III.DĚJINY KŘESŤANSKÉ KULTURY Franská říše, sv. Bonifác,islám, Karel Vel., obrazoborectví, první pokusy o východní schizma, sv. Cyril a Metoděj Franská říše – sv. Bonifác Křesťanství v průběhu 5.-9. stol. přeneslo těţiště svého vlivu z jihu na sever. Hlavním nositelem křesťanské víry uţ není Římská říše, tzn: Jiţní Evropa, Blízký východ a Severní Afrika, ale západní a stř. Evropa, později také Východní Evropa. Křesťanští Frankové na území dnešní Francie vytvořili první raně feudální stát Evropy, který měl navazovat na tradice Římské říše. Franští králové se povaţovali za obránce křesťanství. Odtud vycházely misijní impulzy směrem na východ, coţ znamenalo také rozšíření Franské říše na území dnešního Německa. Vojenské síle Franků lze děkovat za to, ţe mohamedánští Arabové zastavili svůj výboj na Pyrenejském poloostrově. V 6.-8. stol. bylo hlásáno evangelium také na území dnešního Německa, kde vynikl zejména mučedník sv. Bonifác, který je uctíván jako apoštol a patron Německa. Za svého patrona jej povaţují také Holanďané, neboť na jejich území poloţil svůj ţivot. Byl největším anglosaským misionářem na pevnině, průkopník křesťanského společenství evropských států. Svou organizátorskou a reformátorskou činností přivedl stagnující franskou říši k univerzálnímu církevnímu smýšlení, vytrhl ji z izolace a spojil s Římem, středem obecné církve. Připravoval tak svazek franské říše s papeţstvím, a umoţnil vývoj, ve kterém pokračoval Karel Vel. a Ota I.Vel. Bez sv. Bonifáce by byla myšlenka středověké univerzální říše nemyslitelná. Winfried Bonifác- sv.Bonifác /nar. 672-75 v království Wessexu/. Vychován byl v klášterech, zaloţenými benediktinskými misionáři, poslanými do Anglie Řehořem Vel. Tam poznal veškerou současnou vzdělanost. Po 20 –letém usilovném a úspěšném působení v Německu dostal od papeţe ustanovení legátem pro Bavorsko, Alamanii, Hesensko a Durynsko se zvláštním úkolem zavést v těchto zemích pevnější církevní organizaci. Stanovil přesné hranice jednotlivým biskupstvím, ustanovil nová. Samotný Bonifác se stal metropolitou v Mohuči /Mainz/. R. 743 mohl Bonifác konat „Synodu Germánie“, která mimo jiné provedla nové uspořádání církve na některých územích Německa a Rakouska.. R. 734 a 745 následovaly další takové synody, které toto provedly na celém germánském území. Sv. Bonifác prováděl reformy v těsné dohodě s franskými panovníky. Ti se postavili nejen za reformní myšlenky, ale i za těsné spojení s Římem. R. 747 sloţili biskupové na synodě pod vedením Bonifácovým slavnostní slib věrnosti papeţi. R. 754 se vydal na poslední misijní cestu do Fríska. Tam byl spolu s 52 druhy pohanskými Frísy zavraţděn. Byl slavnostně pohřben ve Fuldě. Jeho dílo dále po smrti přinášelo své plody. Islám Islám je náboţenství, které vzniklo jakousi symbiózou ţidovských, pohanských a křesťanských prvků. Jeho zakladatelem byl arabský obchodník Mohamed, který ve městě Mekka na Arabském poloostrově začal hlásat striktní monoteismus, coţ mu vyneslo pronásledování a emigraci do sousedního města Medina. To se stalo r. 622, od toho roku počítají mohamedáni svůj letopočet. V Medině byl lépe přijat a podařilo se mu vojensky
