Obsah I. Úvod…………………………………………………………………………………………1 II. 1. Příchod mendikantských řeholí do Čech……………………………………………………2 1.1 Ţebravé řády na jihu Čech……………………………………………………………5 1.1.1 Dominikáni………………………………………………………………………6 1.1.2 Minorité………………………………………………………………………….9 2. Působení mendikantů v jiţních Čechách…………………………………………………..12 2.1 Poslání ţebravých řádů...…………………………………………………………....12 2.2 Donace………………………………………………………………………………14 2.2.1 Sezimovo Ústí…………………………………………………………………15 2.2.2 České Budějovice……………………………………………………………...15 2.2.3 Písek…………………………………………………………………………...17 2.2.4 Český Krumlov………………………………………………………………..19 2.3 Ţivot v klášteře………………………………………………………………………20 3. Ţebravé řády a církevní správa…………………………………………………………….24 3.1 Spory na jihu Čech…………………………………………………………………..26 4. Inkvizice……………………………………………………………………………………27 4.1 Působení inkvizice v jiţních Čechách…………………………………………….... 30 III. Závěr……………………………………………………………………………………...34 IV. Seznam pramenů a literatury……………………………………………………………..35
I. Úvod Tato práce se zabývá mendikantskými řády v oblasti jiţních Čech, jejich činností, postavením v církevní správě a působením v inkvizici. Pokouší se nastínit, jak svým příchodem ovlivnily středověký ţivot v této oblasti. Práce zahrnuje časový rámec od příchodu prvních ţebravých řádů na jih českého království, coţ se datuje do období kolem poloviny 13. století, a končí přelomem 13. a 14. století, kdy se situace ţebravých řádů mění – začínají vlastnit majetek a jejich popularita pomalu klesá. Na počátku 15. století uţ jsou kdysi tak revoluční mendikanti konzervativními řády a na obzoru se objevují husitské bouře, které výrazně ovlivní církevní vývoj. Přestoţe si ne zrovna lehce získávaly své místo ve středověkém ţivotě, staly se záhy velmi oblíbenými a vyhledávanými. Je obecně známo, ţe ve svých počátcích nesměly vlastnit majetek. Proto se dochovalo jen málo pramenů, které by zaznamenávaly ať uţ zaloţení kláštera, donace, či poskytovaly podrobné informace o ţivotě za klášterními zdmi. Do počátku 15. století se usadily v jiţních Čechách jen dva mendikantské řády, dominikáni a minorité, kteří zde zaloţili celkem sedm klášterů v následujících městech: Bechyni, Českém Krumlově, Českých Budějovicích, Jindřichově Hradci, Písku a Sezimově Ústí. Pramenná základna u bechyňských a jindřichohradeckých minoritů je velmi skromná, obdobně jako u píseckých dominikánů, proto ve většině případů popisuji danou problematiku především na píseckém, budějovickém a krumlovském klášteru. Ţebravé řády patří v literatuře k oblíbeným tématům. Z prací, kterými jsem se nechal inspirovat a z nichţ jsem převáţně vycházel, bych zmínil Lawrencovy Dějiny středověkého mnišství, Historii dominikánů v českých zemích Tomáše Černušáka a Encyklopedii českých klášterů od Dušana Foltýna. Cennou oporou mi byl také třetí díl Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích Milana Bubna, který je věnován právě mendikantům. Při zkoumání dějin jednotlivých klášterů jsem čerpal z Urkundenbuch der Stadt Budweis vydaného Karlem Köplem, který obsahuje listiny o budějovickém klášteru, u píseckého konventu z málo dostupných Regesten aus den ehemaligen Archiven der von Kiaser Joseph II. aufgehobenen Klöster Böhmens vydaných Antonem Schubertem a z pramenů krumlovského dvojkláštera publikovaných Mattheusem Klimeschem pod názvem Urkundenund Regestenbuch des ehemaligen Klarissinnenklosters in Krummau. Informace o inkvizici působící v jiţních Čechách jsem získal hlavně z wolfenbüttelského rukopisu Příručka pražského inkvizitora, který edičně vydal Alexander Patschovsky spolu se zlomky inkvizičních dat z archivu kláštera v Heiligenkreuzu.
-1-
II. 1. Příchod mendikantských řeholí do Čech Jako první z ţebravých řádů zavítali do českého království v první polovině 13. století dominikáni, kteří se usadili v Praze na Poříčí. Jiţ v roce 1217 na kapitule v Toulouse se rozhodl zakladatel řádu sv. Dominik vyslat řádové bratry do okolních evropských zemí za účelem kázání, čímţ začala všeobecná misijní činnost kazatelského řádu, který se stal záhy oblíbeným a začal se rychle šířit po celé Evropě. Díky tomu, v jaké situaci se tehdy nacházela církev, začaly starší řády stagnovat a mladší se naopak rychle rozšiřovat, jako například právě dominikáni a minorité, kteří od třetího desetiletí 13. století zaplňují všechna významná města západní Evropy, Polska a českých zemí. V tomto století dosáhl řád kazatelů svého největšího rozmachu. Katalogy dominikánských konventů uvádějí, ţe měl řád v roce 1227 jiţ dvanáct provincií a na 404 konventů.1 Seznamy z roku 1303 pak dokonce jiţ 18 provincií a 590 konventů.2 Dřívější názory na příchod kazatelského řádu M. Jakubičky a V. Novotného, kteří se opírali hlavně o nepříliš důvěryhodnou Legendu o ţivotě sv. Hyacinta, nejsou jiţ platné a přijímá se novější názor Koudelky, který na první místo nejvěrohodnějšího pramene, z něhoţ se dovídáme o příchodu dominikánů do českého království, zařadil katalog polských provinciálů sestavený Janem Dlugoszem, který zahrnuje období mezi léty 1225 a 1478.3 Na základě tohoto pramene se dozvídáme o jistém bratru Gerardovi studujícím v Paříţi, který byl ustanoven roku 1225 polským provinciálem. Při své cestě do Krakova se tento mnich pravděpodobně zastavil v Čechách a navštívil zde Prahu, kde se informoval o situaci a moţnosti usazení ţebravého řádu. Po příchodu do Krakova nechal nový polský provinciál uspořádat roku 1225 svou první provinciální kapitulu, na které bylo rozhodnuto zaloţit nové kláštery v pěti městech, mezi kterými je zmíněna právě i Praha.4
1
Černušák, T.: Historie dominikánů v českých zemích. Praha 2001, s. 18. Hinnebusch, W.: Dějiny řádu kazatelů. Praha 2002, s. 19. 3 O problematice příchodu kazatelského řádu do Čech více Koudelka, Vl.: Zur Geschichte der böhmischen Dominikanerprovinz im Mittelalter II. Die Männer- und Frauenklöster. In: Archivum fratrum Praedicatorum XXVI. Řím 1956, s. 134-135; Černušák Historie dominikánů, s. 12-20; Buben, M.: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Díl III., 1. svazek: Ţebravé řády. Praha 2006, s. 55. 4 Koudelka Zur Geschichte II., s. 134: „Frater Gerardus, nacione Wratislaviensis, studens Parisius, primus provincialis Plonie, per Iordanum magistrum generalem ordinis Predicatorum preficitur, anno Domini millesimo ducentesimo vicesimo quinto, absque omni fratrum electione. Hic Cracoviam veniens primum ibi celebrat capitulum, de quo misit fratres Recife domos Wratislaviensem, Pragensem, Canmenensem, Sandomiriensem, Gedanensem“. 2
-2-
Pravděpodobnou dobu příchodu kolem roku 1225 potvrzují i pozdější nám dochované prameny. Tzv. Druzí pokračovatelé Kosmovi datují příchod řádu kazatelů do roku 1226,5 Neplach o rok dříve6 a Marignola pro změnu o rok později7. Další důleţité informace nám poskytuje kronika tzv. Dalimila. Kromě toho, ţe nám jako jediná zmiňuje místo pobytu ţebravých bratří – kostel sv. Klimenta na Poříčí, zmiňuje se i o jejich pozdějším8 přesunu ke sv. Klimentu u Juditina mostu, který se měl uskutečnit na základě údajného zjevení tohoto světce.9 Tato změna prvotního usazení není u dominikánů vůbec ničím neobvyklým, podobně tomu bylo v Bologni, Paříţi či Kolíně. Díky datům, která nám poskytují pravě výše zmíněné prameny, lze se přiklonit k názoru Koudelky, ţe dominikánský klášter v Praze byl zaloţen roku 1226. Můţeme se domnívat, ţe skutečných důvodem přesídleni kazatelů do nových prostor k Juditinu mostu, byla podle všeho stavba městských hradeb, se kterou započal Václav I. roku 1230 a která byla dokončena roku 1241. Na Poříčí, kde se původně usadili, se nacházela německá osada, která však pomalu ztrácela na významu a nebyla ani začleněna do nově budovaných hradeb. V roce 1233 se rozhodla komunita řádu Německých rytířů přemístit své sídlo do města právě kvůli upadajícímu vlivu okolní osady. Z toho se dá usuzovat, ţe je dominikáni v krátké době následovali. Jejich nové sídlo poblíţ Juditina mostu, který byl tehdy důleţitou obchodní trasou, skýtalo totiţ pro ţebravé mnichy mnohem přijatelnější místo k působení, vzhledem k jejich hlavní činnosti, kterou tvořilo kázání. Zajímavé je, ţe pro Prahu postrádáme listinu,10 která by se obsahově podobala té, kterou obdrţel olomoucký biskup Robert v dubnu roku 1227. V této listině mu papeţ Řehoř IX. doporučuje právě řád dominikánů a ţádá ho, aby jim umoţnil věnovat se jejich poslání.11 Biskup, původem cisterciák, nebyl totiţ příliš nadšen tímto novým řádem a kladl mu překáţky v jeho působení. Neexistenci podobné listiny v Praze bychom mohli brát jako nepřímý fakt toho, ţe jí nebylo zapotřebí, jelikoţ praţský biskup Pelhřim spolu s Přemyslem Otakarem I. jiţ patřili k podporovatelům a dobrodincům právě u nás kořeny zapouštějících dominikánů, coţ ostatně tvrdí ve své kronice i Přibík Pulkava z Radetína.12
5
FRB II., s. 284. Bláhová, M. [ed.]: Kroniky doby Karla IV. Praha1987, s. 543. 7 Tamtéţ, s. 515. 8 Dle nejnovějších archeologických poznatků, pobývali dominikáni u kostela na Poříčí déle, neţ se myslelo. Viz Černušák Historie dominikánů, s. 21. 9 Daňhelka, J. – Hádek, K.: Staročeská Kronika tak řečeného Dalimila (2). Vydání textu a veškerého materiálu. Praha 1988, s. 298. 10 Koudelka Zur Geschichte II., s. 138. 11 CDB II., č. 297, s. 296. 12 FRB V., s. 133. 6
-3-
Po praţském konventu brzy vznikly další kláštery kazatelů a to v Brně, Litoměřicích, Hradci Králové a Znojmě. V druhé polovině 13. století byly zaloţeny kláštery v Sezimově Ústí, Českých Budějovicích, Písku, Uherském Brodě a Šumperku. Těţiště těchto vzniklých klášterů zůstávalo převáţně v královských městech, ale objevily se i fundace v městech poddanských jako např. Sezimovo Ústí, Turnov, Šumperk a Jablonné. Během druhé poloviny 13. století se řád úspěšně rozrůstal, a proto rozhodla generální kapitula konaná v Kolíně nad Rýnem roku 1301 o vzniku samostatné české, v pořadí jiţ 13., provincie, která aţ do té doby spadala pod polskou, vzniklou v roce 1228. Tato kapitula jmenovala téţ prvního českého provinciála, kterým byl zkušený Zdislav, bývalý provinciální převor polské provincie. Jako druhý mendikantský řád přišel do českých zemí řád minoritů, který zaloţil počátkem 13. století sv. František. Příchod menších bratří do českého království je ještě více zahalen nejasnostmi, neţ v případě dominikánů. Nejčastěji bývá uváděna doba příchodu prvních minoritů mezi léty 1225 a 1228. Podobně jako dominikáni přicházejí i oni především jako misionáři a diplomaté. Také tento řád se zpočátku potýkal s nedůvěrou a nevraţivostí ze strany světského kléru. Máme k dispozici prameny z druhé třetiny 13. století, kde papeţ Řehoř IX. napomíná olomouckého biskupa Roberta, ţe popírá zázraky sv. Františka,13 či list papeţe Inocence IV. adresovaný několika zemím, v čele s českým královstvím, které nabádá, aby se zdrţely násilí vůči minoritům.14 Také se dochovala zmínka o tom, ţe někteří kněţí odmítali udělit poslední pomazání umírajícím, kteří se chodili vyzpovídat právě k minoritům.15 České prameny jako Kosmovi Pokračovatelé,16 Neplach,17 Pulkava18 a Marignola19 zaznamenávají k roku 1232 usazení menších bratří v Praze u kostela sv. Jakuba. Je ale třeba mít na paměti, ţe zmínka o konventu v pramenech není vţdy jednotná s dobou příchodu do dané oblasti. To, ţe u nás museli působit jiţ před tímto datem, dokládá i listina ze 4. února roku 1230, kde jsou podepsáni jako svědci kvadrián olomouckého kláštera minoritů br. Valentin a br. Rudolf.20 Z toho je patrné, ţe uţ tehdy musel v Olomouci existovat řádně organizovaný konvent, a vzhledem k tomu, ţe k nám ono hnutí pronikalo především z Německa, nemohl být na našem území první. Řádový kronikář Jordán tvrdí, ţe br. Jan de 13
RBM I., č. 914, s. 426. RBM I., č. 1122, s. 530. 15 RBM II., č. 1254, s. 541. 16 FRB II., s. 284. 17 FRB III., s. 472. 18 FRB V., s. 136. 19 Bláhová, M. [ed.]: Kroniky doby Karla IV. Praha 1987, s. 494. 20 RBM I., č. 758, s. 356. 14
-4-
Plano neboli Piano Carpinis, který se stal roku 1228 provinciálním ministrem v Německu, poslal bratry onoho roku do Čech, Uher, Polska, Dánska a Norska.21 Dokonce existují i názory, ţe k nám začal pronikat nový řád jiţ v první čtvrtině 13. století a to z tehdejší praţské církevní metropole Mohuče, kterou často navštěvovali královští poslové během sporu krále Přemysla Otakara I. s biskupem Ondřejem. Po shrnutí všech moţných názorů je jasné, ţe k nám museli zavítat minorité jiţ před rokem 1230. V Praze byly dvě centra Františkovy řehole: kromě kláštera u sv. Jakuba, zaloţeného Václavem I. na přelomu 20. a 30. let 13. století, který roku 1232 věnoval minoritům a který byl dostaven a vysvěcen aţ v roce 1244,22 ještě dvojklášter klarisek a menších bratří na břehu Vltavy, zaloţený z popudu sv. Aneţky na počátku třicátých let 14. století.23 Kromě Prahy patří k nejstarším klášterům Jihlava, Brno a Litoměřice. Také názory na datum, kdy vznikla samostatná česko-polská provincie, jsou nejednotné a uvádějí různé roky ve třicátých letech 13. století.24 Do té doby spadaly konventy pod správu německé, od roku 1232 saské provincie. Poprvé je v písemných pramenech doloţena česko-polská provincie aţ roku 1241.25 I tato mendikantská řehole se stala záhy velmi oblíbenou a k roku 1284 máme doloţeno v českých zemích jiţ 31 konventů.26
1.1 Žebravé řády na jihu Čech Panovníkova přítomnost v této části království byla slabší. Vedle něj patřila nemalá část zdejších pozemků církvi: praţskému biskupu patřil Týn nad Vltavou a vyšehradská kapitula vlastnila Prachaticko. Kromě nich zde působili mnozí šlechtici, v čele s rodem Vítkovů, kteří později ovládli většinu českého jihu. Za vlády Přemysla Otakara I. ale dochází ke změně a panovník se začíná více zajímat o jiţní oblast českého království. Pravděpodobně to bylo způsobeno oţivením pootavských zlatých nalezišť, jejichţ exploatace dosáhla svého vrcholu právě ve 13. století, a také zvýšením zájmu o tok řeky Vltavy.27 Byl to však aţ Přemysl Otakar II., kdo začal s upevňováním královské moci na jihu Čech.
