Abstrakty 22.1. 2016 II. KULTURNÍ KONTRUKCE NOVÉ STÁTNÍ IDENTITY Markéta Ježková Národní fond Masarykův, Jubilejní fond a vznik umělecké sbírky pro Pražský hrad Předkládaný příspěvek se zaměřuje na představení koncepce sbírky uměleckých děl zakupovaných v letech 1920–1948 pro interiéry Pražského hradu. Důvody výběru objektů vyplývají především ze studia nákupních protokolů, dnes uložených v Archivu Kanceláře prezidenta republiky a Archivu Pražského hradu. Vznik sbírky ovlivnilo několik historických okolností. Především situace interiérů Pražského hradu, kde se nacházel již jen zlomek kolekcí rodiny Habsburků. Dalším určujícím faktorem byl samotný způsob získání finančních prostředků. U příležitosti oslav 70. narozenin TGM se uskutečnila sbírka za účelem shromáždění finančních prostředků pro podporu kulturních, humanitních a sociálních institucí (tzv. Národní fond Masarykův). Obdobným způsobem došlo ke zřízení tzv. Jubilejního fondu k prezidentovým 80. narozeninám. Z úroků fondů se následně hradily nákupy výtvarných děl. Cílem vznikající kolekce bylo především zdůraznit kontinuitu domácího umění v reprezentativním souboru děl. K dalším kritériím patřila kvalita a postavení díla ve vývoji autora i dějin umění. Dané principy odráží především názory historika umění V. V. Štecha, ale byly diskutovány i mezi dalšími spolupracovníky TGM. Dosud existující sbírka, představuje zajímavý vhled do kulturní politiky a ideálů nejvyšších představitelů Československa mezi světovými válkami. Jitka Šosová, Národní galerie v Praze Sociální aspekty budování umělecké sbírky pro Pražský hrad Navrhovaný příspěvek s názvem Sociální aspekty budování sbírky pro Pražský hrad se věnuje konkrétnímu rysu vytváření kolekce uměleckých děl, jež měla být instalována v interiérech Pražského hradu a sloužit jako doklad kontinuity domácího umění. Tato funkce sbírku de facto řadila mezi nástroje státní reprezentace a to dokonce dvojím způsobem: jednak se obracela dovnitř společenství, jehož kulturní úspěchy měla reprezentovat, totiž na úředníky pracující na Pražském hradě, a jednak oslovovala i osoby, jež nebyly součástí československého národa a do sídla jeho prezidenta přicházely v roli hostů. Popsané fungování bylo navíc obohaceno o rozměr sociální pomoci prostřednictvím samotné koupě uměleckých děl.
III. BUDOVÁNÍ STAVEB Vendula Hnídková Češi mezi Čechy. Optimum existenčního minima a architektura internačních táborů v Praze (1938) Konvenční narativ operuje s českou/československou minulostí jako se sérii historických přelomů (viz Národní muzeum, stálá expozice Křižovatky české a československé státnosti v Národním památníku na Vítkově), které však svým izolovaným charakterem deformují vnímání dějinného vývoje. Izolovanost těchto milníků v nás jednak posiluje pohodlnou roli oběti a zároveň oslabuje či přímo popírá historickou kontinuitu institucí, jejich personálního obsazení, pracovní agendy apod. Konkrétním příkladem, který účinně zpochybňuje tento dvojí mýtus, jsou projekty internačních a pracovních táborů v Praze, které v období druhé republiky řešili studenti UMPRUM v ateliéru Pavla Janáka. Navzdory ryze problematickému zadání je pozoruhodné, jak jednotlivé návrhy vykazují nesporné architektonické kvality, které lze klasifikovat jako určité vyvrcholení meziválečné problematiky definování tzv. existenčního minima. Ladislav Zikmund-Lender „K zdravému vývoji státní myšlenky pevným směrem.“ Umění, architektura a svobodné zednářství v budování národní identity mezi lety 1918–1938 Mezi různými institucemi, které se snažily po roce 1918 vytvořit novému státu systematicky prosazovaný duchovní a kulturní obsah, jako byla např. Církev československá či Sokolská jednota, vyčnívá také organizace svobodných zednářů. Pod heslem pozdvihnutí věd a umění vznikla organizace s velmi ambivalentním vztahem k ženské emancipaci, jež sbratřovala kulturní, politické a ekonomické (mužské) elity. Vzájemné rozpravy (tzv. črty, kresby) na nejrůznější kulturní a politická témata měly distribuovat po celém státě ve spirituální, magické rovině ukotvenou československou národní identitu. „Bratrská“ jednota svobodného zednářstva sahala napříč lóžemi českými, slovenskými i lóžemi tvořenými českými Němci. Organizace měla být apolitická, resp. multipolitická. Zednářští architekti a umělci byli přesvědčeni, že disponují znalostí správných, magickou zkušeností daných proporcí, vztahů a forem, jež spojili s myšlenkou československé národní identity. Svobodozednářský prostor byl navržen jako modernistická doména, kam muži mohli utíkat od světa rušného byznysu, ale také znamenal nebezpečí v podobě demaskování a individualizace jedince. Bratrské sdílení, které mělo za cíl pozitivní přínos v oblasti kultury, umění, vědy a budování národní identity, ale mělo zároveň zůstat tajné, nápadně připomíná kulturní přínos jiných neviditelných menšin.