vytáhnout na Mekku, kterou dobyl. Své učení Mohamed vyloţil v Koránu, který se odvolává na vidění a zjevení, kterých se Mohamedovi údajně dostalo. Mohamed uznává za Boţí proroky Mojţíše i Jeţíše Krista, nicméně sebe povaţuje za nejvýznamnějšího proroka. Korán vybízí k víře v jednoho Boha, k modlitbě, postu, poutím, skutkům lásky k bližním a pohostinnosti. Narozdíl od Nového zákona však nezná odpuštění a lásku k nepřátelům. Mohamed přikazuje svým vyznavačům „svatou válku“ proti „nevěřícím psům“, jimiţ rozumí pohany, nikoli ţidy a křesťany, které hodnotí výš, nicméně v praxi později muslimové /nikoliv Arabové ale Turci/ mezi pohany a křesťany moc nerozlišovali. /Svatá válka – Dţihád, je nadřazena i konání dobrých skutků aj. Pouhá účast ve svaté válce po dobu od jednoho podojení velbloudice k druhému, zajistí bojovníkovi místo v Alláhově ráji. Uţ za ţivota Mohamedova postupují muslimská vojska směrem na sever, kde zakládají kníţectví, zv. emíráty, odkud podnikají nájezdy na byzantskou říši. /Kníţectví = emíráty, Chalífát měl být původně jen jeden, jako analogie k císařství + náboţenské vůdcovství. Byl zřízen v Damašku, později přenesen do nově vybudovaného Bagdádu. Později však vzniká další chalífát v Egyptě a v Cordobě/. Islám slibuje muslimovi ráj,v podobě smyslné krásné zahrady, jakoby harému. Tuto blaţenost dosáhne Mohamedův vyznavač nejsnadněji v hrdinském boji proti nevěřícím,v němţ padne. S tím se pojil i fatalismus, tzn. víra osud. Určil-li někomu Alláh poslání padnout v bitvě, nevyhne se tomu. Naopak, určil-li někomu zemřít přirozenou smrtí, nezasáhne ho střela protivníka. To bylo motorem odvahy mohamedánských bojovníků. V průběhu 7. stol. obsadili mohamedáni celý Blízký východ, kde se jim podařilo křesťanství v krátké době zcela zlikvidovat. Totéţ učinili i v Severní Africe. Kalif Omar nařídil spálit proslulou alexandrijskou knihovnu s odůvodněním, ţe buď je v knihách, které jsou tam uloţeny napsáno to, co je v Koránu a potom je zbytečná, nebo je v oněch knihách napsáno něco jiného, a potom je škodlivá. Kdysi kvetoucí křesťanské obce přestaly existovat. Objektivně nutno říci, ţe částečně byly zdecimovány uţ v 5. stol. vpádem Vandalů do severozápadní Afriky, rozhodující ránu jim však zasadili mohamedáni. Jejich vojska se vydala na pochod do Evropy přes Gibraltarskou úţinu, a obsadila celý Pyrenejský poloostrov. Jejich postup zastavil teprve franský vojevůdce Karel Martell r. 732 v památné bitvě u Poitiers. Osud asijských a afrických církevních obcí nám připomíná, ţe nemáme zajištěno, ţe církev ve střední Evropě nemůţe potkat podobný osud. To bude hodně záviset na kvalitě křesťanského ţivota u nás. Karel Veliký –„ karolinská renesance“ Doba 8. století – Karel Martell /majordomus = nejvyšší hodnostář merovejských králů, jejich moc upadala/, se stává zakladatelem tzv. karolínské dynastie, která nahrazuje předchozí Franskou dynastii merovejskou. Jeho syn Pipin Krátký poskytl papeţi Štěpánu II. pomoc proti Langobardům, kteří ohroţovali město Řím. Z vděčnosti za záchranu Věčného města papež udělil Pipinovi pomazání, jímţ ho duchovně určil za nástupce římských císařů a Franskou říši za dědičku kdysi slavného římského impéria. Pipin si nárokoval politickou moc nad Římem, kterou propůjčil papeţi, jemuţ svěřil také světskou moc nad přilehlým územím, které dostalo název Církevní stát. Papeţ Lev II. Potom slavnostně pomazal a korunoval Pipinova syna Karla Vel. r. 800 za římského císaře. Tím začíná středověk ve vlastním slova smyslu. Tj. doba, která je charakterizována polaritou mezi dvěma nositeli autority: papežstvím a císařstvím. Papeţ přestává být pouhou duchovní hlavou církve, a stává se zároveň i představitelem světské moci. Tento proces probíhal uţ od 5. stol., počínaje papeţem Lvem Vel. Papeţům tento úkol, být zároveň i světskými
