II. část skripta k rozšířenému kurzu odborné způsobilosti k péči o děti od 0 do 7 let

Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti

II. část

skripta k rozšířenému kurzu odborné způsobilosti k péči o děti od 0 do 7 let

1


OBSAH MODUL 1: 4 Orientace a motivace, provozní a hygienická pravidla, právní rámec, životospráva 4 A) Orientace a motivace 4 1.

Co chtějí rodiče o chůvě vědět

4

2.

Co musí chůva všechno mít

5

3.

Etický kodex chůvy

5

4.

Životopis a vstupní pohovor

5

5.

Denní režim, náplň práce chůvy

7

6.

Důležité informace při nástupu na pozici chůvy

10

B) Provozní a hygienická pravidla v domácnosti či v zařízení péče o děti 11 1.

Provozní pravidla

11

2.

Hygienická pravidla dle Vyhlášky 410/2005 Sbírky o hygienických požadavcích na prostory a provoz zařízení a provozoven pro výchovu a vzdělávání dětí a mladistvých

12

C) Právní rámec 13 1.

Živnostenský list

13

2.

Sociální pojištění

14

3.

Zdravotní pojištění

14

4.

Finanční úřad

15

5.

Pojištění odpovědnosti za škodu

15

6.

Smlouva/Gentlemanská dohoda

16

7.

Prohlášení o mlčenlivosti

17

D) Životospráva 18 1.

Pyramida zdravé výživy

18

2.

Výživa dětí od 0 do 3 let

18

3.

Jídelníček

21

2


MODUL 2: 22 PEDAGOGIKA A PSYCHOLOGIE, VZDĚLÁVÁNÍ A PODPORA VÝVOJE DÍTETE 22 1.

Motivace pro práci chůvy

22

2.

Vývoj JÁ, vývoj osobnosti dítěte

24

3.

Vývoj dítěte od narození do 7 let věku

32

4.

Motivace pro práci pečovatelky o děti

47

5.

Vývojová tabulka

54

MODUL 3: 68 Péče o zdraví a bezpečnost dítěte 68 Kurz první pomoci u dětí 68 1.

Prevence úrazů

68

2.

Co dělat při příznacích nemoci

70

3.

Dětské nemoci

71

4.

Domácí lékárnička

75

5.

První pomoc

76

MODUL 4:

81

HYGIENICKÉ NÁVYKY U DĚTÍ, KRIZOVÉ SITUACE PŘI PÉČI O DĚTI, VYHODNOCENÍ KURZU 81 1.

Hygienické návyky u dětí

81

2.

Krizové situace při péči o děti

86

DOPORUČENÁ LITERATURA: 89 Matějček, Zdeněk: Co, kdy a jak ve výchově dětí. Portál, 2013

3

89


MODUL 1: ORIENTACE A MOTIVACE, PROVOZNÍ A HYGIENICKÁ PRAVIDLA, PRÁVNÍ RÁMEC, ŽIVOTOSPRÁVA 1Orientace a motivace 1. Co chtějí rodiče o chůvě vědět

• • • • • • • • • • • • • • • • •

Zamyslete se nad tím, co zajímá rodiče při přijímání chůvy do rodiny. Případně co zajímá zaměstnavatele, pokud přijímá pečující osobu do svého zařízení. Jaké má vzdělání Kde bydlí Kolik je jí let Má vlastní děti Kde nyní pracuje Má nějaká doporučení Bude souhlasit se zkušební dobou Jak dlouho jako chůva pracuje O kolik dětí se starala a jak byly staré Měla během své dosavadní praxe nějaké problémy s dětmi nebo neshody s rodiči Baví ji tato práce a proč, co jí baví s dětmi nejvíce Jak dlouho chce pracovat v jejich rodině Může se pružně přizpůsobovat časovým požadavkům rodiny Je ochotná hlídat přes noc Jaká bude náplň typického dne, který s ní dítě stráví Je ochotná chodit s dítětem na procházky, kroužky apod. Jak zajistí, aby ji dítě poslouchalo

2. Co musí chůva všechno mít

• • • • • •

doklad o dosaženém vzdělání včetně odborných kursů a školení lékařské potvrzení o výborném zdravotním stavu pracovní posudek ze současného či předešlého zaměstnání reference na hlídání dětí z předchozích rodin či zaměstnavatele doklad o trestní bezúhonnosti pojištění odpovědnosti

3. Etický kodex chůvy

• • • • • • • • • • • • •

vzdělání praxe v oboru spolehlivost / trpělivost / flexibilita / zodpovědnost / odolnost vůči stresu / ochota spolupráce / všímavost / diskrétnost / loajalitu / upřímnost / mlčenlivost / kladný vztah a přístup k dětem vlastní aktivita komunikativní jednání svobodně, tvořivě a zodpovědně nakládat se svým časem jednat a rozhodovat nestranně a zdržet se všeho, co by mohlo ohrozit důvěru jednat tak, aby byla chráněna maximální bezpečnost dítěte dodržovat pravidla, na kterých se s rodinou domluví neporušovat klientovo soukromí zachovávat mlčenlivost o soukromí rodiny přizpůsobit se chodu rodiny 4


• • • • • • •

udržovat styl života rodiny navrhovat různé alternativy řešení problémů nést za svá rozhodnutí zodpovědnost možnost analyzovat a hledat řešení vždy ve spolupráci s klienty klienty a jejich jednání neposuzovat možnost poukazovat na možné důsledky odolávat vnějším tlakům, být nezávislý a schopný změny = pružnost, vnímat možnost volby

4. Životopis a vstupní pohovor Životopis: Jak vytvořit strukturovaný životopis Jaké informace nesmí v životopise chybět Co do životopisu nepatří Vstupní pohovor: Příprava na přijímací pohovor Získání co nejvíce informací o zaměstnavateli či rodině Podrobná znalost vlastního životopisu Součástí přípravy na přijímací pohovor je včasný příchod Vhodné oblečení a celkový vzhled Vlastní pohovor: Ukázka pracovního pohovoru v rolích (ve dvojicích) rodič/zájemkyně o pozici chůvy v rodině ředitelka školky/zájemkyně o pozici pečovatelky ve školce pracovník personálního oddělení/zájemkyně o pozici provozovatele firemní školky/dětské skupiny

• • •

5


3. Denní režim, náplň práce chůvy Můj denní režim

Režim chůvy

7.30 hod 8.00 hod 8.30 hod 9.00 hod 9.30 hod 10.00 hod 10.30 hod 11.00 hod 11.30 hod 12.00 hod 12.30 hod 13.00 hod 13.30 hod 14.00 hod 14.30 hod 15.00 hod 15.30 hod 16.00 hod 16.30 hod 17.00 hod 17.30 hod 18.00 hod 18.30 hod 19.00 hod

6


1. Náplň práce chůvy zahrnuje: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

zachování každodenního režimu a zvyků dítěte příprava a podávání stravy hygiena logopedický a motorický rozvoj dítěte (hrubá a jemná motorika) všestranný rozvoj dítěte - výtvarné techniky, zpěv, tanec, hudební nástroje, sport návštěva kroužků a zájmových činností péče o nemocné dítě návštěva pediatra ostatní – dle dohody s rodinou

Vlastní poznámky

..

7


2. Důležité informace při nástupu na pozici chůvy Důležitá telefonní čísla: 1. 2. 3.

Telefonní číslo, pod kterým zastihnete rodiče dítěte v době jejich nepřítomnosti, nebo telefonní číslo na příbuzné či známe rodiny Dětský lékař Pohotovost Hasiči Noční lékárna Taxislužba

Důležité návyky dítěte: 1. 2. 3. 4.

Při jídle (např. časy, kdy dostává jídlo) Při hře (nejoblíbenější hračka) Při usínání (čtení pohádky, zpívání, nějaká oblíbená hračka) Zda má dítě v současné době nějaké obtíže (nemoc, zuby,…)

Kde co je? 1. 2. 3. 4.

Věci na spaní, na převlečení, pleny apod. Jídlo, lahvičky, ohřívačka, dudlík Oblečení na ven, kočárek Vlhké ubrousky, krém, hygienické potřeby

Co můžete v domácnosti jako chůva využívat : 1. 2. 3. 4.

Televize Rádio, CD přehrávač apod. Knihovna Jídlo

1. Provozní a hygienická pravidla v domácnosti či v zařízení péče o děti Provozní pravidla

•

1. 2. 3. 4. 5.

•

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

V domácnosti své či dítěte Evidence – jméno dítěte/rodiny, datum narození, rodné číslo, číslo zdravotní pojišťovny, kontakt na rodiče a na ošetřujícího lékaře Formulář – check in, check out Docházka – výkaz odpracovaných hodin Gentlemanská dohoda/smlouva mezi rodinou a chůvou (místo péče, časové rozmezí, odměna za péči, náplň práce) Prohlášení mlčenlivosti

V zařízení Evidence – evidenční list (jméno, datum narození, rodné číslo, číslo zdravotní pojišťovny, tel. číslo na rodiče a ošetřujícího lékaře) Docházka (docházkový systém např. excelová tabulka) Smlouva / dohoda (místo péče, časové rozmezí péče – pravidelná/nepravidelná, poplatek za péči, způsob stravování, aj.) Zdravotní dotazník (číslo zdravotní pojišťovny, ověření očkování, potvrzení od lékaře) Provozní řád (stanovení základních práv a povinností rodiče a pečující osoby) Výchovně vzdělávací koncept

8


• 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

•

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

Hygienická pravidla dle Vyhlášky 410/2005 Sbírky o hygienických požadavcích na prostory a provoz zařízení a provozoven pro výchovu a vzdělávání dětí a mladistvých Nezastavěná plocha pozemku – nejméně 30m2 na 1 dítě, pozemek musí být oplocen. Metráž na hřiště 4m2 na 1 dítě. Herna 4m2 na 1 dítě včetně ložnice, jestliže je ložnice oddělena tak 3m2 na 1 dítě. Plocha na 1 lůžko 1,7m2 na 1 dítě. WC + umyvadlo – 5 dětí. Osvětlení – dle speciálních projektů, norem. Dělí se na denní světlo o přisvětlení Tekoucí pitná voda – 60l na den na 1 dítě Jídelna 1 dítě na 1,2m2 Umyvadlo musí být 50 cm nad zemí, 60 cm nad zemí musí být baterie jen s jedním výtokovým ventilem Teplota v místnosti – průměr 22°C, minimum 19°C: V zařízeních pro děti předškolního věku je denní doba pobytu venku zpravidla 2 hodiny dopoledne, odpoledne se řídí délkou pobytu dětí v zařízení. Pobyt venku může být dále zkrácen nebo zcela vynechán pouze při mimořádně nepříznivých klimatických podmínkách a při vzniku nebo možnosti vzniku smogové situace. Úklid: denně setření všech podlah a povrchů na vlhko, u koberců vyčištěním vysavačem, denně vynášení odpadků, denně vyčištění umývadel, pisoárových mušlí a záchodů nejméně jednou týdně omytím omyvatelných částí stěn hygienického zařízení a dezinfikováním umýváren a záchodů nejméně dvakrát ročně umytí oken včetně rámů a svítidel, nejméně dvakrát ročně celkový úklid všech prostor, malování jedenkrát za 3 roky nebo v případě potřeby častěji, Výměna lůžkovin nejméně jednou za 3 týdny, výměna ručníků jednou za týden, případně podle potřeby ihned.

9


C)

Právní rámec

1. Živnostenský list K výkonu práce chůvy je zapotřebí si zřídit živnostenský list. Máme na výběr dvě možnosti: při péči o děti do tří let věku se jedná o tzv. vázanou živnost s názvem: Péče o dítě do tří let věku v denním režimu K získání povolení této živnosti je zapotřebí prokázat následující: - odbornou způsobilost k výkonu povolání všeobecné sestry nebo zdravotnického asistenta nebo ošetřovatele nebo porodní asistentky nebo záchranáře podle zákona č. 96/2004 Sb. nebo - odbornou způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka nebo pracovníka v sociálních službách podle zákona č. 108/2006 Sb. nebo odbornou kvalifikaci k výkonu povolání učitele mateřské školy podle zákona č. 563/2004 Sb. nebo profesní kvalifikaci pro činnost chůvy pro děti do zahájení povinné školní docházky podle zákona č. 179/2006 Sb. Pokud požadované vzdělání nesplňujete, můžete pro podnikání využít institut odpovědného zástupce, který Vás po odborné stránce bude zastupovat a dohlížet na řádný provoz živnosti. Další možností je podnikání v rámci občanského sdružení.

•

Při péči o děti nad tři roky se jedná o tzv. živnost volnou s názvem:

Mimoškolní výchova a vzdělání Poskytování služeb pro rodinu a domácnosti Podnikat může každá osoba starší 18 let splňující všeobecné podmínky pro získání živnostenského listu. Vyřízení živnostenského listu provádí v prvé řadě živnostenský úřad, vybrat si můžete kterýkoliv živnostenský úřad, nejlépe však v místě Vašeho bydliště. Další možností je navštívit kterékoliv kontaktní místo CzechPoint, notáře nebo matriční úřad, avšak zde od Vás jen přijmou požadované doklady, neupozorní Vás na případné nedostatky, vše odešlou na živnostenský úřad a ten Vám následně živnostenské oprávnění vydá. Doklady potřebné pro vyřízení živnostenského listu:

• • • • •

právní titul užívání provozovny (nájemní smlouva v případě, že budete podnikat v podnájmu, výpis z katastru nemovitostí, pokud budete podnikat ve vlastním bytě či domku) výpis z rejstříku trestů (ne starší než 3 měsíce) Váš a odpovědného zástupce – lze ho získat na všech kontaktních místech CzechPoint (např. na poště, u notáře nebo obecním úřadě) a to na počkání doklad o odborné způsobilosti Vaší nebo odpovědného zástupce u vázané živnosti čestné prohlášení odpovědného zástupce doklad o zaplacení správního poplatku 1.000,-- Kč, který je možné zaplatit v 10


•

hotovosti na podkladně živnostenského úřadu nebo přímo u přepážky vyřizující příjem Vaší žádosti na přepážce s Vámi úředník vyplní jednotný registrační formulář, který si můžete vyzvednout na živnostenském úřadě nebo vytisknout z internetu a doma předpřipravit (není to ovšem nutné)

Vyplněním části B. jednotného registračního formuláře se také registrujete k daním na místně příslušný finanční úřad, vyplněním části C. oznámíte zahájení své podnikatelské činnosti správě sociálního zabezpečení a vyplněním části D. oznámíte zahájení podnikatelské činnosti zdravotní pojišťovně. 2.

Sociální pojištění

Vydáním živnostenského listu se stáváte osobou samostatně výdělečně činnou (OSVČ). Vyplněním jednotného registračního formuláře dáváte vědět Okresní správě sociálního zabezpečení, že Vám byl vydán živnostenský list a zahajujete samostatně výdělečnou činnost. Zde uvádíte i den, od kterého jste oprávněna tuto činnost vykonávat. Vaši výdělečnou činnost můžete vykovávat dvojím způsobem: 1. 2.

jako činnost hlavní tj., že bude tato činnost Vaším hlavní zdrojem příjmů – v tomto případě jste účastna vždy důchodového pojištění bez ohledu na výši dosaženého příjmu jako činnost vedlejší tj., tato činnost bude provozována souběžně při jiném zaměstnání, při pobírání rodičovského příspěvku či při studiu – v tomto případě jste účastna důchodového pojištění pokud Váš příjem z této činnosti překročí státem stanovenou mez (mění se každý rok, pro rok 2014 to byla částka 62.261,-- Kč) nebo pokud se k této účasti přihlásíte dobrovolně

Od placení důchodového pojištění se odvíjí i platba nemocenského pojištění, které je vždy dobrovolné. Pokud budete vykonávat svou výdělečnou činnost jako činnost vedlejší je potřeba OSSZ doložit potvrzení o rozhodnutí pobírání rodičovského příspěvku, potvrzení o studiu či zaměstnání. Výši minimálních povinných záloh na důchodové pojištění naleznete na stránkách České správy sociálního zabezpečení – pravidelně aktualizována. Zálohy jsou splatné vždy od 1. do 20. následujícího měsíce. POZOR - datem zaplacení se považuje datum kdy je pojistné připsáno na účet OSSZ! Výše minimální platby na nemocenské pojištění pro rok 2014 je 2,3% z měsíčního vyměřovacího základu avšak OSVČ si může platit na nemocenské pojištění i částku vyšší. Po skončení daňového období, kterým je ve většině případech kalendářní rok je OSVČ povinna do jednoho měsíce od podání daňového přiznání podat Přehled o příjmech a výdajích ze samostatné výdělečné činnosti, ve kterém jsou zúčtovány zaplacené zálohy. Případný nedoplatek je potřeba zaplatit do 8 dnů od podání Přehledu. 3.

Zdravotní pojištění

Podáním vyplněného jednotného registračního formuláře splníte taktéž povinnost oznámit začátek podnikání u zdravotní pojišťovny, u které jste pojištěni. 11


Jestliže budete vykonávat vedlejší samostatnou činnost, nejste povinna platit zálohy, zdravotní pojištění doplatíte až po podání přehledu o úhrnu záloh na pojistné za daňové období kalendářního roku stejně jako u OSSZ. Při výkonu hlavní činnosti jste povinni platit měsíční zálohy. Aktuální minimální výši naleznete vždy na stránkách České správy sociálního zabezpečení. Další výše záloh se odvíjí od výše dosažených ročních příjmů. Záloha je splatná do 8. dne následujícího kalendářního měsíce. POZOR - datem zaplacení se považuje datum kdy je pojistné připsáno na účet zdravotní pojišťovny! 4.

Finanční úřad

I na finančním úřadě jste zaregistrována vyplněním jednotného registračního formuláře a to k dani z příjmu fyzických osob. Za příslušný kalendářní rok jste pak povinna vždy do konce března, resp. června povinna podat daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob a vypočtenou daňovou povinnost uhradit na účet příslušného finančního úřadu. V průběhu roku jste povinna vést daňovou evidenci tj. evidovat doklady o příjmech a výdajích souvisejících s vaší výdělečnou činností, na základě kterých následně sestavíte výše uvedené daňové přiznání. 5.

Pojištění odpovědnosti za škodu

Děti jsou stvoření neposedná – to jistě víte, proto velice doporučujeme uzavřít pojištění pro případ způsobení škody při výkonu živnostenské činnosti, resp. škody způsobené dítětem, o které chůva pečuje. Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu činnosti lze charakterizovat jako objektivní odpovědnost, tzn. nezávisle na vůli subjektu – poskytovatelky pečovatelské služby či živnostníka (§ 420a občanského zákoníku). Můžeme uvažovat o škodě na zdraví dítěte, na věcech. Další škodou může být škoda způsobená dítětem. Může nastat varianta, kdy dítě bude odpovídat výlučně samo (bylo-li by deliktně způsobilé a chůva nezanedbala dohled) s nezletilým dítětem bude odpovídat společně a nerozdílně realizátorka výlučně odpovědná bude chůva (zanedbala dohled a dítě nebylo deliktně způsobilé) odpovědnost nevznikne nikomu (dítě nebylo deliktně způsobilé a chůva nezanedbala dohled) V případě, že poskytujete pečovatelskou službu, je ze zákona (ZSS) stanovena povinnost uzavřít pojistnou smlouvu před zahájením poskytování služeb a musí být součástí smlouvy mezi chůvou a rodinou. 6.

Smlouva/Gentlemanská dohoda

Co musí obsahovat: Předmět dohody – péče o dítě/děti Začátek a objem práce, místo výkonu práce – datum zahájení práce, počet hodin za týden/měsíc, případně konkrétní rozvrh dní a časové rozmezí, místo výkonu práce

12


Náplň práce Odměna za vykonanou práci – hodinová sazba, způsob výplaty (týdně/měsíčně), na základě výkazu hodin, hotově nebo na účet, speciální příplatky za noční hlídání nebo výpomoc v domácnosti……. Pojištění odpovědnosti za škodu – a) pečovatelky, b) dětí + úrazové pojištění dětí Lhůta pro zrušení hlídání z důvodu nemoci apod. – obě strany musí informovat druhou stranu minimálně 24 hodin dopředu……. Počet hlídaných dětí a jejich věk Povinnost pečovatelky informovat neprodleně rodiče v případě onemocnění dítěte, úrazu dítěte, podávání léků apod. Prohlášení o mlčenlivosti – pečující se zavazuje, že nebude sdělovat dalším osobám nic, co se týká soukromého života rodiny a to i po ukončení práce. Ke stejné diskrétnosti se zavazuje i rodina vůči pečovatelce. Ukončení pracovního poměru – zkušební doba – 1 měsíc, výpovědní lhůta 1 měsíc, smlouva na dobu určitou (např. do června 2015) Dodatečná ustanovení, týkající se péče o dítě:

• • • • • • • • • • •

Převážení dítěte osobním autem ano/ne Návštěva veřejných heren a hřišť ano/ne Výlety ano/ne Jízda na kole ano/ne Plavání ano/ne Podávání léků ano/ne Závěrečná ustanovení Ustanovení neupravená touto dohodou se řídí obecně platnými právními předpisy České republiky. Změny a doplnění této dohody jsou možné pouze v písemné podobě. Tato dohoda byla sepsána ve dvou vyhotoveních, pro každou ze smluvních stran. Obě smluvní strany prohlašují, že si tuto dohodu před podpisem přečetly, porozuměly jejímu obsahu, s obsahem souhlasí, a že je tato dohoda projevem jejich svobodné vůle.

Datum a podpis obou smluvních stran

13


7.

Prohlášení o mlčenlivosti

Prohlášení o mlčenlivosti a ochraně osobních údaj Paní Bytem

……

Byla seznámena se zásadami ochrany osobních údajů a mlčenlivosti podle zákona č.101/2000 Sb. a jeho platnými novelami. Stvrzuje svým vlastnoručním podpisem, že bude zachovávat mlčenlivost o osobních údajích zákazníků, že bude důvěrně zacházet s veškerými údaji, dokumenty a záležitostmi, týkajícími se zákazníků a bude je chránit před jejich zcizením, zničením nebo neoprávněným přenosem a zpracováním, jakož i před jejich jiným zneužitím a je si vědoma, že porušení tohoto zákona je trestné. V Praze, dne Podpis

.

.

14


D)

Životospráva

1. Pyramida zdravé výživy

2.

