odněkud vyběhlo další dítě. Myslela jsem, že mám vidění. Bylo nahoučké. Nahý, asi tříletý chlapeček, se žlutými vlásky, stočenými, jak jinak, do andělských kudrlinek. Bosýma nožkama umně našlapovalo ono stvořeníčko a téměř skotačivě hopsalo mezi rezavějícími hřebíky, železem, šrotem, šlahouny a hračkami, aniž by si ublížilo. Chlapeček byl čisťoučký, jako by se ho nikdy nedotklo nic pozemského. Bála jsem se na něj ukázat i prstem, aby se nerozplynul. Ale paní doktorka, se stále přilepeným kusem zmírající cigarety na dolním rtu, dítě lapila a přitiskla ho láskyplně k sobě. Aby toho nebylo dosti, po upozornění svou ratolestí jsem i já uviděla, že do stavení vede obrovská díra, jako by kdosi z děla vystřelil rovnou proti jedné z bočních zdí. Za dírou je místnost. Vstupujete z nitra domu, klasicky, dveřmi. Zavřete-li za sebou ony rozpraskané dveře, pak sestoupíte z podivného schodu, připomínajícího jeviště. Tak říkajíc – v hledišti – sedí 14 —


suchý dřevěný záchod a čeká, až se otočíte a vyšpulíte nahé půlky na celý svět. A jen hory, hory jsou němým svědkem… Při vzpomínce na onen „pokoj úlevy“, kde se vám promítá před očima film „Staré dveře“ a za pozadím film „Beskydy pokaždé jinak“ – se mi natřásají útroby vnitřním smíchem. Ten smích je čímsi jako bohatým rámem obrazu, který by se mohl nazývat Laskavý neřád. V rámu jsou chyceny navždy ony postavičky se svým podivínstvím, zablácený pes, chlebožroutské ovce, dobře utajené rajčatové keříky, námi přivezená bedýnka hraček a výkřik pána domu: – To jste neměli vozit, oni to všechno roztahají a roz bijóóóóuuu… A místo rozmáchlého podpisu malíře vidíte jeho bezmocně rozhozené ruce. ním:

Já až po letech na ono zvolání odpovídám svým haleká– Táááák áááááááááááááááááť!!! A ozvěna odpovídá: TAKAŤTAKAŤTAKAŤTAKAŤ…

Maturita Je to tolik let a přece mi ještě v žaludku hlodá onen nervní strach při losování čísel otázek z neprůsvitného pytlíku. Och, jak jsem ráda, že už je to za mnou, a jak nerada, že už je to navždy za mnou!!! Kdysi, zdravě naštvána, jak se to stává člověku v sedmnácti letech, jsem ve fejetonku nechala sežrat pana ředitele velkým černým psem a španělštináři nadělila žloutenku. Ani — 15


už nevím, co mne k tomu vedlo. Fejetonek tehdy nevyšel ve studentském časopisu Fčela, takto Filozofie českého lajdáka, (jemuž jsem po jistý čas i šéfredaktorovala, a spisovatel-filozof Ivan Vyskočil mi na obálku osobního dopisu opravdu tento titul dal před jméno, v krásně uvolněném roce 1967…). Adept na žloutenku mi totiž textovinu krátce před cyklostylováním v místnosti gymnázia (tehdy SVVŠ), hned vedle kotelny, provždy zabavil! Neměla jsem kopii, ale pořád na věty drobnoprózy „Věřiti dovoleno“ musím myslet, protože v něm bylo uschováno jisté tajemství. Tenkrát, tak negativně naloženi celoškolsky kvůli jakémusi podivnému dotazníku, který duše študácká považovala za pokrytectví!!!!, jsme s kamarádkou Vladěnou vyjely trolejbusem na „Slezskou“. Tam, na větrném kopci, pod nohama Ostravu, jsme utvářely slovní atentáty na třídní profesorku. Připadala nám zkostnatělá, se svým silně napudrovaným obličejíčkem, mrkavýma očima za obroučkami zlatých brýlí a historkou, že jako dívka hrávala tenis se samotným Vítězslavem Nezvalem. Jedna studentka znala jeho Manon zpaměti a pořád nás s tím otravovala. Manon, ach Manon, hekala o přestávkách. Amálce, jak jsme tajně češtinářce říkali, jsme chtěly objednat v místní pohřební službě rakev na dobírku. Tak nás ten „černý“ nápad „vzal“, až nám smíchy zeslábly nohy, koulely se nám po tvářích slzy jako hrachy a upadly jsme s rozpaženýma rukama na záda. Slzy byly fialkovomodré. Spolupachatelka V. je teď už hrdou majitelkou vnuka a jinak výtvarnicí, která posílá do světa jemně barevné krásno. Onehdy jsem našla její rozmáchle psaný zažloutlý dopis, místo křestního jména na mne z prvního listu bujaře vykřikne: Ahoj – Pegasi! Odpusťte, paní profesorko T., my to tak nemyslely. Jak zábavné by bylo opět uslyšet vaše archaické: Mohla 16 —


byste mi, studentko, povědít – podle jakého je to sklonění? Dokonce bych se upřímně zasmála i jasné čtyřce, již jste mi zvěčnila pod jednu z mých slohovek jako odměnu za mé vzpurné nedodržení tématu!!! Též bych ráda profesoru M. dopověděla část učiva z gramatiky španělské, to za tu chvíli, kdy jsem na stupínku dostala okno jako výkladní skříň někde na Václaváku, a kantor, zmaten mým zatvrzelým mlčením, se udiveně optal: Vy se mnou nemluvíte? Tenkrát, když jsme uviděly, my holky z třídy cé (humanitní), jet kolem pohřební vůz, třikrát jsme si plivaly do pravého rukávu, byť by to bylo v tramvaji (jinak to znamenalo katastrofu). Nenáviděly jsme čtvrtek, protože to rozvrh od „prváku“ po maturitu nabízel ty nejhorší předměty od chemie po matematiku. A nejlepší bývalo bylo, kdyby člověku v tento den nebylo volno. Třeba od žaludku. Zmítaly jsme se, my holky, z celoholčičí třídy, mezi hektickými radostmi a žaly k neudržení. Jak mi teď naše starosti připadají lehounké… Jen tak mimochodem, paní profesorko H., vámi podávané dějiny byly kouzlo samo. A nezlobte se už na Věrku B., že ve chvíli, kdy jste Egypt tradičním výkřikem povyšovala na HEGEMÓN, ona s jeknutím vjela i s lavicí pod tabuli. Dloubla jsem ji totiž zezadu do žeber a urychleně si nasadila na tvář výraz pohoršeného šprta! Při setkání naší třídy po x letech jsme shledávaly jedna na druhé zuby času a děsilo nás, že někteří z kantorů už opustili svět, neboť jejich povinností, jak to vidíme, my žáci, je – aby tu byli věčně a věčně si nás pamatovali, chápali nás. (Při klábosení pak vyplynulo, že některé z nás opustili i manželé a vydali se k jiným ženám!, opustila nás též puberta, zato na dveře zaťukalo klimakterium.) Jako by se naplňoval aforismus Otakara Matuška: Umírají staří žáci, přicházejí mladí učitelé. — 17


Vážně, alespoň na jeden den bych chtěla být štíhlou dívkou v úzké sukni, s hřívou do čela, vyrábět se spolužákem S., (protože ostatní z redakce časopisu Filozofie českého lajdáka se na nás „vykašlali“), už zmíněný časopis množením a na obálku lisovat linoryt. Potom zajít na „jednoho ruma“ do hospody naproti školy, jako aby to mělo úspěch, vonět tiskařskou barvou a cítit se královsky!!! Honza S. žije po léta ve Francii, je výtvarník a fotograf. Jestlipak mu někdy vytane na mysli okamžik, kdy rozložen mezi kresbu, literaturu a jepičí lásky chtěl, tak mladý, opustit svět? Nebo jak jsme spolu byli na výstavě malíře G., který po okupaci v roce 1968 ujel urychleně do Kanady i s rodinou, protože v komunistickém lágru už jednou byl… a H. S. měl na sobě správně módně otrhané rifle. Jedna starší paní mu dávala 20 korun, že je jako v nouzi a Honza mne pak radostně zval na pivo a pokec do bufetu. Já mám k životu přisouzenu Ostravu, francouzské hole místo kabelky a v Austrálii, v Národní knihovně, „opečovávají“ část mé tvorby. A tam kdesi v dálavách zvoní na hodinu, právě po schodech od sborovny scházejí naši nezapomenutelní učitelé. My se titulujeme s vervou osloveními „babiny a vole, vole“. Na podestě stojí, opřen o hůlku, profesor J. S., kterému gestapák v koncentráku přerazil nohu lopatou, a volá na kamarádku Hochovou – Chlapcová, doneste mi, prosím vás, harmoniku. S hnědou tesknotou v očích. Ejhle vzpomínka: Věčné spojení mezi bylo a bude.