21
Houška, P.: České františkánství. Praha 1996, s. 9. FRB II., s. 285. 23 Hýbl, Fr.: Počátky minoritů v Čechách a na Moravě. In: ČČH 2. Praha 1896, s. 336, uvádí rok 1234. 24 1233, 1238, 1239; viz Minařík, K.: Vikáři české františkánské provincie od roku 1451 až do roku 1517. In: Sborník historického krouţku, roč. XV., č. 3-4. Praha 1914, s. 202. 25 RBM I., č. 1024, s. 478. 26 Zlámal, B.: Příručka českých dějin III. Doba gotické katolicity (1200-1400). Olomouc 2007, s. 69. 27 Kuthan, J.: Gotická architektura v jižních Čechách. Zakladatelské dílo Přemysla Otakara II. Praha 1975, s. 34. 22
-5-
1.1.1 Dominikáni Pravděpodobně nejstarší mendikantský klášter na jihu Čech zaloţili dominikáni v Sezimově Ústí. O zaloţení kláštera neexistují téměř ţádné zprávy,28 na základě archeologických výzkumů se má však za to, ţe klášter vznikl ještě před polovinou 13. století a to z přízně mocného šlechtického rodu Vítkovů. Jako moţný fundátor se objevuje v literatuře Jindřich z Ústí.29 V řádových pramenech je zmíněno, ţe roku 1256 dala generální kapitula souhlas k zaloţení jednoho konventu v Čechách, není však jednoznačné, zda se jednalo právě o Sezimovo Ústí, ale jeví se to jako pravděpodobné. Místní klášter je jmenovitě doloţen aţ v listině ze 4. června roku 1262, kdy mu Vok z Roţmberka odkázal dluţnou částku peněz.30 Bohuţel nejsou k dispozici ani prameny, na základě kterých by se dal interpretovat stavební vývoj v Ústí. Ale jelikoţ se zde konala roku 1275 provinciální kapitula, musel být klášter se vší pravděpodobností z větší části jiţ postaven. Další klášter, který na jihu Čech bratři kazatelé zaloţili, byl v Českých Budějovicích. Původně náleţelo okolí Budějovic zemskému sudímu Čéčovi, který za ně obdrţel od panovníka v první polovině 60. let náhradou rozsáhlé panství, jehoţ centrem byl hrad Velešín. Neví se, za jakých okolností k této výměně došlo, ale prameny zmiňují odebrání násilím,31 ačkoliv není vyloučeno, ţe zde promlouvá zaujetí proti Přemyslovcům.32 Pravděpodobně se začalo uvaţovat o zaloţení Českých Budějovic nejpozději v roce 1263, kdy Přemysl Otakar II. zaloţil zlatokorunského opatství. Nové město spolu s klášterem ve Zlaté Koruně měly být protiváhou proti rozpínavosti Vítkovců na jihu Čech. Tentýţ rok uvádí ve svém Registru ze 17. století i roţmberský archivář Václav z Březan, který tento datum převzal patrně z nějakého historického pramene, nám jiţ nedochovaného: „Roku 1263 pan Hirz neb Hyrš, rytíř purkrabě na Zvíkově, za Přemysla, krále toho jména II., rozkázáním krále pána svého v Budějovicích, nebyvši ještě město, nežli městečko neohražené, klášter vyměřoval“.33 Zmínka o dřívějším plánování se zdá být věrohodná, neboť ji podporuje ta skutečnost, ţe celý areál byl pečlivě vyměřen a spadá do půdorysu města i městského opevnění. 28
Z velké části kvůli tomu, ţe byl klášter 30. března roku 1420 zcela vypálen a zničen husity. Buben Encyklopedie řádů, s. 96; Koudelka Zur Geschichte II., s. 146, povaţuje za zakladatele pána z Hradce, bratra Petra z Roţmberka. 30 Buben Encyklopedie řádů, s. 96. 31 Daňhelka Staročeská Kronika tak řečeného Dalimila, s. 404.; Neplachova Kronika viz Bláhová Kroniky doby Karla IV., s. 545. 32 Kuthan Gotická architektura, s. 159. 33 Denkstein, V.: Stavební vývoj dominikánského kláštera v Českých Budějovicích. In: Ročenka kruhu pro pěstování dějin umění za rok 1932. Praha 1933, s. 18. 29
-6-
Klášter v Českých Budějovicích byl zaloţen a budován současně s městem. Dochovala se nám v opise i jeho zakládající listina, jako jediná z jihočeských dominikánských klášterů, z 10. března roku 1265,34 ve které rytíř Hirzo předal kazatelům jménem krále pozemek pro postavení kláštera blízko Budějovic. Poloha je v listině přesně učena soutokem řek Vltavy a Malše. Dále byla řádu věnována louka na druhé straně řeky pro zaloţení zahrady. Zaloţení budějovického kláštera je provázeno několika nepodloţenými informacemi, nebál bych se říci mýty. Podle Trajera byl klášter zaloţen jako poděkování Přemysla Otakara II. za to, ţe se mu narodil potomek – své tvrzení opírá o vytesanou podobiznu dítěte s říšským jablkem, které se údajně nacházelo v bývalé kapli sv. Markéty.35 Podobně i datum vysvěcení klášterního kostela ke cti Obětování Panny Marie dne 3. června roku 1274 se má opírat o jistý nedochovaný nápis, který měl být vytesán na kameni nad schodištěm na hudební kúr.36 Datum svěcení bude nejspíš správné, coţ potvrzuje i dochovaný záznam o tom, jak roku 1574, po dokončení oprav škod na kostele způsobených poţárem, zvolil konvent za den nového svěcení právě neděli po Svaté Trojici, aby bylo slavnostně uctěno 300. výročí prvního svěcení.37 Devět let je ale krátká doba, proto nemůţeme počítat s tím, ţe byl celý klášter dostaven, pravděpodobně se jednalo jen o vysvěcení presbyteria. Na základě odpustkové listiny vydané pasovským biskupem Bernardem z roku 1298,38 kterou známe téţ z opisu, se dá soudit, ţe onoho roku stála jiţ většina dominikánského kláštera a pomýšlelo se na jeho dokončení. Stavební vývoj této historické památky byl však neobyčejně komplikovaný a probíhal ve třech obdobích. Na budějovické stavbě nepůsobila systematicky jediná huť, jako např. při stavbě dominikánského kláštera v Písku.39 Jako poslední z jihočeských dominikánských klášterů zaloţených ve 13. století byl klášter v královském městě Písku s kostelem zasvěceným Povýšení sv. Kříţe. Přestoţe starší literatura povaţovala za zakladatele rytíře z Kestřan, byl nejspíše fundátorem samotný král, neboť okolní šlechtici neměli dostatek finančních prostředků k zaloţení a obdarování kláštera. Protoţe, podobně jako v Sezimově Ústí, se nám nedochovaly ţádné listiny k počátkům dominikánů v Písku, není názor na dobu zaloţení kláštera jednotný. V literatuře jsou nejčastěji zmiňovány dvě moţnosti: buď kolem poloviny 13. století spolu se zaloţením
34
Köpl, K.: Urkundenbuch der Stadt Budweis in Böhmen. I. Band (1251 – 1391). Prag 1901, č. 6, s. 4; RBM II., č. 475, s. 185.; CDB V, č. 434, s. 643. 35 Podrobněji viz Trajer, J.: Historisch-statistische Beschreibung der Diöcese Budweis. Budweis 1862, s. 16-18. 36 Trajer Diözese Budweis, s. 18, text měl znít následovně: „Anno domini MCCLXXIIII. dominica post festum sanctae Trinitatis dedicata est haec ecclesia Beatae Virginis“. 37 Denkstein Stavební vývoj, s. 7. 38 Köpl Urkundenbuch, č. 25, s. 16. 39 Podrobně stavební vývoj viz Kuthan Gotická architektura, Denkstein Stavební vývoj.
-7-
města40 nebo spíše ke konci vlády Přemysla Otakara II., kdy bylo budováno městské opevnění.41 Pro první domněnku by mluvilo společné zaloţení královského města Budějovic s dominikánským klášterem a architektonické zbytky kláštera ukazující na královskou stavební huť. Nejstarší dochovaná zmínka o píseckém klášteře je z roku 1308, kdy byl písecký konvent spolu s ostatními českými konventy zapsán do katalogu muţských dominikánských klášterů, který je součástí díla Bernarda Guidona De tribus gradibus praelatorum in ordine Praedicatorum.42 Mendikantské kláštery byly budovány převáţně na okraji měst v bezprostřední blízkosti hradeb. Typickým příkladem je klášterní kostel v Českých Budějovicích, který přilehá k obvodní městské hradbě svým západním průčelím. S jeho stavbou se spěchalo právě kvůli tomu, aby byly městské hradby co nejdříve kompletní. Usazení na okraji města a klášter jako součást městských hradeb můţeme najít i jinde v Čechách, případně v Rakousku, kde se Přemysl Otakar II. téţ čile věnoval zakladatelské činnosti. Pro situování mendikantských klášterů na okraji měst je hned několik důvodů. Jednak tam byl levnější pozemek43 a také kvůli špitálům, které se nacházely původně uvnitř klášterních kostelů a později v jejich blízkosti. Určitou roli sehrála i blízkost vodního toku. Dalším faktem je, ţe zakladatelé fundací zabezpečovali městskou fortifikaci, na jejíţ stavbě se museli mendikanti při budování svých klášterních kostelů na oplátku podílet. To, ţe si dominikáni vybírali převáţně královská města (z 21 muţských klášterů zaloţených v průběhu 13. století se nachází jen čtyři v poddanských městech),44 můţe být proto, ţe mohla spolehlivěji zabezpečit jejich hospodářské zázemí. Také si je třeba uvědomit, ţe v počátcích řádu byly příchod ţebravých bratří a vybudování řádného kláštera dvě časově od sebe oddělené události.45 Většinou to vypadalo tak, ţe bratři ţili v nějakém hospici či obdrţeli nějaký dům, kde mohli bydlet. Poté bylo třeba jako základ fundace vybrat nějaký kostel, který měl slouţit hlavně pro slavení klášterní liturgie, ke které byli mendikanti zavázáni. Proto nebyly zpočátku klášterní kostely nijak rozlehlé. V raných dobách totiţ nepotřebovali ke kazatelské činnosti vlastní sakrální stavby, nýbrţ vyuţívali farních kostelů. Zlom nastal ve 40. letech 13. století, kdy vypukly spory s farním klérem, a dosavadní praxe se stala neudrţitelnou. Tato změna se promítla 40
Sedláček, A.: Dějiny královského města Písku nad Otavou III. Dějiny zvláštních částí. Písek 1913, s. 98. Koudelka Zur Geschichte II., s. 151. 42 Koudelka: Geschichte II., s. 130, písecký konvent uveden jako „conventus Piestensis“. 43 Mindermann, A.: Bettelordenskloster und Stadttopographie. Warum lagen die Bettelordensklöster am Stadtrand? In: Könige, Landesherren und Bettelorden. Werl 1998, s. 93. 44 Koudelka Zur Geschichte II., s. 127. 45 Černušák, T.: K otázce městského charakteru prvních dominikánských klášterů v Čechách. In: Dialog Evropy XXI., roč. 12, č. 1-4. Brno 2002, s. 52. 41
-8-
do architektury pozdějších dominikánských klášterních kostelů, jak můţeme krásně vidět na příkladu budějovického kostela se značně dlouhým kněţištěm, aby pojalo více návštěvníků při kázání. Výše nastíněné tezi T. Černušáka budějovický konvent neodpovídá díky pozdějšímu zaloţení, zatímco U Sezimova Ústí, kde generální kapitula jiţ dopředu připravovala jeho zaloţení a vzhledem k tomu, ţe návrh musel být odsouhlasen třemi kapitulami po sobě, se dá podobný vývoj předpokládat. 1.1.2 Minorité Na jihu Čech byly do 14. století zaloţeny pouze tři minoritské kláštery, dva z nich dokonce aţ v polovině 14., coţ je více méně překvapivé, porovnáme-li to s šířením dominikánů, kteří vybudovali své konventy v jiţních Čechách během 50ti let od příchodu řádu do zemí Koruny české. S výjimkou prvního kláštera hrála hlavní roli při zaloţení zbylých dvou tehdejší náboţenská situace v dané oblasti, a sice šíření hereze. Roli, kterou při tom mendikantské řády sehrály, se budu podrobněji věnovat v jiné kapitole. První klášter, který náleţel menším bratřím, byl zaloţen v Bechyni. Kvůli nedostatku, lépe řečeno neexistenci potřebných pramenů, se pohybujeme při výkladu raných dějin pouze v oblasti dohadů a spekulací. Má se za to, ţe klášter byl zaloţen, jako v jiných případech, současně se vznikem města. Ţebraví mniši si vybrali východní okraj města, kde se usadili na skalním útesu nad řekou Luţnicí. Kdy přesně se ale v Bechyni objevili, se neví. Fr. Hýbl tvrdí, ţe řád zavítal do města v roce 1281.46 M. Buben ve svém díle naopak píše, ţe byl řád uveden údajně rodem Švamberků roku 1284,47 ke stejnému roku ale zmiňuje K. Minařík vystavění kláštera,48 avšak ani jeden z nich neuvádí na základě jakého pramene či literatury k tomu dospěli. Druhým městem jiţních Čech, kam byli minorité pozváni, bylo šlechtické město Jindřichův Hradec náleţící Vítkovské větvi pánů z Hradce, zaloţené Jindřichem I. Důvodem pozvání mendikantské řehole bylo šíření lidového kacířství, především sekty valdenských, která se v první polovině 14. století začala na jihu Čech nebezpečně šířit. Aby zamezil šíření heretických sekt na svém území, rozhodl se Oldřich III. z Hradce povolat menší bratry. Přesné datum jejich příchodu není známo, ale pohybuje se kolem roku 1320. Mniši se usadili u kostela sv. Jana Křtitele na severovýchodním kraji města, coţ byl původně farní kostel.