Příspěvek na konkrétních uměleckých příbězích (osob i děl) ukáže strategie a ideje v prosazování národní kulturní identity zednářskou organizací a mystikou v období tzv. „první republiky“. Tyto strategie byly sice na jedné straně národnostně inkluzivní (vůči českým Němcům i Slovákům), ale zároveň se neubránily kolonialistickým schématům. Zdeněk Nešpor „Národní krematoria.“ Soutěž českých a německých spolků a měst v budování moderních „chrámů ohně“ a „symbolů pokroku“ v meziválečném Československu Významným specifikem Československa, respektive českých zemí byl v průběhu 20. století relativně časný a široký rozmach kremačního hnutí, které se uplatnilo jako opozice vůči římskokatolické církvi a v průběhu vlády komunistického režimu v jiných formách jako vehikulum státní ateizační politiky (srov. článek Z. R. Nešpora a O. Nešporové v Soudobé dějiny 18, 2011, 4: 563-602). V meziválečném období došlo k rychlému uzákonění pohřbu žehem a k masivní výstavbě krematorií a další infrastruktury, ačkoli společenská poptávka po kremacích za tímto boomem notně pokulhávala. Realizovaná i zamýšlená krematoria byla především „symboly pokroku“, moderními „chrámy ohně“ postavenými v explicitní opozici vůči „zpátečnické“ římskokatolické církvi, jež v té době kremace zemřelých striktně odmítala. Tomu (ve většině případů) odpovídalo jejich nákladné provedení a architektonické a umělecké ztvárnění, které meziválečná československá krematoria povyšuje na uměleckohistorické památky prvního řádu – Janákovy Pardubice, Feuersteinův a Slámův Nymburk či Mezerovy Strašnice jsou jen nejviditelnějšími příklady. Dosud nestudovanou, avšak významnou otázku, na niž se chce proponovaný příspěvek zaměřit, přitom představuje nacionální hledisko – české a německé kremační spolky, respektive města mezi sebou soutěžila o vybudování co možná výstavných, symbolicky významných krematorií, která se nehledě na náklady a míru reálného využití měla stát národními a lokálními identitními symboly. Tuto implicitní (někdy i explicitní) kompetici příspěvek doloží prostřednictvím rozboru dobového tisku a archivních materiálů, zároveň přitom poskytne přehled architektonického a stylového vývoje české, respektive českoněmecké kremační infrastruktury v sociálních a kulturních souvislostech meziválečného období. V souvislosti s letošním výročím upálení M. Jana Husa dlužno připomenout i to, že jedním z (českých) argumentů pro budování a konkrétní návrhy krematorií nezřídka byla i Husova „kremace“ v Kostnici, zatímco německojazyční budovatelé kremační infrastruktury z pochopitelných důvodů užívali jiná, třebaže neméně nacionálně legitimizační zdůvodnění.
