IJSSELMEER MARKERMEER

IJSSELMEER MARKERMEER 2004

OBSAH

OBSAH ........................................................................................................ 2 04.07.2004 NEDĚLE .................................................................................. 3 05.07.2004 PONDĚLÍ................................................................................. 4 06.07.2004 ÚTERÝ ................................................................................... 5 07.07.2004 STŘEDA .................................................................................. 7 08.07.2004 ČTVRTEK .............................................................................. 10 09.07.2004 PÁTEK .................................................................................. 12 10.07.2004 SOBOTA ............................................................................... 14 11.07.2004 NEDĚLE ................................................................................ 17 12.07.2004 PONDĚLÍ............................................................................... 20 13.07.2004 ÚTERÝ ................................................................................. 23 14.07.2004 STŘEDA ................................................................................ 26 15.07.2004 ČTVRTEK ............................................................................. 28 16.07.2004 PÁTEK .................................................................................. 30 TRASA ...................................................................................................... 32

Obsah

2

CESTOPIS

IJSSELMEER A MARKERMEER 04.-16.07.2004

04.07.2004 Neděle Po dlouhých měsících příprav a bezesných nocí strávených prací v suchém doku na Březince, čili v garáži s pětimetrovejma vrata, kde bývá zazimovaná loď, se setkáváme v sedm ráno v autě (to je náhoda). Jedeme na Slapy, kde připojujeme sedmimetrovej vlek s lodí, která poslední okamžiky před odjezdem trávila zde. Tentokrát s námi jede Tes 678 jménem Viva. To je ta loď. Protože jsme fiškuntálové, jedeme Volkswagenem Transporter. Ve třech. Jeden řídí (jinak by to taky nešlo), Ještěr naviguje, takže má dvě přední sedadla, které mu budou domovem po následujících dvacet hodin jízdy, druhej řidič, což jsem v tomto případě já, leží v posteli. Doslova. Na zadní sedačky jsme hodili matraci z postele, ze spodu drží ledničkou a plechovkama s pivama. Nahoře mám polštář a peřinu a když se trochu nakřivím, tak se můžu docela pohodlně i natáhnout. Jedeme na Rozvadov. Pak to mažeme přes Německo po dálnici A3. S Fumem se v řízení střídám asi po pěti hodinách.

3

CESTOPIS

05.07.2004 Pondělí Probouzím se kolem čtvrtý ráno, stojíme u nějakýho hypermarketu a ti dva lezou na vleku do lodi. Usínám. Znovu se probouzím za světla. Pořád jsme u hypermarketu a jsem tu sám. Předpokládám, že ti dva jsou stále v lodi. Asi tam spí. To teda znamená, že jsme tady. Horší je, že se mi chce chcát a nevím, jestli jsem zamčenej nebo ne. Ha nejsem. Svítí slunce a fouká klasický Holandský vítr. Jsme v Lemmeru. Ještě se dočítám, že tu je sedm přístavů. Do jednoho z nich záhy vyrážíme. Tam, k údivu všech, ještě na vleku stavíme stěžeň. Všichni to tu zvedají jeřábem, ale díky polské vychytávce zvoucí se mrtvý muž stavíme stěžeň ve třech za minutu. Na vodu si to taky hodíme sami, Fum zacouvá do vody, já křepčím na lodi a Ještěr na břehu. Operace na deset minut. Místní pouze nevěřícně zírají. Nakládáme, pod pravý sáling věšíme holandskou vlajku, aby nám při vypínání mohla i s kladkou spadnout na hlavu. Prusíkuju na stěžeň a v rámci možností to upevňuju pořádně. Po naložení, kdy největší sranda byla s desetikoňovým motorem, kterej něco váží, vyrážíme do města. Lodí, samozřejmě. Jenže hned první most je zavřenej, tak to otáčíme a kolem jakési vilové čtvrti, kde kromě garáže na auto mají lidi i garáže na lodě, vyplouváme na jezero Groote Brekken. Plachtíme pěkně, křižujeme až ke kanálu Prinses Murgriet, kde to točíme a valíme to zpátky. První noc strávíme v Lemmeru. Akorát je otevřenej ten most, tak to tam nahulíme a nějak jsme si zapomněli připravit drobný za průjezd. No, drobný, chtěj za to 4,5 Eura. Tak tam trochu zmatkujem, ale vyřešili jsme to ke vší spokojenosti. Jedeme grachtem dál do centra, tam je ale zavřenej. „To jsme teda dali prachy za pěknou blbost.“ „Tak tu vykotvíme a přespíme.“ Po odmítnutí nabídky vyvázání se ke dvěma hausboatům, kde jsou na palubě Češi, chytáme snad jedinej volnej flek hned u mostu. Vzhledem k tomu, že tu jsou sloupky s vodou a elektrikou, tak charakteristický pro maríny zjišťujeme, že jsme neplatili za průjezd mostem, ale za přístav. To jde. Ale aby to nebylo tak jednoduchý, tak k nám jede baba na kole a chce ještě 6,90 Euro nevím za co, asi znovu za přístav. Takže jsme před tím platili za vjezd do centra nebo co. Bych ju zabil. 4

CESTOPIS

Ještěr zjistil, že nám do lodi vniká voda a to tak, že hajzlem. Respektive dírou okolo trubky, kterou je vyváděn odpad. Teče docela fest. Po zkušenostech z Labe 2002, kde jsme s sebou měli jenom jedny multifunkční kleště, máme poměrně dost nářadí, tak se v tom asi hodinu vrtáme a úspěšně. Vaříme polívku a přestalo hrát rádio. Doufáme, že po napíchnutí se na sloupek s elektrikou to bude dobrý, protože jsme ale neznalým Čechům z hausboatů půjčili prodlužku s takovým speciálním nástavcem, tak musíme počkat, až nám ji donesou. Dojídáme a jdeme do města. Je to tu všechno takový malý. Ale všechno. Malý domečky z malejch cihliček s malejma zahrádkama, jenom okna bez záclon připomínají svoji velikostí výlohy. Na lodi se konečně napícháváme na elektriku, dáváme pivo a kafe. Protože Ještěr se rozhodl realizovat s kamerou a pořád se někde fláká s výmluvou, že točí (což je zejména vždy, když je něco potřeba udělat), tak večer máme kino. U dvoupalcovýho displeje.

06.07.2004 Úterý Ještěr ráno valí nakoupit něco na jídlo. Já s Fumem jdeme do jednoho krámku pro jachtaře, kterej je v jednom z malých domečků. Jo malých, ale dlouhých. Když vlezeme dovnitř, tak ten barák jak je úzkej, tak je dlouhej. Na šířku má tak pět metrů, na dýlku asi pětadvacet. A je plnej jachtařských vychytávek, tak kupujeme vazák na kosatku, nějaký gumky a vyvazovací lano. 5

CESTOPIS

Na lodi, po instalaci vazáku, zjišťujeme, že jeden je navařenej na druhý straně a ke všemu jsou na tý straně po celé délce lodi i očka na provaz. Popojíždíme k autu, kde opravujeme, jak jinak, hajzl. Teče totiž pořád. Po asi hodině a půl konečně vyplouváme. Plujeme směr Ijsselmeer. Protože ve větru je zima, vytahuju fleecovou vestu, takovou tu, jak dostávali kdysi zákazníci T-Mobile. Můj operátor je Eurotel. Fumův mobilní operátor je Oskar a má na sobě tu samou vestu se samým logem. Ještěrův operátor je T-Mobile a má hovno. Nádherně paradoxní. „No, moc se o tebe Ještěre nestaraj…“ Vplouváme do obrovský plavební komory s dálničním mostem nebo co to je za silniční tah. Sundáváme stěžeň, opět pomocí mrtvého muže, takže operace na dvě minuty. V tu ranu se ten dálniční most zvedne. To jsem ještě neviděl. A hlavně to nikdo z nás nečekal. Plujeme tedy dovnitř, za plavby stavíme stěžeň, no aspoň nevyjdeme ze cviku. Vplouváme na Ijsselmeer. Obrovská vodní plocha na naši malou kocábku. Ještěr nadšeně všechno točí. „No, Fume, co děláme?“ „Právě vjíždíme po osmi dnech na Ijsselmeer.“ Dí poněkud zmatený Fum. „To je takový jezero, tady.“ Fum leze do kajuty, Ještěr mne vyhazuje od kormidla a protože přestává foukat, stahuju plachty a nahazujeme motor. Najednou rana a stojíme. Uprostřed tý vodní plochy. Asi tak půl kilometru od břehu. Nejbližšího břehu. Prdlo nám lano od kormidelního listu. Respektive se prodřelo o dno. Dívám se kolem sebe a všude je tak čtyřicet centimetrů hloubka. Ijsselmeer je sice obrovskej, ale jeho hloubka je v průměru tak tři metry. Někde i 10 centimetrů. Fum vybíhá z podpalubí. „Ty vole, kams to dojel?“ „No … sem.“ „Tak se podívej, kde máš plavební dráhu.“ „Heh…“ Červený bóje jsou na obzoru, zelený pro jistotu nejsou vidět vůbec. A my jsme napíchnutí na mělčině, ke všemu v nějaký ptačí rezervaci. Ještěr tedy seskakuje do vody a musí nás vytlačit směrem k plavební dráze, která je 300 metrů zpátky. My zatím navazujeme kormidlo.