Jak čekám na báseň Mohu říci, že na báseň se dá čekat různě. Báseň přichází, alespoň ke mně, v co možná nejnevhodnější dobu. Příklad18 —


ně v obchodě… začnu si ji polohlasně přeříkávat a u regálku s chlebem pak vypadám jako chronický stěžovatel, což donutí vedoucího prodejny, aby dobře uschoval knihu přání a stížností. Už znám báseň téměř zpaměti, tu se u východu z obchodu střetnu se spolužačkou. Než probereme pomaturitních 20 let (a více…), báseň zapomenu. Další nevhodná místa jsou – v tramvaji, na návštěvě, ve vaně a v tunelu. Nejkrásnější básně však ke mně přicházejí, když jsem v polospánku a nevládnu už ani jediným svalem. Báseň se zhmotňuje, září, jako by měla v ústech slunce. Já se však pomalu propadám do blaženého nevědomí. Přijde ráno. Nejdříve si nemohu vzpomenout, p r o č jsem usínala tak šťastná. Když si konečně vzpomenu, najdu papír a pero, zjistím – že si nic nepamatuji a upadnu rovnou do STRESOVÉ situace. Ano. TO JE ONO! Stresová situace. Také můj muž vždy tvrdil, že nejlepší básně tvořím po stresové situaci. A měl, bohužel, pravdu. Příkladně po takové operaci! Ale uznejte sami, že se pro každý volný verš nemohu nechat řezat. Vzhledem k náročnosti vlastních čtenářů na kvalitu mé tvorby bych po dokončení sbírky existovala pouze jako trapné torzo. Co torzo. Zbyly by jenom oči. A že jsem tupozraká, moc bych si světa už neužila. Partner, aby prý podpořil moji literární činnost, se rozhodl v y t v á ř e t pro mne umělé stresové situace. Za tím účelem číhal v nestřežené chvíli v dlouhé předsíni. Když náhle vybafl, strašlivě jsem se lekla, byla jsem blíže infarktu než básni, a on si nepřetržitým chechtotem prodloužil život o několik minut, jak je vědecky dokázáno. Pokus opakoval. Nenapsala jsem sice žádnou dlouhou a úžasnou báseň, zato jsem se v bytě začala bát, ustrašeně jsem se ohlížela a doptávala — 19


se syna, kde je tatínek… Lékaři se podivovali, proč mi stále stoupá už tak zvýšený krevní tlak. Nemohla jsem prozradit, že je to díky umělým stresovým situacím, protože mi náročnou duševní činnost i stres přísně zakázali. Pán domu volil tedy jiný postup. Navštěvoval mně v kuchyni při dokončování oběda. Usedl na židli, mlčel, a upřeně mne pozoroval. Až jsem dostatečně znervózněla, pronesl hrobovým hlasem: – A nezapomeň to posolit!!! Při posledním pokusu tohoto druhu z mých úst místo básně vypadlo hodně neslušné slovo a manžel Jirka si opět prodloužil život o jakousi minutku. Když posoudím vývoj událostí, tvořím vlastně mínusově. Měla bych něco udělat. Ale co? Čekám na báseň. Když čekám, měla by báseň přijít. Když má přijít, je třeba něco otevřít. Otevřu dveře! Nebude-li tam moje životní báseň, bude tam určitě můj muž! Tomu vystaví pro onu nezapomenutelnou chvíli Svatý Petr propustku z Nebeských zahrad, aby mi milovaná polovice, po níž teskním, předvedla nový nápad na uměle vyvolanou stresovou situaci, PROTOŽE má POEZII opravdu rád.

20 —

IR E N A K OP E C K Á

DĚKUJI, ŽIVOTE V patnácti letech mi zemřel ve věku nedožitých osmdesáti let můj otec, kterého jsem velmi milovala. Náš vztah byl zvláštní. Nepamatuji si, že by mě někdy tatínek pohladil nebo políbil, ani mě slovně nepochválil či nepokáral. Nebylo třeba, byla jsem dítě narozené ve válce, jeho nejmilejší květinka, o níž jako zahradník vzorně pečoval. S láskou mi vyprávěl o kytičkách, které pěstoval, odtaj ňoval mi zázraky zrození nových rostlin pomocí přenášení pylu z tyčinek jednoho druhu na jiný druh. Učil mě trpělivosti a pokoře. Nejdříve muselo dozrát semínko, to se pak zaselo a opět bylo třeba vyčkat růstu, poupat a květů. Teprve pak jsme směli přičichnout k bílým hledíkům, vonícím po liliích, k oranžovým, vonícím po růžích, k červeným, vonícím po jahodách. Šlechtil i muškáty, vypěstoval novou, krásnou, velmi hodnotnou růžovou odrůdu Vysokomýtská Perla. V knize Pelargonie Karla Hiekeho je uvedeno jméno šlechtitele Kalmuse. Nejen to, podařilo se mu vypěstovat nové druhy fazolí a okurek. V mých očích byl pohádkovým čarodějem, kterého jsem ctila, obdivovala a měla z něj i trochu strach. Ano, stanu se též kouzelnicí, po maturitě na gymnáziu půjdu studovat Vysokou zemědělskou školu do Brna, rozhodla jsem se. Spletla jsem se. 12. října 1955 byl tatínek povolán k Pánu Bohu a já se tou zahradnicí stala ze dne na den. S pomocí dvou — 21


kolegů, pana Dreslera a pana Smékala jsem vázala dva velké věnce na jeho pohřeb. Za čtrnáct dnů už jsem sama dělala květinové koše, kytice a věnce na „Dušičky“, jak se u nás v Příboře říkalo Památce zesnulých. Na pomocné práce jsem měla mou matku a paní Krestovou, která otci sezónně pomáhala v okopávání rostlin. Pracovaly jsme v kuse den, noc a den, abychom stihly vyřídit objednávky. Podařilo se, ale padla jsem únavou do lůžka a probudila se až k poledni dalšího dne. Proč jsem to dělala? Moje matka měla 170 Kčs důchod a na mě přídavek 120 Kčs. Z čeho bychom zaplatily uhlí na celou zimu k otápění tří skleníků? Jak platit hypotéku na dům a splácet dluh panu K. z Rožnova p/ Radhoštěm, který ochotně zapůjčil otci peníze na opravu skleníků? Namazat si máslo na chleba bylo u nás přepychem. Přesto, byla jsem šťastná. Mé ruce vytvářely svatební kytice pro nevěsty a pohřební věnce nebožtíkům. Ba, co víc, v šestnácti letech jsem vysazovala parkové záhony na příborském nábřeží, pečovala o ně a chodila je večer zalévat vodou z řeky Lubiny. Lidé se u nich zastavovali a obdivovali jejich krásu. V té době jsem rovněž zájemcům vysazovala hroby. Tenkrát mě jistě vedla tatínkova ruka. Vytvářela jsem z květin ornamenty podle vzrůstu rostlin a jejich barev. Byly to kruhy, úsečky, elipsy, květy. Každá rostlina měla své místo. Byla zasazena tak, aby měla dostatek prostoru a světla. Jenom tak se mohla stát platnou součástí celku a spoluvytvářet dojem krásy. Od otce jsem se naučila i jinému pohledu na rostliny a stromy. Jejich léčivou sílu studoval celý život. Mnoha lidem pomohl, často chodili za ním pro radu i pro čaje na určitou nemoc. Teď je alternativní léčba velmi módním hitem, ale v padesátých a šedesátých letech minulého století to bylo velmi 22 —