Výživa dětí od 0 do 3 let

Kojení – kolostrum (velmi ovlivňuje strava kojící matky) Výhody kojení

•

PSYCHOLOGICKÉ Vzniká a upevňuje se zvláštní vztah mezi maminkou dítětem

•

PRAKTICKÉ Je vždy „po ruce“ Má správnou teplotu

•

PREVENCE Respiračních nemocí Nadváhy, ale i podvýživy Poruch lipidového metabolizmu Potravinových alergií… Náhradní kojenecká výživa

• •

Pokud maminka nemůže kojit Kravské mléko NE (má zcela odlišnou skladbu, než má mateřské mléko, často vznikají alergie)

Adaptovaná mléka

•

POČÁTEČNÍ FORMULE

Pro nekojené děti až do konce prvního roku života Úprava poměru bílkovinných frakcí Někdy zvýšen podíl kaseinu => větší sytivost !!! Nepřekrmovat (a to ani MM) 15


•

POKRAČOVACÍ MLÉKA

Pro kojence od ukončeného 4. měsíce do 1. roku života Nekryjí plně potřeby kojence => potřeba zavedení nemléčných příkrmů

•

MLÉKA PRO STARŠÍ KOJENCE A BATOLATA

Po prvním roce života Spolu s nemléčnými příkrmy Denně množství odpovídající 500 ml mléka V tomto věku lze podávat i pasterované (převařené) kravské mléko Zařazení nemléčných příkrmů Konzultovat s PLDD na základě přibývání váhy dítěte a zdravotního stavu dítěte Pokud dítě dobře prospívá z MM, zařazovat až po ukončeném 6. měsíci DOPORUČENÉ POŘADÍ Zelenina (dříve jednodruhová, později kombinace) Ovoce Maso (20-35 g), vejce (žloutek) Jogurty, zakysané nápoje (ne tvaroh a tvrdé sýry) Obilninové kaše (přednostně bezlepkové) Nutné stále sledovat podávání tekutin 1. Výživa batolat Výběr potravin může odpovídat stravě dospělého s jistými úpravami OMEZENÍ

• • • • • • •

Výběr koření Uzeniny, sýry Ryby Ořechy Celozrnné pečivo a cereálie Pozor na sladkosti a slazené limonády Z technologických úprav smažení, pečení (v případě tvorby tvrdé kůrky například na mase)

2. Jídlo jako nový zážitek Děti si zvykají na: a) chuť (4.-6. měsíc) b) konzistenci (6.-7. měsíc) Na podávání nových potravin a pokrmů nespěchat! Dítě potřebuje s novou potravinou až 11 kontaktů, než „jí přijde na chuť“ Rodina jako vzor/ napodobování okolí 16


stravovat se zdravě jídlo zbytečně neomezovat a nekomentovat nenutit 3. Odmítání jídla

•

NEOFOBIE

Strach z nového, včetně jídla U malých dětí typické spolu s odmítáním stravy v období vzdorovitosti - trpělivost!!! nenabízet úplatky (Až to spapáš, můžeš…) nenabízet náhrady (Nechceš to? A copak by sis dal?)

• •

AVERZE

•

ALERGIE

Zdravotní důvod Intolerance, alergie Bolesti bříška, zácpa Nepříjemná zkušenost - nepříjemný zážitek po jídle (viděl někoho zvracet) Nepřiměřená reakce dospělého Příjemný pocit - sladkosti

Při zařazování nemléčných příkrmů sledovat reakce dítěte Podávat vždy pouze jednu novou potravinu a počkat na reakci dítěte i několik dní, poté zařadit znovu Pokud dítě po prvním podání reaguje například kopřivkou, nemusí se hned jednat o alergii => reakce by neměla vést k trvalému vyloučení potraviny z jídelníčku 3. Jídelníček Samostatná práce: sestavte jídelníček pro dvouleté dítě na 1 celý den

17


PEDAGOGIKA A PSYCHOLOGIE, VZDĚLÁVÁNÍ A PODPORA VÝVOJE DÍTĚTE 1. Motivace pro práci chůvy Ať se v našem životě věnujeme čemukoliv, vždy pro to máme nějakou motivaci, to znamená, že nám daná činnost, vztah nebo věc naplňuje nějakou naší potřebu nebo zájem. Čím více jsme si vědomi toho, co si takovým rozhodnutím sytíme za potřebu, co pro nás má přinášet za užitek, tím můžeme žít svobodnější a smysluplnější život, zároveň jsme jednoznačnější vůči okolí a především upřímní k druhým i sobě. Nemusíme pak nic nalhávat, ani sobě, ani druhým. Pokud se totiž např. projevujeme tak, že důvodem našeho rozhodnutí pracovat jako chůva je touha trávit čas s dětmi, které milujeme, ale pravým důvodem je to, že se necítíme dostatečně kompetentní po mateřské dovolené věnovat se jakékoliv jiné činnosti než péči o děti, můžeme tak vytvářet velký zmatek v sobě, v rodině, v dětech. Jakýkoliv důvod, potřeba, zájem jsou možné a v pořádku, záleží jen na Vašem rozhodnutí a rozhodnutí rodiny a případně agentury, zaměstnavatele, zda s Vámi spolupráci navážou. Vaše potřeby a zájmy, důvody se mohou samozřejmě měnit, vyvíjet, stále je však užitečné být v kontaktu sama se sebou a uvědomovat si je, vědět o nich a podle toho jednat. Zároveň je realitou, že jako lidé jsme bytosti hodně nevědomé a jsme schopni si uvědomit, připustit jen malou část toho, co prožíváme, jak se chováme, na co a jak myslíme, uvědomujeme si o sobě jen opravdovou „špičku ledovce“. Tak pro nás zůstávají skutečné důvody naší volby skryté a my se zabýváme jen těmi, které jsme ochotni a schopni si připustit. Pokusme se tedy v tuto chvíli rozšířit své možnosti toho, co si na sobě uvědomujeme, bude to velmi užitečné pro všechny zúčastněné. Co je tedy Vaší motivací pro práci chůvy? Zkuste se nyní zamyslet nad těmito otázkami: Co si přejete, aby Vám práce chůvy přinášela? Za jakých podmínek (finančních, organizačních, osobních, etických, …) jste ochotná tuto práci vykonávat, za jakých již ne? Jak by Vaše práce chůvy měla probíhat, abyste z ní mohla mít opravdu dobrý pocit, těšila Vás, bavila Vás? Co by Vás naopak ve Vaší práci chůvy nebavilo, dokázalo by Vám to zkazit chuť a náladu se s dítětem setkávat? Co je to poslední, o co byste chtěla v této práci přijít a co naopak jste ochotna obětovat? V jakém okamžiku si myslíte, že byste už tuto práci nechtěla vykonávat, ukončila ji? Když si představíte sama sebe za rok, jak se vidíte ve vztahu k práci chůvy? Za 5 let? Za 10 let? Mezi běžné důvody pro takovou práci mohou patřit následující potřeby, zamyslete se nad nimi, do jaké míry Vás oslovují, samozřejmě Vás jich může oslovit více. Věnujte se jak těm, které Vás zaujmou, tak těm, které ve Vás vzbudí odpor, vzdor, silnou emoce v negativním smyslu. Jen ty, co Vás nechávají zcela klidnými, opusťte a jděte dál. U některých můžete doplnit konkrétní podobu dané potřeby u Vás. 18


Potřeba

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Kontakt s lidmi, který mi dodává do mého života ... Kontakt s dětmi, který mi přináší.. Kontakt s rodinou, rodinným životem, dodává mi ... Životní smysl, který vnímám ... Vlastní hodnotu, kterou vidím v ... Finanční zajištění a podporu Seberozvoj, rozvoj sebe same v oblasti... Nové zkušenosti, zážitky, které potřebuji především v oblasti... Pozici na trhu práce, která mi dodává... Naplnění volného času Organizační možnosti, které potřebuji využít... Vyžití osobních emocí a potřeb, jako je: Prožívání radosti Tvořivost Blízkost Důvěrnost Oddanost dítěte Zájem o děti z důvodu... Ve vztahu k vlastní rodině a případně i dětem očekávám, že mi práce chůvy přinese ... Další důvody, které Vás napadají, že stojí za Vaší motivací pracovat nyní jako chůva ...

Ať máme jakoukoliv motivaci, podstatné je si ji uvědomit a přijmout sebe i s takovou motivací: „To jsem nyní já a jako taková jsem v pořádku, mám právo na tyto své důvody“ 2.

Vývoj JÁ, vývoj osobnosti dítěte

Na vývoji dítěte a jeho výsledném charakteru, povaze, schopnostech, vlastnostech, postojích k sobě, k životu, vztazích k druhým lidem a životním zájmům se podílejí následující vlivy: Genetické vlivy – s těmi jako pečovatelka nic nenaděláte, nezměníte je, DNA je již sepsáno. Můžete však měnit postoj k výsledkům dědičnosti u dítěte. Máte možnost buď dané rysy dítěte přijímat a respektovat, nebo je odmítat, snažit se dítě měnit. U prvního postoje máte příležitost sama sebe rozvinout v novém směru, přijetím něčeho u druhého člověka rozvíjíte i vlastní sebepřijetí a činíte si tak možnost žít spokojenější a plnohodnotnější život. Také máte větší šanci, že si s dítětem a rodinou vytvoříte blízký a důvěrný vztah. Pokud budete s osobnostními rysy dítěte bojovat a odmítat je, zakládáte si pravděpodobně na boj s větrnými mlýny, boj s dítětem i rodinou, což moc vašemu vztahu nepomůže. Bude pak také ve výsledku těžké cítit radost a uspokojení ze své práce. Určitě stojí za to si všímat toho, jací jsou rodiče dítěte, jak se chovají, projevují, prožívají, více pak pochopíme samo dítě a to, že je zkrátka dítětem svých rodičů. Typické dědičné rysy, respektive dispozice pro ně jsou tyto: extroverze x introverze, temperament (cholerik, melancholik, sanquinik, flegmatik), úzkostnost, aktivita, energičnost, talenty, vrozené schopnosti,… Průběh prenatálního vývoje a porodu – pokud do kontaktu s dítětem přicházíte až po narození dítěte, opět zde již nic nezmůžete jako pečovatelka. Pokud maminka prožívala během těhotenství stres, cítila se méněcenná, měla deprese, prožívala těžké 19


období, dítě se může rodit s vtiskem, že není správně na tomto světě, není milováno, může být agresivnější, přecitlivělé, úzkostnější, vystrašenější, hůře se s ním může navazovat kontakt a dlouhodobý důvěrný vztah. Pokud porod probíhal složitě, dítě bylo během porodu přidušené, nějak více fyzicky traumatizované, může mít jasné dispozice k hyperaktivitě, špatné koncentraci pozornosti, opět může být citlivější na různé podněty, rychleji propadat stresu a nervozitě, být neklidné, úzkostné. Zažilo-li dítě po porodu delší odloučení od maminky, má vyšší dispozice k tomu prožívat strach z odloučení, strachy obecně, nejistotu, malou důvěru k druhým. Můžete se určitě vyptat ve chvilce klidu maminky dítěte na to, jak probíhalo její těhotenství a porod, jaké bylo dítě od jeho prvních dní, jak se projevovalo. Čím více budete dítě znát, tím lépe se do něj budete moci vcítit a rozumět mu. Tím také můžete navázat lepší vztah. A výsledkem pak může být, že Vás práce pečovatelky bude skutečně bavit, naplňovat smyslem a radostí, dítě Vás bude mít rádo a budete jeho životu skutečně prospívat, vztah s Vámi bude v jeho životě významnou hodnotou. Vztahy s důležitými osobami v prvních letech života (rodiče, prarodiče, sourozenci, chůva, paní učitelka ve školce, kamarádi,…) Každý člověk má v sobě ustálený systém toho, jak reaguje na svět, jak se chová ve vztazích, jak přijímá výzvy, jak překonává překážky, jak vystupuje vůči autoritám, podřízeným, kolegům, jak pečuje o sebe a své potřeby, jak prožívá svět, jak se stará o sebe a druhé lidi a mnoho dalšího. Tyto naše způsoby chování, prožívání a projevování se mají již poměrně stereotypní povahu, čím jsme starší, tím více je známe, stávají se rigidnějšími a už je poměrně náročné měnit je, reagovat jinak, být jiný. Tyto naše způsoby vztahování se k sobě a ke světu se utvářejí během prvních 7 let života, poté se již spíše uplatňují v praxi a dítě se pak učí, jak být a žít s tím, jaké je. Člověka můžeme v tomto směru přirovnat k domu. Nejprve hledáme místo pro náš dům, správnou lokalitu, umístění vůči slunci, načasování stavby, zvažujeme vhodné podmínky, okolnosti. Někdy a někdo však ne, prostě něco a někde postaví, spíše intuitivně, bez větší rozvahy, někdo naopak zase tak dlouho rozvažuje, že už je nakonec pozdě… Jakmile se rozhodneme stavět, budujeme základy. Jak pevné a jisté, stabilní budou základy, tak stabilně a jistě bude stát celý dům. Pokud postavíme dům na tekutých píscích, můžeme pak nad zemí budovat sebekrásnější a zajímavější budovu, ale vždy bude nejistá, nestabilní. Pak budujeme hrubou stavbu, kostru. Ta určuje základní charakter objektu – čím náš dům bude. Pokládáme základní sítě a rozvody. Do těch už se později jen těžko vstupuje a přebudovávají se, jak je položíme, tak budou. Tak i okna, dveře, vstup do domu, orientace, výhledy. Tak potud jdeme paralelně s vývojem dítěte do 7 let. V 1. roce života budujeme úplné základy jistoty, pocitu bezpečí a stability ve světě. V dalších letech života stavíme hrubou stavbu, pokládáme rozvody, tvarujeme okna, dveře, střechu… Zatím nemáme moc jasnou představu, jak dům bude ve výsledku vypadat, nemá ještě „jasnou tvář“, taky na něm můžeme v hrubé formě ještě hodně měnit. Po 7. roce věku už v podstatě tvoříme tvář domu, získává jasné tvary, zabydlujeme místnosti, dáváme jim jejich účel, smysl, funkci, dům si rozbíhá vlastní život a ten žije. Ale pokud chceme zasáhnout do hrubé stavby, jde o velký proces, podobný operaci, a vyžaduje hodně naší pozornosti investice. Takže si uvědomme, pokud se stáváme součástí života dítěte do 7 let, že se podílíme na jeho tvorbě, utváření, budujeme společně s rodiči a dalšími vlivnými osobami v 20


životě dítěte jeho celoživotní já. Jde o kreativní, až uměleckou činnost s vysokým posláním a velkými riziky.. Proto je třeba si uvědomovat jeho skutečné potřeby a zacházet s dítětem vědomě. To znamená, že mám stále na mysli, jak mé současné zacházení může ovlivnit dítě do budoucna. Samozřejmě není možné přemýšlet nad každou reakcí, dítě neutváří jednotlivé akce. Ale uvědomujme si, jaké naše chování vůči němu převažuje. Převažující chování buduje dítě. Čím více času s dítětem trávím, tím zásadnější vliv mám na jeho vývoj. Zamysleme se, jak nejčastěji reagujeme, když dítě upadne na zem: 1. běžíme rychle k němu s úzkostí „Snad se ti nic nestalo, ukaž, ty můj malý chudáčku“…pak z něj pravděpodobně vyroste člověk s úzkostlivým sledováním svého těla, možná až hypochondrickými rysy a strachem dělat chyby 2. vynadáme mu, potrestáme ho: „Jsi snad slepý? Kam koukáš? Neumíš snad chodit nebo co? A nebul nebo ti ještě přidám, abys měl proč brečet…“ …takové základy v dětství do života budují člověka, který se bude bát projevit své slabiny, bude velmi ostražitý, aby ho ostatní neviděli slabého, a agresivní, jakmile ho tak uvidí, nebude očekávat a umět přijímat pomoc od druhých, všechno přeci musí zvládnout sám 3. odmítneme jeho pocity a děláme, že se nic nestalo: „Hlavně nebreč, kluci přeci nebrečí, vždyť se nic nestalo“ – dítě trpí subjektivně bolestí, uvolňuje bolest pláčem, tou nejpřirozenější věcí v danou chvíli a my mu dáváme zmatenou zprávu, že to, co cítí, je špatně, takový člověk pak v životě může mít sklony popírat své pocity, nevnímat je nebo jim nedůvěřovat, má pak špatný kontakt se svou intuicí, neumí prožívat, cítit se sebou a s druhými, uvolnit se pláčem 4. přijmeme jeho pocity, jsme s ním tak, jak potřebuje, prohloubíme s ním zkušenost ze situace: „Vypadá to, že tě to bolí, můžu ti nějak pomoct? Chceš potulit?“ Pak přivinout a jen nechat vyplakat. Když se zklidní, „Už je to lepší, zdá se. Co se vlastně stalo?“ Dát čas na odpověď, zamyšlení. Pak si zrekapitulovat situaci a vytěžit z ní případně nějakou zkušenost. „Aha, ty jsi běžel rychle za mnou a nekoukal jsi na cestu a zakopl jsi o kořen. Příště můžeš víc koukat na cestu nebo i na mě zavolat a já na tebe ráda počkám.“ – taková komunikace vede do budoucna k tomu, že se člověk může upřímně projevovat ve svých pocitech a prožitcích, může je svobodně sdílet s druhými, sdílet svá pochybení a slabiny, ví, že si může říci o pomoc a umí ji přijímat, umí se bez dalších emocí poučit ze zkušenosti a dál růst posílený, ne zlomený. Dítě roste ve vztahu a ze vztahu Někdy máme sklony dívat se na děti jako individuality, nezávislé, které od nás potřebují najíst, napít, ošatit, potřebují si s námi pohrát, poslechnout si od nás pohádku, zkrátka od nás čerpají nějaké „činnosti, věci“ a skrze ně rostou. Pravdou ale je, že děti rostou a utváří se skrze vztahy s těmi pro něj nejbližšími osobami. Vedle rodičů, pokud jsou aktivně zapojeni do péče, to bývají ještě také aktivní prarodiče, sourozenci, pak nejdůležitější kamarádi a děti ve školce, paní učitelka ve školce a.chůva. Čím více času s dítětem trávíme, tím pevnější vztah máme, tím více jsme pro něj důležití, tím více jej utváříme. Každý vztah má svou atmosféru. Pokud dítě běžně zažívá, že ve vztahu s vámi je legrace, pohoda, radost, stává se ve vašem vztahu tím, kdo je uvolněný, radostný, veselý a máte velký vliv na to, že takový může být i v dospělosti. Pokud ve vašem vztahu převládá atmosféra napětí, často vás něčím rozzlobí, vy dovádíte do úzkých jeho, jde o boj kdo z koho, pak ve vašem vztahu brzy bude setrvalým bojovníkem, nabručeným človíčkem, ostražitým a agresivním. A co vztah naplněný úzkostí, strachem, opatrností, hlavně aby se nic nestalo? Dítě bude vyplašeným zajíčkem, uplakaným, vylekaným. A vztah naplněný chaosem, zmatkem, nikdo o ničem nerozhoduje, nejsou jasná prav21


idla, chybí srozumitelné reakce, co je a co není v pořádku? Dítě samo bude zmatené, takže pak agresivnější, úzkostnější, možná se sklony k hyperaktivitě, nejistotě, těkání od místa k místu. Důležitá tedy je atmosféra, nálada ve vztahu a věřte, že dítě si na ni snadno zvykne a bude ji pak následně aktivně tvořit, a to postupně nejen ve vztahu vás dvou, ale ve všech podobných vztazích v jeho životě (vztah s autoritou, se ženami, s muži, s kolegy…). Další důležitou charakteristikou vztahu je, že jsme v něm dva jedinci, propojení vzájemnými akcemi a reakcemi, prožíváním, zkušenostmi. Pokud komentujeme, že se dítě nějak chová, máme na tom vždy nějaký podíl, protože se tak chová ve vztahu s námi a k nám, tudíž jsme v tom spolu. Nikdy se dítě nechová určitým způsobem jen tak izolovaně, odděleně od okolí. Chová se agresivně? Pak v něm něco z našeho vztahu agresi vyvolává. Prožívá veselost? Máme na tom svůj podíl. Chová se jako zvíře? Nějak mu v tom pomáháme. Dítě nám neumí do věku cca 7 let, pokud pro to není hodně trénované, odpovědět na otázku „Proč se takhle chováš?“. Nemá pro to ještě dostatečný nadhled, schopnost podívat se na sebe a své chování s odstupem, neumí ještě pojmenovat své stavy a emoce a vystopovat jejich příčinu. My, dospělí, však už tuhle schopnost máme. Proto jakmile nás napadne tato otázka vůči dítěti, položme ji i sami sobě: „Co se teď mezi námi děje, že se Toník takhle chová?“, „Jak já se cítím, co prožívám, na co myslím, nesouvisí to náhodou nějak s tím, jak se chová, cítí Toník?“. Změnou svého postoje a prožívání vyvolám zákonitě změnu i u dítěte. Děti reagují velmi rychle, nemají potřebu trucovat (pokud jsme je to už dovedně nenaučili vlastním příkladem), mstít se, protahovat spory do dalšího dne. Jsou pružné, žijí v přítomnosti. Teď už se to mezi námi změnilo, tak i já se teď chovám jinak. Lup a je to. Rychle a snadno. Pokud jsme však schopni sebereflexe, podívat se na sebe, připustit si plně všechno, co v nás aktuálně běží. Pak už „jenom“ stačí dané pocity, stav v sobě přijmout. A změna většinou přichází již sama, nemusíme o ni nijak zvlášť usilovat. Jen být k sobě upřímný. Další pastí však může být pocit viny. „Já jsem tak hrozná, že na kluka pořád jen křičím.“ Na pocity viny děti reagují velmi silně, pokud jsou dlouhodobější, pak často až nemocí, kašlem, rýmou, agresí vůči nám. Tak je zkusme rychle opustit. „Dělám vše nejlépe, jak můžu, když bych to mohla dělat lépe, tak to přece dělám.“ Tím, že jsem si nyní uvědomila a připustila, že na kluka hodně křičím, už dělám důležitý krok ke změně. Při další tendenci na kluka křičet si to uvědomím dříve a budu mít větší svobodu se rozhodnout, jestli to chci, nebo nechci udělat. Postupně se i naučíte rozlišovat, co vás ke křiku vede, v jakých situacích, co to také pak vyvolává za dopad ve vašem vztahu. Čím více si budete uvědomovat sami sebe a své chování a pocity, tím svobodněji se pak můžete chovat. Čím více pocitů viny nastřádáme, tím méně jsme ochotní připouštět si, jak se chováme, tím více se zanořujeme do starých způsobů chování a vzdáváme se naděje na změnu. Jsme tedy ve vztahu dva, jeden rychlý a pružný, ale nevědomý (dítě) a jeden pomalejší, rigidnější ve svých reakcích, ale zato schopný uvědomování si (dospělý). A pouze ten druhý může vyvolat ve vztahu změnu, dítě samo od sebe ne. Proto využívejme zrcadla, které nám dítě nastavuje svým chováním, a buďme k sobě upřímní. Třetí důležitou rovinou vztahů dítěte je tzv. proces internalizace. Zní to děsivě, jako internacionála. Podstata však tkví v tom, že dítě zvnitřňuje způsoby, jak se k němu důležité osoby chovají, jak na něj reagují, jaké s nimi má vztahy a tím buduje vztah k sobě. Jak se ke mně dospělí chovají, tak takový jsem. Co o mně říkají, to jsem 22


já. Jaký mají ke mně vztah? Takový vztah budu mít sám k sobě. Opakujeme často dítěti, že zlobí, na co sáhne, všechno zkazí, neumí se chovat, je zlý? Pak takový opravdu bude. Nemůže být jiný, od nás se učí, jaký je, my jsme jeho učitelé o něm, my jsme jeho zrcadlo. Často dáváme dítěti najevo, že nás otravuje, zatěžuje, pořád po nás něco chce a my na něj nemáme náladu, kapacitu? Bude sám sebe vnímat jako zatěžujícího, navíc ve světě, zbytečného. Říkáme dítěti, že ho máme rádi jen, když je hodný, zlobivého ho nechceme, chováme se tak k němu? Pak je nucené část sebe v sobě zavrhnout, nemít část sebe rád, nepřijímat se jako ten náročnější, rozzlobený, vyžadující něco,…O to více bude mít s touto svojí částí potíže, protože ji potlačuje hluboko do podvědomí a rozděluje se tak na menší kousky. Proto je důležité dítěti dávat najevo, že nám na něm záleží, na jeho štěstí, že ho milujeme takového, jaké je, bez ohledu na to, jak se zrovna chová. Sice se vám možná zrovna nelíbí, jak se chová, co dělá, ale to jde změnit, když budete společně chtít, i přesto se máte rádi. Pak se i dítě může mít rádo takové, jaké je, zároveň na sobě změnit to, co mu nebude vyhovovat. Avšak bez ztráty sebeúcty a vnitřní jistoty. Tak dítě zvnitřňuje vztah k sobě a povědomí o tom, kdo vlastně je. Také tak ale zvnitřňuje vztah k ostatním věcem a jevům ve světě. Jaký máme my vztah k jídlu, vaření, stolování? Takový ho postupně pravděpodobně bude mít i naše dítě. Jaký máme vztah ke sportu, pohybu? Předáváme ho i dítěti. Jak nás upřímně baví číst knihy, poslouchat hudbu? Takový vztah budujeme v dítěti. Někdy, pokud je náš vztah k dané věci hodně extrémní, se dítě může naopak dostat na úplný protipól. Dítě se učí od nás, jak se sami k sobě chováme, jaký vztah ke světu a k životu, k druhým lidem máme. Jsme pro dítě Bozi a Bohyně, největší učitelé, které do puberty nekriticky přijímá a kopíruje (i když postupně méně a méně). Sleduje nás, jak komunikujeme a učí se to od nás, jak se chováme k druhým lidem, ke svým rodičům, ke svému partnerovi, ke zvířatům, k sobě samým, jak projevujeme vztek, jak ukazujeme a prožíváme smutek, jak se radujeme, jak se věnujeme sami sobě a našich koníčkům atd. To vše se učí dítě od nás a stává se to základem jeho vztahu k těmto životním tématům, jeho způsobem bytí. Dítě určitým těžko pochopitelným způsobem vnímá podvědomě, jací my jsme byli v jeho věku, jaké jsme měli zkušenosti, co jsme prožívali, jaké stresy především, a na to reaguje, tak se chová. A tak si při citlivém přístupu můžete připomenout, že když vám byly 3 roky, taky jste se bála toalety, a tak jste raději nechtěla chodit na záchod. Zadržovala jste stolici a doma z toho byli všichni ve stresu, byl to rodinný problém. Nyní, jako pečovatelka nebo maminka 3-letého dítěte dáváte jen málo vědomých důvodů k tomu, aby dítko nechtělo kakat. Ale ve vás je stále přítomný stres z tohoto věku, k tomuto tématu, a ten se podvědomě, ve vztahu s vámi aktivizuje. Tehdy k tomu doma vedly nějaké okolnosti, nyní máte společně s dítětem příležitost tuto zkušenost změnit. Jako by ve vás stále zůstávala situace otevřená a čekala na dobré uzavření. Tehdy jste jako dítě možná potřebovala respekt k tomu, že se bojíte toho velikého záchodu, nebo klid a soukromí na kakání, kterého se vám nedostávalo. Nyní automaticky reagujete jako vaši rodiče, odpor ke kakání na toaletě vašeho dítěte vás stresuje a tím se situace opakuje. Opět, jen tím, že si situaci uvědomíte, uděláte velký krok ke změně. Vžijte se do dítěte. Co by se Vám v takovou chvíli jako dítěti líbilo, jaké jednání od vašich rodičů? Zkuste to vůči vašemu děťátku. A domlouvejte se, co je dítěti příjemné, nepříjemné, kdy se mu líp kaká, kdy hůř, hlavně situaci přijměte, jak je, a netvořte kolem tématu stres. Ten vede víceméně vždy k problémům. Pokusme se tedy využít tyto poznatky o vývoji Já dítěte a jeho vztahu k sobě k praktickým situacím a otázkám. 23


