II.DĚJINY KŘESŤANSKÉ KULTURY Poustevnictví a mnišství, boj proti bludům,první koncily,byzantský východ, počátek světské moci papežů, založení benediktinského řádu Poustevnictví a mnišství Ve 4. a5. stol. náboţensko-mravní stav křesťanství přirozeně poklesl. Důvodem bylo povrchní přijímání křtu lidmi, kteří se stávali křesťany z důvodů společenských, nebo dokonce prospěchářských. Neboť císař byl křesťanem, a od dob císaře Theodosia Vel. /379-395/ se stalo křesťanství státním náboţenstvím. Zmizel také ideál mučednictví pro Krista, neboť křesťany nikdo nepronásledoval.Církvi v té době hrozilo, ţe nasákne duchem tohoto světa.Ale i v této době Bůh vzbudil proroky, kteří znovu ukázali cestu k obnově. Takovými proroky té doby se stali poustevníci a mniši. Křesťanské mnišství lze pochopit jen z podstaty křesťanství. Za svůj původ vděčí evangeliu. Chce být naprostým oddáním Bohu v následování Krista a to chce přeměňovat ve skutek věrným zachováváním evangelijních rad: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde, kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí?/Mt 16.24n/ Nebezpečí hereze. - Tento způsob úsilí o dokonalost není pro všechny, je to povolání. V církvi Kristově je vţdy mnoho cest ke spáse. Hereze začínala tam, kde se z evangelní rady učinil zákon, závazný pro všechny.Ve všeobecném nadšení 2. stol. stále vystupovali enkratité, kteří tvrdili, ţe všichni křesťané se musí zdrţovat manţelství. Ţít křesťansky pro ně znamenalo ţít enkraticky. Kdo nechce nebo nemůţe, nepatří do církve. Vysnili kouzelný ideál „církve svatých“, „čistých, dokonalých“,ze kterého jsou vyloučeni všichni, slabí, hříšníci. Takové poţadavky vznášeli Marcion, Tacián, Montanus, Tertulián a Donatus, zkrátka všichni heretikové. Na svůj prapor napsali dokonalost, svatost a hlubokou zbožnost. S tímto heslem vedly boj proti katolické církvi všecky hereze v dějinách až dodnes. Vytýkaly jí laxnost, odpad od evangelia a jeho falšování. Po konstantinovském obratu církev čekal obrovský úkol: získat pro církev pohanské národy. Ale nebyl to úkol pouze organizační. Povrchní víra se nedá předat. Tu se z nitra církve vyvinulo mnišství jako Boţí odpověď na potřeby doby. V konstantinovském období vystoupilo s bezpříkladně ţivelnou silou. Ve 4. a 5. stol. se rozrostlo v hnutí, které zachvátilo všechny vrstvy křesťanského lidu. Nejlepší z křesťanů se cítili vnitřně zavázáni k sebeposvěcování podle slov evangelia. Lidé vyhledávali poušť, aby tam vydávali svědectví Kristu a zcela se oddali Bohu. Kdo nahlédne do mnišské literatury té doby, je hluboce dotčen osobnostmi prvních mnichů. Byli to lidé nesmírně laskaví, ohleduplní a velkorysí k bliţním, plní hluboké niternosti a otevřenosti. Za zakladatele poustevnického ţivota se povaţují sv. Antonín Egyptský a sv. Pachomius. Naprosto nezávisle na sobě se odebrali do Egyptské pouště, aby vedli osamělý ţivot modlitby a rozjímání. Získali řadu následovníků, kteří se začali v průběhu 4. stol.sdruţovat. Poustevníci se shromaţďovali na jednom místě, postupně vznikaly pravidla společného ţivota. První takovou řeholi vytvořil sv. Pachomius v r. 320. Většina dne egyptských mnichů je vyplněna zemědělskou nebo řemeslnickou prací. Mimo to však ţilo stále mnoho poustevníků v poušti osaměle. Poustevnictví se udrţelo přes celý středověk aţ do osvícenství.