Irena Kopecká: Děkuji, živote

odvážné a průkopnické. I tuto schopnost jsem zdědila, pěstuji léčivé rostliny, sbírám je, suším, používám a rozdávám lidem podle potřeby. Jsem šťastná v roli báby kořenářky. Nejen to, objevila jsem náhodou v sobě i schopnost předávat energii potřebným. Myslím, že jsem mnoha lidem pomohla. Ne, nepovažuji se za léčitelku, i když mi tak mnozí říkají, vždyť tuto schopnost má v sobě uloženou každý člověk, stačí ji jen probudit. Cítím se spíše člověkem, co rád pomůže tomu, kdo to právě potřebuje. Nedávno mi jedna paní s mírným údivem sdělila: „Z vás vychází bílá záře!“ Usmála jsem se: „To je v pořádku, otevřelo se vám třetí oko, vidíte proudit energii z mého těla do vašeho.“ Jsem šťastná, že mi Pán Bůh dal tuto možnost pomáhat tomu, kdo to potřebuje a kdo mi věří. Ještě na chvíli se vrátím k odchodu mého otce z tohoto světa. Byla jsem na tatínkovi tak závislá, že jsem si vůbec nedokázala představit, jak bez něj budu žít. Moje matka mě sice měla ráda, byla jsem její jediné dítě, ale ani ona mě nikdy nepohladila, nepolaskala, nepolíbila. Naše rty se setkaly až v okamžiku jejího umírání, kdy mi sdělila: „Irko, já ti umřu.“ Políbila jsem ji na její sinalé rty. Poprvé v životě a naposled. V těch dnech, kdy otec odešel na cestu, z níž není návratu, jsem citově velmi strádala. Tady se zrodily mé první básně. Byly výkřikem bolesti, aby mě svou tíhou nezadusila. Později se stalo mou potřebou svěřit se papíru, neboť jsem nenašla nikoho, kdo by mi porozuměl. Dnes už jsem sice obklopena lidmi, kterým mohu důvěřovat, ale psaní se stalo mou potřebou. Vydala jsem 22 knížek, z toho 13 básnických sbírek. Píšu pohádky, humorné povídky, eseje, literaturu faktu, duchovní literaturu, uveřejňuji své úvodníky a fejetony v různých periodikách. V roce 2011 jsem se svými kolegy Honzíkem Kukuczkou, Lidkou Hanákovou, lašským králem Zdeňkem Krulikovským — 23


a malířem Borisem Zvadou založila časopis Lašský dostavník. Stala jsem se jeho šéfredaktorkou. Byla to zajímavá práce, která skončila mým přestěhováním z Příbora do Francovy Lhoty v roce 2013. Členkou Obce spisovatelů jsem od roku 2005. Za svou literární činnost jsem získala řadu ocenění, nejvíce si však vážím 1. místa v soutěži poezie „Pražská inspirace“ v roce 2002 a ceny Petra Jilemnického od pražské poroty v soutěži literatury faktu, kterou jsem obdržela v Letohradě v roce 2014. O rok dříve jsem si založila vlastní nakladatelství s názvem Irena Kopecká. Nestačí však jen psát, je nutné své dílo i propagovat. Se svou přítelkyní Lidkou Hanákovou jsem uspořádala bezpočet literárně-hudebních večerů ve svém lašském a nyní valašském regionu. Musela jsem se tedy stát i scenáristkou, režisérkou a manažerkou. Tato práce mě velice těšila. V poslední době jezdím po školách, kde žákům představuji svou tvorbu. Navštívila jsem i Dům sociálních služeb v Návojné, kde žijí dlouhodobě nemocní pacienti. I na tuto besedu mám velmi pěkné vzpomínky. Všude se setkávám se vstřícností a porozuměním. Zdá se mi, že tady, na Valašsku, mají lidé k sobě blíž. Nosí své srdce na dlani. S mým vztahem ke květinám jsem mnoho let pracovala i ve Svazu zahrádkářů v Příboře. Zde jsem se uplatnila především jako aranžérka výstav květin u příležitosti poutí a plesů. Dokonce jsem aranžovala reprezentační zahrádkářský ples v okresním městě Nový Jičín. To už jsem byla šťastnou matkou tří zdravých dětí – Lenky, Jany a Mirka. Věnovala jsem jim všechen volný čas. Po pravdě řečeno, vždy jsem se obávala změny ročního období. Já i můj manžel Mirek Velička jsme byli učitelé a naše platy byly velmi nízké. Ze všech vysokoškolských pracovníků byly nejnižší. Bylo třeba, abych se 24 —


naučila háčkovat, plést a šít. Koupila jsem si potřebné střihy a krátké sukně i šaty přešívala nebo šila nové nejen dětem, ale i sobě. Pustila jsem se do halenek, kalhot, šatů i kostýmků. Pletla jsem šály, čepice, rukavice, ponožky, svetry. Stal se z toho můj koníček, jemuž jsem věrna dosud. Letošní zimu jsem upletla 34 párů chemlonových papučí, které jsem rozdala pro radost svým dětem a svým blízkým. Smrtí mého otce, živitele rodiny, se začal utvářet můj budoucí život naprosto jiným směrem, než jsem plánovala. Bylo třeba se rozloučit s vidinou pětiletého studia na vysoké škole a najít si nějakou nástavbu. Objevila jsem dvouletou Vyšší pedagogickou školu v Opa vě. Její absolventi měli vzdělání odpovídající vysoké škole a mohli vyučovat v 6.–9. ročníku základní školy. Teď už si jen zvolit učební obor. Vybrala jsem si matematiku a chemii, byly to předměty, které jsem milovala. Maturovala jsem na příborském gymnáziu na samé výborné, jen z chemie jsem dostala chvalitebnou, neboť mi pan profesor Busek řekl: „Všechno jsi sice uměla, ale ty jdeš studovat chemii, tobě jedničku nedám!“ Shodou okolností jsem v přípravně na maturitní zkoušku seděla se spolužačkou Kristinou, která měla naprosté „okno“, což se stává. Když se na mě obrátila s dotazem, zda nevím něco o organických kyselinách, usmála jsem se, kývla hlavou a dopodrobna jsem jí otázku vypracovala. Pak jsem jí podala list papíru a Kristina při zkoušení excelovala na výbornou. Tak jde život, dnes už to vím, ale přiznám se, že mě tenkrát ta nespravedlnost ze strany pana profesora Buska dost mrzela. Když jsem u přijímacích zkoušek na VPŠ v Opavě brilantně sypala ze sebe vzorce anorganických i organických sloučenin, derivátů uhlovodíku a výrobu silonu, přerušil mě pan profesor slovy: „Prosím vás, kdo vás učil chemii?“ Vůbec — 25


se mi nechtělo jméno pana profesora vyslovit, ale dokázala jsem to. Zkoušky jsem úspěšně složila i z matematiky a pak jsem šla na pohovor o současné politické situaci. Dopadlo to dobře, přijali mě, stala jsem se studentkou Vyšší pedagogické školy. Bylo rozhodnuto na dalších padesát let mého života. Za zmínku ještě stojí, že jsme byli posledním ročníkem této školy. Bylo totiž třeba zvládnout velké množství studijního materiálu, však také státnice v květnu udělala jen polovina z nás, zbytek dělal opravné zkoušky až v září. Škola proto byla prodloužena na pětiletou a přestěhována do Ostravy. Ráda vzpomínám na školu v Opavě. Byla to krásná doba mládí a okouzlení čistým a krásným městem s divadlem, které jsme často navštěvovali, a s půvabem prvních lásek. Kdykoli přijedu do Opavy, vždy mé kroky vedou k budově mé bývalé školy. Někdy se projdu i ulicí naší koleje na Marxové ulici v Jaktaři. Vzpomínky na milé okamžiky jsou přece lucerničkami, co nám svítí ve zšeřelých uličkách našeho života. Pro mě je to například kouzelné mládí plné bezstarostnosti, kdy člověka nic nebolí, snad jen srdce pro nešťastnou lásku. Života dech je odvane do vzpomínek. I mně jedna moc hezká zůstala. Jako studentka příborského gymnázia padla jsem do oka vyššímu, štíhlému, černovlasému a hnědookému studentu z vyššího ročníku. I mně se líbil. Je zajímavé, že ještě dřív, než jsme si to řekli, si našeho citu všimli ostatní spolužáci a dobírali si nás při každé příležitosti. Snad i proto náš vztah najednou vyprchal, ne však moje láska k němu. Po maturitě jsem šla studovat Vyšší pedagogickou školu do Opavy. Jaké bylo moje překvapení, když jsem ho tam opět zahlédla. Bohužel nikdy nešel sám, vždy byl obklopen spolužačkami. Viděli jsme se, ale míjeli, on mě ani nepozdravil. 26 —