6

CESTOPIS

Po chvíli zase vytahujeme plachty. Rozfučelo se pořádně. Jedeme směr druhá strana. Přídí rozrážíme vlny, všude kolem lítá vodní tříšť. Jedinej problém je zase ten hajzl. Teče. Všude v podpalubí je voda. Není to ale tak strašný. Strašný je to, že jsme na vytírání obětovali utěrku, která absolutně nesaje. Po celodenní plavbě vjíždíme do jednoho z pěti přístavů v Medenbliku. Vyvazujeme se u mola a po nutných úkonech, jako je zajistit elektriku, pitnou vodu a jídlo zjišťujeme, že nám nedobíjí nabíječka. Chvíli se s tím mordujeme, jde jenom o pojistku. Potom rušíme čerpadlo na pitnou vodu a hadici z barelu na zádi do kajuty, tedy jednu z věcí kterou jsme tam doma urputně montovali a vyrábíme čerpadlo na vodu z podpalubí ven. Čili, jak trefně poznamenal Fum: „Zrušili jsme pitnou vodu, abychom se zbavili nepitný.“ Vyčerpáváme jí tak 40 litrů. To, že jsme dali do kupy nabíječku znamená ovšem, že jsme rozebrali rádio. Zkrátka, pořád něco opravujeme. Jen tak mimochodem jsme právě zjistili, že nám nefunguje lednička. Tak žereme neoloupaný brambory se studeným uzeným. Ale dobrý to je. Potom umejt nádobí pod jakýmsi stromkem a je pomalu čas jít zalehnout. Přes den jsem si poměrně dobře spálil stehna a obličej, tak si připadám jak horkovzdušnej balón…

07.07.2004 Středa V noci se tak nějak protahuju a najednou slyším mlasknutí, zároveň se má ruka dotkla čehosi teplýho a rosolovitýho. No, a já jsem Ještěrovi vypálil 7

CESTOPIS

jednu přímo do tlamy. Totiž, spíme do véčka hlavama k sobě. Ráno se budíme asi o půl desátý a Ještěr má mírně napuchlou tvář. Hehe. Jdu do sprchy, která je zadara, když už jsme teda zaplatili 12,50 Euro za marínu. Mrkneme ještě do jednoho obchodu s doplňkama na jachting. Fučí jak o život, rozhodujeme se, že se sedmimetrovou lodí bez pevný ploutve by to byl masakr, tak dnešní den vyhlašujeme na opravy. Ti dva jdou koupit silnější pojistky a tak do toho kšeftu, já si dám pivo. Tsss… Vyvěšuju se na příď a přivazuju pojistku k mrtvýmu muži, tu kdybychom ztratili, tak jsme v řiti. No, nejsme, ale nic moc. Vzal jsem si dost krátkou repku, tak to je boj. Visím na jedný noze asi čtvrt hodiny, snažím se ušmodrchat ideálně dvojitej rybařák, což se mi vzhledem k délce repky absolutně nedaří. Tak to nechávám na vůdcáku a kašlu na to. Tak jsme přišli na to, proč nefunguje lednice a díky pojistkám bude fungovat i rádio. Zkompletovali jsme čerpadlo, už nám chybí jen kus hadice. Lezu do zadní batysty, kde je zásoba piv, ale taky kanystry s pitnou vodou a vývod kabelů a drátů. A taky baterka, na kterou to tady všechno funguje. Tedy, mělo by fungovat. V ideálním případě. Ten ale ještě nenastal. Zpočátku se moc nedaří když husím krkem vedoucí z batysty do podpalubí protahujeme různý dráty tam a zpátky, že to jde na hovno je nasnadě, dřepím tady v tý díře, kde se nedá pořádně pohnout, přes dvě hodiny. Pak přicházíme na jeden fígl a zaznamenáváme úspěch. „Tahej, je to dobrý, tahej…“ „Tahám, není to moc dobrý.“ „Tahej…“ Tsss… Využívám toho, že sedím na hromadě piva a během celé operace jsem tři vyžral. Ještěr, protože zase chytl nutkavou touhu točit, dostal jenom jedno. „Máš ho?“ „Mám.“ „Tak si to vytáhni, odpreparuj modrej, teda odpreparuj tlustej, modrej tam nech, modrej tahám zpátky!“ „Sakra teda…“ Dráty jsme totiž protahovali navázaný na jiný dráty. Ten, kdo nikdy nebyl zavřenej 120 minut v zadní batystě na Tesovi kde tahal za dráty,

8

CESTOPIS

montoval, řezal a stříhal, nemůže absolutně pochopit, o čem to bylo. Sákra, su nějakej rozlámenaj. Po obědě, kdy jsme se fakt přežrali a řešili možnost vyplutí, usínám. Ještěr vytuhl taky. Fum se chápe kamery a natáčí kulturní vložku: „No a takhle to vypadá, když maj všichni plno keců, jak se budou chystat na plavbu, a že jim to celkem v pohodě bude fungovat i v silným větru, no bodejť by jim to nefungovalo, že jo. Tak to sú oni, to sú ti naši námořníci. Nažrat se, lehnout a je vymalováno.“ Jdeme do města a stále koketujeme s myšlenkou přece jen vyplout. Vlny se rozbíjejí o kamenitej břeh s docela velkým důrazem na to, že to není nejlepší nápad. Nástěnky pleskají o rámy. Nás ale nemůže nic zastavit. Tedy až na jednu věc. Rozsypalo se nám čerpadlo. To, kterým se zbavujeme tý nepitný vody v podpalubí. Tak se nikam nepluje, Fum letí do města koupit nějakou levnou náhražku a zmaten na nejvyšší míru místo čerpadla donáší automatickej spínač na čerpadlo, který ovšem nemáme. Nutno ještě podotknout, že vyčerpávat vodu z podpalubí můžeme jenom při náklonu na levobok, aby se ta voda sešla na jednom místě a to jiným, než ve Fumově posteli. Totiž, jako kapitán spí vzadu a vzhledem k výšce jeho lože to při náklonu na pravobok dost úzce hraničí se zalitím jeho postele, či jak to nazvat. Loď se kymácí jak divoká i přes to, že jsme poměrně hluboko v přístavu a dobře vyvázaní zádí k molu. Vítr hraje ve stěžních lodí a voda se přelejvá přes hráz. Ode dneška spíme s Ještěrem k nohama k sobě.