46
Hýbl Počátky minoritů, s. 338. Buben Encyklopedie řádů, s. 206. 48 Minařík, K.: Dějiny klášterů františkánských v Čechách a na Moravě. Třebíč 1910, s. 46. 47
-9-
Poprvé se dozvídáme o existenci konventu z inkvizičních pramenů z let 1335 aţ 1342, do kterých je datovaná výzva papeţského inkvizitora Havla z Hradce, který se obrátil na ony hradecké občany, kteří měli něco do činění s valdenskou herezí, aby se dostavili před inkvizitora, faráře či kvadriána jindřichohradeckých minoritů.49 Oproti bechyňskému se nám o hradeckém klášteře dochovalo více informací. V místním konventu se například konala 4. října roku 1351 provinční kapitula.50 Máme i záznamy ohledně stavební historie kláštera, který byl od 50. do 70. let 14. století přestavován. Zajímavou skutečností, která stojí za zmínku, je, ţe se u kláštera nacházela i škola, která se spolu s městskou podílela na výchově budoucích významných osobností 14. století, jako byl např. Tomáš Štítný ze Štítného.51 Poslední město, kde se ve 14. století usadili minorité, byl Český Krumlov, který po vymření vítkovské větve z Krumlova připadl Roţmberkům. Za vlády Petra I. byl Krumlov budován jako sídlo rodu. Kromě jiných staveb zaloţil Nové město, jehoţ centrem se měl stát plánovaný mendikantský klášter. Byl mu vyhrazen prostor v nové městské čtvrti v podhradí severozápadně od Latránu, tam, kde ţila chudina. Jak vysvětlit tak pozdní příchod menších bratří, kdyţ je tento řád spojen převáţně s kolonizačním úsilím 13. století? Snad zde sehrála roli malá rozloha města a tehdejší rodová situace. Uvedení řádu aţ v polovině 14. století nepochybně souvisí se strukturální proměnou podhradí, které se rozšířilo o Nové Město a naplnilo se mnoţstvím obyvatel, kteří potřebovali duchovní vedení. Další důleţitý faktor sehrálo i nebezpečí šířící se hereze, jejímţ důsledkem se rozhodl Petr I. povolat do Krumlova minority po vzoru jindřichohradeckého Oldřicha, aby svým kázáním a příkladným ţivotem v chudobě a pokoře čelili šířícímu se sektářství, obzvláště valdenským. Samotné stavby se ale Petr I. nedoţil, sdruţený klášter byl zaloţen aţ po jeho smrti vdovou Kateřinou se syny Oldřichem, Joštem, Petrem a Janem. To, ţe původní myšlenka patřila Petrovi I. a jen smrt mu to překazila, potvrzuje záznam krumlovského nekrologia menších bratří, v němţ jsou Petr a jeho ţena Kateřina označeni jako „primi fundatores“.52 Klášter byl zaloţen jiţ 1. května 1350,53 ačkoliv právní zajištění fundace proběhlo později. Teprve osm let poté poţádali Petrovi potomci dodatečně papeţskou kurii o svolení. To jim bylo uděleno 6. dubna téhoţ roku Inocencem VI., který jim zpětně dovoluje postavit klášter 49
Buben Encyklopedie řádů, s. 210. Tamtéţ, s. 210. 51 Teplý, Fr.: Dějiny města Jindřichova Hradce. Jindřichův Hradec 1936, s. 111. 52 Soukupová, H.: Klášter minoritů a klarisek v Českém Krumlově. In: Průzkumy památek VI/2. Praha 1999, s. 70. 53 SoA Třeboň, Minorité ČK, č. 1, st. s. A2/5a. 50
- 10 -
pro 12 sester sv. Kláry a jednu abatyši.54 Ze stejného dne pochází i druhá listina, ve které papeţ povoluje jeden z klášterů obsadit dvanácti mnichy řádu minoritů a vybavit ho kostelem, zvonicí a hřbitovem.55 Ţe se jednalo jiţ o pouhou formalitu a se stavbou kláštera bylo jiţ započato, nasvědčuje fakt, ţe jiţ roku 1357 byli do kláštera uvedeni první ţebraví mniši a o rok později proběhlo vysvěcení klášterního kostela Ke cti Boţího Těla a Zvěstování Panny Marie. 27. května roku 1361 se konala v klášteře provinciální kapitula, při které byly do kláštera klarisek přivedeny první sestry – tři pocházely z Opavy včetně první abatyše Alţběty.56 Na základě této informace můţeme počítat s tím, ţe objekty byly jiţ zhruba dokončeny, ačkoliv celá stavba probíhala ještě řadu let. V nekrologiích totiţ nacházíme donaci Roţmberků určenou na potřebné stavby ještě v roce 1389.57 Ke konci 14. století byl komplex krumlovského kláštera ještě rozšířen o dům bekyň, který věnovala klášteru Anna, vdova po Jindřichu z Lipé, a který stál u východní zdi minoritského kláštera.58 Tyto všechny tri řeholní domy měly vlastní ambit i hospodářské budovy, ale jednolodní kostel, který byl situován uprostřed klášterního komplexu, byl společný. Celková dispozice kláštera vykazuje na první pohled shody s praţským klášterem klarisek.59
54
Klimesch, M.: Urkunden- und Regestenbuch des ehemaligen Klarissinnenklosters in Krummau. Praha 1904, č. 5, s. 36-37. 55 Klimesch Urkundenbuch, č. 6, s. 37-39. 56 Tamtéţ, č. 9, s. 43. 57 Tamtéţ, č. 31, s. 88. 58 Tamtéţ, č. 22, s. 66. 59 Soukupová Klášter minoritů a klarisek, s. 73.
- 11 -
2. Působení mendikantů v jižních Čechách Pro pochopení činnosti ţebravých řádů je třeba alespoň ve stručnosti nastínit jejich způsob a náplň ţivota a zmínit, díky čemu se staly tak populárními. Působení mendikantských řeholí a jejich začlenění ve společnosti se podrobně věnuje např. ve své práci Dějiny středověkého mnišství H. Lawrence.
2.1 Poslání žebravých řádů Mendikantské řády, dominikáni a minorité, které vznikly na počátku 13. století, přinesly nový směr dosavadního vývoje. Radikálně se odklonily od klasické klášterní tradice a kodifikací institucionální chudoby, odmítáním hmotných darů a majetku se zbavily zátěţe, která byla dosud pro jakoukoliv mnišskou komunitu nepostradatelná. Ţebravé řády šly ještě dál – zřekly se dosud typické izolace a klášterní klauzury, aby se mohly ve společnosti věnovat svému poslání, kterým bylo především kázání a duchovní péče o lid. Nezbytným předpokladem úspěchu řádu byla pohyblivost bratří, kteří putovali tam, kam určili představení, čímţ zcela rezignovali na starý řeholní slib stálosti.60 Je třeba si uvědomit, v jaké době vlastně ony řády vznikly, čím byly při svém vzniku ovlivněny a proč právě působily tam, kde působily. Na konci 12. století dochází v západní Evropě k znovuobjevení doslovného smyslu evangelia a na počátku 13. století se musí bránit vůči různým sektám, které s odvoláním na evangelium hlásají dobrovolnou chudobu. Svatý stolec proto uvítal pomoc, kterou mu nabízel řád dominikánů, který se ukázal být v boji s herezí (valdenští a kataři) mnohem účinnější neţ původně pověření cisterciáci. Úspěch byl zapříčiněn tím, ţe se sv. Dominik přizpůsobil tehdejší poptávce a pochopil, ţe heretiky můţe porazit jen ten, kdo sám ţije v chudobě a duchu evangelia. Tato filosofie, doplněna vzdělaností v oblasti teologie, přinesla sv. Dominikovi úspěch. Vznik řádu nebyl vůbec jednoduchý: IV. lateránský koncil zakázal vznik nových řeholí, a tak si sv. Dominik vybral řeholi sv. Augustina, dále musel přesvědčit papeţe, aby kromě povolení kázat udělil řádu i pravomoc ustanovit kazatele, coţ do té doby náleţelo jen biskupům. Pro ţebravé řády byla typická snaha o skloubení klášterního reţimu s praktickou pastorací, coţ však přinášelo řadu problémů, neboť bylo potřeba pokaţdé získat dispens pro kazatele působící mimo klášter, či pro lektory s ţáky, kteří trénovali disputaci. Kvůli tomu bylo upuštěno od monastické tradice ruční práce. Téţ modlitba byla potřebně zkrácena, aby nebyli bratří vyrušováni od studia. Výjimku tvořila modlitba tzv. kompletáře, která měla 60
Jedno z obvinění předhazovaných mendikantským řádům bylo, ţe jsou potulní mniši, tzv. gyrovagi.
- 12 -
pro dominikány zásadní význam. Původně krátká modlitba zakončující řeholníkův den a zahajující dobu ticha byla bratry kazateli přeměněna na veřejnou bohosluţbu.61 Byla zpívána právě v době, kdy většina lidí chodila z práce, čímţ byl zajištěn přísun nových tváří, které to zaujalo. Kvůli svému poslání se usazovali právě tam, kde ţilo nejvíce lidí a panovalo více hříchů. A kde jinde bylo lepší místo pro vznik antiklerikálních myšlenek neţ ve městech, kde nebyl ţivot spoután zvykovými omezeními, ale naopak díky obchodu byl ovlivněn neustálým proudem nových podnětů. Bratři sami byli produktem městské společnosti, jíţ rozuměli a jejíţ návyky znali. Vzhledem k tomu, ţe na základě stanov nesměli vlastnit majetek, museli ţít pouze z milodarů a ţivit se ţebrotou, byla potřeba mít dostatečnou zásobu dobrodinců jedním z důvodů, proč si vybrali právě města. Další roli hrál fakt, ţe ve městě ţili svobodní lidé, kteří nepodléhali lenním závazků a právě mezi nimi mohli mendikanti nabírat nové členy. Nesmíme zapomenout ještě na další věc spjatou s činností ţebravých řádů. Mendikanti se totiţ věnovali i charitě, čemuţ odpovídají jejich klášterní kostely, které byly tak prostorné právě kvůli tomu, ţe původně slouţily i jako špitály. Proto hrála důleţitou roli i poloha na okraji města a blízkost vodního toku. Později kláštery samozřejmě nemohly pojmout tolik starých či nemocných lidí, a tak začaly iniciovat zakládání špitálů ve své blízkosti. Doklady o špitálech máme např. v Českých Budějovicích a Českém Krumlově. Tyto nové řády byli vítané díky poselství, které s sebou přinášely: příslib dostupné spásy, které mohl člověk dosáhnout, aniţ by musel opustit světské prostředí a uzavřít se v klášteře, a moţnost naplnění poţadavků křesťanského ţivota bez ohledu na společenské postavení bylo opravdu velikým lákadlem, kterým si naklonili všechny vrstvy tehdejšího obyvatelstva. Důleţitou roli sehrálo i to, jakým stylem kázali. Na rozdíl od předchozích řádů se věnovali konkrétním duchovním potřebám lidu, kázání jiţ nebyla tak pesimistická a nevzbuzovala strach, naopak působila optimističtěji a byla vstřícnější i k tématu manţelství. Dominikáni a františkáni kázali převáţně mimo církevní budovy a jejich kázání v porovnání s farním klérem byla mnohem barvitější a srozumitelnější, protoţe jim šlo o to, aby si jejich laičtí posluchači odnesli co nejvíc. Proto také kázali v lidové řeči a ne v latině, jiţ málokterý laik ovládal. Kromě úspěchů ve městech byli ţebraví mniši téţ vyhledávanými rádci a duchovními na šlechtických a královských dvorech v zahraničí i v zemích Koruny české.62 Bylo to proto, ţe se věnovali studiu teologických otázek a byli školeni v umění zpovědi a kázání. Z duchovních českých králů, kteří náleţeli dominikánskému řádu, známe bratra 61 62
Lawrence, H.: Dějiny středověkého mnišství. Praha 2001, s. 253. O hojném počtu mendikantů na královském dvoře se zmiňuje i Zbraslavská kronika, FRB IV., s. 70.
- 13 -
Martina, který působil u Václava II., Jana Moravce působícího od roku 1349 u Karla IV. a bratra Mikuláše, který slouţil u dvora Václava IV.63 Řád dominikánů byl zaloţen jako řád kleriků, vzdělanců, oproti čemuţ byli minorité zaloţeni laikem a na vzdělanost bylo pohlíţeno jako na něco neţádoucího. Aţ později, během vývoje řádu, došlo ke změně a minorité se postupem času téţ profesionalizovali. K tomu přispělo i to, ţe měli silného soupeře v podobě dominikánů, kterým by jinak nemohli konkurovat. Svým rozhodnutím usazovat se a působit ve městech, se zařadily ţebravé řády i do veřejného ţivota. Kláštery mendikantů se staly místem, kde se konala setkání různých osob duchovních i světských. Patřily sem smírčí soudy – nejstarší doklad pro české území pochází z roku 1253, kdy se v kapitulním sále praţského dominikánského konventu konal smírčí soud mezi členy vyšehradské kapituly.64 Podobnou událost máme doloţenou i roku 1279.65 Dále byly vyuţívány prostory klášterů jako místo konání zemského sněmu a soudu, byly vyhledávaným místem pro uzavírání různých dohod,66 či slouţily k inkvizičním procesům.