Opravdu jsem pro něj nic neznamenala? V mé hlavě se zrodil bláznivý nápad. Napsala jsem o své lásce k němu básničku a přišpendlila ji na nástěnku Informace fakulty s podpisem Zelená ještěrka. Nevím, proč právě tento pseudonym, vždyť se ještěrek celý život štítím. Snad mě inspiroval Petr Bezruč svým podpisem Ještěr. Za pár dnů se vedle mé básničky objevila jiná. Krásný, úhledný rukopis sděloval, že jsem pořád jeho láskou. Podpis – milující Ještěr. Celá rozechvělá jsem se rozhlédla na obě strany, chodba je prázdná, strhla jsem jeho vyznání a schovala je v dlani. Právě včas! Objevila se moje kamarádka, přehlédla nástěnku očima a zabrblala: „To jsem blázen, byl tu, a už není.“ „Kdo?“ pípla jsem. „Ale, byla tu odpověď jakéhosi anonyma, milujícího Ještěra či co, na tu veršovánku Zelené ještěrky, takový blábol, víš, chtěla jsem ti to ukázat.“ Pevně jsem tiskla lístek v dlani. „Tak už půjdem, ne?“ řekla jsem, protože právě zvonilo a nám za chvíli začínala Didaktika. Naše vzájemné vyznání lásky pokračovalo na nástěnce asi tři týdny s tím, že jednotlivé lístky vždy rychle zmizely. Pak se ale do toho vložil děkanát školy a my jsme museli přestat, neboť šlo o výhrůžku, že při dopadení aktérů půjde o jejich potrestání, neboť informační nástěnka je založena ke zcela jinému účelu. Podepsán děkan Uher. Pravda, lekli jsme se a odmlčeli. Nadlouho – na celý zbytek školního roku. Nikdy jsem s ním nemohla hovořit, vždy byl obklopen několika děvčaty. Jak jsem toužila potkat ho samotného! Žel, bylo to jen mé nesplněné přání. Až za několik desítek let, když jsem se na schůzi ředitelů škol setkala s kolegyní a vzpomínaly jsme na léta studií v Opavě, mi prozradila, že se domluvila se spo— 27


lužačkami, že Mirka rozhodně nenechají „prvňačkám“, že ho budou střežit pro sebe. Což se jim opravdu podařilo. Jak šel čas, i já jsem dostudovala svůj obor matematika-chemie, po státnicích jsem promovala a v červnu opustila milovanou bílou Opavu. Má první umístěnka byla v Melči, okres Vítkov. Při cestování z mého bydliště jsem zjistila, že i Mirek cestuje stejným směrem. Dali jsme se do řeči, domluvili si schůzku a láska znovu vykvetla do krásného květu. Pravdou ovšem zůstává, že se nikdy nepřiznal k autorství básniček s podpisem milující Ještěr. Jak to bylo dál? Vzali jsme se a máme spolu tři krásné děti, dvě dcery a syna. Bohužel údery života zvenčí byly tak silné, že je naše láska nevydržela. Rozešli jsme se a už jsme spolu nikdy nepromluvili ani slovo. Po několika letech odešel Mirek k Pánu Bohu a já se přestěhovala do domu se zahrádkou na Valašsko. Je tu krásně, čistý vzduch a všude kolem lesy. Přišlo jaro, okopávala jsem záhonek jahod. Najednou na jeho okraji vidím zelenou ještěrku! Nehybně se vyhřívá na sluníčku a její tělo září v odstínech zelené. Upírá na mě svá jiskrná očka a já si uvědomuji, jak je krásná. Zmocnil se mě zvláštní pocit radosti a smutku zároveň. Čím déle jsem ji pozorovala, smutek se začal ztrácet a mě naplnil pocit nevýslovného štěstí. Je tu se mnou! Kdo? Přece zelená ještěrka! (Úryvek z knihy Proměny člověka, povídka Zelená ještěrka.)

28 —


¬

¬

¬

Přišla doba, kdy jsem nastoupila na své první místo do Melče, okres Vítkov. Ještě mi nebylo devatenáct a učila jsem patnáctileté žáky. Kluci se často domluvili a od okamžiku, kdy jsem vešla do třídy, podepřeli si hlavu dlaněmi a nepřestávali na mě civět. Tenkrát jsem často utekla z hodiny na chodbu, ale žalovat jsem na ně do ředitelny nikdy nešla. Pokaždé bylo po mém odchodu slyšet smích, výkřiky a zcela jistě i poznámky na mou osobu. Pak najednou vše přestalo. Věřím, že se mě zastala děvčata, kterým nebylo vhod chování jejich spolužáků, zvlášť když ocenily, že se snažím, jak mohu. Možná pomohlo i to, že je vedu ve cvičení dorostenek. Dotáhla jsem to s nimi až na spartakiádu do Prahy. Cvičily s bílými mašlemi, na nichž byly natištěny červené květy. Bylo to pěkné vystoupení. Je zajímavé, že jsem se i já na stejné spartakiádě zúčastnila cvičení žen s rudými hedvábnými šátky. Jako nová učitelka jsem pracovala ve 13 organizacích. Neexistovalo, abych se bránila. V tu dobu se učilo i v sobotu. Takže po vyučování hurá na autobus, pak třemi vlaky do Příbora. V sobotu jsem se vyspala doma, ale nedělní podvečer jsem už cestovala třemi vlaky do Vítkova. Tam jsem v jedné rodině přespala a ráno o půl šesté autobusem do Melče. Tenkrát tam totiž jezdily jen dva autobusy natřískané lidmi jedoucími do práce a zpět – v půl šesté ráno a odpoledne v půl třetí. Jak jsem vše stíhala? Šlo to, dokonce jsem měla čas i na neškodné vylomeniny. Bylo pošmourno, šeď se rozlila mezi domy, sluníčku se nechtělo vystrčit ani nos, a aby toho nebylo málo, lije jako z konve. Všichni jsou nevrlí, děti i učitelé. Každou přestávku — 29


je slyším vyprávět, co kdo neuměl a jak kdo zlobil. Br, to je ale nálada! Malý čertík ve mně mi napověděl: „Poslyš, tak tu náladu něčím zvedni!“ Chytrému napověz, hloupého trkni, už to mám! Měla jsem volnou hodinu, byla jsem ve sborovně sama a to se hodilo, Vyprávím o době, kdy neexistovaly učitelské šatny, ale ve sborovně byly dva dřevěné kulaté věšáky, na které jsme odkládali své kabáty, šálky a klobouky. No, nápad mám dobrý, ale jak ho uskutečnit? Můj zrak těkal po všech koutech místnosti. Ano, to je ono! V rohu u dveří stála velká bedna a v ní byly srolované mapy. S tlukoucím srdcem jsem vzala tu nejdelší rolku, nasadila na ni jeden klobouk z věšáku, natáhla jsem paže, trocha obratnosti a už se klobouk houpal na jednom konci garnýže těsně pod stropem. Postupně všechny konce záclonových tyčí byly ověšeny klobouky. Naštěstí mě při této činnosti nikdo nepřistihl, teď zbývalo jediné – vypařit se. Žádný problém, škola je velká dost! Za chvíli zvonilo na přestávku. Když jsem se vrátila, polovina sboru se zlobila, ale druhou polovinu pobavilo, že se jejich pokrývky hlavy ocitly v čtyřmetrové výši. „Kdo to tam dal?“ Mlčela jsem, jen se usmívala a krčila rameny. Rozvrh hodin tenkrát nevisel ve sborovně, ale jen v ředitelně pro potřebu vedení školy, takže se nepřišlo na to, kdo ten nápad praktikoval. Vlastně se nyní k tomu poprvé přiznávám. Byla ale ve mně malá dušička, když kolegové chtěli při odchodu svůj klobouk. Nikoho nenapadlo pomoci si mapou a já musela být zticha, abych se neprozradila. Trnula jsem hrůzou, když uchopili záclonu a třepali s ní tak dlouho, až pohnuli garnýží a klobouky se volným pádem poroučely k zemi. 30 —


Modlila jsem se, aby nespadla celá záclona i s tyčí a někoho nepraštila po hlavě. Naštěstí se tak nestalo a celá klobouková story upadla brzy v zapomnění. Ale mně to nedalo, musela jsem ji oprášit. (Úryvek z knihy Praštěné kantorky a roztomilé děti, povídka Klobouková.)