Moderní racionalismus však uţ pro něj neměl pochopení. Poustevníci nebyli podivíni, kteří utíkají před světem. Jednalo se o lidi plné vitality a pevné vůle. Osamělý ţivot na poušti vyţadoval pevné zdraví fyzické i psychické, rozhodnost, zručnost, odvahu, vytrvalost. Jasně věděli, co chtějí. Šlo jim o hlubší duchovní ţivot, který nemohli vést v zesvětštělé společnosti. Neţili dlouho o samotě. Pověst o jejich svatosti se rychle rozšířila mezi lidem, který je začal vyhledávat, prosil o rady. Poustevníci a mniši plnili tak úlohu nejen duchovních vůdců, ale i psychologů, psychiatrů. Z vděčnosti jim lidé nosili jídlo. Ţivot sv. Antonína popsal podle vlastních znalostí sv. Atanáš. Vylíčil jeho zápas o svatost a boj s démony. Popsal také mocnou přitaţlivost, kterou Antonín působil na lidi všeho druhu. Obraceli se na něj mladíci, kteří chtěli jít v jeho stopách, lidé potřební pomoci a nemocní, biskupové a kněţí, kteří chtěli, aby je vedl v duchovním ţivotě, ba i císař Konstantin a jeho synové. Antonín se nevyhýbal zasahování do ţivota, ale ne jako politik, ale charismatik, Boţí prorok. Kdyţ zemřel r.356 ve věku 105 let, ţilo kolem něho početné společenství poustevníků – eremitů /erémos=poušť/. Stal se zakladatelem poustevnictví. Poustevnictví a prvotní mnišství se ujalo podstatně více na řeckém východě, neţ na latinském západě. Východ byl vţdy více mystický, se sklonem k rozjímavému ţivotu, větší citovosti., západ víc racionalistický, pronikající k Bohu více rozumem.V prostředí poustevníků a prvotních mnichů vznikala také první asketická literatura. /Viz studie P. Tomáše Špidlíka/. Řehole sv. Pachomia neznamenala ještě v pravém slova smyslu první klášterní organizaci. Tou se stala teprve řehole biskupa sv. Bazila Vel. z Malé Asie. On uloţil mnichům společný ţivot pod jednou střechou, pravidelnou společnou modlitbu, rozjímání, péči o chudé, prostou stravu ap. Brzy vznikalo napětí mezi kláštery a diecézními biskupy, kteří v nich často viděli ty, kteří se vymykají jejich dozoru. Sv. Bazil byl sám biskupem, proto hleděl napětí předejít a v řeholi poţaduje spolupráci klášterů s biskupy a vylučuje vlastní pastorační aktivitu řeholníků. Ti se měli věnovat jen kontemplativnímu ţivotu uvnitř klášterů.. Také nesměli vstupovat do vojska a jakkoliv zasahovat do světských záleţitostí. Také bylo na koncilu v Chalcedonu stanoveno, aby nad kaţdým klášterem vykonával dozor místní biskup. Také musel souhlasit s jeho zaloţením. Tato praxe trvá ve východní církvi dodnes. Jediným posláním mnicha je pouze vlastní posvěcení. Proto také nedošlo ve východním mnišství k ţádnému dalšímu vývoji. Aţ dosud má jak pravoslavná tak řeckokatolická církev jediný řád, spočívající na řeholi sv. Basila. Mnišství na latinském Západě se rozvinulo o něco později a mělo zcela jiný charakter a vývoj. Církevní otcové, boj proti bludům, první koncily Přes nárůst počtu povrchních křesťanů však i tehdy hojně existovala svatost. Počet křesťanů, kteří brali evangelium váţně a vynikali svatým ţivotem byl tehdy vysoký. Jak mezi klérem tak mezi laiky. Z ustanovení koncilů a synod vidíme, jak přísně dbali biskupové na kázeň mezi kněţími i laiky. Jsou ukládány těţké tresty kněţím i jáhnům za panovačnost a lakotu, za zbytky pohanských pověr. Biskupové hrozili církevními tresty za zanedbání povinné péče o nemocné, staré rodiče a o vlastní děti, zakazovali gladiátorské zápasy, společná koupání muţů a ţen, nemravná divadelní představení ap. Rozsáhlá byla v té době charitativní péče o chudé, trpící, nemocné, organizovaná jednotlivými biskupy. Církevní spisovatelé té doby Minucius Felix, Arnobius, sv. Bazil Vel., sv. Řehoř Naziánský a zejména sv. Jan Zlatoústý podávají mnoho cenných svědectví o obětavosti a lásce věřících. Sv. Jan Zlatoústý byl znám také jako velký bojovník za sociální spravedlnost, píše ostře proti boháčům a jejich bezohlednosti vůči chudým.