2.2 Donace O situaci městských klášterů se můţeme nejvíce dočíst v dochovaných donacích, které klášterům udělovali ať uţ spokojení obyvatelé, či ti, kteří si je chtěli řádně naklonit. Většina těchto odkazů je zapsána v patřičných městských knihách. Na základě správné interpretace pramenů se dá do jisté míry vyčíst, do jaké míry byly v daném místě působící mendikantské řády oblíbené, jakým způsobem se projevovaly ve svém okolí a jak zapůsobily na okolní společnost. Také se z toho dá vypozorovat, u které části obyvatel se těšil klášter největší pozornosti a jak veliké pole působnosti ten či onen klášter měl. Formou donací byly především darované nemovitosti, které se v námi dochovaných pramenech vyskytují jen zřídka, nebo tzv. věčné platy. Za tyto dary si donátoři vymiňují slouţení mší za spásu duše předků a sama sebe, konání poboţností a případně i výsadu pohřbu v klášterním kostele. Kromě toho byly kláštery obdarovány jednorázovými donacemi, určenými např. na opravu. Vedle šlechty obdarovávali ţebravé kláštery hojně také měšťané, i kdyţ výše jimi darovaného majetku byla skromnější v porovnání se šlechtickými donacemi. Měšťanské odkazy jsou pro historiky významné také proto, ţe díky podrobným údajům, které 63
Buben Encyklopedie řádů, s. 56. CDB V., č. 263, s. 446. 65 RBM II., č. 1180, s. 507. 66 První listina z roku 1272, kdy se v praţském dominikánském klášteře dohodli premonstráti z Teplé s řádem Německých rytířů ohledně majetkového vyrovnání. Viz RBM II., č. 788, s. 317. 64
- 14 -
obsahují, představují téměř jediný zdroj pro sestavení posloupnosti rychtářů, purkmistrů a městských rad. 2.2.1 Sezimovo Ústí Donačních listin nejstaršího dominikánského kláštera na jihu Čech se nám dochovala pouze hrstka. Nejstarší pochází z 6. března roku 1341,67 kdy Petr z Roţmberka, nejvyšší komorník českého království, dává konventu dominikánů roční plat dvě kopy grošů praţských ze vsi Dynín pro spásu svého strýce Nedamira. Plat byl odváděn na sv. Klimenta (23. 11.), přičemţ ½ kopy byla určena bratům na hostinu, ¼ na víno, ¼ na světlo a celá jedna kopa na modlení. Petr z Roţmberka obdaroval sezimovské dominikány ještě jednou, 6. června roku 1347 věnuje bratrům kazatelům 64 grošů ročního platu ve vsi Maršově pro spásu duše Tómy z Maršova a svých předků.68 Dalším donátorem byl Eberhard z Vyhnanic, který 12. dubna roku 1366 věnoval dominikánskému klášteru jednu kopu grošů praţských ročního platu ve vsi Vyhnanice.69 Polovinu měli dostat bratři na výţivu za slouţení vigilií a zádušních mší za jeho rodiče a bratry. Druhá polovina měla být uţita pro potřeby konventu. Kromě klasických donačních listin se nám u sezimovského kláštera dochovaly dvě listiny z konce 14. století, ve kterých jsou zaznamenány obchodní transakce samotným konventem, který disponuje jiţ penězi a odkupoval pozemky.70 2.2.2 České Budějovice Jak bylo jiţ výše zmíněno, tento klášter byl zaloţen roku 1265 a výjimečně se nám dochovala z opisu zakládající listina. Dle tradice měl být při svěcení klášterního kostela roku 1274 uveden do kláštera první převor Jindřich Librarius, kterého mělo doprovázet sto bratrů,71 tento počet je ale třeba brát za velmi nadnesený. Jindřich Librarius zemřel roku 1281 a byl pohřben v kapli sv. Vavřince, která se nacházela v jiţní boční lodi. Díky záznamům o smrti převora můţeme datovat jiţní zeď klášterního kostela. Jindřich musel být výjimečný muţ, protoţe ještě na konci 18. století je doloţen v Českých Budějovicích jeho kult.72
67
RBM IV., č. 878, s. 347. RBM V., č. 148, s. 86. 69 Beránek, K. – Uhlířová, V.: Archiv české provincie dominikánského řádu. Díl I. Listiny 1255-1861. Praha 1967, č. 15. 70 Beránek Archiv české provincie dominikánského řádu, č. 21 a 26. 71 Trajer Diöcese Budweis, s. 18.; Köpl Urkundenbuch, č. 17, s. 10. 72 Denkstein Stavební vývoj, s. 19. 68
- 15 -
Nejstarší dochovaná listina o donaci klášteru pochází z 16. listopadu roku 1312, kdy Přibík z Pořešína věnoval budějovickému klášteru část vesnice Dubu u Blanice, aby bratři slouţili za něj a jeho zemřelou manţelku Zdeňku v určité dny zádušní mše.73 Ţe rod z Pořešína byl častým dobrodincem budějovického kláštera, dokazuje i listina z 2. srpna 1364, ve které bratři Přibík a Werner vykonávajíce poslední vůli zemřelého otce se zavazují odvádět dominikánskému konventu roční plat ve výši čtyř kop grošů praţských.74 Vzhledem k tomu, ţe bylo typické, kdyţ si nějaký rod oblíbil jistý klášter, byl obdarováván i potomky prvního donátora, jako v případě Roţmberků v Krumlově či z Dobeve v Písku, bych si troufl tvrdit, ţe rod z Pořešína pravidelně finančně obdarovával budějovické dominikány. Tuto tezi bych podpořil tím, ţe budějovický konvent dominikánů byl pro ně nejbliţší, ostatní dva se nacházejí aţ za Českými Budějovicemi, přičemţ ten bliţší z nich, písecký, je od Pořešína dvakrát tak daleko. Po Přibíkovi z Pořešína a jeho synech se nám jako další šlechtická donace dochovala aţ listina z 9. srpna roku 1359, kdy Vilém ze Strakonic spolu se ţenou Markétou darují konventu johanitů ve Strakonicích ves Radomyšl pod podmínkou, ţe johanité budou vyplácet dominikánům v Písku, Klatovech a Českých Budějovicích ročně šest kop praţských grošů, aby právě dominikáni slouţili za donátory ročně šest zádušních mší.75 Dokladem toho, ţe řád byl oblíben i u měšťanů, jsou jejich donace, kterými si chtěli hlavně zvýšit vlastní prestiţ. První dochovanou donaci z řad měšťanstva máme z 22. srpna roku 1349, kdy městský soudce Mikuláš Claric se ţenou Kristýnou věnuje dominikánskému klášteru roční plat ve výši dvou kop praţských grošů, za tím účelem, aby převor či jeho zástupce kaţdý rok ve středu po Letnicích slouţil mši za spásu duše donátora, jeho předků a potomků.76 Ve zkoumaném období od příchodu mendikantů aţ do konce 14. století známe celkem jedenáct donací, díky nimţ získali budějovičtí dominikáni roční příjem 14,5 kopy a 24 praţských grošů. Měšťanské donace, kterých se nám dochovalo sedm,77 tvořily dohromady sumu čtyř a půl kopy spolu s 24 praţskými groši, přičemţ pouze tři dochované šlechtické donace obnášely částku deseti kop. To, ţe se nám dochovalo více měšťanských donačních listin neţ šlechtických, naznačuje, ţe do 15. století byli hlavními donátory budějovických 73
Köpl Urkundenbuch, č. 30, s. 18. Tamtéţ, č. 137, s. 91-92. 75 Tamtéţ, č. 105, s. 72-73. 76 Tamtéţ, č. 76, s. 48-49. 77 22. srpna 1349 soudce Claric, 1384 řezník Wolfel, 22. května 1387 Jakl z Černoduba, 18. října 1387 Mauer Ulrich, 30. prosince 1388 řezník Creydweis, 5. března 1389 měšťan Futpörstel, 23. září 1390 sedlák Petr. Viz Köpl Urkundenbuch. 74
- 16 -
dominikánů právě měšťané. K donacím patří i jedna zajímavá listina, ve které budějovický konvent oznamuje obdrţení daru ve výši 50 kop praţských grošů, ale dárce zůstává nepojmenován. Touto listinou se budu zabývat podrobněji později. 2.2.3 Písek Pro mnou zkoumané období se nám u píseckého konventu dochovalo 36 listin, z nichţ téměř celou polovinu (14) tvoří záznamy šlechtických donací. U šesti78 z nich se nedá zjistit, jak se do klášterního archivu dostaly, neboť nemají ke klášteru ţádný viditelný vztah. Je dost moţné, ţe byly přejaty spolu se zisky různých platů, které se na zde uvedené lokality vztahovaly nebo si je sem osoby v listinách figurující daly do úschovny. Nejstarší listina píseckého kláštera, dochovaná z pozdějšího opisu, pochází z 29. září roku 1338.79 Michael, Šimon a Bartoloměj z Kestřan v ní dodatečně potvrzují donaci svého otce rytíře Alberta z Kestřan a dosvědčují, ţe dominikáni vlastní louku v Okopanici jiţ 25 let. Ţebraví mniši se zato zavázali zřídit oltář, u něhoţ budou kaţdé pondělí slouţit zádušní mši a kaţdou sobotu mši ke cti Blaţené Panny. Nejstarší listina dochovaná v originále pochází z 5. srpna roku 1342. Rytíř Albert z Dobeve v ní daruje klášteru šest kop grošů praţských ročního platu ve vsi Petrovicích. Dominikáni za to byli povinni slouţit denně mše za spásu duší jeho předků.80 U místního kláštera se dochovaly i dvě donace vysoké šlechty: jedna byla učiněna Petrem z Roţmberka, který věnoval 27. srpna81 roku 1357 jednu kopu praţských grošů ročního platu v Bavorově,82 druhá jiţ zmiňovaným Vilémem ze Strakonic.83 Měšťané se v Písku, podobně jako u ostatních jihočeských klášterů, zapojují později neţ šlechta. Z deseti nám dochovaných listin pochází nejstarší z 18. října roku 1376, 84 kdy se zavázal Ondřej Bechyňský odvádět píseckému klášteru 3085 grošů praţských ročního platu. Máme zmínky i o donacích ze strany okolních venkovanů - jedná se celkem o tři listiny rolníků z Putimi,86 Hradiště87 a Smrkovic.88 78
Schubert, A.: Urkunden-Regesten aus den ehemaligen Archiven der von Kiaser Joseph II. aufgehobenen Klöster Böhmens. Innsbruck 1901, č. 1388, s. 186; č. 1395, s. 187; č. 1396, s. 187; č. 1404, s. 189; č. 1413, s. 190; č. 1415, s. 190. 79 Schubert Urkunden, č. 1383, s. 185. 80 RBM IV., č. 1160, s. 462. 81 Schubert uvádí 25. Srpna, viz Urkunden, č. 1386, s. 186. 82 RBM VI., č. 645, s. 360. 83 Viz poznámka č. 75. 84 Schubert Urkunden, č. 1393, s. 187. 85 Adámek, J..: Nejstarší dějiny dominikánského kláštera v Písku. In: Výběr roč. XXX, s. 19 a Praţák, J. – Beránek, K: Listiny českých zrušených klášterů 1115-1784. Praha 1996, č. 1196 zmiňují 30 grošů a odvolávají se na Schubertova Urkunden, ale ten uvádí 5 kop grošů, viz Urkunden, č. 1393, s. 187. 86 Schubert Urkunden, č. 1412, s. 190. 87 Tamtéţ, č. 1411, s. 190.