¬

¬

¬

Dávno, dávno již tomu. Celých padesát let uplynulo od okamžiku, kdy jsem jako mladá adeptka chemie byla na své první štaci v jednom pohraničním městečku, nebo to byla vesnička? Něco mezi tím. Ve sboru nás bylo dvanáct, třináctý byl pan šéf. Byla jsem plna nadšení a elánu. Tři měsíce mým domovem byl biologický kabinet, kterému vévodila kostra. Já se jí vždycky bála. Chodila jsem kolem ní velmi uctivě. Nejhorší byly noci. Okny bez záclon nakukoval bílý měsíc a házel černé stíny na prázdná velká akvária, která stála na stojanech vedle mého lůžka, což byly tři matrace položené na zemi, přes které byla přehozena deka. Na ní ležel malý polštářek na spočinutí hlavy a deka, kterou jsme se přikrývala. Když mi v noci byla zima, oblékla jsem se do všeho, co jsem měla a teprve pak jsem usnula, pokud mi to dovolil hluk a křik z tělocvičny, která byla k dispozici tělovýchovným kroužkům až do pozdních nočních hodin. Na úřadu sice byly dva byty pro učitele, ale obsazené. V jednom z nich dlouhodobě bydlela tělocvikářka, v druhém nedávno provdaná bioložka se svým manželem. Svůj vlastní byt prý neměli ještě dokončený. — 31


V době, na kterou vzpomínám, jsem zastávala třináct funkcí, kromě toho, že jsem byla i učitelka. Vedla jsem dorostenky, nacvičovala na spartakiádu v ženách, konala besedy pro děti a mládež, pracovala v kulturních a jiných komisích, dělala jsem hlasatelku místního rozhlasu a vyhrávala těm, kdo si to za dobrou práci zasloužili, chodila povinně na brigády JZD – od mlácení obilí až po sběr brambor či vytahování vyorané cukrovky. Jednou se mi stala zvláštní věc. Když jsem šla večer spát, vedle mě vždycky ležely mé svršky, abych si je, až mi bude v noci zima, mohla obléci. Spala jsem tvrdě, noc nebyla chladná. Ráno, když jsem se vzbudila, našla jsem všechny své svršky složené, srovnané a nahoře na nich kytičku polních květů. Od té doby jsem odmítla v kabinetě spát. Klíč od něho neexistoval, byla jsem celou noc odemčená a ten den do třiadvaceti hodin měli cvičení muži. Někdo z nich musel u mě v noci být. Pak už události dostaly rychlý spád. Čtrnáct dnů jsem bydlela v bytu pana ředitele, pak se konečně uvolnil byt pro mě a vychovatelku z družiny. Přestěhovala jsem se. Koupelna byl jeden rozviklaný stolek, na kterém ležel lavor s oprýskaným šedým džbánem na vodu, pod ním kbelík na špinavou vodu, který jsme nosili vylévat ven do kanálu. WC bylo taky venku, celé ze dřeva s vyřezávaným srdíčkem na vrátkách, která se musela v okamžiku použití přidržovat, protože toto místo sloužilo jako poslední útočiště každému zaměstnanci i návštěvníkům úřadu včetně tomu, kdo šel kolem. Asi měsíc po tom, co jsem se nastěhovala, byla jsem na pokoji sama, má spolubydlící byla nemocná. Najednou mě v noci probudil zvláštní zvuk. Po okolní hradební zdi se procházela postava celá v bílém a vydávala podivné skřeky. Co chvíli se otáčela k mému oknu bez záclon, natahovala k němu paže a všelijak se kroutila. Bylo mi jasné, že mě chce někdo 32 —


vylekat, přesto jsem se tiskla do rohu místnosti a mé pocity byly značně smíšené. Docela jsem byla ráda, když celé to divadlo skončilo. Tenkrát se učilo i v sobotu, takže jsem po vyučování teprve jela domů a v neděli jsem už musela z domova odjíždět, přespat v sousedním městě, abych stihla ranní autobus v půl šesté, neboť další jel až odpoledne ve tři hodiny. Mou první starostí, když jsem v sobotu přijela domů, tenkrát bylo najít kus látky na okno. Ten jsem od té doby vždy na noc věšela na dvě skoby, které jsem zatloukla do rámu. Ráda vzpomínám i na kolegy a na sborovnu. Každý měl své křeslo, krásně se vešla k dlouhému stolu. Přišel prosinec, čas inventury. Napadlo mě, že když k žádnému pokusu nepoužívám kyselinu máselnou, mohla bych na opěrky každého křesla dát několik kapek. No, to ale bych puch! Žluklé máslo bylo cítit ještě celý týden. To se ví, že mi všichni vynadali, muselo se pořád větrat a byla nám proto zima. Zneutralizovala jsem tedy puch kyseliny máselné kyselinou mravenčí. Bylo to ještě horší, a já musela slíbit, že další pokusy budu dělat jenom v hodinách chemie. Pravdou ale je, že v prosinci, v období zabijaček, jsem se měla moc dobře. Děti mi nosily výslužku. Někdo přinesl tlačenku a jelítko, jiný jitrničku s ovárkem, někdy jsem dostala v bandasce zabijačkovou polévku. Byly to milé dárky, neexistovalo nepřijmout v umaštěném papíře to, „co naši posílajú.“ Před nedávnem jsem znovu navštívila místo mého prvního působiště. Škola pořád stojí na kopečku, je ale nějak změ něná, místo, kde jsem bydlela, rovněž slouží jinému účelu. Plná nostalgie jsem se vracela. Já vím, dvakrát nevstoupím do jedné řeky, někdy na to zapomínám. (Úryvek z knihy Praštěné kantorky a roztomilé děti, povídka Kyselina máselná.) — 33


¬

¬

¬

V časovém kruhu jsem se posouvala dál. Žila jsem tenkrát jen s maminkou, které bylo už 62 let, proto jsem žádala o přeložení blíž k domovu. Bylo mi vyhověno, dostala jsem se do okresu Nový Jičín do Suchdolu nad Odrou. Byl mým prvním a současně posledním místem, kde jsem působila. Když jsem tam nastoupila, dostala jsem třídnictví v deváté třídě. V té době se psalo rozsáhlé komplexní hodnocení, které bylo nutné přiložit k žádosti o přijetí na školu či učiliště. Toto hodnocení muselo být hotovo v listopadu a četlo se před komisí, která měla právo vyslovit k němu své připomínky. Pokud s nimi většina členů souhlasila, musel je třídní učitel vložit do kontextu. Já jsem nastoupila v září, bylo takřka nemožné za pár týdnů žáka poznat. Když jsem tím argumentovala, bylo mi sděleno, že to je můj problém. Bylo mi z toho úzko, vždyť šlo o moje první třídnictví a hned devátou třídu! Zvládla jsem to, dokonce jsme nacvičila s dětmi i divadelní představení včetně baletu s názvem „Šuki a Muki“. Když listuji ve svých vzpomínkách, je zajímavé, že jak jsem se snažila přiblížit své působiště k domovu, každá škola, kde jsem byla přijata, mi na uvítanou dala třídnictví v 9. třídě, ZŠ Suchdol nad Odrou, Studénka Butovická, ZŠ Příbor Jičínská. Bývalo totiž zvykem, že třídním učitelům, kteří žáky vedli v 6., 7. a 8. třídě, se nechtělo do komplexních hodnocení. Šli proto za šéfem školy s tím, jestli by to třídnictví v deváté třídě nedal „té nové učitelce“ a bylo to. Shodou okolností byla Základní škola v Suchdolu nad Odrou i mým posledním místem v mé padesátileté učitelské praxi. Ráda na ni vzpomínám a s panem ředitelem jsme dodnes přátelé. Tykat jsme si ale začali, až jsem po šesti letech působení na této škole konečně odešla do důchodu. Mezitím jsem vystřídala školy 34 —