Zlobí nás, že dítě nechce jíst. Dříve, než mu vynadáme nebo ho začneme moralizovat, zastavme se sami u sebe. Může nějak jeho momentální nebo i setrvalý odpor k jídlu souviset s námi? Jak se teď cítím, nejsem podrážděná, naštvaná, nepříjemná tak, že není příjemné se mnou sedět u jednoho stolu? Jaký já mám vztah k jídlu a měla jsem jako dítě? Umím se v klidu soustředit na jednu činnost, daří se mi to teď? Nemám i já náhodou nyní pocit, že mi uniká někde něco důležitého, zajímavějšího? Umím si vychutnat jídlo a společný čas s druhým u jídla? Lpíte na tom, že jste uvařila dobré jídlo a dítě jej přeci musí mít chuť jíst? Tudíž stojí Vaše sebe-hodnota na tom, jak dítě ocení Vaše jídlo a dítě Vás tak znehodnocuje? Jaký dáváte dítěti vzor ve vztahu k jídlu? Co vás ještě napadne?

• • • • • • • • • • • •

Pokud se Vás situace nijak osobně netýká, nemůže vás také uvádět do stresu. Pak tedy můžete v klidu a upřímně říci dítěti: „Pokud teď nechceš jíst, asi máš k tomu své důvody. Až budeš mít hlad, jídlo tu na tebe čeká.“

Dítě nás kouše, chová se k nám agresivně. Jaké jsou možnosti dříve, než vystoupíme přímo proti němu? Prožívám já nějaký vztek, agresi vůči dítěti? Štve mě nyní něco na tom, jak žiju, jsem zkrátka nějak na něco naštvaná? Jaký mám vztah k sobě, že dovolím, aby mi okolí ubližovalo? Vnímám dostatečně svoji hodnotu? Jak já projevuji svoji frustraci, nevoli vůči okolí? Jak přijímám u sebe svou agresi, jak ji přijímám v dítěti? Odmítám nějak nyní dítě, něco na něm nebo jej mám skutečně ráda nyní se vším, co v sobě má? Dávám dítěti dostatečné limity, ale zároveň vlídným a respektujícím způsobem? Poskytuju dítěti to, o co si různými cestami říká (pozornost, hranice, zklidnění,…)? Co máte ještě za nápad?

• • • • • • • • •

Pokud vás již nenapadá nic, čím byste mohli podporovat agresi dítěte vůči sobě, nastavte jasné a pevné mantinely, pevným důrazným hlasem, s respektem a láskou. „Dost, koušeš mě a to mě bolí, nechci, aby ses takhle ke mně choval. Pokud něco chceš, řekni mi to, poslouchám tě.“

• • • • • • • • • •

Dítě zmateně pobíhá okolo, je jako šílené, znervózňuje nás tím. Nejradši bychom na něj zakřičeli: „Dost, sedni si a uklidni se!“. Dříve, než to uděláme, rychle si uvědomme sami sebe: Jak se já teď cítím? Co já teď potřebuji? Mám já jasno, co nyní chci? Dělám to, co chci, nebo dělám úplně něco jiného? Komunikuji to, co chci, srozumitelně, jsem čitelná? Jak jsem se projevovala těsně před tím, než se dítě začalo takhle chovat? Jak jsem s ním komunikovala? …čím ještě můžu za sebe přispívat k „bláznění“ dítěte? Jakmile si udělám jasno v tom, jak se já cítím, co nyní chci, jasně a klidně to sdělím dítěti, při tom s ním navážu co nejbližší kontakt a pokusím se jeho přivést k tomu, jak se cítí, co potřebuje: 24


•

• • • •

„Toníku, pojď sem ke mně prosím. Vidím, že tu pobíháš, nevím, co se děje a není mi to příjemné.“ Navažme s ním alespoň oční kontakt, nejlépe fyzický kontakt, kleknout si k němu na zem, fyzicky ho zastavit, vzít si na klín, pevně, ale mile uchopit. „Chci si teď s tebou hrát s legem. Co ty bys teď chtěl?“ Důležité je přivést dítě k sobě, nejprve však musíme být u sebe my. Dítě totiž stavem zmatenosti utíká od něčeho nepříjemného – něco ho štve, ví, že něco nemůže, něco nechce dělat, nechce něco projevit. Dítě Dítě Dítě Dítě

nemůže usnout……. se nudí .. je plačtivé .. je tulivé,mazlivé, nechce se od nás hnout, nechce nás pustit .

Střípky k vývoji dítěte z pohledu neurovědy Obecně je nutné k vývoji dítěte dodat ještě malou kapitolku o výzkumech neurovědy, vědy o mozku a nervové soustavě. Dítě se rodí na tento svět a jeho tělo, mozek a nervová soustava jsou otevřené nekonečnu možností, jak se vyvíjet, pokud probíhal optimálně vývoj prenatální a porod byl také víceméně v pořádku. Dítě disponuje přibližně 200 miliardami mozkových buněk, mezi kterými je však ve vyšších mozkových centrech vytvořeno jen málo spojů. Tyto spoje ovlivňují úroveň emoční a sociální inteligence člověka v životě. Cca do věku 7 let nejsou ještě nervové spoje v mozku obalené myelinovou ochrannou vrstvou, které spoje izolují a impulzy mezi buňkami zrychlují. Zkušenosti, kterými dítě prochází, vytváří spoje v jeho mozku a zvykají organismus na různé typy podnětů. Čím častěji dítě zažívá nějakou zkušenost, tím pevnější se vytváří spoje mezi jednotlivými buňkami a centry v mozku a organismus si tak „vyjíždí pevné koleje“, ve kterých se pak po zbytek života pohybuje. Aby se později v životě tyto koleje změnily, „přehodila se výhybka“, musí pro to přijít hodně silná zkušenost nebo rozhodnutí a nová kolej se musí velmi důsledně posilovat. Uvedu příklad: Pokud dítě pravidelně, opakovaně zažívá, že něco pokazí, rozbije a přijde pohlavek, pak se do budoucna vždy, když udělá nějakou chybu, bude bát trestu, symbolicky se vždy přikrčí. Pokud dítě opakovaně zažívá, když chce pohladit psa, rodič vyskočí jako čertík se slovy: „pozor, kousne tě, to nesmíš“, dítěti se spojí pes=nebezpečí, strach. Některé spoje jsou samozřejmě žádoucí a v životě funkční, např. před jídlem umýt ruce, příchod domů=pozdravit a zout se, něco dostanu=poděkuji. Jiné spoje jsou méně funkční pro život: udělat chybu=strach a ponížení, kritika od autority=zesměšnění, trest, projevit emoce=slabost, riziko. Kromě spojů v mozku mezi jednotlivými typy zkušeností a podnětů se odehrává v organismu člověka také chemické reakce na různé podněty, ty podnítí naši výslednou emoční a fyzickou reakci. Důležité jsou v rámci vztahů především opioidy a oxytocin. Ty správnou stimulací vyvolávají pocit bezpečí, klidu, radosti, důvěry. Rodiče spouští tyto chemické reakce v dítěti tím, že jej konejší, uklidňují ve chvíli stresu, fyzicky se jich příjemně dotýkají, chovají je, dělají jim „dobře“. Pokud tyto zkušenosti děti dostatečně v čase potřeby nezažívají, produkce opioidů a oxytocinu se zastavuje a nervový systém dítěte se stane přecitlivělým na stres. Čím více tedy jako dítě zažíváme záplavu pozitivních hormonů a látek, tím jsme jako bytost do života vybaveni větším klidem, radostí, optimismem, psychickou a emoční stabilitou, důvěrou. Čím více jsme však jako děti zažívaly stres bez uklidnění a pocitu ochrany a bezpečí, tím jsme v pozdějším dětství a dospělosti více nervózní, agresivní, psychicky a emočně labilní, neklidní, nejistí, s obavami a útočnými reakcemi. Zkrátka jsme takoví stále ve stresu, i když se zrovna nic neděje. Náš organismus už je však na stres zvyklý a očekává ho tak všude, neumí se přirozeně sám uklidnit. 25


Proto je důležité, aby v našem přístupu k dítěti převažovalo: klidné reakce, uklidňování, podpora, příjemný fyzický kontakt, společná radost, humor, smích, sdílení, příjemné zážitky, relaxace, pocity sounáležitosti a porozumění. A minimalizovat bychom celkově měli v našich reakcích na dítě: trestání, agresi, výčitky, ponižování, zmatek, stres, nátlak, manipulace, pocity nebezpečí, nejistoty, opuštěnosti, osamělosti, nudy. A do třetice je významné vědět o mozku, že funguje na třech základních úrovních: 1. Mozek plazí – společný všem obratlovcům a zodpovídá za základní instinktivní projevy, pud sebezáchovy a reaguje na naše základní fyziologické potřeby, hlad, žízeň, dýchání, vylučování, pocity ohrožení, útěk, útok, teritoriální instinkt, pohyb, držení těla 2. Mozek savčí – limbický systém, společný všem savcům a vyvolává naše emoce, se kterými si už musí poradit mozková kůra, zároveň pomáhá korigovat primitivní impulzy z plazího mozku. Limbický systém aktivuje péči a starostlivost o potomstvo, hravost, zvídavost, vztek, strach, úzkost z odloučení, smyslnost u dospělých. 3. Neokortex, racionální mozek – frontální laloky mozku, specifické pro člověka, výchova rodičů tuto část svým přístupem výrazně ovlivňuje – jejich výslednou velikost a funkčnost. Díky této části mozku můžeme řešit problémy, přemýšlet, tvořit, využívat naší fantazie, uvědomovat si sami sebe a reflektovat, být laskaví, empatičtí k druhým, projevovat o druhé lidi zájem. Podstatným rysem vývoje mozku člověka je vytváření spojů napříč těmito 3 částmi. Dítě cca do 7 let věku má ještě velmi nezralý mozek a především vyšší mozková centra nejsou propojena s nižšími centry. Dítě tedy primárně reaguje jako „plaz“, potřebuje uspokojovat zcela základní fyziologické potřeby. K tomu má k dispozici reakce savčí části mozku. Tyto dvě nižší části však zatím v raném věku nejsou ještě tolik propojeny s neokortexem. Znamená to, že dítě ještě samo neumí reflektovat situaci, vymyslet řešení, zvážit varianty a z nich si jednu vybrat s ohledem na různá kritéria, myslet na druhé, důsledky svého chování apod. To se učí až na základě zkušeností a s postupným zráním mozku. Dítě v prvních letech života zkrátka jedná „jako zvířátko“ a my máme příležitost z něj vychovat člověka. Pokud se však sami nechováme jako zvíře – neřveme, nejdeme do afektů, netřeseme se strachem,… Čím více vedeme vlastními reakcemi dítě k tomu, aby své emoce a nižší potřeby spojovalo s vyšším mozkem, tím kultivovanější a racionálnější, zároveň sociálně a emočně inteligentnější z něj bude bytost. Př. 2,5letý Pepík si hraje na pískovišti a Tonda mu vezme jeho hračku. V Pepíkovi se spustí zcela základní teritoriální chování, „to je moje“, které vychází z plazí části mozku. Ta v savčí části aktivizuje hněv, Pepík se rozzuří a Tondu bouchne. Reaguje velmi „primitivně“, protože zatím nemá vyvinuté vyšší dovednosti, jak situaci řešit, a mezi těmito dovednostmi a schopnostmi v racionální části mozku se ještě nevytvořila pevná spojení. Naše reakce a jejich důsledky: 1. Maminka Pepíka zareaguje také ze své savčí části mozku a podlehne svým emocím, křičí: „Co ho boucháš? Zbláznil ses? Ještě jednou a okamžitě jdeme domů!“. Pepík se původně cítil ve stresu a ohrožení, proto tak reagoval, reakce maminky jeho vnitřní stres ještě zesílí, protože teď se na něj zlobí jeho Bohyně a ještě hrozí, že bude muset domů. Pepík se začne ještě víc vztekat, válet na zemi s křikem nebo bouchat Tondu nebo maminku. Je to přirozený výsledek vyššího vnitřního stresu. Emoce dostávají Pepíka do slepé uličky a jejich jedinou tendencí je se uvolnit z těla. Maminka zuří také ještě víc a odtáhne Pepíka domů. Ještě mu po cestě opakuje, jak je zlý kluk. Co se chlapec do života naučí opakováním takové situace? Že 26


2.

3.

3.

ze situace ohrožení jeho teritoria nevede jiná cesta, než zaútočit, reagovat jako zvíře - emočně. Že je na takové situace sám, pomoc nedostane. A že je zlý kluk… Maminka si Pepíka nevšímá, říká si, ať si to kluci vyřídí sami. Kluci jsou však na stejné vývojové úrovni, ani jeden neumí situaci řešit „vyšším“ způsobem. A tak se spolu střetnou po zvířecku a silnější vyhraje, slabší uteče. Pepík opět nedostal jiný návod k řešení situace, než emoční reakci a útok nebo útěk. Pak jej utváří samotný terén – pokud je ten silnější, učí se, že si teritorium obhájí svou silou, pokud je opakovaně tím slabším, učí se, že nemá šanci, silnější ho vždy převálcují a zaberou mu jeho věci. maminka přijde ke klukům, s Pepíkem naváže příjemný fyzický kontakt a uklidní ho svým klidným hlasem a fyzickou milou blízkostí, racionálním přístupem. Vyplaví tak v jeho systému opioidy a Pepík se cítí rázem v bezpečí a klidu. Pak maminka začne oslovovat vyšší části mozku: „Copak se tu děje? Tonda si chtěl půjčit tvoji hračku a tobě se to nelíbí, tak se na něj zlobíš. – reflexe situace, popis, co se děje. Chceš mu ji půjčit? Nechceš. Nemusíš, je to tvoje hračka, ty o ní rozhoduješ. Tak to zkus Tondovi říct: Nechci ti ji půjčit, není mi příjemné, že mi ji bereš.“ Nebo u starších dětí „Tak jak byste kluci mohli situaci vyřešit?“ Maminka tak pomáhá v mozku Pepíka i Toníka vytvářet spoje mezi nižšími mozkovými centry a neokortexem – pro situaci ohrožení, která vyvolá vztek, hledat lidsky kultivovanou formu řešení – verbální komunikaci, hledání řešení, pochopení pro druhého, reflexi situace. Vývoj dítěte od narození do 7 let věku

Dříve, než se pustíme do podrobnější charakteristiky jednotlivých životních období dítěte do 7 let, považuji za nutné ujasnit si optiku, s jakou doporučuji se na děti v jejich vývoji koukat. Tak nám vyplynou určité základní principy vývoje dětí: 1.

2.

3.

Jedinečnost, individuálnost – každé dítě je zcela jedinečné, a tak i jeho cesta životem. Na světě žije již přes 7 miliard lidí, ale žádný nemá dvojníka, člověka totožného, jako je on sám. Pokud se bavíme o obecných principech vývoje, pak jde o velké zjednodušení. I když mluvíme o vzdoru, každé dítě jej prožívá a projevuje zcela jedinečným způsobem. Každé dítě se naučí říkat Máma, ale od každého to zní jinak, jedinečně. Takže „tabulkovému, šablonovitému“ pohledu na dítě je vždy nadřazený pohled na jeho jedinečnost. Dítě se učí chodit průměrně v 1 roce života, ale naše dítě chodí v 15 měsících a to je důležitější fakt, než obecná informace. Vývoj dítěte je vždy součástí jeho životního kontextu. Jak už jsme zmiňovali, žádné dítě se nevyvíjí izolovaně, ale vždy ve vztazích a v nějakém konkrétním prostředí. Takže pokud se díváme na jeden projev dítěte, např. na jeho enurézu (počůrávání), vždy je třeba se na ni dívat v souvislosti s tím, jak se aktuálně má rodina dítěte, rodiče, sourozenci, co se děje ve školce. Vždy jsou totiž projevy a chování dítěte provázané s tím, co se děje doma. A čím je dítě mladší, tím těsněji je stav a vývoj dítěte závislý na stavu rodičů, především maminky (nebo jiné hlavní pečující osoby), na vztahu mezi rodiči a celkové atmosféře doma. Do přibližně 3 let věku je každý stav dítěte vyvolaný nebo výrazně ovlivněný situací rodiny, rodičů. Od 3 let výše se začnou přidávat i další vlivy, např. vliv školky, kamarádů, paní učitelky, kroužků, které ovlivňují stav dítěte a jeho případné potíže. Rodina je do 7 let však stále základním kamenem prožívání dítěte. Vývoj se děje ve skocích. Vývoj dítěte (a to platí pro celý život, nejen pro dítě) neprobíhá rovnoměrně a plynule. Naopak. Vždy se děje určité vývojové plató, klid, dítě jakoby střádá zkušenosti a sbírá sílu pro další krok ve svém vývoji, tiše, nenápadně, uvnitř, na další posun se musí připravit tělo, nervová soustava, psychika, emoce, rozum, vztahy, sebepojetí dítěte. A najednou dítě poskočí, vyroste přes prázdniny o 10 cm, přes noc se „naučí“ sedět, chodit, rozmluví se během 27


4.

5.

6.

7.

víkendu apod. Takže nemá smysl házet flintu do žita, když naše dítě ještě neumí to nebo ono. Může dohnat sousedovic rychlíka během další noci a dokonce ho i předehnat..Když už děláme tedy to, že dítě srovnáváme s jiným, což není fér ani vůči sobě, ani vůči dítěti. Dítě reaguje rychle, flexibilně, je schopné rychlých proměn. Díky tomu, že má ještě velmi tvárnou nervovou soustavu a, jak jsme si již řekli, teprve si buduje své vzorce a modely chování a reagování, stačí velmi málo a dítě se změní, může jednat jinak. Stejně rychle se i může uzdravit nebo změnit své vztahy s druhými. U dětí proto nemá smysl přemýšlet o tom, že když je něco nějak v tuto chvíli, že to tak určitě bude i nadále. Pokud se dítě nepohodne s kamarádkou ve školce, stačí, když nabídne jinou hračku a už jsou zase přátelé, jakoby se nic nedělo. Ve velkém záchvatu vzteku a emocí stačí správně namířené uklidnění a během pár sekund už se dítě usmívá a nic se neděje. Dítě vždy prožívá a reaguje celostně. Dítě je ještě velmi pevně propojené na své psychické, emoční a fyzické úrovni, zároveň provázané s okolním prostředím. Když se dítě cítí emočně špatně, např. se rodiče hádají, velmi rychle jeho emoce přecházejí do těla, do nemoci, do celkového nastavení dítěte vůči všemu v jeho současném životě. A pak stačí málo, dítě se emočně nasytí, uklidní a rychle se tak i vyléčí, začne jinak komunikovat. Tělo dětí je velmi citlivé a reaguje okamžitě na to, co se s dítětem a jeho okolím děje. Každé vývojové období má svůj úkol. V každém období vývoje člověka procházíme nějakou ústřední výzvou, úkolem, něco podstatného se máme naučit, osvojit, a pokud se to z nějakého důvodu nepodaří, těžko se pak tato daná věc řeší, doplňuje a dohání později. Proto se vyplatí vědět, co je v jakém období života prioritou a to stavět na první místo, před jiné, zdánlivě naléhavé věci. Svět je pro děti v raném věku natolik nový, neznámý a plný stálých překvapení, že děti vítají a potřebují rituály, jasné a pevné mantinely a pravidla, jisté a známé podmínky pro život. Tak jim pomůžeme cítit stabilitu v jejich životě a pevnou půdu pod nohama, bezpečný svět, ve kterém se vyznají a vědí, co od něj očekávat.