- 17 -
Jediná dochovaná listina, která byla vydána samotným klášterem, pochází z 5. ledna roku 1375.89 Ţebraví mniši v ní reagují na donaci bratří Jaroše a Racka ze Štěkně učiněnou téhoţ dne.90 Mendikanti se ve výše zmíněné listině zavazují slouţit mše za dárce a jeho předky. Tato listina je téţ velmi ceněna, protoţe se z ní dovídáme jména členů konventu, 91 poprvé a na posledy v předhusitské době. Jsou zde zmíněni jen ti nejdůleţitější bratři, kteří se zúčastnili zlistinění, ţe jich v konventu bylo tehdy více je patrné ze slov „ceterique fratres“.92 Výše popsanými vztahy mezi donátory a dominikánským klášterem se písecký konvent značně lišil od budějovického, který na základě nám dochovaných listin byl více ve styku s měšťany neţ se šlechtou.93 Z prostudování dostupných pramenů se dá usuzovat, ţe popularita zdejšího konventu dosahovala nejvyšší úrovně od 90. let 14. století aţ do konce prvního desetiletí 15. století.94 Díky bohaté zásobě dochovaných pramenů můţeme alespoň u píseckého konventu, na základě rozmístění sídel donátorů, určit do jisté míry dosah a směr působení dominikánů. Je patrné především šíření směrem na západ a jihozápad od města, protoţe tento prostor nespadal do pole působnosti ţádné církevní instituce. Sice se ve Strakonicích nacházela komenda johanitů, ale ti nevyvíjeli ţádnou misijní činnost. V ostatních směrech naráţel písecký klášter na překáţky – směrem na jihovýchod a východ bránily postupu mohutné lesy,95 zatímco sever se nacházel v poli působnosti premonstrátského kláštera v Milevsku. Znatelný rozdíl lze spatřit u situace Českých Budějovic, kde se v případě donátorů jedná většinou přímo o obyvatele města, ti zbylí pochází z nedalekého okolí. Výjimku tvoří rod z Pořešína, jehoţ sídlo se nacházelo necelých 30 km daleko jihovýchodním směrem. Oproti tomu nejvzdálenějším místem příjmů píseckého kláštera byly Nalţovy,96 vzdálené 45 km.97
88
Schubert Urkunden, č. 1397, s. 188. Tamtéţ, č. 1391, s. 187. 90 Tamtéţ, č. 1390, s. 187. 91 Schubert Urkunden, č. 1391, s. 187: „… nos frater Nachvalo prior, et Mathias superior, Petrus Antiqus, Bassko, Sdenko, Seydlinus ceterique fratres ordinis predicatorum domus sancte Crucis in Pyesca…“. 92 Viz výše. 93 Viz Köpl Urkundenbuch. 94 Adámek Klášter v Písku, s. 19. 95 Tamtéţ, s. 17. 96 Schubert Urkunden, č. 1402, s. 188. 97 Adámek Klášter v Písku, s. 18. 89
- 18 -
2.2.4 Český Krumlov I u krumlovského kláštera, jako jediného z minoritských klášterů na jihu Čech, máme k dispozici bohatý materiál, v kterém je zaznamenáno celkem dvanáct donací, učiněných během 14. století.98 První záznam pochází ze 17. prosince roku 1357, kdy Matylda, manţelka Jana z Leuchtenburku a sestra zakládajících bratrů z Roţmberka, věnovala klášteru celých 100 kop praţských grošů.99 Druhá donace pochází aţ z dubna roku 1362,100 kdy po obsazení obou konventů, celých jedenáct let po fundaci, zlistiňují jiţ zmiňovaní bratři z Roţmberka nadání kláštera v Českém Krumlově. Kromě obdarování řadou výnosů z různých dvorů a vesnic,101 jim bylo věnováno téměř 90 kop praţských grošů, z nichţ třicet kop měly klarisky odevzdávat menším bratřím.102 Rod Roţmberků obdaroval klášter ještě třikrát.103 Mimo jiné stojí za zmínku donace Markéty, vdovy po Jindřichovi II. z Hradce, která při vstupu do kláštera odkázala konventu klarisek roku 1365 svůj vdovský majetek ve výši 400 praţských grošů.104 Z jiných šlechtických rodů se dochovaly po dvou donace Markvarta z Pořešína105 a pánů z Hradce.106 Celkovou částku věnovaných ročních platů tvořilo 176 kop a 16 grošů praţských, ke které obdrţel klášter ještě na 595 kop v hotovosti z jednorázových plateb.107 Kromě výše jmenovaných druhů listin se objevují v klášterních záznamech i listiny odpustkové, které udělovali vysocí církevní úředníci za návštěvu klášterních kostelů v určité dny či za příspěvky klášterům. Byl to také jeden ze způsobů, jak docílit zisku financí na dostavbu nebo opravu klášterů. Odpustkové listiny se nám zachovaly pouze v Českých Budějovicích a v Českém Krumlově. U budějovického konventu jich máme k dispozici celkem devět,108 první z nich byla jiţ zmíněná listina pasovského biskupa Bernarda z roku 1298.109 Převáţně se v nich jednalo o 40tidenní (5x) a 140tidenní (3x) odpustky, udělované za návštěvu
klášterního
kostela
během
určitých
98
svátků:
nejčastěji
při
Narození,
Viz Klimesch Urkundenbuch. Klimesch Urkundenbuch, č. 4, s. 35-36. 100 Tamtéţ, č. 7, s. 44-51. 101 Benešov, Dinín, Bošilec, Sviny, Borkovice, Svinky, Litoradlice, Nakří, Homole, Planá. 102 Soukupová Klášter minoritů a klarisek, s. 72. 103 Klimesch Urkundenbuch, č. 13, s. 51-53; č. 26, s. 74-79; viz poznámka č. 57. 104 Tamtéţ, č. 16 a 17, s. 57-59. 105 Tamtéţ, č. 21, s. 65-66; č. 29, s. 82. 106 Tamtéţ, č. 23, s. 69-71; č. 32, s. 89. 107 Viz Klimesch Urkundenbuch. 108 Rok 1298, č. 25, s. 16; září 1378, č. 250, s. 153; rok 1379, č. 265, s. 156-157; 1380-1381, č. 322, s. 172; 10. 12. 1381, č. 333, s. 177; 1381-1382, č. 352, s. 182; 4. 9. 1382, č. 362, s. 186-187; 1354-1389 , č. 481, s. 256 (Vše Köpl Urkundenbuch); 22. květen 1344 (Beránek Archiv české provincie dominikánského řádu, č. 7.) 109 Köpl Urkundenbuch, č. 25, s. 16. 99
- 19 -
Zmrtvýchvstání a Nanebevstoupení Krista, Letnic, sv. Trojice, Těla Krista, svátcích Panny Marie, apoštolů, čtyř klášterních učitelů (sv. Jeroným, sv. Ambroţ, sv. Augustin, papeţ Řehoř Veliký), patronů a vysvěcení klášterních kostelů.110 Nejvíce odpustků, a to tři, udělil dle nám dochovaných pramenů kardinál Pileus, který 28. září roku 1378 potvrdil budějovickému konventu i právo slouţit tzv. zlatou mši, coţ byla mše čtená tři aţ čtyři hodiny před úsvitem o velikonočním sobotním večeru.111 U krumlovského kláštera minoritů a klarisek, v období od jeho zaloţení po rok 1400, máme záznamy celkem o osmi odpustkových listinách.112 První z nich vystavil 2. února roku 1361 papeţ Inocenc IV,113 celou polovinu pak vydal papeţ Bonifác IX. Ten oproti obvyklé výši 40ti dnů uděloval odpustky na dobu tří,114 pěti,115 dokonce i sedmi116 let a to nejen za návštěvu kláštera v určité dny, nýbrţ i za účast na ukazování relikvií, které bylo v Českém Krumlově konáno na popud Roţmberků.117 Uctívání ostatků se rozšířilo v Českém království za vlády Karla IV., který nechával v Praze ukazovat ostatky spolu s říšskými klenoty, coţ zavedli i ambiciózní Roţmberkové, snaţíce se ve všem vyrovnat panovnickému sídlu. Ostatkové procesí, které se v klášteře klarisek a menších bratří konalo kaţdoročně, bylo kvůli sporu s farním duchovenstvem, jehoţ průvod byl zastiňován právě touto slavností, přeloţeno před rokem 1379 aţ na oktávu svátku Boţího Těla.118 Význam této slavnosti ukazování ostatků vzrostl koncem 14. století, kdy pro ni obdrţeli Roţmberkové četné odpustky.
2.3 Život v klášteře Základním problémem všech mendikantských konventů byla otázka výţivy jejich členů. Strava byla skromná, ale při nárocích kladených na řeholníky musela být také dostatečná. Protoţe byli mendikanti velmi zaměstnaní, hlavně studiem a kázáním, byla stále více omezována ţebrota – původní zdroj příjmů. Postupem času se zvyšuje podíl jistějších a pravidelnějších příjmů, přestoţe tradiční zdroje zcela nezmizely. K novým příjmům patřily nejčastěji peněţní renty, tzv. věčné platy. Pro písecký klášter se nám např. dochovalo nejméně 21 takových platů, jejichţ celková hodnota činila ročně 34,5 kopy a devět grošů praţských.119 110
Viz Köpl Urkundenbuch. Tamtéţ, č. 250, s. 153. 112 Viz Klimesch Urkundenbuch. 113 Klimesch Urkundenbuch, č. 8, s. 42. 114 Tamtéţ, č. 35, s. 93. 115 Tamtéţ, č. 41, s. 99-100. 116 Tamtéţ, č. 42, s. 100. 117 Viz poznámka č. 115. 118 Osmý den po čtvrtku po svátku sv. Trojice. 119 Do roku 1400. 111
- 20 -
Tato suma není zanedbatelná, ale ve skutečnosti ani příliš dostatečná.120 Roku 1357 získávají písečtí dominikáni plat, který jim umoţňuje v adventní době nákup ryb jako jediné dovolené masité stravy121 (bratři se totiţ aţ do této doby museli ţivit v postních časech jen stravou rostlinnou). I další donace z roku 1342 věnuje výslovně přídavek na stravu.122 To, ţe strava stála většinu obdrţených platů a ţe se kláštery přes místní oblibu potýkaly s nedostatkem finančních prostředků, dokládají vedle píseckých i listiny budějovické. V roce 1375 vydal klášter listinu, ve které převor a konvent dominikánského kláštera zlistiňují, ţe jim v nejvyšší nouzi věnovala jedna nejmenovaná osoba 50 kop praţských grošů, za coţ se zavazují denně číst svatou mši při oltáři Krista a kaţdý týden konat vigilie.123 Z této listiny je zřejmé, jak sloţité bylo pro mendikantský klášter shánět obţivu pro členy konventu. Listiny, které nám vypráví o ţivotě budějovických dominikánů, se nám dochovaly bohuţel jenom dvě. Obě se týkají jídla a stravování bratří kazatelů. V první z nich věnuje sedlák Petr z Litvínovic 23. září roku 1390 budějovickému konventu roční příjem ve výši půl kopy praţských grošů, z níţ má být uţito osm grošů na maso, pět grošů na víno a dva groše na bílý chléb.124 Druhou listinou, datovanou 16. října roku 1390, věnuje převor a konvent kláštera dominikánů v Českých Budějovicích se souhlasem provinciála 16 kop praţských grošů z ročních příjmů na stravu mnichů během těch dnů, kdy je povolena konzumace masa. Tato suma můţe být navýšena díky dalším donacím aţ ke 30ti kopám, ale k ţádnému jinému účelu nesmí být tyto peníze pouţity.125 Vedle stravy patřily k největším nákladům mendikantů náklady na úpravu a opravu klášterních budov a kostela. Nedochovaly se nám sice ţádné přímé zprávy, ale nasvědčují tomu dvě zachované panovnické listiny u píseckého kláštera, ve kterých Karel IV. a Václav IV. schvalují koupě nových prostor. První záznam z 15. května roku 1353 potvrzuje píseckému klášteru koupi domu po řezníkovi Merklínovi a na prosbu převora Šimona jej osvobozuje od všech poplatků.126 Druhou listinou z 12. května roku 1378 osvobozuje Václav IV. dům jistého bednáře, zakoupeného převorem Bavorem, od různých daní.127 Co se týče odkazů, z kterých lze interpretovat průběh stavby našich klášterů či načrtnout jejich podobu, jsme nejvíce odkázáni na archeologické výzkumy. Vedle nich jsou 120
Adámek Klášter v Písku, s. 20. RBM VI., č. 645 s. 360: „… de quo eidam censu … medietas pro pitantia fratrum conventus …“. 122 RBM IV., č. 1160, s. 462: „ … pitantiam fratribus de viginti grossis …“. 123 Köpl Urkundenbuch, č. 189, s. 125-126. 124 Tamtéţ, č. 527, s. 286-287. 125 Tamtéţ, č. 530, s. 288-289. 126 Praţák, J. – Beránek, K: Listiny českých zrušených klášterů 1115-1784. Praha 1996, č. 1187. 127 Schubert Urkunden, č. 1394, s. 187. 121
- 21 -
ale velmi uţitečné i záznamy z městských knih a donačních listin. Tak jak jsme si ukázali na příkladu jihočeských klášterů, záznamy o svěcení klášterního kostela znamenají minimálně dokončený chór. V případě, ţe se v klášteře konala provinční kapitula, musel být klášter uţ větší části hotov. Listin, zmiňujících nějakou kapli v klášteře či zaznamenávajících donaci na výstavbu nebo opravu kláštera, se nám dochovalo velmi málo. U budějovického konventu známe dvě, které zaznamenávají dary budějovických měšťanů. Ti zde výslovně uvádějí, ţe dary věnují na opravu klášterního ambitu poničeného poţárem roku 1381. Jako první odkázal dominikánům 9. října roku 1382 Johlinus Munschel tři kopy a po něm 5. srpna roku 1384 věnoval Václav půl kopy.128 U píseckého kláštera máme jeden odkaz Oldřicha z Dobeve, který 17. září roku 1378 věnoval konventu sedm kop grošů praţských výslovně na stavbu.129 V souvislosti s královskými listinami potvrzujícími zisk nových prostor je patrné, ţe se zřejmě od poloviny 14. století stavělo intenzivně a stavba se na konci 70. let blíţila ke konci. Oproti budějovickému klášteru nevíme o podobách klášterů v Sezimově Ústí a Písku téměř nic. Písecký se nacházel v jihozápadním koutě náměstí, jiţně od hradu a budova typicky zesilovala městské opevnění.130 Areál kláštera zaujímal plochu mezi západní hradbou a ulicí k Putimské bráně. Existují pouze dvě zmínky, které podrobněji popisují podobu kláštera. Albert z Dobeve v listině z 5. srpna 1342 zmiňuje existenci kaple Všech svatých, která byla pohřebištěm rytířů z Dobeve,131 coţ znamená, ţe musela jiţ nějaký čas stát. Druhou informaci nám poskytuje listina z 27. srpna roku 1357,132 kde je zmíněna kaple Boţího Těla, kterou jiţ dříve zaloţila Markéta z Roţmberka, ţena Bavora ze Strakonic.133 Bohuţel se tyto prostory nedají blíţe lokalizovat. U mnou popisovaných klášterů se v porovnání s jinými nedají sestavit celistvé seznamy jejich představených. Přestoţe se i přes husitské války dochovalo mnoho listin, stačí to pouze na fragmentární náčrty převorů či v pramenech zmíněných bratrů a sester. Poněkud bohatší záznamy máme u budějovického konventu, kde je dle tradice uváděn jako první převor Jindřich Librarius, v listině rušící interdikt nad budějovickými dominikány je
128
Kuthan Gotická architektura, s. 180. Sedláček Dějiny Písku III., s. 100. 130 Kuthan Gotická architektura, s. 69. 131 RBM IV., č. 1160, s. 462: „… capella Omnium Sanctorum ubi plures nostrorum predecessorum sunt sepulti…“. 132 RBM VI., č. 645, s. 360. 133 Viz výše: „… capella Corporis Christi Guam ibidem eadem funditus eremit…“. 129
- 22 -
jmenován převor Beneda.134 Další jména se objevují na listině vydané samotným klášterem v roce 1375, kde jsou jmenovitě uvedeni „Johannes Albus prior, Hendlinus superior, Nicolaus Stanconis, Michahel Romerer, Petrus Fromani, Peslinus Frenczlini, Symon Zeydlinus“.135 Podle A. Patschovského je snad i Lutold Vesprzyemonis zmíněný k 31. březnu 1347136 budějovickým převorem.137 Nejvíce jmenných údajů o jihočeských dominikánech se nám dochovalo v píseckých listinách. Úplně první zmínka je z 12. května roku 1354 o řeholníku Benessiovi z Kestřan.138 Celkem je nám známo v předhusitském období 14 jmen, kdy prvním píseckým převorem je Petr, zmíněný 10. června roku 1357.139 Další jmenovaní převoři jsou aţ Nachvalo140 a Bavor.141 Poslední nám známým předhusitským převorem je Matyáš, uváděný k 14. dubnu roku 1398,142 který by mohl být snad totoţný s podpřevorem téhoţ jména z 5. ledna 1375.143 V případě minoritských klášterů se mi podařilo vypátrat pouze seznamy abatyší kláštera klarisek v Českém Krumlově. První abatyše se jmenovala Alţběta a byla uvedena do kláštera 27. května roku 1361, kde ji po smrti 4. září roku 1369 nahradila Anna z Hradce, která zastávala úřad do 6. prosince roku 1380. Poslední abatyší ve 14. století byla Anna z Ústí, která vykonávala úřad od 12. března roku 1380 do léta roku 1414.144 V krumlovských záznamech jsou zmíněny ještě dvě řádové sestry, Markéta ze Ţlebu v roce 1361145 a Zdenka z roku 1364.146
134
Beránek Archiv české provincie dominikánského řádu, č. 17. Köpl Urkundenbuch, č. 189, s. 125-126. 136 MVB I., č. 888, s. 517. 137 Patschovsky Die Anfäge einer ständigen Inquisition in Böhmen. Ein Prager Inguisitoren-Habdbuch aus der ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts. Berlin 1975, s. 159. 138 Schubert Urkunden, č. 1384, s. 185. 139 Tamtéţ, č. 1385, s. 186. 140 5. ledna 1375, viz Schubert Urkunden, č. 1391, s. 187. 141 12. května 1378, viz Schubert Urkunden, č. 1394, s. 187; Sedláček Dějiny Písku III., s. 100, se domnívá, ţe je totoţný s řeholníkem Baškem (Schubert Urkunden, č. 1391 s. 187); k témuţ roku k 16. prosinci uvádí Koudelka Zur Geschichte II., s. 95 převora Laurentia, jedná se však o omyl – viz Schubert Urkunden, č. 1395, s. 187. 142 Schubert Urkunden, č. 1405, s. 189. 143 Tamtéţ, č. 1391, s. 187. 144 Klimesch Urkundenbuch, s. 15. 145 Tamtéţ, č. 11, s. 44. 146 Tamtéţ, č. 13, s. 51. 135
- 23 -
3. Žebravé řády a církevní správa Z počátku biskupové a světský klérus mendikanty vítali, především dominikány pro jejich vzdělanost. Ale postupem času, jak získávali různé výhody právě na úkor světského duchovenstva, vznikala mezi nimi rivalita. Ve 40. letech dochází k otevřenému nepřátelství diecézního kléru vůči mendikantům a končí tak dosavadní praxe kázání ve farních kostelech. Ţebravé řády vadily především proto, ţe díky své specializaci na kázání a zpovídání, měly mnohem větší úspěch neţ klérus a obíraly ho o jeho farníky. S lidmi se obrátil i tok zboţných odkazů, které teď mířily do fondu mendikantů. Rostoucí napětí dosáhlo svého vrcholu v roce 1250, kdy jim byla papeţem Inocencem IV. udělena výsada pohřbít kaţdého, kdo si to přál, na svém hřbitově. Toto rozhodnutí znamenalo průlom do lukrativního a pečlivě střeţeného monopolu, který aţ do té doby patřil farním kostelům. Roku 1281 zvýšil privilegia ţebravých řádů františkánský papeţ Martin IV. vydáním buly Ad fructus uberes, kterou jim poskytl privilegium vykonávat veškeré pastýřské funkce v libovolné diecézi či farnosti, aniţ by museli získat povolení od místních církevních instancí, jak tomu bylo doposud. Stačilo pouze schválení svých vlastních řeholních představených.147 Napětí a konflikty mezi mendikanty a světským klérem trvaly několik let, neţ se rozhodl roku 1300 papeţ Bonifác VIII. o kompromis vydáním buly Super Cathedram, která povolovala mendikantům kázat ve svých kostelech a prostranstvích, ale ne v době, kdy kázali farní kněţí či biskup. Ve farních kostelech mohli kázat jen se svolením místního faráře či biskupa. Dále bula nařizovala, ţe ţebraví mniši potřebují souhlas diecézního biskupa, aby mohli zpovídat. Přesto světský klér stále povaţoval za sporné, zdali kajícník vyzpovídaný u mendikantů, splnil poţadavky pro udělení rozhřešení. Poslední bod, nařizující odevzdávat čtvrtinu příjmů z povolených pohřbů příslušnému faráři, vyvolal největší rozhořčení. Tato bula, která se setkala s odporem ze strany mendikantů, byla později zrušena Benediktem XII., ale roku 1311 byla opět obnovena Klementem V., spory však nevyřešila. Ty se táhly po celé 14. století dál. Stejné problémy a konflikty jako v zahraničí probíhaly i u nás. První
nastínění
konfliktu
najdeme
v listině
olomouckého
biskupa
Bruna
ze Schauenburku, ve které řeší spor o právo mendikantů zpovídat věřící. Bruno rozhodl tak, aby se věřící alespoň jednou za rok vyzpovídali u faráře, kromě této povinné zpovědi se pak mohou chodit zpovídat mendikantům dle libosti.148 Dalším pramenem zmiňujícím spory s mendikanty je relace biskupa Bruna papeţi Řehoři X. ze 16. prosince roku 1273, kritizující
147 148
Černušák Historie dominikánů, s. 40. CDB V., č. 8, s. 42.