9

CESTOPIS

08.07.2004 Čtvrtek Ráno v šest hodin mne budí budík. Stavím na kafe a zároveň s tím se probouzí i ti dva. Rychlá snídaně a protože jsme platili místo dvou nocí jen jednu, rychle mizíme ven. Jedeme na sever, do Den Oeveru. Krátce po vyplutí řešíme, proč jsme dle GPS na břehu, pak si teda zvětšujeme měřítko a není to tak zlý. Na to jak včera fučelo je dnes bezvětří. Jedeme na motor. Jen česká vlajka na zádi se třepotá, holandská vlajka se třepotá pod sálingem a utěrka se třepotá na zábradlí. To je zvláštní, ale vždycky když jsme někde na lodi, tak jsou všude a pořád vyvěšený utěrky. Po hodině plavby vytahujeme k motoru kosatku, po chvíli motor vypínáme a vytahujeme i hlavní plachtu. Mažeme to skoro šest uzlů. Relativně brzy se tedy dostáváme do místa určení. Den Oever. Při přivazování fendrů na bok lodi jsem se zachytl za ocelový lanko z takeláže přívěskem, co mi kdysi odkudsi přivezl Fugas, snad z Pákistánu a nedobrovolně jsem ho tímto věnoval moři. Ijsselmeeru. Ještě se mi naposledy zaleskl před očima, lehce to žbluňklo a byl v hajzlu. Mno. Ještě tedy k tomu moři. Ijsselmeer, stejně jako Markermeer jsou v podstatě dvě obrovský jezera. Od Severního moře je dělí sypaná, asi osm metrů široká a čtyřiatřicet kilometrů dlouhá, hráz Afsluitdijk s důmyslnou plavební komorou, která nějakým způsobem separuje sladkou vodu z jezer od slané vody z moře. Jezera jsou mezi sebou taktéž rozdělená hrází. Je to z důvodu jediného, a to toho, aby jim to Holandsko nezaplavilo úplně. Vyvazujeme se u mola, natahujeme elektriku, je nádherně. Stahujeme elektriku a odvazujeme se od mola, protože stojíme na místě pro větší lodě (menší než tu naši jsem tu ještě neviděl) a jsme deportováni o kus dál. Na místo E7. Pořád mám dojem, že stojíme mezi většími loďmi. Za stání platíme 10 Euro. Jdeme si půjčit kola, že pojedeme na Afsluitdijk. „Can we borrow a bicycles?“ „Today?“ „No, one day.“ „Today.“ „No, one day!“ „Ty, Fume, on nemyslí dva dny, ale jestli jako dneska.“

10

CESTOPIS

„Aha, yes, today, do prdele sakra už, thanks.“ Za jedno kolo na den jsme dali 5 Euro a jedeme tedy na hráz. Protože nějak nemůžeme najít stezku pro cyklisty a pěší, jedeme po dálnici. Hned nás lapl jeden silničář a posílá pryč. „Quickly?“ „Very quickly!“ Radši dělá, že nevidí, když i s kolama přebíháme dálnici. Jedeme po hrázi asi do poloviny, kde je vyhlídková věž a něco jako muzeum s fotkama stavby. Pak ještě o něco dál na parkoviště. Celou dobu fučí dost silnej bočák. Fum s Ještěrem proto úplně natvrdo vytuhli na jednom kempovacím stolečku. Tak si beru kameru a pro změnu kulturní vložku natáčím já: „No a takhle to vypadá, když se někdo rozhodne jezdit na kole.“ Ještěr spí na stole, Fum je o stůl opřenej čelem a vypadá to báječně… Jedem zpátky. I přes to, že místní kolo značky Batavus má sedadlo jak autobus, už mne značně bolí prdel. Dorážím první, pár minut za mnou Fum a asi dvacet minut po té schvácenej Ještěr. Jedeme se mrknout do centra Den Oeveru, což je teda fuška jej najít. Stejně to je teda jen pár ulic. Zajíždíme náhodně do přístavu, kde nacházíme budku s občerstvením, samý ryby. Kupujeme nějakou smaženou rybu v housce a s nějakou čmajdou. Ještěr se snaží komunikovat anglicky, ale po třech slovech plynule přechází do češtiny, což mu ovšem nedochází, takže překvapuje nejen domácí, ale i nás. Nakonec se mu podaří jedna naučená věta. „Fresh fish and chips.“ Aspoň, že tak. Po zjištění, že jsme cizinci, fasujeme ochutnávku herinka, což je fakt dobrý a Ještěr se na něm od této chvíle stává závislej. Obsluze stánku za to dáváme jednoho Gambrinusa, kterejch vezeme celej batoh. Pro jistotu. Jsme přece na výletě, no ne? Začíná lejt, ale fest, tak se schováváme pod jeden hotel, kterej vypadá jako benzínka. Hřmí a blýská se, to jsem už dlouho nezažil. Po největším marastu se přesouváme do jednoho supermarketu, kde za neskonale nízký ceny kupuju minerálku Spa v suprovejch plastovejch vratnejch lahvích, který nevrátím a nechám si na vandry, mý oblíbený bombóny Fisherman‘s Friend, černý, to jsem ještě neviděl (taky jsou pěkně hnusný), beru proto

11

CESTOPIS

takovej multipak. Jsou lékořicový, ostatně jako všechno tady. Na lékořici jsou ti Holanďáci ulítlí stejně jako na tý svý hrázi. O tý taky mele každej. A pak ještě beru nějaký pochutiny. V docela slušným dešti šlapeme zpátky. Vracíme kola, kupujeme čerpadlo, hadici nemají, tak prej zítra. V dešti letíme k lodi, ve který je teda taky dost vody. Ještě jsme koupili plastovej kbelík na vylejváni vody z útrob lodi, teď v něm máme vodu pitnou, kterou jsme tu napustili na hajzlu na uvaření polívky. Jen se nikdo nemá k tomu, aby ji uvařil. Přestalo pršet a vysvitlo slunce. Sedíme na molu mezi loděma a na plynovým grilu, co odkudsi vytáhl Fum, děláme maso a pijem pivo a vůbec, piknik jak prase. Chvíli krápe, ale už je vypršeno. Všechny naše pochutiny jsme sežrali, dokonce i část těch, který chtěl Ještěr dovézt sestrám. Ochutnat se to musí. Lékořicový Fisherman’s Friend teda zůstaly. Asi si je schovám pro nějaký nepřátele, he. Přichází místní kapitán přístavu sdělit nám, že hadica zejtra nebude, tak mu vracíme to čerpadlo. Aspoň, že to chápe, že bez trubky nám to je na hovno. Na jedný straně duha, na druhý krvavej západ slunce. Takže zítra bude taky pršet. Pravděpodobně. Je půl jedenáctý v noci a ještě je vidět. Holt, sever…

09.07.2004 Pátek Vstávám zase nekřesťansky brzo, před šestou. Stavím na kafe a smažím patnáct vajec k snídani. Prší, prší a prší. Můj meteorologický úsudek nezklamal. Radši bych byl teda zklamanej a měl slunce. 12

CESTOPIS

V přestávkách mezi deštěm si běžím prohlídnout přístav, jako všude. Jsou tu krásný lodě, s centrálním kokpitem, dva stěžně a podobně. Nádhera. Nejnádhernější je, že jsou vzhledem k místnímu počasí zakrytovaný tak, že člověk může jet v sebevětší slotě, aniž by se namočil. A některý mají i stěrače. No to je hotovo. My nemáme nic, tak se kapitánovi ani nechce vyplout. Asi i proto, že je pořád v pelechu. Ne tak ovšem my. Ještěr napíná přes ráhno tropiko od Jurka, aby se celej den mohl bát, že se mu roztrhne. V dešti vyrážíme pomocí motoru na jih. Na sever to už totiž nejde. No, šlo by, ale Waddenzee by nás dneska asi sežralo. Jestli by nás na něj vůbec přes to zdymadlo pustili. Kapitán je stále v posteli. „Kapitán furt chrápe.“ „Kapitán nechrápe, kapitán odpočívá, protože je na čtrnáctidenní plavbě a ví, že jedna, maximálně dvě hodiny nic neřeší. Jsou tady jiní, kteří si myslí opak a je potřeba, aby si to vyzkoušeli. Děkuji.“ „Kapitán chrápe a ještě se vymlouvá.“ Vytahujeme kosatku, čímž poměrně slušně zrychlujeme. Chvíli před Medemblikem vylízá i kapitán Fum. Zajíždíme kanálem do města přímo k obchodu. Fum jde koupit nějaký to čerpadlo, já stojím na levoboku, čímž nakláním loď a Ještěr se dole morduje s nesavou utěrkou a kýblem. Tak, vrací se s čerpadlem kalovým a normálním. Když už, tak už. To jsem zvědavej, kdy se to zase rozsype. Vyrážíme zase na jih. Po chvíli, čili asi hodině, se dostáváme k hrázi mezi Ijsselmeerem a Markermeerem. Jmenuje se Markerwaarddijk. Proplouváme plavební komorou, která s námi klesla o dvacet čísel a vjíždíme na rozfoukaný Markermeer. V místních zdymadlech si vždycky vzpomenu na český komory, kde člověk mění svou výšku třeba o pět, nebo taky devatenáct metrů jako ve Štěchovicích. Tady ty centimetry jsou takový směšný. Teď teda fučí doopravdy vydatně, jsem na kormidle a jsme v takovým náklonu, že jsem to snad ještě nezažil. Směr Amsterdam. Jedeme skoro sedm uzlů což je skoro třináct kilometrů za hodinu. Jenom na plachty, to jde. V jednom zvlášť vydařeným náklonu nám vypadly talíře, takže loď je nejen plná vody ale teď už i střepů. No, mrdník tu je pěknej.