První rok života dítěte Vliv prenatálního vývoje dítěte Výzkumy stále více dokazují, že již během prenatálního vývoje dítě navazuje vztah ke svým rodičům a vnímá nejen svou matku, ale i otce, umí jej už v bříšku odlišit od jiných lidí – po hlase, dotyku. Již plod v břiše matky vnímá citlivě atmosféru domova, vztahu rodičů, samozřejmě je velmi citlivé na psychický stav maminky, její stresy, úzkosti, myšlenky, prožívání. Takže když se dítě rodí, není již tak nepopsanou deskou, jak by se mohlo zdát. Už se zasela semínka úzkostnosti, neklidu, nejistoty ve světě, vyšší míry stresovanosti, důvěry ve svět a blízké vztahy nebo nedůvěry vůči nim. O co více byla maminka během těhotenství ve stresu, neklidná, nešťastná, smutná, o to více potřebuje miminko s příchodem na svět uklidňovat, hýčkat, posilovat pocit důvěry a bezpečí. Předčasně narozené děti Děti, které se narodí dříve než ve 38. týdnu těhotenství, zažívají touto předčasnou zásadní změnou prostředí šok, nejsou na tuto změnu ještě nijak připraveni. Následně se projevují často jako labilnější, dráždivé, pomaleji a méně koordinovaně reagují na impulzy zvenku, jejich signály jsou méně srozumitelné. Někdy se také celkově pomaleji vyvíjejí, především po sociální stránce. U nedonošených dětí se také v pozdějším věku častěji vyskytují poruchy soustředění, pozornosti, zvýšená úzkostnost, vizuomotor28


ické obtíže, lehčí poruchy řeči a specifické poruchy učení. Na předčasný příchod dítěte reagují složitě také rodiče, kteří zažívají větší strach o dítě, úzkosti, stres. Děťátko bývá ještě k tomu často od matky oddělováno, tráví hodně času v inkubátorech, čímž se už také oslabuje pevná vazba mezi maminkou a dítětem, zásadní pro jejich budoucí vztah a pro pocity bezpečí a důvěry dítěte ve světě. Taková miminka je proto velmi důležité hodně fyzicky hýčkat, nosit u sebe, dotýkat se jich, mazlit je, masírovat je, celkově minimalizovat jejich další stresy… Dále v prvním roce života dítěte Dítě se rodí do světa zcela závislé na péči svých rodičů, vnějšího světa. Příroda ho vybavila jasnými fyziologickými potřebami a schopností projevit jednoznačně, když tyto potřeby nejsou uspokojeny. Tak se v dítěti stále střídá stav naplněnosti a klidu a stav nenaplněnosti a neklidu, stresu. Dítě má zároveň k dispozici své smysly, těmi navazuje kontakt s vnějším světem a postupně jej tak poznává, získává s ním zkušenosti a ty si ukládá. V prvním roce života dítě získává základní zkušenosti se světem a vztahem světa k sobě, z toho vyvozuje vztah sebe ke světu. Buduje se především ústřední pocit bezpečí nebo ne-bezpečí v tomto světě, pocit základní jistoty nebo nejistoty ve světě, důvěry nebo nedůvěry v něj. Budují se tedy již zmíněné základy domu. Jak se dítě učí, jestli světu důvěřovat? Skrze zkušenosti s tím, jak na něj svět reaguje, když něco potřebuje, když mu není dobře. Dítě má hlad, cítí diskomfort v plenkách, je unavené, cítí se opuštěné a volá: „Světe, pomoz mi, není mi dobře!“ A co svět na to? Pokud svět (maminka, chůva) přiběhne a rychle se snaží dítě uklidnit a zajistit mu, co potřebuje, s láskou, něhou a péčí, dítě se do života učí: můžu se cítit v tomto světě bezpečně, když budu něco potřebovat, pomoc přijde, můžu věřit, spoléhat se na druhé, mám svou jasnou hodnotu, nemusím se světa bát. Pokud má maminka strach, aby dítě nerozmazlila, nebo z jakéhokoliv důvodu na dítě reaguje pomalu nebo vůbec, když pláče, dítě se o světě a životě učí: když potřebuji, nikdo mi nepomůže, nestojím za to, nemůžu světu důvěřovat, svět je plný nejistoty a není bezpečným místem pro život. Život je stres a nedostatek, utrpení. To je tedy výzva, která stojí před dětmi v jejich 1. roce života a kterou je důležité dítěti dodat, zpětně se již nedá snadno dosytit – v dítěti vybudovat základní pocit bezpečí a důvěry ve svět, v život a ve vztahy. Dítě se učí ze zkušeností, to, co se mu častěji opakuje, si zapamatovává a postupně již očekává a vychází tomu vstříc. U dítěte se postupně prodlužují stavy bdělosti, ve kterých je schopno vnímat intenzivněji okolí a navazovat s ním sociální kontakt, rozvíjet jej. V tomto ohledu je krásně patrné, jak jsme obě strany – dítě i dospělí vybaveny přirozeným „zrcadlením“. Když komunikujeme s dítětem, přirozeně si jej bereme na vzdálenost cca 20-30 cm, na kterou děti vidí nejlépe, nejostřeji. Mluvíme výrazně, jednoduše a zrcadlíme, opakujeme grimasy a zvuky, které dělá dítě. A dítě to samé dělá po nás – snaží se po nás opakovat, zrcadlí naše projevy, když jsou dostatečně výrazné a čitelné. Tak vzniká první forma dialogu a dítě tak rozvíjí své komunikační schopnosti, řeč, komunikativnost celkově. Získává tím také obraz o sobě, zpětnou vazbu z vnějšího světa, která mu vtiskává zprávu: „existuješ, vnímám tě, zajímáš mě, reaguji na tebe“. Významným bodem ve vývoji se stává moment, kdy se dítě začne samo pohybovat prostorem – začne lézt. Najednou není již tak závislé na rodičích, vnějším světě, ale začíná mít svou samostatnost. Ruku v ruce s tím se enormně zvýší jeho zvídavost, touha po informacích ze světa, 29


po poznání. Dítě prozkoumává realitu, všechno ho zajímá. Stále však potřebuje vědomí bezpečného přístavu, do kterého se vždy může vracet. Funguje jako „na gumě“ – odleze zkoumat svět a zase přileze do přístavu, vydá se dalším směrem a zase se vrátí zkontrolovat, co maminka. Oba póly jsou velmi důležité. V tuto chvíli se tedy také budují základy zvídavosti a touhy po poznání a prozkoumávání světa. Proto je důležité, aby dítě mělo možnost zkoumat svět. Naším úkolem je chránit jej před jasným nebezpečím, zajistit mu bezpečnou cestu k poznání. Co však dítěti brání v poznání a buduje tak již špatné základy zvídavosti?

• • •

Pokud pro naše pohodlí umisťujeme dítě příliš často do ohrádky Pokud nás ovládá úzkost a strach o dítě, hlavně aby se mu nic nestalo, a tak mu zabraňujeme ve zkoumání světa, naopak v něm budujeme strach ze světa Pokud necháváme dítě sledovat televizi, vystavujeme jej pouze vizuálním podnětům. Dítě zkoumá svět všemi smysly a to je pro něj velmi důležité, aby si mohlo daný podnět opravdu dobře zapamatovat. Musí jej ochutnat, ohmatat, zkoumat jeho zvuky, prohlédnout si ho, i očichat. Dovolme to proto dětem, pokud nehrozí reálné nebezpečí – dovolme jim bouchat s věcmi, dávat je do pusy, po všem sahat.

Dalším významným mezníkem během prvního roku života je období separační úzkosti dítěte, která se objevuje kolem 8. měsíce věku dítěte. Mezi 6. a 8. měsícem dítě začíná rozlišovat známé tváře a lidi od cizích, neznámých. Známou tvář už díky svým zkušenostem spojuje s naplňováním svých potřeb a s příjemným pocitem uspokojení, který zná. Dítě se tak postupně upíná k jedné výhradní osobě, většinou mamince, a v kritickém období okolo 8. měsíce je velmi citlivé, až přecitlivělé na to, když mu maminka zmizí z očí, i když pouze do vedlejší místnosti. Zároveň s tím totiž dítě ještě nemá plně vyvinuté pochopení toho, že věc existuje stále, i když ji zrovna nevidí. Naopak si myslí, že když něco nevidí, tak to již přestává existovat. Proto bývají děti v tomto období, až přibližně do jednoho roku, zvýšeně plačtivé, více sledují maminku a při jejím zmizení jsou vystrašení, úzkostní, pláčou, dožadují se jí. Paralelně s tím také probíhá v tomto období strach z cizích lidí. Toto citlivé období znamená důležitý milník ve vývoji důvěry ve vztahy, jistoty ve vztazích jako základu blízkých vztahů. Pokud by dítě právě v tomto období muselo častěji čelit odloučení od matky, může to v něm vyvolat úzkost ze vztahů, úzkost z odloučení, větší závislost na matce a zároveň nedůvěru k ní, k blízkým lidem do života. Toto období se tak stává v práci pečovatelky extrémně citlivým na loučení dítěte s mámou a předávání do rukou pečovatelky. Proto je lepší buď s hlídáním začít dříve, nebo později, až toto období pomine. Jak zacházet se situací, když maminka v takto citlivém období přece jen musí odejít? Pokud se tato situace má dít častěji, je nutné dítě učit se loučit a umožnit mu tak získat zkušenost s tím, že máma odešla a zase se vrátí. Pokud je situace víceméně jednorázová, pomůže, když maminka odejde nenápadně, vy zatím dítě zabavíte a převedete na jinou lákavou věc, činnost. Jakmile však dítě pravidelněji zažívá odchody maminky, není možné to vždy činit za jeho zády. Vnímalo by to postupně jako podraz, který přichází nečekaně, zvyšovalo by to jeho vnitřní stres a nejistotu, úzkost a závislost na mamince. Pro tyto situace využíváme rituály, ty pomáhají budovat jistý terén pro všechny. Takový rozlučkový rituál by měl obsahovat ze strany maminky rozloučení, pusinku, ujištění, že a kdy zase přijde, a jasný odchod. Ze strany pečovatelky pak již rychle připravenou činnost, která dítě baví, má ji rádo a dokáže jej tak převést na jiné myšlenky. V případě slzavého údolí je potřeba dítě mazlit, uklidňovat pravdivými slovy, klidným hlasem, fyzickým kontaktem. Určitě v takové chvíli nenechávejte nikdy dítě samotné, ani nijak jinak nezvyšujte jeho stres, např. našim vlastním stresem, vztekem, tlakem, aby něco nějak dělalo. Všechny případné nároky na dítě (odchod ven, stolování, hygiena, …) odložte, až se 30


uklidní a naváže s vámi otevřený, klidný kontakt. 2. a 3. věk roku dítěte Poté, co se dítě úspěšně naučilo (nebo nenaučilo) důvěřovat v základu světu a svým blízkým lidem, zjistilo o nich, že se vždy vrátí a neopustí jej, získalo na psychické rovině základní půdu pro to vyvíjet se směrem k samostatnosti. V druhém roce života si pro tento zásadní krok připravují své tělo a své komunikační nástroje. Rozvíjí svou hrubou i jemnou motoriku, naučí se chodit, běhat, skákat, chodit do schodů i ze schodů, pohybovat se téměř svobodně a nezávisle na dospělých. V oblasti jemné motoriky se už učí malovat (zatím spíš čmárat), manipulovat s malými předměty podle jejich funkce, hrát si již s hračkami záměrněji, např. stavět kostky, zasunovat tvary do dírek apod. Výrazně se tím také posiluje schopnost soustředit se na jednu činnost a vydržet u ní i několik minut v kuse. Velké pokroky dítě udělá i v oblasti řeči. Během druhého roku života se rozmluví tak, že je schopné verbálně získat to, co potřebuje, dorozumět se o základních oblastech jeho života, vést primitivní dialog. Dítě se s velkým nadšením věnuje poznávání světa, experimentuje s ním. Testuje, co se stane, když udělá… Staré prostředky zkouší v nových situacích a ve složitých situacích hledá nové prostředky. Učí se především nápodobou od všech lidí, které jej obklopují. My, dospělí, máme přirozenou tendenci dítě stále hlídat a vytyčovat mu pole, na kterém se může svobodně pohybovat. Zaséváme semínka tzv. introjektů, našich vnitřních mělbychů a nemělbychů: nesmíš sahat na kytky, rozsypal bys je, nesmíš se opírat o lampu, shodil bys ji…neměl bys být vzteklý, hodný kluk se nevzteká, měl bys být na maminku hodný, nebo z tebe zešediví,… Je důležité dávat si pozor na to, co do hlavy dítěte zaséváme, půda je totiž velmi úrodná a to, co zasadíme, pak roste celý život. S koncem 2. roku už dítě získává i schopnost uvědomovat si své tělesné potřeby a vědomě řídit činnosti kolem těchto potřeb, učit se je. Tak se děti v tomto věku zbavují plínek a začínají být schopné naučit se chodit na nočník nebo toaletu. Učí se samy jíst, oblékat. Ve 3. roce života si již dítě umí vytvořit vnitřní představu něčeho venku a dále s tím ve své představě zacházet. Už se s ním můžeme bavit nejenom přímo o věci, na kterou společně koukáme, konkrétně s ní zacházíme, ale i o věcech, které zrovna nejsou přítomné. Říkáme, že se dítě dostává do období symbolického myšlení (2 – 4 roky). Do této doby bylo dítě schopné pouze senzomotorického myšlení a poznávání světa, tj. skrze své smysly a tělo. Teď má k dispozici i představy věcí a dění. Až teď má smysl se dítěte ptát, co dělalo s babičkou, kde je míč, který není vidět, vyprávět si kratší příběh o věcech, které zná. Jak se postupně dítě více a více osamostatňuje na úrovni svého těla, řeči, komunikace celkově, na úrovni různých činností, sebeobsluhy, tím silněji se buduje jeho identita, jeho Já. Tento proces začal již s početím. Dalším výrazným momentem na cestě k vlastní identitě bylo narození z maminčina těla, pak se dítě v určitou chvíli naučilo říkat NE a pohrávalo si s tímto důležitým slovíčkem. Zkoušelo, jaké to je jít do odporu proti rodičům, dělat věci jinak, než jak se od něj očekává. Dosud to spíš všichni vnímali jako legraci a roztomilé slovíčko, protože ve výsledku dítě udělalo, co dospělí chtěli. Přibližně kolem 2. roku věku (u každého dítěte trochu jindy) dítě začne používat slova JÁ, CHCI, NECHCI. A také slovíčko MOJE. Dítě si svou vlastní identitu buduje také skrze vztah ke SVÝM věcem, SVÉMU teritoriu. Do této chvíle byl milým a velmi přátelským děťátkem, s každým se rozdělil, půjčoval druhým, co chtěli. Proč taky ne, neuměl ještě totiž vnímat, že jsou tyto věci jeho, neměl k nim vlastnický vztah, protože ještě neměl JÁ, vlastní identitu. Jakmile si však začne 31


uvědomovat, že něco je JEHO, přirozeně si to začne chránit a využívat možnosti o svých věcech rozhodovat. V této době vznikají zárodky vztahu k majetku, základy sebe-vědomí, sebe-jistoty. Aby se naučil rozlišovat, co je moje-tvoje, naučil se dělit a půjčovat druhým, musí se nejprve naučit, že to, co vnímá jako vlastní, ostatní respektují jako jeho a nikdo mu to bez jeho vědomí nevezme. Nemusí se o své bát, on je tím, kdo o tom rozhoduje. Až získá tento klid, bude teprve schopný vyvíjet se dále, na vyšší vývojové příčky, které nabízejí schopnost rozdělit se, půjčovat, vnímat složitější vlastnické vztahy. př.: Přijde k nám domů návštěva, rodina s holčičkou Aničkou. Ta vběhne do pokojíčku naší holčičky Emy a začne si hrát s jejími hračkami. Ema se začne zlobit, že to jsou její hračky, případně ji ještě kousne nebo bouchne, přitom obě křičí. Jsou vůči sobě v patové situaci, ani jedna neumí vystoupit a situaci řešit vyzráleji, než běžné dítě ve věku 2-3 let. Jak můžeme zareagovat: maminka Emy vynadá Emě, že se neumí rozdělit: „Je to přeci návštěva, tak jí to okamžitě půjč a nebuď tak lakomá.“ – maminka nerespektuje vlastnictví a teritorium Emy, ta se cítí podvedená maminkou, že stojí na straně cizí holčičky a ne jí, zároveň podvedená na tom, že se má dělit o něco, co je její, když nechce. Opakováním takové situace může dítě ztrácet důvěru vůči mamince a myslet si, že jsou pro ni všichni ostatní důležitější, než ona. Také se učí buď více lpět na svých věcech, nebo si k nim naopak získat rezignovaný vztah, stejně o ně zase přijde. maminky mohou hádku nechat na holkách, ať se spolu samy domluví, situaci vyřeší. Jelikož jsou však holčičky na podobné vývojové úrovni, zůstanou ve zvířecí rovině komunikace a vyhrává ta silnější. doporučený postup: nejprve potvrdit práva našeho dítěte a uklidnit tak: „Máš pravdu, Emo, tohle je tvůj pokojíček a tvoje hračky a Anička ti je nemůže bez dovolení brát.“ Pak vysvětlit situaci, převést pomalu z emocí do rozumu: „Anička sem přišla za tebou na návštěvu a nevzala si sebou žádné svoje hračky. Můžeš prosím vybrat nějakou, kterou jí můžeš půjčit, abyste si spolu mohly hrát?“ Uklidnit i na závěr: „Anička ti hračku zase vrátí, než půjde domů.“

•

• •

Tak se postupně rozvíjí období vzdoru, 1. negativismu, období 1. puberty, nelehký čas pro všechny zúčastněné. Dokud bylo děťátko součástí identity maminky, bylo hodné, poslušné, milé a umělo se s každým rozdělit. Najednou se změnilo v dítě, které se vzteká, kouše, kope, válí se po zemi, nedá se s ním na ničem domluvit, odmlouvá, všechno chce dělat samo. Co víc si přát… Dítě se neumí ze dne na den stát samostatnou jednotkou. Trvá to několik týdnů až měsíců. Čím mu dospělí více tento proces komplikují, tím déle to celé trvá (někdy celý život) a tím intenzivnější jsou vzdory, emoce dítěte. A skutečně občas potkáme ještě dospělé, kterým když něco zakážete, rozzuří se, začnou vám nadávat, být sprostí, kopat do věcí…zkrátka prošvihli úspěšné zvládnutí období vzdoru. Dítě se neumí oddělit ze symbiózy s maminkou jinak, než konfliktem. Pouze tím, že bude jiné, že se bude zpočátku vymezovat, se postupně stane samostatným. Takže má dítě na všechno svůj vlastní názor, postup, jak co dělat, chce si věci dělat samo, po svém, má své vlastní představy, postoje. Od nás, dospělých potřebuje 2 hlavní věci – respekt a zároveň pevné a jasné, zároveň vlídné mantinely. Rodiče mohou mít v tomto složitém období dva extrémní přístupy, ani jeden však dítěti do života nepomáhá: 1. extrémně liberální, kdy dítě rozhoduje, neplatí žádná pevná pravidla, případné dohody si dítě umí účinně přizpůsobit svému, dítě je doma autoritou. 2. příliš autoritativní přístup, rodič je ještě přísnější, než jindy, nic dítěti nedovolí, upevňuje výhradně svou autoritu, vzdorovitost dítěte trestá. Období vzdoru se projevuje především v těchto typech situací: 32


• • •

dítě je extrémně citlivé na své věci a teritorium (viz výše) dítě chce dělat věci samo „Já sám, já sám“. Klíčová vývojová výzva v tomto období se dá nazvat Autonomie. Dítě si zakouší svou vůli a tím ji rozvíjí. Pokud mu v tom dospělí výrazně brání, ztrapňují ho komentováním jeho nezdarů, vůle dítěte se nerozvíjí, místo toho bují jeho stud, pocity trapnosti, selhání. dítěti něco zakážeme, nastavíme hranici a ono to neumí přijmout, unést, propadá se do frustrace, smutku, hněvu a z nich nezná cestu ven. Mělo jinou představu o tom, co chce, my jsme mu tuto cestu zarazili. Jinou možnost však dítě v danou chvíli nevidí, jen stojí před překážkou a neví, co dál, zaplavené emocemi.

CO S TÍM? Předem, než hranici nastavíme, si vždy ujasněme, jestli opravdu na tomto limitu trváme, jestli je opravdu důležitý a my si za ním vnitřně stojíme. Jakákoliv naše vnitřní pochybnost a nejistota vyvolává ve vztahu mezi vámi zmatek a dítě vás o to méně vnímá jako autoritu. Je důležité, aby platilo to, co jsme předem řekli, abychom byli jemně a mile důslední. Také by měla fungovat určitá jasná, pevná pravidla, bez ohledu na situaci, ale těch max. 5. Např. „Nikdy mě nesmíš kousat a bít, to je pravidlo.“ Pokud si opravdu jste jistí daným limitem, podejte ho bez emocí, klidně a s podporou dítěti, zároveň s respektem k jeho prožívání: „Já to vidím, ty bys chtěl ještě jednu pohádku a já už jsem řekla, že je poslední, viď. Teď se na mě za to zlobíš, jsi z toho smutný. Já to chápu. Ale je to tak. Řekla jsem, že je tahle pohádka poslední, tak už tu televizi vypneme. Chceš ji vypnout sám nebo ji vypnu já? A chceš si jít nyní hrát s autíčky nebo stavět s Legem?..“

•

máme na dítě nějaký požadavek, ať něco udělá, jak chceme my. A přirozenost tohoto období v dítěti velí, udělej to jinak, než chce rodič, jinak nebudeš sám sebou. Potřebuje svobodu projevit sebe sama skrze danou činnost, názor na věc, postup. Když mu to neumožníme, opět naráží hlavou na zeď a neumí couvnout, prožívá pak frustraci a hněv.