- 24 -
působení mendikantů, kteří moderními formami zboţnosti odebírají farním kostelům jejich věřící. Také projevuje rozhořčení nad tím, ţe mohou udělovat rozhřešení.149 V Čechách vyvrcholil spor v první polovině 14. století, kdyţ se snaţil praţský biskup Jan IV. z Draţic prosadit bullu Super Cathedram, který se dostal do konfliktu s dominikány i kvůli rozdílným názorům na postup inkvizice, svěřené mendikantům. Ti ho obvinili z údajného pomáhání kacířům a dosáhli toho, ţe byl odvolán a musel se jít osobně hájit do Avignonu k papeţi, který ho nakonec rehabilitoval. Po dlouhá léta trvající konflikt mezi ţebravými řády a diecézním klérem vyvrcholil 24. července roku 1334, kdy byla veřejně čtena výše zmiňovaná bula omezující pastorační práva mendikantů. Mendikanti vtrhli do farních kostelů a při snaze sebrat jim tyto dokumenty se strhla potyčka, která skončila rvačkou na ulicích.150 Obě znesvářené strany byly pak donuceny markrabětem Karlem k usmíření a v listopadu téhoţ roku podepsaly smírnou dohodu, dle které měly odvolat vzájemné pomluvy a obvinění.151 Poté se konečně prosadila papeţská bula a placení oné čtvrtiny z kaţdého pohřbu v mendikantském kostele.152 Na základě této zuřivé reakce ze strany mendikantů si můţeme udělat představu o tom, jak muselo být tehdy pro tyto řehole sloţité sehnat dostatek financí na obţivu, kdyţ tak zoufale bránili čtvrtinu svých příjmů. Ke zvýšení napětí přispělo i zřízení nezávislého papeţského inkvizičního úřadu, který byl svěřen právě dominikánům. Inkvizitoři se často ocitli ve sporu s diecézním klérem, jako např. Kolda z Koldic, který se dostal v letech 1320 aţ 1321 během výkonu svého úřadu do sporu s praţskou městskou radou, podporovanou farním klérem, či později inkvizitor Havel z Hradce.153 Nejčastěji se projevoval odpor ze strany světského kléru neposlušností při předvolání k výslechu nebo nedodrţováním interdiktů.154 Ne všichni nástupci Jana IV. z Draţic však chovali nevraţivost vůči ţebravým řádům. Například praţský arcibiskup Arnošt z Pardubic dovolil mendikantům, aby zpovědní jurisdikce byla bezplatně udělena těm dominikánům a minoritům, které doporučí jejich představení.
149
RBM II., č. 845, s. 342. FRB IV., s. 320. 151 RBM IV., č. 109, s. 38. 152 Kadlec, J.: Přehled církevních dějin I. Praha 1971, s. 178-179. 153 Patschovsky, A.: Die Anfäge, s. 58-61, 111-113, 139-140, 212-215. 154 Tamtéţ, s. 46-55, 151, 168-169, 221-226. 150
- 25 -
3.1 Spory na jihu Čech Podobně jako v celé Evropě došlo i na jihu Čech ke střetu zájmů farních kněţí s mendikanty. Čím to, ţe se povedlo mendikantům tak rychle a úspěšně konkurovat sekulárnímu kléru? Málokterý z farních duchovních byl totiţ natolik vzdělaný, aby byl schopen svým ovečkám nabídnout věroučná a mravní ponaučení. Farní struktura byla budována tak, aby hlavně vyhovovala potřebám venkovského obyvatelstva, z jehoţ řad převáţně farní klérus pocházel. Kromě toho trpěly kostely nedostatkem financí a nebyly schopny si dovolit drahé sluţby vzdělaných duchovních. Zde se otvírala mezera na trhu, kterou zaplnili právě mendikanti, a to díky své vzdělanosti a efektivitě, se kterou vykonávali činnost zpovědníků a kazatelů. Ne u všech vybraných klášterů se nám dochovaly v pramenech písemné zmínky, které by reflektovaly tehdejší situaci – jedná se opět o Sezimovo Ústí s Bechyní a Jindřichovým Hradcem. U města Písku je doloţen pouze spor farních kněţí s inkvizitorem Havlem z Hradce. V případě krumlovských minoritů nemáme o nějakém vyhraněnějším sporu s farním klérem ţádné doklady.155 Dochovala se pouze zmínka o stíţnosti dvou farářů, Jana z Roţmberka a Mikuláše z Doudleb, kteří se cítí být zaloţením klášterů poškozeni, neboť jim odebírají důchody. Vzhledem k tomu, ţe jim bratři z Roţmberka jiţ 16. října roku 1358 slíbili, ţe krumlovskému farnímu kostelu poskytnou náhradu za utrpěnou škodu tím, ţe jim budou odvádět ročně osm kop praţských grošů,156 nedošlo k ţádným větším rozkolům. Na jihu se v pramenech dochoval nejpodrobněji konflikt budějovického konventu s plebánem Bohuňkem, farářem sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, který se táhl po celou druhou polovinu 14. století. Bohuněk, syn Jana z Čakova, byl budějovický farář, který působil ve svém úřadu řadu let a byl jednou z nejvýznamnějších osobností královského města Budějovic. Kdy se přesně narodil, nevíme, ale protoţe byl při konfirmaci k budějovické faře označen jako klerik,157 je zřejmé, ţe neměl vyšší svěcení a pravděpodobně nebyl starší 25 let,158 z čehoţ vyplývá, ţe se musel narodit kolem roku 1330. Spor s budějovickými dominikány propukl zřejmě ve druhé polovině 60. let 14. století a i zde se jednalo o střet zájmů při výkonu farních práv. Dominikáni totiţ odmítali odvést faráři povinnou ¼ z pohřbu rytíře Jindřicha z Vidova a dalších budějovických měšťanů, kteří byli na mendikantském
155
Šimůnek, R.: Die Laienfrömmigkeit im 14. und 15. Jahrhundert im Lichte der Nekrologien. In: Colloquia mediaevalia Pragensia I. Geist, Gesellschaft, Kirche im 13. – 16. Jahrhundert. Praha 1999, s. 236. 156 Klimesch Urkundenbuch, č. 7, s. 39-42. 157 Köpl Urkundenbuch, č. 98, s. 62; LC I., s. 32. 158 Adámek, J.: Bohunco, plebanus noster. Zapomenutá osobnost středověkých Českých Budějovic. In: Facta probant homines. Sborník příspěvků k ţivotnímu jubileu prof. Dr. Zdeňky Hledíkové. Praha 1998, s. 21.
- 26 -
hřbitově pohřbeni.159 Spor nakonec vyhrál budějovický plebán a vše skončilo 19. července roku 1369,160 kdy Jeneč, oficiál praţského arcibiskupství, oznámil osvobození budějovického konventu od interdiktu, exkomunikace a suspendování, které na něj byly během sporu s Bohuňkem uvaleny. Tím ale spory neskončily. Řevnivost pokračovala dále a na přelomu 70. a 80. let 14. století propukl nový konflikt. Na základě ţaloby budějovického faráře, ţe dominikáni porušují bulu Bonifáce VIII., jmenoval 10. března 1390 papeţ Bonifác IX. opaty třeboňského kláštera a kláštera sv. Ambroţe v Praze inkvizitory za účelem prošetření této záleţitosti.161 O průběhu tohoto sporu se nám nedochovaly ţádné záznamy, ale rozsudek, vynesený o osm let později162 na půdě praţské právnické univerzity Adamem z Neţetic a Jiřím z Boru, rozhodl opět v Bohuňkův prospěch.163 I tentokrát tvořily jádro sporu příčiny, rozhodnuté jiţ v roce 1369, které byly následující: rozvrţení bohosluţeb o nedělích a svátcích, aby si klášter s farním kostelem nekonkurovaly, stanovení pravidel pro pohřbívání farníků na půdě kláštera, přičemţ dominikánům bylo zakázáno přesvědčovat farníky, aby se nechali pohřbít na jejich půdě, a zároveň měl konvent faráři odvádět kromě čtvrtiny poplatků z pohřbu také čtvrtinu z odkazů, které by přesáhly sumu deseti kop praţských grošů.164
4. Inkvizice První zmínka o působení inkvizice na území Čech pochází z roku 1257, kdy pověřil papeţ Alexandr IV. na ţádost Přemysla Otakara II. úřadem inkvizice dva minority Bartoloměje a Lamberta.165 Je otázkou, zdali to souviselo s pronásledováním valdenských v rakouských zemích a můţeme to pak hodnotit jako první reakci na působení této sekty v Čechách, či ona prosba o objednání inkvizitorů odpovídala spíše politickému kalkulu krále. Trvale se ale inkvizice usadila v českých zemích aţ ve 14. století, kde bez přerušení působila aţ do vypuknutí husitských válek. První podnět o opětovné zavedení inkvizičního soudu dal aţ praţský biskup Jan IV. z Draţic, který se v duchu viennského koncilu z let 1311 aţ 1312 rozhodl vůči kacířům rázně zakročit. O přibliţném počtu heretiků na našem území na počátku 14. století nemáme téměř ţádné zprávy. S rezervou musíme brát zmínku jednoho inkvizitora z Kremsu o tom, ţe naproti nejméně 80.000 kacířů v Rakousku a jeho sousedících oblastech, 159
MVB III., č. 1097, s. 707. Beránek Archiv české provincie dominikánského řádu, č. 17. 161 Köpl Urkundenbuch, č. 512, s. 274. 162 3. ledna 1398. 163 LE VI., č. 7, s. 17-19. 164 Viz výše. 165 Patschovsky Die Anfänge, s. 44-45. 160
- 27 -
je počet kacířů v Čechách a Moravě nesmírný.166 Zpráva ale minimálně naznačuje, ţe i u nás byla hereze velmi rozšířená, a to převáţně v hraničních oblastech. Pravděpodobně roku 1315 nechal jmenovat praţský biskup do inkvizitorského úřadu minoritu Walthera, který byl jmenován jen pro tento jediný úkol, a Tomáše Blasia, který snad působil v úřadě aţ do své smrti roku 1345, za účelem prozkoumat a posoudit knihu167 v Praze působícího lékaře Richarda z Pavie, která byla nakonec odsouzena jako heretická a spálena.168 Samotný Richard unikl trestu smrti a byl pouze vypovězen z praţské diecéze, za coţ vděčil přízni praţského biskupa. V roce 1315 se uskutečnil ještě jeden proces, při kterém, jak zmiňuje Zbraslavská kronika, bylo bez projednání s biskupem odsouzeno k upálení 14 kacířů.169 Jan IV. z Draţic otevřeně vystoupil proti tomu rozsudku a zabránil upálení dalších obţalovaných, čímţ proti sobě popudil mendikanty. Této rozepře vyuţil jeho sok Jindřich ze Šumburka a očernil biskupa před papeţem nařčením ze simonie a povolnosti kacířům.170 Důsledkem toho byl praţský biskup suspendován171 a musel se odjet osobně hájit do Avignonu. Bylo by zajímavé v budoucnu více prozkoumat vztahy mezi králem a biskupem v letech 1315 aţ 1318, do jaké míry to byl král, kdo stál v pozadí jako hnací síla za suspendováním biskupa, přičemţ biskupova milosrdnost vůči Richardovi byla jen vítanou záminkou. Ţe ona obvinění nebyla pravdivá, svědčí i to, ţe byl Jan IV. po jedenácti letech rehabilitován a mohl se vrátit zpět do úřadu.172 V době nepřítomnosti praţského biskupa přichází do českých zemí vlastní papeţská inkvizice, kterou byli pověřeni právě nepřátelé biskupa, mendikanti. Měsíc po jeho sesazení jmenoval papeţ Jan XXII. do úřadu inkvizitorů dominikána Koldu z Koldic173 pro praţskou, a minoritu Hartmana z Plzně pro olomouckou diecézi. Jedna z prvních věcí právě jmenované inkvizice bylo vyrovnat se s jiţ jednou souzeným italským lékařem Richardem, kterého odsoudila k smrti. Doba úřadování Koldy je naplněna hlavně sporem s praţským kanovníkem Michalem Folclinim, který nedbal opakovaných exkomunikací a za kterého se dokonce postavilo samotné město praţské, čímţ
166
Patschovsky, A.: Quellen zur böhmischen Inquisition im 14. Jahrhundert. In: Monumenta germaniae historica XI. Weimar 1979, s. 21: „Gegenüber nicht weniger als 80 000 Ketzer in Österreich und dessen angrenzenden Gebieten die Zahl der Ketzer in Böhmen und Mähren unermesslich sei.“ 167 Declaratio salutarium mandatorum. 168 Více k tomuto procesu viz Patschovsky Die Anfänge, s. 38-41. 169 FRB IV., s. 224. 170 RBM III., č. 431, s. 173-176. 171 1. dubna 1318. 172 Do Prahy přijel 3. července 1329, viz Buben, M.: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů. Praha 2000, s. 70. 173 Vykonával úřad s jistotou do roku 1323, pravděpodobně ale aţ do smrti r. 1326., papeţské psaní z 1. června 1327 zmiňuje Koldu jiţ jako mrtvého, viz RBM III., č. 1334, s. 520.