13

CESTOPIS

Chvílemi prší. Chvílemi leje jak z konve. Chvílemi na nás jukne sluníčko. To je ale spíš náhoda. Na rozdíl od těch prvních dvou situací. Mám proto na sobě žlutou igelitovou pláštěnku, co Kecal zakoupil v sekáči za 50 Kč a která plní obdobnou funkci jako Fumův jachtařský komplet. Okamžitě ji přezdíváme konkolák. Obeplouváme jeden kap, kde je nádhernej maják přezdívaný Bílý kůň. Asi proto, že je bílej, protože jako kůň nevypadá ani náhodou. Pořád prší a je už docela pozdě, tak stahujeme plachty a kotvíme v Uitdamu. No, marína nic moc, je tu bordel a smrad, ale jednu noc to půjde. A chtějí za to 15 Euro, mrchy. Fuma při placení místo Jerabek (nechtěl je ani zatěžovat diakritikou) napsali jako Mr. Beck, a tak. Velí tady tomu takovej obrovskej černoch. Ještěr vytáhl ploutev se zaujetím jemu vlastním, že když musíme klasicky změnit kotviště o kousek vedle, nejde spustit. Takže trefit se mezi ty dva vyvazovací kůly je docela prdel. Ale daří se. Nicméně to vypadá, že se Ještěr bude zejtra potápět a vytahovat to pod vodou, což v nepříliš čistých vodách přístavu, kor tohoto, bude docela sranda. Pro nás, pro Ještěra moc ne. Žereme párky, posloucháme Jethro Tull a je fajn. Je půl desáté večer a světlo jak ve dne. Zítra vstávám pozdě. Doufám.

10.07.2004 Sobota Probouzím se o půl šestý a radši hned usínám. Druhej pokus vychází na půl jedenáctou. To už je lepší. 14

CESTOPIS

Ještěr nezklamal a potápí se pro tu ploutev, neboli kačenu. Protože to je několik desítek kilo těžká potvora, Fum asistuje z lodi a je u vytahovacího systému, tedy špagátu se stoperem. Já to natáčím, ať tam ten Ještěr taky někde je. Ještěr pod vodou vydrží vždycky tak dvacet sekund a pak to rozdejchává neuvěřitelným způsobem. „Já vůbec nemůžu vydržet se vzduchem, hek…“ „To bys možná měl přestat kouřit.“ Konečně podává první zprávu a to, že to je zapráskaný chaluhama. Je to sranda pro všechny, hlavně pro jeden holandský páreček pozorující to od své bohaté snídaně na vedlejší lodi. Najednou se ozve rana, Fumovi projede špagát od ploutve mezi rukama a Ještěra není. Pak se naprosto dezorientovanej vynořuje v půlce přístavu a plave k lodi. „Ty jo, ono se to najednou rozjelo, tak jsem makal pryč co to šlo.“ „Sem si říkal, žes buď dostal za uši, nebo jsi to stihl.“ Jdu do Sparu nakoupit pár věcí na jídlo, nejvíc mě zaujal litrovej jogurt, kterej hned konzumuju. Při návratu na loď dělám pár fotek. Fotím kormorána kterej pořád nějak blbě kroutí krk, tak mu ťukám na zobák, ale nějak ho to nebere. Tak ho fotím zkroucenýho. Pták blbej. Vyplouváme. Ještěr se v podpalubí klepe zimou, zalezlej do spacáku do mínus dvaceti, hlavu omotanou tričkama. Klepe se jak larva ve větru. Fouká zase dobře. Dokonce tak dobře, že během plavby z různých špagátů uřezávám konce a vyrábím z toho šňůrky na zrefování hlavní plachty. Což se nakonec daří a hned to jede líp. Koneckonců v zemi, kde je 350 dní v roce větrnejch, ještě aby nefoukalo. Taky nejvyšší bod Holandska je kopec Vaalserberg s 321 metry nad mořem. Takže ten vítr zase takový překvápko není. To už je zajímavější nejnižší bod Zuidplaspolder, který má 7 metrů pod mořem. Ani nevím kde je. Blížíme se k Amsterdamu. Roste počet plachetnic a tankerů, je tady totiž dráha, kde je hloubka okolo deseti metrů. Až se nabízí myšlenka, že si to vybagrovali sami. Beztak. Už na motor vjíždíme do Oranjesluizen. Klesáme o obligátních dvacet centimetrů a jsme v Amsterdamu. Ještěra nejvíc fascinuje dálniční tunel mizící pod vodou, mě asi stará vojenská loď předělaná na nějakej techno

15

CESTOPIS

klub. Ještě víc mne udivuje, že se Ještěr zrovna teď holí. A včera si čistil zuby. Asi na něj hlavní město Holandska dělá dojem. Po pár hledacích pokusech kotvíme naproti hlavnímu nádraží, Central Station, v maríně Sixhaven. Chytli jsme snad poslední volný místo a bez ohledu na prestiž místa platíme jen 7 Euro. Naproti kotvila zaoceánská loď, která se zrovna dává do pohybu, vysoká jak desetipatrovej barák. Byla vyvázaná u jednoho mrakodrapu stylem, že když člověk v kanceláři v desátým patře koukl z okna, tak se díval někomu do kajuty. Dobrý. Vydává se na Severní moře. Za chvíli připlouvají další a další lodě a vykotvují se stylem, že kdyby jsme chtěli odjet, tak se nám to zkrátka nepodaří. Vyfasovali jsme kód na vstup do maríny, která je za plotem, rvu do batohu piva a jdeme do města. Na druhou stranu jezdí loď, takovej krytej trajekt pro chodce, cyklisty, motorkáře a čas od času se sem narve i auto typu Smart. Jezdí to zadarmo. Naši exkurzi městem začínáme v kofieshopu Mediterrané, kde si Fum vyřizuje mailovou poštu. Pak jdeme na hlavní náměstí Dam a pak ho táhnem do jednoho lepšího kofíku jménem Abraxas. Ještěr totiž bude mít narozeniny, 23 let. Když jsem tu byl naposledy, tak nás odtud vyhodili. Kofáč to je obrovskej, čtyřpatrovej, skleněný podlahy a porůznu kamery a zase televize, takže tady doopravdy každý o každým ví. Ještěr kupuje hulení, údajně nějakej light model, objednal kafe a Fumovi colu. Balíme a následně konzumujeme špeka, Fum ne, já si dám jen dva prdíky, Ještěr to dohulí. A že si koupí nějakou vodu. Jde tedy k baru. Protože jsem k baru zády, slyším jen obrovskou ránu, jako když někdo hodí na zem dva pytle cementu. Fum se začal strašně smát (až nějak moc, na to že nehulil), tak se otáčím a vidím rozpláclýho Ještěra na zemi. Personál to nepřekvapilo ani v nejmenším, lapli ho, vytáhli ven, posadili na lavku a borec mu donesl vodu s cukrem. My jsme došli za ním a stalo se něco neuvěřitelnýho. Ještěr dal dohromady anglickou větu. Sprdl toho borce, že mu do toho nedal citrón. Otvírám si tedy pivo a boreček nás vyhazuje. Nějak jsem zapomněl na to, že tu mají prohibici. Jdeme tedy na procházku městem, no jdeme, klátíme se, Ještěr nás furt táhne do uliček s červenejma lucernama, načež nám kupuje večeři, když má ty narozky, rybu s hranolkama. V noci přejíždíme na druhou stranu, tedy tam, kde kotvíme. Fum jde spát, my ještě dohulujeme zbytek a blomcáme po nějakým ghetu.

16

CESTOPIS

Samozřejmě se nemůžeme dostat přes plot do přístavu, i když si jsem jistej zapamatováním kódu. „Tak to přelezem, no.“ „Jé ty vole, to otvírací kolečko se otáčí na druhou stranu.“ „Kapku nelogicky teda, ale hlavně, že to jde…“ Na lodi ještě vedeme rozhovor s jedním němcem co kotví vedle nás a kterej je na tom ještě hůř než my, takže se vlastně o žádnej rozhovor ani nejedná.