CO S TÍM? Opět si nejprve ujasněme, jestli je nutné vyžadovat náš vlastní postup. V této rovině je spíše vhodné dopřát dítěti jeho vlastní postupy, důležitý je přeci cíl, tedy např. aby se obléklo, najedlo, umylo. Jak to dělá, ponechme, co jen lze, na jeho experimentování, tvořivosti, samostatnosti. Přitom však stále buďme k dispozici a pouze nabízejme pomocnou ruku. Pokud si trváme na našem postupu, jednáme tak, jak doporučuji výše, protože v tu chvíli nastavuji hranici – věc bude tak, jak říkám. Můžeme postupovat následovně: „Půjdeme nyní ven, obujeme si na to boty. Já si obuju své a chceš ty si obout ty své sám nebo ti můžu pomoct? Sám? Dobře, určitě to zkus. Když budeš potřebovat pomoct, ráda ti pomůžu.“ Často se střetneme na faktu, že se něco má odehrát (půjdeme ven, najíme se, uklidíme,…). Pomáhá převést pozornost od samotné akce k tomu, JAK ji provádět. Rozhodnutí o tom, že se akce odehraje, je na nás, způsob jejího provedení na dítěti. Určitě nám už dochází, že potřebujeme větší množství času, aby nevznikal stres, na vykonávání těchto činností. V tu dobu je proto potřeba vstávat do školky o půl hodiny dřív, k odchodu se chystat o čtvrt hodiny dřív apod. POZOR Náš stres výrazně zvyšuje stres v dítěti, jsme spolu ve stresu a v emocích a nikdo situaci nezklidňuje, nestabilizuje. Dovolíme tak, abychom společně roztáčeli spirálu emocí, hlavně vzteku, dokud se situace neuvolní – výbuchem dítěte, výbuchem 33


rodiče, přecvaknutím rodiče do racionální roviny. Jiné možnosti nejsou. Zodpovědnost za takové situace je na nás, dospělých, nemůžeme vyčítat dítěti, že zase kvůli němu jdeme pozdě, něco nestíháme, nebo snad že zodpovídá za naše pocity a prožívání ve stylu: „Kvůli tobě se teď celá klepu, jak jsem rozzlobená“. Dítě neumí situaci řešit jinak, uvízne snadno v pasti frustrace a následného hněvu, nezná jinou cestu. Od nás potřebuje pomoci s tím hledat jinou cestu a vytvářet v jeho mozku pro tuto cestu spoje. My jsme ti, kteří mají možnost přepnout a hledat řešení, tak to dělejme. Mimo jiné, jdeme stále dítěti příkladem a ono se od nás učí, jak se takové situace řeší. DOPORUČENÝ POSTUP Potřebujeme odejít do školky. Pokud možno, dáme si velkou časovou rezervu. Ale i ta občas vyprší a dítě stále stojí v předsíni neobuté, s rozhodnutím, že si boty brát nebude. „Emo, já slyším, že si nechceš brát boty a že se zlobíš, že si je máš vzít, viď. Situace je teď taková, že odcházíme do školky a chci, aby ses na cestu obula. Chceš si je obout sama nebo ti můžu pomoci?“…nefunguje, prostě se nechce obouvat, začínáme se na Emu zlobit, časový pres a stres v nás začíná pracovat.“Emo, už pospícháme, abychom přišli do školky včas, a já už se začínám zlobit, protože se bojím, že přijdeme do školky pozdě.“ Pojď teď prosím ke mně, zkusíme se spolu uklidnit.“ Záměrně se pokusíme uklidnit sebe, 3 x nádech výdech, klid, dítě za to nemůže, uklidnit dítě, pokud to jde, potulíme ho, uklidníme se slovy pochopení a reflexe situace. Když se alespoň my uklidníme, s klidem a pevným rozhodným hlasem dítěti oznámíme: „Teď budu počítat do 3 a ty si můžeš ještě sama začít boty obouvat. Když se ti to povede, zvládneš to sama. Když se ti to nepovede, budu tě muset obout já a to ti možná nebude příjemné.“ Dítě má na výběr, může se rozhodnout, ví, co bude následovat. Pokud stále nespolupracuje, dítě pevně, neagresivně chytneme do náruče a boty mu obujeme s tím, že ho v průběhu uklidňujeme a vysvětlujeme, odkazujeme na to, co jsme říkali. Když to máme za sebou, ještě se zkusíme obejmout a uklidnit, možná i se slovy. „Mám tě moc ráda. Já vím, ty ses nechtěla obouvat, já jsem rozhodla, že se obuješ, i když se ti to nelíbilo, tak ses na mě zlobila. Teď už můžeme jít školky“. A postupně už přepínáme pozornost dále.“ Tak myslíš, že tam bude dneska Kristýnka? A budete si zase hrát s panenkami?“ Situaci komplikuje navíc jedna věc, která se s obdobím vzdoru spojuje: dítě má v tomto věku ještě velmi nezralou nervovou soustavu. Jakmile se dostane do frustrující situace, do stresu (např. Anička v mém pokojíčku a bere moje hračky), reaguje primárně tělesně a emočně, neumí ještě přepnout do rozumu a hledat kultivované řešení, podívat se na situaci s odstupem a zvážit vhodnost svého chování vzhledem k situaci. Emoce dítě pohltí a samo z ní jen těžko hledá cestu ven. Děti proto od nás potřebují pomoc! Doporučení v období vzdoru dítěte: 1. dávejme dítěti na výběr tam, kde je to prakticky možné, aby mohlo zažívat, že v něčem rozhoduje (např. výběr ze dvou triček, ze dvou typů snídaně, výběr cest do školky…). 2. sledujme misky vah, na jedné misce se hromadí naše příkazy, zákazy, vynadání, negativní reakce na dítě, na druhé misce ocenění, radosti, pozitivní motivace. Ta druhá miska by stále měla v naší komunikaci převažovat. 3. už předem můžeme očekávat situace, kde se pravděpodobně dítě zastaví a bude chtít vzdorovat. 4. Zkusme tomu předejít tím, že se spolu dohodneme, připravíme si společně terén. 5. Pozor na lži, které dítěti předkládáme. Děti nás berou vážně, nerozumí ještě ironii a sarkasmům, obrazným vyjádřením. Slibujme jen to, co opravdu splníme. Např. pokud řekneme dítěti, přijdu za chvilku, teď mě nech tohle dovařit, tak opravdu musíme za chvilku přijít. Občas používáme lži typu: 34


6. 7. 8.

9. 10. 11.

12.

13.

„Hračka bude smutná, když ji neuklidíš“, „Řidič tramvaje se už na tebe zlobí, že mě nechceš poslouchat, a vyhodí tě z tramvaje ven“… dostane-li se dítě do emocí, nejprve ho uklidněme a dodejme mu pocit bezpečí, že není na situaci sám, fyzický kontakt by pro dítě měl být zážitkem bezpečného přístavu, ne ohrožující masy (při fyzických trestech). buďme maximálně nad věcí s myšlenkou na to, že dítě za to nemůže, neumí to nyní jinak, když to zvládneme v klidu, rychleji toto šílené období odejde. Vypracujme si metodu rychlého uklidnění sebe (např. 3 x nádech výdech, poodejít kousek ze situace, napočítat do 10). neberme chování dítěte osobně, rozhodně nám nedělá nic naschvál! i v největším vzteku se pokusme vynechat fyzické tresty místo zákazů a negativně formulovaných vět použijme pozitivní formulaci, např.: „Neběhej kolem sporáku“ nahradíme „Běhej v předsíni a v pokojíčku“, „Dokud to nedojíš, nebudeš se moci koukat na pohádku“ nahradíme „Až to dojíš, můžeš se podívat na pohádku“. Negativní formulace nám invokuje trest, pozitivní formulace nás motivuje. v čase období vzdoru si ponechme trochu víc výchovné tolerance k věcem, které nejsou tak akutní. Občas se bojíme, že když se dítě v tomto věku nenaučí samo oblékat, správně stolovat, nenaučí se správně zdravit apod., už to nedožene. Není tomu tak. Na tyto sebeobslužné a základní sociální dovednosti má celý předškolní věk, ale období vzdoru naštěstí jen na několik měsíců. Tak se teď soustřeďme maximálně na to, abychom se spolu měli dobře, klidně, nepříjemné chvíle vyvažujme radostnými chvílemi, kdy si budeme sebe vzájemně užívat. To vám a vašemu vztahu vždy dodá sílu a motivaci překonávat ty těžké situace. pokud se situace vůbec nepovedla tak, jak byste si přála, oba jste propadli vzteku, plácla jste dítě přes zadeček, povolila jste dítěti to, co jste před tím zakázala,…, hlavní je se ze situace poučit a nezačít se obviňovat. I vy děláte to nejlepší, co umíte, všichni máme své limity! Můžete se dítěti omluvit a vysvětlit mu, proč jste se tak chovala. Udělejte si nějaké doporučení pro příště, nejlépe si jej udělat s dítětem spolu, jak to spolu příště lépe zvládnout.

jednotlivé kroky v naší reakci na dítě: 1. 2. 3.

4. 5.

popsat situaci („já jsem ti teď zakázala další bonbón“) – zorientovat dítě v tom, co se děje, co je příčinou jeho emocí popsat emoce a projevit k nim respekt („a ty se teď za to na mě zlobíš, moc sis ten bonbón přál a teď ho mít nemůžeš“) – dítě se tak učí chápat svoje emoce a tím od nich získávat odstup potvrdit naše rozhodnutí a převzít za něj plnou zodpovědnost, podat vysvětlení, aby dítě mohlo situaci rozumět („je to tak, nechci, aby sis brala další bonbón, protože bude za chvíli večeře a neměla bys na ni v bříšku dost místa“) – dítě může postupně situaci lépe přijmout, když zná důvod našeho rozhodnutí narovnat vztah mezi vámi, vyjít vstříc jeho přání kompromisem („Jestli si ten bonbón moc přeješ, můžeš si ho vzít po večeři.“) dát výhled dále do budoucnosti a tím vyvést dítě ze situace, ve které uvízlo: „Chceš se mnou připravovat večeři? Dal by sis rohlík se šunkou nebo se sýrem? To jsem ráda, že jsi mě pochopil a můžeme nyní spolu připravovat večeři….“

4. a 5. Rok věku dítěte Dítě a rodiče společně úspěšně absolvovali fázi, během které se dítě osobnostně postavilo na své nohy, vybudovalo si základy svého Já, svého sebevědomí, sebe-hodnoty, důvěry v sebe a ve svět, ve vztahy, rozvinulo svou iniciativu a chuť poznávat svět. Naučilo se základní sebeobsluze, rozvinulo svou motoriku do takové míry, že pomoc od nás potřebuje už jen v situacích náročných na zkušenosti. Tím se mohlo v 35


základech oddělit od svých rodičů a vyrazit do světa vrstevníků a dalších dospěláků. A právě tyto zkušenosti na dítě čekají v předškolním období od 3 do 6, 7 let. Výraznou dominantou jeho procesu učení se stávají kontakty s dětmi ve školce, vztah k paní učitelce a širší rodině, prarodičům. Významnou součástí života dětí v tomto období je hra, hraní si. Skrze hru se děti učí činnostem, rozvíjí vztahy s dětmi a se sebou, učí se komunikaci, rozvíjí svou tvořivost, technickou zručnost, motoriku, také ve hře integrují, zpracovávají zážitky, které mají v průběhu dne. Dítě už také začíná mít své specifické schopnosti a dovednosti, které rozvíjí, projevují se individuální nadání a talenty. Dítě se během 4. a 5. roku rozmluví na úroveň dospělého, jen zatím nemá slova naplněná zkušeností, proto je občas používají „nesmyslně“. Zůstávají ještě logopedické nedokonalosti, některé děti jsou však již schopné se i samy naučit v tomto věku číst a psát. Dítě už umí na úrovni myšlení vytvářet jednoduché úsudky, přemýšlet, vytváří teorie, vždy však pouze o tom, co zná, co zažilo, vidělo. Myšlení dětí v tomto věku má následující charakteristiky: 1. egocentrické (vnímá sebe sama jako příčinu, důvod dění kolem sebe. Takže když se např. rodiče hádají, snadno si bez podání vysvětlení od rodičů myslí, že se hádají kvůli němu.) 2. antropomorfické (polidšťuje nelidské předměty, zvířata, …) 3. magické (dění ve světě má jeho vlastní logiku, věci se mohou dít podle jeho přání) 4. Dítě začíná přemýšlet o druhých lidech, respektive začíná být schopné vidět to, že někdo jiný se cítí jinak, než ono samo. Má však stále ještě daleko ke skutečné empatii, ta se vyvíjí plně až kolem 7. roku věku. Tedy nechtějme po dítěti v předškolním věku, aby se umělo vžít do mladšího dítěte nebo do nás, a podle toho jednat. Pokud mu nedáme jasný návod, jen těžko to vymyslí samo. Hra Děti si v tomto věku hrají stejně přirozeně, jako teče voda v potoce. Herní symbolický jazyk je jejich mateřskou řečí a rozumí mu často lépe, než běžné lidské řeči. Ve hře se s dítětem potkáme velmi blízko a ve světě, který je jeho, jinak často s námi děti zažívají, že se musí přizpůsobit světu dospělých a jít „za dospělými“ do jejich světa. Hru a hraní si spolu s dítětem považuji za zcela zásadní cestu k tomu, abychom měli s dětmi dobré vztahy. Často máme dojem, že přeci s dětmi trávíme hodně času. Ale když se podíváme podrobně na společný čas, uvědomíme si, že je čas plný společných aktivit, tehdy ale dítě nezažívá to, co potřebuje – tvořivý blízký kontakt, ve kterém rozvíjíme společné fantazie, příběhy, dítě může dělat to, co chce, podle své přirozenosti. Ráno však trávíme ranními činnostmi, pak hurá do školky, po školce buď ještě na kroužek, nebo domů, pak aktivity typu mytí, jídlo, pohádky, sám si pohrát, my dospělí do toho uklízíme, vybalujeme nákup, telefonujeme,… A pak už večerní rituály a spát. Mám doporučení. Najděme si každý den 0,5 hodiny na společné hraní, podle scénáře dítěte – ne námi organizované, ale volné, kde je dítě režisérem. Zdá se to málo, ale je to hodně a rozhodně to vytváří hodně pro náš vzájemný vztah. V tomto směru mají velkou výhodu chůvy – mohou se soustředit jen na hraní s dítětem. To může být pro dítě hodně sytící. Co si tedy můžeme o dětské hře říci: vývoj hry – v prvním roce života si děti hrají tak, že experimentují s věcmi okolo sebe, vyluzujíz nich zvuky, zkoumají je a to, co se s nimi dá všechno dělat. Druhé děti je skoro nezajímají nebo pouze jako objekt ke zkoumání. V druhém roce už je dítě schopné se soustředit na různé činnosti, prohlížet si knížky, skládat chvíli kostičky, rychle však přepíná mezi jednotlivými činnostmi, projevuje už osobnější zájem o druhé děti. Ve třetím roce si děti začínají být schopné hrát v klidu vedle sebe, občas bojují o hračky, napodobují se vzájemně, ale ještě si nehrají spolu,

•

36


• • •

•

ale tzv. paralelně, souběžně. Už se začínají výrazně lišit hry klučičí a holčičí – zájem o autíčka a vše, co se pohybuje vs. zájem o panenky, postavičky, zvířátka. Až během čtvrtého roku začíná dítě spolupracovat s druhými, rozvíjet společné projekty, hrát společné hry na něco. Ve 4 a 5 letech už si umí děti rozdat role, kdo co bude hrát, a hru si tak organizovat. hraní rolí – děti se skrze hraní učí různým rolím, činnostem, získávají tak zkušenosti „světa a života“, aniž by je musely zažívat v plné realitě. Jejich realita je pro ně dostatečně živá a také je utváří, mění. Děti si tak zažívají, jaké to je být klukem, holčičkou, maminkou, tatínkem, hasičem, princeznou, u moře, na horách, ve vesmíru,… jasně už se také rozdělují role kluků a role holek. role v kolektivu – přirozeně se také ve hře projevují povahové vlastnosti a dispozice dítěte. Už se profilují vůdci, režiséři, šašci, pasivní děti, které poslouchají autoritu, outsideři, se kterými si nikdo moc hrát nechce. Tyto zkušenosti dítě ukládá do své psychiky a žije z nich v dalším životě, ve všech následujících kolektivech, vztazích s vrstevníky. soutěživost, soupeřivost – ve 3, 4 letech vstupuje do hry dětí soutěživý prvek, více u chlapců než u dívek, ale do určité míry u všech dětí. Soupeřivost je tedy částečně přirozená, vrozená a podporuje motivaci dětí učit se novým činnostem. Zatím ještě nepřikládají takovou váhu racionálním vysvětlením a argumentům, proč něco dělat, chuť vyhrát, být lepší je jasným argumentem. Dále se na míře soutěživosti u dítěte podílí vrozené povahové rysy, sebevědomí dítěte, zkušenosti z rodiny.A do jisté míry kompetitivnost dětí můžeme podporovat nebo naopak tlumit i my dospělí. V tomto ohledu spíše dětští psychologové doporučují soutěživost dětí více nerozvíjet. Děti pak zjednodušeně vnímají společné aktivity a redukují je na pouhý závod výkonů, své sebevědomí a sebehodnotu staví na svých výsledcích, což je půda velmi vrtkavá. Našim dospělým úkolem je spíše děti vést k hlubší podstatě věci – vážit si každého výkonu, radovat se společné tvorby, ze samotného setkání, umět se vzájemně podpořit a pomoci slabším, vyhrát společně, ne jeden proti druhému, spolupracovat, ne spolu bojovat, vnější kritérium úspěchu nahrazovat vnitřním kritériem – jak jsem spokojený se svým výkonem bez ohledu na druhé, jak se cítit v dané činnosti dobře, mít z ní dobrý pocit. Občas máme tendenci ulehčit si motivaci dítěte tím, že ho vyzveme: „Tak kdo tam bude dřív?“„Kdo sní oběd dříve, kdo bude král?“, „Kdo nakreslí krásnější obrázek?“. Ale doporučuji spíše od těchto motivátorů upouštět a nahrazovat je jinými, např.: „Poběžíme spolu k autu?“, „Jsem zvědavá, jestli ti bude oběd chutnat, jestli poznáš, co v něm všechno je.“, „Zkus nakreslit takový obrázek, aby se ti líbil. Jsem zvědavá, jestli poznám, co jsi namaloval.“ hra je zrcadlem dítěte, jeho vnitřního světa – dítě nám skrze svou hru říká, jak se má, co ho zrovna zajímá, jaké má za sebou zážitky, zkušenosti, čemu a jak rozumí, jak prožívá vztahy kolem sebe, jak se umí soustředit, jakou má fantazii, jak umí věci rozvinout a dokončovat atd. Hranice mezi vnějším světem běžné reality a vnitřním světem dítěte a jeho hry je u dětí velmi propustná, jemnější, než u dospělých. Dítě promítá samo sebe do hry, do postaviček, do zážitků postaviček, … Tento princip nazýváme princip projekce. Funguje i zpětně. Tzn., že dítě to, co zažívá ve hře, si bere zase zpátky a tím se proměňuje, učí, rozvíjí. Díky této vlastnosti hry a hraní si máme jedinečnou příležitost tím, že si s dítětem hrajeme, jej poznat a udržovat si přehled o tom, jak se má a kým je, čím žije. Zároveň jej můžeme skrze hru učit novému, ovlivňovat jej. Např. pokud víme, že má dítě potíže s ostatními dětmi, můžeme skrze hru s postavičkami sledovat, jak s nimi zachází, a skrze příběh mezi postavičkami mu nabízet možnosti, jak spolu mohou vycházet. Nebo jsme měli spolu s dítětem špatný zážitek v myčce, dítě se v ní bálo a zůstalo to v něm. Skrze hru s postavičkami a autíčky na myčku si dítě odžije nepříjemné emoce s tím spojené a my mu můžeme ukazovat a nabízet jiné úhly pohledu na myčku a zážitky s ní a v ní. Tím hra a hraní si s dítětem získává 37


i léčebný potenciál. Dokud se dítě pohybuje ve světě projekce, je hra pro něj zcela bezpečná, udržuje si takový odstup od toho, o čem si hraje, jaký potřebuje.

• • • •

obsah vs. proces hry - běžně se při hraní dětí zaměřujeme spíše na to, s čím si hrají, s jakými hračkami, o čem hra je, jaké je téma, tedy zajímá nás především obsah hry. Ten nám může podávat zprávu o tom, co aktuálně dítě zajímá, jaký je jeho osobní „trend“ ve hračkách, jaké téma odžívá z reality. Např. se dozvídáme, že: syn se mezi dětmi doslechl o bakuganech a gormitech, sice to nikdy neviděl, ale jasně pochopil, že tím nyní kluci žijí, že jde o něco důležitého. Tak si na ně začal hrát. Jeho fantazie vytvoří určitou podobu těchto gormitů a už o nich a s nimi hraje různé hry. dcera byla v kině na filmu o princezně, přijde domů a hraje si podobné nebo stejné příběhy, zpracovává tak silný zážitek, učí se z něj tím, že si bere, co jí přišlo důležité a zajímavé a rozvíjí to syn se dostal do věku, kdy jej fascinují vojáci, boje, piráti, zbraně, hry obsahují agresi, příběhy jsou o boji, kdo zvítězí, prohraje, zemře

My ve výsledku vybíráme hračky pro děti, proto bychom měli mít rozhodující slovo a souhlasit s tím, co dítě bude mít ve svém pokojíčku k dispozici. Na současném trhu hraček je spousta opravdových bizarností, jako štěně přejeté autem, slizy, mrtvé, zmrzačené figurky, apod. i ty samozřejmě něco dítěti přináší, kontakt s hnusem a smrtí..ale nemyslím si, že je třeba dětem předložit kompletní obraz reality na jejich poličkách v pokojíku. Platí však pravidlo, že nemá smysl dělat si závěry o dítěti z toho, s čím si hraje. Podstatnější zprávou pro nás je, JAK si dítě hraje. Jaké emoce a atmosféra se při hraní objevují, vytvářejí? Jak hry končí? Jak se hry vyvíjejí v čase? Jak při nich spolupracuje s ostatními dětmi, s námi? Jak si umí vymyslet, co si bude hrát, soustředit se na hru, ponořit se do ní a dokončit ji? Tak si např. všímáme následujících jevů: syn si neumí sám vymyslet, s čím si hrát, neumí se rozhodnout, začíná mu chybět důležitá a přirozená dětská spontaneita – právě v tom mu tedy můžeme pomáhat, podpořit jej, že cokoliv si vybere, bude to v pořádku dcerka přeskakuje od jedné činnosti k druhé, u žádné nevydrží, nic nerozvine, potřebuje naši podporu, aby u něčeho vydržela synek vždy něco vyrobí a pak to zboří s tím, že to není hezké, nepovedlo se mu to, přísně se hodnotí, neumí být se sebou a svými výtvory spokojený při společné hře často zažíváme, že nás dítě diriguje, nesnese naše nápady, chce, aby všechno bylo pouze po jeho Dítě do budoucna utváří především to, jak si hraje, resp. způsob jeho hry odráží, jak se dítě vyvíjí. Neovlivňuje jej zdaleka tolik, že si hraje např. s vojáčky na bitvy, ty mohou být sice „na život a na smrt“, ale v podstatě poklidné, nevinné. Pokud si však dítě hraje s vojáčky způsobem, že se ho i my sami bojíme, agrese je to hlavní, co ze hry vnímáme, tak jde již o podstatný jev v životě a psychice dítěte. Pak nemá ale význam řešit agresi ve hře, ta je pouze odrazem v zrcadle. Podstatné je zamyslet se, jestli neprobíhá v životě dítěte něco, co v něm budí zlost, hněv, agresi, jestli se v něčem necítí bezmocně, frustrovaně, ponižovaný, slabý, což všechno může vést ke společnému projevu – agresi vůči vnějšímu světu ve hře.

• • • •

•

typy her – děti přirozeně využívají příležitosti k různorodému hraní si. Hra je jako život sám pro děti v tomto věku, proto čím pestřejší, tím pestřejší život děti zažívají, zároveň potřebují svůj klid a bezpečí ve hře, určité opakování a stabilitu. Děti potřebují jak konkrétní, jasné figurky a hračky, jednoznačné ve svém obsahu a funkci, tak hračky a materiály abstraktní (dřívka, kostky, písek, voda, modelína, lego kostky,…), potřebují si hrát vevnitř, doma, ve svém klidu, 38


koutku, tak i venku, v otevřených prostorách, potřebují hry volné, improvizované, i strukturované, s určitými pravidly, potřebují si hrát samy i s ostatními (dětmi i dospělými), potřebují tvořit (malovat, tvořit z hlíny, modelíny, papírů, budovat bunkry…), hry abreaktivní, dovádivé, živelné i hry soustředěné, klidné atd. Někdy máme tendenci dětem hry vybírat a příliš jim plánovat jejich čas kroužky, organizovaným programem po akcích, zajímavostech světa. To však skutečně není v předškolním věku nutné. Nejdůležitější pro děti v tomto období je mít dostatek volného prostoru a času pro zajímavosti, které žijí ve vnitřním světě dítěte, v jeho fantazii a úžasném zpracovávání informací z každodenní reality. A když se takové světy setkají dva a více, děti si hrají spolu, nepotřebují nic víc od dospělých, pouze občas pomoci se složitými situacemi typu konflikty, emoce, boje o teritoria. Doporučení ke hraní si s dítětem: když si s dítětem hrajeme, dělejme to naplno alespoň 30 minut v kuse, nejlépe každý den hrajme si tak, aby i nás hra bavila. Pokud nás hra nebaví, nehrajme ji. Dítě z nás tuto faleš stejně vycítí. dítě je ve hře větší odborník, než my, nechme se jím vést, inspirovat, nechme mu zažívat jeho převahu, zažívá ji s dospělými málokdy všímejme si, co dítě zajímá, jaké motiv se v jeho hraní opakují, co hraje rádo jednou za čas si uvědomme, jak si dítě hraje, jakou má jeho hra atmosféru, jak se s ním ve hře cítíte, jestli vás v ní něco nezaráží hraní si nehodnoťte, nejde si hrát špatně, nebo dobře, podstatou hraní si je spontaneita a přirozenost a tu každé hodnocení a posuzování ubíjí sledujme různorodost dětského hraní si, nabízejme pestrost důvěřujme dětem, že nejlépe vědí, jak a co si hrát velkou část toho, co dítě v tomto věku potřebuje rozvíjet a zažívat, učit se, děje se skrze hru.