Nejširší vhled do atmosféry tehdejší doby nabízí sv. Augustin hlavně ve „Vyznání“.Toto dílo je cenným svědectvím o své době, kdy se střetává křesťanství s pohanstvím. Sv. Augustin je přiveden ke Kristu také díky svědectví tisíců křesťanů, kteří evangeliem v té době skutečně ţili. Církev měla mnoho vynikajících osobností a jen tak mohla přeţít pád Římské říše v r. 476, kdy ostrogótský král Odoakar sesadil posledního císaře Romula Augusta. Okolní barbarské národy, které ohroţovaly římské impérium byly uţ křesťanské, ale v zajetí ariánství. Byli to Ostrogóti, Vizigóti, Vandalové a Hunové. Kromě arianismu ohroţovali katolíky ještě manichejci a donatisté, proti nimţ ostře vystupoval sv. Augustin. Manicheismus byl jednou z forem gnosticismu. Jeho zakladatelem byl Peršan Mani, silně ovlivněný Zoroasterovou filozofií o zlém a dobrém boţstvu, které spolu neustále zápasí. Mani povaţoval Jeţíše Krista za jednoho z poslů dobrého boţstva, popřel jeho tělesnost a prohlásil všechno pozemské za hřích, neboť to bylo stvořeno zlým boţstvem. Donatismus se odvolával na názor sv. Cypriána, ţe křest, udělený kacířem nebo odpadlíkem je neplatný. /Nakonec se v tomto učení sv. Cyprián podřídil papeţi/. Lektor církevní obce v Kartágu Majorinus prohlásil biskupa Ceciliána za neplatného a nechal se od svých stoupenců jmenovat biskupem. Jeho následoval v úřadě Donatus, jehoţ stoupenci si začali říkat donatisté. Prohlásili celou katolickou církev za heretickou, neplatně udílející svátosti. Jejich nenávist vedla aţ ke hrozným teroristickým činům. Obcházeli města a vesnice s pozdravem:“Buď Bohu chvála!“, agitovali pro své učení. Kdo s nimi polemizoval,, býval sadisticky ubit nebo upálen. Dobový svědek píše, ţe lid se děsil jejich náboţenského pozdravu jako řevu lva. Není divu, ţe proti těmto teroristům se jinak tolerantní sv. Augustin dovolával pomoci světské moci, kdyţ ztroskotalo jednání o dohodě. Císař Honorius zasáhl velmi tvrdě a nechal donatisty pobít. Augustin v polemice proti donatistům neschvaloval takové jednání, ale podotýká, ţe původ k tomu dali donatisté sami, neboť oni se dopouštěli teroru na nevinných. Není tedy divu, ţe katolíci se dovolávali pomoci světských úřadů. Sv. Augustin tehdy vztáhl větu z podobenství o královské svatbě –„přinuť vejít“ na situaci, kdy v krajním případě je moţno přimět heretiky k nápravě pomocí světské moci. Tato věta sv. Augustina se ve středověku nešťastně vztahovala při ospravedlnění užití světského násilí proti kacířům. Jistě proti intencím sv. Augustina. Stala se základem středověké inkvizice, na ni se odvolával Luther při svém nešťastném postoji vůči sedlákům r. 1525, a o několik let později k novokřtěncům. Kalvín jí pak odůvodňoval své krvavé rozsudky ve věcech víry v Ţenevě. V Novém zákoně se však marně hledá ospravedlnění násilných opatření v náboţenské oblasti. Sv. Augustin musel také zápasit s mylnou naukou mnicha Pelagia, který tvrdil, ţe spásy lze dosáhnout přirozenými prostředky, milosti Boţí není zapotřebí. Z této polemiky vznikl krásný Augustinův traktát o milosti jako nevyhnutelném prostředku spásy. První koncily – Nicejský a Cařihradský Ve 4. stol proběhly na východě dva ekumenické koncily, zabývající se kristologií. Nicejský r. 325. Mnoho biskupů, kteří se něm sešli /bylo jich prý 318, coţ je spíš symbolický počet, ale jistě alespoň 250/, nesli na svém těle stopy mučení z posledního pronásledování. Sešel se kvůli ariánskému bludu. /Arius, 260-336, kněz v Alexandrii, odděloval Logos od Boha. Není prý ani věčný,ani všemohoucí, je stvořený v čase. Je první ze všech tvorů, je moţno jej nazvat polobohem – démiurgem. Tím se postavil mimo křesťanství.