ve Studénce, v Kopřivnici, v Příboře, kde jsem v letech 1990 až 1994 úspěšně působila i jako ředitelka ZŠ npor. Loma. Vraťme se ale ještě na chvíli k ZŠ v Suchdole nad Odrou. Když jsem tam v roce 1960 nastoupila, chemii vyučoval Břenek. Byl to velmi charismatický a sympatický kolega, elegán. Vedoucím kabinetu jsem se však stala já a pomalu mi začínalo vadit, že často, když jsem ráno odemkla kabinet, byl tam neuvěřitelný nepořádek. Lahvičky s rozsypanými chemikáliemi na stole, plno neumytých misek a zkumavek, někdy dokonce podnosy něčím slité, mezi tím použité filtrační nálevky a křivule, poházené držáky a lžičky. Rychle jsem se dala do umývání a přesvědčovala sama sebe, že asi neměl čas dát vše do pořádku, že hodina má jen 45 minut a on asi spěchal na autobus. Snad si všimne, že je vše uklizeno, a omluví se mi, tajně jsem doufala. Nic takového se však nestalo. Po třech měsících mi ale došla trpělivost a na Břeňka jsem uhodila: „Prosím tě, k čemu pořád potřebuješ ty křivule?“ Udiveně na mě pohlédl: „Já? To snad ty s nimi děláš pokusy!“ Nevěřícně jsem si ho měřila: „A co ty misky, zkumavky, rozsypané chemikálie, použité kádinky a lžičky?“ „No já s tím nepracoval, myslel jsem, že jsi nestačila v hodině dát vše do pořádku!“ „Já si totéž myslela o tobě a už tři měsíce to tady uklízím!,“ odsekla jsem. Oba jsme se shodli na tom, že teď budeme společně pozorovat, jestli bude nepořádek v kabinetě pokračovat. Jeden den bylo vše v pořádku, ale další den se vše opakovalo. Nepořádek všude, dokonce na dřevěné podlaze stopy po ohni, ale kabinet zůstal zamčený! To už bylo vážné i vzhledem k tomu, že jsem v kabinetě měla i jedy. Vyhledala jsem tedy ředitele školy a vše mu oznámila. Tiše mě vyslechl a pak se zeptal, jestli — 35


jsem kabinet chemie nezapomněla zamknout. Na mé ujištění, že se tak nestalo a že celé řádění už trvá tři měsíce, se odmlčel a sdělil mi, že vše prošetří. Nevěděla jsem sice jak, ale trochu zklidněná jsem ředitelnu opustila. Druhý den si mě nechal zavolat ještě před vyučováním. Když jsem vešla, byl zaražený a chvíli mě pozoroval, než promluvil: „Soudružko učitelko, nezlobte se, prosím, víckrát se to nestane. Do kabinetu chodil můj syn se svým kamarádem. Vyřídil jsem si to s ním.“ No vida, tak takové rozuzlení záhady jsem nečekala! Chvála Bohu, že už tomu bude konec. Usmála jsem se: „No, asi má rád chemii.“ Po roce působení v Suchdole nad Odrou jsem opět požádala o přeložení, neboť jsem musela domů jezdit dvěma vlaky. Měla jsem štěstí, dostala jsem umístěnku do Studénky na ZŠ Butovickou. Moc ráda i na ni vzpomínám. Byla výjimečná tím, že se mohla pochlubit několika učiteli, muži, což bylo a možná je dosud výjimkou. Měli velký vliv na pohodovou atmosféru ve sborovně, uměli se na to, co se přihodilo některé z nás podívat z jiného úhlu pohledu a často na počátku hysterická učitelka se nakonec rozesmála a kolegovi Honzovi, který především byl tou zklidňující osobností, slíbila: „Máš u mě kafe.“ Obálka knihy Praštěné kantorky a roztomilé děti.

36 —


¬

¬

¬

Učila jsem ráda i v později nově postavené ZŠ u stadionu. Dokonce se stala mým působištěm dvakrát. Z mého druhého návratu zde vkládám dvě vzpomínky v povídkách.

Modrá číše Paulo Coelho: Vítězství a prohry patří k životu každého člověka, s výjimkou zbabělců, protože ti nikdy neprohrávají, ani nevyhrávají. Zlatuše Bravencová, Radovan Pekař, jen dvě z 32 jmen napsaných zlatým písmem na velké modré číši. Uprostřed nich je moje jméno, rok 1989, 8. A. S velkou láskou ji držím ve svých dlaních a pak opatrně odkládám za sklo sekretáře. Je mou tichou společnicí naplněnou po okraj samými krásnými vzpomínkami. Tyto děti jsem učila ve Studénce na ZŠ Sjednocení u sportovního areálu. Byla to třída s rozšířenou výukou matematiky. Tu jsem učila já. Nikdy nevymažu z paměti, že v deváté třídě šlo deset mých žáků k přijímacím zkouškám na gymnázium s rozšířenou výukou matematiky v Bílovci a všech deset žáků udělalo zkoušku na výbornou. Šlo opravdu o velmi inteligentní a bystré děti. V šesté třídě jsme se rozhodli jít do tenkrát populární soutěže v ostravské televizi. Dostali jsme téma a pečlivě jsme se připravovali. Nastal den soutěže. Jaký byl náš údiv, když našemu družstvu představili deváťáky z Ostravy. Přesto jsme vyhráli. Rozhodli jsme se v soutěži pokračovat. Za pár týdnů se našim soupeřem opět stali žáci deváté třídy, tentokrát, tuším, z Havířova. Mé děti byly výborné, mohly opět vyhrát, ale prohrály. Co se stalo? Kapitáni obou družstev — 37


se měli pokusit bez dívání vytáhnout ze sáčku na dva pokusy dvě stejné ponožky. Nebo to byly rukavice? To už nevím. Naše kapitánka odvrátila hlavu a nadvakrát vytáhla každý jiný kus. Kapitán druhého družstva ale podváděl. Než odvrátil hlavu, mrkl do sáčku a suverénně vytáhl pár. Všichni jsme viděli, že švindloval. Konferenciér Pavel N. mu pohrozil, ale body získal. Stála jsem za oponou a vše se ve mně rozbouřilo. Mám se ozvat, upozornit na švindl? Museli by přestat natáčet a vítězství by bylo naše, neboť jsme lepší než oni. Musela jsem se rozhodnout ve zlomku vteřiny. Něco ve mně začalo křičet: Oč ti jde, ty chceš zvítězit v televizní soutěži? To je málo! Uč děti tomu, že v životě se mnohokrát setkají s nespravedlností, veď je k tomu, aby uměli i prohrávat, třebaže jsou lepší než ten druhý! To je pravda. Mlčela jsem tedy. Prohráli jsme. Když se družstva na konci soutěže na jevišti loučila, přišel ke mně pan učitel z Havířova a řekl mi: „Vím, byli jste lepší.“ Kývla jsem hlavou: „Ano, a navíc, hráli jsme čestně.“ Sklopil hlavu, otočil se a už neřekl nic. Děti mě obklopily. Byly zklamané, nešťastné a nazlobené. „Paní učitelko, vy jste neviděla, jak švindlovali? „Promluvíme si o tom později,“ řekla jsem. Rozloučili jsme se a spěchali na tramvaj jedoucí k nádraží. Měli jsme štěstí, vlak přijel za chvíli. Naskákali jsme do vagónu, byl poloprázdný, a mí žáci mě nedočkavě obklopili. „Říkala jste, že si o tom povíme později, vy schvalujete, že podváděli?“ Podívala jsem se jim do očí. Byly smutné, nechápavé, plné zloby. „Máte pravdu, oni nehráli fér. Ale v životě to tak často chodí. Chci, abyste se naučili i prohrávat, třeba neprávem, neboť je to mnohem těžší. Proto jsem mlčela a nepřerušila natáčení. Pomalu, pomalinku začali chápat. Pokračovala jsem: „Pan učitel z Havířova neměl z výhry svých žáků 38 —