- 28 -
byl Kolda donucen na určitý čas z města uprchnout, aby si zachránil ţivot. Po návratu Jana IV. z Draţic existovala vedle papeţské inkvizice i biskupská (později arcibiskupská), která potom v druhé polovině 14. století převaţovala.174 Za vlády Arnošta z Pardubic nejmenovala kurie jiţ nové inkvizitory, nýbrţ jejich jmenování spočívalo zcela v rukou arcibiskupa. Na základě zveřejněných inkvizičních rukopisů A. Patschovskym postrádáme známky nějaké velké rivality mezi oběma institucemi, jak by se dalo očekávat. Naopak to vypadá spíše na přátelské styky.175 Absence a omezení biskupské moci v Čechách kromě jiného otevřela zemi také avignonskému fiskalismu.176 Přímého následovníka Koldy neznáme, dochovala se nám pouze jedna zmínka o jistém Hermanovi z roku 1334.177 Podstatně více toho víme aţ o úřadu dalšího inkvizitora: Havel z Hradce, často v literatuře nazýván také jako Havel z Kosořic, byl jmenován do úřadu pro praţskou diecézi papeţem Benediktem XII. 1. července roku 1335178 a ve svém úřadu působil do poloviny století.179 Podrobněji se budu jeho působením na jihu Čech, za kterého dosáhla papeţská inkvizice svého vrcholu, zabývat později. Pro představu, jak asi byl Havel výkonný, bych jeho činnost porovnal s jedním jihofrancouzským inkvizitorem působícím v první polovině 14. století. Jmenoval se Bernard Gui a v úřadě strávil přibliţně stejnou dobu. Vynesl celkem 930 rozsudků, přičemţ v 307 případech poslal obviněného do ţaláře a 42 odsoudil k smrti upálením.180 Zato pouze v šesti dochovaných fragmentech u nás je zaznamenáno celkem 15 upálení. Z toho vyplývá, ţe inkvizice v Čechách v první polovině 14. století dosáhla s největší pravděpodobností stejného počtu obětí jako inkvizice v jiţní Francii. Po smrti Havla z Hradce byli do inkvizitorského úřadu jmenováni praţským arcibiskupem praţský převor Lev a Svatobor z Dlouhé Vsi,181 kterému byla svěřena oblast Písku a později i bechyňský děkanát. Pro zbytek 14. století jsou v pramenech zmínky ještě o dalších dominikánských inkvizitorech, jako byli: jiţ jednou funkci zastávající dominikán Rudolf (polovina 14. století), dominikán Johlin (1373-1374), Albert (70. léta 14. století) či jistý Mikuláš, uváděný k roku 1379.182 Dochoval se nám i jeden záznam pocházející ze 13. února roku 1384 „N. priori D. ordinis Predicatorum“, kde se dle Patschovského jedná 174
Patschovsky, A.: Über die politische Bedeutung von Häresie und Häresieverfolgung im mittelatlerlichen Böhmen. In: Die Anfänge der Inquisition im Mittelalter. Mit einem Ausblick auf das 20. Jahrhundert und einem Beitrag über religiöse Intoleranz im nichtchristlichen Bereich. Köln 1993, s. 240. 175 Patschovsky Die Anfänge, s. 29. 176 Patschovsky, A.: Über die politische Bedeutung, s. 242. Více o fiskalismu Hledíková ČČH 88/1990. 177 RBM IV., č. 109, s. 39. 178 RBM IV., č. 2181, s. 850. 179 Na posledy je zmíněn u hradeckého výslechu z 6. a 7. listopadu roku 1348. 180 MGH XI., s. 23. 181 Svatobor byl činný v inkvizičním úřadě jiţ před rokem 1347, viz MVB I., č. 888, s. 516-18. 182 Černušák Historie dominikánů, s. 88-89.
- 29 -
nejspíše o českobudějovického převora Mikuláše.183 Jak probíhala u nás inkvizice v druhé polovině 14. století, zdali její řádění polevilo, stagnovalo či dokonce ještě zesílilo, nemůţeme bohuţel přesně zjistit pro nedostatek inkvizičního materiálu.
4.1 Působení inkvizice v jižních Čechách Z mendikantských inkvizitorů působících ve 14. století v oblasti jiţních Čech se nám dochovalo nejvíce materiálů o Havlovi z Hradce, který se při vykonávání úřadu pohyboval převáţně v oblastech osídlených německými kolonisty.184 O působení inkvizice se dozvídáme především z wolfenbüttelského rukopisu Příručka pražského inkvizitora, kterou vydal edičně A. Patschovsky, stejně jako zlomky z inkvizičních dat (fragment z kláštera v Göttweigu, dva zlomky z archivu v klášteře v Heiligenkreuzu), které pojednávají o činnosti Havla z Hradce na jihu Čech.185 Z výše jmenovaného inkvizičního materiálu máme zprávy o výsleších pořádaných v Jindřichově Hradci na přelomu roku 1335 a 1336 a v listopadu roku 1338. Na jaře toho samého roku byl Havel z Hradce i v Českých Budějovicích, kde se dle výslechových protokolů jednalo jiţ o druhou inkvizici. S největší pravděpodobností se první konala téţ na přelomu roku 1335 a 1336 v rámci působení Havla na Jindřichohradecku. Další záznam ho zachycuje na konci listopadu roku 1338 pro změnu v Písku.186 Co se týče heretiků v této oblasti, nejpočetnější skupinou byla sekta valdenských. Jednalo se převáţně o sedláky a měšťany, kteří přišli do Čech v rámci kolonizace ve 13. století a kteří náleţeli téměř výlučně k německé národnosti, coţ dokazují jejich německá jména a výpovědi v němčině. Typické pro příslušníky této sekty bylo, ţe odmítali sloţit jakoukoliv přísahu. V pramenech jsou označování jako „de secta“ či „heretici“, sami se však označovali jako známí a počestní lidé.187 Zlomky z archivu kláštera v Heiligenkreuzu zmiňují vice jak 300 osob, které měly něco společného s inkvizicí, mezi nimi přibliţně 180 – je na místě zdůraznit domnělých – příslušníků sekty valdenských.188 Z dochovaných výpovědí je patrné, ţe probíhal čilý kontakt mezi valdenskými v jiţních Čechách, na Moravě a v rakouských zemích. Většina těch, kteří se hlásili k valdenství, byli spolu nějak spjati nebo byli příbuzní, ať uţ matky s dcerami,
183
MGH XI., s. 128. Koudelka Zur Geschichte I., s. 87. 185 Viz Patschovsky Die Anfänge a MGH XI. 186 Viz MGH XI. 187 Noti et probi homina. 188 MGH XI., s. 19. 184
- 30 -
manţelské páry, sourozenci či děvečky působící v jejich domácnostech. Právě díky výpovědi jedné z nich, Izoldy, známe několik jihočeských kacířů jménem. Jedná se o Haynclina Zaumera z Německé Olešné, u kterého pracovala, jeho ţenu Alţbětu, Zeydlina, Oldřicha s Annou z Budějovic, Ullinuse, Bernarda z Velkého Bednárce, Jindřicha z Jarošova nad Neţárkou, Dytlina a Giselu. Další záznamy zmiňují ještě Markétu z Českých Budějovic, Jana z Hradce, Gotfrieda s dcerou z Vilémovských Chaloupek, jistého Bavora, Oldřicha z Líšnice, Walkiniuse a kováře Goczlina. Z výslechových protokolů se dovídáme i o tom, jak si tito sektáři navzájem vypomáhali a poskytovali útočiště. Jako místa výskytu valdenských na jihu Čech jsou udávána v inkvizičních fragmentech tyto města a vesnice: Bavorov, České Budějovice, Jindřichův Hradec, Prachatice, Dolní či Horní Pěnná, Velký Bednárec, Bednáreček, Chrášťany, Dvorce, Jarošov nad Neţárkou, Líšnice, Německý a Kamenný Malíkov, Nové Dvory, Horní či Dolní Lhota, Vydří, Německá a Česká Olešná, Vilémovské Chaloupky a Vydří.189 Přestoţe měl inkviziční tribunál původně odhalit osoby neprávem obviněné z hereze, stávalo se velmi často, ţe ti, kdo disponovali tak velkou mocí, ji často zneuţívali k vyrovnávání svých vlastních sporů. Rozšíření kompetencí inkvizice vedlo k tomu, ţe jakékoliv spory mezi farním klérem a mendikanty mohly být brány jako odpor vůči samotné inkvizici. Opozice a odpor měst spolu s klérem byly zapříčiněny tím, ţe se obě skupiny cítily tímto úřadem ohroţeny, neboť úřad spravovaly soupeři světského kléru ţebravé řády. K tomu navíc přispěly praktiky inkvizice, jako byla podpora udavačství a utajování svědků, coţ vyvolávalo sociální nejistotu, pocity bezpráví a svévůle. To vše muselo přirozeně vést k odporu vůči této instituci. Jak vypadalo takové vzepření se inkvizici? Bojkot ze strany světské moci a měst, solidarita s pronásledovanými, nedbání interdiktů, kdy faráři dál vykonávali své úkony a ignorovali předvolání inkvizicí či exkomunikace, jak můţeme vidět na sporu Koldy s kanovníkem Folclinim, za kterého se postavila dokonce i městská rada a nepřátelské ovzduší nakonec donutilo Koldu uprchnout z města. Taky vraţedné útoky na inkvizitory nebyly ničím vzácným, máme tři zmínky o útoku na Havla z Hradce během jeho působení jako inkvizitora.190 Čím byly tyto rozepře způsobeny? Města totiţ nebyla ochotna nechat se připravit o své právní pravomoci nad občany ze strany nové právní instituce. Podobně si hájil klér svou právní autonomii, díky čemuţ se postavil na stranu měst ve sporu s inkvizicí. Ale pozor, odpor nebyl vůči papeţské inkvizici, nýbrţ inkvizičnímu soudu obecně. Konflikt 189 190
MGH XI., s. 83-84. MGH XI., s. 54 a 192; Koudelka Zur Geschichte I., s. 88.
- 31 -
mezi inkvizicí a právní sférou měst v oblasti severně od Alp se údajně nedá doloţit nikde tak zřetelně jako právě u nás.191 I na jihu Čech se setkáváme s odporem jednak světského kléru, který se odmítá podřídit inkvizičním nařízením, a také ze strany měst. V Českých Budějovicích někdy v druhém desetiletí 14. století nechala městská rada uvěznit důvěrníka inkvizitora Koldy, který se jmenoval Ondřej, zvaný Glentzel, protoţe udával kacíře. Důsledkem toho byli předvoláni někteří budějovičtí konšelé do Prahy před inkviziční soud a současně byl uvalen na město interdikt, který měl trvat tak dlouho, dokud nebude Ondřej propuštěn. Z několikrát opakované výzvy propustit uvězněného a dostavit se do Prahy je patrno, ţe město nemělo nijak veliký zájem uposlechnout inkviziční nařízení. Máme ale i záznamy o pokusech zneuţití inkvizice jako nástroje pro vyřešení sporů uvnitř měst jako například u Českých Budějovic kolem roku 1338. Ohlášený příchod inkvizitora, pravděpodobně Havla z Hradce, vyvolal ve městě veliký neklid a někteří členové městské rady navrhovali napsat mu dopis, ţe ve městě ţádní kacíři nejsou, aby se vyhnuli jeho návštěvě z obavy, ţe bude podezřením pošpiněno mnoho poctivých občanů.192 Jiní radní toho vyuţili k posílení své moci a kolegy, kteří s oním návrhem souhlasili, udali inkvizici. V dalším nejmenovaném městě otáleli radní s vydáním jistého Rudolfa zvaného Spencius, o jehoţ vydání musela inkvizice opakovaně ţádat. Vzhledem ke shodě jmen, která se objevují v tomto psaní a listin, týkajících se Českých Budějovic, se jedná v tomto případě s největší pravděpodobností o to samé jihočeské královské město. K odporu vůči inkvizičnímu soudu patří i událost z léta roku 1377, kdy je vyzván Albert, purkrabí Kozího Hrádku, aby předal arcibiskupské kurii Henslina, Konráda z Velkého Bednárce a mlynáře Henlina, které násilím odebral inkvizitorovi.193 Do první poloviny 14. století spadá také spor s píseckým plebánem Mikulášem, jeho zástupci viceplebánem Fridolínem a vikáři Janem a Fridolínem, který se táhl od dob inkvizitora Rudolfa, jehoţ předvolání ignorovali. V důsledku toho na ně byla uvalena exkomunikace, na kterou však nedbali a dál vykonávali své duchovní povinnosti. Podruhé byli předvoláni za Havla z Hradce, čehoţ neuposlechli a tak byli ještě několikrát exkomunikováni. Nakonec je Havel sesadil z úřadů a správou písecké fary pověřil bechyňského děkana Petra. Jako vysvětlení neochoty uposlechnout opakovaná předvolání
191
MGH XI., s. 122. Patschovsky Über die politische Bedeutung, s. 247; MGH XI., s. 51. 193 MGH XI., s. 127. 192
- 32 -
inkvizicí by mohla poslouţit odpověď píseckého faráře, ţe se zodpovídá jen svým nadřízeným.194 O tom, ţe se dá inkvizice vyuţít i světskou mocí jako nástroj jak na určitou dobu vyřadit politické protivníky, svědčí do jisté míry případ Jana IV. z Draţic, kterého se povedlo králi Janu dočasně odstranit z politické scény. I na jihu Čech vyuţili šlechtici inkvizici k upevnění vládnoucí moci, jako například Oldřich III. z Hradce, jehoţ jihočeské statky byly střediskem valdenské hereze,195 coţ bylo také důvodem pozvání minoritů do města Jindřichova Hradce. Sektáři a jejich přívrţenci vyuţívali časté nepřítomnosti svého pána, který často doprovázel krále Jana při jeho zahraničních výpravách. Důsledkem rozmachu hereze na svém území se vydal na podzim roku 1339 Oldřich III. spolu s Havlem z Hradce do Avignonu k papeţi poradit se jak nejlépe zasáhnout. Tato absence vedla k vypuknutí povstání kolem roku 1340 na českých i moravských drţavách Oldřicha, které bylo především zaměřené proti světské moci. Ten na to reagoval tím, ţe si nechal papeţem vystavit listinu udělující odpustky v potírání rebelie stejně jako za kříţovou výpravu.196 Vše nasvědčuje tomu, ţe se Oldřich po svém návratu velmi rychle vypořádal s povstáním na svých statcích. Neboť jiţ v listině papeţe Benedikta XII. ze 13. září roku 1341 nabádá praţského biskupa Jan IV., aby dal svá vězení k dispozici inkvizici, protoţe si Havel stěţoval na nedostatek kvůli vysokému počtu zatčených.197 Váţnost situace na jihu Čech dokládá i fakt, ţe Havel po svém návratu z Avignonu působil právě v oblasti Jindřichova Hradce. Buď biskup nenásledoval výzvy papeţe, nebo zatčených přibývalo tak silně, ţe o pět let později198 nabádá opět papeţ, tentokrát Kliment VI., nového praţského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, aby pomohl inkvizitorovi Havlovi vypořádat se s nedostatkem ţalářů.