Alexandrijská synoda zamítla jeho učení jako herezi. Došlo k velkému rozruchu, císař Konstantin zakročil a pozval všechny biskupy na všeobecnou synodu do Niceje/. Arius své učení osobně hájil. Po dlouhých jednáních byla jeho nauka zavrţena, zvítězila pravověrná strana. Bylo schváleno “nicejské vyznání víry“. /...Věřím v jednoho Pána, Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky, Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něho všechno je stvořeno.../ Odsouzený arianismus ale ještě přetrvával ve svých různých podobách, v evropském prostředí hlavně u Germánů, také proto, ţe jej ţivili někteří východní císařové. Kapadočané – sv. Basil, Řehoř Naziánský a Řehoř Nysský shrnuli učení Nicejského koncilu :“Jedna podstata, tři osoby“. Koncil v Cařihradě r. 381 obnovuje Nicejské vyznání a odsuzuje znovu různé formy ariánství. Ve 3. kánonu se přiznává patriarchovi Cařihradu přednost před ostatními východními patriarchy, ale po římském biskupovi. Koncil doplňuje Nicejské vyznání o přídavek, který zdůrazňuje boţství Ducha sv. /Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází.../ Toto tzv. Nicejskocařihradské vyznání víry se stalo směrodatným na východě i na západě. Tam ovšem s malým dodatkem: „Z Otce a Syna“, narozdíl od řeckého „Z Otce skrze Syna“. Tento dodatek se stal sporným bodem mezi východem a západem, neboť východňané jej chápali ne jako zpřesňující dodatek, ale zfalšování posvátného textu. V 5. stol. se zabývaly dva koncily kristologickou otázkou. Sněm v Efezu r. 431 musel reagovat na nauku konstantinopolského biskupa Nestoria, ţe Kristus prý měl pouze jednu přirozenost a to lidskou. Teprve při křtu v Jordánu se s ní spojila přirozenost boţská. Tím také sniţoval důstojnost P. Marie, /neměla by se nazývat „Bohorodičkou“, nýbrţ jen „Kristorodičkou“/,coţ těţce nesl věřící lid, který uctíval v P. Marii Matku Boží. Koncil definoval, ţe Kristus měl boţskou přirozenost uţ od početí. Tedy P. Maria je Matkou Boţí /Theotokos –Bohorodička/. Krátce nato vznikl opačný blud – ţe totiţ v Jeţíši Kristu byla pouze Boţská přirozenost. To by však znamenalo, ţe Kristus netrpěl na Kalvárii, jeho smrt byla pouze zdánlivá. Tento blud byl odsouzen na koncilu v Chalcedonu./451/. 4. a 5. stol. přineslo nebývalý rozkvět teologie. Právě tehdy byly definovány a teologicky rozpracovány hlavní věroučné články, hlavně kristologické. Na východě vynikli – sv. Jan Zlatoústý /+407/, sv. Basil /+379/, sv. Řehoř Naziánský /+390/, sv. Řehoř Nysský /+394/, sv. Efrém Syrský aj. Na západě zejména sv. Ambrož /+397/, sv. Augustin /+430/ a sv. Jeroným /+420/ - největší biblista všech dob, jehoţ překlad Písma sv. zv. Vulgáta se stal pro budoucnost velkým bohatstvím pro církev a má význam dodnes. Sv. Ambrož - Kdyţ jej lid r 374 zvolil nečekaně milánským biskupem,nebyl ještě pokřtěn. Od té chvíle se dal úplně do sluţeb církve. Potíral arianismus a pomáhal k vítězství nicejskému vyznání víry. Odváţil se v četných konfliktech s císařským dvorem odmítnout státní poručnictví nad církví a Theodosia Vel. přinutit k církevnímu pokání, kdyţ na sebe uvalil krvavou vinu krutým masakrem v Soluni r. 390. Přitom zůstává knězem a duchovním správcem, sám se nikdy nemísil do politiky. I císař je v církvi, nestojí nad ní, když jde o věci víry a spásy.Duchovní správa, péče o liturgii, a charita naplňovaly jeho ţivot tak přesvědčivě,
ţe svou vnitřní silou získával kaţdého, kdo s ním přišel do styku. Má zásluhu na obrácení sv. Augustina. Historikové dosvědčují, ţe teologické otázky tehdy stály v popředí veřejného zájmu, prostý lid často i na trhu, nebo při práci v dílnách diskutoval o Nejsvětější Trojici, boţském mateřství P.Marie. Lid, i kdyţ z velké části negramotný byl vzdělán ve víře a zjevené pravdy znal. Byzantský východ Od 5.stol se rozdíly v organizaci církve a jejího vztahu ke světské moci mezi východem a západem dále prohlubují, i kdyţ věroučně zůstávají Řím a Cařihrad jednotné. Východní císařové projevují stále více tendence cesaropapistické, tedy