• • • • • • • • •

6. a 7. rok života dítěte Dítě v tomto předškolním čase už se dostatečně odpoutalo od své rodiny, rodičů a je schopné trávit čas ve školce nebo u kamaráda, aniž by prožívalo separační úzkost. Naučilo se už orientovat plně v dětských situacích, hrát společné hry, mít svou jasnou roli a pozici v kolektivu. U dětí už také krystalizují individuální zájmy a talenty. V dnešní době už se považuje za běžné, normální, že dítě po školce navštěvuje několik kroužků: angličtinu, flétničku, fotbal, taky často klavír, aikido a další sporty, keramiku,… Aplikujeme na děti stejný přístup, jaký aktuálně převažuje ve společnosti dospělých – absolvovat co nejvíce akcí, co nerychleji a nejdříve vše umět a získat si tak na trhu práce co nejlepší postavení. Máme často dojem, že když dítě nebude docházet na tyto specializované kroužky, zakrní a již nikdy ostatní děti nedožene. Ve věku 6-7 let máme opravdu často dojem, že tyto děti už jsou přeci skoro školáci a nepotřebují už si tolik hrát, ale vzdělávat se zodpovědně s výhledem do budoucnosti. A přitom ještě i v tomto věku je stále pro děti nejdůležitější volná, spontánní hra, s ostatními dětmi, s rodiči a sám se sebou. Děti přirozeně rozvíjejí všechny potřebné dovednosti a schopnosti, pokud jim pro to dáme prostor. Běhají, skáčou, lezou, malují, modelují, zpívají, tancují – to vše s radostí, protože je ještě nikdo „nenaučil“, že danou činnost ještě neumějí, naučí je to až dospělí učitelé, kteří na to mají své metody. V 6-7 letech je tedy důležité po čase školky a kroužků poskytovat dítěti ještě čas na volnou hru a čas trávený spontánně a hravě s námi, jeho dospělými. V tomto předškolním období vrcholí vývojová výzva pro děti rozvíjet svou iniciativu, přirozeně směřovat k cíli, který si dítě vytyčí, a toho dosáhnout. Pokud dětem nebráníme, jasně a rychle se umí pro něco nadchnout, rozhodnout, rozvinuly již svou vůli 39


a vnitřní motivaci, sílu pro to danou věc následovat a dotáhnout ji do konce, samostatně, bez pomoci dospělých. Zároveň se však v tomto období vyvíjí dětské svědomí a v souvislosti s iniciativou dětí i pocity studu za to, jaké cíle si dítě vymýšlí, stanovuje, o co se snaží (navenek nebo i jen v myšlenkách). Tyto pocity studu mohou opět dospělí snadno podporovat tím, že mají tendence děti moralizovat, ztrapňovat a vést k větší zodpovědnosti za to, co dělají, než dětem skutečně patří. Dítě dosahuje vrcholu z hlediska toho, jak „zvnitřňuje“ své rodiče a buduje si tak své vnitřní rodiče, čímž vzniká tzv. superego, svědomí, vnitřní autorita. Podle té pak jednáme a nepotřebujeme již přítomnost skutečné autority. Mateřská škola Prostředí školky se stane v období 3-4 let dítěte jeho druhým domovem, tráví zde třetinu svého času a významně jej toto prostředí a zkušenosti v něm formují. Se školkou se pojí tradičně následující témata: adaptace na docházku do školky – pro většinu dětí je nástup do školky složitý proces, musí si zvykat na tuto změnu. Zpočátku se jim moc nechce, některá rána pláčou, radši by zůstaly doma s maminkou. Průměrně děti toto adaptační období zvládnou během 2-3 měsíců, během prvního pololetí se většina dětí úspěšně přeladí na nový rytmus života. Pak ale vždy zůstává hrstka dětí, které si v podstatě na školku nezvyknou nikdy, nikdy se do ní netěší, nejradši by byly stále doma. Podílí se na tom mnohdy nepříliš vstřícné prostředí školky a paní učitelky, osobnostní rysy dítěte, spojené s větší introverzí a úzkostnější povahou, vyšší mírou potřeby stability, klidu, soukromí. A pokud i rodiče sami mají ve své historii nemilé zkušenosti s vlastní školkou, dítě nemá důvod se do školky těšit. kolektiv dětí – kontakty s dětmi patří k základní potřebě dětí v předškolním věku, i když každé dítě má samozřejmě svou individuální míru touhy po jiných dětech. Mezi vrstevníky se dítě učí vnímat svoji specifickou roli a pozici, proměňovat je podle potřeby a vývoje situace, učí se komunikovat s vrstevníky, prosadit sebe a své zájmy, rozvíjet citlivost a respekt k druhým a jejich potřebám. Prostředí dospěláků dítěti poskytuje často velké množství pochopení, tolerance, naslouchání, pomoci a podpory. To si děti vzájemně rozhodně neposkytují, naopak se k sobě chovají i drsně, až krutě, nemilosrdně. Pokud máme vychovávat dítě, které bude součástí této společnosti, bude pracovat v týmech lidí, mít nějaké kolegy, potřebuje umět jednat na úrovni rovný-rovný. Vůči dospělým nebude nikdy dítě ve vztahu rovný-rovný, vždy je pro dítě dospělý autoritou, zkušenějším a vyvinutějším vzorem. Kolektiv dětí tedy přináší pro dítě nenahraditelné zkušenosti, spojené však také s případnými bolestmi. Dítě pak od nás potřebuje podporu, vyslechnutí případně i přímý zásah do školky, když zažívá, že se mu ve školce někdo směje, někdo je na něj agresivní, někdo někoho bouchá, kouše, že se s ním někdo nechce kamarádit, atd. To jsou důležité zkušenosti, které právě utvářejí sociální povahu a inteligenci dítěte. Děti ve školce však bývají dané do skupinek podle věku, takže se v jedné skupině, třídě sejdou děti stejného věku. Nevýhodou se pak stává, že děti řeší stejné vývojové výzvy a dostávají s do stejných slepých uliček a nemají nikoho, kdo by byl o krok dál a mohli jej tak napodobovat ve vývojově dokonalejším řešení. Proto dítěti naslouchejme, co nám říká o svých zkušenostech ze školky, probírejme je s ním, učme ho situace sdílet a řešit, hledat jejich jiná řešení. vztah s paní učitelkou – paní učitelka má významnou úlohu v životě dítěte. Stává se často první cizí autoritou, která přebírá péči o naše dítě, a to pravidelně a dlouhodobě. Dítě si ukládá do své paměti zkušenosti s touto autoritou a ty se stávají modelem pro budoucí vztahy v životě dítěte vůči autoritám. Proto je velmi důležité, jaký vztah spolu pedagog a dítě navážou, jak se mají rádi nebo na druhou stranu, jak se odmítají. Pedagog je pro nás, rodiče spojnicí se světem dítěte ve školce. Dítě nám nikdy zcela nepopíše, jak se má, jak mu ve školce je,

•

•

•

40


•

jeho kamarádi také ne. Jediným dospělým mozkem a okem je právě pedagog. Ideálně se stáváme spoluhráči, spojenci ve výchově dítěte, oběma stranám jde primárně o dítě a jeho zdravý vývoj a štěstí. Pedagog se stává pro dítě můstkem ke školce. Až když si dítě k učiteli vytvoří vztah důvěry, může jej přenést na celou školku. Pokud spolu rodiče a pedagog bojují místo spolupráce, dítě tím ve výsledku trpí, snižuje to výrazně jeho klid a důvěru ve školce, naopak se v něm tvoří napětí, neklid, agresi. Je to podobná situace, jako když se rodiče rozvádějí a bojují spolu. Dítě potřebuje soulad svých autorit, s nesouladem si neumí poradit. výchovné postupy ve školce – čím bližší jsou výchovné postupy rodičů a pedagogů, školky, tím více tato výchova funguje, je kompaktnější a tím mocnější. Jakékoliv rozpory ve výchovných postupech snižují účinek obou. Např. pokud obě strany (školka i rodiče) vedou dítě k tomu jít si před jídlem umýt ruce, počkat s jídlem na ostatní, popřát si dobrou chuť, dítě to přijme samozřejmě za své, nemá pochybnosti. Jakmile se však postupy liší, dítě se nenaučí ani jeden dobře, má v sobě rozpory, pochybnosti. Proto je důležité dozvědět se co nejvíce o tom, jak se co ve školce řeší, jaké postupy školka volí, podle toho školku vybírat a případně se snažit maximálně sladit, kde to jde. Tak můžeme např. zapojit přání k jídlu ze školky do domácího jídla.

Přechod na základní školu Vrcholem věku okolo 6-7 let se stává moment, kdy dítě nastupuje do školy. Tato změna probíhá na mnoha úrovních a prostupuje do života nejen dítěte, ale celé rodiny. Dítě na mnoha úrovních dozrálo. Jeho nervová soustava je již natolik zralá, aby zvládla soustředit se na jeden typ aktivity 45 minut. Racionální kontrola už dokáže ovládnout emoce a tělesné impulzy, reakce, dítě rozvinulo dostatečně svoji sebekontrolu. Dítě už umí odložit své aktuální zájmy a přání na pozdější čas a věnovat se něčemu jinému, co není jeho volbou. Umí respektovat jinou autoritu, než rodiče, přijmout plně její pravidla a postupy. Na kognitivní úrovni se dítě dostává do fáze, kdy už logicky uvažuje, přemýšlí realisticky. Ustupuje do pozadí jeho magické myšlení, podle kterého je všechno možné, stačí si to jen přát. Více si uvědomuje a připouští fyzické zákony, pravidla jednoduché logiky, možnosti a limity běžné reality. Slova už si umí rozdělit na písmenka a z nich zase skládat slovo, což je podstatnou podmínkou pro to, aby se naučil číst a psát. Děti se stávají přirozeně motivované k plnění úkolů, povinností, učení se novému a poznávání, hlubšímu zkoumání reality. S nově rozvinutou schopností vyvozovat závěry z jednotlivých faktů už se umí i dítě orientovat lépe ve vztazích, umí se plně empaticky vcítit do druhých lidí a představit si, jak asi budou na co reagovat, jak to budou prožívat. Nástup do školy přináší pevný řád a rytmus pro celou rodinu, povinnosti a úkoly, kterým se dítě učí čelit, společně s rodiči rozvíjejí způsoby motivace pro proces učení se. Každopádně dítě s nástupem do školy dozrálo i do momentu, kdy se v podstatě uzavírá období utváření osobnosti dítěte. Hrubá stavba se základy je již postavena a nyní, skrze různé oblasti zájmů dítěte, se bude dům zabydlovat, vytvářet se jeho osobitý, nezaměnitelný vzhled, image. 4.

Motivace pro práci pečovatelky o děti

Ať se v našem životě věnujeme čemukoliv, vždy pro to máme nějakou motivaci, to znamená, že nám daná činnost, vztah nebo věc naplňuje nějakou naší potřebu nebo zájem. Čím více jsme si vědomi toho, co si takovým rozhodnutím sytíme za potřebu, co pro nás má přinášet za užitek, tím můžeme žít svobodnější a smysluplnější život, zároveň jsme jednoznačnější vůči okolí a především upřímní k druhým i sobě. 41


Nemusíme pak nic nalhávat, ani sobě, ani druhým. Pokud se totiž např. projevujeme tak, že důvodem našeho rozhodnutí pracovat jako chůva je touha trávit čas s dětmi, které milujeme, ale pravým důvodem je to, že se necítíme dostatečně kompetentní po mateřské dovolené věnovat se jakékoliv jiné činnosti než péči o děti, můžeme tak vytvářet velký zmatek v sobě, v rodině, v dětech. Jakýkoliv důvod, potřeba, zájem jsou možné a v pořádku, záleží jen na Vašem rozhodnutí a rozhodnutí rodiny a případně agentury, zaměstnavatele, zda s Vámi spolupráci navážou. Vaše potřeby a zájmy, důvody se mohou samozřejmě měnit, vyvíjet, stále je však užitečné být v kontaktu sama se sebou a uvědomovat si je, vědět o nich a podle toho jednat. Zároveň je realitou, že jako lidé jsme bytosti hodně nevědomé a jsme schopni si uvědomit, připustit jen malou část toho, co prožíváme, jak se chováme, na co a jak myslíme, uvědomujeme si o sobě jen opravdovou „špičku ledovce“. Tak pro nás zůstávají skutečné důvody naší volby skryté a my se zabýváme jen těmi, které jsme ochotni a schopni si připustit. Pokusme se tedy v tuto chvíli rozšířit své možnosti toho, co si na sobě uvědomujeme, bude to velmi užitečné pro všechny zúčastněné. Co je tedy Vaší motivací pro práci pečovatelky o děti? Zkuste se nyní zamyslet nad těmito otázkami:

• • • • • •

Co si přejete, aby Vám práce pečovatelky přinášela? Za jakých podmínek (finančních, organizačních, osobních, etických, …) jste ochotná tuto práci vykonávat, za jakých již ne? Jak by Vaše práce pečovatelky měla probíhat, abyste z ní mohla mít opravdu dobrý pocit, těšila Vás, bavila Vás? Co by Vás naopak ve Vaší práci pečovatelky nebavilo, dokázalo by Vám to zkazit chuť a náladu se s dítětem setkávat? Co je to poslední, o co byste chtěla v této práci přijít a co naopak jste ochotna obětovat? V jakém okamžiku si myslíte, že byste už tuto práci nechtěla vykonávat, ukončila ji? Když si představíte sama sebe za rok, jak se vidíte ve vztahu k práci pečovatelky? Za 5 let? Za 10 let?

Mezi běžné důvody pro takovou práci mohou patřit následující potřeby, zamyslete se nad nimi, do jaké míry Vás oslovují, samozřejmě Vás jich může oslovit více. Věnujte se jak těm, které Vás zaujmou, tak těm, které ve Vás vzbudí odpor, vzdor, silnou emoce v negativním smyslu. Jen ty, co Vás nechávají zcela klidnými, opusťte a jděte dál. U některých můžete doplnit konkrétní podobu dané potřeby u Vás. Potřeba

• • • • • • • • •

Kontakt s lidmi, který mi dodává do mého života... Kontakt s dětmi, který mi přináší... Kontakt s rodinou, rodinným životem, dodává mi ... Životní smysl, který vnímám v ... Vlastní hodnotu, kterou vidím v ... Finanční zajištění a podporu... Seberozvoj, rozvoj sebe samé v oblasti... Nové zkušenosti, zážitky, které potřebuji především v oblasti... Pozici na trhu práce, která mi dodává ... 42


• •

Naplnění volného času... Organizační možnosti, které potřebuji využít...

Vyžití osobních emocí a potřeb, jako je: Prožívání radosti Tvořivost Blízkost Důvěrnost Oddanost dítěte Zájem o děti z důvodu Ve vztahu k vlastní rodině a případně i dětem očekávám, že mi práce pečovatelky přinese Další důvody, které Vás napadají, že stojí za Vaší motivací pracovat nyní jako pečovatelka o děti

• • • • • • • •

Ať máme jakoukoliv motivaci, podstatné je si ji uvědomit a přijmout sebe i s takovou motivací: „To jsem nyní já a jako taková jsem v pořádku, mám právo na tyto své důvody Komunikace pečovatelky s rodiči Pro žádného rodiče není jednoduché svěřit své dítě do péče osobě mimo rodinu. Aby spolupráce mezi Vámi a rodiči dítěte dobře fungovala a Vy jste získali důvěru nejen dítěte, ale i jeho rodičů, řiďte se následujícími radami: Ujišťujte rodiče opakovaně svým pochopením i chováním, že je nepovažujete za „krkavčí rodiče“, kteří své dítě zanedbávají, aby se mohli věnovat svým zájmům. Můžete tak přispět k tomu, aby se zbavili pocitů viny. Prospěje to i dítěti, protože kvůli špatnému svědomí již nejedna matka ve zbývajících hodinách dítě příliš rozmazlovala nebo je vychovávala s velkou nedůsledností. Uvažte, že se nemusíte stát nejlepší přítelkyní matky, která Vám svěřuje své dítě. Také není nutné, abyste si s rodiči dítěte tykali. Není to nutná podmínka pro to, abyste si vytvořili vzájemně fungující vztah. Pomozte matce správně rozklíčovat určité způsoby chování dítěte. Když s ní dítě například při vyzvednutí nechce hned odejít. Je ještě zabrané do jiné činnosti, neznamená to, že už svou matku nemá rádo a nejraději by zůstalo u Vás. Děti žijí „tady“ a „teď “ – a když si zrovna tak krásně hraje, je pro něj třeba v té chvíli jeho hra důležitější, než skutečnost, že na něj matka čeká a že má radost, že ji vidí. Podávejte zprávy, jak dlouho dítě po rozloučení plakalo. Věnujte zvláštní pozornost tomu, rodičům sdělovat – ze začátku denně – každý pozitivní krok dítěte směrem k tomu, aby si zvyklo a cítilo se dobře. Předpokladem toho je, brát pocity rodičů vážně. Informujte rodiče o situacích, ve kterých se Vám podařilo navázat kontakt s dítětem, např. když jste vzali dítě do náručí a ono se tím uklidnilo. Vyprávějte, co Vám dělá radost při práci s dítětem. Ukažte, že máte dítě rádi. Zde byste měli být opatrnější ve formulacích, abyste zbytečně u rodičů nerozdmýchávali žárlivost.

• • • • • •

Když už je vše zaběhnuté, mohou pocity strachu vystřídat pocity úlevy a uvolnění: „Můžu jít v klidu pracovat, vím, že se mému dítěti daří dobře. Osvobozuje se z těsného vztahu mezi matkou a dítětem a dělá velké pokroky směrem k samostatnosti.“ Partnerství ve výchově Pečovatelka o dítě musí být respektována jako plnohodnotný partner ve výchovném 43


procesu a procesu péče o dítě. Rodiče nesou odpovědnost za výchovu a prospěch dítěte považují za svůj celoživotní úkol. Pečovatelka či pani na hlídání je dočasnou partnerkou ve výchově: Během omezené denní doby a v určitém období života je zodpovědná za prospívání dítěte. Musí se přitom řídit potřebami rodičů a je odkázána na spolupráci s rodiči, na informace od nich a kooperaci mezi nimi.

• • • • • • •

Předávejte dále zkušenosti, kroky a pokroky, které dítě u Vás udělá. Informujte průběžně rodiče o tom, co se děje: Vyprávějte o výletech s denním dítětem, o všedních i mimořádných zkušenostech. Zmírňujete tím obavy rodičů, že se málo podílejí na životě svého dítěte a ztrácejí kontakt s jeho vývojem. Postarejte se o vztah plný důvěry s rodinami, zachovejte naprostou diskrétnost, pokud jde o rozhovory s rodiči a poměry v rodinách. Komunikujte intenzivně a otevřeně s rodiči a zprostředkujte jim transparentním způsobem celý průběh péče. Zaveďte pravidelné rozhovory s rodiči, vyhledávejte příležitost k rozhovorům s rodiči tak často, jak je to možné a nabízejte flexibilní termíny. Poskytněte rodičům jistotu v plánování, prokažte, že jste pro ně absolutně spolehlivý partner. Berte ohled při organizaci na zaměstnání rodičů, dejte pozor na to, aby byla umožněna harmonizace profesního a rodinného života. S tím souvisí i to, že se naučíte říkat ne. Pokud např. víte, že Vám něco nevyhovuje, že nebudete v ten a ten den moci o dítě pečovat, nevyhýbejte se tomu, říci to rodičům přímo. Rodiče se na Vás spoléhají, pokud jim včas řeknete, co a proč nejde, přijmou to daleko lépe, než když oznámení budete oddalovat až na poslední chvíli.

44


Test - Umíte dětem skutečně naslouchat? Dávám dětem pocítit, že mám o ně zájem a že chci opravdu slyšet, co říkají? Většinou/ Někdy/Zřídka Odložím práci stranou, když pozorně naslouchám dítěti?Většinou/Někdy/Zřídka Dívám se na děti, když s nimi mluvím?Většinou/Někdy/Zřídka Dokazují mé odpovědi, že jsem dobře naslouchal/a?Většinou/Někdy/Zřídka Umím se ovládnout, abych děti nepřerušoval/a?Většinou/Někdy/Zřídka Slyším také, jaký pocit se dítě snaží vyjádřit, aniž bych mu okamžitě dával/a rady?Většinou/Někdy/Zřídka Poslouchám, i když se mi nelíbí to, co slyším?Většinou/Někdy/Zřídka Formuluji vlastními slovy to, co dítě řeklo, abych se přesvědčil/a, že jsem ho správně pochopil/a?Většinou/Někdy/Zřídka Mnoho odpovědí „někdy“ nebo „zřídka“ ukazuje, že existují možnosti pro zlepšení. Když je dítě Když je dítě kritizováno, učí se odsuzovat. Když je dítě osočováno, učí se bojovat. Když je dítě posmíváno, učí se být plachým. Když je dítě zahanbováno, učí se cítit se provinile. Když je dítě chápáno a tolerováno, učí se být trpělivým. Když se s dítětem zachází spravedlivě, učí se být spravedlivým. Když se dítě cítí být v bezpečí, učí se důvěřovat. Když je dítě uznáváno, učí se mít rádo samo sebe. Když je dítě přijímáno přátelsky, učí se nalézat ve světě lásku. Nápis nad vchodem do tibetské školy

45


5. Vývojová tabulka Vývojová tabulka č. 1.

46


Vývojová tabulka č. 2

47



48



49



50



51



52



53



54



55



56



57



58


MODUL 3: PÉČE O ZDRAVÍ A BEZPEČNOST DÍTĚTE KURZ PRVNÍ POMOCI U DĚTÍ 1.

Prevence úrazů

59


60


2.

Co dělat při příznacích nemoci

Tato doporučení jsou určena k usnadnění rozhodování o dalším postupu při některých běžných zdravotních obtížích u dětí. Je však třeba mít na paměti, že i za banálními příznaky se může skrývat závažné onemocnění, proto při atypickém průběhu nebo zhoršování stavu dítěte doporučujeme vždy kontaktovat lékaře. Horečka

•

teplota do 37,5 - 38 °C (zvýšená teplota) Vhodný klidový režim, dostatek tekutin (zvýšení teploty o 1 °C zvyšuje denní potřebu tekutin asi o 15%), není třeba podávat léky na snížení teploty (antipyretika)

•

teplota 38 - 39 °C (horečka) Kromě výše zmíněných režimových opatření je vhodné podávání antipyretik - lékovou formu je třeba volit dle věku dítěte (čípky, sirup, tablety..). Pro děti jsou k dispozici jsou 2 typy antipyretik - léky paracetamolové řady (Paralen, Panadol, Mexalen..) nebo ibuprofenové řady (Ibalgin, Nurofen, Brufen..). Interval mezi jednotlivými dávkami je cca 6 hodin.