11.07.2004 Neděle Probouzíme se po jedenáctý dopoledne. Tak to dopadne zpravidla vždy, když člověk začíná den tím, že jde spát. Vyplouváme z přístavu, sundáváme stěžeň i mrtvýho muže, všechno to nafest přivazujeme k lodi a jedeme si projet Amsterdamský grachty. Je to paráda, projíždíme centrum, chvílemi pod mostama, kam kde máme rezervu třeba necelých deset centimetrů, chvíli tunelama, kde dřeme skoro na levoboku i pravoboku. Jedeme kolem dračích jízd, čili borců na lodích, jakoby velkejch kánoích, jeden bubnuje a deset nebo kolik jich pádluje. Jedeme okolo starých nákladních lodí, který jsou předělaný na byty, některý na poměrně luxusní byty a jejichž cena se pohybuje asi ve stejné výši, jako byt na okrajové části města. Ne v žádným ghetu. Pak tady jezdí hodně motoráčků s místní mládeží. Některý jsou neuvěřitelný, potkáváme už druhej vojenskej invazní člun.

17

CESTOPIS

Všemu dobrému je ale jednou konec, tak se na jedný křižovatce srážíme s výletní lodí. „Je to dobrý kluci, nic s tím nemá.“ Takto na nás huláká jeden zkouřenej asi tak padesátiletej Čech ze břehu. Jenže my máme ohnutej rolfok skoro do pravýho úhlu. Ten boreček, do kterýho jsme nahulili, protože jsme zkrátka nedali přednost zprava, řve jak pominutej, ne že by jsme dokázali rozpoznat co, holandština je totiž spíš nemoc hrdla než řeč. Turisti, co jsou uvnitř naskládaný jak v autobuse nechápou, tak si nás aspoň fotí. To je fakt bomba. Boreček se uklidňuje a za cvakání fotoaparátů odjíždí. Ještě vidím, že jsme mu do plastu kousek nad hlavou udělali asi dvaceticentimetrovou, pět milimetrů hlubokou rýhu. My jsme z toho trochu vedle a taky nás napadá myšlenka, jestli tady vůbec můžeme plout. Žádnou značku jsme ale neviděli, jenže taky jsme sem přijeli takovou dírou, že by nikoho nenapadlo tam nějakou značku vůbec dávat. Opouštíme tedy centrum a plujeme do kanálu co vede k přístavu. Tam pomocí dlažební kostky ohnutej rolfok jakž takž narovnáváme a stavíme stěžeň. Funkční to bude, i když to není kdovíjak rovný. Koneckonců, pořád něco spravujeme, tak nám to už ani nepřijde. Opouštíme Amsterdam, proplouváme Oranjesluizen a jsme na Markermeru. Kolem nás jede pár skutje, což jsou místní lodě, který taky nemají pevnej kýl kvůli ponoru hlavně při kotvení, ale dvě ploutve z boku lodi. Protože většina z nich je má na této vodní ploše poměrně nelogicky vytažený, vypadá to fakt dobře. Takový štíty, jako by. Plujeme směr Naarden, obloha se zatahuje, okolo nás to začíná bouřit. U kormidla je Ještěr, jedeme na zaďák, což je nejnebezpečnější směr větru. V jednu chvíli nás to nakopne, Ještěr reaguje po svým, takže než aby povolil otěž, tak ji přitáhl a v tu ranu máme zrcadlo pod vodou, já letím na hubu přes celou palubu a tak pěkně se ta loď postavila a zatočili jsme se jak kurva. Vracíme se na původní kurz, ten vítr je mrcha, to snad není možný. Od Amstru se blíží bouřka, nebe je skoro černý. Vidíme před sebou malej ostrůvek, tak tam ženeme. Po vyvázání se u mola zjišťujeme, že ostrov je soukromej a že by jsme se měli zase co nejdřív odvázat. Bylo nám to sděleno přímo na molu jednou prudérní ženskou. Tak ji přesvědčujeme, ať nás tam nechá aspoň přes tu největší slotu, a tak že jo. Jsme na ostrově Pampus. Tak ještě vaříme. Vítr fučí, vlny se přelejvají přes molo, no, je 18

CESTOPIS

nádherně. Když je člověk v baráku teda. Jedinej problém a to dost závažnej je, že nám dochází pivo! Po jídle a mírném zklidnění živlů odjíždíme, ale nějak nám to orientačně nemyslí, tak se chvíli motáme okolo ostrova, nejsme vůbec schopni najít plavební dráhu a když ji najdeme, tak zjišťujeme, že jedeme na druhou stranu než chceme. Aspoň, že čísla bójí souhlasí s číslama v námořní mapě. I když stojím v kokpitu na zádi, omývají mne vlny co jdou z přídě přes celou loď, ještě že mám aspoň ten konkolák. Ještěr nemá nic, tak je zavřenej v podpalubí a chytá různý poletující předměty. Přídí se boříme do vln a ze řevu motoru, kterej se čas od času vyskytne nad vodou a napolo rozbalenou kosatkou se doslova probíjíme vpřed. K večeru se konečně dostáváme do Naardenu, vyvazujeme se a děláme kafe. Přístav tu je velkej jak prase. Taky za to platíme 9,70 Euro. Ještěr se opět zmocnil kamery a pokouší se o divadlo jednoho herce. Jenom nevím, proč si jako hlavní objekt natáčení vybral mě. Po večeři jdu s Ještěrem na špacír do města. Sakra, vědět, že to je přes tři kilometry pastvinama s békajícíma ovcema, tak se na to vyseru. Naarden je vlastně ostrov ve tvaru šesticípé hvězdy obehnanej ochranným valem. No, vlastně to není ani tak ostrov, ale ty vodní příkopy okolo celýho města ho z něj tak trochu dělají. Na loď se vracíme za tmy.

19

CESTOPIS

12.07.2004 Pondělí Vstáváme před obědem a jdeme do Naardenu už všichni. Jdeme totiž za kulturou. Někde ve městě má totiž hrobku Jan Amos Komenský. Chvíli ji musíme hledat, ale zadařilo se. Jde o obyčejný domek v zástavbě, který má o tomto zmínku u dveří. A protože je pondělí tak je zavřeno. Zvoníme ovšem a je nám nejen že otevřeno, ale i vyhověno v naší žádosti o vstup. Je nám puštěn film v češtině, jdeme na výstavku a mrknout na hrob, když už tu je. U hrobu jsou nějaký drobný peníze, lidská vlastnost je všude házet je nepřekonatelná. A pak že lidi nemají prachy. Je zde stará česká dvacetikoruna a s portrétem Komenského. Pak je tady česká stokoruna s Karlem IV. Tak ji Ještěr zabavuje a překvapivě nahrazuje bankovkou s Komenským, čili dvoustovkou. Rozloučíme se s paní, co to má na starosti a je mi trochu smutno, když si uvědomím, že tento kousek země s hrobem J. A. Komenského jsme dostali od Nizozemské vlády a naše vláda není ani schopna se tady o toto pořádně postarat. Chvíli před naším odjezdem sem se dokonce řešilo, jestli se na to ta naše zem nevysere úplně. Debilové. Cestou zpět ještě nacházíme jeho sochu v nadživotní velikosti na podstavci. Tak si ji fotím, by se neřeklo. Zalézáme do nějakýho bufáče. Dávám si hranolky s čmajdou a smažák a čekám, co zase předvede Ještěr, protože mu z očí číší touha komunikovat v cizím jazyce. Ještěr všechno začíná svoji závislostí na herincích. Když ale borec bere třetího, tak to je divný už i tomu Ještěrovi a když mu k tomu začne mazat nějakou housku s máslem, tak to nechápeme nikdo. Nakonec mu tam ty herinky naskládal. Pak že si dá tatarák, svůj první v životě. To zvládl docela dobře, protože jenom ukázal prstem na ceduli. Na konec, že si dá džus ze dvou pomerančů. Na ceduli je totiž nabídka od jednoho bol po čtyři a vedle stojí takovej lis na pomeranče, tak jsme se dovtípili, že to bude ono. Takže dva pomeranče čili dva bol. Jak jednoduché. Když mu ovšem borec místo pomerančů začne nandávat zmrzlinu, Ještěr začne mírně panikařit a do češtiny přechází už po dvou slovech. Nicméně se mu drží borca zadržet a nějakým záhadným způsobem mu vysvětlit, že chce džus. Dva. Respektive ze dvou bol, jako tedy koulí. Pomerančových. Boreček nabere plnou hrst pomerančů, Ještěrovi se rozšíří zorničky v předtuše další katastrofy a boreček to tam sype tak dlouho, dokud nemá dvě sklinky 100% džusu. Načež si řekne o 11 Euro. Radši odcházíme.