snaţí se o přímé zasahovaní do vnitrocírkevních záleţitostí, jmenování biskupů a také věroučných otázek.To bylo příčinou vyhnanství jedné z nejušlechtilejších postav křesťanského východu – sv. Jana Zlatoústého. Byzantský cesaropapismus dostává definitivní podobu za vlády významného císaře Justiniána v 6. stol. Tento panovačný vládce si církev zcela podrobil, dokonce drţel 8 let v zajetí papeţe Vigilia I. Přesto se císař neodchýlil od pravověří, jeho zásluhou byl dokonce svolán sněm do Cařihradu r. 553./II.Cařihradský/. V průběhu prvních křesťanských staletí získala některá biskupství velikou úctu a váţnost. Bylo tomu tak kvůli jejich významnému postavení v dějinách církve. Biskupové těchto měst si nárokovali větší pravomoci vzhledem k Římu a papeţi. Těmto biskupstvím se začalo říkat patriarcháty. Jejich biskupové později získávali i jistou větší pravomoc. Byly to patriarcháty: jeruzalémský-antiochijský-alexandrijský a cařihradský. Papeţové uznávali autonomii patriarchů, pokud oni respektovali primát římského biskupa. Cařihradští patriarchové si však pod nátlakem byzantských císařů počínali ve vztahu k Římu čím dál svévolněji, coţ vedlo v pozdějších staletích k rozkolu. Nepochybným kladem byzantského východu jsou ekumenické /všeobecné/ koncily. V jejich svolávání byl východ iniciativnější neţ západ. K tomu pomohl i konstruktivní přístup některých císařů. Římská církevní obec měla od začátku přednostní postavení v obecné církvi. Byla uznávanou vůdkyní Západu, uţ proto, ţe byla nejstarší,největší a jediná apoštolská obec na Západě. /Zaloţena sv. Petrem/. Přes pronásledování a rozličné útrapy římská obec ve 2. stol. rychle vzrůstala počtem i významem. V pol. 3.stol. lze její počet odhadovat nejméně na 30 000 duší. Měla 150 kleriků, a 1500 vdov a chudých. Jiţ v raných dobách patřili k jejím členům vysoce postavení a zámoţní muţové a ţeny a občas mohla svůj vliv uplatňovat i na císařském dvoře, aby chránila pronásledované křesťany. Charitativní péče římské obce byla vţdy velebena. Byla krystalizačním bodem křesťanské jednoty v lásce. /“Představená lásky“/. Římský biskup měl záhy učitelskou autoritu. Jiţ ve 2. a 3. stol. chodívali heretikové do Říma, aby se tam ospravedlnili. /Marcion, Montanus, gnostikové/. V Římě nacházeli útočiště obránci pravověří, např. Atanáš. Od 1. stol. se dá vysledovat vývojová řada předstupňů jurisdikčního primátu a učitelského úřadu, jak jej známe z pozdějších staletí. Počátek světské moci papežů V západní části římského impéria se situace vyvíjela zcela jinak. Význam Říma coby administrativního centra v období vojenských císařů upadal. - I za Diokleciánova spolucísaře Maximiána /vládl nad západní částí říše/, bylo hlavním městem západu Mediolanum /dnešní Milán/. Konstantin Veliký sice význam Říma opět pozvedl, přesto však si nakonec zaloţil na
místě osady Byzantiuon své nové císařské sídlo – Konstantinopolis. - Moc západořímských císařů, podstatně slabší neţ východořímských, byla nakonec úplně zlikvidována Ostrogóty, kteří r. 476 sesadili posledního císaře Romula Augusta. Absence světské moci vedla ke zmatkům. V této zoufalé situaci ţádali obyvatelé Říma reprezentanty jediné existující moci, k níţ měli důvěru – papeţe, aby nezůstávali pouze u svých církevních pravomocí, ale ujali se i světské vlády nad Římem. Prvním papeţem., kterému připadl tento nelehký úkol byl Lev Veliký /+461/. Ten byl nucen hájit Řím před útoky divokých Hunů, vedených Attilou a Vandalů, vedených Geisetrichem, nikoliv silou zbraně, ale vyjednáváním. Podařilo se mu opravdu odvrátit nebezpečí vyplenění Říma a odvlečení obyvatel do otroctví. Sv. Lev Vel. patří nejen k vynikajícím papeţům jako organizátor, ale proslul i jako autor mnoha teologických spisů, v nich hájí katolickou víru proti bludům Pelagiovým a Nestoriovým. Sv. Lev posílil autoritu římských papeţů po všech stránkách. Římské biskupství se stalo od té doby také autoritou politickou vedle duchovní a morální. Vysoká mravní převaha papeţova nad císařem a