panovníky, byl původně vnucen spíše proti jejich vůli. Politická moc papeţů byla dvojsečnou zbraní. Na jedné straně zajišťovala papeţům potřebnou dávku nezávislosti a autority při výkonu jejich duchovního poslání, na druhé straně skrývala v sobě nebezpečí zesvětštění. Budoucnost ukázala, ţe toto nebezpečí bylo reálné. Franským, později německým panovníkům přísluší potom vojenská obrana západního křesťanstva. Ne vţdy vyuţívají své moci k tomuto cíli, častokrát chtějí zasahovat i do záleţitostí čistě duchovních, které přísluší církevní autoritě. Papeţ a císař – nejvyšší duchovní a nejvyšší světská moc se tak stávají v evropské křesťanské společnosti nejen nejvyššími autoritami, ale zároveň i rivaly, kteří si navzájem do svých kompetencí zasahují . To bylo vţdy k neprospěchu křesťanství. Karel Veliký byl prvním císařem ve středověkém pojetí, tzn. Ochráncem církve po linii vojenské a politické.. Podporoval ji jak mohl. Spolu s tím klade také základy středověké křesťanské kultury a civilizace svou péčí o vzdělání a rozkvět písemnictví i architektury v klášterech a jiných církevních objektech. Za tím účelem povolává z Irska učeného mnicha Alkuina, který zaloţil při Karlově dvoře tzv. Scholu palatinu, jakýsi ústav pro výchovu kléru. Karlovou ctiţádostí je přivést vzdělanost ve franské říši , kterou chápal jako nástupkyni Římské říše na její úroveň. Zatímco v Římské říši na sklonku její éry bylo nepředstavitelné, aby kněţí neuměli číst a psát, stejně tak státní úředníci a velká část měšťanstva, ve franské říši byl analfabetismus téměř stoprocentní. Kněţí stěţí přelouskali latinské texty, jimţ moc nerozuměli. Jedinými perfektně gramotnými lidmi byli mniši v klášterech. Proto právě jim svěřil Karel Vel. výchovu kléru. Osobně zkoušel adepty kněţství ze čtení a tomu, kdo plynule nepřečetl daný text, neudělil souhlas ke svěcení. Tuto snahu o kulturní povznesení nazýváme Karolínskou renesancí, neboť znamenala renesanci římské vzdělanosti. To s sebou neslo i zvýšený zájem o antické písemnictví, pěstované rovněţ v klášterech. Karel Vel. podporoval misijní úsilí benediktinů. Je třeba prohlásit za štěstí pro církev i pro evropské národy, ţe misijní práce se obešla většinou bez asistence světské moci. Christianizace evropských národů proběhla pokojnou cestou bez krveprolití. Jedinou výjimkou je násilné pokřtění germánského kmene Sasů, který ohroţoval loupeţivými výjezdy Franskou říši. Karel Vel. zorganizoval proti nim vojenské taţení, přemohl je a s drastickou krutostí je přinutil přistoupit ke křtu. Kdo odmítl, byl bez milosti popraven. Proti tomu protestoval mnich Alkuin i další církevní hodnostáři. /Asi není náhodou, ţe právě ze Saska vyšla Luterova reformace.../. Ovšem i jinde byl křest přijímán ve většině případů masově a povrchně. Staré pohanství zůstalo vedle