20

CESTOPIS

„Dneska jsem se teda fakt nažral.“ „No jo, ale stálo tě to dvacet Euro.“ „Hm…“ Jdeme na loď, v Ještěrovi to údajně začíná všechno bublat a ani se tomu nedivím, bereme pitnou vodu, benzín, vyčerpáváme vodu z podpalubí a vyrážíme na kanaaly. Jelikož se nám podařilo odstranit špatný ukotvení rolfoku, nemusím kosatku smotávat v sedě na přídi, to je moc fajn. Byla to docela mokrá záležitost. Musíme se víc než kdy jindy držet vybójkovaný dráhy, protože tu jsou mělčiny třebas i 10 cm mělký. To fakt není moc. Slunko se schovalo a je docela kosa. A fouká. Mažeme si to docela obstojně. K motoru si pomáháme kosatkou. U kormidla se střídáme po dvou hodinách, což není moc když je hezky, ale jakmile začne být nepříjemně, tak se ta služba neskutečně vleče. Hlavně včera na Ijmeeru, když byla ta slota. Stejně jsou v těch sračkách nahoře zpravidla dva. Dnes jsme jeli přes Gooimeer, kde se Ještěr zklamanej životem, protože se jako jedinej z nás musí živit rukama, snaží natočit krátký snímek větrného mlýnu, který se moc netočí a přirovnat jej ke mně. Tak nevím. Vzhledem k tomu, že když se něco opravuje, tak Ještěr natáčí, přirovnal bych to spíš k němu. Pokračujeme na Eemmeer a dále na Wolderwijd. Tady by na konci měl být aquadukt, což Ještěrovi nadšeně hlásím. Ani se tedy nesnažíme projet pod mostem, sklápění stěžně jsme koneckonců naposledy podstupovali včera a vjíždíme na kratičkej aquadukt. Z jedný strany silnice mizí pod vodou aby se na druhé zase mohla hned objevit. „Tak, teď jedeme do aquaduktu. Respektive pojedeme po aquaduktu.“ „Tak, tohle je Přípluvův aquadukt. A támhle by jsme se měli dostat…“ „Aquadukt!“ „…aquaduktem“ „Neboj se toho, jen to řekni!“ „Aquadukt.“ „Aquadukt, jó…“ „Tak tohle je aquadukt.“ „Takovej docela chabej teda.“

21

CESTOPIS

„Pod tím vede silnice.“ A aquadukt je za námi. Jsme na jezeru Veluwemeer. Objíždíme nějaký obrovský plovoucí rypadlo a Ještěr má službu. Jsem dole v podpalubí u mapy. Potřebuju zjistit číslo bójky, ať se zorientuju a nemusím vylízat na palubu. Řvu proto nahoru. „Ještěre, kde teď jsme?“ „Třicetdva.“ „To není možný, podle mapy je třicetdvojka poměrně daleko.“ Tak přece jenom lezu nahoru. Holt, život je boj. „Kde ji máš?“ „Támhle.“ „Ty vole, to je osmdesátčtyři!“ Jsem zapoměl na to, že Ještěr je slepej jak patrona. U bójky třicetdva jsme za padesát minut. Podjíždíme jeden most, kterej se už evidentně v tuto hodinu nezvedá, je devět večer, tak zase cvičíme se stěžněm a míjíme nějakej skautskej tábor jak vystřihlej z nějaký Foglarovky. Na stožáru se třepotá vlajka, což nenechá Ještěra v klidu. „Skautskej tábor. Asi jim šlohnem vlajku. Dneska večer. Bude vejprava.“ „Nebo tam pudem na večeřu.“ „He, nebo na ňáký skautky, he he…“ „Tak postupně, večeřa, skautky, vlajka.“ Skauti se zrovna vracej na plachetničkách, taženi motorákem. To je skauting teda. Radši si ani nevzpomínám na naše tábory Nad Zarážkou, kde jsme pádlovali do zničení a vůbec. Kousek poté kotvíme u takový malý loučky v rákosí, kde je už vykotvenej hausboat. Vylízá jeden dědek a řekl, že tady není elektrika. Tak mu říkáme, že to nám nevadí. Tak se snaží triumfovat s tím, že se tady platí. Nevím teda kdo by se sem pro dvě lodě štrachal a tak mu oznámíme, že ani to nám nevadí. Očividně nás tu nechce. A očividně nás tu mít bude. Nahazujeme centrálu, což sice chvíli trvá, ale daří se. Musíme totiž dobít baterku, když to motor nezvládá. A to máme malej odběr. Jeden kilowatt stojí v přístavu 50 centů a nám to stačí na celou dobu stání, což je někdy i 15 hodin.

22

CESTOPIS

Je tu romantickej klid s mečením ovcí (ony fakt mečej) a čas od času za náma projede auto. No, takže to zas tak romantický není, kdo to kdy viděl romanticky projíždět auto a ovcu co místo bečení mečí. Marně na mapě hledáme městečko Giethoorn, údajně holandský Benátky, zkrátka městečko stojící na kůlech a mezi barákama vodní kanály a tak. Chvilku si myslím, že ho vidím, ale byla to jenom halucinace. Zítra to vypadá na brzké vstávání.

13.07.2004 Úterý Dneska má Ještěr narozeniny. Jo, přesně ty co slavil v Amstru a provedl tam to sebevzkříšení. Vyrážíme za úsvitu, no, už je docela den. V noci pršelo, ale teď se už ven dere slunce a vypadá to na nádhernej den. Dokonce jsme už na mapě našli i tu vesnicu na vodě a není to od nás daleko. Vypadá to, že se tam pojedeme mrknout. Projíždíme plavební komorou a po několika zajímavých manévrovacích pokusech zdárně projíždím jezero Ketelmeer. Fouká takovým stylem, že ač jsem až vzadu u kormidla a ještě k tomu vestoje, zalívá mi voda ksicht prakticky neustále. Po třech hodinách plavby se probouzí Ještěr. To už ale vytahujeme plachty a vplouváme do kanálu a následně na jezero Zwartemeer a vyplouváme z mapy. Teda, z tý naší námořní speciálky. Ještě máme automapu Holandska, ale z tý se nic nedozvíme. Ani jsem to nečekal. No, cíl je jasnej, směr taky tak se tam snad nějak dostanem.