•

teplota nad 39 °C (vysoká horečka) Zcela zásadní je zvýšený příjem tekutin, bez dostatečného přísunu hrozí rychlá dehydratace. Do jídla děti nenutíme, ale do pití ano! Antipyretika podáváme v kombinaci: střídáme lék paracetamolové řady s lékem z ibuprofenové řady při zachování intervalu 3 hodiny (např. podáme Paralen, za 3 hodiny Nurofen, za další 3 hodiny opět Paralen, za další 3 hodiny Nurofen..). Vhodné jsou také studené zábaly nebo osprchování dítěte vlažnou vodou. Pokud horečka neklesá nebo má dítě další příznaky nemoci (kašel, průjem, změny na kůži..), je třeba kontaktovat lékaře. Při vysokých teplotách je vhodné i v domácím prostředí orientačně vyšetřit pohyblivost hlavy: spolupracující dítě by mělo bez větších obtíží otáčet hlavu na obě strany a dát bradu na prsa. Je-li pohyb hlavy výrazně omezen a provokuje bolest, ev. dítě zvrací, je třeba urychleně vyhledat lékařskou pomoc, podobnými příznaky je může projevit zánět mozkových blan (meningitida). 3.

Dětské nemoci

Mezi nejčastější dětská onemocnění patří katary horních dýchacích cest. Většinou jde o banální onemocnění nosohltanu, které se však v dětském věku může zkomplikovat rozšířením infekce do středouší, vedlejších nosních dutin, hrtanu a průdušek, případně do plic. Vzácněji mohou být známky kataru horních dýchacích prvními příznaky zánětu mozkových blan. Dalším běžným zdravotním problémem jsou v dětském věku průjmová onemocnění. Většinou jsou stejně jako u katarů horních dýchacích cest jejich vyvolavateli viry. Avšak ani průjmy způsobené bakteriemi (především salmonelou) nezůstávají co do četnosti pozadu. Na pomyslném třetím místě jsou nemoci spojené s vyrážkou (plané neštovice, spála), infekční mononukleosa, ale i záněty mozkových blan způsobené klíšťaty. Velmi častá stonání si děti přivodí samy - úrazy nebo otravami. Záněty horních dýchacích cest Jsou nejčastějším nakažlivým onemocněním. I když se nejvíce vyskytují v podzimních a zimních měsících, mohou děti onemocnět během celého roku. Většinou jde o virové 61


infekce, které mohou batolata a malé děti pěkně potrápit. Pouhá rýma stačí k tomu, aby nemohly volně dýchat a stékání hlenu po zadní stěně nosohltanu vede ke kašli a neklidu. Dítě je zahleněné, zabublané, jak říkají maminky, má,,zadní rýmu“ - nedokáže se hlenu zbavit. Obtížně dýchá, nechce jíst, pít, navíc mívá zvýšenou teplotu nebo horečku. Časté komplikace Zprvu zdánlivě banální onemocnění se často šíří dál do dolních partií dýchacích cest, a tak se častou komplikací stávají záněty průdušek, někdy i zápal plic. Z nosohltanu se infekce může rozšířit do středouší a vést k bolestivému zánětu středního ucha. U starších batolat a školních dětí může dlouho trvající hnisavá rýma, zvláště když dítě málo smrká a má neustále ucpaný nos, vést k zánětu vedlejších nosních dutin, který se pak projeví bolestmi hlavy, přetrvávajícími zvýšenými teplotami a nápadnou únavností dítěte. Problémy u hodně malých dětí Zvláštní kapitolu tvoří starší kojenci, batolata a děti v předškolním věku, u kterých se rýmy, kašel a teploty provázející katary horních dýchacích cest objevují v tak rychlém sledu, že je dítě vlastně pořád nemocné. Infekce se totiž v tomto věku uhnízdí ve zbytnělé zduřelé mízní tkáni v nosohltanu - adenoidní vegetaci, zvané také nosní mandle. Nosní a krční mandle Tato nosní mandle za normálních okolností u relativně zdravého dítěte působí spolu s mandlemi krčními první linii obrany organismu před infekcí, kterou dítě vdechuje. V raném dětském věku je obrannou hrází proti virům a bakteriím. U předškoláků a školních dětí se zmenšuje, až zanikne zcela. Problém je v tom, že opakovaná stonání, opakované „nájezdy“ infekce na tuto obrannou linii vedou k zánětlivým změnám tkáně, a ta se pak stává místem, kde se infekce na delší dobu usadí a způsobuje dítěti trvalé problémy. Dítě obtížně dýchá, má stále větší nebo menší rýmu, neustále musí mít otevřenou pusu a huhňá, v noci chrápe, občas i nedoslýchá, a to vede k vadám výslovnosti. Infekce zahnízděná v mízní tkáni nosohltanu se může opakovaně šířit do středouší a vést ušním zánětům. To jsou důvody, proč u takových dětí rozhodne krční lékař na základě vyšetření vegetace o vhodnosti jejího odstranění. Dnes se odstranění (i vyšetření) nosní mandle provádí endoskopicky v celkovém znecitlivění. Průjmy v dětském věku Průjmem onemocní každé dítě, do dospělosti několikrát. Nejčastějšími vyvolavateli průjmů jsou u dětí viry, na druhém místě bakterie - a to především salmonely. Tím, že batole a předškolní dítě navštěvující kolektivní zařízení onemocní virovým průjmem více než jedenkrát, vytváří si postupně obranné látky, které posléze zajišťují lehčí průběh tohoto onemocnění. Časem může být jediným příznakem jen bolest břicha, kterou nemusí provázet průjmovité stolice. Šíření nákazy Nákaza se šíří velmi snadno, přímým kontaktem mezi dětmi a dospělými, a jejímu rychlému šíření napomáhá nedůsledná osobní hygiena. Viry jsou navíc odolné i mnohým desinfekčním prostředkům. Onemocnění začíná většinou po 2 dnech od nákazy a projeví se nechutenstvím, vzestupem teploty a zvracením. Teprve další den se dostává do popředí potíží nemocného průjem a zvracení ustupuje. Průjem obvykle trvá 4-5 dnů. Zvracení a průjem mohou vést k rychlému 62


odvodnění, dehydrataci. Salmonelóza Průjem vyvolaný salmonelou mívá podobný průběh. K onemocnění dochází požitím nakažených potravin nebo vody. Přenos kontaktem mezi lidmi je vzácný. Onemocnění může propuknout již po několika hodinách a může mít nejrůznější pozdější komplikace. Základ léčby průjmu Pokud je dítě schopno pít, je základem léčby dostatek tekutin a minerálů s následným dietním režimem. Podávané tekutiny nesmějí být sladké. V lékárně je dostupný rehydratační roztok s obsahem minerálů. Mléko a mléčné výrobky po dobu akutního průjmu dětem starším jednoho roku nepodáváme. Vhodné jsou rohlíky, housky, rýže, banán, škrábaná jablka, zeleninová polévka, brambor. Jídlo nesmí být slazené, mastné a nemělo by obsahovat projímavou vlákninu. Ke kratšímu trvání průjmu přispívají léky, které na sebe navážou nežádoucí látky v postižených střevních kličkách, a pomohou je tak rychleji vyloučit z těla (např. Smecta, Santax S). Kojení při průjmu Průjem kojeného dítěte většinou zvládneme, aniž bychom přerušovaly na čas kojení, případně se po dohodě s lékařem doplňují ztráty tekutin rehydratačním roztokem. U nekojeného dítěte v prvních čtyřech upřednostňujeme doplnění ztráty tekutin rehydratačním roztokem v množství alespoň 30–50 ml na 1 kg hmotnosti dítěte (např. Kulíšek, nebo ORS - rehydratační roztoky, které je možné zakoupit v lekárně). Poté můžeme pokračovat v podávání mléka, které dítě pilo před onemocněním. Ztráty tekutin dále doplňujeme rehydratačním roztokem v menším množství - 10 ml na 1 kg hmotnosti dítěte po každé průjmové stolici. Mléko je velmi vhodné připravit místo ve vodě v rýžovém odvaru. Neztrácí kalorickou hodnotu a dítě ho lépe tráví. Preventivní opatření Dbát na osobní hygienu dítěte (mytí rukou po návratu z toalety apod.). Dodržovat hygienická pravidla při přípravě pokrmů a při konzumaci syrové zeleniny a ovoce (mytí ovoce a zeleniny před jídlem, příprava syrového masa v kuchyni na zvláštním prkénku atd.). Neochutnávat a nepožívat syrová nebo nedostatečně tepelně zpracovaná masa (nedostatečně grilovaná kuřata apod.).

• • •

Nemoci provázené vyrážkou Dětský věk provází celá řada většinou virových onemocnění, které se projeví mimo jiné charakteristickou vyrážkou po těle. Některé z nich jsou již díky očkování minulostí anebo se objevují jen velice zřídka (spalničky, zarděnky), jiné jsou běžné a onemocní jimi prakticky každé dítě (plané neštovice). Vyrážka provází i některé nemoci bakteriálního původu, jako je například spála nebo meningokoková infekce. Velké množství kožních reakcí je ale i alergického původu (kontaktní nebo potravinová alergie) nebo může být způsobeno hmyzím štípnutím či parazitickým onemocněním (svrab). Plané neštovice Plané neštovice jsou třetím nejčastějším infekčním onemocněním. Původcem je virus s vysokou nakažlivostí. Nákaza se šíří vzdušnou cestou. Do dospělého věku prodělá plané neštovice téměř každý člověk. Nejčastěji onemocní děti ve školce nebo ve škole, zejména koncem zimy nebo v jarních měsících, ale ani léto není výjimkou. Doba do začátku onemocnění je kolem 2–3 týdnů. Onemocnění provází výsev typických morf. Jsou to drobné červené puchýřky naplněné tekutinou, které se zprvu objevují na krku, za ušima, na obličeji a ve vlasech a pos63


tupně se rozšíří na celé tělo. Výsev vyrážky provází zvýšená teplota, nechutenství. Na sliznici dutiny ústní a na jazyku bývají afty. Výsev puchýřků probíhá ve vlnách, takže zároveň najdeme čerstvé, naplněné bělavou tekutinou, ale i prasklé, hojící se stroupkem. Výsev puchýřků trvá kolem týdne. Kolem 10. dne většinou praskanou poslední puchýřky a dítě přestává být nakažlivé pro ostatní. Získává zároveň celoživotní ochranu před touto nákazou. U většiny dětí proběhne onemocnění zcela bez problémů. Někdy může dojít k druhotnému hnisání prasklých puchýřků. Léčebně dítěti podáváme léky na zmírnění horečky (paracetamol, ibuprofen) a snažíme se zabránit škrábání vyrážky, aby se puchýře nezanítily druhotnou bakteriální infekcí. K tomuto účelu postačí tekutý pudr nebo roztok genciánové violeti. Děti se závažným onemocněním imunitního systému je možné očkovat. Některé evropské země plánují zahrnutí tohoto očkování mezi pravidelné vakcinace všech dětí. Spála Spála je relativně časté onemocnění spojené s typickou vyrážkou po těle. Původcem je bakterie zvaná Streptokok. Stejná bakterie, která způsobuje hnisavou angínu.Onemocnění se projeví 2-4 dny po nákaze vzestupem teploty a bolestmi v krku. Jazyk je zarudlý, malinový, krční uzliny jsou zduřelé. Povětšinou se během druhého dne objeví drobná vyrážka v podbřišku, v tříslech a na vnitřní straně stehen. Neléčená spála může vést k postižení ledvin a srdce. Včasná antibiotická léčba je nutná a zabrání komplikacím. Pátá a šestá nemoc Jsou virová onemocnění s vyrážkou většinou nekomplikovaného průběhu. Doba do začátku prvních příznaků trvá od nákazy kolem 10 dnů. Pátou nemoc charakterizuje splývavá vyrážka začínající v obličeji a šířící se na hřbet rukou a na stehna. Vyrážku mohou provázet příznaky lehkého kataru horních cest dýchacích. Do týdne až 10 dnů vyrážka sama zmizí. Pro šestou nemoc je typické, že vyrážce předchází vysoké teploty trvající kolem 3 dnů. Teploty poklesnou a na trupu se objeví drobná růžová vyrážka, šířící se na krk a paže. Vyrážka není v obličeji. Mohou být zduřelé krční a šíjové uzlinky. Do dvou dnů vyrážka sama zmizí. Léčebně podáváme jen lék na zmírnění horečky (paracetamol, ibuprofen). Zánět mozkových blan Je onemocnění postihující obaly mozku, které se však může rozšířit i na mozkovou tkáň. Původcem zánětu mozkových blan, meningitidy, jsou viry, ale i bakterie. V našich podmínkách je nejčastější zánět mozkových blan přenášený klíšťaty, tzv. klíšťová meningoencefalitida. Od nákazy trvá týden až 14 dnů, než se objeví první příznaky nemoci, které bývají stejné jako při běžné viróze – teplota, malátnost, únava, bolesti v krku, bolesti hlavy, pocit na zvracení, někdy průjem. Po několika dnech potíže ustoupí, pacientovi se uleví. Po krátkém období zlepšení znovu vystoupí teplota, dítě má nápadně silné bolesti hlavy, zvrací, je spavé a světloplaché. Pro toto onemocnění je charakteristický právě 64


dvoufázový průběh s krátkým zlepšením stavu pacienta mezi oběma fázemi stonání. Po návratu z přírody se doporučuje prohlédnout dítě. Najdeme-li přisáté klíště, ihned ho odstraníme kývavým nebo točivým pohybem. Čím déle je klíště přisáto, tím větší je riziko nákazy klíšťovou encefalitidou. Dítě by se mělo do přírody oblékat tak, aby byla možnost průniku klíštěte na kůži co nejmenší. Přesto je ale jedinou spolehlivou ochranou před nákazou očkování. Vezmeme-li v úvahu výskyt klíšťat a jejich promořenost klíšťovou encefalitidou a rizika onemocnění i možných komplikací nemoci, očkování se rozhodně vyplatí. Provádí se celkem 3 dávkami a přeočkovává se vždy po 3 letech. Hnisavý zánět mozkových blan Zánět mozkových blan způsobený bakteriemi je méně častý, ale o to nebezpečnější. Může totiž vést k trvalému poškození dítěte. Jednou z bakterií, které ho u dětí způsobují, je Haemophilus influensae. Vakcína proti této bakterií je součástí povinného očkování dítěte. Dalším častým původcem hnisavého zánětu mozkových blan jsou meningokokové bakterie. Nákaza se šíří vzdušnou cestou v drobných kapénkách, v hlenech nebo slinách bacilonosičů. Zdrojem nákazy je člověk. Nejčastěji onemocní děti do 4 let, dospívající a mladiství. Jedním z rizikových předpokladů pro meningokokovou infekci je pobyt ve velkém kolektivu v uzavřeném prostoru, kde jsou příznivé podmínky pro možné šíření nákazy (vojenská služba, internáty, diskotéky, letní tábory). Onemocnění se ve svém začátku projeví vysokou teplotou, schváceností, bolestmi hlavy, kloubů a svalů. Na kůži se tvoří drobné červené skvrnky a malé modřinky, které neustále přibývají. Během krátké doby se může rozvinout hnisavý zánět mozkových blan s poruchou vědomí. Nejtěžší formou onemocnění je rychle se rozvíjející kritický šokový stav se selháním životně důležitých orgánů. Očkování proti meningokokové meningitidě V současné době je u nás možné očkovat dítě proti meningokoku sk A a C. Onemocnění kmeny bakterií ze skupiny A se v našich podmínkách prakticky nevyskytují. Jako nejvhodnější očkovací látka se dnes jeví tzv konjugovaná vakcína proti meningokoku skupiny C. Je velmi účinná a přitom bezpečná. Nežádoucí účinky jsou srovnatelné s jinými běžnými očkováními. Očkovat se mohou již kojenci, děti mladší jednoho roku. Vakcinace se provádí se třemi dávkami v intervalu jednoho měsíce. U dětí starších jednoho roku a u dospělých se očkování provádí jednou jedinou dávkou. Předpokládá se, že vakcína bude chránit dítě před meningokokem skupiny C dlouhodobě. Vyvíjí se vakcína působící i na velmi zákeřné meningokoky typu B. Zatím ale není k dispozici. 4.

Domácí lékárnička

Důležitost domácí lékárničky Lékárnička patří mezi základní vybavení každé rodiny pro případ onemocnění či poranění a neměla by chybět v žádné domácnosti, protože k více než polovině obtíží a poranění dochází doma či v blízkém okolí. Lékárnička má obsahovat přípravky, které jsou určeny pro použití doma vzniklých indispozic zdravotního stavu členů rodiny (teplota, průjem, zácpa, kašel, rýma) či drobných poranění (odřeniny, pořezání, opaření). Základní výbava lékárničky teploměr (je-li v rodině malé dítě, přidat rtuťový teploměr tzv. rychloběžku) roztok na dezinfekci kůže: postačí líh, na odřeniny roztok s jodem - dnes k dostání Betadine ve formě roztoku či masti, obě formy děti dobře snáší, protože neštípou,

• •

65


• • • • • • • • • • • • • • • • • •

případně peroxid vodíku lék proti překyselení žaludku - postačí soda bikarbona lék proti průjmu - nejlépe Smecta, příp. živočišné uhlí - u něj je nevýhoda, že barví stolici do černa a může tak překrýt krvácení do zažívacího traktu lék na snížení teploty - paracetamol (Panadol, Mexalen, Dafalgan, Paralen), ibuprofen (např. Ibalgin, Nurofen), acylpyrin (pokud se v rodině nevyskytují krvácivé stavy, lze použít pouze u dospělých a dětí nad 15 let věku) léky k vypláchnutí očí - borová voda, popř. oční kapky Ophthalmo - Septonex elastické obinadlo balíček první pomoci, který má obsahovat: balíček sterilní vaty dva sterilní obvazy balíček sterilních gázových čtverečků polštářkové náplasti různých velikostí spínací špendlíky pinzeta nůžky gelaspon na zástavu krvácení trojcípý šátek je vhodné přidat 1 kotouč náplasti, kterou lze snadno rukou trhat podél i napříč (není třeba nůžek, což jistě oceníte ve stresové situaci), a také dnes již dostupné sterilní proužky k ošetření drobných řezných poranění (místo tzv. mašliček) Ve vybavení domácí lékárničky by měly být i léky, které častěji či pravidelně užívají členové domácnosti, nejlépe označit je jménem. Léky podávané dětem by měly být doporučeny či předepsány lékařem a měla by je podávat dospělá osoba.

Umístění lékárničky Nejlepším místem pro uskladnění všech přípravků je uzamykatelná skříňka umístěná v suchu a mimo dosah zvědavých dětí. Obsah lékárničky je nutno kontrolovat nejméně 2x ročně, vyřadit všechny léky s prošlou dobou použitelnosti, volně ležící tablety či roztoky bez označení a vše odnést do lékárny do sběrného kontejneru. V lékárničce se nesmí současně s léky uchovávat jedovaté domácí prostředky jako čpavek, rozpouštědla, čistící prostředky nebo léky pro zvířata. Na vnitřní straně dvířek lékárničky je vhodné umístit seznam potřebných telefonních čísel - záchranné služby, ošetřujícího dětského lékaře, praktického lékaře pro dospělé, pohotovostní lékařské služby. Rady pro užívání domácí lékárničky vždy lékárničku uzamkněte, zvláště užívá-li někdo v rodině léky s tlumivým účinkem vždy čtěte pozorně příbalové letáčky, abyste si byli jisti dávkou podaného léku, zvláště u malých dětí (po delší době si na správné dávkování např. paracetamolu nemusíte vzpomenout) pokud si nejste jisti svým postupem, konzultujte bez obav svého lékaře! nikdy nezapomeňte léky ze stolu uklidit, obzvláště malé děti je okamžitě objeví a radostně spolknou dojde-li k takovéto nehodě, ihned konzultujte lékaře s přesnými údaji o léku a počtu chybějících tablet, ten zařídí vše potřebné použité nástroje ihned po použití umyjte, dezinfikujte a uložte zpět na místo veškeré výše popsané léky a prostředky balíčku první pomoci zakoupíte v lékárně, v drogeriích koupíte jen část přípravků vše kupujte v malém množství, ale vždy si všímejte data spotřeby, abyste nekoupili přípravek, který v brzké době prochází záruční lhůtou. Léky po záruční době nevyhazujte do běžného odpadu, ale vraťte do lékárny, kde budou bezpečně zlikvidovány.

• • • • • • • • •

66


5.

První pomoc

Základní rozdělení 1. stavy vyžadující první pomoc a) úrazy b) náhlá onemocnění 2. život zachraňující první pomoc a) krvácení b) poruchy vědomí c) kpcr Laická první pomoc Zdravotnická laická pp je aktivně a efektivně poskytnutá pomoc laikem osobě náhle postižené na zdraví v době od vzniku poruchy zdraví do předání k odborné pomoci, nejčastěji pracovníkovi výjezdové skupiny ZZS (zdravotnické záchranné služby) Dělení první pomoci 1) technická pp 2) laická zdravotnická pp 3) odborná zdravotnická pp Důležitá telefonní čísla 155 – záchranná služba 112 – integrovaný záchranný systém Mobilní telefon může být bez sim karty, nebo zamčena klávesnice. Co uvádíme do telefonu: jméno místo a čas nehody její rozsah počet raněných charakter jejich poranění popř. Nejvhodnější přístupovou cestu Nikdy nezavěšujeme jako první Úrazy poranění menšího rozsahu poranění většího a velkého rozsahu smrtelná poranění

• • •

Úrazy elektrickým proudem

• • • •

Domácnost 220v Je cítit úder do postižené oblasti, poté je cítit i brnění Při vyšším napětí může dojít i ke křeči. Vždy oddělit vodič od těla postiženého (násada od koštěte) 67


•

Vždy se postižený musí poslat do nemocnice pro kontrolu srdeční činnosti

Úpal Mdloba z horka Vzniká následkem přehřátí organismu po pobytu ve vyhřáté nevětrané místnosti, fyzická námaha či sport ve vedru. První pomoc Chladná, dobře větratelná místnost Zvednout dolní končetiny Chlazený nápoj v malých dávkách Úžeh Přímé a nadměrné vystavení slunečních paprsků. přehřátí organismu a porucha termoregulace První pomoc Chladná, dobře větratelná místnost Zvednout dolní končetiny Chlazený nápoj v malých dávkách Cizí těleso v ráně tělesa pevně zaklíněna v ráně nikdy NEODSTRAŇUJEME!!! sterilní obložení, fixace, převoz do nemocnice. u očí zakryjeme obě oči. účinek vysoké teploty na povrch organismu Popáleniny účinek vysoké teploty na povrch organismu 4.stupně

• • • •

zarudnutí puchýř příškvar zuhelnatění

První pomoc okamžitě začít chladit proudem lehce studené vody do doby kdy je to pacientovi příjemné šperky odstranit co nejdříve překrýt sterilním krytím (i mezi prsty) přeprava do nemocnice příškvary nestrháváme (přiškvařené oblečení ostřihneme) Omrzliny 4 stupně

• •

zčervenání puchýř 68


• •

mramorování(opocená pokožka) nekróza(odumřelá tkáň)

První pomoc zabránit dalším tepelným ztrátám odstranit mokré oblečení (dát suché a vyhřáté) v terénu-ruce do podpaždí vodní lázeň-postupné ohřívání sterilní krytí a transport PNO Pronikající poranění hrudníku v pohrudniční dutině je za normálních okolností podtlak. Vzniklou ranou do ní proniká vzduch a dochází k vyrovnání s tlakem v ovzduší. Podtlak v hrudníku umožňuje rozpínání plic. Vzduch vnikající do dutiny hrudní má za následek zrušení podtlaku, jejíž následkem je stažení plíce a oslabení dýchání. První pomoc hned ránu ucpeme dlaní na ránu sterilní krytí. Přes to igelit a zalepit ze tří stran. Zlomeniny 1. 2.