žádnou radost. Při loučení mi řekl, že ví, že vy jste byli lepší. Víte, vy jste prohráli soutěž, ale vyhráli jste nad svou zlobou z nespravedlnosti, kterou cítíte. Není dobré podlehnout emocím, je nutné je vždy zvládnout. Jenom ten dosáhne svého cíle, kdo přestane obviňovat druhé a neztrácí tak zbytečně svou energii. Ovládnout sám sebe je těžké, ale pokud to nedokážete, bude zlost ovládat vás a to je špatné!“ Pohlédla jsem na ně. Někteří sklopili zrak, jiní mě upřeně pozorovali, ale jejich oči už byly jiné. Prozřeli a právě to jsem chtěla. Když jsme vystupovali ve Studénce z vlaku, byli už mnohem klidnější. Někteří se dokonce usmívali. Druhý den hned ráno se mě přiběhl ředitel zeptat, jak jsme dopadli. „Vyhráli jste, že?“ vyhrkl. „Ne, prohráli jsme,“ povídám. „A ty se usmíváš?“ podivil se. „Vždyť je to jenom hra, nebo ne?“ odpověděla jsem mu otázkou a vydala se ke svým dětem do třídy.

Miss učitelka „Tak můžete mi vysvětlit, jak je možné, že jste tu nástěnku neudělaly?“ obrátila jsem se zamračeně na dvě žákyně, které měly za úkol obměňovat výzdobu nástěnky tak, aby byla aktuální. Vždy jsem se na ně mohla spolehnout a najednou jim musím už potřetí připomínat, že se blíží Den učitelů, kdy vzpomínáme na učitele národů J. A. Komenského. „Tak proč není ta nástěnka hotová?“ uhodila jsem znovu na ně. Děvčata rozpačitě sklopila oči a mlčela. Nejen ona, ale celá třída byla nějak zaražená. Už mě to přestávalo bavit. „Ta nástěnka bude do dvou dnů, jasné?“ „Jasné,“ přikývla. — 39


Matematika pak běžela svým tempem jako obvykle, jen se mi zdálo, že žáci jsou roztěkanější než dřív. Zvonek oznámil konec hodiny. Místo ruchu, shonu, hrobový klid. Co to? Zvedám hlavu, všichni žáci stojí v pozoru. Ke mně jdou právě ta dvě děvčata, kterým jsem vynadala. Jedna nese velkou kytici, druhá bílou stuhu. Nevěřícně na ně hledím. Už jsou u mě. Monika mi předává kytici růží se slovy: „My vám jdeme popřát ke Dni učitelů s předstihem. Ingrid mi podává bílou stuhu se zlatým nápisem Miss učitelka 1990. Vysvětluje: „Prosím vás, nezlobte se na nás kvůli té nástěnce, my jsme pořádaly anketu o nejoblíbenějšího učitele, tak jsme ji nestačily udělat. No a vy jste to vyhrála!“ Přetahuje mi stuhu přes hlavu za vydatného potlesku a povyku celé třídy. Do očí mi vhrkly slzy. Nechávám je stékat a moje ruce přitahují Ingrid s Monikou. „Holky moje, promiňte mi,“ šeptám. „To nic, měly jsme to stihnout,“ říká Monča. To už nás všichni obklopili, gratulují mi a já pomalu vycouvávám ven na chodbu. Za mnou celá devátá třída mi dělá doprovod až do sborovny. Tleskají, hulákají. Z ostatních tříd vybíhají žáci i učitelé, ale když mě vidí v čele s kyticí růží a šerpou Miss učitelka 1990, tak se jen usmívají. Blížíme se ke sborovně, ze které právě vybíhá pár učitelů. „Kdo to tu tak huláká? Co se děje?“ slyším čísi hlas. Zaraženě zůstávají stát, pak už mlčí, jen se usmívají. Já s nimi. Úplně nám ušlo, že je už po přestávce. „Tak co je, už zvonilo!“ vybíhá vládce školy ze svých dveří, ale i on tiše couvá, když vidí důvod našeho veselí. Patnáct let uplynulo od té doby, já ale pořád pečlivě opatruji tu bílou šerpu se zlatým písmem Miss učitelka 1990. 40 —


Často ji beru do dlaní a vzpomínám na svou devítku. A nejen na ni. (Povídky Modrá číše a Miss učitelka z knihy Proměny člověka.)

¬

¬

¬

Kolik dětí prošlo mýma rukama a mým srdcem! Našly své místo v životě? Dala jsem jim kromě základů z matematiky a chemie všechno, co jsem mohla? Pomohla jsem jim najít sebe sama?

Anděl V červenci 1966 přišlo deštivé období. Několik dnů vytrvale pršelo. Někdy víc, jindy míň, ale koryto řeky Lubiny v Příboře se začalo hrozivě naplňovat. Řeka Lubina, jindy klidná a líně spěchající vpřed, se rozběsnila. Nepoznávali jsme ji. Plavaly po ní láhve, klacky, kusy dřeva a věci, které řeka sebrala při své divoké cestě. Brala s sebou i žlutý jíl a hlínu, která jí dodávala zlověstnou temně hnědou barvu. Kde se o břeh zachytily větve, vytvářela barikády, které bránily řece v divokém úprku. Ta se zlobila, běsnila, hučela. Lidé bydlící v jejím okolí dostali strach. Břehy byly plné ustrašených lidiček, schovaných pod deštníky. „Co myslíte, vyleje se?“ Někteří krčili rameny, jiní ujišťovali: „Nevyleje, bude to dobré, má velké koryto.“ V tu dobu jsme byli pozváni na pár dnů k babičce do Štramberka. Chvíli jsem váhala, ale pak jsme pozvání přijali. — 41


Manžel mě ujišťoval, že pro naši tříletou dcerušku bude líp, když tu nebudeme. Zdálo se, že déšť ustává, že bychom opravdu mohli odjet. Na chalupě zůstala jen moje sedmdesátiletá maminka. „Jen jeďte, nic se nestane,“ ujišťovala mě. Řeka však nestačila pohltit přívaly vod z beskydských hor a začala prudce stoupat. Druhého dne se vylila z břehů a zatopila všechna prostranství, kam dosáhla. Naše zahrada i chalupa stály ve vodě. Moje matka začala vynášet věci na půdu. Najednou zaklepal na dveře mladý chlapec. „Nechcete pomoci?“ Bez rozmyšlení kývla. Vynášeli lehčí věci do bezpečí půdních prostor, těžší dávali nahoru na stůl, na skříně. Pak hoch vymetl všechnu vodu z chodby, práh dveří utěsnil vším, co měl po ruce, přistavil k němu botník a usmál se na unavenou matku: „Hotovo!“ Maminka se unaveně opřela o stěnu: „Prosím vás, kdo jste?“ Hoch mávl rukou: „To máte jedno, paní učitelka mě učila,“ usmál se, otevřel si okno a vyskočil do hnědé vody, která stála všude kolem. O tom, že Lubina vystoupila z břehů, jsme se dozvěděli až další den od sousedky, která se právě vrátila z návštěvy své dcery v Příboře. Ihned jsme se vrátili domů. Voda už opadla, ale zanechala za sebou všude spoušť. Chválabohu do místnosti se nedostala, protékala jen chodbou ven na druhou stranu a utěsněním dveří už dovnitř nemohla. Když mi maminka vyprávěla o tom chlapci, posteskla si: „Ani jsem mu nestačila poděkovat, to byl jistě anděl.“ I mě velmi mrzelo, že nevím, kdo byl ten hodný chlapec. Až za dvacet pět let si přisedl ke mně ve vlaku můj žák Petr D. 42 —


Dali jsme se do řeči, a když jsme přijížděli k Příboru, podíval se z okna ven a řekl: „Jak je v té Lubině málo vody, to tenkrát v šedesátém šestém to byl děs, ještě že jsem tu vodu vymetl a utěsnil práh. Však jsem pak musel skákat oknem,“ zasmál se. Najednou se zarazil a mě všechno došlo. Tak on byl ten anděl, který mé mamince pomohl, když se řeka rozlila. Chytla jsem mu ruku a poděkovala z celého srdce. Plaše těkal očima: „Vždyť o nic nešlo.“ Najednou jsem pocítila nesmírnou úctu k tomu hezkému mladému muži nejen za jeho ochotu pomoci druhému v nouzi, ale i za jeho skromnost. Vždyť jsem musela čekat dvacet pět let, než jsem andělovi pomáhajícímu mé matce mohla dát jméno. (Proměny člověka, povídka Anděl.)