23

CESTOPIS

Vjíždíme do, zatím nejvyššího, zdymadla a klesáme o rekordních čtyřicet centimetrů. Neuvěřitelný. Vypadalo to, že se tam se sklopeným stěžněm nevejdeme na délku, s postaveným se tam zase nemůžeme napasovat na výšku, protože přes zdymadlo je lávka. Nakonec jsme se tam narvali a s námi ještě dvě lodě. Motoráky. Myslím, že jsme první plachetnice v dějinách, která tímto zdymadlem projela. Taky místní docela čučeli, když jsme během půl minuty položili stěžeň. Ve dvou lidech. Pche. Holt mrtvýho muže tu zřejmě doopravdy neznají, protože na nás zase čučeli jak telata. Ještě teda lovíme gumicuk, který se nám při opětovném stavění nějakým záhadným stylem vyexportoval z lodi. Na Belterwijde mírně bloudíme, tedy, bloudíme stylem, že jsme jezero projeli tam a zpátky a hledáme ten zatracenej kanál. A najednou jsme u zvedacího mostu, kde jsme se vynořili už před chvílí. Kvůli nám zastavil dopravu, abychom nemuseli stavět, zvedl most a my jsme to před ním otočili. No a jsme tu zas. A máme za sebou zjištění, že bóje už tu nejsou kvůli ponoru čili hloubce, ale kvůli směru. Fum s Ještěrem se celou dobu snaží opravit centrálu, která z ničeho nic přestala fungovat. Při jednom z pokusů ji natočili výfukem do podpalubí, takže se tam teď nedá přežít. Vjíždíme na Beulakerwijde, to si projachtáváme, mineme přívoz a myslíme si, že jedeme směrem na ten Giethoorn. To jméno jsme všichni svorně zapomněli a vyřešil to až Ještěr, kterej musel poslat sms svýmu spolubydlícímu Radimovi a ten to musel zjistit přes internet. Dělám nějaký fotečky. Kanaal lemují domečky se slaměnou nebo spíš rákosovou střechou. Takový total Holandsko. Před kérama parkujou motorový čluny, no hotovo. Pak zjišťuju, že pod tu rákosovou střechu dávají krov ze svařenejch traverz, tak jsem z toho trocha rozčarovanej. Okolo jsou poldry. Slovo poldr je celosvětový a pochází z nizozemštiny. Jen tak mimochodem. Zase sundáváme stěžeň, protože podjíždíme most. Při stavění se nám zamotává takeláž a urvali jsme pravej stěh. Kurva. Oprava trvá asi hodinu, sedím na dřevěný navigaci před komorou a pomocí kuchyňskýho nože a plochýho šroubováku se snažím provrtat do několikamilimetrovýho hliníkovýho stěhu čtyři díry na šekly. Docela dřina. Ale jde to. Když je opraveno, pravej stěh kratší asi o deset čísel, stavíme stěžeň, abychom si uvědomili, že jedeme blbě. Vracíme se pod most a sundáváme stěžeň. Pokolikáté už? Stavění proběhlo tentokrát se zvláštní péčí, tudíž bez problémů. 24

CESTOPIS

Na jednom jezeře při zpáteční cestě to šviháme na jeden kanál mezi polema, kde poslední plachetnice projela tak před čtyřiceti lety. Napolo vytahujeme kačenu a dojíždíme k dřevěnýmu mostku. Stěžeň už teda máme zase dole. Protože při složeném stěžni ční asi metr nad palubu mrtvý muž jedeme krokem, připraveni co nejdřív nakopnout zpátečku. Jsem na přídi a zvědavej co bude. „Zpátky, kurva, zpátky!“ A ono, světe div se, nakonec bez větších kolizí dojíždíme ke Giethoornu. Tam už je samozřejmě zavřenej zvedací most, tak se vykotvujeme na břehu u suprový loučky, kde už stojí jeden hausboat s důchodcema. Nutno podotknout, že místní hausboaty nejsou jako ty český krávy velikosti dvou maringotek, ale malý prosklený cosi, hodně z nich silně připomíná ten starej zakulacenej hipísáckej VW Transporter. Parádička. Jdeme se podívat do města, po nějakým čase dokonce nacházíme tu část na kůlech na vodě. Představoval jsem si to kapku jinak, ale i tak to vypadá pěkně. Takovej Legoland. Sakra to je teda asociace. Na kůlech to stojí, ale ty jsou v drtivý většině případů celý v zemi. Faktem je, že až osm metrů. Kdyby ty lidi šli tenkrát stavět baráky o kilometr dál, tak tam už to je v pohodě a nenadřou se tolik. Jejich boj. Fum jde ještě hledat benzínku, my jdeme s Ještěrou na loď. Normálně mě bolej nohy. Taky není divu, když deset dní sedíme na prdeli. Protože jsme zapomněli zavřít přední luknu, dostáváme se do lodi pro piva, který jsou v batohu ještě od návštěvy Naardenu. Hned je to čekání příjemnější. Protože je na loučce stoleček s lavkou, jíme venku. Ještěra chytá nějaká depresivní nálada, tak jdu spát, za chvíli od něho uteče i Fum. Kdy se vrací Ještěr ani nevím.

25

CESTOPIS

14.07.2004 Středa Ráno se vymotáváme z pelechu a jedeme do města pro benzín. Ještěr se diví, že ho po včerejšku bolí hlava a pak z něj leze, že si do piva lil slivovicu. Pitomec. Stavíme stěžeň a máme další efekt. Rozpadla se nám spojka ráhna se stěžněm. Jeden by řekl, že to bude aspoň z nerezu, ale ono ne, ono to je celý rezavý. Zatím to vyspravujeme kusem špagátu, ale nevypadá to na dlouhou životnost. Bereme benzín a u tý příležitosti se Fumovi daří domluvit svaření onoho rozpadlého dílu. Načež zjišťujeme, že to tam nejde, páč svár je nutno taky zahladit. Jdeme to reklamovat a protože si borec za svaření předtím vzal 5 Euro, tak nám vyhovuje zadarmo. Už to pasuje a tak jedeme na Stavoren. Každou chvíli pod zvedacím mostem. Projeli jsme kouskem Steenwijku a čekáme na zvednutí mostu. Pitomci mají od dvanácti do jedný hodiny přestávku a dodržujou to tak důkladně, že přesně ve dvanáct to borec típne, nehledě na to, že mu tady stojí pět lodí a jde na oběd. A to nám ještě zavřel před nosem. Za námi je malý parníček, který parkuje stylem, že to rozčadí, rozjede a napere to přídí do břehu. Ještěr rozbil brejle, no, něco se stát muselo, protože jsme už hodinu neměli žádnej problém. Přivřel je do stolu, čímž vysypal sklo. Fum se snaží nastartovat centrálu, ať má činnost, jeden Holanďan mu jde pomoci radou, taky asi aby zabil volnou chvíli, načež mu Ještěr začne vysvětlovat, že most je zavřenej. No k popukání. Vaříme dnes už třetí kafe. Centrála svůj boj vyhrála a nenaskočila. To nás teda zaskočila. A došla baterka v kameře. Jsme vyvázaní u dřevěné navigace a Ještěrovi se chce srát. Tak do něho hučím, ať to přeskočí, koneckonců to jsou tak dva a půl metru a když bude skákat z kůlu, tak je nejmíň metr nad terénem a to mu taky přidá. Bude sice muset skákat snožmo, ale zase má dva metry. Po tom, co půl hodiny skučí, se teda přemisťujeme mezi navigaci a břeh. Abych mu dokázal, jaký to je máslo, skáču to. A abych vyvrátil kecy o tom, že to beztak byla náhoda, skáču to podruhý. Po čtvrtým kafi se dáváme zase do pohybu. Protože se tu lodí nakupilo dost, tak to vypadá jako závody. Každej to valí na plnej knedlík. Ještěr dělá další kafe, s takovouto ho hlava teda bolet nepřestane. Protože mi začíná služba u kormidla, bude se to kafčo docela hodit. Ještěr se rozhodl, vepsat mi pár řádek:

26

CESTOPIS

Káva vychladla a za chvilu se k tobě, Přípluve, dostane. Jen co napíšu zde pár hezkých slov o rovném kanálu po kterém projíždíme a o krajině kolem, plné polí, luk s pasoucím se dobytkem střídajícím se s vesničkami, domečky s došky, zahrádkami s minikanály, garážemi pro lodě, hrajícími si dětmi, psi … spokojení to lidé – Holanďané. Mávajíc si s projíždějícími loděmi jedeme v dál … Ještěr Kurva, to je ale sentinetální, to bych do něj teda neřekl. Uf. Ve městečku Ossenzijl projíždíme klasicky pod mostem. Jen tak mávnutím ruky jsem pozdravil místní cyklisty čekající zase na spuštění mostu. Pozdravili mne všichni zaráz a chvilku jsem si připadal jako někde v čtyřiačtyřicátým roce. „Tak nám kluci zahajlovali.“ „No to je úplně vole jak kdyby to měli v krvi.“ Stavíme a jdeme na něco k jídlu. Dáváme si hamburger, hranolky a Ještěr ještě dva herinky. Začíná pršet, skáčeme proto do lodě. Dojíždíme zase k jednomu mostu kde je z obou stran hromada lodí a ten boreček co tam dělá to očividně nemá pod kontrolou. Spouští most, když je na semaforu zelená a podobně. Trotl. Proto se projetí stává poměrně zajímavým dobrodružstvím. A ke všemu nám začíná blbnout motor. Teď už regulerně leje, fouká bočák jak prase, motor vynechává. Přirážíme proto ke břehu, Fum vyskakuje, Ještěr něco kutí u kormidla načež se záď vzdálila od břehu a Fum mizí mezi břehem a lodí ve vodě. Fofrem vyskakuju a držím loď od břehu, ať si Fuma nepřeválcujem. Tož, je to docela prdel až na to, že se strašlivě dlouho převlíká, loď není kam vyvázat, tak v tom lijáku stojím na dešti a držím ji za dvě láza. Takže jsem za chvíli mokrej úplně stejně. Konkolák jsem půjčil Ještěrovi, ale protože má službu u kormidla, a prší na něj stejně jak na mě, tak mi je blbý mu jej sebrat. Sakra, to su ale charakter. Ještěr ještě stačil velice elegantně urval naši českou vlaječku i s nerezovou žerdí a ta klesla na dno zhruba v místech, kde před chvílí klesl Fum. Motor se jakž takž zmátožil tak pokračujeme dál. Podjíždíme ještě jeden most, kterej se jen tak dneska už nezvedne, tak zase probíhá operace se stěžněm. A aby se něco v tom dešti dělo, tak rozebíráme i mrtvolu, nebo-li mrtvýho muže. Nízkej most. Ostatní čekající na nás jen tupě zírají. Nahazuju GPS a v lijáku se probojováváme dopředu, zpátky ni krok! A vjíždíme do mapy, tentokrát mapy Fríska (Friese Meren) a to tak, že na