194
Patschovsky Die Anfänge, s. 58: „Quo non teneretur neque vellet inquisitori sedis apostololice, sed solum suis prelatis et maioribus obedire.“ 195 Zlámal Příručka českých církevních dějiny III., s. 192. 196 RBM IV., č. 762, s. 302. 197 RBM IV., č. 2212, s. 864. 198 30. června 1346. Viz RBM IV., č. 2233, s. 873; MVB I., č. 684, s. 406.
- 33 -
III. Závěr Cílem práce bylo na základě dochovaných pramenů popsat působení ţebravých řádů na jihu Čech, jak se projevovala jejich konfrontace s farním duchovenstvem a činnost ţebravých řádů v rámci inkvizice. Jako první z ţebravých řádů zavítali do jiţních Čech dominikáni, kteří se kolem poloviny 13. století usadili v Sezimově Ústí a do konce století zaloţili ještě dva další kláštery v královských městech – Českých Budějovicích a Písku. S menším zpoţděním je následovali minorité, kteří zaloţili klášter v Bechyni. Další příslušníci tohoto řádu se objevili na jihu Čech aţ v následujícím 14. století, kdy se usadili v Jindřichově Hradci a Českém Krumlově. Jeden z hlavních důvodů pozvání menších bratří byla rozšiřující se hereze v oněch končinách. Působeni těchto řádů na jihu Čech můţeme zmapovat jen částečně, neboť to, ţe původně nesměly vlastnit ţádný majetek a ţe většina klášterů byla během husitských válek vypleněna, vedlo k tomu, ţe máme dnes nedostatek pramenů tolik potřebných k podrobnějšímu popsání jejich činnosti. V důsledku toho bylo také nemoţné, vyjma krumlovských klarisek, sestavit úplné seznamy jejich představených. Z dochovaných pramenů ale vyplývá, ţe situace zdejších ţebravých řádů se nijak nelišila od jiných oblastí českého království. I zde máme zaznamenány události reflektující aktuální situace ve světě a království, ať uţ byly pro řády pozitivní či negativní. Mendikanti sice neovlivnili vývoj středověkého ţivota v jiţních Čechách tolik jako např. šlechtický rod Vítkovců, ale i tak se silně podíleli na utváření zdejších poměrů. Nejvíce zapůsobili na laické obyvatelstvo díky svému revolučnímu přístupu v oblasti kázání, které bylo mnohem jednodušší a tím pádem pro nevzdělaný lid i srozumitelnější. Jejich lidskost, vstřícnost a péče o staré a nemocné vedlo k nárůstu jejich popularity. Svým působením odpověděly ţebravé řády na poptávku tehdejší doby, pro kterou byla symbolická právě nová zboţnost a snaha o ţití v duchu evangelia. Velkou roli sehrál i jejich vstřícný postoj k manţelství a příslib dostupné spásy pro všechny vrstvy obyvatel. Ţe byly velmi oblíbení, dokládají dochované zmínky o četných donacích učiněných zakladatelským rodem, šlechtici či měšťany. To, ţe přes početné dary trpěly řády nedostatkem financí, nám dokládá jejich odpor vůči vydání buly Super Cathedram, která omezovala některé jejich výsady. Oblíbenost řádů a růst jejich moci musel zákonitě vést ke konfrontaci s farním duchovenstvem, které svým přístupem připravily o mnohé věřící a především o důchody. Za typický příklad můţeme brát spor budějovického plebána
- 34 -
s dominikány královského města Českých Budějovic, ke kterému se dochovalo na jihu Čech nejvíce pramenů. Vysoká vzdělanost členů řádů a zběhlost v otázkách teologie je předurčovala k působení na univerzitách a královských či šlechtických dvorech, ať uţ jako rádců či zpovědníků. Kromě toho je pověřil papeţský stolec vedením inkvizičních tribunálů. I o této činnosti mendikantů na jihu Čech, v rámci které se také dostali do sporu se světským klérem a městy, máme četné doklady. Především o působení inkvizitora Havla z Hradce. Oblast jiţních Čech byla zajímavá také tím, ţe právě zde pronikala do českého království z okolních zemí valdenská hereze. Přívrţenci tohoto hnutí, původně zaloţeného ve Francii, k nám přicházeli převáţně z německy mluvících zemí jiţ během 13. století v rámci kolonizace. Na konci 14. století dochází ke krizi v řádech způsobené jednak nedostatkem zkušených členů, o které přišly během morové epidemie a které nebyly s to tak rychle nahradit, a dále tím, ţe řády jiţ vlastnily majetek, se kterým mohly volně disponovat, coţ bylo v rozporu s jejich původní myšlenkou. Právě tato skutečnost vedla ke ztrátě obliby ve společnosti.
- 35 -
IV. Seznam pramenů a literatury Archivy: SoA Třeboň, fond Minorité Český Krumlov.
Prameny: Beránek, K. – Uhlířová, V.: Archiv české provincie dominikánského řádu I. Listiny 1255-1861. Praha 1967. Bláhová, M. (ed.): Kroniky doby Karla IV. Praha 1987. Emler, J. (ed.): Fontes Rerum Bohemicarum II. – V. Praha 1874-1893. Emler, J. (ed.): Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II. – IV. Praha 1882. Erben, K. J. (ed.): Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae I. Praha 1855. Friedrich, G. (ed.): Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae II. Praha 1907. Klicman, L. (ed.): Monumenta Vaticana res gestas Bohemica illustrantia I., III. Praha 1901,1903. Klimesch, M.: Urkunden- und Regestenbuch des ehemaligen Klarissinnenklosters in Krummau. Praha 1904. Köpl, K: Urkundenbuch der Stadt Budweis in Böhmen. I. Band (1251 – 1391). Praha 1901. Patschovsky, A. (ed.): Quellen zur böhmischen Inquisition im 14. Jahrhundert. In: Monumenta germaniae historica XI., Weimar 1979. Podlaha, A. (ed.): Libri erectionum archidioecesis Pragensis saeculo XIV. et XV. Liber VI. (1397–1405). Praha 1927. Praţák, J. – Beránek, K: Listiny českých zrušených klášterů 1115 – 1784. Praha 1996. Schubert, A.: Urkunden-Regesten aus den ehemaligen Archiven der von Kiaser Joseph II. aufgehobenen Klöster Böhmens. Innsbruck 1901. Šebánek, J. – Dušková, S. (edd.): Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae V/1. Praha 1974. Tingl, Fr. (ed.): Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim I/1. Praha 1865. Zachová, J. – Spěváček, J. (edd.): Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae V. Praha 1958-2005.
- 36 -
Literatura: Adámek, J.: Nejstarší dějiny dominikánského kláštera v Písku. In: Výběr, roč. XXX. České Budějovice 1993, s. 16-25. Adámek, Jan: Bohunco, plebanus noster. Zapomenutá osobnost středověkých Českých Budějovic. In: Facta probant homines. Sborník příspěvků k ţivotnímu jubileu prof. Dr. Zdeňky Hladíkové. Praha 1998, s. 21-32. Bahlcke, J. – Polívka, M. – Eberhard, W.: Lexikon historických míst Čech, Moravy a Slezska. Praha 2001. Bílek, J.: Statky a jmění kolejí jezuitských, klášterů, kostelů, bratrstev a jiných ústavů v království českém od císaře Josefa II. zrušených. Praha 1893. Buben, M.: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Díl III., 1. svazek: Ţebravé řády. Praha 2006. Buben, M.: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů. Praha 2000. Cinke, Vl.: Organizace českých klášterů ve 13. a 14. století. In: ČČH 16, č. 3. Praha 1968, s. 435-446. Černušák, T.: Historie dominikánů v českých zemích. Praha 2001. Černušák, T.: K otázce městského charakteru prvních dominikánských klášterů v českých zemích. In: Dialog Evropy XXI., roč. 12, č. 1-4. Brno 2002, s. 51-55. Denkstein, V.: Stavební vývoj dominikánského kláštera v Českých Budějovicích. In: Ročenka kruhu pro pěstování dějin umění za rok 1932. Praha 1933. Hinnebusch, W.: Dějiny Řádu kazatelů. Praha 2002. Houška, P.: České františkánství. Praha 1996. Hýbl, Fr.: Počátky minoritů v Čechách a na Moravě. In: ČČH 2. Praha 1896, s. 335345. Jakubička, M.: Příchod a počátky řádu dominikánů v našich vlastech. In: Sborník historického krouţku, roč. XVII, č. 4. Praha 1916, s. 210-216. Jirásko, L.: Církevní řády a kongregace v českých zemích. Praha 1991. Kadlec, J.: Přehled českých církevních dějin I. Praha 1971. Kopáček, J.: Encyklopedie Českých Budějovic. České Budějovice 2006. Koudelka, Vl.: Zur Geschichte der böhmischen Dominikanerprovinz im Mittelalter I. Provinzialprioren, Inquisitoren, apostolische Pönitentiare. In: Archivum fratrum Praedicatorum XXV. Řím 1955, s. 75-99.
- 37 -
Koudelka, Vl.: Zur Geschichte der böhmischen Dominikanerprovinz im Mittelalter II. Die Männer- und Frauenklöster. In: Archivum fratrum Praedicatorum XXVI. Řím 1956, s. 127-160. Kuthan, J.: Gotická architektura v jižních Čechách. Zakladatelské dílo Přemysla Otakara II. Praha 1975. Lawrence, H.: Dějiny středověkého mnišství. Praha 2001. Minařík, K.: Dějiny klášterů františkánských v Čechách a na Moravě. Třebíč 1910. Minařík, K.: Vikáři české františkánské provincie od roku 1451 až do roku 1517. In: Sborník historického krouţku, roč. XV., č. 3-4. Praha 1914, s. 200-218. Mindermann, A.: Bettelordenskloster und Stadttopographie. Warum lagen die Bettelordensklöster am Stadtrand? In: Könige, Landesherren und Bettelorden. Werl 1998, s. 83-103. Molnár, A.: Valdenští. Evropský rozměr jejich vzdoru. Praha 1973. Němec, D.: Vizitace v legislativě a praxi dominikánského řádu. In: Historia Monastica I. Sborník z kolokvií a konferencí pořádaných v letech 2002 – 2003 v cyklu „Ţivot ve středověkém klášteře. Praha 2005, s. 133-138. Neumann, A.: Římské zprávy o českých dominikánech. Praha 1933. Novotný, V.: České dějiny I/3. Čechy královské za Přemysla I. a Václava I. Praha 1928. Pavelec, P.: Dominikánský klášter v Českých Budějovicích. České Budějovice 2008. Patschovsky, A.: Die Anfänge einer Ständigen Inquisition in Böhmen. Berlin 1975. Patschovsky, A.: Über die politische Bedeutung von Häresie und Häresieverfolgung im mittelalterlichen Böhmen. In: Die Anfänge der Inquisition im Mittelalter. Mit einem Ausblick auf das 20. Jahrhundert und einem Beitrag über religiöse Intoleranz im nichtchristlichen Bereich. Köln 1993, s. 235-251. Rameš, V.: Církevní řády na jihu Čech. Mladá fronta Dnes, roč. 12., č. 22, 64, 76, 82, 88, 104, 109, 133. Sedláček, A: Dějiny královského města Pisku nad Otavou III. Dějiny zvláštních částí. Písek 1913. Soukupová, H.: Klášter minoritů a klarisek v Českém Krumlově. In: Průzkumy památek VI/2. Praha 1999, s. 69-86. Šimák, J. V.: České Dějiny I/5. Středověká kolonizace v zemích českých. Praha 1938.
- 38 -
Šimůnek, R.: Die Laienfrömmigkeit im 14. Und 15. Jahrhundert im Lichte der Nekrologien. In: Colloquia mediaevalia Pragensia I. Geist, Gesellschaft, Kirche im 13. – 16. Jahrhundert. Praha 1999, s. 229-239. Teplý, Fr.: Dějiny Jindřichova Hradce. Jindřichův Hradec 1936. Trajer, J.: Historisch-statistische Beschreibung der Diöcese Budweis. Budweis 1862. Vlček, P. – Sommer, P. – Foltýn, D.: Encyklopedie českých klášterů. Praha 1997. Zlámal, B.: Příručka českých církevních dějin III. Doba gotické katolicity (12001400). Olomouc 2007. Ţemlička, J.: Počátky Čech královských 1198 – 1253. Proměna státu a společnosti. Praha 2002.
- 39 -