ostatními hodnostáři, i jejich neschopnost řešit základní ekonomické problémy, bránit město proti nájezdům barbarů, přispívaly k prudkému růstu důvěry obyvatel k papeţům. Zde je nutno hledat počátek světské moci papeţů. Ti se o ni nijak nedrali, politické poslání přijali z nezbytnosti, protoţe jiné autority tady nebylo. Od sv. Lva Vel. se stává papež faktickým vládcem Říma. Morální autorita papeţů vrcholí na přelomu 6. a 7. stol. za papeţe Řehoře Vel. /+604/, který podobně jako Lev musel hájit Řím vyjednáváním proti divokým Langobardům. Řehoř je řazen spolu Ambroţem, Jeronýmem a Augustinem k předním církevním otcům starověkého západu. Bojoval perem proti kristologickým bludům své doby. Velkou pozornost věnoval liturgii, zvláště církevní hudbě a připisuje se mu gregoriánský chorál i hymnus Te Deum laudamus. /Boţe, chválíme tebe/. Řehoř jako první zavedl termín - „servus servorum Dei“.a podepisoval se tak. To převzali všichni jeho následovníci.Vynikl rovněţ jako kazatel. Jeho homilie patří k vrcholům kazatelského umění starověku. Poţadoval, aby kázání bylo zaměřeno na mešní úryvek evangelia a aplikovalo jej na aktuální problémy. Sv. Řehoř rovněţ jako první formuloval církevní nauku o očistci. Stavěl se rovněţ ostře proti antisemitismu římského obyvatelstva. Založení benediktinského řádu Dobu 5.-7. stol. na západě nazýváme časem stěhování národů. Tehdy přijímají barbarské národy křest. Uţ ve 4. stol. se nechávají pokřtít Gótové a Vandalové, ale od ariánů. První ariánský biskup Gótů se jmenoval Wulfila, a svým překladem Písma sv. do gótského jazyka se stal jakýmsi praotcem pozdějších evropských jazyků. Ariánští Vandalové se stali zase postrachem Severní Afriky, kterou v první pol. 5.stol. vyplenili. Prvním národem, který přijímá křest v katolické církvi byli r. 496 Frankové. /Pavel VI. nazývá Francii „Prvorozenou dcerou církve“/. Jejich král Chlodovík /Chlodovech, Clevis/ byl pokřtěn biskupem sv. Remigiem v katedrále v Remeši. Stalo se tak na nátlak jeho manţelky sv. Klotildy, která byla uţ dříve křesťankou. To je stěţejní událost od které se odvíjí přijetí katolické víry dalšími barbarskými národy. Krátce po Francích následovali keltští Irové, jimţ hlásal evangelium sv. Patrik /+461/. Irové přilnuli ke katolické víře jako málokterý jiný národ. Brzy potom rychle přijímá křesťanství Anglie. Británie – postup christianizace:
Skotsko V 6. stol přichází misionáři z Irska (sv. Kolumbán) - centum klášter Iona - dochází spojení irských a skotských mnichů v tzv. Iroskotskou misii, jeţ šířila křesťanství po celé Evropě Irsko Počátek christianizace Irska je dán rokem 432, ačkoli se sem křesťanství dostalo uţ před rokem 400. Hlavní zásluhu na christianizaci má sv. Patrik (385 - 461) původně Brit; byl odvlečen jako zajatec do Irska, kde poznal tamní zvyklosti, obyvatelstvo, naučil se místní jazyk; dostal se zpět do Británie a odtud do Galie, kde byl vysvěcen na kněze a záhy (r. 432) zahájil misii v Irsku, pro niţ byl výborně vybaven z předešlého zajetí; obrovský úspěch misiedo konce jeho ţivota bylo celé Irsko křesťanské a vydalo nevídané plody v šíření křesťanství v Evropě ► církevní organizace spojena s hustou sítí klášterů, jeţ byly duchovními a kulturními centry; hlavními představiteli církevní organizace byli opati (biskupové byli nositeli pouze duchovních funkcí, nikoli administrativních úřadů); ► velká popularita mnišství; obrovské nadšení pro křesťanství, mnoho světců a vzdělaných mnichů (Irsko bylo nazýváno Ostrov světců a učenců) ► kněţství a mnišství zde bylo v podstatě totéţ, z čehoţ vyplývala vysoká mravní a duchovní úroveň duchovenstva; ta byla přenášena i na Evropskou pevninu a zlepšovala úroveň tamního kléru - zavádění mnišských způsobů ţivota do ţivota kněţí - breviář, celibát; z Irska přešla do záp. křesťanstva tradice ušní zpovědi (individuální, časté a s okamţitým rozhřešením); ► mniši překládali a přepisovali filosofické a teologické spisy, vznikají vynikající iluminované kodexy (např. Book of Kells) ► rozkvět