Jan Kober Jaký chceme parlament? Hledání umístění a podoby parlamentní budovy (1918-1993) Příspěvek se zabývá procesem hledání a nacházení řešení otázky, kde bude umístěn československý zákonodárný sbor, jak bude vnitřně uspořádána a jak bude vyhlížet jeho budova. Tato otázka provázela republiku po značnou část let jejího trvání. Od hledání provizorního umístění na počátku republiky a od tří architektonických soutěží ve dvacátých letech, z nichž zvláště druhá přinesla řešení dodnes letmo zmiňovaná v každém přehledu dějin československé meziválečné architektury, a jejichž historický kontext je mimořádně pozoruhodný, sleduje příspěvek odlišné tendence různých aktérů, které vedly až k úplnému opuštění záměru stavět ve 30. letech. Osvětlen je kontext přesunu poslanecké sněmovny z provizoria v Rudolfinu do nového provizoria v budově bývalé burzy a nové poválečné soutěže na budovu na Letenské pláni, stejně jako oživení myšlenky parlamentní novostavby v podobě rozsáhlého doplnění burzovního provizoria a následné vytvoření protějšku budovy Národního muzea na základě architektonické soutěže v 60. letech. Nová výrazná budova se po federalizaci stala sídlem Federálního shromáždění, zatímco pro Českou národní radu došlo na sklonku 80. let k nákladné opravě staré malostranské sněmovny. Se zánikem federace byla nová budova opuštěna, když ústavou předvídaný senát zůstal nezřízen a poslanecká sněmovna se rozhodla zůstat na Malé Straně. Příspěvek se zaměřuje na širší kontext dobových představ o ideální reprezentativní veřejné budově, snah o „završení“ Prahy zástavbou Letenské pláně a na střety rozdílných pojetí různých dobových aktérů. IV. SOCIALISTICKÉ ČESKOSLOVENSKO Kristina Uhlíková Zestátněné památky v Československu, metody jejich zabezpečení a koncepce jejich využití Československá republika během prakticky 70 let své existence realizovala několik vln zásahů do soukromého vlastnictví (nejen) svých občanů. První následovala již záhy po jejím vzniku v roce 1918. Stalo se tak jednak zákonem o převodu majetku bývalé panovnické rodiny na stát, jednak v souvislosti s tzv. první pozemkovou reformou. Nejrozsáhlejší přesun majetku do rukou státu však nastal až po 2. světové válce – především v důsledku vyhlášení dekretů prezidenta republiky vztahujících se na majetek občanů německé národnosti, zákonů o revizi 1. pozemkové reformy a o 2. pozemkové reformě a zestátněním majetku církví a řeholních společenství. Všechny tyto procesy zasáhly různou měrou i předměty a objekty kulturní hodnoty – umělecká díla, knihy, muzejní
sbírky, archivní dokumenty a historické stavby, které tak ze dne na den přešly ze soukromých rukou do vlastnictví státu. Jakým způsobem a zda vůbec byl „výjimečný“ charakter těchto konfiskátů zohledněn v příslušných zákonech či alespoň následných legislativních opatřeních? Byla jim věnována v dané době zvláštní pozornost v zákonodárných sborech? Jaká byla další opatření státu ve věci jejich zabezpečení a to jak organizačního (přidělení do kompetence určité instituce), tak finančního? Byla tato opatření respektována dalšími orgány státní správy? Jaké byly reakce široké veřejnosti, ale i užší odborné? Jak se vyvíjela koncepce jejich ochrany a zvláště dalšího využití, především v rámci orgánů státní památkové péče a státních sbírkotvorných institucí cca do konce 60. let? Na kterých vnějších i vnitřních vlivech způsob tohoto využití závisel? Jak byly zapojeny do stávající koncepce reprezentace státu? Jaký byl přístup k přiznání (nepřiznání) jejich provenience? Komparace odpovědí na tyto otázky v rámci jednotlivých etap zestátnění majetku a krátké srovnání se situací v některých dalších evropských zemích, v nichž také došlo v minulém století k takto masivní etatizaci soukromého vlastnictví, umožní identifikovat v příspěvku některé hlubší zákonitosti uvedených procesů odrážející se v kulturní politice československého státu v daném období. Petr Hlaváček Pohraničí: československá (vnitřní) kolonie 1945–1960? Češi a kolonialismus? Zní to sice absurdně, avšak faktem je, že čeští úředníci, vojáci a podnikatelé měli bohaté zkušenosti s aplikací specifické („koloniální“) správy na periferiích někdejší habsburské monarchie, ať už v Bukovině a Haliči nebo v Bosně a Hercegovině. Tento kulturně-politický kód se uplatnil i