nové víry. Proto není divu, ţe v neděli navštěvovali mši sv. v kostele /falcké kostely byly většinou malé, většina lidu se do nich nevešla, a tak se prostí venkované účastnili mše, stojíce před kostelem/, ale jiný den obětovali pohanským modlám v posvátném háji, coţ bylo často provázeno nevázanými orgiemi. Proto poslání misionářů nekončilo přijetím křtu. Šlo o to přesvědčit nově pokřtěné, aby vedli opravdu křesťanský ţivot. Aby se vzdali mnohoţenství, krevní msty, aby přestali zabíjet válečné zajatce a otroky, aby skončil s pohanskými oběťmi, aby se usadili a přestali napadat, loupit a plenit okolní země. Aby vedli řádný ţivot zemědělců a řemeslníků. Sám Karel Vel. měl několik manţelek. U jiných křesťanských národů Evropy byla situace ještě horší. Trvalo celá staletí, neţ se podařilo církvi, tedy misionářům, kněţím, mnichům a svatým biskupům trpělivým a vytrvalým hlásáním evangelních zásad posunout aspoň o kousek morální úroveň našich předků. Právě takovými misionáři byli sv. Cyril a Metoděj. Přišli na Velkou Moravu, kde převáţná většina obyvatel byla uţ formálně pokřtěna, ale jejich ţivot tomu zdaleka neodpovídal. Proto
se sv. Metoděj dostal do konfliktu s kníţetem Svatoplukem, jemuţ vytýkal mnohoţenství a surové mravy a pak i s dalšími velmoţi. Proto musel zemřít násilnou smrtí sv. Václav, a odejít do vyhnanství sv. Vojtěch, neboť se stavěli proti mnohoţenství, krevní mstě a ţádali respektování práva azylu v chrámových prostorách. Takové mučedníky má kaţdý evropský národ. Mnoho obětavých misionářů je bezejmenných. Jaká byla tehdy vlastní duchovní správa. – Oproti Římské říši kde křesťanské obce fungovaly ve městech, se těţiště pastorace přenáší na venkov. Ve franské říši se města vyskytovala jen zřídka. Převládajícím typem správního střediska bylo hradiště /tzv. Falc (Phalz) - měl různou podobu - od podoby hradiska (jako později u nás v časech velkomoravských a raně přemyslovských), až po pouhý opevněný či jen ohrazený velkostatek/ , kde sídlil buď panovník nebo velmoţ. Panovník neměl své stálé sídlo, většinou cestoval od jednoho hradiště /tzv. falce/ ke druhému. Poněkud více se usadil teprve Karel Vel. který se zdrţoval častěji v Cáchách, kde je téţ pohřben. I on ovšem objíţděl své falce v doprovodu své druţiny o síle 255 jezdců. Jedno místo by je trvale neuţivilo. Na hradisku sídlil také kněz nebo biskup, tam byla postavena kaple nebo chrám, kde se scházel lid z okolních poddanských vesnic na bohosluţbu. Příslušný feudál chápal většinou biskupa nebo kněze jako svého dvorního kaplana, úředníka pro duchovní záleţitosti. Ţivil ho ze svého majetku, proto takový duchovní musel plnit jeho příkazy a také mlčet k jeho hříchům.Vůči této vrchnostenské duchovní správě stála jakoby v opozici klášterní duchovní správa. Benediktinské kláštery rostly ve Franské říši jako houby po dešti. Měly své majetkové zabezpečení díky polnostem, které jim někdo zboţný odkázal, coţ jim zajišťovalo určitou nezávislost. Mezi duchovními vrchnostenskými a klášterními docházelo často ke sporům o kompetenci. Lid více tíhl k mnichům,kteří rozuměli jeho rolnické dřině, často s nimi i pracovali, učili je, jak dosahovat lepších výnosů. Kláštery se tak stávaly jakýmisi přirozenými pastoračními centry, ke kterým tíhlo venkovské