irského křesťanství trval do pol 8. Stol. Od konce 8. stol. jsou irské kláštery systematicky plundrovány nájezdy Vikingů. ► posvátné putování pro Krista - christianizace Evropy (Island, Skotsko, Německo .... ; při putování zakládali četné kláštery Kolumbán Mladší (530 - 615) Sv. Kolumbán ml. se r. 590 z Irska vydává do Evropy s 12 druhy - vzorem je mu Kristus a 12 apoštolů; působí v Bretani, Galii, Burgundsku; zakládá řadu klášterů a sepisuje jim pravidla ţivota; kritizuje nemravný ţivot na franckém dvoře a musí prchnout - působí Bodamského jezera, v Bregenzu, v sev. Itálii (zakládá proslulý klášter Bobbio) Od roku 314 jsou v Anglii doloţeni biskupové yorkský, londýnský a lincolnský; r. 407 odliv křesťanů v důsledku odvolání římských legií z Británie; pronikání pohanských Piktů, Sasů, Anglů a Jutů a postupné vypuzení domorodých uţ christianizovaných Britů (křesťanství se udrţelo jen ve Walesu) Koncem 6. stol. se rozšířilo Kristovo evangelium také do Anglie. Zásluhu na tom má papeţ Řehoř Vel., který tam poslal benediktinského opata Augustina /sv. Augustin z Cantenbury/ se 40 mnichy jako misionáře. Legenda vypráví, ţe prý opat Augustin viděl na trţišti prodávat nějaké otroky. Řekli mu, ţe jsou to Angli /angličané/. Odpověděl, ţe z nich mají být ne Anglí, ale Angelí. Koupil je, dal jim svobodu a vyučoval je ve víře. Augustin se usadil v Canterbury, pokřtil keltského krále Ethelberta /597/ a spolu s ním 10 000 osob. Řehoř Vel. mu posílal další misionáře a ţivě se o misii zajímal. Dovedl se vcítit domyšlení primitivních kmenů. V jednom dopise misionářům píše, aby navazovali na existující zvyklosti a naplňovali je křesťanským duchem. Mají Anglosasům ponechat jejich drobné radosti. Skrze vnější radost
najdou snadno i radost vnitřní. Nelze odejmout srdcím ještě neotevřeným všechno najednou. Kdo chce zlézt vysokou horu, nedělá to skoky, ale krok za krokem pomalu. Úspěch byl překvapující. Koncem 7. stol. přijala křesťanství celá Anglie a nastal nevídaný rozkvět církve i křesťanské kultury. v Británii působí skupina asi 40 mnichů (sv. Augustin z Canterbury) poslaných papeţem Řehořem I. Velikým - úspěšná christianizace/viz níţe/ / od roku 314 doloţeni biskupové yorkský, londýnský a lincolnský; r. 407 odliv křesťanů v důsledku odvolání římských legií z Británie; pronikání pohanských Piktů, Sasů, Anglů a Jutů a postupné vypuzení domorodých uţ christianizovaných Britů (křesťanství se udrţelo jen ve Walesu)/ V Británii vznikají významné benediktinské kláštery - Malmesbury, Jarow (opat Beda Venerabilis - významný historik přelomu 7. a 8. stol.) Z Anglie vychází anglosaská misie k příbuzným národům (Sasko, Frýsko) zaměřená spíše na vladnoucí vrstvy (na rozdíl od iroskotské, zaměřené široce na prostý lid) V průběhu 5.-8. stol. se katolická víra rozšířila prakticky do celé západní a střední Evropy. Hlavní zásluhu na tom má benediktinský řád. Na západě se řeholní ţivot vyvíjí o něco později neţ na východě. Zpočátku, ve 4. a 5. stol. se zformovalo několik klášterů podle basiliánské řehole, jejich zakladateli byli sv. Martin z Tours a Ambroţ z Milána a zvláště Jan Cassianus. Církevní učitel sv. Augustin napsal řeholi, určenou kněţím jeho diecéze, kteří měli vést společný ţivot. Skutečným otcem západního mnišstva se ale stal teprve sv. Benedikt. O jeho ţivotě nás informuje sv. Řehoř Vel. Benedikt se narodil patrně r. 477 ve městě Norcia ve stř. Itálii, studoval v Římě, ale probudilo se v něm povolání k poustevnickému ţivotu. Odešel do samoty Subbiaco poblíţ Říma, kde se k němu připojili další poustevníci. Jim se ale nelíbily přísné Benediktovy poţadavky, pokusili se ho dokonce otrávit.Benedikt tedy odešel a zaloţil si novou poustevnu na hoře Monte Cassino jiţně od Říma, kde brzy získal oddané ţáky, kterým sepsal vlastní řeholi.Vznikl tam tak první benediktinský klášter. Benediktova řehole není jen návodem k vlastnímu sebezdokonalení, jako to bylo na východě. Pilířem benediktinského kláštera se stává opatství, kolem něhoţ se soustřeďuje veškerý ţivot mnišstva. Benediktin se zavazuje při vstupu do kláštera ke stabilitě místa, tzn., ţe zůstane v tomto klášteře natrvalo. Opat je otcem klášterní rodiny a vládne otcovskou autoritou. Obdivuhodně se v této řeholi spojuje typicky západní smysl pro praxi a organizaci s modlitbou a duchovním ţivotem. Sv. Benedikt uvedl obě sloţky „Ora et labora“ do krásné a vyváţené harmonie. Na východě převaţoval spíše sklon k modlitbě a meditaci. Benedikt naopak tvrdí, ţe modlitba a práce jsou dvě vesla u loďky. Aby loďka mohla plout, je potřeba zabrat oběma vesly, jinak se loďka točí na místě. Podstatnou náplň činnosti řádu tvořila péče o liturgii. Nádherná latinská mše se zpívaným chorálem se rozvinula právě v benediktinských klášterech. Současně se mniši věnovali teologické vědě a psali duchovní literaturu. Rovnoměrně s tím se ale věnovali tělesné práci na poli. Kláštery měly pole,které obdělávali mniši zpočátku sami, později spolu s poddanými. Kromě polních prací pěstovali také řemeslnou výrobu. Velký důraz je v řeholi kladen na pohostinnost. Je samozřejmá péče o chudé a přijímání pocestných. Při společných kapitulách je opat terčem kritiky, kaţdý mu má vytknout jeho chyby. Jinak je ovšem kaţdý mnich vázán bezpodmínečnou poslušností svému opatovi. Sv. Benedikt se setkal v okolí Monte Cassina ještě se zbytky pohanského obyvatelstva a rozhodl se věnovat své úsilí jejich christianizaci.Tím dal impuls dalšímu poslání svého řádu – šíření evangelia. Christianizace evropských národů je těţko představitelná bez obětavé práce misionářů z benediktinského řádu, z nichţ mnozí při ní nalezli mučednickou smrt.Tato misionářská aktivita byla spojena i s civilizačním úsilím, neboť to byli opět benediktini, kdo naučil kočovné germánské a slovanské národy, ţivící se převáţně lovem a bojem,trvalé a
intenzívní zemědělské práci. Lze bez nadsázky říci, ţe to byli benediktini, kdo z našich divokých předků udělal civilizované národy. Benediktini však nepřinesli starým Germánům a Slovanům jen civilizaci, ale i kulturu. Oni se stali jakýmsi mostem mezi antikou a evropskou křesťanskou kulturou. Mnoho z duchovních pokladů antiky by se nezachovalo, kdyby nebylo pilných mnichů, kteří v raném středověku neúnavně sbírali a opisovali staré rukopisy. Tak se zaslouţili o to, ţe dnešní evropská kultura má skutečnou spojitost se starými Řeky a Římany. Benediktinští mniši byli v raném středověku často jedinými vzdělanými lidmi. K nim se připojovaly i ţeny – řeholnice. Sestra sv. Benedikta sv. Scholastika pouţila řeholní pravidla svého bratra pro organizaci prvního ženského kláštera benediktinské řehole. Šíření kultury nebylo ovšem hlavním cílem sv. Benedikta. Jeho cílem bylo nebe. Myšlenka na věčnou spásu, na to, ţe zde na zemi nemáme trvalý domov se vine jako zlatá nit celým jeho dílem. Kulturní a civilizační pokrok, o který se benediktini podstatnou měrou zaslouţili, plynul právě z tohoto jejich nadpřirozeného úsilí, jejich vize nebe, ke kterému směřovali, nebeské krásy, kterou se snaţili zrcadlit ve svých hmotných dílech, nebeského dobra, o které se snaţili ve svém srdci i svém okolí. To je motor, který hnal ţáky sv. Benedikta do evangelizační námahy mezi pohany, která s sebou přinesla nakonec i vzrůst civilizace a kultury. Christianizaci Evropy napomáhaly i ostrovní – iroskotské misie a na ně pak navazující anglosaské misie. Iroskotští mniši, následovníci sv. Patrika byli příslušníci řehole sv. Kolumbána /největší rozkvět ostrovního mnišství je v období 6.-pol. 8.stol. a/ připravili půdu misiím mezi středoevropskými Germány /a tím i misijní prostředí pro část západních Slovanů/. b/ zavedli praxi tzv. „ušní zpovědi“, kterou jako prostředek duchovního vedení převzala západní církev. c/ soustřeďovali ve svých klášterech veškeré literární památky a tak právě oni zachránili velikou část antického kulturního dědictví, které od nich přebírali učenci z dvorních kruhů říše Karla Vel. /Takto díky jim mohla Evropa navázat na antické kulturní dědictví/.