při budování/obnově českého státu ve formě republikánského Československa, totiž při krizové správě Slovenska a Podkarpatské Rusi, této východní poloviny nové republiky. Onen (hyperbolický) koloniální vzorec byl ovšem zcela zásadně aplikován po druhé světové válce na tzv. české pohraničí, jež se v mnohém stalo jakousi mentální periferií a kolonií, kterou bylo třeba nově připoutat k resuscitovanému Československu. V regionech bývalé Sudetské župy a v dalších německojazyčných oblastech byl zaveden režim zvláštní správy („správní komise“) s dosazenými československými úředníky; místní obyvatelstvo ztratilo veškerý vliv na chod svých domovských obcí a okresů. Následovalo plošné zbavení občanských i majetkových práv a následně i masový transfer zdejších obyvatel, zprvu živelný a násilný, později organizovaný. Konferenční příspěvek se zabývá fenomén pojmu „pohraničí“, reflektuje zdejší „koloniální“ správu i proces kolonizace, včetně plánované destrukce „míst paměti“ spojených s „odsunutým“ německojazyčným obyvatelstvem. Onu specifickou československou „koloniální mentalitu“ poválečných časů demonstruje na příkladu politických projevů, žurnalistických reportáží i propagačních materiálů
zvoucích nové osídlence („kolonisty“) a především pak na jejím obraze v beletrii budovatelského rázu (J. Mucha, V. Řezáč, B. Říha, J. Hadrbolec). Pohraničí jakožto „proměněná“ či „znovuzískaná“ země bylo totiž místem realizace utopie, laboratoří sociálních, politických a kulturních experimentů, které naplno otevřely brány ke kolonizaci Československa ruským impériem v sovětském převleku. Marcela Chmelařová „Jsou v socialistické společnosti obrazy už nyní předmětem potřeby?“ Státem vedené soudní procesy závěru 50. let a soukromé umělecké sběratelství v komunistickém Československu Příspěvek vychází z dosud nepublikovaných archivních materiálů komunistické prokuratury, které se autorce podařilo získat po letech pátrání. Obrací se k jednomu z dosud nejméně objasněných momentů české poválečné umělecké historie, postavení a tváři, kterou se režim pokoušel vnutit soukromého sběratelství v prvních dvou poúnorových desetiletích a především účelovým soudním procesům s významnými předválečnými uměleckými sběrateli, vedenými v krátkém období let 1959 a 1960. Zaměří se na případ exemplárního dobového postihu obchodníka, uměleckého znalce a sběratele Jaroslava Borovičky (1912 - 2009), který vedl k patrně vůbec nejrozsáhlejší dobové sbírkové konfiskaci týkající se devíti set uměleckých položek. V pražském prostředí tehdy všeobecně známý Borovička byl v pečlivě připravovaném soudním procesu odsouzen za organizovanou „spekulaci“ ve větším rozsahu a „ohrožení zásobování“ k pěti letům odnětí svobody, které strávil ve Valdicích. Historicky ojedinělý a dobově odvážný je postup, jímž se obviněný v procesu, který neměl šanci vyhrát a jehož výsledky byly prokuraturou „predefinovány“, bránil. Jako právník se společně se svým obhájcem, jímž byl syn jiného významného předválečného sběratele, hájil tvrzením, že „obraz originál není předmětem potřeby, jak vyžaduje skutková podstata trestného činu spekulace, pro který je stíhán,“ nýbrž „umělecký výtvor ducha“, čímž v kontextu procesu vyvolal zcela nepatřičnou abstraktní, humanisticko-idealistickou diskusi směřující k samotné podstatně umění v socialistické společnosti a otázce, zda již „v dnešní etapě přestavby společnosti na společnost socialistickou… jsou obrazy s výtvarnou hodnotou předmětem potřeby“. Petra Nováková Čeští a slovenští umělci na Triennale di Milano Konferenční příspěvek se věnuje účasti československých umělců na Triennale di Milano v éře poválečného Československa. Řešení jednotlivých výstavních instalací, výběr komisařů či samotných exponátů pro dílčí ročníky mezinárodní výstavy v sobě materializují kulturní politiku a politické vztahy socialistického