obyvatelstvo, neboť benediktini zakládali své kláštery výhradně na venkově. Nezávislost benediktinských klášterů na světské moci inspirovaly i mnohé biskupy, kteří nelibě nesli, ţe jsou pokládáni jen za dvorské kaplany. Proto od 7. stol. byly zakládány při biskupských kostelech sbory kleriků, kteří neskládali řeholní sliby, ale byli vázáni společnou modlitbou a mohli vlastnit společný majetek, a tak být nezávislými na světské moci. Jedná se o tzv. kapituly, nebo-li sbory kanovníků. Boj duchovenstva o nezávislost na světské feudální moci trval nepřerušeně po celý středověk. Ikonoklasmus Misionářské úsilí se stávalo stále více v raném středověku bez ohledu na obětavost misionářů a proti jejich vůli předmětem politických vlivů a získání politické moci. Franská říše podporou misijního úsilí směrem na východ sledovala zároveň i rozšíření svého vlivu.V tom se ovšem střetávala s byzantskou říší, která usilovala o totéţ. Řecká Byzanc sice zachovávala jednotu s Římem a tehdejší světovou církví, nicméně v praxi si počínala stále nezávisleji na papeţi. Nesporným přínosem pro církev byla její péče o pravověrnost a svolávání ekumenických koncilů. Událostí v Byzanci, která se stala předmětem zájmu v celé církvi byl v 8. stol. spor o úctu sv. obrazů. Císař Lev III. uzavřel po dlouhých válkách mír s mohamedánskými Araby, které úcta ikon, rozšířená zejména na východě,maximálně dráţdila, neboť si vysvětlovali stejně jako ţidé starozákonní příkaz Desatera :“nezhotovíš si podobu svého Boha...“jako striktní zákaz figurálního sakrálního umění jako takového. Úctu, prokazovanou obrazům a sochám
povaţovali za modlosluţbu. Lev III. Zakázal ctít ikony a nařídil jejich ničení. Kdo se nechtěl podřídit, byl uvězněn, nebo i popraven, jako sv. Jan Damašský. Papeţ Řehoř II. kategoricky odmítl byzantské obrazoborectví, jeho nástupce Řehoř III. dokonce císaře exkomunikoval, nicméně císař na to nedbal. Opat sv. Štěpán, kdyţ byl tázán, proč se vzpírá ničení svatých obrazů, poţádal, aby mu dali peníz,na němţ byl vyobrazen císař. Tázal se, zda jej smí pošlapat. Odpověděli, ţe by to byla uráţka císařského majestátu, která se trestá smrtí. „Vidíte, uráţku vladaře trestáte smrtí, a uráţku Krále králů Jeţíše Krista nařizujete“. Teprve císařovna Irena s podporou papeţe Hadriána I. svolala do Niceje 7. všeobecný sněm v letech 786-7,který vešel do dějin jako II. Nicejský. Tam bylo rozhodnuto, ţe ikony mají být uctívány, neboť úcta jim prokazovaná je úctou vůči těm, které představují, tj. P. Ježíši, P. Marii, andělům a svatým. Rovněž byla schválena úcta sv. Kříži, neboť se jedná o nástroj našeho vykoupení. Ale po smrti císařovny obnovili její nástupci boj proti ikonám. Teprve v 9. stol. císařovna Teodora s podporou patriarchy Methodia ukončila definitivně tento spor a rozhodla o tom, ţe úcta ikon je oprávněná ba ţádoucí a napříště nikdo nesmí pronásledovat ty, kdo obrazy uctívat chtějí, ani jim klást jakékoliv překáţky. Toto nařízení bylo vyhlášeno na 1. neděli postní a vešlo do dějin východních církví jako „velký svátek ortodoxie“. První pokus o východní schizma Ve 2. pol. 9. stol. byl podniknut váţný pokus o schizma, tj. úplné odtrţení východní církve od latinské západní. Stalo se tak, kdyţ císař Michal III. sesadil protiprávně