27

CESTOPIS

jezero Tjeukkmeer. No a protože jsme ve Frísku se vším všudy, tak hned platíme za průjezd pod mostem 1,40 Eura. Vykotvujeme se v maríně na začátku toho jezera, mezi městy Delfstraken a Echtenerbrug Za 9 Euro. Prší a prší a je docela kosa a nemůžu najít flísu a začíná mě to docela srát. Ještěra jde do sprchy, ne proto aby se umyl, ale proto, aby, jak tvrdí, naakumuloval teplo. Vzhledem k tomu, že tam odešel bosky, o to naakumulovaný teplo přijde dřív, než se vrátí do lodi. Zato jsem našel flísu. Na Fumovi. Cha. Tak mě bude zase teplo. Pořád prší a dneska to už lepší nebude. To je země teda. Je to divný, ale přestalo pršet. Aktivní Ještěr si bere kbelík a jde mejt palubu. Po dešti? To nechápu. Mlátí nám mezi hlavama ploutev, ale po Ještěrovým exhibičním potápění v maríně v Uitdamu se už nikomu nechce vytahovat na fest. Po několika dnech jdu provést absolutní hygienu, tak to jsem zvědavej, co ze mě zase bude. Nebo spíš co ze mě zbylo, protože se loupu jak sviňa.

15.07.2004 Čtvrtek Nakonec jdu spát v jednu ráno. Vstáváme v devět a vyjíždíme na to jezero, potom kanálem Follega Sloot na jezero Groote Brekken a do kanálu Prinses Margriet, kde nečekáme na zvednutí mostu, ale sklápíme stěžeň a opět k úžasu všech (oni ty sklápěcí stěžně tady fakt vůbec neznají) to projíždíme hnedle. Stavíme, vytahujeme plachty a projachtávám si jezero Koevorde, kde předávám službu u kormidla Ještěrovi a jdu vařit kafe. 28

CESTOPIS

To už jsme u kanálu Johan Friso, kde nás čeká další zvedací most. Míříme na kanál Nauwe Wijmerts a do městečka Woudsend, kde mají být historický větrný mlýny. Potom na jezero Slotenmeer, kanál Slotergat do Slotenu na další mlejny. Tak, otevřeli další most a opět začal závod s asi dvanácti loděmi. Ještěr se v tom vzhlídl natolik že zapomněl odbočit. Blížíme se k tomu Slotenu a mlýny se vynořují z mlžného oparu. Dobrý. Nakonec teda vidíme jen tři a to je jeden rafinovaně skrytej mezi domy. Co se mi na mlýnech ale líbí tak skutečnost, že když fouká odjinud než lidi potřebovali, tak si celej ten obrovskej mlejn na podstavci otočili jak je zrovna napadlo. Pohoda. A jsme u mostu a budeme platit. Fiškuntálové, asi aby nám to nějak zpestřili, vždycky spustí dolů na provázku dřevák a do něj se hází drobný. Mám chuť mu to uříznout, ten dřevák samozřejmě. Tento po nás chce Euro dvacet. Zase to bylo nejmíň. Ale dnes už potřetí. „By mě zajímalo co by dělal, kdybych mu tam místo peněz hodil nějaký zátky od piva“ „To by asi začal střílet.“ „Ty vole! Zas se to kouslo ta kamera, do prdele.“ Zase na mne vychází služba. Akorát opouštíme jezero Slotermeer. Zamítáme variantu proplutí jedním kanálem kde jsme sice ještě nebyli, ale ono to je všude stejný. Jedeme přes jedno malý jezírko zase na Groote Brekken. Dnes fouká nádherně, přímo jachtařsky. A vjíždíme do Lemmeru. Vybalujeme loď, cpeme to všechno do auta. Zavrhujeme variantu ranního odjezdu, odjedeme hned. Co taky tady, že jo. Pomocí našeho Transportera (jsme s Ještěrem všechny věci jako loď, auto, vlek a podobně přijali za vlastní a mluvíme o nich zásadně jako o eráru, což Fuma mírně znepokojuje) vytuněnýho na stodvacet koní před zraky vyšokovaných místních vytahujeme loď z vody, což nám zabere ani ne deset minut. Na vleku naposledy sundáváme stěžeň, což už místní viděli, tak se tváří chápavě, přikurtováváme loď a vůbec provádíme samý nezbytný úkony. A jedeme domů. Protože řídit budu až na dálnici, rozvaluju se vzadu na matraci. Ještěr je naprosto neschopnej navigátor, nechápu, jak je možný, že jsme sem trefili. „Za chvilu zahni doleva.“ „Ještěre, tady nemůžu zahnout doleva.“

29

CESTOPIS

„Tady v tý mapě je, že se musí zahnout doleva.“ „Ještěre, na dálnici nemůžeš zahnout doleva!“ Radši usínám. Probouzím se v centru jakéhosi městečka, kde je místo akorát tak pro nás, lidi se schovávají za značky a vůbec, proč nejsme na dálnici? Jsme v Apeldoornu, jak po chvíli zjišťuji a jestli něco natuty vím, tak že tady už dálnice vede. Holt, Ještěr navigátor. Později se od Fuma dozvídám, že podobnej výpadek při navigaci jsme zažili už při cestě sem. Úplně na samým místě. Beru řízení, protože Fum je z toho nějakej špatnej. Padá tma.

16.07.2004 Pátek Po cestě zjišťuju, že jde i předjíždět nějaký kolosy jako třeba rumunský kamióny. Zase, když je jen dvoupruhá dálnice, tak brzdím ty, co jsou zvyklí rychlej pruh ani neopouštět. A nebo jsem bržděnej těma Rumunama. Tak volím variantu omezení rychlýho pruhu. Což čas od času někdo nevydrží a začne troubit jak trotl. Chci vjet na parkoviště, že se třeba jako vyhrčím a rozhejbu, ale zase mi to hatí Rumuni, kteří si celý parkovišťátko zabrali pro sebe, je tam pět kamiónů a aby jim tam nikdo nevjel, tak jedním blokujou vjezd. Kreténi. Dojíždím k Bamberku a předávám řízení Fumovi. Svítá. Jdu spát. Když se probouzím, od krajně nervózního Fuma zjišťuji, že Ještěr netrefil na Rozvadov, což mi je záhadou a tak to ženeme někam na Folmavu nebo Pomezí nebo kam vlastně.

30

CESTOPIS

Probouzím se na hranicích, kde Ještěr ke všemu nemůže najít občanku. „Já jsem ju dával Přípluvovi při cestě sem.“ „Ale hovno, sem ti hned po projetí vracel.“ „To bych ju musel někde mít.“ No jasně, nachází ji u sebe. Kolem poledne jsme v zácpě v Praze. Jedeme na Slapy nechat tam zase nějakou dobu plachetnici Vivu, já jdu k volantu a mažeme to do Třebíče do suchýho doku na Březinku, kde vybalujeme, rozdělujeme si zbytek jídla a po dvaceti hodinách jízdy jsme doma.

Robert Přípluv Götz

31

TRASA

Trasa

32