Zavřené Otevřené

První pomoc Ad 1) znehybnění končetiny převoz do nemocnice nepodávat léky!!! Ad 2) – porušení kožního krytu Jsou závažné-poranění nervů a velkých cév, infekce do rány. nikdy s končetinou nehýbeme, neměníme její nový vzniklý tvar. znehybníme v pozici v jaké je. nikdy nezatlačujeme kost zpět do rány zakryjeme sterilním krytím, zabezpečíme vyčnívající kost proti pohybu. Jestliže současně s otevřenou zlomeninou nastalo masivní žilní či tepenné krvácení, je třeba krvácení neprodleně zastavit přiložením zaškrcovadla nad zlomeninu (mezi zlomeninu a srdce), popř. tlakový bod. Náhlá onemocnění Křeče Epileptický záchvat Hypoglikémie podání cukru Epiglotitida u dětí 69


Náhlé otravy při požití kyseliny nebo zásady nikdy nevyvoláváme zvracení (znovu by došlo k poleptání sliznice jícnu a dutiny ústní) První pomoc Kyselina: zásaditý roztok (jedlá soda, mléko) Louh: kyselina citrónová, ocet. Vždy do nemocnice!!! Krvácení Krvácení menší a střední a) Vlásečnicové porušení kůže spolu s vlásečnicemi (jemné cévky mezi malými tepnami a žilami) tzv: silniční lišej nebo povrchové poranění, oděrky, malé řezné či bodné rány. První pomoc vypláchnutí rány (vyplavení nečistot) dezinfekce Septonexem nebo 3% roztokem Peroxidu vodíku b) Žilní (venózní) vytéká tmavě červená krev z rány i to může mít za následek vykrvácení První pomoc zastavení krvácení odvoz do nemocnice c) Tepenné (arteriální) vystřikující světle červená krev z rány, rytmicky s tepem. Uniká rychle velké množství krve a raněnému hrozí za několik minut smrt vykrvácením. První pomoc 1) Posazení či položení pacienta na zem (předcházíme omdlení) 2) Zvednutí poraněné končetiny nad úroveň srdce, abychom snížili přítok krve k poranění. 3) Stlačení tepny přímo v ráně nebo stlačení tlakového bodu(tlakový obvaz). d) Smíšené krvácení poranění tepen, žil a vlásečnic První pomoc Posazení či položení pacienta na zem (předcházíme omdlení) Zvednutí poraněné končetiny nad úroveň srdce, abychom snížili přítok krve k poranění. Stlačení tepny přímo v ráně nebo stlačení tlakového bodu(tlakový obvaz). e) Vnitřní krvácení pod mozkové pleny, do hrudníku, do břicha, do tkání. není vidět, ale je nebezpečné ztráta většího objemu krve ohrožuje pacienta na životě - rozvoj šoku…

70


Šok z krvácení je nebezpečný stav vyvolaný velkou ztrátou krve při zevním nebo vnitřním krvácení. Při šoku z krvácení chybí v krevním řečišti ztracená krev a tělo reaguje tak, že mozek pozastavuje krevní zásobení některých tělních systémů. Mezi prvními je kůže. První pomoc – 5T 1) Tekutiny 2) Teplo 3) Ticho 4) Tišení bolesti 5) Transport Poruchy vědomí 1) Somnolence 2) Sopor 3) Koma PRAKTICKÝ NÁCVIK RESUSCITACE ZÁKLADNÍ NEODKLADNÁ RESUSCITACE DOSPĚLÝCH A DĚTÍ PRO LAICKÉ ZACHRÁNCE Začít s oživováním je nutno u lidí, kteří nekomunikují a nedýchají, nebo mají pouze lapavé dechy. Pokud jste svědky případu podle zmíněných kritérií, okamžitě volejte na linku. 155, případně 112 Pokud je možno použít AED defibrilátor použijte ho dle jeho instrukcí. Začněte se samostatnou resuscitací. SAMOTNÁ RESUSCITACE Nepřímá srdeční masáž se provádí frekvencí 100× za 1 minutu do hloubky nejméně 5cm u dospělých a u dětí do 1/3 hrudníku. Masáž je potřeba začít včas a komprese hrudníku provádět nepřetržitě až do příjezdu záchranné služby! Přestat s masáží lze pouze, když začne pacient dýchat zcela normálně a pravidelně a nemáte-li o tom žádné pochybnosti.

71


MODUL 4: HYGIENICKÉ NÁVYKY U DĚTÍ, KRIZOVÉ SITUACE PŘI PÉČI O DĚTI, VYHODNOCENÍ KURZU 1.

Hygienické návyky u dětí

Co jsou to hygienické návyky Říká se jim také „kulturně-hygienické“ návyky, protože nás v důsledku zařazují do určité společnosti, v konkrétní době. Co spadá pod základní kulturně-hygienické návyky?

• • • • • •

vyměšování: pleny, nočník, WC mytí rukou před jídlem, po WC, po příchodu domů péče o tělo - koupání, sprchování… čištění zubů, hygiena úst smrkání, čištění uší, péče o nehty péče o vlasy – česání a mytí vlasů

V širším smyslu sem patří také: čisté prádlo, ručníky, vhodné oblečení a obutí spánková hygiena: klid, tma, větrání, pravidelný režim zdravá strava + ovoce a zelenina jen omytá… úklid po sobě, odpadky patří do koše, třídění odpadu- nejen doma, ohled k přírodě

• • • •

JAK na to ? Hlavní zásady při nácviku všech hygienických návyků u dětí:

• • • • • • • • • •

nejdůležitější je vlastní vzor: Nemůžu chtít po dítěti nic, co nedodržuji sám/sama! vše ve vhodný čas a vhodném věku, vhodné pomůcky individuální, respektující přístup – každé dítě je jiné i v rámci jedné rodiny vysvětlovat (úměrně věku): dítě musí chápat, co po něm chceme a proč činnosti by neměly být v žádném ohledu nepříjemné vytvářet vědomě spolu s dítětem rituály problémy: řešit trpělivě, laskavě, ale důsledně – jasné hranice motivovat dítě: škola hrou, fantazii se meze nekladou, vše spolu vážnější problémy řešit s odborníky, pokud přetrvávají dlouho, zhoršují se nebo dojde k náhlému zvratu bez zjevné příčiny je jednodušší naučit dítě dobrý návykům než ho zbavit těch špatných

a) PLENY, NOČNÍK, WC ? I když se za posledních 20 let v přístupu k dětem v otázkách hygieny hodně změnilo, stále je kolem plen a vysazování na nočník hodně zbytečného napětí a dohadů. Autorka knihy Dítě ve věku od 1 do 3 let, Anne Bacus, píše: Je neuvěřitelné, že se rodiče tolik zneklidňují a komplikují si život tím, co je jen přirozený vývoj a dospívání dítěte. Jedinou věc, kterou se dítě musí učit, je “technika” (kam, kdy a jak chodit na toaletu) typická pro naši kulturu. Ale udržování čistoty, tedy kontrola a ovládání vlastního vyměšování, ta je člověku vrozená. 72


Všichni savci udržují vlastním způsobem čistotu. V zemích a kulturách, kde rodiče děti neučí, jak udržovat čistotu tak, jak to děláme my v naší kultuře, začnou být děti čistotné samy od sebe kolem druhého nebo třetího roku díky svému tělesnému vývoji a díky tomu, že napodobují své okolí. Odborníci se shodují v tom, že se každé zdravé dítě naučí udržovat čistotu mezi 18. měsícem a 3. rokem života, přitom kolem roku a půl, kdy dítě teprve začíná být schopno ovládat svěrače, záleží více na tom, zda rodič/chůva vystihne vhodný okamžik, kdy dítě vysadit na nočník (po probuzení, po jídle) než na dítěti. Pokud se daří, aby dítě použilo nočník dříve, jedná se spíš o náhodu nebo podmíněný reflex. Koncem 2. roku už se dítě začíná samo hlásit a během několika měsíců si rychle osvojí nový režim. Do tří let už většina dětí ovládá vyměšování, mějme ale na paměti, že je to velmi individuální a je třeba dopřát dítěti dostatek času. Dítě k vědomému zvládání potřebuje vyzrát ve třech oblastech: neurosvalová vyspělost (ovládání svěračů, koordinace) rozumová vyspělost (chápe, co od něho požadujeme, řeč) citová vyspělost (projít obdobím vzdoru, chtít se učit, dělat někomu radost..) Proč tedy tolik spěcháme? Nevhodným naléháním, tlakem a nervozitou můžeme způsobit víc škody než užitku. Dítě si spojí vyměšování s nepříjemnými pocity vlastního selhání, frustrace – nespokojený rodič, chůva, může to vést až k závažným problémům do budoucna (úzkosti, nízké sebehodnocení, noční pomočování, zácpa…). Pokuste se nad tím jako rodiče a budoucí chůvy zamyslet. Co mi nejvíc vadí? (vstávání v noci, nepříjemné pachy, drahé plenkové kalhotky, soutěživost, babička…) Zásady při nácviku s dětmi:

• • • • • • •

mějme na paměti, v jakém období vývoje se dítě právě nachází, co je pro něj pochopitelné a proveditelné a tomu zcela přizpůsobme naše nároky pozor na období vzdoru, dopřejme dítěti delší čas dodržujme denní režim, který podporuje vytváření návyků nehody nikdy nekomentujme negativně, dítě netrestejme pochvalme každý úspěch teprve, když se dítě delší dobu budí ráno suché, můžeme přestat dávat plenu na noc snažme se sladit požadavky všech, kteří o dítě pečují: rodiče, prarodiče, chůva, školička…, aby dítě nebylo zmatené

JAK URČITĚ NE NIKDY nesrovnávat: „Ty jsi nešika, podívej se na Pavlíčka, jak je šikovný..“ nevyhrožovat, nestrašit neponižovat, nezesměšňovat dítě - ..

• • •

Vymyslete 5 vět, které by matka/rodič neměl/a nikdy použít:

73


….. ….. ….. JAK MOTIVOVAT Samostatnost: dítě chce být velké Svoboda: bez plenek se lépe pohybuje Ocenění: dítě chce někomu udělat radost, být pochváleno

• • •

b) MYTÍ RUKOU Mytí rukou před jídlem, po použití WC, po příchodu z venku, ze cvičení. Zejména ve městě číhají na děti i dospělé všude bakterie a viry. Dítě má tendenci zkoumat svět všemi smysly a je proto víc ohrožené. Jak zvolit správnou míru udržování čistoty aniž bychom vyvolávali přehnanou pečlivostí u dítěte úzkost nebo obranu? I tady platí, že je nejlepší „škola hrou“ a pokud možno „dělat vše spolu“. Cílem je, aby si dítě osvojilo tyto návyky a vykonávalo je v budoucnu zcela samozřejmě, „automaticky“. JAK MOTIVOVAT: - nechat dítě namalovat obrázky pro mytí rukou, ovoce a zeleniny, umístit na vhodné místo - c)

Prostor pro Vaše návrhy

..

ZOUBKY, NEHTY, UŠI

Kdy začít s čištěním zoubků? Rostoucí zuby umí dítko potrápit, zpříjemnit a usnadnit jim to mohou kousadla gumová i chladící nebo masážní gumy. dítě by je ale nemělo používat delší dobu ani během jednoho dne, aby to negativně neovlivnilo správný růst zubů. Zubní lékaři doporučují seznámit dítě s kartáčkem už když má první zoubky (kartáček jako hračka), postupně začít s pravidelným čištěním (rodiče, chůva), kolem 1. roku první pokusy dítěte – nejprve 1x denně vhodným kartáčkem k věku a poté 2x denně: ráno po snídani, večer před spaním. Zubní pasty volíme podle věku, aby nepálily, ale také nebyly sladké, děti je polykají. Důležité: Domluvit si pravidla v rámci rodiny a pečujících ohledně sladkostí! JAK MOTIVOVAT: mladší dítě říkankou, písničkou může si samo vybrat kartáček vhodný k věku (pravidelně měnit) starší dítě – přesýpací hodiny,zvonění, nahraná písnička na dobu čištění… detektor plaku: Plaque Agent (zbarví nedočištěná místa modře, od 6 let)

• • • •

74


Pro čištění uší platí zlaté pravidlo čím méně tím lépe!. Uši dětí i dospělých mají samočistící schopnosti. Maz nebo šupinky, které je vidět, lze odstranit suchým nebo navlhčeným růžkem ručníku nebo látkového ubrousku. Tvrdé tyčinky se nedoporučují, nanejvýš pro čištění zevního ucha u miminek. Žádné „zázračné“ kapky či roztoky na čištění! Jakékoli problémy a potíže patří do rukou ORL odborníka. Péče o nehty Miminka se často poškrábou vlastními ostrými nehtíky. Je proto třeba stříhat je pravidelně - klidnou , ale pevnou rukou a vhodnými nůžkami s kulatou špičkou. Lezoucím dětem častěji čistíme špínu za nehty, nehty větších dětí už můžeme po zastřižení jemně zapilovat. JAK MOTIVOVAT: - nálepky na nehty - společně pečujeme o nehty a ruce .. d) MYTÍ TĚLA Pravidelné mytí ráno a večer, minimálně 1x za dva dny sprcha nebo koupel, raději denně, je to osvědčený zklidňující rituál před spaním. Dítě má mít vlastní žínku, ručník, které je třeba vyměňovat podle potřeby, min. 1x týdně. Větší děti učíme zároveň se samostatným utíráním po použití WC i způsob, jak si omývat intimní místa (chlapci i děvčata). Největším problémem u dětí bývá mytí vlasů. JAK MOTIVOVAT: vynalézavé hračky do vany šampon nedráždivý, voňavý spolupráce – dítě si přidrží žínku na očích potápěčské brýle - …… e) OBLEČENÍ Spodní prádlo měníme dětem denně, zvláště děvčátka by si měla tento zvyk osvojit do budoucna. Úměrně k věku je dítě nutné převlékat častěji, hlavně dbáme na vhodné oblečení vzhledem k počasí a činnosti dítěte. Oblečení má být pohodlné,nebránit v pohybu, dítě si jej ideálně vybírá spolu s rodiči/chůvou. Totéž platí o obuvi, která by měla být navíc ortopedicky vhodná vzhledem k věku a případným problémům. V případě pochybností se poraďte s ortopedem – raději dříve než později, problémy je třeba řešit co nejdříve vhodným cvičením, vložkami apod. Dítě by mělo mít možnost obuv během dne častěji měnit. Dbáme na správnou velikost. f)

SPÁNEK

Dítě potřebuje pro zdravý vývoj dostatek spánku úměrně k věku: Kojenec spí v průměru celkem 15,5 hod denně (zhruba půl na půl ve dne a v noci), batole ve 12 měsících 3 hodiny ve dne, 11-12 hod v noci, tříleté dítě potřebuje ještě 75


zpravidla 10,5 hod spánku v noci a k tomu cca 1,5 hod spánku ve dne. Předškolní děti potřebují k obnově sil průměrně 12 hodin spánku. Máme rozdílné typy spáčů už v dětském věku, respektujme proto potřebu spánku individuálně u každého dítěte. Jak poznáme, že dítě nemá dost spánku? ……. Co napomáhá zdravému spánku:

• • • • • •

chladnější, dostatečně větraná ložnice před spaním žádné divoké hry ani napínavé nebo strašidelné příběhy ukládání a vstávání v pravidelný čas rituály – čtení, pusa na dobrou noc… buzení postupné, ponechat dítěti čas, aby se probralo časová rezerva na vypravení v klidu (do školky, na kroužek, na návštěvu…)

TIPY A TRIKY PŘI PROBLÉMECH: Dítě si cucá palec Proč? Je nejisté, nervózní, bojí se nebo se jen nudí? Začalo si znovu cucat palec, kousat nehty, pomočovat se po silném emočním podnětu? V každém případě potřebuje Vaši pomoc a pochopení. Snažte se odhalit příčinu, dítě netrestejte, chvalte každý úspěch! Přetrvávající návyk

• • • • • •

S větším dítětem zkuste probírat, co dělá a nedělá velké a malé dítě, pokud nezmíní samo cucání palečku, připomeňte mu to… Domluvte se spolu na malé odměně za jasných pravidel. Domluvte si s dítětem signál, kterým Vám „tajnou řečí“ oznámí, že si chce dát palec do pusy. Rozeberte situaci. Menšímu dítěti např. navrhněte, že když si cucá jen palec, je to ostatním prstům líto, mělo by si tedy cucat všechny ….. Pokud si dítě dumlá palec hlavně v noci, pořiďte mu plyšovou hračku na spaní

76


2.

Krizové situace při péči o děti

Kurz PP u dětí V čem se zásadně liší první pomoc při zajištění životních funkcí u dětí od PP u dospělých? v pořadí kroků : nejprve oživujeme (1 min), pak voláme 155, u více osob současně, pokračujeme v resuscitaci až do příjezdu ZS, evtl. podle instrukcí v provedení : 5 vdechů (pozor na objem vzduchu), masáž srdce podle věku dítěte (2 prsty, 1 dlaň, obě ruce), poté 30 stlačení hrudníku+2 vdechy á 1 vt., pevná podložka Příklad: Bleskové zhodnocení situace(10sec) – jsem sama s několika dětmi, jedno se zraní- jak postupovat? Popište první pomoc: dítě sní bobule v zahradě, napije se saponátu, vdechne předmět, popálí se horkou tekutinou… KDY VOLAT ZÁCHRANNOU SLUŽBU: úraz: hlava, páteř, pády, bezvědomí dýchací problémy – astma, laryngitida alergický šok vysoká horečka+křeče křeče: epileptický záchvat (déle trvající bezvědomí) podezření na otravu pokud se dítě topilo - i když se jej podařilo oživit!

• • • • • • •

! Zásadně: Nedopravovat dítě vlastním autem ! NÁCVIK: Správné nahlášení na lince ZZS (155 – bez předvolby, zdarma, kdy 112?)

• • • • •

CO se stalo KOMU KDE KDO volá – jméno Nepřerušujte hovor sami! (evtl. hlasitý poslech) Vyčkejte na dotazy a pokyny.

Důležité kontakty mít vždy po ruce v zařízení pro děti! Evtl. i po dohodě s rodiči kontakty na ošetřující pediatry dětí. Publikace Pavel Srnský: První pomoc u dětí, vydal ČČK PSYCHICKÉ PROBLÉMY Jak řešit krizové situace:

• • • •

Dítě si nemůže zvyknout v zařízení, pláče, situace se nelepší řadu měsíců….. jak byste postupovali? Co poradíte rodičům? (společný plán, dětský psycholog, KC v místě bydliště, pediatr) Chování dítěte se výrazně změnilo, straní se dětí, je sevřené nebo naopak nezvykle agresivní-o jaký problém se může jednat, jak řešit? Kdy máme ohlašovací povinnost (sociální pracovník, policie…) Úmrtí v rodině – dítě se změní, jak reagovat? (sdílet strach i smutek, naslouchat, vysvětlit úměrně věku, nelhat, nebránit fantazii dítěte, rituály, knížka Laurie a 77


Marc Brown: „Když dinosaurům někdo umře“ - vydala Cesta domů) PÉČE O PEČUJÍCÍ Jak nevyhořet? Které jsou základní projevy syndromu burn out? Znáte některá preventivní opatření? Krizové poradenství pro dospělé: Linka důvěry RIAPS: 222 580 697 nonstop Linka důvěry Centra krizové intervence Praha-Bohnice : 284 016 666 nonstop Krizová centra podle místa bydliště KDE HLEDAT POMOC? Záchranná služba 155, při komplikacích 112 (dítě zamčené, zraněné, požár) Pohotovostní služby pro děti, nemocnice Dětský psycholog, webové poradny PPP: http://www.ppppraha.cz/ Toxikologická poradna: „TIS“, www.tis-cz.cz Toxikologická linka: 224 915 402, 224 92 92 93 nonstop Při akutní otravě oznámit: KDO (dítě, dospělý), CO, KDY, KOLIK – přesné informace o nehodě + odhad váhy, celé jméno, RČ, pojišťovna Krizová l inka bezpečí pro děti i dospělé Tel: 241 484 149, nonstop Internetová linka důvěry: [email protected] Linka Bezpečí:

116111 nonstop, bezplatná – pro děti, po celé Evropě

Dětské krizové centrum: 241 480 511 Domácí násilí: DONA linka 251 511 313 nonstop, http://www.donalinka.cz/ Poruchy příjmu potravy: o.s.Anabell, Krizová linka Anabell: 848 200 210, po-pá 8-16h Poradenství pro rodiče: [email protected], nebo poradenství na telefonních číslech 840 111 234 nebo 606 021 021 www.linkabezpeci.cz Pozor: I krizové telefonní linky občas mění čísla, je třeba je čas od času aktualizovati v zařízeních pro děti!

78


DOPORUČENÁ LITERATURA: Aldortová, Naomi: Vychováváme děti a rosteme s nimi. Práh, 2010 Antier, Edwige: Agresivita dětí. Portál, 2011 Bacus, Anne: Vaše dítě ve věku od 1 do 3 let. Portál 2003 Berdychová, J., Bělinová, L.,Brtníková, M.: Výchova dítěte předškolního věku. Horizont 1980 Berger, Maurice, Gravillon, Isabelle: Když se rodiče rozvádějí. Portál, 2011 Brown, L. a M.: Když dinosaurům někdo umře. Cesta domů, 2010 Čapek, Jan, Čapková, Markéta: Pozitivní výchova sourozenců v rodině. Portál, 2010 Fořt, Petr: Aby dětem chutnalo. IKAR, 2008 Feřtek, Tomáš: Rodiče vítáni. Praktický návod, jak usmířit rodiče a učitele našich dětí. Yinachi, s.r.o., 2011 Kopřiva, Pavel: Respektovat a být respektován. Spirála, 2006 Langmeier, Josef, Krejčířová, Dana: Vývojová psychologie. Grada Publishing, 2006 Matějček, Zdeněk: Rodiče a děti. Avicenum, 1986 Matějček, Zdeněk: Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte. Grada, 2010 Matějček, Zdeněk: Co, kdy a jak ve výchově dětí. Portál, 2013 Matějček, Zdeněk: Po dobrém nebo pozlém?. Portál, 2012 Michalová, Zdeňka: Předškolák s problémovým chováním. Portál, 2012 Oaklander, Violet: Třinácté komnaty dětské duše. Drvoštěp, 2003 Říčan, Pavel: Cesta životem. Portál, 2004 Sunderlandová, M.: Věda zvaná rodičovství. Euromedia Group, 2008 Vágnerová, Kateřina: Minimalizace šikany: praktické rady pro rodiče. Portál, 2011 RVP MŠ – Rámcový vzdělávací plan pro MŠ, dokument MŠMT ke stažení na stránkách www.msmt.cz ODKAZY: www.rodina.cz – obecné informace o dětech, výchově a vývoji dětí, velké množství článků, poradna www.nadanedeti.cz – portál s informace mi o tom, jak rozvíjet nadané děti www.dobromysl.cz – portál pro rodiče a pečovatele dětí s různými poruchami psychického vývoje (autismus, poruch učení a chování, mentální postižení,…) www.detsky-psycholog.cz – články o různých oblastech výchovy a vývoje dětí, případně kontakt na lektorku kurzu www.pppp.cz – kontakty a články z oblasti školní a předškolní psychologie www.naomialdort.cz – informace ohledně přístupu Naomi Aldort k výchově dětí (jeden ze současných a úspěšných přístupů k výchově dětí), články, odkazy www.respektovatabytrespektovan.cz – informace o přístupu Respektovat a být respektován, český přístup k výchově dětí a rodičovství, kurzy, články, odkazy www.jakpodnikat.cz www.stob.cz www.chuva-kvalifikace.cz www.cssz.cz www.mpsv.cz

79

II. část skripta k rozšířenému kurzu odborné způsobilosti k péči o děti od 0 do 7 let

Recommend Documents