cařihradského patriarchu Ignatia, protoţe ten nepustil ke sv. přijímání císařova strýce a poručníka Bardase, kvůli jeho nezřízenému ţivotu. Místo něho dosadil svého sekretáře a velitele tělesné stráţe Fotia, laika, jednoho z nejvzdělanějších muţů říše. Ten přijal během 5 dní všechna svěcení aţ k biskupskému a usedl na patriarchův stolec. Protoţe to znamenalo váţné porušení práv církve, papeţ Mikuláš I. Fotia i císaře exkomunikoval a potvrdil právní platnost Ignatiovu. Fotios za podpory císaře prohlásil východní církev za nezávislou na Římu a popřel autoritu římského papeže. Patriarcha Ignatios se hlásil o své zákonné právo, proto byl císař nucen svolat v pořadí jiţ 8. všeobecný církevní sněm, známý jako 4. cařihradský. Ten potvrdil jednotu s Římem, sesadil Fotia a opět uznal Ignatia. Na 200 let byla tak jednota církve ještě zachráněna. Misie sv. Konstantina a Metoděje Zde je třeba vědět, ţe Konstantin byl původně ţákem a přítelem samozvaného patriarchy Fotia. Ale po jeho rozkolu se s ním rozešel a zachoval věrnost Římu. Konstantin byl původně knihovníkem při chrámu Boţí Moudrosti v Cařihradě, později profesorem filozofie na císařské dvorní škole. Metoděj byl původně císařským místodrţícím, vzdal se však svého postavení, neboť touţil po řeholním ţivotě. Odešel do kláštera na Olympu /jedná se o maloasijský Olymp, ne o Olymp v Řecku, u města Byrsi, dnes v Turecku a je nazýván Ulu Dag. Metodějův klášter se nyzýval Polychron/, kde se stal převorem. Oba bratři byli tedy výkvětem říše a národa. Proto je Byzantská říše pouţívala jako misionáře, přičemţ sledovala mimo jiné i cíle politické, právě tak jako říše Franská na západě. Konstantin se účastnil r. 851 disputace byzantské delegace v Bagdadu u arabského kalifa, /Kalif Muttawkil, sídlící v Samaře – 80 km severně od Bagdadu/, kde skvělými argumenty vyvracel Mohamedovo učení. Císař podporoval ideu christianizace mohamedánských Arabů, coţ se ale nesetkalo s úspěchem. Konstantin s bratrem Metodějem se také účastnili cesty byzantského poselstva k Chazarům. Šlo o národ blízký Tatarům v Jiţním Rusku. Jejich víra byla jakousi směsí
ţidovství, křesťanství a islámu. Konstatntin se pustil do polemiky s Chazarskými teology a ţidovskými rabíny, a svou výmluvností a učeností si získal přízeň chazarského vládce. Nepřijal nabízené dary, poţadoval pouze propuštění řeckých válečných zajatců. Protoţe věděl, ţe třetí papeţ sv. Klement zemřel ve vyhnanství na Chersonu, dal se do hledání a nalezl ostatky sv Klementa. Zápal, s jakým se dali do hledání ostatků svědčí o jejich věrnosti a oddanosti Petrovu nástupci, římskému papeţi. Svou věrnost Římu dokázali oba bratři okamţitou ochotou odcestovat do Říma, kdyţ je papeţ Mikuláš I.o to poţádal. Konstantin v Římě zemřel r. 869, kdyţ předtím vstoupil do kláštera a přijal jméno Cyril. Papeţ Hadrián II. schválil slovanskou liturgii, coţ svědčí o důvěře, kterou si oba bratři v Římě získali. To by nebylo moţné, kdyby nesmýšleli katolicky, tj. tak, ţe uznávali papeţe za nejvyššího rozhodčí ve věcech víry a mravů. Také kdyţ byl Metoděj vezněn a mučen bavorskými biskupy, zasáhl opět se vší rázností papeţ Jan VIII., ujal se Metoděje a vyhlásil exkomunikaci nad pasovským biskupem Hermanarichem. Svou poslušnost dokázal Metoděj i potom, kdyţ papeţ Jan VIII. nejdříve zakázal slovanskou liturgii. Podrobil se zákazu. Nakonec se dočkal papeţské buly“Industriae tuae“, kterou papeţ slovanskou liturgii opět povolil. Sv. Cyril a Metoděj přišli na Moravu k lidu z velké části jiţ pokřtěnému, ale současně oddanému pohanským mravům a také pohanskému kultu. Velkomoravští velmoţové měli na způsob mohamedánských vladařů harémy, lid obětoval modlám v posvátných hájích, coţ doprovázel často bezuzdnými orgiemi. To se nepodařilo vymýtit ani iroskotským misionářům, kteří působili na Moravě zhruba do pol. 9. stol. / zřejmě u nás působili pokračovatelé iroskotů, vlastní, původní působení iroskotů je doloženo na východě nejdále v Kremmsmunteru. Posledním iroskotským biskupem byl sv. Virgil v Solnohradě, současník sv. Bonifáce – sv. Bonifác po jeho smrti povýšil solnohradské biskupství na arcibiskupství. Přesto přímé působení iroskotů na Moravě nelze vyloučit/, ani bavorským kněţím. Latinská liturgie a germánský jazyk znamenaly pro Moravany jazykovou bariéru. Proto nemohli tito misionáři vybudovat na Moravě křesťanskou kulturu a civilizaci, na jejímţ vzniku měl kníţe Rastislav velký zájem, neboť tím by se mohla Velká Morava legalizovat jako kulturní stát na úrovni Franků nebo Byzantinců. Kdyţ hledal misionáře znalé slovanského jazyka, nemohli mu vyhovět v Římě, nikdo takový tam nebyl. /Papeţ byl snad svázán také politickými ohledy na franskou říši/. Proto se Rastislav obrátil do Byzance. Svatí bratři nebyli všude a vţdy na Velké Moravě přijímáni s nadšením. Úklady Svatoplukovy proti jiţ arcibiskupovi Metodějovi měly svou příčinu v tom, ţe Metoděj se nedokázal smířit s pohanským způsobem ţivota kníţete a dalších velmoţů. Ţivotopis Metodějův uvádí, ţe „Svatopluk byl otrokem ţenských rozkoší a kruté povahy“, za coţ ho arcibiskup káral. Solunští bratři naráţeli na tytéţ problémy jako ostatní misionáři té doby, kteří nemlčeli k neřestem uţ pokřtěného obyvatelstva. Zatímco bavorští duchovní ve snaze být se Svatoplukem zadobře, neboť měli na mysli, ţe jsou především Němci, tudíţ musí na prvém místě sledovat zájmy svého vládce, mlčeli k pohanskému způsobu ţivota našich předků, Cyril a Metoděj naproti tomu zapomněli při své práci na to, ţe jsou Byzantinci a mají poslání šířit mocenskopolitický vliv své říše. Byli si vědomi, ţe jsou na prvém místě apoštoly Kristovými a teprve potom vším ostatním. Byzantská misie částečně na Velké Moravě ztroskotala, kdyţ Svatopluk po smrti Metodějově vyhnal jeho žáky a vyţádal si na Římu zákaz slovanské liturgie. / S vyhnáním Metodějových žáků souviselo i zničení Metodějovy církevní organizace, na které pasovský klerus i nitranský biskup – němec Wiching neměli zájem, bez které se ovšem velkomoravské imperium nemohlo správně udržet, a proto se toto stalo jedním z hlavním
důvodů rozpadu Velké Moravy/. Brzy na to ovšem, počátkem 10. stol. zanikla nakonec i Velkomoravská říše, která podlehla náporu divokých Maďarů. Slovanská liturgie však nezanikla. Je známo, ţe sv. Václav měl na svém dvoře kněze latinského i slovanského obřadu. Českým výkvětem staroslovanské liturgie je sv. Prokop a jím zaloţený benediktinský klášter na Sázavě. K podobné symbióze obou ritů nedocházelo jen u nás, ale i v jiných zemích střední Evropy a na Balkáně.