¬

¬

¬

Při listování v mé knize života nemohu opomenout, že jsem byla i šťastnou matkou tří zdravých a krásných dětí: Lenky, Jany a Mirka.

Tři pusy Konečně jsem doma z práce. Zjišťuji, že i moje tři děti už daly sbohem školním lavicím a krátí si čas u nějaké stolní hry, kterou si společně zakoupily za peníze obdržené k narozeninám a jmeninám. Právě se vehementně hádají o nějakou hloupost, takže všechno je pořádku, vyhodnocuji situaci. „A co úlohy a příprava do školy?“ přerušila jsem jejich alternativní názory na předmět sporu, který mi zůstal utajen. — 43


„V pořádku, nemáme úlohy, nic jsme nebrali!“ kupodivu se shodli všichni tři. „Mami, můžeme ven?“ dožadovaly se děti. Mrkla jsme na hodiny, ručička ukazovala za pět minut čtyři. „Dobře, běžte na dvě hodiny, večer vám všem ještě zkontroluji sešity a žákovskou. Mimochodem, nevěřím, že jste nikdo nic nebrali, každý z vás si přečtete učivo z předmětů, co máte zítra na rozvrhu. Jasné?“ „Jasné,“ zaznělo sborem a za chvíli byl dům prázdný, snad až moc, musela jsem připustit, že mi to jejich věčné hašteření chybí. Bleskově jsem opravila prověrky osmáků, vložila je zpět do kabelky, uvařila jsem si slabého turka, jednu rovnou lžičku na šálek, a protože se právě objevil manžel, začala jsem mu chystat večeři. Sem tam jsem upila kávy, až byl hrníček prázdný. Umyla jsem ho a vrhla pohled na hodiny. To ten čas letí, už je šest, děti jsou zvyklé chodit domů tak, jak se dohodneme, je tedy nejvyšší čas chystat jim večeři. Hotovo, ale kde jsou děti? Půl sedmé a nejsou doma. V sedm jsem už obcházela dům a vyhlížela, jestli je někde nespatřím. Taková nezodpovědnost, slíbily, že přijdou v šest, musejí se ještě učit a zcela jistě má někdo z nich domácí úkol, na který přijde, až si bude chystat věci. Hodinu zpoždění, to tedy už dávno neudělaly. A co jestli se jim něco stalo? Přepadla mě mrazivá úzkost. „Prosím tě, neblázni,“ uklidňoval mě manžel, „někde si hrají a zapomněly na čas!“ Ale já jsem věděla své, tohle už dávno nezkoušejí, vědí, že člověk má dostát svému slibu, že jedni musejí mít na druhé spolehnutí, jinak to v životě nejde. Šeřilo se a děti nikde. Plíživý strach mi rozbušil srdce, nohy mi zeslábly, musela jsem si sednout. 44 —


„Půjdu se po nich podívat!“ vyhodnotil situaci manžel a odešel. Ticho a prázdno všude kolem, jen hodiny tikají. Copak si ty děti neuvědomují, jak se o ně bojím, co to je za hrůzu tady nemohoucně sedět a čekat? Proč nedodržely své slovo? Jestli se vrátí v pořádku, to bude tentokrát nářez! Budou si do smrti pamatovat, že takto se nejedná. Čtvrt na devět, tmavý pokoj nejasně prosvěcuje světlo pouliční lampy. Otevírají se dveře a už je slyším. Mluví velmi tiše. Vbíhám do chodby, někdo rozsvítil. „Kde jste byli? Máte rozum, víte, jaký jsem měla o vás strach?“ Ticho, mlčí, jen nejstarší Lucka odporuje: „O nás se nemusíš bát!“ Schytala to jako první. Pak Soňa, po ní Ládík. Neprotestovali, nebrečeli, povečeřeli, šli si chystat věci do školy bez jediného slůvka odmlouvání. Umyli se a šli spát. Něco se stalo, ale nevím co. Ruka mě ještě bolela, jak jsem jim udělovala výchovnou lekci. Asi za hodinu se objevil manžel. „Tak co, děti jsou už doma, že?“ Kývla jsem hlavou, ani jsem se neptala, kde byl. Dny šly dál. Na podzimní rovnodennost jsem slavila narozeniny. Dostala jsem nádherný dort ve tvaru srdce, na kterém bylo napsáno – Mamince z lásky. Rozplakala jsem se a všechny tři děti k sobě přitáhla. Nevěřili byste, jak krásně se vešly do mého náručí. Najednou Lucka zvedla hlavu a trochu vyčítavým hlasem mi sdělila: „Ten výprask nedávno, víš, byli jsme ten dort objednávat u jedné paní a ujel nám vlak.“ Musela jsem se posadit. Moje ruce hladily vlásky mých dětí a já je prosila o odpuštění. Vzápětí jsem dostala pusu, pak druhou, pak třetí. Byly to nejkrásnější polibky mého života. (Povídka Tři pusy z knihy Praštěné kantorky a roztomilé děti.) — 45


¬

¬

¬

Život jde dál. Stala jsem se babičkou pěti vnoučat: Tomáše, Danka, Nikolky, Fabianky a Lucky. V současné době jsem i prababičkou, můj první pravnouček je Dominik, syn mého vnuka Tomáše. Kolik to bylo krásných starostí, které jsem prožila se svými vnoučaty! Kolik pohádek jsem jim navyprávěla! „Babičko, ještě,“ žadonila Fabianka, zatímco ostatní už dávno spali. Těch buchet, bábovek, koláčů a cukroví, co jsem jim napekla! Vzpomínám, že jsem na svatbu své dcery pekla i bílý čtyřposchoďový dort zdobený lístky máty a bílými sedmi kráskami. Prostě, plnila jsem i neskutečná přání. Jednou, když byla vnoučata u mě na chalupě na víkend, sdělila jsem jim: „Mám vás všechny moc ráda, můžete si každý z vás říct, co chcete, abych vám upekla. Sníte si, kolik budete chtít a zbytek si odnesete domů.“ Děti začaly jásat a diktovaly mi, co kdo chce. Někdo chtěl bábovku, druhý vdolky, další tvarohové koláče, jiný si přál dort. Když došla řada na Fabču, vrhla na mě šibalský pohled a řekla: „Já chci koláč puntíkovaný se skleněnou polevou.“ Všichni zmlkli a dívali se střídavě na ni a na mě. Usmála jsem se: „Fajn, budeš ho mít!“ Jak to dopadlo? Všechna přání jsem vyplnila, i to Fabiančino. Upekla jsem máslový práškový koláč s mákem v těstě, politý citronovou cukrovou polevou. To bylo radosti! Pravda, dnes by ho nejedla, je velmi štíhlá, vyhýbá se sladkostem. Stala se vegetariánkou. Čas ubíhá, mé děti i vnoučata už mě nepotřebují. Konečně se mohu věnovat svému největšímu koníčku – psaní. Mé verše začaly vycházet mnohem častěji v různých regionálních časopisech. Setkala jsem se s Lidkou Hanákovou, ženou, kte46 —

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

ČÍM JSEM BYL RÁD. Božena Klímová ǀ Irena Kopecká ǀ Richard Sobotka Lukáš Klíma ǀ Jan Surý ǀ Ivan Szabó ǀ Dušan Žárský

Recommend Documents