Československa. Diplomatická korespondence mezi československými komisaři, organizátory a architekty a italskou stranou, jež je archivovaná jak v knihovně Triennale di Milano, tak například v archivu Ministerstva zahraničních věcí České republiky svědčí o tom, že jednotlivé výtvarné realizace byly často vnímány jakožto katalyzátory zahraničně-politických a ekonomických vztahů, a tudíž v sobě nesou aplikaci toho, co politolog Joseph Nye označuje jako koncept soft power. Příspěvek uvede posluchače do problematiky účastí Československa na mezinárodní výstavě užitého umění v Itálii od poloviny čtyřicátých let do roku 1968 - tedy od poválečné expozice architektury vedené architekty Cubrem, Hrubým, Linhartem a Pokorným, která reagovala na nutnost poválečné rekonstrukce (1947), přes monografickou výstavu skla roku 1957, Sovovu a Kotíkovu instalaci užitého umění z roku 1960, která se snažila navázat na úspěchy na EXPO v Bruselu, až po čistou a velmi věcnou instalaci Bohuslava Rychlinka z roku 1968, jež koncepčně vycházela z úvah designéra, architekta a grafika Petra Tučného. Blanka Nyklová a Petr Gibas Socialistické průmyslové město ve fotografii: dva pohledy na proměny ideologické konstrukce Kulturní prostor socialistického Československa byl po celou dobu trvání (1948 – 1989) do různé míry ovlivněn důrazem kladeným na průmyslovou výrobu a s ní související těžbu a přeměnu krajiny. Města jako Kladno, Ostrava či později Most se tak stala symbolem moderního pokroku, modely k následování, a to ať už v oblasti práce či bydlení. Oficiální vizuální diskurz o úspěšné socialistické přítomnosti a šťastné budoucnosti tak namnoze využíval tato města jako symboly urbanizace a industrializace. Po druhé světové válce byla vydána řada knižních fotografických publikací vysoké řemeslné a často i umělecké kvality propagujících jednotlivá města a jejich socialistickou proměnu. Sledujeme například způsoby, jimiž jsou určité činnosti či městské prostory přisuzovány mužům či ženám, nebo způsoby využití obrazů dobového města k legitimizaci režimu a konstrukci jeho emocionálního náboje. Tak je možné novým způsobem nahlédnout kontinuitu a diskontinuitu československého socialismu jako režimu, který ač vystaven geopolitickým a historickým vlivům a proměnám (období Studené války) se konstruuje a zejména legitimizuje jako ucelený a jednotný, a to prostřednictvím pečlivě konstruovaných výpovědí o sobě. V případě naší analýzy je řečí režimu fotografie, výpovědí ucelené fotografické sady, cílem našeho přístupu pak porozumění socialistickému městu jako emocionální a hlavně vizuální konstrukci, jež komunikuje ideové a ideologické obsahy a odráží jejich (historické) poměny.
Mária Topoľčanská Spoločné neistoty: prípad odloženej reflexie československej normalizácie 1972-1989 v súčasnom architektonickom diskurze Architektúra vysokej univerzálnej hodnoty nepopierateľne vznikala v spoločnej štátnej minulosti v Čechách i na Slovensku a vzniká aj dnes. I keď dôsledky práce architektov v rôznych politických režimoch 20. storočia a na ich rozhraniach kolektívnu identitu architektov dodnes zaťažujú, sú zároveň možnosťou zúčastniť sa širšieho súčasného diskurzu o limitoch architektúry ako kritickej praxe z unikátnej pozície scén bývalého Československa. Prax udržovaná v stave bez nezávislých ateliérov, architektonických zväzov a médií od roku 1972 až do roku 1989 determinovala konformný architektonický diskurz oboch lokálnych scén pridlho. Na čom vlastne intelektuálne stojí architektonická prax v Čechách a na Slovensku po dekáde 80. rokov deformovanej normalizáciou a tendenciou zastávať nejednoznačné pozície? Paradoxne architekti participujúci na štátom riadených projektoch počas normalizácie zároveň často formulovali aj alternatívne pozície voči štátom riadenej produkcii architektúry, ale vlastné ideové pozície neboli architektami výrazne teoreticky formulované, kľúčová bola interpretácia historikmi a kritikmi architektúry. Ako sa normalizácia prepísala do diskurzu 90. rokov, ktorý nepriniesol výraznejšie strety moderných, postmoderných, či tradicionalistických tendencií? Je možné sledovať koherentné hlasy v 80. rokoch nastupujúcej generácie architektov a teoretikov, ktorí len o dekádu neskôr formulovali post-socialistickú agendu architektúry v Československu nanovo? Akceptovanie prelomov dejín v príbehoch ľudí a štátov sa logicky deje oneskorene ako odložené prijatie vytesnenej skúsenosti. Do súčasného diskurzu má zmysel zahrnúť pochopenie toho, aké deformácie vzťahu praxe, teórie a kritiky architektúry normalizáciou nastali a či stále trvajú. Potreba zaistiť nový spoločenský status architektov dostáva od roku 1990 pochopiteľne prioritu pred spoločným pochybovaním a sebareflexiou.
